Hrálo se 0 Ce nu Sedmičl
1 Kčs
O/
16. Z Á A i 1983
S N ÍM E K M . M A R T IN O V S K Y
SEDMIČKA PIONÝRU A KAMARÁT K 35. VÝROČÍ
KALEN DAR
prádla a pak šli za ředitelem, aby nám dovolil přijít na pedagogickou radu. Tam jsme učitelům řekli, že jsme všechno už projednali, že to s klukem srovnáme sami a nikdy víc se to nebude opakovat. Učitelé naše mu slovu důvěřovali — a my tak byli zavázáni k vzornému chování. Kdyko li ředitel něco potřeboval od pionýrů, přišel na skupinovou radu. Když jsme mu něco slíbili, nikdo si netrou fal porušit pionýrské slovo. Navzá jem jsme si kontrolovali ,žákajdy', když měl někdo několikrát za sebou horší známku, hned dostal patrona. Naše skupina měla i pěvecký soubor, taky jsem v něm zpívala, zvítězili jsme v celostátním kole STM v Brně a vystupovali i v Národním divadle na oslavách 5. výročí pionýrské orga nizace, V aule školy jsme pořádali Hrátky i Klubíčka, jeden oddíl vždy bavil ostatní, všechno jsme si připra vovali sami. Taky vánoční jolky.
(16. 9 .-2 2 . 9.) Astronomické údaje Slunce vychází 16.9. v 6.36 h a zapadá v 19.13 h, ve čtvrtek 22.9. vyjde v 6.45 h a zapadne v 19.00 h — den je kratší o dalších 22 minut. Měsíc je 22. 9. v úplňku. Blahopřejeme Svátek mají Ludmila (pá), Naděžda (so), Kiyštof (ne), Zita (po), Oleg (út), Matouš (st) a Darina (čt). Připomínáme Den čs. letectva (17. 9.); Mezinárodní den míru — začátek pravidelného za sedání Valného shromáždění OSN 20 . 9 . ; Den tisku, rozhlasu a televize 21.9. Výročí 17, 9.1873 * národní umělec, malíř a grafik Max Švabinský, autor mo numentálních olejů i kreseb; vyni kající jsou např. jeho portréty spi sovatelů, ale i poštovní známky. 18. 9.1783 t švýcarský matematik, fy zik a astronom Leonhard Euler, kte rý svými více než osmi sty pracemi ovlivnil téměř všechny oblasti ma tematiky, fyziky a astronomie; za vedl např. znak n pro Ludolfovo čís lo (výročí UNESCO). 20.9.1778 • Fadděj Faddějevič Bellingshauzen, ruský mořeplavec, který spolu s M. P. Lazarevem obje vil 16.1.1820 Antarktidu. — 1878 * americký spisovatel Upton Sinclaire; v řadě románů (např. Džungle, Metropole, Petrolej) i re portáži kriticky zobrazoval americ ký kapitalistický systém, v románu Boston odsoudil justiční vraždu na dělnících Saccovi a Vanzettim. 21.9.1933 začal tzv. Lipský proces, který byl součásti rozsáhlého taže ní proti komunistické straně a dal ším pokrokovým silám v Německu. Toto tažení zahájil Hitler brzy poté, co se stal v lednu 1933 říšským kancléřem. Záminkou k likvidaci komunistické strany a celé demo kratické opozice měl být požár Říš ského sněmu, který nacisté zapálili v noci z 27. na 28. února. Ze žhář ství obvinili komunisty — ještě bě hem této noci bylo zatčeno přes 10 000 členů komunistické strany i dalších levicově orientovaných li dí. Byly likvidovány zbytky demo kratických svobod, komunistická strana byla zakázána a mnoho je jích funkcionářů povražděno. Aby nacisté před světovou veřejností ospravedlnili tento teror, rozhodli se zinscenovat soudní proces, v němž měli být komunisté usvěd čeni ze žhářství Říšského sněmu. Proces se konal od 21. září do 23. prosince v Lipsku. Jako hlavni obžalovaný stál před tribunálem bulharský emigrant Georgi Dimi trov, čelný představitel mezinárod ního komunistického hnuti. Dimi trov však svým neohroženým vy stupováním změnil inscenovaný proces v soud nad fašisty, v němž je odhalil jako odpůrce demokra cie. Jeho obhajoba přispěla ke kra chu procesu — soud byl nucen vy loučit jakoukoliv účast Dimitro'-’ na podpálení Říšského sněmu a přiznat, že vznesená obvinění ne lze prokázat. Dimitrov i další obža lovaní komunisté byli zproštěni ob žaloby. Jeho statečný boj vyvolal velký mezinárodní ohlas: bylo to první morální i politické vítězství nad fašismem. Úsloví na tento týden Nic nedáváme tak ochotně jako radu. La Rochefoticautd
I2 I
Začínáme cyklus repartáží z pianýrských addílů a skupin ze všech krajů naší republiky, který jsm e připravili spalečně s redakcí slavenského časopisu Kamarát k 35. výročí založení PO. Snad si vzpom ínáte, že jsm e již v červnu uveřejnili výzvu, aby nás pozvaly ty pionýrské kolektivy, které se domnívají, že by se o jejich práci mělo psát. První nás pozvala pionýrská skupina z Prahy 9-Proseka, nejmenší skupina v tom to velikém pražském obvodě. Nejmenší, ale . . . Takže naše
Delegace naší skupiny v čele s Vaš kem Zámečníkem, členem skupinové rady, se účastnila i otevřeni pionýr ského domu v Karlině, Tehdejší pri mátor dr, Václav Vacek nám předal symbolický klíč od domu, ale jak už jsem říkala, my brali všechno moc vážně. K polednímu začal být Vašek neklidný, pak si dodal odvahy a šel se zeptat, kdy půjdou všichni domů, že si to tu potřebujeme zamknout. Ten symbol prostě nepochopil a klíč nechtěl vydat.
HANA RAMPASOVÁ,
nos itelio státního vyznamenání Za vynikající práci ,,Nikdo z naší třídy tehdy u žádného nnoře nebyl, jen já ve třinácti jela na mezinárodni tábor do Bulharska. Na pobřeží žádné hotely, žádné kennpy, žádné upravené pláže. Do stanů pod historickým klášterem se poprvé po válce sjely děti z několika světadílů. Teď bych ale měla začít tím, jak jsem se vlastně na ten tábor dostala a za co. Ve škole na Hanspaulce v Praze 6, kam jsem chodila prvních pět let, ne bylo po pionýrech ani vidu, ani sle chu. v méšťance na náměstí Svobo dy už pionýrská skupina byla, V prvních dnech školního roku k nám do třídy přišli pionýři, vyprávěli, co dělají, a řekli, že můžeme přijít mezi ně. Bylo nás asi pět, co jsme se roz hodli a šli. Vytvořili z nás oddíl čeka telů, v následujících měsících nás naučili všemu, co pořádný pionýr musí znát, museli jsme i prokázat, že své nové povinnosti chceme a bude me umět plnit. Pak byl pionýrský slib, druhý v Dejvi cích. Celá skupina se sešla v kině Bajkal (dnes se jmenuje Kyjev), byla veliká sláva na naši počest a my, hr dí, že už taky máme pionýrské šátky, zářili štěstím, A nastaly dny zajímavé pionýrské práce. Naše pionýrská skupina byla v Praze v pořadí 24, Když získala titul VZORNÁ, pyšnili jsme se tím, protože jsme věděli, že každý z nás má na tom zásluhu. Brzy jsem byla zvolena do oddílové rady a pak se stala i nejmladší člen kou rady skupinové. Nebyla schůzka, na které by každý z nás nedostal úkol. Chodili jsme samostatně vyjed návat na obvodní výbor svazu mláde že, do patronátního závodu, za ředi telem školy i za školníkem. Tehdy se hodně dbalo na to, aby se pionýři dobře učili. Třídní učitelka nás jed nou upozornila, že jeden pionýr vy vedl lumpárnu a že mu bude navrho vat dvojku z chování. Hned se sešla oddílová rada, kluka jsme vzali do
Pak jsem se stala oddílovou vedoucí, členové pionýrského aktivu byli na tu práci připravováni a bylo to samo zřejmé, Po maturitě jsem byla skupi novou vedoucí a v tom pionýrském domě, jehož otevření jsem se účast nila, jsem pak pracovala jako zástup kyně ředitele. Dnes vedu školu pio nýrských pracovníků ODPM v Pra ze 6, Když vyprávím o svých pionýr ských letech, vedoucí to poslouchají skoro jako pohádky. Ale všechno by lo tak, jak říkám. Naši vedoucí neměli tehdy tolik škol a školeni jako dnes. Jedno ale věděli určité: že musí vy chovávat děti samostatné, odpověd né a že na ně musí mít stejné velké nároky jako na sebe,"
(ALE CO POTOM?) Stará prosecká škola byla dlouho za vřená, původně se vůbec nepočítalo s tím, že budova by měla jako škola ještě sloužit. Nedaleko v sídlišti vy rostly školy nové, veliké a krásné — a tam měly všechny prosecké děti chodit. Jenomže za pár let byly ty nové budovy nabity dětmi od přízemí po střechu a praskaly ve švech — a tak se roku 1975 znovu stará školič ka otevřela, V tom roce byla také ob novena činnost pionýrské skupiny. Už za rok pořádala svůj první tábor a i jinak se měla k světu. Ze 153 žáků ve škole je 357 pionýrů. Jak je to možné? Jednoduše. Za čtyři roky (školička má jenom 1. — 4, třídu) si kluci a děvčata na za jímavou činnost tak zvyknou, že vět šina z nich s přechodem do nové školy ve skupině zůstává, Maji dál své oddíly a pomáhají mladším ka marádům, Každý oddíl má svého ve
PIONÝRSKÉ ORGANIZACE
láska a hrdost, vybudovali jsme to vlastníma rukama. A to hrozně lidi drží pohromadě, dospělé i děti. Mož ná I proto má každý náš oddíl několik instruktorů, kteří sem už jako děti jezdili. A diky jim se v oddílech stále něco děje, oni se totiž jako pionýři taky nikdy nenudili. Milan pro nás získal hodně přátel na Městské sprá vě VB. Soudruzi nám dají medaile a my uspořádáme závody na kolech. Nebo pomohou pří školení cyklistů, na jehož konci se píši testy jako v au toškole. Městská správa dá každé mu, kdo se ukáže být zdatným a ukázněným cyklistou, orazítkovaný průkaz, toho si zejména kluci pova žují." ,,Na výlety nebo třeba na Matějskou pouť chodíme zásadně za vlastno ručně vydělané peníze. Sběry, brigá dy, pokladník zapisuje, kdo kolik při spěl." V Praze mají vlastní klubovnu, k dis pozici školní tělocvičnu — a v Dou bravicích střechu nad hlavou na 99 let. A co potom? Potom se smlouva obnoví.
