Předsedající Jiří Nenutil: Děkuji vám, že jste dorazili přes nepřízeň počasí v tak hojném počtu. Úvodem si vás dovolím požádat o vypnutí nebo ztišení mobilních telefonů. Dovolte, abych vás přivítal jménem Senátu Parlamentu České republiky a Českého svazu bojovníků za svobodu na konferenci „České národní povstání 1945“, kterou pořádají výše zmíněné instituce. Já se jmenuji Jiří Nenutil a dnešním dnem vás budu provázet. O slavnostní zahájení požádám předsedu Senátu pana Milana Štěcha. Předseda Senátu Milan Štěch: Dámy a pánové, hezký dobrý den. V našich novodobých dějinách není mnoho okamžiků, kde český národ jako celek vystoupil se zbraní v ruce v boji za něco nebo proti něčemu. České národní povstání z května 1945 k takovým momentům patří. Jsem rád, že ve spolupráci s Českým svazem bojovníků za svobodu pořádáme dnes tuto odbornou konferenci a že jste, vážení hosté, přijali naše pozvání. Přeji si a věřím, že tato akce nabídne objektivní zhodnocení naší minulosti. A nyní mi dovolte několik vět, mých názorů na toto zmiňované období, a to i proto, že tady nebudu celou dobu konference a v té části, kde by se možná hodilo mé vystoupení, pravděpodobně už tu, jak jsem uvedl, nebudu. Řekl jsem v úvodu sice český národ jako celek, ale na odpor proti nacistickým okupantům je zajímavé a je potřeba zmínit to, že byl koordinovaný jen do určité míry a mnohde měl vysloveně spontánní charakter. Šířil se českými zeměmi jako vlna, a přestože měl v různých městech různou podobu, dá se jednoznačně říci, že měl také určitou jednotící myšlenku. Bylo jí obnovení Československa v původních hranicích před mnichovským diktátem. O formě bylo tedy jasno. Co se týče obsahu, tak zdaleka taková jednota neexistovala. Nebylo by pravdou tvrdit, že všichni účastníci povstání a každá odbojová skupina si přáli návrat masarykovské demokracie. Takto to nebylo. Celá řada jinak poctivých a slušných lidí podlehla pár let předtím iluzím o omezené demokracii a uvítala politické zřízení druhé republiky. Myslím, že je potřebné si to připomenout i s ohledem na současné dění a postoje některých občanů. Jistě žádný upřímný Čech, Moravan nebo Slezan hodný toho jména nemohl mít radost z okleštěného území, ale omezení demokratických vymožeností bylo samo o sobě v roce 1938 z mnoha stran přivítáno jako krok správným směrem. První republika měla v očích těchto lidí – neříkám, že jich byla většina – naopak stigma hospodářské krize a určitého společenského rozvratu. Paralela s dnešní dobou – určité aféry, lihová aféra a další a další věci na lidi působily velmi, velmi deprimujícím způsobem.
Ani německá okupace národ v této věci nesjednotila. Ba právě naopak. Pod povrchem společenského odporu k nacismu se rozvíjely vzájemně naprosto neslučitelné představy, jak se v obnovené republice bude žít. Ostatně ani s tím společným odporem to většinu války popravdě řečeno tak slavné nebylo. Velká část národa byla dlouho naprosto pasivní a jednotlivá křídla odboje se mnohdy neshodovala ani v základních věcech. V tomto smyslu představuje květnové povstání přece jen určitý, dá se říct, pokrok. Šlo o jakési vyvrcholení, k němuž na jedné straně přispíval čím dál nesnesitelnější život v protektorátu, na straně druhé vítězný postup spojenců z východu a západu za účasti i našich vojáků. Dá se říct s odstupem času, možná ne úplně objektivně, že nebylo nač čekat. To samozřejmě nijak nesnižuje hrdinství těch, kteří se povstání aktivně zúčastnili, ba právě naopak. Musíme si uvědomit, že všichni ti lidé riskovali svůj život ve chvíli, kdy podle názoru mnohých stačilo už jen trpělivě čekat na příchod spojeneckých vojsk. I ještě dnes takový názor občas zaslechneme. Ale je to samozřejmě naprostý omyl. Povstání, ani odboj v předcházejících letech neměly jen symbolický význam. Bylo opakovaně prokázáno, že chování národa, našich vojáků na východní a západní frontě a politické reprezentace, samozřejmě exilové především, za války mělo klíčový význam pro rozhodnutí spojenců obnovit Československo ve víceméně původních hranicích. To, že v září 1939 začala válka, zdaleka neznamenalo automatické anulování mnichovské dohody. Francie a Británie ji uznaly za neplatnou až v roce 1942. Ani květen 1945 určitě zbytečný nebyl. Naopak. České národní povstání způsobilo ustupujícímu nepříteli významné problémy a zabránilo možná dalším Lidicím a Ležákům. Ustupující Wehrmacht se leckde choval doslova jako zvěř a taktika spálené země navíc nebyla vynálezem Němců, tu praktikovaly ustupující armády odnepaměti. Rovněž nacistický plán vybudovat na území Čech a Moravy jakousi pevnost, v níž by milionová armáda maršála Schörnera zastavila sovětský postup, i tento plán by byl pro naši zemi doslova katastrofou; katastrofou, proti které by heydrichiáda byla možná jen epizodou. Proto se na povstání nemůžeme dívat jako na symbolické hrdinské gesto. Ve skutečnosti to totiž byla normální a logická sebeobrana. Národ byl v ohrožení a bránil se. A bránil se statečně způsobem, na který můžeme být dodnes hrdí. Na českém národním povstání nejvíce oceňuji jeho spontánnost. Domácí odboj jej samozřejmě připravoval, ale jakmile jednou propuklo, lidé všeho věku, ženy i muži, někdy dokonce i děti, lidé všech sociálních skupin a různých politických přesvědčení po celé zemi, všichni se do něj zapojili zcela samovolně. V takových chvílích je doslova zázrak, když nedojde k významným organizačním, nebo i dokonce morálním selháním. České národní povstání takovým malým zázrakem podle mého názoru bylo. Tento zázrak se ale neudělal
sám, stáli za ním konkrétní lidé. A právě těmto lidem bychom na tomto místě měli poděkovat. I díky nim tu dnes můžeme totiž být. A měli bychom to mít na paměti zejména tehdy, když se někdy dosti povrchně a bez předchozích souvislostí hodnotí například odsun sudetských Němců. V této souvislosti bych chtěl také poukázat, že mě velmi zarmoutilo, až pobouřilo, například páteční vysílání televize Prima Family, kde byl nějaký pan Bukvoj, a možná jste někteří z vás zaznamenali, jak tam hovořil o paní Haně Benešové. Já nejsem znalec, ale myslím si, že na tom není vůbec nic pravdy, a zarazilo mě, že dostal takový prostor v době, kdy celá řada lidí vůbec prostor v televizi nedostane, aby šířili daleko objektivnější a pravdivé názory. Nechci a nevolám po cenzuře, ale myslím, že na takovéto nechutné věci bychom měli reagovat, neměli bychom je bez nějakého vyjádření přecházet a měli bychom je odsuzovat. Já tak činím, protože jsem tím skutečně – i celá naše rodina, kteří jsme to sledovali – byli pobouřeni a myslím si, že takové pořady by v televizi se příliš objevovat neměly. Je to můj názor, já ho nikomu nevnucuji, ale využil jsem této příležitosti, abych tento názor tady sdělil. Dámy a pánové, věřím, že tato konference bude mj. i důstojným připomenutím hrdinství všech, kteří se na povstání výrazně podíleli a také tím pádem nám připravili naši současnost, a věřím, že to nebude nikdy zapomenuto. Děkuji vám, že jste přišli, a přeji úspěch dnešní konferenci. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji předsedovi Senátu panu Milanu Štěchovi a poprosím druhého hlavního zahajujícího řečníka bratra Vodičku, předsedu Českého svazu bojovníků za svobodu. Pan Jaroslav Vodička: Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, milé sestry a bratři. Cílem této konference je zdůraznit význam českého národního povstání a vytvořit něco jako odrazový můstek pro následné zákonodárné kroky. Nechci předjímat, s jakými výsledky dnešní jednání skončí. Věřím však, že řečníci náležitě ocení důležitost této dějinné události a přispějí k jejímu pravdivému hodnocení. V posledních letech z úst rádoby historiků, přepisovačů dějin čas od času slýcháváme, že jsme zbabělým národem, jenž se údajně nikdy v minulosti pořádně nebránil. Tito lidé zjevně nic nevědí, nebo snad ani nechtějí vědět o našich statečných předcích, kteří bojovali za vznik samostatného Československa u Sokolova, Tobruku, o našich stíhacích letcích, kteří se vyznamenali v bojích ve Francii, v bitvě o Anglii a na východní frontě. Asi nemají potuchy o partyzánském hnutí, o povstání českého lidu. Všichni ti překrucovači historie vlastně ani
nemají důvod k hrdosti na vlastní národ a vlastenectví, které vídáváme u jiných národů světa. Je jim prostě cizí. České národní povstání, do něhož se zapojilo také mnoho mladých lidí, patří k dramatickým okamžikům našich dějin, na něž můžeme být právem hrdí. V té souvislosti si často kladu otázku, proč člověk před smrtí necouvne ani na sklonku války, když zbraně postupně utichají a svět se raduje z nastalého míru. Jako třeba sotva dvacetiletý strojní zámečník František Hamerník, jenž se stal symbolem třešťského utrpení a vzdoru – popravčí četu esesáků, své vrahy, dokázal svým statečným chováním ponížit. Určitě měl docela obyčejný lidský strach ze smrti, jenomže jako řada jemu podobných natolik toužil po svobodě své vlasti, že neváhal za dosažení tohoto cíle položit svůj život. Jiný mladí, tehdy šestnáctiletý Zdeněk Čermák, jenž je dnešním nejmladším známým pražským povstalcem, se před několika dny svěřil: „Nenáviděl jsem nacisty za to, co udělali naší rodině, která byla v odboji. V ulicích Prahy jsem viděl spoluobčany zabité německými okupanty. I když jsem měl hrůzu z mrtvých, ze smrti, dokázal jsem ten strach překonat a na nebezpečí zapomenout, tak moc jsem toužil po svobodě rodné země. Hodně jsem četl Jiráska, takže vlastenectví jsem měl v sobě. To mě vedlo,“ řekl Zdeněk Čermák. Myslím, že toto vyznání nepotřebuje komentář. Jen bych dodal, že právě v onom vlastenectví, v té lásce k vlasti a ochotě se pro ni obětovat, spatřuji významný odkaz povstání českého lidu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Dámy a pánové, dovolte mi vysvětlit jedno protokolární ne opomenutí, ale událost. Já jsem nepředstavoval vzácné hosty, ani předsednictvo. Učinil jsem tak z důvodu, že málokdy jako zde máme šanci být ve společnosti tolika vzácných a významných lidí, že si nedovedu představit, jak bych je řadil, a i čas, který bych vyčerpal, než bych vyjmenoval zde vězně koncentračních táborů, vojáky minulé, současné a budoucí, mladé vědce, rodinné příslušníky odbojářů, zástupce Ústavního soudu a další, tudíž nebyli představeni hosté nikoliv proto, že bychom si jich nevážili, ale že si zde připomínáme události a připomínáme si ji za účasti pamětníků a účastníků. Jedním z nich je bratr Antonín Štícha a já jej prosím o další projev. Pan Antonín Štícha: Vážený pane předsedo Senátu, vážení hosté a přátelé, milé sestry a bratři, já nebudu ve svém příspěvku mluvit o historii českého národního povstání, to bude především úkolem našich historiků, kteří jsou přítomni. Já spíš se zde zmíním o snaze našeho sdružení o uznání názvu českého národního povstání místo stále v minulých časech
používaného názvu květnové povstání, dokonce někdy uváděno dokonce květnové povstání a pražské povstání. Proč takto děleno, když pražské povstání bylo plnou součástí českého národního povstání, kterého se zúčastnilo přes 297 obcí, a to zvláště v prostorách severovýchodních a východních Čech, kde byla především soustředěna vojska armády Mitte pod vedením generála Schörnera. Proč jsme se k tomuto dostávali? V roce 1946 vyšel zákon 255 o uznávání účastníků boje za národní osvobození. V tomto zákoně jsou znáváni všichni odbojáři, pouze v § 1 písm. f) je použit název „květnového povstání“, a to jenom ti, kteří padli, nebo mají těžké poškození ať už zdraví, nebo byli těžce zraněni. To znamená, že ti, kteří měli to štěstí, že přežili, dokonce udrželi Prahu ve svých rukou až do příchodu sovětských vojsk, nebyli uznáni. A proč? K tomu slouží právě vyjádření směrnic pro tento zákon, pro jeho uznávání, a sice v tom, že ve směrnicích je poprvé dokonce použito názvu národní. Ale proč? To zdůvodnili tím, že tohoto národního povstání se zúčastnilo tolik lidí, že by se těžko prokazovalo, že kdo byl pravým účastníkem apod., a proto byli právě uznáni pouze ti, kteří padli nebo byli těžce zranění. To je první věc. Druhá věc, která zde není správná, je ta, že ti, kteří přežili, mohli být prověřováni. Zase podle směrnice a zákona 255 o možnosti použití tří svědků, kteří by potvrdili účast. Toto je povoleno u všech ostatních odbojů, pouze právě u květnového povstání není. To byla první část. Proto také především se začalo bojovat, aby byli uznáni všichni. Poprvé toho bylo použito až v roce 1968, kdy došlo k určitému uvolnění v politickém zřízení státu a poprvé se ustavilo sdružení českého národního povstání v rámci tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků. Předsedou tohoto sdružení byl bratr Sum, bývalý náměstek ministra Jana Masaryka a člen původně České národní rady. My víme, jak dopadla v pětačtyřicátém Česká národní rada, jak dopadli někteří účastníci květnového povstání, zejména pražského povstání, kteří byli zavíráni za to, že se zúčastnili. Velmi pěkným vzorem je právě odsouzení generála Kutlvašra, který byl vrchním velitelem vojenské jednotky Praha. Protože v této době, v osmašedesátém roce k nám přišla spojenecká vojska Varšavské smlouvy, vše se vrátilo k původnímu – sdružení přestalo existovat jako takové a zase se pokračovalo jednotně jako Svaz protifašistických bojovníků. Po tzv. sametové revoluci v 89. roce na mimořádném sjezdu vznikl název ne už Český svaz protifašistických bojovníků, ale vznikl název Český svaz bojovníků za svobodu. Znovu se v tomto svazu ustavilo sdružení českého národního povstání, opět pod předsedou bratrem Sumem, později po 90. roce bratrem Šulcem a nakonec jsem se k tomu dostal i já.
