1935
Osmiletý Constantine pracoval v zahradě svého otce a myslel na svou vlastní zahradu, čtverec rozdrolené žuly, který si vykolíkoval a uhrabal do řádek na samém konci rodinných pozemků. Nejdřív plel řádky otcových fazolí a pak se plazil mezi pokroucenými větvemi otcovy vinice a přivazoval toulavé výhonky zpátky ke kůlům hrubým hnědým provazem, který pro něj představoval svou barvou i strukturou ztělesnění poctivé, beznadějné snahy. Když jeho otec říkal, že se musejí „udřít k smrti, aby zůstali naživu“, Constantine si představoval tenhle provaz, hrubý, pevný a bezútěšný, s chlupy naježenými na všechny strany, jak váže celý svět do neohrabaného balíku, který se nehodlá podřídit a zůstat uvázaný, právě tak jako se úponky révy pokaždé vymanily a nadšeně vyrazily k nebi. Vyvazovat révu patřilo k jeho povinnostem a on se časem naučil nesnášet ji a zároveň si jí vážit za tu divokou vytrvalost. Réva měla svůj tajný propletený život, dřímající vůli, jenže trpět bude on, Constantine, když nebudou všechny výhonky v pořádku vyvázané. Nemilosrdný zrak jeho otce dokázal najít jedno špatné stéblo v deseti balících dobrých úmyslů. Při práci myslel na svou zahradu, skrytou až na kopci v nejprudším žáru, tři čtvereční stopy tak neužitečné pro otcovu pevně svázanou budoucnost, že je Constantine, nejmladší, dostal na hraní. Půda v jeho zahradě nebyla než centimetr hluboká vrstva prachu nahromaděného ve skalní prohlubni, ale on z ní vydobude plody odhodláním a prací, svou vlastní vůlí. Z matčiny kuchyně odnosil desítky semen, takových, která uvízla na noži nebo 9
upadla na podlahu i přes všechno matčino úsilí vyvarovat se hříchu plýtvání. Jeho zahrada ležela až na samém vrcholu vyprahlé skály, kam se nikdo nenamáhal zajít; bude-li plodit, bude se o ni Constantine moci starat a nikomu nic neříct. Počká až na čas sklizně a sestoupí triumfálně dolů s lilkem nebo paprikou, možná i rajčetem. Půjde podzimním soumrakem k domu, kde matka bude prostírat k večeři pro otce a bratry. Slunce bude mít v zádech, ztlumené a zlaté. Až Constantine zprudka otevře dveře, protne sluneční světlo příšeří kuchyně. Matka, otec a bratři se po něm podívají, po něm, po skrčkovi, od něhož nikdo nic nečeká. Jak tak stál na vinici a shlížel dolů na svět – na rozvaliny Papandreouovy farmy, na olivové háje Kalamata Company, na vzdálený třpyt města – myslel na to, že jednou vystoupí na vrchol a zjistí, že z prachu se derou zelené výhonky. Kněz říkal, že zázraky vznikají z píle a slepé víry. A on věřil. A byl pilný. Každý den vzal svůj příděl vody, půlku vypil a druhou polovinou zalil svá semínka. To nebylo nic těžkého, ale potřeboval také lepší půdu. Kalhoty, které mu šila matka, neměly kapsy, a nepřicházelo v úvahu sebrat z otcovy zahrady hrst hlíny, projít s ní kolem kozích chlívků a vyšplhat nahoru po skále, aniž by si ho někdo všiml. Kradl tedy půdu jediným možným způsobem – večer, na konci každého pracovního dne se shýbl, jako by někde dole vyvazoval ještě poslední výhonek, a naplnil si ústa hlínou. Půda měla opojnou, trochu fekální chuť; temnota, kterou cítil na jazyku, byla odporná a zároveň zvláštně, nebezpečně lahodná. S plnými ústy pak