Pohádkové texty Eduarda Basse (vydané i nevydané)

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Český jazyk a literatura

Bc. Hedvika Nováčková

Pohádkové texty Eduarda Basse (vydané i nevydané) Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.

2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………

1

Především mnohokrát děkuji doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc. za nebývale pečlivou a vstřícnou pomoc při psaní této práce. Dále děkuji správci depozitáře Památníku národního písemnictví panu Jaromíru Steklíkovi za moţnost nahlédnout do běţně nedostupného nezpracovaného fondu Eduarda Basse, svému partnerovi Romanu Landovi za realizaci mapek, ilustrace a trpělivost, dědovi Aloisu Kovářovi, přátelům Soně Černilovské, Pavle Skalické, Petru Voltrovi a Miluši Dolákové za překlady z němčiny a nejbliţší rodině za podporu a cenné připomínky.

2

„Škoda ţe se Eduard Bass nemohl této myšlence věnovat včas a celou ji uskutečnit. Měl podivuhodný smysl pro dětskou duši, sám uvnitř jaksi věčné dítě, nekonečně zvídavý chlapec a bodrý kamarád. A bylo v tom jistě trochu světoběţnických snů a choutek moci se obírat alespoň bájemi ze všech zemí světa, kdyţ byl povoláním uvězněn na redaktorské ţidli.“ Vladimír Thiele

3

Obsah 1. ÚVOD ........................................................................................................................... 5 2. KOMENTÁŘ .............................................................................................................. 8 OPOMÍJENÝ EDUARD BASS ................................................................................... 8 PRAMEN BASSOVÝCH POHÁDEK ...................................................................... 13 Srovnání německých předloh a Bassova zpracování .............................................. 16 BASSOVO MÍSTO MEZI POHÁDKÁŘI ................................................................. 31 3. KORÁB POHÁDEK ............................................................................................... 39 Texty pohádek připravené pro kniţní vydání ......................................................... 39 4. VYSVĚTLIVKY ..................................................................................................... 166 5. EDIČNÍ ZPRÁVA .................................................................................................. 179 6. ZÁVĚR .................................................................................................................... 196 7. POUŢITÁ LITERATURA..................................................................................... 199 8. PŘÍLOHA ................................................................................................................ 208

4

1. ÚVOD Při psaní své bakalářské diplomové práce Eduard Bass a pohádka jsem navštívila Literární archiv Památníku národního písemnictví, abych zjistila, jaké úpravy prováděl Eduard Bass na novinovém vydání Klapzubovy jedenáctky pro přípravu jejího kniţního vydání. Ve své práci jsem se věnovala také souboru pohádek Na lodi za pohádkou, který vyšel aţ po autorově smrti a neshledal se s příliš velkým ohlasem. Cílem mé práce bylo zhodnotit, nakolik byl Eduard Bass také spisovatelem pro děti, zda se dokázal přiblíţit malým čtenářům a v jaké míře uţíval pohádkové prvky. Z Dětského koutku Lidových novin, kde „Klapzubáci“ vycházeli, jsem znala také několik pohádek cizích národů, jeţ nebyly podepsány a jeţ se typově podobaly pohádkám z posmrtně vydaného souboru. Jaké bylo mé překvapení, kdyţ jsem tytéţ pohádky objevila v jedné ze sloţek Bassovy pozůstalosti! Tato sloţka nese název Koráb pohádek a nebylo těţké určit, ţe byla východiskem pro kniţní vydání pohádek. Sloţka totiţ obsahuje list se seznamem pohádek a několik pohádek, které nebyly kniţně otištěny, takţe teprve nyní se soubor Na lodi za pohádkou ukázal jako neucelený a nedostatečně připravený k vydání. Právě tehdy jsem nabyla přesvědčení, ţe by bylo přínosné knihu vydat v úplnosti, nebylo však v mých časových ani znalostních moţnostech se tomuto úkolu věnovat. Dva roky následující po odevzdání bakalářské práce jsem věnovala vyhledávání pohádkových textů na stránkách dobových periodik, především Lidových novin. Jednalo se o doslova mravenčí práci, protoţe pohádky jednak nebyly ve většině případů podepsány, jednak neexistuje bibliografie novinových příspěvků takovéhoto charakteru, proto bylo nutné projít postupně všechny výtisky, a v neposlední řadě mi práci znesnadňoval fakt, ţe sám Bass se o tvorbě pohádkových textů nezmínil v ţádné ze svých mnohačetných poznámek (nebo se mi ji alespoň nepodařilo objevit). Nebylo tudíţ zřejmé, jestli se seznam ze sloţky dá povaţovat za kompletní, zda Bass nevytvořil pohádek více, ale všechny nejsou v seznamu zaneseny, nebo zda neměl slouţit jako plán pro to, jakým pohádkám se teprve bude věnovat. Cílem mé práce se stalo shromáţdit co největší počet textů z uvedeného seznamu, případně nalezení dalších, v seznamu neuvedených. Postupem času jsem dohledala většinu pohádek ze seznamu, a to v největší míře v Dětském koutku Lidových novin, další potom na stránkách časopisu Světozor, jehoţ byl Bass šéfredaktorem. Následně mi dokonce bylo dovoleno prohledat dosud neroztříděné materiály z Bassovy

5

pozůstalosti uloţené ve třinácti krabicích v Památníku národního písemnictví (dále jen PNP), abych se mohla ujistit, zda neobsahují poslední tři chybějící texty. Bohuţel ani několikahodinové hledání nepřineslo očekávaný výsledek, napomohlo mi však ujistit se v několika ohledech. Zaprvé jsem došla k závěru, ţe literární fond Eduarda Basse v PNP je neúplný. Editorka Na lodi za pohádkou Jaroslava Reitmannová vycházela z materiálů uloţených tehdy v Literárním archivu Národního muzea, odkud byly převezeny do PNP aţ v roce 1959. Domnívám se, ţe při tomto přesunu mohlo dojít ke ztrátě části literární pozůstalosti. Zadruhé, a to především, jsem byla velice překvapena pečlivostí Eduarda Basse, s jakou sbíral a řadil nejrůznější poznámky, kartoteční lístky, denní zápisky a tvořil nejrůznější seznamy. Osobní setkání s jeho literární pozůstalostí mě přesvědčilo, ţe seznam pohádek je propracovaný a úplný, a nemusím mít tedy pochyby o počtu jím zpracovaných pohádek. Nové poznatky byly hnacím motorem pro další, rozsáhlejší vyhledávání, při němţ jsem objevila dva další pohádkové texty. Zbývající poslední text je znám alespoň z kniţního vydání a pravděpodobně nebyl otištěn v novinách, neboť nebyl dosud nalezen. Cíl mé práce získal jasnější obrysy – poznat a popsat genezi pohádkových textů, ty potom seřadit podle Bassem načrtnutého seznamu a upravit jejich znění podle textologických zásad. Navíc se ukázalo potřebné dodat k nim vysvětlivky ozřejmující jednak neznámá etnika a místa, jednak slova, jejichţ význam nemusí být dnešnímu čtenáři jiţ znám. V komentáři přibliţuji osobnost Eduarda Basse, především jeho tvůrčí postup při psaní pohádek. Celkový vzhled této magisterské diplomové práce by měl být úplnou přípravou knihy k vydání, tzv. komentovaným vydáním, a to podle vzoru zavedeného Českou kniţnicí vycházející do podzimu 2009 v Nakladatelství Lidové noviny, od podzimu 2009 v nakladatelství Host. Práce se tedy rozděluje na 4 části: 1. Komentář Komentář je rozdělen do tří kapitol, z nichţ kaţdá se zabývá jiným tématem, ale zároveň souvisí s genezí souboru Koráb pohádek. První kapitola Opomíjený Eduard Bass seznamuje čtenáře s veškerou běţně dostupnou literaturou týkající se autora a poskytuje přehled informací o tvorbě pohádek v ní obsaţené. Následující kapitola Pramen pohádek se věnuje německé edici pohádek z celého světa Die Märchen der Weltliteratur, ze které Bass vycházel; čtenář je seznámen s podobou celé edice, 6

s Bassovým výběrem z jejích svazků, s překladem několika pohádek a jejich porovnáním s Bassovým zpracováním a se zhodnocením tohoto zpracování. Třetí část komentáře, kapitola s názvem Bassovo místo mezi pohádkáři, nabízí stručný přehled autorů literárních světových pohádek a vysvětluje, proč není Eduard Bass vnímán jako jeden z nich. 2. Texty pohádek Součástí této práce jsou textologicky zpracované a upravené texty všech 43 pohádek tak, jak o tom informuje Ediční zpráva. Pohádky jsou tedy připraveny ke čtenářskému vydání, o jehoţ přínosu do české dětské literatury je autorka přesvědčena. 3. Vysvětlivky Účelem vysvětlivek je stručně přiblíţit dětskému i dospělému čtenáři zemi nebo národ, z jehoţ pohádkového fondu text pochází, a to jednak formou obrázku-mapky a jednak formou psaného textu. Mapka umoţňuje alespoň přibliţnou orientaci a porovnání s velikostí jiných států, psané vysvětlivky ozřejmují neznámé pojmy, a to jak zeměpisné, tak věcné. Oba typy vysvětlivek jsou propojeny: pojmy psané kurzívou jsou zaneseny do mapy. Vysvětlivky tak pomohou ulehčit předčítání rodičům zvídavějších dětí. Záměrně jsem vysvětlivky neumístila přímo do textů pohádek, ale aţ za ně. Při četbě tak čtenáře „nevyrušují“ a nijak nenarušují Bassovo vyprávění. 4. Ediční zpráva Ediční zpráva podává informace o všech kniţních i novinových vydáních jednotlivých pohádek. Poskytuje údaje o umístění všech textů, o jejich fyzické podobě, porovnává jednotlivé verze a shrnuje také úpravy v necitlivém zpracování editorky Jaroslavy Reitmannové, která připravila první kniţní vydání (Státní nakladatelství dětské knihy, 1957). Upozorňuje tak na potřebu opakovaného kritického zpracování všech textů, které byly zpracovány textologicky neznalými editory.

7

2. KOMENTÁŘ OPOMÍJENÝ EDUARD BASS Ač je Bassovo jméno jen málokomu neznámé, nepatří mezi autory, o nichţ by bylo napsáno větší mnoţství knih. Spíše naopak; chceme-li se něco dozvědět o Bassovičlověku, stojíme před nelehkým úkolem poskládat si jeho ţivot z mnoha vzpomínek jeho přátel, drobných medailonků, nekrologů a stručných shrnutí ve slovnících literárních autorů. O ostatních zástupcích meziválečné literární tvorby narozených na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let toho bylo napsáno mnoho. Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Karel Poláček a samozřejmě bratři Čapkové, ti všichni se dočkali mnoha nadšených badatelů a ţivotopisců, díky nimţ jsou dnes pro své čtenáře známější a lidsky bliţší. Eduard Bass jako by nebyl pro současné ani pozdější literární kritiky zajímavý z jiného hlediska, neţ jako autor odlehčeného příběhu pro malé i velké čtenáře Klapzubova jedenáctka, románu Cirkus Humberto povzbuzujícího češství, nebo jeho volného pokračování deseti povídek Lidé z maringotek. Jsou nám známé citové vztahy Haškovy i Čapkovy, povolání Vančurovo, osud Poláčkův. Kolik toho ale víme o osobním ţivotě Eduarda Basse? Souvisleji se Bassovým dílem zabýval Adolf Branald, editor osmisvazkového souborného vydání Bassova díla. Svazky vyšly v letech 1955-1963 v tomto pořadí: svazek 1 Letáky: satiry, verše, písničky roku 1955, svazek 2 Povídky roku 1956, svazek 3 Rozhlásky roku 1957, svazek 4 To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil roku 1958, svazek 5 Klapzubova jedenáctka roku 1959, svazek 6 Čtení o roce osmačtyřicátém roku 1963, svazek 7 Cirkus Humberto roku 1959 a poslední svazek, svazek číslo 8 Lidé z maringotek: příběhy jedné noci roku 1958. Naplánovány byly ještě další dva svazky, Deníčky z cest a Kázáníčka, a navíc také „další knihy z pozůstalosti“1, ty však nikdy nevyšly a souborné dílo zůstalo nedokončeno. Doslovy v jednotlivých svazcích souborného díla se značně liší, nemají jednotnou formu ani autora. Umoţňují ale blíţe poznat několik etap autorova ţivota, především počáteční období jeho spisovatelské činnosti a období, v němţ spolupracoval s kabaretem. 1

Přebal Klapzubovy jedenáctky. In BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka. Praha: Československý spisovatel 1959.

8

Autorem doslovu Vive la bagatelle!2 k prvnímu svazku (Letáky: satiry, verše, písničky) je editor souborného díla Adolf Branald. Ve své stati se věnuje počátkům Bas(s)ovy3 kabaretní činnosti a literární tvorby a dává nahlédnout do doby, v níţ vznikaly úspěšné satirické Letáky. Vydavatelská poznámka seznamuje čtenáře s výběrem otištěných textů, který se odlišuje od Bassovy zamýšlené koncepce kniţního vydání Letáků z roku 1928. Eduard Bass připravoval k soubornému vydání také svoje povídky, které předtím vyšly během pětadvaceti let v několika útlých svazcích (Fanynka, Letohrádek Jeho Milosti a další). Povídky, druhý svazek Díla Eduarda Basse, jenţ uspořádal Adolf Branald, jsou rozšířenou verzí tohoto Bassova záměru. Branald hovoří v doslovu nazvaném Povídkář Eduard Bass4 o tom, odkud spisovatel čerpal náměty pro povídkovou tvorbu. Všechny látky podle něj vycházejí z Bassova ţivota a z jeho schopnosti všímat si detailu. Ve třetím svazku, Rozhláscích, kreslíř Otakar Mrkvička v doslovu Eduard Bass – rozhláskář5 vzpomíná na příjemnou spolupráci v Lidových novinách do konce roku 1938. Jeho příspěvek se více neţ rozhláskům věnuje Bassově povaze; nejedná se o literárněvědnou studii, ale vzpomínku na přítele. Vydavatelské poznámky z pera Adolfa Branalda zdůvodňují zvolený výběr rozhlásků, jazyková příprava a vysvětlivky jsou prací Jarmily Sirotkové-Víškové. Poslední svazek, který se věnuje Bassově básnické tvorbě, nese název To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil. Svazek je koncipován podle tzv. Bassova klíče, který je podrobně vysvětlen v doslovu Adolfa Branalda6. Stať se tentokrát netýká Bassova ţivota, ale jeho tvorby spojené s obdobím, kdy vystupoval v Schöblově kabaretu a později v Červené sedmě. Pátý svazek obsahuje doslov K patnáctému českému vydání Klapzubovy jedenáctky7 Ladislava Kháse, Bassova spolupracovníka a pozdějšího znalce jeho díla. Khás se zaměřil na Bassův vztah ke sportu a své vzpomínky na Basse-sportovce podává 2

BRANALD, Adolf. Vive la bagatelle! In BASS, Eduard. Letáky: satiry, verše, písničky. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 253-263. 3 První pseudonym Eduarda Schmidta obsahoval pouze jedno „s“, nové jméno znělo Eduard Bas. 4 BRANALD, Adolf. Povídkář Eduard Bass. In BASS, Eduard. Povídky. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 365-371. 5 MRKVIČKA, Otakar. Eduard Bass – rozhláskář. In BASS, Eduard. Rozhlásky. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 359-366. 6 BRANALD, Adolf. V Bassově klíčí. In BASS, Eduard. To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 198-207. 7 KHÁS, Ladislav. K patnáctému výročí Klapzubovy jedenáctky. In BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 117-122.

9

humornou formou. Čtenář Klapzubovy jedenáctky se zkrátka dobře baví jak textem Bassovým, tak tímto příspěvkem. Textologická úprava a vysvětlivky jsou i zde prací Jarmily Sirotkové-Víškové. Autorem doslovu Bassově knize na cestu8 v šestém svazku Díla je Josef Kočí. Jeho obsáhlá stať je silně prostoupena komunistickým cítěním, Bassovu Čtení vytýká například malý prostor věnovaný dělnictvu nebo nesprávné zobrazení postavy Emanuela Arnolda, jenţ je ve čtyřsetpadesátistránkové knize zmíněn pouze dvakrát. Celý doslov se opírá o názory Julia Fučíka, které Kočí hojně cituje. Studii pokládám za poplatnou době vydání a nepovaţuji ji proto za přínosnou. Jazykové zpracování, vysvětlivky a ediční poznámka jsou opět prací Jarmily Víškové. Alena Hájková napsala doslov Bass – románový epik9 k sedmému svazku souborného díla. Citlivě vyzdvihuje přednosti Bassova prvního románu, srovnává ho s dalšími knihami z cirkusového prostředí a ostatními spisovatelovými díly. Dokáţe výstiţně pojmenovat klady i zápory románové epopeje a přitom předloţit čtenářům i několik událostí z epikova ţivota. Knihu k vydání připravila Jarmila SirotkováVíšková. A ještě jeden doslov, tentokrát nadšeného čihaře10, obsahuje poslední, osmý svazek. Pisatel osobního a cituplného vyznání je Adolf Branald. Ve svém lyricky pojatém textu vzpomíná na Basse jako malého chlapečka (ačkoli byl o 22 let mladší, a nemohl ho tedy v dětském věku spatřit) a vůbec vytváří značně snový obraz, jehoţ některým poznámkám a souvislostem by rozuměl snad jenom Eduard Bass. Také tento svazek prošel ediční úpravou Jarmily Sirotkové-Víškové. Dílo Eduarda Basse je cenným zdrojem informací o Bassově ţivotě i tvorbě, a to i přesto, ţe zůstalo nedokončeno. Autoři doslovů (s výjimkou Josefa Kočího) se zaměřili na výrazné osobnostní rysy nebo na popis specifických jazykových prostředků stylu, díky nimţ je Eduard Bass oceňován, a podali poměrně ucelený obraz Basse-osoby i Basse-spisovatele. Dodnes nám ovšem chybí monografie Eduarda Basse. Nahlédnout do jeho osobního ţivota dovolil aţ výběr z jeho deníkových zápisků a poznámek z let 19058

KOČÍ, Josef. Bassově knize na cestu. In BASS, Eduard. Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 469-476. 9 HÁJKOVÁ, Alena. Bass – románový epik. In BASS, Eduard. Cirkus Humberto. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 505-510. 10 BRANALD, Adolf. A ještě jeden doslov, tentokrát nadšeného čihaře. In BASS, Eduard. Lidé z maringotek. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 221-228.

10

1945 vydaný roku 1985 a nazvaný Moje kronika11, jenţ uspořádaly Marie Krulichová a Milena Vinařová. Ani tyto osobní záznamy však nepodávají celistvý obraz o Bassově osobě, navíc neumoţňují objektivní pohled na jeho osobnost a zhodnocení jeho tvorby jak v dobovém kontextu, tak ani s odstupem let. Zdařilým materiálem je metodické pásmo Dagmar Perstické, vytvořené ke stému výročí spisovatelova narození. Editorka nejprve krátce seznamuje posluchače s jednotlivými Bassovými knihami, které uvádí chronologicky podle data prvního uveřejnění. Poté nás pomocí vtipných či zajímavých příhod Bassových známých seznamuje také s jeho ţivotem. Oba typy příspěvků jsou stručné a výstiţné. Perstické přínos je především ve vhodném vybrání a uspořádání pouţitého materiálu, z nějţ pouze malá část pochází z jejího pera. Toto povedené kompilační sešitové vydání nese název Eduard Bass známý, neznámý12. Vzhledem k rozsahu a k pouţitým úryvkům ovšem nemůţe suplovat scházející ţivotopis. Ve slovnících českých spisovatelů je moţné získat informace o Bassově ţivotě i díle, bohuţel pouze ve stručné formě. Jmenujme ty slovníky, v nichţ je Eduardu Bassovi věnováno relativně nejvíce prostoru. Nejstarším ze slovníků, který vyšel v závěru Bassova ţivota, je Slovník soudobých českých spisovatelů Jaroslava Kunce (Orbis, 1945)13. Ţivot spisovatele je shrnut několika větami, autor hesla se věnuje především obsahům děl, a to poměrně podrobně. Jako jediný se nedrţí časové osy, díla sdruţuje podle tematiky nebo literárního ţánru. Celá stať má spíše rysy medailonu neţ slovníkového hesla, autor nešetří pochvalami na Bassovo spisovatelské umění a neudrţuje objektivní odstup. O celých 19 let mladší je Slovník českých spisovatelů Rudolfa Havla a Jiřího Opelíka14 (Československý spisovatel, 1964). Heslo Eduard Bass je velice stručné, ale neopomíjí ţádnou z důleţitých událostí v Bassově ţivotě, ani ţádné z děl vydaných za Bassova ţivota. Jako jediné obsahuje negativní kritiku k Bassovu literárnímu „umu“: „[…] přesnost detailního pozorování nebývá však pokaţdé vyváţena adekvátním zobecněním (soubor reportáţí ze zájezdu na olympiádu r. 1928 Holandský deníček; Jak

11

KRULICHOVÁ, Marie; VINAŘOVÁ, Milena (ed.). Eduard Bass: Moje kronika. Praha: Československý spisovatel, 1985. 12 PERSTICKÁ, Dagmar. Eduard Bass známý, neznámý. Metodický materiál ke 100. výročí narození umělce. Brno: Státní vědecká knihovna, 1987. 13 KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918-1945. Díl 1., A-M. Praha: Orbis, 1945, s. 25-27. 14 Heslo Eduard Bass. In HAVEL, Rudolf; OPELÍK, Jiří a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 19-20.

11

rok běţí).“15, aniţ by však byla více rozvedena. O souboru Na lodi za pohádkou není v přidané bibliografii zmínka, ačkoli byl na kniţním trhu jiţ 7 let. Do Lexikonu české literatury (Academia, 1985, dotisk 2000) přispěl heslem Eduard Bass Jiří Opelík16. Opelík krátkými větami shrnuje Bassův ţivot, vystudované školy, počátky kariéry v kabaretech a pozdější novinářskou činnost. Více prostoru věnuje beletristické tvorbě a stručně charakterizuje jednotlivá díla. Upozorňuje na Bassovy tvůrčí kvality (nevtíravý humor, schopnost satiry, oceňování kladných vlastností). Přidaná bibliografie je zcela vyčerpávající, sekundární literatura obsahuje především komentáře z Bassových knih a několik článků z větších periodik. Soubor Na lodi za pohádkou je zmíněn jen v seznamu posmrtně vydaných knih, autor hesla knihu nijak blíţe nepopisuje. Blahynkova slovníková příručka Čeští spisovatelé 20. století sice neobsahuje soupis všech děl, je v ní ale Bassovu ţivotu i dílu věnováno více prostoru. Autorka hesla Alena Hájková17 blíţe specifikuje obsahy knih a vystihuje jejich přínos do literatury. Za popis Klapzubovy jedenáctky je podle ní „nutno připojit posmrtně vydanou knihu Na lodi za pohádkou (1957), v níţ Bass převyprávěl pětadvacet pohádek z celého světa.“18 Z takto formulované věty ovšem není zřejmá skutečnost, ţe je kniha pouhým edičním výběrem ze všech Bassem zpracovaných pohádek. Ostatní literární slovníky uvedené v pouţité literatuře v závěru této práce jsou natolik stručné nebo nepropracované, ţe nemohou slouţit jako spolehlivý a podnětný zdroj informací. Vidíme, ţe sekundární literatura o Eduardu Bassovi není rozsáhlá a neuspokojuje potřeby literárního vědce. Víme-li navíc, ţe literární pozůstalost nebyla dodnes zpracována a zcela prozkoumána, nemůţeme být překvapeni, ţe osobnost Eduarda Basse stojí stále poněkud v pozadí.

15

Heslo Eduard Bass. In HAVEL, Rudolf; OPELÍK, Jiří a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 19. 16 OPELÍK, Jiří. Eduard Bass. In FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1, A-G. Praha: Academia, 2000, s. 155. 17 HÁJKOVÁ, Alena. Eduard Bass. In BLAHYNKA, Milan a kol. Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 19-22. 18 Tamtéţ, s. 21.

12

PRAMEN BASSOVÝCH POHÁDEK Ať uţ psal Eduard Bass o čemkoli, věděl o zvolené tematice co nejvíce. Často čerpal z vlastních zkušeností a znalostí, které byly velmi zevrubné; uvést můţeme vyuţití znalosti důvěrně známého prostředí kabaretu (Jak se dělá kabaret?, 1917), nebo oblíbeného sportu - fotbalu (Klapzubova jedenáctka, 1922). V povídkových souborech (Fanynka a jiné humoresky, 1917; Případ čísla 128 a jiné historky, 1921; Šest děvčat Williamsonových, 1930 aj.) prokázal hluboké znalosti z mnoha dalších okruhů lidské činnosti. Jeho literární pozůstalost obsahuje několik různých kartoték, např. obsáhlou sbírku lístků, na něţ si poznamenával pojmy týkající se cirkusového prostředí pro dlouho plánovaný román Cirkus Humberto (1941). Nalezneme zde vysvětlení odborných termínů, soupis artistických cviků, postup při drezůře koní apod. Stejně pečlivě Bass sbíral a studoval literaturu vztahující se k revolučnímu roku 1848 pro knihu Čtení o roce osmačtyřicátém (1940) a nejinak tomu bylo při shromaţďování a zpracovávání dokumentů pro knihu Ze začátků našich ţeleznic (1941) určenou dětem. Zajímavý a zároveň poněkud výstřední je soupis nadávek, který můţeme nalézt v nezpracované části Bassova literárního fondu v PNP. Poznámky, výpisky, nebo jiné zmínky o chystané tvorbě pohádek ale v literární pozůstalosti nenajdeme. Odkud Bass čerpal znalost národních pohádek odkrývá ve svém článku Václav Thiele19: „Asi půl roku po Bassově smrti, tedy někdy v dubnu 1947, přišla do aukce první část knihovny po tomto velkém spisovateli a novináři. Ţivě si na to vzpomínám. Celou aukci připravoval Topičův antikvariát na Národní třídě a člověka nad tou kniţní pozůstalostí popadl úţas a smutek. Úţas z té mnohosti a smutek nad tím, ţe se všechny ty knihy jednou provţdy rozejdou a rozdrobí po mnoha stech soukromých knihovnách a jiţ nikdy tato pečlivě vybraná, uspořádaná a samotným Bassem vlastoručně osignovaná bibliotéka nevydá svědectví o svém majiteli. […] Byla to bohatá úroda. A teprve při bedlivé prohlídce a luštění zápisků, které si Bass neodpustil na ţádném okraji kniţních stránek, teprve tehdy se jen málo poodhrnula clona tajemství, jak psal a tvořil jeden z nejpoctivějších českých spisovatelů. Devět, deset tisíc knih – Eduard Bass je všechny přečetl. Všechny do jedné. Svědčily o tom ty tisíce marginálií po okrajích všech knih. […] Byla tu i náruč vzpomínkové literatury,

19

THIELE, Vladimír. Bassova knihovna svědčí. Zlatý máj, 1961, roč. 5, č. 11, s. 485-486.

13

memoriály, politické spisy, hlavně z dob Rakouska, obsáhlá literatura náboţenská, dokonce i z odvětví spiritismu. A potom regál pohádek z celého světa. Nad touto částí Bassovy knihovny, jak si vzpomínám, jsme stáli s antikvářem trochu v rozpacích. Co s tímhle materiálem Bass zamýšlel? S velikou péčí shromáţdil jakousi celou rozsáhlou edici světových pohádek, kterou kdysi vydali Němci a jeţ byla svým způsobem jistě ojedinělá. Nepamatuji se jiţ na vydavatele, ale úprava jednotlivých nepříliš silných svazečků připomínala formátem i kartonovanou vazbou známou edici Inzel-Verlagu. A bylo těch kníţek hodně, snad sto. Němci v nich, s pečlivostí jim vlastní, shromáţdili opravdu nejúplnější přehled národních a lidových pohádek z celého světa, a pokud se pamatuji, byly tu zastoupeny všechny národy a kmeny, počínaje Tibetem a rovníkovou Afrikou a konče jiţním Madagaskarem. ,Snad chtěl jednou udělat široký výběr světových pohádek pro naše děti,´ řekl tehdy pořadatel pozůstalosti Ţďárský. Asi měl pravdu. Ostatně malý výbor z těchto pohádek, který později vyšel ve Státním nakladatelství dětské knihy, to potvrdil. A o tom, ţe se Bass tímto úmyslem uţ dávno obíral, svědčí i malá, ale milá předmluva, která se k tomuto souboru našla v jeho pozůstalosti.“ Dnes jiţ dokáţeme odpovědět na Thielovu otázku, co s knihami Bass zamýšlel, a můţeme také říci, o jakou edici se jedná. Tato německy psaná edice s názvem Die Märchen der Weltliteratur (Pohádky světové literatury) vycházela v Jeně od roku 1912 v nakladatelství Eugena Diederichse. Svazky mají jednotný formát A5 s pevnou vazbou a přibliţně stejný počet stran (300). Nejstarší z nich jsou tištěny švabachem, novější (cca od roku 1920) latinkou. Do roku 1940 vyšlo v edici 40 titulů20, z nichţ některé čítají dva i více svazků. Od 50. do 90. let nakladatelství ve vydávání světových pohádek pokračovalo; na trhu se objevila nová vydání dříve vydaných titulů a také pohádky dalších, dosud nezpracovaných, národů21. Všechny tyto knihy mají stejný formát a grafickou úpravu jako původní čtyřicetisvazková edice. V Bassově knihovně, o níţ Václav Thiele hovoří, se mohly nacházet pouze svazky vydané do roku 1940, v dalším výkladu se proto věnuji pouze jim; knihy vydané po roce 1950 (v mezidobí deseti let edice nevycházela) ponechávám stranou. 20

Seznam všech čtyřiceti titulů viz příloha č. 3. Seznam rozšiřujících titulů viz příloha č. 4. Uvést můţeme například české pohádky, které sesbíral Oldřich Sirovátka a k vydání připravil Gertrud Oberdorffer. (OBERDORFFER, Gertrud; SIROVÁTKA, Oldřich. Tschechische Volksmärchen. Jena: Eugen Diederichs, 1969.) 21

14

Tituly edice rozdělují její editoři Friedrich von der Leyen a Paul Zaunert do tří skupin – pohádky německé, pohádky evropské a pohádky primitivních národů. U čtenářů byly zřejmě nejoblíbenější domácí pohádky, mezi něţ patří výbor z tvorby bratří Grimmů (2 svazky), pohádky Hanse Christiana Andersena (4 svazky) a pohádky neznámých autorů (2 svazky); všechny tyto knihy vyšly ve druhém vydání ještě během vydávání první části edice. Edice je určena jak dětem, tak odborníkům z oblasti folkloru a etnologie. Kaţdá kniha je rozdělena do několika částí. V první je čtenář seznámen s oblastí, z níţ pohádky pocházejí (popsána je poloha, podnebí, pohoří, způsob obţivy aj.). Následují pohádkové texty, často rozdělené do skupin podle geografické polohy národů nebo států, či podle tematiky (např. ve svazku kavkazských pohádek na pohádky s lidským hrdinou, bajky a pohádky se zvířecím hrdinou). V závěru knihy jsou informace určené odborníkům – varianty pohádek a prameny. Následuje obsah a upoutávka na několik dalších svazků z edice. Ţádný ze svazků neposkytuje čtenáři kompletní seznam dosud vydaných titulů a svazky ani nejsou číslovány. Nalézt bibliografické údaje všech čtyřiceti dílů edice vyţaduje vyhledávání v mnoha knihovních katalozích, neboť kompletní edici vzhledem ke stáří knih nevlastní ţádná z knihoven. Nejvíce, 29 svazků, vlastní Deutche National Bibliothek a Ústřední knihovna FF MU v Brně. V Čechách dostupné svazky poskytují dostatečný materiál k tomu, abych mohla popsat a zhodnotit způsob Bassovy práce. V devíti22 vytipovaných svazcích německých pohádek jsem našla 28 předloh k Bassovým pohádkám, coţ pokládám za dostačující k tvrzení, ţe kaţdý ze 43 textů Korábu pohádek má svůj německy psaný vzor. Pro naše účely však postačí znalost pouze několika textů. Pro srovnání německého textu a Bassova zpracování jsem vybrala 5 pohádek podle následujícího klíče. Bassovy pohádky je moţné rozdělit do čtyř tematických skupin. První skupinou jsou pohádky zvířecí: v nich vystupuje mluvící zvířecí hrdina. Druhou skupinu tvoří pohádky kouzelné: v těch figuruje kouzelný předmět nebo nadpřirozené bytosti23. Do třetí skupiny jsem zařadila bajky 24: v nich zvířata jednající jako lidé poukazují na 22

Afrikanische Märchen, Balkanmärchen, Indianmärchen, Kaukasische Märchen, Märchen aus Turkestan und Tibet, Nordische Märchen I, Nordische Märchen II, Russische Märchen a Sudseemärchen aus Australien. 23 Pojmenování těchto dvou skupin přejímám od Věry Vařejkové: VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998. 24 Jsem si vědoma toho, ţe bajka není podtypem lidové pohádky. Eduard Bass však typy textů nerozlišuje, všechny označuje jako pohádky.

15

lidské vlastnosti. Čtvrtá skupina obsahuje pohádky, které se nedají zařadit do ţádné ze tří předcházejících skupin. Patří sem pohádky mytologické25 a pohádky, které bychom mohli charakterizovat jako anekdotické26 (nezobrazují mluvící zvířata ani kouzelné jevy, vystupují v nich obyčejní lidé). Z kaţdé skupiny jsem poté vybrala jeden nebo dva texty, které by dobře reprezentovaly Bassův způsob zpracování a ke kterým jsem měla k dispozici předlohu z edice Die Märchen der Weltliteratur. Překlad německých pohádek byl proveden doslovně, aby bylo moţné vysledovat i drobné úpravy, např. pouţití synonyma a podobně; nejedná se tedy o převyprávění nebo o umělecké zpracování.

Srovnání německých předloh a Bassova zpracování Do skupiny zvířecích pohádek jsem zařadila 7 následujících textů: Pohádka o prasátku, Veliký pán Bukuči-chán, Ptáček Dojníček a lidoţrout, Ţába dohazovač, Vlk s ţeleznou hlavou, Tulení princezna a Ropucha Ištika. Pro srovnání pouţiji pohádku Ropucha Ištika, jejíţ předloha se nachází ve svazku Indiánské pohádky z Jiţní Ameriky. Pohádka zde nese název Isch´tika, die Kröte27. Překlad28: IŠTIKA, ROPUCHA Muţi odešli do práce a ţeny na pole, sklidit plodiny. V domě zůstaly jen ţeny a připravovaly posilující polévku. V díře jednoho vysokého stromu zpívala Ištika a jedna z ţen se jí posmívala a volala: „Ištika se nehodí k ničemu.“ Ištika to uslyšela a vylezla z díry. Přišla jako starý muţíček se svislým bříškem. Vstoupil(a)29 do domu a řekl(a): „Tak jsem tady.“ Paní se ho zeptala: „Kdo vlastně jsi?“ Ištika uvedl(a) své jméno: „Jsem Ištika.“ Na to paní: „Neznám tě.“ Ištika odpověděl(a): „Tys přece volala, ţe se k ničemu nehodím. Nyní jsem přišel(a).“ „Já jsem ti přece nenadávala,“ odvětila paní. 25

O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi, Jak přišli indiáni na zem a Jak vznikly větry. Kolik jich bylo?, Nahluchlí a Zlodějský učeň. 27 KOCH-GRÜNBERG, Theodor. Indianermärchen aus Südamerika. Jena: Eugen Diederichs, 1920, s. 259-260. 28 Přeloţil Alois Kovář. 29 V němčině není moţné rozeznat, jaký jmenný rod je pouţit. 26

16

Poté mu dala misku plnou silné polévky. Kdyţ se pomalu otočila na stranu, spolkl Ištika misku i s polévkou. Paní mu dala ještě jednu misku, ale on spolkl i tu. Tu se paní jiţ bála a schovala se. Ištika spolykal(a) celý hrnec s polévkou a všechny misky; zhltl(a) také hrnec s vodou; zhltl(a) všechno nádobí. Obě ţeny se ale schovaly. Ištika je hledal, ale nenašel. Vystoupil pak zase na strom a zalezl do díry. Obě ţeny nyní vylezly ze svého úkrytu, běţely tam, kde lidé pracovali, a všechno jim řekli. Všichni odešli domů, nakupili suché dříví kolem vysokého stromu a dřevo zapálili. Strom shořel a zřítil se. Ištika spadl(a). Tu se rozbilo všechno nádobí, které měl(a) v břiše. Všechny hrnce a misky, které předtím spolkl(a), se rozbily. Zabili Ištiku; spálili ji(ho). Od té doby se Kašinové přestali bát. Srovnání: Děj pohádky je dramatický v obou verzích, německá předloha je ale výrazově chudší. Tento nedostatek Bass odstranil tím, ţe zvýšil počet přímých řečí a rozšiřuje děj, a to kupříkladu na těchto místech: „Bylo ticho, jen v dutině jednoho stromu zpívala ropucha Ištika svoji píseň.“ V německém originále schází první část této věty „Bylo ticho,…“. Bass dokresluje napjatou atmosféru děje. Dále se v německém textu stroze uvádí, ţe Ištika přišla jako starý muţík („als altes Männchen“). Bass tuto přeměnu vysvětluje a rozvádí: „Ištika to slyšela, urazila se a vylezla z díry. Ale nevylezla jako ropucha, nýbrţ jako malý, zamračený stařík s velikým, splasklým břichem.“ Při tomto rozsáhlejším popisu pouţívá přívlastky, které v originále nejsou („malý, zamračený stařík“, „veliké, splasklé břicho“). Děj je více rozveden také v rozhovoru ţeny s Ištikou. Zatímco v německém znění se ţena snaţí Ištice vysvětlit, ţe jí, Ištice, nenadávala („Ich habe dich nicht beschimpft.“), Bass rozvádí ţenino ospravedlňování podrobněji a přesvědčivěji: „Ţena se polekala, omlouvala se, ţe ji ani nenapadlo posmívat se staříkovi, a na usmířenou mu podala misku polévky.“ Dramatizaci děje zvyšují i vhodně volená slovesa. Tak např. v německé verzi se uvádí, ţe „Obě ţeny nyní vylezly ze svého úkrytu,…“ („Jetzt kamen die beiden Frauen aus ihrem Versteck heraus,…“), kdeţto Bass volí sloveso jiné: „Tu se teprve ţeny odváţily ze svého úkrytu a běţely na pole...“ Je patrné, ţe se Bass pevně přidrţuje dějové linie. Poněkud se od ní odchýlil aţ v závěru pohádky. Zatímco v německé verzi lidé Ištiku usmrtili („Sie töteten 17

Isch´tika.“), podle Bassova znění se Ištika zabila pádem ze stromu. V pohádce je řečeno, ţe se ţeny Ištiky bály a prchaly před ní, závěr originálu však tomuto strachu odporuje – lidé najednou mají tolik odvahy, ţe Ištiku sami zabijí. Z tohoto úhlu pohledu se zdá Bassovo pojetí logičtější. Bass také doplnil konec pohádky o poučení, ţe rozbité nádobí je trestem pro ţenu za to, ţe se posmívala ropušímu zpívání. V německém textu vyvození takového důsledku schází; jen se lakonicky konstatuje, ţe Kašinové se jiţ nebojí. Celkové vyznění pohádky se kvůli přidanému poučení zcela mění; v originále je smyslem pohádky překonaný strach, v Bassove verzi trest za neslušnost. Není ovšem moţné rozhodnout, které vyústění pohádky je přesvědčivější nebo lepší z výchovného či tvůrčího hlediska. Ropuší smrt (podle Basse pádem ze stromu) a Bassův závěr o trestu (spočívajícím ve škodě vzniklé rozbitím nádobí) za to, ţe se předtím ţena ropuše posmívala, jsou v logickém souladu. V takovém souladu je však i závěr německé verze – lidé našli odvahu k zabití ropuchy, a proto se (protoţe tuto odvahu nabyli) od té doby jiţ nebáli.

Ve skupině kouzelných pohádek je největší počet textů. Z dvaceti pohádek (O pastorkyni a dvanácteru bratří, Zlatá vzducholoď, Hrdina Nézny, Kičyv Drakobijce, Pastorkyně, Šalebný princ, Dobrý král Hatam, Jak přišly zas květiny na zem, Kabylský princ a Zlatovláska, Slavík Gizar, Ţabí dívka, O čertu a bleší kůţi, Hřebenář, Zázračný strom, Propadlý doktor a zavrţená princezna, Spravedlivý hrneček, Princezna v Hoře Zlatého Štěstí, Královští zajíci, U všech čertů a Pasáček) jsem pro rozbor vybrala jeden text kratšího rozsahu, a to pohádku Die Stieftochter (Pastorkyně) ze svazku Kaukasische Märchen30. Druhý text, pohádka Kitchüv31 (Kičyv Drakobijce) z téhoţ svazku německy psaných pohádek je rozsáhlejší; na větším prostoru se dá očekávat vyšší míra úprav. Překlad32: PASTORKYNĚ

30

DIRR, Adolf. Kaukasische Märchen. Jena: Eugen Diederichs, 1922, s. 113-115. Tamtéţ, s. 131-136. 32 Přeloţil Alois Kovář. 31

18

Byl jednou jeden starý muţ, který se po smrti své paní oţenil s jinou. Porodila mu dceru, a měl jiţ jednu od své prvé paní. Jeho manţelka nenáviděla svou nevlastní dceru z celého srdce a dovedla to tak daleko, ţe její muţ svou dceru vysadil v jednom prázdném domě v lese, aby byla seţrána divokými zvířaty. Zde seděla dívka zcela sama. Kdyţ nastal večer, dala si trošku krupice do kotlíku, který s sebou přinesla, za účelem uvaření kaše. Tu přišla myška z díry a prosila ji o trochu krupice. Dívka jí něco dala a myš to snědla. Kdyţ se nasytila, řekla děvčeti: „Dnes večer přijde medvěd, který ti dá zvoneček a řekne ti: ‚Vem si zvoneček a oběhni třikrát dům; jestliţe tě nechytnu, dostaneš ode mne stříbrný kočár se třemi koňmi, jestliţe tě ale chytnu, potom tě seţeru.‛ Musíš souhlasit a zvoneček si vzít. Potom přijdu já a ty ho odevzdáš mně; já oběhnu třikrát dům, ty ale vylezeš na střechu a tam budeš klidně čekat, co nastane dál.“ Vskutku, o půlnoci přišel medvěd se zvonečkem. „Hele, dívko,“ řekl. „Vem si zvoneček, zvoň s ním a oběhni s ním třikrát dům; jestliţe tě nedostihnu, obdrţíš ode mne stříbrný kočár se třemi koňmi; jestliţe tě ale dohoním, seţeru tě.“ „Dobře,“ řekla dívka, vzala zvoneček, vyběhla ven, odevzdala ho myši, která s ním třikrát oběhla dům, pak ho vrátila dívce a vklouzla do díry. „Zvítězilas,“ řekl medvěd a přinesl to, co slíbil. Po jistém čase řekla macecha dítěte svému muţi: „Přines teď kosti své dcery.“ Starý odešel do lesa. Náhle začal starý hlídací pes mluvit: „Náš starý se vrací se svou dcerou. Ve stříbrném kočáře oba sedí a trojspřeţí ho táhne. Slyším znění zvonů.“ Stará vyjela rozhněvaně: „Jaké zvonky? To jsou přece kosti jeho dcery. Ať zcepeníš.“ A udeřila psa a vyhnala ho. Ale po několika okamţicích znovu přišel a hlásil, ţe starý je uţ tady, a ţe sedí se svou dcerou skutečně ve stříbrném kočáře. Ze vzteku a zuřivosti si vypíchla oko. Brzy ale poručila svému muţovi, aby i její dceru odvedl do lesa, aby i ona obdrţela stříbrný kočár. Starý proto odvedl svou nevlastní dceru ven do lesa a nechal ji samotnou v tom domě. Opět přišla myš a prosila o trochu jídla. Ale dívka byla bezcitná, udeřila myš do hlavy a zahnala ji. O půlnoci přišel medvěd se zvonkem, ale protoţe tentokrát tady nebyla ţádná myš, nemohla dívka udělat ani krok a uţ ji měl medvěd a seţral ji. Následujícího rána vyhnala zlá paní svého muţe opět do lesa: „Jdi, přiveď moji dceru a stříbrný kočár.“ Starý hledal a hledal, ale našel jen kosti své dcery, vloţil je do pytle a odebral se na zpáteční cestu. Jiţ zdaleka slyšel pes ţe přichází, utíkal k paní a hlásil jí: „Přicházejí kosti tvé dcery!“ „Co kosti!“ zařvala paní, „to je přece stříbrný kočár,“ řekla a udeřila psa a vyhnala ho z domu. Ale bylo to přece jenom tak, jak pes 19

předtím řekl. Starý vstoupil a nepřinesl nic jiného neţ pytel plný kostí. Paní byla tak rozzuřená, ţe si vypíchla druhé oko. A od té doby byl její ţivot jen samá trýzeň; starý ale ţil se svou dcerou šťastně a spokojeně. Srovnání: Také při zpracování tohoto textu se Eduard Bass přidrţoval německého originálu; nepřekládá ho však doslovně, ale básnicky ho dotváří. K tomu vyuţívá několika způsobů; jednak (na rozdíl od německého textu) uţívá deminutiva, a to zřejmě proto, aby zdůraznil, ţe sirotek byl dobrosrdečný a ţe měl i přesto krušný ţivot díky nepřízni své macechy. Jde o zdrobněliny dceruška sirotek (v německém textu se slovo sirotek vůbec neobjevuje), dívenka, rendlíček, kašička, hromádečka a myška. Německý vzor Bass obohacuje rozvedením děje na několika místech. Tím nejen vystupňoval dramatičnost, ale také zvýšil srozumitelnost vyprávění. Např. „…šups! – uţ byla na střeše. A odtud viděla…“ (v originále o úprku dívky na střechu nic není), „a medvěd ji ani neviděl“, „dívenka slezla ze střechy“ (tyto věty v originále také chybí), „ale pes si nemohl pomoci, musel se vrátit ke dveřím“ (místo „Ale po několika okamţicích znovu přišel,…“), „Macecha vyhlédla oknem a vzteky si vypíchla oko. Neboť tu byla vskutku její pastorkyně, ţivá a zdravá a krásnější neţ dříve a seděla vskutku v stříbrném kočárku a řídila tři překrásné koně. Od té chvíle byla macecha jako bez sebe… “ (rozvedení jediné původní věty „Ze vzteku a zuřivosti si vypíchla oko.“), „medvěd chytil a roztrhal“ (v němčině je pouze„…uţ ji měl medvěd a seţral ji.“), „Pán uţ jde a kosti tvé dcery s ním!“ (místo německého „Přicházejí kosti tvé dcery!“). Další (jiţ třetí) změnou je Bassovo úsilí volit přesnější výrazy, a tak lépe vystihnout charakter jednajících postav, popřípadě upřesnit funkci těchto postav v rodinném kontextu (např. nahrazení pojmu „starý“ [der Alte] přesnějším „muţ“ [ve vztahu mezi macechou a jejím manţelem], nebo „pán“ [ve vztahu psa k dívčině otci]). Lepší vyjádření charakteristických vlastností jednajících osob vidíme na tomto příkladě: „lakomá dcera“ místo německého „hartherzig“ (krutá, bezcitná). Tím Bass vystihl, ţe právě lakomost byla ta vlastnost, která zapříčinila záhubu nevlastní sestry pastorkyně. Bass navíc obohacuje postavu psa takřka lidskými vlastnostmi, takţe je čtenáři bliţší neţ stejná postava v německé pohádce: „Pes […] najednou pravil“, „…pes si nemohl pomoci, musel se vrátit ke dveřím.“, „…povídal tam…“, „…, přilezl starý pes do kuchyně a povídá“, „Ale pes přišel znovu to ohlásit a měl pravdu“.

20

V závěru textu se Bass znovu odchyluje od německé předlohy, a to kdyţ přidává českým čtenářům známý šťastný konec: „A jestli nezemřeli, ţijí tak podnes.“ Tato ustálená formule poněkud zjemňuje kruté prvky obsaţené v pohádce. Překlad33: KIČYV V Šuře byl král, v Petrovsku také. Ten ze Šury měl pět synů, ten z Petrovska ţádného. Oba králové byli velikými přáteli; bylo je vidět často spolu. Jednoho dne se oba zúčastnili v Šuře svatby jednoho šlechtice. Tu najednou přišel z Petrovska posel se zprávou, ţe královna je těhotná a ţe prosí svého muţe, aby přišel domů. Král vytáhl sto rublů z tašky a dal je poslovi a po půl hodině byl jiţ se svým přítelem v Petrovsku. Nebyli zde ještě dlouho, kdyţ ze Šury přikvapil najednou posel se zprávou, ţe královna je těhotná a ţe její muţ má přijít hned domů. Také tento posel obdrţel odměnu sto rublů a oba králové cestovali zpátky do Šury. Tam si vzájemně přísahali, ţe se – jestliţe jeden se stane otcem syna a druhý otcem dcery – z obou dětí stanou manţelé a ţe se musí ihned po narozeninách zasnoubit. Královna ze Šury skutečně porodila svého šestého syna a královna z Petrovska dceru. Obě děti rychle rostly; kdyţ byla ještě zcela malá, princezna se jiţ ráda dívala do zrcadla a princ dokázal jiţ jezdit na koni. Kdyţ princezně bylo třináct let, byla jiţ tak krásná, ţe ji královna nechtěla pustit na ulici, a princ v tomto věku jiţ holdoval lovu. Nuţe, co vám mám nyní vyprávět? Mám vám vyprávět o tříhlavém Ajdahovi? Podat o něm zprávu? Ano, tento Ajdaha se dozvěděl jak krásná je princezna, a proto se zeptal své matky, která uměla čarovat, jak to zařídit, aby princeznu získal. Matka ho proměnila ve zlatého ptáčka a řekla: „Leť na královu střechu!“ On to učinil, a právě kdyţ přiletěl, stála princezna u okna. Zlatý pták přilétl k ní a princezna, která ještě nikdy takového ptáka neviděla, si ho chytla. Ale pták, který se zase přeměnil v Ajdahu, ji uchopil a odlétl s ní pryč. No, o kom mám vyprávět teď? O královně, matce uloupené princezny? Ano, královna přišla brzy nato do světnice své dcery a viděla, ţe je prázdná. Hned ji nechala hledat po celém městě, ale marně... Princezna nebyla nikde k nalezení. Poslali do Šury, zda není tam. Pět nejstarších synů krále ze Šury se vydalo hledat,

33

Přeloţil Alois Kovář.

21

a kdyţ šli podél lesa, viděli svého nejmladšího bratra, Kičyva, leţet pod jedním stromem. „Hele, bratře,“ volali na něj, „co zde leţíš? Ty nevíš, jaké neštěstí tě potkalo? Tvá nevěsta zmizela.“ „Oho! Já ale vím lépe neţli vy, kdo Zlatého hrnečka unesl. Učinil to trojhlavý Ajdaha.“ Bratři mu navrhli, kdyţ to slyšeli, ţe všichni vyrazí zachránit princeznu. Nejdřív ale šli domů, aby všechno připravili. V Šuře byli právě přítomni oba králové. „He, otče, he, tcháne, slyšte mě!“ řekl nejmladší. „Ty, tcháne, co zamýšlíš učinit, abychom Zlatého hrnečka opět našli?“ „Dám vám sedm tulpánských koňů,“ odpověděl tchán. „A co otče, co ty myslíš, ţe by se mělo udělat?“ „Dám vám zbraně a potraviny.“ „A ty, nejstarší bratře, jaký je tvůj úmysl?“ „Poprosím Boha, aby rozdělil moře, abychom viděli, ve které části moře se Ajdaha zdrţuje.“ „A ty, můj druhý bratře, co ty chceš dělat?“ „Poprosím Boha, aby vystavěl věţ, v níţ bychom se skryli, jestliţe ten drak nás bude pronásledovat.“ „A já,“ řekl Kičyv, „já Ajdahovi odříznu jeho hlavy!“ Následujícího dne Kičyv se svými pěti bratry a se svým přítelem Aslanou vyrazili. Na tulpánských koních, které jim dal Kičyvův tchán, urazili za sedm dnů tolik, jako za sedm roků, a přišli k velmi velikému moři. „A nyní, můj nejstarší bratře, uskutečni svoje slova!“ řekl Kičyv. Nejstarší bratr splnil svůj slib; k jeho modlitbě se rozdělilo moře a všichni mohli vidět místo, kde byl trojhlavý Ajdaha. Leţel na kraji moře a spal; jednu hlavu si opíral o klín Zlatého hrnečka. Kičyv vytáhl svou šavli a šel k Ajdahovi zabít ho. „Počkej chvíli, Kičyve,“ řekla Zlatý hrneček, „tak to nejde. Vidíš tamhle tu rybu? Tu zabij nejdřív; v jejím nitru najdeš krabičku, ve které je Ajdahova duše, tu vytáhni a odhoď ji pryč; pak uţ nebude moct vstát, a ty mu pak budeš moci odříznout hlavy a mě osvobodit.“ Kičyv uposlechl radu své nevěsty, chytil rybu, rozřízl ji, vytáhl krabičku, rozkouskoval duši, odsekl Ajdahovi jeho tři hlavy, chytil Zlatého hrnečka a uprchl. A co ti mám vyprávět nyní? O Enäji, Ajdahově matce? Přišla nějaký čas poté navštívit svého syna. Kdyţ viděla rozsekané kusy, strašně se rozzlobila a začala zabíjet ryby v moři. Tu k ní připlavala velká ryba a řekla: „Enäji, co jsi na nás tak zlá? Podívej se, tamhle je velká ryba, ta seţrala duši tvého syna, tu zabij! A vytáhni z ní synovu duši!“ Enäj učinila, co jí bylo porazeno, a vrátila tímto způsobem svému synovi ţivot. Ten nejdřív plakal, kdyţ obţivl, pak se ale ihned rozhodl, ţe bude Kičyva pronásledovat. „Bratři!“ křičel Kičyv, „bratři, nevíte, odkud najednou přišel ten jemný déšť? Já to vím. Ajdaha je za námi. Nyní je řada na tobě, můj druhý bratře, teď splň své slovo 22

ty!“ A druhý bratr poprosil Boha a Bůh dal vzniknout ihned vysoké věţi, ve které se bratři se Zlatým hrnečkem schovali. Kdyţ Ajdaha dorazil k věţi, vyskočil nahoru, ale nestačil vyskočit tak vysoko. Skočil podruhé a Kičyvovi se podařilo mu srazit jednou ranou všechny tři hlavy. Po sedmi dnech se octl Kičyv se svou nevěstou a svými bratry doma. Jak se radovali králové a jak veselou slavnost uspořádali! Po jisté době se poloţil Kičyv do postele a Zlatý hrneček se postavila vedle něho. Náhle Kičyv vstal a řekl: „Musím se ihned vydat na cestu.“ „Kam tak najednou?“ zeptala se ho jeho nevěsta. „Počkej na mě tři roky, tři dny, tři hodiny a tři minuty, a jestliţe do té doby nebudu zpátky, můţeš dělat, co je ti libo.“ Totéţ řekl i své matce, která hořce plakala, kdyţ se dozvěděla o úmyslu svého syna. Asläne ho chtěl doprovodit, ale Kičyv to nedopustil a vydal se na cestu zcela sám. Devátého nebo desátého dne přišel k místu, kde se rozcházely tři cesty. A byly zde také tři tabule; na té první stálo: Jestliţe půjdeš po mně, nevrátíš se; na té druhé: Jestliţe půjdeš po mně, buď se vrátíš, nebo se nevrátíš, a na té třetí: Jestliţe půjdeš po mně, vrátíš se. Kičyv si zvolil první cestu. Po jisté době přišel k vodní kotlině. Tu najednou řekl jeho kůň v lidské řeči: „Kičyve, sestup a vykoupej se v této kotlině.“ „Proč?“ ptal se Kičyv. „Proč,“ odpověděl kůň, „to nepotřebuješ teď vědět.“ Kičyv sestoupil a vykoupal se. Po chvíli nasedl na koně a ten začal zase mluvit. „Kičyve, chci ti něco říci. V zemi, ve které se nyní zdrţujeme, jsou dva králové, dva bratři; ten starší je velmi zlý, ten mladší méně; proměním tě ve zlatého ptáka. Brzy sem oba bratři přijedou; zmizím, dám ti ale tři vlasy z mé hřívy a řeknu ti dvě slova, která si musíš dobře pamatovat. Kdyţ vyslovíš první, proměníš se v písek, kdyţ to druhé, stanou se z tebe zrnka obilí. A aţ ti bude hrozit velké nebezpečí, zapal jeden z těchto vlasů!“ Kdyţ to všechno kůň řekl, zmizel a Kičyv si v podobě ptáka sedl na kraj kotliny. Brzy viděl přijíţdět na koních dva jezdce; byli to oba králové. Mladší byl velký lovec; kdyţ viděl pěkného ptáka, chytil ho, buď aby ho zabil, nebo aby ho snědl. Tentokrát ho ale varoval jeho bratr: „Nech toho ptáka na pokoji! Nechytej ho a nepůsob mu ţádnou bolest!“ Zlatý pták ale poletoval stále kolem mladšího bratra a ten si řekl: „Jak bych mohl chodit v blízkosti tak hezkého ptáka a nechytit ho,“ natáhl ruku a pták mu vletěl přímo do této nataţené ruky. Lovec zastrčil zvířátko na svá prsa, aniţ to starší bratr viděl. Kdyţ přišli domů, dal ptáka jedné ze svých sester. V noci si s tímto ptákem hrála a pták vyskočil na její ramena a štípl ji náhle do tváře a pak do prsou. „Hehe,“ řekla, „moje prsa nejsou pro tebe, ta náleţí Kičyvovi.“ Sotva to řekla, získal pták 23

lidskou podobu; stál před dívkou tentýţ Kičyv, o kterém předtím mluvila. „Já jsem Kičyv,“ řekl. „Dobře,“ odpověděla, „ale dřív, neţ ti mohu náleţet, musíš splnit tři věci. Především musíš se mnou zápasit, pak se proměnit v písek a posléze bojovat se sedmdesáti Ajdahy.“ Kičyv s dívkou zápasil a sloţil ji a pak se proměnil v písek; dříve, neţ se dal do boje se sedmdesáti Ajdahy, zapálil vlas ze ţíně svého koně. To se projevilo hned při zápase se sedmdesáti – zabil je všechny. Pak vystoupil na koně, posadil dívku před sebe a cválal domů, kde na oslavu jeho návratu uspořádali velikou slavnost. Kdyţ ale chtěl jít ke svým paním – měl nyní dvě – nepustily ho; ţe má pro svého přítele přivést sestru těch tří Ajdahů. Kičyv se hned vydal na cestu. Nejdřív zabil tři Ajdahy. Jejich sestra ale seděla uprostřed velkého stromu. Ten musel vytrhnout. To také učinil, přitom se však tak unavil, ţe si lehl, aby se trochu prospal. Mezitím šel kolem jeho přítel. Ten vzal strom s sebou a odcválal s ním. Kičyv ale hned procitl a běţel za ním. Kdyţ poznal svého přítele, nastoupili oba spokojeně cestu domů. A doma si uspořádali mnohem větší slavnost neţ předtím. Srovnání: Německý text pohádky, z něhoţ Eduard Bass vycházel, je podstatně rozsáhlejší neţ Bassovo zpracování. V německém znění pohádky Kičyv nejprve zachraňuje unesenou princeznu spolu se svými bratry. Poté se vydává na cesty zcela sám, aniţ by někomu sdělil, kam a proč jede. To zůstává nevysvětleno aţ do konce pohádky. Z této cesty si přiváţí druhou nevěstu (má tedy nyní dvě). Ke třetímu putování je Kičyv donucen oběma budoucími manţelkami, které chtějí, aby získal manţelku také pro svého přítele Asläne. Kičyv vysvobozuje třetí ţenu a pohádka šťastně končí. Kompozice německého znění pohádky je jak vidíme komplikovaná. Děj by se dal rozdělit na tři příběhy, přičemţ druhý z nich nevyplývá ani nenavazuje na díl první; obě části by mohly být samostatnými pohádkami. Slabinou německy psané pohádky jsou také nezodpovězené otázky. Za prvé je to výše zmiňovaný druhý Kičyvův odjezd z rodného sídla, za druhé není jednoznačné, kdo nebo co se skrývá pod pojmem Ajdaha. Ve vysvětlivkách připojených k pohádce je uvedeno, ţe se jedná o fantastickou bytost. Takovou bytostí je tříhlavý Ajdaha v první části pohádky, který má podobu draka a umí se proměňovat, ale také sedmdesát Ajdahů v druhé části. Zde ale není uvedeno, jak Ajdahové vypadají a odkud se vzali. Další

24

otázkou je, kdo jsou „ti tři Ajdahové“, jejichţ sestru má Kičyv přivést svému příteli Asläne. Eduardu Bassovi se podařilo komplikovanost a nejasnost pohádky odstranit. Jeho vyprávění je poněkud pozměněnou verzí pouze první části tatské pohádky. Bass v ní musel vypustit všechny pasáţe, které se týkají Kičyvova přítele Asläne, neboť ten se objevuje v celém příběhu. Tuto úpravu provedl důsledně; tak například v originále bratři dostali na cestu od Kičyvova budoucího tchána sedm koní, Bass jejich počet nezměnil (text by totiţ ochudil o pohádkovou číslici 7), ale pouţil přebývajícího koně pro zachráněnou princeznu při její cestě domů. Smysl pro citlivé zpracování pohádkového textu projevil Bass především v závěru pohádky. Přibásnil poslední pokus matky trojhlavého draka o vzkříšení syna v podobě havrana s černou květinou, a umně tak zachoval atmosféru pohádky i její vyústění. Tímto způsobem tedy Bass dokázal vytvořit z komplikované kompozičně neujasněné pohádky sevřený dramatický celek plný napětí. A nejen to. Dokázal se tak vyhnout choulostivému problému, jakým je pro české dětské čtenáře Kičyvovo dvojţenství. To patrně není nikterak neobvyklé pro chápání děti z islámských zemí, ale bylo by stěţí pochopitelné právě pro české děti. K tomu, ţe Bassovu verzi pohádky spatřuji jako umělecky hodnotnou, přispěly však také další prostředky. Spisovatel například obratně vyuţil navazování jednotlivých odstavců otázkami. Přejímá je z německé předlohy, ale navíc je konkretizuje a vkládá na místa, kde jich v originálu není uţito. Přidává: „Nu, a co chcete slyšet nyní? O tom, jak se bratří připravovali?“ a „Hoj, a co mám vyprávět teď? O boji s drakem?“ Narozdíl od německé předlohy dále pouţívá Bass sugestivních přívlastků: „šavli křivou a lesklou“ , „zlatou rybu“, „dračí matka“, „vysoká, mocná věţ“. Také při úpravách této pohádky Bass děj domýšlí vhodným konkretizováním ne zcela propracovaných míst, např.: „obě děti rostly jako z vody“, „tři roky byly princezně, a uţ se nehnula od zrcadla“, „tři roky byly princovi, a uţ ojezdil všechny koně“ (v německém textu se jen uvádí, ţe děti byly zcela malé), „a kdyţ bylo princezně čtrnáct let,...“, „ a kdyţ bylo princi čtrnáct let,...“ (jen pro zajímavost – v německém textu se u obou dětí mluví o věku třinácti let). Bass dopracoval i oţivování Ajdahy. Zatímco v německé předloze se blíţe nepopisuje, jak vlastně bylo moţné „scelit“ Ajdahovu duši předtím rozsekanou na kousky, Bass tento způsob podrobně popisuje: „…vytáhla duši kousek po kousku, spojila ji a vrátila draku ţivot.“

25

Bassův tvůrčí přínos je v této pohádce patrnější neţ v předcházejících textech a svědčí o Bassově mistrovství.

Třetí skupina čítá 10 bajek: Jiným radil, sobě nedovedl, Osel zpěvák a velbloud tanečník, O vlku, lišce a mezkovi, O vlku, medvědu, lišce a oslu, Šedý vlk a jezevec, Vydry a šakal, Ţelva-chudačka a slon-ukrutník, Jelínek předtanečník, Jak se dělili o krysí krávu a Hra s očima. Ke srovnání pouţiji příběh Der graue Wolf34 (Šedý vlk) ze svazku kavkazských pohádek, který je vystavěn na přímých řečech obou hlavních hrdinů; pásmo vypravěče je upozaděno. Překlad35: ŠEDÝ VLK Jednou brzy ráno potkal šedý vlk jezevce. „Nechť je tvoje cesta rovná, jezevče,“ pozdravil ho vlk. Jezevec byl nemálo vylekaný, kdyţ se tenkrát náhle srazil s vlkem, a zabrumlal: „Nechť je tvoje věc také rovná, šedý vlku.“ „Odkud jdeš, jezevče, kdes byl včera večer?“ „Tebe jsem hledal,“ odpověděl jezevec. „Ach, ty pse, ty lháři. A proto tě seţeru,“ hrozil vlk. „Já se k tomu nehodím,“ mínil jezevec. „To nevadí, já to udělám takto: ham ham a seţeru tě.“ „Ach, šedivý vlku, ty přece víš, jak si tvoji předci počínali, kdyţ chtěli seţrat jezevce. Chceš to vědět? Oni to dělali takto: Dřív, neţ jezevce seţrali, chytli ho za límec a hodili ho třikrát po cestě nahoru a třikrát po cestě dolů, a teprve poté si na něm pochutnali.“ „Ano, to mohu také,“ řekl vlk, chytil jezevce a hodil ho nejdřív po cestě nahoru, a potom na cestě dolů a... jezevec byl pryč; vězel ve svém doupěti. Vlk tam strčil hlavu a řádí: „Co, ty mě chceš podvést?“ „Ano, tak si počínali moji předci vůči tvým.“ „Víš co,“ navrhl vlk. „My to uděláme o něco jinak. Pojď ven, budeme kamarády. Já ti poloţím dolů měkkou matraci, dostaneš pod hlavu polštář a přikryji tě hedvábnou červenou pokrývkou.“ „Ne ne, vlku, mě jiţ na to nenachytáš. Tvou matraci znám. Chceš ji udělat z mého masa. A tvůj polštář znám také. Chceš mi odříznout hlavu a poloţit ji pode mě. A moje krvavá kůţe má být tou červenou hedvábnou pokrývkou, viď? Ne, uţ mě nepodvedeš.“ Vlk vzteky zcepeněl.

