Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra českého jazyka a literatury
Katedra:
Studijní program: Filologie Český jazyk a literatura
Studijní obor:
POSTAVY VLASTENECKÝCH KNĚŽÍ VE VYBRANÝCH DÍLECH ČESKÉ HISTORICKÉ PRÓZY CHARACTERS OF PATRIOTIC PRIESTS IN CHOSEN CZECH HISTORICAL NOVELS Bakalářská práce: 12–FP–KČL–B–09
Autor:
Podpis:
Markéta JANKŮ
Vedoucí práce: Mgr. Eva Koudelková, Ph.D. Počet stran
grafů
obrázků
tabulek
pramenů
příloh
49
0
0
0
30
0
V Liberci dne:
Čestné prohlášení
Název práce:
Postavy vlasteneckých kněží ve vybraných dílech české historické prózy
Jméno a příjmení autora:
Markéta Janků
Osobní číslo:
P0000264
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě, a že jsem uvedla všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: Markéta Janků
Poděkování Děkuji vedoucí mé bakalářské práce, paní Mgr. Evě Koudelkové, Ph.D., za odborný dohled a čas, který mi věnovala.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vybranými postavami vlasteneckých kněží v české literatuře. Cílem práce je stručně představit jejich reálné předobrazy (existují-li) a především zachytit vlastenecké a národně buditelské snahy v konkrétním daném prozaickém díle. Nejvíce prostoru je v této práci věnováno postavám, které ve svých dílech literárně ztvárnil spisovatel Alois Jirásek. Klíčová slova: vlastenecký kněz, národní buditel, česká literatura, Alois Jirásek, Teréza Nováková, Karel Václav Rais
Abstract This bachelor's thesis deals with the chosen characters of patriotic priests in Czech literature. The aim of work is to briefly introduce their real prototypes (if any) and especially capture the patriotic and nationally revivalistic efforts in the particular prosaic work. Most space in this work is devoted to the characters that were literary depicted by writer Alois Jirásek. Key words: patriotic priest, national revivalist, Czech literature, Alois Jirásek, Teréza Nováková, Karel Václav Rais
Obsah
Úvod ........................................................................................................................8 1
Vlastenečtí kněží jako významní protagonisté českých próz ..............................9
2
Alois Jirásek ................................................................................................... 10
3
2.1
Sousedé (1884) ....................................................................................... 10
2.2
Starosvětské obrázky (1884) ................................................................... 14
2.3
Skály (1886) ........................................................................................... 18
2.4
F. L. Věk (1. díl, 1888)............................................................................ 24
2.5
F. L. Věk (2. díl, 18911892) .................................................................. 26
2.6
U nás (18971904) ................................................................................. 30
2.7
Temno (1915) ......................................................................................... 36
Teréza Nováková ............................................................................................ 39 3.1
4
Drašar (1914) .......................................................................................... 39
Karel Václav Rais ........................................................................................... 43 4.1
Zapadlí vlastenci (1894) .......................................................................... 43
Závěr ..................................................................................................................... 47 Seznam použité literatury ....................................................................................... 48 Seznam použitých elektronických zdrojů ................................................................ 49
7
Úvod Předložená bakalářská práce se věnuje tematice literárního ztvárnění postav vlasteneckých kněží. Ti obvykle mívali jak je zjevné z dílčích interpretací jednotlivých děl své reálné vzory v minulosti našich dějin, jimiž se nechali mnozí autoři historických próz inspirovat. Tato práce je členěna do čtyř kapitol. Úvodní kapitola přináší obecný vhled do problematiky, definuje postavy duchovních jakožto národních buditelů a zmiňuje díla s touto tematikou u autorů, jakými jsou Jindřich Šimon Baar, Alois Vojtěch Šmilovský nebo Václav Beneš Třebízský. Následující českých spisovatelů,
kapitoly
již
sledují
kteří
svými
díly
a
představují
významně
trojici
přispěli
vybraných
k vlastenecky
orientované literatuře. Ideu češství reprezentují svými postoji a činy právě vlastenečtí kněží, kteří se spolu s dalšími buditeli snaží pozvednout, ne-li přímo zachránit,
soudobou
českou společnost,
která
bývala
politicky
utlačovaná
a upadala do sociální, kulturní či jazykové krize. Druhá kapitola se konkrétně zabývá tvorbou Aloise Jiráska. Je to část obsahově
nejrozsáhlejší;
má
celkem
osm
podkapitol.
Postavy
vlastenecky uvědomělých kněží jsou pro mnohá Jiráskova díla příznačné, jejich osudy
a přínos českému
národu
jsou
v jednotlivých
podkapitolách
interpretovány podle chronologické datace daného díla. Konkrétně jsou zde zpracovány Jiráskovy prózy Sousedé, Starosvětské obrázky, Skály, F. L. Věk I. a II. díl, U nás I. a IV. díl a román Temno. Kapitola
následující
se
věnuje
autorce
Teréze Novákové
a její
monografii Drašar, s příznačným podtitulem Román kněze buditele. Ústřední hrdina se zde zasluhuje o šíření vlasteneckých myšlenek zejména svojí profesní dráhou pedagoga a spisovatele. V zájmovém centru jeho snah je především znovuobnovení a vyzdvižení kultury českého jazyka. Tematické
jádro
závěrečné
čtvrté
kapitoly
tvoří
prozaická
idyla
Zapadlí vlastenci spisovatele Karla Václava Raise. Zde jsou vyzdvihovány i obrozenecké snahy venkovských učitelů, kteří spolu s kněžími často tvořili aktivní vlasteneckou společnost a svou pílí a prací přispívali k ukotvování a šíření národních hodnot.
8
1 Vlastenečtí kněží jako významní protagonisté českých próz Postavy vlasteneckých kněží mají mnohdy své vzory v reálných osobnostech našich dějin. Řadí se k hojným představitelům tzv. národních buditelů, což jsou, jak je již metaforicky patrné ze samotného názvu, osobnosti […] které usilovaly o probuzení národního sebevědomí v obdobích, kdy byl […] národ jazykově, kulturně nebo politicky utlačován […] odlišnou vládnoucí […] skupinou.1 Tito duchovní jakožto národní buditelé jsou příznační zejména pro literární díla odehrávající se v době národního obrození. Spolu s učiteli bývají symbolem nezištných vlasteneckých idejí; usilují o to, aby se lidé společně podíleli na obraně a kultivaci naší vlasti a aby rozvíjeli vzájemnou soudržnost, vedoucí k odpovědnosti vůči budoucím generacím našeho národa. Jedním z děl zabývajících se mj. právě vlasteneckými snahami duchovních je román Paní komisarka (1923), jehož autorem je katolický kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar (18691925). Vlastenecké cítění se zde snaží podněcovat farář Faster. Ten svou pozornost věnuje i dětem učí je nenásilnou formou lásce k naší zemi a jazyku (hraje s nimi české divadlo, učí je česky recitovat, zpívat ap.). Dalším spisovatelem využívajícím morální autority a vlasteneckých snah kněží je Alois Vojtěch Šmilovský (18371883). V historické novele nazvané Za ranních červánků (1875) vystupuje literární předobraz významného českého kněze a filologa Josefa Dobrovského (17531829). Jako Dobrovského přezdívku zde Šmilovský poprvé použil spojení „modrý abbé2“. To se zachovalo a traduje se dodnes; přezdívka je odvozená z Dobrovského záliby v modré barvě. Jiné epoše než je národní obrození se v jednom ze svých děl věnuje spisovatel a podobně jako J. Š. Baar i katolický kněz Václav Beneš Třebízský (18491884). Jeho Levohradecká povídka (1882) je dějově zasazena do ranějšího období třicetileté války a autor v ní líčí osudy všestranného kněze, literáta a historika Bohuslava Balbína (16211688). Ten má v povídce vizionářskou úlohu – předvídá budoucí znovuzískání ztracené slávy českého národa.
1 2
Národní buditelé, 2007, [online]. Veselý, 2008, [online].
9
2 Alois Jirásek Většina literárních prací hronovského rodáka Aloise Jiráska (18511930) se vyznačovala přímým zájmem o národní dějiny. Jirásek jako historický beletrista napsal mnoho děl inspirovaných skutečnými událostmi, v nichž často hlavní hrdiny představovaly právě postavy vlastenecky cítících kněží. Autorova produkce s těmito postavami skýtá nejen romány a povídky, z nichž ty nejvýznamnější jsou uvedeny a interpretovány v dílčích částech této kapitoly, ale také dramata. Konkrétně se jedná o hru Emigrant (1898), kde vystupuje tentýž duchovní jako v povídce Sousedé, vzniklé o několik let dříve.
2.1 Sousedé (1884) Povídkou Sousedé nás Alois Jirásek zavádí do čtyřicátých let 18. století. V této době probíhaly na českém území boje o vládu nad naším královstvím, které se v příběhu také promítnou. Dějištěm povídky je malé městečko v severovýchodních Čechách, Police nad Metují. Dějová linie je rozložena mezi mnichy tamějšího kláštera a ostatní měšťanské obyvatele. Jednou z ústředních postav a pro téma této práce také nejpříznačnějších je páter Josef Bonaventura Pitr. Reálným předobrazem této postavy byl Jiráskovi stejnojmenný vysoký církevní hodnostář a významný český historik, žijící v letech 17081764. Při svém povolání získal významné styky i u císařského dvora; byl zpovědníkem Marie Terezie. Její zásluhou byl v roce 1756 zvolen proboštem rajhradského kláštera.3 Osobností J. B. Pitra a jeho díly se zabýval podrobněji například jazykovědec a literární historik Alexandr Stich (19342003). Ten byl přesvědčen o tom, že Pitr je velmi pravděpodobně tvůrcem spisu Země dobrá, to jest země Česká, u něhož dosud autor nebyl spolehlivě určen. Pitrovi
je
věnována
pozornost
například
ve Stichově
publikaci
Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (1996), konkrétně v kapitole s názvem K Jiráskovu pojetí českého baroka (s. 174241). Stich zde mimo jiné uvádí i výklady historických a literárněhistorických prací, které hodnotí Pitra jako vědce i člověka, který se zasloužil o počátky kritických metod v českém dějepisectví (v tomto směru je považován za předchůdce G. Dobnera). 3
Kacer, 2012, [online].
10
Jirásek podle A. Sticha neinterpretuje dobu 17.18. století jen negativně jako „dobu temna“, jak je tomu například v románech Psohlavci (1884) či Temno (1915). Na tuto dobu nahlíží i z jiného úhlu pohledu, což je patrné právě v Sousedech, kde ukázal […] v postavě Pitrově to, co barokní doba přesto dokázala vyvinout pozitivního, tvůrčího, a to v ideologii i v slovesné tvorbě.4 Povídkou Sousedé se ve své monografii zabývá také Jaroslava Janáčková, která na Pitrovi oceňuje zejména jeho hodnotové priority. Z páterova jednání totiž vyplývá, že i přesto, že on sám vykonává službu duchovního, staví na důležitější post věrnost vlasti. Janáčková v této souvislosti konkrétně uvádí jeho mínění, že žádná víra neopravňuje spolčovat se s nepřáteli svatováclavského jazyka. Autorčin výrok výše než víra stojí domov a vlast5 tak výstižně charakterizuje Pitrovo nezištné vlastenectví, jež z celé povídky jen sálá.
Kněz Pitr je v Jiráskově povídce v celkovém vyznění popisován více méně shodně
s reálným
vzorem,
charakterových vlastnostech.
přesto Zatímco
je
zde
reálný
však Pitr
byl
patrný podle
rozdíl
v jeho
dochovaných
svědectví člověk silné, někdy až bezohledné vůle (ve studii K. Uhla6 je tento povahový rys znásoben až do té podoby, že prý byl hrubý a nesnesitelný7), Pitr v Jiráskově pojetí své požadavky a přání uplatňuje laskavě a vlídně. V této povídce je líčen jako kněz hluboce lidský, empatický a spravedlivý, tíhnoucí k vlastenectví a národním hodnotám. Páter Bonaventura jak je v povídce nejčastěji nazýván předsedá Bratrstvu bolestné Matky boží a je hluboce přesvědčený a oddaný katolík. Vždy začátkem měsíce oznamuje ostatním členům Bratrstva jméno světce, kterého ustanovil pro tento měsíc jejich společným patronem, jehož všichni po daný měsíc mají uctívat a v jeho zvláštních ctnostech se cvičit. Také způsob Pitrova kázání je dokladem jeho upřímné lásky k Bohu, vykládal […] vždy, dojemně a vroucně o bolestech Panny Marie a umučení Páně […]8
4
STICH, A. Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s. 184. JANÁČKOVÁ, J. Alois Jirásek, s. 126. 6 UHL, K. Bonaventura Pitr, rajhradský probošt, moravský zemský prelát a český historik, Kalendář Moravan, s. 3950. 7 STICH, A. Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s. 227. 8 JIRÁSEK, A. Sousedé, s. 13. 5
11
Názorově
se
tento
katolický
kněz
dostává
do
častého
sporu
s německým převorem Filipem Ehrenschildem. V těchto diskuzích bývá jindy klidný Pitr vášnivým oponentem svého kolegy. Například v úvodu povídky je vylíčena jejich neshoda ohledně toho, zda do ryze latinského kázání začlenit i češtinu: „Jak živo to nebylo!“ ozval se […] hluboký převorův hlas. „Nebylo, pravda, ale tak to bude lépe. Kdo tomu z lidu dosud rozuměl?
Takhle,
když
naslouchat, a věřte, že pobožněji,“
to
bude
mluvil
všecko jasným
po
česku,
hlasem
P.
jinak
budou
Bonaventura.