Již v 68. roce právě bylo hned poprvé žádáno o uznání a po této revoluci jsme se postavili okamžitě znova a již v 90. roce jsme podávali znovu návrh na uznání českého národního uznání a jeho účastníků za účastníky boje za národní osvobození. Dopadlo to tak, že tento návrh došel až do prezidentské kanceláře, která však dala dotaz, jak by se účast prokazovala apod., a došlo k vyjádření, že po 50 letech by se to asi těžko prokazovalo. A žel bohu obdobně se vyjádřil i tehdejší předseda Českého svazu bojovníků za svobodu bratr Čermín, který toto řekl i v interview pro novináře. Nevím proč, protože bratr Čermín velmi dobře znal zákon 255, poněvadž byl při jeho ustavování v 46. roce, a znal i tuto možnost tří svědků. Proč toho nebylo znova využito a bylo takto odpovězeno? To nám dodneška není jasné. A z toho důvodu zase se to vrátilo k tomu, že těžko by se to prokazovalo, a zapomnělo se, že se žádalo ale o uznání českého národního povstání. To zůstalo bokem. Znovu v roce 2002 při oslavách květnového povstání jsme vešli ve styk s tehdejším předsedou vlády panem Milošem Zemanem, který v besedě (Besedě?) nám slíbil, že by mohl toto podpořit, a proto byl předán zase návrh tohoto zákona. Ale on, jak víme, v červnu potom odešel ze své funkce a vše zase zůstalo bokem. Znovu v roce 2005 sdružení českého národního povstání dalo znova návrh zákona o českém národním povstání a uznání jeho účastníků jako účastníků boje za národní osvobození. V té době sice potom ve Sněmovně apod. s různými návrhy toto vešlo bokem a bylo nám řečeno, že tato otázka je řešena zákonem 357/2005 Sb. Ani tehdy to nebylo uznáno a znovu se tam mluví o účastnících květnového povstání a došlo jenom k tomu, že fakticky ti, kteří přežili povstání ve zdraví apod., dostali uznání v tom smyslu, že jim bude vydáno potvrzení Ministerstva obrany o účasti v povstání. Ne nic jiného, zase jenom potvrzení o účasti. Proč ne uznání, které by mělo odpovídat tak, jako je to použito pro ty, kteří padli apod. Proto nám nic jiného nezbývalo, než znova vyčkávat, až se najde lepší příležitost. A tato příležitost se našla v loňském roce, kdy jsme se dostali do diskuse s panem předsedou Senátu Štěchem, který vysoce projevil o toto zájem, a řekl, že by bylo době, abychom v tom dále pokračovali a že by mělo být uznáno povstání českého lidu, národní povstání, ba dokonce nejenže nám řekl toto, ale byl nám velkou oporou a pomohl našemu svazu zorganizovat tento seminář, kde by právě mohli ti politici, kteří vůbec o tomto povstání skoro nic nevěděli, aby znovu byli s tímto seznámeni a aby byli pozváni historikové, kteří by prokázali, že se toho zúčastnil národ ve většině a ne jenom v některých částech, zejména ne jenom v Praze. A vidíte sami, tento seminář se zde koná a nám už zbývá teď jenom jedno, jak a kde sehnat někoho, kdo by tento návrh prosazoval, předložil ať už ve Sněmovně, nebo v Senátu jako zákon o českém národním povstání a uznání jeho účastníků za válečné
veterány. Vždyť povstání doopravdy bylo ve válce. Válka končila až 8. května 1945 a ne do 5. května 1945, jak je uznáváno u držitelů dvěstěpětapadesátek, protože válka byla. Nebylo povstání. Válka existovala! A kapitulace německé armády byla uznána až ve 24.00 8. května. A bylo to dokonce tak daleko, že naopak na českém území se bojovalo de facto i nadále, vždyť jenom v Praze ještě se bojovalo 10. května; byly další popravy, a fakticky bylo ukončeno posledním výstřelem až 12. května u Milína. A my teď hledáme, kdo by toto pomohl. Bylo by výtečné, kdyby mohl Senát pod vedením pana předsedy Štěcha podat tento zákon jako celek. Pan předseda nám vysvětloval, jaké možnosti jsou, ale my přesto ho budeme žádat, kdyby mohl někoho, kdo by toto aspoň posunul, aby i toto šlo do Sněmovny a mohlo dojít ... My jsme vysoce vděční za veškerou činnost, za veškerou péči panu předsedovi Senátu Štěchovi a děkujeme mu za jeho pomoc a věříme, že i nadále nám bude nápomocný. Děkuji všem. Na shledanou. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji bratru Štíchovi za vylíčení geneze příčin této konference a jako o první historickou přednášku si dovolím požádat docenta Laštovičku a předtím si dovolím upozornit, že diskuse je zde řízená na písemnou přihlášku. Kdokoliv bude mít dotaz anebo žádost o příspěvek, jsou vymezeny časové body na diskusi, prosím přihlaste se a kolega Váňa vám dodá písemnou přihlášku, kterou si pak vybere. Pan Zdeněk Laštovička: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, bratři a sestry, dnešní ohlížení je směrováno ke konci 2. světové války. Byli jsme porobený národ, a tak jsme měli právo bojovat proti agresorovi. Od března 1939 jsme toto právo využívali. Čili můžeme říci, že v Evropě nebylo delšího odboje, ale zase na druhé straně jen málokterý aktivní účastník také celou dobu odboje prožil, protože němečtí okupanti se za jakékoliv protiakce tvrdě mstili. Ano, s agresorem jsme se utkávali jak na vlastním území, tak i na zahraničních bojištích. Měli jsme právo i povstat proti okupantovi, ale tato situace, pokud neměla být celonárodní sebevraždou, nastala až v posledních dnech války, kdy vztahy mezi Čechy a Němci po více než šestileté teroristické německé nadvládě se mimořádně vyhrotily. Prvního května 1945 začalo květnové povstání českého lidu v Přerově. Bylo to den po tom, kdy se otrávil a zastřelil ve svém berlínském podzemním krytu Adolf Hitler, génius zla, muž, který se svým národem přivedl Evropu do 2. světové války. V Přerově to začalo také den poté, kdy byla ustavena Česká národní rada a vedoucí 27členný orgán hnutí domácího odporu v čele s předsedou profesorem Albertem Pražákem. Přerovské povstání, i když bylo
jednotkami SS potlačeno a zaplaceno krví padlých občanů, hlavně místních železničářů, bylo signálem pro další místa, bylo impulsem pro povstání českého lidu. Povstalecké aktivity ten den zaznamenaly další obce v okolí: Horní Moštěnice, Brodek, Dobrčice, Trčice, Kojetín, Tovačov a další místa. Druhého května se těžiště protiokupačních akcí přesunulo z Moravy do Čech. Z ilegality vystoupily národní výbory. K akcím došlo v Nymburce, přidaly se Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou, Poříčany, Úpice, Svatoňovice a například v Novém Bydžově místní povstalci již statečně odzbrojili německé vojáky. Třetí květen 1945 je významný tím, že povstalo Podkrkonoší. Revoluční situace nastala v Semilech, v Turnově, v Jilemnici, v Nové Pace, v Lomnici nad Popelkou, v Železném Brodě, v Rovensku pod Troskami, v Držkově, v Hájích nad Jizerou, Bukovině, Horské Kamenici, v Tepeřích. Německý velitel v Jičíně vyhlásil stanné právo. Při ozbrojených střetech s Němci a německých protiakcích opět umírali další lidé. V Pardubicích, Hradci Králové, Chrudimi a Náchodě, kde byly silné německé posádky, docházelo zatím jen k demonstracím. K povstání se ale přidával venkov a malá venkovská městečka. Západně od Prahy se projevilo ohnisko odporu v Rakovníku. K povstání došlo také v Příbrami a v Berouně. Blížíme se ke 4. květnu. Byl to pátek tenkrát. Povstání se rozšířilo do mnoha dalších míst. Není možné z časových důvodů je všechny vyjmenovat. Připomeneme si, že partyzáni osvobodili na Moravě Velehrad, vstoupili do Vizovic a ve spojení s místními dobrovolníky zabránili naplánovaným destrukcím továren a mostů. Češi převzali moc také na Kladně a v nejbližším okolí. V Praze velmi narůstá napětí a po oznámení, že protektorátní vláda zrušila nařízení o zákazu vyvěšování československých vlajek i povinnosti dvojjazyčných nápisů, propukají intenzivní povstalecké aktivity. Pátého května dopoledne povstali obyvatelé Plzně. Bylo to den předtím, než do města dorazily jednotky třetí americké armády pod vedením generála Pattona. Dále povstaly Domažlice, Klatovy, Rokycany, Louny a na okraji Vysočiny to byl Jindřichův Hradec. V některých oblastech se povstání rozhořelo i díky činnosti partyzánských skupin, které stále ve větší míře vstupovaly do otevřeného boje. V Praze se odstraňovaly německé cedule, vyvěšovaly české vlajky, ve městě vládlo neutuchající nadšení. Policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, však narazila na odpor německých vojáků. Došlo k boji, což mělo známý následek – volání rozhlasu o pomoc. To byl jeden z hlavních signálů, po kterém se rozšířilo povstání po celém našem území. Povstalci v Praze si byli vědomi toho, že proti případnému německému
tankovému útoku zvenčí, a ten hrozil, protože byla zabarikádována cesta, kterou chtěli jet na západ, nemají mnoho šancí. Takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi 2000 barikád. Někdo si to matematicky a technicky spočítal, že bylo rozebráno asi 250 tisíc metrů čtverečních dlažby, což představuje silnici širokou 5 metrů na vzdálenost 50 kilometrů. Takže když si řeknete z Prahy 50 kilometrů, tak to je asi jako do Rakovníka nebo do Poděbrad nebo do Mladé Boleslavi. Podíváme se ale na další část našeho území. V sobotu 5. května převzaly moc odbojové organizace ve Velkém Meziříčí. Ihned zvolily národní výbor. Ten se ujal správy města. Na Vysočině převzal moc nad městem i revoluční národní výbor v Třešti u Jihlavy. Ale 5. května ve stejný den byla Němci vypálena obec Javoříčko poblíž Bouzova a za spolupráci s partyzány na místě bylo zavražděno 38 místních mužů, nejmladší z nich byl 15letý. 5. a 9. května 1945 – pražské povstání. Je to opravdu projev největšího a nejorganizovanějšího bojového vystoupení českého národa proti okupantům. Z časových důvodů nebudeme popisovat historii jednotlivých dnů na pražském bojišti. Začalo to prakticky bojem o rozhlas a skončilo 9. května, kdy v časných ranních hodinách do města dorazily sovětské jednotky. Pražské povstání je z hlediska vojenského pozoruhodné především tím, že vytvořilo během jediného dne z masy neozbrojených a po šest let brutální silou německých okupantů zastrašovaných a pokořovaných občanů mnohatisícovou armádu s potřebnými štáby, jednotkami a oddíly. Boj s profesionálními německými vojáky nebyl jednoduchý. V pražském povstání zahynulo na české straně – uvádí se různá čísla – 1780 mužů, 236 žen, 23 dětí. Mluvím jenom o české straně. Raněných bylo přes 2900 a z toho 1570 těžce. Přesto upozorňuji, že i když je historie pražského povstání z nesmírného množství dokumentů, publikací, článků, sepsaných svědectví velmi dobře známá, prošla, jak už tady bylo naznačeno, několika etapami falšování. Pokud se zeptáte, které etapy to byly, je možné uvést minimálně tři. Předně historické deformace hlásané dlouhá desetiletí minulým totalitním režimem, včetně tvrdého osobního dopadu na řadu účastníků povstání i odboje. Za druhé, opět okrajové neseriózní hodnocení povstání některými novými politiky, historiky a novináři po změně režimu v roce 1989. A za třetí, novodobý cynický pohled z vlny soudobého německého trendu historické revize dějin s jeho českými přisluhovači. Ten nás nyní trápí nejvíce, protože je rafinovaně a cíleně směřován na střední a mladší generaci. Protože jsme však už obyvateli svobodného a demokratického národa, musíme se těmto snahám nekompromisně postavit. Popírání a překrucování dějin je pro nás nepřijatelné. Vážíme si proto všech historiků, politiků a
novinářů, jejichž bádání a pohled do historie je nestranný a pravdivý, a vážíme si toho, že mnozí z nich dnes jsou mezi námi. Vracím se na území naší země. Šestý květen, neděle. V noci jednotky Wehrmachtu provedly protiúder proti povstání ve Velkém Meziříčí, obsadily město, zajaly povstalce. Tím uvolnily důležitou komunikaci přes Vysočinu pro ústup německé armády směrem na západ. Šestého května také v ranních hodinách vtrhla do obce Leskovice u Pacova skupina pelhřimovského jagtkomanda s Walterem Haukem jako velitelem. Obránci vesnice se sice pokusili obrannou palbou se chránit, ale neměli šanci. Akce skončila tragédií. Celá vesnice byla vypálena, 25 obyvatel bylo nemilosrdně zastřeleno nebo upáleno na místě. Pro zajímavost, Hauk byl po válce dopaden ve Francii, odsouzen k trestu smrti kvůli události v městečku Askö, kde za sebou zanechal přes 80 zavražděných civilistů. Trest mu byl ale zmírněn a již v roce 1956 byl propuštěn na svobodu a dál prožíval normální život, jakoby se, jak se říká lidově, nechumelilo. Přichází 7. květen. To je velmi významný den, protože je v Remeši podepsána německá kapitulace před všemi spojenci. Tady vidíme sídlo vrchního velení spojených expedičních sil v Remeši, kde se to podepsalo. Když tam dnes přijdete, přijedete třeba z Anglie, kde můžete fotografovat úplně všechno v galeriích, v muzeích bez jakéhokoliv omezení, přijedete do Francie, chcete si vyfotografovat sídlo, kde byla podepsána kapitulace, a oni vám řeknou: ne, tady se nesmí fotit. Pochopitelně jsme si to vyfotografovali. Tak toto je místnost, kde to bylo podepsáno. A dokonce tady vidíme osoby, které se toho zúčastnily. Byl to za Američany generál Walter Smith, za sovětský svaz generál Ivan Susloparov, potom tam byl generál Francois Seveze za Francouze a podepsal to generál Alfréd Jodl. Ten den ve Velkém Meziříčí byly vyneseny rozsudky smrti zastřelením a popravčí komando usmrtilo na břehu řeky Oslavy a Balinky 56 občanů a velitele povstání oběsil na sloupu veřejného osvětlení na Hlavním náměstí a tam musel zůstat pro výstrahu viset. Sedmého května – tady také máme ukázku z pohřbu v Meziříčí. Takhle to vypadá dnes na hřbitově – památník obětem 2. světové války. Sedmého května ráno vznikly také oddíly SS do ještě spící Třeště. Následovalo zatýkání a ještě toho dne odpoledne bylo jednotkou SS zastřeleno 33 rukojmí, převážně mladých mužů. Celkem při tomto protiněmeckém povstání v Třešti zahynulo 56 obyvatel. Tady vidíte pietní akt z roku 2010, každý rok se tam opakuje a zúčastňují se ho naši nejvyšší politici, což všichni obyvatelé Třeště nesmírně oceňují. Blížíme se k 8. květnu. Osmého května ve většině českých měst se podařilo odzbrojit Werkschutz, závodní stráž, Volkssturm, Tothovu organizaci i menší posádky Wehrmachtu.
