DĚTSKÁ PŘÍLOHA MĚSÍČNÍKU NOVÝ ŽIVOT. REDAKCE:
RADAR
VIA
CONCORDIA,
00183
ROMA,
i
ITALIA
ČÍSLO 5/73 KVĚTEN 1973.
0 mamince Maminka s to je růže s
děťátkem, poupátkem.
Maminka má v obličeji tolik světla milého, takové jsme neviděli u nikoho jiného. A J ty oči maminčiny ! Je-li co tak něžného? Nic nežli dva drobné ki rezekvítku modrého.
Jan Ča Chlapci a děvčata, víte, kdo j e nejbohatší člověk na světě? Maminka, protože má zlaté srdce.
POHÁDKA 0 MAMINCE SE ZLATÝM SRDCEM Když se děťátko narodí, maminka se o ně přepečlivě stará, chrání j e a ošetřuje. Malé děťátko dá m n o h o práce, ale maminka si nikdy nenaříká. Všechny práce dělá s velikou láskou, protože má zlaté srdce. Když děťátko povyroste a začíná žvatlat, hovoří k n ě m u maminka řečí, kterou k ní hovořila její maminka a k té zase její maminka a tak dál a dál, až hluboko do minulosti. Maminka hovoří k děťátku sladkou řečí mateřskou. Učí ho dětským říkankám: Jedna dvě Honza jde nese pytel mouky. Bába se raduje, že bude píct vdolky.
A, be, ce, de, kočka přede, kocour motá, pes počítá, kolik nití do desíti. Maminka umí m n o h o říkanek a vypravuje j e s úsměvem, kdykoli o ně dítě poprosí. Tak třeba tu o šnečkovi: Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky a troníček na taháček, bude z tebe hajdaláček. nebo tu o kocourkovi: Povídá kocourek: » Myšičko, myš, poj d ke mně blíž. « Povídá myšička: » Nepůjdu, kocourku, vždyť ty mí sníš. « A ted si vzpomínejte vy na říkanky, které jste slýchali od maminky, když vás učila mluvit a dobře si j e zapamatujte. Mateřská řeč je poklad. Važte si h o a opatrujte jej. Hana Šklíbová Matko Krista, Matko spásy hvězdo naše, s nebe hled, vyslyš proseb našich hlasy, světlem svým nás k cíli ved. Jako plavcům v širém moři nám též vůdčí hvězdou bud, utěš srdce v každém hoři, světlem lásky naplň hrud. Matko Boží, jejíž kráse duchů všech se koří sbor, svit nám s nebe k naší spáse, ukroť živlů moc i vzdor. Z moře světa bouřných vírů uved, Matko, děti své v tichý přístav štěstí, míru, kam nás Syn tvůj v lásce zve. Adolf Heyduk
Barbara
Gruberová,
Německo
Právě ve dnech, kdy připravujeme Radar do tisku, probíhá na italských poštách nová dlouhá stávka. Následkem toho dostaneme vaši velikonoční poštu až koncem dubna a j e možné, že se zdrží i doručení tohoto čísla. Prosíme o prominutí!
2
UKOLÉBAVKA Cikán chodí a kde vezme houpy
mívá černé oči, nocí zlou, nespí hodné dítě, si je do své sítě, hou.
Na kozlíku starý koně letí tmou pres bláto a pres v povětří se čerti houpy hou.
cikán, kamení, žení,
Pak je veze ve svém voze v dálku nocí zlou, špatně se mu v noci spinká hez maminky, bez tatínka, houpy hou.
Žáby spustí na močálu smutnou píseň svou, netopýři sametoví probudí na věži sovy, houpy hou. Když v postýlce hodné dítě spí až do rána, na řasách zavřených víček tancuje mu andělíček, tananynky, tananá. GertrudaSG
Jaroslav Seifert
Milá maminko! Vím, že mě máš tolik ráda. Děkuji ti za všechno, co pro mě děláš, protože vím, že si to často ani nezasloužím. Blahopřeji ti k tvému svátku a chceš-li mi udělat radost, prosím tě: UDĚLEJ Z TOHOTO D N E « ČESKÝ D E N »! MLUV SE MNOU ČESKY, ZPÍVEJ MI ČESKY, VZPOMEŇ SI, JAK TO BYLO U NÁS DOMA A VYPRAVUJ MI O TOM ČESKY! Děkuji ti, já vím, že jsi moje zlatá česká maminka!
ADOLF F.
