Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Právní aspekty elektronického obchodování Popis vybraných právních aspektů elektronického obchodovaní, vznikajících v rámci používání internetových e-shopů Bakalářská práce
Autor:
Petr Košut Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Lubomír Málek
Duben, 2010
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
………………………. V Havlíčkově Brodě, dne 15. 4. 2010
Petr Košut
Poděkování: Děkuji tímto JUDr. Lubomíru Málkovi za poskytnutí cenných rad a vedení mé bakalářské práce.
Anotace práce Bakalářská práce je zaměřena na problematiku právních úprav v oblasti elektronického obchodování. Popisuje smluvní vztahy vznikající v rámci pouţívání internetových e-shopů se zaměřením na smlouvy v oblasti B2C (dodavatel-spotřebitel). Práce je zaměřena zejména na právní úpravu České republiky v této oblasti.
Annotation Describes the contractual relations arising in the use of Internet e-shops focusing on the contract in B2C (supplier-consumer). The bachelor's thesis is focused in particular on the legislation of the Czech Republic in this field.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1.
2.
3.
Pojem e-obchod .............................................................................................................. 8 1.1.
Definice pojmu e-obchod........................................................................................ 8
1.2.
Historie a vývoj internetových obchodů ................................................................. 8
1.3.
Kategorie e-obchodu (rozdělení) ............................................................................ 9
1.4.
Právní úprava e-obchodu ...................................................................................... 11
Proces uzavírání smluv ................................................................................................ 13 2.1.
Smlouva – závazkové právo ................................................................................. 13
2.2.
Uzavírání smluv a jejich formální náleţitosti ....................................................... 14
2.3.
Specifika uzavírání smluv přes internet ................................................................ 15
2.4.
E-smlouvy typu Click through a Browse-wrap .................................................... 17
Elektronické smlouvy................................................................................................... 19 3.1.
Právní předpisy upravující e-smlouvy .................................................................. 19
3.2.
Spotřebitelské smlouvy ......................................................................................... 21
3.2.1.
Smlouvy uzavírané na dálku – distanční smlouvy ............................................ 23
3.2.3.
Ochrana osobních údajů ..................................................................................... 27
3.3. 3.3.1.
Elektronický podpis .............................................................................................. 29 Základní definice upravené zákonem o elektronickém podpisu ........................ 30
3.3.2. Povinnosti podepisující osoby a osoby spoléhající se na elektronický podpis..... 34 4.
Některá specifika plnění ze smluv, jejich ukončení a odpovědnosti za vady týkající se
elektronického obchodu....................................................................................................... 36 4.1.
Ochrana spotřebitelů ............................................................................................. 36
4.2.
Ochrana spotřebitele v EU ve spojení s právní úpravou ČR ................................ 36
4.3.
Právní normy ČR upravující ochranu spotřebitele ve vztahu k elektronickému
obchodování přes internet................................................................................................ 39 5
4.4.
Zásady spotřebitelských smluv ............................................................................. 42
4.5.
Určení rozhodného práva z pohledu ochrany spotřebitele v rámci EU ................ 44
4.6.
Práva a povinnosti spotřebitele ............................................................................. 45
Závěr .................................................................................................................................... 48 Seznam pouţité literatury a dalších pramenů ...................................................................... 50 Seznam pouţitých zkratek ................................................................................................... 53
6
Úvod V současné době se počet nákupů uskutečněných prostřednictvím elektronických obchodů stále zvyšuje, protoţe tzv. on-line nákupy se staly důleţitou součástí ţivota mnoha lidí a to zejména z důvodu neustálého zvyšování počtu domácností s připojením na internet. Pro většinu lidí dnes představuje online nakupování standardní způsob obchodování v jejich běţném ţivotě a s plnou důvěrou dávají tomuto způsobu obchodování přednost před klasickým nákupem zboţí v kamenných obchodech. V neposlední řadě má na tomto růstu nemalý podíl zvýšení kvality elektronických obchodů nejen po technické stránce, ale také příslušné legislativní úpravy. Zejména se jedná o legislativní úpravy z hlediska právní jistoty pro spotřebitele, tedy spotřebitelských smluv uzavřených mimo obchodní prostory a smluv uzavřených prostředky dálkové komunikace, zejména pak smluv uzavřených prostřednictvím internetu. Vlastním cílem bakalářské práce je popsat vybrané právní aspekty elektronického obchodovaní, zejména smluvní vztahy vznikající v rámci pouţívání internetových e-shopů se zaměřením na smlouvy v oblasti B2C (dodavatel-spotřebitel), které jsou početně nejrozšířenějším typem smluv v rámci elektronického obchodu. V první kapitole se budu snaţit definovat pojem elektronický obchod, popsat historický vývoj těchto obchodů, jejich rozdělení podle účastníků obchodních vztahů v rámci elektronického obchodování a právní úpravu vztahující se k tomuto typu obchodování. V druhé kapitole popíši proces uzavírání smluv, kde se budu zejména věnovat smlouvám uzavíraným přes internet. V dalších kapitolách se budu věnovat právním předpisům, které upravují elektronické a spotřebitelské smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku a s tím spojenou právní ochranu spotřebitele. Ve své prácí bych chtěl docílit, aby čtenářům umoţnila seznámit se základy právních aspektů elektronického obchodování, které se stává běţnou součástí našeho ţivota.
7
1. Pojem e-obchod 1.1. Definice pojmu e-obchod Pojem
elektronický
obchod
obecně
vyjadřuje
podnikání
prostřednictvím
elektronických komunikačních prostředků a týká se obchodních transakcí, „prováděných fyzickými a právnickými osobami, kdy tyto transakce jsou zejména založeny na elektronickém zpracování a přenosu dat“ 1. Jedná se tedy o projevy vůle, právní úkony, které směřují k uzavírání smluv a k jejich realizaci dochází pomocí prostředků komunikace na dálku. Pojem elektronický obchod nemá stejný význam jako pojem internetový obchod, jak je často chybně uváděno. Elektronický obchod vyuţívá vedle internetu celé řady dalších elektronických komunikačních prostředků, například hlasových i datových sluţeb telefonních sítí (pevných i mobilních) nebo televizního vysílání. Na samotný pojem elektronický obchod tedy lze nahlíţet z několika hledisek. Buď se můţe jednat o elektronický obchod ve smyslu technickém, pak jím rozumíme aplikaci či systém, na kterém zákazníci nakupují a na němţ provozovatel e-shopu svůj obchod provozuje. Další moţností je náhled na elektronický obchod jako na proces do jisté míry obdobný jako klasický obchod. Z tohoto pohledu se jedná o tradiční obchod za pouţití elektronických prostředků. „Stejně jako při klasickém obchodu se jedná o výměnu hmotných či nehmotných statků.“2 Z právního hlediska se v případě elektronického obchodu jedná o přenos projevu vůle, souvisejícím s jednáním o určitém obchodu a uzavření obchodní smlouvy, který je přenášen prostřednictvím internetu.
1.2. Historie a vývoj internetových obchodů V první polovině 90. let 20. století se začaly v USA objevovat první internetové obchody. Největší rozvoj internetových obchodů však byl zaznamenán aţ po roce 2000. V Americe a v Evropě se internetové obchody ubíraly různými směry. V USA docházelo k velkému rozvoji obchodování přes internet díky velké oblibě on-line plateb, zatímco v Evropě se na pomalejším rozvoji v obchodování přes internet projevovala nedůvěra 1
BusinessInfo. Elektronický obchod, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-v-pravnich-ukonech/elektronicky-obchodopu/1000818/7013/ 2 Mgr. BC. Libor Kyncl. Internet a právní aspekty podnikání na něm, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/internet-a-pravni-aspekty-podnikani-na-nem-47705.html
8
zákazníků v tyto on-line platby. Přesto „obě části světa měly ve vývoji internetových obchodů jedno společné, jak v USA, tak v Evropě se začaly prosazovat velké obchodní řetězce s vlastními internetovými obchody, kde byla cena některých výrobků levnější než v jejich kamenných obchodech.“3 Internet přinesl do světa nákupů zásadní průlom a s příchodem http a www protokolu začaly v polovině devadesátých let vznikat elektronické obchody dnešního typu. V současné době internetové obchody nabízí široký sortiment zboţí a společně s vyuţitím pokročilých způsobů plateb se staly alternativou kamenného obchodu nebo nákupního centra. Nakupování přes internet je oblíbené, také především díky své rychlosti a pohodlnosti.
1.3. Kategorie e-obchodu (rozdělení) V rámci elektronického obchodování, rozlišujeme několik typů vzájemných obchodních vztahů podle účastníků transakcí: 1) B2B (business-to-business) – označuje obchodování mezi podnikatelskými subjekty. V elektronických obchodech v oblasti B2B se jedná o dlouhodobější obchodní vztahy, které jsou mnohdy smluvně podchyceny. Nejedná se tu o klasický nákup zboţí, ale dochází zde k uzavírání obchodních kontraktů mezi podnikatelskými subjekty, za účelem dalšího prodeje nebo zpracování zboţí. Elektronické obchody v oblasti B2B jsou převáţně realizovány pomocí systémů, které vyuţívají technologii elektronické výměny dat. Obchodní procesy zde probíhají automatizovaně za pomoci programových aplikací, zejména na bázi webového rozhraní vlastních informačních systémů, nebo informačních systémů obchodních partnerů. Například odběratel má na určité zboţí nastavena pouze základní pravidla pro minimální skladové zásoby a vše ostatní zajišťuje dodavatel v rámci smluvních vztahů společně se systémem řízení dodání těchto zásob. Jednou z dalších součástí elektronických obchodů B2B, jsou elektronická trţiště (B2B e-markets). Na B2B elektronických trţištích jsou vyuţívány aplikace, které zefektivňují výměnu informací, uzavírání kontraktů, vyhledávání obchodních partnerů apod. mezi podnikatelskými subjekty. „Obchodní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím v B2B obchodování se převážně řídí ustanoveními obchodního zákoníku.“ 4 3
Marketingové noviny. Historie elektronických obchodů, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://www.marketingovenoviny.cz/index.php3?Action=View&ARTICLE_ID=4391 4 Zemědělská fakulta JU v Českých Budějovicích. Elektronický obchod – význam, základní pojmy a vybrané souvislosti, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://home.zf.jcu.cz/public/departments/kuf/ufrpks_mgr/ufrp_kf2/data/1/vtb/cd/amos_vtb/elektronicky_ob chod.pdf
9
2) B2C (business-to-consumer) – označuje obchodní vztahy mezi podnikatelskými subjekty a spotřebiteli. Spotřebitelem je v tomto obchodním vztahu subjekt (soukromé, právnické a fyzické osoby), který zboţí nakupuje pro svoji vlastní spotřebu, nikoli pro další zpracování či prodej. Tyto obchodní vztahy jsou nejrozšířenější formou eobchodu, coţ dokládá mnoţství elektronických obchodů provozovaných na internetu. V rámci těchto vztahů se jedná o spotřebitelské smlouvy, které jsou nejrozšířenějším typem smluv v rámci elektronického obchodování. Jedná se o soukromoprávní normy, ve kterých mají smluvní strany po právní stránce rovné postavení. Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy, kde smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění
smlouvy
nejedná
v
rámci
své
podnikatelské
činnosti.
Uzavírání
spotřebitelských smluv má samostatnou úpravu v občanském zákoníku. 3) C2B (consumer-to- business) – označuje obchodní vztahy mezi spotřebiteli a podnikatelskými subjekty. Touto vazbou je označována skupina obchodů, kdy spotřebitel oslovuje podnikatelské subjekty a vyzývá je k podání nabídky na uzavření smlouvy. Například několik spotřebitelů se domluví na společném nákupu. Utvoří skupinu, která pro podnikatelský subjekt vystupuje jako jediný subjekt, který má zájem o nákup zboţí ve větším mnoţství. Všem jednotlivým členům (spotřebitelům) můţe toto seskupení přinést výhodu v podobě niţší nákupní ceny poptávaného zboţí. Tento typ elektronického obchodování je zatím nejméně rozšířený. 4) C2C (Consumer-to-Consumer) – označuje obchodní vztahy mezi dvěma zákazníky (nepodnikateli). Nejtypičtější pro tento vztah jsou tzv. e-aukce, v ČR např. velmi často vyuţívaný portál aukro.cz. Vedle těchto uvedených klasických obchodních vztahů se do e-businessu zahrnují i vztahy ke státní správě, které jsou označované jako B2A a C2A (business-toadministration a customer-to-administration), někdy také souhrnně označované jako eGovernment. Do těchto vztahů například spadá elektronické podání daňového přiznání, celních dokumentu, apod.
