FARNÍ INFORMÁTOR 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 7. SRPNA 2005
Pane, ukaž nám své milosrdenství.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme nebeského Otce, aby nám v událostech každodenního života dal zaslechnout svůj hlas. L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. z Za svatou Církev, aby hledala vždy Boží tvář jako prorok Eliáš, a tak dokázala přivádět svět k poznání Boží prozřetelnosti v dějinách. z Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející cesta do rodného Německa u příležitosti Světového setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem uvedla mladé všech kontinentů na pouť víry, která vrcholí vyznáním: „Přišli jsme se mu poklonit“. z Děkujeme ti za Jeho Eminenci kardinála Špidlíka, v jehož životním svědectví nám dáváš zakoušet svěžest pramenů víry. z Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby se nenechali přemáhat obavami a strachem, ale v důvěře v Kristovu přítomnost dokázali objevit pravý zdroj naděje, která je plná nesmrtelnosti. z Za turisty a cestovatele, aby se o dovolených dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z historii národů i ze srdcí lidí. z Za věrné zemřelé, ať se na nich naplní tvé milosrdenství. K: Bože, náš Otče, dej, ať jsme naplněni posvátnou bázní před tvou tváří, aby v naší zemi sídlila spravedlnost a hojnost pokoje. Skrze Krista našeho Pána. L:Amen.
„ŽIVOT NENÍ NÁHODA, ŽIVOT JE SETKÁNÍ“ (kardinál Špidlík) Tomáš Josef Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích. Základní a středoškolské vzdělání získal na základní škole a gymnáziu v rodném městě. V akademickém roce 1938-39 začal studovat latinu a českou literaturu na filozofické fakultě v Brně. Po uzavření českých vysokých škol nacisty – na podzim 1939 – vstoupil 23. září 1940 do noviciátu Exercicie s P. Tomášem Špidlíkem S.J. v Drysicích, srpen 1992 jezuitského v Benešově. Když i tento obsadili nacisté, pokračoval v přípravě na Velehradě. Tady, u kolébky slovanské kultury, složil 24. září téhož roku řeholní sliby. V letech 1942-45 pokračoval ve filozofických studiích na Velehradě. Tato byla několikrát přerušena nucenou prací, nařízenou nejprve německými vojáky, pak rumunskými a nakonec ruskou armádou. Po skončení filozofických studií byl Špidlík jmenován prefektem velehradského gymnázia. Vyučoval zde češtinu a ruštinu. Již v roce 1946 však byl poslán na teologická studia do holandského Maastrichtu, kde 22. srpna 1949 přijímá kněžské svěcení. Rok nato doplňuje svá jezuitská formační studia v italské Florencii. Netušil, že zde S P. Josefem Koláčkem, někdejším ředitelem české sekce Rádia Vatikán začíná nejdelší etapa jeho života. Už v roce 1951 – poté, co se v Československu chopili moci komunisté – bylo zřejmé, že se do vlasti nebude moci vrátit. V letech 1951-53 tedy pokračuje ve studiích na Papežském východním institutu v Římě, a v roce 1954 zde obhájil doktorskou práci pod vedením věhlasného orientalisty I. Hausherra. Ten odhalí Špidlíkovo mimořádné nadání. Boskovický rodák proto zůstává u pedagogické činnosti. Přednáší na prestižní Gregoriánské univerzitě v Římě, karmelitánském institutu Teresianum a hostuje na mnoha evropských i světových univerzitách, mimo jiné ve Spojených státech, Indií, Kinshase (Zaire). V letech 1951-1989 je navíc spirituálem Papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě. Přestože cesta domů zůstala profesoru Špidlíkovi uzavřena, spojení s domovem se
S P. Peterem-Hansem Kolvenbachem, generálním představeným jezuitů
odehrávalo na vlnách Vatikánského rozhlasu: jeho páteční promluvy se staly bestsellerem překládaným do světových jazyků. Právě toto působení jej učiní v paměti národa nezapomenutelným. V Římě ho navštěvují Alexander Dubček i pozdější první prezident České republiky, Václav Havel. Špidlíkovo dílo je plodem dlouhých let poctivého bádání a úvah, jakož i zcela jedinečného uměleckého citu pro