„Ale posvátná kongregace ritu,“ vpadl mu převor do řeči, „nařizuje, aby všechno bylo zpíváno po latinsku!“ „Ano, u oltáře.“ […] „Vy byste nejraději všecko počeštil!“ hučel převor. „Snad aby i ten Pán Bůh byl jenom Čechem!“ „Ó to by byl tuze dobrý Bůh,“ odvětil P. Bonaventura vesele. „Ale jak povídám, jak živo nikde nebývalo; a nebude to tak důstojno. Česká
řeč -“ „Je řeč sv. Václava! Či kdyby
to německy bylo, znělo by to důstojněji?“ dodal praeses ostřeji.9 Páter Bonaventura si nakonec svoji vůli prosadí a s převorovým svolením zavede zpěv pašijí v českém jazyce. To vyvolá mezi věřícími obrovské nadšení: Toť bylo něco neslýchaného! […] Po česku to bylo! Po česku pašije zazněly, po prvé, co klášter klášterem! Jak to pěkně zní, jak všecko jadrněji a srozumitelněji! A ti zpěváci jako by lépe, dojemněji než jiná léta zpívali […]10 Kněz měl z takového pozitivního ohlasu a vděčnosti lidu velkou radost, těšilo ho to, byl spolu s ostatními sám velmi dojat. Bylo to pro něj nemalé vítězství. Bonaventura si tak u lidí získal ještě větší obdiv a respekt. Byly zde však ještě i jiné záslužné činy, pro které mnozí v té době neměli pochopení a kvůli kterým si kněze často dobírali. Jednalo se o jeho práci národně-historickou, při níž shromažďoval, zkoumal a zapisoval historické prameny českých dějin. Ve svém volném čase také sám zhotovoval paměti jejich Bratrstva. Věřil, že ze starých kronik a listin lze připraviti lék na občerstvení paměti, který osvěží ducha a síly dodá11. Ostatní se mu divili, neviděli v jeho bádání žádný smysl. On si byl ale jist, že tato práce, která ho i bavila, je důležitá a ponaučeníhodná. Bylo mu líto, že je v klášteře jediný, koho česká historie zajímá a kdo nezavírá oči před nynějším bídným stavem českého národa. Pro sebe si říkal, že kdyby jim tak někdo vyložil, jak u nás v Čechách bývalo, čím jsme byli a co je, až by se otřásli, kdyby prohlédli! Ale 9
JIRÁSEK, A. Sousedé, s. 1617. Tamtéž, s. 20. 11 Tamtéž, s. 24. 10
12
jaká to práce tou divočinou […] Kdy se najde kdo? Co přípravy dříve! Aspoň cestičku jednu mu vyšlapu, aspoň světélko rozžehnu do té tmy, v níž žádného světla, ale hojně bludiček!12 Samotné hlavní dějové linie povídky (tj. zprvu nešťastné lásce mezi studentem církevního semináře a dcerou evangelického emigranta) se kněz příliš neúčastní. V tomto směru působí spíše jako rádce a opora sám dopomohl k sňatku Jiříka Březiny a Lenorky Peškové, a to tím, že přiměl Jiříkovu matku, aby synovi odpustila jeho odchod ze semináře, a také ji přesvědčil, že jejich mladé lásce není z žádných důvodů třeba bránit. Jako argument uvádí mimo jiné toto: „[…] milá matko, […] je větší zásluha i před Pánem Bohem, vychováte-li pořádného souseda nežli nespokojeného, rozmrzelého kněze. Ne ten je znamenitý a ctihodný, kdo má čestný úřad, ale ten, kdo povinnosti stavu svého pro obecné dobro svědomitě koná. To cti dodává.“13 Páter Bonaventura je v příběhu oporou i duševně chorému knězi Aemilianovi, o kterého ze všech přítomných mnichů nejvíce a nejvlídněji pečuje. Snažil se také nějak pomoci zajatcům pruského vojska, jež násilím odvedlo všechny muže schopné boje z nedalekých vesnic. Pokoušel se vyprosit za ně svobodu u velícího důstojníka, ale nepodařilo se mu to: „Marně jsem za vás prosil,“ promluvil k nebohým pohnut. „Jen tolik povolil, aby vám pouta uvolnili a abyste tu chvíli sobě odpočali.“14 Kněz se jim tedy alespoň snažil ulehčit jejich situaci, rozdal jim všechny peníze, které měl u sebe, a podnítil sousedy, aby nedobrovolně odvedeným darovali nějaké do zimy vhodnější oblečení a jídlo na cestu. Na druhé straně je ale páter Bonaventura i sokem a protivníkem dvěma postavám. Jednou z nich je již výše zmíněný nadřízený páter Ehrenschild, jenž ho po jednom
z jejich sporů
sám pro sebe
nazve
bláznem
a
buřičem.
Bonaventura ho zase v kronikářském spise, který zhotovuje, líčí v latinském překladu jako německého
nacionalistu,
hanobitele a zločinného posměváčka
václavského jazyka15. Druhým sokem, i když již ne tak přímočarým (vždyť ví o knězových zásluhách na štěstí jeho dcery, za což mu je vděčný), je Bonaventurovi Lenorčin otec, Pešek. Ten se po několika letech spolu s ostatními navrátil pod ochranou 12
JIRÁSEK, A. Sousedé, s. 24. Tamtéž, s. 100. 14 Tamtéž, s. 123. 15 STICH, A. Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s. 198. 13
13
pruského krále z emigrace, aby si vyžádali nazpět svůj zabavený majetek a aby přiměli ostatní evangelíky k odchodu ze země, kde je jim jejich víra zakazována a hanobena. Pešek jakožto jejich mluvčí je překvapen knězovým laskavým přijetím i jeho pochopením a tolerancí. Na otázku, či spíše výtku, proč byli oni a jejich předci mučeni a vražděni, proč jim byl kvůli jiné víře odebrán majetek a proč byli vyhnáni do ciziny, přisvědčil kněz tím, že přiznal nespravedlnost těchto činů, které sám nazval křivdy: „Nemluvme o tom, milý muži,“ přerušil ho vážně páter […] „Staly se křivdy, ano.“ Pešek se […] zarazil. Nechtěl ani svému sluchu věřiti. To slyšel z úst knězových!16 To, co Peškovi páter Bonaventura vyčítá, není jeho víra, ale jeho spolčení se s nepřítelem jejich vlasti: „To právě mne kormoutí a všechny nás, že s nimi držíte. Vidíte, ta matka naše, země česká, stoná a krvácí a vlastní synové její pomáhají těm, kteří ji hubí a ničí.“17 Právě
láska
k vlasti
je
pomyslným
pojítkem,
které
Peška
a kněze Bonaventuru navzdory jejich rozdílnému náboženskému vyznání spojuje. Bonaventura předčítá Peškovi z Komenského Kšaftu umírající matky jednoty bratrské, který našel u zpovědnice, pasáže oslavující český národ, a žasnoucí Pešek, jemuž ta knížka dříve patřila, se podivuje tomu, že kněz ji nespálil, tak, jak činili
katoličtí
kněží
s kacířskými
knížkami.
Bonaventura
mu
na
to
odpověděl: „Nespálil, nemohl. Nejsem sic té víry […] ale jsem té lásky, která z knihy té plápolá, té lásky k národu a vlasti. A v té lásce svaté je shovívavost, snášenlivost i odpuštění.“18
2.2 Starosvětské obrázky (1884) Jiráskovy Starosvětské obrázky žánrově představují rozsáhlejší povídku. Děj je zasazen do neznámého městečka M., podle několika indicií v textu se pravděpodobně jedná o Litomyšl. Příběh se odehrává v letech 17581790, dle úvodních slov autora v dobách, kdy byl klid našeho národního života až mrtvý a zhoubný; později se však již přece jen začaly objevovat oslňující
16
JIRÁSEK, A. Sousedé, s. 153. Tamtéž, s. 152. 18 Tamtéž, s. 155. 17
14
blesky nových ideí […] kdy na orloji věků také nám udeřila šťastná hodina tiché záře ranních červánků, probuzení a nového života.19 Tyto první předzvěsti nové doby, včetně vlasteneckých myšlenek, zde ztělesňuje jezuita Maršovský. Není jisté, zda měl tento kněz svůj reálný vzor v minulosti, autor však ještě před samotnými kapitolami uvádí, že čerpá z pokladu zkazek dědičných, a postavy vybírá z prosté galerie rodu měšťanského, jak je dochovala paměť několika pokolení.20 Vše, co je v příběhu líčeno, vypráví autorovi stařičká paní Městecká, která je spřízněná s Doubravovými, z jejichž rodu pocházejí ústřední hrdinové povídky. Právě díky starému Doubravovi, vdovci a obchodníkovi, se páter Maršovský dostane blíže do povědomí i čtenářům. Ještě před jejich setkáním a spřátelením se však kolují o Maršovském zvěsti spíše negativní, a to pro jeho příslušnost k jezuitům. V domě rodiny Doubravových se Maršovský narodil, prožil tam své dětství a mládí. Když je poprvé ještě jako neznámý kněz navštíví, je to právě proto, aby se tam mohl porozhlédnout, a připomenout si tak své blažené mládí. Doma zastane jen Doubravova nejstaršího syna Jiříka, který tuto nečekanou návštěvu posléze líčí otci i rodině své budoucí nevěsty. Otci je to vcelku lhostejné, je totiž zarmoucen smrtí milované manželky a dcery. U svých druhých posluchačů se však Jiřík dočká veškeré pozornosti. Začne jim tedy setkání s knězem podrobněji popisovat: „Vešel nevelký mužíček v černých punčochách, celý černý jako nějaký abbé, vyschlý stařeček, věkem už nachýlený. Byl velice skromný, zdvořilý a příjemně mluvil.“21 Mladý Doubrava povídal, jak mu kněz vyprávěl své vzpomínky, jak v tomto pokoji […] sedal se svou nebožkou matkou a s dědečkem, a […] v […] zahradě […] pod starým ořechem čítával22; Jiříka to tehdy dojalo. Otec jeho milé ale viděl v knězově chování faleš: „Vy jste zajisté více cítil, nežli ten starý lišák, který má snad něco za lubem. City vzbuditi dovedou, ač sami jsou kámen a led. Cit se jim nejlépe hodí, protože je slepý a rozum omamuje. U nich všechno, jen ne rozum. Proto u nich ďábel a racionalista je jedno, ba onen jim je milejší, protože jím mohou aspoň staré baby strašit.“23
19
JIRÁSEK, A. Starosvětské obrázky. In Drobné povídky a obrázky, s. 231. Tamtéž, s. 231. 21 Tamtéž, s. 276. 22 Tamtéž, s. 277. 23 Tamtéž, s. 277. 20
15
Důvodem návratu pátera Maršovského je snaha pomoci rodině svého zesnulého synovce. Kvůli nim je ochoten vzdát se svých milovaných knížek, které z finančních důvodů u kostela prodává. Jelikož to jsou však knížky z velké části české, příliš u měšťanů nepochodí a je jim spíše pro smích. Většina lidí nevěří, že by to dělal z hmotné nouze, vidí v jeho počínání jezuitskou praktiku, jak by, řečeno ironickými slovy jednoho studenta, pěkné ty knížečky co nejvíce rozšířil.24 Přece se však najde někdo, kdo se knězi nevysmívá a kdo mu nezištnou příčinu prodeje knih věří. Je to především Doubravův syn Vašík, později přezdívaný páterem „kronikář“, a samotný Doubrava. Nadšený Vašík, čtrnáctiletý gymnazista, si u kněze koupí titul Země dobrá, to jest země Česká z roku 1754. Kněz mu ji prodá levně, dle Vašíkových slov zrovna zadarmo, a když otci o tom vypráví, popisuje mu také, jak se kněz těžce s knížkou loučil a sem tam ji obracel, nežli mu ji dal. U starého Doubravy probudí Vašíkova slova zvědavost a rozhodne se kněze vyhledat. Dívá se na jeho skromný, nevídaný krámek i na hrstku lidí, kteří ho obklopili. Po celou dobu, co ho Doubrava pozoroval, neprodal páter ani jednu knihu. Bylo mu kněze líto, zamyšleně hleděl na starcův hubený, vráskovitý obličej […] jehož výraz zvláště pak mírných očí byl vlídný a jímavý […] dobře pozoroval, že plášť starce dost nechrání před zimou. Vidělť, jak se chvílemi otřásl […] jak ob čas zardělou rukou utírá si oči od větru a zimy slzící […] „Ten je na tom snad hůř nežli žebrák,“ […] v duchu pomyslil […] Studovaný pán prodává co mu nejmilejšího, knihy a z nouze!25 Doubravovi se pátera zželelo a všechny knížky od něho odkoupil. Nejvelkorysejší však byla poté jeho nabídka, aby u nich kněz bydlel. Maršovský by rád strávil poslední roky života ve svém rodném domě, a i proto souhlasí. Byl mile překvapen a šťasten, když u sebe v novém připraveném pokoji našel své knížky, které
Doubrava
koupil
a
které
mu
sem
nechal
přinést.
K nim
ještě kněz přidal svého rozmilého Balbína. Kněz se Doubravovi brzy stal nejmilejším společníkem a věrným přítelem. Denně k němu chodíval do jeho světničky, kde si povídali, a tyto chvíle byly starému kupci radostí i útěchou. I student Vašík si pátera velmi oblíbil a jeho promluvám dychtivě naslouchal. Učený kněz často vykládal o české historii, jak mocni byli čeští králové, jak bohatá šlechta, jaké zámky a hrady měla, jaké poklady 24 25
JIRÁSEK, A. Starosvětské obrázky. In Drobné povídky a obrázky, s. 294. Tamtéž, s. 298299.
16
[…] vypravoval o slavných bitvách a bojích […] o recích a skutcích hrdinských, i o domácnosti slavných předkův.26 Dějiny českého národa byly pro Maršovského jedinou útěchou a jako konejšivým opojením v těch dnech smutného ponížení, pro Vašíka pak byly zdrojem snův a nadšení.27 Často při těchto hovorech docházelo na porovnávání této slavné minulosti s nepříliš prosperující současností, o níž se jinak mírný kněz živě a ostře vyjadřoval, zejména v souvislosti s upadající mateřštinou: „Bývalo to kdy? Bylo toho potřeba? […] Což pak naše řeč je tak už ničemná, že by se nehodila ani do školy, ani do úřadův? […] naši tatíkové jinak neuměli nežli česky a latinsky, a […] toto království založili a všecko tu zavedli, a teď a teď jejich řeč tu odevšad vystrčili […]“28 Doubrava sám nejlépe na svých synech pozoruje, co ve škole zavedená němčina způsobuje jeho děti, zvláště ty mladší, mluví německy už i doma. Pátera to nepřekvapuje, navíc se do budoucna obává pozvolného poněmčení celé společnosti: „A bude čím dále, tím hůř, otče Doubravo. Povídáte, že vaši hoši mluví již i doma německy, ale děti vašich dětí budou ještě více Němci, a třetí, čtvrté koleno! […] My usínáme, ba již spíme; co je platno, že tu tam se někdo tomu spánku brání. Aby v pláči a naříkání bděl, když darmo volá a nikoho nemůže vzbudit!“29 Ne každý měl starého kněze rád tak jako Doubrava a jeho syn Vašík. Ani Jiříkovi jeho přítomnost příliš nevadila, poznal, že kněz je mírný, dobrý stařec, jenž zabývaje se svými knihami, hlavně Balbínem, ani kuřeti neublíží a jenž jediný dovede otce často zamyšleného a zarmouceného potěšit.30 I přesto, že páter Maršovský za dne téměř ze svého pokoje nevycházel, byl na obtíž mladé Jiříkově novomanželce a její
matce.
Své
mínění se nebály dávat
najevo, chovaly se ke knězi chladně a povýšeně, také ho šidily na jídle; často z toho v domě byly nemalé mrzutosti. Nakonec to dospělo k tomu, že se páter Maršovský rozhodl pro klid v jejich rodině odejít. S tím však nesouhlasil starý Doubrava, kterému došla trpělivost, a ostře se kněze před ostatními zastal. V jeho rozčilení ho postihl záchvat mrtvice.
