SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM
Pražský právnický podzim
Pražský právnický podzim 2016 pod osobní záštitou JUDr. Pavla Rychetského, předsedy Ústavního soudu ČR Ing. Andreje Babiše, místopředsedy vlády a ministra financí ČR Mgr. Adriany Krnáčové, primátorky hlavního města Prahy
Regulace spotřebitelských úvěrů odborné právnické sympozium JUDr. Karel Havlíček, zakladatel Pražského právnického podzimu Aktuální společenské a politické téma regulace spotřebitelských úvěrů se stalo podnětem pro uspořádání první akce doplňkového jarního programu Pražského právnického podzimu 2016. Celý projekt se v letošním roce dočkává již pátého ročníku, nad kterým převzali osobní generální záštitu předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský, místopředseda vlády a ministr financí Ing. Andrej Babiš a pražská primátorka Mgr. Adriana Krnáčová. Téma regulace spotřebitelských úvěrů přinesla do organizačního centra PPP Česká asociace věřitelů, která se stala spoluorganizátorem sympozia této problematice věnovaného. Důvod byl celkem prozaický: v parlamentu v průběhu jara vrcholil legislativní proces týkající se přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru. Tato okolnost se také významně promítla do většiny příspěvků, jež na sympoziu zazněly. Na následujících stránkách se s podstatnými pasážemi některých z nich můžete seznámit.
JUDr. Pavel Staněk, prezident České asociace věřitelů Regulace úvěrového trhu je již téměř dva roky velmi aktuálním a diskutovaným tématem, kterému se intenzivně věnovali a věnují jak zákonodárci, tak i odborná a laická veřejnost a samozřejmě média. V současné době, kdy se návrh zákona o spotřebitelském úvěru projednal ve rozpočtovém a ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny, aby následně prošel Sněmovnou ve druhém čtení Poslanecké sněmovny, máme zřejmě jednu z posledních příležitostí věnovat mu ještě jednou naši pozornost a zevrubně prodiskutovat jeho klady i zápory. Asi se shodneme, že současné fungování úvěrového trhu bezpochyby vykazuje nedostatky, které je potřeba řešit. Jedná se o velmi závažnou problematiku, která výrazně ovlivňuje podobu a podmínky fungování důležité části finančního sektoru. A zároveň se dotýká velkého procenta obyvatel České republiky. Uvedené služby se v posledních letech staly nedílnou součástí jejich životů, která s sebou však nejednou přináší i vážné problémy. Vzhledem k šíři oblasti, do které zákon o úvěru pro spotřebitele zasahuje a kterou třeba i jen nepřímo ovlivní, považuji širokou a otevřenou diskusi o něm právě nyní za nesmírně důležitou.
18
Dle mého názoru jsou základní pohledy na tuto problematiku v zásadě dva. Pohled věřitele a pohled spotřebitele, chcete-li, dlužníka. Pokud se vžijeme do role spotřebitelské, budeme posuzovat úvěrové služby podle několika základních aspektů, mezi které patří zejména cenová dostupnost, respektive výhodnost a podmínky umožňující bezproblémové splácení. Důležitým faktorem je pak bezpečnost úvěru. Tedy bezpečnost v tom smyslu, aby odpovědné čerpání úvěru nijak neohrozilo životní postavení spotřebitele, jeho rodiny a blízkých. I ten nejodpovědnější žadatel o úvěr se rozhoduje na základě svých momentálních možností a odhadu své situace v horizontu splácení, která se ovšem pod vlivem osobních a někdy i vnějších faktorů může dramaticky změnit. Nečekané okolnosti v podobě vážné nemoci, ztráty zaměstnání a dalších, pak nejednou mají velmi negativní dopad na dlužníka i jeho rodinu, která může snadno upadnout do dluhové spirály. A na to je potřeba pamatovat. Zároveň je tu ale i skupina spotřebitelů, která k otázce půjčování peněz nepřistupuje zcela zodpovědně, nebo dokonce vědomě zneužívá současných možností a cíleně se zadlužuje bez záměru vypůjčené peníze vůbec kdy v budoucnu splatit a vrátit. A tím už se dostáváme k tomu pohledu, který asi ode mne očekáváte, pohledu věřitelů. I zde vidím, podobně jako na straně dlužníků, dva různé přístupy. Na úvěrovém trhu bezesporu působí řada bankovních i nebankovních poskytovatelů a zprostředkovatelů s férovými a bezpečnými službami. Přestože veřejnost, média i část politické scény mnohdy na úvěrové
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM společnosti jako na celek pohlížejí poněkud s despektem až s averzí, jejich činnost je nedílnou a přínosnou součástí ekonomiky. Budeme o tom dnes jistě diskutovat. Přirozeným záměrem férových věřitelů je bezpečně udržet a nadále rozvíjet svoje podnikání, tedy odpovědně půjčovat odpovědným spotřebitelům. A k tomu jim samozřejmě musejí být zajištěny určité základní jistoty, tedy především jistota vymahatelnosti pohledávek. Bohužel ke škodě celého úvěrového trhu na něm dnes vedle férových společností působí také nepřehledná masa dalších subjektů, právnických i fyzických osob, které parazitují na aktuálním stavu. Půjčují peníze přinejmenším za nestandardních podmínek, v krajních případech pak reálně ani žádné půjčky neposkytují a pouze zneužívají tísně finančně méně gramotných osob ve snaze vylákat z nich zálohu za údajné zprostředkování úvěru, ke kterému následně z nejrůznějších důvodů třeba ani nedojde. Je nesporné, že právě před takovými praktikami je potřeba spotřebitele chránit a takové subjekty z trhu jednoznačně eliminovat. Návrh zákona o spotřebitelském úvěru má přinést onu žádoucí regulaci úvěrového trhu, která poskytne koncovému spotřebiteli větší bezpečnost. Základní otázkou je, jak tuto regulaci uchopit tak, aby nebyla nedostatečná, ale zároveň nebyla ani přemrštěná. Hrozby totiž skýtají obě varianty. S nedostatečnou regulací se potýkáme nyní a její důsledky všichni známe. Desítky tisíc různých poskytovatelů či zprostředkovatelů úvěrů, bez dohledu a řádné kontroly, kteří mohou zejména v segmentu asi nejvíc diskutovaných mikropůjček poskytovat úvěry za nekontrolovaných a mnohdy neetických a třeba i lichvářských podmínek. Nicméně i přeregulování úvěrového trhu s sebou může nést negativní důsledky pro spotřebitele, spočívající zejména v plošném zdražení úvěrových služeb. To pak logicky povede ke snížení jejich dostupnosti, které může vyústit v přebujení služeb realizovaných právě za hranicí regulované zóny, což rozpoutá řetězec dalších velmi závažných ekonomických a hlavně sociálních problémů. Považuji proto za nesmírně důležité znovu si položit základní otázky, které vycházejí ze záměru projednávaného návrhu. Opravdu jeho zavedení zvýší ochranu spotřebitelů? Skutečně přispěje ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi věřiteli a dlužníky? Návrh zákona o spotřebitelském úvěru, který byl vládou oficiálně předložen v prosinci loňského roku, se nyní finálně formuluje a patrně ještě dozná určitých změn. Již nyní je ve hře několik pozměňovacích návrhů a další možná ještě budou v rámci schvalovacího procesu předloženy a možná i přijaty. Z pohledu České asociace věřitelů obsahuje současné znění návrhu hned několik problematických bodů. Řada z nich jistě zazní ještě z úst dalších řečníků a diskutujících, proto se jim nebudu věnovat. Rád bych se v tuto chvíli omezil pouze na dva z nich.
Prvním z nich je omezení plateb souvisejících s prodlením spotřebitele, konkrétně maximální limit smluvní pokuty, nastavený v současné podobě návrhu na dvě stě tisíc korun. Existují dokonce názory, že by se tento limit měl ještě snížit, možná až na částku sto tisíc korun. To je podle mého názoru velmi nebezpečné a hlavně velmi nespravedlivé. A to jak ve vztahu k věřiteli, tak i ve vztahu ke spotřebiteli. Vzniká tím totiž situace, kdy příjemce úvěru například v částce kolem tří set tisíc korun teoreticky zaplatí na smluvních pokutách stejně, jako příjemce úvěru ve výši tří milionů. To je nespravedlivé jak vůči věřiteli, který poskytne úvěr vyšší hodnoty, tak i vůči spotřebiteli, který naopak může zaplatit poměrně vyšší sankci při nesplácení drobnějšího úvěru. Kromě toho v případě úvěru vysoké hodnoty může smluvní pokuta při zvažovaném zastropování do značné míry pozbýt dosavadního motivačního charakteru. A to je také velmi důležité. Za sporný dále považuji požadavek určitého stupně vzdělání, coby podmínky odborné způsobilosti poskytovatele úvěru a jeho zaměstnanců. Naprosto souhlasím s tím, že tyto osoby by měly mít znalost potřebnou ke kvalitnímu výkonu své činnosti. Nicméně požadavek například maturitní zkoušky považuji za nepřiměřeně přísný. Vyloučil by z činnosti mimo jiné i řadu spolehlivých pracovníků s mnohaletou praxí, jejichž zkušenosti jsou jistě daleko cennější než nějaké formálně dosažené vzdělání. Kvalifikační požadavek maturitní zkoušky s sebou navíc doprovodně může přinést i zvýšené náklady na personální zajištění, které se opět může negativně odrazit v ceně poskytovaných služeb. Tím se opět dostávám k již zmíněné obavě, že se zamýšlená a jistě v principu žádoucí regulace může poměrně snadno minout svým účinkem. Každá regulace se totiž v zásadě vztahuje pouze na subjekty, které jsou ochotny se nechat regulovat. Čím více dotčené subjekty sešněrujeme přísnými a pro některé z nich možná dokonce nesplnitelnými pravidly, kterým se může stát například i požadavek základního kapitálu ve výši dvaceti milionů korun, tím méně z nich bude ochotno a hlavně schopno se regulaci podrobit. To ovšem bohužel nemusí nutně znamenat, že tyto subjekty ukončí svoji dosavadní činnost. Řada z nich, a bylo by velmi iluzorní představovat si něco jiného, neboť to bohužel jistě budou zejména ti méně féroví, bude nadále působit mimo regulovaný trh. Bohužel současný návrh z mého pohledu není natolik komplexní, aby tomuto zabránil a tuto situaci eliminoval. Do šedé zóny se pak samozřejmě spolu s poskytovateli a zprostředkovateli úvěrů odeberou i spotřebitelé, jejichž poptávka na regulovaném trhu nebude uspokojena, čímž se paradoxně ocitnou v mnohem horší situaci, než v jaké jsou dosud.
