PAVLŮV DENÍČEK Z VÝLETU DO RUSKA
NA POLOOSTROV KOLA
2.7.2010 – pátek - Tak jsme vyrazili. Odjezd brzo po šesté. Cesta celkem v pohodě, prvním „oříškem“ byla úplně plná Wroclav, po jejím zdolání jsme se dostali na předběžně určené místo setkání se slovenskými účastníky výpravy – Piotrków Tribunalski. Telefonem jsme se dozvěděli o větším zdržení a tak jsme vyrazili napřed s tím, že před Suwalkami najdeme místo na kemp. Varšava byla plná (byl pátek a všichni jeli na víkend). Nakonec jsme dorazili na místo a určitě hodinu jsme hledali slušné místo na kempování, ale nakonec nám nezbylo nic jiného než zakempovat blízko hlavní silnice. Poté jsme jen počkali na zbytek výpravy a konečně jsme se všichni poznali. Defender – Pavel a Iva, Discovery II – Martin a Lukáš, MAN (terénní obyťnák) – Ivan, Otmar a Jana. Noc proběhla v klidu až na ten hluk z projíždějících kamiónů. 3.7.2010 – sobota - Po rychlé snídani v restauračce ještě v Polsku jsme pokračovali přes Litvu a Lotyšsko do Estonska. Musím říci, že cesta byla docela nudná vzhledem k tomu, že kolem většiny obcí jsou obchvaty a nic zajímavého skoro není vidět. Zpestřením byla krátká zastávka u veliké přehradní nádrže Rižské HES (vodní elektrárny). K večeru jsme dorazili za město Tartu (EST) na břeh Čudského jezera (Peipsi Järv). Po nějaké době hledání našli chlapci s diskem příjemný kemp na jeho břehu ve vesničce Nina (u majáku a místního kostelíku s hřbitůvkem). Došlo na koupel neb jezero bylo příjemně teplé a po celodenní cestě pomohlo. Museli jsme si začít zvykat na změnu dne a noci, tedy abych to upřesnil, tak spíše na absenci noci i když slunce se na této rovnoběžce ještě schovávalo za obzor. 4.7.2010 – neděle - Po cca.dvou hodinách jízdy z Niny do Narvy jsme se chystali překročit ruskou hranici. Na hranici mi vysvětlila skupina českých motorkářů jedoucích do Petrohradu, že napřed musíme na druhý konec města pro jakési potvrzení ohledně auta (snad že s ním můžeme mimo EU). Jeli jsme tam s Otmarem defem a měli u sebe požadované techničáky. Bohužel jsme se tam dozvěděli, že musíme mít i pasy příslušných řidičů. Tak jsme se ještě jednou otočili a potom jsme po zaplacení menšího poplatku (asi 2 EUR) dostali potvrzení, které nás opravňovalo vstoupit do hraničního pásma. Estonská kontrola proběhla v pohodě a v podstatě i na ruské straně nebyly veliké komplikace. Pouze bylo nutné vyplnit 4 papíry a neudělat v nich chybu. Pouze my s Ivou jsme se museli vrátit z poslední kontroly (celkem 4 místa), protože před námi nezavřeli závoru a tak jsme z neznalosti projeli dále (celá kontrola tak 1,5 hod.). Po přejetí do Ivangorodu jsme směnili dolary na ruble a natankovali. Následně jsme se vydali na další cestu. Chtěli jsme se dostat co nejdále. Ostatní osádky se za námi opozdily a tak jsme se domluvili, že se spojíme v okolí Kirovska (za Petrohradem) na M18. My jeli starým obchvatem z vesničky Opoĺe do Kirovska. Zbytek jel nově vybudovaným obchvatem blíže Sankt-Petěrburgu. První co nás na tomto obchvatu zaujalo byla veliká pole Bolševníku Velikého, který si opravdu podmanil tamní přírodu. Obchvat byl dlouhý a povrch silnice byl různý, od velice kvalitního po ohromné díry s max. rychlostí 40 km/h. Po projetí Kirovskem, kde jsme mimo pomníku Kirova viděli první Leninův pomník, jsme po nájezdu na M18 uviděli vytoužený ukazatel MUR-
MANSK 1358 km. Vzhledem k tomu, že jsme byli poměrně vepředu, jsme začali na jižním okraji Ladožského jezera hledat místo na přespání. Podle mapy jsme vyzkoušeli jednu z bočních cest poblíž městečka Nová Ladoga a zjistili jsme, že jsme vybrali jednu z terénních vložek – tento kousek silničky (cca. 40 km) měl několik povrchů, od čistě prašné cesty po drnčivou roletu až po ohromné vodou zalité díry, či spíše pasti na mamuta. No, nic vhodného jsme nenašli, a tak jsme se nakonec v Nové Ladoze sešli se zbytkem výpravy, která mezitím dorazila. Společně jsme našli kemp na břehu Ladožského kanálu, bohužel v okolí byla snad kafilérka, tím pádem došlo na stěhování o pár set metrů. Byl oheň a samozřejmě všude přítomní komáři. 5.7.2010 – pondělí - Po rychlé ale vydatné snídani jsme se vydali opět na cestu. Cesta probíhala nerušeně a my nasávali vše nové z cesty. Přejeli jsme jeden ze zvedacích mostů na spojnici Ladožského a Oněžského jezera (v Lodějnom Pole - byl takový offroadový) a projeli kolem několika větších měst (Petrozavodsk, Kondopoga, Segeža…). Ivan to „trošku“ přehnal s rychlostí a tak ho stavěla policie a sdělila mu, že jel 105 km/h a nákladní auta smí jezdit jen 70 km/h. Nějak se nedali přesvědčit, že má vlastně osobák. Ale ukecal je a pokuta nebyla (bratři slovani, návštěvníci atd.). Podél cesty se začaly objevovat nádherná jezera v krásném lesnatém orámování. U jednoho takového se jménem Sandal jsme se osvěžili