34 35

DIRR, Adolf. Kaukasische Märchen. Jena: Eugen Diederichs, 1922, s. 169-170. Přeloţil Alois Kovář.

26

Srovnání: Eduard Bass pouţil pro svoji pohádku delší název Šedý vlk a jezevec. Tento název je přesnější neţ německý; vystihuje, ţe v textu hrají roli obě zvířata. Vzhledem k tomu, ţe jezevec vyšel díky svému důvtipu ze sporu vítězně, by se dalo dokonce říct, ţe je v pohádce výraznějším hrdinou on. Německý originál je dramatický a poutavý díky promluvám zvířat a expresivním výrazům. Bass dokázal napínavost příběhu zvýšit, a to výběrem ještě expresivnějších výrazů, např. „Ach ty pse bídná, prolhaná,“ proti německému „Ach, ty pse, ty lháři.“, jezevcovo ironické „To si moc nepochutnáš,“ proti neutrálnějšímu německému „Já se k tomu nehodím,“ nebo výsměšné „O ne, můj zlatý,“ proti pouhému „Ne ne, vlku,“. Ačkoli německý text nepostrádá rychlý spád a příběh je umělecky sevřený, Bassovi se drobnými doplněními podařilo děj konkretizovat ještě lépe. Jednak rozčlenil text do odstavců, čím ho zpřehlednil tak, ţe je jednodušší rozeznat, kdo je mluvčím té které promluvy. Dále dotvořil i obsah, uveďme např. vlkovu otázku „A jak je pojídali?“, která vyjadřuje, ţe jezevec dokázal vlka zaujmout - odvést ho od myšlenky okamţitého seţrání a zároveň ho poučit o způsobu pojídání jezevců vlkovými předky. Obdobnou funkci plní i věta „Na takové pohodlí já přece jen nejsem zvyklý!“, která rovněţ není obsaţena v německém textu. Závěr pohádky Bass tentokrát nemění. Všechny zásahy do německého originálu vedly k jeho zkvalitnění, aniţ by došlo k jakýmkoli změnám v ději. Opět můţeme konstatovat, ţe Bassův způsob úprav je umělecky na výši.

Do čtvrté skupiny náleţejí texty, které bychom mohli rozdělit do dalších dvou skupin – pohádky anekdotické (Kolik jich bylo?, Nahluchlí, Zlodějský učeň) a pohádky mytologické (O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi, Jak přišli indiáni na zem, Jak vznikly větry). Pro rozbor vybírám příběh o kmenu Warrau Wie die Warrau auf die Erde kamen36 (Jak se Warraové dostali na zem) ze svazku indiánských pohádek z Jiţní Ameriky. Překlad37: JAK SE VARRAOVÉ DOSTALI NA ZEM 36 37

KOCH-GRÜNBERG, Theodor. Indianermärchen aus Südamerika. 1920, s. 1-2. Přeloţila Soňa Černilovská.

27

Nejdříve bydleli Varraové v krásné krajině nad nebesy. Kromě nich tam byli ještě ptáci, kteří slouţili mladým lovcům jako vhodná kořist. Jeden z těchto lovců, jménem Okonorote, jednoho dne pronásledoval ptáka. Střelil po něm, ale minul cíl a pták zmizel. Kdyţ poté hledal svůj šíp, našel jakýsi otvor, kterým šíp musel propadnout. Kdyţ se do té díry podíval pořádně, spatřil dole úplně jiný svět plný stád divokých prasat, s mnoha srnci a jinými zvířaty, která si tam nerušeně ţila. Protoţe byl otvor dostatečně veliký, rozhodl se, ţe se pomocí ţebříku či lana dostane dolů do dosud nepoznaného světa. S pomocí přátel zhotovil ţebřík, coţ trvalo několik měsíců. Nejdříve ho udělali příliš dlouhý, poté moc krátký. Po zhotovení ţebříku se Okonorote konečně rozhodl sestoupit po vratkém ţebříku dolů. Bylo to velmi nebezpečné, neboť i nemalý poryv větru ho mohl shodit dolů z ţebříku. Kdyţ byl konečně dole, rozhlédl se a pozoroval neuvěřitelně nádhernou krajinu. Viděl, jak divoká zvířata loví svou kořist, a hned ho napadlo, ţe by mohl také jedno z nich ulovit. Tak zastřelil mladého srnce. Zapálil oheň a pochutnával si na výborném srnčím mase. Poté se rozhodl vrátit se zpět nahoru, coţ byla ovšem osudová chyba. I kdyţ bylo velmi těţké sestoupit dolů, vystoupat nahoru bylo o to těţší. Lidé bydlící nahoře si všimli divných zvuků a spatřili to, co neměli. V tu ránu ho začali prosit, ať je pustí do podzemního světa, kde budou mít dostatek jídla, narozdíl od světa nahoře, kde jim hrozí kaţdým dnem nebezpečí a hlad. Sklouzli dolů po ţebříku. Byli ještě mladí, staří lidé tehdy ještě nebyli. Všichni sestoupili dolů, kromě jedné ţeny, která nahoře přidrţovala ţebřík. Kdyţ se pro ni vracel její manţel zpátky nahoru, aby jí pomohl, nemohl se k ní dostat a slezl tedy zase dolů. Kdyţ se ho ostatní ptali, co se stalo, odvětil jim, ţe ji nemůţe protáhnout skrz otvor nahoře dolů. Vtom se začaly ţeny vyptávat: „Má muţ právo na to sestoupit jen tak dolů a nechat tam ţenu celou dobu samotnou? A proč Okonorote, který tento svět objevil a uţ sem jednou lezl nahoru a dolů, proč ten jí nepomůţe ještě s dalšími muţi, kdyţ to její manţel vzdal?“ Mluvili o tom dlouho do noci, kdyţ jeden moudrý muţ řekl: „Uvědomte si, ţe protáhnout tu ţenu by vás také mohlo stát ţivot, i kdyby se jí snaţilo pomoct pár muţů, mohli bychom je ztratit.“ A tak zůstala ţena nahoře sama a ţebřík se časem stejně utrhl. A tak zůstane navţdy nahoře. Právě ona vyplňuje ten otvor tam nahoře, a proto obyvatelé země od té doby uţ nikdy nespatřili nebe. 28

Srovnání: Při zpracování této pohádky se Eduard Bass přidrţoval německé předlohy nejpevněji z pěti porovnávaných textů. Německá a česká verze se liší jen několika odchylkami, které však dobře ukazují způsob Bassovy tvůrčí práce. Bassem zvolený název pohádky je méně konkrétní neţ název předlohy. Tento způsob úpravy je u Eduarda Basse neobvyklý, dříve zmiňované zásahy do předlohy vţdy znamenaly zkonkrétnění slouţící k hlubšímu nebo bliţšímu pochopení příběhu. Bassovo vyprávění se nyní vztahuje k větší skupině lidí, ke všem indiánům bez rozdílu kmene, coţ je pro čtenáře jistě zajímavější. Způsob dalších úprav uţ je nám známý. Bass vhodně doplňuje text tam, kde je nejasný nebo (v očích Basse) málo rozvedený. Tak např. v originále není zcela jasné, jaký svět hlavní hrdina Okonorote spatřil v otvoru: „…spatřil dole úplně jiný svět…“. Bass čtenářům usnadňuje pochopení slovy „…spatřil tento náš svět,…“ a přidává popis krajiny, na níţ Okonorote spatřil zvířata: „…se pásla po zelených lesích a savanách.“ Více také rozvádí výrobu lana: „…protoţe byl příliš krátký, přitkávali k němu kus po kousku, aţ se dole zachytil ve stromoví.“, čímţ zdůrazňuje obtíţnost práce a vytrvalost všech přátel. Původní německá věta „Nejdříve ho udělali příliš dlouhý, poté moc krátký“ značí pouze neschopnost lidí. Bass do své verze příběhu doplnil důvod, pro který chtěli všichni lidé z Okonorotova kmene na zem a který v německé pohádce schází – zvěřinu. Projevil tak svůj důvtip, kdyţ vystihl silný vztah lidí k něčemu tak běţnému, jako je jídlo. Jiţ dříve jsme konstatovali, ţe Bass byl při přepracovávání německých předloh velmi pozorný. V této pohádce jsme však narazili na rozpor v Bassově úpravě. Při sestupu lidí na zem je v německé i Bassově verzi řečeno, ţe „Všichni byli mladí, neboť starých tenkráte ještě nebylo.“ V závěru ovšem vede rozhodující řeč „moudrý muţ“ (v německé pohádce) nebo „moudrý stařec“ u Basse. Spojení „ein weiser Mann“ (moudrý muţ)

jistě v našich představách vyvolá představu starého (nebo alespoň

staršího) člověka, a proto je Bassovo pochybení pochopitelné. Drobný nedostatek navíc jistě vyváţí Bassův vtipný závěr. Smutné vyznění německého textu „…a proto obyvatelé země od té doby uţ nikdy nespatřili nebe.“ zaměnil za poněkud nepoetické, avšak výrazně osobité tvrzení „…a tak jedinou cestu, jeţ vede od nás do nebes, zahradila jednou provţdy ţenská!“

29

Shrnutí: Eduard Bass přejímá látku ke svým pohádkovým textům z německé edice Die Märchen der Weltliteratur. Nepřekládá německy psané texty doslova, upravuje je tak, ţe zůstává zachována dějová linie a vystiţení místní atmosféry: zvyklosti toho kterého národa. Rozsah a způsob úprav je rozdílný. Autor například vynechává vedlejší děje nebo pasáţe. Oproti tomu domýšlí závěry nebo pozměňuje děj tak, aby neporušil logickou strukturu příběhu. Nejčastější úpravou je doplňování textu o konkrétnější popisy míst a dějů, coţ přispívá ke snazšímu a hlubšímu pochopení pohádky. Bass dokáţe lépe neţ německé originály zaujmout čtenáře, a to svými barvitými, vtipnými a umně včleněnými doplňky. Na první pohled nepatrné úpravy jsou provedeny velmi citlivě. Bass jako by se dokázal mentálně přiblíţit vnímání mladších čtenářů – jeho rozšiřující popisy nejsou únavné ani všeobsaţné, neubíjejí dětskou představivost. Spíše naopak, doplněné informace probouzejí ve čtenáři, a nyní jiţ nejenom v dětském, větší zaujetí pro text a lepší pochopení mentality jiného (často primitivního) národa.

30

BASSOVO MÍSTO MEZI POHÁDKÁŘI Způsob, jakým Eduard Bass zprostředkoval své pohádky z celého světa českým čtenářům, odpovídá definici lidové literární pohádky, jak ji uvádí ve Vybraných kapitolách z teorie dětské literatury Jaromír Toman: „Autorská pohádka podle lidových látek nebo motivů, nazývaná také lidovou pohádkou literární, je vlastně literární adaptací (úpravou) folklórních pohádkových textů. Autoři do původní lidové předlohy, osnovy, tradičních motivů, kompozičních postupů, stylistických a jazykových prostředků v různé míře zasahovali, ale v podstatě zachovávali její tradiční, konvenční, ustálené ţánrové principy a znaky.“38 Víme, ţe tvorba literárních pohádek, vznikajících popisovaným postupem a

čerpající z českého folkloru, má u nás dlouhou tradici.

Vzpomeňme například způsob zpracování pohádek Karla Jaromíra Erbena i Boţeny Němcové. Pokud se však zaměříme pouze na převyprávění cizokrajných motivů a látek, uvidíme, ţe okruh autorů není tak široký a tradice tak dlouhá. Václav Tille-Říha, mimo jiné folklorista a znalec cizích literatur, obohatil „naši literaturu o nové formy, vypravěčské postupy a motivy“39, kdyţ roku 1912 vydal v edici Ţeň z literatur40 svá převyprávění cizích pohádek Princezna ze Severu, Liliána, Daugherta, Červený rytíř, Mor, Polednice, Podzimní noc. Lidové látky zpracoval zcela novým způsobem, jenţ se od způsobu tvorby tradičních českých pohádek liší silnou symbolikou, a který se plynule rozvíjí v následujících letech - mezi dvěma světovými válkami i v době poválečné. V průběhu První světové války vyšel ještě první soubor pohádek z celého světa Marie Majerové. Nesl název Čarovný svět (1913) a texty v něm obsaţené pocházely z českých novin a časopisů z minulého století, jak o tom v doslovu hovoří sama autorka: „Tato kniha jest výborem pohádek z let 1819 aţ 1869. Byly roztroušeny po časopisech a jen výjimečně někde byly přetištěny; většinou však tlejí zaklety do švabachu starých ročníků Květů a České včely. Seřadila jsem je podle národů, z nichţ vyšly.“41 Příručka Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládeţ hodnotí tuto její činnost pochvalnými slovy: „Zpočátku se soustřeďovala autorčina pozornost k úpravám českých a světových

38

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: 1992, s. 68. CHALOUPKA, Otakar a kol. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1985, s. 362. 40 Ţeň z literatur – kniţnice zaloţená Václavem Tille-Říhou roku 1902; vycházely zde nejen sbírky světových pohádek, ale také základní díla světového písemnictví. 41 MAJEROVÁ, Marie. Čarovný svět. Praha: Melantrich, 1949, s. 131. 39

31

pohádkových látek, k jejich volnější reprodukci, na níţ se maximálně podílelo vypravěčské umění […].“42 V meziválečných letech, tedy v době, kdy vznikaly Bassovy pohádkové texty, navázali na Tilleho a Majerovou (která v tvorbě nadále pokračovala) úpravou pohádek původem z cizích zemí Josef Štefan Kubín, Vojtěch Martínek, Adolf Wenig a Josef Spilka. U ţádného z autorů ale nejsou cizokrajné pohádky hlavní oblastí zájmu; tou jsou pohádky původem české. Tak například J. Š. Kubín upravoval především pohádky pocházející z Kladska a Podkrkonoší, a kromě nich také převyprávěl pohádky posbírané jinými folkloristy po celé Evropě. Slovenské, polské, litevské, jihoslovanské a bretaňské pohádky vyšly jako Kniha pohádek pro dospělejší mládeţ roku 1924. Z pozdější tvorby Marie Majerové uveďme úpravu srbské pohádky Cesta do nového carství (1928) a dvě knihy vybraných a upravených látek Veselé pohádky z celého světa (1930) a Veselou knihu zvířátek (vybráno z anglických pohádek, 1933), přepracované a vydané na konci padesátých let jako Veselá kniha pohádek. Oba svazky (a tedy i pozdější výbor) se zaměřují na optimistické dětské příběhy. Volné variace evropských pohádkových motivů představují knihy Vojtěcha Martínka Svět kouzel a divů (1927), Duhový pták (1929; později rozšířeno a vydáno pod názvem Čarovné kvítí) a Kníţka pohádek o dracích, čarodějnicích a princeznách (1930; rozšířeno a vydáno pod názvem U jasného plamene). Míra Martínkových úprav je vyšší neţ u ostatních autorů; jeho způsob zpracování stojí na pomezí lidových literárních pohádek a pohádek autorských. Znalost odborných prací Václava Tille-Říhy a Jiřího Polívky, ale také čerpání z vypravěčské tradice, ho podle Svatavy Urbanové43 řadí právě mezi tvůrce literárních pohádek. Adolf Wenig převyprávěl pohádky různých národů ve čtyřsvazkovém díle Světem pohádek. Pohádky bulharské, švédské, malajské, litevské, řecké a japonské vyšly roku 1924. O rok později, roku 1925, nastoupil Wenig do redakce Lidových novin a Dvěma pohádkami z Madagaskaru44 obohatil jejich Dětský koutek. V Lidových novinách působil poté ještě v letech 1935-1939, to uţ se ale tvorbou pro děti nezabýval.

42

CHALOUPKA, Otakar a kol. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1985, s. 239. 43 URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla (Historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Filozofická fakulta, 2005, s. 56. 44 WENIG, Adolf. Dvě pohádky z Madagaskaru. Lidové noviny, 14. 6. 1925.

32

Právě soudobé noviny a časopisy jsou vedle knih dalším místem, kde můţeme nalézt literaturu určenou dětem a mládeţi. Zaměřme se na jiţ jmenované Lidové noviny, které jsou se jménem Eduarda Basse pevně spjaty a které poskytují reprezentativní ukázku tehdejšího dětského čtiva v jedné ze svých pravidelných rubrik Dětský koutek. Dětský koutek Lidových novin (v roce 1936 přejmenovaný a přepracovaný na samostatnou přílohu Lidové noviny dětem) zaloţil roku 1922 tehdejší šéfredaktor Adolf Heinrich. Stránka věnovaná mladším čtenářům vycházející jednou týdně se stala místem, kam přispívalo celé sloţení redakce (praţské i brněnské pobočky), tedy autoři literatury pro dospělé. Mezi ty nejznámější patří vedle Eduarda Basse Josef a Karel Čapkovi, Bedřich Golombek, Jan Herben, Josef Kopta, František Langer, Karel Poláček, Václav Řezáč, Olga Scheinpflugová, Rudolf Těsnohlídek nebo Vladislav Vančura. Ondřej Sekora a Jarmila Hašková byli jediní, kteří se profilovali pouze jako autoři pro děti. Zaměříme-li se na světové pohádky, zjistíme, ţe se v Dětském koutku objevují v menší míře neţ pohádky autorské (ostatně vrátíme-li se k výše jmenovaným spisovatelům a vybavíme si jejich tvorbu věnovanou dětem, jejich jména se nám spojí ve většině případů právě s tímto ţánrem) a ţe je jim ze strany redakce věnováno méně pozornosti – pohádky jsou podepsány šifrou nebo nejsou podepsány vůbec45 a většinou nejsou doplněny ilustracemi. Ze známých autorů sem svými cizokrajnými pohádkami přispívali nejenom Eduard Bass a výše jmenovaný Adolf Wenig, ale také například Josef Spilka, autor veršů a pohádek pro děti a folklorista. Jeho pohádky ovlivněné pobytem v podkarpatském Uţhorodě (1924-1929) vycházely v letech 1934-1935 právě v Dětském koutku46; teprve po Druhé světové válce vyšly také kniţně: Tucet hezkých pohádek roku 1945, Pohádky z hor aţ roku 1955. Jmenujme ještě dva autory, jejichţ zpracování cizí pohádky se v Dětském koutku objevilo: překladatele a lingvistu

45

Výběr z anonymních světových pohádek v Dětském koutku LN: A. V. K. Sultán a rybář. Turecká pohádka. 9. 8. 1922; Slepci a slon. Indický příběh. 18. 10. 1922; Sultán Darai I. Africká pohádka. 8. 11. 1922; Sultán Darai II. Africká pohádka. 22. 11. 1922; M. S. Tři rýmy. Z čínských povídek. 14. 3. 1923; M. S. Ty lţeš. Jihoslovanská pohádka. 10. 1. 1923; ev. Z indických pohádek. 15. 5. 1927; F. W. (upravil) O ztraceném velbloudu. Turecká pohádka. 19. 6. 1927; F. W. (upravil) Královna pivoněk. Čínská pohádka. 10. 7. 1927; Proč je ţába neoblečená a proč chodí rak pozpátku. Pohádka z bulharského. 31. 8. 1930; Jeseterova hlava. Ruská bajka. 29. 12. 1935. 46 Seznam pohádek Josefa Spilky uveřejněných v Dětském koutku LN: Jak se medvěd učil maďarsky. Podkarpatská pohádka. 16. 12. 1934; Kuráţný kohout. Podkarpatská pohádka, 13. 1. 1935; Slunce – měsíc – vítr. Podkarpatská pohádka. 10. 3. 1935; Chuďas a liška. Podkarpatská pohádka. 9. 6. 1935; Císař Nero a ovád. Ţidovská pohádka z Podkarpatské Rusi. 14. 7. 1935; Vyplašený čert. Podkarpatská pohádka. 14. 7. 1935; Dobrota a lakota. Podkarpatská pohádka. 4. 8. 1935; Jak sedlák ošidil kníţete. Podkarpatská pohádka. 18. 8. 1935.

33

Jaromíra Jedličku47 a autora naturalistického románu Pustina Vojtu Válka48. K jejich hlavnímu zájmu tvorba pro děti rozhodně nepatřila, oba však dokazují, jak prestiţním místem Dětský koutek byl. Dětští čtenáři nalezli v „Koutku“ kromě pohádek také básně, dobrodruţné příběhy, hádanky, soutěţe, anekdoty, návody k pracovním činnostem a mnoho další zábavy. Jak si tato příloha stála v porovnání s dalšími dětskými časopisy, o tom informuje Otakar Chaloupka: „Významnou pozici měla tvorba pro děti i v Lidových novinách, v rubrice Dětský koutek a v příloze Lidové noviny dětem. Lidové noviny představovaly […] nejucelenější a nejcelistvější prezentaci nové dětské literatury, velmi citlivě si dovedly najít autorské spolupracovníky, projevovaly smysl pro nové pojetí tvorby určené dětem a její další rozvoj nepochybně pozitivně ovlivnily. Podobně jako kolem Kohoutku, Dětské besídky a Majáčku, i kolem Lidových novin se soustředilo mnoho autorů, kteří tehdy i později do literatury pro děti zasáhli velmi zřetelným způsobem.“49 Byl to právě ostatní dětské časopisy kvalitativně převyšující autorský kolektiv, díky němuţ se Dětský koutek vzepřel komerci. Vítěznému boji proti komercionalizaci, která ve dvacátých letech silně vzrostla a ovlivnila i folklorní tvorbu, na níţ mnohokrát doslova parazitovali druhořadí autoři, jistě pomohlo také to, ţe denní náklad Lidových novin dosahoval na konci dvacátých let dokonce padesáti tisíc výtisků50 a jejich vliv byl silnější neţ dnes. Romány na pokračování se těšily vysoké oblibě, „Lidovky“ umoţňovaly zasílání chybějících částí a po otištění celého románu nabízely desky k pevné vazbě. Proč se tedy v Dětském koutku objevují cizokrajné pohádky jen sporadicky? Odpověď jsme naznačili jiţ výčtem autorů, kteří do Dětského koutku přispívali. Připomeneme-li si navíc prostým výčtem díla těch z nich, kteří psali pohádky, bude zodpovězení této otázky zcela nasnadě. Povídání o pejskovi a kočičce, Dášeňka čili ţivot štěněte, Edudant a Francimor, Pohádky z tohoto i onoho světa, Čimčirínek a chlapci, Kubula a Kuba Kubikula, Ferda Mravenec, Z notesu svatého Petra – to všechno jsou texty, které řadíme mezi autorské pohádky. Ostatně autorská pohádka je ţánr, který se konstituoval a vyhraňoval vůči literární pohádce právě v době, o které hovoříme. Slovy Jaroslava Voráčka stručně shrňme postavení umělé pohádky v těchto 47

JEDLIČKA, Jaromír. Jak lev hledal člověka. Černošská pohádka. Lidové noviny, 29. 6. 1935. VÁLEK, Vojta. O potopě. Laponská pohádka. Podle vypravování laponské dívky Ney Alander z Vaitolahti. Lidové noviny, 22. 12. 1935. 49 CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládeţ (od začátku 19. století po současnost). Praha: Albatros, 1984, s. 169-170. 50 Dnes denní náklad LN přesahuje 70 tisíc kusů, v meziválečné době tedy byly LN rozšířenější neţ dnes (coţ je pochopitelné vzhledem ke konkurenčním listům). 48

34

meziválečných letech: „V pohádce se totiţ upouští od důsledného tlumočení lidového vyprávění, od důsledné závislosti na pramenech lidového pohádkového vypravěčství a přechází se k jeho umělé nápodobě nebo k vyprávění ryze autorskému.“51 Víme-li nejen z Dětského koutku, ale také z celkové pohádkové produkce meziválečných let, jak oblíbená autorská pohádka byla, neudiví nás, proč byla pohádka literární upozaděna. Pohádky Eduarda Basse v meziválečných letech kniţně nevyšly. Nemohly posílit pohádkovou tvorbu vycházející z lidové slovesnosti, a Bassovo jméno je v souvislosti s tvorbou pro děti dodnes spojováno pouze s autorskou pohádkou Klapzubova jedenáctka. Po Druhé světové válce stojí lidová pohádka stále poněkud v pozadí, byla nadále zastíněna vydáváním pohádek autorských. Její vývoj je sice nepřerušen, ovšem Bassovy pohádky se ani tehdy nedostaly do okruhu zájmů vydavatelů. To se stalo aţ na konci padesátých let, v době, kdy kniţní pulty nabízejí širokou nabídku knih velmi rozdílné kvality (z nichţ nejlepší odpovídají náročným kriteriím odborníků i čtenářů samých, čemuţ v minulosti čelit nemusely). Bassův soubor vydaný s odstupem více neţ dvaceti let od vzniku se tehdy mezi bohatou produkcí snadno ztrácí. Zaměřme znovu svou pozornost na pohádky z celého světa vycházející v této době, abychom odhalili, jaká kniha byla Bassovu souboru nejsilnějším konkurentem. Nalezneme dílo, které stojí dodnes na předním místě v oblíbenosti a známosti, a které Bassův soubor zastínilo jednak rozsahem, jednak moderními ilustracemi. Jedná se o dva svazky pohádek překladatele a spisovatele Jana Vladislava a jeho spolupracovníka Vladislava Stanovského. Soubory Strom pohádek z celého světa (1958) a Druhý strom pohádek z celého světa (1959) „se staly reprezentativní a na dlouhý čas určovaly meritus hodnot v oblasti překladů pohádek jednotlivých národů a etnik“52. Oba autoři rozsáhlých svazků, editoři a zároveň překladatelé, postupovali při práci velice podobně jako Eduard Bass: nejprve shromáţdili co největší počet cizojazyčných pohádkových knih, ty pročetli, vybrali z nich nejzajímavější texty, a ty potom přeloţili do češtiny. Dalšími úpravami pozměnili pohádky ve větší míře neţ Bass, avšak od jádra se ani oni neodchýlili: „Někdy nám při tom našem novém vyprávění zůstal z původní pohádky jen hlavní děj, někdy jsme svou pohádku sloţili z několika různých vyprávění stejného 51

CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládeţ (od začátku 19. století po současnost). Praha: Albatros, 1984, s. 72. 52 URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla (Historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Filozofická fakulta, 2005, s. 59.

35

příběhu, jindy jsme pohádky jen víc či méně upravili, aby nám zapadly do naší kníţky.“53 Zde také nacházíme významný rozdíl mezi pohádkami Basse na jedné straně a pohádkami Stanovského a Vladislava na straně druhé. Bass tvořil své texty na okraji novinářské práce, proto také soubor vznikal postupně během čtrnácti let (od vzniku Dětského koutku do Bassova nedobrovolného odchodu z redakce Lidových novin). Pravděpodobné je, ţe Bass pohádky psal a dodával tiskárně z určité nutnosti přispět do Dětského koutku. Do rubriky totiţ podle vzpomínkové knihy Dnes a zítra Bedřicha Golombka, Bassova kolegy-novináře, nepsali stále titíţ lidé, ale všichni členové redakce byli povinni do ní alespoň několikrát přispět. Bass psal tedy pohádky nejspíše „do šuplíku“, kam mohl sáhnout, bylo-li to potřeba. Texty, které v Dětském koutku nebyly otištěny, později vyuţil ve Světozoru, jehoţ šéfredaktorem se stal. Oproti tomu Stanovský a Vladislav jsou v oblasti pohádek odborníky a jejich soubor vznikal od počátku s cílem vydat obsáhlou knihu. Redakční tlak jejich práci nezatěţoval, oba spisovatelé se mohli práci cele věnovat. Rozdíl mezi soubory je také v textových pramenech. Autoři Stromu pohádek čerpali z knih lidových pohádek nejrůznějších národů psaných v mnoha jazycích, kdeţto Eduard Bass z jediné německy psané edice. Přesto ve Stromu pohádek i mezi Bassovými texty nalezneme stejné příběhy. Mezi zpracovanými třistašedesáti pohádkami rozdělenými do mandelů objevíme tři, které vybrali editoři německé edice Die Märchen der Weltliteratur a které svou poetikou zaujaly také Eduarda Basse natolik, ţe je převedl do češtiny. Jedná se o pohádky Čtrnáctá pohádka o Slunci, Měsíci a Kohoutovi54 (u Basse O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi), Sedmá pohádka o létajícím korábu a podivných tovaryších55 (u Basse Zlatá vzducholoď) a Sedmá pohádka o čarodějném hrnci56 (u Basse Spravedlivý hrneček). Nemusíme ovšem porovnávat právě tyto dva konkurující si soubory cizokrajných pohádek, abychom v Bassových pohádkách objevili podobnosti s jinými nám známými pohádkami. Hned první Bassův text z našeho souboru Koráb pohádek, pohádka O pastorkyni a dvanácteru bratří, nám jistě připomene známý příběh o Sněhurce trojím 53

STANOVSKÝ, Vladislav; VLADISLAV, Jan. Strom pohádek z celého světa. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1958, s. 438. 54 Čtrnáctá pohádka o Slunci, Měsíci a Kohoutovi. In STANOVSKÝ, Vladislav; VLADISLAV, Jan. Strom pohádek z celého světa. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1958, s. 40. 55 Sedmá pohádka o létajícím korábu a podivných tovaryších. In STANOVSKÝ, Vladislav; VLADISLAV, Jan. Druhý strom pohádek z celého světa. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1959, s. 110. 56 Sedmá pohádka o čarodějném hrnci. In STANOVSKÝ, Vladislav; VLADISLAV, Jan. Druhý strom pohádek z celého světa. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1959, s. 308.

36

vzkříšením zdánlivě mrtvé dívky. Čtenář narazí i na další podobnosti, a tak sám dojde ke stejným výsledkům, k jakým došel komparatista a folklorista Jiří Polívka. Ten se opakujícími se motivy zabýval ve své vědecké práci Pohádkoslovné studie57; vyuţijme vybraných bodů ze závěrečného „Seznamu motivů a látek pohádkových“ k tomu, abychom si ukázali, jak jsou Bassem zpracované texty blízké českým pohádkám. V souboru Koráb pohádek nalezneme tyto děje a motivy opakující se v pohádkových příbězích na celém světě: divutvorné dary vymámil rek na čertech, dračí jazyky vyříznuty, hlupec prodá krávu nějaké figuře, jednoroţec v lese chycen, sedm much na ráz zabito, zloděj mistrný nebo ţelva představitelkou cti. V závěru ještě porovnejme zájem dobové literární kritiky o oba pohádkové soubory. Ačkoli se jejich náklady příliš neliší, oba svazky Stromu pohádek vyšly v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků a soubor Na lodi za pohádkou v nákladu jen o tři tisíce niţším, recenzenty zaujal pouze první z nich. Bassově knize se kritika nevěnovala natolik, aby mohla ovlivnit čtenářskou obec. Novinku na kniţním trhu představilo čtenářům pouze Svobodné slovo, v němţ M. N. Kráslová čtenáře spíše jen informovala, neţ aby díla zhodnotila. Protoţe navíc píše o třech dětských knihách zároveň, na Bassův soubor připadlo jen několik řádků: „Do tří kníţek, které přicházejí na trh s určením pro čtenáře od 8 a 9 let, se zájmem nahlédne i dospělý čtenář. Upoutají jej uţ jména autorů: Bass, Scheinpflugová, Svatá. V knize Eduarda Basse ‚Na lodi za pohádkou‛ je soustředěno 25 pohádek, čerpajících z pokladů lidové poezie celého světa: pohádka ruská, avarská, báje z Tibetu, pohádka islandská, z rovníkové Afriky a všecky ostatní, tlumočené humornou i básnicky bohatou, vybroušenou bassovskou řečí, jsou spjaty autorovým úvodem ve vyprávění dětem na lodi plující Středozemním mořem. Otevírají dětem nejen čarovný svět dosud zcela neznámých pohádek, ale dávají jim i nahlédnout do zvyků a mravů vzdálených míst. […]“58 Eduard Bass jako tvůrce literárních lidových pohádek patří z dnešního pohledu kvalitou svých zpracování světových pohádek mezi významné pohádkáře stejného ţánru. Nový směr v dětské literatuře, za jehoţ zakladatele je povaţován Václav TilleŘíha, se v meziválečných letech pozvolna rozvíjel, avšak bez Bassova přínosu. Jeho pohádky se dostaly pouze k malému okruhu čtenářů, a to k městským dětem (neboť 57

POLÍVKA, Jiří. Pohádkoslovné studie. Praha: Společnost Národopisného musea českoslovanského, 1904, s. 197. 58 lo [=M. N. Kráslová]. Třikrát pro malé čtenáře. Perem E. Basse, O. Scheinpflugové a J. Svaté. Svobodné slovo, 1.2.1958, s. 7.

37

distribuce novin do vesnic byla omezená), jejichţ rodiče si kupovali Lidové noviny. Dalším negativem je časové rozmezí, v němţ pohádky vznikaly a vycházely – mezi otištěním první a poslední pohádky je časový rozestup čtrnáct let, mezi jednotlivými pohádkami i několik let. Pro čtenáře je tudíţ nemoţné, aby si jednotlivé příběhy, které navíc vycházejí nepravidelně, zapamatoval. Dalším problémem je malý počet otištěných pohádek – prostřednictvím Lidových novin se ke čtenářům dostalo pouze čtrnáct pohádek z celkového počtu 43. 25 vybraných pohádek dostali čtenáři do rukou v podobě kniţního vydání roku 1957. Kvůli vysoké produkci literatury pro děti a zvláště kvůli záhy vydaným souborům Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa Vladislava Stanovského a Jana Vladislava, jeţ svým rozsahem a aktuálností Bassovu knihu nazvanou Na lodi za pohádkou předčily a získaly si vyšší oblibu čtenářů, se ani tehdy Eduard Bass do povědomí čtenářů jako tvůrce literárních pohádek nezapsal.

38

3. KORÁB POHÁDEK Texty pohádek připravené pro kniţní vydání

39

KORÁB POHÁDEK

vypráví

Eduard Bass

40

Obsah AUTORŮV ÚVOD ..…………………………………………………………..…43 O PASTORKYNI A DVANÁCTERU BRATŘÍ ................................................. 45 Pohádka ruská ............................................................................................................. ZLATÁ VZDUCHOLOĎ....................................................................................... 51 Pohádka maloruská ..................................................................................................... POHÁDKA O PRASÁTKU .................................................................................. 56 Z Georgie .................................................................................................................... VELIKÝ PÁN BUKUČI-CHÁN ............................................................................ 58 Pohádka avarská .......................................................................................................... HRDINA NÉZNY ................................................................................................... 62 Pohádka čečenská ........................................................................................................ JINÝM RADIL, SOBĚ NEDOVEDL ................................................................... 64 Pohádka arčinská ........................................................................................................ OSEL ZPĚVÁK A VELBLOUD TANEČNÍK .................................................... 65 Pohádka lacká .............................................................................................................. O VLKU, LIŠCE A MEZKOVI ............................................................................. 66 Pohádka aghulská ........................................................................................................ O VLKU, MEDVĚDU, LIŠCE A OSLU .............................................................. 67 Pohádka tabasaranská ................................................................................................. ŠEDÝ VLK A JEZEVEC ......................................................................................... 68 Pohádka osetská........................................................................................................... KIČYV DRAKOBIJCE ........................................................................................... 69 Pohádka tatská ............................................................................................................ PASTORKYNĚ ........................................................................................................ 71 Pohádka kabardinská ................................................................................................... ŠALEBNÝ PRINC ................................................................................................... 73 Pohádka sartská........................................................................................................... DOBRÝ KRÁL HATAM ........................................................................................ 77 Pohádka kašmírská ...................................................................................................... VYDRY A ŠAKAL .................................................................................................. 80 Pohádka tibetská.......................................................................................................... ŽELVA-CHUDAČKA A SLON-UKRUTNÍK.................................................... 82 Pohádka z ostrova Borneo ........................................................................................... JAK PŘIŠLY ZAS KVĚTINY NA ZEM............................................................... 84 Černošská pohádka z Jižních moří .............................................................................. JELÍNEK PŘEDTANEČNÍK ................................................................................. 87 Pohádka malajská ........................................................................................................ O SLUNÍČKU, MĚSÍČKU A KOHOUTKOVI ................................................. 89 Pohádka z jižního Madagaskaru ................................................................................. PTÁČEK DOJNÍČEK A LIDOŽROUT ............................................................... 90 Pohádka černochů z Transvaalu ................................................................................. JAK SE DĚLILI O KRYSÍ KRÁVU ...................................................................... 93 Pohádka černošského kmene Siba ................................................................................ ŽÁBA DOHAZOVAČ ............................................................................................ 95 Pohádka černochů kmene Mbundu .............................................................................

41

KOLIK JICH BYLO? ............................................................................................... 99 Pohádka berberská ....................................................................................................... KABYLSKÝ PRINC A ZLATOVLÁSKA ......................................................... 100 Pohádka kabylská ........................................................................................................ NAHLUCHLÍ ......................................................................................................... 107 Pohádka řecká.............................................................................................................. SLAVÍK GIZAR .................................................................................................... 109 Pohádka albánská ........................................................................................................ ŽABÍ DÍVKA ......................................................................................................... 114 Pohádka z Přímoří ...................................................................................................... VLK S ŽELEZNOU HLAVOU ........................................................................... 116 Pohádka srbská ............................................................................................................ O ČERTU A BLEŠÍ KŮŽI .................................................................................... 120 Pohádka bulharská ...................................................................................................... ZLODĚJSKÝ UČEŇ .............................................................................................. 124 Pohádka estonská ........................................................................................................ HŘEBENÁŘ ........................................................................................................... 126 Pohádka francouzská ................................................................................................... TULENÍ PRINCEZNA ......................................................................................... 131 Pohádka islandská ....................................................................................................... JAK PŘIŠLI INDIÁNI NA ZEM ........................................................................ 135 Pohádka kmene Varau ................................................................................................ ROPUCHA IŠTIKA .............................................................................................. 137 Pohádka indiánů kmene Kašinahua ............................................................................ ZÁZRAČNÝ STROM ........................................................................................... 138 Pohádka indiánů karibských ....................................................................................... HRA S OČIMA ...................................................................................................... 140 Pohádka indiánů Taulipanga ...................................................................................... PROPADLÝ DOKTOR A ZAVRŽENÁ PRINCEZNA .................................. 142 Pohádka čínská ............................................................................................................ SPRAVEDLIVÝ HRNEČEK ............................................................................... 146 Pohádka dánská ........................................................................................................... JAK VZNIKLY VĚTRY ........................................................................................ 149 Pohádka eskymácká ..................................................................................................... PRINCEZNA V HOŘE ZLATÉHO ŠTĚSTÍ .................................................... 151 Pohádka švédská .......................................................................................................... KRÁLOVŠTÍ ZAJÍCI ........................................................................................... 155 Pohádka norská ........................................................................................................... U VŠECH ČERTŮ ................................................................................................. 159 Pohádka finská ............................................................................................................ PASÁČEK ............................................................................................................... 163 Pohádka maďarská ...................................................................................................... VYSVĚTLIVKY…………………………………………………………………..166

42

Pluli jsme podél břehů Středozemního moře. Naše stará loď nebyla zvlášť rychlá a zastavovala se často a dlouze, aby vylodila všelijaké zboţí, uloţené v jejích hlubinách, a přijala nový náklad. Byla to pokaţdé zajímavá podívaná na neznámé přístavy a města rozloţená kolem nich jako Betlém, na tisíce cizích tváří na nábřeţích i na sousední lodě, které připluly z tajemných, vzdálených končin země. Jejich osmahlí námořníci měli na palubě ochočené papoušky, kteří se čepýřili svým strakatým peřím a volali lidským hlasem: „Lorinka je potvora“; a měli krotké opičky, které natahovaly ručičky, abychom jim hodili burský oříšek. Bavilo nás dívati se i na skládání a nakládání zboţí, na všecky ty sloţité stroje, které pracovaly poslušně podle kaţdého hnutí strojníkovy ruky jako ochočená zvířata. Ruce lidské dokáţou zázračné věci, kdyţ se pěkně přiloţí k dílu; pára syčí v kotlech a roztočí hřídele, ze hřídelů se rozmotá těţký řetěz, spustí se hluboko do otevřené paluby, tam jej ovinou kolem deseti bachratých pytlů nebo velikých beden či sudů a uţ se zas řetěz hrne s tím břemenem nahoru, tam si vysoko ve vzduchu zboţím pohoupá a potom, jak se jeřáb s ním otočí, přenese je mimo loď a spustí pěkně polehoučku na nábřeţí. Oči je moţno nechat na tom, co jeden člověk u takového stroje dokáţe; je to div divoucí a učiněný zázrak. A kdyţ jsme v přístavě vyřídili, co bylo potřebí, zahoukala loď, zvedla kotvy a vyplula zase na šíré moře. Město se ztrácelo v dálce, aţ zmizelo docela a my byli opět se svou lodí sami. Byla tu na palubě společnost ze všech koutů Evropy a kdyţ se k cestujícím připočítali námořníci, toţ jistě ze všech konců světa. Kaţdý si hledal nějakou zábavu. Byly tu taky asi dva tucty dětí, menších i větších, a ty se brzo skamarádily a hrály si celý den. Ale k večeru se uţ hry nabaţily a teď se nevědělo, co s nimi. A tu měla jedna z maminek hezký nápad: abychom se prý vţdycky v podvečer, neţ vyjdou hvězdičky, slezli na zádi paluby, kde moře tak mile šumí, a tam si vyprávěli pohádky. První den přišly jen děti s maminkami a tatínky, ale jak se začaly vyprávět pohádky, trousili se sem i dospělí, a tak nás tam brzo sedělo jako much. I staří námořníci si přišli ve volné chvíli něco poslechnout a často se pak vmísili do hovoru a vyprávěli sami, co na svých cestách slyšeli podivuhodného od všelijakých národů v dalekých, dalekých zemích. Zprvu jsme měli strach, jak to v takové mezinárodní společnosti půjde s řečí. Ze Slovanů tu byli Češi, Srbové, jedna ruská babička s třemi vnoučátky a jedna rodina polská. Pak tu bylo mnoho Francouzů a Angličanů, nějaký Němec a Vlach, dva Řeci, jeden Španěl. Ale všichni dětí neměli a ty děti, jeţ byly na lodi, se uţ dohovořily i ve dvou, ve třech jazycích. Čemu nerozuměly, to se jim vyloţilo, a tak to tedy s pohádkami šlo. Větší byla potíţ, kdo jako má 43

začít. Tenkrát jsme zrovna vypluli ze starého, památného města Dubrovníka, jehoţ mocné hradby a bašty mizely v mlhách. Dubrovník je důleţitý přístav království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a proto jsme navrhli, aby Srbové, kteří jsou tu v těch končinách mezi ostrovy doma, začali první. Ale srbské maminky se skromně upejpaly a jeden srbský tatínek, který uţ měl sto chutí sám spustit, si v poslední chvíli vzpomněl, ţe podle slušnosti patří vţdy přednost nejstaršímu. A to byla ta ruská babička, taková milá, úsměvná stařenka z města Kyjeva, kterou jsme všichni měli rádi. Hned jsme tedy začali tleskat a děti volaly: „Mátuško, mátuško, začněte!“ A ona se jenom mile usmála, přitáhla k sobě ta svá vnoučata a bez velkého prošení spustila. Prosím vás taky, Rusko je země veliká, největší v Evropě, hrdinů a bohatýrů v ní odedávna bylo - tam se odehrálo věcí! Těţká půda tam rodí zlaté obilí, lesy jsou tam, ţe jimi celé týdny můţeš putovat, řeka Volha je z nejmocnějších řek na světě, a nad tím vším nesmírným bohatstvím vládli carové, kteří sídleli v Moskvě uprostřed největší nádhery. V takové zemi není o pohádky nouze; tím méně, ţe zima je tam zlá, dlouho trvá, a lidé v zasněţených chatrčích si rádi pro své potěšení vypravují. Proto se taková ruská stařenka nemusela dlouho rozmýšlet a mohla rovnou začít. A tuto je tedy ona první POHÁDKA RUSKÉ STAŘENKY O PASTORKYNI A DVANÁCTERU BRATŘÍ.

44

O PASTORKYNI A DVANÁCTERU BRATŘÍ Pohádka ruská V jednom carství, dalekém panství, ţil kdysi car a carová a ti měli dcerušku Olečku. Carová však umřela a car se oţenil podruhé. Ale ta jeho nová ţena byla pyšná a tvrdého srdce a nenáviděla své pastorkyně. Olečka byla překrásná, avšak její macecha chtěla být ještě krásnější. Jednoho dne vzala carová své oblíbené zrcátko, podívala se do něho a řekla: „Zrcadélko moje nejmilejší − která ţe je v světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší?“ Čekala, ţe zrcátko jí řekne, ţe ona, carová, je ta nejkrásnější; ale zrcátko odpovědělo: „V celém světě nejkrásnější, nejrůţovější i nejbělejší je divukrásná Olga princezna.“ Tu se carová rozlítila vzteky, mrštila zrcátkem do kouta a zapřisáhla se, ţe malou princeznu Olgu sprovodí ze světa. Poslala si tedy pro čarodějnici; a čarodějnice přijde, k zemi se ukloní, šilhavým pohledem zašilhá, kolozubou hubou zašišlá: „Mátuško caryně, čeho ti třeba?“ „Toho mi třeba, babuško: abych se zbavila nevlastní dcery. Zprotivila se mi, neblahá, a ty mi povíš, jak se jí zbavím.“ „Těţká to věc, mátuško caryně, dcerky princezny se zbavíš, cara otce rozlítíš. Musí-li to však být, takhle to zařiď: v šírá pole dej princeznu vyvézt, ze šírých polí do temného lesa, v temném lese poruč ji zabíti. A šáteček hedvábný nechť v krvi její namočí, abys důkaz měla, ţe to bylo vykonáno.“ Učinila caryně, jak baba čarodějná radila. Poslala Olečku s chůvou na vyjíţďku, kočí je v šírá pole vyvezl, ze šírých polí do temného lesa, v temném lese ji měl kočí s chůvou zabíti. Ale zţelelo se oběma Olečky, krásné princezny; zabili dva holuby a v jejich krvi hedvábný šáteček namočili, neboť není krve tak podobné krvi lidské jako krev holubí. Princezně však řekli, aby šla, kam ji oči povedou, a sami se vrátili domů a dali kruté caryni zkrvavený šáteček. Malá Olečka v temném lese plakala, plakala a bloudila, aţ přišla k malé jabloňce, utrhla si jablíčko, snědla je, lehla si pod strom a usnula. Ráno Olečka holčička vstala a šla, šla, kam ji oči vedly, šla, kam ji nohy nesly. Cestou, necestou, rovně, nerovně, dlouho, nedlouho − nikdo neví. Šla, aţ přišla na mýtinu a hle - chaloupka tu stojí na psích noţkách, čelem se skrývá do lesa, k Olečce je obrácena humny. Olečka na ni vykřikla: „Chaloupko, chaloupko, otoč se - čelem ke mně, humny ode mne!“ Otočila se chaloupka na psích noţkách a Olečka do ní vstoupila. Uvnitř seděla Baba-Jaga, kolohnát, nos jí sahá aţ ke stropu. Olečka křesťansky pozdravila, na všecky strany se uklonila a řekla: „Dobrý den, babičko!“ 45

„Vítám tě, Olgo-carevno! Přicházíš ráda či nerada?“ „Ráda i nerada spolu − jdu k tobě ve svém bolu.“ „A jaký je tvůj bol, Olečko?“ I vyprávěla Olečka Babě-Jaze, jak ji macecha chtěla utratit. Baba-Jaga naslouchala a potom řekla: „Líto je mi tě, Olečko-carevno, ale nemůţeš u mne zůstat. Kaţdý den přiletí sem můj syn, dvanáctihlavý drak, kdyby tě ucítil, spolkl by tě. Zatím se najez a napij, hlavičku já ti povískám, postýlku já ti přichystám. A aţ se prospíš, půjdeš zítra dále; jitro je večera moudřejší.“ Vyspala se Olečka u Baby-Jagy, ráno ji stařena probudila: „Vstávej, Olečko, drak uţ přijde, vstávej a putuj dále. Na cestu vezmi tohle klubíčko; a půjdeš-li pořád rovně vpřed, přijdeš k mé sestře Babě-Jaze. Řekni jí, ţe ji pozdravuji!“ Poděkovala jí Olečka princezna a jak šla, drak dvanáctihlavý jí přeletěl nad hlavou. K večeru přišla na mýtinu − a hle! chaloupka stála tu na kočičích tlapkách, čelem se skrývá do lesa, k Olečce je obrácena humny. Olečka na ni vykřikla: „Chaloupko, chaloupko, otoč se - čelem ke mně, humny ode mne!“ Otočila se chaloupka na kočičích tlapkách, Olečka do ní vstoupila, kříţem se poţehnala, na čtyři strany se poklonila. A uvnitř sedí Baba-Jaga, kolohnát, nos jí sahá aţ z okna ven. Olečka ji pozdravuje a praví: „Dobrý den, babičko!“ „Vítám tě, Olgo-carevno! Přicházíš ráda či nerada?“ „Ráda i nerada spolu − jdu k tobě ve svém bolu a od tvé sestry dolení nesu ti pozdravení.“ I vyprávěla Olečka, co ji potkalo, a Baba-Jaga řekla: „Líto je mi tě, Olečko, ale pomoci ti nemohu. Kaţdého rána přiletí sem syn, osmnáctihlavý drak, ucítil by tě a seţral by tě. Jíst ti dám a pít ti dám, postýlku téţ ti přichystám, ale zítra půjdeš dále. Pak ti i povím, co vím − jitro je večera moudřejší.“ Ráno ji Baba-Jaga vzbudila: „Vstávej, Olečko, uţ je čas, drak uţ bude tady zas! Na cestu vezmi si toto kladívečko. A půjdeš-li pořád rovně vpřed, přijdeš k třetí sestře Babě-Jaze a té vyřiď moje pozdravení!“ Poděkovala se jí Olečka princezna a šla, drak osmnáctihlavý jí přeletěl nad hlavou. Kvečeru zas přišla na mýtinu a na ní stál domeček na kuřích noţkách, čelem se skrýval do lesa, humny byl otočen k Olečce. Olečka vykřikla: „Domečku, domečku, otoč se - čelem ke mně, humny ode mne!“ Otočil se domeček na kuřích noţkách, Olečka vešla, pokřiţovala se, na čtyři strany se hluboce poklonila. A před ní seděla Baba-Jaga, kolohnát, nos jí šel oknem ven a ještě kus cesty k lesu. Olečka řekla: „Dobrý den, babičko!“ „Dobrý den, Olgo-carevno! Přicházíš ráda či nerada?“

46

„Ráda i nerada spolu, jdu k tobě ve svém bolu a od tvé sestry dolení nesu ti pozdravení.“ I vyprávěla stařeně o svém neštěstí a Baba-Jaga řekla: „Líto je mi tě, carevničko, ale setrvat u mne nemůţeš. Můj syn, drak o dvaceti čtyřech hlavách, přiletí ke mně po ránu, hned by tě ucítil a zahubil. Jíst ti dám a pít ti dám, postýlku téţ ti přichystám, ale zítra půjdeš dále. Pak si i o tom pohovoříme − jitro je večera moudřejší.“ Usmaţila Baba-Jaga Olečce-carevně kuřátko, ale kostičky všechny uschovala. A ráno ji vzbudila a řekla: „Vezmi si tyto kůstky a jdi. Klubíčko, jeţ ti dala první sestra, hoď na zem a ono se před tebou pokutálí, aţ tě dovede ke skleněné hoře. Tam vezmi to kladívko od druhé sestry a zatloukej jím do skleněné hory tyhle kostičky, abys mohla po nich vystoupit nahoru. A aţ vystoupíš na vrchol hory, najdeš tam palác z křišťálu a to bude tvůj nový domov.“ Poděkovala se Olečka stařeně za její rady, hodila klubíčko na zem a klubíčko ji vedlo. Cestou, necestou, rovně, nerovně, dlouho, nedlouho − kdoţ ví? Šla, aţ přišla ke skleněné hoře; kladívkem zatloukla do ní kostičku, o něco výše druhou, nad ni třetí a tak dál a po těch kostičkách pak vystoupila aţ na vrchol. Tam našla palác z křišťálu, v prvním pokoji nikdo nebyl, v druhém pokoji nikdo nebyl, ve třetím pokoji nikdo nebyl, ale stál tam veliký stůl a na něm prostřeno pro dvanáct osob. Olečka měla uţ takový hlad, ţe se nezdrţela a ulomila kousek z jednoho krajíčku. Sotva jej však dojedla, strhla se venku veliká bouře, hrom hřměl a blesky se klikatily a z černého mračna na nebi se spustilo dvanáct ptáků, dvanáct sokolů. Dvanáct sokolů vletělo do křišťálového zámku, ale jen vstoupili do prvního pokoje, proměnili se ve dvanáct krásných jinochů. Byli to bratří, jimţ patřil tento zámek. A první bratr pravil: „Něco je někde nového.“ A druhý bratr pravil: „Něco je tady nového.“ Třetí bratr pravil: „Někdo přišel ke skleněné hoře.“ Čtvrtý bratr pravil: „Někdo přišel na skleněnou horu.“ Pátý bratr pravil: „Někdo přišel do našeho zámku.“ Šestý bratr pravil: „Ţena přišla do našeho zámku.“ Sedmý bratr pravil: „Prvním pokojem prošla.“ Osmý bratr pravil: „Druhým pokojem prošla.“ Devátý bratr pravil: „V třetím pokoji stojí, dýchat se bojí.“ Desátý bratr pravil: „Je-li stará, všem nám bude sestrou.“

47

Jedenáctý bratr pravil: „Je-li mladá, jednomu z nás bude ţenou.“ Dvanáctý bratr, nejmladší, pravil: „Z mého krajíčku ujedla, mně bude ţenou, vám všem sestrou.“ Vstoupili bratří do třetího pokoje, nalezli Olečku a přivítali ji, ke stolu si ji posadili a jiţ se objevili i slouţící, kteří přinášeli jídlo a víno. A Olečka zůstala u nich a oni odlétali kaţdého rána a kaţdého večera se vraceli. A měli Olečku tak rádi, ţe se nemohli na ni vynadívat, nemohli se s ní vyhovořit. Zatím však byla její macecha přesvědčena, ţe teď uţ je nejkrásnější ţenou na světě. Vzala si oblíbené zrcátko, podívala se do něho a řekla: „Zrcadélko moje nejmilejší − která ţe je v světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší?“ A zrcátko odpovědělo: „V celém světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší je divukrásná Olgaprincezna.“ Zbledla caryně a povolala babu čarodějnici. „Mátuško caryně, čeho ti třeba?“ „Špatněs mi, babuško, radila − ohavná dcera ještě ţije!“ Uklonila se baba čarodějnice, křivými hnáty zrnka rozhodila, šilhavým zrakem zrnka prohlédla, kolozubou hubou caryni zašišlá: „Pravdu máš, jasná caryně; na skleněné hoře v křišťálovém zámku ţije tvoje bídná pastorkyně. Neboj se však, já ji odstraním.“ Druhého dne se baba čarodějnice přistrojila v cáry jako ţebračka, přenesla se na skleněnou horu, u paláce poníţeně zaklepala. Zaradovala se princezna Olečka, ţe vidí zas lidskou tvář, do paláce ji pozvala, v paláci ji hostila. A baba čarodějnice jí dala za odměnu jablíčko. Olečka nemohla odolat, hned se do něho zakousla, ale jak se zakousla, první sousto jí v hrdle zaskočilo a Olečka se mrtva skácela k zemi. Vraceli se večer bratří sokolové a nikdo jim nemával vstříc hedvábným šátečkem. I polekali se a tušili, ţe se něco neblahého stalo. Vstoupili do pokoje − princezna Olečka mrtva! Rozplakali se, roztesknili a nejstarší bratr řekl: „Musíme ji pohřbíti do země.“ Nejmladší bratr však řekl: „Nikoli, do zlaté rakve ji dáme, zlatou rakev v mém pokoji zavěsíme. Nechť zůstane Olečka navţdy s námi.“ I rozletěli se pro zlatou rakev a v pokoji nejmladšího bratra ji zavěsili. Ale kdyţ zvedli Olečku, aby ji poloţili do rakve, jak s ní hnuli, kousek jablíčka jí vyskočil z úst a ona oţivla. Zaradovali se nesmírně a kdyţ jim pověděla, co se stalo, přísně jí zakázali, aby nikoho do paláce nevpouštěla. Zatím se po nějakém čase pyšná caryně zase zeptala zrcátka: „Zrcadélko moje nejmilejší − která ţe je v světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší?“ A zrcátko odpovědělo: „V celém světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší je divukrásná Olgaprincezna.“

48

Rozvzteklila se krutá caryně, zrcátkem do kouta mrštila, babu čarující povolala. A baba šilhavá i šišlavá zrnka vrhá, ze zrnek čte, ze zrnek čte a praví: „Pravdu máš, mocná vládkyně, oţila zas Olga-princezna. Hned tě jí však zbavím, jen mi půjč k tomu prsten.“ Půjčila jí carová prsten a čarodějnice s ním vyletěla na skleněnou horu. Změnila se na chudou kramářku a Olečka se velmi zaradovala, kdyţ zase spatřila někoho, s kým si můţe pohovořit. Na výstrahy dvanácti bratří zapomněla, pozvala kramářku dovnitř a uctívala ji jídlem i rosoličkou. A kdyţ se kramářka loučila, nabídla Olečce pěkný prsten ke koupi. Olečka chtěla jej zkusit, ale jak navlékla prsten na prst, padla na zem a byla mrtva. Zarmoutilo se dvanácte bratří sokolů, kdyţ se vrátili a našli Olečkucarevnu ztuhlou. Rozhodli se, ţe ji dají do zlaté rakve a nejmladší bratr si chtěl ponechat aspoň prstýnek po ní na památku. Ale jak jej z prstu stáhl, Olečkaprincezna otevřela oči a její zbledlé tvářičky se zase zarděly. Velikou radost měli z toho bratří sokolové a nestačili Olečku napomínati, aby příště uţ nikoho nevpouštěla do křišťálového zámku. Ale jedni radí, druzí zapomínají. Zvedla po nějakém čase caryněmacecha svoje zrcátko, zvedla je a zeptala se ho: „Zrcadélko moje nejmilejší − která ţe je v světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší?“ A zrcátko odpovědělo: „V celém světě nejkrásnější, nejrůţovější a nejbělejší je divukrásná Olgaprincezna.“ Tehdy pojal caryni takový vztek, ţe všechna zeţloutla a zezelenala, udeřila zrcátkem o zem, rozšlapala je, babu čarující si obeslala a div ji zlostí nerozškubala. Vrhla tedy babice znovu svá zrnka, prohlédla je a prohlásila: „Skutečně, caryně moje, Olga-princezna zase oţila. Ihned se tam za ní vypravím, dej mi však ze svých náušnic ty nejbohatší.“ Přinesla jí caryně skříňku s náušnicemi, obě zlé ţeny vybraly nejbohatší náušnice a čarodějnice frnk, frnk, přeletěla s nimi na skleněnou horu. V bohatou kupcovou se baba proměnila, na dvéře paláce zaťukala. Olečka si vzpomněla, co jí sokolové nakazovali, ale jak spatřila venku pěkně oděnou paní, zapomněla na rady, zapomněla na příkazy, otevřela a vzácného hosta přivítala. Kupcová mluví sem a mluví tam a začne nabízet všeliké věci. Olečka-princezna odmítá, ale kupcová najednou vytáhne náušnice, tak krásné, tak vzácné, tak pěkně všelijak spletené, ţe Olečka ani odolat nemůţe. Zkusí jednu, zkusí druhou, ale jak ji zavěsí, ţivot jí v těle zemře. Vrátilo se dvanáct bratří sokolů, smutná je čekala novina. Olečkaprincezna byla mrtva. A nebylo nic, čím by ji vzkřísili; i vloţili ji do zlaté rakve a chovali ji v křišťálovém zámku na skleněné hoře a truchliti pro ni nepřestali. Vrátil se zatím Oleččin otec, jasný car, z přemnohých bitev do svého sídla. Oj, jaký to bol, oj, jaký to ţal, kdyţ se tu otec dověděl, ţe Olečkaprincezna zmizela! Nemluvil car a neusmál se, sám seděl ve své komnatě a bolest hlodala jeho srdce. A kdyţ minulo několik dní, zvedl se mlčky, vsedl na koně a sám jel hledati ztracenou dcerku. Kudy jezdil a nejezdil, kudy bloudil a nebloudil, kudy táhl a netáhl - sám nevěděl. Týden k týdnu dal měsíc, měsíc

49

k měsíci dal rok a smutný car přišel do skleněného carství. Dvanácte bratří se dovědělo o jeho příchodu, pozvali ho do křišťálového paláce, pozvali ho a uctívali. A jasný car jim vyprávěl, jak mu zmizela jediná dcera; a dvanáct bratří mu vyprávělo, jak jim zemřela jejich sestřička. I chtěl car spatřiti její tvář a oni ho dovedli ke zlaté rakvi. Sňali příkrov a hle, Olečka princezna leţela tu krásná a neporušená, jako by spala. A jasný car poznal svoji dceru a srdce mu pukalo hořem. Dlouho trvalo, neţ se utišil. I řekl pak bratřím, ţe musí svou dceru pochovati po křestansku, v zemi. Bratří svolili; a jak tak snesli rakev, všiml si car krásných náušnic. „Nic nemám na její památku,“ řekl bratřím a opatrně otevřel náušnice. Ale kdyţ první vyňal - tělo se pohnulo; a kdyţ druhou vyňal - Olečka otevřela oči. Jaká to radost, jaká to sláva! Car-otec i bratří sokolové objímali vzkříšenou Olečku a Olečka vyprávěla, co se jí všecko stalo. Tu teprve pochopil car, jaká bídnice je caryně macecha, i rozezlil se na ni hněvem velikým. Ihned se vypravil na cestu domů a Olečka i dvanáct princů-sokolů s ním. A kdyţ po dlouhé pouti dojeli, dal strojiti svatební hostinu; ale caryni i babu čarodějnou kázal zajmouti, ke čtyřem koním přivázati a pod šibenicí roztrhnouti. Stalo se tak a koně roznesli obě zlé ţeny ve čtyři strany světa. A nejmladší z bratří-sokolů princ Jaromír slavil svatbu s Olečkoucarevnou, půl carství dostal hned a po smrti carově celé.