19
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Jsem velmi rád, že zde v sále jsou přítomni mnozí zástupci věřitelských subjektů, ale i experti z oblasti justice, zákonodárné i akademické sféry a dalších souvisejících oborů a oblastí, jejichž praxe se úvěrové problematiky přímo či nepřímo dotýká. Rád bych tímto předal slovo dalším řečníkům, na jejichž příspěvky se velmi těším. Věřím, že přinesou zajímavé postřehy
i nové podněty, které třeba v dosavadní diskusi zatím zůstaly zcela opomenuty. Jsem velmi rád, že naše pozvání přijal také zástupce Slovenské asociace poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, který nás v závěru seznámí s jistě velmi zajímavými zkušenostmi a dopady obdobné legislativní úpravy, která na Slovensku byla nedávno přijata.
Samoregulace a regulace spotřebitelských úvěrů prof. Ing. Michal Mejstřík, CSc., Fakulta sociálních věd UK v Praze Jako profesor financí se spíše zabývám velkými úvěry. Nicméně téma spotřebitelských úvěrů je můj drobný koníček. Ke konci září 2015 dlužily české domácnosti více než 212 miliard korun na bankovních spotřebitelských úvěrech. Ke konci června téhož roku dlužily ovšem též dalších 47,4 miliard korun na nebankovních spotřebitelských úvěrech. Meziročně ke konci června došlo k poklesu objemu úvěrů o 2 %, přičemž výrazný pokles zaznamenaly především nebankovní spotřebitelské úvěry (což však bylo způsobeno především tím, že se Cetelem stal bankou, a tak došlo zároveň k nárůstu bankovních spotřebitelských úvěrů). Když se podíváte na trh spotřebitelských úvěrů 2015 v této fázi, de facto je vidět, že míra zadluženosti českých domácností je v podstatě přijatelná, ale rozhodující část toho se odehrávala v bankovní sféře. Nicméně dalších čtyřicet sedm miliard korun bylo na nebankovních spotřebitelských úvěrech, které jsou sledovány. Pokud jde o trh spotřebitelských úvěrů pohledem spotřebitelů, zjišťujeme, že téměř polovina lidí (47,3 % spotřebitelů) má úvěr. Procento roste s věkem, větší podíl v menších obcích pod 5 tisíc obyvatel, více v Čechách než na Moravě. Nejvíce lidé využívají hotovostní úvěr – 15,5 %. Kreditní kartu má pouze 13,5 % spotřebitelů, častěji ženy, s věkem její využívání roste. Splátkový prodej se podílí 6,5 %, vyrovnáno v pohlaví, nejvyužívanější je ve věkovém segmentu 30–44 let. Na stabilní úrovni s vázanou živností na zprostředkování spotřebitelských úvěrů poskytuje tyto služby přes 57 tisíc subjektů, ale existuje tu poměrně značný pohyb: jen v roce 2014 došlo k vydání cca 7 tisíc nových oprávnění, řada subjektů mezitím na trhu skončila. Je docela zásadní, že vedle klasických bankovních služeb a regulovaných subjektů poskytujících spotřebitelský úvěr existuje významná šedá zóna. Klasické bezúčelové hotovostní spotřebitelské úvěry v „šedé zóně“ se pohybují okolo hranice 20 miliard korun. Je třeba říci, že se často míchají dva
20
aspekty. I politikové a média mnohdy ztotožňují regulované subjekty poskytující nebankovní úvěry s těmi, které jsou daleko za hranicí těchto seriózních služeb. V tom vidím i z hlediska věřitelů docela zásadní překážku. Podle průzkumu agentury Stem Mark se očekává mírný růst trhu, což potvrzuje 82 % společností. Na trhu roste význam konsolidací a také lze vypozorovat pozvolný nástup nekonvenčních úvěrů typu peer to peer, což je moderní forma direct on-line, bez podstatných zprostředkovatelů, a také produktů mimo segment spotřebitelských úvěrů, které však mají na tento trh vliv, jako jsou např. reverzní hypotéky. Poskytovatelé považují finanční gramotnost spotřebitelů za průměrnou či spíše špatnou. Společnost EEIP ve spolupráci s Univerzitou Karlovou zveřejnila studii, která je výsledkem 5. ročníku projektu Navigátor bezpečného úvěru a vyvíjí se pod mou garancí. Cílem projektu je zmapovat a popsat český trh spotřebitelských půjček, posoudit kvalitu jednotlivých poskytovatelů a nabídnout veřejnosti nástroj, díky němuž se dají finanční instituce jednoduše porovnat, a přispět tak ke zlepšení úrovně finanční gramotnosti. Navigátor bezpečného úvěru přichází s rozšířenými definicemi a novou metodologií – v maximální možné míře zahrnuje současné potřeby a výzvy. Některé ty věci jsme promítli do určitých specifických definic. Princip je v tom, že jsme si zformulovali definici zodpovědného úvěrování pro tento rok: „Optimální úvěrový produkt v sobě zahrnuje vyvážený poměr bezpečnosti, ceny a inovace při zachování srozumitelnosti a transparentnosti pro spotřebitele, kterému umožňuje individuální nastavení produktu v průběhu celého jeho čerpání s využitím moderních řešení.“ S použitím takovéto definice jsme dali určité podněty právě pro nový zákon, o němž tu dnes bude řeč. Zákon a důvodová zpráva opakovaně cituje některá naše doporučení. Problém je, že většinu podmínek, které jsme si kladli jako podstatné, hráči mimo oficiální samoregulující zónu nesplňují. Nedávají čas na rozmyšlenou, účtují si poplatky za nejrůznější podivné služby atd. Zjistili jsme, že třeba běžně poskytují úvěry tím způsobem, že ve smlouvách jsou uvedeny týdenní splátky, takže ten, kdo je nepozorný, si ani nevšimne, že
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM po měsíci už vlastně dluží čtyři splátky. To jsou jakési finty, které překračují běžný rámec normálního chování, což nepochybně nepatří k zodpovědnému poskytování úvěru. Před takovýmito věřiteli je potřeba opravdu varovat, protože ti kazí trh. To nelze připustit. Od nové právní úpravy očekáváme především změny a dopady v těchto oblastech: – kdo může poskytovat / zprostředkovat spotřebitelské úvěry, – platby před uzavřením smlouvy, – nové informační povinnosti, – zákaz vázaného prodeje, – lhůta na rozmyšlenou, – úvěry v cizí měně, – předčasné splacení úvěru, – omezení sankcí za prodlení, – odklad realizace zástavního práva. Připravovaná legislativa, pokud bude přijata tak, jak se dnes očekává, bude mít zásadní dopad na trh spotřebitelských úvěrů. Hlavní vliv bude mít licencování poskytovatelů spotřebitelských úvěrů Českou národní bankou a povinnost 20 mil. Kč vlastního kapitálu. To bezesporu výrazně omezí počet poskytovatelů z dnešních tisíců na počet do stovky subjektů. Konečně to přinese efektivní kontrolu poskytovatelů úvěrů, což dosud Česká obchodní inspekce neměla šanci kapacitně zvládnout. Nová legislativa tak určitě povede ke zvýšení bezpečnosti pro dlužníky. Otázkou je, co se stane s rizikovou částí trhu, kde spotřebitelé na bezpečný úvěr nedosáhnou a obrátí se na méně bezpečné subjekty, které jejich situace zneužívají. Může se stát, že tato poptávka bude uspokojena jinými způsoby (např. mikroúvěry, pokud zůstane dolní hranice pro zařazení mezi spotřebitelský úvěr), nebo se přesune do ilegality. Kromě tohoto dopadu ještě pravděpodobně dojde k omezení smluvních pokut (ne jen samotného úroku z prodlení, jehož omezení se ukázalo jako neefektivní) a zpřísnění podmínek pro zprostředkovatele spotřebitelských úvěrů, které by mělo přinést na trh více transparentnosti. V případě přijetí nové legislativy očekáváme tedy zásadní změny na úvěrovém trhu. Jak už jsem říkal, poklesne počet poskytovatelů úvěrů – jen na desítky
subjektů s licencí ČNB, dojde k jasnému rozdělení na legální a nelegální poskytovatele úvěrů, zvýší se vymahatelnost práva v případě ilegálních poskytovatelů, zlepší se dohled nad licencovanými společnostmi. Trh se tak na jedné straně „pročistí“, na straně druhé bude třeba spotřebitelům vysvětlit změny a pomoci jim. Chci ovšem poznamenat, že jsem zásadně proti přeregulování. My jsme formou našeho navigátoru rozřadili subjekty do tří skupin: bankovní, nebankovní samoregulované a ty ostatní, které splňují naše definice. A co na tom bylo nejzajímavější, při porovnání podle jednotlivých parametrů – v té studii si to potom můžete detailně přečíst – často nebankovní poskytovatelé postupují lépe a levněji z hlediska plnění těchto požadavků než bankovní instituce. Což bylo velké překvapení pro řadu velkých bank, ale je to dobrá zpráva právě z hlediska nebankovních poskytovatelů úvěrů. Ale na druhé straně – a to je nejhorší – míchá se do toho špatná pověst těch, kterým říkáme „predátoři“ a kterým jde jenom o to získat kolaterál, získat zástavu, čerpat peníze za nesmyslných podmínek. Z tohoto hlediska by míra regulace, jak jsem tady naznačoval, neměla přesáhnout nějakou rozumnou mez. Ale já bych skutečně kladl velký důraz právě na samoregulující složku. To je věc, která třeba pomohla svého času přežít části investičních fondů, které byly těžce poškozeny lidmi jako pan Kožený a další. Úspěch byl podmíněn právě tím, že na sebe uvalili a naplnili přísné podmínky. Mně se stalo, že část těchto predátorů, kteří neplnili tyto podmínky, dokonce za mnou přišla na základě této aktivity a hlásili se potom k principům samoregulace. Dospěli k závěru, že pro ně bude lepší, když se připojí k těmto aktivitám a budou deklarováni jako „ti správní“. Proto musím poděkovat také spolupráci s Českou národní bankou, kterou opravdu vidím jako rozumnějšího regulátora, než byla Česká obchodní inspekce, která není schopna vynucovat cokoliv ani v restauracích, tím méně u nějakých predátorů, kteří kazí pověst trhu. Jsem přesvědčen, že toto odvětví by se mělo silněji postavit právě za seberegulaci, nejen si pouze stěžovat na regulaci.
Co přinese nový zákon o spotřebitelském úvěru Ing. Jiří Šindelář, výkonný ředitel Unie společností finančního zprostředkování a poradenství Subjekty, které naše sdružení zastupuje, se koncentrují především na prostředkování a distribuci hypotečních úvěrů. To znamená slovy nového zákona na problematiku spotřebitelských úvěrů na bydlení. Z celkového objemu jistin v roce 2015 přes 180 miliard poskytnutých hypotečních úvěrů naši členové zprostředkovali a distribuovali přes dvacet osm miliard, tedy
více než deset procent. Celý segment zprostředkovatelů, hypotečních makléřů, těch takzvaných třetích stran, jak jsme nazýváni v bankovní terminologii, určitě přes 50 %. To znamená, že více než polovina nově sjednaných hypotečních úvěrů jde přes tento externí nezávislý zprostředkovatelský kanál. Klasické spotřebitelské úvěry pro firmy našeho typu mají marginální, minimální roli.
