PŘÍBĚHY NUCENÝCH CEST PAMĚTNÍCI VYPRÁVÍ STUDENTŮM Z PLZNĚ A BREMER- HAVENU

PŘÍBĚHY NUCENÝCH CEST PAMĚTNÍCI VYPRÁVÍ STUDENTŮM Z PLZNĚ A BREMERHAVENU

PŘÍBĚHY NUCENÝCH CEST — PAMĚTNÍCI VYPRÁVÍ STUDENTŮM Z PLZNĚ A BREMERHAVENU

Příběhy nucených cest — Pamětníci vypráví studentům z Plzně a Bremerhavenu Vedení česko-německého projektu „Na cestě za příběhy“: Wiebke Wittenberg, Tereza Vávrová, Christina Hegner, Antonín Kolář Autoři textů: Johana Amlerová, Aylin Bagatur, Véronique Baumgarten, Barbara Břízová, Marie Čejnová, Vu Thao Chi, Johanna Dock, Kira Engelken, Klas Gloyer, Petr Hladík, Markéta Husáková, Jan Janouch, Aleš Janoušek, Markéta Kolářová, Nils Linkiewicz, Patricia Magnus, Thorben Osthaus, Nela Randová, Lara Schaub, Sophie Schmalstiegová, Jennifer Schöttker, Vivien Skarneck, Václav Šindelář, Jan Vainer, Jonas Vierow, Linda Vlčková, Markéta Vyšatová, Hanna Wißmann Překlad © Veronika Dudková, 2013, © Nikol Richter, 2013 Koncepce knihy © MAKE*detail, 2013, www.makedetail.cz Redakce: Kristýna Gavriněvová, Markéta Machková Grafická úprava: Eliška Kosová, Anežka Martínková Fotografie poskytli pamětníci ze svých soukromých archivů, pokud není uvedeno jinak. Vydal Antikomplex, o. s., www.antikomplex.cz Praha 2013 ISBN 978-80-904421-6-0 Vydání knihy finančně podpořili:

Nadace Vzpomínka, odpovědnost, budoucnost (EVZ): Tato publikace nevyjadřuje názor Nadace EVZ. Za obsažené výroky nesou odpovědnost autoři.

Obsah Uvidět dějiny jinak ..................................................................... 9 Místa nucených prací: na poli nebo u pásu ......................................... 14 Ferdinand K. ........................................................................... 19 H. Č. ...................................................................................... 23 Životní podmínky v bremerhavenských táborech ............................. 28 František Pelikán ...................................................................... 36 Anna Urbánková ...................................................................... 44 Hanuš Salz .............................................................................. 46 Vlastimil Sýkora ..................................................................... 48 Zdena Pokorná ........................................................................ 50 František Herget ...................................................................... 53 Libuše Jägerová ...................................................................... 57 Josef Nesvatba ........................................................................ 59 Těhotné nuceně nasazené ženy a jejich děti ...................................... 62 Lidmila Výšková ....................................................................... 67 Nuceně nasazené děti a mladiství ................................................. 72 Josef Bláha ............................................................................. 76 Další osudy nuceně nasazených po roce 1945................................... 78 Vlastimil Kepka ...................................................................... 83 Poválečné sudetoněmecké příběhy .............................................. 88 Ilse Buka ................................................................................ 93 Nucená práce včera a dnes ........................................................... 98 Imigrační a azylová politika Evropské unie .................................... 102

Uvidět dějiny jinak Ve výuce dějepisu je stále ještě běžnější učit velké politické dějiny, než se zabývat regionální a lokální historií. Vnímání dějin (zejména v souvislosti s obdobím nacismu) se pak omezuje především na tlumočení těchto velkých příběhů, které ukazují nejdůležitější aktéry, ale mají jen málo společného s historií, jakou zažívali naši prarodiče, sousedé a známí… Toto zjištění stálo na počátku projektu Na cestě za příběhy, který provázel po celý jeden školní rok skupinu patnácti českých a čtrnácti německých gymnazistů. „Bylo to skoro, jako bych tu dějinnou epochu sám prožil!“ vyjádřil se jeden ze studentů, kteří v rámci zastřešujícího tématu „právo na svobodu pohybu“ zkoumali tyto historické okruhy: nucená práce za nacismu, Sudety po válce a současná evropská problematika práva člověka na svobodný pohyb. Dvě týdenní studentská setkání — v říjnu 2012 v Bremerhavenu a v dubnu 2013 v Plzni — uspořádalo občanské sdružení Antikomplex ve spolupráci s plzeňským Masarykovým gymnáziem a bremerhavenským Schulzentrum Geschwister Scholl a s podporou památníku v severoněmeckém Sandbostelu. Čeští a němečtí studenti během nich bydleli v rodinách, vzájemně se poznávali, seznamovali se s každodenním životem hostitelské země a zahájili společný výzkum. Pro mnohé z nich šlo o první cestu do sousední země, takřka pro všechny o první pobyt v druhém z měst. Důležitou součást setkání tvořily rozhovory s místními pamětníky — kdysi nuceně nasazenými, vězni koncentračních táborů a svědky lokálních událostí. Ukázaly se v nich například historické vazby mezi bremerhavenským a plzeňským regionem, které vznikly, když byli mladí lidé za druhé světové války posíláni pracovat do severního Německa, nebo kvůli vyhnání obyvatel německého původu z poválečného Československa — někteří z nich se usadili právě v okolí Bremerhavenu. Možnost věnovat se se studenty intenzivně po celý rok určitému tématu je výjimečná a v rámci školní výuky bohužel dost ojedinělá. Když se naskytne příležitost zkoumat nějaké historické téma v rámci české a německé partnerské skupiny, získává dějepis obrovskou hodnotu. Zvláštní přitažlivost této práce tkví v propojování cest s příběhy pamětníků, kteří nám mohou poskytnout svědectví o jednom z nejhorších období evropských dějin. Hledání pamětníků částečně ve vlastní rodině, v sou-

9

sedství a okolí, částečně v úplně cizí zemi, a ochota těchto lidí podělit se o své zážitky se studenty patřily k vrcholům společné práce. Možná se dva týdny jeví jako krátká doba, ale z vyprávění studentů nám došlo, že se sblížili nejen mezi sebou, ale že srostli s tématem projektu a potažmo „svými“ pamětníky. Studenti je navštěvují v domech pro seniory i po skončení projektu, stejně jako dál intenzivně loudí vzpomínky od prarodičů. Mnozí pochopili, jaké příběhy v sobě starší generace nosí, a začali se po nich pídit. Na regionálně a lokálně zaměřenou otázku „Co se vlastně tenkrát dělo tady u nás?“ hledali mladí Plzeňané a studenti z Bremerhavenu během projektu odpověď u lidí, kteří zažili nucenou práci nebo vyhnání. Z jejich příběhů vyvstala pestrá mozaika cest, osudů a pohledů na dějiny, kterou studenti popisují v této knize. Skrze konkrétní osudy líčí svou perspektivu regionálních dějin, čemuž odpovídá i charakter textu. Studenti ve svých příspěvcích vyprávění pamětníků nijak nehodnotí ani neověřují, přesto jim při zpracovávání příběhů plných osudových zvratů vyvstávalo mnoho otázek. Máme v paměti například jednu diskusi o spravedlnosti finančního odškodnění nuceně nasazených. Výše odškodnění se totiž odvíjela od délky nasazení, aniž by se rozlišovaly pracovní podmínky. Otazník visel nad tím, zda se šest měsíců v nebezpečné průmyslové (většinou zbrojní) výrobě může rovnat stejné době nucené práce v zemědělství. Právě o různých podmínkách podle místa nuceného nasazení se můžete dočíst v eseji a v rozhovorech v první části knihy. Dále se dozvíte, jak se žilo v lágrech, kde byli nedobrovolní pracovníci ubytováni a drženi. Ženy se mohly pokusit nucenému nasazení vyhnout záměrným těhotenstvím — taková svědectví najdete ve třetí kapitole. Autoři knihy nezapomněli zmapovat ani podmínky, ve kterých žili mladiství a děti narozené v pracovních táborech. Složité životní cesty nuceně nasazených často neskončily ani spolu s válkou a obětmi nucené práce a nedobrovolných přesunů se po roce 1945 stali pro změnu němečtí obyvatelé Československa. O tom se dočtete ve čtvrté a páté části. Poslední kapitola se s ohledem na historické události snaží popsat situaci v dnešní Evropě. Bezprecedentní přesuny lidí, ke kterým během druhé světové války a bezprostředně po ní docházelo, měly zásadní dopad na uvažování o migraci a právu na svobodu pohybu, což se odrazilo v jednom z pilířů dnešního fungování Evropské unie. Knihu proto uzavíráme pojednáním o imigrační a azylové politice eu. Témata studenti zkoumali vždy souběžně v Bremerhavenu a v Plzni a poté si mezi sebou sdělovali získané informace. Odlišnost pramenů, se kterými pracovali, a do jisté míry i rozdíl v akademické tradici v českém a německém prostředí, se odráží v rozdílné podobě příspěvků. Čeští

10

studenti se soustředili zejména na rozhovory s pamětníky, z nichž v knize najdete mírně zkrácené a upravené přepisy. Němečtí studenti především navštěvovali archivy, knihovny a dějiště tehdejších událostí, a jejich výstupem jsou proto spíše eseje s citacemi a odkazy na odbornou literaturu. Ovšem až propojením německých esejů s českými rozhovory získá čtenář ucelenější vhled do problematiky nucené práce. Tato kniha má inspirovat k vnímání dějin na lokální úrovni. Popsaná místa má jinak přiblížit jejich návštěvníkům i obyvatelům: Aby je nehodnotili jen z dnešního historického a historizujícího pohledu, nýbrž aby zároveň viděli, jaké osobní, tragické i radostné příběhy a události jsou s nimi spjaty. Jen tak je možné zabránit tomu, aby se neopakovaly podobné události, k jakým došlo během druhé světové války a po ní v Bremerhavenu, Plzni a jejich okolí. Dívejme se tedy pozorně na místa, jež známe, a nezapomínejme, co se zde stalo. Jde totiž o naše dějiny, neboť dějiny míst tvoří součást nás samých. Rádi bychom poděkovali všem, kdo nás při realizaci projektu a tvorbě této knihy podporovali. Jménem studentů především děkujeme pamětníkům, kteří vyprávěli své příběhy, a za to, že jim i skrze tuto knihu můžeme naslouchat. Náš dík patří také Masarykovu gymnáziu v Plzni a gymnáziu Schulzentrum Geschwister Scholl v Bremerhavenu, jež realizaci tohoto projektu umožnila. V neposlední řadě bychom rádi poděkovali i našim sponzorům: programu Europeans for Peace nadace „Připomínka, odpovědnost, budoucnost“, Česko-německému fondu budoucnosti, koordinačnímu centru česko-německých výměn mládeže Tandem v Plzni a severoněmecké swb-Bildungsinitiative. Přejeme vám objevné čtení!

Wiebke Wittenberg (projektová koordinátorka) a Tereza Vávrová, Antikomplex Christina Hegner, Schulzentrum Geschwister Scholl Bremerhaven Antonín Kolář, Masarykovo Gymnázium Plzeň

11

HLEDÁNÍ REGIONÁLNÍ HISTORIE

Místa nucených prací: na poli nebo u pásu Jonas Vierow, Véronique Baumgarten, Nils Linkiewicz

Nucená práce za druhé světové války měla velmi různé podoby. Nabízíme srovnání dvou ekonomických odvětví — zemědělství a průmyslu, která využívala pracovní síly nuceně nasazených, a dokládáme je výpověďmi pamětníků. Zatímco naši čeští kolegové mluvili s lidmi, kteří byli na nucenou práci posíláni, my jsme se setkali se členy rodin, které nuceně nasazené v okolí Bremerhavenu zaměstnávaly. Životní podmínky (ubytování) V průmyslovém sektoru žili nuceně nasazení v takzvaných barácích, často s mnoha dalšími lidmi. Tuto tezi nám v rozhovoru potvrdila např. Anna Urbánková (nar. 1920 v Plzni). Sama pracovala v Norimberku poblíž nádraží, kde musela uklízet železniční vagóny, a žila v dřevěných uby-

14

tovnách, kde se netopilo, a proto tam bylo zvlášť v zimě velmi chladno.1 V zemědělství ovšem v barácích žili jen váleční zajatci, kteří podléhali zvláštnímu dohledu. Tuto povšechnou informaci čerpáme z rozhovoru s pamětníkem Hansem Hoppem.2 Nuceně nasazení tak například v Langenu (okres Cuxhaven) spali v upravené tělocvičně.3 Ostatní nuceně nasazení nežili jako zajatci v barácích, nýbrž na statcích u rodin, kde pracovali. Práce Nucené zaměstnání v průmyslu zahrnovalo široké spektrum činností. Z rozhovoru s pamětnicí, která si přeje zůstat v anonymitě, jsme získali informace o práci v továrně na munici. „Pracovala jsem i s fosforem. Při práci s fosforem jsme nosili vysoké boty, kožené zástěry a rukavice. Fosfor jsme dávali do patron, pak jsme to ponořili do kádí s teplou vodou, kde se rozehřál, a do kádí se studenou vodou, kde zase ztuhnul. Ve zdech byly výklenky a v nich stoly a hodiny. Na stole jsme měli veliká silná skla s malým okénkem, kterým jsme prostrčili jenom ruku, abychom s tím fosforem nepřišli do styku. Pracovala jsem asi deset až dvanáct hodin denně.“ 4 Další příklad pochází z dopisu Anny Skaliuchové, která líčí práci v továrně na zpracování ryb. „Pracovala jsem v továrně ‚Heinrich Baumgarten‘ na zpracování ryb, kde průměrný pracovní den trval dvanáct hodin. Ráno mě u lágru vyzvedl policista a večer mě zase přivedl zpátky. Moje práce spočívala ve vykládání a nakládání zboží. Pracovní podmínky byly ztíženy ještě tím, že prostory, ve kterých jsem pracovala, byly velmi vlhké a chladné. Německý mistr mě do práce honil tak, že jsem si nemohla ani minutu odpočinout, ale bita jsem nebyla nikdy.“ 5 V zemědělství představovali nuceně nasazení nesmírně důležitý prvek. Pomáhali totiž nahrazovat nedostatek pracovních sil, když původní dělníci a rolníci konali vojenskou službu. Tato

1

Pamětnický rozhovor: Anna Urbánková.

2

Pamětnický rozhovor: Hans Hoppe.

3

Pamětnický rozhovor: Annegret Linkiewiczová.

4

Pamětnický rozhovor: H. Č.

15

5

Pamětnický rozhovor: Hans Hoppe, Elfie Sperberová.

6

7

Pamětnický rozhovor: Annegret Linkiewiczová.

8

Pamětnická výpověď: Anna Jaroschová.

9


10

16


Pamětnický rozhovor: Wilhelm Wörmke.

práce se omezovala na vlastní práci zemědělských statků. „Každý měl svůj úkol. Asi dvacetiletá Ukrajinka Frosja například pomáhala dojit a při zahradnických a domácích pracích. A zhruba sedmnáctiletý Ukrajinec Roman zase pomáhal těžit rašelinu, dělal na poli, kosil žito a oves.“ 5 Příděly jídla Z knihy Hanse-Jürgena Kahleho Ukradené mládí, výpovědi bývalých sovětských nuceně nasazených o době strávené ve Wesermünde (v Bremerhavenu) jsme převzali pamětnickou výpověď Anny Jaroschové, která vypráví, jak to v barácích bylo s jídlem. „V lágru bylo příšerné jídlo. Jen 300 gramů chleba a k tomu vařený tuřín. O víkendu pět vařených brambor. K tomu každý od továrníka dostal dvě plechovky ryb.“ 6 Annegret Linkiewiczová k tématu jídla v zemědělství vypověděla, že dělníci na jejím statku jedli úplně totéž a ve stejném množství jako německá rodina. Ovšem za jedné podmínky... „Nesměli s námi sedět u jednoho stolu a vlastně ani v jedné místnosti, tak to předepisovali nacisti.“ 7 Kontakty s Němci „Při práci v továrně se Anna seznámila s německou ženou. Ta se s ní dělila o chléb, dávala jí šaty a svěřovala jí samostatnou práci.“ 8 „...Některé dívky byly bity, mezi nimi i já. Jednou mě dokonce zbili tak, že jsem ani nemohla do práce. Když němečtí kolegové zjistili, že jsem bolavá a pláču, zavolali lékaře. Díky němu jsem si mohla na tři dny odpočinout.“ 9 Nuceně nasazení tak i přes občasný kladný přístup z německé strany museli čelit násilnostem, např. bití od velitelů lágrů nebo dozorců. Jinde byly vztahy spíš přátelské. „O Vánocích dostal každý z nich také dárek, jako děti. Babička něco vyrobila,“ 10 vyprávěl nám Wilhelm Wörmke. Ale takové soužití bohužel nebylo všude. Hans Hoppe nám třeba vyprávěl o severoněmeckých

sedlácích, kteří své polské dělníky neustále bili, a ti se jim pak po válce pomstili a zabili je.11 Elfie Sperberová má zase jiné vzpomínky: „Na to si ještě dobře vzpomínám. Ten Srb si s námi hrál, laškoval anebo nám i vyprávěl a večer se vždycky dlouho zdržel.“ 12

11


12

Z Pamětnický rozhovor: Elfie Sperberová.

Závěrečné srovnání Sledujeme-li životní a ubytovací podmínky v obou ekonomických odvětvích, je zřejmé, že zde existovaly velké rozdíly, jak se zdá, výhodnější pro ty, kteří pracovali v zemědělství. Dělníci v průmyslu

Tělocvična v Langenu (okres Cuxhaven), kde byli ubytováni nuceně nasazení

například spali s mnoha dalšími lidmi v jednom baráku, zatímco ti, kdo pracovali v zemědělství, měli částečně stabilní nocleh a ubytování. Rozdíly najdeme i ve způsobu stravování. V průmyslu se jídlo obstarávalo pro velké množství nuceně pracujících a přísně se odměřovalo. Dělníci například na den nedostávali víc než 300g chleba a vařený tuřín. Zato v zemědělství většinou stravu dělníkům zajišťoval sedlák. Protože pro něho nuceně nasazení měli velký význam — mnoho německých zemědělských dělníků a hospodářů

17

13

18


sloužilo ve válce —, dával jim jíst tolik, aby mohli zvládat namáhavou tělesnou práci. I zde jsou tedy patrné jisté výhody na straně lidí nuceně nasazených v zemědělství. Pokud jde o druh práce, je nepochybné, že jak na poli, tak u pásu museli dělníci zvládat dlouhý a tvrdý pracovní den. Kromě toho bychom zde neměli zapomínat na to, že šlo vždy o fyzickou práci. Ke vztahům s Němci je třeba říct, že do kontaktu s nimi přicházeli sice i dělníci v průmyslu, ať už šlo o německé spolupracovníky, nebo nadřízené, ale i zde jsou patrné výhody především v oblasti zemědělství, což souvisí s tím, že nuceně nasazení bydleli, jedli a také spali u rodin. V řadě případů se tak mezi rodinou nebo jednotlivými německými osobami a dělníky vytvořil vztah, ale taková blízkost mohla mít přirozeně i negativní dopady, protože ne všechny rodiny o svých nuceně nasazených smýšlely dobře. V průmyslu nemohla podobná blízkost nastat, protože na jednom místě pracovalo mnoho nuceně nasazených. Jedno je jisté. Na nucenou práci byli lidé odváženi do cizích zemí, kde se zneužívala jejich pracovní síla. Z našeho srovnání vyplývá, že snad lze mluvit o drobných výhodách lidí pracujících v zemědělství oproti průmyslovým dělníkům. Avšak převažují společné rysy jejich zkušeností a to, že všichni nuceně nasazení byli vyhnáni z vlasti a museli v Německu pracovat proti své vůli. „Co nám ti lidé udělali? — Vůbec nic. Odvlekli je. Chtěli přežít stejně jako my a byli by rádi zůstali doma.“ 13

Ferdinand K. S panem F. K. narozeným v roce 1921 v Hradci Králové, nuceně nasazeným ve Velvětech u Teplic, v Berlíně a v Boleticích, si povídala Marie Čejnová.

Byl jste za války student, jaké z ní máte zážitky? První setkání s gestapem jsem zažil doma v Hradci Králové. 15. března 1939 u nás zazvonili tři pánové v kožených kabátech, přišli pro mého otce Tomáše K., který byl jedním ze zakládajících členů komunistické strany ve východních Čechách a Hradci Králové. Jenže můj otec zemřel už v roce 1931. Přinesl jsem jim tedy otcův úmrtní list a naštěstí, po přeložení do němčiny, mi ho hodili pod nohy. Nepošlapali ho, odešli pryč. Maturitní zkoušku jsem složil v roce 1939 a následně jsem se zapsal na Fakultu elektrotechnickou do Prahy. Zažil jsem listopadové události roku 1939. 28. října se odehrála menší manifestace proti Němcům a 11. listopadu po střelbě do břicha zemřel Jan Opletal a jeho pohřbu jsem se se svými spolužáky účastnil. Byl jsem v partě, kterou Němci hnali Resslovou ulicí dolů k Vltavě, utíkal jsem rychle, avšak proti

nám vyšli další policisté a u kostela svatého Cyrila a Metoděje jsem dostal pendrekem přes celá záda. Mezi studenty jsme cítili velký odpor proti Němcům. Po těchto událostech jsem odjel domů do Hradce Králové, kde jsem se dozvěděl, že pro výstrahu bylo popraveno osm studentů, jednoho z nich jsem znal. Hned jsem se do Prahy vrátil. Naše škola na Karlově náměstí byla uzavřena, v každém druhém okně byl Němec se samopalem. Věděl jsem, že tady končí legrace, a začali jsme se shánět po těch, které odvezli z kolejí. Byli odvlečeni ještě v pyžamu do Ruzyně. V noci však naštěstí všechny studenty do dvaceti let propustili a odvezli z Ruzyně na kraj Prahy. Ukázala se velká solidárnost, když je nádražáci pouštěli do vlaků bez jízdenek, sundali kabáty a darovali je studentům, kteří na sobě měli jen pyžamo. Vysoké školy se začaly zavírat a my si museli najít práci.

19

A jak došlo k tomu, že Vás totálně nasadili? Až 25. října 1942 jsem dostal obsílku, abych se dostavil do chemické fabriky do Velvět u Teplic. Tam nás nahnali do jídelny a já jsem požádal o návštěvu toalety. Do umývárny se připotácel jeden pracovník a padnul hlavou na umyvadlo. Jeho kamarád a já jsme ho vzali do lékařské ambulance. Setra mu píchla tlustou jehlu jako tkaničku do bot do zad a nevytekla mu ani kapka krve, jen se udělala malá krvavá

Na střeše dřevěného baráku v Berlíně

krupice. Byl jsem z toho celý vyjevený a zeptal jsem se, co je to konkrétně za fabriku. Kamarád zraněného odpověděl, že je to munička na výrobu leteckých bomb a nášlapných min. Celá osmihodinová pracovní doba byla vykonávána v masce, bylo to opatření proti srážlivosti krve z plynů z výbušných kapalin do bomb. Já jsem naštěstí pracoval jen u výdeje hotových bomb vojákům. Ve Velvětech jsem přišel

20

o dva své kamarády, právě na otravu a sražení krve. V pokojích byla elektřina a teplo. Jediné na co jsme si mohli stěžovat, byly mraky štěnic. Po necelém měsíci jsme dostali rozkaz na sbalení všech svých věcí. Mé první totální nasazení nebylo tak strašné jako to, které mělo následovat. V listopadu 1942 jsme stáli na nástupišti v Ústí nad Labem a nevěděli jsme, co s námi bude. Území, kam nás mohli poslat, bylo od Tobrúku po Narvik. Když přijel rychlík od Prahy, tak jsme Tobrúk škrtli a plánovali jsme nejhorší variantu, tedy Narvik. Přesně o půlnoci nás vyhodili v berlínském předměstí Erkner. Věděl jsem, že odsud budu muset rychle pryč, protože malé ruské děti v táboře sbíraly a jedly shnilý chléb, který jsme my neměli odvahu pozřít. Jako snídani jsme dostali černou kávu a krajíček chleba, na oběd „eintopf“ a k večeři jen kávu. Podplatil jsem tedy francouzské chlapce, kteří stáli u štosů se jmény všech příchozích, několika cigaretami. Každý den se lidé roztřiďovali do blízkých fabrik. Požádal jsem je, aby naše papíry byly pořád na vrchu, takže za čtyři dny jsme se odtamtud dostali pryč. Dostali jsme se do berlínské fabriky na výrobu kluzných ložisek. Ihned po prvním dni jsem vyrazil na olympijský stadion v Berlíně, kde se nacházela Brána vítězů z roku 1936 k příležitosti

Olympijských her. Po stranách byla sepsána jména všech vítězů a mezi nimi i český gymnasta Alois Hudec a rychlokanoista Jan Brzák. Víte, co to pro mě znamenalo, když jsem si uvědomil, že je někde místo, kde ani Hitler nemá odvahu naší zemičku škrtnout? Byl to pro mne velký zážitek. Proto jsem já i moji kamarádi, kteří byli také nasazeni, nosili na kapsičkách českého lva, aby si Němci uvědomili, že Češi jsou stále ještě živí. Dostávali jste za práci zaplaceno? Jako totálně nasazení jsme normálně brali výplatu, přesnou částku si nepamatuji, ale vím, že nám to na živobytí vystačilo. Bydlení jsme neplatili, bydleli jsme v prkenném baráku, když sněžilo a foukal vítr, létal nám sníh až do postele. Byla tam také velká kamna, do kterých jsme dostávali jen jedinou briketu na dvacet čtyři hodin. Já jsem měl dojem, že Němci z Berlína na nás byli vcelku příjemní, a dalo se sehnat i jídlo bez lístku. Po odpracování pracovní doby jsme mohli odjet třeba do jiné části Berlína na výlet. Je důležité si uvědomit, že Češi nebyli na rozdíl od Francouzů, Rusů či Poláků válečnými zajatci. A co Berlín? Jako hlavní město byl často bombardován… Koncem listopadu 1942 byly všechny trosky již uklizené —

Berlín byl v té době normální město. Přišel však můj první nálet, 15. ledna 1943, šel jsem ze soboty na neděli na šichtu. Najednou se rozezněly sirény. V tu chvíli jsem si říkal, že když se mi něco stane, maminka nebude nic vědět, jestli jsem živ nebo ne, a tak jsem se rychle rozběhl do fabriky. Noční nálety byly strašné. Za rok, co jsem strávil v Berlíně, jsem zažil 56 náletů, z čehož 22 se zúčastnilo více než 2000 letadel. Začalo to vždy tím, že se rozsvítily světlomety po obvodu Berlína, tím jste se ocitli ve fantastické cirkusové kopuli. Následně nastartovaly německé stíhačky, které vždy odpalovaly tři světlice různých barev, aby se Němci nestříleli navzájem, i protiletadlové kulomety měly každou desátou střelu barevnou. Proto bylo při nočních náletech stejně světla jako ve dne. Od té doby jsem neměl potřebu jít na Benátskou noc. Koncem roku 1943 jsem byl přesunut do Protektorátu, konkrétně do Boletic. Jelikož jsem byl vyučen elektrikářem, troufl jsem si například vyšroubovat pojistky, které se následně musely opravit v místnosti, kde se vydávaly propustky. Měl jsem celou kancelář jen pro sebe, čehož jsem náležitě využil a vzal několik personálních papírů a razítko. Každému kamarádovi jsem vystavil propustku. Přesně jsem rozdělil své přátele mezi vlaky, aby maximálně tři kluci byli spolu na nádraží,

21

Naše budova „U Osmi býků"

aby to nebylo nápadné. Já jsem jel poslední, protože jsem měl známého ve Všetatech, kde vlaky končívaly, a tam už jsme zase měli připravené mašinfíry, kteří nás vzali do Lysé Hory, a následně jsme jeli normální lokálkou domů. Opustili jsme pracoviště v naprostém pořádku. Jak vypadal konec války? Jeden můj vrstevník u boletické fabriky zůstal, protože mu Němci za války zabili jeho rodiče a on chtěl vykonat pomstu. Já jsem jen řekl: „Nejsme jako oni, zařiď to, ale nesmíš na ně sáhnout.“ Velkého „esesmana“ Benkeho vzal do pokoje, kde v trámu byla skoba, na skobu připevnil provaz a postavil ho s oprátkou na stoličku. Trvalo to sedm hodin, než si stoličku odkopl.