koupelí a rychlým jídlem ve stejnojmenném kempu. K večeru jsme dojeli do Bělomorska, který leží asi tak 35 km od M18 na břehu Bílého moře. Cestou jsme pochopili, že asi zde není jednoduché žití. Na první pohled vše zpustlé a neupravené. Pro vodu většina lidí chodí ke studním (vodovodu) u silnice. Po delším hledání a projetí veliké části města, kde je mimo jiné veliké nákladní nádraží, jsme zakončili naši jízdu na náspu vedle vyústění BaltskoBělomořského kanálu do Bílého moře. Iva s Otmarem sehnali dřevo, my s Lukášem fotili kanál, západ i východ slunce a všichni jsme se společně bránili komárům. Od západu do východu to slunci trvalo cca. 2 hodiny a samozřejmě bylo stále nádherné teplo. Otmar to říkal dobře: „budu jim doma ukazovat napnutými pažemi, že od západu do východu to bylo takto“ a ukazoval úhel přibližně 25°. Po východu jsem se šel spát. 6.7.2010 – úterý - Ráno jsme opět vyrazili na sever, a protože informace od hradlářky v Bělomorsku o jiné cestě podél pobřeží byla asi mylná, museli jsme opět po hlavní. Projeli jsme kolem odbočky na Kem (přístav pro Solovecké ostrovy) a nutném zastavení s fotografováním na polárním kruhu, jsme vstoupili na opravdový sever. Bylo nám sice divné, že teplota se nezměnila a šplhala se nadále nad 25°C, ale asi to tak má být. Projeli jsme kolem Kandalakši, vjeli tímto okamžikem na poloostrov Kola, oba LR natankovali (osádka MANa zatím dala boršč) a pokračovali jsme. Při objezdu Polarních Zor jsme si za jízdy prohlédli strmost místních sjezdovek a v dáli jsme již viděli Chibiny, které svojí výškou přes 1000 m, převyšují vše v této části Ruska. Další cesta vedla, zpracováním manganu, zničenou krajinou v okolí Mončegorska a již jsme se blížili k Murmansku. Za kontrolním stanovištěm policie na kraji Murmanska jsme čekali na Tolju, náš kontakt od Ilji (o něm bude ještě řeč). Jinak k těm kontrolám kontrolují se asi jen nákladní vozy a to ještě namátkově (po cestě z Pitěru 2 nebo 3 kontrolní body). Když přijel Tolja, tak jsme se rychle dohodli, že nás vezme na „sopku“ (kopeček) kousek za město, na místo s nádherným výhledem do kraje. Nebylo to opravdu dále než 15 až 20 km. Jeli jsme směrem na Dalnie Zelency, což se vzhledem k naší další
cestě hodilo. Přijeli jsme na kopec, který jsme ani pořádně neviděli, protože mezitím padla mlha a znatelně se ochladilo. Dříve tam byly instalovány rakety, ale nyní byl kopec opuštěný a přístupný a vedla na něj široká šotolinová cesta. Vzhledem k tomu, že tam nebylo žádné dřevo, tak jsme se s Lukášem vypravili nějaké sehnat. Podařilo se, ale než jsme znovu vyjeli nahoru, tak začalo dosti intenzivně foukat a pršet, že jsme k markýze museli přidělat boční plachtu a chlad severu se ukázal ve své síle. A výhled žádný . Povečeřeli jsme, popili a šli spát. Pomalu jsme si zvykali na všudypřítomné světlo. 7.7.2010 - středa - Ráno jsme vstali obklopeni mlhou, která se částečně protrhávala. Vyrazili jsme na cestu do Dalných Zelenců v domnění, že kousek po cestě u Severomorska – 3 je čerpací stanice (MAN neměl šťávu, protože byli na boršči ). Bohužel tato stanice již byla zavřená a tak se „kisna“ musela obrátit a jet pro naftu do Murmanska. My jsme mezitím pokračovali po stále ještě asfaltové silnici dále. Tento povrch byl až na odbočku k Teriberce, kde plynule přešel na velice slušný hliněný. Mezi tím se mlha roztrhala a dokonce i vykouklo sluníčko. Po cestě jsme dali koupel/očistu v kanále přivádějícím vodu do GES-15. Po dalších pár kilometrech jsme dorazili do městečka Tumanyj, které nás překvapilo svou prázdnotou. V současné době v něm žije cca. 500 lidí (důchodci a zaměstnanci GES), při budování vodních děl mělo více než 2500 stálých obyvatel. Navštívili jsme místní obchůdky, které byly velice slušně zásobeny a už nás ani nepřekvapila přítomnost piva v plechovkách značek Kozel, Žatecký Gus, Zlatý Bažant. Měli samozřejmě nejoblíbenější pivo výpravy, kterým byla Baltika (3 nebo 7) v litrových plechovkách. Po příjezdu opozdilce jsme jeli dále kolem GES-16, kde je první a poslední ukazatel směrem na D. Zelency. Po projetí kolem této směrovky se kvalita silnice značně zhoršila a místy připomínala tankodrom, ale s pevným povrchem. Překonali jsme pár pochybných mostků a po cca. 35 km jsme uviděli vytoužené Barentsovo moře. Po dalších pár kilometrech jsme se objevili u bývalého kontrolního stanoviště, které nyní zelo prázdnotou. Za další vrcholem se před námi otevřel pohled na zpustlou vesnici a na protějším kopci fungující radarovou stanici. Ivana jsme měli kdesi daleko za sebou, tak jsme se vydali na průzkum. Při průjezdu kolem jediného obydleného paneláku se k nám přiřítil jakýsi důstojník a požádal nás o doklady. Vysvětlil, že jsme v pohraničním pásmu a chvíli kamsi volal. Když jsem mu řekl, že pojedeme přenocovat do Porčnichy tak nám to zakázal, že tam nesmíme, že je to bývalá ponorková základna atd. Na dotaz je-li tam nějaká kontrola tak řekl, že je to on a tím to bylo ukončeno. Na noc nám poradil přilehlý záliv, kde jsme nakonec po prohlídce vesničky skončili. Prohlédli jsme vesničku, která dříve bývala pobočkou Akademie věd, kde byla severní korozní a meteorologická stanice. Zbytky zařízení i pokusných vzorků jsou zde stále. Mezitím dorazila poslední osádka, se kterou jsme zakempovali. Martin s Lukášem v „noci“ udělali průzkum vraku v zálivu, protože byl dosti veliký odliv. 