Papežská diplomacie: případová studie Jana Pavla II

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Papežská diplomacie: případová studie Jana Pavla II. Bakalářská práce

Klára Unzeitigová

Vedoucí práce: Mgr. Tereza Dvořáková UČO: 402520 Obor: B-MS MKV, EVSK komb. Imatrikulační ročník: 2011

Brno, 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Papežská diplomacie: případová studie Jana Pavla II.“ vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Terezy Dvořákové a vyznačila všechny citace z pramenů. …………………………………… Brno, prosinec 2014

Klára Unzeitigová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce, Mgr. Tereze Dvořákové, za odbornou konzultaci, cenné rady a ochotu při tvorbě této bakalářské práce.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 Použitá metoda ......................................................................................................................... 7 1. Papežská diplomacie ............................................................................................................ 9 1.1 Svatý stolec vs. Vatikán .................................................................................................... 9 1.2 Struktura a instituce Svatého stolce ................................................................................ 10 1.3 Cíle Svatého stolce ......................................................................................................... 12 1.4 Nástroje a výkon papežské diplomacie........................................................................... 13 2. Jan Pavel II. ........................................................................................................................ 17 2.1 Konkláve 1978 ............................................................................................................... 17 2.2 Řešení společensko-církevní krize ................................................................................. 18 2.3 Ostpolitik ........................................................................................................................ 20 2.4 Sblížení s dalšími náboženstvími.................................................................................... 21 2.1.1 Judaismus ............................................................................................................ 22 2.1.2 Pravoslavné náboženství ..................................................................................... 23 2.1.2 Islám .................................................................................................................... 25 2.5 Osobnostní kvality Jana Pavla II. ................................................................................... 26 Závěr ........................................................................................................................................ 30 Literatura ................................................................................................................................ 33 Seznam příloh ......................................................................................................................... 38

Úvod Hlavním představitelem Vatikánu, vnitrozemského státu s rozlohou 0.44 km2, nacházejícího se v srdci Říma, je papež, „hlava katolické církve, zástupce Ježíše Krista (vicarius Christi), sluha sluhů božích a současně jejich absolutní vládce, nezávislý na všech světských instancích a odpovědný jen Bohu a svému svědomí.“ (Knopp 1997, 7) Papež, biskup města Říma, je obecně považován za jednoho z nejmocnějších mužů planety, i když nedisponuje žádným vojskem či zbraněmi. Jeho vliv v mezinárodní politice je obrovský. K výkonu této mezinárodní politiky a diplomacie používá řadu nástrojů, které slouží k dosažení cílů stanovených nejen církví, ale i v rámci postavení států. Díky těmto nástrojům má papež možnost ovlivňovat mezinárodní dění. Dle statistických údajů se ke křesťanství hlásí 1,2 miliardy lidí1. Osobnost papeže může ovlivnit 30 % lidí ve světě. Jeho popularita je do značné míry ovlivněna také jeho vlastnostmi a oblíbeností. Karol Wojtyla se v roce 1978 stal v pořadí 264. papežem, navíc prvním zvoleným Slovanem. Na počest svého předchůdce si vybral jméno Jan Pavel II. Za dobu svého sedmadvacetiletého pontifikátu se zasloužil o mnoho činů. Byl zastáncem konzervatismu, realistického pojetí církve a návratu člověka k církvi, současně také usiloval o vyřešení společensko-církevní problematiky. Život Jana Pavla II. byl plný převratných situací, o čemž svědčí i fakt, že na něj byl spáchán atentát. Sám se jako zastupitel římskokatolické církve přičinil ke zhroucení komunistického režimu ve střední a východní Evropě a ke zlepšení vztahů mezi jednotlivými církvemi. Jeho roli v mezinárodní politice proto nelze považovat za zanedbatelnou. Bakalářská práce se zaměří na osobnost papeže jako lídra římskokatolické církve a na jeho schopnosti ovlivnit mezinárodní dění. Pro tuto práci byla záměrně vybrána osobnost Jana Pavla II., protože během svého pontifikátu dokázal, že papež má vliv na světové dění a životy lidí nejen z povahy svého úřadu, ale také díky své popularitě a svým osobnostním kvalitám. Pro přehlednost je bakalářská práce rozdělena do dvou kapitol a několika podkapitol. První část bude zaměřena na diplomacii papeže jako zastupitele církve a jeho vliv na světové dění. Zde se budu věnovat činnosti papeže v rámci způsobu výkonu diplomacie, cílům papežské diplomacie a také aparátu, který je papeži nápomocen. Smyslem této části je zachytit a 1

Údaje pochází ze statistiky, kterou učinil Vatikán na konci roku 2012. Zdroj: CATHOLIC HERALD, Vatican statistics: Church growth reamins steady worldwide. [online]. 2014 [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.catholicherald.co.uk/news/2014/05/05/vatican-statistics-church-growth-remains-steady-worldwide/.

5

zanalyzovat funkci papeže a jeho vliv na mezinárodní dění. Členění do podkapitol si klade za cíl lépe uvést čtenáře do problematiky do dané problematiky. Druhá část bakalářské práce bude zaměřena na schopnosti osobnosti papeže, na základě případové studie Jana Pavla II., jako jednoho z nejvýznamnějších papežů římskokatolické církve. V této části bude analyzována osoba Jana Pavla II. a jeho osobních kvalit, které měly vliv na úspěšnost papežské diplomacie v době jeho pontifikátu. Reálné doklady jeho kvalit budou ukázány na podílu Jana Pavla II. na zhroucení komunistického režimu ve východní Evropě a na jeho vlivu na zlepšení vztahů mezi jednotlivými náboženstvími. V závěru shrnu hlavní výstupy práce a zhodnotím, do jaké míry závisí osobní kvality papeže v rámci vlivu v mezinárodním prostředí s uplatňováním papežské diplomacie. Cílem bakalářské práce je popsat a analyzovat vliv papeže jako představitele římskokatolické církve a uplatnění jeho schopností při vykonávání politiky v rámci papežské diplomacie. Pro bakalářskou práci byla zvolena případová studie Jana Pavla II., který se během svého sedmadvacetiletého pontifikátu zasloužil o činy, které jsou rozebírány v této práci rozebírány a tím na sebe upoutal pozornost nejen z řad věřících, ale i lidí hlásících se k jiné víře a dokonce i ateistů. Na mezinárodní scéně se mu podařilo vybudovat silnou pozici a celosvětové uznání. Práce usiluje o potvrzení této teze prostřednictvím zodpovězení výzkumných otázek. Hlavní výzkumná otázka je formulována následujícím způsobem: Mohou osobnostní kvality a vlastnosti papeže ovlivnit úspěšnost papežské diplomacie, případně do jaké míry? Za vedlejší výzkumné otázky, které povedou k zodpovězení hlavní výzkumné otázky, definuji: Jak lze definovat roli papeže v rámci Svatého stolce a Vatikánu? Jaké nástroje zahraniční politiky využívá papež při výkonu diplomacie? Jak se přičinil Jan Pavel II. na pádu komunistického režimu ve střední a východní Evropě? Jakým způsobem se Jan Pavel II. angažoval ve sblížení s ostatními církvemi? A za jakých podmínek byl úspěšný? Jaký vliv měl během svého pontifikátu Jan Pavel II. na věřící? Jaký na nevěřící?

6

Při zpracování bakalářské práce jsem čerpala jak z primárních, tak sekundárních zdrojů. Primární prameny zahrnují především papežské dokumenty, např. ústní projevy papežů, encykliky a apoštolské dopisy.2 Kromě českých autorů jsem cenné informace nalezla i v řadě děl zahraničních autorů. Jednotlivé tituly knih a zdrojů naleznete v seznamu literatury na konci práce. Doplňující informace jsem také čerpala z internetových zdrojů, publikací a článků.

Použitá metoda Při psaní práce jsem vycházela z metody jednopřípadové studie s deskriptivně analytickými prvky. K zodpovězení výzkumných otázek budou použity techniky a metody kvalitativního výzkumu, konkrétně metody, kdy záměrem práce je pochopení daného tématu a teoretického základu, který přispěje k zodpovězení výzkumných otázek. V práci bude aplikována induktivní strategie, bude tedy postupováno od jednotlivého po obecné. K tématice církve a náboženství bylo napsáno velké množství prací. Tato práce je však zaměřena na osobu papeže jako aktéra zahraniční politiky a na jeho význam a roli v mezinárodních vztazích. Na základě jednopřípadové studie budou ukázány schopnosti papeže Jana Pavla II. stát se jedním z velikánů mezinárodní politiky a osobní kvality, které ji do velké míry ovlivnily. Jana Pavla II. jsem zvolila záměrně vzhledem k jeho osobnosti, charakteru a upřímnému přístupu ke všem lidem. Jan Pavel II. se za dobu svého pontifikátu věnoval také mladým lidem, které označil za budoucnost církve. I když jsem se mezinárodního setkání mládeže nikdy nezúčastnila, byla jsem na několika seminářích o setkání mládeže s Janem Pavlem II. z Torronta. Současně mě zaujal jeho upřímný přístup k lidem a osobní příběh. Dle mého názoru je příkladem toho, jaký vliv může mít jednotlivec na mezinárodní dění. Hlavním přínosem práce je pochopení problematiky papežské diplomacie a schopnosti církve být vlivnou součástí mezinárodní politiky. Dalším přínosem práce bude snaha ukázat, do jaké míry se Jan Pavel II. v době svého pontifikátu zasloužil o pád komunistického režimu ve střední a východní Evropě a do jaké míry jeho angažovanost přispěla k sblížení jednotlivých 2

Informace z primárních pramenů jsem čerpala především z oficiální webové stránky Vatikánu: http://www.vatican.va. Zde se nachází přepisy papežských dokumentů nejen v italštině, ale i v několika dalších jazycích. (pozn. aut.)

7

církví. Jan Pavel II. byl známý svými častými apoštolskými cestami. Obvykle je vykonával průměrně čtyřikrát ročně. Právě tyto cesty mu umožnily být blízko lidem a sdílet s nimi své apoštolské poslání. I když se jeho zdravotní stav před koncem jeho pontifikátu zhoršoval, poslední cestu podnikl v roce 2004. Na svou poslední a v pořadí 104. návštěvu3 zamířil do francouzských Lurd, kde navštívil místo zjevení Panny Marie. Toto téma jsem si zvolila především kvůli tomu, že Vatikán je stát naprosto ojedinělý v mnoha ohledech, a proto je zajímavý nejen pro katolíky, ale i pro širokou veřejnost. Oslovila mě možnost zaměřit se na osobu papeže z hlediska jeho osobních kvalit, které mají nemalý vliv na výkon jeho politiky v mezinárodním dění.

3

Kompletní seznam všech návštěv papeže, tedy i těch, které podnikl v rámci Itálie, jsou k nalezení na VATICANA.VA, Travels [online]. 2004 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/travels/index.htm.