22

Na konci války jsem se poprvé styděl za to, že jsem Čech. Většinou revoluční gardy všechno u nás v Československu vyrabovaly. Samozřejmě jsem se chtěl Němcům také mstít, ale neudělal jsem to. Musím se však přiznat, že jsem vzal šupleru a elektrickou vrtačku, jelikož jsem po válce chtěl zase studovat a začít normální život. Po válce jsme spočítali, že moje rodina a rodina mé ženy měly sedm mužů a přežil jsem jen já. Jako odškodnění jsem později dostal po sto tisících za totální nasazení a za vyhození z vysoké školy.

H. Č. S paní H. Č. narozenou v roce 1923 v Chotíkově (Plzeň-Sever), nuceně nasazenou v Gliwici, Berlíně a Holýšově, si povídala Barbara Břízová. Pamětnice si nepřeje zveřejnit celé své jméno. Zážitky, o kterých vyprávěla, pro ni byly velice traumatizující, a tak nechce být kvůli vyprávění znovu kontaktována.

Jak jste se dostala na nucené práce? Jednoho dne mi přišel povolávací rozkaz, že musím být nasazená. Tak mi naše maminka vzala do kufru jídlo a něco od oblečení. Pěšky jsme táhly žebřiňáček a šly. Ten žebřiňáček mám pořád na zahradě v kůlně. Nikdo jiný z Chotíkova nešel. Jen já. Nevěděla jsem, kam půjdu. Přijel vlak a tam už na nás čekali vojáci. Bylo nás tam plno. Dole plakali lidé a my plakali vevnitř. Nikoho jsem neznala a pořád jsem nevěděla, kam jedu. Na jedné zastávce kousek od Wrocławi nastoupil starší německý pár. Jak jsem seděla, natáhla jsem ruku. Chtěla jsem jim ukázat, ať si jdou sednout ke mně, že je tam místo. Zezadu přišel průvodčí a práskl dveřmi. Jak jsem tam měla ruku, tak mi to vytrhlo všechny nehty. Když se dojelo do další stanice, lékař mi to narychlo ošetřil a jelo se dál. Odvezli nás až do Polska do vesnice Gliwice, kousek od

Katowic. Už na nás čekali němečtí vojáci a odvezli nás do lesa, kde byly dřevěné baráky, v nichž jsme byli ubytovaní. Jakou práci jste v Polsku vykonávala? Měla jsem tam několik prací, každou chvíli nás přeřazovali. Jednou jsem pracovala u sedláka, kterému jsem vařila a uklízela. Pak jsem zase pomáhala v rodině se čtyřmi dětmi, o které jsem se starala. V Polsku jsem byla do roku 1942. Pak nás ještě na tři čtvrtě roku převezli do Berlína, do továrny Rheinmetall Borsig, ve které se vyráběly letecké věci. Pak najednou přišel rozkaz, že se můžu vrátit domů. Mami o to doma žádala, protože jsem byla ještě hodně mladá. Nevím, jak se jí to povedlo, ale musela obíhat hodně úřadů. Po necelém roce v Berlíně mě tedy pustili domů. Když jsem přijela domů, tak mi tady jedna řekla: „Hele, nemysli si, že budeš zase šít!“ A opravdu

23

mě znovu nasadili, tentokrát do Holýšova. Kde jste v Holýšově pracovala? Byla tam muniční továrna, kde pracovali zajatci, a dívčí tábor s německými, českými, polskými i americkými děvčaty. Ta muniční továrna byla posazená v lese a až kus dole byl „Schießplatz“ (střelnice), kde se zkoušelo, co jsme vyrobili. Vyráběli jsme tam patrony a takové všelijaké věci. Plnilo se to „blajacitem“ a „sprengstoffem“, to byl trhací prach. Kousek od nás byl dívčí lágr. Pamatuju si, jak ty chudinky i v zimě ve sněhu chodily jen v dřeváčcích a měly jen takové plátěné šatičky a černé vlněné punčochy. My jsme jim leccos dávali, když jsme mohli, když nám něco zbylo. Z baráků jsme šli asi hodinu lesem do továrny. Všechno bylo hodně kryté, aby to nepřátelé nenašli. Část továrny byla pod zemí. Pracovala jsem i s fosforem. Při práci s fosforem jsme nosili vysoké boty, kožené zástěry a rukavice. Fosfor jsme dávali do patron, pak jsme to ponořili do kádí s teplou vodou, kde se rozehřál, a do kádí se studenou vodou, kde zase ztuhnul. Pak se vyndával do zbrojení. Ve zdech byly výklenky a v nich stoly a hodiny. Na stole jsme měli veliká silná skla s malým okénkem, kterým jsme prostrčili jenom ruku, abychom s tím fosforem nepřišli do styku.

24

Jak vypadalo ubytování v Holýšově? Přes týden jsem tam bydlela v dřevěných barákách v lágru, který byl potom na konci války vybombardovaný. Už když jsem tam byla já, tak továrnu občas bombardovali. To jsme pak všichni museli utíkat a schovat se v Holýšově pod takový most. Někdy třeba třikrát čtyřikrát za noc, i v zimě. V těch barákách jsme spali po dvou, jeden nahoře a jeden dole. Večer se zatopilo do kamen a to bylo drobet teplo, ale ráno už byla zase zima. Nám bylo líto těch holek v lágru, tak jsme jim dávali věci. Holky dávaly značky na stromy, u kterých nechaly jídlo, a jeden pak šel a odnášel to. Když na to přišla kontrola, tak ho na dva dny zavřeli. Našla jste si tam nějaké kamarády? Měla jsem v továrně jednu dobrou kamarádku. Jmenovala se Anička a byla z Českých Budějovic. Kdykoliv jsem přijela, utrhla dvě kopretiny. Jednu měla ve vlasech a druhou mi hned taky strčila. Měly jsme k sobě tak blízko. Když jsem šla na záchod, který byl kus do lesa dolů, měla mě vystřídat, ale nikdy se jí nechtělo. Jednou jsem přišla ze záchoda a Anička seděla u mé práce. Bylo tři čtvrtě na šest. A já povídám: „Ježišimarja, světe, zboř se, na mě nepadni! Copak Aničko, že ty jsi na mé práci?“ a šla jsem

jí klepat na rameno, aby už šla, že si sednu. Ale ona se koukla na hodiny a povídala: „Ty hele, víš kolik je? Za deset minut šest. To já už to do šesti dotlačím, pak bude přestávka.“ Najednou byla strašná exploze, a jak měla ruce za sklem u toho fosforu, tak jí to obě ruce utrhlo. Před tím jsem už zažila jednu explozi. To vyhodilo krásného mladého blonďatého Holanďana. Vyrazilo to s ním silné pancéřové dveře. Pak ho tam sbírali a zbylo ho tak akorát do takové malé dřevěné škatulky. Když se to stalo Aničce, tak jsme se všichni mohli zbláznit. Všechno začalo lítat a běhat! Vedoucí vyndával ze skříňky honem vatu a dával jí to na krvácení. Bylo pro Vás pak těžké vrátit se k práci? Měla jsem z toho opravdu šok. Dali mi dovolenou, čtyři dny mě nechali doma. Tenkrát jsem byla na výpomoc u inženýra Štrunce, tam se dělal hlavně fosfor. On už mě nechtěl zpátky pustit, když se tam tohle stalo. Když jsem se tenkrát vrátila po těch čtyřech dnech do práce, řekl mi vedoucí, že moje místo bude v kanceláři. Už mě nechtěl poslat k nebezpečné práci. Jenže o kancelářské práci jsem neměla „Ahnung“. Já jsem mu říkala, že to neumím, ale on řekl: „Slečno, když vám řeknu, že půjdete vyložit támhleten vagon, tak vy ho půjdete vyložit. Ale já vám říkám, že od dnešního dne máte místo tady,

tak budete tady. Inženýr Žalud vás bude zaučovat.“ Anička pak ležela v plzeňské nemocnici, takže mi maminka pro ní nandala dobroty a něco upekla a já jsem za ní šla. Jenže zrovna tam byla

Tábor v Holýšově (zdroj: www.gedenkstaette-flossenbuerg.de)

její maminka. Jako dneska si pamatuju, že mi řekla: „Slečno, to patřilo vám. Na vaší práci se to naší Aničce stalo.“ Ale já jsem za to nemohla. Nikdo nevěděl, proč ta exploze byla. Pak jsme si ještě s Aničkou psaly. Psala mi, že má místo rukou pahýlky. Po 25 letech jsme měli v Holýšově sraz. Anička tam přijela a měla udělané protézy. Jak období války prožíval zbytek Vaší rodiny? Já jsem ze smíšeného manželství. Můj otec byl Němec, zemřel, když mi bylo deset. Máma byla

25

Češka a ta se mnou a mými dvěma sestrami pak žila tady v Chotíkově. Když byl převrat, tak zase sebrali moji sestru Jarmilu. Jela jsem do Holýšova za sestřenicí, jejíž muž byl u partyzánů, aby mohl trochu zatlačit, aby Jarmila nemusela do toho odsunu. To byla ještě doma. Domluvili jsme se, že se sejdeme v Plzni. On na mě čekal s kolem na konečné elektriky a řekl mi: „Nelekni se, oni Jarmilu sebrali.“ Ten den sbírali Němce na odsun. Představ si, že naše rodina už trpěla, když jsem byla pryč já a teď ještě tohle. Vězni se vraceli z koncentráků a Češi se pomstili tak, že odsunuli Němce. Vím, že Chotíkov byl součástí Sudet a že před válkou tvořilo německé obyvatelstvo tři čtvrtiny jeho obyvatel. Během války bylo odsunuto asi 600 Němců. Pamatujete si, jak odsun chotíkovských Němců probíhal? Jednoho krásného dne přišli k nám a odvedli Jarmilu na dvůr jednoho domu tady ve vesnici. Ten den bylo tak ošklivě a já jsem slyšela nářek, pláč a psi štěkali,

Pohlednice z obce Chotíkov z roku 1941 (zdroj: www.fotohistorie.cz)

26

jak sbírali lidi z baráků. Tady naproti bydleli nějací Türrovi. Kdybys viděla, co ti dělali! Hladili cihly, plakali, dodnes je vidím, jak plakali. Museli opustit svoji chaloupku. Oni byli chudí. Mami vždycky říkala, že dlouho spí, protože pak nemusí snídat ani svačit. Když chodila maminka sloužit na panství, už připravovala pro nás nějakou výbavu. Vždycky říkala, že ta, která se první vdá, tak ji dostane. Když přišli pro Jarmilu, mami jí to všechno dala do kufru, protože jsme vůbec nevěděli, co bude a kam půjde. Všechny je pak rozvezli pryč, nikdo nevěděl kam. Dostali jste o ní později nějaké informace? Šli jsme se zeptat do Křimic. Jeden známý mě vzal do auta a jezdili jsme po vesnicích a ptali jsme se, kde dělají odsunutí Němci. Všude jsme stavěli a ptali jsme se. Až v Blatné mi řekli, že v Hotelu Růže je někdo z těch Němců zaměstnaný. Přišla jsem tam a ona tam byla naše Jarmila. Pak je zase sebrali a vezli dál. Jeli jsme ji hledat z Blatné přes Jindřichovice do Záboří a ze Záboří do Bratronic. V Bratronicích byl zámek a tam bydlela baronka s baronem Battagliovi, kteří měli syna a dceru. Ten jejich syn byl zaměstnaný ve Strakonicích ve Zbrojovce a jezdil tam každý den. Naše Jarmila jim musela sloužit. Tak jsme ji nakonec našli na zámku. Nějaký čas tam

zůstala, ale pak jí dovolili vrátit se do Chotíkova. Musela pracovat v hospodě, kam chodilo jíst vojsko. Každý den za ní chodili garďáci s puškami a musela se ukázat, že je doma. Jaký byl Váš život po návratu z Holýšova? Vrátila jsem se domů na konci války v roce 1945. Pak už jsem nikdy nepracovala, jen jsem šila doma. V Holýšově jsem poznala svého manžela, který pocházel z Kdyně a byl také nasazený. Po návratu jsme měli svatbu.

Holýšov Po roce 1943 narůstala strategická hodnota Protektorátu, který byl nedostupný pro spojenecké bombardování. Na relativně bezpečné území se přesunula řada německých podniků, a tak vzrostl počet českých pracovních sil, které byly přiděleny k práci doma. Jednou z oblastí, kde pracovali váleční zajatci a nuceně nasazení, byla i muniční továrna ve městě Holýšov. Asi 25km jihozápadně od Plzně v blízkosti česko-německých hranic se zde nacházel jeden z největších koncentračních táborů na území dnešní České republiky. Vězni z tábora, který byl pobočkou Flossenbürgu (koncentrační tábor v Horní Falci, poblíž hranic s Československem), byli nuceně nasazeni v blízké továrně Metallwerke Holleischen GmbH. Tábor Holýšov byl 3. května 1945 osvobozen partyzány a o dva dny později předán americkým vojskům.

27

Životní podmínky nuceně nasazených v bremerhavenských táborech Kira Engelken

14

Cizích a nuceně nasazených dělníků http:// www.dhm.de/lemo/ html/wk2/kriegsverlauf/zwangsarbeit/ index.html.

28

Úvodem budou popsány životní podmínky v pracovních táborech nacistického Německa. Následuje podrobnější obraz podmínek ve Wesermünde se zaměřením na situaci v Hale XIV, v nemocničním baráku v rybářském přístavu, táboře Baggerloch a v ženském táboře Dreibergen. Různé případy rasové hierarchie ozřejmí příklady. Zejména rozdílné myšlení nuceně nasazených a Němců, pravidla a zákony gestapa i přístup k nuceně nasazeným. Přitom bude zohledněna i perspektiva bývalých nuceně nasazených z Česka, s nimiž rozmlouvali naši čeští partneři. V nacistickém Německu existovalo asi 30 000 pracovních táborů.14 Největší koncentrační tábor v oblasti mezi Labem a Vezerou se nacházel v Neuengamme a žilo v něm více než 100 000 vězňů z celé Evropy. Jen ve Wesermünde bylo 22 táborů, v nichž muselo za velmi těžkých podmínek pracovat 14 373 zahraničních dělníků, většinou váleč-

ných zajatců. Většina těchto takzvaných nuceně nasazených pocházela z východní Evropy a ze Sovětského svazu. Byli to lidé českého, polského, ukrajinského původu. Další věznění pocházeli ze západu (např. z Francie).15 Rasová hierarchie v táborech Hierarchie mezi nuceně nasazenými, příp. mezi Němci a cizinci, vycházela z nacistické ideologie Třetí říše. Nejvyšší postavení zaujímali Holanďané, pod nimi byli Belgičané a Francouzi, dále Italové a Rusové. O stupeň níž následovali koncentráčníci a východní dělníci a nakonec na nejnižší příčce byli Židé.16 Čím níže postavená národnost, tím hůř se se zajatci zacházelo. Vykonávali těžší práci a trpěli v horších životních podmínkách. Situace západních dělníků, rozuměj Francouzů, Belgičanů, Holanďanů atd. byla podstatně lepší než situace dělníků z východní Evropy, o vězních koncentračních táborů ani nemluvě. Západní dělníci tak měli daleko víc svobod než ti východní. Pracovali na smlouvu, která jim zajišťovala, že se nejpozději po devíti měsících vrátí domů. Dostávali plat a dovolenou. Naproti tomu východní dělníci a Poláci žili podle přísných pravidel a zcela odděleně od jiných národností. Bydleli v barácích a nesměli navazovat styky s ostatními a už vůbec ne s Němci mimo pracoviště. Tomuto zvláštnímu režimu podléhali zejména Rusové. Na pracovních kartách měli napsáno, že smějí opouštět tábor jen za účelem práce. Nacisté nechávali lidi z východu dřít podle hesla „likvidace prací“. „Pracovali jsme běžně až dvanáct hodin denně,“ vzpomínají bývalé nuceně nasazené Češky Libuše Jägerová a Zdena Pokorná. Paní Jägerová pracovala v lipské továrně na motory a paní Pokorná v Neustadtu.17 V roce 1940 byly vydány takzvané „Polské výnosy“ (Polenerlasse) upravující pracovní a životní podmínky polských dělníků. Podle nich byli nuceně nasazení pod neustálým dohledem. Nesměli používat veřejné dopravní prostředky a nesměli

15

Manfred Ernst: „Zwangsarbeiter in Wesermünde während des Dritten Reiches“. Bremerhaven: Kleine Schriften des Stadtarchivs Bremerhaven 1987, str. 19.

16

Ernst: str.10 a 16–18.

17

Pamětnický rozhovor Libuše Jägerová a Zdena Pokorná.

29

18

Ernst: str. 46 a 25–29.

19

Pamětnický rozhovor František Herget.

20

Pamětnický rozhovor Anton Bobko.

se účastnit žádných německých akcí. Pokud předepsaná ustanovení nedodrželi, hrozil jim pracovně-výchovný tábor. I Němcům ale gestapo a nacisté zakazovali jakékoli styky s cizinci. Od německého obyvatelstva se žádalo: „Zachovávejte vnitřní i vnější odstup od osob cizích národních skupin. Je zakázáno mluvit s válečnými zajatci všech zemí, s Poláky a dělníky z východu. Je zakázáno jíst u jednoho stolu s válečnými zajatci, Poláky nebo dělníky z východu. Kdo nechrání svoji čest a spustí se s válečnými zajatci, Poláky a dělníky z východu, bude potrestán káznicí.“ 18 Přes tento obrovský tlak někteří němečtí dělníci zákona nedbali. Někteří z nich měli tak velký soucit, že cizincům tajně nosili jídlo nebo ho někde schovávali. Mnoho bývalých nuceně nasazených vypovídá, že se k nim někteří němečtí dělníci chovali laskavě a zvlášť pro Rusy schovávali šaty a jídlo. Štěstí na německé dozorce měl i Čech František Herget. Pracoval ve skladu protiletecké obrany a vypráví, že se k němu němečtí dozorci chovali vlídně, mluvili s ním a dokonce ho varovali, takže se nuceně nasazení mohli předem připravit, když do skladu zboží mířili příslušníci SS, aby zkontrolovali práci.19 Kladné vzpomínky na mezilidské vztahy má i Ukrajinec Anton Bobko, který přijel jako nuceně nasazený nejprve do Kulmu a později do Bexhövede a v letech 1945 až 1957 pracoval na statku mezi Bexhövede a Hohewurthem. „Měl jsem vždycky spoustu přátel a mám dodnes všude, kde jsem pracoval. Tam, co jsem dělal deset let, jsem byl předákem. […] Měl jsem devadesát žen, co tam pracovaly. […] I po válce, kamarády jsem měl všude.“ 20 Životní podmínky v táborech Nuceně nasazení žili v takzvaných „barácích“. Baráky jsou jednoduché nízké budovy, v tomto případě sloužící k dočasnému hromadnému ubytování vojáků, dělníků, válečných zajatců, nuceně nasazených atd. V jednom baráku většinou žilo

30

400 až 700 lidí. Životní podmínky v barácích byly neúnosné. V roce 1944 museli nuceně nasazení odpracovat 260 hodin měsíčně, během 26 dnů po deseti hodinách. Pro srovnání: Dnešní zaměstnanec odpracuje v pětidenním pracovním týdnu průměrně 38,5 hodin, tedy něco málo přes 150 hodin měsíčně. Šaty na převlečení neměli, jen jednou, jak vzpomíná východní dělnice Olga Tetarina z Lübberstedtu, dostali použité oblečení po zabitých Židech.21 Strava táborového vězně byla víc než nedostatečná. Denní potravinový příděl odpovídal zhruba 1450kcal, ale potřeba byla alespoň 4539kcal denně. Z důvodů nedostatečné výživy vydrželi vězni takový režim nejvýše patnáct měsíců.22 Čech Ferdinand Kudrle byl v táboře v Berlíně a vypráví, že v celém táboře bylo málo jídla a jen jediná kamna, a že tam proto v zimě měli příšerně chladno. V zoufalství rozebrali vlastní postele a použili je na topivo.23 Špatné zážitky se kryjí se zkušenostmi Zdeny Pokorné z ženského tábora v Neustadtu. I ona dostávala k obědu „eintopf“, v němž plaval živý hmyz a večer nejedla vůbec. S hygienou to bylo velmi zlé a „doktora taky neměli“. Paní Pokorná vzpomíná, jak musela spát v jedné místnosti s dvanácti ženami a ve vlasech měla pořád štěnice. Podle jejího vyprávění také měly jen několik špinavých sprch, kde tekla studená voda. Plat byl velmi nízký a navíc jim z něho ještě několik feniků strhávali za jídlo.24 Tábory v Bremerhavenu Podíváme-li se na čtyři tábory ve Wesermünde, zřetelně rozpoznáme dělení a stupňování národností. Zvlášť těžké to tehdy měli Rusové „My Češi jsme na tom tehdy ještě byli líp než Rusové a Poláci!“ říká Lidmila Výšková. Chorvat Mato Percic byl umístěn ve společném táboře Baggerloch a podle něj existoval zvláštní tábor pro Rusy a Ukrajince. Rusům se prý vedlo ještě mnohem hůř než jemu.25 Také Ruska Maria Lykova, která byla v ženském táboře Dreibergen, vzpomíná,

21

Hans-Jürgen Kahle: „Verschleppt nach Cuxhaven“, Zwangsarbeiter und Kriegsgefangene in Cuxhaven, Land Hadeln und dem Kreis Wesermünde in der NS-Zeit. Cuxhaven: Wilhelm Heidsiek Verlag 1995, str. 49–50.

22

Článek «Unzureichende Verpflegung» na Wikipedii, http:// de.wikipedia.org/wiki/ KZ_Mauthausen#Unzureichende_Verpflegung.

23

Pamětnický rozhovor Ferdinand Kudrle.

24

Pamětnický rozhovor Zdena Pokorná.

25

Ernst: str. 27 a 29.

31

26

Kahle: „Gestohlene Jugendjahre“, str. 27.

27


28

Kahle: „Gestohlene Jugendjahre“, str. 27 a 29.

29

Ernst: str. 22—23.

Ženský pracovní tábor v Dreibergenu (zdroj: Rechte Stadtarchiv Bremerhaven)

32

30

Ernst: str. 25.

31

Ernst: str. 26.

že jim říkali vždycky jen „ruské svině“ a že musely vykonávat tu nejtvrdší práci.26 Mezi zajatci a velitelkou ženského tábora, která svou moc prosazovala přísnou disciplínou a bitím, sice byl jasný rozdíl,27 ale ženy v Dreibergenu mezi sebou hierarchicky nesmýšlely. Německé ženy, které s nimi pracovaly, byly částečně velmi pobouřené a měly s nimi takový soucit, že se s Ruskami dělily o jídlo.28 Muži v táboře Hala XIV žili v katastrofálních podmínkách. To souviselo s tím, že šlo většinou o východní dělníky a na tyto národnosti se Němci moc neohlíželi.29 Nemocniční barák v rybářském přístavu Pro těžce nemocné Rusy byl v přístavu nemocniční barák, ale není jasné, jestli jim tamní péče skutečně pomáhala. Podle výnosu o dělnících z východu musel být v každém baráku pokoj pro nemocné. Když ještě v roce 1942 v táboře žádný nebyl a k dosavadním 500 Rusům mělo ve Wesermünde přibýt dalších 1000, správa města žádala, aby se postavil celý nemocniční barák. A to rychle, protože další Rusové měli přijet v nejbližších dnech. Postavil se však barák s pouhými 30 postelemi namísto 150.30 Po záplavě protestů se nakonec v dubnu 1943 zřídil speciální barák v rybářském přístavu. Protože lágroví pacienti byli velmi vyhublí, soucitné pracovnice firmy na zpracování ryb „Fischinsland“ schovávaly ryby do kbelíků, aby dotyční Rusové „měli aspoň něco čerstvého“.31 V tamních životních podmínkách bylo těžké se uzdravit. V postelích byly slamníky, deky nebyly vůbec, a pokud, tak jen málo. O umyvadlo a skříň se prý museli dělit vždy dva lidé. Nemocní byli tak vyhladovělí, že po nocích hledali v popelnicích cokoli k snědku. O Rusy pečovala ruská lékařka. V roce 1944, poté co mnoho pacientů zemřelo nebo onemocnělo plicní tuberkulózou, se nemocných ujali němečtí lékaři. Snažili se nemocné živit co nejlépe a uzdravit je. Na místě, kde stával nemocniční barák pro ruské nuceně nasazené,

dnes nenajdeme žádné stopy či připomínku, stojí tam sídliště.32 Ženský tábor Dreibergen O době prožité v táborech ve Wesermünde vypovídalo mnoho nuceně nasazených žen i mužů. Nina Kolosová a Anna Jarošová, obě původem z Ukrajiny, a Anna Skaliuchová a Maria Lykova z Běloruska, byly za druhé světové války společně s dalšími 346 dělnicemi z východu v ženském táboře Dreibergen. Jídlo ani podmínky v táboře podle nich nebyly přijatelné. Na den měly asi 300g chleba. V poledne byla jen vodová polévka s tuřínem, mrkví, zelím nebo fazolemi, přičemž ingredience byly částečně nahnilé. V sobotu dostávaly dělnice od majitele továrny vždycky dvě rybí konzervy a v neděli bývalo jako „výjimka“ pět vařených brambor. 33 Kromě toho vzpomínají, že za celá léta v táboře nedostaly nové oblečení ani šaty. Měly jen pracovní overal, na jehož rukávu byl přišitý štítek ost, a dřeváky, které dostaly na začátku. Později si z měkkých světlých pytlů, původně určených na síru, začaly šít spodní prádlo a šaty. Ale to bylo zakázané a pokud je přistihla přísná velitelka tábora, dostaly méně jídla i peněz.34 Děti v Dreibergenu nebyly, kojence hned po porodu odnášeli do sousedního tábora, kde je mohly matky navštěvovat a krmit.35 Podle zpráv tu v jedné místnosti muselo žít 28 žen. Měly palandy a jednu sprchu.36 Přes tvrdou práci dostávaly jen malý plat, jak říká Anna Jarošová —„pár feniků“ a i ty jim velitelka tábora ještě sebrala za povlečení. Mužský tábor Hala XIV Bývalý nuceně nasazený Ukrajinec Ivan Birjukov píše, jak se mu vedlo v mužském táboře Hala XIV. 37 Tento největší tábor v okolí byl celý obehnaný ostnatým drátem. V roce 1944 tu žilo celkem 816 mužů, 654 bylo východních dělníků, 45 Poláků a 117 Francouzů. Jídlo měli stejně špatné jako

32

Ernst str. 26.

