Kapitola 6: City Tvářil se napjatě, očekávajíc její reakci. Mandy však jen pokrčila rameny. „Vidíš, já zase nesnesu zlato.“ Při té větě ztuhl, ramena se mu napjala. Nevšimla si toho. „Mimochodem, máš zajímavé příjmení, už jsem ti to řekla?“ dodala s ušklíbnutím. „No jo, ironie osudu.“ Opět se zasmála. Do třídy vešel matikář Scott. Teprve když se oba chystali vstát, došlo jim, že byly jejich ruce pořád spletené. V ten samý okamžik se stáhli, celí rozpačití a pobavení. Vlastně byla Mandy rozpačitá a Alex pobavený. Když po pozdravu opět usedali, jen stěží odolávali nutkání rozesmát se na celé kolo. Hodina proběhla hladce. Dokonce až moc. Tmavovlasá nevypustila jedinou jedovatou poznámku, spíš se chovala nadmíru dobře. Když ji učitel zavolal jménem, řekla: Ano, pane profesore. Vysloužila si tím doslova šokované pohledy ostatních spolužáků a matikářův udivený výraz, že v tom nezaslechl ani náznak sarkasmu. Hned po zazvonění zmizel ze třídy, určitě proto, aby to pověděl ostatním učitelům a učitelkám. Jen co vykročil ze dveří, Stan vstal, došel k dívčině lavici a podezíravě se na ni podíval. Vzhlédla. „Ahoj. Potřebuješ něco?“ zeptala se mile. Černovlásek se zamračil. „Ne, nic. Jen se chci zeptat, jestli ti nic není.“ Pozvedla obočí. „Proč by mi mělo něco být?“ „No, já nevím.“ Naoko se zamyslel. „Třeba proto, že se chováš strašně divně.“ „Být poprvé normální k učiteli je podle tebe problém?“ zeptala se nechápavě. „U tebe? Jo.“ Dvakrát rychle přikývl. Mandy si povzdechla. Koutkem oka pohlédla na Alexe, ale ten mlčky seděl a díval se stranou. Otočila se zpátky na Stana. Čekal. „Co je to s tebou? Jsi dneska takový... nevrlý.“ „Ach tak,“ pronesl cynicky. „Ty máš co říkat. Ještě včera jsi byla na omdlení a teď? Zase se směješ, jako by se nic nestalo. Několikrát jsem ti volal, nebrala jsi to.“ Nevěřícně vydechla. „Co jiného bych měla podle tebe dělat? To ode mě čekáš, že se s tím budu štvát až do nekonečna? Tak to teda sorry, to v mých plánech rozhodně není. A mám vybitou baterku.“ Neodpověděl. Naštvaně se na ni díval, přičemž pevně zatínal pěsti, přestože měl ruce v kapsách. „Co tě žere?“ zeptala se Mandy po chvíli, už klidnějším hlasem. Zatnul zuby a krátce střelil hlavou ke chlapci vedle ní. Tmavovlasá pohlédla tím směrem, načež se nechápavě otočila zpátky. Pozvedla obočí. „Přesně tak,“ zavrčel tiše. Nevěděla, co na to říct. Černovlásek se ale s rozhozením rukou otočil a rychlými kroky vyšel ze třídy. Dívka zůstala bezradně sedět. Pak vstala, načež udělala pár nejistých kroků. Váhavě se podívala na svého souseda. Lehce přikývl. Otočila se tedy a vyběhla ze třídy. Našla ho hned, seděl na své oblíbené lavičce v zadní části chodby. Nebyl tu takový hluk, což se jim oběma zamlouvalo, vzhledem k chaosu, jenž v jejich třídě vládl skoro pořád. Poslední metry zdolávala Mandy pořád pomaleji, jak se jí zmocňoval takový zvláštní pocit. Nakonec stanula u lavičky, sedla si vedle chlapce a nic neříkala. Chvíli takhle seděli, aniž by prohodili slovo. Mlčení začínalo být dusivé, napětí ve vzduchu se dalo krájet. „Co na něm vidíš?“ zeptal se nakonec Stan, který to už nevydržel. Nepohlédla na něj. „No, hnědé vlasy, čokoládové oči, tmavé oblečení -“ „Sakra, nedělej si ze mě srandu!“ vyštěkl. Teď se k němu otočila. „Tak se nechovej jako dítě.“ Nasupeně odvrátil hlavu. Mandy si povzdechla.