8

1. Papežská diplomacie Tato kapitola se věnuje přiblížení pojmů, jako jsou papež, Svatý stolec a Vatikán. V této části práce vysvětlím rozdíl mezi těmito orgány a přiblížím roli papeže v každém z nich. Hlavní důraz je kladen na papežskou diplomacii. Zabývat se budu nejenom formou papežské diplomacie, ale také cíli a nástroji spjatými s jejím výkonem. Objasnění hlavních pravomocí a povinností papeže, které mu jsou oficiálně přiznány, přispěje čtenářům k lepšímu pochopení dané problematiky a také k lepší návaznosti na druhou část práce.

1.1 Svatý stolec vs. Vatikán Pojem Vatikán, případně jeho oficiální název Vatikánský městský stát, bývají často zaměňovány se Svatým stolcem. Jedná se však o dva odlišné instituty, které spojuje jedna osoba, a to papež. Pojmem Svatý stolec (také Apoštolský stolec) máme na mysli řídící orgán katolické církve ve světovém měřítku. Součástí Svatého stolce je i papež, nejvyšší autorita, a úřady kurie, jejichž hlavním úkolem je pomoc církvi s výkonem její řídící úlohy. Z hlediska mezinárodního práva je Svatý stolec nestátním aktérem disponujícím suverenitou. (Erbacher 2012, 18) Vatikánský městský stát vznikl v roce 19294 podpisem Lateránských smluv5, které mezi sebou uzavřeli Benito Mussolini a kardinál Gasparri6. Na rozdíl od Svatého stolce se jedná o subjekt mnohem mladší, jelikož historie Svatého stolce je datována již od dob raného křesťanství. Církevní stát, v jehož čele stojí římský biskup – papež, disponuje vlastním územím, státní mocí a využívá všech práv suverénního státu. „Podle vatikánského výkladu slouží k tomu, aby ručil za svobodu Apoštolského stolce a tím zaručil

4

Vatikán, stát s rozlohou 0,44 x 0,26 km 2, je nejmenší stát světa. Dle údajů Velvyslanectví České republiky při Svatém stolci čítá počet trvale žijících osob e Vatikánu 467, počet držitelů občanského pasu je 546 (k 1/2008) a na vedení chodu státu se podílí kolem 1400 osob. Téměř polovina vatikánské populace nežije ve Vatikánu, ale v různých státech, kde vykonává své poslání. Zdroj: VELVYSLANECTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY PŘI SVATÉM STOLCI, O Svatém stolci a Městském státu Vatikán. [online]. 2102 [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/vatican/cz/o_velvyslanectvi/svaty_stolec_a_mestsky_stat_vatikan/o_vatikanu.html. 5 Součástí Lateránských dohod jsou tři dokumenty. Prvním je smlouva uznávající svrchovanost papeže ve Vatikánu a současně několik opatření umožňujících jeho fungování jako nezávislého státu. Druhým dokumentem byl Konkordát uzavřený mezi církví a Itálií ustanovující důležité skutečnosti, jako uznání církevně uzavřených sňatků, vyučování náboženství na státních školách aj. posledním dokumentem byla Konvence o finančním vyrovnání. (RadioVaticana 2004) 6 Zástupce zájmů Svatého stolce.

9

skutečnou

a

viditelnou

nezávislost

papeže

při

vykonávání

jeho

světové

mise.“

(Erbacher 2012, 18) neboli: „Papež nepotřebuje být hlavou státu proto, aby vládl, ale proto, aby nebyl ovládán.“ (Halas 2013, 19) „Katolická církev není demokratický systém. V čele stojí papež jako absolutní monarcha7 a ve své osobě spojuje legislativní, exekutivní a právní moc.“ (Erbacher 2012, 52) Obě instituce jsou aktéry mezinárodního práva. Důležité je uvědomit si, že papež nedisponuje vlivem, který vyplývá z jeho postavení jako hlavy nejmenšího státu světa, ale jeho vliv spočívá v postavení hlavy církve. Papeže nelze z jeho funkce odvolat. Jeho úřad je ukončen buďto jeho smrtí, či z vlastního rozhodnutí, tedy rezignací8. (Halas 2013, 521) Když papež umře či rezignuje, nastává období tzv. sedisvakance, která trvá několik týdnů. (Erbacher 2012, 58) Nového papeže volí konkláve, jež je složeno z kardinálů mladších 80 let. K tomu, aby byl daný kardinál zvolen papežem, je potřeba získat podporu nejméně dvou třetin plus jeden hlas. (Halas 2013, 359)

1.2 Struktura a instituce Svatého stolce Jelikož papež nezastává pouze funkci hlavy státu, ale je také hlavou katolické církve, je mu k dispozici rozsáhlý administrativní aparát. „Z povahy Městského vatikánského státu vyplývá, že význam orgánů a úřadů zajišťujících jeho interní administrativu se takřka úplně ztrácí ve stínu důležitosti institucí, jež hlavě tohoto státu asistují při výkonu jejího poslání hlavy církve.“ (Halas 2004, 307) Rozdíl je znatelný i v počtu úředníků. Legislativní, výkonný a soudní aparát Vatikánu je zastoupen cca 300 zaměstnanci. Oproti tomu v římské kurii 9 pracují téměř dva tisíce osob. K tomu, aby mohl papež vykonávat funkci hlavy katolické církve, mu slouží rozsáhlý správní aparát, tzv. kurie. Skládá se z mnoha různorodých úřadů, které jsou děleny podle oborů a osob na státní sekretariát, 9 kongregací, 11 papežských rad, 3 soudy a 5 dalších institucí. Tyto úřady jsou také nazývány dikasterie. Součástí jsou i papežské komise, papežská akademie, 7

Státní forma Vatikánu je ojedinělá a jediná svého druhu. Jedná se o teokracii (absolutistickou monarchii). 28. února 2013 rezignoval ze své pozice papež Benedikt XVI. Svou rezignaci odůvodnil špatným zdravotním stavem, který mu dále neumožňoval výkon funkce. Rezignace papeže je v katolickém světě velmi netradiční, avšak vatikánské zákony ji umožňují. Poslední dobrovolná rezignace papeže proběhla ve Středověku. Nejznámější rezignací je rezignace papeže Celestýna V., který rezignoval v prosinci 1924, pět měsíců po zvolení, protože úřad byl nad jeho síly. (pozn. autora) 9 Papežův výkonný a konzultativní orgán při řízení církve. (pozn. aut.) 8

10

vatikánská média10, Vatikánský tajný archív, Vatikánská apoštolská knihovna či Apoštolská dobročinná pokladna. Státní sekretariát plní funkci centrály kurie. Mezi jeho činnosti spadá funkce koordinační a kontrolní, které jsou prováděny mezi jednotlivými dikasteriemi. V čele sekretariátu stojí kardinál11. Dalším úřadem jsou kongregace12, jejichž úkolem je ochrana a podpora nauky týkající se víry a mravů. V čele kongregace stojí kardinálové prefekti. Ke kongregacím byly po II. vatikánském koncilu zřízeny papežské rady13. (Erbacher 2012, 24 – 33) Papežské rady představují jednotné pojmenování pro sekretariát, výbor či radu. Rady slouží např. k dialogu s nevěřícími, se světem, jinými náboženstvími, pro podporu křesťanů aj. „Vatikánské soudnictví vychází z principu, že římský papež je svrchovaný soudce pro celek katolického světa, právo vyhlašuje buď sám, nebo prostřednictvím řádných tribunálů Svatého stolce anebo prostřednictvím soudců, jež tím pověřil.“ (Halas 2013, 335) Jedná se o nejvyšší odvolávací soud, jež je určen celé katolické církvi. Mezi jeho agendu patří také řešení sporů mezi nižšími soudy. Kromě nejvyššího tribunálu existuje ještě jeden z tribunálů Římské kurie, a to Apoštolská penitenciárie14. (Halas 2013, 330 - 335) Výčet orgánů Svatého stolce sice není kompletní, ale dle mého názoru je dostačující. Záměrem této kapitoly je přiblížit čtenáři hlavní orgány Svatého stolce a jeho strukturu, aby si udělal představu o tom, jak Svatý stolec z hlediska své podstaty funguje.

10

Např. Rádio Vatikán, vatikánské noviny L´Osservatore Romano, Vatikánské televizní centrum, Vatikánské nakladatelství. 11 Kardinál je druhý nejvýše postaveným mužem katolické církve. 12 Mezi známé kongregace patří např. Kongregace pro biskupy či Kongregace pro evangelizaci národů, jejíž hlavní činností je koordinace církevní problematiky v Africe, Asii a Latinské Americe. 13 Celkově je jich 12. (pozn. autora) 14 Mezi jeho činnost patří zabývání se množství případů, které papežové delegovali tomuto úřadu, aby rozhodoval o věcech svědomí jednotlivců žádajících o odpuštění provinění týkajících se božího nebo církevního trestu. (Halas 2013, 335)

11

1.3 Cíle papežské politiky „Náboženství je pro Svatý stolec cílem, zatímco politika je mu pouze prostředkem k dosažení cíle.“ (Halas 2013, 377) Hlavním cílem diplomacie Svatého stolce je uzavírání smluv týkajících se vzájemného diplomatického uznání s partnerskými státy. Toto uzavírání smluv je realizováno prostřednictvím jednání, při nichž dochází k vymezení politických a náboženských zájmů s dosažením společné shody a oboustranné prospěšnosti. Jinak řečeno, partnerský stát navázáním diplomatických vztahů s Vatikánem uznává pravomoci papeže angažovat se do vnitrostátních záležitostí daného státu nejen v rámci otázek náboženství, ale i otázek morálních, souvisejících s dodržováním křesťanských principů15. Dle Halase chápeme smlouvy jako „smluvní ujednání všeho druhu, která Svatý stolec uzavírá s tím či oním státem, má podle představ Vatikánu upravit a řešit existující sporné otázky ve vztazích tohoto státu a katolické církve. Smlouvy se zpravidla týkají zejména následujících otázek: a) definice právního postavení katolické církve; b) působnosti katolické církve na poli kulturním, vzdělávacím a charitativním; c) působnosti katolické církve v armádě; d) ekonomických záležitostí – systému finančního zajištění církve; e) „provázanosti“ smlouvy s právním řádem příslušného státu.“ (Halas 2013, 380) Tuto smlouvu má, podle nejaktuálnějších údajů uvedených na stránkách vatican.va, Svatý stolec uzavřenou se 179 státy16. Svatý stolec také usiluje o garanci svobody styku, popř. komunikace nejen s fyzickými, ale i právnickými osobami uvnitř, ale i navenek státu. Tyto styky nemusí být pouze církevního charakteru. Mezi cíle Vatikánu patří také prosazování svobody katolické církve, do které spadá také svoboda bohoslužeb a výkonu různých obřadů. Dalším cílem ze strany církve je také dosažení toho, že se stát nebude angažovat do

15

Tedy míru a lidských práv. (pozn. aut.) VATICANA.VA, Bilateral relations of the Holy See. [online]. 2014 [cit. 2014-10-03]. Dostupné z: http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-st_20010123_holy-seerelations_en.html. 16

12

ovlivňování jednotlivých církevních obvodů v dané zemi. Tato otázka je problematikou církve, proto by se jí stát neměl zabývat a vměšovat se do ní, tzn., že církev žádá daný stát o nezávislost v rámci otázek vnitřní struktury. (Halas 2013, 380 – 381) Formulace cílů papežské politiky umožňuje papeži a jeho diplomatickému sboru vyjadřovat svá stanoviska k tématům týkajícím se vnitřní a zahraniční politiky. Papež se vyjadřuje např. k tématům týkajícím se otázek ohrožení míru, lidských práv a svobod. Papežská diplomacie disponuje širokým polem působnosti nejen v zemích s vysokým zastoupením vyznavačů katolické víry.

