Otevřené dveře vlaku To je řeka Vltava! Ba né, je to moře! Vidíš tam ty žraloky? Plovou kolem trosek parníku v dálce. Květy na vlnách šumí. Zpívají, na děti si hrají. Na obzoru, plachty lodi vlají. V dálce, svůj domov rozpoznají. Vysunou námořníci očko a zřou, hejna racků nad pevninou. Tančí racčí tanec hvězd. Obloha zračí rázem nová souhvězdí, která mapy neznají. Bublají a vřou, dokud se dveře vlaku,.... nezavřou!
Skáče lvíče k předměstí Hop a skok! Lvíče skáče přes potok. Namočí si jednu tlapku, namočí si druhou, na nose má velkou kapku, voda pádí struhou. Hop a skok! Podívá se do hladiny, v tu ránu jak v zrcadle, vidí svou tvář omladiny, fousky visí povadle. Tak hop! Za malinkou chviličku, motýl sedá na ucho, nešimrej mě bělásku, ty se nesměj ropucho. Hop! Lvíče celé vidívané, do potoka na sebe, spatří vlnky nevídané, sprchuje se v nich nebe. Hop, hop, hop! Přináší mu potok kládu, hupsne na ní jedna dvě, vodu plácá. Čím? Má to vzadu. Splouvá to na Šumavě. Teď jen skok! Malou chvilku zaváhalo. To věstí jen neštěstí. V cestě kmínek přeskočilo, již se blíží k předměstí.
Mlsné hádě Cvrččí námluvy Cvrček cvrká, vítr vane, nezlobte se na něj, pane! Se samičkou notuje ten, kdo jí lépe zahraje.
Hádě - taky mládě, z vajíčka se vyklubá, zuby ještě nemá žádné, jeho huba bezzubá.
Půjdou spolu skákat loukou, na stéblech trávy sebou houpou, zavoněl jim černý bez, palce drží celý les.
Sssssss. Jazyk vzduch si očichá, hledá, co, kde sní. Malý kus živočicha, jímž si břicho zaplní.
Cvrččice se červená, třesou se jí kolena, její barva bývá zelená, trochou studu náhle změněná.
Tělem směrem k potravě, váhavě se rozvlní, plazí se k malé ponravě, trvá to jak mnoho dní.
Hopsá kolem virtuóza, který zkouší šarm a kouzla, kapku rosy snese jí, sklenky pěkně cinkají.
Housenka má na mále, zvon na poplach zní, neschová se neuteče, tlama se blíží k ní!
Nad krajinou bzučí vosy, kdesi zpívají si kosi, cvrčci však již spinkají.
Hadí tělo na svém cítí, duše zmírá úzkostí, nevnímá už kam se řítí, do dveří či propasti. Piksla sklapla. Naplněna tlama malá, uctívá zákon přírody, leží kousek od vody.
Beruška Lékař datel Beruška má sedm teček, krovky, křídla, nožičky, vyleze si na stoleček, nemusí mít židličky. Rozhlédne se po místnosti, hledá sobě cestu ven, okny, dveřmi, v nevinnosti, neví, jakže přišla sem. Vylétne na vázu s kvítím... Blíží se malé ručičky, počkej chvilku, já tě chytím, teď jsem lovec maličký. Nezmáčknu tě na placičku, neutrhám křídla, leť! Až tam někam ke sluníčku, mě už bude brzy pět!
Datel ťuká do stromu, zobákem hledá co by sněd, v lese patří do domu, léčit kmeny vždy tam sved. Černým lesklým peřím víří, křídly v letu třepotá, do výšky korun někam míří, čeká ho tam robota. Drápky do kůry zaryjí se, pak se ozve: „Ťuky, ťuk!“ celým širým, vonným lesem, prořízne se jeho zvuk. Borovice kvílí, sténá. Červ v ní krutě tuneluje, ten uvnitř, ten je beze jména, loďka rudá na hlavě pluje. Ještě pár ran do dřeva, záškodník bude v žaludku, další léčby netřeba, sežeň prkna na budku!
Z křišťálové koule věštím
Medvěd rybář
Chameleon má rád meloun, nepohrdne ani dýní, svoje doupě mívá v síni, mouchy lapá jazykem, barvy mění, vidět není, jak je jeho návykem.
Medvěd sedí u vody, líže sledkou svou packu medovou, počítá u břehu kameny, a každou jiskru vlnky zářivou.
Oči jdou mu do strany, konečky prstů přilne na zeď, těžko mu hrát na varhany, v mezičase oddychuje, u větráku vítr duje, nechává se ovívat, nechcete se podívat? Na sluníčku září štěstím, jindy se může uzívat, z křišťálové koule věštím, jak nechává si přezdívat. Karel, Honza nebo Bobeš, kolik je mu asi let, přezdívají-li mu Aleš, jeho věk je třicetpět. Posílí se krátkým spánkem, s přítmím znovu ožije, lakuje si noční kabát, měsíc i hvězdy sobě přišije. Co se honí v lidských hlavách, neřeší nic, proč taky? Co je mu po našich snahách, nemá žádné rozpaky.
Rád by si lehnul, ani se nehnul, má však hlad a v tlapě prut, silnou vůli, na rybu chuť. Splávek sebou cuká, udice se škubá, začíná lítý boj na život a obživu, brumla se zvedá vstoj zasekává briskně, kupodivu. Tak lehce to nepůjde, pod hladinou se skrývá sumec, nitka praská, vlasci konec. Co udělá chlupáč hnědý? To ni jeho máma neví. Zaplave si chvilku malou, na úhoře narazí tlamou. Slupne ho jak malinu, lehne na záda do trávy, řekne:“Chvilku tady spočinu, než mi řádně vytráví!“
Ještěrka na louce Ještěrka hbitá, květy louky sčítá. Na slunci se hřeje, dlouhý den si přeje. Aby bylo slunko jasné, už za rosy raní, časné, jí pak kapku vypije, protáhne se, ožije. Vítr smýká stébly trávy, když ještěrka červa tráví, jak na rozpáleném kameni, tak na našem rameni. S papouškem se nehádá, zpívat totiž nezvládá, když nám vleze na záda, jde s ní dobrá nálada.
Medvěd chlupáč Medvěd loví v kožichu vši, vysmívají se mu ve vsi, chlupáč nezná vodu, mýdlo, píchá ho to jako šídlo. Půjčíte mu děti šampón? Pod sprchu půjde potom i on. Vonět bude jako les? Nepůjde z něj žádný děs? Povozí vás na zádech, potápí se na nádech. Pluje jako ponorka, pomyslete na norka. Méďa šilhá po pamlsku, dáme mu teď cukru kostku. V cirkusu je zatracen, když přivázán je provazem.
Autor Zdeněk Slunce Heřt 2011-2012
