Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Hospodářská politika
PŘÍSPĚVEK KE STUDIU PROMĚN BRITSKÉHO SOCIÁLNÍHO STÁTU A BRITSKÉ SPOLEČNOSTI ZA VLÁDY MARGARET THATCHEROVÉ A TONYHO BLAIRA (1979–2007) Diplomová práce
Autor: Bc. Marcela Segeťová Vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. Rok: 2012
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Marcela Segeťová V Praze, dne 13. 1. 2012
Ráda bych poděkovala mému vedoucímu diplomové práce doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D. za pomoc a trpělivost při vypracování mé diplomové práce, za udělené rady i připomínky.
Abstrakt Cílem mé diplomové práce bude analýza proměn sociálního státu a společnosti ve Velké Británii za vlády Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira. V první části se zaměřím na analýzu vývoje základních rysů Welfare State, jenž předcházel nástup Thatcherové do funkce premiérky v letech 1945/51–1979. Ve druhé části půjde o analýzu vybraných změn, které se premiérce Thatcherové podařilo v této oblasti realizovat v letech 1979–1990. Třetí část bude analýzou vývoje základních rysů britského Welfare State po vítězství tzv. New Labour vedené Tonym Blairem ve volbách v roce 1997. Druhá i třetí část práce bude zaměřena mimo jiné na ekonomické dopady boje s nezaměstnaností a na přístup ke státnímu vlastnictví ve Velké Británii. Závěrem své práce uvedu stručnou komparaci těchto dvou vlád v rámci přístupu k Welfare State.
Abstract The aim of my thesis is the analysis of changes of the Welfare State and society in Great Britain during Margaret Thatcher´s and Tony Blair´s premiership. The first part will focus on the analysis of the Welfare State, which preceded Thatcher´s premiership in 1945/51–1979. In the second part I will analyse selected changes that PM Thatcher realized during the years 1979–1990. The third part is a basic analysis of the development of the British Welfare State after the electoral victory of the New Labour led by Tony Blair in 1997. Tony Blair governed Britain until 2007. Second and third parts are focused on the economic impact of unemployment policy and access to state ownership in Great Britain. At the end of my work I will briefly compare these two premierships within approach to the Welfare State.
Klíčová slova – Margaret Thatcherová, Tony Blair, Welfare State, Velká Británie JEL klasifikace – E240, I300, L500, N300
Obsah: Úvod ...................................................................................................................................... 1 1. Příčiny vzniku britského Welfare State ............................................................................. 5 1.1. Prvopočátky Welfare State ...................................................................................... 5 1.2. Změny v britské společnosti do roku 1945.............................................................. 7 1.3. Období vlády Labouristické strany 1945–1951 .................................................... 11 2. Nástin fungování Welfare State v Británii v letech 1951–1979 ...................................... 16 2.1. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1951–1955 .......... 16 2.2. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1955–1964 .......... 20 2.3. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1964–1974 .......... 26 2.4. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1974–1979 .......... 32 3. Margaret Thatcherová 1979–1990................................................................................... 36 3.1. Margaret Thatcherová a její nástup do funkce britské premiérky......................... 36 3.2. Thatcherismus........................................................................................................ 38 3.3. Vývoj základních rysů Welfare State za vlády Margaret Thatcherové ................. 41 3.4. Přístup ke státnímu vlastnictví .............................................................................. 44 3.5. Nezaměstnanost a rovnost ve společnosti ............................................................. 49 3.6. Odchod Margaret Thatcherové.............................................................................. 52 4. Období mezi vládou Thatcherové a Blaira 1990–1997 ................................................... 55 5. Tony Blair 1997–2007..................................................................................................... 57 5.1. Tony Blair a jeho nástup do funkce britského premiéra........................................ 57 5.2. New Labour, neboli Third Way, Blatcherism........................................................ 60 5.3. Vývoj základních rysů Welfare State za vlády Tonyho Blaira.............................. 64 5.4. Přístup ke státnímu vlastnictví .............................................................................. 66 5.5. Nezaměstnanost a rovnost ve společnosti ............................................................. 69 5.6. Odchod Tonyho Blaira – konec blatcherismu? ..................................................... 72 6. Srovnání Welfare State Politics Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira ....................... 75 Závěr.................................................................................................................................... 80 Seznam pramenů a literatury ............................................................................................... 83
Úvod Ve Velké Británii došlo po roce 1945 k významným změnám v oblasti politické, hospodářské i sociální. Za těmito změnami stály významné osobnosti reprezentující Labouristickou a Konzervativní stranu a zastávající často velmi odlišné politické názory. Po vytvoření tzv. Welfare State (sociální stát či stát blahobytu) v letech 1945–1951 (tj. za vlády labouristů) obě hlavní politické strany akceptovaly sociální stát jako nedílnou součást konsenzu v politické a sociální oblasti (později zvaný Butskellism). Tento konsenzus de facto přetrval až do roku 1979. Konkrétní podoba a míra dopadu Welfare State závisí na specifických podmínkách panujících v té které zemi. Pro účely této práce jsem se zaměřila na Velkou Británii, a to konktrétně na dopady Welfare State v oblasti sociální, zdravotní a v oblasti bydlení. Nutno uvést, že jako součást Welfare State pojímám rovněž vzdělávací politiku. Analýza vývoje Welfare State, jenž předcházel nástupu Margaret Thatcherové do funkce premiérky, bude tvořit první část mé diplomové práce. Charakteristickým rysem Welfare State je to, že zavádění opatření v jeho duchu doprovází souhlas velké části veřejnosti, převážně working classes. Příslib lepších zítřků ve formě rozsáhlejšího Welfare State může zajistit přízeň voličů, jakékoli omezení již zavedených opatření může naopak pravděpodobně vzbudit vlnu nevole; proto se jen málokomu podaří takovéto kroky prosadit. Ve druhé části diplomové práce se tedy pokusím o analýzu změn, které se premiérce Thatcherové podařilo realizovat v letech 1979–1990. Thatcherová za jedenáct let svého působení v britské politice prosadila mnoho změn. Není možné zde shrnout všechny, svou pozornost jsem zaměřila zejména na hospodaření se státním majetkem a dále na nezaměstnanost, protože se jedná o velmi významné prvky Welfare State. Další výraznou osobností britských dějin byl Tony Blair. Charisma a síla osobnosti Thatcherovou a Blaira spojuje, stejně jako jejich dlouholeté setrvání ve funkci a svérázná reforma jejich politických stran. Podobnost Blaira i Thatcherové však tímto nekončí; Blair je mnoha odborníky považován za nejlepšího nástupce Thatcherové, třebaže stál v čele Labouristické strany. Třetí část práce proto bude analýzou vývoje britského Welfare State po vítězství tzv. New Labour vedené Tonym Blairem ve volbách v roce 1997. V této části se také zaměřím na analýzu změn, k nimž došlo v Británii za jeho vlády. Rovněž Blair toho
1
na britské politické scéně dokázal mnoho, jeho politika dopomohla Británii k dalšímu ekonomickému rozvoji. Ani on nezachoval Welfare State v nezměněné formě a zasadil se o jeho přetransformování do moderní podoby. Ačkoli tyto osobnosti britské politické scény nesdílely stejné názory, dílem jednoho i druhého byla výrazná změna britského Welfare State. Závěrem tedy bude stručná komparace jejich přístupů k tomuto problému. Hlavním cílem mé práce bude potvrdit tezi, že to byla právě New Labour v čele s Tonym Blairem, která poté, co se posunula do středu politického spektra, udržela některé podstatné rysy Welfare State Politics Margaret Thatcherové, což bylo v rozporu s tradiční labouristickou politikou, jak se profilovala od konce druhé světové války až do roku 1994, kdy se stal Tony Blair jejím předsedou.
Pokud jde o pramennou základnu mé práce, důležitými zdroji byly předvolební programy Labouristické strany a Konzervativní strany, které jsem nalezla na těchto odkazech: http://labour-party.org.uk/manifestos; http://www.conservative-party.net/manifestos. Kromě toho jsem využívala databázi EUROSTAT, ve které jsem nalezla data pro srovnání míry nezaměstnanosti v období 1983–2007. Pro účely této práce jsem studovala ve dvou archivech – v Archivu ministerstva zahraničních věcí České republiky a v Národním archivu České republiky. V archivu MZV jsem se věnovala materiálům z fondu Dokumentace teritoriálních odborů – Velká Británie 1945–1976. V národním archivu jsem studovala fond Ministerstva zahraničních věcí – výstřižkový archiv. Oba tyto archivy mi neposkytly příliš mnoho informací týkajících se přímo vlády Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira, neboť se jedná o příliš současná témata, která ještě nespadají do archivních exemplářů, přesto bylo užitečné se s tamními materiály seznámit. Z dalších pramenů mi posloužily především paměti napsané samotnou Margaret Thatcherovou v roce 1996, které nesou název Roky na Downing Street (The Downing Street years). Zde Thatcherová precizně vysvětluje své názory a postoje, které uplatňovala
2
v průběhu své dlouhé vlády a kterých se nikdy nevzdala. Dalším významným zdrojem byly paměti Tonyho Blaira nazvané Moje cesta (A Journey) vydané v květnu roku 2011. Blair se v nich věnuje různým politickým událostem, které se za jeho vlády staly. Komentuje zde události a jejich význam pro vývoj Velké Británie od svého nástupu až po odchod z politiky. Další knihu, která se stala základem této práce, napsala Margaret Thatcherová. Její Umění vládnout (Statecraft) se zaměřuje zejména na mezinárodní události, kterých se Velká Británie účastnila v období 1979–1990. V této knize nicméně nalezneme rovněž komentář Thatcherové k vývoji socialismu. Nelze opomenout ani paměti George Bushe mladšího, který poskytuje náhled a komentáře britské (zejména zahraniční) politiky Tonyho Blaira. Dílo má název Okamžiky rozhodnutí (Decision Points). Pokud jde o odbornou literaturu, důležitou pro mě byla práce analyzující působení britských premiérů od dob Attleeho po současnost Vernona Bogdanora From New Jerusalem to New Labour: British prime ministers from Attlee to Blair. Je zde zachyceno jedenáct poválečných premiérů a nejzajímavější situace, které řešili během své vlády. Kniha zachycuje myšlenky, které po roce 1945 propagovalo jedenáct premiérů a které vyústily v jejich úspěch či neúspěch při vedení Velké Británie. Pro podrobnější náhled na britskou sociální politiku potažmo Welfare State sloužila kniha Howarda Glennerstera British social policy: 1945 to the present, která poskytovala detailní rozbor politiky Welfare state od roku 1945 po současnost. Dalším významným zdrojem pro pochopení politiky Welfare State byla práce Biana Lunda Understanding State Welfare: Social Justice or Social Exclusion? V díle New Labour Experiment: Change and Reform under Blair and Brown Faucher-Kinga, Le Galése a Elliotta jsem nalezla hodnocení veřejné politiky, zejména přístup ke státnímu vlastnictví za vlády Tonyho Blaira a Gordona Browna. Pro analýzu období předcházející vládám těchto dvou významných osobností byla užitečným zdrojem kniha Davida Childse Britain since 1945, která zobrazuje veškeré poválečné dění ve Velké Británii po konec vlády Margaret Thatcherové. Stejně tak mi pro získání obecného přehledu o uspořádání poválečné Británie posloužila kniha Johna Ramsdena nesoucí název Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století (Oxford companion to twentieth-century British politics). Jedná se o slovník významných britských politiků a událostí, které se odehrály ve Velké Británii ve 20. století. Dalším zdrojem sloužícím k zobrazení doby, ve které se vytvářel Welfare State před vládou Thatcherové, byla kniha Trevora Owena Lloyda Empire to Welfare State English History 1906–1976.
3
Vládu Margaret Thatcherové analyzovali mnozí autoři. Pro svou práci jsem vybrala mimo jiné studii Hynka Fajmona Margaret Thatcherová a její politika, Erika Evanse Thatcher and Thatcherism a Petera Jenkinse Mrs. Thatcher Revolution. Vládou Tonyho Blaira se zabývá práce, jejímž editorem byl Anthony Seldon a která nese název Blair´s Britain. Jde o soubor textů týkajících se Blairova vládnutí, které sepsalo několik významných autorů. Další cenné poznatky pro tuto práci jsem čerpala z internetové databáze JSTOR. Za nejpřínosnější články pokládám Privatization, Thatcherism, and the British State Andrewa Gamblea, který přináší vhled do privatizační politiky Thatcherové, a The Outsider as Political Leader: The Case of Margaret Thatcher Anthonyho Kinga, což je studie zdůrazňující nekonvenční pohled na osobnost Margaret Thatcherové. Všeobecný pohled na Blairovu politiku poskytuje článek Johna Graye Blair's Project in Retrospect. Z databáze JSTOR jsem pro účely této práce používala zejména tyto odborné časopisy: Twentieth Century British History, Brookings Papers on Economic Activity, The American Political Science Review, Stanford University Press, Journal of Law and Society, American Journal of Political Science, Public Administration Review, The Journal of Politics atd.
4
1. Příčiny vzniku britského Welfare State
1.1. Prvopočátky Welfare State Pojem Welfare State se ve společnosti začal používat až ke konci druhé světové války. Doslovný překlad tohoto pojmu je podle Jakuba Rákosníka „asistenční stát“, „stát blahobytu“ či „stát veřejných sociálních služeb“. 1 Kořeny Welfare State ve Velké Británii můžeme sledovat již na počátku 20. století. Především ve chvíli, kdy se k moci dostala Liberální strana, tedy v lednu 1906. Liberální stranu tehdy vedl Henry Campbell-Bannerman, kterého po jeho smrti v roce 1908 vystřídal Herbert Henry Asquith. 2 Členem Asquithova kabinetu byl také David Lloyd George, 3 který v roce 1908 navrhl historicky první starobní důchod (podle zákona o starobních penzích), jenž se začal vyplácet od 1. ledna 1909. Nebyla to v tehdejších poměrech vysoká částka, ale přece jen to znamenalo velmi radikální změnu, která poukazovala na značný posun v sociálním vnímání v britské společnosti. Jednotlivec, který dosáhl sedmdesáti let, dostával 5 šilinků a manželský pár 7 šilinků a 6 pencí týdně. 4 Rozhodně se jednalo o komplexnější sociální pomoc, než kterou kdy nabízely chudinské zákony (Poor Laws) 5. Další Lloyd Georgův přínos, který předjímal Welfare State, byl návrh tzv. Lidového rozpočtu (People´s Budget) z roku 1909 (tento název byl použit hlavně proto, že návrh dopadal na celou společnost). Pomocí tohoto rozpočtu se Lloyd George snažil snížit schodek, který činil 16 milionů liber. Zákon o lidovém rozpočtu začal platit od roku 1910. 1
Rákosník, 2010, str. 22-23. Podle Rákosníka můžeme sociální stát „chápat jako soustavu tří základních pilířů. Prvním pilířem je sociální pojištění. To je budováno na příspěvkovém principu, kde se občané, zpravidla obligatorně, pojišťují proti důsledkům jednotlivých sociálních událostí (např. stáří, nemoc, ztráta zaměstnání). Druhý pilíř představuje sociální pomoc, která řeší problém chudoby. Pokud z jakéhokoli důvodu občan (a často kdokoli, tedy i člověk bez občanství) nemá nárok na dávky z pojištění, sociální pomoc jako záchranná sociální síť mu má poskytnout nejzákladnější prostředky k zachování fyzické existence. Třetí pilíř představují v některých typologiích sociální služby, v jiných zase doplňkové systémy.“ Rákosník, 2010, str. 26. 2
Herbert Henry Asquith ministerský předseda ve Velké Británii v období 1908–1916, byl členem Liberální strany. Ramsden, 2006, str. 48. 3
David Lloyd George byl členem Liberální strany a později se stal ministerským předsedou. „Ve funkci ministra financí provedl Lloyd George radikální sociální reformu, zavedl „lidový rozpočet“, starobní důchody a národní pojištění.“ Ramsden, 2006, str. 462-463. 4
Sullivan, 1996, str. 4-6.
5
„Chudinské zákonodárství, sociální zákony z tudorovské a stuartovské doby, novelizované v 19. století (především v zákoně o úpravě chudinského zákonodárství z roku 1834 neboli „nového chudinského zákonodárství), představovaly základ britské sociální politiky do 20. století.“ Ramsden, 2006, str. 341-342.
5
Poslední součástí kroků, které později vyústily ve vznik Welfare State, bylo sociální pojištění představené Lloyd Georgem v květnu 1911. Na jeho přípravě se podílel i William Beveridge 6 jako státní úředník. Principy, na kterých bylo sociální pojištění postaveno, byly využity v Beveridgeově zprávě o třicet let později. 7 V roce 1911 byl schválen zákon o národním
pojištění,
který
„zaváděl
povinné
zdravotní
pojištění
a
pojištění
v nezaměstnanosti, ovšem pouze pro ty zaměstnance, kteří neplatili daň z příjmu“. 8 Proč se však stát pouštěl do příprav a podpory sociálního zákonodárství, když bylo všeobecně známo, že v Británii funguje charita či pomoc v dobročinných organizacích zcela přirozeně? Jak tvrdí M. J. Daunton, spoléhání chudých na charitu bylo v sociální oblasti jedním z hlavních rysů Velké Británie v 19. století. 9 Podle Jose Harrise však vývoj Welfare State narušil stávající sociální a zejména charitativní systém ve společnosti, který měl v Británii dlouhou tradici. Začalo se jinak pohlížet na zdraví, nezaměstnanost a chudobu. Tyto fenomény již nebyly chápány jako pevné, objektivní a dané společenské jevy, ale jako společensky postavené koncepty. 10 Zde je zjevný posun ve vnímání sociálního cítění v britské společnosti. Soukromé příspěvky do charitativních organizací po vzniku Welfare State začaly být méně v oblibě. Příklad uvádí Jeffrey Obler. Ve svém článku píše, že po ustavení národního zdravotního programu ve Velké Británii byly snahy pořádat dobročinné sbírky pro místní nemocnice stále menší, až nakonec téměř vymizely. 11 Charitativní akce se staly méně potřebné, neboť chod těchto organizací bral na svá bedra stát. V této době se tedy sociální politika dostala do popředí zájmu. Začala se více probírat v parlamentu, na univerzitách vznikaly různé sociální studie a všeobecně společnost o tuto tématiku projevovala nebývalý zájem. Tato pozornost přicházela hned z několika směrů, jako například z charitativních organizací, Labouristické strany atd. Mimo jiné zde byl také
6
William Henry Beveridge byl ekonom a autor tzv. Beveridgeovy zprávy, která vyšla roku 1942. „Publicita, která jí byla věnována, způsobila, že se prodalo 600 000 výtisků; Beveridge se díky ní stal celostátně známou osobností.“ Ramsden, 2006, str. 80-81.
7
Sullivan, 1996, str. 7-8.
8
Soukup, elektronický zdroj, citace dne 19. 11. 2011.
9
Daunton, 1996, str. 171.
10
Harris, 1992, str. 119.
11
Obler, 1981, str. 46.
6
požadavek rozvinout sociální sféru, která by korespondovala s moderní společností.12 Na počátku 20. století byla Británie průmyslově nejrozvinutější zemí světa, proto se ani zde nebylo možné vyhnout rozvoji sociálního zákonodárství, jako tomu bylo v ostatních evropských zemích, například v Německu.
1.2. Změny v britské společnosti do roku 1945 V průběhu druhé světové války se začaly objevovat otázky, jaký bude další vývoj Velké Británie. Vzhledem k tomu, že se premiér Winston Churchill 13 zaměřoval hlavně na válečné záležitosti, byl do čela resortu, jenž měl v gesci poválečnou obnovu země, v roce 1941 jmenován Arthur Greenwood. 14 Ten sice nevyvinul přílišnou aktivitu, pokud jde o zakotvení sociálního zákonodárství po válce, ale přesto požádal, aby Beveridge připravil plán, na jehož základě by mohly být vystavěny nové poválečné sociální poměry ve Velké Británii. V prosinci 1942 byla tedy vydána tzv. Beveridgeova zpráva (Beveridge Report). Ta je pokládána za základní pilíř Welfare State ve Velké Británii. 15 Ministr práce a sociálních věcí Ernest Bevin si, stejně jako ostatní, však myslel, že nastavení sociálních poměrů ve Velké Británii bude pouze změnou technických parametrů stávajícího systému. Mýlili se. 16 Zpráva se týkala toho, že by si lidé měli každý týden kupovat tzv. pojišťovací známku (Insurance Stamp), která by putovala do jejich vládní pojišťovací karty (Government Insurance Card). Tato karta by zajišťovala veškeré pojištění pro životní situace, při nichž hrozilo upadnutí lidí do chudoby. Zásadním počinem bylo to, že v této zprávě byla zmíněna Národní zdravotní služba (National Health Service), která byla od té doby dostupná pro každého občana v rámci zdravotní péče. Zpráva také obsahovala penze,
12
Harris, 1992, str. 120-121.
13
„Winston Leonard Spencer Churchill (1874–1965), politik vévodící britské pravici v polovině 20. století, který působil ve veřejném životě 65 let a měl zcela zásadní vliv na politický život země. Dvakrát změnil stranickou příslušnost, takže vůči němu panovala široká nedůvěra, ale jeho neutuchající ctižádost a přesvědčení o vlastní výjimečnosti mu zajistily „přežití“, nakonec se řečeno slovy A. J. P. Tylora, se stal „spasitelem svého století“ v letech 1940–1945.“ Ramsden, 2006, str. 344-348. 14
„Arthur Greenwood (1880–1954), labouristický politik. Byl politickým organizátorem a jedním z hrstky politiků s pevnou páteří, jimiž disponovala Labouristická strana v letech 1931–1940, kdy se její budoucnost jevila jako nejistá.“ Ramsden, 2006, str. 280.
15
Lloyd, 1979, str. 256.
16
Soukup, elektronický zdroj, citace dne 19. 11. 2011.
7
které již byly stanoveny dříve, rodinné příspěvky na děti a v neposlední řadě také poskytnutí pomoci v případě, že lidem nestačily penze k zajištění určitého standardu bydlení. 17 Beveridgeova zpráva nastavila sociální systém, který se s drobnými korekcemi fakticky udržel až do vlády Margaret Thatcherové. 18 Na spoluutváření Beveridgeovy zprávy se podílel také John Maynard Keynes. Zpráva představovala zásadní změnu britského sociálního systému, která spočívala v několika základních bodech. Prvním byl zajisté národní zdravotní systém, který platil zdravotní péči všem svým pojištěncům. Dalšími body byly příspěvky na děti, pro lidi v penzi (i přesto, že toto už v Británii existovalo od roku 1909) nebo příspěvky po smrti živitele, které v předválečné Británii neexistovaly. 19 Beveridgeova zpráva byla vydána 1. prosince 1942. „Stát měl podle ní bojovat proti „pěti největším zlům moderní doby – chudobě, nemoci, nevšímavosti, špíně a zahálce“. Prakticky ihned po svém vydání se stala předmětem vážných polemik.“ 20 Publikace Beveridgeovy zprávy v prosinci 1942 znamenala rozkol názorů v tehdejší koalici. Churchill hledal všemožné způsoby, jak tuto zprávu ignorovat, proto posunul její řešení až na dobu po druhé světové válce. Ovšem členové Labouristické strany jako například Ernest Bevin, Herbert Morrison a zejména Clement Richard Attlee 21 se rozhodli, že zlomí Churchillův odpor vůči sociálním reformám. Trvalo měsíce, než bylo dosáhnuto kompromisu. Attlee bojoval proti Churchillovi i přesto, že nebyl považován za politika, který by mohl stát proti natolik významnému soupeři. Výsledek se ale nakonec dostavil. 22 Atllee přijal myšlenky Keynese i Beveridge inspirující k poválečné obnově Velké
17
Lloyd, 1979, str. 256.
18
Jenkins, 1988, str. 263. V knize Jenkinse je uvedeno, že systém sociální podpory fungující od konce války až po vládu Thatcherové nesl náklady, které rostly pětkrát rychleji než ceny. Jenkins, 1988, str. 263. 19
Childs, 1990, str. 32.
20
Soukup, elektronický zdroj, citace dne 19. 11. 2011.
21
„Clement Richard Attlee (1883–1967), britský ministerský předseda a vůdce Labouristické strany. Attlee stanul v čele první labouristické vlády, která měla skutečnou moc a nevládla pouze formálně; stalo se tak po drtivém vítězství v parlamentních volbách v roce 1945.“ Ramsdey, 2006, str. 53. „Ministerský předseda Clement Attllee má podle dosavadních zkušeností k Československu zásadně postoj kladný, je však obecně pokládán za muže, jehož síla ve straně spočívala vždy v tom, že místo názorů vlastních vyslovoval vždy kompromisní výslednici názorových rozdílů mezi jednotlivými složkami Labour Party.“ AMZV, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Politické zpravodajství 1945–1949, 9. 7. 1945, Analysa nové anglické vlády, str. 002. 22
Paul Addison, in: Bogdanor, 2010, str. 15.
8
Británie. 23 Skrze odvolávání se na požadavky lidu a na to, že společnost si žádá změnu, se Attleemu podařilo překonat Churchillovo veto. Attlee věděl, že britská společnost nikdy nepřijme socialistické principy, Beveridgeova zpráva pro něj ovšem znamenala příležitost zajistit lidem určité sociální jistoty, o jejichž realizaci Labouristická strana usilovala. 24 Převládal názor, že stát by měl zajišťovat jistý sociální standard. Dokladem tohoto posunu ve vnímání role státu v ekonomice může být vydání Bílé knihy (White Paper) v roce 1944. Tento dokument představoval program, o který se opírala vláda ve Velké Británii po druhé světové válce. Jednalo se o nový přístup k ekonomice, na jehož základě měla být odvrácena hrozba recese, která po skončení druhé světové války představovala reálné nebezpečí pro hospodářství země. Nikdo nechtěl znovu zažít Velkou hospodářskou krizi z 30. let, což byl jeden z hlavních důvodů, proč program spatřil světlo světa. 25 Většina návrhů, které tvořily základ Bílé knihy, pocházely z Beveridgeovy zprávy. 26 Bílá kniha obsahovala prvky etatismu v podobě aktivního usilování o nízkou inflaci, plnou zaměstnanost, ekonomický růst, stejně jako snahu o vyrovnanou platební bilanci. Šlo o významnou změnu, která zásadně měnila vztah veřejného a soukromého sektoru v makroekonomickém vnímání a přístupu k těmto sektorům. 27 Beveridge sám prohlašoval, že Bílá kniha se nesnaží o nic jiného než o to, aby byly následovány Keynesovy principy, v poválečné Británii velmi oblíbené a všeobecně přijímané. Plná zaměstnanost byla považována za základní cíl, který musí být splněn. 28 V roce 1945 se konaly v Británii volby a pro mnohé bylo překvapením, že zvítězila Labouristická strana. Podle mého názoru nejlepší komentář k vítězství Labouristické strany poskytuje Hynek Fajmon: „Tento výsledek byl velmi silně ovlivněn atraktivitou socialistických myšlenek v celém poválečném období.“ 29 Opomenout nelze ani fakt, že konzervativci dlouhá léta dominovali na britské vnitropolitické scéně. Nebyli schopni vypořádat se s hospodářskou krizí ve 30. letech, stejně tak jako připravit zemi na válku. Zároveň je provázely neúspěchy v první části války. Konzervativci jsou navíc vnímáni 23
Ramsden, 2006, str. 54.
24
Paul Addison, in: Bogdanor, 2010, str. 16.
25
Buiter a kol., 1983, str. 305
26
Ramsden, 2006, str. 81.
27
Buiter a kol., 1983, str. 305.
28
Lloyd, 1979, str. 263.
29
Fajmon, 1999, str. 13-14.
9
jako strana bohatých a privilegovaných. To vše přispělo k vítězství Labouristické strany ve volbách roku 1945. Labouristická strana se navíc v roce 1944 posunula více vlevo. Vůdcové strany se chystali na boj s Konzervativní stranou, který měl nastat v příštích volbách. Konzervativní strana kontrolovala válečnou ekonomiku, ale své kroky nepodnikala směrem ke znárodnění. To bylo v konfliktu se záměry labouristů, neboť znárodnění považovali za způsob, jak udržet poválečnou ekonomiku při životě. Zatímco ve volbách v roce 1935 politické strany nevěnovaly nezaměstnanosti příliš pozornosti, ve volbách 1945 naopak lidé očekávali, že podle Bílé knihy bude vláda usilovat o dosažení plné zaměstnanosti.30 Churchill, vůdce konzervativců, byl vnímán jako muž, který rozumí problematice okolo války a zahraničních věcí. Nepodařilo se mu ovšem přesvědčit voliče o tom, že je schopen řešit poválečné problémy – zejména ty, které se týkaly pracující třídy. 31 Vůdce labouristů Clement Attlee 32 byl ve srovnání s Churchillem vnímán jako méně výrazný premiér. Výzkum týkající se nejlepších britských premiérů 20. století, provedený v roce 2004 mezi sto třiceti devíti akademiky, však vyhrál právě Attlee. Winston Churchill skončil „až“ na druhém místě, třetí místo obsadil David Lloyd George, Margaret Thatcherová skončila čtvrtá a pátý byl Harold Macmillan. 33 Ve 40. letech pozvolna docházelo k utvoření politiky, která se v Británii zachovala poměrně dlouhou dobu. Dalo by se říci, že až do nástupu Margaret Thatcherové. Součástí těchto změn bylo znárodnění – například společností plynárenských, elektrárenských, hutních a železnic. 34 I přesto, že konzervativci připustili, že budou akceptovat populární Beveridgeovu zprávu, ve skutečnosti byli méně přesvědčiví v porovnání s Labouristickou stranou. 35 To byl také mimo jiné důvod jejich prohry. Jiné prameny vnímají výhru labouristů jako důsledek válečného radikalismu, neboť během války musel pracující lid
30
Lloyd, 1979, str. 264-267.
