Potřebujeme transgenní kukuřici? Dávno je pryč idylická doba, kdy genové manipulace byly intelektuálními výboji úzkého kruhu zasvěcených [...] Dnes jsou geneticky manipulované organizmy předmětem velkého byznysu a ten rozumí jen jedinému – jasným zákonům.1) Podle shora citovaného článku ve Vesmíru tomu rozumím tak, že se závazných direktiv EU budeme držet jen 1) Drobník J., Štěpánková H.: Evropská unie a regulace biotechnologií, Vesmír 77, 545–546, 1998
Část krycího chlupu vydry (Lutra lutra). Snímek (© Magda Grabovská) byl pořízen na rastrovacím elektronovém mikroskopu JEOL v laboratoři elektronové mikroskopie Parazitologického ústavu AV ČR v Českých Budějovicích (úsečka = 10 µm).
Z. V.: Přál bych zoologům, aby se nikdy nezapomněli dívat na zvíře, dříve než s ním začnou cokoliv dělat. Za základ taxonomie pořád považuji morfologii, chování, ale i paleontologii. Jsem vděčen molekulárním biologům, že našli metody, jimiž lze příbuznost zjistit. Vážil jsem si např. práce Sibleyho (Vesmír 75, 689, 1996/12). Váhám ovšem, zda jsou to metody jediné a rozhodující. Obdobně bylo před určitou dobou v módě studium karyotypů, které však třeba v případě mých kachen nic nevyřešilo. Vesmír: Který typ vědeckých prací rád čtete? Z. V.: Nutností pro zoologa je, aby si kladl otázku „proč“. Proto nemám rád práce pouze popisné. Čtu rád o sociálním životě a sociálních strategiích zvířat, ale zajímá mne jakákoli práce, která je srozumitelná. Raději mám opomíjené skupiny, ze savců např. hrabáče či sirény. Se zájmem si však přečtu práce o nejrůznějších skupinách živočichů, třeba i o parazitech. /Při příležitosti sedmdesátých narozenin profesora Zdeňka Veselovského kladli otázky Daniel Frynta a Stanislav Vaněk/
IVAN HRDÝ
v nezbytné míře a kompetentní orgány budou svá rozhodnutí konzultovat vždy případ od případu s odborným grémiem, přičemž si nechají otevřená dvířka, aby určité jasně definované případy mohly být vyňaty z regulací. To může být rozumný přístup k problematice opředené množstvím omezujících regulí, které pramení v EU (pod vlivem silné zelené lobby?) z neúměrné opatrnosti (až zpátečnictví?), srovnáme-li evropské poměry se situací ve Spojených státech, kde se již na velkých rozlohách herbicidníhttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, prosinec 1998
695
DISKUSE
hem v igelitových sáčcích – a sépie zachránil. Na vánoční pozdravy i do všech knížek, které mi Lorenz věnoval, pak připisoval: děkuji Vám za sépie. Vesmír: Kdy jste se s Konradem Lorenzem setkal poprvé? Z. V.: Za studií po doktorátu jsme byli v roce 1953 v Berlíně u prof. E. Stressemanna, který v německém ornitologickém časopise nabídl zájemcům separáty. U něj jsem se seznámil s Konrádem Lorenzem. Lorenze jsem si vážil i pro jeho znalosti lidské duše a chování. On miloval lidi, nejen zvířata. Pravidelně jsem se s ním potom setkával od roku 1961 až do jeho smrti. Byl jsem poctěn tím, že jsem mohl mluvit na jeho osmdesátinách ve Vídni. Vesmír: Setkal jste se s dr. V. J. Staňkem v době, kdy byl ředitelem zoologické zahrady? Z. V.: Václav Jan Staněk je osoba, která je bohužel zapomenuta. Vlastně zachránil pražskou zoo, jež byla před válkou zcela bez peněz. Kromě jiného pořádal pro zoologickou zahradu sbírku, pro niž jsem jako kluk ze čtvrté obecné vybral 49 korun – to byly velké peníze. Vážil jsem si ho nejen jako vynikajícího fotografa, ale i pro jeho znalosti. Jeho filmy byly na svoji dobu zcela na světové úrovni. Zachytily mnoho zajímavého z chování zvířat, např. ochranu hnízda potápek – jak oba rodiče stříkají vodu na pochopa a promáčejí ho. Staněk mi pomohl i při dizertaci. Naučil jsem kachny, aby se potápěly, a on mi to zadarmo nafilmoval. Vesmír: Co považujete za svoji hlavní zásluhu na Přírodovědecké fakultě v Praze? Z. V.: Spolu s Janem Hanzákem a Otou Olivou jsme byli první, kdo prorazili klatbu nad obratlovci. Do té doby se na fakultě studovali téměř výhradně bezobratlí. Bývalo to tam bohužel chápáno tak, že pokud něco studujete pod mikroskopem, je to věda, zatímco to, na co se díváte očima nebo dalekohledem, je amatérizmus. Když jsme jezdili na rybník Pálenec, profesor Komárek se vždycky ptával, zda jsme tam náhodou neviděli kazuára. A to říkal i docentu Černému. Proto mi prof. Komárek řekl: „Když máte rád ptáky – díval jsem se jim do nosu a viděl takové zvláštní roztoče – a ty budete dělat!“ Pro mne to byl šok, chytat ptáky a řezat jim hlavy. Pan profesor však řekl, a tak nebyla jiná možnost. Nakonec jsem si ovšem prosadil své kachny. Vždycky jsem chtěl, abychom se dívali na celé zvíře. I fyziologové by si měli uvědomovat, že pracují se zvířetem. Co dělá jeden druh, nemusí dělat druhý, dokonce ani to, co dělá jeden jedinec, nemusí dělat jiný. Experimentátor by měl vědět, že zvířata jsou individuality. Zvíře není mašinka. Vesmír: Dnes lze studovat taxonomii, aniž musíte znát, jak zvíře vypadá...