50

ZLATÁ VZDUCHOLOĎ Pohádka maloruská Ţil jednou muţ se ţenou a ti měli tři syny: dva chytré, jednoho hloupého. S těmi chytrými se rodiče mazlili, na hlupáka jenom hubovali. Chytří si chodili pěkně v čistých košilích, hlupáček se však válel pořád na peci, kalhot vůbec neměl, košili jenom špinavou a rozedranou. I stalo se jednou, ţe přišel carský hlasatel a hlásal, ţe car vystrojí hody všem svým poddaným, kdo z nich by však dovedl sestrojit loď, která by lítala, tomu ţe dá car vlastní dceru za manţelku. Tehdy se zaradovali oba chytří synové a řekli otci: „Půjdeme tam – kdo ví, jaké štěstí tam na nás nečeká!“ A hned se nastrojili do svých nejlepších šatů, máma jim upekla na cestu sele, táta jim dal láhev vodky, oba společně jim dali svoje poţehnání. A oba chytráci šli; a kdyţ odešli, protáhl se i hlupáček na peci, slezl dolů a prohlásil, ţe on taky půjde ke dvoru. Rodiče se mu jen vysmáli, ale kdyţ trval na svém, dali mu kus tvrdého chleba, láhev se studniční vodou a vystrčili ho za dveře. A místo poţehnání křikli za ním: „Jdi si, kam chceš, jen se uţ nevracej! A nikde neříkej, ţe jsi náš!“ Hlupáček tedy šel, šel a šel a cestou potká staříka prastarého. Šedivé vlasy mu padaly na ramena, bílé vousy mu visely po pás. „Dobrý den, stařečku,“ pozdravil ho hlupáček. „Dobrý den, synečku!“ „Kampak máš namířeno, stařečku?“ „I jen tak bloudím po světě a pomáhám dobrým lidem. A co a jak ty?“ „Nu, k caru, na hody.“ „Hm – a umíš postavit loď, aby sama lítala?“ „Ne, to neumím.“ „A proč tam tedy jdeš?“ „I bůhvíproč. Kdoţ ví, jaké štěstí tam na mne nečeká!“ „Tak, tak,“ pokýval hlavou stařeček. „Nu, posaďme se a pojezme. Copak máš v pytlíčku?“ „Ach, stařečku, to pro tebe nebude. To je tak tvrdý chléb, ţe bys ho ani neukous.“ „To nevadí, jen jej vytáhni!“ Hlupáček jej vytáhl, ale kupodivu, místo černého okoralého skrojku měl tam pšeničný chléb tak bílý, měkký a chutný, ţe tak dobrého ještě nejedl. Jak u pánů! Pustili se se stařečkem do chleba a po chvilce povídá stařík: „No a co – číšky kořalky tam nemáš?“ „Kde by se vzala kořalka, stařečku! Jen láhev čisté vody mám!“ „I dej ji sem, kdo ví, co s ní je!“ Hlupáček tedy vyňal láhev s vodou, ale kupodivu, místo vody tam byla vodka a to taková hřejivá, ţe se hlupák po ní jen olizoval. Ale na staříka 51

nezapomněl, nýbrţ o všecko se s ním poctivě rozdělil. A kdyţ snědli všechen chleba a kdyţ vypili všechnu vodku, natáhl se hlupáček na trávník a usnul. A ve snu slyšel, kterak mu stařík povídá: „Hlupáčku, za to, ţe jsi mne nakrmil a napojil, najdeš tu, aţ se probudíš, loď, která s tebou poletí, kam budeš chtít. Ale koho cestou potkáš, toho vezmi s sebou.“ Hlupáček se probudil, ale marně se ohlíţel po staříkovi. Ten zmizel, jako by se byl propadl a místo něho tu stála – ó, jaká nádhera! - vzducholoď celá ze zlata, stoţáry měla stříbrné, plachty z modrého hedvábí a kotvu celou z diamantů! Hlupáček si musel oči přikrýt, jak se to všecko lesklo a třpytilo, pak si však vzpomněl na svůj sen, vstoupil na palubu vzducholodi a ta se hned vznesla a letěla. O kousek níţ neţ oblaka, o kousek výš neţ země – tak letěla zlatá vzducholoď a hlupáček se procházel po ní. Letí a letí a najednou vidí: dole pod ním na louce leţí muţ, uši má veliké jako slon, na zemi leţí a jedním uchem naslouchá. Hlupák tedy na něho zavolal: „Hej, hej, copak to robíš?“ „Inu, poslouchám, zda-li uţ o carových hodech vyhrávají.“ „Hm, strejčku – a ty tam chceš jít?“ „No ovšem!“ „Pojď tedy a přisedni si ke mně, zrovna tam letím.“ Ušatý si tedy přisedl k hloupému a letěli dál. A jak tak letěli, spatřili na cestě podivného človíčka: jednu nohu měl přivázánu nahoře u hlavy a po druhé skákal tak rychle a daleko, ţe by mu pěší člověk ani nestačil. Hlupáček zastavil vzducholoď a zavolal na něho: „Hej, hej, coţe skáčeš po jedné noze?“ „Inu, kdybych si rozvázal druhou, skočil bych naráz aţ na konec světa. A tam já nechci, já chci k carovi na hody.“ „K carovi na hody?“ vykřikl hlupáček. „To si, kmotře, přisedni k nám, zrovna tam letíme.“ Ten s tou přivázanou nohou si tedy přisedl k ušatému a hloupému a uţ zas letěli dál. A jak letěli, spatřili dole myslivce a ten na něco mířil; ale ţádnou zvěř v okolí nebylo vidět. I zavolal na něho hlupáček: „Hej, hej, načpak to míříš, kdyţ tu nic ţivého není?“ „Ale je, jenţe vy toho nevidíte,“ odpověděl myslivec. „Na sto mil odsud sedí na stromě střízlíček a toho bych chtěl sestřelit.“ „A kdyţ jsi ty takový umělec, poleť s námi k carskému dvoru!“ A myslivec si přisedl a uţ zas letěli dál. A jak letěli, spatřili tlustého človíčka a ten chodil kolem jezera, jako by něco hledal. Zastavili se tedy, chvilku se na něho dívali a hlupáček povídá: „Hej, hej, copaks to ztratil?“ „I nic jsem neztratil,“ odpověděl tlusťoch, „ale mám ţízeň a pořád nemohu najít vodu.“ „Ale kmotře, vţdyť u ní stojíš!“ „Ten krapet? Ten mi nestojí ani za námahu!“ „Nu, kdyţ je to tak, poleť s námi k carskému dvoru, tam se jiště napiješ po chuti.“

52

A tlusťoch si přisedl a uţ zas letěli dál. A jak tak letěli, spatřili pod sebou člověka hubeného, který na zádech nesl velikou nůši chleba a náramně kamsi pospíchal. „Kampak, strejčku?“ zavolal na něho hlupáček. „Ale – pro chleba, pro chleba, mám hlad,“ odpověděl ten vyzáblý. „Vţdyť máš chleba plnou nůši!“ „Ach, ten capartíček by mi nestačil ani k snídaní!“ „Kdyţ je to tak, poleť s námi na carské hody, tam se přec najíš dosyta!“ A vyzáblec si k nim přisedl a uţ zas letěli dál. A jak tak letěli, spatřili jednoho, jak nesl do vsi slámu. „Hej, hej, strýčku,“ zavolal na něho hlupáček, „kam s tou slamou?“ „Inu, do vsi!“ „Coţpak není ve vsi slámy dost?“ „I je, ale tohle není obyčejná sláma.“ „A jaká tedy?“ „Taková, ţe kdyţ ji rozprostřu, začne mrznout i v nejparnějším létě.“ „Přisedni si k nám!“ Přisedl a letěli dál. A jak tak letěli, spatřili muţíka, který šel do lesa a na zádech měl otep chrastí. „Dobrý den, kmotříčku!“ „Dobrý den!“ „Kam s tím chrastím?“ „Do lesa!“ „A k čemu třeba v lese chrastí? Tam je ho přece dost!“ „Je, ale ne takového.“ „A jaké chrastí je tohle?“ „Takové: rozhodíš je – a stojí před tebou armáda.“ „Přisedni si k nám!“ Muţík přisedl a letěli dál. Letěli, neletěli – najednou byli u cara. Po celém dvoře stály prostřené stoly a kolem dokola sudy s medovinou a vodkou: pojez a popij, dušičko, co ti hrdélko ráčí! A lidí tam bylo – však víme! Půl říše se tam sešlo, staří, mladí, bohatí, chudí, jako na jarmarce. A do toho přiletí hlupáček a spouští se se svou lodí přímo před carskými okny. Car vidí oknem, ţe kdosi přiletěl ve zlaté vzducholodi a hned nařídí slouţícímu: „Ty, tak a tak, jdi a zeptej se, kdoţe to přiletěl.“ Slouţící jde, podívá se, přijde zpět a hlásí: „Nějací selští otrhánkové, jasný care!“ Ale caru se nechce věřiti. „Jak je to moţné,“ ptá se sám, „ţe by sedláci přiletěli na zlaté vzducholodi?“ Ale tu předstoupil hlupáček, uklonil se a řekl:

53

„Já to jsem, Vaše Veličenstvo!“ Podivil se car, halena hlupákova je záplata na záplatě, děrami kalhot kolena vylézají. I chytil se car za jasnou hlavu: „Moţno-li, abych dal dceru tomuto chrapounu za ţenu?“ Ale co měl dělat? A tu mu napadlo, aby mu uloţil ještě nějaký úkol. I zavolal si slouţícího a řekl mu: „Jdi a řekni mu: nepřinese-li mi vody ţivota a vody uzdravení, dokud ještě lidé budou jíst, nedám mu carské dcery; a mimoto mu srazím hlavu z ramen!“ Slouţící tedy šel, ale ten ušatý uţ všecko slyšel, co mu král poručil, a vyloţil to hlupáčkovi. Ten se rozesmutnil, nejedl, nepil, jen hlavu smutně věšel. Jednonohý to viděl a zeptal se: „Pročpak nejíš?“ „Jak bych mohl? Ani to do hrdla nedostanu.“ A vyprávěl jednonohému, jakým ho úkolem jasný car obmyslil. „Netruď se, dušičko,“ řekl jednonohý, „já ti pro tu vodu doběhnu.“ A vskutku, kdyţ slouţící vyřídil hlupáčkovi carův vzkaz, jednonohý rozvázal svou druhou nohu, udělal krok – a uţ byl u cíle, u studánky s vodou ţivota i u studánky s vodou zdraví. Nabral obojí vodu, ale pak si řekl: „K čemu spěchat? Beztoho tam přijdu ještě včas. Raději si tady odpočinu.“ Nedaleko byl mlýn. I ulehl do jeho stínu a klapot strojů ho uspal. Zatím lidé na hodech hodovali, aţ dohodovali, jeden po druhém přestával jíst a posel se zázračnou vodou nikde. Seděl tu hlupáček poloţiv, polomrtev, nejedl, nepil, jen hlavu smutně věšel. Ale ušatý napjal uši, naslouchal a po chvilce řekl hlupáčkovi: „Psí syn! Leţí tam pod mlýnem a chrápe.“ „Běda,“ zavzlykal hlupáček, „nevím, jak bych ho probudil.“ „Neboj se,“ pravil tu střelec, „já ho vzbudím.“ I napjal luk a střelil, šíp udeřil do mlýna, mlýn se rozsypal. A spící Jednonoţka vyskočil a neţ se poslední jedlík zvedl od stolu, byl zpět a podal hlupáčkovi oněch vod. Co si měl car počít? Dal mu tedy novou úlohu: sní-li se svými tovaryši na posezení šest párů volů a chleba ze čtyřiceti pecí, princezna bude jeho; nesní-li však, srazí mu jasný car hlavu z ramenou. Ušatý to zase předem hlupáčkovi pověděl a hlupáček byl z toho teprve smuten. „Já neboţák,“ naříkal, „jak bych já snědl šest párů volů, kdyţ tady nespolknu ani kus chleba?“ „Neplakej,“ odpověděl mu vyzáblec, „já to všecko za vás spocívám a ještě mi toho bude málo.“ Zaradoval se hlupáček a kdyţ přišel slouţící se vzkazem, řekl mu: „Dobrá – ať tedy jenom prostírají.“ Upekli dvanáct volů, napekli čtyřicet pecí chleba, ale jak to přinášeli, tak to vyzáblec spolykal, ani drobečku, ani kůrčičky nezanechal a ještě si stěţoval, ţe by tak potřeboval něco malého navrch, na doraţenou.

54

Nezbylo caru, neţ dáti hlupáčkovi třetí úlohu: čtyřicet sudů vody po čtyřiceti dţberech a k tomu čtyřicet sudů vína. A jestli ne, hlavu ţe mu srazí. Kdyţ o tom hlupáček od ušatého zaslechl, rovnou se rozplakal. „Neplač, hlupáčku,“ řekl mu tlouštík, „sám to vypiji a ještě mi toho bude málo.“ Naplnili tedy čtyřicet sudů. Kaţdý čtyřiceti dţbery vody a k tomu přivalili čtyřicet sudů vína. A tlouštík se k tomu posadil, začal pít a pil a pil, aţ bylo všech osmdesát sudů prázdných. A jen si vousy přihladil a litoval, ţe toho truňku nebylo více. Viděl car, ţe úkoly s hlupákem nic nesvede. Viděl to a řekl si, ţe ho sprovodí ze světa. I vyslal k němu slouţícího, který mu vyřídil, aby se před svatbou ještě šel vykoupat do lázní. Ale jiného slouţícího vyslal car, aby koupelnu vytopili aţ doběla. „Ať chce nebo nechce,“ řekl si car, „v tom ţáru musí pojít.“ I jali se topiči vytápět lázně, aţ je vytopili, ţe by v nich mohli i ďábla upéci. Ale hlupáček šel do koupelny jakoby nic, jen ten s tou slamou šel s ním, slámu po koupelně rozhodil a hned všecko v ní kolem zamrzalo. A zima v rozeţhavené lázni byla tak veliká, ţe si hlupáček zalezl na pec, aby v ní chviličku vydrţel. Ráno otevřeli koupelnu a mysleli, ţe tam najdou jen jeho popel; ale hlupáček leţel na peci a spal a stěţí ho ze spánku probudili. Ohlásili to tedy carovi a car se zasmušil: co si měl s hlupákem počít? Přemýšlel, přemýšlel, nic mu nenapadalo. Konečně si vzdychl a řekl: „Nu, seţene-li mi do rána regiment vojáků, ať si mou dceru spánembohem vezme!“ Myslel si, kdepak by ten sprosťáček sehnal regiment vojáků! Ale to nevěděl nic o muţíku s chrastím, neboť ten v noci rozhodil své chrastí na poli a jak začal rozhazovat, kam padla větvička, tam stála setnina, s trubači a bubeníky, s prapory a důstojníky a neţ muţík skončil, bylo na tom poli vojska nepřehledně. A jak slunce vyšlo, trubači začali troubit, bubeníci bubnovat, důstojníci křičet a hudby hrát. A hřmotu a rámusu bylo tolik, ţe car vyskočil z postele a hned se ptal: „Kdo to tak časně hraje?“ „Ach, nejjasnější care, to je ten, co přiletěl na zlaté vzducholodi! Teď zas tu cvičí s celou armádou.“ Tu poznal car, ţe se nic nedá dělat, a proto poručil, aby mu hlupáčka přivedli. Ale kdyţ hlupáček přicházel, to uţ nebyl ten starý rozdrbaný peciválek; zlato se mu všude třpytilo na nových šatech a hlupáček sám byl mnohem krásnější. Car vyšel mu z trůnu vstříc, objal ho, políbil, pak dal přivésti dceru a oba je na místě oţenil. A hned se strojila svatební trachtace a tam se jídla navařilo, napeklo a nasmaţilo, aţ kouř z něho vystoupil k nebesům jako oblak a zůstal nad krajem viset. Já tam taky byl, ale kdyţ jsem odcházel, klopýtl jsem a vletěl na ten oblak a z toho oblaku jsem spadl sem a teď vám tu povídám pohádku, ne dlouhou, ne krátkou, jen tak zrovna, co by dosáhla ode mne k vám.

55

POHÁDKA O PRASÁTKU Z Georgie Stalo se to, nestalo - kdoţpak ví? Však není nic lepšího nad Boha. Tedy ţili vám jednou dva chudí, bezdětní manţelé a ti měli malé prasátko. Ale to nebylo prasátko, jako jsou jiná prasátka, to bylo prasátko takovéhle: otevře ráno tlamičku, popadne do ní dţber, jde k studni, načerpá plný dţber vody a přinese jej domů. Dopoledne čuňátko zametalo a poklízelo, po obědě umylo nádobí, vydrhlo podlahu, zkrátka to prasátko obstaralo celou domácnost. Jednou taky vzalo prádlo a šlo s ním do lesa. V lese zrovna lovil královský princ a ten je spatřil, podivil se a šel za ním. Prasátko šlo k jezeru, tam shodilo svou vepřovou kůţi a ejhle! místo prasátka stála tu panna tak líbezná, ţe lesk její krásy stoupal nad hory. Královský princ nespustil z ní očí. Panna vyprala prádlo, oblékla si zase svou vepřovou kůţi a jako selátko běţela s prádlem domů. A princ za ní, aţ k chalupě a tam povídá chalupníkovi, ţe zůstane u něho na noc. „Nejsme hodni, abyste u nás přenocoval,“ odpověděl mu chalupník, „a mimoto jsme chudí, nemáme co vám dát jíst ani kam vás uloţit.“ „To nevadí,“ odvětil královský princ, „nestarejte se o nic, já uţ si vypomohu i s večeří i s lůţkem.“ A skutečně také u nich přenocoval. Počítal, ţe se večer ještě setká s prasátkem, ale chalupník ho vyzval, aby šel spat. Druhého dne ráno nabídl princ chalupníkovi za jeho prasátko deset zlaťáků. „Bůh uchovej!“ vykřikl chalupník, „prasátko nás ţiví a ošetřuje − copak bychom si počali, kdybychom ho neměli?“ A tu vytáhl princ dvacet zlaťáků a to uţ stařík vzal. Princ popadl sele a šups s ním do kapsy u sedla. Pak se rozloučil a odejel a kdyţ přijel domů, šel rovnou k svému královskému otci a prohlásil mu, ţe se s prasátkem oţení. Král se arci náramně rozčilil. „Copak ti to napadá,“ pustil se do prince, „ţenit se s prasetem! Hanba a ostuda přišla by na celý náš rod.“ „Milý otče, co mám dělat, kdyţ na té svatbě závisí celý můj ţivot?“ Král mlčel a vztekal se, ale to nic nepomohlo; za měsíc byla svatba. Při ní dostali novomanţelé za byt starý sešlý pokoj v zámku. „Pro takovýhle párek je to dobré dost,“ pravil král. Ale princ odvedl prasátko do svého pokoje a řekl: „Drahá, nyní odloţ vepřovou kůţi!“ Selátko ho uposlechlo a tu se místo něho objevila panna tak sličná, ţe i slunce se muselo před ní zardíti, a ta se vrhla princi do náručí. Ale to vše nezůstalo nepozorováno. Král poslal totiţ za novomanţely svoje ministry, aby dávali pozor, co se bude dít. Ministři navrtali do dveří dirky a náramně do nich vyvalovali oči, kdyţ viděli, co se s prasátkem stalo. Hned se také rozběhli za králem a vyprávěli mu, co viděli. Zatím však i princ vzal nevěstu za ruku a vedl

56

ji k svému otci. Ten se arci nadmíru udivil a potěšil, poţehnal jim a vsadil na jejich čela korunky. Ale mezi královskými ministry byl jeden vezír a ten začal královskému princi závidět. „Tomu štěstí přeje,“ říkal si v duchu. „Ale co na tom? Jestliţe se jemu z maličkého prasátka od chudých pěstounů vyvedla taková krasavice, ţe jsem nikde jí podobné neviděl, coţ teprve mně, jestliţe si vyberu ze všech stád prase největší?“ A to taky udělal. Šel ke všem pastevcům vepřů, vybral si největší jejich prase a koupil je. Pak přivázal prase ke svému koni, ono však tak kvičelo, ţe s ním daleko nedojel. Naopak se při první příleţitosti utrhlo a spěchalo k svému stádu. Vezír se však za ním rozejel, dohonil je a přes všechen kvikot a přes všechno zdráhání dovlekl je domů. Pak je přitáhl do kostela, aby se s ním dal oddat. Prase vyvádělo strašlivě, převrhlo svícen a uteklo ţenichovi přímo mezi nohama pryč. Ale nic mu to platno nebylo, chytli je a svatba se provedla. Vezír si odvedl prase do svatební komnaty, tam je políbil na krk a řekl: „Drahoušku, udělej ze sebe děvčátko, copak váháš?“ Ale milé prase bylo čím dál tím horší a divočejší. Vezír je chtěl políbiti ještě jednou na rypáček, ale tu se prase uţ docela rozezlilo, skočilo na něho a pokousalo mu krk. Pak se vrátilo k svému stádu a vezíra odnesli na hřbitov. A tak se neblaze skončilo to bláznivé manţelství závistivého vezíra.

57

VELIKÝ PÁN BUKUČI-CHÁN Pohádka avarská Byl jednou jeden mlynář – ale jakýpak to byl mlynář? Ani vlnka na potoce mu nepatřila. A tak se ţivil jen z odpadků. Jednou si jich nashromáţdil uţ celou hromadu, ráno se probudí – hromada pryč. „Mlynáři,“ povídal sám k sobě, „takhle to nejde. Toho zloděje musíš dopadnout.“ Šel, sbíral znovu a pak se schoval za dveře. Nečekal dlouho, kdyţ se připlíţila liška, stará olezlá liška, a začala zase z hromady uţírat. „Ach tos teda ty, prašivé stvoření,“ vykřikl mlynář a vyřítil se s klackem na lišku. „Pomalu, mlynáři, pomalu,“ odpověděla liška, „rychlá řeka moře nedostihne. Proč bys mne ubíjel pro trošku odpadků? Necháš-li mne, učiním tě bohatým, oţením tě s dcerou chánovou.“ „To ţe bys dovedla?“ zaváhal mlynář. „Ano, ale s jednou podmínkou: musíš mě aţ do smrti krmit ocasy tučných ovcí a po smrti mě do jednoho zabalíš!“ Mlynář to s radostí slíbil a liška odběhla. Šla na obecní smetiště a hrabala, hrabala, aţ vyhrabala stříbrný penízek. Pak se rozběhla na druhou stranu řeky, kde bydlel mocný chán, zaklepala u něho a řekla: „Odpusť, cháne, ţe tě obtěţuji, ale buď tak laskav a půjč mi měřici, abych mohla změřiti stříbro velikého pána Bukuči-chána.“ „Copak je to za chána, ten Bukuči,“ zeptal se chán, „jaktěţiv jsem to jméno neslyšel.“ „Oh, Bukuči-chán je veliký pán a já jsem jeho vezír,“ odpověděla liška, vzala míru a odběhla. S mírou nedělala nic, jen do ní zastrčila ten stříbrný penízek. A tak ji večer chánovi odvedla. „To bych rád věděl,“ povídal si chán, „je-li pravda, co ta daremná liška povídala.“ Zaklepal měřicí o stůl a ejhle - vypadl z ní stříbrný penízek. „Tak je to tedy přeci pravda,“ zavrtěl chán hlavou, „ale kdopak je to ten veliký pán Bukuči-chán?“ Druhého dne běţela liška zase na smetiště, hrabala, hrabala, aţ vyhrabala zlatý penízek. Pak se rozběhla za řeku k chánovi, ţe prý její pán potřebuje míry na zlato. Dostala ji, zastrčila do štěrbiny ten zlatý penízek, čekala, aţ slunce zapadlo, a pak šla s mírou zase k chánovi. „Ach, to byla práce s tím zlatem,“ povzdechla si před ním, „jen tak tak, ţe jsme byli do večera hotovi.“ Chán vrtěl hlavou, vzal míru, potřásl jí a ejhle – ze štěrbiny vypadl zlatý penízek! Tu se chán podivil ještě více, ale nejvíce se podivil, kdyţ třetího dne

58

liška přišla a poţádala ho o ruku jeho dcery pro velikého pána Bukuči-chána. Divţe samým spěchem neumřel, jak horlivě jí svou dceru zasliboval. „Zítra přijde tedy veliký pán Bukuči-chán a já, jeho první vezír, s ním,“ řekla liška a utekla. Mlynář se velmi polekal, kdyţ mu liška tohle ohlásila, neboť co on měl? Odřený koţich a v něm vši - to bylo jeho jmění. Ale liška šla do lesa a pracovala. Z nejpestřejších květin uvila šaty, z nejbělejší lípy vyřezala pušku, z nejlepšího lýka urobila řemen k ní. A to všechno ráno navlékla na mlynáře, takţe v těch květech vypadal jak duha. „Pojedeme na námluvy, mlynáři,“ řekla mu, „a ty dej pozor, co ti povídám. Chán ti přijede s průvodem k řece vstříc. Aţ budeš v půli brodu, dělej, jako by ses topil, a volej: Pomoc, pomoc, voda mě bere! Chánův průvod tě vytáhne a ty uţ budeš mít vyhráno.“ Mlynář učinil, jak mu liška radila. Kdyţ viděl, jak se chán blíţí, vstoupil do řeky, brodil se, v půli se potopil a křičel: „Pomoc, pomoc! Voda mě bere!“ Jezdci chánovi se vrhli do řeky, vytáhli mlynáře na břeh - ale nahého. Šaty z kvítí a pušku z lípy voda sebrala. Dali mu tedy svoje nejlepší šaty a nejkrásnější zbraně a Bukuči-chán vypadal najednou opravdu jako náramný pán. Jakţiv na sobě tak pěkných věcí neměl - pořád je hladil, popotahoval a urovnával. „Copak mu je,“ ptali se chánovi průvodčí lišky, „dělá, jako by na sobě nikdy pořádných šatů neměl.“ „Co vás napadá,“ odpověděla liška, „to se mu jen ty hadry nelíbí.“ „Jaké to měl na sobě šaty?“ ptali se průvodčí dále. „Vypadal jako duha.“ „Ó, to byly jen všední šaty z diamantů a drahého kamení. Těch není škoda, takových má můj veliký chán dost. Ale škoda je jeho pušky, to byla stará stambulská práce.“ „Však taky zdaleka svítila. To byla asi celá ze stříbra,“ přikyvovali si chánovi průvodčí. Kdyţ přišli do chánova paláce, vyvalil ubohý mlynář oči. Jakţiv takové nádhery neviděl. Koukal vpravo, koukal vlevo, koukal nahorů, koukal dolů. „Copak to je,“ zeptal se chán lišky, „vţdyť on dělá, jako by ještě nikdy paláce neviděl?“ „I kdepak,“ odpověděla liška, „ono je mu to tady jen nezvykle skromné.“ A tak si tedy chudý mlynář vzal bohatou chánovu dceru. Týden se v paláci hodovalo, po týdnu naloţili celou výbavu a kdo jen mohl, svatebčany vyprovázel: jízda i pěší, bubeníci, flétnisti, zpěváci, kluci, holky i obecný lid. „Poběţím napřed a zařídím byt,“ pravila liška, ale po straně zašeptala mlynářovi: „Své chalupy si ani nevšimni a táhni pořád dál.“ A běţela, co jí čtyři nohy stačily, dlouho, nedlouho, krátce, nekrátce – kdoţ to ví? Konečně přiběhla na step, kde se páslo veliké stádo. „Pastýři, pastýři, komu patří to stádo?“ zeptala se. „Draku!“ odpověděli pastýři. „Ó běda,“ zvolala liška. „Ani ho, chudáka, nejmenujte! Sedm králů táhne sem, s pěšími i jízdními, s hmoţdíři i kanony, s prachem a olovem. Řeknete-li, ţe jste drakovi, pobijí vás na hromadu a stádo vám seberou. Řekněte raději, ţe

59

je to stádo velikého pána Bukuči-chána - to je tak mocný chán, ţe se ho i králové bojí.“ A uţ zvedla oháňku a pádila dále. A za den cesty přiběhla ke stádu koní a za den ke stádu ovcí a za den k ţencům na polích a všude povídala stejnou povídku a všem dala stejnou radu. A hned zas běţela dál, aţ přiběhla k drakovu paláci. „Draku, draku!“ volala zdaleka. „Varuji tě! Sedm králů táhne sem, s pěšími, jízdními, s hmoţdíři a kanony – copak budeš dělat?“ „Ach, co bych dělal,“ naříkal drak, „takovému vojsku se já ubohý drak neubráním. Nevíš, lištičko, kam bych se schoval?“ „Tady se schovej,“ ukázala liška na velikou kupu sena, „ale rychle, vojáci jsou uţ tamhle za lesem.“ Poděšený drak vklouzl tedy do sena a jak tam byl, liška seno na čtyřech stranách zapálila a drak se uškvařil jako klobáska. A zatím novomanţelé táhli s celým svým průvodem, se střelbou a hudbou, s křikem a hřmotem, s bubnováním a prozpěvováním. A kdyţ přišli k prvním stádům dobytka, zeptali se: „Komu patří ta stáda?“ „Velikému pánu Bukuči-chánu,“ odpověděli pastevci. A kdyţ přišli ke stádům koní: „Komu patří ti koně?“ „Velikému pánu Bukuči-chánu!“ A kdyţ přišli ke stádům ovcí: „Komu patří ty ovce?“ „Velikému pánu Bukuči-chánu!“ A kdyţ přišli k ţencům na polích: „Komu patří ta pole?“ „Velikému pánu Bukuči-chánu!“ I podivili se nesmírně bohatství tohoto chána, ale nejvíce se divil veliký pán Bukuči-chán sám. Ale ještě více se udivil, kdyţ mu přišel jeho vezír-liška naproti a uvedl ho i s ţenou a hosty do drakova paláce. Tam tedy ţil teď bývalý mlynář jako v nebi, nic nedělal, jen jedl a spal a všecko za něho obstarala liška. Ale i ta chtěla jednou vědět, co si o ní Bukuči-chán vlastně myslí. I natáhla se vprostřed dvora, jakoby byla mrtvá. „Koukej, cháne, náš chudák vezír je mrtev,“ vykřikla ţena chánova. Ale chán sám jen odsekl: „I dobře mu tak, uţ jsem se toho ničemy dávno nabaţil!“ Ale jen to dořekl, liška vyskočila a vprostřed dvora zazpívala: „Něco vím, něco vím, povím to či nepovím? Já vím něco o mlynáři, jako pán se nyní tváří, flinta z lípy, šaty z kvítí, co má, nebude uţ míti,

60

něco vím, něco vím povím to či nepovím?“ Jak mlynář tuhle písničku zaslechl, padl před liškou na kolena a se sepjatýma rukama prosil: „Vezíre, vezíre, odpusť mi to!“ A vezír-liška se na něho podíval, chvilku přemýšlel, a pak mu to odpustil. A od těch dob ţili spolu jako nejbliţší přátelé, liška dostávala kaţdý den ocas tučné ovce a kdyţ umřela, celou ji do nejtučnějšího ovčího ocasu zabalili. A jestli z něho nevylezla, leţí v něm podnes.

61

HRDINA NÉZNY Pohádka čečenská Byl vám jednou jeden, jmenoval se Nézny, a ten vám byl tak zbabělý, ţe se neopováţil vystrčit z domu nos a kdyţ kolem něho letěla moucha, zalezl ihned pod pokrývku. Jednou však přece jen musel ven, vzal tedy šavli a tak s ní příšerně kolem sebe mlátil, aţ náhodou zabil tři mouchy. Tři mouchy! Měl z toho takovou radost a byl na to tak pyšný, ţe si dal ihned do šavle vyrýti nápis: Toto je šavle Néznyova, s níž zabil pětapadesát erchustojských obrů. „Kdopak tak dovede pobíjet největší obry jako já?“ řekl si samolibě, opásal se svým mečem, vzal na záda pytel mouky a šel do světa. Kam to šel, kudy šel − kdopak to dnes poví! Zkrátka přišel k jedné hrušni, zahrabal pod ni pytel mouky, pověsil na ni svůj vítězný meč a sám se natáhl na mech. Ale jen usnul, uţ tu stálo sedm bratrů erchustojských obrů jako zjevení. Velice se podivili, kdo asi je ten cizinec, ţe se odváţil do jejich království. Vţdyť i kaţdý ptáček, který se opováţil letěti nad jejich územím, musel pustit pírko jako clo! Podivili se tedy a nejmladší z nich se přikradl k spícímu, prohlédl si šavli, vrátil se a ustrašen povídal bratřím: „Bratři obři, zle je s námi, toto jest strašlivý hrdina. Na jeho šavli je napsáno, ţe zabil pětapadesát erchustojských obrů!“ Bratři obři se zarazili, ale vtom se Nézny probudil. I volali na něho, aby jim ukázal, co umí. Nézny měl arci sedmkrát tolik strachu co oni všichni dohromady, ale sebral všechnu svou vůli, dupl nohou na pytel mouky, aţ se z něho zaprášilo, a zvolal: „Hleďte, obři, takový jsem já! Zachce-li se mi dupnout na balvan, mračna prachu z něho nadělám!“ Polekali se bratři obři a řekli si, ţe s takovým chlapíkem je lépe vyjíti po dobrém. I uvítali ho ve svém království a nabídli mu svou sestru za manţelku a s ní polovinu království. Hrdina Nézny svolil; a co měl, chudák, taky dělat, kdyţ byl strachem a hrůzou celý bez sebe? Šel tedy s nimi a oni mu vystavěli nové sídlo, dali mu svou sestru za ţenu a tak se Nézny octl mezi obry. A ţilo se mu dobře a spokojeně, ale po nějakém čase se objevil v lese ohromný nosoroţec. Odkud přišel, nikdo nevěděl, ale napadlo-li ho, přišel si aţ do vesnice a poţíral mladé obry. Staří obři se tedy rozhodli, ţe ho půjdou honit, a vzkázali taky Néznymu. Bůh milý ví, ţe lovit strašného nosoroţce se malému Néznymu nijak nehodilo, vzkázal jim tedy, ţe nemíní jít, ţe je pro něho nosoroţec jako králík, ani za ránu nestojí. Ale to nepočítal se svou ţenou, ta se dopálila, popadla svého muţíčka za límec a vyhodila ho za dveře. Co měl dělat? Zpátky nesměl, vpřed se bál. Nakonec se rozběhl přímo do lesa k veliké hrušce a na tu vylezl, aby se tam schoval. Ale naneštěstí byla to zrovna hruška, pod kterou měl nosoroţec svoje doupě. Zatím bratři obři vstoupili do lesa, 62

honili nosoroţce a zranili ho. Zvíře běhalo chvilku sem a tam a nakonec se rozběhlo do svého doupěte. Maličký Nézny byl strachy bez sebe, kdyţ viděl hrozného netvora přicházet; a kdyţ si nosoroţec lehl přímo pod jeho strom, Nézny omdlel a spadl dolů. Dopadl nosoroţci na hřbet zrovna za hlavu a jen tak tak, ţe se probudil a chytil se jeho uší. Nosoroţec se však uţ docela vyděsil, splašil se a utíkal přímo do obří vesnice. A tam bratři obři pozvedli ručnice a potvoru zastřelili. Nosoroţec se převalil a z jeho hřbetu seskočil Nézny. A hned se rozdurděně pustil do bratrů obrů: „Pročpak jste po něm stříleli? Jaká škoda zabít takové milé zvířátko! Coţpak jste neviděli, jak jsem je zkrotil, ţe mě přineslo přímo do vesnice?“ Bratři obři mu vskutku uvěřili, prosili ho za odpuštění a jeho sláva mezi nimi byla tak veliká, ţe si Nézny sám jinak neřekl neţli „já, Krotitel nosoroţců“. S tou slávou mezi nimi ţil, s tou slávou mezi nimi umřel.

63

JINÝM RADIL, SOBĚ NEDOVEDL Pohádka arčinská Byla jednou jedna holubička a ta vyseděla kaţdého jara mladé. A pokaţdé pod strom, na němţ hnízdila, přišla liška a ţádala o jedno z holoubat. „Nedáš-li mi,“ hrozila holubičce, „vyšplhám se na strom a seţeru i tebe.“ A holubička ze strachu o svůj ţivot jí pokaţdé jedno holoubě shodila. A tak i tentokrát jí bylo v hnízdě přesmutno, neboť právě vyseděla holoubata a věděla, ţe si uţ brzo přijde liška pro jedno z nich. Tu přiletěl na její strom pták Malík a ptal se jí, proč tak truchlí. Pověděla mu všechno a tu se jí pták Malík vysmál: „Jak jsi hloupá − coţ nevíš, ţe se liška neumí šplhat? Aţ zase přijde, klidně jí řekni, ať si k tobě vyleze, můţe-li.“ Den na to liška přišla. „Shoď mi holoubě nebo si tam vylezu a seţeru tě i s mláďaty!“ „Jen vylez a vyber si!“ odpověděla holubička. „Koukejme!“ vykřikla liška zklamaně. „Kdopak tě o tom poučil?“ „Pták Malík,“ přiznala se holubička. Liška uţ neřekla ani slova, ale rovnou se rozběhla k ptáku Malíkovi, který se koupal na břehu říčky. „Bůh tě pozdrav, ptáku Malíku,“ zahovořila k němu. „Jaká vy jste to bohumilá stvoření; za hodinu uletíte, nač my potřebujeme celého měsíce. Ale poslyš: vane-li vítr z pravé strany, na kterou stranu schováte hlavu?“ „Na levou!“ odpověděl pták Malík. „A vane-li vítr z levé strany?“ zeptala se liška znovu. „Na pravou!“ „A vane-li z obou stran zároveň?“ „Pak strčíme hlavu pod křídlo.“ „Nebesa! Je to moţné? A jakpak to, prosím tě, děláte? Jakţiva jsem něco takového neviděla! Buď tak dobrý a ukaţ mi to!“ Pták Malík se nedal dvakrát pobízet, ale jen hlavičku zastrčil, uţ ho měla liška v chřtáně. „Vidíš,“ řekla pak, „dobře bys byl udělal, kdybys si byl dovedl poradit, jako jsi radil jiným!“

64

OSEL ZPĚVÁK A VELBLOUD TANEČNÍK Pohádka lacká Osel a velbloud ţili kdysi spolu na jednom poli a dobře se jim vedlo. Jednoho dne, kdyţ se osel znamenitě naţral, rozveselil se nesmírně a najednou se mu zachtělo zpívat. „Velbloude,“ povídá, „dávej pozor, teďka zapěji píseň. Já mám strašlivou chuť zapěti píseň. Já jsem vlastně veliký zpěvák.“ „I pro pána krále,“ polekal se velbloud, „proboha tě prosím, nezpívej. Kdyţ ty začneš zpívat, stane se jistě neštěstí.“ Ale osel si nedal říci, postavil se doprostřed pole a zapěl píseň. Tu arci zaslechla karavana, která nedaleko táhla, lidé přišli, chytili osla i velblouda, naloţili jim pořádná břemena na hřbet, a bylo po písničce. Naopak bylo oslovi náramně zle a brzo se strašne unavil. Kdyţ kupci viděli, ţe se uţ sotva vleče, naloţili ho i s jeho břemenem na velblouda. A tak velbloud, který nic nezavinil, musel nést na svém hrbu dvě břemena a osla k tomu. Ale neříkal nic, mlčel a šel, aţ přišli do hor na uzoulinkou cestičku, která vedla přímo nad hlubokou propastí. „Teď je čas, abychom spolu zúčtovali,“ pomyslil si velbloud a nahlas povídal: „Osle, dávej pozor, teďka zatančím taneček. Já mám vskutku strašlivou chuť zatančiti taneček. Vţdyť já jsem vlastně slavný tanečník!“ „I pro pána krále,” křičel osel, „copak ti to napadá? Vţdyť spadnu!“ Ale velbloud byl jako hluchý, začal tančit, ale jak zatančil první kroky, bums! − osel sletěl do propasti. A to měl za to, ţe moudré rady ve své samolibosti neposlechl.

65

O VLKU, LIŠCE A MEZKOVI Pohádka aghulská V Dagestánu panovala kdysi veliká nouze, tak veliká, ţe ani liška neměla co ţrát. „Co tu mám dělat?“ řekla si, „Půjdu raději do Širvánu.“ A šla. A cestou potkala vlka. „Kampak, liško?“ povídá vlk. „Do Širvánu,“ povídá liška. „A co v Širváně?“ ptá se vlk. „Ó, v Širváně je plno ovcí a ţádný pastýř; tam si našinec popřeje,“ odpoví liška. „No − to teda půjdu s tebou.“ A šli. A cestou potkali mezka. „Kampak, liško? Kampak, vlku?“ povídá mezek. „Nu, kam − do Širvánu!“ odpovídají mu ti dva. „A co v Širváně?“ ptá se mezek. „Co v Širváně? Můj drahý, tam roste tráva tak vysoko, ţe se ani shýbat nemusíš!“ „No − to teda půjdu s vámi.“ A šel s nimi. A kdyţ přišli na hranice Dagestánu, vystoupili na vysoký kopec. Liška se rozhlédne a povídá: „Hm − do Širvánu je ještě deset dní cesty. A my nemáme co jíst. Nic platno, musíme nejmladšího z nás seţrat. Ať kaţdý řekne, jak je stár.“ „Já jsem nejstarší,“ povídá vlk. „Já jsem ten vlk, kterého Noe vzal na svůj koráb. Všichni ostatní vlci se utopili.“ „Ty lţeš,“ řekla mu liška, „ale ono ti to nepomůţe. Kdyţ Bůh stvořil člověka, měla jsem uţ šedivý vous. Já jsem nejstarší.“ „A ţe jsem tě v té arše neviděl?“ namítl vlk škodolibě. „Protoţe jsem leţela Noemu u nohou. Nedopustil, aby se tak staré zvíře plavilo pohromadě s tak mladými jako ty.“ „Nehádejte se,“ povídal mezek. „Já jsem nejstarší. Já ani nevím, kdy jsem se narodil. Ale mám to napsáno na zadním kopytě, koukněte se, jaký tam mám letopočet!“ „Já jsem při svém stáří trochu krátkozraká,“ řekla zchytrale liška. „Ale ty se na to koukni, vlku, ty máš mladší oči.“ Vlk se tedy koukl, ale jak se jeho hlava přiblíţila ke kopytu, mezek vyhodil a vlk se mrtev svalil. „Neříkala jsem ti to, ţe ti lhaní pranic nepomůţe?" řekla liška a dohodla se s mezkem, ţe uţ zůstanou, kde jsou. A sama se hned pustila do mrtvoly zabitého vlka.

66

O VLKU, MEDVĚDU, LIŠCE A OSLU Pohádka tabasaranská Kdyţ byl tenkrát ten velký hlad, dorozuměli se vlk, medvěd a liška, ţe budou loviti spolu. Po nějakém čase se dověděli, ţe na jednom místě bydlí osel, i rozhodli se, ţe ho nějakou lstí vylákají a snědí. Sebrali se tedy, šli k němu a slíbili mu, ţe mu dají o ţních šest pudů ječmena, nechá-li se ihned seţrat. „Dobrá,“ řekl osel, „jsem spokojen, ale ne abyste mne obelhali! Aţ přijde čas, musíte mi přinést můj ječmen.“ „To víš, ţe přineseme,“ řekli ti tři a všichni se odebrali k liščímu doupěti a tam osla zabili. Liška šla s medvědem k řece vyprat oslí osrdí a vlk zatím hlídal. „Poslyš, medvěde,“ řekla liška, kdyţ vyprali osrdí, „já mám nápad. My tu to osrdí sníme a aţ se vlk zeptá, co jsme s ním udělali, ty neřekneš nic, jen se na mne podíváš a já mu odpovím.“ To se medvědu zamlouvalo, rozdělili si tedy osrdí, snědli je a vrátili se k vlkovi. „Kam se podělo osrdí?“ zeptal se vlk. Medvěd mlčel a jen se tiše podíval na lišku, jak bylo smluveno. „Koukněte se na toho nestydu,“ spustila liška, „sní si sám celé osrdí a teď tu stojí a kouká na mě, jakobych já...“ Ale ani nedomluvila, kdyţ uţ se vlk vrhl na medvěda, medvěd se lekl a utíkal pryč, vlk utíkal za medvědem a liška zatím zavlekla celého osla do svého doupěte.

67

ŠEDÝ VLK A JEZEVEC Pohádka osetská Potká jednou šedý vlk jezevce. „Pěknou cestu, jezevče!“ pozdravil šedý vlk. Jezevec se nemálo polekal, kdyţ se tak najednou v lese srazil s šedým vlkem, a zabručel: „Pěkné nadělení, šedý vlku!“ „Kampak, jezevče? A kdes byl včera večer?“ „Zrovna tebe jsem hledal…,” odpověděl jezevec. „Ach ty pse bídná, prolhaná,“ rozkřikl se šedý vlk, „za to tě seţeru!“ „To si moc nepochutnáš,“ namítl jezevec. „To nevadí! Udělám ham ham a bude po tobě.“ „O jé, šedý vlku, ty tedy ani nevíš, jak tví předkové, šedí vlci, pojídali jezevce?“ „A jak je pojídali?“ „Tak je pojídali: neţ jezevce seţrali, vzali ho za límec, hodili ho třikrát do kopce a třikrát z kopce a pak si na něm pochutnali!“ „Ach, tohle taky dovedu,“ pravil šedý vlk, popadl jezevce, hodil ho do kopce, hodil ho z kopce a - jezevec byl pryč; uţ vězel v díře. Šedý vlk strčil do díry hlavu a zařval: „Ty mě chceš teda podvádět?“ „Ano, šedý vlku, tak také moji předkové podváděli tvoje předky.“ „Nu, dobrá,“ pravil šedý vlk, „ale já ti navrhuji přátelství. Já ti dám měkkou rohoţku pod tělo, polštářek pod hlavu a červenou pokrývkou tě přikryji.“ „O ne, můj zlatý, na to mě nedostaneš. Já vím, co to je. Rohoţku bys udělal z mého masa, polštářek z mé vlastní hlavy, červenou pokrývku z mé vlastní staţené kůţe. Na takové pohodlí já přece jen nejsem zvyklý!“ Řekl to, zalez a vlk venku vzteky pošel.

68

KIČYV DRAKOBIJCE Pohádka tatská Hoj, o čem vám mám vyprávěti? O dvou králích a o jejich dětech? V Šuře byl král a v Petrovsku byl král. Ten šurský měl pět synů, ten petrovský neměl ţádného. A oba byli přátelé a oba byli stále spolu. A byli jednoho dne oba v Šuře, kdyţ přišel posel z Petrovska, ţe králová dostane děcko. I vytáhl petrovský král z kapsy sto rublů a hodil je poslu za tu zprávu. A za půl hodiny byli oba králové v Petrovsku. Ale jen tam dorazili, přihnal se posel ze Šury, ţe králová taky dostane děcko. I hodil mu šurský král taky sto rublů a oba králové se smluvili, bude-li jedno z dětí hoch a druhé dcerka, ţe je spolu oţení. A vskutku dostala šurská králová šestého syna a petrovská dceru. Obě děti rostly jako z vody; tři roky bylo princezně a uţ se nehnula od zrcadla, tři roky bylo princovi a uţ ojezdil všechny koně. A kdyţ bylo princezně čtrnáct let, byla tak krásná, ţe ji královská matka nepustila samotnou na ulici; a kdyţ bylo princi čtrnáct let, chodil uţ daleko na hon a lov. Nu, a o čem mám nyní vyprávěti? Chcete slyšet o tříhlavém draku? Toţ tedy tříhlavý drak se dověděl, jak je petrovská princezna krásná; i zeptal se své matky-čarodějnice, jak to navléci, aby se princezny zmocnil. A matka ho proměnila v zlatého ptáčka a řekla mu: „Leť do Petrovska na střechu královu!“ Zlatý ptáček tak učinil a právě kdyţ přiletěl, stála princezna u okna. „Jaký to krásný ptáček!“ zvolala, otevřela okno a ptáček vletěl dovnitř. Ale tam se proměnil zase v draka, popadl princeznu a uletěl s ní pryč. Hoj, o čem budu nyní vyprávět? O králové a o pěti bratřích? Přišla petrovská králová do pokoje své dcery a pokoj byl prázdný. Dala prohledat palác i město, nadarmo. Poslali do Šury, ani tam nebyla. Pět starších synů krále šurského jalo se princeznu hledat po horách a po dolinách, po lesích a po lučinách. A kdyţ jeli podél největšího lesa, spatřili tam svého nejmladšího bratra, Kičyva, a Kičyv leţel pod stromem. „Hoj, bratře, co tu leţíš?“ volali na něho. „Nevíš, jaké neštěstí tě stihlo? Nevěsta tvoje zmizela!“ − „Ano, bratříčkové,“ vykřikl Kičyv, „ale já uţ vím, kdo ji unesl. Unesl ji tříhlavý drak.“ I navrhli mu bratří, aby všichni společně vytáhli vysvobodit princeznu. Kičyv svolil, a tak tedy se odebrali domů, aby všechno připravili. Nu, a co chcete slyšet nyní? O tom, jak se bratří připravovali? Byli tehdy oba naši králové v Šuře. − „Hoj, ty otče, hoj, ty tcháne, slyšte mne!“ zahoukl princ Kičyv. „Co nám dáš, tcháne, na cestu, abychom našli princeznu?“ − „Dám vám sedm koní tulpánských,“ odpověděl tchán. − „A co ty, otče, nám dáš na cestu?“ − „Dám vám zbraně a potravy!“ − „A co ty, nejstarší bratře, míníš dělat?“ − „Poprosím Boha, aby rozdělil moře, abychom viděli, kde princezna je.“ − „A co ty, druhorozený bratře, míníš dělat?“ − „Poprosím Boha, aby postavil věţ, v níţ se skryjem, aţ nás zloduch bude pro-

69

následovat.“ − „Díky vám,“ řekl Kičyv, „díky vám, ţe jste mi nechali to největší. Neboť já uříznu draku jeho hlavy!“ Hoj, a co mám vyprávět teď? O boji s drakem? Na tulpánských koních jelo šest bratří, za sedm dní urazili, co by za sedm let, jeli, slova neztratili. A sedmého dne stáli před velikým mořem. „Hoj, nejstarší bratře, popros Boha!“ A prvorozený poprosil Boha, a hle, moře se rozestoupilo a na jeho dně seděla princezna. A u jejích nohou leţel drak a spal a jednu hlavu měl jí na klíně. I rozjel se Kičyv za drakem, šavli křivou a lesklou vytáhl, vykročil, aby draka zabil. „Počkej, Kičyve,“ vykřikla princezna, „marně bys bil. Vidíš tu zlatou rybu? Tu nejdřív chyť a otevři, a v jejím nitru najdeš škatulku a ve škatulce sáček a v sáčku je drakova duše. Tu vezmi a zahoď, a teprve pak můţeš hlavy jeho postínat a mne osvobodit.“ Učinil Kičyv, jak mu nevěsta radila. Chytil zlatou rybu, otevřel ji, vyňal škatulku, rozťal ji, vyňal sáček, roztrhl jej, vyňal dračí duši a rozsekal ji na tisíc kusů. A pak postínal draku všechny tři hlavy, vzal princeznu, posadil ji na sedmého koně a všichni se pustili zpět. Nu, a o čem chcete slyšet nyní? O staré čarodějnici, matce drakově? Přišla ta baba k synu na návštěvu. Přišla a našla hlavy usekány, draka mrtva. I rozvzteklila se a začala pobíjet ryby v moři. Ryba za rybou hynula, aţ nejstarší ryba připlula a řekla: „Dračí matko, proč nás pobíjíš? Vidíš tamhle tu velkou rybu? Ta snědla duši tvého syna. Zab ji a synovu duši z ní vytáhni!“ Učinila baba, jak jí ryba poradila, vytáhla duši kousek po kousku, spojila ji a vrátila draku ţivot. A drak hned vyrazil, aby Kičyva pronásledoval. „Bratří,“ volal Kičyv, „bratří, co je to za deštíček? Nevíte-li, já to vím. Drak je za námi!“ A uţ se hnali jako vichr, ale drak letěl za Kičyvem jako bouře. A uţ ho doháněl, uţ ho měl − vtom zvolal Kičyv na druhého bratra: „Bratříčku, bratříčku, popros Boha!“ A druhorozený poprosil Boha, a hle, vysoká, mocná věţ se tu pozvedla a oni byli v ní a Kičyv byl nahoře a drak se přihnal a na ně nemohl. Tu rozlítil se drak, skočil na věţ, ale nedoskočil; rozběhl se podruhé, skočil výše, ale ještě nestačil; rozběhl se potřetí, skočil nejvýše, tři jeho hlavy se objevily nad věţí, ale tu Kičyv – šmik! - jedním sekem všechny usekl. V tu chvíli se ozvalo v oblacích ţalostné krákorání, veliký havran s černou květinou snesl se na mrtvé tělo drakovo. Ale Kičyv nemeškal, jedním skokem z věţe skočil, jedním bodnutím havrana protnul, jedním hmatem mu květinu vytrhl. Neboť ten havran byla matka čarodějnice a ta černá květina byla duše drakova, kterou mu baba chtěla zas vrátit. Kičyv však rozdělal oheň a černou květinu na něm spálil, a tak zůstali drak i babice mrtvými těly. A bratří jeho s princeznou vyšli z věţe, objali ho a vsedli na tulpánské koně a ujíţděli slavně k domovu. Hoj, o čem vám mám ještě vyprávět? O radosti šurského a petrovského krále? O hostině, kterou vystrojili? Bůh s vámi a s dětmi vašich dětí − takové slávy my se nedoţijem!

70

PASTORKYNĚ Pohádka kabardinská Byl jednou jeden tatínek vdovec a ten měl dcerušku sirotka. Po čase se znovu oţenil a jeho nová ţena měla taky dcerku. Ale tu nevlastní dcerušku od prvé chvíle nenáviděla a dovedla to tak daleko, ţe tatínek svou vlastní dceru vzal, zavedl ji do opuštěného domku v hlubokém lese a tam ji opustil, aby ji divá zvěř roztrhala. Tu tedy seděla osiřelá dívenka a plakala. Kdyţ přišel večer, dala si trochu krupice do rendlíčku, jejţ si s sebou vzala, a vařila si kašičku. Vaří, vaří, najednou se u ní objeví myška a prosí ji o trošku krupice. Dívenka jí nasypala malou hromádečku, myška to snědla, poděkovala a povídala: „V noci sem přijde medvěd, dá ti zvoneček a řekne: běţ s tímhle zvonečkem třikrát kolem domku, nedohoním-li tě, dám ti stříbrný kočár s třemi koni, dohoním-li tě, seţeru tě. Ty svolíš, ale já budu uţ čekat a ty mi dáš ten zvoneček, sama vylezeš na střechu a počkáš, aţ co bude.“ A opravdu, o půlnoci přišel medvěd se zvonečkem. „Hej, děvče,“ povídal k sirotkovi, „vezmi tenhle zvoneček a běţ s ním třikrát kolem domu a zvoň. Kdyţ tě nedohoním, dám ti stříbrný kočár se třemi bílými koni. Kdyţ tě dohoním, seţeru tě!“ „Dobrá,“ řekla dívenka, vzala zvoneček, vyběhla, podala jej myšce a sama šups! − uţ byla na střeše. A odtud viděla, jak myška se zvonečkem třikrát oběhla dům a medvěd ji ani neviděl. Dívenka slezla ze střechy a myška jí zvonek vrátila a zmizela v díře. A medvěd všecek udýchaný šel a přivedl dívce tři bílé koně, kteří táhli stříbrný kočárek. Po nějakém čase řekla macecha muţovi: „Jdi do lesa a přines mi kosti své dcery!“ Muţ šel, ale kdyţ byl pryč, starý hlídací pes přišel za macechou a najednou pravil: „Náš pán se vrací se svou dcerou. V stříbrném kočárku se vezou a tři bílí koně je táhnou. Uţ slyším zvonit zvonky.“ „Jaképak zvonky?“ rozčilila se macecha, „to jsou kosti mé pastorkyně. Abys zprašivěl!“ A zbila psa a vyhnala ho na dvůr. Ale pes si nemohl pomoci, musel se vrátit ke dveřím. „Náš pán se vrací se svou dcerou,“ povídal tam, „uţ jsou ve vsi, uţ jsou tady.“ Macecha vyhlédla oknem a vzteky si vypíchla oko. Neboť tu byla vskutku její pastorkyně, ţivá a zdravá a krásnější neţ dříve a seděla vskutku v stříbrném kočárku a řídila tři překrásné koně. Od té chvíle byla macecha jako bez sebe a přivedla to tak daleko, ţe otec vzal jednoho dne i její vlastní dceru, odvedl ji do téhoţ domečku a tam ji opustil. Matka myslela, ţe se s ní stane totéţ, co s pastorkyní, ale kdyţ přišla myška ţebronit, lakomá dcera jí nedala 71

nic a ještě na ni vzala koště. Myška utekla a krkounce nic neřekla. O půlnoci přišel medvěd se zvonečkem a vyzval dívku k běhu zrovna jako její sestru. Dívka vzala zvoneček, vyběhla ven, ale ještě se ani nerozhlédla a uţ ji medvěd chytil a roztrhal. Druhého dne řekla macecha muţi: „Jdi do lesa a přivez mou dceru ve stříbrném kočárku!“ Muţ šel, ale našel po děvčeti jen kosti. Dal je tedy do pytle a obrátil se domů. Kdyţ přicházel k vesnici, přilezl starý pes do kuchyně a povídá: „Pán uţ jde a kosti tvé dcery s ním!“ „Jaké kosti!“ vykřikla macecha, „To je stříbrný kočárek!“ A vyhnala psa velkým kopnutím. Ale pes přišel znovu to ohlásit a měl pravdu. Za chvilku přišel muţ a přinesl pytlík kostí. Tu se zlá macecha vyděsila tak, ţe si vypíchla i druhé oko. A od té doby ţila jen v samém trápení, kdeţto otec s dcerou ţili pak šťastně a spokojeně a jestli nezemřeli, ţijí tak podnes.

72

ŠALEBNÝ PRINC Pohádka sartská Ţil kdysi král, jenţ měl tři syny. Kdyţ umíral, povolal k sobě nejstaršího z nich a řekl mu: „Pod platanem na dvoře jsou zakopány tři kotle zlata. Aţ budu pohřben, vykopej a vezmi si je, ale bratřím nic neříkej.“ Pak si zavolal prostředního syna a řekl mu totéţ, pak si zavolal nejmladšího syna a zašeptal mu, co řekl oběma starším synům. A umřel; a zatímco se oba starší synové starali o pohřeb, mladší šel, poklad vykopal a schoval jinde. Kdyţ bylo po pohřbu, šel nejstarší kopat pod platan, ale nic nenašel; a kdyţ byl v nejlepším, přišel k platanu prostřední syn a chtěl taky kopat. Tak se ti dva dostali do hádky a jeden obviňoval druhého, ţe ho okradl. Kdyţ se však přesvědčili, ţe někdo jiný zlato vybral, dovtípili se, ţe to byl nejmladší, a běţeli na něho. Ten však teprve zapíral, a tak se všichni tři přeukrutně pohádali, aţ se rozhodli, ţe půjdou do světa, aby našli někoho, kdo je rozsoudí. Opustili tedy své město a šli po silnici, mlčenliví, zasmušilí. Najednou promluvil nejstarší z nich: „Hleďte, bratři, tady šel velbloud, který byl na levé oko slepý, neboť spásal trávu jen po pravé straně.“ Nato poznamenal prostřední bratr: „A ten velbloud měl na levém boku naloţený sladký med, neboť tady přiletovaly vosy; na pravém boku měl soudek s octem, neboť tu přiletovaly jen malé mušky. Velbloudář pobíjel obojí a tady je vidět, jak vosy a mušky padaly.“ Nejmladší dodal: „A na velbloudu jela ţena. Tady je na polámané trávě vidět, kterak odpočívala.“ Všichni tři šli mlčky dále a tak přišli po stopě k lesu, kde seděl velbloudář a naříkal. Bratři se ho zeptali: „Proč pláčeš?“ „Jak bych neplakal, kdyţ se mi ztratil velbloud.“ Tu řekl nejstarší: „Není-li pravda, tvůj velbloud byl na levé oko slepý?“ A prostřední dodal: „Vlevo měl naloţený med, vpravo ocet?“ A nejmladší doloţil: „A jela na něm ţena, která cestou odpočívala?“ Velbloudář, který jim s údivem dosud přikyvoval, teď najednou vyskočil a zvolal rozezleně: „Vy jste mi ukradli velblouda i moji ţenu. Jak byste jinak mohli o nich tohle všechno věděti?“ 73

Princové chtěli mu vysvětliti, jak to uhodli, on však uţ nečekal, nýbrţ strhl pokřik, přivolal lidi a dal všechny tři předvésti ke králi oné země, aby je rozsoudil. Král je všechny vyslechl a řekl: „Neţ o vás rozhodnu, dám vám jeden úkol.“ I šel do sousední komnaty, vzal tam jablíčko, vloţil je do šátku a přišed zpět, zeptal se nejstaršího: „Co to mám v šátku?“ Nejstarší vrtěl hlavou a řekl: „Ať je to cokoli, je to cosi kulatého.“ „Kulatého a červeného,“ doplnil ho prostřední. „Ale nač dělat dlouhé cavyky,“ prohodil nejmladší, „je to prostě jablko.“ Král se podivil bystrosti bratří a velbloudáře vyhnal. Bratři pak vstoupili k němu do sluţby a kaţdý stál jednu noc u jeho loţe na stráţi. Oběma starším minulo to vartování klidně, kdyţ však hlídal nejmladší, veliký had vklouzl do královské loţnice oknem a chtěl se vrhnouti na krále. Princ vytasil meč, rozsekal hada na kousky a ty kousky odkopl pod postel. Kdyţ však chtěl zastrčiti meč, otevřel král oči a spatřil ho s tasenou šavlí. Krále napadlo, ţe ho princ chtěl připraviti o ţivot, ztropil tedy pokřik a hned volal, aby přišel kat. Přišel kat, přišel velký vezír, přišli i oba starší bratři. „Kate,“ prohlásil rozhněvaný král, „chop se tady toho a sraz mu hlavu!“ „Ó, králi, vyslyš mne dříve, neţ dáš bratra utratit!“ Král poručil tedy katovi, aby chvilku posečkal, a nejstarší syn jal se vyprávěti: „Ţil jednou jeden sultán a ten měl moudrou a oddanou papouščici. Jednou přišel ke kleci a viděl, ţe papouščice je smutná a zamyšlená. Zeptal se jí, co jí je, a papouščice řekla: ‚Dcera papouščího krále se bude v těchto dnech vdávat. Poslala ke mně svou přítelkyni, aby mne pozvala na svatbu, a protoţe nemohu přijít, proto jsem smutná.„ Sultánovi se papouščice zţelelo, i řekl: ‚Pustím tě na svatbu, ale musíš mi slíbit, ţe se do čtyřiceti dnů vrátíš.„ Papouščice mu to všecko nadšeně slíbila a odletěla otevřeným oknem na svatbu. Velký vezír byl při tom a prohlásil, ţe se papouščice nikdy nevrátí. I nabídl sultánovi sázku: ‚Nevrátí-li se papouščice do čtyřiceti dnů, stanu se sultánem místo tebe; vrátí-li se, naplním tvé pokladny zlatem.„ Sultán přistoupil na sázku a čekal. Týden po týdnu míjel, čtyřicet dní uţ bylo pryč a papouščice se dosud nevrátila. Sultán byl z toho zcela nešťasten, ale čtyřicátého dne k večeru objevila se náhle papouščice v okně, velký vezír sázku prohrál a musel naplnit sultánovy pokladnice zlatem. Proto se dopálil na papouščici tak, ţe jí přisahal pomstu a jen přemýšlel, jak ji provésti. Sultán však sám byl náramně spokojen, šel k papouščici, pohladil ji a zeptal se jí, jakou výsluţku mu ze svatby přinesla. ‚Ach, jsem tak malá, sultáne,„ odpověděla papouščice, ţe bych nic od zlata neunesla. Ale přece jsem ti přinesla dar. Vezmi toto jádro a dej je zasaditi do zahrady.„ A upustila ze zobáku jadérko, které sultán vzal a vsadil na zahradě. A kupodivu! Do rána vyrostla z jadérka jabloň, do oběda rozkvetla, do

74

večera měla krásné ovoce. Zahradník všecek udiven utrhl několik jablíček a pospíchal s nimi k sultánovi. Cestou potkal velkého vezíra a vyloţil mu, co se stalo. Velký vezír vzal od něho jablka a poručil mu, aby doběhl pro zlatou mísu. Jakmile se zahradník vzdálil, potřel velký vezír jablka jedovatou šťávou a pak je odevzdal zahradníkovi s rozkazem, aby přišel k sultánovi aţ za hodinu. Sám se však ihned odebral ke dvoru. Za hodinu přišel zahradník a podal sultánovi překrásná jablka na zlaté míse. Sultán se zaradoval a jiţ je chtěl snísti, kdyţ velký vezír přiskočil a vytrhl mu jablko z ruky. ‚Jasný sultáne, jsem odpověden za tvůj ţivot. Poruč, ať přivedou z temného vězení dva odsouzence a dej jim napřed okusiti tohoto zázračného jablka, není-li škodlivé.„ Sultán ho uposlechl, dal předvésti dva lidi odsouzené k smrti, dal kaţdému z nich snísti půl jablka – a hle, oni se ihned zhroutili a padli mrtví na zem. Tu se sultán strašlivě rozčilil, ţe mu papouščice přinesla jedovaté semínko, a poručil, aby ptáka ihned zabili. Nadarmo papouščice prosila, rozsudek byl ihned vykonán. Druhého dne si chtěl sultán prohlédnouti zázračný stromek, sestoupil do zahrady a volal po zahradníkovi. Z kouta zahrady přiběhl k němu hošíček s holčičkou. ‚Nevolal jsem po vás,„ zahřměl na ně sultán, ‚volal jsem svého zahradníka.„ ‚Tvůj zahradník jsem, jasný sultáne, já,„ odpověděl ten hošíček, ‚a toto je moje ţena. Snědli jsme včera jablko z papouščího stromu a v tu chvíli jsme takto omládli.„ Podivil se sultán tomu vyprávění, utrhl sám jedno jablko, snědl je a téţe chvíle omládl tak, ţe byl z něho čtrnáctiletý chlapec. Tu teprve poznal, jakou komedii sehrál velký vezír; rozhořčil se tak, ţe ho dal na místě popravit, ale papouščice uţ vzkřísit nedovedl. I plakal hořce pro svou unáhlenost a trápil se jí aţ do své smrti, neboť prchlivost je nejhorší rádce panovníků.“ Král vyslechl povídku nejstaršího z bratrů, ale jeho tvář zůstala zachmuřena. „Kate,“ obrátil se k svému pochopu, „vykonej, co jsem ti poručil!“ Tu pravil prostřední bratr: „Pane a veliteli náš, vyslechni mne napřed a pak teprve dej bratra popraviti!“ Král mu nevrle poručil, aby tedy mluvil, a prostřední bratr začal: „Ţil jednou jeden sultán a ten měl krásného, vycvičeného sokola, kterého velmi miloval pro jeho chytrost, sílu a obratnost. Jednou se s ním vydal na lov a kdyţ honil půl dne, octl se před skalou, z níţ kapka po kapce vytékala voda. Sultán vyňal ze svého sedla zlatou misku, přidrţel ji ke skále a kdyţ měl vody plnou misku, chtěl se z ní napíti. Ale sokol přiskočil a křídlem mu misku vyrazil. Sultán se na něho velmi rozzlobil, neboť jeho ţízeň byla veliká. Zvedl zlatou misku a znovu čekal, aţ mu do ní nakape voda, ale sokol mu ji opět křídlem vyrazil. Tehdy se sultán rozhněval tak, ţe uchopil sokola a vlastníma rukama ho uškrtil. Pak poručil svému sluhovi, aby vylezl na skálu a podíval se, není-li tam studánka, z níţ ta voda dole prosakovala. Sluha tak učinil a co spatřil? Studánka tam byla, ale v ní leţel starý pošlý had a jeho jedem byla všecka voda otrávena. Sokol to věděl a dvakráte zachránil svého pána při ţivotě. Kdyţ to sultán poznal, velmi truchlil pro svého moudrého miláčka, ale uţ bylo pozdě. Vrátil se domů a nikdy jiţ nejel na lov, nýbrţ trápil se aţ do své smrti. Špatný soudce, který soudí, ale nevyšetřuje!“

75

Král vyslechl povídku prostředního z bratrů, ale jeho tvář zůstala zachmuřena. „Kate,“ zavolala na svého pochopa, „učiň, jak jsem řekl.“ Tu promluvil nejmladší bratr: „Ó, králi bláhový a panovníče nerozváţný! Proč mě chceš vydati na smrt? Podívej se pod loţe své a pak mne zab!“ Podíval se král pod loţe a hrůzou ustrnul, kdyţ spatřil obrovského hada na kusy rozsekaného. Teď teprve pochopil, proč měl nejmladší bratr meč svůj vytasený, pochopil a zastyděl se, odprosil ho za tu křivdu a bohatě ho za to obdaroval. Ale nejmladší princ se vrhl svým bratřím kolem krku, děkoval jim za to, jak při něm stáli, a nakonec se jim přiznal, jak je chtěl ošálit o otcovské dědictví. I vzal peníze, jeţ mu král nyní daroval, rozdělil se o ně s bratry rovným dílem a kdyţ se vrátili domů, rozdělili se i o své dědictví i o své panování a ţili dále ve shodě a míru, neboť šlechetná mysl je nejlepším základem štěstí.

