Ochrana základních lidských práv v řízení před Ústavním soudem ČR

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

Diplomová práce

Ochrana základních lidských práv v řízení před Ústavním soudem ČR Hana Nimrichterová 2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana základních lidských práv v řízení před Ústavním soudem zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

…………………… podpis

„Děkuji JUDr. Liboru Hanušovi, Ph.D. za vstřícnost a cenné náměty, rady a připomínky, které mi při zpracování diplomové práce poskytl.“

2

1.ÚVOD: ......................................................... ..CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 2. POJEM ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD, JEJICH HISTORICKÝ VÝVOJ A KLASIFIKACE …………………………………………………………………………...7 2.1. VÝVOJ ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD V HISTORII ............................................................ 7 2.2. POJEM A KLASIFIKACE ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ..................................................... 9 2.3. NORMATIVNÍ ZAKOTVENÍ ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR A V MEZINÁRODNÍCH DOKUMENTECH ...................................................................................... 13

2.3.1. Ústavní úprava základních práv a svobod v právním řádu ČR ............................ 13 2.3.2. Stručný přehled mezinárodních a evropských dokumentů ochrany základních lidských práv a svobod…................................................................................................. 15 3. PRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ............ 19 3.1. PRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI................................................................................................................................. 19

3.2. PRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY ZÁKLADNÍCH PRÁV NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI ........... 20 4. OCHRANA ZÁKLADNÍCH PRÁV V ŘÍZENÍ PŘED ÚSTAVNÍM SOUDEM ....... 24 4.1. ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ ČR .............................................................................................. 24 4.1.1. Charakteristika ústavního soudnictví, jeho vznik a vývoj ..................................... 24 4.1.1.1. Vznik a vývoj Ústavního soudnictví..............................................................25 4.1.1.2. Charakteristika Ústavního soudu ČR...........................................................28 4.1.2. Organizace Ústavního soudu ................................................................................ 32 4.1.3. Ústavní stížnost ..................................................................................................... 34 4.1.3.1. Pojem ústavní stížnosti, typy, funkce............................................................34 4.1.3.2. Náležitosti podání ústavní stížnosti .............................................................36 4.1.3.3. Průběh řízení o ústavní stížnosti...................................................................40 4.1.4. Rrozhodnutí Ústavního soudu a jejich závaznost .................................................. 43 4.2. PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES .................................................................................. 48 4.2.1. Pojem práva na spravedlivý proces ...................................................................... 48 4.2.2. Zakotvení práva na spravedlivý proces na evropské a mezinárodní úrovni ......... 49 4.2.3. Případy porušování čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Českou republikou ........................................................................................................... 51 4.2.4. Stručný přehled zásad uplatňovaných při dokazování .......................................... 53

3

4.2.5. Ke vztahu Ústavního soudu a soudů obecných v oblasti dokazování v judikatuře Ústavního soudu .............................................................................................................. 57 4.2.6. Ústavněprávní vady dokazování pohledem judikatury Ústavního soudu.............. 59 4.2.6.1. "Opomenuté" důkazy.....................................................................................61 4.2.6.2. Důkazy získané, a tudíž posléze použité v rozporu s procesními předpisy...63 4.2.6.3. Tzv. "extrémní nesoulad"..............................................................................65 5.ZÁVĚR:............................................................................................................................... 67 RESUMÉ: .................................................................................................................................. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: ....................................................................................

4

1. Úvod Mnohé dokumenty, ať již na vnitrostátní či mezinárodní úrovni, zakotvují nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná práva a svobody, kterými jsou osoby nadány již od narození a která není třeba vyhlašovat či zakotvovat, ale pouze toliko respektovat a poskytovat jim ochranu. Ve skutečnosti se však nedovoláme práv, která nejsou zakotvena v pozitivním právu a osoby mají pouze ta práva, která jim stát přizná. K uznávání základních práv a svobod ze strany států docházelo velmi zvolna a postupně, často jen v období, kdy státní moc byla oslabena a lid si uznání těch kterých práv prosadil. Po mnohaletém historickém vývoji základních práv a svobod by se mohlo zdát, že tento je již u konce. V poslední době dochází spíše už jen k rozšiřování okruhu osob, jimž jsou práva přiznávána či jen k doplňování již existujících katalogů o práva třetí či čtvrté generace. Lidskoprávní tématika je však stále aktuální. Pomineme – li dění v některých částech světa v podobě masového porušování opravdu těch nejzákladnějších lidských práv a zůstaneme na evropském kontinentu, přesvědčí nás o aktuálnosti tohoto tématu už jen zahlcenost Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku či neustálá vytíženost Ústavního soudu ČR. O ochranu základních práv a svobod je proto třeba nepřetržitě usilovat a věnovat jí náležitou pozornost, neboť je nezbytným atributem demokratického právního státu. Cílem mé diplomové práce bylo přiblížit čtenáři pojem lidských práv, jejich normativní zakotvení a především jejich ochranu. V této souvislosti, jak ostatně vyplývá již z názvu práce, jsem se podrobněji zaměřila na řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Jelikož naprostá většina ústavních stížností se dovolává porušení práva na spravedlivý proces, učinila jsem jej i já součástí a zároveň stěžejním tématem této práce. Vzhledem k nebývalé šíři tohoto základního práva jsem se však po konzultaci s vedoucím mé diplomové práce rozhodla zaměřit na jeden z aspektů práva na spravedlivý proces, a to konkrétně na problematiku dokazování, resp. ústavněprávní vady dokazování objevující se v judikatuře Ústavního soudu. V první části práce se tedy po nastínění stručného historického vývoje věnuji rozboru pojmu základních práv a svobod z důvodu značné terminologické nejednotnosti v této oblasti. Poté uvádím jejich klasifikaci a zakotvení základních práv a svobod v nejvýznamnějších mezinárodních a evropských dokumentech a jejich zakotvení v rámci právního řádu ČR. V druhé části práce pak uvedu prostředky ochrany základních práv a svobod na vnitrostátní i mezinárodní úrovni se zaměřením na bližší rozbor řízení před Evropským

5

soudem pro lidská práva. Ústavní soud, jakožto nejvýznamnější orgán ochrany ústavnosti a ústavně zaručených práv a svobod zůstane na tomto místě opomenut, i když do této kapitoly nepochybně patří s tím, že tento nedostatek napravím kapitole následující. Další kapitola nese název: Ochrana základních práv a svobod v řízení před Ústavním soudem. Úvodem charakterizuji ústavní soudnictví, jeho jednotlivé modely, jeho vznik a vývoj na území České republiky a stranou nezůstane ani organizace Ústavního soudu. Ústavní stížnost je velmi důležitým institutem sloužícím k ochraně základních práv a svobod. K tomu, abychom se ústavní stížností mohli účinně domáhat svých práv, je třeba, abychom věděli jaké náležitosti musí být splněny, aby nedošlo k jejímu odmítnutí. Co následuje, pokud byla ústavní stížnost podána včas a za splnění všech potřebných náležitostí? Na tuto otázku lze taktéž nalézt odpověď v této kapitole. Dále pak rozeberu často diskutovanou závaznost jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces - nejdříve se pokusím vymezit jeho pojem, poté jeho normativní zakotvení a nejčastější případy porušování práva na spravedlivý proces ze strany České republiky ve stížnostech podávaných k Evropskému soudu pro lidská práva. Předtím, než přejdu k jádru ústavněprávních vad dokazování, uvedu krátce jednotlivé zásady uplatňující se při dokazování. Poté vymezím vztah Ústavního soudu a obecných soudů z hlediska možných zásahů Ústavního soudu do provedeného dokazování obecnými soudy, a to především tak, jak jej nespočetněkrát judikoval sám Ústavní soud. Závěrečná část mé práce je věnována ústavněprávním vadám dokazování pohledem judikatury Ústavního soudu. Zde jsem se pokusila za pomocí judikátů Ústavního soudu přiblížit jednotlivé vady dokazování objevující se v judikatuře Ústavního soudu.

6

2. Pojem základních práv a svobod, jejich historický vývoj a klasifikace 2.1. Vývoj základních lidských práv a svobod v historii

Historický vývoj základních práv a svobod sahá hluboko do minulosti. Jejich uznávání, respektování a ochrana znamená vždy určité omezení veřejné moci. Stojí zde proti sobě dvě síly – na jedné straně veřejná moc se svou tendencí vládnout společnosti a podřídit si ji, na druhé straně snaha člověka udržet tuto moc pod kontrolou a zajistit si určitý autonomní prostor, kam veřejná moc již zasahovat nemůže. V historii docházelo k vymezování tohoto prostoru (tedy k přiznávání základních práv a svobod) postupně a práva byla přiznávána jen příslušníkům určitých vrstev společnosti, jež měla oporu u vládnoucí moci.1 Již v antickém Řecku si filozofové jako Platón se svou Politeia, Aristoteles a další uvědomovali význam jedince a ctností osobnosti člověka a v mnohém také přispěli také k tvorbě politických práv. Epikurejská etika usilovala o osvobození od bolesti a utrpení tělesného i duševního. Vyzývá k tomu, aby si lidé navzájem neškodili, avšak ani škody netrpěli. Pro Stoiky jako Zenón z Kitia, Kleantés, Seneca, Marcus Aurelius a Epiktétos pak rozumný život v souladu s přírodou znamenal též uznání rovnosti lidí – rovnost mezi Řeky a barbary, mezi Řeky a svobodnými otroky i mezi muži a ženami. Křesťanství šlo ještě dál a uznávalo rovnost všech lidí, neboť jsou všichni dětmi nebeského Otce. Význam křesťanství je nepopiratelný především v 19. a 20. století v souvislosti s rozvojem sociálních práv jednotlivce, s rozvojem solidarity a sociálního státu. Středověk byl charakteristický rozvrstvením společnosti, čemuž odpovídalo i přiznání práv jen určitým stavům, především šlechtě a městům. Přirozenoprávní teorie rozvíjející se v tomto období pak přispěly k rozpracování myšlenky práva na odpor a k uznání svobody vyznání, k postupné nechuti k otroctví apod. Důležitým zdrojem myšlenky lidských práv se ve středověku a novověku kromě teorie společenské smlouvy J. Locka a J. J. Rousseaua, dle které lidé svobodní a rovní uzavírají mezi sebou smlouvu o sdružení a na jejím základě se podřizují vládci, stala také teorie dělby moci rozpracovaná v 18. století Montesquiem.2

1

Kolektiv autorů PF UK. Občanská a lidská práva. Praha: Nakladatelství ALEKO, 1991, s. 43-44. Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Praha 1947, s. 147 uvádí: „není svobody, jestliže táž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, …. Není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné.“ 2

7

Jedním z prvních významných dokumentů zakotvující některá práva (zákaz zadržení či uvěznění svobodného člověka, zákaz zbavení majetku, zákaz vypovězení ze země a další) byla Magna Charta Libertatum z roku 1215. Z našich dějin zmiňme alespoň Majestát Rudolfa II. z roku 1609 zaručující náboženskou svobodu i poddaným a překonávající tak zásadu „cuius regio, eius religio“, či toleranční patent Josefa II. z roku 1781 omezující monopol katolické církve a připouštějící i existenci protestantských vyznání. Prvními právními dokumenty s dosahem pro každého se staly Petion of Rights z roku 1628 a později Habeas Corpus Act z roku 1679. Petion of Rights obsahovala práva a svobody týkající se ustanovení o právu petičním, o svobodných volbách, o soudních zárukách a další. Habeas Corpus Act je známý především zakotvením presumpce neviny při vyšetřování trestných činů. Virginská deklarace z 12. června 1776, jejíž hlavní myšlenky převzala Deklarace nezávislosti USA z roku 1776, znamenala ve vývoji základních práv a svobod velký zlom. Stala se uceleným katalogem lidských práv, které stát nejen dodržuje, ale zavazuje se je i chránit. Dle Deklarace jsou si všichni lidé rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy – zejména je to právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Americký revoluční proces předběhl o pár let revoluci ve Francii, která vyústila v přijetí Prohlášení práv člověka a občana dne 26. srpna 1789. Prohlášení se stalo vzorem pro další reformy a revoluce v mnoha zemích.3 Po první světové válce dochází k prosazování mezinárodní ochrany práv menšin, postavení žen a dětí a ochrany pracovníků.4 Výraznější rozvoj úpravy základních práv a svobod na mezinárodní úrovni proběhl až po druhé světové válce jako reakce na masové porušování lidských práv ve fašistickém Německu. Státy si začaly uvědomovat, že respektování lidských práv má velmi úzkou spojitost se zajištěním mezinárodního míru a bezpečnosti. Ukázalo se totiž, že státy, které porušují lidská práva, bývají zpravidla agresivní i navenek.5 K tomu však viz kapitola 2.3.2.

3

Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 130-135 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Jiří Malenovský. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 29-32 5 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 93

4

8

2.2. Pojem základních práv a svobod

Hovoříme-li o pojmu základních lidských práv, základních svobod, základních práv apod., je třeba mít na paměti značnou terminologickou nejednotnost v této oblasti. Existuje mnoho výrazů pro vyjádření vztahu jednotlivce a veřejné moci. Např. Všeobecná deklarace lidských práv používá pojem „lidských práv“, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech používá pojmu „občanská a politická práva“, Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod je označuje jako „lidská práva a základní svobody“.6 J. Boguszak7 v pojednání o vzniku Listiny uvádí, že záměrem bylo rozlišovat pojmy základní práva a lidská práva. Co se týče jejich vztahu, pak základní práva jsou pojmem širším vůči lidským právům, která v sobě zahrnují jak základní lidská práva, tak práva politická. Dalším druhem základních práv jsou též práva sociální. Pojem základních práv a svobod tak lze považovat za „střešní pojem“8 zahrnující dílčí okruhy vztahů mezi jedincem a státem. Právo či svoboda? Jaký je mezi nimi rozdíl? Z hlediska právních následků dle Listiny žádný.9 Svobody jsou spojeny se zakotvením autonomních prostorů, kam nebude veřejná moc zasahovat, tato ustanovení jednotlivcům něco garantují, zaručují. Naopak pojem práv je spojen s možností jednat či nejednat a vybírat si obsah a formy svého jednání.10 Existují dvě základní pojetí lidských práv – přirozenoprávní a pozitivistické. Představitelem druhého z nich je G. Jellinek, dle něhož každé subjektivní právo předpokládá existenci objektivního práva, jež toto subjektivní právo vytváří, uznává a také chrání.11 Na druhé straně stojí pojetí přirozenoprávní. Přirozené právo (ius naturele) je nezávislé na státní moci a na rozdíl od pozitivního práva (ius volontarium) je neměnné. Přirozená práva nelze

6

Filip, J. K pojmu základního práva nebo svobody z hlediska jednoho nálezu Ústavního soudu. Právník, 1995, č. 8, s. 771. 7 Boguszak, J. In Dančák, B., Šimíček, V. Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 34. 8 Filip, J. In Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 4. nezměněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 127. 9 Podobně hovoří také J. Blahož, když na otázku jaký je rozdíl mezi lidským a občanským právem a svobodou člověka či občana uvádí, že: „je třeba jednoznačně odpovědět, že naprosto žádný. Jde jen o určitou formulační zvyklost, která umožňuje srozumitelné a krátké vyjádření. Mohli bychom například velmi dobře říci právo na svobodu slova, ale stačí říci svoboda slova.“ Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: Aspi, a.s., 2005, s. 24. 10 Zoubek, V. Lidská práva - globalizace - bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 222. 11 Filip, J. In Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 4. nezměněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 136

9

spojovat se státem, protože vznikla dávno před ním, jsou spojena se samotnou existencí lidské bytosti, člověku jsou dána od Boha či od přírody již od narození.12 Dle J. Blahože13 je základem přirozenoprávního pojetí lidských práv právo na život. Lidská práva jsou odvozena od přirozených práv, za něž se považují určité přirozené nároky člověka na kvality života a jimiž rozumí také jakési základní vzory – archetypy chování potřebné pro zachování druhů živých tvorů a i jednotlivců. Lidská práva jsou různými kvalitativními stránkami práva na život – právo na život ve zdravém prostředí, ve společenském prostředí, kde má každý svobodu pohybu, slova, právo se shromažďovat a další. Jelikož však dosud nebyl vytvořen žádný obecně uznaný vyčerpávající výčet všech základních práv a svobod, můžeme za tato práva považovat ta, která splňují určité společné charakteristiky. Práva a svobody proto: a) musí být ústavně zaručené (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR b) mají povahu subjektivního veřejného práva c) mají zvláštní obsah d) vznikají přímo na základe ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoli z konkrétního právního vztahu vzniklého za základě právního aktu či úkonu e) nelze s nimi právními úkony disponovat, neboť jsou nezadatelné a nezcizitelné (čl. 1 Listiny) f) jsou vymáhatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popř. mezinárodního orgánu (čl. 4 Ústavy ČR) g) představují současně ústavní hodnoty, kterými je stát ve své činnosti vázán (čl. 1, čl. 85 odst. 2 Ústavy ČR) h) projevují se ve zvláštních funkcích.14

Existuje celá řada klasifikačních kritérií, dle nichž lze základní práva a svobody třídit. Nejčastější jsou tato: a) podle pramenů a právní síly – s pomocí tohoto kritéria zohledníme to, zda jsou základní práva a svobody obsažena v Ústavě, Listině základních práv a svobod či v mezinárodních smlouvách týkajících se lidských práv a základních svobod. 12

Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 92 však uvádí, že: „Praxe států však svědčí o tom, že jednotlivec požívá vždy jen tolik základních lidských práv a svobod, kolik mu státy vnitrostátně nebo mezinárodně přiznaly.“ 13 Blahož, J. Úvaha o podstatě lidských a občanských práv. Právník, 1998, č. 10, s. 874-6. 14 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 51-54.

10

b) podle subjektů a adresátů – zde je důležité, zda se jedná o práva všech nebo práva občanů, práva cizinců, práva právnických osob nebo práva určitých sociálních skupin (žen, dětí, tělesně postižených). c) podle statusu – podle G. Jellineka se jednotlivec nachází díky své příslušnosti ke státu v několika polohách (statusech), ze kterých vyplývají určitá subjektivní veřejná práva. Tyto stavy označuje jako: -

status negativus či libertatis, jehož podstatou je státem respektovaná existence

individuální

svobodné

sféry

sloužící

k uspokojování

individuálních účelů, stát se má tedy zdržet zásahů do této sféry, -

status positivus či civitatis, kdy stát při plnění svých úkolů ve prospěch společnosti přiznává jednotlivci právní způsobilost k využívání státních institucí v podobě pozitivních nároků jako je státní občanství, právní rovnost,

-

status activus – kdy se jedinec podílí na správě věcí veřejných například jako volič,

-

status pasivní či subiectionis – jedinec nemá pouze práva, ale také povinnosti vůči státu.