21
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Vzhledem k tomuto zaměření naším hlavním úkolem bylo přesvědčit Ministerstvo financí jako předkladatele, že segment distribuce hypotečních úvěrů bez nějaké specifické regulace, v podstatě pouze na základě živnostenských oprávnění, relativně úspěšně funguje po mnoho let, možná desetiletí. Funguje pouze na základě samoregulace, ať už na straně bank, nebo na straně samotných zprostředkovatelů. To, co přichází teď, z velké části motivováno evropskou hypoteční směrnicí, je zásadní změna, která lidem, kteří v tomto segmentu legitimně a bez nějakých větších systémových problémů působí, přinese úplně nové podmínky podnikání, úplně nové nároky, které na ně budou kladeny. Myslím, že diskuse s Ministerstvem financí byla úspěšná. Řekl bych, že z našeho pohledu na úseku distribuce úvěrů na bydlení se podařilo podmínky nastavit tak, aby pro náš segment byly vstřebatelné s nějakým přiměřeným nastavením přechodných lhůt. Určitě zůstávají témata k diskusi, kde shoda není. Za všechna budu jmenovat dvě. Zákaz souběhu odměny od poskytovatele (banky) a od klienta. To nám nepřijde smysluplné. Zakazovat model, kdy zprostředkovatel třeba nějakým způsobem sníží svoji provizi od banky za zprostředkování hypotečního úvěru a dohodne nějakou částečnou kompenzaci platby přímo s klientem?
22
Je to určitý přechodový můstek k přímo placenému poradenství, které je cílovým a třeba na anglickém trhu u některých produktů jediným možným stavem. Druhou otázkou k diskusi, a zde jsme si samozřejmě vědomi, že řada věcí pochází přímo z hypoteční směrnice, je rozsah údajů poskytovaných klientům. Jakkoliv je naše sdružení jednoznačným zastáncem transparentnosti produktů, informační otevřenosti, rozsah informací, které klient bude dostávat, je obrovský. Je otázka, jestli klient bude schopen v této mase rozlišit ty pro něj skutečně podstatné údaje. Nicméně tento zákon, jak byl předložen, je pro nás – možná na rozdíl od kolegů z bank – vcelku vstřebatelný. Byli jsme si vědomi toho, že ministerstvo bude v rámci své koncepce jednotné regulace distribuce na finančním trhu prosazovat věci typu akreditované zkoušky, povinné středoškolské vzdělání s maturitou. To jsou věci, se kterými jsme nějakým způsobem počítali. Může ovšem vzniknout problém, pokud jde o jejich konkrétní nastavení. Jak jsem říkal, je to záležitost, která se dotkne desetitisíců osob, které úspěšně a legitimně v této oblasti působí a které dosud fungovaly na základě samoregulačních certifikací a licencí udělovaných samotnými bankami. Teď budou vystaveny nějaké vysoce formalizované zkoušce, kterou v relativně krátkém přechodovém období budou muset splnit. My jsme ochotni tento princip akceptovat, přestože – dvakrát podtrhuji – na tomto trhu nebyly zásadní problémy, možná na rozdíl od trhů jiných. Konkrétní nastavení samotných zkoušek je asi předmětem největší diskuse, kterou v tuto chvíli vedeme zejména s Českou
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM národní bankou, neboť ona bude tím subjektem, který bude udílet akreditace pro pořádání odborných zkoušek. Aktuálně diskutujeme konkrétní zkouškové otázky, které by měly být vlastní náplní testů. Určitě jsou tam věci, nad kterými bude velmi intenzivní debata. Například požadavek, aby v případě, že uchazeč bude chtít podstoupit v krátkém časovém úseku obě zkoušky, jak na úvěry na bydlení, tak na klasické spotřebitelské úvěry, bude muset opakovat skutečně celou zkoušku. Nám to přijde jako věc redundantní, zcela zbytečná. Pokud jde o odbornou úroveň nastavení zkoušky, Česká národní banka zvolila originální přístup – přímo požádala účastníky trhu, aby jí pomohli zkouškové otázky připravit. Což je na jednu stranu sice určitá zátěž, ale na druhou stranu to vítáme jako možnost skutečně plnohodnotné spolupráce. Na úseku distribuce věříme, že se podaří najít nějakou balanc mezi náklady, které budou nemalé a trh zatíží, a zvýšeným užitkem pro spotřebitele, který, jak
jsem předeslal, v oblasti hypotečních úvěrů a jejich prodeje neutrpěl nějaká zásadní poškození v masové, systémové míře. Poslední myšlenka, kterou tady zmíním a kterou bych chtěl určitě podpořit, ač se to možná netýká ani tak hypotečních úvěrů, jako spíše těch klasických spotřebitelských, je otázka stanovení správné míry intenzity regulace. I z naší jasné empirické zkušenosti vyplývá, že pokud se subjektům na trhu „naloží“ příliš mnoho, značná část, jak se říká, nesklapne notes a nepůjde dělat něco jiného, ale bude dělat totéž, jenže v nějaké neregulované šedé zóně. Čímž samozřejmě nechci devalvovat legitimní snahu vnést do té oblasti nějaký regulatorní pořádek, ale s tímto faktem je prostě potřeba počítat. Není to mechanika, kde se něco narýsuje na rýsovacím prkně a výsledek tomu bude stoprocentně odpovídat. K tomu se nepochybně váže i supervizní role České národní banky, pro kterou to bude, myslím, velká výzva.
Spotřebitelské úvěry v širším kontextu právním JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu Z předchozích vyjádření kolegů jsem nabyl znovu dojmu, který poslední dobou často mívám, že ekonomové berou právo daleko vážněji než právníci. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale protože oni se na rozdíl od nás právníků většinou věnují užitečnějším věcem, které přinášejí reálné výsledky, je to spíš asi dobře. Myslím, že tady zazní mnoho kvalifikovaných vyjádření ke konkrétním otázkám jak budoucí úpravy spotřebitelských úvěrů, tak postavení spotřebitelů v konkrétních právních souvislostech. Nicméně dovolte mi, abych se k otázce spotřebitelů a jejich konsekvencí společenských i právních zmínil z pohledu nejenom soudcovského, ale někoho, kdo se těmito otázkami zabývá, zamýšlí se nad nimi tak, jako asi každý z nás. A někdy je z toho znepokojen. Mám pocit, že spotřebitelská problematika je pro současnou Evropu typická. Jsou to ve skutečnosti problémy bohatých. My už v bohaté Evropě nemáme smysl pro skutečné a vážné problémy dlouhá desetiletí, a proto rozbujela naše schopnost problémy si vymýšlet. Už před časem jsem si v tomto ohledu vypůjčil určitý postoj, kdy se terminologie obrací, a říkám těmto problémům neproblémy. Naučili jsme se cítit se velmi dobře v neproblémech. A i v situaci, kdy současná doba přináší nyní už znovu společensky, politicky
i právně vážné problémy, nám se ze setrvačnosti pořád líbí v neproblémech. Budeme detailně rozebírat, a tím se nechci dotknout organizátorů této konference, otázku spotřebitelských úvěrů. Budeme se detailně zabývat na jiných konferencích vztahy Evropského soudu pro lidská práva a Soudu Evropské unie a vymezením šířky jejich ramen. Budeme se zabývat celou řadou dalších subtilních otázek. A nebudeme ochotni vážně pohlížet do tváře otázkám, jak budeme řešit azylovou problematiku. Nikdo netuší, kdo bude rozhodovat o azylech a podle jakých pravidel. Justice na to není vůbec připravena, umí řešit azylovou problematiku, když přichází deset či dvacet azylantů ročně. Ale pokud budeme tato pravidla uplatňovat do budoucnosti, povede to k tomu, že soudci, kteří zatím soudí otázky civilního práva, budou přesouváni na problematiku azylovou. To, co trvalo rok, dva, bude trvat pět let. A potom najednou zjistíme, že to, co jsme považovali dnes za důležité, je docela marginální. Ale nechme to tedy být jenom jako otázku otevřenou. Otázku, kterou bychom si ale přesto měli klást, protože bychom měli být schopni rozlišovat podstatné a nepodstatné. Když jsem byl kluk, bylo pořád ještě tak trochu hanba dlužit. To už dnes není. Už je to vlastně normální. Ba dokonce už jsme byli masivně ubezpečeni v tom, že dlužit je cosi pozitivního a tvůrčího z hlediska ekonomiky, že člověk se cítí naopak špatně, když nedluží. Že by dlužit měl, protože jinak neroztáčí kola kapitalismu. Teď se scházíme nad otázkami, které bychom mohli shrnout do poznatku, že dnes už nejen není hanba dlužit, ale že není ani hanba
23
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM nesplácet dluhy. Že musíme vymyslet společenský a právní rámec, který umožní zjistit, jestli vlastně závazky byly skutečně přijaty, zda byly přijaty příčetnými osobami, rozšíříme právní pohled na okruh osob, které jsou sice zcela příčetné, ale jaksi nemohou za to, že si na sebe uvázaly nesmyslné závazky. Takže vytváříme novou kategorii: není hanba neplatit. To všechno samozřejmě umíme, protože v Evropě jsme se už dávno při řešení našich oblíbených a milovaných neproblémů začali věnovat ochraně slabších. A snad jsme opravdu ani nepostřehli, že možná ti slabší jsou daleko silnější, než si myslíme. Slabší strana v právních vztazích je velmi často přehodnocována. Typický slogan „primát občana nad státem“ vede k tomu, že do Hradce Králové dodnes nevede dálnice jenom proto, že nějaká dáma tak dlouho nebyla ochotna prodat svůj pozemek, až se dálnice nepostavila. Stejně tak jsme se naučili přijímat jako mantru, že jednou přiznaná výhoda je neodňatelná jakémukoliv účastníkovi právních vztahů ve smyslu hmotném i procesním, ve smyslu přiznaných opravných prostředků a jejich počtu. Je to, jako bychom jednou večer dali dítěti čokoládu a dítě získalo legitimní očekávání, že ji dostane každý večer. Jsem si jist, že by dnes u soudu uspělo. Konec konců – kdyby se dítě soudilo se svými rodiči, asi by dnes uspělo častěji, než jsme si ochotni na první pohled připustit. Děti dříve v patnácti letech zjistily, že rodiče jsou idioti a že když jim nebudou nic říkat a zacpou si uši, nic se nestane. Říkalo se tomu puberta. Teď to dítě zjistí už v devíti letech a rodiče opravdu nemají žádné prostředky na to, jak potomka vychovávat. Otázkou dokonce podle mnohých odborníků a aktivistů je, jestli výchova vůbec není něco nepatřičného, jestli neláme charakter dítěte. Protože zřejmě růst jako dříví v lese je to nejlepší. Pak budeme mít statný a silný les, domnívají se vážně.