31
Childs, 1992, str. 12.
32
„Attlee byl osobností, kterou protivníci snadno podceňovali: mírný, vlídný a skromný muž, „což bylo to nejlepší, co o něm lze říci“, jak se vyjádřil jeho dlouholetý oponent Winston Churchill. Ve skutečnosti bylo chybou Attleeho protivníků, že si nepovšimli jeho značných kvalit, které mu pomohly vystoupit až na vrchol. Lakonický a rezervovaný „Clem“ byl totiž současně cílevědomý, energický a rozhodný muž; schopnost vést ostatní, daná „shůry“, byla jeho největším politickým darem.“ Ramsden, 2006, str. 53. 33
The Guardian, 30 November 2004, in: Bogdanor, 2010, str. 10.
34
Gamble, 1988, str. 1-2.
35
Lloyd, 1979, str. 268.
10
podstupovat nejrůznější příkoří a od vlády očekával jak ekonomickou, tak i sociální změnu. Voliči doufali, že Beveridgeova zpráva bude aplikována bez prodlení. 36
1.3. Období vlády Labouristické strany 1945–1951 Předvolební program Labouristické strany v roce 1945 hlásal jako své hlavní cíle zajištění „práce pro všechny“ a „sociálního pojištění proti nepřízni osudu“. Kromě toho navrhoval „prostředky, skrze které je bude možné realizovat“. 37 V době vlády Labouristické strany v období 1945–1951 se objevily těžkosti související s koncem války, a to jak v záležitostech ekonomických, tak i těch, jež se týkaly dluhů, které v daném období činily téměř 3,354 miliardy liber. 38 Zatímco v roce 1939 měla Británie bohaté zásoby zlata, dolarů a příjmy ze zámořských investic, nyní byly tyto zdroje převážně vyčerpané. Navíc britští exportéři téměř nebyli schopni vyvážet zboží a tradiční trhy byly narušeny. 39 První a druhá světová válka znamenala pro Velkou Británii katastrofu. Jak píše Thatcherová: „Výsledkem bylo, že Británie procitající po roce 1945 nebyla jen zemí vyčerpanou dvojím velkým vojenským vzepětím při obraně společné civilizace, ale také zemí trpící chronickou ekonomickou a finanční nedokrevností.“ 40 V čele labouristů stál Clement Attlee, který se ujal vedení strany po Ramsaym MacDonaldovi 41 v roce 1935. Socialismus pro Attleeho znamenal zlepšování životní úrovně working classes takovým způsobem, aby dosáhli standardů střední třídy. 42 Podle Thatcherové: „Zvolením Attleeho labouristické vlády však začal usilovný pokus, trvající více než třicet let, zadržet relativní pokles a nastartovat obnovu podle směrnic, …, jež
36
Sullivan, 1996, str. 51.
37
Korpi, 2003, str. 589.
38
Sullivan, 1996, str. 51.
39
Childs, 1992, str. 24.
40
Thatcherová, 1996, str. 10-11.
41
Ramsay MacDonald (1866–1937), labouristický politik a ministerský předseda v letech 1924, 1929–1931 a 1931–1935. Když se rozhodl podat demisi druhé labouristické vlády (1931) a poté přijal pověření krále vytvořit koaliční Národní vládu, vzbudilo to velkou nevraživost mezi jeho bývalými přívrženci. Mnoho labouristických politiků se domnívalo, že muž, který se podílel na vytvoření Labour Party, přispěl i k jejímu poškození. Ramsden, 2006, str. 475. 42
Childs, 1992, str. 20.
11
charakterizují centralizovaný, manažerský, byrokratický, intervencionistický způsob vlády.“ 43 Navzdory končící britsko-americké smlouvě o půjčce a pronájmu 44 a s tím spojenými nepříjemnostmi při vyjednávání o prodloužení těchto dodávek i po válce lze říci, že vláda Attleeho zpočátku (prvních osmnáct měsíců) při řešení domácích záležitostí triumfovala. Labouristická strana prováděla znárodňování a reformy, které přislíbila ve svém volebním programu v roce 1945. Problémy přišly až v roce 1947 – palivová krize, rozkol kabinetu při rozhodování ohledně znárodnění železáren a krize týkající se konvertibility. 45 Zásadní politická otázka, která se v roce 1945 řešila, se týkala bydlení. Spousta domů byla po válce zničena a miliony vojáků se měly vracet zpět z různých částí světa. V průběhu války se domy nestavěly. 46 Od roku 1939 do konce války bylo 200 000 domů vyhozeno do povětří a vypáleno, 250 000 zničeno tak, že se v nich nedalo žít, a téměř stejný počet domů byl vážně poškozen. Proto před volbami v roce 1945 Labouristická strana zakomponovala i tento aspekt do předvolebního programu. Labouristé chtěli postavit tři až čtyři miliony domů v průběhu deseti až dvanácti let. 47 Jako přechodné řešení vymyslel Aneurin Bevan projekt tzv. panelových domů. Do roku 1948 jich bylo vystavěno 125 000. 48 Attleeho Labouristická strana po volbách v roce 1945 vystavěla více než milion nových domů. Ovšem počet domů, které byly zničeny v průběhu druhé světové války,
43
Thatcherová, 1996, str. 11.
44
Lend-Lease contract byla smlouva o poskytnutí materiálu a určitého finančního obnosu k pomoci spojencům v druhé světové válce. Byla schválena v roce 1941 americkým Kongresem a obnovena roku 1944 za účelem další obnovy Velké Británie po válce. Získat půjčku však nebylo vůbec jednoduché, znamenalo to několikaměsíční vyjednávání a mnoho ústupků. „Američané poskytli Britům úvěr ve výši 3750 milionů dolarů na dvouprocentní úrok s tím, že splátky začnou v roce 1951; k tomu bylo možno přičíst ještě půjčku od Kanady ve výši 1250 milionů dolarů. Britská vláda musela na oplátku skoncovat s imperiálním preferenčním (celním) systémem a akceptovat pravidla multilaterálního obchodu, což učinila připojením se k General Agreement of Tariffs and Trade (GATT) v roce 1947. Kromě toho museli Britové přistoupit na další americké podmínky včetně toho, že do roka učiní libru plně konvertibilní k dolaru.“ Kovář, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011. Více je možné se dozvědět v článku Warren F. Kimball, LendLease and the Open Door: The Temptation of British Opulence, 1937–1942. 45
Paul Addison, in: Bogdanor, 2010, str. 18. Volná konvertibilita libry vůči americkému dolaru byla v roce 1947 pozastavena. 46
Glennerster, 2007, str. 46.
47
Hennessy, 1992, str. 169.
48
Hennessy, 1992, str. 173. Překlad panelových domů je proveden z původního slova „prefabs“, které se ve Velké Británii začalo používat až v roce 1944.
12
několikanásobně převyšoval počet domů nových. Nedostatek zdrojů a pracovní síly byl v tomto odvětví velmi znatelný. 49 V průběhu Attleeho vlády probíhalo znárodňování v mnoha oblastech britského hospodářství. Jeden z nejambicióznějších projektů se týkal znárodnění dopravy. Jednalo se o převedení železnice, silniční nákladní dopravy a vnitrozemské vodní dopravy pod jedno vedení, které náleželo British Transport Commission. 50 „Jako první přišla na řadu Anglická banka (Bank of England), následovala letecká doprava a po nich doly; znárodněny byly taktéž železnice a část silniční dopravy, rozvody elektřiny, plynu, výroba železa a oceli, zisky z půdy a také nemocnice, soukromé praxe lékařů byly omezeny. Na začátku 50. let vytvářely státem ovládané podniky již 12 % HDP Spojeného království.“ 51 Tedy v roce 1946 byla znárodněna Bank of England, v roce 1948 plynárny a v roce 1949 železárny. Ale nebyli to pouze labouristé, kteří znárodňovali. Je známo, že již v roce 1926 byla Konzervativní stranou znárodněna British Broadcasting Corporation a Central Elektricity Board. Společnost London Transport Board byla znárodněna opět konzervativci v roce 1933, společnosti Imperial Airways Ltd a British Airways Ltd v roce 1939. Tudíž to nebylo nic jiného než pokračující politika předchozích vlád, nyní však pod patronátem Labouristické strany. 52 Panoval totiž všeobecný názor, že „soukromé monopoly „zklamaly národ,“ a proto je má nahradit monopol státní.“ 53 V roce 1949 byla akceptována politika Welfare State, a to jak ve Velké Británii, tak i v zahraničí. Ovšem tehdy to bylo míněno v pozitivním slova smyslu spíše než v negativním. Labouristická strana měla na Welfare State vliv nejen skrze znárodnění, ale zejména v roce 1946, když byly přijaty zákony o sociálním pojištění (National Insurance Act, National Ijuries Act, National Health Act) 54 a o Národní zdravotní službě (National
49
Childs, 1992, str. 33.
50
Hennessy, 1992, str. 207.
51
Hanson, A. H. (ed.), Nationalization: A Book of Readings, London, 1963, s. 11, in: Erva, M., Znárodnění – nástroj státní regulace jako jeden z předpokladů pro vybudování sociálního státu ve Velké Británii v letech 1945–1951, in: Kovář, 2008, str. 27.
52
Childs, 1992, str. 26-27.
53
Erva, M., Znárodnění – nástroj státní regulace jako jeden z předpokladů pro vybudování sociálního státu ve Velké Británii v letech 1945–1951, in: Kovář, 2008, str. 33. 54
„Jednalo se o komplexní systém zahrnující pojištění pro případ nezaměstnanosti, nemoci, mateřství, poručnictví, důchodu a smrti.“ Kovář, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
13
Health Service Act) 55. Tyto zákony byly ve skutečnosti uzákoněním Beveridgeovy zprávy, s jednou či dvěmi malými změnami. Jedním z typických rysů britského Welfare State tedy bylo poskytování základní zdravotní péče všem obyvatelům bez rozdílu. Základní princip spočíval v tom, že státním nemocnicím byly udělovány určité obnosy peněz vládou a pacienti ve státních nemocnicích, spadajících pod Národní zdravotní službu, neměli platit žádné poplatky při základním ošetření či hospitalizaci. 56 Aneurin Bevan jako ministr zdravotnictví (který se staral také o bytovou politiku) rozvíjel a dovedl Národní zdravotní službu mnohem dále, než jak se o tom mluvilo v předvolebním programu Labouristické strany v roce 1945. „Navrhoval efektivní zestátnění nemocnic, vytvoření systému praktických lékařů sloužících široké veřejnosti a poskytovaní léčení a lékařských prostředků zcela zdarma.“ 57 Bevan si myslel, že místní úřady byly přespříliš početné a špatně financované na to, aby odpovídaly za chod národního zdravotnictví. 58 Náklady na Národní zdravotní službu rostly stále rychleji. 59 Fajmon uvádí: „Národní zdravotní služba byla obdivována socialisty a komunisty z celého světa jako konkrétní příklad pozitivního přístupu k řešení zdravotních a sociálních otázek moderní společnosti.“ 60 Konzervativní strana však nikdy zcela neakceptovala univerzální principy, které byly klíčové pro zákonodárství ve 40. letech a mezi léty 1947–1950. Politická realita však zapříčinila mírnější prosazování jejích názorů v dalších desetiletích. 61 Co se týče britského školství, neproběhly tak radikální změny, jaké si labouristé představovali, „nakonec nebyl učiněn žádný pokus integrovat soukromé školy do státního vzdělávacího systému“. 62 Již roku 1944 konzervativci vydali školský zákon, který zrušil školné na všech státních školách a zavedl školní docházku, která měla probíhat až 55
„Cílem National Service Health Act bylo zestátnění nemocnic, z nichž většina patřila do té doby místním vládám.“ Kovář, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011. 56
Lloyd, 1979, str. 288-289.
57
Ramsden, 2006, str. 80.
58
Glennerster, 2007, str. 51.
59
Od července 1948 do března 1949 byly náklady na zdravotnictví 241,4 milionů liber. Kovář, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011. „V následujícím roce (1949–1950) byly výdaje odhadnuty na 387,6 miliónu liber a tato suma nebyla překročena, avšak v roce 1950–1951 se předpokládaly výdaje ve výši 398,3 miliónu, zatímco ve skutečnosti činily 405,8 miliónu liber.“ Kovář, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011. 60
Fajmon, 1999, str. 14.
61
Glennerster, 2007, str. 72.
62
Kovář, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
14
do šestnáctého roku života. Místní samosprávy byly pověřeny zajišťováním dostatku základních a středních škol na jejich území, aby všem žákům byla poskytnuta příležitost pro vzdělávání podle „jejich různého věku, schopností a dovedností“.63 V době Attleeho vlády Velká Británie vstoupila do nové éry, k jejímž charakteristickým rysům patřily plná zaměstnanost a Welfare State. 64 K vládě Attleeho se vyjádřila také Margaret Thatcherová: „Clementa Attleeho jsem vždy obdivovala. Byl to poctivý muž a vlastenec. Oproti politikům z 90. let byl zcela konzistentní a neměl potřebu se tím chlubit. Jeho vláda byla skutečně radikální a reformující.“ 65
63
Lund, 2002, str. 18. Navíc úřady musely zajistit různá opatření pro mateřské školy, speciální vzdělávací procedury a stravování. Musely stanovit opatření pro zotavování, sociální a tělesnou výchovu, zdravotní kontroly a léčby školáků, stejně jako poskytování mléka, jídla a dalšího občerstvení pro děti. Lund, 2002, str. 18. 64
Paul Addison, in: Bogdanor, 2010, str. 21.
65
Margaret Thatcher (1995) The Path to Power, Harper Collins, in: Bogdanor, 2010, str. 22.
15
2. Nástin fungování Welfare State v Británii v letech 1951–1979
2.1. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1951–1955 V roce 1950 se konaly další parlamentní volby. Vyhrála opět Labouristická strana, ale tentokrát mnohem méně přesvědčivě. 66 Proto také vydržela u moci pouze rok, poté šli Britové k volebním urnám znovu. Tentokrát ovšem zvítězili konzervativci pod vedením Winstona Churchilla. 67 Předvolební program Konzervativní strany v roce 1951 zdůrazňoval nepříznivé dopady vysokých veřejných výdajů, neobsahoval však konkrétní návrhy, jak veřejné výdaje snížit. Jediný konkrétní návrh se týkal snížení dotací na jídlo, přičemž filozofie konzervativců spočívala v tom, aby veřejné prostředky pomáhaly těm, kteří to potřebují nejvíce a nikoli všem, kteří spadali do určité společenské třídy. Toryové zároveň nechtěli radikálně měnit Welfare State. I jim šlo o zajištění plné zaměstnanosti a určitých sociálních služeb hrazených z veřejných prostředků. 68 Atmosféra ve společnosti byla na počátku 50. let poměrně optimistická, což se také vázalo k nástupu královny Alžběty II. na trůn v roce 1952 a očekávání změn k lepšímu. Churchill stále ještě využíval své popularity z válečných dob. Čeho dalšího by mohl dosáhnout v mírové době? 69 Jeho hlavním zájmem se stala zahraniční politika. V domácí politice bylo jeho cílem nastolit „poklidný život“ (a quiet life) – tedy uvolnění a snížení
66
Childs, 1992, str. 65.
67
Sullivan, 1996, str. 69. Labouristická prohra byla způsobena zejména tím, že se voliči v příměstských částech přiklonili na stranu opozice. Volební průzkumy z roku 1945 totiž ukazovaly, že Labouristická strana je podporována z největší části příměstskými či venkovskými oblastmi. Konzervativci však v roce 1950 dostali dvakrát více hlasů v londýnských příměstských částech stejně jako všude jinde. Porážka Labouristické strany v roce 1951 byla zapříčiněna neschopností této strany vyhrát více než třetinu Liberálních hlasů v obvodech, které poprvé neměly žádné Liberální kandidáty. Pro Labouristickou stranu to byla velká rána, která podlomila její sebevědomí. Volební prohra přinesla diskuzi v rámci strany týkající se jejího programu a dalšího směřování. Loewenberg, 1959, str. 249. 68
Lund, 2002, str. 132.
69
Bogdanor, 2010, str. 23-24.
16
politického napětí po mnoha letech strádání a podle jeho názoru ukvapených reformách premiéra Attleeho. 70 Po nástupu k moci se konzervativci v čele s Churchillem 71 museli vypořádat se zhoršující se platební bilancí. Zhoršení bylo způsobeno nejen daňovými úlevami, ale také narůstajícím systémem sociálních služeb. Pro březnový rozpočet v roce 1952 proto Richard Austen Butler, 72 který zastával funkci ministra financí, omezil domácí spotřebu tím, že snížil dotace na jídlo a ohlásil šetření vládních výdajů. Přídělové systémy na jídlo byly zastaveny až v roce 1953–1954. Privatizace probíhala velmi opatrně – prodány byly pouze části podniků na zpracování železa a oceli. Haroldu Macmillanovi, 73 který zastával funkci ministra pro bydlení a místní rozvoj, bylo povoleno postavit 300 000 domů slíbených v předvolebním programu. 74 Konzervativci kladli větší důraz na soukromý sektor a soukromé vlastnictví. 75 V jednotlivých letech byl v Británii dokončen následující počet bytů:
70
Nigel Lawson, ‘Robot and the Fork in the Road. How Churchill might have made Thatcher Unnecessary‘, Times Lererary Supplement, 21 January 2005, p. 11, in: Bogdanor, 2010, str. 24. 71
Jak se však na Churchillovu vládu dívali jeho kolegové? Mladší křídlo Konzervativní strany preferovalo dosazení do premiérského křesla někoho mladšího, než byl sám Churchill. Otevřeně proti němu vystupoval i Anthony Eden, který tvrdil, že pokud bude Churchill opět zvolen premiérem, tak se konzervativcům po dalších třicet let nepodaří sestavit vhodnou vládu, která by mohla provádět změny. Nakonec si však Churchill premiérské křeslo neoblomně obhájil. Často byla ignorována běžná agenda, ministři, kteří nebyli ve vnitřním kabinetu, byli opomíjeni a vynecháváni. Churchill byl soustředěn na svou zahraniční politiku. Jeho kolega Lord Woolton, který byl v Churchillově vládě v období druhé světové války jako ministr zásobování, komentoval jeho vládu v období 50. let takto: „Churchill řídil kabinet způsobem, který připomínal doby dávno minulé.“ Childs, 1992, str. 71. 72
„Richard Austen Butler („Rab“) (1902–1982), konzervativní politik. Jeho téměř sedmadvacet let v ministerské funkci překonal ve 20. století jen Winston Churchill…. Jako ministr financí roku 1951 Butler osvobodil Británii od neustálých finančních kontrol a vysokých daní. The Economist vymyslel výraz „butskellismus“ (Butskellism), aby popsal společné rysy této politiky s politikou Butlerova labouristického předchůdce Gaitskella; obrat mnohé zastíral, ale také odhaloval. Butler se pevně držel keynesiánské politiky, ačkoli mu kabinet bránil v radikálních krocích k uvolnění devizového kurzu. Byl jedním z nejschopnějších poválečných ministrů financí, ale v posledních letech ve funkci poškodil svou pověst „volebním rozpočtem“ (1955), po němž následovalo zvýšení daní. V roce 1953 bylo Butlerovo postavení natolik silné, že převzal řízení vlády, když onemocněli Churchill a Eden.“ Ramsden, 2006, str. 121. 73
„Harold (Maurice) Macmillan (1894–1986), konzervativní politik a ministerský předseda, který ovládal politiku v padesátých a na počátku šedesátých let 20. století. Macmillanovy eduardovské způsoby a smysl pro dramatický efekt nikdy zcela nezamaskovaly jeho oportunismus a bezohlednost, což mu vyneslo přezdívku „herec-manažer“. Jeho teatrální a politické schopnosti však přiměly torye akceptovat novou, postimperiální roli Británie…. Mezi zastánci ekonomického trhu a monetarismu se jeho jméno stalo synonymem pro státní intervence, nadměrné veřejné výdaje a inflaci, jelikož rekord, který jeho vláda dosáhla v ekonomickém růstu, inflaci a nezaměstnanosti, do konce století nikdo nepřekonal.“ Ramsden, 2006, str. 481-484. 74
Childs, 1992, str. 72-73.
75
Glennerster, 2007, str. 74-75.
17
rok
počet dokončených bytů
1950
205 427
1951
201 856
1952
248 319
1953
326 804
11 měsíců 1954
316 943
Zdroj: AMZV, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Hospodářské zprávy 1954–1955, Zpráva o hospodářství Velké Británie za rok 1954 (č.411.851/55ABO/3), str. 14.
Podle pramenů z archivu Ministerstva zahraničních věcí byl počet dohotovených obytných domů v roce 1954 zhruba 350 000, což bylo o 26 000 domů více než v minulém roce. 76 Co se týče Welfare State, konzervativci neměli totožnou vizi jako labouristé. Nikdy neakceptovali univerzální principy, které nastolila Labouristická strana po roce 1945. Přesto však věděli, že kdyby vystoupili proti Beveridgeově zprávě a sociálnímu státu, znamenalo by to „politickou sebevraždu“ a porážku ve volbách, jako tomu bylo v roce 1945. 77 Konzervativní strana tak zachovávala politiku nastolenou labouristy pouze s tím rozdílem, že se snažila odstraňovat některé regulace, které podle nich zatěžovaly chod ekonomického systému Velké Británie. Konzervativci však byli nespokojeni s tím, že Labouristická vláda nastavila univerzální penze. Navíc sociální služby podle nich rozdělovaly bohatství ve společnosti, nesloužily jako pomoc v chudobě nebo nouzi. 78 Změny ve zdravotním systému vyžadovaly obezřetnost, neboť systém se těšil velké popularitě. Crookshank, nový ministr zdravotnictví, se o Národní zdravotní službu příliš nestaral, zatímco Butler (navzdory tomu, že byl konzervativec) si přál „udržet linii“ a pokračovat ve zvyšování veřejných výdajů na zdravotnictví. Pravicovější část Konzervativní strany nicméně navrhovala změny, které měly veřejným výdajům ulehčit: uvalení poplatků na předpis, poplatky na pobyt v nemocnici, poplatky u zubaře a kompletní zrušení hrazení výdajů u očního lékaře. Labouristická strana to však
76
AMZV, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Hospodářské zprávy 1954–1955, Zpráva o hospodářství Velké Británie za rok 1954 (č.411.851/55-ABO/3), str. 14.
77
Glennerster, 2007, str. 72-73.
78
Glennerster, 2007, str. 74-75.
18
neakceptovala, a tak byly schváleny jen poplatky za předpis. 79 „V roce 1952 sice konzervativní vláda zavedla poplatky za lékařské předpisy a za ošetření zubů a očí, ceny však byly tak nízké, že princip všeobecné a bezplatné péče zůstal de facto zachován.“ 80 Od roku 1951 do roku 1956 podíl prostředků, které šly na sociální služby, zdravotnictví a školství, vzhledem k HDP vzrostl. Jednalo se o více než 11 % HDP. Jedním z důvodů byla rostoucí britská ekonomika a také přechodný poválečný boom v populačním vývoji, který odložil potřebu snižovat veřejné výdaje. 81 Počet nezaměstnaných dosáhl v roce 1954 na konci měsíce října přibližně 263 000, což bylo 1,2 % z celkového počtu zaměstnaných, který činil 22,63 milionů lidí. 82 Navíc Butler v listopadu 1951 oznámil britskému kabinetu, že deficit platební bilance činí 700 milionů liber, což bylo o 350 milionů liber více než v předchozím období. K podpoře ekonomické pozice země byl vyvinut program, který se nazýval „ROBOT“. 83 Ten lze také v jistém smyslu považovat za protichůdný vůči principům Welfare State. 84 Nakonec však byl projekt kvůli celkové nevýhodnosti odmítnut. 85
79
Glennerster, 2007, str. 86.
80
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
81
Glennerster, 2007, str. 78.
82
AMZV, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Hospodářské zprávy 1954–1955, Zpráva o hospodářství Velké Británie za rok 1954 (č.411.851/55-ABO/3), str. 18.
83
Bogdanor, 2010, str. 27-28. Tento program měl vést k samoregulující ekonomice, přičemž navrhoval volně plovoucí měnu (tedy libru), která bude volně směnitelná pro rezidenty mimo měnové oblasti libry, přičemž rovnováha libry bude udržována v Londýně financováním či blokováním. Důsledky by však byly velmi radikální. Namísto jemného ladění ekonomiky prováděné pomocí parity libry a posilováním platební bilance, které probíhalo za války, by se ekonomika regulovala pomocí směnného kurzu. Mohlo by tedy dojít k poklesu libry, zvýšení cen importů a zvýšení nezaměstnanosti. Bogdanor, 2010, str. 27-28. „ROBOT, kódové označení tajného plánu na zavedení plovoucího směnného kurzu libry šterliků v roce 1952, odvozené od jmen úředníků ministerstva financí Leslieho ROwanda a Otto Clarka.“ Ramsden, 2006, str. 699. 84
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
85
Bogdanor, 2010, str. 27. Cherwell, Salter a Anthony Eden přesvědčili Churchillovu vládu, aby projekt volně plovoucí libry nebyl přijat.
19
2.2. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1955–1964 V roce 1955 vystřídal Churchilla, který již nemohl zastávat úřad kvůli chřadnoucímu zdraví, v čele Konzervativní strany Anthony Eden. 86 Tentýž rok se konaly volby, které skončily vítězstvím toryů. V čele Labouristické strany stál v té době Hugh Gaitskell, 87 v době premiéra Attleeho ministr financí, 88 který upřednostňoval ekonomické plánování a státní intervence, tedy zastával keynesiánské principy. 89 V tomto období se velmi rozšířil pojem butskellism, což je „politický termín ze začátku padesátých let vztahující se k politickému konsenzu, v němž se spojoval umírněný konzervatismus R. A. Butlera s umírněným socialismem Hugha Gaitskella.“ 90 Butskellism představoval smíšenou ekonomiku, vládní regulace ve většině oblastí lidského života, jisté „plánování“, Welfare State a vyjednávání s odbory. 91 Pokud jde o vnitropolitickou situaci, po volbách v roce 1955 ministerstvo financí předložilo kabinetu návrh výdajů na udržení Welfare State v příštích pěti letech. Tyto výdaje stále rostly. Důchodci po válce získali právo na starobní důchod. Také rostoucí počet školáků, výsledek poválečného populačního boomu, si žádal vyšší výdaje na středoškolské vzdělání. To všechno oslabovalo ekonomickou pozici země a zvyšovalo výdaje. 92 Nelze pominout politiku bydlení, která v tuto dobu znamenala významnou položku ve vládních výdajích. Bylo naplánováno, že každoročně bude postaveno 300 000 nových domů. Díky snížení objemu obecního bydlení a zvyšování dotací se v roce 1953 podařilo tohoto cíle dosáhnout ze dvou třetin. 93 „V roce 1956 se po vyřešení nejtíživějšího nedostatku bytů v Anglii a Walesu přesunula pozornost k vlastnickému bydlení s pomocí
86
„Anthony (Robert) Eden (1897–1977), konzervativní politik, ministr zahraničí a ministerský předseda, jeho jméno je neoddělitelně spjato se suezskou krizí.“ Ramsden, 2006, str. 226.
87
„Hugh Todd Naylor Gaitskell (1906–1963), labouristický politik, ministr financí v letech 1950–1951 a vůdce Labouristické strany (1955–1963).“ Ramsden, 2006, str. 266. 88
Childs, 1992, str. 81-82.
89
Ramsden, 2007, str. 266. Gaitskell byl „oddaným stoupencem principu sociální spravedlnosti a uchoval si hluboce zakořeněnou víru v akce státu“. Ramsden, 2007, str. 266. 90
Thatcherová, 1996, str. 11.
91
Childs, 1992, str. 293.
92
Glennersten, 2007, str. 79.
93
Malpass, 1990, str. 48, in: Lund, 2002, str. 133.
