R o č n í k 6. ^ ^ t C Í i
* * *
Vydává: C o l l e g i u m B o h e m i c u m jako dvoumésíčník Redakční rada: Eva Límanová, Stanislav Reiniš, Josef Škvorecký, Miloš Šuchma, Václav Táborský, Jan Uhde, Ota Ulč Redaktor: Miloš Š u c h m a Administrátorka: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmíšková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typesetting, Inc. Tiskne: Prague Typesetting, Inc. * *
*
Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, On., Canada K1G 3T8 Články nemusí vyjadřovat názory redakce Nevyžádané rukopisy se nevracejí Redakce si vyhražuje právo na zkrácení a úpravu příspěvků Redakční uzávěrka vždy 1. února, dubna, června, srpna, října a prosince Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, On., Canada N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a změny adres zasílejte na adresu administrace Předplatné 1 rok: Can: $16.00 US: $16.00 US: $19.00
Kanada USA ostatní země (letecky) nebo ekvivalent v clzi méně
2 roky: Can: $30.00 US: $30.00 US $36.00
Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma Cena jednotlivého čísla $3.00 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrně nejvýhodnějšf pro evropské předplatitele) Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601-202 u poštovního šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD Bankovní směrové čislo 200 100 20 Předplatné lze rovnéž poukázat přímo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N., Waterloo, On., Canada N2J 4H5 (TSA No. 5037-246)
Srpen 1984
Obsah
Časopis pro Čechy a Slováky
Západ, b i - m o n t h l y for Czechs and Slovaks, published by the Colleglum Bohemicum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068
Číslo 4.
Politika a svědomí (Václav Havel)
1
Zajímavosti ze světa Poznámky z Evropy (Ota Filip)
4
Kdo je Matka Tereza (Pavel Pecháček) Československo Kanadský udavač, rodák z H u m e n n é h o Země mlékem a strdím... (Nathalie Malinová)
6 7 8
Interview Kdo chce na Západ, musí letět na V ý c h o d
10
Věda Klikatá cesta d a r w i n i s m u (Aleš Zeman)
12
Creatio (Vladimíra Burke) Právo O získatelnosti d i p l o m a t i c k é h o azylu (Ota Ulč)
14
15
O d ů c h o d e c h z Československa (Vratislav Pěchota)
18
Korespondence ohledně penze
19
Historie Aktuální diskuse na téma pouze zdánlivě neaktuální
21
Divadlo Opět o divadle — tentokrát z Vancouveru
26
Fórum Emigrácia vnútorná a vonkajšia: tragédia alebo záchrana? (Ján Mlynárik)
27
Literatura Červen (Eda Kriseová)
29
Neuctivé pravdy mládí, svědomí a srdce (Richard Drtina) Dopisy
Autorem
30 32
fotografie Všichni internacionalisté na titulní straně je H. Bäumli.
Do každého čísla vkládáme propagační kartu Z Á P A D U . Prosíme, předejte ji dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o Z Á P A D měli zájem.
ZÁPAD DO VŠECH SVĚTADÍLŮ!!!
I
Václav Havel
opravdu není tak důležité! Bude-li obhájen člověk, pak je - snad - jakás takáš naděje (i když jistě nikterak automatická), že si nalezne i nějaké smysluplnější způsoby, jak vyvážit svůj přirozený nárok na hospodářské vákům, a nějak to zařídit, aby se jim spolurozhodování o své práci a sožilo lépe a svobodněji: pomoct si musí ciálně důstojný statut s osvědčeným především sami; na p o m o c j i n ý c h čem o t o r e m každé práce, kterým je lidkali až příliš často, až příliš se k ní ská podnikavost a vstup jejích výsledupínali, a ažpříliš často se se špatnou ků do nefiktivních tržních vztahů. Dopotázali: bud jim byla slíbená p o m o c kud však člověk obhájen není, nezav poslední chvíli odřeknuta, nebo se chrání ho žádný t e c h n i c k ý či organiproměnila v pravý opak toho, co od ní zační trik lepšího hospodářského bylo očekáváno. V nejhlubším smyslu fungování, p o d o b n ě jako žádný filtr jde přece o něco jiného: o záchranu na továrním komíně nezabrání obecvšech, tedy ve stejné míře mou i toho, né dehumanizaci. Důležitější je překdo se mne ptá. A n e b o tu snad nejde ce, proč systém funguje, než jak f u n o s p o l e č n o u věc? Nejsou snad mé guje; anebo nemůže snad docela špatné vyhlídky či naopak naděje i jedobře fungovat na díle totální zkázy? ho špatnými vyhlídkami či nadějemi? Což mé zavření není útokem proti Proč ale o t o m všem na t o m t o místě němu a jeho obelhání útokem proti mluvím: při pohledu na svět z t o h o mně? Což není ničení člověka v Praze stanoviště, které mi osud přisoudil, se ničením všech? Což lhostejnost ke n e m o h u zbavit d o j m u , že mnozí zázdejším věcem nebo d o k o n c e iluze o padní lidé stále ještě málo chápou, oč nich není přípravou pro tutéž mizérii v tuto chvíli ve skutečnosti běží. jinde? Což není jejích mizérie předDívám-li se například znovu na obě pokladem mizérie naší? Vždýt tu přezákladní politické alternativy, mezi ce nejde vůbec o nějakého českého nimiž dnes západní vzdělanec osciludisidenta jako osobu v tísni, která je, zdá se mi, že nejsou ničím jiným, potřebuje p o m o c (od tísně bych si než jen dvěma různými způsoby připřece nejlépe mohl o d p o m o c t sám: jetí hry, kterou neosobní moc člověku tím, že bych prostě přestal být "disinabízí, a tudíž jen dvěma různými dentem"), ale o to, co jeho n e d o k o n a způsoby putování k obecné totalizalé snažení a jeho osud říkají a znameci. Jednou variantou "přijetí hry" je nají, co vypovídají o stavu, osudu, další zahrávání si neosobního Rozušancích a bídě světa, v čem jsou či mu s tajemstvím hmoty - tato "hra na mohly by být d ů v o d e m k zamyšlení Boha" -, tedy další a další vynalézání pro jiné i z hlediska jejich a t e d y našea rozmistování všeničicích zbraní, ho společného osudu, v čem jsou i u r č e n ý c h "k obraně d e m o k r a c i e " a pro ty, kteří nás navštěvují, varovápomáhajících jen dál degradovat dením, výzvou, nebezpečím či poučemokracii na onu "neobyvatelnou fikním. ci", kterou se na naší straně Evropy už dávno stal socialismus. Druhou vaA n e b o otázka po socialismu a kapiriantu přijetí téže hry představuje talismu! Přiznám se, že při ní mívám naopak onen svůdný t r y c h t ý ř , který pocit, jako by ke mně doléhala z hludo sebe srhává tolik ú p ř í m n ý c h a bin m i n u l é h o století. Zdá se mi, že už d o b r ý c h lidí a který se nazývá " b o j e m dávno nejde o tyhle veskrze ideoloza mír". Zajisté to neplatí všeobecně, gické a m n o h o n á s o b n ě sémanticky nicméně m n o h d y to na mne působí znejasněné kategorie, ale o otázku tak, jako by tento t r y c h t ý ř vybudovala docela jinou, hlubší a všech stejně se a jako jakýsi poetičtější způsob kolodotýkající, totiž otázku, zda se podaří nizace jeho vědomí člověku nastražiopět nějakým způsobem r e k o n s t r u o la opět ona zákeřná a vše prostupující vat přirozený svět jako pravý terén neosobní moc (pozor: myslím nepolitiky, rehabilitovat osobní zkušeosobní moc jako princip, tedy obecně nost člověka jako výchozí míru věcí, a všechnu, nikoli pouze Moskvu, ktenadřadit mravnost politice a o d p o rá věru nemá prostředky na to, aby vědnost účelu, dát opět smysl lidské tak rozsáhlou věc, j a k o je s o u d o b é pospolitosti a obsah lidské řeči, učinit mírové hnutí, zorganizovala!) Jak léohniskem společenského dění svépe totiž ve světě racionalistické tradiprávné, integrálni a důstojné lidské ce a i d e o l o g i c k ý c h k o n c e p t ů zne"já", ručící samo za sebe, protože škodnit poctivého a s v o b o d o m y s l n é vztažené k něčemu nad sebou, a ho člověka ( tuto základní h r o z b u schopné obětovat něco nebo v krajkaždé neosobní moci), než m u nabídním případě vše ze svého všedně nout pokud možno j e d n o d u c h o u Téprosperujícího privátního života - této zi, která má všechny jevové znaky "vlády dne", jak říkával Jan Patočka b o h u l i b é h o cíle? Lze si představit tomu, aby měl život smysl. Zda nás při něco, co by spravedlivou mysl m o h l o t o m t o velice s k r o m n é m a zároveň účinněji n a d c h n o u t , zaměstnat, o k u vždy znovu světodějném zápase se povat a tím posléze intelektuálně s a m o p o h y b e m neosobní m o c i názneškodnit, než možnost bojovat hoda našeho bydliště nutí k o n f r o n t o proti válce? A lze této pacifikace mysvat se se západním manažérem nebo li d o s á h n o u t šikovněji, než obelhás v ý c h o d n í m byrokratem - to přece
Politika a svědomí 14. května 1984 univerzita Mirail v ¡ihofrancouzském Toulouse udělila čestný doktorát českému spisovateli Václavu Havlovi. Slavnosti na univerzitě předsedal francouzský ministr školství Alain Savary a diplom v zastoupeni Václava Havla převzal významný anglický dramatik českého původu Tom Stoppard. Uvádíme podstatnou část řeči, určenou univerzitě v Toulouse, kterou jak Václav Havel říká "bych přednesl při slavnostním předávání h.c., kdybych se ho účastnil." Řeč uvádíme bez vědomí a souhlasu Václava Havla. Čas od času mám příležitost hovořit s různými západními intelektuály, kteří zavítají do naší země, snahy po porozumění a úmyslu vyjádřit svou solidaritu, p o d r u h é prostě jen ze zvědavosti: m i m o g o t i c k ý c h a barokních památek jsou disidenti zřejmě pro zahraničního turistu v t o m t o veskrze šedivém prostředí j e d i n o u zajímavostí. Ty hovory bývají obvykle poučné a člověk se pří nich m n o h é dozví a m n o h é si uvědomí. Nejčastěji mi bývají kladeny otázky t o h o t o typu: Domníváte se, že něco změníte, když vás je tak málo a nemáte žádný vliv? Jste o d p ů r c e m socialismu nebo ho chcete jen zlepšit? Odsuzujete nebo schvalujete instalaci Pershingů 2 a křižujících raket v západní Evropě? Co pro vás můžeme udělat? Co vás nutí dělat to, c o děláte, když vám to vynáší jen perzekuci a věznění a žádné viditelné výsledky to nemá? Chtěl byste, aby ve vaší zemi byl obnoven kapitalismus? Ty otázky jsou dobře míněny, vyrůstají z vůle porozumět a prozrazují, že těm, kdo je kladou, není jedno, jak to na t o m t o světě vypadá a jak to s ním dopadne. Přesto mi právě takové a p o d o b n é otázky vždy znovu odkrývají, jak hluboce mnozí západní intelektuálové nerozumí (a v jistém o h l e d u ani nem o h o u rozumět) tomu, co se zde děje, oč nám - tím myslím tak zvané "disidenty" - jde a především o b e c n é m u smyslu t o h o všeho. Vezměme například otázku " C o pro vás můžeme udělat?". Zajisté m o h o u udělat mnoho: čím větší podpoře, zájmu a solidaritě s v o b o d o m y s l n ý c h lidí ve světě se těšíme, tím menší je nebezpečí, že nás zavřou, a tím větší je i naděje, že naše volání nebude znít do prázdna. A přece je kdesi v hloubi té otázky zakleto nedorozumění: v poslední instanci přece nejde vůbec o to p o m o c i nám, několika " d i s i d e n t ů m " , aby nás míň zavírali! Nejde d o k o n c e ani o to pomoct t o m u t o národu, Č e c h ů m a Slo-
1
ním člověka iluzí, že válce zabrání, když bude mařit instalaci zbraní, které b u d o u beztak instalovány? Ztěží si lze představit snazší způsob, jak ztotalizovat lidské myšlení: vždyt čím zřejmější je, že zbraně přeci jen instalovány budou, tím rychleji se radikalizuje, fanatizuje a nakonec sobě samé zcela zcizuje mysl toho, kdo se beze z b y t k u identifikoval s c í l e m této instalaci zabránit! A tak člověk vyslaný na s v o u cestu tím n e j u š l e c h t i l e j š í m úmyslem se ocitá na jejím konci přesně tam, kde ho neosobní moc potřebuje mít: v kolejích totalitního myšlení, kde už nepatří sám sobě a vzdává se vlastního rozumu a svědomí ve prospěch další "neobyvatelné fikce"! Je-li t o h o t o cíle dosaženo, je už vedlejší, jak se ta fikce jmenuje, zda "blaho lidstva", "socialismus" nebo "mír". Zajisté: z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká "raději rudý, než mrtvý"; nicméně z hlediska globální (tak říkajíc "nadblokové", respektive planetární) neosobní moci - jako pokušení svou všudypřítomností vpravdě ďábelského - si nelze přát nic lepšího: takové heslo je totiž n e k l a m n ý m signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na s c h o p n o s t osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi psal, že život, který není o c h o t e n sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit. Jenomže ve světě takového života a takového " m í r u " (tj. "vlády dne") nejsnadněji vznikají války: chybí v něm totiž ta jediná a skutečná - totiž odvahou k nejvyšší oběti zaručovaná mravní hráz proti nim. Dveře iracionálnímu "zajištování z á j m ů " j s o u otevřeny dokořán. Nepřítomnost hrdinů, vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k h r o m a d á m mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen j a k o dobytek. J i n ý m i slovy: heslo "raději rudý, než m r t v ý " mne neirituje j a k o projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života a jeho přihláška k neosobní moci j a k o takové. To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestoji za o b ě ť života. Jenomže bez horizontu nejvyšší oběti ztrácí smysl o b ě ť jakákoli. Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. N e m o h u se zkrátka zbavit d o j m u , že západní k u l t u r u daleko víc, než rakety SS 20, ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s ú p ř í m n ý m zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a že Solženicyn je jen o s o b n ě zatrpklý muž, zmocnila se mne h l u b o k á nostalgie. Což se Evropa o p r a v d u není s c h o p n a poučit ze
2
své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt " o b e c n é h o blaha" sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá j e d i n o u n e d o b r o v o l n o u smrt (nikoli tedy tu, která je v ě d o m o u obětí života za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse? Což newspeak dnešního světa už tak d o k o n a l e potlačil přirozenou lidskou řeč, že si ani tu nejprostší zkušenost n e m o h o u dva lidé navzájem sdělit?
Zajisté je po těchto všech přísných kritikách očekáváno, že řeknu, co je tedy vlastně podle mne s m y s l u p l n o u alternativou pro západoevropského člověka, stojícího tváří v tvář politickým d i l e m a t ů m dnešního světa. Jak snad vyplývá ze všeho, co jsem už řekl, zdá se mi, že všichni - a ť ž i j e me na Západě či na Východě - máme před sebou jeden základní úkol, z něhož by mělo vše ostatní vyrůstat. T í m to úkolem je bděle, rozmyslně, pozorně, ale zároveň s plným sebenasazením čelit na každém k r o k u a všude iracionálnímu samopohybu anonymní, neosobní a nelidské m o c i Ideologií, Systémů, Aparátů, B y r o k racií, U m ě l ý c h jazyků a Politických hesel; bránit se jejímu k o m p l e x n í m u a všestranně zcizujícímu tlaku - ať už má p o d o b u konzumu, reklamy, represe, t e c h n i k y či fráze (této rodné sestry fanatismu a studny totalitního myšlení); čerpat bez o h l e d u na všechen výsměch svá měřítka ze svého přirozeného světa a reklamovat m u jeho upíranou směrodatnost; ctít s p o k o r o u m o u d r ý c h jeho hranice i tajemství, jež je za nimi; přiznat si, že je v řádu bytí něco, co zjevně přesahuje všechny naše kompetence; vztahovat se vždy znovu k t o m u a b s o l u t n í m u horizontu našeho bytí, který - p o k u d jen t r o c h u c h c e m e - tímto svým bytím vždy znovu objevujeme a zakoušíme; vycházet ve svém jednání ze svých osobně zaručovaných, nepředpojatě reflektovaných a i d e o l o g i c k y necenz u r o v a n ý c h zkušeností, měřítek a imperativů; věřit hlasu svého svědomí víc, než všem abstraktním spekulacím, a nekonstruovat si j i n o u o d p o vědnost, než je ta, k níž nás tento hlas volá; nestydět se za to, že jsme s c h o p ni lásky, přátelství, solidarity, s o u c i t u a tolerance, ale naopak vysvobodit tyto základní rozměry svého lidství z jejich vyhnanství do sektoru privátního a p ř i j m o u t je jako jediná pravá východiska k s m y s l u p l n é lidské pospolitosti; řídit se vlastním rozumem a sloužit za všech okolností pravdě j a k o své bytostné zkušeností. Vím, že to všechno zní velmi všeobecně, velmi neurčitě a velmi nereálně, ujištuji však, že tato zdánlivě naivní slova pramení z velmi konkrétní a ne vždy lehké zkušenosti se svě-
tem a že - je-li mi dovoleno se tak vyjádřit - vím, co říkám. Předvojem neosobní moci, vlekoucí svět po své iracionální dráze, lemované devastovanou přírodou a o d p a lovacími rampami, jsou soudobé totalitní systémy. Nelze je ani nevidět, ani omlouvat, ani před nimi ustupovat, ani přijímat jejich způsob hry a tím se jim připodobňovat. Jsem přesvědčen, že nejlépe jim lze čelit tím, že je nepředpojatě studujeme, p o u č u j e me se na nich a o d p o r u j e m e jim svou radikální "jinakostí", jak vzchází z trvalého boje s tím zlem, které ony sice tak názorně ztělesňují, které však přebývá všude a tedy i v každém z nás. Nejnebezpečnější pro toto zlo nejsou rakety, zacílené na ten či onen stát, ale jeho fundamentální negace v samotné struktuře s o u d o b é h o lidství: návrat člověka k sobě samému a ke své odpovědnosti za svět; nové pochopení lidských práv a jejich vytrvalá reklamace; odpor proti každému projevu neosobní a m i m o d o b r o a zlo postavené moci kdekoli a všude, byt by své triky a manipulace zaštftovala jakkoli, třeba i nutností obrany před totalitními systémy. Nejlepším o d p o rem proti totalitě je prostě vypudit ji z vlastní duše, z vlastního prostředí, z vlastní země, vypudit ji ze s o u d o b é h o člověka. Nejlepší pomocí těm, kteří trpí v totalitním státě, je všude na světě č e l i t t o m u zlu, které totalitní systém konstituuje, z kterého čerpá svou sil u, z něhož vyrůstá jako jeho "předvoj". Nebude-li tu nic, čeho by byl předvojem či extrémním výhonkem, ztratí půdu pod nohama. Obnovená lidská o d p o v ě d n o s t je tou nejpřirozenější hrází každé neodpovědnosti; bude-li například opravdu odpovědně - tedy nikoli pouze pod tlakem sobeckého zájmu o zisk šířen duchovní a t e c h n o logický potenciál vyspělého světa, bude tím zabráněno i jeho n e o d p o vědné p r o m ě n ě v ničivé zbraně: rozh o d n ě je m n o h o n á s o b n ě smysluplnější operovat ve sféře příčin, než pouze reagovat na následky: to nejde obvykle už jinak, než prostředky stejného řádu, tedy stejně nemravnými. Jít t o u t o cestou znamená jen dál ve světě šířit zlo neodpovědnosti a produkovat tak přesně ten jed, z něhož je totalitarianismus živ. Jsem příznivcem " a n t i p o l i t i c k é politiky". Totiž politiky nikoli jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetické řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako j e d n o h o ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky j a k o praktikované mravnosti; j a k o služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní. Je to asi z p ů s o b v dnešním světě krajně nepraktický a velmi těžko v každodenním životě aplikovatelný. Přesto nevím o žádné lepší alternativě.
Když jsem byl souzen a potom si odpykával trest, poznal jsem na vlastní kůži význam a blahodárnou sílu mezinárodní solidarity. Nikdy za všechny její projevy nepřestanu být vděčen. Přesto si však nemyslím, že se my, kteří se ve zdejších podmínkách pokoušíme říkat nahlas pravdu, ocitáme v jakési asymetrické situaci a že b y c h o m to měli být jen my, kdo bude trvale žádat a očekávat pomoc, aniž bude schopen směrem, o d k u d tato pomoc přichází, sám také p o m o ci. Jsem přesvědčen, že to, c o se nazývá "disentem" v sovětském bloku, podstupuje určitou specifickou moderní zkušenost, totiž zkušenost života na samé krajní výspě moderní odlidštěné moci. Jako takový má tento "disent" šanci a přímo povinnost t u t o zkušenost reflektovat, svědčit o ní a předávat ji těm, kteří mají t o štěstí, že ji nemusí podstupovat. I my tedy máme možnost p o m o c i u r č i t ý m způsobem těm, kteří pomáhají nám, pomoci jim v našem h l u b o c e společném zájmu, v zájmu člověka. Základní takovou zkušeností je, že to, co jsem nazval " a n t i p o l i t i c k o u politikou", je možné a že to může mít svůj efekt, i když to ze samé své podstaty nemůže s jakýmkoliv efektem předem kalkulovat. Ten efekt má přirozeně docela j i n o u povahu, než to, co se rozumí p o l i t i c k ý m úspěchem na Západě. Je skrytý, nepřímý, d l o u h o d o b ý a těžko měřitelný; m n o h d y působí jen v neviditelné sféře společenského vědomí, svědomí a podvědomí, přičemž může být téměř nezjistitelné, jak se v ní z h o d n o c u j e a d o jaké míry participuje na eventuálním společenském pohybu. Ukazuje se však - a to je myslím, zkušenost zásadní a obecné důležitosti -, že jediný zdánlivě bezmocný člověk, který se odváží nahlas zvolat pravdivé slovo a který celou svou o s o b o u a celým svým životem za ním stojí a je připraven za ně tvrdě zaplatit, má k u p o d i v u větší moc, byt by byl formálně jakkoli bezprávný, než v j i n ý c h p o d m í n k á c h tisíce a n o n y m n í c h voliču. Ukazuje se, že í v dnešním světě a d o k o n c e právě na té jeho výspě, kde fičí nejo^třejší vítr lze postavit osobní zkušenost a přirozený svět proti "nevinné" moci a odhalit její vinu - tak, jak to udělal autor Souostroví Gulag. Ukazuje se, že pravda a mravnost m o h o u zakládat nové v ý c h o d i s k o politiky a m o h o u mít i dnes svou nespornou p o l i t i c k o u sílu: varovný hlas j e d i n é h o statečného vědce, obklíčeného kdesi v provincii a terorizovaného poštvaným okolím, je slyšet přes hranice kontinentů a oslovuje svědomí nejmocnějších t o h o t o světa víc, než jsou celé brigády n á m e z d n ý c h propagandistů s to oslovit samy sebe. Ukazuje se, že tak veskrze osobní kategorie, jako je d o b r o a zlo, mají stále svůj jednoznačný obsah a za jistých okolností
Obdivovatelé hanebností
CTIRAD SMOLÍK
jsou s c h o p n y otřást zdánlivě neotřesitelnou mocí s celou její a r m á d o u vojáků, policistů a byrokratů. Okazuje se, že politika zdaleka nemusí už navždy zůstat záležitostí profesionálů na t e c h n i k u moci a že jeden prostý elektrikář, který má srdce na pravém místě, ctí cosi nad sebou a nebojí se, může ovlivnit dějiny svého národa. Ano, " a n t i p o l i t i c k á politika" je možná. Politika "zdola". Politika člověka, nikoli aparátu. Politika rostoucí ze srdce, nikoli z téze. Není náhodou, že tato nadějeplná zkušenost musí být činěna právě zde, na oné p o c h m u r n é výspě. Za "vlády d n e " je třeba sestoupit až na dno studny, aby člověk spatřil hvězdy. Když psal Jan Patočka o Chartě 77, užil p o j m u "solidarita otřesených". Měl na myslí ty, kteří se odvážili vzepřít neosobní moci a postavit proti ní to jediné, čím disponovali: své vlastní lidství. Netkví perspektiva lepší bud o u c n o s t i t o h o t o světa v jakémsi mezinárodním společenství otřesených, které nedbajíc hranic států, politických systémů a m o c e n s k ý c h bloků, vně vysoké hry tradiční politiky, neaspirujíc na funkce a sekretariáty, pokusí se učinit reálnou p o l i t i c k o u sílu z f e n o m é n u tak dnes t e c h n o l o g y moci vysmívaného, j a k ý m je lidské svědomí?
Rudé právo, 5. července 1983, str. 7 V pondělním Rudém právu jsme informovali o článku moskevských Izvestijí, v němž sovětští vědci vystoupilí proti stati Andreje Sacharova v americkém časopise Foreign Affairs. V ni známý antisovétský štváč, jehož jeho přátelé přikrývají rouškou "disidenta", vyzval vlastně Spojené státy k jaderné válce proti Sovětskému svazu a socialistickému společenství. Sacharov žije v Sovětském svazu, kde se narodil. Svého času se významně podílel na atomovém v ý z k u m u a ví velmi dobře, jakou hrůznou zbraň představuje atomová či vodíková bomba. Nenávidí však všechno sovětské, socialistické. Tato nenávist zcela převládla v jeho chování. T e ď d o š l o k tomu, že žádá zvednout americký jaderný meč proti mírumilovným lidem, mezi nimiž žil a žije. To je o hodně hanebnější tón u Sacharova, ale dal se čekat. Je to výraz jeho zvrácené důslednosti. Na podzim roku 1973, když celému světu bylo jasné, jak krvavě, barbarsky se Pinochetova junta vypořádává s chilskými vlastenci, Sacharov předal v Moskvě b u r ž o a z n í m z p r a v o d a j ů m svůj dopis pro diktátora: v jehozávěru nazval krvavé řádění vojáků " e p o chou o b r o d y a konsolidace v Chile". Samozřejmě, mnohé buržoázni listy se snažily Sacharova omluvit, protože zpráva o jeho dopisu vyvolala pobouření ve světě, nicméně v západoněmeckém Sternu komentátor Haffner napsal po pravdě: "Udělal pro mír méně než nic, jeho (Sacharovovy) agitace se c h á p o u na Západě nejdychtivěji ti, kdo se bouří proti míru a zmírňování napětí." Ale chytali se ií nejen na Západě, nýbrž i u nás, v Československu. Je známé, že na mnoha tiskových konferencích, které Sacharov pořádal ve svém moskevském bytě pro j e m u vhodné buržoázni novináře, vystupoval na obranu tzv. chartistů. A ti mu oplácejí d o b r ý m : chválili ho až do nebes a brali si z něho vzor. Svého času Rudé právo poznamenalo, že v t o m t o nelítostně nenávistném antisovětčíkovi našli svého předáka. T e ď se hrstka tzv. disidentů chtěla představit některým účastníkům Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce v Praze jako "neoficiální mírové hnutí". V čele se Sacharovem? S člověkem, který by neváhal rozpoutat jadernou válku proti zemi, ve které se narodil? Světová veřejnost se už za poslední léta m n o h é m u naučila. Lidé nejrůznějších názorů brzy rozpoznají kamufláž. Možná že v některé hospůdce Sacharovovo vystoupení ve Foreign Affairs "disidenti" obdivují. Ale c o ji-
»Pohovoříme si o tom l í t r a . Dnes nefunguje n é h o j i m o d p o s l o u c h á v a c í zařízeni."
zbývá?
Stanislav Oborský
3
Zajímavosti ze světa Ota Filip
Poznámky z Evropy Čím déle žiji v západní Evropě, tím častěji se přesvědčuji, že bývalé oběti stalinistického teroru a českoslovens k ý c h čistek se dopustily osudové c h y b y : mnozí přežili, vrátili se, ba dokonce byli tak drzí, že po srpnu 1968 utekli na Západ. A kdyby jen utekli a mlčeli! Ale kdepak, mluví, a otevřeně! To mě napadlo, když v západoněmecké televizi promluvil Solženicyn. Pokárání za svá slova slízl v západním N ě m e c k u od bývalého s o u d r u h a z Československa. Když už Solženicyn přežil stalinovskou Sibiř, a když se zachránil na Západ, tak at laskavě drží hubu, že ano soudruzi? *
*
*
Co chtějí naši západoněmečtí "zelení"? To je otázka, na kterou neznám c e l o u odpověď. Vím však, c o nechtějí. Nechtějí americké rakety na území Německé spolkové republiky, nechtějí stavbu dalších atomových elektráren, dálnic, železnic, tepelných elektráren, opovrhují hospodářským rozvojem, nechtějí c o m p u t e r y , t e c h n i k u . Když jsem to všechno vypočítal, napadá mě, že vlastně vím, co asi chtějí: Chtějí 35 hodinový pracovní týden za stejnou mzdu j a k o b y pracovali 40, chtějí čisté vody a křištálový vzduch, ale ze všeho nejvíce se j i m chce sedět ve Spolkovém parlamentu. Původně se "zelení" soudruzi rozhodli, že svá místa v B o n n u po dvou letech uvolní dalším. Moc si totiž zakládali na tak zvaném "rotačním princ i p u " . Ale ejhle, po dvou letech si í "zelení" zvykli na sedm tisíc západon ě m e c k ý c h marek měsíčně "čistých na ruku", na kanceláře v B o n n u , na služební mercedesky, na volné jízd e n k y exkluzivními vlaky, samozřejmě první třídou, a na volné letenky. Takže vlastně t e ď ke všemu tomu, c o nechtějí, chtějí si zachovat i svá privilegia, protože si na ně zvykli. *
*
*
Krize v marxisticky orientovaném vedení svazu z á p a d o n ě m e c k ý c h spisovatelů byla v d u b n u konečně překonána. Předseda Bernt Engelmann, který ze svazu hodlal udělat cosi jako filiálku straně věrných spisovatelů ve v ý c h o d n í m Berlíně, musel odstoupit a přistoupilo se k volbě nového " b o se". Většina navrhovala v ý z n a m n o u z á p a d o n ě m e c k o u básnířku I. Drewit z o w o u . Za D r e w i t z o w o u se na sjezdu bil H e i n r i c h Boll, Günter Siegfried Lenz, ale marně. Pevně organizovaná partajní buňka ve svazu západoněm e c k ý c h spisovatelů podporována,
4
_ ..iČC°T HJf1 iffr K. TRINKEWITZ
jak říkal Lenin, několika užitečnými idioty, prosadila svého kandidáta, věrného skoroposkoka svrženého Bernta Engelmanna. Když byl nový předseda z á p a d o n ě m e c k ý c h spisovatelů zvolen, nastal v redakcích a v tiskových agenturách poprask: Nikdo totiž nevěděl, jak se poněkud k o m p l i kované j m é n o nového předsedy píše a co vlastně dosud napsal. Po několik a h o d i n o v é m úsilí a shánění zjistila z á p a d o n ě m e c k á agentura -dpa-, že nový předseda proslul akorát mizerně sepsaným životopisem Bedřicha Engelse....
