Ponava P onava (Zmizelé řeky) Zmizeler eky Rozhovor s Ondřejem Kyasem a Pavlem Drábkem
Obr. 1 Orchestr Ensemble Opera Diversa na koncertě v Besedním domě pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové, foto archiv EOD.
106 ~ 107
ROZHOVOR rozhovor udaloti
MARTIN ČURDA
Z
Z brněnského uskupení profesionálních hudebníků Ensemble Opera Diversa se za dobu od jeho založení v roce 1999 stala poměrně rozsáhlá, ač nekamenná instituce. Diversa se stále věnuje především autorské tvorbě a disponuje vlastním operním ansámblem, komorním orchestrem i komorním sborem (ensemble versus). V posledních sezónách tak uvádí vždy alespoň jednu celovečerní operu autorského dua Pavel Drábek a Ondřej Kyas, případně miniopery stejných autorů, diversní orchestr uskutečňuje ročně čtyři až pět vlastních koncertních projektů a alespoň jednou ročně spojuje orchestr síly se sborem v rámci svých tradičních chrámových koncertů, věnovaných soudobé tvorbě.
V sezóně 2013/2014 se díky spolupráci s Národním divadlem Brno uskuteční většina diversních projektů v historické budově Reduty na Zelném trhu. Premiéra nové opery Ponava (Zmizelé řeky) autorské dvojice Ondřej Kyas – Pavel Drábek je plánována na 2. prosince 2013 (Brno, Reduta). Požádali jsme oba mladé autory, aby zodpověděli několik otázek týkajících se nového díla. Ponava je již vaší čtvrtou celovečerní operou. Řekli byste, že vaše spolupráce od svých počátků na sklonku devadesátých let prošla nějakým vývojem? Ensemble Opera Diversa si za tu dobu vytvořil v Brně i mimo něj solidní reputaci a základnu oddaných pří-
Obr. 2 Představení Dýňový démon ve vegatariánské restauraci, v popředí Jan Šťáva, na pozadí sbor kuchyňského personálu, foto archiv EOD.
opus musicum 5/2013
Obr. 3 Společná smrt milenců z Šinagawy, foto Karel Dusík.
Obr. 4 Společná smrt milenců z Šinagawy, foto Karel Dusík.
znivců. Nyní, když už máte za sebou několik úspěšných celovečerních projektů, cítíte více tvůrčího sebevědomí než řekněme při práci na Pickelheringovi?
PD: K otázce, jestli se proměnila naše spolupráce za těch dvacet let, ano, jistě, proměnila se. Dokonce bych řekl, že se velmi proměňuje i za poslední roky, kdy se může zvenčí zdát, že jsme na sebe s Ondřejem zvyklí a takříkajíc tandem šlape vytrvale: už několik roků po sobě nějaká ta opera nebo teď už i hudební divadlo, a to se může jevit jako jistá funkční stagnace. Ondřej poznamenává, jakých zkušeností se dobírá při procesu psaní. Neumím to asi podobně pojmenovat, ale také z jistého vnitřního pocitu poznám, že jsem na správné stopě a že tudy by to mělo jít. Jenže k tomu je vždy jedno obrovské „asi“. Zažívám velké pochybnosti, jestli to není omyl a jestli onen vnitřní pocit není klamný. Zkrátka ono psát „jen další kus v pořadí“ mi připadá mnohem těžší než kdysi, kdy jsme psali nějak rychleji a snadněji. A možná i nezodpovědněji. Když jsem před skoro deseti lety vymýšlel Mluvící dobytek, tak jsem si nad tím lámal strašně hlavu. Tedy: myslel jsem si, že si nad tím strašně lámu hlavu. Ono to celé trvalo i s hudbou asi tři měsíce. Když jsme vymýšleli Pickelheringa, zdálo se to náročné a dlouhé, ale přesto to bylo ve velké rychlosti a vlastně za necelý rok. Nad Démonem jsem se trápil vlastně dva roky a nad novou Ponavou ještě déle: od prvního nápadu je to snad čtyři roky s tím, že poslední tři byly