26
JIRÁSEK, A. Starosvětské obrázky. In Drobné povídky a obrázky, s. 305. Tamtéž, s. 331. 28 Tamtéž, s. 306. 29 Tamtéž, s. 308. 30 Tamtéž, s. 328. 27
17
Páter Maršovský se od té doby od Doubravy nehnul, obstarával lékaře a o nemocného starostlivě pečoval. Doubrava se nakonec uzdravil, zůstaly mu však doživotní následky. Maršovský tak kvůli svému příteli neodešel a u Doubravových zůstal; starci spolu trávili téměř veškerou volnou chvíli. Mezitím Vašík studoval v Praze, a když přijížděl domů, nadšeně vyprávěl o ruchu literárním, vlasteneckém, o mužích, kteří psali o jazyku českém a znamenitě se ho zastávali […] o českých knihách […] a společnostech, o českém divadle, o […] snaze […] aby jazyk český oživl, aby národ ponížený probral
se z mrákot, aby […] žil
minulosti důstojný.
Těmito
zprávami
život
nesmírně
nový, těšil
jeho a slavné zejména
pátera
Maršovského, ten si často pro sebe radostně opakoval: „Tedy nezahyneme. Kdo by pomyslil! Že budeme. Budeme!“ 31 Nedlouho nato starý Doubrava zemřel, brzy poté i kněz Maršovský, který díky závěti svého přítele mohl skonat ve svém rodném domě. V závěru povídky se Václav Doubrava stane také knězem. Již jako student byl neustále v knihách a zasloužil si jména „knihomol“32, stále také usilovně sháněl knížky nové, ale na rozdíl od jeho vrstevníků české (za to se mu často smáli a říkali
mu
potrhlý
nationalista).
Jeho
vlastenecké
nadšení
mu
zůstalo
i v dospělosti, byl jedním z oněch kněží […] kteří […] národní uvědomělost a lásku k českému čtení horlivě rozněcovali, povzbuzovali a podporovali.33 Ze svých příjmů přispíval na vlastenecké podniky; sám si obstaral všechny české knihy, které
tehdy
vycházely.
V jeho
knihovně
bylo
speciální
oddělení, kterému říkal jezovitský poklad. Tam měl uložené Balbínovy knihy, které mu páter Maršovský odkázal.
2.3
Skály (1886) V románu Skály líčí Jirásek dobu po bělohorské bitvě, kdy v českých zemích
probíhala třicetiletá válka. Bylo to období vyznačující se krutým utlačováním nekatolicky smýšlejících občanů; ti byli pronásledováni, vyhošťováni ze země či zcela nehumánně popravováni. 31
JIRÁSEK, A. Starosvětské obrázky. In Drobné povídky a obrázky, s. 350. Tamtéž, s. 340. 33 Tamtéž, s. 356357. 32
18
Právě proti tomuto bezpráví bojují hlavní protagonisté románu, konkrétně zejména černý doktor Voborský a mladý protestantský kněz Matouš Ulický. Oba hrdinové mají své předobrazy v reálných, historicky doložených postavách. Skutečný Matouš Ulický se narodil v Kostelci na Hané, pravděpodobně kolem roku 1580 (přesný rok jeho narození nebyl dochován). Nejdéle působil jako evangelický kaplan v Čáslavi. Pravděpodobně to byl právě Ulický, kdo v tamějším kostele ukryl ostatky Jana Žižky před jezuity, kteří je chtěli zničit. V roce 1627 byl tento kněz popraven pro pobuřování poddaných proti vrchnosti. 34 O Matouši Ulickém se zmiňuje i Jaroslav Vrchlický v jedné ze svých básní z cyklu Selských balad. Ve skladbě nazvané Matyáš Ulický popisuje jeho mučení a popravu, během níž kněz mluví o svých vizích, které předvídají potrestání (nejen) šlechty za trýznění poddaných. Cit.: Matyáš Ulický stál již před popravou / s nachýlenou skrání, s obnaženou hlavou, / s které sedřeli mu cihlou pomazání / […] A kněz mluvil k lidu […] : / „Matyáš Ulický, zbožný sluha Páně, / že jsem nemoh' déle vidět selskou bídu, / že jsem z čisté lásky pomoci chtěl lidu, / […] pány jat a souzen, vydán na mučidlo, / vyprávím teď světu, co mé oko shlídlo / […] panského pekla strašlivé ty divy / podaly mi důkaz, bůh že spravedlivý […]“35 V Jiráskově románu přišel Ulický na hrad Skály se svojí sestrou Evou a tchánem, aby zde našli své dočasné útočiště. Ulický, ač kněz, viděl jediné řešení stávající nesvobody ve vzpouře a povstání lidu. Byl přesvědčen o tom, že utlačovaný český národ musí dát najevo svůj nesouhlas; sám chtěl aktivně přispívat ke zlepšení situace,
toužil bojovat.
Proto se rozhodl podněcovat
prostý lid
k hromadnému protestu, při němž by stál v čele jako jejich vůdce a zároveň zástupce všech utlačovaných a týraných obětí této doby. Matouš Ulický se tak bez doprovodu vydával na nebezpečné cesty, aby navázal možná spojenectví pro připravované povstání. Pro jeho uskutečnění byl ochoten udělat vše. Jediné možné řešení, které si připouštěl, bylo vybojovat svobodu, nebo zemřít. Odejít do exilu a opustit svou vlast pro něj bylo naprosto nemyslitelné. Mezitím se politická a náboženská situace u nás ještě zhoršila, práva Království českého se výrazně ztenčila. Ulický i Voborský a další organizátoři povstání postupně sehnali tisíce odhodlaných sedláků. S čím však nepočítali, byla jejich neukázněnost a neuvážená zbrklost. Sedláci se totiž v malých houfech začali 34 35
Mach, 2007, [online]; Ulický, 2000, [online]. VRCHLICKÝ, J. Selské balady, s. 5455.
19
mstít nejprve na svých vrchnostech, čímž na sebe upozorňovali příliš brzy, a v takto nevelkých počtech se tak stávali pro nepřátelská vojska snadnou kořistí. „V tom je […] kletba krutého poddanství a utiskování. To jest jeho ovoce,“36 komentoval smutně tuto situaci Ulický. Naději však neztrácel. Stále totiž doufal, že se po vybouření sedláci opět vydají na cestu, aby se sešli s dalšími, a vytvořili tak velkou selskou armádu, která by se teprve stala skutečnou hrozbou. I Ulický tedy svolal všechny sedláky ze svého oddílu opět do zbraně a připomněl jim jejich společný úkol. Mluvil jako kněz i vůdce. Slovo jeho bylo výmluvné, z počátku klidné a vážné, čím dál však vroucnější a plamennější. Jeho motivační řeč na sedláky zapůsobila a oni byli připraveni jít s ním kamkoli. Když se jich pak nakonec otázal, chtějí-li nadále drancovati nebo bojovati za své a víry své osvobození […] tu jako jedním hlasem slíbili […] že budou bojovat […]37 S Ulickým v čele se tedy vydalo několik set odhodlaných sedláků na cestu. Tu jim zkřížila nepříliš velká skupina nepřátelského vojska, kterou nakonec zdárně porazili. Radost z vítězství však netrvala
příliš
dlouho,
neboť se
k nim přilákáni střelbou blížili další vojáci, lačnící po pomstě svých druhů. Ulický byl i tentokrát v první řadě svých spolubojovníků a sám jim šel svou odvahou tím nejlepším příkladem. V tomto boji již ale jejich statečnost a odhodlání nestačily a většina sedláků byla buď přímo zabita, nebo byli po dobytém vítězství svých nepřátel mučeni a zajímáni. Přeživší sedláci, včetně kněze Ulického, který byl až násilím svými druhy z boje vyveden, se na rozkaz druhého velitele stáhli, v naději, že najdou poblíž někoho, kdo jim pomůže. Malou skupinu svých spojenců nakonec skutečně našli, zkušenější vojenský velitel však věděl, že by v tomto počtu na císařské vojsko nestačili, a že by se proto měli rozejít a ukrýt se. Kněze Ulického stálo hodně sil a přemáhání, aby si to také připustil: Kněz Matouš se tomu bránil, nechtěl si ještě připustit tu zlou myšlenku. Ale když viděl, že není zbytí […] tu tomu statečnému muži se zalily oči slzami od samé hořkosti a zármutku […] tolik se vynasnažil, tolik pracoval a tolik světa zchodil a všecko nadarmo a za tak krátkou dobu […]38 Hlouček sedláků se tedy rozpadl a oba jejich velitelé se usnesli, že bude nejlepší, když na nějaký čas odejdou než se situace uklidní za hranice.
36
JIRÁSEK, A. Skály, s. 133. Tamtéž, s. 138. 38 Tamtéž, s. 157. 37
20
Matouš Ulický byl také milujícím manželem a chtěl se ještě, možná naposledy, rozloučit se svou ženou, která byla vážně nemocná. To se mu však stalo osudným – někdo ho totiž zradil, a když v noci od manželky odcházel, byl zajat a uvězněn. Několikrát byl krutě vyslýchán a mučen, své přátele však nezradil. I snaha jeho věznitelů obrátit ho na katolickou víru byla marná, mladý kněz nepolevil. Byl proto odsouzen k trestu smrti. Když stráž vyváděla ztýraného Matouše Ulického na místo popravy, všude bylo ticho a prázdno. Lidé měli zakázáno vyjít ven a rozloučit se se svým knězem. Mnozí se tak za něj alespoň modlili a jen se tajně z rohu oken dívali na celý ten ponurý průvod vojáků, uvnitř něhož hledali statečného kněze, který sám a sám, ode všech opuštěn, kráčel na smrt.39 Knězovo zohavené tělo bylo pak pro výstrahu ostatním ponecháno na šibeničním kole. Jeho smrt však přes všechno utrpení nebyla zbytečná – probouzela mnohé z jejich nečinnosti a bázlivosti a Ulického nejvěrnější stoupenci se opět navraceli ke své víře. Téměř v samém závěru knížky se objevuje pro tento román další příznačný kněz, tentokrát katolický. Jeho jméno je Valentýn Kochan z Prachové (to je již postava fiktivní) a do popředí vstupuje padesát let po selském povstání vedeném Ulickým a Voborským. V příběhu už se ale tato postava objevila i dříve. V průběhu několika kapitol se totiž dozvídáme, že tento kněz je ztraceným synem doktora Voborského a jeho ženy Evy (je tedy synovec Matouše Ulického), který byl jako dítě unesen nepřátelskými
vojáky.
Všichni
v té době malého Valentýnka
úpěnlivě hledali, ale marně. Když už byla jen pramalá naděje, Voborský se za něj modlil, aby, jestli je živý, „si ho Pán Bůh vzal […] je-li v rukou […] nepřátel. Ti by ho vychovali […] v odpůrce všeho toho, proč jeho děd vykrvácel na popravišti a proč já jsem bojoval a trpěl po všechen svůj život […] Nechci, aby byl škůdcem své krve […]“40 Otec a syn se nakonec shodou náhod po mnoha letech přece jen setkají. Poprvé se uvidí – aniž by se poznali – v zájezdním hostinci nedaleko Hronova. Do něho se před bouřkou a deštěm přišel schovat kněz Valentýn, který byl právě na cestě na skalské panství. Uvnitř si přisedl k druhému knězi, kterého sem také zahnalo 39 40
JIRÁSEK, A. Skály, s. 169. Tamtéž, s. 231.
21
nepříznivé počasí. Oba si čekání krátili povídáním. Rozmlouvali spolu latinsky, neboť přítomní sedláci nebyli zjevně příliš nadšeni jejich nečekanou přítomností. Mluvili o bouřících se sedlácích a o povstáních, která už v mnohých částech země vypukla. Valentýn přijel do tohoto kraje, aby si promluvil s místními lidmi a zažehnal zde případné nepokoje. Věřil, že poddaný lid mu neublíží a že jejich vzájemná dohoda bude ku prospěchu oběma stranám. Rozebírali také českou historii
a
významné
české
osobnosti,
zejména
tehdejší
vlastence
(například Balbína, kterého Valentýn osobně znal). Voborský pobýval v tu chvíli také v tomto hostinci. Byl již velmi starý, ale přesto stál v pozadí stávajících selských bouří a stal se uznávanou autoritou a vůdcem. Toho večera využil svého postavení a nedovolil rozzuřeným sedlákům, aby se mstili právě na dvou přítomných kněžích. Slyšel totiž jejich učený rozhovor, z něhož
poznal,
že
zejména
vlastenec, což on zvláště
jeden
v těchto
z oněch
dobách
kněží
dovedl
(Valentýn) ocenit.