současnou kulturu. Mnozí dokázali vynést na světlo dávné věci, pohřbené pod nánosem věků – ty však nadále zůstaly mrtvými. U Špidlíka se stávají bohatstvím vtělení, proměny kultur v Krista v dějinách spásy, nacházejí svou ideu, schopnou inspirovat a orientovat lidská hledání. Výčet jeho díla je značný, stejně jako i významných ocenění, kterých se mu dostalo. V roce 1989 jej American Bibliographical Institute of Raleigh (North Carolina) S kardinálem Carlo Maria Martinim, emeritním milánským arcibiskupem zvolí „Mužem roku“, a rok nato mu týž institut udělí titul „Nejobdivuhodnější muž desetiletí“, jako ocenění významného vlivu na americkou společnost V červenci 1992 předsedal v Pustiměři o svaté Anně Mezinárodnímu setkání mládeže a týden nato vedl exercicie mladých v Drysicích. U příležitosti 400. výročí narození Učitele národů – jej město Uherský Brod poctilo „zlatou medailí Komenského“ (26.7.1992). Špidlík byl mnohokrát zván do Ruska, např. u příležitosti 600. výročí úmrtí Sergeje Radoněžského, kdy byl přijat moskevským patriarchou i ruským prezidentem. V roce 1993 je jmenován čestným členem Společnosti byzantských studií v Petrohradě. Když v roce 1994 vychází jeho „Opus Magnum“- L‘idée russe (o knihu si napsal i francouzský premiér!), uděluje mu francouzské město Troyes medaili čestného občanství. V roce 1995 dával exercicie papeži Janu Pavlu II. a římské
kurii. V roce 1997 dostává dva čestné doktoráty – v květnu rumunská univerzita v Kluj-Napoca – v něm oceňuje jednoho z největších znalců východní teologie a spirituality; a v prosinci – teologická fakulta v Olomouci. 28. října 1998 je vyznamenán Řádem Tomáše G. Masaryka; v květnu 1999 pak doktorátem honoris causa Karlovy univerzity. Papež Jan Pavel II. jmenoval 21. října 2003 prof. Špidlíka kardinálem. Do svého kardinálského erbu vkládá výmluvná slova „EX TOTO CORDE“ (z celého srdce). Životní dílo kardinála Špidlíka ocenil i prezident italské republiky, Carlo Azeglio Ciampi, který mu 22. listopadu 2003 předal nejvyšší vyznamenání za zásluhy v oblasti kultury a umění. Kardinálské kolégium si vybralo právě kardinála Špidlíka, aby v S Mons. Janem Mrázem, současným Michelangelově Sixtínské kapli pronesl poslední rektorem papežské koleje Nepomucenum exhortaci ke konkláve, jež zvolilo 265. Petrova nástupce – Benedikta XVI. Letos, 16. června, převzal v Neapoli první cenu "Corrada Ursiho" za svůj přínos pro porozumění mezi národy prostřednictvím médií. Kardinál Špidlík nadále pokračuje ve svém díle v Centro Ezio Aletti v Římě. V sobotu, 6. srpna 2005, převezme čestné občanství Pustiměře, místa, jehož dějiny psala kultura Apoštolů Slovanů, královské rody i benediktinský klášter Ježíšova dětství.
S Josephem kardinálem Ratzingerem, současným papežem Benediktem XVI.
Co se týče minulosti, nevím, co bych jiného řekl, než Deo gratias /homílie J. E. Tomáše kardinála Špidlíka v kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně u příležitosti 85. narozenin/
V našem životě jsou chvíle, kdy se díváme dopředu. To je naše ráno. A pak jsou chvíle, kdy se díváme zpět, to je náš večer. Já, který jsem došel k večeru svého života, se musím přirozeně dívat zpět. Kdybych to však dělal jen chronologicky, bylo by to jako filmové promítání nesouvislých vzpomínek, které klamou, podobně jako povrchní kroniky v televizních programech. Je lepší dělat to metodou srovnávací s jinými. Je něco spontánního, že řeholník dělá toto srovnání se zakladatelem svého řádu, v mém případě se svatým Ignácem. Jak charakterizovat Ignáce? Jeho první životopisec ho označil za „contemplativo in azione" – kontemplativního v činech. Já bych dodal, že byl spíše kontemplativní v předvídání činu. Jeho rozjímání, četné reflexe a volby měly za cíl odpovědět na otázky, které neustále kladl sám sobě, co mám dělat pro Krista, co mám zvolit k větší slávě Boží. Ale po boku mu stál jeden z jeho prvních druhů, přítel, kterého si velmi vážil, dnes blahoslavený Petr Faber, ten byl typ rozdílný. Octl se v nejrůznějších situacích, aniž si byl vědom, jak k nim došlo. Ale také on byl muž kontemplativní, a bylo to pravděpodobně proto: hleděl pochopit, co Prozřetelnost chtěla s ním udělat, když ho postavila do takových nepředvídaných situací. Když tak dělám zpytování svědomí, musím konstatovat, že jsem „faberovský" typ. K velkým změnám v mém životě došlo nepředvídaně. Pocházím z rodiny velmi chudé. Ale jako chlapec neměl jsem ten dojem. Je pravda, že můj otec si pořád naříkal, byl velmi nemocen, ale byli jsme zvyklí na jeho nářky. Měl také své plány, jak si zařídit život, bohužel, neměl možnost je uskutečnit. Moje matka měla duši poutnice. Ulevovala si často slovy: „Pěkně se podívejme, jak jsme pěkně prožili tento den, tento týden, léto, zimu. Měla jsem své obavy, ale skončilo to dobře s Boží milostí, a vždycky“. A tak to šlo v