J.
KARLOVSKÝ,
člen-korespondent Mezinárodní
heraldické akademie
SVATY VOJTECH A ZNAK PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPSTVÍ V tomto roce vzpomínáme, že uplynulo tisíc let od založení pražského biskupství, což byla tehdy událost významná nejen z církevního, ale i politického a kulturního hlediska. Práce pražských biskupů, od roku 1344 arcibiskupů, nebyla vždy snadná a nestačili na ni sami, zvláště v prvních dobách, kdy pohanství v zemi nebylo ještě zdaleka překonáno. Proto bylo také dalekosáhlým činem, když biskup sv. Vojtěch přivedl do Cech v roce 993 italské benediktiny, kteří měli postupně posílit nepříliš četné řady venkovských duchovních. Místo pro budoucí klášter se rozhodli vyhledat vévoda Boleslav II. se svatým biskupem společně a nalezli je nedaleko pražského hradu, v hustém lese, u studánky nazvané později » Vojtěška «. T e d zbývalo ještě určit pro nový klášter jméno. Cestou do Prahy o tom vévoda s biskupem přemýšleli a tu si vzpomněli, že na hladině studánky spatřili plout sukovitý pařez, tedy břevno. A tak pojmenovali nový klášter i osadu, která u něho postupně vznikla, Břevnovem. Panovník i biskup zemřeli, přešla staletí a do Čech, tehdy už královských, pronikly ideály rytířství a s nimi i heraldika. Po vzoru šlechty si uvědomilo i duchovenstvo, jak praktické je užívání • erbů na pečetích, jimiž byly tehdy listiny ověřovány. A protože administrativní agenda církevních institucí byla vždy poměrně četná, není divu, že znak pražského biskupství patří mezi nej starší české erby vůbec. Svatovojtěšská legenda dala inspiraci a tak se do černého štítu, jehož barva měla asi symbolisovat církevní úřad a prostotu, dostalo zlaté břevno ve své heraldické podobě, tedy 4
jako široký příčný pruh. Setkáme se s tímto znakem v nesčetných provedeních jak v Praze, tak i na bývalých statcích biskupství a u dvou z nich, v Rokycanech a v pozměněných barvách i v Roudnici, dostal se arcibiskupský štít dokonce i do pozdějšího městského znaku. Stejný znak má i Svatovítská metropolitní kapitula na Hradě pražském a plzeňské arciděkanství, pravděpodobně na památku toho, že v husitské době přenesla kapitula do Plzně dočasně své sídlo. » Břevno svatého Vojtěcha « však najdeme i ve znaku benediktinského opatství v Břevnově, tady zase stříbrné v modrém, a to dokonce jako břevno » ostrvové « se třemi suky, které se tedy skutečnému pařezu z pověsti přece trochu podobá. Nejstarší provedení tohoto erbu je na gotickém relikviáři v břevnovském chrámu sv. Markéty, nejnovější - spojené s jeho znakem osobním - ve štítu otce Anastáze, který je opatem od roku 1947. Ve stejných barvách, ale břevna jsou tři a položena šikmo, je tento svatovojtěšský symbol i v přední půli erbu
obce Břevnova, povýšené na město až v roce 1907. Ted se však podívejme na znak pražského arcibiskupství na našem obrázku. Černý štít se zlatým břevnem je zde položen na plášti, vycházejícím z knížecí koruny, protože od roku 1187 byl pražský biskup knížetem Svaté Říše Římské (jako poslední užíval tohoto titulu ještě kardinál Kašpar). Za štítem je dvojitý arcibiskupský kříž a berla, na jeho horním okraji spočívá mitra. To vše je převýšeno zeleným arcibiskupským kloboukem, který má na každé straně šňůru s deseti třapci, je-li arcibiskup kardinálem, pak je klobouk červený a třapců je patnáct. Pod štítem je pallium, jako další odznak církevní hodnosti. To je tedy dnes už historický znak knížete-arcibiskupa pražského. Církevní heraldické předpisy byly v roce 1969 značně zjednodušeny a tak se nyní užívá pouhý starobylý černý štít se zlatým břevnem a nad ním zelený klobouk s třapci. Pražští arcibiskupové obvykle znak svého úřadu čtvrtí se svým štítem osobním, jak to můžete vidět třeba na
erbu kardinála Berana v českém poutním domě v Římě. A často připojují i heslo, obvykle s náboženským obsahem.