20
hypoték daňových úlev atd. Konzervativní program podpory bydlení, založený na taktice „co nejméně překážek“, byl v krátké době nesmírně úspěšný.“ 94 Zahraniční události nedovolily Edenovi více rozvíjet politiku týkající se Welfare State, protože během jeho vlády, od dubna 1955 do ledna 1957, musel vyřešit narůstající napětí na Blízkém východě, které nakonec vyústilo v britskou invazi do Egypta a ztrátu vlivu v této zemi. Tzv. Suezská krize 95 ukázala, že Velká Británie již nemůže spoléhat sama na sebe a není hlavním hybatelem na mezinárodním poli. V roce 1977 noviny The Times napsaly o Edenovi toto: „Byl posledním premiérem, který si myslel, že Velká Británie je světovou velmocí, a prvním, za kterého bylo potvrzeno, že tomu tak již není.“ 96 Nakonec Anthony Eden odstoupil z funkce premiéra nejen kvůli veřejnému mínění, ale také kvůli svému zdravotnímu stavu. Na jeho místo v roce 1957 nastoupil Harold Macmillan. O tomto premiérovi David Childs prohlásil, že byl velmi mírný, opatrný a příliš úřednický pro svou vlastní stranu. Měl kvality pro to, aby byl dobrým premiérem, nebyl však příliš výraznou politickou osobností. Navíc v té době široce užívaný přístup butskellism, který Macmillan také akceptoval, nevyvolával dobrý dojem v pravicové části Konzervativní strany. 97 Velká debata ohledně ekonomického růstu se v Británii rozhořela díky statistikám, které naznačovaly pokles britského podílu na světovém obchodu. 98 Vyvstala otázka, jak je
94
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
95
David Carlton, in: Bogdanor, 2010, str. 42.
96
David Carlton (1988) Britain and the Suez Crisis, Blackwell, p. 11, in Bogdanor, 2010, str. 47. Hlavním důsledkem Suezské krize tak byl zjevný úpadek významu Velké Británie v oblasti mezinárodních vztahů. Thatcherová, 1996, str. 12. Thatcherová píše: „Nejbolestivější zkušeností z omezených možností země byl neúspěch expedice do Suezu v roce 1956. Byl spíše výsledkem politické a ekonomické slabosti než vojenským neúspěchem.“ Thatcherová, 1996, str. 12. 97
Childs, 1992, str. 94.
98
Statistiky o poklesu britského podílu na světovém obchodu lze nalézt například v publikaci Childse.
Podíl zemí na světovém obchodu v % 1938 1950
1951
1959
1962
Velká Británie
22
25
22
17
15
USA
20
27
26
21
20
Západní Německo
23*
7
10
19
20
Japonsko
7
3
4
7
7
* údaje za celé Německo Zdroj: Childs, 1992, str. 100.
21
možné, že oproti ostatním státům Velká Británie vykazuje pokles. Thatcherová napsala: „Zůstali jsme daleko vzadu a v roce 1979 nás kdekdo považoval za „chorého muže Evropy“. Relativní zhoršování našeho ekonomického postavení bylo maskováno rostoucím blahobytem Západu jako celku.“ 99 V ekonomických i politických kruzích se objevilo tenkrát několik odpovědí na tuto otázku. Například to, že ostatní země byly dříve na nižší ekonomické úrovni, tedy nyní mají vyšší hospodářský růst. 100 Tento názor zastávala i sama Thatcherová. „Jako průkopník průmyslové revoluce měla Británie zpočátku náskok před svými konkurenty, ale ten se musel zmenšovat, když do soutěže vstoupily země s větším počtem obyvatel a bohatšími přírodními zdroji.“ 101 Macmillan komentoval ekonomickou situaci země několik měsíců po nástupu do funkce. Tento projev začínal následovně: „Pojďme si přiznat, že jsme se nikdy neměli tak dobře jako nyní. Rozhlédneme-li se po celé zemi, po městech, po farmách, uvidíme prosperitu, jakou jsme za život nikdy neměli – a to ani po celou historii této země.“ 102 Samozřejmě dodal, že některé oblasti se nepodílejí na všeobecné prosperitě a těm slíbil pomoc. 103 Navíc Macmillan sklízel úspěch jako televizní řečník, byl to totiž muž, který měl styl, autoritu a šarm. 104 Lidé zbožňovali Macmillanův důvtip, nicméně málo z nich poslouchalo opravdový význam jeho slov. 105
99
Thatcherová, 1996, str. 12.
100
Childs, 1992, str. 101. Druhým faktorem mohl být přesun levné pracovní síly ze zemědělství do průmyslových oblastí v zemích, jako je například Japonsko, Itálie, Francie a Španělsko. Přičemž ve Velké Británii tato změna nastala již dříve. Podle Andrewa Shonfieda bylo hlavním důvodem, že všechny investice jsou prováděny v zahraničí a skoro žádné doma. Další důvod viděl ve výdajích na obranu, hlavně v těch zámořských. Andrew Shongield, British Economic Policy since the War (London, 1958), in: Childs, 1992, str. 101. Jako důkaz podal Shonfield toto: „Velká Británie utrácela za obranu více než její spojenci z uskupení NATO, když nebudeme počítat USA.“ Michael Balfour, West Germany (London, 1968), 317 a Stockholm International Peace Research Yearbook 1978, 144-5, in: Childs, 1992, str. 101. Dalším důvodem bylo držení britské libry jako rezervní měny. Posledním důvodem mohly být odbory, neboť na sklonku století existovaly zákony chránící odbory a podporující je v jejich aktivitách. Thatcherová, 1996, str. 12. 101
Thatcherová, 1996, str. 10.
102
The Compaign Guide, 1964, 31, in: Childs, 1992, str. 106. S ekonomickými ukazateli v tomto období to vypadalo následovně. Mezi obdobím 1951–1963 mzdy vzrostly o 75 % a maloobchodní ceny vzrostly o téměř 45 %. V průměru výdělek muže, který pracoval v průmyslu, vzrostl o 95 % od roku 1951. The Campaign Guide 1964, 174, in: Childs. 1992, str. 105. 103
Childs, 1992, str. 106-121. Dalším velmi ožehavým tématem Labouristické strany bylo, jaký postoj má strana zaujmout vůči tzv. H-bomb. V roce 1957 Bevan ohlásil naprosto radikální změnu postoje vůči bombě, začal ji tedy prosazovat z toho důvodu, že může Británii zajistit vážnost na mezinárodním poli. Childs, 1992. str. 119. 104
Childs, 1992, str. 122.
105
Evans, 2005, str. 37.
22
Na konci 50. let přestal systém zdravotnictví dostačovat, proto Konzervativní strana představila desetiletý plán modernizace nemocnic a lékařské péče. 106 V tomto období byl nedostatek praktických lékařů a byly špatně vymezeny oblasti, ve kterých lékaři mohli pracovat. Jednalo se o to, že Výbor pro lékařskou praxi (Medical Practices Committee) rozdělil Anglii a Wales na 1400 oblastí. Peněžní prostředky byly poskytovány praktickým lékařům v určených oblastech, kde na ně spadalo průměrně 2500 pacientů. V oblastech, kde bylo méně než 1700 pacientů, příspěvky nedostávali. Tento systém dobře fungoval do konce 50. let 20. století. 107 Konzervativci se od roku 1957 začali zabývat sociálním pojištěním. „Peníze vkládané ministerstvem financí do Pojišťovacího fondu byly postupně kráceny; jejich objem tak poklesl z 33 % všech vládních příspěvků, jak navrhoval Beveridge, na 14 % ve finančním roce 1973–1974. Toto opatření způsobilo, že fond disponoval stále menšími kapitálovými zdroji, a celý systém národního pojištění se měnil z pojistně matematického (v němž byla míra příspěvků podmíněna předpokládanými výdaji na budoucí finanční závazky) na systém průběžného financování (v němž aktuální příspěvky přímo financovaly tehdejší potřeby).“ 108 To se také projevilo v roce 1959, kdy byla vydána Bílá kniha nesoucí název Zlepšení národní sociální pomoci (Improvements in National Assistance), která také upravovala systém sociálního pojištění. Hlavní myšlenkou dokumentu bylo, že by se příjemci státní pomoci měli podílet na růstu národního hospodářství, tedy na prosperitě země. 109 Co se týče Labouristické strany, vláda Edena pro ni byla možností ke sjednocení. 110 Strana totiž byla rozpolcena ve dvou základních otázkách. Týkaly se veřejného vlastnictví a obrany. 111 V roce 1959 se opět konaly volby, které pro labouristy skončily nepříznivě. Vyhrála Konzervativní strana. Jak komentoval Douglas Jay, ekonom, který sloužil už ve vládě Attleeho jako ekonomický tajemník na ministerstvu financí: „Labour měla dva
106
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
107
Lund, 2002, str. 137.
108
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
109
Lund, 2002, str. 136.
110
Labour Party, 1959 Labour Party Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 24. 8. 2011. Ve svém manifestu Labouristická strana ostře zkritizovala Suezskou krizi. Labouristi to označovali jako zločin a akt šílenství. 111
Childs, 1992, str. 115.
23
základní handicapy – image třídní strany a fenomén znárodňování.“ 112 To až události z roku 1962 daly Labouristické straně image větší jednotnosti, než tomu bylo před volbami v roce 1959. Na začátku 60. let začala ekonomika Velká Británie stagnovat, převládl charakter cyklu ve smyslu stop and go. Domácí produkt rostl pomalu, libra byla pod depreciačním tlakem a platební bilance se pohybovala v záporných číslech. Aby vzdorovali tomuto jevu, založili v roce 1962 přední průmyslníci a zástupci Konzervativní strany komisi s názvem Národní rada pro hospodářský rozvoj (NEDC – National Economic Development Council), přezdívanou Neddy. Komise měla ukazovat a zjišťovat příčiny ekonomické pozice země a jejím hlavním úkolem bylo zkoumat ekonomické vyhlídky na 5–6 let dopředu. 113 Dalším cílem komise bylo zlepšit ekonomickou koordinaci mezi politiky, odbory a podnikateli. Komise tak měla umožnit vládě řídit stop and go politiku tak, aby bylo možné podpořit stabilitu ekonomiky. V průběhu dvou let však tento program zanikl, a to zejména ze dvou „institucionálních“ důvodů. Prvním bylo, že podniky podílející se na tomto programu měly strach ze zneužití svých citlivých interních informací. Bály se, aby tyto informace nezneužily struktury blízké vládě k dirigistickému plánování. Druhým důvodem byla malá koordinační síla NEDC. Oba tyto důvody tedy nakonec vyústily v rozpad NEDC. 114 Již v roce 1960 Macmillan ustavil tzv. Robbinsonovu komisi, která vydala zprávu, podle níž bylo vzdělávání v oblasti managementu nedostačující. Komise proto vytvořila návrh, aby byly vysoké školy vyučující management spjaty s hlavními business centry a aby se na technických univerzitách vyučoval cizí jazyk. Další inovací, kterou chtěla zavést, bylo vytvoření tzv. Národní rady pro akademické ocenění (National Council for Academic Awards), jež by odměňovala nadané studenty. Pro zlepšení celkové funkčnosti školství však bylo nutné zlepšit zejména podmínky pro zaměstnance univerzit, a to nejen
112
Labour weekly Forward (16 October), in: Childs. 1992, str. 127. Je tedy možné, že volby prohráli nejen kvůli tomu, že lidé považovali labouristy za socialistickou stranu, ale také proto, že strana neměla jednotnou koncepci týkající se znárodňování. Další názor na to, proč Labouristická strana tolik zeslábla, poskytla Rita Hiden. Našla hned tři argumenty, které mohly vést k volební prohře. Prvním bylo to, že Labouristická strana byla považována za třídní stranu, dalším bylo, že se strana identifikovala s fenoménem zestátňování a poslední problém tkvěl podle Rity Hiden v tom, že strana měla velmi slabého vůdce. Mark Abrams, Richard Rose, Rita Hinden, Must Labour Lose? London, 1960, 100, in: Childs, 1992, str. 128. 113
Childs. 1992, str. 138.
114
Wood, 2000, str. 431.
24
jejich plat, ale také možnosti kariérního postupu neboli povýšení. 115 „Roku 1963 komise navrhla, že by se univerzitní sektor měl rozšířit, což vláda přivítala s porozuměním. Poté prosadila řadu opatření k podpoře rozvoje tzv. technických škol.“ 116 Zásadní věcí při reformě školství byla i debata o tzv. Eleven-plus. Britští žáci totiž v jedenácti letech skládali zkoušku, která rozhodovala o jejich budoucím studiu. Podle ní byli žáci roztříděni na typ studia: modern, technical, or grammar. 117 Od roku 1951 se o tomto způsobu třídění začalo velmi pochybovat, protože byl považován za diskriminační vůči dětem z nižších společenských tříd. 118 Od roku 1962 byl ministrem školství Edward Boyle, který prosazoval zrušení Eleven-plus. Jeho návrh však odmítla Konzervativní strana, která se obávala dopadů tohoto kroku na soukromé školství. Dalším ožehavým problémem byl v rámci středoškolského vzdělávání rozdíl mezi tzv. private a public schools. Exkluzivní a bohaté public schools dostávaly podporu i od místní samosprávy, což způsobovalo značnou nelibost u levice, protože žáci z public schools měli vysokou pravděpodobnost přijetí na univerzitu na rozdíl od žáků private schools. 119 V roce 1961 byl zahájen program Plán na ozdravení nemocnic (Hospital Plan), který byl postaven na principu hospodářského plánování a měl zajistit všem pacientům přístup k nejmodernějším zařízením. I přesto, že výdaje na zdravotní síť trvale rostly, plán se nepodařilo na počátku 70. let plnit. Proto od něj vláda upustila. 120 Na konci 50. let, pod narůstajícím vlivem tzv. „střední cesty“, kterou podporoval Harold Macmillan, se Welfare State začal rozšiřovat. Mezi léty 1958–1964 byl průměrný roční růst reálných veřejných výdajů 7,7 % na vzdělávání, 4,8 % na zdravotnictví, 5,6 %
115
Childs. 1992, str. 147. Reforma vzdělávání byla zahájena už o dva roky dříve, před nástupem DouglaseHoma do funkce. Již v roce 1961 byla vládou vydána Bílá kniha, kdy ministr školství David Eccles doporučil více kvalitnějšího technického vzdělávání s novými kurzy, vyšší standardy pro přijímání uchazečů na univerzity, prodloužení možnosti denní doby studia atd. V letech 1970–1971 se diskutovalo také o návrhu zvýšení věku pro odchod ze školních lavic, nakonec však byl tento návrh z ekonomických důvodů odložen. Childs, 1992, str. 147-148. 116
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
117
Labour Party, 1959 Labour Party Election Manifesto, elektronický zdroj, citace dne 24. 8. 2011. Již v roce 1959 Labour ve svém manifestu naznačila, co si myslí o systému školství fungujícím ve Velké Británii. Je tam psáno: „One of the greatest barriers to equality of opportunity in our schools is the segregation of our children into grammar and other types of school at the age of 11.“
118
Childs. 1992, str. 149.
119
Sunday Times, 9 September 1962, in: Childs, 1992, str. 150.
120
Tumis, elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011.
25
na sociální služby a 4,6 % na bydlení. 121 Ani Macmillan tedy v zásadě neusiloval o radikální revizi poválečného Welfare State. Vláda navíc musela čelit skandálům, které snižovaly důvěryhodnost Macmillana, kabinetu i Konzervativní strany, 122 například tzv. Profumově aféře. 123 Tento skandál byl však jedním z posledních, vedl k premiérovu odstoupení. V roce 1963 nastoupil do funkce premiéra Alec Douglas-Home, 124 jenž však vládl pouze krátkou dobu – do voleb v roce 1964. 125 Jeho nejdůležitějším počinem na domácí politické scéně byla mírná změna systému vysokoškolského vzdělávání.
2.3. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1964–1974 V roce 1963 byl vůdcem Labouristické strany zvolen Harold Wilson, 126 který nastoupil po Gaitskellově smrti. Wilson velmi věřil v sílu médií, čehož se také snažil
121
Lund, 2002. str. 134.
122
Childs. 1992, str. 141. Šlo například o případy týkající se rozmachu vlastnictví z 50. a 60. let. Tehdy byly zveřejněny studie ukazující, že přes sto lidí se stalo milionáři v průběhu let 1945–1965 díky své činnosti jako property developers. Tito lidé přebírali firmy, které následně rekonstruovali a prodávali. Childs. 1992, str. 141. 123
D. R. Thorpe, in: Bogdanor, 2010, str. 62. Aféra spočívala v tom, že se John Profumo zapletl s dvacetiletou modelkou Christine Keeler, která měla zároveň pletky s kapitánem Eugenem Ivanovem, sovětským námořním atašé a zpravodajským důstojníkem. Tito dva muži, kteří dámu navštěvovali, se bezesporu několikrát setkali. Profumova chyba byla právě v tom, že popíral svou spojitost s touto dámou. Childs, 1992, str. 141. 124
„ Alexander Frederick Douglas-Home (1903–1995). Konzervativní politik, ministr zahraničí, ministerský předseda… Douglas-Home byl výkonný a systematický předseda vlády, ale naprosto se mu nedostávalo inspirace. Místo toho, aby modernizoval „vzhled vlády“, potvrzovaly jeho aristokratický původ, ostýchavé způsoby a obstarožní vzhled archaický obraz toryů.“ Ramsden, 2006, str. 213-214.
125
D. R. Thorpe, in: Bogdanor, 2010, str. 79. K jeho velmi krátkému a ne příliš výraznému funkčnímu období se váže příběh o tom, jak potkal Douglas-Home starší manželský pár ve vlaku. Manželé si povzdychli: „My housband and I think it was a great tragedy that you were never Prime Minister.“ Odpověď Douglase-Homa byla následující: „As a matter of fact I was, but only for a very short time.“ Bogdanor, 2010, str. 79-80. 126
„Harold (James) Wilson (1916–1995), labouristický ministerský předseda. Labouristické straně byl prospěšný ve dvou ohledech – přivedl ji k moci a udržel její jednotu. Jako její vůdce ji přivedl k vítězství ve čtyřech z pěti všeobecných voleb. Zajistil jí polovinu z celkového počtu let, kdy byla ve 20. století u moci.“ Ramsden, 2006, str. 888. Zajímavé však je, že na Wilsonově pozici měla také významný podíl jeho tajemnice Marcia Williamsová. Jak napsal James Margach, je nemožné pokoušet se rozumět Wilsonovi aniž bychom zmínili Marciu Williams. Podle autora je její významnou zásluhou, že se Wilson stal vůdcem strany. James Margach, The Abuse of Power, (London, 1978), 141-2, in: Childs, 1992, str. 162-163.
26
využít ve svůj prospěch. 127 V roce 1964 se konaly volby a Konzervativní strana byla vzhledem k přesvědčivosti a důvěryhodnosti Harolda Wilsona, nemluvě o dozvucích Profumova skandálu, poražena. 128 V roce 1965 Alec Douglas-Home rezignoval na post lídra Konzervativní strany a na jeho místo nastoupil Edward Heathe. 129 Příčiny porážky konzervativců můžeme nalézt v předvolebním programu z roku 1964. Strana totiž nekladla dostatečný důraz na vzdělání, odstranění chudoby a utvoření rovných příležitostí pro všechny. 130 Hlavním cílem, na který se obě strany v průběhu 60. let zaměřily, byla ekonomická prosperita a sociální politika. Pohled na ekonomiku byl změněn zejména díky vládě, která se snažila regulovat makroekonomické ukazatele a také utvářet Welfare State. 131 Za Wilsonovy vlády se hodně stávkovalo a odbory neustále působily problémy. Labouristická strana si s tím nevěděla rady. Jak píšou Pattie a Johnston: vypadalo to, že Wilsonova labouristická vláda v 60. letech postrádala autoritu v různých sporech (například námořnická stávka), což se projevilo rovněž při pokusu o představení legislativy týkající se odborů (In Place of Strike). 132 Labouristická strana ve svém předvolebním programu tvrdila, že přeorganizuje středoškolské vzdělávání, a to tak, že se zbaví rozdělování dětí na různé školy skrze zkoušky Eleven-plus. 133 Labouristé na to vyčlenili speciální prostředky, které byly využity na školní budovy, příspěvky k platům učitelů a na zvýšení zapojení rodičů do výchovy jejich dětí vedoucí k vypěstování osobní odpovědnosti v jejich komunitě. 134
127
Childs, 1992, str. 153.
128
Anthony Howard and Richard West, The Making of the Prime Minister (London, 1972), 225, in: Childs, 1992, str. 155-156.
129
„Edward Richard George Heath (1916-), konzervativní politik a ministerský předseda (1970–1974), který přivedl Británii do Evropského společenství… Jako ministerský předseda byl Heath na úrovni své doby, neboť chápal potřebu radikálních změn. Avšak tlak na toryovskou loajalitu způsobený vstupem do Evropy a Heathovými obraty o 180 stupňů ještě jitřily další kontroverzní reformy, včetně velké restrukturalizace místní samosprávy. “ Ramsden, 2006, str. 299-300. 130
Labour Party, 1964 Labour Party Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 24. 8. 2011.
131
Glennerster, 2007, str. 98-100.
132
Pattie, Johnston, 1990, str. 217. In Place of Strike byl dokument, který se snažil reformovat odbory. K tomu však za vlády Wilsona nedošlo.
133
Lund, 2002, str. 143.
134
Halsey, 1972, str. 57, in: Lund, 2002, str. 144.
27
Labouristická strana měla detailní plán týkající se sociálního programu. Stavěla však na předpokladu, že tempo růstu ekonomiky bude stejně vysoké jako v západní Evropě. Měli v úmyslu zavést sociální programy prostřednictvím „ekonomického plánování“. 135 Sociální politika se v následujících čtyřech letech příliš nerozvíjela – ministr zdravotnictví ani ministr pro sociální politiku nebyli členy Wilsonova kabinetu. O tyto záležitosti se staral Douglas Houghton, skeptický vůči Crossmanovým plánům, 136 týkajícím se sociální politiky. Houghton věřil, že daně a sociální dávky mohou být sjednoceny tak, aby daňový systém zaručoval a dodával penzistům základní příjem. Problém však byl v tom, že mnoho starších lidí do tohoto daňového systému nespadalo. 137 Labouristická strana chtěla podle svého předvolebního programu změnit také podmínky poskytování zdravotní péče, podle nichž byly poplatky za zdravotnictví uvaleny zejména na ty, kteří je nemohli zaplatit. Labouristé se tedy opět snažili zavést bezplatné zdravotnictví. 138 Jedna z těžkostí, které provázely Wilsonovu vládu, bylo financování Národní zdravotní služby a s tím spojené platy lékařů. Ti, kteří byli zapojeni do Národní zdravotní služby, začali být velmi nespokojeni se svým platem. Nakonec v roce 1966 Wilson zvýšil jejich plat, aby zabránil jejich emigraci do zahraničí. 139 Ve volbách v roce 1966 opět zvítězili labouristé v čele s Haroldem Wilsonem. V průběhu jeho další vlády se projevil problém s deficitem platební bilance, který byl v tuto chvíli největší od konce druhé světové války. Wilson se rozhodl, že se s ním nebude vyrovnávat pomocí devalvace libry, 140 nýbrž že se bude snažit zachovat hodnotu libry na stejné úrovni jako doposud a naopak podpoří rozvoj nových technologií, kterých se Británii nedostávalo. Zdůrazňování této potřeby bylo jednou z nejvýraznějších
135
Glennerster, 2007, str. 104.
136
Richard Crossman byl blízkým kolegou Wilsona, byl to člověk, který se v opozici nejvíce zabýval revizí Beveridgeova plánu. Glennerstern, 2007, str. 109. 137
Glennerstern, 2007, str. 109.
138
Labour Party, 1964 Labour Party Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 13. 11. 2011.
139
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. 41l, The New York Times, 5. 5. 1966. British Doctors Win Increases in Pay.
140
Childs. 1992, str. 179. Bylo to poprvé ve 20. století, kdy premiér (zde Wilson) vedl svou stranu podruhé k vítězství s většinovou vládou. Childs, 1992, str. 164. Největší chybu tedy podle mnohých udělal Wilson tehdy, když nedevalvoval libru až do roku 1967. Měl k tomu však nejen ekonomické, ale také politické důvody. Libra se totiž opět ocitla pod tlakem způsobeným spekulacemi s měnou. Článek Tima Balea říká, že vláda se snažila vyhnout devalvaci proto, aby se vyhnula narušení světového finančního systému. Nebo také kvůli nedůvěře vlády v to, že devalvace je řešením dlouhodobých britských finančních potíží. Dalším důvodem byla zajisté obava z možné volební prohry Labouristů. Bale, 1999, str. 192.
28
charakteristik Wilsonovy vlády. Nové technologie však nebyly natolik žádoucí jako správná organizace průmyslu, dobré řízení společností a opravdový důraz na aplikaci technologií. 141 Richard Crossman se stal ministrem pro bydlení a bylo na něm, aby zajistil labouristický předvolební slib postavit 500 000 domů ročně. Británie však draze platila za sterlingovou krizi v roce 1967, a proto bylo v tomto roce postaveno „jen“ 400 000 domů. V roce následujícím to bylo 413 000 domů, ale roku 1969 počet postavených domů klesl na 370 000. 142 Zároveň se zhruba od roku 1964 Labouristická strana odklonila od upřednostňování obecního vlastnictví v oblasti bydlení. Labour začala upřednostňovat stavby pro soukromý sektor. Díky tomu se nerovnováha mezi stavebnictvím pro veřejný a soukromý sektor začala zmenšovat. V roce 1964 činila nerovnováha 96 000 staveb, v roce 1969 již pouze 23 000 staveb. 143 Sociální služby byly rozděleny mezi tři základní resorty – sociální služby, zdravotnictví a péče o děti – které byly podpořeny dalšími dvěma resorty pro vzdělávání a bydlení. Místní samosprávy měly povinnost zajistit péči pro občany, ale péče o potřebné v dané komunitě byla stále ponechána na dobrovolnosti. To však nedostačovalo, a proto vláda ustavila komisi, která shledala problematiku osobních sociálních služeb jako neadekvátní ve výši, rozsahu a kvalitě poskytování, což zhoršovaly špatná koordinace a těžká přístupnost. Byly diagnostikovány příčiny těchto selhání – nedostatek zdrojů, nedostatečné znalosti a oddělené odpovědnosti. Proto komise doporučila vytvoření jednotného resortu sociálních služeb v každé oblasti. To posílilo povinnosti jednotlivých samospráv při naplňování sociálních potřeb. Zároveň se samosprávy staly zodpovědnými za odhad počtu osob, které potřebují služby, což sloužilo jako podklad pro plánování sociálních služeb. 144 Rozpočet pro sociální služby vzrostl mezi léty 1964/65–1969/70 ze 7,2 % na 9,3 % HDP. Když ale „očistíme“ tato čísla od rostoucí nezaměstnanosti, stále se zvyšujícího
141
Edgerton, 1996, str. 54-55.
142
Glennerster, 2006, str. 142.
143
Lund, 2002, str. 144.
144
Lund, 2002, str. 145.
29
počtu penzistů, zvyšování rodinných příspěvků a poklesu daní, dostaneme podíl sociálních služeb na HDP 8,6 %. 145 Edward Heath vyhrál Konzervativní straně volby v roce 1970 a vládl Británii do roku 1974. Podle tradičního a širokou veřejností přijímaného výkladu byla prosperita v letech 1972–1973 ve Velké Británii důsledkem Heathovy dobře implementované a koncipované politiky. Díky importovaným inflačním tlakům vývoj nepokračoval podle původních vládních záměrů. 146 Neúspěch ve volbách z roku 1966 ovšem přivedl Konzervativní stranu k formulaci nové koncepce politického vystupování. Fajmon uvádí, že kladli „jednoznačný důraz na tržní řešení společenských problémů … slíbili politiku založenou na obhajobě trhu a zdravých veřejných financích. Strana chtěla reformovat postavení odborů, omezit vládní zásahy do hospodářských záležitostí a omezit veřejné výdaje.“ 147 Posun ve vnímání národohospodářských cílů Konzervativní strany se neodrazil v Heathově reformním úsilí z několika důvodů. Zejména neutuchající boj s odbory stál v cestě jakýmkoli snahám o změnu. Zákon o vztazích mezi zaměstnanci a zaměstnavateli z roku 1970, který Konzervativní strana vydala, měnil (mimo jiného) závaznost kolektivních smluv, a to v tom směru, že kolektivní smlouvy měly být závazné pro obě strany. Jelikož však stát působil v roli největšího zaměstnavatele v zemi, vznikla obava, že se jedná o zlepšování pozice zaměstnavatele na úkor zaměstnance. To vedlo k zahájení stávek. 148 Bylo to způsobeno také tím, že v roce 1971 rostla nezaměstnanost. Podle oficiálních údajů, které zveřejnilo britské Ministerstvo práce, dosáhla počtu 1 023 583 práceschopných Britů, přičemž bylo poukázáno na to, že skutečný počet nezaměstnaných je mnohem vyšší než uvádí oficiální statistika. 149 Vztah zaměstnance a zaměstnavatele se také projevil ve výplatě penzí. Zásadní změnou ve vývoji penzí bylo vydání Bílé knihy v roce 1971, která nesla název Strategy for Pensions a dalšího zákonu o sociálním pojištění roku 1973. Bílá kniha shledávala jako
145
Glennerstern, 2006, str. 121.