10
1.4. Právní úprava e-obchodu V České republice není vytvořena právní úprava elektronického obchodu, jako samostatné odvětví právního řádu a to z toho důvodu, ţe elektronický obchod se v zásadě liší od jiných způsobů obchodování pouze typem prostředí a způsobem, jakým je tento obchod realizován. Na elektronické obchody v rámci ČR tedy dopadá stejná právní úprava jako na jiné obchody. Snaha odstranit v našem právním řádu překáţky znesnadňující fungování elektronického obchodu byla završena schválením Bílé knihy o elektronickém obchodu. Bílá kniha prezentuje vizi rozvoje elektronického obchodu v České republice a způsoby jeho podpory a navazuje na předešlé vládní materiály (Návrh opatření k odstranění překáţek elektronického obchodu, Zelená kniha o elektronickém obchodu). Úkoly uloţené usnesením vlády z 19. května 2003 č. 474 k Bílé knize o elektronickém obchodu byly splněny přijetím zákona č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti. Tento zákon upravuje odpovědnost poskytovatelů sluţeb informační společnosti (providerů) a podmínky pro šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky a zavádí další informační povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv na dálku5. Právní předpisy upravující elektronické obchodování v rámci České republiky tvoří zejména: -
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti
-
zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
-
zákon 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
-
zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku
-
zákon č. 455/1991 Sb., ţivnostenský zákon Elektronické obchody tedy podléhají právním úpravám podle ustanovení
občanského zákoníku, obchodního zákoníku, ţivnostenského zákona, zákona o ochraně práv autorských a dalších právních předpisů z oblasti soukromého i veřejného práva. Právní úprava elektronického obchodování v českém právním řádu je také v souladu s 5
Mgr. Marek Doleček. Elektronický obchod, citováno 23. 11. 2009. Dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/elektronicky-obchod/elektronicky-obchod/1000819/7013/#b3
11
legislativou Evropské unie. „Právo Evropské unie upravuje minimálně dva významné právní předpisy – směrnice, vztahující se k elektronickému obchodování“6, jejichţ obsah byla ČR povinna promítnout do svých zákonů. -
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“)
-
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy
Směrnice EU o elektronickém obchodu upravuje tyto hlavní oblasti -
určení jurisdikce nad poskytovatelem elektronických sluţeb,
-
určení odpovědnosti poskytovatelů elektronických sluţeb (např. webhosting),
-
informační povinnosti
-
omezení překáţek pro e-smlouvy.
Směrnice EU o elektronickém podpisu upravuje -
určení jurisdikce nad poskytovatelem elektronických sluţeb,
-
určení odpovědnosti poskytovatelů elektronických sluţeb (např. webhosting),
-
informační povinnosti
-
omezení překáţek pro e-smlouvy. Členské státy Evropské unie jsou v souladu se směrnicí povinny dbát na to, aby
sluţby informační společnosti poskytované subjektem na jejich území byly poskytovány v souladu s platnými právními předpisy. Přesto přijaté právní úpravy, týkající se poţadavků na elektronické obchody, vyvolávají mnohé diskuse a interpretační spory. To se týká především právní jistoty při uzavírání obchodů mezi stranami, které se ve většině případů nikdy neviděly, často se jedná o subjekty z různých států, které podléhají různým rozhodným právům a jurisdikcím. 6
JUDr. Radim Polčák, Mgr. Bohumír Štědroň. K některým právním otázkám e-kontraktace, citováno 25. 11. 2009. Dostupné na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/txtexpresion_pr%c3%a1vn%c3%ad+%c3%baprava+eobchodu/art_3799/rbsearchsource_articles/k-nekterym-pravnim-otazkam-e-kontraktace.aspx
12
2. Proces uzavírání smluv 2.1. Smlouva – závazkové právo Smlouva (kontrakt) je základním pojmem smluvního závazkového práva. „Smlouva je dvoustranný, resp. vícestranný právní úkon, k jehož vzniku je třeba shodného projevu vůle (dohody – konsenzu) dvou, resp. více smluvních stran, ohledně celého obsahu smlouvy“7. Nejčastějším a typickým důvodem vzniku závazkových právních vztahů, resp. závazků je tedy smlouva. Základní funkcí smluv je zajištění realizace osobních, hospodářských i jiných potřeb smluvních stran, prostřednictvím smluvních práv, povinností a jejich vynucováním, v harmonii s jednotlivými soukromými zájmy. Smlouvy jsou nedílnou součástí trţních mechanizmů a nástrojem pro jejich řádné fungování, coţ podtrhuje význam zákonné úpravy smluvního práva. Zejména se jedná o právní úpravu vzniku smluv, náleţitostí pro jejich platnost a právní úpravu sankcí pro případ, ţe smlouvy nejsou plněny vůbec, nebo nejsou plněny náleţitě, včas a řádně. Hlavní zásadou závazkového práva je zásada rovnosti stran podle §2 odst. 2 ObčZ. „V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.“ Rovné postavení účastníků spočívá v tom, ţe ţádný z účastníků občanskoprávního vztahu není vůči druhému po právní stránce nadřízen ani podřízen. Z toho vyplývá, ţe se účastníci musí zásadně dohodnout o obsahu občanskoprávního vztahu. Zároveň s tímto souvisí zásada smluvní svobody stran, která je součástí občanské svobody obecně zaručené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zároveň vyplývá i z čl. 2 odst. 3, této listiny „každý může činit, co není zákonem zakázáno“. „Smluvní svobodou se tedy rozumí především jejich svoboda smlouvu vůbec uzavřít či neuzavřít, vybrat si smluvní stranu, zvolit si smluvní typ, určit obsah smlouvy, formu smlouvy a mít možnost smlouvu za dohodnutých podmínek zrušit“ 8. Ke smluvní svobodě se také vztahuje, podle §51občanského zákoníku a §269 odst. 2 obchodního zákoníku, moţnost fyzických či právnických osob libovolně sjednat i jiné typy smluv mezi sebou, neţ ty které jsou jako smluvní typy v občanském zákoníku, nebo v jiném soukromoprávním předpisu výslovně upraveny. Smluvní strany si mohou sami utvářet obsah smlouvy, kdy společným vyjednáváním si stanoví vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy. Tato práva a povinnosti 7
Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5 8 Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5
13
jsou mezi smluvními stranami závazná jako smluvní zákon. V určitých oblastech občanského práva jsou smluvní strany regulovány některými normami, které nemohou účastníci při vyjednávání svých práv a povinností vyloučit, ani se od nich odchýlit. Tím je zajištěna tzv. ochrana slabší strany. Smluvní strany zpravidla určují celý obsah přímo samy, ale v mnoha případech smluvní strany část obsahu smlouvy určují nepřímo, odkazem na smluvní podmínky jedné ze smluvních stran. K tomuto uvedenému způsobu uzavírání smlouvy dochází v současné době poměrně často, z důvodu zjednodušení občanskoprávního styku, kdy např. na straně prodávajícího dochází kaţdý den k opakovaným právním úkonům stejné povahy. Ve smlouvě musí být na ně výslovně odkázáno a tyto smluvní podmínky musí být smluvním stranám známy. Podpis smlouvy musí akceptovat i tyto podmínky. Smluvní strany mohou smlouvu uzavřít ústně, písemně, nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. „V některých případech se k platnosti smlouvy vyžaduje úřední zápis, např. §40 odst. 5 občanského zákoníku, §272 odst. 1 obchodního zákoníku“9. Základním pramenem úpravy obchodních závazkových vztahů jsou obchodní zákoník a občanský zákoník. Jejich vzájemný vztah je vztahem speciálního předpisu k obecnému předpisu a promítá se největší měrou právě do úpravy závazkových vztahů. Pro obchodní závazkové vztahy má úprava obsaţená v obchodním zákoníku přednost před úpravou obecnou v občanském zákoníku. „Teprve v případě, že obchodní zákoník některou otázku obchodního závazkového vztahu neupravuje, je aplikován občanský zákoník“10. Podle §262 obchodního zákoníku si smluvní strany mohou zvolit, zda jejich závazkový vztah, který nespadá pod reţim obchodního zákoníku, bude spadat pod právní úpravu obchodního zákoníku. Smluvní strany toho vyuţívají v případě, ţe je to pro ně z nějakého důvodu výhodné.
2.2. Uzavírání smluv a jejich formální náležitosti Proces vzniku a uzavírání smluv je především upraven v občanském zákoníku v jeho obecné části v §43, kde jsou uvedena ustanovení, která jsou základní právní úpravou celného procesu vzniku smluv. Vznik smlouvy předpokládá existenci těchto právotvorných sloţek: 9
Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5 10 Zbyněk Švarc a kolektiv. Základy obchodního práva. 2 rozšířené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2009. ISBN 978-80-7380-144-1
14
a) Návrhu – nabídky (oferty) b) Přijetí návrhu (akceptace) c) Vzájemné shody vůle subjektů (konsensu) „Návrh smlouvy definuje občanský zákoník v §43a odst. 1, jako jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje jednomu, nebo více určitým subjektům uzavření smlouvy. Návrh smlouvy by měl být natolik určitý, aby k přijetí návrhu postačilo pouhé „ano“.“ 11 Návrh na uzavření smlouvy musí mít dostatečnou obsahovou určitost, to znamená, ţe návrh musí obsahovat minimálně podstatné náleţitosti navrhované smlouvy, které jsou vyţadovány zákonem. Obsah návrhu je dán obsahem smlouvy, v případě uzavírání smlouvy konkrétního smluvního typu jeho podstatnými náleţitostmi, v případě nepojmenované smlouvy vymezením závazku. Návrh je dostatečně určitý i v případě, ţe jednotlivé náleţitosti nejsou stanoveny explicitně, ale jsou objektivně zjistitelné. Například je nutné akceptovat určitost návrhu, který se při vymezení mnoţství odkazuje na dopis, objednávku, nebo při vymezení ceny se odkazuje na aktuální ceník navrhovatele. Z návrhu musí také vyplývat vůle navrhovatele být tímto návrhem v případě přijetí vázán. V případě, ţe nejsou splněny všechny tyto předpoklady, nejedná se o návrh na uzavření smlouvy. Návrh smlouvy je přijat včasným prohlášením osobou, které byl návrh určen, nebo jiným včasným jednáním (např. dodáním, poskytnutím předmětu, o který se v návrhu jedná), z něhoţ lze nepochybně dovodit souhlas osoby, které byl návrh určen. Přijetí návrhu se stává perfektní, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.
2.3. Specifika uzavírání smluv přes internet Smlouvy uzavírané přes internet jsou nazývány jako elektronické smlouvy (esmlouvy). Tyto smlouvy jsou uzavírané prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (distanční smlouvy). Problematika distančních smluv je upravena v §53 občanského zákoníku. Tento zákon nejen dovoluje distanční smlouvy uzavírat, ale je zde také stanoven zvláštní právní reţim celého smluvního vztahu, který byl těmito smlouvami zaloţen. Distanční smlouvy mohou být uzavírány v rámci všech uvedených typů internetových obchodů, viz. (kap. 2.3 Kategorie e-obchodu). Pokud se jedná o uzavírání smluv mezi dodavatelem a spotřebitelem (B2C), 11
Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-807380-058-1
15
mluvíme o smlouvách spotřebitelských. K uzavírání těchto smluv dochází zejména prostřednictvím webového rozhraní prodejce, případně jinými prostředky komunikace na dálku s tím, ţe musí být zachovány zákonné náleţitosti pro samotný vznik smlouvy. V praxi se můţeme při nákupu přes internetový obchod setkat s problémem určení okamţiku, kdy je smlouva uzavřena, nebo zda je odeslaná objednávka prostřednictvím internetového rozhraní závazná pro dodavatele přijetím této objednávky a to z toho důvodu, ţe v případě nabídky elektronických obchodů, prostřednictvím webových stránek se ve většině případů nejedná o návrh adresovaný jedné nebo více určitým osobám. „Podle § 43a obč. z. návrh musí být určen pouze individuálně určeným osobám. Jakékoliv sdělení, například inzerát, zaslané neurčenému počtu osob, nemůže být návrhem v právním slova smyslu (veřejným návrhem), ale jde pouze o výzvu k podání návrhu. Požadavek individuální určitosti adresáta je považován jako kogentní. Výjimku představuje úprava spotřebitelských smluv uzavíraných prostřednictvím prostředků komunikace na dálku § 53 obč. z.“12, kterým se věnuji v jiné kapitole. Některé z nich totiţ umoţňují oslovení konkrétního adresáta. Touto problematikou se v rámci své činnosti zabýval i Nejvyšší soud ČR, který došel k následujícímu právnímu názoru v případu, který se týkal objednávky zájezdu u cestovní kanceláře pomocí formuláře na internetových stránkách: Formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám).......... Formulář vyplněný návštěvníkem webových stránek žalobkyně slouží cestovní kanceláři ke sdělení jeho zájmu o zájezd do konkrétní lokality v blíže určeném období a k získání jeho osobních údajů, nezbytných k předložení návrhu cestovní smlouvy; je impulzem k iniciativě cestovní kanceláře předložit adresovaný písemný návrh smlouvy zákazníkovi. Pouze na základě takového návrhu podepsaného jednající osobou.............. dojde k uzavření smlouvy13. Na základě uvedeného právního názoru, není samotné provozování elektronického obchodu ve skutečnosti návrhem smlouvy návštěvníkům e-shopu, ale výzvou k jednání a samotná smlouva je uzavřena akceptací smlouvy provozovatelem elektronického obchodu a ne ve chvíli, kdy zákazník vyplní a odešle internetový objednávkový formulář.