Ženský pracovní tábor v Dreibergenu (zdroj: Rechte Stadtarchiv Bremerhaven)

33


34


35

ahle: „Gestohlene JuK gendjahre“, str. 15—16.

36


37


33

38

Kahle: „Gestohlene Jugendjahre“, str. 57—58.

v ženském táboře. I tady nuceně nasazení jedli řídkou polévku s tuřínem. Na rozdíl od jiných dostávali denně 350g chleba, někdy také jednou za týden kus chleba (asi 500–600g) s kouskem salámu a v neděli mléčné výrobky. I s oděvy to měli jinak. Jak vypráví pan Birjukov, ošacení bylo dost. Za trochu peněz si muži dokonce mohli koupit další dřeváky. To ovšem bylo to jediné, co jim bylo dopřáno. Ani v tomto táboře nežily žádné děti a lékařskou péči neměli vůbec. Jednou týdně do tábora sice docházel vojenský lékař, ale těžká zranění ho nezajímala. Vždycky prohlásil, že ranění mohou pracovat dál.38

Hala XIV je jedinou částí bývalého tábora, která stojí dodnes

František Herget, který pracoval ve skladu protiletecké obrany poblíž Mnichova a žil v nejbližším mužském táboře, naopak vypráví, že tamější podmínky nebyly tak špatné jako v jiných táborech a že s nimi zacházeli dobře. Říká: „Za těch sedmadvacet měsíců mého nuceného nasazení na práce v Německu jsem byl povětšinou na cimře, kde nás bylo kolem deseti. Poněvadž to byl vojenský objekt, vyfasovali jsme každý deku, prostěradlo, podhlavník a plechové umyvadlo. [...] Občas jsme si zahráli i nějaké hry, hlavně žolíky a šachy a někteří chlapci pak chodili i do městečka do hospody. Každý den se konaly nástupy, kde byla postupně čtena naše jména a každý svoji přítomnost potvrdil slovem ‚Hier!‘. Když byl někdo načerno pryč, odpověděl za něj některý z jeho kamarádů. Jednou dozorci zjistili, že někdo utekl. Začalo se po něm pátrat už i v republice. Velitel řekl našemu parťákovi,

34

abychom mu napsali, že se má vrátit, a nic se mu nestane. Rád se vrátil, protože u nás už by ho byli zavřeli. Neměli jsme tak špatné podmínky, jako byly po mnoha stránkách v řadě jiných táborů v Německu.“ 39 Tábor Baggerloch Dalším táborem v prostoru Wesermünde byl „Společný pracovní tábor Baggerloch“. Tábor ležel na jižním konci rybářského přístavu „Am Baggerloch“. Tvořilo ho osm dřevěných baráků, v nichž žili 404 zahraniční dělníci, 400 z nich byli Francouzi. Jedním ze čtyř nefrancouzských nuceně nasazených byl Mato Percic. Vzpomíná, že tady jednu místnost obývalo 20—30 mužů a měli třípatrové palandy. Tábor směli opouštět jen za prací u firmy Deschimag. Strava v Baggerlochu patřila v rybářském přístavu k nejhorším. Ráno totiž dostávali jen jednu „cihlu“, rozuměj jeden bochník, o který se muselo podělit deset lidí. Každý tak měl na den jen zhruba dva centimetry chleba. K tomu lžíci marmelády a jeden kus margarínu pro všechny. Večer se vydávaly vařené brambory a tuřín.40 Velké množství pracovních táborů a záplava internovaných nuceně nasazených v tehdejším Německu se v děsivém poměru odráží i ve Wesermünde. I když si někteří pamětníci vybavují kladné vzpomínky na německé obyvatelstvo, je nápadné, že se často jedná o nuceně nasazené pracující na lepších místech nebo o ty, kteří nežili v běžném pracovním táboře. Nuceně nasazení z těchto táborů většinou vyprávějí o katastrofálních životních podmínkách. Zvlášť situace dělníků z východní Evropy byla v pracovních táborech pod lidskou úroveň. Nakonec se i zde odrážejí Hitlerovy plány vyčistit východ (Československo, Polsko a Sovětský svaz) a vytvořit tak nový „životní prostor“ tím, že budou příslušníci těchto zemí v pracovních táborech co nejvíc vykořisťováni, podle hesla — „Likvidace prací“!

39

Pamětnický rozhovor František Herget.

40

Ernst: str. 27 a 29.

35

František Pelikán S panem F. P. narozeným v roce 1921 v Dobřívi, nuceně nasazeným v letech 1942 až 1945 v Berlíně, si povídal Aleš Janoušek.

Kdy přesně jste odjel do Německa? V dubnu 1942 jsem dostal dopis od pracovního úřadu v Plzni, abych se 29. 4. 1942 dostavil a byl připraven k odjezdu na práci do Německa. Den před odjezdem jsem ještě naposledy hrál v našem ochotnickém spolku Kolár v Mirošově, byla to opereta „Za humny je veselo“ od místního rodáka Jindry Loukoty. Tahle premiéra byla vlastně i mým rozloučením s kamarády. Druhý den jsem se nechal zaregistrovat a vyfasoval čtyři vuřty a bochník chleba. V Praze na nádraží nás čekaly stovky, ale nikdo nevěděl, kam jede. Až při nástupu do vlaku jsme byli usazováni podle místa určení a dostali jsme papíry, do jaké fabriky jedeme. Mé budoucí pracoviště se jmenovalo Borsig Lokomotiv Werke Hennigsdorf bei Berlin-Osthaveland. Druhý den ráno jsme dojeli do Berlína, a tak jsem se já, vesnic-

36

ký kluk, octl ve čtyřmilionovém městě. Znamenalo to pro mě mnoho nových zážitků, třeba jsem poprvé viděl metro, což pro mě tenkrát bylo něco úžasného. Když jsme konečně dorazili do Hennigsdorfu, tak nás zapsali, vyfotili a vystavili legitimace. Ubytovali nás v bývalém domě pro bezdomovce — na půdě, kde byly jen železné postele a nic víc. Ani židle, ani stůl. Záchod a voda o poschodí níž. Bylo nám docela smutno a navíc nás stresovaly představy, co nás ještě čeká… Ten den byla jasná noc, měsíček svítil štěrbinkou v chatrné střeše a koukal se na mě. Přišly i vzpomínky na domov a to bylo nejhorší. Bylo mi do pláče, ale před ostatními jsem se styděl. A tak, když jsem šel na záchod, v nestřeženém okamžiku jsem si zavzlykal a nějaká ta slzička ukápla. Brzy jsem se ale vzpamatoval a řekl si „Přece nejsi nějakej posera!“ a šel jsem si lehnout… První máj, tedy svátek práce, byl

mým prvním pracovním dnem v Německu. Tímhle symbolickým datem začalo mé bezmála tříleté totální nasazení. Každý rok na 1. máj vzpomínám, jak jsem tenkrát poprvé vkročil do továrny Borsig. Ujal se mě pan Seifert a odvedl mě k partě, kde se vyráběla ložiska k lokomotivám. Pracovní doba byla dvanáctihodinová, ranní směna začínala v 6 hodin, noční v 18 hodin. Pracovali jsme od pondělka do soboty, neděle byly volné. Co se peněz týče, v době nástupu jsem dostával 73 feniků na hodinu, pak se mi plat trochu zvýšil, platili mi i 90 feniků. U Borsiga jsem strávil celkem rok a půl. Když pak Němci začali ustupovat z Ruska, potřebovali víc kanóny než lokomotivy. Fabrika Borsig se ze dne na den zastavila, já jsem se dostal do aeg a začal dělat místo lokomotiv kanóny. Jak se k Vám chovali Vaši němečtí kolegové a nadřízení? Musím říct, že Němci se k nám chovali různě. U Borsiga jsme měli mistra Seiferta, ten mi připomínal Vlastu Buriana. Choval se k nám, jako kdybychom byli jeho děti. Neublížil nám, naopak nám jednou dokonce přinesl lístky do divadla. Naproti tomu šíbr Bantsch byl přesvědčený nacista. Původně bojoval na východní frontě, ale měl nějakou protekci, takže byl označen jako „nepostradatelný pro výrobu“ a vrátil

se do Německa. No a podle toho se taky choval. Asi po roce práce jsem měl úraz elektrickým proudem. V bezvědomí mě převezli na ošetřovnu a poté do nemocnice v Berlíně. Tady jsem si nesmírně vážil spolupracovníka v partě, Němce, pana Kurta Ditricha, který jel se mnou až do nemocnice, aby se dozvěděl, jak to se mnou vypadá. Bylo totiž podezření, že mohu mít poraněnou páteř. Dodnes si jeho počínání vážím. V nemocnici jsem byl asi deset dní a pak mě propustili, dovolili mi vzít si dovolenou a jet domů na čtrnáctidenní rekonvalescenci. Páteř jsem měl bez následků, a tak jsem byl šťastný, že mohu navštívit svou rodnou Dobřív. Když jsem se měl po čtrnácti dnech vrátit, pokoušela se o mě chřipka, měl jsem horečku, ale také jsem si chtěl pobyt doma prodloužit. Šel jsem tedy za svým doktorem a ten mi napsal o nemoci potvrzení. Vrátil jsem se do práce o týden později. Vedení to ovšem neuznalo, můj pracovní poměr zrušilo a byl jsem přijat znovu jako nový pracovník, abych neměl nárok na dovolenou. Když jsem přišel na dílnu, šíbr se na mě tak povýšeně podíval a řekl mi: „Ty už domů nikdy nepojedeš, tady budeš dělat do konce války a potom pojedete všichni Češi rovnou na Sibiř.“ Vyčítal mi také, že Němci stejně staří jako já bojují a umírají na bojištích, a mně že se nechce

37

Závodní legitimace

pracovat. Takže od té doby jsem to měl u něj polepený. Později u firmy aeg jsem měl mistra Fächnera, to byl dobrý člověk. Měl syna starého jako já, sloužil na ponorce a náš mistr měl o něj starost. No a kluk najednou přestal psát domů. Až za dlouhou dobu se pak přes Červený kříž dozvěděli, že je v americkém zajetí. Mistr Fächner byl potom šťastný jako blecha, že kluk už neválčí a je v americkém zajetí. Ale naopak jiný mistr, Buchholz, ten fackoval. Mě tedy nikdy neuhodil, ale jeden kolega dostal takovou facku, až spadnul do příkopu, který zrovna kopal. Bydlel jste celou dobu v ubytovně v Berlíně? Ne, ta byla při jednom bombardování Berlína zasažena a úplně zdemolována. Přišel jsem

38

o všechny věci, které jsem na ubytovně měl. Zůstalo mi jen to, co jsem měl na sobě a ve skříňce v továrně. Nejvíce mě ale mrzela ztráta mého deníčku, který jsem si psal od samého počátku, a to dost podrobně. A tak jsem se dostal na lágr Apfelallee, na barák číslo 9, cimra 9. Dostal jsem se mezi dobré kamarády a oni mě přátelsky přijali. Žili jsme spolu v pohodě až do konce války. Každý jsme měli i druhé jméno, vyrobili jsme si takové odznaky ve tvaru trojúhelníku, na které jsme si ta jména vyrazili. S těmi jmény to bylo takhle, měli jsme „Šerifa“, Gustava Hermana, pokládali jsme ho za našeho neformálního vůdce, skutečně dobrák od kosti. U nás na cimře bydlel ještě spolu se svými dvěma bratry, Vojtou a Mirkem. Mirek byl nejmladší z bratrů, pořád se všemu smál, tak proto byl „Smíšek“. A nejstarší Vojta byl „Berty“. Pak tam byl jediný ženatý, Ota Kupr, ten později bohužel zemřel, tomu se říkalo „Táta“. Láďa Říha, když měl možnost, tak vařil, a hlavně to byl dobrák, tak proto „Dobrák“. Na cimře s námi bydlel i jeden Pražák, Pepík Šandera, tomu se říkalo „Ofuk“. Já jsem měl modrý sametový kabát, tak proto jsem byl „Sameťák“. Naše cimra na lágru byla velmi dobrý kolektiv, což bylo veliké štěstí. Využívali jsme každé volné chvíle, abychom si jako mladí lidé něco užili. Prohlíželi jsme si pamětihodnosti Berlína,

v létě jsme jezdili na koupání do Wansee. Občas jsme navštívili kino a také kabarety Berolina, Neue Welt či Wintergarten. Občas jsme navštěvovali hospodu U Kaisera, kde koncertovala česká kapela, a my jsme zpívali a někdy i pod okny tancovali, než přišla policie. Na lágru jsme dali dohromady soubor ochotníků a nacvičili kabaret. Já jsem účinkoval jako zpěvák. Potom jsme ještě několik repríz předváděli na českých lágrech v okolí Berlína. Jaké byly Vaše znalosti němčiny, když jste přijel do Německa? Domluvil jste se? Moje němčina byly na začátku hodně špatná, což mi dost komplikovalo život nejen v práci, ale také když jsem si měl koupit jídlo. Na ubytovně totiž nebylo stravování, každý dostal potravinové lístky a musel se postarat sám. Doma jsem se o lístky vůbec nezajímal a teď jsem si musel vše sám obstarat a ještě jsem nevěděl, co na co je, proto jsem se učil slovíčka při cestě do práce a zpět, s kamarádem jsme zkoušeli jeden druhého. Stala se mi jednou taková příhoda. Nevěděl jsem, jak se jedno slovo řekne německy a žena sedící ve vagonu vedle mě mi napověděla. Zeptal jsem se jí, jak to, že to zná, a byl jsem velice překvapen, když se z nenápadné ženy vyklubala známá česká filmová hvězda, Anne Ondráková, která se provdala za

Němce, známého mistra světa v boxu, Maxe Schmelinga. Stalo se Vám, že jste udělal nějakou „pořádnou jazykovou botu“? Ano, jednou jsme jeli s kamarády z vystoupení české dechovky v kabaretu Neue Welt. Byl to moc pěkný večer, člověk si mohl zazpívat a alespoň na chvíli zapomenout na vše, co ho provázelo. Po skončení jsme jeli domů vlakem a v kupé s námi

„Cimra 9/9“ v táboře v Hennigsdorfu

sedělo několik německých žen. Padaly všelijaké otázky a mě se jedna zeptala, jak se mi v Berlíně líbí. Já jsem v té době moc německy neuměl a chtěl jsem říci, že špatně. V práci, když jsem ukázal mistrovi nějakou vadu na výrobku, tak jsem od něj vždy slyšel „šajze“ a byl jsem přesvědčen, že špatně se řekne „šajze“. Žena se ale vyděsila, dala si ruku před ústa a dál už rozhovor neprobíhal. Její jednání mi bylo divné, a když jsem to na

39

ubytovně vyprávěl kamarádovi, který uměl německy, tak jsem se dozvěděl, že se vůbec není čemu divit, neboť jsem jí vlastně řekl, že je to posraný…

Obyvatelé naší „cimry“ a kamarádky z Lodže

Nakonec jsem se ale německy naučil, dokonce mi s tím pomohla i jedna Němka. Jednou v neděli jsem šel s kamarádem na návštěvu k jednomu Čechovi, a jak jsme tak šli, u kraje cesty stály dvě dívky s velocipédy. Když jsme k nim došli, zjistili jsme, že jedna z nich má prázdné přední kolo. Nabídl jsem se, že jí pomohu s opravou. Ochotně souhlasila. Pro mě to byla hračka, vždyť jsem se vyučil v továrně na velocipédy! Vzájemně jsme se představili a my jsme se omlouvali, že mluvíme špatně německy. Po opravě nám poděkovaly, rozloučili jsme se a tím to skončilo. Až jednou jsem dostal zprávu, že mám na vrátnici návštěvu. Byla to jedna z dívek, která na mě čekala a v ruce držela učebnici němčiny pro druhou třídu. Půjčila mi ji, abych se mohl učit. Byla to sympatická dívka, několikrát jsme se ještě potkali.

40

Až později jsem zjistil, že se jmenuje Irma Heberland. Měli jste během nasazení i nějaké kamarádky? Jednoho večera, když jsme si přišli do lágrové kantýny pro večeři, všimli jsme si děvčat, která škrábala brambory pro příští den. Na tom by nebylo nic divného, ale překvapilo nás, že při tom pláčí. Zeptali jsme se tedy kuchaře, který byl rovněž z Čech, s přiléhavým jménem Králík, proč pláčí. Dozvěděli jsme se, že ženy právě přijely z Lodže a jejich cesta sem proběhla za velmi drsných okolností. A tak jsme si řekli, že by bylo dobré se s nimi nějak spřátelit a snažit se jim život tady trochu zpříjemnit. Náš záměr se podařil a nakonec nám i pověděly, jak se sem do Hennigsdorfu dostaly. Jednoho večera prý byly v kině, když tu náhle přišli němečtí policisté a odvedli je do nějaké ohrady. Řekli jim, že jestli mají čas chodit do kina, tak bude prospěšnější, když odjedou pracovat do Říše. V ohradě čekaly až do rána, než je zvláštní vlak odvezl do Berlína. Tato událost se rychle rozšířila po Lodži, a tak rodiče přicházeli k ohradě a někteří ještě stačili dojít domů a přinést svým dětem nějaké jídlo a oblečení. Ti, kterým nikdo nic nepřinesl, odjeli jen v tom, co měli na sobě. Proto ten pláč. Nedivili jsme se tomu a snažili jsme se jim nějak pomoci, aby snáze zapomněly. Zvali jsme

je na výlety, které jsme čas od času podnikali, například jsme společně navštívili Postupim, kabaret, byly s námi na výletě lodí a společně jsme oslavili i Nový rok 1944. My bychom samozřejmě uvítali oslavu v jiném prostředí, ale na Vánoce roku 1944 domů nikoho nepustili, protože měli obavy, že už by se asi nikdo nevrátil. Láďa Říha zajistil přes svého bratra demižon s pěti litry pravé moravské slivovice, který k našemu překvapení v pořádku a včas došel. Bohužel nás před krátkou dobou opustil náš kamarád Oto Kupr, který zemřel v poledne na Štědrý den. Náš život však musel jít dál, bez ohledu na prožitky, ztráty a bolesti. A tak jsme slavili Silvestra už bez ohledu na předešlé události a utěšovali se tím, že Ota by nám jistě odpustil. Slavilo se na celém lágru, v každém baráku a každý po svém, dlouho do noci. Strážní na vrátnici měli velikou starost, aby všude bylo správně zatemněno. Dělali pochůzky po lágru a kontrolovali. Uvnitř však byla povznesená nálada a nepanovalo žádné nepřátelství. A protože byli také jen lidé z masa a kostí, připili na nový rok, který, jak všichni doufali, přinese konec války. Naše cimra č. 9 byla až poslední v řadě kontrol. I u nás bylo nutné přípitkem přivítat nový rok. Nezůstalo jen u jednoho, demižon to umožňoval a přímo k tomu vybízel. Ochutnávka našich

vánočních dobrot zabrala nějaký čas a slivovice rozzářila úsměvy a oči jak nám, tak našemu hostu. Nálada byla výborná, zábrany žádné a morálka uvolněná. S obrovskou chutí a veselím jsme si zkoušeli odloženou uniformu, jak by nám slušela, a to včetně opasku s pistolí! Panoval smích, radost, přátelství, prostě vše, co k silvestrovské náladě náleží. Avšak náš host byl na tom trochu hůře, neboť nepil pouze naši slivovici, ale už předem ochutnal mnoho jiných alkoholů různých kvalit, což nezůstalo bez následků. Kamarád Gustav „Šerif“ Herman byl z nás nejrozumnější a za nějaký čas dal povel: „Končí legrace, hosta musíme obléknout a dovést na vrátnici!“ Oblékli jsme ho tedy a začalo loučení, potřásání rukou nebralo konce

První berlínský domov Františka Pelikána (první zprava), 1942

41

a náš host na nás nemluvil běžnou němčinou, ale tak, jak jsme mluvili my, jen podle naučených slovíček. Měl toho asi hodně na srdci, ale společenská únava mu to neumožňovala říci. Zapamatoval jsem si památná slova, která zněla: „Ich nicht so!“ a zároveň ukázal vztyčenou pravici jako nacistický pozdrav a pokračoval v řeči: „Ich so!“ a ukázal zatnutou proletářskou pěst. „Aber psst!“, a dal si ruce před ústa. „Ich vier Kinder!“ a ukázal čtyři prsty. Svou promluvu zakončil tím, že rukou ukázal, jak by mohl přijít o hlavu. Doprovodili jsme ho na vrátnici, kde si jej převzal jeho kamarád, který s ním měl službu. V následujících dnech šel život dál a při průchodu vrátnicí jsme se zdravili jako jindy, jen ten pohled byl tak nějak přátelštější. Později jsme pro něho ještě vyrobili elektrickou žehličku, stejnou jako jsme měli na naší cimře a která se mu líbila. Pokusil jste se někdy o útěk? Podle toho, jak se válka vyvíjela, bylo zjevné, že konec musí přijít brzy. Útěky našich kamarádů byly čím dál častější. Vymýšlely se různé způsoby. Jeden náš kamarád dostal originální nápad. Koupil si staré kolo, na řídítka si pověsil pohřební věnec a vydal se na cestu domů. Podle mapy měl vypsaná města a vesnice vzdálené od sebe kolem 10—15 kilometrů. Vždy, když ho stavěla hlídka, tak odpověděl, že jede do

42

sousedního města kamarádovi na pohřeb. Tak dojel bez problémů až k protektorátní hranici, kde mu známí pomohli dostat se do Čech. Kolo pak opřel před nádražím, nastoupil na vlak a dojel pohodlně domů. Svou úspěšnou cestu nám pak vylíčil v dopise. Samozřejmě, že nás taková zpráva povzbudila. Proto jsem začal o útěku také vážně uvažovat. S kamarádem jsme se byli několikrát podívat na večerní odjezd vlaku na Prahu. Nezjistili jsme žádné policejní kontroly, tak jsme si dodali odvahy a nastoupili do vlaku. Bylo to na přelomu ledna a února 1945. Zpočátku to vypadalo dobře, ale jakmile se vlak rozjel, vpadli tam policajti. Neměli jsme žádné doklady, tak nás vysadili hned v první stanici na okraji Berlína. Tam nás zamkli do sklepa a ráno si pro nás přišli. Chtěli po nás tři marky, koupili nám jízdenky a posadili nás do vlaku zpět. Naštěstí to tedy skončilo pouze návratem do Hennigsdorfu. Ale pořád jsme hledali možnost, jak utéct. Jeden bývalý spolupracovník měl kamaráda, který pracoval na ředitelství drah v Berlíně. Dozvěděl jsem se, že by nám mohl udělat doklad, že jsme železničáři a jsme převeleni do Nýřan. Nýřany proto, že to byly ještě Sudety a navíc jsem tam měl tetu, která každý den přejížděla hranice Protektorátu jen na tovární legitimaci Škodovky, kde pracovala. Slíbila,

že pokud bychom se dostali do Nýřan, půjčí nám legitimace někoho ze Škodovky, a tak v klidu přejedeme hranice. Stálo nás to tři stovky marek a sto cigaret. Na druhou stranu, když jsme ukázali potvrzení s razítkem, tak Němci salutovali a neměli jsme žádné problémy. Náš útěk se tedy uskutečnil 18. dubna 1945. Naštěstí už to bylo na konci války, všude byl zmatek a kontrola žádná. Nastoupili jsme tedy do vlaku a dojeli do Lovosic, do hraniční stanice. Tam přišla kontrola. Moje doklady se celníkům nelíbily. Že prý Nýřany jsou Sudety, a tak bych měl jet Sudetama a ne přes Protektorát. Tak mi doklady vzali a podali je nějakému vojákovi ven a mě poslali do kanceláře. Já jsem se k tomu moc neměl a vlak se mezitím začal plnit cestujícími. Zdržoval jsem to, jak to šlo, ale nakonec jsem přeci jenom vystoupit musel. Ke dveřím jsem se už nedostal, tak jsem chtěl vylézt okýnkem. Jen jsem ale vystrčil nohy, voják stojící na peróně na mě hned udeřil, kam jdu. Řekl jsem mu, že má moje papíry a že mě má odvést do kanceláře. Nalistoval tedy moje doklady a ptal se: „Vy jste ten železničář?“ Já jsem přikývnul, a tak mi moje doklady vrátil, že prý už není čas. Za chvilku se vlak rozjel, a tak jsem se dostal domů.

43

Anna Urbánková S paní A. U., narozenou v roce 1920 v Plzni, nuceně nasazenou 27 měsíců v Norimberku, si povídal Jan Vainer.

