Osobnost hudebníka Míly Brtníka

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: etnologie

Kateřina Kořínková

Osobnost hudebníka Míly Brtníka Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc.

2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím pouze uvedených pramenů a literatury.

..............................

Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomáhali s mou bakalářskou prací. V prvé řadě děkuji doc. PhDr. Martině Pavlicové, CSc., za vedení mé práce, dále Miloslavovi Brtníkovi za spolupráci a poskytnutí rozhovorů a mé rodině za podporu.

Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 1 Horácko jako etnografický region.............................................................................................. 3 Geografické a historické vymezení.......................................................................................................... 3 Národopisné bádání a badatelé ................................................................................................................ 9

Lidová hudba na Horácku ........................................................................................................ 13 Miloslav Brtník .......................................................................................................................... 17 Dětství a kořeny ..................................................................................................................................... 17 První vzdělání a zaměstnání................................................................................................................... 19 Hudební začátky .................................................................................................................................... 21 Vojna a svatba........................................................................................................................................ 26 Seznámení s horáckým folklorem.......................................................................................................... 28 Aktivní člen folklorního hnutí................................................................................................................ 30 Sběratelská činnost ................................................................................................................................ 32 Vzpomínky na kamarády a osobnosti .................................................................................................... 35 Další aktivity a ocenění.......................................................................................................................... 37

Soubor písní a tanců Vysočan................................................................................................... 38 Závěr ........................................................................................................................................... 43 Seznam použitých pramenů a literatury.................................................................................. 44 Přílohy......................................................................................................................................... 47

Úvod V prvním ročníku studia etnologie se nás ptali, zda už přemýšlíme o tématu bakalářské práce. Většině z nás to připadalo předčasné, ale mě hned napadlo téma, které bych si přála zpracovat – osobnost Míly Brtníka. Při výběru tématu mě především ovlivnilo, že sama tančím ve folklorním souboru a práce Míly Brtníka mě provází od dětských let. Míla Brtník je hudebník, upravovatel, výtvarník, sběratel, choreograf, režisér, scenárista, organizátor, autor pořadů. Narodil se v Jihlavě, kde tráví celý svůj život dodnes. Nesmazatelně se zapsal do vývoje folklorního hnutí na Horácku nejen svými organizátorskými aktivitami a tvůrčím přínosem, ale především svým entusiasmem pro horácký folklor a tradice. Jeho tvůrčí a sběratelská činnost není doposud v odborné literatuře doceněna. Zmínky můžeme najít v periodikách1, jmenné heslo se vyskytuje ve slovníku Od folkloru k folklorismu2. Žádná rozsáhlejší práce však nebyla publikována. Ve své práci vycházím z metody orální historie. Orální historie je součástí kvalitativního výzkumu a je důležitá tam, kde je řada pramenů z různých důvodů nepřístupná nebo byla zničena.

3

V tomto

případě se jedná o nedostatek pramenů. Stále ale probíhá debata o objektivitě této metody. Jedním z hlavních důvodů je subjektivita vypravěče. Některé informace nemusejí být přesné. Setkala jsem se s tím i u mého výzkumu. Jedná se zejména o časové zařazení některých událostí. Způsob vyprávění Míly Brtníka je velmi osobitý. Vyprávění okořeňuje nejrůznějšími zážitky, které by se daly mnohdy označit jako pikantní. Jeho mluva je zemitá, bez vší stylizace. Nebere si servítky a často používá citově zabarvená slova (ne však vulgarismy). Práce mapuje také jedno z nejcitlivějších období folklorismu, a to období socialismu. Pojem folklorismus byl zaveden Hansem Moserem v 60. letech 20. století.4 Definuje ho jako zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky. Objevuje se ale už dříve ve 30. letech 20. století v sovětské vědě, kdy je používán ve spojení literární folklorismus.

1

Např. Jelínková, Z.: Průzkum lidových tanců na západní Moravě. Národopisné aktuality 5, 1968, s. 147 – 148. Tomeš, J.: II. československý festival folklórních souborů, Národopisné aktuality 12, 1975, s. 63 – 66. Kurfürst, P.: Poslední skřipkaři na Jihlavsku. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 107- 118. Marková, Z.: Cikháj 1978. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 59-60. aj. 2 Pavlicová M. – Uhlíková, L. (eds.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997. 3 Orální historie [online]. Centrum orální historie. [cit. 2009-06-26]. 4 Bausinger, H.: Folklorismus jako mezinárodní jev. Národopisné aktuality 7, 1970, s. 217.

1

Jako první jej takto použil Marek Azadovskij.5 Zprávy o předvádění tanců a zpěvů venkovanů před panovníkem či vrchností jsou ve větší míře dokládány již od 18. století. Oldřich Sirovátka také uvádí dva typy folklorismu – přímý a nepřímý.6 Přímý folklorismus definuje jako bezprostřední, s přímou návazností na autentický folklor a lidovou kulturu. Prezentuje se souborovým hnutím, tedy se zaměřuje na vystoupení a činnost folklorních souborů, folklorní festivaly a slavnosti. Nepřímý oproti tomu je zprostředkovaný folklorismus, liší se od přímého zejména způsobem komunikace (masová média), je mnohem širší a neomezuje se na obecenstvo, které vyrostlo v prostředí lidové kultury. 50. a 60. léta byla obdobím, kdy bylo představováno tzv. nové lidové umění.7 Tato nová tvorba měla často politický a agitační podtext. Vše se uskutečňovalo v duchu socialistického realismu. Nebyly výjimkou písně o traktoristech, souborová pásma oslavující dělnické profese. Přesto tato etapa přinesla něco pozitivního. Byl to hlavně zájem o lidovou kulturu u mladých lidí a rozvíjení a udržení tradic v souborovém hnutí, které vedlo také k národopisným výzkumům. Cílem mé práce je zachytit osobnost Míly Brtníka a podat tak ucelený obraz o jeho životě. V úvodní části práce se pokouším vysvětlit, jak probíhalo vymezení etnografické rajonizace Horácka, a popsat badatelskou základnu pro pozdější sběratelskou a souborovou činnost Míly Brtníka. Jeho osobnost představuji od dětských let, kdy se seznamoval s hudbou, až do dospělosti, kdy založil folklorní soubor Vysočan a naplno se zapojil do folklorního hnutí. Poslední kapitolu věnuji Horáckému souboru písní a tanců Vysočan, který se pod vedením Míly Brtníka zapsal do historie folklorního hnutí nejen na Horácku.

5

Sirovátka, O.: Dvě formy folklorismu. Národopisné aktuality 26, 1989, s. 159. Tamtéž, s. 161 – 162. 7 Pavlicová M. – Uhlíková, L. (eds.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku, c.d., s. 7. 6

2

Horácko jako etnografický region

Geografické a historické vymezení Horácko je rozsáhlá etnografická oblast na rozhraní Čech a Moravy. Čechy s Moravou spojuje nejen geograficky, ale i historicky. Rozkládá se na území Českomoravské vrchoviny (též Vysočiny) a protíná ji bývalá zemská hranice, podle které můžeme rozdělit tuto oblast na moravskou a českou. České Horácko splývá více se sousedními regiony, často je zařazováno do oblasti východních Čech. Neostrá hranice vede severozápadním úpatím Českomoravské vrchoviny k oblasti jižních Čech. Je zastoupena regiony Hlinecko, Chrudimsko a Nasavrcko, Havlíčkobrodsko, humpolecké Zálesí, Pelhřimovsko, Poličsko. Pokusy o vymezení moravského Horácka se objevují už v 1. polovině 19. století. Někteří badatelé ho řadili spíše k Čechám, jiní zase na Moravu. Ani středověká německá kolonizace nepřispěla k objasnění. Díky ní se až do 2. světové války prolínala německá kultura s českou. Vedle moravského Horácka se také objevuje subregion Podhorácko. Zabírá území blíže k Brnu s oblastmi Třebíčska, Moravskobudějovicka, Bítešska a Tišnovska. Samotné moravské Horácko reprezentují oblasti Žďársko, Novoměstsko, Bystřicko (na severu), Telečsko, Třešťsko, Dačicko a Jemnicko (na jihu). Jihlavsko, Moravskokrumlovsko a Znojemsko záměrně stavím jako samostatné oblasti, protože zde zasáhl německý živel. Jihlavsko tvořilo samostatný jazykový ostrov (Iglauer Sprachinsel). Nejčastější charakteristiky sahají do přelomu 18. a 19. století a první pokusy o územní vymezení do 1. poloviny 19. století, jak bylo řečeno výše. Tyto informace se objevují především v pracích topografů. František Josef Schwoy

8

se zmiňuje o tom, že v okolí

města Jihlavy a v některých osadách blízko Brna se ještě hovoří německy. V ostatních částech země panuje mezi prostým lidem veskrze jazyk moravský či slovanský, i když opět v různých nářečích. Od jihozápadního kouta Slavonic až po Znojmo a odtud přes Brno ke Svitavám musí venkovský lid dobývat svou obživu obtížně a je z valné části pracovitý. Kolem Žďáru, Nového Města na Moravě a Pernštejna je zase díky pěstování lnu, chovu koní a povoznictví zámožný. Jazyk je v místech blíže položených české hranici téměř

8

Schwoy, F. J.: Topographische Schilderung des Markgrafthum Mähren I. Prag und Leipzig 1786. In: Jeřábek, R. (ed.): Počátky národopisu na Moravě: antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 17.

3

totožný s češtinou, hlouběji směrem ke Znojmu a Brnu se však od ní hodně odchyluje a je „promísen s mnohým výrazem německým.“ 9 Také Jan Nepomuk Alois Hanke z Hankeštejna 10 se v roce 1876 zmiňuje o lidu, který pěstuje len a oceňuje jeho zpracování a chov dobytka. Rozdělil lid na našem území na Hanáky, Slováky, obyvatele české, německé a francouzské. Českomoravské vysočině přisoudil obyvatele české a charakterizoval je jako české Moravany. „Říká se jim tak proto, že se od dvou předchozích liší v mravech, kroji a způsobu života a nejvíce se podobají Čechům, s nimiž sousedí.“ 11 Tato větev obyvatel Moravy žije kolem Brna, v znojemském a jihlavském kraji směrem k hranici Čech. Kroj je český, jazykem je slovanský dialekt, jenž se od českého takřka neodlišuje. Také se u něj objevuje výraz Horáci, ale takto označil německé obyvatelstvo při hranici u Svitav, Moravské Třebové a Králíků. Karl Joseph Jurende 12 označil tyto české Moravany za Horáky a Podhoráky (Horaken und Podhoraken) a vymezil jim území severně a západně od Brna až k hranicím Čech. Také uvedl, že všeobecně jsou Podhoráci ti, kdo žijí na úpatí hor a netvoří žádný vlastní kmen. Jazykem, mravy a odíváním blíží se sousedním Čechům. Jsou to Slované a hovoří slovanským nářečím, které je nazýváno české nebo moravskoslovanské. Také zde se objevují Horáci (Hochlander) v oblasti Jeseníků. Vyčlenil zde ale Jihlavsko s německým osídlením a věnoval mu pozornost v jiné práci

13

. V této práci uvádí charakterové rysy

venkovanů na panství Jihlava. Vymezuje oblast kolem Jihlavy, Štoků a Polné. Obyvatelé mluví německy, ale v nářečí, v kterém by Němci svůj jazyk stěží hledali. Také se zabývá oděvem, zvykoslovím, hudbou a tancem. Josef Heřman Agapit Gallaš

14

shledal jazyk více český než moravský, avšak blíže

k Brnu a Hané spíše moravský než český. Vymezil území od západu Jihlavy až k Znojmu, Žďáru nad Sázavou, Novému Městu na Moravě a Pernštejnu. Obyvatele také považoval za vynikající v chovu koní, formanství a obdivoval jejich umění v pěstění a zpracování lnu. Přibližně ve stejném období vznikla mapa od J. Bayera, ve které obyvatelům tohoto území přisuzoval větší prostor než ostatní badatelé: „Hranice mezi Horáky a jesenickými 9

Tamtéž. Hanke z Hankenštejna, A. J. N.: Bibliothek der Mährischen Staatskunde I, Wien 1786. In: Jeřábek, R. (ed.): Počátky národopisu na Moravě: antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s 20. 11 Tamtéž, s. 26. 12 Jurende, J. K.: Grundrisse zur Ethnographie Mährens. Moravia 1815. In: Jeřábek, R. (ed.): Počátky národopisu na Moravě: antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 137 - 140. 13 Jurende, J.K.: Charakterzuge der Landleute auf Herrschaft Iglau, in Mähren. Moravia 1815. In: Tamtéž, s. 145 – 151. 14 Gallaš, A. H. J: Romantické povídky/ edice z rukopisů z doby kolem r. 1820/, Praha 1841. In: Tamtéž, s. 167. 10

4

Němci na severu a severovýchodě vede až kolem Zábřehu a Šumperka, dále k Uničovu, u Mohelnice do ní zasahuje od západu německé Hřebečsko, pak pokračuje dále na jih kolem Litovle, Plumova, Dědic na Křenovice u Slavkova, jihozápadním směrem přes Těšany a na západ kolem Židlochovic, Pohořelic a Prosiměřic až ke Slavonicím, na Východní straně sousedí s Hanou a na jižní straně, v jihomoravském Podyjí, s pásmem osídleným tehdejšími rakouskými Němci (Oesterreichisch Deutsche oder Thayaner).“ 15 V podobném duchu se neslo vymezení Horáků a Podhoráků v dalších příspěvcích. V roce 1838 Alois Maniak 16 ve své práci označil Podhoráky za přechod k Hanákům. Albin Heinrich 17 se zmiňuje o německém obyvatelstvu jihlavského kraje, tj. kolem Stonařova, Rančířova, Vílance, Kostelce, Jihlavy atd. Tito Němci se odlišují od rakouských Němců v Podyjí nejen řečí, ale i vlastnostmi. Také Carl Kořistka

18

se zmiňuje o Podyjských

Němcích a jejich rozdílech s Němci Jihlavskými. Zabývá se také českým lidem. Horákům vymezil pásmo na Českomoravské vysočině od Štítů k Dačicím. Lid mluví spíše jazykem českým, všímal si jeho píle a pracovitosti. V roce 1873 Beda Dudík

19

ztotožnil Horáky

s Čechy. Kritériem pro vymezení Horácka a Podhorácka bylo hlavně nářečí, také přírodní poměry a historický vývoj. Z hlediska nářečí se tímto regionem zabýval A. V. Šembera. Podle jeho mínění patřil horácký dialekt do hanáčtiny.

20

Takto se vyjádřil k Podhorákům:

„Toto různořečí, jež dle hor nazýváme také žďárským, přechází od Polné do Moravy k Brtnici a Nové Hříši, jde pak vedle hranice znojemské k Náměšti a Bíteši, dále čarou mezi Doubravníkem a Tišnovem k Lomnici, k Lysicům a Letovicům a okolo Březové a Svojanova nazpět k Poličce.“

21

O Horácích říká: „Různořečí horské má průchod

v Brněnsku, v poříčí Švarcavském a Svitavském, ve velké části Znojemska a v západním Olomoucku od Plumova ke Konici a Litovli a odtud k Lošticům, Zábřehu a Šilperku. Vrch horáčiny jest v hornaté krajině černohorské, rájecké, protivanovké, rozstáňské, kuřimské 15

Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 13. 16 Maniak, A.: Grundlinien zur Darstellung der mährischen Slavenstämme. Moravia 1, 1838/1839. In: Jeřábek, R. (ed.): Počátky národopisu na Moravě: antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 231. 17 Heinrich, A.: Sprache der Einwohner. Charakter, Sitten und Gebräuche, In: Gregor Wolny: Die Markgraftschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschilder I. Prerauer Kreis. Brünn 1835. In: Tamtéž, s. 212. 18 Kořistka, C.: Abstammung, Sprache, Charakter und Volkstrachten der Bevölkerung. a) Die Slaven in Mähren und in Schlesien, b) Die Deutschen in Mähren und Schlesien. In: Die Markgrafschaft Mähren und das Herzogthum Schlesien in ihren geographischen Verhältnissen. Wien und Olmüz 1861. In: Tamtéž, s. 317. 19 Dudík, B.: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren. Brünn 1876. In: Tamtéž, s. 320. 20 Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: c.d., s. 13. 21 Svoboda, F. J.: Horáci – Podhoráci? Od Horácka k Podyjí 2, 1924, s. 18.