Kromě těchto základních stavů se můžeme setkat ještě se statusem relativním, skupinovým a kolektivním. d) podle forem omezení – se základní práva a svobody dělí na ty, které: -

nelze omezit vůbec,

-

lze omezit za určitých podmínek nebo v určitém rozsahu,

-

jsou plně v dispozici našeho zákonodárce podle článku 41 Listiny15,

e) hmotná a procesní – práva hmotná zaručují jedinci základní sféry jako je život, vlastnictví, soukromí apod., práva procesní jedinci umožňují se práv hmotných domoci, a to nejčastěji soudní cestou, f) jako principy a pravidla chování – principy nacházející se v Listině (svoboda projevu, právo na soukromí a další) představují podle Ústavního soudu specifický druh norem, které přikazují realizovat určitý druh jednání v maximální možné míře, ovšem s ohledem na právní a věcné možnosti, a které se mohou navzájem vylučovat, což je základní rozdíl oproti pravidlům (zákaz trestu smrti, zákaz mučení, právo odepřít výpověď a další), které vedle sebe nesnesou nic opačného, 15

Čl. 41 Listiny základních práv a svobod zní: „Práv uvedených v čl. 26, čl.27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“

11

g) podle generací.16 Teorie generací základních práv a svobod je založena na tom, že v důsledku společenského a ústavního vývoje dochází v životě lidí ke stále novým situacím, společnost se vyvíjí a s ohledem na tento vývoj je nutné formulovat i obsahově nová základní lidská a občanská práva. Někteří autoři rozeznávají tři, jiní čtyři generace lidských a občanských práv: -

za první generaci jsou považována práva osobní a politická, jak je formulovala tradiční přirozenoprávní doktrína v průběhu 17. až 19. století,

-

druhou generaci tvoří práva hospodářská, sociální a kulturní, formulovaná pod vlivem sociálních hnutí a zdokonalování všestrannosti demokracie,

-

třetí generací (v trojstupňovém pojetí generací základních práv) jsou práva v současné době se nově utvářející, především tzv. práva solidarity,

-

v čtyřstupňovém pojetí řadíme do práv první generace práva osobní, do práv druhé generace práva politická, do práv třetí generace práva sociální, hospodářská a kulturní a konečně do práv čtvrté generace práva nově se utvářející, která mají člověka chránit především před nebezpečími, stresy a tlaky přetechnizované společnosti a ekologickou krizí. Zařazujeme sem např. právo na zdravé a čisté životní prostředí, právo být informován, právo na samosprávu, právo lišit se, právo na mír a řada dalších.17

F. Sudré18 člení základní práva a svobody také na: - nedotknutelná (absolutní) – chránící tělesnou a morální integritu člověka (právo na život, zákaz mučení a krutých, nelidských a ponižujících trestů nebo zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví a nucené i povinné práce) a dodržování zásady zákonnosti deliktů a trestů. Tato práva musí být dodržována za všech okolností., - podmíněná – jsou to práva požívající pouze relativní ochranu, takže mohou být omezena či derogována (např. právo na svobodu a bezpečnost, právo na svobodu pohybu, právo na respektování soukromého a rodinného života, právo na spravedlivé řízení). Omezení se však nikdy nesmí dotknout samotné podstaty práva,

16

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 100-104 17 Blahož, J. Ústavní koncepce a interpretace lidských a občanských práv: srovnávací pohled. Právník, 1998, č. 7, s. 607-608. 18 Sudré, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Jiří Malenovský. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 160-235

12

- nepřímá – jednotlivec se jich může dovolat jen ve spojení s jiným garantovaným právem. Tato se pak dále dělí na doplňková (např. právo na účinný prostředek nápravy, zákaz diskriminace) a práva odvozená práva osob zbavených svobody.

2.3. Normativní zakotvení základních práv a svobod v právním řádu ČR a v mezinárodních dokumentech

2.3.1. Ústavní úprava základních práv a svobod v právním řádu ČR

Přestože stěžejním předpisem k ochraně základních práv a svobod zůstává Listina základních práv a svobod, nelze nezmínit i některá ustanovení Ústavy ČR. Už v Preambuli je stanoveno, že občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou „odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů…jako svobodný demokratický stát, založený na úctě k lidským právům…odhodláni střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu… Další zmínku o lidských právech nacházíme hned v čl. 1 Ústavy, který zakotvuje, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Ochranu základním právům a svobodám poskytuje čl. 4, a to prostřednictvím soudní moci. Po známé euronovele čl. 10 Ústavy se vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána stávají součástí právního řádu. Takovýmto mezinárodním smlouvám pak v hierarchii právních předpisů přísluší přednost před zákonem – čl. 10 pak výslovně stanoví, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Mezi tyto smlouvy samozřejmě patří i mezinárodní smlouvy o lidských právech. Mimo pouhé zakotvení základních práv a svobod je Ústava důležitým dokumentem zakotvujícím důležité společenské hodnoty, které by měly být zohledňovány při interpretaci a aplikaci ostatních právních předpisů. Dle Ústavního soudu: „Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její „prozařování“ celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního 13

mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci, nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.“19

Listina základních práv a svobod byla přijata Federálním shromážděním v bývalé České a Slovenské Federativní Republice v roce 1991 ve formě ústavního zákona. Listina představuje ucelený katalog základních práv a svobod v České republice. Jedná se o pozitivní zakotvení přirozených práv. Již v Preambuli totiž výslovně uvádí, že uznává (tedy nikoli stanoví) neporušitelnost přirozených práv.20 Snad nejvýznamnějším ustanovením vyjadřujícím přirozenoprávní základ Listiny je čl. 1, dle kterého jsou lidé svobodní a jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody prohlašuje za nezadatelné, nezcizitelné21, nepromlčitelné a nezrušitelné.22 Jakou má Listina základních práv a svobod právní povahu? Názory právní teorie se v odpovědích na tuto otázku značně rozcházejí – setkáváme se jak s názory, že Listina nemá právní povahu a význam, je ústavním zákonem,

zvláštním zákonem se silou nejméně

ústavního zákona nebo jen běžným zákonem, tak s názory, že je neměnným základem našeho právního řádu.23 Důležitými pro vyřešení této otázky a zároveň vztahu Ústavy a Listiny jsou čl. 3 a čl. 112 odst.1 Ústavy.24 Dle čl. 3 je Listina součástí ústavního pořádku České republiky. Čl. 112 odst. 1 pak taxativním způsobem vyjmenovává, které ústavní normy

19

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. nál. a usn., s. 65. Preambule Listiny základních práv a svobod zní: „Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů…..“ 21 Pavlíček, V.,Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Praha 1996, s. 35 uvádí, že nezadatelnost a nezcizitelnost základních práv a svobod jsou synonyma. 22 F. Šamalík například uvádí, že: „všechny veřejné a soukromé moci je musí respektovat (ústava mluví o úctě k právům a svobodám člověka a občana) , nikdo se jich nemůže platně vzdát; ani „suverénní lid“ je tedy nemůže – prostřednictvím referenda zrušit.“ Zdroj: Šamalík, F. Vztah Listiny základních práv a svobod k Ústavě ČR. Právník, 2002, č. 1, s. 3. Naproti tomu J. Boguszak uvádí, že: „existují určitá práva či svobody, která nevylučují sebeomezování subjektu práva právním úkonem v soukromoprávních vztazích (např. jsou běžné na mediálním trhu právní úkony, jimiž jedinec zcizuje informace o svém soukromí pro jejich zveřejnění). Žádné lidské právo však nemůže nikdo zcizit jako takové, generálně, pro všechny případy a doby – musí být zachováno tzv. tvrdé jádro práv.“ Zdroj: Boguszak, J. Diferenciace lidských práv. Právník, 2000, č. 3, s. 256-257. 23 Gerloch, A. K otázce právní povahy Listiny základních práv a svobod, In Sborník z konference Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR, Masarykova univerzita, Brno 1994, s. 70-75. 24 Blíže k tomu Sládeček, Mikule, Ústavní soud a lidská práva, s. 26 a 49. 20

14

ústavní pořádek tvoří. Sám pojem ústavního pořádku25 však nikde definován není, k čemuž V. Knapp velmi trefně poznamenal „čert sám ví, co to je“26.

2.3.2. Mezinárodní a evropské dokumenty ochrany základních práv a svobod

Ochrana základních práv a svobod na mezinárodní úrovni se začíná rozvíjet až v období po druhé světové válce. Dokumenty k ochraně základních práv a svobod můžeme rozdělit na univerzální katalogové dokumenty, univerzální kategoriální dokumenty a regionální dokumenty. a)

Univerzální katalogové dokumenty – do této skupiny patří Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. P. Šturma označuje tyto tři dokumenty souhrnně jako „Mezinárodní listina práv“27.

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948 ve formě rezoluce, tedy právně nezávazná. Jedná se o pouhá doporučení, chybí jakékoliv procesní záruky28, které zůstaly vnitřní záležitostí států. Nicméně i přesto je Deklarace jedním z nejvýznamnějších dokumentů týkající se ochrany lidských práv a vyhlašující ucelený katalog lidských práv přiznaných každému jednotlivci29.

Existenci obou Mezinárodních Paktů předvídali již tvůrci Všeobecné deklarace lidských práv, ale vypracování závazných smluv bylo mnohem těžší než vypracování doporučující Deklarace – proto vstoupily v platnost až v roce 1977. Na rozdíl od Deklarace se Pakty neobracejí přímo k jednotlivci, ale ke státům. Občanská a politická

25

„Jde o pojem vytvořený částí české konstitucionalistky, který se stal pojmem ústavním, neboť jej Ústava používá, aniž by jej konkrétně definovala.“ Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 107. 26 Knapp, V. Každý je způsobilý mít práva (Je každý k tomu způsobilý?). Právník, 1994, č. 2, s. 100. 27 Šturma, P. Mezinárodní a evropské mechanismy v oblasti lidských práv. 2. doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 18. 28 Tamtéž s. 6: „Její význam spočívá ve formulaci univerzálních standardů lidských práv, které jsou univerzální, ale zcela postrádá kontrolní mechanismy.“ 29 Čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv zní: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“

15

práva jsou koncipována jako soudně vynutitelná a přímo aplikovatelná, jež není třeba provádět speciálními zákony – existuje zde pouze požadavek, aby stát nezasahoval do oblasti těchto práv. U práv sociálních, kulturních a hospodářských jde o právo na něco, vyžaduje se tedy od státu určité pozitivní jednání, které ovšem značně závisí na ekonomickém rozvoji a možnostech státu. Z povahy zajišťovaných práv vyplývá také odlišný mechanismus kontroly jejich dodržování.30

b)

Univerzální kategoriální dokumenty – na půdě OSN byla kromě výše uvedených dokumentů vypracována a přijata i řada dalších, které se zabývají buď jen určitými typy porušení základních práv a svobod nebo se týkají jen určitých kategorií osob. Patří sem například Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984, Úmluva o právech dítěte z roku 1989 a další.

c)

Regionální dokumenty

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropská sociální charta tvoří základní pilíře smluvního systému k ochraně základních práv a svobod Rady Evropy.31

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž ucelený katalog základních práv a svobod se stal vzorem pro ústavy řady států, byla otevřena k podpisu dne 4. listopadu 1950, avšak v platnost vstoupila až v září 1953. Úmluva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv a zhojuje i její nedostatek tím, že vytváří kontrolní mechanismus ochrany lidských práv - Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku - soudní orgán nezávislý na jednotlivých smluvních státech, na který se mohou obracet přímo jednotlivci. Také z toho důvodu byla do Úmluvy začleněna pouze ta práva a svobody, která mají individuální charakter a jsou účinně vynutitelná. Hmotněprávní a procesněprávní systém Úmluvy je otevřený a je

30

K tomu však blíže kapitola 3.2. Právní prostředky ochrany základních práv a svobod na mezinárodní úrovni. Šturma, P. Mezinárodní a evropské mechanismy v oblasti lidských práv. 2. doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 27. 31

16

možné jej doplňovat dodatkovými (v oblasti hmotněprávní jsou to například protokoly č. 1 – právo na užívání majetku, 2 – právo na vzdělání, 3 – právo na svobodné volby, 12 – zakazující obecně diskriminaci, 13 – rušící trest smrti za všech okolností), popř. revizními protokoly, jimiž je možno novelizovat procesní část a z nichž nejvýznamnější změny přinesl protokol č. 11 a snad přinese i protokol č. 1432. V současné době existuje celkem 14 dodatkových (revizních) protokolů, které rozsah Úmluvy značně rozšiřují.

V Evropské sociální chartě z roku 1961 se smluvní státy zavazují usilovat o dosažení podmínek, za kterých bude účinně naplňováno minimálně 5 ze zakotvených práv a principů. Státům je dána možnost si tato práva a principy vybrat dle určitých pravidel uvedených Chartě33. Funkci kontrolního mechanismu plní pravidelné podávání zpráv generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.

Ochrana základních práv a svobod v rámci Evropské unie se teprve vyvíjí. Evropská společenství byla původně založena k zajišťování ekonomických úkolů a zakládací smlouvy žádná ustanovení k ochraně základních práv a svobod neobsahovaly. Evropský soudní dvůr však stále častěji musel řešit případy dotýkající se více či méně právě oblasti lidských práv. Jelikož neměl žádný komunitární nástroj k ochraně základních práv a svobod, který by mohl použít, řešil situaci prostřednictvím odkazů na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ve své judikatuře34. Řešením se stalo až přijetí Amsterodamské smlouvy podepsané 2. října 1997, která vstoupila v platnost 1. května 1999. Kromě jiných změn bylo v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU zakotveno: „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům.“ Odstavec druhý čl. 6 pak navíc stanoví, že: „Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod… a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství.“

32

K tomu blíže kapitola 3.2. Čl. 20 Evropské sociální charty. 34 Vůbec prvním se v tomto směru stal rozsudek ve věci Rutili. Srov. Rozhodnutí ESD ve věci č. 36/75 Rutili v. Francie, 1975. 33

17

B. Pikna35 rozděluje prameny ochrany základních práv a svobod v rámci Společenství do 4 skupin: 1. skupinu představuje úprava v rámci primárního evropského práva (např. čl. 6 Smlouvy o EU, čl. 12, 13, 136 Smlouvy o založení ES) 2. skupinu tvoří sekundární právní akty ES/EU (zejm. nařízení a směrnice z oblasti volného pohybu osob nebo služeb, zákazu diskriminace a další) 3. skupinou jsou obecné právní zásady Společenství týkající se základních práv (jedná se o judikáty Evropského soudního dvora) 4. skupinu pak tvoří akty sui genesis (např. Evropská sociální charta, různé dokumenty politického charakteru a také Charta základních práv Evropské unie). Charta základních práv Evropské unie byla přijata roku 2000 ve formě deklarace z Nice, čili jako právně nezávazná. Je to první katalog základních práv a svobod, který přijala Evropská unie. Zvláštností této Charty je především nebývalý rozsah vyhlášených práv, jakož i její originální struktura (Charta je rozdělena do šesti kapitol, jejichž název se odvíjí od hodnot, které práva v nich ztělesňují – Důstojnost, Svoboda, Rovnost, Solidarita, Občanství a Spravedlnost). Charta obsahuje také řadu tzv. „zrcadlových ustanovení“36, která v podobné nebo stejné formě nacházíme i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, jejíž součástí Charta byla, probíhá v současnosti proces ratifikace reformní Lisabonské smlouvy, jež má prohlásit Chartu za právně závaznou.

Alespoň výčtem můžeme uvést další z regionálních dokumentů jako např. Africkou chartu lidských práv a práv národu z roku 1981 a Meziamerickou úmluvu o lidských právech z roku 1969.

35 36

Pikna, B. Systém ochrany základních práv v Evropské unii a jeho geneze. Právník, 2002, č. 11, s. 1195-1199. Šišková, N. Evropská unijní ochrana lidských práv. Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 31.

18

3. Právní prostředky ochrany základních práv a svobod

3.1. Právní prostředky ochrany základních práv a svobod na vnitrostátní úrovni

K čemu by byla existence základních práv a svobod bez možnosti vynucení si jejich dodržování? A také naopak – k čemu by byly kontrolní orgány, pokud by neměly co kontrolovat? Jeden systém bez druhého tak ztrácí svůj smysl. O hmotněprávním zakotvení jsme pojednali výše, nyní je čas si objasnit, jak se lze těchto práv domoci. Na vnitrostátní úrovni je nejdůležitějším a nejčastějším právním prostředkem ochrany základních práv a svobod moc soudní. Dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle povahy těchto hmotněprávních práv, kterým je poskytována ochrana, můžeme diferencovat soudnictví na jednotlivé druhy – civilní (jedná se především o rozhodování sporů mezi stranami), trestní (rozhodování o vině a trestu), správní (poskytování ochrany veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob před nezákonnými rozhodnutími správních orgánů, jejich nečinností atd.) a ústavní. Původně byl soudní proces jednotný a měl povahu projednání sporu mezi dvěma stranami. Až postupným historickým vývojem se z tohoto jednotného procesu vyčleňovaly tyto jednotlivé druhy řízení.37 Soustavu soudů, jednotnou na celém území České republiky, tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů jako strážce ústavnosti.

Výkon soudnictví předpokládá v rámci soudních řízení i činnost jiných orgánů či subjektů (i jednotlivců) než soudů. Některé z těchto orgánů vystupují v zájmu státu, v jiném veřejném zájmu, napomáhají k ochraně práva či se podílejí na činnosti soudu. Mezi tyto orgány právní ochrany můžeme zařadit notáře, exekutory, advokáty, státní zástupce, ale i znalce, tlumočníky, správce dědictví aj.38

Zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, byla u nás zřízena instituce veřejného ochránce práv neboli ombudsmana.39 Jedná se ombudsmana parlamentního typu (voleného zákonodárným sborem, kterému je svým způsobem odpovědný), který je typický 37

Zoulík, F. In Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 22-23. 38 Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk, 2003, s. 117 a násl. 39 Původ slova ombudsman nalézáme ve výrazech „umbup“ (moc, autorita) či ombud (označení pro osobu, která vystupuje jako zástupce, zmocněnec jiných).

19

pro většinu evropských zemí. Posláním veřejného ochránce práv je ochrana osob před jednáním úřadů a dalších institucí jako například ministerstva, správní úřady, Policii a Armádu České republiky atd., pokud je tato v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Zákon obsahuje i negativní vymezení působnosti ochránce, kdy tato se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky, vládu a další. Na ochránce se může obrátit každý buď písemným podnětem nebo jej učinit ústně do protokolu. Podnět musí splňovat náležitosti stanovené v § 11 zákona č. 349/1999 Sb. V rámci své činnosti je ochránce oprávněn s vědomím vedoucích úřadů i bez předchozího upozornění vstupovat do všech prostor úřadů a provádět šetření, které spočívá např. v nahlížení do spisů, kladení otázek jednotlivým zaměstnancům úřadů a žádat, aby byli případně zproštěni povinnosti mlčenlivosti a další. Došlo – li k porušení právních předpisů či jiným pochybením, vyzve ochránce příslušný úřad, aby se vyjádřil a sdělil, zda provádí opatření k nápravě, v opačném případě navrhne opatření k nápravě ochránce sám. Může navrhnout jednak zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, úkonu nebo postupu úřadu, jestliže je lze zahájit z úřední

moci,

nebo

navrhne

provedení

úkonů

k odstranění

nečinnosti,

zahájení

disciplinárního nebo obdobného řízení, zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt či poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na náhradu škody. Pokud úřad navrhovaná opatření nesplní, vyrozumí ochránce nadřízený úřad a pokud není, tak vládu a může také informovat veřejnost. I přes nevýhody, které lze spatřovat především v tom, že ochránce disponuje toliko iniciačními pravomocemi a jím navrhovaná opatření k nápravě nejsou závazná, je ochránce významnou institucí přispívající k ochraně základních práv a svobod.

3.2. Právní prostředky ochrany základních práv a svobod na mezinárodní úrovní

V mezinárodním prostředí můžeme rozlišovat dva základní způsoby ochrany základních práv – jeden je spíše administrativním (mimosoudním) procesem spočívajícím v podávání zpráv, ten druhý je již procesem soudním. Co se týče kontrolního mechanismu Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, plní jeho funkci pravidelné podávání zpráv států o přijatých opatřeních a pokroku Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Výbor je nezávislý a podpůrný orgán Hospodářské a sociální rady, které předkládá zprávu k posouzení.