životě i se mnou. Abych mohl studovat na gymnáziu, musel jsem si vydělat peníze sám. Neměl jsem však pocity nějaké sociální nespravedlnosti, když jsem se srovnával s kamarády, kterým se vedlo dobře. Právě naopak, byl jsem hrdý na svou ne-závislost. S bezmyšlenkovostí proletáře jsem se zapsal na univerzitu, abych studoval literaturu. Nějak jsem se do ní zamiloval. V druhém roce studia přišla znenadání opravdová zkouška. Obsazení mé země nacisty, uzavření univerzity. Policista gestapa, který z nějakého nevysvětlitelného důvodu měl se mnou soucit při nočním výslechu, mě osvobodil od koncentračního tábora. Musel jsem však pracovat v jedné továrně bez jakéhokoliv výhledu do budoucna. To se ale vyvinulo znenadání a tentokrát mě to nechalo s údivem. Můj spolužák ze studií na univerzitě přišel na to, že by bylo možné najít útočiště u jezuitů, když se staneme jejich novici. Bylo však nutné rozhodnout se, ne tak abychom rozhodli o svém povolání, jako spíše, abychom zmizeli z dosahu nacistických úřadů. Plán se podařil. Stejně vážný byl i druhý problém. Rozhodnout se o svém povolání. Vyřešil jsem ho podle příkladu své matky: když už mě Bůh přivedl sem, cítím, že On to se mnou myslel dobře, a tedy přijímám. Přijal jsem tedy a nikdy jsem nelitoval. Když tedy skončily improvizace světa, bude to snad kázeň Tovaryšstva Ježíšova, která mi dá něco stabilního? Ba co! Válka přinesla nová překvapení už v noviciátě, pak přišla filosofie, tu přeru-šily nucené práce s vojáky, německými, ruskými, rumunskými. Naši duchovní otcové nás učili přijmout to vše jako řízení Boží prozřetelnosti. Tak například, když jsme byli noviciátě a přišel rozkaz vystěhovat se do čtyřiadvaceti hodin z domu, náš rektor nás nejdříve shromáždil v kostele, abychom zazpívali Te Deum laudamus. Pokojné byly pro mne čtyři roky teologie v Holandsku. Ne však pro mou vlast, v níž jezuitská provincie byla potlačena komunistickým režimem. Mezi představenými se diskutovalo, kam mě jako kněze poslat pracovat: do Vatikánského rozhlasu v Římě, do koleje Nepomucena za spirituála, nebo mě poslat na studia na Orientálním ústavě! Došlo ke smíru tím, že mi byly svěřeny všechny ty tři funkce, a já každý den putoval od jedné práce ke druhé. Ale na to jsem si už zvykl a tak jsem mohl v radosti i bolesti prožít 54 let ve Věčném městě. Ale nakonec došla věc opravdu nečekaná, překvapení dokonce i pro mne, třebas jsem byl na ně už zvyklý. Svatý otec jmenoval kardinálem poutníka; kdežto pro kardinála se spíše žádá stabilitas loci, v tomto případě nebylo mi snadné uhádnout, co tím chce říci Prozřetel-nost. V jistém smyslu mi pomohla jedna velká osobnost církve, když mi napsala: „Radujme se, protože tak západní církev uznává význam východní spirituality pro obecnou církev.“ Jestliže opravdu toto je slovo Prozřetelnosti co se týče mne, pak musím velice poděkovat Svatému otci, že moje nepatrná osoba může nějakým způsobem pomoci křesťanům dýchat oběma stranami plic. Tento výraz pochází od velkého ruského básníka V. Ivanova. Pronesl ho po svém vyznání katolické víry zde blízko ve svatopetrské bazilice. Velmi jsem si ho vážil už od začátku. Jako myslitel měl na mně velký vliv základní ideou svého života. Studoval světové kultury. Miloval je všechny a byl smutný nad tím, že přecházejí, umírají tak jako umírají lidé. Co by se mohlo udělat, abychom zachránili kulturu? Vzešlo mu světlo. Kultura starých Židů, z profánního hlediska, byla prostřední, přesto žije dodnes. Důvod? Vstoupila do Krista, a proto všechno v ní dostalo kristologický význam. A tedy je naší povinností, dát kristologický smysl těm dvěma plicím naší evropské kultury, tím ji zachráníme. Víme velmi dobře, že výzdoba této kaple se inspiruje touto touhou, kterou Svatý otec také už vyjádřil vícekrát se zbožností a vírou. A přiznám se, že studium jedněch z těchto dvou plic ve mně vyvolalo mnoho útěchy. Při jedné příležitosti jsem vyprávěl, jak terminologie dvou plic se stala populární, a ptali se mě, jak se tato věc pojí s tradicí Otců. Moje odpověď byla následující: Postoj řeckých otců se zdá že je spíše negativní. Ve