Jak probíhaly první dny nasazení? Zavolali nás na pracák, odvezli na hlavní nádraží v Plzni a odtud do Norimberku. Němci se nás ptali, jestli přijíždíme dobrovolně. Uměla jsem německy, tak jsem jim odpověděla, že jsme totálně nasazeni. Oni si původně mysleli, že tam jezdíme dobrovolně za prací, hodně Francouzů jezdilo do Německa za prací, protože se doma neuživili. Muži dělali v dílnách nebo pracovali jako pošťáci. Já jsem s ostatními dívkami uklízela dopravní vagóny. První vždy šla se záchodovou škrabkou a seškrabávala špínu, druhá za ní šla s kýblem s vodou. Třetí vymetala špínu zpod lavic a čtvrtá podlahu myla studenou vodou. To vše jsme dělaly i v zimě. Také jsme musely zasklívat rozbitá okna. Jak se k Vám Němci chovali? Většinou tam byli důchodci a ti se chovali slušně. Jednou ke mně přišel německý důstojník, když

44

jsem myla v zimě vagóny, a začal se se mnou bavit česky. Chtěl vědět, odkud jsem a jak jsem tam dlouho, tak jsem mu vše řekla. Byl moc slušný, dal mi mast na popraskané ruce. Spřátelila jsem se s jednou Sudeťačkou. Neuměla česky, já jsem ale německy uměla, takže jsme se domluvily. Dělala průvodčí ve vlaku, jednou mi půjčila uniformu a jely jsme spolu do Švábska, kde měli velmi laciná jablka. Nakoupily jsme je a já pak jablka a jablečný mošt odesílala do Plzně. Jak vypadal běžný den v táboře? Mohli jste psát do Čech? Za práci jsme dostávali 130 marek za měsíc. Vydělali jsme si více peněz, než v Protektorátu. K jídlu jsme dostávali hodně zelí a brambor, občas nějaké maso, nebo krupicovou kaši. Měli jsme potravinové lístky, tak jsme občas chodili i do hostinců na chlupaté knedlíky. Mohli jsme i chodit ven z tábora, ale museli

jsme mít legitimaci. Často jsme chodili na houby a jeden postarší německý důstojník nás doprovázel do Norimberku a učil ostatní dívky německy. Dopisovat jsme si mohli, nikdo nám nic necenzuroval. Moc jsem ale nepsala, rodiče jsem už neměla, tak jsem jen občas napsala kamarádce. Stýkala jste se po válce s ostatními nasazenými? Téměř ne, až jednou mi zavolala kamarádka Milena, která si našla mé telefonní číslo v seznamu. Párkrát jsme se navštívily, ostatní nasazené jsem však již nepotkala.

V práci

45

Hanuš Salz S panem H. S. narozeným v roce 1922 v Plzni, nuceně nasazeným osm měsíců v Postoloprtech, si povídal Jan Vainer.

Pro koho byl tábor v Postoloprtech určen? Tábor byl určen pro židovské míšence prvního stupně, to znamená pro manžele Židovek a pro židovské manžely Němek. Má matka byla árijka a otec byl Žid. Otec přestoupil na evangelickou církev, ale to u nacistů nehrálo žádnou roli, poslali ho tedy do Terezína. Já jakožto židovský míšenec jsem byl poslán do Postoloprt. V táboře bylo umístěno přibližně 700 vězňů-míšenců z celého Protektorátu. Jak probíhal transport do tábora a jak život v táboře? V táboře nás měla na starost Organisation Tod (pozn. autora: ot měla za úkol budovat vojensko-strategické objekty na území Říše, jmenovala se po zakladateli Fritzi Todovi), při práci na letišti nás hlídaly pozemní jednotky letectva, což bylo naše štěstí. Mnoho jich bylo z východního Německa, část z nich nevěděla nic o svých rodinách, měli svých starostí dost a nás nechali v klidu pracovat. Koho nenáviděli,

46

byli italští zajatci, protože Itálie kapitulovala před Německem. S italskými zajatci se zacházelo mnohem hůře než s námi. Za jakým účelem jste byli nasazeni? Šest kilometrů od Postoloprt se stavělo první letiště pro „mesršmity“, které už neexistuje, dnes je na jeho místě průmyslová zóna. Dělal jsem přímo na rozjezdové ploše. To bylo poprvé, kdy jsem viděl buldozéry. Jedna z firem, pro něž jsme pracovali, existuje dodnes, je to Strabag a staví silnice. Další firmy byly Widmann a Dickerhoff. Měli jsme dostávat mzdu, ale neviděli jsme od nich ani halíř. Jak vypadal Váš denní režim? Vstávali jsme kolem šesté, večerka byla v deset večer. Pracovní doba byla od osmi do čtyř. K snídani jsme dostávali černou vodu (kávu) a kus chleba, k obědu převážně knedlíky a luštěniny, občas i kousek masa. Vody byl nedostatek, pamatuji si, že jsem se holil v kávě, protože voda

prostě nebyla. Nemůžu ale říct, že bych trpěl hlady. Němci potřebovali, abychom dobře pracovali, a nechtěli, abychom jim všichni popadali. Paradoxem bylo, že do práce nás vozili v nejkrásnějších autobusech, jaké jsme v Čechách neviděli — autobusy Mercedes s koženými sedačkami. Máte nějaké otřesné zážitky z tábora? Na místě, kde mělo stát postoloprtské letiště, byla úžasná zemědělská půda, kde se pěstovala řepa. Nacisté všechnu půdu vykopali a někam odvezli. Na pár místech však zůstala nevykopaná řepa, kterou se snažili získat italští zajatci. Když mohli, utíkali od práce a řepu tam jedli. Viděl jsem hlídače, jak jednoho Itala přistihl a začal do něj vší silou bušit obuškem. Nevím, jestli to Ital přežil, mnoho ran dopadlo na hlavu. Další zážitek mám z konce války, kdy se nad letištěm objevili američtí letci a začali pronásledovat „mesršmity“. Američané počkali, až si „mesršmity“ sed-

nou, a následně spustili palbu. My jsme v tom všem zmatku pracovali na letišti a Američané asi nerozeznali, do koho střílí, plácli jsme tedy sebou na zem a čekali. Naštěstí to pro většinu z nás dopadlo dobře. Jak pro Vás vypadala situace po válce? V dubnu 1945 jsem utekl, musel jsem se však skrývat v okolních vesnicích. Nejhorší okamžik jsem prožil, když jsem jel z Horní Břízy do Plzně. Část Bolevce měl obsazenou Hitlerjugend. Na konci války Němci ozbrojovali čtrnáctileté kluky. Projížděl jsem liduprázdnou křižovatkou a najednou se na mě vyrojili Hitlerjugend, bylo jich za zídkou schovaných skoro třicet. Prošacovali mě a říkali, že mám štěstí, že stačilo, abych měl nůž, a zabili by mě. Se zaměstnáním po válce jsem problém neměl, práce bylo až až.

Pracovní tábory pro „míšence“ Hanuš Salz pocházel ze smíšeného manželství, proto byl nacisty jakožto „židovský míšenec“ poslán do pracovního tábora. Pracovní tábory byly určeny pro děti ze smíšených manželství a pro nežidovské partnery, jejich smyslem bylo oddělit nuceně nasazené vězně židovského původu od ostatních. Němci se k pracujícím vězňům chovali lépe než k zajatcům v koncentračních táborech, dostávali lepší stravu a zdravotní péči.

47

Vlastimil Sýkora S panem V. S. narozeným v roce 1922 v Kladně, vězněným čtyři měsíce v koncentračním táboře v terezínské Malé pevnosti a později nuceně nasazeným v kladenských Spojených ocelárnách, si povídala Markéta Vyšatová.

Jak jste se dostal do Malé pevnosti v Terezíně? Vystudoval jsem gymnázium v Kladně a pak jsem se dostal na školu do Slaného, jež byla zaměřena na práci s psacími stroji. Jeden student naší třídy sepsal výzvu, abychom konečně zvedli hlavy a bojovali. V tom okamžiku, 11. 11. 1941, přijelo kladenské gestapo a odvezlo nás do terezínské věznice. Měli jsme zde zůstat dvanáct měsíců, nakonec nás po čtyřech měsících propustili. Rodiče některých mých spolužáků z Prahy měli konexe v protektorátní vládě a uplatnili svůj vliv. Těšili jsme se zpět domů. I přes zubožený stav jsme běželi až do města, chtěli jsme to mít už za sebou. Z nás studentů to přežili všichni. Z těch dalších a starých lidí, kteří pracovali na hradbách pevnosti, ne. Umírali vyčerpáním, hladem a někdo byl i popraven. My jsme měli výhodu, že jsme znali němčinu. Díky ní jsme měli šanci na

48

přežití, přestože jsme byli nacisty často biti. Pamatujete si nějaké příběhy? V Terezíně bydlel i šéf koncentračního tábora, vysoce postavený nacista, jméno si již nepamatuji. Žil tam s rodinou a měl jednu dceru. Šéf, dcera a žena vládli celému koncentračnímu táboru. Vždy ráno jsme utvořili osmistupy, v nichž jsme chodili z pevnosti přes pole na nádraží. Když jsme jednou ráno vycházeli z pevnosti, přišla tam šéfova dcera. Šli jsme pomalu, vytvářeli jsme lajny. Ta holka stála kolmo k nám, bylo jí asi tak deset dvanáct let a vždy, když přešla jedna řada, tak za ní vystřelila. Prostřelila ji, ale nikoho nezabila. Jeden z nejsilnějších momentů byla neuskutečněná návštěva mého otce. Nikdo z venku samozřejmě neměl do pevnosti přístup. Otec čekal, až budeme z pevnosti vycházet na nádraží. Ale zrovna ten den jsme nešli.

Spojené ocelárny Kladno (zdroj: www.kladnominule.cz)

Byla zima, otec neustále čekal, až nastydnul. Když se vrátil domů, měl těžký zápal plic s chrlením krve. To jsou momenty, které nemůžu zapomenout. Jak probíhalo totální nasazení? Totální nasazení jsem zažil ve Spojených ocelárnách Kladno. Většina zde nasazených byli úředníci zvyklí na lehčí práci. Já jsem nedělal u stroje, ale mezi stroji, nosil jsem materiál. Začátky byly těžké. Využívali mě na vše, co bylo potřeba. Vždy zavolali Sýkora sem, Sýkora tam. Byli tam se mnou spolužáci z gymnázia a další lidé, z nichž asi dvacet bylo poté zastřeleno v Lidicích. Ti lidé se mnou pracovali a najednou jsme je neviděli na šichtě, byli odvezeni zpět do Lidic a postříleni. V tom okamžiku bylo jasné, že budeme dělat to, co nám bude přikázáno. Po celou dobu převládala atmosféra strachu, to byl ten nejsilnější moment, báli jsme se.

49

Zdena Pokorná rozená Alexanderová

S paní Z. P. narozenou v roce 1924, nuceně nasazenou v Neustadtu, si povídala Linda Vlčková.

Jak Vás informovali o tom, že máte být nasazena? Můj otec dělal na úřadu práce a pohádal se s panem Buchnerem, který měl na starosti nasazení pracovníků v cizině. Všichni otci říkali: „Dojdi si k němu, abys tam nemusel dávat i svoji dceru.“ A tatí řekl: „Když tam pojedou všechny, tak ona pojede taky! Já toho troubu nebudu přeci poslouchat pořád.“ Kdyby se nepohádal, tak jsem tam bývala nešla. Odjížděli jsme v roce 1943, vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Soustředili nás v Českých Budějovicích, odkud jsme jeli přes Berlín a viděli, jak celé město hořelo. To bylo hrozné. Jeli jsme chlapci i děvčata pohromadě vlakem a měli jsme svého průvodce. Kam jste byla nasazena? Byli jsme v Neustadtu v továrně, kde se dělaly součástky do letadel. Každý tam měl přesně

50

stanovenu svou roli, já jsem kontrolovala kvalitu zboží. Jednou jsem měla veliký konflikt. Upozornila jsem, že to jedna Polka dělá špatně. Dávala tam kroužky, které jí vždycky prolítly, ale to nesmělo. Polky byly mrchy, že to svět neviděl. Já jí říkám: „Hele máš to špatně. Musíš to udělat lepší.“ Ona mávla rukou a tím to končilo. Já jsem to nenahlásila, ale potom na ni přišla velká kontrola a ona to svedla na mě. Já jsem řekla: „To není pravda. Já jsem ji kontrolovala kolikrát, ale ona to vždycky odmávla rukou.“ Nakonec se za mě postavil německý mistr. Řekl, že je to pravda, že viděl, jak jsem jí na to upozorňovala. Nevím, co by bylo, kdyby se za mě nepostavil. Ve firmě byli také Rusové, Francouzky a Američané, s kterými jsme se nemohli stýkat. Američané byli sice zavření, ale měli se dobře. Dostávali z Ameriky všechno možné.

Jak vypadalo ubytování a jídlo? My ženský jsme měly svůj lágr, takové dřevěné město. Měly jsme tam štěnice, já jsem byla celá pokousaná — celý obličej, na krku, všude. Když byla zima, tak jsme dostaly kýbl uhlí na celou chatu. Tím to končilo. V jedné chatě nás tam bylo asi dvanáct, a to byla velká asi jako můj obývák. Dennodenně, co jsme přišly, jsme si vyčesávaly vši, měly jsme třeba dvě nebo tři. Francouzky si vši dokonce přivezly a musely se ostříhat dohola. S těma se pak žádný nebavil, ani Francouzi. Na mytí jsme tam měly jen studenou vodu, teplá byla jenom chvilku, ale my jsme se s ní umýt nikdy nestihly. Kolikrát jsme tahaly větve z lesa, abychom si ohřály vodu, drobet se umyly a něco vypraly.

K jídlu byl samý „eintopf“. Já měla vždycky v jídle takovou dlouhou tlustou housenku. No dovedete si to představit? Když jsem to viděla, tak bych bývala zvracela. Rusové to ale všechno snědli. Ráno jsme dostaly k snídani černý pečivo, ale my jsme měly většinou svoje z domova. Občas jsme si jídlo dávaly i mezi sebou, abychom si pomohly. Oběd byl „eintopf“ a večeře asi nebyla. Balíky s jídlem nám chodily tak často, jak je jen rodiče mohli posílat. My jsme naštěstí neměli doma bídu. Jednou mi dokonce poslali vejce a došly v pořádku. Všechno jídlo mi vždycky přišlo, ale punčochy byly vždycky vykradený. Dřív se ještě nenosily kalhoty, musely jsme chodit v sukni, právě proto jsme potřebovaly punčochy. Balíky dozorci zkontrolovali, ale dopisy

Pracovní skupina v Neustadtu

51

neproškrtávali, chovali se k nám ohleduplně. Domluvili jste se německy? Žádná jsme neuměla, dřív se to tak neučilo. Měly jsme tam dívku, která sloužila u Němců a uměla perfektně německy. Ta nám všechno oběhala. Kluci studenti tomu drobet rozuměli, ale jinak nerozuměl nikdo. Byl tam jeden německý inženýr, který studoval v Praze a uměl česky. My jsme to nejdřív nevěděli, až potom jsme se to dozvěděli od mistra. On s námi ale česky nemluvil, jenom se usmíval, když jsme mluvili mezi sebou. Jak jste na tom byli s odměnou? Protože jsme si museli platit stravu, tak jsme dostávali jen pár marek. Když jsme chtěli v neděli někam jet, tak jsme si museli našetřit. Jezdili jsme vlakem do Gdaňska a do Sopot, ale to nebylo často. V neděli večír jsme mohli jít do biografu. Hráli tam také české filmy, ale německy namluvené. Hrála tam i Lída Baarová. Před kinem vždycky stáli Němci z pohraničí, kteří na nás mluvili česky, ale my se s nimi nebavily, protože jsme s nimi nechtěly nic mít. My chodily jenom s našimi chlapci. Nakonec jsme tam byli devět měsíců a rádi jsme odjížděli. Ostatní tam byli déle, třeba i čtyři roky.

52

František Herget S panem F. H. narozeným v roce 1923 v Plzni a nuceně nasazeným u Mnichova, si povídala Nela Randová.

Kdy jste odjel na nucené práce do Německa a jak probíhal transport? Tátovy pokusy o moje vyřazení ze soupisu osob pro práce v Německu byly marné, a tak jsem se ve stanovený den 18. 1. 1943, zařadil do transportu. Vzájemně jsme se neznali. V sále mnichovského pivovaru, kam nás z nádraží dopravili, si vedoucí pracovníci různých podniků vybírali potřebné řemeslníky-odborníky, a pak tam zůstali většinou úředníci nebo ti z řemesel, které nikdo do fabriky nepotřeboval. Jaká byla náplň Vaší práce v Německu? Mě umístili do skupiny pomocných dělníků ve vojenských skladech. Neměli jsme přesně stanovené úkoly. Hlavní náplní naší práce bylo nakládat a vykládat vagóny, které dovážely vojenské potřeby na frontu. Když jsme měli volno, jezdili jsme i na výlety. V případě potřeby jsme

mohli jít na propustku do Mnichova i v pracovní době. Jednou jsme nakládali dvě soupravy — jedna měla jít do Afriky a ta druhá na sever. My jsme je poslali obráceně. Zásilka zabezpečená proti mrazu odešla do Afriky a zásilka se zabezpečením proti písku odešla na sever. Takže se tam občas nechaly udělat i takové věci. Němci, kteří to tenkrát po nás nezkontrolovali, z toho měli průšvih. Jak to bylo s návštěvou Vašich nejbližších? Mohl jste jet domů za rodinou? Mohli jsme si psát a domů jsem jel třikrát, ale pokaždé na „mimořádné“ důvody. Například mi kamarád poslal krátký dopis, ve kterém stálo: „Sestra při porodu zemřela.“ Velitel skladu mi hned napsal propustku a při jejím předávání jen tak jako mimochodem řekl: „Potvrzení o účasti na pohřbu stačí odevzdat po návratu.“ Ono to ale bylo jen fingované,

53

a tak můj táta chudák zajel do Bílova u Kralovic, kde můj strýček dělal starostu. U nich doma bydlel četník, takže díky nim jsem dostal potvrzení s razítky, že se pohřeb u nich opravdu konal. V té době byla odvaha něco takového udělat a ode mne byla tenkrát drzost něco takového na strýčkovi a na tom četníkovi vůbec chtít.

Pracovní průkaz (zdroj: Svědectví druhé světové války, F. S. Publishing, 2010)

Bylo možné, aby Vám rodina posílala balíky s jídlem? Táta dělal na dráze blízko pošty, takže díky častým balíkům z domova se dalo vše lépe přežívat. Místní strava z kuchyně (při lágru) byla pro nás, zvyklé na stravu z domova, těžko „jedlá“. Ale když tam začala vařit naše děvčata, tak se to podstatně zlepšilo a dokonce i Němci byli s kvalitou jídla spokojenější.

54

Jak se k Vám chovali dozorci, kteří Vás měli na starosti? Službu dělali vojáci, kteří nebyli schopni jít na frontu, ti byli rádi, že se ulili. Byli to vesměs starší lidé, někteří měli děti v našem věku. Chovali se k nám slušně a někdy nás i trochu kryli. Němci namátkově kontrolovali sklady. Naši dozorci nám ale například řekli, že na kontrolu přijdou SS, tak abychom na to byli připraveni. Bylo zajímavé pozorovat, jaký mají mezi sebou vztah esesáci a němečtí vojáci od protiletadlového vojska. Časem jsme poznali, že jsme měli štěstí, že jsme se nedostali k esesákům. O fungování vzájemných vztahů jsme se přesvědčili během jednoho sestřelení Američanů. To jsme si opravdu uvědomili, že není Němec jako Němec. Přímo nad námi sestřelili letadlo a Američané přistávali s padákem kousek od nás. Esesáci, kteří měli objekt vedle nás, přišli a okamžitě tu skupinu patnácti šestnácti chlapců naložili do autobusu a odvezli pryč. Náš vedoucí, ač Němec, za to vzal a vyurgoval ty chlapce od esesáků a pak je předal k potrestání wehrmachtu. Nejdůležitější bylo, že nezůstali u SS, protože to by mohlo dopadnout všelijak. Uvědomili jsme si, jakou máme kliku, že je to náš vedoucí. Jaké byly sociální podmínky v lágru? To se měnilo, ale za těch sedmadvacet měsíců mého nuceného

nasazení na práce v Německu jsem byl povětšinou na cimře, kde nás bylo kolem deseti. Poněvadž to byl vojenský objekt, vyfasovali jsme každý deku, prostěradlo, podhlavník a plechové umyvadlo. Navíc jsme si tam propašovali rádio — „krystalku“, poznačovali jsme si podle načerno poslouchaných zpráv z Anglie, jak postupuje fronta a sledovali to na mapě. Občas jsme si zahráli i nějaké hry, hlavně žolíky a šachy a někteří chlapci pak chodili i do městečka do hospody. Každý den se konaly nástupy, kde byla postupně čtena naše jména a každý svoji přítomnost potvrdil slovem „Hier!“. Když byl někdo načerno pryč, odpověděl za něj některý z jeho kamarádů. Jednou dozorci zjistili, že někdo utekl. Začalo se po něm pátrat už i v republice. Velitel řekl našemu parťákovi, abychom mu napsali, že se má vrátit, a nic se mu nestane. Rád se vrátil, protože u nás už by ho byli zavřeli. Neměli jsme to tam tehdy tak špatné, jako mnozí jiní jinde v Německu, kde bylo totální nasazení opravdu kruté. To jsem viděl, když jsem se zajel podívat za některými z mých kamarádů, například za Mírou Tittlem, který dělal na dráze ve Stuttgartu. Měl ošklivou práci, protože musel vymetat popel z lokomotiv. Bydlel sám v podnájmu a na rozdíl od nás tam neměl žádné kamarády a také nebezpečí náletů bylo mnohem větší. Sociální

podmínky tam a u nás se nedají srovnat. Co byl pro Vás nejhorší zážitek během pobytu v Německu? Útěk a pak návrat domů. Domů jsme utekli tři (Aubrecht, Čihák a Herget), šli jsme načerno. Ve vrátnici jsme řekli „Auf Wiedersehen“. Němci už to v té době tolik nehlídali, věděli, že prohrávají a že bude brzy konec války, přesto to bylo riziko. Papíry o propuštění jsme neměli žádné, postupně odcházeli všichni. K hranicím jsme dojeli vlakem, pak jsme je přešli a dostali se do Sušice. Odtud jsme pak jeli vlakem do Strakonic a pak dál až do Plzně.

Poválečný sraz Flakařů

V Plzni jsem šel za rodiči, kteří bydleli v Koterovské ulici č. 3, kde jsem se narodil. Majitelka domu ale byla Němka a nepustila mě domů, protože jsem neměl žádný doklad o povolení překročit hranice. Tak jsem šel pěšky do Bílova u Kralovic ke strýčkovi a rodiče tam pak za mnou přišli,

55

když byl náš byt v Koterovské ulici č. 3 neobyvatelný po náletu, při kterém byl zbořen protější dům č. 2. Ten už nebyl znovu postaven, na jeho místě jsem po řadě let pomáhal vysazovat stromy. Už jsem tam delší dobu nebyl, budu se tam muset zajít podívat. Vzpomínáte na něco z té doby rád? Kamarádství, soudržnost, stala se z nás skvělá parta. Především kamarádství na pokoji a naše společné zážitky. Bohouš vyžadoval pořádek (kouřit se nesmělo). Trvalé přátelství pokračovalo i v době míru. Díky tomu jsme se mnohokrát sešli i po válce. Celkem osmnáct párů se později vzalo. Svou osudovou lásku Zdeňku Tolarovou si našel například Karel Pavel, pozdější dlouholetý ředitel plzeňského pivovaru. Manželům se později narodila dcera Ivana, která ztvárnila hlavní roli Hanky v slavném českém muzikálu Starci na chmelu.

Flakaři Totálně nasazení na nucené práce ve skladech protileteckých útvarů německého vojska (Flugzeugamt), si říkají Flakaři. Pracovali u Mnichova v době od ledna 1943 do konce války. Ke konci války se všichni vrátili domů a rozprchli se do všech koutů republiky. První sjezd Flakařů se uskutečnil v březnu roku 1947 v Plzni. Od té doby se aktivně schází dodnes.

56

Libuše Jägerová rozená Bradová

S paní L. J. narozenou v roce 1924 v Praze, nuceně nasazenou ve Smržovce (Morgenstern), si povídala Vu Thao Chi.

Jak probíhaly první dny totálního nasazení? V roce 1943 jsme dostali předvolání a museli jsme se v určitý čas dostavit na nádraží. Naložili nás do prázdných vagonů s lavicemi a nikdo nevěděl, kam jedeme. Řekli nám jen, že jedeme směrem na Lipsko. Mezitím bylo ale Lipsko vybombardováno a firma jménem Mitteldeutsche Motorenwerke Taucha bei Leipzig, do níž jsme měli nastoupit, hledala nové umístění, které našla ve Smržovce v Sudetech. Bydleli jsme ve velkém sále, nejspíš v sokolovně. Spali jsme na dřevěných kavalcích po čtyřech a neměli jsme absolutně žádný osobní prostor. Koupelny žádné nebyly. Jediné co nám zbylo, bylo si zvyknout. Chlapci museli do fabriky hned po příjezdu. Děvčata musela jít do vývařovny vařit „eintopfy“. Poté si Němci vybírali úřednice a sekretářky, neměli s sebou totiž žádný personál. Přivezli si jen vedení firmy. Mě nasadili do továrny, kde byl

obrovský chaos. Vyráběli jsme součástky — konkrétně lopatky do Vergeltungswaffe 2, také se jí říkalo V2, je to raketa, která byla jednou z Hitlerových tajných zbraní. Rozkazovali nám německy, a jelikož ne všichni rozuměli, sem tam se mě někdo zeptal, co říkali, a já to přeložila. Uměla jsem totiž trochu německy ze školy, toho si ale oni hned všimli a druhý den za mnou přišli a odvedli mě do kanceláře, kde jsem musela dělat úřední zápisy, někdy i překládat. Byli tam Belgičané, kteří se nedomluvili vůbec, takže jsem jim pomáhala překládat z francouzštiny do němčiny, jelikož jsem se francouzsky také naučila ve škole. Takto jsem pracovala třináct měsíců. Jakmile se rozneslo, že je po válce, Němci byli první, kdo utíkali pryč. Byli hodně vystrašení. Jak se k Vám chovali dozorci? Němečtí dozorci byli zlí a nezajímal je ničí názor. Nikoho z nás neposlouchali, ale rozhodně se

57

Jediná věc, která paní L. J. zůstala z nuceného nasazení

chovali v mezích, ve kterých se to dalo vydržet. Já osobně jsem s Němci špatný vztah neměla. Nikdy na nás nebyli sprostí, ale byli velice přísní, proto se nikdo neodvážil vzdorovat jejich rozkazům. Starali se především o to, jestli pracujeme, o nic jiného jim nešlo. Během mého nasazení jsem se tam seznámila s Francouzi a Belgičany. Po válce mě dokonce vyhledali a do Belgie pozvali. Jaká byla situace po návratu domů? Když jsem se vrátila domů, našla jsem si práci, všechno bylo jako předtím. Všichni měli radost, že jsem zpět, ale nic zvláštního se nedělo. Parta kamarádů, kterou jsem si při svém totálním nasazení vytvořila, se naštěstí domů dostala v pořádku stejně jako já.