8.7.2010 – čtvrtek - Ihned ráno jsme se vydali na cestu nazpět do Murmanska a dále. S discem jsme chtěli udělat ještě jeden průzkum cesty u GES-16, ale bohužel se jednalo o ryze vojenskou cestu s důrazným upozorněním. Prohlédli jsme si alespoň hydroelektrárnu a pokračovali do Tumanyho, kde chlapci nutně potřebovali navštívit jeden z obchodů. Byla tam prý krásná prodavačka. Bohužel překvapení – neměla službu. MAN jel trochu pomaleji, tak jsme po cestě ještě navštívili „sopku“ z první noci, a protože bylo příznivé počasí, tak jsme
viděli daleko do kraje a prohlédli si i Severomorsk a Severomorsk-3 zvrchu. V Murmansku jsme natankovali a po jeho okraji projeli do městečka Kola, kde jsme v místním magazínu udělali nějaké nákupy. Při pokračování do Titovky jsme napřed zhlédli celé panorama největšího města na poloostrově Kola a podél silnice si pozorně přečetli, že jedeme po silnici v jakési uzavřené oblasti a že nesmíme nikam mimo ní. Silnice byla dobré kvality a tak cesta rychle ubíhala. Prohlédli jsme si několik památníků z bojů II. sv. války, vyfotili se u starého tanku a dorazili do Titovky. Před Titovkou na konci mostu přes stejnojmennou řeku jsme prošli kontrolou – kontrolovali ve vší slušnosti pouze pasy a vlastně se ani na nic neptali. V Titovce, v bistru u silnice, jsme rychle cosi pojedli a vydali se podívat na místní vodopády. Opravdu se podařily a tak jsme strávili delší dobu jejich focením. Ivan stále ještě nebyl, a proto jsme jeli dále přes Pereval až na úžinu před poloostrovem Srednyj. Zakempovali jsme a věnovali se focení a oddychu včetně nezbytného rozdělání ohně abychom odehnali dotěrný hmyz. Mimo jiné Martin vyndal řídící jednotku a zalepil ventilační díry. Po delší době dorazil Ivan s osádkou a tak jsme byli opět kompletní. V okolí kempovaly skupinky rusů, ale žádný nával to nebyl. 9.7.2010 – pátek - V půl třetí ráno nás opět probudilo sluníčko, ale ráno když jsme vstávali tak již bylo opět zataženo. Po snídani jsme se vypravili směr Rybačij. Rozdělili jsme se tak, že MAN jel po východní straně Sredního k Ozerku (obydlená osada). My se vydali po zkratce (sice delší, ale zato horší cesta) po západní straně poloostrova, kde jsme věděli, že je několik brodů a poměrně špatná cesta. Na první hlubší brod jsme narazili po několika stech metrech, po jeho překonání jsme se kochali krásou krajiny, prohlédli si vodopádek, překonali kamenné pole, prohlédli si nefunkční děla a vojenské zařízení a samozřejmě i památníčky, kterých je všude dost. Poté jsme narazili na dosti hluboký brod, který nešlo nijak objet. Def projel bez zaváhání, jen jsme jako vždy měli pod nohama trochu vody – ještě že rychle vyteče. Disco také projelo, ale poté začali potíže. Motor začal chcípat a bylo jasné, že voda je tam kde nemá. Jednotku jsme se snažili vysušit. Disco jelo, ale motor občas vynechával. Před hlubokým brodem (do kterého jsem si netroufl – nechtěl jsem mít mokré věci a na průzkum bylo dost zima) byla situace dost neúnosná a tak jsme se dali do vysoušení jednotky. Nezbytností byly moskytiéry, protože hmyz byl neskutečně otravný. Jednotku jsme vyndali a zjistili, že si Martin nevšiml promáčklého vrchního krytu, který způsobil netěsnost a vniknutí vody. Po otevření jednotky a vysušení fénem (původně byl určen na mokré boty), jsme jí zaizolovali, i když bylo jasné, že je-li spálený jeden šváb, tak asi něco nepůjde. Společně jsme projeli mělkým brodem a dorazili do Ozerka. Ivan byl již dále na cestě (viděli jsme ho na Rybačim ze Sredního) a kluci řekli, že raději zůstanou tady, protože problém s autem byl stále. S Ivou jsme se vydali po stopách Ivana sami a po projetí kolem krásných scenérií a pár brodících (vody tam bylo opravdu dostatek) jsme narazili na Janu, která řekla, že za námi dorazí pěšky. Na samotný sever to již bylo kousek (tak 10 km) a po chvilce hledání cesty kolem radarové stanice jsme uviděli vytoužený maják na mysu Německij, cíl naší cesty. Když jsme přijeli k MANu tak na nás Ivan volal: „podívejte velryba“. A oprav-