čtvrtém století byl časový problém podobný našemu. Šlo o jednotu evropské civilizace. Nesčetní otroci, kteří pracovali v římské říši a nakonec dostávali svobodu, vytvářeli masu extrakomunitářů, kteří se dovolávali občanství a rovnosti práv. Řečtí otcové hájili tuto tužbu radikální teologickou pozicí. Všichni lidé mají tutéž přirozenost, mají tentýž původ. Jestli tu jsou rozdíly, pak ty pocházejí od hříchu, musí být překonány, nebo jsou přehližitelného významu. Takový je i rozdíl mezi mužem a ženou. Člověk je obrazem Božím co do duše, ne co do těla, musí tedy být jen jedna spiritualita pro všechny. Jan Zlatoústý však měl odvahu relativizovat taková tvrzení. Vezměme už rozdíl mezi mužem a ženou. Jsou si rovni důstojností, ale rozdílní co do přirozenosti. Tento rozdíl vytvořil sám Bůh už v ráji. Z jakého důvodu? Aby poslední základ jednoty lidí nebyl v přirozenosti, ale ve vzájemné lásce. Tentýž princip aplikoval Jan Zlatoústý při svém úsilí překonat antiošské schisma a dosáhnout jednoty s Římem. A můžeme jej aplikovat i na dnešek. Říká se, že západní spiritualita je typu mužského, že dává důraz na rozum, kdežto východní spiritualita že je více ženská, že vyzdvihuje význam srdce. Pro křesťany že závěr má být zřejmý: Láskou a vzájemnou úctou se těmto dvěma spiritualitám podaří uzavřít duchovní nerozlučitelné manželství. Víme, jak tato idea je drahá Svatému otci. A já děkuji Prozřetelnosti, že jsem mohl, nakolik to bylo možné, podat tu skromný přínos. V této kapli dvou plic nyní celebruji mši svatou na poděkování za uplynulých 85 let. Trvaly dlouho? Čas je něco velmi relativního. Ve srovnání s dějinami vesmíru jsou dějiny od Abraháma ke Kristu velmi krátké, přece jen jsou plné zjevení velkých Božích dobrodiní, velkého Božího milosrdenství. V dějinách církve je mých 85 let něco jako chvíle, avšak zdají se dlouhými, když myslím V kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně, která je darem kardinálského na spolužáky, sboru papeži Janu Pavlu II. Byla vytvořena P. M. Rupnikem. kteří už skoro Jejím duchovním otcem však zůstává kardinál Špidlík. všichni zemřeli nebo jsou ochrnulí. Moje léta by mě měla unavit. Ale Prozřetelnost mi dala mnoho přátel a mnoho dobrodinců, kteří posilují moje slabé nohy hmotně i duchovně. Děkuji jim oběma svými plícemi a z celého svého srdce. Poslední encyklika Svatého otce mi konečně vnuká ještě jeden poslední dík. Přijal jsem kněžské svěcení před 55 lety v Holandsku a bylo mi dopřáno kromě velmi řídkých případů celebrovat každý den. Byla to pro mě bezpochyby největší posila na cestě poutníka, bylo to viatikum a toto viatikum toužím mít i v budoucnu. Co se týče minulosti, nevím, co bych jiného řekl, než Deo gratias.
Blahopřání papeže Jana Pavla II. U příležitosti Vašich 85 let, ctihodný bratře, mi leží na srdci, aby k Vám dospělo mé srdečné přání s ujištěním, jak jsem Vám vděčný za službu, kterou jste dosud prokázal církvi. 12. prosince 1993 jsem během návštěvy Orientálního institutu prohlásil, že se teologická věda ve světě, který hledá, jaký smysl dát existenci, musí stát moudrostí, aby oplodňovala život. A dodal jsem: zatímco se často myslí, že se vždycky musí začínat od počátku, komunita Orientálního institutu ve slavných stopách úchvatných velebení východních Otců a doktrinálního bohatství západních Otců je povolána k tomu, aby všem dodávala hrdost na to, že se cítí jejich syny v Kristu a že se podílí na tomtéž dědictví. Zdá se mi, že v těchto slovech, pane kardinále, lze vidět vyjádřen celý Váš život badatele, vědce a řeholníka. Vzpomínám si také, že jsem veřejně ocenil a vyjádřil, jak si vážím Vaší osoby na konci duchovních cvičení, které jste dával na počátku postní doby v roce 1995. Tehdy jsem Vám napsal: Vřelými, strhujícími a přesvědčivými slovy, rozsáhlou a hlubokou kulturou jste nám dával vychutnávat krásu a hloubku myšlení Otců křesťanského Východu a velkých ruských mystiků. Jsem rád, že Vám i při této příležitosti mohu potvrdit živý obdiv k Vašemu dílu. Kolem Vás totiž v Centru Aletti, které jsem mohl s radostí otevřít před 11 lety žije komunita, ochotná převzít Vaše bohaté dědictví a tvořivě je dále rozvíjet, jak to dosvědčují na poli umění mozaiky kaple Redemptoris Mater a v oblasti teologické úvahy, svazek „Pastorální teologie-počínaje krásou“, který byl vypracován k této příležitosti. Přeji Vám, abyste ještě dlouhou dobu pokračoval v oceňované službě církvi a vyjadřuji vroucí přání k Vašim narozeninám a ze srdce uděluji apoštolské požehnání Vám a Vaší komunitě jakož i všem, kteří jsou plodem Vašeho duchovního učení. Ve Vatikáně 17. prosince 2004.