146
Laidler, 1976, str. 494.
147
Fajmon, 1999, str. 22, in Segeťová, 2009, str. 11.
148
Fajmon, 1999, str. 24, in: Segeťová, 2009, str. 11.
149
AMZV, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, 1972 Zprávy ZÚ Londýn, Ekonomická situácia vo Velkej Británii v r. 1971 a výhlady na r. 1972 – Hospodárska správa č. 1, str. 455.
30
hlavního poskytovatele starobního důchodu zaměstnavatele a nikoli stát. 150 Demografie se začala vyvíjet stejným směrem jako v 50. letech. Ukazovalo se, že vzrůstající náklady na starobní důchod nemohou být zajištěny stávajícím systémem průběžného financování v závislosti na pevně daných příspěvcích. 151 Také potřeba zlepšení školského systému se v 60. letech stala významnou politickou otázkou. Rostl počet rodičů, spadajících do střední třídy a majících zájem o dobré vzdělání svých dětí. Stejně tak rostl počet studentů, kteří se snažili obstát v přijímacím řízení na univerzitu. Kvalifikace po dokončení střední školy přestala dostačovat. Byl zvýšený zájem o studium na gymnáziích. Proto se také hodně volalo po zrušení zkoušek Eleven-plus. 152 Paradoxní však je, že v roce 1972 britská vláda vydala Bílou knihu, ve které je patrný motiv snížení vysokoškolských studentů z původně plánovaného počtu 835 000 na 750 000. Bylo to zejména proto, že mnoho studentů univerzit a vysokých škol nemohlo ve Velké Británii nalézt odpovídající zaměstnání. 153 Zdravotnictví bylo v roce 1972 mnohokrát kritizováno. Například novinový článek Národní zdravotní službě vytýkal zejména to, že nebere ohled na občany starší, handicapované a mentálně zaostalé. Konzervativní strana proto prohlašovala, že zavede systém, který bude adekvátnější k potřebám jednotlivých občanů. V článku je uvedeno, že za poslední rok tento systém spotřeboval 4,4 miliard liber či 12,5 % HDP. 154 Výdaje na zdravotnictví vzrostly v letech 1970–1974 o více než 20 %. Zdravotní systém byl zařazen do předvolebního programu Konzervativní strany s návrhem, aby 80 % zdravotní péče bylo hrazeno z Národní zdravotní služby a 20 % ze soukromého zdravotního pojištění. Tento návrh však byl po volbách zapomenut. Konzervativci se rozhodli zaměřit svou pozornost pouze na zajištění větší efektivnosti fungování stávajícího systému a jeho reorganizaci. 155
150
Lund, 2002, str. 146.
151
Glennerstern, 2006, str. 113.
152
Glennerstern, 2006, str. 134.
153
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)64, Rudé právo, 8. 12. 1972, Neradostný školský program. 154
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)51, Herald Tribune, 3. 8. 1972. Tories Plan Major Reforms Of the National Health Service.
155
Lund, 2002, str. 147-148.
31
V roce 1973 vstoupila Velká Británie do Evropského hospodářského společenství, od čehož si slibovala zvýšení ekonomické výkonnosti.156 Navzdory očekávání vstup nepřinesl hospodářské oživení. Svůj podíl na tom mohl mít rovněž ropný šok z roku 1973. V této době sice byla nalezna ropná ložiska v Severním moři, avšak tento objev měl dvojí dopad. Přispěl sice významně ke zbohatnutí země, neboť Británie mohla vyrovnat obchodní schodek, ale zisk z ropy v cizí měně způsobil zafixování libry na hodnotě, která byla tak vysoká, že postupně ničila britské exportéry. 157 Došlo sice k zastavení relativního poklesu ekonomiky vůči ostatním zemím, avšak vyřazení britských exportérů ze světové konkurence mělo pro ekonomiku velmi negativní důsledky, které neutralizovaly bohatství plynoucí z ropných nalezišť. Kennedy ve své knize také upozorňuje na rozdíl v investiční struktuře Velké Británie oproti jiným zemím. Jelikož se Velká Británie po válce považovala za jednu z hlavních světových velmocí, udržovala vysoký standard investic do vojenství. 158
2.4. K základním rysům Welfare State ve Velké Británii v období 1974–1979 Harold Wilson se stal v roce 1974 opět premiérem, sestavil první menšinovou vládu od dob vlády Labouristické strany v letech 1929–1931, 159 a proto musel brát v úvahu zájmy Liberální strany. Jeho největší zásluhou ve druhém, tentokrát pouze dvouletém
156
Šesti státům, které vytvořily Evropské hospodářské společenství podepsáním Římské smlouvy, se podařilo pozvednout svou ekonomickou úroveň. Od tohoto kroku si Velká Británie slibovala podobné výsledky. Nedočkala se však ekonomického rozmachu v míře, kterou očekávala. Příčinu je možné vidět právě v síle a vlivu zájmových skupin, jimiž byla britská společnost ovládána. Dle Olsona pramenila neotřesitelnost postavení zájmových skupin i z toho, že zde nepůsobila zahraniční konkurence. A tak kupříkladu profesní komory, maloobchodníci z center měst či vládní zaměstnanci získali stabilní pozici s nezanedbatelným vlivem. „Po připojení ke společnému trhu a liberalizaci obchodu se nijak zvlášť nepodlomila moc těchto seskupení, i když přesun rozhodování na větší jurisdikce snížil jejich možnost účinně lobovat.“ Olson, 1982, str. 135, in: Segeťová, 2009, str. 4-5. 157
Kennedy, 1988, str. 514, in: Segeťová, 2009, str. 4-5.
158
Kennedy, 1988, str. 582, in: Segeťová, 2009, str. 4-5. Jak výrazná odlišnost vůči ostatnímu světu to byla, lze ilustrovat na tomto: „… existuje velice chabá úroveň investic do výzkumu a vývoje: v porovnání s dolarem vynaloženým v Británii na počátku osmdesátých let vydalo Německo 1,5 dolaru, Japonsko 3 dolary a Spojené státy 8 dolarů, 50 % britských výdajů na vývoj a výzkum bylo vynaloženo na neproduktivní obranné aktivity ve srovnání s německými 9 % a zanedbatelnou částkou japonskou.“ 159
Childs, 1992, str. 243.
32
období u moci, bylo potvrzení příslušnosti Velké Británie k Evropskému hospodářskému společenství po historicky prvním referendu, které se v zemi konalo v roce 1975. 160 Politice v roce 1975 dominovaly problémy týkající se inflace, nízké produktivity, vysokých nákladů práce, zvyšující se nezaměstnanosti, tlaku na libru atd. Ve skutečnosti se v letech 1975–1976 jednalo o vážnou ekonomickou krizi.161 Zatímco v 50. letech byla Británie podle Evanse na žebříčku HDP na hlavu v mezinárodním porovnání devátá, v roce 1971 byla přibližně na patnáctém místě a v roce 1976 na místě osmnáctém. 162 V roce 1965 činil deficit obchodní bilance 110 milionů liber, kdežto v roce 1975 se jednalo o 1673 milionů liber. 163 V prvních dvou letech vlády přišla Labouristická strana s mnoha opatřeními týkajícími se sociálního zabezpečení. Jednalo se například o to, že přídavky na děti vázané na daně (z čehož nejvíce těžily rodiny s nejvyšším příjmem) byly nahrazeny novými přídavky, které dostávala každá matka. O další změny se zasadila Barbara Castleová v roce 1975. Byl přijat zákon o sociálním zabezpečení, kdy se národní pojištění odvozovalo ze mzdy až do výše daného limitu. Dále zákon o penzijním zabezpečení z téhož roku zavedl státní důchodové schéma závisející na výdělcích daného penzisty. Penze byla vyplácena podle nejlepších příjmů v průběhu dvaceti odpracovaných let. 164 V roce 1975 Wilson sestavil komisi, která měla zjistit efektivitu stávajícího systému zdravotnictví, čili zda veřejné výdaje pro nemocnice nebo lékaře nejsou příliš vysoké nebo naopak příliš nízké. Jak sám Wilson prohlásil, pokud ano, je třeba provést generální změnu zdravotního systému. 165
160
Pierce, Valen, Listhaug, 1983, str. 43.
161
Pearce, Stewart, 1995, str. 498.
162
A. Gamble, Britain in Decline (Macmillan, Basingstoke, 1985), p. 13-15; J. F. Wright, Britain in the Age of Economics Management (Oxford University Press, 1979), p. 21, in: Evans, 2005, str. 9.
163
Keith Robbins, The Eclipse of a Great Power: Modern Britain, 1870–1992 (Addison Wesley Longman, London, 1994), p. 429, in: Evans, 2005, str. 10.
164
Lund, 2002, str. 150.
165
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)51, Herald Tribune, 27. 10. 1975. Britain´s Health-Care Probe.
33
Harold Wilson v roce 1976 rezignoval a na jeho místo nastoupil James Callaghan, 166 který ve funkci premiéra setrval až do roku 1979. Labouriská strana však sestavila menšinovou vládu, musela tedy brát ohledy na stranu Liberální. Co se týče proevropského přístupu, snažil se Callaghan znovu vyjednat podmínky pro přistoupení do Evropského hospodářského společenství. 167 Již v roce 1975 se začaly objevovat v tisku zprávy o nutném snížení veřejných výdajů na školství. Dne 4. srpna vyjádřil deník The Times obavu ohledně možné dislokace zdrojů a zachování stávajících standardů. 168 Stejně tak vláda revidovala své představy o počtu vysokoškoláků na univerzitách z původních 750 000 na 640 000. 169 Další článek hovořil o tom, že dochází k ukončení expanze britského školství, neboť nedošlo ani k očekávanému nárůstu počtu studentů, ani výdajů. Školství přestalo být pokládáno za spásu, která by mohla Velkou Británii zachránit. 170 Poté došlo ke zvýšení školného a konec 70. let je provázen studentskými demonstracemi. Zároveň byly v roce 1976 zrušeny zkoušky Eleven-plus. K recesi v roce 1976 se Callaghan vyjádřil prohlášením, že není možné řešit recesi pomocí utrácení veřejných prostředků. Bankovní rezervy však byly vyčerpány, měna se ocitla pod depreciačním tlakem, a proto musela vláda požádat o půjčku Mezinárodní měnový fond, aby zabránila bankrotu. Půjčka činila 3,9 milionu liber a byla podmíněna dodatečnými vládními škrty. 171 V roce 1976 ministr financí D. Healey ohlásil snížení vládních výdajů pro rok 1977–1978 pomocí nižších kapitálových investic do zestátněného průmyslu (o 176 milionů liber) a snížení veřejných výdajů na výstavbu bytů (o 146 milionů
166
„James (Leonard) Callaghan, labouristický politik. Byl jediným politikem 20. století, který zastával všechny čtyři nejdůležitější státní úřady (ministr financí, ministr zahraničí, ministr vnitra a premiér), ačkoli jako labouristický vůdce nevyhrál všeobecné volby.“ Ramsden, 2006, str. 125.
167
Thatcherová, 2003, str. 318. Thatcherová píše: „Británie velmi brzy pochopila, že podmínky, za kterých vstoupila do EHS, jsou v mnoha směrech neuspokojivé. Právě to – a nevyřešená roztržka v řadách labouristů ohledně zásad členství ve Společném trhu – bylo důvodem, proč se labouristická vláda Jamese Callaghana snažila „znovu dohodnout“ podmínky britského členství dřív, než je předloží referendu. Nové jednání ve skutečnosti nepřineslo nic, co by stálo za zmínku, ani o desetník nesnížilo nehorázně vysoké britské příspěvky.“ 168
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, The Times, 4. 8. 1975. How Will Education Spending Be Cut? 169
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Lidová demokracie, 12. 8. 1975. Británie: Kam s diplomem v kapse? 170
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Herald Tribune, 26. 2. 1976. Expansion Ending In British Education. 171
Evans, 2005, str. 11.
34
liber). Také omezil programy na podporu obchodu, průmyslu a zaměstnanecké sféry. V neposlední řadě omezil dotace sloužící pro udržení cen některých základních potravin. O 45 milionů liber snížil rozpočet ministerstva školství, což se dotklo zejména univerzit. Dále se rozhodl redukovat výdaje i pro zdravotní péči. 172 Labouristická strana od roku 1976 začala šetřit na sociální politice. Výdaje na zdravotnictví sice vzrostly o pět procent, na školství a bydlení ale byly předpokládány nižší výdaje. Ve skutečnosti samosprávy snížily své výdaje na stavbu škol a nových domů kvůli rostoucím cenám půjček. Poplatky za zdravotnictví se stále zvyšovaly.173 Nakonec vládu Callaghana smetly dvě významné skutečnosti: mezinárodní situace Velké Británie a také odbory, které neustále vyhlašovaly nové a nové stávky. Přelom let 1978–1979 je díky odborům také nazýván jako „zima nespokojenosti“ (winter of discontent). 174 Vývoj ekonomiky šel tedy tímto směrem: „V letech 1975–1976, tedy zhruba 3 roky před nástupem Margaret Thatcherové, se nezaměstnanost ve Velké Británii pohybovala okolo 5 % (v roce se 1982 nezaměstnanost dokonce pohybovala na úrovni 12 %). Mezi roky 1972–1979 byla průměrná míra inflace 15 %, byla nejvyšší ve srovnání s USA, Japonskem a Německem.“ 175 „Podle Kennedyho byl tento pokles způsoben tím, že Británie měla v předchozích desetiletích významné technické a historické výhody, které ji umožnily raketový ekonomický růst. A právě v tomto období (po druhé světové válce) tyto příhodné podmínky pominuly a ostatním zemím bylo umožněno technicky i historicky Spojené království dohnat. Tento jev můžeme vnímat podle Kennedyho jako částečnou příčinu toho, že se ve Velké Británii začal zpomalovat ekonomický růst a země začala upadat do hospodářské recese.“ 176
172
zdroj AMZV, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Politické zprávy a informace 1976, 29. 7. 1976, Vládní opatření ke snížení veřejných výdajů – PI č. 6, str. 136. 173
Glennerster, 2007, str. 178.
174
Evans, 2005, str. 11.
175
Olson, 1982, str. 215, in: Segeťová, 2009, str. 5.
176
Kennedy, 1988, str. 514, in: Segeťová, 2009, str. 5-6.
35
3. Margaret Thatcherová 1979–1990
3.1. Margaret Thatcherová a její nástup do funkce britské premiérky Margaret Thatcherová je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností britských dějin. Správně se ptá Vernon Bogdanor ve své knize: Co ji učinilo vhodnou kandidátkou na ministerskou předsedkyni? Neměla za sebou nezapomenutelnou historii jako třeba David Lloyd George nebo Winston Churchill. Neměla za sebou svou loajální stranu jako Clement Attlee či Harold Wilson. Svým způsobem se k „premiérování“ dostala souhrou náhod, podobně jako Stanley Baldwin. I přesto, že neměla skvělý původ nebo loajalitu strany, proměnila Británii způsobem, o němž se vášnivě diskutuje dodnes. 177 V článku Anthonyho Kinga je možno nalézt několik vysvětlení, proč byla Margaret Thatcherová tak výrazná premiérka. Podle něj se stylizovala do role outsidera, neboť to vyhovovalo jejím politickým cílům. 178 Role Thatcherové ve společnosti byla zásadní hlavně v tom, že si uvědomila, že „toryové jen povolovali korzet socialismu, nikdy ho neodložili.“ 179 Thatcherová ale byla i outsiderem osobnostním, což mělo své důsledky, v posledním období její vlády se jednalo i o důsledky politické. 180 Co se týče sociálních či společenských odlišností, je třeba se podívat na začátky její kariéry. Thatcherová pocházela z malého města v jižním Lincolnshire 181 a nikoli z Londýna, kde vychovávali děti „městským způsobem“. Na rozdíl od ostatních Konzervativních lídrů, kteří pocházeli z vyšších či vyšších středních tříd, byla dcerou obchodníka s potravinami. Navštěvovala státní gymnázium, nebyla tedy absolventkou public school. Na rozdíl od mnoha významných konzervativců vystudovala exaktní vědy, konkrétně chemii. V první řadě to
177
Keith Middlemas, in: Bogdanor, 2010, str. 144.
178
King, 2002, str. 436.
179
Thatcherová, 1996, str. 11.
180
King, 2002, str. 443.
181
Thatcherová, 1996, str. 14. Thatcherová o svých kořenech poznamenává toto: „Museli jsme šetřit každý den, abychom si mohli dopřát příležitostný luxus. Moje ekonomická filozofie se často připisuje původu mého otce, obchodníka s potravinami.“ Thatcherová, 1996, str. 14. A dále: „Ekonomické dějiny Británie příštích čtyřiceti let potvrzovaly a zesilovaly téměř každý prvek praktické ekonomiky mého otce. Důsledkem toho bylo, že jsem byla již od mládí dobře vybavena myšlenkově i analyticky ke znovuvybudování ekonomiky zpustošené státním socialismem.“ Thatcherová, 1996, str. 14.
36
ovšem byla žena. Všichni ostatní byli muži a měli kolem sebe pouze svět mužů. Ze stejného důvodu se nemohla stát členkou známého Carlton Clubu. Až poté, co se stala vůdkyní strany, byla prohlášena čestnou členkou. 182 Je pravda, že i Edward Heath se svým vývojem společensky odlišoval (nepocházel z Londýna, byl to syn nevýznamného stavitele a studoval gymnázium). Nikdy však neukázal odlišnosti osobnostní tak, jak tomu bylo u Margaret Thatcherové. Charakteristické rysy její osobnosti popsal například v roce 1984 Jock Bruce-Gardyne. 183 Právě na Oxfordu, kde studovala chemii, konkrétně prostřednictvím Oxford University Conservative Association, objevila politiku. Provdala se za bohatého obchodníka, Denise Thatchera, který později pomohl financovat její kampaně, stejně tak jako další studium práv. V 60. letech se stala poslankyní za Konzervativní stranu. Nějakou dobu strávila jako junior minister, v Department of Pensions and National Insurance. Stala se také oficiální členkou stínového kabinetu v oblasti školství. V roce 1968 vstoupila do Institute of Economics Affairs, kde byla spíše posluchačkou, příliš se diskuzí aktivně neúčastnila. V období Heathovy vlády měla tři a půl roku na starost školství z pozice ministryně. Díky tomu, že zrušila poskytování mléka zdarma pro děti na základních školách, se jí přezdívalo „zlodějka mléka“. Na druhou stranu však zabránila uzavření Open University. Obecně souhlasila s vládní politikou a vstupem do Evropského hospodářského společenství v roce 1973. 184 „Sama za sebe jsem přesvědčena, že jako ministerská předsedkyně jsem věnovala sblížení s Evropou velmi mnoho energie, a kdybych dostala další příležitost, bylo by jí ještě víc.“ 185 Thatcherová Evropská společenství nezavrhovala, docházelo však ke sporům týkajících se záležitostí nadnárodních či mezinárodních. Nemyslela si však, že může fungovat tzv. panevropská demokracie, že Evropa může fungovat pouze v geografickém smyslu. Věřila, že „čím víc bude rozhodnutí na nadnárodní, a nikoli na národní úrovni, tím bude Evropa národům vzdálenější, a tudíž méně demokratická.“ 186
182
King, 2002, str. 444.
183
Jock Bruce-Gardyne, Mrs Thatcher´s First Administration: The Propnete Confounded (London: Macmillan, 1984), p. 1, in: King, 2002, str. 444.
184
Keith Middlemas, in: Bogdanor, 2010, str. 145.
185
Thatcherová, 2003, str. 281.
186
Thatcherová, 2003, str. 298.
37
V roce 1974 Edward Heath prohrál volby a premiérem se stal znovu Harold Wilson. Thatcherová začala otevřeně kritizovat Heatha, který stále zůstával vůdcem Konzervativní strany, a poté se díky postupnému odpadávání svých soupeřů stala jeho hlavním rivalem. Například Enoch Powel doporučoval svým stoupencům, aby ve volbách v roce 1974 volili Labouristickou stranu, nakonec se však stal poslancem – unionistou za Severní Irsko. Další kandidát William Whitelaw „vyhořel na stávkách“. Keith Joseph se na poslední chvíli před volbou zdiskreditoval. Podle Vernona Bogdanora se Thatcherová stala vůdcem strany vlastně náhodou. 187 Margaret Thatcherová byla zvolena do čela Konzervativní strany a začala se připravovat na volby v roce 1979. „V konzervativní kampani byly klíčové čtyři hospodářské problémy: inflace, veřejné výdaje, daň z příjmu a vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.“ 188 Thatcherová si získala image silné a úspěšné vůdkyně, která „otočila Británii naruby“. 189
3.2. Thatcherismus Margaret Thatcherovou nadchla myšlenka New Right neboli Nové pravice. Byla to velká ideová změna. Radikální konzervativní křídlo (spolu s Thatcherovou) tvrdilo, že „plná zaměstnanost přestala být hlavním cílem hospodářské politiky. Nejvýznamnější prioritou se stal boj s inflací, která je považována za hlavní ekonomický problém. Inflace dle monetaristů ničí racionální očekávání a kalkulace, a přináší proto hospodářskou nestabilitu. Pokud bude vláda schopna udržovat nízkou inflaci, hospodářství bude růst a nezaměstnanost naopak klesat.“ 190 Nová pravice, jež se ve Velké Británii začala formovat před nástupem Margaret Thatcherové, byla inspirována monetarismem Miltona Friedmana, představitele Chicagské školy. 191 Přikláněla se rovněž k principům spontánního řádu ve svobodném tržním prostředí, které formuloval Friedrich August von
187
Keith Middlemas, in: Bogdanor, 2010, str. 145. Byla nazvána „an accidental leader“.
188
Fajmon, 1999, str. 71.
189
Evans, 2005, str. 140, volný překlad „turned Britain around“.
190
Fajmon, 1999, str. 47.
191
Jeho postoje, ze kterých Thatcherová čerpala, lze nalézt v knize: Kapitalismus a svoboda.
38
Hayek, představitel rakouské školy. 192 Tomuto ideologickému směřování Velké Británie lze přičítat výrazný podíl na postupném upadání mnohých, do té doby uznávaných keynesiánských doktrín a institucí. Nová pravice ale nevznikla uvnitř Konzervativní strany, vzešla z diskusí mezi liberálními a konzervativními teoretiky v 60. a 70. letech. 193 „Nebylo by historicky správné spojit hospodářství volného trhu, liberální kapitalismus s minimem regulací a privatizovaný průmysl s thatcherismem, v Británii se to však dělo právě proto, že se Margaret Thatcherová stala ministerskou předsedkyní.“ 194 Institute of Economic Affairs, založený F. A. Hayekem v roce 1957, se měl stát institucionální oporou Nové pravice. Jeho úkolem bylo „studovat roli trhu a cen v hospodářství a oponovat všem tendencím vedoucím k omezování hospodářské svobody.“ 195 Kromě Institut of Economic Affairs fungovalo rovněž Centre for Policy Studies, Adam Smith Institute nebo Social Affairs Unit. V roli neformálních institucí pak působily nejrůznější časopisy, kupříkladu lze jmenovat The Spectator a The Salibury Review. Ideový základ opřený o teorie moderních ekonomických škol spolu s institucionálním zázemím představoval jeden z pilířů stabilní pozice Margaret Thatcherové, o něž se mohla při své dlouhé vládě opírat. 196 Období, ve kterém byla Konzervativní strana v opozici, využila strana k propracování nového přístupu k oživení britské ekonomiky a pozvednutí duše národa.197 „Základní myšlenky Nové pravice mohou být následně shrnuty do 4 bodů: 1. státní intervence nefungují; 2. všechny možné alternativy, které nahrazují trh, jsou defektní; 3. vládní selhání více převládá nad tržním selháním; 4. cokoli víc než minimální stát poškozuje soukromé právo jednotlivců“. 198 192
Jeho postoje, ze kterých Thatcherová čerpala, lze nalézt v knihách: Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie a Cesta do otroctví.
193
Fajmon, 1999, str. 50.
194
Ramsden, 2006, str. 813.
195
Fajmon, 1999, str. 51.
196
Fajmon, 1999, str. 52.
197
Thatcherová, 1996, str. 10. Dále Thatcherová píše: „Nejen že jsme vypracovali úplný vládní program, také jsme si odbyli učednická léta v propagandě a naučili se předkládat složité a náročné záležitosti v jasné a jednoduché podobě. A konečně tyto své záležitosti jsme prosazovali po většinu posledních čtyř let, také náš program by měl s trochou štěstí připadat lidem jako známý a rozumný, ne jako zběsilý projekt radikálů.“ Thatcherová, 1996, str. 10.
39
Jak píše ve své knize David Childs, Thatcherové byla unikátní, ať už udělala v průběhu své vlády cokoli. Neexistuje totiž žádný pojem jako wilsonism, macmillanism, attleeism nebo churchillism. Do doby vlády Tonyho Blaira se vyvinuly se pouze pojmy butskellisms (který je rozebrán výše) a thatcherismus. 199 Definici thatcherismu můžeme nalézt v článku od Ivora Crewa a Donalda Searinga. Jedná se o tři principy, které se snažila Thatcherová neustále dodržovat (mimo to, aby její postoje byly vždy naprosto jasné a konzistentní), tedy: disciplína, svobodné podnikání a umění vládnout. Disciplína byla chápána jako pravidlo sebekázně a viktoriánské ctnosti neboli těžká práce, hospodárnost a odložené uspokojení. Nikoli jako tomu bylo v poválečných letech, kdy byla upřednostňována spíše shovívavost, požitkářství a nezodpovědnost. 200 Thatcherovská interpretace disciplíny kladla důraz na právo a řád, obnovení trestu smrti a těžší tresty v soudním systému. Disciplína v sobě zahrnovala pojem soběstačnost a stejně tak měl jednotlivec pohrdat systémem vytváření sociálních dávek pro každého kromě těch, kteří na tom byli opravdu špatně. V ideální společnosti by měli být jednotlivci dostatečně nezávislí tak, aby sami nesli rizika za své chování, což s sebou může přinášet i zklamání a neúspěchy. Disciplína byla považována za základ svobodného podnikání. 201 Svobodné podnikání představovalo hlavní cíl thatcherismu. Thatcherovci věřili, že kdyby se vrátila účast státu na chodu ekonomiky, mohlo by to vyústit v britský hospodářský úpadek. Tvrdili také, že bohatství tvoří soukromá konkurence, riskování a efektivní marketing. Thatcherovsky svobodné podnikání se snažilo vytvářet finanční stabilitu a snížit inflaci omezením růstu peněžní nabídky a snižováním státních půjček a veřejných výdajů. Co se umění vládnout týká, thatcherismus si kladl za cíl snížit vládní vliv na ekonomiku, zároveň však chtěl zvýšit svůj vliv nad institucemi, jako jsou odbory, velké společnosti v průmyslových odvětvích patřící státu, místní samosprávy nebo privilegované „elitářské“ instituce (například vysoké školy, státní správa a BBC). Autoritativní vedení bylo tedy základní konzervativní doktrínou. To by mělo táhnout ekonomiku a zároveň posílit kontrolu v jiných oblastech. 202
198
Gamble, 1988, str. 5, in: Segeťová, 2009, str. 18.
199
Childs, 1992, str. 293.
200
Crewe, Searing, 1988, str. 363.
201
Crewe, Searing, 1988, str. 363.
202
Crewe, Searing, 1988, str. 363-364.