den co den vyšplhal po skále nahoru. Nebylo to nijak zvlášť riskantní, i kdyby potkal otce nebo některého z bratrů. Byli zvyklí, že Constantine nemluví. Domnívali se, že mlčí, protože má jednoduché myšlení. Pravda ale byla taková, že nemluvil, protože se obával chyb. Svět byl plný chyb, trnitých šlahounů, a sebevětší množství provazu, jakkoli pečlivě uvázaného, je nemohlo všechny zkrotit. Všude číhal trest. Bylo moudřejší nemluvit. Každý večer prošel jako obvykle mlčky kolem bratrů, kteří ještě pracovali u koz, a zatahoval přitom tváře, aby nikdo nepoznal, že má plnou pusu. Když přešel dvůr a pustil se po balvanech nahoru, snažil se nepolknout, ale samozřejmě vždycky 10
polkl a trochu hlíny mu sklouzlo dolů do krku, takže ho znovu nakazila ona štiplavá černá chuť. Hlína byla promíchaná s kozím hnojem a oči se mu rozslzely. Ale i tak, když se dostal nahoru, zůstala mu v ústech slušná hrudka černé hlíny, kterou mohl vyplivnout do dlaně. Hrstku hlíny pak rychle hnětl do své miniaturní zahrádky, protože se bál, že ho některý z bratrů mohl sledovat, aby se mu vysmál. Hlína byla vlhká jeho slinami.Vemnul hlínu do prachu a myslel přitom na matku, která na něj zapomínala hledět, protože její vlastní život byl tak plný starostí, že dívat se už neměla kdy. Myslel na ni, jak nese jídlo jeho hladovým, hlučným bratrům. Myslel na to, jak se zatváří, až ten večer sklizně Constantine vejde do dveří. Bude stát v šikmém zaprášeném světle před svou překvapenou rodinou. Pak dojde ke stolu a položí na něj, co donesl: papriku, lilek, rajče.
11
1949
„To je ale noc, viď?“ řekla Mary. Constantine nedokázal odpovědět. Její odvaha a krása, samotná její bledá, vzpřímená přítomnost mu svíraly hrdlo. Seděl na houpačce jejích rodičů, která vrzala, a bezmocně se díval, jak se Mary opírá o zábradlí verandy. Sukně se jí třepotala kolem nohou. Temný newjerseyský vítr si hrál s jejími vlasy. „Takováhle noc mě vždycky dostane,“ řekla. „Podívej se na tu spoustu hvězd. Chtěla bych jich nabrat celé hrsti a všechny ti je nasypat na hlavu.“ „Hmm,“ řekl Constantine; bylo to spíš potlačené mručení, kterým chtěl vyjádřit potěšení. Už to bylo skoro šest měsíců a on ještě pořád nemohl uvěřit svému štěstí. Nemohl uvěřit, že opravdu chodí s touhle úžasnou americkou dívkou. Žil teď druhý život v její hlavě. Skoro pořád se bál, že si Mary uvědomí svůj omyl. „Vypadal bys úžasně, kdybys na sobě měl hvězdy,“ řekla, ale on z tónu jejího hlasu poznal, že už ji vlastní nápad přestal bavit. Když klesla hlasem a ruce se jí roztržitě vznesly k vlasům, ztratila zájem o to, co právě říkala, ačkoli dokázala mluvit dál a sama sebe neposlouchat. Nikdy nepoznal nikoho, kdo by byl tak vytrvalý a zároveň tak snadno znuděný. Aby ji přivolal zpátky, vstal a došel k zábradlí. Díval se s ní na malou zahrádku jejích rodičů, na kůlnu jejího otce, na záplavu hvězd. „Úžasně tady vypadáš ty,“ zašeptal. „Já docela ujdu,“ odpověděla, ale neotočila se k němu. Mluvila dál tím zastřeným, náměsíčným hlasem. „Ale krasavec jsi ty, 12