Jan Pavel II.
SEMENO A PLEVEL (úvaha kardinála Špidlíka, S.J.)
Jeden indický guru jezdil v západním světě a měl přednášky. V jedné z nich vypravoval nějakou starou mytologii, která měla objasnit původ zla ve světě. Ale nenašel příznivý ohlas. Jeden z posluchačů mu řekl upřímně: „Pěkně se takové báje poslouchají, ale nenajde se dnes někdo, kdo by tomu věřil“. Ale indický moudrý se dostal snadno z potíže. Přidal toto vysvětlení: „Smysl těch starých mýtů není objasnit, jak zlo na svět přišlo. To je tajemství. Úmyslem vypravování je zjištění, že zlo skutečně je a že k němu musíme zaujmout správný postoj“. Dalo by se říci, že má stejný smysl i podobenství o obilí a pleveli, koukolu? I nás učí evangelium, jaký postoj máme zaujmout vůči zlu? Ale jak bychom se k němu mohli postavit, kdybychom nevěděli odkud přichází? Už první kapitoly Bible se zabývají problémem zla ve světě. Není divu, že se k otázce vrací i Ježíš. Dělá to svým charakteristickým způsobem: podobenstvím, jednoduchým obrazem. Ale obrazy se vysvětlují. Tento pak našel mnoho vykladačů v duchovní literatuře Otců. I jejich výklady nejsou složité. Opírají se o hlubokou zkušenost, o zážitky z denního života. Ta je všem lidem společná. Pole, na kterém se seje, je srdce člověka. Je to půda, kde může vyrůst mnoho dobrého i zlého. Jak se tam jedno nebo druhé dostane? Pozitivističtí filozofové si představovali, že je lidská mysl na počátku jak čisté plátno, tabula rasa, bude na něm takový obraz, jaké barvy a jaké tvary se tam nanesou. Prakticky s tou teorií počítají všechny totalitní systémy. Mají zásadu: nechat staré lidi vymřít a mladí budou myslet jenom na to, co jim napumpujeme do hlavy. Indoktrinovaní proto patří zásadně k výchově jak mládeže, tak všeho lidu. Nejsou daleko od této zásady ani ti, kdo se chtějí za každou cenu zmocnit tisku a televize, aby ovládli světové mínění. Jejich postup je nebezpečný, mohou způsobit mnoho škody. Ale přesto není jejich metoda neomylná. Musí konstatovat, že se vyskytnou disidenti, odchylkáři tam, kde by se toho byli nejméně nadáli. Mládež, která neslyšela nic jiného než průpovědi jedné ideologie, nakonec myslí opačně. Vyvstává tedy otázka, kde se to v nich vzalo. Hledají se vlivy tajné propagandy. Ale je to zbytečná námaha. Jisté myšlenky postoje mají docela jiný původ. Křesťanští autoři nevycházejí z předpokladu, že by byla lidská mysl a lidské srdce na počátku tabula rasa, plátno nepomalované. Člověk přichází na svět jako Boží tvor. Bůh pak netvoří prázdnotu. V Bibli je naopak prázdnota opak Božího díla. Lidská duše je stvořena jako Boží obraz a je v ní proto od samého počátku neskonale mnoho možností. Podobá se poli, které je oseto dobrým semenem. Stačí, aby vyrostlo a přineslo plody. Nejenom J.J.Rouseau, ale i křesťanští autoři jsou přesvědčení, že je člověk zásadně dobrý. Je-li v něm nějaká zlá náklonnost, ta není z něho samého, ale přichází zvenčí. Je tedy stará osvědčená pedagogická zásada: uchránit sebe a zvláště mladé od špatných vlivů. Šlo se v té praxi někdy až tuze daleko. Vznikaly pensióny, kde se dívenky nesměly bez dovolení ani podívat z okna. Dopisy a četba se přísně kontrolovaly. Na vycházku se chodilo v řadě. Tím se mělo předejít všem špatným vlivům a uchovat jenom dobrá semena, která Bůh zasel do srdce. Měla a má tato metoda úspěch? Nevíme jak, ale nějakou škvírou i do dobře zavřeného pensionátu proniklo vždycky něco, co tam nepatřilo. Chovanky začaly mluvit o tom, o čem mluvit neměly, a zachtělo se jim potají utéci ze zavřeného ráje. I církevní pedagogie dávala důraz na ochranu před špatnými vlivy zvnějšku. Kláštery mají tzv. klauzuru, uzavřený prostor, kam se nepouští nikdo, kdo do toho prostředí nepatří.