ho úhoru pěstuje transgenní sója vybavená tolerancí k herbicidům. Aktuální ekonomický přínos této nové technologie je nezanedbatelný a vedle toho, že zvýšenou produkcí pokrývá alespoň část potřeb hladovějícího světa, jistě také vrací prostředky vložené do výzkumu firmě, která (shodou okolností?) prodává jak osivo, tak i herbicid. Velice důležité je, jak kompetentní budou naše „kompetentní orgány“ a jak odborná budou „odborná grémia“, s nimiž se orgány budou radit. Pochopil jsem, že v rámci EU se hledá přijatelný kompromis mezi zájmy průmyslu prosazovanými DG III a onou zelenou lobby, ale chybí odkaz na IOBC. IOBC (International Organization for Biological and Integrated Control of Noxious Animals and Plants) je nevládní organizace přidružená k ICSU (International Council of Scientific Unions) jako Section of Biological Control of the International Union of Biological Sciences (IUBS). Aby nebylo dost organizací, komisí a zkratek, tak ze šesti existujících regionálních sekcí IOBC je nám svou aktivitou nejbližší Západopaleoarktická regionální sekce, tedy WPRS/IOBC, nebo ve francouzské verzi OILB/SROP. Ve spolupráci s IOBC se u nás uskutečnily první pokusy s uplatněním „ekologicky zdravých“ metod v ochraně rostlin, zaváděly se feromony pro signalizaci výskytu škůdců a usměrnění ochrany, propagovaly se a propagují principy integrované regulace škůdců (IPM – Integrated Pest Management) a principy integrované zemědělské produkce (viz Směrnice pro integrované systémy pěstování ovoce – SISPO). Zaspala snad OILB dobu a nevyjádřila dosud svůj názor na využití transgenních organizmů v ochraně rostlin před škůdci, nebo se jí na názor nikdo neptal? V posledním čísle informačního bulletinu2) se ohlašuje příprava speciální sekce (Global Working Group on Transgenic Crops in IPM) a zároveň z textu vyplývá, že odborná komunita v ochraně rostlin zatím není připravena formulovat svá stanoviska. Dosud běžné metody ochrany rostlin prošly obdobím otevřených diskusí a polních pokusů, na nichž se podíleli pra2) Waage J. K.: Editorial – Biological control and transgenic plants, IOBC Newsletter 67, 1–2, Summer 1998
DISKUSE
Kam směřují genetické modifikace? „K obrovskému rozvoji,“ odpoví optimista. „K ekologické katastrofě,“ děsí lidstvo žluté maškary králíčků. „Z dětských nemocí k dospělosti,“ míní zasvěcení v oboru. Ve farmaceutickém průmyslu se staly geneticky modifikované organizmy běžnou technologií a ani nevnímáme, kolik produktů do zdravotnictví přinesly. Nestalo se z toho politikum a je zcela lhostejné, zda léčivou substanci produkuje mikroorganizmus získaný mutagenezí nitrózoguanidinem nebo
696
VESMÍR 77, prosinec 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
covníci regionálního státního, ale i akademického („univerzitního“) a mezinárodního výzkumu, a při tom všem se nové technologie dolaďovaly. Transgenní plodiny naproti tomu byly vyvinuty za malé spoluúčasti nezávislých expertů pro ochranu rostlin a jsou prezentovány spíše jako „nové osivo“ než jako nová technologie ochrany rostlin (tedy nikoliv v kontextu integrované regulace škůdců). Potřebujeme transgenní kukuřici? Zda potřebujeme dovážet Bt-transgenní (Bacillus thuringiensis) kukuřici jako krmivo pro dobytek, nechť posoudí hygienici a ekonomové. Domnívám se ale, že Bt-transgenní osivo dnes nepotřebujeme. Rostliny obdařené Bt-geny produkují toxin chránící kukuřici především proti motýlům. Zatímco v Americe na kukuřici významně škodí housenky řady motýlů (např. můr) a také obávaný „European corn borer“ – zavíječ kukuřičný (Ostrinia nubilalis), u nás z motýlů škodí jen některé osenice a zavíječ kukuřičný, ale ten především na „sladkých“ odrůdách, jen v některých oblastech a jen v některých letech. Bylo by tedy neúčelné používat paušálně Bt-transgenní osivo, nebo dokonce na úkor takového osiva zúžit odrůdovou skladbu. Získaná odolnost proti škůdcům je samozřejmě vítaným znakem, je však vhodné, aby byla kombinována se všemi dalšími prospěšnými znaky a aby zavedení jakékoli transgenní plodiny nevedlo k zúžení odrůdové skladby (diverzity). V tomto ohledu jsou biotechnologové poučeni, a na úrovni – je k dispozici několik transgenních odrůd od různých firem a údajně s nestejným původem Bt-genů. Při posuzování prospěšnosti transgenních plodin bude také třeba se vyrovnat s dalším postulátem integrované regulace škůdců, podle kterého preventivní způsob ochrany není žádoucí, protože zvyšuje riziko rezistence, zejména pokud je ochrana založena na využití jednoho principu (insekticidu, toxinu). Ze samé podstaty geneticky manipulovaných plodin vyplývá preventivní způsob ochrany před škůdci. To znamená, že rozhodnutí o použití transgenního osiva musí padnout daleko dříve, než v dané oblasti poznáme aktuální stav populace škůdce v kontextu s aktuálními povětrnostními podmínkami. Strategie IPM doporučuje použít selektivní, toxikologicky i ekologicky bezpečné prostředky jen při dosažení prahu škodlivosti. Přednosti tohoto přístupu jsou zřejmé. Jde o rozhodnutí, které je podloženo ekonomickou úvahou a vychází jak z aktuální situace ve vývoji populace škůdce, tak ze situace na trhu s danou komoditou. Zvažuje se, zda se vyplatí vložit prostředky do ochranného zásahu, pokud škůdce způsobí určitou odhadnutelnou ztrátu a danou plodinu lze za určitou cenu prodat. Čím je uvažovaný zásah proti škůdci termínově bližší získaným poznatkům, tím může být rozhodnutí ekonomicky výhodnější. Je pozoruhodné, že tato „ekonomická výhodnost“ je většinou prospěšná i z ekologického hlediska – právě proto, že se předchází paušálním, preventivním a často i nadbytečným opatřením. Bt-kukuřice se u nás ve velkém asi pěstovat nebude, ale co brambory? Existuje Bt-toxin naladěný na brouky, široce rozšířeným škůdcem je mandelinka bramborová, která u nás představuje větší nebezpečí než zavíječ kukuřičný. Bude se prodávat zaručeně pravý tuzemský rum na bázi lihu z transgenních brambor a na Štědrý den budeme konzumovat bramborový salát z výběrových žlutomasých Bttransgenních keřkovských rohlíčků? Rozhodnou závazné direktivy EU, nebo se najdou „otevřená dvířka“ pro budouo cí transgenní „nové keřkovské rohlíčky“?