Stát takto vytváří celou škálu kategorií občanů. Jeden člověk, to je ten hlupáček, kterého chráníme, všichni se nad ním dojmeme, právníci přijdou na to, jak ho ochránit, i když provádí hlouposti. Ale jakmile ten chudák získá nějakou vlastní kompetentnost, ze vteřiny na vteřinu se z něj stává lump, kterého je potřeba hlídat, kontrolovat, včlenit do výběrových řízení, konkurzních komisí. A hlavně – sejmout z něho jakoukoliv odpovědnost, protože odpovědnost jednotlivce je přesně to, co v naší společnosti rozhodně nechceme. Chceme veškerou odpovědnost přenést na anonymní týmy a pokud možno ještě ji uvnitř týmů rozdělovat nějakým počítačovým generátorem – chraň bůh, že by to rozděloval nějaký obyčejný člověk! Co tím chci říci? Myslím si, že stále více věříme systému a nevěříme lidem. I v otázkách spotřebitelů je to pořád dokola. Když budeme více věřit lidem a budeme se snažit působit na výchovu lidí, možná zjistíme, že jsou poněkud příčetnější, než jim přiznáváme. A ti, kteří nebudou příčetní, se za to budou hanbit. Nemluvím tu pochopitelně o příčetnosti ve smyslu lékařském. Mluvím o obyčejné lidské zodpovědnosti. Není nic tak demotivujícího, jako když někomu říkáte: Dělej si, co chceš, my tě stejně nakonec ochráníme. Dělej hlouposti, nic z toho neplyne. Omlouvám se za to, že jsem nemluvil o konkrétních detailech spotřebitelských úvěrů a jejich právních souvislostech, nýbrž o tom, že naše společnost má celou řadu vážných problémů, které je potřeba zdůrazňovat. A tak se tak trochu ocitám v roli Marca Porcia Catona, který říkal: Ostatně domnívám se, že Kartágo musí být zničeno! Proto znovu připomínám, že bychom měli přemýšlet o tom, jak vracet věcem rozumný řád. Že bychom měli uvažovat o tom, co je a co není důležité.
Proč dlouhodobě věnujeme pozornost problematice spotřebitele Mgr. Roman Lada, viceprezident Soudcovské unie Téma spotřebitelských úvěrů se naší společností už dlouhou dobu line jako červená nit. My, zástupci soudcovské obce, jsme na tom pomyslném konci příběhu, který začíná šustěním peněz, případně převody na bankovních účtech. A bohužel se setkáváme s velice neblahými lidskými osudy, a to nejenom na straně těch, jak říkal pan místopředseda, chudáčků nebo nezodpovědných, ale bohužel někdy i na straně těch odpovědných, věřitelů, kteří se pak právem domáhají
24
toho, aby se jim dostalo aspoň té částky, kterou původně půjčili. Soudy jsou od toho, aby chránily obě strany řízení, nikoliv se přikláněly pouze na stranu slabší, případně podléhaly nějakým společenským nebo mediálním tlakům. My se proto snažíme jako profesní organizace této problematice věnovat. Když máme možnost, když jsme osloveni – protože nejsme oficiálním připomínkovým místem – a někdo je ochoten naslouchat, snažíme se vyjadřovat k určitým tématům a k legislativním návrhům či záměrům. Snažíme se to činit s nejvyšší odpovědností, neboť cítíme, že v konečném důsledku to postihne nás všechny. Chceme přispět k tomu, aby kultivace právního prostředí v tomto směru byla na dobré úrovni.
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Proto i teď sledujeme se zájmem, jaký bude mít osud tento zákon. Pevně věříme, že přispěje k tomu, aby právní kultura v naší zemi spěla pozitivním směrem. Mě zaujala myšlenka prof. Mejstříka o predátorech, s nimiž se samozřejmě také setkáváme, zejména v trestněprávním slova smyslu. Ale jako trestní soudce si musím postesknout, neboť vám musím říci, že za dvacet tři let své praxe jsem trestný čin lichvy soudil asi čtyřikrát. Soudím od roku 1993, čili od doby, kdy se trh s úvěry začínal rozjíždět. Orgány činné v trestním řízení by nepochybně měly přispět k tomu, aby se tento trh pročistil, aby fungoval regulérně. Ne ovšem v tom smyslu, aby za každou cenu stíhaly každého, kdo jinému půjčí.
Máme ve stanovách Soudcovské unie zhruba rok a půl zakotvenou tvorbu takzvaných odborných kolegií, která se začínají nyní rozvíjet, první kolegia právě vznikají. V tuto chvíli máme tři, jedno i na poli občanskoprávním. Sice se spíše chtějí věnovat procesním předpisům, ale věřím, že pokud budeme mít tu možnost a budeme se o to snažit, přispějí i k tomu, abychom vnesli do povědomí náš pohled na oblast regulace spotřebitelských úvěrů. Jsem rád, že akce jako toto sympozium jsou pořádány, že máme možnost jako jeden z hlavních partnerů k nim přispět, a věřím, že tak budeme činit i do budoucna.
Povinná písemná forma spotřebitelských smluv o úvěrovém financování JUDr. Rudolf Kožušník, advokát, PwC Legal Téma, které jsem si zvolil, se týká problematiky povinné písemné formy spotřebitelských smluv o úvěrovém financování, jež bude i nadále vyžadována. Důvody, proč je tato podmínka důležitá, jsou především následky, které se s nedodržením formy váží. Následky jsou dvojího typu. Soukromoprávní a veřejnoprávní. V případě, že není dodržena písemná forma, smlouva sice je považována za platnou, nicméně úročena je minimálně, pouze reposazbou, vyhlášenou Českou národní bankou. K jiným sjednaným platbám se nemá přihlížet. Veřejnoprávní sankcí je správní pokuta až o výše dvaceti milionů korun. Tato úprava platí i v současnosti, nová ji přejímá. Nicméně – jedná se o zásadní téma, protože v současné době elektronická kontraktace začíná stále více převažovat a nelze vnímat listinné sjednávání smluv jako jediné. Tedy nejen listinná podoba, ale i elektronické sjednávání smluv se dnes děje a bude nabírat na významu. Z obchodního hlediska je to zcela zásadní. Působit online a umožnit zákazníkovi z pohodlí svého domova sjednat spotřebitelský úvěr se ukazuje nejen jako předpoklad úspěchu, ale také přežití. Pro poskytovatele je každopádně z praktického hlediska zásadní vědět, jaké parametry po právní a technické stránce by měl systém elektronické kontraktace splňovat, aby se vyhnul potenciálním sankcím, ať už soukromoprávním nebo veřejnoprávním, které jsem zmínil na začátku. Mimo jiné si můžeme vybavit takzvané poplatkové spory, kvůli kterým bylo na trhu obrovské šílenství. A bankovní i nebankovní poskytovatelé s tímto fenoménem měli nemalé náklady, ať již na právníky či jiné.
Z hlediska zákona je pro zachování písemné formy při elektronické kontraktaci nezbytné zohlednit dvě základní kritéria. Zachytit obsah právního jednání a určit jednající osobu, a dále připojení podpisu. V tomto ohledu rozlišujeme dva typy. Elektronický podpis a jeho nahrazení mechanickými prostředky, kliknutím tlačítka „souhlasím“ či zasláním potvrzovací SMS. Z hlediska praxe zde však panuje určitá nejistota. Část odborné veřejnosti se přiklání k nutnosti využívat zaručený elektronický podpis. Ten spotřebitel mít s největší pravděpodobností nebude. Na druhou stranu podstatná část odborné veřejnosti, která je podpořena komentářovou literaturou ve vztahu k spotřebitelským úvěrům, zastává názor, že písemnou formu splňuje i jednání prostřednictvím nějaké elektronické platformy. Typicky to bude internetové bankovnictví. Čistě listinná podoba je věcí minulosti. Je úkolem práva postavit se k současným trendům čelem. Domnívám se, že připustit možnost elektronické kontraktace i v případě, že zákon stanoví povinně písemnou formu, je nutné a tuto možnost je třeba interpretovat co nejšíře. Určitě je úkolem práva zajistit, abychom v dnešní době měli jasnou představu o tom, jaké podmínky splňovat, chceme-li jednat prostřednictvím internetu. Každý z nás se s tímto trendem už určitě setkal. Otázka je důležitá i z toho důvodu, že do rozsahu regulace budou nově spadat i úvěry pod pět tisíc korun, ony známé „půjčky do výplaty“. Zejména ze strany nebankovních poskytovatelů úvěrů se jedná o poměrně rozsáhlou část agendy. Víme, že prostřednictvím internetu a různých aplikací už v současnosti jsou tyto půjčky poskytovány. Dosud se u nich nezjišťovalo a nebylo nutné posuzovat, zda je splněna písemná forma a zda hrozí příslušné sankce. Nově se situace mění a i elektronické portály při poskytování těchto půjček do výplaty budou muset naplňovat ona shora uvedená kritéria.
25
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Z technického hlediska je proto klíčové určit, jak zjistit jednající osobu, identifikovat ji a zajistit autentičnost jejího podpisu pro účely naplnění písemné formy. V praxi se uplatňují a setkali jsme se s nejrůznějšími přístupy. Zcela tradiční je v listinné podobě uzavřít smlouvu o přístupu do dané elektronické platformy. Případně někteří poskytovatelé navrhují uzavírání rámcových smluv o spotřebitelských úvěrech. Tam pak dojde k ověření, identifikaci a v zásadě na základě těchto úkonů pak spotřebitel jedná s poskytovatelem prostřednictvím oné elektronické formy, ať je to mobilní aplikace, nebo internetové bankovnictví. Ovšem mnohem inovativnější způsob je jednat na dálku opět prostřednictvím elektronické komunikace. Zde je praxe velmi rozmanitá. Někteří poskytovatelé používají metodu zaslání symbolické platby z bankovního účtu, vlastněného spotřebitelem, tudíž už nějakou formou ověřeného. Tím mimo jiné splňují předpisy proti praní špinavých peněz. Je to kombinováno často s formou zaslání naskenovaných dokladů totožnosti, případně i telefonního účtu, a následného potvrzování prostřednictvím SMS zpráv. Ale v úvahu připadají i zcela nekonvenční metody, jako je webkamerový interaktivní pohovor, včetně předložení dokladů. To, co je klíčové v tomto ohledu,
je, že praxe nemá bližší vodítka. K této problematice je minimum judikatury, mimo jiné s ohledem na to, že řada těchto sporů je bagatelního rozsahu a právní meritum se nedostane do vyšších judikatorních sfér tak, aby mohlo být sjednoceno. A nejsou zde ani nějaká praktická stanoviska pro poskytovatele. Domnívám se proto, že potenciální cestou by mohlo být ve spolupráci s regulátorem, jehož působnost bude taktéž nově podstatně rozšířená, projednat případnou možnost doplnění stanoviska, které ze strany ČNB ve věci spotřebitelských úvěrů již existuje a ve věci možnosti elektronické kontraktace zcela odkazuje na obecné právní předpisy. Tedy na ta kritéria, která jsem zmínil na začátku. Zmínka o minimálních standardech ověření a identifikace pro účely elektronické kontraktace by jistě posílila právní jistotu poskytovatelů, aby věděli, že onen požadavek písemné formy při udržení komfortu pro spotřebitele jednajícího prostřednictvím internetu byl zachován. Mimo jiné by toto stanovisko mohlo podstatným způsobem přispět i k potenciálnímu řešení této otázky na úrovni soukromoprávní, tudíž v případných soudních sporech. Lze doufat, že i soudy ve vztahu k elektronické kontraktaci zaujmou vstřícný postoj.