Jiný příklad. Martina slíbila Hance, že odpoledne k ní přijde a budou se spolu učit. Hanka bydlela za křižovatkou. Když Martina chtěla přejít přes křižovatku, všimla si, že tam stojí paní s bílou holí. Martina dobře věděla, že bílou hůl nosí slepí lidé. T u Martině něco řeklo: pomoz té paní. A Martina jde hned k slepé paní a ptá se jí, zda nechce přejít na druhou stranu. Paní chtěla, ale protože neviděla, nemohla vědět, zda jede auto nebo ne a tak se Dnes si povíme, jak i jinak můžeme neodvážila. Martina se hned nabídla: poznat Boha a to z čistě lidského hle»Pojdte já vás převedu, ted zrovna nic diska. Řekněme si hned příklad: Petrovi nejede. « Převedla ji a ještě se jí zeptala, je 10 let. Jednou dostal strašnou chuť kam chce jít. Paní řekla číslo domu, na zmrzlinu. Neměl ovšem žádné pekterý byl nedaleko. Martina ji tam doníze a doma zrovna nikdo nebyl. Petr vedla a paní jí poděkovala. Cestou ke však věděl, kam si maminka dává pekamarádce bylo Martině uvnitř nějak něženku a tak se rozběhl, že si z matak dobře, že by si byla nejraději zpíminčiny peněženky vezme peníze. Vtom vala. Něco uvnitř jí říkalo: to jsi udělala mu něco říkalo, že není správné, brát dobře. A proto se cítila šťastná. Co to si bez dovolení peníze. Ale on si řekl, bylo, co ji chválilo a co ji dělalo šťastže to maminka vlastně ani nemůže poznou? T o bylo svědomí. nat, když tam má víc mincí. Vzal jednu Co je to svědomí? Svědomí je schopminci a už spěchal do cukrárny, kde si nost, která pomáhá člověku, aby věděl, koupil velkou porci zmrzliny. Když však co má dělat a co nemá dělat. Můžeme vyšel z krámu, hned se rozhlížel, jestli také říci, že svědomí je mravní zákon nepotká maminku, která by mu za to v nás lidech, který nám říká, co je jistě vyhubovala. A tak mu ta zmrzlina dobré a co je zlé. Před každým dobrým ani moc nechutnala, protože mu něco skutkem nám svědomí říká: učiň to, stále říkalo, že tohle neudělal dobře. Co to je dobré. A před každým zlým skutto bylo, co mu připomínalo jeho špatný kem zase: nedělej to, to je zlé. Když skutek? T o bylo svědomí. poslechneme, co nám říká svědomí, pak nás svědomí chválí a jsme vnitřně spokojeni. Když však svědomí neposlechneme a uděláme něco zlého, svědomí nám vyčítá: to jsi neměl dělat, to je zlé. Tyto výčitky svědomí mohou být tak silné, že člověk, který spáchal nějaký zločin, tyto výčitky nesnese a sám se přihlásí na policii. Z toho vyplývá, že člověk si sám nedal svědomí. Vždyť takový zločinec by se ho rád zbavil, ale nemůže. Od koho tedy svědomí pochází ? Svědomí, mravní zákon v nás 17. května 196§ zemřel v Římě pražský arcibiskup kardinál ukazuje na spravedlivého Josef Beran, významná osobnost našeho národa. Po dlouhá léta Boha, kterému se budeme trpěl pro své náboženské přesvědčení jak od nacistů, tak pod komuvšichni ze svých skutků nistickým režimem. Na sklonku svého života byl donucen opustit svou vlast. Naše mládež měla příležitost se s ním několikrát setkat zodpovídat.
NÁBOŽENSKÉ OKÉNKO®
během letních táborů, které rád navštěvoval. N a obrázku vidíme jeho pracovnu v koleji Nepomucena v Římě.
6
Váš
Johny
MATCE K SVÁTKU Kdybych mohla dáti co mé srdce cítí, zlatý vůz a čtyři koně musela bych míti; čtyři koně bílé s fábory a květy, že vám vezou dlouhý s pokojnými léty;
život
čtyři koně vrané v zlatém okování, že vám vezou vyplněné každé vaše přání; čtyři koně bílé na hedvábné šňůře, že vám vezou všeho štěstí na plničké fůře.