JAROSLAV DROBNÍK HELENA ŠTĚPÁNKOVÁ
přenesením genu, protože v obou případech se produkt zkouší stejně přísně. To vše už vykvasilo. Zato v zemědělství je situace ve stadiu burčáku. Mnoho nátlakových organizací založilo svou existenci na vzbuzování hrůzy před „geny“ v potravě a v přírodě. V Rakousku je část veřejnosti přesvědčena, že GMO obsahují geny, kdežto běžné produkty žádné nemají. Jistě skvělý úspěch propagandy.
Všichni se nakonec obracejí na stát, aby s tím něco udělal, a situace se dostává do polohy, kterou výstižně zobrazil Jean Jacques Solomon (Vesmír 77, 427, 1998/8). Vědci tvrdí, že technologie transgenních plodin je bezpečná, veřejnost zpracovaná propagandou jim nevěří. Zemědělci v zemích, kde nejsou omezováni přísnou regulací, shledávají, že mohou vyrábět levněji, a tak stále zvětšují plochy oseté transgenními plodinami (viz tabulky podle Cliva Jamese, 1998)1). V tom je podporují firmy, které s obrovskými náklady odrůdy vyvinuly a snaží se dostat investované prostředky zpět. To dělá vrásky na čele jak státu, tak vědcům. Státu proto, že je zmítán tlaky ze všech stran, vědcům proto, že by velmi neradi, kdyby dosavadní hladký průběh této technologie, která dosud nezpůsobila žádné škody, byl v důsledku živelnosti narušen nějakou nepříjemností. Pečlivě tedy hodnotí ekologická rizika, která jsou jediná reálná. Je totiž velký rozdíl mezi zkušeností z pokusného pole a důsledky pěstování transgenních plodin na ploše 20 milionů hektarů. To je již zásah do ekosystémů a tvrdit, že reakce ekosystémů dovedeme odhadnout, by bylo nemístným vychloubáním. Právě tady je výhybka, kde se rozcházejí cesty fundamentalistů a realistů. Fundamentalisté požadují zákaz velkoplošné aplikace geneticky modifikovaných organizmů, dokud technologie nebudou perfektní, všechna rizika známá a zvládnutá. Realisté namítají, že žádná technologie (ani člověk) se nerodí perfektní, ale zdokonaluje se až podle zkušeností získaných používáním. Donekonečna opakované maloplošné pokusy nemohou odhalit rizika spojená s velkoplošným použitím, a dokud je neznáme, nemůžeme je zvládat. Kdyby fundamentalisté prosadili při vynálezu elektřiny zákaz používat napětí vyšší než 24 V, asi by nikdo nezemřel po zásahu elektrickým proudem. Ponechme na úvaze: bylo by to pro lidstvo lepší? Rizika „geneticky modifikovaných potravin“ jsou proti ekologickým pouze propagandistickým nástrojem nátlakových skupin, který je zdůrazňován proto, že ve veřejnosti najde nejširší odezvu. Kdo se však seznámil se zákonem o odrůdách, ten ví, že každá nová odrůda se od dosavadních musí lišit nejméně jedním trvalým znakem, což přeloženo do molekulárního jazyka znamená, že musí mít nejméně jeden nový nebo mutovaný gen a produkovat jiné bílkoviny než dosavadní odrůda. U geneticky modifikovaných organizmů tyto nové bílkoviny přesně známe, jsou důkladně prozkoušené, jejich aminokyselinové sekvence se srovnávají se známými alergeny atd., kdežto u klasických odrůd se o odlišné bílkoviny nikdo nestará. Tím je porušen princip jednotné kontroly, s úspěchem používaný u léčiv. Nejde o to, nastavit laťku bezpečnosti do výše vyžadované současnou legislativou pro geneticky modifikované organizmy, ale naopak produkty vyrobené z modifikovaných organizmů testovat stejně jako ty, které jsou vyrobené z jiných nových odrůd. Oblíbeným strašidlem jsou signální geny, obvykle způsobující necitlivost k antibiotikům. Zavádějí se při přenosu genů z čistě technických důvodů (snadno lze selektovat úspěšné transformanty) a některé firmy je ponechávají ve výsledné plodině. Pravděpodobnost jejich přenosu z genomu rostliny zpět na bakterie je mizivě malá, a navíc v přírodě je přirozená „nabídka“ těchto genů tak velká, že nepatrný příspěvek transgenní plodiny je zanedbatelný. Nicméně jejich ponechání v plodině je nešvar, protože je plně v silách současné biotechnologie je odstranit. Názor firem, že riziko s nimi spojené je nepředstavitelně malé, je sice pravdivý, ale týká se skutečného rizika, kdežto pociťované riziko ve veřejnosti se tím podstatně zvyšuje. A právě to je mocným faktorem legislativních regulací. To by si firmy měly náležitě uvědomit a nelitovat námahu potřebnou k odstranění signálních genů. Také argument o tajemných „dlouhodobých důsledcích modifikované potravy“ je účelově vyrobený. V seznamů přídavků do potravin (najdeme je na štítcích uváděné písmenem E a kódovým trojčíslím) je nejméně stovka chemikálií, které pravidelně jíme jako stabilizátory, konzervační přísady, ochucovadla, barviva, emulgátory aj. Kromě několika klasických (např. E220 = kysličník siřičitý) nejsou s žádným přídavkem dlouhodobé zkušenosti (viz článek J. Kodla na s. 673) a nikomu to nevadí. Opět to je nestejná úroveň hodno-
I. Výměra transgenních plodin a její nárůst v různých zemích v milionech hektarů