O pražské městské organizaci PO SSIVI nám podal ředitel Domu pionýrů a mládeže hl. m. Prahy soudruh VLADIMÍR SVOBODA
doucího, své instruktory, všichni jsou ,,vlastni odchovanci". A teď bychom vám snad už měli představit ty, kteří se nejvíce zaslou žili, kteří tohle všechno způsobili. Milan, oddílový vedoucí, příslušník VB. Mirek, v šestnáctí letech instruk tor, dnes vedoucí, absolvent fakulty strojní. Zuzana, učitelka ruštiny a dě jepisu. Marta, vychovatelka školní družiny, dobrovolná skupinová ve doucí. Pavel, novopečený inženýr přes linolea (říkají pionýři, ve skuteč nosti chemik, specialista na polyme ry). Eva, metodická kulturního domu. Alena, dnes dobrovolná skupinová vedoucí ve Vinoři. To oni už celá léta drží partu pohro madě, dbají o to, aby se každý šikov ný pionýr stal instruktorem a přišel mezi ně, to oni drží pionýrskou skupi nu a vybudovali i turistickou a tábornickou základnu, kterou společně se spřátelenou skupinou ve Vinoři celo ročně používají. Teď turistická sezóna končí, základ na se uklízí. Podsady se naskládají do stodoly ve vsi, ve srubu musí být dostatečná zásoba dřiví. Kdo sem přijede na podzim, musí najít (a pak i opustit) všechno v bezvadném po řádku. Teď si uvědomuji, že píši na
prostý nesmysl, základna se neuklízí, podsady se nenaskládají. . . to všechno musí uklidit a naskládat pio nýři a jejich vedoucí. „Ten barák původně patřil Vojen ským stavbám a stál na staveništi někde mezi Barrandovem a Stodůl kami, když se budovalo sídliště a dál nice na Plzeň. Dozvěděli jsme se, že všechny dřevěné stavby se zničí bul dozerem, a to se nám zdálo škoda. Okoukli jsme to, dobrý srub by se z toho dal udělat. Jenomže většina z nás byla před státnicemi, a bourat tak, aby se to dalo znovu postavit, čili nic moc nepoškodit, to jsme ne uměli. Až když jsme měli nůž na krku, dali jsme se do práce. V neděli večer opustil staveniště poslední náklaďák s poslední částí dvou baráků, v pon dělí ráno na to místo nastoupil bagr. Ten by do domku drcnul a zbytek za hrnul zemí. O loňských prázdninách jsme si v Doubravicích lidově řečeno mákli všichni — parta vedoucích i pionýrů. Ale srub stojí a slouží." Národní výbor pronajal skupině po zemek na 99 let. Za pomoc při budo vání požární nádrže v obci, za práci v okolních lesích, za brigády v době žni. „Ten srub a to tábořiště, to je naše
,,Na území hlavního města existuje dvanáct pionýrských domů, jeden stadión mládeže, vodácká základna, turistická základna a stanice mla dých turistů, přírodovědců a techni ků. Pracuje zde i Dům českosloven ských děti. Na první pohled se snad zdá, že to je dost, ale opak je prav dou. Chybí hřiště, klubovny, bazény a celkové zajištění pro technickou činnost pionýrů. Nepodařilo se do sud prosadit do projektů sídlišť vý stavbu kluboven ani prostorů, ve kte rých by se děti scházely. A přitom je pravidlem, že téměř na všech sídlišt ních školách se učí na dvě směny. Proti krajským organizacím v jiných částech naší republiky je pražská ty pická vysokým počtem zájmových oddílů, úspěšně pracuji i čtyři pionýr ské skupiny při ČSTV a řada oddílů při dalších organizacích NF. Pro rozvoj sportovní činnosti praž ských pionýrů pořádáme krajská kola ve všech sportech PSL. Už tradici má naše celoměstská soutěž, nazva ná Dej tolik, kolik váží tvé učebnice. Jen v minulém školním roce nasbíra li pionýři 272 857,8 kg papíru. Soutěž ve sběru léčivých rostlin jsme nazvali Není na světě bylina, aby na něco nebyla a věnujeme se jí hlavně na letních táborech. Pro vodáky pořádá me tradiční vodácké hry a soutěže pod názvem Sázavské pádlo. Na podzim se každoročně koná turísticko-branný závod v Brdech a čin nost vrcholí setkáním Praha patři pio nýrům, na které přijíždějí pionýři z celé republiky. Koncem letošního školního roku se opět takové setkání uskuteční na počest 35. výročí zalo žení naší organizace. Pražští pionýři už se na své kamarády těší a na je jich přijetí se připravuji." Připravila B. RAŠKOVÁ Foto M. MARTINOVSKÝ a J. SOUMAR
Myšlení naruby Jsme rozumní lidé, dovedeme lo gicky uvažovat, ale nejsme žádni roboti, co po zmáčknuti jistého knoflíku výdaji vždy jednu a tu samou informaci, protože v p atřič ném šuplíčku ani nic jiného ne mají. Zato my nosíme v hlavě tisíc různých věci a často na ně ještě navíc myslíme najednou. Ale někdy se to naše myšlení ubírá k cHi opravdu podivným i cestič kami a sem tam nejspíš i zablou d í To je tehdy, když jdem e do krámu pro pivo a přineseme m lé ko, a ke všemu ještě kyselé. A ne bo — taky jste někdy m ěli ten in tenzívní pocit, že nevíte, která je pravá a která levá? Trvá to jen chvilku — ale to, co v nás myslí, je v ten mom ent bu ď někde na výletě, nebo si spletlo dveře a zmateně te ď pobíhá závity naši šedé kůry mozkové. Ve chvílích takového nepochopitelného vý padku jsem schopen napsat m ěk ké í ve slově strýc a boty píšu tře ba s velkým B a dvěma t. Jenže — všechno špatné je i pro něco dobré. Takhle nějak, říkám si, vzniká umění M usí se zkřížit něco, co se dosud nikdy nezkřížilo. Podají si ruce dva nápady, kte ré vás nikdy v životě nenapadly ve stejné chvíli. Tak vzniká poezie okamžiku, tak vznikají velké vyná lezy — i naprosté koniny. V tu chvíli se ptávám, jaké směrovací číslo má Mrýdek-Fistek, cukrár ně žádám bokoládové čombóny, a když je nemají, tak alespoň polosušené máčenky, v obchodě s obuví kupuji kolobotky nebo kolopecky a strkám je do pigelitového ytlíku . . . Nejhorší je, že už v okamžiku vyslovení tohoto bás nického spojení člověk cítí, že tu něco škrábe, cosi není na svém místě, jako kdybyste dali deštník do ledničky a rybí fHé na věšák (taky se m i to už stalo), všechno je na první pohled uklizeno, nic nikde nezůstalo trčet, ale přece ' jen jasně tušíte v zádech jakousi zradu .. . Co dělat v takovou chví lí? Hezky se nadechnout a bez ně jakého překotně usilovného pře mýšlení, spíš tak trochu po pam ě ti a s ležérně přimhouřenýma oči ma, se podívat kolem sebe, je stli je svět na svém místě, je s tli stro m y rostou nahoru a jablka smě rem dolů, protože člověk nikdy neví.. ., pěkně v klidu si p ro jit ce lou tu podezřelou situaci a však ona už ta záhada sama vypluje na povrch. Na druhé straně jsou všechny ty zkraty v myšlení, projevující se třeba v přeřecích, velice krásné. Kdybyste chtěli, tak je ju s t nevy myslíte. Jako když jedna řeznice povídá svému známému panu Voříškovi: „Haló, pane Vocásek, tady máte ty voříšky.. .!"
{J -
-
Ü
ï[ l,
131
ÚPLNĚ ZMOKLÁ REPORTÁŽ
Zastavili jsm e se. N a dosah ruky by! cil naši dlouhé cesty. S tarý zám ecký park. Korunam i je h o strom ů doléhalo až k nám tlum ené řehtáni a ten, kdo přiložil ucho k zemi, zaslechl i slabý dusot kopyt. Přimo p ře d n ám i ležela
Zahrada pohádkwého kom
• SETKÁNÍ S ČAROMÍREM Déšť venku zeslábl. Vydáváme se na prohlídku zookoutku, procházíme mezí klecemi po zmoklých asfaltových cestičkách, až staneme před výběhem, v němž roz vážně přechází bělavý hřebec s dlou hou, předlouhou hřívou. „To je Čaromír, náš pohádkový kůň," poznamenává soudruh Sokolíček, a než se stačím zeptat, proč zrovna pohádkový, slyším svého kolegu, fo toreportéra Pepu Soumara: „Tak se mí zdá, že už jsem takového koně někde v id ě l. . . " „A n o ," souhlasí náš průvodce. „Ča-
to už je spíš zajímavé zjištění, že je ho filmová sláva přesáhla hranice nejen Vyškova, ale celé republiky. Jednoho dne navečer za ním přijeli pracovníci holandských cirkusů a projevili zájem o jeho koupi. Ale čím by vyškovský koutek byl bez Čaromíra? Zůstal dodnes. Kromě Čaromíra žije ve vyškovském zookoutku ještě pět set dalších kusů savců, ptáků a ryb, celkem sto čtyři cet druhů zvířat. K zajímavostem patří například za krslé kozy africké, takzvané kame runské, které dovedou lézt na stro my, jejichž listí spásají. Nálezy kos terních zbytků těchto koz nasvědčují, že jejích původ je velmi starý. Dotýká se mladší doby kamenné. Vyškovský zookoutek chová i jiné vzácné kozy: kozy walliské. Své jm é no získaly podle švýcarského kantonu Wallís, odkud pocházejí. K jejich poznávacím znamením patří i ne všední zbarvení srsti; přední polovi nu těla mají černou, zadní polovina je naopak bílá.
• A JESTE JEDNO SETKANÍ Ptáte se, kde jsme bylí? Jen čtyřicet kilometrů od Brna a na dvě stě padesát kilometrů od Prahy. Ve Vyškově. Právě tady je totiž zookoutek, o kte rém jsme slyšeli už tolik vypravovat, že jsme nakonec neodolali a vyje li . . . jenomže právě v onom prázdni novém týdnu, kdy tropická vedra vy střídal studený, vlezlý déšť. A tak na še první vyškovské kroky nemířily ke klecím a výběhům, ale do tepla kan celáře vedoucího zookoutku soudru ha Zdeňka Sokolíčka. Když už jsme nemohli pro déšť ven, na prohlídku, chtěli jsme si alespoň povídat o zvláštnostech tohoto zoologického zařízeni. ,,Přl založení zookoutku v roce 1965 jsme se rozhodli zaměřit se na chov domácích zvířat. Tygry a opice nebo slony mají ve všech zoo a vidět je dnes můžete skoro v každém cirku se. Zato přibývá dětí, které vůbec ne znají některá domácí zvířata. M im o chodem, tato zvířata jsou dnes skoro stejně vzácná a stejně ohrožená, ja ko jejich exotické protějšky. I domácí zvířata je třeba chránit před vyhynu tím ; mizejí postupně celá plemena. Zanikají přešlechtěním. Vymizela ko za tatranská, ostatně česká koza bílá už také není k viděni, jedná se větši nou o německou kozu sánskou. Vzácná je česká kráva červenka, po jmenovaná podle červenohnědého kaštanovítého zabarvení. U nás cho váme i vietnamské prase a kolegové ze safari ve Dvoře Králové, kteří tu zrovna dnes byli pro několik zvířat, je dlouho obdivovali, protože jsou jen málokde k vidění." Jak vůbec vznikla myšlenka vyškov ského zookoutku? „Bylo mí lito zahálejícího zámeckého parku, kromě toho jsem měl určité zkušenosti z dob, kdy jsem se v Brně podílel na zakládání zoo. A k zvířa tům mám hluboký vztah už od dět ství. Před třiceti lety jsem dokonce choval doma na dvoře velblouda. Je ho mládě jsem úplně náhodou získal od cirkusu, protože bylo velmi slabé a předpokládalo se, že uhyne. Jed nou mí v nestřežené chvíli sežralo zabitého králíka, kterého jsem od ně koho dostal. Včetně chlupů a kostí! A to je prosím velbloud typická ukáz ka býložravce. Zřejmé však tomuhle mláděti natolik chyběl fosfor a váp ník, že neodolalo. Tak jsem mu pak kromě obvyklého krmení a předepsa ných léků předkládal občas k obědu taky kus králíka. Vzalo si pokaždé. A možná mu i to pomohlo k uzdrave ní."
141
Viděli jsme toho ve Vyškově hodně. Lamy, jezevce, morčata, kachny, psa dingo . . .
Nechybějí vám přece jenom exotická zvířata? ,,Několik jích tu máme a na druhou stranu se dnes spíš ukazuje, že vel kým zoologickým zahradám chybějí zvířata domácí. Pracovníci lipské zoologické zahrady mi dokonce vy pravovali, že stejně jako mají pavilón šelem nebo opic, založili nakonec ta ké jakýsi dvůr domácích zvířat. Stej ně jako za našimi, i za lipskými do mácími zvířaty přicházejí celé školy a v sobotu nebo neděli rodiny s dět m i."
romír hrál ve filmové pohádce Tří oříšky pro Popelku." A pak se ještě dozvídáme, že se je d ná o fjordského koně, kterého jinde v Československu budete jen těžko hledat. Ostatně i v Norsku, které je domovem fjordských koní, jich dnes je málo. Velmi málo, protože většina jich byla prodána do Spojených stá tů. Čaromír oslavil už 45. narozeniny, u fjordských koní to ale není nic ne obvyklého, dlouhověkost je jedním z typických znaků tohoto plemene,
Na jedné z cestiček, jinak vylidně ných několikadenními dešti, jsme se málem srazili s hloučkem kluků. Spě chali kamsi k zadním výběhům. „Tak to jsou naši pomocníci," před stavil je za chůze soudruh Sokolíček. „Jsou tu denně, vlastně tu tráví prázdniny, hodné nám pomáhají a musím říci, že se ve své práci vy znají." Na chvíli je zastavím, abych si do no týsku zapsal jejich jména a věk. Ri chardu Saibertovi je čtrnáct let, M i lanu Motyčkovi a Oskaru Sohrovi je dvanáct. Nejmladším členem party je desetiletý Richard Halámek, zvaný též Špek nebolí Návnada. Vyzvídám a dozvídám se. Kluci čistí klece, dávají zvířatům vo du a krmení, zrovna včera měli na starost osly. Richard Saibert na sebe ještě stačí prozradit, že ze všeho nej raději krmí fretky, ale to už se znovu dává do deště. Loučíme se a je nám trochu líto, že odpoledne v zahradě pohádkového koně Čaromíra nezadržitelně konči. A taky trochu závidíme čtveřici klu ků, kteří sem zítra mohou přijít zno vu. JIŘÍ STŘECHA Foto JOSEF SOUMAR
POVÍDKA
neš být takový Marek, aby s tebou bylo trochu k vydržení?" Ale když se blížil podzim, dostával docela dobrou náladu. Jednou, když maminka řekla; „Kam ten kluk zase vzal draka?", přišlo mu to dokonce i tro chu k smíchu. Jako by neviděla, že ho Marek ne mohl nikam vzít! Ležel přece na skříni. Jako vždyc ky. Až jednou měli všichni špatnou náladu. Venku to tiž lilo jako z konve. Tatínek byl mrzutý, že zmokl, Marek proto, že nesměl ven, a maminka proto, že se Marek doma nudil a zlobil. Nakonec mu dal tatí nek úkol z počtů, aby byl na chvilku pokoj. Ale měli jste to počítání vidět! I draka už zlobilo, co u toho Marek vyvádí. Napřed čmáral po pijáku, potom udělal kaňku, z té se zase pokoušel vytvořit prasátko, a nakonec ořezával novou tužku tak dlouho, až z ní zbyl jen docela malý špaček. Když to uviděl tatínek, poslal ho za trest spát bez televizní pohádky. „Takovéhle učení je na draka!" zlobil se. „A taky že z tebe nic jiného než drak ne bude!" A právě tehdy došla drakovi trpělivost. Vztekle šustil ocasem a rozčileně si brumlal do špejlí. Ma rek sice natahoval moldánky, ale když drak vrčel stále hlasitěji, zeptal se, co se mu stalo. „Ještě se p te j!" vrčel drak uraženě. „O ni si klidně řeknou — učení na draka. Ale víš vůbec, co to zna mená, učit se na draka?" Marek se zkroušeně přiznal, že to vlastně neví. „To bych řekl, že nevíš! To znamená, že by ses m u sel naučit lítat jako já ," vysvětloval už trochu mír něji drak. Marek chvíli uvažoval, a potom nesměle řekl: „Tře ba by mi to lítání šlo líp než počty. Docela rád bych to někdy zkusil. Nemohl bys mě to naučit?" Drak chvíli přemýšlel, až mu špejle praskaly. Po tom prohlásil: „M ohl, co by ne? A začneme hned zítra. Jestli nebude pršet, půjdeme na Letenskou pláň, já tě budu pouštět a ty budeš lítat." Marek ze samé radosti zapomněl, že byl původně pěkně naštvaný. Nazítří nepršelo, a tak mohli klidně jít. Maminka Marka napomínala: ,,Moc nikde nelítej, ať se nenachladneš!" Drak na to ale zabručel, že toho M a rek první den asi moc nenalítá. A už spolu upalo vali na Letenskou pláň. Drak se přece jenom trochu bál, jestli to půjde, protože i když se o každém klukovi říká, že lítá jako drak, nedokázal to ve skutečnosti zatím ani jeden. Ale šlo to docela dobře. Marek se učil lítat, jako kdyby se drakem narodil. Takovéhle učení se s počty nedalo ani srovnat! Drak mu přivázal k bo tám dokonce svůj pestrý ocas, aby vypadal ve vzduchu opravdově, a za hodinu už Marek létal do cela obstojné. Ze začátku se mu sice trochu m ota la hlava, ale když si zvykl, že jsou domy pod ním maličké jako hračky a lidé se podobají mraven cům, začalo se mu létání docela líbit. A když ho ve vzduchu chvíli kolébal vítr, ani se mu nechtělo zpátky na zem. Jenomže na Letenské pláni zatím bylo hotové po zdvižení. Kdo to také jaktěživ viděl, aby si nějaký kluk jen tak beze všeho létal v povětří!? Pod Mar kem se seběhlo lidí, jako kdyby hořelo. Všichni kři čeli a ukazovali jeden přes druhého do nebe. Ma rek z toho měl psinu, dělal na ně dlouhý nos a vy plazoval jazyk, ale drak byl jako u vytržení. Těšil se, chudák, jak se jeho žákovi budou všichni obdivo vat, a oni tu zatím dělají takový bengál!