1.4 Nástroje a výkon papežské diplomacie Základní složkou papežské diplomacie je bezpochyby papež. Jako nejvyšší a nejdůležitější osoba církve vykonává cíle (viz předešlá podkapitola), které jsou v souladu s katolickými hodnotami a pravidly. Kromě papeže jednají také diplomaté, ti však vystupují ne sami za sebe, ale papežovým jménem. Papeži náleží označení tvůrce a vedoucího diplomatického sboru. Vatikánský diplomatický sbor se svou strukturou odlišuje od struktury ostatních států. Diplomaté zplnomocnění Svatým stolcem jsou titulování jako apoštolští nunciové či apoštolští delegáti. Tyto tituly lišící se od titulů diplomatů ve světě jsou „výrazem uchování tradic zakotvených v dlouhé historii kontaktů Svatého stolce se „světskými“ státy a pak také podtrhují skutečnost, že hlava katolické církve se může dát diplomaticky zastupovat u hlav států, protože je zároveň hlavou vatikánského státu, ale své reprezentanty k nim vysílá jako součást svého poslání hlavy katolické církve.“ (Halas 2013, 367) Nejvýraznějším rozlišujícím znakem diplomatů Svatého stolce je, že na rozdíl od diplomatů „světských“ získávají občanství vatikánského státu. Oproti tomu „světští“ diplomaté musí disponovat občanstvím státu, jež zastupují, již dávno předtím. Značným rozdílem mezi papežskými a obyčejnými diplomaty je nižší ochrana bývalých diplomatů. Dle izraelského

13

vyslance Odeda Ben-Hura jsou diplomatické služby Svatého stolce srovnatelné s jakýmikoli zahraničními. Mají však jednu výhodu, a to, že jsou vysoce kultivované. Diplomaté znají jazyky, mají velký historický přehled a jsou velmi dobře informováni.17 Reprezentanty římského biskupa aneb hodnostáře papežské diplomacie lze rozdělit dle hodností do tří skupin, a to na apoštolské legáty, apoštolské nuncie a legatus a latere. Apoštolský delegát je vedoucí papežských misí, jež tyto mise vykonává ve státech, s kterými Svatý stolec nemá uzavřeny bilaterální vztahy, tudíž je zde vysílán jen za účelem církevním. Delegát nedisponuje statutem diplomata. Mezi jeho úkoly patří udržování kontaktů a vztahů mezi Svatým stolcem a církví a současně také poskytuje informace o dění v daném státě. Druhou hodností je apoštolský nuncius, nazýván zkráceně nuncius. Jedná se o nejčastější hodnost papežského legáta. Nuncius je reprezentantem Svatého stolce, který má za úkol udržovat dobré vztahy s danou partnerskou zemí a místními církvemi, v níž jsou nunciové pověřeni. Od Vídeňského kongresu v roce 1815 je nuncius současně také doyen18 diplomatického sboru. Nunciové tvoří určitou elitu vatikánských diplomatů. Ne všichni nunciové se automaticky stávají i kardinály. Nejvýznamnější hodností je legatus a latere, tzv. papežův zplnomocněnec. Do jeho agendy patří nejdůležitější mise a poslání. Tuto hodnost mohou získat pouze kardinálové, avšak v současné době se uděluje spíše výjimečně. (Halas 2013, 369 – 375; 390 - 391) Jednotlivé hodnosti jsou pro církevní hodnostáře velkou ctí a současně také jakýmsi „povýšením“ v rámci jejich „kariéry“. Striktně však neplatí, že papežem musí být kardinál, který absolvuje papežskou diplomatickou službu19. Papežská diplomacie je vykonávána na úrovních bilaterální a multiratelární. Diplomatická jednání Svatého stolce však nezávisí na politické či ekonomické síle Svatého stolce. Papežská diplomacie je založena na morálních a duchovních hodnotách papeže, nejvyššího zástupce katolické církve, které musí být plně rozpoznatelné a schválené mezinárodním právem. Současně je charakterizována vedoucími principy. Do prvního principu spadá právo na život, svobodu slova, náboženství, právo na sociální, kulturní, ekonomický a politický život. Druhým principem je propagace a v případě potřeby ochrana míru a mírového soužití

17

THE ECONOMIST, God´s ambassadors. [online]. 2007 [cit. 2014-09-26]. Dostupné http://www.economist.com/node/9516461. 18 Hlava diplomatického sboru. (pozn. aut.) 19 Diplomatickou službou neprošli Jan Pavel I., Jan Pavel II. a ani Benedikt XVI. a František I. (pozn. aut.)

14

z:

v návaznosti na etickou, náboženskou a kulturní diverzitu. V rámci tohoto principu máme také na mysli odmítavý postoj k válkám a jejich zabránění, vedoucí k vytvoření lepšího a bezpečnějšího světa. (Lajolo 2005, 22 – 24)20 V rámci výkonu bilaterální diplomacie může jednotlivá strana k prosazení svých potřeb využít argumentů, které jsou trojího typu: 1) „Zdůraznění výhod, které protistraně vyplynou přímo z přijetí požadavků; 2) Nabídky výhod, které budou protistraně uděleny výměnou za toto přijetí; 3) Hrozby sankce, nebudou-li požadavky protistranou přijaty.“ (Halas 2013, 387) Svatý stolec za výhodu jednání s druhým státem považuje to, že druhému státu nabízí své služby profesionálů, tedy zkušenosti získané za staletí existence vatikánské diplomacie. Protistrana akceptací této smlouvy získá záruku „kvalitního a trvalého výsledku“ úpravy vztahů mezi státem a církví. Stát v rámci těchto smluv získává na image a legitimitě. Kromě profesionality jsou však tyto výhody do značné míry diskutabilní. Vatikán může státu svou přízeň odejmout, avšak toto veřejné odsouzení je aplikováno výjimečně. Svatý stolec nemůže druhé straně udělit ekonomické či vojenské sankce, nedisponuje totiž prostředky nátlaku. Jeho jediným nástrojem je vliv na mínění veřejnosti. (Halas 2013, 387 – 388) K výkonu multilaterální diplomacie dochází především na mezinárodních konferencích. Tento typ diplomacie se objevil poprvé již při podpisu Vestfálského míru. Tato forma se však nejprve rozmohla až ve 20. století zejména díky činnosti Společnosti národů a následně po roce 1945, kdy vzniklo nejen OSN, ale i další mezinárodní organizace, jako NATO či EU. Ve srovnání s bilaterální diplomacií zde všeobecně dochází k problému otázky rozhodování21 v rámci daných problematik. Hlavním důvodem tohoto úskalí je velký počet účastníků.22

20

LAJOLO, G. Nature and Function of Papal Diplomacy. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies, 2005. ISBN-981-230-338-3. [online] 2005. [cit. 2014-10-04]. Také dostupné z: http://books.google.cz/books?id=S2TlwIb_Fm8C&pg=PA22&lpg=PA22&dq=Nature+and+Function+of+Papal+ Diplomacy&source=bl&ots=qdae6UjuF1&sig=ulhh9Mff8Q9S0Wh0ZESPYukV4OY&hl=cs&sa=X&ei=7_EuV MfhDYWfygPAoCYBQ&ved=0CDMQ6AEwAg#v=onepage&q=Nature%20and%20Function%20of%20Papal%20Diplomacy& f=false. 21 Zásada konsenzu, resp. kvalifikované většiny. (pozn. aut.) 22 JUNGBAUER, R., Druhy soudobé diplomacie. In: Mezinárodní politika. roč. 2011, č. 4. [online]. 2014 [cit. 2014-10-04]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/druhy-soudobe-diplomacie#.

15

V seznamu zastupitelských úřadů uvádí Svatý stolec čtyři mezinárodní organizace, avšak sám vysílá delegáty do mezinárodních organizací, z nichž je minimálně sedmnáct vládních a osm nevládních. Duchovní diplomaté disponují hodnostmi, které získali v předchozí službě diplomata. Rozlišujeme hodnosti jako apoštolský nuncius a monsignor (preláti jeho Svátosti). Co se funkcí týče, mohou zástupci disponovat titulem stálého pozorovatele23 (Osservatore Permanente), stálého představitele (Rappresentante Permanente), zvláštního představitele (Rappresentante Speciale) nebo delegáta (Delegato). (Halas 2013, 391 – 392) Svatý stolec prostřednictvím multilaterální diplomacie usiluje o zapojení se do činnosti řady mezinárodních institucí, mj. je jeho úsilím také účastnit se dění ve světové politice. Svatý stolec v rámci multilaterální diplomacie užívá jako nástroj také různá vystoupení papeže, při nichž se papež vyjadřuje k aktuálnímu mezinárodnímu politickému dění a k různým událostem. V případě, že se jedná o důležité události, vyjadřuje se papež přímo k politikům či mezinárodní veřejnosti, kdy využívá ústního či písemného poselství. Mimo tyto formy vyjadřování k aktuálnímu dění má papež k dispozici také další dvě formy, a to projevy římského biskupa u příležitosti dvou největších křesťanských svátků24 a vlastní požehnání. Vzhledem k charakteru jednotlivých vystoupení se u většiny případů jedná jen o narážky papeže na aktuální dění jak u prvních, tak druhých forem vystoupení papeže. (Halas 2013, 395)

23 24

Tímto titulem je obdařena naprostá většina stálých úřadů. (pozn. aut.) Největšími křesťanskými svátky jsou Vánoce a Velikonoce. (pozn. aut.)

16

2. Jan Pavel II. Druhá část práce je zaměřena na osobu papeže Jana Pavla II., který během svého pontifikátu, trvajícího 26 let, přispěl k vyřešení společensko-církevní krize, pádu komunismu a ke sblížení křesťanství s dalšími náboženstvími. Právě těmto oblastem budou věnovány jednotlivé podkapitoly práce. Osobní kvality papeže v této otázce hrají nemalý význam, proto jim bude věnována pozornost v poslední kapitole.