Při
je
velký loučení
vděčnému Valentýnovi řekl: „[…] vězte, že jsem upřímný patriota a že vás zachránilo to, co jste […] vypravoval. Pro tu lásku vaši k vlasti vás propouštím.“41 Nedlouho poté se situace začala obracet a sedláci byli opět nuceni ustupovat před hněvem svých pánů. V té době dorazil na Skály hradecký kanovník – Valentýn, který byl spolu se dvěma společníky vrchností tohoto panství. Na rozvalinách starého hradu nad skalským sídlem se znovu setkal s tajemným starcem, který mu nedávno zachránil život a který byl, jak po chvíli oba s úžasem zjistili, jeho otec. Voborského tato skutečnost velmi zasáhla: „Kněz, kněz – římské církve! Můj Valentýn! Můj Valentýn!“ opakoval bolestně a zaúpěl: „Proč jsi mne, Bože, nevyslyšel!“42 I když byl stařec rozhořčen tím, čím se Valentýn stal, jako syna ho přece nezavrhl. Valentýn mu vyprávěl, jak byl po svém únosu vychováván mimo české území u jezuitů a jak velmi byl nešťastný. Mluvil o velkém duševním utrpení, kterým si prošel spolu s mnohými pochybnostmi, než se stal ve své víře katolíkem. Ale ani teď, před otcem, svého rozhodnutí a přesvědčení nelitoval: „[…] všecko to utrpení vydalo dobré ovoce […] By všichni tak smýšleli jako já, lépe by bylo v naší vlasti. Nebylo by toho krveprolévání a pronásledování.“43
41
JIRÁSEK, A. Skály, s. 243. Tamtéž, s. 255. 43 Tamtéž, s. 261. 42
22
Touto domněnkou se ale dostal se svým otcem, který byl hlavním podněcovatelem nynějších povstání, do sporu: „A ty myslíš, že dobře je mlčeti ke všemu, co se u nás děje? […] Ó ty nevíš […] co jsme utrpěli a ztratili, ty necítíš, že všecko to bezpráví volá o pomstu.“44 Valentýn však svůj negativní postoj k těmto vzpourám dovedl obhájit: „Někdy je […] velkým hrdinstvím a prospěšnější utlumiti touhu po pomstě, zapomenout a smířiti se […] Co pořídíte ustavičnými vzpourami? Bude po nich větší bída a hoře, ještě větší práv našich ztenčení. Jsme jako bojovník těžko raněný. Vzchopíme se snad na okamžik a zamáváme zbraní. Zdaliž však zvítězíme, zdaliž hůře ještě neklesneme?“45 Na otcovu otázku, jak tedy chce současný bídný stav české země řešit, odpověděl, že nejdůležitější je udržet alespoň to málo, co mají, a tím zachovat a vytvářet lepší budoucnost pro všechny. Valentýn zároveň neobhajoval vše špatné, co se stalo, ale byl toho přesvědčení, že ani oni sami (včetně něho) nejsou bez viny. Navíc upozornil otce na to, že ne každý začínal tyto i minulé boje zcela nezištně, ne všichni byli čistého srdce […] vlasti a víře oddané46 tak jako on nebo strýc Ulický. Nakonec se Valentýnovi podařilo otcovo zklamání a nedůvěru vůči němu zmírnit a starý Voborský poznal, že jeho syn je moudrý a že mu na vlasti a na lidu velmi záleží. Přál si jen, aby bylo více takových, jako je on. Valentýn mu na to řekl: „Není nás mnoho, ale my všichni pracujeme, aby smýšlení toto s námi nezašlo, nýbrž aby se šířilo. Ve mně roznítily lásku k vlasti mladost má, vzpomínka na vaše slova, otče, a šlechetný Balbín, jezovita. Bůh nám nedá zahynouti. On zajisté uráží, on i obvazuje, on ranní, ale ruka jeho také léčí.“47 Voborský se vlivem neblahých událostí posledních dní a opětovného zmaření svých snah posléze rozhodl ze země odejít, ale se svým synem se loučí smířen: „Tys opustil víru otců svých. Ale lásku otcovu a dědovu, lásku k vlasti své jsi zachoval. V té jsme se našli.“48 Valentýn po celý svůj život pracoval ve prospěch vlasti, byla to práce tichá, ale plodná, o kteréž nikdo dnes neví, které nikdo nevzpomíná. Byl jedním z oněch pracovníků […] jejichž jmena zapadla v zapomenutí, kteří však prací svou
44
JIRÁSEK, A. Skály, s. 262. Tamtéž, s. 262. 46 Tamtéž, s. 263. 47 Tamtéž, s. 263. 48 Tamtéž, s. 264. 45
23
a úsilím připravovali lepší budoucnost a učinili „zázrak“ našeho z mrtvých vzkříšení. Bez nich nebylo by […] dnešního našeho života.49
2.4 F. L. Věk (1. díl, 1888) F. L. Věk je pětidílná románová kronika, která postupně vycházela v letech 18881906.
Jirásek
nám
v jejím
prvním
díle
předkládá
postavu
Stanislava Vydry, pražského vysokoškolského profesora a vlasteneckého kněze. Reálným předobrazem mu byl stejnojmenný uznávaný národní buditel, žijící v letech 17411804, který je řazen k první generaci národních obrozenců u nás. Pracoval jako pedagog, na konci života se věnoval zejména psaní českých učebnic matematiky. Za dobu svého působení na univerzitě se Vydra zasloužil u mnoha svých studentů o probuzení jejich zájmu o český jazyk a literaturu.50 Vděčnost a úctu k oblíbenému učiteli vyjádřil za mnohé Vydrovy žáky Josef Jungmann, a to ve svém díle Elegie na smrt Stanislava Vydry: […] Vydry více není! / Zarmoucená vlast to lká, / Vydry není! Ach, to v bolestění / Opětuje duše má / […] O vy, jenž jste od úst k ústům z něho / Božské pravdy píjeli, / Pravte, také-li jste podobného / Učitele viděli? / […] Otec žákům, dobrý pastýř stádu, / Vlasti žil, ne sobě sám […] / […] Umřel, ale paměť jeho kvete / Po veškeren časů běh, / Bylť jest dobrý, jakž jich málo v světě, / Člověk, pěstoun, kněz a Čech.51 Příběh románu F. L. Věk se odehrává na počátku národního obrození, začíná narozením hlavního hrdiny Františka Věka v roce 1769. Dějištěm románu je Dobruška, později také pražské prostředí, kde F. Věk studoval. Právě v Praze se mladý student a hudebník seznámí s profesorem Vydrou, který na tamější univerzitě vyučuje matematiku a který je významnou součástí tehdejší vlastenecké společnosti (spolu například s postavami
V.
Tháma,
P. Šedivého, Š. Hněvkovského, V. M. Krameria aj.). Zpočátku se ale Věk Vydrovým hodinám vyhýbá, matematika mu totiž působí nemalé obtíže a ani ho jakožto vášnivého umělce příliš nebaví. I díky doporučení známého Václava Tháma, který svého bývalého profesora velmi chválí a nazývá ho pravým Staročechem, se nakonec Věk na jeho přednášku 49
JIRÁSEK, A. Skály, s. 268. Kdo byl kdo, [online]. 51 Jungmann, J. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy: veršem i prosou, s. 1322. 50
24
vydá. Nejen z nutnosti, ale zejména z vlastní zvědavosti: Sám si […] někdy vyčítal […] že nehledí seznámiti
se s učitelem,
jenž je tak upřímným rádcem
a přítelem svých žáků, jenž je podle sil svých ze svého podporuje, za ně se přimlouvá a jim hodiny opatřuje.52 Bývalý jezuita Stanislav Vydra je právě na této hodině blíže přiblížen i čtenářům. Autor tohoto slavného matematika, rodáka z Hradce Králové, popisuje jako muže ani ne padesátiletého, oděného v kněžském rouše, nevysoké postavy […] vysokého lysého čela, tváře výrazné […] nosu dosti velikého, ale táhlého, a pěkně zahnutého, který měl veliké tmavé zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.53 Profesor Vydra byl u studentů oblíben mimo jiné i kvůli svým metodám výuky. Zatímco většina jeho kolegů, jak je v knížce uvedeno, u svých výkladů
pouze
jednotvárně
čte
či
diktuje,
Vydra
sám
názorně
a horlivě počítá u tabule: Posluchači […] naslouchali jako v kostele, hleděli na něj pozorně a […] zapisovali, čím dále tím rychleji, nebo profesor se dostával do ohně. Pravice se mu jen kmitala po tabuli, cifry a litery se tam množily […] tabule zvučela od úhozů, kousky křídy […] stříkaly kolem […]54 Po takto vášnivém výkladu býval profesor celý zardělý a zpocený, přesto však spokojený a na své žáky se usmívající. Následovalo vyvolání některého studenta, zda bylo právě probrané látce dostatečně porozuměno. A právě při takovém vyvolání se profesoru Vydrovi dostane F. Věk poprvé do povědomí. A to zpočátku zrovna ne příznivého. Čím si ho však mladý student nakonec nakloní, jsou jeho znalosti české historie, konkrétně o Janu Žižkovi.
Tím
si
získá
učitelovy
sympatie
a
také
si
zaslouží
přezdívku miláček, jíž Vydra oslovuje své oblíbené žáky. Páter Stanislav Vydra je sám velkým milovníkem české historie, o níž také studenty při hodinách matematiky poučuje. Těší ho předávat své vědomosti o dějinách českého národa, kterým v té době jen málokdo věnoval pozornost. Proto ho mile překvapí Věkova znalost této problematiky, kterou dává do protikladu s většinovým míněním tehdejší společnosti: „[…] za našich časů, a to je tuze smutné, tak jsme poklesli, že málo nebo nic nevíme o svých předcích.“55 Své negativní mínění
52
JIRÁSEK, A. F. L. Věk I., s. 137. Tamtéž, s. 138. 54 Tamtéž, s. 139. 55 Tamtéž, s. 144. 53
25
o tehdejší soudobé politické a společenské situaci studentům nezakrývá, až mnozí z posluchačů při jeho přednáškách často trnuli nad odvážlivostí svého profesora56. Kromě matematiky a české historie je páter Vydra také obdivovatelem a zastáncem českého jazyka, včetně českých knih, které svým studentům rád a ochotně půjčuje. Jako velký vlastenec není samozřejmě příznivcem ani zavedení němčiny do škol (což je patrné i z jeho vlastní ne příliš dobré znalosti tohoto jazyka). V tomto ohledu je ale optimistický a do budoucna věří ve znovuvzkříšení naší mateřštiny: „[…] bezpráví, které se děje našemu jazyku, musí jednou přestat a přestane, protože to je proti Pánu Bohu a protože to nejde jen tak, zničit jazyk, kterým králové a mocné panstvo […] sněmovali, který je […] ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný […]“57 Při promluvách ke studentům zároveň upozorňuje na to, že je třeba se aktivně přičinit, vzdělávat a v našem národním jazyce se zvláště četbou zdokonalovat: „Bude líp […] budeme-li pracovat. Protož pracujte, rozmilí přátelé. Učte se nejprve sami soukromí mateřskému jazyku, když vám ho ze škol vypudili, čtěte staročeské […] spisy […] české kroniky, a budiž z vás každý […] se […] zastane […] svého jazyka všude, kdykoliv a před každým. A věřte, vaše práce nebude nadarmo!“58 Jeho slova zanechávala u studentů velký dojem a mnozí z nich (včetně F. Věka) se jimi řídili po celý život. Na důkaz toho, že i češtinu lze používat jako vyučovací jazyk, si Vydra stanovil za úkol česky sepsat učebnici matematiky, aby každý […] Čech se z ní snáze mohl učit a aby všechen svět viděl a se přesvědčil, že náš jazyk svatováclavský hodí se i k věcem vznešeným!59
2.5 F. L. Věk (2. díl, 18911892) Ve druhém, navazujícím díle Jiráskova F. L. Věka vstupuje do popředí jiný vlastenecký kněz, opět z pražského prostředí. Jeho jméno je Matouš Vrba. I tento buditel má svůj reálný vzor: Jirásek se nechal inspirovat strakonickým rodákem knězem a učitelem Josefem Šmidingerem (18011852). Jeho 56
JIRÁSEK, A. F. L. Věk I., s. 143. Tamtéž, s. 144. 58 Tamtéž, s. 144. 59 Tamtéž, s. 144. 57
26
vlastenecký přínos spočíval především v distributorské činnosti. Roznášel české knihy mimo Prahu, po městech i vesnicích, prodával je, chudým dával zadarmo. Byl také zakladatelem několika knihoven a aktivním členem Matice české. 60 Matouši Vrbovi je v příběhu věnována hned první kapitola románu a je mu také jako postavě vymezeno více prostoru než knězi Vydrovi v prvním díle. I o Vydrovi je zde však v některých kapitolách letmá zmínka, například jak jeho buditelské promluvy ovlivnily hlavního hrdinu Františka Věka (Četl ze své zásoby […] české knihy […] na knihách těch se cvičil v mateřském jazyce, jak na to byl v Praze naveden profesorem Vydrou61). I sám Vydra se v tomto druhém díle objeví, Věk ho totiž v Praze, kam na pár dní spolu se svými krajany přijel kvůli korunovaci českého krále, vyhledá a navštíví. Bývalý student Věk, nynější obchodník, je mile potěšen, že si ho profesor ještě pamatuje a že se za ty dva roky, které ho neviděl, vůbec nezměnil. Vydrovi zůstal i jeho optimismus, který z jeho řeči jen čiší: „Rozbřeskuje se […] A ráno se zhasit nedá, po ránu je den, a ne noc. A bude den […] Teď […] dojde na naše stará práva i na náš jazyk.“62 Právě milovanému českému jazyku předpovídá Vydra znovuobnovenou slávu: „[…] máme znamenitý počet vlastenců, a není možná pochybovat, aby náš jazyk svého místa nedosáhl.“63 I páter Vrba byl hrdým uživatelem své mateřštiny, které se v tehdejší silně poněmčené společnosti aktivně zastával. Také on často půjčoval knížky ze své obsáhlé knihovny mladým studentům a nabádal je k četbě českých textů. Sám i některé opisem zhotovoval tvořil kopie různých historických zpráv, veršů, starých nápisů, pamětí apod. Pátera Vrbu nacházíme nejčastěji u něj doma, kde bydlí spolu se stařičkým knězem Hejnou. Oba kněze pojí upřímné přátelství (Hejna oslovuje Vrbu familiárně Matoušku). Páter Vrba často sobě i svému spolubydlícímu krátí volnou chvíli četbou či spolu již dlouhá léta hrávají karty. Také Hejnu informuje o společenském dění, pravidelně mu předčítá Krameriovy noviny. Se samotným Václavem Matějem Krameriem je Vrba v blízkém kontaktu, v jeho České expedici se kněz spolu s ním často scházívá i s dalšími tehdejšími vlastenci. Jednou se tam páter potká se sedlákem, který, ač horlivý čtenář, vyvracel domněnku, že si ke Krameriovi do Prahy přišel pro nějaké knížky, touto tesklivou námitkou: „Sprostný a chudý člověk nesmí povznést svých očí k bohaté 60
Josef Šmidinger, 2008, [online]. JIRÁSEK, A. F. L. Věk II., s. 52. 62 Tamtéž, s. 131. 63 Tamtéž, s. 132. 61
27
tabuli,“ a sedlák upřel své zraky na regály plné knih. „Musí hladovět i v tom a nesmí prohlédnout.“64 Sedlákova slova utkvějí knězi v paměti a podnítí ho k budoucímu roznášení českých knih i mezi chudé venkovské obyvatele. Právě k těm má kněz velmi blízko, protože sám z tohoto prostředí pochází. Jirásek v jedné z kapitol líčí Vrbův původ a jeho mladá léta, a uvádí tak pravou příčinu této jeho náklonnosti k prostému lidu: Pocházel z pohorské vesnice Hradeckého kraje a do studií se dostal, jsa už na studenta hezky při letech. Byl už tkalcovským tovaryšem. Studuje, bydlil u chudých lidí, ze semináře pak, když ho vysvětili, dostal se zase na ves, do hor, mezi samou chudinu. A ze vsi se pak skoro ani nehnul. A to se mu pamatovalo. Něco selského v něm vždycky zůstalo, i v chování jeho i v jeho řeči a žertu. Na pány nedržel, jsa vždy při poddaném lidu […]65 Knězův
smysl
pro
humor
a
jeho
antipatie
vůči
arogantním
a sobeckým lidem z vyšších společenských vrstev se projeví v jedné z příhod, kdy ho u něj doma navštíví jakýsi pan Lidl, hledající své domnělé šlechtické předky. Lidl si nevědomě pátera Vrbu nepříznivě nakloní, a to tím, že jako rodilý Čech mluví německy a samotnou českou řeč, včetně českých novin, pokládá za hodnou pouze pro prostý, nevzdělaný lid. Vrba, který má na stole sám české noviny a který na neznámého hosta i česky mluví, zironizuje jeho původ a vykládá mu obšírnou historii o rodech příbuzných tří králů, z nichž by snad také jeho rod mohl pocházet. Lidl nakonec tento skrytý výsměch pochopí a uraženě odejde. Páter k tomu poté knězi Hejnovi, který byl celou dobu přítomen, živě dodá: „K staročeskému rodu by se hlásil, ale k jazyku ne.“66 I přes tento incident je však knězův vztah k vysoce postaveným hodnostářům velmi zdvořilý a pokorný, ba až rozpačitě ostýchavý. Příčina toho je v knížce také odůvodňována Vrbovým původem: […] ani studium ani jeho vážné postavení nepovznesly jeho sebevědomí tak, aby před vrchností a před vojenskými důstojníky, před nimiž jeho rodiče i všichni ve vsi mívali strach a poníženou úctu, neměl respekt až přílišný.67 Kněz Vrba přímo zasahuje i do dějových rovin týkajících se vedlejších postav a ovlivňuje jejich osudy. Například jako vášnivý historik a genealog pomůže najít mladé dívce, sirotkovi, jejího příbuzného strýce ze šlechtického rodu (i díky
64
JIRÁSEK, A. F. L. Věk II., s. 40. Tamtéž, s. 47. 66 Tamtéž, s. 25. 67 Tamtéž, s. 47. 65
28
návštěvě pana Lidla, jenž je shodou náhod synovec tohoto strýce) a svými přímluvami se zaslouží o to, že se své neteře zpočátku odmítající baron (dívka neuměla německy) nakonec ujme. Snaží se také pomáhat mladému vojákovi, který je šikanován svým nadřízeným a kterého po nespravedlivém trestu navštěvuje v nemocnici. Přes něj se také dostane do kasárenského prostředí, z něhož je nemálo rozhořčen. Týrané, zejména české vojáky pro sebe připodobňuje k otrokům: „Otroci! A my také! Všude, všude otroci!“68 Velkou ranou je pro pátera Vrbu smrt jeho dlouholetého spolubydlícího a přítele faráře Hejny. Ten v důsledku nemoci a stáří chřadnul a slábnul, Vrba se o něj v těchto jeho posledních dnech pečlivě staral, těšil ho, dodával mu naděje. Starý kněz nakonec zemřel ve spánku, s věrným přítelem u svého lože. Hejna odkázal svému Matouškovi všechno své jmění. Tento finanční obnos a také náhlé osamění zapříčinily, že se Vrba vydal na svou plánovanou cestu za účelem šíření českých knih. Na tuto pouť si nechal zhotovit speciální plášť, jehož celá vnitřní plocha se skládala z velkých kapes, které byly všité na knížky. Své počínání blíže vysvětluje a popisuje jednomu známému, kterého při cestách navštíví: „Tenkrát mnou […] hnulo, co […] sedláček povídal, když myslili, že si přišel do Expedice pro knížky […] mně povídal […] jak je lid hloupý a zatemnělý, ale že by bylo čtenářů dost, jen kdyby bylo knih a míň bídy […] ten […] mně vnukl myšlenku, jak by bylo, kdyby se tomu člověk obětoval […] Ale já nemohl. Byl tu nebožtík pan farář, a nebylo do toho. Ale když chudáček umřel a mně všecko odkázal, povídám si hned: Teď, Matouši, jsi svým pánem, půjdeš a posloužíš lidu, z kterého jsi pošel. A mateřskému jazyku.“69 Knížky českých spisovatelů (V. M. Krameria, K. I. Tháma aj.) páter zámožnějším prodává, chudým daruje. Také se snaží rozšířit řady odběratelů Krameriových českých novin. Většina lidí ho vítá a poslouchá s nadšením, najdou se však
i
takoví,
kteří
ho
vyhazují
(jednou
ho
dokonce
kdesi
v jižních Čechách dráb sebral jako blázna). Pro tyto záslužné skutky ho jeho přítel rychtář, také vlastenec, nazve apoštolem mateřského jazyka. Když už se venku ochlazuje, vydá se kněz na zimu opět do Prahy, a to kvůli bolavému kolenu, které ho vždy, když je chladno, trápí, a také kvůli korunovaci Leopolda II., který byl pro něj příslibem příznivějších zítřků: Toužil spatřit krále, kterého se nemohl dočkat, kterého vítal pohnut, s nadšením, neboť v něm vítal lepší 68 69
JIRÁSEK, A. F. L. Věk II., s. 72. Tamtéž, s. 249250.