„On se k tobě přece vůbec nehodí.“ „Aha, takže ty se ke mně hodíš?“ ucedila jedovatě. Ublíženě se na ni podíval a jí došlo, že ťala do živého. Pohlédla stranou, aby se nemusela dívat do jeho hnědých očí. „Proč se k němu chováš tak přátelsky, když se znáte teprve jeden den a mě pořád odmítáš?“ Tmavovlasé utrnulo. O tohle tedy šlo. Chvíli jen seděla, jak mozek postupně chápal. Zničehonic se rozesmála. „Co je tu k smíchu?“ zeptal se nechápavě Stan, ve tváři mírně šokovaný výraz. „Takže ty si myslíš, že o mě Alex stojí?“ Ze všech sil potlačila další vlnu veselí. Zamračil se. „Ale no tak. Stojí o mě asi tak jako vegetarián o maso.“ „Řekl bych, že lev o maso je vhodnější spojení. Přiznejme si to, on po tobě jede jako divej.“ Mandy se zakuckala. „Tohle si vážně myslíš? Tak to jsi jediný.“ „Ne, ty jsi jediná, která to ještě nepochopila. Podívej se na něj pořádně. Furt na tebe civí, i když ho při tom načapáš, neuhne pohledem.“ „Mně se líbí kluci, kteří se nestydí,“ pronesla s pokrčením ramen. Stan se opět zamračil. „Úplně tě zblbnul. Čistokrevnej sukničkář, to se pozná i na první pohled. Vygumuje ti mozek, užije si a pak tě odhodí jako starou fusekli.“ „Tak aby bylo jasno,“ začala ostřejším hlasem, „já se o sebe postarat dokážu. Nepotřebuju velkého taťku, který mě před vším ochrání. A jestli ti to ještě nedošlo, tvoje rady je lepší ignorovat. Sydney je toho živoucím důkazem.“ Rozhodil rukama. „Proč ji do toho pořád cpeš?“ „Proč? Protože kdybych tě skutečně poslechla a my šli rovnou domů, žádná Syd by už nebyla.“ Mlčky se na ni díval. Její bezstarostný úsměv už dávno zmizel, oči ztratily svůj veselý lesk. „Poslyš, Stane, jsi můj kamarád, takže bych docela ocenila, kdybys mě aspoň trochu pochopil a přestal tak hloupě žárlit. Kamarádi na sebe nežárlí, ti si navzájem pomáhají.“ „Já se ti snažím pomoct,“ namítl suše. „Ty se mě snažíš odradit od člověka, který není vůbec žádnou hrozbou. Uznávám, že se mi docela líbí -“ „Já to věděl.“ Vstal, popošel pár kroků a zůstal stát. Když opět promluvil, stál k tmavovlasé otočen zády. „Ty to zkrátka nevidíš, ale ten týpek ti může dost ošklivě ublížit. To, že jsi ty ublížila mně, není důležitý, ale nesnesu, aby to někdo provedl tobě. Já tě chci chránit a ty se mi takhle odvděčíš?“ „Ty mě chráníš? Tak to bych ráda věděla před čím.“ Chvíli mlčel. „Před těmi druhými.“ „Vidíš? Přesně o tomhle mluvím,“ vyjela. Vyskočila na nohy a postavila se na tři kroky od něj. Otočil se. „Pořád se snažíš řešit problémy za mě, jako bych byla nějaká malá holčička, která nic nesvede, která je slaboučká a bezbraňoučká a nic nezmůže. Ale mám pro tebe novinu, ty nejsi můj otec. Nejsi ani můj kluk, tak proč to sakra děláš?“ Bolestně svraštil obočí. „Protože tě...“ Nedokončil. Nemohl. Sklopil pohled na šedou podlahu. Mandy si už domyslela poslední slovo. Svět se s ní zatočil, když jí došla celá věta. Nevěděla, jak reagovat. Vlastně ani nevěděla, co si o tomhle má myslet. Tak jen nečinně stála, pozorujíc černovlasého chlapce. Když však zvedl hlavu a podíval se na ni těma raněnýma očima, uvnitř ji zabolelo. Stan ji pozoroval, jak pomalu chápala, jak jí to postupně docházelo. Netušil, jestli by od ní měl něco očekávat, nějakou reakci, jakoukoliv. Ale ona tam jen stála, naprosto bezradná. Otočil se a chvíli vyčkal. Nic. Udělal krok vpřed. „Stane,“ zašeptala tiše. Zastavil se. Chvilku mlčela. „Ale já ne,“ dodala pak ještě tišeji. Její hlas byl v poloprázdné chodbě jasný a