Evropa je tak t r o c h u blázinec, kde se snažíme hrát r o z u m n o u hru, ale pořád nám vychází absurdní a nebezpečná fraška. Ale pryč od velké politiky k všedním příběhům! Z a č n u Františkem Maxerou, moravským keramikem, který se usídlil naproti Z n o j m u , ale na rakouské straně. Rakouská vláda dala Františkovi obecní pastoušku, kterou si vlastníma rukama opravil a vybudoval, takže dnes vlastní na evropské poměry exkluzivní "venkovské sídlo". Rakouskému státu však musí pan Maxera platit nájem. Za rok jeden šilink, což je necelý cent. František Maxera by si svůj d u m s výhledem na československou hranici nedokázal adaptovat sám; keramikovi p o m o h l jeho táta z československé Moravy. Když pan Maxera starší d o stane povolení navštívit emigrovaného syna v Rakousku, uloží na nosič zednické náčiní, sedne na kolo a jede na Západ. Ze Znojma, kde pan Maxera starší bydlí, to má k synovi nejprve p o n ě k u d do kopečka, pak až před vrata syna-keramika pořád dolů. Celkem asi 7 kilometrů... Od Františka Maxery, kde jsem si koupil překrásnou k e r a m i c k o u kočku, protože živou
mi manželka nechce povolit (kočky miluji více než psy, poněvadž pes je blbec. Nechá se zneužít i pro policejní službu. Ještě jsem však neslyšel, že by se n ě k o m u podařilo kočku takhle zneužít!), jsem se jel podívat na hraniční p ř e c h o d Rakousko-Bratislava Petržalka. Pršelo, bratislavský hrad byl v mlze. Na rakouské straně hranic stál autobus s polskými turisty. Poláci z Lublina museli jednotlivě vstupovat d o rakouské celnice, rozbalit zavazadla a všechno vyložit na velké stoly. Odbavení třiceti polských turistů trvalo na rakouské straně celé čtyři hodiny! Naštval jsem se, zamával rakouskému celníkovi pod nosem západoněm e c k ý m novinářským průkazem a vybafl jsem: "Proč ty Poláky tady ve s v o b o d n é m Rakousku šikanujete? Copak nevidíte, že si všichni už přišpendlili na kabáty odznaky Solidarity?" " V o n o je to všechno jiný," povzdechl rakouský celník nářečím, které překládám do pražského slangu. "Dejte jim pokoj, chtějí si užít Západu, a vy je takhle vítáte!" "Ale když voni si vozí startovní kapitál do emigrace," zahučel rakouský celník a zatvářil se neš'tastné. "Jakýpak startovní kapitál, a ještě k t o m u z Polska!" "Neměl b y c h vám to říkat, ale když ste vod těch novin, tak vám to naservírujú na rovinu. Voni, totiž Poláci, k nám vozí čistej heroin, import, kterej jde z Asie přes Sovětskej svaz. Kdybysme měli psíka na č u c h á n i heroinu, šlo by odbavování rychleji, ale tak... Na bratislavský straně je šacovali šest hodin skrzeva zakázanejch tiskovin, aby je nevyváželi na Západ. My j d e m po drogách... " Sklapl jsem, jak se říká hubu, na-
sedl d o auta a uháněl o d r a k o u s k o č e s k o s l o v e n s k ý c h hranic d o Vídně. Z a p e k l i t ý p r o b l é m s Poláky má i západní Berlín. T u h l e j i m t a m asi třicet Poláků zahájilo h l a d o v k u . Chtěli, aby j i m senát města západní Berlín i nadále vyplácel s o c i á l n í p o d p o r y , platil byty i stravu. C o p a k o to, každý, kdo v N ě m e c k é s p o l k o v é r e p u b l i c e (i v záp a d n í m Berlíně) požádá o p o l i t i c k ý azyl, d o s t a n e p o d l e z á k o n a f i n a n č n í p o d p o r u , byt i stravu z a d a r m o . Jenže třicet Poláků, kteří utekli z Varšavy, si to v z á p a d n í m Berlíně v y š p e k u l o v a li j i n a k : Pobírali sociální p o d p o r y , b y d l e l i a stravovali se z a d a r m o , ale požádat z á p a d o b e r l í n s k ý městský senát o uznání p o l i t i c k é h o azylu, ne, to se j i m jaksi nechtělo. Na Z á p a d ě p r o s t ě chtějí užívat životní standart, který j i m z a r u č u j í zdejší s o c i á l n í zák o n y (mezi n á m i řečeno, není to žádný med) a práce na č e r n o , ale dvířka zpět d o m ů d o Varšavy si n e h o d l a j í zab o u c h n o u t . B e r l í n s k ý m P o l á k ů m se zalíbilo sedět na d v o u židlích. A l e nic n o v é h o p o d s l u n c e m , z n á m e i v Německé spolkové republice Čechy, kteří si na t a k o v é dosti riskantní a nep o h o d l n é posezení už zvykli.
Následující i n f o r m a c e m á m z důvěr y h o d n ý c h p r a m e n ů , které d o p l n í m jen vlastním k o m e n t á ř e m . Z á p a d o n ě m e c k é úřady soudí, že 70 p r o c e n t čs. o b č a n ů , kteří po roce 1968 u p r c h l i d o N ě m e c k é s p o l k o v é r e p u b l i k y , si vztah k Č e s k o s l o v e n s k u už u r o v n a l o n e b o urovnávají. Na výdaje s p o j e n é s u r o v n á n í m vztahu šetří č e s k o s l o v e n ští e x u l a n t i v N ě m e c k u j a k o na nové auto, a č k o l i v se zdá, že v r o d i n n ý c h r o z p o č t e c h se p o ř á d ještě z a c h o v á v á následující p o ř a d í p ř e d p o k l á d a n ý c h v ý d a j ů : 1) D o v o l e n á ; v létě u moře, v z i m ě v A l p á c h . 2) Rezerva v b a n c e na n á k u p n o v é h o auta. 3) N á k l a d y na u r o v n á n í vztahu. T e p r v e p o t o m následují p l á n o v a n é v ý d a j e na n á k u p a na o b n o v u b y t o v é h o zařízení, n o v ý c h t y p ů t e l e v i z o r ů s v i d e o r e c o r d e r y , výdaje na různé h o b b y a m ó d n í n o v i n ky. Č á s t k y na n á k u p české exilové lit e r a t u r y a n o v i n se v 95% r o d i n n ý c h r o z p o č t ů nevyskytují. Přesné údaje n e m o h u p ř e d l o ž i t , " t r e n d " je však jasný. J s e m pevně p ř e s v ě d č e n o t o m , že k d y b y v p ř í s l u š n ý c h ú ř a d e c h v Česk o s l o v e n s k u , které r o z h o d u j í o vyvaž o v á n í a o u r o v n á v á n í vztahů, převládly n a d i d e o l o g i c k y p ř e p e v n ý m i s o u d r u h y střízliví e k o n o m o v é , p o s t u povala by " n o r m a l i z a c e " č e s k o s l o venského exilu v Německé spolkové r e p u b l i c e svižnějším t e m p e m . T o by však s o u d r u z i v Praze m u s e l i snížit ceny. Prozatím stojí vyvázání či u r o v n á n í v z t a h u asi tolik, j a k o auto s t ř e d n í kategorie. K d y b y se však pražští soudruzi spokojili s cenou srovnatelnou s h o d n o t o u z d e j š í h o b a r e v n é h o tele-
vizoru, s a m o z ř e j m ě stereo a s v i d e o r e c o r d e r e m , u r o v n á v a l o by si v NSR vztah n i k o l i s e d m d e s á t , ale n e j m é n ě 90% československých exulantů. O n ě c h dvacet p r o c e n t , kteří ještě váhají, si vztah n e u r o v n á v á n i k o l i v z v l a s t e n e c k ý c h , z p o l i t i c k ý c h či z jin ý c h m r a v n í c h p o h n u t e k , n ý b r ž jen z typicky české hamižnosti. Dovolená v e x o t i c k é zemi, nový t y p m e r c e d e s k y , šestiválec p o r s c h e a n e b o golf G T I je pro ně p r o z a t í m ještě lepší investicí, než cár papíru z Prahy. M o h u si tedy p o v z d e c h n o u t : Z a p l a ť Pán B ů h za to, že n ě k o l i k o m e z e n ý c h s o u d r u h ů v Praze vidí u r o v n á v á n í vztahů p o ř á d ještě j a k o o t á z k u polit i c k é h o boje. K d y b y však kšeft vzali do ruky jistě ne h l o u p í pražští e k o n o mové, přestal by čs. p o l i t i c k ý exil v N ě m e c k é s p o l k o v é r e p u b l i c e - a asi i ve Š v ý c a r s k u a v R a k o u s k u - velmi brzy existovat. T í m c h c i říci, že většina čs. u p r c h l í k ů v N ě m e c k é s p o l k o v é republice chápe urovnávání vztahů k t o t a l i t n í m u státu, o d k u d u p r c h l i (prý) z p o l i t i c k ý c h d ů v o d ů , j a k o ry.ze e k o n o m i c k ý p r o b l é m . R o z h o d u j e - l i se v r o d i n ě o otázce - u r o v n a t si n e b o neu r o v n a t ? - z k o u m á se n e j p r v e bankovní k o n t o , plánují se p ř e d p o k l á d a né p ř í j m y a vydání, a když t o p o d čarou vyjde, tak se vztah urovná. Z n á m v M n i c h o v ě tři č e s k é r o d i n y , které si zřídily zvláštní k o n t o , na které p o u k a zují k a ž d o u " v o l n o u " m a r k u . J e d n a z těch r o d i n si na vyvázání a na u r o v n á ní už našetřila, zbývající dvě b u d o u muset ještě půl r o k u p o č k a t , p r o t o ž e je to b u d e " k o š t o v a t " o n ě c o více. Manželé byli t o t i ž v Č e s k o s l o v e n s k u pro " z l o č i n i l e g á l n í h o o p u š t ě n í rep u b l i k y " o d s o u z e n i na tři r o k y d o vězení. A to nejlepší n a k o n e c : Má-li český exulant v Německu šikovného finanč n í h o p o r a d c e , tak může částku, kterou v e c p e s o u d r u h ů m d o c h ř t á n u , odepsat z daní. V k a t e g o r i i " s v o b o d n ý c h p o v o l á n í " j a k o výdaj na r e k l a m u a reprezentaci, z a m ě s t n a n c i j a k o mim o ř á d n é v y d á n í na " u p e v n ě n í existence".
Toronto PRAŽSKÉ UZENÁŘSTVÍ 638 Queen St. West, TORONTO, ONT. M6J 1E4 Tel.: 364-1787
CHCETE SI KOUPIT POZEMEK NEBO DOM V KRÁSNÉM ONTARIU? Prodá V á m jej
DIMITR NENKOV P.E. OLSEN REALTY 1770 King St. East Kitchener, Ontario Tel.: (519) 579-3570 Res.: (519) 893-7192
•
Cena Egona Hostovského C e n a E g o n a H o s t o v s k é h o p r o rok 1983 za nejlepší práci v literatuře, napsané českým nebo slovenským spisovatelem, který n e m ů ž e p u b l i k o vat v Č e s k o s l o v e n s k u , byla u d ě l e n a J a n u T r e f u l k o v i za j e h o n o v e l u Velká stavba. C e n a je u d ě l o v á n a p o d z á š t i t o u C e n t r a p r o ruská a v ý c h o d o e v r o p s k á s t u d i a t o r o n t s k é univerzity p o r o t o u , která se skládá z J i ř í h o K o v t u n a (knih o v n a U.S. K o n g r e s u ) , A. J. L i e h m a (univerzita Paris VII), J o s e f a Škvor e c k é h o a G l e b a 2 e k u l i n a (univerzita Toronto).
PAMATUJTE NA ZADNÍ KOLEČKA! K U P T E SI P O Z E M E K N E B O NEMOVITOST V KANADĚ) Postaráme se i o jeho spravování.
FRANTIŠEK HEROLD 21 CENTURY, Foreit Heights Realty, Lid. 421 Greenbrook Drive, Kltchener, Ontario N2M 4K1 Tel.: Bus. (519) 744-7304 nebo 578-8810 nebo 746-1020 Res. (519) 885-1374
Pavel P e c h á č e k
Kdo je Matka Tereza ň í m s k o - k a t o l i c k á řeholnice, Matka Tereza z Kalkaty, je známa i široké světové veřejnosti jako nositelka Nobelovy ceny míru za rok 1979. Tato 73 letá jeptiška je vzorem nejobětavější práce mezi trpícími a takřka celý život věnovala činností mezi nejnuznějšími z c h u d ý c h . Matka Tereza je albánského původu, v osmnácti letech se stala jeptiškou, a později na 20 let učitelkou klášterní školy v Kalkatě v Indii. Poté se začala výhradně starat o chudé. V roce 1947 otevřela svou první školu ve čtvrti kalkatské c h u d i n y s p o u h ý m i čtyřiceti centy v kapse. O tři roky později založila řeholní řád, který nazvala "Misionáři d o b r o č i n n o s t i " . Za dalších 27 let už měl její řád 81 škol, přes 300 lékařských středisek, a 55 p o m o c n ý c h center a misií ve více než padesáti ind i c k ý c h městech. Misie Matky Terezy jsou také ve Srí Laňce, Austrálii, na Nové Guineji, v Itálii, Irsku, Anglii, na Středním Východě, v Africe, v Latinské Americe, a dva konventy už Matka Tereza otevřela také ve S p o j e n ý c h státech. Její převážně mladé spolupracovnice, které p o d o b n ě jako Matka Tereza zasvětily svůj život intenzivní^siužbě B o h u a bližním, mají vděk tisíců c h u d ý c h , m a l o m o c n ý c h , slepců a hladových, kteří se denně shromažďují před centrem Matky Terezy v jižní Kalkatě, aby dostali zadarmo najíst a veškerou n u t n o u pomoc. Už přes tří desetiletí dostávají chudí z kalkatských slamů lékařskou péči, vzdělání, talíř ovesné kaše, skývu chleba anebo alespoň důstojné místo k umírání. Jedním z prvních projektů Matky Terezy byl d u m pro umírající opuštěné ubožáky. Každý den přicházely sestry Matky Terezy do d o m u umírajících pokusit se přeměnit bezmezné zoufalství v úsměv. Vidím Boha v každé lidské bytosti, říká Matka Tereza. Jindy, když čistila otevřené rány mal o m o c n é h o člověka, Matka Tereza poznamenala, že má v té chvíli pocit, jako k d y b y ošetřovala Pána Boha. Když jí oznámili, že jí byla udělena Nobelova cena míru, prostě odvětila, že svět si uvědomil existenci c h u d o by. 180 tisíc dolarů, které dostala s N o b e l o v o u cenou, utratila Matka Tereza za stavby n o v ý c h d o m ů pro lidi bez přístřeší. Lidé nazývají Matku Terezu "svatou ze stok ulice a místní zázračnou dělnicí". Výbor norského parlamentu, který uděluje Nobelovy ceny míru, prohlásil, že základem činnosti Matky Terezy je respekt k individuální lidské bytosti, k její důstojnosti a vrozené ceně. "Nejosamělejší, n e j n u z n ě j š í a umírající dostávají z r u k o u Matky Terezy slitování bez povýšenosti a blahosklonnosti, slito-
6
vání, založené na úctě k člověku," dodal Výbor ve svém prohlášení. Matka Tereza chtěla být jeptiškou už od svých dvanácti let. Jediná věc, která ji podle vlastních slov zpočátku zdržovala, byl šťastný život v její rodině. Po třech desetiletích činnosti jsou v jejím řeholním řádu skoro dva tisíce sester a bratří, a 120 tisíc spolupracovníků ve 25-ti zemích. Patrně žádný řeholní řád neroste v současné době tak rychle, jako "Misionáři d o b r o č i n nosti" Matky Terezy. Jeptišky t o h o t o řádu vstávají denně ve 4 hodiny 40 minut ráno a pracují do devíti hodin večer s j e d i n o u t ř i c e t i m i n u t o v o u pauzou. Přes tuto tvrdou práci - nebo snad právě pro ni - nemá řád nedostatek mladého dorostu. Matka Tereza říká, že pro ni je každý člověk individualitou. Ve chvíli, kdy se mu věnuje, mu dává celé své srdce. Matka Tereza popírá, že by byla sociální pracovnicí. Zdůrazňuje, že musíme milovat jeden druhého, že tento vztah musí pravdivě člověku říkat, že není zbytečný, že je potřebný. Sestry, vstupující d o řádu, mají tři druhy řeholních slibů předtím, než vysloví závěrečný slib, kterým je "rozdávat své srdce". A č k o l i se o Indii stále hovoří jako o přelidněné zemi, Matka Tereza nek o m p r o m i s n ě o d p o r u j e u m ě l ý m potratům a kontrole porodnosti. V indickém Madrasu odsoudila letos v březnu umělé přerušování těhotenství jako největšího ničitele klidu a míru na světě. Nikdo nemá podle jejích slov právo ničit něco, co bylo předurčeno V š e m o h o u c í m . Nic není podle ní krutějšího než matka, ničící život vlastního dítěte u m ě l ý m přerušením svého těhotenství... Matka Tereza položila v této souvislosti otázku, jak se chceme starat o opuštěné, trpící a zanedbané, když nejsme připraveni postarat se ani o vlastní děti. Matka Tereza, která v březnu dostala v Madrasu čestný doktorát práv na tamní univerzitě, vyzvala občany, aby všechny nechtěné děti dali do péče jí a jejím spolupracovnicím. Podle jejích slov bojuje její organizace proti aborcím adopcemi; tedy přijetím cizích n e c h t ě n ý c h dětí za vlastní... Na její projev odpověděl indický ministr K. V. Reddy, a označil Matku Terezu za světelný maják, strážný oheň, šířící paprsky naděje, radosti a útěchy ve světě, plném s m u t k u a bolesti. Spisovatel Malcolm M u g g e r i d g e o Matce Tereze napsal, že to je velmi vyrovnaná, realisticky myslící žena, která by bez zvláštního půvabu, jenž ji obklopuje, byla spíše tvrdou osobou. M u g g e r i d g e tvrdí, že nikdy nepoznal méně sentimentální, rozvážnější a vyrovnanější osobu, která stoji oběma nohama pevně na zemi. A m e -
rický týdeník Time označil Matku Terezu za "žijící svatou". Matka Tereza sama vypráví prostě o tom, že v řeholním řádu žijí přátelským, s p o l e č n ý m způsobem života. C h u d o b a je pro ně nutností. Aby porozuměli c h u d ý m , musí být sami chudí. Tento život v modlitbě, obětech a naprosté odevzdanosti B o h u a s v ý m c h u d ý m klade podle Matky Terezy o h r o m n é požadavky na mládež. A mladí si to sami přejí. Nejen všechny peníze za svou Nobelovu cenu, ale i peníze za svou mírovou cenu z roku 1971 a částku, utrženou za luxusní automobil, který jí daroval papež Pavel Šestý, věnovala p o t ř e b n ý m lidem. Za už zmíněnou mírovou cenu například postavila Město míru pro malomocné, protože jen v Indii se její řád stará skoro o 46 tisíc m a l o m o c n ý c h . Za postavení tohoto města pak indická vláda poskytla řeholním sestrám řádu Matky Terezy půdu v m n o h a oblastech, aby tam m o h l y vybudovat pro m a l o m o c n é rehabilitační centra. M a l o m o c n í - říká Matka Tereza - jsou lidé, kterým se kdekdo vyhýbá a kteří jsou nejméně c h t ě n o u složkou společnosti. Díky B o h u se však nyní s novými způsoby rehabilitace stávají stále normálnějšími lidmi, více chtěnými a milovanými, protože žijí mezi svými vlastními. A s nimi žijí řeholní sestry a bratři řádu " M i s i o n á ř ů d o b r o č i n n o s t i " . V Austrálii se zase jejich řád stará o alkoholiky, na Středním V ý c h o d ě pracuje mezi c h u d ý m i Araby, a v Jemenu byl pro svou činnost uvítán i přesto, že tam po 800 let nežil žádný katolík, žádný křesťan. Ve státě Tamilnadu v jižní Indii otevřela Matka Tereza v březnu první tamní ženskou univerzitu. Ministr Ramašandrán při této příležitosti řekl, že MatkaTereza jeztělesněním všeho, co je d o b r é h o v ženě. Na zmíněné univerzitě se bude m i m o jiné konat výzkum o způsobech, jakými lze v indické společnosti zajistit rovnoprávnost, přesněji řečeno, jak změnit totální podřízenost žen mužům. Matka Tereza při této příležitosti znovu zdůraznila, že žena dává život rodině, že veškerá práce, konaná s láskou, je prací pro mír, a že žádné dítě by nemělo zemřít z hladu nebo z bolesti a zármutku. Všichni spolupracovníci Matky Terezy ve světě musí vzhledem k svým b u d o u c í m n u t n ý m obětem nejprve sami přijít na nejnuznější místa poznat život c h u d ý c h , a pak teprve odejít na své vlastní působiště. V řádu je i jiná skupina skutečně trpících s p o l u pracovníků. Takový muž či žena takzvaně adoptuje nějakého bližního, a této osobě p o t o m obětuje všechno své utrpení, všechny své m o d l i t b y a bolesti. A zmíněný bližní pak zase obětuje vše, co má, všechnu svou práci a modlitby, o n o m u trpícímu. Tak se stávají d r u h ý m "já" jeden d r u hému. A pak má řád třetí složku spolupracovníků, kontemplativní, rozjímavou, meditatívni. £>
Československo Kanadský udavač, rodák z Humenného Časopis Západ uvádí korespondenci mezi Michaelem Lucasem, předsedou kanadské rady Kanadskosovětské asociace (Canada-USSR Association Inc., Canadian Council) a Jiřím Syslem, vedoucím oddělení č. 5 Čedoku v Praze (zámořské odděleni'). Korespondence je v podstatě udání na bývalou zaměstnankyni Sporturistu v Praze Natašu Bayerovou, které se spolu s manželem podařilo zavčas odejít z Československa, dodejme, že se značnou dávkou štěstí. Přinášíme český překlad anglické korespondence.
17. ledna 1983 Vážený pane Sysle, jménem kanadské rady Kanadskosovětské asociace Vám zasílám srdečné pozdravy a přání všeho nejlepšího do Nového roku. Nechť je v míru a porozumění mezi všemi národy světa. Je mým nepříjemným úkolem Vám poslat tento dopis, který se týká nešťastné události, která se přihodila v Praze synovi jednoho z našich aktivních členů Kanadsko-sovětské asociace. Chtěl bych říci, že otec je veterán španělské občanské války, člověk progresivní a obránce socialismu. V červnu 1982 skupina studentů z USA navštívila ČSSR jako součást zájezdu ISE M25. Součást této skupiny byl Ronnie Evanoff, syn otce, o kterém jsem se výše zmínil. 29. června skupina byla několik dní v Praze, kde byli doprovázeni průvodkyní Čedoku jménem Anastasia.
Matka Tereza je přesvědčena, že žena může dát světu nejméně tolik, co muž. Není však pro svěcení žen na kněze. Ženy m o h o u být podle ní rovnocenné m u ž ů m mozkem, muž však ženě nemůže být rovnocenný v lásce a citu. A tak je úlohou ženy v dnešním světě šířit lásku a soucit nejdříve ve svém domově a potom v celém světě. Jako od věřících osob - říká Matka Tereza - se od nás očekává, že budeme d r u h ý m i Mariemi, d r u h ý m i služebnicemi Páně. Pro ni s a m o t n o u je službou Ježíši Kristu služba c h u d ý m , je vším, čeho si žádá. Na závěr pořadu citujeme tato slova Matky Terezy: " C h u d í lidé jsou skvostní lidé. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsme sebrali na ulici j e d n u ženu v nejhorším stavu. Poté, co jsem pro ni udělala c o bylo v m ý c h silách a uložila jsem ji do postele, vzala mě žena za ruku. Na tváři měla ten nejkrásnější úsměv; řekla mi: děkuji ti - a zemřela." n
Po návratu Ronnie Evanoff sdělil, že průvodkyně využila každé příležitosti k tomu, aby vrhla velmi špatné světlo na vládu, komunistickou stranu a na celý aspekt socialismu v ČSSR. Její protisovětské a protičeskoslovenské poznámky byly takové, že nesmírně uškodila věci míru a porozuměni. Toto bohužel nebylo řečeno jen panem Evanoffem, ale také ostatními studenty, kteří byli na zájezdě. Pan Evanoff důrazně protestoval u naši asociace a požádal, zda by tato věc nemohla být předána Vašemu odděleni. Byl byste tak laskav a podíval se na tuto záležitost a vyvodil patřičné závěry, takže budoucí skupiny nebudou vystaveny tomuto druhu protisocialistického a protivládniho pomlouvání. Omluvte mě, že jsem tak troufalý, že Vám posílám tento oficiální dopis, je ale lepši se zabývat žádosti lidí, kteří maji opravdové pochopeni pro mír a porozumění mezi národy. Máme zde dosti protisocialistické propagandy od západního tisku, než abychom to museli slyšet od osoby, která žije v socialismu, je placena Čedokem, ale tráví čas ovlivňováním cizinců proti zemi socialismu jako je ČSSR. S upřímnými pozdravy jménem kanadské rady Michael Lucas Prezident Kopie: Velvyslanectví
ČSSR v Ottawě
Praha, 15. února 1983 Vážený pane Lucasi, chtěl bych Vám velice poděkovat za Váš dopis ze 17. ledna 1983 a současně se omluvit za poněkud o p o ž d ě n o u odpověď, neboť to trvalo určitou d o bu, než mohla být shromážděna evidence týkající se této nepříjemné události zmíněné ve Vašem dopise. Výsledkem našeho vyšetřování ie zjištění, že Čedok nezaměstnává průvodkyni j m é n e m Anastasia, ani Čedok neměl skupinu ISE M25 zájezdu v červnu 1982. A b y c h o m mohli zjistit všechny okolnosti, které by nás přivedly ke správným závěrům, chtěli b y c h o m Vás požádat o více detailních informací týkajících se výše zmíněného zájezdu, t.j. který cestovní agent organizoval zájezd pro pana Evanoffa na Vašem konci a také kdo byl partnerem na našem konci, protože máme dojem, že se Čedok této akce nezúčastnil. Po obdržení Vaší informace budeme schopni učinit příslušné závěry.
Dávaje Vám tuto informaci, očekáváme Vaši brzkou odpověď. Se srdečným pozdravem Jiří Sysel, vedoucí oddělení 5
28. února 1983 Vážený pane Sysle, rád bych Vám poděkoval za Vaši odpověď, která přišla velmi rychle jako odpověď na můj dotaz. Vaše odpověď' byla velmi jasná, za což Vám musí být pogratulováno. Šel jsem ke zdroji informace a rodina Evanoffů mí dala následující informaci. 1. Zájezd byl ogranizován International Student Exchange Europa House, 802 West Oregon St., Urbana, Illinois 61801, USA. 2. Přiložen je původní program, kde je potvrzeno, že skupina byla v Praze 29. června. 3. Jméno čs. průvodkyně bylo NATASHA, nikoliv Anastasia. 4. Přiložen je také 1983 katalog "Welcome to Club Europa", který také uvádí cestovní návštěvu do ČSSR. Doufám, že toto pomůže, protože jinak nemohu dodat další informaci, s výjimkou, že rodiče jsou rozčíleni, ale vděčni za Vaši odpověď. Věřím, že příště až budu v Praze budeme mít možnost se vzájemně poznat, jelikož jsem se narodil na východním Slovensku, blízko Humenného. Cest Práci! Michael Lucas, Prezident Praha, 11. března 1983 Vážený pane Lucasi, na základě Vaší informace, kterou jste nám dal ve Vašem dopise z 28. února 1983 jsme byli schopni zjistit, že cestovní agentura, která organizovala zájezd ISE M25 v Československu v červnu minulého roku, byla agentura nazvaná Sporturist. Proto předáváme všechnu korespondenci paní Vlastě Křížové, zástupci vedoucího Sporturistu, k dalšímu vyšetřování a věříme, že od nynějška ona bude v kontaktu s Vámi, pokud se jedná o Vaši stížnost. S mnoha pozdravy Jiří Sysel vedoucí oddělení 5
Pozn. red.: K případu se vrátíme, zejména ohlasem v Kanadě.
•
7
í
Nathalie Malinová
Země mlékem a strdím... " A ť žijou bolševici," povzdechla si kamarádka, když zabouchla dveře za svou návštěvou z Československa. Přijeli na devizový příslib. Čekala dva, přijelo jich šest. Ty ostatní čtyři ani neznala, ale když už přijeli... c h u d á č kové Češi, nemají na hotel, u nás se teda vyspí. Teda vyspí... samozřejmě taky najedí a hlavně napijí. Whisky tekla proudem, o pivo nestáli. Nepohrdli však f r a n c o u z s k ý m červeným ani r ý n s k ý m bílým, které jim kamarádka, hrdá na své kuchařské umění, servírovala k obědu. K obědům... i k večeřím. "Byli neustále pod parou, i holky. Připadali mi někdy jako utržení ze řetězu," říkala. "Lítali po o b c h o d n í c h d o m e c h , rvali si věci z rukou, pokřikovali na sebe, porovnávali ceny — a taky samozřejmě nakupovali a nakupovali. J e d n o u jsem vzala Květu a Danu s sebou d o samoobsluhy. Ptala jsem se jich, na co by měly c h u ť — a pak už mi samy házely do vozejku, co jim přišlo pod ruku. Víš, jak jsou drahý čerstvý j a h o d y v prosinci — nebo langusty? A chřest a růžověj losos... Všechno musely mít!" "Přivezli bedničku exportního plzeňskýho a klukovi knížku za osm k o r u n , " pokračovala, "ale odjížděli pěkné napakovaný. Samozřejmé, že ne jedině za ty jejích příslibový prachy, měli ještě s p o u s t u černejch peněz — holky je měly schovaný v menstruačních vložkách, například. Muselo je to stát desetitisíce — ale asi se jim to vyplatilo. Napřed jsem je omlouvala, pochopitelně to d o m a nevidí a taky si chtějí užít, ale pak ... A ty jejích názory! Dovedeš si představit, že se zastávali Rusáků za to sestřelený letadlo? Prej to byla americká provokace! Prej tam vůbec žádný pasažéři nebyli! To, co vylovili Japonci, prý byly atrapy! A lidi, co jsme je viděli brečet v televizi, byli najatí herci... a vůbec Rusové prý už si nedají kadit na hlavu, ano, řekli k a d i t , o d k d y se už v Československu neříká srát ? Takže ať jim p á m b u zachová Husáka, vždyť si to zaslouží a my taky. Aspoň nám sem nepolezou. Dřív je pouštěli tak j e d n o u za dva roky, t e ď prý už ne víc než j e d n o u za pět let. Díkybohu. A to jsem s Květou chodila do školy. Taková to byla príma holka. Co se to tam s nimi stalo," lkala kamarádka. No ano, co se to tam s nimi stalo, to se taky sama poptávám už dost dlouho. Jiná kamarádka mi psala z Británie: "...a ona teda odjela do těch lázní, a protože je to blízko D., co bydlí můj švagr, poslala jsem jim tedy troje džíny a poprosila, zda by dojeli k n a š i m a přivezli mi pár knížek, ona že mi je do-
8
veze. K našim je to jen pětadvacet kilometrů a on má auťák. Jenže místo toho mi přišel od švagra akorát krátký dopis (za džíny sotva poděkoval) — a žádal mě, abych jim poslala ještě pět kilo modrozelené metalýzy na auťák, hned zas jak někdo pojede d o Česka..." No, já taky dostávám takové d o p i sy, pošli, přivez, zařiď. Hlavně tedy ale nakup. My ti to nějak... Samozřejmě že mezi přáteli a rod i n n ý m i příslušníky je normální dávat si dárky. Stará známá pravda je, že člověk má m n o h d y větší radost když dárek dává než když ho sám dostane. Ale... Pro legraci jen tak seznam požadavků z posledních let (často i s výstřižkem z katalogů): radiokazetofon, desky, pneumatiky michelin, padesát cibulí tulipánů, okurky hadovky, rajčata sazenice (hybridy), sazenice jahod, štěně čistokrevného c h o w c h o w (s návodem, jak ho přepravit přes hranice a nechat ho očkovat proti všemu a hlavně tu injekci kvůli předpisům na čs. hranicím, jinak budete čekat kolik hodin, než přijede veterinář a t o m u se taky musí platit cesta a čas), reprobedny, kazety, ale jedině c h r o m o , radio-budíka, ale jedině na baterky (vypínají proud...), kozačky kožené, ale ne semišové a barva nejlépe stříbrošedá nebo vínové červená, kulaté jehlice na pletení, lepicí páska, sprej na uvolňování šroubů, televizní hry, lyžařské hole, manšestráky, kostkované vlněné košile, f o t o tapety... Ale především: džíny, džíny, džíny, kilometry džínů — Nestačí? Tak ještě jedna lahůdka. Dopis z okresního města od manželky hodné vzdáleného bratrance. Viděla jsem ji naposledy, když mi bylo asi šest. Bůhví, kde sehnala m o u adresu, jenže jak je vidět, u r p u t n ý m t r é n i n k e m seženou všechno. "...nezlob se, že tě obtěžujeme, ale naše Janička čeká maličký a tak budeme potřebovat kočárek. To víš, je to naše první vnouče a i když tady kočárky taky jsou, ale ne takové, co se líbí, rozumíš, takže Karel prohlásil, že s nějakým o b y č e j n ý m kočárem jezdit nebude! A Janičce se líbí manšestrový červený nebo béžový. Prosím tě, pořádné ho zabal, aby se cestou nějak neodřel nebo nepoškodil, to už by z něho nebyla taková radost, však mi rozumíš, jde nám o perfektní kvalitu. Vím z katalogů, že u vás takové mají. Musíš to ale poslat honem, totiž do půl roku o d svatby to je jako svatební dar a nemusí se z t o h o platit clo..."