2.1 Konkláve 1978 Po smrti papeže Pavla VI. proběhla v srpnu 1978 nová volba papeže. Konkláve se uskutečnilo v Apoštolském paláci 25. a 26. srpna. Novým papežem byl zvolen italský kardinál Albino Luciani, papež Jan Pavel I.25 (Guruge 2010,254) Jelikož papež zemřel náhle po 33 dnech v úřadu a nejmenoval žádné kardinály, byla kandidatura jmen na nového papeže stejná jako v srpnu. Druhé konkláve se konalo 14. – 16. října 1978. Hlavními kandidáty na papeže byli dva Italové: konzervativní arcibiskup ženevský Giuseppe Siri a liberální Giovanni Benelli, arcibiskup florentský.26 „Většina kardinálů původně počítala s tím, že papež bude jiné než italské národnosti. Vídeňskému arcibiskupu Königovi se však zdálo, že by se volba mohla odehrát eventuálně i jinak. Pro tento případ měl svůj tajný tip – jednoho ze dvou polských hodnostářů, Karola Wojtyłu, kterého si velice vážil.“27 I sám kardinál Wyszińský považoval zvolení Poláka papežem za nereálné. Pokud by byl zvolen on, znamenalo by to podle jeho slov „triumf pro komunisty“. Druhým kandidátem byl podle něj ne příliš známý a „trochu mladý“ Wojtyla. Volba papeže začala 15. října 1978. Po 3. hlasování papež stále nebyl znám. Hlavní kandidáti Siri a Benelli byli daleko od potřebné dvoutřetinové většiny. Postupně se kardinálové začali zamýšlet, jak by vlastně nová hlava církve měla vypadat. Shodli se, že by se nemělo jednat o

25

Toto jméno si vybral na počest Jana XXIII., jež jej jmenoval biskupem, a Pavla VI., který jej povýšil na kardinála. 26 KATOLICKÝ TÝDENÍK, Jak probíhalo poslední konkláve [online]. 2005 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/jak-probihalo-posledni-konklave.html. 27 Tamtéž.

17

osobu příliš „starou“ a nemocnou. König prosazoval čistě „pastorálního papeže.“28 Tyto předpoklady stále více nahrávaly Wojtylovi. Volba papeže trvala 2 dny a 8 kol. 16. října v 18:18 bílý kouř stoupající z komína nad Sixtinskou kaplí a zvony Svatopetrské katedrály oznámily, že nový papež byl zvolen. (Guruge 2010, 250 – 251) Kardinál Felici na lodžii dómu sv. Petra oznámil: „Habemus papam, nejdůstojnějšího kardinála Karola Wojtyłu.“29 Arcibiskup

krakovský

se

stal

v pořadí

265.

papežem,

52.

neitalské

národnosti a historicky 1. papežem z Polska. Vybral si jméno Jan Pavel II., čímž vyjádřil náklonnost k Janu Pavlu I. Současně byl nejmladším papežem od roku 184630. (Guruge 2010, 251) Při zamyšlení nad otázkou, proč zrovna papež z Polska, mě po přečtení několika zajímavých studií napadá myšlenka, že svět papeže pocházejícího z „východního bloku“ očekával a byla to pro něj určitá symbolika. Ptáte se proč? Jan Pavel II. začal vykonávat svůj pontifikát v 80. letech, kdy se začaly hroutit totalitní režimy Evropy. Současně se domnívám, že do určité míry kvůli možnosti dokázat Sovětskému svazu, že ne všechno ve východní Evropě je pod jejich kontrolou a ne o každém mohou rozhodovat. Rovněž si myslím, že zde byla také určitá naděje, že „východní“ papež přispěje k rozmělnění komunismu a k jeho následnému pádu.

2.2 Řešení společensko-církevní krize Společensko-církevní krize se začala projevovat v období 70. let, tedy za pontifikátu Pavla VI. Tato hluboká krize byla znatelná jak uvnitř církve, tak i navenek, a to především v rámci vztahů se západními zeměmi a USA. Krize vyústila v úpadek morálky, ve zpochybňování jakékoliv autority zastupující Boha a odklonem lidí od obecně platných pravd. Společnost vstupovala do postmoderní éry, což se projevilo i ve vztahu ke katolické církvi a snížení počtu věřících. Integristé31 dávali koncilu za vinu, že situaci umocnil a církev oslabil, i když koncil de facto nic nového nevynaleznul, jen již existující tendence předefinoval.

28

Což oproti minulým volbám, kdy všichni papežové od počátku 20. století byli ve službách diplomatického či kuriálního úřadu, bylo novinkou. (pozn. aut.) 29 KATOLICKÝ TÝDENÍK, Jak probíhalo poslední konkláve [online]. 2005 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/jak-probihalo-posledni-konklave.html. 30 Za zmínku také stojí to, že byl prvním papežem neitalského původu od úřadu papeže Hadriána VI. (219. papež v pořadí) z Nizozemí, jež byl zvolen v roce 1522. Mezi zvolením ne-italských papežů uplynulo 456 let a na úřadě se vystřídalo 45 papežů. 31 Označení pro konzervativní kruhy katolické církve. (pozn. aut.)

18

(Halas 2013, 456 – 457) Složitou situaci umocnila také „krize povolání“, kdy se kolem 30 000 kněží vzdalo svého povolání. Úpadek katolické církve tedy nebyl způsoben pouhým snížením počtu věřících, ale do krize se dostaly i vnitřní struktury církve. Jan Pavel II. přistoupil k řešení společensko-církevní krize osobitým způsobem. I když nedospěl k jejímu úplnému vyřešení, obhájil význam morálních pravd. Za jeden z jeho úspěchů v rámci řešení krize lze považovat to, že světu v praxi ukázal, „jak je zákon daru vbudován do lidského údělu.“ Weigel argumentuje, že každý může tohoto stavu dobra dosáhnout, když úspěšně projde filozofickým argumentem a nenechá se strhnout „sociálním konstruktem“. Dále dodává, že díky papežovým schopnostem filozoficky analyzovat náboženské texty našel cestu k lidem, kterým o svém svědectví vyprávěl. Tento způsob přístupu měl vliv především na ty, jež na vlastní kůži zažili období totalitního útisku. Jana Pavla II. popisuje jako člověka, který kritizoval lidské prospěchářství a zlozvyk lidí měřit své okolí dle finančního konta, společenského a politického postavení. Současně usiloval o šíření morálních pravd. (Weigel 1999, 179 - 180) Dle mého názoru se Jan Pavel II. snažil řešit společensko-církevní krizi tak, že šel příkladem pro všechny věřící. Svými zahraničními cestami šířil své teologické směřování a náboženské hodnoty, které v té době upadaly. Svými častými projevy či připomínkami ke světovému dění si vytvořil respekt. Snažil se lidi všech věkových skupin přivést zpátky k víře, o čemž svědčí i uspořádání Světových dnů mládeže, na kterých usiloval o udržování úzkých vztahů s mladými lidmi. Zájem společnosti o katolické hodnoty upadal a nově zvolený papež Jan Pavel II. stál před nelehkým úkolem, jak tuto krizi vyřešit. Je důležité si uvědomit, že problémy, které v církvi převládaly za pontifikátu Pavla VI., týkající se úpadku zájmu o církev či odklonu od obecně platných pravd, pokračovaly i za pontifikátu Jana Pavla II., Benedikta XVI. a Františka. Narozdíl od Pavla VI. se nejedná o novinku v společensko-církevní hladině. Tato problematika bude znatelná v jakékoliv době, avšak papež ji může svým přístupem do určité míry potlačit.

19

2.3 Ostpolitik „Papež z Polska, který otřásl základními kameny komunismu, stejně jako kdysi Jozua otřásl zdmi Jericha. (Knopp, 2003) „S dobrým znalcem síly i slabosti komunismu Janem Pavlem II. se začala psát nová a úspěšnější kapitola „východní politiky“ Svatého stolce.“ (Halas 2013, 466) Pavlu VI. se podařilo otevřít diplomatická jednání s ČSR, Maďarskem, Polskem a Bulharskem. Výsledky této Ostpolitik však byly hodnoceny problematicky až žalostně. Volba nového papeže v roce 1978 byla pozorně sledována i ze strany Sovětů. Dle analýzy Institutu sovětského socialistického systému nepředstavoval papež hrozbu, i když byl odpůrcem socialismu. Analýza současně predikovala, že papež eliminuje útočné poznámky na režim kvůli svému pochopení a úctě pro pracující. (Frais 2002, 93) Jan Pavel II. zažil komunismus na vlastní kůži již v době, kdy působil jako biskup. Ze zkušeností věděl, že jakékoliv písemné smlouvy či dohody se Sovětským svazem přinesly více škody než užitku. Církvi se po Berlínské zdi podařilo uchovat katolickou jednotu s biskupem. Papež v Berlíně působícího biskupa Meisnera velmi podporoval. Na jeho popud bylo v NDR uspořádáno setkání katolíků, kterého se zúčastnilo na 150 000 věřících. Papež se na zasedání OSN32 veřejně vyjadřoval k důležitosti lidských práv s důrazem na lidskou svobodu. Ve svém projevu kritizoval systémy, které znevýhodňují věřící, čímž narážel především na sovětský blok. Už tehdy byla nová východní politika Vatikánu znatelná. (O´Sullivan 2007, 106) Velký význam pro oslabení vlivu komunismu mělo i to, že se tento režim začal hroutit první v Polsku, tedy rodišti Jana Pavla II. Nepokoje ze strany Sovětského svazu vyvolala již návštěva Polska v červnu 1979. Sovětští představitelé se jí od počátku snažili zabránit, avšak polští komunisté nesouhlasili, protože zákaz návštěvy papežova rodiště by vyvolal nepokoje v zemi. (Knopp 2003, 326) „Do roku 1981 už Jan Pavel II. stačil vzbudit naděje

antikomunistů

po

celé

východní

Evropě,

nejvýznamněji

svou

podporou

polských nezávislých odborů Solidarita.“ (O´Sullivan 2007, 74) Nástup Michaila

32

2. 11. 1979.

20

Gorbačova do vedoucí funkce v Sovětském svazu znamenal nové naděje pro země východní Evropy a také pro katolickou církev. Velký význam pro postavení věřících v socialistické společnosti

měla

výměna

dopisů

mezi

Janem

Pavlem

II.

a

Gorbačovem.