20

Na podobné administrativní proceduře je založena také kontrola dle Úmluvy o právech dítěte, Evropské sociální charty, Úmluvy proti mučení a jinému krutému zacházení či trestání a další.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech předvídá kontrolní mechanismus prostřednictvím Výboru pro lidská práva. Ten je nezávislým smluvním orgánem složeným z 18 členů a zasedajícím v Ženevě. Výbor disponuje kompetencemi dvojího druhu: obligatorní a fakultativní. V rámci obligatorní kompetence Výbor přijímá a projednává zprávy smluvních stran o plnění Paktu, a to buď podávané v pravidelných intervalech, nebo zvláštní zprávy, jež si Výbor sám vyžádá mimo toto pravidelné období. V rámci své fakultativní kompetence pak Výbor projednává mezistátní stížnosti a stížnosti jednotlivců. K projednávání mezistátních stížností

- tedy stížnosti jednoho státu vůči

druhému, že porušuje své závazky vyplývající z Paktu – je Výbor oprávněn v případě, přijmou-li státy zvláštní opční klauzuli obsaženou v Paktu. K projednávání stížností jednotlivců na porušování závazků ze strany státu je pak Výbor oprávněn, jestliže stát přijme Opční protokol připojený k Paktu. Výsledkem kontradiktorního písemného řízení je názor, v němž Výbor stanoví, jaká opatření musí stát provést, aby se dostal do souladu s Paktem. Názor však není právně závazný, jedná se o pouhá doporučení státům.

Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) se sídlem ve Štrasburku byl dle čl. 19 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách40 zřízen v rámci mezinárodní organizace Rady Evropy k zajišťování plnění závazků vyplývajících z Úmluvy. Oproti původnímu modelu dvoustupňového řízení se však dnešní řízení před ESLP značně liší. Zásadní změny ve stávajícím kontrolním systému přinesl Protokol č. 11, který vstoupil v platnost 1. listopadu 1998. Protokol zrušil Evropskou komisi pro lidská práva, jenž byla povinným prostředníkem mezi jednotlivcem a soudem, a umožnil tak stěžovateli obrátit se přímo na soud. Výbor ministrů, jenž disponoval i rozhodovací pravomocí, zůstala po reformě jen pravomoc dohlížet na výkon rozsudků soudu. Další změnou je pak uznání obligatorní pravomoci soudu k projednávání stížností jednotlivců, čímž jednotlivec získal plné právo obrátit se na kontrolní soudní orgán. Kromě toho má soud i pravomoc projednávat mezistátní stížnosti, nicméně státy této možnosti využívají jen velmi zřídka. Soud se skládá ze soudců,

40

Čl. 19 EULP zní: „K zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“). Soud vykonává svou činnost jako stálý úřad.

21

jejichž počet se rovná počtu smluvních stran. Funkční období je šestileté s možností jejich znovuzvolení. Řízení před ESLP je zahájeno stížností , která může být naprosto neformální, avšak je velmi důležité, aby byla podána ve lhůtě 6 měsíců od vydání konečného vnitrostátního rozhodnutí. Základní zásadou mechanismu vytvořeného Úmluvou je totiž jeho podpůrná povaha, resp. tzv. princip subsidiarity41. Dle tohoto principu je možné stížnost podat teprve po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. Úmluva tak přenechává prvotní odpovědnost za respektování lidských práv každému ze smluvních států a dává jim tím možnost sjednat nápravu situace svými vlastními prostředky, než dojde k řešení problému na mezinárodní úrovni. Je velmi důležité, aby opravný prostředek splňoval dvě podmínky – tedy aby byl účinný a dostupný. Namítá – li totiž vláda státu, že stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky, musí právě ona prokázat jejich účinnost a přístupnost. Obě tyto podmínky plně splňuje i ústavní stížnost. ESLP se otázkou ústavní stížnosti zabýval několikrát ve věci Lakatoš proti ČR, Krohnert proti ČR a Manoussos proti ČR a došel k závěru, že ústavní stížnost je účinným a dostupným42 prostředkem nápravy, který by měl být vyčerpán před podáním stížnosti k ESLP. Stížnost se podává výboru tří soudců, který ji může jednomyslně prohlásit za nepřijatelnou nebo ji vyškrtnout ze seznamu, v opačném případě ji postoupí sedmičlennému senátu. Senát může v prvním kole posuzování stížnost odmítnout nebo ji předložit vládě k vyjádření anebo ji vyškrtnout ze seznamu stížností. Může ji rovněž postoupit velkému senátu. V případě přijetí stížnosti, mají vláda i stěžovatel možnost se k věci vyjádřit a zároveň odpovědět na soudem položené otázky. Následuje pokus o smír. Pokud k němu nedojde, rozhodne senát o meritu rozsudkem. Rozsudek je konečný, jestliže žádná ze stran nepožádá ve lhůtě 3 měsíců o předložení věci velkému senátu složeného ze 17 soudců. Tato možnost se však připouští výjimečně, za předchozího souhlasu kolegia 5 soudců, v závažných otázkách

41

Marková, I. Evropský soud pro lidská práva a jeho vybraná rozhodnutí týkající se České republiky. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o., 2008, s. 8-9. 42 V souvislosti s dostupností ústavní stížnosti byla diskutována především povinnost stěžovatele být právně zastoupen. Problém to byl v minulosti pro stěžovatele, kteří byli ve finanční tísni, protože dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je možné finanční právní pomoc poskytnout pouze tehdy, nebyla-li stížnost odmítnuta pro nesplnění formálních náležitostí nebo pro svou zjevnou neopodstatněnost. Avšak ani toto nebylo považováno za nedostupnost k podání ústavní stížnosti. Mimoto existuje možnost požádat Českou advokátní komoru, aby tomu, kdo si nemůže právní pomoc zajistit sám, určila advokáta, a to buď za sníženou mimosmluvní odměnu nebo zadarmo, v případě, že stěžovatel doloží složitost své finanční situace. Zdroj: Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 69-70.

22

interpretace či aplikace Úmluvy a v případech, kdy hrozí diskontinuita judikátů. Také velký senát rozhoduje o meritu věci rozsudkem, který je ovšem definitivně konečný. Jestliže ESLP shledá porušení Úmluvy nebo Protokolu, přizná poškozeným spravedlivé zadostiučení43 (zpravidla peněžní obnos), v případě, že vnitrostátní právo státu neumožňuje následky tohoto porušení plně odstranit. Soud však nemá pravomoc zrušit vadný zákon, rozhodnutí soudu či správní akt, čímž může dojít k situaci, že spravedlivé zadostiučení sice vyplaceno bude, nicméně protiprávní stav se tím neodstraní. Stěžejním rozhodnutím řešící tuto situaci byl rozsudek ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku z roku 1995, v němž ESLP poprvé stanovil právní povinnost státu ukončit porušování a odčinit následky tak, aby se pokud možno obnovila situace, která existovala před ním.44 O opatřeních, které příslušný stát přijal k nápravě, musí vláda tohoto státu podat informace Výboru ministrů, který po ověření, zda byla částka skutečně vyplacena a opatření přijata, vydá veřejnou rezoluci. V současné době se ESLP potýká s problémem zahlcenosti stížností. Důvodů je mnoho – jednak zrušením Evropské komise došlo zároveň ke zrušení orgánu plnícího jakousi filtrační funkci, jednak v posledních letech došlo k hromadnému přistoupení zemí Východní Evropy k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách, čímž došlo ke zvýšení podávaných stížností proti státům a jednak díky funkčnímu kontrolnímu mechanismu se stal obětí vlastního úspěchu. Zejména proto si stávající systém žádá změny. K těm by mělo dojít prostřednictvím 14. Protokolu. Ten zavádí rozhodování samosoudcem o zjevně nepřijatelných stížnostech místo původního tříčlenného výboru s tím, že v případě pochybností vytváří Protokol další záruky, zjednodušuje také řízení o zjevně přijatelných stížnostech, mělo by dojít také k posílení mechanismu výkonu rozsudků ESLP a stranou nezůstalo ani zajištění nezávislosti soudců ESLP, kteří budou napříště voleni na období devíti let bez možnosti znovuzvolení.45

43

Čl. 41 EULP zní: „Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučení.“ 44 Malenovský, J. Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Právník, 2001, č. 12, s. 1245. 45 Malenovský, J. Nově demokratické státy Evropy a 14. Protokol: Klikatá, ale správná cesta k adjustaci desynchronizovaného mechanismu. Právník, 2006, č. 6, s. 637-643.

23

4. Ochrana základních práv a svobod v řízení před Ústavním soudem

4.1. Ústavní soudnictví ČR 4.1.1. Charakteristika ústavního soudnictví, jeho vznik a vývoj

Ústavní soudnictví můžeme vymezit jako činnost směřující k ochraně zachovávání ústavy a ústavních zákonů a kontrole jejího dodržování, prováděnou státními orgány soudního typu zpravidla na základě kvalifikovaného podnětu.46 Rozlišujeme dvě47 základní koncepce ústavního soudnictví – difúzní (označovaná také jako Judicia Review či všeobecné, rozptýlené, ústavní soudnictví) a specializované (neboli také koncentrované ústavní soudnictví). 1.

všeobecné ústavní soudnictví – je charakteristické tím, že o ústavnosti zákonů rozhoduje každý soud a to v rámci řešení konkrétního sporu, jedná se tedy o kontrolu incidentní. Soudy protiústavní předpisy neruší (rozhodnutí má účinky pouze inter partes), avšak na základě svého závěru o jejich neústavnosti je nepoužijí s tím, že je nebudou aplikovat ani příště a tím vzniká precedens.

Tento

model

se

uplatňuje

hlavně

v USA

a

mimoevropských zemích. 2.

specializované ústavní soudnictví – pravomoc posuzovat ústavnost má u tohoto modelu ústavního soudnictví pouze specializovaný soud (pokud je jen jeden hovoříme také o koncentrovaném ústavním soudnictví), který je zcela oddělený od obecných soudů. Tento soud může napadený protiústavní předpis zrušit nebo pozastavit jeho účinnost, a to s účinky erga omnes. Model specializovaného ústavního soudnictví vznikl původně v Rakousku, odkud se rozšířil do většiny evropských zemí.

46

Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 5. Tamtéž, s. 6: Rozlišujeme dvě základní koncepce, avšak ve skutečnosti se téměř nikdy nevyskytují v čisté podobě – dochází k jejich vzájemnému ovlivňování a přejímání institutů (např. separátní votum), proto se někdy hovoří také o smíšeném modelu ústavního soudnictví. 47

24

Kontrolu ústavnosti, prováděnou v tom či onom modelu ústavního soudnictví můžeme rozdělit na kontrolu norem: -

abstraktní

- kdy se jedná o přezkum ústavnosti zákonů či jiných

podzákonných právních předpisů bez jakékoli souvislosti s konkrétním, např. soudně projednávaným případem. Předmětem přezkumu je tedy pouze ústavnost (u podzákonných právních předpisů též zákonnost) právního předpisu. Pokud je tato kontrola prováděna ještě před vyhlášením právního předpisu – tedy předtím, než se předpis stane součástí právního řádu, pak hovoříme o kontrole předběžné, preventivní. Opačným případem je kontrola již platného a účinného předpisu – tedy kontrola následná, represivní. -

konkrétní (incidentní) – kdy kontrola ústavnosti zákonů či jiných podzákonných právních předpisů má spojitost s určitým případem a také s aplikací konkrétního zákona.

Z hlediska způsobu přezkumu můžeme rozlišit kontrolu ústavnosti na formální a materiální: -

formální (vnější) přezkum ústavním soudem znamená, že ústavní soud se koncentruje při přezkumu na otázky formální správnosti napadeného individuálního (hodnotí se procesní aspekty napadeného rozhodnutí či opatření) nebo normativního právního aktu (hodnotí se procedura přijetí aktu),

-

materiální (vnitřní) přezkum ústavnosti pak znamená, že ústavní soud hodnotí obsah individuálního či normativního aktu.48

4.1.1.1. Vznik a vývoj ústavního soudnictví Přestože náznaky soudní kontroly ústavnosti se objevovaly již dříve, její vznik souvisí až se vznikem psaných ústav, s rozvíjením principu dělby moci a s rozlišováním právních předpisů dle jejich právní síly. Za kolébku ústavního soudnictví jsou proto považovány Spojené státy americké v souvislosti s přijetím ústavy v roce 1787, na jejímž vzniku se podílel i Alexander Hamilton. Dle něj jsou soudy zplnomocněny být zprostředkujícím článkem mezi občany a legislativou a omezovat tím tedy její moc. Soudy měly být striktně vázány ústavním

48

Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 33

25

textem. Později se rozvinula tzv. Marshallova doktrína, která říká, že zákon, který je v rozporu s ústavou, je protiústavní a tedy neplatný. O protiústavnosti rozhoduje pouze soud na základě volného hledání smyslu ústavy. V Evropě počíná vývoj ústavního soudnictví v 19. století zejména v Německu a ve Švýcarsku, později mezi světovými válkami se pak rozvíjí jen v několika málo státech jako např. v Československu či Rakousku. K výraznějšímu rozvoji pak dochází až po druhé světové válce.

Počátky vývoje ústavního soudnictví v Rakousku - Uhersku Na území České republiky fungovaly (resp. ten poslední úspěšně funguje) celkem čtyři ústavní soudy. Prvním orgánem plnícím i některé funkce ústavního soudu byl Říšský soud, zřízený zákonem č. 143/1867 o zřízení Říšského soudu. Říšský soud byl složen z prezidenta, náměstka, dvanácti členů a čtyř náhradníků, kteří byli do této funkce jmenováni doživotně císařem na návrh říšské rady. Měl oprávnění rozhodovat o stížnostech občanů na porušení politických práv zaručených mu tzv. prosincovou ústavou z roku 1867. Říšský soud sice mohl vyslovit, že stěžovatelovo právo bylo porušeno, nicméně nemohl akt odporující ústavě odstranit a ani přisoudit náhradu škody.

Vývoj za první republiky a v průběhu druhé světové války V tomto období převzal působnost a pravomoc Říšského soudu Nejvyšší správní soud zřízený zákonem č. 3/1918 Sb., o Nejvyšším správním soudě. Nedostatkem však bylo, že soud se měl zabývat stížnostmi na porušení ústavně zaručených práv, ale sám nebyl nijak oprávněn zkoumat ústavnost, neboť byl sám vázán jak ústavou, tak zákonem a mohl tak přezkoumávat pouze zákonnost. Výhodou oproti Říšskému soudu, kterou tento Nejvyšší správní soud disponoval, byla možnost napadené rozhodnutí zrušit a správní úřady měly navíc povinnost provést ve věci „další opatření“ a byly vázány právním názorem Nejvyššího správního soudu. Zákon č. 121/1920 Sb. neboli Ústavní listina zřídila Ústavní soud jakožto orgán koncentrovaného a specializovaného soudnictví, provádějící následnou abstraktní kontrolu ústavnosti norem. Ústavní soud byl složen ze 7 soudců a 7 náhradníků, jejichž funkční období bylo desetileté. Ústavní soud měl zkoumat ústavnost zákonů Národního shromáždění, opatření tzv. Stálého výboru Národního shromáždění a sněmu Podkarpatské Rusi. Doba působení Ústavního soudu byla velmi krátká – po prvním období v letech 1921-1931 následovala doba nečinnosti až do roku 1938, kdy byl Ústavní soud opět na necelý rok 26

ustaven. Ve druhé polovině roku 1941 Ústavní soud fakticky zanikl a po válce již jeho činnost obnovena nebyla, i když formálně existoval až do roku 1948.

Lidově demokratický a socialistický stát Po válce existovala řada názorů a návrhů (např. H. Bulína, V. Kubeše, E. Táborského či A. Meissnera) ohledně nových koncepcí ústavního soudnictví, jeho působnosti a pravomocí, avšak Ústava 9. května přijatá v roce 1948 po převzetí moci KSČ s existencí ústavního soudu nepočítala. Pravomoc rozhodovat o ústavnosti zákonů přešla na předsednictvo Národního shromáždění, tedy orgán zákonodárného sboru. Ústava ČSSR z roku 1960 pak tuto pravomoc rozšířila na celé Národní shromáždění, ovšem možnost revize zákonů byla opuštěna. Později byl přijat ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který ve své hlavě šesté hovořil o Ústavním soudu ČSSR, nikdy však nebyl přijat zákon k jeho provedení.

Vývoj po roce 1989 V souvislosti s projednáváním návrhu Listiny základních práv a svobod předložil prezident ČSFR 10. prosince 1990 návrh ústavního zákona o Ústavním soudu ČSFR, který byl s pozměňovacími návrhy schválen 27. února 1991. Ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR, nabyl účinnosti 1. dubna 1991. Nový Ústavní soud disponoval novými významnými pravomocemi (na rozdíl od nefunkčního ústavního soudu z roku 1968), a sice pravomocí posuzovat soulad předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách a pravomocí přezkoumávat i rozhodnutí obecných soudů v případě individuálních ústavních stížností. Činnost Ústavního soudu však opět nebyla dlouhá – v důsledku rozpadu federace soud působil jen do 31. prosince 1992. Ústava z prosince roku 1992 pak konečně zakotvila existenci Ústavního soudu ČR tak, jak jej známe dnes. Nedlouho poté vstoupil v platnost i velmi důležitý zákon o Ústavním soudu, tedy zákon č. 182/1993 Sb. Ke jmenování soudců ÚS docházelo postupně, místo zatím neexistujícího senátu, vyslovovala souhlas se jmenováním Poslanecká sněmovna. Prvním nálezem tohoto Ústavního soudu byl nález ze dne 21. prosince 1993, kterým byl zamítnut návrh na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu.49

49

Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 1444

27

4.1.1.2. Charakteristika Ústavního soudu ČR Dle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož kompetence a postavení jsou zakotveny přímo v Ústavě ČR a který aplikuje ústavní normy jako základní měřítko pro hodnocení konkrétního případu. Ústavní soud je specializovaný autonomní státní orgán, jemuž ústavodárce mu přisoudil výjimečné postavení mimo soustavu obecných soudů. Z jeho zařazení do hlavy čtvrté upravující soudní moc však dovodíme, že i on je orgánem soudního typu, rozhodující pomocí prostředků vlastních soudnictví, a že i na něj se vztahují ustanovení čl. 81 a 82 Ústavy. Sídlem Ústavního soudu je Brno. Ústavní soud ČR představuje model specializovaného, koncentrovaného ústavního soudnictví, jehož náplní práce je především následná, abstraktní i konkrétní kontrola ústavnosti norem a incidentní kontrola ústavnosti, jakož i preventivní kontrola ústavnosti mezinárodních smluv. Při abstraktní i konkrétní kontrole je posuzována jak vnější, tak také vnitřní ústavnost.

Již Ch. Montesquieu hovořil o tom, jak se důležité důsledné oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, a protože na principu dělby moci staví také Ústava ČR, je velmi důležité vymezení vztahu Ústavního soudu k ostatním státním orgánům. Vazby mezi Ústavním soudem a ostatními státními orgány mohou mít dle J. Filipa50 dva rozměry – organizační a funkční. -

organizační rozměr určuje, na kom je Ústavní soud jakožto státní orgán závislý z hlediska svého vzniku - Ústavní soud je dle Ústavy organizačně nezávislý – není součástí žádné soustavy státních orgánů. Co se týče navrhování a jmenování jeho funkcionářů, děje se tak prostřednictvím Senátu a Prezidenta ČR.

-

funkcionální rozměr určuje, na kom je Ústavní soud závislý z hlediska obsahu a směrů své činnosti. Předně se Ústavní soud může stát významným prostředkem ochrany menšiny, ovšem neměl by v rámci této své funkce zasahovat do poměrů vytvořených demokratickými volbami tam, kde pro to nejsou ústavně vytvořené možnosti Důležité pro vzájemný vztah jiných státních orgánů a Ústavního soudu je také to, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a v rámci soustavy

50

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 394-396.

28

státních orgánů ČR nepřezkoumatelná, což ovšem nevylučuje možnost obrátit se na mezinárodní orgán. Základní linií, ve které se mohou odehrávat vztahy mezi Ústavním soudem a ostatními státními orgány je ochrana ústavnosti a základních práv a svobod (zejména ve vztahu vůči orgánům moci výkonné a obecným soudům).