76

DOBRÝ KRÁL HATAM Pohádka kašmírská Za časů dobrého krále Hatama ţil jeden chuďas, který se ţivil kácením stromů a prodejem dříví. Ale to mu vynášelo tak ţalostně málo, ţe mohl jen s velikou bídou uţiviti svou ţenu a svých sedm dcer. Co byl ţiv, nedotkly se jeho rty kouska masa, neoctly se na jeho nohou střevíce; a jeho nahota se jen nuzně skrývala v rozbité hadry. Jak se tak dřel a plahočil, udělalo se mu jednou při práci nevolno. Natáhl se tedy pod strom a usnul. A tu se stalo, ţe náhodou letěl tudy pták štěstí Huma a spatřil nuzotu a chorobnost dřevařovu. Spustil se pln soucitu na zem a přímo u jeho otepi dříví snesl zlaté vajíčko. Kdyţ se chuďas probudil, spatřil vajíčko, zvedl je a zastrčil. Ale neměl tušení, ţe by mohlo být ze zlata, a proto, kdyţ přišel ke kramáři prodávat dříví, prodal mu za babku i to vajíčko. Kramář však poznal hned, jaké to vajíčko je, a řekl dřevaři, aby mu přinesl i ptáka, který taková vajíčka snáší, ţe mu dá za něj rupii. Nuzák slíbil, a kdyţ se nazítří vracel z lesa, lehl si pod tentýţ strom jako dne předchozího a tvářil se, jako by spal. Za chvíli přiletěl pták štěstí Huma a kdyţ ho viděl stejně zuboţeného jako včera, řekl si, ţe asi dřevař vajíčka nespatřil. Huma se tedy spustil na zem těsně u chuďasa a chtěl mu snésti nové vajíčko, ale vtom se dřevař na něho vrhl a chytil ho. „Ah, copak chceš se mnou dělat!“ vykřikl pták. „Nezabíjej mne a nezavírej, nýbrţ pusť a já tě za to bohatě odměním! Vytrhni ze mne péro a spal je a budeš ihned v krásné zemi kavkazské, kde se ti moji rodiče štědře odplatí! Dají ti náhrdelník s tolika perlami, ţe jej ţádný král na světě nebude moci zaplatiti.“ Ale marně volal pták štěstí Huma – ubohý, hloupý dřevař nedbal na jeho řeči, nýbrţ myslel jen na slíbenou rupii. Chvatně zabalil ptáka Huma do pláště a utíkal k městu. Ale najednou zpozoroval, ţe v tom spěchu ptáka zamáčkl. Co teď dělat? I hloupý dřevař pochopil, ţe za mrtvého ptáka mu kramář rupie nedá. Tu si řekl: „Zkusím to se spálením péra. Je přece jedno, je-li pták ţiv nebo mrtev.“ I vytáhl jeden brk, zapálil − a v tu chvíli stál uprostřed krásných hor kavkazských. I vyhledal rodiče ptáka Humy a všecko jim vypověděl, jak se to sběhlo. Ach, jak plakali ubozí rodiče Humovi a jak naříkali všichni ostatní ptáci, kdyţ se o jeho smrti dověděli! Ale tento nářek přivolal cizího ptáka, který se nedaleko procházel a v zobáku drţel zelenou bylinku. „Proč tak pláčete?“ zeptal se hořekujících. „Protoţe náš drahý pták Huma zemřel a my uţ s ním nemůţeme rozprávěti!“ „Neplačte,“ pravil pták-cizozemec, „váš příbuzný oţije.“ 77

I přistoupil k němu a poloţil mu svou bylinku na zobáček, a protoţe to byla bylina ţivota a smrti, pták štěstí Huma opět obţivl. Kdyţ spatřil dřevaře, trpce mu jeho nedbalost a zištnost vyčítal. „Byl bych tě učinil mocným a bohatým,“ pravil mu nakonec, „ale ty ses sám o všechno připravil. Vrať se k své otepi a buď zas jak dříve!“ A v tu chvíli se octl dřevař zas v pralese u své otepi, jak si ji připravil, neţ ptáka štěstí chytil. Zas musel vzít své těţké břímě na záda a vléci se s ním ke kramáři, zas musel dřít a hladovět a jeho ţena a jeho sedm dcer s ním. Ba bylo mu čím dále, tím hůře, neboť dcery dorostly a chtěly se vdát. Ale kdo by si vzal takové chudačky, kterým se vede hůř neţ ţebrákovi? Bylo z toho sedřenému dřevaři náramně zle; a kdyţ uţ nevěděl, kudy kam, rozhodl se, ţe půjde k dobrému králi Hatamovi a poprosí ho o pomoc. Myšlenka to nebyla špatná, neboť dobrý král Hatam měl tak měkké srdce, ţe pomáhal, kde se dalo; ale jeho štědrost byla přílišná, a v té době, kdy se dřevař k němu vypravil, dobrý král Hatam rozdal poslední zbytek svého jmění a neměl vůbec, čím by se uţivil. I trůn musel prodat i ţezlo, a korunu vzali mu z hlavy – v nuzných šatech jen šel dobrý král Hatam do světa, aby strádal pro šlechetnost srdce svého. Uprostřed lesa si našel opuštěnou chaloupku, tam se usadil a odtamtud chodil do vsi šlapat rýţi, aby se uţivil jako poslední z posledních. Toho všeho hloupý dřevař nevěděl, šel za ním, jak ho lidé posílali, ode vsi ke vsi, aţ jednoho večera, kdyţ uţ byla tma, přišel k opuštěné chaloupce. Před ní seděl stařec milého pohledu a toho se dřevař zeptal, jde-li tudy dobře k dobrému králi Hatamovi. Stařec sebou škubl a zeptal se ho: „Co mu chceš?“ I vyprávěl mu dřevař o své nezměrné bídě. Tehdy řekl stařec: „Dobře jdeš, ale uţ je noc a dále jít nemůţeš. Přenocuj u mne a ráno ti povím více.“ Vešel dřevař k starci a stařec mu dal svou chudičkou večeři a sám šel spat bez jídla. Však toho víc v domě neměl. Kdyţ ráno vstali, vyptával se ho dřevař zase na cestu k dobrému králi Hatamovi; tu se stařec bolestně usmál a pravil: „Já jsem král Hatam!“ Dřevař polo se ulekl, polo nevěřil. „Ano, příteli, já jsem král Hatam a jsem ještě chudší neţli ty. Nemohu ti dát ani snídaní. Ale chceš-li, dám ti darem svou jedinou dceru, můţeš ji prodat a tak si opatřit peníze, abys vyvdal svoje dcery. Jiného nemám, vezmi ji a Bůh buď s vámi!“ „Ó, králi,“ odpověděl dřevař, „nechť Bůh ti odmění za tvou šlechetnost, já sám věru ani nevím, jak bych se ti měl poděkovat.“ A s těmi slovy vzal dceru dobrého krále Hatama a šli. Dlouho putoval dřevař s královskou princeznou, do zcela neznámých, vzdálených a divokých krajů se dostal. A tam se stalo, ţe právě kdyţ táhli hlubokým lesem, mladý král toho kraje tam lovil zvěř a u studánky se setkal s princeznou. Sotva zahlédl spanilou tvář princezninu, vzplanul k ní takovou láskou, ţe hned poţádal dřevaře, aby ho přijal za zetě. Dřevař zamlčel, v jakém vlastně je poměru

78

k princezně, dal svolení, jako by byl jejím otcem a svatba se hned slavila. Od té chvíle si hloupý dřevař ţil jako v sedmém nebi. Mladý král ho zahrnoval penězi, takţe si dřevař postavil krásný dům a všech sedm dcer vyvdal do nejlepších rodin. Mladý král ţil se svou manţelkou také v samém blaţenství, ale jednoho dne se přece dověděl, jak to s jeho domnělým tchánem je. Přišel k nim do paláce ţebrák a mladý král mu dal bohatou almuţnu. Kdyţ to princezna viděla, nemohla se zdrţeti a řekla: „Jako Hatam! Jako Hatam!“ „Co víš o dobrém králi Hatamovi?“ zeptal se jí hned mladý král. „Jak bych o něm nevěděla, kdyţ jsem jeho jediná dcera!“ odpověděla princezna a vyprávěla mu svoji příhodu. Udivený král poslal pro dřevaře a ten mu vyprávěl totéţ od začátku aţ do konce a ještě přidal, jak měl kdysi ptáka štěstí v ruce. Mladý král byl nesmírně překvapen, ale hned vyslal slavné poselstvo k dobrému králi Hatamovi a dal ho poprositi, aby k němu přijel a aby se spolu s ním, jako moudrý starý muţ, ujal vlády. Tak se stal dobrý král Hatam zase panovníkem a vládl ještě větší říši neţ dříve. Bývalý dřevař dostal na památku roční plat, ale lstivý kramář, jenţ ho chtěl ošidit, musel králi vrátiti zlaté vajíčko ptáka štěstí Humy.

79

VYDRY A ŠAKAL Pohádka tibetská Za dávno minulých dob ţily na břehu řeky dvě vydry. Čas od času se pustily do vody chytat ryby, ale nijak se jim to nedařilo. Kdyţ se jim poštěstilo nějakou rybu ulovit a vyhodit ji na břeh, unikla jim zas do vody dříve, neţ vydry z ní vylezly. Radily se tedy, jak to navléci, a konečně přišly na to, ţe si práci rozdělí. Jedna půjde do vody a bude lovit, druhá zůstane na břehu a ulovené ryby hned usmrtí. Zkusily to a brzy měly na břehu pěknou hromadu ryb. Tu řekla vydra vydře: „Rozděl to!“ Ale ta nechtěla: „Rozděl to ty!“ „A proč to nechceš dělit?“ zeptala se první vydra. „Protoţe bych mohla spáchat nespravedlnost.“ odpověděla druhá vydra. „A já tedy mohu spáchat nespravedlnost?“ řekla vyčítavě ta první a dodala: „Raději neţeru.“ A tak stály obě nad hromadou nalovených ryb a hloubaly. Hloubaly a přemítaly, dumaly a přemýšlely, jak to provést, aţ přišel k nim šakal Mukara: „Copak, milé neteře, ţe jste pohříţeny v přemýšlení?“ „Nalovily jsme ryb, strýčku Mukaro.“ „A proč se o ně nedělíte?“ „Abychom se při tom nedopustily nespravedlnosti.“ Šakal Mukara se na ně podíval a pomyslil si: štítí se rozdělit kořist - já to za ně provedu. A hned vzal jednu vydru stranou a zeptal se jí: „Jaký je tvůj podíl na společném lovu?“ „Já jsem, strýčku Mukaro, šla do vody a ryby chytala.“ „Hm, má zlatá,“ kýval šakal Mukara váţně hlavou, „kdyby tohle stačilo na lov ryb, strýc Mukara by taky rybařil. Povaţ jen, ţe vydra, která stojí na břehu, je vydána přemnohému nebezpečí. Všecko ji ohroţuje: trní ji můţe rozdrápat, strom můţe na ni padnout, tygr ji můţe rozsápat, člověk ji můţe lapit. A slunce do ní praţí a vítr do ní fouká: má milá, s dělením je to těţká věc. A pak, kdyby ona chycených ryb nepobila, všecka tvá práce by byla marná. Věř mi, ţe vydra na břehu je při chytání ryb to hlavní, nereptej a spokoj se tím, co ti přenechá.“ Ale vydra na reptání ani nepomyslila, tak byla zakřiknutá a všecka skromňoučká. Šakal Mukara šel zatím k druhé vydře, vzal si ji stranou a zeptal se jí: „Jaký je tvůj podíl na společném lovu?“ „Já jsem, strýčku Mukaro, stála na břehu a pobíjela ryby, jeţ mi sestra z vody házela.“

80

„Ach, má milá,“ zkroutil šakal Mukara oči k nebesům, „kdyby tohle stačilo na lov ryb, strýc Mukara by jinde neseděl neţ na břehu. Povaţ jen, ţe vydra, která se pustí do vody, je vydána přemnohému nebezpečí. Všecko ji ohroţuje: velká voda, víry, ţelvy, krokodýlové i jiné potvory. A voda je studená i mokrá zároveň, moţno se zastudit, moţno se i utopit. S dělením, má zlatá, je to těţká věc. A pak, kdyby ona ti ryb nenalapala, jak bys je mohla na břehu zabíjet? Samy ti tam přece nenaskákají. Věř mi, ţe vydra ve vodě je při chytání ryb to hlavní, nereptej tedy a spokoj se tím, co ti přenechá.“ I druhá vydra byla jeho slovy tak zakřiknuta, ţe se neodváţila ani hubu otevřít. Konečně se obě vydry vzpamatovaly a prosily šakala Mukaru, aby je tedy sám podělil. Tu roztrhl šakal Mukara všecky ryby na tři kusy; hlavičky naházel na jednu hromadu, ocásky naházel na druhou hromadu, masitá těla na třetí. A prohlásil: „Kdo chodí do hloubky, dostane hlavy, kdo zůstává na břehu, dostane ocasy, kdo moudře soudí, dostane prostředek.“ S těmi slovy popadl nejlepší sousta a utekl s nimi do lesa do svého doupěte. Šakalice Mukarka spráskla nad tou kořistí rukama a ptala se ho vyjeveně, kde sebral tolik ryb. Ale šakal Mukara ji vyzval, aby jen ţrala, a teprve kdyţ oba uţ nemohli, řekl své ţeně Mukarce: „Kdo jen hloubá a nejedná, rozmnoţuje poklad chytřejšího. Dokud jsou na světě hlupáci, my Mukarko, hlady neumřeme!“

81

ŢELVA-CHUDAČKA A SLON-UKRUTNÍK Pohádka z ostrova Borneo Jednoho krásného dne si vyšla ţelva podél řeky na procházku. A jak tak jde, potká ji slon. Podíval se na ni udiveně a povídal: „Boboku, copak tu děláš?“ „Co bych tu dělala, milosti,“ odpověděla ţelva, „hledám si něco k jídlu.“ „Dobrá,“ odvětil slon, „a já tě teda seţeru.“ „Pro pána krále, a pročpak?“ „Nu tak, zachtělo se mi.“ „Smilujte se nade mnou, milosti,“ zaprosila ţelva, „vţdyť já jsem taková chudačka, ani utéci vám nemohu, jen se tak pomalu po zemi škrabu.“ „Dobrá,“ řekl slon-ukrutník, „kdyţ tě neseţeru, toţ tě spálím!“ „Ó jé, já ubohá! Já se tolik bojím ohně! Jak jej jenom uvidím, uţ koukám, abych byla ve vodě.“ „To ti nic není platno, já tu postavím hranici a ráno tě spálím.“ Ţelva se zamyslila a povídá: „A coţ, milosti, kdybych se náhodou nespálila, smím potom upálit já vás?“ Slon-ukrutník se ušklíbl a řekl: „Dobrá, Boboku, neshoříš-li, můţeš mě upálit.“ A hned šel a začal na břeh snášeti dříví a vystavěl z něho hranici jako malý dům. Potom povídal: „Teď se, Boboku, vyspíme a ráno si vlezeš do dříví.” „Jak poroučíte, milosti,“ odpověděla ţelva. „Já tam vlezu, ale musíte na mě pořád volat. Já vám budu odpovídat a aţ neodpovím, vy tu hranici zapálíte.“ Lehli si tedy na břeh, spali, ráno se vykoupali v řece a ţelva lezla do dříví. Slon chodil kolem hranice, aby mu neutekla, a volal: „Boboku, uţ?” A ţelva odpovídala pokaţdé: „Milosti, ještě ne!” Konečne zavolal slon: „Boboku, uţ?“ A ţelva mlčela. Tu slon zapálil hranici na všech stranách a čekal, aţ celá hořela plamenem. Pak se ušklíbl a řekl: „Bobok se uţ peče. To uţ je jistě po něm.“ Ale z ohně mu bylo horko, dostal ţízeň a šel se k řece napít. Kdyţ se vracel, hranice dohořela a ejhle! z popele vylézala ţelva ţiva a zdráva! Ona se totiţ zahrabala pod hranicí do vlhkého písku, pěkně se tam zatáhla a oheň jí nijak neuškodil. Slon na ni vyvalil oči a vrtěl hlavou. 82

„Ne, Boboku, tohle bych si byl o tobě nepomyslil. A prosím tě, jak chutná oheň? Bolí to nebo ne?“ „Nu, příjemné to zrovna není, milosti. Ale co má člověk dělat, kdyţ ho chce slon upálit?“ „Mhm...” zabručel slon, „a teď jsem, Boboku, na řadě já, co?“ „Ano, milosti,“ uklonila se ţelva. „Právě jsem vás chtěla prosit, abyste mi pomohl snést dříví na vaši hranici. To víte, mně by to dlouho trvalo.“ Toţ slon šel a pomáhal jí a to si můţete představit, jaká to byla práce. Ţelvě trvalo půl dne, neţli přinesla suchou větvičku, a tak se slon s drvy dřel vlastně sám. A hranice pro něho musela být taky o pořádný kousek vyšší neţ pro ţelvu. Toţ tahal dříví tři dni a tři noci, aţ byl všecek zpocený. Konečné stála tu hranice jako hrad a ţelva ho poprosila, aby do ní vlezl. Slon se poškrábal chobotem za levým uchem a zeptal se ještě jednou starostlivě: „Boboku, opravdu oheň nebolí?“ „Slyšel jste mě snad křičet bolestí?“ odpověděla ţelva vyhýbavě. „To jsem neslyšel.“ „Nu tak vidíte. Jen si tam vlezte.“ A slon vlezl do hranice, třikrát se tam otočil, aby se mu pohodlně sedělo, a křikl: „Tak to teda, Boboku, zapal.“ A ţelva zapálila hranici na všech stranách. Chvilku bylo ticho, jen dříví praskalo. Pak se najednou ozvalo uvnitř vzdechnutí a slon povídá: „No víš, Boboku, on je ten oheň přece jen dost horký.“ „To se vám jen tak zdá, milosti,“ odpověděla ţelva a slon se zase utišil. Za chvilku hořel uţ celý povrch hranice a najednou slon vykřikl: „Au, au, Boboku, teď jsem se popálil!“ „Sedněte si obráceně, milosti!“ volala ţelva. Bylo slyšeti, jak se slon v hranici obrací, ale najednou zařval: „Boboku, Boboku, vţdyť tu shořím!“ „Nekřičte tolik, milosti,“ odpověděla ţelva, „já jsem přece taky nekřičela. A pak, vţdyť jsme si přece ujednali, neshořím-li já, ţe uhoříte vy!“ To uţ celá hranice hořela plným plamenem a slon-ukrutník v ní vskutku uhořel. A ţelva-chudačka tancovala kolem ohniště a smála se a volala: „Vidíš, slone, to jsi se vytrestal. Mně samotné by ani nenapadlo chtít tebe upálit. Pročpak jsi taky nezalezl do písku?“ A kdyţ popel vychladl, vlezla do něho a ze sloního klu si udělala píšťalu a kudy potom chodila, tudy na tu píšťalu pískala.

83

JAK PŘIŠLY ZAS KVĚTINY NA ZEM Černošská pohádka z Jižních moří Na ostrovech v Jiţních mořích ţil před mnoha a mnoha lety kouzelník Byame a ten byl nejslavnější a nejmocnější ze všech čarodějníků, kteří tam ţili. Všichni zlí lidé se ho báli a všichni dobří ho milovali, neboť Byame byl spravedlivý a přísný, ale přitom velmi laskavý. Ale nejen lidé ho milovali, i zvěř v lesích a horách a ryby ve vodách a květiny na lukách a stráních, neboť Byame je všecky chránil a opatroval. Kdyţ Byame zestárl, rozloučil se se všemi čaroději, kteří mu věrně slouţili, a odešel do nejvzdálenějšího kouta země, kde stála hora Ubi-ubi. Byla to nejvyšší hora v celé zemi a na ni Byame vystoupil, aby tam v klidu proţil své stáří. Kdyţ se však na ostrovech poznalo, ţe je Byame opustil, byli všichni lidé smutni, i zvěř v lesích a na horách byla smutna, i ryby ve vodách byly smutné, ale nejsmutnější byly květiny. Ty jediné se nemohly zlým lidem brániti a tak se jim stýskalo po jejich velkém ochránci, ţe hořem a ţalem umíraly. A neţ minul rok, umřely všechny květiny na ostrovech Jiţních moří, země byla holá a sirá, ba ani stromy nerozkvetly, jen smutně stály a vzdychaly svým ševelivým listím. Ale kdyţ zašly květiny, pomřely i včely, které neměly kde sáti sladký med. A malé černošské děti plakaly, ţe nemají nic sladkého, a černošské maminky marně běhaly po lesích, nenajdou-li někde úl divokých včel. Ale na všech ostrovech Jiţních moří byly jen tři včelné roje a ty bydlely ve třech starých stromech, které jediné ještě kvetly, protoţe do jejich kůry vyryl kdysi Byame svoje znamínko. Byly to jeho stromy a nikdo se jim neodváţil ublíţiti. A kdyţ některá černošská maminka přišla k nim a spatřila, jak z jejich dutého kmene přetéká med divokých včel, neopováţila se nabrati medu, protoţe viděla znamínko a poznala, ţe jsou to posvátné stromy a posvátné včely mocného pána Byamea. A tak léta míjela, lidé uţ se ani nepamatovali, jak vypadají květiny a jak chutná med, jen kolem těch tří svatých stromů se na míli daleko šířila vůně květů a medu. Veliký kouzelník Byame zatím klečel stále na hoře Ubi-ubi a modlil se, neboť byl starý. Jeho duchové, kteří mu slouţili, neměli co dělati, a proto se všelijak přestrojili a chodili po ostrovech, aby slyšeli, co si lidé o jejich pánu povídají. Občas se zase vrátili na horu Ubi-ubi a kdyţ byl Byame unaven, vyprávěli mu, co se na zemi děje. Tak se Byame dověděl, jak všichni na něho vzpomínají a ţe malí černouškové pláčou, protoţe nemají nic sladkého, a ţe přesto nikdo neublíţil svatým stromům ani svatým včelám. To se Byameovi velmi líbilo, ţe ho lidé mají pořád ještě tak rádi. Zamyslil se tedy a řekl: „Malí černouškové pláčou, ţe nemají nic sladkého. Pošlu jim něco na ostrovy, aby neplakali.“ A kdyţ se druhého dne lidé probudili, zpozorovali na listech stromu bibilu bílé skvrny, které sladce chutnaly. A z ratolestí bibilu tryskala bílá 84

cukernatá šťáva, která stékala po větvích a kmenech, na vzduchu tuhla, a kdyţ ztuhla, ulomila se a padla na zem. Byla to mana, které říkali gunbín, a malé černošské dětičky běhaly pod stromy a sbíraly ji a mlsaly. Lidé děkovali Byameovi, ţe si na jejich maličké vzpomněl, ale pořád ještě byli truchliví, ţe není na zemi ţádných květin a ţe je země tak pustá a černá. A tu se jednoho dne sešli všichni čarodějové ze všech ostrovů a řekli: „Vypravíme se k velikému Byameovi a poprosíme ho, aby našemu lidu vrátil květiny.“ Jak řekli, tak i udělali. Šli mnoho dní a mnoho nocí, aţ se dostali do nejvzdálenější končiny, kam nikdy ţádný člověk nepřišel. Tam stála hora Ubiubi, tak vysoká, ţe vrcholek její mizel v oblacích, a tak příkrá, ţe nevěděli, jak na ni vystoupiti. Tři dny a tři noci chodili čarodějové podél jejího úpatí a hledali cestičku nahoru. Teprve čtvrtého dne spatřili ve skále schod a nad ním druhý a třetí a tak aţ do nekonečna, jak je duchové pro velkého Byamea do skály vytesali. Čarodějové tedy vystupovali po těch stupních, stoupali celý den a celou noc, a kdyţ přišlo ráno, byl vrcholek hory zrovna tak vzdálen jako kdyţ byli dole. Tři dny a tři noci stoupali pořád po schodech a teprve čtvrtého dne se octli nahoře. Byli uţ tak unaveni, ţe padli všichni na skálu a mysleli, ţe zemrou. Ale pod jedním balvanem prýštil malý pramének vody. Napili se jí a najednou z nich všechna únava spadla a byli zas tak svěţí jako před začátkem pouti. Rozhlíţeli se kolem a spatřili veliký kruh, který byl sestaven z kamenů. Vstoupili do něho a v tu chvíli uslyšeli podivné šumění, bzučení a hučení.

Najednou ten hluk ustal a nějaký hlas pravil: „Já jsem Valagurunbuan, nejvyšší sluţebný duch mocného Byamea. Proč jste sem přišli, ó čarodějové?“ Čarodějové padli na zem, klaněli se a nejstarší z nich řekl: „Přišli jsme, ó Valagurunbuane, poprositi mocného Byamea o květiny.“ Na to odpověděl Valagurunbuan: „Vím o tom, jak je země pustá a prázdná. Povím o vaší prosbě Byameovi.“ Nato hlas utichl a čarodějové čekali s hlavami skloněnými na zem, aţ se zas ozval šumot a hukot jako poprvé a nakonec hlas Valagurunbuanův, který pravil: „Mocný Byame vyslechl vaši ţádost, ó čarodějové. Vstaňte a připravte se. Vynesu vás do nebe, do kraje Bulimah, kde květiny kvetou a neuvadají. Byame dovolil, abyste si jich natrhali a přinesli je svému lidu.“ Čarodějové povstali, objali se navzájem a v tu chvíli se nad nimi otevřelo nebe a neviditelná ruka je vynesla nahoru. Kam se podívali, všude zářily květy všech barev, jako by se nekonečné mnoţství duh táhlo kříţem kráţem po celém

85

nebeském kraji Bulimah. A vůně se vznášely vzduchem, který byl tak sladký, a miliony zlatých včel plnily jej svým bzukotem. Kdyţ čarodějové spatřili všechnu tu krásu, rozplakali se radostí a skoro zapomněli, proč přišli. Teprve v poslední chvíli připomněl jim nejstarší čaroděj jejich úkol. I pokročil kaţdý a utrhl hrst květin. Vtom uţ je zase neviditelný duch uchopil a snesl je do kamenného kruhu na vrcholku hory Ubi-ubi. Nebe se nad nimi zavřelo a povědomý hlas se ozval: „Já Valagurunbuan pravím vám, co vám vzkazuje mocný Byame. Sestupte s květinami z hory Ubi-ubi a jděte jedenkaţdý do svého kraje. Rozhoďte tam květiny, aţ povane východní vítr, a nikdy uţ země nebude bez květů a květin. Strom i keř dostane svůj květ a nebude loučky, aby se na ní nehoupaly korunky květin. A vznese se vůně nad květy a přiletí včely za vůní. To vám pravím já, který jsem Valagurunbuan, nejvyšší duch všemocného Byamea.“ Nato hlas utichl, čarodějové se poklonili, napili se z kouzelné studánky a sestoupili z hory Ubi-ubi na zemi. Pak se vrátili do svých krajů a čekali, aţ začne váti východní vítr. A kdyţ zavál, rozhodili do něho květiny, které přinesli z nebe a které byly pořád ještě svěţí a čerstvé. Východní vítr je roznesl po celé zemi a všude jako zázrakem pučely nové. Některé padly na stromy a stromy rozkvetly, jiné se dotkly keřů a keře byly osypány květem. Roviny i stráně zaplály všemi barvami, včely přilétly a snášely med po celé zemi a kdyţ přišlo sucho a květiny umíraly, vzbudily včely východní vítr, který přinesl déšť, a znovu vše kvetlo a hýřilo v barvách a vůních. Někdy východní vítr zaspal a sucho bylo zlé. Ale hned přišli mravenci a přinášeli drobečky many a malí ptáčkové ji odlamovali ze stromů, aby děti neplakaly. A lidé sbírali, co mravenci a ptáčkové přinesli, a říkali: „Nyní je ošklivé sucho, ale přijde východní vítr a přinese déšť. Nemůţe býti věčně smutno na zemi. Květiny zase rozkvetou, včely zase přiletí, radost se vţdy zase vrátí. Tak to je a bude na věky od těch dob, kdy nám čarodějové přinesli květiny z nebe.“

86

JELÍNEK PŘEDTANEČNÍK Pohádka malajská Matka Vydra přišla jednou na návštěvu k Pelandukovi, trpasličímu kabářkovi, coţ je jelínek docela malinkatý. Matka Vydra mu řekla: „Příteli Pelanduku, buď tak hodný a dej na chvilku pozor na mé dětičky. Ráda bych si odskočila do řeky nachytat trochu ryb. Aţ se vrátím, dám ti za to polovinu kořisti.“ „Ale milerád!“ odpověděl jelíneček, „Jen si jdi, já uţ na tu mládeţ dohlédnu.“ A Matka Vydra šla na ryby a přítel Pelanduk sedl si k její drobotině. Vtom však spustil datel válečné bubnování a to bylo zlé. Jelíneček byl totiţ předtanečníkem válečného tance, a jak slyšel bubnovat, nemohl si pomoci, musil tančit a hopkat a poskakovat. A jak tak tančil a hopkal a poskakoval, neviděl ve svém zaujetí, ţe šlape po malých vydřičkách, a kdyţ se tanec skončil, byly vydřičky rozdupány na kaši. Jelínečkovi bylo jich nesmírně líto, ale co si mohl počíti, kdyţ datel začal bubnovat? Toť se ví, ţe mnohem větší nářek spustila Matka Vydra, kdyţ se vrátila s rybami a našla dětičky rozmačkané. „Příteli Pelanduku,“ volala v bolesti, „kdopak to vyvraţdil moje dětičky?“ „Matko Vydro,“ odpověděl jelínek, „já za to nemohu. Veliký Datel dal udeřiti do válečného bubnu a já musel jako předtanečník tancovat; a protoţe se přitom dívám do nebe, neviděl jsem, ţe šlapu po tvých děťátkách.“ Kdyţ to Matka Vydra uslyšela, odebrala se ke králi Šalamounovi, vrhla se před jeho trůnem na zem a pravila: „Vašeho Veličenstva nejponíţenější sluţebnice prosí o prominutí, odvaţuje-li se obtěţovati Vaše nejmilostivější ucho svou ţádostí. Jelínek Pelanduk vyvraţdil děti Vaší nejponíţenější sluţebnice a Vaše nejmilostivější sluţebnice by ráda věděla, je-li po zákonu země vinen nebo ne.“ Král Šalamoun odpověděl: „Učinil-li to jelínek Pelanduk úmyslně nebo vědomě, je vinen.“ A dal si jelínka obeslati. Kdyţ jelínek předstoupil, zeptal se král Šalamoun Matky Vydry: „Matko Vydro, z čeho ho viníš?“ Matka Vydra odpověděla: „Vaše nejponíţenější sluţebnice ho obviňuje, ţe povraţdil její neviňátka.“ Král Šalamoun se obrátil k jelínkovi: „Pelanduku, pročpak jsi povraţdil její neviňátka?“ „Vaše Veličenstvo,“ odpověděl jelínek, „zabil jsem je, protoţe Veliký Datel dal udeřiti na válečný buben. Vaše Veličenstvo ví, ţe jsem předtanečník válečného tance, a kdyţ jsem slyšel bubnovat, musil jsem tančit. Přitom jsem neviděl, ţe tančím po vydřičkách, aţ jsem je ušlapal.“ 87

Král se zamyslil a poručil, aby přivedli Velkého Datla. „Veliký Datle,“ pravil mu, kdyţ přišel, „je to pravda, ţes dal bubnovat na válečný buben?“ „Ano,“ odpověděl Velký Datel, „protoţe jsem zahlédl, ţe se Bojovná Ještěrka opásala mečem.“ „Je-li to pravda,“ řekl král, „není Velký Datel vinen, protoţe bylo jeho povinností bubnovati na poplach. Pozveme si k výslechu Ještěrku.“ Kdyţ přišla Ještěrka, řekl jí král: „Je pravda, ţe jsi připjala meč?“ „Ano, Vaše Veličenstvo.“ „Proč jsi to učinila?“ „Učinila jsem to, protoţe jsem zahlédla, jak si Ţelva-Opatrnice nasadila krunýř.“ Král si tedy obeslal Ţelvu-Opatrnici. „Pročpak sis nasadila krunýř?“ „Vaše Veličenstvo, učinila jsem to, kdyţ jsem viděla, ţe se Otec Krab prochází s tříhranným oštěpem.“ Teď byl tedy k výslechu zavolán Otec Krab. „Měl jsi na procházce tříhranný oštěp?“ „Ano, Vaše Veličenstvo.“ „A proč jsi si vzal na procházku tříhranný oštěp?“ „Protoţe jsem viděl, jak si Rak-Poţerák vyleštil kleště.“ Zavolali Raka-Poţeráka. „Proč jsi si vyleštil kleště?“ „Protoţe jsem zahlédl, jak si Teta Štika brousila zuby.“ Teď zas musela Teta Štika ke dvoru. „Teto Štiko, pravda-li, ţe sis brousila zuby?“ „Pravda, Vaše Veličenstvo.“ „A proč jsi tak učinila?“ „Učinila jsem tak, protoţe jsem viděla, jak se po břehu blíţí Matka Vydra, aby seţrala dětičky Vaší nejponíţenější sluţebnice.“ „Ajaj,“ pravil král Šalamoun, „kdyţ je tomu tak, pak jsi, Matko Vydro, sama vinna. Ti všichni jednali, jak jim povinnost a opatrnost kázala, a tvá ţaloba na jelínka Pelanduka neobstojí před zákony země.“ A s tím je všecky propustil.

88

O SLUNÍČKU, MĚSÍČKU A KOHOUTKOVI Pohádka z jižního Madagaskaru Sluníčko, Měsíček a Kohoutek byli tři boţí dětičky a ţili za pradávných dob na nebi v svornosti a lásce, jak se na bratry patří. Jednou si Sluníčko vyšlo na procházku a Měsíček s Kohoutkem zůstali doma a hospodařili. Kdyţ se blíţil večer, Měsíček poručil Kohoutkovi, aby vyhnal hvězdnatý dobyteček na pastvu. Kohoutek mu to odepřel, protoţe to byla práce a povinnost Měsíčkova. Tu se Měsíček dopálil, popadl Kohoutka za hřebínek a shodil ho z nebe na zemi. Kdyţ se Sluníčko vrátilo, shánělo se po bratříčku Kohoutkovi a nemohlo ho nikde najít. Konečně se Měsíček přiznal, co provedl. Tu se Sluníčko, které bylo z bratrů nejstarší, nejmoudřejší a nejmocnější, zarmoutilo a pravilo: „Měsíčku, ty ve své prchlivosti nechceš s námi ţít v míru a pokoji. Já tě tedy také nechci uţ vidět. Uţ se s tebou nikdy nepůjdu projít. Ode dneška ti patří noc a smíš vycházet teprve večer. A Kohoutek, s kterým jsme se měli tolik rádi, na mne nezapomene, ale po tobě ani nezatouţí.“ A tak se skutečně stalo a je to aţ dosud. Kdyţ Sluníčko ráno vychází, Kohoutek se raduje, ţe zas vidí nejstaršího bratříčka, a celý den na něho volá: „Indriinilej, coky é! Indriilinej coky é!“ Coţ znamená po česku: Pěkně vítám, můj starší bratříčku! Ale jakmile se chystá vyjít Měsíček, Kohoutek se hned sebere a jde domů, aby ho ani nespatřil. Měsíčkovi je uţ toho líto, a tak leckdy vyběhnul z domu uţ odpoledne, aby oba své bratříčky zahlédl a usmířil. Ale nic mu to není platno, protoţe neláska se trestá nejpřísněji.

89

PTÁČEK DOJNÍČEK A LIDOŢROUT Pohádka černochů z Transvaalu Byli jednou dva prostí manţelé, kteří se počestně ţivili pěknou prací. Jednoho jara usmyslil si muţ, ţe přeryjí kus stepi na pole. Ryli tedy spolu od rána do noci, ale kdyţ druhého dne přišli, byla půda zase převrácena zpět a tvrdě udupána a tráva rostla na ní jako dříve. Podivili se, kdoţe jim takto zničil jejich práci, ale neváhali, pustili se znovu do toho, ryli půdu, kopali, převraceli a do večera měli zas políčko v pořádku. Ale kdyţ ráno přišli, půda byla zase srovnána a zarostlá. Dali se tedy do ní potřetí, ale tentokrát se muţ rozhodl, ţe bude pole hlídat. Kdyţ se setmělo, lehl si doprostřed pole, ţena na něho naházela seno, ţe mu vykukoval jen nos s očima a obě ruce, a pak ho tam nechala. Dlouho se na poli nedálo nic, aţ o půlnoci přiletěl malý, podivný ptáček, přiletěl a poletoval z hrudy na hrudu, zpívaje přitom a cvrlikaje. Kdekoli však zazpíval nebo zašveholil, hrudy se překlopily tak, jak byly před přerytím, ptáček na nich zatančil a z hrud vyrazila zase tráva. Tak se zacelilo celé pole v step a ptáček přiletěl na kupku sena, aby si na ní zazpíval; ale spustil se právě na muţovu ruku, takţe ten jen stiskl a ptáček byl chycen. Muţ vytáhl ze své náhrdelníkové zdoby dlouhou jehlu, ţe jí ptáčka probodne. Ale ptáček začal úpěnlivě ţadonit o milost: „Prosím tě, milý muţi, ušetři mne. Co jsem zkazil, všechno napravím. Daruješ-li mi ţivot, zůstanu navţdy u tebe a dám ti denně tolik tučného mléka, kolik budeš chtít.“ Muţ se udiven otázal: „Kde bys vzal mléko?“ Ptáček odpověděl: „Já jsem ptáček Dojníček, já sám dávám mléko. Nastav dlaň!“ Muţ nastavil dlaň, ptáček zatřepetal křídly a dlaň byla plna tučného mléka. Vzal tedy muţ ptáčka domů a vyprávěl ţeně, jaké štěstí ho potkalo. Ţena hned snesla všechny hrnce a krajáče, ptáček začal třepati křídly a hrnce i krajáče se začaly plniti mlékem. Oba manţelé i děti napili se ho dosyta a velmi se radovali, ţe mají takový poklad v domě. Kdyţ šli ráno na pole, přísně nařídili svému osmiletému děvčátku, aby zůstalo na dvoře a neopovaţovalo se vkročiti do domu, protoţe tam za zavřenými dveřmi zůstal ptáček Dojníček sám. Děvče slíbilo, ţe tam nepůjde, ale pak vyprávělo svým kamarádkám, jakého mají doma divného ptáčka; a kamarádky ho chtěly arci všechny vidět. Tu je opatrně dovedla k bytu, pomalu otevřela a vpustila je dovnitř. Ale ptáček Dojníček nechtěl uletět, nýbrţ stál uprostřed světnice, a kdyţ spatřil děti, začal tančit. A tančil, hopsal a skákal tak roztodivně a směšně, ţe se děti nemohly zdrţeti smíchu. Kdyţ se dost nasmály, ptáček Dojníček řekl:

90

„Dětičky, vám se líbí můj tanec, ale tady je tma, nic z něho nevidíte. Jak by se vám teprve líbil venku, na dvoře, v plném světle! Pojďme tam a já vám zatančím; a nemyslete si, ţe bych chtěl prchnout!“ Šly tedy s ním na dvůr a ptáček Dojníček začal tančiti ještě směšněji neţ dříve. Poskakoval sem a tam, kroutil se, naparoval, otáčel a hopsal, ţe děti byly zas bez sebe smíchem. Ale ptáček Dojníček se na dvorečku kaţdé chvíle uhodil o plot, a proto nakonec řekl: „Tady není s tancovačkou nic. Pojďme do dobytčí ohrady, tam budu mít více místa pro tanec.“ Šly tedy do dobytčí ohrady a ptáček Dojníček vyváděl tolik ţertovných kousků a směšných obratů, ţe to děti jaktěţivy neviděly. „Ach, to ještě není nic,“ řekl Dojníček nakonec, „koukněte, jak je tu půda hrbolatá, tu se dá těţko tančit. Ale pojďme za ves, na rovnou pláň, tam uvidíte pravé divy.“ Šly tedy děti s ptáčkem Dojníčkem za ves a kde kdo ve vsi byl, táhl s nimi. A ptáček Dojníček, hopsy, hupsy, začal zase poskakovat a křepčit, kozelcovat a kroutit se, vyšlapovat si a natáčet se, ţe se ani dospělí lidé nemohli smíchem udrţet, všichni se svalili na zem a chechtotem zrovna řičeli – kdyţ vtom najednou ptáček Dojníček frrr! - uletěl pryč. Děvčátko se strašně polekalo. Copak by mu tatínek s maminkou řekli? I rozběhla se dcerka ze všech sil za Dojníčkem a děti celé vsi se pustily s ní. Ale jeden za druhým odpadal a vrátil se domů, takţe brzy byla holčička samotna. Ale neohlíţela se ani vpravo, ani vlevo, nýbrţ běţela dále, pořád dál, za Dojníčkem – aţ konečně vyčerpána klesla. Kdyţ se vzpamatovala, viděla, ţe je v hlubokém, temném lese, kde jakţiva nebyla a odkud neznala cesty zpět. Seděla tam zcela opuštěná a zoufalá a v té své bezradnosti a v tom všem stesku se dala do křečovitého pláče. Ale jak se teprve polekala, kdyţ v té pustině zaslechla kroky a spatřila před sebou divokého muţe mnohem černějšího neţ všichni lidé, jeţ znala! Z jeho huby vyčuhovaly dva velké tesáky, které se strašlivě leskly, jeho oči se krveţíznivě blyštily. Byl to lidoţrout. Co měla chudáček holčička dělat? V té těţké chvilce sebrala všechnu svou sílu a řekla tak prostince, jako by netušila, koho má před sebou: „Prosím tě, milý muţi, já jsem zbloudila, ukaţ mi cestu domů!“ „S radostí, děvče,“ odpověděl drsným hlasem, „dovedu tě domů, ale aţ tam přijdem, upeču tě a sním!“ S těmi slovy ji popadl, strčil ji do pytle, který měl na zádech, a šel ke své vesnici. Zatím se její maminka vrátila z pole domů a uslyševši, co se stalo, hned se pustila ji hledat. Běţela, běţela, aţ přiběhla do lesa, za nímţ bydleli lidoţrouti, a tam potkala jednoho z nich s pytlem na zádech. Hned si pomyslila, ţe nese její dcerku, ale neprozradila se, nýbrţ pozdravila ho přátelsky a šla s ním. Kdyţ tak šli kus cesty, objevil se před nimi ptáček Medňáček a prozpěvoval. Lidoţrout dostal chuť na med, poţádal maminku, aby mu podrţela pytel, a pustil se za ptáčkem Medňáčkem. Ale ten před ním poletoval dál a dál a odvedl ho daleko od jeho kořisti. Zatím však maminka nelenila, otevřela pytel, vytáhla dcerku a poručila jí:

91

„Schovej se rychle tamhle za to křoví a neozývej se, dokud si pro tebe nepřijdu.“ Pak šla k jinému keři, kde se usadilo hejno včel, střásla je do pytle, naházela k nim ještě hrud a kamenů, svázala zase pytel a čekala, aţ se lidoţrout vrátí. Přišel hodně pozdě a rozvzteklen, protoţe ptáčka Medňáčka nechytil. Hodil si pytel přes ramena a šli. Ale sotva udělali pár kroků, lidoţrout se začal ošívat a vykřikovat: „Hej, hej, ničemnice, neštípej, nekousej!“ Přehazoval pytel sem a tam, ale vţdycky ho to znovu štípalo. Tu mu řekla ţena: „Tatíčku, ukaţ, ponesu ti pytel. Však jsi uţ dost unaven.“ Nesla mu tedy pytel aţ k jeho vsi, tam mu jej vrátila a utíkala zpět. Kdyţ byla zase u lesa, obrátila se a zahoukala na něho posměšně: „Blázne stará, ty si pochutnáš na pěkných věcech!“ Ale on jí nerozuměl, šel mrzut domů, doma shodil pytel a dal rozdělat oheň, aby se zahřál. Pak poručil dceři: „Jdi a přines maso z pytle, já si je upeku.“ Dcera šla, ale jak vstrčila ruku do včelího hnízda, všechny včely se na ni sesypaly. Vykřikla bolestí, běţela k otci a volala zděšeně: „Maso je ţivé! Píchá a pálí! Já uţ je nevezmu do ruky!“ Otec lidoţrout se dopálil, zavolal ţenu a poručil jí: „Běţ ty a přines mi to maso!“ Ţena šla, ale jak vstrčila ruku do včelího hnízda, bylo zle. S křikem praštila pytlem a utekla. Tu se však starý zle rozkatil a roznadával: „Vy ničemnice, přineste mi sem ten pytel a jděte pryč! A zastrčte zvenčí závoru, ať mám pokoj! A běda vám, jestli sem přijdete – chci to sníst všecko sám!“ Přinesly mu tedy pytel a zamkly ho, on pak rozfoukal oheň, postavil na něj hrnec s vodou, vzal pytel a převrátil jej nad hrncem, aby tam maso vsypal. Ale tu bum, hrrr, bum – kamení vypadlo, rozbilo hrnec, voda vytekla, oheň se uhasil, podráţděné včely se však vrhly na lidoţrouta a bodaly ho, ţe bolestí řval jako býk. Chtěl ven – ale dveře byly zavřeny. Křičel o pomoc – ale nikdo se k němu neopováţil, poněvadţ to zakázal. A tak tam bídně zahynul, zrovna na tom místě, kde chtěl tu malou holčičku utratit.

92

JAK SE DĚLILI O KRYSÍ KRÁVU Pohádka černošského kmene Siba Byla jednou jedna krysa a ta měla pěknou krávu, kterou denně dojila. I umluvila se stepní zvířata, lev, slon, hroch a králík: „Půjdeme k ní a o krávu ji ošidíme.“ Nejprve šel k ní lev, aby ji o krávu ošidil. Přijde a řekne: „Víš, co je, kryso?“ „Nevím, lve,“ odpoví krysa. „Ţe jsem k tobě přišel, abych tě ošidil o krávu,“ řekne lev. A krysa řekne: „Nu toť se ví, jakpak by ne. No bodejť. A víš, lve, co bude pak?“ „Nevím, kryso,“ odpoví lev. „Ţe tě touhle holí zabiju,“ praví krysa. „No, pro mne za mne,“ odpoví lev, ale raději se vrátí ke svým přátelům a řekne jim: „Ona mluví o zabíjení!“ Načeţ řekl slon: „Tedy ji o tu krávu ošidím já.“ I šel ke kryse a řekl: „Jdu tě ošidit.“ „Tak tě teda touhle holí zabiju,“ řekla krysa. Tu se slon polekal, vrátil se k přátelům a řekl: „Raději si s krysou nehrejme. Divţe mne uţ předem nezabila.“ Načeţ řekl hroch: „Nic platno, musím ji ošidit já.“ Jde tedy ke kryse a povídá: „Uţ jsem tu, abych tě ošidil.“ Krysa kývne a povídá: „To je dobře. Však tu mám hůl, abych tě zabila.“ Načeţ zvolá hroch: „Počkej s tím trošku, moţná, ţe si to rozmyslím.“ A přiběhne bez dechu k přátelům a spustí: „Zle je, přátelé − já uţ jsem napolo zabit!“ A tehdy vyvstal králík: „Půjdu tedy sám a krysu ošidím!“ Všichni tři se mu vysmáli: „Ty ţe bys chtěl ošidit takovou paní?“ Ale králík se uţ sebral a rovnou do bytu krysina: „Sestřičko mé matky, jak se daří při práci?“ „Bratříčku mé matky,“ odpověděla krysa, „tak, tak.“ „Dej mi hůl a já ti budu pást dobytek.“

93

Krysa souhlasila a dala mu hůl. Králík hlídal jí krávu, a kdyţ přišel večer, přihnal krávu a přivázal ji v chlévě. A krysa ji podojila. A králík si sedl ke kamnům a dělal, jako by spal. A krysa ho budila, ale králík nevstával. A tu ho polila vodou. A tu on vyskočil, popadl hůl a začal krysu tak mlátit, ţe horempádem utekla do díry. A jak byla v díře, králík vzal těţký kámen a díru zavalil. A vyvedl krávu z chléva a vedl ji ke svým přátelům. Lev, slon i hroch byli uţaslí, ale hned prohlásili: „Víš co, králíku, my ti tu krávu sebereme.“ „Inu ovšem,“ odpověděl králík, „nechte si ji se vším masem, ale mně dejte měchýř.“ Zabili tedy krávu, rozčtvrtili, králíku dali měchýř a sami začali snímat maso. Králík odešel s měchýřem a holí za keř, tam však měchýř nafoukl a začal do něho bít holí, ţe to dunělo celým lesem. A při kaţdé ráně kvikl králík, jako by sám byl bit: „Au, pane, au, pane, to ti druzí, to já ne!“ A hned nato volal hlubokým hlasem: „To já vím, to já vím, já vás všecky vyplatím.“ Kdyţ to ti druzí zaslechli, koukli na sebe a fí! horempádem do lesa, lev, slon, hroch, jak tu byli, a maso zůstalo králíkovi. Sedl si k němu a začal je balit a hle, za chvíli se přitrousili i lev i slon i hroch, posadili se na kraj lesa a ţebronili, aby jim dal kousek. Ale králík dělal velikého pána. „Vy chcete kousek?“ řekl, „To nejde jen tak. Napřed mi přinesete, čeho potřebuji k vaření. Ty, lve, dojdi mi tadyhle s tím pro vodu.“ A podal lvovi košík. „Ty, slone, naštípej mi s touhle sekerou trochu kamení, ale na drobno! A ty, hrochu, nasbírej mi rákosu, abych mohl míchat. Ale rákos musí být docela bez kolínek!“ Šli tedy, jak jim poručil. Lev nabíral do koše vodu, ale voda mu vţdy všechna vytekla. Slon začal sekerkou štípat kamení, ale sekerka se mu v ruce otupila. A hroch šel hledat rákos bez kolínek, ale vrátil se všechen nešťastný, neboť takový rákos ţádný není. Ale kdyţ je králík spatřil přicházeti s prázdnou, podíval se na ně přísně, zjeţil vousy a zahulákal: „A to chcete jíst z mé krávy, kdyţ ani při vaření pomoci nedovedete?“ A popadl měchýř a hůl, udeřil holí v měchýř a obořil se na ně tak rozezleně, ţe se všichni polekali a utíkali, kam kdo patřil: lev na poušť, slon do lesa, hroch do vody. A králíček-vítěz zůstal u své krávy a zatančil tanec vítězů. Tak to bylo, na mou duši, tak a nejinak a doopravdy.

94

ŢÁBA DOHAZOVAČ Pohádka černochů kmene Mbundu Byli manţelé, měli syna. Dítě dorostlo, aţ se mělo ţenit. Otec mu řekl: „Oţeň se!“ Syn řekl: „Nevezmu si ţenu této země.“ Otec řekl: „Jakou si tedy vezmeš?“ Syn řekl: „Nejmíň to musí být dcera Paní Slunce a Pana Měsíce.“ Lidé řekli: „Kdopak se můţe dostat do nebe, kde ona bydlí?“ Syn řekl: „To je jedno, jinou si nevezmu!“ Napsal tedy nabídnutí k sňatku a dal je antilopě. Antilopa řekla: „Já do nebe nemohu.“ Dal je tedy jestřábu. Jestřáb řekl: „Já do nebe nedoletím.“ Dal je tedy supu. Sup řekl: „Já doletím jen na půl cesty.“ Tu řekl ten mladík: „Co mám tedy dělat?“ Vzal dopis, uloţil jej do skřínky a čekal. Čeleď Paní Slunce a Pana Měsíce chodila pro vodu na zem. Tu přišla ţába k mladému muţi a řekla: „Mladý pane, dej mi ten dopis, já jej obstarám.“ Mladík řekl: „Kliď se! Tvorové s křídly tam nedoletí a ty se tam chceš dostat?“ Ţába řekla: „Mladý pane, já to dokáţu.“ Dal jí tedy ten dopis a řekl: „Jestli ho tam nedoneseš, dostaneš řádný výprask.“ Ţába odešla. A šla k tomu prameni, kde sluţky Slunce a Měsíce nabíraly vodu. Ţába vzala dopis do huby, ponořila se do vody a čekala. Sluţky spustily dţbán pod vodu. Ţába do něho vlezla. Sluţky vytáhly dţbán. Ţába byla v něm. Sluţky vystoupily do nebe. Postavily dţbány do sklípku. Ţába vylezla, poloţila dopis na stůl a schovala se v koutě. Po chvíli přijde Paní Slunce. Spatří dopis a táţe se: „Kde se tu vzal dopis?“ Sluţky řeknou: „Nevíme.“ 95

Paní Slunce jej otevře a čte: „Já, syn toho a toho a té a té z Tumby Ndaly na zemi, chci si vzít dceru Paní Slunce a Pana Měsíce.“ Paní Slunce čte, čte a myslí si: „Ţenich je na zemi, já na nebi. Kdo to psaní sem přines?“ Paní Slunce uloţí dopis do skříňky a čeká. Dţbány s vodou jsou prázdny. Ţába skočí do jednoho z nich. Čeleď Paní Slunce a Pana Měsíce vezmou dţbány a sestoupí na zem. Ponoří dţbán do pramene. Ţába vypluje ze dţbánu a schová se na dně pramene. Sluţky odejdou, ţába vyleze z vody. Jde do vsi a navštíví mladého muţe. Řekne mu: „Mladý pane, dopis jsem odevzdala, ale nedostala jsem odpověď.“ Mladík řekne: „Člověče, lţeš, tys tam nebyla!“ Ţába řekne: „Pane, uvidíš!“ Týden přešel. Mladý muţ napsal nový dopis. Napsal v něm: „Já, ten a ten, z Tumby Ndaly na zemi, poslal jsem vám dopis. Nedostal jsem odpovědi, v níţ byste řekli: ‚ano, přijímáme tě„ nebo ‚nikoliv, odmítáme tě„.“ Dá dopis ţábě, ţába vezme jej do huby, skryje se v prameni. Sluţky Paní Slunce přijdou, ponoří dţbán. Ţába do něho vleze. Sluţky vystoupí, uloţí dţbánky do sklípku. Ţába vyleze, dá dopis na stůl a schová se. Paní Slunce přijde, spatří dopis, podiví se, zavolá dívky, dívky o dopise nevědí. Paní Slunce si jej přečte, podiví se podruhé, uloţí jej do skříňky a napíše: „Dám ti svou dceru, přijdeš-li s čestným dárkem sám sem nahoru, abych tě poznala.“ Sloţila dopis, poloţila jej na stůl a odešla. Ţába vyleze, vezme dopis, skryje jej v hubě, zaleze do dţbánu. Sluţky přijdou, vezmou dţbány, sestoupí na zem. Ţába vypluje, skryje se, vyčká, aţ odejdou, jde do vsi. Vstoupí do domu, čeká. Slunce zapadlo, večer nastal. Ţába zaťuká na dveře. Mladý muţ zvolá: „Kdo je?“ Ţába řekne: „Já, Majnu, ţába.“ Muţ řekne: „Vejdi.“ Ţába Majnu vejde, podá mu dopis, odejde. Muţ přečte dopis, uloţí jej do skříňky. Šest dnů trvalo, neţ sehnal pytlík zlaťáků. Zavolá ţábu, ţába přijde. Muţ napíše psaní: „Milí rodiče, tuto je zásnubní dar. Brzo si přijdu sám, abych si odvedl nevěstu.“ Ţába vezme dopis a peníze. Ponoří se do studánky. Po chvíli sestoupí nebeské sluţebnice. Ţába vklouzne do dţbánu. Vynesou ji do nebes. Ve sklípku vyleze, poloţí dopis a peníze na stůl a skryje se. Paní Slunce přijde, najde psaní, přečte si je, najde zlato, schová si je. A jde a dá zabíti sele. Upekou sele a postaví

96

ho ve sklípku na stůl. Ţába vyleze a všecko sní. Pak se skryje ve dţbánu a v něm se zas dostane na zem. Kdyţ sluţebné vystoupí na nebe, jde ţába domů a vyspí se. Ráno vstane a řekne mladému muţi: „Mladý pane, odevzdala jsem zásnubní dar. Upekli ti sele, ale já je v tvém zastoupení snědla. Račiţ určiti den, kdy hodláš odvésti nevěstu.“ Muţ řekl: „Dobrá.“ Ale čekal ještě dvanáct dní. Dvanáctého dne řekl: „Potřebuji někoho, kdo by mi přivedl nevěstu. Nemám nikoho. Kaţdý říká: já do nebe nemohu.“ Ţába Majnu řekla: „Mladý pane, nestarej se. Já ti ji přivedu.“ Muţ řekl: „Tohle nedovedeš. Psaníčka jsi mohla nosit, ale tohle nesvedeš.“ Ţába Majnu řekla: „Mladý pane, neračiţ se obávati. Já to vskutku provedu. Neračiţ se obávati.“ Muţ řekl: „Zkusit se to můţe.“ Vzal potraviny a dal je ţábě. Ţába je vezme, jde k prameni. Potopí se ke dnu. Z nebes sestupují sluţebnice po zlaté pavučině. Ponoří dţbány, ţába do jednoho vleze. Sluţebnice vystupují po zlaté pavučině. Uloţí dţbány do sklípku. Ţába vyleze a čeká. Přijde večer. Paní Slunce jde spat, Pan Měsíc jde z domu. Ţába se vyplíţí ze sklípku. Vstoupí do pokoje, kde spí nevěsta. Ţába jí skočí k hlavě. Nevěsta spí. Ţába jí obě oči vyloupne. Nevěsta spí. Ţába vloţí oči do šátku a skryje se v sklípku. Nevěsta spí. Přijde ráno. Pan Měsíc se vrátí, Paní Slunce se probudí. Všichni vstanou. Jen nevěsta nevstává. Ptají se jí: „Nevstaneš?“ Nevěsta řekne: „Nemohu. Mám oči zavřeny, nevidím.“ Rodiče jsou ustaráni. Pošlou k věštcům a hadačům. Poslové přijdou a řeknou: „Věštci a hadači, hádejte nám.“ Věštci a hadači vrhnou kouzelné kostky. Podívají se na ně a řeknou: „Vás přivádí nemoc.“ Hodí podruhé kostky a řeknou: „Nemocnou je ţena.“ Hodí potřetí kostky a řeknou: „Nemoc je v očích. Domluvili jsme.“ Poslové dají jim dary a řeknou: „Veštci a hadači, jaká je příčina nemoci?“ Veštci a hadači vrhnou počtvrté kostky a řeknou: „Není vdána, jenom zasnoubena.“ Vrhnou popáté kostky a řeknou: „Ten, jenţ jest jejím vyvoleným, vyslal kouzlo a řekl: Nepošlete-li ji ke mně, zemře.“ Vrhnou pošesté kostky a řeknou:

97

„Pošlete nemocnou za jejím vyvoleným a ona unikne smrti. Domluvili jsme.“ Poslové se vrátí k Paní Slunci a Panu Měsíci a řeknou, co vyřkli veštci a hadači. Paní Slunce řekne: „Dobrá. Zítra ji dopravíme na zemi.“ Ţába Majnu slyší všechno. Tiše vstoupí do dţbánu. Sluţebnice přijdou, vezmou dţbány na rameno a sestupují po zlaté pavučině na zem. Spustí své dţbány do studánky. Ţába Majnu vypluje. Sluţky s vodou vystupují. Paní Slunce si zavolá zlatého pavouka a praví: „Tkej a utkej silnou nit, aby dcera naše mohla sestoupiti na zem.“ Zlatý pavouk tká, zlatá nit se spouští. Přejde čas, zlatá nit je u země. Zlatý pavouk jde spat. Všichni jdou spat. Ţába Majnu vyjde ze studánky a zaťuká na dveře ţenichovy. Mladý muţ vyjde, ţába řekne: „Mladý pane, ráno přijde nevěsta.“ Muţ křikne: „Ţábo, lţeš!“ Ţába řekne: „Pane, věř mi, ráno ti ji přivedu.“ Oba mlčí. Noc míjí. Ţába Majnu jde k prameni. Vnoří se do něho a ukryje se. Přijde jitro. Paní Slunce vystoupí z nebeského domu. Po zlaté niti sestupuje slepá dívka, sluţebné dívky ji snášejí. Snesou ji aţ k prameni. Sluţebnice zase vystoupí. Ţába Majnu vypluje, rozváţe šátek, vyjme oči. Zasadí je nevěstě, nevěsta vidí. Ţába Majnu se ukloní a řekne: „Nevěsto nebes, jsem tvůj vůdce, dovedu tě k tvému veliteli.“ A Majnu jde a nevěsta jde za ní. Ţába zaťuká na dveře a řekne: „Mladý pane, tu je tvá nevěsta!“ Muţ se usměje a řekne: „Majnu, ţabičko moje, buď vítána!“ A tak se oţenil mladý muţ z Tumby Ndaly s dcerou Paní Slunce a Pana Měsíce a byli spolu a byli šťastni. Konec.

98

KOLIK JICH BYLO? Pohádka berberská Jeden muţ měl sedm oslů. Jednoho dne se rozhodl, ţe je všechny prodá. Neţli tedy jel na trh, vyhnal je všecky na dvůr a spočítal je: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm.“ Pak si spokojeně na sedmého osla sedl a jel s nimi do města. Kdyţ přijel na trh, chtěl se přesvědčiti, jestli se mu ţádný neztratil. Sedě tedy na svém oslu počítal ty ostatní: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest.“ Zarazil se a začal znovu: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest.“ Muţ se polekal: „To jsem se jistě zmýlil a musím počítat znovu.“ A počítal: „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest.“ Počítal opět a opět, ale více oslů před ním nestálo neţli šest. Muţ si řekl: „To musím jet domů a dám si je ţenou přepočítat!“ Obrátil se a jel zpět, šest oslů ţena před sebou. Celou cestu je počítal, ale pořád jich bylo jen šest. Večer se konečně dostal domů a uţ ve vratech volal na ţenu. Ţena přišla a muţ jí řekl: „Povaţ, jaké neštěstí mne potkalo. Neţ jsem vyjel, spočítal jsem si, ţe mám sedm oslů, a teď ať počítám, jak počítám, mám jich před sebou jen šest. Ţádného jsem neztratil a ţádného neprodal, a přec mám o jednoho míň!“ Ţena se zasmála a řekla: „To se mýlíš. Před tebou je šest oslů, pod tebou je sedmý osel a ten, co sedí na tom sedmém oslu, je sám osmý. Toţ jsi tedy ţádného neztratil, naopak máme teď o jednoho osla víc.“

99

KABYLSKÝ PRINC A ZLATOVLÁSKA Pohádka kabylská Jeden kníţe měl syna a ten nebyl doma spokojen. Zachtělo se mu jít do světa a tak naléhal na otce, aţ otec svolil. Dal mu osedlati nejlepšího hřebce, sám mu vyhledal nejkrásnější zbroj a kdyţ se s ním loučil, řekl mu: „Jeď si do světa a jezdi, kudy chceš. Ale v měděném lese, v stříbrném lese a ve zlatém lese nepřenocuj. V těch třech lesích je strašné tajemství a ty bys odtamtud nevyšel ţiv!“ Princ mu slíbil, ţe se podle toho zachová, a vyjel. Jel mnoho dní, aţ jednoho dne přijel k lesu, který se zdaleka leskl, červenal a zelenal. Kdyţ k němu přijel, viděl, ţe je to měděný les. Co měl dělat? Les mu zahraţoval cestu dále, pustil se tedy do něho. „Do večera budu na druhé straně,“ pomyslil si a hnal se vpřed. Ale jel celý den a lesu nebylo konce. Přišla noc a princi nezbylo, neţ aby v lese rozbil svůj stan. Vzpomněl si na otcovu výstrahu, ale uţ bylo pozdě. Poloţil se ke spánku a spal, ale o půlnoci byl probuzen strašným vichrem. Měděné větve zněly a zvučely a kdyţ princ vyběhl ze stanu ven, spatřil, kterak se na něho z hloubi lesa ţene zelený drak. Princ vzal meč a čekal a kdyţ se drak na něho vrhl, princ uskočil a jedním mávnutím uťal mu lesknoucí se hlavu. V tu chvíli bouře přestala a princ mohl spat klidně do rána. Ráno sloţil stan a pustil se dále. Vyjel z měděného lesa a jel zas mnoho dní pustou krajinou, aţ se najednou octl před lesem stříbrným. Vyhnouti se mu nemohl, vjel tedy pod jeho stříbrné koruny. Stříbrní ptáci mu poletovali nad hlavou a stříbrné mušky sedaly na jeho koně. Kdyţ přišel večer, nebylo o konci lesa ještě ani potuchy. Princ tedy sestoupil, postavil stan, nakrmil koně a šel spat. Stříbrné listí mu cinkalo do snů, ale o půlnoci se celý les rozhřmotil strašlivou bouří. Jako poplašné zvonění naráţely stříbrné větve a kdyţ princ vyběhl ze stanu, spatřil ohromného červeného draka, který se hrnul mezi stříbrnými stromy na něho. Princ uchopil meč, rozmáchl se a kdyţ drak na něho skočil, uťal mu jedním rázem hlavu. Červený drak se překotil, bouře ustala a jen stříbrné lístky cinkaly zase potichoučku. Princ šel spat a druhého dne šťastně vyjel z lesa. Dostal se do krajiny ještě opuštěnější a kdyţ jí jel mnoho dní, stanul náhle jako oslepen. Zlatý les stál před ním v plné sluneční záři a leskl se tak, ţe oči bolely. V lese však byl stín a temno, vjel tedy princ bez váhání pod zlaté koruny. Tam bylo naprosté ticho a mrtvo, jen veliký zlatý motýl mu občas přeletěl cestu. Princ jel a kopyta koně zvonila o zlatý mech; a kdyţ přišla noc, seskočil, uvázal koně, upravil si stan a ulehl. O půlnoci ho probudil strašný hukot a hřmění. Vyběhl ven a poznal, ţe hukot a hřmění jde z obrovského draka, jehoţ modré tělo zářilo tmou. Jen nozdry a oči svítily červeně a z nozder se chrlil čpavý, červený dým. Drak řval vztekle a jak modrým ocasem kolem sebe bil, zlaté stromy kolem něho padaly. Drak se hnal rovnou na prince. Princ si připravil meč, oběma rukama jej uchopil a jak se drak 100

na něho vrhl, ťal ho vší silou za hlavu. Ale meč nepronikl najednou, prosekl dračí krk do půlky a v půlce zůstal vězet. Drak zařval děsivě a znovu se rozběhl. Tentokrát princ popadl sekeru, uskočil na druhou stranu a ťal tak, ţe sekera dokončila, nač meč nestačil. Modrá hlava netvora se svalila, červené oči se zavřely, záře modrého těla pohasla. Kolem bylo zas ticho, mrtvo a temno, ale v tom temnu pozoroval princ v dáli jasnou záři a v tom tichu slyšel cosi jako vzdálený dívčí zpěv. Šel za tím zjevem a čím dále šel, tím více záře rostla, aţ se náhle octl na mýtině, kde uprostřed noci stála překrásná dívka, všecka zahalená do zlatých vlasů. Z těch vycházela ta záře; a dívka zpívala píseň tak líbeznou, ţe princ podobné nikdy ještě neslyšel. Zůstal stát na kraji mýtiny, ale dívka zmlkla, kývla na něho a řekla jasným hlasem: „Vítám tě, princi-osvoboditeli a ţenichu můj. Bylo psáno, ţe budu v moci tří draků, aţ přijde princ, jenţ bude mým muţem. Děkuji ti, ţes byl tak statečný!“ Princ poklonil se krásné dívce a poprosil ji, aby s ním šla k jeho táboru. Šli a jeţto uţ svítalo, posadil ji před sebe na koně a jeli dále. Kdyţ vyjeli ze zlatého lesa, bylo strašné horko a dusno. V poledne byli uţ tak znaveni, ţe byli rádi, kdyţ našli košatý strom, pod nímţ si mohli odpočinouti. Princ svlékl v tom vedru svrchní šaty a hovořil se svou nevěstou. Zlatovláska sňala z krku svůj šperk a ukázala mu jej. A zatímco ona usnula, princ šperk prohlíţel. Jak natáhl otevřenou dlaň, aby viděl blyskost šperku ve slunci, vyletěl z koruny stromu krkavec a jedním klofnutím se šperku zmocnil. Princ se strašně polekal a rozběhl se za krkavcem, který usedl na jiný strom v dáli. Kdyţ však tam doběhl, krkavec popoletěl zas o kus dál a tak ho princ honil aţ do noci. Teprve kdyţ přišla tma a krkavec zcela zmizel, uvědomil si princ s hrůzou, ţe se octl v neznámé končině, daleko od své nevěsty, a ţe neví, kudy zpět. Bylo mu smutno a po mnohém bloudění klesl vyčerpán na zemi. Zatím se krásná Zlatovláska probudila. Ohlédla se, kde je její osvoboditel, ale princ i šperk byli pryč. Nedovedla si vysvětliti, co se mu stalo, a kdyţ se ho nemohla dočkat, oblékla si jeho svrchní roucho, skryla vlasy do turbanu, vsedla na jeho koně jako muţský a jela. K večeru přijela ke krásnému městu. Hradby a věţe je uzavíraly, uvnitř byla mešita na mešitě a na druhé straně byl přístav, kde se houpalo mnoho lodí. Zlatovláska vjela do ulic města a lidé se zastavovali nad krásou toho neznámého mladíka. Jela aţ na náměstí a tam byl veliký shon lidu. Ptala se, co se to děje. Řekli jí, ţe právě bude soudce souditi muţe, který v hádce zabil svého přítele. „Jaký trest dostane?“ zeptala se Zlatovláska. „Trest smrti,“ odpověděli lidé. Tu vjela do shromáţdění a tázala se hlasitě, kde je soudce. Ten však uţ ji spatřil a tak byl uchvácen její krásou, ţe vstal a šel jí vstříc. „Krásný cizinče,“ otázal se jí, „jaké je tvoje přání?“ „Moudrý soudče,“ odpověděla Zlatovláska, „řekni mi, co se tu děje?“ „Muţ zabil přítele,“ řekl sudí, „a bude za to utracen.“ „Bůh jest veliký, řekla dívka, „daruj mi jeho ţivot!“ „Bůh jest mocný,“ odpověděl soudce, „nemohu ti to odepříti. Krásný cizinče, vezmi si jeho ţivot.“

101

Lidé kolem to slyšeli, začali jásat, jiní přiběhli a ptali se, co je. „Mění se právo,“ volali lidé. „Kdo zabil, nebude sám zabit!“ Ti, kdoţ to zaslechli, rozběhli se do ulic a křičeli radostí. A opět jiní přiběhli k nim a ptali se, proč se radují. „Mění se právo,“ odpovídali nadšeně, „místo přísnosti zavládla dobrota.“ „Bůh je milosrdný!“ volali ti, kdoţ to uslyšeli, a nesli tu novinu dále, takţe zakrátko věděli i nejchudší lidé v přístavě a pod branami města, ţe přijel cizinec, krásný jako anděl, a vymohl si na soudci milost pro odsouzeného. Druhého dne přišel lid k soudci a řekl: „Učiň, prosíme, krásného mladíka svým zástupcem!“ Sudí tak učinil a tak se Zlatovláska stala zástupcem sudího, soudila a trestala a nikdo nevěděl, ţe je to dívka. Zatím princ se probudil ze své únavy a jsa hladov a opuštěn, vydal se pěšky na cestu tím směrem, kudy mu zmizel krkavec se šperkem. Dlouho putoval, neţ přišel k prvním obydlím. Dali mu trochu jídla a pití, jinde zas ho nechali přespat a tak kráčel stále dál, hledaje jednak krkavce se šperkem, jednak svou krásnou Zlatovlásku. Šaty se na něm roztrhaly, střevíce rozbily, a tak mu nezbývalo neţ vstoupiti někam do sluţby, aby si vydělal trochu peněz. Dlouho nemohl najíti práci, aţ ho přijal starý bradatý ţid, jemuţ měl okopávati pole. Princ činil to věrně a poctivě, dřel se na poli do úpadu a ţid ho měl rád jako by to byl vlastní syn. Jednou kopal princ na poli, kopl hlouběji a ze země se vyvalil hrnec zlaťáků. Princ sebral opatrně ty, které se rozházely, vloţil je k ostatním do hrnce a všechny donesl ţidovi. „Pane,“ pravil mu, „toto jsem nalezl na tvém poli.“ Ţid se podivil této poctivosti a řekl: „Mýlíš se, ty peníze nepatří mně! Překopával jsem to pole nedávno, ale nic jsem tam nenašel. Poklad je po právu tvůj.“ Tu se princ zaradoval, neboť nyní mohl teprve začít s pátráním. Dal tedy ţidovi výpověď, ten mu vyplatil smluvenou mzdu, princ vzal hrnec s pokladem a šel. Šel tak dlouho, aţ přišel k přístavnímu městu. Zelené moře se rozlévalo pod jeho nábřeţím a ţluté plachty lodí se houpaly v jasu slunce. Jedna z nich byla připravena k vyplutí. Princ vešel na ni a zeptal se, kam plují. Pojmenovali mu přístav, jenţ byl v tom koutu země, kam se mohla uchýliti Zlatovláska. Prohlásil tedy, ţe s nimi popluje, postavil svůj kotel s penězi na lodní příď, napsal na kotel své jméno a řekl kapitánovi, aby posečkal, ţe si jen dojde pro něco do města. Kapitán mu to slíbil, ale sotva jinoch odešel, začal douti příznivý vítr a kapitán, nechtěje propásti příznivý okamţik, dal rozkaz, aby se vyplulo. Kdyţ se princ vrátil na nábřeţí, nebylo uţ po lodi ani památky a s ní zmizel taky jeho poklad. Princ byl zase chud jako dříve a musel se zase probíjeti ţebrotou. Nenaříkal, neplakal, nýbrţ vydal se na pouť podél mořského břehu, aby tak přišel do končiny, kde by snad mohl nalézti svou Zlatovlásku. Ta zatím soudila a trestala, ale kaţdého dne šla do přístavu, aby viděla, jaké lodi tam přistávají. Jednou viděla blíţiti se velikou loď se ţlutými plachtami, na jejíţ přídi se lesklo cosi jako oheň.