Josef Kožíšek
ejžm m a n í " c t kytičku d přidám j> hub i Z ku t é ž -Tt z<* ""odľi t n ' n rt-l p r0 ho Ž*- ji rud q
DĚTI Na celém světě jsou děti stejné. Hravé, důvěřivé, usměvavé. Guinejské novorozeně je bílé, jen jakoby od slunce opálené, ale nafialovělé nehtíčky prozradí jeho rasu a během čtrnácti dnů děťátko ztmaví. Děvčátka jsou už od útlého věku vedena k práci a hlavně k vynalézavosti. Rády navlékají na stébla trav barevné bobule a zdobí se jimi, z rybích kůstek a ostnů palem vyrábějí jehly, z určitých trav si dělají sukně a brašny, z vláken orchidejí splétají pásy a náramky, z mušlí a mušliček zhotovují náhrdelníky, čelenky a jiné ozdoby k slavnostem a také mnohé užitečné věci jako lžíce, misky a sběračky. Chlapci jsou dovední v řezbě, z hlíny lepí džbány, hrnce a figurky, rádi se zdobí měňavým peřím, motýlími křídly a hadími závoji (svléknutá hadí kůže vypadá jako nylonová sítka), milují zpěv a tanec a zejména každé dobrodružství při lovu ryb, krokodýlů, a hlavně divokých kanců. Jako všechny děti i ony mají rády sladkosti a brzy vystihnou, kde a jak je možné dostat něco na zub. Chodily ke mně časně zrána, obléknuté jak je Bůh stvořil, s kytičkou v ruce. » Co byste rády ? « ptala jsem se. » Čokoládu « byla odpověd.
Vše, co je sladké, je pro ně čokoláda. Mnohdy to byla jen sušenka a i tu si musely zasloužit. Každý musel totiž být umyt a učesán. Děti to věděly a tak se často stalo, že ten, či onen poznamenal: » Misuss, tenhle se ještě nemyl, ani nečesal. « Sušenku dostal, až když se dal do pořádku. Jedné noci přivezli z misie do nemocnice chlapce, který měl v boku oštěp. Stalo se to nešťastnou náhodou. Právě jsme se vraceli ze společnosti, obléknuti ve večerním úboru. Elektrické světlo u nás svítilo pouze do půlnoci, zákrok musel být proveden ihned. Oblékli jsme tedy přes šaty bílé pláště a začali s operací. Oštěp trčel hluboko, měl oboustranné závity, chlapec musel být uspán. Probudil se už s převazem. Pot mu stékal po čele, rukou si přejel poraněné místo, ustrašeným zrakem pohlédl na mě dlouhé bílé šaty a zeptal se: » Missus, ty jsi anděl... jsem v nebi... žiji, nebo jsem umřel ? « Otřela jsem mu pot s tváří, usmála se a zavrtěla hlavou. Lékař se k němu sklonil, ujistil ho, že žije a že bude vše v pořádku. Chlapec si oddechl, vycenil své zdravé zuby, pohladil doktorovu ruku a v jeho vděčném pohledu byl ten nejlepší dík. Božena Sirková 7
KAPITOLA o PÍŠŤALCE, KTERÁ MĚLA SRDGE Tři hvězdy stříbrně plály v nesmírné noční dálce. Ostrý Šíp se už dvakrát po nich ohlédl. » Čím to je,« ptal se kouzelníka Petakú, » že hvězdy putují pospolu a nikdy se jedna druhé neztratí ?« Ale Petakú - Huňatý Bobr neodpovídal. Jen hodil hrst suchých borových jehlic doprostřed plamenů. Ty zapraskaly a zajiskřily. Modrý kouř se rozlétl do nočních dálav, snad právě k třem hvězdám. Také malý chlapec Modrý Osel seděl mlčky, s nohama skříženýma. Naslouchal, až se zase z lesa ozve soví houkání. Před chvílí je zaslechl několikrát za sebou. Ale teď již se neozývalo a celá ves i s lesy tonula v temném klidu. Kouzelník ještě nepromluvil. Bylo dost podivné, že neodpovídá a jen přihazuje přehršle jehličí do plamenů. Bylo dost podivné, že sova se již neozývá