Jeto
m)BAKA Ladislav Lipanský Byl to velmi klidný a mirný drak. Nemohl za to, že mu nakonec došla trpělivost. Na jeho místě by do šla každému. I skřivánkovi, psovi nebo mamince. Ležel tiše na skřini, ocas z papírových střapců měl
stočený pod sebou. Čekal, až přijde podzim a dra ci budou létat tak vysoko, že budou skoro v nebi. Samozřejmé se téšil, ale nikdy neříkal: „To je do ba, než to jaro uteče!" nebo: „To léto se táhne, ja ko by ani nechtělo skončit!" A když byl takový vítr, že létaly i klobouky, neškemral: „Nemohli bychom jít létat už dnes, jako ty klobouky?" Věděl, že draci odjakživa létají na podzim, a tak nikoho neobtěžo val. Čekal, až přijde jeho čas. Přestože dal každému pokoj, popichovali ho, kde jen mohli. Když Marek něco porazil, říkali hned: „Ten kluk litá jako drak!" A když něco zkazil, tak zase: ,'Hrne se do všeho jako drak!" Zkrátka, jak mile Marek něco provedl, vždycky do toho draka nějak připletli. I když ležel na skříni a ani nedutal. Nelze se divit, že ho taková nespravedlnost dopa lovala. Ani oplácet ji nemohl, aby si trochu ulevil. Neměl žádné malé draky, kterým by řikal: „Už zase lítáš jako M arek!" nebo: „Kdy už konečné přesta
Nějaký příslušník Veřejné bezpečnosti běžel pro Markovu maminku, ale dlouho se nevracel, proto že se s ní stále nemohl domluvit. Ujišťovala ho, že Marek vždycky lítal jako drak a že se s tím nedá nic dělat, od toho je to jednou kluk. Když se mu konečně podařilo vysvětlit, že Marek je opravdu ve vzduchu, měla co dělat, aby na ní nepoznal, že je přes to všechno na syna trošinku pyšná. Večer si sedl tatínek k Markově postýlce a vysvět loval mu, že lidé nemohou létat jako draci, že se dá dokonce docela přesně vypočítat, proč to ne jde, a co všechno lidé potřebují, aby létat mohli. A že to vypočítali lidé, kteří umějí počítat mnohem líp než Marek. A proto to také musí lépe vědět. Marek musel slíbit, že pokud bude vůbec ještě ně kdy létat, bude to tehdy, až bude znát všechno, co je k tomu potřeba. A vzlétne třeba v kosmické lodi, ne jenom tak, jako lítají draci. Když tatínek odešel a Marek zůstal s drakem sám, řekl mu trochu smutně: „Tak vidíš, šlo mi to doce la dobře, a přece ze mne drak nebude. Ale stejně se mi dračí lítání moc líbilo. To bude asi tím, že umím tak špatně p o č íta t.. ." Ilustrace JIŘÍ VOTRUBA
151
TENISTÉ O CENU SEDMIČKY
Sparfan Drábek zle zatápél pozdějšímu vítězi Nečáskovi
David a Goliáš aneb Mirek Vrba a Tomáš Mandlík
Obě finalistky starších žákyň — Eva Hodáková i Alena Gregorová — se pěkně zapotily
K lad y, ale i mpory „Evo, nespi! Pohybuj se po tom kurtu víc! Klid, klid!" Nervózní tatí nek za vysokou drátěnou sítí, která oddělovala hlediště od tenisového dvorce, dával jeden pokyn za dru hým své ratolesti Evě Hodákové, finalistce dvouhry starších žákyň. To vše se odehrávalo poslední prázd ninovou neděli v Brandýse, kde se hrál tenisový turnaj o Žákovskou raketu a Cenu Sedmičky pionýrů. Dvanáctiletá Eva nastoupila o kate gorii výše, zpočátku se jí to ale moc nezamlouvalo. „Když já měla v mlad ších žákyních pohár skoro jistý, ale táta mé přemluvil, abych hrála za starší." „Nemělo to cenu, aby hrála s těm i menšími," odporoval otec. „Sice by jasné vyhrála, ale to by bylo asi tak všechno."
161
Eva se však neztratila. Na cestě do f i nále prohrála jenom dvě hry, vítězila suverénně. Závěrečný zápas ale při nesl dram'à. Její soupeřka Alena Gre gorová, o rok starší a fyzicky silnější, ji zle zatápěla. První set sice ještě patřil Evě — 6:2, ale ve druhém se Alena vzchopila, využila své sily a vy hrála jej 6:3. Rozhodující sada se za čala vyvíjet pro Evu výborné, za sta vu 5:1 se asi lekla vítězství a začala kazit i lehké míče. Soupeřka dotáhla až na 5:3, ale Eva stiskla zuby a v roz hodující hře nedala Aleně šanci. Když míček naposledy skončil v síti, nastalo na kurtu velké radováni. A to radováni se samozřejmě přeneslo i do hlediště, kde přihlížel roztřesený otec. „M ám opravdu moc velkou radost, ale ta je draze vykoupená. Když chci.
aby Eva opravdu něco hrála, musím tomu obětovat hodné. Ať už finanč ně, nebo časově. Pořádná raketa sto jí kolem dvou a půl tisíce korun, a jedna nestačí, musí mít nejméně dvě. K tomu ještě třeba oblečení a míčky, radši nepočítat. A můj čas je až přiliš ovlivněn tenisem — obě toval jsem letos ježdéní po turnajích s Evou skoro celou svou dovolenou." Mezitím už přišla unavená a šťastná vítězka. „Nehraju tenis dlouho, tepr ve dva roky, ale moc se mi líbí. Při vedl mě k němu táta, on dříve hrával závodně, dneska ještě občas re kreačně. Jsem moc ráda, když se mnou jezdí. Mám z něj totiž trochu strach a hned hraju lépe. Dneska jsem pěkně utahaná." Ale na stupně vítězů snad vylezeš? „To urči tě, tam se leze dobře."
V Brandýse ovšem nehrály jenom starší žákyně, tenisové mládi tam by lo všude, kam se člověk podíval. V krásném areálu TJ BSS Brandýs udělali pořadatelé opravdu všechno, co bylo v jejich silách. A děti se jim odvděčily bojovnými výkony, i když na jejich hře byla ještě jasná řada nedostatků. Tak třeba pohyb po dvorci byl ještě stále trochu zmate ný, podání bylo spiše výhodou pro soupeře, o některých úderech ani nemluvě. Většina zápasů však byla dramatic ká. Třeba finále mladších žáků, kde se utkal vysoký Mirek Vlček s po menším Tomášem Mandlikem. To máš — bratranec naši reprezen tantky Hany Mandlikové — dlouho vzdoroval, ale na svého soupeře byl doslova krátký. Přihlížející rodiče ve funkci trenérů, masérů, psychologů a lékařů drželi tentokrát palce mar né. „Tomáš má smůlu, že se jmenuje Mandlík," prozradila nám mezi sety jeho maminka. „Sám říká, že by se raději chtěl jmenovat Novák, takhle prý od něj každý čeká nějaký velký výkon, prostě něco zázračného." Je pravda, že kladů tu bylo hodně, ale nějaký ten zápor se také našel, zvláště v chování některých starších chlapců. Dohadováni s rozhodčím, výkřiky, jaké nepatři do žádného sportu, tlučeni raketou. Tady by se měli asi jak rodiče, tak i trenéři nad tímhle jevem zamyslet — a nejenom to, i zakročit. Jak ostře kontrastovalo jednáni Michala Bureše, který opravil výrok rozhodčího ve svůj nepro spěch, nebo třeba rozhodnutí hráčů Valika a Plačka, kteří svůj zápas do hráli při umělém, oběma stranám ne vyhovujícím osvětlení. To nejdůležitějši na konec. Kdo vlast ně dostal poháry za vítězství a za druhé místo Rubikovy kostky, které věnovala naše redakce? To si nejlépe vyčtete z finálových výsledků. Mladší žáci: V lče k-M and lík 6:4, 6:3, mladší žákyně: Brejchová —Pokorná 6:4, 6:4, starší žáci: Nečásek—Temr 4:6, 6:3, 6:2, starší žákyně: Hodáko vá—Gregorová 6:2, 3:6, 6:3. Jaroslav KOPŘIVA Foto M. MARTINOVSKÝ
VÝPRAVY ZA POZNANÍM
Praotec O
Každý návštěvník Švédská touží navštívit Stockholm. A každý návštěvník Stockholmu chce vidět proslulé muzeum p o d širým nebem Skansen. —
Větrné mlýny jsou ve Svédsku stejně „doma" jako v Nizozemí
Zvonice dovezená z Hällestadu je svými 130 stopami nejvyšší v zemi
Dnes se už sice píše skansen s malým „s " a všichni si pod tím slovem představuji muzeum lido vé architektury, ale v připadě Stockholmu jde o první skansen na světě, který se prostě tak jm e nuje, a teprve po něm byla budo vána a pojmenována ostatní fo lk loristická muzea na světě. Skan sen založil roku 1891 švédský národopisec a jazykovědec Artur Hazelius, který se narodil právě před 150 lety. (Hazelius mimo chodem také připravil reformu švédského pravopisu a přiblížil jej vic mluvenému jazyku.) Muzeum lidových staveb získalo svůj ná zev od parku, v kterém se nalézá, a onen park byl zbudován na mís tě starých městských hradeb ^kans), které mu daly jméno. Skansen najdete nedaleko od stockholmského centra, ve čtvrti Djurgárden (Zoo). Autobusem tu jste za pár minut, ale můžete si cestu zpříjemnit a vydat se do té to rekreační čtvrti švédského vel koměsta parníkem. Hned vedle přístaviště je zábavní park Tivoli — Gröna Lund a naproti vchodu do Skansenu na vás čeká nemé ně slavné Nordické muzeum, za ložené rovněž Hazeliusem. HTavni myšlenkou zakladatele skansenu bylo zachytit kus švéd ské minulosti mizející pod tlakem industrializace. Nešlo mu však jen o mrtvé exponáty — skansen totiž opravdu žije. V mnoha budo vách několik hodin denně pracují „po stáru" lidoví řemeslnici, v ohradě u salaše bečí opravdové ovce, skrz plaňkový plot si může te pohladit malého kozlika .. . Není divu, že sem Švédi ve chví lích volna tak rádi chodívají. Však se muzeum v přírodě stále rozrůs tá a dnes je asi desetkrát větší než v době svého založeni; celý areál je velký přes třicet hektarů Skansen, a vlastně celý ostrov Djurgárden, je zelenou oázou v rychle se rozrůstajícím Stock holmu. Značná část muzea je položena na vyvýšené planině, kam se od hlavni brány dostanete malou červenou lanovkou. A když už jste tu — máte před sebou ce lé téměř miliónové město jako na dlani. V průběhu let bylo do skan senu přeneseno na sto padesát historicky významných staveb z celého Švédská. Ačkoli je větši na z nich z tradičního materiálu severu — ze dřeva, reprezentují celou škálu severské architektury všech dob i všech společenských vrstev. Jsou tu panské dvory i chudé salaše, kostely i typická obydlí z Laponska, větrné mlýny i celá městská čtvrť i s dílnami ře meslníků. A všechno působi do jmem, jako by si obyvatelé jen na chvilku odběhli z domu . . . Anebo jako by tu rozestavěli kulisy pro natáčeni film u ze starých dob švédského venkova. Iluze je opravdu dokonalá. Skansen ovšem neni jen muzeem lidové kultury. Můžete si tu udělat obrázek i o švédské přírodě, pro tože v malé zoologické zahradě jsou zastoupena všechna typická severská zviřata, včetně sobů, lo sů, vlků a medvědů. A když vás nezaujme zahrada botanická, na vštívíte akvárium se spoustou ryb, lvounů a tučňáků, kteří ke Švédsku také patří — vždyť jeho severní část leži už za polárním kruhem. Není divu, že praotec všech skansenů, tahle originální švédská kronika a živá školní po můcka, má každoročně přes dva friilióny návštěvníků . . . Text a foto J. PŠENICA
Držet se svého kopyta Radost mi udělal Petr Bobek z Železného Brodu. Poslal dvě fotky — jednu z nich otiskujeme, a stručný dopis, ve kterém sděluje, že fotografováni se stalo jeho koníčkem a že nejradéji fotografuje zviřata. To je víceméně všechno, co Petr napsal. Proč se nad tim pozastavuji? Ne snad proto, že je mi samozřejmé sympatický člověk, kterého zají máme my, zviřata lesní, i naši domácí kolegové. Důležité je, že Petr se zaměřil na jeden obor. Má rád zvířata, a proto je foti. Zdá se to prosté a sa mozřejmé ... Ve skutečnosti to neni ani prosté, ani samozřej mé. Nevěřili byste, jaká je hlavní začátečnická chyba. Myslíte, že začátečník nejvíc chybuje v tom, že zapomene sundat ochranný klobouček z objektivu, že si poplete vývojku a ustalovač a že si myslí, že číslo 5,6 na jeho objektivu znamená pět celé šest desetin sekundy. To všechno se sa mozřejmé začátečníkům děje, ale tyhle první krůčky má každý brzy za sebou. Teprve potom začne dělat tu nejhorši chybu a někdo se ji nezba ví nikdy, protože ani nevi, že to chyba je: fotí všechno, co mu padne pod ruku, co se dostane do zorného pole jeho objektivu. Čím dřív si člověk najde „to svoje", čím dřív si zvolí hlavni objekt pro svůj aparát, tim lépe pro něho a hlavně — pro výsledky práce. Je to celkem jedno, na co se člověk zaměří. Žádná oblast foto grafováni není „lepši" nebo „horši". Koho bavi psi, ať foti psy. Kdo se rád divá na motokrosové závody, ať foti motokros. Kdo se zajimá o kytičky, má nádherné pole příležitosti fotit květiny a zažije při tom mnoho zajímavého i napínavého, protože, čistě mezi námi, fotografováni zblízka, to už je tak trochu véda!