12
Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-807380-058-1 13 Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 ze dne 30. 10. 2009
16
V praxi toto ustanovení můţe v některých případech znamenat problém pro běţné spotřebitele, z důvodu zneuţívání tohoto ustanovení ze strany prodejců. Jedná se zejména o případy, kdy si zákazník po prohlíţení a seznámení s nabídkou zboţí na internetových stránkách v internetovém obchodě prodejce, objedná přes virtuální košík konkrétní výrobek za určitou cenu (offerta), která je pro spotřebitele výhodná. Prodejce potvrdí mailem přijetí objednávky (akceptace), coţ je v souladu s ustanovením §53 občanského zákoníku. Následně pošle prodejce spotřebiteli další mail, ve kterém ho upozorňuje, ţe objednané zboţí není momentálně skladem a jeho další dodávku na sklad mají potvrzenou od dodavatele do týdne, ale za vyšší cenu a z tohoto důvodu nejsou schopni mu dodat objednané zboţí v ceně uvedené v internetovém obchodě v den objednání zboţí spotřebitelem. Prodejce zároveň nabídne objednané zboţí spotřebiteli za vyšší cenu. V takovémto případě, kdy budeme vycházet z klasického výkladu, kde za nabídku k uzavření smlouvy povaţujeme objednávku spotřebitele, dochází ke zneuţívání tohoto výkladu ze strany některých prodejců a to z toho důvodu, ţe v internetových obchodech mají nabídku, kterou nemohou a ani nechtějí splnit, jim jde pouze o přitaţení pozornosti spotřebitelů k jejich internetovému obchodu. Spotřebitel přilákán touto výhodnou nabídkou, zašle prodejci svou objednávku, kterou prodejce povaţuje za offertu. Na základě této offerty, zašle prodejce spotřebiteli protinabídku na objednaný výrobek za vyšší cenu, za kterou tento výrobek nabízejí i ostatní prodejci. Spotřebitel tak ve většině případů tuto protinabídku přijme, protoţe se mu uţ nechce objednávat stejné zboţí za stejnou cenu u jiného prodejce. Tímto způsobem dochází ke zneuţívání výkladu ze strany některých prodejců a k získání neoprávněné výhody na trhu i z toho důvodu, ţe ze strany takovéhoto prodejce „by se mohlo jednat maximálně o porušení ustanovení § 5 zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, tedy o porušení zákazu používání klamavých obchodních praktik dle přílohy 1 písm. d) tohoto zákona. Toto ustanovení se týká tzv. vábivé reklamy“14. Samotné dokazování, ţe jde o porušení tohoto ustanovení, ze strany prodejce je v praxi problematické a u internetových obchodů obzvlášť.
2.4. E-smlouvy typu Click through a Browse-wrap Specifickým druhem elektronických smluv jsou tzv. "click through smlouvy", kde za moment uzavření smlouvy je povaţováno stisknutí elektronického tlačítka. Clickthrough smlouvy dnes představují nejčastější způsob uzavírání elektronických smluv a 14
Mgr. Tomáš Palla. Vznik spotřebitelské smlouvy v internetovém obchodě, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/vznik-spotrebitelske-smlouvy-v-internetovem-obchode58686.html?mail
17
díky interaktivnosti sluţby World Wide Web se jedná o jedno z nejlepších řešení uzavírání smluv na internetu. „Tento typ smluv byl vyvinut na základě požadavků on-line distributorů softwaru, z důvodu právní nedokonalosti tzv. shrink-wrap smluv, zejména po několika soudních sporech na území Spojených států amerických, ve kterých soudy neuznaly vymahatelnost závazků ze Shrink-wrap smluv“.
15
Shrink-wrap licence je udělena
protrţením průsvitného obalu, do kterého je softwarový produkt zalit. Zde se jedná o konkludentní právní úkon, kde projev vůle je patrný pouze z chování jednajícího bez toho, aby se vyjádřil písemně nebo ústně. Z protrţeného průsvitného obalu se tedy usuzuje, ţe uţivatel legálně získaného softwarového produktu, se chce řídit přiloţenými licenčními podmínkami. On-line distributoři shareware16 softwaru tedy začali více pouţívat k uzavření smlouvy kliknutí na tlačítko "Souhlasím" nebo "Ano", které se společně se smluvními podmínkami zobrazí před samotným staţením programu. Aby uzavření smlouvy mělo právní důsledky, kliknutím na tlačítko označené jako "Souhlasím" nebo "Ano", musí být splněny obecné poţadavky na právní úkon. „Musí se tedy jednat o projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Právní úkon "kliknutím" také musí splňovat podmínky, které zákon klade na platné učinění návrhu na uzavření smlouvy.“17 Dalším specifickým typem smluv jsou tzv. Browse-wrap smlouvy, kde k uzavření těchto smluv není potřeba kliknutí na tlačítko "Souhlasím" nebo "Ano", tím zde není udělen jednoznačný souhlas, u těchto smluv je souhlas vyjádřen konkludentně. Tyto smlouvy v sobě mají obvykle zahrnutý odkaz (tlačítko), který uţivatele odkáţe na jinou stránku, kde jsou obsaţený podmínky smlouvy. V tomto případě není nutné, aby si uţivatel smluvní podmínky přečetl a souhlasil s nimi dříve, neţ bude pokračovat např. v objednávce zboţí, protoţe se zde předpokládá, ţe uţivatel souhlasí s podmínkami, bez ohledu zda si podmínky smlouvy přečetl. V některých případech uţivatel ani neví, ţe prohlíţením stránek uzavírá smlouvu, coţ zpravidla také bývá záměrem ze strany některých provozovatelů webových stránek18.
15 16 17 18
Lupa.cz. RejstrikFirem.cz - legitimní podnikání, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.lupa.cz/clanky/rejstrikfirem-cz-legitimni-podnikani-nebo-doupe-vyderacu/nazory/149885/ Shareware - označení pro software chráněný autorským právem, který je moţné volně distribuovat. Jan Vučka. Elektronické smlouvy - část II: Click-through smlouvy, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=72344 JUDr. Martin Maisner, Mgr. Michal Křiţka, Mgr. Martin Flaškár. Praktické aspekty licenčních smluv v IT, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/prakticke-aspekty-licencnichsmluv-v-it-57721.html
18
3. Elektronické smlouvy 3.1.
Právní předpisy upravující e-smlouvy
V současné době neexistuje právní norma, v rámci našeho, nebo mezinárodního práva,
která
specificky
a
komplexně
upravuje
problematiku
uzavírání
smluv
prostřednictvím internetu. V případě elektronických smluv platí bez výjimky, ţe tyto smlouvy musí splňovat znaky smlouvy obecně dané, musí tedy obsahovat náleţitosti návrhu na uzavření smlouvy a přijetí tohoto návrhu. V kaţdém případě elektronických smluv se jedná o smlouvu specifickou a kromě základních pravidel se na tyto smlouvy vztahují také specifická pravidla. Právo Evropské unie upravuje elektronické smlouvy minimálně dvěma významnými právními předpisy, a to směrnicí upravující některé aspekty elektronického obchodu a směrnicí o elektronickém podpisu. „V této souvislosti také můžeme zmínit vzorové zákony UNCITRAL (Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo) – ty nejsou sice přímo závazné, ale těší se velké aplikační autoritě, zejména v normativně neřešených otázkách, při jejichž zodpovídání mezinárodními rozhodci jsou brány jako argumentační zázemí. UNCITRAL se věnuje snaze vytvořit mezinárodní úmluvu o uzavírání smluv prostředky elektronické komunikace (Convention on Electronic Contracting)“ 19. Na elektronické smlouvy je v praxi aplikován tzv. spotřebitelský reţim, v případě uzavření této smlouvy mezi dodavatelem, který jedná v rámci své podnikatelské činnosti a spotřebitelem, který smlouvu neuzavírá s dodavatelem v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Tyto spotřebitelské vztahy mají právní základ v právu EU a jejich regulace se uplatňuje na celém území EU. „V českém právním řádu je spotřebitelská smlouva definována v §52 až §65 ObčZ. Význam spotřebitelských smluv je především ve zvýšené ochraně slabšího subjektu, tj. spotřebitele. Spotřebitel je tak chráněn při svém jednání prostřednictvím sítě internet nebo jiného prostředku komunikace na dálku rozšířenými možnostmi odstoupení od smlouvy, jako například zákaz sjednávat některé podmínky a klauzule, stanovené informační povinnosti dodavatele, včetně dalších
19
JUDr. Radim Polčák, Mgr. Bohumír. K některým právním otázkám e-kontraktace citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/ap_23/pd_3/rbsearchsource_articles/txtexpresion_48/art_3799/knekterym-pravnim-otazkam-e-kontraktace.aspx
19
ustanovení v právním řádu ČR“
20
. V právním řádu ČR dochází a bude i nadále docházet
k právním úpravám v oblasti elektronického obchodu, a to z důvodu poţadavků harmonizace právního řádu ČR s poţadavky Evropské unie. Jak jsem se jiţ zmiňoval v druhé kapitole, jednou z důleţitých směrnic z hlediska elektronického obchodování a e-smluv je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu. Tato směrnice upravuje následující oblasti elektronického obchodování: -
určení jurisdikce nad poskytovatelem elektronických sluţeb,
-
určení odpovědnosti poskytovatelů elektronických sluţeb (např. webhosting),
-
informační povinnosti a omezení překáţek pro e-smlouvy. V souladu se směrnicí o elektronickém obchodu je pro určení rozhodného práva
rozhodující sídlo (místo usazení) poskytovatele sluţby. Místo usazení poskytovatele by mělo být určeno v souladu s judikaturou ESD, podle níţ pojem usazení zahrnuje účinný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny po neurčitou dobu. Tento poţadavek je splněn i v případě, ţe je společnost zaloţena na dobu určitou. Místem usazení společnosti poskytující sluţby prostřednictvím www stránek na internetu přitom není primárně místo, kde se nachází technické zařízení, které společnost při své činnosti vyuţívá, ani oblast, kde je internetová prezentace přístupná, ale právě místo, kde společnost skutečně vykonává svou hospodářskou činnost. V případech, kdy je na straně poskytovatele několik moţných míst usazení, je důleţité určit, ze kterého místa usazení je daná sluţba skutečně poskytována. V případech, kdy je obtíţné určit místo, ze kterého je daná sluţba poskytována, je pak za místo usazení brána lokalita, kde poskytovatel pro danou sluţbu provozuje středisko činností. „Podle čl. 10 směrnice musí dále poskytovatelé služeb prostřednictvím internetu poskytnout v jasné, srozumitelné a jednoznačné formě před podáním spotřebitelské objednávky informace o: -
jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy,
-
tom, zda je smlouva po svém uzavření poskytovatelem služby archivována a zda je přístupná,
-
technických prostředcích pro zjištění a opravu omylů vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky,
20
Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-807380-058-1
20
-
a jazycích, v nichž je možné smlouvu uzavřít. Směrnice dále omezuje odpovědnost provozovatelů služeb spočívajících v
přenosu informací (např. poskytovatel internetového připojení). Provozovatel služby (provider) v souladu s čl. 12 směrnice není odpovědný za přenášené informace, pokud není původcem přenosu, nevolí příjemce přenášené informace a nevolí a nezmění obsah přenášené informace. Tato úprava ale neomezuje právo soudního nebo správního orgánu požadovat od provozovatele služby, aby v souladu s právním řádem členského státu ukončil porušování práv nebo mu předešel“ 21. Z veřejnoprávních závazků jsou členské státy dle směrnice zejména povinny dbát na to, aby sluţby informační společnosti poskytované subjektem na jejich území byly poskytovány v souladu s platnými právními předpisy (čl. 3 odst. 1 směrnice). Stejně tak je nepřípustné, aby přístup k činnosti poskytovatele sluţeb informační společnosti a její výkon podléhal povinnosti předchozího povolení (povolovací reţim) nebo jinému poţadavku s podobným účinkem (čl. 4 odst. 1 směrnice). Směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby jejich právní řády umoţňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou a tím zajistit, aby právní úprava platná pro uzavírání smluv nebránila pouţívání elektronických smluv nebo nevedla k tomu, ţe tyto smlouvy budou z důvodu uzavření elektronickou cestou zbaveny právních účinků a platnosti.