z hlubin lesa. Ale nejpodivnější byl onen den, který již skončil a prchl před nocí. Byl to velice dlouhý den. Hned před úsvitem se Ostrý Šíp se synkem vydali do lesů směrem k Náčelníkově Holi. Tam rostly stříbrné borovice a žila tam medvědí rodina. Ale nevydávali se na medvědy. Jeli na hadí jed. Kouzelník sám je poslal. Přál si, aby mu přivezli čerstvý jed ze zmijích zubů - aspoň z tří dospělých zmijí. A tři velké zmije není snadno chytit. Znamená to chytit každou z nich živou, vrazit jí kolek dřeva nebo kámen do chřtánu, aby nemohla kousnout a vyrvat jí dva jedové zuby. Pak teprve ji zabít. Kouzelník Petakú velmi zdůrazňoval, že zuby musí pocházet z živé zmije. Byl už velmi starý a zkušený, kouzelník Petakú. Sám již na lov nemohl. A na nikoho jiného se nechtěl spolehnout - jen na Ostrého Šípa. Ostrý Šíp vzal synka s sebou. Byla ještě tma tmoucí, když jím zatřásl a strhl s něho kožišinovou pokrývku. Ale za chvilku měli koně osedlány a už jeli. Teprve po cestě se Modrý Osel dozvěděl, kam jedou. Chlapec si ještě protíral oči a snažil se rozpoznat 'cestu. Ale pozor ani nemusil dávat. Stačilo jet za otcem a jen přihlížet, jak se koně prodírají vysokou třezalkou, plnou rosných krůpějí. Svítalo a lesem táhl dotěrný chlad. 8
Jeli dlouhou chvíli. A poněvadž mířili k západu, zdálo se chlapci, že unikají vycházejícímu slunci. Ale najednou slunce přece jen vyhrálo závod. Vyšvihlo se nad vršky jedlí a bříz za zády jezdců. Ptáci se rozezpívali a les kol dokola ožil. Právě v té chvíli se Ostrý Šíp rozhodl, že dovolí koním, aby se napili z potoka. Zastavili u zákrutu vody, na paloučku obklopeném pokroucenými vrbami. Seskočili a nechali koně samy sestoupit až k vodě. » Vezmeš mne s sebou až mezi hady? « ptal se chlapec. Ale Ostrý Šíp zakroutil hlavou. »Zkusil bych, jak se stiskne zmije vidlicí...« » Kdyby šlo o to, hada zabít, vzal bych tě. Ale s odbíráním jedových zubů je to jiné. Člověk se do toho musí pustit sám a dbát jen o to, co dělá. Všechno by se mohlo pokazit. Však máš ještě dost času ... Dneska zůstaneš na kraji skal, mezi stromy. Přijdeš jen když tě zavolám.« Modrý Osel dobře znal kupy balvanů na vrcholu Náčelníkovy Hole - šedivé kameny, nad kterými se za poledne tetelí horký vzduch a týčí se zlaté divizny. Skoro si myslil, že o zmijích doupětích ví víc než tatínek... Mrzelo ho, že má být zanechán jen jako stráž na okraji lesa. V té chvíli ho však cosi napadlo. Rychle vytáhl nožík a uřízl proutek z nejbližší vrbové větve. A tak rychle, jak to jen chlapci z vesnice Sivanoi dovedou, vystrouhal z proutku píštalku. Oklepal ji a povytáhl jádro. Zkusil písknout. Píšťalka zazněla, až sebou oba koně trhli a pozvedli hlavy od hladiny potoka. » T u máš, vezmi si ji... « Ostrý Šíp se synkovi podíval do očí. Nic neřekl, ale píšťalku přijal. » Kdyby se stalo, že by nějaká zmije ...« začal chlapec, ale nedořekl. Koně už sami přiběhli od potoka. Nasedlo se. Jeli vzhůru do stráně. Dopolední slunce začínalo pražit. Kdesi vysoko švitořilo několik ptáků. Les, z kterého se ještě pařilo, voněl mechem a plavuněmi. Už nikdo nepromluvil. Zastavili se na kraji březového lesíka a uvázali koně. Modrý Osel vytáhl z opasku tomahók a přejel prstem po ostří.