5

a veveřské. v poříčí však Moravy k Zábřehu a Rudě a na jihovýchodu od Brna k Bučovicům, Žďánicům a Pavlovicům již znamenitě slábne, pročež vedlejší Horáci Zábřezany nazývají ,Podhoráky´ a Slavkovany a Bučovské ,Doláky´.“ 22 František Bartoš zastával názor, že Horáci a Hanáci jsou jeden kmen. Dále rozděluje obyvatele na Horáky, Podhoráky a Čechy. Moravskou část českomoravského Horácka dělí na 3 okrsky: 23 1. Bystřicko – novoměstsko – žďárský, 2. Jemnický, 3. Dačicko – telečsko – třešťský. S těmito názory se nemohli ztotožnit František Autrata a Josef František Svoboda. Nepřijali Bartošovo a Šemberovo tvrzení a byli přesvědčeni, že nářečí není hanácké, ale české. F. Autrata se k vymezení vyjadřuje takto: „Bydliště jejich (Horáků) rozložena jsou od hranic českých až po řeku Svitavu a Svratku na východ, na jih až po pomezní čáru dolnorakouskou.“ 24 J. F. Svoboda při vymezení regionu přihlédl ke kolonizačním procesům, typům sídel a obydlí. Kladl důraz na zeměpisné, přírodní poměry a historický vývoj. Další hlediska jako nářečí a lidový kroj považoval za méně důležitý rozlišovací znak.

25

Jeho představu

vymezení Horácka načrtl Vladimír Urbánek, vydavatel Svobodovy práce Moravské Horácko.

26

Od severu i jihu jsou od Horácka oddělena smíšená pásma. V době druhé

světové války bylo toto území okupováno Velkoněmeckou říší. Jižní část území je zde označeno jako součást Gau Niederdonau (Dolnodunajská župa), kterou od r. 1938 tvořily Dolní Rakousy se severním Burgerlandem. V roce 1939 se odtrhly také okresy Mikulov, Znojmo a Nová Bystřice. Horácko je na mapce vymezeno českou zemskou hranicí od západu a na moravské straně hranicí s Podhoráckem. Podle Svobody vedla hranice od Olešnice na severovýchodě přes Křižanov, Velké Meziříčí a Moravské Budějovice k Novému Bítovu na jihu. Vyčleněn je jihlavský jazykový ostrov, i když ho později do soudních okresů zahrnuje. Hranice na východ od Náměšti nad Oslavou, Velké Bíteše, Tišnova a Kunštátu se vytrácí. Důvodem je, že podle Svobody se lid na tomto území nikdy nepovažoval za Horáky, ale Podhoráky. Podle Svobody území moravského Horácka zabírají tyto dřívější soudní okresy: „Bystřický n. P., novoměstský, žďárský, jihlavský, třešťský, telečský, dačický a jemnický a přilehlé větší nebo menší části sousedních okresů:

22

Tamtéž. Svoboda, F. J.: Horáci – Podhoráci? Od Horácka k Podyjí 2, 1924, s. 19. 24 Tamtéž, s. 18. 25 Tamtéž, s. 19. 26 Svoboda, F. J.: Moravské Horácko. Stručný národopisný obraz. Helenín u Jihlavy: Vladimír Urbánek, 1940. 23

6

mor. – budějovického, třebíčského, velkomeziříčského, velkobítešského, kunštátského a tišnovkého.“ 27 Nelze ale opominout, že Haná tvořila od středověku historické a kulturní centrum Moravy a Hanáci představovali velmi dominantní složku obyvatelstva. Tudíž vliv hanáckého nářečí a také hanácké lidové kultury se promítl i na území Podhorácka. Oblast Jihlavska je specifická hlavně německým osídlením. Jihlavská kolonizace souvisí se středověkou německou kolonizací. Osidlování probíhalo od 12. století. Územím procházely dvě důležité komunikace mezi Čechami a Moravou (tzv. Haberská a Česká stezka).

28

Hospodářský význam a nerostné bohatství způsobilo rozvoj Jihlavy a okolí.

Německá enkláva na Českomoravské vrchovině byla rozsáhlá, zabírala mimo Jihlavu 30 obcí z celkového počtu 55.

29

Dochované literární zprávy z 18. a 19. století nejsou při

charakteristice obyvatel podrobné. Oblast Vysočiny je celkově nazývána Horakengebiet a obyvatelé Horaken. Autoři vyzdvihují nejtypičtější znaky obou národností, zejména zaměstnání – len a tkalcovství. Neodlišují ani tak české a německé obyvatelstvo, jako jihlavské Němce od Němců na jižní hranici západní Moravy (tzv. Tajaner nebo Österreischer Mähren). A. Heinrich píše, že znojemští Němci jsou hbití a sangviničtí, naopak jihlavští pomalí, těžkopádní a nerozhodní. Znojemští Němci mluví podobně jako rakouští Němci, hlavním rysem je dobrá nálada. Jihlavští jsou spíše povahově k Němcům v Jeseníkách. Specifická je oddanost starým zvykům a vážnost.

30

Z konce 19. století

pocházejí přesnější popisy lidové kultury německého obyvatelstva, hlavně v časopisech, které vycházejí od 90. let (Deutscher Volkskalender für die Iglauer Spachinsel – vychází od 90. let 19. století; Igel-Land – od 20. let 19. století; obsahují hlavně tematiku lidového kroje a obřadů). Návaznost na kulturu původního kolonizovaného obyvatelstva je obtížná. Příčinou je několik etap kolonizace, kolonisté pocházejí z různých oblastí (Sasové – horníci, Flámové – soukeníci). Jihlavu proslavily nejen stříbrné doly, ale byla to hlavně textilní výroba. Už roku 1269 měla Jihlava povoleno obchodovat se suknem. Vlastní soukenický řád byl založen roku 1349. Od 16. století se sukno vyváželo po celé Evropě. Vztahy Němců a Čechů nebyly všude stejné. Od 16. století se dovídáme o množství smíšených manželství, 27

Tamtéž, s. 5. . Svobodová, V.: K otázce vztahů mezi českou a německou lidovou kulturou na západní Moravě. Časopis Matice moravské 94, 1975, s. 253. 29 Vlastivěda moravská. Jihlavský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1901. 30 srov. Kořistka, C.: Abstammung, Sprache, Charakter und Volkstrachten der Bevölkerung. a) Die Slaven in Mähren und in Schlesien, b) Die Deutschen in Mähren und Schlesien. In: Die Markgrafschaft Mähren und das Herzogthum Schlesien in ihren geographischen Verhältnissen. Wien und Olmüz 1861. In: c.d., s. 217. 28

7

v roce 1880 nebylo výhradně německých nebo českých vesnic. Špatné vztahy panovaly většinou na vesnicích dále od Jihlavy, kde se lpělo na české lidové kultuře. Do třicetileté války se jednalo na úřadech česky, po ní nastalo dvojjazyčné úřadování. Rozdíly mezi oběma etniky byly hlavně ve svátečním kroji. Český se více poměšťoval, naopak německý se uchovával jako potřeba národní odlišnosti. Zkoumání této oblasti je obtížné v návaznosti na 2. světovou válku. Po odsunu Němců byly vesnice nahrazeny obyvatelstvem ze vzdálených oblastí (Řekové, Rumuni).

8

Národopisné bádání a badatelé Horácko nebylo v minulosti v centru zájmu prvních badatelů. Zmíněná topografická díla se zabývají především územním vymezením, o lidové kultuře se dovíme velmi málo. První významná vlna zájmu o Horácko spadá do 2. poloviny 19. století. Je to doba, kdy vrcholily obrozenecké snahy nejen na Horácku, ale i v jiných regionech. Lidová kultura byla chápána jako významný činitel národního uvědomění a odkazu našich předků. Vyvrcholením národopisných snah druhé poloviny 19. století byly národopisné krajské výstavy v roce 1892 v Boskovicích (7. 8. – 4. 9.), v roce 1893 v Boskovicích (1. – 8. 8.), Tišnově (6.- 20. 8.) Velkém Meziříčí (25. 8. - 10. 9.) Žďáře (6. – 21. 8.), Moravských Budějovicích (1. – 10. 9.), Hlinsku (13. – 27. 8.), v roce 1894 v Přibyslavi (6. – 9. 9.), Chotěboři (12. – 26. 8.), Německém Brodě (6. – 9. 9.), Humpolci (1. – 9. 9.), Třebíči (4. - 11. 10), Dačicích (1. - 8. 8.), Polné (6. – 11. 8.), a roku 1895 v Pelhřimově (31. 1. – 4. 2.) a Telči (24. – 26. 3.), které byly předvojem k velké Národopisné výstavě českoslovanské v Praze (NVČ) v roce 1895. 31 Významným představitelem národopisných příprav byl Josef Dufek (1858 - 1935), učitel a vlastivědný pracovník na Velkomeziříčsku. V době přípravy krajinské výstavy ve Velkém Meziříčí vznikla i jeho monografie Naše Horácko jindy a nyní (Velké Meziříčí, 1893). Popsal téměř všechny oblasti lidové kultury Velkomeziříčska. Velkou část své knihy věnoval dětem. Spolupracoval s dámským národopisným odborem, některé jeho členky do knihy také přispěly. Další představitelkou tohoto období je Vlasta Pittnerová (1858 – 1926), spisovatelka a národopisná pracovnice působící na Žďársku. V jejích prozaických dílech Ze žďárských hor (Velké Meziříčí, 1892), Obrázky ze žďárských hor (Praha, 1897) se objevuje národopisný materiál, např. o vánočních obyčejích, stravě a rodinném životě. Z české části Horácka nesmím opomenout dílo Karla Václava Adámka (1868 – 1944). Tento advokát působil na Hlinecku a Chrudimsku. Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlá monografie Lid na Hlinecku I (Praha, 1900). První díl postihuje sídelní strukturu a rodinnou obřadnost, druhý díl (zůstal v rukopise) měl být věnován materiální kultuře. Publikoval v Českém lidu sběry tanců z Hlinecka od Josefa Zemánka (1858 – 1924). Tento učitel sesbíral množství lidových písní a tanců pro NVČ v Praze. Také se stal jedním z organizátorů národopisné výstavy v Hlinsku. Některé sběry publikoval jako Lidové písně 31

Národopisná výstava českolovanská. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1985, s. 31 – 33.

9

z Chrudimska (Praha – Lipsko, 1909; přetisk In: Chrudimsko a Nasavrcko III., Chrudim, 1912). Jeho obsáhlá rukopisná sbírka obsahující přes 400 zápisů z let 1903 – 1920, je uložena ve fondech Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Dalším badatelem byl Josef Kopáč (1866 – 1955). Učitel, organizátor národopisné výstavy v Humpolci v roce 1894, zakladatel muzejní společnosti v Humpolci 1895 a její dlouholetý předseda. Jeho národopisné studie pojednávají o Humpolecku, Pelhřimovsku, Ledečsku, Havlíčkobrodsku a jsou založeny na terénních výzkumech. V oblasti lidového kroje, textilu a ornamentu českého Horácka byl nejpřednějším znalcem. Své poznatky shrnul v knize Bývalý horácký kroj vysočiny Českomoravské v Čechách (Humpolec, 1925). Věnoval se i jiným sférám lidové kultury, např. stavitelství, výtvarnému umění. Publikoval hlavně v časopisech Český lid a Zálesí. Do tohoto období spadá i působení Rudolfa K. Pechholda (1863 – 1933) na Havlíčkobrodsku, později na Hřebečsku. Věnoval se národopisnému bádání a přináší poznatky o německé oblasti Horácka. Z dob působení na Vysočině pochází jeho monografie o okrese Štoky Der Bezirk Stöcken (Iglau, 1907). V pracích Bilder aus dem Bauernleben der Iglauer Sprachinsel (Der treue Eckart, 2, 1885) nebo Volksbilder aus der Iglauer Sprachinsel (Der treue Eckart, 4, 1887) se dovídáme o životě sedláků jihlavského jazykového ostrova. K nejvýraznějším osobnostem moravského Horácka v 1. polovině 20. století patřil Josef František Svoboda (1874 – 1946). Kriticky a metodicky bádal, opíral se o muzejní sbírky a terénní sběry. Jeho práce jsou ceněny pro svou vědeckou vypovídající hodnotu. Své kvality ukázal v práci Lidové umění výtvarné (Praha 1930). Zastával také názor, že lidové tradice nejsou tak staré, že neexistuje jakási lidová „prakultura“. Z dalších prací uvedu např. Zvoničky na moravském Horácku (Praha, 1932), Horácká osada (Nové Město na Moravě, 1928). O charakteristiku a vymezení regionu se pokusil v brožurce Moravské Horácko (Helenín u Jihlavy, 1940). Jeho vymezení regionu je odborníky uznáváno dodnes. Dále se zabýval místním svérázem, horáckým sklem, keramikou i lidovou slovesností. Publikoval především v časopise Od Horácka k Podyjí a v Horáckých listech. Pomocníkem mu byl Vladimír Urbánek (1894 – 1964), který také vydal Moravské Horácko od J. F. Svobody. Sám Urbánek byl učitel, malíř a národopisný badatel. Své práce zaměřoval na oblast Jihlavska. Publikoval v časopise Od Horácka k Podyjí. Dalším zajímavým badatelem byl Bohuslav Pernica (1907 – 1968). Ač je odborníky odsuzován za diletantství, mezi folklorními soubory jsou jeho práce dodnes hojně využívány. Do literatury vstoupil ve 30. letech 20. století jako básník a částečně i jako 10

literární historik. Jeho národopisné práce se považují spíše za populárně vědecké. Velmi kritizován je za stylizaci slovesného folkloru, nejen určitých slov, ale i obsahově. Nepřesně cituje z textu, často vůbec. V jeho práci se kombinuje vlastní sběr s literaturou, není jasné, co je sebráno v terénu a co je převzato z literatury. Také ke sběru míří výhrady odborníků. Národopisné vymezení oblasti není jasné, kombinuje materiály z různých oblastí (např. Hané, jižní Moravy apod.). Tyto neřesti se objevují zejména v knize Lidové umění výtvarné (Havlíčkův Brod, 1954). Další práce byly více či méně také kritizovány: Rok na moravském Horácku. Zvykoslovná poesie pořadem církevního roku (Brno, 1938), Životem s moravským Horáckem minulého století (Helenín, 1940), Rok na moravském Horácku a Podhorácku (Havlíčkův Brod, 1951) nebo Moravské Horácko a Podhorácko I – V (Havlíčkův Brod, 1952 – 1956). V druhé polovině 20. století se setkáváme s etnografkou Vlastou Svobodovou (nar. 1930), která se na Horácku věnovala hlavně lidovému kroji, textiliím a ornamentu. Poznatky publikovala zejména v časopise Český lid nebo knižně. Z jejích prací týkajících se Horácka uvedu nejvýraznější: O horáckých lidových tkaninách (Nové Město na Moravě, 1956); O horáckých výšivkách (Nové Město 1967); O horáckém modrotisku (Nové Město 1977). Horácko je spojeno také se jmény Marie Krejčů (1860 – 1921) zabývající se horáckým krojem a Pavla Křičková (1886 – 1972), jež se věnovala nářečí. O lidový kroj se zajímala Jiřina Mátlová – Divoká (1913 – 2001), která pracovala v telečském muzeu. Za zmínku stojí ještě Josef J. Pavelka (1865 – 1932), autor díla Horácká svarba (Praha, 1926). Významnou osobnost pro sběr tanců představuje Zdenka Jelínková (1920 – 2005). Tato etnochoreoložka, rodištěm z Velké nad Veličkou, sesbírala taneční materiál nejen na Horácku, ale i v jiných oblastech Moravy (Haná, Valašsko, Lašsko, Slovácko atd.). Významnou monografií o tancích na Horáckou je publikace Horácké tance (Havlíčkův Brod, 1956, s R. Kubešem). Další oblasti regionu popisují Horácké tance z Telečska, Třešťska a Dačicka (I. – III. díl, Jihlava, 1989), Tance z Bystřicka a Pernštejnska (I. a II. díl, Strážnice, 1992), Tance ze Žďárska (I. a II. díl, Žďár nad Sázavou, 1986), Lidové tance z Boskovicka (I. a II. část, Boskovice 1952), Královničky z Tišnovska a Velkobítešska (Brno, 1988), Horácké tance z Telečska - Třešťska a Dačicka (Jihlava, 1989), Lidové tance z Tišnovska (Brno, 1989). Dětskému folkloru se věnuje v publikaci Dětské taneční hry z Horácka (Třebíč 1987). V nejstarších sbírkách moravských lidových písní Františka Sušila a Františka Bartoše jsou horácké písně zastoupeny jen několika desítkami zápisů. Vyšlo rovněž několik 11

regionálních prací, které publikují horácké písně, včetně přilehlého Podhorácka. Připomenout se sluší např. Horáckou kytičku – 50 lidových písní z moravského Horácka (Jihlava, 1940) Karla Konvalinky (1885 – 1970). Menší spisek o horáckých lidových písních od Vladimíra Urbánka, 32 výběr šestnácti písní z Pavlova u Jihlavy od Antonína Kubašty a Františka Hávy.