3.2. Spotřebitelské smlouvy Spotřebitelské smlouvy (B2C) jsou jednoznačně nejrozšířenější smlouvou v rámci elektronického obchodování, jak jsem jiţ zmínil v části první kapitoly. Samotná právní úprava spotřebitelských smluv byla zakotvena do našeho právního řádu novelou občanského zákoníku, zákonem č. 367/2000 Sb. Novelou došlo ke změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, hlava pátá spotřebitelské smlouvy §52 aţ §65. „Touto novelou také byly do našeho právního řádu implementovány tři významné směrnice ES, upravující ochranu spotřebitele, pro dosažení kompatibility našeho právního řádu s legislativou Evropských společenství (ES): -
21
směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě
JUDr. Radim Polčák, Mgr. Bohumír. K některým právním otázkám e-kontraktace, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/ap_23/pd_3/rbsearchsource_articles/txtexpresion_48/art_3799/knekterym-pravnim-otazkam-e-kontraktace.aspx
21
smluv uzavřených mimo obchodní prostory, -
směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách,
- směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. 5. 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, pak došlo k doplnění vybraných ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv uzavíraných na dálku (§63), čímž došlo k implementaci směrnice č. 2003/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodování na vnitřním trhu“ 22. Za spotřebitelské smlouvy jsou podle §52 odst. 1 ObčZ. povaţovány smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pouze za splnění podmínky, kdy jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Za dodavatele je podle §52 odst. 2 ObčZ. povaţována „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ a za spotřebitele je podle §52 odst. 3 ObčZ. povaţována „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy ne jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Z toho vyplývá, ţe spotřebitelskou smlouvu nemohou uzavřít podnikatelé jako smluvní strany v rámci své podnikatelské činnosti. Spotřebitelské smlouvy se nemohou odchylovat od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se nemůţe platně vzdát práv, poskytnutých zákonem, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. V případě takového ujednání ve smlouvě by bylo ujednání neplatné. „Kategorický požadavek zabezpečení ochrany spotřebitele vedl důsledně i ke zvláštní úpravě v obchodním zákoníku. Podle §262 odst. 4. ObchZ. platí, že ve vztazích upravovaných §261 ObchZ., nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou ve smyslu §262 odst. 1. ObchZ. se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona, nebo zvláštních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany. Ustanovení občanského zákoníku, popř. zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle 22
Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5
22
občanského zákoníku; na její společné závazky se rovněž použijí ustanovení občanského zákoníku“ 23. Dalším důleţitým pravidlem a prostředkem na ochranu slabší smluvní strany je ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ., „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Uvedené ustanovení platí za předpokladu, ţe se spotřebitel nedovolá neplatnosti takovýchto ujednání a pokud takové ujednání ovlivňuje i další ujednání smlouvy, můţe se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. V ustanovení § 56 odst. 3 ObčZ., je uveden výčet takových nepřípustných smluvních ujednání. V případě pochybností u některých ujednání spotřebitelských smluv platí vţdy výklad pro spotřebitele příznivější, je to jeden z nástrojů ochrany slabší smluvní strany. Ovšem důleţité je si uvědomit, ţe se vţdy jedná o výklad významu ujednání a ne o moţná přání a představy spotřebitele.
3.2.1. Smlouvy uzavírané na dálku – distanční smlouvy Smlouvy uzavírané prostřednictvím prostředků komunikace na dálku jsou označovány jako smlouvy distanční, které umoţňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. „Tyto smlouvy jsou upraveny v § 53 ObčZ., kde zákon výslovně povoluje tyto smlouvy uzavírat a zároveň je zde stanoven zvláštní právní režim celého smluvního vztahu založeného těmito smlouvami“ 24. Rada ES vydala směrnici č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku, cílem této směrnice je sblíţení právních předpisů členských států EU, upravujících nekalé obchodní praktiky uplatňované obchodními organizacemi vůči spotřebitelům. Do českého občanského zákoníku byla tato směrnice implementována novelou č. 367/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001, a to novými ustanoveními v § 53 a § 54 ObčZ. Především ustanovení v § 53 odst. 1 ObčZ. výslovně umoţňuje uzavírání spotřebitelských smluv za pouţití prostředků komunikace na dálku, za dále stanovených podmínek. Za prostředky komunikace na dálku občanský zákoník povaţuje: -
neadresovaný tisk,
-
adresovaný tisk,
23
Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5 24 Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-807380-058-1
23
-
typový dopis,
-
reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem,
-
katalog,
-
telefon s (lidskou) obsluhou,
-
telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext),
-
rozhlas,
-
videotelefon (telefon a televizní obrazovka),
-
elektronická pošta,
-
faxový přístroj,
-
televize (televizní nákup, teleshopping),
-
veřejná komunikační síť, například internet. Z uvedených prostředků komunikace na dálku, se některé prostředky vyuţívají pro
uzavírání distančních smluv minimálně, například faxový přístroj, telefon bez lidské obsluhy apod. Proto je v současné době tak trochu paradoxem, ţe v tomto demonstrativním výčtu prostředků komunikace na dálku, není přímo uveden např. internetový obchod a jeho sluţby, protoţe v dnešní době se jedná o nejběţnější prostředek z hlediska uzavírání distančních smluv, zejména prostřednictvím různých webových formulářů pro objednávku zboţí. Uvedený výčet prostředků komunikace na dálku má pouze deklaratorní povahu a tedy i tyto webové formuláře můţeme také zařadit k prostředkům komunikace na dálku a to z toho důvodu, ţe v případě pouţití těchto formulářů se jedná o odeslání datové zprávy od konkrétního odesilatele, konkrétnímu příjemci. Do distančních smluv se nevztahují smlouvy uzavřené na základě běţného korespondenčního styku, např. běţná objednávka a nabídka, zasílána poštou, nejedná-li se o některou ze zvláštních forem uvedených ve výčtu ustanovení § 53 odst. 1 ObčZ. V tomto smyslu tedy písemný styk není prostředkem komunikace na dálku a popisovaná právní regulace se na něj nevztahuje. Druhý odstavec § 53 pouţití prostředků na dálku omezuje tím, ţe „ prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání mohou být použity jen tehdy, jestliže spotřebitel jejich použití neodmítl“, z čehoţ vyplývá, ţe spotřebitel má právo akceptovat nabídku dodavatele, ale zároveň můţe poţadovat pokračování jejich smluvního vztahu bez pouţití prostředků komunikace na dálku. Příkladem by zde mohla být situace, kdy si zákazník (spotřebitel) objedná zboţí v internetovém obchodě a tím učiní návrh na uzavření smlouvy, ale zboţí si osobně vyzvedne v provozovně dodavatele, kde má zákazník moţnost si zboţí prohlédnout nebo vyzkoušet. V takovém případě nastává otázka, kdy 24
došlo k uzavření smlouvy. Byla v tomto případě smlouva uzavřena jiţ samotným doručením objednávky prodávajícímu, nebo k uzavření smlouvy došlo aţ samotným převzetím zboţí zákazníka v provozovně dodavatele a v takovém případě by se jednalo o běţný prodej zboţí v obchodě. Samotné určení kdy byla smlouva uzavřena, je důleţité pro to, zda můţeme nahlíţet na uzavřenou smlouvu jako na smlouvu uzavřenou pomocí prostředků komunikace na dálku, na kterou se vztahují popisované právní regulace. Toto určení je také důleţité z hlediska spotřebitele, protoţe v případě kdy se jedná o běţný prodej, nemá spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění. Co se týká samotné praxe, mnoho elektronických obchodů má ustanoveno ve svých obchodních podmínkách, které mnoho spotřebitelů ani v případě objednávky zboţí nečte, ţe v případě osobního odběru bude smlouva uzavřena v provozovně prodávajícího. Problematika uzavírání smluv na dálku plně souvisí s rozvojem moderní techniky, elektroniky, sdělovacích prostředků, a to zejména v oblasti internetu, kde dochází k masovému vyuţívání komunikace mezi osobami, včetně sjednávání smluv. „To ovšem přesahuje rámec spotřebitelských smluv, z důvodu možnosti využití těchto prostředků k jednání o kterékoliv smlouvě. Ovšem spotřebitelé jsou často pro využívání těchto komunikačních prostředků a následnou kontrolu správnosti jimi předávaných sdělení nedostatečně profesně vybaveni a kromě toho jsou zde spotřebitelé také ve většině případů odkázáni pouze na informace, které jsou jim sděleny, bez možnosti požadovat doplňující a vysvětlující informace, jako je tomu při osobním jednání. Z tohoto důvodu je poskytována zvláštní ochrana smlouvám uzavíraným na dálku, které jsou současně spotřebitelskou smlouvou. Tato ochrana spočívá v informační povinnosti dodavatele, v řadě možností odstoupení od smlouvy, v povinnosti plnit ve stanovené lhůtě a v možnosti ochrany skupinovou žalobou“25.
3.2.2. Informační povinnosti dodavatele Občanský zákoník ukládá prodávajícímu řadu specifických informačních povinností. Tyto informace musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a ochrany osob, zejména nezletilých a spotřebitelů. Dodavatel musí zákazníkovi poskytnout především takové informace, které jsou nutné k uzavření smlouvy, tedy podstatné náleţitosti příslušné smlouvy, stanovených zákonem.
25
Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-807380-058-1
25
V případě, ţe tedy spotřebitel provede objednávku prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, musí dodavatel poskytnout spotřebiteli minimální výčet informací, stanovených v § 53 odst. 4 ObčZ., s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy. Jedná se především o tyto informace: -
obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněţ adresu podniku nebo organizační sloţky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty,
-
údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost dodavatele reţimu povolování,
-
název a hlavní charakteristiky zboţí nebo sluţeb,
-
cena zboţí nebo sluţeb, z níţ jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, mají-li k ní být připočítávány,
-
náklady na dodání,
-
způsob platby, dodání nebo plnění,
-
poučení o právu na odstoupení, s výjimkou případů podle odstavce 8,
-
náklady na pouţití komunikačních prostředků na dálku,
-
doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. S neposkytnutím těchto informací je spojena sankce v podobě prodlouţení lhůty
pro odstoupení aţ na 3 měsíce od převzetí plnění. V případě uzavření smlouvy pomocí prostředků komunikace na dálku, musí dodavatel poskytnout spotřebiteli písemně následující informace: -
obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby,
-
informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy,
-
informace o sluţbách po prodeji a o zárukách,
-
podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší neţ 1 rok. „Tyto písemné informace musí být doručeny spotřebiteli po uzavření smlouvy
nejpozději před převzetím plnění spotřebitelem. Nesplnění těchto informačních povinností nemá za následek neplatnost uzavřené smlouvy, následkem je zde také pouze sankce v podobě prodloužení lhůty pro odstoupení až na 3 měsíce od převzetí plnění a odstoupit je 26
možné pouze od platně uzavřené smlouvy“26. V souvislosti s uvedeným výčtem informačních povinností dodavatelů v případě objednávek uskutečněných prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, bych rád uvedl výsledek kontroly České obchodní inspekce zaměřené na internetové obchody, který ilustruje míru dodrţování těchto povinností v praxi. „V měsíci lednu 2010 provedla Česká obchodní inspekce kontrolu internetových obchodů. Kontroly byly zaměřené zejména na dodržování povinností spojených s informováním zákazníka o právu odstoupení od kupní smlouvy a dalších důležitých informací. Jednotlivými inspektoráty České obchodní inspekce bylo provedeno celkem 44 kontrol. Nedostatky byly zjištěny ve 25 případech, tj. 56,8%.Ze strany provozovatelů internetových obchodů nejsou dodržovány povinnosti spojené s informováním zákazníka zejména o právu na odstoupení od kupní smlouvy, o právech souvisejících s odpovědností za vady. Dále návody k zaslaným výrobkům nebyly v českém jazyce. Při řešení spotřebitelských podnětů bylo zjištěno nedodržení lhůt pro vyřízení reklamace. Stále častými jsou též případy chybějících informací o provozovateli internetového obchodu. Ve všech případech, kde bylo zjištěno porušení, bude s kontrolovanými osobami zahájeno správní řízení.“ 27 Z výsledků
provedené
kontroly
Českou
obchodní
inspekcí
vyplývá,
ţe
provozovatele elektronických obchodů (prodejci) se nejčastěji dopouští porušení zákona o spotřebitelských smlouvách, zejména nedodrţením povinností spojených s informováním zákazníka při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku § 53 odst. 4 ObčZ.