du před námi se v moři povalovalo ohromné stvoření. To jsme opravdu nečekali. Za chvíli se k tomu přidali tuleni a zážitek byl dokonalý i s tím, že z mraků vykukovalo sluníčko. Po chvíli focení jsme se domluvili, že když Martinovi s Lukášem vynechává auto tak pro ně dojedu a oni přespí v „bedně“. Vydal jsem se na cestu, po cestě fotil lišku, která málem pózovala, ale po příjezdu na Ozerko jsem kluky nenašel a tak jsem pátral v okolí. Bohužel odjeli na místo minulého noclehu a byli mimo signál. No nic se nedalo dělat tak jsem se opět vydal na sever. Po cestě jsem naložil Janu, které cesta nějak neubíhala a hlavně byla celá zmrzlá, protože se dramaticky změnilo počasí (mlha, zima, vítr). Když jsme dorazili na Německij, tak jsme viděli zmrzlé postavy kolem ohně (Iva s Ivanem se vykoupali, v Severním ledovém oceánu, kde je sledoval tuleň). Změna počasí je tam blesková, zatáhlo se, začal foukat studený vítr a za chvíli začalo i mžít. Vidět nezapadat slunce nám bohužel nevyšlo. 10.7.2010 – sobota - Ráno jsme nechali odjet Ivana, Otmara a Janu z mysu a tak jsme na chvíli byli jediní na tomto samém severu evropského Ruska. Byla mlha a frišno. Po cestě nazpátek jsem se projel s defem v moři, které není skoro slané, a potom jsme jej v několika brodech řádně propláchli. Po přijetí na úžinu s pevninou jsme objevili zrovna vstávající kluky, na kterých byla vidět probdělá noc s rusy z Mončegorska. Jak říkali „neudělali jsme ostudu, zvládli jsme hodně“. Protože čekali na Tolju, který slíbil možnou pomoc s autem, tak jsme se domluvili, že my s Ivou pojedeme prozkoumat starou německou cestu do Pečengy a určitě se sejdeme druhý den na trase do Murmanska. Přejeli jsme Pereval, trošku fotili a na první odbočce jsme odbočili doprava (na západ) a po chvíli narazili na nádhernou kameny vydlážděnou cestu v kopcích (nadmořská výška 150 – 300 m). Při cestě jsme obdivovali další a další jezírka a vodopádky. Po nějaké době jsme narazili na křižovatku, a přestože jsme věděli, která je správná cesta, tak jsme se vypravili po té druhé na průzkum. Kousek od odbočky jsme se prohlédli a trošku pofotili staré německé opevnění ještě i s nápisy. Další první odbočka se zužovala v pouhý horský chodník a tak jsme museli projet po klikatém břehu nádherného jezera a po objetí několika zborcených mostků, projetí kolem kempujících Rusů, jsme objevili konec cesty. Teda on to konec nebyl, protože končila v jezeře a na druhém břehu pokračovala. Vzhledem k průzračné vodě byl vidět i násep z kamenů v možná rozumné hloubce, ale my byli sami, tak jsem si netroufl a raději jsme auto obrátili a vrátili se na původní cestu. Na té jsme každou chvíli museli krokem projet příčné kanály, v kterých se zbortily dřevěné mostky a byly v nejlepším případě vysypány kameny. Dalším zážitkem byly chybějící mostky, které v některých případech byly nahrazeny položenými trubkami s přidrátovanými děrovanými plechy. Nějak jsem se neodvážil, také i pro jiný rozchod našeho Landyho a vše jsme objeli. Cesta se zdála být nekonečná (cca. 50 km), ale krásná. Potkali jsme také místní offroudisty, kteří zrovna zakempovali. Měli slušně upravený UAZ. Když jsme začali klesat kolem jezírek a potůčků do údolí, poznali jsme, že se náš cíl blíží. Z potůčků se stal prudký potok, no možná spíše říčka, kterou jsme přebrodili a vnořili se do lesa s dále klesající bahnitou cestou. V okamžiku dosažení údolí se změnil porost na břízky vyrostlé na písčité půdě. Před námi se objevila široká řeka s městem na druhém břehu – Pečenga. Při hledání místa na přespání jsme málem z auta sbírali křemenáče. Připravili jsme rychle místo na oheň – bylo to nutné, protože se
na nás vrhla hejna komárů a museli jsme použít nejen moskytiéry, ale také rukavice, jinak by nás utýrali. K večeři byl vynikající guláš s houbami. Jen co jsme dojedli, začalo krápat a tak jsme se odebrali trošku číst a hlavně spát. 11.7.2010 – neděle - Po probuzení jsem se snažil chytnout nějakou rybu, ale nedařilo se, a proto jsem se vydal nasbírat nějaké houby pro zbytek výpravy, což bylo velmi jednoduché. Moc jich tam muselo zůstat. Po chvíli jízdy, o které jsme si mysleli, že bude úplně pohodová, jsme dojeli k brodu v ústí přítoku Pečengy. Moc se nám to nezdálo a tak se Iva odhodlala dělat průzkumníka. V plavkách šla prozkoumat brod, a když jí voda (pěkně ledová) dosahovala přes břicho a podklad byl měkký, uznali jsme, že tudy cesta nevede. Našli jsme boční cestu podél přítoku a za chvíli objevili velikou černou kaluž. Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodl jsem se jí objet. Zapadl jsem. Stromy daleko a bažinka dobrá. Lopata, stromky, půl hoďky, srdce off a auto bylo venku. Nevím, proč jsem ho den předtím umyl. Po cca. jednom kilometru jsme dojeli k mostu (byl na mapě), tedy jen k pilířům, ale bylo vidět, že se vedle něj brodí. Uznal jsem, že nebude průzkum a řeku jsme přejeli bez problémů (do 90 cm vody). Na druhé straně po lehkém opláchnutí vršku auta a vyjetí na vysoký břeh jsme ztuhli. Ocitli jsme se totiž na používané vojenské střelnici. Ještě že byla neděle. Co nejrychleji jsme jí projeli, a byli zvědaví, jestli není na druhé straně uzavřená. Dokonce jsme viděli otevřené dveře u strážní budky a hlídacího psa, ale vše bylo v pohodě a my se ocitli u hlavní silnice M18 do Murmanska. Po návratu do Titovky jsme počkali na návrat zbytku výpravy ze Sredního, podívali se s nimi ještě jednou na vodopád a vyfotil jsem chlapce s Ruskými děvčaty (ta si o to řekla). Na křižovatce jsme potkali offroadistu ze včerejška, a protože jsme potřebovali vědět kde je v Murmansku servis LR, tak jsem se jich šel zeptat. Bohužel oni byli z Niklu a tak mi jen potvrdili, že tam prý opravdu je. Když jsem jim říkal, že jsme je viděli v horách při naší cestě do Pečengy, tak se podivili, že jsme tam projeli, oni prý to raději vzdali. Poté po projetí kontrolou jsme pomalu vyjeli do největšího města severu. Po přejetí nádherného velikého mostu jsme dorazili k čerpací stanici, kde se snažil Ivan doptat na servis LR. Nějaké informace získal a tak jsme vyjeli po obchvatu (jako vždy kousek). Nakonec jsme žádaný servis našli (FORD) a zjistili jejich otvírací dobu. Byl čas na večeři, takže naší další zastávkou byla restaurace na již zmiňovaném obchvatu. Najednou jsme viděli přijíždějící terénní obytná auta. Když viděli MANa tak ihned zastavili, byli to Italové. Proběhla rychlá diskuse, při které jsme se dozvěděli, že jedou kolem celého evropského severu a nyní směřovali na Nordkap. Předtím chtěli navštívit Severomorsk. Když se dozvěděli, že je to uzavřené město, tak řekli, že to stejně zkusí, popřáli si s námi úspěšnou cestu a vyrazili dále. Po dobré večeři jsme jeli kousek za město (asi 50km) zakempovat. Jediné místo bylo kousek od silnice, což vzhledem k tomu, že ráno bylo nutné brzo vstát a vydat se do servisu nebylo na obtíž. Byla nádherná noc s absolutně jasnou oblohou a hejny hmyzu. Ten večer bylo na pořadu focení siluetek. 12.7.2010 – pondělí - Když jsme s Ivou vstávali, byla místa po ostatních již prázdná a tak jsme po snídani vyjeli směr Murmansk najít a prohlédnout si ledoborec Lenin. Po cestě nám volal Ivan, že v servisu nepořídili, že nová jednotka by byla až za dva měsíce (čtete dobře). Po projetí města jsme přijeli k nádraží, kde podle mapy mělo být v okolí mořské nádraží se zakotveným Leninem. Zaparkoval jsem auto a vydal se zeptat. Je pravda, že
jsem byl ve vytahané mikině a docela zarostlý. Jedna paní na dotaz „mohu-li se na něco zeptat“ mě odbyla, že ne. Druhá starší, když jsem se ptal na ledoborec, se přímo zhrozila. Překvapilo mě to, protože doposavad všichni všude byli neskutečně ochotní. Manželský pár, který mi trochu poradil kde hledat, byl také jaksi zaskočen. Když jsem doběhl k autu tak jsem se otočil a viděl jejich překvapený výraz. Chyba asi nastala ve výběru místa a mé vzdálenosti od auta. První žena s asi myslela, že chci somrovat a druhá, že si z ní asi dělám legraci, když se ptám na něco co všichni vědí a je cca. 500 m od nás. Po příjezdu k Morskomu vagzalu jsme již z dálky viděli „kisnu“ s landym. Ze servisu je tam odvedli autem. Bohužel Lenin nebyl přístupný, protože bylo pondělí, zavírací den. Vyfotili jsme ho alespoň zvenku, mezitím byl Ivan s Janou na nádraží, kde jí pomáhal koupit lístek na vlak do Pitěru, potřebovala změnu a příroda jí už nebavila. Protože se mi rozpadaly mé Niky, tak jsme se jeli po něčem na nohy podívat s domluvou, že počkáme na výpadovce u čerpací stanice. Nic jsme nekoupili, nic se mi nelíbilo a rozhodl jsem, přežít s odpadající vrstvou podrážky . Alespoň jsme si prohlédli nějaké obchody a nákupní centra. Je to „trochu“ jiné než u nás a je nutné to vidět. Po našem delším občerstvení na místě srazu dorazili ostatní a společně jsme vyjeli směr jih do Chibin. Cesta po pěkném asfaltu ubíhala rychle a brzy jsme přejeli odbočku do Revdy, kam jsme původně měli namířeno, ale omezený provoz diskošky nás od toho odradil (zrušili jsme část cesty z Revdy do Okťabrského). Po odbočení na Apaptity a přejetí jednoho z mostů zastavila chlapce policejní hlídka pro překročení rychlosti a jako tlumočník jim zastavil Ivan, který díky své výřečnosti a přesvědčování zabránil pokutě. Po chvíli jsme projeli krajem Apatit kolem zdevastované fabriky a dostali se na odbočku k lyžařskému středisku, kam jsme měli zamířeno, hlavně na vrcholy Chibin trčící se nad ním. Bohužel závora s hlídkou nám v tom zabránila, ale alespoň jsme se dozvěděli, kde můžeme získat povolení vjezdu. Vydali jsme se přes město Kirovsk, do hor. Po jeho projetí jsme se dostali do nádherného údolí obklopeného strmými skalnatými vrcholy. Po jedné chybné zajížďce do lomu jsme po rozbité cestě dojeli do místa jako stvořeného pro kemp. Před námi jel Renault Logan a tak se potvrdilo rumunské