33

Další materiál nalezneme v edici Bohuslava Pernici.

Z nejnovějších titulů zmíním Písničky a popěvky ze severu Horácka (Žďár nad Sázavou, 2003) od Josefa Hory (nar. 1932), Písně z Benešova na Boskovicku (Brno, 2006, k vydání připravila M. Toncrová) od Oldřicha Sirovátky (1925 – 1992) a v neposlední řadě Lidové písně z moravského Horácka (Brno 1999) od Marty Toncrové (nar. 1945). Zdrojem písní zpívaných o svatbě je dílo Horácká svarba od J. J. Pavelky, kde jsou připojeny i horácké tance s popisy. Tance nalezme ve sbírkách Z. Jelínkové. Tance publikoval také Josef F. Svoboda na stránkách časopisu Od Horácka k Podyjí. Mezi významné sběratele horáckých lidových písní patřila také Františka Kyselková (1865 – 1951). Kromě ní sbíral na Horácku i Hynek Bím (1874 – 1958). Z dalších, kteří se zajímali o lidovou píseň na Horácku, uvedu např. Alžbětu Malou – Vidlákovou (1900 – 1965), sběratele a skladatele Antonína Noska (nar. 1935). Nesmím zapomenout na Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných (Jihlava, 2004) od Miloslava Brtníka (nar. 1928). Hudebník, folklorista, dlouholetý vedoucí souboru Vysočan. K tomuto dílu připojil také knihu o horáckých krojích: Jaký kroj, tak se stroj: obrazová encyklopedie horáckých a podhoráckých krojů (Jihlava, 2007). Podrobněji se o osobnosti Míly Brtníka budu zabývat ve své práci.

32

Toncrová, M.: Lidové písně z moravského Horácka. Brno: Etnologický ústav Akademie věd ČR 1999, str. 9. 33 Tamtéž.

12

Lidová hudba na Horácku Lidová hudba na Horácku vykazuje blízkou příbuznost s českou písní a řadí se k tzv. západnímu typu hudby. Nejstarší nástrojové seskupení bylo na Horácku zaznamenáno ve složení dudy, housle a cimbál34. Objevovaly se i jiné nástroje jako harfa, lesní roh, buben aj. Už v polovině 19. století hrávaly na Horácku štrajchy ve složení housle, viola, basa, klarinety, flétna, někdy doplněné křídlovkou a lesním rohem. Ve stejné době vznikají pod vlivem vojenských dechovek i lidové dechové kapely, tzv. turecké kapely. Postupem času vytlačila dechová hudba smyčcovou. K charakterickým rysům horácké písně patří střídavý takt u tanečních písní, především v severní části Horácka, kde souvisejí s tanečním repertoárem přilehlé oblasti Čech. Tyto tance jsou zpravidla označovány jako směsek, mateník nebo tanec přes nohu. Tímto znakem ukazují písně z Horácka na blízké vazby s českým prostředím, protože na Moravě se tento taneční typ téměř nevyskytuje. Dalším charakteristickým znakem je velký výskyt písní v třídobém taktu, nejčastěji v tříčtvrtečním. Tento rytmus se vyskytuje zejména ve skladbách valčíkových nebo v obřadní menuetové podobě. Dalším typem horácké lidové hudby je skřipkařská muzika na Jihlavsku. Toto unikátní seskupení se na Jihlavsku udrželo až do 2. poloviny 20. století. Muzika se ustálila až do podoby kvarteta: dvoje skřipky, velký husle a skřipkařský bas. Skřipky byly označovány několika názvy. Vedle uvedených skřipek byl ve své době značně rozšířen název dyndy. Dalšími názvy byly niti, pajerky, šporgle, malý skřipky, druhý skřipky, velký skřipky, skřipce, prkýnka, třísky, husle, fidlovačky, Fiedel, Kleinfiedel,

Klarfiedel,

Klorfiedel,

Kloafiedel,

Feinfidl,

Grobfidel,

Grubfiedel,

Mittelfiedel, Altfiedel, Fidlifaul, Prütl, Joamaprütl, Lementürpetel, Maufsni, Dodel. Hudebníci, kteří hráli na tento nástroj, byli nazýváni skřipkaři, dyndáci, drndáci, nitkaři, hudlti. Kapela byla označována jako skřipkařská muzika, skřipácká muzika, selská muzika, na husle muzika, pajerská muzika, Bauernkapelle

35

. Sami hráči se nejčastěji označovali

jako skřipkaři, ostatní názvy byly často hanlivě zabarvené. Nejstarší písemná zpráva se váže k roku 1804, nejstarší ikonografický doklad je z roku 1836 34

36

. K. J. Jurende

37

Jelínková, Z.: Horácké tance. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1956, s. 28. Brouček, S. – Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 911. 36 Tamtéž. 37 Jurende, J. K.: Charakterzuge der Landleute auf Herrschaft Iglau, in Mähren. Moravia 1815. In: c.d., s. 151. 35

13

se

o skřipkách také zmiňuje. Popisuje, z jakých nástrojů se skládá muzika a jaký je taneční repertoár. Jihlavské skřipky prošly velkým vývojem, přispěl k tomu německý stolař Johann Bernesch (nar. 1785 - 1795, zemřel 1866), který se přistěhoval kolem roku 1815 z Horní Lužice do Mirošova na Pelhřimovsku. Odtud se přestěhoval do Dušejova, kde se seznámil se skřipkařskou muzikou z Kostelce u Jihlavy. Přizpůsobil tehdejší skřipky lužickým wulkym huslím a kwasnym husličkám. Původní nástroj kytarového tvaru se dvěma až třemi strunami a šnekovou violinovou hlavicí upravil na skřipky, jak je známe dnes. Z původního nástroje převzal zvukové otvory, zubatou kobylku, vázací řemínek a způsob hry. K tomu přidal čtvrtou strunu u skřipek primisty. Vytvořil tak dva nástroje s různou funkcí, která se dala v kapele využít: čtyřstrunné malé a třístrunné velké skřipky. Nové skřipky dostaly i nový hranatý tvar. Všemi dalšími výrobci byly sestrojovány stejně podle tzv. berneschovské míry. Podle ní se dal sestrojit bez šablony, jen kružidlem, vždy stejný tvar, i když šlo o různé velikosti nástrojů. Nové skřipky se velmi rychle rozšířily a docela vytlačily původní nástroje. Důvodem byla hlavně snadná dostupnost, levnost, stejný způsob hry a především větší hlasitost, která je nejdůležitějším kritériem kvality. Bernesch tím vytvořil typologicky starší nástroj, než byly původní skřipky, a konstrukčně starší než lužické nástroje. Tím zmátl mnoho odborníků, protože se domnívali, že Berneschovy skřipky jsou v neměnném vzhledu zachovány už od 14. století. 38 Nové skřipky se skládaly ze dvou základních částí. Spodní ozvučná deska, luby, krk s kolíčkovou hlavicí byla jednolitá, vydlabaná z jednoho kusu dřeva. Spodní deska se vyráběla většinou z javorového dřeva. Byla překryta vrchní ozvučnou deskou, většinou ze dřeva smrkového. Mezi obdélníkovými zvukovými otvory byla umístěna kobylka. Její zubatý tvar způsobuje vlastní resonancí charakteristický bzučivý zvuk skřipek. Hmatník a struník byl vyráběn z barevně kontrastních dřev – hrušky, švestky nebo ořechu. Nástroje nebyly lakovány, nechával se jim původní vzhled materiálu. Pro usnadnění hry (nástroje jsou poměrně těžké) jsou skřipky opatřeny řemínkem, který si muzikant provléká za levý loket. 39 V kapelách se uplatňovaly tři typy těchto nástrojů. Na skřipky nebo také malý husle se hrál prim. Velký husle plnily funkci violy. Jejich tvar byl popsán výše. K této sestavě patřil skřipkařský bas, též Ploschperment. Na rozdíl od skřipek byl vyráběn víceméně houslařským způsobem, celkový tvar ozvučné desky je podobný kontrabasu. Typický je

38

Brouček, S. – Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 912. 39 Brtník M.: Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných. Jihlava: Horácké folklorní sdružení, 2004, s. 215.

14

způsob hry na tento nástroj. Hráč má bas položený na kolenou. Struny se zkracují silným stiskem palce a ukazováčku, tzv. štípáním strun. Smyčcem se hraje, jakoby „chtěl struny přeříznout“. 40 Zvláštností je tzv. hra na sklo. Struníkem prochází šroub, jehož špičatý hrot naráží při hře na „sklo“, čímž vzniká drnčivý zvuk. „Sklo“ je kovová destička, smůlou přilepená na vrchní desce. Tento zvuk si hráč seřizuje šroubováním šroubu, říká, že tomu „dává elektriku“. 41 K poučení o stylu napsal Albert Pek. „Hudebníci hráli zpaměti a svoje umění udržovali tradicí. Není proto divu, že způsob hry se měnil podle soudobého, hudebního stylu, ale přece ne tak překotně, jako u hudby umělé. Základní princip lidové hudby zůstal: vůdčí nápěv - obvykle nějaká lidová píseň - byl prvním hráčem ozdobován tak zv. okorováním nebo cifrováním melodie, druhé skřipky hrály v terciích, sextách nebo unisonu, velké housle kupodivu zesilovaly nápěv druhého hráče v nižší oktávě a četnými dvojhmaty. Basa hrála základní harmonické tóny spojované průchodními notami a nezřídka si zanotovala i nápěv spolu s prvním hráčem.“

42

Zániková fáze skřipkařské hudby začala na počátku 20. století přibíráním cizích nástrojů do hudeckých kapel. Přibíraly se hlavně dechové nástroje jako klarinet, křídlovka, flétna apod. Další záhubou pro toto uskupení byl příliv dechových kapel. „Je možné říci, že čeští skřipkaři se dovedli dobře přizpůsobit nové situaci – naučili se hrát na žádanější nástroje. Němečtí skřipkaři většinou nastalé situaci ustoupili a přestali hrát. Na jejich místo přicházely štrajchy a dechovky složené z nových mladých muzikantů. Jen několik skřipkařských muzik vydrželo až do roku 1940: Kadeřábci z Cerekvičky, Berneši z Jihlavy, Gleixneři z Výskytné u Jihlavy, kostelečtí Göthové a stonařovští Neubaueři.“ 43 České muziky vyspěly do obsazení kvarteta, jinak tomu bylo u německých. U německých kapel nebyl počet muzikantů konstantní. Byla snaha, aby hrálo co nejvíce muzikantů, při svatbách až osm nebo devět. Zajímavým jevem pro německé kapely bylo, že žádná nehrála ve stejném složení. Muzikanti přecházeli z kapely do kapely. Byly také skřipkaři, kteří nehráli v žádné kapele, a podle potřeby hráli s kýmkoliv. Podle P. Kurfürsta jsou tyto projevy „dostatečnými důkazy o vývojové zaostalosti německých skřipkařských muzik proti muzikám českým.“ 44

40

Tamtéž, s. 216. Tamtéž. 42 Pek, A.: Dyndácká hudba na skřipky z Jihlavska. Národopisný věstník českoslovanský 32, 1951, s. 347. 43 Kurfürst, P.: Poslední skřipkaři na Jihlavsku. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 109. 44 Tamtéž, s. 114. 41

15

Poslední hrající skřipkařskou kapelou byla kapela Jana Havrdy z Velkého Beranova. Hráli ve složení Jan Havrda (prim), Karel Havrda (terc), Karel Kittler (velký husle), Josef Havrda (bas). Zanikla v roce 1945. 45 V padesátých letech ji obnovil Míla Brtník a připojil k souboru Vysočan. Hrála v sestavě Josef Havrda (prim) Míla Brtník (terc), Josef Prokš (velký husle), František Koch (bas). V současné době se skřipkařská hudba udržuje jen ve folklorním hnutí. Již zmiňovaná muzika funguje v souboru písní a tanců Vysočan, jen v jiném obsazení Miloslav Brtník (prim), Jan Pech (terc), František Krédl (velký husle), Jan Brtník (bas). Další skřipkařská sestava vznikla v Telči. Založil ji Josef Mátl při pěveckém sdružení Smetana v Telči. Profesionálním tělesem používajícím skřipky je Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů.

45

Dubová, M.: Vysočan, horácký soubor písní a tanců. Bakalářská diplomová práce. Luka nad Jihlavou: Filozofická fakulta MU, 2004, s.49.

16

Miloslav Brtník Dětství a kořeny Dětství prožil Miloslav Brtník v Jihlavě ve Věžní ulici. Vyrůstal ve skromných poměrech ve dvougenerační rodině. „Tak my jsme bydleli v takové malé uličce, jmenuje se to Věžní ulička, a bylo to v Jihlavě, sousedilo to s hradbama. A v těch hradbách, v té uličce v prostředku, byla taková hradební bašta, to znamená takový kulatý, půlkulatý výklenek a v tom výklenku stál baráček. Měl jedno poschodíčko a půdu, tak v tom baráčku dole bydlela babička s dědou a my jsme bydleli v prvním poschodí. Měli jsme jednu místnost, to bylo všecko. Lezlo se tam po dřevěných schodech, no a to bydlení, to bylo skromný, ale bydleli jsme tam prostě, no. A tam se procházelo prostě takovou chodbičkou na krátkej malinkej dvoreček a to bylo všecko, co tam bylo.“ Otec Petr byl povoláním švec, který mnoho nevydělával: „Jo, táta byl ševcovskej dělník, kterej nosil padesát korun za tejden a dělal od rána od šesti hodin do devíti večer, i v sobotu. Tak co s padesátikorunou, že jo. Dones padesátku, maminka v pondělí šla do obchodu, zaplatila dluh, protože celej tejden se žilo na futro, že jo, a zase to šlo nanovo. Takže salám třeba nebo to, to bylo v sobotu, a to byl koňskej, protože jinej nebyl. Já jsem, pak mně ani žádnej nechutnal potom.“ Maminka Kristýna byla žena v domácnosti. Velice ráda a dobře zpívala. U Brtníků se zpívalo stále, během práce i po ní: „Takže ty písničky, co ona znala, tak já jsem všecky prostě zpíval taky. I když jako malej kluk jsem, že jo, jsem zpíval: ,Šly panenky silnicí, potkaly je myšiši.´ Myslivci, to jsem ještě neuměl, že jo. Takhle, ale pořád se zpívalo. A dodnes si celou řadu písniček pamatuju a i jsem je zapsal do zpěvníku. Takže zpívání to bylo naše.“ V Jihlavě jako ve velkém městě se tradiční zvyky už příliš neudržovaly. Ale i přes městský život nasměrovala právě atmosféra lidových písní zpívaných v rodině Míly Brtníka k poznání lidové kultury. Na dětství vzpomíná Miloslav Brtník rád, hlavně na park, kde hrál s kamarády hry. I na svou vážnou nemoc, kvůli které musel o rok později do školy, dnes vzpomíná s humorem. „Když mi táta potom konečně udělal koloběžku, tak jsem na ní tak blbnul, až jsem dostal zápal plic, zánět ledvin. A to bylo tak katastrofální, že jsem byl šest měsíců doma a po šesti měsících jsem byl osmnáct měsíců ve špitále. Tak jsem strašně otekl, že jsem vůbec neviděl na voči, že jsem si musel zvedat víčka, abych vůbec viděl rodiče. A bylo to strašný. To víte, tehdy penicilin na nic nebyl, to se léčilo prostě starým, zastaralým způsobem. A můžu

17

děkovat ještě na interně primáři Veselýmu, kterej mě z toho ze všeho dostal. A z toho jsem v tý nemocnici osm a půl měsíce vůbec neslezl z postele, a pak jsem se učil znova chodit. Chodil jsem kolem postele. Tak jsem prostě chodíval, no. Tak to bylo takovýhle. Tehdy bylo taky málo místa ve špitále, tak najednou přivezli nějakýho kluka, tak ho šoupli ke mně do postele, byli jsme tam dva. A pak druhej den zjistili, že ten kluk má záškrt, tak já jsem ho samozřejmě dostal taky. A šup na infekci asi šest neděl. Tak to byly samý takový věcičky krásný, no.“ Soužití Čechů a Němců nebylo tak růžové, jak se můžeme dočíst v literatuře. Miloslav Brtník vzpomíná na vzájemnou nevraživost: „Já jsem vyrůstal v té Věžní uličce, tam bylo víc Němců než Čechů. My jsme se milovali teda doslova. Školy, nevím, co blbly prostě, tak se dělaly besídky. Německý a český školy, dělalo se to v dělnickým domě v Jihlavě, tam bylo velikánský jeviště a všechno, že jo. Tak Němci říkali český básničky, my jsme říkali německý básničky. Pak se nějak zpívalo a tohle. A když to skončilo, šli jsme před barák a tam jsme si dávali do držky. Tak takhle jsme se milovali. Když jsme šli třeba po městě nebo někde, jo, a šel sám kluk Čech a tři Němci, tak byl bit jak žito. Ale totéž vobráceně. Běda, když jsme kluka nachytali, ten byl řezanej, co se do něj vešlo. Jihlavský Němci byli zlí, ale stonařovský Němci byli ještě horší. Rančířovský Němci byli ještě horší. Čížov, Vilánec, to byl směr jako na Znojmo, takový ty obce, to byli hrozný Němci, strašně zlí, strašně zlí. To byli ty typický henlajnovci.