3.2.3. Ochrana osobních údajů Prakticky všechny internetové obchody vyţadují pro zpracování objednávky registraci zákazníka přes webové stránky. Při této registraci musí zákazník minimálně zadat své základní osobní údaje, jméno, příjmení a adresu pro doručení objednaného zboţí. Uvedením těchto základních informací jiţ dochází k identifikaci subjektu a zpracování osobních údajů zákazníka ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. 26
Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5 27 Česká obchodní inspekce. citováno 12. 2. 2010. Dostupné na: http://www.coi.cz/cs/aktuality-1/archivaktualit/internetovy-obchod.html
27
Ochrana osobních údajů je upravena zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl přijat do našeho právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a rady č. 95/46/ES o ochraně fyzických údajů v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Osobním údajem se podle tohoto zákona rozumí podle ustanovení § 4 odst. písm. a) „jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu,“. Zákon nám také vymezuje pojem zpracování osobních údajů podle ustanovení § 4 odst. písm. e) „zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace,“ Zpracováním osobních údajů je spojeno s poměrně širokým spektrem zákonných povinností pro samotné správce osobních údajů, jak z technického hlediska, tak i z právního. Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, obecně platí, ţe správce (prodejce) můţe zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu poskytnutých údajů „Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů“, v tomto ustanovení jsou také specifikovány podmínky, kdy mohou být osobní údaje zpracovány bez souhlasu subjektu. „V případě souhlasu subjektu se zpracováním osobních údajů musí být správce schopen po celou dobu zpracování těchto osobních údajů tento souhlas prokázat. Samotného získání souhlasu od subjektů se zpracováním osobních dat je spojeno s rozsáhlou poučovací povinností správce vůči subjektům poskytujícím své osobní údaje, ustanovení § 5 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů“ 28. Správce (prodejce) je povinen před zahájením samotného shromaţďování a zpracovávání osobních údajů, nahlásit tuto skutečnost na Úřadu pro ochranu osobních údajů, podle ustanovení §16 zákona o ochraně osobních údajů. S oznamovací povinností jsou spojeny další povinnosti např., stanovit účel, k němuţ mají být osobní údaje zpracovány, stanovit prostředky a způsob zpracování osobních údajů. 28
JUDr. Josef Aujezdský. Internetový obchod a zpracování osobních údajů, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.e-advokacie.cz/cz/clanky/strana-2/internetovy-obchod-a-zpracovani-osobnich-udaju.html
28
Důleţitou povinností správce (prodejce) z hlediska technického zabezpečení zpracování osobních údajů je povinnost podle ustanovení §13 zákona o ochraně osobních údajů „přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů.“ Za porušení zákona o ochraně osobních informací hrozí určité správní sankce.
3.3. Elektronický podpis Jedním ze základních problémů právní jistoty na internetu je ta skutečnost, ţe dokumenty a zprávy zaslané prostřednictvím internetu nemají záruku, ţe byly zaslány určitou osobou a při přenosu nedošlo k jejich pozměnění. Tento problém je však řešen například prostřednictvím elektronického podpisu. Elektronický podpis je v našem právním řádu upraven zákonem č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon je upraven v souladu s právem Evropské unie na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 99/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy. Zákon stanovuje základní legislativní pravidla pro pouţívání elektronických podpisů a jejich zrovnoprávnění s vlastnoručními podpisy. Dále zákon upravuje poskytování sluţeb souvisejících s elektronickým podpisem, kontrolu povinností a sankce za porušení povinností stanovených zákonem. „Vlastní technické zabezpečení a pravidla jsou zajištěny prováděcími předpisy, např. vyhláška č. 378/2006 Sb., o postupech kvalifikovaných poskytovatelů certifikačních služeb, o požadavcích na nástroje elektronického podpisu a o požadavcích na ochranu dat pro vytváření elektronických značek (vyhláška o postupech kvalifikovaných poskytovatelů certifikačních služeb)“ 29. Pouţití elektronického podpisu je také obecně upraveno občanským zákoníkem, ustanovením § 40 odst. 3 „Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téţe listině, ledaţe právní předpis stanoví jinak. Podpis můţe být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, můţe být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů.“ a odst. 4) „Písemná forma je zachována, je-li
29
Petr Budiš. ELEKTRONICKÝ PODPIS a jeho aplikace v praxi. 1 vydání. Vydavatelství a nakladatelství ANAG spol. s r.o. 2008. ISBN 978-80-7263-465-1
29
právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jeţ umoţňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“ Z těchto ustanovení tedy vyplývá, rovnoprávnost písemností a podpisů, prováděných klasicky v listinné podobě a podpisů elektronických.
3.3.1. Základní definice upravené zákonem o elektronickém podpisu Datová zpráva, je vymezena jako elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat na záznamových médiích, pouţívaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou. Prostým elektronickým podpisem se rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, umoţňující ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Můţe se tedy jednat o naskenovaný podpis, osobní identifikační číslo a také o pouhé jméno odesílatele uvedené v e-mailu. Zaručeným elektronickým podpisem je podpis, který splňuje následující poţadavky: -
je jednoznačně spojen s podepisující osobou,
-
umoţňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě,
-
byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba můţe udrţet pod svou výhradní kontrolou,
-
je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, ţe je moţno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Jedná se tedy o bezpečnější formu elektronického podpisu, která svazuje podepsaný
dokument s vlastníkem specifického šifrovacího klíče. Zaručeným elektronickým podpisem tedy není zkopírovaný či naskenovaný vlastnoruční podpis, ale je to soubor dat sloţený ze znaků a čísel. „Tento datový soubor vygeneruje podepisující osoba pomocí klíče, který se použije k zašifrování dokumentu a programu nainstalovaného v počítači. Příjemce se potom může pomocí veřejného klíče, který je někdy také nazýván protikusem k osobnímu klíči, přesvědčit o tom, že použitý kód náleží podepsané osobě a v zaslaném
30
dokumentu po podpisu nedošlo ke změnám“30. Dokumenty, které se dají elektronicky podepisovat, mohou být v textovém, video ale i zvukovém formátu. Obecně můţeme říci, ţe zájemce o elektronický podpis si za pomoci příslušného software vygeneruje dva tzv. protikusy, soukromý a veřejný klíč. Soukromý klíč představuje data pro vytváření elektronických podpisů ve smyslu § 2 písm. i) zákona č. 227/2000 Sb., tedy jedinečná data, která podepisující osoba pouţívá k vytváření elektronického podpisu. Veřejný klíč představuje data pro vytváření elektronických podpisů ve smyslu § 2 písm. j) zákona č. 227/2000 Sb., tedy jedinečná data, která se pouţívají k ověření elektronického podpisu. Data zašifrovaná jedním z uvedených klíčů je moţné dešifrovat pouze druhým klíčem a naopak. Případnou znalostí jednoho z klíčů nelze určit druhý klíč. Veřejně přístupný klíč předloţí zájemce poskytovateli identifikačních sluţeb (např. Česká pošta, s. p.), která mu na základě jeho osobních údajů vystaví certifikát. Tento certifikát prokazuje, ţe určitý veřejný klíč je přiřazen k určité osobě a příjemce podepsaného dokumentu si můţe pomocí veřejného klíče ověřit, ţe datová zpráva byla podepsána konkrétní podepisující osobou. Podepisující osoba je fyzická osoba, která má prostředek pro vytváření podpisů a jedná jménem svým nebo v zastoupení fyzické či právnické osoby. Zákon také definuje poskytovatele certifikačních sluţeb, to jsou subjekty, které vydávají certifikáty a vedou jejich evidenci, případně poskytují další sluţby spojené s elektronickými podpisy. „Dále je také vymezen pojem akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb a tím je poskytovatel těchto služeb, jemuž byla udělena akreditace podle zákona o elektronickém podpisu. Certifikátem je datová zpráva, která je vydána poskytovatelem certifikačních služeb a spojuje data pro ověřování podpisu s podepisující osobou a umožňuje ověřit její totožnost. Ovšem i zde se objevuje pojem kvalifikovaný certifikát, což je potom certifikát, který má náležitosti stanovené zákonem o elektronickém podpisu a byl vydán poskytovatelem certifikačních služeb, splňujícím podmínky stanovené tímto zákonem pro poskytovatele certifikačních služeb vydávající kvalifikované certifikáty“31. Ministerstvo vnitra ČR je ústředním orgánem státní správy pro informační a komunikační technologie, telekomunikace a poštovní sluţby. Ministerstvo vnitra je také hlavním kontrolním a akreditačním orgánem z pohledu zákona č. 227/2000 Sb. o 30
Doc. Ing. Vladimír Smejkal. Elektronický podpis v praxi, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.bily.profitux.cz/files/upload/elektr_podpis_v_praxi.pdf 31 Mgr. Robert Tschöpl. Elektronický podpis, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.tschopl.cz/public/data/archiv1/1-elektronicky-podpis.pdf
31
elektronickém podpisu. Hlavní úlohou ministerstva v této oblasti je zejména dozor nad dodrţováním zákona o elektronickém podpisu, udělování akreditací poskytovatelům certifikačních sluţeb a vyhodnocování shody nástrojů elektronického podpisu s poţadavky stanovenými zákonem. Novela zákona o elektronickém podpisu, zákon č. 440/2004 Sb., zavedla do českého právního řádu vedle elektronického podpisu další mechanismus podobný elektronickému podpisu, a to tzv. elektronické značky. Z technického hlediska je princip elektronických značek stejný, jako u elektronického podpisu, „odlišná je ale právní stránka, a to zejména v přístupu podepisující osoby a závazku z toho plynoucího. U dokumentu označeného elektronickým podpisem se předpokládá, že podepisující osoba (fyzická osoba, právnická osoba, nebo organizační složka státu) se před samotným podpisem, seznámila s obsahem dokumentu“
32
. Coţ je důleţité z hlediska určování
odpovědností ve vztahu ke konkrétním, právně závazným úkonům provedeným elektronickou cestou. Ovšem elektronickou značku mohou vytvářet i programy, u dokumentů označených elektronickou značkou, se tedy předpokládá, ţe bylo toto označení provedeno automaticky, bez ověření obsahu datové zprávy. Příkladem mohou být výstupy z různých objednávkových systémů, informačních systémů apod., které následně neprochází fyzickou kontrolou zúčastněných stran. Elektronická značka je zejména pouţívána jako identifikátor veřejných institucí. Jako doplněk elektronického podpisu je pouţíváno elektronické časové razítko, kterým nám na poţádání orazítkuje dokument takzvaná autorita časových razítek. „Samotné časové razítko obsahuje aktuální datum a čas, sériové číslo razítka a identifikaci autority, která toto razítko vydává. Údaje razítka se tedy připojí ke vstupním datům a vše se opatří elektronickým podpisem autority časových razítek. Celek se následně pošle žadateli jako odpověď na jeho žádost“
33
. Příslušná autorita není závislá na obsahu
razítkovaného dokumentu při vytváření časového razítka tzn., ţe autorita nemá moţnost seznámit se s obsahem dokumentu. Elektronické razítko je pouţíváno zejména u elektronických dokumentů, u kterých je důleţitý podpis a označené datum. Takovým příkladem mohou být smlouvy, účetní a daňové doklady, potvrzení apod., tedy doklady, které platí dlouhodobě, ale platnost certifikátů pro ověřování podpisů se v praxi omezuje zpravidla na 1 aţ 3 roky. Po uplynutí doby platnosti certifikátu sice při následném 32 33
Petr Budiš. ELEKTRONICKÝ PODPIS a jeho aplikace v praxi. 1 vydání. Vydavatelství a nakladatelství ANAG spol. s r.o. 2008. ISBN 978-80-7263-465-1 Vít Kratochvíl. Elektronické časové razítko jako doplněk el. podpisu, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://connect.zive.cz/node/615
32
ověřování elektronického podpisu zjistíme, ţe odpovídá veřejnému klíči uvedenému v certifikátu, ale certifikát jiţ nepotvrzuje, ţe tento veřejný klíč patří osobě, která dokument podepsala. V takovém případě stačí u dokumentů opatřených časovým razítkem vyhodnotit z tohoto razítka údaj, kdy dokument vznikl. Z tohoto údaje zjistíme, zda datum vzniku dokumentu spadá do doby platnosti certifikátu, v případě ţe ano, pak je zřejmé, ţe veřejný klíč patřil v době vzniku certifikátu podepisující osobě. U dokumentů opatřených časovým razítkem tedy nemusíme po ukončení platnosti certifikátu znovu dokument podepisovat. Následně stačí rozšířit ověření elektronického podpisu daného dokumentu o vyhodnocení časového razítka. Uznávání zahraničních kvalifikovaných certifikátů, je stanoveno ustanovením §16 zákona č. 227/2000 Sb., a „dne 16. 10. 2009 bylo přijato rozhodnutí Komise 2009/767/ES, kterým se stanovují opatření pro usnadnění užití postupů s využitím elektronických prostředků prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ podle směrnice EP a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, které nabylo účinnosti dne 28. 12. 2009. Uvedené Rozhodnutí ukládá členským státům povinnost uvést do provozu nástroj umožňující vzájemné uznávání kvalifikovaných certifikátů, na kterých jsou založeny zaručené elektronické podpisy. Tímto nástrojem budou „důvěryhodné seznamy“ (dále jen TSL - Trusted Services Lists), které budou obsahovat údaje o poskytovatelích certifikačních služeb, kteří vydávají kvalifikované certifikáty pro veřejnost v daném státu a kteří jsou zároveň akreditováni, resp. jsou pod dohledem (dozorem) orgánu, který je v daném státu k tomu určen. Každý stát vytvoří vlastní TSL, který bude k dispozici uživatelům ze všech členských států. Pomocí tohoto TSL bude možné ověřit, zda je certifikát kvalifikovaný ve smyslu směrnice. Za Českou republiku vytváří TSL Ministerstvo vnitra. Zároveň připravuje novelu zákona o elektronickém podpisu tak, aby bylo dosaženo plné kompatibility. Povinnost uvádět identifikátor klienta MPSV v kvalifikovaném certifikátu bude omezena na kvalifikované
certifikáty vydané
poskytovateli certifikačních služeb vydávajícími
kvalifikované certifikáty v České republice. Akceptovány tak budou při komunikaci s orgány veřejné moci rovněž kvalifikované certifikáty vydané v jiných členských státech, pokud bude možné ověřit jejich statut kvalifikovaného certifikátu v TSL. Tato informace byla publikována ve stavu ke dni 16.12.2009“ 34.