58

Tady v Přešticích se o nuceném nasazení mluvilo zcela normálně, rozhodně to nebylo téma, o kterém by se lidé báli mluvit. Nejsme tak blízko hranicím, a také nás zde bylo víc totálně nasazených. V roce 2002 jsem pak dostala odškodnění, na jehož výši už si dnes také nevzpomenu. Vím jen, že to bylo něco kolem 50 000 Kč. Za to jsem si koupila byt. Abych odškodnění dostala, musela jsem se přihlásit u Svazu nuceně nasazených a doložit, že jsem opravdu byla nuceně nasazena. Výše odškodnění záležela také na tom, jak dlouho byl dotyčný nasazen.

Josef Nesvatba S panem J. N. narozeným v roce 1921, nuceně nasazeným v roce 1942 v Sachsenhausenu, si povídala Sophie Schmalstiegová.

V roce 1941 jsem jako vyučený elektromechanik začal pracovat u známého v hodinářské dílně. Za rok dostávali skoro všichni obsílky z pracovního úřadu a museli jít pracovat do Německa, čemuž jsem se chtěl pochopitelně vyhnout. Můj pracovní mistr byl známý mého táty a táta také nechtěl, abych šel do Německa pracovat, tak se s mistrem domluvili, že se pokusí mě utajit. Ale nakonec, asi někdy v říjnu, napsali z pracovního úřadu i do naší dílny. Tak mi už nic jiného nezbylo — musel jsem taky jít. Na úřadě rozhodli, že pojedu do Sachsenhausenu. Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, kde to je. Nikdo mi nic víc neřekl, jen že si mám sbalit kufr a v pondělí se dostavit na nádraží. Doma jsme měli jediný kufr, tak mi ho naši dali. Nevěděl jsem ani, na jak dlouho tam půjdeme. V pondělí ráno jsem se dostavil na nádraží i s otcem a matkou, už tam na nás čekali Němci. Rozloučil jsem se s rodiči, prý abych jim psal co nejvíc. Nedělal jsem si starosti, myslel jsem, že tam budu pár

měsíců, možná rok. Ani jsem nad tím tehdy nepřemýšlel jako nad něčím hrozným. Když jsme dorazili, tak se všechno zdálo dost těžké. Německy jsme neuměli, sotva jsme chápali, co se po nás chtělo za práci. Ale práce nebyla ze začátku tak hrozná, jen tam byl hluk, že člověk neslyšel vlastní slovo a pracovali jsme někdy dvanáct hodin v kuse. Já pracoval v takzvaném „Uhrmacherkomandu“. Opravovali jsme hodinky, různě je předělávali a z rozbitých brali vše, co by se dalo ještě použít. Pro mě to byla práce docela zábavná, byl jsem zvyklý z dílny v Plzni. Někdy jsme s kamarádem Frantou museli chodit kontrolovat mašiny ve zbrojovce. Říkali jsme si, že když opravujeme hodinky, tak to nikomu neublíží. Věděli jsme, že jsou po někom a Němci je museli někomu vzít, to ano, ale vyrábění zbraní bylo něco jiného. Napřed jsme měli strach, ale později jsme si všimli, že nás nikdo moc nehlídá. To se ví, že nám to nedalo, byli jsme mladí kluci — pro každou lumpárnu, a tohle se

59

nám zdálo mít ušlechtilý cíl. Tak jeden vždycky hlídal a druhý, místo aby šrouby utahoval, tak je povoloval. Ale nedělali jsme to jen my s Frantou, proto byly poruchy dost časté. Němci si toho samozřejmě všimli a chtěli zjistit, jestli to někdo dělá schválně a kdo. Nikomu nic neřekli, na nic se neptali, nic nedali najevo, ale při opravách zpovzdálí důkladně hlídali. My o ničem nevěděli a zase obvyklým způsobem takhle jeden stroj vyřadili z provozu. Dodnes si nejsem jistý, ale asi nás někdo udal. Vyslýchali mě a Frantu, který měl větší smůlu, snad protože měl tmavé vlasy. Ke mně se chovali až překvapivě slušně, všechno svalovali na Frantu. Zastal jsem se ho, ale tím pádem jsem byl spoluviník a zavřeli nás oba. Frantu zmlátili, měl jednu pohmožděninu na druhé a vyrazili mu i jeden zub. Já jsem vyváznul s pár modřinami. Týden jsme byli zavření v místnosti bez oken. Už jsme jen čekali, kdy pro nás přijdou, a bude konec. Nejhorší na tom byly zvuky z vedlejších cel, slyšeli jsme strašné zvuky, nelidské kvílení. Lepší na to nemyslet. Pak nás jednou odvedli pryč. V kanceláři nám důstojník oznámil, že teď budeme přesunuti do tábora, kde budeme v úklidové četě rozvážet jídlo. Bylo to něco úplně jiného než předtím. Dřív jsme s těmi zavřenými chudáky vlastně vůbec nepřišli do styku, skoro jsme ani nevěděli, že tam někde jsou.

60

V táboře jsme přenášeli bedny a pytle s potravinami nebo jsme rozváželi jídlo. To bylo hrozné, protože ho bylo vždycky hrozně málo a těch lidí tolik. Snažil jsem se dát vždycky všem stejně, ale nebylo to tak snadné, jak by se zdálo. Prosili nás, a už jen ty vyčítavé oči… a pro ty na konci třeba už nic nezbylo. Nedalo se to vydržet, člověk by musel zešílet. Přemýšleli jsme skoro pořád, jak utéct, ale nešlo to. Buď nás někde zamkli nebo hlídali na každém kroku. Jednou jsme jeli na statek pro zásoby jídla. Jeli s námi čtyři Poláci, neznali jsme je, ale od začátku jsem měl pocit, že se chovají trochu divně. Hned jak jsme vystoupili, šli se Němci dohodnout na statek a hlídal nás jen jeden. Jeden z Poláků vytáhnul pistoli, nechápu, jak se k ní dostal. Začali utíkat a ten s pistolí vystřelil po Němci, který začal také střílet a běžel za nimi. My s Frantou jsme byli napřed strašně překvapení, ale za chvíli jsme se vzpamatovali a dali se na úprk. Utíkali jsme a utíkali. Já se ani neotáčel, Franta mi pak říkal, že viděl, jak dva Poláky střelili, víc že taky neviděl. Pak jsme vletěli do lesa a pořád jsme utíkali. Vyběhli jsme u nějaké malé vesničky, kde nám paradoxně pomohli Němci. Byli to obyčejní sedláci a vezli, to si ještě pořád pamatuju, prasata až někam k hranicím. Na nic se nás neptali. Museli tušit, co jsme zač, ale stejně nás vzali s sebou. Všichni

Němci nebyli špatní, moc nám pomohli, ani dát jsme jim nic nemohli. Přes hranice se nám nějak podařilo přejít. Byla strašná zima. Musím říct, že taková zima jako tehdy mi nikdy předtím ani potom nebyla. Párkrát nás někdo svezl, ale to se ví, byli jsme podezřelí. Pravdu jsme říct nemohli, tak jsme si vymýšleli ledacos. A kam jsme vlastně šli? Věděli jsme, že domů nemůžeme, tam kdyby nás našli, asi by všechny postříleli. Jediné místo, kam jsme se mohli aspoň jakžtakž bezpečně uchýlit, byla malá vesnička Lité u Manětína, kde bydleli moji prarodiče. Říkali jsme si, že tam nás nikdo nenajde. Tak jsme se tam nakonec nějak dotrmáceli. Děda a babi, chudáci, už jim bylo tehdy k sedmdesáti. Měli radost, že mě vidí, ale také se báli, že by nás tam mohli najít gestapáci. Začali důvěřovat i Frantovi, ale chovali se zvláštně, nervózně, jako kdyby nám něco tajili a váhali, jestli nám to říct nebo ne. Nakonec už to jinak nešlo a museli s pravdou ven. Ani si neumíte představit, jakou radost jsme měli z toho, co nám prozradili. Řekli nám, že v lese se skrývají uprchlíci z pochodu smrti — dva Rusové a jeden Francouz. Měli jít přes Žihli na Rabštejn a v tunelu vyskočili z vlaku. Děda uměl rusky, ale jenom trochu, tak jsme toho o nich moc nevěděli. Jeden sedlák ze vsi, Kovář se jmenoval, je našel ve stodole, sám rusky ani francouzsky neuměl, tak zavolal

dědu. Byli to nejlepší přátelé. Nějak se dorozuměli, a když se děda a Kovář dozvěděli, co se těm třem přihodilo, rozhodli se, že je schovají v lese. Bylo to nebezpečné, protože tam je klidně mohli hledat. Přesto jim do lesa dali kamínka a pomohli vybudovat nějaký malý přístřešek z větví, částečně zahloubený do země. A jídlo jim taky vozili. Já jsem se samozřejmě také zapojil a pomáhal jsem. Domlouvali jsme se dost těžko, já uměl trochu německy, rusky ani francouzsky ne a oni německy mluvili málo. Nikdo jiný kromě nás a toho sedláka o nich nevěděl. I já a Franta jsme se pro jistotu skrývali před všemi ze vsi. Ale věděli jsme, že bude brzy konec války. U Kovářů tajně poslouchali vysílání, jak fronta postupuje. A pak, když Američani přijeli až do Litého, ani jsme nechtěli věřit svým očím. Vrátili jsme se zpátky do Plzně, všichni se tu radovali a slavili. Ale spoustu kamarádů jsem už pak nikdy neviděl. Možná si tam v Německu našli nějakou Němku a zůstali tam. Ale spíš asi neměli takové štěstí jako já...

61

Těhotné nuceně nasazené ženy a jejich děti v oblasti mezi Labem a Vezerou Hanna Wißmann, Patricia Magnus

Těhotenství nebylo v táborech nuceně nasazených za druhé světové války žádnou výjimkou. Zvlášť, když se na počátku nucených prací v letech 1939—1942 těhotné ženy ještě směly vracet domů. Podle nařízení říšského vůdce SS Heinricha Himmlera o zpětném transportu, směly ženy, u nichž bylo potvrzeno těhotenství, nucenou práci ukončit. Ale netrvalo dlouho než si nacisté všimli, že mnoho žen otěhotní záměrně, aby práci v Německu unikly. Takovému chování okamžitě učinili přítrž a výnos zrušili, takže od roku 1945 neměly těhotné ženy na návrat domů právo. Ženy pak už po těhotenství vesměs netoužily, protože jim z něj neplynuly žádné výhody, spíš měly jen ještě větší problémy. Většina z nich musela děti odevzdat a mnohdy je pak už nikdy neviděly. Těhotenství jako způsob jak uniknout práci skýtá příběh Lidmily Výškové (narozena v roce 1923 v Manětíně). 18. ledna 1943 odjela

62

s transportem na nucenou práci do skladu protiletecké obrany ve Schleissheimu u Mnichova. Tam pracovala v lágrové kuchyni, kde se připravovala strava pro nuceně nasazené. V říjnu 1943 dostala na několik týdnů volno, aby si mohla vzít svého muže. Lidmila během té doby otěhotněla, a proto nemusela zpátky do tábora. Němci chtěli, aby se vrátila, ale Lidmila Výšková zůstala doma. Nacisté ji několikrát obeslali, ona jejich výzvy ignorovala a pak už žádný dopis nepřišel.41 Ženy na nuceném nasazení nedostávaly takřka nic, aby se mohly na těhotenství vhodně připravit. Kromě toho, že lékařská péče byla obecně velmi špatná, neexistovalo téměř nic, co by ženám těhotenství ulehčilo. Nedostávaly ani upravené oblečení, nanejvýš tolik látky, aby si mohly rozšířit vlastní oblečení a to jim i přes rostoucí břicho dál stačilo. Jinak nedostaly nic. Prosby o pohodlnější boty byly zamítány, protože se jednalo jen o potřebu, nikoliv nezbytnost. „Polkám a dělnicím z východu lze přidělit jen tolik látky, kolik je nezbytně potřeba k úpravě stávajícího šatstva. Schválení pohodlnější obuvi nebude, alespoň u východních národů, většinou žádoucí, protože zdravotně nevhodná obuv je civilizační jev.“42 Otcovství u dětí, počatých během nuceného nasazení, bylo častou otázkou. I když se o tom skoro nemluvilo, předpokládalo se, že mnoho z těchto dětí bylo počato na základě sexuálního zneužívání. Mladé nuceně nasazené ženy se často stávaly oběťmi nuceně nasazených mužů, ale nezřídka také německého dozorujícího personálu. Násilníci však vyvázli bez trestu. Ženy také často otěhotněly při tehdy běžné nucené prostituci, kdy se nuceně nasazené ženy musely prostituovat s nuceně nasazenými muži, kteří odváděli zvlášť dobrou práci. Pokud při tom otěhotněly, byly často odeslány do ženských táborů, kde je čekala násilná smrt. Jen velmi zřídka tyto ženy čekaly dítě s mužem, za něhož byly provdané nebo kterého milovaly. K tomu docházelo většinou jen pokud byly těhotné už při transportu do Německa.

41

Pamětnický rozhovor s Lidmilou Výškovou.

42

„Verschleppt nach Cuxhaven“ — HansJürgen Kahle.

63

43


44

Aeronauticum-Nordholz: Die Erinnerung lebt weiter. Gedenken an die Opfer von Krieg und Gewalt 2005, str. 21—22.

Hrob Lydmilly Suchenko, na hřbitově v Nordholzu (foto autorka)

64

Při raziích ve vesnicích se také někdy stávalo, že se manželé dostali do jednoho tábora a teprve tam ženy otěhotněly. Byly i takové ženy, které svého muže poznaly právě během nucených prací a otěhotněly s ním.43 To byl případ Olgy Tatariny a jejího muže Vasilije Tatarina. Olga otěhotněla na podzim roku 1943 a v létě 1944 v táboře nuceně nasazených porodila syna Jevgenije. Porod popisuje jako strašlivou a smutnou událost: „Porod byl pro matku neštěstím, byla zoufalá. [...] Ve dne v noci jsem plakala a myslela na to, jak poroste a co mu řeknu, proč jsme tady.“ 44 Její dítě bylo silné a zdravé, takže do konce války přežilo. Po válce, když se nuceně nasazení směli vrátit, vydala se i Olga Tatarina se synem a manželem vlakem domů. Ale ve vlaku mezi dětmi vypukly spalničky, a protože neměly žádnou lékařskou pomoc, skoro všech čtyřiadvacet dětí zemřelo, mezi nimi i Olžin syn, který by se jen o pár dní později býval dožil jednoho roku. Po porodu byly děti matkám téměř ihned odebírány s tím, že by negativně ovlivňovaly jejich pracovní schopnost. Řada těchto dětí se dostala do speciálně zřizovaných dětských domovů, takzvaných pečovatelských ústavů pro děti cizinců („Ausländerkinder-Pflegestätten“). Některé děti však dostaly k adopci německé prorežimní rodiny. Děti dostaly německá jména a německé doklady. Tato opatření rozhodně neměla za cíl chránit životy těchto dětí, nýbrž znovu navyšovat počty německého obyvatelstva, silně zasaženého válečnými ztrátami. Odhadem tak v německých rodinách vyrůstalo 20 000 těchto dětí. Pečovatelské ústavy pro děti cizinců vznikly na základě zákona říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Jejich účelem bylo umístit děti nuceně nasazených žen: „Dětem narozeným cizím dělnicím se rozhodně nesmí dostat péče německých institucí, německých dětských domovů či jiné možnosti vyrůstat a být vychováván společně s německými dětmi. Proto se v ubytovnách zřídí zvláštní instituce péče o malé děti — takzvané ‚pečovatelské ústavy

pro děti cizinců‘ — v nichž budou tyto cizinecké děti ošetřovány ženami z příslušné národní skupiny.“ (Výnos říšského vůdce SS) 45 Tyto strašlivé instituce, v nichž byly děti záměrně nedostatečně živeny, aby zemřely, byly dílem německé rasové ideologie. Název „pečovatelský ústav“ byl klamný, aby matky věřily, že jsou jejich děti v dobrých rukou, a neodmítaly pracovat. Matky většinou s dětmi neměly žádný kontakt nebo je mohly navštěvovat jen na kojení, případně jednou týdně v neděli. Takové útrapy přežilo jen málo dětí. Pečovatelský ústav pro děti cizinců v Ibbrigstraße v Bremerhavenu se nacházel v baráku na dvoře za ženským domovem „Ibbrigstraße“. Žilo tu přibližně čtyřicet sovětských, chorvatských a polských dětí. Sem přicházely rodit ženy z okolí, například z Osterholz-Scharmbecku, ale především z Wesermünde. V čele ústavu stála německá vedoucí, které pomáhaly dvě sovětské zdravotní sestry. 18. září 1944 však barák srovnal se zemí bombový útok. Všichni kojenci zemřeli. V dešti bomb se přesto dvě nuceně nasazené, které žily v domově, pokusily své děti zachránit.46 „Záchrana nebyla možná. Ve velmi krátké době tu uhořelo čtyřicet děťátek. Podle zbylých železných konstrukcí dětských postýlek matky poznaly, které dítě je jejich. Během příštího dne jsme viděli, jak matky své děti, z nichž zbyly už jen zuhelnatělé černé uzlíčky, nosily v náručí zabalené do šátků a s pláčem a nářkem je líbaly.“ 47 Dalším příkladem špatného zacházení s dětmi v ústavech je Pečovatelský ústav pro děti cizinců v Gienau u Dahlenburgu. Ten byl umístěn na statku, jehož německá obyvatelka ústav vedla. Úmrtnost tady byla nadprůměrně vysoká. Dahlenburská matrika zaznamenala celkem dvanáct mrtvých, u tří případů uvádí jako příčinu úmrtí ekzém, u ostatních střevní chřipku (gastroenteritidu). Takto vzpomíná na poměry v Gienau pamětnice: „Děti se zčásti krmily kyselým mlékem. Většina z nich trpěla ekzémy a umírala na

45

ýnos říšského vůdce V SS z 27. 7. 1943. Zdroj: http://www.krieggegenkinder.de (24. 02. 2013).

46


47

abcke, cit. op., str. 29; G též: Reite, Raimond, Tötungsstätte für ausländische Kinder im Zweiten Weltkrieg, str.124; též: Ernst, str. 32.

65

48

http://www.volksbund. de/fileadmin/redaktion/Landesverbaende/ Niedersachsen/Kriegsgraeberstaetten_ in_Niedersachsen/ Geschichtstafeln/ geschtafel_dahlenburg. pdf (24. 02. 2013)

49

Citát pamětnice; zdroj: „Kinder Opfer der Kriege“— Pädagogische Handreichung — Landesverband Bayern Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge.

66

podvýživu. Mrtvolky vozila místní porodní bába v krabicích na kole na dahlenburský hřbitov, kde je pochovávali v zadním rohu hřbitova. Kromě toho bába hlásila úmrtí příslušné matrice v Dahlenburgu.“ 48 „Za selkou, co bydlela v sousedním domě, chodily často matky ubytovaných dětí. Takové návštěvy byly oficiálně povolené jen jednou za čtrnáct dní v neděli. Matky se často při návštěvě dozvěděly, že jejich dítě zemřelo, a pak strašně plakaly. [...] Po válce si matky, příp. rodiče, přeživší děti z ústavu odnesli.“ 49 Kojence a malé děti, kteří pobyt v ústavu nepřežili, zaměstnankyně většinou někde zahrabaly anebo pochovaly na místním hřbitově. Takový hrob najdeme v obci Nordholz-Spieka. Dítě se narodilo v Pečovatelském ústavu pro děti cizinců ve Wursterheide. Jmenovalo se „Lydmilla Sucheuko (Suchenko)“. Zemřelo už po válce 16. 5. 1945, ve svých pouhých devíti týdnech. V matrice zemřelých je bez specifické příčiny smrti uvedeno jako poslední. Ostatních třicet čtyři kojenců z ústavu ve Wursterheide vlastní hrob nemá, patrně je zahrabali neznámo kde.

Lidmila Výšková S paní L. V. narozenou v roce 1923 v Manětíně, nuceně nasazenou v Schleissheimu u Mnichova, si povídala Nela Randová.

Lidmila Výšková, rozená Lídlová, připravovala s přítelem svatbu, když jí na konci roku 1942 přišel úřední dopis, aby se 18. ledna dostavila k transportu do Německa na nucenou práci. Musela bez odporu poslechnout, nevěděla, kdy se vrátí domů. „Nikdy na ten den nezapomenu. Odjížděli jsme z plzeňského nádraží. Přivítali nás tak, že jsme každá dostala věnec buřtů a pecen chleba. Vlak jel z Prahy a byl plný stejně starých lidí jako já. Cestou jsme si zpívali písničky, které nám dodávaly odvahu.“ Jeli přes Železnou Rudu do Mnichova. Němci měli vše skvěle rozdělené a připravené. Odvezli je do velké haly pivovaru. Bylo tam jeviště, na kterém seděli muži v uniformách, kteří postupně vyvolávali jména nuceně nasazených a přiřazovali je na různá pracoviště. Lidmila Lídlová jela se skupinou dvaatřiceti dívek, ale nevěděla kam. Byl leden, venku se už stmívalo a platilo povinné zatemnění, kvůli bombardování.

Autobus zastavil v ohrazeném vojenském objektu uprostřed lesa. „Odvedli nás do dřevěných baráků a po šestnácti nás rozdělili do dvou místností. Nemohly jsme se zamknout, tak jsme daly před dveře dřevěné židle a stoly, aby na nás v noci nikdo nemohl. Venku jsme viděly chodit německé vojáky. Někdo zabušil na dveře. Byl to ‚Lagerführer‘, který nás měl na starosti. Přišel zkontrolovat, jestli jsme se ubytovaly. Ráno po probuzení jsme spatřily chlapce, bylo jich sto dvacet, jásaly jsme a přestali se bát.“ Ocitly se v lágru v Schleissheimu u Mnichova, kde byly vojenské sklady Flaku, protiletadlové obrany. Chlapci dělali ve skladech, balili do beden protiletadlové zbraně. Odtud se vše posílalo rovnou na frontu. „Já pracovala v kuchyni, takže jsem se ke zbraním ve skladech nedostala, stejně tam nikdo nesměl, bylo to tajné.“ Některé holky pracovaly jako švadleny, opravovaly uniformy, občas také chodily

67

pomáhat do hal s úklidem. „Po práci jsme si i my mohly něco ušít na stroji. Kamarádka mi dokonce ušila i kabát. Já pracovala spolu s dalšími deseti děvčaty v kuchyni. Byly jsme tam samé Češky, z němčiny nám překládala jedna holka, která měla německé předky. Postupem času jsme se i my naučily alespoň základním věcem porozumět.“ Služba v kuchyni začínala už v pět hodin ráno. Musela se roztopit kamna, na kterých se vařily dva velké kotle — jeden s čajem a druhý s chlebovou polévkou. Příprava polévky byla jednoduchá, pouze se do vody naházely všechny zbytky starého chleba a nechaly

Lidmila Výšková s maminkou

68

se zcela rozvařit. Příděly jídla byly malé a kluci měli často hlad. K snídani dostali jen čaj a chlebovou polévku s krajícem tmavého chleba. K obědu se jedli loupané brambory, maso nebylo. Akorát v neděli byl k obědu bramborový salát (vařené brambory s cibulí, polité octem) a kousíček masa, někdy byl místo masa i bílý salám. „Poprvé v životě jsem tam jedla pudink. Občas nám chodily na přilepšenou balíky z domova, které se posílaly po dráze a nikdy se neztratily. Mami mi poslala pecen chleba, ovázala ho jen provázkem se jmenovkou a došel v pořádku, mé kamarádce dokonce přišly i ovocné knedlíky.“ Dívky pracovaly dvanáctihodinové směny. „V kuchyni jsme ale nebyly samy, pracovaly tam s námi čtyři kuchařky — Bavoračky. Nejprve jsme se jich bály, hlavně naší vrchní. Vězni z Dachau, ruští zajatci, vozili do skladišť zbraně. Viděly jsme, jak byli ti chlapci zubožení, tak jsme se jim snažily pomoci. Když se naše kuchařky nedívaly, házely jsme jim kousky schovaného chleba. Jednou nás při tom přistihla vrchní. Přišla k nám a řekla, abychom se nebály, že na nás nic neřekne. Sama má u Stalingradu dva syny a nemá o nich žádné zprávy a byla by taky šťastná, kdyby jim ruská matka dala kousek chleba. Tím nás dojala, a když přijeli další ruští vojáci, už jsme se nebály, jim dát kousek chleba.“ V té době se také nesměl pouštět rozhlas,

Krašovice, paní Výšková tady žila od roku 1943 (dům označen hvězdičkou)

zvláště Praha. „Jedna ta Bavoračka, když měla volno, tak nás vzala k sobě domů. Dala nám svačinu a pustila rozhlas. Oni Němci byli taky chudáci.“ V lágru panoval poměrně volný režim. „Po práci si nás němečtí vojáci nevšímali. Byli to vesměs úředníci, do kontaktu s nimi jsem se dostala jen velmi málo. Jedli v oddělené místnosti, kde na stěně visela velká mapa, na které byly špendlíky znázorněny postupy německé fronty. Jídlo jim nosila ta nejhezčí z nás.“ Během volna hráli s kluky volejbal, fotbal, chodili na procházky, anebo jezdili na výlety, dokonce i na dva dny. Museli mít u sebe propustku. Paní Výšková vzpomíná, že jezdily s dívkami do Mnichova prohlížet si památky a podívaly se třeba i do Salzburgu nebo do Garmische. Nálety jim často připomínaly, že je kolem válka, a staly se pro

ně hrozbou, protože v táboře nebyly kryty. Přitom se jednalo o vojenský objekt a nebezpečí náletů bylo vysoké, i když haly byly maskované, aby splynuly s okolní krajinou. „Jediné, co jsem dostala, byla helma. Jednou jsme byli schovaní v místnosti, kde byly vodovodní trubky. Kdyby nás trefili, tak bychom se bývali utopili.“ Později chlapci sami postavili provizorní kryty. „Z vyprávění si pamatuji, že chlapci z jiných lágrů chodili po náletech odklízet mrtvá těla. Jeden z nich sebral mrtvému zlaté hodinky, na místě ho zastřelili.“ Protože měla Lidmila Výšková napracováno dost hodin, dostala se dvakrát domů na dovolenou. „Mezitím můj budoucí manžel (Výška) žádal, abych se mohla vrátit domů natrvalo. Byl vdovec a měl doma malou dceru a v té době pracoval jako lesník. Dostala jsem povolení odjet domů, ale

69

jen na čtrnáct dní — na svatbu. Svatba se konala 30. listopadu 1943. Přišla mi první výzva, abych se dostavila zpět. Propustka mi ale propadla a musela jsem jít požádat o novou na plzeňské gestapo. Úřednici, která měla propustky na starosti, jsem požádala o novou, s delší platností. Ještě než jsem odjela, šla jsem ke kartáři, což bylo v té době za-

Holičství Pilát v Plasích, paní Výšková (první z leva) zde pracovala do roku 1942

kázáno. Řekl mi, že vidí kolébku a dalekou cestu, které se bojím. Nemám mít ale strach, protože tam nepojedu. V duchu jsem si říkala, jak já tam nepojedu, když už mám propustku přes hranice v kapse. Druhý den jsem šla na autobus, který jel do Plzně, ten mě ale nevzal. Řidič mi řekl: ‚Paní, já beru jen dělníky. Dojeďte si do Plzně, jak chcete, já vás nevezmu.‘ Bylo to před Vánoci, muž řekl: ‚Pojď domů.‘ A tak jsem už zůsta-

70

la doma. Přišla druhá výzva a s ní dopis, že pokud se nedostavím, hrozí mi kárný tábor pro ženy v Mirošově. Měla jsem strach, že mě zavřou, ale najednou ticho po pěšině. Kdykoli jel kolem autobus, schovávala jsem se na půdě. V březnu mi přišlo rozvázání pracovního poměru, asi se dozvěděli, že jsem těhotná. Tím moje práce v Německu skončila.“ Němci pouštěli nuceně nasazené ženy domů v pátém měsíci těhotenství. Díky tomu nemusela paní Výšková nastoupit do kárného tábora. Strávila v Německu celkem devět měsíců života. I po válce udržuje kontakty s lidmi z nuceného nasazení. Říkají si Flakaři. Po skončení války, když se zbytky německé armády vracely domů, měla obec povinnost ubytovat je na noc a to u místních obyvatel. Vojáci byli ozbrojeni a často ani netušili, že válka již skončila. U paní Výškové byli ubytováni takto dva vojáci. „Nikdo se mě na nic nezeptal a já je musela u sebe ubytovat. Bála jsem se je odmítnout, přeci jen byli ozbrojeni a já měla doma malou dceru. Ráno po snídani, když odcházeli, mi starší z nich schválně probodl bajonetem kočárek. Ze strany Němců šlo jen o demonstraci síly, protože v kočárku malá neležela.“ Po pádu komunismu získala paní Lidmila Výšková odškodnění ve výši 80 000 Kč, za dobu, kterou nedobrovolně strávila jako nuceně nasazená ve Schleissheimu u Mnichova.