40
V 80. letech byl thatcherismus chápán zcela jinak. 203 Podle týdeníku Ekonom je thatcherismus možné chápat v pěti základních proměnách Velké Británie. První proměna spočívá v privatizaci státního majetku. Příkladem může být to, že za vlády Margaret Thatcherové došlo k privatizaci společností British Airways, British Gas, British Telecom atd. Další zásadou thatcherismu bylo udržet vyrovnané rozpočty, což se dělo pomocí změny daní, rušení dotací do průmyslu, bydlení a politiky nezaměstnanosti, zamezení bujení byrokracie atd. Další proměnou byla změna struktury daní; Thatcherová snižovala daně z příjmu fyzických a právnických osob a zároveň zvyšovala daně nepřímé. Také se snažila o zjednodušení tohoto systému. V neposlední řadě se thatcherismus projevil v omezení moci odborových organizací. Podařilo se jí snížit počet organizací o více než tři miliony v průběhu deseti let, což je téměř čtvrtina celkového počtu. Poslední aplikací thatcherismu byla morálka týkající se tvrdé práce, spořivosti a střídmosti, kterou Thatcherová hlásala. 204
3.3. Vývoj základních rysů Welfare State za vlády Margaret Thatcherové Welfare State se ukázal jako jeden z nejpalčivějších problémů vlády Thatcherové. Zatímco přesuny od státní kontroly směrem k individualismu a privatizaci byly mlčky akceptovány, nebylo tomu tak u sociálního zabezpečení. 205 Na počátku vláda Thatcherové prosazovala pouze drobné změny sociálního systému, které jej měly v prvé řadě zjednodušit a zlevnit. 206 Pro mnohé Brity bylo velmi důležité, jak se konzervativci postaví k penzím. Tato otázka pro ně byla mnohdy důležitější než otázky vlastního bydlení. Od roku 1979 nastaly posuny v tom smyslu, že bylo kladeno více důrazu na osobní odpovědnost jednotlivce. 207 Další redukce nákladů v sociálním zabezpečení se týkala zrušení doplatků v nezaměstnanosti odvozených ze mzdy a dávek 203
Keith Middlemas, Conversation, Sir Geoffrey Howe, in: Bogdanor, 2010, str. 163. Sám Geoffrey Howe okomentoval thatcherismus se slovy: „It was like hanging baubles on a moving Christmas tree.“
204
Břešťan, 2011, Léčba Železnou lady: Dokázal by nástupce Thatcherové vyvést EU z krize?
205
Riddell, 1991, str. 125.
206
Fajmon, 1999, str. 306.
207
Riddell, 1991, str. 125.
41
nemocenského pojištění, zdaňování základních dávek a okamžité snížení reálné hodnoty krátkodobého pojistného plnění. 208 Norman Fowler, ministr pro sociální politiku, navrhl snížení sociálních výdajů, brzy však bylo jasné, že velkých úspor nebude dosaženo. Roku 1985 byla vydána Zelená kniha (Green Paper), která upravovala vyplácení penzí. Dlouhodobé náklady na tento systém byly seškrtány o polovinu na přibližně 13 miliard liber (ve stálých cenách roku 1985) a to z důvodu měnícího se způsobu plateb z 25 % za nejlepších 20 odpracovaných let na 20 % průměrného příjmu za celou produktivní část života. To však mělo platit až od dalšího století. 209 Jak píše Hynek Fajmon: „Rozšíření vlastnictví mělo pomoci postupně zničit stát blahobytu a vytvořit odpovědnou společnost podnikatelského charakteru. Cesty k uplatnění této koncepce byly tři. Za prvé to bylo rozšíření vlastnictví domů a bytů prostřednictvím nové legislativy umožňující privatizaci komunálního domovního a bytového fondu. Za druhé to bylo rozšíření vlastnictví akcií a konečně za třetí rozšíření soukromých penzijních plánů.“ 210 V politice bydlení Thatcherová ustavila takové zákonodárství, které velmi ulehčovalo koupi vlastního bydlení – byl umožněn prodej veřejného majetku za výhodné ceny. 211 Jednalo se o možnou slevu až 60 % v případě, že bude nájemník využívat byt více než 30 let. 212 „V porovnání s rokem 1979 byl v roce 1988 počet lidí vlastnících svůj dům vyšší o více než tři miliony; z toho jeden milion zprivatizovaných bytů byl z veřejného sektoru. Procento vlastníků se zvýšilo z 56 % v roce 1979 na 63 % v roce 1988 a dostalo se tak na jednu z nejvyšších úrovní na světě.“ 213 Co se týče Národní zdravotní služby, Thatcherová nepatřila mezi její zastánce. Zvažovala reformní kroky již v letech 1983–1987, ale bála se ztráty popularity, proto nelze nalézt žádnou zmínku o reformách zdravotnictví v předvolebním programu. V roce 1988 však ohlásila revizi Národní zdravotní služby. Ustavila malou kabinetní komisi, která projednávala několik možností reformy, včetně převedení střední třídy na soukromé zdravotní pojištění pomocí daňových úlev. Vybrané reformy založené na myšlence
208
Lund, 2002, str. 164.
209
Riddell, 1991, str. 135.
210
Fajmon, 1999, str. 68.
211
Riddell, 1991, str. 114-115.
212
Fajmon, 1999, str. 318.
213
Riddell, P.: The Thatcher Era, s. 115, in: Petřík, 2008, str. 180.
42
vnitřního trhu byly poprvé představeny profesorem Alianem Enthovenem. 214 Byla vydána Bílá kniha Práce pro pacienty (Working for Patients), která vyvolala vášnivou diskuzi ve společnosti. Labouristická strana ji označovala jako návod k privatizaci zdravotnictví. British Medical Association tyto změny naopak podporovala, přestože v období 1946–1948 byla zásadně proti nim. 215 Thatcherová usilovala o to, aby byla Národní zdravotní služba i nadále dostupná pro všechny. 216 Národní zdravotní služba zaznamenala zásadní změny. Jednalo se o to, že okresní zdravotnické orgány již mohly ztratit přímou kontrolu nad nemocnicemi a zdravotnictvím v dané oblasti, přestaly být tedy v určitých případech zodpovědné za řízení nemocnic a určování zdravotnických potřeb v dané oblasti. Praktičtí lékaři s více než 9000 pacienty (později s více než 7000) se mohli rozhodnout, jak využijí svůj rozpočet pro nákup zdravotnických služeb, které nesouvisely s pohotovostním ošetřením. 217 Thatcherová se snažila zavést vnitřní trh ve zdravotnictví. Oddělila funkce poskytovatele a objednatele zdravotnických služeb, přičemž „peníze měly v novém systému vždy následovat pacienta“. 218 Vzdělávací politika byla také vystavena reformám Thatcherové, která zde chtěla zavést tržní principy. Chtěla zejména posílit práva rodičů a umožnit jim volbu, kterou školu bude jejich potomek navštěvovat. 219 Byl zaveden fond pro pomoc méně bohatým rodičům, kteří své dítě nechali navštěvovat vybranou soukromou školu. Byl to zvláštní fond, z něhož měla být hrazena část nebo někdy i celé náklady na školné. Výběr státní střední školy byl navíc podpořen zrušením spádových oblastí pro jednotlivé žáky
214
Lund, 2002, str. 171.
215
Glennerster, 2006, str. 205.
216
Thatcherová, 1996, str. 415. „Od počátku jsem dala jasně najevo, že lékařská péče by měla být i nadále snadno dostupná všem, kdo ji potřebují, a poskytnuta zdarma. Obnova by měla usilovat o reformu administrativních struktur Národní zdravotní služby tak, aby nejlepší záměry se mohly stát nejlepšími i v praxi. Toto jsem měla na mysli a stanovila jsem čtyři základní pravidla, která by měla určovat charakter práce Národní zdravotní služby. Za prvé, musí existovat vysoký standard lékařské péče dostupné všem bez ohledu na příjmy. Za druhé, schválené úpravy musí být takové, aby uživatelům zdravotnických služeb, ať už u soukromého nebo veřejného sektoru, poskytovaly co největší možnou volbu. Za třetí, jakékoli změny musí být provedeny takovým způsobem, aby vedly k opravdovým změnám v lékařské péči, ne pouze k vyšším příjmům těch, kdo ve zdravotní péči pracují. Za čtvrté, zodpovědnost ať už za lékařská rozhodnutí nebo za rozpočty by měla být uplatňována na nejnižší příslušné úrovni nejblíže pacientovi.“ Thatcherová, 1996, str. 415-416. 217
Glennerster, 2006, str. 206.
218
Fajmon, 1999, str. 316.
219
Fajmon, 1999, str. 310.
43
a nastavením mnohem lepších limitů standardních počtů žáků, kteří mohou být přijati. 220 Dokonce i na vysoké školství dopadly reformy Thatcherové, a to i u tak tradičních institucí jako je Oxford, Cambridge a Londýn. Omezila jim jejich příjmy – například do roku 1983 přišla londýnská univerzita o 20 % svých příjmů. 221 Kontroverzním tématem za vlády Thatcherové byly také neustále se uplatňující fyzické tresty ve školách. Oficiálně byly tyto tresty v britských školách zrušeny až v roce 1986.
3.4. Přístup ke státnímu vlastnictví Politický projekt premiérky Thatcherové zahrnoval využití kapacit státu k přestavění tržního či kvazi-tržního mechanismu veřejných činností a ustavení nových oborů v britské ekonomice. Jejím záměrem bylo zredukovat moc odborů, zprivatizovat obecní bydlení, snížit veřejné výdaje. 222 Thatcherová se rozhodla přerušit kontinuálně pokračující poválečně ustavený systém Labouristické strany vedoucí ke znárodňování. 223 „Velká Británie pod vedením Thatcherové od roku 1979 je zemí, která zatím přijala nejrozsáhlejší řadu privatizačních politik. Tento „thatcherovský experiment“ vypadal jako demonstrace politicko-ekonomického efektu, který způsobil ve světě vývoj nadcházejících politik privatizace. Jak tvrdí Goodman, „thatcherovský experiment“ byl vzorovým příkladem pro svět.“ 224 Reformy provedené Margaret Thatcherovou původně nebyly zamýšleny jako součást velkého projektu přebudování politických poměrů ve Velké Británii. Nicméně konzervativní vůdci přišli velice rychle na potenciálně prospěšné politické důsledky prodávání obecního bydlení, privatizace podniků a útoku na organizované části dělnictva. Proměna veřejného zdůvodňování programu privatizace o tom dává poměrně jasný signál. Úsilí o vychvalování politiky týkající se demokracie veřejného vlastnictví (share-owning
220
Lund, 2002, str. 165.
221
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Lidová demokracie, 6. 7. 1982. V Británii zavírají nemocnice a školy. 222
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 43.
223
Thatcherová, 1996, str. 463. Thatcherová prohlásila, že znárodňování je jádrem kolektivistického programu, proto ona se vydala cestou ke svobodě, tedy skrze privatizaci.
224
Burton, 1987, str. 22.
44
democracy) bylo časem nahrazeno vládní rétorikou a zdůrazňováním ekonomických výhod konkurenčního soukromého sektoru v souvislosti s privatizací. 225 Podle autorů Donleya Studlara, Iana McAllistera a Alvara AscuiSourcea byla klíčovým prvek v dlouhodobé privatizační politice Velké Británie změna politické kultury. A to směrem od veřejné správy k aplikaci přístupů pocházejících z „podnikové kultury“. Bez takovéto změny přístupu ve veřejném mínění by to byla pouze poloviční privatizace. Ačkoli analytici kritizovali privatizační přístupy, privatizaci veskrze podpořila většina britské veřejnosti. V roce 1989 probíhal tzv. privatizační boom, který byl populární nejen v západním světě, ale také v zemích třetího světa. Hlavní inspiraci tyto země čerpaly z Velké Británie. 226 Sama Thatcherová tuto potřebu změny správně rozpoznala. 227 Thatcherová přicházela do svého úřadu v roce 1979 s velmi ambiciózním programem, tj. se snahou zvrátit trend rozšiřování veřejného sektoru. Ve svém volebním programu slíbila znovu obnovit prosperitu Británie, ovšem o privatizaci bychom se v původním programu nedozvěděli, kromě povinných prodejů obecního bydlení za velmi příznivé ceny, téměř nic. 228 Thatcherová píše: „Takže velký nárůst osobního vlastnictví bytů, k němuž došlo za dobu mého období v premiérském křesle, a s tím související omezení podílu státního vlastnictví bytového fondu byly důležitým přínosem v ekonomice.“ 229 Naopak někteří Britové chápali privatizaci negativně: jako rozprodávání státního majetku, výrobních společností a části odvětví služeb. Harold Macmillan dokonce privatizaci nazval selling the silver, volně přeloženo jako prodej domácího stříbra. Privatizace byla také chápána jako smluvní zadávání zakázek soukromému sektoru, které dříve obhospodařoval sektor veřejný. Největší privatizační aktivity se týkaly podniků British Telecom, British Gas, British Airways a Rolls-Royce. Podstatné je však to, že odhadovaných 40 % znárodněných částí odvětví a podniků přineslo státní pokladně 15 706 milionů liber. Existovaly dva důvody vedoucí k politice privatizace: přinést libry do státního rozpočtu a zvýšit efektivnost státních podniků. Politika však vzbudila nelibost hlavně ve dvou bodech. Společnosti byly prodávány příliš levně a namísto eliminace veřejných monopolů vznikaly 225
Garret, 1992, str. 393.
226
Studlar, McAllister, AscuiSource, 1990, str. 1078.
227
Thatcherová, 1996, str. 457. Thatcherová sama píše: „Osmdesátá léta byla svědkem oživení podnikatelské ekonomiky v Británii. Tato dekáda byla především poznamenána velkou prosperitou, kdy celý svět s úžasem sledoval, co jsme v ekonomice dokázali.“ Thatcherová, 1996, str. 457. 228
Studlar, McAllister, AscuiSource, 1990, str. 1080.
229
Thatcherová, 1996, str. 459.
45
monopoly soukromé. 230 Nejvíce Thatcherovou potěšila privatizace British Leyland. 231 Privatizace byla jen jedním ze tří stěžejních cílů vlády Margaret Thatcherové. Celkové veřejné výdaje však nebyly sníženy a hlavní komponenty sociálního státu zůstaly stejné, britská ekonomika se z prudkého poklesu zotavila v letech 1979–1981 jen částečně a až v roce 1988 vláda Thatcherové představila značné daňové reformy. 232
Zdroj: Burton, 1987, str. 23.
Z výše uvedené tabulky lze vysledovat, co bylo ve Velké Británii zprivatizováno pouze za období od nástupu Thatcherové až do roku 1986/87. Podle Johna Burtona je tabulka velmi poučná a to hlavně díky tomu, že ukazuje objem prodeje „zvláštních aktiv“ 230
Studlar, McAllister, AscuiSource, 1990, str. 1080.
231
Thatcherová, 1996, str. 465. Thatcherová píše: „Ale byl to asi British Layland (nyní známý jako Rover Group) – automobilový podnik, jehož návrat do soukromého vlastnictví mi poskytl největší uspokojení – navzdory téměř nekonečným dohadům o tom, kolik dostal jeho soukromý nabyvatel, kdysi státem vlastněná společnost British Aerospace.“
232
Studlar, McAllister, AscuiSource, 1990, str. 1081.
46
po dobu první vlády Thatcherové v letech 1979–1983. Prodeje byly v poměrně malém rozsahu oproti těm, které následovaly po volbách v roce 1983. Velmi často se prodeje týkaly akcií společností, v nichž vláda vlastnila podíl, ale které nebyly považovány za součást vládního sektoru (EQ British Petroleum). Dalším zajímavým aspektem je, že ještě radikálnější privatizace probíhala u státních společností, což byly relativně malé podniky působící ve velmi konkurenčním prostředí, např. Britoil, Cable and Wireless, Associated British Porty, Amersham International, British Sugar Corporation, British Aerospace, Ferranti, ICL a National Freight Corporation. Příjem z privatizace všech těchto společností však byl v průměru pouze 0,5 miliardy liber ročně v letech 1979–1983. 233 Gamble uvádí, že privatizace se stala jedním z nejcharakterističtějších rysů vlády Margaret Thatcherové. Železná lady ale nebyla první, kdo o privatizaci uvažoval. Již v Ridleyho zprávě (Ridley Report) z roku 1978 lze číst o možných způsobech řešení privatizace. Explicitní příslib privatizace ovšem nikdy před rokem 1979 vysloven nebyl, Konzervativní strana pouze přijala závazek restrukturalizovat poměry panující v oblasti průmyslu, přeměnit národní průmysl v soukromý, nicméně závazek zde neexistoval. 234 Margaret Thatcherová měla v úmyslu převést z veřejného do soukromého vlastnictví celý národní průmysl, i když ne všichni členové Konzervativní strany tento názor sdíleli. 235 Jak prohlásila Thatcherová, privatizace pro ni byla: „… jeden z ústředních prostředků jak zvrátit škodlivý a korumpující účinek socialismu.“ 236 Privatizaci majetku ve Velké Británii lze vnímat odděleně od privatizace služeb. I když privatizace služeb nebyla natolik dramatická, měla komplexnější a neméně důležité důsledky pro utváření tržní ekonomiky. 237
233
Burton, 1987, str. 23.
234
Gamble, 1988, str. 4.
235
Gamble, 1988, str. 8.
236
Thatcherová, 1996, str. 463.
237
Gamble, 1988, str. 9-11. Podle Gamblea se privatizace služeb odehrávala ve čtyřech rovinách. Gamble tyto roviny rozlišuje na rovinu zpoplatnění, zúžení, liberalizace a odstranění, které následně podrobně popisuje:
Zpoplatnění znamenalo zavedení poplatku určitých služeb, provize z veřejných služeb však nadále patřila veřejnému sektoru. Změna tkvěla ve financování služeb. Příspěvky zastoupily centrální nebo lokální zdanění, což mělo mít za následek převod daňové zátěže z obecného daňového poplatníka na toho daňového poplatníka, který vystupoval v daném případě v roli spotřebitele. Spadá sem privatizace zdravotnictví, důchodů, školství a bydlení. Gamble, 1988, str. 10.
47
Privatizace však s sebou nesla jisté problémy. 238 Záměrem vlády nebyla likvidace monopolů. Vláda se pokoušela prodat společnosti pokud možno neporušené. Rozšíření možností vstupu do odvětví pro nové soutěžitele nebylo vládním cílem. Za to si vláda vysloužila obvinění, že usiluje pouze o příjem do státního rozpočtu, a nikoli o vybudování konkurenceschopného odvětví. Vláda sice opravdu sledovala vlastní prospěch a navýšení příjmů rozpočtu, nicméně rovněž se snažila o rozšíření akcionářské základny firem v řadách zaměstnanců i široké veřejnosti. 239 Labouristé se po roce 1945 vydali cestou znárodňování v rámci transferu ze soukromého do podoby státního vlastnictví. Thatcherová následně přišla s opačným postupem, tedy privatizací. Kritici tvrdí, že oba způsoby zklamaly. Dle zastánců je ovšem nutný jistý kompromis k dosažení strategických cílů. Vláda chtěla postupně dosáhnout snížení role státu v ekonomice. Jakékoli opatření, které vládu mohlo přiblížit k tomuto cíli, bylo vítáno. Prodej v rámci jednotlivých znárodněných odvětví tak představoval dílčí krok směrem k širší privatizaci v budoucnosti, kdy se rozhodující silou ve veřejném sektoru měl stát trh. 240 Paradoxní je však to, že privatizace nikdy nepocházela z dílny konzervativců a před rokem 1980 nemá v této politické straně žádnou tradici. V polovině 80. let se objevila
Privatizace formou zúžení představovalo radikálnější způsob. Jedná se o poskytování služeb prostřednictvím soukromého sektoru, stát se poskytování těchto služeb vzdal. Byla vypsána veřejná soutěž a její vítěz se následně stal provozovatelem dané služby. Stále ale existoval kontrolní mechanismus, který umožňoval vyřadit z procesu neefektivního poskytovatele služeb. Jestliže byly zjištěny nedostatky, jednoduše nedošlo k obnovení kontraktu, a tak měli poskytovatelé neustále motivaci k udržování nejvyšší kvality služeb s vynaložením co nejnižších nákladů. Tímto způsobem mohlo dojít ke snížení počtu státních zaměstnanců a zároveň zúžení rozhodovacích pravomocí manažerů ve veřejném sektoru. Gamble, 1988, str. 10.
Liberalizace měla vést k posílení konkurence. Šlo hlavně o eliminaci monopolních struktur ve společnostech, úřadech i v rámci profesí. Liberalizace měla umožnit vzájemnou konkurenci mezi úřady v rámci veřejného sektoru, prakticky ovšem představovala také udělování licencí firmám ve veřejném sektoru. V minulosti si mnoho firem vybudovalo státem podporovaný monopol. Omezováním protekce došlo k tomu, že se firmy musely začít podřizovat tržním principům. Tento vývoj je možné sledovat v oblasti vysílacích, telekomunikačních či dopravních služeb. Gamble, 1988, str. 10.
Odstranění pak představovalo způsob privatizace, při němž bylo upouštěno od odpovědnosti státu za zajištění dostupnosti jednotlivých služeb. Tato odpovědnost přešla na soukromé subjekty, ať už se jednalo o dobrovolná sdružení či rodiny. Gamble, 1988, str. 11. Dle Gamblea tento způsob znamenal zejména pro ženy uvěznění v soukromé sféře, a to z důvodu odejmutí státní podpory, díky níž byl zajišťován rovnocenný přístup ke všem občanům. Gamble, 1988, str. 11.
238
Thatcherová, 1996, str. 463. Thatcherová prohlásila: „Monopoly nebo skoromonopoly, které se převedou do soukromého sektoru, potřebují opatrnou regulaci, aby se předešlo zneužívání tržní moci, ať už na úkor konkurence (pokud existuje) nebo na úkor zákazníků.“ Thatcherová, 1996, str. 463. 239
Gamble, 1988, str. 12.
240
Gamble, 1988, str. 12.
48
bezprostřední potřeba dalšího příjmu a privatizace znamenala navíc způsob, jak povzbudit téměř krachující průmysl, který byl spoután restriktivními odborovými praktikami. Na druhou stranu je třeba říci, že společnosti British Airways, British Steel a British Gas vykazovaly zisk, který zajistil nový management ještě před tím, než byla provedena privatizace, zatímco odvětví s přirozenými monopoly, jako například vodovody a kanalizace, vůbec nebyly řešeny. Britské železnice nemodernizovala Thatcherová vůbec. 241
3.5. Nezaměstnanost a rovnost ve společnosti Za vlády Callaghana, konkrétně v srpnu 1977, bylo ve Velké Británii 1,6 milionů nezaměstnaných. 242 Podle Helmuta Norpotha je třeba s určitou mírou ironie poznamenat to, že vláda Margaret Thatcherové si vytyčila za jednu z nejvyšších priorit boj proti inflaci, avšak vysokou mírou nezaměstnanosti se vláda téměř nezabývala. Soukromý sektor si musel s tímto problémem poradit sám, a proto není divu, že reakce veřejnosti byla veskrze negativní. Navíc veřejnost odmítla uznat zásluhy vlády za pokrok v oblasti inflace, který vláda opravdu slibovala ve svém volebním programu. Bezpochyby veřejnost příliš nesdílela vládní ekonomické priority a Thatcherová odmítala proměnit jejich pořadí. Je pravděpodobné, že právě toto odmítnutí záměny priorit vytvářelo asymetrické reakce na hospodářský vývoj ve Velké Británii. 243 Autoři Charles Pattie a J. R. Johnston píšou ve své práci týkající se vztahu zaměstnanosti a volebního systému, že v období vlády Margaret Thatcherové vzrostla nezaměstnanost velmi prudce. V období od ledna 1979 do ledna 1987 registrovaná nezaměstnanost vzrostla z 1,5 milionu lidí na 3,3 miliony. Od roku 1987 se počet registrovaných nezaměstnaných postupně snižoval, ale stále se pohyboval okolo 2 milionů. Zhoršování situace lze vidět v tom, že rostl počet dlouhodobě nezaměstnaných. V politické sféře to také znamenalo, že vysoká nezaměstnanost poprvé odhalila jisté pochybnosti 241
Keith Middlemas, in: Bogdanor, 2010, str. 154.
242
Childs, 1992, str. 287.
243
Norpoth, 1987, str. 957-958.
49
provázející vládu Margaret Thatcherové. Jak lze vyčíst z různých sociologických průzkumů, nezaměstnanost byla pro respondenty velmi důležitým faktorem, a proto byla příčinou řady politických problémů. V roce 1983 označilo nezaměstnanost za nejdůležitější faktor 39 % dotázaných voličů. Naopak obrana byla uvedena jako nejdůležitější faktor pouze u 18 % dotázaných voličů. 244 Thatcherová se však ve své knize obhajuje takto: „Rostla výkonnost a s ní i produktivita. Zvyšování produktivity britského spotřebitelského průmyslu v osmdesátých letech bylo vyšší než v kterékoli jiné hlavní průmyslové ekonomice. Rostly a rozšiřovaly se nové firmy. To bylo následováno růstem pracovních příležitostí – mezi březnem 1983 a březnem 1990 se jich vytvořilo 3 320 000.“ 245 Změna rovnováhy na trhu práce také znevýhodňovala chudé Brity. Množství pracovních příležitostí pro ženy, ať už na poloviční či plný úvazek, se značně zvětšovalo od poloviny 80. let. Za vlády Thatcherové se také nově zvyšoval počet mladých nesezdaných párů. V těchto svazcích, kde oba dva členové přinášeli příjem do rodiny, a přitom ještě neměli děti, se lidem vedlo velmi dobře. Naopak procento rodin, které neměly ani jednoho zaměstnaného člena, se zvyšovalo z 29 % na 37 %. Pouze částečně byly tyto procentuální změny způsobeny nárůstem počtu lidí v penzi. Posun byl také v průměrném reálném příjmu britských rodin, který vzrostl v období 1979–1992 o 37 %. Nicméně reálný příjem 10 % nejchudších britských rodin se snížil o 18 %, zatímco příjem 10 % nejbohatších britských rodin se zvýšil o 61 %. V roce 1979 10 % nejbohatších Britů drželo 20,6 % národního bohatství a 10 % nejchudších Britů drželo 4,3 % národního bohatství. V roce 1991 tomu již bylo jinak a nejbohatších 10 % Britů drželo 26,1 %, a nejchudších 10 % Britů drželo 2,9 % britského národního bohatství. Příjmová propast ve společnosti se tedy postupně prohlubovala. 246 Rozmístění zaměstnanosti ve Velké Británii nejlépe zdokumentovali Howells a Green, a to především z pohledu soukromých služeb. Howells a Green ukázali, že největší posun zaměstnanosti do sféry soukromých služeb, ve výčtu až 744 000 244
Pattie, Johnson, 1990, str. 220.
245
Thatcherová, 1996, str. 457. Thatcherová dále píše o svých aktivitách pro zlepšení míry zaměstnanosti: „Ale došlo ještě k jiným změnám, zaměřeným na zlepšení kvality pracovní síly tím, že se pomohlo lidem získat správnou rekvalifikaci a zaškolení pro práce, které se nyní nabízely. V posledním roce, kdy jsem byla předsedkyní vlády, jsme vydali asi dvaapůlkrát tolik prostředků – v reálných cifrách – na přeškolení než za poslední labouristické vlády.“ (Thatcherová, 1996, str. 458) 246
Material complied from HMSO, Households below Average Income (London, 1996) and government statistics in Charles Leadbeater ‚How Fat the Cats Rock the Boat‘, Independent on Sunday, 3 November 1996, in: Evans, 2005, str. 139.
50
dodatečných pracovních míst, probíhal v letech 1971–1984. Nejvíce se tato nová pracovní místa vyskytovala v Londýně, hlavních aglomeracích a v některých provinčních centrech. 247
Zdroj: Pantek, 1988, str. 199.
Ve výše uvedeném grafu zveřejněném v práci Thoma Panteka je zobrazena míra nezaměstnanosti ve Velké Británii a v USA. Z grafu lze vidět, že Británie v letech 1981–1982 zažila obrovský nárůst nezaměstnanosti, a to jak absolutně, tak i relativně vzhledem k nezaměstnanosti v USA. 248 Za vlády Margaret Thatcherové vzrostla nerovnost ve společnosti. Pobídky, které byly koncipovány pro příjemce s vysokým rizikem ztráty zaměstnání, měly pomoci utvořit 247
Bennett, Graham, Bratton, 1999, str. 396.
248
Pantek, 1988, str. 199.
51
více pracovních míst a pozvednout tak blahobyt. Uskutečnilo se snížení daní, což přineslo zemi ekonomický prospěch. Zvýšila se celková spotřeba v období 1978–1988. Například počet rodin s telefonním přístrojem vzrostl z 62 % na 85 %, počet rodin s ústředním topením vzrostl z 54 % na 77 %. Životní úroveň těch, kteří se pohybovali na spodních příčkách společenského žebříčku, se ale nezvýšila. Počet chudých naopak neoficiálně vzrostl z 5 milionů v roce 1979 na 14,1 milionů v roce 1992. 249
3.6. Odchod Margaret Thatcherové V průběhu dlouhé vlády Thatcherové byla demise premiérky mnohokrát očekávána a také prorokována. Mnozí si mysleli, že nemůže přežít ekonomickou krizi v letech 1980–1981 nebo Falklandskou válku v roce 1983. Když však překonala i tyto nepříznivé události, mnoho jejích nepřátel bylo umlčeno. Nicméně za začátek konce legendy Thatcherové považuje Eric Evans již rok 1986, kdy proběhla tzv. Westlandská aféra 250 a následně rezignace Michaela Heseltina. 251 Díky této aféře, jak je uvedeno ve vzpomínkách Thatcherové, premiérka zjistila, že v její vlastní straně a také ve vládě je mnoho lidí, kteří by se chopili první příležitosti, aby se jí zbavili. 252 Rozdíl mezi první a druhou polovinou vlády Thatcherové byl také v tom, že ve druhé polovině své vlády ztrácela ministry (protože rezignovali), kteří pro ni byli velmi důležití, a to jí způsobovalo velké nepříjemnosti. Mezi prvními byl Norman Trebbit (Party Chairman), který se oficiálně chtěl starat o svou ženu, zasaženou při bombovém útoku organizací IRA. Neoficiálně však, jak píše Eric Evans, byla jeho autorita podkopána četnými rozhodnutími Thatcherové a jejich pracovní vztah se dostal v roce 1987 na bod
249
HMSO, Social Trends (HMSO, London, 1988), in: Evans, 2005, str. 139.