34
Ministerstvo vnitra České republiky. Uznávání kvalifikovaných certifikátů vydaných poskytovateli certifikačních sluţeb usazenými v ostatních členských státech EU, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/uznavani-kvalifikovanych-certifikatu-vydanych-poskytovateli-certifikacnichsluzeb-usazenymi-v-ostatnich-clenskych-statech-eu.aspx
33
3.3.2. Povinnosti podepisující osoby a osoby spoléhající se na elektronický podpis Pro podepisující osobu jsou ze zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, v ustanovení §5 odst. 1, přímo stanoveny tři základní povinnosti: -
zacházet s prostředky, jakoţ i s daty pro vytváření zaručeného elektronického podpisu s náleţitou péčí tak, aby nemohlo dojít k jejich neoprávněnému pouţití,
-
uvědomit neprodleně poskytovatele certifikačních sluţeb, který vydal kvalifikovaný certifikát, o tom, ţe hrozí nebezpečí zneuţití jejich dat pro vytváření zaručeného elektronického podpisu,
-
podávat přesné, pravdivé a úplné informace poskytovateli certifikačních sluţeb ve vztahu ke kvalifikovanému certifikátu. Za škodu způsobenou porušením povinností podle odstavce 1 odpovídá
podepisující osoba podle zvláštních právních předpisů.
35
Odpovědnosti se však zprostí,
pokud prokáţe, ţe ten, komu vznikla škoda, neprovedl veškeré úkony potřebné k tomu, aby si ověřil, ţe zaručený elektronický podpis je platný a jeho kvalifikovaný certifikát nebyl zneplatněn. Z ustanovení vyplývá, ţe podepisující osoba odpovídá za škodu způsobenou porušením těchto povinností podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 ObčZ., kdy třetí osoba jedná s důvěrou v platnost právního úkonu, který je opatřen elektronickým podpisem podepisující osoby, ale tento právní úkon není platný, vzhledem k tomu, ţe došlo k neoprávněnému pouţití prostředku pro vytvoření elektronického podpisu podepisující osoby proti vůli podepisující osoby. V případě, ţe tato třetí osoba utrpí škodu z důvodu neplatnosti uvedeného právní úkonu, musí tato třetí osoba prokázat, ţe podepisující osoba nesplnila některou z uvedených přímých povinností, dále musí prokázat vznik škody a ţe způsobená škoda je v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti. Neoprávněné pouţití prostředku pro vytvoření elektronického podpisu, je jakékoli pouţití tohoto prostředku, ke kterému dochází bez souhlasu souhlasem podepisující osoby, nebo i se souhlasem podepisující osoby za účelem vyvolání omylu, například o identitě jednající, případně podepsané osoby.
35
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
34
Zákon o elektronickém podpisu nikde přímo nehovoří o příjemci dokumentu opatřeného elektronickým podpisem. Tyto osoby bývají často označovány jako osoby spoléhající se na podpis. „Zákon o elektronickém podpisu pouze nepřímo říká, že příjemce zprávy je povinen učinit veškeré úkony potřebné k tomu, aby si ověřil, že zaručený elektronický podpis je platný a jeho kvalifikovaný certifikát nebyl zneplatněn“36.
3.3.3. Praktické použití elektronického podpisu Elektronický podpis je moţné prakticky pouţít v rámci elektronické komunikace v oblasti občanskoprávních vztahů mezi jednotlivými účastníky, ale také v oblasti elektronické komunikace účastníků se státními orgány. Právě ve státní správě se začínají objevovat nové aplikace vyuţívající potenciál bezpečné elektronické komunikace, asi nejvýznamnějším řešením v této oblasti jsou řešení sluţeb Czech Point (Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál) a datových schránek. „Na základě zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a následujících vyhlášek, byl dnem 1. 11. 2009 spuštěn plný provoz datových schránek a tím byla spuštěna prakticky povinná elektronická komunikace úřadů a firem. Tuto elektronickou komunikaci s úřady mohou využívat i fyzické osoby“ 37. Tyto legislativní a procesní změny ve spojení s datovými schránkami mají velký přinos z hlediska zrovnoprávnění papírových a elektronických dokumentů, protoţe předávání dokumentů prostřednictvím systému datových schránek má stejnou právní váhu jako doručování papírových dokumentů do vlastních rukou. Elektronická komunikace nám navíc přináší nezanedbatelné časové a mnohdy i finanční úspory. Obrazně řečeno elektronický podpis se dá dnes pouţít všude tam, kde je nutný vlastnoruční podpis.
36
Petr Budiš. ELEKTRONICKÝ PODPIS a jeho aplikace v praxi. 1 vydání. Vydavatelství a nakladatelství ANAG spol. s r.o. 2008. ISBN 978-80-7263-465-1 37 Petr Budiš. ELEKTRONICKÝ PODPIS a jeho aplikace v praxi. aktualizace k 1. 2. 2010. citováno 25. 2. 2010. Dostupné na: http://www.anag.cz/files/file/2722_A.pdf
35
4. Některá specifika plnění ze smluv, jejich ukončení a odpovědnosti za vady týkající se elektronického obchodu 4.1.
Ochrana spotřebitelů
Ochrana spotřebitelů spočívá v legislativním prostředí, které je vymezeno značným počtem zákonů a norem pro zajištění dostatečné informovanosti o vlastnostech výrobků, jejich právech při nákupu zboţí a o způsobech uplatnění nápravných opatření, v případě uplatnění reklamace. Na základě této ochrany by spotřebitel neměl být vystaven skrytým rizikům, která vyplývají z nabídky nebezpečného zboţí a sluţeb, nebo z nečestného jednání prodejců a měl by mít snadný přístup k nápravným opatřením. K tomuto přispívají také normy veřejného práva, kde jsou zakotveny povinnosti dodavatelů, které musí vůči spotřebitelům plnit tak, aby nedocházelo k poškozování jejich zájmů. „Veřejnoprávní normy regulují především kvalitu výrobků a služeb, způsob prodeje výrobků a služeb, zdravotní nezávadnost a nezávadnost výrobků vůči životnímu prostředí, bezpečnost výrobků a technické požadavky na ně a jiné předpoklady, které mají výrobky a služby splňovat a které není spotřebitel schopen ovlivnit v rámci smluvního ujednání“38.
4.2. Ochrana spotřebitele v EU ve spojení s právní úpravou ČR Právní normy Evropské unie jsou velmi důleţité a to z toho důvodu, ţe od data 1. 5. 2004, kdy se Česká republika stala členským státem Evropské unie, začala na našem území platit nová řada právních přepisů, které mají svůj původ v právu EU. Právo ochrany spotřebitele v EU je upraveno článkem 153 (dříve čl. 129a) Římské smlouvy, kde jsou formulovány obecné principy této ochrany na evropské úrovni, na základě kterých má docházet ke sbliţování právních předpisů všech členských států. Členské státy také mohou přijmout přísnější ochranná opatření, neţ stanoví směrnice EU, ale musí být slučitelná s právem EU. Samotné normy práva ochrany spotřebitele EU se
38
Tomáš Hulva. Právo ochrany spotřebitele Vydavatelství a nakladatelství ASPI, a.s. 2006. ISBN 80-7357172-2
36
člení do několika oblastí, a to na normy, které spadají do oblasti ochrany zdraví a bezpečností spotřebitele a normy chránící hospodářské zájmy spotřebitele. Právní normy EU ochrany zdraví a bezpečnost spotřebitele: -
směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky 85/374/EHS, směrnice upravuje náhradu škody, která vznikla v důsledku vady výrobku, neupravuje však nároky z odpovědnosti za vady. Směrnice byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, v platném znění.
-
směrnice 92/59/EHS o všeobecné bezpečnosti výrobků. Do českého právního řádu byla směrnice implementována zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků.
Právní normy EU ochrany hospodářských zájmů spotřebitelů, podpora informovanosti a výchovy spotřebitele: -
Směrnice č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Směrnice byla do českého právního řádu implementována do zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§52 - §57).
-
Směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato směrnice proto definuje smluvní podmínky obsaţené především v tzv. typových/vzorových smlouvách, vymezuje jejich nepřiměřenost tak, ţe v rozporu s poţadavkem dobré víry působí v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy a ukládá členským státům v národní legislativě zakotvit, ţe nepřiměřené smluvní podmínky budou neplatné a ţe bude zabráněno jejich dalšímu pouţívání. Směrnice byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§52 - §57).
-
Směrnice č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice ukládá dodavateli povinnost poskytnout spotřebiteli ve směrnici uvedené informace, a to jasně, srozumitelně, se zřetelným účelem uzavírané smlouvy. Současně je dodavatel povinen o sobě uvést identifikační údaje včetně adresy určené pro případné reklamace. Stejně jako u smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory má zákazník i u distanční smlouvy právo od smlouvy ve lhůtě 7 dnů odstoupit, a to bez nutnosti uvést důvod. Na tuto moţnost musí prodávající 37
zákazníka upozornit. Dodavateli je zároveň uloţeno splnit dodávku do 30 dnů. Směrnice byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§52 - §57). -
směrnice č. 2000/31/ES o určitých aspektech sluţeb v informační společnosti, zejména elektronického obchodu, v rámci vnitřního trhu. Směrnice posiluje záruky při prodeji přes internet (např. moţnost opravit chybně vyplněné formuláře). Směrnice rovněţ upravuje odpovědnost poskytovatelů prostoru na internetu za činnost a sluţby, které jejich zákazníci přes internet nabízejí. Směrnice byla implementována zákonem č. 400/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti.
-
Směrnice č. 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí. Cílem směrnice je harmonizovat ty části smluvního práva týkajícího se prodejů spotřebiteli, které upravují právní záruky a do jisté míry i obchodní záruky. Platí pro kupní smlouvy o věcech movitých, nepouţitých i pouţitých. Směrnice byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§612 - §627).
-
Směrnice č. 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. Směrnice ukládá povinnost obchodníkům uvádět u spotřebního zboţí prodejní cenu a cenu za jednotku. Směrnice byla do českého právního řádu implementována do zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění.
-
Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy „Uvedené právní normy na ochranu spotřebitele v EU se staly součástí českého
právního řádu. Nařízení působí přímo na subjekty vnitrostátního práva, tedy fyzické a právnické osoby. V případě, že některý z členských států EU poruší svoji povinnost směrnici implementovat, může se fyzická i právnická osoba domáhat náhrady škody na státě u soudu první instance v Lucemburku“39.