pravidlo, kam dojede offroad dojede i Dáčka. Vrcholky hor byly v tmavých mracích místy prosvícených sluncem a foukal dosti veliký vítr. Dojeli jsme na protější svah pro dřevo a pracně rozdělali oheň, což byla Otmarova doména, v které byl nepřekonatelný. Po chvíli u nás zastavil UAZ a oslovil nás šéf turistické agentury a nabízel off výlety (i zimní) po celé Kole. Ivan se s ním bavil a jak potom říkal, ten muž byl překvapen, že jsme byli na Rybačim, protože ani nevěděl, že je otevřený i pro cizince. Kousek dál v údolí byla prý jakási turistická základna. Dalším kdo kolem nás projel byli tři mladí kluci v moskviči, který nemohl vydržet způsob jejich jízdy. Za chvíli se objevili znovu s prosbou o trochu oleje. Rozdělil jsem se s nimi o svoji zásobu. Poradili kde přesně v Kirovsku požádat o povolení do střediska a odjeli. Fakt byli neskuteční, protože po nějaké době šli kolem nás s kanistrem pro benzín. A toto mohlo být tak 20, možná i více kilometrů. 13.7.2010 – úterý - Po snídani za sluníčka jsme se domluvili, že středisko vynecháme a pojedeme přímo do Umby. Po cestě jsme trošičku fotili a v Kirovsku doplnili pohonné
hmoty i zásoby pití. Po odbočení na silnici kolem Niklu, jsme potkali ohromné nákladní auto, kterým byl Belaz. Vedle něj si konečně i Ivan s MANem musel připadat jak drobeček. To jsme ještě nevěděli, že před sebou máme časově nejdelší etapu. Před Okťabrským se cesta změnila na prašnou a ta se po odbočení na Umbu těsně před vesnicí ještě zhoršila. Pro LR byla dobrá, ale začali jsme tušit, že pro „bednu“ to bude oříšek. Po přibližně 20 km jsme narazili na staré opuštěné letiště, tedy spíše jen dvě 2,5 km dlouhé vyasfaltované dráhy, které kdysi sloužili jako vojenské letiště. Kolem drah v bujné vegetaci se nacházelo několik zbořených objektů. Zde jsme potkali jeden místní UAZ také pravděpodobně na OFF výpravě. Po příjezdu MANa a projetí se po dráze Ivan usoudil, že bude lepší, když tuto cestu vzdá a po silnici přejede do Umby kde na nás počká. LR zůstaly sami v těchto nekonečných prostorách. Cesta se stále zhoršovala a povrch se poměrně dost měnil z hliněného s velikými kameny, na pouze hliněný nebo pískový. Trošku jsme odbočili (nevědomky) z hlavní cesty, projeli pusté zbořené vesnice, objeli několik nádherných jezer, přičemž u jednoho Iva neodolala a koupelí ze sebe smyla cestovní prach, i s únavou. Po návratu na jakousi hlavní jsme se dostali do jediné v této oblasti obydlené vesnice Inga. Tato vesnice byla vlastně jen skupinou asi šesti dřevěných domků. Po průjezdu kolem jednoho jsem si všiml vycházejících mužů, tak jsem se šel zeptat, jedeme-li dobře. Dostal jsem radu kudy kam, v které jsem bohužel nerozuměl jednomu slovu a až později jsem zjistil, že se jednalo o název následující opuštěné vesnice Muna. V Muně (napsáno barvou na kousku dřevěného prkna) jsme podle instrukcí zabočili doprava, přejeli brod a vydali se po krátké zajížďce vlevo podle vody, až jsme narazili na starý most, který byl opravdu nepoužitelný. To nás utvrdilo o správné cestě, která samozřejmě na žádných ani podrobných mapách již nebyla. Později jsme zjistili, že se jedná o jeden z upravených zimniků (cest použitelných pouze když mrzne). Po nějaké době jsme se dostali na rozcestí, na kterém byly stopy na obou pokračujících cestách z mého pohledu stejně čerstvá. Jak už to tak bývá, vybral jsem špatnou, což jsme zjistili více než po hodině jízdy krásným lesem, jehož zem byla pokryta kobercem světlého lišejníku. Po nenalezení pokračování této cesty, když se mi mimo jiné podařilo zapadnout do jakési bažinky, jsme se vrátili na inkriminovanou křižovatku a pokračovali, jak jsme pevně doufali, správnou cestou. Od té chvíle jsem se na každém odbočení, kde vedlo více stop, stal stopařem a pečlivě jsem zkoumal stáří jednotlivých stop. V této pustině nás také překvapily stopy kola. Nakonec jsme přijeli na vytouženou cestu do Umby a po dalších cca. 40 km jsme již brzdili před vyasfaltovanou silnicí. Po telefonním kontaktu s Ivanem, který nás navigoval pár set metrů nazpátek k odbočce k řece Umba, kde mezitím na pláži zakempovali. Tato etapa byla časově nejdelší (jeli jsme 13 hodin), ale zato byla v nádherném prostředí. Dlouho trvalo, než jsme si navzájem povyprávěli příhody z cesty a dohodli se na trase dalšího dne. 14.7.2010 – středa - Ráno jsem zkoušel chytat ryby, ale bohužel, i když braly, tak se mi podařilo vytáhnout jen čtyři malinké okounky, které jsem postil zpátky na svobodu. Poté jsme se vypravili na zmrzlinu do Umby a po jejím nákupu jsme vyjeli směrem na východ podél pobřeží Bílého moře najít klidný a krásný kousek na tomto liduprázdném pobřeží abychom strávili odpočinkový den. Před vesnicí Olenica se nám podařilo takové místo najít, tak jsme zakempovali a zbytek dne strávili lenošením.