Nuceně nasazené děti a mladiství Lara Schaub, Johanna Dock

Na fotce vlevo Weronika, desetiletá dcera nuceně nasazené ženy z Polska, vpravo devítiletá Lisa Siemsen

50

Srvn.: Hoffmann, Katharina: Zwangsarbeit in der Landwirtschaft. In: Ulrike Winkler (ed.): Stiften gehen. NS-Zwangsarbeit und Entschädigungsdebatte. Köln: Papy Rossa 2000, str. 130–147.

72

Mládež musela v nacistickém Německu často nuceně pracovat v zemědělství i v průmyslu. Tito mladí lidé byli vyjmuti z německého zákona na ochranu mládeže a navíc byli veřejně diskriminováni. Kromě toho byli vyloučeni ze školní docházky. Zákon z roku 1941 stanovil, že polská mládež mezi čtrnácti a osmnácti lety věku podléhá stejným pracovním pravidlům jako dospělí. Práce dětí mladších dvanácti let se podle nařízení generálního zmocněnce pro pracovní nasazení Fritze Saukela přísně zakazovala, ale tehdejší realita vypadala jinak. Pro dvanácti až třináctileté děti předpis stanovoval, že smějí vykonávat jen lehké práce v rozsahu čtyř hodin denně. Z těchto pravidel byly vyňaty pobaltské děti, které byly postaveny na roveň německým vrstevníkům a mohly se odvolávat na práva Němců.50 Za nejhorších podmínek musely pracovat děti a mládež židovského původu. Ti byli internováni v takzvaných ghettech

(sběrných táborech, kde byli Židé vězněni před deportací do likvidačních táborů) a v koncentračních táborech, kde musely pracovat dokonce i pětileté či šestileté děti.51 Mladá pracovní síla v Bremerhavenu a okolí Jako tábor sloužila v Bremerhavenu mimo jiné i balírna XIV wesermündského rybářského přístavu. Díky příznivé poloze a blízkosti továren na zpracování ryb měl tento tábor takřka zvláštní výhody. Počty dělníků silně kolísaly. Jak uvádí článek z deníku Nordsee-Zeitung z roku 1986: „V případě tábora v rybářském přístavu lze podle zápisu z 8. září 1944 k 30. červnu 1944 doložit 300 osob bez určení národnosti: prostory haly museli sdílet 104 muži, 119 žen, 15 chlapců a 62 dětí (!), z toho deset obyvatel a jedno dítě padli 24. června 1944.“ 52 Lisa Hülsebergová vzpomíná na mladé nuceně nasazené Lidé, kteří zažili období nacismu, dnes už zčásti zemřeli a ti, kteří dosud žijí, mnohdy o svých zážitcích z druhé světové války vůbec nemluví. Lisa Hülsebergová, rozená Siemsenová se s námi ale naopak chtěla podělit o osobní zkušenosti se zahraničními dělníky. Za druhé světové války žila na statku ve vesničce Hahnenknoop. Rodina dostala několik nuceně nasazených — mezi nimi i polskou ženu s dcerou. „Takže jsme byli odkázáni na tyto dělníky, všichni zdejší sedláci. Muže odvedli, ti byli ve válce, a ženy by to samy byly nezvládly. […] Moje matka vždycky říkala: ‚Tihle malí lidé, kteří jsou tu jako trestanci a pracují u nás, ani oni válku nechtěli. Určitě ne. Někteří v tom pochopitelně jedou. Ale malý člověk určitě ne, ten musel.‘ A v tom duchu jsme u nás měli vždycky zásadu: S nimi se zachází slušně. Oni válku nechtěli a my také ne a teď spolu musíme vyjít.“ „Fotit zajatce bylo zakázané. Ale měli jsme jednu známou z Bremerhavenu a ta tenkrát: ‚Mám s sebou fotoaparát‘. ‚Bože jen to ne, budeme mít

51

rvn.: Spoerer, Mark: S Zwangsarbeit unter dem Hakenkreuz. Stuttgart/München: dva 2001, str. 20.

52

rvn.: článek „Packhalle S XIV — Ein Fremdarbeiterlager in Wesermünde, Nordsee-Zeitung; březen 1986.

73

oplétačky!‘ ‚Hm, cvaknu to.‘ A skutečně je vyfotila.“ „Tohle je ta Polka. Je tu s dcerou a tohle jsem já. Myslím, že sem přišly v roce 1941 nebo 1942. Byla hodně nemocná, když tu byla. A měla s sebou tu dceru. Moje matka řekla: ‚To děvče nemůže, kdo ví, jak dlouho ještě válka potrvá, nemůže přece pořád jen tak běhat po světě, přece se musí něco naučit.‘ A tak matka zařídila, aby mohla chodit tady do místní školy. Ta byla plná k prasknutí a moc jsme se toho taky nenaučili, ale dobrá, trochu pořádku se musela taky přiučit. Tak tady chodila do školy, ale trvalo to jen dva roky, potom se vrátily do Polska. A když tam přijely, musely do koncentráku pracovat v kuchyni, protože se přece vrátily z nuceného nasazení v Německu. Žena se těšila, že můžou domů, a pak nám napsala: ‚Všema deseti bych se vrátila do Německa.‘ Tak zle s nimi doma zacházeli. [...] Tady byla ta dcera v sousední vesnici [řeč je opět o severním Německu], musela pracovat a sedlák za tou dívkou pořád běhal a ona nechtěla. Ten sedlák taky donášel straně a ona nechtěla. A jednoho dne dostala její matka zprávu, že dívka spadla z půdy, ze seníku, že si zlomila spodinu lebeční, je hodně zraněná a leží v nemocnici, nadlouho. A když se pak zase uzdravila, nemohla pracovat a pak ji odsunuli do Polska. A tenkrát moje matka zase zařídila, aby s tou malou holkou mohla jet i její matka.“ U rodiny Siemsenových nepracovali jen nuceně nasazení. Svůj díl práce museli odvést i členové rodiny a nezřídka se pracovalo společně. „Tohle je u nás na poli. […] Udělali jsme dobře, že jsme s těmi lidmi zacházeli vlídně. Všichni společně sbírali brambory. […] A tak jsme vlastně s cizinci vyšli moc dobře, což tady ve vesnici nebylo vždycky pravidlem.“ „Francouzský zajatecký tábor. Byli tam Valoni, Francouzi a všichni možní. […] To bylo ve Wittstedtu. Ve wittstedtské škole. Všechny je vystěhovali. Byla prázdná. […] Tak museli, mužů tu ve vsi bylo jen docela málo. A ráno se pro ně vždycky jezdilo do Wittstedtu.“

74

„Rašelina se pak zpracovávala ve Stotelu. Dřív v Hahnenknoopu. […] Šéf Ahrends pak zemřel a ten se k Polákům choval vždycky dobře, no dobrá, pokud se tomu může říkat dobře. Všechno to přece bylo trošku pokradmu. Všechno, co se dělalo. Nic se přece nesmělo. [...] Ale ten na ně byl hodný a dělal, co mohl. A Poláci pak řekli, aby ho do Stotelu na hřbitov nevezl pohřební vůz. To nechtěli. Chtěli ho odnést. To o svém šéfovi neřekl každý.“ „Takže jsme měli hodně cizinců, díky těm dvěma továrnám na výrobu pytlů a na zpracování rašeliny. Dělníci v továrnách byli narození v letech 1917, ‘23, ‘20, ale i 1935. V továrně na pytle bylo hodně mladých, především děvčat. Šičky, co tam byly. Pamatuju si, že byly velmi mladé.“ „Tenhle Kehler, šéfoval v továrně na pytle, ani on to nejspíš nespunktoval. To snad udělali sami Poláci, že tady ve střelnici byly dívky a v pytlovně chlapci. Bylo to jasné, že se nějak dají dohromady, a když pak zmizeli, pak ta žena, byla z Wulsdorfu, jéé, ta je hnala, taková velká nacibába. Ti, co měli volno, tak se scházeli a v lese byla taková volná plocha, řekla bych, kde nebyly stromy, tam v létě chodili tancovat. Kořalka přece nebyla, tak se tam veselili. A Kehler je tam vyfotil.“

Polka Maria nuceně nasazená v rodině Siemsenových

75

Josef Bláha S panem J. B. narozeným v roce 1924 v Tymákově, nuceně nasazeným v Moravské Ostravě, Hrádku u Rokycan a Drážďanech, si povídala Markéta Husáková.

Totální nasazení jsem zažil ihned po vyučení drogistou. Okamžitě po dovršení osmnácti let mě v roce 1942 šoupli na šachtu do Moravské Ostravy. Pracoval jsem v dole „Ignát“. Doma jsme žili bídně, jenom s mámou, takže jsem byl takovej hubenej a práce v dole pro mě byla hrozná. Asi v osmém patře jsme ještě s jedním kvalifikovaným havířem dělali výdřevu štol, které praskaly, to byla zoufalá práce, zvládal jsem ji dost obtížně. Takže jsem psal mámě, aby zašla za mým bývalým šéfem do drogerie, aby se přimluvil. On byl dost za dobře s Němci, mám strach, že právě kvůli němu jsem byl hned po vyučení nasazený do té Moravské Ostravy. Máma za ním šla a on se přimluvil. Z Ostravy mne pustili koncem roku, ale moc jsem si nepolepšil. Přesunuli mě do železáren v Hrádku u Rokycan a ani tam jsem neměl dobrou práci. Pracoval jsem při vykládce vagonů, na dvoře, nebylo to nic

76

příjemného. A 1. ledna 1944, celý ten čtyřiadvacátý ročník — všechny dvacetiletý, totálně nasadili do různých německých měst. Můj kamarád Vašek byl někde v Mnichově, další v Norimberku, já jsem chyt‘ Drážďany. Dostal jsem se do továrny, kde se montovaly letecké motory. Tam, řeknu vám, to bylo lepší než ty předchozí totální nasazení. Byla to celkem rozumná práce ve fabrice a měli jsme mistra, který nás nijak nehonil, chápal, že se nevyznáme ve strojařině. Já jsem dělal na vrtačce a poničil jsem dost vrtáků, ale on byl už takový starší pán, který nešel na vojnu a měl celkem pochopení pro totálně nasazený, takže nás nijak neproháněl, nedával pokuty nebo tak. Byli tam i Francouzi a Rusové. Chovali se k nám všem stejně, byli rádi, že tam měli nějaké pracovní síly. Rusové sice nebydleli s námi, měli nějaký zvláštní lágr, ale v továrně měli, myslím, stejné

podmínky. Dokonce s jedním Rusákem jsem si po válce dopisoval. Ještě po válce, protože tam měli bídu, jsem mu posílal nějaký peníze a lístky na jídlo, který tam platily. Byly tam i Rusky, jeden můj kamarád od Znojma si tam namluvil Rusku, kterou si pak přivezl s sebou domů. Potom jsme si dopisovali a on si mi stěžoval, že to není dobrá hospodyně a máma že mu vytýká, koho si to přivezl z Německa. Byla nás v Drážďanech ve fabrice solidní parta, scházeli jsme se i po válce. Měli jsme zde možnost jít k řece a zaplavat si, protože se dělalo na směny. Mohli jsme chodit na procházky nebo do známého Zwingeru. V Drážďanech to špatný nebylo. Pro mě byly horší ty první dvě nasazení, takže upřímně řečeno, když mě šoupli do Německa, tak mi skoro pomohli. Němci kupodivu dodrželi slib, že nás odvádí jenom na deset měsíců, takže koncem října nás poslali zpátky do Československa. Měli

jsme štěstí, že jsme odjeli asi měsíc před tím, než byl ten velký nálet na Drážďany. Vím, že tu továrnu i lágr bombardovali. Dělali jsme tam po válce zájezd, celé to srovnali se zemí, zbylo jedno velké pohřebiště. Američané udělali mohutný nálet, protože tam bylo několik továren, tak se dožrali a Drážďany to odnesly opravdu totálně, řada bloků lehla. Alespoň Zwinger kupodivu z větší část zachovali. Nejeli jsme ale z Drážďan domů, většina z nás skončila v Semilech, kde se vyráběly také motory. Vydrželi jsme tam přes zimu do března 1945, kdy už to bylo volnější a většina z nás odtamtud utekla. Já jsem utekl jednoduše vlakem. Tím skončilo moje totální nasazení a vrátil jsem se zpátky do obchodu.

Ročník 1924 — „dar Hitlerovi“ Nacistické Německo v důsledku vedení totální války nutně potřebovalo pracovní síly. Říšský ministr pro zbrojení a válečnou produkci Albert Speer nárokoval z Protektorátu zhruba 60 000 pracovníků. V září 1943 byla uzavřena dohoda, jež rozhodla o osudu ročníku 1924: Mladí dělníci projdou zaškolením a desetiměsíční výrobní praxí v německých továrnách, a teprve potom budou nasazeni jako kvalifikovaná pracovní síla v protektorátním průmyslu. Ročník 1924 je tak považován za dar Emanuela Moravce, protektorátního ministra školství a kultury, Hitlerovi.

77

Další osudy nuceně nasazených po roce 1945 Jennifer Schöttker, Aylin Bagatur, Vivien Skarneck

Na následujících řádcích hledáme odpovědi na otázku, jak se nuceně nasazeným vedlo po osvobození. Zajímalo nás, jakou cestou se bývalí nuceně nasazení vydali, s jakými problémy se potýkali a jaký mají dnes vztah k Němcům. Odpovědi, které jsme našli v archivech, knihách a u pamětníků, nám ukázaly tři možné cesty: další život v Německu, návrat a vystěhování. Nuceně nasazené a válečné zajatce osvobodila v Německu roku 1945 britská, ruská a americká vojska. Pro nuceně nasazené to znamenalo, že jsou volní a ocitli se před důležitým rozhodnutím: Jakou cestou se teď vydat? Další život v Německu Obtíže, se kterými se bývalí nuceně nasazení po osvobození potýkali, nám přiblížil svým příběhem

78

pan Anton Bobko. I když se pan Bobko objevuje i v části věnované mladistvým nuceně nasazeným, rádi bychom ho znovu představili: Anton Bobko se narodil v Haliči. Tato ukrajinská oblast byla před válkou pod polskou vládou. V roce 1942 ho z rodného kraje odvlekli Němci. „Do Německa jsem přišel až v roce 1944. Násilím, všechno násilím. Narodil jsem se na Ukrajině a Němci nás ve dvaačtyřicátém odvlekli. Přišel jsem do Polska a musel jsem pracovat u sedláka. Napřed jsem byl tak pět šest dnů na sýpce, a pak najednou do vlaku, za týden zas do dalšího vlaku, zase o kus dál. Všechna ta nádraží, kde jsme byli, už ani nevím. Nebyla tam žádná jména. A pak řekněme v pětačtyřicátém, týden před Vánocemi to bylo, jsme museli utéct. Pak jsem přišel zas sem, nejdřív do Wesermünde, potom do Bexhövede, dělal jsem na venkově a už jsem tu zůstal. Nechtěl jsem zpátky domů. Bál jsem se Rusů. Lidi, co pracovali tady v Německu a pak se vrátili domů, Rusové trestali. Takové Rusové stříleli. Když byli Rusové v lágru, tak nic neříkali, byli pak volní. Ale kdo pracoval v Německu, u sedláka nebo v továrně, šup s ním na Sibiř. Jo, a tady jsem pracoval s německou armádou, vozil jsem munici. Ještě mám strach, tady se cítím dobře. (Pozn. autora: Pamětník dosud nebyl znovu v Rusku a už se tam ani vrátit nechce.) Pracoval jsem dál na venkově, osmnáct let u sedláka, mezi Bexhövede a Hohewurthem, v Nückelu. Když statek prodali, tak jsem šel do stavebnictví v Bremerhavenu. Taky na osmnáct let. Ze stavebnictví jsem odešel v roce 1972. Pak jsem dělal šest let v rybářském přístavu u Severního moře. Potom jsem onemocněl a pak jsem dělat přestal. Do Bremerhavenu už vůbec nemůžu. Jsem nemocný. Z práce mám vyřízený kříž, nohy. Těžká práce. Na statku jsem dřel a na stavbách taky.“ Z toho lze vyčíst, jak silně se velké množství práce na panu Bobkovi tělesně podepsalo. Na otázku, jak se mu vedlo osobně, odpověděl: „S první ženou jsem byl ženatý deset let a pak

Nuceně nasazený Anton Bobko zůstal po válce v severním Německu

79

jsem se rozvedl. S první ženou jsem byl dlouho a měl tři děti.“ Ale jak se pan Bobko v nové zemi vůbec zorientoval? „Mluvil jsem mnoha jazyky. Ukrajinsky, rusky, polsky, i Čechoslovákům jsem rozuměl, no, a pak německy. Němčina je těžká. […] Taky jidiš. A pro děti to bylo všechno stejné. Žádný rozdíl: ty jsi Rus, ty Polák nebo ty jsi Němec. Úplně jedno. Prašť jako uhoď. Na Ukrajině jsme se všichni navzájem chránili. Všechno stejné. Židé zrovna tak lidé jako my. Těm jsme dobře rozuměli. […] Já jsem Němec. Nebyl jsem Němec. Byl jsem bez příslušnosti, ale teď mám německou státní příslušnost. Teď jsem tedy Němec. Byl jsem jen přihlášený v obci Bremerhaven a Bexhövede a nic víc. Neměl jsem žádné potíže.“ Nad tímto rozhovorem jsme se hodně zamýšleli. Teprve na něm jsme si uvědomili, že při dobré vůli a píli může být člověk i v těžké situaci šťastný. Návrat domů Jak se vedlo těm, kteří se vrátili domů? Museli počítat s nejhorším? Návrat domů znamenal hledání rodiny, často se ovšem stalo, že příbuzní mezitím zemřeli, nebo bývalí nuceně nasazení zjistili, že se jejich domov úplně změnil. K tomu přibyl další problém: Mnohé z těch, kteří se vrátili domů, jejich okolí nepřijímalo dobře, protože je pokládalo za osoby „nakažené fašismem“, dokonce za zrádce, špiony či válečné zločince. To platilo většinou pro Sovětský svaz, který byl válkou nejvíce zasažen. Za hrdiny tam byli považováni jen ti, kdo se proti nacistickému systému snažili bojovat. Nuceně nasazení do této kategorie nespadali, vytýkalo se jim, že se mohli lépe bránit. Z toho důvodu je posílali do „internačních táborů“, kde museli podrobně vypovídat o době strávené na nucených pracích. Někteří měli za trest skončit v pracovních táborech na převýchovu. Jednoho muže dokonce ještě po letech obvinili, že byl jeho otec zrádce jen proto, že pracoval jako nuceně nasazený. Ale nebylo to pravidlem. Byli i lidé, které po návratu ve vlasti přijali dobře.

80

Konec druhé světově války (zdroj: web.quick.cz)

Vystěhování Přirozeně existovali i lidé, kteří chtěli začít úplně nový život, a proto se z původního domova vystěhovali. Mnoho bývalých nuceně nasazených jejich okolí doma velmi špatně přijalo a obviňovalo je ze zrady. Proto se rozhodli, že se vystěhují. Od nové země očekávali více práv jako například možnost chodit do školy, začít se vzdělávat, studovat nebo najít si lepší práci. To vše jim doma bylo upíráno. Tak tomu bylo i u Nadi Besikowe. Ve filmu „Lidé a mocnosti” (Menschen und Mächte) vypráví, proč se rozhodla vystěhovat. Doma ji lidé nenáviděli a nemohla studovat zemědělství. Namísto toho ji čekala těžká tělesná práce, která se skoro nelišila od té, kterou musela vykonávat jako nuceně nasazená. Nucená práce jí tedy nezničila jen dětství, nejkrásnější období lidského života, které by mělo být pokud možno bezstarostné, nýbrž, jak se zdálo, měla ovlivnit i její budoucnost. Jediné východisko viděla paní Besikowa v tom, že získá doklady a přestěhuje se někam, kde nikdo nebude znát její minulost. Jak dokládají různé osudy, další život bývalých nuceně nasazených závisel na mnoha okolnostech. Mnozí se potýkali s tělesnými i psychickými

81

chorobami, způsobenými prací ve špatných podmínkách. Někteří naopak dokázali žít úspěšně dál. Důležitým momentem přitom bylo, jak je přijali v jejich vlasti nebo v novém prostředí i mezi blízkými. Mnoho nuceně nasazených řešilo finanční problémy, protože například z těžké práce onemocněli, a pak už nenašli nové zaměstnání. Problematickým se stal i nárok na důchod. Bylo potřeba předložit dokumenty dokládající, že člověk skutečně pracoval. Právě ty však řada bývalých nuceně nasazených neměla. Museli se pak obracet na příslušný městský archiv v místě, kde byli nuceně nasazeni. Ani potom ale důchod nebyl dost velký a někteří z nich museli vyžít s existenčním minimem. Především ve východní Evropě dožila řada těchto lidí ve zdrcující chudobě. Aby došlo alespoň k nějakému odškodnění nuceně nasazených, byla 12. srpna 2000 založena nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost (Erinnerung, Verantwortung und Zukunft), která se snaží zajistit finanční podporu a spravedlnost dlouho opomíjeným obětem nucených prací. Rozhodnutí založit takovou organizaci padlo teprve v roce 1988, mimo jiné na nátlak usa. Nejprve musel vzniknout fond, do něhož se postupně zapojily německé firmy, jež za druhé světové války zaměstnávaly nuceně nasazené. Na oplátku ovšem chtěly mít právní jistotu, protože nechtěly už dále čelit obviněním za nuceně nasazené pracovníky. Vznik fondu byl schválen v květnu 2001. Vyvstala ale zásadní otázka: Jak bývalé nuceně nasazené nalézt? Tento problém dodnes nebyl zcela vyřešen a ne všichni, kdo museli za války vykonávat nucené práce, byli odškodněni. Často také peníze přišly příliš pozdě, protože po tak dlouhé době se jich pamětníci nedožili. Jiní zase peníze nepřijali, protože pro ně měly jen materiální hodnotu, která nemůže napravit ztracená léta a velkou zátěž.

82

Vlastimil Kepka S panem V. K. narozeným v roce 1921 v České Bříze, pracujícím v letech 1943 až 1945 v plzeňských Škodových závodech, si povídala Markéta Kolářová.

Jak jste se dostal jako maturant na práci do Škodovky? Sice ještě nebyla pracovní povinnost, ale já jsem potřeboval peníze, protože rodiče neměli dohromady nic. Kdyby babi s dědou neměli malé hospodářství se dvěma kravami, tak bychom měli hlad. Můj otec pracoval ve Škodovce a jeho kamarád mu řekl, že se bude nabírat, ale musel bych jít na zkoušku. Řekl jsem si, že to zkusím. Na gymnáziu jsem nechodil na deskriptivní geometrii, učil jsem se němčinu a francouzštinu, tak jsem neměl vůbec přehled o rýsování. U pohovoru jsem dostal úkol, že musím nakreslit vodovodní kohoutek. Byli jsme tam asi tři čtyři, každý u kreslícího prkna a každému byl přiřazen „dozorce“. Ten můj viděl, že nic neumím, tak povídá: „No, napřed si musíš udělat osu, teď musíš udělat tohle a teď tohle.“ Kružítko jsem držel v ruce. Když odešel hlavní dozorce tak ten můj povídá: „Dej mi to, já ti to ukážu.“ Začal to kreslit

sám. Když přišel dozorčí, tak mi rychle strčil tužku do ruky, abych u toho jakoby něco dělal. Někdy před Vánoci jsem dostal z ředitelství Škodovky obsílku, že jsem přijat. Váš ročník 1921 byl přece první, co byl totálně nasazený… Ano, ale v roce 1941 ještě žádné totální nasazení nebylo, až rok poté. Povolávací rozkaz jsem také dostal, ale protože jsem byl zaměstnán ve zbrojním průmyslu, tak jsem do Německa nemusel. Byl tam jeden pán, který se jmenoval Václav Zdeněk. Ten když prý v roce 1911 přišel do Škodovky, tak se mohl za měsíční úřednický plat kvalitně obléct od klobouku po boty a ještě mu zbylo. Já jsem tehdy dostával dvanáct až třináct set protektorátních korun. Doma dělníci vydělávali málo přes sto korun za týden. Takže tím, jak Škodovka prosperovala, se dalo hodně vydělat. S takovou prací jsem byl tehdy pán.