Vymáhání úvěrových pohledávek z pohledu soudních exekutorů Mgr. Pavla Fučíková, prezidentka Exekutorské komory ČR Inspirovala jsem se krátkou glosou Petra Kamberského, kterou zveřejnil tento týden v Lidových novinách. Zprvu jsem byla obsahem jeho článku poněkud rozladěná, protože vylíčil exekuce jako nástroj ožebračování lidí. Nakonec jsem se zamyslela nad tím, co za jeho úvahou stojí. A tak mi dovolte malé zamyšlení o vymáhání úvěrových pohledávek z pohledu soudních exekutorů. Z vlastní praxe mohu potvrdit, že pohledávky bankovních úvěrů jsou asi těmi nejlepšími, jaké vůbec k vymáhání soudní exekutoři mohou dostat. Jsou většinou relativně čerstvé, protože banky nesplácené úvěry řeší poměrně rychle a racionálně. Své klienty vybírají v zásadě poctivě. Podléhají totiž přísné bankovní regulaci, takže logickým důsledkem toho, že se zabývají majetkovými poměry svých klientů, je, že na bankovní úvěry zdaleka nedosáhne každý klient banky či žadatel o úvěr. Pokud i takto pečlivě vybraný klient přece jen přestane splácet, například proto, že přijde o zajímavě placenou práci, z pohledu soudní exekuce jsou tyto pohledávky poměrně dobře vymahatelné. A pokud jsou
26
zajištěny například zástavním právem k nemovité věci, pak se vymahatelnost takových pohledávek pohybuje i nad šedesát procent. Mezi ty, kteří propadnou bankovním sítem, patří lidé, kteří jsou z pohledu bank „systémovou chybou“. Například osoba samostatně výdělečně činná nebo osoba představující svobodné povolání. Tedy lidé, kteří mají velmi nepravidelné příjmy. I takoví lidé, kteří neprošli bankovním scoringem, mají reálnou potřebu úvěru a schopnost jej také splatit. Proč si to myslím? Kdyby tomu tak nebylo, musely by všechny nebankovní společnosti poměrně rychle zkrachovat. Pokud u takovýchto renomovaných finančních institucí nakonec dlužník padne do exekuce, vymáhá se sice hůře než typický bankovní klient, ale pohledávky za ním jsou stále ještě poměrně dobře vymahatelné. Řekněme, že se pohybujeme někde mezi dvaceti až třiceti procenty vymahatelnosti. Pak je tu ovšem další skupina dlužníků, kteří propadli bankovním i nebankovním úvěrovým sítem, nesplatili dluhy bankám, nebankovní firmy jim nepůjčí, protože jsou už v exekuci. Šance na to, aby úvěr splatili, je de facto nulová. Přesto úvěr dostanou. Na scénu přicházejí ony dnes již zmíněné predátorské úvěrové společnosti. A tady jsem si pomohla definicí, kterou jsem vyhledala ve Wikipedii. Podle Wikipedie se predátorské úvěrování používá jako termín pro různé druhy
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM nepoctivého jednání až nezákonných praktik při sjednávání úvěru. Tato oblast se týká zejména nepoctivých jednotlivců a bezejmenných firem, které pro svoje služby vyhledávají rizikové klienty, například lidi nevzdělané, lidi již zadlužené bez pravidelného příjmu a podobně. Predátoři vědí, že takoví klienti kvůli nízké schopnosti splácet nemají šanci získat úvěr od banky nebo zavedené nebankovní společnosti. Vysoké riziko nesplácení vyvažují nejčastěji astronomickou cenou úvěru. Za několikatisícový dluh požadují ručení mnohonásobně dražší nemovitostí. Predátorské úvěrování je často vnímáno jako synonymum k lichvě. Tolik Wikipedia. Bohužel i z takových půjček vypadnou vykonatelné exekuční tituly. A jsme to my, soudní exekutoři, kdo dostane takové pohledávky k vymáhání. Někteří z nás jsou za to rádi, někteří méně a někteří s takovými praktikami hluboce nesouhlasí. Přesto ani jeden z nás nesmí podle zákona odmítnout takovou pohledávku vymáhat. A v tom právě vidím zásadní problém v souvislostech soudních exekutorů ve vztahu k predátorskému úvěrování. Ačkoliv přicházíme na řadu jako poslední, jsme první na ráně, komu je společností přičítána vina za majetkové ožebračení dlužníka, případně i jeho rodiny. Jsme to my, kdo v očích veřejnosti může za to, že finanční systém vyrábí nové bezdomovce. A jsme to proto i my, kdo si zaslouží být za to trestán. Soudnímu exekutorovi přitom ani nepřísluší přezkoumávat, jak pohledávka vznikla a zda je její výše přiměřená.
Dovolte mi citovat část komentáře Petra Kamberského. „Nabídky mnohých nebankovních půjček už dávno nejsou cestou, jak přijít k zisku vyšším a riskantnějším úrokem, ale cestou, jak přes vysoké úroky, smluvní pokuty a poplatky dostat dlužníka do exekuce. A tím se dostat k jeho veškerému majetku. Exekuce tak není nástrojem na vymožení zapomenuté složenky, ale pokusem o ekonomickou likvidaci finančně a právně negramotných vrstev. Exekuce se ze stavu efektivního vymáhání nedobytných pohledávek stala nástrojem, jak ty chudé učinit ještě chudšími.“ Tolik citát. Obávám se, že přesně podle této myšlenkové konstrukce dnes jednají naši politici. Exekuce jsou bezpochyby jedním z nástrojů, a možná dokonce nástrojem hlavním, jehož prostřednictvím skutečně k těmto jevům dochází. A politici jednají přesně podle zásady o vylévání dítěte i s vaničkou. Ve snaze zabránit jevu, kde soudní exekuce jsou důsledkem a nikoliv příčinou, legislativní smrští ničí institut soudních exekucí. A pokud budu parafrázovat Petra Kamberského, exekuce se dnes ze stavu efektivního vymáhání nedobytných pohledávek stala neefektivním nástrojem, jak pomoci dlužníkům platit co nejméně a co nejpozději. A tak mi dovolte, abych nově vznikajícímu zákonu o spotřebitelských úvěrech popřála vyvážený a citlivý přístup ke všem zúčastněným stranám. Jenom tak totiž bude dlouhodobě tento systém udržitelný a pro všechny komfortní.
Co přinese nový zákon z hlediska výkonu bankovního dohledu JUDr. Helena Kolmanová, ředitelka samostatného odboru ochrany spotřebitele České národní banky Pokud jde o nový návrh zákona o spotřebitelském úvěru, já bych si dovolila se trošku vypořádat s mýty, které se v souvislosti s tímto návrhem objevují v různých médiích. My neustále slyšíme, že se projednává nový návrh zákona, který přinese zcela novou, přísnější regulaci, ochranu spotřebitele, bude zábranou pro lichvu, predátorské půjčky a otevře nám světlé zítřky. Řekla bych, že nic z toho, co takto prezentují média k novému návrhu zákona, není pravdou. Za prvé, nejedná se o zcela novou regulaci. Já bych tady odkázala na zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady z roku 2008 o spotřebitelském úvěru. Tato směrnice je stále platná. Nový návrh zákona ji implementuje. Regulace spotřebitelských úvěrů jiných
než na bydlení tady už dnes je. Je jak upravena zákonem, tak sledována dohledovými orgány směrem k nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů ze strany České obchodní inspekce, směrem k bankám a platebním institucím ze strany České národní banky. Dnes účinný zákon stanoví pravidla jednání a povinnosti věřitelů vůči spotřebitelům, na kterých nový zákon v podstatě nic nemění. Mluvíme tady o předsmluvních informacích, o obsahu smlouvy, o smluvních informacích, o povinnostech informovat spotřebitele o nákladech spojených s úvěrem, o výpočtu roční procentní sazby nákladů, o povinnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, což je například jedna z věcí, ke které i Česká národní banka vydala dohledový benchmark. Hovoříme tady o právu spotřebitele na předčasné splacení, na možnost odstoupení od smlouvy, o zákazu využívání směnek a šeků k zajištění spotřebitelského úvěru a podobně. To vše jsou pravidla, která už dnes vy, kteří tady zastupujete věřitele, poskytovatele spotřebitelských úvěrů, musíte plnit, ke kterým musíte mít i určité systémy.