Vztahu Ústavního soudu a soudů obecných je věnováno mnoho pozornosti. Možná také z toho důvodu, že jak uvádí B. Župančič51 „odpor proti autoritě nových ústavních soudů kupodivu přichází z míst, kde bychom ho nejméně čekali. Není to ze strany nových zákonodárců, ani nepřichází z výkonné větve státní moci: na odpor se staví zbytek soudního odvětví, a to obecné soudy.“ Mluvilo se několikrát dokonce o „válce soudů“52. Faktem je, že Ústavní soud má autonomní a do jisté míry také nadřazené postavení vůči obecným soudům, jelikož je oprávněn přezkoumávat z hlediska ústavnosti jejich rozhodnutí. Ústavní soud se k jejich vzájemným vztahům ve své judikatuře vyjadřoval několikrát. V jednom ze svých nálezů53 například uvedl: „Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).“ S otázkou zásahů Ústavního soudu do soudní moci souvisí i další nález54: „Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu… čemuž nelze rozuměti jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu soudního řízení.“ Dále také v jiném nálezu55 uvádí, že: „Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.“ Podobně také nález č. 50/sv. 5: „Ústavní soud není jakousi opravnou „superinstancí“ řádných soudů. 51

Župančič, B. Od souboje ke smlouvě, aneb co vlastně ustavuje ústava. Právník, 1998, č. 6, s. 487. Např. Štěpán, J. Přezkoumávání soudních rozhodnutí Ústavním soudem. Bulletin Advokacie, 1998, č. 9, s. 17 či Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 51. 53 Nález ze dne 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 41-46. 54 Nález ze dne 16.2.1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, Sb. nál. a usn., svazek 3, s. 51-55. 55 Nález ze dne 30.11.1994 sp. zn. I. ÚS 68/93, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 165-173

52

29

Jeho úkolem není přezkumný dohled nad činností obecných soudů s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České republiky.“56 Na druhou stranu však Ústavní soud stanovil, že: „Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu.“57 Tímto tak Ústavní soud jasně vyjádřil, že se řídí principem sebeomezování a princem minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů. I přesto však bývá Ústavní soud označován, že překračuje a rozšiřuje své kompetence tím, že fakticky přehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů a v každé protizákonnosti cítí možnou protiústavnost.58

Kompetence Ústavního soudu jsou obsaženy především v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a můžeme je rozdělit do těchto oblastí: -

abstraktní a konkrétní kontrola norem,

-

ústavní stížnosti59,

-

rozhodování o opravném prostředku ve věci ověření volby poslance nebo senátora a v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora,

-

ústavní žaloba proti prezidentu republiky a návrh prezidenta na zrušení usnesení podle čl. 66 Ústavy,

-

opatření nezbytná k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu,

-

rozhodnutí týkající se politických stran,

-

kompetenční spory,

-

soulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem,

-

o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení ČR k Evropské unii nevyhlásí,

56

Nález ze dne 18.6.1996 sp. zn. I. ÚS 62/94, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 403-408. Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 205/97, Sb. nál. a usn., svazek 9, s. 375. 58 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 53-54 59 Štěpán, J. Přezkoumávání soudních rozhodnutí Ústavním soudem. Bulletin advokacie, 1998, č. 9, s. 18 uvádí, že spolkový ústavní soud SRN se stal vzorem při úpravě pravomoci a činností nového Ústavního soudu v ČR. Právě podle německého vzoru připustil náš ústavodárce ústavní stížnost i proti rozhodnutím soudů, což v Evropě není časté. 57

30

-

o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení ČR k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení ČR k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení60.

Další pravomoc Ústavního soudu nalezneme také v čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, dle něhož dojde – li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Ústavní soud se skládá z patnácti soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let prezidentem republiky se souhlasem Senátu. Soudcem ústavního soudu může být jmenován jen bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu61, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Samotný způsob zjišťování ani výběr vhodných kandidátů už Ústava neupravuje. Své funkce se soudce ujímá teprve až složením slibu62 do rukou prezidenta republiky, odmítne-li jej složit, hledí se na něj, jako by nebyl jmenován. Jak jsme zmínili již výše, vztahuje se na Ústavní soud i ustanovení čl. 81 a 82 Ústavy. Dle čl. 82 odst. 1 jsou soudci při výkonu své funkce nezávislý a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Z toho důvodu jsou zakázány petice, kterými by se zasahovalo do nezávislosti soudu, dále jsou zakázána shromáždění v okruhu 100 metrů od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná a také trestní zákon obsahuje §169a na ochranu nestrannosti soudců. Dle čl. 82 odst. 2 soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu. Podle odst. 3 čl. 82 pak není funkce soudce slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, zákon o Ústavním soudu rozšiřuje neslučitelnost funkce soudce až na výjimky s jinou placenou funkcí či výdělečnou činností a také neslučitelnost s členstvím v politické straně nebo hnutí63. Jistou záruku nezávislosti a nestrannosti poskytuje též imunita soudců Ústavního soudu. Dle čl. 86 odst. 1 Ústavy nelze soudce trestně stíhat bez souhlasu Senátu. V případě, že je souhlas odepřen, je stíhání navždy vyloučeno. Zadržet soudce Ústavního soudu lze jen tehdy, jestliže byl dopaden

60

V. Šimíček považuje tato ustanovení Ústavy – tedy čl. 87 odst. 1 písm. l) a m) za tzv. mrtvá ustanovení, neboť tato kompetence Ústavního soudu již byla konzumována faktem přistoupení ČR k Evropské unii a prakticky již nemůže být aktivována do budoucna, a proto je ve výčtu kompetencí Ústavního soudu ani neuvádí. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 44-45. 61 Podmínky volitelnosti do senátu stanovuje čl. 19 odst. 2 Ústavy ČR: „Do senátu může být zvolen každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.“ 62 Čl. 85 odst. 2: Slib soudce Ústavního soudu zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“. 63 Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 58 uvádí, že právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich lze soudcům pouze omezit, nikoliv však zcela odejmout.

31

při spáchání trestného činu či bezprostředně poté a pokud dal předseda senátu do 24 hodin po oznámení zadržení k tomuto souhlas nebo souhlasil-li následně Senát. Jinak je nutno soudce propustit. . §4 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nelze soudce stíhat ani pro přestupek. Zákon o Ústavním soudu upravuje ve svém §132 a následujících kárnou odpovědnost za kárná provinění soudců Ústavního soudu, kterými je třeba rozumět jednání, jimiž soudci snižují vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožují důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu, jakož i jiné zaviněné porušení povinností soudce. K zániku funkce soudce Ústavního soudu dochází především rezignací, uplynutím funkčního období, ztrátou volitelnosti do Senátu, pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin a rozhodnutím Ústavního soudu o zániku funkce soudce v důsledku kárného řízení a samozřejmě také smrtí soudce.64

4.1.2. Organizace Ústavního soudu

Kromě úpravy v Ústavě ČR (čl. 83-89) je stěžejním předpisem upravujícím organizaci Ústavního soudu zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ZUS). Především jeho část první je věnována organizaci a struktuře Ústavního soudu a postavení jeho funkcionářů. V části třetí jsou pak upraveny platové poměry asistentů soudců a v části čtvrté pak kárné řízení. Jako další předpisy související s organizací můžeme zmínit např. občanský soudní řád, trestní řád, zákon o advokacii, zákon o znalcích a tlumočnících a další. Orgány Ústavního soudu jsou předseda Ústavního soudu, jeho místopředsedové, plénum, senáty, soudci zpravodajové, předsedové senátů, kárný senát a jeho předseda. Předsedu Ústavního soudu a dva místopředsedy jmenuje prezident republiky. Předseda zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává jeho správu, svolává zasedání pléna, určuje pořad jeho jednání a toto jednání také řídí, jmenuje předsedy senátů a plní další úkoly uložené mu zákonem. Místopředsedové zastupují předsedu v době jeho nepřítomnosti. Předseda je může pověřit plněním některých svých úkolů. Plénum Ústavního soudu (§11 – 14 ZUS) je složeno ze všech soudců a je usnášeníschopné, je-li přítomno alespoň deset soudců, v případě vyslovení zániku funkce soudce v kárném řízení činí kvorum alespoň dvanáct soudců. Rozhodovací pravomoci pléna jsou stanovena v §11 odst. 2 a 3 ZUS, přičemž plénum může rozhodovat i o dalších věcech

64

Tamtéž, s. 55-60.

32

(buď v určité individuální věci nebo ve věcech druhově určených), které si vyhradí. Způsob hlasování je veřejný s výjimkami v kárném řízení. Každý soudce je oprávněn podat při poradě před zahájením hlasování návrh na rozhodnutí a také každý soudce je povinen hlasovat pro některý z návrhů, hovoříme o tzv. principu pozitivního hlasování. Hlasování probíhá v kolech. Rozhodnutí je přijato, jestliže se pro vyslovila většina přítomných soudců, v závažnějších věcech uvedených v zákoně je pak třeba souhlasu alespoň devíti přítomných soudců. Důležitá je možnost soudce, který buď nesouhlasí s rozhodnutím ve věci – s výrokem (tzv. disentující soudce či dissenting opinion) nebo s odůvodněním (hovoříme o tzv. konkurenci či concurring opinion), uvést své odlišné stanovisko v protokolu o jednání a možnost, aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména.65 V současné době existují čtyři tříčlenné senáty, které ustanovuje plénum Ústavního soudu. Předseda a místopředsedové Ústavního soudu nemohou být stálými členy senátu. Předsedy senátů jmenuje na dobu jednoho roku předseda Ústavního soudu s tím, že soudce nemůže být do této funkce jmenován ve dvou letech následujících za sebou. Do pravomoci pléna náleží dle ZUS věci, které nepatří do působnosti pléna. Senát je usnášeníschopný, jestliže jsou přítomni všichni jeho členové (popř. zastupující členové) za předsednictví předsedy senátu. Rozhodnutí se přijímá většinou hlasů, jednomyslnost se vyžaduje k odmítnutí návrhu dle § 43 odst. 2 ZUS. Pokud senát nedosáhne většiny hlasů, musí postoupit věc k rozhodnutí plénu. Senát si musí vyžádat stanovisko pléna i v případě, jestliže by dospěl k odchylnému názoru než je názor pléna, v takovém případě je tímto stanoviskem vázán. Jako soudce zpravodaje pověřují senáty a plénum k přípravě návrhu rozhodnutí jednoho ze svých členů. Je jím v souladu s rozvrhem práce soudce v případě pléna nebo stálý člen senátu v případě, že je věc v kompetenci senátu. Jeho hlavním úkolem je připravit věc k projednání ve věci samé a za tím účelem činí procesní úkony dle § 42 odst. 3 a 4 ZUS. Důležitou kompetencí soudce zpravodaje je odmítnutí návrhu usnesením v případech stanovených v § 43 ZUS. Odmítnutí je významným procesním úkonem, neboť je jím vyřízeno více než 90% nápadu Ústavního soudu.66

65

Šimíček, V. uvádí: „Důležitou funkcí tohoto tzv. separátního vóta je zveřejnit odchylný právní názor širší laické a odborné veřejnosti , neboť není vyloučeno, že tento menšinový názor se postupem doby může stát názorem většinovým a může být veřejností přijat. Separátní vótum může být dále velmi významné i pro oblast právní vědy a další právní praxe (především legislativy).“ Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 264. 66 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita. 2001, s. 396-406.

33

4.1.3. Ústavní stížnost

4.1.3.1. Pojem ústavní stížnosti, typy, funkce

Existují různé definice ústavní stížnosti. Obecně lze říci, že se jedná o podaní, jímž se lze domáhat ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížnost (se značnými odlišnostmi u stížností politických stran a tzv. komunálních stížností) lze definovat jako specifický a subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kde aktivně legitimovaným subjektem může být fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci (pasivně legitimovaný subjekt) bylo porušeno její subjektivní veřejné základní právo nebo svoboda. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti vázán pouze ústavními a nikoliv běžnými zákonnými předpisy: z tohoto hlediska také hodnotí její důvodnost. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech ústavní stížnosti nemá obecnou závaznost.67 Typologizaci ústavní stížnosti lze provádět podle různých hledisek, zejména můžeme rozlišit ústavní stížnost: a) procesní a hmotněprávní Jako procesní označujeme takovou ústavní stížnost, jíž se nenapadá meritorní rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale porušení některého z principů práva na spravedlivý proces (např. že účastníci nebyli poučeni o opravném prostředku, vadnost odůvodnění rozhodnutí atd.). Hmotněprávní ústavní stížností se pak napadá porušení hmotněprávních ústavních ustanovení (např. ustanovení zaručující osobní svobodu). b) Podle typu orgánu veřejné moci dělíme ústavní stížnost napadající rozhodnutí soudu nebo rozhodnutí orgánů veřejné správy. c) Dle typu zásahu orgánu veřejné moci lze dělit ústavní stížnost na ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. S povahou zásahu orgánu veřejné moci také souvisí následné rozhodování Ústavního soudu. V případě, že se jednalo o rozhodnutí, rozhoduje Ústavní soud kasačním způsobem a pokud zjistí porušení základního práva či svobody, toto rozhodnutí zruší. Jedná-li se o jiný zásah orgánu veřejné moci, Ústavní soud

67

Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 79-80.

34

zakáže tomuto orgánu, aby v porušování pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. d) Ústavní stížnost obecná, komunální a politické strany. Komunální ústavní stížností nazýváme stížnost orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, zakotvenou v ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy. Velmi důležité je povšimnout si, že tato stížnost nemusí být podána jen v případě protiústavního zásahu, nýbrž i v případě „pouhého“ nezákonného zásahu státu. Tímto druhem stížnosti je chráněno právo územního samosprávného celku na samosprávu. Nositelem tohoto práva je územní samosprávný celek (obec nebo kraj),

avšak

ne

v případech,

kdy

vystupuje

jako

právnická

osoba

v soukromoprávních vztazích, kdy je možno podat obecnou ústavní stížnost. Stížnost politické strany je upravena čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, který stanoví, že Ústavní soud rozhoduje také o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické stravy je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Co se týče vztahu obecné ústavní stížnosti a stížnosti politické strany, pak Ústavní soud v této věci judikoval, že: „ustanovení o okruhu osob pro podání ústavní stížnosti není dotčeno, ale pouze doplněno § 73 ZUS, který upravuje speciální případ rozpuštění politické strany… Tím není omezeno právo politické strany kromě návrhů podle § 73 ZUS podávat i ústavní stížnosti za podmínek § 72 ZUS.“68 Mezi základní funkce ústavní stížnosti řadíme funkci subjektivní a objektivní. Subjektivní funkci spatřujeme především v tom, že úkolem stížnosti je ochrana subjektivních veřejných práv jednotlivce. Ochrany těchto práv se může dovolat osoba, která byla na svých právech dotčena přímo – není možné tedy podat stížnost za někoho jiného. Subjektivní funkce je zřejmá i z faktu, že řízení se před Ústavním soudem zahajuje na návrh, Ústavní soud je vázán podaným návrhem a nemůže tedy stěžovateli přiznat něco jiného, než čeho se v návrhu domáhá, a v případě zpětvzetí návrhu je řízení před Ústavním soudem skončeno. Objektivní funkci pak nacházíme přímo v ochraně ústavnosti jakožto objektivní kategorii a rovněž ve skutečnosti, že v řízení před Ústavním soudem se nejedná o řízení sporné.69 Objektivní funkce ústavní stížnosti je patrná také v precedenčních účincích nálezů Ústavního soudu, v možnosti 68

Nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 30/98, Sb.n. a usn., sv. 16, str. 29-30. Avšak V. Ševčík uvádí: „V zásadě jde sice o řízení kontradiktorní, v němž spornost tvrzeného práva jedince vůči orgánu veřejné moci či jejímu zásahu vůči němu má být objasněna a vyřešena postupem obvyklým před soudy obecnými.Tím však podobnost obou řízení končí.“ Zdroj: Ševčík, V. Ústavní stížnost - prostředek ústavně zaručených práv a svobod. Bulletin advokacie. 1994, č. 8, s. 10. 69

35

podat spolu s ústavní stížností také návrh na zrušení zákon nebo jiného právního předpisu a z kasačního způsobu rozhodování Ústavního soudu. Kromě těchto dvou základních funkcí, lze ústavní stížnosti přiřknout i jistou reparativní funkci (spočívající po vydání kasačního nálezu v povinnosti vydat nové rozhodnutí, které již nebude zatíženo vadou) a funkci preventivní či někdy nazývanou psychologickou, kdy jak orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, tak také ostatní orgány by měly znát judikaturu Ústavního soudu a měly by se do budoucna podobných zásahů do ústavně zaručených práv a svobod vyvarovat. Někdy se také uvádí funkce ústavní stížnosti jakožto výchovy k občanské demokracii.70

4.1.3.2. Náležitosti podání ústavní stížnosti

Kromě náležitostí zvláštních musí ústavní stížnost splňovat i obecné náležitosti návrhu na zahájení řízení dle ustanovení § 34 ZUS. Podle něj se návrh na zahájení řízení podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován a vyhotoven v potřebném počtu stejnopisů (tzv. formální náležitosti) a dále má návrh obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (tzv. obsahové náležitosti). Kromě těchto náležitostí musí navrhovatel dle § 72 odst. 1 písm. a) ZUS tvrdit, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, ústavní stížnost musí dle § 72 odst. 3 ZUS podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nebo dle § 72 odst. 5 ZUS ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl, v případě, že zákon taková prostředek neposkytuje. Dle § 72 odst. 6 musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva. Nyní si postupně rozebereme jednotlivé zvláštní náležitosti podání ústavní stížnosti:

a) Zásah orgánu veřejné moci Za zásah orgánu veřejné moci považujeme jednak pravomocné rozhodnutí a jednak také tzv. jiný zásah. Pojem opatření Ústava na rozdíl od ZUS nezná, avšak lze dovodit, že tento pojem můžeme podřadit jak pod pojem rozhodnutí, tak také jiný zásah. Podstatné však není označení

70

Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 80-90.

36

či forma aktu, nýbrž jeho obsah. Rozhodnutí (opatření) musí splňovat podmínku, že bylo vydáno v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem. Pokud tato není splněna, pak v tomto směru Ústavní soud judikoval, že: „skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje „jiný zásah orgánu veřejné moci“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena.“71 Co je tímto „jiným zásahem orgánu veřejné moci“ pak Ústavní objasnil v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/9572: „Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení: z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům „takového zásahu orgánu veřejné moci“ nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.“ Jiný zásah by měl být tedy s určitými výjimkami aktuální a trvající, ústavní stížnost nelze podat proti zásahu, který je očekáván teprve v budoucnu. Nejčastějším případem tzv. jiného zásahu je nečinnost orgánu veřejné moci v situacích, kdy by měl být činný – typicky se to týká průtahů v řízení, či jiný akt orgánu veřejné moci, nikoliv však legislativní činnost. Pro úplnost nám zbývá vymezit pojem orgánu veřejné moci. Ústavní soud se vyjádřil i k tomuto pojmu: „Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu.“73 Mezi orgány veřejné moci tak můžeme zařadit státní orgány, Parlament, prezident republiky, soudy, státní zastupitelství, orgány krajů a obcí atd.