29
budoucnost svého národa a skládal v něj naději, že s ním přichází nová, lepší doba poníženému jazyku českému.70 Sám Vydra chce i nadále pomáhat a pozitivně přispívat této době, svou právě vykonanou poutí s knížkami je nadšen a těší se, až bude moci zase mezi lid. O tom s radostí vypráví Františku Věkovi: „[…] tu zimu přečkám, budu opisovat […] staré věci památné a tak, a pak na jaře s pomocí boží zase hajdy do světa, na vandr.“71
2.6 U nás (18971904) Románová tetralogie U nás přináší svědectví z doby národního obrození na českém venkově. Odehrává se v Jiráskově rodném Hronově (zde Padolí) a jeho okolí. I přesto, že Hronov samotný není vesnice, měl k tehdejším venkovským poměrům velmi blízko. Zdeněk Nejedlý tuto paralelu komentuje v doslovu: Hronov je a byl městečko a ne přímo vesnice, ale přece jen docela jiné městečko, než je Věkova Dobruška. Byl […] částí […] okolí […] zemědělského, i […] tkalcovsko-zemědělské chudiny […] Hronov zůstával úplně světem pro sebe, čistým venkovem. 72 Děj celé kroniky se realizuje v průběhu téměř třiceti let, konkrétně od počátku dvacátých do počátku padesátých let devatenáctého století (18231852). Jako kněz-buditel působí ve všech dílech páter Havlovický, kterého Jirásek vytvořil podle reálného vzoru Josefa Regnera (17941852). Ten za svého života působil v Hronově jako farář (předtím jako kaplan v Náchodě), poté byl v roce 1845 jmenován do funkce náchodského děkana. Měl velké sociální cítění, celý život usiloval o duchovní, ale i hmotné povznesení lidu. Svůj zájem soustředil zejména na oblasti hospodářství učil lid efektivněji obdělávat pole (na základě svých znalostí také sám zkonstruoval zdokonalený pluh), poučoval je i o základech sadařství a včelařství. Zasloužil se také o založení několika přádelních škol a hronovské školní knihovny.73
V prvním díle kroniky U nás působí mladý Havlovický jako zámecký kaplan v Náchodě. Jelikož Náchod není dějovým centrem románu, dostává se Havlovický do popředí zájmu především při svých návštěvách padolského či boušínského faráře.
70
JIRÁSEK, A. F. L. Věk II., s. 344. Tamtéž, s. 258. 72 NEJEDLÝ, Z. Doslov. In U nás I., s. 378379. 73 Nejvýznamnější osobnosti, [online]. 71
30
Ti zde působí v otázkách vlasteneckých či pokrokových snah jako určitý protiklad Havlovického. Oba faráři jsou totiž v této oblasti spíše pasivní a pesimističtí, nevěří v možné zlepšení životní úrovně místních lidí, kteří žijí i přes svoji pracovitost v bídě, a ani sami se o vlastenecké dění příliš nezajímají. Například boušínský farář je zde popisován takto: Měl rád svatý pokoj, s lety čím dál tím
víc,
a nerad
se
dal
vytrhovati
ze
svého
pořádku,
ze
svého
hospodářství. Duchovní služba nebyla […] namáhavá, mezi lid nechodil; byl hlavně hospodářem a především včelařem. Ani na knihy mu mnoho času nevybylo. Také jich přespříliš neměl a noviny žádné.74 Páter Havlovický je v tomto úvodním díle líčen jako důstojný mladý kněz ještě ne ani třicetiletý, pěkně oblečený, vysoké, urostlé postavy s mužně sličným obličejem a výraznýma tmavýma očima. I v jeho zevnějšku je jistý protiklad oproti starým kněžím, kteří vedle něho působí tuze drobně a ošuměle. Mladý Havlovický se s kněžími často názorově neshodne (ne však v tom smyslu, že by se spolu hádali). Například jednou při návštěvě boušínského faráře prokáže Havlovický svoji zálibu ve všem českém, konkrétně v českém výtvarném umění, které podle jeho názoru není o nic horší než kdekoli jinde ve světě. Svoji národní hrdost (míněno pozitivně) projeví v momentě, když mu boušínský kněz v místním kostele nadšeně ukazuje nový obraz, který si nechali zhotovit až ve Vídni. Slov chvály se ale u svého náchodského kolegy nedočká, a to právě především za tu Vídeň: „Vždyť naše Praha taky něco dovede. Je tam obrazní akademie a tam by namalovali obraz “75 Při této návštěvě dojde také řeč na tamějšího učitele a školu. Místní učitel zde nemá příliš dobrou pověst (zejména kvůli častému holdování alkoholu), Havlovický se ho však zastává pro jeho snahu zavést do školy něco nového a vlastenecky podnětného. To na druhou stranu odsuzuje boušínský farář: „No, neříkám, šikovný je, copak to, ale taky si pořád vymýšlí něco extra. Jako tu dějopravu. Dějoprava! Hm slatinským klukům dějopravu!“ Páter Havlovický mu ale oponuje: „Ale židovskou dějepravu mají znát “ „To je něco jiného! To je Starý zákon!“ odpoví mu starý kněz a mimo jiné dodává: „Copak s takovou učeností ve vsi, do vesnické školy. Pro ty lidi to není.“76 Havlovický ještě téhož dne promluvil i se samotným učitelem; už dříve mu domlouval a bez pohoršení radil. Knězova srdečná slova na učitele silně 74
JIRÁSEK, A. U nás I., s. 22. Tamtéž, s. 89. 76 Tamtéž, s. 90. 75
31
zapůsobila a hlavně kvůli němu se posléze opravdu snažil polepšit. Havlovický také omlouval nevědomost zdejšího lidu a nabádal učitele, aby změnil své chování vůči nim: „[…] vy se musíte držet […] abyste s lidmi ve vsi jinak zacházel, abyste si z nich nedělal oušklebky. Vy víte víc, o to jste bohatší, ale bohatý se nemá chudému smát pro jeho chudobu. A oni jsou chudí duchem. Musíme je poučovat. Hlavní, aby se naučili číst […] Veďte […] své lidi ke čtení, a především mladé, a budou si vzdělaného člověka víc vážit.“77 Sám mu také nabídne, že mu české knížky, kterých v té době nebylo nazbyt, bude pro tyto účely rád půjčovat. Při tomto rozhovoru učitel dle tehdejší zvyklosti kaplanovi z úcty onikal, kněz ho však hned zpočátku vyzval, aby tak nečinil: „Počkejte, vás mohu opravit. Staří Čechové nevoňovali. Opravujte taky tak.“78 Učitel tedy po celý zbytek rozhovoru knězi vykal. Havlovického empatie a soucit s trpícím lidem jsou zčásti dány tím, že sám pochází
z venkovského
prostředí.
Přesto
ho
ale
bída,
stejně
tak
jako úzkostná pověrčivost lidí nemile překvapí a zaskočí, a to ve vesničce blízko Padolí, kam přijede místo padolského faráře udělit umírajícímu sedlákovi poslední pomazání. Když z tamního statku odchází, ptá se venku starého hospodáře na důvod podivného rituálu, jehož byl svědkem. Ten mu, nevěřícně, že kněz to sám neví, vysvětlí, že takto se odhání zlí duchové. Páter se mu však účinnost podobných rituálů snaží vymluvit: „[…] milý příteli, toho nebylo třeba. To jste neměli dělat. Zpozdilý je, kdo si myslí, že může ďábel člověku tělesně ublížit […] Ďábel nemůže nic, když toho Bůh nedopustí. Teď je váš syn s Bohem smířen; nedělejte už nic,“ mluvil mírně, ale naléhavě. „Přejte nemocnému pokoj a ticho.“79 Když poté kráčí směrem k Padolí, přemýšlí o všem, čeho byl ve vesničce svědkem. Uvědomí si, že v tomto kraji žijí tisíce rodin, jejichž všichni členové, včetně dětí a starců, úmorně pracují, a přesto žijí věčně o hladu a v bídě, a že o to vrchnostenští hodnostáři nedbají. Vzpomíná na promluvy svého bývalého profesora filosofie Bernarda Bolzana80. Ten je jakožto své žáky nabádal, aby se o chudé
77
JIRÁSEK, A. U nás I., s. 102103. Tamtéž, s. 102. 79 Tamtéž, s. 126. 80 B. Bolzano (17811848) byl významný matematik, filosof a kněz; několik let také působil jako univerzitní profesor. Byl podněcovatelem myšlenky tzv. zemského vlastenectví, jejíž podstatou je uvědomění si příslušnosti nikoli jen k jazyku, ale také k zemi. 78
32
a nemohoucí starali; Havlovickému konkrétně vyvstala na mysl jeho slova: „Nevědomost a blud jsou příčinou všeho zla.“81 Havlovický se již dříve setkával s chudými vesničany, kteří už byli na svůj trpký osud přivyklí a rezignovali. Kněze však napadaly možnosti, jak jim pomoci. Sám pro sebe si říkal, v čem je příčina té bídy a co by bylo třeba udělat: „Půda dobrá, ale zanedbaná, zarostlá bejlím; nutno ji zkypřit, posílit, třeba ji osít novým semenem “82 Když došel na padolskou faru, nadhodil faráři, že by se snad dalo leccos napravit a zlepšit. Ten tomu ale už nevěřil. Přesto však mladého kaplana neodradil. Když jel Havlovický zpátky do Náchoda, vzpomněl si opět na svého profesora, jenž říkával, že „spojená snaha, byť i několika lidí, může za každé doby způsobit obrat k lepšímu i nápravu. “83 Havlovického obrozenecké snahy se odráží i v jeho způsobu kázání. Když vedl mši o pouti v Padolí, mluvil jednoduše, aby mu každý dobře rozuměl, a do svých promluv zahrnoval i rady ohledně hospodářských záležitostí (poznatky čerpal z knížek s touto tematikou, jimž se ve volném čase věnoval). To se mnohým věřícím líbilo, u některých naopak budila nezvyklost jeho prosté řeči rozpaky, a dokonce i nelibost. První díl kroniky U nás končí smrtí padolského faráře. Je zde nastíněno, že na jeho místo pravděpodobně nastoupí Havlovický. Ten by se tomu nebránil, naopak byl by rád, neboť by mohl uskutečnit své dobře promyšlené plány a být více mezi lidmi, jimž chtěl pomáhat. „Je už na čase. Odtud pryč, jinam a do práce,“84 pomyslel si náchodský kaplan a touto myšlenkou se uzavírá děj celého úvodního dílu.