250
Aféra, do které byl zapleten také Michael Heseltine. Aféra se týkala helikoptér Westland v roce 1986. Od té doby se Heseltine stal odpůrcem Thatcherové. Ramsden, 2006, str. 305.
251
„Michael Ray Dibdin (1933- ) Heseltine, konzervativní politik, uchazeč o funkci vůdce strany.“ Ramsden, 2006, str. 304. Ve vládě Thatcherové byl ministr životního prostředí (1979–1983), poté působil na ministerstvu obrany (1983–1986). Ramsden, 2006, str. 304-305. „Krize vyvolaná sarkastickou řečí Geoffreye Howea, kdy požadoval rezignaci Thatcherové, mu umožnila v listopadu vyzvat Thatcherovou. Získal sice tolik hlasů, aby ukončil její vládu, ale nikoli tolik, aby sám zvítězil.“ Ramsden, 2006, str. 305. 252
Margaret Thatcher, The Downing Street Years (HarperCollins, London, 1993), p. 435, in: Evans, 2005, str. 113. Původní citace: „ ‚I was considering my own positron‘, knowing perfectly well that ‚there were those in my own Party and Government who would like to take the oportunity of getting rid of me‘.“
52
mrazu. 253 Další, kdo opustil vládu Thatcherové, byl Nigel Lawson, ministr financí, v říjnu 1989. Měli totiž zcela rozdílný názor na to, zda má Británie vstoupit do systému ERM 254 nebo nikoli. Thatcherová byla proti. Navíc se objevovaly četné známky toho, že Lawson často otálel s rozhodováním do momentu, než Thatcherová odcestovala na zámořskou návštěvu. Premiérka si také nechala hodně radit od Alana Walterse, svého ekonomického poradce. Lawson Thatcherové vzkázal, že odejde buď on, nebo Walters. Nakonec odešli oba. Také měla ve vládě Bernadra Ighama, hlavního tiskového mluvčího neboli Chief Press Secretary, který vyvolával všeobecnou nelibost kvůli svému výsadnímu postavení. Předkládal jí všeobecný obrázek z tisku o jejím vládnutí a tento obrázek značně zkresloval tím, že jí předkládal pouze mírné články. Pravděpodobně proto si ani neuvědomovala svou křehkou pozici. 255 Šest týdnů poté musela Thatcherová vzdorovat první výzvě, která se týkala vůdcovství ve straně. Vyzyvatelem byl Anthony Meyer, za nímž stál Michael Heseltine. 256 Během listopadu 1990 ji v její kanceláři navštívili téměř všichni ministři. To proto, aby jí přišli říct, že by měla odejít. Rok 1990 byl totiž velmi nepříznivým, spousta konzervativců cítila, že volby pod vedením Thatcherové nemohou vyhrát, mimo jiné proto, že se Británie připravovala na vstup do ERM, úrokové sazby byly okolo 15 % a inflace se pohybovala okolo 10 %. To, co však způsobilo pohromu, byla tzv. daň z hlavy (poll tax). Další dva ministři, kteří sloužili ve vládě Thatcherové delší dobu, rezignovali. Byli to Norman Fowler a Peter Walker. Zbylí ministři volali po vstupu do systému ERM. 257 Pověstnou poslední kapkou byla rezignace Geoffreyho Howa. Ve svém projevu obvinil Thatcherovou
253
Margaret Thatcher, The Downing Street Years (HarperCollins, London, 1993), 587, p. 435, in: Evans, 2005, str. 114-115.
254
„Mechanismus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism – ERM) se také stal ústředním prvkem Evropského měnového systému (EMS), o jehož vytvoření bylo rozhodnuto v prosinci 1978 na schůzce Evropské rady v Bruselu.“ Euroskop.cz věcně o Evropě, elektronický zdroj, citováno dne 28. 12. 2011.
„Mechanismus směnných kurzů znamenal, že ke změnám parit mohlo dojít pouze "vzájemnou dohodou" států, účastnících se na ERM a Komise. Devizové kurzy se mohly pohybovat pouze uvnitř "mřížky" a nesměly se odchýlit o více než +/- 2,25 % od směnného kurzu k evropské měnové jednotce, která byla váženým průměrem měn EMS.“ Euroskop.cz věcně o Evropě, elektronický zdroj, citováno dne 28. 12. 2011. 255
Evans, 2005, str. 115-116.
256
Thatcherová, 1996, str. 566. Thatcherová o Heseltinovi píše: „Od té doby, kdy Michael Heseltine v lednu 1986 uraženě opustil kabinet, pokračoval v stálé, byť skryté kampani, aby mne nahradil.“
257
Evans, 2005, str. 117.
53
z toho, že Britové nevstoupili do systému ERM, čímž byla způsobena vysoká inflace. Také jí nezapomněl připomenout její protievropský postoj. 258 V roce 1990 se konaly stranické volby Konzervativní strany. V prvním kole, které se konalo 20. listopadu, však Thatcherová nezískala potřebnou většinu hlasů. Získala dvě stě čtyři hlasů, její soupeř Michael Heseltine sto padesát dva a šestnáct členů nehlasovalo. 259 Muselo se tedy konat kolo druhé. Thatcherová však ztratila podporu u mnoha členů parlamentu za Konzervativní stranu, stejně jako několika členů jejího kabinetu. 260 Proto dne 22. listopadu Thatcherová oznámila, že se nezúčastní druhého kola hlasování o post lídra Konzervativní strany. 28. listopadu pak rezignovala na post předsedkyně vlády v důsledku toho, co brala jako opravdovou zradu svých nejbližších spolupracovníků. 261
258
Hansard, vol. 180, for 13 November 1990, in: Evans, 2005, str. 118-119. Geoffrey Howe ještě dodal: „The time has come for others to consider their own response to the tragic conflict of loyalities with which I have myself wrestled for perhaps too long.“
259
Thatcherová, 1996, str. 593.
260
Thatcherová, 1996, str. 580-584.
261
Margaret Thatcher, The Downing Street Years (HarperCollins, London, 1993), in: Evans, 2005, str. 120. Thatcherová napsala: „I was sick at heart. I could have resisted the opposition of opponents and potential rivals and even respected them for it; but what grieved me was the desertion of those I had always considered friends and allies and the weasel words whereby they had transmuted their betrayal into frank advice and concern for my fate.“
54
4. Období mezi vládou Thatcherové a Blaira 1990–1997
V roce 1990 se stal premiérem John Major, 262 který zastával funkci ministra financí ve vládě Thatcherové pouhé tři měsíce. Předtím sice působil jako ministr zahraničí, ale v kabinetu Thatcherové působil jen tři a půl roku. Jeho zvolení tedy bylo velmi neočekávané. 263 John Major byl také symbolem toho, že se Tory Party začala transformovat v moderní politickou stranu. Zatímco lídři od padesátých let měli „skvělý původ“ (například Churchill byl synem vévody, Eden synem baroneta, Macmillan zetěm vévody a Douglas-Home byl hrabětem), Edward Heath byl synem nevýznamného stavitele a Margaret Thatcherová dcerou obchodníka s potravinami ze střední třídy. John Major byl synem cirkusového umělce. 264 V roce 1992 se konaly volby. Předvolební program Konzervativní strany byl sestaven v duchu thatcherismu, ovšem lze tam nalézt politiku s lehce levicovým nádechem. 265 Nikdo neočekával, že by John Major vyhrál volby v roce 1992, ale on to přesto dokázal. The Economist po volbě vydal článek s vtipnou fotografií Majora, kde si utírá čelo a s titulkem „uff“. Major získal většinu jednadvaceti křesel, jeho vláda však byla rozpolcená ohledně témat týkajících se evropské integrace, zejména Maastrichtské smlouvy. 266 Podle autorů Faucher-Kinga, Le Galése a Elliotta, Labouristická strana v roce 1992 prohrála volby hlavně proto, že oznámila zvýšení daní, které měly přispět do rozpočtu. 267
262
Thatcherová o svém následníkovi uvažovala již daleko dříve, než začala uvažovat o rezignaci. Ve svých pamětech uvádí: „Mým problémem bylo, že jsem neměla následovníka, u něhož bych se mohla spolehnout, že bezpečně udrží můj odkaz a bude ho rozvíjet. Líbil se mi John Major a myslela jsem, že opravdu sdílí můj přístup. Ale byl poměrně nezkušený a měl sklon přijímat všeobecné mínění.“ Thatcherová, 1993, str. 568.
„John Major (1943-), konzervativní politik a ministerský předseda. Zdědil stranu, kterou Kiplingovi podvodníci přivedli k vítězství a jeho předchůdci ke katastrofě, musel vládnout zemi a smířit se s tím, že se strana blíží kolapsu vítězstvím a katastrofou.“ Ramsden, 2006, str. 485. 263
Bogdanor, 2010, str. 166.
264
Bogdanor, 2010, str. 167-168.
265
Conservative Party, 1992 Conservative Party General Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 26. 8. 2011. Odchýlení se od thatcherismu můžeme sledovat zde: „I believe in a responsible society Government's duties are clear: to protect Britain in a dangerous world; to look after those who cannot look after themselves; to protect law-abiding people from crime and disorder; and to protect the value of our currency - without which all spending pledges are worthless and all savings at risk.“
266
Bogdanor, 2010, str. 168.
267
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 18.
55
Velká Británie se připojila k systému ERM v říjnu 1990, tj. v posledních dnech vlády Margaret Thatcherové. Ona sama vůči společné měně vždy zachovávala nedůvěru a přímo proti ní vystupovala, ale nakonec ji přesvědčili ministr zahraničí Douglas Hurd a právě John Major. Systém ERM v praxi zahrnoval fixaci libry k německé marce, což bylo při vstupu Británie do systému 2,95 liber za 1,00 německou marku. Účelem vstupu do ERM systému bylo ověření protiinflační disciplíny ostrovního státu. Německé sjednocení na počátku 90. letech způsobilo destabilizaci mnoha evropských měn, výjimkou nebyla ani libra, která byla na finančních trzích vnímána jako nadhodnocená měna. V roce 1992 se libra ocitla pod devalvačním tlakem, mělo se jednat o znehodnocení až o 15 %, čemuž se vláda Velké Británie snažila zabránit. V září 1992 se John Major rozhodl přerušit členství v systému ERM a dodnes je tento den nazýván jako černá středa (Black Wednesday). Británie se zpět do systému ERM nikdy nevrátila. A v roce 1993 byla libra devalvována na 2,3 libry za 1 německou marku. 268 John Major sice dosáhl několika úspěchů – zajistil například zrušení nenáviděné daně z hlavy (poll tax) a podepsání Maastrichtské smlouvy –, veškerý zbylý potenciál jeho vlády byl ale vyčerpán dlouhodobými sváry ve straně. Proti Majorovi se navíc obrátila média. Premiér se nicméně nevzdal thatcherovských změn ani přesto, že to znamenalo pro Konzervativní stranu konec vládnutí. 269 Tony Blair se vyjádřil, že Major, naštěstí pro něj, udělal stejnou chybu jako Labouristická strana v 80. letech. Žádal o jednotu a nikoli o mandát. 270
268
Bogdanor, 2010, str. 172.
269
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 44.
270
Blair, 2011, str. 100.
56
5. Tony Blair 1997–2007
5.1. Tony Blair a jeho nástup do funkce britského premiéra Tony
Blair
se
narodil
v roce
1953
v Edinburghu
v rodině
advokáta
a vysokoškolského profesora Lea Blaira, který jistou dobu přednášel na Durham University. Jeho otec se hlásil ke Konzervativní straně. Tony Blair podstatnou část dětství strávil v Durhamu v Anglii. Vystudoval public school v Edinburghu, dále pokračoval ve studiu na Oxfordu na St. John's College. 271 Po dokončení studií se stal advokátem, do Labouristické strany vstoupil v roce 1975. V letech 1984–1987 působil jako stínový ministr pro finanční a ekonomické záležitosti, 1987–1988 na ministerstvu průmyslu a obchodu, v 1988–1992 byl stínový ministr pro zaměstnanost a v letech 1992–1994 byl stínový ministr vnitra. 272 Mnohdy byla jeho popularita připisována jeho osobnímu kouzlu. 273 Již v roce 1994 se stal předsedou Labouristické strany po Johnu Smithovi, 274 který náhle zemřel. Blairovi bylo teprve 41 let. Jeho blízký spolupracovník Gordon
271
Radice, 2010, str. 3-16.
272
Ramsden, 2006, str. 89.
273
Právě Tony Blair přinesl neformální styl do úřadu premiéra Velké Británie. Když se představoval svému kabinetu, řekl: „Říkejte mi Tony.“ („Call me Tony“) Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 188. Blair byl lídrem s osobním šarmem, uměl se vyjadřovat, byl vtipný a pohotový. Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 187. Jeho schopnost ohromit šarmem každého byla zajisté jedním z důvodů, proč se v prvním období vlády stále těšil velké popularitě. V období, kdy se Blair stal premiérem, vstoupila Británie do nové éry, ve které politici začínali být kontrolováni sdělovacími prostředky 24 hodin denně. Blair měl za to, že média jsou rozhodně důležitá, a komunikaci s nimi věnoval spoustu energie až do konce svého „premiérování“. Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 188. Je třeba říci, že Blair využíval sdělovací prostředky nejen k pozitivnímu zobrazení své vlády, ale také celé Velké Británie. Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 45. Ke konci jeho vlády však tato popularita velmi slábla. Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 187. To proto, že se Tony Blair mimo jiné velmi angažoval v zahraničních záležitostech. Po dni 11. 9. 2001, který změnil charakter mezinárodního boje proti terorismu, to byl právě on, s kým mluvil George Bush mladší jako první. Blair Bushe ujistil, že Velká Británie bude stát po boku Spojených států v boji proti terorismu. Jak říká Bush ve svých pamětech: „Tento hovor přispěl k utužení nejužšího přátelství, jaké jsem mohl uzavřít se zahraničním představitelem. Jak roky plynuly a válečná rozhodnutí začala být náročnější, někteří z našich spojenců začali váhat. Tony Blair nikdy.“ Bush, 2010, str. 140. 274
„John Smith vůdce Labouristické strany v letech 1992–1994. „Na labouristickém sjezdu v roce 1993 nasadil svou autoritu, aby zajistil reformu práva veta, kterým disponovaly odbory. Byl však velmi tradicionalisticky založen, než aby vyhověl volání po revizi Článku 4 stranických stanov. Podporoval také posilování práv odborů na pracovišti. Zemřel náhle v roce 1994, na místě vůdce strany ho nahradil Tony Blair.“ Ramsden, 2006, str. 751.
57
Brown 275 slíbil, že stáhne svou kandidaturu výměnou za to, že při případném zvolení za premiéra bude v určitých bodech Blair jednat ve prospěch Browna. 276 Byl hlavním propagátorem tzv. New Labour. Někteří autoři uvádějí, že většinu svého programu však podědil po svém stranickém předchůdci Johnu Smithovi. I Andrew Gamble uvedl, že program Labouristické strany byl mnohem méně nový než ten, který byl ustanoven před sto lety. Jeho pohnutky přinést mír a klid do oblasti Severního Irska pocházely už od předcházejícího předsedy strany Johna Majora. Nízkoinflační politika Gordona Browna byla také převzata od dřívější vlády (a to od vlády Margaret Thatcherové). 277 Je však nutné zdůraznit, že po svém zvolení do čela Labouristické strany intenzivně pracoval na modernizaci strany, a snažil se zaujmout středové voliče, viz další kapitola. Americký prezident George Bush mladší o Blairově politice prohlásil: „Na rozdíl od mnoha politiků uměl Tony myslet strategicky a vidět dál než za bezprostřední horizont.“ 278 Také byl Blair velmi proevropský, na rozdíl od Browna. Věřil v projekt spojené Evropy, tedy v Evropskou unii. Jak prohlásil před Evropským parlamentem 23. 6. 2005: „Věřím ve společný politický projekt Evropské unie, který bude mít silně zakořeněný sociální rozměr. Nikdy se nesmířím s Evropou, která je reprezentována pouze trhem.“ 279 Tony Blair věřil ve volný trh, ale nevěřil, že by pouze volný trh dostačoval. Podle Blaira bylo třeba zahrnout sociální soudržnost, stejně jako implementovat do volného trhu prvky spravedlnosti. Byl přesvědčen, že individualismus se může doplňovat se veřejným životem, stejně jako ekonomická efektivita se sociální spravedlností. 280
275
„Gordon (James) Brown, labouristický poslanec a ministr financí… Po porážce labouristů ve volbách v roce 1992 se stal stínovým ministrem financí. Brown se brzy stal nejoblíbenějším politikem stínové vlády a počítalo se s ním jako s budoucím předsedou strany. Po Smithově smrti však zůstal stranou, čímž pomohl do čela svému příteli Tonymu Blairovi. Jako ministr financí (do roku 1997) dal zemi hospodářskou stabilitu a splnil slib „nové“ Labouristické strany, že zachová široký makroekonomický systém, jenž zdědil po konzervativcích. S tímto omezením vrhl prostředky do ambiciózního programu „welfare to work“ a podpořil zavedení minimální mzdy. Kvůli své snaze spojit „opatrnost“ s opakovanou oddaností starším demokraticko-sociálním hodnotám, jakou je například rovnost příležitostí, bývá označován za naději levice a druhého nejdůležitějšího modernizátora po Blairovi.“ Ramsden, 2006, str. 114. 276
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 187.
277
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 5.
278
Bush, 2010, str. 231.
279
Blair T., Speech to the EU Parliament, 23. května 2005, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011.
280
Gray, 2004, str. 39.
58
Tony Blair měl také velmi omezenou úctu k labouristickým tradicím, což s sebou neslo mnoho problémů. Mnohokrát byl obviňován z toho, že opustil labouristické hodnoty, namísto toho, aby byl pochopen tak, že přizpůsobuje tyto hodnoty moderní době. Blair byl ve skutečnosti v určitých politických názorech velmi radikální, zejména ve smyslu labouristických tradic. Pro mnohé však znamenaly tyto tradice omezování či řízení tržního systému a zachovávání Welfare State. Později byl Blair považován za zrádce labouristických hodnot, když trval na kontrole přistěhovalectví, opatřeních kontrolujících antisociální chování a opatřeních proti mezinárodnímu terorismu. 281 Již v roce 1995 Tony Blair provedl kampaň za přetvoření a zmodernizování Labouristické strany, největších úspěchů patrně dosáhl ve chvíli, kdy se mu podařilo odstranit ze stranických stanov 4. článek (Clause Four), který stanovoval „společné vlastnictví prostředků pro produkci, distribuci a směnu“. 282 „Klíčovým cílem Blairových stoupenců bylo vykořenit negativní obraz labouristů jako levicové strany, která vybírá vysoké daně a následně utrácí státní peníze, je ovládána odboráři, ztotožňuje se se státním vlastnictvím a nižšími sociálními skupinami.“ 283 Ministerským předsedou se Blair stal v roce 1997. V tomto roce, kdy Tony Blair nastoupil do funkce premiéra Velké Británie, měl štěstí na podmínky panující v zemi. Nastupoval totiž do funkce se silnou ekonomikou v zádech a většinovou vládou. 284 Desetiletí od května 1997 je vnímáno jako období pokračujícího mírného ekonomického růstu. Inflace byla mírná a stabilní. Úrokové sazby obecně padaly, libra se pohybovala mezi nejlepšími měnami světa, dokonce byla hodnotnější než dolar a kontinentální měny. 285 Navíc se po roce 1997 příliš nezměnil ekonomický růst Velké Británie. Ekonomika rostla okolo 2,4 % ročně, což byla stejná úroveň jako ve 40. letech 20. století. 286 Blair vstoupil do premiérského úřadu téměř bez zkušenosti s vládnutím, předtím působil pouze ve stínové vládě. Zavedl svůj vlastní styl vládnutí, které dostalo označení
281
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 192.
282
Gray, 2004, str. 42.
283
Ramsden, 2006, str. 89.
284
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 3.
285
Peter Sinclair, in: Seldon, 2007, str. 186.
286
W. Allen, R. Batley, E. Baroudy, B. Paulson and P. Sinclair, Growth in Britain (University of Birmingham, mimeo, 2007), Peter Sinclair, in: Seldon, 2007, str. 186.
59
„vláda z gauče“ (sofa government). 287 Rozhodování probíhalo v malých skupinkách na neformálních schůzkách, které často obcházely kabinet nebo vládu. Jednalo se o uvolněnou malou skupinu, která se scházela v menších prostorách a dělala rychlá rozhodnutí. Vůbec se nezatěžovali se zastaralými způsoby Labouristické strany, jako bylo například pořizování záznamů z jednání. 288
5.2. New Labour, neboli Third Way, Blatcherism Tony Blair je zcela nepopiratelně spojován s tzv. New Labour. Jako nový lídr strany měl základní úkol: učinit stranu atraktivní pro středového voliče. Stavěl na základech položených svými předchůdci, ale v mnoha ohledech šel ještě dál. Jeden z prvních kroků směřoval ke zrušení 4. článku stanov strany Clause Four, které zobrazovaly labouristy jako stranu propagující znárodňování. 289 Stejně tak se Tony Blair vypořádal s odbory, neboť byl přesvědčen, že moderní vládnoucí strana nemůže být podporována odborovými organizacemi. 290 Omezil jejich moc tím, že snížil jejich volební sílu na stranické konferenci Labouristické strany, a to ze 70 % na 50 %. Navíc ještě omezil rozhodovací pravomoci dané stranické konference. 291 Ve svých pamětech Blair uvádí, že New Labour pro něj znamenala toto: „žádný návrat ke starým odborářským zákonům, žádné zestátnění privatizovaných technických služeb, žádné zvyšování horní hranice daně, žádná jednostrannost, žádné rušení výběrových škol“, 292 naopak „tvrdý postup vůči antisociálnímu chování, reforma a investice do veřejných služeb, proevropská a proamerická zahraniční politika, kombinace příležitostí a povinností v sociální politice, podpora malého a středního podnikání a nestrannost při vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli“. 293 New
287
Philip Norton, in: Seldon, 2007, str. 121-122.
288
Francis Beckett and David Henke, The Blairs and their Court (London, 2004), p. 195. Philip Norton, in: Seldon, 2007, str. 121-122. 289
Leonard, 2007, str. 352.
290
Blair, 2011, str. 42.
291
Leonard, 2007, str. 351.
292
Blair (b), 2011, str. 107.
293
Blair (b), 2011, str. 107.
60
Labour zakomponovala do společnosti tři důležité změny, od kterých byl odvozen její program a které musela respektovat každá politická strana, pokud chtěla být úspěšná. 1) Jednalo se o změny týkající se globalizace. Blair věděl, že globalizace přináší ekonomickou nezávislost, ovšem v závěsu za tím se nesou hluboké sociální, kulturní a geopolitické důsledky. Znamenalo to tedy, že „stará“ Labouristická strana nemůže již existovat. Ta byla založena na keynesiánském řízení poptávky a kontrole národního hospodářství. 294 Sám Blair propagoval myšlenku integrace Velké Británie do procesu globalizace ještě před svým nástupem do funkce premiéra. V roce 1995 prohlásil na své přednášce, že je třeba si uvědomit, že Velká Británie je součástí globálního trhu s kapitálem, který je stále méně regulován. Jakákoli expansivní fiskální a měnová politika, která je v rozporu s jinými ekonomikami v Evropě, není udržitelná. Proto je manévrovací prostor britské vlády značně omezen. 295 2) Dále se New Labour musela transformovat v oblasti ekonomiky na oblast se znalostním základem (knowledge-based service economy). Již třicet let byla ekonomika v Británii stále orientovaná na výrobu, dělnickou práci a zemědělství. 40 % zaměstnaných lidí pracovalo ve výrobě nebo v zemědělství. Dnes je to pouhých 14 %. 296 Blair věděl, že ekonomika, která je založena na službách, má jinak položený znalostní základ, proto kladl největší důraz na vzdělávací politiku. Věděl, že pokud země nebude investovat do vyššího vzdělávání, bude Velká Británie zaostávat za zeměmi, které investují do znalostí a rychle se vyvíjejí, jako například Indie a Čína. 297 Blair do The Times v roce 1995 napsal: „Hlavním smyslem školské politiky, kterou jsme minulý týden představili, není potěšit učitelské odbory. Jejím smyslem je řešit obavy rodičů.“ 298 Tomu také přizpůsobil svůj předvolební program v roce 1997, zaměřil se zejména na vzdělávání. 299
294
Vernon Bogdanor, Blair´s Britain, 2007, in: Bogdanor, 2010, str. 185.
295
Edmund Dell, A Strange Eventful History: Democratic Socialism in Britain (London, HarperCollins, 2000), p. 568, Vernon Bogdanor, in: Seldon, 2007, str. 173.
296
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 185.
297
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 186.
298
Blair (b), 2011, str. 111.
299
Labour Party, 1997, new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011. „We will make education our number one priority“.
61
3) Třetím faktorem byla podle Blaira podpora nových forem individualismu. To lze chápat v širším smyslu tak, že se lidé vzdávají tradic, obyčejů a zaběhlých zvyků, což jim umožnilo větší svobodu v klíčových oblastech jejich každodenního života. Jako příklad by bylo možné uvést třeba zavedené genderové role ve společnosti. Mnoho žen se v tehdejší společnosti snažilo uniknout osudu ženy v domácnosti. A skutečně: dnes je v pracovním procesu v Británii zapojeno o něco více žen než mužů. Rostoucí individualismus přinesl však také pokles úcty k tradicím, spolu s vyprcháváním tradičních postojů týkajících se úcty k autoritě. 300 Takto vypadala politická filozofie New Labour, někdy také nazývaná jako Third Way. Poválečné uspořádání společnosti, které propagovala zejména levice a které bylo založeno na keynesiánském modelu řízení poptávky, bylo zapomenuto. Stejně jako tradice, Welfare State a pevně stanovené rozdělení práce mezi muže a ženu. Third Way byla novou středovou levicí, která stála uprostřed Old Left a thatcherovské New Right. 301 Francouzský prezident o Blairovi prohlásil, že je to moderní socialista, který je od něj vzdálen asi 5 mil napravo. Blair mu na to odpověděl, že je na to hrdý. 302 Blair také pochopil, že Labouristická strana se již nemůže opírat výhradně o dělnickou třídu, a proto úspěšněji než jeho předchůdci oslovil širší vrstvy. 303 Philip Gould, jeden z členů New Labour, komentoval změnu voličské základny Labouristické strany tak, že bylo třeba správně rozpoznat změnu v moderní britské společnosti. Podle něj, ti, které by New Labour mohla zaujmout, již nepatří do working class, ale nyní se změnili v middle class. Ti jsou ctižádostiví, náročnější a záleží jim na jejich blahobytu a vlastní rodině. Blair se snažil zaujmout strategii pro oslovení větší části britské společnosti,
300
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 186.
301
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 186-187.
302
Alastair Campbell, The Blair Years: Extracts from the Campbell Diaries (London: Hutchinson, 2007), Vernon Bogdanor, in: Seldon, 2007, str. 164. Původní citace: „Chirac pronounced: „Tony is a modern socialist. That means he is five miles to the right of me.“ – „And I am proud of it“, said Tony (10 October 1999)“
303
Bogdanor, 2010, str. 193.