71

Nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 30/95, Sb. nál. a usn., sv. 5, s. 22. Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb. nál. a usn., sv. 4, s. 243 73 Usnesení ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 75/93, Sb. nál. a usn., sv. 2, s. 201. 72

37

b) Porušení základního práva nebo svobody Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) dále jako jednu ze zvláštních podmínek stanoví, že musí být porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud tak posuzuje napadené rozhodnutí či jiný zásah pouze z hlediska jejich ústavnosti. Ústavní soud k tomuto ostatně jasně judikoval, že: „Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.“74 Důležité je, aby se jednalo o veřejné subjektivní právo nebo svobodu stěžovatele, které může stěžovatel mít a může s ním do jisté míry disponovat, neboť existují práva, jichž se dovolávat nelze – typicky například neexistuje právo na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána.

c) Lhůta k podání ústavní stížnosti ZUS stanovuje, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Šedesátidenní zákonná lhůta je lhůtou procesněprávní (i ZUS je procesním předpisem), což je významné z toho důvodu, že v poslední den lhůty nemusí být ústavní stížnost Ústavnímu soudu již doručena, jak je tomu u lhůt hmotněprávních, ale stačí ji toliko v tento den podat. V případě, že zákon opravný prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

d) Přípustnost ústavní stížnosti Specifičnost ústavní stížnosti spočívá v její subsidiaritě. To znamená, že je jí možno využít teprve po vyčerpání všech jiných právních prostředků k ochraně práva, které právní řád poskytuje. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná, jestliže stěžovatel všechny tyto prostředky

74

Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 45/94, Sb. nál. a usn., sv. 3, s. 17-20.

38

nevyčerpal, s výjimkou mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.75 Důležité je, aby tyto procesní prostředky mohl podat sám stěžovatel a aby tímto jeho podáním došlo k zahájení právního řízení. Tyto podmínky plně splňuje zejména odvolání, dovolání, rozklad, žaloby dle soudního řádu správního, námitky, odpor a řada dalších. Podmínky naopak nesplňuje např. stížnost pro porušení zákona, přezkumné řízení, petice, návrh na obnovu řízení a další. Až donedávna existovalo mnoho problémů a nejasností s podáváním či nepodáváním dovolání, které nejednou vedly až k denegatio iustitiae. Situace vyvrcholila až podáním několika stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který jasně konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 práva na spravedlivý proces Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.76 Oprávněná kritika stávajícího postupu při podávání a posuzování dovolání Ústavním soudem nezůstala bez povšimnutí a vedla až k novelizaci ZUS77, který nyní nově v § 72 odst. 4 stanoví, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. ZUS zná v § 75 odst. 2 ZUS i výjimku z obecného pravidla nepřípustnosti ústavní stížnosti v případě nevyčerpání všech opravných prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele78 a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo nebo jestliže v řízení o podaném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

e) Přípustnost ústavní stížnosti dle § 35 ZUS Dle ustanovení § 35 odst. 1 ZUS je návrh na zahájení řízení, tedy i ústavní stížnost, nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl – tzv. překážka věci 75

§ 75 odst. 1 ZUS Jednalo se o Věc Běleš a ostatní proti České republice (stížnost č. 47273/99), rozsudek ze dne 12.11.2002 a Věc Zvolský a Zvolská proti České republice (stížnost č. 46129/99), rozsudek ze dne 12.11.2002. 77 novelizace byla provedena zákonem č. 83/2004 s účinností k 1.4.2004. 78 Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu – komentář. C.H.Beck, 2001, s. 343-344 uvádí, že tento podstatný přesah zájmů stěžovatele“ představuje situace, kdy podstatný přesah je odůvodněn potřebou zrušení neústavního předpisu a ústavní stížnost k tomuto dala příležitost, aplikovaný právní předpis vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci předpisů, věc se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo řadu soudních sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu, popř. dodržení mezinárodní smlouvy a je pociťována potřeba dodržení čl. 89 odst. 2 Ústavy, tzn. respektování judikatury Ústavního soudu. 76

39

rozhodnuté neboli res iudicata. Dle tohoto pravidla není možné podat ústavní stížnost ve skutkově stejných věcech tím samým stěžovatelem proti stejným rozhodnutím nebo tzv. jiným zásahům. Je však možná situace, kdy nálezem Ústavního soudu je zrušeno rozhodnutí obecného soudu, který vydá nové, které bude znovu napadeno ústavní stížností. Překážka věci rozhodnuté se tady však neuplatní, neboť se jedná o rozsudek nový, o kterém Ústavní soud dosud ještě nerozhodoval. V odstavci druhém § 35 je pak návrh nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Pozdějšímu navrhovateli pak přísluší pouze postavení vedlejšího účastníka.79 4.1.3.3. Průběh řízení o ústavní stížnosti80

Na řízení o ústavní stížnosti se použije jednak obecná úprava řízení před ústavním soudem obsažená v § 27 – 63 ZUS a jednak také speciální úprava dle oddílu třetího ZUS. Řízení o ústavní stížnosti se zahajuje na návrh fyzické nebo právnické osoby. Fyzickou osobou mohou být i občané jiného státu, osoby bez státní příslušnosti i osoby nezletilé, podstatné není ani bydliště dané osoby. Otázka ochrany práv u právnických osob je však poněkud složitější. Ústavní soud v této souvislosti judikoval, že: „Z prohlášení bývalé české a Slovenské Republiky při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou…lze dovodit ochotu státu poskytovat ochranu i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a svobody. V tomto směru se lze dovolat i ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z něhož plyne, že ústavní stížnost jsou oprávněny podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.“81 Právnická osoba samozřejmě nepožívá všechna práva a svobody, ale jen ty, u kterých je to vzhledem k její povaze možné. Nemůže tak mít např. právo na život, právo nebýt mučen a další. Ústavní stížnost mohou podat jak osoby práva soukromého, tak právnické osoby práva veřejného v postavení právnických osob v soukromoprávních věcech. Sporná však byla situace v případě správních úřadů a dalších 79

Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 96 – 145. 80 Pravidla pro řízení o ústavní stížnosti jsou společná pro projednávání všech tří druhů stížností upravených v ZUS s jistými malými odchylkami, my se ale zaměříme na řízení o ústavní stížnosti dle § 72 odst. 1 písm. a). 81 Nález ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 15/93, Sb. nál. a usn., sv. 1, s. 23-33

40

státních orgánů. Až zákon č. 219/2000 Sb., o majetku státu České republiky a jejím vystupování v právních vztazích stanovil, že státní orgány jsou organizačními složkami státu, správní a jiné orgány státu tedy nemohou být stěžovateli (mohou být toliko účastníky řízení), pokud ovšem nezastupují stát jako právnické osoby v soukromoprávních věcech. Ve věcech majetku státu namísto organizačních složek státu je oprávněn jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavního soudu. Avšak dle § 39 ZUS se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některá návrh týká, je naléhavá. Návrh je možné učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky či telefaxem, ale za podmínky, že telefaxem učiněné podání musí být do tří dnů písemně doplněno a podání učiněné telegraficky doplněno originálem. Spolu s ústavní stížností může být podán i návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení za předpokladu, že jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Ustanovení § 74 ZUS tak představuje případ konkrétní kontroly norem. Podle Ústavního soudu je však důležité dbát na to, že: „Ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoliv proti normativnímu právnímu aktu.“82 Návrh je přidělen dle rozvrhu práce příslušnému soudci zpravodaji, který disponuje celou řadou pravomocí, jak s návrhem naložit. Předně může dle § 41 písm. a) ZUS pověřit svého asistenta, aby podání, které podle svého obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení, odložil a vyrozuměl o tom osobu, která jej učinila. Důležitým oprávněním soudce zpravodaje je i možnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě, která mu k tomu byla určena83, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání (zmeškání lhůty nelze prominout), jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo je-li podaný návrh nepřípustný. K odmítnutí návrhu může dojít také usnesením senátu, které musí být přijato jednomyslně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jedná-li se o návrh zjevné neopodstatněný. Co se rozumí touto zjevnou neopodstatněností je třeba posuzovat vždy případ od případu. Ústavní soud k tomu judikoval: „podmínky pro odmítnutí, a nikoli zamítnutí ústavní stížnosti, jsou dány tehdy, když zásah orgánu veřejné moci vůbec nesměřuje do základním právem regulované sféry nebo sice

82 83

Usnesení ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 17/93, Sb. nál. a usn., sv. 2, s. 199-200. Jedná se o lhůtu pořádkovou, jejíž délka plně závisí na uvážení soudce zpravodaje.

41

směřuje do sféry základním právem regulované, nikoli však chráněné.“84 Obecně však můžeme zmínit nejčastější případy zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností dle V. Šimíčka85: první případ je, když ústavní stížnost svojí podstatou směřuje jen do oblasti přehodnocování dokazování, provedeného v předchozím řízení, druhý je pak ústavní stížnost směřující pouze proti neúspěchu v předchozím řízení, nikoliv proti jeho neústavnosti86, a třetí je případ, kdy ústavní stížností je napadáno porušení jednoduchého práva a nikoliv ústavního. Není-li dán důvod k odmítnutí stížnosti, připraví soudce zpravodaj věc projednání věci samé. Za tímto účelem soudce činí dle § 42 odst. 3 ZUS procesní úkony, zejména zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků a další. Dále také zašle návrh účastníkům a vedlejším účastníkům řízení s výzvou, aby se k němu vyjádřili ve lhůtě, kterou určí. Účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel (navrhovatel) a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vedlejšími účastníky jsou dle § 76 ZUS ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ústavní soud může postavení vedlejšího účastníka přiznat i jiným osobám, jestliže prokáží právní zájem na výsledku řízení. S jistými výjimkami87 musí být účastníci a vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem zastoupeni pouze advokátem. V rámci dokazování provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, přičemž může provést i jiné. Všechny soudy, orgány veřejné správy a jiné státní orgány jsou povinny poskytnout Ústavnímu soudu pomoc při opatřování podkladů pro jeho rozhodování.88 Jednání před Ústavním soudem je zpravidla ústní a veřejné. Ústavní soud však může se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, která se projevuje také v možnosti navrhovatele vzít svůj návrh zpět. Zpětvzetím návrhu, které je možné až do doby, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě, dochází k obligatornímu zastavení řízení. ZUS ve svém § 78 zná také institut přerušení řízení. Dochází k němu za situace, jestliže byl spolu s ústavní stížností podán i návrh na zrušení právního předpisu dle §74. V takovém případě senát rozhodující o ústavní stížnosti toto řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu předloží plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Přísluší-li však projednání ústavní stížnosti plénu, projedná plénum oba návrhy 84

Usnesení ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 20/98 Sb. nál. a usn., sv. 10, s. 467. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 186. 86 K tomuto Ústavní soud judikoval: „K navrhovatelem namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36, jakož i čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod.“ Usnesení ÚS ČR sp, zn. III. ÚS 44/94 Sb. nál. a usn., sv. 2, s. 241-245. 87 § 30 odst. 2 a 3 ZUS 88 Problematika vztahu Ústavního soudu a soudů obecných v oblasti dokazování bude přiblížena v kapitole 4.2. 85

42

společně. K přerušení řízení dochází také tehdy, dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že právní předpis, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem. Senát řízení přeruší a podá návrh na zrušení tohoto právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení plénu. Ústavní stížnost obecně nemá odkladný účinek, nicméně Ústavní soud může na žádost stěžovatele za podmínek stanovených v § 79 ZUS vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložit. V otázce nákladů řízení je možné uplatnit tzv. zásadu úspěšnosti pouze v odůvodněných případech. Jinak si účastník a vedlejší účastníci hradí jim vzniklé náklady sami. Náklady řízení vzniklé činností Ústavního soudu se hradí z jeho rozpočtu. Zmírněním povinnosti být zastoupen v řízení advokátem je možnost náhrady nákladů zastoupení, jestliže to odůvodňují osobní a majetkové poměry stěžovatele.

4.1.4. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich závaznost Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem89, v ostatních věcech – zejména v procesních – rozhoduje usnesením. Kromě těchto dvou základních, zná zákon o Ústavním soudu ještě třetí formu rozhodování Ústavního soudu, a to stanoviska. Stanovisko zaujímá plénum Ústavního soudu v případě, že senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu již vysloveného v nálezu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán. Stanoviska se nepublikují samostatně, ale v rámci odůvodnění rozhodnutí senátu. Nálezy i usnesení musí být dle zákona náležitě odůvodněny a musí obsahovat poučení, že se proti nim nelze odvolat, nálezy se navíc vždy vyhlašují veřejně jménem republiky. Aby mohly být některé nálezy vykonatelné, je třeba jejich publikace. Zákon o ústavním soudu stanovuje obligatorní publikaci pro nálezy ve věcech uvedených v § 57. Dále také stanoví, že nálezy se nepublikují v plném znění, ale jen výrok nálezu a taková část odůvodnění, ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu a jaké důvody k němu vedly. Ústavní soud může také rozhodnout, že ve Sbírce zákonů zveřejní právní názor vyslovený v nálezu, u kterého není stanovena povinnost jeho publikace v případě, že mí všeobecný význam. Tento postup Ústavní soud volí zejména v případě ústavních stížností. Kromě Sbírky zákonů zná zákon také Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu, kterou vydává Ústavní soud pro 89

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita. 2001, s. 413: „Rozhodnutí ve věci samé tak není rozsudkem, neboť se jím na prvém místě neřeší spor mezi stranami nebo otázka viny a trestu. Autoritativně se jím zjišťuje, co je obsahem ústavních, popř. zákonných předpisů ve vztahu k právním předpisům nižší právní síly.“

43

veřejnou potřebu. Vykonatelnost nálezů je upravena rozdílně u jednotlivých druhů řízení. Nálezy, u nichž je stanovena povinnost obligatorní publikace, jsou vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud Ústavní soud nerozhodne jinak. Dále známe nálezy vykonatelné jejich vyhlášením (nálezy ve věci ústavní žaloby proti prezidentu republiky, věci mandátové a další) a nálezy v ostatních věcech vykonatelné doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům. Co se týče rozhodnutí o ústavní stížnosti, Ústavní soud jí může buď nevyhovět (zamítnout ji) nebo jí vyhovět, popř. jí zčásti vyhovět a zčásti ji zamítnout. Možné je i částečné odmítnutí (nemeritorní) a částečné vyhovění, či částečné odmítnutí a zamítnutí pak v jejím zbytku. Zákon ústavním soudu v § 82 odst. 2 výslovně stanoví, že ve vyhovujícím nálezu je soud povinen vyslovit, které ústavně zaručené právo či svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomu došlo. V případě, že ústavní stížnost směřovala proti pravomocnému rozhodnutí, Ústavní soud napadené rozhodnutí veřejné moci zruší, v případě, že stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Ústavní soud tomuto orgánu zakáže, aby v porušování pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.90 V rozhodování Ústavního soudu, resp. v jeho nálezech se objevuje jakýsi ustálený postup posuzování zásahu veřejné moci do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud v této souvislosti judikoval, že: „1. Úkolem Ústavního soudu je posoudit ústavnost zásahu orgánů veřejné moci z pohledu platných právních předpisů, na jejichž základě bylo rozhodováno, a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných… 2. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánů veřejné moci se skládá z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.)… s komponentem druhým, to jest posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.“91

Do jaké míry je ústavní soud vázán petitem návrhu, popř. jeho odůvodněním? Čili může Ústavní soud rozhodnout pouze o tom, čeho se navrhovatel dovolává nebo může

90

Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 140141. 91 Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 114/94, Sb. nál. a usn., sv. 3, s. 45-49.

44

rozhodnout i nad rámec podaného návrhu? Odpovědi na tuto otázku nejsou zcela jednoznačné. V. Šimíček92 rozděluje tuto otázku do tří bodů: 1. zda je Ústavní soud vázán i odůvodněním podaného návrhu a nikoliv jen petitem, 2. zda je Ústavní soud návrhem vázán v řízení, v němž vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, 3. zda je Ústavní soud návrhem vázán i v dalších řízeních, zejména v řízení o ústavní stížnosti. Odpověď na tyto otázky je následující: Ústavní soud je vázán podaným návrhem – ovšem pouze jeho petitem, nikoliv jeho odůvodněním – ve všech řízeních, která provádí. Jiné pojetí je nemyslitelné zejména z toho důvodu, že by soud mohl posuzovat jen ty skutečnosti, ke kterým dospěl sám navrhovatel a to by soudu zabraňovalo v komplexním posouzení věci. Jedinou možnou výjimkou je možnost Ústavního soudu z vlastní iniciativy, v souvislosti se zrušením napadeného zákona, zrušit i příslušné prováděcí předpisy. K otázce vázanosti podaným návrhem Ústavní soud judikoval: „Podle ustáleného názoru Ústavního soudu České republiky je tento soud při svém rozhodování rozsahem a obsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže; stejně tak nemůže do posuzovaného textu zákona zasáhnout jinak než zrušujícím výrokem, takže jakákoliv úprava návrhu ze strany Ústavního soudu je vyloučena.93

Podle čl. 89 odst. 2 jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. První otázkou, kterou bychom si měli položit, je: Která rozhodnutí? V právní teorii panuje shoda, že závaznost rozhodnutí se netýká usnesení, které neřeší meritum věci.94 Ohledně závaznosti nálezu, jeho výrokové části a odůvodnění95 se ovšem živě diskutuje. Závaznost rozhodnutí si můžeme rozdělit na závaznost rozhodnutí ve věcech kontroly norem a ve věcech ústavních stížností.

1. Závaznost rozhodnutí (nálezů) ve věcech kontroly norem Ústavní soud má pravomoc rušit zákony, jiné podzákonné právní předpisy či jejich jednotlivá ustanovení. Před jejich samotným zrušením však Ústavní soud privileguje princip 92

Šimíček, V. Je Ústavní soud vázán podaným návrhem? Bulletin advokacie, 1998, č. 9, s. 26-30. Usnesení ÚS ČR ze dne 21.7.1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/94, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 227-232. 94 Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Právník. 2001, č. 9, s. 857. 95 Ústavní soud v nálezu č. 151/2000 Sb. nál. a usn. ÚS uvádí: „Výklad ústavněprávních otázek podaný Ústavním soudem v odůvodnění nálezu, zpravidla v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je všeobecně závazný stejně jako samotný výrok nálezu a jako takový tímto právním (ústavně-právním) názorem váže v povahově obdobných věcech i samotný Ústavní soud.“ 93

45

ústavně konformního výkladu před derogací. Ústavní soud například judikoval: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“96 Dle názoru P. Holländra má povahu pramene práva ve věcech kontroly norem nejen výrok, ale i odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Jiná interpretace by totiž především u nálezů zamítajících návrhy na zrušení právních předpisů z důvodu priority ústavně konformní interpretace, činila rozhodnutí Ústavního soudu zbytečnými.97 Závazným nemá být celé odůvodnění,

ale

jen

jeho

části

–

tzv.

nosné

důvody,

tragende

Gründe

či

98

Entscheidungsgründe .