Osmý květen byl poslední den, kdy vedení armád Střed předpokládalo, že se podaří průlom Prahou. Nepodařilo se, takže byl dán rozkaz: ustupujte ve směru na západ k Američanům. Devátého května, 16 minut po půlnoci byl podepsán berlínský dokument bezpodmínečné vojenské kapitulace, protože s dokumentem a kapitulací v Remeši Stalin nesouhlasil. Muselo se to tedy odehrát znova a bylo to v Berlíně, s platností od 8. 5. a od 23 hodin 1 minuty středoevropského času. Devátého května 1945 v 19 hodin také Američané uzavřeli své linie, demarkační čáru, a odmítli přijímat německé jednotky, které se chtěly vzdát pouze v americké zóně. Přesto k většímu boji s oddílem SS došlo 9. května po 19. hodině v Bělovsi u Náchoda, tedy po datu kapitulace. Další boj svedli čeští bojovníci v České Skalici. Desátého května 1945 došlo v Čimelicích jižně do Příbrami ke schůzce vybraných velitelů amerických a sovětských sil a mnohatisícové německé vojenské uskupení bylo vyzváno k okamžité kapitulaci. Nacisté kapitulaci odmítli a do amerického pásma se chtěli probojovat. Na rozkaz velitele Karla von Pücklera se jednotky zadního zajištění jeho armády urychleně zakopaly a připravily k obraně proti sovětské armádě. Držely linii Háje-KonětopySlivice nedaleko Příbrami. Tady do palebných hnízd umístily tanky, samohybná děla, pěchotní děla, kulomety, pěchota zaujala místa v okopech. Jedenáctého května jednotky SS v okolí Příbrami terorizovaly domácí obyvatelstvo, byli zabíjeni rukojmí. Proti nacistům se však statečně postavili partyzáni z brigády Smrt fašismu, k nim se připojili dobrovolníci květnového povstání z Příbrami a okolí. V odpoledních hodinách se rozpoutal boj a v něm zahynulo 13 partyzánů a 60 sovětských vojáků. To vedlo sovětské velitele k dalším razantním útokům, a tak v 1.30 hod. – říkáme 11. května, ale ono to bylo po půlnoci, takže správně to bylo už 12. května – podepsal SS Gruppenführer generál Karl von Pükler, vrchní velitel vojsk SS v Čechách a na Moravě… (Konec strany A kazety číslo 1.) (Strana B kazety č. 1.) …a generála Volkova. Poslední výstřely padly 12. května 1945 ve tři hodiny k ránu, vojenské výstřely, tedy v rámci boje. Do zajetí padlo po boji 6 tisíc německých vojáků a příslušníků SS. Desátého května 1970 jsme na připomínku těchto tragických okamžiků nechali postavit a odhalit památník, aby připomínal poslední dny a poslední hodiny 2. světové války v Evropě. Co říci závěrem? V českých zemích proběhlo květnové povstání ve 37 městech a 297 obcích. Ve všech městech a obcích se ujaly moci národní výbory. S organizací odboje se staly
téměř okamžitě orgány moci. Obdivuhodná byla rychlost, s jakou se vytvářela armáda. Mobilizace byla většinou vyhlašována v době od 5. do 11. května, do rezervních oddílů vstoupilo více jak 100 tis. mužů, do regulérní armády přibližně stejný počet. Nelze zapomenout na partyzánské jednotky. Bojovaly podle taktiky udeřit a odsunout se. Oddíly českých bojovníků vedené českými důstojníky v povstání spíše bojovaly o pevná místa, města, obce, silniční a železniční mosty apod. Nesmíme zapomenout také, že v celých Čechách v průběhu povstání nebylo jediného místa s četnickou posádkou, kde by se tato aktivně nezapojila do povstání. Na mnohých místech byli četníci první a někdy i jediní plně aktivní činitelé v boji proti nacistům, navíc znali zbraně, mohli učit dobrovolníky, co šli do povstání, jak se s nimi zachází apod. Květnového povstání českého lidu se zúčastnilo asi 100 tisíc aktivních bojovníků, z nichž 8 tisíc padlo nebo bylo zavražděno. Na závěr ještě konstatuji, že se hluboce skláním před lidem Čech, Moravy a Slezska za statečné, obětavé a vlastenecké vystoupení proti okupantům v prvních květnových dnech roku 1945. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: I já děkuji docentu Laštovičkovi za shrnující úvodní příspěvek do dějin českého národního povstání a nyní si dovolím, dámy a pánové, z časového hlediska přejít rovnou k pauze na kávu. Vyhlašuji tedy 15minutovou přestávku v naší konferenci. Sejdeme se zde v 11.15, tj. za čtvrt hodiny. Kávu naleznete za místy, kde obvykle sedává vláda po pravé straně v salónku. Cestou můžete shlédnout výstavu prací mladých badatelů ze Západočeské univerzity, která se věnuje tématu posledních dnů 2. světové války, a budeme se těšit pravděpodobně na příspěvek pana profesora Kvačka v 11.15. Přeji vám příjemnou kávu. (Přestávka.) (Po přestávce.) Předsedající Jiří Nenutil: …a nejdelší blok dnešního dne zvládneme v pořádku. Druhý blok dnešní konference „České národní povstání 1945“ zahájí místopředseda výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR pan senátor Pavel Lebeda. Senátor Pavel Lebeda: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo Svazu bojovníků za svobodu, vážení členové svazu a představitelé akademické obce, vzácní hosté, dámy a pánové, dovolte mi, abych jako místopředseda výboru pro zahraniční věci, obranu a
bezpečnost vás jeho jménem i já přivítal na půdě Senátu PČR. Předpokládám, že se ode mne neočekává popis a chronologie českého národního povstání jako kompilace řady odborných pojednání, vzpomínek i autentických archiválií. Nebudu ani hodnotit jeho vojensko-politický význam. V tomto sále je spousta lidí, kteří to dokáží fundovaněji a odborněji. Jistě odhalí nové a objevné pohledy na tuto slavnou epochu našich novodobých dějin. A těším se i na to, že přímí účastníci povstání oživí diskusi svými vzpomínkami. Moje ambice je dnes jiná. Vaše konference probíhá v době, kdy nejen mezi historiky a politiky, ale v celé společnosti probíhá debata, do jaké míry se mají politici vyjadřovat k dějinným událostem a vynášet hodnotící soudy, zejména když je chtějí vtěsnat do zákonných norem a vtesat do mramoru. Abychom si rozuměli, jde o principiální záležitost nezávisle na významu té či oné události nebo zásluhách té či oné osobnosti. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš či Václav Havel jsou bezpochyby velké osobnosti našich moderních dějin. Je ale otázka, zda a jak to má deklarovat právě Senát či Parlament vůbec. Na podporu této úvahy si dovolím uvést jeden citát: „Dějiny nesmí být otrokyní aktuality a nesmí být psány pod diktátem konkurujících si pamětí. Ve svobodném státě nenáleží žádné politické autoritě, aby definovala historickou pravdu a aby limitovala historika. V demokracii svoboda pro dějiny je svobodou pro všechny.“ A tento text je výňatek z provolání francouzských historiků zveřejněného v roce 2008 v Blois na protest proti snahám francouzského parlamentu modifikovat dějiny. A právě tito francouzští historikové mne jako pamětníka inspirovali k inventuře názorů na události související s tématem konference tak, jak jsem je zaznamenával v čase. Na konec války mám jen kusé vzpomínky, ačkoliv jsem starší než pan prezident, barikády jako on jsem ale nestavěl. Snad mne částečně omlouvá, že jsem bydlel v Plané nad Lužnicí. Poválečné události a nálady jsem však už vnímal a pozorně poslouchal debaty rodičů a dospělých, i výklady učitelů či pana katechety. Všichni tehdy věděli, že zfanatizovaní a nacionalističtí sudetští Němci s voláním Heim ins Rech, bezvýhradnou podporou Henleinovy strany a hajlováním se zasloužili o rozbití Československa. Nikdo v Evropě proto nepochyboval, že jejich odsun po válce za asistence i podpory vítězných mocností je logický a spravedlivý. Pod pokračujícími tlaky zevními i vnitřními, politickými i ekonomickými se začalo zjišťovat, že obyvatelé Sudet, pokud vůbec nebyli všichni antifašisté, byli aspoň mírumilovní lidé, podobně jako to zjistili komunisté o obyvatelích Německé demokratické republiky. A tak se odsun znenáhla, ale velmi naléhavě překvalifikoval na vyhnání. Jako na povel přičinliví investigativci, literáti i filmaři odhalují nové a nové odsouzeníhodné živelné akty násilí, jak je na konci války páchali Češi, zatímco Němci a kolaborující Češi byli jejich
obětmi bez ohledu na to, co je příčina a co je následek, bez ohledu na nesrovnatelné počty obětí, na masové popravy českých vlastenců ještě v květnových dnech, bez ohledu na masakry českého obyvatelstva na konci války, jako byl ten ve Velkém Meziříčí. A když poměrně nedávno byli představitelé sudetoněmeckých organizací přijati na vrcholné vládní úrovni, tedy na té úrovni, kam by se nikdy neměli dostat, už to nevyvolalo ani příliš velké protesty. A je mi smutno. Zvláště když si připomenu vizionářské úvahy Edvarda Beneše. Takový vývoj předpověděl až s mrazivou přesností. Ptáte se, proč tento přehled vývoje názorů na nedávnou historii? Chtěl jsem prostě jen ukázat, jak politickými prostředky se dají přetvářet dějiny, jak to vypadá, když politika vtrhne do historie. A zkuste si představit pokračování. Objeví se politik, náš politik, který vyjádří přesvědčení, že povstání byla účelová a zbytečná akce, zcela bez vojenského významu, neboť válka byla rozhodnuta, že šlo pouze o akt msty, případně o politické hry, neboť německá armáda chtěla pokojně kapitulovat. A tak 1700 zmařených životů českých občanů a další stovky z řad Němců, vlasovců i rudoarmějců snad byly úplně zbytečné? Považujete to za nemožné? Chci zde říci, že české národní povstání v roce 1945 představuje náš významný podíl na osvobození naší vlasti. Toto vzedmutí po léta ponižovaného národního sebevědomí a zdecimované hrdosti má v našich novodobých dějinách nezastupitelný a i symbolický význam, na kterém by i sebepřizpůsobivější politický korektor dějin si měl vylámat zuby. Každý národ má své axiomy, své klíčové okamžiky. Úlohou demokratických politiků je podporovat svobodné historické bádání a oživování národní paměti. Jsem hrdý na to, že právě Senát poskytnul své prostory pro vaši konferenci. Ještě jednou tedy vítejte! Přeji zdar vašemu jednání a jsem přesvědčen, že konference bude úspěšná, tedy přínosná. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Z důvodů zhoršené dopravní situace, kvůli počasí, odložíme přednášku docenta Čapky a profesora Kvačka na okamžik jejich příchodu. A nyní poprosím kolegu Jakla z Vojenského historického ústavu v Praze, který nás seznámí s tématem své přednášky. Pan Tomáš Jakl: Dobrý den. Vážené dámy, vážení pánové, ve své přednášce se pokusím nastínit souvislosti českého národního povstání v květnu 1945 se závěrem druhé světové války a se strategickou situací v Evropě v té době.
Myšlenka celonárodního povstání jako nejefektivnějšího příspěvku spojenců při předpokládaném osvobozování Československé republiky vznikla prakticky okamžitě po německé okupaci v březnu 1939. Generálové Bílý, Ingr a Vojcechovský vytvořili k jejímu provedení organizaci ilegální armády, kterou nazvali ON – Obrana národy. Jednotky Obrany národa byly organizovány na územním principu. Obce a menší města stavěly roty, větší města prapory, okresy pak tvořily pluky atd. Povstání mělo vypuknout po přiblížení se spojeneckých armád k českému území a znesnadnit, ne-li znemožnit německou obranu v tomto prostoru. Velký rozsah takové ilegální organizace ovšem nebyl vhodný pro dlouhodobou ilegální práci a v dalším průběhu okupace Gestapo v několika vlnách rozbíjelo velitelské struktury i nižší články Obrany národa. Na Moravě došlo v průběhu války ke sloučení zbytků Obrany národa s civilními odbojovými organizacemi do odbojové organizace R3 – Rada tří, která na myšlenku povstání rezignovala a orientovala se především na partyzánský boj, též pod vlivem sovětských zpravodajských výsadků. V Čechách se po zatčení generála Bláhy v říjnu 1944 stal posledním velitelem Obrany národa generál František Slunéčko, krycím jménem Alex, skrývající se v ilegalitě na Mladoboleslavsku, který se 30. dubna 1945 přesunul do Prahy. Na výzvy Československého zahraničního rozhlasu vznikaly též z věrných vlastenců ve vesnicích a ve městech ilegální revoluční národní výbory připravené převzít civilní samosprávu z rukou okupačních úřadů po očekávaném zhroucení německé moci. Jejich protějškem a leckde i součástí byla místní vojenská velitelství složená z aktivních i záložních důstojníků Němci rozpuštěné Československé armády. Následkem německého teroru neexistoval na konci války v českém odboji civilní protějšek exilové vlády, ústředí domácího odboje. Komunisté cílící na poválečné převzetí absolutní moci ve státě vytvořili za pomoci svých satelitních organizací Českou národní radu, která se za takové centrum prohlásila. Ze skutečných odbojových skupin se jí podařilo napojit na Radu tří, od které získala radiové spojení s československým exilem. Komunisté snad v koordinaci s Rudou armádou chystali své povstání na 7. května 1945. Němci se snažili do poslední chvíle vytvářet iluzi klidu v protektorátu, v uvozovkách, chráněného německou okupací. Ve skutečnosti válka stále více pronikala do každodennosti obyvatel českých zemí. Od léta 1944, kdy západní spojenci zahájili leteckou ofenzívu proti německé výrobě pohonných hmot, se protektorát i odtržená území staly cílem masivních strategických náletů. S přibližováním západní fronty přibývalo i útoků hloubkařů či kotlářů, stíhacích letounů útočících na pozemní dopravu. V protektorátu operovaly československé zpravodajské výsadky i výsadky vysílané z Londýna, jejichž úkolem bylo organizovat jednotky pro
připravované povstání. Od podzimu 1944 také operovaly v tomto prostoru v několika masivních vlnách vyslané výsadky sovětských zpravodajských služeb a armádního hloubkového průzkumu. Kolem nich se z českých ilegalistů i z uprchlých válečných zajatců tvořily partyzánské skupiny. Dalším momentem, který radikalizoval český odpor proti Němcům, byly pochody a transporty evakuovaných vězňů zajateckých a koncentračních táborů před postupující frontou. Tyto pochody smrti se všemi drastickými scénami, které je provázely, na jaře 1945 mobilizovaly české vlastence při organizování potravinové a zdravotní pomoci podvyživeným vězňům a zajatcům. Německá armád na jaře 1945 též opevňovala české vnitrozemí. Totálně nasazení čeští civilisté kopali zákopy a protitankové příkopy a stavěli protitankové překážky. Pozemní fronta vstoupila nejprve do odtržených území. V březnu 1945 sovětský první ukrajinský front pronikl na Osoblažsko a Opavsko. Po přenesení těžiště útoku prvního ukrajinského frontu na berlínský směr zde ovšem fronta zůstávala statická. Počátkem dubna první ukrajinský front v pozicích na Opavsku vystřídal čtvrtý ukrajinský front. Do protektorátu vstoupila fronta 7. dubna. Jednotky druhého ukrajinského frontu překročily řeku Moravu a vytvořili předmostí mezi Lanžhotem a Hodonínem. Jeden den před zahájením berlínské operace 15. dubna zaútočily 2. ukrajinský front ve směru na Brno a 4. ukrajinský front mezi Opavou a Ostravou. Na západě 18. dubna dobyla americká 3. armáda město Hranice a o dva dny později Aš. Německá obrana zastavila 17. dubna sovětské útoky mezi Opavou a Ostravou a 20. dubna u Brna. Druhý ukrajinský front obnovil útok 23. dubna, 26. dubna obsadil Brno a pokračoval v útoku v severovýchodním směru na Olomouc. 26. dubna obnovil útok ve směru na Olomouc také 4. ukrajinský front ve Slezsku a týž den Američané dobyli Františkovy Lázně a Cheb. Americká 3. armáda poté kryla levý bok spojeneckého postupu do Horní Falce a Bavorska. Při obsazování průsmyků v českých pohraničních horách narazila na silný německý odpor ve Všerubském průsmyku, kde boje trvaly od 26. dubna do 1. května. V prostoru Děčínského Sněžníku vstoupila 21. dubna do Čech i první divize ruské osvobozenecké armády, tzv. vlasovci. Šlo o pěší divizi, kterou postavili Němci z ruských zajatců a dobrovolníků. Divize vstoupila na české území již ve stavu vzpoury proti Němcům. 26. dubna se vydala dále na jih a 4. května se soustředila na Berounsku. Zde s ní navázal kontakt i český vojenský odboj. Na přelomu dubna a května 1945 tak fronta obtáčela české země od Dunaje na sever přes Šumavu, severní podhůří Krušných hor, slezské podhůří Krkonoš, Orlických hor a Jeseníků, přes Opavsko, Hanou a Brno opět k Dunaji. Většina německých jednotek na této frontě podlehla skupině armád Střed, malá část od Brna na jih
skupině armád Ostmark. Němci předpokládali ústup bojem přes české území na západ, který měl trvat podle jejich štábních odhadů nejméně do 20. května. Situaci však začali Němcům komplikovat čeští povstalci. Povstání, které vypuklo 1. května v Přerově Němci záhy potlačili. Druhého května ovšem vypukly nepokoje v Nymburce, které se podařilo udržet v neozbrojených mezích. Téhož dne začaly přestřelky mezi Němci a Vlasovci na Rakovnicku a Berounsku. Třetího května povstalo Podkrkonoší. Dne 4. května obdržely pošty, četnické a železniční stanice protektorátu telegram protektorátní vlády Kamenického, který nařizoval zavedení češtiny jako jediného úředního jazyka v Protektorátu Čechy a Morava. Němci sice záhy telegram dementovali, ale zpráva se mezitím bleskově rozšířila mezi českým obyvatelstvem a vyvolala masové odstraňování německých nápisů, vyvěšování doposud zakázaných československých vlajek, potyčky s německými úředními osobami, které se tomu snažily bránit. Generál Slunéčko se dopoledne 5. května po zhodnocení situace rozhodl zahájit boj. Aktivoval Vojenské velitelství Velké Prahy – Bartoš pod vedením generála Kutlvašra s působností na území hl. m. Prahy a své velitelství Alex s působností v zemi české. Čeští policisté, četníci a protektorátní vládní vojáci započali obsazovat strategické body v Praze. Při obsazování Českého rozhlasu narazil policejní oddíl na neočekávaně silný odpor a volání o pomoc provedli ve 12.33 rozhlasoví hlasatelé přímo do éteru. Po tomto zveřejnění propuklo povstání na celém dosud neosvobozeném českém území. Civilní správu v obcích přebíraly revoluční národní výbory, jednotky místních povstaleckých vojenských velitelství prováděly mobilizaci, oblehly a v mnoha případech i zlikvidovaly místní německé posádky. Povstalci paralyzovali protektorát a ochromily týlový provoz skupiny armád Střed. Po informaci z Prahy, že protektorát nelze již politiky, ani vojensky udržet, vyjednavači posledního německého vůdce admirála Dönitze zahájili jednání, na jehož konci byl brzy ráno 7. května podpis německé bezpodmínečné kapitulace před všemi spojenci v Remeši. Válka v Evropě měla právně skončil o půlnoci z 8. na 9. května 1945. V Čechách ovšem boje pokračovaly. Proti pražským povstalcům vyrazila bojová skupina SS Wallenstein z benešovského cvičiště zbraní SS, bojová skupina Milovice z milovického vojenského prostoru, bojová skupina generála Reimana z Českého Brodu a z fronty u Drážďan i bojová skupina 4. pluku SS Der Führer. Jednotky z vojenských prostorů a z míst, kde si Němci zachovali iniciativu, například to bylo velitelství skupiny armád Střed ve Velichovkách, vedle toho vysílali trestné výpravy do svého okolí provázené popravami. V Praze bylo přibližně 30 tisíc ozbrojených českých povstalců, kteří disponovali 10 improvizovanými obrněnými vlaky a přibližně 10 pozemními bojovými vozidly. Pražané