15.7.2010 – čtvrtek - Naposledy jsme se podívali na místo nocování a vydali se přes Umbu do Kandalakši, kde po krátké zastávce na náměstí a po doplnění pohonných hmot jsme se rozloučili s chlapci s discem, protože potíže s motorem (řídící jednotkou) přetrvávali, vypravili se na nejbližší přechod do Finska (cca.200 km) a přes něj domů. Náš zbytek výpravy pokračoval po M18 do Kemu. Po minutovém zastavení na polárním kruhu a zdržení policisty – Ivan jel zase rychle, ale už to neukecal a stálo ho to 500 rublů, jsme dojeli do Kemu a přes něj do přístavu, kde jsme zjistili, jak se dostaneme na Solovecké ostrovy. V přístavu je jakési turistické centrum s hlídaným parkovištěm, kde na recepci jsme zakoupili lístky na druhý den včetně poplatku za parkování. Přenocovat jsme zajeli na dohled přístavu a strávili příjemný večer s tím, že jsme museli počítat s brzkým vstáváním, abychom nezmeškali loď. 16.7.2010 – pátek - Po dojetí na parkoviště a posnídání v turistické jídelně jsme šli vystát frontu tvořící se na molu před lodí. Protože venku bylo docela čerstvo, tak se většina pasažérů natlačila do podpalubí. Chvílemi jsme trávili dvou a půl hodinovou cestu na palubě, kde opravdu foukal svěží studený vítr (nějak mi to houpání lodi nedělalo dobře a byl jsem rád, že plavba skončila). Po přistání na Solovkách jsme zvolili napřed projížďku po ostrově, a teprve potom prohlídku kláštera. Najali jsme si řidiče s UAZem dodávkou a objeli pár míst (maják, malý klášter…), asi po 2,5 hodinách nás dovezl nazpátek, a protože jsme měli hlad tak nás vysadil u restaurace. No vzhledem k její, na první pohled vysoké kvalitě (vždy se dlouho čeká), jsme se vydali nazpátek přes vesnici, která má zajímavý kruhový objezd na hliněné cestě, na kterém se ještě pasou kozy. Najedli jsme se v místním bistru, kde byla obsluha přímo blesková a potom se vydali do kláštera, který prochází poměrně velikou přestavbou. Seznámili jsme se s jeho historií a chystali se na cestu k přístavu. Nevím jak ostatní, ale Solovky mne až tolik nezaujaly, na čemž může mít podíl špatné počasí a možná jen jednodenní návštěva. Mezitím se dalo do vydatného, naštěstí krátkého deště. Zpáteční cestu jsem prospal vleže jako určitá část pasažérů a díky tomu cesta rychle uběhla. V Kemu pršelo a tak jsme večer strávili v „kisně“ u Ivana s Otmara u sklínky ohnivé vody. Ještě předtím proběhla menší epizodka s landym. Když jsme přijeli na místo nocování, tak jsem zastavil na molu, vyřadil rychlost a odešel navigovat Ivana. Pravděpodobně poryv větru způsobil, že se auto rozjelo a nebýt Ivy, která v něm seděla, tak byl def v moři a vzhledem k dvoumetrové výšce, kterou by překonal, by asi nebyl v pohodě. 17.7.2010 – sobota - Naše cesta pokračovala z Kemu na M18 a po ní k vesnici Kočkoma, kde jsme odbočili na západ do nitra Karélie. Vystřídali jsme několik druhů silnic, jak je v Rusku zvykem. Od nádherné, téměř dálnice, přes rozestavěnou silnici až po asfaltku, kterou udělali tak, že na hliněnou cestu i se zbytky stromů, pařezy a velkými kameny nalili asfalt. Opravdu je to dílo. Po odbočce na Muezerskij jsme dále jeli jen po prašných cestách, které se
jen výjimečně na pár set metrů změnili na asfaltové. Četnost vesnic v této oblasti je 2 až 3 na 100 km. Navečer jsme se dostali ke Gimolskému jezeru, u kterého se nám podařilo najít nádherné opuštěné místo na přenocování. Byla koupel v príjemně teplé vodě, která byla dokonalým kontrastem k vodě Barentsova moře. Po marné snaze něco většího ulovit – opět jen okounek , Ivan roztopil gril a byly koupené ryby. 18.7.2010 – neděle - Ráno jsem byl překvapen, že prut, který jsem nechal stát vedle auta tam není a chvíli jsem podezíral Ivana, že jej někam schoval. Bohužel opravdu si jej někdo navždy půjčil. Trochu jsem nechápal, protože v okruhu 20 km dle map není obydlí. No je mu přáno, žije v oblasti jezer a asi jej opravdu potřeboval. Poté co Ivan s Otmarem nanosili vodu do své „bedny“ jsme se vydali dále. Cesta pokračovala v pohodě, ale mně se tenčily zásoby nafty a docela jsem byl rád, když se objevilo městečko Serozero, kde byla dokonce i asfaltka. Další část cesty vedla Karelskou vrchovinou, která se pohybuje ve výškách 100 až 300 m.n.m, tzn. silnice neustále stoupá a klesá. Nejpoužívanější dopravní značkou jsou výmoly ve spojení se zatáčkou. Po přiblížení se k Ladožskému jezeru jsme najednou narazili na značku zákazu vjezdu a za ní mostek, kterým bylo viděn na říčku pod ním. Chvilku jsme otáleli, ale pak jsme si řekli, jako místní řidiči, že značka je orientační a jeli jsme dále. Po dalších asi 20 km jsme dojeli na ohromnou křižovatku luxusní silnice, po které jsme se vydali podél západního břehu Ladogy. Je opravdu neskutečné, jak zde silnice dokážou měnit kvalitu. Po projetí městečka Lachdenpochja jsme vyhledali místo na břehu jednoho z mnohých zálivů Ladožského jezera a užívali jednu z posledních světlých nocí. 19.7.2010 – pondělí - Po off výjezdu od jezera jsme se vypravili na další cestu