27
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Samozřejmě je pravdou, že návrh zákona přináší i novou regulaci. Tou je jednak regulace hypoték, která tady už byla zmíněna. Tím myslím klasické hypotéky, čili úvěry pro účely bydlení, současně zajištěné zástavou nemovitosti. Ovšem pravidla jednání k těmto hypotékám, která stanoví zákon a která jsou implementací další evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech na bydlení z roku 2014, jsou velmi podobná hotovostním spotřebitelským úvěrům, pokud je mohu tak nazvat. Opět hovoříme o předsmluvních informacích, povinných smluvních informacích a tak dále. Co je zde trošku nové, co neustále vytahují novináři a co možná zajímá spotřebitele, to je změna v možnosti předčasného splacení hypotéky mimo termín refixace bez dalších poplatků a nákladů. To je nová úprava, která jde do určité míry nad rámec směrnice. Má pomoci spotřebitelům. Jak dalece jim pomůže, to bych asi nechala na diskusi, až zákon bude platit a začne být aplikován. Co je ale úplně nová regulace, to je úprava nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a zprostředkovatelů spotřebitelských úvěrů. Pokud jde o zprostředkovatele, už Ing. Šindelář řekl, že celkem se dokáží vyrovnat s touto regulací. Jistě, protože odpovídá tomu, jak Ministerstvo financí přistupuje k regulaci distribuce na finančním trhu. Požadavky, které jsou navrhovány vůči zprostředkovatelům spotřebitelských úvěrů, jsou velmi obdobné požadavkům, které už dnes musí plnit například podle zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu vůči investičním zprostředkovatelům a nakonec i vůči zprostředkovatelům penzijního spoření a penzijních produktů podle příslušných zákonů. Čili tam nemáme celkem nic nového. Ano, je pravda, že požadavky na nebankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů jsou nové. Jsou to požadavky jak na kapitál, které už tu padly, čili minimální počáteční kapitál dvacet milionů a prokázání původu kapitálu. Jsou to požadavky na další podmínky pro výkon této činnosti. Já bych tady ale ráda řekla, že další takovouto novinkou je též rozšíření kompetencí České národní banky právě pro výkon dohledu nad nebankovními poskytovateli a zprostředkovateli spotřebitelských úvěrů. Asi už z minulosti víte, že Česká národní banka příliš nechtěla tuto novou kompetenci vzhledem k situaci na trhu. A tady si dovolím exkurz do historie. Vzpomínám si, když jsme projednávali na Ministerstvu průmyslu a obchodu návrh zákona, který poté vyšel jako zákon č. 145/2010 Sb. a který jsem tu zmínila. Tehdy ho připravovalo ještě Ministerstvo průmyslu a obchodu jako gestor ochrany spotřebitele na trhu v České republice obecně. Chtělo zcela volný přístup všech subjektů do odvětví poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Spolu s Ministerstvem financí jsme se už tehdy proti
28
tomu ohrazovali a doporučovali jsme alespoň nějaká pravidla. Těmi pravidly nakonec byla vázaná živnost, která má velmi jednoduché podmínky pro získání. Co je výsledkem? Dnes máme obludný trh více než šedesáti tisíc vázaných živností poskytovatelů a zprostředkovatelů spotřebitelských úvěrů. Nikdo – ani živnostenské úřady, ani MPO, ani Česká obchodní inspekce, která tento trh má dohlížet – netuší, kolik z tohoto počtu subjektů je poskytovatelů, kolik je zprostředkovatelů, kdo a jak tuto činnost aktivně vykonává. Tohle je objem, který nikdo, žádný dohledový orgán – a tady se musím zastat kolegů, pokud jsem slyšela, že Česká obchodní inspekce to dělá špatně – toto nedokáže dohlížet. To je nedohližitelné, neuchopitelné. Proto i Ministerstvo financí, jenž chtělo zcela otevřeně docílit toho, aby tuto dohledovou kompetenci převzala Česká národní banka, se snaží trh zprůhlednit a omezit. My jsme si samozřejmě dělali určité analýzy, pokud to vůbec bylo možné, z dostupných zdrojů o tom, kolik subjektů by bylo schopno dostát kritériím, která návrh zákona nastavuje. Šlo o subjekty, které už dnes poskytují některé spotřebitelské úvěry a pro které by dávalo ekonomický smysl složit dvacet milionů počátečního kapitálu. Došli jsme k číslu zhruba někde mezi padesáti až sedmdesáti subjekty. Pokud vezmu, že přibližně sedmdesát až sedmdesát pět procent spotřebitelských úvěrů jiných než na bydlení v České republice je poskytováno podle našich statistik bankami a nebankovní poskytovatelé se podílejí zhruba na pětadvaceti až třiceti procentech objemu těchto poskytnutých úvěrů, a promítnu ten počet subjektů, který nám tedy vyšel, že by mohl přicházet v úvahu v desetimilionovém státě, domnívám se, že s tímto počtem subjektů i při parametrech, které jsou nastaveny v návrhu zákona, dokážeme zajistit konkurenceschopný trh a dostatek subjektů na trhu, aby si spotřebitelé mohli mezi legálními subjekty vybrat. Tento návrh zákona ovšem rozhodně neodstraní lichvu, neodstraní predátorské půjčky. Toho nelze docílit dohledem České národní banky. Je tu spousta spotřebitelů, kteří propadnou sítem odpovědného úvěrování, kterým nepůjčí banka ani jiný legální poskytovatel. Ale oni prostě ty peníze potřebují, mají poptávku. A tam, kde je poptávka, tam bude vždy i nabídka. Nedávno jsem byla v Bruselu, v Centru pro politická a ekonomická studia, na konferenci pořádané touto institucí a Evropskou komisí k otázkám předlužení evropských domácností. Tam bylo řečeno ze strany zástupců Evropského parlamentu a Evropské komise, že zhruba pětadvacet procent evropských domácností, a to mluvíme o vyspělých členských státech Evropské unie, je ohroženo chudobou a finančním vyloučením. To jsou předlužené domácnosti a nikdo neví, co si s tím počít. Ale je zcela zřejmé, že jakákoliv přísná regulace toto nevyřeší.
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Nový zákon o spotřebitelském úvěru očima zákonodárce JUDr. Jan Chvojka, poslanec Parlamentu ČR Žádný zákon určitě nevyřeší všechno, co naši společnost trápí. A jak jsme se učili v prvním ročníku na právech, reálný život je vždy o krok napřed před právem. Ale myslím, že minimálně snaha věci řešit lépe než dosud, tady je. Zákon o spotřebitelském úvěru a novelizace předpisů, které se spotřebitelským úvěrem souvisejí, tzn. ve Sněmovně tisk 679 a 680, byly projednány na vládě 2. prosince minulého roku a do Sněmovny tyto dva tisky byly poslány 22. prosince minulého roku, to znamená dva dny před vánocemi. Část prvního čtení proběhla 10. února, finální část prvního čtení 9. března tohoto roku a za garanční výbor byl určen výbor rozpočtový. Dále bylo Sněmovnou odsouhlaseno, že tyto tisky bude projednávat také ústavněprávní výbor. Oba výbory se zabývaly touto záležitostí 30. března, to znamená minulou středu. Byly přijaty nějaké pozměňovací návrhy s tím, že druhé čtení by mělo proběhnout 19. dubna. Ve druhém čtení by se měly načíst nějaké poslanecké pozměňovací návrhy a je možné, že tam budou i pozměňovací návrhy, které už byly předloženy v rámci obou výborů, ale neprošly, anebo nás čeká i něco nového, o čem ještě třeba ani nevíme. Jako poslanec – zpravodaj jsem se v průběhu dvou volebních období, po která jsem ve Sněmovně, zabýval různými zákony. Mám pocit, že tento návrh předpisů o spotřebitelském úvěru patří k nejlépe vyladěným. Při projednávání zákonů se objevuje spousta připomínek a různých lobbyistických rejů kolem – a to nemyslím zle, protože lobbing je něco naprosto přirozeného. Musím čestně říci, že v tomto případě, byť jde o velmi důležitou, zásadní problematiku, jsem se nesetkal s nějakým odporem těch, kteří budou tímto zákonem regulováni, to znamená poskytovatelů či zprostředkovatelů úvěrů či jiných organizací typu poradců a pomocníků dlužníkům. Návrh je tedy koncipován dobře a asi je namístě ocenit práci Ministerstva financí, které tu problematiku řešilo. My máme v programovém prohlášení, že chceme řešit otázku lichvy a snížit limit zákonných či smluvních sankcí. Je to přirozené. Nejenom tato vláda, ale i Evropská unie na ochranu spotřebitele a jeho práv klade velký důraz. A jak bylo správně řečeno, my tu řešíme něco, co už je upraveno evropskými směrnicemi z roku 2010 a 2014. Vláda se rozhodla, že je zapotřebí zlepšit dosavadní úpravu spotřebitelského úvěru, a já myslím, že tady je dobrý nástroj, který zlepšení přinese.
Co nás ještě čeká oproti tomu, co bylo schváleno v prvním čtení? Jak jsem říkal, proběhlo projednávání v garančním rozpočtovém a v ústavněprávním výboru. V rozpočtovém výboru byly přijaty dvě zásadní změny. Samozřejmě, je-li něco přijato na výboru, neznamená to ještě jistotu, že to bude nakonec schváleno na plénu ve třetím čtení. Ale je to možné, protože tam se hlasuje průřezově tak, jaké je obsazení potom na plénu. První zásadní změna přijatá na rozpočtovém výboru je to, že by mělo dojít do budoucna k úplnému zrušení rozhodčích doložek v oblasti spotřebitelských úvěrů. Je to téma, o kterém se mluví dlouho. Je to věc, která v původním návrhu předložena nebyla. Byl to pozměňovací návrh kolegy zpravodaje Klašky a dostal podporu rozpočtového výboru. Jestli je správné zrušit rozhodčí doložky v tomto odvětví, je na posouzení každého z vás. Já jenom konstatuji, k čemu došlo. Další zásadní změnou je omezení penále a smluvních pokut. Původně se navrhovalo omezení ve výši 70 % celkové dlužné částky a s hranicí dvě stě tisíc. Procentní část se změnila – v rozpočtovém výboru bylo schváleno, že to nebude 70 %, ale 50 %. Nehodnotím, jestli je to dobře. Já jsem slyšel reakce, že i těch sedmdesát procent je málo. Konec konců – říkal to i kolega Staněk. Objevují se úvahy, jestli by to nemělo být nějak rozděleno třeba podle výše dlužné částky. Je otázka, zda to lze do toho zákona nějak napsat a kde by byla ta správná hranice. Ale každopádně – nikdo to nenavrhl, takže s tím musíme takto počítat. V ústavněprávním výboru byla přijata jediná, podle mě docela zásadní změna, byť na první pohled vypadá spíše kosmeticky. V návrhu z prvního čtení byla stanovena pro základní kapitál hranice dvaceti milionů. V ústavněprávním výboru se snížila na patnáct. Podle mě to nějaké zásadní ratio nemá. V rámci druhého čtení určitě bude kolega Votava, předseda rozpočtového výboru, znovu načítat svůj návrh, který už předložil do výboru, avšak neúspěšně. Chtěl by, aby se zvýšila možnost každý rok na výročí hypotéky zaplatit bez sankce z dvaceti na dvacet pět procent. Dále by chtěl, aby tak, jak je to například zvykem v Německu, se zdarma mohla splatit hypotéka při prodeji nemovitosti, což má podle mě také nějaké rozumné jádro. Zkusí to určitě znovu na plénu. Poslední věc je možná dobrá zpráva. Co se týče kvalifikačních předpokladů, slyšel jsem včera od pana předsedy rozpočtového výboru, že i tam bude nějaký pozměňovací návrh, který zohlední praxi. To znamená, pokud někdo vykonává po určitou dobu tuto činnost, nebude muset nakonec maturitu mít. Ale samozřejmě – je to opět jen návrh, o kterém se bude muset hlasovat.