postavili na obranu města v noci z 5. na 6. května přes 1600 barikád. Jediný vnější spojenec, který dokázal včas přijít Pražanům na pomoc, byla 1. divize ruské osvobozenecké armády se čtyřmi pěšími pluky, tanky a dělostřelectvem. Přítomnost 1. divize ROA v Praze 6. a 7. května byla klíčovým momentem, díky kterému povstání v Praze přežilo nejsilnější německý útok 7. května 1945. Mezitím velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě generál Eisenhower oslovil náčelníka sovětského generálního štábu generála Antonova s tím, že americká 3. armáda může postoupit až na linii Vltava-Labe. Generál Antonov to 4. května odmítl s tím, že již probíhá pražská operace Rudé armády. Pattonova 3. armáda proto 5. května zaútočila do českého vnitrozemí pouze s cílem dosáhnout dříve stanovené linie Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice. Plzeň Američané osvobodili 6. května a svůj postup zastavili v Rokycanech. Když vyšlo najevo, že americkou 3. armádu zastavili politici u Plzně, že Prahu mají osvobodit sovětské jednotky a že Česká národní rada kontrolovaná komunisty, která se prohlásila být politickým představitelem povstání, je zděšena přítomností protistalinských vlasovců v Praze, začaly jednotky 1. divize ROA večer 7. května ustupovat na západ. Přes odchod vlasovců a brutální postup se však německým jednotkám do 8. května nepodařilo pražský komunikační uzel uvolnit. Sedmého května přišel z Flensburgu do velitelství skupiny armád Střed rozkaz převést okamžitě maximum jednotek z východní fronty na západ. Pro povstalecké jednotky mimo Prahu schopné paralyzovat německý týl do příchodu spojeneckých armád to znamenalo katastrofu. V západních Čechách sice povstání vítězně skončilo příchodem americké armády, ale východně od mezispojenecké demarkační linie dostaly události tragický spád. Z východu se na místo spojenců začaly valit frontové divize skupiny armád Střed, jejichž jediným cílem bylo za každou cenu se dostat na západ, kde jejich vojáci očekávali v zajetí lepší zacházení než u Sovětů. Pražská operace Rudé armády měla začít 7. května útokem rychlých skupin 1. ukrajinského frontu od Berlína a 8. května útokem rychlé skupiny 2. ukrajinského frontu od Brna. Ukončení operace bylo plánováno nejdříve kolem 20. května. Namísto toho už 6. května začala rychlá skupina 1. ukrajinského frontu u Míšně pronásledovat Němce, kteří začali ustupovat na jih. Podobně rychlá skupina 2. ukrajinského frontu vyrazila 7. května za ustupujícím levým křídlem skupiny armád Ostmark. Velitel skupiny armád Střed však rozkaz k ústupu pro své pravokřídelní divize vydal až 8. května dopoledne. A do takto vzniklé mezery mezi oběma skupinami armád se tanky rychlé skupiny 2. ukrajinského frontu stočily a pokračovaly rychle na Prahu. Průjezd sovětských rychlých skupin německý ústup příliš
nenarušil. Pokud sovětské tanky narazily na ustupující kolony, které obvykle takřka kolmo křížily jejich trasy, rozstřílely nejbližší vozidla, vraky odhrnuly na kraj silnice a pokračovaly dál. Po jejich průjezdu opět pokračoval proud německých vozidel ve směru na jihozápad. Sovětské letectvo se 8. a 9. května snažilo zabránit německému ústupu bombardováním komunikačních uzlů. Při náletech zahynuly stovky českých civilistů a náletům padla za oběť i mladoboleslavská automobilka. I po náletech ale německý ústup pokračoval. Ještě 10. května bombardovala sovětská a rumunská letadla prostor v okolí Havlíčkova Brodu. Osmého května ztratily boje v Praze smysl. Průchod Prahou se Němcům nepodařilo obnovit a frontové jednotky Prahu musely obcházet. Pražská posádka a většina bojových skupin, které měly povstání potlačit, proto večer 8. května kapitulovaly do rukou povstalců, složily zbraně a odjely a odešly se vzdát k Američanům. Poslední německá kolona složená z větší části z pražské posádky SS opustila centrum Prahy dopoledne 9. května už za přestřelek s prvními sovětskými tanky. Na jihovýchodním okraji Prahy dosáhla území ovládaného bojovou skupinou SS Wallenstein. Tato bojová skupina odešla ze svých postavení na jižním okraji Prahy až 9. května odpoledne po intervenci vojenských zpravodajských důstojníků od americká 5. pěší divize. Devátého května Američané přestali brát další zajatce a uzavřeli demarkační čáru. Na komunikacích vedoucích k americkým liniím se začaly tvořit mnohakilometrové fronty desítek tisíc německých vojáků a civilistů. Okolo 10. května se k nim přiblížily z východu sovětské jednotky a začaly jejich odzbrojování. První divize ROA dosáhla odpoledne 9. května 1945 amerických linií u Lnářů, kde ji 12. května zajala Rudá armáda. Němci před americkými liniemi bezúspěšně vyjednávali o přechodu do zajetí. Zadní voj německých jednotek stojících na sever od Čimelic se zakopal u Milína. Večer 11. května po příchodu prvních sovětských jednotek, které nasadily i dělostřelectvo a raketomety, se Němci stáhli na jih. Američané je odzbrojili a v Písku předali Rudé armádě. Německý velitel těchto jednotek v prostoru Milín-Čimelice kapituloval o půlnoci na 12. května a ještě 12. května ráno zničilo sovětské dělo v Březnici německý obrněný transportér, který se snažil probít k Američanům. Tím těžké boje v Čechách skončili. Do sovětského zajetí padlo celkem okolo 800 tisíc německých vojáků. Podle posledních poznatků je to prakticky celá skupina armád Střed. Záměr celonárodního povstání, které by po přiblížení spojeneckých armád urychlilo osvobození v českých zemích, který vznikl v březnu 1939, se nakonec podařilo v květnu 1945 úspěšně uskutečnit. Šlo též o skutečně mezispojeneckou operaci, ve které se účastnili vojáci ze západu i východu a kterým byli čeští povstalci nejen rovnocennými spolubojovníky, ale též
klíčovými hráči. České národní povstání zkrátilo válku minimálně o 10 dní v době, kdy jakékoliv ztráty byly s blížícím se koncem nepřátelství obzvláště bolestivé. Zabránilo též Němcům ve vedení frontové obrany v Čechách se všemi z toho plynoucími důsledky. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji kolegovi Tomáši Jaklovi z Vojenského historického ústavu. Pokud se nemýlím, pan profesor Kvaček stále ještě není přítomen a docent Čapka podle mých informací zamrzl – pardon za to slangové slovo – na dálnici, tudíž si dovolím přejít k diskusi, ale dovolte mi diskusi poněkud uvést. České národní povstání pramení z mnohaleté touhy českého národa potlačovaného okupační nacistickou totalitní mocí dát najevo sou svébytnost, dát najevo touhu bojovat, která bublala přinejmenším od Mnichova. Stačí citovat štábního kapitála Václava Morávka, slavného jednoho ze tří králů, který vnímal svou odbojovou činnost tak, že se jedná o čas, který je dlužen republice. Měl zemřít v roce 1938 jako voják na státních hranicích a nebylo mu to umožněno, a proto vnímal svoji existenci v odbojovém hnutí jako dar v nastaveném čase. Toto vnímání nebylo cizí nejen vojákům, ale i rodinám a prostým civilním příslušníkům českého národa. Této otázce se budu blížeji věnovat ve svém diskusním příspěvku, takže mi nyní dovolte jen poznamenat, že když české národní povstání v květnových dnech konečně propuká, a ta situace se nijak neliší od Francie, Holandska, Slovenska, domnívám se, že to je zcela srovnatelná celoevropská zkušenost, že jakmile utlačovaný, ponižovaný a oslabený člověk má šanci narovnat se k lidské důstojnosti, má šanci dát najevo svou touhu se prát i z posledních zbytků sil, tak ji využije a my jako Češi můžeme být právem hrdí, že po slovenském národním povstání jsme se bratrsky – ve stejnou chvíli se fronta přiblížila k nám – dokázali vzchopit, narovnat páteř, ukázat drápy a dovolím si s veškerou pokorou říct, že škrábat a kousat a bylo to cítit. Může na to český lev být právem hrdý. Je ovšem potřeba také říct, že české národní povstání přechází do něčeho, na co soudobí historikové poněkud zapomínají, ale v té době to byl zcela normální termín, do národní revoluce. Česká společnost prošlá zradou Mnichova, prošlá okupací, prošlá tragédií heydrichiády, totálního nasazení, prošlá diplomatickými zmatky mezi západní a východní emigrací, kdy odbojáři často čekali na loukách na shozy zbraní, které nepřicházely, byla rozpolcená a každý si hledal stanovisko ve svém svědomí, v názorech svých přátel nebo spolubojovníků. Budu citovat kolegu Johna, který když hodnotil plzeňské povstání, použil krásnou formuli: „Každý jeden si na barikádě představoval republiku tu svoji, ale všem šlo o republiku. Je nezpochybnitelným dědictvím českého národního povstání, že téměř nebylo
poražených. Těch několik málo kolaborantů a zrádců, kteří byli předáni lidovým soudům, případně je stihla divoká revoluční spravedlnost, jsou jen zlomkem ve šťastném osvobozeném národě. Kolega Jakl zde řekl, že české národní povstání zkrátilo válku o 10 dní. Je to deset dní pochodů smrti. Je to deset dní rukojmí hnaných před tanky, je to 10 dní poprav a stanných práv, svévolí toho nejposlednějšího nacistického vojáčka, který se svou jednotkou řádí ve vesnici jako utržený ze řetězu, aby se probil na západ. Každý ten den má hodnotu tisíců životů. Jestliže v Bibli stojí: „kdo zachránil jednoho člověka, zachránil svět,“ pak v českém národním povstání národ zachraňuje sám sebe a zachraňuje nejen svou důstojnost, ale zachraňuje i prostou existenci. Já nyní otevřu prostor k diskusi, ale žádám vás a především, setry a bratři, tato konference je nahrávána; je to jedna z posledních vzácných a velice krásných příležitostí, kde přímí účastníci mohou vystoupit. Nechejme otázky demarkačních linií, politických stran a vyjednávání, komplotů, vlasovců, rozměrů houfnicí odborníkům anebo diskusím v článcích časopisů. Pokud můžete, podělte se o vzpomínky na ty, kteří s vámi stáli na barikádách, kteří čekali, až se táta, brácha, soused, kamarád vrátí z koncentráku a zda se vrátí, kteří poslali své syny, dcery, kamarády na barikádu a nevěděli, jestli se z ní vrátí naživu, nebo si vzpomeňte, jak jste se cítili, když jste tam stáli. To jsou neopakovatelné zážitky, neopakovatelná svědectví, která postupně mizí a budou české společnosti velmi, ale opravdu velmi chybět. Já pevně doufám, že z této konference vzejde zákon o českém národním povstání, který pomůže alespoň institucionálně tu paměť uchovat, ale ta může být podpořena jen vaším svědectvím. Já nyní poprosím pana Nešpora z Lidic, který se přihlásil do diskuse se svým příspěvkem, a dále žádám všechny ty, kteří by chtěli vystoupit, již zde nějaké přihlášky mám, aby se přihlásili prostým zvednutím ruky a kolega Váňa kolegu do diskuse vybere. Otevírám diskusi. Pan Nešpor: Vážení přátelé, milé hosté, na tomto místě bych chtěl připomenout při příležitosti této konference, že lidičtí muži, kteří byli postříleni v roce 1942, bojovali po celou dobu války v srdcích na všech frontách. Přinesl jsem fotografii, na kterou se můžete podívat, která zachycuje první označení hrobu lidických mužů v roce 1945, a to sice 5. května ráno v 7 hodin tam přišli muži z Poldovky a nejmenovaní muži, nevíme, kdo na této fotografii je, a to místo označili vlajkou a pověsili tam malý věneček na jejich památku. Takže nezapomněli na ty muže a v podstatě je symbolicky vyzvali k tomu, aby povstali. Děkuji vám. (Potlesk.)
Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji mnohokrát. Jako další se přihlásila sestra Jaroslava Křupalová. Paní Jaroslava Křupalová: Dobrý den, vážení přátelé, pane senátore, vzácní hosté. Ten, kdo mě zná, ví, že jsem velký rebel. Proto mě každý říká, že bojuji s větrnými mlýny, že jsem jako don Quiote, ale není to pravda. Já bych chtěla jenom říct, že my děti, kteří jsme v pražském povstání – tvrdím pražském povstání – bojovali, jsme do toho šli s velkou vervou. A to, že jsem nejmladší účastnice pražského povstání, na to jsem velice hrdá a ráda bych vám řekla, že přestože můj otec byl v koncentráku, že mně nikdo nemusel říkat, co mám dělat. S mnoha lidmi jsme se setkali, kteří říkali: Vy jste tam šli proto, že vás do toho posílali rodiče. To není pravda. My jsme tam šli ze svého přesvědčení, protože už 30. dubna z vojenského vlaku, který v Roztokách zastavil, se k nám do naší ošetřovny dostali zranění lidé a už od té doby fungovala naše ordinace doktora Křepelky a automaticky my, kteří jsme se jako děti tam učili zavazovat ruce, jsme okamžitě věděli, kde je naše místo. A stali jsme se členy malé skupinky, která čítala pět lidí. Byla to Jožka Andrlová, která nám dělala řidiče, doktor Křepelka, Láďa Dvorský Hefr, který bohužel už je mrtvý. Takže my jsme do toho šli srdcem. Tak bych vám chtěla jenom říct, nezapomeňte na to, že my děti jsme bojovaly také. A dneska, když na náměstí Kutlvašra dětem řekneme, že nebýt pražského povstání, že ta krásná radnice na Táborské by byla v sutinách, tak na to každý kouká jako na nějaké novum. My se snažíme, náš obvodní výbor, ve spolupráci s radnicí, Prahou 4, Prahou 11, dětem umožňovat, aby viděly Lidice, aby viděly Terezín. Prosím vás, my nesmíme dopustit, aby na to děti ve školách zapomněly. Snažme se všichni svými vzpomínkami děti poučit o tom, co to byla válka, co to bylo povstání a že nebylo zbytečné, že Praha by se byla sama asi neuchránila. To jsem vám jenom chtěla říct a děkuji panu senátorovi Lebedovi, který mě předešel tím, že opravdu nejmladší účastnicí jsem byla já, a bohužel čtyřletý chlapec z hradu, který nosil kostičky, to nemá potvrzeno od ministra obrany jako já. Děkuji vám za pozornost, mějte se hezky! (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Děkuji sestře Křupalové a nyní prosím bratra Šimka. Pan Šimek: Dobrý den. Děkuji vám za vyzvání a všechny vás zdravím. Jsem přímý účastník pražského povstání v Břevnově, který vlastně měl pod sebou Pohořelec, baterii protiletadlových děl osmaosmdesátek mezi Pohořelcem a Hradem, ruzyňské letiště, Markétu a
Malostranské náměstí. Nebudu se dál zdržovat tím povstáním, ale chtěl bych prosím vás vám něco říct o vlasovcích. Já jsem byl vybrán, protože jsem uměl rusky, abych šel, bylo nás pět, k vlasovcům vyjednat předání zbraní, protože pražské povstání nemělo zbraně. Naše rota třeba měla pět francouzských pušek ještě z první světové války, do kterých samozřejmě nešly náboje z německých mauserovek, které také byly. Takže šli jsme k vlasovcům dolů do Košíř, protože oni prošli Košířemi a zabrali Jiráskův, Palackého a Železniční most. Všechno to byli, prosím vás, dobrovolníci Vlasovovy armády. To nebyl nějaký prapor nebo pluk. Vlasovci byli někde kolem Brd. Byly to dvě divize a ty se nijak pražského povstání nezúčastnily. Proč byly v Praze ti dobrovolníci? Každý měl akorát svůj samopal, tady měl chlebník a tam měl další dva zásobníky a kus chleba. To byla kompletní výzbroj vlasovců-bojovníků. Nikde žádný důstojník, velitel. To byla vždycky parta vlasovců, která táhla, a za ní šel asi tak staršina nebo výkonný rotmistr s koníkem, s vozíkem a na tom měl další chleba a další zásobníky. To byla celá výstroj vlasovců. Samozřejmě, že žádný nám nemohl nic dát. On měl akorát ten svůj samopal, a kdyby nám ho dal, tak by ho zavřeli, že ztratil zbraň. Já jsem s nimi tak nějak mluvil a, prosím vás, byli to dobrovolníci, kteří čekali, že v pražském povstání najdou smrt, protože nejenom Rudá armáda, každá armáda, jejíž voják přejde k nepříteli a pak ho zajme, pro něj nemá nic jiného, než že je to vlastizrádce a dostane kulku. U sovětské armády nedostávali kulku, ale šibenici. Takže vlasovci, ti dobrovolníci chtěli skončit svůj život, protože věděli, co je čeká. Já, prosím vás, jsem ke konci války spolupracoval s ruskými zajatci. Byli to moriaky černomorského flota admirala okťaberského. Osm mi dalo adresu, abych po válce napsal rodičům, jestli došli domů. Ani jeden neodpověděl. Byli to vlastizrádci. Takže prosím vás, takto berte vlasovce, že skutečně tito šli si pro smrt! Sedmého večer odešli, protože dostali pokyn z velitelství Vlasovova vojska, že se stáhnou do zajetí k Američanům. Většina vlasovců se do tohoto zajetí dostala, ale Američané všechny zajatce vydali sovětské armádě a tam skončili jako vlastizrádci. Čili takto je potřeba se na ně dívat. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Děkuji vám. Další se o slovo přihlásil zřejmě bratr Zdeněk Řepka. A já opět vyzývám, kdo chce vystoupit v diskusi, ať se prosím přihlásí a jeho dotaz bude vybrán.