do Sankt-Petěrburgu. Po cestě jsme dorazili do Priozerska, kde jsme si prohlédli památník osvobození a starou vikingskou pevnost. Volal Ilja a zjišťoval, kde jsme. Po Ivanově informaci řekl, že k němu je to jen 90 km. No jako vždy to bylo jinak – 120 km, ale na tyto rozdíly se dá zvyknout. Po solidní silnici jsme dorazili přes ryze vojenskou vesnici Jelizabetinka k němu na chatu v Čornej rečce. Došlo k prvnímu setkání Ivana s Iljou, kteří se znali pouze z netu a po telefonu. U Ilji na nás čekala Jana. Došlo na vzájemnou prohlídku obytných aut, MANa a Kamazu. Naše auta jsme měli zaparkovány vedle srubu Iljova bratra. K večeru po rychlém, ale vydatném posilnění jsme se odebrali Iljovým GAZem-66 k místnímu písečáku (vedle tankové cesty) dát koupel. Z Iljových dvou kilometrů bylo pět a my byli rádi, že jsme se tam nevydali pěšky, jak jsme Iljovi navrhovali. Koupání bylo vynikající a přidali se k nám Iljovi přátelé, z nich někteří offrouďáci. Po návratu jsme pokračovali v diskusích a jeden z hochů si dokonce nechal popsat cestu do Pečengy (i si ofotil mapku s cestou), protože se na konci srpna chystá na Rybačij. Nejdelší diskusi měl Ivan s Iljou, společná záliba je úplně pohltila. 20.7.2010 – úterý - Ráno nás Ilja odvedl do Pitěru k hotetu Ladoga, kde již na nás čekal Vadim, náš známý od písečáku, který je šéfem ochranky hotelu. Připravil pro nás plán rychlé prohlídky města. Naložil nás do svého Rama a jako první bod jsme dorazili tak kde začal všechen „blahobyt“ světa k Auroře. Bohužel stejně jako u ledoborce, byla zavíračka, tak jsme udělali pár fotografií z venku a řádně si jí prohlédli. Poté nás odvezl do Petropavlovské pevnosti, kde se mi dokonce nějací hajzlové pokusili ukrást objektiv. Dokonce jej i sundali z foťáku (jeden do mě narazil), ale ani nevím jak je možné, že jsem tak rychle zareagoval, ale rychlým pohybem jsem ho vyhrábl z pod bundy, kterou měl přes ruku jeden z okolo se pohybují-
cích mladíků. Jedno vím, dost jsem na něj křičel. Tak jsem si zachránil 30 litrů. Poté jsem byl o hodně víc obezřetný a raději jej pořád držel v ruce. Po prohlídce jsme se byli podívat na pomník Petra Velikého a na vyhlídce Isaakievskovo sobora. Pitěr je ohromné město se spoustou památek a koho to zajímá, tak si pravděpodobně musí rezervovat opravdu hodně času na jejich prohlídku. Protože již bylo dlouho po poledni, rádi jsme se vydali do restaurace Ruská Rybalka, kde jsme opravdu dobře pojedli a po cestě k ní nás Vadim vzal na prohlídku nových obytných komplexů na jednou z petrohradských ostrovů. Na konci dne jsme poděkovali Vadimovi za vše a přeparkovali auta z parkoviště za hotel Ladoga, kde jsme přečkali noc. 21.7.2010 – středa - Abychom se vyhnuli špičkovému provozu při průjezdu Pítěrem na obchvat, tak jsme vyjeli již v 6:00. Podařilo se a my přijeli na hranice v Ivangorodu v příznivý čas. Dotankovali jsme nádrže, protože kdo by odolal naftě za 15 Kč. Po tom co jsme absolvovali pět kontrol na ruské straně (také jedno přepsání celního prohlášení, kvůli jedné chybce) a jedné kontrole v Estonsku jsme se opět vrátili do EU. Po projetí jsme šli s Otmarem na prohlídku pevnosti v Narvě, která má svůj protějšek přes řeku v Ivangorodu. Následně jsme se vydali dále na jih. Objeli jsme část Čudského jezera a po projetí města Tartu se dostali na hranici z Lotyšskem. Nějak jsme se tam minuli s rychlejší „kisnou“ a potom jsme na sebe čekali kousek od města Valmiera. Dohodli jsme se k přespání u moře, kvůli čemuž jsme k němu odbočili před Rigoui, kde po marném hledání vjezdu k němu (bez zákazů) jsme zakempovali na travnatém parkovišti jedné restaurace/kempu (za malý poplatek) a odebrali se vykoupat. Moře bylo neskutečně teplé a bylo to velmi příjemné osvěžení. Po dobré večeři v restauraci jsme prožili první noc, při které se úplně setmělo. 22.7.2010 – čtvrtek - Ráno jsme společně vyjeli na cestu kolem Rigy do Litvy a pak do Suwalek v Polsku, kde jsme se rozloučili s posádkou MANa a dále již pokračovali sami. Tento den bylo velmi teplo a teploměr nám neustále ukazoval teplotu kolem 36° (nejvíce 39 stupňů). Vzhledem ke zkušenosti s průjezdy přes Wroclav a Varšavu jsme zvolili severní cestu do Plocka. Cesta ubíhala rychle, aut málo a najednou se před námi objevila ohromná rafinérie u města Plock (fma Orlen). Po jejím objetí jsme u Visly hledali místo na přespání. No dali jsme pár off vložek podél Visly (spousta hmyzu) až jsme nakonec zůstali na okraji lesa vedle pole. Jediné co jsme potřebovali, bylo pití, protože na okolní teplotu jsme opravdu nebyli zvyklí. 23.7.2010 – pátek - Po zbuzení se na nás přišel podívat asi majitel pozemku, ale po informaci, že jsme jen přespali a odjíždíme, byl úplně v klidu. Trochu se ochladilo a naše další cesta pokračovala přes z Plocka do Jelení Gory po vedlejších silnicích, což bylo velice příjemné a dále pak přes Harachov domů. Shrnutí: 21 dní, 8 488 km, nějaká nafta, značné změny počasí (nejméně 7 stupňů, nejvíce 39 stupňů) a spousta zážitků