29
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Poslanecké poznámky k novému zákonu Ing. František Laudát, poslanec Parlamentu ČR Já jako pamětník v Poslanecké sněmovně i v rozpočtovém výboru znám celý vývoj počínaje schvalováním zákona v roce 2010. Impulsem byla situace ve dvou krajích – Ústeckém a Moravskoslezském. Když se podíváme na čerstvá čísla, kde je nejvíce lidí ohrožených neschopných splácet svoje finanční závazky, stav přetrvává. Je to Ústecký kraj, Karlovarský kraj a Moravskoslezský kraj. Bohužel tam je také hodně sociálně vyloučených lokalit, zejména v těch dvou větších krajích. Karlovarský kraj je určité specifikum. Třeba pokud jde o malé a střední podnikání, je to kraj, který se vymyká dlouhodobou řadou úpadků podnikání a celého regionu. Před druhým čtením nového zákona minulý týden proběhlo ve Sněmovně projednávání v rozpočtovém výboru. A z toho, jak znám reakce poslanců koalice, celkem nepochybuji o tom, že v květnu nebo v červnu bude návrh schválen, a to zřejmě i s některými těmi pozměňovacími návrhy typu zákaz rozhodčí doložky, jak tady o tom mluvil kolega dr. Chvojka. Pokud jde o sociální aspekty, mohu potvrdit to, co tady zaznělo, že už u primárních návrhů se Česká národní banka bránila dohledu nad nebankovními poskytovateli úvěrů. Není divu. K 31. 12. 2014 bylo lidí registrovaných v této vázané živnosti padesát sedm tisíc, za rok 2015 bylo zaregistrováno dalších sedm tisíc lidí. Ale jak tady paní doktorka před chvílí povídala, není jasné, kolik je skutečně těch výkonných. Pátral jsem v nějakých statistikách, ale nepodařilo se mně to zjistit. Dnes se vládní koalice domnívá, že vše se napraví zákony, že hloupost lze léčit restrikcemi. Ve shodě s tím, co tady zaznívalo od předchozích řečníků, se to nedomnívám. Nicméně i média velmi napomáhají tomu, že skutečně dneska není padouch ten, kdo dluží, ale ten, komu je dluženo. A protože jsou tu na ráně exekutoři, kde došlo k obrovským excesům, běží zároveň i legislativní přitvrzování podmínek pro výkon exekutorské činnosti. Zadlužení se stalo metlou moderní civilizace. Ve vyspělých zemích probíhalo prakticky od začátku minulého století, k nám se ta vymoženost dostala až po roce 1989. A poměrně ostrý kurs nabralo po roce 2000. Spotřebitelské úvěry poměrně rychle narůstaly. Právě i to byl jeden z důvodů, proč v roce 2008 propukla světová ekonomická krize, která se k nám během několika týdnů dostala také. Tato krize vlastně ukázala, že se může jednat i u nás o velmi
30
závažný socio-ekonomický problém. Důsledky lze těžko odhadnout. Jestliže se lidé pod existenčním tlakem dostanou pod svá životní minima, začnou se bouřit a stát nějakým způsobem v rámci sociální udržitelnosti tu problematiku řešit musí. V této situaci byl zaveden institut osobních bankrotů. Nejdříve to byl nástroj, který byl velmi málo, až skoro zanedbatelně používán. Okamžitě se vyrojily spekulace, že ten zákon je špatně napsaný, nicméně v roce 2015 už je registrováno téměř dvaatřicet tisíc osobních bankrotů, které proběhly. Samozřejmě žádostí je podstatně více. Podle statistik ti, kteří se dostanou do dluhové pasti, jsou lidé do pětadvaceti let. Potom kolem pětačtyřiceti naskakují například i lidé ze střední třídy, protože střední třída je otloukánkem, a nejenom v Česku, poslední tři roky v celém světě. Je první na ráně, protože nese tíhu placení jak sociálních výdajů směrem k sociálním skupinám, které potřebují pomoc, tak bohužel čím dál více k oligarchům. Střední třída to ovšem už není schopna udržet. Ve Spojených státech za vlády Obamy propadlo z pásma střední třídy do pásma chudoby asi šestnáct milionů lidí. Takže by se našlo celé spektrum problémů, ale důvodem, proč se přikročilo k regulaci poskytování nebankovních úvěrů, byli především lidé ze sociálně vyloučených lokalit, kde žije podstatná část těch nejchudších a asi osmnáct procent všech bankrotů nebo neschopností splácet se odehrává právě v této skupině. A samozřejmě nejméně v té nejbohatší, to je logické. Takový začarovaný kruh. K otázce RPSN. Když probíhalo projednávání zákona v roce 2010, tehdejší ministr financí Kalousek následně nechal zpracovat analýzu, jak to vypadá u nás s finanční gramotností. Vyšla naprosto šokující a zdrcující čísla. Takže to je další berla pro politiky, kterou zdůvodňují, že se musíme starat o lidi, kteří finanční gramotnost nemají. A že se také musíme starat o to, aby náhodou nedošli újmy pomocí zákonů. Je tedy téměř jisté, že dojde k další regulaci. Já si jsem dobře vědom, na rozdíl od velké většiny politiků, že lepší by bylo nechat tu společnost více dýchat odspodu, aby naskakovaly přirozené mechanismy regulace. Zákony by spíš měly k tomu jen pomáhat. Varovný příklad vytlačení poskytovatelů úvěrů do šedé zóny je dnes velké politické téma. Vezměte si boj proti hazardu. Byť to média neřeší, z prvních zkušeností víme, že tam, kde je zaváděna nulová tolerance hazardu – dostalo se to už například do Prahy 6 a 12, vznikají jako houby po dešti černé herny. Doufám, že u spotřebitelských úvěrů se toto nestane.
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Spotřebitelský úvěr na základě zkušeností kanceláře ombudsmana JUDr. Stanislav Křeček, zástupce veřejné ochránkyně práv Spis, který držím v ruce, je výsledkem výzkumu provedeného veřejným ochráncem práv naší oblíbenou metodou situačního testování, kdy občan předstírá, že chce nějakou službu, aniž by ji pak chtěl konzumovat. A tak zjistí, zda je mu poskytována. Tato studie se týkala dostupnosti služeb, zejména finančních, ze strany seniorů – šlo nám o to, zda nejsou diskriminováni. Pokud jde o spotřebitelské úvěry, nevím, zda ty výsledky jsou zajímavé. Čtyřicet sedm procent dotazovaných subjektů sdělilo, že neexistuje žádné věkové omezení, věk není žádnou překážkou pro poskytnutí úvěru. Dvanáct procent sdělilo, že ano. A takovouto hranicí bylo sedmdesát let. Jakmile testující řekl, že je mu více než sedmdesát, bylo mu řečeno, že věk je překážkou. V některých případech byla požadována spíše výše příjmu. V jednom případě patnáct tisíc, což je zajímavé. V jednom případě ale bylo požadováno, aby ten příjem byl z jednoho zdroje. Nestačilo sčítat příjmy. Když měl akcie za miliony, nikoho to nezajímalo, musel mít nějaký důchod a tak dále, což ale zřejmě není tak dalece zajímavé. Problém z hlediska ochránce práv spočívá v tom, zda je zde rozporuplný přístup z hlediska rovnosti. Na straně jedné existuje záměna rovnosti za stejnost. Lidé jsou si sice rovni, ale často zapomínáme, že nejsou stejní. A když nechceme diskriminovat nějakou skupinu, nesmíme se chovat k někomu hůře než k jiným.
Regulace obsažená v zákonech vyvolává otázku, jak už na to poukázal dr. Fiala, jestli její množství, snaha co nejvíce regulovat, co nejvíce regulačních omezení vložit do právní normy, ještě má nějaký vliv na kvalitu úpravy. Zda ještě platí heslo, že neznalost zákona neomlouvá. Je právo skutečně ve stavu, abychom mohli říct, že neznalost zákona neomlouvá? Není to jenom mytí si rukou nad důsledky, které ten stav práva přináší? Jsou lidé opravdu schopni ještě konzumovat to, co v právu je, včetně oněch prostředků ochrany či takzvané ochrany? Jestli ještě lidé právo chápou a jak k němu přistupují. Nám jako právníkům samozřejmě stesky na finanční nebo právní negramotnost znějí libě, protože si uvědomujeme, že lidé často zákony neznají. Přicházejí nám na stůl sdělení a stížnosti, ze kterých je patrno, že lidé nemají nejmenší představu o svých právech. Ale jdu-li k lékaři na banální ošetření a podepisuji-li takzvaný informovaný souhlas, je otázkou, jestli opravdu jsem informován. V právu je to ještě horší. Zda se ta regulace už neobrací proti vlastnímu smyslu. Zda to není jenom, jak jsem již řekl, mytí rukou nad důsledky, které regulace práva přináší. Hovořilo se tady hodně o predátorech. Predátorské firmy by samozřejmě nefungovaly, kdyby nefungovala ta možnost. Jestliže spotřebitelský úvěr je nedobytný, nastupuje stát. A stát to garantuje. Stát vyhledá člověka díky zákonu o trvalém pobytu, díky justici mu nařídí zaplatit. A jestliže ten člověk nemá dost peněz, poskytnou se mu sociální dávky, aby mohl zaplatit úvěr. Hledání souvislostí mezi tím, že lidé jsou si rovni, a přitom nejsou stejní, a odlišení přiléhavých kategorií, je jedním z velkých a nesplněných úkolů ochrany jakýchkoliv práv, a to i na straně spotřebitelských úvěrů.
Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb Mgr. Robert Němec, místopředseda České advokátní komory Ačkoliv jsem si dovolil do názvu svého příspěvku umístit tento téměř politický citát, nehodlám se ve své prezentaci příliš věnovat politickým aspektům nové regulace, ale spíš skutečně právním, protože si myslím, že jako advokáti se především zajímáme o to, jak právo funguje, jak se dá podle něj žít, než o to, jaké má politické či sociální dopady.
Navázal bych na to, co říkala paní doktorka Kolmanová, že tato regulace není zde nic zcela nového, že už ve skutečnosti regulaci spotřebitelských úvěrů máme. To je samozřejmě pravda, nicméně je potřeba si uvědomit, že toto je klasická salámová metoda, kdy jednou už se vrazila noha do dveří a teď se ty dveře dále a dále pootevírají. Paní doktorka ve svém projevu zmiňovala, že tato regulace nově směřuje rovněž na úvěry pro bydlení, neboli na hypoteční úvěry, zjednodušeně řečeno. Nicméně hlavní změna, alespoň z mého pohledu, spočívá ještě v dalším posunu filozofie toho, co řeší regulace a co má řešit bankovní dohled.