zřetelný. Sklonil hlavu. Pochopil. Bez odpovědi se rozběhl. Amandu nechal daleko za sebou. Řítil se vpřed, míjel udivené studenty a nevšímal si učitelů, kteří se ho chystali zastavit. Vpadl do třídy, čímž na sebe strhl pozornost. Nevšímal si toho, popadl batoh a hned zase vyběhl ven. Od doby, kdy se objevil a kdy zase zmizel uběhly necelé čtyři vteřiny. Okamžik nato se ve dveřích objevila Mandy. Přejela třídu očima. Černovlásek tam nebyl. „Stan právě někam zmizel,“ řekl Jack, špinavý blonďák z jeho party. Chabě přikývla. Pomalu došla až ke svému místu a sedla si. „Děje se něco?“ zeptal se opatrně Alex. Zřejmě se nehnul z místa. Vzdychla. „Právě jsem udělala něco, co mi Stan asi nikdy neodpustí.“ Zamyslel se. „Záleží na tom, co.“ „Bezohledně jsem ho obvinila, zranila a ještě k tomu ztrapnila.“ „Je to vážné?“ „A jak. Sice mě nejdřív neprávem odsoudil -“ „Za co?“ Odpověděla po chvilce mlčení. „Vlastně to bylo na tebe. Prý se ti líbím.“ Pohlédla na něj, zvědavá na jeho reakci. Nic neřekl, ale zvláštně se na ni zadíval. Vytřeštila oči. „To ne!“ Omluvně pokrčil rameny. „Promiň, ale nemůžu si pomoct.“ Mandy zasténala, složila si hlavu do dlaní. Takže nakonec měl Stan přece jen pravdu. A ona to všechno svou slepostí jen zhoršila. Předklonila se a udeřila čelem o desku lavice. „Au.“ „Není ti nic?“ zašeptal starostlivě Alex. „Je mi všechno,“ zamumlala zoufalým hlasem. „Nejradši bych se zabila.“ „Tak na to zapomeň!“ sykl ostře. Překvapeně se na něj podívala a zvedla hlavu. Mračil se, jako by to myslel smrtelně vážně. „Cože?“ „Totiž...“ Jeho výraz okamžitě zjihl. „Určitě se najde nějaké řešení. Vražda je zbytečná, složitá a navíc nenávratná.“ Prohlížela si ho. Vypadal teď strašně mile, nápomocně, ale zase úplně jinak, než se kdy tvářil Stan. Přesto si Mandy uvědomila, že ty pohledy byly jeden jako druhý. Zavrtěla hlavou. „Mně už není pomoci. Jsem nevděčná, nevnímavá a navíc podrazácká.“ „Ale zachránila jsi život,“ dodal přesvědčivě. Střelila k němu hlavou. „Odkud to víš?!“ Významně se na ni podíval, po čemž se jí vybavil jejich včerejší rozhovor. Zabodla oči do lavice. „On se uklidní. S něčím takovým se člověk smiřuje jen těžko.“ „Říkáš to, jako bys věděl, o čem mluvíš,“ zamumala. „Ano, vím.“ Vzhlédla k němu. Tvářil se klidně, ale taky zamyšleně. Povzdechla si a začala prstem na desku kreslit kolečka, jak to dělávala Sydney. Alex ji pozoroval. „Nejdřív Syd, teď ještě Stan. Já to prostě nechápu. Všechno to začalo tím přepadením,“ uvažovala nahlas, zatímco řinčel zvonek. „Nikdy jsem neměla dopustit, aby šla sama. Třeba by se pak nic nezměnilo.“ „Změnilo, to mi věř. Dřív či později by k tomu stejně došlo. I když si nejsem jistý, jestli by to schytala právě Sydney.“ Zmateně se na něj podívala. Sám se tvářil vyplašeně, určitě vypustil něco, co mělo zůstat v tajnosti. Odolávala nutkání se ho zeptat, ale už mu dala slib. Zhluboka se nadechla. „Já se z tebe jednou zblázním, víš to?“ Usmál se. „I já se musím pěkně ovládat.“ Pozvedla obočí. „Chceš mi to říct?“ „Nejde o to, co chci já. Hlavní je, abys byla připravená ty.“