102

Kdyţ loď spustila kotvy, viděla Zlatovláska, ţe záře vychází z velikého kotle na lodní přídi, kterýţ kotel byl vrchovatě naplněn zlaťáky. Na kotli bylo nějaké písmo. Kdyţ Zlatovláska přišla blíţe, poznala, ţe je to jméno a značka jejího ţenicha. Ptala se tedy hned kapitána, kde je cestující, jemuţ patří tento poklad, a kapitán jí otevřeně řekl, jak to s neznámým mladíkem bylo. Tu poznala ihned, ţe to byl její snoubenec, a poručila kapitánovi, aby se ihned vrátil do onoho přístavu a vyhledal a přivezl cizince, jemuţ patřil ten poklad. Kapitán poslechl, neboť bez dovolení soudcova nesměl v přístavě přistáti. Plavil se zpět, ale kdyţ připlul do onoho přístavu, marně se po neznámém mladíku sháněl. Zmizel, jako by se pod ním země slehla. I vytáhl kapitán zase kotvy a vrátil se do města, kde ţila Zlatovláska. Očekávala jeho příjezd a kdyţ slyšela, jak špatně pochodil, zarmoutila se a poručila mu, aby kotel s penězi uloţil v jejím bytě. Coţ poctivý kapitán také učinil. Zatím se princ probíjel cestou necestou podél mořského břehu, aţ přišel do velikého a výstavného města s mnoha věţemi, minarety a kupolemi, nad nímţ na mocné skále stál tvrdý hrad sultána oné země. Město bylo přeplněno lidmi, kteří všichni spěchali ke hradu. Tázal se jich, co je tam pohání. Vyprávěli mu, ţe sultán dal provolati, ţe dá svoji dceru za manţelku tomu, kdo porazí veliký strom na jeho zahradě; komu se to nepodaří, tomu ţe dá stíti hlavu. Přesto se přihlásilo mnoho muţů, kteří chtějí se pokusiti o své štěstí. „Za chvíli se začne poráţení stromu,“ dodali lidé, „a my se jdeme podívati, komu se podaří vyhrát.“ Zaprášený a rozedraný princ šel tedy s nimi. V sultánově zahradě bylo ohraţeno široké prostranství, uprostřed něho stál starý, mohutný strom. Byl to strom kouzelný a začarovaný tak, ţe naráz jej nebylo moţno porazit a při čtvrté ráně se pokaţdé zacelil a stál zase tak zdráv a pevný jako předtím. Proti stromu byl na zlatých tyčích vztyčen hedvábný stan, před stanem byly rozloţeny hedvábné podušky, na poduškách seděl veliký sultán, aby se bavil námahou těch, kteří chtěli skáceti strom. Přicházeli jeden za druhým, sekerami mocnými bušili do pně stromu, někteří se trojím seknutím zasekli aţ do poloviny, ale kdyţ ťali počtvrté, strom se zacelil, třísky zas k němu přiskočily a on tu stál neporušen jako ze začátku. A zbrojnoši přicházeli a odváděli uchazeče jednoho po druhém do vězení, aby je nazítří vyvedli na smrt. Čím dál tím méně bylo nápadníků, všichni začínali tušit, ţe ve stromu je kouzelná síla, proti níţ marně bojují. Princ si zvědavě prohlíţel sultána, uchazeče i strom a jak se tak přitom zadíval do jeho větví, spatřil v nich veliké krkavčí hnízdo a v tom hnízdě právě toho krkavce, který mu ukradl šperk. To uţ se ţádný z junáků nechtěl vydati v jistou smrt a hlasatelé marně bronzovými troubami hlásali, ţe veliký sultán čeká na příštího zetě. Nikdo se neodváţil vstoupiti do ohraţeného prostranství; a veliký sultán chtěl jiţ ukončiti svou kratochvíli, kdyţ se dav na jedné straně rozestoupil a na prázdný prostor veběhl princ, jenţ se ve svých rozedraných šatech hluboce uklonil sultánovi.

103

„Bůh jest veliký,“ pravil princ, „porazím strom.“ „Bůh jest mocný,“ pravil sultán, „neporazíš-li, ztratíš hlavu.“ „Bůh jest nejvýš milosrdný,“ pravil princ, „skácím strom třemi ranami.” „Zkus to,“ pravil sultán, ale v duchu si pomyslil: „Třemi ranami jej skácíš, ale nikoli čtyřmi nebo pěti.“ Zatím si princ vybral nejpevnější sekyru, rozkročil se, rozmáchl, sekera vjela do celé třetiny kmene. Znovu se rozkročil, znovu máv - sekera poskočila a uvízla ve druhé třetině. Vytáhl ji, sekl potřetí, sekera projela aţ ke kůře, ale strom ještě stál. Tu vyskočil princ a popadl větev a tak za ni trhl, ţe kůra zapraskala a celý mohutný strom se překotil. Lid zajásal, sultán se zachmuřil. Ale vešel do hedvábného stanu a vyvedl odtamtud svou krásnou dceru, zahalenou devaterým závojem. „Bůh s tebou,“ pravil sultán princovi, „vezmi si cenu tohoto turnaje.“ „Bůh s vámi,“ odpověděl princ hluboce se ukláněje, „ale nepřišel jsem, abych ti odvedl dceru. Chceš-li mne odměniti, propusť ty, jimţ se nepodařilo strom porazit, a mně jen dovol vybrati ono krkavčí hnízdo.“ Sultán se zaradoval, neboť nebylo mu příjemno, ţe měl dát svoji dceru tulákovi. Hned rozkázal, aby vězňové byli propuštěni, a daroval princi krkavčí hnízdo. Princ se na ně vrhl a mezi chlupy a hnáty šťastně nalezl šperk, po němţ se tak dlouho marně pídil. Ještě téhoţ dne se vydal na další cestu, ale ať se ptal kohokoli, nikdo mu nedovedl říci, kde by byla dívka se zlatými vlasy. I táhl tedy dále, aţ přišel do toho města, kde ţila jeho nevěsta jako soudcův zástupce. Chodila denně do přístavu prohlíţet lodi jeţ přijely, i na náměstí chodila, aby viděla cizince, kteří přišli do města. Hledala svého prince, ale pořád marně. Aţ toho dne, kdyţ přišla na náměstí, spatřila ho, sešlého, vyhublého, jak všechen znaven a zaprášen vchází od západní brány na náměstí. Mnoho se musela přemáhat, aby se neprozradila. Princ šel rovnou do lázní a Zlatovláska šla za ním. Kdyţ princ vstoupil dovnitř, zavolala si Zlatovláska správce lázní a řekla mu: „Tento muţ jest podezřelý. Jakmile se vykoupe, pošli ho ke mně.“ Správce to soudcovu náměstku slíbil, ale sám se nezdrţel a šel si prohlédnouti cizincovy šaty. A kdyţ sáhl do jedné kapsy, vytáhl z ní vzácný náhrdelník, jehoţ drahokamy se blyštily v sluneční záři. „Kdepak by přišel takový trhan k takovému skvostu,“ řekl si správce. „Jistě jej někde ukradl a neodváţí se po něm se shánět.“ A pak sám ukradl a schoval ten šperk a šaty pověsil zas, jak byly. Princ se vykoupal, oblékl, ale kdyţ sáhl do kapsy, shledal, ţe náhrdelník zmizel. Rozběhl se za správcem lázní a houkl na něho, ţe ho okradl. „Tebe ţe jsem okradl?“ osopil se na něho správce. „Lidem, jako jsi ty, nikdo nic neukradne, ti kradou sami.“ Ale princ se nedal, hádali se sem, hádali se tam, aţ princ ţádal, aby šli k soudci. Správce se rozpomněl na rozkaz, jejţ mu soudcův náměstek dal, a přece se trochu polekal. „Co tu tak křičíš?“ řekl pak princi. „Nevím nic o tvém šperku, ale dám ti raději nový plášť, jen abys mi tu netropil ostudu.“

104

Ale princ odmítl a tak se hrdlili, aţ se dostali k soudcovu zástupci. Princ ho nepoznal a ve svém hněvu rovnou přednesl svoji ţalobu. „Co tomu říkáš?“ zeptala se sudí-Zlatovláska správce lázní. „Tulák lţe,“ odpověděl správce. „Nikdy ţádného šperku neměl a já mu také nemohl ţádný vzít.“ „Co se má státi s tím z vás dvou, jenţ bude odsouzen?“ zeptala se ho Zlatovláska dále. „Nechť je vyhnán ze země,“ odpověděl správce. „Dobře tedy a nyní si rozmysli svoji odpověď. Ty tvrdíš, ţe ţádného šperku nemáš?“ „Nikoli, mám krásný starý náhrdelník,“ odpověděl správce opatrně, „ale ten jsem dostal odjinud.“ „Dobrá, dám jej přinésti,“ rozhodla Zlatovláska a poslala jednoho stráţce, aby šperk přinesl. Kdyţ se vrátil, poznala na první pohled, ţe je to její náhrdelník. „Je to on?“ zeptala se správce. „Ano,“ řekl správce. „Je to on?“ zeptala se prince. „Ano,“ odpověděl princ. „Jak jsi k šperku přišel?“ zeptala se správce. „Zdědil jsem jej po své matce,“ lhal správce. „Jak jsi ty k němu přišel?“ obrátila se na prince. „To nemohu říci,“ odpověděl princ. Tu se Zlatovláska zamračila a řekla: „Zítra mezi vámi rozhodnu a ten, kdo bude odsouzen, opustí tuto zemi. Aby pak nám tento cizinec, jenţ nechce říci, jak k šperku přišel, v noci neutekl, vsadíme jej zatím do vězení. Stráţe, odveďte ho do nejhlubšího sklepení.“ Neţ se princ nadál, byl spoután a odvlečen do temné smrduté kobky, kde hmyz a ţáby čekaly na nového hosta. Leţel tam ve tmě, sklíčen svými nehodami a vším tím, co ho očekává. Leţel dlouho, ale najednou zarachotily řetězy u dveří, dvéře se otevřely a soudcův náměstek vstoupil. „Mladý cizinče, budeš jistě odsouzen,“ řekl sudí přísně, „nepovíš-li mi, jak jsi k náhrdelníku přišel. Jsme tu sami, pověz mi tedy, jak to bylo.“ „Vznešený soudce,“ odpověděl princ, „historie náhrdelníku se týká jedné osoby, jeţ je mi nade vše drahá a o níţ nemohu proto nikomu nic říci.“ „Ani, kdyby tě to zachránilo před trestem?“ „Ani pak ne.“ „Nuţe dobrá, budeš odsouzen. Ale kdybych uznal, ţe náhrdelník je tvůj, prodal bys mi jej za tisíc zlaťáků?“ „Nikoli.“ „Za dva tisíce?“ „Za ţádnou cenu.“ „Zůstaň tu tedy a já si rozmyslím, nemám-li tě za tvou tvrdohlavost přece jen dáti popravit!“

105

S tou hrozbou sudí-Zlatovláska odešla a princ zase osaměl v temném ţaláři a ještě temnějších myšlenkách. Jak dlouho leţel, nevěděl; najednou se zas otevřely dvéře a ve svitu lampiček poznal katovy pacholky. „Vstávej, cizinče,“ houkli na něho, „půjdeš s námi.“ Vzali ho za paţe a cloumajíce s ním vedli ho vlhkými chodbami, tmavými schodišti, černou branou, temnou ulicí. U jednoho domu se zastavili, otevřeli dvéře a vrazili ho najednou do komnaty jedenácti lampami prudce osvětlené. Těţké koberce byly rozloţeny pod jeho nohama, hedvábné závěsy visely na stěnách, nábytek zdoben byl zlatem a stříbrem. Princ se ještě nevzpamatoval z tohoto překvapení, kdyţ závěsy se rozhrnuly a z nich vystoupila jeho Zlatovláska. S výkřikem padl jí k nohám, ona však ho zvedla a políbila. A pak, kdyţ spolu usedli na nízkou lavičku, nestačili si vyprávět o tom všem, co oba potkalo od té doby, co se od sebe vinou onoho krkavce odloučili. Druhého dne se Zlatovláska ještě jednou objevila jako soudce. Správce lázní byl odsouzen a ihned vyhnán ze země, Zlatovláska pak vstala a vyloţila všemu lidu, jaký byl její osud. Všichni byli na výsost překvapeni, ţe jejich spanilý a moudrý soudce je vlastně ţenou, ale pak se zase radovali, ţe Zlatovláska došla svého štěstí. Rozloučila se s nimi a obléknuvši zase ţenský šat, vyjela s princem z města, aby se navrátila s ním k jeho starému otci.

106

NAHLUCHLÍ Pohádka řecká Byl jednou jeden pastýř a ten nedoslýchal. Jednou pásl ovce a ony se mu ztratily. Šel je hledat a spatřil sedláka, který oral. „Neviděl jsi mých ovcí?“ zeptal se pastýř. Ale sedlák byl náhodou taky nahluchlý, mávl tedy bičem a řekl: „Dejţ to Pán Bůh!“ Pastýř zas myslel, ţe to mávnutí bičem znamená, tudy ţe ty ovce šly, pustil se tím směrem a šťastnou náhodou své stádo našel. Měl z toho takovou radost, ţe vybral nejtučnější ovci a donesl ji tomu sedlákovi na pole. „Tady máš za odměnu, ţes mi tak dobře ukázal,“ řekl mu, ale sedlák mu neporozuměl a povídá: „A já ti, brachu, za ni platit nebudu. Udělala-li škodu, ať ji platí, komu ovce patří.“ „Jen se nestyď,“ domlouval mu pastýř, „a vezmi si ji, je tvoje.“ „Nic mi do toho není,“ rozkřikoval se sedlák, „já ţádných ovcí nemám.“ „Ţe je ti málo tučná?“ opáčil pastýř. „Vţdyť to je, kmotře, ta nejtučnější!“ „Nezaplatím a nezaplatím!“ dušoval se sedlák. „Co je mi do cizích ovcí a cizí škody?“ Tak se hádali a nemohli se dorozumět, aţ se dohodli, ţe půjdou k soudci. Sedlák odpřáhl koně, pastýř sehnal ovce a tak šli se svým dobytkem k městu. Šli a cestou potkali kramáře, který jel na mezku. Hned je napadlo, ţe by je mohl rozsoudit. Poţádali ho, aby sesedl. Kramář tak učinil, ale on byl, chudák, taky nahluchlý! Pastýř mu povídá: „Podívej se. Ztratily se mi ovce, ten zde mi poradil, kde jsou, já mu za tu radu dávám ovci a on ţe ne, ţe chce tučnější. Ale kde ji mám vzít, kdyţ to je ta nejtučnější?“ Sedlák mu povídá: „Tak ti ořu a on najednou na mne přiběhne, abych zaplatil, ţe prý mu moje ovce vešla do škody a spásla obilí. Jářku, co bych platil, kdyţ ţádných ovcí nemám?“ Kramář pokýval hlavou a řekl: „Tak, tak. Tedy mezka chcete koupit? Inu, braši, to půjde ztěţka. Mezek je vypůjčený, jen sedlo je moje!“ Pastýř mu odpověděl: „To se mýlíš, to je beran a ne ovce, já dával ovci.“ Sedlák křičel: „A nezaplatím a nezaplatím!“ A kramář hulákal:

107

„A kdybyste měli ještě jednou tolik ovcí a šest koňů, já toho mezka neprodám.“ Tak se hádali, aţ se dohovořili, ţe všichni tři půjdou k soudci. Cestou potkali babku a hned na sebe mrkli, ţe ji poţádají, aby mezi nimi rozhodla. Babka byla scvrklá a seschlá, hrbatá a kulhavá a ke všemu hluchá jak pařez. Pastýř jí řekl: „Mohu mu dát tučnější ovci, neţ je ta nejtučnější?“ Sedlák jí řekl: „Mám platit za ovce, kdyţ ţádných nemám?“ Kramář jí řekl: „Mohu prodat mezka, kdyţ mi nepatří?“ A babka se rozkřikla: „A to vám nic není platno, já vím, ţe vás posílá moje snacha, abych se s ní usmířila, ale já nechci. A kdybyste mi od ní přivedli jednou tolik ovcí a deset koňů a padesát mezků, já k ní nepůjdu, nepůjdu a nepůjdu.“ Pastýř jí odpověděl: „A to se, babičko, mýlíš. To je moc pěkná ovce!“ Sedlák jí odpověděl: „Pravdu máš, babičko, jakţiv jsem to pole neviděl.“ Kramář jí odpověděl: „Moc dobře jsi to uhodla. Sedlo je moje.“ A babička řekla: „No tak vidíte. A k takové nepořádné ţenské já mám jít? Ne, nepůjdu, to se vám nepovede.“ A teď se zas pohádali všichni vespolek a kdyţ uţ nevěděli kudy kam, rozhodli se, ţe přece jen půjdou k soudci. Našli ho, jak zasedá na náměstí, a jeden po druhém spustil se svou ţalobou. Soudce je poslouchal, poslouchal, ale byl hluchý jako poleno. Pastýř mu řekl: „Vznešený soudce, ztratily se mi ovce, ten zde mi o nich pověděl. Dobrovolně mu dávám nejtučnější ovci, ale on chce tučnější. Co mám dělat?“ Sedlák řekl: „Moudrý otče, hle, já ořu a o nic se nestarám. A on tu najednou vypadne na mne s ovcí, abych zaplatil škodu, kterou nadělala. Je to po právu?“ Kramář řekl: „Jasný sudí, potkali mne a nabízeli mi svůj dobytek za mezka. Povídám jim, ţe mezek není můj, ale copak je s nimi řeč? Buď tak laskav a rozhodni.“ A babka řekla: „Milostpane, je to tak. Mám snachu a je to ţenská neřádná. Zařekla jsem se, ţe k ní nohou nevkročím. A ona mi teď poslala tyhle tři s jejich dobytkem, abych se za to usmířila. Ale kdyby nebesa spadla a země se pozvedla, já tam nepůjdu.“ Soudce viděl, jak ukázala na nebesa, koukl se tam taky a povídá: „Máš pravdu, bude pršet. Já jdu domů.“ A sebral klobouk a šel.

108

SLAVÍK GIZAR Pohádka albánská Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Jeho jedinou touhou však bylo postaviti Bohu mešitu tak krásnou, jaké v ţádné říši není. I postavil mešitu a kdyţ s ní byl stavitel hotov, vešel král do ní, aby se pomodlil. Ale tu potkal starého derviše a ten mu řekl: „Mešita je pěkná, ale modlitba v ní nic neplatí.“ Tu se král zarmoutil, poručil ihned, aby mešitu zbourali, a na jiném místě dal budovati mešitu mnohem krásnější. A kdyţ byla dokončena, šel do ní vykonati své modlitby, ale zase se objevil onen derviš a zase mu řekl: „Mešita je pěkná, ale modlitba v ní nic neplatí.“ Co tedy králi zbývalo? Dal strhnouti a rozbořiti i tuto mešitu a na jiném místě stavěti novou, tak krásnou, nádhernou a nákladnou, ţe podobné ještě nikdo v světě nespatřil. Celé jeho jmění i všecky jeho příjmy na to padly; a kdyţ byla hotova, král šel, aby se v ní pomodlil. Ale i tentokráte se objevil před ním derviš, pokýval hlavou a řekl: „Mešita je pěkná, ale modlitba v ní nic neplatí.“ Tehdy zarmoutil se král velice, neboť byl chud a neměl, z čeho by dal mešitu strhnout, natoţpak aby měl na postavení nové. Trápil se a chřadl tím tak, ţe i jeho synové to zpozorovali a zeptali se ho, co mu je. „Synové moji,“ odpověděl jim s hlubokým povzdechem, „odmalička jsem si přál postaviti Bohu mešitu. Celé jmění jsem na to obětoval a hle, modlitba v ní není nic platna.“ „Pročpak je neplatna?“ zeptali se synové. „Pokaţdé, jdu-li tam,“ odpověděl otec, „potkám derviše, který mi řekne: Mešita je pěkná, ale modlitba v ní nic neplatí.“ „Královský otče,“ odpověděli synové, „jdi tam zítra a modli se a my si dáme pozor na derviše. Musí nám říci, co na tom je.“ A tak také učinili. Sotva se král začal modliti, objevil se derviš a řekl mu: „Mešita je pěkná, ale modlitba v ní nic neplatí.“ Ale synové ho u dveří popadli a chtěli věděti, proč tak černě hovoří. „Mešita je vskutku nejkrásnější na zemi,“ odpověděl derviš, „ale dokud v ní nebude slavík Gizar, modlitby v ní budou neplatny. Bude-li však v ní zpívat slavík Gizar, bude to nejkrásnější chrám na světě.“ „A kde je slavík Gizar?“ zeptali se ho synové. „Sám nevím,“ odpověděl derviš, „jen jsem kdys o něm slyšel.“ Tehdy se rozhodli synové královi, ţe se vypraví hledati slavíka Gizara. Král jim v tom bránil, ale nezabránil. Vzali svoje věci a jídlo na cestu a šli a jeţto byl jejich otec velmi chudý král, nenesli toho věru mnoho. Kdyţ ušli asi dvacet dní cesty, přišli na místo, kde se rozcházely tři cesty. Na dvou cestách bylo napsáno: „Kdo jde tudy, vrátí se.“ Na třetí cestě však 109

stálo: „Kdo jde tudy, nevrátí se.“ Bratří se zastavili a radili, kdo kudy půjde, a nejmladší pravil: „Rozdělíme se tu a rozejdeme, ale dříve ještě tu necháme kaţdý svůj prsten; kdo se vrátí první, pozná to po prstenech a půjde hledat ty druhé.“ Uloţili tedy po prstenu pod kámen, objali se a rozešli. Nejmladší se pustil cestou, na níţ stálo: „Kdo jde tudy, nevrátí se.“ Tamti dva šli, odkud bylo moţno se vrátit. Nejstarší šel a šel a kdyţ mu došly peníze i jídlo, usadil se v jedné vesnici jako holič. Druhý šel a šel a kdyţ mu došly peníze i jídlo, usadil se v jedné vesnici jako kavárník. Ale nejmladší přišel do divočiny, kde nebylo ani vesnice, ani hospody, ani človíčka, jen divá zvěř a diví tvorové. Cestou přišel na divou ţenku, ta se česala bodlákem. Šel k ní, učesal ji hřebenem, celou hlavu jí očistil, vši jí vychytal. A kdyţ byl hotov, řekla mu: „Co chceš za to, ţes mi tak ulevil?“ „Nic nechci, ale zeptám se tě na něco,“ odvětil princ, „víš-li to, pověz to.“ „Tedy se ptej,“ řekla divá ţenka. „Hledám slavíka Gizara,“ odpověděl princ. „Znáš ho, či víš o něm, kdyţ se tak po horách touláš?“ „Neznám ho a nevím o něm,“ řekla divá ţenka, „ale tady asi nebude. To musíš jít opačným směrem, neboť tady se začíná říše divokých šelem.“ „Půjdu, jak Bůh dá,“ odvětil princ, rozloučil se s divou ţenkou, ale nešel zpět, nýbrţ vpřed a šel a šel, aţ přišel na kopec a tam byla chatrč tygrova. Tygr nebyl doma, jen jeho ţena a ta se chystala péci chléb. Kdyţ spatřila prince, polekala se: „Copak tu chceš? Přijde-li můj muţ, seţere tě.“ „Ať si dělá, co dělá,“ řekl princ, „jen kdyţ uţ jsem tady.“ Tygrova ţena zatím rozdělávala v peci oheň, ale jinak nedovedla uhlí rozhrabat neţli prsty a to se vţdycky tak popálila, ţe po kaţdém pečení zůstala deset dní nemocna. Kdyţ to princ viděl, řekl jí: „Ukaţ, naučím tě uhlí rozhrabávat!“ A šel, ulomil větvičku a tou uhlí rozhrabal. Kdyţ se tygrova ţena naučila rozhrabávat uhlí, aby se nepopálila, zaradovala se velmi, dala princi najíst a napít a schovala ho v jedné bedně. Zakrátko potom přišel tygr domů, ale nespatřil ţenu nemocnou v posteli, nýbrţ čilou a čipernou. I rozzlobil se náramně a vrčel: „Pročpak jsi nepekla chleba?“ „Pekla jsem chleba,“ řekla ona. „Kdyţ jsi chleba pekávala, bylas vţdycky nemocná,“ odsekl tygr. „Pročpak dnes nejsi?“ „Našla jsem prostředek, abych se nespálila,“ řekla ţena. Pak mu ukázala, jak nyní rozhrabuje oheň, a dodala: „Kdybych tu měla člověka, který mě tomuhle naučil, taky bys ho seţral?“ „S takovým člověkem bych se pobratřil,“ odpověděl tygr. Tu otevřela jeho ţena bednu, řekla princi, aby vystoupil. „Tady je ten člověk,“ řekla tygru a tygr šel, objal se s princem a uzavřeli spolu bratrství. Tygr se ho zeptal: „Proč jsi sem přišel?“

110

Princ odpověděl: „Hledám slavíka Gizara. Znáš ho či víš o něm, kdyţ se tak po lesích touláš?“ Tygr mu řekl: „Takového ptáka neznám. Ale nedaleko odtud bydlí můj bratr lev, ten je ještě starší neţli já, uţ ani víček nahoře neudrţí. Spadla mu přes oči, takţe vůbec nevidí. Jdi tam, bratříčku, ale dej pozor. Na dvoře potkáš ţenu mého bratra lva. Zrovna bude stát zády k tobě, přiskoč k ní tedy, polib ji na obě ruce a řekni: Jsem tvůj syn a tys má matka. A aţ se bude lev ptáti z vnitřku domu, kdo to je, zavolej na něho: Já to jsem, přítel tvého bratra tygra. A půjdeš k němu a zvedneš mu jedno víčko, aby tě viděl. On by mohl vědět, kde je slavík Gizar.“ Princ se mu za ty rady poděkoval a hned se vypravil na cestu za lvem. Všecko bylo tak, jak tygr pravil. Princ políbil lvovu ţenu na obě ruce, dostal se ke lvu, nadzvedl mu víčko a pověděl, kdo je a proč sem jde. „Znáš slavíka Gizara, čí víš snad o něm, kdyţ se tak po pouštích touláš?“ Lev se zamyslil a nakonec povídá: „Obrať se odtud, příteli mého bratra! Není tu slavíka Gizara, nic jsem o něm nikdy neslyšel. Ten musí být zcela jinde, neboť za námi se uţ začíná říše duchů a tam jsem se ani já nikdy neodváţil. Vrať se, příteli mého bratra, slavík Gizar je někde na jiné straně.“ Princ se uklonil králi zvířat, poděkoval se mu, ţeně jeho ruce políbil, ale rady jeho neposlechl, zpět se neobrátil, nýbrţ šel svou cestou dále. A čím dále šel, tím do větší pustiny se dostával. Tvora ţivého neviděl, ani ptáčka, ani broučka, ani v prachu červíčka. Ale kdyţ byl v úplné poušti, přiletěly tři orlice, spustily se na něho a chtěly ho uklovat. Princ tasil meč, jedné orlici usekl zobák, jedné nohu, jedné křídlo. S vřeskem orlice odlétly a princ zas putoval dále. A přišel na šírou pláň, uprostřed pláně jezero, uprostřed jezera ostrov, uprostřed ostrova domeček. Princ se přebrodil jezerem, prošel ostrovem, vstoupil do domečku, našel stařenku, která pekla preclíky. Jak ho spatřila, spráskla rukama: „Kde se tu bereš, synku můj! Uteč rychle, neţ přijdou mé dcery a seţerou tě!“ „Ať dělají, co dělají,“ odpověděl princ, „jenom kdyţ jsem tady.“ Ale stařenka se ho ujala, dala mu najíst, dala mu napít, pak ho schovala do skříně. A v té skříni byl otvor, takţe mohl vidět, co se v světnici děje. Stařenka prostřela na velký stůl, doprostřed stolu dala velkou nádobu s vodou, kolem rozestavila troje příbory a mnoho všelikých jídel. Zakrátko otevřela okno a ejhle – oknem přiletěly ty tři orlice, které tak na pláni posekal. Orlice se snesly do nádoby s vodou, vykoupaly se v ní a v tu chvíli byly z nich tři překrásné dívky. Sedly si k prostřenému stolu, ale neţ začaly jíst, rozhlíţely se a řekly stařence, své matce: „Matičko, tady to voní člověčinou!“

111

„Samy voníte člověčinou,“ odsekla matka, „u lidí jste byly, lidmi jste načichly.“ Dívky orlice jí uvěřily a jedly. Kdyţ byly hotovy, zeptala se jich matka: „Co byste dělaly, kdybych tu měla člověka?“ Nejstarší orlice se zasmála: „Při duši toho chlapíka, jenţ mi křídlo uťal – já bych mu pranic neudělala.“ A druhá řekla: „Při duši toho krasavce, jenţ mi nohu uťal – já bych mu pranic neudělala.“ A třetí promluvila zrovna tak a v tu chvíli otevřel princ skříň, vystoupil a řekl: „Já jsem ten, který vás zranil.“ Orlice se zaradovaly, ţe zas toho hrdinu vidí, a hned se ho ptaly, co tu dělá. „Hledám slavíka Gizara,“ odpověděl princ, „ale ať jsem se ptal, koho ptal, nikdo o něm nic neví.“ Orlice řekly: „Víme, kde je slavík Gizar, ale co by ti to bylo platno? Nedostaneš se tam, a kdybys se i dostal, tři roky bys tam putoval.“ „Co mám tedy dělat?“ zeptal se junák. „Sluţ nám kaţdé po měsíci,“ odpověděly orlice, „a my tě tam pak za hodinu doneseme.“ Zaradoval se princ, kaţdé z nich slouţil měsíc a po třech měsících ho donesly tam, kde byl slavík Gizar. A to bylo u víly a královny země; pět set stráţců hlídalo její hrad, prvou bránu střeţil vlk, druhou bránu střeţil medvěd, třetí bránu střeţil lev. Ale orlice donesly prince aţ na hradní dvůr a to v noci, kdy královna země i pět set stráţců i vlk i medvěd i lev spali. Princ vešel tedy do paláce a přišel aţ do loţnice víliny. Čtyři svíce stály u loţe královnina a ty uţ dohořívaly, čtyři nové svíce stály na stole a uprostřed nich klec a v kleci slavík Gizar. Tiše vzal princ klec se slavíkem, ale neţ odešel, rozsvítil nové svíce a dal je místo těch dohořívajících, aby nic od nich v loţnici nechytlo. Teprve pak se vykradl ven, ale jak vyšel z paláce, slavík Gizar začal tak silně pět, ţe se probudili všichni, i královna země i pět set stráţců i vlk i medvěd i lev. Ale orlice junáka uchopily a letěly s ním jako vichřice nad říší královny země, nad říší duchů, nad říší šelem, nad říší divokých zvířat, aţ se s ním spustily na tom rozcestí, kde se před dávnou dobou rozešel se svými bratry. Tam se nyní rozloučil i s dívkami–orlicemi, pak odvalil kámen a spatřiv, ţe tam jsou prsteny ještě všechny, vydal se na cestu za svými bratry. Našel i bratra holiče i bratra kavárníka, ti nechali všeho a šli s ním domů. A slavík Gizar zpíval pořád tak nádherně, ţe ho všichni s úţasem a podivem poslouchali. A tak došli aţ k hluboké studnici a tam řekli oba starší bratří k nejmladšímu: „Slez dolů do studny a načerpej nám vody, ať se napijem.“ Přivázali ho na lano a pomalu ho spouštěli do hloubky. Ale kdyţ byl v půli, přeřízli lano a nejmladší princ se zřítil dolů do vody. Nebyla tam naštěstí hluboká, ale princ přece jen byl aţ po bradu ve vodě, jen hlava mu z vody

112

vyčuhovala. Jeho bratří zatím vzali klec s ptákem a sami se vydali k carovi. Ale v tu chvíli, kdy shodili bratra do studně, slavík Gizar ztichl a uţ se neozval. Přišli tedy zamlkle ke dvoru a car děkoval jim za jejich námahu, ale stěţí jen potlačil slzy, kdyţ se jich ptal, kdeţe zanechali nejmladšího bratra. I odpověděli oba bratří svorně: „Ach, ten se zlumpačil a jen se po světě potlouká.“ Caru se chtělo pro nejmladšího miláčka truchlit, ale na to věru neměl kdy, neboť víla a královna země vytáhla uţ s vojskem náramným, aby si zachránila slavíka Gizara a aby si vyţádala muţe, jenţ ho unesl. Tu se zvedl nejstarší ze synů carových a šel k ní; ona pak se ho zeptala: „Kdes našel slavíka Gizara?“ Neměl mnoho času na rozmyšlenou a pravil: „Na cypřiši.“ Tu ho dala pochopy svými zajmout a tak bičovat, ţe nevěděl bolestí, co se s ním děje. Kdyţ se o tom všem dověděl prostřední syn, polekal se tak nesmírně, ţe šel za carem, všechno mu vyznal a nic nesmlčel. Jak se starý car dověděl, ţe jeho miláček nejmladší syn je v studnici, ihned tam poslal sluhy a úředníky, aby mu pomohli; a přišli právě včas, neboť byl tak zkřehlý zimou, ţe mu jiţ hlava klesala pod vodu. Jakmile se pak objevil v paláci, slavík Gizar se rozezpíval a zpíval tak silně a tklivě, ţe všichni se sbíhali, kdo ţe to zpívá. Hlas slavíka Gizara se však nesl nade všemi, aţ se dostal k sluchu víly a královny země, která připlula po moři po parníku a poručila jiţ děla namířit na královský palác. Jakmile tedy zaslechla Gizarův hlas, dala natáhnouti červený koberec od carova paláce aţ na svou loď. A nejmladší princ se oblekl ve svůj nejkrásnější šat, vsedl na nejlepšího koně, klec se slavíkem Gizarem vzal do ruky a jel. Po koberci zvolna sestupoval a královna země mu vyšla vstříc. „Tys ten, jenţ odnesl Gizara?“ zeptala se královna země. „Ano,“ odpověděl princ. „A kdes ho našel?“ zeptala se znovu víla a královna. A tu princ vyprávěl, všecko, jak se sběhlo a jak našel Gizara mezi svíčkami. „Ano,“ řekla víla a královna země, „tak to bylo. A tím, ţes mi vyměnil svíce, zachránils mne od uhoření. Proto tě nebudu trestat, ale odpustit ti taky jen tak nemohu. Tys mi vzal Gizara – já si vezmu tebe.“ Princ se uklonil a usmál se, neboť miloval vílu země a stále na ni myslil. I sestoupil z koně a podal jí ruku a vystoupili spolu opět po červeném koberci ke královskému paláci, podali klec s pějícím Gizarem starému otci, otec pak šel s nimi do své mešity. A jakmile se v ní rozlehl zpěv Gizarův, objevil se před králem starý derviš, uklonil se a pravil: „Mešita je krásná, slavičí zpěv v ní je krásnější, ale modlitba v ní je nejkrásnější!“

113

ŢABÍ DÍVKA Pohádka z Přímoří Byli jednou dva manţelé, dosti staří, a přece neměli dětí. Pořád se modlili, aby jim dal Pán Bůh nějaké dítě, ale nadarmo. Vypravili se tedy na pouť a tam prosili Boha, aby jim poslal jakékoli dítě, i kdyby to ţába byla. A hle, kdyţ se vrátili domů, narodila se ţeně dcera-ţába. Rodiče se sice polekali, jak je Bůh potrestal za jejich nepřirozené přání, ale vychovávali ţábu, jak mohli. Kdyţ bylo ţábě čtrnáct let, nosila uţ sama otci oběd na vinici; a kdyţ otec obědval, vylezla si ţába na třešeň a zpívala tam tak krásně, ţe kdo ji slyšel, kaţdý byl nesmírně dojat. Jel tudy jednou královský princ a ţe bylo zrovna poledne, zaslechl její zpěv. Zastavil koně, poslouchal a hned šel na otce, aby mu pověděl, kdoţe to tu tak divukrásně zpívá. Ale otec se styděl za ţabí dceru a řekl tedy, ţe neví. Princ odejel, ale spát nemohl, jíst nemohl, druhého dne v poledne se musel vrátit a čekat, aţ se zas ozve ten zpěv. A ţabí dívka na stromě zase začala zpívat, tak dojemně, ţe se princ rozplýval blaţeností. Šel znovu na starého, co je s tím zpěvem, kdoţe to zpívá a ţe je do té neznámé dívky zcela zamilován. „Ach, princi,“ odpověděl stařec, „to je zlá věc a kdybych ti řekl, kdo to je, ani bys mi nevěřil.“ „Pověz, starochu,“ řekl princ, „ať je to kdokoli, já si ji vezmu. Nemohu bez toho zpěvu být.“ Tu mu tedy stařec pověděl, ţe je to jeho dcera, ale ţe se narodila v ţabí podobě. Princ se toho nijak nezalekl, vyhledal ţábu na stromě, potěšil se s ní a řekl jí: „Zítra přijdou nevěsty mých dvou bratří k mému carskému otci a přinesou mu kaţdá růţi. Která růţe bude nejkrásnější, té dá otec celé své carství. Přijď i ty a přines mu růţi!“ „Přišla bych, jak si přeješ,“ odpověděla ţabí dívka, „ale musel bys mi poslat sem bílého kohouta, abych měla na čem jet do města.“ Princ jí to slíbil a odešel a vskutku jí bílého kohouta poslal. Kdyţ pak slunce zapadalo, nadběhla mu ţabí dívka a zvolala: „Sluníčko, sluníčko, daruj mi šaty!“ A sluníčko jí darovalo šaty. A za chvíli na to vycházel měsíc, ţabí dívka mu vyběhla vstříc a zvolala: „Měsíčku, měsíčku, daruj mi čelenku!“ A měsíček jí daroval čelenku. A kdyţ začaly vycházet hvězdičky, ţabí dívka se jim poklonila a zvolala: „Hvězdičky, sestřičky, darujte mi šperky!“ A hle, z nebeských výšin pršely prsteny, spony a jehlice, jak jí je hvězdičky poslaly. Ale to všecko dohromady bylo tak malé, ţe to ţabí dívka všechno skryla v jedné dlani. A druhého dne při úsvitu vstala, vsedla na svého bílého kohouta, v levé ruce drţela ty dary, pravou řídila uzdu a tak jela na 114

bílém kohoutu k městu a městem ke královskému paláci. V ulicích všude se sbíhali lidé a smáli se a divili, coţe je to za zvláštní věc, kdyţ ţába jede na kohoutu ke králi. Ale královský princ se jí uţ nemohl dočkati, vyběhl jí z paláce vstříc a jak ji spatřil, nic se na lidi neohlíţel, vzal ţábu a políbil ji vroucně na ústa. Ale jakmile se jeho rty dotkly ošklivé ţabí huby, ejhle! ţába se proměnila v překrásnou dívku, sluneční šaty měla na sobě, měsíční čelenku ve vlasech a všecka byla poseta hvězdnými šperky, takţe zářila a svítila, aţ si lidé oči zacláněli. A její kohout se proměnil v běloskvoucího oře a princ vzal jej za uzdu a vedl jej do královského paláce. Tam zatím přišly uţ nevěsty obou starších bratrů, aby podaly králi nejkrásnější růţi. Ta první mu podala růţi celou stříbrnou, ta druhá mu podala růţi celou zlatou, vtom se otevřely dvéře, nejmladší princ uvedl svou nevěstu v slunečních šatech a ta podala králi pšeničný klas. Tehdy povstal král a chválil ji, nejen pro její krásu, ale hlavně pro její moudrost, protoţe věděla, ţe pšeničný klas je růţe nejkrásnější a nejuţitečnější. A tak se stala ţabí dívka dědičkou královou a její chudí rodiče byli na stará kolena dobře opatřeni.

115

VLK S ŢELEZNOU HLAVOU Pohádka srbská Byl pastýř, pásl ovce a najednou přijde vlk s ţeleznou hlavou a řekne: „Petře, já tě seţeru.“ Pastýř se polekal, ale hned šel na něho s prosíkem: „Kmotříčku vlčku, nač ten spěch? Počkej s tím, prosím tě, aţ se budu ţenit. Přijď pak na svatbu a seţer si mne.“ Vlku s ţeleznou hlavou hned napadlo, ţe o svatbě by mohl seţrat i jiné lidi neţ jen ţenicha, a proto svolil. Pastýř se zaradoval, ţe se tak lacino z té kaše vytáhl, ale neţ došlo k svatbě, dávno na příhodu s vlkem zapomněl. Ale kdyţ jel svatební průvod s nevěstou podél lesa, vyskočil odtud vlk se ţeleznou hlavou a zavolal: „Polez, Petře, polez z vozu, já tě tady seţeru!“ Milý Petr bez váhání seskočil z vozu a aby zachránil ostatní svatebčany, vzal nohy na ramena a utíkal. A vlk s ţeleznou hlavou za ním. Petr se hnal, běţel, letěl, skákal, upaloval, perendil, pádil, utíkal, přes luka a pole, přes hory a doly a vlk s ţeleznou hlavou za ním. Tak to nabírali celý den, aţ najednou Petr spatřil malý, zapadlý domeček. Vletěl tedy do něho a on to byl domeček slunéčkovy matky. To byla taková milá stařenka, z tváře jí zářil zlatý jas. Kdyţ k ní Petr vběhl, zrovna rozdělávala holýma rukama v kamnech oheň. Petr si okamţitě utrhl podolek košile a staré scvrklé ruce jí ovázal, aby si jich v ohni nepopálila. Teprve pak ji po křesťansku pozdravil a slunéčkova maminka mu odpověděla: „Bůh tě pozdrav, křesťanská duše; copak ţe jsi tak udýchán?“ „Tak a tak,“ vysvětlil Petr, „vlk s ţeleznou hlavou mě honí, ţe jsem se mu zaslíbil, a já se, matičko, utekl k tobě.“ Stařenka se ho tedy ujala, dala mu najíst a napít a uloţila ho v komoře spat. Petr byl tak unaven, ţe hned usnul, ani nepozoroval, jak se sluníčko na noc vrátilo k své matce. A kdyţ se ráno probudil, sluníčko uţ dávno vstalo a šlo po své nebeské pouti. Stařenka přichystala Petrovi snídaní a pak mu podala červený šátek. „Vezmi jej, Petříčku, synku můj,“ řekla mu přitom, „mávneš-li jím před vodou, voda se rozstoupí; mávneš-li jím za vodou, voda se zavře. Mávneš-li jím před lesem, les se rozevře; mávneš-li jím za lesem, les zase sroste.“ Poděkoval se jí za tak pěkný dar, vzal šátek, vykradl se na humna, natáhl své jedenáctky a uţ utíkal. Ale vlk se ţeleznou hlavou, který celou noc číhal před vraty, ho ucítil a hned se pustil za ním. Petr se hnal, běţel, letěl, skákal, upaloval, perendil, pádil, utíkal, přes luka a pole, přes hory a doly, ale kdykoli se ohlédl, vlk s ţeleznou hlavou byl za ním. Tak to nabírali celé dopoledne, aţ Petr přiběhl k veliké řece. Zamávl stařenčiným šátkem a ejhle, řeka se rozdělila a Petr jí proběhl suchou nohou. Sotva byl na druhém břehu, zamával červeným 116

šátkem za sebe a řeka tekla jako dřív. V tu chvíli doběhl k ní vlk se ţeleznou hlavou a velmi se rozvzteklil, jaká to překáţka se poloţila mezi něho a Petra. Ten uţ šel jen krokem vesele dál, ale najednou mu přišlo se ohlédnout a ejhle, vlk se ţeleznou hlavou si uţ našel po proudu brod a nyní se brodil na Petrovu stranu. Petr uţ nečekal, aţ se vlk přebrodí, jediným skokem se rozběhl a uţ se zas hnal, běţel, letěl, skákal, upaloval, perendil, pádil, utíkal. A vlk s ţeleznou hlavou zakrátko za ním a čím víc se Petr namahal, tím více vlk přidával, uţ Petr slyšel, jak za ním ţelezné zuby cvakají – vtom spatřil před sebou chaloupku. Vletěl do ní a uviděl stařenku, byla to maminka měsíčkova a měsíček sám ještě vyspával v světnici. „Pozdrav Pán Bůh, matičko,“ vyhrkl Petr. „Dejţ to Pán Bůh,“ odpověděla stařenka. „Copak nám neseš dobrého?“ „Ach, dobroty pramálo,“ vzdychl si Petr. „Vlk s ţeleznou hlavou mě honí uţ druhý den a jen tak tak, ţe jsem se u tebe spasil.“ Stařence se zţelelo udýchaného Petra, snesla mu tedy, co jen od jídla a pití měla a nakonec mu ustlala na půdě. Petr byl tak uštván, ţe ihned usnul. Neviděl ani, jak měsíček vychází, neviděl, jak se ráno vrací; spal jako zabitý. Ale kdyţ se ráno probudil, dala mu stařenka snídani a po snídani bochánek chleba a pravila: „Vezmi tento bochánek a při spaní si jej dej pod hlavu. Uvidíš potom ve snu všechno, co se ve světě děje.“ Petr se jí pěkně za všechno poděkoval a opatrně vylezl z domu. Ale nedošel daleko a uţ za sebou slyšel klapat ocelové tesáky. Uţ se ani neohlíţel a jen to napichoval pryč, přes luka a pole, přes hory a doly. Konečně doběhl k řece. Mávl šátkem, voda se rozstoupila. Prošel, mávl šátkem, voda se zavřela. Nečekal však, nýbrţ utíkal dále, aţ přiběhl k hustému lesu. To uţ cítil horký dech z vlkovy ţelezné tlamy na sobě, ale nemeškal, mávl šátkem, les se rozdělil, Petr do něho vběhl, uprostřed lesa mávl šátkem za sebe a les srostl tak, ţe vlk s ţeleznou hlavou nikde nenašel místečka, kudy by se mohl prodrati dále. I vrhl se zuřivě na stromy a keře, ţeleznými zuby se zatínal do jejich kmenů, kousal je a trhal a rval a škubal, ţe třísky lítaly na všechny strany a strom se za stromem kácel. Ale šlo to jen pomalu vpřed a Petr, který myslel, ţe uţ je zachráněn, lehl si klidně na malé mýtince ke spánku. Bochníček od měsíčkovy maminky si dal pod hlavu a usnul. A ve spaní se mu zdálo, ţe lev, medvěd a rys přišli k jeho loţi, aby ho chránili, a ţe se za to s nimi rozdělil o bochníček. Ráno se probudil a ejhle! lev, mědvěd a rys stáli vskutku u jeho loţe a prosili ho o kousek potravy. I vzal bochníček od měsíčkovy maminky, rozdělil jej na čtyři rovné díly a kaţdý si vzali jednu čtvrtinu. Lev, medvěd i rys při tom vrčeli, neboť nepříliš daleko uţ bylo slyšeti vlka, kterak hryţe a poráţí stromy. I vyšli tedy z lesa druhou stranou a kdyţ byli venku, zamával Petr pozpátku šátkem od sluníčkovy maminky a les za nimi zhoustl a zarostl tak, ţe vlk byl v něm uzavřen, jakoby byl chycen. Tehdy poprvé Petr spokojeně vykročil a šel se svými novými přáteli dále. Cestou je přepadla noc, naštěstí se natrefili k jedné chatrči, zabouchali na dvéře a Petr vešel. Na lavici u kamen seděla stařenka a ta stařenka byla matka právě vlka se ţeleznou hlavou. Ale Petr nic netušil, křesťansky ji pozdravil, křesťansky mu i ona odpověděla. A hned se vyptávala,

117

odkud a kam. I líčil jí Petr všechny své příhody s vlkem se ţeleznou hlavou, ale babka neprozradila, ţe je ten vlk její jediný syn. Řekla jen Petrovi: „Nechtěl bys u mne zůstat slouţit? Hleď, jsem uţ stará a nemoţná, mohl bys mi aspoň ovce hlídat.“ Petr se bránil a vymlouval, to ţe nejde, ţe musí domů za nevěstou, ale ona nepovolila, slibovala mu stále víc a více, aţ konečně svolil. A kdyţ uţ chtěl jít spat, babka mu řekla: „Dej si ke mně ten zázračný šátek, já jej schovám, abys ho ještě neztratil!“ Petr se zase bránil, ale baba hučela do něho jako cikánka, aţ jí nakonec šátek podal. Ale kdyţ usnul, ona se vykradla se šátkem z domu, běţela jako divá k lesu, šátkem zamávala a svého syna vlka osvobodila. Druhého dne vyhnal Petr ovce na pastvu a vlk s ţeleznou hlavou přišel k matce na radu, jak to navléci, aby se Petra zmocnil. Nebylo to lehké, neboť se bál těch tří zvířat, která se od Petra na krok nehnula. Konečně přišel vlk na šťastný nápad. „Víš co, maminko,“ řekl nakonec, „na tom místě, kde on ovce pase, vykopej v noci hlubokou jámu. Já se v ní ukryji a aţ on bude ovce dojit, vyskočím a seţeru ho.“ A tak to také provedli. Stařenka vykopala v noci na pastvisku jámu, vlk se ţeleznou hlavou tam vlezl a stařena ho zakryla prkny, aby ho nikdo neviděl. Ale kdyţ Petr druhého dne právě na tom místě dojil, přišli jeho tři ochráncové a lehli si zrovna na ona prkna nad jámou, takţe si vlk se ţeleznou hlavou musel dát velký pozor, aby se jim nějak neprozradil. Petr se vrátil s ovcemi neporušen a vlk s ţeleznou hlavou vylezl z jámy, aby se s matkou radil, co dělat. „Já bych uţ ho dávno měl,“ řekl stařeně, „kdyby nebylo těch tří jeho ochránců. Víš ty co? Vypros si na něm, aby ti je nechal doma. Zavřeš-li je pak do chléva, já uţ se s ním venku vypořádám.“ Kdyţ se tedy Petr druhého dne chystal na pastvu, začala na něho naléhati, aby jí lva, medvěda i rysa ponechal, ţe je chce pěkně umýti a učesati za to, co jemu dobrého prokázali. Petr se bránil, ale zas do něho hučela jako cikánka tak dlouho, aţ svolil a odešel sám. V tu chvíli je všechny tři zavřela a vlk s ţeleznou hlavou se rozběhl přímo za Petrem. Jak ho Petr spatřil, věděl, kolik uhodilo. Ale co si mohl počít? Nechal ovce ovcemi a utíkal zase jako předtím. A štval se a hnal se aţ do lesa, ale v lese ho uţ rozvzteklený vlk doháněl. A tu Petr - co taky měl dělat - vylezl na první strom a vlk hned začal strom podhlodávat. A kdyţ kousek kmene vyhryzal, zavolal: „Slez, Petře, dolů, ať tě seţeru.“ Petr zul jeden střevíc a hodil mu jej dolů. „Tu máš,“ povídá, „naţer se zatím střevíce a já křiknu celému lesu, ţe musím zemřít.“ Vlk chňapl po střevíci a Petr křičel, aţ se to celým lesem rozléhalo. Rys v babině chalupě ho slyšel a povídá lvu a medvědovi: „Tak se mi zdá, ţe nás náš pán volá.“ „I mlč,“ odpověděli mu lev s medvědem, „přeţral ses a teď se ti zdají sny.” Zatím vlk seţral střevíc a poroučel znovu:

118

„Slez, Petře, ať tě seţeru.” Ale Petr mu hodil druhý střevíc a křičel ještě více. Tu ho zaslechl uţ i medvěd a povídá: „Mně se vskutku zdá, ţe nás náš pán volá.“ „I mlč,“ utrhl se na něho lev, „i ty ses přeţral a teď se ti zdají sny.“ A vlk seţral i druhý střevíc a Petr mu hodil klobouk a křičel, div mu plíce nepraskly. Tentokrát ho zaslechl i sám lev. „Baţe jste měli pravdu,“ vykřikl, „pojďme pánovi na pomoc!“ Ale to nešlo jen tak rychle. Vrata u stáje byla zatarasena, museli se tedy podhrabat pod zdí. Pak pádili tam, odkud slyšeli Petra volat, a doběhli tam zrovna, kdyţ uţ vlk okousal strom tak, ţe uţ stál jen na jednom vlákénku. Tu skočil lev na vlka s ţeleznou hlavou, medvěd ho prackou srazil k zemi a rys ho na zemi zakousl. Petr slezl ze stromu, poděkoval se jim a šel s nimi k vlčí matce, ale ta nečekala, nýbrţ horempádem před nimi utekla. Tehdy rozloučil se Petr se svými zachránci, sehnal ovce do pěkného stáda a hnal je, hnal je před sebou, aţ přišel zas ke své nevěstě. A to stádo bylo tak veliké, ţe měli aţ do smrti z čeho být ţivi.