Několik technicky velmi dobrých snimků poslal i Pavel Ponížil z Cech pod Kosiřem. Snímky si zpracovává doma sám a dělá to velmi dobře. Je ho snímek se jmenuje „Spací panna". Jen jedno bych rád věděl: Pavle, fotil jsi toho kluka jakožto „spací pannu", anebo docela náhodou mrknul a ten název sis vymyslel dodatečně? Mezi námi, já si myslim, že to byla náhoda. Ale to nevadí, dovedl sis poradit a vyšel z toho snímek, který hranici vůbec s tim nejobtižnějšim, co ve fotografii je, to tiž s humorem. Zeptejte se Františka Dostála, na šeho vynikajícího fotografického humoristy, jak dlouho to trvá a kolikrát aparát cvakne zbůhdarma, než se podaří snímek, aby byl alespoň k po usmáni! JELEN SEDMERÁK
17 I
KOSMICKÁ TECHNIKA BUDOUCNOSTI OČIMA DNESKA
Cesty ke hvězdám dysi dávno, kdy se je ště člověk dokázal odlepit od Zem ě jen když si povyskočil, uvažoval jistý Cyrano de Bergerac (proslavil ho ve své hře slavný francouzský dram atik Edmond Rostand) o tom, ja k nejlépe se vypravit k Slunci. Pojal nápad vskutku originální — nejlepšim dopravním prostředkem by m ěl podle něho být silný opasek, na něm ž by bylo přivěšeno co nejvíc pevných mišků naplněných rosou. Vedla ho k tomu následující úvaha: každé ráno jsou kalíšky květin i záhyby listů naplněné kapkam i jitřn í rosy, kterou Slunce vytahuje vzhůru k sobě. Bude-li m it dost rosy, vytáhne ho rosa nepochybně s sebou . . .
K
Je to obrázek poetický i úsměvný zá roveň. Je velkolepý svou základní myšlenkou, chtít se dostat k Slunci v době, kdy současníci horko těžko putují v kodrcavém dostavníku do hlavního města. Svým způsobem vy chází i z logické analogie s odpozo rovanými přírodními jevy — ohřátá rosa se mění v páru a stoupá vzhůru. 0 pěkných pár let později si jisti bratří Montgolfiérové všimli, že 1ohřátý kouř stoupá vzhůru, udělali si tedy velikánský „m íšek" z papíru, který sice nepřipevnili k opasku, ale naopak zavěsili pod něj jakousi loď ku čili gondolu — a člověk poprvé vzlétl k obloze a na prvních pár me trů i ke Slunci. Dnes je Cyranův opasek i montgolfiéra tak trochu legrační. Žijeme v době, kdy se létá na oběžnou dráhu kolem Země, člověk už stál na Měsí ci a své sondy poslal na Venuši í na Mars. Je to však zároveň doba, kdy se cesty dál, za hranice sluneční sou stavy, jeví stále ještě stejně vzdále né, jako byly cesty do vzduchu před pár staletími. A přece i dnes vědci uvažují o tom, jaké budou dopravní prostředky, které donesou člověka třeba k naší nejbližší hvězdě Alfa Centauri nebo ještě dál, na samé hranice naší Galaxie. Nejsou to úva hy vůbec naivní a romantické. Vy cházejí z poznatků mnoha vědeckých oborů, využívají nejmodernějších metod současného poznání. Je to ovšem jen poznáni právě současné, nikoli budoucí. Takže kdo ví — třeba až si za pár století bude kresby dnes fantastických hvězdoletů budouc ností prohlížet skutečný stavitel mezihvězdných korábů, možná, že se bude usmívat a řikat si, že jsou to vě ci poetické i naivní zároveň. Ale jsem si skoro jistý, že ho pří tom napadne, jak velkolepé byly myšlenky lidí 20. století na ovládnutí stále většího a většího prostoru vesmíru. Neboť smyslem téhle odvěké touhy je, aby vesmír nebyl jen prostorem, jímž pu tují mrtvé skály a v němž vybuchují supernovy — ale aby se stal přede vším — vesmírem lid í. . . Podívejme se teď na některé z před stav, jak by takové hvězdolety bu doucnosti, nebo alespoň první z nich, mohly vypadat a jak je ztvárnil výtvarník podle návrhů vědců.
(Podle zahraničního tisku připravil jvs)
I8 I
• • ROBERT ENZEMANN navrhl v roce 1969 hvézdolet, jehož motor má pracovat na prin cipu jaderného slučování. Celá loď by byla dlouhá téměř 500 metrů a nesla by obrovský zásobník se 3 milióny tun těžkého vodíku (deuteria), které by pohánělo celkem 24 mo torů. Ty by umožnily lodi dosáhnout rychlosti až 30 000 km/s. Je to sice z dnešního hledis ka obrovská rychlost, ovšem k nejbližší hvěz dě Alfa Centauri bychom tak putovali zhruba 60 let. Není tedy divu, že Enzemann navrhuje, že celou válcovou střední část lodi bude tvo řit umělé vesmírné městečko s vlastní gravi tací . . .
• • • MEZIHVĚZDNÁ JACHTA je dopravní prostředek, s nímž se čte náři science fiction setkávají po měrně často. O co jde? Podobně ja ko síla větru pohání plachetnici na mořské hladině, může I tlak záření pohánět loď ve vesmíru. V oblasti naší sluneční soustavy nebo jiného hvězdného systému, kdy energie vyzařovaná centrální hvězdou je dostatečná, může taková jachta „plachtit" právě díky jí. Ostatně první sluneční jachty prý jsou už otázkou nikoli desetiletí, ale snad bychom se zkušebních letů měli
NÁVŠTĚVA U LETCŮ PŘED JEJICH SVÁTKEM
• OAIDALOS byl nejen legen dární Řek, který sobé a své mu synovi Ikarovi zhotovil křídla slepená voskem, na nichž měli uniknout králi Mínóovi. Nazývá se tak jeden z projektů Britské meziplanetární společnosti na dosažení Bernardovy hvězdy, vzdálené od Země šest světel ných let. Oaidala má čekat jen cesta jedním směrem, s návra tem se nepočítá. M á být pohá něn jaderným pulsním moto rem, který mu umožní zvyšovat rychlost díky mikropulsům s frekvencí dvěstěpadesátkrát za sekundu. Vzhledem k tomu, že jde o projekt letu bez posád ky, soudí se, že v oblasti cíle ne bude hvězdolet zpomalovat a při spotřebování veškeré záso by jaderného paliva dosáhne ko nečné rychlosti mezi 10—20 % rychlosti světla tedy 3 0 -6 0 000 km/s
f '#
-
eto'»*'.
dočkat ještě do roku 1990. Není to projekt nijak malý — vždyť rozměry takové plachty zachycující záření budou obrovské a už ty první zku šební, na „sluneční" pohon, mají být velké jako fotbalové hřiště. V budoucnu se předpokládá, že me zihvězdná jachta by po cestě mezi jednotlivými hvězdnými systémy zachycovala energii mohutných la serových děl, umístěných na vlast ní lodi a teprve až by se přiblížila k dostatečně zářivému zdroji ener gie, začala by zachycovat jeho energii.
Tryskový letoun řady M ig min svou zkosenou přídi ke slunci. Je krásný den. Nikde ani mráčku, jen dole p ři zemi se ještě povaluje ranní opar. Pilot pomalu vyrovná vá. Takový le t je opravdový záži tek. Náhle se podél trupu m ihl nějaký stín. Vzápětí vydal m otor podivný zvuk a hned nato se za stavil. Letoun ztrácí rychlost i výš ku. p ilo t musí nouzově přistát. Ne, není to skutečný příběh. Ale desítky podobných se každoroč ně stávají. Bohužel také u nás. A někdy přijdou o život lidé. Dů vod? Střet letadla s ptáky. Zdá se vám to divné?Že by nicotný opeřenec m ohl způsobit katastrofu kovového obra? Nenechte se mý lit rozměry. Když se ve výšce 2400 m střetne pták o hmotností 600 gramů (to je asi jako kachna nebo havran) s letadlem letícím rychlostí 700 km/h, je výsledek stejný jako po zásahu třícetímiUmetrovým granátem (běžná ráže leteckých kanónů). Nejčastěji do chází k nasátí ptáka do motoru. M otor se přinejmenším poškodí a je h o výměna sto ji spoustu ko run. Jenom v červenci došlo na zdejším letíští šestkrát k případu srážky letadla s ptákem. Není te dy divu, že se hledají prostředky na ochranu lidských životů a protí vysokým materiálním ztrátám. Zkoušelo se ledacos. Odstřely, plašení šrapnelovou pistoli, zvu kem. Pouštěly^ se nahrávky zvuku dravých ptáků. Nebo nahrávky výstražných zvuků některých p tá ků. Ptáci z okolí se soustředili ko-
lem zdroje, a pak se stříleli nebo plašili. Všechny tyto formy se ale ukázaly jako nedostačující. Až na konec musela p řijít technice na pomoc sama příroda. Na tomhle letíští se s velikými úspěchy p ro sadilo používání dravců. „M ám e tu jestřába a sokola, "říká sokolník z povolání Petr Schofer „Nejprve shromáždíme ptáky p o m oci nahrávek výstražných zvuků, a pak mezi ně z jedoucího auta pouštíme dravce. Takhle se nám podaří vyplašit ptáky na šesti k i lometrech čtverečních. " Sokol s jestřábem se výborně doplňuji. Jestřáb loví na krátkou vzdále nost na zemí, kdežto sokol se vr há na kořist střemhlav ve vzdu chu. Jak dlouho trvá vycvičeni dravce? „Základní výcvik asi tři měsíce. Provádíme ho v nové sokolnické
stanicí v Přerově, která bude do dávat dravce na všechna letiště v Československu. " Takže ze sokolnického koníčka se stane povolání? „Ano. A ne lehké. Musíme zajis tit, aby se okolí letiště nevysky tovali ptáci v podstatě dvacet ho din denně. Jsme prvními p rofe sionály v socialistických zemích. Systém, který jsm e vyzkoušeli poprvé právě tady, má být zave den i na další vojenská letiště stá tů Varšavské smlouvy. " A tak až budete obdivovat letou ny rachotící po modré obloze, ne zapomeňte na to, že o bezpeč nost pilotů opravdově a ve vší ti chosti bojuje někde sokol a je s t řáb. MAREK HLAVICA Foto MARTIN PILNÝ
191
ČTENÍ NA
pokračován!