83

Setkal jste se tam s diverzí? Byla tam, ale já jsem s ní do styku nějak nepřišel. Ani jsem osobně nikoho neviděl, ono když se něco stalo, tak dotyčný člověk ze dne na den zmizel. Nikdo nevěděl, kam zmizel a co se vlastně děje s lidmi v koncentračních táborech. Ani sami Němci. To přišlo ve známost až teprve po válce, když to osvobodili Rusové a ze západu Američané. Něco podobně nespravedlivého bylo i po Heydrichiádě v roce 1942. To pak byly denně na sloupech červený papírky se jmény lidí, kteří byli popraveni, protože schvalovali atentát, ale nikdo se jich neptal, jestli ho schvalují, prostě je sebrali a odvezli a rovnou je popravovali. Byla znát po roce 1943 nějaká přísnější opatření nebo byly třeba větší výrobní normy?

84

No jistě, to už si začal dávat každý pozor. Když si někdo například upnul špatně do stroje kus, který obráběl, tak mu to potom mohli počítat jako zmetek, jako zradu. Lidé měli strach. Když jste měl rádio, tak jste rovnou k němu dostal takovou cedulku, kterou jste musel mít pod tím spouštěcím knoflíkem, že se trestá smrtí poslouchání cizího rozhlasu. Když se potom blížila fronta a bylo povstání v Polsku ve Varšavě a armády se pomalu blížily k naší hranici, byla obsazená Podkarpatská Rus, tak náš vedoucí ve Škodovce přišel, že mě dává k dispozici pracovnímu úřadu. Povídal mi, že půjdu kopat zákopy k Ostravě. Dva mí kamarádi byli u Vídně, kde taky kopali zákopy. Nakonec jsem byl nasazený do Plzně-Doudlevce do Škodovky, musel jsem se narychlo vyučit svářečem. Na konci roku 1944 jsem se za šest neděl naučil svařovat. Prostě jsme dostali příkazem, že mladí lidé musí nastoupit tam, kde chybějí pracovní síly. A těch svářečů moc nebylo, protože svařování bylo teprve v začátcích. Pak jsem ještě svařoval hnací kola na tanky. To už byl rok 1945, houkalo se každou chvíli, byly nálety. Jak jste prožíval nálety na Škodovku? Byl jsem tehdy kousek za branou v Korandově ulici, to bylo jediné štěstí, že jsem byl akorát tam, protože to nebylo zasažený

a bomby začaly padat až o kousek dál. To bylo hrozný, cítil jsem i ten tlak vzduchu. Potom jsem se sebral a běžel domů. Viděl jsem vybombardovanou Škodovku. Kousek od ředitelství bydlel pan Meduna, ten přišel při bombardování o dítě i ženu. Máte nějaké vzpomínky na chování Čechů k Němcům v roce 1945? Když jsem jel po vybombardování ze Škodovky, na silnici z Roudné na Bílou Horu jsem viděl takzvané národní hosty. To byli německý starý babky a dědkové, kteří vzali, co mohli unést, a utíkali před frontou, vlaky je potom odvážely někam do Německa. Stál tam u silnice jeden malý kluk a ten tu německou bábu šupal. Já mu povídám: „Kluku, copak to děláš? Vždyť s tím nemáš nic společného!“ Přišel tam za mnou asi jeho táta a obořil se: „Vždyť jsou to Němci.“ Řekl mi, že jestli chci, tak mám táhnout s nimi. Tak jsem se radši sebral a šel pryč. Když přijeli Američani, tak je všichni vítali a lezli jim na tanky. Ale ozvala se střelba z Němejcovy ulice, někteří Němci se ještě nechtěli smířit s tím, že je konec, Američan vlezl za kulomet, udělal tytytytytytyty a bylo hotovo. K nám do obce přišli Američané taky. Byl jsem jediný, kdo rozuměl pár slov anglicky, tak jsem jim sháněl ubytování. Lidi je brali k sobě rádi. Dole pod

mlýnem měla být demarkační linie, vedlejší vesnice Hromice už patřila Rusům. Američané se po týdnu sebrali a odjeli do Vejprnic. Den na to přijeli Rusové. Na kraji vesnice hned postavili závoru. Tehdy jsem jel z města, měli jsme tzv. Kenkartu, navrchu byla ta německá slepice, jakmile ten Rus viděl tu slepici, tak hned, že mě zastřelí, že jsem Němec. Rychle jsem křičel na sousedy: „Prosím vás, pojďte sem. On mě chce zastřelit!“ Pak musel jít pro komandýra, který byl dál ve vsi, ten přišel, sebral mi tu kartu a na papír něco načmáral červenou tužkou, podal mi to a řekl: „Tvoje bumága.“ Tak jsem neměl žádný pořádný doklady. A co jste dělal po válce? Pracoval jsem pro americkou unrru (pozn. autora: United Nations Relief and Rehabilitation Administration — Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu zajišťovala přepravu a distribuci zboží a surovin v poválečné Evropě), převáželi jsme vojenské zboží, které pro vojáky po válce již nebylo tolik potřebné. Sušená vejce, sušené mléko, Američané byli v boji zásobovaní jen tímhle. Byly to krabice zabalené ve vosku, v nichž byla čokoláda, suchar, masová konzervička a dvě tři cigarety. Podle barvy se jídla dělila na ráno, oběd a večer. Všechno tohle již nepotřebné zboží rozvážela unrra tam, kam bylo potřeba.

85

My jako vojáci jsme museli být neozbrojení a jenom hlídat, zda zboží vykládají správně a jestli se nekrade. Jak vzpomínáte na Bremerhaven, který jste po válce navštívil? Město bylo vybombardované, jen tu a tam stála nějaká budova. Někdy domu chyběl kus stěny, ale lidi byli rádi, že tam vůbec mohou být. Byly odklizené akorát hlavní silnice. Všude byly ohromné hromady trosek, které oni potom používali znova na stavbu. Lidi bydleli, kdekoliv to šlo. Viděl jsem třeba jednu kostelní věž, která byla odstřelená a stála jenom na třech stěnách. Občas z domů zůstal stát jen komín, ale to ostatní bylo zbořené. Nekšeftovalo se tam s jídlem a s ostatními věcmi? Rovnou vám řeknu, že žádný peníze neplatily. Směnitelné byly cigarety a kořalka. Američani měli zákaz pití, proto se Americe tehdy říkalo „suchá země“. Čeští kluci, kteří tam jeli opakovaně pro zboží, už věděli, že Američani jdou po kořalkách a rumu. Minimálně dvě flašky vzali s sebou. Obyčejně pod svícnem bývá největší tma, čili ty kšefty dělali nejvíc „empíci“ (pozn. autora: mp — Military Police). Za lahev kořalky dali celou štangli cigaret, to se vyplatilo. Když přijeli námořníci, ti byli teprve žízniví. Ti si koupili tucet košil nebo

86

kalhot, a když to bylo špinavý, tak to strčili do pytle. Pak ten pytel oblečení vzali a dali vám ho za lahev kořalky. To oblečení bylo špinavé, ale Němci vám ho mile rádi vyprali, když jste jim k tomu dali třeba pár cigaret. Němci za námi chodili a ukazovali nám třeba hodinky, kdybychom je chtěli, dali by nám je za pár cigaret. Za krabičku cigaret bylo kilo masa. Tak takové kšefty se dělaly. Jaký byl Váš další osud, když jste se vrátil Československa? Pak jsem byl vyhozen odevšad, protože mě nikde nesměli vzít. Pracoval jsem totiž u Američanů. V srpnu 1947 jsem se musel hlásit na pracáku, to už se ale k moci dostávali komunisti. V Západočeských cihelnách byl kádrovák můj spolužák z gymnázia Honza Šimáček. Řekl mi, že mi to domluví. Za čtvrt hodiny přišel a nic. Že mě má zaměstnat nějaký známý, nebo že půjdu do dolů. Maminka šla za jejím bratrancem, který dělal kádrováka v Horní Bříze v keramičce. Tam jsem práci dostal, než přišel nový ředitel, který mě vyhodil. Špatný posudek, pracoval jsem u Američanů a tchán byl politický vězeň. Později jsem pracoval jako plánovač, potom jsem dělal dispečera, potom zásobovače, a skončil jsem jako dělník na vrtačce s doporučením, že nesmím přijít do styku s lidmi, abych je nenakazil.

Škodovy závody za války Po okupaci Československa v březnu 1939 pohltil plzeňskou Škodovku koncern Reichswerke Hermann Göring. Jelikož se zbrojní výroba rozšiřovala, nabízely Škodovy závody zaměstnání mladým lidem, kteří se tím mohli vyhnout totálnímu pracovnímu nasazení v Německu. V roce 1943, kdy zde pracoval i pan Kepka, zde bylo zaměstnáno 36 000 pracovníků. Dlouhou dobu se Plzeň dokázala vyhnout leteckým útokům, ale právě pro svou stále funkční zbrojovku pracující pro Německo byla nakonec nejvíce bombardovaným městem na území Protektorátu. Spojenci zdůrazňovali, že Škodovka je poslední fungující zbrojovka v rukou nacistů, proto byl 25. 4. 1945 proveden nejničivější nálet. Škodovka byla ze 70% zničena, podobně jako městské čtvrti Skvrňany a Karlov.

87

Poválečné sudetoněmecké příběhy Klas Gloyer, Thorben Osthaus

Představujeme několik válkou poznamenaných životních osudů sudetských Němců. Jsou to příběhy lidí, kteří byli po druhé světové válce vysídleni ze své dosavadní vlasti, ale i těch, kteří tehdejší Československo opustili až dlouho po válce nebo zde naopak trvale zůstali. Začneme těmi sudetskými Němci, kteří okamžitě po konci války museli svoji vlast opustit. Československá exilová vláda připravovala ještě v době okupace dokumenty, jež po osvobození země vešly v platnost a do povědomí jako tzv. Benešovy dekrety, podle tehdejšího a současně prvního prezidenta obnoveného Československa Edvarda Beneše. Těchto 143 článků označilo osoby německé a maďarské národnosti za „státně nespolehlivé“. Tito lidé ztratili jejich prostřednictvím veškerý svůj majetek, jenž byl tímto převeden do národní správy. Od roku 1945 zasáhly Benešovy dekrety do

88

života asi 3,4 milionu sudetských Němců, z nichž většina musela zemi opustit. Jednou z vysídlených osob je dnes v Bremerhavenu žijící Friedel Frost, která se narodila v roce 1930 v Rokytnici v Orlických horách (Rokitnitz im Adlergebirge) jako jedno z šesti dětí. Vyrostla ve skromných poměrech: „Byli jsme chudí lidé!“ Její vesnice byla za druhé světové války pod německou správou, neboť Mnichovskou dohodou 1938 byly Sudety připojeny k Říši. Krátce před koncem války přišly do Rokytnice jednotky Rudé armády. „Klepali na okna a dveře a odváděli z domů ženy a dívky.“ Friedel bylo tehdy patnáct let, přespávala u jedné staré české ženy, a byla tak před násilnostmi chráněna. Jako protislužbu pro ni pracovala přes den na poli. O pár týdnů později bylo vysídleno německé obyvatelstvo, a to nikoliv ve spojenci předepsaném duchu „spořádaného odsunu,“ ale v rámci „divokého odsunu“ 53. Vysídlovaným bylo poskytnuto jen dvacet minut na zabalení drobností, potom začal zdánlivě nekonečný pochod, který staří a slabí lidé nepřežili. Friedel a její sourozenci střídavě nesli nejmenší dítě, které již po nějaké době nebylo schopné samo jít. Vysídlenci byli umístěni do sběrného tábora v Rengersdorfu v sovětské okupační zóně a nouzově ubytováni v barácích. Ale ani tam neměli zůstat dlouho: „Potom nás vyhodili a převáželi v dobytčácích — hrůza!“ Dalším bodem na cestě byl tábor Kirchmöser jihozápadně od Berlína: „Tam jsme se mohli vykoupat a byli jsme odvšiveni. Pak nás ale opět strčili do dobytčáků.“ Na cestě do Ebelgünde je na chvíli zastavili v Berlíně, což ovšem pro Friedel nehrálo žádnou významnější roli. V Ebelgünde měla strávit rok: „Tam nás všechny rozdělili a museli jsme pracovat v hospodářství. Bylo mi osmnáct let a situace v sovětské okupační zóně nebyla vůbec dobrá.“ Její rodina náhodou zjistila, že Friedelin bratr, který jako voják padl do anglického zajetí, se usadil a oženil kousek od Bremerhavenu. Friedel se rozhodla, že ho navštíví:

53

Označení neorganizovaného vysídlování německého obyvatelstva doprovázené násilnostmi a excesy ze strany československých Revolučních gard.

Franz Neugebauer před garáží, kde stal dříve dům rodiny Friedel Frostové, 1979

89

„Když jsem přijela do Holte, byl můj bratr ženatý právě čtyři týdny.“ Velmi se jí tam líbilo, protože hospodářská situace byla v západních okupačních zónách celkově lepší, ale přesto se Friedel vrátila za rodinou do Ebelgünde: „Nechtěla jsem tam jen tak zůstat, zeptala jsem se ještě jednou matky — bylo mi teprve osmnáct let.“ Matka souhlasila, a tak se Friedel znovu vrátila do Holte: „Ale tentokrát už byla hranice zavřená, tak jsem musela vystoupit stanici před Marienbornem, kde byl hraniční přechod, a přejít hranici ilegálně, protože jsem neměla povolení.“ Při překračování hranice ji dokonce zastavili sovětští vojáci, ale posléze mohla v cestě pokračovat. Nejdůležitější vždy pro Friedel bylo mít práci: „Vždycky jsem chtěla hlavně pracovat, abych přežila.“ Tak si obstarala na tehdejší poměry fyzicky náročnou, ale velmi dobře placenou práci v rybářském přístavu v Bremerhavenu. Kvůli svému původu měla Friedel problémy se zejména v práci integrovat. Její typický sudetoněmecký akcent byl kolegům k smíchu, ale její touha vybudovat si svou vlastní nezávislou existenci byla silnější, než jejich odrazování a posměšky. Celkem osmatřicet

Friedel se sourozenci v roce 1943

90

let pracovala Friedel Frost v rybářském přístavu a dodnes žije v Bremerhavenu. Zatímco většina sudetských Němců byla odsunuta, byli i jedinci, kteří v Československu zůstali. Jednalo se buď o Němce ze smíšených manželství, prokazatelné antifašisty nebo o specialisty, kteří byli pro určitý obor nepostradatelní. Následující informace o tom, jak vypadal poválečný život sudetského Němce, který zůstal v Československu, jsou převzaty ze dvou dopisů. Napsal je v říjnu 1999 dnes již zesnulý Franz Neugebauer své dávné přítelkyni Friedel Frost. Po druhé světové válce bylo z Československa vysídleno 2,7 až 2,9 milionů sudetských Němců, ale přesto někteří díky své kvalifikaci mohli v zemi zůstat, nebo jim byl odchod dokonce znemožněn, protože byli důležití pro zachování zdejšího průmyslu. Bylo 5. června 1945 brzy ráno, když sudetoněmecká rodina Neugebauerových pocítila na vlastní kůži, po šesti letech ponižování a útlaku ze strany německých okupantů, pomstu tentokrát z české strany: „Celou naši rodinu surově vzbudili v půl šesté ráno.“ I rodina Neugebauerových s tehdy patnáctiletým Franzem měla být transportována do Německa, ale Češi se dozvěděli, že otec rodiny je v dílně nepostradatelný, a proto mohla celá rodina v Rokytnici zůstat. Po tomto pokusu o „divoký odsun“ hrozilo vysídlení rodině Neugebauerových ještě mnohokrát: „Otec musel neustále psát čestná prohlášení, protože nám do konce roku 1946 hrozilo vysídlení ještě asi patnáctkrát.“ V roce 1948 byli Neugebauerovi, podobně jako další zůstavší sudetští Němci, odsouzeni k nucené práci: „Jako Němci jsme byli na začátku roku 1948 nuceně nasazeni na práci v českém vnitrozemí po dobu osmi let, až do roku 1955. Podobný osud potkal většinu Němců, kteří zůstali.“ Rodina Neugebauerových trpěla v obnoveném Československu, jež bylo pod Stalinovým vlivem, i poté: „V roce 1958 byl můj otec ve vykonstruovaném procesu odsouzen k šesti letům vězení kvůli takzvanému

Friedel s bratrem Heinzem

91

revanšismu, protože naši příbuzní žili na kapitalistickém Západě.“ Ve vězení otec dostal srdeční infarkt, ale přežil to. Franz Neugebauer pracoval až do důchodového věku: „Do roku 1960 jsem pracoval jako strojní zámečník a elektrikář ve Strojní a traktorové stanici, ale neměl jsem žádnou zkoušku, protože Němci po válce nesměli studovat. Potom jsem byl až do šedesáti let zaměstnán jako řidič na poště s pouhými dvěma dny volna za rok.“ Od roku 1982 byl Franz Neugebauer v Dolní Rokytnici jediným Němcem. Mrzelo ho neuskutečněné usmíření mezi Čechy a Němci: „Těžší je to pro mne, protože se mnou v celé Dolní Rokytnici nemluví nikdo, kromě mého psa, všichni jsou falešní a jsem jim trnem v oku.“ Kromě toho psal Franz Neugebauer ve svých dopisech, že postrádá zpracování zločinů spáchaných na sudetských Němcích ze strany Čechů: „O tom, jaké zločiny byly spáchány po válce na Němcích, o tom se celé ty roky akorát mlčí. O těch 241 000 surově zavražděných sudetských Němců, kteří přišli o život po válce, o nich se jen mlčí a každý dělá mrtvého brouka.“ Celkově vzato měl Franz Neugebauer těžký život, těžší než život vysídlenců: „O tom, co jsme celá ta léta museli prožívat, by se dala napsat kniha a nikdo by se nedivil, že jsme trpěli depresí, stresem a traumaty.“ Přesto i v životě Franze Neugebauera došlo k integraci do československé společnosti: „Vzal jsem si ženu z Hradce Králové a máme čtyři dcery — Hanu, Irenu, Marcelu a Evu.“ I pro člověka sudetoněmeckého původu bylo tedy možné se integrovat, jen se musel smířit s tím, že po vysídlení většiny sudetských Němců představoval v rámci československé společnosti opravdovou menšinu. Hledat cestu do většinové společnosti museli i lidé sudetoněmeckého původu, kteří odešli, ať už nuceně hned po válce nebo z vlastní vůle později, do Německa. Na svém příběhu to v následujícím rozhovoru ukazuje paní Ilse Buka.

92

Ilse Buka S paní I. B. narozenou v roce 1932 v Lamperticích (Lampersdorf), od roku 1969 žijící v Německu, si povídala Johana Amlerová.

Narodila jsem se v roce 1932 v Lamperticích (Lampersdorf) v Sudetech. Když je Hitler zabral, lidé dostali strach. Moje tetička Elfriede utekla se svým českým manželem do České Skalice. My jsme také chtěli utéct. Jednou v noci, mohla jsem být tak v první třídě, mě najednou přišla vzbudit maminka. Bylo na ní vidět, že má strach, pořád opakovala: „Musíme pryč, musíme pryč!“ Pak vzala prostěradlo, naházela do něj nejdůležitější věci a svázala ho do uzlíčku. A tak jsme šli v noci na náves a dospělí říkali, že přijedou náklaďáky, a že pojedeme do Kanady. Měli strach, protože byli antifašisti. Mně jako dítěti toho moc neřekli. Až do rána jsme čekali na ulici. Jeden náklaďák už odjel, slyšeli jsme, že ti lidi skutečně žili v Kanadě, ale druhý náklaďák už nepřijel. A tak ráno můj tatínek řekl: „Jdeme zase domů!“ To bylo těsně před válkou, v roce 1938.

V Lamperticích žili jenom Němci? Ano, byla to německá vesnice. Ale spousta z nich nebyla jako my, byli s Hitlerem. Dědeček byl naopak národní socialista, byl v dsap ještě před válkou. Roku 1939 jsem byla ve druhé třídě, když k nám jednou vstoupil ředitel a řekl, že kdo nechce, nemusí chodit na náboženství, protože Ježíš Kristus byl Žid. To byl holt nacista. Nebo když měl Hitler narozeniny, dělaly se průvody vesnicí a každý musel mít výzdobu kolem dveří. My jsme to ale nedělali a nacisti nám potom plivali na dveře. Jinak nám nic nedělali, ale bylo známý, jací jsme, koukali na nás skrz prsty. Jak potom probíhaly odsuny? Já si pamatuji, jak jsem šla doprovodit tetičku na sběrné místo. Ona měla dva kluky, šestiletého Güntera a Manfreda v kočárku. Bylo to všechno „sofort“. Právě tuhle tetu, která vůbec za nic

93

nemohla a měla dvě malé děti, vyhodili z baráku. My jsme měli takovou červenou úzkou pásku, na které bylo černě napsáno: „Pod ochranou sociálních demokratů“. Tak jsme mohli zůstat. Všichni Němci museli nosit bílou pásku s velkým černým N jako Němec. Nemohli jsme nikam ven, večer vůbec ne, od šesti hodin jsme se nemohli ukázat ani na ulici.

ře a ty, co měli hodně majetku a zvířat. Sedli si do hotového. Nás doma nechali, ale měli jsme v baráku Rusy. My byli nahoře a oni si to zabrali dole. Asi 100 metrů nad námi byl obrovský statek, kde si Rusové udělali štáb. A ten nejvyšší oficír se svojí milenkou bydleli u nás. Museli jsme pro ně vystěhovat ložnici. Byli strašně hluční, ožralí, měli tam gramofon a pokaždé z okna vyhazovali gramofonové desky do naší krásné zahrádky. Nebyli tam ale dlouho, jenom pár dní. Pro nás to ale bylo vlastně štěstí, protože v celém okolí, kolem dokola, ti ruští vojáci znásilňovali ženy a dívky. A tím, že spali u nás dole, jsme byli chráněni aspoň trochu. Mně bylo v tu dobu asi dvanáct nebo třináct, takže by na mě zřejmě taky šli, těm by to bylo jedno. Také nám něco ukradli. Byli jsme všichni vystrašení, nevěděli jsme, jak se máme zachovat. Nikdo se neodvážil nic dělat. Ale jeden Rusák nám taky pomohl. Můj bratr měl zánět mozkových blan. A tenkrát moc léků nebylo, my neměli už vůbec žádné. Ten Rus za námi chodil a léčil ho. A nakonec ho vyléčil. To bylo bratrovi asi pět let.

Ilse Buka

Potom už tam byli i Češi? Do té doby jsem žádné Čechy neznala, jenom toho strejdu od tety Elfriede. A pak hned jak začaly odsuny, začali přicházet Češi. Nejdřív vystěhovali statká-

94

Vídali jste se potom s příbuznými, když byl někdo odsunutý a někdo ne? Každý se spíš staral o sebe a svou rodinu. Tetička Elfriede byla potom sama. Ještě když bydleli v Lamperticích, byla jsem hodně

u nich. Asi nemohli mít svoje děti, tak jsem byla skoro jako jejich. A pak najednou odešli do Skalice. Tak jsem za nimi během války často jezdila, načerno, vlakem. Před hranicí Protektorátu jsem musela vždycky vystoupit ven. Pak jsem šla z kopce dolů, tam byla hranice se závorou. Ale nikdo ji nehlídal. Bylo to někde za Poříčím. No a tam na mě vždycky čekala tetička a spolu jsme jely vlakem do Skalice. Měli mě jako za vlastní, moje maminka byla ráda, že jsem chvilku pryč. Měla jsem tam učit svoji kamarádku německy. Ale my jsme mluvily česky, nebo vlastně nevím jak, protože já jsem moc neuměla. Děti se přece vždycky domluví. A pak najednou, v pětačtyřicátém roce přišla tetička k nám, ubrečená a brečela a brečela a řekla, že se strýček Josef oběsil. A sice proto, že ho ostatní Češi ve Skalici obvinili, že je kolaborant, protože má německou ženu. Bylo to pro mě hrozné, když se oběsil. Já ho měla strašně ráda, byla jsem jako jeho dcera, měli jsme spolu tolik srandy, třeba jsme spolu leželi v posteli a nechtělo se nám ještě vstávat, tak nám tetička nosila třešně a tak. Takový vztah jsem nikdy se svými rodiči neměla. Můj otec a moje matka mě vychovávali jako rodiče. Oni byli více jako kamarádi. Rodiče byli přísnější, museli jsme poslouchat. Dospělí pro nás byli autorita.