cení. O různých formách „genofobie“ v potravě je zde škoda hovořit, neboť patří do nauky o vodnících a frňákovníku. Sociální hodnocení nové technologie je účelově podáváno jako „podřízení rolníka firmě“, která vyrábí transgenní osivo, a pokud jde o rezistenci k herbicidu, pak z jakýchsi zavrženíhodných pohnutek vyrábí i příslušný herbicid. Je s podivem, že i člověk jinak logicky myslící by považoval za morálnější, kdyby firma vyvinula odrůdu rezistentní k herbicidu vyráběnému konkurencí. Nikdy však neřekne proč. Kdo naříká nad chudákem rolníkem nuceným každý rok kupovat osivo od firmy, pouze ukazuje, že existence heterózních (hybridních) plodin a státem uznávaných odrůd,
II. Transgenní plodiny podle druhu v milionech hektarů a podíl na celkové výměře
sadby a osiv k němu ještě nedolehla. I když je možné u vegetativně množených plodin (např. brambor) „točit“ rok od roku stále stejnou sadbu (a „organičtí“ pěstitelé se tím chlubí), má to drobnou závadu: vyrobí se kultura promořená viry, houbami a jinými parazity. Ekologická rizika jsou komplexem několika problémů. Nejzávažnějším z nich je obrana proti hmyzu, dosud konstruovaná zavedením transgenu pro část toxické bílkoviny Bacillus thuringiensis, experimentálně se však testují další systémy odvozované od přirozené obrany rostlin. Hrozí zde vznik rezistence škůdců, ale i přenos genu na volně rostoucí rostliny, a tím (stejně jako živelnou aplikací) posun v ekologické rovnováze. Vznikne-li rezistence k totálním herbicidům, je nutno důsledně prověřit, že není spojena s jinými změnami, které by měly ekologické následky. Sama rezistence k herbicidu není problémem ekologickým, ale agrotechnickým, protože se projevuje jako selekční výhoda jen v přítomnosti herbicidu, tedy výhradně v zemědělských kulturách. Je též obava, že účinnou likvidací některých plevelů se ohrozí biodiverzita. To je třeba zhodnotit, ostatně koukol (Agrostemma githago) se podařilo takřka vyhubit klasickými chemikáliemi. Při rezistenci proti virům a houbám je také třeba zjistit, zda není spojena s nějakými dalšími změnami, a pokud není, zbývá posoudit, jaký ekologický význam by mělo přenesení této rezistence na volně rostoucí a s plodinou se křížící rostliny. Případy transgenních rostlin s odlišnými užitnými nebo agrotechnickými vlastnostmi je nutno posuzovat individuálně. Rajčata se sníženou aktivitou polygalakturonázy jistě ekologickou hrozbu nepředstavují, ale u řepky s vyšším obsahem erukové kyseliny (jako chemická surovina) se již III. Transgenní plodiny podle nové vlastnosti v milionech hektarů a podíl na celkové výměře
1) Clive James: Global Review of Commercialized Transgenic Crops ISAAA, Cornell Univ. 1998 http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, prosinec 1998
697
VĚDA A SPOLEČNOST
musí důkladně prověřit účinky na jiné organizmy (třeba srnčí, které ji spásá). Taková je scéna, jejíž odraz v legislativě jsme se pokusili popsat v již poněkud zastaralé zprávě (Vesmír 77, 545, 1998/10). Od té doby ke dvěma sloupům regulací – direktivám o práci s mikroorganizmy v izolovaném prostředí a o uvádění geneticky manipulovaných organizmů do přírody a na trh – přibyl třetí: nařízení předepisující označování „nových potravin“. Osud tří sloupů legislativy je různý. První již obrůstá mechem, protože se všeobecně uznává, že běžně používaná pravidla bezpečnosti práce s mikroorganizmy řeší celou problematiku práce v izolaci. Skutečně významná je druhá direktiva, protože pokrývá faktická ekologická rizika, a nutno přiznat, že její zásluhou dosud nevznikla při používání geneticky manipulovaných organizmů žádná škoda. Nařízení o označování potravin je křečovitou snahou evropských zákonodárců uklidnit veřejnost vystrašenou dezinformační kampaní o „tajemném nebezpečí“, které se skrý-
vá v potravinách vyrobených z transgenních plodin. Zatímco 150 milionů Američanů a Kanaďanů, od kojenců po seniory, jí tyto potraviny bez obav (a bez následků), Evropa bude vydávat (z kapes spotřebitelů) velké prostředky na značení, o kterém nikdo neví, podle jakých kritérií se má provádět a jakou informaci spotřebiteli poskytne. Za pověrčivost se platí. Direktivy a nařízení jsou závazné pro členy Evropské unie, ale evropské státy usilující o členství nebo obchodující s EU se jim snaží přizpůsobit. Z hlediska obchodu je důležité, aby tyto státy mezi sebou harmonizovaly základní předpisy, a o to se snaží regionální organizace UNEP (Program životního prostředí OSN). V rámci těchto snah vznikl i návrh českého zákona, který bude patrně projednán vládou dříve, než vyjde tento příspěvek. Na jeho dalším zpracování se podílí kolektiv Vysoké školy chemicko-technologické, který je jistě garantem, že zákon při nezbytné harmonizaci s EU a zachování předběžné opatrnosti vytvoří příznivé prostředí pro rozvoj a aplikaci moderní biotechnologie. o
Mýtus rámce
KARL R. POPPER
/dokončení z čísel 9 –11/
kročit rámec dokonce i tehdy, je-li zakořeněn nejen v našem konvenčním jazyku, nýbrž i v genetice – v tom, co může být nazváno lidskou přirozeností samou. Přesto ani tato revoluce nevytváří teorii nesouměřitelnou s její předchůdkyní: skutečným cílem této revoluce bylo vysvětlit starou kategorii věcnosti teorií větší hloubky.