a víš dobře, že to je pravda. Zrovna nedávno se mě jedna holka ve škole ptala, jestli z toho nejsem nervózní, když chodím s někým tak hezkým jako ty. Ona že dává přednost obyčejnějším chlapcům.“ „Já jsem obyčejný chlapec,“ namítl. Teď se k němu už otočila. Překvapilo ho, když spatřil hněvivě zardělé tváře. „Nekoketuj,“ zlobila se. „To se pro muže nehodí.“ Zase už řekl něco, co neměl. Domníval se, že výraz „obyčejný“ znamená muže, který stojí o obyčejný život – domácí a rodinný. Vždycky se snažil stavět se takovým, jakého se domníval, že ho chce mít. „Tak jsem to nemyslel,“ namítl. „Jenom –“ Kývla a přejela mu prsty po košili. „Nevšímej si toho,“ řekla. „Jsem dneska nějaká nervózní, nevím proč. Jako bych z té spousty hvězd trošku bláznila.“ „Ano,“ řekl. „Jsou krásné.“ Zvedla ruku z jeho košile. Obrátila se zpátky do zahrady a začala si natáčet na prst pramen vlasů. Constantine na ten prst hleděl s tesknou touhou, která mu vázla v jícnu jako kámen. „Ale tady nad Newarkem sebou jen plýtvají,“ pokračovala. „Podívej se na ně, jak svítí, co můžou. Smutné, nemyslíš?“ Constantine Newark miloval. Miloval hrdé vzpínání komínů, prostý domácký poklid hranatých cihlových domů. Přesto ale věděl, že Mary potřebuje, aby pohrdal všemi těmi obyčejnými krásami, které ho její přítomnost naučila zbožňovat. „Smutné,“ řekl. „Ano, je to smutné.“ „Cone, mě to nebaví. Unavuje mě, já nevím, prostě všechno.“ „Všechno tě unavuje?“ zeptal se. Zasmála se, trošku výsměšně. Někdy jí přišlo směšné, co říkal, ačkoli on nedokázal pochopit proč. Jeho prohlášení nebo otázky jako by občas potvrdily nějaký trpký žert, který znala jen ona sama. „No, nebaví mě škola. Dějepis, geometrie, k čemu to je? Chci si najít místo, jako ty.“ „Chceš pracovat na stavbě?“ zeptal se. 13
„Ne, hlupáčku. Ale mohla bych pracovat v kanceláři. Nebo v obchodě s konfekcí.“ „Měla bys dodělat školu.“ „Nechápu proč. Nejde mi to.“ „Jde,“ nesouhlasil. „Tobě jde všechno, co děláš.“ Těsně si namotala vlasy kolem prstu. Už se zase zlobila. Jak to má člověk poznat? Někdy stála o lichotky. Někdy je po něm vrhala zpět jako hrst štěrku. „Já vím, že si myslíš, že jsem dokonalá,“ řekla tiše. „Jenže nejsem. Ty i můj otec byste si to měli uvědomit.“ „Já vím, že nejsi dokonalá,“ řekl, ale jemu samotnému to znělo falešně. Hlas měl moc dutý a mladý, jako nějaké omluvné pípání. Hlubším hlasem dodal: „Jsi holka, kterou miluju.“ Je i takovéhle prohlášení součást nějakého velkého žertu, který on nikdy nedokáže uhodnout? Nezasmála se. „Oba to říkáme.“ Pořád se přitom dívala do hloubi zahrady. „Miluju miluju miluju. Cone, jak víš, že mě miluješ?“ „Lásku poznám,“ řekl. „Myslím na tebe. Všechno, co dělám, dělám pro tebe.“ „Jak by ti bylo, kdybych ti prozradila, že na tebe občas na celé hodiny zapomenu?“ Neřekl nic. Nějaké malé zvíře, kočka nebo vačice, tiše čenichalo kolem popelnic. „Ne že by mi na tobě nezáleželo,“ řekla. „To ano, hrozně mi na tobě záleží. Možná jsem jen povrchní. Ale pořád si říkám, že láska by snad měla všechno změnit. A já jsem pořád já. Pořád ještě se ráno vzbudím a, no, prostě jsem to já a mám před sebou další normální den.“ Constantinovi se v uších rozhučel oceán. Už to přišlo? Je tohle chvíle, kdy mu Mary řekne, že by se nějakou dobu radši neměli vídat? Aby zastavil čas, aby to prázdno nějak naplnil, řekl: „Můžu tě vzít, kam budeš chtít. Jsem zástupce předáka, brzo už budu umět tolik, že si seženu zaměstnání i jinde.“ Podívala se na něj. Tvář měla jasnou. „Chci mít lepší život,“ řekla. „Nejsem nijak hrozně chamtivá, vážně ne, jenom –“ 14