Ale opět jej rychle zastrčil, když zpozoroval, že se tatínek pousmál. » Čekej tu, chlapče ... A dávej pozor ... Třeba ti dám znamení. « Ostrý Šíp se rychle vzdaloval. Chlapec si však povšiml, že si levicí zasunuje za ňadra píšťalku, kterou od něho dostal. V pravici měl dubovou hůl - na konci s vidlicí, kterou se hadí hlava přitiskne k zemi. Tak viděl Modrý Osel tatínka, jak odchází k zmijím doupatům. A co se stalo poté! O tom byla právě řeč u kouzelníkova ohně. Lovec se synkem dorazili s večerem domů a šli odevzdat jedové zuby. Pět párů přinášeli. Pět zmijí chytil Ostrý Šíp. Čtyři se mu podařilo chytit bez nesnází. Ale co se stalo, když chytal pátou! Kouzelník Petakú - Huňatý Bobr to chtěl všechno vědět dopodrobna. Ostrý šíp musil vyprávět, jak již měl čtyři dvojice zubů v koženém váčku za opaskem a jak ho to uvedlo v tak výbornou náladu, že si usmyslil, že se pokusí ještě o dalšího hada. Musil ovšem chvíli čekat, až se některá zmije uráčí blíže k němu, na plošinu tvrdého, slehlého písku, kde nerostla tráva. Tam bylo snáze přiskřípnout hadí páteř k zemi. Mezi balvany Ostrý Šíp nemohl, tam by to bývalo bylo nebezpečné - a těžko by tam bylo bývalo nasazovat vidlici. Teď seděl u kozelníkova ohně a mlčel. Už dokončil vyprávění. Znova pohlédl k temné obloze, kde zářily tři hvězdy v pásu Oriona. Ale už se kouzelníka nedoptával. Bylo vidět, že Petakú přemýšlí. Bylo lépe počkat, až sám něco řekne.
Modrý Osel by ovšem sám byl rád promluvil. Kdyby ho k tomu byli aspoň pohledem vyzvali, byl by pověděl víc než tatínek. Tentokrát opravdu věděl víc. Anebo si to aspoň myslil. Co Ostrý Šíp posud vypověděl, bylo ovšem všechno pravda. Dost dlouho a trpělivě čekal, než se pátý had objeví. Dočkal se. Nepatrně, sotva zřetelně se pohnula vysoká divizna mezi dvěma balvany. Znova se pohnula. Pak se ozval i sykot. Ponenáhlu se nad hořejší plochu balvanu vysunula stříbrná zmijí hlava. Rozeklaný jazýček zarejdil po kameni. Žhavé oči se rozhlédly a už se upřely na lovce. A bez šelestu se slizké tělo začalo posouvat přes balvan, blíž a blíže. V Ostrém Šípu každá žilka zkameněla. Věděl, že musí hadovi popřát času. Musí ho nechat připlazit se velmi blízko. Kdyby se pohnul, kdyby jen vydechl, had by se vymrštil jako blesk a snažil by se ho uštknout. Pak by ho už nebylo možno chytit do vidlice. Už se dlouhé, svítivé tělo dostalo skoro celé přes balvan. Už zmijí hlava dosahuje na písek... Ale vtom se za bojovníkem ozvaly kroky. Velmi rychlé kroky. Někdo běží, někdo uhání a oddychuje, vyhýbá se jalovcovým keřům. Tryskem se blíží. V zmijí páteři to škublo. I had uslyšel blížící se kroky a vylekal se. Ještě zlomek vteřiny a jeho hlava se vymrští do výše. Ostrý Šíp se již nerozmýšlel. Bleskurychle zvedl hůl a bodl jí tam, kde se již nadzvedávala hadí hlava. Martin Nikolovský, Indiánské léto Pokračování
PRO MALOMOCNÉ Tuto fotografii poslala jednomu časopisu mladá dívka. V dopise přiložila výzvu čtenářům, kterou tu krátce shrnuji: » Jednou jsem viděla obrázek malomocného, který prosí o pomoc. Byla jsem právě nezaměstnaná a přece jsem chtěla pro malomocné něco udělat. Dlouho jsem přemýšlela, čím bych mohla přispět. Neměla jsem zhola
nic. Až mě napadlo, že bych mohla obětovat své vlasy. Nechala jsem si je tedy narůst, dnes mají 77 centimetrů. Úmyslně jsem neužívala žádných přípravků, aby byly přirozené a zdravé. Dnes je nabízím; kdo má o ně zájem a je ochotný přispět na malomocné, at se přihlásí! « Vlasy, které se mají proměnit v chléb a léky pro malomocné. Děvčata, co o tom soudíte vy? 9
M
»
