Předmluva Utrpení, které je jen na nás
Je jeden bonmot, který zní: Opravdový gentleman nemluví o ženách, se kterými se rozešel, a o daních, které zaplatil – a je to ovšem naprostá lež. Právě jsem si ho celý vymyslel. Omlouvám se. Pokud by ale nějaký podobný výrok skutečně existoval, bylo by dost možná jednou z podmínek gentlemanství nevyprávět o způsobech, jakými se člověk udržuje v kondici. Opravdoví gentlemani nejspíš dozajista nevyprávějí kdekomu na potkání, jak to dělají, aby byli fit. Aspoň mám ten dojem. Já, jak samozřejmě každý ví, žádný gentleman nejsem, a nemusel bych si proto s podobnými problémy tolik lámat hlavu; stejně se ale při psaní knihy, jako je tahle, pořád trochu stydím. Jenomže, a nerad bych, aby to znělo jako výmluva, tahle kniha je o běhání a ne o tom, jak to dělám, abych byl fit. Opravdu v ní nehodlám pořád dokola hlásat, že mají všichni každý den běhat, protože je to zdravé. Jde mi jen a jedině o to, abych se zamyslel, abych se ptal sám sebe, co pro mou maličkost znamená, že pořád pokračuju v běhání. Somerset Maugham kdysi napsal, že se i v každém oholení vousů najde něco filozofie. Ze sebemenších maličkostí se totiž může zrodit svého druhu meditace, pokud v nich pokračujeme den za dnem. V tom hodlám s Maughamem z celého srdce 5
souhlasit i já. A proto snad nebude zas tak scestné, když coby člověk, zabývající se psaním a během, sepíšu tenhle osobně laděný a nijak převratný text a černé na bílém ho předložím čtenářům. Jelikož jsem člověk, kterému všecko dlouho trvá, nebo ještě spíš člověk, který si musí věci sepsat, aby o nich mohl přemýšlet, musel jsem, abych se mohl zamyslet nad smyslem svého běhání, hezky pohnout vlastní rukou a pokusit se reálně sepsat takovýhle text. Když jsem si jednou natažený v pokoji jednoho pařížského hotelu četl International Herald Tribune, byl v něm úplnou náhodou článek věnovaný maratonským běžcům. Udělali interview se spoustou slavných osobností, co běhají maratony, a ptali se jich, jakoupak mantru si při závodě přeříkávají v hlavě, aby se povzbudili k maximálním výkonům. Byl to opravdu zajímavý nápad. Když jsem to četl, nezbývalo mi než žasnout, na co všechno ti lidé při běhu na 42,195 km mysleli. Natolik je maraton plné délky náročná soutěž. Dojde při něm dokonce i na mantry. Byl mezi nimi jeden, který si od chvíle, co vybíhal, v hlavě po celý závod neustále přeříkával větu, co ho naučil starší bratr, taky běžec. Pain is inevitable. Suffering is optional. To byla jeho mantra. Do japonštiny se to se všemi nuancemi přeloží jen těžko, ale opravdu jednoduše vyjádřeno by to znělo: Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět. Když třeba člověk běží a napadá ho: To je ale hrůza, už toho mám dost, je fakt, že je to hrůza, oddiskutovatelný jen sotva, ale jestli už toho má dost je opravdu jen na zvážení dotyčného člověka. Ta slova v krátkosti vyjadřují to hlavní, oč jde při maratonském závodě.
6
Zkusit napsat knihu o běhání mě napadlo poprvé před nějakými deseti lety, mezitím jsem se ale svízelně trápil tím, jestli má snad být taková nebo maková a čas letěl, aniž bych se pustil do psaní. Ono se to lehko řekne, běh. Jako téma je to ale strašně vágní a já pořád ne a ne přijít na to, co a jak vlastně psát. Pak mne ale jednoho dne napadlo: Co takhle zkusit sepsat to, co cítím, to o čem přemýšlím, po pravdě a tak, jak mě to napadá, svými vlastními slovy? Nejspíš opravdu nejde začít odjinud než odtud. A od léta 2005 jsem začal po troškách jako na objednávku psát, až jsem nakonec měl na podzim 2006 dopsáno. Místy jsem sáhl po citacích z věcí napsaných už dřív, většinou jsem ale prostě zaznamenával své „momentální pocity“. Psát pravdivě o běhání pro mě občas znamenalo (aspoň do jisté míry) i psát pravdivě o sobě samém. Uvědomil jsem si to během práce. A proto myslím nebude vadit ani to, když tuhle knihu, jejímž ústředním tématem je činnost zvaná běh, budete číst i jako svého druhu „memoáry“. I když se v ní nebude jednat o žádnou „filozofii“, řekl bych, že obsahuje přinejmenším pár zkušeností svého druhu. Možná že nijak převratných, jde ale minimálně o věci, které jsem poznal jen a jedině sám tím, že jsem reálně pohnul svým vlastním tělem a prožil si utrpení, které bylo jen na mně samém. Je možné, že nebudou pro široké použití. Na každý pád si ale za nimi stojím. Jednoho srpnového dne 2007
7
1 5. srpna 2005 na ostrově Kauai na Havaji
Kdo by se smál Micku Jaggerovi?