XIV Před téměř čtyřiceti lety jsem zdůrazňoval, že dokonce pozorování a zprávy o pozorování jsou pod nadvládou teorií, nebo chcete-li v zajetí nějakého rámce. Neexistuje totiž nic takového, jako neinterpretované pozorování, pozorování, které není prosyceno teorií. Naše vlastní oči a uši jsou fakticky výsledkem evolučních adaptací – tj. metody pokusů a omylů odpovídající metodě dohadů a vyvracení. Obě metody jsou uzpůsobeními na okolní pravidelnosti. Jednoduchý příklad ukáže, že běžné vizuální zkušenosti mají v sobě zabudovaný předparmenidovský absolutní smysl plný zvratů – smysl, který je bezpochyby založen geneticky. Příklad: čtverec stojící na jedné ze svých stran vypadá pro nás všechny jinak než čtverec stojící na jednom ze svých vrcholů. V pohybu od jednoho obrazce k druhému existuje skutečný posun Gestaltu. Tvrdím však, že skutečnost, že pozorování jsou prosycena teoriemi, nevede k nesouměřitelnosti ani mezi pozorováními, ani mezi teoriemi. Stará pozorování mohou totiž být vědomě reinterpretována: můžeme se naučit, že ony dva čtverce jsou různými polohami téhož čtverce. To se činí dokonce snadno právě v důsledku geneticky založené interpretace: bezpochyby si tak dobře vzájemně rozumíme zčásti proto, že sdílíme tolik fyziologických mechanizmů zabudovaných do našeho genetického systému. Přesto tvrdím, že je pro nás možné překročit i naši geneticky založenou fyziologii. Činíme tak kritickou metodou. Můžeme dokonce porozumět i kousku řeči včel. Připouštím, že toto porozumění je hypotetické a rudimentární. Jenže téměř všechno porozumění je hypotetické a dešifrování nového jazyka je zpočátku vždy rudimentární. Právě metoda vědy, metoda kritické diskuse, je tím, co nám dovoluje překročit nejen naše kulturně získané, nýbrž dokonce i naše vrozené rámce. Tato metoda nám dovolila překročit nejen naše smysly, ale i náš zčásti vrozený sklon pohlížet na svět jako na universum identifikovatelných věcí a jejich vlastností. Počínaje Hérakleitem existovali revolucionáři, kteří nám říkali, že svět se skládá z procesů a že věci jsou věcmi jen zdánlivě: ve skutečnosti jsou to procesy. To ukazuje, jak kritické myšlení může popřít a pře-
698
VESMÍR 77, prosinec 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
XV Mohu snad také poznamenat, že existuje velmi speciální podoba mýtu rámce, která je zvláště rozšířená. Je to názor, že bychom se měli před diskusí dohodnout na našem slovníku – třeba tak, že budeme ‚definovat své termíny‘. Tento názor jsem kritizoval při různých příležitostech a nemám zde dost místa na to, abych tak učinil znovu.30) Chci pouze vyjasnit, že proti tomuto názoru existují ty nejsilnější možné důvody. Všechny definice, včetně tzv. ‚operačních definic‘, mohou jen posunout problém významu zkoumaného termínu do otázky definování tohoto termínu. Požadavek na definice vede tudíž k nekonečnému regresu, ledaže bychom přijali tzv. ‚primitivní‘ termíny, to znamená termíny nedefinované. Ty však jsou zpravidla neméně problematické než většina termínů definovaných. XVI V posledním oddílu tohoto článku proberu krátce mýtus rámce z logického hlediska: Pokusím se o něco jako logickou analýzu této choroby. Mýtus rámce je zjevně jako nauka, že nelze racionálně diskutovat o něčem, co je fundamentální, nebo že racionální diskuse principů je nemožná. Tato doktrína je logicky vzato výsledkem omylu, že každá racionální diskuse musí vycházet z nějakých principů, nebo, jak se často říká, axiomů, které se samy musí přijmout dogmaticky, pokud se chceme vyhnout nekonečnému regresu – regresu v důsledku domnělého faktu, že při racionální diskusi našich principů nebo axiomů se musíme znovu odvolávat na principy nebo axiomy. Obvykle ti, kteří tuto situaci viděli, buďto dogmaticky trvali na pravdivosti rámce principů či axiomů, nebo se stali relativisty: ti říkají, že existují různé 30) Viz mou Otevřenou společnost, kap. 11, oddíl II, nebo mou Quantum Mechanics without ‚The Observer‘, zvláště s. 11–15, nebo mé Conjectures and Refutations, s. 19, 28 (oddíl 9), 279 a 402.
rámce a že mezi nimi neexistuje žádná racionální diskuse, a tudíž ani žádný racionální výběr. To vše je ale chyba. Za tím se totiž skrývá předpoklad, že racionální diskuse musí mít povahu zdůvodnění, nebo důkazu, nebo logického odvození z přijatých premis. Avšak ten druh diskuse, který probíhá v přírodních vědách, by mohl naše filozofy poučit o tom, že existuje i jiný druh racionální diskuse: kritická diskuse, které nejde o to dokazovat, nebo zdůvodňovat, nebo ustavovat teorii, a nejméně ze všeho ji odvozovat z nějakých vyšších premis, nýbrž která se pokouší diskutovanou teorii testovat zjišťováním toho, zda jsou buďto všechny její důsledky přijatelné, nebo zda snad má nějaké nechtěné důsledky. Můžeme tedy logicky rozlišovat mezi chybnou metodou kritiky a správnou metodou kritiky. Chybná metoda vychází z otázky: Jak můžeme ustavit či zdůvodnit naši tezi nebo naši teorii? Tím vede buďto k dogmatizmu, nebo k nekonečnému regresu, nebo k relativistické doktríně racionálně nesouměřitelných rámců. Naproti tomu správná metoda kritické diskuse vychází z otázky: Jaké jsou důsledky naší teze nebo naší teorie? Jsou všechny pro nás přijatelné? Skládá se tudíž z porovnávání důsledků různých teorií (či chcete-li různých rámců) a pokouší se zjistit, která ze soupeřících teorií nebo rámců má důsledky, jež se zdají být pro nás přijatelnější. Je si tedy vědoma omylnosti všech našich metod, i když se pokouší nahradit všechny naše teorie lepšími. Připouštím, že je to úkol obtížný, rozhodně ne však nemožný. Zastánce mýtu rámce by ovšem mohl tuto ideu kritizovat. Mohl by např. říci, že to, co jsem nazval správnou metodou kritiky, nám nijak neumožňuje dostat se z našeho rámce – neboť by mohl trvat na tom, že ‚důsledky, které se zdají být pro nás přijatelnější‘, budou samy součástí našeho rámce: že zde máme spíše model pro pouhé sebezdůvodnění než kritické překročení rámce. Myslím si však, že tato kritika je chybná. I když své názory můžeme interpretovat tímto způsobem, nemusíme tak činit. Můžeme se rozhodnout, že budeme sledovat nějaký úkol či cíl – třeba úkol lépe porozumět vesmíru, v němž žijeme, a nám jakožto částem tohoto vesmíru – což je záležitost autonomní vzhledem k určitým teoriím a rámcům, které konstruujeme, abychom dosáhli tohoto cíle. A můžeme se rozhodnout stanovit si sami standardy výkladu a metodologická pravidla, která nám mohou pomoci dosáhnout našeho cíle a která nejsou snadno splnitelná teorií či rámcem. Samozřejmě se můžeme roz-
Neveselé kapitoly o vědě a moci VIII.