Sklouzla pohledem z jeho tváře na verandu, kde stáli. Constantine uviděl verandu Maryinýma očima. Rezavou houpačku, basičku lahví od mléka, bledý muškát v malém keramickém květináči. Věděl, že její rodiče a bratři se pohybují někde uvnitř v domě, každý se svou vlastní kyticí stížností. Otce otrávil prach v továrně. Matka žila s troskami své bývalé krásy, o níž nejspíš kdysi věřila, že jí vynese lepší život. Líný bratr Joey se uměl pouhým slepým instinktem dostat na dno ve všem, na co sáhl, stejně jako sumeček vždycky najde dno řeky. Constantine vzal Mary za drobnou ruku a stiskl ji. „Budeš ho mít,“ řekl. „Všechno, co chceš, se může stát.“ „Opravdu si to myslíš?“ „Ano. Ano, já to vím.“ Zavřela oči. Pro tu chvíli je onen neznámý žert neohrožoval a on věděl, že teď je možné ji políbit.
15
1958
Mary sestavovala velikonoční dort ve tvaru zajíce podle pokynů v časopisu – vykrajovala uši a ocas z vrstvy žlutého piškotu, kulatého a poklidně nevinného jako měsíc z obrázkové knížky. Pracovala s vrcholným soustředěním. Oči jí ztmavly a z úst jí vykukovala špička jazyka. Vykrojila jedno dokonalé ucho a právě začínala s druhým, když jí Zoe, její nejmladší, vrazila do kotníku. Mary vyjekla a vyrýpla v druhém uchu důlek velký jako nehet na palci. „Zatra,“ zašeptala. Než do ní Zoe vrazila, byla Mary naprosto zabraná do snahy vykrojit bezchybně symetrické ucho z čerstvě upečeného koláče. Nebyla v té chvíli nikým a ničím jiným. Podívala se na Zoe, která se jí krčila u nohou, fňukala a plácala do kropenatého linolea dlaněmi. Mary věděla, co přijde. Už brzo Zoe dostane svůj záchvat nespokojenosti, který neukončí žádná útěcha. Zoe byla prazvláštní dítě, zamčená skříňka, do které se Mary nedokázala dostat laskavostí, podrážděností ani dobrůtkami. Susan a Billy se dali pochopit snáz; plakali, když měli hlad nebo byli unavení. A i když vyváděli nejhůř, dívali se prosebně na Mary, jako by říkali, dej mi něco, cokoli, jakýkoli důvod, aby mi bylo zase dobře. Utěšila je hračka nebo koláček. Ale Zoe jako by neštěstí vítala. Dokázala vyvádět hodinu nebo ještě déle bez zjevného důvodu – teď se k tomu právě chystala. Mary to cítila, jako její matka tvrdívala, že cítí za jasného dne přicházet déšť. Cítila to v kostech. Před ní na kuchyňské lince ležely kusy piškotu, kokosová poleva, želé bonbony a sladké špa16
getky. Podívala se na svou práci a pak dolů na vzteklé dítě, které se právě chystalo padnout do zoufalství s jakýmsi štědrým, beznadějným potěšením, tak, jako dospělá žena padne do postele po dalším dlouhém a bezútěšném dnu. „Cone?“ zavolala Mary. „No?“ ozvalo se ze zahrady. „Cone, malá tady strašně řádí. Mohl bys ji odsud na pár minut odvést, než to dodělám?“ Nastala chvilička ticha a Mary věděla, že se nejspíš zhluboka, vlhce nadechuje a uvažuje o odmítnutí. Počkala, dokud neřekl: „Jo, hned jsem tam.