62
strategie se nazývala „catch-all strategy“. 304 Strategie fungovala, proto se Blair stal v roce 1997 nejúspěšnějším vítězem voleb v historii své strany. 305 V souvislosti s Tonym Blairem je možné také narazit na slovní spojení blatcherism. Váže se to v mnohém k praktikování New Left, neboli Third Way. Tento pojem zachycuje cestu, po které se Tony Blair vydal tím, že úplně nezavrhnul reformy prováděné Margaret Thatcherovou. Blairova vláda se po nástupu v roce 1997 rozhodla udržet všechny výdajové programy, které měla předchozí vláda Johna Majora. Pro někoho, kdo byl po čtyři volební období v opozici, to bylo velmi neobvyklé. Vláda se snažila najít jiné způsoby, jak dosáhnout politického konsenzu a dívat se na thatcherismus jiným pohledem. Ekonomika měla být řízena trhem, formovaná či jemně laděná státem, nikoliv však regulovaná. 306 Sama Thatcherová komentovala vládu Blaira a Browna takto: „…nedělali žádné cavyky a svou ekonomickou politiku postavili na základech, které položili v osmdesátých letech 20. století konzervativci.“ 307 Ekonomická a politická revoluce Margaret Thatcherové byla základem strategie pro modernizaci Velké Británie pod vedením Tonyho Blaira. Její dědictví bylo použito, převzato a modernizováno. New Labour chtěla umístit spotřebitele do centra veřejných služeb a maximálně omezit vliv výrobců, zejména odborů ve veřejném sektoru, které byly považovány za jednu z nejvíce konzervativních sil v zemi. Jak píše Faucher-King, Le Galés a Elliott charakteristickým rysem Blairovy vlády byla transformace způsobu vládnutí, to znamená: neustálé, někdy i protichůdné reformy veřejného sektoru. 308 Blair věřil, že je nutné investovat do veřejných služeb, zejména do vzdělávání. Ovšem za podmínek, že budou reformovány od základu. Blair totiž nepřijal celý odkaz, který po sobě Thatcherová zanechala. 309 Vliv Thatcherové byl vidět zejména v tom, že Labouristická strana postupně akceptovala spousty přístupů, které předtím zavrhovala. Privatizaci, úroveň přímého zdanění, využívání tržního přístupu ve veřejných službách a změny práva v průmyslových
304
Driver, Martell, 2006, New Labour, str. 19-20 .
305
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 9.
306
Kingdom, 2003, str. 25, elektronický zdroj, citováno dne 28. 8. 2011.
307
Thatcherová, 2003, str. 362.
308
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 44.
309
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 195-196.
63
oblastech. Nakonec konsolidace reforem Thatcherové vedla Simona Jenkinse k tomu, aby pojmenoval Blaira a Browna „syny premiérky Thatcherové“ (Sons of Thatcher). 310 Thatcherová však ve své knize Umění vládnout komentovala tento přístup velmi skepticky. „Socialisté vždy promarní spoustu času tím, že pro svou víru hledají nový název, protože původní verze rychle zastarala a získává špatnou pověst. Zajímavé je, že toto sebedefinování opisuje kruh. „Sociální demokracie“ byla původně odnoží marxismu. Pak ji nahradil „demokratický socialismus“. A když „socialismus“, ať už demokratický nebo nedemokratický, vyšel z módy, úctu si znovu získala „sociální demokracie“.“ 311
5.3. Vývoj základních rysů Welfare State za vlády Tonyho Blaira Vláda Tonyho Blaira prováděla reformy, které významně zasáhly Welfare State. I přesto podíl veřejných výdajů v poměru k HDP rostl směrem vzhůru, z 36 % v roce 1998 na 44 % v roce 2005. 312 Pro Tonyho Blaira bylo nejdůležitějším bodem reformy britského Welfare State školství. V předvolebním programu uváděl, že vzdělání je prioritou číslo jedna. 313 Jedním z hlavních cílů reformy vzdělávací politiky bylo dosažení větší gramotnosti, tedy čtení i počítání u dětí do jedenácti let věku. Blair také proměnil způsob fungování středoškolského vzdělávání. Ve Velké Británii bylo v roce 1997 patnáct technických škol (City Technology Colleges) a dvě stě čtyřicet pět specializovaných škol (specializovaných převážně na technologie, cizí jazyky, sport a umění). S tím však byl Blair nespokojen a v roce 1997 si přál zvýšit počet specializovaných škol na čtyři sta padesát, poté na 1500–2000. 314 Dále se Blair rozhodl zaměstnat více kvalifikovaných učitelů ve školách
310
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 14.
311
Thatcherová, 2003, str. 362.
312
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 22.
313
Labour Party, 1997 new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011. „Education will be our number one priority, and we will increase the share of national income spent on education as we decrease it on the bills of economic and social failure.“
314
Alan Smithers, in: Seldon, 2010, str. 369.
64
a změnit financování školského systému. V období 1996/7–2006/7 veřejné výdaje na vzdělávací politiku vzrostly ze 4,8 % na 5,7 % HDP. 315 V roce 2000 Tony Blair zveřejnil plán na reformu Národní zdravotní služby (The NHS Plan). Tento plán zdůrazňoval nutnost větší flexibility zaměstnanců ve zdravotním sektoru, větší decentralizace zdravotní péče a snížení čekacích dob pro jednotlivé pacienty. Tento plán byl vydán na základě dokumentu Souhrnné hodnocení veřejných
výdajů
(Comprehensive
Spending
Review). 316
V
roce
2000
výdaje
na zdravotnictví představovaly 6,8 % HDP, v porovnání s 8 % v Evropě. Mezi léty 1997 až 2005 Blair zdvojnásobil rozpočet Národní zdravotní služby, neboť podle něj byl nedostatek veřejných investic do zdravotnictví opravdu značný. 317 Pro výstavbu nemocnic byl využit program PFI (Private Finance Initiative) zapojující soukromý sektor. Ještě dnes však existují obavy týkající se budoucího plnění závazků plynoucích z programu PFI. Vláda je povinna splácet své závazky a je zde riziko, že nebude mít dostatek prostředků pro inovace v tomto sektoru. 318 Koncept New Labour počítal s velmi ambiciózními změnami sociálního systému, kde Labouristická strana nastínila své moderní pojetí britského Welfare State. 319 Sociální reformy uskutečňované ve Velké Británii za vlády Tonyho Blaira od roku 1997 zahrnovaly podporu pracovních příležitostí. Ta obsahovala dvě důležité složky, a to výslovný závazek snížit a nakonec odstranit dětskou chudobu a kampaň proti fenoménu nazývajícím se „sociální vyloučení“. 320 Blair se svým přístupem snažil sociální reformy znovu zpopularizovat. Neuznával peněžité dávky pro ty, jež mohou pracovat (např. mladí lidé nebo dospělí), naopak prosazoval velkorysejší peněžité dávky těm, kteří práce schopní nejsou (např. osoby pečující o malé děti nebo tělesně postižení občané). Zároveň podporoval strategii peněžitých dávek pro pracující rodiče. 321 V roce 1997 Blair redukoval sociální náklady, jako například přídavky při pracovní neschopnosti (Incapacity Benefit).
315
Data: https://csr07.treasury.gov.uk/spending/areas/education, Alan Smithers, in: Seldon, 2010, str. 379.
316
Blair, 2011, str. 211. Comprehensive Spending Review je revize záměrů a cílů jednotlivých výdajových programů ve Velké Británii.
317
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 22.
318
Nick Bosanquet, in: Seldon, 2010, str. 404.
319
Hills, Waldfogel, 2004, str. 766.
320
Hills, Waldfogel, 2004, str. 765.
321
Hills, 2002, Hills and Lelkes, 1999, in: Hills, Waldfogel, 2004, str. 771.
65
Blair chtěl provést rekonstrukci výdajů na Welfare State, a to zejména z důvodu prudkého růstu těchto výdajů, které se pohybovaly v řádu miliard liber. 322 V létě roku 1997 byly představeny změny příspěvků na bydlení. Došlo k jejich snížení, což vyvolalo vlnu nevole. 323 Anthony Seldon vnímá období 2005–2007 jako nejúspěšnější období Blairovy vlády, co se týče reforem veřejných výdajů. Podařilo se mu zefektivnit hospodářskou soutěž v oblasti zdravotnictví a školství. Také zavedl reformu penzí a přídavků při pracovní neschopnosti (Incapacity Benefit). 324
5.4. Přístup ke státnímu vlastnictví Labouristický přístup ke státnímu vlastnictví byl evidentní již v období, kdy se v roce 1994 do čela strany dostal Tony Blair. Jedním z jeho prvních počinů totiž bylo odstranění 4. článku (Clause Four) ze stranických stanov Labouristické strany, což mimo jiné znamenalo změnu postoje k veřejnému vlastnictví. 4. článek do té chvíle vyjadřoval, že každý pracovník, ať už manuálně či intelektuálně pracující, má nárok na část společného veřejného vlastnictví plynoucího z výroby, distribuce nebo směny. Zrušením článku se Labouristická strana zbavila statutu strany propagující znárodňování a odhodila nadšení pro společné vlastnictví. 325 Jak vyjádřil Tony Blair ve svých pamětech, k privatizaci, kterou provedla Konzervativní strana, se stavěl nedůvěřivě. Myslel si, že mu byl zanechán velmi složitý a možná i nekonkurenční systém, ale na druhou stranu nechtěl plýtvat penězi na opětovné znárodňování. 326 Hlavním cílem New Labour byla modernizace: modernizovat politiku, stát a vládnutí. Nejdůležitějším pojmem byla kromě „modernizace“ také „racionalizace“. Nově volení poslanci (mezi které patřili i Blair a Brown) odvozovali své politické názory
322
Blair, 2011, str. 122.
323
Blair, 2011, str. 122.
324
Seldon, 2010, str. 647.
325
Blair, 2011, str. 75.
326
Blair, 2011, str. 94.
66
právě z těchto pojmů. 327 Nová vláda, která nastoupila v roce 1997, neměla v úmyslu uznat rámec veřejné správy, kterou jim zanechali konzervativci. Toto dědictví bylo přizpůsobeno, implementováno a konsolidováno Blairovou vládou. 328 Blair a Brown během prvního období vytvořili nový mechanizmus kontroly a koordinace vládních opatření, neboť starý mechanizmus byl téměř zničen po dvacetiletém období privatizace. Na počátku byly veřejné investice sledovány s podezřením, na druhou stranu byla popřena slepá důvěra v nadřazenost tržní ekonomiky v jakémkoli místě a v jakémkoli čase. Privatizace a konkurence byly zejména v oblasti zdravotnictví limitovány. New Labour chtěla představit středo-levou vizi dobrého řízení a rozvoje poskytovaných vládních služeb z hlediska kvality, a to zejména v sociálních oblastech.329 Projekty PFI (Private Finance Initiative) se objevily již v předvolebním programu v roce 1997. 330 Projekty PFI jsou řešením jak více zapojit soukromý sektor do veřejného, přičemž jde o využití konkurenceschopnosti a tržních sil ve veřejném sektoru. PFI jsou de facto podmnožinou PPP projektů (Public Private Partnership). Pro oživení investic do veřejných služeb po roce 2001 použila New Labour projekty PPP. Tyto projekty byly použity již za vlády konzervativců k podpoření podílu soukromého sektoru ve veřejných službách a ke snížení veřejného dluhu. Část investic byla placena státem a další část byla placena soukromým investorem, který danou oblast spravoval a řídil po dobu dvaceti až třiceti let. Daná oblast byla stále ve vlastnictví státu, nedalo se tedy mluvit o skryté privatizaci. Zařízení patřilo státu a zaměstnance zaměstnával soukromý sektor. V roce 2000 se vláda Tonyho Blaira zavázala postavit nebo zrenovovat na pět set škol a nejméně sto nemocnic ještě před rokem 2010. Vláda tak chtěla omezit dopady na veřejné finance, 327
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 47
328
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 49
329
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 50.
330
Labour Party, 1997, new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011. V předvolebním programu je možné se dočíst: „Reinvigorate the Private Finance Initiative Britain's infrastructure is dangerously run down: parts of our road and rail network are seriously neglected, and all too often our urban environment has been allowed to deteriorate. Labour pioneered the idea of public/private partnerships. It is Labour local authorities which have done most to create these partnerships at local level. A Labour government will overcome the problems that have plagued the PFI at a national level. We will set priorities between projects, saving time and expense; we will seek a realistic allocation of risk between the partners to a project; and we will ensure that best practice is spread throughout government. We will aim to simplify and speed up the planning process for major infrastructure projects of vital national interest. We will ensure that self-financing commercial organisations within the public sector - the Post Office is a prime example - are given greater commercial freedom to make the most of new opportunities.“
67
proto využila tyto projekty. A to i přes zásadní odpor ve své straně zejména z řad odborů ve veřejném sektoru, které velmi odsoudily princip postavit teď, zaplatit později (build now, pay later). 331 Již ve svém manifestu se Labouristická strana v roce 2001 zmínila o PPP projektu pro londýnské metro. 332 Koncept PFI znamenal pro New Labour spolupráci se společností jako celkem. PFI dal vládě novou legitimitu: účinnost soukromého sektoru, zapojení občanské společnosti. 333 Projekty PFI zapojily soukromý sektor do řízení zdravotních služeb. V roce 2005 řídil soukromý sektor 4 % zdravotního systému, kdežto v roce 2008 to bylo již 15 %. Autoři článku New Labour Experiment: Change and Reform under Blair and Brown si tedy pokládali otázku, zda se jednalo o privatizaci, tedy převádění do soukromého vlastnictví, nebo naopak o nacionalizaci s pomocí soukromého sektoru. Jednalo se v podstatě o dichotomii mezi veřejným a soukromým sektorem (která časem stále rostla). 334 Blair měl v roce 1997 jasnou představu o tom, že nenechá veřejnou správu tak, jak je. 335 New Labour vytvořila originální model reforem veřejného sektoru, který se zakládal na výběru poskytovatelů těchto služeb a konkurenceschopnosti. Úspěšná aplikace reforem byla doprovázena oživením veřejných investic v ekonomice. Blair neměl v úmyslu zavést univerzální veřejné služby, které by byly zdarma. Provedl mnoho inovací ve veřejných službách, snažil se propojit prvky soukromého sektoru s prvky veřejného sektoru, jejichž rámec by byl kontrolován vládou. 336
331
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 52.
332
Labour Party, 2001 Labour Party General Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 28. 8. 2011. Více zde: „London will benefit from new trains and reduced overcrowding on its commuter services. We support plans to build a new East-West Cross-rail tunnel and to extend the East London Line. We have pledged increased, long-term investment in the Tube to underpin a public-private partnership to upgrade Tube infrastructure, with operations remaining in the public sector. Our agreement with the London Mayor and Transport Commissioner offers the best chance in a generation to upgrade the Tube.“
333
Teisman, Klinj, 2002, str. 197.
334
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 53.
335
Labour Party, 1997, new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011. „We will resist unreasonable demands on the public purse, including any unreasonable public sector pay demands.“
336
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 60-61.
68
5.5. Nezaměstnanost a rovnost ve společnosti Za vlády Tonyho Blaira byl ve Velké Británii tradiční labouristický pohled na ekonomiku velmi změněn. Blair se snažil o znovuzařazení britské ekonomiky mezi světové velmoci. 337 Původní náhled byl nahrazen důrazem na silný hospodářský růst. To vyžadovalo efektivní sociální politiku, na kterou se neodmyslitelně vázala politika zaměstnanosti. Zaměstnanost byla vnímána jako měřítko ekonomické výkonnosti. Aktivní politika zaměstnanosti 338 byla chápána jako pomoc pro zaměstnance v momentě, kdy přecházejí mezi dvěma zaměstnáními. Výsledkem bylo, že v roce 2007 bylo v Británii zaměstnáno okolo 75 % práceschopného obyvatelstva, což bylo daleko vyšší číslo než průměr Evropské unie, který činil 64 %. 339
Nezaměstnanost v šesti zemích OECD uvedená v % Průměrná Průměrná nezaměstnanost nezaměstnanost 1997–2006 1992–1997 Velká Británie 5,5 9 Francie 9,7 11,2 Německo 8,1 7,3 Itálie 9,2 10,5 Japonsko 4,6 2,9 USA 4,9 6,1 Zdroj: IMF, Word Economic Outlook a autorovy propočty, Peter Sinclair, in: Seldon, 2010, str. 188.
Tabulka ukazuje hodnoty, které se týkají nezaměstnanosti šesti světových ekonomik. Velká Británie se za vlády Blaira posunula z relativně vysokých hodnot nezaměstnanosti z let 1992–1997 na relativně nízkou úroveň. Takto skvělé výsledky v politice zaměstnanosti je možné pokládat za souhru několika faktorů. Jedním z nich byla Blairova politika welfare-to-work, která byla později nazývána New Deal. 340 Dřívější stažení libry 337
Labour Party, 1997, new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011. V programu je citováno: „In economic management, we accept the global economy as a reality and reject the isolationism and 'go-it-alone' policies of the extremes of right or left.“
338
Nejprve se politika nazývala welfare-to-work, poté dostala název the New Deal.
339
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 193.
340
Znamená to, že v Británii v letech 2003–2004 velmi vzrostly slevy na dani v porovnání s obdobím od roku 1972, kdy byl přidělen první přídavek k rodinnému příjmu. Tato politika si kladla za cíl navýšení příjmů pro pracující rodiny s nízkými příjmy, nikoli však odměňování rodin, které jsou nečinné. V Británii tehdy
69
ze systému ERM v září 1992 doprovázené depreciací a měnovou politikou bylo velmi důležitým faktorem pro vývoj nezaměstnanosti. Největší vliv však měly opožděné dopady reforem týkajících se pracovního trhu a odborů uzákoněných ještě za vlády Margaret Thatcherové. Byla to Blairova a také Brownova zásluha, že odolali politickým tlakům a neodvolali její reformy. 341 Podle Blaira zásadní roli hrála dlouhodobá nezaměstnanost. Pokud mohli lidé pracovat, bylo by vhodné, aby pracovali. Vláda podle něj nechala mnoho lidí, aby zneužívali dávky pro dlouhodobě nezaměstnané, zejména v industriálních oblastech. Mnohokrát stačilo převést nezaměstnané na ty, jež mají pracovní neschopnost. Zpřísnění těchto dávek však vyvolalo protesty, neboť do tohoto okruhu spadali také vozíčkáři. 342
využívalo slevy na dani šest milionů rodin, rozsah byl tedy skutečně velký. Ale je nutné započítat míru chyb a podvodů: téměř 2 miliardy liber byly oficiálně odepsány jako nenávratné přeplatky. Tento program se později nazýval New Deal. Seldon, 2007, str. 188. 341
Peter Sinclair, in: Seldon, 2007, str. 188.
342
Blair, 2011, str. 122-123.
70
Míra nezaměstnanosti v % Velká Británie 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Evropská unie (15 členských zemí)
10,8 10,9 11,2 11,2 10,3 8,5 7,1 6,9 8,6 9,8 10,2 9,3 8,5 7,9 6,8 6,1 5,9 5,4 5 5,1 5 4,7 4,8 5,4 5,3
10 10,3 10 10,1 9,9 9,3 8,6 7,7 7,3 7,7 8 8,1 8,3 7,8 7,1
Zdroj: Eurostat http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/setupModifyTableLayout.do.
Výše uvedená tabulka ukazuje míru nezaměstnanosti ve Velké Británii a průměrnou míru
nezaměstnanosti
v původních
patnácti
členských
zemích
Evropské
unie
v jednotlivých letech. V období vlády Thatcherové vidíme opravdu vysokou míru nezaměstnanosti, téměř dvojnásobné hodnoty oproti období vlády Tonyho Blaira. 343 Podle manifestu Labouristické strany byl za její vlády zvýšen počet pracovních míst o jeden milion. 344
343
Eurostat, elektronický zdroj, citováno dne 21. 8. 2011.
344
Labour Party, 2001 Labour Party General Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 28. 8. 2011.
71
Co se týče rovnosti ve společnosti za vlády Blaira, bohatí tvořili pouze méně než 1 % společnosti. Mnozí z těch, kteří vydělávali velké peníze, patřili mezi širší podnikatelskou komunitu, což dokazovalo, že moderní společnost se bez podnikatelů neobejde. Museli jednat zodpovědně, platit daně, byli povzbuzováni k dobročinným aktivitám a měli být příkladnými občany. I přesto, že jejich bohatství bylo podstatně přerozděleno, na chudobu to mělo pouze malý vliv. Aby bylo zabráněno chudobě, měla vláda přerozdělovat životní šance. A to zejména v případech dětské chudoby, neboť ta byla považována za nejzhoubnější formu chudoby vůbec. V roce 1997 k tomu vláda přistoupila jiným způsobem, než bylo obvyklé pro Labouristickou stranu. Spíše než Tony Blair se ale tohoto úkolu zhostil Gordon Brown. Blair sám argumentoval tím, že chce-li Velká Británie stabilní a konzistentní růst, musí se starat také o svou sociální politiku. Brown kladl důraz na to, čemu se říká rozvoj lidského potenciálu. 345
5.6. Odchod Tonyho Blaira – konec blatcherismu? Blair dal thatcherismu druhou šanci, ovšem jeho pozice ve vládě byla zhruba od roku 2004 oslabená. Blairova image byla nenávratně zničena zejména tím, že se rozhodl podpořit americkou administrativu v čele s Georgem Bushem mladším v invazi do Iráku. Jeho neochvějná podpora amerických vojenských jednotek v Iráku byla neuvěřitelná a díky tomu se Británie odcizila zbytku kontinentální Evropy. 346 Blair čelil velkému vnitropolitickému tlaku kvůli Iráku. Část labouristů se proti němu postavila, on se však nevzdal a bezmezně věřil, že to, co dělal, bylo správné. 347 Válka v Iráku tedy nenávratně zničila Blairovu reputaci. Jeho neurčitý a klamavý způsob veřejného ospravedlňování války podkopal jeho kredibilitu ve všech ohledech. Veřejnost nepřesvědčil. 348 Rozhodnutí jít do války vyvolalo velmi silný odpor veřejnosti a některých
poslanců,
ale
bylo
schváleno
345
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010, str. 194.
346
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 40.
347
kabinetem
(kromě
Robina
Cooka)
Bush, 2010, str. 246. V knize je uvedeno, že Bush volal Blairovi kvůli obavám o to, jestli zůstane ve vládě. Nabídl mu, aby odstoupil od plánu invaze v Iráku. Blair na to však podle Bushe odpověděl: „Chápu to, je to od tebe hezké, že to říkáš,“ odvětil. „Jenže já v tuhle věc absolutně věřím. Budu ji prosazovat do poslední chvíle.“ Bush, 2010, str. 246. 348
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 46.
72
a parlamentem. Navíc to bylo hlavně Blairovo osobní rozhodnutí, za které se nikdy veřejně neomluvil. Stále věří, že v daný moment to byla nejlepší věc, kterou mohl udělat. 349 V posledních letech Blairovy vlády se také začaly vyostřovat spory s Brownem. Gordon Brown byl muž, který plánoval své vůdcovství nejméně deset let a o tom, že bude premiérem, snil již od dětství. 350 Jednoduše řečeno, věci se po roce 2001 velice změnily. Brown začal silně projevovat nesouhlas se zakládáním škol a nemocnic, což mimo jiné zahrnovalo také dopis kolující po kabinetu ukazující nesouhlas s postojem premiéra. V obou oblastech, jak v oblasti školství, tak v oblasti zdravotnictví, byl Brown podpořen mnoha poslanci. V roce 2006 a 2007 již Blair nebyl schopen zbránit Brownovi v daňových úlevách a kompromisech týkajících se důchodů a dávek při pracovní neschopnosti.351 Mnohými svými příznivci byl Blair ponoukán, aby ukázal svou autoritu a zbavil Browna pozice ministra financí. Probíhaly diskuse o odstranění Browna. Řešení tohoto problému však Blair ponechal na dobu po volbách v roce 2005. Něco takového však již po volbách nepřipadalo v úvahu, neboť na to Blair neměl dostatečný mandát. 352 Navzdory tvrdé a těžké volební kampani, v roce 2005 Labouristická strana vyhrála volby a Tony Blair potřetí v řadě dovedl stranu k vítězství. I přesto, že Blairova reputace utrpěla díky zahraniční politice, ztratil jen čtyřicet sedm křesel, což snížilo vládní většinu na šedesát šest křesel. Pozdější volební průzkumy ukázaly, že čtvrtina labouristických voličů, kteří se nakonec od labouristů odklonili, uváděla jako hlavní důvod válku v Iráku. 353 S přesnou vizí toho, co chtěl Blair dosáhnout, a s několika efektivními ministry, kterým důvěřoval, zastával úřad britského premiéra ještě další dva roky. A to navzdory Brownovým pokusům destabilizovat Blairovu pozici. 354 V den, kdy Tony Blair rezignoval na funkci premiéra, přijal funkci speciálního vyslance, který měl pomoci Palestincům při budování demokracie a k ní potřebných
349
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 13.
350
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 143.
351
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 8.
352
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 8.
353
Radice, 2010, str. 183.
354
Seldon, 2007, str. 650.
73
institucí. 355 Po Blairovi nastoupil do čela Labouristické strany Gordon Brown, který vládl jako ministerský předseda do roku 2010. De facto pokračoval ve stejné politice, která byla ve Velké Británii ustavena za Tonyho Blaira. Od roku 2010 má Labouristická strana nového lídra, Edwarda Milibanda, který má výraznější levicové názory. Nasnadě je tedy otázka, zdali konec vlády Browna není konec tzv. Blatcherismu?
355
Bush, 2010, str. 409. Bush ve svých pamětech píše: Nebyla to nijak okázalá práce, ale byla nutná. „Jestli dostanu Nobelovu cenu, budeš vědět, že jsem neuspěl,“ žertoval Tony. Bush, 2010, str. 409.
74
6. Srovnání Welfare State Politics Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira
Margaret Thatcherová a Tony Blair udávali směr Velké Británii jedenáct, respektive deset let. Byli to nejdéle vládnoucí premiéři Velké Británie v celém 20. století. Oba svou stranu vedli pevnou rukou a byli, zejména Thatcherová, konzistentní ve svých názorech, což byl jeden z hlavních důvodů, proč setrvali na svých pozicích tak dlouhou dobu. V určitých věcech se shodovali, v některých radikálně lišili. Jejich nejpodstatnější odlišnost tkvěla v tom, že se stali vůdci politických stran, jež byly vzájemně v opozici. Pokoušet se o porovnání jejich dvou přístupů k Welfare State není jednoduché. Vládli každý v jiné době, a tak se potýkali s odlišnými ekonomickými a politickými podmínkami, které jim znesnadňovaly realizaci změn britského Welfare State a společnosti jako takové. Při nástupu Thatcherové byl Welfare State v „plném rozpuku“. Ekonomika byla vnímána spíše jako smíšená než tržní, byla zatížena množstvím vládních regulací, které zasahovaly do většiny oblastí lidského života. 356 Při nástupu Blaira do úřadu tomu tak již dávno nebylo, zejména díky Thatcherové a jejím reformním snahám o změnu uspořádání britské společnosti. Thatcherová bojovala s vysokou inflací, která byla doprovázena vyšší nezaměstnaností. 357 Blair však do úřadu nastoupil v době, kdy byla v zemi velmi stabilní ekonomická situace.358 Pokud jde o přístup k Welfare State, Thatcherová se pokoušela o zjednodušení a zlevnění systému sociální politiky, což měla s Blairem společné. Thatcherová však kladla velmi silný důraz na odpovědnost jednotlivce a disciplínu, neuznávala systém automatického vytváření sociálních dávek pro každého. Sociální dávky si zasloužili pouze ti, kteří na tom byli opravdu špatně. 359 Blair také neuznával peněžité sociální dávky
356
Jak bylo napsáno v předchozích kapitolách, cílem thatcherismu bylo snížit vliv na ekonomiku. Crewe, Searing, 1988, str. 363-364.
357
Thatcherová se zaměřovala především na boj s inflací. Fajmon, 1999, str. 47.
358
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 3.
359
Crewe, Searing, 1988, str. 363.
75
práceschopnému obyvatelstvu, avšak ve stínu své strany neboli New Labour významně podporoval peněžité dávky pro neschopné práce a navíc i pro pracující rodiče. 360 Ve zdravotnictví se Thatcherová snažila aplikovat ekonomické principy a zavést jakýsi vnitřní trh, přičemž peníze vždy měly „následovat pacienta“. A to tak, že praktičtí lékaři obdrželi větší pravomoci v rozhodování o peněžních prostředcích pro pacienty. 361 Blair se naopak snažil řešit problémy ve zdravotnictví, které se objevily za jeho vlády. Byly to především dlouhé čekací doby na jednotlivé léčebné procedury či operace, nízký počet zaměstnanců ve zdravotnictví 362 a také (což měli s Thatcherovou společné) financování zdravotnictví, které bylo podle jeho názoru nedostatečné. 363 Thatcherová se také snažila ovlivnit vzdělávací systém v Británii. Snažila se jistým způsobem zvýšit rozhodovací možnost všech rodičů, aby si mohli svobodně vybrat, kterou školu bude jejich potomek navštěvovat. 364 Ovšem i v této oblasti se Thatcherová neubránila touze po redukci veřejných výdajů, což se mimo jiné projevilo i ve financování univerzit. 365 Vzdělávací politiku považoval Blair za jeden z nejzásadnějších prvků svého programu. 366 Rozhodl se ji podporovat a rozvíjet, což dokazuje opět nárůst veřejných výdajů na školství. Mezi jeho hlavní cíle patřilo například zvýšit gramotnost dětí do jedenácti let, založit větší počet specializovaných škol v Británii 367 a zvýšit počet kvalifikovaných učitelů. 368 Bydlení Thatcherová řešila pomocí nového zákonodárství, které velmi ulehčovalo koupi vlastního bydlení, a to za relativně výhodné ceny. 369 Za její vlády došlo k velkému nárůstu počtu lidí, kteří vlastnili svůj dům nebo byt. To byl mimo jiné následek privatizace
360
Hills, 2002, Hills and Lelkes, 1999, in: Hills, Waldfogel, 2004, str. 771.