Kresba © Pavel Kantorek
hodnout tak neučinit: můžeme se rozhodnout, že učiníme naše ideje sebepodporujícími. Nemusíme si klást žádný jiný úkol než ten, o němž víme, že jej mohou splnit naše současné ideje. To se jistě můžeme rozhodnout učinit. Jestliže však se takto rozhodneme, pak se nejen obrátíme zády k možnosti se poučit, že nemáme pravdu, nýbrž i k tradici kritického myšlení (pocházející od Řeků a ze střetů kultur), která nás učinila tím, čím jsme, a která nám nabízí naději na další sebeosvobození poznáním. Abychom to shrnuli: Rámce, podobně jako jazyky, mohou mít bariéry. Dokonce to mohou být vězení. Nezvyklý pojmový rámec, právě tak jako cizí jazyk, není absolutní bariérou. Můžeme se do něj prolomit, právě tak, jako se můžeme vylomit z našeho rámce, našeho vlastního vězení. A právě tak, jako prolomení jazykové bariéry je obtížné, ale stojí za naši námahu, která bude vynahrazena nejen rozšířením našeho intelektuálního obzoru, nýbrž i tím, že nám nabízí mnohá potěšení, tak je tomu i s prolomením bariéry nějakého rámce. To vedlo často k průlomu ve vědě a může tomu tak být opět i v budoucnosti. ¨
OTAKAR POUPA
V Málkově článku o Československé akademii věd (Časopis lékařů českých 44, 1241, 1952) se dočítáme, že kromě velké Akademie měly být založeny ještě dvě akademie další: zemědělská a lékařská. Zemědělská akademie se skutečně založila. Jakýmsi řízením osudu se stalo, že jsem se jednou mohl účastnit jako pozorovatel jakési neoficiální porady v hlavním ústavu Zemědělské akademie v Uhříněvsi u Prahy. Dodnes na to vzpomínám jako na zlý sen. Ustrašeným a pobledlým badatelům – byl mezi nimi jediný skutečně kvalifikovaný odborník – předsedal muž, jenž byl povoláním krejčí a ručil za jejich vědecký i kádrový profil. Když se debata konečně začala týkat otázky, co hodlají činit, muž se
zvedl od stolu, vytáhl z jakési almary obstarožní zaprášený mikroskop a na důkaz vědeckosti celého podniku jím udeřil o stůl. Tento debakl, jakož i jiné podobné, viděl i Málek a pokoušel se jim čelit tím, že vzal, sám lékař, do programu svého mamutího podniku i témata zemědělská, kterým sotva rozuměl. Nemohu o tomto jeho činění pronést jinou než zcela laickou kritiku spotřebitele zemědělských produktů. Málek ve velkém pěstoval v proudící vodě řasy jako krmivo pro dobytek v kolchozních vězeních-velkovýkrmnách. Jednou nás pozval na jakýsi ochutnávací oběd, který byl sestaven z kulinárních produktů vyrobených z těchto řas, a snažil se nás přesvědčit o vysoké výhttp://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, prosinec 1998
699
Z PAMĚTÍ
Akademie věd
živné kvalitě těchto lahůdek také pro lidský konzum. Čtenáře mohu ujistit pouze o jediném, a to že nejmizernější hamburger od kata kultury jídla značky McDonalds je hotový kulinární zázrak proti tomu, co jsme tam pojídali. Ve své verneovské fantazii pak Málek navrhoval, aby si obyvatelé sputniků pěstovali řasy i ve vesmíru. Lékařské veřejnosti, ať už jakkoliv indoktrinované, bylo jasné, že vědecký program, který jí navrhla nově založená Akademie, nestačí. Tehdejší devastace, jíž se systematicky rušila funkce vysokých škol jako do té doby jediných středisek lékařského bádání (nová moc jim přikazovala pouhou pedagogickou činnost, navíc „na úrovni nižších průmyslovek“, jak říkával Kristián Hynek), přispěla k tomu, že iniciativy se chopilo Ministerstvo zdravotnictví a rozhodlo se založit rezortní výzkum. Do čela mu byl postaven pochybný kněz Plojhar, který se ve svých projevech značně podobal proslulému feldkurátu Katzovi z Haškova Švejka. Na ministerstvu však už delší čas vcelku dobře pracovalo Ústředí výzkumu, reprezentované dvojicí Skříteský – Kassovitz. Ti si teď vytvořili poradní sbor s cílem přetvořit areál krčské nemocnice a některé další budovy v Praze i mimo ni na výzkumné ústavy. Byl to projekt vskutku gigantický. I když tu byl ideově kladen důraz na lůžková oddělení a tím na bádání čistě klinické, vytvořily si některé ústavy také specializovaná oddělení experimentální, a to podle jasnozřivosti predestinovaných šéfů ústavů. Na jejich místa však byli bohužel nezřídka jmenováni lidé hluboce oddaní Sovětskému svazu a jeho vědeckým směrnicím, často bez vědecké anamnézy či intelektuální kvalifikace, jak už to tehdy bývalo. Pamatuji se, že jeden takový výtečník se mne snažil přesvědčit o tom, že nízká úmrtnost na traumatický šok ve Velké vlastenecké válce (přirozeně to nedovedl doložit číselně, protože spolehlivé údaje o tom neexistují) byla způsobena vysokou ideologickou úrovní zraněných, na rozdíl od západních spojeneckých armád. Skutečnou oázou vědy v Krči se stal ústav pro choroby oběhu krevního, vedený trojicí Weber – Brod – Fejfar, kteří věděli, že nemocný na takové floskule nedbá a chce být léčen a vyléčen. A neví-li se jak, je třeba bádat, a chce-li se bádat, je tu jediná možnost experimentální medicíny a tou je fyziologie a ostatní teoretické obory. Toto bernardovské naučení museli tedy respektovat i na Ministerstvu zdravotnictví, za prudkého ideologického lijáku. Slinící psi, v křečích se zmítající žáby, ba ani patologická anatomie svalu, nic z toho nesloužilo bezprostředně pacientovi. Z Akademie tedy nemohli nic nabídnout. Fyziologii na univerzitě ovládala polovzdělaná klika ideologů a ostatní obory byly škrceny absurdními směrnicemi přikazujícími učit a ne bádat. Tak se stalo, že jednoho dne jsem byl vyzván, abych se dostavil na Ministerstvo zdravotnictví k audienci u viceministra Františka Kriegla, do jehož kompetence výzkumné ústavy patřily. Nevím, proč si na mne vzpomněl. Některé úředníky na ministerstvu jsem poznal, když jsem tam chodíval získávat přístroje a chemikálie z UNRRA, a prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví jsem měl odjet v květnu 1948 do Spojených států jako stipendista Rockefellerovy nadace, což totéž ministerstvo záhy po únorovém puči zrušilo cyklostylovaným dopisem obsahujícím sdělení: „Váš pobyt v zahraničí je nežádoucí.“ Podepsán Dr. Bruno Schober. F. Kriegl mne tehdy přijal lidsky chladně, leč ideologicky značně bouřlivě, protože mi úvodem – v projevu trvajícím téměř půl hodiny – vyčetl všechny mé