R U T H KOLLINGEROVÁ, NÉMECKO: »Posílám vám řešení Zlatého pokladu. Moc se mi tato soutěž líbí. Už jsem napnutá, jak se umístím v soutěži Radaru. Měla jsem radost ze známek na Vašem dopise, protože sbírám známky a ty jsem ještě neměla. V Radaru se mi nejlépe líbí malovaná série. Moc hezké také byly povídky o prázdninách. A jsem zvědavá na článek z dějin Kalifornie od Verunky ! « Radar užívá ve své korespondenci vždy ty nejnovější italské nebo vatikánské známky. Napíšete-li nám, dostanete nejen odpověď, ale i nějakou filatelistickou novinku na obálce. Také jsme se těšili na článek o Kalifornii, ale byla tu menší komplikace, jak se dovíte z těchto dopisů, které nám píše VERUNKA LOPAUROVÁ, KALIFORNIE: » V druhém pololetí jsme dostali novou učitelku a máme každý den spoustu úkolů. Asi chce poznat, kolik toho umíme ... « Tím se tedy úprava článku opozdila. V dopise z 30. března Verunka píše: »Napsala jsem konečne néco o Kalifornii a posílám to i s obrázky v jiné obálce. « Do uzávěrky ta obálka ještě nedošla a tak nám článek asi zůstane do červnového čísla. LUDMILA, VĚRA a MARIE LOVÝ, OTTAWA, Kanada:
FIA-
»Milý Radare! Děkujeme tobě i našim rodičům, že si tě můžeme přečíst. Chodíš nám o dva měsíce později, ale to nám nevadí. My jsme se narodily v Brně, ale když mně bylo šest let, už jsme byly v Kanadě. Ottawa se nám všem třem moc líbí. Chodíme do » St. Nicholas School«, do » Browniez «, na gymnastiku. Rády zpíváme v kostele v dětském souboru a učíme se hrát na klavír. Třikrát jsme už navštívily s maminkou domov důchodců. V zimě máme hodně sněhu, takže se nám zde pěkně lyžuje a bruslí. V létě zase 10
Náhrobek kardinála Josefa Berana v kryptě baziliky svatého Petra v Římě. Zde byl pochován na výslovné přání svatého Otce Pavla VI.
množství jezer láká k plavání. Nejraději ze všeho však čteme. Každým rokem přečtu přes 100 knížek a moje sestry také. Česky číst umím z nás tří nejlépe já, jak říká maminka. « Lída Fialová nám poslala i řešení prvního úkolu soutěže. Aby dohnala ostatní, poslali jsme jí další úkoly letecky, takže za pár dní bude jistě na předním místě účastníků. JAN CHARVÁT, ŠVÝCARSKO: »Děkuji za milý lístek, kterým jste mi oznámil výhru a zároveň za obě hezké knihy. Měl jsem ohromnou radost! Jen jsem nemohl hned odepsat, protože přesně jako loni, i letos probíhalo čtrnáctidenní zkouškové období, které skončilo právě dnes. Soutěž se mi líbí a řeším ji s velkým nadšením, i když původně tatínek tvrdil, že už jsem na Radar velký. Na štěstí máma měla pro to víc pochopení a tak Radar i já jsme byli zachráněni. Všichni tři bychom byli rádi, kdybyste se na nás přijel podívat. Moc vás pozdravuji, též Radar a Řím, na který často vzpomínám ! « Děkuji za pozvání, i já rád vzpomínám na Visp, kde jsme měli před devíti roky náš letní tábor.
Výzva v březnovém čísle probudila řadu dalších » zlatokopů «, aby dohonili, co zameškali. Opakujeme, že můžete poslat i řešení předcházejících měsíců, strhneme vám však 50 trestných bodů.
PRÉMIE SVÁTKU MATEK Banka Radaru nabízí zvláštní prémii pro posledních deset v celkovém pořadí: pošlou-li květnové řešení do svátku matek - 13. května, připočítá se jim k dobru od 10 do 1 procenta z jejich předcházejícího vkladu. Banka si klade pouze tyto dvě podmínky : a) datum poštovního razítka nesmí překročit 12. květen. b) nabídka platí jen pro ty, kteří poslali všechna předcházející řešení.
Využijte této jedinečné příležitosti! Po uzávěrce březnového kola je držitelem nejvyššího vkladu ještě Jan C H A R V Á T , který dosáhl celkem 1.670 bodů a získává zpěvníček ZPĚVEM K SRDCI. Nejvyšší březnový vklad ale měla Jana Š T Ě P Á N K O V Á s 522 body (v celkovém pořadí je druhá s 1.623 body). Za těmito vítězi následují; R. Moudrá - 1.599, J. Pružinová - 1.595, R. Kollingerová - 1.565, V. Lopaurová - 1.557, Y. Eisenwortová - 1.546, R. Křepelka - 1481, J. Toman - 1.480, V. Rihová - 1460, R. Kadlecová - 1436, J. Mráz - 1390, M. Reisingerová - 1.374, L. Lavičková - 1.238 a další.