„A to bude kdy?“ zeptala se, přičemž naklonila hlavu ke straně. Alex se zarazil. Mandy se narovnala jako svíčka, když spatřila jeho pohled. „Proč to děláš?“ Překvapeně zamrkala. „Co?“ „To s tou hlavou. Tohle lidé nedělají.“ Zasmála se. „Jak to můžeš vědět?“ „Prostě to vím,“ řekl ostřejším hlasem, což ji docela zaskočilo. Jak Mandy pozorovala výraz jeho tváře, uvědomila si, že vypadal strašně roztomile, když se zlobil. Kousla se do jazyka, aby to náhodou neřekla nahlas. Pak pokrčila rameny. „Dělám to odjakživa. Stana to vždycky strašně rozesmívalo, říkal, že jsem mu tím přípomínala zvědavého vlka.“ Alex k ní při tom slově trhl hlavou, až z toho nadskočila. Zuřivě se zamračil. „A to vzal kde? Dělají to všechna zvířata, nejenom vlci,“ vyletěl. „No, to já nevím, to se zeptej jeho,“ vykoktala. Hnědovlasý se k ní s prudkým vydechnutím otočil zády. Mandy ho nechápavě sledovala. Měl ruce zatnuté v pěst a jeho tělem cloumala vlna zlosti. Opatrně se natáhla a konečky prstů se dotkla jeho ramene. Trhl sebou, když ucítil její slabý dotyk, ale ruku nesetřásl. Dívka se k němu naklonila. „Alexi? Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše. Vydechl, načež se pomalu otočil. „Promiň, nechal jsem se trochu unést. Sama poznáš, až budeš připravená. Přijde to samo, možná dneska, možná za měsíc. Ale musíš si na to počkat.“ Zmateně mu hleděla do tváře. S chabým úsměvem na rtech vzal její ruku a přitáhl si ji k obličeji. Zavřel oči a natáhl vzduch do plic. Mandy zamyšleně zkrabatila obočí. Tohle jí něco připomínalo. Když se na ni opět podíval, tvářil se blaženě, z čehož se musela pousmát. „Voní? Používám nové mýdlo,“ řekla pobaveně. Zasmál se. Najednou se vedle nich ozval další hlas. „Nerada ruším tuto intimní chvilku, ale máme hodinu.“ Oba vzhlédli. Před jejich lavicí stála učitelka angličtiny Iversová a tvářila se dost podrážděně. Ani si nevšimli, že přišla do třídy. Tmavovlasá už hodlala něco říct, ale zničehonic se Alex postavil. Nechápavě se na něj podívala. „To je má vina, paní profesorko, zbytečně jsem Amandu rozptyloval,“ řekl klidně. Angličtinářka si ho změřila kritickým pohledem. „Alexandře, to, že jsi k nám přišel ze školy pro zvláště nadané, ještě neznamená, že -“ „Jistě, ale váženého pana ředitele by jistě nepotěšilo, kdybych opět přešel na jinou univerzitu.“ Paní Iversová nevěřícně zamrkala. Zprvu ho podezírala, že si z ní střílel, ale Alex se tvářil naprosto vážně. Mandy teprve teď došlo, že se na ně všichni dívali. „Nuže?“ Učitelka se vztekle otočila a vydala se zpátky ke svému stolu. Ostatní spolužáci si chlapce užasle prohlédli. V klidu si zase sednul. „Sakra, jak to tam u vás musí vypadat?“ šeptla Mandy. „Proč?“ „Protože na angličtinářku si netroufnu ani já.“ Uchechtl se. „Se mnou po boku už můžeš.“ Kousla se do rtu, aby nevybuchla smíchy. Vyučující pořád pěnila vzteky a ona si uvědomila, jak jí právě tohle popichování chybělo. Po škole se Mandy nevydala do jídelny, jak měla ve zvyku, ale zamířila na opačnou stranu. Alex na obědy nechodil, jak před chvílí zjistila, takže návrh, jestli by nemohl jít s ní, nadšeně přijala. „Copak ty nemáš hlad?“ zeptal se. „Ani ne.“ Najednou její břicho na protest hlasitě zakručelo. „Tvůj žaludek si ale očividně myslí něco jiného,“ podotkl pobaveně.
Rozpačitě si odkašlala. „Musím za Syd, oběd na mě čeká doma.“ „Sydney zase na tebe čeká v nemocnici, odtud ti neuteče.“ „Ne, ale mohla by omdlít, zardousit se nebo... omdlít nebo zardousit se a já u toho nebudu, abych jí nějak pomohla. Zrovna teď mě potřebuje ze všeho nejvíc.“ Alex se na okamžik zamyslel. „Myslím že i kdyby omdlela nebo se začala dusit, nijak bys jí pomoct nedokázala. Jedině zavolat doktora. A jen tak podotýkám, že tohle teď dělají přístroje.“ Bezděky k němu trhla hlavou a zamručela. Zabočili za roh. „Záleží ti na ní, viď?“ zeptal se po chvíli. „Samozřejmě. Je jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměla.“ Hnědovlasý pomalu přikývl, jako by si v hlavě ta slova opakoval. Zamyšleně se na ni díval. Nachytala ho a otočila se k němu. „Co je?“ „Baví tě život?“ zeptal se náhle. Překvapeně zamrkala, zmatena tou otázkou. „No... jo, docela jo. Pochopitelně by se našly nějaké problémy, ale jinak jsem se svým životem spokojená.“ „Takže by ses ho nechtěla pro něco vzdát? Pro někoho?“ „Hmm, záleží na tom, jestli by to mým blízkým pomohlo nebo ne. Třeba kdybych měla umřít při transplantaci orgánu, abych tím pomohla své mámě, Syd nebo Stenovi, klidně bych to podstoupila.“ „To si ale života moc nevážíš,“ vyhrkl. „Své rodiny a přátel si vážím víc.“ Po chvíli přemýšlení se na ni usmál. „Jsi moc šlechetná, víš to?“ Mávla rukou. „Prosím tě, to by udělal každý.“ „Ne, mýlíš se. Málokdo by se takhle obětoval.“ „Ty bys to pro své sourozence neudělal?“ Zamyslel se. „Záleží na situaci.“ Překvapeně zamrkala. „Já teda ano. Moje rodina je pro mě vším, i když ji momentálně tvoří jen mamka. Nemohla bych si představit život bez ní.“ „Máš ji moc ráda,“ konstatoval. „No jasně, je pro mě nezbytností. Kdo by neměl rád svoji matku?“ „Já tu svou nikdy ani nespatřil.“ Strnula, načež se mu provinile podívala do očí. „Promiň. Nějak mi to... nedošlo.“ „To je v pořádku, mně to nevadí.“ Odvrátila pohled. Zvažovala, jestli by se ho na to měla zeptat. Nakonec to riskla. „Jaké to je? Žít bez rodičů?“ Zamyslel se. „Nevím, jaký je život s nimi, takže nevím, jaký je život bez nich. Ale popravdě mi ani tak moc nechybí. Staral se o mě Joel, byl a pořád je skoro jako otec, kterého jsem stejně nikdy nepoznal. Všechnu potřebnou lásku nebo teplo domova nacházím u svých bratrů a sester.“ „Takže matku nepostrádáš?“ „Vůbec ne.“ Překvapeně se na něj dívala, načež odvrátila pohled. „To bych asi nezvládla.“ „Co?“ „Být bez mamky. Ona je pro mě jediná na celém světě. Neumím si představit, že by jednou...“ Zasekla se. Nemohla to slovo říct, nesnášela ho. „Každý člověk musí umřít,“ řekl Alex tiše. „No jo, já vím,“ zamumlala. „Udělala bych všechno možné, jen aby tu mohla být navěky.“ Zamračil se. „To ale nejde. Smrt je, když to tak řeknu, poslední povinností každého živého tvora.“ „No jo, jedna z lidských nevýhod.“ „Ty bys snad chtěla žít věčně?“ Zamyšleně pozvedla oči k šedivému nebi. „Přijde na to. Čas je můj odvěký nepřítel, takhle by se konečně zastavil. Mohla bych se naučit všechny jazyky světa, navštívit všechny divy světa a hlavně, nikdy bych nezestárla.“