Pan Zdeněk Řepka: Drazí přátelé, já vás všechny zdravím, vzácné hosty a děkuji vám za možnost tady promluvit. Já bych tady chtěl upřesnit některé pojmy, proč se nemůžeme nějak domluvit na tom všem – protože špatně nebo neznáme výklad Mnichovské dohody a vznik druhé republiky. To nebylo jenom, že bude anexe našeho pohraničí s pevnostmi atd. Tam se jednalo o další body, že nesmí být prezident Beneš dále prezidentem, za další, že naše armáda se musí zmenšit a že musí prodat výstroj. Proto někteří říkají, ta výstroj se prodávala Němcům. To není pravda. A další potom ohromná věc proti našemu národu byl Protektorát Čechy a Morava. A tady je ta věc, že drželi tehdejšího prezidenta Emila Háchu v Německu a sem přijel Hitler a podal ruku tehdejšímu zástupci prezidenta republiky, předsedovi vlády generálu Syrovému. A ta ošklivá fotka se stala klíčem k tomu, jak byl generál Syrový ostouzen a potom v 46. nebo v kterém roce… (Konec strany B kazety číslo 1.) (Strana A kazety č. 2.) …pak si národ přál jako předsedu vlády hrdinu Žižku, tak on měl jedno oko, tak byl předsedou vlády a z toho titulu zastupoval prezidenta republiky při vzniku protektorátu. A tam došlo k tomu podání ruky. Já nevím, co bych dělal já, jestli bych Hitlera přes tu ruku praštil. Nevím, co měl dělat generál Syrový v tomto okamžiku, který zachytili paparazzi, kteří čekali, až ho vyblejsknou a pak to dají do časopisů. Na základě toho byl odsouzen. Byl potom propuštěn v 62. roce při amnestii. A hlídal parkoviště, když nesli dalšího hrdinu Jana Palacha na hřbitov, tak tam dělal dozorce parkoviště. Už samozřejmě zemřel. Dále potom bych chtěl říci o vlasovcích. To byla jednotka plukovníka Buňačenka, která byla vydána. Potom, když utekli k Američanům – Američané, to byli demokratičtí lidé – tak je vydali. Samozřejmě byli už po válce postříleni a já jsem osobně viděl tady v Praze, když chytli vlasovce, tak že se házeli do Vltavy. Dále bych chtěl říct, že rozhodující pro náš národ byla jaltská konference, kde byla vyznačena demarkační čára a že Československo přejde do sféry sovětského vlivu, a spojenci žádali, aby tady byla ustavena demokratická vláda. Stalin řekl, že tady bude vláda lidově demokratická. To je ještě lepší než demokratická. Co je to lidově demokratická vláda? Já jsem se to učil k maturitě v roce 1950. Lidová demokracie je předstupeň diktatury proletariátu. Jak to dopadlo, to víme všichni. A Česká národní rada neměla spojení s vládou v Košicích, která byla ustavena v Moskvě z emigrantů, kteří odešli do Moskvy. Tam byli jenom mírně připuštěni lidé ze západu, to znamená Jan Masaryk, který byl při zakládání…
Předsedající Jiří Nenutil: Já se omlouvám, ale pojďme blížeji k národnímu povstání. Pan Zdeněk Řepka: Dobře. Tím končím. Nemůžeme pracovat na principu kolektivní viny, poněvadž v 80milionovém německém národě bylo jenom 11 členů NSDAP. Nepoužívat slovo nacismus, protože tak nadávali chudáci Angličané, když byli bombardováni letectvem Luftwaffe Göringovým, tak jim říkali nazis. A co to je vlastně? Nacismus, to je nacionální socialismus. Je třeba takhle to definovat, protože takhle nikdo neví, co to znamená. A ještě jednu věc bych chtěl říct, že sudetští Němci, to vlastně je umělý výtvor některých lidí, kteří z toho chtějí dělat na západě politickou kariéru, ale Sudety jsou pohoří, které je na severu Čech, to známe, od Lužických hor až po Jeseníky. Němci byli po celé republice a za tisíc let, co tady jsou od dob sv. Václava a pak byli zváni českými panovníky – jako odborníci západu sem přinesli gotiku, baroko atd., tak prostě to už nejsou praví Němci. Jak může být pan Slavíček Němec nebo pan Müller čistokrevný Čech, to už nevím. Já nejsem odborník na rasovou problematiku. Předsedající Jiří Nenutil: Já se omlouvám, ale pokud už nemáte nic k tomu povstání, tak bych poprosil o poslední myšlenku. Pan Zdeněk Řepka: Já končím. Neuznávám princip kolektivní viny. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Dobře. Děkuji vám za to. Zároveň poprosím další vystupující, aby se vzhledem k vzácnému času, který máme, drželi úžeji tématu, protože to jsou všechno důležité podněty, které si zaslouží své vlastní místo a svou vlastní diskusi. Já pevně doufám, že nejen ve svazu pro tyto názory a problémy najdeme místo, čímž trošku předznamenávám vystoupení bratra Františka Radkoviče, kterého si s ohledem na dalšího řečníka dovolím o tak tříminutový příspěvek požádat. Pan František Radkovič: Vážené sestry a bratři, přátelé, hosté, já nemám svůj projev připraven, ale chtěl bych pár střípků k takovému tématu: nedovolit zapomínat. Týká se to víceméně současného prošustrovávání, promiňte mi ten germanismus, právě výsledků našeho odboje a našich 360 tisíc mrtvých na poli 2. světové války. Rád bych doplnil docenta Laštovičku v jeho vystoupení, že čeští policisté bojovali také za povstání, jenom v Praze jich bylo zhruba 4,5 tisíce. To je jenom taková drobnůstka.
A teď heslovitě. Z čerstvého zážitku, otřesného ze 27. ledna letošního roku, kdy jsme se podruhé my v Jablonci nad Nisou, to jsem zapomněl říct, účastnili a pořádali pietní akt k holocaustu. Pozvánku jsem předal i starostovi, který ústy své sekretářky druhý den se omluvil z tohoto důvodu, a teď, prosím vás, poslouchejte pozorně. Pan starosta se nemůže zúčastnit, protože na pozvánce máte, že to jsou oběti německého barbarství. Takže jsem té ženě vstoupil do řeči v telefonu a říkám, prosím vás, ale to se týká historie. On pan starosta by se ale rád zúčastnil, kdyby na pozvánce toto nebylo. Myslela si, že doručím jinou pozvánku s jiným textem. Já jsem říkal, prosím vás, obdobná pozvánka byla doručena loni také v lednu, pan starosta byl, mám ho i nafoceného, takže nevím, jaký je důvod. Jablonec nad Nisou má spolupráci se třemi německými městy a pan starosta by, a teď nevěděl, jak to má zaobalit – říkám, prosím vás, pan starosta prostě nebude, je mi líto, ale já historii předělávat neumím. To je jenom současný střípek. Druhý – Vratislavice. Sídelní město, dalo by se říct, kdysi nacistické župy Sudetengau-Reichenberg, nyní město Liberec, má ve své čtvrti Vratislavice pro nadplukovníka SS, význačného nacistu, nositele zlatého prstenu s umrlčí lebkou od samotného Himlera… Předsedající Jiří Nenutil: Já se omlouvám, ale mohli bychom k tématu květnového tématu? Pan František Radkovič: …Ferina Poršeho. To je prošustrování právě toho, o čem jsem mluvil. Předsedající Jiří Nenutil: Všechno souvisí se vším, takže já bych prosil, opravdu držme se květnového povstání, a to pokud možno úzce. Pan František Radkovič: Úzce v kostce. Já jsem se třeba jako dítě českého policisty z Jablonce nad Nisou v Jablonci nad Nisou nesměl narodit, takže jsem rodilý Pražák. A povstání jsem si prožil s matkou v Michelské na Kačerově ve sklepě po celé tři dny. Ani jsem nevěděl, jestli táta v Americké 22 ještě žije, nebo budu sirotek. Takže také k tomu mám trošku co říct jo rodilý Pražák. A chtěl bych se zasadit o to, aby se vypátraly mrtvoly, které hodní Němci u komanda Gablonz, v Jablonci nad Nisou, naházeli do strže, tzv. šachty. Mělo by jich tam být několik set. Proto to říkám, že se na to zapomíná, a obzvlášť v Jablonci nad Nisou třeba u pomníku těchto obětí je bagatelizováno, že jich bylo několik desítek, když jsem
spočítal podle archivních podkladů 749 atd. Já vám děkuji za pozornost a nedovolme jim zapomenout na to, co se děje i teď! (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji i za tento příspěvek. Opět zopakuji svou výzvu, držme se, pokud možno, úzce tématu květnového povstání, čímž nechci zpochybňovat žádnou ze zde řečených tezí. Pouze podotýkám, že jsou možná vhodnější místa, kde je možnost poskytnout více prostoru, času a argumentů. Nyní požádal o slovo pan senátor Doubrava a já mu jej uděluji. Senátor Jaroslav Doubrava: Vážení a milí, především mi dovolte, abych vám vyjádřil svou hlubokou úctu a obrovské poděkování za to, že jste se dokázali v těch nejkritičtějších dnech pro Prahu zvednout a jít i na Prahu, ale ono to nebylo jenom v Praze, ono to bylo po celé republice. Já bych vás chtěl poprosit a podpořit výzvu pana předsedajícího k tomu, abyste se drželi opravdu vzpomínek na tyto události. Proč to říkám? Mně zemřela maminka ve svých 56 letech a před asi 5 lety zemřel i její bratr, můj strýček. Já až teď jsem se dostal ke krabici s fotografiemi a k mému obrovskému překvapení jsem tam našel fotografii maminky a jejího bratra, jak údajně snad někde ve Vysočanech brání barikádu. A mně bylo strašně líto to, že jsem o tom nikdy od maminky, ani od strýce neslyšel. A je mi strašně líto, že už se asi nedozvím, kde ta barikáda stála. Maminka nepocházela z Prahy, maminka pocházela ze Sedlčanska, z jihu, a přesto vyrazili na pomoc Praze. A vím, že to nebylo jednoduché. A to je důvod, proč bych vás chtěl moc poprosit, abyste zaznamenávali vaše vzpomínky, abyste se tady o ně podělili, abyste si vzpomněli na projevy prezidenta Beneše, který přesně předpovídal to, co se dneska děje, že přijdou a budou zpochybňovat. A oni jsou tady! Bohužel. Já vám všem moc děkuji. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já v tuto chvíli nemám žádné další přihlášky do diskuse a o vystoupení požádal člen ústavně-právního výboru senátor Miroslav Nenutil s vystoupením k navrhovanému zákonu. Senátor Miroslav Nenutil: Dámy a pánové, vzácní hosté. Každý národ má své hrdiny – ty z dávné historie, i ty z blízké či dávnější současnosti. Každý národ své hrdiny potřebuje. Potřebuje je proto, aby se stali vzory současné generaci, hlavně těm mladým, a podívám-li se vpravo od sebe, jsem rád, že tohoto semináře se zúčastňují právě i zástupci mladé generace. Co se stane, když jsou hrdinové opomenut, nebo nejsou-li dostatečně připomínáni? Docela
obyčejně národ dle mého soudu může být snadněji manipulovatelný, a to si asi nikdo z nás nepřeje. V několika vystoupeních mých předřečníků tady zazněly vážné a zajímavé myšlenky. Chtěl bych zareagovat na pana předsedu Vodičku, když tady vyjádřil svými slovy – nechci předjímat, s jakým výsledkem tato konference skončí. Chtěl bych vás, pane předsedo, ubezpečit, že minimálně podnětem k přijetí zákona, jelikož dva zákony mám tady zatím v písemné podobě před sebou a stručně ve svém závěrečném vystoupení bych vás s nimi chtěl seznámit. Bylo by dobré, kdyby právě v letošním roce, kdy vzpomeneme 70. výročí akce Silver A, což byla jedna z nejvýraznějších akcí, ne-li tou, která dala impuls a podnět k dalšímu boji proti okupantům. Pan Ing. Štícha tu vznesl dotaz, kdo by ten zákon předložil. Jsem, pane inženýre, moc rád, že mohu říct, že nejméně čtyři senátoři již přislíbili na tomto zákoně pracovat. Jednak je jím pan předseda Senátu Štěch, pan senátor Lebeda, má maličkost a pan senátor Doubrava. Byl bych rád, kdybychom získali více kolegů k osvojení tohoto návrhu zákona, jak se říká dnes moderně, napříč všemi politickými stranami nebo všemi seskupeními zastoupenými tady u nás v Senátu PČR. Jestliže tento seminář se jmenuje o českém národním povstání a jeden ze zákonů si klade za úkol české národní povstání definovat jako pojem, pak je příjemné a hezky se to poslouchá, když mnozí z vás ve svém vystoupení už toto období takto nazývají. Potvrzuje to jen to, že návrh zákona nevzniká nikde uměle u stolu, ať už v Českém svazu bojovníků za svobodu, nebo někde v Senátu, nebo někde jinde. Je to zkrátka něco přirozeného. Pan senátor Lebeda se tady správně zmínil o tom, že politici by neměli vykládat dějiny. Chci vás ubezpečit, že ani jeden ze dvou návrhů dějiny v žádném případě nevykládá, ale pouze jednu jejich část staví nad jakousi všednost a obyčejnost všech dějin, a ta část je právě české národní povstání. Dovolte mi, abych vám zacitoval zatím jenom preambuli návrhu zákona o českém národním povstání a potom krátce okomentoval to, s čím bych společně s kolegy chtěl předstoupit před zákonodárce. Tedy k preambuli: Parlament ČR, jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období německé nacistické okupace s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie, jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím a vycházeje se zásad, které vtělil zákon č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939-45 a o změně některých zákonů, se usnesl na tomto zákoně
České republiky. Nebojte se, nebudu dál citovat celé paragrafové znění. Jenom bych řekl, že v části první se mluví právě o účastnících českého národního povstání, kdo se považuje za účastníka národního boje za osvobození. Účastník se staví do role válečného veterána. V další části se mluví o tom, že každý žijící účastník českého národního povstání obdrží pamětní odznak válečného veterána ČR. Další část se týká druhého návrhu zákona, kterým se mění zákon o válečných veteránech, a v duchu myšlenky prvního návrhu. V části třetí se pak navrhuje prohlásit 5. květen za památný den České republiky. Dámy a pánové, tolik ve stručnosti to, k čemu by mohla nebo měla tato konference směřovat. A jak já říkám svým dětem, vždycky slibuji akorát to, co mohu sám zařídit. A v případě návrhu těchto dvou zákonů vám mohu slíbit, že společně s kolegy, kteří mi již příslib dali, svůj slib splním. Děkuji. Děkuji vám všem. Děkuji, že jste přišli, a děkuji hlavně těm, kterých se tento zákon bude týkat. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: A já otevírám druhé kolo diskuse. Máme zde přihlášenu sestru Ludmilu Hájkovou. Ostatní diskutující, přihlaste se prosím zvednutím ruky a kolegové vyberou lísteček. Paní Ludmila Hájková: Dobrý den. Zdravím vás všechny, kteří jste přítomni. Zdravím a děkuji těm, kteří nás pozvali k tomu, abychom dnes přispěli snad některými svými vzpomínkami k tomu, aby byl správně v Senátu ohodnocen návrh na uznání českého národního povstání. Byl to vlastně, už jste to tady slyšeli, dlouholetý boj. Nám jde o to, abychom tím, že bude české národní povstání uznáno jako boj v podstatě v té poslední bitvě, která se odehrála shodou okolností tady u nás, v bitvě proti tomu obrovskému zlu, které se tady rozprostíralo po řadu let, tak proto bychom si přáli, aby českému národnímu povstání byla vzdána čest, a to hlavně jménem těch, kteří zahynuli. Nebylo to jednoduché. Ti, kteří zahynuli v českém národním povstání, ale i všichni ti, kteří hynuli po celých těch strašných šest let. Netrvalo to jenom těch šest, my víme, že už před počátkem 2. světové války hynuli v našem pohraničí lidé, Češi, kteří byli brutálně napadáni, tehdy svými spoluobčany, o kterých už tady byla řeč. Tím se nechci zbytečně zabývat. Chtěla bych se zmínit především k otázkám, které tady byly už nechci říct nakousnuty, ale o kterých tady už bylo zmíněno. Já jsem se zúčastnila povstání tam, kde jsem žila, a sice v Praze 7, a protože mně tehdy bylo 16 let, zúčastnila jsem se ho v podstatě jako ošetřovatelka, i když prosím na počátku toho bylo dokonce to, že jsem jaksi ukořistila jednu