(Moskwa 2005, 90) Dle Meisnera se papeži podařilo dosáhnout poklidného pádu komunismu, aniž by využil politického programu či akce. Papež neburcoval své polské soukmenovce a východní Evropany, aby se postavili proti režimu a svrhli diktátory země, ale hlásal, že lidé jsou svobodní a nikdo by jim svobodu neměl upírat, naopak ji ctít a přijímat. Svým přístupem a poselstvím „bral komunistům půdu pod nohama“. (Meisner 2008, 22) Klíčovým se po pádu komunistického režimu stal rok 1990, konkrétně 15. březen 1990, kdy byly po třiasedmdesáti letech, plných vzájemné neúcty a soupeření, navázány oficiální diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Sověty. Do Moskvy byl následně poslán apoštolský nuncius a do Vatikánu mimořádný velvyslanec SSSR. (Frais 2002, 102) Jan Pavel II. nebyl jedinou osobností, která se zasloužila o pád komunismu. O´Sullivan ve své knize Prezident, papež a premiérka pojednává o odvaze a přístupu Jana Pavla II., Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Právě jejich přístup a otevřené vyjadřování k stavu na východě zapříčil pád komunismu. Je pravdou, že oba politici šli proti proudu dosavadního směřování zahraniční politiky v USA a Velké Británii. Janu Pavlu II. se podařilo podporou hnutí Solidarita umocňovat vidinu svobody pro polské obyvatelstvo. Můžeme však polemizovat také nad tím, že i kdyby tyto tři osoby nebyly v dané problematice tak významné, k pádu komunismu by mohlo dojít i bez jejich angažovanosti, např. z důvodu, že by komunističtí vůdcové přestali zvládat agendu a politickou situaci.

2.4 Sblížení s dalšími náboženstvími Pro pontifikát Jana Pavla II. byly charakteristické časté cesty do zahraničí, při kterých se setkával nejen s katolíky, ale i s lidmi různých náboženství. Právě tyto cesty přispěly ke sblížení katolické církve s ostatními náboženstvími. V jednotlivých podkapitolách se budu přímo věnovat, jak došlo ke sblížení s judaismem, pravoslavnou církví a islámem. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se ostatními náboženstvími, jako např. buddhismem či anglikánskou církví, nebudu zabývat. 21

2.4.1 Judaismus Žádný z papežů se nikdy nesoustředil na vztahy církve k židům a judaismu jako Jan Pavel II. Od počátku se zřekl pohrdavého přístupu k židům, který doposud zastávali jeho předchůdci. Judaismus označil za živé dědictví, jež musí být katolíky pochopeno. „Naše společné dědictví je značné a my můžeme najít pomoc v porozumění jistých aspektů církve tím, že vezmeme v úvahu víru a zbožný život židů.“ (Dalin, Levering 2008, 19) Jeho zřeknutí se „učení pohrdání“ a zájem o sblížení u něj vyvolaly události 2. světové války a osudy lidí v koncentračních táborech.33 (Shervin, Byron 2005, 125 – 126) Jan Pavel II. byl prvním papežem, který veřejně přiznal, že jeho zážitky z mládí a přátelství s židy z Wadovic mu pomohly porozumět židům a judaismu a byly zdrojem bezprecedentního příslibu rozšíření katolicko-židovského dialogu a jeho spolupráce ve světě. Impulzem ke sblížení těchto dvou náboženství byla pro Jana Pavla II. cesta do koncentračního tábora Osvětim v červnu 1979, kde se modlil za 6 milionů židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech. (Dalin, Levering 2008, 18) Vztah s židy a židovskou komunitou v Římě neměl pro papeže jen jednu dimenzi. 13. dubna 1986 se stal vůbec prvním papežem v historii, který navštívil hlavní římskou synagogu. Během jeho pontifikátu navázal Vatikán vůbec poprvé plné diplomatické vztahy s Izraelem, což lze považovat za další historický odkaz jeho dědictví. Plné diplomatické vztahy s Izraelem byly navázány v roce 1994.34 (Dalin, Levering 2008, 22 - 24) K jedné z největších misí jeho pontifikátu patří návštěva Izraele v březnu 2003, která znamenala rozšíření a upevnění nové éry katolicko-židovských vztahů. Katolíci a Židé byli hluboce dojati nad dech beroucím setkáním Jana Pavla II. s přeživšími Židy pocházejícími z Wadowic. Svou návštěvu umocnil také pokleknutím a modlením se u Zdi nářků.35 (Dalin, Levering 2008, 26) Jeho misi umocnil emoční proslov u památníku obětem holocaustu 33

Výběr papežského jména Jan Pavel II. nebyl náhodný a do značné míry se týkal i postojů jeho dvou předchůdců k Judaismu. Jan XXIII., iniciátor II. Vatikánského koncilu, vydal „Nostra Aetate“, deklaraci týkající se církve a ostatních náboženství. Papež Pavel VI. založil Komisi pro náboženské vztahy s Židy, stejně jako Jan Pavel I., který i přes svou krátkou vládu udržoval vztahy, jichž jeho předchůdci dosáhli. (Sherwin, Byron 2005, 125 – 126) 34 I když rabí Elio Toaff vyzval k navázání diplomatických vztahů již při papežově návštěvě v roce 1986. (pozn. aut.) 35 Eugene Fisher uvádí, že tato modlitba vyvrátila všechny možné pochybnosti o neupřímných krocích papeže k dosažení mezináboženského sblížení. Papežovo náboženské potvrzení Judaismu nezpochybnila jediná námitka, ani politická, teologická či sociální. (Dalin, Levering 2008, 26)

22

v Yad Vashem. Svou řečí vyjádřil s pokorou respekt všem Židům, kteří zemřeli během nacistického teroru nebo jím byli nějak zasaženi. Na závěr svého proslovu vyzval všechny, aby společně budovali novou budoucnost, v níž nebude cítit žádný antisemitismus mezi křesťany nebo anti-křesťanství mezi Židy.36 Dle E. Fishera nebyla nenávist papeže k nacistickým činům v koncentračních táborech jen teoretická, ale Jan Pavel II. byl do značné míry ovlivněn vzpomínkami na židovské Poláky, kteří trpěli během II. světové války. Sám na vlastní kůži zažil zhoubnost těch, co nenáviděli Židy. (Dalin, Levering 2008, s. 19)

2.4.2 Pravoslavné náboženství Jako první krok k navázání dialogu s pravoslavným náboženstvím lze považovat papežovu cestu do Turecka v listopadu 1979, kdy při návštěvě Jeho svátosti Dimitriose, ekumenického Patriarchy konstantinopolského, společně prohlásili vytvoření teologického dialogu mezi pravoslavnou a katolickou církví.37 Již během první dekády svého pontifikátu papež zdůraznil význam byzantské tradice v souvislosti s označením svatých Cyrila a Metoděje, společně se svatým Benediktem, spolumecenáši Evropy. V roce 1985 vydal encykliku Slavorum Apostoli38 a o tři roky později apoštolský dopis Euntes in Mundum Universum39 při příležitosti oslavy milénia od křtu předků ukrajinského, běloruského a ruského obyvatelstva. Po pádu komunismu došlo k úpadku vztahu mezi oběma náboženstvími. Avšak papež usiloval o sblížení východu se západem, které potvrdil v encyklice Ut Unum Sint v roce 1995, kdy vyjádřil

svou

naději

ve

fungující

komunikaci

mezi

východem

a

západem.

(Walsh, Thavis 2003, s. 200)

36

Jan Pavel II., Speech of John Paul II. Visit to the Yad Vashem Museum, (Jerusalem – Yad Vashem, 23 March 2000) [online]. 2000 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/travels/documents/hf_jp-ii_spe_20000323_yad-vashemmausoleum_en.html 37 Jednalo se vůbec o první rozvahu nad daným tématem od rozpuštění výboru ve Florencii v letech 1431 – 1445. (pozn. aut) 38 Jan Pavel II, Slavorum apostoli [online]. 1985 [cit. 2014-11-2]. Dostupné z: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/encyclicals/documents/hf_jp-ii_enc_19850602_slavorumapostoli_en.html. 39 Jan Pavel II., Carta Apostolica Euntes in mundum [online]. 1988 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_letters/1988/documents/hf_jp-ii_apl_19880125_euntes-inmundum-universum_sp.html.

23

Alessandra Stanley ve svém článku pro The New York Times uvádí jako jeden ze zlomových okamžiků katolicko-pravoslavného sblížení návštěvu papeže v Rumunsku v dubnu 1999.40 Poprvé v historii katolické církve vedle sebe kráčeli hlavní představitelé obou náboženství. Papež při návštěvě vyslovil naději, že návštěva Rumunska přispěje ke zhojení ran, které vznikly mezi oběma církvemi během posledních 50 let.41 Patriarcha Teoctist vyjádřil naději, že ve spolupráci s papežem se jim podaří dospět k ukončení války v Jugoslávii.42 V listopadu téhož roku navštívil Jan Pavel II. ještě Gruzii. V roce 2001 navštívil Řecko jako první papež po 1291 letech. Návštěva papeže se pro ortodoxní Řeky stala kontroverzním tématem, což potvrzuje i to, že během ní probíhaly protesty a nikdo z hlavních představitelů ortodoxní církve jej nepřivítal43. V Aténách navštívil Jan Pavel II. papež řeckého primase Christodoulose44. Veřejně se za hříchy katolíků omluvil a vyjádřil svou naději v nalezení společných cest k sblížení.45 V červnu téhož roku navštívil také Ukrajinu a posléze v dubnu 2002 Bulharsko. Papež usiloval také o návštěvu Ruska, která by přispěla k většímu sblížení obou církví. Byl však opakovaně odmítán a této návštěvy se nedočkal. Na rozdíl od judaismu lze u pravoslavného náboženství vysledovat mnohem větší odstup ke sblížení. Pravoslavná církev má k římskokatolické přezíravý přístup, který je následkem minulosti a činů, které římskokatolická církev páchala na příslušnících pravoslavné církve. Tyto důvody nelze zpochybňovat, avšak dle mého názoru Jan Pavel II. podnikl mnoho kroků ke sblížení těchto církví, které svědčí o tom, že jeho úmysly byly upřímné, o čemž svědčí i veřejná omluva za činy katolíků pronesená v Aténách. Problematická je zde i otázka Římsko-řecké katolické církve, která aplikuje druh ortodoxní liturgie, ale je loajální k Římu.

40

Jan Pavel II. se tak stal prvním papežem, který navštívil zemi, ve které převažuje počet věřících hlásících se k pravoslavnému náboženství. (pozn. aut.) 41 Obě církve byly oběťmi komunismu, byly pronásledovány a vlastnictví katolické církve bylo dáno pod správu církve pravoslavné, proto se projevoval nesoulad a „bitva“ o navrácení zkonfiskovaného majetku. 42 STANLEY, A., For First Time, a Pope Visits an Orthodox Country. The New York Times. [online]. 1988 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/1999/05/08/world/for-first-time-a-pope-visits-an-orthodoxcountry.html. 43 Papež přijal pozvání do Řecka od řeckého prezidenta Costise Stephanopoulose. Představiteli ortodoxní církve pozván nebyl, proto jej ani nepřivítali. (pozn. aut) 44 Hlavu řecké pravoslavné církve. 45 SANDRI, L., DOOGUE, E. „In Greece and Syria, Pope John Paul II. tries to heal ancienit wounds“. Christianity today. [online]. 1988 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.christianitytoday.com/ct/2001/mayweb-only/5-7-34.0.html.