(3)
Zločin v dokonalém ra ji Boris Romanovskij Přeložil J. TÝČ Ilustrace M. HAVLÍČEK Druhý den ráno „plížila" vypustili hned po snídani. Všichni čekali se zatajeným dechem, až se konečné v jednom z okének objevila svétlá skvrna. Zvétšovala se, začaly být v i dět dvě kovové tlapy se speciálním čisticím zařízením . . . Pak se robot přemístil na další místo a zmizel z dohledu, lidé se všichni nakupili u jednoho okénka. Kolem rakety byla vypálená země, ještě se z ní kouřilo. Avšak hned na hranici spálené plochy doslova před očima rostla tráva, jako kdyby vyho řelé místo zatlačovala. Zářivé zelená se žlutým a modrým odstínem. Bylo to nádherné, v chomáčcích tu rostla tráva snad všech barevných odstínů, spíš to ale připomínalo zakrslé keře než trsy trávy. Jakmile skončil oran žový keřík, hned na něj navazoval keř modrý . . . Za touto trávou pokračo valy vyšší keře a les, který při prvním pohledu vypadal jako neskutečný. To všechno připomínalo prastaré minia turní obrazy: stromy s červenými ne bo modrými kmeny, neskutečné, za čarované, pestrobarevné lis to v í. . . Ten den celý proseděli v raketě, vy čkávali, jestli k nim svět této planety nepřistoupí sám, ať už to byla zvířa ta, pokud b ytu žila, nebo ptáci. Bylo nutno opravdově vážit nebezpečí to hoto lesa, protože vypadal příliš dob rotivě, bylo třeba udělat zkoušky ovzduší, prozkoumat mikroorganis my. A všichni netrpělivě čekali, že se objeví rozumné bytosti. Nikdo však nepřicházel. Lidé byli za neprázdněni různými pracemi. Na prvním místě dělali rozbor vzduchu a mikrobů. Pak vys la li,,kraba" pro trávu. Minitank se speciálními cha padly ovládaný z rakety natrhal pe strobarevná stébla a přinesl dokonce i proutek s lístky, který rostl poblíž ji ných keřů. Dopravil do rakety rovněž hrst půdy. Pak se tančík vydal na dal ší cestu. A pak znovu. Tak uplynul další den. Třetího dne se probudili velmi brzy.
hned, jakmile jen vstalo místní slun ce. „Podívejte se!" zvolala Mzija. „V no ci pršelo! Opláchlo nám to výhledo vá okénka." Skutečně tomu tak bylo, na okén kách byla zateklá místa od vody, přesto však zůstala poměrně čistá. A nad obzorem se rozpínala dočista pestrobarevná duha. „To je divné," řekla zamyšleně Jeanetta u snídaně, „proč tu je ta tráva oranžová?" „Zřejmě proto, že fotosyntéza nemu sí probíhat ve všech podmínkách je nom za pomoci chlorofylu. Třeba tu probíhá úplně jinou formou . . . " A Antoin Pouillard ani nestačil spolk nout první sousto a pustil se hned do vysvětlování, jakými způsoby si m o hou rostliny osvojovat světelnou energii. Mluvil dlouho, bylo to už nudné, dělal při tom dlouhé přestáv ky, uváděl spoustu příkladů, zcela vi ditelně všem ostatním zkazil chuť k jídlu, a zřejmě i náladu. Herreira zabručel něco sám pro sebe a utekl z jídelny zkontrolovat hodno ty přístrojů. U pultu s přístroji však už byl Red a Mzija. „Ovzduší jako ovzduší," poznamenal Red. „Čtyři skupiny mikroorganismů jsou naprosto neškodné." „Takže můžeme ven v krátkých kal hotách a budeme se opalovat?" ze ptal se jedovatě Herreira. .„K lidně." Přivést Reda do rozpaků, to nebylo tak snadné. Herreira se zamyslel. Zařízení zajišťu jící pozemské podmínky tiše hučelo, jednotlivé přístroje potichu cvakaly. Když zvedl hlavu a otočil se, viděl, že za ním stojí už do jednoho všichni ostatní. „Půjdeme ven, musíme se tu roz hlédnout," tiše navrhl Alexej. Herreira ještě chvíli váhal. ,,Dobře," rozhodl se konečně. „V y stoupíme. Obléknout skafandry, zbraně s sebou . . . " Herreira se obrátil na Sudaruškina. „Vezmi s se bou myši, aspoň pět kousků . . . Uvnitř zůstane Mzija s Tomem." ,,Proč zrovna já?" zvolal zoufale Har rison. „Protože jsi p ilo t. . . " Když výsadková skupina přistoupila k hranici vypálené země, jako první je ohromila docela obyčejná rosa. Ta rosa, kterou tolikrát všichni viděli na Zemi . . . Pak se objevil nějaký hmyz, který skákal a létal. A stromy, byly ohromné, rozložité, měly oranžovou
•
barvu, ty menší byly zbarveny do modra, pak tam byly ještě další, kte ré měly na zeleném podkladě listí červené. Sudaruškin vylovil z průhledného pouzdra klec s myšmi. Zvířátka zved la čumáčky a divoce začala nasávat vzduch. Neměla moc chuti opustit svůj svět. Tehdy pronesl hlavní biolog snad ně jaké složité zaklínání, hodil klec se zvířaty do trávy a sám si odklopil přil bu. Jeho příkladu vzápětí následovali i ostatní. Lidem narazil do tváří vzduch nasycený vůněmi. A jaké to byly vůně! Byl to vzduch plný medu, medu nezvykle voňavého, mimozem ského, medu, který vznikl z květů zcela neznámých. Bylo ticho, napro sté ticho, které nerušilo hučeni žád ných přístrojů. Šelest oranžového lis tí, teplo slunečních paprsků v zátyl ku . . . Výsadkáři tu stáli s paprsko mety v rukou, naslouchali tichu a vdechovali voňavý vzduch. Zmoc ňoval se jich naprostý klid, který ne
může nic narušit. Za tím klidem ne čekal nikdo nějaké nebezpečí, za ním nestálo nic, co nebylo vysloveno, co by bylo skryto, co by mohlo nějak hrozit. Jutta najednou vykřikla. Z trávy se vysunula vousatá kočičí tlama. Lidé couvli, zvedli zbraně; z promodralých rostlin vystoupilo divoké zvíře asi metr dlouhé, mělo osm svalna tých nohou, celé porostlé pruhova nou srstí. Spíše se podobalo chlupa té housence, všem však připadalo sympatické a jeho vzezření vzbuzo valo důvěru. Naprosto lhostejně po hlédlo na lidi, ukouslo kousek oran žové trávy, zamyšleně ji chvíli pře žvykovalo a hned nato odešlo. ,,Ani to neřeklo sbohem," řekl Red. „Půjdem dál?" zeptal se Alexej. „Počkejte ještě m om ent!" Herreira vykročil rovnou do modrého křoví, udělal deset patnáct kroků, pak se zastavil a botou přejel po trávě. Od nohy se mu na všechny strany rozletěla hejna místních kobylek. „Přineste mi sem pár průhledných
O
TECHNICKE M INIM UM PIONÝRU N e p Ř r r B íE M
č ís l o
/Ví PKtícov/ériP
pfikB sEF^Bsvé^m , ée csMs^Bévy dSOí/ /VBfOěmeBMB o
MIMO KZHim//iFl/NKCe-m-
senoi^oBKuM usím vB^
Be2P&^ň,4ew/oAf/^e2ff>7a£vé écooy
sa á 2A/>=97"
i 10 1
'
mSÉĚKl I
B e -2 P E Č ^ a & r/F f= ^ C E i
SVĚT MIKROELEKTRONIKY (3)
pytlíků. Jeanetta s Antoinem budou lovit hmyz. Buďte hodně opatrní, abyste nemuseli nic brát do rukou! Ostatní mě budou krýt!" Po dalších deseti krocích se zastavil jřed stromem se žlutým tenkým (menem a protáhlými modrými listy. „Pozor, H erreirol" zvolala Jutta. „Já to vidím !" Na celém kmeni.vysedávali ježci. Do cela obyčejní pozemští ježci, jenom jejich ostny byly poněkud kratší a tenčí. Důstojník zasáhl paprskem jednoho z nich. Pichlavý chomáček spadl jako kámen do trávy. Herreira odskočil, a když sem znovu opatrně přistoupil, ježek ležel stále na svém místě. „On je to podle všeho nějaký plod, hoši!" zvolal Herreira „C hytejte!" Hodil ježka výsadkářům. Ti uskočili a Sudaruškin zaprotestoval: ,,Nech těch klukovin, Herreiro. Co když je to jedovaté?" ,,Tak to zkontroluj," pokrčil rameny důstojník. „To je přece práce pro hlavního biologa . . . " Skupina výsadkářů pomalu pronikla do lesa. Byl to podivný les. Spousta světla, jako kdyby stromy byly průhledné, a jako kdyby byly naplněny nikdy ne vídanou vůní. Byla tu nesmírná spous ta různých druhů stromů, žádné plazivé nebo pnoucí rostliny se tu prak ticky nevyskytovaly; pro tu velikou spoustu všelijakých louček les spíše připomínal anglický šlechtěný park. Na každém kroku se setkávali s drobnými zvířaty. Výsadkáři se vzdálili od rakety asi na dvě stě metrů a ocitli se na velké loučce. ,,Opatrně!" řekl potichu Herreira, který šel v čele skupiny. „N estřílej te !" „A c h !" vydechla Jeanetta, která šla hned za velitelem. Na loučce se pásla zvířata veliká asi jako pozemské krávy. Zužující se hla vy vyzbrojené párem ostrých rohů byly zakončeny dvěma choboty, ji miž tyto podivné bytosti nesmírně obratně občas utrhly trávu a dopra vovaly ji do tlamy. Jedno ze zvířat, které vyrušil hluk, otočilo hlavu a pohlédlo na ně velký ma zvědavýma očima. Všichni stanu li bez hnutí. Zvíře se však znovu od vrátilo a jeho chobot se začal znovu rytmicky pohybovat. „To snad musí být nějaký stro j!" řekla rozčarované Jeanetta. „Kráva chobotová," v úžasu zašeptal Sudaruškin. „Poslyšte, co se to tam u vás děje?" ozval se ve sluchátkách vzrušený Mzijin hlas. „N ic se neděje, Mzíjuško, našli jsme jenem pár krav. Jdeme je právě po dojit a večer budeme mít čerstvé mléko." ,,Chcí k vám !" „To nejde, Mzijo. Kromě jiného se ta ky vracíme," řekl Herreirá, obrátil se
přitom na skupinu a dodal: „S to me trů do strany a pak zpátky!" Těch sto metrů prošli podstatně rychleji, už si spolu vyměňovali názo ry a smáli se. Před nimi se opět obje vila loučka, na jejímž okraji rostlo ze lené křoví. Zastavili se. Na kulovitých křoviskách seděly s rozepjatými kří dly labutě, jako kdyby chtěly celou tu zeleň obejmout. Tmavomodří ptáci, jimž na zádech a na křídlech přechá zely barvy do černá, dosaho vali velikosti vzrostlého psa. Dlouhý krk byl zakončen hlavou se zelenýma uhrančivýma očima, na každé straně bylo po jednom, v zátylku ještě další, hlava byla vyzbrojena mohutným zo bákem. „Proč mají oko ještě vzadu?" zeptala se šeptem Jutta. „Zřejmě tu jsou nějací dravci," vy světlil Sudaruškin. „Je to jakási do datečná obrana proti možnému ne bezpečí. Jinak by ty oči zakrněly." „Odpočívají," zamyšleně konstatoval Red. „Jako boxeři po zápase. V tom jejich výrazu je taková divná bez mocnost." „Chtěla bych si je pohladit," řekla najednou Jutta. „A proč?" zeptal se Herreira. „Jsou odporní." „Nemají na sobě žádné hebké peří," řekl nejisté velitel při pohledu na ptá ky. „Jdeme, hoši!" Podivné bytosti je sledovaly pohledy svých uhrančivých očí, avšak ani je diná z nich se nezvedla ze svého ke ře. K raketě se pak vrátili bez dalšího dobrodružství. Navečer je všechny rozbolela hlava, cítili se zesláblí. Po prohlídce a roz borech stanovil biotransformátor diagnózu: „Lehká otrava heliovým ovzduším. Léčba biostimulací a zvý šenou látkovou výměnou v normál ním ovzduší. Profylaxe — pobyt v atmosféře planety maximálně po dobu čtyř hodin." Takové bylo jejich první seznámení s planetou, s novým světem. Za dva dny stačili výsadkáři prohléd nout území o rozloze deseti čtvereč ných kilometrů. Jezdili pásovým vo zidlem, chodili pěšky, sestavili nád herný herbář, nalovili zvířata a hmyz. Nakonec objevili moře nebo to mož ná bylo velké jezero. „To je divná planeta, a ten život na ní taky!" řekl u večeře hlavni biolog vý pravy Alexej Sudaruškin.,,Nejsou tu žádní dravci. Aspoň jsme je neobje vili. Nikdo se neživí někým druhým, všichni jenom polykají trávu." „Není tu rozumný život," pokračoval Antoin. „A ť jsme se snažili sebevíc, nenalezli jsme ho. Je to planeta k unudění."