Jirásek původně plánoval komponovat celou tetralogii bez jednoho konkrétního hlavního hrdiny; od svého záměru ale nakonec upustil. Zatímco tedy v prvním díle ztvárňuje páter Havlovický jen jednu z mnoha vedlejších postav, v dílech dalších se už stává centrálním bodem celého vyprávění. Jaroslava Janáčková tento posun komentuje ve své monografii o Aloisi Jiráskovi: Počínaje druhou knihou dostaly […] obrazy kraje, původně zamýšlené
81
JIRÁSEK, A. U nás I., s. 133. Tamtéž, s. 134. 83 Tamtéž., s. 135. 84 Tamtéž, s. 377. 82
33
jinak, ústřední postavu ve faráři Havlovickém. Jeho činnost a osud tvoří spojovací osu dalšího vyprávění; smrtí ušlechtilého kněze se pak dílo dokonce uzavírá,
jako
tomu
bývá
v románě
monografickém.
Dále
Janáčková
interpretuje vlastní příčinu autorova obratu k tomuto hrdinovi: Na tom, jak Jirásek postavu Havlovického koncipoval ve svých náčrtech a jak ji potom poněkud jinak napsal a včlenil do svého obrazu kraje, lze dobře rozpoznat autorovu vůli budit v čtenáři dojem, že obětavá a nezištná práce nese obecný prospěch a jedinci poskytuje zadostiučinění.85 Prospět prostému lidu je skutečně stěžejním
cílem Havlovického
buditelského snažení. Není ale v románu jedinou postavou s tímto posláním, podobně smýšlejících vlasteneckých kněží jako on je v díle celá řada. I tyto kněze Jirásek zkonstruoval na základě historicky doložitelných vzorů. Tito kněží se pravidelně scházejí na soukromých vlasteneckých besedách, na které se sjíždějí z celého okolí. Tato setkání nazývá Havlovický jako nevinná spiknutí, vlastenecká symposia. Jednou Havlovický líčí tyto jemu milé schůzky svému nezasvěcenému příteli: „To se tak radíme, posilujeme, formani přivážejí balíky knih […] půjčujeme je třeba na věčnou oplátku, o divadle se taky jedná, o nějakou besedu, a tak, co mohou lidé, ,kterým padl los méně stkvoucíʼ, víte, jak Čelakovský pěje, a tak urovnáme alespoň silnice pro budoucí.“86 Jedním z těchto vlastenců a zároveň Havlovického přítel je náchodský zámecký kaplan a později boušínský farář Josef Myslimír Ludvík (17961856). Ve shodě se skutečným Ludvíkem vystupovala i jeho románová postava jako obrozenecký historik a spisovatel, jehož literární statě byly zveřejňovány i v mnoha buditelských časopisech tehdejší doby. Podpořil také, stejně jako většina jeho vlasteneckých kolegů, založení Matice české. 87 Dalším národním buditelem, kterého si Havlovický velmi váží, je bohuslavický farář, později děkan v Novém Městě nad Metují, Jan Karel Rojek (18041877). I ten působil jako spisovatel a dějepisec, v Novém Městě založil ještě jako kaplan ochotnické divadlo, v Bohuslavicích poté dívčí přádelní školu a po celém kraji několik knihoven.88 Dále k těmto vlasteneckým kněžím patří dobrušský kněz a historik Josef Mnohoslav Roštlapil (18091888). Také on se věnoval publikační činnosti, 85
JANÁČKOVÁ, J. Alois Jirásek, s. 389. JIRÁSEK, A. U nás IV., s. 428. 87 Josef Myslimír Ludvík, [online]. 88 Novoměstský kurýr, [online]. 86
34
přispíval do několika časopisů; je autorem řady hesel v oboru astronomie v Riegrově slovníku naučném. V revolučním roce 1848 se spolu se svým přítelem J. K. Rojkem zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze, jehož cílem bylo sjednotit všechny Slovany v rakouské monarchii. 89 Posledním neméně významným vlastencem v románu je českoskalický knězdeficient (tedy kněz na odpočinku) a spisovatel František Hurdálek (17901847). Hurdálek byl hlavním organizátorem skupiny zabývající se pěstováním jiřin, stál také u zrodu tzv. Jiřinkových slavností, které se konají dodnes 90 a které také farář Havlovický spolu s ostatními kněžími často navštěvovali.
Od druhého dílu zastává Havlovický podle očekávání místo padolského faráře.
V závěrečném
díle
kroniky
jsou
již
viditelně
patrné pozitivní
výsledky jeho mnohaleté práce v tomto kraji. Havlovického obrozenecké snahy zasáhly v první řadě místní zemědělství z dříve nevyužívaných a zanedbaných ploch jsou nyní úrodná pole, i lid obecně je od pátera poučen (a poučován) a umí lépe hospodařit nežli v letech předešlých. Havlovického píle a šíření osvěty přinesly pozitivní výsledky nejen v oblasti hmotných poměrů místních obyvatel, ale také v jejich způsobu myšlení (kněz se v nich snažil podněcovat racionální uvažování namísto pověr,
náboženskou toleranci namísto
předsudků,
rozvíjel
aktivní
přístup k živobytí, podnikavost apod.). Ve čtvrtém díle jsou centrem knězova zájmu i další činnosti, v nichž vidí možný přínos do budoucna zakládání přádelních škol pro místní tkalce (v kraji jich vzniklo hned několik, jedna i přímo v Padolí) a těžba uhlí, do níž se Havlovický jakožto organizátor pustil spolu se svým bratrem Vincencem. Kvůli tomuto dolování měl ale páter Havlovický na ostatní záležitosti a povinnosti méně času, mnohým věcem už nemohl věnovat tolik pozornosti jako dříve: I teď se […] staral […] o všecko hospodářství, i toho si všímal, jak je na polích padolských sousedů, než tolik péče jako jindy tomu dáti nemohl. Nebylo na to času, jakož i ne na knihy. Čítal teď mnohem méně a také přestal zapisovat do farské knihy pamětí, ač jindy ten úkol kronikářský svědomitě plnil.91 Oproti předchozím dílům je tedy ve čtvrtém díle zjevný posun v knězově povaze. On sám si je toho vědom, často přemýšlí o tom, jak bylo tenkráte, kdy 89
Roštlapil Josef Mnohoslav, [online]. Regionální osobnosti Českoskalicka, [online]. 91 JIRÁSEK, A. U nás IV., s. 140. 90
35
do všeho se pouštěl s plnou důvěrou a rozhodností. Kdy vše viděl jasnější a krásnější, kdy nepochyboval o zdaru díla a neváhal. Jak se všechno změnilo za poslední léta […]92
V závěrečné
části
celé
tetralogie
je
Havlovický
zvolen
novým
náchodským děkanem. Prvotní radost však vystřídal smutek nad tím, že bude muset svou farnost po dvaceti letech opustit. I obyvatelé Padolí a sousedních vsí se s knězem loučili neradi, jeho poslední mše nenechala nikoho chladným, všichni byli smutní a dojatí. Když se pak Havlovický ještě naposledy prochází v lesích nad Padolím, přemítá o letech, která zde strávil, a v jeho myšlenkách se odráží všechna ta práce, kterou tu za tu dobu vykonal a která je podrobněji vylíčena v předchozích dvou dílech kroniky: Viděl pod sebou z pustiny pole, v nich černající se aleje stromů, lípy u hřbitova a kostela, jež všechny on zasázel, viděl hojnější sady sousedů, jež učil stromy pěstovat i půdu líp vzdělávat. Leccos tu spravil. Mnohé semeno padlo na skálu, mnohé mezi trní, ale leckteré se přece ujme zvláště v mladším pokolení. Leckdes ostal ještě úhor, leckde však už novina.93 V Náchodě působí v té době již vikář Havlovický zejména ve školství. Spokojený ale není, trápí ho nedůvěra náchodského lidu a jejich nevděčnost a také schválnosti, které mu dělají a jež ho rmoutí. Zemřel bez dostatečného uznání roku 1852. Kdo však na něj zapomenout nemohl a myslel na něj s upřímnou láskou a vděčností, byli Padolští. A i přesto, že byl Havlovický pohřben v Náchodě, oni věděli, že u nich ostane.
2.7 Temno (1915) V tomto protireformace
historickém ve
románu
dvacátých
Jirásek
letech
18.
zachycuje století;
období
dějová
katolické
linie
začíná
rokem 1723, korunovací Karla VI., a končí svatořečením Jana Nepomuckého v roce 1729.
Pobělohorská
symbolicky nazývána
historická
právě
vynucováním římsko-katolického
„dobou
temna“;
vyznání
byl nahrazován němčinou. 92 93
epocha
JIRÁSEK, A. U nás IV., s. 151. Tamtéž, s. 395.
36
je
i
zásluhou
vyznačovala
a úpadkem
českého
se
Jiráska násilným
jazyka,
který
Většina příběhu se odehrává v Praze a právě zde se také setkáváme s vlastenecky zaměřeným jezuitou Danielem Sukem. Není známo, zda je to postava reálná, či fiktivní; každopádně má ale v románu Temno roli spíše okrajovou. Jaroslava
Janáčková
nazývá
pátera
Suka
hodným
mužem
a upřímným Čechem, ve své publikaci o Jiráskovi také rozvádí autorův pohled na tehdejší příslušníky jezuitského řádu: Jiráska zajímají jezuité zvenčí, jako bojovní strůjci názorové převýchovy, odpůrci husitství a jeho duchovního odkazu, a ne zevnitř.94 V románu je Daniel Suk popisován jako starý jezovita […] vlídných tmavých očí, krátkozraký, hrubě roztržitý […] jenž […] nikdy nebyl misionářem; dlouhá léta učil po různých kolejích svého řádu, nejdéle v Klatovech a pak […] v Praze […] Poslední však léta přestal učit; a místo katedry dali mu zpovědnici. Příznačná je pro něj úcta k Bohuslavu Balbínovi, kterého Suk osobně znal. Z příběhu je patrné, že Balbín byl Sukovi velkým vzorem, často vypravoval, a ne bez pochluby […] že s tímto učeným mužem žil tady v koleji u sv. Klimenta a že mu jako mladý kněz mohl i posloužit, že ho páter Balbín měl rád […]95 Daniel Suk se jakožto zanícený člen jezuitského řádu liší od ostatních vlasteneckých kněží uvedených v této práci svým ideovým fanatismem a netolerancí k jiným náboženstvím. S hrůzou a ošklivostí mluvíval o Žižkovi a husitech, jejichž vůdčí představitele (Husa, Luthera a Kalvína) nazýval plazícími se slepejši. Naopak pozitivním rysem jeho osobnosti je záliba v českém jazyce, kterého se, ač ne příliš průbojně, zastává a nazývá ho oslavně řečí sv. Václava a sv. Vojtěcha. Sám se ale aktivně příliš neangažuje pro jeho znovuobnovení (alespoň to není z pasáží o Sukovi patrné). V tomto směru ho částečně supluje jeho kolega páter Koniáš (to je postava historicky doložitelná, byl to člen jezuitského řádu žijící v letech 16911760, působil jako kazatel, misionář a náboženský spisovatel96), jenž vydal česky psaný kancionál s názvem Cytara Nového zákona (1727), věnovaný milým vlastencům místo nekatolických, bludy kacířskými porušených písní.97 Z této knížky byl páter Suk velmi nadšený. Když mu ji půjčoval jeho známý, páter Maršovský, přichvaloval, tak že máme zas novou pěknou knihu v svatováclavském jazyku, a rozhořčeně dodával, však že beztoho se dost odstrkuje, i u nich, myslil
94
JANÁČKOVÁ, J. Alois Jirásek, s. 428. JIRÁSEK, A. Temno, s. 120. 96 Antonín Koniáš, 2004, [online]. 97 JIRÁSEK, A. Temno, s. 472. 95
37
u nich v řádu, že všude německá řeč začíná míti vrch a je, přirozené Čechy […] všude odstrkují, a panstvo urozené že si oblibuje víc a více německý jazyk.98 Právě při tomto rozhovoru vychází také najevo zejména prostřednictvím jezuity Maršovského celkové vyznění románu, v němž převládá náboženská idea nad ideou vlastenecky-národní. Páter Maršovský Sukovi na jeho kritiku současné situace odvětí: „Nedivme se […] nezapomeňme, jak u dvora na to hledí, tam je česká řeč řečí rebelův, a na Bílou horu pamatujte a že kolik kacířství bylo českou řečí hlásáno a také sepsáno.“ Páter Suk ale češtinu obhajuje a nabízí možné řešení, jak její pověst odčinit: „[…] provinila-li se česká řeč proti církvi a císařům bludným učením, tak ať proti starým kacířským knihám se vydávají nové, pravé katolické […] mateřská řeč! Ach, to by nebožtík páter Balbín “ Maršovský ho ale nenechal domluvit a pohrdavě dodal: „Mateřská řeč hh […] my máme matku, ale ne mateřskou řeč, máme matku, svatou církev, a řeč pak jakákoliv, jen když slouží svatému náboženství.“ P. Suk […] zaražen na to ani slova […]99 Sukovo češství se výrazněji projeví ještě v závěru románu, první den oslavy svatořečení Jana Nepomuckého. Když vyjde po bohoslužbě z kostela, je zamyšlený a posteskne si svým kolegům, že i přesto, že se jedná o významnou událost českých dějin a že uctívají českého svatého, jsou všecky nápisy na […] dekoraci […] jen latinské a německé, že tu ani slova českého, to že není jak se patří. Ostatní ho však odbudou: „Kdo by to tak vykládal […] Hlavní je oslava sv. Jana a ty nápisy jsou fortelné, co na tom, v jaké jsou řeči, a je to především pro panstvo a pro cizince.“ Páter Suk se už neodvážil odporovat, netroufal si už říci, co mu tou odpovědí připadlo, aha, tak že české kázání venku před kostelem, na dvoře pro sprostný lid a německé v kostele pro panstvo, a ještě víc, co ho také hnětlo, že u nich
v řádu,
v koleji
bude
na
oslavu
sv. Jana
i
theatrum,
divadlo
studenty provozované, jedno latinské, druhé německé, a žádné české, to že řeč sv. Vojtěcha, sv. Václava pěkně odbývají.100 Tyto trudné páterovy myšlenky však zastíní alespoň částečně pohled na pravověrný lid v pražských ulicích a vědomí toho, že byla jiná náboženství na území Čech již téměř vymýcena. Přesto je ale zjevné, že páter Suk svým smýšlením do skupiny vlasteneckých kněží patří a je jejich reprezentantem o to cennějším s ohledem na dobu, v níž žije, a jeho příslušnost k jezuitskému řádu, kde se vlastenecky orientované myšlenky nevyskytovaly příliš často. 98
JIRÁSEK, A. Temno, s. 473. Tamtéž, s. 473474. 100 Tamtéž, s. 632. 99
38
3 Teréza Nováková Spisovatelka Teréza Nováková (18531912) se ve svých prózách nechávala podobně jako Jirásek inspirovat reálnými událostmi. Podněty čerpala z oblasti Českomoravské vysočiny, kde několik let žila. I zásluhou této krajiny se v ní, ačkoli měla jako dcera Němky blíže k němčině, podnítilo silné češství (vlastenecké nadšení se u ní však projevovalo již i dříve). Převážně všechny její literární práce jsou svou povahou monografické, hlavními postavami bývají muži. Nováková často ve svých dílech řeší náboženské otázky, totožné téma také zpracovává ve vrcholném románu Drašar.