CTIRAD SMOLlK
Konzumní společnost. Člověk je, jak známo, i n d i v i d u u m a nikoliv robot. Chce se lišit, ale především chce mít víc a něco j i n é h o než ten druhý a s tím žádný systém na světě nehne. Vyjímám pár idealistů, obětavců a pomatenců — ale v podstatě v lidské smečce půjde vždy o to, k d o z koho. A když už v té prvobytně pospolné společnosti měl někdo větší kyj, ten d r u h ý zase koukal, aby ho měl třeba z tvrdšího dřeva. A ten další si ho zas ozdobil pazourky. Idealismus v normálních systémech vždy zajde na úbytě. Tam, kde se udržuje mocí a silou, vyvine se ve z h o u b n ě bující absurditu. *
*
*
Chodily jsme se sestrou po Praze. Potřebovala kabát. V o b c h o d e c h líné a n e o c h o t n é prodavačky, které si vás b u ď vůbec nevšimnou, ač stojíte u jejich pultu v prázdném o b c h o d ě — nebo vám ani nechtějí ukázat "támhleten svetr v levé třetí přihrádce odshora", který podle nich stejně není vaše velikost, ač je to tam jasně načmárané nějakou upatlanou propisovačkou. Anebo na poště, kde chci něco tak triviálního, jako proměnit pětistovku (v normálním krámě jsem se ani nepokoušela, aby mě třeba za tu drzost někde nepraštili). Všechny přepážky s d l o u h ý m i f r o n tami. Je deset dopoledne a čekající rozhodně nejsou d ů c h o d c i . Krátím si n u d u uvažováním, na kolika dveřích r ů z n ý c h "služeb" se teď houpá cedulka "Jsem na poště". Číst umím, zařadila jsem se správně, ale kousek přede m n o u se najednou o k é n k o zavírá. Zařazuji se tedy na konec další fronty. Přede m n o u pán s balíkem stovek. Úřednice je přepočítává s kul o m e t n o u — no dobře, řemeslnou zručností. Strkám jí svoji pětistovku.
Prosila bych rozměnit. Jen na stovky. To nemužu. Nemám stovky. Další. Ale... Přepážka číslo tři. Tam jsem byla, ale zrovna zavřeli... Tak vám ještě otevřou. Já nemám. Další. Panebože, přede m n o u jich prolistovala aspoň padesát, ale řekla, že nedá, tak nedá. Takže přepážka číslo tři. Paní s velikým d r d o l e m s očima upřenýma do knížky, která vypadá daleko více na detektivku než na pravidla poštovní přepravy, si mě p o c h o pitelně nevšímá. Neodvažuji se ji hned rušit, ale ty stovky opravdu potřebuju a je mi už taky trapně z t o h o ztraceného času. Prosím vás, byla byste tak laskavá... Podívá se na mé strašně vztekle. Neumíte číst nebo co? Tady je jasně cedule, že je zavřeno. A kromě toho, to nevíte, že je neslušný mluvit na někoho, kdo zrovna pracuje? (No to teda nevím, ale dobře.) To jsem nevěděla, že pracujete (dávám t o m u nechtíc korunu)... totiž promiňte, blekotám zmateně, i tu ceduli vidím, ale vaše kolegyně mě sem poslala, že vy... Já vám žádný pětistovky měnit nebudu, já tady mám zavřeno a už mi dejte pokoj! No tak se nezlobte, říkám a hlas se mi třese jako v pubertě, když jsem vešla bez zaklepání do sborovny a byla za to náležitě seřvána.
Jdeme se sestrou na notářství. Banální záležitost, ale čeká se hodiny. Sestra má — delikátně řečeno — d i a r rheu. Nervy nebo co, ale v každém případě je to značně konkrétní. Ovšem na notářství je to b u ď dneska, nebo zas až bůhví kdy. Já jí tedy stojím, respektive sedím frontu a sestra nervózně hledá dvě nuly. Konečně je najde. Ale ukáže se, že dvě nuly jsou zamčené. Sestra s panikou v očích. L o m c u j e m e klikou. Klepu na nejbližší kancelář. Jestli mají klíč. Nemají, nejsou uklízečky. A kam teda chodí, když — Mají vlastní. A co lidi, co sem přijdou? Žadatelé? Pokrčení ramen, útrpné úsměvy. Už toho mám dost. Sestra ale skutečně musí. Dejte mi klíč — a když vidím odmítavé pohledy, zesiluji nátlak — nebo vám to tady sestra po —... Klíč tedy dostávám, sestra se svíjí, potí, slov dále netřeba. To vše před zraky několika desítek se zájmem vše pozorujících, protože čekáním znuděných, žadatelů. Bavila jsem se s jedním známým, odešel začátkem šedesátých let. Před
čtvrt stoletím. Mezitím kariéra, bungalow, auta a tak. Upravil se. Byl tam. Asi dvakrát nebo třikrát. Alcron, Intercontinental. PovídaL já nevím, co tak ty lidi pořád maj. Že doma nic a tak ať se tam každej zajede podívat. Jídlo a všecko je. No jasně. V A l c r o n u záchody před hosty nezamykají...
•
Kdy jste se naposled setkali s protekcí? Květy č. 48/1983, str. 10 Marie POKORNÁ, úřednice, Praha: Včera v o b c h o d ě a dost mě to rozčililo. O co šlo? O knihu, která zrovna vyšla.
Josef H., Brno: Předevčírem. A nesetkal jsem se s ní, d o k o n c e jsem ji sám vyhledal! Musel jsem! Má obvodní zubařka mi zaplombovala zub tak šikovně, že mi "připlombovala" i kus dásně. Tkáň hnisala, ale já nevěděl oč jde, j e n o m mě to hrozně bolelo. Protože mi už předtím tentýž zub plombovala dvakrát a nikdy plomba nevydržela déle než měsíc dva, šel jsem na d o p o r u č e ní kolegy k jeho kamarádovi zubnímu lékaři. Ten teprve odhalil, co se stalo, a teď mi kromě zubu léčí i zanícenou dáseň. Zařekl jsem se, že po této zkušenosti už j i n a k než "ze z n á m o s t i " k zubaři nepujdu. Proč jsem si nestěžoval? A k č e m u by to bylo? K obvodní zubařce chodí i můj syn, povinně, se školou. Nechci, aby kvůli mě zbytečně trpěl.
Jiři VÁLEK, zaměstnanec ČSD, Plzeň: Setkávám se s ní velmi často: můj kamarád staví rodinný domek, a nebýt protekce, polovinu materiálu by nesehnal, nebo by na něj čekal celou věčnost.
Helga BENEŠOVÁ, vedoucí odd. výboru lidové kontroly Středočeského KNV: U nás si lidé stěžují na protekci velmi zřídka, skoro vůbec ne. Ani nepamatuji, kdy jsme naposled nějakou takovou stížnost měli. D o k o n c e ani a n o n y m y nechodí. Na jedné straně je to logické: ten kdo protekci potřebuje, si stěžovat nebude, a ten, kdo ji poskytuje, taky ne. r-i
Antonín Bartůněk Colour TV Hi-Fi Sales, Service 144 Kennedy Rd. S. Brampton, Ont. L6W 3G4 (416) 453-8817
0
HITACHI
JVC Prodej U
W
W
Sales
Audio — Video — Service 9
Interview
Kdo chce na Západ, musí letět na východ Dramatické příhody cyklisty — vzduchoplavce Roberta Hutyry, jak je vyprávěl Václavu Táborskému Narodil jsem se před 40 lety v L ú č kách v okrese Spišská Nová Ves. K závodění jsem se dostal tak, že jsem jezdil na kole do školy; jedna cesta byla 10 km. Když jsem začal studovat p r ů m y s l o v k u , bylo to horší. Do Prešova to bylo 49 km tam, 49 zpátky. Jezdil jsem to od svých 17 let pětkrát týdně, 10 měsíců v roce, i v zimě, jen v prosinci jsem nejezdil. To byl d o b r ý trénink: jen přes kopec Branisko bylo 250 metrů stoupání na vzdálenosti 4 kilometrů. První závod jsem jel u nás, ve Spišské Nové Vsi, to mi bylo akorát šestnáct. Jak jsem jel do školy, připojil ¡sem se k cyklistům ze Vsi, kteří zrovna na silnici trénovali. Oni mé vlastně na ty závody pozvali. Bylo to na 30 kilometrů. Půjčil jsem si v neděli od nich kolo — a dojel jsem jako d r u h ý . Pak už jsem d l o u h ý čas jenom vyhrával. Na Slovensku jsem neměl ještě závodnickou licenci, tak mi jeden kolega z t o h o cyklistického k l u b u tu legitku půjčoval — a já jsem s j e h o jménem vyhrával. Licenci jsem dostal asi až za dva měsíce. To jsem si taky koupil své vlastní závodní kolo. Půjčil jsem si peníze od babičky, která měla našetřeno na penzi. Stálo to 1.800 Kčs, to byl později můj dvouměsíční plat. Moc peněz jsme neměli, táta byl souk r o m ý rolník. Za rok jsem vyhrál mistrovství republiky v terénní cyklistice, jelo se t o v Mladé Boleslavi. Vyhrál jsem to dva roky po sobě, a to jsem jel v teniskách. V silniční cyklistice jsem byl dva roky po sobě d r u h ý a třetí. T o už jsem jezdil za D u k l u Brno, to byl nejlepší klub. Tam byli taky S m o lík, Doležel a další známá jména. Až do r o k u 1969 jsem byl v reprezentačním družstvu ČSSR. Objezdil jsem, co se dalo. O k o l o Tunisu, o k o l o A n g lie, Mexika, Jugoslávie, Rakouska, Holandska. V r. 1970 jsem přijel do Kanady a závodil jsem za německý c y k l i s t i c k ý klub. Z 24 závodů jsem osm vyhrál. A pak jsem v r. 1971 skončil aktivní z á v o d n i c k o u činnost. Přfprava na odlet V Šamoríne jsem si postavil barák a tam jsme bydleli. T o už jsem nějaký čas předtím jezdil za Inter Bratislava. Pracoval jsem totiž ve Slovnaftu j a k o stavbyvedoucí. Ale už jsem znal život na Západě. Věděl jsem, že když b u d u pracovat tak jako doma, tak se b u d u mít d o b ř e kdekoli. D o m a jsme pracovali dva, i s manželkou. Ale nepodaři-
10
lo se mi manželku přemluvit. Když pak Jana v r. 1980 těžce onemocněla a pak se uzdravila, tak konečně k e m i graci svolila. To už jsme měli dvě děti, Janu a Richarda. Dnes je jim 15 a 12 let. Legálně jsme se vystěhovat nemohli, to povolení by trvalo několik let a k d y b y c h o m s něčím t a k o v ý m přišli, byli b y c h o m za to pronásledováni. Ale já jsem viděl jeden film ve vídeňské televizi a tak jsem dostal nápad. Byl to film z p r o d u k c e Walta Disneyho " N i g h t Crossing" čili " N o č ní přelet", historka v ý c h o d o n ě m e c k é rodiny, která si postavila balón a přeletěla do Spolkové republiky. Myslel jsem si, že je to velice j e d n o d u c h é .
Když jsem to řekl manželce, myslela si, že jsem přišel o rozum. Ale já j s e m začal studovat v bratislavské univerzitní k n i h o v n ě všechny knížky o aeronautice. Tam jsem si přečetl literaturu o balónech, létání, počasí, o fyzikálních vlastnostech vzduchu. Když jsem přišel na ty principy, začal jsem vyrábět balón. Postavili jsme dva. Ten první nelítal, použil jsem na to špatný materiál, taft. Bylo to příliš těžké. Stálo nás to 18.000 Kčs a nec h t ě l o to lítat, mrcha jedna. V y z k o u šel jsem to u rodičů ve Spiši, a pak jsem to zapálil. To a b y c h zahladil stopy. Druhý balón jsme šili z lepšího materiálu. Použili jsme na to šusťákoviny, materiálu na pršipláště. T o jsem tajně prodal d ů m a z t o h o prodeje investoval 54.000 Kčs do t o h o balónu. Když jsem to pak přepočítal na pracovní j e d n o t k y , zjistil jsem, že
to žena šila 480 pracovních hodin. Pořídil jsem si hořák na propan butan, naložil jsem tu monstrózní věc do svého malého náklaďáku a odjeli jsme zase k r o d i č ů m do Lúček. Nezkoušel jsem už let, j e n o m jestli tvar balónu je v pořádku. Roztáhli jsme to na zemi a pak zase složili. To už jsem věděl, že poletíme. A letí se na východ Napřed jsem prozkoumal mapu a pak jsem udělal o b h l í d k u mezi Z n o j mem a Mikulovem. Tam se totiž naše hranice s Rakouskem tak pěkné točí, že ta rakouská strana najednou stoupá několik kilometrů k severu. Protože většinou ve světě vanou větry od západu k východu, bylo to přesně to, co jsme potřebovali. Letěli b y c h o m sice na východ, ale dostali b y c h o m se z Československa do Rakouska. Koš jsem udělal z ocelové desky, byl to plech silný 3 mm, metr na metr, a měl jakési provizorní zábradlí. Připravil jsem si na přelet 4 lahve p r o pan-butanu, to jsem počítal j e d n u na nafouknutí balónu, dvě na přelet a j e d n u na přistání. Den před odletem, 6. září 1983, jsem schoval balón v lese asi 10 km od hranic a odjel jsem d o mů. Druhý den ráno jsem naložil rodinu i s jedním malým kufírkem a jel jsem těch 160 km do z n o j e m s k ý c h lesů. Připravili jsme se v 8 hodin večer. Vytáhl jsem balón, roztáhl ty tisíce šusťáků a čekal na tmu. Západní vítr byl přesně podle předpovědi. Naložil jsem rodinu a zavazadlo a zapálil první láhev. Balón se nafoukl a vznesl asi 500 metrů. Ale než jsem stačil přehodit láhev, tak jsme zase p o m a l u a plavně klesali na zem, asi kilometr od p ů v o d n í h o místa startu. No, vyměnil jsem flašku a znovu jsme se vznesli. Letěli jsme asi dva a půl k i l o m e t r u vzhůru, a co nejdůležitější, letěli jsme na východ. Manželka se děsila, že stojíme na místě, že neletíme, ale to se nahoře jen tak zdá, protože je ticho. Hranici j s m e poznali moc dobře. Ty moravské d ě d i n k y byly slabě osvětlené. A podél hranice byl asi d v o u k i l o m e t r o v ý pruh, úplně tmavý a bez světel. A na rakouské straně ve vesnicích plno světla, i neony. Letěli jsme všehovšudy asi 55 minut. To už jsem věděl, že jsme v Rakousku. Přistáli jsme asi 200 metrů od vesnice Falkenstein. Manželka si nebyla jistá, jestli jsme o p r a v d u v Rakousku. Ale já jsem věděl, že jsme. V ČSSR je totiž vinná réva uvázaná na b e t o n o v ý c h
Služba čtenářům Koupím anglicko-český a anglický technický slovník. P. Bouchal, #405-590 Columbia Blvd. Lethbridge-Alta Phone: (403) 320-2150 Zn. "Student"
česko-
Hledám přátele a bývalé spolupracovníky JUDr Bedřicha Štěpánka, býv. diplomata — vyslance ČSR a JUDr Vladimíra Štěpánka, který zahynul 9.4.1943 v Osvětimi. Sebemenší zmínka vítána. Zn.: "Rodina" 40letá pohledná Čechokanaďanka, svobodná, s univerzitním vzděláním, hledá sympatického muže do 45 let, bez závazků, se zájmem o kulturu a s dobrým smyslem pro humor. Zn.: "Společná budoucnost" DVA ROKY A PĚTAPADESÁT MINUT KE SVOBODĚ
sloupkách, zatímco v Rakousku na dřevěných. A tak to bylo i u toho Falkensteinu. Vystoupil jsem první, držel balón a zakotvil ho. Pak vystoupily děti — t o jsme museli balón pořád festovně držet, aby nám ho vítr n e o d f o u k n u l . Pak jsme to vedle na poli složili. T o už se ale objevili vesničané, kteří si všimli světla z t o h o našeho hořáku. Pomohli nám to všechno smotat. Jo, když přišli a já jim vysvětlil, o co šlo, tak nám všichni podali ruku a řekli: Herzlich w i l l k o m m e n ! T o bylo pěkné přivítání. No a pak jsme se už u b y t o vali v místním hotelu. Ráno jsme jeli do okresního města Mistelbachu a tam požádali o azyl. A to je tak všechno. Já už jsem měl předem promyšleno, kde chci bydlet.
Dojeli jsme autobusem d o Vídně, tam seděli u kamaráda a povídalí sí celou noc. A druhé ráno po přistání jsme odjeli vlakem do Dornbirnu, to je takové městečko u B o d a m s k é h o jezera v západním Rakousku. A tam žijeme dodnes. Bydleli jsme několik dní v hotelu, ale za týden jsme dostali azyl, tak i pracovní povolení. Dělám j a k o zedník a dělám sám, žena mohla zůstat doma. A přesto můžeme být z j e d n o h o platu dobře živi, a to ještě vždycky půlku platu uložím do spořitelny. Taky mám takové vedlejší povolání. Přestože jsem katolík, dělám kostelníka na evangelické faře. Tam máme pěkný třípokojový byt. A poprvé v životě jsem s p o k o j e n a je nám dobře.
Také úkol umění
právě takového ražení. Ale má vůbec někdo právo zatratit jediného člověka? Vždyť jsou to také naši spoluobčané. Narodili se v naší zemi, žijí s námi v j e d n o m d o m ě , jezdí s námi a u t o b u d e m , sedí v restauraci u j e d n o ho stolu. Všichni, kteří znají cíl naší společné cesty a uvědoměle tu cestu klestí n e p r o b á d a n o u krajinou, by na tyhle kolísavce neměli zapomínat. Ani umělci ne. I oni mají v r u k o u zbraně pro jejich záchranu. Jen těch zbraní umět a chtít použít. Ne podbízením, ne brýlemi růžovými natož č e r n ý m i — pravdou, mistrovstvím, pronikavým, zaujatým pohledem, který z dneška pokaždé vidí alespoň kousek vpřed a netrpí při t o m s o u k r o m n i c k o u malověrností ani namyšleně nešilhá po věčné světoslávě. Kráčí vzpřímeně, kdesi vpředu, protože těm ostatním musí posloužit i jako maják, hvězda zářící jasněji než křečovité sálavá koncová světla vlaku, v němž d o nenávratna odjíždí starý společenský řád.
Rudé právo, 9. dubna 1984 Není proč zastírat, že mezi námi žijí lidé zasažení nepřátelskou propagandou. Pozná se to velmi snadno například podle argumentace založené na naivním v ý m y s l u nebo pusté lži, licoměrnosti i podlosti, kterých se k nám denně éterem volně jako pták plyne nebo zase p o d z e m n í m i s k u l i n k a m i j a k o potkan prokluzuje doslova nepřeberná záplava. Je t o příval, je to lavina. N a k o n e c se není co divit, když mu někdo neodolá. Útok na vědomí našich lidí je soustředěný a u m n é využívá i c h y b a d o s u d neřešených p r o b l é m ů , které bolí a trápí celou společnost. C o však s těmi "zasažen ý m i " ? Odepsat, kárat? Kolikrát je slyšet — c o s nimi, když nemají vlastní rozum, vlastní oči, když nemají trpělivost, a většinou jsou to ti, kdo chtějí velkoryse žít a práci nechat ostatním! Inu, je to pravda, jsou to většinou lidé
•
Zdeňka a Jarmilu Horáčkovy, do roku 1968 v Liberci na Králově Háji, nyní asi v Kanadě, hledá Jana Vyčichlová. Ozvěte se na adresu Jiři a Jana Jarošovi, 41 Joseph St., 2166 Cabra matta, N.S.W., Sydney, Australia.
VIDEO s českým programem Prvý katalog s 21 programy na všech systémech Video, tedy nejen evropský VHS, Betamax, Video 2000, ale i americký NTSC. Filmy s Vlastou Burianem (Tři vejce do skla, Ducháček to zařídí aj.) nebo s Oldřichem Novým (Paklíč aj.) či Voskovcem a Werichem, záznam silvestrovských pořadů, divadel i tvorba čs. filmařů na Západě. Můžete ihned objednat na adrese:
EL, Postfach 70 0103, D - 6 0 0 0 Frankfurt/M. 70, WEST GERMANY V jednáni je i film "Hunderennen" (Psí závody) o českých emigrantech ve Švýcarsku.
Až přijedete do Kitcheneru, navštivte krajanskou RESTAURACI M E T R O 164 Victoria Street North, Kitchener, Ontario. Tel.: 743-2720.
(hý)
11
Věda Aleš Zeman
Klikatá cesta darwinismu Je m o ž n o uvést m n o h o důkazů pro názor, že i v tak exaktní a propracované vědě jako je fyzika, se pokrok neodehrává plynule, rovnoměrně a nepřetržitě. Dle T. S. Kuhna, autora velmi vlivné knihy Struktura vědeckých revolucí z roku 1962, je pravděpodobnější, že se střídají období "vědeckých revolucí", charakterizované m y š l e n k o v ý m i zvraty, s o b d o b í m i klidnějšího vývoje aplikace a ověřování revolučních vzorců. Nedávno celý vědecký svět vzpomenul stého výročí úmrtí velkého a n g l i c k é h o přírodovědce Darwina. Množství literatury, které vyšlo jen u příležitosti t o h o t o výročí, je j a s n ý m důkazem neutuchajícího zájmu o vývojové p r o b l é m y v současné zoologii, paleontologii, cytologii, genetice, b i o c h e m i i a d o k o n c e i matematice. Více než stoletý vývoj pozměnil původní Darwinovy teorie do té míry, že není nemístné zauvažovat nad otázkou francouzského historika vědy P. Thuilliera (v názvu článku z roku 1982 v časopisu La Recherche): "Byl Darwin vlastně d a r w i n i s t o u ? " D a r w i n o v u teorii je třeba rozlišit od všeobecných úvah o vzniku a vývoji organismu, které mají již své zárodky v myšlenkách A n a x i m a n d e r a a Empedokla. Z p ř e d d a r w i n o v s k ý c h teorií je pokládána za nejucelenější teorie Lamarckova z roku 1809, která vysvětluje p ř e m ě n u d r u h ů jako důsledek voluntaristické potřeby organismů přizpůsobit se z m ě n á m životních podmínek. Nově nabyté vlastnosti ¡sou pak, dle Lamarcka, přenášeny na potomstvo. Také Darwin o 50 let později považoval dědičnost nabytých vlastností za jeden z m o ž n ý c h způsobů vývoje, ale přesto odmítal Philosophie zoologique a jiné Lamarckovy spisy kvůli množství subjektivních spekulací a nedostatku f a k t i c k ý c h údajů, D a r w i n o v y myšlenky o způsobu vývoje pocházejí již z roku 1844, ale byly uveřejněny až v roce 1858. O rok později vyšel nejslavnější Darwinův spis O vývoji druhů. Za ústřední k o n c e p t y Darwinovy teorie možno považovat p l y n u l ý p ř e c h o d mezi d r u hy a o d r ů d a m i , přirozený výběr (analogie umělého výběru, který používali britští pěstitelé chovné zvěře) a dnes naprosto překonané tzv. p a n g e n e t i c ké vysvětlení dědičnosti. O propagaci D a r w i n o v ý c h názorů v A n g l i i se zasloužili zejména přírodovědec T. Huxley a filozof e v o l u c i o n i s m u H. Spencer; v N ě m e c k u pak p r ů b o j n ý zoolog a m o n i s t i c k ý filozof E. Haec-
12
kel. V letech 60. a v počátcích let 70. minulého století byl d a r w i n i s m u s na vrcholu slávy; ba víc než to, byl, jak píše E. Rádi ve svých dodnes čtivých Dějinách vývojových teorii v biologii 19. století z roku 1909, "všeobecným hnutím, veřejným míněním, a nevyrostl propracováním, opravením ani p r o h l o u b e n í m starších názorů, nýbrž vyrostl na jejich troskách." Povšimněme si spřízněnosti Rádiová h o d n o c e ní, a to nejen v této větě, s K u h n o v ý m m o d e l e m vědeckých revolucí. V Darwinově době bylo ještě možno být stoupencem lamarckismu a d a r w i n i s m u zároveň. K fundamentálnímu rozkolu mezi těmito doktrínamí došlo až tři roky po Darwinově smrti, kdy německý z o o l o g A. Weismann dospěl k názoru, že existuje nepřekonatelná bariéra mezi " n e s m r t e l n o u " zárodečnou plazmou obsaženou v pohlavních b u ň k á c h (gametách) a tělní plazmou v b u ň k á c h somatických. Weismann tak ostře zamítl možnost přenosu n a b y t ý c h vlastností a je z t o h o t o d ů v o d u považován za prvého neodarwinistu. K o n c e m 19. století se d a r w i n i s m u s i n e o d a r w i n i s m u s dostaly do období krize. V této d o b ě ve Francii našla Lamarckova teorie v ý m l u v n é h o stoupence v s o r b o n n s k é m zoologovi A. Giardovi, v Americe se Lamarcka dovolával paleontolog E. Cope a v Německu byl Darwin kritizován A. Wigandem, C. Nägelim, O. Hertwigem, T. Eimerem aj. Vitalista H. Driesch zašel až tak daleko, že v roce 1893 napsal: " B y l o by urážkou čtenáře, kdybych se snad ještě vůbec zmínil o nárocích vyvrácené tzv. Darwinovy teorie." Jedna z četných námitek německých biologů, dodnes aktuální, se týkala účinnosti přirozeného výběru. Dle Nágeliho přirozený výběr působí vždy pasivně, nikdy aktivně. Darwinovo vysvětlení je prý stejné, jako kdyby se někdo ptal: "Proč je tento strom p o k r y t listy?" a obdržel "vysvětlující" odpověď: "Protože je zahradník zapomněl očesat." Jiná námitka, která již značně trápila Darwina, se týkala vzniku složitých orgánů, např. očí obratlovců. Jestliže složité orgány se vyvíjely pomocí malých nah o d i l ý c h změn, pak v prvých fázích vývoje musely být neužitečné a nemohly p o s k y t n o u t o r g a n i z m u žádnou selektivní výhodu. A n g l i c k ý katolík G. Mirvart na téma vývoje plazů vznesl již v roce 1871 argument: "Jak m o h o u mít pro hada užitek dvě procenta křídla?" Námitka Mirvartova vůči Darwi-
novi zůstává i dnes aktuální; uvádí ji americký paleontolog S. J. Gould ve svém článku z roku 1980. Na přelomu 20. století byla experimentální biologie vůči Darwinovi značně skeptická a ve vývojových teoriích převládaly vitalistické a teleologické myšlenky (Eimerova ortogeneze, Bergsonův élan vital; Drieschova entelechíe aj.). Mezitím v roce 1900 byly znovuobjeveny zákony dědičnosti brněnského augustiánského preláta G. Mendela nezávisle na sobě H. De Vriesem, C. Corrensem a E. Tschermakem. Je paradoxem dějin darwinismu, že prvá tři desetiletí Mendelovy genetiky způsobila další, i když jen dočasný úpadek Darwinovy reputace spíše než její vzestup. Genetičtí biologové ze začátku 20. století (H. De Vrieš, W. Bateson, W. Johannson a T. Morgan) věřili, že přechod mezi druhy se děje pomocí náhlých mutačních skoků a ne přirozeným výběrem. Jinými slovy, tito "mutacionisté" zamítali dědičnost nabytých vlastností, přirozený výběr považovali pouze za způsob očisty zárodečné plazmy od škodlivých mutací a schopnost vývojových změn přisuzovali jen mutacím. Novodobé teorie neodarwinismu, kterým se v současné literatuře řiká "moderní syntéza", se zrodily v letech 1930 až 1950 kombinací tří disciplín: populační genetiky, systematické zoologie a palentologie. Základ této moderní syntézy činí tři knihy. A u t o rem prvé z nich, Genetika a vznik druhu z roku 1937, je Američan ruského původu T. Dobzhansky. V díle Dobzhanského je zkombinována populační genetika, která opouští antidarwinismus "mutacionistů", s teorií přirozeného výběru. Závěry knihy naznačují, že přirozený výběr je možno studovat pomocí laboratorních pokusů a statistiky, např. sledováním p o s t u p n é h o přibývání "nejlépe p ř i z p ů s o b e n ý c h " genu v populacích banánové mušky (Drosophila). V roce 1942 se objevila druhá základní kniha moderní syntézy, Systematika a vznik druhu amerického zoologa německého původu E. Mayra, která byla zaměřena na biologický koncept druhů, jejích zeměpisnou variaci a jejich tzv. alopatrický vznik (dle Mayrovy definice dva druhy jsou alopatrické, když se nevyskytují pohromadě, tzn., když se vzájemné vylučují svým zeměpisným rozšířením). Vznik nových druhů je podle Mayrovy knihy výsledkem pozvolné adaptace organismů na různé životní prostředí. Mayr zároveň přijal Dobzhanského vysvětlení g e n e t i c k ý c h změn populací v důsledku přirozeného výběru. Třetí hlavní monografií moderní syntézy je kniha amerického paleontologa G. G. Simpsona Tempo a způsob vývoje druhů z roku 1944, ve které se autor pokusil o g e o l o g i c k é ověření teorie Dobzhanského o pozvolném
působení mutací a přirozeného výběru na přeměnu organismů. Simpson např. studoval podrobně vývoj předc h ů d c e dnešního koně (čeleď Equidae) od starších třetihor, tj. v časovém období zhruba 60 miliónů let. Simpson došel k závěru, že dějiny života, tak jak jsou dokumentovány v nálezech zkamenělin, jsou slučitelné s vývojovým procesem dle Darwina a Dobzhanského. A tak po d r u h é v dějinách biologie došlo k vítězství darwinistických ideí, i když značně přeměněných a rozšířených o ústřední koncepty moderní syntézy, např. mutace, variace, p o p u lace, dědičnosti a biologického d r u hu, které v době Darwina byly známy jen velice mlhavě. Během 40. a 50. let moderní syntéza nabyla na jisté dogmatičnosti zesílením důrazu na mikromutace, pozvolný přechod a adaptaci organismu v důsledku přirozeného výběru. V roce 1959, kdy bylo oslavováno sté výročí vydání Darwinovy knihy, se octla moderní syntéza na vrcholu vědecké prestiže. Ojedinělí vědci, kteří vyslovili vůči moderné syntéze výhrady, byli b u ď kritizováni nebo nebráni na zřetel. Tento stav trval přibližně do konce 60. let. Od té doby dochází k jistému sestupu se slávy. Zastánci moderní syntézy jsou nadále publicisticky velmi agilní, ale ani jeden ze tří hlavních pilířů moderní syntézy (genetika, vznik d r u h ů a paleontologie) nezůstává nedotčen novější kritikou 70. a 80. let. Pokud se týká penetiky, m n o h o současných biologu p o c h y b u j e o výlučné kontrole přirozeného výběru na genetickou změnu populací. V roce 1968 japonský genetik M. Kimura formuloval tzv. neutrální nedarwinist i c k o u teorii, která vysvětluje z m ě n u četnosti p o z m ě n ě n ý c h genů n á h o d ným procesem a nikoliv přirozeným výběrem. Bádání amerického genetika R. Lewontina Jžáka Dobzhanského) vedou k závěrům, že matematické teorie genetiky sice m o h o u popsat genetické změny populaci, ale nikterak nevysvětlují vznik druhů. Někteří současní kritici moderní syntézy se vracejí k myšlenkám německého genetika R. Goldschmidta, který ve 40. letech jasné oddělil vznik d r u h ů od pozvolné akumulace mikromutací. V otázce vzniku d r u h ů se n e p o c h y buje o tom, že nové d r u h y m o h o u vznikat dle Mayrova modelu alopatrické speciace, ale zdá se nyní, že mnoho, snad většina d r u h ů takto nevzniká. Nové modely speciace, např. Američana H. Carsona a A n g l o Australana M. Whita předpokládají, že důležitější než adaptace malých populací na nové prostředí m o h o u být procesy náhlých skoků v důsledku c h r o m o z o m á l n í c h či jiných genetických přeměn.
fíg*
rwj • y jv-yt J
jfľtf?
j
"'
¿L
Ti
fi-/
' T W ^ i
r
v
¡4,i*
p
j
r« J
v
Fig i
J;
d
ä0
• i X ) - p i l - f e : ! -pi r*'
A m
ft,
f
N>.