Přitom však duchovní autoři vždycky zdůrazňovali, že tyto vnější ochrany slouží málo tomu, kdo se nenaučí chránit se uvnitř. Tzv. hesychasté, tj. hnutí, které usilovalo o dosažení vnitřního klidu, vypracovali s jemnou psychologií metodu, jak se co možná uchránit koukolu do srdce. Jejich hlavní myšlenka je tato. Pole oseté Bohem je lidské srdce. Co vychází přímo ze srdce je tedy dobré. Pozorujeme však, že se na každém kroku vyskytne něco, co přišlo zvenčí. Jakou to má formu? Je to myšlenka, nápad, na kterém hned pozorujeme, že není z nás. Nesouvisí s tím, co jsem a čím doopravdy chceme být. Otcové, kteří vypracovali pravidla o rozlišování myšlenek, měli proto neobyčejně jemný smysl. Jednou mě vyzvali, abych tato pravidla podal lidově tak, aby jim rozuměl i obyčejný člověk. Jak to udělat? Přišlo mně na mysl toto přirovnání. Jednou jsem byl v Holandsku a akademii pro malíře u profesora, který právě klasifikoval výkresy studentů. Nerozuměl jsem dobře jeho měřítkům. Proto on žertem zvedl jednu malbu, dal mi ji před oči a ptal se, jakou bych dal známku. Obrázek se mně líbil. Bylo tam děvče s kyticí květů. Všechno se zdálo jemně propracované. Neskryl jsem proto svůj obdiv. Ale profesor se zasmál. „To je právě jediný výkres, který propadne“. Když jsem se tvářil nedůvěřivě, nabídl se profesor, že mi to vysvětlí. Vzal kus papíru, začal přikrývat části obrazu a ptát se mne: „Čí je to obličej?“ – Malého děvčete“. – Čí je ta ruka?“ – „Dospělé ženy“. – Komu patří ta noha?“ – „Je chlapecká“. Vidíte, všechny části vypadají dobře propracované, ale nepatří k sobě, proto je obraz zkažený“. Tímto přirovnáním se dá vyjádřit naše vnitřní zkušenost. I my kreslíme v duši obraz. Je tam základní prvek: odlesk obličeje Boha, který nás stvořil ke svému podobenství. Ale časem se tam přidružuje spousta nových prvků, které s ním nesouvisejí. Mohou vypadat i líbivě. Vždyť přece koukol v pšenici se také dobře vyjímá! Ale nepatří k původnímu semenu. Křesťanská moudrost je tedy v umění rozlišovat. Stačí si dávat trochu pozor a zjistíme, kolik disparátních myšlenek nás během dne napadne! Nemají nic společného s námi a s naší prací. A jak zatěžují mysl! Jsou všechny plevel. V jistém smyslu se jim nemůžeme ubránit. Je potřeba mít trpělivost se sebou samým. Ale nesmíme se s nimi ztotožnit, přijat je za své. Světci je uměli spálit ohněm vnitřní lásky, proto si uchovali pole srdce čisté. Naše srdce je často nevypleté. Alespoň však musíme znát, co je naše a co nám musí zůstat cizí. To pak, co je opravdu naše, je krásné, protože má původ Boží.
VARHANNÍ KONCERT K POCTĚ
Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka S.J. 6. srpna 2005 – chrám sv. Benedikta v Pustiměři VĚRA HEŘMANOVÁ, BRNO, VARHANY SVATAVA LUHANOVÁ-JIROUŠKOVÁ, PLZEŇ, SOPRÁN 1. Wolfgang Amadeus MOZART (1756-1791)
Fantazie f moll KV 608 pro varhany Maestoso.Allegro-Andante-Maestoso.Allegro
2. Andrea FALCONIERI (XVII. století)
Dvě staré italské duchovní árie
3. Domenico ZIPOLI (1688-1726)
Elevazione a Offertorio z Varhanní mše
4. Antonio STRADELLA (1644-1682)
Arie - Pietà, Signore
5. Vladimír WERNER (1937)
Sequentiae per organo: Veni Sancte Spiritus Victimae paschali laudes
6. Bohuslav MARTINŮ (1890-1959)
Píseň nábožná Sen Panny Marie
7. Gabriel PIERNÉ (1863-1937)
Prélude op. 29
8. Georg Friedrich HÄNDEL (1685-1759)
Árie z oratoria MESIÁŠ
9. Léon BOËLLMANN (1862-1897)
Prière à Notre-Dame (Modlitba k P.Marii) Toccata z Gotické suity pro varhany
Umělecké životopisy interpretů varhanního koncertu VĚRA HEŘMANOVÁ studovala hru na varhany v Brně a Paříži. Ve svém rodném městě úspěšně absolvovala konzervatoř a Hudební fakultu Janáčkovy akademie múzických umění, v Paříži završila své studium u věhlasného Gastona Litaize získáním Premier Prix á l´Unanimité na Conservatoire National de Saint-Maur. Od ukončení studia ve Francii se věnuje koncertní činnosti jako svému povolání. Postgraduální studium muzikologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně ukončila doktorátem (Ph.D., disertační práce Vyústění novodobé francouzské varhanní tvorby - Olivier Messiaen, dědic francouzské varhanní tradice, Brno 1997).