46

Ono tady henlajnovců bylo dost jako, řádili

tady. Takže Němce jsme tady neměli rádi.“

46

Henleinovci byli příslušníci Sudetoněmecké strany, vzniklé v roce 1933 jako Sudetoněmecká vlastenecká fronta a vedené Konrádem Henleinem.

18

První vzdělání a zaměstnání V sedmi letech nastoupil Míla Brtník na základní školu. Chodil do Komenského školy v Jihlavě. Zajímal se hlavně o atletiku, gymnastiku, malování a kreslení. Zájem o výtvarnictví mu vydržel dodnes. Než vyšel základní školu, změnila se politická situace a z Československa se stal Protektorát Čechy a Morava. Na základní školu vzpomíná: „No, vzpomínám si v první třídě, v počtech, tak jsme měli takový ty starý ještě čítanky a početníky a tohle, tak tam tehdy byl namalovanej pohled do kuchyně, otevřenej kredenc, v tom byly narovnaný skleničky prostě a tak. Teď pan ředitel, zkoušel, co tam jako v tom všechno vidíme a kolik toho vidíme, no a já říkám: ,Jsou tam tři štamprdlata.´ A ředitel říká: ,No, to se přece neříká.´ No tak, děda, že jo, ten měl štamprdle, ten nic jinýho neměl.“ Po ukončení základní školy musel na pracovní úřad, kde se rozhodlo, co s ním bude dál: „My jsme docházeli na pracovní úřad, tam byl Němec samozřejmě, ale naštěstí uměl česky. A on chtěl, abychom si tam donesli, čím se bavíme, co děláme. No tak já jsem tam nosil nějaký svoje kresby. A von se na to dívá a říká: ,Čoveče, ty musíš být malířem. Ale teď jsou školy zavřený, tak se vyučíš malířem pokojů. No, až se školy vodevřou, tak půjdeš na školu.´ Jenomže malíř pokojů, to se mi nelíbilo, protože když jsem viděl ty chlapy, jak choděj zalískaný vod barev, vod vrchu až dolů, že jo. Tak to se mi nelíbilo. Tak jsem se přihlásil prostě k firmě Chalupský jako malíř písma. Sice to je trošku jako mimo takovej ten obor, je to spíš rýsování, protože tam se musí dělat všechno přesně. No, ale tak naučil jsem se to.“ Od roku 1942 se Míla Brtník učil na písmomalíře u firmy Chalupský, v roce 1945 složil tovaryšské zkoušky: „Těsně nějak po převratě asi v červnu nebo tak. Takže, no to byla legrace. Dělali jsme to v Brně na Obchodní komoře. No, poprvně v Brně, tak no voni mi tam dali, abych namaloval, kde teče Vltava. My jsme se učili životopis Hitlera a já mám namalovat… Přirozeně jsem to tam nějak namaloval. Bůh ví, co jsem tam všechno spojil dohromady, jaký řeky. No a tak celkem se to zvládlo jakž tak, no.“ U firmy Chalupský zůstal po tovaryšských zkouškách asi jen rok. V práci se mu nelíbilo: „Prostě šéf mi neseděl. On to byl takovej dost pedant, von měl třináct učedníků. To víte, učedníci byli levný a práci museli udělat jako dělník. A nevím proč, mě zrovna udělal kápo nad všema učedníkama. A já učedník prvním rokem a měl jsem poroučet učedníkovi třetím rokem? To víte, že si žádnej nenechal nic líbit. Tak to jsem měl navíc ještě k tomu. Nepříjemnosti se starýma a ještě k tomu s klukama, no.“

19

Když opustil firmu Chalupský, naskytla se práce v pletařském podniku Istra. Práci mu domluvil tamní ředitel a kamarád. Bohužel ani tato práce Mílu Brtníka nenaplňovala. Mechanicky pletl svetry na pletacím stroji. Tentýž kamarád mu dopomohl k místu náborového referenta na ředitelství národního podniku Modeta v Jihlavě. Později se toto oddělení změnilo na propagační a reklamní oddělení. Zde dělal Miloslav Brtník vedoucího, a jak říká, tato práce ho konečně bavila. Zejména proto, že se vrátil ke své výtvarnické stránce navrhováním reklam a ke grafickým zpracováním. Aby si doplnil vzdělání, přihlásil se roku 1973 do čtyřsemestrálního studia marketingu a reklamy při Vědeckotechnické společnosti v Brně. „Bylo to při zaměstnání, při zaměstnání se to dělalo. Měli jsme vždycky jednou za tři neděle třídenní seminář, na kterej se jezdilo. Tam jezdili studenti z celý republiky i z Bratislavy. No, ona to žádná psina nebyla. Oni nás pěkně drželi na uzdě, abysme se učili, abysme uměli prostě. No, tak to mě tak celkem, to mě bavilo, protože tam se člověk naučil dost věcí. I co se týká tý výtvarný reklamy, protože tam chodili výtvarníci taky, že jo. Takže to byl obor, který mi seděl.“ V národním podniku Modeta vydržel Miloslav Brtník až do důchodu do roku 1988.

20

Hudební začátky Hudební nadání Míla Brtník rozvíjel už odmalička. Nejen doma, kdy s maminkou zpíval písně, ale také ho fascinovala hudba kolem. Hudba se mu velmi líbila: „A tady v Jihlavě byla vojenská dechovka, Jednatřicátého pluku Arco, která měla sídlo ve velkých kasárnách v Křížový ulici, a to byla vynikající dechovka. To vedl nějakej podplukovník Urbanec, ten potom přešel nějak do Prahy. A oni pokud někde šli, pokud někde něco bylo, tak chodili tou naší ulicí, která sousedila s tou uličkou. Takže já jsem každou muziku slyšel hned, už jak tam začínali. Tak první co bylo, už jsem byl u nich. Ale to jsem s nima pochodoval, ať šli kam šli, tak jsem s nima pochodoval a zpátky až ke kasárnům. Já jsem znal všecky jejich věci, co hráli. Já jsem si to pískal.“ Největším snem Míly Brtníka byly housle. Bohužel ale otec na housle neměl, a tak se malý Míla chodil dívat na housle do výlohy hudebnin: „Na náměstí vedle radnice, tam byl takovej velikánskej obchod a tam prodávali hudební nástroje. A tam byly vystavený housle za třicet korun. Tak jsem každej den, snad když jsem byl na náměstí, tak už vždycky jsem stál u toho výkladu a koukal jsem se na ty housle a modlil jsem se, abych někde našel třicet korun. Samozřejmě nenašel.“ Housle dostal od tatínka ve čtvrté třídě. Sice byly levné a obyčejné, ale naučil se na ně hrát všechno, co kde slyšel. Později, zásluhou maminky, docházel na soukromé hodiny k učiteli Přibylovi, který bydlel ve Smetanově ulici v Jihlavě. Později docházel k tomuto učiteli i do hudební školy v Jihlavě. Pan učitel rozpoznal talent a začal se nadanému žákovi věnovat: „Já jsem pak začal todle a on ježíš, jen to ne. No to víte, špatně držíte housle, a všecko, že jo. Tak začala drezúra. On teda to byla drezúra jak hrom. U něj se zásadně hrálo s dusítkem. Aby to nebylo tolik slyšet. Smyčec tahal s váma, to mě vždycky štvalo, já měl vztek, že mi tahá ruku. To jsem dělal, dokud chtěl, tak musel jsem tahat s ním, no. Ono to k něčemu bylo, že člověka naučil správně vést smyčec, že jo.“ V hudební škole navštěvoval také kurzy pro kapelníky pod vedením učitele Štěpničky, kterého si oblíbil. Později tyto kurzy převzal učitel Vacek, kterého už tak v oblibě neměl. Kurzy harmonie absolvoval Míla Brtník v 50. letech při Ústředním domu lidové tvořivosti v Praze. Prošel mnoha kurzy a školeními i choreografickými, vším, co ho zajímalo. Při učňovské škole existoval také orchestr, kam se Míla Brtník přihlásil, když byl na učňovské škole asi třetím rokem: „Takovej stálej orchestr, kterej hrál ty Čtyři páry bílejch koní a Jetelíček a prostě tyhlety věci a taky Šohaje a tak. A tak jsem se tam přihlásil. A hrál

21

jsem tam. Mně se to líbilo, no hráli furt pryč.“ Místo školy Míla Brtník hrál se svým spolužákem a kamarádem doma na housle. Maminka spolužáka pracovala v tabákové továrně a přes den nebyla doma: „Tak já jsem vždycky doma sbalil housle, říkal jsem: ,Potřebujem to do zpěvu´. Do školy jsme nešli, a celý dopoledne jsme hráli u něj. No, omluvenku, tu jsme napsali, já jsem je obě podepsal. Já jsem podpisoval všecky omluvenky všem klukům ve třídě, já jsem napodobil každej podpis. Takže my jsme chodili prostě nejmíň dvakrát třikrát za tejden hrát za školu. Na školu jsem stejně stačil. Vycházel jsem. Matika mi nešla, z tý jsem měl většinou trojku, ale jinak jsem měl dvojky, jedničky.“ Přes kamaráda se také Míla Brtník dostal do Symfonického orchestru v Jihlavě, který vedl Cyril Bouda. „Tak jsem seděl u druhejch houslí, hrál jsem každou pátou notu, poněvadž to člověk nezahrál včecko, že jo. Ta orchestrální praxe a to se časem dostalo, že jo. Člověk se naučil, no. A nelituju toho.“ Na jeden velký koncert s orchestrem vzpomíná: „A hrál se tam Peer Gynt Griegův, hráli jsme tam Vltavu. No a shodou okolností, jak jsme měli rozestavěnej orchestr, tak my jsme seděli takhle po pravý straně dirigenta a nad náma bylo lože. A ty lidi z toho lože nám koukali rovnou do not. A tak se chechtali, když viděli, co my tam s těma notama vyvádíme. To se nedalo zahrát, že jo. To bylo šílený. No ale, prostě taky se to uhrálo.“ Míla Brtník hrál i v tanečních orchestrech. Jak sám říká, tam se mu moc nelíbilo, protože ho jako mladého a nezkušeného houslistu nechali hrát přiznávky: „Bál začal v sedm hodin a skončil ve tři ráno a celou tu dobu jsem musel hrát umcacaj. Tak ale k něčemu to bylo dobrý. Člověk se to naučil.“ Míla Brtník hrál také v orchestru skladatele Štěpána Charváta, se kterým se setkal i v Horáckém divadle. „A pak jsme měli samozřejmě velký taneční orchestr. Toho se ujal ještě pan Charvát. Je to už sice zesnulej, ale byl to velmi známej hudební skladatel. Pracovník rozhlasu pražskýho potom a můj ohromnej kamarád. A on se ujal toho orchestru tanečního. Spojili jsme několik tanečních orchestrů dohromady. A to bylo dokonalý plný obsazení, pět saxofonů, že jo. Všecko. Trumpety, všecko obsazený, tak jak má bejt. A co jsem měl kamarády takhle, co jsem věděl, který hrajou, tak šup, to jsem tam dotáhl včecko. A my jsme tam hráli Rapsody in Blue, hráli jsme tam Rosemary, věci z Rosemary. Hrálo to vynikajícně teda, to byl orchestr jako hrom. Tak i tohle, to zase jsem čuch k tomu modernějšímu, lepšímu.“ Koncem čtyřicátých let založil Míla Brtník spolu s Janem Přibylem, Janem Švadlenou, Milošem Velínským a Richardem Konopáskem v čele skupinu Brundibáři. Repertoár byl rozmanitý, vícehlasé skladby doprovázené kytarou. „Já jsem zpíval druhýho tenora teda, to znamená hlavní melodie, že jo. Tehdy jsme měli vystoupení, bylo to na Točně v Jihlavě, 22

a ten jeden kamarád si zlomil nohu. A teď jsme ho potřebovali, poněvadž tam nesměl nikdo scházet. Tak jsme nechali zatáhnout oponu, kluka jsme donesli na jeviště na zádech, postavili jsme ho tam. Pak se opona roztáhla, my jsme to odzpívali, opona se zatáhla a my jsme ho odnesli. Aby se tam nepajdal, no. A tehdy jsme zpívali taky nějakou tu písničku Letí čmelák krajinou, v rytmu zpívá píseň svou. A tam byla melodie, a ostatní do toho měli takový v akordech podklad, dělali bzum, bzum, bzum, jo, todleto. A já jsem byl dost známej tím, že mi vypadly slova sem tam, jo? Teď jsme to začli a mně vypadly slova, a tak jsem začal zpívat taky bzum, bzum. Tak jsme celou písničku zpívali na bzum bzum. Tak to jsou takový srandičky, co člověk při tom zažil. A v téhleté sedmě, tam jsme zpívali celou řadu let. Další taková psina. To jsme zase, ten Konopásek si vymyslel cestu kolem světa. My jsme putovali po celým světě. Z každýho toho místa jsme měli nějakou písničku, Used fakýr na koberec a tajemně bručel. Anebo jsme zase měli o Oděse. To byla písnička Když nad oděsskou krčmou hvězdy vzplanou. A jako v přístavu námořníci. Tak jsme to měli zinscenovaný tak, že jsme tam přišli jako námořníci. A že si zpívali, a pak se prostě - rvačka. Námořníci se musí porvat. A my jsme to měli ještě s tím jedním natrénovaný, takže prostě já mu dával jako facku a on tleskl, ale tak šikovně, že to nikdo neviděl, tak to vypadalo, že dostal facku. Tak když jsme měli premiéru, a já mu jí takovou vyšil, potichu, jen se oblízl. No dobrý skončili jsme potom, přestávka, on přišel: ,Ty člověče, víš, žes mi tu facku fakt dal?´ A říkám mu: ,To není možný!´ Jsem to ještě zazdil. A takový věci se dělaly pořád.“ Ve stejné době založil Míla Brtník také pěveckou skupinu Příboj. Členy byli Miloslav Brtník, Květa Brtníková, Bohumil Kučera, Dušan Svoboda a Dajka Willigová. „My jsme zpívali lidový písničky. Hlavně lidový písničky. Ale z celý republiky, nejenom horácký. My jsme vůbec nevěděli, že Horácko, že jo. Nám se podařilo z Horácka sehnat tři písničky. To bylo všecko. Tak jsme zpívali vlastně co se dalo. A zase všecko do čtyřhlasů nebo trojhlasem. Mě to nebavilo dělat jenom dvojhlasy. Já jsem se zlobil i ve škole, když jsme ve třetí třídě, když jsme zpívali jenom dvojhlas. Já jsem vždycky říkal: ,Proč nezpíváme i třetí hlas?´ Mně se to nelíbilo ten dvojhlas.“ Míla Brtník působil také jako externista v Horáckém divadle v Jihlavě. Zpíval, tancoval, zastával práci, která byla potřebná. Na jednu hru, Marijánka, matka pluku, vzpomíná: „Tam taky byla taková sranda v tý Marjánce, jéžišmarjá. Tehdy pan Charvát byl nemocnej. Zastupoval ho nějakej pan Ullmann. Starej pán. On byl houslista. Ve druhým jednání byla taková stať, že prostě kanonickej sbor nastupoval. My jsme nastoupili, měli jsme soprány, alty, pak jdou tenory, a pak jdou basy. Ty nástupy byly takový dost pofidérní, 23