zbraň, pořádně těžkou. Byla to pancéřová pěst. Na šestnáctileté protektorátně podvyživené vyžle to byla pěkná váha. Zmocnila jsem se jí ne bojem, prosím, ale odhodil ji německý voják, který utíkal – snad bych to mohla trošku vysvětlit. Bydlela jsem přímo blízko tehdejších jatek. Je to dnešní pražská tržnice, což mladší nevědí. Pražská jatka v Holešovicích na nábřeží tehdy začala fungovat jako polní lazaret už někdy před polednem 5. května. A když jsem přilétla domů, podařilo se mi se dostat – já jsem byla totálně nasazena tehdy od 14 let v ČKD v Libni, samozřejmě tramvaje nejezdili, tak jsem se doplazila konečně všemi těmi peripetiemi, velmi těžkou cestou dokonce přes Libeňský most, který ale už tehdy ovládali naši povstalci, tak jsem přiběhla domů a dozvěděla jsem se od maminky, měla jsem už jenom ji, se kterou jsme bydleli blízko jatek, že v jatkách se něco děje. A já jsem byla skautka a v našem ilegálním skautingu během válečných let jsme měli báječnou vedoucí, která byla studentkou medicíny a měla v roce 1939, když nacisté zavřely vysoké školy, před sebou už jenom poslední dva semestry, takže už toho hodně znala. A my děvčata jsme se k ní mohly přihlásit na zdravotnické kurzy a já jsem skutečně uměla, na to jsem byla tehdy hrdá, opravdu jsem měla velké úspěchy, uměla jsem obvazovat i hlavy. A ona snad tehdy ta naše Věra, ona byla z Prahy 6, tušila, že to budeme potřebovat, proto se nás tolik snažila naučit. A opravdu se to hodilo. Takže já jsem uprosila maminku, abych tam mohla jít pomoct, že se mi přece nemůže nic stát. Maminka nechtěla. Říkala, víš, že mám jenom tebe, protože můj tatínek byl právě členem Obrany národa, o které tady bylo zmíněno. A když ho dva roky vláčeli po nacistických věznicích přes Drážďany až po Berlín, tak v Berlíně ho v roce 1942 v listopadu popravili. Měla jsem s nimi tedy své účty. Ale i kdyby se nestala tato strašná rodinná tragédie, tak prostě v rodinách jsme měli takovou výchovu, že bych určitě byla šla i bez toho, aniž bych zde, jak říkám, měla tak silný důvod k tomu, abych udělala všecko, co mohu pro svobodu našeho národa, pro osvobození našeho národa. A hovořilo se tady také právě o mládeži v povstání. Mladých opravdu přímo v pražském povstání padlo hodně. Přímo v bojích, mám tady některá čísla, jestli dovolíte, padlo mládeže do 18 let 55 chlapců a 3 dívky. Mezi nimi, mezi těmi 55, byl i František Soukal z Prahy 7. Já jsem ho znala. Byl to 14letý chlapec. Shodou okolností jsem ho znala, protože on byl ze Zátor a já jsem se na Zátory chodila učit na housle a on chodil k tomu samému stařičkému panu učiteli. A byl to 14letý chlapec, který v heydrichiádě ve 42. roce přišel o oba rodiče a měl jenom babičku a ona měla jenom jeho, která ho vychovávala. Také ji vlastně uprosil a zúčastnil se těch velkých tragických bojů na Trojském mostě. Byly tam tři barikády. Bylo to také jedno pražské místo nejtěžších bojů. A přitom ten chlapec, který tam všemožně
pomáhal a chtěl bojovat, ale přeci jenom zbraní bylo málo, tak samozřejmě mohl jenom pomáhat. Nosil střelivo, nosil zprávy a padl tam. Chtěla bych říct, že mladých, kteří se bojů zúčastnili, bylo hodně a víme, že kromě nich bylo ještě ubito 15 mladých chlapců nebo téměř mužů a 10 dívek. Tato čísla jsou z publikace, která byla vydána už při prvním výročí českého národního povstání, jak jsme tomu říkali revoluce v roce 1946, kterou vydal tehdejší Národní výbor hl. m. Prahy. Bylo tady hovořeno o tom, že v Praze padlo pravděpodobně 1700 lidí. Vím, že v průběhu let historici jednak čerpají z různých pramenů a dopočítávají se různých čísel. Slyšela jsem také číslici 3600-3700 lidí. Já bych to nevylučovala, protože možná historici chtěli střízlivě hodnotit všechny podklady, kterých se jim dostalo, ale právě v publikaci, o které jsem se zmínila, bylo udáno, že Národní výbor hl. m. Prahy na základě faktických údajů, asi úmrtních listů, vyplácel v Praze vdovský důchod 1881 vdově. Možná, že to byli i lidé, kteří byli i z venkova a padli tady, ale padli v Praze. S nimi vyplácelo sirotčí důchod 2570 sirotkům, z toho 30 bylo úplných sirotků. Ty děti vlastně zůstaly samy. Zrovna tak bych se chtěla – si dovoluji možná neoprávněně tady zmínit, že byly uváděny i některé jiné údaje. Například se to týká počtu barikád. Někde už dávno dřív jsem četla údaj, že v Praze bylo 2400 barikád. Nějak to bylo zredukováno a i tady bylo zmíněno číslo 1700 barikád. Víte, já jsem bývala právě na Praze 7, teprve teď posledních 20-25 let jsem na Praze 4 a pamatuji se, poněvadž jsem byla členkou Českého svazu bojovníků za svobodu už od svých 17 let – v roce 1946 prvního září mě přijali a pravděpodobně jsem dřív nemohla být členkou, já nevím – a už tehdy se v pozdějších letech historiky, našimi funkcionáři některá čísla sháněla a pravděpodobně se to potom dávalo do nějakých historických podkladů. A pamatuji se, že pro takovou kontrolu nám do základních organizací dávali počty barikád tehdy na Praze 7 – na Letné, v Holešovicích atd. Byla tam mapka všech barikád na sedmičce a kupodivu na této mapce nebyly zaznamenány tři barikády, kdy dvě z nich jsem přímo stavěla ještě v noci z pátého na šestého a tři jsem po skončení bojů, po osvobození rozebírala, protože pak už bylo málo lidí. Víte, oni všichni potom hodně oslavovali, a tak jsme se tam hemžili vždycky na každé barikádě a rozebírali jsme kostky jenom tak dva nebo tři. Dalo to dost práce, protože barikády byly stavěny poměrně pilně, byly opravdu účinné. Byly z dlažebních kostek, byly z automobilů, dokonce byly i z vagónů. A byly přes celou šíři ulice, takže to byly velmi důkladné stavby, dalo to pěkně práce. Já nevím, jestli jste si někdy potěžkali dlažební kostku. Také toho bylo někdy až nad hlavu. Přitom vám řeknu, ono skoro pořád lilo, tedy hlavně při stavbě barikád. Bylo chladno a nebyly to zrovna růžové chvíli. A i na lidi, kteří se jenom zúčastnili stavby barikád, tak i na ty můžeme jistě
dobře vzpomenout, protože barikády se ukázaly jako nesmírně důležité v Praze. Ony skutečně zamezily pohybu vojsk. Oni se potřebovali prostě dostat z Prahy, poněvadž Praha byla skutečně podminovaná, všechny mosty, všechny důležité stavby byly podminovány. My jsme se původně strašně divili, sotva rudoarmějci přijeli, tak okamžitě se sháněli a prolézali každičký dům a všude velmi důkladně od sklepa až po střechu to prohlíželi a všude pečlivě psali azbukou „pravěreno – min nět“. Představte si, že tyhle nápisy, já nevím, jestli si to ještě pamatujete, ale já jsem si toho všímala po celé Praze, že vydrželi dokonce ještě dlouhá léta i po roce 1968, po tom nešťastném, protože naši školáci, potom i moje děti, samozřejmě křídou, když se učili azbuku, stále ta písmena obtahovali, takže ty se udržovaly přes lijáky, přes všechno možné ještě řadu let, jak říkám, i po osmašedesátém roce. Takže toto skutečně Praze hrozilo možná víc, než jsme si tehdy vůbec mohli představit, protože i později se dozvídáme, že Praha patřila mezi čtyři města, která měla být vyloženě srovnána se zemí a veškeré obyvatelstvo vyhubeno. Čili měla dopadnout jako Varšava, přesně tak, a povstání ji skutečně zachránilo, a dokonce povstání možná bylo i, možná dalo by se říct, nejúspěšnějším povstáním v závěru války oproti jiným – naneštěstí se slzami v očích můžeme vzpomenout na slovenské národní povstání, které nás vlastně také inspirovalo tehdy, naše lidi, ty, kteří povstali, protože slovenské národní povstání to zaplatilo těžce. Přes všelijaké žertíky – zaplatilo to 30 tisíci mrtvými. Já jsem shodou okolností kdysi projížděla při nějaké příležitosti s nějakou výpravou celý kraj u Banské Bystrice. Byly to vesměs stovky lidí v každé vesnici. Předsedající Jiří Nenutil: Já se moc omlouvám, pomalu se nám nachýlil čas. Takže jestli poslední myšlenku. Paní Ludmila Hájková: Jenom se ještě zmíním – dalo by se vyprávět hodně – ale aspoň se zmíním o Praze. Ze stejného pramene, snad bychom mohli aspoň o tom něco vědět, tehdy bylo německým bombardováním, oni denně několik, aspoň u nás v Holešovicích stále nám i na naši ošetřovnu nosili nejenom raněné z barikád, ale i padlé při střelbách z těch… Předsedající Jiří Nenutil: Já se vážně budu muset omluvit… Paní Ludmila Hájková: Bylo zničeno na 60 – jestli smím ještě… Předsedající Jiří Nenutil: Ano, tento poslední seznam a pak budu muset požádat…
Paní Ludmila Hájková: Pár čísel. Já jsem ekonom, takže mě vždycky tyhle věci zajímaly. Naprosto bylo zničeno na 60 budov, velmi těžce poškozeno bylo 86 budov. Mezi ně patřila naše škola atd. Těžce poškozeno bylo 336 obytných domů a lehčeji bylo poškozeno 4198 obytných domů. Škody na budovách stály tehdy 20 miliard korun. To tehdy byla závratná částka. A jenom do prosince utratil Národní výbor hl. m. Prahy na znovuzadláždění rozbitých ulic, nemyslím jenom těch, kde se použily dlažební kostky, ale byly těžce poškozeny i bombardováním a střelbou, tak za to jenom do prosince 1945 zaplatily 15 milionů korun – tehdy také ohromná částka. Předsedající Jiří Nenutil: A já poděkuji za poslední cifru. Děkuji vám za váš neobyčejně silný a neobyčejně půvabný příspěvek. (Potlesk.) A zároveň vám mnohokrát ději za vaši činnost během národního povstání, protože všichni víme, jak lékaře potřebujeme v dobách míru a jak jsme bezmocní, když nás chytne jen nějaká lehká viróza. O to více dokážeme ocenit práci zdravotníků v tak vypjatých chvílích. Dámy a pánové, naše konference se přehoupává přes svoji druhou třetinu. Nyní nadchází jedna z nejpříjemnějších částí, můžeme si své názory, dojmy a vzájemné připomínky sdělit při obědě, na který vás zvu do Frýdlantského salónku ve Valdštejnském paláci. Podle každého Valdštejnova panství zde máme nějakou místnost. Salónky patří k lepším místnostem. A Frýdlantský salónek je půvabný především tím, že tam na vás čeká oběd. Sejdeme se zde ve tři čtvrtě na dvě a čeká nás vystoupení doktora Davida Browna, které bude realizováno prostřednictvím telekonference, protože David Brown je britský historik a nyní pobývá na své domovské univerzitě. Takže vám přeji dobrou chuť a budu se těšit po obědě. (Potlesk.) (Polední přestávka.) (Po přestávce.) Předsedající Jiří Nenutil: Dámy a pánové, měli jsme delší pauzu na oběd, takže doufám, že všichni se stihli občerstvit a závěrečnou část naší konference strávíme v pohodě, v dobré náladě a s nadhledem. Já poprosím účastníky z přísálí, kteří se ještě nedostavili, aby se dostavili. Čistě pro forma, zeptám se, profesor Kvaček – není přítomen. Docent Čapka? Také nedorazil. Jsem nucen na začátku programu omluvit profesora Kuklíka, který ze závažných rodinných důvodů dnes ráno se z konference omluvil, takže příspěvek proměny
právního postavení veteránů nezazní. Na druhou stranu, domnívám se, že ty proměny jste poznali na vlastní kůži, a tak by to byl příspěvek spíše rekapitulační a pro Senát informativní, který dokážeme zpracovat v podobě nějaké analýzy, takže jakkoliv je škoda, že nebudeme moci přivítat tak významného historika zde na místě, samotnému chodu konference to nijak zásadně neublíží. Připravuje se telemost s Anglií s doktorem Martinem Brownem, ale je to ještě ve fázi technických příprav, takže nyní si dovolím pokračovat v diskusi. Dalším přihlášeným řečníkem je sestra Eva Vaňousouvá. Já poprosím sestru Vaňousovou. Opět opakuji, hovořme k věci a pokud možno se zaměřením na české národní povstání. Děkuji vám. Máte slovo. Tady prosím. Paní Eva Vaňousová: Nebude to o českém národním povstání, ale chtěla jsem jenom zdůraznit, že je důležité, abychom se, abych tak řekla, nevařili ve vlastní šťávě, ale naše zkušenosti a závěry, které z nich vyplývají, předávali co nejvíce mladé generaci. Chtěla jsem se proto zeptat, zda by nebylo možné, protože podle našich zkušeností děti měly velký zájem, mnohem větší než učitelé, zda by nebylo možné, aby ministerstvo dalo jakýsi pokyn, aby školy využily našich – pokud tedy jsme toho schopni – zážitků, zkušeností a závěrů, které z nich vyplývají, a zvali nás co nejčastěji k besedám s mládeží. Děkuji. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: To je určitě podnět, který si zaslouží pozornost. Já jenom pro forma upřesním, že na půdě Senátu bychom to měli vnímat spíše jako ochotu Českého svazu bojovníků za svobodu účastnit se těchto debat, která zcela jistě bude tlumočena, nicméně přímo provolávání, co by svaz měl a neměl dělat, si nechme na ústřední výbor. Nyní bych předal slovo bratu Emilu Šnebergerovi. Pan Emil Šneberger: Přeji vám dobrý den, účastníci naší konference. Já vás všechny zdravím, současně vás zdraví obvodní výbor a účastníci Českého svazu bojovníků za svobodu Praha 2. Já budu stručný. Já jsem se zúčastnil ve 14 letech pražského povstání se zbraní s Mauserem 98, kde jsem utržil první ránu do tváře, tím jsem se s ní seznámil a byla výborná. My jsme se skupinou kapitána Korandy a mého otce, který byl důstojníkem Československé armády, se zúčastnili přepadení tábora říšské pracovní služby, který se rozléhal od Vokovické vozovny směrem k Vokovicím, Veleslavínu. Potom tento prostor byl využit jako škola Ministerstva vnitra a Vysoká škola sportu.