39
Tomáš Hulva. Právo ochrany spotřebitele Vydavatelství a nakladatelství ASPI, a.s. 2006. ISBN 80-7357172-2
38
4.3. Právní normy ČR upravující ochranu spotřebitele ve vztahu k elektronickému obchodování přes internet. Právní normy ochrany spotřebitele nalezneme v právních předpisech všech druhů právní síly. V právním řádu České republiky existují následující typy právních předpisů: -
Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony
-
zákony
-
vyhlášky (ústředního orgánu státní správy nebo jiného úřadu zmocněného k jejich vydávání, obce nebo kraje)
-
nařízení (vlády, obce nebo kraje) „Součástí právního řádu České republiky a právními předpisy jsou i Parlamentem
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy a po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 i samo vykonatelná ustanovení unijní legislativy“ 40. Základní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele ve vztahu k elektronickému obchodování přes internet jsou: 1. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a stanoví některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdruţení spotřebitelů nebo jiných právnických osob zaloţených k ochraně spotřebitele. Obsahem zákona je především úprava povinnosti dodavatelů při prodeji výrobků, poskytování sluţeb v případech, kdy k plnění dochází na území České republiky. Mezi základní povinnosti prodávajících patří především dodrţování poctivosti při prodeji výrobků a sluţeb (především dodrţování mnoţství, kvality a správného účtování), zákaz diskriminace a klamání spotřebitele. Zákon je proveden několika předpisy niţší právní síly. 2. Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, upravuje podmínky ţivnostenského podnikání a kontrolu nad jejich dodrţováním. Spotřebitel je chráněn především tím, ţe ŢZ obsahuje podmínky pro získávání ţivností (subjekty musí splňovat určité předpoklady), dále obsahuje povinnosti ţivnostníků, především ve vztahu k jejich provozovnám, informační povinnost a některé další 40
Tomáš Hulva. Právo ochrany spotřebitele Vydavatelství a nakladatelství ASPI, a.s. 2006. ISBN 80-7357172-2
39
povinnosti, které se uplatňují při provozování ţivnosti. Na dodrţování povinností vyplývající z tohoto zákona dohlíţí orgány státní správy, které porušení sankcionují. Zákon je proveden několika předpisy niţší právní síly. 3. Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, upravuje uplatňování regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a sluţeb pro tuzemský trh, včetně cen zboţí z dovozu a cen zboţí určené pro vývoz. 4. Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, na uvedenou obecnou právní úpravu navazuje a tuto téţ speciálně upravuje řada zvláštních právních předpisů. Citovaný zákon zajišťuje, v souladu s právem Evropské unie41, aby výrobky uváděné na trh nebo do oběhu byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pro spotřebitele bezpečné. Zákon se pro posouzení bezpečnosti výrobku nebo pro omezení rizik, která jsou s uţíváním výrobku spojená, pouţije tehdy, jestliţe poţadavky na bezpečnost, nebo omezení rizik nestanoví příslušná ustanovení zvláštního právního předpisu, který přejímá poţadavky stanovené právem Evropské unie. 5. Zákon č.127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, upravuje na základě práva Evropských společenství podmínky podnikání a výkon státní správy, včetně regulace trhu, v oblasti elektronických komunikací. Zákon se týká především regulace telekomunikací, poskytování sluţeb spočívajících v připojení na internet. Účelem zákona je mimo jiné zvýšení kvality sluţeb poskytovaných spotřebitelům na základě řady technických náleţitosti sítí a koncových přístrojů, zabezpečení sítí a ve zvýšení ochrany osobních údajů spotřebitelů. 6. Zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník, upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakoţ i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. V občanském zákoníku jsou pro spotřebitele důleţitá především ustanovení týkající se obecných náleţitostí právních úkonů, vad právních úkonů, 41
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES o všeobecné bezpečnosti výrobků; nařízení Rady č. 339/93/EHS o kontrolách shody a pravidly bezpečnosti výrobků v případě výrobků dováţených ze třetích zemí
40
subjektů práva a osob oprávněných za tyto subjekty jednat, obecných ustanovení o spotřebitelských smlouvách (týká se především smluv uzavíraných na dálku, smluv uzavíraných mimo provozovnu dodavatel). Dále jsou důleţitá obecná ustanovení o vzniku, zániku a zajištění právních vztahů a samozřejmě jednotlivé typové spotřebitelské smlouvy. 7. Zákon č.59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, právní úprava vychází ze Směrnice Rady ES č. 85/374/EHS o sbliţování zákonů, předpisů a správních opatření členských států o odpovědnosti za vadné výrobky. Tímto zákonem se řídí odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku, dojdeli ke škodě na zdraví, usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, neţ je výrobek. Tento zákon vymezuje speciální skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, jeţ je speciální k obecné skutkové podstatě odpovědnosti za škodu zakotvené v ust. § 420 ObčZ. Je třeba upozornit, ţe se opět jedná o právní předpis speciální k občanskému zákoníku. Z toho vyplývá, ţe otázky tímto zákonem neupravené (např. jednotlivé nároky poškozeného) se budou řídit občanským zákoníkem. Stejně tak pokud nejsou splněny předpoklady pro aplikaci tohoto zákona (např. škoda nepřevyšuje částku 500 EUR), doporučuje se pouţít obecné ustanovení § 420 ObčZ., které obsahuje skutkovou podstatu obecné odpovědnosti za škodu. Právní úprava vychází ze Směrnice Rady ES č. 85/374/EHS o sbliţování zákonů, předpisů a správních opatření členských států o odpovědnosti za vadné výrobky. 8. Zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy s podnikáním související. Nelze-li některé otázky řešit podle obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí. Pro spotřebitele je v obchodním zákoníku důleţitá úprava týkající se obchodního rejstříku (§27 a násl.ObchZ.) a hospodářské soutěţe (§41 aţ 55 ObchZ.). Ustanovení § 262 umoţňuje uzavřít závazkový smluvní vztah i se spotřebitelem, v praxi to bývá nejčastěji smlouva o dílo. „Ochrana spotřebitele je z hlediska druhu právních norem upravena kogentně, neboť se jedná o úpravu chránící slabší subjekt spotřebitelsko-právního vztahu, totiž
41
spotřebitele. Normy ochrany spotřebitele jsou roztříštěny v právních předpisech, jež mají různou věcnou působnost a také různou právní sílu“42.
4.4. Zásady spotřebitelských smluv Podle § 55 a 56 ObčZ. chrání spotřebitele před nepřiměřeným jednáním dodavatele, který by zneuţíval svého postavení ve smluvním ujednání. Podle §55 odst. 1 ObčZ. platí, ţe smluvní ujednávání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se nemůţe platně vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. „V tomto znění se jedná o jednostranné kogentní ustanovení ve prospěch spotřebitele. Ovšem dodavatel si může zhoršit své smluvní postavení svou vlastní vůli“ 43. Občanský zákoník v § 56 odst. 1 převzal ze směrnice 93/13/EHS definici nepřiměřených a zneuţívajících smluvních ujednání, jako ujednání která jsou plně v rozporu s poţadavkem dobré víry a znamenají nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran vůči spotřebiteli. Občanský zákoník dále v § 56 odst. 3 uvádí nepřípustná smluvní ujednání, která ve smlouvě nelze platně sjednat. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která: -
vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,
-
vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu,
-
stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele,
-
dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí,
-
opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli,
-
opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby,
42
Tomáš Hulva. Právo ochrany spotřebitele Vydavatelství a nakladatelství ASPI, a.s. 2006. ISBN 80-7357172-2 43 Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5
42
-
zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy,
-
dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě,
-
stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena,
-
přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly,
-
dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele44. Tato nepřípustná smluvní ujednání jsou neplatná jen relativně, a to z toho důvodu,
ţe smlouvy obsahující některé z těchto uvedených nepřípustných ujednání zůstávají v platnosti, pokud se spotřebitel neodvolá v tříleté promlčecí lhůtě. Je tedy na úvaze spotřebitele, zda je pro něho a jeho zájmy takové smluvní ujednání vyhovující, nebo se neplatnosti takového smluvního ujednání dovolá. Podle § 41 ObčZ. se v případě dovolání neplatnosti takového smluvního ujednání, toto dovolání vztahuje pouze k danému smluvnímu ujednání. Z čehoţ vyplývá, je-li uzavřená smlouva jinak funkční, tato smlouva zůstává v platnosti. Pouze v případě, ţe neplatné smluvní ujednání přímo ovlivňuje smlouvu jako celek, můţe se spotřebitel dovolávat neplatnosti celé smlouvy. Jedním z dalších ustanovení, která jsou pro spotřebitele příznivější je § 55 odst. 3 ObčZ. „ V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ Toto ustanovení je kogentní povahy a znamená, ţe obsahuje-li smlouva formulace a výrazy, které umoţňují různý výklad, musí být tyto pochybnosti z takového výkladu vyplývající přičteny k tíţi dodavatele. Je to z toho důvodu, ţe většina spotřebitelských smluv je pro spotřebitele jednostranně připravena dodavatelem.
44
Marta Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5
43
4.5. Určení rozhodného práva z pohledu ochrany spotřebitele v rámci EU V souvislosti s narůstajícím objemem smluv a transakcí prováděných a uzavíraných přes internet, kdy internetové stránky jsou ve většině případů přístupné z kteréhokoliv místa na světě a tím i tedy z místa působnosti kteréhokoliv právního řádu, je spojená otázka rozhodného práva, kterým se řídí smlouvy a eventuální spory z nich vzniklé a pravomoci soudu, jenţ by měl v dané věci rozhodovat. Již několik let se naprostá většina soukromoprávních smluv neřídí, pokud jde o určení rozhodného práva, českým ZMPS, ale tzv. Římskou úmluvou, která se vztahuje na smlouvy uzavřené 1. červencem 2006 počínaje45. V červnu 2008, bylo schváleno nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, označované jako nařízení Řím I, které vstoupilo v účinnost 17. prosince 2009. Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 593/2008, je přímo účinné a nevyţaduje implementaci do právních řádů jednotlivých členských států46. Nařízení Řím I upravuje určení rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy, v kterých je obsaţen tzv. cizí prvek, kdy například účastníci smlouvy mají bydliště či sídlo v různých státech EU. Smluvní závazkové vztahy se především řídí právem, které si smluvní strany v ustanovení smlouvy zvolily47. Nařízení také poskytuje větší ochranu slabším smluvním stranám, kdy volbou práva nemohou účastníci smlouvy vyloučit kogentní ustanovení práva, které by se aplikovalo, pokud by strany volbu práva neprovedly. Ochrana slabší smluvní strany se také týká spotřebitelských smluv, kde je nařízením stanoveno, pokud spotřebitel uzavře s obchodníkem smlouvu, bude na tuto smlouvu aplikováno právo země, ve které má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje podnikatelskou činnost v zemi obvyklého bydliště spotřebitele, nebo se jakýmkoli způsobem taková podnikatelská činnost obchodníka na tuto zemi nebo na více zemí včetně této země zaměřuje. V případě, ţe strany mají provedenou volbu práva,
45
46
47
JUDr. Petr Bříza. Od konce r. 2009 se rozhodné právo pro smlouvy určuje podle nařízení „Řím I“, citováno 20. 3. 2010. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/od-konce-r-2009-se-rozhodnepravo-pro-smlouvy-urcuje-podle-narizeni-rim-i-60586.html Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008; Článek 2 Univerzální pouţitelnost, Právo určené na základě tohoto nařízení se pouţije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států, či nikoliv. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008; Článek 3 Volba práva
44
tak na spotřebitelskou smlouvu se v takovém případě vztahují alespoň kogentní ustanovení práva země, v které má spotřebitel bydliště48. Nejistá situace v oblasti rozhodného práva při uskutečnění přeshraničního nákupu, doposud některé spotřebitele od těchto nákupů odrazovala, coţ vyplývá také ze zprávy Evropského parlamentu o ochraně spotřebitele (2009/2137(INI): „Vzhledem k tomu, že se vzestupem elektronického obchodu prudce vzrůstá přeshraniční rozměr spotřebitelských trhů, spotřebitelé však i nadále jen váhavě využívají výhod, které skýtá integrace trhu, především proto, že nemají důvěru v to, že jejich práva budou stejným způsobem ochráněna i při přeshraničních nákupech, a kvůli nejistotě, pokud jde o nárok na náhradu škody.“ 49 V současné době by mělo v rámci nového nařízení docházet k posílení pozice a také důvěry spotřebitelů ve vnitřní trh EU a to by se mělo projevit především v oblasti elektronických obchodů, kde prodejci nabízejí přes jejich webové stránky zboţí a sluţby i do jiných zemí EU.
4.6.