V době vysokoškolských studií se s úspěchem zúčastnila několika interpretačních soutěží (Brno, Praha, Bologna, Paříž) a zahájila koncertní činnost, která ji posléze zavedla do většiny evropských zemí. Vystoupila v mnohých evropských hudebních centrech - Praze, Paříži, Vídni, Linci, Bratislavě, Berlíně, Mnichově. Hamburku, Drážďanech, Kodani, Oslu, Lublani, Haarlemu, Utrechtu, Grenoblu atd.) Zúčastnila se řady významných varhanních festivalů doma i v zahraničí (Velká Británie, Německo, Dánsko, Holandsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Itálie, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko). Bohatý repertoár Věry Heřmanové sahá od období pozdní renesance přes dílo J. S. Bacha a stěžejní literaturu romantismu k hudbě dvacátého století, která je jí zvlášť blízká. V edle české varhanní tvorby, které věnuje značnou pozornost, ji pařížské školení předurčilo zvláště k orientaci na francouzskou varhanní literaturu. Výrazné koncertní úspěchy otevřely umělkyni poměrně záhy cestu do rozhlasových a gramofonových nahrávacích studií; dnes má na svém kontě - vedle rozhlasových i televizních nahrávek - dvanáct CD s českou a francouzskou varhanní tvorbou, vydaných firmami Supraphon, Bonton, Panton a BMG Ariola. Pro své nahrávky si pravidelně vybírá atraktivní nástroje, např. velké varhany katedrály Notre-Dame ve francouzském Velké varhany katedrály Notre Dame v Chartres Chartres a české historické varhany. Její dvě CD se soudobou a starou českou varhanní tvorbou, nahranou na historických nástrojích, získala Cenu Českého hudebního fondu v oblasti interpretace klasické hudby. Od roku 2004 vyučuje Věra Heřmanová obor hra na varhany na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. SVATAVA LUHANOVÁ – JIROUŠKOVÁ se narodila v Praze. Zpěv začala studovat již v dětství u paní J.Jůzkové v Plzni a objevily se první úspěchy v domácích soutěžích. Je absolventkou AMU v Praze obor zpěv a pěvecké studijní stáže na Conservartoire National Supérieur de Musique v Paříži (1981). V Paříži se zúčastnila hudebního konkurzu s mezinárodní účastí a byla jí dána možnost představit se pařížskému publiku na několika koncertech. Po pařížském pěveckém debutu následuje rozsáhlá
koncertní činnost S.Luhanové-Jirouškové v České republice i v zahraničí. Pro rumunskou televizi natočila koncert z děl L.Janáčka a B.M.Černohorského. V r.1984 zahájila kongres Mezinárodní společnosti R.Schumana ve Zwickau cyklem písní Láska a život ženy, následovně pak natočila tento písňový cyklus s něm. klavíristou prof. Drechselem pro čes.rozhlas. Průběžně umělkyně vystupuje na evropských koncertních podiích. Koncertuje a natáčí ve Francii a v Německu. V České republice koncertuje v pěveckých recitálech (abonentních cyklech) pro Kruhy přátel hudby, v Nosticově paláci v Praze, na hudebních festivalech Smetanova Litomyšl, Smetanovské dny v Plzni, Tribuna komorní písně. Natáčí a interpretuje též díla soudobých skladatelů. Repertoár umělkyně obsahuje koncertantní, oratorní, kantátové árie, písně a písňové cykly z různých slohových období. Pěvkyně vystupuje v sólových recitálech v kombinaci s různými hudebními nástroji (klavír, konc. kytara, cembalo, varhany, smyčcové kvarteto, komorní orchestr) a našimi předními interprety. Odborné kritiky vyzdvihují přesnou artikulaci a intonaci S. Luhanové, její jemný a svěží projev v komorní hudbě. V roce 1991 se habilitovala na AMU v Praze a působí též pedagogicky jako docentka zpěvu na ZČU a Konzervatoři v Plzni.