24

2.4.3 Islám Islám a římskokatolické náboženství patří mezi dvě největší náboženství na světě a obě kážou vysoký stupeň disciplíny ve smyslu jak teologickém, tak v rámci životního stylu. V dnešní době otevřená konfrontace mezi těmito náboženstvími neexistuje, nicméně jsou rivaly v dané oblasti. (Szulc 1995, 503) Sblížení katolické církve s judaismem a pravoslavnou církví má své historické souvislosti a náboženskou blízkost, avšak sblížení dvou odlišných náboženství bylo něco, o co se doposud žádný z předchůdců papežů nepokusil. V roce 1985 zavítal Jan Pavel II. do Maroka, kde se v Casablance setkal nejen s marockými katolíky, ale také muslimy. Obě skupiny vyzýval k dodržování a ctění hodnot, které jsou společné všem, kteří věří v Boha. V roce 1993 využil papež přívětivějších diplomatických vztahů se Súdánem a navštívil tuto zemi, i když návštěvou nepřispěl k lepšímu chování islamistů k súdánským křesťanům, kteří jsou v zemi utlačovaní, a jejich činy lze označit za genocidu. Za vrchol ekumenických snah můžeme považovat pouť na významná místa „biblické spásy“, kterou papež uskutečnil v únoru a v březnu 2000. V únoru navštívil Irák a Egypt a poté v březnu Jordánsko a Izrael. Papežovy cesty nebyly citlivé jen nábožensky, ale i politicky. Ve všech zmíněných zemích jsou katolíci v postavení menšiny, a i když nebyli tehdy muslimy pronásledováni, panovaly mezi zeměmi a Vatikánem napjaté vztahy, které však byly mírněny především tím, že vládcové zemí uznávali papeže jako autoritu zasazující se o mír a podporu lidských práv. 23. března se u příležitosti mezináboženského setkání setkali zástupci katolíků, muslimů a židů. Jan Pavel II. označil Jeruzalém za společné dědictví všech tří náboženství a celého lidstva. (Halas 2013, 474 – 475) Na své další návštěvě Blízkého východu v roce 2001 papež jako první ze svých předchůdců vstoupil do islámské mešity v Damašku. Právě toto gesto se stalo pro muslimy pobídkou ke sblížení obou náboženství. Šejk Ahmad Kuftaro označil papežovu návštěvu za historickou událost, která započala proces šíření míru ve světě. Papež se během svého pontifikátu dokázal prosadit i přes období válek a politických nesouladů. Vatikán svou politikou loboval v otázce izraelsko-palestinského konfliktu pro právo Palestiny získat svou vlast.46

46

STANLEY, A., Pope in Damascus, ges to a mosque in move for unity. The New York Times. [online]. 2001 [cit. 2014-10-30]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2001/05/07/world/pope-in-damascus-goes-to-a-mosquein-move-for-unity.html?module=Search&mabReward=relbias%3As.

25

Jan Pavel II. svým přístupem k islámu, dle mého názoru, dokázal, že všechny předsudky a konvence mohou být potlačeny a mají možnost získat nový směr. Současně si myslím, že Jan Pavel II. při své cestě k nalezení mezináboženského dialogu a sblížení používal tu správnou „taktiku“. Nešlo mu jen o sblížení náboženství a získání většího vlivu jako představitele největší církve světa, ale podporou společných hodnot a náboženských kořenů dokázal, že i u těchto tří náboženství lze najít společné stanovisko, které může ovlivnit velký počet lidí. Jan Pavel II. se od začátku zřekl pohrdavého přístupu k ostatním náboženstvím, respektoval je a snažil se nalézt společnou cestu k náboženskému dialogu.

2. 5 Osobnostní kvality Jana Pavla II. „Tootus tuus“ – „Navždy tvůj“ Jan Pavel II. Tuto podkapitolu, která současně uzavírá druhou část bakalářské práce, jsem pojala jako vyjádření vlastních pocitů a úsudků o osobě Jana Pavla II. Během tvorby své práce jsem se setkala s řadou odlišných názorů na to, jak jednotlivé osobnosti vnímaly Jana Pavla II. Tato podkapitola je postavena na mém subjektivním zhodnocení, proto se mohou názory některých čtenářů mé bakalářské práce s mým pohledem na osobnost Jana Pavla II. rozcházet. Joachim Meisner označil Jana Pavla II. jako „muže s moudrostí tuctu profesorů“. Dle něj byl papežův charakter a celý život ovlivněn „tajemstvím vtělení, z něhož se Bůh stal člověkem.“ Papežovy činy označuje za praxi jeho vnitřního života. „Své obsáhlé a hluboké teologické poslání převáděl do praxe v osobním životě i ve svém působení biskupa a později papeže.“ (Meisner 2008, 7) Jana Pavla II. lze označovat za vzorný příklad toho, že jeho funkce nebyla vykonávána jen jako mluvení o Bohu, ale mluvení před Bohem. Jeho pečlivý přístup k úřadu papeže a způsob uvažování ovlivnil řadu katolíků. Své funkce se ujal velmi zodpovědně, protože dle Meisnera „byl povolán k tomu, aby přenesl život v Zaslíbené zemi do podmínek současného života.“ Od počátku, kdy se Karol Wojtyla rozhodl být knězem, stanovil si za cíl vnášet

teologickou

nauku

a

pravdy

do

(Meisner 2008, 10)

26

každodenního

života

obyčejných

lidí.

Benedikt XVI. o svém předchůdci pronesl: „Svatý Otec svým vystoupením a svou přítomností, schopností přesvědčit, opět oživil vnímavost vůči morálním hodnotám, poukázal na jejich důležitost a dal nový význam náboženství ve světě.“ (Zuchniewicz 2006, 10) Dle mého názoru byl papež Jan Pavel II. považován za symbol míru a propagátora lidských práv, o čemž svědčí fakt, že za dobu svého pontifikátu realizoval nesčetné množství cest po světě, na kterých nejen kázal své poselství, ale současně se snažil lidi sbližovat a šířit a udržovat mezi nimi mír. Papež Jan Pavel II. dle Meisnera putoval až na kraj světa. Jeho cesty však nebyly podnikány za účelem vytvoření si určité image či popularity. Jeho cílem bylo přiblížit se lidem a hovořit s nimi o věcech každodenního života. Doufal, že učiní svět lepším. Dle mého úsudku lze z těchto činů cítit, že to Jan Pavel II. s lidmi myslel dobře a snažil se jim být oporou. Svého pontifikátu a pozice hlavy církve se ujal vážně a upřímně. Jana Pavla II. bych po nastudování mnoha děl týkajících se jeho osoby charakterizovala jako velmi charismatického muže, který svým bravurním vyjadřováním dokázal oslovit nejen katolíky, ale i věřící ostatních náboženství a ateisty. Právě kouzlo osobnosti dle mého názoru posunulo úřad papeže za jeho pontifikátu ve světě na vyšší úroveň. Jan Pavel II. byl mužem činu, o čemž svědčí jeho úsilí o sblížení katolické církve s ostatními církvemi. Dále byl zářným příkladem toho, že i téměř po tisíci letech není pozdě na omluvu či na sblížení47. Papež se nad nikým nepovyšoval. Právě svou prostotou a upřímností se stal oblíbeným u širokého spektra lidí. Jan Pavel II. byl také charakteristický svou chůzí, mluvou, spontánní radostí a soustředěností v modlitbě. Benedikt XVI. řekl: „… jako by opravdu chtěl všude otevřít brány Kristu, jako by toužil všem lidem otevřít dveře k pravému životu, k pravé lásce.“ (Ratzinger 2008, 12) Významným činem dle mého názoru bylo odpuštění Mehmetu Ali Agcovi, který na něj 13. 5. 1981 spáchal atentát. Meisner tento čin označuje jako atentát „na papeže, který se chystal vyvést církev a křesťany žijící na území trpícím pod sovětskou nadvládou zpod komunistického útlaku.“ (Meisner 2008, 17) Jan Pavel II. útok přežil zázrakem. Nechybělo málo, a kdyby atentátníkova střela byla o centimetr blíže srdci, Jan Pavel II. by byl na místě mrtvý. Agca byl odsouzen na doživotí48. Jan Pavel II. jej ve vazbě navštívil a odpustil mu jeho činy. Pozadí atentátu nikdy nebylo opodstatněno. Nejprve Agca prohlásil, že útok provedl

47 48

Viz sblížení katolické církve s pravoslavným náboženstvím. (pozn. aut.) V roce 2000 mu byla na žádost papeže udělena italským prezidentem milost. (pozn. aut.)

27

z vlastní iniciativy. Další z hypotéz spekulovala o účasti sovětské tajné služby, avšak nikdy nebyla potvrzena. Po propuštění v roce 2010 uvedl, že za atentátem stál sám Vatikán, později výpověď změnil a za iniciátora označil íránského duchovního vůdce ajatolláh Rúholláha Chomejnía. (O´Sullivan 2006, 73) Ne všichni však s papežem souhlasili. Za hlavní témata sporu bych označila především jeho striktní postoj k odmítání antikoncepce, potratů a rozvodů. Myšlenky Jana Pavla II. byly hluboce zakořeněny v tradičních hodnotách. I když mě Jan Pavel II. v řadě věci ovlivnil, v otázce tvrdého odporu k antikoncepci, potratům a rozvodům s ním nesouhlasím. Byl propagátorem a silným zastáncem rodiny a manželství. Byl trnem v oku řadě lidí, o čemž svědčí i výše zmiňovaný organizovaný atentát. Papež se podílel na zhroucení komunistického režimu, čímž se stal „nepohodlným“ pro zastánce sovětských hodnot. Jan Pavel II. se proslavil také svým velmi pozitivním vztahem k mladým lidem, čímž si získal další skupinu lidí. Mládeži se věnoval již jako mladý kněz. Právě on začal organizovat světové dny mládeže, které se setkaly s velkým úspěchem. Moskwa ve své publikaci uvádí, že si k nim našel cestu, protože jim více naslouchal, než k nim promlouval, a současně nebyl pro mládež jen učitelem, ale také přítelem. Jan Pavel II. viděl v mládeži budoucnost církve, proto pro ně začal organizovat světové dny mládeže. První toto setkání uskutečnil v roce 1984 v Římě, a jelikož se mu tato myšlenka zalíbila, prohlásil, že je potřeba ji dodržovat. Za dobu pontifikátu Jana Pavla II. se uskutečnilo 11 světových dnů mládeže. (Moskwa 2005, 140) Knopp ve své publikaci uvádí, že kritici označovali papeže, který se dle nich snažil o polarizaci, avšak byl plný vnitřního nesouladu, jako „papež Jekyll“ či „Karol Hyde“, který „bojuje za svobodu a občanská práva ve světě, zatímco pod střechou církve vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost. Káže o otevření církve světu, a ze všech sil podporuje tajnůstkaření v instituci Opus Dei.“ (Knopp 2003, 311) Je logické, že papež byl terčem kritiky a ne všichni sdíleli jeho přesvědčení. Činy a hrdinství Jana Pavla II. nemohou být zpochybňovány, avšak nabízí se otázka, zda by se dokázal prosadit a měl takový vliv i v případě, že by žil v jiné době. Dle mého názoru Janu Pavlu II. v rámci výkonu papežské diplomacie pomohly nejen jeho osobnostní kvality, ale