Zůstali jste tedy v Lamperticích? My jsme byli do roku 1948 pod ochranou Socialistů. Na přelomu let 1946 a 47 jsme ještě měli možnost odejít, to organizovali sociální demokraté, také můj dědeček. Měli jsme jet posledním transportem, ale ten byl zastaven a my jsme nakonec nemohli odjet. Dědeček takhle poslal pryč spoustu Němců, ale nám už se odejít nepodařilo. Pak přišli komunisti, my jsme museli pryč z domu. Řekli nám, co si můžeme vzít, ostatní jsme tam museli nechat. Přesně věděli, co máme. A tak jsme přišli na Štolu. To byla hornická kolonie. Bylo mi asi patnáct, tak abych nebyla jen tak, maminka mi domluvila práci u ředitele dolů Dvořáka. Hlídala jsem jeho dceru. Ale nenechali mě tam, najednou přišel dopis z pracovního úřadu z Trutnova a začala jsem pracovat jako uklízečka v nemocnici v Trutnově. V tu dobu my jsme byli bez občanství, neměli jsme ani to, ani to. Tak tatínek v roce

Auto kterým manželé v roce 1969 emigrovali do Německa

95

Ilse s bratrem Geroldem a dědečkem a babičkou Wolfovými

1950 zažádal o československé státní příslušenství. Dostali jsme ho a mohla jsem se v nemocnici začít ptát, jestli bych mohla dělat něco jiného. Tak mi půjčili takový malý psací stroj, začala jsem se do něj učit klepat. Zaměstnali mě v přijímací kanceláři, to bylo v roce 1955. Národnost jsme měli ale pořád německou, my jsme to nikdy nezapřeli. To nám potom nakonec pomohlo tady v Německu. A kde byli ostatní z rodiny? Zbytek rodiny byl od nás odtržený, někdo ve východním a někdo v západním Německu. My jsme s nimi neměli žádné spojení. Jen naše rodiče tam pustili na návštěvu, protože už nepracovali, ale nás nepustili. Já jsem vždycky psala akorát babičce dopisy. Mně se po nich stýskalo, protože za

96

války, když kluci byli pryč a já byla vlastně první vnučka, jsem byla hodně u nich. Byl hlad, ale babička mi dala vždycky něco k jídlu. Vždycky jsem dostala mlíko a chleba s máslem, nebo mi usmažila vajíčka. Měla jsem ji hrozně ráda. Už jsem ji potom nikdy neviděla. V roce 1968 jsme se dozvěděli, že jsou otevřené hranice, tak jsme se rozhodli odejít. Můj manžel Joska říkal: „Když se dostanu do Německa, tak už se nevrátím.“ A tak to dopadlo. Jeli jsme na návštěvu, 12. července 1969, všechno jsme nechali v Česku, naložili jsme jen to, co se vešlo do auta. Myslela jsem, že neprojedeme hranicemi, synovi jsme řekli: „jestli máš nějaké věci, co máš rád, vezmi to s sebou“. Odešli jsme na poslední chvíli, v září pak zavřeli hranice. Ale

jestli to tak bylo lepší, já nevím. Bratr zůstal v Česku a nepustili ho ani na návštěvu, potkávali jsme se jen v Jugoslávii. Jak to probíhalo, když jste přijeli do Německa? Nejdřív jsme byli u tety Elisabeth v Oberpfalzu, pak jsme byli asi čtrnáct dní v lágru v Norimberku a potom jsme šli sem do Memmingenu. Šlo to rychle hlavně proto, že jsme měli pořád německou národnost. Jeden kamarád mi poradil, co říkat. Že nemám říct, že jsme měli československé občanství už v roce 1950, protože to bylo na žádost, až v roce 1952 ho dostali všichni. A že nejdeme za lepším životem, ale za příbuznými a rodinou. Práci jsme sehnali rychle, já jsem nejdřív chodila s Joskou po fabrikách, protože on ještě neuměl německy. Byl potom nástrojař.

Já jsem se šla zeptat na práci do nemocnice, sice hledali mužského, ale protože jsem se správci líbila, tak mě vzal. Musím říct, že jsem byla přijata velmi vlídně. Tady byla spoustu utečenců i Čechů, takže jsme se i s nějakými seznámili a spřátelili. A tak už to zůstalo.

Ve škole — 1947, v celé třídě jen tři Němci

97

Nucená práce včera a dnes Jan Janouch, Václav Šindelář

54

Spoerer Mark (2001): Zwangsarbeit unter dem Hakenkreuz: Ausländische Zivilarbeiter, Kriegsgefangene und Häftlinge im Dritten Reich und im besetzten Europa 1939—1945.

98

Osudy našich pamětníků, které jste si mohli v naší knížce přečíst, poskytují čtenáři malý vhled do obrovské mozaiky lidských příběhů spojených s násilným přesunem, násilnou migrací trvalého i dočasného rázu během druhé světové války a po ní. Samotné nás překvapilo, jak velice složité je postihnout, neřku-li kategorizovat téma nucené práce jako celku. Skupina Čechů nasazená nedaleko hranic, která navíc uměla trochu německy, zažívala něco úplně jiného než osamocený sovětský válečný zajatec lapený daleko od vlasti v nepřátelské zemi. Mnozí čeští pamětníci vzpomínají na to, že se k nim Němci chovali slušně, a někteří z nich vzpomínají na své první lásky, zábavu s kamarády a jak se jim podařilo německé nadřízené „oblafnout“. Jsou to často vzpomínky, jež vám spíš vyloudí úsměv na tváři, než že by daly tušit krutou realitu, s níž se dotyční potýkali během nuceného nasazení. Základním znakem nucené práce je míra, jakou zasahuje do osobních svobod jednotlivce. Nuceně nasazeným nebyla přidělována práce na základě jejich profese, vzdělání a schopností, ale pouze v závislosti na jejich původu (etnickém, národnostním) či na statutu země (vítěz versus poražený). Nucená práce se dále vyznačuje celou řadou diskriminačních pracovně-právních podmínek: od nemožnosti legálně ukončit pracovní poměr, až po nucení k práci pod pohrůžkou smrti. Odborná literatura rozděluje nucenou práci během druhé světové války podle „možnosti ovlivnit okolnosti svého pracovního nasazení.“ 54

I. Zahraniční dobrovolníci měli regulérní pracovní smlouvu a do nacistického Německa odjeli za vyšší mzdou. Jednalo se především o pracovníky ze spojeneckých států,55 obsazeného Dánska a států jihovýchodní Evropy. II. Nuceně nasazení z obsazených států vyjma Polska a Sovětského svazu a váleční zajatci ze zemí západní Evropy a Jugoslávie. Nebyli sice v Německu dobrovolně, ale jejich postavení bylo víceméně dobré, bylo pro ně jednodušší se dovolat svých práv. III. Nuceně nasazení civilisté z Polska a Sovětského svazu a váleční zajatci z Polska, kteří byli převeleni do civilního statutu, aby se nemohli dovolávat práv válečných zajatců, po roce 1943 sem patřili i zajatci ze „zrádcovské“ Itálie. Sovětské zajatce, přežili-li internaci v zajateckém táboře, čekalo nasazení do průmyslových továren v Říši za podmínek, které přežil jen každý druhý. I V. Nuceně nasazení vězni z koncentračních a pracovně-výchovných táborů, polští židovští a sovětští váleční zajatci a skupina tzv. pracovních Židů určená k „vyhlazení prací.“ Tito lidé byli od roku 1942 pronajímáni z věznic a táborů na ty nejtěžší práce. Jejich život měl pro zaměstnavatele a dozorce nulovou hodnotu, avšak pro mnoho vězňů to byla jediná možnost, jak zůstat na živu o něco déle. Odhaduje se, že z celé Evropy bylo za druhé světové války nuceně nasazeno zhruba 13,5 milionu lidí, z toho z Protektorátu asi 640 tisíc.56 Nucená práce dnes Během našich rozhovorů s pamětníky jsme si často lámali hlavu nad tím, jak tohle všechno bylo vůbec možné. Jak mohlo být Evropou posunováno 13,5 milionu lidí sem a tam. Jak to asi poznamenalo mládí našich pamětníků a jejich další život? Jako občané Evropské unie můžeme brázdit kontinent, jak se nám zachce — můžeme

55

Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a do roku 1943 Itálie

56

Mainuš František (1974): Totálně nasazeni (1939-1945), str. 213.

99

57

http://www.ilo.org/ wcmsp5/groups/public/---ed_norm/---declaration/documents/publication/wcms_181921. pdf

100

studovat, bydlet a cestovat kdekoliv chceme, život „v pohybu z místa na místo“ z naší vlastní svobodné vůle vnímáme pozitivně a často této možnosti využíváme. Přesto nám došlo, že termín „nucená práce“, natolik spojovaný s druhou světovou válkou, rozhodně nepřísluší jen minulosti. „Nucená práce“ i dnes označuje situaci, ve které jsou — ženy, muži nebo děti po celém světě — nuceni pracovat proti své svobodné vůli a často pod hrozbou násilí. Některé k práci zavazují nesplatitelné půjčky anebo hrozba, že budou předáni imigračním úřadům a deportováni. Takovýmto podmínkám často čelí nezkušení ekonomičtí migranti, kteří byli propašováni do vyspělých zemí z třetího světa. Z domova utíkají za vidinou lepšího života a často uvěří falešným lákavým nabídkám pracovních agentů. Nejen samotná cesta v rukou překupníků je pro oběti nebezpečná, později jsou na pracovištích podrobováni podřadné, většinou manuální práci s nízkým nebo dokonce nulovým výdělkem. Oběti jsou často slovně nebo fyzicky ponižovány, ztrácejí svou svobodu a jsou izolovány od svých rodin a komunit, nemají přístup ke vzdělání a jejich pohyb je omezen. Mezinárodní právo stanovuje, že praktikování nucené práce je zločin a měl by být trestán v takové míře, aby dostatečně odrážel závažnost přečinu. Podle studie z roku 2009 je teď na světě téměř 21 milionů lidí nucených k práci 57, z toho 1,5 milionu v zemích Evropské Unie a ve Spojených státech amerických. To je číslo, které by ve vyspělém světě 21. století asi málokdo čekal. Většina vykořisťovaných pracovníků na půdě Evropské Unie není jejími občany, jsou to cizinci bez pracovního povolení nebo víza. Tito lidé, většinou bez znalosti jazyka země, do které přijeli nebo byli přivezeni, nemají mnoho možností, jak se dovolat svých práv, jsou chyceni v bludném kruhu, ze kterého nemohou sami nijak vystoupit. Jednoduché řešení dnešní nucené práce neexistuje, je to komplexní problém, který vyžaduje součinnost členských států eu a aktivní občanské

společnosti. Rádi bychom proto tuto knihu věnovali nejen pamětníkům, kteří do ní přispěli, ale také všem lidem, kteří se řešení tohoto problému věnují a oběti nucené práce podporují.

101

Imigrační a azylová politika Evropské unie Petr Hladík

58

Největším pohybem civilního obyvatelstva v době druhé světové války je útěk občanů Sovětského svazu před Wehrmachtem, ale došlo k mnoha jednotlivým přesunům týkajících se hlavně Poláků, Sovětů a obyvatel Jugoslávie. 59

Pro ilustraci — operace Barbarossa znamenala pohyb cca 3,6 milionu Němců a jejich spojenců a na konci války jen do Berlína dorazily cca 2 miliony sovětských vojáků. 60

Počet totálně nasazených se pohybuje okolo 13,5 milionu osob. 61

Do největšího z nich, koncentračního tábora Osvětim-Březinka, bylo přesunuto v době druhé světové války více než milion osob židovské národnosti. 62

Všeobecná deklarace lidských práv je dokument přijatý na půdě osn dne 10. prosince 1948. Je to základní listina, v níž je obsažena definice lidských práv a výčet různých základních, nedotknutelných a nezcizitelných práv a svobod jedince.

102

„Evropské vlády pozvaly dělníky, ale přišli lidé.“ Tímto citátem švýcarského prozaika, dramatika a esejisty Maxe Frische by se ve stručnosti dal popsat hlavní problém jedné z nejdůležitějších částí dnešní evropské politiky, kterou je politika imigrační a azylová. Století evropské migrace Počátky řešení novodobé migrace sahají do doby těsně po skončení druhé světové války, jež měla velmi tvrdý dopad na veškeré dosavadní — rozumějte předválečné — myšlenky a práva týkající se migrace v rámci evropských zemí. V době bojů byl totiž velmi ztížen jakýkoli volný pohyb po Evropě a zároveň docházelo k nuceným přesunům velkého množství lidí. Největšími z nich byly pohyby front, které se týkaly jak útěku obyvatelstva,58 tak pohybu vojáků,59 nucené práce pro Říši60 a přesunu převážně židovského obyvatelstva mezi koncentračními tábory.61 Evropské státy, jež si uvědomily díky této historické zkušenosti nutnost a potřebnost práva na volný pohyb, se proto rozhodly přijmout několik zásadních dokumentů, na jejichž základě celá imigrační a azylová politika v Evropě dodnes stojí. Těmito pilíři práv volného pohybu v Evropě jsou Všeobecná deklarace lidských práv,62 Úmluva osn o právním postavení uprchlíků,63 Protokol o právním postavení uprchlíků 64 a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.65 Dvacáté století bylo skutečně stoletím evropské migrace. Nikdy dříve do Evropy nepřesídlilo

a z Evropy neemigrovalo tak velké množství lidí jako právě v této době. Největší poválečné přesuny obyvatelstva do Evropy, které ji donutily o migraci přemýšlet a svůj postoj k imigraci přehodnotit a upravit tak, aby nebyla poškozena práva původních i nově příchozích obyvatel, se dají rozdělit do tří velkých migračních vln. Doba po Postupimské konferenci První vlnou byl odsun obyvatel převážně německé národnosti ze zemí hlavně střední Evropy. Odsun byl nějakým způsobem proveden nejméně v patnácti státech střední, východní a v mnohem menším měřítku i západní Evropy, přičemž největší část odsunutých Němců pocházela z Polska, Československa a Maďarska. Odhady počtu odsunutých se liší, ale shodují se v informaci, že bylo vysídleno více než 12 milionů lidí. Při tomto nezřídka nelidském aktu pomsty vůči poraženému Německu zemřelo nejméně 400 tisíc osob, některé odhady mluví až o několika milionech mrtvých. Soumrak koloniálních mocností Další vlnou, která změnila počet obyvatel v Evropě, byl návrat lidí žijících v někdejších koloniích bývalých koloniálních velmocí (hlavně Spojeného království a Francie) a následná emigrace původních obyvatel nově vytvořených zemí směrem k vyššímu životnímu standardu. Z nově vzniknuvších nezávislých států Afriky a Asie odcházeli bývalí kolonisté s příslušníky koloniální správy, což znamenalo přesun více než sedmi milionů lidí, odchod původních obyvatel se týkal cca 13 milionů osob. Na konci této vlny do Evropy, která byla tradičně prostorem, odkud lidé odcházejí pryč, proudilo mnohem více osob, než z ní emigrovalo. Práce v Evropě Třetím a pro dnešní stav imigrační a azylové politiky eu nejvýznamnějším přesunem obyvatel byla a stále je imigrace za účelem pracovních příležitostí. Tato stále trvající potřeba získat lépe

63

Úmluva osn o právním postavení uprchlíků je spis přijatý roku 1951. Obsahem je mimo jiné definice pojmu uprchlík a přiznání mu práva na azyl.

64

rotokol o právním P postavení uprchlíků z roku 1967 je dodatkem Úmluvy osn o právním postavení uprchlíků. Rozšiřuje působnost této smlouvy a také ruší její geografické a časové omezení.

65

Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, podepsaná v Římě roku 1950, je základní listinou řešící lidská práva v Evropě. Obsahuje výčet práv, například zákaz mučení či otrockých prací. Byla vytvořena Radou Evropy.

103

66

Od konce druhé světové války po sedmdesátá léta 20. století.

67

Například do Československé socialistické republiky přicházeli především občané Vietnamu, Kuby, Angoly, Nikaraguy a Severní Koreje. 68

V roce 1962 vydalo Spojené království „Commonwealth Immigrants Act“, který přitvrdil vůči imigrantům ze zemí Commonwealthu. Jeho přijetí předcházely nepokoje mezi Brity a imigranty z léta roku 1958.

69

Ve volbách v roce 1971 prudce zesílily strany Národní akce a Republikánské hnutí, které měly silně anti-imigrační program. Následně pak dokázaly prosadit zpřísnění imigrační politiky.

104

placenou (či vůbec nějakou) práci a tím dosáhnout vyšší životní úrovně, byla v minulosti 66 nejsilnější u občanů méně rozvinutých prvotních členů Evropské Unie (pracovníci se rekrutovali hlavně z jihu — z Řecka, Itálie a Portugalska) a následně pak u občanů ze zemí mimo hranice evropského kontinentu, hlavně Turecka a států severní Afriky. V prvních třiceti letech po konci druhé světové války, kdy hdp a životní úroveň Evropanů utěšeně a konstantně rostly, dorazilo do zemí západní Evropy více než 15 milionů přistěhovalců. Pokud by do Evropy tito lidé nedorazili, poválečná obnova by velmi pravděpodobně trvala mnohem déle, pokud by vůbec byla možná. Co se zemí bývalého sovětského bloku týče, nebyly až tak ovlivněny fenoménem imigrace jako jejich západní sousedé, ale ani jim se nevyhnuli lidé hledající práci či studium. Do zemí střední a východní Evropy přijížděli obyvatelé socialistických zemí z celého světa.67 Tito lidé byli oficiálními sovětskými orgány nazýváni „zahraniční pracující“. Imigranti vítáni Je také více než pravděpodobné, že k výše zmíněnému přínosu pracovní migrace přispěla i nepříliš výrazná politizace a regulace přistěhovalectví. Vyjma nemnoha případů, jakými bylo Spojené království68 či Švýcarská konfederace,69 v poválečných desetiletích nikdo neuplatnil regulaci běžně vídanou ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Ekonomický vzestup byl zkrátka základním hnacím motorem rozvoje společnosti a nikdo si proto netroufal tento pohyb brzdit. Příkladem takového postoje je například Německo, které dělalo přímo náborové akce, aby získalo takzvané „gastarbeitry“. Omezení volného pohybu Velký zlom v nahlížení na otázku migrace nastal v osmdesátých letech minulého století. Tehdy začaly vyplouvat na povrch různé neřešené problémy s migrací spojené. V této době došlo ke

zvýšení přílivu uprchlíků a to hlavně kvůli různým etnickým či národně-osvobozeneckým konfliktům v zemích třetího světa (externí faktor) a na druhou stranu ke zvýšení nezaměstnanosti a zhoršení vztahů s imigranty v zemích Evropského společenství (interní faktor). Prakticky okamžitě se z původně pro většinovou veřejnost nepříliš významné a technické otázky imigrace stalo plně politické téma, které v kombinaci s nízkou informovaností veřejnosti o imigrantech vytvořilo velice výbušný materiál, který zapříčinil zvýšení polarizace společnosti ve vztahu k minoritám. Následně došlo ke konsolidaci nacionalistických a populistických subjektů,70 jež si vybraly právě imigranty, kteří podle nich ničí místní kulturu a využívají výhody, na něž se musí „původní“ obyvatelé skládat na daních. Státy eu si relativně rychle uvědomily možnou hrozbu a rozhodly se, že musí převést imigrační a azylovou politiku na vyšší úroveň, nejlépe pak přímo na úroveň zakládajícího dokumentu Evropské Unie. Přechod z jurisdikce národních států na mezinárodní úroveň postupoval pozvolně. První důležitou změnou byla implementace Schengenské smlouvy, která zajišťovala obyvatelům států, jež ji ratifikovaly, 71 volný pohyb po takzvaném Schengenském prostoru vzniklém na jejich území. Dalším posunem k dosažení svobodného a volné pohybu v Evropě byla ratifikace Maastrichtské smlouvy. Tento dokument měl mimo jiné zásadní dopad na imigrační politiku, neboť ji poprvé zařadil do unijních smluv, což ještě pojistila Amsterdamská smlouva, jež vešla v platnost v roce 1999. Její hlavní zásluhou na poli imigrační a azylové politiky je dokonání přesunu tématu migrace do Bruselu, kde z ní unijní představitelé udělali široce diskutované téma. Výše zmíněný přístup však fungoval a byl podporován členskými státy pouze v době, kdy Evropská unie zažívala hospodářský růst a na jejích hranicích nedocházelo k velkým přesunům obyvatelstva. Jakmile však vypukla hospodářská

70

árodní fronta ve N Francii, nizozemská Strana pro Svobodu, Švýcarská strana lidová či například Svobodná strana Rakouska.

71

Zakládajícími členy Schengenského prostoru byly Francie, Německo, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko.

105

72

Příkladem je Francie s Itálií, kteří se dočasným zavřením hranic bránili před přívalem uprchlíků ze zemí, kde proběhlo Arabské jaro, či Dánsko, kde místní vláda začala kontrolovat hranice, aby získala podporu protiimigračních politických stran zastoupených v parlamentu. 73

74

Data z roku 2010.

Oficiální název používaný Evropskou komisí je „irregular migrants“

75

Evropská Unie tlačí na země ve svém sousedství, aby lépe hlídaly své hranice. Takovým příkladem je Marocké království, které je tlačeno k udržování mnohem větší ochrany hranic se státy subsaharské Afriky.

76 V roce 2010 to bylo 15,98 milionu obyvatel, což odpovídá 3,2 % populace eu.

77

V Norském království, jedné z nejotevřenějších zemí z hlediska imigrace, proběhl v roce 2009 průzkum veřejného mínění (Integreeringsbarometerer 2009), který dokázal, že si více než 50% Norů přeje, aby nebylo do Norska vpuštěno více imigrantů a také dokázal, že si každý druhý Nor myslí, že imigrační politika Norska funguje špatně.

krize, začaly se členské státy bránit imigrantům ze zemí mimo eu, zpřísňovat svou imigrační politiku a jinak porušovat dohodnutá pravidla Schengenského prostoru.72 Závěrem bych rád připomněl, že v Evropské unii žije cca 47,4 milionu legálních imigrantů, což odpovídá asi 9,5% populace eu.73 K tomuto číslu musíme připočítat imigranty nelegální, 74 které z podstaty věci není možno statistikami obsáhnout. Toto číslo je samo o sobě velké, a když uvážíme, že každoročně narůstá, máme před sebou opravdu velké téma. Navíc to není téma jen pro Evropskou unii, nýbrž má přesah i do okolních států.75 Statistiky také dokazují, že v rámci Schengenu sice máme velkou svobodu pohybu, ale migranti z jednoho členského státu eu do druhého tvoří pouze třetinu76 evropských migrantů a příchozí ze států jako je Maroko, Turecko, Irák či Somálsko dosahují počtu mnohem většího. Lidé se začínají imigrantů bát a požadují větší restriktivní opatření.77 I přes to všechno má Evropa stále světově unikátní míru svobody pohybu. Nenechme si ji zničit. Seznam zdrojů: ČECHOVSKÝ, Marek. Fenomén (i)migrace a imigrační politika Evropské unie. Brno, 2010. Dostupné z: is.muni.cz/th/8653/ fss_d/Disertacni_prace_Fenomen__i_migrace_a_imigracni_politika_EU_Cechovsky_Marek_8653.docx. Disertační práce. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií — FSS. Vedoucí práce prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. Postoje k imigrantům a dopadům migrace v evropských zemích. Sociologický časopis/Czech Sociological Review [online]. 2006, č. 1, s. 24 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/ uploads/e84e7b3446816ca08509c5c7e1c2f23261d838d0_581_ 106chaloupkova21.pdf World War II evacuation and expulsion. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001—2013, 1. 2. 2013 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http:// en.wikipedia.org/wiki/World_War_II_evacuation_and_expulsion Immigration to Europe. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 2013. vyd. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation,

106

2001—2013, 10. 4. 2013 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http:// en.wikipedia.org/wiki/Immigration_to_Europe Auschwitz concentration camp. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 2013. vyd. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001—2013, 3. 5. 2013 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Auswitzch United Nations. The Universal Declaration of Human Rights. In: A/RES/217 A (III). 1948. Dostupné z: http://www.un.org/en/documents/udhr/index.shtml Flight and expulsion of Germans (1944-1950). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001—2013, 8. 5. 2013 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Flight_and_expulsion_of_Germans_%281944%E2%80%931950%29 United Nations. Convention and Protocol Relating to the Status of Refugees. In: A/RES/428 (V). 1951. Dostupné z: http://www. unhcr.org/protect/PROTECTION/3b66c2aa10.pdf Council of Europe. Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. In: Předpis č. 96/2001 Sb. m. s. 2001. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/en/ Treaties/Html/005.htm Morocco. In: International Organization for Migration [online]. 2013 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.iom.int/cms/ morocco Commonwealth Immigrants Act. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 2005. vyd. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001—2013, 14. 3. 2013 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Commonwealth_Immigrants_ Act_1962 Sarkozy : Hlídejte lépe, nebo opustíme Schengen. In: Lidovky.cz [online]. 2013 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.lidovky. cz/sarkozy-pohrozil-odchodem-francie-z-schengenu-fqo-/zpravy-svet.aspx?c=A120311_192712_ln_zahranici_sk Dánsko kvůli imigrantům obnovuje celníky na hranicích. Brusel řeší, jak zpřísnit Schengen. In: IHNed.cz [online]. Economia a.s., 2011 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/ c1-51832130-dansko-kvuli-imigrantum-obnovuje-celniky-na-hranicich-brusel-resi-jak-zprisnit-schengen Migration and migrant population statistics. In: Eurostat [online]. 2013 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://epp.eurostat. ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Migration_and_ migrant_population_statistics

107

ODKUD A KAM VEDLY NUCENÉ CESTY

Josef Bláha Anton Bobko Ilse Buka H. Č. František Herget Hans Hoppe Libuše Jägerová Anna Jaroschová Ferdinand K. Vlastimil Kepka Ferdinand Kudrle Annegret Linkiewiczová Josef Nesvatba František Pelikán Zdena Pokorná Hanuš Salz Anna Skaliuchová Elfie Sperberová Vlastimil Sýkora Anna Urbánková Lidmila Výšková Wilhelm Wörmke

str. 76 str. 30,79–80 str. 93–94 str. 15,23–27 str. 30,34–35,53–56 str. 16–18 str. 29,57–58 str. 16,33 str. 19–22,31 str. 83–87 str. 31 str. 15–16 str. 59–61 str. 36–43 str. 29–31,50–52 str. 46–47 str. 15,33 str. 16–17 str. 48–49 str. 14–15,44–45 str. 31,63,67–70 str. 16

1. Berlin 2. Bexhövede 3. Bremerhaven 4. Danhlenburg 5. Dresden 6. Hahnenknoop 7. Holte 8. Langen 9. Leipzig 10. Memmingen 11. MÜnchen 12. Neustadt 13. Nordholz (Wusterheide) 14. NÜrnberg 15. Sachsenhausen 16. Sandbostel 17. Schleißheim 18. Wittstedt

19. Boletice 20. Chotíkov 21. Dobřív 22. Holýšov 23. Hradec Králové 24. Kladno 25. Lampertice 26. Lisov u Českých Budějovic 27. Manětín 28. Ostrava 29. Plzeň 30. Postoloprty 31. Praha 32. Rokytnice v Orlických horách 33. Semily 34. Smržovka 35. Tymákov 36. Velvěty u Teplic

37. Gliwice 38. Wroclaw

13 8 3 2 6 7 18

16 4

9

14

10

17 11

15 1

5

38 34 33

36

25

30 27

23

24 31

20 29 21 22 35

37 32 28

19

26

PŘÍBĚHY NUCENÝCH CEST PAMĚTNÍCI VYPRÁVÍ STUDENTŮM Z PLZNĚ A BREMER- HAVENU

Recommend Documents