Práva a povinnosti spotřebitele
Jak jiţ bylo popsáno, spotřebitel se nemůţe vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo si jinak zhoršit své smluvní postavení. Jedním z nejdůleţitějších práv spotřebitele z hlediska jeho ochrany je právo odstoupit od smlouvy. V případě uzavření smlouvy při pouţití prostředků komunikace na dálku má spotřebitel právo odstoupit od této smlouvy do 14 dnů od převzetí plnění bez udání důvodu a bez následných sankcí. Tato 14 denní lhůta je zákonem stanovena za předpokladu, ţe dodavatel předal spotřebiteli veškeré informace, které je povinen spotřebiteli předat podle § 53 odst. 4 a 6 ObčZ. V případě, ţe dodavatel nepředal spotřebiteli stanovené informace, dochází k prodlouţení lhůty pro tento způsob odstoupení od smlouvy na 3 měsíce od převzetí plnění. Při řádném doplnění a předání chybějících informací stanovených zákonem v této 3 měsíční lhůtě začíná dnem předání těchto informací opět běţet 14 denní lhůta50. Tato uvedená práva spotřebitele na odstoupení, kdy je odstoupení od smlouvy výslovně ujednáno se podle § 53 odst. 8 ObčZ. nevztahují na smlouvy: 48
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008; Článek 6 Spotřebitelské smlouvy Zpráva Evropského parlamentu o ochraně spotřebitel (2009/2137(INI), citováno 5. 3. 2010. Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+REPORT+A7-20100024+0+DOC+XML+V0//CS 50 Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-807380-058-1 49
45
-
na poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění,
-
na dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele,
-
na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání,
-
na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal,
-
na dodávku novin, periodik a časopisů,
-
spočívajících ve hře nebo loterii. V kaţdém případě, kdy spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy podle §
53 odst. 7 ObčZ. má dodavatel právo podle § 53 odst. 10 ObčZ. pouze na náhradu skutečně vynaloţených nákladů spojených s vrácením zboţí a zároveň je dodavatel povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky nejpozději do 30 dnů ode dne odstoupení od smlouvy. V rámci předmětné úpravy spotřebitelských smluv je podle § 53a ObčZ. stanoveno, ţe „při použití elektronických prostředků2d51musí být součástí návrhu kromě informací podle § 53 odst. 3 rovněž informace o tom, zda je smlouva po svém uzavření dodavatelem archivována a zda je přístupná, informace o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, informace o jazycích, v nichž lze smlouvu uzavřít, informace o možnosti zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a informace o kodexech chování, které jsou pro něj závazné nebo které dobrovolně dodržuje, a jejich přístupnosti při použití elektronických prostředků; to neplatí při jednání výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Před podáním objednávky musí být při použití elektronických prostředků spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní údaje v ní obsažené, které do objednávky vložil; to neplatí při jednání výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Smlouva a všeobecné obchodní podmínky musí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci. Pro odstoupení od smlouvy platí § 53 odst. 7 obdobně.“ Spotřebitel je také zákonem chráněn od poskytování plnění dodavatelem bez objednávky. K tomuto se vztahují případy, kdy spotřebitel obdrţí zboţí od dodavatele,
2d) § 2 písm. c) zákona č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých sluţbách informační společnosti)
46
které si neobjednal. V takovém případě podle § 53 odst. 10 ObčZ. není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět. Můţeme tedy konstatovat, ţe při uzavírání smluv pomocí prostředků komunikace na dálku, je spotřebitel více chráněn, neţ je tomu v případě uzavírání běţných spotřebitelských smluv. Co se týká celkové ochrany spotřebitelů jak v oblasti elektronického obchodování, tak v oblasti běţného obchodování, můţeme na základě zprávy Evropského parlamentu o ochraně spotřebitele (2009/2137(INI) konstatovat, že pouze něco přes polovinu spotřebitelů v EU (51%) se cítí být přiměřeně chráněno stávajícími opatřeními na ochranu spotřebitelů, více než polovina (54%) je přesvědčena, že orgány veřejné moci dobře chrání jejich práva, a o málo více (59%) věří, že prodejci a poskytovatelé respektují jejich práva52. Dále, je v uvedené zprávě zdůrazněno, že téměř třetina (30%) spotřebitelů v EU, kteří nakupovali na dálku přes internet, telefonicky nebo poštou, uvádí, že v jejich případě nastaly problémy s dodáním zboží; konstatuje však, že devíti desetinám těch, kdo se pokoušeli vrátit zakoupené zboží nebo odstoupit od smlouvy ve lhůtě na rozmyšlenou, se jejich záměr zdařil53. Z citovaných výsledků, lze dle mého názoru usuzovat, ţe zejména díky implementaci směrnic EU prosazujících ochranu spotřebitele a jejich následné převádění do národních legislativ jednotlivých členských států, přispívá velkou měrou k neustálému zvyšování legislativní ochrany spotřebitele v rámci celé Evropské unie, ale i jednotlivých členských států.
52
53
Zpráva Evropského parlamentu o ochraně spotřebitel (2009/2137(INI), citováno 5. 3. 2010. Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+REPORT+A7-20100024+0+DOC+XML+V0//CS Tamtéţ
47
Závěr Elektronický obchod patří současné době k fenoménům, které ve stále větší míře určují budoucí vývoj světové ekonomiky. Samotný rozvoj elektronického obchodování je spojen se zvyšováním důvěry zákazníků v tento druh obchodování. Jednou z hlavních podmínek pro vybudování takovéto důvěry je nutný neustálý vývoj a dodrţování legislativy tak, aby zákazníci i dodavatelé měli při vyuţívání elektronického obchodu zajištěnu efektivní ochranu. Ve své práci jsem se snaţil zpracovat základní rozbor současného stavu v oblasti právní úpravy elektronického obchodování v ČR, zejména v rámci internetových obchodů, se zaměřením na smluvní vztahy v oblasti B2C (dodavatel-spotřebitel), které jsou početně nejrozšířenějším typem smluv v rámci elektronického obchodování. V úvodu práce jsem se zaměřil na základní právní regulaci v rámci elektronického obchodování. V rámci této široké oblasti jsem se především zaměřil na uzavírání smluv pomocí prostředků komunikace na dálku, tzv. distančních smluv. Distanční smlouvy jsou z velké části upraveny v občanském zákoníku, a to zejména díky implementaci směrnic ES, které tuto oblast regulují. V rámci uzavírání distančních smluv jsou daná určitá specifika odlišující elektronické obchodování od ostatních závazkových vztahů. Jedná se o zvláštní právní reţim celého smluvního, který byl distančními smlouvami uzavřen a to se týká zejména spotřebitelských smluv. Tento reţim spočívá zejména ve zvýšené informační povinnosti dodavatelů. Další z odlišností je v náleţitostech návrhu a přijetí takového návrhu a zvláštních poţadavcích, které musí být obsaţeny ve smlouvě. V této souvislosti jsem se také věnoval otázkám formy elektronických úkonů a jejich rovnocennost s povinnou písemnou formou u některých právních úkonů. Na závěr jsem se věnoval otázkám ochrany spotřebitelů v rámci elektronických obchodů, kde je charakteristické zejména právo na odstoupení od smlouvy, v rámci kterého jsou popsány jak práva spotřebitelů, tak nároky vznikající dodavatelům v případě odstoupení od smlouvy. Ochrana spotřebitele je důleţitou součásti nejen naší legislativy, ale zejména i legislativy EU. Podle mého názoru, je v České republice poměrně kvalitní právní úprava chránící spotřebitele, a to nejen díky novelám zákonů, ale také v praxi fungujícímu systému legislativních, nelegislativních i institucionálních nástrojů pro zajištění ochrany práv spotřebitelů. Tato součinnost je velice důleţitá, protoţe sebelepší právní legislativa se stává zcela bezcennou, pokud chybí efektivní metody k jejímu prosazení. Efektivní metody 48
pro účinnou vymahatelnost právních předpisů a domáhání se náprav, jednak posilují důvěru zákazníků v on-line nákupy zboţí na úroveň důvěry nákupů zboţí v kamenných obchodech a jsou také podle mého názoru jednou z důleţitých součástí dobře fungujícího a prosperujícího trhu.
49
Seznam použité literatury a dalších pramenů Tištěné monografie Budiš. ELEKTRONICKÝ PODPIS a jeho aplikace v praxi. 1 vydání. Vydavatelství a nakladatelství ANAG spol. s r.o. 2008. ISBN 978-80-7263-465-1 Dupal, Irena Michalová, Karel Novák. Rádce spotřebitele, rizika při nákupu zboţí. Vydavatelství a nakladatelství CP Books, a.s., 2005. ISBN 80-251-0507-5 Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-80-7380-058-1 Frimmel. ELEKTRONICKÝ OBCHOD / Právní úprava. Vydavatelství a nakladatelství PROSPEKTRUM spol. s r.o. 2002. ISBN 80-7175-114-6
Hulva. Právo ochrany spotřebitele Vydavatelství a nakladatelství ASPI, a.s. 2006. ISBN 80-7357-172-2
Knapová, Jiří Švestka, Jan Dvořák a kolektiv. Občanské právo hmotné. 4 aktualizované a doplněné vydání.ASPI a.s., 2005. ISBN 80-7357-L3L-5 Poláček. Právo na internetu. Vydavatelství a nakladatelství Computer Press, a.s., 2007. ISBN 978-80-251-1777-4 Švarc a kolektiv. Základy obchodního práva. 2 rozšířené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2009. ISBN 978-80-7380-144-1
Elektronické monografie, webovská sídla Aujezdský. Internetový obchod a zpracování osobních údajů, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.e-advokacie.cz/cz/clanky/strana-2/internetovy-obchod-azpracovani-osobnich-udaju.html Bříza. Od konce r. 2009 se rozhodné právo pro smlouvy určuje podle nařízení „Řím I“, citováno 20. 3. 2010. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/od-koncer-2009-se-rozhodne-pravo-pro-smlouvy-urcuje-podle-narizeni-rim-i-60586.html
Budiš. ELEKTRONICKÝ PODPIS a jeho aplikace v praxi. aktualizace k 1. 2. 2010. citováno 25. 2. 2010. Dostupné na: http://www.anag.cz/files/file/2722_A.pdf
50
BusinessInfo. Elektronický obchod, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-v-pravnich-ukonech/elektronickyobchod-opu/1000818/7013/ Česká obchodní inspekce. citováno 12. 2. 2010. Dostupné na: http://www.coi.cz/cs/aktuality-1/archiv-aktualit/internetovy-obchod.html Doleček. Elektronický obchod, citováno 23. 11. 2009. Dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/elektronicky-obchod/elektronickyobchod/1000819/7013/#b3 Kratochvíl. Elektronické časové razítko jako doplněk el. podpisu, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://connect.zive.cz/node/615 Kyncl. Internet a právní aspekty podnikání na něm, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/internet-a-pravni-aspektypodnikani-na-nem-47705.html
Lupa.cz. RejstrikFirem.cz - legitimní podnikání, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.lupa.cz/clanky/rejstrikfirem-cz-legitimni-podnikani-nebo-doupevyderacu/nazory/149885/
Maisner, Mgr. Michal Křiţka, Mgr. Martin Flaškár. Praktické aspekty licenčních smluv v IT, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/prakticke-aspekty-licencnich-smluv-v-it57721.html Marketingové noviny. Historie elektronických obchodů, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://www.marketingovenoviny.cz/index.php3?Action=View&ARTICLE_ID=439 Ministerstvo vnitra České republiky. Uznávání kvalifikovaných certifikátů vydaných poskytovateli certifikačních sluţeb usazenými v ostatních členských státech EU, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/uznavani-kvalifikovanych-certifikatu-vydanychposkytovateli-certifikacnich-sluzeb-usazenymi-v-ostatnich-clenskych-statecheu.aspx Palla. Vznik spotřebitelské smlouvy v internetovém obchodě, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.epravo.cz/top/clanky/vznik-spotrebitelskesmlouvy-v-internetovem-obchode-58686.html?mail
51
Polčák, Mgr. Bohumír Štědroň. K některým právním otázkám e-kontraktace, citováno 25. 11. 2009. Dostupné na: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/txtexpresion_pr%c3%a1vn%c3%ad+%c3%bapra va+e-obchodu/art_3799/rbsearchsource_articles/k-nekterym-pravnim-otazkam-ekontraktace.aspx Smejkal. Elektronický podpis v praxi, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.bily.profitux.cz/files/upload/elektr_podpis_v_praxi.pdf Tschöpl. Elektronický podpis, citováno 14. 2. 2010. Dostupné na: http://www.tschopl.cz/public/data/archiv1/1-elektronicky-podpis.pdf Vučka. Elektronické smlouvy - část II: Click-through smlouvy, citováno 10. 12. 2009. Dostupné na: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=72344 Zemědělská fakulta JU v Českých Budějovicích. Elektronický obchod – význam, základní pojmy a vybrané souvislosti, citováno 20. 11. 2009. Dostupné na: http://home.zf.jcu.cz/public/departments/kuf/ufrpks_mgr/ufrp_kf2/data/1/vtb/cd/am os_vtb/elektronicky_obchod.pdf Zpráva Evropského parlamentu o ochraně spotřebitel (2009/2137(INI), citováno 5. 3. 2010. Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=//EP//TEXT+REPORT+A7-2010-0024+0+DOC+XML+V0//CS
Judikatura českých soudů Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 ze dne 30. 10. 2009
52
Seznam použitých zkratek ObčZ. - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObchZ. - zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ES - Evropské společenství EU - Evropská unie B2C - (Business-to-Consumer), označuje obchodní vztahy mezi podnikatelskými subjekty a spotřebiteli
53