(Pokračováni příště)
^
3SEM
m/kroprocesoÍ
. M ie t e r
OBR trpaslíkem Integrovaný obvod se sebevět ším počtem prvků — tranzistorů je vlastně dost velký trouba. Umí jen bleskově třídit jedničky a nuly. Chybí mu paměť a hlav ně mu chybí procesor — jednot ka, která by pružně určovala a měnila pravidla, jak ty jednič ky a nuly (binární čísla) třídit tak, aby se obvod mohl přizpů sobovat různým úkolům. Proto se počítače vyráběly tak, že podle přáni konstruktérů kombi novaly integrované obvody, pa měti, procesorovou jednotku a další části, to všechno propoje né hustou spletí drátů. Jenomže mikroelektronika je doslova po sedlá miniaturizací a integrací. Když se podařilo na čip sdružit tolik tranzistorů, proč by se tam nedala namačkat i polovodičová paměť a celý procesor? Proč ne, řekli si v roce 1971 výzkumní pra covníci firm y Intel. A tak vznikl m ik ro p ro c e s o r . Křemíkový čip, který má v sobě nejen tranzi story, ale i paměť a hlavně proce sorovou jednotku. Tedy skoro všechno, co potřebuje počítač k tomu, aby se stal počítačem. Došlo k zatím největší technické revoluci v mikroelektronice: počí tač se stal součástkou! To má dalekosáhlé důsledky. Můžete-li s počítačem nakládat jako se součástkou, můžete jej za montovat kam chcete. Do palub ní desky automobilu, do motoru, do protézy nohy, do vysavače, psacího stroje, mlýnku na kávu, bezpečnostního systému . . . všu de, kam se vejde malá kostička s kontakty, do níž je mikroproce sor uložen, zapouzdřen. Mikroprocesor umožnil výrobu i tak zvaných jednočipových nebo jednodeskových počítačů. Počíta
čů, jejichž celá základní elektro nická výbava se vejde do jednoho čipu nebo na jednu desku. Tako vým počítačům se říká mikropo čítače. Donedávna se počítače vyskytovaly jen ve výpočetních střediscích, klimatizovaných a v naprosté čistotě udržovaných halách. Mikropočítače, ve kterých je mikroprocesor, mohou praco vat skoro kdekoliv. Třeba doma. Nejúspěšnější jsou jednodeskové mikropočítače používané jako tak zvané osobní nebo domácí počí tače. Mají klávesnici, podobnou té, která je u psacího stroje. Za zobrazovací jednotku, tedy za d is p le j, slouží obrazovka domá cího televizoru. Do osobního po čítače je možné vkládat program a jako paměť využívat kazety s magnetofonovým páskem nebo u dražších typů magnetické dis ky, připomínající pružnou gramo fonovou desku. Osobní počítač převezme spous tu rodinných starosti. Hlídá spo třebu energie v domě, kontroluje rozpočet rodiny, sleduje účty za telefon. Může dítka učit matema tice stejně jako přírodovědě. To podle kazety, která se do něj vlo ží. Pomůže při skládání hudby. Když odjedete na chatu, bude vy tvářet dojem, že jste stále doma — bude rozsvěcet světla, zapínat rádio a tele vizi. . . aby se případ ný zloděj neodvážil vstoupit do bytu. Zahraje si s vámi šachy ne bo televizní hru, kterou jste si sa mi vymysleli a naprogramovali. A jaký je rozdíl mezi programova telnou kalkulačkou a jednočipo vým počítačem? Do kalkulačky vložíte problém a ona vám odpo ví výpočtem. Mikropočítač doká že sám třeba z termostatu nebo teploměru zjišťovat kolísání tep lot a podle toho upravovat výkon etážového topení. Kalkulačka je s vnějším světem spojena jen prostřednictvím svého majitele a svých tlačítek. Počítač s mikro procesorem se dovede po světě rozhlížet sám prostřednictvím různých čidel a podle jejich údajů umí řídit. Mikroprocesor je zatím vrchol ným v^vorem mikroelektroniky. Jen pro lepši představu: nejrych lejší mikroprocesory dnes zvlád nou 200 X víc operací za sekun du, než první samočinný počítač, třícetitunový ENIAC. Jejich cena je víc než 30 OOOkrát nižší a hmot nost . . . miliónkrát menší! ŽEL
Kresba J. SLÍVA
1111
ROK 1983 -
ROK ČESKÉHO DIVADLA
DELFY - Ve fantastické a sugestivní scenérii, kterou tvon vysoká pohoih' a hluboké údolí řeky Pleitos, poblíž Apollonova chrámu a proslulé věštírny, je ve skále vybudované divadlo s místy pro 5000 diváků. Je považováno za nejkrásnéji položenou otevřenou scénu světa. Až se zatají dech nad skvělou akustikou i výtvamým působením této velkorysé a promyšlené stavby, jejíž dnešní podoba je z roku 159 př. n. I.
Divadlo začínalo v Ř ecku D ivadlo a diváci v době, kdy řečtí umělci tvořili svá nejlepší díla z mramoru, bronzu a barev, zrodilo se a zá roveň vyvrcholilo i antické dra ma. Na rozdíl od výtvarného um ění nemělo však nikde ve světě předchůdce. Snad i kdy by nebylo ničeho jiného, než právě vytvoření divadla, zůstali by Řekové v nejpřednějších řa dách tvůrců evropské kultury. Dva žánry antického dramatu, tragédie a komedie, jsou jed ním z největších původních pří nosů Řeků do oblasti všelidské kultury. Kulturní hodnoty se zpravidla šíří pod označením, které do staly ve svém původním pro středí. A tak není divu, že i diva delnictví užívá dodnes výrazů, které převzalo přes latinské prostředí z Řecka. Nepřipom í nají vám slůvka theátron, skéna, proskénion, orchéstra či choroš, dráma, krítai označení, které známe ze současnosti ja ko divadlo, scénu, předscénu, orchestřiště, sbor, drama nebo kritiku? Jak je vidět, nejde ani zdaleka o podobnost „čistě ná hodnou".
1 121
Divadlo není jen řeckou nebo evrop skou záležitosti. Je známo z mnoha mist světa, ale všechny ostatni diva delní projevy se liší od řeckého tím, že zůstávají ve sféře náboženské ne bo symbolické, zatímco řecké diva dlo poprvé spojilo svět snů, iluzi a představ s problémy skutečného světa a skutečného člověka. Proto také mohl vývoj od řeckého dramatu pokračovat až k modernímu evrop skému divadlu. Divadelní představení se zpočátku konala na veřejných prostranstvích, většinou na stupňovitém, mírně se sbíhajícím terénu, v jejíchž středu byla upéchována okrouhlá „orchés tra ", místo pro tanec. Diváci seděli na lavicích, podepřených dřevěným lešením. Když jednou při hře lešení spadlo, byl pro hlediště (theátron) upraven jižní svah Akropole v Até nách a vznikla tak první stálá scéna pod širým nebem. Zpočátku se divadlo skládalo z půl kruhového hlediště, rozděleného příčnými paprsky a vodorovnými rampami do určitých prostor. První řadu tvořila obvykle křesla pro čest né hosty, zasloužilé občany a soud ce. Prázdný kruhový prostor, orchés tra, byl vyhrazen pro tančící sbor. Herci vystupovali na vyvýšenou skénu zezadu, jeviště bylo uzavřeno tr valou kulisou. Před vlastní skénu se časem postavilo tzv. proskénion, čímž došlo k rozšíření prostoru, na kterém se hrálo. Později se začalo používat nejen dekorací (tkaných ne bo malovaných), ale I nejrůznějšich technických zařízení a strojů (mé-
chanés), například jeřábů k vyzdviže ni nebo spouštěni herců, vysouva cích balkónů, otáčivých zvýšených pódií a žebříků. Mezi rekvizity, bez nichž si dnes nedovedeme divadlo představit, patři také opona. S její podobou se bezpečně setkáváme až od počátku římského císařství, ně kteří badatelé však předpokládají její existenci už v 5. století př. n. I. Divadlo bylo hromadnou podívanou, přístupnou každému, kdo za ní zapla til. I cizincům a otrokům. Vstupné by lo jednotné — dva oboly. Diváci za ně mohli strávit v divadle celý den. Přicházeli časně ráno ve slavnostním oděvu a protože představení trvala osm až devět hodin, přinášeli si i jí dlo a nápoje. Spokojenost projevo vali tleskáním, nespokojenost syče ním, dupáním nebo i mlaskáním. Nejvyšší poctou publika hercům bylo volání „authis", ještě jednou. Už teh dy byly vydávány programy se jmény autorů a herců a vstupenky.
Herci Před živým hledištěm neměli herci snadnou úlohu. Museli se svým vý konem a někdy i projevem (výrazná deklamace byla považována za nejdůležitějši) snažit o přízeň diváků, kteří je mohli vypískat, nechat pro padnout, někdy po nich házeli i ka meny. Jak herci tehdy vypadali, uka zují vzácné fresky nebo kresby na vá zách: poznáváme na nich masku bradatého boha Dionýsa, chundelaté satyry, tanečníky, nymfy i jezdce. Ženské postavy hráli muži, ženám nebylo dpvoleno stát se herečkami. Herec byl původně jen jeden, později k němu přibyli dva až tři další. Více jednajících postav musel zahrát jedi ný herec za pomoci převleků nebo masek, které představovaly určité ty py. Strnulý výraz škrabošky nepůso bil zpočátku ve velkém prostoru d i vadla rušivě pokud šlo o hlasový pro jev. Bránil však — společně s nároč nými kostýmy — v prudších pohy bech. Od 2. pol. 5. stol. př. n. I., od chvíle, kdy herec začal nahrazovat na scéně básníka-autora, začaly se mu udílet ceny, protože řecký člověk
měl i v divadle velký smysl pro vzá jemné soutěžení.
A utoři Prvním dramatickým básníkem byl podle aténské tradice Thespis, který složil tragédii s dnes už neznámým názvem a obsahem, která se hrála při slavnostech zvaných velké dionýsie (k poctě boha plodností Dionýsa) v roce 534 př. n. I. Jména řady jeho následovníků posléze upadla v za pomnění ve stínu slávy tří nejvýznamnějšich řeckých dramatiků: „otce tragédie" Aischyla (90 her), Sofokla (překonal všechny antické autory svými 123 dramaty, z nichž se dosud hrají Antigona, Oidipus král, Élektra) a Euripida (92 tragédii, zachovalo se 18, mezi nimi také Ifigenie v Tauridě, Médeía, Trójanky, Élektra). Nejstaršim známým autorem komedií byl si cilský básník Epicharmos z konce 6. stol. př. n. I. Za klasika antické ko medie je právem považován Aristofanes se 44 díly, jehož Lysistrata je dodnes součástí repertoáru mnoha divadel. Svět divadla a herců, kteří — podle Aristotela — zmohou více než sami básnící a dramatikové, se rozšiřoval a osamostatňoval a začal požívat i jisté společenské vážnosti. Počet herců vzrostl zejména počátkem 4. stol. př. n. I., kdy si téměř všechna města vybudovala vlastní divadla, která počtem sedadel mnohdy pře výšila i největši scény dnešních svě tových metropoli. Herci se začali na zývat Dionýsovými umělci nebo Dionýsovou družinou, tvořili jakási sdru žení a objížděli v doprovodu malého stálého sboru různá města, kde předváděli svůj repertoár. Už tehdy si jej vybírali podle toho, která hra jim dovolila na scéně vyniknout a ukázat se. v Řecku se tedy zrodil svět divadla v to m nejvlastnějším smyslu slova. Vyvinul se poměrně rychle a dal vzniknout hlavním zásadám a po jmům platným a používaným až do dnešních dob. Text a foto JITKA Š v a r c o v a
VYŠŠÍ DÍVČÍ
LINKA DŮVĚRY
Nemáte zástěru, prostírání nebo chňapku?