119

O ČERTU A BLEŠÍ KŮŢI Pohádka bulharská Jeden car chytil blechu, pěknou, carskou, zavřel ji do veliké láhve a tam ji krmil. Blecha rostla, rostla a za sedm let byla velká jako tele. Pak ji car tajně porazil, kůţi stáhl, vycpal slamou a zavěsil nad vrata carského paláce. A dal po celém carství vytroubit, kdo uhodne, z jakého zvířete ta kůţe je, tomu ţe dá svou dceru za manţelku; kdo neuhodne, dostane bití. I přicházeli nápadníci z široka daleka a hádali. Ten myslel, ţe je to tele bůvolí, ten zas, ţe je to šestinohý kůň, ten zas, ţe je to vydělané medvídě; hádali, hádali, ale biti byli všichni a ran lískovkou padalo jako v deštivém létě kapek. Ale o záhadné kůţi se dověděl i mořský čert; vylezl z moře, otřepal se, vzal na sebe lidskou podobu a šel k carovi. Car uţ vybíral pro něj zvlášť pěknou lískovku, ale čert povídá: „To je blecha!“ Tu se car podivil, ale co měl dělat slovo bylo slovo, musel neznámému člověku dát svou dceru za ţenu. Vystrojil jim pěknou hostinu a sezval na ni všechny dosavadní nápadníky. Mnoho mu toho nesnědli ani nevypili, protoţe dlouho nevydrţeli sedět, lískovka je ještě tuze pálila. A toţ tedy udělali průvod a s muzikanty, pištci, bubeníky šli vyprovázet ţenicha a nevěstu. A kdyţ přišli na mořský břeh, ţenich popadl nevěstu, ţbluňk! – a uţ byl s ní ten tam! Car i lid i muzikanti byli celí zkoprnělí, jakýţe to byl asi ţenich? Car vyslal loďaře, aby pátrali po moři, ale loďaři se vrátili a nevypátrali nic. Smuten nastoupil car zpáteční cestu a čím více o tom přemýšlel, tím byl smutnější. A kdyţ přišel domů, dal po celé říši vytroubit, ţe nikdo nesmí večer svítit, nikdo se nesmí smát a nikdo zpívat, dokud se dcerka nenajde. I zavládl všude smutek převeliký, jen jedna babička zrovna v carově sídelním městě měla večer rozsvíceno a kdyţ k ní carovi poslové přišli, viděli, kterak se babička pochechtává a kterak si vesele prozpěvuje. I rozhořčili se velice, ţe tak překračuje carská nařízení, sebrali ji a odvedli na carův soud. Seděl car za stolem, celá tvář jak pod mrakem a z očí uţ sršely blesky. „Hej, babo,“ povídá, „co ty se máš co radovat?“ „A proč se nemám radovat,“ povídá babka vesele, „kdyţ tys ţiv, care, a i já jsem ţiva? Kdoví, nebudeme-li jednou příbuzní!“ „Čertova příbuzná budeš,“ zahoukl car, „nevíš, co jsem nakázal? Proč jsi se smála a proč jsi zpívala?“ „Inu, jakpak bych se nesmála a jakpak bych nezpívala, kdyţ mám takového syna!“ „Jakého syna?“ zeptal se car. „Jakého? Takového makového, solí, cukrem sypaného. Co se mu uloţí, všecko dovede.“ „Babice babí,“ zahřmel car, „nemluvíš-li pravdu, zle bude s tebou. Ztratila se mi princezna. Uloţ synovi, aby ji našel. Nenajde-li ji, hlavu ti srazím!“ 120

I dal přivésti jejího syna a ta stařenka veselá mu hned uloţila, aby šel a panu carovi dceru vyhledal. Syn se poškrábal za uchem, přikývl, ţe jako rozumí, objal tu svou starou maminku a šel. A kdyţ přišel na konec města, viděl, kterak tam děti chtějí utopit malé štěňátko. Řekl si jim o ně a ony mu je daly. A kdyţ přišel o kousek dále, potkal ţenu, která nesla koťátko na zabití, protoţe jich měla moc. Řekl si jí o ně a ona mu je taky dala. A tak táhl dál a pejsek s kočičkou táhli s ním. Všude se ptal po carské dceři, ale nikdo o ní nevěděl nic víc, neţ ţe zmizela v moři se svým ţenichem. Táhl tedy k moři a po cestě přišel k malé kaluţi a v té se pleskala rybka. Kočička hned po ní skočila a chytla ji, ale on jí rybku vzal a vhodil ji vedle do potoka. Rybka sebou spokojeně mrskla, vystrčila z vody hlavičku a povídá: „Děkuji ti, ţes mě zachránil. Kdybys potřeboval vědět něco z vody, jen se mne zeptej, ráda povím.“ „Oj, rybko,“ řekl on, „právě ţe potřebuji vědět něco z vody. Byla princezna a měla ţenicha, a kdyţ přišli o svatbě k moři, on ji popadl a zmizel s ní ve vodě. Co se s ní potom stalo?“ „Co vím, to povím,“ řekla rybka. „Proplul s ní pod mořem a na Černém ostrově vystoupili.“ Řekla to a odplula a on šel dále se svými zvířátky k moři. Přišli na louku, pejsek se náhle rozběhl a chytil malého ptáčka. Ale jeho pán k němu přiběhl, ptáčka vzal a vypustil. Ptáček mu lítal nad hlavou a švitořil: „Děkuji ti, ţes mne zachránil. Kdybys potřeboval vědět něco ze vzduchu, jen se mne zeptej, rád povím.“ „Oj, ptáčku,“ řekl on, „právě ţe potřebuji vědět něco ze vzduchu. Byla princezna a měla ţenicha, a kdyţ přišli o svatbě k moři, on ji popadl a zmizel s ní ve vodě. Pod vodou s ní proplul a na Černém ostrově vystoupili. Co se s ní potom stalo?“ „Co vím, to povím,“ řekl ptáček, „donesl ji k Černé skále, Černá skála se rozstoupila a on v ní s princeznou zmizel.“ Zašveholil a odletěl a stařenčin syn šel dále se svými zvířátky k moři. Přišli do lesa a v tom lese byl buk a ten hořel. A v jeho větvích byl had a ten syčel úzkostí, protoţe plameny sahaly uţ aţ k němu. Junák však přiskočil, popadl hada a snesl ho z větví na zem. Had se svinul do mnoha kotoučů a zahovořil: „Děkuji ti, ţes mne zachránil. Kdybys potřeboval vědět něco ze země, jen se mne zeptej, rád povím.“ „Oj, hade,“ řekl junák, „právě ţe potřebuji vědět něco ze země. Byla princezna a měla ţenicha, a kdyţ přišli o svatbě k moři, on ji popadl a zmizel s ní ve vodě. Pod vodou s ní proplul a na Černém ostrově vystoupili, donesl ji k Černé skále. Černá skála se rozstoupila a on v ní s princeznou zmizel. Co se s ní potom stalo?“ „Co vím, to povím,“ řekl had. „Pod Černou skálou je Černý zámek, tam ji chová uzamčenou, klíček má vţdy v kapse.“ Had se uklonil a odplazil a junák se zvířátky šel dále k moři. Uţ ho od moře dělilo jen jedno pohoří a kdyţ na ně vystoupil, zaslechl křik a hádku. Podíval se, co to je, a ejhle! − oni se to tři čerti hádali při dělení. Před nimi leţely

121

čtyři věci: drátěné síto, ţelezné kladívko, spravovaný plášť a zlaté jablko. Čerti se hádali, ţe uţ jim pěna lítala od huby, a kdyţ spatřili junáka, volali na něho: „Pojď sem a rozsuď nás, my uţ si nevíme rady.“ „Já vás rozsoudím,“ řekl junák, „ale musíte mi říci, co je s těmi věcmi, ţe se tak o ně hádáte.“ „S těmi věcmi je to tak,“ řekl nejstarší čert. „Kdo si sedne do toho síta, přepluje v mţiku největší vodu. Kdo klepne tím kladívkem na skálu, nejtvrdší horu otevře. Kdo přehodí přes sebe ten plášť, zůstane i čertu neviditelným. A hodíš-li za sebe to jablko, vyroste za tebou les tak hustý, ţe jím ani ďábel nepronikne.“ „Dobrá,“ pravil junák, „dávejte nyní pozor. Já to jablko odhodím a kdo je první chytí, ten bude vítěz!“ A vzal jablko a daleko je z té skály, na níţ stál, odhodil. Jablko dopadlo, poskočilo, a uţ se valilo a kutálelo po úbočích hor, ze stráně na stráň, čím dál tím rychleji a ti tři čerti se hnali za ním jako diví. Zatím junák popadl síto, kladívko, plášť, pejska a kočičku a nejkratší cestou utíkal k moři. Jen tam doběhl, hodil síto na vodu, skočil do něho a šups − uţ byl u Černého ostrova. Vyskočil na břeh a před ním stála Černá skála. Vzal kladívko, udeřil na ni, bums − Černá skála se rozskočila a v její hlubině se objevil Černý zámek. Černá jeho brána byla zamčena a ať jej junák obcházel, jak chtěl, nikde nenašel nejmenší otvor, kudy by do zámku pronikl. Byl z toho všecek smutný, usedl na kámen a přemýšlel. Vtom k němu přišel jeho pejsek, ţďuchl do něho čumákem a pravil: „Junáku, já mohu podhrabat hradby, ale ta díra bude maličká, jen tak co kočka proleze.“ „Nevadí, pejsku,“ zavolal junák, „pošleme kočičku na zvědy.“ A pejsek šel a hned začal hrabat a za hodinu vyhrabal chodbičku pod hradbami do nádvoří. „Kočičko, koukni dovnitř,“ řekl pak junák, „uvnitř je pán, ten má vestu, ve vestě zlatý klíček − snad mi jej můţeš přinést.“ Kočička vklouzla do díry, dostala se do nádvoří a z nádvoří rovnou do paláce. A hle, v tom paláci měly právě myši svatbu a zrovna se chystaly k hostině. Kočička mezi ně vpadla a chramst! − uţ měla myšího ţenicha v zubech. Myši se náramně vyděsily, pak však nejstarší si dodala odvahy a přišla ke kočičce prosit za ţenicha. „Dám vám ho,“ začala kočička příst, „ale jen za zlatý klíček, který má váš pán ve vestě.“ Myšky se rozběhly a našly, ţe pán spí. Ta nejodváţnější mu potichu vlezla na vestu, opatrně mu vytáhla klíček, donesla ho kočičce, kočička pustila ţenicha a popadla klíček, hodila jej do dvora pejskovi, pejsek jej donesl junákovi, junák s ním otevřel bránu a vešel do paláce, kde našel carovu dcerku v slzách a pláči. „Neplač a pojď se mnou!“ řekl jí junák, ona pak rukou mu dávala znamení, aby byl tiše, vedle ţe leţí její čert. On ji tedy vzal mlčky za ruku, vyvedl ji z Černého zámku před Černou skálu, posadil ji i se svými zvířátky do síta, přehodil přes všechny ten starý plášť a uţ jeli zpátky přes moře. V tu chvíli

122

se čert, její ţenich, probudil, a hned viděl, ţe se něco stalo. Vyřítil se ze skály jako divý, ale ať se díval jak se díval, na moři neviděl nic, neboť oni byli skryti pod tím kouzelným pláštěm. I myslil si, ţe prchají někde za ostrov, letěl tedy právě na opačnou stranu, letěl, letěl, ale nic neviděl. Zatím junák s princeznou a zvířátky přistál u břehu a hle! - právě v tu chvíli, kdy vyskočili na břeh a sňali ze sebe plášť, zaharašilo cosi v kamení a ono zlaté jablko, které nahoře v pohoří čertům vyhodil, dokutálelo se zrovna na břeh. V tu chvíli také se objevili ti tři čerti, upachtění a unavení, a všichni tři zároveň se jablka chopili. „Já to vyhrál!“ vykřikl první. „Nikoli, já!“ vykřikl druhý. „Já!“ vykřikl třetí. „Stát!“ zavolal na ně junák. „Ţádný jste nevyhrál, a proto se musíte podělit, jak uznám za dobré. Ty, čerte, dostaneš síto, ty druhý vezmi kladívko, ty třetí vezmi plášť, a já, ţe jsem vás tak rozsoudil, vezmu si tohle jablko.“ Čerti byli s tím srozuměni a junák s princeznou, pejskem a kočičkou nastoupili cestu k domovu. Uţ viděli věţe carského města před sebou, kdyţ se najednou za nimi zvedla strašlivá vichřice a kdyţ se ohlédli, viděli, jak se za nimi ţene ten pekelný ţenich. Zdrţel se na moři hledáním, teď je konečně objevil a uţ uţ doháněl. Ale junák popadl zlaté jablko, hodil je za sebe a v téţe chvíli vyrostl za nimi strašlivý les, tak hustý, ţe ani čert jím nemohl prorazit. A oni zatím došli šťastně domů a byla sláva a bylo radování: car skákal po jedné noze, stařenka dělala kotrmelce, junák se s princeznou oţenil, svatebčané uţ měli zahojená jelita po lískovkách a vydrţeli tedy sedět u jídla sedm dní a sedm nocí, všecko snědli, na kočičku a pejska nic nezbylo, tak jim ten car dal usmaţit tu bleší kůţi na mravenčím sádle. A čert ještě pořád seděl v lese a nemohl ani sem ani tam a stařenka přišla k carovi a pleskla ho do ramene: „Vidíš! Vţdyť já to věděla, ţe ještě budeme příbuzní!“

123

ZLODĚJSKÝ UČEŇ Pohádka estonská Byli jednou dva bratři, jeden z nich byl sedlák a druhý zloděj. Ten sedlák měl tři syny, zloděj byl svobodný a tedy neměl nikoho, komu by odevzdal svou ţivnost a všechno bohatství, které za svého ţivota nakradl. Šel tedy k staršímu a poţádal ho, aby mu dal nejstaršího svého syna do učení. Bratr svolil a zloděj se tedy vydal se svým nejstarším synovcem do lesa. Ukazoval mu jednotlivé stromy a keře a ptáky, ale hoch mlčel, aţ přišli na mýtinu. Tu teprve zvolal: „Strýčku, jaká je to pěkná mýtina! Z té by bylo krásné pole!“ Strýc zloděj se zamyslil a řekl: „Z tebe, hochu, ţádný zloděj nebude. Ty jsi se narodil pro sedlačinu, jdi si tedy sedlačit.“ A vrátil ho domů a vyţádal si mladšího. I toho vzal na zkoušku do lesa, ale kdyţ mu začal ukazovati stromy, hoch povídal: „Jsou to moc pěkné stromy, strejčínku. Z těch by se, panečku, dělaly loukotě!“ Strýc zloděj se na něho podíval a řekl: „Nu, ty taky toho v ţivotě moc nenakradeš. Čehopak bys hledal u zlodějiny, vţdyť ty jsi rozený kolář!“ A zas ho poslal domů a vyprosil si nejmladšího. Ale kdyţ s tím přišel do lesa, hoch sám povídá: „Koukejte, strýčku, tyhle pruty! Na ty by se pěkně chytali ptáci!“ „Toť se ví,“ přikývl strýc a zaradoval se, ţe teď našel toho pravého, kterého můţe ve zlodějství vyučit. Vzal ho tedy k sobě do velké jeskyně, kde bydlel, a vyučil ho všem tajnostem a fortelům zlodějského řemesla. Kdyţ uţ hoch všecko uměl, poručil mu udělati mistrovský kus, aby prokázal, ţe se sám zlodějinou uţiví. „Tamhle v tom lese je silnice,“ povídal jednoho dne synovci, „a po té silnici jde selka a vede na trh krávu. Dovedeš-li jí krávu ukrást tak, aby tě selka nespatřila, budeš mistrem, jako jsem sám.“ Hoch šel do lesa, ale bylo mu zle. Jak by tohle provedl, naprosto nevěděl. Ale jak tak chodil a přemýšlel, dostal nakonec přece jen šťastný nápad. Šel k silnici, kudy měla selka přijít, a hodil doprostřed cesty rukavici. Pak se schoval do křoví a čekal. Za chvilku se objevila selka s krávou. Jde, jde, najednou spatří rukavici. „Vida,“ povídá selka, „pěkná rukavice. Škoda, ţe nejsou obě. Jedna rukavice nestojí za shýbnutí.“ A zatáhla za provaz a šla s krávou dále. Ale zlodějský učeň vykradl se z křoví, vzal rukavici a utíkal lesem tak, ţe selce pěkně nadběhl. Za dvojí zatáčkou silnice hodil zase rukavici na zemi. Selka přijde a spatří rukavici. „A helemese! Tady je druhá! Ţe jsem já tu první hned nezvedla!“ 124

Selka byla lakomá, proto si hned řekla: „I to já si pro tu první doskočím, však to je jen pár kroků, a budu mít pár.“ A hned uvázala krávu ke stromu a utíkala zpět. Jak však zmizela v první zatáčce, vyskočil učeň, zvedl svou rukavici, krávu odvázal a hajdy s ní ke strýcově skále. Selka zatím utíkala po silnici pořád zpátky, protoţe nikde nemohla najít první ztracenou rukavici. A kdyţ se obrátila a utíkala zas aţ na druhý konec lesa, nikde nemohla najít druhou rukavici. A s rukavicí zmizela i kráva a tak tam krkounská selka běhala marně celý den. Učeň zatím přihnal krávu k strýcovi a ten ho náramně pochválil. „Ty jsi vskutku mistr a můj nástupce,“ pravil mu, načeţ krávu porazili, stáhli a čtvrtili. „Vezmi tuhle ţaludek,“ povídal strýc synovci, „a jdi jej k řece vyprat.“ Hoch vzal kraví ţaludek a šel k řece. Ale nepral ho jako obyčejně, nýbrţ pleskal jím o skálu jako kdyţ políčky padají a křičel: „Ou, ou, jejeje, lidé zlatí, já ne, to strýc! Ouvej, achich, já ne, to strýc!“ A tak pořád po kaţdém plesknutí a čím dál tím ţalostněji a naříkavěji. Strýc zloděj v jeskyni to slyšel a hned si při svém špatném svědomí řekl: „To uţ kluka četníci dopadli a teď ho bijí. Honem pryč, ať mě taky nedopadnou. Beztoho to všechno svádí na mne.“ A nečekaje uţ strýc vyběhl z jeskyně tajným východem a utíkal přes hory a doly aţ do druhého království a nikdy se zpátky nevrátil. A jeho nejmladší synovec, který byl jím prohlášen za mistra a nástupce, převzal všechny poklady, jeţ byly v jeskyni shromáţděny, a nalezl toho tolik, ţe do smrti nemusil krást, nýbrţ šel na studie a stal se advokátem.

125

HŘEBENÁŘ Pohádka francouzská Byl jednou jeden hřebenář. Měl vozíček, oslíka za šest franků a s tím objíţděl všechny jarmarky, trhy, pouti a posvícení a prodával na nich dřevěné hřebeny, podávky, sekyrky a čepice. Jednou, zrovna kdyţ táhl se svým šestifrankovým oslem na jarmark do Mirande, našel u jedné vsi lišku, všecku hladem sešlou, zmořenou a zbědovanou. Stála pod vysokým kurníkem a zvolala na hřebenáře: „Hřebenáři, vysaď mne, ať se trošku nasytím!“ „S radostí, liško, ale musíš mi za to shodit párek tučných slepic.“ Liška slíbila a hřebenář ji povysadil ke kurníku. Ale kurník byl vysoký a lišce scházel ještě kousek, aby se tam dostala. „Ještě mi schází kousek, hřebenáři, popostrč mne!“ „Jak si přeješ, lištičko!“ A hřebenář vzal vidle, vrazil je lišce do zadnice a tak ji vystrčil nahoru. „Au, au,“ křičela liška, „vţdyť jsi mne zcela probodl!“ „Probodl, neprobodl, vystrčil jsem tě, jak sis přála, a teď mi dej, cos mi slíbila.“ Lišce se uţ ani do jídla nechtělo, tak byla těmi vidlemi ukrutánsky počochněna. Ale co měla s hřebenářem dělat? Shodila mu dolů dvě slepice a byla ráda, ţe jí nevyvedl ještě něco horšího. Hřebenář vzal slepice, práskl do svého šestifrankového osla a jel dále. A kdyţ přijel k lesu, spatřil vlka, který starostlivě obchází velký pařez. Jak zhlédl hřebenáře, zavolal na něho: „Hřebenáři, pomoz mi rozštěpit tento pařez – já sám to nijak nesvedu!“ „Milerád, vlku, jen udělej, co ti řeknu.“ A hřebenář vzal z vozu sekyru, rozštěpil jednou ranou pařez od shora dolů a křikl na vlka: „Strč tam ihned pracku jako klín!“ Vlk strčil pracku mezi obě dřeva, hřebenář vytrhl sekeru a pařez sevřel vlka tak, ţe vlk kvičel a jen hřebenáře prosil o milost. Ale ten se mu vysmál, práskl do svého šestifrankového osla a jel dále na jarmark do Mirande. A kdyţ přijel do Mirande, spatřil tam sběh lidu a uprostřed nich jezdce v červených šatech stříbrem a zlatem vyšívaných. A jezdec vyvolával: „Lide mirandský! Věděti vám dávám, ţe král francouzský přijel k vám, aby se koupal ve vašich lázních, i se svou dcerou princeznou, která je krásná jako Boţí den a bohatá jako moře. A tu princeznu dá král francouzský tomu za ţenu, kdo přemůţe jeho obrovského lva!“ Kdyţ to hřebenář slyšel, našel si byt a druhého dne ráno šel do té hospody, kde bydlil francouzský král. „Francouzský králi, dobrý den!“ „Dobrý den, hřebenáři! Čeho si přeješ?“ 126

„Francouzský králi, chci přemoci tvého lva.“ „Nebojíš se ho, hřebenáři?“ „Francouzský králi, chci dostati tvou dceru!“ „Sluţebníci moji, zaveďte hřebenáře do chléva, kde je můj obrovský lev!“ Sluţebníci uposlechli. Obrovský lev skákal po chlévě a řval, oči mu z důlku vylézaly, jazyk na tři stopy vyplazený se mu plouţil po zemi, ocasem bil po zdech, aţ střecha nad nimi praskala, a řval a řval jako pět set ďáblů. Hřebenář však vstoupil k němu jakoby nic a povídá: „Víš, kdo jsem?“ Lev se na něho podíval a řekl: „Hřebenář!“ „No tak – co řveš?“ Lev se zarazil a na mou duši, v tu chvíli nevěděl, proč řve a dočista se zastyděl. „Veliký lve, přišel jsem, abych tě pozval na oběd. Vystrojím ti hostinu, jaké ti nedá ani francouzský král. Přijímáš?“ „To je moudré, hřebenáři! Punktum dvanáct budem obědvat. Ale nebude-li to lepší oběd, neţ mi dává francouzský král, seţeru tě i s chlupy!“ Hřebenář se s ním tedy rozloučil a šel k řezníkovi, kde si objednal celé tele, k cukráři, kde koupil dort, váţící zrovna metrák, k puškaři, kde koupil metrák olověných kulí, k ţelezníkovi, kde si vybral ţeleznou lopatu sedmdesát kilo těţkou. A kdyţ přišlo poledne, dal donést do chléva stůl a pěkně jej prostřít, a pak na něm předloţil lvu celé tele. „Hola, veliký lve! Právě odbíjí dvanáct. Račiţ ochutnat této pečínky!“ Lev se pustil do telete, jen se po něm zaprášilo; za chvilku zbyly na stole jen kosti. „A coţ tento lahodný dortíček?“ A hřebenář dal přinést metrákový dort. Lev se do něho pustil, ale byl teprv v polovici a uţ téměř nemohl. Zatím rozhodil hřebenář po zemi olověné kule a v jedné chvíli shodil do nich ten dort. Dort se omotal kolem kulí a lev pomalu seţral všecko – metrák dortu i metrák olova. Kdyţ byl hotov, spokojeně si zafuněl. „Hřebenáři, uctil jsi mne líp neţli francouzský král. Proto tě taky neseţeru. Ale to cukroví mi nějak těţce leţí v ţaludku.“ „To nevadí, veliký lve! Nyní se trošku pobavíme. Znáš tu překrásnou hru ‚schovej zadek„?“ „Neznám.“ „Já tě ji naučím a uvidíš, ţe se moc nasmějeme.“ Tu vylezl hřebenář na stůl a na stropní trámec přivázal pevný provaz, na jehoţ visícím konci udělal smyčku. „Veliký lve, vylez sem na stůl a poloţ svou pracku do této smyčky. Uvidíš, jaká to bude švanda!“ Veliký lev tak učinil, v tu chvíli však hřebenář podtrhl pod ním stůl a lev zůstal ve smyčce viset u stropu. „Pomoc, hřebenáři, pomoc!“

127

Ale kdepak byl uţ hřebenář! V tu chvíli byl uţ u francouzského krále a jeho krásné dcery. „Francouzský králi, rychle! Pospěšte si, krásná princezno! Běţte do chléva – zkrotil jsem vašeho lva!“ Francouzský král s dcerou utíkali horempádem do chléva, div se nepřerazili, a hřebenář letěl do kuchyně, kde se ve velkém krbu uţ dvě hodiny ohřívala jeho ţelezná sedmdesátikilová lopata. Kdyţ ji vytáhl, byla uţ doběla rozţhavena. Popadl ji a třemi skoky byl ve chlévě. „Veliký lve, teď tě naučím hráti si hru ‚schovej – zadek„.“ A hned se ohnivou lopatou rozpřáhl, vykřikl „schovej zadek!“ ale hned ho taky tou lopatou po zadku přetáhl. „Au–au–au–au!“ zařval veliký lev, „Vţdyť mě pálíš! Vţdyť mě pečeš! Au! Hřebenáři! Au! Přestaň uţ, au! Uznávám, ţes mě přemohl a zkrotil!“ Ale hřebenář pokračoval ve své hře, po kaţdém rozpřáhnutí vykřikl „schovej zadek!“, po kaţdém vykřiknutí ho natřel. Lev řval čím dál tím zoufaleji a zapřisahal hřebenáře, aby mu uţ dal pokoj. Teprve kdyţ byl lev napůl mrtev, rozvázal hřebenář smyčku a lev se spáleným zadkem spadl na zem. Hřebenář se však otočil k francouzskému králi: „Francouzský králi, zkrotil jsem vašeho lva. Račte mi dáti svou dceru!“ „Tak je to správné, hřebenáři,“ odpověděl francouzský král a druhého dne byla svatba a slavnosti trvaly celý týden. Po týdnu zapřáhl hřebenář svého šestifrankového osla do vozíčku a řekl své manţelce princezně: „Milá holka, vylez si nahoru navrch a dej pozor, ať mi nezkazíš zboţí! A teď sbohem, francouzský králi – já zase potáhnu světem.“ „Sbohem, královská dcero! Sbohem, hřebenáři!“ A kdyţ uţ vyjíţděli ze vrat, rozběhl se francouzský král za nimi: „Hřebenáři, počkej! Vezmi si tady ten pytel zlaťáků, s tím uţ se nějak světem protlučete. A na tenhle den můţete přijít kaţdý rok a pokaţdé si můţete odnést takový pytel.“ Šestifrankový osel se rozběhl a uţ byli pryč. K polednímu byli v hlubokém lese. „Ţeno, zastavme pod tímhle dubem,“ řekl hřebenář, „já uţ jsem hladov a unaven.“ „Jak je ti libo, hřebenáři!“ I vypřáhli šestifrankového osla, naobědvali se, hřebenář si natáhl jednu ze svých čepic a usnul i se svou královskou ţenou pod stromem. A zatímco oba spí – co se dálo s liškou, vlkem a velikým lvem? Liška přes bolesti svého probodnutého zadku seţrala všechny slepice, ale kurník byl tak vysoký, ţe se neodváţila skočit dolů. Teprve kdyţ ji zase moc hryzl hlad, zaťala zuby a skočila dolů. V zadku ji to při tom tak píchlo, ţe přisahala hřebenáři pomstu. „Ať tě najdu, kde tě najdu, střeva ti, hřebenáři, vytrhám!“ A běţela hned po stopě hřebenářově do lesa. Ale tam našla vlka napolo mrtvého. Pomohla mu z pařezu a ptala se ho, kdo mu to udělal. Tu jí vlk všecko pověděl a zapřísahal se, ţe se musí hřebenáři pomstít.

128

„Ať ho najdu, kde najdu, srdce mu seţeru!“ „A já, ať ho najdu, kde najdu, střeva mu vytrhám.“ A teď tedy běţeli spolu, aţ přišli k jezeru. A v tom jezeře – vidí dobře? nevidí? – lev stojí ve vodě, jen mu čumák a oči vykukují. Liška s vlkem na něho zavolali, lev vylezl a teď si jim naříkal, jak ho hřebenář spořádal. „Ať ho najdu, kde najdu, roztrhám ho a seţeru!“ „To nejde,“ odpověděla liška. „Proč ne?“ „Já jsem si uţ zadala jeho vnitřnosti.“ „A já srdce,“ dodal vlk. „Toţ mu tedy ukousnu hlavu,“ rozhodl se lev a všichni tři, hoříce touhou po pomstě, vtáhli do lesa, aby našli a roztrhali hřebenáře. A nemuseli jít ani daleko: právě pod velkým dubem spatřili hřebenáře spát s jeho ţenou. „Teď ho máme!“ zašeptala liška. „Uţ ho nepustíme!“ zamrkal vlk. „Uţ je s ním konec!“ zakýval hlavou lev. Ale všichni tři stáli pohromadě a dopředu nešel nikdo. „Toţ, liško, začni a vyrvi mu střeva!“ šťouchal lev s vlkem do lišky. „Hm, mně se zdá, ţe mám nějaké píchání v zádech,“ ošívala se liška. „Začni ty, vlku, a vezmi si jeho srdce,“ strkali pak lev s liškou vlka. „Ach, to je těţké, nějak se mi teď rozbolela ta pracka!“ „Začni tedy ty, lve, a ukousni mu hlavu!“ postrkávala liška s vlkem lva. „Ach, moji milí, tak mě najednou celé tělo pálí!“ A vtom hřebenář ze spaní kýchl. „Pro pána krále, uţ na nás jde!“ vykřikli všichni tři a pádili do lesa, ţe jim ani nohy nestačily. Zatím se hřebenář probudí, otevře oči, podívá se do korun stromů a začne klít. „Tisíc láter a milion láter a tisíc milionů láter!“ „Copak tak kleješ, hřebenáři?“ vylítla ze spaní jeho královská ţena a všecka se třásla. „Deset tisíc milionů láter, ţeno, jsem okraden! Podívej se nahoru na ty stromy, co je tam opic! A všecky mají na hlavě mé čepice! Ach, ţe jsem si tu čepici před spaním bral na hlavu! Ty potvůrky všecko napodobí, a tak si kaţdá vzala taky z mého vozíku jednu čepici na hlavu! Milion milionů láter láterských, zaláterovaných, nejláterovatějších!“ A všecek modrý a rudý vztekem praštil hřebenář svou vlastní čepicí o zem – a v tu chvíli to udělaly všechny opice po něm a shodily taky své čepice ze stromů na zem. „Achacha, ţeno! Rychle! Seberme čepice!“ A hřebenář s ţenou sesbírali rychle čepice, naloţili je zase na vozíček, princezna hřebenářka si vylezla na ně nahoru a šestifrankový osel je táhl zase do světa.

129

Ale netahal uţ jich dlouho; hřebenář se brzo dopálil, co se má tak světem plahočit, kdyţ má ve vozíku pytel zlaťáků, šel a koupil si zámek a k zámku devadesát devět dvorů a kdyţ mu došly peníze, jel si s šestifrankovým oslem k francouzskému králi pro nové.

130

TULENÍ PRINCEZNA Pohádka islandská Jednou večer před Janem Křtitelem šel jeden rybář z Myrdallu po břehu podél skal. Najednou uslyšel v jedné jeskyni hudbu, jásot a hřmot a venku spatřil leţet veliké mnoţství tuleních koţí. Popadl jednu z nich a odnesl si ji domů, kde ji zamkl do truhly a klíč dobře uschoval. Kdyţ pak opět vyšel ven, našel na prahu překrásnou dívku zcela nahou, která hořce plakala. To byl ten tuleň, jehoţ kůţi rybář uschoval. Vzal tedy dívku do svého domku, utěšil ji, oblékl a ona jiţ u něho zůstala. Po čase se také oţenili a celý kraj mu záviděl, jakou to má milou, krásnou a líbeznou ţenušku a přitom dobrou hospodyni. Všichni chtěli věděti, odkud si ji přivezl, ale on se jen usmíval a neřekl. Klíč od truhlice však nosil stále při sobě, aby se ţena nedostala k tulení kůţi. Jednou však v noci zabouchali sousedi na jeho okno a volali: „Tresky táhnou!“ To bylo znamení, ţe se začíná veliký tah ryb, a rybáři nesměli zmeškat ani minutu. Také náš rybář byl ihned na nohou, vyřítil se ven, vskočil do loďky a vyplul s ostatními. Ale v tom spěchu zapomněl klíč od truhlice pod polštářem a zpozoroval to teprve na šírém moři. Vesloval hned zase zpátky, ale uţ bylo pozdě; jeho krásná ţena byla pryč, truhlice byla otevřená, schovaná kůţe zmizela. Rybář velice truchlil pro svou ţenu–tulenici, ale marně. Nevrátila se mu, ale kdyţ lovíval v moři sám a sám, vynořoval se z moře nedaleko loďky mladý tuleň a krásné své oči upíral na rybáře. Ten se několikráte pokusil tuleně lapit, ale nadarmo. Tak zůstal rybář opuštěn a smuten a nic ho nemohlo z jeho stesku utěšit. Stalo se pak jednou, ţe při letní výpravě, kterou rybáři podnikali na daleký a pustý ostrov Sellö, museli se pro nepřízeň počasí vrátiti z ostrova dříve, neţ nalovené ryby usušili. Nechali je tedy tam a vypravili se tam ještě jednou na podzim. Náš rybář byl s nimi, a protoţe všude pátral po své zmizelé ţeně, zašel si na druhou stranu ostrova, není-li tam po ní nějaká stopa. Zatím však se vítr obrátil, hrozila bouře a rybáři rychle naházeli kořist do lodí a odjeli. To bylo pro našeho rybáře zlé, neboť uvízl na ostrově, kde nebylo nic neţ holé skály a kam lidé přicházeli jen jednou nebo nanejvýš dvakrát do roka. A nyní se právě skončil podzim a bouře, jeţ přicházela, znamenala začátek zimy; věděl tedy rybář, ţe nejméně půl roku se nikdo k Sellö nedostane a ţe tam tedy musí zahynouti hlady. Nebyl tím nijak vyděšen, neboť ţivot ho od zmizení jeho ţeny nic netěšil. Chtěl tedy prozkoumati ostrov, nenajde-li na něm nějaký útulek, kde by mohl v klidu očekávati smrt, ale našel jen opuštěnou polorozbořenou chatrč. Kdyţ hledal dále, přepadla ho ve skalách noc. Marně hledal cestu k chatrči; bloudil mezi skalami a uţ se vzdával vší naděje na nocleh, kdyţ náhle za jednou vysokou skalou objevil nádherný zámek, jehoţ všechna okna byla osvětlena. Rybář všecek uţaslý přišel k zámecké bráně, ale ta byla zamčena. Ze 131

zámku bylo slyšeti hudbu a zpěv, pak vše ztichlo a nějaký váţný muţský hlas pravil: „Jakpak se daří neboţáku z Myrdallu, který dnes uvízl na našem ostrově?“ Hned na to se ozvala hudba znovu, ale zároveň se otevřela malá postranní branka, z ní vyšla krásná ţena a ta kynula rybáři, aby byl tiše a šel za ní. Rybář ji uposlechl a ona ho vedla temnou chodbou do temného pokoje, kde konečně zavřela za sebou dvéře a rozsvítila. Jaké bylo rybářovo překvapení, kdyţ v neznámé krásce poznal svoji ţenu! Vrhl se k ní, ale ona pravila: „Rybáři, můţeš tu zůstat a já tě budu ţivit, ale nikdo nesmí mít o tobě ani tušení. Kdyby tě otec můj zpozoroval, zle by se ti vedlo!“ Rybář jí arci slíbil, ţe ani nos z pokoje nevystrčí, a ona mu přinesla hojnost všelikého jídla i pití i všeliké hry, jimiţ si mohl krátiti dlouhou chvíli. Tak ţil skryt v jejím pokoji a nic mu vlastně nescházelo. Byl šťasten a spokojen, zatímco všichni jeho krajani mysleli, ţe uţ je dávno mrtev. Jeho krásná ţena dlela, pokud jen mohla, u něho, jednou však mu pravila: „Rybáři, zítra je Štědrý večer a na zámeckém dvoře bude veliká slavnost. Slib mi, ţe se tam, ať se děje, co se děje, nepodíváš. Podíváš-li se, spatří tě otec a konec bude mezi námi.“ Rybář jí to slíbil a dostal od ní ještě více jídel a nápojů neţ kdykoli jindy. K večeru ho opustila a záhy na to slyšel na dvoře veliké a veselé vyhrávání a hovor jakoby od mnoha lidí. Dlouho rybář vzdoroval své zvědavosti a všetečnosti, nakonec si však řekl: „Vykouknu-li jen drobátko, nemůţe mne nikdo uvidět.“ A vykoukl koutkem okna a spatřil mnoho krásných ţen a statných muţů, kterak krouţí a tančí staré tance před trůnem, na němţ seděl mohutný, váţný stařec. Rybář se díval jen vteřinku, jen tak, co očima všechno přeletěl – a přece ho jeho ţena uviděla. Přišla k němu v noci všechna rozmrzelá a trpce mu vyčítala, ţe nedodrţel daného slova. Odprosil ji a vskutku se styděl, ţe se nedovedl opanovati. Ale přišel Silvestr a jeho krásná ţena mu ohlásila, ţe zas musí odejíti. „Prosím tě, rybáři,“ dodala nakonec, „svatosvatě mi slib, ţe se nepodíváš, co se venku děje. Spatří-li otec, ţes tady, zle bude s tebou i se mnou.“ Přísahal jí při všem, co mu bylo drahé, ţe se uţ vůbec nezajímá o to, co je na dvoře, a taky vskutku, kdyţ mu přinesla jídla a pití a všelikých her, umiňoval si, ţe se ven ani nepodívá. Ale kdyţ byl sám a sám a venku hrála hudba tak svůdně a lahodně, nemohl odolat, čím dál tím víc ho to táhlo k oknu, aţ se nakonec nezdrţel a růţkem v okenní tabuli vykoukl ven. Na dvoře bylo ještě ţivěji a veseleji neţ na Štědrý den. Více lidí tam tančilo a se radovalo a na trůně po boku přísného starce seděla krásná rybářova ţena. Jakmile ji zahlédl, odskočil od okna a radoval se, ţe ho nespatřila. Ale mýlil se; přišla o půlnoci všechna nešťastná a zase mu vyčítala, ţe ji zradil. Stál před ní velmi zahanben a sám sebe proklínal, jak je nemuţný a nestatečný. Ale co se dalo dělat? Kdyţ ji odprosil, odpustila mu a měla ho stejně ráda jak dříve, ale přesto na ní

132

pozoroval, ţe bývá občas zamyšlená a smutná. Ptal se jí starostlivě, zda jí něco schází. „Nic mi neschází,“ odpověděla, „ale bojím se, neposlechneš-li mne potřetí, ţe nás jistě stihne neštěstí.“ Dlouho, dlouho se však na zámku nic nedálo. Aţ kdyţ jiţ přišlo léto, ten večer před svatým Janem Křtitelem, ve výročí dne, kdy rybář našel svou luznou ţenu, přišla k němu a úpěnlivě ho prosila, aby se toho večera o nic nestaral, ať se venku děje, co děje. Slíbil jí to nejváţnějšími slovy a sám sobě vskutku věřil, ţe tentokráte odolá. Leč běda! Vyhrávání na dvoře bylo tentokrát tak mocné, bohaté, veselé a svůdné, do jeho pokojíku zaléhal takový šumot a hluk, ţe rybář na nic jiného nemyslel neţ na to, co se asi venku děje. A jak ho to pořád víc a víc přitahovalo, řekl si pojednou: „Kdybych se podíval z jiného okna, nikdo nebude vědět, kdo jsem, i kdyby mne zahlédl.“ Tento nápad se mu tak zalíbil, ţe se poprvé za tu dobu vyplíţil z pokojíka, prošel po špičkách chodbou a po špičkách vstoupil do pokoje cizího. Opatrně přistoupil k oknu a malinko, zcela malinko vyhlédl. Ale z tohoto místa nespatřil ani tančící, ani hudbu, ani trůn, nýbrţ jen - přísné a neuprosné oko velikého starce. A jak se jejich pohledy setkaly, ozvala se hromová rána a ţalostné zakvílení, hudba a jásot rázem přestaly a do hrobového ticha se rozlehl pevný a přísný hlas: „Rybáři myrdallský, pojď na můj soud!“ Poprvé v ţivotě se rybář zachvěl hrůzou; ale hlas zněl tak mocně a nalehavě, ţe mu nemohl nijak odporovati. Klopýtavým krokem vstoupil do chodby, prošel jí a stanul na dvoře. Kam oko dohlédlo, všude leţeli tuleni, tisíce tisíců jich bylo a všichni upřeli své velké černé oči na rybáře. A pod starcovým trůnem leţel mladý, štíhlý tuleň a z jeho velkých černých očí klouzala slza za slzou. „Rybáři myrdallský, přistup blíţe!“ poručil velebný stařec a rybář bezděky uposlechl. „Rybáři myrdallský,“ oslovil ho stařec potřetí, „viděls, co ţádný člověk spatřiti nesmí. Viděls plesati lid, jenţ zaklet byl Hospodinem na věky věkův. Národ tuleňů není ve světě od jeho stvoření. Před tisíci let ţili jsme jako kdokoli z vás daleko odtud, v úrodné zemi egyptské. Ale vyvstal mezi námi prorok Hospodinův a my ho nepoznali. Pronásledovali jsme jej i lid jeho a on utíkal před námi do Rudého moře. Tehdy rozestoupily se vody boţí před ním; ale kdyţ my jsme vešli, kudy on prošel suchou nohou, vody se nad námi zavřely. A Hospodin zvedl ruku svou a všechen lid náš se proměnil v tuleně. Pod tulení koţí však zůstala lidská podoba. Ale jen třikrát do roka smíme se radovati, jako se radovali naši praotcové. Oko lidské však nesmí nás při tom spatřiti a kdo by tak učinil, zahyne. Rybáři myrdallský, znáš svůj osud?“ Tisíce tisíců černých očí zíralo ze všech stran na rybáře, jen jedny se prosebně otočily k starci. Rybář pochopil, ţe jeho milovaná ţena oroduje za něho u svého otce. Ale stařec zůstal nehybný a pravil: „Rybáři myrdallský, zítra přijde lid tvůj loviti sem na Sellö. Kdybys byl poslechl proseb ţeny své, byl bys se vrátil domů i s ní. Neboť člověk, který by

133

dovedl milovati někoho z nás tak, ţe by i malichernou lidskou všetečnost překonal, sňal by tulení kletbu z bytosti, kterou miluje. Tys nebyl tak silný; ţena tvá zůstane tuleněm a ty se nevrátíš k lidem myrdallským.“ Tu zavzlykal mladý tuleň na stupních trůnu a tisíce tisíců černých očí se obrátily k mocnému starci. Ale stařec nehnul brvou, nýbrţ povstal v celé své velkosti. „Rybáři myrdallský, propadls smrti. Ale pro lásku mé dcery a pro lásku, kterous jí prokázal, daruji ti ţivot, avšak nevrátíš se do Myrdallu a nepromluvíš slova o tom, cos uviděl. Budeš němou rybou na věky věkův a marně bude tvé srdce touţit po pevnině, kterous opustil.“ A veliký stařec pozvedl ruku, zdáli se ozval hrozivý hukot, který rostl a sílil a mohutněl. Bylo to moře, které se strašlivě vzepjalo a v téţe chvíli vrazilo ohromnými vlnami do nádvoří paláce. Rybář zahlédl ještě, jak celá krásná stavba mizí ve vlnách; v téţe chvíli byl uchvácen i on sám. Jakmile se ho však voda dotkla, proměnil se v rybu-letouna a proplul vlnami do šírého moře. Krásný tuleň plul jemu po boku; ale nikdy jiţ nemohl zakletý rybář vyznati své ţeně, jak neskonale ji miluje, a nikdy také nemohl zapomenouti na zemi, kterou opustil. Ve své veliké touze vymršťoval se nad vodu a létal nad ní velikými skoky, aby uviděl aspoň cípek pevniny. A ta touha mu zůstala podnes a podnes taky létací ryby vyskakují nad hladinu moře.

134

JAK PŘIŠLI INDIÁNI NA ZEM Pohádka kmene Varau Na začátku všeho světa sídlili indiáni v krásné krajině na nebesích. Kromě nich byli tam jen ptáci a šípy lovců neznaly jiné kořisti. Jeden z nich, jménem Okonorote, pronásledoval jednou ptáka. Střelil po něm, ale šíp se minul cílem a zmizel. Okonorote hledal šíp, ale našel díru v půdě, kudy se šíp propadl. Okonorote se podíval tou dírou dolů a hle! dole spatřil tento náš svět, jenţ se tam rozkládal se stády divokých vepřů, srnců a jiných zvířat, která se pásla po zelených lesích a savanách. Protoţe byl otvor dosti široký, rozhodl se Okonorote, ţe si zhotoví lano nebo ţebřík z bavlny a sestoupí dolů. Přátelé mu pomohli a za několik měsíců byl ţebřík hotov. Spustili jej otvorem, ale protoţe byl ještě krátký, přitkávali k němu kus po kousku, aţ se dole zachytil ve stromoví. Tu jej nahoře pevně přivázali a statečný Okonorote sestoupil dolů. Bylo to nebezpečné, neboť ţebřík byl tenký a vítr jím velmi pohazoval. Ale Okonorote sestoupil a velmi uţasl, kdyţ viděl bohatý ţivot pozemský, čtvernohá zvířata a jejich podivnost a velikost. Všechno bylo jeho nebeským očím báječné. Viděl, kterak divá zvěř hltá svou kořist, a pomyslil si, ţe by se i on mohl odváţit střelit po větší zvěři a sníst její maso. Zastřelil tedy laň, dvěma kusy dřeva rozdělal si oheň a upečená zvěřina mu nesmírně chutnala. Pak vystoupil opět nahoru, přesto, ţe to bylo ještě obtíţnější neţ sestup. Přinesl nahoru kus zvěřiny, ne mnoho, ale přece jen dost, aby mnozí mohli ochutnati. Lahoda masa a líčení Okonorotovo uvedly všechny v nadšení. „Nezůstaneme tady,“ prohlašovali všichni. „K čemu jsou nám ti nepatrní ptáčkové? Tam dole v Okonorotově zemi najdeme potravin nadbytek!“ A toţ tedy začali sestupovati na tento svět. Všichni byli mladí, neboť starých tenkráte ještě nebylo. Malé děti vzali na záda a tak sestupovali jeden po druhém, v dlouhém tahu, aţ byli všichni na zemi. Nahoře zbyla jako poslední jen tlustá ţena, ale ta byla tak tlustá, ţe kdyţ přišla do otvoru, celý jej zacpala a ještě v něm uvízla a nemohla ani dolů ani nahoru. Její muţ ji zdola uviděl a hned vystoupil po ţebříku, aby jí pomohl. Ale marně se namáhal, vězela tam příliš pevně. Divţe sám nespadl, jaká se ho přitom zmocnila závrať. I sestoupil zcela vyčerpán a vyprávěl ostatním, co viděl. Všichni se dívali nahoru, aţ přišly jejich ţeny a řekly: „Není to hanba, ţe ji tak necháváte bez pomoci? Kde jste, ó nejstatečnější muţové, kde je Okonorote, hrdina nade všechny, kde jsou ti ostatní, abyste vysvobodili nešťastnou ţenu? Proč nevystoupí Okonorote s dvěma nejsilnějšími, aby i ji sňali a přivedli mezi nás?“ Okonorote by to málem byl jiţ učinil, ale moudrý stařec jeden jim řekl: „Čeho chcete dosáhnouti? Ţebřík je slabý a sotva unese vás tři najednou; ale i kdyţ se dostanete nahoru, chycená ţena je tak těţká, ţe se provazy zcela

135

jistě přetrhnou a vy se všichni zřítíte na zem a my budem zbaveni nejlepších muţů kmene!“ Okonorote pochopil tuto řeč a všichni tedy zůstali na zemi a jejich rod je tu aţ po dnešní čas. Ale i ona otylá vězí pořád ještě v té díře nahoře, a tak jedinou cestu, jeţ vede od nás do nebes, zahradila jednou provţdy ţenská!

136

ROPUCHA IŠTIKA Pohádka indiánů kmene Kašinahua Muţové šli za prací, ţeny na pole, doma zůstaly jen dvě ţeny a vařily polévku. Bylo ticho, jen v dutině jednoho stromu zpívala ropucha Ištika svoji píseň. Jedna z ţen se jí posmívala a volala: „Ištika nestojí za nic!“ Ištika to slyšela, urazila se a vylezla z díry. Ale nevylezla jako ropucha, nýbrţ jako malý, zamračený stařík s velikým, splasklým břichem. Takto vstoupila do domu a řekla: „Tu jsem!“ Ţena řekla: „Kdopak jsi?“ „Já jsem Ištika.“ „Já tě neznám.“ „Právě jsi volala, ţe za nic nestojím. Tu tedy jsem.“ Ţena se polekala, omlouvala se, ţe ji ani nenapadlo posmívat se staříkovi, a na usmířenou podala mu misku polévky. Stařík Ištika misku vzal, ale jak se ţena ohlédla, spolkl polévku i s miskou. Dala mu novou misku, ale on ji spolkl zase. Tu se ţeny polekaly a ukryly se. Stařík Ištika spolkl pak hrnec s vařící se polévkou. Pak spolykal všechny misky; pak všechny hrnce; pak dţbány; pak i dţbán s vodou, zkrátka všechno nádobí, na které přišel. Hledal i obě ţeny, ale nenašel jich. I šel zas ke svému stromu a zalezl do své díry. Tu se teprve ţeny odváţily ze svého úkrytu a běţely na pole, k lidem, aby jim řekly, co je potkalo. Lidé se sběhli, nanosili suchého dříví, sloţili je okolo ropušina stromu a zapálili. Strom chytil a převalil se a z jeho koruny spadla ropucha Ištika. Spadla a byla mrtva, ale všecko nádobí, které měla ve svém odulém břiše, se potlouklo a rozbilo a to byl trest na ţenu, ţe se posmívala ropušímu zpívání.

137

ZÁZRAČNÝ STROM Pohádka indiánů karibských Přišla kdysi doba, ţe všechno tvorstvo trpělo hladem. Tehdy ještě indiáni neuměli pěstovati rostlinu kasavu a z její moučky připravovati chléb, a proto hladověli s ostatními. I ptáci měli hlad i hadi, i ještěři a ţelvy, jediný tapír vycházel kaţdého jitra do lesa a vracíval se aţ večer, tlustý, kulatý, vypasený, spokojený. Ostatní, kteří uţ byli hladem všichni zmalátnělí, dívali se na něho, kdyţ s nimi večer sedával, s údivem i se závistí, ţe mu tak svědčí. A kdyţ si tak spokojeně pochrochtával, zatímco jejich ţaludky zpívaly, šla zviřátka a prohlíţela hromádky, které přes noc nadělal. A hle, v nich byly slupky z banánů a kusy cukrové třtiny. A kdyţ se večer vrátil, řekli mu: „Tapíre, dýchni na nás!“ Tapír dýchl a z jeho dechu zavoněly ananasy a švestky. Tehdy se sešla zviřátka s indiány, všichni dali ustarané hlavy dohromady a nakonec si rozčileně řekli: „Tapír našel někde nějaké zásobiště!“ A hned se usnesli, ţe ho vyčíhají. Poručili kryse, aby ho nazítří špehovala, a krysa se pustila za ním do lesa. Tapír se chvíli potloukal sem tam, aby se nezdálo, ţe má někam zamířeno, ale kdyţ myslil, ţe uţ ho nikdo nevidí, napíchl to rovnou do hlubin lesa a upaloval, upaloval, aţ po dlouhém běhu přišel na mýtinu, kde uprostřed stál velký, košatý strom. Pod ním se tapír zastavil. Půda tam byla plna všelikého ovoce, neboť ten strom byl zázračný strom Alepantepo, na němţ rostlo ovoce i obilí všeho druhu pohromadě. Na jedné větvi byly ananasy, na jiné banány, na jedné se zapalovaly švestky, z jiné vyrůstala cukrová třtina a jiná ještě byla porostlá kasavou. Všechno, co Karaibové rádi jedli, i to, čeho do té doby neznali, zrálo, vonělo a zářilo v koruně stromu Alepantepa a kdyţ dozrálo, padalo dolů do trávy. Tu tedy se tapír napásl, jak mu sádelnaté hrdlo ráčilo, a krysa, která se na něho z lesa dívala, nestačila si utírat sliny. Konečně se však tapír naţral a šel se vyhřívat na sluníčko; krysa pak se rozběhla, vyšplhala se po kmenu do větví a usadila se na té, kde rostla sladká rýţe. Nahryzala se jí, ţe uţ nemohla, pak však vzala ještě jedno zrníčko do zubů a s tím utíkala domů, aby ostatním ukázala, jaké je tajemství tapírovy spokojenosti. Všichni se tedy vypravili na cestu a krysa je vedla aţ tam, kde stál Alepantepo. Pod ním uţ zase bylo mnoţství všelikých plodů. Vrhli se na ně a kdyţ je snědli a posilnili se, chtěli se vyšplhati nahoru. Ale kmen stromu byl tak silný a hladký, ţe se to Karaibům nedařilo. Aby nemusili čekat, aţ co jim některá obratnější zvířata shodí, usnesli se, ţe strom porazí. Udělali kolem kmene lešení a začali do něho bušit svými kamennými sekerami. Pracovali deset dní, ale strom nepadal, tak byl jeho kmen mocný a silný. Tesali a sekali ještě deset dní, ale strom stál tu jako dřív. 138

Z té dřiny dostali ţízeň, i oni i zviřátka, jeţ na jejich práci čekala. Dali tedy Karaibové kaţdému zviřátku misku, aby si šlo načerpati vody, jen tapírovi dali síto. Všichni tedy pili, jen tapírovi voda vţdycky sítem vytekla. Ţíznil, kdyţ ostatní pili, to byl trest na něho za to, ţe jedl, kdyţ ostatní hladověli. A kdyţ tesali, sekali a bušili třetích deset dní, Alepantepo se konečně poloţil. Nyní měli všichni dost: melounů i banánů, ananasů i tykví, cukrové třtiny i rýţe, obilí i švestek. Pustili se do toho a jedli, nač přišli, zatímco tapír stál pořád ještě u břehu řeky a mořil se s děravým sítem. A kdyţ toho konečně nechal a přihnal se ţízniv i hladov k Alepantovi, všecko všudy bylo sebráno, otrháno, očesáno, vyzobáno, spaběrkováno a jemu nezbylo nic neţ trocha švestek. A od těch dob také hlavní potravou tapírovou jsou švestky. Ale na stromě byly i takové plodiny, s kterými si indiáni nevěděli rady; tehdy přiletěl pták Bunia a vysvětlil jim, co se s kterou rostlinou dělá, jak se seje a jak sklízí, jak se zapracovává a jak jí. A tak se tehdy indiáni naučili hospodařit, vařit i péci a od té doby, kdy se naučili pěstovat obilí, nikdy uţ je nepostihl takový hlad jako tenkrát.

139

HRA S OČIMA Pohádka indiánů Taulipanga Krab seděl na zemi a poslal své oči do moře. Řekl: „Jděte na mořský břeh, očička moje, tam – tam – tam – tam – tam!“ Oči mu odešly. Zůstal bez nich. Pak řekl: „Ach, moje očička jsou pryč! Moje očička jsou daleko! Ale já si je zavolám!“ A zavolal: „Vraťte se z mořského břehu, očička moje, sem – sem – sem – sem – sem!“ A oči se mu ihned vrátily. Za křovím však seděl jaguár a díval se, co to krab tropí. Přiblíţil se ke krabu. Skočil a zařval: „Bú!“ Myslel, ţe se krab lekne. Ale krab se nelekl. Proto se jaguár zastyděl a zeptal se jakoby nic: „Švagříčku, co to tu děláš?“ „Posílám si oči na mořský břeh,“ odpověděl krab. „Jak se to dělá, švagříčku? To bych přece rád viděl.“ „Ó pane,“ odpověděl krab, „matka štika se blíţí, ta by mi očička seţrala.“ „Ale já to chci vidět,“ dupl si jaguár. „Dobrá, pane,“ odpověděl krab, „já je tedy odešlu. Jděte na mořský břeh, očička moje, tam – tam – tam – tam – tam!“ Oči mu odešly a místo nich zůstaly slepé díry. „Viděls to, pane?“ zeptal se krab. „Teď je zase, švagříčku, přivolej,“ řekl jaguár. „Vraťte se z mořského břehu, očička moje, sem – sem – sem – sem – sem!“ Oči se krabovi vrátily. Jaguár ţasl a řekl honem: „Teď mně. Pošli, švagříčku, moje oči k moři.“ „Matka štika uţ je nedaleko,“ varoval krab, „seţere ti je!“ „Ach co, švagříčku, jen je pošli.“ Krab tedy spustil: „Jděte na mořský břeh, očička mého švagříčka, tam – tam – tam – tam – tam!“ Oči jaguárovy odešly a on oslepl. Tu dostal strach a volal: „Přivolej mi je zase, švagříčku!“ Krab spustil: „Vraťte se z mořského břehu, očička mého švagříčka, sem – sem – sem – sem – sem!“ A oči se jaguáru vrátily. Skákal radostí, jaká je to krásná hra, a pak volal: 140

„Ještě jednou, švagříčku! Odešli je ještě jednou!“ „Nikoli, pane,“ řekl krab, „matka štika je uţ docela blizoučko!“ „Co je mi po ní! Chci, abys je odeslal!“ Tu řekl krab: „Jděte na mořský břeh, očička mého švagříčka, tam – tam – tam – tam – tam!“ Oči jaguárovy odešly, ale štika je zahlédla, popadla a zhltla. Jaguár seděl chvilku slepý, pak řekl: „Přivolej mi je zase, švagříčku!“ Krab je zavolal: „Vraťte se z mořského břehu, očička mého švagříčka, sem – sem – sem – sem – sem!“ Ale oči nepřišly, neboť je štika spolkla. Krab povídal: „Co jsem ti řekl? Štika uţ je seţrala!“ Tu se slepý jaguár rozvzteklil a zařval: „Za to tě, bídný krabe, seţeru!“ Ale krab se bleskurychle spustil do vody a tam se ukryl pod kámen. Jaguár po něm skočil, ale marně chňapal po něm ve vodě, ale nelapil ho. Chytil kus dřeva a ve své slepotě myslel, ţe je to krab. Teprve kdyţ se celý nadarmo pocákal, upustil od své msty a běţel do lesa. Ale špatně se mu tam, slepému, běţelo; celý se potloukl a kde je, nevěděl. Nakonec se posadil a naříkal. Vysoko nad ním letěl sup královský, spatřil ho dole lkajícího, spustil se k němu a zeptal se: „Co je ti, bratránku jaguáre?“ „Poţádal jsem kraba, aby odeslal mé oči k moři, ale štika přišla a seţrala je. Udělej mi, bratránku, nové!“ „Udělám, ale počkej tu, neţ donesu mléka ze stromu jatahy!“ Jaguár čekal. Sup královský se vrátil. Přinesl mléka ze stromu jatahy. „Zvedni hlavu, bratránku, a nekřič, aţ to bude pálit!“ Jaguár zvedl hlavu. Sup královský mu vylil jednu jamku, pak druhou. Pálilo to, aţ běda. Ale jaguár se neopováţil mňouknout. Pomalu mléko tuhlo a jak tvrdlo, jaguár začínal vidět. Konečně mléko ztuhlo docela a změnilo se v ty jasné, krásné oči, které jaguár nyní má. Vyskočil radostí a ptal se supa, čím se můţe odměnit. „Chyť pro mne pěkného tapíra,“ odpověděl sup královský, „a kdykoli v budoucnu ulovíš zvěř, pamatuj vţdycky na mne.“ Chytil mu tedy jaguár pěkného tapíra a jak si sup přál, tak je to aţ podnes. Kdykoli jaguár uloví nějakou zvěř, pokaţdé nechá jí kus pro supa královského.

141

PROPADLÝ DOKTOR A ZAVRŢENÁ PRINCEZNA Pohádka čínská V dobách Velikého Tanga ţil muţ jménem Liu I a ten při doktorské zkoušce propadl. Jel tedy mrzut domů, ale kdyţ urazil asi šest mil, vylétl před ním veliký pták tak náhle, ţe se kůň pod ním splašil a odnesl ho dobrých deset mil daleko, do neznámé končiny. Tam spatřil ţenu, jeţ pásla ovce. Podíval se na ni a viděl, ţe je překrásná, ale nějaký tajný ţal zastínil její líbeznou tvář. Udiven se jí zeptal, co jí je. Dala se do pláče a pak odpověděla: „Štěstí mne opustilo, takţe jsem upadla v bídu a hanbu. Protoţe jste tak laskav a ptáte se, co mne bolí, povím vám všechno upřímně. Jsem nejmladší dcera dračího vládce z Dungtingského jezera a byla jsem provdána za druhého syna dračího krále v Ging Dţou. Ale můj manţel byl lehkomyslný a podváděl mne. Jeho rodiče stáli při něm slepou láskou a kdyţ jsem si stěţovala, rozhněvali se a vyhnali mne sem pást ovce.“ Tu se znovu rozplakala a pak dodala: „Dungtingské jezero je daleko, ale vy musíte mimo ně jeti. Směla bych vám dát dopis pro svého otce?“ Liu I odpověděl: „Vaše tklivá slova rozechvěla mne v hlubinách srdce. Kéţ bych měl křídla a mohl vás odtud unésti! Dejte mi laskavě dopis a já jej milerád doručím. Ale jezero Dungtingské je veliké a široké; jak najdu v něm vašeho drahého otce?“ „Na jiţním konci jezera stojí oranţovník,“ odpověděla kráska, „říkají mu obětní strom. Vezměte opasek a třikrát jím udeřte o jeho peň a jděte za tím, jenţ se vám pak objeví. Setkáte-li se s otcem, povězte mu, v jaké bídě jste mne tu nalezl a jak touţím, aby mne dotud vysvobodil.“ Vyňala ze záňadří psaníčko a podala mu je s hlubokým vzdechnutím. Leč i Lin I uronil slzu. Vzal dopis, ukryl jej a řekl: „Nechápu, proč pasete ovce. Coţpak draci jedí zvířata?“ „To nejsou obyčejné ovce,“ odpověděla, „to jsou dešťonoši.“ „Co je to dešťonoš?“ „To jsou hromobijci.“ Tu se podíval blíţe a viděl, ţe domnělé ovce si vykračují pyšně a bujně a ţe to jsou vlastně oblaka. I rozloučil se s krásnou ţenou a odejel. Po měsíci přijel k Dungtingskému jezeru a našel obětní strom. Odepjal opasek a třikrát jím udeřil o strom. V tu chvíli se vynořil z vln jezera mohutný válečník. „Odkud přicházíte, vzácní hosti?“ zeptal se válečník. „Nesu důleţitou zprávu a chci ke králi,“ odpověděl Liu I. Válečník pokynul vodě a voda se srazila v pevnou cestu. Liu I na ni vstoupil. Dračí zámek se zvedl před ním tisíci věţemi a víţkami. Podivuhodné květiny a neznámé traviny bujely všude v kypivé síle. Válečník ho vyzval, aby 142

posečkal ve veliké Síni Duchů a odešel. Liu I se rozhlédl. Všechny klenoty pozemského světa byly tu v hýřivé nádheře. Sloupy byly z bílého křemene a vykládány zeleným jaspisem; sedadla byla z korálů, okna z průhledných křišťálů a zdobena bohatým vyřezáváním. Cedrové trámy stropu byly šperkovány jantarem. Neznámá vůně plnila prostor, jenţ se ztrácel v tajemném temnu. Dlouho musel Liu I na krále čekat. „Pán ráčí právě dlíti na korálové věţi,“ vysvětloval mu ozbrojenec, „a hovoří tam s knězem slunce o svaté knize ohně.“ Liu I se otázal: „Co je se svatou knihou ohně?“ „Náš pán je vodní drak,“ odpověděl zbrojnoš, „a ti jsou velicí silou vody. Jedinou vlnou dovedou zavalit hory, doly. Kněz je člověk. Lidé jsou velicí silou ohně. Jedinou pochodní dovedou spálit největší paláce. Oheň a voda se potírají; proto se radí náš pán s knězem, zda by nebylo moţno oheň a vodu spojit, aby se doplňovaly.“ Neţ domluvil, objevil se muţ v purpurovém rouchu s jaspisovým ţezlem v ruce. Oděnec řekl: „Toto jest můj pán.“ Liu I se hluboce poklonil. Král řekl: „Co přivádí vás, ţivého člověka, do těchto míst?“ Liu I se mu představil, vypověděl mu svou příhodu a podal mu dopis jeho dcery. Kdyţ jej přečtl, zahalil si tvář rukávem a řekl bolestně: „To je má vina. Vybral jsem jí špatného chotě a uvedl jsem ji v hanbu a bídu. Vy jste cizinec, a přesto jste byl ochoten pomoci jí v jejím osudu; srdečně vám za to děkuji.“ Král zaplakal a podal dopis ozbrojenci, který jej odnesl dovnitř zámku. Po chvíli se uvnitř ozvalo hlasité bědování. Král se ulekl a poručil sluhům: „Jděte tam a řekněte jim, ať tak hlasitě nelkají; obávám se, ţe je uslyší Cien Tang.“ „Kdo je Cien Tang?“ zeptal se Liu I. „To je můj milovaný bratr,“ odpověděl král. „Je tak prudký a divoký, ţe se bojím, aby nezpůsobil veliké neštěstí. Uţ jako mladík udělal kdysi devítidenní potopu, která šla nad vrcholy Pěti Hor. Byl tehdy vládcem řeky Cien–Tang, ale bůh ho za to sesadil a dal pod můj dozor. Musel jsem ho připoutati k jednomu sloupu.“ Ale uţ se zvedl ohromný hřmot, ţe se nebesa trhala a země chvěla a celý palác se třásl a dýmy a kouře syčivě vyráţely z trhlin. Rudý drak, tisíc stop dlouhý, s blyštícíma očima, krvavým jazykem, šarlatovými šupinami a ohnivým vousem přicházel. Sloup, k němuţ byl přikován, vlekl na řetězu za sebou. Blesky a hromy hřměly kolem jeho těla; déšť, kroupy, sníh a sutky vířily v jejich ohni. Hromový úder se ozval, drak vyletěl k nebi a zmizel. Liu I hrůzou upadl. Král sám mu vlastoručně pomohl a řekl: „Nelekejte se. To byl můj bratr, jenţ odletěl do Ging Dţou. Brzo dostaneme radostnou zprávu.“

143

Dal přinésti víno a pokrmy, aby uctil hosta. Potřetí koloval pohár, kdyţ se zvedl šelestivý vánek a jemný deštíček se rozprášil. Mladík v purpurovém rouchu a vysokém klobouku vstoupil. Po boku měl meč. Vypadal muţně a rekovně. Za ním šla dívka zářivé krásy v rouchu, jeţ vonělo mlhou. Kdyţ se na ni Liu I podíval, poznal v ní dračí princeznu, s níţ se na cestě setkal. Mnoţství červeně oblečených dívek ji přivítalo smíchem a chichotáním a odvedlo ji do paláce. Král však představil mladíka: „Toto je Cien Tang, můj bratr.“ Cien Tang se poděkoval Liu I za poselství. Pak se obrátil ke králi a řekl: „Bojoval jsem s tím proklatým drakem a zvítězil jsem dokonale.“ „Kolik jsi jich pobil?“ „Šest set tisíc.“ „Byla poškozena pole?“ „Na osm set mil zdéli.“ „A kde je věrolomný manţel?“ „Já ho seţral.“ Onoho večera byl Liu I slavnostně pohoštěn. Hudba a tanec okrašlovaly hostinu. Tisíc válečníků s korouhvemi a kopími nastoupilo. Pozouny a trubky zazněly, bubny a kotle se rozvířily. Předváděli válečný tanec. Hudba znázorňovala, jak Cien Tang prolomil nepřátelské řady. Hostu se hrůzou jeţily vlasy na hlavě. Pak opět zaznělo drnkání strun, flétny a zlaté zvonečky. Přitančilo tisíc dívek v rudém a zeleném hedvábí. Hudba vyjadřovala návrat princeznin. Zněla jak lkaní, vzlykot a ţal a všichni posluchači byli dojati k slzám. Král Dungtingského jezera zvedl číši a připil hostu řečí vázanou. Ale i Liu I se mu poděkoval veršovaným přípitkem. Pak vzal král skříňku z modrého obláčku, v níţ byl roh rozdělující vody. Cien Tang vyňal destičku z rudého jantaru, na níţ zářil veliký karbunkul. To darovali svému hosti, ale i všichni ostatní skládali k jeho křeslu výšivky, brokáty a perly. Obléván leskem a září seděl tu Liu I a ukláněl se s úsměvem na všechny strany. Kdyţ bylo po hostině, uloţili ho ke spánku do zámku Zmrzlého Lesku. Druhého dne byla zase hostina. Cien Tang se opil, seděl tu rozvalen a povídal: „Královská dcera z Dungtingského jezera je jemná a hezká. Její manţelství je rozvázáno. Chtěl bych pro ni jiného muţe. Kdybyste byl srozuměn, bylo by to pro vás veliké štěstí. Nejste-li však ochoten, táhněte si svou cestou a aţ se jednou setkáme, nebudeme se uţ znát.“ Liu I se touto nezpůsobností urazil. Zrudl a řekl: „Přinesl jsem poselství, poněvadţ mi bylo princezny líto, a ne, abych z toho těţil. Přivodit manţelu smrt a ţenu jeho unést není zvykem počestného muţe. Ačkoli jsem prostý člověk, raději zemru, neţ bych jednal podle vašich slov.“ Cien Tang se ihned omluvil a král taky prosil za odpuštění. Ale Liu I uţ nebyl spokojen a chtěl odejíti. Královna mu řekla: „Má dcera je vám povinna velikým díkem a ani jsme neměly příleţitost se vám odvděčil. Nyní odcházíte a my se loučíme s těţkým srdcem.“

144

Na to poručila princezně, aby se poděkovala. Učinila tak s růţemi rozpaků ve tvářích. Poklonila se a řekla: „Uţ se asi nikdy neuvidíme!“ A její hlas se zlomil v pláč. I Liu I měl srdce sevřeno bolem, ale přemohl se a odešel. Dary, jeţ mu dali na cestu, učinily z něho ohromného boháče. I kdyţ prodal jen setinu toho všeho, měl mnoho milionů a byl bohatší všech svých sousedů. Oţenil se, leč ţena mu zakrátko zemřela. Tak ţil sám v hlavním městě a ani nepomýšlel na novou ţenitbu. Ale přišla k němu dohazovačka a vyprávěla mu, ţe na severu ţije chudá vdova s dcerou a ta dívka ţe je nad pomyšlení krásná. Liu I se dal pohnouti a stanovil den sňatku. Kdyţ spatřil ve svatební večer svou manţelku bez závojů, připomínala mu ve všem dračí princeznu. Ptal se jí na to, ale ona se jen usmála a neodpověděla. Po roce dostali synáčka a tehdy se mu teprve přiznala, ţe je vskutku princeznou z Dungtingského jezera. Tak po něm touţila, ţe se proměnila v lidskou dívku, aby se mohla za něho provdat. Tu se teprve Liu I probudil z tichého smutku, v němţ aţ do té doby ţil. A oba se měli velmi, velmi rádi. Jednoho dne řekla: „Chceš-li věčně takto se mnou ţít, nesmíme zůstati v lidském světě. Draci jsou ţivi deset tisíc let. I ty se toho stáří doţiješ, půjdeš-li se mnou do Dungtingského jezera!“ Nikdo nevěděl, kam Liu I se svou rodinou zmizel. Deset let minulo a stalo se, ţe jeden jeho příbuzný se plavil po Dungtingském jezeře. Najednou se před ním objevil modrý vrch. „Na tomto místě není ţádná hora,“ volali plavci, „to je jistě vodní démon!“ Kdyţ se hoře přiblíţili, vyplula z ní pestrá lodice. Po jejích bocích stály víly. Uprostřed seděl muţ. To byl Liu I. Pokynul svému bratranci a přistál u jeho lodi. Ta se ihned změnila v kámen a spojila se s horou. Oba po ní vystoupili a Liu I stál nahoře obklopen barevnou září a hudbou neviditelných strun. „Jen chvíli jsme se neviděli,“ řekl Liu I, „a uţ máš šedivé vlasy.“ „Tys nesmrtelný,“ řekl bratranec, „a já mám smrtelné tělo; tak tomu chce osud.“ Tu mu dal Liu I padesát pilulek a řekl: „Kaţdá pilulka ti přidá rok ţivota. Aţ tato léta uplynou, přijď a opusť svět pozemského prachu, jenţ není nic neţ bída a souţení.“ Pak ho ještě dopravil přes jezero a zmizel. Jeho bratranec však se odloučil od světa, a kdyţ padesát let minulo, zmizel a nikdo ho nikdy uţ nespatřil.