OK: Hm, tvůrčí sebevědomí... Myslím, že je to složitější. Když budu mluvit za sebe coby skladatele, mám dnes samozřejmě více zkušeností, snad se mi lépe daří vystihnout dramatický „timing“ (tj. správný temporytmus replik a s tím souvisejícího jevištního dění) a ohlídat celkovou stavbu. Zároveň s kvantem zhudebněného textu se zvětšuje hrozba osobních klišé a recyklací. Ale každá opera s sebou samozřejmě přináší nová úskalí, nové výzvy, vyžaduje specifická řešení. Na začátku jsem vždy tak trochu v bodě nula, a je to zneklidňující pocit. Dnes už třeba vím, že při práci na rozsáhlejších projektech zcela zákonitě (zhruba ve dvou třetinách rozepsaného díla) přichází velká krize, kdy má člověk pocit, že je všechno úplně špatně. V této fázi je nejlepší všeho na čas nechat a nějak si vyčistit hlavu. Pokud to přežijete, jste odměněn závěrečnou fází, kdy do sebe všechno začne „zázračně“ zapadat a motivicky se propojovat, člověk je jako na fetu a občas propadá neoprávněnému pocitu, že je geniální. O to tvrdší pak bývají první zkoušky.
108 ~ 109
ROZHOVOR rozhovor udaloti
Obr.5 Lucie Kašpárková jako dýňový démon ve vegetariánské restauraci ve stejnojmenné opeře, na pozadí sbor kuchyňského personálu.
dosti soustavné. A jaká muka a nejistoty jsem u toho zažíval, ví asi jen právě Ondřej. Ten mě moudře a vytrvale uklidňoval – asi zjistil, že když jsem rozhozený, tak nepíšu vůbec, tak je lepší abych byl v klidu a dodával libreto. Vývoj je pak patrný ještě v jedné věci: když jsme chystali Démona, všichni mi nadávali, že to moc komplikuju a že tam toho je moc – a nakonec z toho je taková prostá lovestory v mnoha vrstvách – takové líbivé libretistické lasagne. U Ponavy ten šufánek zajel do guláše ještě o hodně hlouběji – a zatím nikdo nemá kritické připomínky. To se dá vykládat různě: je možné, že je to věc důvěry nebo sebedůvěry souboru. Zlepšily se vnější podmínky pro vaši práci?
OK: Těžko říct. Jsme rádi, že nám firma SolidVision velkoryse poskytla prostory na zkoušení, ale ideální to zdaleka není. Fungujeme na bázi ročních grantů, a pokud nechceme sebevražedně riskovat, „smrskává“ se nám sezóna na hektické tři podzimní a dva jarně/ letní měsíce. Je těžké za těchto podmínek udržovat kontinuitu umělecké práce; daří se to jen za cenu velké osobní obětavosti zúčastněných umělců, kteří jsou samozřejmě honorováni, ovšem často zkouší do pozdních večerních hodin a o víkendech. A co se vlastní tvůrčí práce týče, bez podpory našich rodin a blízkých (moje žena byla, je a doufám, že i nadále bude můj největší fanoušek) bychom sotva mohli fungovat. Takže pořád tak trochu DIY („do-it-yourself “, pozn. aut.) a „punk“.
opus musicum 5/2013
PD: Ministerstvo kultury i město Brno nám poměrně dosti přejí a také jsme získali možnost vystupovat od této sezóny v Redutě. To je velice povzbudivé a kladné. Zároveň se, myslím, přibližujeme k okamžiku, kdy bude nutné získat pevnější institucionální zakotvení: jsme studiová, inovativní opera a inovativní komorní orchestr. Už je na hraně udržitelnosti realizovat veškeré akce jako občanské sdružení, bez vlastní budovy a vedle našich vlastních zaměstnání, kterými živíme rozrůstající se a stárnoucí rodiny. Myslím, že role, kterou dnes hraje Diversa a kterou by mohla hrát už jen tím, co je, kdyby se dostala do středu dění, nemůže být nadále takto soukromá iniciativa. Že jsme začali hrát v Redutě, je výborný krok. Snad nové vedení ND Brno nebo jiná brněnská instituce navrhne osvíceně ještě nějaké další kroky. Domlouvat opery se zpěváky, kteří se nám pozvolna a zá-
110~ 111
konitě usazují v angažmá po různých koutech Evropy, je čím dál těžší. Diversa jako uskutečněná idea může nabídnout mnoho; soukromý spolek Diversa coby zaměstnavatel relativně málo. Mohli byste nastínit, jaký námět se skrývá pod názvem opery a jaký je jeho původ? Podtitul „Zmizelé řeky“ evokuje představu čehosi mysteriózního. Máme tedy očekávat námět hororově-mytologický (vzpomínám na cyklus Labské horrorroperry)? Půjde spíše o dílo rozverné, či závažné? OK: Tentokráte jsme se odvážili být poněkud vážnější, i s vědomím, že je to divácky méně vděčné. Myslím, že téma zamlčované minulosti je stále dost nosné. V Ponavě se neobjevují nějaké konkrétní brněnské reálie tohoto ražení
ROZHOVOR rozhovor udaloti
(jako třeba likvidace různých etnických menšin nebo poválečný odsun německého obyvatelstva), děj má jistou abstraktní platnost, reprezentovanou symbolickými figurami (Král, Blázen apod.). V rovině společenské či veřejné jde o postižení mechanismů moci, její manipulace s lidmi; na rovině osobní či soukromé se pracuje se základní psychologickou symbolikou (vědomí/nevědomí, rozum/šílenství, světlo/tma, země/voda, povrch/hlubina), přičemž se tyto roviny samozřejmě navzájem ovlivňují a prolínají. PD: Celé to vzniklo z uvědomění, jak si utváříme, přizpůsobujeme a ochočujeme historii. Před několika lety jsem napsal do časopisu Historie (nebo možná to byl časopis 20. století) a požádal redakci, aby mi poslali z remitendy stará čísla, že o tomto zpřístupněném, předžvý-
kaném vyprávění z iluze zvané „dějiny“ chci psát operu. Nevím, co jsem čekal: kdybych jako redaktor dostal tento dopis, přihodil bych ho na hromádku ke korespondenci s mimozemšťany a reinkarnacemi Napoleona. Zároveň mě celoživotně fascinují řeky – naše Labské horrorroperry toho jsou svědky – a v Brně máme řeku pohřbenou pod zemí, navíc tak mysticky nazvanou Ponava: -ava je starý kmen odvozený od „vody“ a hravě by se jméno dalo ještě pojmout jako po-náví, od staroslovanského „náví“, což znamená „zásvětí“. Tedy Ponava je příběhem o tom, co je „po“ tomto zásvětí. Začal jsem pátrat po všech možných pohřbených a zmizelých řekách – má je totiž každé město: Milano, Toronto, Praha, Soul… Našel jsem obrovské množství znamenité literatury o rozvoji měst a vůbec o pohřbených řekách – včetně právě vznikající fantasy-detektivní ságy
opus musicum 5/2013
z dnešního Londýna od Bena Aaronoviche s názvem Rivers of London, která je věnována těm mnoha podzemním řekám, které rostoucí metropole přikrývá betonem a asfaltem a svádí do potrubí, aby nepřekážely. A naše opera je právě o tom, jak tato potlačovaná příroda, ta neviditelná síla a zároveň nepohodlná historie, může naopak vyrazit ze země, podemlít a převrátit vše nad sebou. Už se asi dostávám opět do sféry špatné vyslovitelnosti – a proto bude lepší to ponechat na opeře a divadle, které to nevysloví, ale vtělí. A to je vždycky tak nějak hlubší. Navíc bych musel začít líčit, jakou to má souvislost s rituály jara, s podřizováním přírody a takzvané „zelené síly“ – a opět bych brnkal na strunu starých Slovanů a čtenář by mě patrně přihodil k těm Napoleonům.