2. Závaznost rozhodnutí (nálezů) ve věcech ústavních stížností Závaznost rozhodnutí ve věcech ústavních stížností nabývá dvou podob – rozlišujeme precedenční a kasační účinky99 nálezů. Kasační účinky nálezů Ústavního soudu spočívají ve zrušení napadeného rozhodnutí, čímž se vytváří nový prostor pro projednání a napravení věci orgány veřejné moci. Problémem je, že obecné soudy vždy neakceptují kasační nález a zpochybňují jeho závaznost. Často argumentují tím, že z žádného právního předpisu100 nevyplývá, že by obecné soudy měly

být vázány závěry Ústavního soudu v novém řízení. Může tak docházet

k situacím, že Ústavní soud zruší vadné rozhodnutí, věc se vrátí obecnému soudu k novému 96

Nález ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 21/5 Sb. nál. a usn., s. 171. Holländer, P. Ústavněprávní argumentace ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, s. 75. 98 Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Právník. 2001, č. 9, s. 881 uvádí: „závazné z odůvodnění mohou být toliko pouze ty části , bez jejichž existence postrádá smyslu samotný verdikt, tedy právní základ, normativní jádro, na němž je celý výrok založen.“ 99 Ze zrušení vadného rozhodnutí však nelze vyvozovat, že obecný soud rozhodne automaticky ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud se k tomu vyjádřil takto: „Ze skutečnosti, že Ústavní soud ČR v rámci řízení o ústavní stížnosti kasačním rozhodnutím zruší napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci, totiž nelze automaticky usuzovat na to, že tyto orgány již nemohou nově rozhodnout v neprospěch stěžovatele. I v daném případě totiž přísluší právo autoritativně rozhodnout o případné vině a trestu stěžovatele na základě pečlivého posouzení skutkových a právních okolností věci obecným soudům a Ústavní soud může jejich rozhodnutí zrušit – veden zmíněným principem minimalizace zásahů – pouze tehdy, jestliže shledá, že porušily ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele.“ Usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 117/2000, Sb. nál. a usn., svazek 17, s. 385. 100 Tato závaznost názorů Ústavního soudu pro další řízení před obecnými soudy nevyplývá ani z občanského soudního řádu, ani z Ústavy, ani ze správního řádu atd. Jistou výjimku představuje novelizovaný trestní řád se svým ustanovením § 314h – 314k, který stanoví: „Po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.“ 97

46

projednání, ten nerespektuje názor Ústavního soudu a vydá stejné vadné rozhodnutí, které bude opět napadeno ústavní stížností. P. Holländer101 se v této souvislosti zmiňuje dokonce o „ping-pongu“ mezi Ústavním soudem a obecnými soudy. Ústavní soud k této problematice judikoval: „Protože Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. Hlava čtvrtá čl. 83, čl. 87 Ústavy České republiky), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226102 občanského soudního řádu.“103 Právní jistotu může narušovat i občasné odmítání precedenčních účinků nálezů. Mezi důvody odmítání patří například obava z narušení nezávislosti soudcovského rozhodování, častá otázka „kdo ohlídá hlídače?“ a další. Vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu vyjádřil Ústavní soud také prostřednictvím principu rovnosti: „Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech.“104 To však neznamená, že se nelze od ustálené judikatury odchýlit vůbec. Je to možné zejména v důsledku společenských změn, v důsledku zákonných změn atd. Je ovšem důležité vždy šetřit princip právní jistoty a princip předvídatelnosti soudního rozhodování a soud má povinnost takovéto své rozhodnutí náležitě odůvodnit a uvést, co jej vedlo k jinému závěru. V opačném případě hrozí zásah do základních práv či svobod jednotlivce. S principem předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci souvisí nález Ústavního soudu105, ve kterém judikoval: „Předvídatelnost výsledku soudního rozhodování spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Jestliže soud interpretuje a aplikuje závazné ustanovení zákona, které upravuje jeho další procesní postup tak, že má být respektován právní názor vyslovený soudem vyšší instance, musí tak soud učinit způsobem, který je ve smyslu závazného právního názoru nadřízeného soudu a ve vztahu k vlastním dříve vysloveným právním závěrům v téže věci pro účastníky řízení předvídatelný. Pokud městský soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně 101

Holländer, P. Ústavněprávní argumentace ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, s.

78. 102

§ 226 odst. 1 Občanského soudního řádu zní: „Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.“ 103 Nález ÚS ČR ze dne 14.2.1996 sp. zn. II. ÚS 156/95, Sb. nál. a usn.., svazek 5, s. 63-67. 104 Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 206/98, Sb. nál. a usn., svazek 11, s. 232. 105 Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 296/01, Sb. nál. a usn., svazek 28, s. 287.

47

neodůvodnil,je jeho rozhodnutí napadené ústavní stížností v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.“

4.2. Právo na spravedlivý proces

4.2.1. Pojem práva na spravedlivý proces

Právo na spravedlivý proces (nazývané angl. jako fair trial či fr. procès équitable) zaujímá mezi základními právy a svobodami výjimečné postavení. Jeho vývoj započal již v 17. století a je spojen především s Velkou Británií a anglosaskou právní kulturou.106 V současné době je již nedílnou součástí ústavních katalogů základních práv a svobod všech demokratických a právních států. Jedná se o veřejné subjektivní právo, jehož nositelem je každý – každá fyzická i právnická osoba107, která se tohoto svého práva nemůže platně vzdát ani jej nemůže převést na nikoho jiného. Smyslem práva na spravedlivý proces je právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu a zároveň povinnost státu zajistit jeho realizaci, a to zejména vytvořením soustavy soudů, které jsou povolány především k tomu, aby poskytovali zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. Vymezit co je přesně obsahem práva na spravedlivý proces není lehké. Setkáváme se s pojetím spravedlivého procesu jakožto katalogem jednotlivých dílčích procesních práv, s pojetím užšího a širšího práva na spravedlivý proces108. Nahlížíme-li na právo na spravedlivý proces v jeho užším pojetí, máme na mysli pouze čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní:

„Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“

Dle širšího pojetí práva na spravedlivý proces pak zahrnujeme pod tento pojem celou hlavu pátou Listiny základních práv a svobod (čl. 36 až 40) , jejíž název zní „Právo na soudní a 106

Šimáčková, K., Koláčková, J. Právo na spravedlivý proces v prostoru Evropských společenství. Právní fórum, 2005, č. 11, s. 421. 107 Právo na spravedlivý proces je zaručeno i cizincům, osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům atd. 108 Šimíček, V. In Dančák, B., Šimíček, V. Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 95-96.

48

jinou ochranu“. Zde je pak škála dílčích práv velmi široká a zahrnuje mimo jiné právo odepřít výpověď, právo na právní pomoc, rovnost všech účastníků v řízení, zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům, a dále také důležitá práva uplatňující se v rámci trestního řízení jako presumpce neviny, zákaz retroaktivity trestních předpisů, zásada není trestu bez zákona atd. Právě z důvodu nebývalé šíře práva na spravedlivý proces se po obecném úvodu budeme v následujících kapitolách zabývat užším pojetím práva na spravedlivý proces, a to konkrétně ústavněprávní problematikou dokazování v judikatuře Ústavního soudu. O vymezení práva na spravedlivý proces se pokoušel ve svých judikátech také Ústavní soudu. V jednom z mnoha jej charakterizoval velmi výstižně takto: „Právo na soudní (a jinou právní) ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), ctící jako ústavní a všelidské hodnoty práva a svobody člověka a občana; ochrana těchto práv je svěřena především obecným soudům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které při výkonu své jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a to – jak se rozumí samo sebou – jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny), jímž je vázán nejen účastník soudního řízení, ale i obecný soud sám; aplikace těchto procesních předpisů obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální (procesní) předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být vždy s ústavními principy ve shodě.“109 Právo na spravedlivý proces je právem na projednání věci příslušným orgánem až do konce řízení, včetně vydání rozhodnutí.

4.2.2. Zakotvení práva na spravedlivý proces na evropské a mezinárodní úrovni

Právo na spravedlivý proces je zakotveno i v nejvýznamnějších mezinárodních a evropských dokumentech ochrany základních práv a svobod. Na mezinárodní úrovni můžeme uvést Všeobecnou deklaraci lidských práv a její čl. 8. Čl. 8 zní: „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“

109

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 80/96, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 475-480.

49

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech garantuje právo na spravedlivý proces v čl. 14 odst. 1: „Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho částí z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem státu, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.“ Další odstavce čl. 14 pak garantují práva obviněného v trestním řízení. Na evropské půdě jsme již jen krůček od ratifikace Lisabonské smlouvy, která zakotvuje právní závaznost Charty základních lidských práv Evropské unie. Ta ve své kapitole VI pojmenované Spravedlnost upravuje jak práva související s trestním řízení, tak také právo na spravedlivý proces. Konkrétně v čl. 47 stanoví: „Každý člověk, jehož práva a svobody zaručené právním řádem Unie byly porušeny, má právo na účinné odvolání k soudu v souladu s podmínkami stanovenými v tomto článku. Každý má právo na to, aby jeho případ byl veřejně a spravedlivě vyslyšen v rozumné lhůtě nezávislým a nestranným soudem předem ustanoveným zákonem. Každý má možnost nechat si poradit, dát se obhajovat či zastupovat. Právní pomoc je přiznána těm, kdo nedisponují dostatečnými prostředky, pokud je tato pomoc nezbytná pro zajištění účinného dosažení spravedlnosti.“ Nejdůležitějším evropským dokumentem ochrany základních práv a svobod, zejména díky svému účinnému kontrolnímu mechanismu, však zatím zůstává v rámci Rady Evropy uzavřená Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro právo na spravedlivý proces je zakotveno v článku 6 odst. 1: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost bylo spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost musí být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ 50

Z výše uvedeného zakotvení práva na spravedlivý proces můžeme vyvodit jednotlivé dílčí aspekty práva na spravedlivý proces: a) právo na přístup k soudu b) právo na zákonnou procesní úpravu c) nezávislost a nestrannost soudu d) zásada rovnosti stran e) právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě f) veřejnost projednávání a veřejné vyhlášení rozsudku g) právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům h) zásady uplatňované v trestním řízení

4.2.3. Porušování čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Českou republikou

Největší počet stížností k Evropskému soudu pro lidská práva je podáváno právě z důvodu tvrzeného porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Konkrétně i drtivá většina stížností proti České republice se dovolává nápravy z tohoto důvodu. V této kapitole uvedeme nejčastější důvody porušování čl. 6 ze strany České republiky a za tím účelem je rozdělíme do několika skupin.

a) Porušování práva na přístup k soudu V čl. 6 je zaručeno každému právo na přístup k soudu, které je inherentní součástí záruk obsažených v čl. 6. Bez něj by ostatní ztrácely smysl. Právo na přístup k soudu však není absolutní a často podléhá různým omezením jako např. stanovení lhůt, složení záruk apod. Tak jako u jiných omezení musí i toto sledovat legitimní účel, omezení nesmí zasahovat do samé podstaty práva, poměr mezi účelem a použitými prostředky musí být přiměřený, omezení musí navíc splňovat zásadu právní jistoty a musí být pro účastníka řízení dostatečně předvídatelné. Co se týče práva na přístup k soudu a jeho omezení, Česká republika je v této souvislosti často napadána z přílišného formalismu. Problémem byl přístup k Ústavnímu soudu s ohledem na nejednotnost v posuzování přípustnosti dovolání, kdy Ústavní soud často odmítal ústavní stížnosti buď pro nevyčerpání všech opravných prostředků nebo naopak pro opožděnost podání ústavní stížnosti. Dělo se tak např. ve věci Zvolský a Zvolská v. Česká 51

republika,110 Běleš a další v. Česká republika,111 Soudek v. Česká republika,112 Vodárenská akciová společnost v. Česká republika113 a další. Na tyto rozsudky Ústavní soud náležitě reagoval změnou stávající právní úpravy. Dále bylo Ústavnímu soudu vyčítáno, že se v řadě případů nezabýval ústavní stížností pouze z formálních důvodů a nezkoumal již meritum věci, čímž znemožnil stěžovatelům právo na spravedlivé posouzení věci. Tak tomu bylo např. ve věci Kadlec a další v. Česká republika114 či Bulena v. Česká republika115.

b) Délka řízení před českými soudy Druhou velkou skupinou případů porušování čl. 6 je nepřiměřená délka soudního řízení. Jedním z prvních rozhodnutí týkající se problematiky průtahů v řízení bylo Hartman v. Česká republika.116 Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku připomněl kritéria pro posuzování oné přiměřené lhůty, která zmínil ve své judikatuře. Dle ní je délku řízení třeba hodnotit ve světle okolností konkrétního případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, k chování stěžovatele a k chování příslušných orgánů, jakož i k tomu, co bylo ve sporu pro stěžovatele v sázce. Rozsudek byl vydán v roce 2003, kdy Soud konstatoval, že Česká republika nemá ani žádné účinné opravné prostředky proti průtahům v řízení, ani český právní řád nezná možnost odškodnění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli v důsledku průtahů v řízení vzniká. Díky tomuto rozsudku došlo v české právní úpravě ke změně. V současné době se lze proti průtahům v řízení bránit stížností dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který v § 164 – 174 upravuje pravidla pro podání stížnosti a pro způsob jejího vyřízení. Kromě této možnosti lze od roku 2004 podat též návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích. Kromě toho se lze samozřejmě bránit i ústavní stížností, která představuje výjimku ze zásady, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích.

c) ostatní případy porušování práva na spravedlivý proces Evropský soud pro lidská práva řešil řadu stížností proti České republice porušující i jiné aspekty práva na spravedlivý proces. Můžeme zmínit např. věc Malhous v. Česká

110

Rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2002-IX. Rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2002-IX. 112 Rozsudek ze dne 15. března 2005, nepublikován. 113 Rozsudek ze dne 24. února 2004, nepublikován. 114 Rozsudek ze dne 25. května 2004, nepublikován. 115 Rozsudek ze dne 20. dubna 2004, nepublikován. 116 Rozsudek ze dne 10. července 2003, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2003-VIII.

111

52

republika117 týkající se neveřejnosti řízení, věc Krčmář a další v. Česká republika118, v níž došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení tím, že soud shromáždil důkazy sám a po jejich přečtení nedal účastníkům řízení možnost vyjádřit se k nim. K porušení principu rovnosti zbraní pak došlo v řízení před Ústavním soudem v souvislosti s jednáním soudce zpravodaje ve věci Milatová a další v. Česká republika.119 Evropský soud zde shledal porušení čl. 6 v tom, že soudce zpravodaj nemusí předkládat stěžovatelům vyjádření účastníků (i vedlejších účastníků) k podané ústavní stížnosti, aby se k nim mohli vyjádřit.

4.2.4. Stručný přehled zásad uplatňovaných při dokazování

Základní zásady jsou určité právní principy, vůdčí ideje, jimiž je ovládáno řízení před orgány veřejné moci, resp. před soudy. Mají význam především při aplikaci a interpretaci práva, pro poznání jednotlivých institutů i pro následnou tvorbu práva.

Zásada projednací a zásada vyhledávací Podstatou zásady projednací uplatňované především v civilním řízení je, že soud projednává především to, co mu účastníci k projednání předloží. Účastníci jsou tedy povinni označit důkazy k prokázání jejich tvrzení, přičemž soud rozhoduje o tom, které z nich provede. Kromě toho může soud provést i jiné důkazy, je-li jejich provedení třeba ke zjištění skutkového stavu, pokud tato potřeba vznikla během řízení. Jestliže účastník neoznačí důkazy k podpoře svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.120 Účastníci tak nesou odpovědnost za náležité a úplné označení důkazů. Zásada vyhledávací pak znamená, že soud je povinen nezávisle na účastnících řízení vyhledávat důkazy a náležitě objasnit a zjistit skutkový stav. Je to také soud, kdo nese odpovědnost za objasnění skutkového stavu. I tak ale může každá ze stran důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Soud však není těmito návrhy vázán a neprovede tak například důkazy, které jsou schválně navrhovány jen z toho důvodu, aby řízení bylo zbytečně prodlužováno, či důkazy, které nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Ústavní soud k tomu judikoval: „Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a 117

Rozsudek ze dne 12. července 2001, nepublikován. Rozsudek ze dne 2. března 2000, nepublikován. 119 Rozsudek ze dne 21. června 2005, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2005. 120 § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 118

53

posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů.“121

Zásada kontradiktornosti Smyslem této zásady je vytvořit nejpříznivější podmínky náležitého zjištění skutkového stavu a zákonného rozhodnutí. Podstatou této zásady je, že proti sobě stojí na jedné straně žalobce a na opačné žalovaný, kteří uplatňují protikladné nároky. Toto soupeření stran pak řídí soud, od něhož je vyžadována jistá součinnost.a aktivita, soud má konflikt usměrňovat v zájmu poskytnutí ochrany skutečnému subjektivnímu právu.122

Zásada bezprostřednosti (přímosti) a ústnosti Tyto dvě zásady spolu velmi úzce souvisejí. Zásada ústnosti znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů (výslech svědků, obviněného, znalců), s čímž souvisí také zásada bezprostřednosti a veřejnosti. Zásada bezprostřednosti spočívá v tom, že soud by měl rozhodovat na základě důkazů, které byly provedeny v řízení před ním – se kterými se seznámil a které sám viděl a slyšel. Dále spočívá také v tom, že soud by se měl osobně seznámit se všemi důkazy, které jsou potřebné pro rozhodnutí. Dle této zásady by soud neměl přihlédnout k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před ním a tyto by neměl ani hodnotit. Ústavní soud k tomu judikoval: „Podle § 213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Pokud se však míní od skutkových zjištění tohoto soudu odchýlit na základě svědeckého důkazu provedeného před soudem prvního stupně, je nutno, aby takový důkaz sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil…zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“123 Zásada bezprostřednosti také vyžaduje, aby soud získával důkazy ze zdroje nejbližšího

121

Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 101/95, Sb. nál. a usn., svazek 4, s. 263. K tomu Ústavní soud v nálezu ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 80/96, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 475, judikoval: „I když novely občanského soudního řádu z doby po listopadu 1989 svým obsahem i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti účastníka řízení za ochranu jeho práv („každý nechť si střeží svá práva“), neznamená to ještě, že soudy jsou pro tuto zásadu již zcela vyvázány ze své povinnosti poskytovat účastníkům řízení účinnou součinnost tam, kde je tato – z procesního hlediska – k ochraně práva nezbytně zapotřebí, a to tak a v takovém rozsahu, aby ústavní zásady plynoucí především z Listiny základních práv a svobod byly v řízení před nimi respektovány. Opačný postup by ve svých důsledcích vedl k tomu, že by soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio iustitiae), což samo o sobě je zřetelným výrazem protiústavnosti. 123 Nález ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 275/98, Sb. nál. a usn., svazek 18, s. 183. 122

54

dokazované skutečnosti – měl by tedy dát přednost výslechu svědka přímého před svědkem před tzv. svědectvím z doslechu apod.

Zásada materiální pravdy Zásada materiální pravdy by měla vyjadřovat vysokou hodnotu pravdivosti a spravedlnost v tom smyslu, že by měl být zjištěn skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Proces by měl směřovat k pravdivému poznání, měl by být uzpůsoben tak, aby nekladl v tomto směru žádné překážky. Pojem materiální pravdy nemůžeme zaměňovat s tzv. pravdou absolutní. Absolutní pravdu totiž zjistit nelze. S ohledem na složitost zjišťovaných skutečností vnějšího světa se můžeme dopátrat maximálně tzv. „praktické jistoty“.