I
v
y
ŕ . M A f'íl o
SINĚ: NOVĚJŠÍ "TEORIE" O VÝVOJI ČLOVĚKA
Konečně v paleontologii, která studuje vývoj d r u h ů a vyšších t a x o n o n o m i c k ý c h kategorií tak, jak se odehrál v geologickém dávnověku, dochází též k novým kritériím. Radikální kritiku d a r w i n i s m u představují názory, opřené o víc než půl století odborné činnosti, doyena francouzské zoologie P. P. Grassého. V knize UĚvolution du Vivant z r. 1973Grassé obšírně analyzuje zkamenělinami dobře d o k u m e n t o v a n ý vývoj savců a plazů. Jeho dosti metafyzikální interpretace vedou k závěru, že evoluční proces je ovlivňován nejenom nahodilými vnějšími vlivy, ale i vnitřní neznámou či nepoznatelnou zákonitostí, která určuje směr vývoje d r u h u dle ¡istého m o r f o l o g i c k é h o typu, kterému Grassé říká idomorfón. Jiného d r u h u je kritika Simpsonovy gradualistické interpretace a m e r i c k ý m i paleontology N. Eldredgem a S. J. G o u l dem, kteří v letech 1971 a 1972 navrhli teorii přerušovaných ekvilibrií ("Punctuated equilibria"). Podle této teorie vývoj druhů probíhal převážně pomocí náhlých změn v g e o l o g i c k y " k r á t k é m " čase, který následovalo nejméně stonásobně delší o b d o b í relativního klidu či ekvilibria. N u t n o dodat, že Eldredge a G o u l d vědomé navazují na myšlenky p a l e o n t o l o g ů z m i n u l é h o století, kteří upozorňovali na nesrovnalosti Darwinovy teorie s nestejnou rychlostí změn forem, dlouhými dobami morfologického klidu, náhlými nahraženími j e d n o h o d r u h u j i n ý m a kteří též kritizovali Darwinovo podceňování úplnosti p a l e o n t o l o g i c k ý c h nálezů z některých lokalit. V článku z roku 1980, p r o r o c k y nazvaném "Je nová a všeobecná teorie vývoje na obzoru?",
G o u l d poukazuje na nutnost hierarchického pohledu na přírodu (v čemž má jistě m n o h o předchůdců, např. filozofa N. Hartmanna, zakladatele systémové teorie L. von Baratalanffyho a nedávno zemřelého spisovatele A. Koestlera). Jedna z nejzajímavějších modifikací současného vývojového myšlení se týká opětovného zavedení p o j m u druh, jakožto skutečné biologické entity, který uznávali naturalisté 18. století a který byl o d mítnut Darwinem. Po přibližně čtyřiceti letech vlády moderní syntézy dochází, zdá se, opět k v ý z n a m n ý m revolučním změnám v dějinách vývojových teorií. Jen časový odstup ukáže jejich skutečnou důležitost. V současné době patrně neexistuje žádné lepší vysvětlení evoluce než to, které přinesl Darwin a jeho následovníci. Je však znovu kladena zneklidňující otázka, zda mezi nesprávnými teoriemi je ta nejlepší uspokojující. A v žádném případě není m o ž n o dnes tvrdit, že neodarwinistická moderní syntéza je j e d n o z n a č ně přijata předními odborníky, kteří se otázkami vývoje o r g a n i s m u zabývají.
•
Vladimír JlriMk .Vyrábím* dobrý p o r » l á n l AI* mám* také h o d n i d o n ů . '
13
Vladimíra Burke
Creatio Před časem jsem se d o p u s t i l a t é drzosti, že jsem pro Západ napsala článek nazvaný Ex nihilo? a založený v podstatě na knize Roberta Jastrowa G o d and the Astronomers. Poukázala jsem na to, že astronomické hypotézy 0 p ů v o d u vesmíru nazývané populárně Big Bang T h e o r y - jeden čtenář z Austrálie mě pak poučil, že v češtině se používá překladu Velký třesk, ale mně se stejně lip líbí Velké B u m - nápadně připomínají stvoření z ničeho (creatio ex nihilo), a zdály by se tedy potvrzovat možnost teologického výkladu o p ů v o d u světa. Článek vyvolal jakous takous diskusi, přišel d o k o n c e 1 dopis z Československa, a také pár s o u k r o m ý c h psaníček u r č e n ý c h pouze mně, v nichž mi pisatelé roztomile naznačovali, že jako 1) neodbornice, 2) ženská se mám chovat podle starého d o b r é h o úsloví o tom, čeho se má držet švec. Jak zjistili, že jsem ženská, nevím. Asi jim to prozradil někdo z redakce. Článek jsem podepsala šifrou. Když mě ale t y h l e věci zajímají, a jak je z n á m o už o d Aristotela, přírodní vědy, byť se sebevíc zabývaly problémy s r o z u m i t e l n ý m i pouze 1) mužům, 2) o d b o r n í k ů m , ústí ve svých posledních důsledcích stejně vždycky v metafyziku. A metafyzika je pouze učené slovo pro záhadu, jíž se snad každý, včetně žen a snad s v ý j i m k o u klinických idiotů, více nebo méně zabývá. Lze ji vyjádřit třemi prastarými otázkami: O d k u d ? Proč? Kam? T o jest: O d k u d se vzal světa my na něm? Proč tu je a proč jsme my? Kam ten svět spěje, a my na něm? Policejní státy m o ž n á ženám a laikům zakazují o t ě c h t o otázkách nahlas uvažovat. Já však naštěstí v policejním státě nežijú, a tak moje riziko není, že se za met a f y z i c k o u úvahu o c t n u p o d zámkem, ale jen že si uříznu ostudu. Z té mám zatím jen bikini, ale i ten kabát, jehož majitelkou se možná po t o m t o článku stanu snad unesu. V posledních letech se ve Spojen ý c h státech h o d n é píše a mluví o tak zvaném kreacionismu, a nejen mluví. K r o m ě racionálních, probouzí tenhle nový směr v lidech, včetně vědců, také reakce irracionální, ba d o k o n c e i vztek, proklínání, posměch a nařčení z příslušnictví k mravným lidem (moral majority). O c o jde? J d e o historii tvorstva. Až do nedávna, a v m o d i f i k o v a n é p o d o b ě vlastně dodnes, se ve vědeckých, a tím spíše v l a i c k ý c h kruzích přijímala D a r w i n o va evoluční teorie jako jediné vědecky obhajitelné vysvětlení historie živé přírody. Podle Darwina se živočišné d r u h y vyvíjely pomalu, p o s t u p n ě graduálně - a p r i n c i p e m p ř i t o m byl tzv. " p ř i r o z e n ý výběr" v rámci vše-
14
obecného boje o "přežití nejschopnějšího". V t o m boji zvítězily ty živočišné f o r m y , jež vývoj vybavil vlastnostmi, které jim p o m o h l y uspět ve všeobecné ničivé konkurenci. Jiné, hůře vybavené druhy, nemilosrdně vymřely. O d samého začátku vznášely se nad t o u h l e teorií četné otazníky, k nimž pozdější objevy připojovaly další. Jestliže darwinisté odmítli - a vývoj genetiky po Mendelovi a Morganovi naznačil, že patrně právem - Lamarckovy představy o dědičnosti vlastností získaných během individuálního života, jak vůbec vysvětlit fakt, že některé druhy získaly vlastnosti, jež jim v boji o přežití daly šanci zvítězit? Dědí-li se jen dědičné, o d k u d se berou změny? Neodarwinisté přišli s teorií mutace. Podle ní, zjednodušeně řečeno, se občas, z d ů v o d ů nejasných, narodí mládě, vybavené vlastnostmi, jež rodiče neměli. Že mutace existují, je dokázaný fakt. J e n o m ž e je to taky jev nesmírně řídký: j e n o m jedno z několika m i l i ó n ů mláďat t o h o kterého druhu je mutant, a navíc: jenom jedna z mnoha m i l i ó n ů mutací je benigní. V naprosté většinou jsou mutace maligní, zkázonosné. Mutanti - jako příslovečné tele se dvěma hlavami - nejsou pro boj o život vyzbrojeni lépe než mláďata normální, nýbrž naopak hůře. Většinou m n o h e m hůře. J s o u o d souzeni k zániku, nikoli vyvoleni k přežití. Výskyt benigní mutace lze vyjádřit poměrem jedna k m n o h a miliónům. Přitom a navíc: mutace - tvrdí neodarwinisti - jsou čistě náhodné, tj. nejsou vedeny nějakou tendencí lépe se přizpůsobit, získat v ý h o d u apod. Když to sečteme, znamená to: Na několik m i l i ó n ů normálních narození připadá jeden mutant. J e d n a z mnoha m i l i ó n ů mutací je benigní. A b y spojením n á h o d n ý c h benígních mutací mohl v z n i k n o u t nový úspěšný druh, musely by takových mutací být miliardy. I když uvážíme, že vývoj tvorstva trvá už asi 700 m i l i ó n ů let, je představa n á h o d n ý c h mutací jakožto jediného m e c h a n i s m u vývoje, řekla bych, vlastně nesmyslná. Není divu, že sám Darwin - a ten ještě o mutacích ani neuvažoval - přiznal v dopise Asa Grayovi, že "při myšlence na o k o mi jezdí mráz po zádech". T o znamená, že při myšlence, jak složité vlivy musely spolupůsobit, aby vznikl o r g á n u obojživelníků tak dokonalý, jako je oko, se darwinistovi dělá nevolno. Není divu. Podle amerického paleontologa Hitchinga je p r a v d ě p o d o b nost, že by se oko vyvinulo n á h o d n ý mi mutacemi, asi deset biliónů ku jedné. D r u h ý tvrdý oříšek Darwinovy teorie je neexistence p ř e c h o d n ý c h typů. Jestliže se vývoj dál postupně, po malých změnách, měly by fosilní nálezy obsahovat řadu p ř e c h o d n ý c h typů:
např. obojživelníků, kteří už nejsou zcela obojživelníky, ale ještě nejsou docela plazy; plazů, kteří mají už jakási křídla, ale to ještě nejsou docela křídla, takže ti tvoři nejsou ještě úplně ptáci. Nehledě k logické otázce, zda by mutací vzniklé polokřídlo bylo zmutované ještěrce prospěšné nebo spíš zhoubné, skutečnost je taková, že žádné takové p o l o - d r u h y se nepodařilo nalézt. Profesor Heribert-Nillson z univerzity v L u n d u proto uzavírá, že "fosilní materiál je nyní tak kompletní, že neexistenci přechodných t y p ů nelze vysvětlit nedostatkem materiálů. Že nám chybí mezičlánky, je fakt. Žádné nikdy nenajdeme". Darwinisté si uvědomili, že v klasické teorii cosi neklape, a pokoušeli se ji proto všemožně zrevidovat. Tak například Richard G o l d s m i t h přišel s hypotézou tzv. "nadějných monster" (hopeful monsters). Podle ní rozhodující a komplexní změny v životě d r u h ů se dějí náhle, bez přechodu, bez m i l i ó n o v ý c h kombinací d r o b ných změn, prostřednictvím tzv. " m o n s t r ó z n í c h " mutací. V diskusích musel G o l d s m i t h připustit, že většina takových nadějných potvor by příliš m n o h o naděje na přežití de facto neměla, ale trval na tom, že občas, právě pro svou potvornost, takové m o n strum v boji o přežití m i m o ř á d n ě uspělo. P o k u d t o m u můj ženský mozek rozumí, říkají se tu staré neodarwinské věci j e n o m j i n ý m i snad efektnějšími slovy. V poslední době se někteří neodarwinisté snažili vyřešit problém, jak smířit představu o pozvolném vývoji s neexistencí spojovacích článku, teorií tzv. punkutalismu. Podle ní není vývoj nepřetržitý, nýbrž děje se epizodicky. Slavný Stephen Jay G o u l d například tvrdí, že po d l o u h é věky se neděje nic, d r u h se nemění, zůstává stejný. Občas však vznikne varianta, která se o d rodičů liší tak radikálně, že rodič a varianta nejsou už s c h o p n i reprodukovat, mít spolu mladé. Definice druhu, jak známo, je, že d r u h tvoří všichni jedinci, kteří jsou s c h o p n i vzájemné reprodukce. Jenže zas, když dovolíte: jak k t a k o v ý m epizod i c k ý m s k o k ů m vlastně dochází? Úvahy o té záhadě dovedly některé neodarwinisty k staré, předdarwinovské myšlence o katastrofách, tedy ke kdysi tak zesměšňovanému katastrofísmu, jenž byl vlastně " v ě d e c k o u " interpretaci biblického příběhu o pot o p ě světa. Moderní katastrofismus ovšem nepracuje s p o t o p a m i světa nebo s v ý b u c h y sopek, ale s hypotet i c k ý m i p r ů c h o d y země skrze pásma zvýšeného radioaktivního záření ve vesmíru a s p o d o b n ý m i o k o l n o s t m i , které způsobily m i m o ř á d n ě velký výskyt mutací, tedy i benigních mutací, tedy i n a d ě j n ý c h monster, tedy i náh l ý c h s k o k u od rodiče k p o t o m k u jiného d r u h u . Krátce a dobře: p o d vli-
vem přírodní katastrofy se ještěrce vylíhl z vajíčka ptáček anebo možná orangutanoví se narodil člověk. Nem o h u si pomoci, trochu mi to připomíná někdejší dryáčnické reklamy na film King Kong. V bulvárních večernících tehdy prý proskočily zprávy, že jakási těhotná žena po shlédnutí hrůzostrašné o p i c e v biografu porodila srstnatou holčičku. Jak to všechno souvisí s kreacionismem? Slavný scholastik čtrnáctého století William O c c a m definoval zásadu, nazvanou po něm Occamova břitva: Entia non sunt multicanda praeter necessitatem - tj. nemá se přijímati více jsoucen, než je nutno. Týkalo se to scholastického sporu realistů s nominalisty: realisté tvrdili, že obecné pojmy mají reálnou existenci, že tedy kromě jednotlivých koňů existuje reálně a h m o t n ě i jakýsi o b e c n ý K Ů Ň kdežto nominalisté to popírali. T u h l e d o b r o u zásadu překládám do dnešní češtiny větou: Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Zdá se mi, že právě téhle zásady se chopili kreacionisté ve své kritice darwinismu. Kreacionisté jsou většinou věřící křesťané, d o k o n c e většinou tzv. fundamentalisti, tj. lidé přijímající doslovný výklad První knihy Mojžíšovy, jež pojednává o stvoření světa z ničeho v šesti dnech, o stvoření muže z hlíny a ženské z mužova žebra (odtud erotické ocenění " T o je kost!", které můj mladší bráška nedávno přeložil do angličtiny a příslušná se urazila). Kreacionisté se soustředili na neoddiskutovatelný fakt neexistence p ř e c h o d n ý c h typů a na těžce představitelná sletová prostná mutací, a vytvořili následující posměšnou rovnici: trvání:
okamžik
ŽÁBA
PRINC = P O H Á D K A
trvání: 300 mil. ŽÁBA
let
^ PRINC = VĚDA
Použivše něco na způsob Occamovy břitvy, radikálně rozřízli záhadu: fakt, že po sobě a často současně vedle sebe žije a objevuje se množství přesně definovaných d r u dů, které neměnné trvají po d l o u h é milióny let, nebo d o k o n c e dodneška, lze nejjednodušeji vysvětlit nikoli vývojem přirozeným výběrem, přežitím n e j s c h o p n ě j š í h o n e b o m u tacemi a monstremutacemi, ale tím, že byly prostě stvořeny, j e d n o u provždy hotové - a některé ovšem pak opět zničeny. Jak vznik, tak zánik d r u h ů - a to paleontologie potvrzuje - se udály, měřeno g e o l o g i c kým časem, přes noc, nikoli pos t u p n ý m vznikáním, nebo p o m a l ý m zanikáním. Kreacionisté mluví o
kreacionistickém a evolučním modelu, které stojí v protikladu: o názoru, že druhy vznikly tvůrčím jednorázovým aktem Stvořitele, proti němuž stojí názor, že druhy se vyvinuly přirozeným materiálním procesem. Poukazují na to, že logické dedukce z těchto dvou modelu naznačují, že pravděpodobnější je model kreacionistický: ten totiž předpokládá náhlá objevení velkého množství varírovaných druhů, a náhlé objevení každého z těch d r u h ů v přesně ohraničené, definované podobě, bez jakýchkoliv forem přec h o d n ý c h . Evoluční model naproti tomu postupuje p o s t u p n o u proměnu jednodušších forem ve složitější, přičemž všechny d r u h y spojují přec h o d n é články. Fosilní nálezy "jednoznačně potvrzují model bez spojovacích článků, tj. model kreacionistický, model beze změn po celou dobu existence jednotlivých druhů. Evolucionalistický model, aby tato nezvratná svědectví fosílií vysvětlil, musí sahat k přesložitým a velice h y p o t e t i c k ý m spekulacím o mutacích, monstrech, punktualismu a katastrofách. Darwinisté - s e m o c i o n á l n í intenzitou, naznačují, řekla bych, spíš p o c h y b y než jistotu - označují kreacionisty za nevědecké šarlatány. Jenže, řekla bych s T o m e m Bethellem, autorem vynikajícího článku ve vynikajícím americkém měsíčníku The A m e r i c a n Spectator, otázka o kreacionismu nezní: "Je to věda?" (jistěže není), ale "Je to pravda?" Jako všechny pokusy dát vědeckou odpověď na tři otázky, o nichž jsem se zmínila na začátku, i p o k u d se týká kreacionistů, opět ústí v záhadu těch tří otázek. Bude-li někdy véda s c h o p n a dát na ně odpověď, nevím, a pochybuju. Co kreacionisté, řekla bych, dost přesvědčivě dokázali, je, že neexistuje uspokojivé vysvětlení záhad života na zemi a že nejjednodušší vysvětlení je přijmout hypotézu Stvořitele. Vysvětleni je to jistě nejjednodušší, ale samo o sobě je to opět jen hypotéza. Vědecky Boha a akt stvoření dokázat nelze. To ovšem věděl už Immanuel Kant. Nicméně: jestliže něco logicky naznačuje řešení, je snad d o b r é tomu popřát sluchu. Je, řekla bych, dost nevědecké, nahradit naslouchání výsměchem. Co myslíte?
Právo O t a Ulč
O získatelnosti diplomatického azylu Ve věcech emigrace, vyhnanství, rozprášení po světě se Ž i d ů m či Arménům sice nevyrovnáme, ale za jen příležitostné žabaře nás historie určitě považovat nemůže. Však již Jan Amos, růžový palouček, celá vládnoucí třída vymizela, před třistapadesáti lety jsme ji pozbyli, a jak značně jsme teď seznámeni s následky neexistujících vlastností šlechetnosti. A v t o m t o dvacátém století p o k r a č u jeme s pelášením, vlna za vlnou — pomnichovská, poúnorová, posrpnová, benzinová, příští a další. Buduj vlast — posílíš mír. Nejlíp jsme vybudovali dráty, minová pole, zaručující permanentní posmrtný mír, v důkladnosti se téměř vyrovnáme pruským bratrům. Tedy kosa na kámen, o d c h o d n é ; vlny se o hranici míru roztříšťují, odliv si musí vyhledávat jiné cestičky. Občan Konvalinka kdysi ujel s velkým vlakem. Občas dojde ke krádeži letadla. Nedávno si trpělivá rodina slátala balón z pršiplášťů a odplula do rakouského vzdušného prostoru. Řekněme, že právě toto se stalo, o husarském kousku jsem se dozvěděl z rušeného zahraničního rozhlasu. Příjemně vzrušen, spěchám do své kavárny Slavia. Sednu u okénka, jedním o k e m na znovuzbudované Národní divadlo, d r u h ý m o k e m na kovový koflíček s turkem, posazuji na něj cukrový čtvereček, nepropadá se, já se propadám růžovým, post-comeniánským d u m k á m : pas mi nedají, zamínovanými lány se neprobiju, přepravní balón si z hubertusů nezflastruju, a zrovna zde u okna u dozvelebovaného Národního zvoní tramvaj, míří k mostu, a t a m t u d y za pár minut bych mohl být na americké ambasádě, odstrčil bych esenbáka a vnikl za vrata. Tady mě máte, volím svobodu! Ale co když by zareagovali divné? Proto raději v klidu dosrkám turka, lžičkou se párkrát meditativně převrtám v lógru, nadále posedím a všechny tramvaje na smíchovskoamerické trase mi ujedou. Proto t o t o sepisování. Netřeba d o k t o r á t u k vědomosti, že v současné době jsou uprchlíci vítáni s otevřenou náručí snad jen v zemích vědeckého socialismu: vítací delegace, šeříky, pionýrské pusinky, mega-
15
tuny propagandy. Jenže tamějším směrem se neprchá. D o k o n c e se ani nechtělo f u n k c i o n á ř ů m K o m u n i s t i c ké strany USA, poté co soud nad nimi vynesl teroristický rozsudek několikaletého žaláře, ale s m o ž n o s t í o k a m žitého s v o b o d n é h o odjezdu do země se s p o l e č e n s k ý m pořádkem, o jehož nastolení d o m a tak usilují. Nastojte, straničtí pracovníci do j e d n o h o dali přednost p o b y t u ve vykořisťovatelské šatlavě před azylem v zemi jejich snů a inspirace. Indočína, Afghánistán, Ogaden, Latinská Amerika, cifry do miliónů. J a p o n s k o všeho všudy poskytlo přístřeší jedenapadesáti i n d o č í n s k ý m uprchlíkům. Lze kručící žaludek prosadit jako dostatečný d ů v o d k získání azylu v hospodářsky úspěšnější zemi? Je povinností úspěšné země otevřít vrata každému zabušivšímu nuzákovi? Inu, není. Tisícovky n e g r a m o t n ý c h , p ř e n u z n ý c h Haiťanů míří na kocábkách k f l o r i d s k é m u břehu. Mexičani se brodí přes Rio Grande. Stanou se z nich přistěhovalci vesměs ilegální.
Ještě sedíme u nedopitého turka v kavárně Slavia a šťouráme se v otázce, jak že je to teda s tím d i p l o m a t i c k ý m azylem. Lze nebo nelze? Začněme s terminologií. Azylu se neříká " d i p l o m a t i c k ý " proto, že by se výlučně poskytoval jen d i p l o m a t ů m — ač občas se jim též poskytuje. Například v listopadu 1979 v Teheránu, poté co se C h o m e i n i h o studenti z m o c n i l i a m e r i c k é h o velvyslanectví, šesti z a m ě s t n a n c ů m se p o d a ř i l o utéci na kanadské velvyslanectví, kde obdrželi d i p l o m a t i c k ý azyl.* Hlavní důraz není na d r u h u šťastlivců, kteří azyl nenalezli, ale kde nalezli. Správná samaritánská adresa, to je to důležité — a není jich m n o h o . Všeobecné mezinárodní právo totiž d i p l o m a t i c k ý azyl nezná, neuznává. Máme tedy co dělat t o l i k o s "dovolenou místní zvyklostí" (permissible local c u s t o m ) . T u t o zvyklost si vypěstovali a dodržují v latinské Americe, politicky vrtošivém kontinentě — a ve Španělsku. Za Španělské občanské války ve třicátých letech ne méně než dvanáct tisíc obdrželo přístřeší na r ů z n ý c h zastupitelských úřadech v Madridu. Poskytování azylu na ambasádách v latinské A m e r i c e je vzájemně užitečná praxe a politici si ji n e m o h o u vynachválit. Však když dojde k pře* Stalo se tak v naprosté tichosti. Obdrželi též falešné kanadské pasy, s nimiž se jim podařilo zemi opustit. Tehdejší iránský ministr zahraničních věcí Sadegh Ghotbzadeh ostře protestoval proti tomuto "hrubému porušení mezinárodního práva". Proti jinému porušování neprotestoval. Věrný Chomeiniho žák, nicméně učitel ho časem rovněž poručil popravit (víc v Západu, prosinec 1982).
16
Let's go West! K. TRINKEWITZ
vratu, místo na popravlště p o p u t u j e m e do sousední země se švýcarským kontem, jež jsme si v době vladaření vytvořili k zajištění příjemné existence. Prominenti ale nejsou ti jediní požitníci regionální výhody. Na příklad v září 1973 v Chile po pádu Allendeho několik tisíc osob požádalo a obdrželo d i p l o m a t i c k é přístřeší. Navíc vláda zlého Pinocheta zřídila čtyři útulky pro své politické nepřátele a vystavila celkem 6.500 t.zv. průvodních ochranných listů (safe-conduct passes), vládní záruku bezpečného o d c h o d u ze zemé. O nejpočetnější a n e p o c h y b n ě nejbizarnější exodus se zasloužil Fidel Castro, el líder maximo. V březnu 1980 šest K u b á n c ů prorazilo v Havaně náklaďákem bránu peruánského velvyslanectví a za pár dní se na dvaceti akrech napěchovalo deset tisíc o s m set uprchlíků. Došlo k d o h a d o vání, kam a jak je odtransportovat.
Kostarika tehdy souhlasila vzít na sebe největší břemeno. Po odletu několika málo šťastlivců, Castro vzdušné pokračování zakázal a určil přístav Mariel jako bod všeho naloďování. Flotila všelijakých bárek do června téhož roku přepravila na Floridu tisíce, desetitisíce, až pak celkem 112.500 osob. Mezi ně Castro vpašoval asi sedm set narychlo propuštěných z l o č i n c ů a šílenců. A nespočetně špiónů. Nicméně, konkrétní činy jsou nejlepší agitací. Zejména země Třetího světa tak dostaly instruktáž o popularitě socialistického budování. A to vše se uskutečnilo díky latinskoamerické praxi s udílením a uznáváním d i p l o m a t i c k é h o azylu. Není mi známo, zda se někdo po srpnovém příjezdu tanků v Praze pokusil o získání d i p l o m a t i c k é h o azylu. Však západní hranice byla snadno překročitelná a zlověstný precedent z listopadového příjezdu tanků v Budapešti dosud v paměti.
D a l i b o r S o l d a t i č , tehdejší j u g o s l á v s k ý v e l v y s l a n e c v M a ď a r s k u , napsal:* Z Bělehradu jsme obdrželi instrukce p o s k y t n o u t azyl k o m u k o l i v , k d o o něj požádá. Dostavil se Imre N a g y a pár p ř e d á k ů s r o d i n a m i — c e l k e m 42 o s o b . D o b r i v o j Vidic, p o d s e k r e t á ř v našem ministerstvu zahraničních věcí, se s p o j i l s K á d á r e m . V ý s l e d k e m j e d n á n í byla vládní d o h o d a , K á d á r e m p o d e p s a n á , která z a r u č o v a l a bezt r e s t n o s t všem o s o b á m , j i m ž j s m e p o s k y t l i azyl, z a r u č o v a l a b e z p e č n ý návrat d o j e j i c h d o m o v ů . K p o d p i s u d o h o d y d o š l o 21. l i s t o p a d u (1956), Nagy a jeho kolegové podepsali prohlášení, že naše zastupitelství o p o u š t í o své vůli, r á n o 22. l i s t o p a d u je pak měl zvláštní a u t o b u s o d v é z t d o m ů . Po pár sto m e t r e c h a u t o b u s zastavila jednotka sovětské armády a osazenstvo p ř e d a l a p o d p a t r o n á t s v ý c h úřadů. S o l d a t i č vyslovil d o m n ě n k u , že Kádár o t r i k u nevěděl a na kladení pasti se n e p o d í l e l . B u ď j a k b u ď , p o ž i t níci v ý s o s t n é h o s o c i a l i s t i c k é h o záv a z k u na nejvyšší ú r o v n i s k o n č i l i na šibenici. *
*
*
A m e r i c k á p r a x e s p o s k y t o v á n í m či spíš spíš n e p o s k y t o v á n í m d i p l o m a t i c k é h o azylu se o d p o č á t k u devaten á c t é h o století v p o d s t a t ě n e z m ě n i l a . Je d o v o l e n o p o s k y t n o u t t o l i k o d o č a s né přístřeší o s o b á m o h r o ž e n ý m na ž i v o t ě " b y m o b v i o l e n c e " čili luzou, uliční c h á t r o u . Ne t e d y bicí č e t o u p ř í s l u š n í k ů Z O M O v Polsku či p o d o b ně p o ř á d k o v o u s l u ž b o u S N B v Česk o s l o v e n s k u . Jak i n t e r p r e t o v a t k l a u zuli " d o č a s n o s t i " ? I Rudá a r m á d a je v Č e s k o s l o v e n s k u d o č a s n ě j a k o je už dočasně v Tádžikistánu od ranných d v a c á t ý c h let; i m y v š i c h n i j s m e na t é t o p l a n e t ě jen d o č a s n ě . P o s k y t n u t í azylu ve svém z a s t u p i t e l s k é m ú ř a d ě v cizím h l a v n í m městě p o k l á d a j í A m e r i č a n é , j a k o ž i reprez e n t a n t i j i n ý c h d e m o k r a t i c k ý c h států za v m ě š o v á n í d o v n i t ř n í c h záležitostí d o t y č n é h o státu. Fakt v m ě š o v á n í j i s - . těže nelze popřít. A n u t n o vzít v úvahu ještě j i n ý , věru o p a č n ý d r u h v m ě š o v á ní: žadatel se v m ě š u j e , d i p l o m a t ů m k o m p l i k u j e život, plete se j i m d o c e s ty, ubírá na u b y t o v a c í m p r o s t o r u , leze j i m i d o vlastní postele. Jószef k a r d i nál M i n d z e n t i se usídlil v p r i v á t n í c h pokojích nepřítomného amerického v e l v y s l a n c e v l i s t o p a d u 1956 a setrval až d o září 1971: p a t n á c t let, k n e r a d o s t i A m e r i č a n ů , K á d á r a i papeže. V M o s k v ě již d o š l o k řadě p o k u s ů o s p r i n t na k a p i t a l i s t i c k ý trávník. Z n o vinových výstřižků vyjímám: R u s k á žena v n i k l a za b r á n u f r a n c o u z s k é h o velvyslanectví, s o v ě t s k ý * Na pokračování v záhřebském deníku Vjasnik, 28., 29. a 30. listopadu 1977.
p o l i c i s t a ji p r o n á s l e d o v a l t ř i c e t m e t r ů po výsostné půdě, došlo k pračce s d i p l o m a t e m , p o l i c i s t a vyhrál, žena o d s t r a n ě n a , S o v ě t s k ý svaz se neomluvil. Asi č t y ř i c e t i l e t ý m u ž vnikl d o s o u k r o m é r e z i d e n c e a m e r i c k é h o velvys l a n c e a p o ž á d a l o azyl. Byl v y k á z á n a na c h o d n í k u zatčen. D v a a č t y ř i c e t i l e t ý m e c h a n i k za vol a n t e m a u t o m o b i l u razantně p r o j e l na a m e r i c k é velvyslanectví, požádal o azyl a p o h r o z i l o k a m ž i t o u sebevražd o u , n e b u d e - l i m u v y h o v ě n o . Po p ě t i h o d i n o v é r o z p r a v ě odešel k v ý c h o d u , kde na něj č e k a l y c i v i l n ě o b l e č e n é osoby. S e d m a d v a c e t i l e t ý m u ž rovněž vnikl na tutéž v ý s o s t n o u p ů d u , d o m á h a l se práva e m i g r a c e d o USA a hrozil s e b e v r a ž d o u v případě o d m í t n u t í . Po rovněž p ě t i h o d i n o v é r o z p r a v ě d e t o n o v a l b o m b u p o d košilí a zemřel. O n e j z n á m ě j š í případ se p o s t a r a l a skupina takzvaných Pentecostalistů, příslušníků fundamentalistické p r o t e s t a n t s k é sekty. O s m p ř í s l u š n í k u r o d i n y V a š č e n k o v y a Č m y c h a l o v y přijelo z r o d n é Sibiře d o M o s k v y a vzalo ztečí hlídanou a m e r i c k o u bránu. Sověti lapili jen j e d n o h o s e d m n á c t i letého h o c h a a a m e r i c k ý velvyslanec měl s e d m z b o ž n ý c h p r i m i t i v ů na krku. T o b y l o v č e r v n u r. 1978, t e d y v d o b ě Carterova prezidentství. Obdrželi " n e o f i c i e l n í , d o č a s n é a z y l o v é právo, s podmínkou záruky o nepotrestání s o v ě t s k ý m i ú ř a d y " , v y b e r t e si, c o to v š e c h n o m ů ž e asi z n a m e n a t . C o teď? "It t a k é s t w o t o t a n g o " , říká se v A m e r i c e ; a n o , bez s p o l u p r á c e d v o u stran se d o b r o d i n í d i p l o m a t i c kého azylu neuskuteční. Pinochetov ý m a C a s t r o v ý m o d p ů r c ů m se p o štěstilo, p o n ě v a d ž P i n o c h e t a C a s t r o souhlasili s jejich o d c h o d e m . V Moskvě po p a t n á c t i měsících n a p r o s t é n e d o h o d y s o v ě t s k ý m i n i s t r v n i t r a navrhl A m e r i č a n ů m , že b u d e uvažovat o v ý j e z d n í d o l o ž c e , ale n a p ř e d že se a z y l a n t é musí vrátit p o d j e h o j u r i s d i k c i : čili k l a s i c k ý l e n i n s k ý m a n é v r — závazek za nezávazek, j í m ž je p o u h é uvažování.
Rovněž by asi byla m á l o u s p ě l a Stalinova d c e r a Světlana s a z y l o v o u žádostí u i n d i c k ý c h ú ř a d ů a p r o t o se o b r á t i l a na a m e r i c k ý z a s t u p i t e l s k ý ú ř a d v Indii. P o d o b n ě si p o č a l č í n s k ý d i p l o m a t v Burundi a sovětský diplomat v Burmě. Iniciativy t o h o t o d r u h u nevítá nejen stát A (je zrazován), ale ani stát B (je k o m p r o m i t o v á n ) , ani C ( p ř i n e j m e n ším je zatěžován). Moskva tlačila neutrální Burmu, d o m á h a l a se u t e č e n c e , ale jak m o h l a B u r m a přitlačit Washington? Domác í m ú ř a d ů m n e z b y l o než p ř i m h o u ř i t oči a doporučit odtransportování d o t y č n é h o na a m e r i c k é m v o j e n s k é m l e t o u n u , a tak se stalo. N ě k d y závisí j e n a jen na j e d n o t l i v ci, z d a na sebe v e z m e r i z i k o p ř í p a d n é d i p l o m a t i c k é n e p ř í j e m n o s t i , či d o konce maléru. Z n á m případ manželů, kteří si s Č e d o k e m vyjeli d o j e d n é z p o k r o k o v ý c h zemí T ř e t í h o světa, kde m o ž n o s t o azyl n e p ř i c h á z e l a v ů b e c v úvahu. Po p ř í j e z d u d o h l a v n í h o města se vzdálili o d h o u f u a d o b ě h l i na z á p a d n í zastupitelství š k e m r a t o p o m o c . Britové, F r a n c o u z i , Š v ý c a ř i je v y h o d i l i . Š v ý c a ř i je v y h o d i l i nejvíc. A l e u A m e r i č a n ů našli j e d n o h o tvora, j e n ž p o m o h l , n a p r o s t o nezištně, a z p o k r o k o v é d o b e z p e č n é z e m ě je d o stal t u z e z a j í m a v ý m z p ů s o b e m .
