OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI DUBEN 2003 číslo: 31 ročník: VI.
* ZDARMA *
††† PŘÍBĚH VELIKONOC - VELIKONOČNÍ JITRO Velikonoční jitro Ze svého lůžka viděla Marie okno v temné světnici jen jako šedivý čtverec. Tím oknem bylo nyní slyšet první zakokrhání kohouta a napovědělo jí, že už svítá. Málo spala. Ted' se rychle oblékla a vyběhla do liduprázdné ulice s těžkým košem koření v ruce. Ulice nebyla úplně prázdná. Jiná Marie, Marie z Magdaly, už na ni čekala jako mlhavý stín u dveří. Spolu se vydaly do Josefovy zahrady, aby dokončily poslední přípravy pro Ježíšův pohřeb, které musely kvůli sobotě přerušit. V době, kdy došly k městské bráně, už na obzoru svítalo. Nikoho nepotkaly a to jim dělalo starost, protože si vzpomněly na veliký balvan u vchodu do hrobky. Potřebovaly silné muže, kteří by ho odvalili. Koho najdou tak časně? Prošly bránou města a octly se v Josefově zahradě. Ukázal se první paprsek slunce a z toho poznaly, že už je opravdu den - podle jejich počítání třetí den od té doby, co byl Ježíš usmrcen. A považte! Naproti nim zela černá díra - otevřený vchod do hrobky! Nebyl uzavřen balvanem, jak ho tu nechali. Dvě ženy hleděly na sebe s vytřeštěnýma očima. Zmocnila se jich úzkost, leknutí. Po chvíli váhání se odhodlaly vejít do hrobky. Ležela tam lněná plátna a složená rouška, do které byla ovinuta Ježíšova hlava. Ale jinak byl hrob prázdný. Tělo bylo pryč. Později se dověděly, že mnohem časněji, dokud ještě spaly, přišel Pánův anděl z nebe k hrobu, kam Ježíše pochovali. Země se otřásla, anděl odvalil kámen a posadil se na něj. Pečeť byla zlomena, hlídkující vojáci se třásli strachem. Nejdříve klesli k zemi jako mrtví. Potom si zakryli oči, protože je oslepovala zář anděla. Pak před ním jednoduše utekli do města. Anděl tam ještě byl, když přišly ženy. Spatřily jej, mladého muže v bílých šatech, se zářící tváří, skoro hned, když zjistily, že je hrob prázdný. "Nebojte se," řekl anděl. "Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde - vstal, jak řekl. Vzpomeňte si, co vám pověděl, když byl ještě v Galileji - že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a ukřižován a že musí vstát třetího dne." Ženy si vzpomněly, že je to tak, jak říká anděl. "Rychle jděte," pokračoval vlídně anděl, "a povězte jeho učedníkům, že vstal z mrtvých. Jde před vámi do Galileje. Tam ho uvidíte." Ženy se obrátily, napůl s radostí, napůl se strachem, a běžely, seč mohly, do Jeruzaléma, aby sdělily Petrovi a ostatním nejúžasnější zprávu, jakou si mohly představit. Andělova slova jim ještě zněla v uších, když spěchaly domů za tohoto velikonočního úsvitu. "Není zde - vstal, vstal, vstal - jak předpověděl."
1
Ženy u hrobu (Mt 28,1)
Oslava vzkříšení Ve všech velikonočních evangeliích to jsou ženy, kdo spěchá ke hrobu a setkává se se Vzkříšeným. To byla jistě výzva pro mužskou církev. Lukášova poznámka ukazuje skepsi mužů vůči zprávám žen. "Těm (apoštolům) však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim" (Lk 24,11). Muži chtějí všechno vidět a uchopit, ono neviditelné však nespatří. Ženy mají cit pro zrození a smrt. Setrvávají u kříže, zatímco muži prchají. Právě ony jsou svědky nového zrození, nového života, který vstává z hrobu. V Matoušově evangeliu se ženy hned na konci sabatu, tedy při setmění, vydaly "podívat se ke hrobu" (Mt 28,1). Řecké slovo "theorein" znamená: vidět, meditovat, reflektovat, pozorovat. Ženy chtěly hrob pozorovat, mlčky hledět na toho, kdo se dotkl jejich srdcí. Zjevně hodlaly držet u hrobu stráž: chtěly být u Ježíše i ve smrti, vytrvat u něho a přemýšlet o tajemství jeho života. Mají odvahu vydat se do noci a vytrvat ve smutku