Šestého května jsme se setkali s kapitánem Korandou a jeho bojovníky v prostoru Cihelna Veleslavín. Odtamtud jsme vyrazili na tábor, kde jsme je přepadli. Bránili se, byla střelba oboustranná a my jsme je z tábora vytlačili. Odešli někteří – někteří padli – do Šárky. V Šárce v té době byly i části 2. záložního praporu SS, které byly v Ruzyni, v ruzyňských kasárnách. S nimi se potom později setkala i Rudá armáda při osvobození Prahy. To byla první část, kterou bych chtěl říct. Další stručně. Šestého jsme ještě stavěli barikády, bránili barikádu, která stála tehdy na Kladenské ulici 425 před domem. Nyní tento dům je označen jako Osamocená 425. Jinak z té Osamocené – zúčastnili se snad všichni, kdo měl ruce a nohy, stavby barikády z materiálu jednak… (Konec strany A kazety číslo 2.) (Strana B kazety č. 2.) …ostřelování jednak z Petřin, a jedna z Šárky, ze Šáreckého údolí. To bylo do osmého. A osmého plukovník generálního štábu Fajtl, který byl velitelem obvodu Praha 19 ve Vokovické škole, poslal mého otce na letiště do Ruzyně, aby zjistil, jestli tam ještě něco je, jestli tam je nějaká posádka, nebo není. My jsme tam vyjeli tehdy nějak před polednem nebo kolem poledního. Jeli jsme na motorce já a můj bratr a otec. Přijeli jsme k letišti. Během cesty jsme byli ostřelováni ze Šárky. Přijeli jsme k letišti. U letiště jsme zjistili, že příjezdová cesta je zadrátována a zaminována. Tedy otec odstranil miny, my jsme mu v tom pomohli a potom jsme vstoupili do letiště. Otec od začátku letiště, tj. od 37. roku, měl prodejnu v odbavovací hale. Nebyla netknutá, zboží tam bylo, nebylo nic ukradeného a na letišti se nebojovalo. I když jsem četl potom v knížkách různých spisovatelů, že vlasovci stříleli dělostřelectvem, že rozstříleli plochy atd. Tam byly velké skleněné plochy, hlavně té francouzské restaurace, která byla do letiště. Nebylo nikde nic dotknuto. Tam stály dva Síbly před hangárem a Fieseler Storch stál po pravé straně vyhlídkového prostoru. V tom Fieseler Storchu jsem seděl a poté jsme odtamtud šli dovnitř do haly a zjistili jsme, že i v hale jsou natahány dráty a kabely. Pak jsme zjistili, že to je zaminované, tak otec s námi to rozebral a vynesli jsme na pravou stranu do vyhlídkového prostoru, kde byly složené bomby a byla tam plechová garáž, která byla otevřená, a byly tam i pro palubní zbraně náboje, protože tam stály Messerschmitty 262 na betonové ploše před odbavovací halou, před hlavní budovou, a létaly ještě šestého sedmého k Drážďanům, kde rozbíjely bombardovací svazy. Dokonce jsem někde vyčetl v některé knížce, nevím už teď, kdo to napsal, že Messerschmitt 262 startovala, zarazila se před
Hostivicemi a pálila na vlasovce. To je nesmysl, protože ta má sedm tun a v rychlosti 190-200 kilometrů to zarazit, to je nenormální. Pilot rozhodně se cítí bezpečně ve vzduchu a ne na zemi. Takže jsme jednak hlavní budovu odminovali, potom dva tři hangáry a byli jsme na věži, kde řídící tam měl doklady o tom, že poslední letoun Junkers 52 s posádkou odstartoval kolem 14. hodiny. Tu knihu jsem vzal, dali jsme ji potom na velitelství do Vokovické školy. Část jsem si z toho vypsal. Poslední dobou, a to bylo myslím v roce 2010 při květnových oslavách, 6. května, byla reportáž v televizi číslo dvě, a to, že Češi vraždí, vraždění po česku. Na té Bořislavce jsem byl 9. dopoledne. Žádné vraždění po česku tam nebylo. A to, co oni předvádějí, tak tam byl – protože Aljušenkovy (?) tanky jely ve třech proudech po kladenské do města. Z města byly vyváděny kolony německých vojáků, civilistů a dětí. A ty musely jít polem, protože po silnici se nedalo jít, to bylo obsazeno po tři dny. Takže všechno šlo polem. A dotyčný, který dělal ten snímek z bytu, mě natočil. A to je předehra k té popravě. Ten, kdo to nezná, tak si řekne, tak tihle, co šli tam, tak ty všechny postříleli. To vůbec není pravdou! Tam se setkali důstojníci SS a poddůstojníci převlečení v civilu, kteří bydleli na Hanspaulce v domech, které sebrali Židům, a ráno se setkali s Rudou armádou. Ta je tam postřílela, protože utíkali v civilu na západ. Takže nic takového se nedělo. Češi nikde nikoho nevraždili. Nevím, co tím sledují autoři. Je vidět, že jsou podplaceni poměrně dost dobře asi od nějakých skupin buďto fašistických nebo neonacistických, ale nic takového se nedělo. Potom se ještě ukazuje snímek, že jelo jedno nákladní auto – tam byl asi 80 centimetrů chodník a potom je stráň - a vjelo na chodník a ty mrtvé přejelo. To byly nějaké figury, protože jak na ně vjel, tak okamžitě se postavily. Za tři za čtyři hodiny lidské tělo neztvrdne, aby bylo jako kámen. Tohle je nesmyl. A přitom nic takového se nedělo a fotoreportér, ten, kdo to fotografoval, tak v tu dobu šel před to auto si to natočit. Ty typy aut tam vůbec nebyly. Tam byly takové ty staré vozy. Já mám i odtamtud fotografii. Kdyby měl někdo zájem, můžu mu ji dát. To byly staré vozy a jely v kolonách za sebou čtyři pět metrů a byly ověnčeny armádou. Takže to není možné, co oni nám předvádějí. O to nejde. Teď vyšla kniha a ta kniha je to samé, jenom je tam přiloženo cédéčko… Předsedající Jiří Nenutil: Já zase jenom poprosím stručně. Opakujete. Pan Emil Šneberger: Už končím!
Předsedající Jiří Nenutil: Nemusíte končit, jenom se neopakujte. Pan Emil Šneberger: To cédéčko tam ukazuje něco úplně jiného, než ve skutečnosti ukazovat ten film. A další věc, u cédéčka je psáno v knize, že každý si musel vykopat pro sebe hrob a že byli stříleni do týla. Není to pravdou. Nikdo si nekopal hrob. Tam byli dva vojáci, kteří byli svlečeni, jenom měli čepice Wehrmachtu, vojáci tam byli, tehdy devátého bylo horko a kopali velký hrob pro ty, co tam byli. Bylo tam 27 lidí a žádná žena. Oni tam píšou, že tam byla jedna žena. Není to pravda. To je všechno. Já vám děkuji za poslech. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji. A nyní posledním přihlášeným do tohoto bloku diskuse je bratr Jiří Douša. Pan Jiří Douša: Zdravím vás, sestry a bratři, vážení hosté, dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Douša. A pokud se týká mého vztahu k českému národnímu povstání, to jsem vyjádřil v článku, který byl letos v prvním čísle Osvobození přetisknut, když jsem psal o svém otci, tehdy tam Škodováci v Mladé Boleslavi když začali vlastně povstání. Odpovídal jsem na článek, který byl uveřejněn v roce 2010 ve třetím čísle, kde se hovořilo o tom, že skončil za nejasných okolností a já nevím, co všechno. Tak tedy to jenom na úvod a nebudu to dál muset rozvádět. Považuji však za velmi důležité, abychom my, pokud ještě žijeme a něco pamatujeme – já jsem v té době měl 12 let, tak bychom tedy tuto informaci, co jsme prožili, předávali zejména mladým dětem ve škole. My jako 87. organizace tady v Praze pořádáme pro školy návštěvy v Lidicích. Loni jsem tam s nimi byl a víceméně jsem jim vysvětlil, co předcházelo Lidicím. Jako devítiletý žák jsem byl prakticky v rámci ligy proti tuberkulóze kontrolován z hlediska nordických zákonů, jaké mám rozměry hlavy. U děvčat to byla ještě pánev. A my pochopitelně jako děcka jsme nechápali, o co pořádně jde. Brali jsme to tak, jak to je. Byla liga proti bolševismu, liga proti tuberkulóze, leč pak jsme pochopili, že tak jak připravovali vyklizení českých zemí a že sem nastoupí prakticky německá říše, tak že to byla vlastně příprava toho, kteří budou prostě likvidováni a kteří event. po poněmčení budou sloužit. Toto jsem řekl děckám, kterým bylo třináct čtrnáct let, a musím vás upozornit, že pro ně to byla zpráva – prostě to bylo nečekané, že něco takového může být. A současně jsem vyjádřil, že to vlastně všechno dneska pokračuje v rámci neonacistického hnutí, takže aby neměli představu, že něco skončilo a už se o to nemusíme starat. Já sám mohu říct, že jsem do Svazu bojovníků vstoupil před 5 lety, přestože moje
máma pracovala ve Svazu národní revoluce a v tehdejším Svazu bojovníků proti fašismu a několikrát mně říkala, abych se tam přihlásil. Zastával jsem názor, že není potřeba, proč? Proti komu budeme bojovat? A jak říkám, v posledních 5 letech jsem si uvědomil, že tedy je proti komu bojovat a že nejsme bohužel sami, kteří máme názor, že to, co bylo, je nutné odsoudit. Potom bych se pozastavil u jedné věci. Pokud se týká českého národního povstání roku 1945, já s tím souhlasím. Ale když zvážím, že tady třeba Mgr. Jakl hovořil o tom, že vlastně to začalo v roce 1939 jako odboj a že to průběžně pokračovalo a povstání v roce 1945, to bylo už uvedeno prakticky od 30. nebo od 1. května a končilo to prakticky povstáním v Plzni nebo tady v Praze. Tak já si myslím, že za té situace by možná bylo potřeba tam napsat české národní povstání do roku 1945, aby to tam zahrnulo i to, co bylo předtím, a ti lidé, kteří přežili nebo kteří bohužel, jak se říká, se konce války nedožili. A poslední, na co bych chtěl upozornit. Prosím vás, stále se likvidují dokumenty, které hovoří o tom, co bylo za války, a nebylo to jenom za minulého režimu. Já sám, a to jsem uvedl i v článku, když jsem potřeboval, jak se říká, obhájit svým způsobem otce, tak jsem nenašel v Mladé Boleslavi absolutně nic, co se týkalo jeho činnosti. Dostal válečný kříž 1939, dostal dvěstěpětapadesátku a nějaký ten odznak za věrnost. Kromě 255, a to jsem našel tady ve vojenském centrálním muzeu, všecko zmizelo. Všecko zmizelo! Ale 255 tam samozřejmě uvádí, že byl vyznamenán válečným křížem, a protože jsem měl doma dokumenty ještě ručně psané, a hledal jsem je původně v archivu v Mladé Boleslavi, tak jsem věděl přesně, o co jde. On byl zapojen v severočeském odboji a jako odbojář měl za úkol shromažďovat zbraně. Prakticky na začátku války v Národní gardě koupil dvě pušky karabiny a tři armádní pistole s náboji a to přechovával celou válku. Dvacátého dubna to začal čistit a připravovat. Já sám jsem poprvé vystřelil dole ve sklepě do koksu z browningu, který měl také, a musím vám říct, že tohle všecko jakoby zmizelo. Takže já bych vás prosil, nepodceňujte to! A jak tady už uváděla sestra, je potřeba o tom hovořit, psát, dohodnout se s ministerstvem. Je potřeba mít tiskovinu, která, jak se říká, obsahuje celý národ napříč všemi politickými směry, poněvadž náš centrální časopis, ten čtrnáctideník, prakticky nečte mnoho lidí… Předsedající Jiří Nenutil: Já se omlouvám. Myslím, že už to přesahuje záměr příspěvku, tak jestli poslední myšlenku nebo konec?
Pan Jiří Douša: Já jenom chci říct, že prostě musíme v tomto směru mladým lidem dávat do ruky argumenty, a to, co jim nemohou často říct učitelé – už proto, že o tom buď nevědí, anebo že jim to jakoby nesedí do směrnic, tak to my musíme udělat. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já vám děkuji. A protože se nám blíží konferenční hovor s Anglií, tak poprosím o krátkou reakci bratra Štíchu, který se přihlásil. Poprosím o skutečně krátkou. Děkuji. Pan Antonín Štícha: Ale jsou určité věci, na které bych tady rád reagoval. Sestry a bratři, původně jsem neměl v úmyslu, že bych ještě jednou vystupoval. Měl jsem úvodní slovo o naší snaze o uznání českého národního povstání. Bylo tady několik připomínek, třeba teď zrovna předřečník mluvil o Mgr. Jaklovi. Mluvil, že bylo připravováno povstání v 39. roce. Ano, je to pravda. V tom jsme, jako mluvil on. Ale zapomíná se, že například povstání bylo připravováno všeobecně, že například mluvíme o vládních vojácích, že sloužili pro Němce atd., což není pravda. Velké množství vojáků bylo přímo nasazeno hned v 39. roce přímo do vládního vojska s úkolem připravovat povstání apod. Proto také někteří – nebo tři generálové a někteří plukovníci i důstojníci z vládního vojska byli popraveni za spolupráci s ilegálními jednotkami, tudíž byli zapojeni. A je zajímavé, že velitel vládního vojska 5. května v 10 hodin dopoledne vyhlásil v kasárnách svým vojskům Československou republiku a prohlásil jejich vojsko za první Československé vojsko. Taktéž se o tom nemluví. Proč? Bylo tady řečeno, co dělá ČSBS, třeba konkrétně na školách apod. Co se pamatuji, předtím byly ještě besedy. Po 90. roce to začalo ubývat. Ale proč? V našich nových učebnicích bylo strašně málo odboje, ať už kteréhokoliv, ba dokonce, když jste si vzali knížky třeba vnuka, tak ten tam měl o italských bojích na dvě stránky, o české účasti v bojích byl ani nepůlstránkový odstavec. To jenom tak mimochodem. ČSBS několikrát dávalo připomínky na Ministerstvo školství, aby bylo toto zapojeno do výuky atd. Nebylo to prováděno a bylo to odvoláno na to, že byly dány školám směrnice pro výuku atd. a že záleží na učiteli, jak využije těchto pomůcek. Nedá se vždycky jednat s tímto a je potřeba jednat s tímto. Oni se dneska omlouvají tím, že vlastní výuku mají tak naplněnu, že těžko by tam něco takovéhoto doplňovali a že musí probrat danou látku apod. Mě se podařilo třeba je přesvědčit ve Střední ekonomické škole ve Vršovicích, že nás pozvali jak k 28. říjnu ke Sborovu, i k 5. květnu apod. Záleží na škole, jaké má učitele a jaké zájmy mají, ale oni mají svoje úkoly a říkají, když nemám čas, nemůžu vám dávat tyto besedy. To jenom k tomu.