Zásada volného hodnocení důkazů Hodnocení důkazů je poslední fází procesu dokazování. Jedná se o myšlenkovou činnost soudu, kdy tento přisuzuje důkazu určitou hodnotu závažnosti (relevance, důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota pravdivosti a věrohodnosti. Tato zásada pak vyjadřuje fakt, že soudce hodnotí tyto důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Přihlíží přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásada volného hodnocení důkazů spočívá v tom, že není stanoveno zákonem, jaké množství důkazů je třeba provést k prokázání potřebných skutečností, není stanoveno, jaká je důkazní síla toho kterého důkazu, nejsou upravena kritéria pravdivosti a věrohodnosti důkazů124 atd. Zásada volného hodnocení důkazů však v žádném případě neznamená libovůli a subjektivismus při hodnocení a rozhodování. Soudce musí zhodnotit všechny důkazy, ne si je vybírat. Důležité je, aby toto hodnocení bylo řádně odůvodněno (v odůvodnění rozhodnutí) a byl přezkoumatelný postup při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí vyplývat, které skutečnosti byly v řízení prokázány a které nikoliv, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč 124

K věrohodnosti důkazů však Ústavní soud v nálezu ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 910/07 uvedl následující: „Ústavně konformnímu výkladu musí být podrobeno ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, v němž je formulována zásada volného hodnocení důkazů, vyjadřující skutečnost, že zákonodárce nepovažoval za nutné stanovit další pravidla pro stanovení míry, váhy či důkazní síly jednotlivých důkazů; jinými slovy - zákonodárce se nevyjádřil k míře věrohodnosti jednotlivých důkazů. Přesto je zřejmé, že hodnocení důkazů soudem nemůže pomíjet názory, prezentované v určitých vědních oborech jako výsledky prováděných dlouhodobých průzkumů, např. v kriminalistice nebo ve forenzní psychologii, z nichž se dají dovodit určitá zkušenostní pravidla využitelná při hodnocení důkazů. Požadavek zohlednit výsledky dlouhodobých vědeckých průzkumů platí zvýšenou měrou pro hodnocení důkazů v situacích, na které jsou z hlediska ústavnosti, resp. základních práv, kladeny zvýšené požadavky, resp. je přikazována větší opatrnost. Tak je tomu i v situaci, kdy stojí jedna výpověď proti druhé a rozhodnutí soudu záleží na tom, které z výpovědí uvěří, anebo v případě rekognice.“

55

neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.125 Ústavní soud se k obsahu zásady volného hodnocení důkazů vyjádřil takto: „Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v § 132 o.s.ř. a odůvodňuje postup soudu předvídatelný v § 120 odst. 1 větě druhé o.s.ř. Proto obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Z čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 o.s.ř. pak vyplývá povinnost zajisti účastníkům rovnocenné

možnosti k uplatnění jejich práv. Neznamená to však

povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.“126

Zásada presumpce neviny a zásada přiměřenosti V trestním řízení se navíc uplatňují tyto dvě zásady. První z nich, tedy zásada presumpce neviny, vyjadřuje, že obviněnému musí být vina dokázána. Do té doby se na něj hledí jako na nevinného. Ústavní soud k zásadě presumpce neviny judikoval: „K principu presumpce neviny, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny, se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích. Princip in dubio pro reo je právní zásadou uznávanou civilizovanými národy …. Z principu presumpce neviny ...plyne ...pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného…. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat …. Tyto principy se promítají do jednotlivých ustanovení trestního řádu… a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování.127 Zásada přiměřenosti neboli také zásada zdrženlivosti pak znamená, že orgány činné v trestním řízení musí šetřit občanská práva zaručená Listinou a mezinárodními smlouvami zejm. při zajišťování osob a věcí důležitých pro trestní řízení.

125

Jelínek, J. In Jelinek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2007, s. 106 – 164. 126 Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 127/96, Sb. nál. a usn., svazek 7, s. 21. 127 Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 910/07, nepublikován

56

4.2.5. Ke vztahu Ústavního soudu a obecných soudů v oblasti dokazování v judikatuře Ústavního soudu

Problematice vztahu obecných soudů a soudu Ústavního jsme se částečně věnovali již v kapitole věnující se Ústavnímu soudnictví, nyní se budeme jejich vztahu věnovat z hlediska možného přezkumu dokazování provedeného obecnými soudy Ústavním soudem. Připomeňme snad jen to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není žádnou třetí instancí přezkoumávající jejich rozhodnutí za podmínky, že jimi nejsou porušována ústavně zaručená práva a svobody jednotlivců. Ústavní soud hodnotí spravedlnost procesu jako celek. Často se stává, že rozhodnutí obecných soudů jsou napadána stěžovateli jen proto, že nesouhlasí s jejich výsledkem, resp. z důvodů, že očekávali pro ně příznivější rozhodnutí a proto se dovolávají jejich zrušení Ústavním soudem s nadějí, že snad příští rozhodnutí jim přinese lepší výsledek. Zrušení rozhodnutí obecných soudů však v žádném případě neznamená zaručení úspěchu v řízení novém, které ovšem může vyústit ve zcela shodné rozhodnutí avšak již bez procesních vad, pro které bylo zrušeno. Ústavní soud k tomu judikoval: „Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání, pak takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s odvoláním na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.“128 Dalším významným předpokladem pro to, aby Ústavní soud mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů je skutečnost, že pravomocným rozhodnutím soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody: „Ústavní soud se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.“129 K Kromě samotného zásahu do základních práv a svobod je důležitá také jeho intenzita: „I když v řízení před obecnými soudy došlo k řadě procesních pochybení, má Ústavní soud za to, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky „předělávat řízení“, které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných poklesků. Povinností Ústavního soudu je neztratit ze zřetele svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. 128 129

Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 294/95 Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 481. Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 13/94 Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 251.

57

Měřítkem rozhodování Ústavního soudu musí proto být intenzita, s níž bylo do Ústavou zaručených základních práv či svobod zasaženo.“130 Otázkou však je, do jaké míry je Ústavní soud oprávněn zasahovat do provedeného dokazování a jeho hodnocení obecnými soudy při posuzování ústavnosti jejich rozhodnutí. Nejdůležitější úlohu při dokazování v řízení před Ústavním soudem svěřuje zákon č. 182/1993 S., o Ústavním soudu soudci zpravodaji. Ten zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků atd. Jako důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zpráva a vyjádření orgánů a další dle § 49 ZUS, přičemž skutečnosti obecně známé nebo známé Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti není třeba dokazovat. Dle § 48 ZUS provádí Ústavní soud takové důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu. Rozhoduje o tom, které z důkazů navrhovaných některým z účastníků řízení je třeba provést a může samozřejmě provést i jiné důkazy. K tomuto ustanovení Ústavní soud judikoval: „Podle ustanovení § 48 zák. č. 182/1993 Sb. provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, s čímž souvisí i možnost přehodnocení závěrů obecných soudů, a to v případech, kdy právě těmito hodnoceními dochází k porušení základních práv a svobod.“131 Dokazování prováděné Ústavním soudem je však spíše výjimkou, nikoli pravidlem. Ústavní soud totiž nečiní dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovní jednoduchého (podústavního) práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.132

I v řízení před

Ústavním soudem se uplatní zásada přímosti charakterizovaná v předchozí kapitole. Ústavní soud se může uchýlit k jinému hodnocení důkazů, jejichž hodnocení bylo provedeno již obecnými soudy v řízení před nimi, pouze tehdy, když je Ústavní soud provede sám znovu.133 Ústavní soud není navíc dle § 81 ZUS vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. „Toto ustanovení však nelze vykládat tak, že Ústavní soud bude tato zjištění ignorovat a že je bude pravidelně doplňovat či měnit. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není.“134 Ústavní soud tedy do provedeného dokazování a jeho hodnocení provedeného obecnými soudy zasahuje pouze tehdy, jestliže právě v něm se nachází zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele jako např. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost 130

Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 60/97 Sb. nál. a usn., svazek 11, s. 9. Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 10/96, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 417. 132 Hanuš, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 21. 133 Nález ÚS ČR sp.zn. I. ÚS 108/93, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 165 – 173 134 Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 2/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 267. 131

58

účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. K tomu uveďme na závěr: „Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 ústav. Zákona č. 1/1993 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.“135

4.2.6. Ústavněprávní vady dokazování pohledem judikatury Ústavního soudu

Vyhledávání důkazů, jejich navrhování procesními stranami, jejich provádění a následné hodnocení soudem tvoří velmi důležitou, snad nejdůležitější součást soudního řízení. Proces dokazování je ovládán zásadami dokazování jako například zásadou bezprostřednosti, ústnosti, materiální pravdy a také zásadou volného hodnocení důkazů, jejichž dodržování přispívá k tomu, že soud věc posoudí a rozhodne správně a spravedlivě. Výsledkem tohoto procesu je takové zjištění skutkového stavu věci, který umožňuje soudu vydat rozhodnutí, jímž se autoritativně rozhoduje způsobem o právech a povinnostech jednotlivců, případně o vině a trestu. Z rozhodnutí, resp. z jeho odůvodnění musí být zřejmé, z čeho soud při hodnocení důkazů vycházel, musí být patrný proces hodnocení důkazů tak, aby byl přezkoumatelný. Stává se však, že proces dokazování či jeho výsledek nebývají zcela bez chyby. Judikátem obsahujícím jakési shrnutí či zobecnění těchto vad byl nález č. 91/33, ve kterém Ústavní soud judikoval: „Z pohledu ústavněprávního lze přitom vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o

135

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 41-46.

59

situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 49; svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 57; svazek 6, nález č. 131; svazek 25, nález č. 19; svazek 22, nález č. 63; svazek 26, nález č. 52; svazek 31, nález č. 130; svazek 29, nález č. 4; svazek 32, nález č. 25 - a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 74; svazek 19, nález č. 134; svazek 24, nález č. 167; svazek 26,nález č.69 – a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130-a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.“136

136

Nález ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 530/03, Sb. nál. a usn., svazek 33, s. 377.

60

Tohoto členění provedeného Ústavním soudem se budeme nadále držet i my a v následujícím textu si jednotlivé kategorie, kdy Ústavní soud zasahuje do důkazního procesu realizovaného před obecnými soudy, podrobněji rozebereme a na uvedených judikátech si přiblížíme jednotlivé vady důkazního procesu.

4.2.6.1. „Opomenuté“ důkazy

K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dochází i v případě tzv. opomenutých důkazů. Tato situace nastává nejčastěji tehdy, jestliže procesní strany navrhly důkazy a soud buď tento návrh zamítnul bez toho, aniž by toto počínání odůvodnil, nebo jej odůvodnil avšak nedostatečně. Již dříve jsme uvedli, že ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecný soud rozhoduje sám, které z důkazů provede a které nikoliv, a že soud nemá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům procesních stran. Nesmí však dojít k situaci, kterou Ústavní soud přiblížil následovně: „Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování (hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů, a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.“137 Jak má soud postupovat v procesu navrhování a provádění důkazů popsal Ústavní soud detailně v nálezu III. ÚS 61/94: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen

137

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 617/2000, Sb. nál. a usn., svazek 24, s. 27.

61

vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993Sb Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c), 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv

a

svobod,

čl.

95

odst.

1

úst.

zák.

č.

1/1993

Sb.

V této souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.).“138 Z výše uvedeného tedy nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl – které důkazy však obecný soud provádět nemusí nebo nepokládá jejich provedení za potřebné? Odpověď na otázku, kdy lze odmítnout návrh na provedení důkazu nám dal opět sám Ústavní soud, když judikoval: „…Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“139 Soud má povinnost své rozhodnutí odůvodnit. Zde je velmi důležité, aby soud odůvodnění věnoval náležitou pozornost: „Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo možné se s ním spokojit ani v případě, že by bylo součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých právech nežli je osobní svoboda člověka…“140 Nestačí pouhý odkaz na ustanovení zákona: „Ústavní soud konstatoval, že ani v jednom z rozhodnutí obecných soudů nebyl výrok o nákladech řízení odůvodněn. Soudy pouze formálně odkázaly na příslušnou část o.s.ř. bez hodnocení a vysvětlení, v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu. V takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti.

138

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 61/94, Sb. nál. a usn., svazek 3, s. 51. Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 733/01, Sb. nál. a usn. , svazek 32, s. 239. 140 Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 124/97, Sb. nál. a usn., svazek 21, s. 175. 139

62

Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona není dostačující, a proto nelze než konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.“141 Nestačí ani pouhý odkaz na obsah spisu: „Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, že je posuzované

rozhodnutí

soudu

pro

nedostatek

důkazů

a

pro

nesrozumitelnost

nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takového rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.“142 Zvláštní nároky na odůvodnění jsou kladeny v případě odporujících si důkazů: „Ustanovení § 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu zvýrazňují nároky na odůvodnění zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.“143 Ještě jednou si připomeňme, že soud tedy není povinen provést všechny důkazy navrhované stranami, nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí se musí s touto situací vypořádat. V odůvodnění se pak musí objevit, z jakých důvodů soud navržené důkazy neprovedl a neučinil je tak základem pro své rozhodnutí. Nestane-li se tak, ohrožuje tak své rozhodnutí nejen protizákonností a nepřezkoumatelností, ale také možnou protiústavností.

4.2.6.2. Důkazy získané, a tudíž posléze použité v rozporu s procesními předpisy

Další skupinou ústavněprávních vad důkazního procesu představují důkazy (informace v nich obsažené), které nejsou získány co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem. Právě takové důkazy by soud měl opomenout a nezahrnout je do základu skutkových zjištění pro svá rozhodnutí. Dle Ústavního soudu: „Důkaz získaný nezákonným donucením je absolutně neúčinný a v trestním řízení jej nelze použít (§ 89 odst. 3 tr. Řádu). Z toho vyplývá, že obecné soudy jsou povinny zabývat se všemi okolnostmi, které zákonnost použitého důkazu zpochybňují. To platí o to více v případě

141

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 170/99, Sb. nál. a usn., svazek 18, s. 339. Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 271/96, Sb. nál. a usn., svazek 7, s. 153. 143 Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 532/01, Sb. nál. a usn., svazek 25, s. 69.

142

63

důkazu, jenž je pro posouzení viny podstatný a nenahraditelný. Pokud v dané věci zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že klíčový důkaz usvědčující stěžovatele mohl být opatřen nezákonným způsobem, bylo na obecných soudech, aby se s takovou možností v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly beze všech pochyb ji vyloučily.“144 Důkazem získaným nezákonným způsobem je např. použití úředního záznamu sepsaného před sdělením obvinění jako důkazu v trestním řízení – Ústavní soud k tomu judikoval: „Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou právní úpravou a respektující citovaný článek Listiny jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat trestní proces. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje použít. Z toho vyplývá, že obecné soudy jsou povinny zabývat se všemi okolnostmi, které přípustnost použitého důkazu zpochybňují. To platí o to více v případě důkazu, jenž je pro posouzení viny podstatný a nenahraditelný. Pokud v dané věci zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že klíčový důkaz, nebo jeho část, mohl být absolutně neúčinný, bylo na obecných soudech, aby se s takovou možností v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a beze všech pochyb ji vyloučily. Ústavní soud má za to, že soudy této své povinnosti nedostály.“145 V tomtéž nálezu dále Ústavní soud judikoval: „Za hodnotu důkazu je nutné podle teorie trestního práva procesního považovat i jeho zákonnost. Mezi kritéria zákonnosti je přitom namístě řadit i hledisko, zda byl důkaz opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je příslušný procesní subjekt podle zákona oprávněn opatřovat a provádět důkazy v procesním smyslu, a hledisko, zda byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví, popřípadě připouští zákon….“ Nezákonným je tedy i pořízení důkazu v nesprávném stadiu řízení, v našem případě sepsání úředního záznamu ještě před sdělením obvinění. Na závěr uveďme judikát, v němž Ústavní soud judikoval, že: „Procesní řády v právním systému České republiky tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jejichž vzájemné propojení, resp. propojení s jinými zákony z pohledu požadavků určitosti a předvídatelnosti procesních pravidel musí být procesním zákonem výslovně upraveno… Pro důkazní řízení z uvedené zásady plyne maxima, dle níž důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden. Tyto požadavky, tj. určitost a předvídatelnost procesních pravidel, jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení, nutno podřadit pod kautely, vyžadované čl. 36 odst. 1 Listiny.“146

144

Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 291/2000, Sb. nál. a usn., svazek 26, s. 207. Nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 268/03, Sb. nál. a usn., svazek 35, s. 241. 146 Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 190/01, Sb. nál. a usn., svazek 24, s. 237. 145

64

4.2.6.3. Tzv. „extrémní nesoulad“

Do této kategorie vad zařazujeme případy, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Dále sem můžeme zařadit případy, kdy je třeba dokazování doplnit (z důvodu odstranění jeho protiústavnosti), neboť z doposud provedeného dokazování nelze zcela usoudit na skutkový stav, s kterým by byly závěry obecných soudů zcela v souladu. Ústavní soud k těmto vadám judikoval: „Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.“147 Ústavní soud několikrát judikoval, že není třetí instancí v soustavě obecných soudů a jako takovému mu nepřísluší přehodnocovat provedené dokazování obecných soudů, pokud ovšem nedošlo právě při této jejich činnosti k porušení ústavních kautel. K tomu by mohlo dojít tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti.148 K porušení základních práv a svobod nesprávnou aplikací či interpretací jednoduchého práva pak Ústavní soud judikoval následující: „Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V 147 148

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 166/95, Sb. nál. a usn., svazek 4, s. 255. Nález ÚS ĆR sp. zn. II. ÚS 539/02, Sb. nál. a usn., svazek 37, s. 653.

65

řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.“149

Výsledkem zjištění těchto vad v rozhodování obecných soudů je konstatování, že řízení bylo jako celek nespravedlivé a kasace rozhodnutí z takovéhoto řízení vzešlého. Procesu dokazování, jakožto nejdůležitější části soudního procesu, neboť právě v této fázi je zjišťován podklad pro následné rozhodnutí soudu, by tedy měly soudy věnovat náležitou pozornost. Prvky nahodilosti či svévole v této činnosti soudů totiž v demokratickém právním státě, jakým Česká republika beze sporu je, nesmí být tolerovány. Ústavní soud jakožto ochránce ústavnosti se tohoto úkolu zhostil na výbornou a z výše uvedené bohaté judikatury lze vypozorovat, že mantinely, v nichž se rozhodování obecných soudů má pohybovat, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, jsou jasně dány.

149

Nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 173/02, Sb. nál. a usn., svazek 28, s. 95.

66

Závěr Zatímco historický vývoj základních práv a svobod, jejich postupné uznávání a zakotvování v pozitivním právu v podobě katalogů základních práv a svobod, sahá hluboko do minulosti, jejich ochrana prostřednictvím nezávislých a nestranných orgánů má historii podstatně kratší. Přitom právě možnost obrátit se na orgán, který nám poskytne ochranu před neoprávněnými zásahy do našich základních práv a svobod, by měl být neodmyslitelnou součástí každého demokratického právního státu, neboť k čemu mít v ruce listinu zakotvující základní práva a svobody bez reálné možnosti se jejich ochrany domoci? Právo na spravedlivý proces, jakožto jedno ze základních práv, vyjadřuje právo každého jednotlivce předložit jeho věc k projednání a rozhodnutí nezávislému a nestrannému soudu či jinému orgánu. Tomuto právu odpovídá povinnost státu vytvořit podmínky pro jeho uplatnění, tedy vytvořit soustavu takovýchto nezávislých a nestranných soudů. V České republice hovoříme v souvislosti s ochranou ústavnosti o koncentrovaném a specializovaném ústavním soudnictví v podobě jediného Ústavního soudu. Prostřednictvím ústavní stížnosti se před ním lze dovolat ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Výsledkem řízení je rozhodnutí - nález, jež má kasační i precedenční účinky. Přes počáteční odmítání obecných soudů respektovat nálezy Ústavního soudu, je dnes již spíše výjimkou, když se soud názorem Ústavního soudu neřídí. Jistým nedostatkem v kompetencích Ústavního soudu je (na rozdíl od Evropského soudu pro lidská práva) nemožnost přiznat stěžovateli jakési spravedlivé zadostiučení, ale pouze napadené rozhodnutí zrušit či nečinnému orgánu uložit, aby rozhodnul. Je třeba mít ovšem na paměti, že: „Ústavní soud je totiž pouze, arci ve svém svébytném stěžejním postavení, jedním ze všech hodinových koleček ve strojku, který lze z hlediska institucionálního a funkcionálního označit pojmem materiální právní stát.“150 Ochrana základním právům a svobodám je poskytována mimo obecného a ústavního soudnictví i jinými prostředky ochrany – např. prostřednictvím veřejného ochránce práv. Který však bohužel i přes řadu účinných prostředků vedoucích k nápravě nedisponuje vlastní rozhodovací pravomocí. Teprve až v případě, že ochrana na vnitrostátní úrovni selže, lze využít ochrany před mezinárodními orgány. Na evropské půdě plní nezastupitelnou úlohu ochrany základních práv a svobod Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. V současnosti je velkým problémem obrovský nápad stížností pro porušení práv a svobod zaručených Úmluvou 150

Hanuš, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 36.