Ještě ke zpěvákům l l l l
Neni téžké je ušít. Potřebujeme k to mu 2 m proužkované látky a 50 cm bílého plátna, 30 cm vatelínu. Střih si zhotovíme podle nákresu do sítě, kterou zvětšíme (1x1 cm = 10 X 10 cm). Zástěru, chňapku a prostírání nastříhneme podle nákresu. Střih kla- • deme na látku vždy tak, jak je uvede no na obrázku č. 1, vždy přidáme 1 cm na švy. Z bílého plátna nastříhá me šikmé proužky asi 4 cm široké. Jednotlivé kusy proužkované látky sešijeme k sobě dvojitým švem, kte rý nám zároveň začistí rubovou stra nu (obr, č. 2). Kraje začistíme bílým proužkem. Nejdříve proužek našijeme z rubu, potom ho přehneme přes okraj, tak, aby byl všude stejné široký, a přišije me ho z vrchní strany. Tímto způso bem postupujeme u prostírání a zá stěry. Chňapku musíme podšít dvěmi vrst vami vatelínu, které prošijeme po směru proužků. Obé připravené stra ny k sobě přiložíme a přišijeme po obvodu. Nakonec chňapku začistíme šikmo střiženým proužkem a přišije me poutko. Všechno pečlivě napaříme a vyžehlí me. Text J. SVOBODOVÁ Foto J. SOUMAR
Tak jako před rokem dvěma pa noval ve vašich dopisech Vítěz slav Vávra a po něm Michal Da vid, vítězi dnes na celé čáře dvoji ce Kotvald—Hložek. Dívky pláči nad jejich fotografiemi, stěží za držují slzy p ří Bílé královně, nepří četně dokáží vřeštět pří Holkách z naši školky. Rodiče jejich lásky ironizují, kluci se jim posmívají. Mýlila byste se, děvčata, kdyby ste si myslela, že chci vaše city zlehčovat Máte na ně plné právo. Jste v tom citlivém věku, kdy jste sice nemožně drzá, protivná, vztahovačná a nesnášenlivá, ale zároveň se ve vás probouzejí city a potřeba něhy, hezkého slova, obdivu: A právě to vám dávají písničky. Ti obdivovaní zpěváci jsou vámi milováni především ja ko nositelé toho, co právě potře bujete. A co vám nikdo jin ý neni schopen d á t . . . moment, tady dělám výjimku, ke které se poz ději vrátím. Vaše kamarády a spolužáky zají má všechno jiné, než vaše city. A těm z vašich vrstevníků, kteří 0 citech umějí pěkně povídat, je snad lépe se vyhnout. Protože pro čtrnácti patnáctiletého kluka je a měla by být přednější spous ta jiných věcí, než jsou holčíči potřeby a city. Aie vypotřebujete vědět, že v klucích je anebo je d nou bude i něco jiného. Opravdo vý cit. opravdová láska. A to teď nabízejí písničky^ klukovsky vypa dajících zpěváků. Některé z nich se vám dost podbízejí. Dělají z vás královny, kterými byste se chtěly cítit, ale v životě je to stej ně nakonec jinak. A nemyslete si, vůbec ne horší, ale to už také bu de záviset na vás. Ostatně — tohle zbožňováni zpě váků neni jen záležitostí vašeho věku. Karla Gotta a Waldemara Matušku zbožňuji ženy ve věku vašich maminek, snad proto, že 1ony ve svém věku potřebují cit, lásku a něhu a třeba se jím toho nedostává. A třeba i ony samý k tomu napomohly, protože člo věk nemůže v životě jen přijímat. Musí i dávat. Existuje na to příslo ví — jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Dvě zdravé pochoutky m rkvo vá péna
3 mrkve, 2 vejce. 2 lžíce cukru, citrónová šťáva. Mrkev očistíme, nastrouháme a podle chuti zakapeme c i trónem. Žloutky utřeme s cukrem a promícháme s mrkví. Ušleháme sníh z bílků a nakonec ho do připravené směsi lehce vmícháme. m rk vo vý salát
B
4 mrkve, 1 větší jablko, citrónová šťáva, cukr, špetka soli. Mrkev očistíme a nastrouháme, jablko též. Promícháme, přisladíme, nepatrně přisolíme a podle chuti zakapeme citrónovou šťávou. (sh)
A te ď se vracím k té výjimce. Tlu ku na srdce, děvčata, většinou moc málo čtete. ..Literaturou" se pro vás stávají ty krátké písničky, které v pár slovech řeknou, co chcete slyšet. Ale četba dobrých knih vám dá mnohem pravdivější odpovědí na vaše otázky a vy světlí vaše pocity. Mnohé z po stav se vám nejen stanou blízké, dokonce se s nim i ztotožníte. Ne pleťte se, nebrojim pro ti písnič kám, i ony mají místo v našem ži votě. Ale jsou jen jeho nepatrnou části. U nás vychází spousta krás ných knížek. Zkuste někdy zajit do prodejny Kniha a chtít něco pro váš věk. Anebo rovnou pro dospělé! Přeji vám hodně štěstí v hledáni těch dalších části živo ta. A také v nalézáni odpovědí A hoj! JINDRA
I 131
O C?f
'^ [ f îr û D C iK o y
Co mají tyhle dvě věcí společného? Na první pohled nic. A přece: První zápalky se objevily na světě na pře lomu 18. a 19. století. Po počátečnínn hle dání a zkoušeni se nejlépe osvědčily zá palky fosforové. Způsob jejich výroby se snažili lékárníci a drogisté (jejich tehdejší výrobci) držet v tajnosti. Ale ne vždy se jim to podařilo. Zásluhou Vojtěcha Scheinosta, truhlářského tovaryše, který nějaký čas pracoval u vídeňského lékárníka Römera a lecčemus se přiučil, se dostala vý roba zápalek i do Čech. Dne 31. října 1839 byl Vpjtěch Scheinpst jmenován sušickým magistrátem výrob cem zápalek. Nejprve pfacoval jen se svou ženou Marií a své výrobky nabízeli na poutích a trzích. Brzy ho však okolnosti , donutily spojit se se sušickým obchodní’ kem s peřím Bernardem Fürthem. Fürth byl zkušeným organizátorem a ekonomem a jeho zásluhou se dostaly sušické zápalky do světa. Do Německa, Anglie, Ruska, do Ameriky i Orientu. Věhlas sušických zápa lek sváděl další výrobce k jejich napodo bováni, a proto později začal majitel továr ny Fürth používat jako ochranné známky velkého klíče, který byl brzy nato doplněn slovním označením SOLO SCHLÜSSEL tj. „JEDINÝ KLÍČ".
Znak, který měl symbolicky otevírat sušic kým zápalkám cestu do svéta. Výraz SO LO se stal brzy natolik populárním, že se dostal i do názvu továrny, dnes národního podniku SOLO Sušice. (jw)
I když mrznout tenkrát začalo až den před zahájením, týden měl značný úspěch, což konstatoval i olympijský kongres pořáda ný v květnu 1925 v Praze na Staroměstské radnici. Znovu se tedy hlasovalo o mož ností založení Zimních olympijských her. Tentokrát už nemělo torpedování Skandi návců naději na úspěch, poměrem hlasů 45:15 bylo rozhodnuto, že olympijské hry budou mít mladšího zimního bratříčka. Zimni olympijský týden v Čhamoníx byl dodatečně prohlášen za I. Zimní olympij ské hiyl Zástupce Švýcarska pak slavnost ně požádal o přidělení II. ZOH na rok 1928 do Svatého Mořice. Bylo mu s rados tí vyhověno. Teplý pražský máj 1925 tedy přinesl vítěz ství zimních sportů doslova na celé čáře. Jediným ústupkem konzervativní části MOV bylo rozhodnuti, že Zimní olympijské hry se budou číslovat zvlášť. jvřt)
list je doplněn dalšími dvěma kresebnými motivy ilustrací, emblémem BIB a názvem přehlídky v šesti jazycích. Autorem výtvar ných návrhů emise a typografického řeše ni je akad. malíř a grafik Jan Solpera. S emisí vyšly dvě samostatné obálky prvního dne vydáni s příležitostnými poš tovními razítky. (rp)
Benzínové zážehové motory byly vyráběny už v posledním čtvrtletí minulého století. Samozřejmě nepoháněly vozidla, nýbrž pracovní stroje. Byly to výhradně motory stacionární. Takový motor o výkonu 1,5 koňské sily, tedy stejném výkonu, jako měl malý motocykl Ronýr, vážil zhruba 400 ki logramů. Měl ovšem velkou silu, nebot pracoval pouze při 150 otáčkách za minu tu.
Do motorky, ba ani do auta, to ovšem ne bylo. Gottlieb Daimler (1834-1900) byl jedním z těch mála konstruktérů a vyná lezců, kteří věřili, že benzínový motor lze zmenšit a použít k'pohonu silničních vozi del. Věděl, že je nutné motor podstatně odlehčit a zvýšit jeho otáčky. Dosavadní konstrukce elektrických zapalování to však neumožňovaly. Vynalezl proto žhavi cí trubičku, jež, zahřívaná plamenem zven čí, zapalovala při každém kompresním zdvihu stlačenou směs ve válci. Řešení jednoduché a účinné. Zrodil se rychloběž ný motor. To bylo v roce 1883. Brzy dosáhl 1000 otá ček za minutu a hmota na jednotku výko nu se zmenšila pětkrát. Pokusný šedesátikilový motor o výkonu půl koňské síly při 900 ot/min — samozřejmě jednoválec — byl připraven k pohonu silničního vozidla. Ale jakého? Kočár je příliš těžký, tedy bi cyklu. Dvojkolky se dvěma pomocnými ko lečky po stranách, proti převržení. Tak se v roce 1885 zrodil prvni motocykl na světě. Můžete jej (přesněji jeho věrnou repliku) vidět v krásném motocyklovém muzeu na stejně hezkém hradě Augustusburgu v NDR, nedaleko našich hranic. Ta návště va stoji za to. V. Král Foto archív autora
V hlavním městě Slovenské socialistické republiky se od 9. záři již podeváté koná mezinárodní soutěžní přehlídka umělec kých ilustraci knih pro děti a mládež Bie nále ilustrací Bratislava. Federální minis terstvo spojů vydalo v den zahájení pře hlídky sérii příležitostných poštovních zná mek, věnovanou této události. Náměty čtyř známek tvoří vybrané ukázky z ilustra cí knih vydaných v různých zemích, které byly odměněny na předcházejících biená le v Bratislavě. Na známkách je dále typo grafický znak BIB, jméno a státní přísluš nost autora ilustrace. Autory použitých ilustraci jsou Oleg K. Zotov ze SSSR (hod nota 50 h), Zbigniew Rychlickí z Polska (1 Kčs), Lisbeth Zwerger z Rakouska (4 Kčs) a Antonio P. Domingues z Angoly (7 Kčs). Známky, které vyryli Václav Fajt, Jan Mrá ček a Miloš Ondráček, jsou tištěny rotač ním ocelotískem kombinovaným s víceba revným hlubotiskem v listech po 50 ku sech. Kromě toho byl vydán upravený tis kový list (jeho reprodukci přinášíme), na němž je po jedné známce každé hodnoty;
ZOH ZAČALY V PRAZE Také zimni sporty se začaly hlásit o právo bojovat o olympijské medaile. Jako první bylo zařazeno do programu krasobrusleni, ale jen jako součást olympijských her 1908 v Londýně. Blok tzv. zimních sportů byl tehdy uspořádán dodatečně, až v říjnu, kromě krasobrusleni byl do něj zařazen například i box! Už při příštích OH — ve Stockholmu v roce 1912 — ale zase všechno zůstalo pří starém. Skandinávci se obávali, že zimni discipliny na progra mu OH by byly vážnou konkurencí tzv Se verským hrám plánovaným na rok 1913. Diskusím, zda vzít zimni sporty na milost či ne, učinila konec první světová válka. Na prvních poválečných olympijských hrách, v roce 1920 v Antverpách, se soutě žilo znovu v krasobrusleni a navíc i v led ním hokeji. A o dva roky později bylo roz hodnuto, že v roce 1924 se uskutečni v Chamonix tzv. Zimní olympijský týden.
iS a Z K B Â S E D M IČ K A PIO N ÝR Ů
1
... hlavni město Anglie mohlo vypadat docela jinak? Vyšla totiž zajímavá kniha, v niž jsou shromážděny všechny vykresy projektů, které byly kdy předloženy v rám ci různých soutěži. Je možno se zde do číst např. o tom, že byl dán návrh na pře stavbu Westminsterského paláce na řím ský chrám. Když byla v Paříži postavena Eiffelova věž, vynalézaví Angličané se roz hodli nezůstat pozadu, a tak na vyhlášený konkurs přišlo osmašedesát nejrůznějších projektů, z nichž k nejodvážnějšim patřila skleněná věž vysoká 378 metrů nebo třicetipatrová budova ve tvaru kužele, na jejíž vnější stěně by jezdila železnice ... ... v zahraničí byly vyrobeny domáci váhy v kombinaci s magnetofonem? Jestliže se totiž na takovou váhu postaví člověk, je hož hmotnost přesáhla sto kilogramů, ozve se z magnetofonu automaticky smu teční pochod.
Křížovky s anekdotou (3) Dnes si vyluštíme další část Petrovy věty. Vyslovil ji, když svému otci ukazoval hezké vysvědčení. Rozluště ní pošlete až po skončení seriálu.