3.1 Drašar (1914) Název dvoudílného románu, stejně jako jeho podtitul Román kněze buditele, odkazuje na hlavního hrdinu Josefa Václava Justina Michla („Drašar“ či „Drašarka, Drašarová“ byly přezdívky, jakými sousedé oslovovali všechny členy rodiny Michlových; bylo to příjmení předků z otcovy strany). V Drašarovi sledujeme osudy tohoto obrozence, na jejichž základě autorka také buduje časové a místní rozložení románu. Děj začíná Michlovým narozením roku 1810, poté pokračuje líčením jeho dětství, studentských let a dospělosti, a končí rokem 1862, kdy Josef Michl umírá. Dějišť je v tomto románu hned několik, ústředním z nich je knězovo rodiště Polička; dále jsou to města, kde Michl krátce pobýval (Litomyšl, Beroun, Praha, České Budějovice aj.), a v neposlední řadě také vesnička Březiny, kde působil poslední roky svého života a kde je také pohřben. Postava
Josefa
Václava
Michla
vychází
z reálného
předobrazu
stejnojmenného českého vlastence, jenž kromě svého kněžského poslání působil také jako pedagog, lingvista a spisovatel. Teréza Nováková Michla stručně představuje v úvodu knížky slovy březinských pamětníků: Vypravovali, že tento bývalý katolický kněz žil mezi zdejším lidem, působil v jeho prospěch, sbíral úsloví, ale upadl i v rodišti svém, Poličce, i u zámožnějších, hlavně katolických obyvatelů tohoto okolí v hluboké opovržení, jsa spolu označován za pomateného.101 Samotný román, jak již bylo uvedeno, začíná narozením Josefa V. Michla, jenž žije v Poličce spolu s rodiči a starší sestrou Johanou. Zejména otec má se svým synem velké plány, chce z něho mít váženého a učeného měšťana, kterého by každý ctil. 101
NOVÁKOVÁ, T. Drašar, s. 7.
39
Už jako malé dítě si Josef Václav hrával na kněze a v jeho rodině se také samo sebou předpokládalo, že se jím i stane. Rodiče ho ve dvanácti letech poslali na studia, která absolvoval nejprve v Litomyšli, poté také v jiných městech. Již jako student se Michl nebál dávat najevo své vlastenecké smýšlení, čítal české knížky a obhajoval český jazyk; za to býval také mnohým (nejen) spolužákům a přátelům pro smích. Ti brali češtinu jako již prakticky zaniklý jazyk, s čímž však Michl v zásadě nesouhlasil: „ […] naše česká řeč není mrtvá! Mnoho vzácných spisů bylo v ní za starých časů napsáno a teď […] zase horlivě se v ní píše […] svatá je řeč, v níž jsme se naučili mluviti […] jest naší povinností ji zvelebovati.“102 Michl by se chtěl stát knězem právě proto, aby mohl napomáhat znovuobnovení české řeči a českého písemnictví. Vstoupí tedy do církevního řádu, a to s přesvědčením, že kněz může a má mnoho činiti k zušlechtění spoluobčanů, neboť má otevřena srdce lidu prostého. A je-li Čechem, má zušlechťovat české lidi a zvelebovat českou věc.103 Brzy však mladý student zjistí, že uzavřenost kláštera a přísná dogmata katolické církve ho příliš svazují a omezují; nejvíce ho trápí zákaz vlastnit majetek (dobrovolná chudoba) a nemožnost založit manželství. Proto není v řádu spokojen, tvrdí, že občansky zemřel, přesto ale zůstává. Učí se několika novým jazykům, čte české knihy, studuje a opisuje staré české listiny a kroniky. I sám se angažuje v roli jazykovědce a spisovatele píše do novin a je autorem mnoha českých a německých knih (z českých publikací je to například Ouplný literaturní létopis, v němž navazuje na Jungmannovu Historii literatury české; Pravopis illyrský104; Historie Poličky aj.). Michl také působí jako profesor. Ve svých žácích se snaží probouzet zájem o český jazyk, rozmlouvá s nimi jejich společnou mateřštinou a nabádá je k četbě českých knih, které jim sám půjčoval. Ačkoli po vlastních zkušenostech s duchovním řádem Michl příliš netouží po tom být knězem, na nátlak okolí se jím nakonec stane; českému školství se ale přesto dále velmi intenzivně věnuje (mimo jiné také sepisováním učebnic). U svých žáků byl oblíben, stejně tak jako u věřících, kteří si ho váží pro jeho učenost a vyhlášené kazatelské (rétorické) schopnosti. Jako horlivý vlastenec byl Michl v osobním či písemném styku s mnoha významnými českými osobnostmi a buditeli tehdejší doby. Mezi ně patřil 102
NOVÁKOVÁ, T. Drašar, s. 7273. Tamtéž, s. 74. 104 Michl byl propagátorem tzv. ilyrismu, což bylo hnutí se snahami sjednotit jihoslovanské státy. 103
40
například A. S. Amerling, pedagog a propagátor slovanské vzájemnosti, dále básník F. L. Čelakovský,
spisovatel a
novinář
J.
Malý,
světově proslulý český
vědec J. E. Purkyně, kněz a spisovatel V. Karafiát, historik F. Palacký aj. I přes velkou pracovní vytíženost trápí mladého Michla jeho soukromý život. Chybí mu láska, touží po tom zakusit štěstí rodinného života, což je mu jako knězi odpíráno. Jednou si svému kolegovi posteskne: „Šťasten, kdo po ženě nezatouží, když jest mu zakázána.“105 On sám je ale lásce otevřen, necítí se povinen dodržovat sliby zachování čistoty, popř. nemajetnosti, jež složil. Dívce, kterou miluje, k tomu řekne: „Sliby ty jsem učinil […] rozumu z toho nemaje […] Necítím se jimi vázán, považuji je za vynucené, tudíž za neplatné.“106 J. V. Michl se nakonec rozhodne z duchovního řádu vystoupit (nejprve pod záminkou zdravotní dovolené), dočasně se také zřekne učitelského povolání. V té době odjede do Uher kvůli svému dlouho plánovanému přestupu k evangelické církvi věřil totiž, že jako evangelický kněz by mohl vstoupit do manželského svazku. Tam také na budapešťské faře navštíví spisovatele Jana Kollára, autora tehdy věhlasné básnické skladby Slávy dcera. K němu Michl přichází nejen jako za významným literátem a vlastencem, kterého si velmi váží, ale také jako za knězem evangelické církve; doufal totiž, že by mu mohl v jeho přestupu pomoci a sám ho do této církve zapsat. Z přístupu Kollára je ale zklamaný. Ten ho totiž nejenže do své církve nezapíše (Michl se mu nezdá věrohodný a on se obává zdejších úřadů), ale je také chladný, nepřístupný a odmítavý, což Michla u autora citových a melancholických básní, jaké Kollár psal, nemile překvapí: Jinak si představoval pěvce oněch znělek Slávy dcery, překypujících slovy lásky, marného toužení, které on, Michl, často si v samotě své citoval […]107 I Kollárova manželka je zde popisována v kontrastu k jejímu literárnímu ztvárnění ve Slávy dceři.
Již z úvodu druhého dílu románu je patrné, že se toho v životě Josefa Michla v této době již více než třicetiletého hodně změnilo, a to zejména v souvislosti s jeho vystoupením z římsko-katolické církve, dle jeho slov vlasti vždy tak škodlivé108. Tím si totiž proti sobě obrátil mnohé, zejména poličské občany; přitížilo mu i to, že svůj nakonec úspěšný přestup k evangelíkům několik let tajil. Lidé mu od 105
NOVÁKOVÁ, T. Drašar, s. 119. Tamtéž, s. 185. 107 Tamtéž, s. 233. 108 Tamtéž, s. 255. 106
41
té doby již tolik nedůvěřují, a to včetně evangelických kněží, a ani o něho nikde příliš nestojí. Svému příteli si posteskne: „Domníval jsem se, že jest ruky a slova upřímného vlastence a přítele lidu našeho všady pilná potřeba; snad jsem se mýlil […]“109 Kde však páter Michl nakonec najde uznání a obdiv lidu a kde je jeho učenost potřeba, je vesnička Březiny, kam se přestěhuje. Tam nejprve působí na evangelické škole jako učitel; když je mu tato činnost zakázána, živí se jako písař (sepisuje lidem různé úřední listiny, smlouvy apod.). Ve svém vlasteneckém snažení již ale není tak horlivý, jaký býval, když byl mlád […] pln nadějí […] ve spojení s vlastenci, se zástupci písemnictví a kdy docházel do Musea českého, do knihoven rozličných - -110 Po okolí se o něm stále vedou různé řeči, mnozí lidé knězi vyčítají jeho vztah k ženám (měl několik nemanželských dětí), jiní věří tomu, že se pomátl na rozumu z přílišného čtení českých, popř. obecně slovanských knížek. Jednou Michla navštíví mladý vlastenecky smýšlející student, protože si chtěl prohlédnout knězův nový spis o jejich společném rodišti. Mladík se tohoto setkání obával, mnozí ho od něho odrazovali, on ale od prvních chvil vidí, že neprávem: […] neshledával se s šílencem, s neurvalcem, uviděl muže, jak se mu zdálo, v každé příčině zlomeného, svých cílů nedosáhšího, trosku, která budila lítost, leč přece jakousi úctu.111 Michl se studentovi mimo jiné svěří i o nesnázích, které měl s vydáváním svých knih: „Vydal jsem všecky spisy své nákladem vlastním a se škodou velikou. Dokud jsem v řádu piaristském trval, všechen skrovný můj příjem jen k nim obrácen byl; řád sám, ač ve stanovách jeho rozšiřování osvěty a vědomostí mládeže jest, jen nepatrně přispěl, a to jen při knížkách způsobu praktického.“112 Když mladý vlastenec odchází, pomyslí si: Pravda, není šílencem, ale kde jsou výsledky jeho životní dlouhé práce? Pár knížek, které sotva dle jména kdo zná, kterých zajisté nikdo nečetl. Lze věřiti, že toto jest přítel, spolupracovník pana Jungmanna, Čelakovského, Ammerlinga, velikánů národa? Daleko zůstal za nimi, nevytrval, klopýtal, neb neměl síly…113 Ve vesničce Březiny Michl nakonec také ve svých padesáti dvou letech umírá, a to ve velké chudobě a svými poličskými rodáky téměř zapomenut (uznání mu projeví až třicet let po jeho smrti). Michlovu celoživotní práci tak ocenili, navzdory očekávání, zejména prostí venkovští obyvatelé. 109
NOVÁKOVÁ, T. Drašar, s. 308. Tamtéž, s. 439. 111 Tamtéž, s. 416. 112 Tamtéž, s. 417418. 113 Tamtéž, s. 418. 110
42
4 Karel Václav Rais Také spisovatel Karel Václav Rais (18591926) se nechával inspirovat prostředím, v němž žil; v jeho případě se jedná zejména o oblast Podkrkonoší (pocházel z Lázní Bělohrad). Kromě své literární činnosti působil jako učitel. Toto povolání krátce vykonával i na Českomoravské vysočině, což se v jeho dílech také odrazilo (v této lokalitě se odehrává například autorův román Západ). Jako zástupce autorů české venkovské prózy nahlíží Rais na venkov jako na čisté a nezkažené prostředí, jež mnohdy udává do kontrastu se zkaženým městem. Některé jeho povídky a romány zasazené do venkova tak bývají charakteristické svou idyličností.
4.1 Zapadlí vlastenci (1894) Román Zapadlí vlastenci je věnován Památce učitelů a kněží, buditelů národních. Již z této dedikace je patrné, že autor zaměřil svou pozornost právě na představitele kantorů a duchovních, v tomto díle speciálně venkovských, kteří zde v úzké spolupráci usilují o uchování a rozšiřování českého jazyka. Autor mimo jiné čerpal z autentických zápisků obrozeneckého učitele Věnceslava Metelky. Děj se odehrává na začátku čtyřicátých let devatenáctého století v podkrkonošské horské vesničce Pozdětín (ve skutečnosti se jedná o Paseky nad Jizerou). Jak Rais prostřednictvím tohoto díla líčí proces národního obrození, zmiňuje J. Janáčková v publikaci Česká literatura od počátků k dnešku: Román […] obrození představuje jako čas ideální souhry lidí v obci a v národě […]114 Autor zde skutečně zobrazuje vlastenecké snahy celé venkovské komunity, v jejímž čele stojí pozdětínský učitel Václav Čížek, učitelův pomocník Karel Čermák a místní farář Prokop Stehlík. Postava pozdětínského faráře se neopírá o žádný konkrétní reálný vzor. Jedná se nicméně o důvěryhodný prototyp tehdejších venkovských kněží, kteří svým přirozeně autoritativním kázáním a jednáním podněcovali lásku k vlasti a k našemu národnímu jazyku. Autor Stehlíka představuje jako muže přibližně pětačtyřicetiletého, nepříliš vysoké postavy, snědého, s velikýma tmavýma očima. Příznačný je pro něj silný hluboký hlas, až se při jeho kázání kostel třese. Druhé lidi farář často oslovuje 114
JANÁČKOVÁ, J. Literatura realisticko-naturalistické orientace. In Česká literatura od počátků k dnešku, s. 373.