145

SPRAVEDLIVÝ HRNEČEK Pohádka dánská Byl jednou jeden chuďas, který bydlel u bohatého pána v podnájmu, a ten šel do města prodat svou jedinou krávu. Cestou potkal muţe s ovcí a tak se mu najednou v ovci zalíbilo, ţe si proměnil krávu za ovci. Chuďas šel s ovcí dále a potkal člověka s husou. Ta mu padla do oka tak, ţe nabídl tomu člověku ovci a sám si vzal husu. Ale daleko s ní nedošel. Potkal čarodějnici a ta nesla hrnec tak nějak pěkný, ţe jí dal za něj svou husu. Pak se uţ vrátil domů. Doma ho čekala ţena: „Prodals krávu?“ „Ano.“ „Cos za ni dostal?“ „Hrnec.“ „Hrnec? Ale proboha – za krávu hrnec?“ „Ano. Teď uţ se nedá nic dělat.“ Postavila tedy hrnec na poličku. Chvilku tam hrnec stál tiše, ale po chvilce povídá: „Teď budu cupotat-dupotat.“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ zeptala se ţena. „Cupotám-dupotám nahoru k pánům,“ odpověděl hrnec, a uţ cupotaldupotal pryč. Kdyţ přišel nahoru do kuchyně, řekla si kuchařka: „Aj, to je pěkný hrníček na vaření krupice!“ A hned do něho nasypala krupici. Tu hrníček řekl: „Teď budu cupotat-dupotat!“ Kuchařka vykřikla: „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ Hrníček odpověděl: „Cupotám-dupotám s krupicí domů, tam mají hlad a bídu třou k tomu.“ A uţ cupotal-dupotal k chuďasovi a ten se pořádně najedl krupičné kaše. Hrneček vymyli a vyčistili a dali jej k ostatním na poličku. Ale nevydrţel tam, za chvilku spustil: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ zeptala se ho ţena chuďasova. „Cupotám-dupotám nahoru k pánům!“ A cupotal-dupotal nahoru a tam jej spatřila sluţka. „Aj, to je hezký hrníček na uschování másla“, zvolala a dala do něho máslo. Ale jen jej postavila do spíţe, hrnec prohlásil: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ zeptala se sluţka. „Cupotám-dupotám s máslíčkem domů, tam mají hlad a bídu třou k tomu!“ 146

A uţ cupotal-dupotal k chuďasovi a ten měl čím si namazat chleba. Jeho ţena pěkně hrnek vytřela a vyleštila a postavila na polici. Ale neposedný hrnek tam neměl stání. Za chvilku uţ volal: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ „Cupotám-dupotám nahoru k pánům!“ A cupotal-dupotal nahoru. Tam jej spatřila paní a řekla si, to ţe by byl šikovný hrnec na mytí stříbrného náčiní. Šla to hned zkusit, dala do něho stříbrné lţičky, ale hrnec se jí vytrhl a vykřikl: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ „Cupotám-dupotám se stříbrem domů, mají tam hlad a bídu třou k tomu!“ Doma jej chuďas přivítal vesele, jakţiv si ještě nemíchal kávu stříbrnou lţičkou jako teď. A hrnec uloţili na poličku, ale on se tam vrtěl a přešlapoval, aţ se najednou rozhodl: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ „Cupotám-dupotám nahoru k pánům!“ A kdyţ přišel nahoru, spatřil ho pán a řekl si: „Ten by se mi hodil na dukáty!“ Vzal hrnec a vsypal do něho svoje dukáty. Ale hrnec prohlásil: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ „Cupotám-dupotám se zlatem domů, tam mají hlad a bídu třou k tomu.“ A chuďas s chudačkou tancovali po světnici, kdyţ viděli, co jim hrneček přinesl. Ale ten neposeda ani teď na poličce nevydrţel, ošíval se tam, aţ vykřikl: „Cupotám-dupotám ke kramáři!“ Přiběhl ke kramáři a kramář řekl: „Koukejme ten hrnec – ţe on má zrovna mírku ţita?“ A šel, aby to přeměřil. Ale jak jej naplnil ţitem, hrnec zvolal: „Cupotám dupotám s obilím domů, mají tam hlad a bídu třou k tomu!“ Ale kdyţ jej chtěl chuďas vysypat, ţito se hrnulo a sypalo pořád, deset pytlů se ho z hrníčku vysypalo. Teď uţ byl chuďas s chudačkou zásoben, ale hrneček si nedal pokoje: „Teď budu cupotat-dupotat!“ „Kampak to cupotáš-dupotáš?“ „Cupotám-dupotám ke kramáři!“ A cupotal-dupotal ke kramáři, ale kramář ho poznal, a protoţe to byl kramář-lakomec, chtěl ten hrneček ošidit. Řekl tedy: „Dáme teď do hrnečku pšenici!“ Ale místo pšenice chtěl tam dáti hnůj. Jenţe jak se sehnul, hrneček se najednou roztáhl, zvětšil a zmohutněl a lakomý kramář do něho spadl. A teď se hrneček nahoře zúţil, ţe lakomec nemohl ven, a cupotal-dupotal pryč. Kramář uvnitř křičel:

147

„Kampak to cupotáš-dupotáš?“ „Cupotám-dupotám s kramářem do pekla, by se mu lakomá dušička upekla.“

148

JAK VZNIKLY VĚTRY Pohádka eskymácká Tam dole na Yukonu ţili kdysi dva manţelé, ale neměli dětí. Bylo jim samotným smutno, a proto poprosila ţena muţe, aby šel ven do tundry a uřízl někde kus stromu, ţe si z něho vyřeţou panenku. Muţ tak učinil ještě téţe noci. Kolem vsi byla tma, ale najednou zpozoroval na sněhu dlouhý bílý paprsek světla, který ukazoval přímo k jednomu místu ve veliké dálce. Muţ tam šel a spatřil, ţe paprsek dopadá přímo na útlý stromeček, který v tom světle vypadal jako stříbrný. Muţ vyňal nůţ a uřízl kus dřeva z toho stromku; pak se vrátil. Celý den si pak hrál s dřevem a do večera vyřezal malinkatou, roztomilou figurku hošíčka. Ţena jí ušila šatečky a nesmírně se radovala. Poprosila muţe, aby ze zbytku dřeva vyřezal ještě nádobíčko, aby mohla tomu chlapečkovi dát jíst. Muţ se zlobil, ţe je to vlastně všechno hloupost a ţe figurka přece není jako děťátko, aby se s ní mohlo mluvit, ale ţena trvala na svém. „Aspoň budeme mít o čem mluvit, aţ se vypovídáme o svých věcech,“ řekla mu a muţ tedy vyřezal i mističky. Dala do nich po ţdibečku od kaţdého jídla i krapet mléka, zasmála se, jak ten panáček směšně u těch mističek vypadá, a šli spat. Spali uţ, kdyţ je probudilo tichounké šramocení. „Panáček jí,“ zašeptala ţena a muţ vyskočil, aby rozdělal světlo. A vskutku, jejich figurka seděla mezi všemi těmi mističkami a jedla. Potěšili se pohledem na ni a šli zase spat, ale kdyţ se ráno probudili, panáček byl pryč. Vyběhli ven a ve sněhu našli jeho droboulinké stopečky, které je vedly za vesnici. Šli za nimi, aţ přišli k místu, kde se včera začínal onen paprsek. Od toho místa běţely stopy panáčkovy přímo ve směru paprsku, běţely tak daleko, ţe ani muţ, ani ţena nechtěli uţ za nimi jíti a vrátili se domů. Zatím však panáček běţel po paprsku pořád na východ, aţ přišel tam, kde obloha se stýká se zemí a kde se rodí světlo. Tam byla v modré nebeské stěně štěrbina a ta byla zvenčí ucpána koţí a ta kůţe se mocně nadouvala dovnitř, jako by na ni tlačila nějaká veliká síla. Panáček byl zvědav, co je za tou stěnou, vzal tedy svůj malinký noţíček a nařízl trochu tu kůţi. V tu chvíli však otvorem zaburácel vichr, východní vítr vpadl na zemi, svištěl a hulákal a vehnal na zemi prvního soba. Panáček se polekal, ale pak řekl prosebně: „Duj si, větře, jak ti libo: někdy mocně, někdy málo, někdy vůbec ne!“ A vítr poslechl, vanul měnivě a panáček mohl nakouknouti otvorem na druhou stranu. Spatřil tam krajinu zrovna takovou, jako byla tato země. I vydal se na cestu podél nebeské stěny na jih. Dlouho kráčel, aţ došel přímo na jih, a tam našel zrovna takový otvor a zrovna tak ucpaný jako na východě. I tady ze zvědavosti nařízl kůţi a tím řezem se ihned svištivě vehnal jiţní vítr, teplý a vlahý, s jemným deštíčkem, ţenoucí před sebou keře a křoviny. Panáček se dal na pochod podél nebeské stěny dále. Kdyţ přišel k nejzápadnějšímu bodu zemské hranice, i tam bylo nebe při zemi proraţeno 149

a štěrbina zakryta koţí. Panáček ji jen malinko nařízl a západní vítr vpadl do kraje, nesa déšť a plískanici a mraky a ţena před sebou losa. I jej panáček poprosil, aby se mírnil a občas taky nedul, a pak šel k severu. Čím déle šel, tím více zimy přibývalo, ţe ani panáček nemohl mrazem vydrţet. Konečně dosáhl nejsevernějšího místa z celého obvodu země. Bylo tam téměř tma a v té tmě bylo jen matně viděti kůţi, jeţ zaplňovala trhlinu v nebeské stěně. Panáček ji také noţem natrhl; a tu za hrozného hučení a skučení vrazil do země severák a chrlil vánici, chumelenici, ledovou tříšť a strašlivou zimu. Panáček zarazil jeho prudkost a pak šel přímo do středu země. Přišel tam v noci. Nebesa se od země zvedala po všech stranách stejnoměrně vzhůru jako obrovský slavnostní stan; a jejich klenba se opírala o nesčetné tenounké stříbrné sloupky. Těch sloupků bylo tolik, ţe ani panáček nemohl mezi nimi projít. Řekl tedy: „Sloupky, stříbrné sloupky, vystupte vzhůru, ať je volná cesta!“ A stříbrné sloupky se vznesly, zapadly do modré klenby a jen jejich patky stříbrně svítily – byly to hvězdy. A na zemi se objevil zase úzký stříbrný paprsek a kdyţ se panáček po něm rozběhl, přišel k vesničce na Yukonu, z níţ vyšel. Našel ještě muţe a ţenu, kteří ho vyřezali a oblékli, ale byli uţ staří a slabí. Nicméně uvítali radostně panáčka, který přivedl větry na zem a hvězdy na nebesa, a on jim slouţil aţ do jejich smrti. Pak vyšel v noci ze stanu ven a víc uţ ho nikdo nikdy nespatřil.

150

PRINCEZNA V HOŘE ZLATÉHO ŠTĚSTÍ Pohádka švédská Byl jednou jeden hoch, jenţ pásl dobytek v lese a obědval na mýtině. Jak tam seděl, spatřil krysu vyběhnout z jalovcového křoví. Ze zvědavosti se tam šel podívat, ale jak se sehnul, přišlo na něho spaní. Hoch usnul a ve snu se mu zdálo, ţe jde k princezně v Hoře Zlatého Štěstí a ţe nemůţe najít cestu. Probudil se, byl to jen sen. Kdyţ však druhého dne pásl dobytek na tomtéţ místě, spatřil opět krysu, jak vyběhla zpod jalovce; ale kdyţ tam chtěl nahlédnout, opět usnul. Snil opět o princezně v Hoře Zlatého Štěstí; tentokrát se mu zdálo, ţe kdo se tam chce dostat, musí mít sekeru, veslo a plachtu. Kdyţ se probudil, byl všecek zaujat tím dvojím snem a na nic jiného nemyslil neţ na princeznu v Hoře Zlatého Štěstí. Třetího dne nemohl se uţ polední chvíle dočkat. Krysa se zase ukázala a jinoch zase usnul. Tentokrát se mu však zdálo, ţe sama princezna z Hory Zlatého Štěstí přišla za ním a s úsměvem ţe mu dala do kapsy zlatou pásku a psaníčko. Byla tak krásná, ţe se rozčilením probudil; jaké však bylo jeho překvapení, kdyţ v kapse vskutku našel zlatou pásku a vonící psaní! Teď uţ neváhal. Hnal ihned stádo domů, doma vzal ovci, jeţ mu jediná patřila, šel s ní do města, na trhu ji prodal a za ty peníze si koupil sekeru, veslo a plachtu. A pustil se do světa. Tušení neměl, kde by ta Hora Zlatého Štěstí byla, ale šel pořád rovně vpřed. Ptal-li se někoho, ten nevěděl; proto se uţ ani ptaním nezdrţoval a šel mnoho dní, aţ se octl v pustých končinách a nakonec před velikým jezerem, jehoţ konce se ani dohlédnouti nemohl. Tu si uvědomil, proč se musel trmáceti se sekerou, veslem a plachtou. Vzal sekeru, porazil strom, přitesal si z jeho pně hrubou loďku, do ní zarazil stoţárek, na stoţár napjal plachtu. A pak se pomáhaje si veslem pustil přes jezero. Dlouho, dlouho trvala jeho plavba, veslo si celé uvesloval, plachta mu ve větrech proděravěla, neţ se konečně dostal na druhou stranu. Tam byla veliká louka a uprostřed louky stál kopeček a z kopečku se nahoře kouřilo. Šel k tomu kopečku a tu viděl, jak z něho najednou vystoupila stařena devět loktů vysoká. Zeptal se jí, kudy se jde k Hoře Zlatého Štěstí. Stařena řekla: „To já ti, chlapče, nepovím. Ale půjdeš-li pořád rovně tímto směrem, přijdeš k domku mé starší sestry, která je o devět loktů větší neţ já. Ta snad to bude vědět.“ Hoch poděkoval stařeně a šel dále. Šel dlouho, sám by nespočítal, kolik dní to bylo. A přišel zas na louku a uprostřed ní vysoký pahorek a z vrcholku jeho se kouřilo. Kdyţ se přiblíţil, vystoupila z pahorku hrozná babice osmnáct loktů vysoká a ptala se ho, co ho sem přivedlo. „Hledám Horu Zlatého Štěstí, babičko,“ řekl jinoch, „a tvá sestra mne poslala sem, abych ti vyřídil její pozdravení. Ty prý to budeš jistě vědět.“

151

„Nevím, nevím, chlapče,“ zavrtěla stařena hlavou vysoko nad ním, „ale půjdeš-li pořád rovně tímto směrem, přijdeš k obydlí mého bratra, jenţ je o devět loktů vyšší neţ já. Ten ví všechno, bude vědět i to.“ Hoch se jí způsobně poděkoval a zase táhl neznámým, pustým krajem bez hor a bez lesů. A po mnoha dnech, týdnech a měsících přišel k vysoké hoře a z té hory se nahoře kouřilo. Šel k hoře a zaťukal na ni a tu z ní vyšel hrozně vysoký stařec, učiněný obr, sedmadvacet loktů zvýší. „Hledám Horu Zlatého Štěstí, stařečku,“ řekl hoch, „a obě tvé sestry mi řekly, abych ti vyřídil pozdravení. Ty prý víš všechno, budeš tedy znát i cestu k té Hoře.“ Ale stařec přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. Ale neřekl slova, nýbrţ vyňal píšťalku a zapískal do všech čtyř světových stran. Jak zapískal, začala se sbíhati a sletovati zvěř všeho druhu, čtvernoţci i plazové, ptáci i ryby, ještěři i hmyz, ale všem v čele přišel medvěd. Stařec se na ně podíval a oni se ihned rozdělili, čtvernoţci zvlášť a ptáci zvlášť i ještěři, hmyz a ryby. Tu se obrátil stařec k čtvernoţcům a zeptal se jich: „Tovaryši z lesů a luk - kde je Hora Zlatého Štěstí?“ Ale čtvernoţci to nevěděli. „Vraťte se v lesy a luka,“ řekl tedy stařec a obrátil se k plazům: „Tovaryši lesů a vod - kde je Hora Zlatého Štěstí?“ Ale plazi mlčeli, protoţe to nevěděli. „Vraťte se k lesům a vodám,“ řekl stařec a otočil se k ještěrům: „Tovaryši luk a vod – kde je Hora Zlatého Štěstí?“ Neznali ji a mlčeli. „Vraťte se k lukám a vodám!“ A plazi se rozvinuli a pomalu mizeli. Stařec však oslovil ryby: „Tovaryši jezer a moře - Kde je Hora Zlatého Štěstí?“ Ale i ty musel odeslat stejně jako tovaryše květin a vzduchu, hmyz. Nakonec vyzval tovaryše vzduchu a oblohy, ptáky. Seděli zamyšleně, ale starý, mocný orel pokročil vpřed a řekl: „Ano.“ „A znáš cestu k té hoře?“ „Ano.“ „Nuţe doveď tam tohoto jinocha, ale běda ti, stane-li se mu něco!“

152

Orel poţádal hocha, aby mu usedl na záda, a uţ s ním letěl vysoko vzduchem, pod samou oblohou, nad lesy, polmi, horami a doly. Brzo se octli nad mořem a neviděli nic neţ nebesa a vodu. Tu se orel spustil tak, ţe hochovy nohy se po kotníky octly ve vodě. „Bojíš se?“ zeptal se orel. „Nikoli,“ řekl jinoch. Tu se orel zas vznesl a letěl dál. Ale po chvíli se opět spustil tak, ţe hochovy nohy se octly po lýtka ve vodě. „Bojíš se?“ zeptal se orel. „Nikoli,“ řekl jinoch. Orel se tedy vznesl, ale po čase se spustil tak prudce a nízko, ţe hoch měl nohy po kolena v moři. „Bojíš se?“ vykřikl orel. „Bojím se,“ vykřikl hoch „ale stařec ti nakázal, aby se mi nic zlého nepřihodilo.“ Tu orel zlobně zakrákoral a vznesl se zase nahoru; a jak vystoupili aţ k oblakům, objevila se na obzoru vysoká hora. Orel namířil přímo k ní; a kdyţ se blíţili, viděl hoch, ţe uprostřed hory, ve skalách tak příkrých, ţe tam nebylo moţno se dostati zdola ni zhora, jsou veliké ţelezné dvéře. U těch se orel spustil a jinoch na ně zaklepal. Vrata se otevřela a mladá sluţka je vpustila dovnitř. „Krásná dívko, mám ţízeň!” řekl jinoch. „Posečkej, cizinče, donesu ti vody,” řekla sluţka a vrátila se po chvilce se zlatým pohárem. Jinoch se napil a přitom vpustil do poháru tu zlatou pásku, kterou mu princezna darovala. Sluţka vzala pohár, aby jej vrátila své paní, ta se však do něho podívala a spatřila tam zlatou pásku. „Někdo k nám přišel?“ zeptala se překvapeně. „Ano, milosti. Nějaký chudý hoch stojí venku a prosil o vodu,“ řekla sluţka. „Uveď ho ihned ke mně,“ rozkázala jí její velitelka. Sluţka tak učinila a kdyţ hoch vstoupil do velké jeskyně a spatřil paní tohoto divného domu, poznal na první ráz, ţe je to ta princezna, jeţ se mu zjevila ve snu, a ţe je tedy v Hoře Zlatého Štěstí. I vyňal z kapsy ono psaníčko, jeţ od princezny dostal, a podal jí je. Princezna se usmála a zvolala: „Nyní jsem konečně vysvobozena!“ A v téţe chvíli se ozvalo temné dunění, skála se nad nimi otevřela a pak začala kolem dokola klesati do hloubi. Neţ se jinoch kolem rozhlédl, skála zmizela docela a místo ní tu byl nádherný zámek s věţičkami, arkýři a pavlány a on stál s princeznou na jednom z mnoha nádvoří, stříbřitá voda tryskala tu ze čtyř vodotrysků a uprostřed nich stál jalovcový keř. Jinoch se naň zadíval, tak se mu nějak zdál povědomým; a hle, zpod jalovce vyběhla krysa a tu jinoch uţ nemohl pochybovat, ţe tento jalovec je týţ keříček, u něhoţ doma snil. Krysa zatím přiběhla k němu, dotkla se ho a v téţe chvíli se změnila v moudrou starou dámu, která se mile na něho usmála a řekla: „Já jsem matka tvé princezny. Byly jsme obě mocným kouzelníkem začarovány na tak dlouho, aţ se najde člověk, který hledaje Zlaté Štěstí obejde

153

celý svět a nepodívá se do psaní, kde je sídlo Zlatého Štěstí prozrazeno. Otevři nyní to psaníčko, statečný jinochu, ať víš, kde vlastně jsi!“ Jinoch otevřel dopis a čtl: „Zlaté Štěstí je tam, kde mládí ţije své sny; ale jen ten, kdo nevěda obejde v hledaní celý svět, objeví je tam, odkud vyšel.“ A vskutku celý svítivý Zámek Zlatého Štěstí se zvedl v tom lese, kde jinoch v dětství pásaval své ovce a spřádal své chlapecké sny; všechno, o čem snil, se mu uskutečnilo, neboť oţeniv se se svou milovanou kráskou ţil v Zámku Zlatého Štěstí jako nejšťastnější člověk celého švédského království.

154

KRÁLOVŠTÍ ZAJÍCI Pohádka norská Byl jednou jeden stařík na výměnku. Co měl, všechno uţ rozdal svým dědicům, ale ještě mu zbývali tři syni, Petr, Pavel a Esben, peciválek. Všichni tři se jen povalovali doma a nechtěli dělat a říkali, ţe práce je pro ně příliš sprostá. Jednou však Petr zaslechl, ţe král shání pastýře pro své zajíce a tohle zaměstnání se mu náramně zalíbilo. Hned se sebral a šel do hlavního města. Cestou bylo mu jíti hlubokým lesem a tam spatřil podivnou věc: babička jakási se při štípání dříví přiskřípla nosem do rozštěpeného stromu a teď se tam svíjela a kroutila, ţe se Petr nemohl udrţet smíchy. „Co se tak hloupě směješ,“ rozkřikla se na něho babka, „pojď a pomoz mi, sto let uţ tu jsem takhle chycena, sto let sebou škubu a trhám a hlady div uţ neumru.“ Ale Petr se smál ještě víc a nakonec jí řekl, kdyţ to vydrţela sto let, ţe to druhých sto let taky vydrţí. A odešel a nechal ji tam. Kdyţ přišel ke dvoru, přijali ho hned a jemu se všecko náramně líbilo: livrej dostal se zlatem, bydlení v pěkném pokoji, jídla a pití, co hrdlo ráčilo, a do dlaně předem kulatý zlaťák. Se sluţbou si vůbec starostí nedělal; řekl mu sice král, utečou-li mu zajíci, ţe mu dá tři řemeny z kůţe vyříznout, ale Petr si myslel, ţe se jemu nemůţe nic stát. A kdyţ ráno hnal stádo králových zajíců na pastvu, hopkali po dvoře a zahradou pěkně v čtyřstupech a Petr se v duchu chechtal, jakou si to našel pěknou sluţbu. Ale běda, jakmile s nimi přišel do lesa, zajíci se rozprchli všemi směry. Petr se rozběhl za tím i za oním, ale neţ udělal pár kroků, zajíci byli všichni v prachu a Petr stál v lese opuštěn a sám. Teprve nyní poznal, jaký byl bláhový, a smuten a všecek uštván se vracel k městu. Ještě u hradní mříţe se ohlíţel, nevracejí-li se jeho zajíčkové, ale ti byli za hory a doly. Tehdy se srdcem zkroušeným vstoupil do brány, ale za bránou uţ čekalo Jeho Veličenstvo král, v ruce měl uţ otevřenou kudlu a tou na místě vyřízl Petrovi tři široké řemeny z kůţe na zádech. A pak mu rány posypal solí a pepřem a pak ho polil octem a pak ho dal hoditi do hadí jámy. Kdyţ se Petr domů nevracel a po vsi se rozhlašovalo, ţe král zase hledá zaječího pasáka, prohlásil Pavel, ţe tedy půjde ke dvoru. Marně ho otec varoval, ţe běhat za zajíci je pěkná dřina a horší řemeslo neţ se válet doma v pokoji, Pavel se nedal zdrţeti a šel. V lese se shledal s toutéţ babkou, které se Petr tak vysmál. Ještě tam stála s nosem zaštípnutým ve stromě a Pavel se s ní náramně pobavil. Připadalo mu to nesmírně ţertovné a tak ji tam nechal přes všechny její nářky a prosby, jak byla. Místo u dvora dostal hned; trochu se sice ošíval, kdyţ slyšel o třech řemenech, ale jak spatřil livrej, byt a peníze, uţ na ţádné potíţe ani nevzpomněl. Ale vedlo se mu zrovna jako Petrovi: krásně mu zajíci ráno vymašírovali, ale jen přišel do lesa, byli fuč; a král s kudlou uţ číhal za vraty, tři řemeny z něho seřízl a rány mu popepřil a posolil a octem polil 155

a ještě ho takhle seřízeného hodil do hadí jámy; inu, byl to král potvora zlá a škodolibá. A teď tedy zase hledal pastýře a ovšem se nikdo nehlásil jen ten pecivál Esben. Táta se chytal za hlavu, ţe by tenhle kluk, který lezl jako moucha v lepidle, chtěl chytat královy zajíce, coţ je přece ještě jinší tanec neţ chytat blechy rukou v rukavici. Ale všechny řeči byly marny; Esben stál na tom, ţe nebude slouţiti nikomu menšímu neţ králi a tak sebral baťoh, rozloučil se s tátou a pomalu, pohodlně vyšlápl do světa. A toť se ví, ţe jen byl za vsí, uţ měl hlad, a tak, jak přisel do lesa, koukal se, kde by se mohl posadit a najíst. A tu spatřil tu nešťastnou babku, jak skáče a křepčí a škube sebou a trhá s nosem ve stromě. Esben se náramně podivil, šel blíţ a povídá: „Pozdrav Bůh, matičko − Kampaks to strkala nos?“ „Prosím tě, synku, pomoz mi ven − sto let uţ tu stojím a nikdo mi nepomohl a tys první, který mi říká matičko.“ Esben přikročil, roztáhl rozštípnutý kmen a babka konečně vytáhla svůj nos. Tak byla unavena a vysílena, ţe se hned musela posadit. „Pán Bůh ti to odplať, synečku! A nemáš co jíst? Já uţ jsem hlady bez sebe!“ „Ach, ty ubohá kůţe,“ vykřikl Esben, „zrovna jsem chtěl něco sníst!“ A hned otevřel baťoh a vybíral chleba a máslo a sýr a uzené. Půjčil babce kudlu a babka řezala a krájela a cpala si to pod svůj zmodralý nos, ţe byla radost se na ni podívat. „Pane, jo − to ti to jede,“ smál se Esben a docela zapomněl, ţe sám měl taky hlad. A babka zatím šmik, šmik, krajíc za krajícem polykala a jen funěla a očičkama svítila. Kdyţ si konečně utřela hubu, na Esbena zbyla jen patka. Ale babka se zvedla, sáhla do kapsáře a podávala Esbenovi malou pěknou píšťalku: „Synáčku můj,“ povídala, „ţe ses mne tak ujal, dám ti tuhle píšťalku. A ta píšťalka je takováhle: foukneš-li z jedné strany, rozptýlí se na všechny strany, co chceš rozptýlit; foukneš-li z druhé strany, sejde se všechno, co chceš, aby se sešlo a spojilo. A kdybys o ni přišel nebo ji prodal nebo ji daroval, stačí ti jen, kdyţ si ji budeš přát, a píšťalka se zas k tobě vrátí.“ „A to je pěkná píšťala,“ řekl Esben, poděkoval babce a šel. Druhého dne se uţ hlásil u krále. Vysvětlili mu, co a jak, byt, šaty, peníze a ţe i královu dceru můţe dostat za ţenu, kdyţ zaječí stádo uhlídá; ale naopak, tři řemeny z kůţe, pepř, sůl, ocet, hadí jáma − však uţ to víme − kdyby se mu ztratil sebemenší zajíček. No, Esben si s králem plácl, ţe to vezme. A na mou duši, kdyţ ráno to stádo vyháněl a oni ti zajíci táhli v čtyřstupech jako vojáci a řady měli vyrovnané a na rozkaz se zastavili, myslel si, tohle je přece pěkná sluţbička. Ale to bylo jen doma, na dvoře a v zahradě, ale jak se octl v lese, ušáci se rozlítli na všechny strany. „I vy prachkůţe, já vás proţenu,“ vykřikl Esben, vzal píšťalku a foukl do ní a zajíci museli letět ještě rychleji do všech konců světa. Kdyţ bylo k polednímu a sluníčko pěkně uţ praţilo, našel si na mýtině starý opuštěný milíř, lehl si k němu a pískl do píšťalky z druhé strany. A neţ se rozhlédl, stáli tu mackové všichni do jednoho sraţeni zase v čtyřstupy jako vojáci při přehlídce.

156

„Pane jó-“ řekl si Esben s uznáním, „to je ale moc pěkná píšťala!“ A poloţil se na bok a spal, zatímco se zajíci kolem pásli. K večeru se probudil, sehnal je píšťalkou dohromady a táhl do města. Král stál uţ za vraty s nabroušenou kudlou, ale královna za ním přiběhla všecka rozčilená, neboť z okna viděla, kterak se zaječí stádo vrací docela v pořádku. Stoupli si tedy oba do vrat a náramně se divili, kdyţ jim Esben přihnal ten dobyteček, jak ho byl ráno dostal. Král stál a počítal a sečítal na prstech a nohou si dělal v prachu čárky, ale nic platno, Esben přihnal všechny a král musel kudlu sklapnout a pepř a sůl a ocet vrátit do kuchyně. Druhého dne Esben zase vytáhl do lesa a pásl zajíce, sám leţe ve stínu pěkných ostruţin. Králi to však nedalo, i poslal za ním panskou, aby vypátrala, jak to ten chlapík navlékl. Esben děvče přivítal a nedělal se svou píšťalkou ţádných tajností. Foukl z jedné strany a ukázal jí, jak se zajíci rozprášili, foukl z druhé a ukázal, jak se sběhli. „To je ale pěkná píšťala,“ řekla panská. „Sto tolarů bych ti za ni dala, kdybys mi ji prodal.“ „To je moc pěkná píšťala,“ odpověděl Esben, „a za peníze není k maní. Ale kdybys mi ke kaţdému tolaru přidala hubičku, já bych ti ji prodal.“ Inu s hubičkami nedělala panská nikdy ţádné drahoty a řekla mu tedy rovnou, těch ţe mu dá třebas tuplem. A tak se shodli, ona mu to vyplatila a odhubičkovala, popadla píšťalu a utíkala s ní ke králi. Ale zrovna kdyţ přiběhla do zámku, pomyslil si Esben, ţe chce píšťalu zpět; v tu chvíli se panská koukla do dlaně – píšťala byla pryč! Král jí vynadal, stoupl si do vrat a počítal s královnou i princeznou, ale Esben mu přihnal zajíce do jednoho; nedalo se mu nic vytýkat. Ale třetího dne se za ním vypravila princezna. A ţe prý by ráda odkoupila jeho píšťalku. Měla se k němu náramně hezky, toţ co měl dělat? Povídal jí, ţe za dvě stě tolarů a dvě stě hubiček můţe píšťalu mít. Ale princezna se náramně upejpala, aby ona, královská dcera, hubičkovala zaječího pasáka. Ale nakonec si řekla, ţe je to v lese a ţe to beztoho nikdo nevidí, sedla si k němu a začala ho vyplácet. A kdyţ napočítali tolarů a hubiček po dvou stech, dostala píšťalu. Strčila si ji do kabelky a utíkala domů, ale kdyţ přišla do zámku, kabelka byla prázdná. Král se do ní dal a vyčinil jí, co se do ní vešlo, a protoţe Esben přihnal zase všecko v pořádku, poručil král, aby čtvrtého dne šla pro píšťalu královna. Přibatolila se do lesa a hned se pustila s Esbenem do vyjednávání. Neměl nic proti tomu; za tři sta tolarů a tři sta hubiček byla píšťala na prodej. Královna byla stará, kníratá a náramně lakomá; hned nabízela Esbenovi, ţe mu dá padesát tolarů a šest set hubiček, ale Esben stál na svém, ţe to musí být tři sta tolarů a tři sta štípaných a tak dostal všecko na puntík, ba ještě mu královna nějakou tu štípanou přidala. A píšťalu si zabalila do kapesníku, kapesník vloţila do kapsáře a uţ perendila domů; ale kdyţ to všechno doma vybalila, kapesník byl prázdný a píšťala pryč. „Inu arci,“ vztekal se král, „to je z toho, kdyţ člověk někam pošle ţenskou.“

157

A rozhodl, ţe zítra za tím dobrodruhem půjde sám. Našel Esbena na mýtině, sestoupil tedy z koně a dal se s pasákem do řeči. Esben se netajil se svou píšťalou. Ukázal králi, co s ní dokáţe, a králi šla z toho hlava kolem. „To je ale pěkná píšťala,“ pokyvoval si zálibně, „copak bys za ni chtěl?“ „Jen za peníze jí neprodám,“ odpověděl Esben, „ale kdyby se Vaše Veličenstvo chtělo hubičkovat se svou vlastní kobylou a k tomu mi přidat tisíc tolarů, nevím, proč bych ji neprodal.“ Král se mrzel a zdráhal, ale co měl dělat, kdyţ píšťalu chtěl mít? Šel tedy k vlastní kobyle, hubičkoval se s ní a nakonec vyklopil Esbenovi tisíc tolarů. Pak vzal píšťalu, uloţil si ji do tobolky, tobolku do tašky, tašku do sedla, na sedlo si sedl sám, ale kdyţ přijel domů, nevedlo se mu líp neţ panské, princezně a královně − píšťala byla pryč a Esben přihnal své zajíce v náramném pořádku. Tu se král strašně rozkatil a prohlásil, ţe dá Esbena popravit, a královna ho v tom utvrzovala, ţe je ten pastýř příliš dotěrný. Esben se bránil, on ţe nic, on ţe vţdycky udělal jen to, čeho si přáli, a jaká by byla spravedlnost, aby za svou poctivou sluţbu přišel ke všemu o hlavu, ale král se na něho rozkřikl: „Dobrá, Esbene, dávej pozor. Tadyhle stojí veliký kotel; jestli mi jej nalţeš tak plný, ţe aţ lţí překypí, daruji ti ţivot. Nepovede-li se ti to, smrtí zahyneš!“ Esben se podrbal a povídal: „Nu, tohle svedu a nepotrvá to ani dlouho.“ A pak se rozkročil ke kotli a začal vykládat od začátku, jak a co všechno zaţil. Jak našel v lese babičku, chycenou za nos - a hned podotkl, ţe musí „moc lhát, aby to brzy překypělo“ - a ţe ta babička uţ tam byla sto let a jak mu dala píšťalu a jak za ním přišla panská, jak koupila píšťalu za sto tolarů a sto hubiček, jak přišla druhého dne princezna, jak se upejpala, ale jak mu dala dvě stě tolarů a dvě stě hubiček, kdyţ prý to nikdo v lese nevidí - „já musím pořádně lhát, aby to brzo překypělo“ - pak jak se za ním přibatolila královna, jak mu strhávala na penězích, ale přidávala na hubičkách – „inu, musím pořádně lhát, aby to brzo překypělo,“ řekl zase Esben. „Teď uţ, myslím, překypěl,“ řekla vztekle královna. „Copak tě napadá,“ řekl král. A Esben vyprávěl, jak sám král za ním přijel na bílé kobyle, – „a poněvadţ chtěl za kaţdou cenu tu píšťalu mít, toţ jsem mu poručil – račte prominout, ale já musím toho nalhat moc, aby to brzy překypělo - toţ jsem mu poručil…“ „Počkat! Počkat! Kotel je uţ plný!“ vykřikl král, „copak nevidíš, jak lţí překypuje?“ Tak tedy Esben nemusel říci, co král s kobylou dělal, ale král s královnou se dohodli, ţe nejlíp bude, kdyţ dají Esbenovi princeznu a půl království, jen aby raději mlčel; co taky mohli dělat? „Pane, jó,“ řekl si Esben pecivál, „to ale byla moc pěkná píšťala!“

158

U VŠECH ČERTŮ Pohádka finská Byl jednou jeden král a ten měl tři synky. Ale byli to chlapci rozpustilí a vyplazovali jednou jazyk na starého vyslouţilého vojáka. Ten se dopálil a vykřikl: „Bodejţ byste byli psy tak dlouho, dokud neuděláte nějakého vojáka králem!“ A hle, jen to vykřikl, nezbední chlapci zčernali, zchundelatěli, spustili se na všecky čtyři a stali se psy. Domů se v té podobě ani neodváţili, toţ se toulali krajem a chytali se kaţdého, kdo jim dal najíst. Jednou byl propuštěn z vojny jeden voják – tak jak se tehdy vojáci z vojny propouštěli: tři groše na dlaň a táhni spánembohem. Voják peníze utratil a šel, kudy se dalo jíti. A tak přišel i k pěknému zámku, na němţ bylo napsáno: Zde sluje U Všech čertů Byl to čertí zámek, ale tehdy zrovna nebyl nikdo doma, neboť ve městě byl jarmark a to mají čerti plné ruce práce. Vešel tedy voják do dvora a kdyţ nikoho neviděl, zašel si do chléva. Tam spatřil jedenáct volů tak velkých a tak vykrmených, ţe neodolal a jednoho z nich ukradl. Vyvedl ho ven a rovnou s ním přes les a za kopec. Ale cestou se mu to v hlavě rozleţelo: co on s volem? A vtom potká myslivce a s myslivcem jdou tři černí psi. Hned si pomyslil, ţe ti tři psi by mu udělali více radostí neţ vůl, a dal se s myslivcem do řeči. Tu se ukázalo, ţe myslivec by zas měl raději dobytek a tak se brzo domluvili a voják dal myslivci toho vola za ty tři psy a rozešli se. Ale brzy zas voják litoval, neboť hlad na něho přišel přeukrutný a on neměl, kde vzít co k jídlu. Toţ se tedy znovu vypravil k čertímu zámku a psi s ním. Zatím však se čert s rodinou vrátil a voják našel čerťátek plný dvůr. A byl to čert vychytralý a mazaný, taková kůţe úskočná a podšitá, a ten hned poznal, co se stalo. Ale neřekl nic, nýbrţ pozval vojáka dále. Psi přitom zůstali venku a jak dvéře za vojákem zapadly, čertíci popadli psy a zavřeli je do tří komor, kaţdého zvlášť, a pak začali uprostřed dvora stavět šibenici pro vojáka. Zatím dal starý čert vojákovi jíst a pít a pak ho prováděl po zámku. Přišli do jedné síně a tam byly samé zbraně. „Jestlipak víš, k čemu to je?“ zeptal se čert. „Inu, k čemu by to bylo - však vy to asi víte,“ odpověděl voják. „A víš, k čemu je tenhle meč?“ řekl čert a ukázal na jeden z mečů. „Nevím,“ řekl voják. „To je meč, kterým kdyţ mávneš, všecko padne mrtvo, co si jen v tu chvíli přeješ.“ Voják se podivil, ale čert ho jiţ vedl do druhé síně, plné všelijakých lahviček. „Jestlipak víš, k čemu je to?“ 159

„K čemu by to bylo – sami to jistě víte.“ „A k čemu je tohle mazání?“ ukázal čert na největší láhev. „Nevím.“ „To je mazání, kterým stačí pomazat rozseknuté tělo a ono hned sroste a je ţivé jako dřív.“ Voják se podivil, ale uţ byli v třetí síni. Tam byly všelijaké hudební nástroje. „Jestlipak víš, k čemu je tohle?“ „K čemu by to bylo – však vy to dobře víte.“ „A k čemu je tahle flétnička?“ „Nevím.“ „To je flétnička, na kterou stačí hvizdnout a všecky dvéře se otevrou.“ To se vojákovi líbilo, vtom však si vzpomněl na své psy a co se s nimi děje, nejsou-li někde zavřeni; a jak se starý čert obrátil, voják mu tu flétničku vypálil a strčil ji do kapsy. Pak přišli do čtvrté síně a tam byly samé provazy a lana. „Jestlipak víš, k čemu je tohle?“ „K čemu by to bylo - cosi pro vás!“ „A to se mýlíš!“ vykřikl čert, „to je pro tebe!“ A s těmi slovy hodil jeden z provazů vojáku na krk, okamţitě udělal smyčku a tak odvedl vojáka na dvůr. Tam uţ byla šibenice připravena a všichni čerti, čertíci a čerťátka čekali, aţ uvidí vojáka se houpat. Voják viděl, ţe je s ním zle, ale nevzpíral se. Jen prosil starého čerta, aby mu dovolil třikrát si ještě před smrtí zapísknout. Čert nic proti tomu neměl. I vytáhl voják pod šibenicí tu jejich flétničku, dal ji k ústům a zapískl, slabě, slabonince, ale dvéře, za nimiţ byl nejmenší z psů, se otevřely. Pak pískl podruhé, silněji, a dvéře, za nimiţ byl prostřední pes, se rozskočily. Pak zadul potřetí a mocně a dvéře, za nimiţ byl největší pes, pukly odshora aţ dolů a rozletěly se. Z nich se vyřítil vojákův nejmocnější hafan a v tu chvíli se všichni tři psi vrhli na celý čertí rod a udávili jednoho po druhém. Voják byl osvobozen, šel dovnitř a opásal se tím všemocným mečem a šel. Bohuţel, zapomněl na láhev s oţivujícím mazáním. Dlouho šel voják se svými věrnými psy, aţ přišel na mořský břeh a tam seděla královská princezna. Jak ho spatřila, mávala šátečkem a volala na něho, aby dál nechodil, ţe přiletí drak, který ji unesl, a ţe ho jistě roztrhá. Ale voják se jen usmál a šel aţ k ní. Ale vtom se uţ ozval ve vzduchu hukot a praskot a trojhlavý drak se přihnal rozzuřen ze zámoří. Ale voják vytasil meč a mávl – a drak se mrtev zřítil na zemi, divţe ho s princeznou nezabil. Voják mu pro jistotu uťal všechny tři hlavy, z kaţdé vyřízl jazyk a všechny tři jazyky svázal do balíčku a strčil do kapsy. Princezna mu velmi děkovala, ţe ji osvobodil, darovala mu na památku svůj šáteček a prosila ho, aby přišel ke králi na hrad a poţádal o její ruku. Voják jí to slíbil a odešel. Zatím však byl tam ve křoví skryt jeden dareba, který to všechno vyslechl. Ten nyní vyskočil, sebral ty tři dračí hlavy a donutil princeznu, aby řekla, ţe on je její zachránce. Tak se s ní taky objevil na hradě. Král je přivítal s největší slávou, hned mu ji přislíbil za ţenu a kázal strojiti hostinu, jaké země ještě neviděla. Pověst o tom pronikla aţ k vojákovi. Podivil se, kdyţ slyšel, ţe si princezna bere svého zachránce,

160

a rozhodl se jít do hlavního města. Stráţe v bráně ho však nechtěly vpustit, protoţe neměl královského pozvání, ale on jen tasil meč a všichni leţeli v trávě mrtvi. Voják vešel do města a usadil se v krčmě na náměstí. „Hej, krčmáři,“ zavolal, „koukej, abych dostal nejlepší kousky z královské hostiny!“ „Pomalu, chasníku,“ odpověděl krčmář, „koukej, abys byl tiše a nedostal se pro prostořekost za mříţe!“ Tu vyňal voják princeznin šáteček, dal jej nejmenšímu psovi do tlamy a pes se rozběhl do zámku. Princezna ho ihned poznala, vzala šáteček a vloţila do něj nejlepší kousky jídla. Pak jej svázala do uzlíčku a pes s uzlíčkem vyrazil ven. Ale ţenich ho také poznal, poručil, aby psa sledovali, a kdyţ zjistil, ţe voják bydlí v krčmě na náměstí, dal vytáhnouti celému regimentu vojáků proti němu. Ale voják se jen smál, vytasil meč a uţ se regiment válel pobit po zemi. Tu napsal voják králi dopis, aby přišel za ním do krčmy, ţe s ním má co jednat. Dopis poslal na zámek po druhém psu a králi se to zdálo být tak zvláštní, ţe se ihned vydal na cestu. Tu tedy princezna vyskočila, vyběhla za králem a všecko mu pověděla. Král se divil, jak je to moţné, kdyţ ten falešný ţenich přinesl dračí hlavy, ale ukázalo se, ţe hlavy jsou bez jazyků a jazyky ţe má voják v krčmě. Tak byla jeho zásluha dokázána, král ho na místě oţenil se svou dcerou a podvodníka dal za městem pověsit. Ale večer, kdyţ byl voják s princeznou sám, ukázalo se, ţe princezna je očarována. Znenadání vytrhla meč z pochvy a mávla jím a vojákova hlava odletěla od jeho trupu. Kdyţ to král ráno spatřil, dal svou vlastní dceru zavřít do vězení a odsoudil ji k smrti. Zatím ti tři černí psi našli mrtvolu svého pána a hned si vzpomněli na láhev s oţivujícím mazáním. Rozběhli se tedy k domu U Všech čertů – a hle, ten uţ byl zase čerty přeplněn. Čertova babička nebyla totiţ doma, kdyţ psi zadávili všechny čerty a čerťátka, vrátila se později a zázračným mazáním je všecky zas vzkřísila. V lahvi zbylo jen trošku mazání na dně, ale psi se hned pustili do čertů a všechny je zase pokousali. Pak popadli láhev a uţ pelášili domů. Kdyţ přišli do zámku, nikoho tam nenašli, protoţe se všichni šli dívat na popravu krásné princezny. Tu tedy popadl největší pes vojákovo tělo, prostřední uchopil hlavu, nejmenší namazal krk mazáním a hle, hlava ihned přiskočila k trupu a voják oţivl. Kdyţ se dověděl, co se stalo, rozběhl se za město na popraviště, ale přišel pozdě – kat sťal princezně hlavu. Ale kupodivu, z jejího těla nevytryskla ţádná krev, nýbrţ z hlavy jí vylezl černý veliký brouk, který působil její pomatenost. Tu voják přiskočil a brouka zabil, zbytkem masti pak namazal princezně krk a princezna zase oţila. Král i všechen lid se nesmírně zaradoval, kdyţ vzkříšená a vyléčená princezna padla vojáku kolem krku. A ţe byl ten král uţ starý, jmenoval hned vojáka svým nástupcem a sám šel na vejminek. Kdyţ pak večer byl nový král sám doma, přišli k němu jeho tři psi a řekli: „Královská milosti, utni nám hlavu!“ „Co vás to napadá,“ odmítl nový král, „za to, co jste pro mne udělali?“ „Utni nám hlavu,“ volali psi, „nebo tě tady rozsápeme!“ Tu chtěj nechtěj vytáhl meč, mávl jím a všichni tři psi se svalili mrtvi. Ale z kaţdého mrtvého trupu se zvedl mladý princ a všichni tři se společně šli králi-

161

vojáku poděkovat za to, ţe je vysvobodil ze staré klatby. Neboť naplnila se slova, která je na tak dlouho zaklela v postavy psů, aţ udělali vojáka králem.

162

PASÁČEK Pohádka maďarská Kde to bylo, kde to nebylo? Na světě to bylo, za kamenným mořem, za horou vody, pod skleněným nebem, tam, zrovna tam, ale kousek nalevo stála stará, rozpadlá kamna, ani kousek kachle uţ z nich nezbyl, kde byla dobrá, tam byla špatná − a přece se na nich pekly na sedmasedmdesáti pánvích lívance. Přišli k tomu tři cikáni, ti byli dočista nazí, a nacpali si lívanců plné kapsy − no, a víc uţ lhát nedovedu a víc uţ vám toho nenapráším, leda to, co teď budu vyprávět. Byl jednou jeden hoch a Bůh milý ví, ţe nebyl pro nic na světě dobrý, neţ aby pásl prasata. Ať mu matka domlouvala kříţem kráţem, nic s ním nepořídila, i kdyby byla kokrhala jako anděl. Nic nedělal, ničemu se neučil, jen se válel a lenošil. Ale jednoho dne zaslechl, ţe prý král dá svou dceru za manţelku tomu, kdo se před ním tak schová a ukryje, ţe by ho vůbec nenašel. Tu se hoch rozhodl, ţe půjde do zámku a bude se ucházet o její ruku. Nadarmo mu to rozmlouvali, vzal jídla všelikého do batohu a šel. Šel dlouho, poslední koláč dojedl, ale hrad nikde. Vedro bylo a on se táhl takovou pouští, ţe uţ mu ţízní jazyk visel z úst jako nedovařený klobás. A kdyţ uţ myslil, ţe ţízní a hladem zemře, spatřil studnici a na jejím roubení seděly dvě holubičky. Hned se na ně vrhl, ţe je zabije, ale holubičky volaly: „Nezabíjej nás, ale dej nám vody, my ti za to pomůţeme, aţ ti bude zle.“ Hoch se dal uprosit, spustil okov do studny a naváţil vody. Holubičky se napily a uletěly, hoch se taky řádně napil a šel dál. Ţízeň ho uţ přešla, ale břicho mu hlady kňučelo jako pes na řetěze. Ale šel pořád dál, aţ najednou zahlédl lišku, kterak se chytila do pasti. „Tady mám konečně pečínku!“ vykřikl pasák, ale liška odpověděla: „Nezabíjej mě, nýbrţ pusť mě z pasti! Nesu svému synáčkovi večeři a dobře se ti za tvůj skutek odměním!“ Hoch se svíjel hlady, ale liška prosila tak úpěnlivě, ţe se mu jí zţelelo a pustil ji. A sám táhl dál, ale hlad měl, divţe mu oči nevypadly. Potácel se a motal přes hory a doly, přes pole a role, poslední drobečky z batohu vylízal, aţ najednou přišel k rybníku a na jeho břehu se v kaluţi mrskala rybička. „Ty mi tedy neutečeš!“ vykřikl hoch, ale rybička se na něho přesmutně podívala a řekla: „Nezabíjej mě, ale vhoď mě do rybníka. Za tvůj dobrý skutek se ti dobře odměním!“ Rybička ţadonila tak hezky a mile, ţe to hochu nedalo, popadl ji a hodil do rybníka. Rybička mrskla ocáskem a zmizela, ale hoch klopýtal dále. Kudy šel, sám neví, jak dlouho šel, nepoví; stoupal stále výš a výš, aţ se jednoho dne octl před královským hradem. Král sám mu vyšel před bránu vstříc a tázal se ho: 163

„Jakpak jsi sem přišel, kdyţ sem ani zemští ptáci nedoletí?“ Hoch sebral svoje poslední síly a vyloţil, ţe se chce ucházet o ruku královské princezny. „Dobrá,” řekl král, „jdi do kuchyně a najez se! Aţ se do rána vyspíš, schovej se. Nenajde-li tě princezna, sám tě s ní oţením; najde-li tě, budeš jako ti zde.“ A tu mu ukázal na plot, v němţ bylo sto tyčí. Na devětadevadesáti z nich byly napíchány lidské hlavy. Jen stá tyčka byla prázdná a ta čekala na hlavu pasáčkovu. Ale hoch se nedal zastrašit, šel do kuchyně a najedl se, aţ uţ nemohl, šel do své loţnice a spal, aţ bylo bílé ráno. Pořad přemýšlel, kam by se ukryl, ale nic mu chytrého nenapadlo. A jak se tak v starostech díval oknem ven, hle, ony dvě holubičky, jimţ daroval ţivot, přilétly a ťukaly mu na sklo. Otevřel okno a jedna z nich zavrkala: „Rychle, pasáčku, chyť se nás a my tě zaneseme, kde tě nikdo nenajde.“ Chytil se jich a ony s ním zaletěly rovnou za slunce a tam se s ním pěkně schovaly. V poledne vyšla královská dcera do zahrady, otočila se na podpatku a zvolala: „Vyjdi, pasáčku, ze zásluní, já tě tam poznala!“ Tu se pasáček vrátil a bezděky si ohmatával hlavu, jako by v tu chvíli uţ měla přijít na kůl. Ale princezně se tak zalíbila jeho schovávačka, ţe mu dovolila schovati se ještě jednou. Hoch se najedl a šel spat, ale starostí se ani řádně nevyspal. Marně přemýšlel, kam by se utekl. Chodil od rána po zahradě, aţ se najednou před ním objevila jeho liška, a ptala se ho, proč je tak smuten. Vyloţil jí, co se mu stalo, ale liška se jenom usmála a řekla: „Chytni se mě za ocas!“ Hoch tak učinil a šups! − uţ s ním byla liška sedm sáhů pod zemí. Za chvíli přišla na zahradu i princezna, otočila se na podpatku a zvolala: „Vyjdi, pasáčku, z podzemí, já tě tam poznala!“ Vyšel pasáček s liškou a zahanbeni stáli před jasnovidnou princeznou. Hoch cítil, ţe teď uţ stému kůlu neujde, ale princezna se nad ním slitovala a povolila mu ještě jednu zkoušku. Hoch byl uţ docela bezradný; ale jak chodil nazdařbůh zahradou, přišel aţ k malému rybníčku, kde se najednou objevila jeho rybička. „Pasáčku, chyť se mě za ploutev!“ vykřikla na něho. „Já tě odnesu, kde tě nikdo nenajde!“ Hoch se jí chytil za přední ploutev a v tu chvíli byla s ním rybka v podmořském království. Ukryli se tam na nejhlubším místě, ale princezna se jen otočila na podpatku a uţ volala: „Vyjdi, pasáčku, z podmoří, já tě tam poznala!“ Hoch se tedy vrátil a viděl, ţe ten stý kůl uţ je přišpičatěn a čeká na jeho hlavu. Ale princezně se ve hře tak zalíbilo, ţe mu dala čtvrtou a poslední lhůtu. To však uţ hoch nemě1 praţádné naděje, sedl si prostě pod keř růţí u cestičky v parku a čekal. Bylo poledne, dveře zámku se otevřely a princezna sestupovalo do zahrady.

164

„Nyní je se mnou konec,“ vzdychl si pasáček, ale v tu chvíli se k němu přihnaly vzduchem obě jeho holubičky, které mu uţ jednou pomohly. Jedna z nich nesla v zobáčku zvláštní bylinku a druhá pravila: „Minule jsem tě schovávala já, nyní tě ukryje má sestra. Vezmi ihned bylinku a udeř se s ní do čela!“ Hoch popadl bylinku a udeřil se s ní do čela, v téţe chvíli byla z něho překrásná růţe, která vyskočila na růţový keř. Holubičky odletěly a princezna přišla aţ k samé růţi. „Jaká je to krásná růţička!“ zvolala princezna a utrhla ji a vetkla si ji na hruď. Pak se otočila na podpatku, podívala se do světa, ale marně, hocha nikde nespatřila. Otočila se na podpatku ještě jednou, otočila se zpět, pak třikrát nazpátek, ale pořád stejně marně. Jak se tak točila vpravo a vlevo, přišel za ní její otec král. „Ach, tatíčku,“ řekla princezna, „tentokrát mám ţenicha, ale věru ţe nevím, kde je!“ „Tu jsem,“ vykřikl pasáček, a v tom okamţiku se růţe na ňadrech princezniných rozpadla a před princeznou a jejím otcem stál náš pasáček, mnohem hezčí a elegantnější neţ kdykoliv předtím. Tu mu princezna s jásotem padla kolem krku, starý král si kapesníkem utíral slzy s očí, zkrátka všichni se radovali, ţe hoch ten poslední úkol vykonal. Stý kůl vytrhli a spálili a hned chystali svatbu. A to byla svatba veliká, já jsem tam taky byl, a kdyţ jsem tančil čardáš, dupl jsem si tak, ţe se podlaha pode mnou probořila. Já sletěl aţ sem; a tu vám tedy vyprávím, jak se stalo, ţe si ten pasáček prasat tu královskou princeznu vzal.

165

4. VYSVĚTLIVKY Autorův úvod (s. 43) Dubrovník – přístavní město u Jaderského moře na jihu dnešního Chorvatska Kyjev – hlavní město Ukrajiny, v němţ ţije početná ruská menšina (asi 13% obyvatel)

O pastorkyni a dvanácteru bratří, Pohádka ruská (s. 45) car – titul pro panovníka v Bulharsku a Rusku pastorkyně – nevlastní dcera rosolička – sladký alkoholický nápoj

Zlatá vzducholoď, Pohádka maloruská (s. 51) Malorusko – zastaralé označení pro Ukrajinu truňk – nápoj regiment – pluk, vojenská jednotka setnina – rota, vojenská jednotka trachtace – hostina s jídlem a pitím

Pohádka o prasátku, z Georgie (s. 56) Georgie - jiné pojmenování pro stát Gruzie vezír – vysoký státní hodnostář, označení se uţívá v islámských zemích

166

Veliký pán Bukuči-chán, Pohádka avarská (s. 58) Avarové – národ ţijící v nepřístupných horských oblastech Dagestánu chán – panovnický titul uţívaný Mongoly

a

jejich

následovníky,

například Tatary stambulská práce – vyrobená v Istanbulu, největším městě Turecka step - označení pro travnatou oblast mírného pásu, kde jsou horká léta a chladné zimy. Kvůli nedostatku sráţek zde nerostou stromy.

Hrdina Nézny, Pohádka čečenská (s. 62) erchustojští obři – mytologické postavy vystupující v pohádkách kavkazských národů

Jiným radil, sobě nedovedl, Pohádka arčinská (s. 64) Arčové – malý národ, který ţije ve vesnici Arči a v několika samotách na jihu Dagestánu

Osel zpěvák a velbloud tanečník, Pohádka lacká (s. 65) Lakové – národ ţijící v horách ve středním Dagestánu

167

O vlku, lišce a mezkovi, Pohádka aghulská (s. 66) Aghulové, téţ Agulové - obyvatelé několika horských soutěsek na jihu Dagestánu Širván – město v Ázerbájdţánu leţící na řece Kura

O vlku, medvědu, lišce a oslu, Pohádka tabasaranská (s. 67) Tabasaránci – národ, který ţije na jihovýchodě Dagestánu pud – stará ruská jednotka hmotnosti, 1 pud = 16, 38 kg

Šedý vlk a jezevec, Pohádka osetská (s. 68) Osetové, téţ Osetinci a Oseti – národ obývající dvě území: autonomní oblast Gruzie Jiţní Osetii a Severní Osetii, jeţ náleţí Rusku

Kičyv Drakobijce, Pohádka tatská (s. 69) Tati, téţ Tátové - ţijí roztroušeně na území států Dagestán a Ázerbájdţán

168

Pastorkyně, Pohádka kabardinská (s. 71) Kabarďané, téţ Kabardinci - ţijí na území dnešní Kabardsko-Balkarské republiky, v severní části Kavkazu

Šalebný princ, Pohádka sartská (s. 73) Sartové – etnikum ţijící mezi řekami Syrdarjou a Amudarjou ve střední Asii sultán – označení panovníka v muslimských zemích

Dobrý král Hatam, Pohádka kašmírská (s. 77) Kašmířané – etnická skupina ve státech Dţammú a Kašmír v severozápadní Indii kramář – drobný obchodník rupie – název měny v Indii, Pákistánu, Srí Lance, Nepálu, Mauriciu a Seychelách Kavkaz – velehorské pásmo, které tvoří přírodní hranici mezi Asií a Evropou, je dlouhé 1 100km a široké 150km

Vydry a šakal, Pohádka tibetská (s. 80) Tibet - autonomní oblast Číny, která toto území na stejnojmenné náhorní plošině Tibet a přilehlých oblastech obsadila v roce 1950

169

Ţelva-chudačka a slon-ukrutník, Pohádka z ostrova Borneo (s. 82) Borneo - třetí největší ostrov světa v jihovýchodní Asii, jehoţ břehy omývá Indický a Tichý oceán

Jak přišly zas květiny na zem, Černošská pohádka z Jiţních moří (s. 84) Jiţní moře, téţ Melanézie - část Oceánie na jihozápadě Tichého oceánu mana, gunbín – jedlá a velice chutná část některých rostlin v pouštních krajích

Jelínek předtanečník, Pohádka malajská (s. 87) Malajci – pojmenování se uţívá pro několik jazykově a kulturně příbuzných národů v jihovýchodní Asii (nejen Malajsie, ale také Singapuru, Indonésie, jiţních Filipín a jiţního Thajska)

O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi, Pohádka z jiţního Madagaskaru (s. 89) Madagaskar - čtvrtý největší ostrov světa náleţící k Africe

170

Ptáček Dojníček a lidoţrout, Pohádka černochů z Transvaalu (s. 90) Transvaal – stát, který se nacházel na jihu afrického kontinentu; zanikl roku 1994

Jak se dělili o krysí krávu, Pohádka černošského kmene Siba (s. 93) černoši Siba – kmen jiţ zřejmě neexistuje; nacházel se na malém území v dnešní Tanzanii na západ od Viktoriina jezera

Ţába dohazovač, Pohádka černochů kmene Mbundu (s. 95) Mbundové – kmen ţijící na území Angoly

Kolik jich bylo?, Pohádka berberská (s. 99) Berbeři - skupina kmenů dávného původu a svérázné povahy ţijící hlavně na území Maroka a Alţírska

171

Kabylský princ a Zlatovláska, Pohádka kabylská (s. 100) Kabylové - jeden z berberských kmenů obývající hory severního Alţírska mešita – stavba, v níţ muslimové uctívají islámského Boha minaret – věţ patřící k mešitě, slouţí ke svolávání k modlitbě

Nahluchlí, Pohádka řecká (s. 107)

Slavík Gizar, Pohádka albánská (s. 109) Albánie - stát na Balkánském poloostrově derviš – člen mystické sekty islámu, který dobrovolně ţije v chudobě cypřiš – štíhlý jehličnatý strom

Ţabí dívka, Pohádka z Přímoří (s. 114) Přímoří – oblast, která v minulosti patřila pod habsburskou

monarchii;

v mapách

z předminulého

století bychom ji nalezli pod názvem Rakouské přímoří. Dnes je rozdělena mezi státy Itálie, Slovinsko a Chorvatsko, k němuţ náleţí její největší část.

172

Vlk s ţeleznou hlavou, Pohádka srbská (s. 116)

O čertu a bleší kůţi, Pohádka bulharská (s. 120)

Zlodějský učeň, Pohádka estonská (s. 124)

Hřebenář, Pohádka francouzská (s. 126) hřebenář – řemeslník, který vyřezával hřebeny ze dřeva nebo z kosti podávka – dřevěný zemědělský nástroj slouţící k přehazování sena Mirande – město v jiţní Francii

173

Tulení princezna, Pohádka islandská (s. 131) večer před Janem Křtitelem – 23. června Myrdall – zátoka na jihu Islandu Rudé moře- vnitřní moře Indického oceánu

Jak přišli indiáni na zem, Pohádka kmene Varau (s. 135) kmen Varau (anglicky Warrau nebo také Warao, Waroa či Guarao) – indiánský kmen, který ţije v severovýchodní Venezuele a západní Guayaně a Surinamu savana – zatravněná oblast tropických a subtropických pásem

Ropucha Ištika, Pohádka indiánů Kašinahua (s. 137) indiánský kmen Kašinahua (anglicky Cashinahua) - ţije na hranicích států Peru a Brazílie

Zázračný strom, Pohádka indiánů karibských (s. 138) Karibové, téţ Karaibové – několik příbuzných kmenů ţijících v oblasti tropických pralesů a savan kasava – maniok jedlý; tropická plodina, jejíţ hlízy obsahují škrob a další látky. Zpracovává se na energeticky bohatou kaši či mouku.

174

Hra s očima, Pohádka indiánů Taulipanga (s. 140) kmen Taulipanga, téţ Taurepan – ţije na území států Venezuely a Brazílie

Propadlý doktor a zavrţená princezna, Pohádka čínská (s. 142) Veliký Tang – panovník z dynastie Tang, která v Číně vládla v letech 618-907 Dungtingské jezero, téţ jezero Dongting – leţí v čínské provincii Hunan na jihovýchodě země oranţovník – pomerančovník čínský, vţdyzelený strom vysoký 8-15 metrů, má trnité větve Pět Hor – bájné hory plující v moři karbunkul – typ granátu červené a purpurové barvy

Spravedlivý hrneček, Pohádka dánská (s. 146) dukát – zlatá mince pouţívaná před 1. světovou válkou v celé Evropě

175

Jak vznikly větry, Pohádka eskymácká (s. 149) Eskymáci, dnes uţíváme spíše označení Inuité - ţijí v arktických oblastech severovýchodní Sibiře, Aljašky, Kanady a na pobřeţí Grónska Yukon – zde myšlena oblast na severozápadním okraji Kanady tundra – subpolární a polární oblast, v níţ je půda věčně zamrzlá

Princezna v Hoře Zlatého Štěstí, Pohádka švédská (s. 151) loket – délková jednotka pavlán – dřevěný ochoz

Královští zajíci, Pohádka norská (s. 155) výměnek, téţ vejminek - obydlí výměnkáře, tedy místo, kde starý hospodář bydlel poté, co předal své hospodářství dětem livrej – uniforma sluhů nebo zaměstnanců hotelu, cirkusu aj. milíř – velká hranice dřeva zvenku utěsněná hlínou. Do milíře je uděláno několik otvorů k pronikání vzduchu, jehoţ velikost se reguluje. Uvnitř probíhá za vysokých teplot karbonizace dřeva, přičemţ vzniká dřevěné uhlí.

176

U Všech čertů, Pohádka finská (s. 159) groš – stará stříbrná mince rozšířená po střední a východní Evropě, na Balkáně a východním Středomoří

Pasáček, Pohádka maďarská (s. 163)

177

178

1. 2. 3. 4.

Rusko Malorusko Georgie Avarové Čečensko Arčové Lakové Aghulové Tabasaránci Osetové

5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Tati Kabarďané Sartové Kašmířané Tibet Borneo Jiţní moře Malajci Madagaskar Transvaal

15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

černoši Siba Mbundu Berbeři Kabylové Řecko Albánie Přímoří Srbsko Bulharsko Estonsko

25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34.

Francie Island kmen Varau indiáni Kašinahua Karibové kmen Taulipanga Čína Dánsko Eskymáci (Inuité) Švédsko

35. 36. 37.