no. To víte, já jsem bejkal, já jsem to trh vždycky se mnou. A přišel tenhle sbor a já jsem tam vlít od vrat taky a teď, když jsem bejkal já, tak bejkali všichni ostatní se mnou taky. Teď orchestr hrál něco jinýho. My jsme zpívali něco jinýho. Teď dirigent přestal dirigovat, ten stál s taktovkou, hubu dokořán a čuměl tam takhle. No, tak skončilo to, byla přestávka, on přišel: ,Pane Brtník, co jste to tam prosím Vás dělal?´ Já říkám: ,Pane Ullmann, nezlobte se, já se Vám strašně moc omlouvám, já nevím, jak se to mohlo stát. Prostě jsme tam vlítli, no. Odpusťte mi to, už to nikdy neudělám.´ Jo ne, neudělám. Já mu to ještě udělal třikrát! Vždycky se to... a taky ne schválně prostě. ,Vy mi to děláte schválně! Vy mě chcete zlikvidovat!´ No a jináč jako dobrý. Jenomže ono to bylo strašně únavný. Když máte, dělal jsem na šestou, jsem chodil do práce, že jo. No a třikrát do tejdna se jezdilo třeba na zájezdy ven. To znamená, vyjelo se ve čtyři odpoledne, přijelo se ve tři ráno. A teď běžte na šestou do práce. Tak jsem toho pak musel nechat, protože to se nedalo. Ale jináč jsem měl na to Horácký divadlo docela dobrý vzpomínky. Až jednou jsem se nepohodl s herečkou. Ta si taky myslela, že ona je úchvatná a nikde nic. A řešilo se to až u ředitele. On povídá: ,Ona se Vám bude muset omluvit.´ Já povídám: ,Já nepotřebuju, aby se mi omluvila. Já potřebuju, aby si uvědomila, že když oponář nevytáhne oponu, tak nebude ona hrát. Takže nemůže na nás řvát.´ Když neměla důvod navíc, že jo. A tím jsem toho tam v Horáckým divadle nechal. Volali mockrát: ,Pojď zase, to je všecko dobrý, to je vyřešený.´ Já říkám: ,Ne, nezlobte se, ale už ne.´ Samozřejmě potom nějak pozdějc, už tam tadle herečka nebyla. Sem tam, když potřebovali jít pomoc, tak jo. No, to byla taky další psina. Ve čtvrtek mi volali: ,Tedy člověče, hrajeme Jánošíka a potřebujem na sobotu, abys nám píchl. Tam ten jeden onemocněl a potřebujeme tam zpívat.´ Já říkám: ,Co?´ ,No jenom jednu zbojnickou písničku, tu budeš znát´. Teď mi ji řekli, to byla Šibeničky troje. Já říkám: ,Tak to, člověče, neznám. Máte noty?´ ,No člověče, no přijď si, my ti něco dáme.´ Já tam přišel a oni říkají: ,No, tak noty nemáme. Slova ti dáme a oni ti tam zahrajou, to zazpíváš.´ Fajn. Já jsem naštěstí teda noty našel doma nějaký, tak jsem měl, tak jsem se to jakžtakž naučil. Teď to byla scéna prostě jako v hospodě, kde potom tomu Jánošíkovi hodí ten hrách pod nohy a on potom po tom hrachu ujede. A tam se pak zpívala tahleta písnička. Ty Šibeničky troje. Tehdy taky jsme začli. Jo a to bylo solo. Já jsem tam zpíval solo. Teď já jsem začal tu první sloku, ono to mělo tři sloky. A výpadek slov. Teď jsem slova nevěděl a teď ty blbouni mi začli napovídat. Herci, ze všech stran, a teď když vám napovídá pět lidí a každej něco jinýho, tak jsem se na to vykašlal a prostě zpíval jsem, co jsem to tam zpíval kruci? Prostě, Šibeničky troje nebo něco takovýho a na tydlety slova jsem vodzpíval celou písničku. Furt 24

jsem zpíval to samý dokola. Hrozný. Ale všecko tak procítěně, jo. No tak stane se. Musí se to dozpívat do konce. A pak podruhý to jsem zase vymýšlel slova přímo. To bylo taky, jo. Tak jsem nechtěl zase zpívat totéž, tak jsem si vymýšlel slova. A ony se mi dokonce i rýmovaly, no, nemělo to hlavu ani patu, ale dozpíval jsem to.“

25

Vojna a svatba V červnu 1950 se Míla Brtník oženil s Květou Kočičkovou. Na seznámení se svou budoucí ženou vzpomíná: „Já jsem kdysi jako kluk, tak, jak bych to řekl. Já jsem strašně rád cvičil, gymnastika a to všecko mě to ohromně bavilo. Atletika, vždyť já jsem byl přeborník v Jihlavě v osmistovce, ve čtyřstovce, ve skoku vysokým, vrh koulí a skok dalekej. Jenomže bohužel tehdy se nás nikdo neujal nikoho, no tak jsme to pustili k vodě, no. A chodil jsem do katolickýho spolku. Začal jsem do Sokola, a když jsem viděl v Sokole, chodili takoví ti panáčci z těch horních vrstev, z těch horních deseti tisíc, kluci holčičí kalhotky hedvábný, aby se náhodou nevodřeli trošku. Když tam přišel chudej kluk jenom, tak na nás vohrnovali frňák. Žádný kamarádové, nic. Tak mně se v tom Sokole nelíbilo. Tak jsem přešel do Orla. Tam taky cvičili, sice ne na takový velký úrovni, ale cvičili. No a tam na nás nos neohrnovali, no. Tak jsem chodil tam. A tam vodsaď, oni hrávávali divadla. A to mě bavilo. Hned jsem se tam do toho dal taky. Hrával jsem pohádky všecky možný. A tehdy jsme hráli nějakou pohádku a moje žena tam hrála hlavní roli. A ta pohádka byla celá zpívaná. A od tý doby jsem věděl, že výborně zpívá. A nic, akorát jsme si jednou řekli ahoj nebo tak, jinak nic víc. A pak, když jsem založil tu skupinku, tu pěveckou, tak teď jsem sháněl, potřeboval jsem zpěvačky. Další ještě nějakou. A věděl jsem, že ona je vynikající soprán, jo. A tak jsem za ní šel a začal jsem ji lanařit, až jsem ji přelanařil. A tak začla chodit, no. A pak jsme začli ještě tancovat a už to šlo. Ono ji to taky bavilo, pak jsme dělali spolu i choreografie.“ Zanedlouho po svatbě, 1. října, Míla Brtník narukoval. Základní vojenskou službu nastoupil v Jihlavě. Po měsíci bez vycházek byl převelen do Znojma: „Ve čtvrtek pak měla bejt první vycházka a nás převeleli do Znojma. A bylo po. Takže žena mohla jít akorát za mnou sem tam navštívit mě do kasáren a jináč neexistovalo.“ Se svým velitelem se setkal ještě před narukováním. „Teď já měl ještě takovou tu smůlu, ještě když jsem byl v tý Modetě, že jo, tak já jsem měl na starosti závodní klub. A tehdy se dělal nějak společně s armádou, právě z tý Křížový ulice, z těch velkých kasáren, společně ples. A voni potřebovali nějak židle. Tak tam přijeli vojáčci, že jo, s panem četařem aspirantem pro židle. Tak já jsem jim ty židle vydával z klubovny, jo, on na ty vojáčky furt řval. Já mu říkám: ,Posím Vás, to na ty vojáčky musíte furt řvát? To to nejde normálně?´A teď ta psina, já jsem ho za tři měsíce dostal jako velitele tady v těch kasárnách v Jihlavě. A von mě poznal. Ten po mně jel teda. Ježíšmarjá. Ty večerní kontroly. Jenom po mně vždycky.

26

Vono nás bylo, já nevím, patnáct ve světnici. ,Ukaž mi kufr!´ Tak jsem musel otevřít kufr, samozřejmě nebylo to dobře srovnaný, to byla první věc. ,Ukaž mi boty!´ To jsme měli ještě s cvočkama boty, to muselo bejt vyčištěný, tam nesmělo bejt bláto, nic, že jo. ,Ukaž mi kalhoty!´ On kalhoty obrátil naruby, jak je to sešívaný, tak většinou v těch švech se drží vatička, že jo taková ta. No tak běda, když tam byla. Tak takhle po mně jel. A já už jsem ho potom tak převážel, já už jsem se to tak naučil prostě, že jsem měl okamžitě asi během dvaceti minut všecko připravený a udělaný tak, aby mě nedostal. To on třeba přišel ke kavalci a takhle dělal na dece, a když tam našel nějaký smetí, bylo zle. Tak i ta deka musela bejt vyprášená. Anebo zvedl slamník a tam měl ten železnej vingl, když tam bylo smetí, bylo zle. Tak takovýdle věci. A tenkrát, to jsme byli tady, ještě tady byla bejvalá střelnice, tam se chodilo cvičit. A byla tam ta střelecká hráz ještě a na tý jedný straně byl domeček s takovou nízkou střechou. A on si vymyslel, že všichni musíme vylízt na tu střechu a skočit na tu stráň dolu. Jenomže ta stráň měla takovejhle úhel. Tak kdo skočil blbě, tak si udělal výron. Já jsem to věděl, tak jsem skákal prostě po, proti, takhle jak je svah, tak jsem skákal takhle. Takže výron nebyl. A pak jsem začal hecovat, jsem říkal: ,No, to dovede každej todleto, chtít to na nás. Ale ukázat nám to, jak se to má dělat, to né.´ Tak von šel a ukázal nám to. Ten výron si udělal taky. Teď já druhej den ráno byl budíček, já si to hasím do umývárky a koukám, dva vojáčci ho nesli pěkně takhle na ruce, von tam visel a já jsem se řehtal. Já jsem se mu chechtal do ksichtu. Ježíš ten po mně jel potom. No jo, no. No vidíte, a pak mě do Košic, na erzézetku

47

, na školu, to museli mít v záloze. Takhle. Oni tam převeleli jeho. On přišel za

mnou a říká: ,Nemysli si, nemysli si, že se mě zbavíš. Ty tam půjdeš se mnou.´ A šel jsem. Ale tam už jsme byli kamarádi, ale vopravdu kamarádi. Pak už to bylo dobrý, no. On byl bejvalej učitel.“ I na vojně se dostal k hudbě, i když jen pěvecky: „Na vojně jsme orchestr neměli, ale měli jsme tam sbor pěveckej, tak jsme s ním zpívali. Tady v Jihlavě, když jsme byli, jo, ten první měsíc, tak naše četa ta zpívala teda úplně božsky. My jsme měli štěstí, že nám dali samý dobrý zpěváky. A tady bejvalo, vždycky večer se dělalo takzvaný čepobití. A vzhledem k tomu, že nám to tak dobře zpívalo, tak pan velitel ten se s náma vytahoval, tak vždycky si vzal koně, sedl na koně, jel před náma, jo, a pochodovalo se kolem všech dívčích internátů v Jihlavě. To holky všecky vyložený ve skříních, jo, v tom ve voknech a pokřikovaly na nás. A von se naparoval na tom koni. Tak s tímhle se s náma vytahoval s tím zpěvem.“

47

Kurz radioreleového zabezpečovacího zařízení.

27

Seznámení s horáckým folklorem S horáckým folklorem se Míla Brtník seznámil v padesátých letech na tanečním školení ve Sněžném (okres Žďár nad Sázavou), které vedla etnochoreoložka Zdenka Jelínková. Zde se poprvé setkal s horáckými tanci a velmi se mu zalíbily. Na své první školení vzpomíná: „To bylo první moje školení, já jsem jel bez partnerky sám, teď mi tam přidělili holku, ona měla asi sedumdesát kilo nebo kolik. Já byl taková houžvička tenounká, hubená, měl jsem asi dvanáct kilo podváhu a teď žádná jiná nezbyla než ona na mě. A ona navíc ona si lehla na ruku, nechala se tahat. Bylo to takový, holka hezká sice, ale nemehlo strašný. Paní Jelínková, co čert nechtěl, si vymyslela zvedačky. A hačaupolku. Dva takty, zvedačka, dva takty, zvedačka. To jsme s tou to jsme dělali dvě hodiny. A já jsem tu holku rval vší silou nahoru, já byl ztrhanej jak kšandy potom. To jsem si užil. To byly moje první zvedačky, který jsem dělal.“ V padesátých letech založil pěveckou skupinu Máj při n. p. Modeta. Byl to sbor pětačtyřiceti děvčat. V repertoáru měl převážně vícehlasé lidové písně z Horácka, ale i jiných oblastí. Dalším počinem bylo založení asi čtyřicetičlenného sboru při učňovské škole. „Tehdy Modeta měla dostat prapor nějakej velkej, byla to velká sláva, bylo to v Horáckym divadle. Tak mě napadlo, že to byl takovej malej sboreček, tak celou učňovskou školu, kdo zpíval, tak všecko do toho sboru šlo. A teď jsem s nima dělal takovou slováckou písničku Ej, dolina, dolina, danaj, danaj, danaj, že jo. To všecko znělo jak se v těch hlasech, krásnej sbor. A teď jsme přijeli do toho Horáckýho divadla a jináč ostatní věci jsme zpívali dvojhlasně. A tehdy tam přijel zase z Tišnova, v Tišnově byla Modeta taky, a tam měli taneční soubor folklorní. A oni s ním tam přijeli. A měli tam jinou muziku, ale z konzervatistů z Brna. Oni študovali, no tak jim tam tohle zahráli, no. Já jsem říkal: ,Sakra, chlapi, nemohli byste nám píchnout taky u tohodle našeho sboru, my tam máme těch muzikantů jenom málo?´ ,Jó, klidně, dejte noty.´ Tak jsem dal noty, že jo, všecko. Teď seděj takhle před sborem, že jo, pak přišel na ten danaj, na tu písničku. Ta byla bez muziky, to byl jen sbor a capella. Tak se jim daly tóny, a teď jsme spustili. Jenomže voni ty tóny nechytli. To bylo něco strašnýho. Dneska bych to udělal úpně jináč, bych to zastavil, že jo. Řekl bych pardon. Dal bych to znova a jelo by se. Já ne, já jsem to nechal, teď jsme to dozpívali, to bylo něco hroznýho. Ze mě teklo úplně. Já se potil a ti konzervatisti, každej si

28

dal takhle housle a chechtali se tam za nima, aby to nebylo vidět. Tak to byl zážitek teda za všechny prachy. To byl trapas úplnej. To bylo hrozný. No, jiná věc zase, to nás pozval svaz žen, měli nějakou velikánskou konferenci, jo, mírová konference to byla nějaká. Teď jsme skončili program, ohromnej úspěch, že jo, všecko, baby tleskaly a tohle. Pak ta vedoucí přišla a říká: ,No, zpívali jste krásně. Ale my máme mírovou konferenci a vy jste zpívali Bude vojna, bude.´ Nevím, co nás to napadlo, no.“ V padesátých letech vnikla také Smíšená umělecká skupina při n. p. Modeta. Smíšené umělecké skupiny byly populární a tvořilo je čtyři až osm členů. Skupinu, kterou založil Míla Brtník, tvořilo šest členů: Milan Bialas (klavír), Miloslav Brtník (housle, zpěv, tanec), Květa Brtníková (zpěv, tanec), Věra Hromádková (zpěv, tanec), Jindřich Mišák (housle, zpěv, tanec), Jaroslav Řezníček (zpěv, tanec). „Dvouhodinovej program jsme dělali v těch šesti lidech, měli jsme v tom zařazený jednak nějakou tu prózu, třeba nějaký básně, Fráňu Šrámka atd., to jsem taky uváděl. Jsem říkal a nyní si poslechněte báseň od Šráni Fráňka. Tam jsme ale zpívali i dueta z operet, no prostě takovej mišmaš, že jo. A lidový písničky samozřejmě. A ty lidový písničky když jsme začali, tak jsme se převlíkali do krojů. A to teda děvčata měla rekord, že se za pět minut dokázala převlíct z civilu do kroje. Ale perfektní. To byl poličskej kroj s krajkama, se vším, s těma límcema. Dokázala to. Než prostě, hrál tehdy s náma na klavír Milan Bialas. To je profesor brněnský konzervatoře, je to Jihlavák, klavírní virtuos, a ten tehdy studoval celou konzervatoř a hrál s náma. Takže to jsme měli fajn. Takže než on přehrál Na břehu mořském, tak my jsme museli být převlečený a připravený a to se stíhalo.“ Z této umělecké skupiny vznikl v roce 1954 Horácký soubor písní a tanců Vysočan.