43
s přídomkem Slovane. To lze demonstrovat například na jeho zvoláních „Vítám vás, Slovane!“ 115 nebo „ […] jak se vede, Slovane?“116, která farář použil při setkáních s učitelovým pomocníkem Čermákem. Stehlík je jako duchovní velmi dobrým řečníkem, snaží se také mluvit jednoduše, aby mu všichni porozuměli. Do svého kázání často začleňuje i témata aktuálně společenská, čímž si mnohdy rozhněvá své nadřízené. O jednom z takových kázání spolu rozmlouvají učitel Čížek a jeho pomocník: „To bylo včera kázání,“ pravil preceptor starému […] Povídal pan farář, že jsou lidé, kteří svou matku vlastní zapírají jako Petr Krista, za její řeč se stydí, na svůj rod hledí s opovržením; a povídal, že Petr aspoň litoval, vyšel a hořce plakal, ale ti že si z vlastní krve ještě žerty tropívají, vysmívají se jí!“ […] „Cítíme to všickni,“ přisvědčoval kantor, „ale s kazatelny to sotva kde tak řeknou jako náš. Už měl proto pochůzky k vikáři […] protože řekl ještě jiné a jiné pravdy; ale vždycky se vrátil vesele.“117 Jako horlivý vlastenec se farář Stehlík zajímá i o produkci českých knih, které se snaží lidem zprostředkovávat; přispívá i finančně na knížky do školní knihovny. Také sám rozšiřuje řady odběratelů titulů z nakladatelství Matice české, které svým známým na vlastní náklady předplácí. Knihy mají pro něj velkou a trvalou hodnotu, říkává: „Zlata a stříbra po mně dědit nebudete, ale knížky vám půjdou do smrti; čtěte, vzdělávejte se, to je lepší než kolik hrstí dvacetníků, které se rozhodí, a není v hlavě nic a v kapse taky ne.“118 V románu se vyskytuje ještě jeden vlastenecký kněz a tím je větrovský kaplan Chvála (Větrovem míní Rais městečko Vysoké nad Jizerou). Autor mu ale věnuje jen velmi málo prostoru, přece jen, dějovým centrem celého díla je Pozdětín. Páter Chvála je dobrým přítelem Stehlíka i Čížka; v příběhu se objevuje jen tehdy, když je navštíví (nebo v kontextu jejich promluv). Svým pozdětínským přátelům půjčuje vlastenecký český časopis Květy, který odebírá a kterému říká zdrobněle Květičky. Ve Větrově Chvála založil vlastenecký spolek s příznačným názvem Slovanská lípa, jehož hlavní činností je shromažďování českých knih a pořádání českých divadelních představení, besed a bálů. Pozdětínského faráře a kantora Čížka spojuje jejich vlastenecké nadšení, v čem se ale povahově rozcházejí, je jejich pohled na budoucí stav české společnosti, zejména českého jazyka. Zatímco učitel je v tomto ohledu pesimistický, farář 115
RAIS, K. V. Zapadlí vlastenci, s. 45, s. 136. Tamtéž, s. 160. 117 Tamtéž, s. 164. 118 Tamtéž, s. 78. 116
44
neztrácí naději a upřímně věří ve zlepšení současné situace. Trudné myšlenky nepřipouští ani sobě, ani svému příteli, jak je zřejmé například z tohoto jejich rozhovoru (první promluva je farářova): „[…] musím dodělat skripta vikariátnímu ouřadu […] všecko mi píše po německu. Nebožtík vikář se jenjen třásl, ale šlo to po česku!“ „Jak říkávám, čím dál hůř!“ sekl kantor. „Jen mlčte, hochu, mlčte, jeden člověk nás nezabije. ,Proč, Mariaʼ je dlouhá, smutná píseň, a přece má konec!“ usmíval se farář […]119 Učitel Čížek si na současný stav českého jazyka často stěžuje, farář jeho slova nepopírá, snaží se ale dodávat optimismus. Když mu jednou Čížek řekne, že Češi jsou nyní stavěni do pozice žebráků, kteří by se měli za svoji národnost stydět, odvětí mu: „Je to pravda […] ale žádnou lítost, žádný smutek nad zástupem, už jde k sobě, začíná dýchat! Mdloba je to, mdloba, protože nám olověný čas leží na prsou!“ A poté svou víru v obrat k lepšímu obrazně dokládá na lípě, symbolu českého národa: „Když je lípa mlaďoučká, že ji zlámat můžeš, nadarmo bys na ni křičel: Ty strome jeden, dělej, ať jsi ve výši, ať máš kmen jako dub, pospěš přece, pospěš! Lipka poroste pěkně klidně a dá Pánbůh, že vyroste a bude ještě silnější než ten dub, který zatím bude kotlavět.“120 Farář Stehlík se snaží do vlasteneckého dění zasvětit i nově přistěhovalého pomocníka učitele, Karla Čermáka. Když Čermák faráře poprvé navštíví a prohlíží si jeho pokoj, zaujmou ho mimo jiné obrazy podobizen tehdejších vlasteneckých básníků F. L. Čelakovského a J. Kollára. Během této návštěvy farář mladému pomocníkovi ukazuje svou sbírku českých knih a časopisů a nabádá ho, aby si je také přečetl: „Tak, tady je má literatura,“ pravil duchovní, ukazuje po knihách […] Tuhle máme Palackého, Musejníky a spisy naší Matice výborná, výtečná díla jen přijďte a čtěte, hochu; hezky nám to začíná jít, Musejník musel letos rozšířit objem, čtyřikrát ročně ho máme, a Šafařík ho vede až radost tuhle je řada časopisů básně, věda všecko! Máme v Praze spolek Stálci přísnovědecké knihy vydávají (farář pozdvihl prst […]) přísnovědecké a klasické co říkáte?“ a sám se radostí dal do smíchu. „Musíme se držet, nic platno, i Baskové se už hlásí, a my, takový starý kmen, abychom lenošili?“121 Stehlík Čermákovi nadšeně vypráví o velkých zásluhách soudobých českých spisovatelů, hudebních skladatelů a vlastenců a také o postupném rozšiřování českého jazyka: „Všecko se změní čeština nám zas už pomaloučku leze do škol, literatury si všímají i Němci […] Šafařík slavně ukázal, kdo jsme […] Palacký píše Dějiny, 119
RAIS, K. V. Zapadlí vlastenci, s. 49. Tamtéž, s. 161162. 121 Tamtéž, s. 136. 120
45
divadlo začíná kvést, české písně se zpívají […] sborečků je dost, máme […] Škroupa […] a jiné a jiné. A copak naše církevní zpěvy! Sám Luther je překládal a Šebastián Bach si naši staročeskou ,Na kříži pro nás rozpjatýʼ pěkně krásně vypůjčil.“122 I ze závěru této promluvy je zřejmé, že se farář v hudbě vyzná; sám také často zpívá a je velkým milovníkem staročeských písní, o kterých říká: „Ano, ano to jsme my to jsme my v těch písničkách! […] Tady svět vidí to naše srdce!“123 Také on se spolu s dalšími dobrovolníky snaží v Pozdětíně podpořit českou kulturní scénu, kterou celonárodně přeci jen stále ještě utlačuje němčina. Společně tak uspořádají vlasteneckou besedu, jejímiž hlavními náplněmi jsou česká hudební, pěvecká a recitační představení. Tato beseda má nejen u pozdětínských obyvatel velký úspěch, zpočátku se však vyskytovaly i názory proti ní, zejména proti tomu, že v ní také účinkuje farář. Někteří si tak navzájem stěžovali: „Dějou se to věci na světě, v Pozdětíně už i farář bude dělat komedii!“ nebo „Bože, bože, takovej člověk posvěcenej a do jakejch pletek se pouští!“124 Beseda ale nakonec předčila všechna očekávání. V jejím závěru zazpíval Čermák písničku Kde domov můj?, která v Pozdětíně zazněla poprvé a u lidí vyvolala vlnu nadšení. Finanční výtěžek z besedy věnoval páter Stehlík spolu s ostatními organizátory na nákup knížek pro chudé děti. Spolu s touto besedou je další vrcholnou událostí románu výlet faráře a pozdětínských učitelů do Prahy. I přes velká očekávání jsou ale všichni tři zklamaní, a to jejím poněmčením. Co je ale i přesto velmi potěší, je splnění jednoho z hlavních cílů jejich cesty, totiž setkání s významnými pražskými vlastenci, například s P. J. Šafaříkem, J. Jungmannem, J. K. Tylem aj. Farář Stehlík dodává svým nadějným smýšlením pozitivní ráz celé knize. Je ve svých vlasteneckých úsilích vytrvalý a pevně věří v to, že český národ opět nabude svou ztracenou hrdost. Farářův optimismus je patrný téměř ve všech jeho promluvách, zde je na závěr vybrána jedna z nich: „Nelekám se, nebojím se! […] Víte, co praví libuňský náš poeta Marek?125 ,Usiluj, dokud čas zbývá. Přítomnost jest kolébka budoucnosti!ʼ Pracujme, každý na svém místě pracujme, snad nás Pánbůh neopustí. Já věřím věřím a nepřestanu věřit, že pýchou bude zvolati: Čech jsem a Slovan!“126
122
RAIS, K. V. Zapadlí vlastenci, s. 136137. Tamtéž, s. 144. 124 Tamtéž, s. 281282. 125 Antonín Marek (17851877) byl libuňský děkan, básník, překladatel a spolupracovník Josefa Jungmanna. 126 RAIS, K. V. Zapadlí vlastenci, s. 163. 123
46
Závěr Z dílčích interpretací osmi prozaických děl vyplývá o vybraných literárních postavách vlasteneckých kněží několik obecných poznatků: Tvůrci zvolených postav byli spisovatelé-realisté konce 19. století. Většina postav těchto kněží byla v příběhu koncipována v souladu s nějakými reálnými vzory. K těmto v minulosti skutečně žijícím osobnostem patří páter Josef Bonaventura Pitr (Sousedé), Matouš Ulický (Skály), Stanislav Vydra a Josef Šmidinger (oba v románu F. L. Věk, J. Šmidinger jako Matouš Vrba), Josef Regner (v kronice U nás jako páter Havlovický) a Josef Václav Michl (Drašar). Spolu s nimi se v mnohých dílech často vyskytovaly i postavy dalších reálných vlastenců a národních buditelů, nejčastěji z řad českých spisovatelů (pouze však, až na výjimky, v kontextu promluv). Vlastenecké ambice kněží uvedených v této práci jsou patrné zejména z jejich kladných postojů k českému jazyku a k české literatuře; čeština jako taková pro ně představuje plnohodnotný symbol našeho národa. I přesto, že její hodnotu většina lidí v tehdejší době snižovala, oni sami usilovali o její znovuobnovení a rozšíření. Často se snažili svými literárními, lingvistickými či historickými díly ukázat, že český jazyk ještě zcela neupadl a že má budoucnost a své osobité kouzlo, jež všemi tak propagovaná němčina mnohdy postrádala. Jediný kněz, který se z okruhu těchto aktivních podporovatelů českého jazyka vymyká, je Matouš Ulický (také je jako jediný z nich nepočítáme-li J. V. Michla představitelem nikoli katolické, ale evangelické církve). Ulický se v románu Skály nezastává jazyka, nýbrž přímo naší české země bojuje za její svobodu a za svobodu náboženského vyznání. Uvedení protagonisté vlasteneckých kněží zastupují generace napříč všech věkových kategorií. Mladí i staří duchovní prokazovali velkou odvahu stát čelem proti našim nepřátelům, nepoddávali se všudypřítomné nečinnosti a vyšlapávali cestičky budoucím zastáncům českého národa. Jejich neúnavná píle a nesobeckost přispěly velkou měrou k záchraně našeho jazyka, který i díky mnoha
dalším
vlastencům
zdárně
přetrval
Tuto práci tedy věnuji alespoň symbolicky právě jim.
47
až
do
dnešních
dní.
Seznam použité literatury JIRÁSEK, Alois. Drobné povídky a obrázky. 9. vyd. Praha : J. Otto, 1930. 358 s. JIRÁSEK, Alois. F. L. Věk: obraz z dob našeho národního probuzení. [Díl] 1. 2. vyd. v SNKLHU. Praha : SNKLHU, 1960. 267 s. JIRÁSEK, Alois. F. L. Věk: obraz z dob našeho národního probuzení. [Díl] 2. 2. vyd. Praha : SNKLHU, 1953. 401 s. JIRÁSEK, Alois. Skály: několik výjevů z dějin samoty. 2. vyd. v SNKLU. Praha : SNKLU, 1966. 272 s. JIRÁSEK, Alois. Sousedé. U domácího prahu. 2. vyd. Praha : SNKL, 1953. 235 s. JIRÁSEK, Alois. Temno: historický obraz. Praha : SNKLU, 1961. 648 s. JIRÁSEK, Alois. U nás: nová kronika. [Díl] 1, Úhor. 10. vyd. Praha : J. Otto, 1929. 514 s. JIRÁSEK, Alois. U nás: nová kronika. [Díl] 4, Zeměžluč. 2. vyd. Praha : SNKLHU, 1955. 464 s. NOVÁKOVÁ, Teréza. Drašar. 8. vyd. Praha : SNKLU, 1963. 359 s. RAIS, Karel Václav. Zapadlí vlastenci. 1. vyd. Praha : Orbis, 1951. 401 s. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1987. 581 s. JUNGMANN, Josef. Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy: veršem i prosou. [Sv.] 1. Praha : I. L. Kober, 1869. 240 s. LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha : NLN, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. MACHALA, Lubomír; PETRŮ, Eduard a kol. Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 1994. 547 s. ISBN 8085839-04-0. STICH, Alexandr. Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi: (lingvoliterární studie). 1. vyd. Praha : Torst, 1996. 331 s. ISBN 80-85639-84-X. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Selské balady. 10. vyd., 1. vyd. v MF. Praha : MF, 1953. 110 s.
48
Seznam použitých elektronických zdrojů Antonín Koniáš [online]. 5. 11. 2004, poslední revize 30. 3. 2013 [cit. 20. 4. 2013]. ˂http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Koni%C3%A1%C5%A1>. Bernard Bolzano [online]. [cit. 20. 3. 2013]. ˂http://www.quido.cz/osobnosti/bolzano.htm>. Josef Myslimír Ludvík [online]. [cit. 3. 4. 2013]. ˂http://severovychod.jaybee.cz/josef-myslimir-ludvik>. Josef Šmidinger [online]. 19. 9. 2008, poslední revize 27. 12. 2011 [cit. 8. 3. 2013]. ˂http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%A0midinger>. KACER, Radim. Bonaventura Josef Pitr [online]. 15. 4. 2012 [cit. 14. 2. 2013]. ˂http://www.rajhradskyklaster.cz/bonaventura-josef-pitr>. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 [online]. [cit. 26. 2. 2013]. ˂http://libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=11&name=Vydra+Stanislav>. MACH, Jan. Matouš Ulický [online]. 25. 10. 2007 [cit. 9. 11. 2012]. ˂http://kostelec.dpv.cz/readarticle.php?article_id=30>. Národní buditelé [online]. 10. 7. 2007, poslední revize 28. 5. 2012 [cit. 11. 2. 2013]. ˂ http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_buditel%C3%A9>. Nejvýznamnější osobnosti [online]. [cit. 17. 3. 2013]. ˂http://vinnetou.site.cas.cz/rousek/HRONOV/osobnosti.html>. Novoměstský kurýr [online]. [cit. 3. 4. 2013]. ˂http://www.novomestskykuryr.info/010416nove%20mesto%20nad%20metuji%20a%20okoli-1939-8%20cast.html>. Regionální osobnosti Českoskalicka [online]. [cit. 4. 4. 2013]. ˂http://www.knihovna.ceskaskalice.cz/cs/o-knihovne/regionalni-osobnosti/>. Roštlapil Josef Mnohoslav [online]. [cit. 4. 4. 2013]. ˂http://www.mestodobruska.cz/informace.php?id=100>. Ulický [online]. 14. 3. 2000, poslední revize 10. 9. 2007 [cit. 9. 11. 2012]. ˂http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=100704&title=Ulick%FD&s_la ng=2>. VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí: 655. schůzka: Modrý abbé [online]. 13. 1. 2008 [cit. 11. 2. 2013]. ˂http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/411326>.
49