Dnes máme pátého srpna 2005, pátek. Na ostrově Kauai na Havaji. Na jeho severním pobřeží. Je tak dokonale jasno, že se skoro věřit nechce. Nikde ani mráček. V tuhle chvíli dokonce ani tuchy po nějaké představě mráčku vůbec. Dorazil jsem sem koncem července. Tak jako vždycky jsem si tu pronajal byt a dokud je ráno chladněji, sedávám u stolu a pracuju. Tak třeba dneska píšu tenhle text. Ničím neomezovaný text o běhání. Je léto, a tak je samozřejmě horko. O Havaji se sice často mluví jako o sousotroví věčného léta, přece jen ale leží na severní polokouli, a proto má všechny čtyři obvyklé roční doby. V létě je tu (relativně) větší horko než v zimě. Ve srovnání s parným vedrem, co panuje uprostřed cihel a betonu v Cambridgi v Massachussets a nemá už moc daleko do mučení, je tady ale příjemně jako někde v ráji. Ani tu nepotřebujete klimatizaci. Stačí otevřít okno a dovnitř se začne hrnout svěží větřík. Když jsem řekl, že pojedu v srpnu na Havaj, známí v Cambridgi se do jednoho divili. „Jezdit v létě někam, kde je tak horko? To snad nemyslíš vážně?“ Oni ale nemají tušení, jaký chládek v létě na Havaj přinášejí pasáty, co sem ustavičně vanou ze severní strany. Ani, jak se člověk cítí šťastný, když si může v klidu číst ve stínu pod avokádovníky, nebo si, kdykoliv se 8
mu zamane, jít jen tak zaplavat do zátoky do jižního Pacifiku. I tady na Havaji bez výjimky každý den běhám. Už to budou pomalu dva měsíce, co jsem krom situací, kdy to opravdu nejde, začal znovu běhat bez ustání každý den. Dnes ráno jsem si dal do walkmanu MD s nahrávkou dvou alb od The Lovin‘ Spoonful, Daydream a Hums of the Lovin‘ Spoonful a zaposlouchaný do hudby pak běhal celou hodinu a deset minut. Mám právě období, kdy vytrvale střádám uběhnuté vzdálenosti, a proto si v tuhle chvíli nedělám takovou starost s časem. Jen prostě mlčenlivě a pomalu střádám metry. Když se mi zachce rozběhnout se rychleji, vyvinu o něco větší rychlost, ale i když zrychlím rytmus kroku a zkrátím čas, neztrácím ze zřetele, že mi ten dobrý pocit z běhu, který právě fyzicky zažívám, musí nezměněný vydržet i pro zítřek. Jde o stejný princip jako při psaní dlouhého románu. Když to vypadá, že by toho šla napsat ještě spousta, musí se člověk přinutit, aby odložil pero. Bude se mu pak příštího dne mnohem snáz pokračovat v práci. Podobnou věc určitě napsal i Ernest Hemingway. Vytrvat znamená neporušit rytmus. To je při dlouhodobých činnostech to hlavní. Jakmile jednou navodíme rytmus, ostatní se už vždycky nějak poddá. Než se ale setrvačník začne doopravdy točit stabilní rychlostí, není snahy po vytrvalosti nikdy dost. Při běhu mi krátce sprchlo, ale jen mírný deštík, co člověka příjemně ochladí. Od moře přitáhly těžké mraky, zakryly mi nad hlavou nebe, chvilku z nich drobně pršelo, a pak, jako by chtěly dát najevo, že mají právě něco neodkladného, se už ani neotočily a rovnou někam odtáhly. A na zem zase začalo pražit slunce, které si nedělá žádné zábrany. Zdejší podnebí je snadno čitelné. Na nesrozumitelnosti ani dvojznačnosti tu nenara9
zíte, metafory a symboly se nekonají. Po cestě potkávám pár dalších joggerů. Je mezi nimi zhruba stejně mužů i žen. Běžci plní energie se odrážejí od země a sviští vzduchem, jako by je hnala před sebou banda lupičů. Jsou ale i běžci otylí, co se s napůl zavřenýma očima, supícím dechem a svěšenými rameny valí kupředu s opravdovou námahou. Asi jim před týdnem diagnostikovali cukrovku a ošetřující lékař jim důrazně doporučil každodenní pohyb. Já patřím nejspíš někam doprostřed. Hudbu Lovin‘ Spoonfull můžu poslouchat, kolik jen chci, a pořád mi připadá krásná. Vůbec se nesnaží za každou cenu předvádět. Když se zaposlouchám do podobných zklidňujících tónů, začne se ve mně probouzet všechno možné, co jsem prožil v polovině šedesátých let. Nejde o žádné převratné události. Pokud by někdo točil moji biografii (už jen ta představa mi nahání husí kůži), při editaci by je všechny vystřihli. „Tyhle epizody tu ani být nemusí,“ řekli by mi asi. „Nejsou špatné, prostě jen moc obyčejné.