29

Aktivní člen folklorního hnutí Po vzniku Vysočanu se Míla Brtník naplno zapojil do souborové činnosti. A to nejen uvnitř souboru, ale i mimo něj. Začala dlouholetá spolupráce se Zdenkou Jelínkovou. V roce 1952 se stala předsedkyní Krajského poradního sboru pro lidový tanec a Míla Brtník jak sám říká, u toho nemohl chybět. Zdenka Jelínková lektorovala mnoho tanečních školení a seminářů nejen pro horácké soubory. Týdenní školení ve Sněžném se pořádalo každý rok po čtyři roky. Později se přesouvala místa konání po celé Vysočině (Třebíč, Bystřice nad Pernštejnem). O školení ve Sněžném Míla Brtník vypráví: „Jo na tom školení ještě v tom Sněžným, ona Jelínková neznala bratra. To se tancovalo osm hodin v jednom tahu, jo. A tehdy my jsme spali v tom hotelu Rýdl vždycky v poschodí. My jsme čtvrtej den měli tak zničený lýtka, že jsme normálně po schodech nemohli jít. To tak šíleně bolelo, že jsme všichni chodili pozpátku po schodech. A ty hosti hotelový ty tam stáli a čuměli, protože to neviděli, pětačtyřicet lidí a voni pozpátku po schodech dolu. To se nedalo jináč jít prostě. To byla tak strašná bolest, že. A ona v tom: ,Já nevím, co s váma je? Vždyť vy se sotva plížíte.´ My jazyk až tady. No jo, no. Ale bylo to s ní moc fajn. Škoda jí.“ Míla Brtník spolupracoval s mnoha soubory. Vytvářel choreografie a hudební úpravy např. pro Drahan Blansko, Kalamajku Havlíčkův Brod, Křenováček Křenovice, Škubánek Světlá nad Sázavou, Stražišťan Pacov, Velen Boskovice, Vysočánek Hlinsko, Javorníček Brno, Kamínek Žďár nad Sázavou, Podjavořičan Telč aj. S instruktorským sborem jezdili po souborech a starali se o zkvalitnění metodiky tance. „Ježíš to taky jednou, to si vzpomínám, to byla sranda. To se jelo do Pacova, na soubor pacovskej a teď jsem tam s nima dělal pohybovku. A položený na zemi všichni, ne, a já říkám: ,Tak ramena přitisknout, že jo, stáhnout tady páteř, břicho stáhnout, jo, přes to.´ Teď ta jedna tam ležela furt a povídám. Tak jsme k ní šel a říkám: No, tak to všecko je dobrý, ramena máš fajn, ale to břicho musíš stáhnout.´ A oni se všichni strašně chechtali. A já si říkám, kruci, co se chechtají? Ona holka byla ve čtvrtým měsíci. Já to nepoznal. Já říkám: ,Potvory, to jste mi to nemohli říct?´ “ Přes dvacet let také spolupracuje se Svazem českých Chorvatů v Daruvaru. „Oni prostě zavolali, jestli bych tam chtěl jet, že potřebujou tam udělat ty český ty, tak jsem řekl coby ne, jedu. Ono to bylo, tam jsem byl vždycky čtrnáct dní nebo tři neděle, ona to byla oblast kolem toho Daruvaru, devadesát kilometrů do okruhu. Tam, kde co bylo, tak se tam jezdilo a cvičilo. Tam to bylo takový, že člověk tam přijel, teď se podíval, co ty děcka umí, ony

30

neuměly nic. No tak jsme s nima začli dělat první kroky, do druhýho dne člověk musel vybrat tance, udělat choreografii a udělat muziku. Druhej den zase jsem byl u dalšího souboru, no. Tak ono se tam dělalo dost kolem toho.“

31

Sběratelská činnost V roce 2004 vyšel Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných 48. Výsledkem více než padesátileté sběratelské činnosti je přes 300 lidových písní. Pokrývá oblasti Telečska a Dačicka (Radlice, Domašín, Dolní Němčice, Volfířov, Mosty, Dolní Bobrová, Telč), Jihlavska (Měřín, Cejle u Jihlavy, Arnolec, Velký Beranov, Malý Beranov, Jiřín, Jeclov, Stonařov, Jihlava – Hůlová, Herálec u Jihlavy, Jihlava, Kozlov, Dolní Smrčná, Kamenička, Vysoké Studnice), Třebíčska (Vladislav, Hostálkov, Jakubov, Opatov), Pelhřimovska (Pelhřimov, Dolní Cerekev, Horní Cerekev, Kamenice nad Lipou), Poličska (Polička, Telecí u Poličky). Dále obsahuje notový zápis repertoáru skřipkařské muziky z Velkého Beranova. 49 Písně začal zapisovat Míla Brtník už ve třicátých a čtyřicátych letech od svých rodičů a dalších příbuzných. Některé se naučil i v továrně (bývalý n. p. Modeta). Do terénu začal jezdit v padesátých letech. „My jsme třeba na Telčsku byli asi v pěti obcích. To ještě šlo přitom, když byl ten kabinet eLÚTé, 50 tak mi dali auto, tak jsme mohli zajet, že. To se tam někde přespalo a zase se pokračovalo druhej den. Tak jsme vždycky dopoledne vyhlásili v rozhlase, že večer prosíme občany, kteří umějí písničky nějaký, aby přišli do hospody. No a už to jelo. Tam se sešlo půl vesnice, že jo, teďka babky nám tam zpívaly, že jo, a dědci zpívali, a teď to bylo vytřídit, co je kramařina, co je lidový, co není lidový, že jo. To co se tam semlelo všecko možný, Co to máš má milá ve vočích, že jsme to ještě nevočích, že jo, a takovýdle, to se nedá, no. Tak to se muselo třídit. A takhle postupně, že jo. Něco jsem znal od maminky, něco znala zase moje žena, tak to se všecko zapsalo. Já jsem si hodně pamatoval. I jako malej kluk. Melodie dodnes a všecko, že jo. Tak to se psalo, psalo pomalinku, měl jsem to tamhle v kredenci, ve skříni nacpaný. A pak, když mě to chytlo, když jsem říkal, že bych ten zpěvník mohl udělat, že už by to mohlo bejt, tak jsem to začal vytahovat, korigovat, že jo, třídit a tak dál a udělalo se to, no. Zaplať pán Bůh za to.“ V roce 1954 byl Míla Brtník pozván Josefem Havrdou do Velkého Beranova, aby vypomohl ve skřipkařské muzice. Učil se zde správnému stylu hry i zpěvu. Zapsal zde mnoho skřipkařských písní a melodií. „To jsme každou sobotu, jsme se tam vždycky sjeli k němu do bytu, přišli pan Havrd, paní Havrdová, nějaká babka z Beranova, že jo, dvě tři babky, teď se hrálo a zpívalo. Jen tak pro potěšení. Mně se to líbilo, tak jsem to začal 48

Brtník, M.: Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných. Jihlava: Horácké folklorní sdružení, 2004. viz. kapitola Lidová hudba na Horácku 50 LUT – Lidová umělecká tvořivost 49

32

zapisovat. Podařilo se mi zapsat celou fůru věcí, včetně těch jejich lendlerů a tak dál, že, tak to dali dohromady, no.“ Do terénu se dostal i se Zdenkou Jelínkovou, když zapisovali horácké tance: „Byl jsem s ní několikrát, ale málo. Poněvadž já jsem nemoh, že jo, já jsem byl zaměstnanej. Kdežto ona to dělala při Akademii věd, ona mohla kdykoliv, že. Ale byl jsem s ní asi dvakrát. To taky bylo krásný. To bylo na těch pahorkatinách tam už skoro u Haný, jo? Tam nahoře. A přišli jsme tam k jedněm, no babce bylo asi šestaosumdesát roků, dědkovi bylo asi o rok víc a vona byla taková malinká ženská. Ale čamrda, ta tancovala jak todle, jo? Dědka tahala, dědek ten byl línej, že jo, ten už nemoh, tak nám předváděla ještě tance. A jen tak jsme pokecávali, že jo a tak dál. Kolik myslíš, že ta babka měla dětí? Pětadvacet. My jsme říkali: ,To snad není možný. A znáte všecky ty děti?´ My prej tady vždycky na Vánoce děláme takovej sraz, to jich vždycky přijede, to je jak velká svatba. To prej vnoučata a pravnoučata, že jo, a všecko se jí tam sejde přes čtyřicet lidí. To musela mít snad dvojčata, trojčata, ňáký poumíraly a tak dál, ale ono tenkrát ty ženský, že jo, to bylo něco. Ona okopávala řepu, že jo, šla dom, porodila a šla okopávat řepu dál, že jo. To bylo trošku jinačí než teď, že jo. A tak to jsem s ní právě byl za těma, tak to jeden takovej, jinak jsem s ní na ty sběry nechodil jako. Ona chodila sama.“ Byl ale důležitou osobou pro vydávání zápisů tanců. Měl na starost hudební redakci, upravoval notové záznamy pro tisk. Ne vždy šlo ale všechno hladce: „Tak vona [Zdenka Jelínková] měla zásadně, já nevím, kdo jí to zapisoval, jestli nějakej člověk, kterej se v muzice nevyznal pořádně, tak vona měla všechny furianty psaný ve tříčtvrtečním taktu, špatně. Tak to měla všecko špatně. A tehdy, to jsme pak natáčeli ty tance na Veselým kopci na videozáznamy, a byl tam taky furiant z Telče a taky takhle blbě psanej vod ní. Já jsem ho začal hrát, jak to má bejt a vona: ,Takhle to nemůže bejt, takhle to nemůže.´ Já povídám: ,Takhle to musí bejt. To je furiant, ty to máš špatně napsaný.´ A vona se začala vztekat, vona byla vzteklá takhle, když to, se vztekala zle. Já říkám: ,Zdeno, nezlob se. Buďto to bude tak jak chci já, nebo to hrát nebudu.´ ,Tak to nehraj.´ Já jsem tam šel za roh a vona měla takovou, jak se nosívaly takový ty korálkový taštičky, takový ty malý z těch drobných korálků. Tak vona tam za tou jednou chalupou tam s ní praštila o zem a teď po ní dupala, cupala. Vona nevěděla, že celej Vysočan se na ní kouká, že se chechtaj, jak se vzteká. Stejně se to potom hrálo po mém. Já bych to prostě nehrál, to je špatně.“

33

V publikační činnosti nezůstává Míla Brtník pozadu. V roce 2007 vydal encyklopedii horáckých krojů Jaký kroj, tak se stroj.

51

„My jezdili po muzeích, po souborech, který

kroje mají, po lidech, prostě kde se dalo, všady. Dost nám vycházeli vstříc v muzeích některých, že nám to tam ty etnografky, že nám to tam daly dohromady, připravily nám to, my jsme to nafotili, doplnili jsme to popřípadě o nějaký ty poznámky a tak. Velmi dobře s náma spolupracovala doktorka Nováková v pelhřimovským muzeu, to je vynikající ženská. Ta nám hodně pomohla. Si pamatuju, to jsme byli v Kunžaku a voni tam mají takovej trošku blaťáckej kroj, jako už vod těch Blat, krásnej kroj. A přišla jim tam jedna holka voblečená a já jsem na to koukal a říkám: ,Kruci, to bych koupil i s tou náplní.´ Vona z toho byla celá vyplašená.“

51

Brntík, M.: Jaký kroj, tak se stroj. Obrazový encyklopedie horáckých a podhoráckých krojů. Jihlava: Muzeum Vysočiny, 2007.

34

Vzpomínky na kamarády a osobnosti Za dobu vedení Vysočanu poznal Míla Brtník mnoho osobností z folklorního hnutí. K mnohým z nich si vytvořil vřelý a přátelský vztah. Při našem setkání vzpomínal především na Zdenku Jelínkovou. Jeho kamarádem byl také Slávek Volavý:

52

„Tak třeba

von dělal jeden čas ředitele toho střediska ve Strážnici. Tam dělal ředitele. A tehdy třeba, já jsem byl pověřenej udělat program Horácka. Jako celou oblast jsem zpracoval, tak jsem to dělal společně s Jelínkovou, no a když jsme s tím skončili, tak Slávek přišel tam ke mně k pódiu a tam mě objal. A potom druhej den jsme byli ve vinárně na zámku dole se Slávkem, byl tam starosta z Břeclavi, myslím. Tak starosta z Břeclavi chodil pro víno se džbánem takovým, Slávek říkal vždycky: ,Už není co pít, běž zase.´ Tak ten nosil víno, tak jsme seděli a kecali. Vona s nim byla hrozná sranda, von jako rozuměl psině a tak. Jeho dcery zrovna študovaly etnografii taky, voni je posílali do terénu. A tu jednu poslali někam na tom Slovácku, někam na nějakej bál nebo na hody nebo na něco, jo. No a vona tam byla, jo a byla ještě na dalších a tam se jí ptali: ,Jaký byly tamty hody, ty druhý?´ Vona říkala: ,Byly fajn a...´ Ne, počkejte takhle, vona se ptala těch lidí jaký byly hody. Voni říkali: ,Jo, byl tady dokonce nějakej národní umělec.´ A vona říkala: ,No, tom byl můj táta. A von není národní umělec, von je zasloužilej.´ ,No ale vožralej byl jako národní.´ Jináč Slávek Volavý pocházel od Křižanova. Nebyl Slovák. Strašně se mu líbila Balzamína, ta pochází z Velkýho Meziříčí.“ Vzpomíná i na Jana Loutchana: 53 „A von tehdy Slávkovi Volavýmu se narodila ta jedna z dcer. Tak to šli slavit, ale k Loutchanům. A tak se vožrali, že vařečkama rozsekali celou kuchyň. Ale prej na cimprcampr. Tak vod tý doby ta manželka toho Loutchana s tím Loutchanem zase nemluvila vůbec a vo Slávkovi nechtěla ani slyšet. Tak se člověk dozví samý takovýhle věcičky, no.“ Výbornou kamarádkou byla Zorka Soukupová.54 Oba vystupovali na II. celostátní spartakiádě ve skladbě Píseň rodné země v roce 1960: „To byla sranda, my jsme měli soustředění vždycky a to bylo tehdy v Nymburce taky a vona si přitáhla tanečníka. Tak vona to byla vazba, že jo. Ta musela mít přes metráček. Výborně zpívala, všecko výborný. A toho kluka, ten snad měl, jestli měl sedumdesát kilo, to měl moc. Teď vona si ho tam 52

Vítězslav Volavý (1922 - 1983), etnograf, organizátor, hudebník, upravovatel, tanečník, primáš cimbálové muziky Slávka Volavého ve Strážnici. 53 Jan Loutchan (1931 - 1989), vedoucí souboru Žerotín ze Strážnice, Veličan z Velké nad Veličkou 54 Zora Soukupová (1922 - 1981), zpěvačka, sběratelka, publicistka, dlouholetá umělecká vedoucí Jihočeského souboru písní a tanců Úsvit

35

vzala s sebou a teď voni se dělaly zvedačky. Tam se tancoval takzvanej Mládežnickej valčík a tam byla na šest taktů zvedačka, to znamená hodně dlouho točit. A vona na kluka vyhoupla a kluk se zřítil, jak mu ty nožičky takhle udělaly. To byla psina taky. My hned se Zorkou, to byla Ústřední tělovýchovná škola v Nymburce a ta byla rovnou u vody, vždycky večer jsme vzali kánoe, sedli na kánoe se Zorkou a jezdili jsme a zpívali.“ V rámci II. celostátní spartakiády v roce 1960 byla vytvořena taneční skladba Píseň rodné země pro soubory lidové umělecké tvořivosti. Vystoupilo na ni přes 6000 tanečníků, pro něž účast znamenala spíše taneční zdokonalení a možnost ukázat se, než víru v heslo spartakiády „Socialismus u nás zvítězil“, které bylo poplatné tehdejšímu režimu. Vedoucí tvůrčího kolektivu byl Augustin Vondřich, hudbu složil Arnošt Košťál a Vlastimil Neumann.55 Profesně se Míla Brtník setkal s Věrou Svobodovou:

56

„Ta chtěla jedině muziku ode

mě. Taky jsme se spolu vždycky pěkně pohádali. Říkám, to co ty chceš, to není možný. No, s tou se nedalo. Vždycky ustoupila, já jsem ji utřískal argumentama. Nejkrásnější bylo tenkrát, ona přijela, když byly ty slavnosti u vás [festival Horácko zpívá a tančí]. Ona tam přijela, ona vždycky děcka dořvala a děcka se potom klepaly strachy, jak měly jít na jeviště. Pak byly další slavnosti a já. Teď já jsem přišel před tu školu tam a ona zrovna si to hasila po chodníku taky. Já jí říkám: ,Věro, to je dost, že seš tady. Ale nerad tě vidím.´ ,A co, co, co?´ Já říkám: ,Podívej se, nebudeš mi na žádnej soubor tady řvát, poněvadž jestli něco máš, tak to řekni mně. Režii dělám já, a ty mi na ně řvát nebudeš. Anebo se seber a jeď pryč.´ Tak pak už byla hodná. To ještě kluci to taky věděli, ti moji technikáři, co tam dělali inspici a todle, ona tam přilítla: ,Jak se ty soubory budou dostávat nahoru? Na jeviště?´ A ten jeden si takhle vzal papírek a říká: ,Podívejte, se paní Svobodová, pojďte sem, tady bude jeden schůdeček, druhej schůdeček, třetí schůdeček, čtvrtej schůdeček, a po těch schůdečkách půjdou. A tam na druhý straně bude zase jeden schůdeček...´ Ona mávla rukou a šla. Ale rád jsem s ní dělal, ona jako choreograf byla výborná. Výborná choreografka. Je zajímavý, ona od nikoho nechtěla muziku.“ K hudební spolupráci pro soubor Vysočan byli získáni mimo jiné Cyril Bouda a Štěpán Charvát. S oběma se Míla Brtník setkal už dříve. Cyril Bouda vedl Jihlavský symfonický orchestr a se Štěpánem Charvátem se znal nejen z Horáckého divadla, ale hrál i v tanečním orchestru pod jeho vedením.