„Ty nechceš být babičkou?“ zeptal se s nepatrným úsměvem. „Ne, v žádném případě. Jednou jsem Syd řekla, že až mi bude čtyřicet, skončím to.“ Zmateně pozvedl obočí. „Proč bys to dělala?“ „Po čtyřicítce nastanou samé problémy. Nemoce jsou rizikovější, člověk ztrácí chuť do života. Neumím si sebe představit jako starou babku s holí a brýlemi o velikosti lupy.“ Ušklíbl se. „Vidíš, hrozná představa.“ „Ale většina žen chce mít děti a vnoučata.“ „Já rozhodně ne. Nesnáším mimina, jsou otravná, uřvaná a na svou velikost neuvěřitelně silná. Vzdálená sestřenice z druhého kolena má malého kluka, kterému je teprve pět měsíců a už jí urval pramen vlasů.“ „Všechny děti ale nejsou takové.“ „Možná. Člověk nikdy neví.“ Odmlčeli se. Ovšem jen na chvíli. „Co ty? Proč tak odmítáš nesmrtelnost?“ Zamyslel se. „Trvá moc dlouho. Nekonečně dlouho, věčnost. V životě se možná snažíš smrti vyhnout, ale když už se ti to povede až takhle, dojde ti, že je to prokletí. Představ si, že by ses narodila někdy v sedmnáctém století, prošla si tyranskou vládou panovníků, prožila obě Světové války nebo všelijaká jiná hnutí. Něco takového ti zkrátka utkví v paměti už napořád a měla bys co dělat, aby ti z toho nepřeskočilo. Navíc, vybav si všechna ta staletí. Ovšem, stačí jen jedno, aby ses naučila plynule mluvit třiceti jazyky, ale podívej se na tu dobu. Je to nekonečný kruh, bez začátku, bez konce. Představa, že bys nemohla umřít, je mnohem děsivější než představa, že bys umřít mohla,“ dokončil a odmlčel se. Nic neříkala, jen ho pozorně poslouchala. Naprosto ji ohromil. Jeho slova jí vířila v hlavě, znovu si je opakovala, pořád dokola. Ještě nikdo jí to nevysvětlil tak jasně, jako teď Alex. „Věř mi, život je sice krásný, ale smrt je ještě krásnější,“ řekl tiše. Neodpověděla. Stanuli před nemocnicí. Mandy se ani nezastavila u sesterny a zamířila rovnou na pokoj intenzivní péče. Pomalu otevřela dveře, načež opatrně nakoukla dovnitř. Sydney byla vzhůru. Zrzka zaznamenala pohyb a otočila hlavu. Když spatřila tmavovlasou, její bledý obličej se rozzářil. „Mandy! Honem, pojď dál,“ vyhrkla a pokynula jí rukou. Amanda se široce usmála, otevřela dveře dokořán a vstoupila do pokoje. Alex jí šel v patách. „Tak jak se máš?“ Rozpřáhla ruce, načež se pevně objaly. „Ano, jde to,“ odpověděla s úsměvem. Mandyina tvář se zachmuřila. „Pořád se dusíš?“ „Neměj strach, jsem v pořádku,“ řekla klidně. Pak pohlédla tmavovlasé přes rameno, pozvedla obočí, po čemž se obrátila zpátky na ni. Dívka se otočila. Hnědovlasý se na ně pozorně díval. „Promiňte. Syd, tohle je Alexander Silver. Alexi, to je Sydney Jasonová.“ „Těší mě,“ přikývl. Zrzka ho napodobila. „Mě taky.“ Mandy podivilo, že si nepodali ruce, ale hodila to za hlavu. „Alex je náš nový spolužák a zatím sedí vedle mě, zatímco jsi tady v nemocnici. Ale až se uzdravíš, přestěhuje se, viď?“ Významně se na něj podívala. „Ovšem, žádný problém,“ potvrdil bez sebemenších námitek. Sydney zavrtěla hlavou. „To ne, zřejmě je vám spolu dobře, klidně si sednu někam jinam.“ Tmavovlasou zalilo horko. Nervózně se otočila, ale Alex se tvářil naprosto normálně. Usmál se. „To je od tebe moc milé, děkujeme.“ „Pro vaše dobro cokoliv.“ Mandy si přejela rukou po obličeji. „Vy jste se snad dohodli nebo co?“ Oba jí věnovali tázavý pohled.
„Proč?“ zeptala se Syd. „Ehm, totiž...“ Obrátila se k hnědovlasému. „Mohl bys nás nechat chvíli o samotě, prosím? Potřebuju se Syd probrat něco... závažného,“ zašeptala. „Samozřejmě. Budu čekat v hale.“ Přikývla. „Rád jsem tě poznal, Sydney.“ „Nápodobně.“ Zamířil ke dveřím a ve vteřině byl pryč. Amanda pohlédla zpět na zrzku. Měřila si ji uštěpačným pohledem. „Co?“ „Tobě se líbí,“ řekla pobaveně. Tmavovlasá překvapeně zamrkala. „Cože?“ „Alex. Úplně ho miluješ, vidím to na tobě.“ „Vidíš velké kulové, vždyť ho ani neznám. Vlastně mi o sobě něco málo řekl, ale... Proboha, nechme toho, nejsem tady, abych drbala Alexe, jsem tu kvůli tobě a taky... Syd, provedla jsem něco strašného.“ Zrzce se ve tváři usadil zděšený výraz. „Co se stalo?“