31
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM Budu se věnovat pouze produktové regulaci a zejména otázce úvěruschopnosti. Historicky je regulace finančních subjektů vnímána jako garance toho, že banky, které půjčují peníze, nově to tedy budou i nebankovní subjekty, je musí půjčovat obezřetně. Ale principem této ochrany je v první řadě ochrana našich prostředků, které jsme bankám svěřili z prostředků na běžných a vázaných účtech a podobně. Banky fungují tak, že vybírají vklady od veřejnosti a půjčují je těm, kdo potřebují překlenout svoje finanční potřeby. Nicméně regulace nově přechází i v otázce posuzování úvěruschopnosti na druhou stranu. Jejím účelem už není ochrana vkladů spotřebitelů, ale začíná jím být ochrana dlužníka. Banka nebo jakýkoliv poskytovatel spotřebitelského úvěru bude posuzovat úvěruschopnost dlužníka ne proto, aby ochránil svoji investici, ale proto, aby ochraňoval dlužníka. To je poněkud paradoxní situace. Přenášíme na finanční instituce povinnost, kterou má společnost, stát – starat se o finanční a právní gramotnost svých obyvatel. A proč jsem si dovolil na začátku ten marxistický citát? Mínil jsem jej jako narážku na ustanovení, které máme v té nové regulaci a které mě jako právníka zvedá ze židle, protože si myslím, že je přinejmenším nejasné a do jisté míry i absurdní. Jaká je totiž sankce za to, že banka nedostatečně prověří úvěruschopnost svého dlužníka? Sankcí je neplatnost smlouvy! Je neplatná relativně, to znamená, že spotřebitel se jí může dovolat. Když se tedy zeptáme, co nová regulace přinese, odpověď zní: Přinese další vlnu masových spotřebitelských sporů. Zaznamenali jsme první signály u bankovních poplatků. Jakožto advokáti bychom možná mohli být rádi, protože to bude nový byznys. Ale domnívám se, že to může vést k masivnímu nárůstu spotřebitelských žalob. S neplatností je spojena druhá věc. Věřitel bude mít nárok na vrácení jistiny. Dlužník bude ovšem povinen jistinu splácet „podle svých možností“, což je pojem, který je velice obtížně interpretovatelný. Povede k celé řadě výkladových sporů. V praxi to má fungovat tak, že se poskytovatel úvěru a klient v této situaci dohodnou. Pokud se nedohodnou, soud bude rozhodovat o tom, jaké
jsou možnosti dlužníka jistinu splácet. Myslím si, že to je zcela zásadní průlom do dosavadního pojetí regulace. Finanční instituce již dnes byly povinny zkoumat úvěruschopnost dlužníka, ale úplně z jiného důvodu. Nově se jim vlastně ukládá povinnost brát v úvahu jeho zájem. Sankce neplatnosti úvěrové smlouvy s tímto následkem je podle mého názoru absolutní novinkou. Pokud se týče dalších regulatorních opatření v produktové oblasti, jako jsou předsmluvní informace a podobně, souhlasím, že regulace nic nového nepřináší. A v zásadě lze souhlasit i s tím, že dlužník jako strana slabší si zaslouží jistou míru ochrany v tom smyslu, aby skutečně věděl, co podepisuje, aby věděl, jakou smlouvu uzavírá, jaké jsou z toho pro něj spojené následky. Sankce při nedodržení předsmluvních informací nejsou tak drakonické, tedy s tou jednou výjimkou, která zde již dnes byla zmíněna, že neplatí úroková sazba, která by byla sjednána ve smlouvě, ale pouze diskontní sazba. Nicméně – když se podíváte, jak vypadá katalog informačních povinností, které poskytovatel úvěru má před jeho sjednáním, asi bych se ztotožnil s předřečníky, že to už je takové penzum informací, že se v tom množství úplně ztrácí smysl. To naopak umožňuje zakrýt to hlavní, finanční podmínky transakce, což je to, čemu by dlužník měl rozumět v první řadě. Co se týče institucionální regulace, zaznělo zde dnes již mnohé. To hlavní skutečně je, že vlastně veškeré subjekty, které se dosud pohybovaly mimo dohled České národní banky, budou pod jejím dohledem, s jakousi kvazilicencí, a to i v marginálních půjčkách do pěti tisíc korun. Myslím si, že Česká národní banka před sebou má téměř neřešitelný úkol mnohosti subjektů, které se na tomto trhu budou pohybovat. Těch zde uváděných padesát sedm tisíc, to jsou samozřejmě jednotlivci. Skutečná čísla, pokud jde o poskytovatele úvěrů, budou jistě jiná. A množství zprostředkovatelů zase bude do značné míry omezeno tím, že někteří zprostředkovatelé budou vázáni na své „zaměstnavatele“, jimiž jsou zpravidla velké společnosti. Ale v zásadě stávající počet subjektů z trhu vlastně nezmizí, spíše se zčásti přesune do neregulované zóny k predátorským poskytovatelům.
O smyslu a důvodech aktuální úrovně ochrany spotřebitele JUDr. Tomáš Sokol, advokát, prezident Unie obhájců Bavíme se o právní regulaci spotřebitelských úvěrů, což je obecně oblast ochrany spotřebitelů. Logicky z toho vyplývá otázka, jestli je potřeba spotřebitele nějak chránit. A pokud ano, pak do jaké míry. To, že je potřeba nějak spotřebitele chránit, je asi axiom. Ovšem ta druhá otázka, do jaké míry, o tom se zřejmě povedou dlouhé spory, byť už jenom v rovině akademické, protože v rovině právní se zdá, že to bylo vyřešeno, a snad už to ani horší být nemůže.
32
Ale neztrácel bych naději. Pro mě je určující občanský zákoník, který celkem jasně říká, co v pozitivní rovině je zakázáno a jaká ujednání nemají být ve spotřebitelské smlouvě. A je celkem jedno, zda je to spotřebitelská smlouva úvěrová nebo nějaká jiná. Zde je tedy základní právní pilíř, na který navazuje negativní nebo pozitivní vymezení toho, co se speciálně zakazuje. S tím by se krásně dalo vyjít, nic dalšího by nebylo potřeba. Bylo by na soudu, aby zvážil, jestli v konkrétním případě
SOUDCE 6/2016 PRAŽSKÝ PRÁVNICKÝ PODZIM bylo spotřebiteli ublíženo tím, jaké podmínky smlouvy byly uzavřeny. To, co je nad to, je do určité míry výsledek našeho zapojení do Evropské unie. Ovšem mám pocit, že v řadě případů, jsme evropštější, než bychom museli být. Právní předpis, který chrání spotřebitele, je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který byl naposledy novelizován v roce 2015. Dále zákon č. 145/2010 Sb., který je nyní v podstatě ve stadiu finálním, u lidí se říká terminálním, protože je projednáván nový zákon, který už tady byl nejednou zmíněn. A znovu ta základní otázka. Je nutná taková péče o spotřebitele? Když se podíváme například na § 86 navrhovaného zákona – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kladu si otázku, jestli skutečně je třeba chtít po poskytovateli úvěru, aby se takto zabýval dospělým člověkem, který by si primárně měl posoudit, jestli na něco má peníze a perspektivu vracet dluh. Nicméně je to ještě horší. Totéž ustanovení říká, že poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých a přiměřených informací, získaných od spotřebitele. Já si nedokážu představit, jak bude v praxi fungovat – je všeobjímající, připouští v podstatě jakýkoliv výklad. A už vůbec nevím, jak je v souladu s ustanovením § 1813, 1814 obč. zák., což jsou ta dvě ustanovení, která mají globálně chránit spotřebitele. Už vidím některé spotřebitele, jak s baziliščím výrazem říkají ve chvíli, kdy nebudou chtít splácet všechno, k čemu se zavázali, že možná neposkytli dostatečnou informaci, ale že ten, kdo jim poskytoval spotřebitelský úvěr, se o to vůbec nezajímal. Takže podle zákona je smlouva neplatná a věřitel má právo jenom na vrácení toho, co bylo půjčeno. Tisíce soudních sporů. Těším se na ně. Jiná věc: institut povinného mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Podle návrhu obsaženého ve sněmovním tisku lze prý předpokládat, že tato cesta bude využita v určitých případech. Neptejte se, o které případy jde, je jich tady zmíněno asi šest tisíc. Já si z toho dělám naději asi tak na čtyři tisíce nových soudních sporů. Důvodová zpráva k zákonu na ochranu spotřebitele, strana 63, náklady mimosoudního řešení spotřebitelských sporů ročně: Ministerstvo průmyslu a obchodu, Česká obchodní inspekce, ČTÚ, ERÚ, dohromady něco přes třicet milionů. Tolik investuje stát za spotřebitele do toho, aby se mohli dohadovat s někým, kdo jim poskytl úvěr nebo prodal nějaké zboží. A stát to bude sanovat z peněz daňových poplatníků. Proč? Aby to nakonec skončilo u soudu, protože se pravděpodobně nedohodnou. Nicméně znamená to nárůst administrativy, nárůst
státních výdajů. K čemu je takový institut? Já samozřejmě vím, že do jisté míry nám ho vnucovala Evropská unie, ale rozhodně ne tímto způsobem a rozhodně ne zcela zdarma pro spotřebitele. A teď se podíváme na dopady do rozpočtů v případě tohoto nového zákona. V podkladech předkladatele je zajímavý rozbor, z něhož vyplývá, že se předpokládá „pozitivní dopad ve smyslu menších nákladů na řešení negativních sociálních dopadů sjednávání úvěru pro spotřebitele“. To ale není ochrana spotřebitele, to je přece ochrana státu. Ten si tím usnadňuje život. Dopady na podnikatelské subjekty – materiály suše konstatují „ano“. Rozšíření povinností personálních, organizačních, vyplývajících z posílení ochrany spotřebitelů. Na koho stát přesouvá břemeno toho, že si usnadňuje život? Na ty, kteří půjčují peníze. Protože to nemají dělat, jsou to zločinci! Dopady na územní samosprávu celkem, obce, kraje – „ne“. Sociální dopady – „ano“, s dodatkem „pozitivní“. A teď mi dovolte moji osobní statistiku. Já jsem rozhodoval poměrně značné množství spotřebitelských sporů, několik tisíc. Dostával jsem to vždy po sto případech. Nikdy se nestalo, že by na výzvu k vyjádření žalovaného, který si půjčil spotřebitelský úvěr, reagovalo víc než pět subjektů z té stovky. To znamená 5 %! Ty ostatní to absolutně nezajímalo. Ti necítili ani potřebu napsat: Prosím vás, promiňte, my jsme bez peněz, my jsme všechno propili nebo nám vyhořel barák, nebo mě vyhodili z práce. Arogantní mlčení. To je ten „materiál“, který teď, budou-li zrušeny rozhodčí doložky, bude přesunut k soudu. A soud se s ním bude vypořádávat stejně. Vydá platební rozkaz, pět procent napíše nějaký odpor, ti ostatní sehnou hlavu, protože jim jde o jednu jedinou věc. Zaplatit co možná nejpozději. Žádný jiný zájem. Z toho dovozuji, že ochrana spotřebitele je v současné době v podstatě jakési politikum, něco na úrovni sociálních dávek, jež jsou ze státního rozpočtu vypláceny těm, kteří považují za normální, že dluh se vracet nemusí. Stát, aby si usnadnil problémy, říká, že toto chování bude zvýhodňovat. Ale budeme-li to takhle dělat, pak cestou této zbytnělé ochrany fakticky likvidujeme smluvní svobodu. Dnes už neplatí smluvní svoboda, neplatí, že co ve smlouvě podepíšu, k tomu jsem zavázán, jistě s výjimkami, které upravuje občanský zákoník. Spotřebitel může v klidu hledat tisíceré finty, aby nemusel platit. To znamená, že neexistuje smluvní svoboda v pravé podobě, nanejvýš jakási vykastrovaná. Stát říká: Spotřebiteli, kup si, co chceš, vezmi si úvěr, na co chceš. Je to úplně jedno, protože když budeš mít nějaký velký malér, my tě z toho vždycky nějak dostaneme. My nějak zařídíme, abys to nemusel zaplatit, budeš-li aspoň trochu chytrý a budeš-li trochu spolupracovat. Například namítneš-li, že si nikdo nezjišťoval, jestli jsi schopný splácet. Pro mne to není dobrá představa. (dokončení v příštím čísle)
33