Z k a v á r n y Slavia na a m e r i c k o u a m b a s á d u n e p o j e d e m e . M á l o platné: p r á v o na d i p l o m a t i c k ý azyl N E N Í právo, ale jen o b l a s t n í o b y č e j , v k o n činách nám vzdálenějších. Případné v ý j i m k y z p r a v i d l a j s o u jistěže k p r o s p ě c h u — ale ú s p ě c h , t e n spíš se d o staví p r o p r a c o v á n í m j i n é m e t o d y , o d b e z p e č n é v ý j e z d n í d o l o ž k y za h o k e j e m d o V í d n ě p o K o n v a l i n k ů v vlak či n e d á v n ý p r š i p l á š ť o v ý balón.
•
Plánujete dovolenou na Florídč? J A S M Í N VILI.A M O T E L
Z m í n k u si též z a s l o u ž í v a r i a n t a p o k u s u o získání d i p l o m a t i c k é h o a z y l u n i k o l i v ve vlastní, ale v j i n é zemi: k d y ž o b č a n z e m ě A j d e p o ž á d a t v zemi B zastupitelství z e m ě C. Ale p r o č t a k h l e k o m p l i k o v a n ý t r i a n g u l á r n í vztah, p r o č n e p o ž á d a t přím o ú ř a d y B o azyl — regulérní, běžný, nediplomatický? N ě k d y p ř e c e nelze, Ř e k n ě m e , že statečný, demokratický Čechoslovák by se byl v r o c e 1956 a n g a ž o v a l na b u d a p e š ť s k ý c h b a r i k á d á c h , a na p o slední chvíli se m u p o d a ř i l o najít z á c h r a n u na a m e r i c k é legaci — čili t r o j ú h e l n í k . K M a ď a r ů m věru k o l e d o vat jít n e m o h l .
801 S. Oceán Blvd. Pompano Beach, Florida 33062 Tel.: (305) 941-7930 .lednoložnicové byty s k u c h y ň k o u • Pokoje s kuchyňkou • Hotelové pokoje s ledničkou • Barevná televize a telefon v k a ž d é m p o k o j i • Velký bazén • P o u z e 100 m o d m o ř e • Kulečník • P i n g - p o n g * S h u l f l e b o a r d • Barbecue • O b c h o d y a r e s t a u r a c e nablízku Těší se na Vás Vaši k r a j a n é Lajoš a Jana Naňákovi
17
Vratislav P ě c h o t a
O důchodech z Československa Když člověk překročí zenit mládí, začne p r a g m a t i c k y uvažovat o věcech, které se ještě včera zdály nečasové. Například o tom, jak to bude s d ů c h o d e m či penzí, až se naplní čas. O r g a n i z a c e s p o j e n ý c h n á r o d ů už v roce 1948 přiřadila právo na sociální zabezpečení k základním lidským právům (kdož nevěříš, podívej se na článek 22 Všeobecné deklarace lids k ý c h práv) a uvalila tíhu jeho zajištění nastát. V západních zemích zavedli p o v i n n é sociální pojištění, ale ponechali j e d n o t l i v c ů m možnost, aby se lépe zajistili d o d a t e č n ý m pojištěním penzijním. Na v ý c h o d ě si stát ještě před V š e o b e c n o u deklarací zahrál na s o c i á l n í h o aktivistu ve j m é n u rovnosti: zrušil všechny d r u h y s o u k r o m é h o pojištění, odňal penzijní v ý h o d y veř e j n ý m z a m ě s t n a n c ů m a zavedl jednotné sociální zabezpečení pro všechny (nebo skoro všechny) o b č a ny. Ve třetím světě povětšinou stát p a m a t u j e na důstojníky, s o u d c e a ministerské úředníky a o b y č e j n ý m o b č a n ů m dává k úvaze, aby se jako za stara zajistili na stáří p o t o m s t v e m . T o na základě teorie — o p ř e n é o počet p r a v d ě p o d o b n o s t i — že aspoň j e d n o z deseti dětí se o zestárlé rodiče snad postará. K d o si hledí shora u v e d e n ý c h sociálních jistot, zůstávaje zakořeněn v r o d n é půdě, může jakžtakž napřed o d h a d n o u t , jak na t o m v stáří bude. V nejistotě se ocitá ten, kdo se u p r o střed života r o z h o d n e změnit zemi svého pobytu. Čím radikálnější je změna, tím zastřenější jsou v y h l í d k y na d ů c h o d z titulu někdejšího zaměstnání. V nové zemi si takový člověk zpravidla nestačí vytvořit pro slušný d ů c h o d patřičný základ, a stará země činí všechno, aby ze závazků vůči n ě m u vyklouzla. K d o z Č e c h ů a Slováků v USA či v Kanadě si myslí, že má za léta o d p r a covaná v Československu právní nárok na československý d ů c h o d , protože byl pojištěn a snad si pojištění platil, n e c h ť si pečlivě přečte československý z á k o n o sociálním zabezpečení ze d n e 12. listopadu 1975 č. 121/1975 Sb. B u d e n e p r o d l e n ě vyveden z o m y l u , když si přečte t y t o dvě věty z prvního paragrafu: "Dávky a služby s o c i á l n í h o zabezpečení pos k y t u j e stát. Na d ů c h o d o v é zabezpečení p o d l e t o h o t o z á k o n a neplatí pracující příspěvky." K d o se přesto nedá odradit a česk o s l o v e n s k é h o d ů c h o d u se domáhá, musí ztéci dvojí hradbu, vyšší než pověstné h r a d b y trojské. Za prvé musí splnit p o d m í n k y , které zákon předepisuje, aby d ů c h o d o v ý nárok vůbec vznikl. Když se m u t o snad n ě j a k ý m zázrakem podaří (spíše než zázra-
18
kem, za p o m o c i t r o j s k é h o koně v pod o b ě synovce na Státním úřadě důc h o d o v é h o zabezpečení), n e c h ť se předčasné neraduje. Čeká ho další překážka, ještě fortelnější. Totiž získat v ý j i m e č n é povolení několika federálních ministerstev k vyplácení d ů c h o d o v ý c h dávek do ciziny. P o k u d jde o p o d m í n k y nutné pro vznik d ů c h o d o v é h o nároku, je z á k o n vpravdě d ů m y s l n ý . Na plný starobní d ů c h o d má p o d l e něho nárok jen ten, kdo byl zaměstnán n e j m é n ě 2 5 roků a v době trvání zaměstnání anebo do dvou let po jeho skončení dosáhl předepsaného věku. U m u ž ů je předepsaný věk 60 roků a u žen 53 až 57, v závislostí na počtu o d c h o v a n ý c h dětí. Doba o d p r a c o v a n á v cizině se započítává jen tehdy, jestliže se o b č a n zdržoval v zahraničí s povolením čs. státního orgánu, tedy jako expert vyslaný do A n g o l y nebo zaměstnanec sekretariátu O S N v New Yorku. Běda t o m u , kdo přerušil v Č e s k o s l o v e n s k u zaměstnání předtím, než o d p r a c o v a l p ř e d e p s a n ý c h 25 let: jestliže přerušení trvalo déle než pět roků, předchozí léta zaměstnání se prostě smažou. Ledaže by se pachatel hbitě vrátil do Československa a aspoň po tři léta p o k o r n ě pracoval. Pak se mu dřívější léta znovu z a p o č í távají. Stručně vyjádřeno, právo na d ů c h o d vzniká jen t o m u , kdo o d p r a coval v Československu 25 let a p o č kal si tam (plus minus) na své 60. narozeniny (ženy o něco méně), a t e p r ve p o t o m se vydá do zámoří. Ale ani ten či ta nemá vyhráno, neb o ť narazí na další překážku. Podle paragrafu 69 se totiž d ů c h o d y do ciziny nevyplácejí. Tak to v zákoně stojí černé na bílém. Máš sice na d ů c h o d nárok, jestliže splňuješ všechny podmínky, ale přijeď si pro něj do Československa a vyber si ho v k o r u n á c h . Ledaže... T e ď dávejte pozor: ledaže se na žadatele usměje štěstí, které má dvojí p o d o b u . J e d n o u ze š ť a s t n ý c h náhod je, že d ů c h o d c e žije v zemi, s níž má Československo s m l o u v u o vyplácení d ů c h o d ů . N e s p o r n ý m příkladem takové země je SSSR (radujte se čtenáři Z á p a d u usídlení v Sovětském svazu). D r u h o u ze šťastných náhod (jde-li o náhodu) je, když se na žadatele usměje federální ministerstvo práce a sociálních věcí s p o l e č n ě s federálním ministerstvem financí (musí jít tedy o sehraný dvojúsměv), a bez o h l e d u na to, že se zemí j e h o p o b y t u není uzavřena smlouva, mu vyplácení dávek v ý j i m e č n ě povolí. (Praxi vám osvětlí váš příbuzný, který přijede na delší návštěvu. Nejen o m že se m u d ů c h o d do ciziny nepoukazuje, ale výplata dávek se m u zastavuje i v Československu a d ů -
c h o d c e musí po návratu d o m ů o dod a t e č n o u výplatu požádat. B y l - l i v š a k d ů c h o d c e v cizině déle než rok, dávky starší j e d n o h o roku se promlčují.) Jaké vyhlídky na československý d ů c h o d mají žadatelé žijící na severoamerickém kontinentě? Z a č n ě m e Kanadou, kde je situace j e d n o d u c h á . Protože Kanada nemá s Československem ž á d n o u smlouvu, která by se na d ů c h o d o v é věci vztahovala, jsou kanadští uchazeči zcela vydáni přísnosti československého zákona. Musí zcela vyhovět jeho p o d m í n k á m , a i když j i m beze z b y t k u vyhoví, stejně nemají na poukazování dávek do Kanady nárok. Ledaže pro k o n k r é t n í h o d ů c h o d c e učiní pražské ministerstvo v ý j i m k u z pravidla. Kanadská vláda ani její velvyslanectví v Praze nemůže pomoci. Kanada si prostě s pražskou vládou n e d o h o d l a rámec pro d i a l o g o d ů c h o d e c h . Spojené státy naopak na t y t o věci pamatovaly. Rámec pro projednávání d ů c h o d o v ý c h záležitostí vytvořily. Ale je značně neujasněný. Z t o h o vzniká neinformovanost, která živí nejednu iluzi. Proto je důležité se na věc zblízka podívat. Z a č n ě m e z faktické situace. Americká správa sociálního zabezpečení vyplácí d o Československa několik tisíc d ů c h o d ů . Jejich příjemci reemigrovali z A m e r i k y ažijí povětšinou na Slovensku. Z Československa dostává naopak d ů c h o d o k o l o 200 A m e r i č a n ů . Nepoměr mezi počty přiměl v roce 1981 Kongres USA k n e o b v y k l é m u kroku: do zákona o československo-americkém majetkovém vyrovnání vložil klauzuli, v níž vybídl Státní d e p a r t m e n t (ministerstvo zahraničí), aby p r o z k o u m a l příčiny n e p o m ě r u a d o p o r u č i l nápravu. Co se má k o n k r é t n ě udělat, t o s e v z á koně neříká. Rozhodně se nemíní zastavit vyplácení a m e r i c k ý c h d ů c h o d ů do Československa. T o by bylo nejen nespravedlivé, ale o d p o r o v a lo by to a m e r i c k é m u právnímu řádu. Protože jeden stát nemůže d r u h é mu státu diktovat, jaké má mít zákony, nezbývá než tichá d i p l o m a c i e . Pro ni existuje d o h o d n u t ý rámec. V roce 1968, za Pražského jara, si vlády USA a ČSSR v y m ě n i l y d o p i s y o d ů c h o d o v ý c h otázkách. V československém dopise se americké vládě sdělovalo, že Československo bude vyplácet d ů c h o d o v é dávky těm o b č a n ů m , kteří na ně mají nárok " p o d l e p l a t n ý c h č e s k o s l o v e n s k ý c h z á k o n ů " . V americké o d p o v ě d i se potvrzovalo, že USA b u d o u vyplácet a m e r i c k é d ů c h o d y československým o b č a n ů m , kteří na ně mají nárok. Mnozí považují t u t o v ý m ě n u za mezinárodní s m l o u vu. Za s m l o u v u ji považují československé úřady. Úřad d ů c h o d o v é h o zabezpečení v Praze a v Bratislavě p o u k a z u j e v k o r e s p o n d e n c i s amer i c k ý m i žadateli na " D o h o d u o vzáj e m n é výplatě d ů c h o d ů uzavřenou
mezi CSŠR a USA". Trvání na smluvní povaze v y m ě n ě n ý c h d o p i s ů má z československé strany d o b r ý důvod. Z " d o h o d y " pro ČSSR nevyplývají žádné povinnosti nad rámec platných č e s k o s l o v e n s k ý c h zákonů. Vždyť se přece v d o h o d ě hovoří o tom, že d o USA b u d o u vypláceny d ů c h o d y amer i c k ý m o b č a n ů m (tedy ne osobám, které d o s u d a m e r i c k ý m i o b č a n y nejsou), kteří na ně získali nárok podle československého zákona. Kolik osob, které odpracovaly 25 let v Československu a žily tam až do svých šedesáti (respektive 53-57, jde-li o ženy) získalo americké občanství? Je to těch p o u h ý c h 200 A m e r i č a n ů , kteří dnes pobírají československý důc h o d . B u d e zajímavé dodat, že průměrný československý d ů c h o d v p ř e p o č t u na dolary nepřesahuje $250 měsíčně. Naproti t o m u plyne z USA d o ČSSR přibližně desetkrát tolik důc h o d ů v p r ů m ě r n ě d v o j n á s o b n é výši. Je tedy jasné, která strana má větší zájem, aby byl dosavadní stav zaručen mezinárodní smlouvou. Z t o h o d ů v o d u asi americká vláda v ý m ě n u dopisů z roku 1968 za právní d o h o d u nepovažuje. N e p u b l i k o v a l a ji nikdy ve sbírce a m e r i c k ý c h smluv, a " d o h o d y " se tudíž nelze před americk ý m i úřady a soudy dovolávat. Ž á d n á ze stran, ani USA ani ČSSR, " d o h o d u " neregistrovala u OSN, což je pod l e č l á n k u 102 Charty OSN p o d m í n k a pro to, aby se d o h o d o u m o h l k d o k o l i ohánět před mezinárodními instancemi. Zkrátka právně zůstává výměna d o p i s ů z roku 1968 v přítmí. Ale přece j e n o m d i a l o g mezi USA a ČSSR pokračuje. A m e r i c k á d i p l o m a cie p o u k a z u j e na n e h u m á n n o s t československého zákona o sociálním zabezpečení: vystěhovalec z Československa strávil celý p r o d u k t i v n í život v zaměstnání v ČSSR, a přesto většinou nevyhovuje p ř e d p o k l a d ů m pro získání d ů c h o d o v é h o nároku. Jak se t o srovnává s d e k l a r o v a n ý m právem na sociální zabezpečení? A m e ričtí d i p l o m a t é vytýkají n e p ř i m ě ř e n o u tvrdost požadavku zákona, že nárokovatel musí mít celých dvacetpět let v československém zaměstnání a že penzijního věku musí d o s á h n o u t během československého zaměstnání nebo nejpozději dva roky po jeho ukončení. Takové k o m b i n a c i požadavků nemůže p r a k t i c k y žádný americký o b č a n vyhovět. D i p l o m a c i e je umění m o ž n é h o a d o r o z u m ě n í dosažená v d i p l o m a t i c kém rozhovoru jsou vždy výsledkem v z á j e m n ý c h ústupků. Zcela neformální, nikde nevyjádřené ani písemně nezachycené d o r o z u m ě n í , navazující na v ý m ě n u dopisů z roku 1968, existuje dnes mezi USA a Československem o postupu při vyřizování d ů c h o d u z jedné země d o druhé. Hlavní b o d d o r o z u m ě n í spočívá v tom, že československé úřady b u d o u i nadále posuzovat žádosti A m e r i č a n ů o čes-
koslovenský d ů c h o d podle přísných hledisek zákona z roku 1975, avšak b u d o u prokazovat jistou blahovůli při vyřizování odvolání proti zamítnutí žádosti o československý d ů c h o d , jsou-li v konkrétním případě dány tyto předpoklady: (1) žadatel je a m e r i c k ý občan; (2) strávil p o d s t a t n o u část svého pracovního života v ČSSR; a za podstatnou část se považuje aspoň 20 let v zaměstnání; (3) přerušil zaměstnání n e d l o u h o předtím, než dosáhl penzijního věku (to znamená několi málo let před d o vršením 60 let života). Cíl k o m p r o m i s u je p r ů h l e d n ý . Má se jím u m o ž n i t určitému, ale ne velkému p o č t u a m e r i c k ý c h žadatelů, aby rozmnožili řady p ř í j e m c ů československých d ů c h o d ů . Odstraní se tím nejkřiklavější případy a také vyhoví přání K o n g r e s u z roku 1981. O kolik s t o u p n e v d ů s l e d k u d o r o z u m ě n í počet A m e r i č a n ů pobírajících československý d ů c h o d , nelze o d h a d n o u t . Ale sotva o m n o h o . O možnosti totiž m á l o k d o ví a většina žadatelů se dá odradit prvotním zamítnutím svého nároku československými úřady. Jak mají postupovat ti, kdož se odradit nedají? Jestliže splňují všechny tři shora uvedené p o d m í n k y , m o h o u požádat a m e r i c k é velvyslanectví v Praze ( p r o s t ř e d n i c tvím Státního d e p a r t m e n t u ) , aby za žadatele u československých úřadů intervenovalo. A m e r i c k ý konzul si případ p r o s t u d u j e a uzná-li ho za h o d n ý zásahu, pohovoří o něm s úřadem d ů c h o d o v é h o zabezpečení a federálním ministerstvem práce a sociálních věcí. Výsledek p o c h o p i t e l n ě není zaručen. Intervence může mít úspěch, ale také ho mít nemusí. A m e rické úřady však do případu nevstupují hned, nýbrž až ve stadiu odvolání. A m e r i c k ý žadatel o d ů c h o d se musí na začátku obrátit na československé úřady sám. Teprve tehdy, když obdržel k o n e č n é zamítavé r o z h o d n u tí československého úřadu, požádá o p o m o c a m e r i c k é h o konzula. Co říci na závěr? Ideální řešení by nabídla mezinárodní úmluva ( k d y b y taková existovala), podle níž by lidé, kteří změní d o m i c i l , byli a u t o m a t i c k y začleněni do soustavy sociálního zabezpečení v nové vlasti a uznáním a započítáním všech výhod, které v dřívějším životě z hlediska b u d o u c í h o d ů c h o d u získali. Bohužel nadšení pro t a k o v o u s m l o u v u je o b r á c e n ě ú m ě r n é břemenu, které by té či o n é zemi bylo uloženo. B ř e m e n o S p o j e n ý c h států a Kanady by b y l o patrně pro jejich šetrné z á k o n o d á r n é s b o r y nesnesitelné. A tak zbývá s t r m á a křivolaká cesta jednotlivého vymáhání důchodových n á r o k ů přes hraniční kameny. J a k o v j i n ý c h p o d o b n ý c h věcech, má mít o b č a n alespoň m o ž n o s t počítat s p o m o c í své vlády. Mezinárodní právo o p r a v ň u j e stát, aby vůči j i n é m u státu
vznášel za své o b č a n y nároky a t y t o nároky, jsou-li oprávněné, vší mocí vymáhal. To by měli A m e r i č a n é a Kanaďané, kterým se nedostává j e d n o t livě sil k vymáhání d ů c h o d o v é h o nároku v Československu, svým vládám připomínat. ^
Korespondence ohledně penze V č. 2/84 Západu uveřejňujete další korespondenci o p r o b l é m u dvojího občanství. Jsem velice rád, že se našel někdo, " k d o do t o h o jde". Poslal ¡sem sám poslanci Jelínkovi své přip o m í n k y a p o d r o b n o s t i o svém jednání ve věci penze, ale dostal jsem opakovaně neslanou nemastnou o d pověď. Zdá se, že náš slávnej krajan se stará víc o t r o j i t ý h o Salchova než o politiku! Posílám Vám svou k o r e s p o n d e n c i s čs. úřady ve věci vyplácení penzí, což nepřímo souvisí s dvojím občanstvím a přímo s l u m p á r n o u čs. režimu. Dopisoval jsem si už — spíš pro srandu — s čs. generální p r o k u r a t u r o u , s čs. ministerstvem spravedlnosti a mám tu zkušenost, že tyto úřady vždy odpoví, p o k u d se j i m výslovně nenadává. Nižší ouřady jako městské a okresní soudy neodpovídají, asi na to nemají směrnice. Z přiložené k o r e s p o n d e n c e je jasné, oč jde a ti lumpové se vymlouvají na to, že neexistuje žádná smlouva mezi Kanadou a ČSSR. Kanada ovšem vyplácí d ů c h o d y v t v r d ý c h d o l a rech bez smlouvy! Pro nás, kteří jsme sem přišli ve vyšším věku by i ta čs. penze byla přilepšením. Ovšem daleko závažnější d o p a d je pro kanadskou e k o n o m i i , když musí vyplácet penze do ciziny. Z n á m tu c h y t r á k y , upravence, kteří se chystají po svém 60tém roce vrátit d o vlasti a pobírat kanadskou penzi. Není p o c h y b y , že i za těch 300 k a n a d s k ý c h d o l a r ů by žili jako páni. Jestliže by j e d n o u kanadské autority odmítly vyplácet penze do ČSSR, pak by se asi o c h o t a pražských s o u d r u h ů k jednání zvedla. Je jasné, že všechny o d p o v ě d i papalášů na vaše dopisy jsou politická povidla a že dosavadní liberální vláda neměla zájem o vážné jednání. Se s r d e č n ý m pozdravem Dr. Vlastimil N e u m a n n
Velvyslanectví ČSSR Ottawa, Ontario 21. záři 1979 Obracím se na československý zastupitelský úřad v Kanadě za účelem zprostředkováni mé žádosti. Žádám příslušně úřady o vyměřeni a vypláceni mého starobního důchodu.
19
Odůvodněni mé žádosti: 1. Každý československý občan, který žil a pracoval v socialistickém hospodářství má zákonem zaručen nárok na starobní důchod, u mužů po dovršení 60 let věku. 2. Podle čs. práva zůstávám nadále československým občanem neboť mi čs. občanství nebylo odňato ani jsem nežádal o jeho zrušení. 3. Narodil jsem se v Čechách v r. 1914, žil jsem nepřetržitě v zemi po dobu 54 let, studoval na Karlově univerzitě medicínu a poté pracoval nepřetržitě na různých místech po dobu 29 let (od 1.1.1939 do 30.8.1968). Po příchodu do Kanady jsem pracoval jako lékař po dobu 9 let, získal kanadské státní občanství a po dosažení 65 let věku obdržel plnou kanadskou penzi, t.j. Canada Pension plus Old Age Security Pension. Po dobu svého zaměstnání jsem neuplatňoval nárok na svou penzi z titulu čs. občanství. Teprve při vyřizováni své kanadské penze jsem byl na tuto možnost upozorněn, neboť Kanada vyplácí svým občanům penze i když žiji mimo Kanadu. Uplatňuji svůj nárok tedy teprve nyní. Zdůrazňuji, že jsem získal nárok na plnou penzi v zemi, která patří mezi t.zv. kapitalistické země a to po pouhých 10 letech pobytu a po 9 letech práce v této zemi. Předpokládám, že se mi stejné sociální pomoci dostane od mé rodné země, která se počítá mezi t.zv. socialistické, kde jsem žil a pracoval nepoměrně delší dobu a platil penzijní dávky po 29 let. Žádám, aby mi byla penze vyplácena v kanadských dolarech, neboť čs. měna je zde nesměnitelná. Dr. Vlastimil Neumann Consulate General of the CSSR, Montreal P.Q. 10. října 1979 Dne 26. záři 1979 jsem odeslal na velvyslanectví ČSSR v Ottawě dvě žádosti, týkající se důchodu mého a mé manželky. Dnes jsem obdržel od zmíněného velvyslanectví odpověď ve formě předtištěného formuláře, ve kterém mi sděluji, že moje žádost byla předána Generálnímu konzulátu ČSSR v Montrealu. Obracím se tedy na Vás, aby moje žádost byla projednána. Vlastimil Neumann, M.D.
13.11.1979 Věc: S t a r o b n í d ů c h o d z ČSSR Vážení, g e n e r á l n í k o n z u l á t k Vašim ž á d o s tem m ů ž e sdělit j e n to, že ČSSR neposkytuje výplatu starobních důchod ů d o z a h r a n i č í , p o k u d není m e z i n á rodní s m l o u v o u stanoveno jinak.
20
V z h l e d e m k t o m u , že s K a n a d o u není s j e d n á n a žádná s m l o u v a v oblasti sociální, n e v y p l á c í se s t a r o b n í d ů c h o d y z ČSSR d o této země. S pozdravem Za g e n e r á l n í h o k o n z u l a : Miloslav F. Z b o ř i l Generální konzulát Č S S R , Montreal, Que. 22.11.1979 Re: Č.j. 7602/79
— Ž.b.
Váženi, děkuji za Vaši odpověď ze dne 13.11. t.r. a za Vaše vysvětlení ve věci mé žádosti. Odůvodňujete odmítnutí mé žádosti faktem, že ČSSR nemá s Kanadou smlouvy v oblasti vypláceni starobních a invalidních důchodů. Nechápu však, proč by ČSSR měla vůbec uzavírat nějaké zvláštní smlouvy v oblasti vypláceni starobních a invalidních důchodů svým občanům s kterýmkoliv státem na světě. Vyměřování a vypláceni důchodů je přece zcela vnitřní záležitostí státu, nezávislá na mezinárodní smlouvě. Je známo, že Kanada vyplácí důchody svým občanům ať žiji mimo Kanadu v kterékoli zemi tedy i v Československu. Stejnou praxi vypláceni důchodů maji i jiné státy. Odvolávám se na svoji původní žádost z 21. záři 1979 a žádám znovu příslušné úřady o vyměřeni a vypláceni mého starobního důchodu. Tentokrát doufám, že to bude pro čs. úřady přijatelný způsob řešení. Žádám o placení důchodu ve formě pravidelných měsíčních vkladů na bankovní konto otevřené na moje jméno v Živnobance, se kterým budu moci libovolně disponovat. Stejný způsob vyplácení požaduji pro svoji manželku Aloisii Neumannovou, rozenou Homolkovou. Dr. Vlastimil Neumann 11. p r o s i n c e 1979 Věc: D ů c h o d y z ČSSR Vážený pane, ke s t a n o v i s k u , jež V á m b y l o s d ě l e no naším d o p i s e m čj. 7 6 0 2 / 7 9 - Z b ze d n e 13. l i s t o p a d u 1979, n e m á g e n e rální k o n z u l á t s o h l e d e m na p l a t n ý č e s k o s l o v e n s k ý právní řád co d o d a t . S pozdravem Za generálního konzula: M i l o s l a v F. Z b o ř i l •
Mirek Zástěra zemřel V neděli 17. června 1984 ve Washingtonu náhle zemřel Mirek Zástěra, redaktor Hlasu Ameriky a přítel časopisu Západ. Jeho odchodem ztrácíme blízkého kamaráda a spolupracovníka a celý československý exil ztrácí jednoho z těch, kdo obětavě a bez pathosu slouží československé kultuře v zahraničí. Čest jeho památce.
Návštěvník z U S A v Československu Při moji poslední návštěvě zažil jsem tam jenom nepříjemnosti. V zámku v K. se mi líbil obraz, myslím Brandl to byl. Vzal jsem aparát a vyfotografoval jsem si ho. Ale to byl cirkus, to si neumíš představit. Takový mladý holky a jak byly sprostý. Prostě jsem odtamtud odešel s ošklivým pocitem. V M. byl takový přechod přes křižovatku, že jsi nemohl přímo, ale musel jsi doprava, pak rovně, pak doleva. Třikrát přejít silnici, než jsi se dostal, kam jsi chtěl. Nic nejelo a tak jsem to vzal prakticky rovně. Na druhé straně mě viděla bába, ale jak se do mě dala, že kdyby mě viděl policajt, tak bych koukal. Zase hulvátství a vyhrožováni policii. Šel jsem pár metrů a přišel ke šraňkům u nádraží. Bylo to takové hezké, jak se ty koleje rozbíhaly a sbíhaly, že jsem si to vyfotografoval. Vždyť kolikrát jsme se po těch kolejích rozbíhali a sbíhali! Vtom z budky vylítl na mě takový špinavý a otrhaný dědek a začal nadávat, že fotografuji nádraží, že to je zakázané abych nemával tou rukou, nebo že mě někam zavede a tam mi ukážou! Prostě se vším letěj hnedka na policii. A toho hulvátství a tý špíny! Když jsem přijel domů do P., šel jsem navštívit sousedy. Jsou to vysídlení Sudeťáci. A starý pan Můller s dcerou a zetěm se jeli podívat na místa, kde se narodili, prožili nejhezčí léta života a jak s nimi to nostalgie třískala, fotografovali si každý barák, každý patník. Všimli si, že je pozorují lidé, ale mysleli si, že ta pozornost patři autu a podobně. Pak si Můller vyfotografoval školu, kde učil jako kantor češtinu a hospodu, kde hrával karty, když vtom přišel SNB, proč prý to fotografuje. On povídal, "to se nesmí hospoda fotografovat?" "No může, ale jak vidíte, ten dům je ve velmi špatném stavu a vy potom budete doma tvrdit, že takové baráky tady máme."Na hranicích jim všechno zpřevraceli, jestli nejsou špióni, nebo co. Když přejeli hranice, moc se jim ulevilo a do L. už nepojedou. Mezi tím je paralela. To nádraží je taky v mizerným stavu. Od první republiky tam nic neopravovali.
Historie
Aktuální diskuse na téma pouze zdánlivě neaktuální Přinášíme výměnu názorů, o niž se domníváme, že je zajímavá. Podnět k ní zadala rozhlasová recenze J. Škvoreckého, vysílaná Hlasem Ameriky. Z Československa na ni přišlo několik dopisů, z nichž jeden otiskujeme. Závěrem jsme požádali o vyjádřeni autora knihy, o niž v recenzi šlo. V dějinách národů se často vytvářejí legendy. To se netýká pouze prehistorie, tedy dob, které zachycují knihy jako Jiráskovy Staré pověsti české, ale i časů nedávných, a d o k o n c e současnosti. Je např. veřejným tajemstvím, že legenda o Juliu Fučíkovi je velmi p r a v d ě p o d o b n ě nikoli skutečností, ale právě jen legendou, tvrdošíjně se udržující, nebo snad lépe řečeno, tvrdošíjně udržovanou z důvodů, které mají sice možná co dělat s tzv. v ě d e c k ý m světovým názorem, ale zato mají dost málo s p o l e č n é h o s historickou vědou. Jiná taková legenda, p o n ě k u d staršího data, se spojuje se jménem liberálního českého novináře devatenáctého století Karla Havlíčka Borovského. Není jí sice dnes věnováno tolik popsaného papíru, jako legendě Fučíkově, nicméně téměř stejně tvrdošíjně se udržuje přesvědčení, že Havlíček byl národním m u čedníkem v t o m smyslu, že mu p o d l o mily zdraví rakouské úřady, když ho za jeho novinářskou činnost v bouřlivém roce 1848, i předtím a potom, poslaly d o vyhnanství v alpském městečku Brixenu v Tyrolích. Proč je však dnes literatura — alespoň v Československu vydávaná literatura — o Havlíčkovi tak c h u d á ? Příčiny, zdá se mi, jsou ideologické. Dle profesora Nejedlého a j i n ý c h marxistických vědců je třeba rozeznávat Havlíčka dvojího: Havlíčka Tyrolských elegií a brixenského m u č e d nictví — to je, cituji Nejedlého, teprve ten národní a dnes již tradiční Havlíček — a p o t o m d r u h é h o Havlíčka, Havlíčka předexilového. Proč takové schizofrenizování českého spisovatele? Inu, praví marxistický historik, s lítostí, někdy i s hněvem sledujeme Havlíčkovu politicko-ideoiogickou činnost, halící národní rouškou reakční politické cíle, připravující bankrot našemu národnímu hnutí. Havlíček, dle těchto myslitelů, hověl nejrůznějším antifilozofickým předsudkům, opíral se o mnohé světonázorové nedůslednosti a přírodní rozmanitost vykládal dokonce nábožensky. Jaké to byly reakční politické cíle? a jaké to byly antifilozofické názory? Jaká to byla dvojakost, rozpol-
Lidová hymna Zachovej nám, Hospodine, Císaře a naši zem! Dej, ať z víry moc Mu plyne. Ať je moudrým vladařem! Hajme věrně trůnu Jeho Proti nepřátelům všem; Osud trůnu Habsburgského Rakouska jest osudem!
cenost, která prý poskvrňovala jeho nesporně veliké bojovnícke zásluhy? Havlíček se prostě dopustil dvou polit i c k ý c h zločinů. Zaprvé, jako nadšený rusofil, nezůstal d o m a a neteoretizoval, ale jel do Ruska. Jenže o t o m nenapsal nic na způsob Fučíkovy Země, kde zítra znamená včera, nýbrž — Křest svatého Vladimíra. Za druhé, ze zkušenosti s pravou tváří Ruska, tj. s tváří nahé policejní despocie, vyvodil logický důsledek: nikoli slavjanofilství, ale západní liberální d e m o k r a cie. Za tuhle liberální d e m o k r a c i i se taky v p o h n u t ý c h d o b á c h kolem roku 1848 zasazoval, a naděje vkládal nikoli v ruský panslavistický, a dnes patrně panevropský mesianismus, nepřátelsky zamířený proti tradicím západní revoluce, ale v Rakousko, které by bylo přetvořeno ve federální konštituční m o n a r c h i i d e m o k r a t i c k é ho charakteru. Vyjádřil se d o k o n c e nelichotivě o k o m u n i s m u , který tehdy mezi českými vlastenci fedroval čestný, ale zmatený páter vyklouz Klácel. Cituji Havlíčka: Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učeni...učení nanejvýš bláznovské... iež mohlo se jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učinit něco buď lepšího nebo horšího, ale vždy něco jiného, než je člověk. A p o k u d jde o revoluci? Já vůbec jsem veliký nepřítel revolucí se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a srdcích. Myšlenka, kterou T. G. Masaryk zvolil
jako m o t t o pro novou republiku. Není tedy divu, že tento předexilový Havlíček jaksi, a b y c h tak řekl, neodpovídá nynějšímu vládnímu vědeckému názoru doma. Ale odpovídá vědě exilový Havlíček, u m u č e n ý pro své vlastenectví zlými Rakušáky? Posrpnový exulant Jiří Morava učinil nedávno v T y r o l s k u objev, který se řadí mezi významné objevy literární historie v t o m t o století. V t y r o l s k ý c h archívech našel totiž d o c h o v a n o u k o r e s p o n d e n c i mezi brixenským okresním hejtmanem T h e o d o r e m Knollem a úřadem ministra Bacha, týkající se Havlíčkova života v Brixenu. Na základě t o h o t o o b jevu napsal Morava k n i h u Exilová léta K. H. Borovského. Kniha, aťse nám — nebo k o m u — to líbí nebo ne, kromě jiného vyvrací legendu, že by Havlíček v T y r o l í c h tak strádal, až si z t o h o uhnal tuberkulózu. Jak to správně charakterizoval Palacký v dopise Havlíčkovi do Brixenu: má svůj pobyt v Brixenu považovat za — jak by se dnes řeklo — p l a c e n o u tvůrčí d o v o l e n o u . Samozřejmě nucenou, a samozřejmě se zákazem se z Brixenu vzdálit. Ale uvažme a srovnávejme s o s u d e m j i n ý c h , modernějších českých Havlíčků, o d s o u z e n ý c h ne sice d o vyhnanství, ale zato do vězení, za č i n n o s t v podstatě stejnou: Havlíček např. dostával od rakouské vlády 500 zlatých ročně na výživu. V t é d o b ě vydělával v T y r o l í c h farář 300 zlatých ročně, učitel 130, tovární dělník 100-
21
200 a pacholek (se stravou a bytem) 25 zlatých ročně. Když za Havlíčkem přijela jeho žena a dcera, zaplatila jim rakouská vláda výdaje na cestu. Navíc Havlíček svůj příjem doplňoval na 1000 zlatých ročně ze svého souk r o m é h o , na tehdejší d o b u nemalého jmění, které se o d h a d u j e na 30.000 zlatých. Rodina tedy žila za tisíc zlatých ročně, což bylo jen o 400 zlatých méně, než t e h d y v Rakousku obnášel roční plat univerzitního profesora. Rozumějte mi dobře: tím vším nechci říct, že Havlíček byl v Brixenu šťasten, a nic mu nechybělo. Nebyl šťasten, protože mu c h y b ě l a svoboda. Ale není prostě pravda, že materiálně strádal. Materiální strádání se dostavilo až později. Až když se vrátil d o vlasti. Celá brixenská historie je vlastně t y p i c k ý paradox. Havlíčkova manželka Julie měla t u b e r k u l ó z u , jíž v Praze nesmírně trpěla. Když přijela za m u žem do alpského Brixenu, její stav se pronikavě zlepšil; cítila se d o k o n c e zcela zdráva. Také Havlíček, jak svědčí jeho dopisy, byl svěží, v plné f y z i c ké síle, a zdravý jako buk. Obával se však, že drsná alpská zima by mohla jeho ženě ublížit a poslal ji tedy na zimu do Prahy. Z a n e d l o u h o po návratu d o Prahy se Juliin stav p r u d c e zhoršil a ona zemřela. Havlíček sám, sotva po č t y ř e c h letech dostal povolení k návratu, o n e m o c n ě l c h o r o b o u své ženy a z a n e d l o u h o na ni i on zahynul. Jejích dcera Z d e n k a se stala rovněž obětí t o h o zabíječe devatenáctého století — dožila se pouze věku čtyřiadvaceti let. Podle toho, c o víme o A l p á c h a co dnes víme o t u b e r kulóze, dovozuje Morava, lze mít za to, že k d y b y byl Havlíček s J u l i i a Z d e n k o u v B r i x e n u zůstali, m o h l a se Julie z t u b e r k u l ó z y vyléčit, a Havlíček jí nikdy nemusíl p o d l e h n o u t . Není náh o d o u , že nejslavnější p r o t i t u b e r k u lózní sanatoria jsou dodnes v Alpách, a nikoli v Praze. A zase, rozumějte mi dobře: neříkám, že rakouská byrokracie, jež poslala Havlíčka do vyhnanství, by se za to měla vlastně velebit. Poukazuji pouze na paradoxní ironii o s u d u . Havlíček v B r i x e n u d o k o n c e uvažoval o vystěhování do Francie, a k d o ví, zda by zákeřná c h o r o b a sklátila novináře a j e h o ženu a d c e r u tak brzy v zemi s t r e d o m o r s k ý c h riviér. Na t o m h l e místě si dovolím m a l o u o d b o č k u . Nedávno mi jedna p o s l u c h a č k a z Prahy napsala d o Hlasu A m e r i k y dopis, v němž mi zle vynadala za to, že prý p o m l o u v á m Boženu N ě m c o v o u . V p o ř a d u o Spillvillu jsem o ní prohlásil, že pomýšlela na e m i graci d o A m e r i k y . Něco t a k o v é h o by prý naše velká vlastenecká spisovatelka n i k d y neudělala. N e m o h u si ovšem p o m o c í : moje tvrzení není pomluva, ale fakt doložený d o p i s y Boženy N ě m c o v é A. V. Šemberovi a a m e r i c k é m u Č e c h u Josefu L i d u m i l u
22
Lešikaroví. A přestože riskuji znovu hněv českých vlastenek z Prahy, osměluji se p r o t o vyslovit hypotézu, že kdyby byla Němcová přijala nabídku a m e r i c k ý c h Čechů, aby odjela u nich dělat českou učitelku, jak o t o m dle z m í n ě n ý c h dopisů uvažovala, mohla se ve zdravém podnebí české Nebrasky nebo českého Texasu dožít věku patrně vyššího, než jakého se dožila ve vlastí. Krom d o b r é h o p o d nebí nebyly v A m e r i c e také žádné c. a k. ouřady, jež by ztrpčovaly život jí i jejímu neznormalizovanému muži, a Němcová zřejmě věděla, j a k o u pravdu vyslovil Kollár, když napsal, že nemáme přikládat svaté j m é n o vlasti t o m u v kraji, v kterém bydlíme, p r o t o že pravou vlast jen v srdci nosíme, a tu nelze biti ani krásti. Napsala přece, právě Lešikaroví, že vlast je všude, kde jsou lidé stejného jazyka, morálky a způsobu života. T o u m o r á l k o u a tím z p ů s o b e m života nemyslila ovšem c. a k. státní m o r á l k u , nebo z p ů s o b života p o d policejní diktaturou. Ale zpátky k Havlíčkovi. Čím Havlíček v Brixenu skutečně trpěl, nebyl hlad, n o u z e a z i m a , ale — z p r á v y z d o mova. Psali mu je přátelé jako Palacký, Dr. Alois Krása a Dr. Pinkas, tedy lidé z malé hrstky těch, kteří zůstali věrni ideálům r o k u o s m a č t y ř i c á t é h o a tím se odlišili o d většiny zlhostejnělého národa, jenž se Bachem dal lehce znormalizovat a na Havlíčka v Brixenu krátce a d o b ř e zapomněl. Cituji z t ě c h t o dopisů: Za dnešních poměrů a nezákoných zákonů dělí se veškeré obyvatelstvo na dvě strany — otroky a zločince, a tito zase na odsouzené a neodsouzené...uhlídáme, jak to nakonec dopadne: exeunt omneš — mnozí odejdou, to jest konec v Shakespearových komediích...lidé, kteří se ještě nedávno zdáli býti s námi jedné myslí, dnes se stalí zrádci a darebáky ...ti všichni shlukli se proti Palackému, sočí naň...Mezi tím, co Vy v Brixenu požíváte trpké ovoce publicistického snaženi svého, raduji se zdejší literární íijónové z úplného komfortu, an zastupitelstvo hovadismu a renegátství co den se vzmáhá a množí. Až se vrátíte do Prahy, budete moci s Heinem říci: Ty, které jsem jako telata opustil, našel jsem jako voly!... V redakcí Pražského zpravodaje je nyní prvním spolupracovníkem známý Váš literární ošoust Dr. Svoboda. Teď mučí pražské publikum svými neotesanými úvahami...Také slovo o veřejné i soukromé činnosti spanilomysIného vlastence a šlejfíře Jana Jungmanna, ouda královské učené společnosti — ten dal podobiznu Riegrovu z místnosti spolkových vyhodit a pověsil tam na jeho místo — podobiznu Jeho císařské milosti. Na to doručilo čtvero oudů výboru Jungmannovi promemoria, v němž to stálo, že president spolku není autokrat a že má o všem, co před se bráti chce, výboru zprávu podati. Jung man n ale
běžel na policii udat dotyčné oudy výboru z neloajálnosti...Policie...zaslala rodičům čtyř dotčených osudů dopisy, v nichž oznámila, že páni synové u výboru vyloučeni jsou. Páter Votka...čini v podlézáni strašné pokroky — snad se stane v Liblíně obrlokajem...Naši odpůrci maji teď d obré časy — není nikoho, kdo by je kritikou zaháněl s očí poctivému publiku...Pro pořádného člověka, který si nechce boty zamazat, jest nyní sedět doma... Pokládali jsme na sta lidi za právě tak nadšené pro všechno ušlechtilé, jako jsme byli my, a dodnes víme...že dopustili jsme se hrozné chyby, že jsme každého, kdo si počínal jako vlastenec, též zaň uznávali, jeho známé nám vady, nedostatky a neřesti, jež snad měl, zastírali...Konec této bídy bude...pro naše vnuky. Proto hleďte provdati svou dceru, abyste měl vnuky, abyste měl před sebou lidi, jímž opět bude dána do vínku svoboda... Tímhle tedy — nikoli nedostatkem české k u c h y n ě — trpěl brixenský m u čedník: zatím co v t y r o l s k é m městečku ho obklopovala o h l e d u p l n o s t , a d o k o n c e i obdiv lidí, s nimiž si ovšem nerozuměl — byli to cizinci — d o m a lidí jeho d r u h u , nejlepší přátele, obklopovala lhostejnost, kariérismus, udavačství a rovněž neporozumění, nepramenící však z o d l i š n é h o jazyka a kultury, ale z národní vlažnosti, anebo ze strachu před m o c n o u policií. Když se z l o m e n ý Havlíček vrátil z brixenské materiální p o h o d y d o bídy doma, lidé se mu na ulici vyhýbali, neznali se k němu, zapírali ho — s nepat r n ý m i v ý j i m k a m i , j a k o byla právě naše paní Božena Němcová. Ta se k němu Na příkopech srdečně hlásila, ale on, po zkušenostech s j i n ý m i s e t k á n í m í - n e s e t k á n í m i , ji v a r o v a l , aby si s n í m nedělala ostudu. Pak z b ý vá už jen trpká t r a g i k o m e d i e j e h o osamělého umírání, korunovaná s y m b o l i c k y opět paní Boženou, která mu v rakvi na hlavu položila vavřínový věnec, propletený trním. M u č e d n í k e m Havlíček byl — ale nikoli m u č e d n í k e m brixenským. Neumučili jej rakouští byrokraté, ale jeho vlastní lidé, doma. Jeho legenda, p o k u d lze o té tragédii ještě mluvit jako o legendě, je příběhem nejen české velikosti, ale také české malosti. Ale nezáleží na legendách, záleží na pravdě. Díky objevné práci Jiřího Moravy víme nyní pravdu. A ta je poučnější než protirakouská báchorka. Josef škvorecký
Nikdy v nailch dájinách nevyžadovala tolik o d v a h y
ibabálolt
Plzeň, 1.2.1982 Vážený pane redaktore, teprve nyní je mi d o p ř á n o zapolemizovat si s Vámi o exilovém živote Karla Havlíčka Borovského. Předem Vám děkuji za t u t o vzácnou příležitost. Při poslechu Vaší ústní recenze spisu Exilová léta K. H. Borovského jsem byla překvapena těmi prý objevy, které nás mají zbavit jakési legendy o Havlíčkově utrpení za Bachova absolutismu. Můj otec koupil již za starého Rakouska Havlíčkův životopis, jehož titulní list zní: Karel Havlíček Borovský, neohrožený bojovník za práva národu českého. K padesátému výročí jeho úmrtí sestavil Adolf Srb. Se sedmnácti vyobrazeními na zvláštních přílohách. V Praze tiskem a nákladem F. Šimáčka 1908. V předmluvě autor nazývá Havlíčka " n e o h r o ž e n ý m o b r á n c e m práv národa českého a m u č e d n í k e m za přesvědčení své", ve vlastní práci pak přináší k t o m u doklady, co se týče brixenského období hlavně z Havlíčkovy k o r e s p o n d e n c e vydané dr. Quisem. Nepřidává k t o m u , po havlíčkovsku řečeno, ani chlup, jak je běžné při vzniku legend. Tak o svém zaopatření v Brixenu píše Havlíček v obšírném listě dr. Pinkasovi z 28.2.1851: Na cestě sem zacházeli se mnou až kupodivu zdvořile a splendidně; první měsíc též mne nechali bydlit v hostinci, kdežto jsem alespoň se zdejšími cestujícími obcovati a chvílemi zapomenouti mohl, kde jsem; druhý měsíc najali mi privátní byt, tmavý pošmourný klášterní pokoj plný svatých obrazů a umučení božího, vyjednali mi s mnohými těžkostmi celou stravu v tom pokoji tak, že se zvláště jen pro mne strojiti musí, odloučili mne indirecte ode vši lidské společnosti; ...a zakázali též tak terrorismem asi dvěma lidem, s kterými isem někdy chodíval a mluvíval, obcovati se mnou, takže nyní celý den zcela sám trávím a ani slova nepromluvím, v plném smyslu trapista. Nyní nasadili ale všemu teprve korunu; včera mi oznámil zdejší podkrajský, že vláda mi ustanovila 400 zl. stř. na rok. To přece jest impertinence v každém ohledu; vytrhnouti člověka, který má rodinu, beze vši příčiny a beze vší viny ze všech jeho okolností, kde by slušně žiti mohl, zavléci do Brixenu, učiniti mu zcela nemožné, aby sebe a svou rodinu živiti mohl, nabízet mu ještě, aby svou rodinu k sobě vzal a pak mu vysaditi — 400 zl. stř. na rok! ...Známo beztoho, že jest zde draho, že se 400 zl. ani já sám v mých okolnostech zde vyjiti nemohu a se svou rodinou bych zde při vší šetrnosti n e j m é n ě 1000 zl. stříbra spotřeboval, zvláště také proto, že zde přece jinak
než co cestující žít mohu, čímž se mi všechno ještě zdraží...Já sice mám nějaké malé jmění, ale nejsem přece kapitalista, který by mohl žit ze svých ouroků...mohli by mne za nějaký čas vyhladověti, a čím déle bych zde byl, tím více by se ztenčilo moje nepatrné jměni, a tím více by mi zmizela možnost k samostatnosti a tedy eo ipso kuráž. (Str. 238-241. Podle p o z n á m k y na str. 194 činily Havlíčkovy úspory asi 10.000 zl.) Havlíček pak vyřešil tento p r o b l é m najmutím d o m k u , ale stejně dosazoval. N e m o h l tam tedy žít jako rakouský státní úředník d o m a (aby tento vyženil, aby to mělo úroveň). O svých duševních útrapách píše v dalších listech, např. příteli Krásovi z 11. března 1852: Kterak se zde mám, můžete si pomyslit; jsem zde vlastně jako vězeň a ještě hůře, poněvadž se zdám býti na svobodě (str. 245). A Palackému za rok a dva měsíce p o b y t u : Toto odloučení od celého světa a bezděčné ustavičné patření na všechno tyrolské znamenitě již počíná mou trpělivost a dobrou myslpodkopávati, takže nyní již větší část dne trávím v mrzutosti, kdežto jsem dřivé neznal než okamžitou mrzutost (str. 252). Dr. Pinkasovi 8.12.1854: Živ zde jsem iako poustevník, brzy bych si odvykl docela mluvit (str. 261). O nemožnosti nějaké větší literární práce píše Palackému: ...vychází hlavně z klidné a pokojné mysli, a té se mi zde nedostává (str. 249). Stěžuje si na časté policejní prohlídky a zabavování písemností (str. 251). Něco pořádného zde dělati nemohu pro nedostatek kněh a všeho... (tamtéž). Spatné chování českých lidí d o m a zřejmě hlavní příčinou jeho trápení, jak se, pane redaktore, domníváte, nebylo. Odpovídá Palackému, který si na ně stěžoval: To všechno jsou věci, které se v nynějších okolnostech samy rozumí. Spoléhá na ty věrné: A takových lidi znám já posud v Čechách mnoho (str. 254). Bolestně zar a ž e n p r o m ě n o u Pražanů byl až po svém návratu, již beznadějně n e m o c ný. Já tu Prahu nepoznávám, vždyť to přede mnou všechno utíká (str. 280).
O těch podle Vás h o d n ý c h T y r o l á cích prohlašuje: Vůbec vypadá celé Tyrolsko — nikoli země, neboť tu stvořil Bůh — ale obyvatelé, jejichž ráz jest výklad duchovní a světské nadvlády — mnohem jinak, než si je obyčejně v cizozemsku, zvláště ale u nás představuji: víc bigotní, než veselé, více prohnané a podvodné, než poctivé, více podlézavé, než věrné. A Brixen jest v tomto ohledu po všeobecném úsudku samých Tyroláků nejhorší krajina! Měl jsem zde jen jednoho muže, s kterým jsem mohl obcovat, a ten nebyl Tyrolák; po nej-
novějšich nařízeních ztratil jsem i toho (v dopise sl. Em. Žoldneřové z 1.2.1853, str. 255). A v dopise dr. Pinkasovi je charakterizuje: Co jsem zde, již nevěřím na nesmrtelnost duše, neb se mi zdaji být všechny sorty zvířat rozumnější a tedy nesmrtelnostihodnější, než ta zdejší race lidu, stvořená, jak se praví, dle obrazu pána Boha! Největši blasphemie, kterou jsem kdy slyšel... (str. 261). Svědčí o t o m i šetrná ironická poznámka v Tyrolských elegiích "trau und bieder". O p r ů b ě h u nemoci o b o u manželů autor zaznamenává: Jak z různých dopisů Havlíčkových seznati lze, klamal se velice o zdrávi své Julie... na podzim objevily se již na ni stopy vážné nemoci. Lékař radil důtklivě, aby Brixen, jehož podnebí jí nesvědčí, opustila... Havlíček žádá o propuštění, jeho žádost je zamítnuta, píše bratrovi, že účinky výměru toho na Julii velmi nepříznivě účinkovaly a z té příčiny i na něho samého...-, také nechce již šestiletou Z d e n k u posílat do tamní školy: to bych si raději dal do kolena diru vyvrtat (str. 259-260). Doktor Podlipský, pražský J u l i i n lékař, o její c h o r o b ě píše ve svých vzpomínkách: Přestálý žal, stesk, nejistota do budoucnosti přispívaly ku spěšnému vývinu její choroby, která s ukrutnou rychlostí pokračovala (str. 278). Havlíček sám churavěl déle. Průběh jeho n e m o c i sledoval na j e h o dopisech spisovatel Jiljí Jahn a usoudil: Z listů těch pozná národ, kterak internovaní Havlíčkovo bylo příčinou jeho smrti (str. 281). Havlíčkovi možná na t u b e r k u l ó z u umřít musili tak jako mnozí jiní, např. Čelakovských; nepřizpůsobivý K. J. Erben s ní vydržel m n o h e m déle. (Můj otec žil celkem s p o k o j e n ě s j e d i n o u zdravou plící třiadevadesát let.) S h o d n é h o názoru s Vámi, pane redaktore, byl nedávno jeden účastník čtenářské ankety. Liboval si, že konečně začínáme po havlíčkovsku reálně myslit. Já se spíše obávám, že nám hrozí horší legenda (již sem tam proslýchaná) — o starých zlatých časech za císaře pána. Z ř e j m ě jste oba mladší než já a obšírnější procítěný výklad o Havlíčkovi jste již ve školách nezachytili. Nic jsme v něm neslyšeli o hladu a bídě, a přece nás dojímal. Tělesné mučení j s m e ovšem přisuzovali lidstvu na nižším stupni vývoje, nejblíže tak v t e m n é m středověku. (Však i o n o slouží jen k zlomení d u c h a — viz např. A. L o n d o n , Doznání.) Já už jsem své žactvo takovým v ý k l a d e m nedojala; na středním stupni byli zvědavi co jedl a zda směl c h o d i t po h o r á c h a divně se tvářili, když uslyšeli, že se stravoval v hostinci a p o d n i k a l vycházky po okolí. Vždyť jim den předtím vyprávěly o svém utrpení z á s t u p k y n ě lidic-
23
k ý c h žen! A studenti na večerní střední škole pro pracující prohlásili přímo, že obdržel r o d i n n o u rekreaci v A l p á c h na státní útraty. Tu samotu, ticho a nečinnost by byl jistě m n o h ý z nich na čas vzal. Ztrácíme jaksi s c h o p n o s t vžít se do d r u h é h o člověka a od k o n c e n t r á č n i c k é a jí p o d o b n é literatury očekáváme příjemné svírání v životě; to ovšem Havlíčkův životopis neposkytuje. Podle měřítek civilizovaného světa Havlíček tím m u č e d níkem byl; byl, s o u d e m osvobozený, násilím v noci odvlečen do Brixenu a tam rafinovaně týrán (ovšem ještě civilizovanými metodami). Byl s y m b o lem naší národní p o t u p y a ponížení, naší bezmocnosti. Je-li tedy třeba odstranit nějakou legendu, pak myslím tu o přirozené linii lidské morálky. Již K o m e n s k ý poznal, že člověk může být n e j d o k o naleiší, ale také nejdivočejší ze všech tvoru, a při zrodu m o d e r n í h o racionalismu Bacon varoval, že se s p o u h ý m rozumem daleko nedojde. A tak za necelých tři sta let konstatuje L. Feuc h t w a n g e r , že osvícenské ideály, vytýčené a uplatňované v m i n u l ý c h dvou stoletích, byly ve století dvacátém z n e u c t ě n y a pošlapány, že " č l o věk je m n o h e m méně bytostí r o z u m nou, než se d o s u d myslilo" (v d o s l o vu k Liškám na vinici). Relativně vzato, měl se Havlíček v Brixenu dobře; ani si toho později nevážil, d o k o n c e si dovolil trpět. Nemohl vědět, c o čeká bojovníky za právo a spravedlnost v dalším století, taky by ho to bylo sotva utěšilo. Promiňte, pane redaktore, jestli jsem se Vás někde nechtíc dotkla. N e m o h l a jsem odolat pokušení se vyjádřit a chytla jsem se příležitosti Vámi p o s k y t n u t é , s p r o m i n u t í m , jak něco boty. Ještě j e d n o u Vám za ni d ě k u ji a přeji Vám vše nejlepší. Se s r d e č n ý m pozdravem Vaše Jarmila Blažková Brixenská mučednická legenda O d Š k v o r e c k é h o recenze mé knihy o Havlíčkovi v Hlasu A m e r i k y u p l y n u ly měsíce, přesto docházejí ohlasy. Potíž odpovídat za železnou o p o n u spočívá v tom, že recenze m o h l a informovat z h r u b a a p u b l i k a c e se tam dostala d o trezoru. Dnešní režim nemá zájem, aby se srovnávalo. Je-li s c h o p e n těžce n e m o c n é m u Havlíčkovi nasadit pouta, nechce slyšet, kam chodíval Havlíček v Brixenu na pivo, číst své noviny, kde zahradničil, kde se koupal, vandroval či se bavil s r o d i n o u a přáteli na posvícení a n e b o v c i r k u s u . A tak je pisatelka, které se p o d a ř i l o poslat p o l e m i k u , odkázaná jen na zaprášenou literaturu. Podle ní b y l o vše jasné už za Rakouska a cituje z knihy, kterou tenkrát k o u p i l její otec. Diví se, že by měla existovat d o k o n c e nějaká legenda. A p ř i t o m se
24
o d roku 1896, kdy Masaryk prohlásil, že Havlíček nebyl žádný brixenský, ale český mučedník, pátralo po historické pravdě. Že se m n o h ý m nehodila, je jiná věc. Brixenská mučednická legenda vznikla taky proto, aby zastřela český podíl na Havlíčkově tragédii. První smyšlenky se objevily hned při pohřbu, věc nabyla o b l u d n ý c h rozměrů teprve po p o l i t i c k é m uvolnění v roce 1860. Mladočeši rozšiřovali všemi sdělovacími prostředky t u t o pověst: d é m o n Rakouska, velmistr Bach, nemohl snést zuřivý a pevný charakter miláčka českého národa a jeho p r o r o k a z Borové, českého Betléma. A č k o l i v mu nebyl hoden rozvázat tkaničky u bot, chtěl jej koupit, ovšem marně. Po své blamáži v K u t n é Hoře začal kout z nízkých pohnutek pomstu. Francouzský převrat vnukl tyranovi myšlenku, aby svého protivníka vyřídil mávnutím ruky. K z l o č i n u vyhlédl tmavou noc. Jako hladoví vlci přepadli bezbranného občana, odtrhli od ňader milované c h o t i a kolébky j e d i n é h o dítěte. V kruté zimě jej odvedli, přikovali k A l p á m a uvrhli d o B r i x e n s k é h o pekla. Místo přívětivých tváří svých krajanů se střetl s pohledy, které v něm viděly z l o č i n c e a vyvrhele. Každý krok vězně, který se musel stále hlásit, byl hlídán a nesměl se p o h y b o v a t než tisíc metrů od města. Ten ale začal v t y r o l s k é m kraji šplhat po skalách a aby si k o u p i l knihy, utrhoval si od úst. Nezdravé, z h o u b n é povětří přitížilo jeho ženě. Protože mu vláda poskytovala málo, byl p o d porován š l e c h e t n ý m švagrem. Krajský úřad se přesvědčoval, čím se zabývá a zabavoval mu rukopisy kdy chtěl. Havlíček začal steskem po d o m o v ě a libém hlaholu mateřské řeči c h ř a d n o u t a pod d o j m e m hrůz úplně zešedivěl. Přesto hrdě odmítl plány přátel na útěk do Vídně. Po odjezdu r o d i n y žil nadále v prázdném domečku, kde hladověl. Teprve po rezolutním protestu se d o m o h l práva. Ale internování bylo p ř í č i n o u jeho předčasné smrti, n e b o ť drsné povětří spálilo kořen j e h o zdraví a mráz mu rozerval plíce. Po s m r t i Julie dostala vláda strach, co by na to Češi a vůbec Evropa řekla, k d y b y v Brixenu zemřel. Proto j e j , ve strašném stavu, přivezli před Štýrský Hradec d o m ů . T r o c h u zotaven, chodíval p r o m l o u v a t opět s v ě r n ý m mu r o l n i c k ý m lidem. Po příjezdu Tyla do B r o d u přiměl tamní horlivé vlastence, aby v j e d n é vlastenecké o b c i uspořádali vlasteneckou hostinu, kde se s ním v pláči a p o l i b cích smířil. Zdraví brixenského m u čedníka bylo ale n a d o b r o p o d k o p á no. H r o z n ý pohled, jak se vyhříval u s l u n c e m o z á ř e n ý c h zdí své milované Prahy. Lékaři, kteří u něj zjistili t u b e r kulózu, jej poslali do lázní, kde jej nechala vláda otrávit. T a k t o jej tedy Rakušáci ubili. Z a n e c h a l po sobě u j a ř m e n ý n á r o d a sirotka.
Pisatelka neví, že to byl hlavně Karel Kazbunda, který teprve ve dvacát ý c h letech objasnil základní věci. Slibovanou Havlíčkovu biografii však nenapsal a články zapadly. Také Čapek považoval legendu za anachronickou. V d o b ě d i k t a t u r s e mu Brixen jevil jako idyla. Jinak ale komunisté, kteří začali opět nad Havlíčkem ronit krokodýlí slzy. Po uvolnění vyšla sice na Vysočině jeho k o r e s p o n d e n c e s bratrem, v malém nákladu a s úvodem o č t y ř e c h stránkách. Brixenu bylo věnováno 40 řádek. Josefa Macka poslali d o T y r o l , ne aby hledal dokumenty, ale aby na 16. století dokázal Engelsovu " g e n i a l i t u " a ilustroval Leninovu "tézi" o nutnosti diktatury, proletářského internacionalismu a bratrské p o m o c i . A tak se stále oficiálně tvrdí, že pobyt v Brixenu p o d k o pal Havlíčkovi zdraví a zavinil smrt, což, vzhledem k t o m u , že p ů v o d tuberkulózy byl objeven 1882, hraničí s obskurantstvím. Samozřejmě, že se od roku 1856 vyskytovaly o jeho exilu nejen d o m n ě n k y , ale i správné postřehy, věc se ale nedala vyřídit nějakým příležitostným článkem či fejetonem. Teprve má kniha, doufám, udělala s brixenskou m u č e d n i c k o u legendou konec. P o k u d si Češi vylévali svou zlost na Bachovi, byli na špatné adrese. Císařem napomínán, dvorem nenáviděn, byl jeden z mála, kteří se snažili neoabsolutismus zabrzdit. Neexistuje' doklad, že by chtěl Havlíčka p o d p l a tit. Byl stále r o z h o d n u t pro z á k o n i t o u cestu, teprve císařem dotlačen do rohu, rozhodl se pro nejmírnější prostředek. Havlíčkovu švagrovi radil d o k o n c e později, jak dostat v y h n a n ce d o m ů . Na chování úřadů během t r a n s p o r t u si Havlíček n e m o h l stěžovat, naopak. Hotel, kde jej ubytovali, byl luxusní. Teprve nízký požadavek j e h o b y t n ý c h v p o d n á j m u ovlivnil výši j e h o výživného. Bach byl ale o c h o t e n p o s k y t n o u t víc. Pisatelka cituje Havlíčkovy zlobné výroky, jak má z této částky žít. I když se z recenze dozvěděla, že se j e d n a l o o plat místodržitelského úředníka, je jí záhadou, proč Havlíček musel dosazovat ze svého. O d p o v ě ď je jasná. Protože i v Brixenu nepopustil ze své životní úrovně univerzitního profesora. Bydlel v třípok o j o v é m m o d e r n í m d o m k u se zahradou, nechal si posílat l é t a j í d l o z h o t e lu, měli služku, Julie si zajela d o lázní atd. "Naše příjmy postačují jen na o b y č e j n á vydání, ale ne na luxus," napsal později. Po odjezdu rodiny nebyla jeho sustentace zastavena, ale zpožděna reorganizací. Šlechetnost švagra spočívala v tom, že p r o h o s p o dařil devět desetin jeho úspor. Pisatelka cituje dopisy, ve k t e r ý c h nenechal Havlíček na T y r o l á c í c h nic dobrého. P o s t u p e m času tu ale nadával i na jídlo a pití a Julie byla přesvědčena, že tu neumí ani vyprat a vyžehlit. T o všechno byly subjektivní
dojmy, které by byly jiné, kdyby tu byli d o b r o v o l n ě . Důležité je to, že se prosté obyvatelstvo k Havlíčkovi chovalo s velkou ú c t o u a p o k u d se týkalo úřadů, že by si okresní hejtman Theo d o r von Knoll vysloužil aspoň p o m níček. Už když sem Havlíček přijel, smluvil se s ním, že si n e b u d o u komplikovat život. Podstrčil mu peníze, povolil mu pobyt v okolí, navrhoval mu vysoké výživné a hlásil o něm vždy nezaujatě a uznale. O n a krajský prezident se jej d o k o n c e zastali před Vídní. Z c e l a j i n a k než Tyroláci, ke kterým byl Havlíček nespravedlivý, se k němu zachovali Češi. Pisatelka cituje z dopisu Palackému, z něhož vyvozuje, že se Havlíčka v Brixenu mravní úpadek v Č e c h á c h ještě ani tak nedotýkal. Havlíček však ve skutečnosti už kolísal. 2e neměl zrovna čítankové kladné pocity, svědčí jeho verše, které t u napsal jen pro sebe: " d n e s k a ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák!" Rakouská vláda n e m ě l a z á j e m Havlíčka ponižovat, či jej, jak se pisatelka domnívá, d o k o n c e " r a f i n o v a n ě t ý r a t " . J e h o návrat byl závislý pouze na tom, jak se Češi znormalizují. Že se činili, svědčí udání, která na Havlíčka přicházela z vlasteneckých kruhů. Pisatelka u p o z o r ň u j e na "časté policejní prohlídky a zabavování písemností", přičemž se jednalo o dvě akce a to v době, kdy se právě pražská literární spodina zmocnila rozhodujících funkcí. Z r o v n a tak generalizovala legenda " p e r i o d i c k á hlášení", která však trvala jen týden, když tu byl švagr. Že to byli Češi, kteří mu ztrpčili vyhnanství, vypověděl sám při aféře s "Křestem svatého Vladimíra". J e j i c h denunciací jej musel zbavit sám pražský policejní ředitel, který je přestal jedn o d u š e přijímat. O d té d o b y byl Havlíček j a k o b y k u p o d i v u zapomenut. Zatajil-li již své básně, protože věděl, že by jinak skončily na stole Bachově, nemusel odmítat plány na útěk s něj a k o u hrdostí. Dost možná, že o těchto h o s p o d s k ý c h řečech ani nevěděl. J e h o vyhnanství se ukázalo již na začátku jako s o u k r o m á záležitost. Proto jej nemusil do jeho žádostí o p r o p u štění n i k d o nutit. Pisatelka musí uznat, že jakékoliv d o m n ě n k y z doby, kdy si lékaři nevěděli s t u b e r k u l ó z o u rady, j s o u bezcenné. J u l i e byla n e m o c n á již před sňatkem, o č i v i d n ě v K u t n é H o ř e a pobyt v A l p á c h jí p r o d l o u ž i l život. Havlíčka klamalo zhoršení jejího stavu v zimě, ale tak je to u této c h o r o b y . Kon e c k o n c ů ani nevěděl, čím trpí, což dokazuje, že lékař se věnoval jen děts k ý m n e m o c e m Zdenky. Havlíčkovi s a m é m u se vedlo lépe než v Čechách. B y l o by tedy absurdní, aby si vláda dělala starosti, natož p ř e d Čechy, kteří byli k jeho o s u d u lhostejní, či d o k o n c e před Evropou, která jej nezná dodnes. Ve Vídni jej chtěli pustit o rok dříve. Teprve když s tím pražský
místodržitel souhlasil, Havlíček se sbalil ve svém městském bytu a odjel přes Kremži, přičemž použil d u n a j ského parníku. A opět: vláda čekala, že se chopí praktického zaměstnání. Ted' byl zdrcen J u l i i n o u smrtí, " m i lovanou Prahou", k o n e č n ě i " v ě r n ý m mu r o l n i c k ý m lidem". Neexistovala žádná hostina, vlastenecká k tomu. Jak bratr, tak švagr jej svou nezodpovědností vydali všanc n e k o n e č n ý m tahanicím s úřady. Na Brixen nevzpomínal ani tak ve zlém, zato utrpení t o h o t o pravého exilu u p r o s t ř e d zbahnělého národa u r y c h l i l o jeho tuberkulózu, jíž se nakazil od své ženy. Rakouská vláda m u nepotřebovala na s m r t e l n é m loži vnucovat místo jedné dávky morfia osm.
Na konci svého dopisu, adresovaného Hlasu Ameriky, říká pisatelka přes všechny polemiky se Škvoreckého recenzí mé knihy Exilová léta Karla Havlíčka Borovského toto: Relativně vzato, měl se Havlíček v Brixenu dobře; ani si toho nevážil, dokonce si dovolil trpět. Nemohl vědět, co čeká bojovníky za právo a spravedlnost v dalším století; taky by ho to bylo sotva utěšilo. K t o m u netřeba nic dodávat. Jiří Morava Podrobně o Havlíčkovi a problematice kolem něho píše Jiří Morava v knize C.k. disident Karel Havlíček Borovský, kterou připravuje k vydání Sixty-Eight Publishers, Corp.
Přispěli jste již na Chartu 77?
The Charta 77 Foundation:
USA Branch:
Box 50041 S-10405 Stockholm SWEDEN
The Charter 77 Fund P. O. Box 249 Plainsboro, N.J. 08536, USA
K t t i f i i
11 t í h o
K a l o u s k a
25
Divadlo
Opět o divadle — tentokrát z Vancouveru O českém dramatu, a zvláště pak o českém divadelnictví v exilu se na stránkách Západu psalo už několikrát. Č i n n o s t divadelních ansámblů, většinou amatérských nebo p o l o profesionálních, české i cizojazyčné inscenace našich v ý z n a m n ý c h dramatiků, práce j e d n o t l i v ý c h režisérů a herců nejsou v kulturním životě Č e c h ů a Slováků o j e d i n ě l ý m i záležitostmi. Nejde tu o náhody, ale spíše svědectví o tom, že tradice divadelního kumštýřství, tak úzce spjatá s kulturními d ě j i n a m i našich národů, žije — a to nejen na rodné půdě zaknoflíkované d o svěrací kazajky režimu, ale i m i m o vlast, kde je jí utkávat se s jinými, ale ne z a n e d b a t e l n ý m i překážkami. Jedním z míst, kde česká a slovenská divadelní tradice již pevně zapustila kořeny, je kanadský Vancouver. V t o m t o městě, zhlížejícím se ve vodách T i c h é h o oceánu, již sedm let existuje Československá divadelní skupina, jež má na svém kontě řadu z d a ř i l ý c h inscenací. Vznik této s k u p i ny byl inspirován M u l t i k u l t u r n í m divadelním sdružením Britské K o l u m bie a první hra, komedie Na tý louce zelený o d Járy Kohouta, měla premiéru v listopadu 1977. S k u p i n a se pravidelně účastní v a n c o u v e r s k ý c h M u l t i k u l t u r n í c h divadelních festivalů: Na p o d z i m 1978 tam uvedla Jiráskovu Lucernu, po níž následovala
TANEČNÍ SCÉNA Z "CAESARA"
26
inscenace známé Voskovcovy a Werichovy k o m e d i e Slaměný klobouk, s_ h u d b o u Jaroslava Ježka (1979). Úspěch této hry přiměl vancouverské vrátit se znovu ke slavné dvojici V+W, což učinili na podzim 1980 hrou Julius Caesar. Festivalové p r o d u k c e nejsou ovšem j e d i n o u stránkou tvůrčí činnosti vancouverské s k u p i n y — tak například v květnu 1979 byl v Robsonově divadle uveden večer songů a výstupů p o j m e n o v a n ý Kabaret. Někteří naši divadelníci byli přizváni ke s p o lupráci s kanadskou národní rozhlasovou stanicí C B C při inscenaci hry d o b ř e z n á m é h o britského dramatika českého p ů v o d u T o m a Stopparda Profesionální faul. V d u b n u 1980 byla pod patronací Československé společnosti pro vědy a umění v R o b s o n o vě divadle uvedena dramatizace Malého prince od St-Exupéryho, a o dva roky později kulturní pásmo Čech a Lech. Taktéž ve dvaaosmdesátém roce připravila skupina f r a n c o u z s k o u hru o d neznámého autora XV. století, Mistr Petr Pleticha. Divadlo je zajisté záležitostí s k u p i novou, a j e h o úspěchy nebo neúspěc h y téměř vždy závisí na spolupráci m n o h a obětavých jedinců. Tak je t o mu i ve Vancouveru — avšak přece se zde nápadně vyděluje osobnost režiséra a herce Dr. Josefa P. Skály, člověka vpravdě všestranného nadání.
V + W — SLAMĚNÝ K L O B O U K (20. A 21. L I S T O P A D U 1979) F E R D I N A N D - DR. JOSEF SKALA
Dr. Skála je povoláním lékař, a v s o u časné době je profesorem na fakultě medicíny na univerzitě Britské Kolumbie. J e h o d r u h o u velkou láskou je ale divadlo. Intenzivní zájem o jeviště lze u něj nalézt již za s t u d e n t s k ý c h let, kdy byl režisérem studentské divadelní skupiny při Karlově univerzitě. Dr. Skála připravil, režíroval, navrhoval a hrál ve většině inscenací v a n c o u v e r s k ý c h divadelníků, a t u m o ž n o bez nadsázky říci, že bez jeho přičinění by m n o h é plány zůstaly jen o m snem. Nezapomenutelná byla j e h o dramatizace a jeho rozhlasové čtení D o b r é h o vojáka Švejka na kanadské rozhlasové stanici ČBC. J e h o v ý z n a m n ý m p o č i n e m v červnu 1984 bylo také uvedení d r a m a t i c k é h o večera z Karla Čapka pod názvem Kulhavý poutník. Jedním ze Skálových tvůrčích činů poslední d o b y je s p o l u p r á c e na anglické inscenaci dvou jednoaktovek, s Kitsilano Theatre C o m p a n y ve Vanc o u v e r u (1984). Šlo o Protest Václava Havla a Atest Pavla K o h o u t a — jak známo, hlavní postavou v o b o u m i n i dramatech je disidentský Vaněk, jenž byl v t o m t o případě představovaný Dr. Skálou. Na toto představení se
Fórum Ján Mlynářík
Emigrácia vnútorná a vonkajšia: tragédia alebo záchrana? Jiří Voskovec keď sa kedysi zamýšľal nad h o d n o t o u domova, jeho straty, povedal: "Stratili sme domov, ale získali sme svet." Pripomenul, že domov nie je len miesto, lokalita, d o m o v je naša reč, naše detstvo, d o ktorého sa vraciame v s p o m i e n k a c h a snoch, d o m o v si takpovediac nosíme sebou, je v nás. Sám s o m si s p o m e n u l na tieto Voskovcově slová, keď s o m po d l h ý c h pauzách zavítal do svojho r o d n é h o kraia. či kraia m ô i h o detstva. Za desaťročia sa všetko z m e n i l o - väčšina obyvateľov obce, aj časť m o j i c h vrstovníkov bola na cintoríne, časť lesa-hája premenili na oráčinu, zregulovaný Ipeľ sa zmenil k nepoznaniu. Bol som z t o h o smutný. A l e zrazu sa mi začal premietať akýsi v n ú t o r n ý film z m ô j h o detstva, kde ten kraj zostával neporušený, presne zaznamenaný a videný, aký bol v čase, keď s o m prvými k r ô č i k m i o b c h á d zal dom, zahradu, lúku, obec, chotár a les. T e n t o prvý obraz videnia zostával mi najväčšou posilou, keď ma na d l h é mesiace uväznili v Ruzyni - vracal som sa d o ň h o v s p o m i e n k a c h a snoch, písal som o ň o m svojim de-
přijel podívat osobné i Pavel Kohout. Jak se zdá, zájem o sérii j e d n o a k t o vek s h r d i n o u Vaňkem je vskutku nebývalý a lze říci, interkulturní a internacionálni. "Vaňkovské" hry byly přeloženy do několika jazyků a inscenovány v řadě zemí (Západ naposled přinesl zprávu o představeních v New Yorku, předtím to byl M o n t real a jiná místa). Jejich tvůrcem a ideovým o t c e m Vaňka je Václav Havel, který napsal celkem tři: Audience, Vernisáž a Protest. Stručná forma, břitkost a popularita přiměly další tvůrce k napodobování: Pavel K o h o u t napsal dvě {Atest a Marast) a Pavel Landovský k t o m u připojil svůj Arest. Vaněk se p o m a l u stává populární d r a m a t i c k o u postavou, j a k ý m s i novým Služebníkem Mattim z Brechtovy slavné dvojice, a d o jisté míry i dědicem d o b r é h o vojáka Švejka (nicméně charakterově značně se od Švejka lišícím). Je to postava, v níž se Havlovi podařilo geniální z k r a t k o u vyjádřit morální dilema o b y č e j n é h o člověka snažícího se přežít v totalitním státě.
ť o m . Akosi vždy t o m u tak býva: k e ď j e človeku najťažšie, načiera do najhlbších s t u d n i c svojho vedomia, pripamätáva si najšťastnejšie chvíle svojej celistvosti a j e d n o t n é h o videnia sveta, t o h o čistého a správneho, ako ho vidí len dieťa. V najťažších c h v í ľ a c h vznikali a u t o b i o g r a f i c k é diela umelecké, s p o m i e n k y , návraty. T ý m všetk ý m si človek evokuje ráj detstva, h o d n o t u d o m o v a , zpätne sa identifikuje s č a s o m dávno u p l y n u l ý m , avšak vďaka ľ u d s k e j pamäti, či d u c h o v n é mu videniu vždy návratným, s c h o p n ý m novej reprodukcie, akoby sa odvíjal starý film. Je známe, že človek pri lúčení sa so životom, tento film svojho života vidí znova, akoby duša, o p ú š ť a j ú c a telo vydávala počet svojich činov a videnia. S p o m í n a m to všetko teraz preto, lebo pocit d o m o v a intenzívne, často b o ľ a v o , ťažko, prežíva človek, ktorý je násilne vzdialený od svojho d o m o va, človek, ktorý za pocit, v e d o m i e a vlastnú existenciu slobody obetuje domov, ak sa pomery vyvinuli tak, že do jeho vlastného d o m o v a sa nasťahoval o k u p a n t a on m u o d m i e t a slúžiť alebo r o b i ť s ním čo len k o m p r o misy. J e p r i r o d z e n o s ť o u človeka, že túži žiť v d u c h o v n e j jednote, tak aby sa nerozchádzalo jeho myslenie a ved o m i e s č i n m i , aby nebol schizofrenický d u c h o v n e sám v sebe, aby bol integritný, h a r m o n i c k ý . Násilná m o c o k u p a n t a a j e m u slúžiacich k o l a b o rantov chce však človeka p r i p ú t a ť k svojmu b r e m e n u moci, n a n ú t i ť m u vlastné videnie násilia, keď vyslovená agresia a prepadnutie vlasti sa vydáva za akúsi " i n t e r n a c i o n á l n u pom o c " , k e ď o b č a n musí Ihať, aby s a z a chránil a nezmaril šancu svojim deť o m k b u d ú c n o s t i , na š t ú d i u m , na slušnejší život. Ale človek tu nie je na to, aby lhal, žil v rozpore s t ý m čo vidí a cíti, aby prijíma nové náboženstvá, menil svoje názory podľa m o m e n t á l n e j konštelácie moci. Preto sa - neraz aj za c e n u rizika života o d h o d l á v a pre t r a g i c k ú v o ľ b u straty domova, ú n i k u d o sveta cudzieho, ale sveta, kde sa m u zaručuje t o najzákladnejšie, p o t r e b n é vari ako vzduch, s l o b o d n á existencia. Všetky tieto otázky s o m m n o h o k r á t preberal zo všetkých strán, keď s o m sa sám odhodlával pre e m i g r á c i u , keď som v n e k o n e č n ý c h r o z h o v o roch s p r i a t e ľ m i preberal t ú t o tému. M n o h í e m i g r á c i u ako takú, ako akt úteku, o d s u d z u j ú . " N á r o d nemôže
r LIBEREČTÍ H O R O L E Z C I VYVĚŠUJI V L A J K U S M U T K U NA R A D N I C I V SRPNU 1968
e m i g r o v a ť " , zdôrazňoval mi p r i a t e ľ filozof Karel Kosík. " T r e b a zostať doma, vypiť si d o dna, čo sme sami navarili, alebo p o m á h a l i variť", hovoril mi ďalší priateľ Ludvík Vaculík. "Vonku by s o m vari nenapísal ani riadok, pocit d o m o v a je pre písanie axiom o m " , vravel mi spisovateľ A l e x a n der Kliment. " K e ď j e n á r o d na kolenách, n e m o ž n o ho opúšťat alebo mlčať. Mnohí, čo si tak vehementne brali slovo v 68., keď nič nestálo, dnes utekajú alebo čušia", vravel mi Petr Pitthart. A k m n o h ý m svedectvám bol tu v podtexte osud väzneného Václava Havla, ktorý odmietal p o n ú k a n ú emigráciu, považoval j u za zradu na svojich s p o l u u v ä z n e n ý c h d r u h o c h . R o k u 1979 sme vydali j e d n o číslo T i g r i d o v h o Svědectví, ktoré sa redigovalo v Prahe, ktoré bolo vlastne v e ľ k ý m d i a l o g o m s e m i g r á c i o u a kde sme si identifikovali postoje a situácie, prečo sme vlastne zostali d o m a bola to p o l e m i k a s exilom, v podstate jeho odmietnutie. Bol to čas, keď Vaculík písal svoj Český snár, m o ž n o povedať o p t i m á l n a doba, k e ď ešte všetci sme boli p o h r o m a d e , keď sme mohli písať, schádzať sa, k o m u n i k o vať - h o c i polícia bola všade. Keby Vaculík začal svoje dielo písať o pol roka pozdejšie, nenapísal by ho. Práve roku 1980 Husák vymenil podstatnú časť represívneho aparátu ako v jurisdikcii, tak v politickej polícii; namiesto starých, d o s l u h u j ú c i c h s u d cov a policajtov, ktorí ešte vedeli, č o boli rehabilitácie a zažili d u c h o b r o d y z r o k u 1968, a videli stále strašiaka z o d p o v e d a ť sa za činy, prišli a m b i ciózne mladé kádre, ktoré už ani ne-
27
vedeli poriadne o Slánského procese a jeho rehabilitácii, už v o n k o n c o m nie o p r o c e s o c h s dr. Horákovou, generálom Píkom, s b i s k u p m i a r e h o ľ níkmi. Naviac tieto nové posily nemali ten pocit, že raz b u d ú zvažované aj ich činy a b u d ú volaní k z o d p o v e d nosti. Výsledky tejto zmeny sa č o s k o ro dostavili: začalo intenzívne prenasledovanie občianskej opozície, výs l u c h y a sekírovania, ktoré v y v r c h o l i li z á ť a h o m proti opozícii v máji 1981 v súvislosti s dopravou tlačív f r a n c ú z skym a u t o m do Československa. Na všetky tieto o k o l n o s t i citliví ľ u dia reagovali novou vlnou emigrácie, ktorá sa blížila k intenzite rokov bezp r o s t r e d n e po vpáde sovietskych vojsk do Československa roku 1968. Vnútorným motorom spomínanej novej vlny emigrácie však bol aj neutešený stav, že t o t i ž z a 10 rokov k o n solidácie a normalizácie sa v n i č o m nezmiernil útlak H u s á k o v h o režimu, v n i č o m nedošlo k obleve, nikde sa neurobili p o l i t i c k é a sociálne korektúry, ale zintenzívnením tzv. ideolog i c k é h o boja, ktorý sa p o d ľ a b i ľ a k o v cov z á k o n i t e zostruje, sa celková situácia opozície, či m y s l i a c i c h slušn ý c h ľ u d í zhoršovala. M n o h í sme si vtedy povedali: aj ten bolševik Kádár, aj ten fašista Franko po u r č i t o m čase h ľ a d a l i a našli cestu k n á r o d n é m u zmiereniu, avšak ten bratislavský fiškál p o h á ň a n ý zo zadu rusínskym krajčírikom, nedokáže u r o b i ť gesto zmierenia. P o c h o p i t e ľ n e , m n o h í z nás už boli unavení. Prestávalo nás už bavit protestovať na ú r a d o c h písomne či ústne, prestávalo nás zaujímať t o neustále p o l i c a j n é sekírovanie, výsluchy, k r á t k o d o b é zatváranie na 24 či 48 hodín, d o c h á d z a l a m n o h ý m trpezlivosť r o b i ť stále nádeníkov, byť urážaný s p o l o č e n s k y , sociálne. Jeden z naj-
SRPEN 1968
28
mocnejších p o p u d o v ovšem bol v tom, že deti perzekvovaných n e m o h li študovať. Pol milióna nepreverených občanov, o d m i e t a j ú c i c h prijať okupáciu, nemalo šancu, aby ich deti vyštudovali - ak sa n á h o d o u časť z nich predsa len dostala na stredné školy, ďalší stupienok - totiž vysoké školy - už neprekročili. Režim urobil z detí r u k o j e m n í k o v pre p o l i t i c k ú manipuláciu rodičov: je to čosi, čo ani hitlerovský nacizmus nemal tak rozpracované a uplatňované. P o c h o p i t e ľ n e , aj moje deti mali zabránené študovať, hoci prejavovali m i m o r i a d n y talent h u d o b n ý a výtvarný. Keď mala stáť pred rozhodovaním, aký učňovský p o m e r si vyberie moja dcéra, došla mi trpezlivosť a o d m i e t o l som n e m r a v n é m u režimu vychovávať tretieho učňa. Š t ú d i u m m o j i c h detí bolo j e d n ý m z d v o c h rozh o d u j ú c i c h motívov emigrácie. Keď m n o h í videli, že režim nie je s c h o p n ý racionálne výjsť o b y v a t e ľ stvu v ústrety, u v e d o m o v a l i si naliehavosť času. Ľ u d s k ý čas je krátky. M n o h í sme predpokladali, že šialenstvo o k u p á c i e potrvá rok, dva, p o t o m sa bude dať dýchať. Učil s o m vtedy naAMU, kdenafilmovejfakulteprednášal literatúru Milan Kundera. Milan mi raz na jeseň 1969 povedal: "Jáno, převezmi za m n ě moji výuku, v y b e r u si rok tvůrčí dovolené, za tu d o b u to blbství přestane a přežijeme o b a " . V t o m čase totiž paranoický minister školstva Hrbek zrušil katedry s p o l o č e n s k ý c h vied, kde s o m učil, a bol s o m bez miesta. "Blbství" neprestalo ani za rok, ani za desať a ako vidieť, darí sa mu dodnes. Milan Kundera ho vyriešil v p o l o v i c i 70. rokov e m i g r á ciou, ja som odišiel až pred Vianocami 1982. Mnohí, ktorí čakali, že čosi sa zmení, začali počítať so svojim ľ u d s k ý m časom, svojím o s u d o m , kto-
rý nie je nekonečný, ale je o b m e d z e ný. Ešte č o to napísať, ešte čo to dať d o h r o m a d y z prerušeného, zničeného diela, ešte č o to v k ľ u d e sumarizovať v s p o m i e n k a c h - to boli silné motívy rozhodovania sa pre emigráciu filozofa L u b o m í r a Sochora, historika Jana Tesařa, historikov Karla Kaplana, Viléma Prečana, Michala Reimana, estetika Květoslava Chvatíka, žurnalistov Jiřího Lederera a Karia Kyncla, z poslednej vlny historika Karia Bartoška a m n o h ý c h ďalších, o ktorých vy isto lepšie viete - spomínal s o m tu len úzky o k r u h svojich priateľ o v a kolegov. Ostrosť útlaku a d e v ó t n o s ť služby o k u p a n t o v i , ako to praktikuje Husákova garnitúra, nedáva m n o h ý m dýc h a ť a zbavuje ich a k e j k o ľ v e k perspektívy. Niet div, že citlivý človek na to reaguje útekom. N á r o d stráca duc h o v n ú elitu, ktorá je zahnaná b u ď d o vnútornej emigrácie, kde sa vytvorilo z nej gheto, alebo je vyháňaná von v š e m o ž n ý m i šikanami a rafinovanosťami. Najmä vo vytváraní v n ú t o r n e j e m i g r á c i e sa prejavuje vplyv sovietizácie a praktizovanie aziatskej vychytralosti politickej polície, aká mala v cárskom Rusku d l h ú tradíciu. Je to m e t ó d a k o m b i n o v a n é h o ú t o k u na občana, ktorý neustále cíti p r í t o m n o s ť polície vo f o r m e sledovania, výs l u c h o v a k r á t k o d o b ý c h väznení, o b m e d z o v a n i a práv členov r o d i n y a p r í b u z n ý c h , a ú t o k u na jeho okolie, so s n a h o u vydeliť o b č a n a zo s p o l o č nosti, d o s t a ť ho do absolútnej izolácie. Stalo sa mi, že polícia začala vyp o č ú v a ť ľ u d í , s k t o r ý m i s o m sa náh o d n e raz, dva razy za rok stretol na koncerte, alebo na horskej chate, či som sa zastavil s nim na slovíčko na ulici. Všetci títo ľ u d i a boli vypočúvaní na styky so mnou, na to, čo o m n e vedia a každému bolo povedané, že ak sa bude so m n o u stýkať v b u d ú c nosti, nech počíta so stratou miesta alebo zamestnania. Títo ľ u d i a mi to zo solidarity otvorene povedali, avšak p o t o m s o m sa už s nimi nestretol, aj sám s o m im nechcel z h o r š o v a ť situáciu. O ďalších svedectvách s o m sa dozvedel až tu v emigrácii: istá knihovníčka, s k t o r o u s o m stratil slovo na ulici mi povedala, že vzápätí prišli za jej m u ž o m s výstrahou, nech si dá pozor! P o c h o p i t e ľ n e , bála sa so m n o u čo len vidieť. Keď som podpísal C h a r t u 77, a ako viete Slovákov to bola iba hrstka, začali na Slovensku, hoci s o m už 25 rokov žil v Prahe, v y p o čúvať m o j i c h s p o l u ž i a k o v - m a t u r a n t o v z gymnázia, hoci m a z a t e n č a s a n i raz nevideli, alebo videli pred 10 rokmi. V y p o č ú v a l i aj t r i e d n e h o profesora. Keď s m e mali 30. výročie maturity, moji k o n š k o l á c i nemali pre m ň a miesto, o d m i e t l i ma prosto prijať. Na Slovensku, pri našom z n á m o m r o d i n kárstve isto nevídaný zjav, kde predsa len m e d z i ľ u d s k é vzťahy si z a c h o vali akú takú vrúcnosť. Dozvedel s o m
sa, že politická polícia vykonala na z ú č a s t n e n ý c h nátlak s h r o z b o u ich sociálneho a s p o l o č e n s k é h o postihu. T ý c h t o ľ u d í zastrašila, až zapreli svoju prirodzenosť. Hovorím o vlastnej skúsenosti, ale namiesto mňa by tu mohli b y ť mnohí iní, a vraveli by to isté. Za činy disidenta trpí celý v e ľ k ý o k r u h j e h o známych, priateľov, kolegov a polícia im to dáva najavo. Očakáva, že títo b u ď budú vyvíjať na neho nátlak, aby nek o m p l i k o v a l život sebe a iným, že "hlavou múr neprerazí", alebo sa ho zrieknu, zaprú ho, o d m i e t n u ho na ulici pozdraviť, p o d a ť mu ruku, odvrátia sa od neho. T a k t o sa o k o l o každého u v e d o m e l é h o človeka vytvára hlboký kruh mlčania, podozrenia, izolácie, zosilňuje sa ghetto, človek sa cíti osamotený, zbytočný. A naviac sa terorizuje celá s p o l o č n o s ť , ktorá sa zastrašuje. Celková atmosféra strachu v r o k o c h 1980 až 1982 vzrástla nevídanou mierou. M o h o l s o m to pozorovať, lebo v t o m čase s o m bol v Ruzyni - m o h o l som porovnať situáciu pred uväznením a po ňom. Čo nové Husákové kádre s n á r o d o m stačili d o r o b i ť za pár rokov začiatku 80. rokov, ťažko vypovedať - a to v čase, keď po d l h o r o č n o m útlaku sa čakala všeobecná obleva, usmierenie. Aziatská metóda izolácie občana je namierená aj priamo do o k r u h u rodiny. Polícia h ľ a d á štrbinku, kam by mohla v k ľ z n u ť , hodí sa jej a k á k o ľ v e k slabosť, nedorozumenie, malé rozpory - proste všetko, kam by m o h l a nasadiť svoje páky k vyvolaniu roztržky, nenávisti, sváru. Nasadzuje ľ u ď o m k o n f i d e n t k y milenky alebo k o n f i d e n tov milencov. Slovenský spisovateľ D o m i n i k Tatarka o t o m podal otrasné svedectvo. Za č i n n o s ť tzv. disidenta sú vyšetrovaní jeho priami, aj vzdialení príbuzní, príbuzní manžela alebo manželky s tým, aby vykonávali morálny nátlak na " č i e r n u o v c u " . Rafinovanosť polície ide tak ďaleko, že sa nehanbí použiť aj priame f y zické násile, ako prostriedok k vyhnanstvu. Je z n á m y prípad h u d o b n é ho vedca Medka, zavlečeného d o lesa a tam zbitého, ďalší z n á m y prípad ťažkého poranenia herca Landovského, k t o r é m u z l o m i l i nohu. Ľ u d i a , bojaci sa f y z i c k é h o násilia, rozhodli sa radšej pre cudzinu, než aby ešte raz spoznali bitku, či väzenie. Ten, kto má rád nejakú vec, či zviera, o d n í m u mu ju, alebo zviera zabijú. N e b y ť otráveného psíka Pavla K o h o u t a , sotva by bol t e n t o dnes v emigrácii - áno, aj s t ý m sa kalkuluje, nič nie je na zahodenie. Poznám perzekúciu priateľa, k t o r é m u zostala iba malá chatka so zahradou, kde má aký taký k ľ u d . Nasadili m u d o o k o l a k o n f i d e n t o v , ktorí m u otravujú život a občas polícia chatu vylúpi, či hrozí p o d p á l e n í m . U každého sa snažia nájsť "slabé miesto", vzťah na k t o r o m ľ p i e , na k t o r o m m u záleží a tam nasadzujú
hlavné páky teroru. Raz o t o m isto bude vydaný počet. Husákova éra sa zapíše medzi najtemnejšie v dejinách Československa. Za takejto situácie problém emigrácie sa ukazuje zložitejší a k o m p l i kovanejší, než ako by sa na prvý poh ľ a d zdalo. Zostať vo vnútornej emigrácii a ľ u d s k y , o s o b n e strádať, v'ršiť horu zabitého času, alebo dať prednosť emigrácii vonkajšej s naplnením aspoň časti ideálov? Asi sa tu nenájde žiadne pravidlo, p o d ľ a ktorého by sa čosi dalo odsudzovať a to d r u h é p o c h v a ľ o v a ť . Nútená emigrácia vonkajšia aj vnútorná je t r a g é d i o u národa. Sú to spojité nádoby t o h o istého ruského imperiálneho útlaku. Majú s p o l o č n ý cieľ, len odlišné prostriedky pôsobenia. T ý m c i e ľ o m je o b n o v e n i e suverenity Československa, zbavenie sa ť a r c h y okupácie, nastolenie d e m o k r a t i c k ý c h pomerov, parlamentného, pluralitného s p o l o č e n s k é h o systému, akému sa ČSR tešila., prvých dvadsať rokov existencie. K t o m u c i e ľ u majú slúžiť všetky prostriedky o b o c h emigrácií a všetkých č e s t n ý c h ľ u d í dobrej vôle. Viem, s akým napätím j e o č a k á v a n á d o m a každá kniha, každý časopis či noviny, ktoré vychádzajú n a Z á p a d e a ilegálne sa d o p r a v u j ú domov. Každé slovo tu má takmer váhu zlata, oslob o d z u j ú c e slovo p o m á h a prežiť, pomáha udržovať nádej, eliminuje obkolesenie a zúfalosť. Preto p o d p o ra všetkej činnosti, ktorá n a p o m á h a edičnej činnosti na Z á p a d e a posielaniu tlačív do Československa je nanajvýš pozitívnym p ô s o b e n í m vonkajšej emigrácií. S a m o z r e j m e všetky akcie na morálnu p o d p o r u a za oslobodenie p o l i t i c k ý c h väzňov prostredníctvom Al, alebo iných organizácii sú považované za blahodárne. Sám viem, ako v y s l o b o d z u j ú c o pôsobil pre mňa list nórskej s k u p i n y Al číslo 105 z Mysenu, k t o r ý m mi o z n á m i l i akcie v môj prospech. A netreba zabúdať aj na h m o t n ú p o d p o r u t ý c h prenasledovaných doma, ktorí sú rež i m o m vykázaní na pokraj s p o l o č nosti a hladu. Myslím, že tu zohráva vysoko pozitívnu ú l o h u nadácia Charty 77, vedená p r o f e s o r o m Jan o u c h o m . A že táto organizácia má sídlo ve Švédsku a že ú č i n n e p o m á h a ľ u ď o m doma, na t o m majú isto značbú zásluhu okrem iných aj naši švédski krajania, z a č o im patrí vrelá vďaka všetkých prenasledovaných vo vlasti.