55

II. celostátní spartakiáda. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1961. Věra Svobodová (1928 - 2002), pedagožka, choreografka, působila v Československém státním souboru písní a tanců, Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka v Praze. 56

36

Další aktivity a ocenění Míla Brtník působil jako předseda regionálního a člen ústředního poradního sboru pro lidovou píseň a tanec NIPOS – ARTAMA 57, podílel se na práci sekce pro dětské folklorní soubory v Artamě. V roce 1990 založil Horácké folklorní sdružení a stal se jejím předsedou. V dnešní době je jeho místopředsedou. Působil také ve výboru Folklorního sdružení ČR (1997 - 1999). Od roku 1995 je členem Senátu programové rady Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. Je autorem mnoha pořadů folklorních festivalů (Horáckých slavností v Telči, v Jihlavě a festivalů Horácko zpívá a tančí ve Světlé nad Sázavou, Mezinárodní folklorní festival Strážnice aj.). „No tak těch pořadů byla halda, sem dělal i jeden z hlavních pořadů ve Strážnici kdysi dávno. No, spolupracuju s nima dál. Jinak jsem dělal teda Folklorní slavnosti v Tišnově, Folklorní slavnosti ve Žďáře, Folklorní slavnosti na Cikháji, ty se dělaly dva ročníky dokonce, režii, scénář, všecko. Ve Světlý všecky vlastně v praxi, že jo. Na tu Světlou mám krásnou vzpomínku, když jsme tam křtili ten můj zpěvník, tak von tam byl taky nějakej starosta s paničkou z jižních Čech zespoda. A tak se do toho zpěvníku taky díval a moc se mu líbil a říká: ,Jo a máte tam taky nějaký choulostivý písničky?´ Já povídám: ,Jo, máme.´ Tak jsem mu jednu našel a pani taky si to honem četla, teď se tomu strašně chechtala. Vono to je Po silnici jedou vozy, máš panenko malý kozy, to je svatební písnička. Já jsem říkal: ,No ale já znám ještě další sloku.´ ,A jakou, jakou?´ Já říkám: ,Až mi kozy narostou, budu tady starostou.´ A vona se mohla usmát baba.“ Za svého života získal mnohá ocenění. V roce 2006 dostal Cenu Ministerstva kultury České republiky za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru. V roce 2002 převzal Cenu Rady města Jihlavy za nepřehlédnutelnou celoživotní práci v oblasti folkloru. V roce 2008 dostal Cenu města Jihlavy za celoživotní práci pro zachování lidových tradic na Horácku a vydání knih Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných a Jaký kroj, tak se stroj u příležitosti významného životního jubilea. V roce 2008 dostal od Svazu Čechů v Chorvatské republice Čestné uznání za dlouholeté podporování rozvoje kulturní osvětové činnosti českých besed a českých škol v Chorvatsku. Od roku 1996 je Míla Brtník zařazen do mezinárodní příručky význačných vůdčích osobností světa Kdo je kdo, a to na základě rozhodnutí amerického životopisného ústavu American Bibliograph Institute (ABI).

57

NIPOS – Národní informační a poradenské středisko pro kulturu ARTAMA – útvar pro neprofesionální umělecké aktivity

37

Soubor písní a tanců Vysočan Soubor Vysočan vznikl v roce 1954 ze Smíšené umělecké skupiny. Postupně se rozrostl z původních šesti členů na šest párů:

58

Marie Drápelová -Jindřich Mišák, Marie

Dvořáková - Norbert Ruschka, Miluše Kružíková - Miloslav Čech, Míla Palánová - Antonín Zástěra, Jana Vítková - Milan Jeřábek, Dajka Willigová - Jan Michálek a dívčí pěvecké duo: Květa Brtníková, Věra Hromádková. Po usilovné práci o rok později přišel první úspěch 1. a 3. místo v okresním kole LUT

59

v Jihlavě. Další členové souboru se

získávali různým způsobem:. „No tak některý známí, něco jsme lanařili, co se dalo. Když viděli, že prostě jsou úspěchy, a to víte, ještě tehdy. V tom minulým režimu, to se nikdo nedostal ven. Když chtěl někdo na rekreaci do zahraničí, nedostal se, že jo. My jsme jezdili se souborem ven. Tak i to bylo celkem lákadlo, že se celá řada lidí tam hlásila proto, aby se dostali ven. Ono to nebylo jednoduchý se dostat ven. Když to vemete, tak my jsme v praxi každej výjezd, tak ten musel jít přes místní, každej v tom svým podniku, přes odborovou radu místní, přes místní odbor KáeSČé

60

. Ti všichni, i když jsme nebyli

partajníci, tak to schvalovali, jestli můžeme jet, nebo ne. Pak to šlo na okresní odborovou radu, pak to šlo na okresní odbor KásSČé, pak to šlo na ústřední odborovou radu, na ministerstvo kultury, no a na ÚVé KáeSČé

61

. A ještě k tomu na ministerstvo vnitra. To

všechno musel projít každý člen, procházel schvalováním. Takže nám se třeba taky stalo, že jsme měli za tejden vodject a nám oznámili, ten, ten, ten nesmí, ten nepojede. Teď my měli postavený program, no to byla věc teda. No a pak nám tam třeba jezdili na zájezd takoví lidi, s kterýma to bylo strašný dělat. To byli nasazení lidi, špiclové a tak dál, a ty nám znepříjemňovali život. Jenom takovej příklad. Byli jsme v Anglii na festivalu. Byli jsme tam ohromně oblíbený, protože my jsme to uměli prostě, no. A tehdy přišel ten prezident festivalu, zval jako vedení souboru odpoledne na čaj, na pohovor. My jsme s sebou měli ženskou z KáeNVé

62

, vedoucího odboru kultury okresního výboru, okresního národního

výboru, kterej byl současně členem nové partaje, že jo a tak dál, ještě dalšího z ministerstva kultury a ještě jednoho tady z Jihlavy, tak pět lidí, který rozhodovali o tom, co kde se bude. Oni řekli, no tak nás pozvali na ten čaj, tak tam půjdem my a ty. Já jsem říkal ne, tam je pozvaný vedení souboru. Tam půjde vedení souboru. A to jsem neměl dělat, 58

Horácký soubor písní a tanců Vysočan 1954 - 1989. Jihlava: Dům kultury ROH, 1989. LUT – Lidová umělecká tvořivost 60 KSČ – Komunistická strana Československa 61 ÚV KSČ - Ústřední výbor komunistické strany Československa 62 KNV - Krajský národní výbor 59

38

protože v tu ránu jsem byl na indexu. To vedení souboru tam ale šlo. Ale samozřejmě potom, když jsme přijeli do Jihlavy, tak to teda bylo něco. Ty po nás jeli jak čerti. To se řešilo tady ve velkým, ale ubránili jsme se.“ První kroje byly pořízeny po rozpadu souboru při n. p. Jihlavan, dva páry poličských krojů pořídil n. p. Modeta. Další kroje si šili členové sami nebo je sháněli po lidech. K nově vzniklému souboru připojil Míla Brtník skřipkařskou muziku z Velkého Beranova.63 Hrála v obsazení Josef Havrda (prim – malý husle), Miloslav Brtník (terc – malý husle), Josef Prokš (sekund – velký husle), František Koch (bas). „To jsme byli tehdy v Mnichově. Na nějakým Sudetoněmeckým sjezdu, kde nás pozvali. Tam je hodně Jihlaváků, co jsou odsunutý a tak. A tak chtěli skřipáckou muziku. Oni tam mají svoji taky, a sice v Heidenheimu. Oni nás tam teda pozvali. Pak večer oni dělali nějakou zábavu v Mnichově v nějakým sále. A nás tam pozvali a my jsme ten sál uhráli v těch čtyřech lidech. Ještě nám pak rupla jedna struna u basy. Tak hrál bez jedný struny. Tam jsme se ještě skamarádili s princeznou habsburskou. Mladá holka, hlas měla jak brigadýr, chlastala jak duha, pivo, jo to si dávala. A sranda s ní byla. Taková príma, s náma tam seděla, jenom s náma. Když jsme potom přijeli sem, tak jsme potom našim holkám říkali: ,S váma už se nebavíme.´ ,Co, co, co?´ Říkám: ,My se bavíme jenom s princeznama, vlezte nám na záda.´ No a v tom Mnichově právě, tam jsme potom natáčeli do rozhlasu, jo. A to taky. Bylo to na takovým jevišťátku, v takovym menším sále, a ten rozhlasovej vůz, kterej to natáčel, kde mají tu techniku, tak ten byl v nějaký asi třetí ulici někde bokem, jo. A ten režisér to řídil z tý maringotky nebo v čem to měli, jo. A my jsme začli hrát a najednou se v tom rozhlase ozvalo: ,Stop, stop, stop, stop! Warten sie bitte.´ Tak jsme čekali, on za chvilku přiběh. Říká: ,Tady vám něco strašně skrčí. Co to je?´ Tak jsem mu to vysvětloval, že ta basa má ten kolíček, že jo, a že to drnčí, že to tam musí bejt, že to je ta elektrika. ,Ja so, ja so, ja, ja, ja, gut, gut, gut.´ Tak to točil dál potom. Tak přišel vyděšenej že nám tam něco škrčí.“ Po smrti Josefa Havrdy přešly nástroje do vlastnictví syna, který je prodal Brněnskému rozhlasovému orchestru lidových nástrojů. Skřipkařská muzika se na chvíli odmlčela, musely se sehnat nástroje. „Tak jsme dumali, dumali, jak to udělat, tak podařilo se nám půjčit z muzea něco, ale basa nebyla. Já jsem se dověděl, že v Německý Výskytný, teď je to už Česká nebo já nevim, že tam nějaká basa je na půdě. Tak kamarád na motorce a už jsme tam jeli. Přijeli jsme tam k tomu chlapíkovi, já jsem říkal: ,Prosím Vás, vy tady máte

63

viz kapitola Lidová hudba na Horácku

39

nějakou basu někde na půdě, viďte, nějakou starou.´ ,Jo, to je takovej křáp, asi to rozštípu a spálím.´ Já říkám: ,Prosím vás, doneste nám to ukázat.´ Tak on ji přinesl z půdy, ona to byla pravá skřipácká basa s dřevěnejma kolíkama, jo. Se vším všudy. Já řikám: ,Prosím Vás, co za to chcete?´ Tehdy byly v módě odznaky. Nevím, jestli jste to někdy slyšela, ale za odznak se dostalo všechno. Všechno. My jsme měli japonský aparát, tam se nám rozbila clona, neexistovalo. Za odznaky clona byla. No, a on říká: ,Heleďte se, nějaký odznaky.´ Tak já jako propagačník, pro mě nebyl problém prostě odznaky získat, že jo. Tak druhej den jsem mu vezl osmdesát odznaků. Celou sbírku, každej jinej. Ježíš, ten jásal. ,Vemte si to, vemte si to a běžte.´ Abych si to nerozmyslel a nechtěl to zpátky. No tak jsme basu naložili, já jsem si ji dal takhle tady na to, a jeli jsme s basou na motorce zpátky. Tak tady se dala do pořádku. Naštěstí v muzeu byl šikovnej truhlář, myslím, že taky z Beranova, tak ten nám tu basu dal do pořádku. Ona je sdrátovaná jako, to se neklíží, to se drátovalo všecko. No tak ji dal dohromady, no. Tak od tý doby ji mám tu basu. Jo, a to jsem ještě sehnal jinou basu, další, a sice v Kosově, v Horním Kosově, kde ji nosily maškary, když byl prostě Masopust. Ona to byla basa, taky taková malá basička, jenomže ona byla natřená barvou na podlahu, tou hnědou, jak se natíraly podlahy tím, jo. No prostě v hrozným stavu byla. Přesto jsem ji teda měl a říkal jsem, že ji asi zrenovujeme, najednou jsem dostal hlášku z muzea prostě, že shání, že chtějí si postavit to kvarteto do vitríny a tak. A že nemaj basu. Tak jsem říkal, tak já vám tu basu dám. Tak jsem jim tu basu dal. Asi za čtvrt roku jsem se dověděl, že ta basa se válí v kotelně na uhlí v muzeu a že je zničená. Tak jsem tam tehdy vlítl, ale takovej kravál, co já jsem tam udělal, to si nedovedete představit. Já jsem tam na ně řval normálně, že co si myslí, že takovou věc, že by to platili jinde zlatem a oni že to tam povalujou. Během tejdna byla ta basa v cajku. Okamžitě ji dali do pořádku celou. Tak jsem ji zachránil. Takže muzeum teď má vlastně basu taky.“ Během let se v muzice vystřídalo několik muzikantů, dnes hraje skřipkařská muzika v obsazení Miloslav Brtník (prim – malý husle), Jan Pech (terc – malý husle), František Krédl (sekund – velký husle), Jan Brtník (bas). Kromě skřipkařské muziky, s kterou Vysočan začínal, se utvořila i smyčcová s klarinety. Měla až dvacet členů. „A pro to napsal muziku právě pan Charvát. Pro tu větší, klasičtější. Já jsem k němu vždycky dojel, vybrali jsme tipy, já jsem mu tam dal, co bych tam chtěl a všecko a on to zaranžoval. To byl pan muzikant. Toho je škoda toho člověka. Ten uměl od klasických pěveckých sborů, přes spirituály, přes taneční orchestry, jazzový 40

orchestry, symfonický orchestry, on všechno uměl. Všechno aranžoval, všechno dělal. To byl machr. Dechovky, no všechno prostě. Neexistoval žánr, kterej by on neovládal a dokonale. Já lituju, že jsem si tenkrát neudělal čas, že jsem se od něj neučil víc, než. No jenomže to člověk by se musel roztrhat, no.“ Od svých počátků byl Vysočan úspěšný. Vítězství v krajských kolech, 3. místo v ústředním kole STM 64 v Brně a Bratislavě. Za taneční nácvik skladby Píseň rodné země při II. celostátní spartakiádě

65

byl oceněn čestným odznakem ČSTV 66. Reprezentoval na

mnoha festivalech u nás i v zahraničí Belgii, Holandsku, Německu, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rakousku, Chorvatsku, Francii, Anglii, Portugalsku, Finsku, i na ostrově Korsika. I zde byl Vysočan úspěšný a odvezl si mnoho cen, za zmínku stojí hlavní cena Mezinárodního folklorního festivalu v Szegedu v roce 1977 Zlatý papuč a Zlatá valaška, hlavní cena Mezinárodního folklorního festivalu Zakopané v roce 1976. Míla Brtník si odvezl také řadu ocenění především za choreografii. Je držitelem Medaile Ministerstva kultury Spolkové republiky Německo z roku 1967. Míla Brtník vytvořil přes 120 choreografií, z nichž mnoho tvoří samostatné třicetiminutové bloky. I když začátky někdy nebyly nejpříjemnější, sbírá inspiraci „kde se dá.“ „Nejideálnější inspirace je, já si sednu, vezmu si skripta a listuju. Buďto mě trkne nebo netrkne ta múza, někdy člověk vyjde ze slov třeba, jsou tam šikovný slova, říká si, sakra, tohle by šlo udělat. Už dlouho mě strašily Šly panenky silnicí, že jo. Tak jsem to dělal pro Vysočan zase. Napsal jsem muziku a udělal jsem choreografii. A tak různě, no. Ovšem pro Vysočan se dělala celá fůra věcí těch velkých. To bylo všecko ty půlhodinový, že jo. Tam se dělalo Ty musíš bdít, to byla taková ta protiválečná tematika, Svatba, to byla zase vůbec první větší choreografie, Dožínky, a další, Mateníky, že jo. Pamatuju se první Mateníky. Já jsem byl na ně tak pyšnej, že jsem udělal Mateníky, teď vono to přišlo do soutěže, přijela tam doktorka Rejšková

67

z Prahy, vynikající tanečnice a choreografka že

jo, a ještě zaměstnankyně toho ÚLUVu

68

tehdy. Ona mě to sepsula, že by si kůrku chleba

ode mě nevzal nikdo. Ale tak teda, že jsem nebyl stavu prostě říct slovo k tomu. No, tak teď jsem přišel domů, teď jsem o tom přemejšlel, říkám, vždyť ona ta ženská má pravdu. Totiž já jsem postavil na slova jinej tanec. To nejde. Ten tanec musí zůstat. To je asi tak jak se

64

STM – Soutěž tvořivosti mládeže viz. kapitola Vzpomínky na kamarády a osobnosti, s. 36. 66 ČSTV – Český svaz tělesné výchovy 67 Eva Rejšková (nar. 1930), choreografka, pedagožka, tanečnice, organizátorka, umělecká vedoucí Souboru Josefa Vycpálka, od roku 1952 pracovnice Ústředního domu lidové tvořivosti (ÚDLT), nikoliv ÚLUVu 68 ÚLUV - Ústředí lidové umělecké výroby 65

41

dělaly besedy.