“ Narovnala nůž o umakart. „To bude dobré, miláčku,“ řekla Zoe. „Tatínek tě vezme na chvilku ven, pohraješ si se Susie a s Billym. Už jsi trochu moc dlouho zavřená v domě, viď?“ Constantine vrazil dovnitř. „Vážně tě moc otravuje?“ Mary se nadechla a obrátila se k němu. Pak zpěvavě pronesla: „Ahoj, miláčku. Já tady pracuju na mistrovském díle, víš, a potřebuju jenom chviličku klidu a míru, abych to dodělala. Tak buď tak strašně moc hodný, ano?“ Dotkla se vlasů a tiše, rozpačitě se zasmála. Na předvádění svých kvalit se soustředila právě tak jako předtím na krájení piškotu. Constantine ji políbil na tvář, položil jí ruku na rameno. „Chystáš velké věci, viď?“ usmál se. „Ty největší,“ odpověděla vesele. Zoe bušila dlaněmi do linolea. Constantine se obrátil k ní. „Tak co, chceš si jít chvíli hrát s bráškou a sestrou? Co? Půjdem chvilku řádit na zahradu a necháme maminku pracovat?“ Sklonil se, aby dítě zvedl. Mary zachytila závan jeho vůně, když bral dítě do náruče: jeho vlhký pach smíšený s deodorantem a novou kolínskou, kterou si nedávno pořídil, směs sladkosti a slané vody. „Jsi anděl,“ řekla. Constantine pohoupal dítě v náručí. „Jak to jde?“ „Dobře,“ řekla. „Docela dobře.“ Naklonila se nad dort, aby 17
ho neviděl. S překvapením si uvědomila, že nechce, aby zahlédl poškozené ucho, ačkoli věděla, že by si toho ani nevšiml, a i kdyby, bylo by mu to jedno. „Je to překvapení?“ „Hm. Vy děti si teď jděte hrát ven, ano?“ „Dobře. Pojď, Zo. Podíváme se, co tam vyvádějí tvoje sestřička s bráškou. Musíme je trochu zkrotit.“ Odešel s dítětem, jehož hrozící záchvat zoufalství pohyb aspoň dočasně zbrzdil. Mary čekala, až uslyší zvuk zavírajících se dveří. Pak, s úlevou doslova hmatatelnou, jako by se jí v hrudi a břiše otevřely malé záklopky, se vrátila k dortu. Ačkoli nebyla profesionální umělkyně, byla přesvědčená, že chápe uměleckou povahu. Znala to zaujetí a ten naléhavý, skoro fyzický hlad po čase, pro prostém nerušeném čase na práci. Zůstávala vzhůru dlouho po půlnoci, šila a pekla, vykrajovala dýně, stáčela ořezané borové větve do věnců. Nikdy ale nebylo dost času ani peněz. Skoro každý den, když děti plakaly, rvaly se nebo se na ni věšely, ztrácela dech, jako by ji to chaotické uplývání času obíralo o vzduch. Začala se jí točit hlava a zeširoka zívala, aby vůbec naplnila plíce, zatímco vázala tkaničky u bot nebo ještě jednou četla oblíbenou pohádku. Teď, když Constantine dával na všechny tři děti pozor na zahradě, mohla dýchat klidně. Dokrojila druhé králičí ucho. Vzala obě uši a furiantsky našikmo je nasadila na kulatou králičí hlavu. Ano, tak je to správně, jako na obrázku v časopisu. A ten rýpanec se dá vyplnit polevou. Už se skoro stmívalo. Na zadní fasády řadových domků dopadalo světlo tak poklidné, že dokonce i jejich skromná čtvrť Elizabeth vypadala povzneseně a úplně prázdně, jako nějaké posvátné město mrtvých. Slunce zešikma dopadalo do uklizených zahrádek a z houpaček a hliníkových zahradních židlí loudilo dlouhé stíny. Někdo rozsvítil venkovní lampu, která bleděžlutě zářila proti kovově modrému nebi, a někdo jiný o tři domy dál pustil zavlažování, které začalo do chladnoucího vzduchu rozstřikovat perličky vody. Až tak daleko se Constantine dostal. Dal se k jiné stavební 18