Norsko Finsko Maďarsko

5. EDIČNÍ ZPRÁVA KORÁB POHÁDEK Soubor Koráb pohádek je čtenářským komentovaným vydáním kriticky ověřených 43 nalezených a zčásti dosud nevydaných pohádkových textů Eduarda Basse. Eduard Bass psal své pohádky průběţně od roku 1922 pravděpodobně aţ do konce svého ţivota, tedy do roku 1946. Některé z nich publikoval v Lidových novinách, jiné časopisecky ve Světozoru, jehoţ šéfredaktorem byl v letech 1926-1930, další zůstaly v rukopise. Soubor 25 pohádek Na lodi za pohádkou vyšel poprvé aţ 11 let po Bassově smrti roku 1957 (Praha, Státní nakladatelství dětské knihy). Podruhé vyšla kniha roku 1969 tamtéţ. Potřetí ji jako reprint druhého vydání vydalo nakladatelství Olympia roku 2000. Námi připravené vydání je v pořadí čtvrté. Porovnáním prvního (1957) a druhého vydání (1969) jsme zjistili, ţe pro druhé vydání byly ze souboru vyloučeny texty Ţelva chudačka a slon ukrutník a Ptáček Dojníček a lidoţrout. Do druhého vydání byly doplněny podnadpisy všech pohádek a byla drobně upravena interpunkce (především pouţití pomlček), jinak nebylo do textu prvního vydání zasahováno. Při přípravě našeho vydání jsme dále měli k dispozici písemný materiál z Bassovy pouze částečně zpracované pozůstalosti, uloţené v Literárních archivu Památníku národního písemnictví; konkrétně sloţku s názvem Koráb pohádek obsahující rukopisy a několik novinových výstřiţků. Výše zmíněná sloţka Koráb pohádek obsahuje Bassovou rukou psaný list se seznamem 43 pohádek, předmluvu k pohádkám na 3 listech, dále texty 31 pohádek (z toho 5 výstřiţků; Osel zpěvák a velbloud tanečník, Ţelva-chudačka a slon-ukrutník, Jak přišly zas květiny na zem, O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi, Zlodějský učeň, Nahluchlí) a jeden blíţe neurčený rukou psaný pohádkový text na sedmi listech, vloţený do dvojlistu z Lidových novin, jehoţ autorem není Eduard Bass a který byl pravděpodobně do sloţky začleněn pracovníky PNP. Ten ponecháváme při našem vydání stranou. Bassovou rukou psaný a upravovaný seznam pohádek na průklepovém papíře, jenţ je zařazen ve sloţce Koráb pohádek jako první list, se pro nás stal vodítkem ke

179

kompletaci celého souboru, jehoţ celá čtvrtina, jak plyne z výše uvedených skutečností, v PNP chybí. Výstřiţky obsaţené ve sloţce Koráb pohádek nás vedly k jednomu ze zdrojů chybějících pohádkových textů, do Dětského koutku Lidových novin, v nichţ Eduard Bass v letech 1920-1942 pracoval a jejichţ byl od roku 1933 šéfredaktorem. Zde bylo v rozmezí let 1922-1935 nalezeno 14 Bassových pohádek (Hra s očima, Hřebenář, Jak přišly zas květiny na zem, Jak vznikly větry, Jelínek předtanečník, Kolik jich bylo?, Nahluchlí, O čertu a bleší kůţi, O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi, Spravedlivý hrneček, Vydry a šakal, Zázračný strom, Zlodějský učeň a Ţelva-chudačka a slonukrutník), z nichţ 10 pro nás bylo doposud neznámých; sloţka Koráb pohádek v PNP je neobsahuje. Skutečnost, ţe Eduard Bass byl v letech 1926-1930 šéfredaktorem časopisu Světozor, který se zaměřoval na světové dění, nás vedla k domněnce, ţe i zde je moţné nalézt chybějící texty. Pátrání v uvedených ročnících odhalilo 5 pohádkových textů (Dobrý král Hatam, Kičyv Drakobijce, O vlku, lišce a mezkovi, Osel zpěvák a velbloud tanečník a Šalebný princ), ovšem pouze 2 z nich pro nás byly přínosem (zbylé 3 obsahuje sloţka Koráb pohádek v PNP). V ţádném z časopiseckých vydání nenesou pohádky pravé autorovo jméno; v jedenácti případech Eduard Bass pouţil některou ze šifer – B, B., Ben, D. S., nebo Jiří Koula59, v osmi případech není text signován. Autorství těchto osmi pohádek bylo prokázáno dalším zkoumáním: tituly textů a jejich podtituly, jeţ obsahují název národa, byly porovnány s jiţ zmíněným seznamem pohádek, který obsahuje sloţka Koráb pohádek. Tímto srovnáním a následnou analýzou Bassova stylu došlo k potvrzení Bassova autorství. Do celkového počtu 43 pohádek nám schází jediný text, a to pohádka Pasáček; ta je nám známá pouze z posmrtného kniţního vydání knihy. Toto zjištění zároveň vede k domněnce, ţe editorka prvního a druhého vydání Jaroslava Reitmannová měla k dispozici úplnější materiál, neţ jaký je nám dostupný dnes. Bohuţel nám není známo, jakými kritérii se Reitmannová řídila při výběru, řazení a textovém zpracování knihy, ediční poznámku ani jedno z vydání neobsahuje. Archiv nakladatelství Albatros (dříve Státní nakladatelství dětské knihy) odnesla roku 2002 59

Značka B byla pouţita u pohádky Hra s očima; značka B. u pohádek Kičyv Drakobijce, Nahluchlí, Vydry a šakal; značka Ben u pohádky Zázračný strom; značka D. S. u pohádek Hřebenář, Jak vznikly větry, Kolik jich bylo?, O čertu a bleší kůţi, Spravedlivý hrneček; podpis Jiří Koula u pohádky Jak přišly zas květiny na zem.

180

stoletá voda, a tak ani zde nemůţeme zjistit, jak editorka při práci postupovala nebo jak jí byla práce zadána. Její práci však můţeme zhodnotit jako značně neprofesionální, editorka se nezmiňuje o dalších existujících pohádkách, i kdyţ je znala, a její hrubé zásahy do textu neodpovídají textologickým zásadám uveřejněným jiţ roku 1947 ve Věstníku České akademie věd a umění60. Úpravy Reitmannové zasahují do morfologické, lexikální i stylistické sloţky Bassových textů. Mění tak například tvary slov, v přístavě m. v přístavu (úvod), hluboko uklonila

m. hluboce uklonila (Pastorkyně a dvanáct bratří), podivili se

nesmírnému bohatství m. podivili se nesmírně bohatství (Veliký pán Bukučichán). Zásahy do lexika mají různou míru, můţeme nalézt změny jako půl království m. polovinu království (Hrdina Nézny), druhé dívka m. druhé dcerka (Kičyv Drakobijce), ale také mnohem rozsáhlejší, např. Ale milé prasátko se rozvzteklilo m. Ale milé prase bylo čím dál tím horší a divočejší (Pohádka o prasátku). Editorka velice často prováděla škrty, a to jednoho slova (mocného Byamea m. mocného pána Byamea; Jak přišly zas květiny na zem), více slov (pustili se znova do toho a do večera m. pustili se znovu do toho, ryli půdu, kopali, převraceli, a do večera; Ptáček Dojníček a lidoţrout). Její škrty mají často svůj důvod v eliminaci náboţenských motivů, např. večer před Janem Křtitelem m. večer před svatým Janem Křtitelem (Tulení princezna), nebo vyškrtnutí celé pasáţe o původu tuleňů Viděls plesati lid, jenţ zaklet byl Hospodinem na věky věkův. Národ tuleňů není ve světě od jeho stvoření. Před tisíci let ţili jsme jako kdokoli z vás daleko odtud, v úrodné zemi egyptské. Ale vyvstal mezi námi prorok Hospodinův a my ho nepoznali. Pronásledovali jsme jej i lid jeho a on utíkal před námi do Rudého moře. Tehdy rozestoupily se vody boţí před ním; ale kdyţ my jsme vešli, kudy on prošel suchou nohou, vody se nad námi zavřely. A Hospodin zvedl ruku svou a všechen lid náš se proměnil v tuleně. Pod tulení koţí však zůstala lidská podoba v téţe pohádce. Jindy je zřejmá snaha zjemnit drastické motivy, např. král uţ číhal za vraty a hodil ho do hadí jámy m. král s kudlou uţ číhal za vraty, tři řemeny z něho seřízl a rány mu popepřil a posolil a octem polil a ještě ho takhle seříznutého hodil do hadí jámy (Královští zajíci). V jiných případech editorka upravuje texty bez zjevného důvodu, např. „Tu máš zatím střevíc, naţer se, a já řeknu celému lesu, ţe musím umřít.“ m. „Tu máš,“ povídá, „naţer se zatím a já křiknu celému lesu, ţe musím zemřít.“ (Vlk s ţeleznou hlavou). V případě této pohádky se editorka dopustila i věcné chyby odporující smyslu pohádky: 60

Kritické a ediční zásady pro vydávání novočeských autorů, Věstník České akademie věd a umění, 56, 1947, s. 64-68.

181

odpověděli mu vlk s medvědem m. odpověděli mu lev s medvědem (Vlk s ţeleznou hlavou). Další věcnou chybou je přeměna Pohádky kabylské Kabylský princ a Zlatovláska na pohádku kobylskou; Kobylii bychom v mapě hledali marně. Editorka však zeměpisné názvy neověřovala. Většina změn je naprosto neopodstatněných a svědčí o tom, ţe Jaroslava Reitmannová neznala výše jmenované ediční zásady (a pokud je znala, neřídila se jimi). Víme, ţe kniha Na lodi za pohádkou byla jedinou, kterou připravila k vydání. Aţ do roku 1958 pracovala jako redaktorka Státního nakladatelství dětské knihy a byla také překladatelkou; proč se ujala také ediční práce, která jí nebyla vlastní, není jasné. Pohádkové texty Eduarda Basse jsou tak aţ do našeho vydání čtenáři známé pouze v nekriticky ověřené podobě. Je však třeba dodat, ţe Jaroslava Reitmannová nebyla jedinou, kdo v této době kritickou přípravu textu prováděl necitlivě. Podle Pavla Vašáka byly tyto „případy běţné v nakladatelské a vydavatelské praxi ještě v padesátých a šedesátých letech, kdy se s autorovým textem nakládalo jako se školní úlohou a kdy procházel redakčními úpravami nejrůznějšího druhu (úprava slovního pořádku, výměna nezvyklých slov, úprava vazeb atp.)61, a to zvláště u literatury určené dětem a mládeţi. Naše vydání je přínosné v následujících ohledech: ke čtenáři se dostává 17 dosud kniţně neotištěných, a tedy čtenáři neznámých, pohádek (Dobrý král Hatam, Hra s očima, Hřebenář, Jak přišli indiáni na svět, Jak vznikly větry, Jelínek předtanečník, Kolik jich bylo?, Nahluchlí, O vlku, lišce a mezkovi, O vlku, medvědu, lišce a oslu, Pastorkyně, Propadlý doktor a zavrţená princezna, Ropucha Ištika, Slavík Gizar, Spravedlivý hrneček, Zlatá vzducholoď a Zlodějský učeň), přičemţ ostatní pohádky jiţ nejsou upraveny pod tíhou cenzury a jsou tak v určitém smyslu novem také. Pro soubor jsme zvolili název Koráb pohádek podle nápisu na papírových deskách obsahujících rukopisy a výstřiţky pohádek. Odtud přejímáme i text následující za titulem vypráví Eduard Bass. Název kniţních vydání Na lodi za pohádkou byl vymyšlen pravděpodobně editorkou na podkladě Bassovy úvodní stati, nezakládá se však na Bassově písemné pozůstalosti. Při řazení pohádek do našeho souboru jsme se řídili Bassovým číslováním, jeţ provedl dodatečně do seznamu názvů pohádek a také do pohádek samých. Z nich je patrné, ţe texty ze sloţky Koráb pohádek byly připravovány k vydání, čili ţe obsah sloţky byl Bassem povaţován za ucelený. A to ačkoli měl podle svých poznámek na jiţ

61

VAŠÁK, Pavel a kol. Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha: Karolinum, 1993, s. 139-140.

182

několikrát zmiňovaném úvodním listě, který slouţil k přehledu i k psaní poznámek, v plánu zpracovat pohádkový příběh dalších 29 národů (např. pohádku španělskou, českou či ţidovskou). Proč k jejich tvorbě nedošlo, nevíme, snad byl jiţ Bass s rozsahem plánované knihy spokojen. Nemůţeme však přijmout tvrzení z předsádky druhého vydání souboru Na lodi za pohádkou, jenţ je jediným doprovodným textem ke knize a tedy jedinou „sondou“ do ediční přípravy, ţe Bass se „zabýval na sklonku svého ţivota i pohádkami. Hodlal pro děti převyprávět lidové pohádky z celého světa, bohuţel dokončit a vydat tuto knihu uţ nestačil. Nemáte tedy v rukou úplné dílo, jak si je autor představoval…“62 Víme totiţ, ţe kniha byla samotným Bassem jiţ k tisku připravena. Původní seřazení pohádek bylo pravděpodobně náhodné, slouţilo spíše jako seznam obsaţených textů. Ty potom Eduard Bass seřadil přibliţně podle geografické polohy takto: prvních 12 pohádek je od národů z bývalé Ruské federace, následují 3 asijské národy a 2 národy z Oceánie. Poté se pohádky přesouvají na africký kontinent, odtud je 6 pohádek. Dalších 5 národů ţije na Balkánském poloostrově, následující 3 – Estonsko, Francie a Island – se poněkud vymykají; náleţí Evropě, ale jsou si vzdáleny. Ve střední a Jiţní Americe vytvářejí skupinku následující 4 pohádky, za nimi je zcela nepochopitelně zařazená Čína, poté 5 států severní Evropy a nakonec maďarská pohádka. Národy, potaţmo pohádky, tedy vytvářejí menší skupinky, z nichţ se vymyká jen Čína. Ta by náleţela mezi skupinu pohádek z Asie, proč ji tam ale Bass nezařadil, o tom můţeme jen spekulovat. V horním pravém rohu po seřazení Bass pohádky očísloval. Jsme díky tomu nyní schopni říci, jaká čísla nesou chybějící listy a kolik listů čítá ten který pohádkový text63. Do seznamu Bass zřejmě nedopatřením nezařadil číselné označení pro malajskou pohádku Jelínek předtanečník, pravděpodobně proto, ţe zapomněl, ţe ji jiţ zpracoval (název Malajsie není v seznamu zemí v pravé části listu se seznamem všech pohádek, o němţ jsme hovořili výše, škrtnuta, zatímco názvy ostatních zemí po zpracování dvojitě přeškrtnul). Dále neočísloval pohádky U všech čertů a Pasáček, které, jak víme, zpracoval jako poslední a pravděpodobně proto jiţ nezaznamenal jejich pořadová čísla. V našem vydání jsme se rozhodli zařadit tyto dvě pohádky na konec souboru, kam by byly s největší pravděpodobností zařazeny i samotným Bassem, a malajskou pohádku Jelínek předtanečník jsme vloţili mezi pohádku 17. (Jak přišly zas květiny na zem) 62

Autor neznámý. Text na předsádce. In BASS, Eduard. Na lodi za pohádkou. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1969 63 Viz příloha č. 1.

183

a 18. (O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi), kam zapadá původním umístěním, jeţ Bass pozměnil pouze několika přesuny, i zeměpisnou polohou (ocitá se nyní ve skupině pohádek z Oceánie). Není moţné zařadit tuto pohádku chronologicky dle doby vzniku, neboť ta nám je známa jen u časopiseckých vydání; ostatní pohádky datovány nejsou. Texty, které byly nalezeny v Lidových novinách a Světozoru a které jsou obsaţeny také jako rukopis v Literárním archivu PNP, se od sebe liší pouze drobnými úpravami (především interpunkčními znaménky), případně překlepy způsobenými tiskem. Z provedeného zkoumání celé Bassovy literární pozůstalosti vyplývá, ţe originály rukopisů zasílal do tiskárny s prosbou o jejich navrácení, a později zanášel opravy do tištěné verze – výstřiţku, který zaloţil do sloţky. Zvolení výchozích textů pro jednotlivé pohádky tedy bylo následující: neboť neexistuje kniţní vydání pohádek za ţivota autora, výchozím textem jsou pro nás časopisecká vydání pohádek (platí pro 19 textů) s přihlédnutím k rukopisné verzi, pokud tato existuje; a v případě, ţe časopisecké vydání nemáme, je logicky výchozím textem rukopis jako jediný známý textový pramen. V případě pohádky Pasáček, jejíţ rukopisnou ani časopiseckou verzi neznáme, jsme pouţili jako výchozí text kniţní verze z roku 1957, a to i přes výše popisované nesprávné ediční úpravy, jimiţ Bassovy pohádkové texty prošly. Rozhodli jsme se pouţít tento text především proto, aby byl pohádkový soubor ucelený. Přistupujeme na převzetí úpravy Jaroslavy Reitmannové s ohledem na to, ţe pohádka byla společensky fungujícím textem64 více neţ 50 let, a domněnkou, ţe její zásahy nemohly výrazně ovlivnit významovou sloţku textu. Při jazykové úpravě všech výchozích textů vycházíme z Pravidel českého pravopisu z roku 1993, přičemţ jsme ve shodě s běţnými textologickými zásadami respektovali nejednotnost Bassova jazyka vyplývající ze snahy postihnout specifičnost jednotlivých národů. Ačkoli se jedná o knihu určenou také mládeţi, čili čtenářům mladším 15 let, neupravujeme text po lexikální stránce; případy, jeţ by mohly být dětskému čtenáři nejasné, jsme se snaţili postihnout ve vysvětlivkách. Jedná se především o pojmenování osob, skupin, národů a rostlin, jako je např. car, derviš, setnina, regiment, kmen Varau, černoši Siba, gunbín, cypřiš aj. Především opravujeme zjevné chyby: zrcádko na zrcátko, ze to bylo vykonáno na ţe to bylo vykonáno, zprovodí ze světa na sprovodí ze světa, Sami (ryby) ti tam přece 64

Termín společensky fungující text postuloval Pavel Vašák a my jeho terminologii přejímáme. Více v příručce VAŠÁK, Pavel a kol. Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha: Karolinum, 1993, s. 100.

184

nenaskákají na Samy ti tam přece nenaskákají, princ i šperk byly pryč na princ i šperk byli pryč, Královna byla stará, kníratá m. Královna byla stará, knirata. Opravujeme také slova okení na okenní a postraní na postranní. Ponecháváme kolísavou kvantitu u slov spat/spát, dveře/dvéře a bratři/bratří v nominativu, a to tak, ţe v rámci jedné pohádky je kvantita sjednocena podle četnějšího výskytu. Kolísání v nominativu lahev/láhev je přibliţně stejně četné; upravujeme jej směrem k progresivnější formě láhev. Ponecháváme instrumentál slamou a genitiv snídaní. Dále upravujeme ojedinělé rozlitil se na rozlítil se, šťavou na šťávou a namahal se na namáhal se. Ponecháváme však kvantitu slov nalehavě, neuprosné, přisahal, přisahala, rozčilil. Podle dnešní normy upravujeme délku v dnes jiţ neuţívaném záporovém genitivu osobního zájmena ona: medvěd ji ani neviděl m. jí, Neznali ji a mlčeli m. jí, proč bych ji neprodal m. jí a chybně napsaných tvarech téhoţ zájmena: Já tě ji naučím m. jí a Rybář ji uposlechl m. jí. Slova napial, odepial, připiala, ssáti, sepiatýma, vzepialo píšeme dle dnešních pravidel napjal, odepjal, připjala, sáti, sepjatýma, vzepjalo. Tvary sloves v příčestí minulém rodu muţského čísla jednotného, ve kterých koncové -l po souhlásce zaniká, zalez a máv, píšeme bez apostrofu. Zachováváme nejednotné zakončení infinitivů na –ti, ačkoli nejsou pouţity důsledně. Upravujeme nejednotné psaní předpon a předloţek s(e), z(e) dle současné normy, přičemţ měníme s > z i v genitivu při významu „dolů“ nebo „z povrchu pryč“: např. korunu mu vzali s hlavy > z hlavy, nespustil s ní očí > z ní, řemeny s něho seřízl > z něho, seţloutla i sezelenala > zezelenala, shltla > zhltla, shroutili > zhroutili, spocený > zpocený, spolu súčtovali > zúčtovali, sřítil > zřítil, sţelelo > zţelelo, vše stichlo > ztichlo a shlédl hřebenáře > zhlédl podle významu „spatřil“. Měníme psaní přejatých slov: krokodilové na krokodýlové, Sylvestr na Silvestr a švakříček na švagříček. Částicové, příslovečné a citoslovečné spřeţky píšeme dle dnešního úzu dohromady: čehopak, divţe, doběla, doopravdy, dosyta, dovnitř, horempádem, jaképak, jakobych, jakpak, jestlipak, kupodivu, mimoto, načpak, nakonec, naneštěstí, napůl, naráz, naštěstí, odedávna, odmalička, odshora, počtvrté, pokaţdé, popáté, poprvé, potřetí, pošesté, proboha, pročpak, předtím, přesto, přitom, sebemenší, vtom, zakrátko, zatímco, zato. Opravujeme také často nesprávně psanou spřeţku jakoby na jako by.

185

Ponecháváme psaní velkého písmene u tvarů slova Bůh, není-li jich uţito v náboţensky

vyprázdněném

smyslu,

např.

bůhvíproč,

proboha

tě

prosím,

spánembohem. V Pohádce čínské ponecháváme bůh, neboť Číňané vyznávají několik bohů. Zachováváme Bassovo psaní velkých písmen u názvů osob jako Kohoutek, Měsíček, Sluníčko, jedná se o vlastní jména vystupujících postav; sjednocujeme nejednotné psaní jmen Baba-Jaga, kolohnát a Baba-Jaga, Kolohnát na Baba-Jaga, kolohnát (O pastorkyni a dvanácteru bratří), slon-ukrutník a slon-Ukrutník na slonukrutník (Ţelva-chudačka a slon-ukrutník), Zámek Zlatého Štěstí a zámek Zlatého Štěstí na Zámek Zlatého Štěstí (Princezna v Hoře Zlatého Štěstí), ve všech případech podle častějšího uţití. Opravujeme psaní vlastních přídavných jmen s velkým písmenem na malé dle dnešního úzu, např. Myrdallský na myrdallský, stejně tak Egyptské na egyptské apod. Dále měníme Indiáni na indiáni dle nového pojetí indiánů jako etnické skupiny, a nikoli jako názvu národa. Sjednocujeme podnadpisy pohádek do tvaru podstatné jméno + přívlastek shodný, např. Pohádka kašmírská m. Kašmírská pohádka, Pohádka francouzská m. Francouzská pohádka, a to podle větší míry uţití zvolené verze. Výjimkou z tohoto vzoru jsou názvy Pohádka kmene Varau nebo Černošská pohádka z Jiţních moří, které ponecháváme beze změn. Všechny podnadpisy obsahují slovo pohádka, coţ neplatí pro pohádku z Georgie. Zde podnadpis neupravujeme, neboť slovo pohádka je obsaţeno v samotném názvu textu – Pohádka o prasátku. Zeměpisné názvy a názvy národů byly ověřeny a upraveny do dnes uţívané a počeštěné podoby tak, jak jsou uváděny v česky psané odborné etnologické a zeměpisné literatuře. U národů Varau a Kašinahua nebylo moţné dohledat dnešní českou podobu, neboť národy jsou tak malé nebo neznámé, ţe je lze nalézt pouze v anglické literatuře. V těchto případech jsme se snaţili zvolit vhodnou českou formu; anglickou (Warrau, Cashinahua) povaţujeme pro čtenáře ze nevhodnou a příliš se vymykající charakteru pohádek. Měníme tedy následující názvy: pohádka albanská > albánská, karbardinská > kabardinská, indiánů karaibských > karibských, kmene Kašinana > kmene Kašinahua, lakická > lacká, ossetská > osetská, tabassaranská > tabasaranská, tatická > tatská, indiánů Taulipangů > Taulipanga, z Transválu > Transvaalu, kmene Varrau > Varau. Dále opravujeme zeměpisný název Daghestan na dnes pouţívanou podobu Dagestán. Nezasahovali jsme do nadměrného uţívání pomlček, jeţ podle nás výstiţně odráţí reálnou řeč a připomíná tak čtenářům mluvenou formu.

186

Opravovali jsme nedůsledně pouţívanou interpunkci u konstrukcí s přechodníky a doplnili chybějící čárky v souvětích podřadných, především doplňujeme čárku před vedlejší větu příslovečnou časovou uvozenou dvojicí spojek a kdyţ. Odstraňujeme čárky před a tam, kde mají slučovací funkci. Ve sporných případech se vţdy přidrţujeme Bassovy předlohy, neboť autorova zdánlivě nadbytečná interpunkce vystihuje spíše rytmické neţ větné členění. Doplňujeme také chybějící uvozovky přímých řečí postav, vynechané Bassem nebo sazečem. Nápis „Zde sluje u všech čertů.“ (r) ponecháváme podtrţený a zdůrazněný kurzívou, odstraňujeme však uvozovky a tečku a doplňujeme velká písmena dle dnešního úzu: Zde sluje U Všech čertů. Podobně upravujeme nápis „Toto je šavle Néznyova, s níţ zabil pětapadesát erchustojských obrů.“ (r) na Toto je šavle Néznyova, s níţ zabil pětapadesát erchustojských obrů. Textové úpravy jsme provedli na těchto místech (rukopis (r), Světozor (S)): s. 55 - …dal přivésti dceru… m. …dal přivézti dceru… (r) Dle smyslu textu usuzujeme, ţe dcera byla přivedena, ne přivezena, ačkoli i tento výklad je moţný; s. 66 - Ale mám to napsáno na zadním kopytě (r) m. Ale mám to na zadním kopytě (S); s. 66 - A sama se hned pustila do mrtvoly zabitého vlka (r) m. A sama se pustila do zabitého vlka (S); s. 69 - Tři roky bylo princezně (r) m. Tři roky byly princezně (S); s. 69 - …abychom viděli, kde princezna je. (r) m. …abychom viděli, kde je princezna. (S); s. 70 - …jak jí ryba poradila. (r) m. …jak jí byla ryba poradila. (S); s. 70 - doplňujeme podle rukopisu věty, jeţ sazeč zkrátil: Tu rozlítil se drak, skočil na věţ, ale nedoskočil; rozběhl se podruhé, skočil výše, ale ještě nestačil; rozběhl se potřetí, skočil nejvýše, tři jeho hlavy se objevily nad věţí, ale tu Kičyv – šmik! - jedním sekem všechny usekl. (r) m. Tu rozlítil se drak, skočil na věţ, ale tu Kičyv – šmik! jedním sekem všechny tři jeho hlavy usekl. (S); s. 70 - Doplňujeme další zkrácenou větu: …a ta černá květina byla duše drakova, kterou mu chtěla baba zas vrátit. (r) m. …a ta černá květina byla duše drakova. (S); s. 96 - …postaví ho ve sklípku na stůl… m. …postaví se ve sklípku na stůl… Opravujeme nelogicky vystavěnou větu; s. 105 - …historie náhrdelníku se týká… m. …historie prstenu se týká… Jedná se o Bassovo přehlédnutí, v celém textu se hovoří o náhrdelníku;

187

s. 140 - „Jděte na mořský břeh, očička mého švagříčka, tam – tam – tam – tam – tam!“ m. „Jděte na mořský břeh, očička mého švagříčka, tam – tam – tam – tam – tam - tam!“ Podle stejně vystavěných vět redukujeme počet příslovcí tam na 5; s. 145 - Jeho bratranec však… m. Jeho bratr však… Opravujeme nesprávné označení vystupující postavy; s. 151 - …na nic jiného nemyslil neţ na princeznu v Hoře Zlatého Štěstí… m. …na nic jiného nemyslil neţ na princeznu v Královské hoře… Název Královská hora, který pochází z německé předlohy, byl v celé pohádce přeškrtán a nahrazen názvem Hora Zlatého Štěstí. Pouze na tomto jediném místě Bass opravu neprovedl; s. 156 - Ale třetího dne… m. Ale druhého dne…; …, aby čtvrtého dne… m. …, aby třetího dne… Opravujeme nesprávné pořadí dnů; s. 163 - …teď uţ stému kůlu neujde… m. teď uţ stému kolu neujde… Na závěr je třeba dodat, ţe přípravu textů k vydání prováděl Eduard Bass sám, jak je to patrné z jeho rukopisů. Ačkoli autor při tvorbě nemálo škrtal, texty jsou znovu přehlédnuty a doopraveny tak, aby mohly být odeslány k otištění v novinách. Některé z nich jsou poté upraveny ještě podruhé zanesením oprav do novinového výstřiţku. Jak jiţ bylo řečeno výše, Bassova literární pozůstalost uloţená ve strahovském Památníku národního písemnictví je neúplná a dosud ne zcela zpracovaná pro badatelské účely. Je nám také jiţ známo, ţe v Archivu Národního muzea, kde byla uloţena před převozem do PNP, tedy do roku 1959, obsahovala více pohádkových textů neţ dnes. Z uvedeného vyplývá, ţe během přesunu se některé texty ztratily, a to například rukopis pohádky Pasáček. Vzhledem k těmto úbytkům pokládám za nutné popsat podobu jednotlivých textů umístěných ve sloţce Koráb pohádek v současné podobě. Pro úplnost doplňuji umístění textů, jeţ se v PNP nenacházejí. Rukopisy pohádek jsou psány černým inkoustem na rub zaţloutlých listů velikosti přibliţně A4 (jejich přesný rozměr je 226 x 296mm). Líc těchto papírů má natištěnou hlavičku firmy Červená sedma, s. s r. o., Red seven society for promoting scenical, nebo kartáčnické továrny Václava Schmidta. Tyto ohlavičkované papíry mají několik podob; buď je zde natištěno pouze logo firmy, nebo je zde navíc předtištěn text faktury a tabulka k doplnění částek. Papíry, na nichţ jsou nalepeny výstřiţky z Lidových novin, jsou formátu přibliţně A5. Z rubové strany je na levé straně listu hlavička firmy Wenzel Schmidt,

188

Bürstenwaren-Fabrik a v několika případech také předepsaný německy psaný text o připomenutí pohledávek k doplnění. Popis jednotlivých textů souboru : Autorův úvod (s. 43) Úvod je umístěn ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá tři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 1., 2., 3. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. O pastorkyni a dvanácteru bratří, Pohádka ruská (s. 45) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá šest listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 108., 109., 110., 111., 112., 113.; ty jsou přeškrtány modrou pastelkou a nahrazeny číslicemi 4., 5., 6., 7., 8., 9. Přeškrtán je také nadpis Pastorkyně a dvanáct bratří a podnadpis Pohádka ruská. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Zlatá vzducholoď, Pohádka maloruská (s. 51) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá pět listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 1., 2., 3., 4., 5. (nenavazují tedy na předcházející text O pastorkyni a dvanácteru bratří). Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Tento text byl pravděpodobně první, který Eduard Bass zpracoval. Pohádka o prasátku, z Georgie (s. 56) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá dva listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 6., 7. Jedná se o rukopisný koncept obsahující jen malé mnoţství škrtů a vpisků. Veliký pán Bukuči-chán, Pohádka avarská (s. 58) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá pět listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 8., 9., 10., 11., 12. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Hrdina Nézny, Pohádka čečenská (s. 62) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá dva listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 13., 14. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky.

189

Jiným radil, sobě nedovedl, Pohádka arčinská (s. 64) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá jediný list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 15. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Osel zpěvák a velbloud tanečník, Pohádka lacká (s. 65) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP ve dvou verzích. Rukopisná verze čítá jeden list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 16. Tato verze byla dvakrát přehnuta, jsou na ní patrné rýhy po ohybech. Slouţila zřejmě jako podklad pro tiskaře, ačkoli se jedná o rukopisný koncept obsahující několik škrtů a vpisků. Druhá verze, novinový výstřiţek, je nalepena na jednom listě formátu A5 a není označena číslicí. Výstřiţek pochází z časopisu Světozor, r. 26, č. 7, ze dne 17. 12. 1925. O vlku, lišce a mezkovi, Pohádka aghulská (s. 66) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá dva listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 17., 18. Oba listy byly přeloţeny v polovině, jsou na nich patrné rýhy po ohybu. Slouţily zřejmě jako podklad pro tiskaře, o čemţ svědčí také jediný škrt; jedná se o čistopis. Pohádka byla také otištěna ve Světozoru, r. 26, č. 9, ze dne 14. 1. 1926. Tato časopisecká verze ovšem v PNP chybí, coţ je překvapující vzhledem k tomu, ţe obě pohádky (tato a předcházející) byly otištěny ve stejném časopise krátce po sobě. O vlku, medvědu, lišce a oslu, Pohádka tabasaranská (s. 67) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá jeden list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 19. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Šedý vlk a jezevec, Pohádka osetská (s. 68) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá jeden list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 20. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Kičyv Drakobijce, Pohádka tatská (s. 69) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá dva listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 21., 22. Druhý z těchto listů formátu A4 je vpravo dole signován tuţkou značkou B. a oba listy byly přeloţeny, je na nich patrná rýha po ohybu. Tento rukopis tedy slouţil jako předloha pro sazeče, o čemţ svědčí také dnes jiţ téměř nečitelný Bassův přípisek tuţkou vlevo od názvu pohádky: 190

„U prvých dvou řádek zaráţet 2 čtverčíky65!“ Tento rukopisný koncept obsahuje škrty a vpisky. Dále byla pohádka otištěna ve Světozoru, r. 26, č. 7, s. 125-127. Pastorkyně, Pohádka kabardinská (s. 71) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá dva listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 23., 24. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Šalebný princ, Pohádka sartská (s. 73) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Otištěna byla ve Světozoru, r. 28, č. 10-11, s. 205-208. Dobrý král Hatam, Pohádka kašmírská (s. 77) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Otištěna byla ve Světozoru, r. 28, č. 10-11, s. 200. Vydry a šakal, Pohádka tibetská (s. 80) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Otištěna byla v Dětském koutku Lidových novin ze 3.1.1926, s. 15, kde je podepsána šifrou B. Ţelva-chudačka a slon-ukrutník, Pohádka z ostrova Borneo (s. 82) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP v podobě novinového výstřiţku nalepeného na dva listy formátu A5. Označena je v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 35., 36. a do tištěného textu jsou perem zaneseny opravy. Výstřiţek pochází z Dětského koutku Lidových novin ze dne 24. 5. 1922, s. 11. Jak přišly zas květiny na zem, Černošská pohádka z Jiţních moří (s. 84) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP v podobě novinového výstřiţku nalepeného na tři listy formátu A5. Označena je v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 37., 38., 39. Do tištěného textu jsou perem zaneseny opravy a označení autora Jiří Koula je přeškrtnuto. Výstřiţek pochází z Dětského koutku Lidových novin ze dne 7. 5. 1922, s. 15. Jelínek předtanečník, Pohádka malajská (s. 87) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Pod názvem Jelínek tanečník je zahrnuta v původní verzi Bassova seznamu pohádek, v přepracované je vynechána a tudíţ neopatřena pořadovým číslem.

65

Čtverčík - typografický pojem; je to rozměr čtverce, jehoţ šířka se rovná kuţelce písma.

191

Pod názvem Jelínek předtanečník byla otištěna v Dětském koutku Lidových novin ze dne 5. 7. 1922, s. 12, se čtyřmi perokresbami Josefa Zamazala. O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi, Pohádka z jiţního Madagaskaru (s. 89) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP v podobě novinového výstřiţku nalepeného na jednom listu formátu A5. Označena je v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 40. Výstřiţek pochází z Dětského koutku Lidových novin ze dne 14. 6. 1922, s. 11, kde je otištěn také 5. díl Klapzubovy jedenáctky. Ptáček Dojníček a lidoţrout, Pohádka černochů z Transvaalu (s. 90) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá čtyři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 41., 42., 43., 44. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Jak se dělili o krysí krávu, Pohádka černošského kmene Siba (s. 93) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá dva listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 45., 46. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Ţába dohazovač, Pohádka černochů kmene Mbundu (s. 95) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá čtyři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 47., 48., 49., 50. Jedná se o\ rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Čtvrtý z listů je vpravo dole signován tuţkou značkou B. a všechny listy byly přeloţeny, je na nich patrná rýha po ohybu. V levých horních rozích všech listů je patrný otisk po kancelářské sponce. Tento rukopis tedy pravděpodobně slouţil jako předloha pro sazeče, časopisecký ani novinový otisk ale nebyl nalezen. Kolik jich bylo?, Pohádka berberská (s. 99) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. V původní verzi seznamu je uvedena pod názvem Kolik oslů, otištěna byla pod čarou v Dětském koutku Lidových novin ze dne 3. 3.1935, s. 15, pod názvem Kolik jich bylo? a podpisem D. S. Kabylský princ a Zlatovláska, Pohádka kabylská (s. 100) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá devět listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 52., 53., 54., 55., 56., 57., 58., 59., 60. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky.

192

Nahluchlí, Pohádka řecká (s. 107) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP v podobě novinového výstřiţku, který není nalepen na papíře, není očíslován ani opraven. Právě díky tomu je špatně zařazen za pohádku Zlodějský učeň, podle Bassova přepracovaného seznamu náleţí ovšem za pohádku Kabylský princ a Zlatovláska. Pohádka byla otištěna v Dětském koutku Lidových novin ze dne 10. 1. 1926, s. 19, pod šifrou B. a s pěti kresbami Ondřeje Sekory. Slavík Gizar, Pohádka albánská (s. 109) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá šest listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 63., 64., 65., 66., 67., 68. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Ţabí dívka, Pohádka z Přímoří (s. 114) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá jeden list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 69. Jedná se o čistopis obsahující pouze drobné opravy a psaný drobnějším písmem neţ ostatní pohádky. Vlk s ţeleznou hlavou, Pohádka srbská (s. 116) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá pět listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 70., 71., 72., 73., 74. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. O čertu a bleší kůţi, pohádka bulharská (s. 120) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. První díl byl otištěn v Dětském koutku Lidových novin ze dne 14. 4.1935, příloha s. 8, druhý v Dětském koutku Lidových novin ze dne 21. 4. 1935, příloha s. 13. Obě části jsou podepsány šifrou D. S. a doplněny třemi ilustracemi Petra Dillingera. Zlodějský učeň, Pohádka estonská (s. 124) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP v podobě novinového výstřiţku nalepeného na dvou listech formátu A5. Označena je v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 79., 80. Výstřiţek pochází z Dětského koutku Lidových novin ze dne 3. 8. 1922, s. 11, kde je otištěn také 8. díl Klapzubovy jedenáctky. Hřebenář, Pohádka francouzská (s. 126) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. První díl byl otištěn v Dětském koutku Lidových novin ze dne 17. 3. 1935, s. 8, druhý v Dětském koutku Lidových

193

novin ze dne 24. 3. 1935, s. 8. Obě části jsou podepsány šifrou D. S. a doplněny jednou ilustrací Eduarda Miléna. Tulení princezna, Pohádka islandská (s. 131) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá čtyři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 85., 86., 87., 88. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Jak přišli indiáni na svět, Pohádka kmene Varau (s. 135) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá jeden list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 89. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Ropucha Ištika, Pohádka indiánů kmene Kašinahua (s. 137) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá jeden list formátu A4 označený v pravém horním rohu ručně psanou číslicí 90. Jedná se o čistopis obsahující tři drobné opravy. Zázračný strom, Pohádka indiánů karibských (s. 138) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Pohádka byla otištěna v Dětském koutku Lidových novin ze dne 21. 8. 1938, s. 6. Označena je šifrou Ben a doplněna třemi ilustracemi Ondřeje Sekory. Hra s očima, Pohádka indiánů Taulipanga (s. 140) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Byla otištěna v Dětském koutku Lidových novin ze dne 24. 1. 1926, s. 19, pod šifrou B. Propadlý doktor a zavrţená princezna, Pohádka čínská (s. 142) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá čtyři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 95., 96., 97., 98. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Spravedlivý hrneček, Pohádka dánská (s. 146) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Byla otištěna ve vánočním čísle Lidových novin ze dne 23. 12. 1934, s. 9, pod šifrou D. S. Doplněna je dvěma ilustracemi Ondřeje Sekory. Jak vznikly větry, Pohádka eskymácká (s. 149) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází. Byla otištěna ve vánočním čísle Lidových novin ze dne 23. 12. 1934, s. 9, pod šifrou D. S.

194

Princezna v Hoře Zlatého Štěstí, Pohádka švédská (s. 151) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá čtyři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 104., 105., 106., 107. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Královští zajíci, Pohádka norská (s. 154) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá šest listů formátu A4 označených v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 114., 115., 116., 117., 118., 119. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. U všech čertů, Pohádka finská (s. 158) Pohádka je umístěna ve sloţce Koráb pohádek v PNP. Čítá čtyři listy formátu A4 označené v pravém horním rohu ručně psanými číslicemi 120., 121., 122., 123. Jedná se o rukopisný koncept obsahující škrty a vpisky. Pasáček, Pohádka maďarská (s. 162) Pohádka se ve sloţce Koráb pohádek v PNP nenachází a nebyla nalezena ani v tištěné podobě v dobovém tisku. Pro náš soubor jsme pouţili kniţní vydání z roku 1957.

195

6. ZÁVĚR Magisterská diplomová práce Pohádkové texty Eduarda Basse (vydané i nevydané) si kladla za cíl připravit k vydání dosud neznámé spisovatelovy texty a opětovně vydat ty texty, které jiţ vydány byly, ale nebyly podrobeny kritickému přehlédnutí. Vzorem pro zpracování souboru Bassových pohádek mi byla praxe uplatňovaná při vydávání textů v České kniţnici, kterou jsem doplnila o postupy, jeţ Bassovy texty vyţadovaly, aby bylo moţné se v nashromáţděném materiálu přesně orientovat a dosáhnout přehlednosti. To se projevilo také v komentáři a ve vysvětlivkách, které jsou určeny především dětskému čtenáři. První část komentáře mapuje odbornou literaturu věnovanou Eduardu Bassovi, která není příliš rozsáhlá, a tedy evokuje otázku, proč je tento autor poněkud opomíjený. V souborném Díle Eduarda Basse, které v padesátých letech dvacátého století připravil k vydání Adolf Branald, je o tomto spisovateli a novináři soustředěno nejvíce informací, a proto jsem se jím zabývala podrobněji. Ve druhé části komentáře jsem popsala německou čtyřicetisvazkovou edici Die Märchen der Weltliteratur, z níţ Bass vybral, přeloţil a upravil 43 textů, kaţdý z jiného etnika. Tato edice shromaţďuje lidové pohádky národů z celého světa a je určena především folkloristům. Pro názornost a vystiţení Bassova způsobu zpracování jsem porovnala šest doslovně přeloţených pohádek z této edice s Bassovými texty, které podle německé předlohy vytvořil. Poukázala jsem na autorův citlivý tvůrčí přístup, z nějţ vzešly čtenářsky poutavější pohádky, aniţ by byla porušena logická a tradiční výstavba původního lidového vyprávění. Snaţila jsem se tím dokázat, ţe způsob zpracování pohádkových motivů je u Basse kvalitativně srovnatelný s autory téhoţ ţánru a ţe Bass byl a stále je jako tvůrce pohádek vycházejících z lidové slovesnosti různých národů opomíjený neprávem. Třetí část komentáře stručně mapuje vývoj tvorby literárních pohádek shromáţděných ze světových zdrojů a zpracovávaných u nás a staví Eduarda Basse po bok soudobých spisovatelů zabývajících se stejně jako on vydáváním těchto cizokrajných pohádek: Josefa Štefana Kubína, Marie Majerové, Vojtěcha Martínka, Josefa Spilky a Adolfa Weniga. Protoţe však výbor z Bassových pohádek Na lodi za pohádkou vyšel aţ roku 1957, srovnávala jsem ho také se soubory Vladislava

196

Stanovského a Jana Vladislava Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa, které vyšly jen o rok později. Výsledkem textologických úprav podrobně vyloţených v kapitole Ediční zpráva (pátá kapitola) je k vydání připravený kompletní soubor pohádek Eduarda Basse nazvaný jím samým Koráb pohádek (třetí kapitola této práce). Soubor je doplněn o stručné vysvětlivky (čtvrtá kapitola). Během zpracovávání páté „textologické“ kapitoly bylo nutné všechny pohádkové texty znovu probírat a pročítat se zaměřením na jazykovou stránku. Stranou zůstala otázka, jak přínosná by kniha Koráb pohádek byla pro dnešní čtenáře. Pokusme se tedy na závěr odpovědět na otázku, do jaké míry jsou Bassovy pohádky vhodné – kromě dospělého čtenáře – pro děti a od jakého věku. K poloţení takové otázky nás vedla skutečnost, ţe některé z pohádkových textů (např. Ptáček Dojníček a lidoţrout, Šalebný princ, Královští zajíci) obsahují popisy krutého jednání nebo násilné smrti. Jaký je tedy vhodný věk čtenáře pro čtení těchto pohádek? Tady se opřeme o slova Otakara Chaloupky, ţe „pohádka vyţaduje jiţ dosti rozvinutou představivost prepubescentního dítěte a zejména jeho schopnost přijímat významnou znakovost pohádkových dějů a rozuzlení. Proto se přikláníme k těm stanoviskům, která kladou disponovanost dítěte pro pohádku aţ do mladšího školního věku.“66 Tomuto poţadavku odpovídá věkové určení z prvního kniţního vydání souboru Na lodi za pohádkou od 9 let věku dítěte. Stejný, nebo maximálně o rok niţší věk doporučujeme i my, protoţe se domníváme, ţe aţ v tomto věku je malý čtenář schopen se obohatit o takové informace, jako je znalost reálií etnických skupin nebo význam méně frekventovaných slov. Dosud trvá obliba Stanovského a Vladislavova souboru, jenţ byl znovu vydán v roce 2008 (Strom pohádek) a 2009 (Druhý strom pohádek). Četnější neţ kdykoli dříve je produkce novinek v tomto ţánru, například nakladatelství Brio se orientuje právě na světové pohádky a nakladatelství Argo věnuje pohádkám jednotlivých národů edici Mýty, pohádky a legendy; do dnešních dnů zde vyšlo 32 bohatě ilustrovaných svazků. Dlouhodobě se zpracování světového pohádkového dědictví věnuje Vladimír Hulpach (nejnověji soubor Bylo nebylo… z roku 2007) a Martina Drijverová (Posílám ti

66

CHALOUPKA, Otakar. O literatuře pro děti. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 59-60.

197

pohádku, 2006). To vše dokazuje, ţe literární pohádky jsou stále ţivé a mají současnému čtenáři co nabídnout. Potvrzují se tak slova Jany Čeňkové o tom, ţe tvorba literárních pohádek “je inspirativní součástí světového písemnictví a připomíná budoucím generacím neměnnost základních ţivotních konstant a fantazijní bohatství minulých pokolení.“67 Věřím, ţe ke stejnému závěru by došli také dnešní čtenáři. Koráb pohádek, který byl dosud „utajen“ očím veřejnosti a který je v této naší edici představen poprvé v úplnosti, by si pozornost jistě zaslouţil.

67

ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj literatury pro mládeţ a její ţánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 123.

198

7. POUŢITÁ LITERATURA <Ediční zpráva, komentář:> BASS, Eduard. Na lodi za pohádkou. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1957. BASS, Eduard. Na lodi za pohádkou. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1969. BASS, Eduard. Na lodi za pohádkou. Praha: Olympia, 2000. ADAM, Robert. Ediční poznámka. In NĚMCOVÁ, Boţena. Babička. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 345-351. B [=BASS, Eduard]. Hra s očima. Pohádka Indiánů Taulipangů. Lidové noviny, 24. 1. 1926, s. 19. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: B. [=BASS, Eduard] Kičyv Drakobijce. Pohádka tatická. Světozor, r. 26, č. 7, s. 125127. B. [=BASS, Eduard] Nahluchlí. Pohádka řecká. Lidové noviny, 10. 1. 1926, s. 19. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: B. [=BASS, Eduard] Vydra a šakal. Pohádka tibetská. Lidové noviny, 3. 1. 1926, s. 15. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: BASS, Eduard. Cirkus Humberto. Praha: Československý spisovatel, 1959. BASS, Eduard. Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha: Československý spisovatel, 1963. [BASS, Eduard]. Dobrý král Hatam. Kašmírská pohádka. Světozor, r. 28, č. 10-11, s. 200. [BASS, Eduard]. Jelínek předtanečník. Lidové noviny, 5. 7. 1922, s. 11. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka: povídka pro kluky malé i velké. Praha: Československý spisovatel, 1959. BASS, Eduard. Letáky: satiry, verše, písničky. Praha: Československý spisovatel, 1955.

199

BASS, Eduard. Lidé z maringotek: příběhy jedné noci. Praha: Československý spisovatel, 1958. [BASS, Eduard]. Osel zpěvák a velbloud tanečník. Pohádka lakická. Světozor, 17. 12. 1925. [BASS, Eduard]. O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi. Pohádka z jiţního Madagaskaru. Lidové noviny, 14. 6. 1922, s. 11. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: [BASS, Eduard]. O vlku, lišce a mezkovi. Pohádka aghulská. Světozor, 14. 1. 1926. BASS, Eduard. Povídky. Praha: Československý spisovatel, 1956. BASS, Eduard. Rozhlásky. Praha: Československý spisovatel, 1957. [BASS, Eduard]. Šalebný princ. Pohádka sartská. Světozor, r. 28, č. 10-11, s. 205-208. BASS, Eduard. To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil… Praha: Československý spisovatel, 1958. [BASS, Eduard]. Zlodějský učeň. Estonská pohádka. Lidové noviny, 2. 8. 1922, s. 11. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: [BASS, Eduard]. Ţelva-chudačka a slon-ukrutník. Pohádka z ostrova Borneo. Lidové noviny, 24. 5. 1922, s. 11. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: Ben [=BASS, Eduard]. Zázračný strom. Pohádka Indiánů karaibských. Lidové noviny, 21. 8. 1932, příloha s. 6. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: BLAHYNKA, Milan a kol. Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. BRANALD, Adolf. A ještě jeden doslov, tentokrát nadšeného čihaře. On Bass, Eduard. Lidé z maringotek. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 221-228. BRANALD, Adolf. Povídkář Eduard Bass. In Bass, Eduard. Povídky. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 365-371.

200

BRANALD, Adolf. V Bassově klíčí. In Bass, Eduard. To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 198-207. BRANALD, Adolf. Vive la bagatelle! In BASS, Eduard. Letáky: satiry, verše, písničky. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 253-263. BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1981. BURIÁNEK, František. Česká literatura 20. století. Praha: Orbis, 1968. ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj literatury pro mládeţ a její ţánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ČERNÝ, František. Bassův Cirkus Humberto. In BASS, Eduard. Cirkus Humberto. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 499-503. DIRR, Adolf. Kaukasische Märchen. Jena: Eugen Diederichs, 1922. D. S. [= BASS, Eduard] Kolik jich bylo? Pohádka berberská. Lidové noviny, 3. 3. 1935, příloha s. 6. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: D. S. [= BASS, Eduard] Hřebenář I. Francouzská pohádka. Lidové noviny, 17. 3. 1935, příloha s. 8. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: D. S. [= BASS, Eduard] Hřebenář II. Francouzská pohádka. Lidové noviny, 24. 3. 1935, příloha s. 8. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: D. S. [= BASS, Eduard] Jak vznikly větry. Pohádka eskymácká. Lidové noviny, 25. 12. 1934, příloha s. 9. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: D. S. [= BASS, Eduard] O čertu a bleší kůţi I. Bulharská pohádka. Lidové noviny, 14. 4. 1935, příloha s. 8. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]:

201

D. S. [= BASS, Eduard] O čertu a bleší kůţi II. Bulharská pohádka. Lidové noviny, 21. 4. 1935, příloha s. 13. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: D. S. [= BASS, Eduard] Spravedlivý hrneček. Pohádka dánská. Lidové noviny, 25. 12. 1934, příloha s. 9. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: FLAIŠMAN, Jiří; KOSÁK, Michal a kolektiv Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Editor a text. Úvod do praktické textologie. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2006. GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládeţ. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. GOLOMBEK, Bedřich. Dnes a zítra. K padesátce Lidových Novin. Praha: Lidové Noviny, 1944 HÁJKOVÁ, Alena. Bass – románový epik. In BASS, Eduard. Cirkus Humberto. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 505-510. HAVEL, Rudolf; OPELÍK, Jiří a kol. Slovník českých spisovatelů. Praha: Československý spisovatel, 1964. HAVRÁNEK, Bohuslav; TRÁVNÍČEK, František a kolektiv Ústavu pro jazyk český ČSAV. Pravidla českého pravopisu. Praha: Československá akademie věd, 1957 HAVRÁNKOVÁ, Marie. Komentář. Ediční zpráva. In KŘELINA, František. Amarú, syn hadí. Kaţdý své břímě. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 476-504. HLAVSA, Zdeněk a kol. Pravidla českého pravopisu: školní vydání. Praha: Pansofia, 1993. HOLÝ, Jiří; HAVRÁNKOVÁ, Marie. Komentář. In ŘEZÁČ, Václav, Rozhraní. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 468-485. CHALOUPKA, Otakar. O literatuře pro děti. Praha: Československý spisovatel, 1989. CHALOUPKA, Otakar a kol. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládeţ. Praha: Albatros, 1985. CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládeţ (od začátku 19. století po současnost). Praha: Albatros, 1984. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Komentář. In NĚMCOVÁ, Boţena. Babička. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 269-344.

202

KHÁS, Ladislav. K patnáctému českému vydání Klapzubovy jedenáctky. In BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 117-122. KHÁS, Ladislav. Milí mladí přátelé! In BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka. Praha: Albatros, 1976. KHÁS, Ladislav. Slovo k novému vydání. In BASS, Eduard. Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha: František Borový, 1948, s. 9-10. KOCOUREK, Vítězslav. O ţivotě a kníţkách principála Eduarda Basse. In BASS, Eduard. Cirkus Humberto. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 511-514. KOČÍ, Josef. Bassově knize na cestu. In BASS, Eduard. Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 469-476. KOCH-GRÜNBERG, Theodor. Indianermärchen aus Südamerika. Jena: Eugen Diederichs, 1920. KORECKÁ, Helena. Eduard Bass. In BASS, Eduard. Lidé z maringotek. Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 7-11. KOULA, Jiří [= BASS, Eduard]. Jak přišly zas květiny na zem. Černošská pohádka z Jiţních moří. Lidové noviny, 7. 5. 1922, s. 15. Dostupné také z www [online] [cit. 15. března 2010]: lo [=KRÁSLOVÁ, M. N.]. Třikrát pro malé čtenáře. Perem E. Basse, O. Scheinpflugové a J. Svaté. Svobodné slovo, 1.2.1958, s. 7. Kritické a ediční zásady pro vydávání novočeských autorů, Věstník České akademie věd a umění, 56, 1947, s. 64-68. KRULICHOVÁ, Marie; VINAŘOVÁ, Milena (ed.). Eduard Bass: Moje kronika. Praha: Československý spisovatel, 1985. KUČERA, Martin. Bass, Eduard. [online] [cit. 11. listopadu 2009] Dostupné z www: KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918-1945. Díl 1., A-M. Praha: Orbis, 1945. KUSÁKOVÁ, Lenka. Komentář. In NĚMCOVÁ, Boţena. Povídky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 481-500. KUSÁKOVÁ, Lenka; SOUKUPOVÁ, Marta. Ediční poznámka. In NĚMCOVÁ, Boţena. Povídky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 501-531. LACHMANN, Petr. Ediční poznámky. In BASS, Eduard. Malá skleněná gilotinka. Praha: ARSCI, s. 206-211.

203

LISTOPAD, František (ed.). Dnešní dětská kniha. Praha: Karel Synek, 1945. Literární archiv Památníku národního písemnictví. Fond Eduard Bass - rukopisy vlastní. MADĚRA, Vladislav. Ediční poznámka. In Bass, Eduard. Kukátko. Praha: Symposium, 1970, s. 215-217. MAJEROVÁ, Marie. Čarovný svět. Praha: Melantrich, 1949. MÁLKOVÁ, Iva. Komentář. In Závada, Vilém. Básně. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 367-444. MOURKOVÁ, J.; ZŮREK, V. Literární pozůstalost č. 22 – Eduard Bass. Praha: Literární archiv, 1959. MRKVIČKA, Otakar. Eduard Bass – rozhláskář. In BASS, Eduard. Rozhlásky. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 359-366. OPELÍK, Jiří. Eduard Bass. In FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1, A-G. Praha: Academia, 2000, s. 155. Památník národního písemnictví. Bass, Eduard. [online] [cit. 10. října 2009] Dostupné z www: PERSTICKÁ, Dagmar. Eduard Bass známý, neznámý. Metodický materiál ke 100. výročí narození umělce. Brno: Státní vědecká knihovna, 1987. PEŠAT, Zdeněk; STROHSOVÁ, Eva. Dějiny české literatury IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945. Praha: Victoria publishing, 1995. POLÁČEK, Jiří (ed.). Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003, s. 47-53. POLÍVKA, Jiří. Pohádkoslovné studie. Praha: Společnost Národopisného musea českoslovanského, 1904. Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1913. PRAŢSKÁ INFORMAČNÍ SLUŢBA. Bass Eduard. [online] [cit. 4. listopadu 2009] Dostupné z www: PYTLÍK, Radko. Malá encyklopedie českého humoru. Praha: Československý spisovatel, 1982. RUT, Přemysl; ŠČERBANIČOVÁ, Lenka. Komentář. In HERRMANN, Ignát. Nedělní povídky. Praha: NLN, 2004, s. 392-416.

204

SKŘEČEK, Rudolf. Neautorizované vydání jako textový pramen. Česká literatura, r. 14, 1966, s. 37-41. STANOVSKÝ, Vladislav; VLADISLAV, Jan. Strom pohádek z celého světa. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1958. STANOVSKÝ, Vladislav; VLADISLAV, Jan. Druhý strom pohádek z celého světa. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1959. SVOZIL, Bohumil. Česká literatura ve zkratce 3. Praha: Brána, 2000. ŠTEFKOVÁ, Marta. Eduard Bass, nejznámější český kabaretiér. [online] [cit. 5. října 2010] Dostupné z www: THIELE, Vladimír. Bassova knihovna svědčí. Zlatý máj, 1961, roč. 5, č. 11, s. 485-486. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: 1992 TOMČÍK, Miloš. Umelec humoru, satiry a cirkusovej manéţe. In BASS, Eduard. Cirkus Humberto. Bratislava: Tatran, 1972, s. 535-556. URBANOVÁ, Svatava; ROSOVÁ, Milena. Ţánry, osobnosti, díla (Historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Filozofická fakulta, 2005 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998. VÍŠKOVÁ, Jarmila; HOLÝ, Jiří. Komentář. Vysvětlivky. Ediční zpráva. In: ČAPEK, Karel. Hordubal. Povětroň. Obyčejný ţivot. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. VODIČKA, Felix. Naše zkušenosti s vydáváním klasiků české literatury. Česká literatura, roč. 4, 1956, č. 1, 11. 3., s. 19-33. Vysvětlivky: Aguls. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Archi people. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Borneo. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Cashinahua. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]:

205

Carib. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa. Praha: Mladá fronta, 1985. Kabardsko-balkarská republika. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Kabylie. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Kašmír. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Lak people. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Mbundu. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Melanézia. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Ossetia. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Ossetians. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: -red-. Kašmiřané. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: -red-. Sartové. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: -red-. Transvaal. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Sart. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Shirvan (city). Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Tabasaran people. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]:

206

Tats. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Tibet. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: Warrao. Dostupné z www [online] [cit. 15. března 2010]: WOLF, Josef. Abeceda národů: výkladový slovník kmenů, národností a národů. Praha: Horizont, 1984.

207

8. PŘÍLOHA 1. Úvodní seznam ze sloţky Koráb pohádek uloţené v Památníku národního písemnictví

208

2. Očíslování listů jednotlivých pohádek ve sloţce Koráb pohádek 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42

úvod O pastorkyni a dvanácteru bratří Zlatá vzducholoď Pohádka o prasátku Veliký pán Bukuči-chán Hrdina Nézny Jiným radil, sobě nedovedl Osel zpěvák a velbloud tanečník O vlku, lišce a mezkovi O vlku, medvědu, lišce a oslu Šedý vlk a jezevec Kičyv drakobijce Pastorkyně Šalebný princ Dobrý král Hatam Vydry a šakal Ţelva-chudačka a slon-ukrutník Jak přišly zas květiny na zem Jelínek předtanečník O Sluníčku, Měsíčku a Kohoutkovi Ptáček Dojníček a lidoţrout Jak se dělili o krysí krávu Ţába dohazovač Kolik jich bylo? Kabylský princ a Zlatovláska Nahluchlí Slavík Gizar Ţabí dívka Vlk s ţeleznou hlavou O čertu a bleší kůţi Zlodějský učeň Hřebenář Tulení princezna Jak přišli indiáni na svět Ropucha Ištika Zázračný strom Hra s očima Propadlý doktor a zavrţená princezna Spravedlivý hrneček Jak vznikly větry Princezna v Hoře Zlatého Štěstí Královští zajíci U Všech čertů Pasáček

1, 2, 3 předsunuté 4, 5, 6, 7, 8, 9 ↑ číslování 1, 2, 3, 4, 5 ↓ pokračuje průběţné 6, 7 číslování 8, 9, 10, 11, 12 13, 14 15 16 17, 18 19 20 21, 22 23, 24 od 25 mezi ↑↓ do 34 35, 36 37, 38, 39 40 41, 42, 43, 44 45, 46 47, 48, 49, 50 51 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60 61, 62 63, 64, 65, 66, 67, 68 69 70, 71, 72, 73, 74 75, 76, 77, 78 79, 80 81, 82, 83, 84 85, 86, 87, 88 89 90 od 91 do 94 95, 96, 97, 98 od 99 do 103 104, 105, 106, 107 114, 115, 116, 117, 118, 119 120, 121, 122, 123 nečíslováno, nebo od 124

Pozn.: Tučně jsou napsána čísla, která předpokládáme u chybějících listů.

209

3. Seznam svazků edice Die Märchen der Weltliteratur v letech 1912-1940 HAUSRATH, August; MARX, August. Griechische Märchen. Märchen, Fabeln, Schwänke und Novellen aus dem klassischen Altertum. 1913 WILHELM, Richard. Chinesische Volksmärchen. 1914 LÖWIS OF MENAR, August von. Russische Volksmärchen. 1914 LESKIEN, August. Balkanmärchen: Aus Albanien, Bulgarien, Serbien und Kroatien. 1915 HAMBRUCH, Paul. Südseemärchen: Aus Australien, Neu-Guinea, Fidji, Karolinen, Samoa, Tonga, Hawaii und Neu-Seeland. 1916 KRETSCHMER, Paul. Neugriechische Märchen. 1917 MEINHOF, Carl. Afrikanische Märchen. 1917 HERTEL, Johannes. Indische Märchen. 1919 ZAUNERT, Paul. Deutsche Märchen seit Grimm. 1919 KOCH-GRÜNBERG, Theodor. Indianermärchen aus Südamerika. 1920 LÜDERS, Else; LÜDERS, Heinrich. Buddhistische Märchen: aus dem alten Indien. 1921 DIRR, Adolf. Kaukasische Märchen. 1922 HAMBRUCH, Paul; WEBER, Elisabeth. Malaiische Märchen: Aus Madagaskar und Insulinde. 1922 LEYEN, Friedrich von der. Kinder- und Hausmärchen. Erster Band/ gesammelt durch die Brüder Grimm. I. Teil. 1922 LEYEN, Friedrich von der. Kinder- und Hausmärchen. Erster Band/ gesammelt durch die Brüder Grimm. II. Teil. 1922 LÖWIS OF MENAR, August von; EHMCKE, Fritz Helmut. Finnische und estnische Volksmärchen. 1922 STROEBE, Klara. Nordische Volksmärchen. I. Teil, Dänemark, Schweden. 1922 STROEBE, Klara. Nordische Volksmärchen. II. Teil, Norwegen. 1922 WISSER, Wilhelm. Plattdeutsche Volksmärchen.1922 ZAUNERT, Paul; RICHTER, Ludwig. Musäus, Volksmärchen der Deutschen. Erster Band. 1922 ZAUNERT, Paul; RICHTER, Ludwig. Musäus, Volksmärchen der Deutschen. Zweiter Band. 1922 JUNGBAUER, Gustav. Märchen aus Turkestan und Tibet. 1923 MÜLLER-LISOWSKI, Käte ; POKORNY, Julius. Irische Volksmärchen. 1923 NAUMANN, Hans; NAUMANN, Ida. Isländische Volksmärchen. 1923 TEGETHOFF, Ernst. Französische Volksmärchen: aus neueren Sammlungen. 1923 TEGETHOFF, Ernst. Französische Volksmärchen : aus älteren Quellen. 1923 BOEHM, Max Hildebert; SPECHT, Franz. Lettisch-litauische Volksmärchen. 1924 KRICKEBERG, Walter. Indianermärchen aus Nordamerika. 1924 ANDERSEN, H. C. Gesammelte Märchen und Geschichten. 1925 (4 svazky) GIESE, Friedrich. Türkische Märchen. 1925 AICHELE, Walther; BLOCK, Martin; IPSEN, Johannes. Zigeunermärchen. 1926 ZAUNERT, Paul. Deutsche Märchen a. dem Donaulande. 1926 ROEDER, Günther. Altägyptische Erzählungen und Märchen. 1927

210

KRICKEBERG, Walter. Märchen der Azteken und Inkaperuaner, Maya und Muisca. 1928 KELLER, Walter. Italienische Märchen. 1929 EHRENTREICH, Alfred. Englische Volksmärchen. 1938 RUMPF, Fritz. Japanische Volksmärchen. 1938 CHRISTENSEN, Arthur. Märchen aus Iran. 1939 KUNIKE, Hugo. Märchen aus Sibirien. 1940 MEIER, Harri. Spanische und portugiesische Märchen. 1940

211

4. Seznam titulů edice Die Märchen der Weltliteratur po roce 1940 OLESCH, Reinhold. Russische Volksmärchen. 1959 SCHÜTZ, Joseph. Volksmärchen aus Jugoslawien. 1960 MOSER-RATH, Elfriede. Deutsche Volksmärchen. 1966 KOVÁCS, Agnes. Ungarische Volksmärchen. 1966 KARLINGER, Felix; MYKYTIUK, Bohdan. Legendenmärchen aus Europa. 1967 BUKOWSKA-GROSSE, Ewa; KOSCHMIEDER, Erwin. Polnische Volkmärchen. 1967 GULYA, János. Sibirische Märchen: Wogulen und Ostjaken. 1968 BARÜSKE, Heinz. Eskimo-Märchen. 1969 OBERDORFFER, Gertrud; SIROVÁTKA, Oldřich. Tschechische Volksmärchen. 1969 MICHAELIS-JENA, Ruth; BRIGGS, Katherine. Englische Volksmärchen. 1970 FROLEC, Václav. Bulgarische Volksmärchen. 1971 SCHIER, Kurt. Schwedische Volksmärchen. 1971 WILDHABER, Robert; UFFER, Leza. Schweizer Volksmärchen. 1971 KARLINGER, Felix; FREITAS, Geraldo de. Brasilianishe Märchen. 1972 KAROW, Otto. Märchen aus Vietnam. 1972 EBERHARD, Alide; EBERHARD, Wolfram. Südchinesische Märchen. 1976 ASSAF, Yussuf; ASSAF, Ursula. Märchen aus dem Libanon. 1978 REICHL, Karl. Märchen aus Sinkiang: Überlieferung der Turkvölker Chinas. 1986 BRUNNER-TRAUT, Emma. Altägyptische Märchen: Mythen und andere volkstümliche Erzählungen. 1989 UFFER, Leza. Rätoromanische Märchen. 1990 TODOROVIĆ-STRÄHL, Pia; LURATI, Ottavio. Märchen aus dem Tessin. 1990 PETZOLD, Leander. Märchen aus Österreich. 1991 BLOCK, Martin; AICHELE, Walther. Zigeunermärchen. 1991 WILDHABER, Robert; UFFER, Leza. Schweizer Volksmärchen. 1991

212