69

Ovšem to byla obrozenecká doba, to bylo něco jinýho. On si tam vybral

melodii a na tu melodii si vymyslel svoji choreografii, že jo. I když použil jiný slova. Dneska by to byl kýč. Takže to se nedělá. Já vždycky říkám, že v choreografii by se měl ten tanec, kterej se tam dělá, by se měl alespoň jednou ukázat v původní podobě. To je taková moje zásada. Ale říkám ta inspirace, nejlepší inspirace je listovat, listovat, listovat, číst. Číst texty i třeba texty písniček, někdy vás ťukne, sakra, vždyť Šly panenky silnicí, to není tanec? A slova mají takový fajn, že se to dá udělat. Kdysi jsem dělal takzvaný Šla dívka pro pivo, nohy má nakřivo, v pantoflích klapy, klap, a nohy taky tak jako motovidlo, na to jsem postavil celej tanec. Takže tímhle způsobem se to dá dělat. Anebo zvyk, kterej se zpracuje. Takovej ten masopust nebo to, to se dá zpracovat úplně krásně.“ I v domácnosti Brtníkových to občas kvůli rozdílným uměleckým názorům zajiskřilo: „To taky byly věci někdy. To byly hádky až to. Tenkrát jsme dělali tanec Balzamína, to byl takovej boj o kytičku, jako solovej pár. To jsme bydleli v Heleníně, tam jsme měli nízkej strop. Já když jsem udělal zvedačku, tak se pak praštila do hlavy vo strop, jo. Tam šlo o tu kytičku. A pak jsme se nějak pohádali, ona chtěla to nějak jináč, já taky jináč a já vím, že jsem po ní tu kytičku praštil. Takže takovýdle scény byly, no. Ale zase se to udobřilo a všecko dobrý. No tak tehdy potom, když jsme tancovali tu Balzamínu, my jsme se s ní dostali do ústředního kola jako sólovej pár.“ Vysočanem prošlo nespočet hudebníků a tanečníků. Několikrát se stavělo od základů: „Jenže to se povdávalo, študuje to někde, je to pryč, mají děti, už nemůžou. No ježíšmarjá za těch šedesát let co se vystřídalo lidí. Co se kolikrát se ten soubor dělal znova. No jistě, no tak nebyli, odešli a tak. Ne třeba schválně, ale odešli. Už to nešlo, no. To kolikrát, ježíšmarjá, tolikrát bych praštil s houslema a rozdupal je. Říkám si neblbni, jsou drahý.“ V současné době sleduje Míla Brtník dění v souboru spíše opodál, i když stále vede pěveckou skupinu souboru. Vedoucím souboru je Jan Havel (nar. 1954), ale jeho duší je stále Míla Brtník.

69

Český společenský tanec 19. století. Beseda je soubor lidových tanců, kroků a figur spojených na způsob salonního tance čtverylka.

42

Závěr Míla Brtník se narodil 7. ledna 1928 v Jihlavě. K hudbě měl vztah odmalička, protože se v jeho rodině často zpívalo. Spoustu písní se naučil hlavně od své maminky, která uměla velmi dobře zpívat. Když mu bylo deset let, dostal od tatínka housle, po kterých tak toužil. Jeho talent se hned projevil, za žáka si ho vzal učitel hudební školy v Jihlavě. Hudební kariéra byla velice rozmanitá. Na učňovských studiích hrál Míla Brtník v mnoha orchestrech, také vypomáhal v Horáckém divadle. Ve čtyřicátých letech začalo období, kdy zakládá vlastní skupiny. První byla skupina Brundibáři, následovala pěvecká skupina Příboj. V padesátých letech založil dívčí pěvecký sbor Máj. Poté vznikla Smíšená umělecká skupina, z které vznikl v roce 1954 Horácký soubor písní a tanců Vysočan. K souboru připojil a udržoval skřipkařskou muziku, se kterou se setkal ve Velkém Beranově. Sběratelskou činnost započal už ve třicátých letech, v padesátých letech jezdil pro sběr do terénu. Z tohoto sběratelského počinu vznikl v roce 2004 Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných. V roce 2008 vyšla jeho další kniha Jaký kroj, tak se stroj. Důležitá je jeho organizátorská činnost. Působil jako předseda regionálního a člen ústředního poradního sboru pro lidovou píseň a tanec NIPOS – ARTAMA. V roce 1990 založil Horácké folklorní sdružení a stal se jejím předsedou. Působil ve výboru Folklorního sdružení ČR. Od roku 1995 je členem Senátu programové rady. Je autorem mnoha programů folklorních festivalů a slavností. Velmi přínosná byla spolupráce s etnochoreoložkou Zdenkou Jelínkovou (1920 – 2005). Spolu dokázali oživit tradiční lidovou kulturu na Horácku. Vznikla řada skript a publikací týkajících se horáckých tanců. Právem za svoji činnost dostal Míla Brtník řadu ocenění. Cílem mé bakalářské práce je přiblížit osobnost Míly Brtníka širší veřejnosti. Snažila jsem se o ucelený obraz jeho dlouholeté práce nejen ve folklorním hnutí. Jsem si vědoma, že se mi nepodařilo postihnout vše, co by si tato osobnost zasluhovala a téma má mnoho potenciálu pro další zpracování. Přesto doufám, že jsem tohoto významného hudebníka a sběratele důstojně představila.

43

Seznam použitých pramenů a literatury Bausinger, H.: Folklorismus jako mezinárodní jev. Národopisné aktuality 7, 1970, s. 217 - 222.

Brouček, S. – Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1, 2, 3. Praha: Mladá fronta, 2007.

Brtník, M.: Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných. Jihlava: Horácké folklorní sdružení, 2004.

Dubová, M.: Vysočan, horácký soubor písní a tanců. Bakalářská diplomová práce. Luka nad Jihlavou: Filozofická fakulta MU, 2004.

Horácký soubor písní a tanců Vysočan 1954 - 1989. Jihlava: Dům kultury ROH, 1989.

Jelínková, Z.: Horácké tance. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1956.

Jelínková, Z.: Průzkum lidových tanců na západní Moravě. Národopisné aktuality 5, 1968, s. 147 – 148.

Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000, s. 9 - 29.

Jeřábek, R. (ed.): Počátky národopisu na Moravě: antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997.

Kubíček, J. – Kubíček. T.: Národopis na Moravě a ve Slezsku. Výběrová bibliografie. Strážnice: Muzejní a vlastivědná společnost, 1996.

Kunz, L.: Skřipky. Příspěvek k organografii lidových hudebních nástrojů. [Separát z Časopisu Moravského muzea]. Časopis Moravského muzea 35, 1950.

44

Kurfürst, P.: Poslední skřipkaři na Jihlavsku. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 107 – 118.

Loutchan, J.: O Písni rodné země. Lidová tvořivost 11, 1960, s. 64.

Marková, Z.: Cikháj 1978. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 59-60.

Národopisná výstava českoslovanská. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1985

Pavlicová M. – Uhlíková, L. (eds.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997.

Pek, A.: Dyndácká hudba na skřipky z Jihlavska. Národopisný věstník českoslovanský 32, 1951, s. 347 - 362.

Sirovátka, O.: Dvě formy folklorismu. Národopisné aktuality 26, 1989, s. 159 – 165.

Sirovátka, O.: [Polemická recenze], Český lid 45, 1958, str. 179 – 180.

Svoboda, F. J.: Horáci – Podhoráci? Od Horácka k Podyjí 2, 1924, s. 17 - 20.

Svoboda, F. J.: Moravské Horácko. Stručný národopisný obraz. Helenín u Jihlavy: Vladimír Urbánek, 1940.

Svobodová, V.: K otázce vztahů mezi českou a německou lidovou kulturou na západní Moravě. Časopis Matice moravské 94, 1975, s. 253 - 259.

Tomeš, J.: II. československý festival folklórních souborů. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 63 – 66.

Toncrová, M.: Lidové písně z moravského Horácka. Brno: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 1999.

Vlastivěda moravská. Jihlavský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1901. 45

Vondrušová, A.: Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000.

II. celostátní spartakiáda. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1961.

Internetové zdroje Krejčů Marie [online]. Oficiální stránky města Telče. [cit. 2009 - 03 - 02]. Dostupné z: http://www.telc-etc.cz/telc/?target=staticka&id=255&menu=425

Německé dějepisectví Hřebečska od konce 19. století do roku 1945 [online]. [cit. 2009 - 03 - 02]. Dostupné z: www.soupispamatek.com/WEBHREBECSKO/1996_dejepisectvi_do_1945_skrivanek.doc

Orální historie [online]. Centrum orální historie, [cit. 2009 - 06 - 26]. Dostupné z: http://www.coh.usd.cas.cz/pages_cz/oralni_historie.htm

Seznam respondentů Miloslav Brtník Narozen 7. ledna 1928 v Jihlavě - rozhovory pořízené v březnu až květnu 2009

46

Přílohy Úspěchy Vysočanu od roku 1955 - 19881 1955 Okresní kolo LUT2 Krajské kolo LUT

1. místo 3. místo

1857 Okresní kolo LUT – dua, tria Krajská svazová soutěž LUT Jihlava – dua, tria Krajská soutěž LUT Žďár nad Sázavou – tanec: Balzamína – Květa a Miloslav Brtníkovi Krajská soutěž LUT Žďár nad Sázavou – smíšené skupiny Krajská mezisvazová soutěž LUT Jihlava – dua, tria: Květa a Miloslav Brtníkovi, Věra Hromádková Ústřední kolo SLUT3 Hradec Králové – lidový tanec: Květa a Miloslav Brtníkovi Ústřední kolo SLUT Děčín – smíšení skupiny 1959 Okresní kolo STM4 Jihlava – tanec: Beranovské polky Rozhlasová soutěž o nejlepšího zpěváka moravské lidové písně: Věra Hromádková Krajské kolo STM Havlíčkův Brod: Beranovské polky Ústřední kolo STM Brno: Beranovské polky 1960 Okresní kolo STM Jihlava – tanec Krajské kolo STM Jihlava II. celostátní spartakiáda Praha – skladba Píseň rodné země: Vysočan

1. místo 1. místo 1. místo 1. místo 1. místo čestné uznání čestné uznání 1. místo účast ve finále – čestné uznání 1. místo 3. místo 1. místo 1. místo

Zlatá medaile ÚDLUT5 Odznak Za zásluhy Miloslav Brtník Zlatá medaile ÚDLUT Odznak Za zásluhy Čestné uznání Ministerstva kultury Zlatý odznak ČSTV6 cvičitelé Jan Michálek, Miloslav Brtník, Marie Čestné uznání ČSTV Dvořáková, Marie Drápelová 1961 Soutěž o novou tvorbu Strážnice: 3. místo – tanec 1

Horácký soubor písní a tanců Vysočan. Dům kultury ROH v Jihlavě, Jihlava 1989 LUT – Lidová umělecká tvořivost 3 SLUT – Soutěž lidové umělecké tvořivosti 4 STM – Soutěž tvořivosti mládeže 5 ÚDLUT – Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti 6 ČSTV – Československý svaz tělesné výchovy 2

47

tanec Dojičky

1962

1967 1971

1972 1973 1974

1976

1977

1981

1892

3. místo – hudba 3. místo – choreografie Krajské kolo STM Gottwaldov – pěvecké sbory do 9 3. místo osob Krajské kolo STM Brno: 1. místo tanec Oklepáky, Dojičky Krajské kolo STM – tanec sólo: Květa a Miloslav Brtnikovi, Antonín Zástěra 1. místo Eva Zimmermannová, Pavel Michálek 1. místo Ústřední kolo STM Bratislava: 3. místo tanec Oklepáky, Dojičky Mezinárodní folklorní festival Wewelsburg - NSR7 Medaile Ministerstva kultury NSR Soutěžní výběrová přehlídka pro celostátní festival Postup mezi 20 nejlepších v ČSSR8 I. celostátní festival folklorních souborů Poprad diplom Za objevnou činnost Mezinárodní folklorní festival Billingam - Anglie Stříbrný pohár Krajská soutěž folklorních muzik Lanžhot: Hlavní cena Skřipkařská muzika Krajská soutěžní výběrová přehlídka Uherské Hradiště postup mezi 10 nejlepších v ČSSR II. celostátní festival folklorních souborů Poprad: Cena festivalu Miloslav Brtník Čestné uznání za vzornou dlouholetou pedagogickou činnost Mezinárodní folklorní festival Zakopané – Polsko: Zlatá valaška Muzika Vysočanu Cena jury Národní přehlídka folklorních souborů Třinec Cena přehlídky III. celostátní festival folklorních souborů Košice Cena festivalu Mezinárodní folklorní festival Szeged – Maďarsko: Zlatý papuč tanec Masopust Cena festivalu Miloslav Brtník za tanec Masopust Cena za choreografii Miloslav Brtník diplom mezinárodní poroty Za vysokou uměleckou úroveň udělena Rudá stuha ÚRO9 uděleno Čestné uznání JmKNV10 a KVOS11 Brno uděleno Čestné uznání OV KSČ12 Jihlava za dlouholetou obětavou práci k 60. výročí založení KSČ Mezinárodní folklorní festival Strážnice: Miloslav Brtník – scénář a režie pořadu Vítej, Horácko milé

7

NSR – Německá spolková republika ČSSR – Československá socialistická republika 9 ÚRO – Ústřední rada odborů 10 JmKNV – Jihomoravský krajský národní výbor 11 KVOS – Krajský výbor odborového svazu 12 OV KSČ – Okresní výbor Komunistické strany Československa 8

48

1984 Miloslav Brtník

udělen titul Zasloužilý pracovník kultury medaile Pamětní Ministerstva kultury

1985 Celostátní spartakiáda: tři vystoupení v PKOJF13 1986 udělena Cena Antonína Zápotockého 1987 Mezinárodní rozhlasová soutěž Prix de muzique folklorique de radio Bratislava: Skřipkařská muzika a zpěváci účinkování ve slavnostním závěrečném koncertu 1988 Oblastní kolo soutěže souborů I. kategorie Morava II. Bystřice nad Pernštějnem

Natáčení v Československém rozhlase: Brno 1959 Brno 1983 Praha 1985 Brno 1987

Věra Hromádková, pořad Na pěknů notečku písně Mateníky, Stojí borověnka, Jeníčku hezký, Třikrát jsem obešel Skřipkařská muzika a zpěváci Veřejná rozhlasová nahrávka, Měnínská brána

Natáčení v Československé televizi: Brno 1972 Brno 1983 Brno 1983 Brno 1984 Praha 1985 Brno 1985 Brno 1988

13 14

Masopust na Horácku, společně s Třebíčanem Pořad k MDŽ14 Skřipkařská muzika Folklor na Horácku, společně s dalšími soubory Na vánoce dlouhý noce, samostatný půlhodinový pořad Zazpívej, slavíčku - soutěž dětských zpěváků folklórních písní, muzika Vysočanu a děti Na dobrou noc – pořad z vinárny U královny Elišky, natáčeno společně s Brněnskými gajdoši

PKOJF – Park kultury a oddechu Julia Fučíka MDŽ – Mezinárodní den žen

49

Obr.1.: Skupina Brundibáři (zleva J. Přibyl, M. Brtník, J. Švadlena, M. Velínský, R. Konopásek)

Obr. 2.: Pěvecká skupina Příboj (zleva nahoře M. Brtník, B. Kučera, zleva dole K. Brtníková, D. Svoboda, D. Willigová)

50

Obr. 3.: Trio (zleva M. Brtník, N. Rushka, F. Krédl)

Obr. 4.: Muzika Vysočanu

51

Obr. 5.: Skřipkařská muzika (zleva J. Prokš, F. Koch, J. Nováček, M. Brtník) a soubor Vysočan

Obr. 6.: Soubor Vysočan na jihlavském náměstí.

52

Obr. 7.: Ukázka grafické práce Míly Brtníka: Zpěv labutí 25/10 23.března 2009

53