•
Literatura Eda Kriseová C e r v e n
(Co se stalo v
blázinci)
Je červeň, bláznivý měsíc. Po nebi se ženou bílá, bílá oblaka, každý má v sobě zárodek bouře, ale ta nevyšlehne. Už kolikátý den slunce pichlavě pálí a vzduch je čistý a třpytivý jako v Africe. Ležím na břiše na žulovém kameni, voda bíle přepadá, bíle se vaří a opět vyplouvá černozelená, živá, čistá. Vítr občas zvedne mrak bílé mlhy a chrstne ho na mne, aby mne osvěžil. Divám se, jak se řeka za vod o p á d e m měkce urovnává, jak tiše plyne dál a jak z ní u okrajů vyplavávají zelené vlasy říčních víl a bíle kvetou. Ä hledím dál do údolí, kde vítr obrací listy d o stříbrná a pokouši se vysvléct panny olše ze sukni. A borový les suše voní a m o d r é vážky nedočkavě třesou křídly a šípková růže visí těsně nad hladinou. Přišla jsem sem polem kvetoucího žita, vonělo mdle a plodně a u cesty, pod bílými kmeny bříz s natřásavými korunami, kvetou lupiny a hořkosladce voní. Je červen, m ů j oblíbený, bouřlivý. M á m ráda nepolehlost trávy, nepoužité říční břehy a lesy, kam ještě nevstoupili houbaři. Pacienti hledají houby v rojnici, pročešou les, vypadají j a ko by sbírali miny, ale v lese přece nezbyde ani houbička. P o n o ř í m tělo d o studené vody, kůže pálí. ale po několika tempech přestane a plavu pak kilometr i dál. Na březích nikde nikdo nesedí, jsem sama na jezeře. A zase ležím na zádech a dívám se, jak se bílé mraky spojují a zase rozpojují, vidím nahého muže a nahou ženu, jak se k sobě nezadržitelně blíží, jak se objali a prolnuli v jeden velký mrak, z něhož se náhle j a k o předzvěst bouře klube embryo. Rychle m h o u ř í m oči, jako bych nic neviděla, ale pak přece z a p á t r á m , jestli se na nebi neděje něco jiného, potěšitelného. A děje se, vysoko tam krouží dva dravci, každý obíetuje svůj kruh. kruhy se na j e d n o m místě dotýkají a je to osmička, krásně si plachtí v modrém, jiskřícím vzduchu, když tu náhle jeden t o h o má dost, vylétne z kruhu a v tečně letí přímo do slunce. D r u h ý vykružuje dál. Zavřela jsem oči, abych už neviděla jak se dravci rozcházejí, abych slyšela jen hukot vody a čichala její čistou vůni. S a m o t a se mi líbí. Nevím, jestli je to proto, že vím, že zas budu muset být s lidmi v těsné blízkosti, a n e b o se mi už zalíbila úplně. Možná bych mohla být už týdny, a n e b o i měsíce sama a občas jen zajít na kus řeči d o blázince. Promluvit s panem Karafiátem, který kdysi býval hospodským a řezníkem a t e ď j e Jánošíkem, volá po pomstě a spravedlivosti, ale nikdo ho neposlouchá. Pořád v y p l a z u j e j a zyk. tak ho nezvali ani d o volební místnosti. Paní sociální musela už k I. d u b n u odevzdat seznamy a pak celý d u b e n a květen vyškrtávat zemřelé a propuštěné a připisovat příjmy. Sestřičky zatím
29
chystaly kalhoty, košile a sukně, ale pořád se něčeho nedostávalo, zvláště do šířky a délky. Sestřička staniční udělala generální zkoušku, ale když viděla pacienty stát v řadě, spráskla nad nimi ruce. " P r o Ježíše Krista, zahořekovala, kiuci, vy vypadáte!" A s ženskýma to bylo ještě horší. Na odděleni není zrcadlo, aby snad některou nenapadlo podřezat si žíly, alejim je to stejně jedno. P r o t o tu jsou, aby jim to bylo. Paní Marešová má strach, že nebude umět volit, tak ji sestřička musí uklidnit, že bude, že je to lehké. V noci, jižně teplé, ze tmy svítí kopretiny. Kdybych měla z a h r a d u , nasázela bych tam samé bííé květiny, aby zahrada v noci svítila. Také pivoňky s těžkými hlavami, nažloutlé j a k o pravá smetana, když tiše stoupala v hliněných hrncích ode dna vzhůru. Babočka paví oko s e j i dotkla křídlem a byla ztracená. Plavala pak n a h o ř e j a k o secesní šperk. J á jsem občas prošťouchla usazeninu prstem a olízla ho. Díra se pak nechtěla d l o u h o zacelit a já s tím měla starost. T e n k r á t jsem také ještě nevěděla, že pivoňky jsou jedovaté. Snad týden se už chystá na bouřku, pořád s ní počítám, ale ona jen obchází, šedá a brumlavá j a k o bláznivá babka, která běhá kolem po lesích. Občas ji člověk zahlédne mezi stromy, ale než šiji stačí prohlédnout, učiní se neviditelnou. J e d n o u jsem d o ní vrazila, když seděla v hnědých hadrech v borůvčí, nehybná j a k o pařez. Z vyhublého obličeje jí zářily dvě rozpité oči, m o d r é j a k o zvonečky. Jestlipak také j e d n o u nebudu strašit p o lesích. Budu mít možná c h a l o u p k u na můří nožce a k d o se mi nelíbí, ať zkamení. Honzíček se mne drží, cítím v dlani j e h o teplou, malou ruku a ptá se: - J a k se narodí čarodějnice? V porodnici? - Asi jo, odpověděla jsem váhavě. - A narodí se zase jen čarodějnici, nebo i normální mamince? - Může se narodit komukoli, ale hned se to třeba nepozná. Z každé holky může být čarodějnice. - A jsem já čaroděj? ptá se Honzíček a upře na mne oči m o d r é j a k o zvonečky. - K d o ví, co z tebe bude. - J á myslím, že nejsem, řekl a podíval se dolů na své k r á t k é statné tělíčko. M á m čisté šaty, tak co. Bouřka dnes zase nebyla, ale zato celý den hráli d o místního rozhlasu. Pacienti šli j a k o procesí d o volební místnosti, ochraňováni sestřičkami, které byly rozčilené. Však bylo také proč. Pacient Moulík zpozoroval, že má občanský průkaz a civilní oblečení a už je za h o r a m a . Odvolil, utekl a dosud ho nechytli. C o s ním bude, nevím.
•
Povídku uveřejňujeme hlasu autorky.
30
bez vědomí a sou-
Richard Drtina
Neuctivé pravdy mládí, svědomí a srdce K šedesátce Josefa škvoreckého Díky umění a zvláště literatuře se náš neuvěřitelně plynoucí čas pozastavuje a znásobuje, či plyne j i n u d y a jinak. Skýtá se nám tak možnost vidět čas i svět v j i n é optice. A to vše díky příběhu, stvořenému p o e t i c k o u imaginací i p o z o r o v a t e l s k o u s c h o p ností j e h o tvůrce. V příběhu se e v o k u jí pocity i zážitky místa a doby, a ť j d e o příběh skutečný nebo fiktivní. D o b r ý spisovatel nám o d h a l u j e pravdy srdce, pravdivější než běžná všední realita. Dík j e h o magii se z m n o ž u j e vidění světa a tím i sám život. Děje se to často za cenu boření mýtů a navyklých konvencí. T a k o v ý m m á g e m příběhu, času a vidění, i bořitelem m ý t ů je Josef Škvorecký. Je tím víc k neuvěření, že m u bude letos 27. září (už nebo teprve?) šedesát let. Když v roce 1958 vyšli v Praze Zbabělci (román čekal na vydání o d roku 1949), byl to pro nás literární zážitek i požitek. Proti s t r o j e n é m u světu o f i ciální literatury, k l a d n ý c h h r d i n ů a p a t e t i c k ý c h frází v y s t o u p i l mladý spisovatel, který psal h o v o r o v o u češtinou a který vyjádřil pocitové postoje m l a d ý c h lidí jako v české literatuře d o s u d nikdo. S hravým c y n i s m e m , ležérní nonšalancí a ironií nechal z k o m p r o m i t o v a t zdánlivě n e d o t k n u telné m ý t y dějin, revolucionářství a osvobození, a svým stylem jak mávnutím k o u z e l n é h o p r o u t k u svlékl donaha a předvedl předstírané h r d i n y c o b y falešné hráče. Zdůrazňuji slovo "nechal", neboť zmíněné m ý t y se v příběhu k o m p r o m i t u j í zcela samy. Š k v o r e c k ý je t y p e m spisovatele, který nepoužívá autorské glosy n e b o f i l o zofujícího komentáře. (Také ve svém zatím p o s l e d n í m r o m á n u Příběh inženýra lidských duší, který je intelektuálně nejbohatší, nechává a u t o r řadu názorů a diskusí o politice, umění a literatuře vyjadřovat pouze ústy jednajících postav.) Životní pocity a f i l o zofie v y s t u p u j í z příběhu samy, z evokace, z o b r a z u a z j e j i c h podtextu. (Amerikanista Š k v o r e c k ý se p o u č i l u nejlepších t v ů r c ů a m e r i c k é literatury jako byli S. Crane, E. H e m i n g w a y , W. Faulkner a j.) Hlavní hrdina Š k v o r e c k é h o příběhů, D a n n y S m i ř i c k ý , je svědkem událostí a situací, postavou téměř epizódni, skrze níž se však svět vyjevuje i deheroizuje. Ve Zbabělcích má Danny nonšalantní o d s t u p a n o n - k o n f o r m i s m u s mládí. V ý s l e d n ý m ú č i n e m je b l a s f e m i c k ý v ý s m ě c h . (Vedle Zbabělců zaznívá i v Konci nylonového věku.) Není divu, že Zbabělci způsobilí v kožené a t m o s f é ř e k o n c e 50. let s k a n -
dál. Spisovatel a jeho román p o s l o u žili režimu jako h r o m o s v o d pro zastrašovací akci. Postih zasáhl jak autora, tak o d p o v ě d n é redaktory, tak i kritiky, kteří knihu pochválili. Pro nás byla četba Škvoreckého jako balzám. Cítili jsme jeho revoltu proti podlosti a násilnictví tupců, jimž se v režimu tolik dařilo. Ale vedle všech těchto n o n - k o n f o r m n í c h h o d not byla v jeho příbězích vždy také poezie mládí, t o u h a po stálosti a nostalgie po u p l y n u l é m , smutek nad neúprosností času, nad nesplnitelností snů a tužeb. ("Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo..." Zbabělci, str. 352) Jeho příběhy mají m a g i c k ý realismus i nostalgii nesplnitelné t o u h y zachytit unikající a v t o m je vlastně romantikem. A to vše v y j á d ř e n o nestrojeným jazykem, nekonvenční a neliterární m l u v o u s využitím slangu (opět Škvoreckého mistrná aplikace znalostí americké literatury) a zároveň se skvělým h u d e b n í m s l u c h e m pro zvuk řeči. H u d e b n í cítění š k v o r e c k é h o se zvláště projevilo v j e d n é z jeho nejlepších povídek Bassaxofon. S kompozičně sjednocujícím návratným jazzovým motivem (objevuje se už ve Zbabělcích), ukázal tu autor své stylistické mistrovství v nejlepší míře. Povídka, ještě se dvěma dalšími (Legenda Emóke, Red Music) vyšla anglicky a sklidila obrovský úspěch. A m e r i c k á literární kritika neskrblila chválou. N e w y o r s k ý Village Voice napsal, že jde o nejlepší povídku vůbec kdy n a p s a n o u o jazzu. The Guardian jí dal titul knihy r o k u a New York Times Book Review ji zařadil d o zvláštního editorského výběru. Josef Š k v o r e c k ý prorazil na a m e r i c k ý knižní trh a před tím k l o b o u k dolu. Procházíte-li dnes severoamerickými k n i h k u p e c t v í m i , najdete na jejich policích Zbabělce, Bassaxofon, Lvíče (Miss Silver's Past), Prima sezónu (Swell Season) a t e ď k n i m přibyl Příběh inženýra lidských duší. ( C B C ve své relaci o knihách Příběh vřele d o p o r u č i l o j a k o v ý b o r n ý r o m á n velkého česko-kanadského spisovatele.) Už před m n o h a lety napsal G r a h a m Greene o jiném Š k v o r e c k é h o příběhu, povídce Legenda Emóke, že snese srovnání s Č e c h o v o v o u p o v í d k o u Dáma s psíčkem. A to je světová literatura. K n i h y Josefa Škvoreckého j s o u dnes přeloženy už do víc jak dvanácti jazyku. Je v t o m i s m u t n ý paradox. Český autor se stal světovým, d o m a
v Československu je však zakázán, jeho nové knihy, vydané v zahraničí, se tajně půjčují a opisují. J. Skvoreckému se dostalo i mezinárodního ocenění. V r. 1980 byl vyznamenán Neustadtovou mezinárodní cenou za literaturu, j e d n o u z n e j v y š š í c h m e z i n á r o d n í c h literárních cen v USA, a v roce 1982 byl v nominaci na Nobelovu c e n u za literaturu. Bylo by možné psát také o tom, jak Josef Škvorecký prorážel krunýře režimu v Československu už od roku 1953. Vystudoval filozofii na Karlově univerzitě (doktorátu dosáhl v r. 1951) a pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění, v jeho knižní redakci (195355 a 1959-63), jednak v revui Světová literatura. S jeho j m é n e m je spojen rozvoj ve své době nejvýznamnějšího literárního žurnálu a vydání řady knih anglické a americké literatury v Československu. V t o m jsou Škvoreckého veliké zásluhy, někdy méně uvědomované. Česká vydání B r a d b u r y ho, Salingera, H e m i n g w a y e , Faulknera a řady dalších jsou spjata s jeho jménem. Stálo ho to řadu zápasů i svízelů. Byl také jedním z nejlepších překladatelů americké literatury u nás a v ý b o r n ý literární esejista. Jeho nespočetné články o literatuře, hlavně americké, zahanbí m n o h é h o literárního vědce z povolání. V d o b ě kulturního uvolňování v č e s k o s l o v e n s k u v letech šedesátých vyšel znovu román Zbabělci, který se už stal klasickým dílem české poválečné literatury. Je vydána Legenda Emóke (1963), Sedmiramenný svícen (1964), následuje Ze života lepší společnosti, Babylonský příběh, Příběhy poručíka Borůvky, Nápady čtenáře detektivek (Škvorecký je v ý b o r n ý m znalcem teorie detektivní literatury), textappealové prózy. Škvorecký spolupracuje i s novou českou f i l m o v o u vlnou a píše řadu f i l m o v ý c h scénářů. Výčet není úplný, ale nejde tu o bibliografii. V r. 1969, těsně před nástupem socialismu s husí kůží, byla ještě vydána novela Lvíče. Vydání Tankového praporu, skvělé satiry na socialistickou a r m á d u (napsán v r. 1954), bylo rychle zastaveno. Došlo k němu až v exilu v T o r o n t ě na začátku let sedmdesátých. (Do r. 1976 vyšla čtyři vydání.) Následovaly romány Mirákl, Prima sezóna a Příběh inženýra lidských duši. Zatím nejposlednějším dílem J. Š k v o r e c k é h o je životopisný román o A n t o n í n u Dvořákovi, nazvaný Scherzo capriccioso. V časopise Západ otiskovaná vyprávění synka č e s k ý c h emigrantů, žáka Dereka M a c C o u r k a v anglo-češtině jsou pro Škvoreckého spíš o k r a j o v o u tvorbou, ale ukazují opět jeho j a z y k o v o u komiku, dar o d p o s l o u c h a t řeč a satiricky ji ozvláštnit do jazykové a situační parodie linguistického hybridu. Pravda, vyžadují d o b r o u znalost ang-
ličtiny a češtiny, ale zkuste ta vyprávění číst nahlas těm, kteří znají obojí. Jejich parodický h u m o r i s t i c k ý účinek vynikne p l n o u měrou. Ale to už je další kapitola j e d n o h o nesmírně p l o d n é h o spisovatelského života. Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová odešli v r. 1969 do exilu a založili v T o r o n t ě české nakladatelství. Vydávají s v o b o d n o u českou literaturu. Pro českou kulturu je to činnost o b r o v s k é h o významu. Podnik nikoli bez rizika, vyžadující úsilí a práci téměř bez o d p o č i n k u . Finanční efekt přitom neexistuje. Veliká zásluha patří paní Zdeně. Josef Škvorecký pilně pomáhá a p ř i t o m píše romány, povídky, články a statě pro časopisy, relace pro Hlas A m e r i k y a vedle t o h o přednáší na torontské univerzitě. Co vše stihne člověk, jehož zdraví není přitom zrovna ze železa. Přístup J. Škvoreckého k životu i tvorbě je založen na etosu pravd srdce a svědomí. Ve svých esejích o americké literatuře p u b l i k o v a n ý c h v 50. a 60. letech v Čechách, vždy„zdůrazňoval tento program, vyslovený kdysi a m e r i c k ý m i autory, a tak aktuální znovu a znovu v československé situaci: "Spisovatel musí vždy zůstat věrný svému svědomí, neboť budeme-li klást důraz na upřímnost, ušlechtilost se už postará o sebe sama." T o je lidský a spisovatelský postoj Josefa Škvoreckého. Díky za něj a také za vše, co vykonal a ještě vykoná pro českou literaturu, českou i světovou. A k té neuvěřitelné šedesátce — hodně zdraví a sil d o dalších let. Stanislav Reiniš
O nových knihách Orwellova kniha "1984" přeložena d o češtiny je m n o h e m čtivější než její anglický originál. Nevím, jak j e t o možné, snad je to tím, že angličtina prostě není jazykem pro opresivní systémy, a Orwellovi se nepodařilo najít ta správná slova, která existují v češtině, ruštině, maďarštině, či jazyce mongolském. Vydat tuto knihu v českém překladu, s objevným doslovem Milana Šimečky, byl záslužný čin. Pevně d o u f á m , že se najdou cesty, jak ji d o p r a vit do Československa, že si ji konečně b u d o u moci v češtině přečíst i soudruzi z Ú V, že ji budou číst všichni ti, kterým se podaří vyjet z Československa na západ, a že prostě vstoupí d o vědomí českého n á r o d a j a k o d o něj vstoupil Švejk nebo Tři mušketýři. Vydal Index, Kolín nad Rýnem, a kniha patří do každé exilové knihovny (a to říkám velmi zřídka). Z dalších knih, které n á m došly na redakční stůl, vyniká nad p r ů m ě r r o m á n Stanislava Moce Údolí nočních papoušků (vyd. 68 Publishers, T o r o n t o , Ont., Kanada). Je to svěží vyprávění o životě našich v Austrálii, velmi realisticky napsané, jsou t a m přesně takové typy lidí,
jací žijí i v našem městě, i vedle na vesnici, navíc je tam i detektivní zápletka. Další knížkou, kterou jsem si četl na přeskáčku znovu a znovu, byl výbor z veršů Jaroslava Seiferta Ruce Venušiny. Je to komplikovaný a dlouhý výlet komplikovaným dílem - od bezstarostné první republiky ("Ženám růže, mužům révu"), přes první poválečné nadšení, upřímné, ale klamné ("Jak se jmenoval ten rudý voják, už jsem zapomněl") až k bolestnému procitnutí ("Peklo známe, je všude a chodí po dvou"). Vydali 68 Publishers, T o r o n t o . Uklidňujícím čtením jsou vzpomínky katolického autora, d l o u h o vězněného, Josefa Knapa Bez poslední kapitoly (Křesťanská akademie, Řím). Po všem, co zlého v životě prožil, je podivuhodné, s jakým duševním vyrovnáním píše o svém mládí. P o d i v u h o d n á edice Arkýř v Mnichově vydala malý průřez dílem J a n a Vladislava Malé morality. Co edice Arkýř vydává, je vždy svým způsobem objev, malý skvost ke svátečnímu čtení. Ve stejné skupině j a k o Malé morality je Surovost života a cynismus fantazie, Vratislava Effenbergra (68 Publishers). Je to průřez tvorbou jednoho z významných básníků-surreaíistů. který by bez snahy Škvoreckých asi zůstal nevydán. Ale člověku zvyklému na lehčí a přístupnější četbu musím sdělit, že i před o d p u zující nálepku "surrealismus" se tato kniha dá číst i pro zábavu a oddych. T o platí i pro Sešity J a n a H a n č e (68 Publishers). V úvodu této knihy se hovoří o " z a p o m e n u t é m básníku", což stačí na to, aby normální konsument literatury knihu odložil a nikdy už neotevřel. Normální konzument by však také v t o m t o případě udělal chybu. Co se týče pravé oddychové četby, musím jmenovat cestopisy E. St. Vráze V dálavách světů (68 Publishers). Člověku to připadá podivné, jak se svět změnil od dob. kdy Vráz cestoval po světě. T a m , kde se Vráz těžko prodíral pralesem, žijí dnes naši předplatitelé a našinec t a m dnes proletí za chvilku autem, aby se jen tak na chvilku potkal s kamarády. Právě proto ale tato kniha stojí za čtení, a b y c h o m si nemysleli, že život je peříčko. Ferdinand Peroutka byl o b r e m naší publicistiky, a výbor jeho statí pro Svob o d n o u Evropu vyšel pod názvem Budeme pokračovat v 68 Publishers. My, kteří jsme v době, kdy on své úvahy psal, žili v Československu, jsme vše viděli trochu jinak, méně černobíle, nebo zase n a o p a k tvrději, ale v podstatě člověk pozná, jak je si exil s d o m o v e m blízký, a j a k n a k o n e c všichni myslíme stejně. Chtěl bych t o h o o exilové literatuře napsat ještě moc, ale tato rubrika má přesně vymezený rozsah, a co se nevejde do tohoto čísla, odstřihne se a bude t a m příště. Tak se jen letmo m o h u zmínit o třech sbírkách z P m D (Poezie m i m o domov). Karel Šiktanc Jak se trhá srdce, Anastáz Opasek Dvakrát dvanáct básni(Zweimal zwölf Gedichte) a J a r o m í r Šavrda Cestovní deník. J s o u to tři poslední sbírky této edice, každá svým způsobem jedinečná a pěkná. [>
31
Dopisy Strach před celoživotním předplatným Daří se Vám několik vtipných paradoxů, navzdory přemíře závorek, teček, uvozovek nahoře a dole a ostatních mateřských znamínek, bylo porovnáni Seifertů vytisklých na obou stranách Plotu velice čtivé a ještě více poučné, hned jsem si vzpomněl jak kdysi Listy provedly totéž s exportním a tuzemským Hrabalem...pamatujete se na ty flašky s takzvaným tuzemským rumem, bejvaly naplněný jenom do tříčtvrtě. Přikládám předplatné na dva roky. Na celoživotní předplatné podle Vaší kartičky si netroufám, mohlo by Vám to přijít zatraceně draho, mně se totiž tady na světě ohromně líbí, proto taky čtu Váš výrobek. Na tohle si vzpomeňte, až budete sčítat celoživotní subskripce, to nesmíte takhle vyvádět s čtenářema, jsouť to většinou optimisti a dovedou si aspoň spočítat úrok. Otto Slavík, Kanada S drahou vlasti v "obraze" Vaším čtenářem jsem již 1,5 roku, venku z ČSSR 2,5 roku, tedy jsem s naší drahou vlastí ještě docela v kontaktu, tedy ještě jsem v "obraze", a proto asi jsou pro mne v ČSSR aktuální problémy ještě aktuálními (a tímto dost rozčilujícími). Mrtvičnatý stav u mne pak nastal při čtení článku s atraktivním názvem "Rockováni", který vyšel v jednom z posledních čísel Mladého světa v roce 1983. Jo jo, přepískli to soudruzi tím demonstrativnim torpedováním Nové vlny a teď nevědí jak z toho, tak A n a k o n e c jedna knížka v angličtině, Voices from Prague, d o k u m e n t y C h a r t y vydané J a n e m Kavanem a Zdenou T o m i novou. J e t a m mimo jiné dopis E. P. T h o m p s o n a , v ý z n a m n é h o přestavitele tzv. mírového hnutí, a odpověď na něj, n a p s a n á dr. Jaroslavem Š a b a t o u . M i m o chodem, pan profesor T h o m p s o n ještě napsal j e d n u repliku, která vyšla v posledních Listech, a také nebyla příliš m o u d r á . Tak kdo chce mít polemiku celou, ať si o b j e d n á tuto knihu. Vydal Palach Press Ltd., Box 222, 19 E a r l h a m House, 35 Mercer St., L o n d o n W C 2 H 9 R P , Anglie. Ostatní knihy je možné objednat v Indexu, 5 Köln 41, Postfach 410511, Západní Německo; dále v 68 Publishers, Box 695, Station A, T o r o n t o , Ont. M 5 W 1G2, Kanada; v Edici Arkýř, Postfach 340208, 8000 München 34, Z á p a d n í Německo; Poezie mimo D o m o v , M a x W ö n n e r Strasse 31, 8000 M ü n c h e n 50, Z á p a d n í Německo; a konečně v Křesťanské Akademii, Via della Conciliazione 1, 00193 R o m a , Itálie.
32
si zvolí ještě jakž takž populární časopis k bodrému klábosení o tej "problematice" nadaných muzikantů, kteří se nám vydali zkaženou cestou podbízivosti. V závěru potom rezumé, aby to všechno pomalejší mladiství čtenáři správně pochopili. Je to vlastně chvalitebné, že se Mladý svět takto aktivně podílí na osvětlení případu (inspirováni byli sérii článků v Západě). P. V., Německo Souhlasit či nesouhlasit — to je demokracie Jsa ducha mdlého, paměti krátké a povahy důvěřivé, velice se mí líbí články pana V. Pěchoty. Také se mi líbil článek o tom, jaký to liberál je Jirka Andropov. O jeho liberalismu svědčí i to, že netrvalo dlouho, jen několik měsíců, než se mu odvážili říct, že už umřel. Navrhují, abyste podobné články uveřejňovali v rubrice "Humor", čímž Vám zbyde stránka či dvojstránka na "Sport". Pana Svitáka lituji: podle slov světce — "blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské" se pan Sviták do nebe určitě nekvalifikuje. V pekle žádné "řádění Svítáků" nepotřebuji, a navíc jistě vědí, že by jim to tam takový pan Sviták převrátil vzhůru nohama za dobu daleko kratší, než je věčnost — takže ho tam zřejmě také nechtějí. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby ještě dlouho žil v očistci na tom našem "slzavém údolí". Nevím, jestli se mnou bude redakce souhlasit, ale to už tak v demokracii bývá — že se nesouhlasí. Ivan Nohel, Kanada Západ v Latině Zde v emigračním táboře v italské Latině jsme se poprvé setkali s Vaším časopisem Západ a musíme říci, že isme jim přímo nadšeni, především pro jeho vysokou úroveň. Mezi námi Čechoslováky je zde o něj velký záiem hlavně pro množství výborných článků a informací, jež pro nás ještě donedávna v komunistickém zajeti byly nedostupné a za něž Vám posíláme velké diky. Na základě informace o zasíláni některých starších ročníků Západu bychom Vás touto cestou chtěli poprosit o tuto službu, za což bychom Vám byli velmi vděčni. K. Trebichanský a další, Itálie K dvojimu občanství Oceňuji Váš zásah do věci dvojího občanství, nemohu však odpustit redaktoru tak dobrého časopisu jako ie Západ, že neví, že státní tajemník Serge Joyalje členem federálního kabinetu (občanství spadá do jeho rezortu) a ne "jeden z úředníků ministerstva zahraničí". Také považuji za netaktní státnímu tajemníkovi neodpovědět na dopis.
Je vidět, že vláda nemá pro náš případ řešeni. Zákon omezující dvojí občanství by narazí! na rozhodný odpor kanadských občanů s druhým občanstvím západoevropských států, pro něž je dvojí občanství výhoda i status. Stejně kanadský zákon nemůže určit, kdo je čs. občanem. Jedině dvoustranná dohoda by mohla záležitost vyřešit. Avšak, jak je tu zvykem říkat, tango se musí učit ve dvou. Náš problém je v tom, že máme mezi sebou spolukrajany s příliš ohebnou páteří. Smutné je, že musíme na toto veřejně poukazovat a nevypadáme při tom jako celek moc hodnověrně. Bylo by však účelné upozornit takové vypočítavce, že jejich počínáni ie velmi krátkozraké. Může totiž v budoucnu nastat situace, kdy mohou mít opět veliké starosti, jak to prohlášeni loajality jiné vládě rychle zatajit. Vzpomínám na poměry v druhé světové válce, kdy emigranti s občanstvím určitých zemí bylí internováni, nebo podrobeni častému policejnímu hlášeni. V. Chochol, Kanada Pozn. red.: Čtenář četl k o r e s p o n d e n c i s ministry nepozorně. Zajisté, že redaktor ví, že Serge Joyal je členem federálního kabinetu, se kterým k o r e s p o n d o val a kterému zaslal kopii dopisu m i nistru zahraničí, ve kterém "jedním z úředníků ministerstva zahraničí" je míněn B. Mawhínney, ředitel o d b o r u vztahů SSSR a východní Evropy, který za ministra odpověděl na p ř e d c h o zí dopis. Čtenář totiž hlavně n e p o c h o p i l cíl snahy: nikoliv odstranění dvojího občanství (které je dáno narozením a nemůže být j e d n o z n a č n ě zrušeno), ale kritika vyjádření d o b r o v o l n é loajality k jiné zemi po získání kanadského občanství. Na jednoduché téma S potěšením jsem zaznamenal články z čísla 2/1984 a výzvu k diskusi o otázkách emigrace. Myslím si, že v této diskusi by neměl chybět ani domácí kontext pro porozumění, proč lidé z domova utíkají, ačkoli se potíže s jejich přijetím stupňují. Je to opravdu nejednoduché téma k diskusi, zároveň bolavé i pokud jde o životy v cizině. Osobně mi jde o to, aby se problém emigrace (v diskusi) neredukoval na technicko-materiálniotázky, ale aby i zde na Západě byly hlouběji chápány okolnosti, proč musí lidé utíkat. Váš časopis má vysokou žurnalistickou úroveň a navíc sahá po nejaktuálnějších bolavých problémech emigrace — v tom je nezastupitelný. Přeji Vám, abyste tuto úroveň časopisu udrželi i nadále. Pokud budu moci, rád Vám v tom pomůžu. Ján Mlynářík, Německo
Kde mají mladí lidé shánět zaměstnání?
Nalézt zaměstnání není lehké. Mladí lidé však mohou nalézt někoho, kdo jim ukáže cestu. Pro bližší informace nejen o tomto vládním programu, zašlete vyplněný přiložený kupón:
Víte, že Government of Canada's National Institutional Training Program je připraven investovat 408,700,000 dolarů, aby pomohl při vyučení a vyškolení mladých lidí prostřednictvím škol, kolejí a dalších učilišť. Další pomoc kanadské mládeži poskytuje Career Access Program, který věnuje 250,200,000 dolarů jako dotaci pro zaměstnavatele, kteří zaměstnají mladé lidi.
R e t u r n t h i s c o u p o n t o : Publications Canada, P.O. Box 1986, Station B, Ottawa, Ontario KIP 6G6
Please send me the booklet Canada. Where Else? in: •
ENGLISH
•
GREEK
•
FRENCH
•
ITALIAN
•
CHINESE
•
PORTUGUESE
•
GERMAN
•
UKRAINIAN
NAME: ADDRESS: CITY:
_
. PROVINCE:
POSTAL CODE:
YE-5485-1 TRANSLATED BY: N
Canada o v
ý
d o m o v
Employment & Immigration
• ^U • ~
Government ol Canada
Gouvernement du Canada
CANADA where else?
I O V X l l
Q Al Q l i l v l d
j
Multikultura je porozumění Porozumění kulturám a lidem, kteří tvoří Kanadu, nám všem pomáhá vybudovat si pocit sounáležitosti. Kanadský program Etnických studií aktivně povzbuzuje vědecký výzkum, akademické studie a plány týkající se multikultury ve výchově. Náš Writing and Publications Program nabízí výzkum a psané studie, aby Kanaďané byli více informovaní a více věděli o rozličných kulturách a kulturních dědictvích. To může vést jedině k porozumění. Pro další informaci se obraťte na nejbližší State O f f i c e nebo pište na: Communications Directorate Secretary of State Ottawa, Ontario
KU 0M5
Multikultura... je skutečnost!
TRANSLATED BY:
Hon. David M. Collenette Minister of State
Multiculturalisme Canada Hon. David M. Collenette Ministre d'État
Canada
Západ