Dechová hudba Šohajka z Dolních Bojanovic
Moravské Slovácko patří beze sporu k nejvýznamnějším folklorním oblastem naší vlasti. Z bohatého folkloru zde čerpá mnoho dechových hudeb. Přes lidovou píseň se pak dostávají i k jiným hudebním pramenům. Mezi nejúspěšnější patří podlužácká kapela ŠOHAJKA z Dolních Bojanovic u Hodonína, která vnikla z podnětu Vojtěcha Ducháčka, absolventa brněnské konzervatoře v roce 1982 a jejímž kapelníkem je doposud. U zrodu stál také
učitel hudby Mgr. Karel Bohun a podporu získala kapela také u vedení obce. Jméno pro Šohajku vymyslel bojanovský lidový spisovatel a básník Fanyn Krša. Za poměrně krátkou dobu své existence si hudba získala značnou popularitu u příznivců tohoto žánru. Přispěla k tomu mnohá úspěšná vystoupení na festivalech a přehlídkách jako např. Kmochův Kolín, festival dech. hudeb v Ratíškovicích Hluku, národopisné slavnosti ve Strážnici, Tvrdonicích a jinde. Šohajka se zúčastnila také řady zahraničních vystoupení v Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku, Španělsku, Francii, Dánsku, Švýcarsku, Itálii, Švédsku, Belgii a Holandsku, kam zajíždí snad nejraději. Nesporně největšího úspěchu a odborného ocenění však kapela dosáhla v roce 1987, kdy po pětiletém působení stanula v Českých Budějovicích jako první hudba z Podluží na stupni vítězů ústředního kola soutěže „Zlatá křídlovka“. Se získaným titulem „Vítěz zlaté křídlovky“ se tak Šohajka zařadila mezi nejlepší hudby v České republice. V této době spolupracovala kapela s brněnským hudebním skladatelem a dirigentem Milošem Machkem. V jejím repertoáru vedle skladeb místních a krajových autorů jsou zařazeny i skladby dechové klasiky, nechybějí ani hudební díla soudobých autorů, či úpravy populárních tanečních skladeb. Nedílnou součástí Šohajky jsou zpěváci Jožina Ducháčková, Dita Bílíková a Vojta Ducháček, kteří zejména působivým přednesem lidových písní přibližují posluchačům krásu folklorního odkazu svého regionu. Šohajka spolupracuje řadu let s Českou televizí, rozhlasovými stanicemi, natáčí na CD, audiokazety a videokazety. Vystupuje v pořadech komponovaných, již více než patnáctiletou tradici mají vánoční koncerty Šohajky, převážně však hraje k tanci a poslechu. Za dvacet let činnosti nahrála Šohajka u hudebního vydavatelství Edit 11 samostatných CD a kazet a na dalších minimálně 10 se svými písničkami podílí. Za písen „Slyšíš, jak zvoní“ obdržela kapela a její sólistka Jožina Ducháčková od hudebního vydavatelství Edit Zlatou a později Platinovou desku. V anketě časopisu Dechovka „Zpěvačka roku 1998“ získala Jožina 1. místo. V anketách Slovácké dechovky „Hledáme dechovku roku“ obsazuje kapela pravidelně přední místa a v žánrové oblasti Lidová a dechová hudba byla Šohajka nominována na cenu České Gramy 1996. V ročníku 1998-1999 se Šohajka stala nejúspěšnější kapelou dechovkové hitparády Českého rozhlasu Praha
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 7. – 14. srpna 2005 DEN
NEDĚLE 7. srpna
PONDĚLÍ 8. srpna ÚTERÝ 9. srpna STŘEDA 10. srpna ČTVRTEK 11. srpna PÁTEK 12. srpna SOBOTA 13. srpna
NEDĚLE 14. srpna
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za živé a zemřelé farníky PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro obec 9.00 hl. celebrant – J. E. TOMÁŠ KARD. ŠPIDLÍK
19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
ODJEZD AUTOBUSU: 8.00: PODIVICE – OD KOSTELA 8.15: DRYSICE – OD ZASTÁVKY ČSAD /návrat po obřadu žehnání – odjezd od zastávky ČSAD v Pust. Prusích - u kříže. AUTOBUS PRO ÚČASTNÍKY ZDARMA - NÁKLADY HRADÍ FARNOST PUSTIMĚŘ/ SV. DOMINIK za + Annu KOUTNOU PUSTIMĚŘ KNĚZ SV. TEREZIE BENEDIKTA OD KŘÍŽE, PANNA A MUČ. PATRONKA EVROPY SVÁTEK SV. VAVŘINEC. MUČEDNÍK SV. KLÁRA PANNA SV. JANA FRANTIŠKA DE CHANTAL, ŘEHOLNICE
18.00
a rodiče
PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00
za +Jana ŠVARCE, manželku a zetě za + Františka ŠÍRKA a rodiče za +Štěpána PALICU a rodiče KOZÁROVY za stařečky PARÁČKOVY a ŠMUDLOVY
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU a dva syny za + Marii SYNKOVOU, manžela a rodiče za Františku a Metoděje MALÍKOVY a dvoje rodiče
SV. PONCIÁN, PAPEŽ A SV. HIPPOLYT, KNĚZ, MUČED.
20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 2005
1. Aby Světový den mládeže vzbudil či znovu probudil v mladých lidech touhu setkat se s Kristem a najít v Něm vůdce svého života. 2. Za kněze, zasvěcené osoby, seminaristy i věřící laiky z misijních zemí, kteří v Římě doplňují svou formaci, aby se jim pobyt ve „věčném městě“ stal příležitostí k duchovnímu obohacení. 3. Za naše rodiny, aby do společnosti vnášely křesťanského ducha. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.