A teď jsem se chtěl zmínit, málo se mluví vůbec o tom, jak. Když se vrátím k pražskému povstání. Pátého května v ranních hodinách na všech nádražích byly vyvěšeny československé vlajky. O tom se vůbec nemluví, že železničáři také byli. Nikdo nemluví o tom, že třeba konkrétně v Přerově první organizátoři byli železniční pracovníci, že v Nymburce to bylo vyhlášeno zase železničními dílnami, ke kterým se potom připojili ostatní. O tom se nikde nemluví, že tohle bylo! Předsedající Jiří Nenutil: Já se omlouvám a, bratře Štícho, kradete mi slova z přednášky. Nebojte, budu o tom hovořit! (Pobavení.) A zároveň si dovolím váš příspěvek přerušit a v druhé půlce diskuse byste se zase vrátil, protože uděláme ten rozhovor s Anglií. (Potlesk.) A teď poprosím o krátkou chvíli trpělivosti, kdy od včerejška se pokoušíme spojit s Londýnem a kolega mi odepisuje, že to je skoro těžší než tenkrát. Já to uvedu. Jde o doktora Martina Browna z Richmond University in Londond. Je to renomovaný britský historik se specializací na česko-britské druhoválečné vztahy. Jeho přednáška, kterou budete moci sledovat – tady je jeho portrétní fotografie a za chvilku přepnu český powerpoint, kde budou hlavní teze jeho přednášky přeloženy. Přednáška bude simultánně překládána tady naší tlumočnicí a na konci budeme moci položit doktorovi Brownovi několik krátkých dotazů. (Technická příprava telekonference.) Dámy a pánové, přednáška doktora Martina Browna naživo z Londýna. Věnuje se tématu oddělení zvláštních operací a poté i odbojového hnutí. Pan Martin Brown: (tlumočeno) Pokud mohu říci tedy alespoň pár slov. Tématem mé prezentace bylo vysvětlit působení oddělení zvláštních operací a rovněž v kontextu vazby na exilovou vládu. A konkrétně jsem se chtěl zabývat třemi klíčovými tématy. První toto užší téma se týká politických vztahů mezi oddělením zvláštních operací a československou exilovou vládou. Musíme mít na paměti, že toto oddělení zvláštních operací bylo nově vzniklým oddělením a konkrétně se datuje do roku 1940. A netěšilo se důvěře ani ze strany armády, ani ze strany zpravodajské služby Británie. Na úsilí této organizace, tohoto oddělení se dívali značně podezíravě jak zástupci výkonné moci, tak i armádní generálové, admirálové a rovněž i zástupci exilové vlády. Pokud jde o odboj v okupované Evropě, tak to byl poměrně obtížně uchopitelný koncept a problém pro západní Evropu, aby vůbec porozuměla problematice odboje, a to ztěžovalo v důsledku toho i práci oddělení zvláštních operací. To znamená, pro toto oddělení bylo velmi obtížné získat jak zdroje, tak financování, zároveň i letadla a další vybavení, díky
čemuž by mohla následně podporovat odbojové organizace. A pokud jde o akce tohoto oddělení, tak při čtyřech příležitostech musel dokonce zasahovat sám Winston Churchill, takže vlastně pozice tohoto oddělení zvláštních operací byla poměrně obtížná. Toto je důležité mít na paměti, protože to jen dokládá, jak slabou pozici oddělení zvláštních operací mělo. Až o mnoho později, dokonce až v 70. a 80. letech, si armáda začala uvědomovat skutečný význam zvláštních jednotek a operací. Odboj pochopitelně neobnáší pouze boje, zabíjení a sabotáž, a proto tedy exilová vláda v Londýně ani nechtěla, tedy byla proti vyzbrojování těchto konkrétních hnutí. Takovým případem byla situace v Jugoslávii, kde Britové podpořili Tita a potom odpadli od sovětů. To znamená, pokud by tohle oddělení zvláštních operací podporovalo odboj a rovněž by to tedy se netěšilo podpoře exilové vlády, tak by to vytvářelo závažné problémy. Druhý problém, který tu byl, byl problém zeměpisného rázu. Pro oddělení zvláštních operací bylo pochopitelně logisticky snadné posílat pomoc do Francie, Dánska, Nizozemí nebo Norska, ale už tedy obtížné do Polska, bývalého Československa nebo dále na východ. Zeměpisná poloha pochopitelně výrazně ovlivňovala logistiku a to, nakolik bylo možné posílat do daných zemí výzbroj a další potřebné vybavení. Pokud jde o počty zvláštních agentů, které toto oddělení zvláštních operací vyslalo do Československa, tak to bylo pouhých 75 a celkem 59 tun materiálu a vybavení. Ale jen v porovnání s tím poslali 1800 takovýchto speciálních agentů do Francie a 10 tisíc tun materiálu tamtéž. Ani to tedy nesouviselo s možným řekněme sovětským vetem nebo čímkoliv jiným, ale byla to opravdu otázka logistiky. Tudíž tedy opravdu zeměpisné a logistické aspekty ovlivnily tuto podporu. A v neposlední řadě, už tedy se nám čas nachyluje, bych se rád dotkl tématu vztahu mezi oddělením zvláštních operací a československých sil pod vedením Františka Moravce, tak tyto vztahy byly komplikovány skutečností, že Moravec byl evakuován z Prahy v březnu 39. roku britskou tajnou službou MI6. A tato britská tajná zpravodajská služba nikdy neměla důvěru v oddělení zvláštních operací. Oddělení zpravodajských služeb MI6 usilovalo o tajné operace, které by prošly v tichosti, ovšem úsilím oddělení zvláštních operací bylo vytvořit tajnou armádu. Toto všechno přispívalo k napětí a problémům, které panovaly mezi oddělením zvláštních operací, mezi MI6, britskou vládou, armádou a rovněž československou exilovou vládou. A vztahy ještě dále eskalovaly po atentátu na Heydricha ve 42, protože Gabčík a Kubiš byli vycvičeni, vyškoleni právě v oddělení zvláštních operací a vysláni jím. Ovšem po těchto událostech, po atentátu vztahy mezi Moravcem a oddělením zvláštních operací opravdu ochladly. A od sklonku 42. roku oddělení zvláštních operací považovalo
Protektorát Čechy a Moravu za mnohem méně důležitý z jeho pohledu v porovnání s Polskem. A dostávám se tedy už závěru své prezentace. V době, kdy probíhalo pražské povstání, vztahy mezi oddělením zvláštních operací, generálem Moravcem a československou exilovou vládou byly natolik oslabené, rovněž tam byly i geografické zřetele, o kterých jsem se zmínil, tak toto všechno vedlo k tomu, že oddělení zvláštních operací pražské povstání v té době nepodpořilo. Děkuji za pozvání, alespoň tedy formou telekonferenci. Předsedající Jiří Nenutil: Dámy a pánové, tentokrát nikoliv písemně, ale prostřednictvím pouhého zvednutí ruky, má-li někdo dotaz na doktora Browna, tak je jedinečná možnost tohoto renomovaného odborníka přímo oslovit. Samozřejmě dotaz vznesete česky a bude přeložen, máte-li. Ano, támhle kolega. Pan Tomáš Jakl: (nesroz. dotaz; z překladu – ptá se, zda je pravda či mýtus, že zbraně byly již opravdu naloženy do letadel, které měly směřovat do Prahy, ale neletěly.) Pan Martin Brown: (tlumočeno) Ano, odpověď zní, že byly některá letadla naložena a tato mise byla připravována, ale pak skončila válka a už nebylo povolení k vzletu. Jenom ještě další poznámka. Tam také nastalo to, že nebylo toto povstání jakoby předem schváleno a oddělení zvláštních operací tedy nikdy nevysílalo zbraně, pokud by nebylo uděleno toto schválení předem. Předsedající Jiří Nenutil: Další otázka? Asi poslední šance zeptat se doktora Browna. V tom případě vzneseme dotaz senátora Doubravy – jak se staví doktor Brown k otázce Benešových dekretů, pokud si přeje odpovědět. Pan Martin Brown: (tlumočeno) K otázce Benešových dekretů zaujala své stanovisko i Evropská unie, která je považuje za právní, nikoliv tedy protiprávní a byť možná i v současnosti nepanuje úplná shoda o tomto tématu, zejména tedy pokud jde o odsun či můžeme říct vyhnání Němců, tak faktem je, že zůstávají platnou složkou mezinárodního práva. Měli bychom vnímat, že odsud Němců z Československa je součástí celého procesu 2. světové války a má paralelu v dalších národech Evropy…
(Konec strany B kazety číslo 2.) (Strana A kazety č. 3.) …To byla ze strany pana Browna taková diplomatická odpověď. Předsedající Jiří Nenutil: (Anglicky děkuje za rozhovor. Potlesk.) Dámy a pánové, vidíte, že i ve svobodné Evropě 21. století může být spojení s Londýnem pěkný oříšek, ale stejně jako tenkrát, když je dobrá vůle a přátelé na obou stranách, tak se to podaří. Mohu vám oznámit, že některé porodní bolesti byly svědkem toho, že jste byli účastníky prvního telespojení v dějinách konferencí Senátu Parlamentu ČR. Na to to bylo ještě docela dobré. Pevně doufám, že příště to bude ještě mnohem lepší. Velkorysý přístup doktora Davida (správně Martina) Browna. Odkazuji vás, pokud vás to téma zaujalo, na jeho vynikající knihu. Jmenuje se to Jak se jedná s demokraty. Na obálce je prezident Beneš a pojednává to o vztazích mezi československou vládou a britskou diplomacií v letech 1939-45, kde jsou mnohé teze, které zde zkratkovitě Martin Brown přednesl, pojednány v plné šíři a především s nesmírnou pramennou základnou, protože doktor Brown zároveň působí jako odborník britského Ministerstva zahraničních věcí, a tím pádem má přístup do archivů, o kterých my zhruba tušíme, že by někde snad měly být. Ve své neskonalé drzosti jsem si dovolil zařadit se na konec s trochou touhy, že na mě nezbude čas, ale minutka ještě zbývá a pokusím se provést jakési filozoficko-historické shrnutí nejen dnešní konference, ale vůbec celého konceptu českého národního povstání z hlediska hrdinství a oběti. Můj příspěvek měl navazovat na příspěvek profesora Kuklíka, čímž bych se zbavil většiny právních odkazů. Nyní se maličko nemám o co opřít, takže pokud jste závislí na programu, tak si jaksi škrtněte reflexi v českém právu a pevně doufám, že reflexi v českém právu provede zákonodárná iniciativa, která vzejde nejen z podnětu této konference. Téma mého příspěvku je hrdinství a oběť, neboli koncept. Já se to pokusím zlidštit a vezmu si téma hrdinové a oběti. Středoevropské prostředí a zvláště česká kotlina je výjimečná z mnoha a mnoha důvodů, které dobře známe z dějin, ale je pozoruhodná i svou kulturou, kdy hrdinství je u nás symbolizováno mnoha a mnoha proměnnými koncepty. Za jednu z nejpozoruhodnějších těchto linií považuji fakt, že místem všech výbuchů nebo erupcí moderního českého národa je Václavské náměstí, na jehož předním místě stojí jezdecká socha ozbrojeného bojovníka v plné zbroji, který je ve skutečnosti zbožným člověkem toužícím po míru, a z těchto důvodů byl zabit svým bratrem, neboli je prvním českým mučedníkem,
státotvorným mučeníkem – svatým Václavem. Sami jistě si pamatujete, že sv. Václav byl ve 20. století uchopen a použit kdekým a ke kdečemu, nicméně jedna z pozoruhodných vlastností, které sv. Václav jako koncept má, že Čechy snad jako první země v Evropě již zhruba ve 12. století se vyvážou z vazeb na krále, tituly a majetek, ale všichni lidé žijící mezi Šumavou a Krkonošemi, dneska bychom řekl Aší a Jablůnkovem, jeden čas Aší a Jasinjou, byly čeledí svatého Václava. Pokud jste žili v českých zemí, mohl jste být urozený Přemyslovec, nebo poslední oráč, ale před bohem a před státem jste všichni byli čeládkou u nohou právě bělouše sv. Václava. Známe to z 38. roku, kdy František Halas volá: poslední, co Čechům zbylo, je sv. Václav, nedej zahynout nám, ni budoucím a zároveň dokáže volat druhou linii hrdinství a oběti v české kultuře, a tou je linie oběti, která v Čechách není symbolizována sebevražedným bojovníkem vrhajícím se proti nepřátelům, nemáme svůj epos o Rollandovi, nemáme Harolda Velikého vyloďujícího se na pobřeží Normandie, máme mistra Jana Husa – intelektuála, kněze, učitele, který pro články poznající svým rozumem a svou vírou a svým srdcem položí to nejvyšší, co má, svůj život. A v českých zemím, místo aby byl prohlášen za podivína nebo dnes by se mu média vysmála cynicky, jako se k tomu dostanu dál, proč pokládá život za něco, co je jaksi abstraktní, neuchopitelné a každý víme, že bůh není. My, co v něj věříme, věříme. To, co víme, nevíme, nicméně Jan Hus dokáže zemřít pro pravdu a stát se českým národním mučedníkem. To znamená, že zdroj identity českého národa je rytíř na koni, který svou nejslavnější bitvu vybojuje v obraze císaře Konstantina, kdy přijede obstoupen anděly a jeho nepřátelé padnou do prachu, a zároveň učitel, intelektuál, který z poměrně složitých a nepříliš pochopitelných pohnutek redukovaných na pouhou větu „braň pravdu poznanou a odvolal bych, kdybyste mi řekli, co odvolat mám, ale sám neodvolám“ se stanou jakousi duchovní páteří českého národa. Tyto, dneska se dá říct, až pohádkové motivy dosáhnou velice prudké odezvy ve 2. světové válce. Já když přednáším a použiji tento slajd, tak se mi lidé diví – máme tolik vojáků, tolik skvělých bojovníků, někteří jsou zde ještě s námi, a já přesto ukazuji dvě ženy, muže v klobouku a dole explicitně Gabčíka a Kubiše, protože je nelze pominout. Nicméně ta žena vlevo je paní Moravcová, která skrývala atentátníky na Heydricha a s celou rodinou byla popravena, a ta půvabná dívka vpravo byla ve stejné akci v Mauthausenu popravena pro pouhou spolupráci. Myslím, že dělala spojku brněnskému odboji. Uprostřed je naprosto ikonická postava českých dějin – štábní kapitál Václav Morávek, kterého jsem již dnes citoval. Člověk, který si v roce 1938 neřekne: všichni se na mě vykašlali, vykašlu se na všechny, ale rozhodne se, že on jako důstojník republiky, když mu nebylo umožněno zemřít, jako zemřeli Thermopylští, jako zemřeli Řekové, jakož to zákony kázaly jemu, tak bude žít
svůj vypůjčený čas a dá ho do služeb republice; republice, která není; republice, kterou, jak zde pan předseda Štěch před několika hodinami řekl, spousta lidí odvrhla anebo ignorovala; republice, která žije už jen z krve těch, kteří jsou ochotni pro ni krvácet – ať v zahraničí, ať na frontách, anebo doma. Dole samozřejmě máme Gabčíka a Kubiše, jedny z nejpozoruhodnějších postav evropského odboje 2. světové války, protože daleko profesionálnějším, a jsem rád, že hovořím po Davidu Brownovi, který se zabývá opravdu specialisty na zabíjení, specialisty na tvrdou bojovou akci, tak daleko vyškolenější profesionálové nikdy nedokázali to, co dokázali dva obyčejní kluci z Moravy, kteří předtím, než provedli jeden z největších činů evropského odboje, museli chtít, strašně moc chtít, museli chtít odejít, museli chtít překonat nástrahy, pak museli chtít být vybráni, pak museli vytrvat a pak dokonce tváří v tvář těm, kteří jim říkali, že jejich úkol přinese obrovské utrpení, museli chtít poslechnout rozkaz. Škoda, že doktor Brown neměl čas podrobněji nám popsat, jak fungovalo britské SOE. Nikdy nebylo dohledáno libovolné britské přitakání atentátu, ale já když přednáším, tak často říkám, že podíváte-li se na organizační strukturu toho oddělení, je vám jasné, že pokud by Winston Chruchill nesouhlasil s atentátem na Heydricha, měli by dvacátého sedmého asi 150 propuštěných úředníků. Struktura toho oddělení zcela přímo organicky vyprodukovala jeden z největších činů a Čechoslováci měli tu čest jej provést. Na druhou stranu cena, kterou za to zaplatili, byla strašlivá. Když se podíváte – pro ty, co vidí hůře – jedná se o Národní hřbitov Terezín, Pinkasovu synagogu a lidické děti. Oběti nelze vážit, nelze říkat, zda trpěl ten více či méně, a já upřímně řečeno nemám rád ani příliš to účetní počítání, protože kdo mámě spočítá, kolik stál její zavražděný syn, kdo spočítá prázdné ulice a kdo spočítá vysoké školy, na kterých neměl kdo učit. Jestliže se národní revoluci z roku 45 vyčítá, že byla příliš prudká, tak já se ptám, a kdo ji měl krotit? Měli ji krotit ti policejní důstojníci popravení v Potenze? Měli ji krotit ti soudci již v 39. vysvlečení z talárů a zplynovaní v táborech v Polsku? Nebo ji měly krotit mámy dětí, které po válce nebyly nikdy nalezeny? Národní revoluce jistě má své temné stránky a je potřeba o nich hovořit. Už jenom proto, že nebudeme-li o nich hovořit my, budou o nich hovořit jiní hlasitěji a budou nám to vyčítat. Ale je potřeba říct, z čeho pramení – pramení ze zápasu o holý život! A jestliže jsem řekl, že český lev škrábal a kousal a trhal, tak trhal v zápase o život. A díky vám ten zápas vyhrál. Já vám nesmírně děkuji a považuji to za poslední projev této konference. (Potlesk.) Dovolte mi, abych vás pozval do Jičínského salónku – to je ten první, kde jsme měli kávu, na číši vína, kde se můžeme podělit.
A ještě drobná organizační – pro zájemce o historii českého povstání bratr Laštovička krátkou informaci. Pan Zdeněk Laštovička: Dámy a pánové, bratři a sestry, já chci zareagovat na to, co tady bylo řečeno týkající se českého národního povstání, a sice: svědectví mizí, jak mizí pamětníci. To je pravda, ale na druhé straně si musíme uvědomit, že máme ohromné množství údajů, o kterých nevíme a které se nám v poslední době stávají přístupné. Tak já vás chci jenom krátce upozornit, že veliký pokrok komunikační technicky ve výměně informací právě nyní dokončuje veřejné zpřístupnění neobvykle velkého množství historických dokumentů z celého území naší republiky. Je to digitalizace našich hlavních archivů. A tady mají možnost nejen historici, novináři a další badatelé, ale každý z nás, kdo má internet, nebo jeho dcera, syn nebo vnuk, zdarma vstoupit přes internet do nitra budov, kde jsou nashromážděny archivní materiály. A dnešního našeho tématu se specielně týkají, jak jsem zjistil, obecní, městské a školní kroniky. Představte si, že v nich nalistujete květnové dny 1945, které byly sepsány po naší republice tisíci kronikářů, jako máme tisíce obcí. Ve školních kronikách byly popsány stovkami učitelů a ty informace, až si je budete číst, vás ohromí jednak historickými údaji, které se v nich dočtete, časovou a věcnou přesností, podrobnostmi, popisy činů konkrétních osob, pojmenováním konkrétních i všeobecných zločinů okupantů, jmenovitým sepsáním jejich obětí a jejich osudů v dotyčné obci nebo městě, shrnutím dojmů a vyslovením osobních úvah. Čili ze svého domova nebo ze své pracovny si na monitoru počítače můžete v archivu vybrat kroniku, kterou chcete, nalistovat si stránku, která vás zajímá s datem, které vás zajímá, a přečtete si o květnových událostech. Pokud jsou to údaje, které potřebujete, tak si je zkopírujete do svého počítače a můžete s nimi dále zpracovat. Čili ve zpracování těchto materiálů vidím do budoucnosti možnost ještě podrobnějšího zdokumentování českého národního povstání z oblasti celé naší republiky. Omlouvám se, že jsem to zařadil na konec, ale mě osobně zajímá jižní část Českomoravské vrchoviny, zajímá mě Pošumaví a Jižní Čechy, a když si vezmu obec po obci archivu v Třeboni, nalistuji si květnové povstání a čtu to, tak mi jezdí mráz po zádech, protože tam jsou údaje, o kterých jsme nevěděli. Třeba v obci, kde jsem to prožíval, se tam dočítám, kteří američtí důstojníci tam přijeli, jsou tam podepsáni, jsou tam vyfotografováni, je tam projev starosty, který měl, je tam soupis zbraní, které měli, kdy odejeli atd. Čili ohromné množství materiálů. Omlouvám se. (Potlesk.)
Předsedající Jiří Nenutil: Já mnohokrát děkuji a doufám, že toho pamětníci využijí. Ještě jednou, dámy a pánové, děkuji, vím, že jste dorazili v tak hojném počtu i za nepříznivého počasí, a než se vydáme do toho pekelného mrazu, prosím, přijměte pozvání na číši vína v Jičínském salónku.
***/ž