V. úkol: i
i
i
r
Příslovce Pohoří v CSSR Kuchyňský předmět
J
L
Část lidského těla
Kov Ovoce
Odměny: 1. Za nejvyšší počet bodů dosažený v tomto úkolu: obálka prvního dne vydání vatikánské série známek Pražského Jezulátka. 2. Za nejvyšší bankovní konto po květnovém vkladu: suvenýrovou knihu o Československu. ii
Děti mnichovské besídky při své masopustní zábavě nezapomněly na Radar a posílají svůj pozdrav. Skauti prý píši Radaru o svém masopustu zvlášť, ale jejich dopis se ještě někde toulá.
Ještě jeden příspěvek, který nám poslali ze švýcarské doplňovací školy v Curychu. Tentokrát je to malá vzpomínka na letní tábor v Casies.
USMÍVEJ SE, PROSÍM! Vedle našeho letního tábora v Itálii bydleli lidé, kteň měli psa jménem Kučula. Ani nevím, jaká to byla rasa. Kučula byla pořád rozcuchaná a její ocásek se mrskal sem a tam. Měla černou
Při každé uzávěrce Radaru srovnávám původní plán čísla s články, které opravdu jdou do tisku a ptám se sám sebe, nakolik budete s tím číslem spokojené. Snažím se představit si vás, ty, které znám i ty, které se dosud ještě neohlásily, ale Radar čtou. Říkám si: co asi budou číst nejdřív ? Co by tam ještě chtěly mít? Vy samy mi píšete, co se vám v něm líbí a co byste ještě rády četly. Děkuji vám za tuto spolupráci. Hledíme vám vyhovět, jak je to jen možné. Např. Radka si kdysi
srst. Kučula byla ještě malá, uši jí ještě nevstaly, ale byla již pořádná potvůrka. Když jsem šla s Rendou z nákupu, vyběhla nám naproti a skákala na nás. Se smíchem jsme se bránily a nakonec jsme utekly, aby nám nesnědla salám. Jednoho dne jsme se rozhodly, že si milou Kučulu vyfotíme. Skočila jsem si pro fotoaparát - a nyní to začalo! Nejdříve jsme musely psisko chytnout. Kučula má dobré běhy, ta nás prohnala! Nakonec ji Renda pevně chytla za obojek. Já jsem si před ni klekla a už jsem chtěla zmáčknout, když Kučula začala štěkat, zmítala se a chtěla utéct. »Drž pevné!« křičela jsem na Rendu. Renda držela a Kučula skákala. Za chvilku se nám podařilo ji uklidnit. Trochu sice vrčela, ale seděla klidně. Rychle jsem se sehnula a - klik! fotka byla hotová. Obě jsme si oddychly. Renda pustila Kučulu, která zůstala chvilku sedět na zemi a nechápavě se na nás dívala. Najednou štěkla a zmizela za rohem. Se smíchem jsme běžely domů. Eva Miltnerová OMLOUVÁME SE RADCE RUJBROVÉ, NĚMECKO: K svátku matek nám poslala opravdu pěknou malbu. Nedopatřením zůstala ve složce korespondence a přišel jsem na ni, když už bylo pozdě na vyhotovení štočku. Uschováváme si ji ale na příští rok!
přála nějaký román na pokračování : dnes přinášíme jednu dlouhou kapitolu z knihy (ještě nevydané) Indiánské léto. Uveřejníme i další? To záleží na vás. Věře se líbil článek o sv. Vojtěchovi: v příštích číslech budou další podobné. Máme připravenou celou abecedu povídek z přírody od Boženy Sirkové, která vám dnes napsala něco o dětech Nové Guiney. I na ně snad brzy dojde. Skončili jsme jeden obrázkový seriál, připravujeme další. Vyjde po prázdninách? Dostali jsme nabídku kursu fotoamatérů. Máte o něco podobného zájem? Napište nám.
Maminkám, které spolu se svými dětmi čtou Radar a doufám, že jich je hodně, blahopřeji k jejich svátku a docela skromně si dovoluji poprosit: nemohly by nám napsat, jak jim jejich děti (to jako jste vy!) udělaly o svátku matek radost? Napíší nám opravdu? Už se těším na jejich dopisy! P. Ladislav