112~ 113
Zapadá Ponava žánrově do kategorie komorních oper, nebo se svým formátem od vašich předcházejících děl liší? Co je na ní výjimečné? OK: Co se počtu účinkujících týče, jde o komorní operu. Svou délkou 80 minut se možná obvyklým dimenzím tohoto žánru vymyká. Mám ovšem pocit, že „komorní opera“ jako taková v sobě obsahuje jistý paradox, že je to tak trochu žánr „pro nikoho“. Typický milovník opery (doufám, že mi bude odpuštěno toto zprůměrování) má opery rád proto, že jsou „velké“ – zpívají zde pěvci s velkými hlasy, hrají velké orchestry, hraje se velkými gesty na velkých scénách o velkých věcech za použití velkých slov... No a pro běžného diváka, který chodí na činohru nebo třeba vyhledává alter-
ROZHOVOR rozhovor udaloti
nativní scény (kterých bylo v Brně vždy hodně), je to přece jen stále moc „opera“: zpívá se školenými hlasy, hraje se klasickým způsobem na neamplifikované nástroje, nechybí zde jistý patos, který by mohl být shledán trapným či komickým... Ale tahle „šedá zóna“ či „země nikoho“ je – bohužel, či bohudík – právě naše místo, odtud se snažíme působit a na nepochopení či nezájem většinového publika (pro které by naše produkce neměla být nějak nepřístupná či nesrozumitelná, které však odpuzuje hlavně onen pobyt mimo obvyklé kategorie) jsme už celkem zvyklí. PD: Co je na Ponavě výjimečné a čím se liší, asi není až tak otázka formátu nebo kategorie, jako spíš tvaru a typu divadla. Mnoho z našich kompozic je komediálního ražení, byť s vážným rozměrem nebo přesahem. Výjimkou je asi Společná smrt milenců v Šinagawě, kterou diversníci pořád chtějí oprášit, zatímco my s Ondřejem se k tomu nějak nemáme. Ponava – jako ostatně každá naše opera – je pokus: ne o další kus v řadě, ale o kvantitativní nebo dokonce paradigmaticky odlišný způsob vyjádření. V jednu chvíli jsem režiséru Tomáši Studenému a scénografce Sylvě Markové napsal hrubou dějovou kostru s tím, že text vlastně není potřeba, že to všechno utvoří akcí a původním „psychoplastickým“ prostorem. Tomáš mě samozřejmě usadil, tak jsem se opět chopil veršování. Něco z té představy v tom ovšem zůstává: v Ponavě jsou důležité obrazy, momenty a situace, které sdělují víc, než jen to, co se zpívá. Od slovně zakotveného Pickelheringa se postupně dostáváme dál od slov a blíž k tomu, co je jedinečné pro divadlo, operu, a pak zejména pro hudební divadlo – onen nadosobní stav vědomí, na pomezí pojmového a nepojmového, rozumového a emotivního, vědomého a nevědomého, a samozřejmě ve sféře vtěleného a žitého. Ponava by měla být výjimečná
Obr. 9 Orchestr Ensemble Opera Diversa, v první řadě zleva Ondřej Kyas, Gabriela Tardonová a Jan Bělohlávek.
v tomto – ostatně jako opera o naší neviděné minulosti se má pohybovat v tomto mezisvětí živých a mrtvých, vlastněných a vyvlastněných, současných a minulých – zkrátka v tomto „po-náví“. Autorské dvojici děkujeme za rozhovor a všechny čtenáře tímto zveme na prosincovou premiéru opery Ponava a další koncerty souboru Ensemble Opera Diversa. Podrobnosti a aktuality jsou k dispozici na webových stránkách: www.operadiversa.cz.
opus musicum 5/2013