361
Fajmon, 1999, str. 316.
362
Blair, 2011, str. 211
363
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 22.
364
Fajmon, 1999, str. 310.
365
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Lidová demokracie, 6. 7. 1982. V Británii zavírají nemocnice a školy. 366
Labour Party, 1997 new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011.
367
Alan Smithers, in: Seldon, 2010, str. 369.
368
Seldon, 2010, str. 379.
369
Riddell, 1991, str. 114-115.
76
bytů vlastněných veřejným sektorem. 370 Blair se naopak zaměřil na redukci veřejných výdajů skrze snižování příspěvků na bydlení. 371 Co se týče vztahu ke státnímu vlastnictví, měli Thatcherová i Blair svůj specifický a netradiční pohled na věc. Thatcherová se neustále snažila aplikovat zásady tržních principů a privatizovat, čili prodávat státní podniky soukromým společnostem. 372 Naopak Blair používal systém, který dané vlastnictví nechával v rukou státu, ovšem v rámci zapojení soukromého sektoru, čili PFI projektů (Private Finance Initiative). 373 Vývoj nezaměstnanosti mezi vládou Thatcherové a Blaira nemůže být zcela porovnáván. Je to, podle mého názoru, proto, že oba měli jiné ekonomické podmínky, ve kterých se země za jejich vlády nacházela. Thatcherová na tom byla v porovnání se stavem Británie v 90. letech znatelně hůře. Nezaměstnanost rostla a dosahovala obrovských hodnot. Thatcherová se to však rozhodla řešit tím, že se její vláda zaměří na inflaci a díky tomu dojde k poklesu nezaměstnanosti. 374 To se také stalo, nicméně první projevy poklesu lze sledovat až na konci její vlády. Nejzřetelnější výsledky se projevily dokonce až za vlády Majora. Naopak Blair jako zástupce Labouristické strany se zaměstnaností pracovat musel. Měl však svůj program welfare-to-work neboli New Deal, který určoval aktivní politiku zaměstnanosti poměrně netradičním způsobem. Podporu měly dostávat pouze rodiny či jednotlivci, kteří se snaží pracovat a aktivně se podílí na vytváření bohatství ve společnosti. 375 Thatcherová i Blair měli oba reformního ducha. Změnili své strany od základu a k nepoznání. Za vlády Thatcherové vznikl fenomén thatcherismu 376 a za vlády Blaira New Labour. 377 Byly to zcela nové směry reprezentované zejména svými hlavními propagátory, které Konzervativní stranu posunuly více vpravo a labouristy více do středu politického spektra. Thatcherová se snažila o zničení poválečně ustaveného Welfare State, který začal nabývat na síle za vlády premiéra Attleeho. Blair se snažil posunout vnímání 370
Riddell, P.: The Thatcher Era, s. 115, in: Petřík, 2008, str. 180.
371
Blair, 2011, str. 122.
372
Garret, 1992, str. 393.
373
Faucher-King, Le Galés, Elliott, 2010, str. 52.
374
Norpoth, 1987, str. 957-958.
375
Seldon, 2007, str. 188.
376
Viz kapitola 3.2. Thatcherismus.
377
Viz kapitola 5.2. New Labour, neboli Third Way, Blatcherism.
77
Welfare State uvnitř samotné Labouristické strany, která jej brala celé 20. století jako svůj základ. Uplatňování moderních přístupů ve vlastních stranách znamenalo nejen posun ve vnímání strany, ale zároveň ve vnímání celé britské společnosti. Nejzřetelnější rozdíl mezi Konzervativní stranou a Labouristickou stranou voliči vnímali v průběhu 80. let. A naopak nejmenší rozdíl mezi těmito stranami byl vnímán v průběhu 70. let nebo v pozdních 90. letech. To se shoduje s tradičním stylem obou stran. V 70. letech a pozdních 90. letech Harold Wilson a Tony Blair vedli Labouristickou stranu od levice a blíže k centru voličské základny, v obou případech snížili rozdíly mezi dvěma hlavními stranami. Naproti tomu 80. léta jsou charakterizována ostrým konfliktem mezi thatcherismem, což byl jistý druh neo-konzervativního liberalismu, na jedné straně a bojovností levicové Labouristické strany na straně druhé. To naznačuje, že všichni voliči dobře pochopili ideologické platformy obou hlavních stran a jejich rozdíly. Naopak na konci 90. let byl již větší problém rozeznat odlišnosti obou volebních programů. 378 Samotné složení a fungování jejich kabinetů bylo velmi rozdílné, Thatcherová měla mnohem více lidí, kteří se účastnili jednání vnitřního kabinetu, než tomu bylo za vlády Blaira. Thatcherová se totiž opírala o Geoffreya Howa, Douglase Hurda, Nigela Lawsona, Kennetha Clarka, Christophera Pattena a Michaela Heseltina. Zatímco Blair spoléhal zejména na Browna a nějaký čas také na Davida Blunketta. 379 Stejně tak i přístup k vládnutí měli zcela jiný. Thatcherová sice získala přezdívku „Maggie“, ovšem její rezervovaný a striktní styl se rozhodně nedal přirovnat k neformálnímu vládnutí Blaira. 380 Jak srovnává Denis Kavanagh, oba byli velmi dominantními premiéry v poválečném období Velké Británie. 381 Podle něj byli rozhodně nejúspěšnějšími vítězi voleb, které každá ze stran kdy měla. Oba také aplikovali své zcela nové přístupy k vnímání politického i ekonomického směřování země – thatcherismus a New Labour. Byly to osobnosti, které stály mimo mainstream svých vlastních stran, i přesto se pro mnoho voličů staly
378
Heath, 2007, str. 507.
379
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 9.
380
Anthony Giddens, in: Bogdanor, 2010. str. 189.
381
Jejich dominance se také prokázala na poli mezinárodním. Pokud jde o zahraniční politiku, Thatcherová akceptovala vstup Velké Británie do Evropského hospodářského společenství, bránila se však společné měně. Blair byl naopak velmi zaujat myšlenkou zavedení Eura. Pro Thatcherovou a Blaira však bylo společné, že se stali mezinárodně velmi uznávanými britskými politiky. Zároveň se oba podíleli na řešení mezinárodních konfliktů, které probíhaly v době jejich vlády. Thatcherová měla svou Falklandskou válku, Blair měl válečný konflikt v Iráku a Afganistánu.
78
zosobněním dané strany. A oběma k moci dopomohly vnitřní rozepře a nesváry jejich politických oponentů. Thatcherismus byl z velké části reakcí na Attleeho poválečné uspořádání Velké Británie po roce 1945, a s tím spojenou ztrátou ekonomické pozice země. New Labour byla naopak reakcí na propad politické oblíbenosti strany a ve své podstatě pokračováním thatcherismu. 382
382
Denis Kavanagh, in: Seldon, 2007, str. 14.
79
Závěr Kořeny Welfare State ve Velké Británii spadají již do počátku 20. století. Jeho mohutný rozvoj po druhé světové válce se jevil jako „přirozený“, neboť byl vnímán jako další, „logický“ stupeň ve vývoji moderní společnosti. Obecně zde byla tendence ke zvyšování veřejných výdajů a k podpoře státních zásahů do ekonomiky. Přitom nelze zcela ignorovat jistou míru inspirace v autoritativních režimech střední a východní Evropy. Na počátku mohla politika zvyšování veřejných výdajů a přerozdělování ve společnosti vypadat opravdu slibně, její náklady a nevýhody prokázal nevyvratitelně až čas. Rostoucí sympatie k hospodářství s velkou mírou státní regulace se projevily zejména po druhé světové válce, kdy vyhrála volby Labouristická strana. V té době se její program nacházel výrazně v levé části politického spektra, což bylo pro válkou unavené a zničené obyvatelstvo velmi atraktivní. Výhrou voleb však tato strana překvapila nejen Velkou Británii, ale i celý svět. Původní konzervativní britská vláda byla navíc nucena po své prohře přejít do opozice a přistoupit na politiku konsenzu propagující Welfare State. Vláda si ovšem v průběhu následujících let začala stále více uvědomovat, že Velká Británie ztrácí pozici mezinárodní velmoci, která kontroluje světové dění. 50., 60. a 70. léta jsou charakterizována jako období opakujícího se stop and go ekonomického cyklu. Propad ekonomického růstu oproti jiným světovým mocnostem však byl stále zjevnější. A rozsáhlý Welfare State byl v těchto podmínkách stále hůře kontrolovatelný a udržitelný, neboť významně zatěžoval chod hospodářství. Nástup Margaret Thatcherové do funkce britské premiérky však znamenal zlom. A to jak v politickém směřování země, tak i v samotné orientaci Konzervativní strany, kterou dovedla Thatcherová ke třem volebním vítězstvím. Rozhodla se zbořit poválečný konsenzus ustavený Attleeho vládou a omezit Welfare State. Díky těmto snahám se vyvinul pojem thatcherismus, který je inspirativním přístupem v oblasti hospodářské politiky dodnes. Základním kamenem politiky Thatcherové byl důraz na odpovědnost člověka a také na fungující tržní mechanismy. Welfare State se Thatcherová snažila omezovat pomocí redukce veřejných výdajů se střídavými výsledky. V oblasti státního vlastnictví se snažila privatizovat velké státní podniky a zavést do veřejné správy tržní principy. S nezaměstnaností bojovala skrze inflaci, přičemž výsledky jejího snažení se
80
objevily až na konci její vlády. Měly zato poměrně dlouhé trvání. Její reformy pak posloužily jako pevný základ pro příští britské vlády. Další velice výraznou osobností britských moderních dějin je Tony Blair, vůdce Labouristické strany, který také dovedl svou stranu ke třem volebním vítězstvím. Nejvýznamnějším počinem Blaira bylo reformování vlastní strany v rámci přizpůsobování se modernímu světu. Nenazýval svou stranu jinak než New Labour. Pokusil se změnit obecné vnímání Welfare State Labouristickou stranou, přičemž jeho hlavním cílem byla sociální spravedlnost. A to ve smyslu přerozdělování příležitostí, nikoli přerozdělování výsledků. V přístupu ke státnímu vlastnictví zvolil PFI projekty, které zachovávaly vlastnictví státu, ovšem za významného přispění a spoluúčasti soukromého sektoru. Co se týče nezaměstnanosti, aplikoval přístup welfare-to-work, který ukázal jiný pohled na Welfare State, než jak jej vnímala Labouristická strana v poválečném období. Hlavním cílem mé práce bylo potvrdit tezi, že Tony Blair v řadě ohledů konceptuálně navazoval na smýšlení Margaret Thatcherové v oblasti Welfare State, ačkoli byl sám tehdy vůdcem opoziční politické strany. Teze byla podle mého názoru potvrzena. Oba premiéři dokázali přispět ke změně britské společnosti. V případě Margaret Thatcherové nepůsobí zmenšování Welfare State neobvykle, jelikož se jedná o charakteristický projev pravicově zaměřeného politika. Avšak u Tonyho Blaira, jehož New Labour byla formálně vzato levicová, je další redukování Welfare State možná překvapující. Tony Blair však musel v zájmu své strany opustit výrazně levicovou pozici v politice a zamířit blíže ke středu. Je těžké posuzovat, který z nich měl pro svou politiku přichystány těžší výchozí podmínky v zemi, všeobecně však panuje názor, že Blair nastupoval do funkce premiéra s mnohem stabilnějším ekonomickým základem. A i přesto, že nesouhlasil se všemi reformami, které Thatcherová provedla, v průběhu vlády si mnohé z nich ponechal, navíc je i rozvíjel a stavěl na jejich základech. Oba dva renovovali své strany a nastavili v nich zcela nová pravidla, která více odpovídala moderní společnosti. Oba dva třikrát vyhráli volby a poté opustili politickou scénu. Thatcherovou a Blaira přesně vystihuje rčení, podle něhož „celý svět ustoupí stranou člověku, který ví, kam kráčí.“ K úspěchu oběma nepochybně dopomohly jejich osobnostní kvality, neboť žádný z nich nelpěl na zavedených vzorech. Thatcherová se pustila do tuhého boje se silně zakořeněným Welfare State a státními intervencemi. Zde prokázala, že všechny překážky lze při silné politické vůli zdolat. Blair se musel vypořádat 81
s nepřítelem ve vlastních řadách v podobě zastaralých názorů a zkostnatělého systému. Změnil vnitřní uspořádání své strany, což mu umožnilo z opačného konce pokračovat v tom, co započala Margaret Thatcherová. Změnil vnímání Welfare State Labouristickou stranou, a tak pomohl Británii zase o další krok blíže na cestě zpět mezi nejvýznamnější evropské mocnosti. Vláda Thatcherové i Blaira byla charakteristická přizpůsobováním se novým poměrům dané doby, nesla s sebou pozitiva i negativa. V současné době lze hodnotit jejich vlády jako relativně úspěšné, s odstupem času, který historik ke korektnímu hodnocení toho kterého období potřebuje, nicméně může dojít i k úpravám tohoto názoru. To ale ukáže až čas.
82
Seznam pramenů a literatury
I)
Nevydané prameny
Archiv Ministerstva zahraničních věcí, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Politické zpravodajství 1945–1949, evidenční číslo 2, 9. 7. 1945, Analysa nové anglické vlády. Archiv Ministerstva zahraničních věcí, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Hospodářské zprávy 1954–1955, evidenční číslo 12, Zpráva o hospodářství Velké Británie za rok 1954 (č.411.851/55-ABO/3). Archiv Ministerstva zahraničních věcí, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, 1972 Zprávy ZÚ Londýn, evidenční číslo 128, Ekonomická situácia vo Velkej Británii v r. 1971 a výhlady na r. 1972 – Hospodárska správa č. 1. Archiv Ministerstva zahraničních věcí, fond DOKUMENTACE TERITORIÁLNÍCH ODBORŮ – Velká Británie 1945–1976, Politické zprávy a informace 1976, evidenční číslo 158, 29. 7. 1976, Vládní opatření ke snížení veřejných výdajů – PI č. 6. Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. 41l, The New York Times, 5. 5. 1966. British Doctors Win Increases in Pay. Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign (41)64, Rudé právo, 8. 12. 1972, Neradostný školský program. Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)51, Herald Tribune, 3. 8. 1972. Tories Plan Major Reforms Of the National Health Service. Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)51, Herald Tribune, 27. 10. 1975. Britain´s Health-Care Probe. Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, The Times, 4. 8. 1975. How Will Education Spending Be Cut?
83
Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Lidová demokracie, 12. 8. 1975. Británie: Kam s diplomem v kapse? Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Herald Tribune, 26. 2. 1976. Expansion Ending In British Education. Národní archiv, Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv MZV – VA III, sign. (41)621, Lidová demokracie, 6. 7. 1982. V Británii zavírají nemocnice a školy.
II)
Vydané prameny
BLAIR, Tony: A Journey, Arrow books, 2011, ISBN: 9780099525097 BLAIR, Tony (b): Moje cesta, Práh, 2011, ISBN: 978-80-7252-336-8 BLAIR T., Speech to the EU Parliament, 23. května 2005, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011, http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/number10.gov.uk/archive/2005/06/speec h-to-the-eu-parliament-23-june-2005-7714 BŘEŠŤAN, Robert: Léčba Železnou lady: Dokázal by nástupce Thatcherové vyvést EU z krize?, Ekonom, publikováno dne 23. 5. 2011, elektronický zdroj, citováno dne 11. 8. 2011, http://ekonom.ihned.cz/c1-51910220-lecba-zeleznou-lady BUSH, George W: Okamžiky rozhodnutí, Crown Publishers, 2010, ISBN 978-80-7321-569-9 CONSERVATIVE PARTY, 1992 Conservative Party General Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 26. 8. 2011, http://www.conservativeparty.net/manifestos/1992/1992-conservative-manifesto.shtml EUROSTAT, elektronický zdroj, citováno dne 21. 8. 2011, http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/setupModifyTableLayout.do KINGDOM, 2003, elektronický zdroj, citováno dne 28. 8. 2011, http://www.polity.co.uk/kingdom/pdfs/010.pdf LABOUR PARTY, 1955 Labour Party Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 23. 8. 2011, http://labour-party.org.uk/manifestos/1955/1955-labour-manifesto.shtml LABOUR PARTY, 1959 Labour Party Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 24. 8. 2011, http://labour-party.org.uk/manifestos/1959/1959-labour-manifesto.shtml
84
LABOUR PARTY, 1964 Labour Party Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 24. 8. 2011, http://labour-party.org.uk/manifestos/1964/1964-labour-manifesto.shtml LABOUR PARTY, 1970 Labour Party Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 23. 8. 2011, http://labour-party.org.uk/manifestos/1970/1970-labour-manifesto.shtml LABOUR PARTY, 1997, new Labour because Britain deserves better, elektronický zdroj, citováno dne 29. 8. 2011, http://labour-party.org.uk/manifestos/1997/1997-labourmanifesto.shtml LABOUR PARTY, 2001 Labour Party General Election Manifesto, elektronický zdroj, citováno dne 28. 8. 2011, http://labour-party.org.uk/manifestos/2001/2001-labourmanifesto.shtml SEGEŤOVÁ, Marcela: Margaret Thatcherová – ideologický liberál či reformní pragmatik?, bakalářská práce Vysoká škola ekonomická v Praze, 2009 THATCHEROVÁ, Margaret: Roky na Downing Street, Naše vojsko, 1996, ISBN 80-206-0471-5 THATCHEROVÁ, Margaret: Umění vládnout, Prostor, 2003, ISBN 80-7260-089-3
III)
Odborná literatura
BALE, Tim, Dynamics of a Non-Decision: the ‘Failure’ to Devalue the Pound, 1964–7, in: Twentieth Century British History, Vol. 10, No. 2, 1999, p. 192-217, http://tcbh.oxfordjournals.org/content/10/2/192.abstract BENNETT, Robert J., GRAHAM, Daniel J., BRATTON, William: The Location and Concentration of Businesses in Britain: Business Clusters, Business Services, Market Coverage and Local Economic Development, in: Transactions of the Institute of British Geographers, New Series, Vol. 24, No. 4 (1999), p. 393-420, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/623232.pdf BOGDANOR, Vernon: From New Jerusalem to New Labour: British prime ministers from Attlee to Blair, Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2010, ISBN 978-0-230-57455-7 BUITER, Willem H. – MILLER, Marcus H. – SACHS, Jeffrey D. – BRANSON, William H.: Changing the Rules: Economic Consequences of the Thatcher Regime, in: Brookings Papers on Economic Activity, Vol. 1983, No. 2, 1983, p. 305-379, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2534293.pdf 85
BURTON, John: Privatization: The Thatcher Case, in: Managerial and Decision Economics, Vol. 8, No. 1 (Mar., 1987), p. 21-29, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2560521.pdf CREWE, Ivor – SEARING, Donald D.: Ideological Change in the British Conservative Party, in: The American Political Science Review, Vol. 82, No. 2 (Jun., 1988), p. 361-384, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/1957391.pdf EDGERTON, David: The ‘White Heat’ Revisited: The British Government and Technology in the 1960s, in: Twentieth Century British History, Vol. 7, No. 1, 1996, p. 53-82, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/3009923.pdf DAUNTON, J. T.: Payment and Participation: Welfare State-Formation in Briain 1900–1951, in: Past & Present, No. 150 (Feb., 1996), p. 169-216, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/651241.pdf EUROSKOP.CZ věcně o Evropě, elektronický zdroj, citováno dne 28. 12. 2011. http://www.euroskop.cz/320/460/clanek/mechanismus-smennych-kurzu/ EVANS, Eric: Thatcher and Thatcherism, 2nd Edition , London: Routledge, 2005, ISBN 0-415-27013-8 FAJMON, Hynek: Margaret Thatcherová a její politika, Brno: Barrister & Principal, 1999, ISBN 80-85947-44-7 FAUCHER-KING, Florence – LE GALÉS, Patrick – ELLIOTT, Gregory (Translator): New Labour Experiment: Change and Reform under Blair and Brown, USA: Stanford University Press, 2010, ISBN 978-0-8047-7621-9, http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10459544&ppg=60 GAMBLE, Andrew: Privatization, Thatcherism, and the British State, in: Journal of Law and Society, Vol. 16, No. 1, Thatcher's Law, 1988, p. 1-20 , http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/1409974.pdf GARRETT, Geoffrey: The Political Consequences of Thatcherism, in: Political Behavior, Vol. 14, No. 4 (Dec., 1992), p. 361-382, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/586570.pdf GLENNERSTER, Howard: British social policy : 1945 to the present, Malden: Blackwell, 2007, ISBN 978-1-4051-5244-0
86
GRAY, John: Blair's Project in Retrospect, in: International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), Vol. 80, No. 1, (Jan., 2004), p. 39-48, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/3569292.pdf HARRIS, Jose: Political Thought and the Welfare State 1870–1940: An Intellectual Framework for BritishSocial Policy, in: Past & Present, No. 135 (May, 1992), p. 116-141, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/650972.pdf HEATH, Oliver: Explaining Turnout Decline in Britain, 1964–2005: Party Identification and the Political Context, in: Political Behavior, Vol. 29, No. 4 (Dec., 2007), p. 493-516, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/4500258.pdf HENNESSY, Peter: Never again : Britain, 1945–51, London: Jonathan Cape, 1992, ISBN 0-224-02768-9 HILLS, John, WALDFOGEL, Jane: A "Third Way" in Welfare Reform? Evidence from the United Kingdom, in: Journal of Policy Analysis and Management, Vol. 23, No. 4 (Autumn, 2004), p. 765-788, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/3326237.pdf CHILDS, David: Britain since 1945: a political history, London: Routledge, 1992, ISBN 0-415-06024-9 JENKINS, Peter: Mrs. Thatcher Revolution: The Ending of the Socialist Era, Cambridge: Harward University Press, 1988, ISBN 0-674-58832-0 KENNEDY, Paul: Vzestup a pád velmocí, Ekonomické proměny a konflikty v letech 1500–2000, Praha, nakladatelství Lidové noviny 1988, ISBN 80-7106-173-5 KIMBALL, Warren F.: Lend-Lease and the Open Door: The Temptation of British Opulence, 1937–1942, in: Political Science Quarterly, Vol. 86, No. 2 (Jun., 1971), p. 232-259, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2148009.pdf KING, Anthony: The Outsider as Political Leader: The Case of Margaret Thatcher, in: British Journal of Political Science, Vol. 32, No. 3 (Jul., 2002), p. 435-454, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/4092248.pdf KINGDOM, John E.: Government and Politics in Britain: An introduction, page 25 of the PDF file contains the section From Butskillism to Blatcherism? http://www.polity.co.uk/kingdom/pdfs/010.pdf, 2003, ISBN 0-7456-2594-0
87
KIRBY, M. W.: Institutional Rigidities and Economic Decline, in: The Economic History Review, New Series, Vol. 45, No. 4, 1992, p. 637-660, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2597412.pdf KORPI, Walter: Welfare-State Regress in Western Europe: Politics, Institutions, Globalization, and Europeanization, in: Annual Review of Sociology, Vol. 29 (2003), p. 589-609, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/30036981.pdf?acceptTC=true KOVÁŘ, Martin: Vznik a vývoj britského Welfare State ve 40.-60. letech 20. století (II.), elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011, http://www.euroskop.cz/8613/1471/clanek/vznik-a-vyvoj-britskeho-welfare-state-ve40--60-letech-20-stoleti-ii/ KOVÁŘ, Martin: Velká Británie a svět v 18.–20 . století: Soubor vědeckých statí, 2008, ISBN 978-80-86855-41-7 LAIDLER, David: Inflation in Britain: A Monetarist Perspective, in: The American Economic Review, Vol. 66, No. 4 (Sep., 1976), p. 485-500, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/1808945.pdf LEONARD, Dick: A century of premiers : Salisbury to Blair, Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2005, ISBN 1-4039-3990-X LLOYD, Trevor Owen: Empire to Welfare State English History 1906–1976, Oxford University Press, 1979, ISBN 0-19-913243-7 LOEWENBERG, Gerhard: The Transformation of British Labour Party Policy Since 1945, in: The Journal of Politics, Vol. 21, No. 2 (May, 1959), p. 234-257, 1959, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2127164.pdf LUND, Brian: Understanding State Welfare : Social Justice or Social Exclusion?, London: SAGE Publications Inc. (US), 2002, ISBN 0-7619-6768-0, http://site.ebrary.com/lib/natl/docDetail.action?docID=10080996 MANDLER, Peter: The English National Character: the history of an idea from Edmund Burke to Tony Blair, in: Yale University Press, 2006, ISBN 0-300-12052-4
88
NORPOTH, Helmut: Guns and Butter and Government Popularity in Britain, in: The American Political Science Review, Vol. 81, No. 3 (Sep., 1987), p. 949-959, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/1962685.pdf OBLER, Jeffrey: Private Giving in the Welfare State, in: British Journal of Political Science, Vol. 11, No. 1 (Jan. 1981), p. 17-48, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/193460.pdf OLSON, Mancur: Vzestup a pád národů, Praha, Liberální institut 1982, ISBN 978-80-86389-51-6 PANTEK, Thom: Polity and Economy under Extreme Economic Conditions: A Comparative Study of the Reagan and Thatcher Experiences, in: American Journal of Political Science, Vol. 32, No. 1 (Feb., 1988), p. 196-216, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2111317.pdf PATTIE, Charles J. – JOHNSTON, R. J.: Embellishment and Detail? The Changing Relationship between Voting, Class, Attitudes and the Core. Periphery Division of Great Britain 1979–1987, in: Transactions of the Institute of British Geographers, New Series, Vol. 15, No. 2 (1990), p. 205-226, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/622865.pdf PIERCE, Roy – VALEN, Henry – LISTHAUG, Ola: Referendum Voting Behavior: The Norwegian and British Referenda on Membership in the European Community, in: American Journal of Political Science, Vol. 27, No. 1 (Feb., 1983), p. 43-63, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2111052.pdf PEARCE, Malcolm – STEWART, Geoffrey: British Political History 1867 – 1990: democracy and decline, London, Routledge, 1995, ISBN 0-415-07247-6 PETŘÍK, Lukáš: Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008, ISBN: 978-80-7325-167-3 RADICE, Giles: Trio: Inside the Blair, Brown and Mandelson Project, 2010, ISBN 978-1-84885-445-1 RAMSDEN, John: Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století, Praha: Prostor, 2006, ISBN 80-7260-169-5
89
RÁKOSNÍK, Jakub: Sovětizace sociálního státu: lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945–1960, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2010, ISBN 978-80-7308-303-8 RIDDELL, Peter: The Thatcher Era and Its Legacy, Blackwell Oxford UK & Cambridge USA, 1991, ISBN 0-631-18268-3 SELDON, Anthony: Blair´s Britain, Cambridge University Press, 2007, ISBN 978-0-521-70946-0 SOUKUP, Jaromír: Vznik a vývoj britského Welfare State ve 40.-60. letech 20. století (II.), elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011, http://www.euroskop.cz/8613/839/clanek/vznik-a-vyvoj-britskeho-welfare-state-ve40--60-letech-20-stoleti-i/ STUDLAR, Donley T. – MCALLISTER, Ian – ASCUISOURCE, Alvaro: Privatization and the British Electorate: Microeconomic Policies, Macroeconomic Evaluations, in: American Journal of Political Science, Vol. 34, No. 4 (Nov., 1990), p. 1077-1101, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/2111472.pdf?acceptTC=true SULLIVAN, Michael: The Development of the British Welfare State, 1996, ISBN 0-13-518184-4 TEISMAN, Geert R. – KLIJN, Erik-Hans: Partnership Arrangements: Governmental Rhetoric or Governance Scheme?, in: Public Administration Review, Vol. 62, No. 2 (Mar. - Apr., 2002), p. 197-205, http://www.jstor.org.ezproxy.vse.cz/stable/pdfplus/3109903.pdf TUMIS, Stanislav: Vznik a vývoj britského Welfare State ve 40.-60. letech 20. století (III.), elektronický zdroj, citováno dne 19. 11. 2011, http://www.euroskop.cz/8613/1472/clanek/vznik-a-vyvoj-britskeho-welfare-state-ve40--60-letech-20-stoleti-iii/ WOOD, Stewart: Why ‘Indicative Planning’ Failed: British Industry and the Formation of the National Economic Development Council (1960–64), in: Twentieth Century British History, Vol. 11, No. 4, 2000, p. 431-459, http://tcbh.oxfordjournals.org/content/11/4/431.abstract
90