67

k ochraně lidských práv a základních svobod. Jedním z důvodů zapříčiňujících tento stav je i rozšíření členské základny Rady Evropy o země východní Evropy (mezi něž patří i Česká republika) a tím i hromadné přijetí Úmluvy. Jak sami známe i z naší historie, jedná se o země, ve kterých se dlouhá léta o demokracii pouze mluvilo. Země východní Evropy Úmluvu a její kontrolní mechanismus přijaly často bez jakýchkoli výhrad, aniž by zvážily, že jejich právní řády nejsou ještě dostatečně na takový standard připraveny. Proto velký počet stížností k Evropskému soudu pochází právě z těchto států. Stížnosti jsou často podávány z důvodu nepřiměřeně dlouhých průtahů v řízení, z důvodu neexistence účinných vnitrostátních opravných prostředků atd., tedy z důvodů, na které právní řády těchto států bez zažité demokracie dosud nepamatovaly. Záleží na státech, jak do budoucnosti zareagují na výtky Evropského soudu pro lidská práva a jakým směrem se bude jejich vývoj dále ubírat. Druhým významným soudem v rámci Evropského kontinentu je Evropský soudní dvůr. Ten však dosud neměl při svém rozhodování k dispozici (kromě odkazu na Úmluvu k ochraně lidských práv a základních svobod) žádný katalog základních lidských práv. Tato situace by se měla změnit s přijetím Lisabonské smlouvy, jež prohlašuje Chartu základních práv EU za právně závaznou. V České republice probíhá v současnosti proces její ratifikace. Dne 18.2.2009 vyslovila Poslanecká sněmovna s ratifikací souhlas. Nyní tedy bude smlouvu projednávat ještě senát a podepisovat prezident republiky. Nechme se tedy překvapit zda a jaká bude ochrana základních práv a svobod po ratifikaci Lisabonské smlouvy a jak se tohoto úkolu zhostí Evropský soudní dvůr. Na závěr této práce lze vzpomenout výstižná slova J. Blahože151: „Lidská práva jsou ideálem, k němuž se stát může blížit, ale stále mu zůstává mnoho dlužen.“ A nám nezbývá než doufat, že tento dluh bude jednou plně vyrovnán…

151

Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 14.

68

Resumé Das Thema meiner Diplomarbeit ist: Der Schutz der Grundrechte und Freiheitsrechte im Verfahren vor dem Verfassungsgericht. Diese Arbeit beschäftigt sich mit dem Begriff Menschenrechte, wie diese Rechte verankert sind und vor allem beschäftigt sich mit dem gerichtlichen Schutz auf dem internationalen als auch auf dem europäischen und innerstaatlichen Niveau. Viele internationale Dokumente erklären die Grundrechte als unantastbare und unveräusserliche Rechte auf Freihet von staatlichem Eingriff oder Zwang, die jedem einzelnen Bürger aufgrund seiner menschlichen Natur zustehen (z.B. „Alle Menschen sind vor dem Gesetz gleich…“ oder „Jeder hat das Recht auf…“) Sie werden daher vom Staat nicht verliehen, sondern sind von ihm zu gewährleisten. Die Verfassungen der meisten demokratischen Staaten enthalten einen Katalog garantierter Grundrechte. In der Wirklichkeit aber hat der Mensch nur soviele Rechte, wie ihm der Staat gewährleistet. Historische Entwicklung der Grundrechte ist sehr lang. Im Mittelalter galten sie als Rechte der Stände gegenüber der staatlichen Obrigkeit. Die modernen Grundrechte werden zurückgeführt aut die englische Magna Charta Libertatum (1215) und die englische Petition of Rights (1628). Verfassungsfähig wurden sie erstmals anerkannt in der Habeas Corpus Act (1679) und in der Bill of Rights (1689). Einen umfassenden Niederschlag fanden die Grundrechte in der Unabhängigkeitserklärung der Vereinigten Stastěn von 1776. Her erscheint erstmals der Satz, dass alle Menschen von Natur gleich, frei und unabhängig sind und angeborene, unveräusserliche und unentziehbare Rechte besitzen. An diesel amerikanische Vorbild lehnt sich die französische Erklärung der Menschen- und Bürgerrechte in der Revolution von 1789 an, die dann Bestandteil der französischen Verfassung von 1791 wurden. Zu der grösseren Entwicklung der Grundrechte kommt es nach dem zweiten Weltkrieg. Im Rahmen der Vereinten Nationen ist der wichtigste Dokument die Charta der Vereinten Nationen, die leider ohne rechtliche Bedeutung ist. Vereinte Nationen ist die Bezeichnung für den Internationalen Staatenbund. Die in ihm zusammengeschlossenen Staaten haben sich zum Ziel gesetzt, den Weltfrieden zu sichern und die Menschenrechte zu fördern. Im Rahmen des Europarates, der am 5. Mai 1949 gegründet wurde, um in ganz Europa gemeinsame und demokratische Prinzipien zu entwickeln und die Europäische Konvention für Menschenrechte sowie andere Referenztexte zum Schutz des Einzelnen angenommen wurde.

69

Seit dem Jahre 1966 existieren zwei Pakte, und zwar Internationaler Pakt über bürgerliche und politische Rechte und der Internationale Pakt über wirtschaftliche, soziale und kulturelle Rechte. Auf der europäischen Ebene läuft zur Zeit der Ratifikationsprozess des Vertrags aus Lisabon, der die Charta der Grundrechte der Europäischen Union als rechtsverbindlich erklärt. Das erste Kapitel beschäftigt sich mit dem Begriff der Grundrechte. Die Terminologie ist in diesem Bereich nicht einheitlich. Man verwendet die Begriffe als Grundrechte, Bürgerrechte oder Menschenrechte, Rechte oder Freiheiten. Manchmal findet man diese nebeneinander, andersmal macht man die Unterschiede, die werde ich im folgenden erläutern. Dann enthält dieses Kapitel die Klassifizierung der Grundrechte nach den verschieden Kriterien wie z.B. Einschränkungen und Generationen. In dem zweiten Kapitel findet man die Überwachungs- und Durchsetzungsinstrumente internationaler Menschenrechtsabkommen und vor allem das Verfahren vor dem Europäischen Gerichtshof für Menschenrechte in Strassburg zum Ausdruck bringen. Hier kann – ähnlich wie bei einer nationalen Verfassungsbeschwerde – jeder Einzelne gegen eine Verletzung seiner Rechte aus der Konvention klagen. In dem nächsten Kapitel wird erläutert, was das Verfassungsgericht ist, über seine Organisation, welche Kompetenzen es hat, was die spezielle und konzertrierte Verfassungsgerichtsbarkeit ist, was für Arten von Verfahren vor dem Verfassungsgericht es gibt.

Dabei

werden

wir

unsere

Aufmerksamkeit

auf

das

Verfahren

über

die

Verfassungsbeschwerde (über ihre Zulässigkeitsvoraussetzungen, Typen, Bedeutung) richten. Die Verfassungsbeschwerde ist ein wichtiger ausserordentlicher Rechtsbehelf, mit dem Personen vor dem Verfassungsgericht eine Verletzung ihrer Grundrechte durch Akte der Staatsgewalt geltend machen können. In diesem Kapitel möchte ich auch über das sogenannte Recht auf ein faires Verfahren im engeren und weiteren Sinne sprechen. Dieses Recht bedeutet, dass jede Person ein Recht darauf hat, dass ihre Sache von einem unabhängigen und unparteiischen Gericht in einem fairen Verfahren, öffentlich und innerhalb angemessener Frist verhandelt wird. Im diesen Rahmen werden dann die Verfassungsrechtsmängel der durchgeführten Beweisaufnahme in der ständigen Rechtssprechung des Verfassungsgerichts aufgeführt. Für die Zukunft können wir einen grossen Wunsch aussprechen - Der Schutz der Grundrechte sollte jeder Staat dieser Welt erfüllen und Unantastbarkeit der Menschenwürde unter allen Umständen stets wahren..

70

Seznam použitých pramenů:

Literatura: Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha: ASPI, a.s., 2005 Dančák, B., Šimíček, V. Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2001 Dančák, B., Šimíček, V. Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Brno: Masarykova univerzita, 2000 Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2006 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001 Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek, V. Ústavní systém České republiky. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Prospektrum, 1999 Gojová, J., Varvařovský, P. Judikatura Ústavního soudu (1993 – 2003). Praha: ASPI, s.r.o., 2004 Hanuš, L. Právní argumentace nebo svévole. Úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha: C.H.Beck, 2008 Hlavsa, P., Stavinohová, J. Civilní proces a organizace soudnictví, Brno: Masarykova univerzita, 2003 Holländer, P. Ústavněprávní argumentace ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde Praha a.s., 2003 Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika – Judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Praha: Linde Praha a.s., 2003 Hubálková, E. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva. Praha: Aspi, a.s., 2006 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2007 Komárková, B. Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990

71

Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2001 Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2003 Marková, I. Evropský soud pro lidská práva a jeho vybraná rozhodnutí týkající se České republiky. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008 Mrázek, J. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005 Outlá, V., Hamerník, P., Bambas, J. Judikatura Evropského soudního dvora. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005 Pavlíček, V. a kol. Občanská a lidská práva. Praha: Aleko Praha, 1991 Pospíšíl, V., Vrcha, P. Judikatura Ústavního soudu ČR týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Praha: Linde Praha a.s., 1998 Potočný, M. Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část, 5. doplněné a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2006 Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007 Sládeček, V., Mikule, V. Ústavní soudnictví a lidská práva. Praha: CODEX, 1994 Sládeček, V. Ústavní soudnictví, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003 Sládeček V. Zákon o Veřejném ochránci práv. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2000 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Malenovský, J. Brno: Masarykova univerzita, 1997 Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005 Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v EU. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003 Šišková, N. Evropská unijní ochrana lidských práv. Praha: Linde Praha a.s., 2001 Šturma, P. Mezinárodní a evropské mechanismy v oblasti lidských práv, 2. doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003 Winterová, A. Civilní právo procesní, 4. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006 Zoubek, V. Lidská práva – globalizace – bezpečnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007 Zoulík, F. In Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní, 4. aktualizované vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2006 72

Články v odborných časopisech: Blahož, J. Ústavní stížnosti. Právník, 1991, č. 5, str. 430-446 Blahož, J. Ústavní koncepce a interpretace lidských a občanských práv: srovnávací pohled. Právník, 1998, č. 7, str. 588-621 Blahož, J. Úvaha o podstatě lidských a občanských práv. Právník, 1998, č. 10, str. 874-894 Boguszak, J. Diferenciace lidských práv. Právník, 2000, č. 3, str. 254-260 Černý, P., Kožená, I. Význam judikatury Ústavního soudu pro aplikační praxi. Právní rozhledy, 2005, č. 5, str. 178-181 Filip, J. K pojmu základního práva nebo svobody z hlediska jednoho nálezu ústavního soudu. Právník, 1995, č. 8, str. 771-782 Gerloch, A. Právo na spravedlivý proces. str. 571-579 Koudelka, Z., Šimíček, V. K právní povaze Listiny základních práv a svobod. Právník, 1996, č. 2, str. 175-182 Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy, 2005, č. 1, str. 1-7 Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Právník, 2001, č. 9, str. 856-887 Macur, J. Civilní proces a právo na soudní ochranu. Právní rozhledy, 1996, č. 2, str. 41-45 Malenovský, J. Nově demokratické státy Evropy a 14. protokol: klikatá, ale správná cesta k adjustaci desynchronizovaného mechanismu. Právník, 2006, č. 6, str. 601-646 Malenovský, J. Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Právník, 2001, č. 12, s. 1241 - 1257 Mikule, V. Ústavní stížnost a dovolání (na okraj judikatury Ústavního soudu). Bulletin advokacie, 1997, č. 8, str. 10-19 Mikule, V., Sládeček, V. O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Bulletin advokacie, 1995, č. 8, str. 35-47 Pikna, B. Systém ochrany základních práv v Evropské unii a jeho geneze. Právník, 2002, č. 11, str. 1185-1208 Sládeček, V. K jednomu aspektu práva na spravedlivý proces: judikatura evropská a česká. Právní rozhledy, 1996, č. 6, str. 396-400 Šamalík, F. Vztah Listiny základních práv a svobod k Ústavě České republiky. Právník, 2002, č. 1, str. 1-38

73

Ševčík, V. Ústavní stížnost – prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Bulletin advokacie, 1994, č. 8, str. 8-18 Ševčík, V. Ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Bulletin advokacie, 1995, č. 6-7, str. 7-25 Šimáčková, K., Koláčková, J. Právo na spravedlivý proces v prostoru Evropských společenství. Právní fórum, 2005, č. 11, str. 421 - 428 Šimíček, V. Je Ústavní soud vázán podaným návrhem?. Bulletin advokacie, 1998, č. 9, str. 26-31 Štěpán, J. Přezkoumávání soudních rozhodnutí Ústavním soudem. Bulletin advokacie, 1998, č. 9, str. 17-26 Šturma, P. Jakou bude mít Charta základních práv Evropské unie povahu a účinky v případě neúspěchu Ústavy pro Evropu? Právník, 2005, č. 12, str. 1407-1421 Zupančič, B. Od souboje ke smlouvě, aneb co vlastně ustavuje ústava?. Právník, 1998, č. 6, str. 476-510

Právní předpisy: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb., Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rezoluce OSN č. 217/III.A, Všeobecná deklarace lidských práv

74

Charta základních práv Evropské unie, http://www.europarl.europa.eu/charter/default_en.htm [10. března 2009], dostupný z: http://www.europarl.europa.eu

Judikatura: Nález ÚS ze dne 21.1.1999 sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. nál. a usn., svazek 13, s. 65 Nález ÚS ze dne 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 41 Nález ÚS ze dne 16.2.1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, Sb. nál. a usn., svazek 3, s. 51 Nález ÚS ze dne 30.11.1994 sp. zn. I. ÚS 68/93, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 165 Nález ÚS ze dne 18.6.1996 sp. zn. I. ÚS 62/94, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 403 Nález ÚS ze dne 11.12.1997 sp. zn. III. ÚS 205/97, Sb. nál. a usn., svazek 9, s. 375 Nález ÚS ze dne 13.10.1999 sp. zn. Pl. ÚS 30/98, Sb.n. a usn., svazek 16, str. 29-30 Nález ÚS ze dne 10.1.1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 22. Nález ÚS ze dne 30.11.1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb. nál. a usn., svazek 4, s. 243 Usnesení ÚS ze dne 25.11.1993 sp. zn. II. ÚS 75/93, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 201 Nález ÚS ze dne 25.1.1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, Sb. nál. a usn., svazek 3, s. 17 Nález ÚS ze dne 19.1.1994 sp. zn. Pl. ÚS 15/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 23 Usnesení ÚS ze dne 10.11.1993 sp. zn. Pl. ÚS 17/93, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 199 Usnesení ÚS ze dne 23.4.1998 sp. zn. II. ÚS 20/98 Sb. nál. a usn., svazek 10, s. 467 Usnesení ÚS ze dne 27.10.1994 sp, zn. III. ÚS 44/94 Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 241 Nález ÚS ze dne 16.2.1995 sp. zn. III. ÚS 114/94, Sb. nál. a usn., svazek 3, s. 45 Usnesení ÚS ze dne 21.7.1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/94, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 227 Nález ÚS ze dne 26.3.1996 sp. zn. Pl. ÚS 21/5 Sb. nál. a usn., svazek 171 Usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 117/2000, Sb. nál. a usn., svazek 17, svazek 385 Nález ÚS ze dne 14.2.1996 sp. zn. II. ÚS 156/95, Sb. nál. a usn.., svazek 5, s. 63 Nález ÚS ze dne 9.7.1998 sp. zn. III. ÚS 206/98, Sb. nál. a usn., svazek 11, s. 232 Nález ÚS ze dne 26.11.2002 sp. zn. II. ÚS 296/01, Sb. nál. a usn., svazek 28, s. 287 Nález ÚS ze dne 4.7.1996 sp. zn. III. ÚS 80/96, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 475 Nález ÚS ze dne 6.2.1995 sp. zn. II. ÚS 101/95, Sb. nál. a usn., svazek 4, s. 263 Nález ÚS ze dne 29.5.2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98, Sb. nál. a usn., svazek 18, s. 183 Nález ÚS ze dne 23.9.2008 sp. zn. I. ÚS ÚS 910/07, nepublikován Nález ÚS ze dne 8.1.1997 sp. zn. II. ÚS 127/96, Sb. nál. a usn., svazek 7, s. 21 Nález ÚS ze dne 9.7.1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 481 Nález ÚS ze dne 16.6.1994 sp. zn. III. ÚS 13/94 Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 251

75

Nález ÚS ze dne 12.5.1998 sp. zn. I. ÚS 60/97 Sb. nál. a usn., svazek 11, s. 9 Nález ÚS ze dne 16.6.1996 sp. zn. II. ÚS 10/96, Sb. nál. a usn., svazek 5, s. 417 Nález ÚS ze dne 30.11.1994 sp.zn. I. ÚS 108/93, Sb. nál. a usn., svazek 2, s. 165 Nález ÚS ze dne 7.7.1994 sp. zn. I. ÚS 2/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 267 Nález ÚS ze dne 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb. nál. a usn., svazek 1, s. 41 Nález ÚS ze dne 4.11.2004 sp. zn. IV. ÚS 530/03, Sb. nál. a usn., svazek 33, s. 377 Nález ÚS ze dne 4.10.2001 sp. zn. III. ÚS 617/2000, Sb. nál. a usn., svazek 24, s. 27 Nález ÚS ze dne 16.2.1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, Sb. nál. a usn., svazek 3, s. 51 Nález ÚS ze dne 24.2.2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, Sb. nál. a usn. , svazek 32, s. 239 Nález ÚS ze dne 30.1.2001 sp. zn. II. ÚS 124/97, Sb. nál. a usn., svazek 21, s. 175 Nález ÚS ze dne 22.6.2000 sp. zn. III. ÚS 170/99, Sb. nál. a usn., svazek 18, s. 339 Nález ÚS ze dne 6:3:1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, Sb. nál. a usn., svazek 7, s. 153 Nález ÚS ze dne 31.1.2002 sp. zn. III. ÚS 532/01, Sb. nál. a usn., svazek 25, s. 69 Nález ÚS ze dne 11.6.2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000, Sb. nál. a usn., svazek 26, s. 207 Nález ÚS ze dne 3.11.2004 sp. zn. II. ÚS 268/03, Sb. nál. a usn., svazek 35, s. 241 Nález ÚS ze dne 1.11.2001 sp. zn. III. ÚS 190/01, Sb. nál. a usn., svazek 24, s. 237 Nález ÚS ze dne 30.11.1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, Sb. nál. a usn., svazek 4, s. 255 Nález ÚS ze dne 28.6.2005 sp. zn. II. ÚS 539/02, Sb. nál. a usn., svazek 37, s. 653 Nález ÚS ze dne 10.10.2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, Sb. nál. a usn., svazek 28, s. 95 Rozsudek ESLP ze dne 12. listopadu 2002, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2002-IX Rozsudek ESLP ze dne 12. listopadu 2002, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2002-IX Rozsudek ESLP ze dne 12. července 2001, nepublikován Rozsudek ESLP ze dne 2. března 2000, nepublikován Rozsudek ESLP ze dne 21. června 2005, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2005 Rozsudek ESLP ze dne 15. března 2005, nepublikován Rozsudek ESLP ze dne 24. února 2004, nepublikován Rozsudek ESLP ze dne 25. května 2004, nepublikován Rozsudek ESLP ze dne 20. dubna 2004, nepublikován Rozsudek ESLP ze dne 10. července 2003, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2003-VIII Rozsudek ESLP ze dne 12.11.2002, věc Běleš a ostatní proti České republice (stížnost č. 47273/99) Rozsudek ESLP ze dne 12.11.2002, věc Zvolský a Zvolská proti České republice (stížnost č. 46129/99) Rozhodnutí ESD ve věci č. 36/75 Rutili v. Francie, 1975. 76

Internetové zdroje: www.concourt.cz www.euroskop.cz www.nalus.usoud.cz www.ochrance.cz www.ombudsman.europa.eu

77