700
VESMÍR 77, prosinec 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
ideologické hříchy a provinění. Slovní formulace oplývaly citováním kritik v časopisech doplněným vlastní tvořivostí, kde se nejčastěji opakovalo slovní spojení „před Západem poklonkující kosmopolita“. Vždycky jsem se podivoval, že jsem to slyšel z úst jednoho z našich předních interbrigadistů, kterým, jak jsem věděl, v Sovětském svazu vyčítali právě jejich kosmopolitizmus při účasti ve španělské občanské válce. Člověka lze jen s obtížemi vecpat do krabice s etiketou. Toto schizma v jeho chování, a zejména jeho postoje v roce 1968 mi napovídají, jak to tenkrát bylo: Kriegl věděl, že jeho místnost je odposlouchávána, a použil mé návštěvy k chabému pokusu o příspěvek ke svému politickému alibi. Nevím, jestli mu prospěl či nikoliv. Mně v té situaci už tenkrát uškodit nemohl, takže jsem nic nenamítal a vlastně jsem se těmi jeho tirádami dobře bavil. Záhy potom se telefonicky přihlásil docent Mašek se vzkazem, abych ho navštívil v jednom z pavilonů krčské nemocnice, který nazval Ústav pro výzkum výživy lidu. Poznal jsem ho už před válkou, když jsem fiškusoval na Prusíkově propedeutické klinice, kde byl asistentem. Opájel se francouzskou kulturou a patřil k pražské zlaté mládeži, která se příliš netěšila oblibě asistenta Prusíkovy kliniky Miloše Nedvěda, jehož jsem si vážil. Jeho dveře byly pro mládež přicházející s dotazy vždy otevřené a jeho výklady byly fundované hlubokým vzděláním. Nevnímal jsem, že byl přesvědčený komunista, protože tenkrát politické nálepky nebyly zdaleka to hlavní. Prusík sám byl jeden z mála kliniků odchovaných anglickou medicínou, která si – na rozdíl od německé – vysoce cenila experimentální výzkum. Anglosaská medicína převzala Bernardovy objevy a dále je spolu s jeho názory rozvíjela, což se kupodivu nestalo ve Francii samé, a tím méně v Německu, kde byl Bernard nevítaným cizincem. Mašek seděl ve veliké kanceláři se sekretářkou v předpokoji. Na zdi měl kromě nezbytných státníků veliký organizační plán Ústavu a na stole kupodivu Nedvědovu fotografii s černou stužkou. Byl nyní vzorovým komunistou z pověření Strany. Se svou čerstvou revoluční anamnézou se stal značně nepopulárním v řadách lékařů, protože rušil jednu vědeckou společnost za druhou, včetně naší Biologické společnosti, a potom, po najmenování nových výborů, je soustředil do Společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Pamatuji se, že náporu nejdéle odolávali kardiologové, avšak nakonec podlehli přesile. Noví předsedové, nevolení a nadiktovaní, nepředstavovali nejlepší kvality oboru, a protože postrádali odbornou autoritu, stali se poslušnými příkazníky Strany. Tak mezi nimi a členstvem vzniklo latentní napětí, které vyústilo v nezájem, takže schůze s nudným programem byly spíše ztrátou času než odborným ziskem. První otázkou, kterou jsem při oné audienci u Maška dostal, bylo, zda umím rusky. Když jsem odpověděl, že nikoliv, jeho tvář se zasmušila. „To budeš muset dohnat,“ dodal po chvíli. Pak se rozhovořil o svém ústavním schématu na zdi, z něhož k mému údivu vyplynulo, že půjde o ústav vysloveně lůžkový, s laboratoří pro klinickou biochemii a s perfektně vybavenou kuchyní se spoustou dietetiček. Některé z nich jsem znal ze svých dřívějších přednášek o výživě v dietní škole, kam mne za sebe posílal učit Karásek. V této souvislosti musím říci několiv slov o Vilému Honsovi, který mi věnoval své přátelství, na něž dodnes s díky vzpomínám. Hons byl velký, kostnatý, temperamentní muž s krásnou hlavou, obdařenou
Vědci, proroci, politici
Francouzský filozof Michel Foucault se proslavil mimo jiné svými úvahami o vztahu moci a vědění. Takové úvahy nejsou nové, ale zdaleka nejsou samozřejmé. Je pravděpodobné, že právě od okamžiku, kdy jsme si v Evropě otázku vědění a moci položili, se odvíjela historie postupného ovládnutí světa evropskou civilizací. Od Rogera Bacona, jehož přirozená magie není nic jiného než to, co dnes nazýváme vědotechnikou, přes Francise Bacona, u něhož naopak moc slouží k vyrvávání pravd násilím z vnitřností přírody, přes poněkud bizarní svět „pokroku“, tak krásně kýčovitě vylíčený u Julesa Verna, vede linie uvažování až k chaotickému kvašení postmoderny, kde například Feyerabend mluví o nutnosti odluky vědy od státu, podobně jako byl odlukou stát zbaven dusivého sevření tmářské církve. A přitom je třeba vidět, že tento pohyb myšlení je paralelně provázen jiným pohybem, tím, který jsme si zvykli spojovat s neustálým růstem hrubého domácího produktu. Je proto krajně obtížné odmyslet si propojení struktur moci a struktur vědy, i když bychom strašně rádi zapomněli na všechny průšvihy, které se tím na nás vyvalí.