Toto je úloha, kterou dokáže vyřešit každý. Neuveřejňujeme jí proto, že bychom vás podceňovali, to vůbec ne. Máte z těchto sedmi parniků najit dva docela stejné. Zkuste si však při tomto hledáni změřit čas, za jak dlouho se vám to podaří. Ti z vás, kteři to dokáží do deseti sekund, mají zřejmé dobrý postřeh. Správné řeše ní si můžete ověřit na str. 15.
jsme vybírali uprostřed čisla, ve vyprávění o Cestách ke hvězdám. Mimo jiné se v něm hovoří o deuteriu čili těžkém vodí ku. To je rozhodně slovo, které náš pradě deček znát nemohl, nebof — neexistova lo. Poprvé se objevilo až po roce 1931. Tehdy totiž americký chemik H. C. Urey objevil dosud neznámý izotop vodíku. Na rozdíl od toho běžného, který je vlastně docela všude a zejména ve vodě a je také nejlehčím ze všech prvků, neboť má jen jeden proton v jádře, má tenhle druhý vo dík v jádře kromě protonu ještě neutron. Byl to objev významný a není divu, že o novém izotopu začali badatelé diskuto vat. Hledali pro něj také vhodné jméno, které by jim umožnilo rázem ho odlišit od vodíku obyčejného. Například britský fyzik E Rutherford navrhoval, aby se obyčejné mu čili lehkému vodíku říkalo haplogen a těžkému vodíku diplogen. Obě pojmeno vání odvozoval z řečtiny. Objevitel Urey byl ovšem jiného názoru. Vodíku říkal jako dřív a těžkému vodíku začal říkat deute rium, což odvodil rovněž z řečtiny, v niž deuteros znamená druhý. Časem vznikl pro lehký vodík ještě název protium (ovšem příliš se nikde neujal) a do třetice všeho dobrého, když další vědec, Angli čan Oliphant, objevil v roce 1934 ještě těž ší izotop vodíku s jedním protonem a dvě ma neutrony v jádru, začalo se mu samo zřejmě řikat tritium, neboť to byl až ten „třetí vzadu". O deuteriu se v posledních letech mluví stále častěji především pro to, že je základní surovinou pro uskuteč nění jaderného slučováni, či jak se říká ta ké jaderné fúze (odvozeno od latinského fundere — lít, vlastně i slévat, slučovat, dávat dohromady). Při této jaderné reakci, svým principem shodné s výbuchem ,,vo díkové pumy", se uvolňuje nesmírné množství energie, která musí člověku sloužit — a ne ho zabíjet... (vm)
9 let — Štěpánka SURÁ, Rudice 66,687 32 p. Nezdenice (známky, sport, fota zpěváků — s chlapcem): Eva GAJECKÁ, U plynárny 1378, 688 01 Uherský Brod (moderní hud ba - s dětmi z celé ČSSR); 10 let - Jana ŠEVČÍKOVÁ, Slunečná 4559, 760 05 Gott waldov (četba, moderní hudba, fota zpěváků a herců — s chlapcem): Michael KRATOCHVÍL, 691 11 Brumovícena Moravě (cyklistika, odznaky, fota zpěváků — s dětmi stej ného věku): Mírka SURÁ, Rudice 66,687 32 p. Nezdenice (fota zpěváků, pohledy, známky, sport — odepíše všem); Martina LUKÁŠOVÁ, Revoluční 874, 760 01 Gottwaldov (háčkování, známky, P. Kotvald, S. Hložek a H. Zagorová — s dívkou): Lídka MALEŇÁKOVÁ, 756 44 Loučka 23 (ubrousky, známky, pohlednice koček, zvířata); 11 let — Jíří KOČKA, Jarošova 24,669 01 Znojmo (samo lepky, zvířata, obaly od žvýkaček, sport — odepíše všem); Alexandr HORÁK, Krátká 200, 345 62 Holýšov (známky, kosmos, letectví, lodě — s dívkou 10—11 let, prosí foto): Petra BUCHMANNOVÁ, sídliště Svorností III/7, 798 11 Prostějov (hudba, zvířata, pohlednice — s dětmi stejného věku): Jiřina MALEŇÁKOVÁ, 756 44 Loučka 23 (ubrousky, známky, zvířata, hra na klavír — odepíše všem); Dagmar KOLÁČKOVÁ, Dvořákova 866,572 01 Políčka (sport, koně, psi); Lenka RUMPELOVÁ,Zvolenská 9/18,036 01 Martin (odznaky, fota zpěváků, V. Vávra, tenis, sport); Eva EISOVÁ, 582 65 Slavíkov 39 (známky, ubrousky, pohledy): 13 let - Petr POLÁK, 345 11 Úsilov 31 (sport, kopaná, Olympic, populární hudba — s dívkou, prosí foto); Dana HEINZOVÁ, Albrechtická 96a, 79501 Krnov (moderní hud ba + tanec, sportovní gymnastika — s chlapcem, prosí foto); Renata HARYCHOVÁ, Palackěho 1948, 530 02 Par dubice (střelba, filatelie, sport, písničky); Míša PAULUSOVÁ, Rudé armády 392, 509 01 Nová Paka (moderní hudba, disko — s dětmi z Gottwaldova, Prahy nebo Zát ce); Roman HAJNÍK, Pod Homolkou 50, 385 01 Vimperk (disko, divadelní činnost, četba, jízdenky — s dívkou): Radka FLÁŠAROVÁ, Lesnice 101, 789 02 Zábřeh 2 (mo derní hudba, sport, příroda — nejraději s dětmi z Mora vy): Zdeněk MAIXNER, Polní 2, 789 01 Zábřeh na Moravě (moderní hudba, sport, příroda — s dívkou); Hana OUZKÁ, 281 04 Vrbčany 158 (sport, tanec, fota zpěváků): Iveta SMĚŠNÁ, 789 91 Štíty 176 (známky, moderní hudba, sport, stolní tenis — nejraději s chlapcem z Opavy); Iveta MOKROŠOVÁ, Kopernikova 6/405,736 00 Havířov-město (gymnastika, texty písní, disko tanec i hudba — s chlap cem do 17 let); Hana ZAPLETALOVÁ, Čechova 504, 753 01 Hranice (4 dívky, smysl pro humor, příroda, sport, dobro družství — nejlépe s chlapci ze severní Moravy); Jitka KAŇOVÁ, 252 43 Průhonice 235 (četba, známky, fota zpě váků — s dětmi stejného věku); Marcela PERNTOVÁ, Rozkoš 306, 252 43 Průhonice (známky, vaření, chov zvířat — s dětmi stejného věku); 15 let - Václav PRŮCHA, 335 44 Kasejovíce 140 (taulky přírodou, malování, sportovní rybařeni, pppulární hudba — s dívkou, foto nutné): Pavla SATINOVÁ, Bendlova 5, 709 00 Ostrava 1 (populární hudba, disko, fota skupiny Teens — odepíše všem); Renata HAVELKOVÁ, Osvobodi telů 1809,688 01 Uherský Brod (moderní hudba, texty pís ní, sport); Jana SINGEROVÁ, Javorová 525/3099,434 01 Most (2 kamarádky se zájmem o hudbu, sport a vlaječky).
Výherci testů: Č. 47: Prázdniny jsou prostě nádhera. Sedm odznaků ob drží: Inka Hřebačková z Týnce: Daniela Krajšová z BrnaJundrova; Radek Sedláček z Hranic 1; Zdeněk Slavík z Nového Města nad Metuji; Leona Vojtíšková z Chocně; Libor Paulo z Opatovic; Marcela Nicielníková z Třince. Č. 48: Hodně sluníčka v druhé půlce prázdnin přeje Sed mička. Jarmila Krčová, Nová Dědina; Bohdana Nadražyová, Bohumín; Martin Topič, Přerov; Věra Uhrová, Slavičin; Richard Němec, Brno-Královo Pole; Renata Kotačková, Velká Biteš; Lucie Urbanová, Praha 5. Č. 49: Praha, Berlín, Moskva, Varšava. Výherci: Pavlína Vaňharová, Třebětíce; Petra Čadová, Kynšperk n. 0.; Věra Horáčková, Mohelno; Martina Slavíková, Brno; Iveta Va culíková, Hulín; Lenka Ferdová, Cheb; Jiřina Gorčíková, Mikulov na Moravě. ŘEŠENÍ TESTU Z TOHOTO ČÍSLA Stejné jsou parníky B a D.
VODOROVNÉ: A. Zůstat (hovor ); značka kilonewtonu; obraz zemského povrchu; nádoba na pivo. — B. Ozdoba obrazu; drůbeží mládě; působítelé trápení. — C. Slůvko pochopeni: zpěvohra: souhlas: hrdina. — D. Výrazný představitel: lehčí onemocnění; bývalý název alžírského Vahranu; osobni zájmeno. — E. Tajenka. — F. Slavnostní místnost: biografy; mastná tekutina; stará polní míra. — G. Slovensky „jen"; slovenská otázka na způsob: zpraco váváni obílí na mouku; ruský „dům". — H. Velké kameny; Jíhoevropan; spojka. — I. Značka čistícího prostředku: staré mužské jméno; ukazovací zájmeno; syntetické vlákno. SVISLE: 1. Pracovat na polí; snad; souhlas. — 2. Staré délkové míry; celovat. — 3. Nedostatek světla; kmen; po bídka. — 4. Město v Malí; značka aut Hradce Králové: druh pepře. — 5. Neostrý: na žádné místo. — 6. Tvrdý ne rost; osobní zájmeno, — 7. Neochotně; výběžek pevniny do moře. — 8. Značka martinských aut; zbavit vousů. — 9. Druh papouška; okenní záclona. — 10. Americká letecká společnost; plyn. — 11. Filipínská sopka; pobídka; těžké půdy. — 12. Anglický titul muže; symetrála; jedna strana účetní knihy. — 13. Vzdělávání; bicykl. — 14. 501 římskými číslicemi; tázací zájmeno; rostlina podobná heřmánku. Nápověda: D. Oran. — I. ATA. — 4. Akor. — Apo.
I
2
3
4
5
t
7
í
9
10
II
12
13
M
Správné vyluštěná tajenka křížovek v číslech 47—49 (staré arménské přísloví) zní: „Srdce není ubrus, neprostírej je před každým." Samolepku posíláme Tomáši Kroftovi z Prahy, Daně Kou bové z Jíndíce a Radmile Holubové z Plzně.
Znovu připomínáme všem naším čtenářům, spolupracovníkům, dopiso vatelům i dalším přátelům, že redakce Sedmičky pionýrů jíž sídli v nových prostorách — v Domě dětského a mládežnického tisku SSM v Praze 5Radlícich, Radlická 61. Dostanete se k nám tram vají čís. 14, zastávka Laurova je zrovna před budo vou. Telefonní čísla (a taky čislo dálnopisu) najde te o pár řádků níž.
Sedmička pionýrů ČTENÍ PRO CHLAPCE A DĚVČATA NA SEDM DNÍ T ý d e n ík pro c h la p c e a d ě vča ta • V ydává česká ú s tře d n í rada P io n ýrské organizace S S M v M la d é fro n té • R o čník X V II • A d resa re d a kce : S e d m ička pio n ýrů , D ů m d é ts k é h o a m lá d e ž n ic k é h o tis k u S S M , R a dlická 61, 150 00 Praha 5 • T e le fo n y 54 93 46 - 9, 54 00 13 • D á ln o p is 123 302. Redakci říd í J o s e f Týč • Zás t upce šéfre dakto ra Rudolf Parenica • S ekretář redakce Svatava H irschová • G raficky u p ravuje Václav Rytina • F otoreporté ři M iroslav M artin ovský a J o se f S o um ar • R edaktoři Lubor Faiteise k , Jarosla v Kopřiva, Bójka Pa§ková, J iři Střecha, Jarosla v Veis Tiskne Svoboda, g ra fic ké závody, n. p,, závod 5, Praha 10M alešice • Rozšiřuje PNS • Inform ace o p ře d p latném podává a objednávky p rijim á pošta i doručova tel • O bjednávky do zahraničí vyřizuje PNS, ústřední expedice a dovoz tisku, adm in istra ce vývozu tisku Kafkova 19. 160 00 Praha 6 • Předplatné na č tv rt roku 13 Kčs, na p iji roku 26 Kčs, celoro ční 52 Kčs # Rukopisy, fo to g ra fie a kresby, které si redakce nevyžadala, se nevracejí • Cena výtisku 1 Kčs. Toto číslo vyšlo v Praze 16. září 1983 © M la d á fro n ta 1983
»
115 1
IN D E X 4 7 3 1 4
TRINACTKA ZE STARE ČTVRTI
Boj o ostro v k lu ci ze T finá c tk y prohráli. Následovalo velké zklam áni — a začaly se ro d it i plány, jak ziskat os t rov zpát ky. Jenom že to je právé problém jak na to?
líH u m iíiím
» ». • • • • • • • • „Chlapečku, kam se dostanu, když přejdu tenhle nnost?" „Prosím na druhou stranu .. Petr M ariík, Lukavec
• „Včera jsem si koupil v antikvariá tě knihu ,Jak se stanu milionářem' a chybi v ni polovina listů .. „Ale to přece nevadí — půl miliónu taky neni k zahozeni. . • K profesoru angličtiny přišel malý žáček a vysvětloval: „Potřeboval bych se naučit anglicky, za týden chci jet rýžovat zlato!" „Za týden? Ale to se toho moc ne- _ naučiš . . . " „Já bych chtěl umět totiž jen jednu větu: Nech tu hroudu ležet, já ji viděl první! .. • ,,Rozhodl jsem se, že už nikdy ne budu uzavírat sázky." „Ty?!" „Nevěříš? Tak se pojď vsadit!" • Ve škole při zkoušení: „Chceš jednu těžkou otázku, nebo dvě lehké?" „Radši jednu těžkou." „Tak nám řekni, kde se objevil první člověk." „Bylo to v Praze na Karlově náměs tí." ,,Prosím tě, jak jsi na to přišel?!" „Ale to už je, prosím, druhá otáz ka . . ." • Do obchodu přišel chlapec s ná padně velkou taškou: „Prosil bych jed na myši." „A to chceš toho jedu tolik, že máš tak velkou tašku?" „Ne, já jsem si přinesl ty m y š i. . . " Marcela Čadové. Struhy
• „Pane vrchní, je to skutečně rybí polévka?" „Samozřejmě, sám jsem viděl ku chaře, jak do ní lil vodu z akvária . . . " • Zarmoucený učitel si povídá: „Pěkná třída, čtyřicet oslů a jeden aby je h líd a l. . . " • Ze školních lavic: Had je plaz, který neni moc čistotný, protože se svléká jednou do roka. Jan Neruda napsal Písně kosme tické. Libuše se proslavila svými fanfárami. Ačkoliv se dosud neví, zda žil Homér, je jisté, že byl slepý. Dana Brokeiové. Dvůr Králové
• Holub je nafoukaný pták. • Kometa je ocasatá hvězda. • Vůl je hloupý býk. • Slavný vojevůdce popadl šavli a všechny nepřátele postřílel. • Zajic polní je zaběhnutý králík. Zdeiték Brázda. Brno
•
SEPTIMOVÝ PŘÍHODY
T. Pav«l • K ratií J. P«trée«k
(Pokračováni p ř iité )