u hrobu. Právě proto smějí prožít vzkříšení a setkat se se Vzkříšeným. Ženy se méně obávají návštěvy umírajících či cesty na hřbitov. Pro ně patří smrt k životu právě tak jako narození. Muži se takovým tématům jako nemoc a smrt raději vyhnou - mají z nich strach. Nevědí, co mají umírajícím říci. Je pro ně těžké být s truchlícími. Ale tak nemohou prožít ani proměnu smrti. Ženy i přes smrt věří životu. Když potkávají Vzkříšeného na cestě do města, přicházejí k němu spontánně: "Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu" (Mt 28,9). Sklánějí se před tajemstvím života, protože je silnější než smrt. Láskyplně objímají jeho nohy. Protože se nebojí dotknout hrobu, mohou se dotknout i Vzkříšeného a v něm se dotknout života, který zvítězil nad smrtí. U Marka a Lukáše přicházejí ženy za svítání ke hrobu, aby pomazaly Ježíšovo tělo vonnými oleji. Chtějí mu prokázat poslední službu lásky. Samy připravily vonné masti z různých bylin. Jejich láska k Ježíši jeho smrtí nekončí - objímá ještě i Ježíšovo mrtvé tělo. Na první pohled se to zdá nesmyslné, neboť v orientálním podnebí by mohla být mrtvola již v rozkladu. A přece věří láska stále na zázraky. Láska je silnější než smrt: to mohly ženy prožít na vlastní kůži. Nesetkaly se s Ježíšovou mrtvolou, ale se Vzkříšeným. Ježíš žije. Tak neústí jejich láska do prázdna, ale míří k tomu, který navěky žije a miluje. Církev by dnes dobře učinila, kdyby uvěřila poselství žen, protože mají zdravý cit pro to, co by v nás mohlo probudit život. Velikonoční evangelia jsou tedy pozváním, abys Ty dnes dával pozor obzvláště na to, co Ti chtějí říci ženy doma v rodině, v práci nebo při osobním setkání. Kde uslyšíš něco nového a neobvyklého? Kde vycítíš v jejich slovech hodnotu vzkříšení? Každý z nás má různé "stránky" své duše. Ženy, které se u hrobu setkaly se Vzkříšeným, nám chtějí dodat odvahu jedné takové "stránce" důvěřovat: je jí vnitřní tušení našeho srdce. V tichých impulsech našeho srdce zakoušíme vzkříšení. V něm se nás často dotýká Vzkříšený, abychom měli odvahu vstát, přicházet k lidem, říkat, co máme na jazyku, chopit se problému, který nás tíží. Proto dnes vědomě naslouchej tichým hlasům svého srdce: vědí totiž, že se vzkříšení může dnes stát i pro Tebe skutečností. Věří, že život zvítězí nad smrtí a že láska je silnější než smrt.
Velikonoce jsou Boží odpovědí na naši otázku po utrpení. (J. B. Brantschen) V životě jednotlivce i v lidských dějinách nastávají nebezpečné situace, které by nás musely přivést ke vzpouře nebo uvrhnout v zoufalství, kdybychom stále znovu nezačínali s onou nadějí, která se naplno projeví při slavení liturgie Veliké noci: Ježíš žije, vstal z mrtvých, Bůh ho vzkřísil. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem. Existuje nový začátek ...skrze utrpení, smrt a zoufalství, který směřuje k novému stvoření (Řím 4,17). Bůh ve vzkříšení oznamuje začátek nového stvoření, .....smíme očekávat nová nebesa a novou zemi. "On jim setře každou slzu z očí, nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti, protože starý svět pominul." (Zj 21,4) Vzkříšení v sobě chová toto poselství: Bůh na konci věků napomůže svobodě, spravedlnosti a lásce k vítězství. Naše neutišitelná touha... nezaknikne v nicotě, nýbrž bude uchována v Boží nekonečnosti. Proto smíme a chceme o Velikonocích zpívat aleluja. Pokaždé, když prolomíme krunýř egoismu, nastává během života vzkříšení. Pokaždé, když si podáme ruce ke smíru, děje se vzkříšení, pokaždé, když se dělíme s chudými... K tomuto vzkříšení potřebujeme mnoho odvahy. Pokud se o toto vzkříšení budeme stále znovu pokoušet navzdory všem zvratům, pak můžeme zbytek klidně nechat Bohu..
2
Velikonoce jsou svátkem naděje, která nemůže být omezena hranicemi světa... O Velikonocích obrátil všemohoucí Bůh nečekaným a překvapujícím zázrakem naši skličující otázku pro utrpení v naději, takže uprostřed utrpení smíme doufat v nový svět a nové nebe. ...Tato naše naděje..není žádnou odpovědí na naše proč..., ale Velikonoce nám dávají dost světla, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy. Teprve když člověk..přijme svou konečnost a smrtelnost vážně, teprve tehdy se objevuje Bůh jako stvořitel Nového... My lidé v sobě neseme nekonečnou touhu, zároveň jsme ale smrtelní, takže tuto svoji nekonečnou touhu nemůžeme nikdy utišit. Nemáme právo snít o vzkříšení na konci časů, pokud nejsme připraveni učinit všechno, co je v naší moci, aby ti, kdo leží na zemi, směli již zde a dnes slavit něco ze vzkříšení. Kdo hovoří o vzkříšení a nezmíní se o urážených a bezprávných tohoto světa, ten degraduje Boha. ...Bůh předpokládá, že začneme bojovat za to, aby se náš svět stával každým dnem lidštějším. ... O Velikonocích nás chce Bůh přivést od našich možností a skutků k možnostem svým, abychom uprostřed utrpení ještě mohli snít, ano, směli se skrze slzy smát. (Johannes B. Brantschen, Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, str. 68-73)
Pascha (řec. velikonoce, vypůjčeno z hebr. pesach = přechod) je každoroční opakování ( anamnéze) první paschy Izraele na památku uchránění izraelských prvorozenců a odchodu z Egypta (Ex 12,12-14.24-27 atd.): slavila se 14. dne měsíce nisanu zabitím obětního zvířete (beránka) jako obětního daru v kultovním místě (chrámu) a domácí obětní hostinou za určitého obřadu (v situaci odchodu, s nekvašeným chlebem, hořkými bylinami, několikanásobným připíjením, poukazem na odchod, chvalozpěvy). Pascha je anamnézí Božího ustanovení národa úmluvy jeho osvobozením z egyptského otroctví (Exodus). Velikonoční beránek je předobrazem Ježíše Krista (1 Kor 5,7; srov. též 1 Kor 5,6-8; Mk 8,15 Gal 5,9; v typickém významu nekvašeného chleba). Ježíš slavil svou poslední večeři jako hostinu k založení nové úmluvy v kultovním předjetí své smrti v rámci starozákonní oslavy paschy: použil dar chleba a jako hlava domácnosti podal pohár účastníkům hostiny. Slavení paschy křesťanskou obcí připomíná současně založení staré i nové úmluvy (velikonoční noc: mysterium paschale je klíčové slovo pro pojetí liturgie podle 2. vat.). Ve staré i nové úmluvě je slavení paschy výrazem očekávání nového exodu ke konečnému vysvobození.
Smrtelná úzkost Na úpatí Olivové hory se nacházel nevelký sad s olivovými stromy a lisem na zpracování oleje. Tento sad se jmenoval Getsemany. Později toto místní označení splynulo s pojmem těžkého smrtelného zápasu, který se zde odehrál. Nastával okamžik, kdy se Kristus přiblížil prahu úzkostné bolesti. "Má duše je smutná až k smrti", "padl tváří k zemi a modlil se: Otče můj, je-li to možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš!"... "Otče můj, není-li to možné, aby mne tento kalich minul a musím-li jej pít, staň se Tvá vůle." Mnoho lidí nedokáže pochopit smrtelnou úzkost Ježíše Krista. Proč božská osobnost, která od počátku zná vlastní bolestný úděl, svádí tak úporný zápas a podléhá tak silné úzkosti, že "jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve". Asi ne náhodou tuto zmínku zapsal evangelista Lukáš, který byl původně lékařem. Tomuto jevu se říká "haematidrosis". Ke krvavému potu může dojít tehdy, kumuluje-li se strach tak, že se utrpení a děs vracejí stále v nových vlnách. Citlivý organismus už pak není schopen snášet násobící se napětí, podkožní kapiláry se rozšiřují a ve styku s potními žlázami praskají. Pak se pot mísí s krví - většinou po celém těle. Vraťme se k dohadům týkajících se Kristova utrpení. Jistě existují na světě lidé, kteří dovedou přijmout smrt se stoickým klidem. Ale ve většině případů, jak na válečném poli, tak na nemocničním lůžku, není až do poslední chvíle umírajícímu mnohdy zřejmé, že jde skutečně o životní finále. Naděje, jak se říká, umírá poslední. V případě Ježíšově však šlo o krutou jistotu. Věděl o hloubce utrpení, do něhož bude ponořen. Je třeba si uvědomit, že i my všichni od dětství víme, že zemřeme. Smrtelný pot nás poleje teprve v okamžiku, kdy se díváme tváří v tvář smrti. Ježíš byl navíc osobností velmi citlivou. Narodil se proto, aby vedl lidi po cestě poznání, ale také , aby dokázal
3
zemřít za hříchy světa. Byl to "prototyp člověka k Božímu obrazu". S mimořádnou citlivostí byl vnímavý pro bolest a utrpení. V tomto poznání je obsažena jistota pro nás: jestliže víme, co všechno vytrpěl a zažil, můžeme si být jisti, že nám každému vychází vstříc se svým milosrdenstvím a pochopením, které zde v životě tak často postrádáme... Getsemany se tak stávají školou pro nás, poučením a povzbuzením, jak máme přijímat těžké životní zkoušky. Kalich utrpení potom můžeme uchopit pevnou a nikoliv třesoucí rukou. K pochopení Ježíše těchto chvil napsal ruský spisovatel Merežkovskij: "Jen skrze své lidské srdce můžeme nahlédnout do srdce bohočlověka Ježíše; jen skrze své smrtelné zápolení můžeme nahlédnout do Getsemanské zahrady; tíži jeho kříže můžeme změřit jen tehdy, když vezmeme kříž na sebe. Kdo nikdy nic podobného nezakusil, ten si neví s evangeliem rady..."
Láska dovršená – rozjímání (z knihy – Exercicie pro všední den /Anselm Grün/) Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.(Jan 13,1) Pro mne k exerciciím patří, abych v nich rozjímal o největším tajemství lásky, které nám Kristus dal, o tajemství eucharistie. Za klíč k eucharistii jsem vybral první verš 13. kapitoly Janova evangelia: "Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k otci; miloval své, kteří jsou ve světě a prokázal svou lásku k nim měrou nejvyšší." Jan tímto veršem vykládá nejen mytí nohou, nýbrž i eucharistii. V obraze mytí nohou Jan vyjadřuje to, co nejhlouběji poznamenávalo celý život Ježíšův a co chtěl ještě jednou položit na srdce svým učedníkům při večeři na rozloučenou. Už Ježíšovo vtělení je pro Jana výrazem Boží lásky. "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jediného dal" (Jan 3,16). Svou vinou jsou lidé neschopni lásky. Stáhli a uzavřeli se sami do sebe. A tu přišel Ježíš, aby je svou láskou opět uschopnil k lásce. Uzdravoval nemocné, láskyplně se skláněl k bolavým místům, která lidé skrývají před sebou i před druhými. To se nejzřetelněji ukázalo při mytí nohou. Tu Ježíš pokleká, aby se nás dotkl na nejbolavějším místě a aby nás uzdravil a aby nám umyl naše prachem této země ušpiněné nohy; nohy, které jsou nepohledné, zablácené, poraněné trny a střepy z cest. Staří mluvili o Achilově patě, kde jsme zranitelní. Největší ranou, která nás trápí, je rána smrti a rána samoty, která se nejradikálněji projevuje smrtí. K té se Ježíš při svém ukřižování sklání, aby se nás na tomto zranitelném místě dotkl a uzdravil nás. Ježíš umírá s týmž slovem na rtech, jímž popisuje Ježíš jeho lásku při mytí nohou. Ježíš nás miluje až do konce. Když umírá, říká: "Dokonáno jest." Jan mytím nohou a řečí na rozloučenou, která následuje, nám popisuje, oč při každém slavení eucharistie jde. V eucharistii slavíme Ježíšovu lásku, jíž nás miloval až do konce. Dát sebe někomu k jídlu je výrazem největší lásky. Dává-li se nám Ježíš za pokrm a v podobě chleba, který smíme žvýkat, pak to je jakoby polibek lásky, jímž nás líbá. A dává-li nám svou krev v podobě vína, pak začínáme tušit, že jeho láska je sladší než víno. Vpíjíme do sebe jeho božskou lásku, abychom opět byli schopni milovat se navzájem. Při každém slavení eucharistie nám Ježíš prokazuje svou lásku měrou nejvyšší. Tu se k nám sklání, k našim poraněním a urážkám, kleká si k nám, aby se dotýkal našich nohou, které se ušpinily na prašných cestách našeho všednodenní, které jsou zabláceny naší vinou, kterou jsme se svou nepozorností nebo zlobou obtížili. Ježíši smíme ukázat všechno, co jinak před lidmi skrýváme. On se nás láskyplně dotkne a obmyje nás a - budeme čistí. V eucharistii nám Ježíš zanechal odkaz své lásky. V ní se zviditelnilo a zhmotnilo vše, co konal během celého svého života. Mluvil k lidem slovy lásky, slovy, která jim přislibovala otcova láska, slovy, která vycházela z jeho milujícího srdce. Napřimoval a odvahu dodával lidem, kteří nebyli schopni sebe samé akceptovat. Ukazoval jim jejich nedotknutelnou důstojnost. Uzdravoval jejich rány. Zval zpět k životu a k Bohu celníky a hříšníky, které zbožní odvrhli a ukazoval jim novou cestu. Ve svých podobenstvích oslovoval lidi situacemi, které oni sami ze života znali, a vyprávěl jim o Bohu tak, že se jim otevřely oči. Jan vkládá Ježíšovi při poslední večeři řeč na rozloučenou, kde ještě jednou před svou smrtí řekne to, co mu leží na srdci. Slova lásky to jsou, co ruší hranici mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, mezi životem a smrtí. Tato slova lásky mluví při každé eucharistické slavnosti vyvýšený Kristus k nám; adresuje nám tato slova z nebe, ale současně i jako ten, který je uprostřed nás. Skutečností se tu stává, co Ježíš ve své řeči na rozloučenou praví: "A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já" (Jan 14,3). Při slavení eucharistie jsme tam, kde je Kristus. Je tu intimní kruh učedníků. Ježíš nám otvírá své srdce slovem s hostinou. Dává tu sebe sama: Vezměte a jezte. To jsem já sám. Já se vydávám za vás, abyste vy mohli žít a věřit v mou lásku a v lásku Otce a abyste se navzájem právě tak milovali. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
4
Ježíš při poslední večeři, při mytí nohou a při své smrti na kříži vryl zcela hlubokou stopu své lásky do tohoto světa. A v každé eucharistii se stopa této lásky pro nás zviditelňuje. Eucharistii však slavíme také proto, abychom v tomto světě zanechali stopy své lásky. O Ježíšovi se praví: "Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se" (Jan 13,3-4). Ještě ustanovuje znamení své lásky. My víme právě tak jako Ježíš, že jsme od Boha vyšli a že se opět k Bohu vrátíme. Otázka je, jaká znamení lásky konáme. Eucharistie není jen Ježíšova hostina na rozloučenou, nýbrž i naše vlastní. Slavíme při ní Ježíšovu smrt a jeho vzkříšení a předjímáme v ní i svou vlastní smrt a své vzkříšení. Vyznáváme, že i my jsme zde na zemi jako hosté. A tak je slavení eucharistie pro nás pozváním, abychom tváří v tvář našemu rozloučení vědomě žili a zanechali tak lidem znamení své lásky, která zůstávají. Pokuste se v příštích dnech slavit eucharistii v tomto smyslu. Prociťte, co to znamená, že vás Ježíš miluje až do krajnosti, že se za vás vydává, že se vám dává za pokrm a za nápoj. A uvažujte o tom, jak byste mohli osvědčit svou lásku vůči lidem, kterou dostáváte; těm lidem, které dnes potkáte; jak byste jim rádi ukázali, že je milujete až do krajnosti, až do konce, že je milujete bez výhrad, že vaším vlastním poselstvím je láska; že láska je vaším posledním slovem, které byste jim rádi zanechali. Ve východní církvi obvykle přistupují ke sv. přijímání s rukama zkříženýma na prsou. Pokuste se v příštích dnech meditovat s tímto gestem. Zkřižte své ruce na prsou a představte si, že ve vašem srdci dlí Kristus se svojí láskou, s níž vás miluje až do krajnosti. V gestu kříže ochraňujte Kristovu lásku ve svém srdci jako to, co je nejvzácnější vůbec. Odevzdejte se tomuto gestu a představujte si přitom, že Kristova láska ve vás jako oheň proniká vším, všechno naplňuje a svou něhou zahřívá. Pak myslete na ty lidi, kteří vám leží na srdci a představujte si, jak se tato láska z vašeho srdce přelévá i na ně a oni tím nejsou chudší, nýbrž že v sobě pocítí novou vitalitu a hluboký vnitřní mír; buďte si jisti tím, že Boží láska, chráněná ve vašem srdci, stačí pro všechny, s nimiž se dnes setkáte. Modlitba Pane Ježíši Kriste, děkuji ti za odkaz tvé lásky, který jsi nám věnoval v eucharistii. Děkuji ti, že se mne v každé eucharistii dotýkáš svýma uzdravujícíma láskyplnýma rukama, že mne svou láskou zcela pronikáš, takže se mohu sjednotit s tebou, jenž ses pro mne zcela vydal. Daruj mi ochotné srdce, abych tě do sebe tak přijal, že uzdravíš všechny mé rány a urážky; aby se tvé slovo lásky ve mně stalo tělem a já jsem se stal otevřeným pro tvoji lásku. Amen.
O ministrantkách Ještě – jak se dnes s oblibou říká - v dobách hluboké totality jsem často o nedělích navštěvoval i okolní farnosti. Při mši v jedné nepříliš vzdálené obci jsem musel zbystřit pozornost. Opravdu. Při bohoslužbách tam „fungovaly“ ministrantky – zcela rovnocenně děvčata s chlapci. A nebyly to jen malé holčičky. Byly to velké slečny – studentky. Náš bývalý farář P. Kacálek si to v té komplikované a náročné době netroufl, ale jeho o řadu let starší kolega, se toho odvážil. Proto jsem byl rád, když se i v našem kostele objevily u oltáře ministrantky. Zatím to jsou jen školačky. Věřím, že se jednou odváží i větší děvčata, že se odváží i studentky. A snad někdy jednou i maminky se svými ratolestmi. Jsem však překvapen, že někteří „páni kluci“ začali stávkovat. Cítí se být dotčeni „ve svých starých, výsadních a nezcizitelných právech“ a děvčata u oltáře považují to za jev neslučitelný „s jejich teologickým názorem na správnou liturgii“. Tento jejich „nesmiřitelný postoj“ je škodou nejen pro ně, ale i pro nás všechny, pro celou farnost. Co říci závěrem? Děvčata, která jste se už jednou rozhodla – pak vytrvejte a nenechte se ničím odradit. A vy, slečny a studentky, které jste si zatím netroufly – přijďte. Karel Tuháček
Viaticum aneb proč máme svatostánek Kde se v kostelích vzal svatostánek? Vždycky tak nebylo. První křesťané ho neměli. Ve Skutcích čteme „Denně po domech lámali chléb ...“ (Sk 2,46). Lámali chléb po domech, tak jednoduše říká pisatel Skutků slavení Večeře Páně. A přítomní při ní přijímali Kristovo Tělo a Krev z této večeře. Chleba, který byl k bohoslužbě použit, ten se při ní také spotřeboval. Bratři ale brzy zjistili, že nemocným, umírajícím ale i vězňům, je nejen milé a vhodné – ale i dokonce potřebné tento pokrm donášet. Tito všichni o něj stáli. A umírajícím je potřeba Tělo Páně donést podle potřeby - v kteroukoliv denní dobu. A tak začali vždy část chlebů z Večeře Páně oddělovat – odkládat - právě k tomuto účelu. Protože šlo o něco vzácného, neobyčejného, začal se tento chleba – Kristovo Tělo – do doby jeho přijetí – konzumace uchovávat přiměřeně bezpečným způsobem. Tak postupně vznikly dnešní svatostánky.
5
Svatostánek tedy začal sloužit jako zásoba (spižírna) konsekrovaných hostií pro potřebu věřících mimo bezprostřední ukončení bohoslužeb. Musela to být schránka dostatečně bezpečná na úschovu Těla Kristova pro případy, že je užitečné nebo dokonce nutné toto Tělo některému z bratří v církevní obci donést, když on sám osobně z nejrůznějších důvodů se nemohl slavení Večeře Páně osobně zúčastnit. Až mnohem později – v době středověku - se vztah křesťanů k tomuto Chlebu jako pokrmu pro křesťanský život postupně, ale významně změnil. Přestali ho přijímat jako pokrm - možná pod trochu pochopitelnou, ale ve své podstatě falešnou záminkou - že toho nejsou hodní, ale o to více si křesťané začali uvědomovat, že ve svatostánku je skrze hostie přítomen skutečně Pán. A začalo klanění. Tedy v době, kdy můžeme s jistou nadsázkou říci, že v praktickém životě běžného křesťana už proměněný chléb „nebyl tolik potřeba k přijímání“, kdy se zapomnělo na Kristova slova: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ten má v sobě život, kdo nejí – nemá v sobě život“ (srovnej Jan 6, 48 – 59), se toto Tělo alespoň začalo vystavovat k uctívání a klanění. Ať „TO“ alespoň k něčemu je. Místo pokrmu pro život, nastoupilo klanění a adorování. Sami křesťané zanedbali Kristova slova a vymysleli si „své dobré“ důvody. Pro podání své a výklad svůj, zapomněli na slova Spasitele. Skutečně Tělo Kristovo přijímali tak málo, že církev, když si tuto skutečnost uvědomila, tak reagovala rozhodnutím. Přijala přikázání – nařízení - „Alespoň jednou do roka přijmout“. Tak daleko věci došly. To, co mělo vždy být samozřejmou radostí všech se muselo nařídit, přikázat. Článek jsem nazval „viaticum“. Co to znamená? Viaticum znamená přijetí Kristova Těla jednak v době nemoci, ale předně jako pokrm na cestu, na cestu poslední - před smrtí. Jistě je zajímavé, že o něčem tak niterně duchovním se můžeme dočíst i v knize zcela úřední a to v Kodexu kanonického práva, tedy v knize zcela právní. Tam v kánonech 911, 921 a 922 se píše: „Povinnost a právo přinést nemocným eucharistii jako zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti má farář, a farní vikáři, kaplani … V případě nutnosti nebo s dovolením alespoň předpokládaným, faráře, kaplana, jímž je třeba později věc oznámit, je povinen učinit kterýkoliv kněz nebo jiný udělovatel svatého přijímání.“ (kán.911) „ Křesťané, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu v nebezpečí smrti, mají přijmout zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti. I když týž den přistoupili k svatému přijímání, velmi se doporučuje, aby v nebezpečí smrti znovu přijímali. Pokud trvá nebezpečí smrti, doporučuje se, aby se jim svaté přijímání podalo vícekrát, ale ne v jednom dni.“ (kán. 921) „Zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti se nemá nemocným příliš odkládat; kdo konají duchovní péči, svědomitě dbají, aby jim byli nemocní občerstveni, dokud jsou při plném vědomí.“(kán. 922) A tu jsme u jádra věci. Viaticum a dále přijímání vězňů a nemocných - to je ten pravý a také téměř jediný opravdový důvod, proč v našich kostelích máme svatostánky. Je to schránka, ve které má církevní obec „zásobu“ Chleba pro chvíle, kdy právě Večeři Páně neslaví. Karel Tuháček
A NĚCO PRO DĚTI:
6
TŘI OBRÁZKY NA VYMALOVÁNÍ A ZAPAMATOVÁNÍ:
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Znovuotevření kostela S chutí otvírám LISTY LANŠKROUNSKA a čtu si co nového se odehrává v našem regionu. Konečně vím, proč se na poli u Zámečku tak úporně pracuje a proč se nedá slušným způsobem projet kolem staré cihelny. Dále se nabízí trocha nostalgie z pera Dr.Špačka a stavbařské plány Přemysla Kokeše, které se v Listech stávají snad už tradicí. Vzpomínka na J. M. Marků a úvaha o možném zřízení expozice se zdá velmi podnětná. Zajímavé byly ohlasy na téma „zimní stadion“ a návody na výrobu pomlázek nebo píšťalek. Pak můj zrak utkvěl na pozvánce na znovuotevření kostela sv. Anny (str.12). Výborně, kostel bude otevřen po dlouhé době, mnoho lidí se o to zasloužilo, jak svými dary a péčí, tak jistě i dlouhou mravenčí prací. Přesto bych ale očekával, že pozvánce na znovuotevření kostela bude vévodit ne fotka hudební skupiny s kostelem na pozadí textu, ale poněkud naopak. Stejně tak mohl otevření kostela předcházet jakýsi článek, informace o investicích, opravách, prostě něco co člověka uvede do historických souvislostí této stavby. Toto mi velmi chybělo. Co mne zarazilo v grafickém provedení pozvánky byla absolutně zoufalá miniaturizace slov – Boží hod velikonoční. Tento text předcházel nápisu neděle 20.dubna. Text je tak drobný, že doporučuji všem silně zaostřit a těm starším použít raději lupy. Proč to? Je Boží hod velikonoční hoden takového zdrobnění? Určitě ne, tak potom raději vůbec neuvádět. Pokud ale byly snad grafické důvody, pak opravdu díky za takovou grafiku, která potlačí samotný text. Mimochodem jsem též očekával ve velikonočním čísle Listů nějaké průvodní slovo k Velikonocům, něco co se dá nazvat minimálně duchovní osvětou, slovem, které směruje, povzbuzuje a ukazuje na důležitý křesťanský rozměr těchto svátků. Nic, zoufalé nic, navzdory velikonoční příloze. A tak se musím spokojit alespoň s historickými obyčeji. Budu si dělat píšťalku a vědět, že sníh dubnový, jako mrva pohnojí. Stejně tak, že oběd na Zelený čtvrtek obsahoval špenát z kopřiv a volské oko a když skončila postní doba, tak se mohlo sníst kroupové jelítko či zapálit dýmka, která se nechávala o postu vyhasnout. -filip -
7
Farář Rejchrt hovořil v souvislosti s Velikonocemi o bulváru 18.4. 2003 15:41 ČTK (Praha) (www.christnet.cz) Bulvární média podle faráře Miloše Rejchrta prosperují, protože podporují v lidech pocit jejich vlastní bezúhonnosti. "Hrají na strunu, která v nás je, dovídat se, jak někdo jiný než já je zkažený, úchylný," řekl dnes ve velkopátečním kázání v největším pražském evangelickém kostele U Salvátora. Rejchrt, o němž se nyní v českobratrské církvi hovoří jako o jednom z možných příštích synodních seniorů, však upozornil na nebezpečí podobného přesvědčení. "Hříchy, nemohoucnosti a zlé mohutnosti v nás dřímou a k jejich probuzení nikdo z nás nemá tak daleko, jak si namlouváme," prohlásil oblíbený kazatel. V chrámu postaveném v době reformace německými luterány se dopoledne sešlo ke dvěma stům lidí. Během sváteční bohoslužby vysluhoval farář s presbytery Večeři Páně. Protestanté při ní stojí v kruhu a přijímají nejprve nalámaný chléb, poté z kalicha víno. Obdobná bohoslužba se dnes koná večer pro ty, kdo byli přes den v zaměstnání. "Příběh utrpení Páně nás všechny nekompromisně zařazuje mezi hříšné a bezbožné, kvůli kterým Kristus zemřel," připomněl Rejchrt biblickou velikonoční zvěst o naději a Božím milosrdenství. Dotkl se v té souvislosti rovněž křesťanského antijudaismu - tradovaného přesvědčení, že Hospodin zavrhl Židy a že jeho požehnání přešla na křesťany. Je to podle něj zvrhlost. Ve stejnou dobu, kdy věřící soustředěně naslouchali jeho slovům, vyznávali hříchy, zpívali a modlili se, se však nedaleko kostela na Staroměstském náměstí jako každé dopoledne naplno rozbíhal běžný turistický provoz. Kočáry s koňmi, kavárenské stolky a zástupy hledící na orloj ještě doplňují v těchto dnech velikonoční trhy. Prostranství je proto plné stánků nenechávajících převážnou většinu lidi ani na chvíli pochybovat, že Velikonoce jsou jen takzvané svátky jara.
Umět zestárnout a přijmout tento úděl bez skrupulí, strachů nebo nadbytečných životních stesků je velké umění. Člověk se na toto období vlastně připravuje celý život. Jeho čas je vyměřen neměnným rytmem biologického opotřebování organismu a je velikým požehnáním pro člověka samotného i jeho okolí, když si uchová i starší člověk ducha radostného, optimistického a milujícího, navzdory tělesným újmám a nedostatečnostem. A pokud dokáží i starší manželé stárnout pospolu a přijmout svůj úděl a radostně sdílet dobré i zlé, pak důstojnost a věrnost člověka nachází své opravdové naplnění. Vždy mě potěší, když mohu vidět, že i starší člověk se seberealizuje, přemýšlí a vzhlíží s nadějí do budoucna, neuzavírá se jen do moralizujících póz, ale živí v sobě také naději v hlubší smysl našeho bytí na této zemi. Víra starších lidí může být více skrytá, ale možná o to hlubší a ukotvenější, než si může kdo pomyslet. O vztahu starších lidí už vypovídá Starý zákon. Sára se za svého života mnohokrát smála, přestože již byla starší. Přijala obdarování od Boha a narodil se jí Izák (to je Smíšek). Bůh i skrze Sáru promlouval k Abrahámovi: “…poslechni Sáru ve všem, co ti říká…“ (Gn 21.12) A Abrahám i v pokročilém věku skrze obrovskou zkoušku víry na svém synu Izákovi zakusil veliké požehnání. Když Sára zemřela, tak Abrahám přišel a nad Sárou plakal a naříkal, jak dosvědčuje SZ (Gn 23.2). Tak velice ji miloval až do jejího konce. Víra předpokládá přítomnost veliké věrnosti, citu a lásky. Být druhým nablízku a milovat je znamená v každém věku naplňovat Boží zákon. Víra není nikdy chladná kalkulace s milostí a skutky, ale život, který smí být prozářen světlem Boží lásky, která se nám nabízí v mnoha podobách. - mk -
INFORMACE Benefiční ples na podporu výstavby RDD bude 25.4. 2003 ve SD v Lanškrouně. (moderuje Bára Štěpánová) Svátost biřmování bude udělovat biskup Josef Kajnek při mši svaté dne 29.6.2003. Příprava bude ve dnech 26.28.6. a povede ji P.Pavel Koudelka SJ. První svaté přijímání – termín 8.6.2003. 26.dubna 03 – Odhalení pomníku Janu Pavlu II. v Hradci Králové k 25. výročí jeho pontifikátu. (info: 724 223 771) 1.– 4. května - duchovní obnova pro muže, ženy, manželské páry; vede P. Jiří Šindelář CSsr.; (info: 465 631 178) 18. – 26.7. YMCA pořádá letní kurz Manželských setkání; týdenní pobyt i s dětmi; zaměřeno na obnovu a prohloubení vztahů v manželství a v rodině; místo konání týdenního pobytu – Litomyšl (info: 224 872 421) ___________________________________________________________________________________________ -
Omlouváme se, ale z časových důvodů nebylo možné zabezpečit textové korektury posledních tří článků. Děkujeme za pochopení. –
Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Tel. 465 325 166, 602 828 751,
[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit stránky časopisu a informovat o životě ve farnosti.
8
9