tika střevního pohybu, plně v ideologické linii, která mu plně vystačila k výkladu střevní peristaltiky. Díval se na mne dosti útrpně. Ukázal na lůžka a pronesl: „Všude tady.“ Zeptal jsem se dále: „Co terénní výzkum a co experimentální laboratoře?“ Zadumal se na chvíli, pak povstal a ukončil audienci pozdravem „Čest práci“. Vypravil jsem se za Honsem a vyložil jsem mu situaci. Mnul si chvíli svým nenapodobitelným gestem mohutnou bradu, pak stručně prohlásil: „Berte to, a za ty horentní sumy, co to všechno stojí, se pokuste udělat něco rozumného! Ve výživě vás asi nebudou s to ideologicky příliš týrat. Když má člověk hlad, kašle na ideologii.“ Zkušené muže Honsova typu poslouchám ochotně, a tak jsem se stal členem Maškova ústavu, když jsem si vyhradil právo na experimentální výzkum. Otázka byla, kde pracovat, protože krčský pavilon s mnoha pokoji a jinými prostorami byl pro pokusy na zvířatech tabu, jak mi bylo řečeno, z preventivních důvodů. Leč viděl jsem za tím i prevenci před kosmopolitní nákazou. Otázka tedy byla, kam složit hlavu. Univerzitní prostory, často zející prázdnotou, byly pro mne zcela uzavřeny, jak jsem se přesvědčil žebraje o přístřeší u několika přednostů. Nevím už, jakým zázrakem se stalo, že jsem byl upozorněn na podivný byt v Salmovské ulici, v přízemí zadního traktu bývalého Biedlova, nyní Hepnerova ústavu, se zvláštním vchodem z ulice. Když jsem tam přišel, objevil jsem tam značně nalíčenou stárnoucí krasavici, která mne velice energicky vyhodila ze dveří. Požádal jsem o pomoc vedení ústavu, které kupodivu jakýmsi záhadným způsobem prostory získalo. Byl to dvoupokojový byt s kuchyní a předsíní. Jak praví české přísloví: „Z nouze orel i mouchy lapá“, a tak jsem se jednoho dne ocitl v těchto místnostech sám s úkolem začít experimentální práci ve výživě. Ediční poznámka: Jména osob, které jsou v článku zmíněny pouze příjmením: Claude Bernard, Jan Brod, Zdeněk Fejfar, Karel Mašek, Klement Weber
FRANTIŠEK SLANINA
Je snadné být na správné straně barikády. Je snadné mít pravdu. Jsou přece učebnice. Vědecké instituce přece usilovně bdí nad čistotou vědecké pravdy. Lži politiků přece rychle demaskuje svobodný tisk. Pravda je přece to, na čem se shodne většina. Shrnuto: existují přece už etablované struktury, do nichž jsme byli vhozeni (A teď plav!), které se profesionálně zabývají výrobou, údržbou a ochranou pravdy nebo toho, co dnes pravdu supluje. Kde ale zbývá místo, kde by se pravda rodila z ne-pravdy, to jest z tušení, omylu, z nesrozumitelných sloupců čísel, z diskusí s kolegy na obědě? Musí být tohle všechno vymýceno, aby továrna na pravdu spolehlivě fungovala? Michel Foucault se usilovně snažil myslet svět bez pravdy. Nebo spíše svět, v němž Pravda na nás nedoléhá jako fatální síla, jíž se nedá vzdorovat. Myslím, že do tohoto úsilí dobře zapadá zkušenost s lysenkizmem: kde je záruka, že se strážce Vědeckého Světového Názoru, Ústřední Výbor, který tiše dříme v každém z nás, opět neprobudí a nezmobilizuje státní moc, aby byla „definitivně nastoupena cesta pravé materialistické vědy“? o http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, prosinec 1998
701
VĚDA A SPOLEČNOST
neobyčejným mozkem. Když mu bylo něco kolem třiceti a Masaryk zakládal Československo, založila jeho přičiněním Rockefellerova nadace v Praze Státní zdravotní ústav jako badatelské centrum pro oblast veřejného zdravotnictví a v něm oddělení výživy. Pro jednotlivá oddělení, tenkrát převážně mikrobiologického směru, vybrala mladé, nadané vědecké pracovníky a pozvala je k dlouhodobému studijnímu pobytu ve svých institucích ve Spojených státech. Pro výživu to byl Vilém Hons, Marešův oddaný žák. Bylo to zhruba dvě desítky let po Hopkinsově objevu vitaminů, kterým tehdejší bádání a zdravotnická prevence žily, a Hons byl pro tento směr zapálen. Byl hluboce vzdělaný a neobyčejně důvtipný experimentátor a ve Spojených státech byl rovnou přijat k McCollumovi, objeviteli vitaminů A a D, autoru skvělé učebnice, kterou jsem studoval s napětím. Po dlouhodobém pobytu u McColluma se vrátil do Prahy, nabit energií, zručností, plány na další práci, a – nikoliv v poslední řadě – s výbornou znalostí angličtiny, což byla v té době kvalifikace značně vzácná. Stalo se však, že byl poslán na Slovensko, aby spoluzakládal z ničeho Komenského univerzitu. To byla práce nemalá (odváděla ho zcela z laboratoře) a víc než nevděčná, jak se ukázalo později při jeho téměř násilném odchodu z Bratislavy. V Praze přistál tam, kde kdysi začal, to jest ve Státním zdravotním ústavu jako přednosta oddělení sociální medicíny. Nemalou část výzkumu tam tvořila výživa, kterou vedl Dr. Halačka. Když mne za války zvával k sobě, vytahoval s povzdechem ze svého archivu začaté a napolo dokončené, či dokonce hotově napsané, leč nepublikované práce, imponující invencí i provedením. Vzpomínám si například na výsledky pokusu s totálním hladověním po vitaminech, a dále na jeho prioritní práce, také nepublikované, o toxicitě karotenoidů. Na Honse jsem vzpomínal, když jsem seděl proti Maškově projektu Ústavu výživy a položil jsem mu, co na srdci, to na jazyku, dosti drzou otázku: „A co výživa?“ Nechápavě se na mne díval. Byl erudicí gastroenterolog a vědecky proslul malou knížkou Dialek-