28

také historické souvislosti doby. Je otázkou, zda by byl tak úspěšný, kdyby nemusel čelit komunistickému režimu v střední a východní Evropě. Pravdou však je, že se papež svého úkolu zhostil řádně. Další otázkou je, zda papež opravdu přispěl k vyřešení daných problematik a zda by nedošlo k jejich vyřešení i bez participace Jana Pavla II. Polemiku se pokusím vysvětlit na příkladu článku Richarda Bernteina, který byl publikován 6. dubna 2005 a zabývá se otázkou, zda Jan Pavel II. pomohl k vítězství studené války. Na úvod uvádí, že bez přičinění Jana Pavla II. by dnes neexistovalo jednotné Polsko. Tato teze může být mnohými zpochybňována a větší význam přikládán podílu polského prezidenta Alexandra Kwasniewského. Bronislaw Geremek, bývalý aktivista hnutí Solidarita a bývalý ministr zahraničí Polska, argumentuje, že by i bez papežova přičinění komunistický systém padl, ale nejspíš o generaci později. Význam podílu Reagana či Jana Pavla II. na zhrocení komunistického režimu ve východní Evropě bude vždy relativní a diskutovaný. Kwasniewski však klade důraz na papežovu návštěvu Polska v roce 1979, která podpořila Poláky v boji za svobodu.49

49

BERNSTEIN, R., Did John Paul Help Win the Cold War? Just Ask the Poles The New York Times. [online]. 2005 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2005/04/06/international/worldspecial2/06communism.html?module=Search&mabRe ward=relbias%3As&_r=0.

29

Závěr V roce 1985 vyhlásil New York Times Jana Pavla II. osobností roku a v březnu 2004 získal mimořádnou Cenu Karla Velikého, Města Cách za úsilí o mír, svobodu a demokracii v Evropě. Za dobu svého pontifikátu blahořečil celkově 1388 osobností a 482 osob bylo svatořečeno. Papežova smrt hnula nejen katolickou církví, ale celým světem. V okamžiku se do Říma hrnuly davy poutníků, kteří chtěli vzdát Janu Pavlu II. poslední sbohem. Na pohřeb se do Říma sjelo obdivuhodných 3,5 milionu poutníků, z nichž byla velká část tvořena poutníky z Polska. (Meisner 2008, 57) Nelze zpochybňovat, že Jan Pavel II. byl jeden z nejvýznamnějších papežů historie, o což se zasloužil svými činy, kterými jsem se zabývala ve své práci. Jak Halas ve své publikaci říká: „… v každém případě je nabíledni, že pontifikát Jana Pavla II. nalezl výsostné místo mezi nejvýznamnějšími momenty dvoutisíciletých dějin papežství“ (Halas 2013, 470) Světem byl vnímán jako velká osobnost, která svou upřímností, moudrostí a úctou dokázala, že dějiny katolické církve mohou být přepsány. Jan Pavel II. nepovažoval omluvu za činy staré století za potupu, což prokázal při svých návštěvách v zemích s většinou věřících hlásících se k pravoslavné církvi. Život papeže však nebyl provázán jen světlými a úspěšnými chvilkami. Od začátku svého pontifikátu stál před řadou hrozeb. Katolický svět byl zarmoucen náhlou smrtí Jana Pavla I., který se nestihl za svůj krátký pontifikát prosadit. Veškerá zodpovědnost ležela na nově zvoleném papeži, který musel řešit společensko-církevní krizi a bojovat s komunismem. V bakalářské práci jsem se již od počátku zabývala autoritou papeže, hlavního představitele římskokatolické církve. V první, teoretické a spíše deskriptivní části, jsem se zaměřila na výkon papežské diplomacie. V první podkapitole jsem se zabývala rozdíly mezi Svatým stolcem a Městským státem Vatikánem, právě proto, že tyto pojmy bývají často mylně považovány za synonyma. Pozornost byla věnována také mezinárodnímu postavení Vatikánu a jeho specifické formě. Jedná se o teokratickou autonomii, v jejímž čele stojí papež, který společně s dalšími institucemi vykonává papežskou diplomacii. V další podkapitole jsem se věnovala analýze struktury a institucí Svatého stolce, která, dle mého názoru, stojí za zmínku, protože, i když je hlavou a krkem papežské diplomacie papež, tak k tomu, aby mohl svou funkci vykonávat, potřebuje rozsáhlý správní aparát, jehož činnost není tak známá, avšak je 30

nezbytná a nenahraditelná. Dále jsem se zaměřila na definici cílů. Důležité je si uvědomit, že hlavním cílem papežské diplomacie je uzavírání smluv o vzájemném uznání obou států, čímž Svatý stolec získává náboženský vliv v daném státě. Papež má díky formulaci cílů také možnost vyjadřovat veřejně své stanoviska ke světovým událostem. Papežská diplomacie není vykonávána pouze papežem, i když samotná osoba papeže hraje nejvýznamnější roli. Papežskou diplomacii vykonávají také diplomaté Svatého stolce. Papežskou diplomacii lze také dělit z úrovně, na nichž je vykonávána, a to na diplomacii bilaterální a multilaterální. Druhá část bakalářské práce byla věnována osobnosti papeže Jana Pavla II. V úvodu byla zmíněna volba papeže v roce 1989. V dalších podkapitolách jsem se věnovala významným činům, díky kterým se Jan Pavel II. vryl do paměti mnoha lidí na světě. V jednotlivých kapitolách jsem analyzovala vliv Jana Pavla II. na sblížení katolické církve s judaismem, pravoslavným náboženstvím a islámem. Právě těmto sblížení dosáhl prostřednictvím aktivní komunikace s představiteli jednotlivých náboženství, návštěvami církevních míst a veřejnými omluvami nad činy katolické církve, kterých se dopustila v minulosti. Jan Pavel II. nebyl jediný, kdo se zasloužil o zhroucení komunistického režimu, i když morální podpora Poláků vyústila v to, že Polsko bylo první zemí, ve které se tento režim začal hroutit, k čemuž přispěla i papežova aktivní podpora hnutí Solidarita. Řešení společensko-církevní krize je problematikou, která je viditelná již po několik desetiletí a tento trend neustále kumuluje, proto se papežovi nepodařilo tuto krizi zcela vyřešit, ale je pravdou, že se do značné míry zapříčinil o její utlumení. Poslední podkapitola o vlivu osobnostních kvalit a schopností Jana Pavla II. na jeho politiku může být označena za subjektivní vnímání autorky. Dle mnou nabitých závěrů jsou osobnostní kvality papeže významným prvkem v rámci výkonu jeho politiky a diplomacie, protože osoba papeže má značný vliv na určitý vzorek populace. Hlavním cílem mé bakalářské práce bylo definovat vliv papeže, představitele římskokatolické církve, a analyzovat, do jaké míry mohou osobnostní kvality papeže ovlivnit úspěšnost papežské diplomacie. Papež ze své pozice hlavy církve má značný vliv na mezinárodní dění, o čemž svědčí i fakt, že může ovlivnit nejméně 2 miliardy věřících hlásících se k římskokatolické církvi. Papež však neovlivňuje pouze zástup věřících, ale svými proslovy a činy působí i na nevěřící či příslušníky dalších náboženství. Z tohoto pohledu se jedná o vliv, kterým disponuje papež z hlediska své pozice, ne z hlediska svých kvalit. Dle své povahy lze politiku Vatikánu a papeže označit za nábožensko-morální. Papež, dle mého názoru, nikdy neztratí vliv na mezinárodní dění, i kdyby došlo ke snížení počtu věřících či ke zhoršení 31

pozice papežské diplomacie. Osobnostní kvality a schopnosti papeže umocňují jeho vliv a pohled světa na něj a na katolickou církev. Papež dle svého úřadu má svou agendu, kterou vykonává, avšak je na něm, jak se této pozice ujme. Pokud si lidé spojí určitou osobu s jeho charakteristickými rysy, stane se tato osoba lépe zapamatovatelná. Pro Jana Pavla II. byla charakteristická jeho chůze, mluva, spontánní radost a hluboká modlitba. Jeho vyjednávací schopnosti a bravurnost ve vyjadřování přispěly k vybudování image papeže, který vynikal mezi svými předchůdci. V práci jsem tedy došla k závěru, že papežovy schopnosti a vlastnosti mohou do značné míry ovlivnit jeho pontifikát. Jak bylo ukázáno na případové studii Jana Pavla II. Papež disponuje určitým vlivem v rámci své funkce, avšak jak jsem se již zmiňovala, záleží na něm, jak se této funkce zhostí. U Jana Pavla II. lze vypozorovat, že svůj pontifikát nebral jen jako pracovní agendu, ale jako poslání, kterým chtěl přispět k tomu, aby se svět vracel k morálním hodnotám, které jsou dnes často opomíjeny. Způsoby, jimiž je papež schopen sdělovat své myšlenky, je široký. U Jana Pavla II. lze vypozorovat dva hlavní, a to televizní popularitu a využívání moderních prostředků ke svým cestám. Halas v souvislosti s prvním způsobem sdělování papežových myšlenek označil Jana Pavla II. za „televizní star první velikosti.“ (Halas 2013, 471) Zde naráží na rychlé reakce papeže na mezinárodní dění. Právě díky této medializaci získal Jan Pavel II. respekt a jeho názory byly uznávané i v řadách světových politiků. Za zmínku stojí to, že i přes svou televizní popularitu ji Jan Pavel II. nevyužíval jako zdroj budování své image. Z hlediska četných zahraničních cest, které vykonal za dobu svého pontifikátu v celkovém počtu 104, Jan Pavel II. putoval po stopách apoštola Petra. Tyto zahraniční cesty mu umožnily být blízko lidí a sdílet s nimi své učení. Při tvorbě bakalářské práce jsem mnohokrát narazila na témata úzce spojená s problematikou mé bakalářské práce, avšak vzhledem k omezenému rozsahu jsem se důslednějším výzkumem této problematiky nemohla zabývat. Patří zde například důkladnější zkoumání atentátu spáchaného na Jana Pavla II. v počátku jeho pontifikátu nebo zaměření se na činy papeže, které jsou považovány za zázraky, a jeho svatořečení. Za pozornost by, dle mého názoru, stálo zaměření se na mezináboženský dialog katolické církve s církví anglikánskou či buddhismem.