“ Ano, jde jen o maličkosti, na kterých nic není. Pro mě ale mají ty vzpomínky svůj smysl a užitek. Při podobném rozpomínání na všechno možné se nejspíš nevědomky usmívám, nebo docela maličko mračím. A nakonec se – když se takové nejrůznější všední vzpomínky nahromadí na sebe – ocitnu tady. Na ostrově Kauai na severním pobřeží. Při úvahách o životě mívám občas dojem, jako bych sám nebyl než kus naplaveného dříví, vyvržený na pláž. V pasátu, co fouká od majáku, mi nad hlavou šumí eukalypty. Když jsem letos koncem května přijel do Cambridge v Massachussets, začal se můj každodenní život znovu otáčet mimo jiné i kolem běhu. Běhání beru dost vážně. Vyjádřeno v konkrétních číslech pro mě takové „vážně brané běhání“ znamená uběhnout šedesát kilometrů týdně. Čili po šest dní v týdnu 10
deset kilometrů za den. Správně by to mělo být deset kilometrů den co den po sedm dní, jenže občas třeba prší a jindy mám zase tolik práce, že nemám na nic čas. A proto si už předem vyhrazuju jeden den v týdnu na takzvané „volno“. A výsledných šedesát kilometrů týdně a zhruba dvě stě šedesát měsíčně mi pak slouží jako provizorní míra pro „vážně braný běh“. V červnu to vyšlo podle plánu na rovných dvě stě šedesát kilometrů. V červenci jsem vzdálenost ještě zvýšil a uběhl celých tři sta deset. Každý den poctivých deset kilometrů, bez jediného vynechání, jak je týden dlouhý. Samozřejmě, že neurazím denně přesně deset kilometrů a stává se, že jeden den běžím patnáct a další jen pět. Deset kilometrů je jen takový průměr (člověk je uběhne zhruba za hodinu běhu v joggingovém tempu). Takový je můj standard pro „opravdu poctivě braný běh“. Tenhle rytmus deseti kilometrů za den dodržuju i poté, co jsem přiletěl na Havaj. Je to už hodně dlouho, co jsem naposled podobným stylem pravidelně běhal na stanovenou vzdálenost. Léto v Nové Anglii je tak drsné, že si to ten, kdo to na vlastní kůži nezažije, neumí vůbec představit. Samozřejmě, že se v něm najdou i příjemně chladné dny, převažují ale ty nepříjemné, kdy je horko k zalknutí. Dokud vane vítr, ještě se to snese. Jakmile ale ustane, vlhko, které se jak opar snese od moře, přilne člověku na tělo jako vlhký tenký hadr. Stačí slabá hodinka běhu podél řeky Charles, aby vám všechno, co máte na sobě, promáčel pot, jako byste na sebe obrátili kbelík vody. Spálená kůže vás bolí. V hlavě máte najednou jak vymeteno. Nezvládáte už o ničem souvisle uvažovat. A přesto, pokud vytrváte a doběhnete do konce, cítíte, jako byste ze sebe vyždí11
mali všecko, co v sobě máte, a z toho pocitu se rodí jakási rezignovaná svěžest. Když jsem od jistého okamžiku přestal s „vážným“ běháním, mělo to několik důvodů. Za prvé hrál roli fakt, že jsem začal žít v čím dál větším spěchu a v každodenním životě si už nemohl dopřát tolik volného času. Ani v mládí jsem rozhodně neměl času, kolik se mi zlíbilo, přinejmenším jsem ale neměl tolik různých každodenních povinností. Podobné povinnosti, zdá se, člověku přibývají s každým dalším rokem. A navíc v tom možná sehrál roli i fakt, že mě to spíš než k maratonu začalo táhnout spíš ke triatlonu. A v triatlonu se, jak určitě víte, nejenom běhá, ale i plave a jezdí na kole. Jelikož jsem původně běžec, nedělal mi běh žádné zvláštní problémy, ale zlepšit se v ostatních dvou disciplínách vyžadovalo náležitě tvrdý trénink. Od základu jsem piloval plavecký styl, učil se techniku jízdy na kole, a pracoval na příslušných svalech. Čímž se mi zároveň i patřičně zkrátil čas vyhrazený pro běh. Hlavním důvodem, proč jsem už neběhal s takovým nadšením, byl ale nejspíš fakt, že mě od jisté chvíle začala samotná ta činnost, které říkáme „běh“, tak trochu unavovat. Začal jsem běhat na podzim roku 1982 a pak v tom pokračoval skoro třiadvacet let. Téměř každý den jsem provozoval jogging, alespoň jednou do roka zaběhl maraton (z čehož vychází, že jsem ho už běžel minimálně třiadvacetkrát), a mimo to se ještě po celém světě účastnil tolika různých delších nebo kratších závodů, že už se jich málem nedopočítám. Běhat na dlouhé vzdálenosti odjakživa odpovídalo mému založení a proběhnout se mi bylo docela obyčejně příjemné. Ze všech návyků, které jsem si doposavad během života osvojil, mi toho běh dal 12
pravděpodobně nejvíc a hodně toho pro mne znamenal. A mám dojem, že těch dvacet a něco let, kdy jsem v něm bez přerušení pokračoval, mě celkem příznivým způsobem posílilo a zformovalo jak po tělesné, tak po duševní stránce. Nejsem opravdu stavěný na kolektivní sporty. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně, mám to prostě vrozené. Kdykoli jsem si měl jít zahrát fotbal nebo baseball (což se mi od dětských let už téměř nestalo), měl jsem z toho tak trochu nepříjemné pocity. Možná v tom hrál roli i fakt, že nemám žádné sourozence, ale prostě jsem se nemohl nikdy pořádně zabrat do společné hry s ostatními. A moc úspěšný nejsem ani ve sportech, kde hraje jeden proti jednomu, jako třeba v tenise. Mám rád squash, ale když potom dojde k zápasu, jsem z toho zvláštně nervózní, a je jedno, jestli vyhraju, nebo prohraju. A zrovna tak nejsem ani na sporty, ve kterých spolu lidé bojují. Samozřejmě, že mi není jedno, když prohrávám. Kdovíproč jsem ale nikdy moc nebazíroval na tom, jestli snad nad ostatními vyhraju, nebo ne. A na tomhle mém povahovém rysu se skoro nic nezměnilo, ani když jsem dospěl. Jestli snad nad někým hlava nehlava vyhraju, nebo s ním prohraju, to mi žádnou velkou starost nedělá. Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si sám stanovil – to mě zajímá mnohem víc. V tom smyslu je vytrvalostní běh sport, který dokonale odpovídá mojí mentalitě. Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konrétním zvítězí, nebo ne. Samozřejmě že stát se běžcem vrcholovým, kterému jde o první místo, bude pro mě životně důležité, abych překonal všechny soupeře před sebou, ale pro obyčejného civilistu nějaké osobní vítězství nebo pro13
hra tolik neznamenají. Možná, že jsou takoví, které v běhu motivuje touha „být lepší než ten a ten“, a možná, že jim to pomáhá při tréninku. Jenomže pokud pak třeba jejich konkrétní soupeř shodou okolností najednou nemůže z nějakých důvodů v daném závodě startovat, způsobí to, že se jejich motivace uběhnout závod vytratí (anebo z ní zbývá sotva polovina), a s tím se žádný běžec moc daleko nedostane. Většina obvyklých běžců se pouští do závodu s tím, že si nejdřív stanoví osobní cíl a řekne si: Tentokrát to chci zaběhnout za tolik a za tolik. Pokud to v daném čase uběhne, řekne si pak běžec (nebo běžkyně), že něco dokázal, pokud ne, ví, že tentokrát neuspěl. A i kdyby to neuběhl včas, pokud zažije uspokojení z toho, že ze sebe vydal všechno, co šlo, pokud má dobrý pocit, který ho vede, aby pokračoval, pocit, jako když člověk udělá velký objev, je možná i to jistý druh úspěchu. Jinými slovy je pro vytrvalostní běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní (nebo mají jiný podobný pocit). To samé můžu říct i o práci. Pro povolání spisovatele platí – alespoň v mém případě – že není vítězů ani poražených. Výše nákladu, literární ceny, dobré nebo nepříznivé kritiky mohou snad sloužit jako jistý ukazatel úspěchu, ale není to to hlavní, oč jde. Nejdůležitější ze všeho je, jestli to, co jste sepsali, odpovídá vašemu osobnímu standardu, a na to jsou pak veškeré případné výmluvy krátké. Před ostatními si nějakým způsobem zdůvodníte cokoli. Své vlastní svědomí však člověk neošidí. V tom smyslu se psaní knih podobá maratonskému běhu. Řečeno konkrétněji, ti, kdo tvoří, musejí hledat motivaci v tom, co se tiše a nevyhnutelně skrývá v nich samotných, a nekoukat po formách a standardech odněkud zvnější. 14