32

Literatura BERNSTEIN, R., Did John Paul Help Win the Cold War? Just Ask the Poles The New York Times.

[online].

2005

[cit.

2014-10-15].

Dostupné

z:

http://www.nytimes.com/2005/04/06/international/worldspecial2/06communism.html?module =Search&mabReward=relbias%3As&_r=0. CATHOLIC HERALD, Vatican statistics: Church growth reamins steady worldwide. [online].

2014

[cit.

2014-09-26].

Dostupné

z:

http://www.catholicherald.co.uk/news/2014/05/05/vatican-statistics-church-growth-remainssteady-worldwide/. CONNOR O., BERNARD J. (2005): Papal Diplomacy: John Paul II and the Culture of Peace. South Bend: St Augustine PressInc.  DALIN D. G., LEVERING M., John Paul II. and the Jewish People: A Jewish – Christian Dialogue. The Rowman Littlefield Publishers, Inc, 2008, ISBN 978-0-7435-5998-1. [online] 2008. [cit. 2014-10-22]. Také dostupné z: http://books.google.cz/books?id=GMHR6RYw8MC&pg=PA25&dq=john+paul+ii.+and+judaism&hl=cs&sa=X&ei=jodLVIPTLIurPM_gZgC&ved=0CCEQ6AEwAA#v=onepage&q=john%20paul%20ii.%20and%20judaism&f=fa lse.  DUPUY, A. Pope John Paul II and the Challenges of Papal Diplomacy. 1. vyd. Vatican City: Vatican Press, 2004. ISBN 0-9651613-6-6.  ERBACHER, J.Vatikán. Praha: Grada Publishing. 2012. ISBN 978-80-247-3911-3. FRAIS, J., Jan Pavel II.: kronika neobyčejného života. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN-80-7181-766-X.

GRAHAM, R. A., Vatican diplomacy. 2. vyd. Princeton: Princeton University Press, 1959.

GURUGE, A., The next pope: After Pope Benedict XVI. 2. rev. vyd. WOWNH LLC, 2010, ISBN 978-0-615-35372-2. [online] 2010. [cit. 2014-03-22]. Také dostupné z: 33

http://books.google.cz/books?id=B5JVthemvvwC&pg=PA252&dq=conclave+1978&hl=cs&s a=X&ei=Hfg3VNy0F4O9ygO03oFQ&redir_esc=y#v=onepage&q=conclave%201978&f=fal se. HALAS, F. X. Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 4. ISBN 80-7325-034-9.

JAN PAVEL II., Carta Apostolica Euntes in mundum [online]. 1988 [cit. 2014-10-15]. Dostupné

z:

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_letters/1988/documents/hf_jpii_apl_19880125_euntes-in-mundum-universum_sp.html. JAN PAVEL II., Nostra Aetate. [online]. 1965 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vatii_decl_19651028_nostra-aetate_cs.html. JAN PAVEL II, Slavorum apostoli [online]. 1985 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/encyclicals/documents/hf_jpii_enc_19850602_slavorum-apostoli_en.html. JAN PAVEL II., Speech of John Paul II. Visit to the Yad Vashem Museum, (Jerusalem – Yad Vashem,

23

March

2000)

[online].

2000

[cit.

2014-10-15].

Dostupné

z:

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/travels/documents/hf_jpii_spe_20000323_yad-vashem-mausoleum_en.html. JUNGBAUER, R., Druhy soudobé diplomacie. In: Mezinárodní politika. roč. 2011, č. 4. [online]. 2014 [cit. 2014-10-04]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/druhy-soudobediplomacie# KATOLICKÝ TÝDENÍK, Jak probíhalo poslední konkláve [online]. 2005 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/jak-probihalo-posledni-konklave.html.

34

KNOPP, G. Vatikan. 2. vyd. München: Wilhelm Goldmann Verlag, 1998. ISBN 3-44215007-8. KNOPP, G. Vatikán moc papežů. 2. vyd. München: Wilhelm Goldmann Verlag, 1998. ISBN 80-249-0192-7. KUSCHEL, K-J. Spor o Abrahama: co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje. Překlad Jindřich Slabý, David Mik. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-702-1197-0. LEBIODA, D. T. Tajemství papeže. Volvox Globator, Praha 2005; ISBN 80-7207-567-5. LUXMOORE, J., BABIUCHOVÁ J., Vatikán a rudý prapor, Zápas o duši východní Evropy. Praha: Volvox Globator 2003. ISBN-80-7207-420-2. MEISNER, J. Mé přátelství s Janem Pavlem II. Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN978-80-7195-214-5. MOSKWA, J. Papež, který změnil svět. Knižní klub, Praha 2005; ISBN-80-242-1482-2. NÁLEVKA, V. Světová politika ve 20. století (II.). 2. vyd. Praha: Aleš Skřivan ml., 2005. ISBN-80-86493-16-4. O'SULLIVAN, J. Prezident, papež a premiérka: trojice, která změnila svět, Ideál 2007; ISBN-978-80-86995-02-1.

PEW RESEARCH RELIGION & PUBLIC LIFE PROJECT. The global religion landscape [online]. 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.pewforum.org/2012/12/18/globalreligious-landscape-exec/.

PEW RESEARCH RELIGION & PUBLIC LIFE PROJECT. Global religion diversity [online]. 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.pewforum.org/2014/04/04/globalreligious-diversity/.

35

RATZINGER, J. Jan Pavel II. – Můj milovaný předchůdce, Praha: Paulínky, 2008. ISBN978-80-86949-54-3. SANDRI, L., DOOGUE, E. „In Greece and Syria, Pope John Paul II. tries to heal ancienit wounds“.

Christianity

today.

[online].

1988

[cit.

2014-10-15].

Dostupné

z:

http://www.christianitytoday.com/ct/2001/mayweb-only/5-7-34.0.html. SHAHRAD C., Tajemství Vatikánu. Praha: Nakladatelství Brána, a. s., 2009. ISBN-978-807243-421-3. SHERWIN, B. L., KASIMOW, H. John Paul II and Interreligious Dialogue. Oregon: Wipf and Stock Publishers, 2005. ISBN-1-59752-404-2. [online]. 2005 [cit. 2014-10-11]. Dostupné také

z:

http://books.google.cz/books?id=ZHhLAwAAQBAJ&pg=PA226&dq=John+Paul+II+and+Int erreligious+Dialogue+by+Byron+L.+Sherwin%3B&hl=cs&sa=X&ei=IDc5VMG4LYH_ygP O6IGABQ&redir_esc=y#v=onepage&q=John%20Paul%20II%20and%20Interreligious%20D ialogue%20by%20Byron%20L.%20Sherwin%3B&f=false.

STANLEY, A., For First Time, a Pope Visits an Orthodox Country. The New York Times. [online]. 1988 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/1999/05/08/world/forfirst-time-a-pope-visits-an-orthodox-country.html.

STANLEY, A., Pope in Damascus, ges to a mosque in move for unity. The New York Times. [online].

2001

[cit.

2014-10-15].

Dostupné

z:

http://www.nytimes.com/2001/05/07/world/pope-in-damascus-goes-to-a-mosque-in-movefor-unity.html?module=Search&mabReward=relbias%3As.

SZULC, T., Pope John Paul II: The Biography. Pocket Books, New York 1995. ISBN 0-67100047-0.

[online].

2014

[cit.

2014-10-11].

Dostupné

také

z:

http://www.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=bXO2jSWz5xEC&oi=fnd&pg=PA3&dq=john+p aul+ii.+on+islam&ots=J9gDKxrNAT&sig=QlZpJtxBFyrqlH07RMYxiWgEPew&redir_esc=y #v=onepage&q=islam&f=false. THE ECONOMIST, God´s ambassadors. [online]. 2007 [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/9516461. 36

TORNIELLI, A. Zázraky Jana Pavla II. nakladatelství Paulínky, Praha 2006. ISBN-8086949-07-9.

VATICANA.VA, Bilateral relations of the Holy See. [online]. 2014 [cit. 2014-10-03]. Dostupné

z:

http://www.vatican.va/roman_curia/secretariat_state/documents/rc_seg-

st_20010123_holy-see-relations_en.html.

VATICANA.VA,

Travels

[online].

2004

[cit.

Dostupné

2014-10-15].

z:

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/travels/index.htm. VELVYSLANECTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY PŘI SVATÉM STOLCI, O Svatém stolci a Městském

státu

Vatikán.

[online].

2012

[cit.

2014-09-26].

Dostupné

z:

http://www.mzv.cz/vatican/cz/o_velvyslanectvi/svaty_stolec_a_mestsky_stat_vatikan/o_vatik anu.html.

WALSH, M. A., THAVIS, J. John Paul II.: A light for the World: Essays and reflections on the Papacy. The Rowman Littlefield Publishing Group, Inc., 2003. ISBN-1-58051-142-2. [online]

2003.

[cit.

2014-10-22].

Také

dostupné

z:

http://books.google.cz/books?id=pWkVkkWcNIUC&pg=PA200&lpg=PA200&dq=john+paul +ii.+on+Eastern+Orthodox+Church&source=bl&ots=JJuN38ttMs&sig=9K0NXNrIFZMIZ12 x6KAD9YiqNk&hl=cs&sa=X&ei=s0xWVMitNcrwaIS3gsgK&ved=0CEQQ6AEwBA#v=onepage &q=john%20paul%20ii.%20on%20Eastern%20Orthodox%20Church&f=false. WEIGEL, G., Svědek naděje Životopis papeže Jana Pavla II. Nakladatelství Praha, Praha 2000. ISBN-80-7252-035-0. ZUCHNIEWITCZ, P. Zázraky Jana Pavla II., Vydavatelství Dobrá kniha, Trnava 2006. ISBN-80-7141-531-6.

37

Seznam příloh Příloha č. 1: Organizační struktura Svatého stolce .................................................................. 39 Příloha č. 2: Mapa převládajících náboženství dle zemí .......................................................... 40 Příloha č. 3: Graf náboženská rozmanitost ve světě ................................................................. 40

38

Přílohy Příloha č. 1: Organizační struktura Svatého stolce

Zdroj: HALAS, F. X. Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 4. ISBN 80-7325-034-9. s. 758

Příloha č. 2: Graf náboženská rozmanitost ve světě

Zdroj: PEW RESEARCH RELIGION & PUBLIC LIFE PROJECT. Global religion diversity [online]. 2014 [cit. 2014-10-15]. Dostupné z: http://www.pewforum.org/2014/04/04/globalreligious-diversity/. Příloha č. 3: Mapa převládajících náboženství dle zemí

Zdroj: PEW RESEARCH RELIGION & PUBLIC LIFE PROJECT. The global religion landscape

[online].

2014

[cit.

2014-10-15].

http://www.pewforum.org/2012/12/18/global-religious-landscape-exec/.

Dostupné

z: