Obsah Úvod .................................................................................................................................... 3 1. František Josef Hamb – dosavadní stav bádání............................................................... 5 2.
Život Františka Josefa Hamba..................................................................................... 9
3. Farní chrám sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem ................................................... 13 3. 1. Umělecká situace v mikroregionu Bystřicka ......................................................... 13 3. 2. Historie farnosti v Bystřici nad Pernštejnem......................................................... 15 3. 3. P. František Dominik Pomesián............................................................................. 16 3. 4. Sochařská výzdoba chrámu sv. Vavřince............................................................... 17 3. 4. 1.
Oltáře a kazatelna se sochařskou výzdobou ............................................. 18
3. 4. 2.
Truhlářské a dekorativní práce.................................................................. 21
3. 5. Stylový rozbor díla Františka Josefa Hamba pro chrám sv. Vavřince.................... 23 4.
Práce pro telčské jezuity ........................................................................................... 26 4. 1.
Umělecká situace v okolí Telče ......................................................................... 26
4. 2.
Františka hraběnka Slavatová a historie jezuitské koleje v Telči ...................... 28
4. 3.
Mobiliář jezuitského kostela Jména Ježíš v Telči............................................... 32
4.3.1. Vývoj mobiliáře dle dochovaných pramenů.................................................... 32 4. 3. 2. Sochařská výzdoba kostela Jména Ježíš v Telči ............................................. 34 4. 4. Práce F. J. Hamba pro jezuitskou kapli Povýšení sv. Kříže v Knínicích................... 36 4. 5. Stylový rozbor díla F. J. Hamba pro telčské jezuity ............................................... 38 5.
Práce pro město Telč................................................................................................. 42 5. 1. Filip Benedikt Veneta ............................................................................................ 42 5. 2. Výzdoba špitální kaple na Starém Městě .............................................................. 44 5. 3. Děkanát u kostela sv. Jakuba................................................................................ 46 5. 3. 1. Historie kostela sv. Jakuba ............................................................................ 47 5. 3. 2. Sochařská výzdoba kostela sv. Jakuba .......................................................... 48 5. 3. 3. Výzdoba F. J. Hamba pro oltáře sv. Markéty a Panny Marie......................... 49 5. 3. 4. Olivetská hora................................................................................................ 51
6. Celkové zhodnocení díla sochaře Františka Josefa Hamba a jeho příspěvek do sochařství pozdního baroka na západní Moravě. .............................................................................. 53 Závěr.................................................................................................................................. 55 Poznámky .......................................................................................................................... 56 Katalog dochovaných prací……………………………………………………………………………………………63 Seznam použité literatury (abecedně)…………………………………………………………………………..75
1
Seznam použité literatury (chronologicky)…………………………………………………………………... Prameny………………………………………………………………………………………………………………………. Summary……………………………………………………………………………………………………………………… Obrazová příloha………………………………………………………………………………………………………….
2
77 79 80 81
Úvod Námětem mé diplomové práce se stala tvorba sochaře a řezbáře Františka Josefa Hamba, kterou široká veřejnost příliš nezná. S dílem sochaře Hamba jsem se částečně seznámila při přípravě bakalářské práce Barokní sochařství na pomezí Čech a Moravy: Mobiliář farních kostelů v Bystřici nad Pernštejnem, Jimramově a Bystrém u Poličky, kterou jsem obhájila v roce 2006. Právě uvnitř bystřického kostela jsem se dostala poprvé do styku s Hambovou sochařsko-řezbářskou tvorbou, kterou se pokusím v největší možné míře v rámci této diplomové práce představit. Prvotním problémem bylo nalézt dostatek odborné literatury, která by si o Hambovi nedomýšlela, nebo dokonce neštěpila jeho osobnost na několik paralelně působících umělců. Po vyřešení dané situace ovšem nastal další problém v nedostatku archivních materiálů, které máme zachovány a zejména nečitelnost některých zápisů, což mi značně znepříjemňovalo práci. V rámci tohoto textu předložím veškeré informace čerpané z pramenů a literatury, ke které se někdy postavím polemicky případně i kriticky. Protože je sochař Hamb ne příliš známá umělecká osobnost, zasadím jej nejprve do uměleckého kontextu lokalit, ve kterých se nacházejí jeho díla, abychom si uvědomili, z čeho mohl sochař vycházet, a nebo jak moc je jeho tvorba odlišná či podobná v rámci dané lokality. Představím osobnosti jako Václava Kovandu či Jana Václava Prchala, kteří pracovali na stejných zakázkách jako Hamb, jelikož měli podobný umělecký projev ovlivněný neoklasicistně-rokokovým názorem. Popíši jeho tvorbu v bývalém děkanském kostele sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem, kde se zachovala kompletní výzdoba pocházející jen z jeho rukou, díky významnému mecenáši P. Františku Dominiku Pomesiánu. Následuje Telč, kde sochař Hamb několik let žil a byl uznávaným měšťanem. Svá díla zanechal v jezuitském kostele Jména Ježíš, dále v děkanském kostele sv. Jakuba a nakonec ve špitální kapli na Starém Městě. Jeho dílo ukončíme v malé obci Knínice na Jihlavsku s kdysi významnou jezuitskou poutní kaplí sv. Františka Xaverského, kde se nacházela dvojice Hambových bočních oltářů, dnes částečně nezvěstných, a další drobné práce.
3
V množství není výčet lokalit, kde Hamb prokazatelně pracoval, nikterak ohromující a stejně tak ani počet jeho provedených prací. V tvorbě jej zřejmě také ovlivňovaly i jeho povinnosti pro město Telč, kde působil jako konšel, člen městské rady a přísedící u soudu, a zřejmě mu zabíraly více času, než předpokládal. Tyto informace jsou prokazatelné z archivních materiálů, ovšem při svém pátrání jsem nenarazila na životopisná data Františka Josefa Hamba, a proto jsem jimi nemohla svoji práci obohatit.
4
1. František Josef Hamb – dosavadní stav bádání Sochař, dekoratér a štukatér, který stál na pokraji zájmu umělecko-historického bádání, i když veškeré publikace zabývající se barokním sochařstvím jej zmiňují. Hlavním problémem je zejména přesná datace sochařova života, jelikož nemáme dostatek zachovaných archivních pramenů ani z telečských matrik z MZA v Brně. Dále jsou to zápisy z farních účtů jednotlivých objednavatelů v Bystřici nad Pernštejnem a v Telči. Velice zajímavé jsou pak zápisky z telečských městských knih tzv. Sessione neboli Protokoly jednací radní z let 1764 – 1770 uložených ve Státním okresním archivu v Jihlavě pod inventárním číslem 65. Tato kniha stejně jako Kniha gruntovní – domy vnitřní město i. č. 95 nám přináší veškeré známé osobní informace o sochaři. Nevíme ale, kdy se Hamb narodil a kdy zemřel. V průběhu posledního století se značně měnilo i samotné jméno autora, a proto došlo k mnoha omylům, jež vedli i k rozdvojení osobnosti jednoho a táž sochaře. V rámci studia archivních materiálů jsem vždy narazila na jméno Franz Hamb. Když Jan Petr Cerroni (1753-1826) roku 1807 sepisoval své třísvazkové Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, tak čerpal z archivů zrušených klášterů a dále vycházel i z díla brněnského sochaře Ondřeje Schweigla (1735 – 1812) Bildende Künste in Mähren.1 Pro svoji práci měl více než dobré podklady, ale nesepsal žádný monografický medailonek, byť sebekratší, věnovaný právě Hambovi. Pokud se ale zaměříme na medailony věnované městům, tak právě pod Telčí se autor zmiňuje o sochaři Franz Hambovi. Rozsáhlá práce Gregora Wolného (1793 – 1871) Kirchliche Topographie von Mähren z let 1857-62 dokazuje, že autor spisu si sám nebyl vědom, kdo Hamb byl, protože v případě Bystřice nad Pernštejnem sice vyjmenovává všechny jeho práce, tedy kompletní výzdobu kostela sv. Vavřince, ale autora nezmiňuje. V případě Telče jej pak označuje jako „ein Franz Hamb“2 tedy nějaký pro něj neznámý sochař. Jan Beringer a Jaroslav Janoušek, jako profesoři zemské vyšší reálky v Telči, vydali roku 1891 publikaci nazvanou Město a panství Telč, ve které se pečlivě věnují jak historii města, tak i jeho uměleckým památkám a nezanedbávají ani umělce. Právě v této knize se dozvídáme první informace ze života Františka Josefa Hamba, jak jej autoři ve své práci nazývají.3 Zato děkan Alois Hrudička, který roku 1899 při příležitosti 800 5
letého výročí založení kostela Narození a Nanebevzetí Panny Marie zkráceně Matky Boží vydal vlastním nákladem knihu Kostel Matky Boží a jiné církevní památky města Telče, se nikterak o Hambovi nezmiňuje.4 Tedy v předešlém případě je to ve starší literatuře naposled, kdy je uváděno Hambovo jméno, protože pak dochází ke zlomu. V roce 1904 vychází ve Vídni studie od profesora Augusta Prokopa zvaná Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung, kde ve čtvrtém svazku zmiňuje prostějovského sochaře Franze Hohna, který pro Bystřický kostel vytvořil pět oltářů.5 Na tuto tezi přímo navazuje Jan Tenora, který pro Vlastivědu Moravskou roku 1907 sepsal Bystřický okres.6 Z toho vyplývá, že v případě Bystřice nad Pernštejnem zde máme nastavený diktát sochaře Franz Hohna z Prostějova. Znovu připomínám, že Cerroni se o Bystřici nezmiňuje a Wolny nejmenuje autora výzdoby. Tato teze byla pak ještě potvrzena zařazením hesla Franz Hohn do slovníku Allgemeine Lexikon der Bildenden Künstler, kde sochař znovu figuruje jako prostějovský občan.7 August Prokop si ale také všímá telčských památek a neopomíjí zmínit ani tamější jezuitský kostel s jeho sochařskou výzdobou, kde zmiňuje sochaře Václava Kovandu a následně sochaře Fasshamba, který jeho práce roku 1768 dokončuje.8 Sochaři Fasshambovi pak věnuje ve své práci i samostatné heslo, které se opět objevilo i ve slovníku Thieme-Becker.9 Tuto situaci pak ledabyle vyřešil Prokop Toman, který do svého Nového slovníku československých výtvarných umělců vydaného v Praze 1947, zařadil rovnou všechny tři jména pod samostatná hesla a vznikli nám tři sochaři. Nejprve jmenoval sochaře Fasshamba z 18. st. na Moravě, jež pracoval pro kostel jezuitů v Telči.10 Dále určil prostějovského Františka Hamba, který opět vyzdobil jezuitský kostel v Telči s odkazem na Wolného.11 Výčet podobných sochařů ukončil Františkem Hohnem z Prostějova, který dodal pět oltářů do Bystřice a odkazuje na Augusta Prokopa a Thieme-Beckera.12 Toto roztříštění jednoho umělce pak bylo nesmírně zavádějící. Celou situaci ale vyhodnotil telčský archivář Josef Rampula ve svém článku Barokové sochy Na dlážkách v Telči pro Vlastivědný věstník moravský z roku 1955. Jako dobrý znalec telčských archivních fondů byl první, kdo si všiml problému duality našeho sochaře v prostředí Telče a vyřešil jej tím, že sloučil oba autory pod Františka 6
Hamba. Fasshamb tedy přestal existovat. Nejdůležitějším přínosem ale bylo, že publikoval důležité okamžiky z Hambova života, což by nebylo možné bez důsledného nastudování pramenů. Rampulova archivářská činnost je stěžejní při přípravě této práce, i když neměl potuchy o Hambově díle v Bystřici nad Pernštejnem a domníval se, že Hamb byl autorem sochařského souboru Na dlážkách a dalších soch v Telči.13 V nejnovější odborné literatuře se danou problematikou již třicet let zabývá Miloš Stehlík, který ale sochaři Hambovi nikdy nevěnoval přílišnou pozornost. Na druhou stranu upřesnil mnohé omyly, které v průběhu historie vznikaly a to díky svému rozsáhlému znalectví moravského barokního sochařství. Jeho první zmínka pochází z článku Nástin dějin sochařství 17. a 18. věku na Moravě pro Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity z roku 1976.14 Stejná teze se následně objevila i v kompilaci Dějiny českého výtvarného umění, kam také přispíval.15 Obsáhlejší pasáže týkající se našeho umělce pak zmiňuje v monografii o Telči, kde se důsledněji rozepisuje o jeho jednotlivých zakázkách, které určuje, datuje a přidává i oltář pro špitální kapli na Starém Městě.16 V roce 1993 vyšla drobná brožurka Kamenné nebe Telčanů, kterou napsal a vlastním nákladem vydal P. Bohumil Pavlů. Autor zde píše o sochařském souboru Na dlážkách, jako o díle dačického sochaře Sebelda Kelbla. V tomto případě je důležité, že autor zde mylně uvádí autora sochařského souboru, ale také se zmiňuje o Františku Josefu Hambovi.17 Na toto drobné dílko pak reaguje Miloš Stehlík ve svém článku Připomínky k publikaci o telečských sochách ve Vlastivědném sborníku Vysočiny X. z roku 1997. Zde kritizuje neodborný přístup P. Pavlů včetně jeho překvapivých závěrů o autorství soch Na dlážkách, jež přiřkl sochaři Sebaldu Kelblovi, od kterého nemáme známo žádné umělecké dílo.18 Nedokončená kompilace Umělecké památky Moravy a Slezska pod vedením Bohumila Samka zpracovává pod hesly jednotlivých obcí veškerý uměleckohistorický vývoj včetně uvádění jmen autorů. Knihy mi byly prospěšné zejména z hlediska topografického pro vytipování dalších možných lokalit, kde mohl umělec působit. Jejich obrovským mínusem je ale absence třetího dílu, na který se neustále marně čeká. V roce 1996, tedy v době mezi oběma díly Uměleckých památek 7
Moravy a Slezska, vyšla monumentální publikace Umění baroka na Moravě od Ivo Krska, Zdeňka Kudělky a Miloše Stehlíka. Kniha rozdělená do tematických kapitol se ve dvou z nich zmiňuje právě o Hambovi a to v kapitole sochařství na Moravě a umělecké řemeslo. V obou případech je zde zejména vyzdvihována Hambova práce pro Bystřici nad Pernštejnem.19 Bystřice nadchla i místního laického historika Petra Dvořáčka, který roku 2004 vydal knihu Farní chrám Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem, která značně rozsáhle popisuje celou historii kostela včetně všech jeho uměleckých památek. Na druhou stranu je pravda, že autorovy závěry nejsou vždy zcela přesné a rozsahu publikace neodpovídá výčet použité literatury včetně neúplné a nepřesné citace. Tento problém ale vznikl zejména proto, že Petr Dvořáček v podstatě předělal a komentoval soukromý tisk jeho strýce Františka Dvořáčka sepsaný v 50. letech 20. století.20 Přesto se v případě bystřické lokality budu o tuto práci nejvíce opírat, vyhodnocovat některá autorova stanoviska a uvádět je na pravou míru. V posledních
letech
bylo
nejdůležitějším
projektem
vydání
Nové
encyklopedie českého výtvarného umění, kde nás nejvíce bude zajímat svazek Dodatky vydaný roku 2006, do kterého přispěl Miloš Stehlík doposud nejucelenějším heslem o sochaři Františku Hambovi. Autor zde vyjmenovává veškeré lokality spolu s datací, kde Hamb zcela jistě pracoval. Z důvodu aktuálnosti se toto encyklopedické heslo stalo východiskem k celé diplomové práci. Na druhou stranu je ale zřejmé, že Miloš Stehlík zaujal k sochaři Hambovi jisté stanovisko v 70. letech a to u něj přetrvává dodnes. Nové názory nepřinesla ani Pavla Zvolánková absolventka semináře dějin umění v Brně, která zpracovávala ve své diplomové práci Jezuitský kostel v Telči pod vedením Jiřího Kroupy. Ovšem veškeré náměty týkající se vnitřní výzdoby konzultovala právě s Milošem Stehlíkem. Na druhou stranu je velice přínosná její práce v jihlavském státním archivu, kde se jí podařilo sepsat veškeré účty týkající se vnitřní výzdoby chrámu Jména Ježíš.
8
2.
Život Františka Josefa Hamba
O umělcově životě toho víme velice málo a zůstává otázkou, zda to co víme, je skutečně správné. V rámci tohoto medailonu představím sochaře Františka Josefa Hamba podle toho, co jsem vyčetla a dala dohromady z pramenů a literatury. Ponejvíce jsem se opírala o práci archiváře a kustoda muzea v Telči Josefa Rampuly, který se jeho životem zabýval, ale zejména prostudoval a sepsal velké množství městských archivních pramenů. Původ sochaře Hamba je neznámý, ale předpokládá se, že do Telče přišel z některé rakouské země na popud jezuitů. První úřední záznam o něm máme z roku 1759, kdy se stal svědkem svatební smlouvy. Dále až z roku 1763, kdy se jemu a jeho ženě Terezii narodil 17. září 1763 syn Alois, který ale 2. března 1764 zemřel. V matrice je veden jako František Hamb statuarius a kmotrem jeho syna byl konšel Filip Benedikt Veneta ve své době velice vlivný muž v Telči.21 V knize Sessiones je uvedeno, že 13. listopadu 1765 žádal Hamb magistrát o udělení městského práva, aby si směl koupit dům č. 19 na rynku od vdovy Uršuly Zámišové. O tento dům na lukrativním místě (Obr. 1) byl veliký zájem, a tak se v městské radě projednávalo, komu bude nakonec odkoupen. V prospěch Hamba byl zde uveden zápis, že „svým sochařstvím i jinde vydělává peníze a se svými tovaryši je zde ve městě spotřebuje a městu musí záležet na tom, aby takové kvalifikované lidi, kteří jsou mu jen ku prospěchu, chránilo a jejich práva hájilo.“22 Dům nakonec získal krejčovský mistr Ignác Tejral, který koupi nemovitosti sjednal před smrtí s vdovou Uršulou Zámišovou. V roce 1765 získal velice atraktivní zakázku na výzdobu celého interiéru chrámu v Bystřici nad Pernštejnem pro tamního kněze P. Dominika Pomesiána, která trvala až do roku 1770. Zde také poprvé vznikly nejasnosti o původu sochaře Hamba, protože telčská strana historiků o jeho díle v Bystřici nevěděla vůbec nic a stejně tomu bylo i naopak. V celé bystřické bibliografii je označován jako František Hohn z Prostějova, ale nikdo netuší proč. Pokud
se
zaměřím
na
samotného
objednavatele P. Dominika Pomesiána, který sám působil v Prostějově, máme napůl vyhráno. Historici se mohli domnívat, že s ním mohl mít zkušenosti, ze svého předešlého působiště například z Prostějova, a proto opětovně jeho služeb využil. 9
Podobně to máme uvedeno i ve spisu rodiny Dvořáčkových, ve kterém mu podle Ročenky muzea města Prostějov měla být připsána výzdoba kostela sv. Jana Nepomuckého u milosrdných bratří v Prostějově. Tato teorie pak měla být potvrzena příchodem Františka Hohna a malíře Františka Antonína Sebastiniho (1720-1789), kteří měli společně působit v Prostějově a poté přejít právě do Bystřice nad Pernštejnem. Na druhou stranu je ovšem známo, že se Sebastinim spolupracovali sochaři jako Jan Schubert (1743 – 1792), Václav Bӧhm (1738 – 1795) a František Ondřej Hirnle (1726 – 1773), kteří společně vystupovali při realizaci několika zakázek, ale nikdy s nimi není spojováno jméno Františka Josefa Hamba či Hohna.23 V současné době se zastává názor, že autorem sochařské výzdoby v kostele milosrdných bratří v Prostějově byl právě zmiňovaný Jan Schubert, jehož tvorba se v té době projevovala lehkou a snadnou produkcí, což připomínalo i Hambovu tvorbu, a možná proto došlo k záměně. 24 Oba dva sochaře charakterizuje synthesa malebného a hravého rokoka s klasicizujícím slohovým názorem zdůrazňující plastičnost a zklidnění. V Telči pracoval pod patronátem konšela Filipa Benedikta Venety, který pro Hamba obstaral i bydlení na náměstí v Telči, když 17. dubna 1766 odkoupil od Jana Wolfa za 950 zl. rýn dům č. 54 na náměstí „ležící mezi domy Ignáce Zwacha a Martina Šumpetra a k tomu ostatní náležitosti jako oprávnění k vaření piva“ a za stejnou cenu jej předprodal Hambovi.25 Tímto činem byl Hamb zařazen do společnosti městské privilegované vrstvy, která vlastnila nejhezčí domy na náměstí. Dům č. 54 se nachází na spodním konci náměstí poblíž kašen a mariánského sloupu. Má renesanční fasádu (Obr. 2) pokrytou sgrafitem a podloubí, kde se dříve nacházela vývařovna piva. Poté, co se 3. září 1766 obnovoval městský úřad, stal se Veneta primátorem a Hamb byl jmenován konšelem spolu s dalšími jedenácti významnými měšťany.26 Spolu s Jakubem Olivou byli dosazeni jako přísedící při soudním rozhodování městského rychtáře Karla Pelikána.27 Z tohoto jmenování ovšem vyplývaly pro Hamba jisté povinnosti městského úředníka, které nemohl zanedbávat. Pravidelně se musel účastnit zasedání městské rady a z jejích zápisků z let 1766 – 1770 je jisté, že tak činil skoro pravidelně, i když občas jméno Hamb v seznamu přítomných 10
chybělo. Další důležitou povinností konšela bylo zastávání putovního úřadu purkmistra, který si konšelé předávali po čtyřech týdnech v pořadí, jak byli zapsáni na volební listině. Purkmistr řídil a zapisoval obecní příjmy a vydání v době svého úřadování a poté odevzdával pokladnu svému nástupci. Veškeré prodeje nemovitostí a svatební smlouvy se děly v přítomnosti purkmistra. František Josef Hamb v době svého konšelského působení, zastával úřad purkmistra celkem čtyřikrát. Nejprve od 26. června. 1767 do 5. srpna 1767, kdy již byl purkmistrem Martin Waniek, podruhé od 6. května 1768 až do 3. června 1768, to po něm přebírá úřad Josef Ingerisch stejně jako tomu bylo potřetí od 17. března až do 14. dubna roku 1769 a naposledy to bylo od 10. března do 4. dubna 1770. Z těchto útržkovitých zápisků vyplývá, že Hamb byl váženým městským občanem, který vedle městské správy vykonával i své řemeslo řezbářské a sochařské. Dokázal si udržet i mimoměstskou zakázku v Bystřici a vedle toho měl z funkce konšela přístup i k zakázkám vyhlášených městem. V Telči byl poprvé jako sochař vyžádán až jezuity v roce 1768, pro které dokončuje hlavní oltář od Václava Kovandy a dále postupuje ve výzdobě celého kostela.28 Zajímavé bylo zejména pořizování jubilejních oltářů sv. Josefa a Bolestné Panny Marie, kdy máme zachovány listiny s peněžními dary na jejich provedení od bohatých měšťanů a konšelů. Sám Hamb nikterak na oltáře nepřispěl, ale oba oltáře vytvořil. Pro jezuity ještě v této době vytváří boční oltáře do kaple Povýšení sv. Kříže v Knínicích. V době působení primátora Benedikta Venety na postu primátorském dostalo se Hambovi několik dalších příležitostí, včetně výzdoby špitální kaple na Starém Městě v Telči z roku 1769 a poté vytvořil dva boční oltáře pro farní kostel sv. Jakuba. Po roce 1774, kdy byl zrušen jezuitský řád, celkově klesla v Telči poptávka po uměleckých předmětech a od této doby nemáme ani žádné zprávy o jeho umělecké činnosti. Po roce 1770 se pak na dlouhou dobu zprávy z městské radnice umlčují, protože nemáme zachovány žádné městské knihy až do roku 1787. Jedinými prameny pak zůstávají farní knihy s účty odvedenými našemu sochaři. Poslední zpráva zapsaná v gruntovní knize zmiňuje, že sochař získal k roku 1780 místo jako kontrolor u c. k. Báňské pobočky v Dačicích, tam ale o něj veškeré zprávy
11
končí. Jisté ovšem je, že k 13. prosince 1780 prodal svůj dům na náměstí za 1080 zl. rýnských Janu Pavlu Bílkovi.29
12
3. Farní chrám sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem 3. 1. Umělecká situace v mikroregionu Bystřicka Bystřice nad Pernštejnem se vyznačovala absencí kulturního a uměleckého života, jak dokládají prameny z minulosti. Velký kulturní rozvoj začal až po roce 1731, kdy dolnorožínské a bystřické panství získal od Leopolda z Lamberka rod Mitrovských z Nemyšle, který sídlil na zámku v Dolní Rožínce.30 Stav panství nebyl ale nijak uspokojující, neboť jeho majitel Arnošt Matyáš Mitrovský z Nemyšle ihned po koupi zahájil rozsáhlou obnovu četných vrchnostenských majetků. V Bystřici nad Pernštejnem v letech 1735 – 1736 přestavěl kostel Nejsvětější Trojice a založil zde rodovou hrobku. V roce 1733 zrealizoval stavbu nové fary taktéž v Bystřici, která nahradila původní dřevěnou.31 Arnošt Matyáš Mitrovský z Nemyšle se stal v podstatě druhým zakladatelem vymírajícího rodu, když se začal prosazovat ve významných funkcích a roku 1716 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Vzestup Mitrovských v 18. století je typickou ukázkou rozmachu tzv. „nové šlechty“, které se podařil sociální vzestup z rytířského rodu, až na novodobou střední šlechtu, která podnikala, obchodovala, sloužila v armádě nebo státních službách.32 Arnošt Matyáš Mitrovský umírá 5. března 1748 a byl pohřben v kostele sv. Máří Magdaleny u františkánů v Brně, a to i přesto že v Bystřici v kostele Nejsvětější Trojice měl vystavěnou rodinnou hrobku. Dle jeho závěti z roku 1741 převzal panství jeho syn Maxmilián Josef, který byl roku 1769 nobilitován do hraběcího stavu. Za svého života financoval rozsáhlou stavební přestavbu farního kostela v Bystřici nad Pernštejnem z let 1750 – 1754. Později financoval barokizaci farního kostela v Rozsochách, kde si nechal vystavět hrobku, do které byl po své smrti v roce 1782 pohřben.33 Kulturní vliv Mitrovských kulminoval především v místě jejich bydliště v Dolní Rožínce, kde vznikalo reprezentativní sídlo s hospodářskými budovami a rozsáhlými zahradami francouzského typu. Na Bystřici nezůstávalo dostatek financí, což se změnilo po příchodu P. Františka Dominika Pomesiána roku 1755, který odmítal jakékoliv zasahování světské vrchnosti do duchovní správy, a proto se sám stal mecenášem jednotné umělecké výzdoby interiéru chrámu sv. Vavřince. 13
Na druhou stranu nemůžeme tvrdit, že Bystřicko bylo zcela umělecky prázdným krajem, neboť bylo ze všech stran obklopeno velice významnými uměleckokulturními centry. Nejbližším významnějším správním duchovním centrem byl pak v 18. století cisterciácký klášter ve Žďáře nad Sázavou, kde za opata Václava Vejmluvy (1670-1737) došlo k obrovskému uměleckému rozkvětu podpořeného přítomností architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677-1723). Klášterní statky se nacházely i v okolí Bystřice, a tak v nedaleké Zvoli byl v letech 1713 – 1717 vystavěn kostel sv. Václava podle návrhu Jana Blažeje Santiniho s nedochovanou sochařskou výzdobou snad od Řehoře Thenyho, která shořela při požáru kostela v roce 1740.34 Řehoř Theny (1695-1759) se ve Žďáře objevil v roce 1729, kdy přichází na pozvání opata Václava Vejmluvy, a zakládá tam sochařskou dílnu, která fungovala i po roce 1740. Podle teorie historika Aloise Plichty měla Thenyho přítomnost na Vysočině přispět k šíření braunovského dynamizujícího sochařského stylu.35 Práce Thenyho nebo jeho následovníků se dochovaly v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, v konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Žďáře nad Sázavou, dále to jsou hlavní oltář z kostela Navštívení Panny Marie v Obyčtově, sochařská výzdoba v bývalém klášterním kostele v Pohledu,36 V Poličce na náměstí se objevují práce dalšího braunovce Jiřího Františka Pacáka (1670-1742) a dále pak jeho syna Františka Pacáka (1713-1757), který svým vlivem také zasahoval na území Bystřicka. Doba 30. - 40. let 18. století byla vrcholem uměleckého rozmachu na Vysočině, kdy na pomezí Čech a Moravy právě v okresech Žďár nad Sázavou a Polička docházelo k paralelnímu působení dvou braunovských forem Thenyho a Pacáka, které se postupně křížily a mísily, což způsobilo, že některé sochy jsou jen těžko autorsky určitelné. Sporné autorství zřejmě tohoto druhu pak nalézáme u kvalitního hlavního oltáře z Jimramova z 30. let 18. století a původní výzdobě kostela v obci Lísek, jejíž část se nacházela ve hřbitovním kostele v Novém Městě na Moravě.37 Časem se ale začaly do uměleckého projevu včleňovat klasicizující vlivy a braunovský dynamismus se postupně vytrácí. Až 50. léta 18. století se stávají ve výše jmenované oblasti důležitým mezníkem, kdy na jedné straně doznívají vrcholně barokní formy např. sousoší Piety a Máří Magdaleny pod křížem od Františka Pacáka, dále práce Severina Tischlera 14
spolu s Františkem Josefem Seitelem v kostele v Bystrém a oltář sv. Barbory z kostela v Jimramově.38 Na druhou stranu se v Bystrém objevují klasicizující práce litomyšlského sochaře Bartolomea Heindricha z roku 1749, kterými jsou hlavní oltář a kazatelna. Pozdější spíše pak rokokově neoklasicizující formy doplňují oltářní vybavení kostela v Jimramově. Jedná se o trojici bočních retablových oltářů asi z 60. - 70. let 18. stol., které se vyznačují již pokročilým stylismem, nicméně zdárně plní svoji dekorativní funkci. Ze stejné doby pochází i druhotná výzdoba kostela sv. Václava ve Zvoli, kterou vytvořil žďárský řezbář Jiří Houser, který zemřel 1769 a hlavní oltář byl dokončen po jeho smrti 1770.39 Zde jeho práce ovšem poněkud pokulhává za oltářní architekturou a můžeme říci, že byl zručným řemeslníkem díky jeho řezbářské a truhlářské dovednosti na kazatelně a oltářích nikoliv však sochařem.
3. 2. Historie farnosti v Bystřici nad Pernštejnem Nejstarší zpráva o Bystřici pochází z roku 1215, kdy je v Bystřici připomínána fara.40 O pět let později se již jmenuje městečkem, jehož kostel spolu se všemi náležitostmi daroval Štěpán z Medlova klášteru doubravnickému. První jménem známý farář se jmenuje Jan z roku 1242.41 V 16. století byla Bystřice nekatolická a roku 1514 žádali obyvatelé města Viléma z Pernštejna, aby jim nebránil ve víře v podobojí. Roku 1580 žádá Vratislav z Pernštejna od olomouckého biskupa katolické kněze, ovšem narazil na odpor lidu. Poté co roku 1592 získal Bystřici Václav Ples Heřmanský ze Sloupna na Stojanech, začala rekatolizace, která znemožňovala činnost místní Jednoty bratrské. Rekatolizaci se neubránili ani evangelíci, ale i tak si na Václava Plesa stěžovali u zemského hejtmana Bedřicha ze Žerotína. Roku 1609 odkoupil panství Jan Čejka z Olbramovic na Polici, který byl známým evangelíkem, a proto na něj helvétská část obyvatelstva naléhala, aby jim podstoupil farní kostel sv. Vavřince a faru. Jan Čejka celou situaci vyřešil tak, že roku 1613 nechal nekatolíkům postavit zcela nový kostel Nejsvětější Trojice a jejich vlastní faru. Panství si ale dlouho neudržel, protože byl členem stavovského povstání, a z toho důvodu roku 1622 veškerý svůj majetek ztrácí. Roku 1628 bylo bystřickým úřadem nařízeno, aby se všichni dostavili k řádné velikonoční zpovědi 15
pod pokutou 5 zl. K bystřické farnosti byli přičleněny kostely v Rozsochách, Lísku, Rožné a ve Vitochově. V 18. století proběhli v bystřické farnosti samé pozitivní události, jelikož v roce 1730 bylo při Bystřici zřízeno děkanství a byly k němu přiřazeny farnosti Dalečín, Jimramov, Rozsochy, Rožná, Lísek, Prosetín, Rovečné a Sulkovec. V 50. letech 18. století pak probíhaly práce na farním kostele, nejprve byl celý přestaven a pak následovala jednotná výzdoba interiéru. Roku 1772 přešlo právo podací na brněnské biskupství, které Bystřici postoupilo náboženskému fondu, od něhož přešlo na majitele panství.42
3. 3. P. František Dominik Pomesián Velice významná osobnost v historii bystřické farnosti, o které je potřeba zmínit pár slov, než se pustíme do popisu jeho velkolepého projektu. Budoucí kněz se narodil roku 1684 v Budkově u Moravských Budějovic jako syn zámožného statkáře, který mohl patřit k nižší šlechtě, protože užíval erbu. Na kněze byl vysvěcen roku 1729, tedy ve věku 45 let a působil jako kaplan senior v Prostějově. Od roku 1741 byl farářem ve Střílkách, kde se podílel na dostavbě významného hřbitova. Po roce 1744 byl farářem v Biskupicích.43 1. prosince 1755 byl olomouckým arcibiskupem kardinálem hrabětem Troyerem povolaný do Bystřice nad Pernštejnem, kde zůstává téměř až do roku 1776, a poté odchází do Olomouce, kde o rok později umírá.44 Pomesiánovo působení v Bystřici se neodrazilo jenom na vzhledu interiéru kostela, ale i na farnosti celé, protože jeho odkaz se v Bystřici objevoval i po jeho smrti a stal se tak trochu legendární postavou. Na bystřické faře se nám dochoval jeho autoportrét (Obr. 4) od neznámého umělce, kde je spodobněn na symbolickém obraze jako muž středního věku, tedy o hodně mladší než ve skutečnosti, kde stojí v popředí hornaté krajiny opřený o strom. Levou rukou objímá loveckou pušku a v pravé ruce drží papírek s nápisem: „Explanatio R. I. In Verbaú Joanis Non enim potest ese pastoris excusatio si lupus oves comedat, et pastor nescit. F. S.“ tj. „Výklad slov Jana: Nemůže být pastýři omluvou, jestliže vlk požírá ovce a pastýř o tom neví.“45 Zde se přímo staví do pozice církevního pastýře, který je připraven své ovečky bránit.
16
Předpokládáme, že se jednalo o umělecky vzdělaného kněze, který nebyl po příchodu do Bystřice spokojený a měl své pevně stanovené zásady o tom, jak má farnost vypadat. Finanční vyčerpanost farníků a nepřízeň vrchnosti vůči němu způsobilo, že po celých deset let se nic nezměnilo. Až náhle roku 1765 pozval sochaře Františka Josefa Hamba a nechal od něj P. Pomesián vyzdobit celý chrám od oltářů, varhanní skříně, až po drobné ozdobné štítky na lavicích. Svůj odkaz také zanechal také na samotném hlavním oltáři, kde na vrchol tabernáklu nechal od sochaře Hamba vytvořit drobné sousoší s námětem vztahující se k jeho patronovi, Sv. Dominik přijímá růženec od Panny Marie. Přesně nevíme, zda kněz sám financoval výzdobu kostela, protože v téměř úplném archivním fondu farního úřadu Bystřice nad Pernštejnem se nezachovala účetní kniha z dob působení P. Pomesiána kromě několika listin. Nejstarší zachovaná účetní kniha začíná rokem 1775.46 S odpovědí by nám mohla pomoci smlouva, která se dochovala, a to s brněnským varhanářem Františkem Sieberem na postavení nových varhan v kostele sv. Vavřince ze 17. června z roku 1769.47 Na pečeti Františka Dominika Pomesiána se nachází jeho erb, který je dělen šikmým pruhem s iniciálami v horní i dolní části je hvězda a celý lev. Podobný erb pak ale nacházíme i v interiéru chrámu a to hned dvakrát. Nejprve je to varhanní skříň na její levé části, kde stojí na zábradlí kůru andílek a opírá se o rokajovou kartuši, do které byl erb zasazen. Zde se nám tedy erb opět vztahuje k varhanám. Druhý se pak nachází na zadní straně velké monstrance (Obr. 3) zhotovené roku 1769 na náklady samotného Pomesiána, což máme doložené i listinou z této doby.48 Na monstranci je připevněna stříbrná kartuše z úponů a v ní štít s vypouklým tepaným erbem. Křišťálová schránka na hostii je v horní části ověnčena latinským nápisem ve dvou řádcích přerušených erbem, který v překladu znamená: „Učení skvíti se budou jako hvězdy na věčné časy.“49
3. 4. Sochařská výzdoba chrámu sv. Vavřince Na základě objednávky P. Pomesiána vytvořil sochař František Josef Hamb se svojí dílnou soubor jednotného mobiliáře, který se stává jeho nejucelenějším dílem. Autor zde měl pro sebe výzdobu celého sakrálního prostoru bez předešlých zásahů, jež mohl svými řezbami dotvářet, a díky tomu prokážeme, že Hamb byl velice 17
tvůrčím umělcem a řezbářem, který svým dílem harmonicky sceloval jednotlivé části chrámu. V samotném kostele se nedochovala ucelená Hambova výzdoba, ale jsou zde zastoupeny i pozdější dodatky. Mezi jeho mobiliář patří hlavní oltář sv. Vavřince, vedlejší oltáře sv. Barbory a sv. Václava. Dále jsou to kazatelna, dvojice zpovědnic a varhanní skříň. Vedle jeho tvorby jsou zde zastoupeny i díla, která nezapadají do jeho činnosti jako barokní sousoší Máří Magdaleny pod křížem a socha sv. Jana Nepomuckého od Ondřeje Zahnera. V 19. století a na počátku 20. století byl interiér obohacen o několik dalších soch, z nichž nejvíce poutá pozornost Pieta od Břetislava Kafky z roku 1931.
3. 4. 1.
Oltáře a kazatelna se sochařskou výzdobou
V prostoru kněžiště, které je uzavřeno pravoúhlým závěrem, se nachází dvojice oratoří řešených proti sobě. Dominantu tohoto prostoru pak tvoří retabulum hlavního oltáře zasvěceného sv. Vavřinci (Obr. 5). Oltář je složen ze zděné menzy, na které je umístěný dřevěný otáčivý svatostánek s postraními volutami osazenými adorujícími andílky, a rámovým retabulem kolem obrazu Umučení sv. Vavřince od Josefa Ladislava Šichana z roku 1885.50 Svatostánek (Obr. 6) je trojosý a prostřední otevírací dvířka jsou dekorovány reliéfem Ukřižovaného Krista s postranními závěsy. V bočních křídlech svatostánku jsou oválné zasklené schránky, ve kterých jsou uloženy lebky společnic sv. Voršily označené proužkem pergamenu s nápisem: „E Soc. S. Ursuli.“ Na vrcholu tabernáklu se nachází zlacený baldachýnový nástavec s drobným sousoším Sv. Dominik přijímající růženec od Panny Marie s Ježíškem. V podstatě se jedná o výjev vize sv. Dominika, který přijal Svatý růženec o tajemstvích Vtělení, Utrpení a Zmrtvýchvstání Páně k ochraně řádu a potřebě křesťanů. Z levé strany Panny Marie se pak nachází pes mající vztah k postavě sv. Dominika jako slovní hříčka „Domini canes“ (tj. psi Páně tedy dominikáni), kteří chrání věřící proti heretikům a souvisí s Dominikovým životním posláním.51 Tento námět byl zvolen úmyslně samotným objednavatelem P. Františkem Dominikem Pomesiánem. Po stranách obrazu a na postamentech průběžného soklu jsou umístěny sochy dvou světců v životní velikosti doprovázené putti s atributy. Na evangelijní 18
straně se nachází socha sv. Floriána (Obr. 7), který je oděn do římské vojenské zbroje. Pravou rukou se opírá o praporec a levou vylévá z lastury vodu. U jeho nohou sedí andílek s vědrem. Naproti němu je socha sv. Šebestiána (Obr. 8) představující jej naprosto odlišně, než bychom předpokládali. Není to obnažený mladík přivázaný ke kmenu a proklán několika šípy, ale je zobrazen jako člen pretoriánské gardy a římský voják, jehož utrpení připomíná pouze kmen stromu, o který se opírá spolu s puttem držícím palmovou ratolest. Celý oltář je korunovaný mohutným rokajovým oltářním nástavcem s paprsky Božího světla. Dvojice vedlejších oltářů je umístěna v hlavní lodi při triumfálním oblouku. Na rozdíl od hlavního oltáře se v retabulu místo obrazu vyskytuje nika s kulisovitým pozadím, jež je doplněné předsazeným zlaceným sousoším, které má charakter hlubokého reliéfu. Tedy oba dva oltáře jsou celo-řezbářská díla. Celkově je jejich rozvrh a vypracování shodný s oltářem hlavním včetně menz a tabernáklů, které ovšem nejsou funkční. Veškerá oltářní architektura je korunována mohutnými rokajovými nástavci, jež jsou pastvou pro oči a prokazují Hambův smysl pro zdůraznění sakrálnosti prostoru. Na evangelijní straně se nachází oltář sv. Barbory (Obr. 9), který zde byl umístěn na žádost P. Pomesiána dle tradice tzv. severní kaple zasvěcené sv. Barboře a sv. Kateřině z roku 1605.52 Na menze se nachází trojosý tabernákl uprostřed s reliéfem Ukřižovaného Krista a po stranách jsou okénka vyplněná krajkou. Z tabernáklu vychází postraní volutová ramena se soškami putti a na vrcholové římse svatostánku je usazena soška představující sv. Jana Nepomuckého. V retabulu oltáře je před novodobým pozadím umístěno sousoší představující Stětí sv. Barbory (Obr. 10). Legenda této světice byla v horácké oblasti velice oblíbená a kompozice znázorňuje okamžik, kdy panna klečí, levou ruku si klade na srdce a pravou rukou se odevzdává smrtící ráně do šíje, kterou jí zasadil její vlastní otec. Po stranách výjevu se nachází sochy světic v podživotní velikosti. Nalevo je socha sv. Kateřiny Alexandrijské (Obr. 11), mučednice, patronky učenců a studentů, stojící v uvolněném postoji a oděná v patricijský splývavý šat. V pravé ruce drží knihu, zatímco u jejích nohou sedí putto s jedním z jejích atributů ozubeným kolem. Naproti ní je socha další mučednice sv. Apoleny (Obr. 12) oděné v bohatý zřasený 19
šat s uplatněním stylu moravské lámané drapérie. Apolena se trupem natáčí dozadu a pravou ruku si klade na prsa, zatímco v levé drží zub. U nohou má andílka s kleštěmi, aby připomínal její utrpení. Na epištolní straně při kněžišti byl umístěn další zrcadlově provedený retablový oltář zasvěcený sv. Václavu (Obr. 13). Boční zasklené schránky tabernáklu obsahují vlevo umělé květiny vyšívané na zlaté látce spolu s postavou světice a s nápisy na pergamenu: „Fortuna, Constancia, Donát, Ma..(nečitelno).“ Vpravo jsou znovu na zlaté látce vyšity květy a polopostava světce zřejmě sv. Františka z Assisi spolu s proužky pergamenu a nápisy: „ S. Lucia, Anastazia, Clara, Barnabas.“ Na vrcholu svatostánku trůni drobná soška představující sv. Vojtěcha. V retabulu oltáře se nachází samotný řezbářsky řešený námět Zavraždění sv. Václava (Obr. 14). Výjev znázorňuje okamžik, kdy se Boleslav vrhá na bratra a zasazuje mu smrtící ránu, při které se sv. Václav klátí k zemi a zachytává kostelních dveří. Vlevo od tabernáklu je umístěna socha snad rakouského zemského patrona knížete sv. Leopolda (Obr. 15), který je zobrazen jako kráčející muž oděný ve vojenský šat a s knížecí čapkou na hlavě. V pravé ruce drží shrnutý praporec s kopím a u jeho nohou klečí andílek bez atributu. Zajímavé je, že tuto postavu můžeme identifikovat velice těžko, protože je zcela bez atributů a původní domněnka směřovala k sv. Václavovi, což je ale nesmysl. Naproti němu je socha představující sv. Ludmilu (Obr. 16), která byla uškrcena na rozkaz své snachy Drahomíry. Stojící figura ženy s pláštěnkou na zádech a knížecí korunou na hlavě si pravou rukou přidržuje šátek omotaný kolem krku jako symbol jejího mučednictví a v levé ruce drží knihu připomínající její vzdělanost. Na evangelijní straně se při třetím pilíři v lodi nachází velice bohatě zdobená a mohutná kazatelna (Obr. 17, 18) provedená z mramorovaného dřeva se zlacenými dekory a sochařskou výzdobou. Skládá se z baldachýnu a řečniště, které je přístupné dřevěným schodištěm z boční lodi. Řečniště je tvaru balkonovitého výstupku o půdorysu nepravidelného pětiúhelníku, který spočívá na jehlanci otočeným vrcholem dolů. Při úrovni podlahy řečniště se nachází římsa, na které je umístěna plastická výzdoba se zobrazením čtyř evangelistů a putti. Současný stav je ovšem takový, že evangelisti se zachovali pouze dva a to Lukáš (Obr. 19) a Matouš (Obr. 20) 20
a o ostatních dvou nejsou žádné zprávy. Vedle evangelistů se zde objevují i dvě sošky putti. Předpokládám, že původně byli tři jako nositelé křesťanských ctností Víry, Naděje a Lásky. Nad římsou jsou konkávně prohnuté stěny parapetu, které dekorují rokajové kartuše s reliéfy nebo bez nich. Tyto dva špatně čitelné reliéfy pak znázorňují Pastýře jako malého Ježíška se svými ovečkami (Obr. 21) a Vymítání zlého ducha (Obr. 22). Baldachýn je s řečništěm připojen stěnou při zdi pilíře, která je zdobena zlaceným dekorem rokajových kartuší. Půdorys baldachýnu je shodný s řečništěm a má tvar pětibokého kolmého jehlanu. Na jeho vrcholu se nachází sousoší Křtu Páně (Obr. 23), které je provedeno velice kvalitně a to zejména v obličejové typice a rozevláté draperii, jež se rozehrává velice výraznými klikatkami. Stojící Jan Křtitel polévá klečícího Krista a v levé ruce drží kříž s nápisovou páskou: „Ecce venit Agnus Dei.“53
3. 4. 2.
Truhlářské a dekorativní práce
Do této umělecko-řemeslné kategorie spadají i všechny předcházející oltáře, jejichž architektura byla dozajista navržena sochařem Františkem Josefem Hambem a provedena jeho dílnou. Po výčtu oltářů spolu s kazatelnou zbývá tedy ještě uvést další neméně zajímavý mobiliář, který je zejména díky tvarové disproporčnosti tolik typický pro jeho tvorbu. Na západní straně lodi kostela se nachází kruchta s barokními varhanami, které byly pořízeny na základě smlouvy mezi P. Pomesiánem a varhanářem Františkem Ignácem Sieberem ze 17. června 1769.54 František Josef Hamb provedl roku 1770 lavírovaný kresebný návrh varhanní skříně (Obr. 24), podle kterého byla vytvořena i samotná realizace v prostoru kostelní kruchty. Samotné rozvržení varhanních skříní do kůrového prostoru je velice rafinované. Skříně jsou tvořeny z mramorovaného dřeva se zlaceným rokajovým dekorem a jsou umístěny při západní stěně po obou stranách velkého okna, kde se svažují podle tvaru klenby (Obr. 25). Uprostřed je dopředu kůru vysunutá varhanní skříň dekorovaná organickou páskou doprovázenou rokaji, která má na římsách ornament rozeklané nesymetrické vázy. Vzadu na západní stěně je pak dřevěný pilíř se sedícím puttem jako tympánistou (Obr. 26) a za jeho zády se pak po stěně rozbíhají rokajové 21
úponky. Další poboční varhanní skříně, které vždy tvoří čtyři oddíly, jsou přisazeny k zadní stěně, aby se vytvořil prostor pro zpěvácký kůr. Z ústřední části varhan pak vychází bohatě dekorované zábradlí, které je z každé strany osazené puttem. Pod kruchtou je umístěna dvojice barokních zpovědnic (Obr. 28) provedených z dubového mořeného dřeva. Uprostřed je místo pro zpovědníka, kde v prostoru dvířek, jež jsou dekorována intarziemi, dominuje otvor lemovaný zlaceným dračím rokajem.55 Po stranách jsou pak klekátka, která jsou ale příliš malá pro praktické užití. Na vrcholu každé kazatelny se nachází klečící sochy kajícníků sv. Petra (Obr. 29) a sv. Máří Magdaleny (Obr. 30). V prostoru kněžiště se pak nachází další truhlářské práce, kterými jsou zábradlí bočních oratoří (Obr. 31) vytvořené ze dřeva s povrchovou úpravou mramorování. Zábradlí je vyklenuto konvexně do prostoru kněžiště a je prolamováno rokajovým ornamentem. Tímto způsobem pak zábradlí velice efektivně doplňují prostor kněžiště. Před změnou liturgie v roce 1969 byla před kněžištěm umístěna mřížka tzv. chórová přepážka, která podle dochovaných zpráv měla stejné tvarování jako zábradlí oratoře, ale nezachovala se. 56 V oratoři na epištolní straně se pak zachovalo čtvero barokních křesel potažených gobelíny a dekorovaných zlacenými rokokovými ornamenty ve tvaru rokají. Jedno z nich má na vysokém zadním opěradle bohatší výzdobu (Obr. 32) s putto, které původně drželo biskupskou mitru a vpravo od něj trčí horní díl biskupské berly a žezla. V tomto případě předpokládám, že se jedná o starší barokní křesla neznámého původu, které Hamb na přání Pomesiána restauroval a dekoroval. Ve filiálním kostelíku sv. Michaela ve Vitochově se nachází dva barokní svatostánky (Obr. 33, 34), které do zdejšího raně gotického prostoru vůbec nezapadají. Je pravděpodobné, že sem byly převezeny z Bystřice a mohou být určeny jako práce Františka Josefa Hamba. Wolny uvádí, že v bystřickém kostele se nacházely čtyři boční oltáře: sv. Václava, sv. Barbory, sv. Tekly a Matky Boží.57 Dnes v Bystřici nachází boční oltáře pouze dva, ale v prostoru oratoře na epištolní straně je přítomný obraz sv. Tekly, který byl dříve součástí výše zmiňovaného oltáře. Poté co byl oltář zrušen, byl obraz přemístěn na pilíř v lodi při evangelijní straně a 22
svatostánek odvezen do Vitochova. Co se týká oltáře Matky Boží, tak o něm nemáme žádné zprávy.
3. 5. Stylový rozbor díla Františka Josefa Hamba pro chrám sv. Vavřince Hamb ve své tvorbě kolem roku 1765, kdy pracoval pro Bystřici, uplatňoval tvarosloví, podle kterých jeho díla bezpečně poznáme. Jednoduše řečeno, jeho tvorba je určitým způsobem originální. Pokud se zaměříme na řezbářské práce oltářní architektury, tak využívá masivních rokajových listů, které vytváří až jakési útvary vrapovaných lastur, které v tomto případě umisťuje jako oltářní nástavce. Rokaje tak dodávají oltářní architektuře až jakýsi duchovní výraz a opticky ji prodlužují. Pohrává si také s linií, která je v jeho podání velice elegantní. Například zplošťuje voluty a využívá typ lineárního rokajového ornamentu, který uplatňuje na prázdných plochách stěn, a ty často expandují i do prostoru. Tento ornament také často kombinuje s páskou a vyplňuje jím velké prázdné plochy, které hravým motivem zaplní. Nejnápadnější je ale jeho přístup ke zpracování architektury z hmoty dřeva, který tvaruje až do jakéhosi lávovitého tvaru např. spodní okraj baldachýnu kazatelny nebo řečniště. Při sochařských pracích užívá převážně stejnou obličejovou typiku jako mělké oči s vnějším koutkem spadajícím dolů, rovný profilový nos a přivřená ústa. Na druhou stranu draperie jeho soch není stálá a osciluje mezi dvěma dobovými sochařskými názory. Prvním z nich je hojněji užívaný rokokově- neoklasicistický názor, který se na Moravě objevuje ke konci 30. let 18. století a jehož nositelem je praxe z vídeňské Akademie.58 Ten je u Hamba častější, což zřejmě souvisí i s pokročilostí doby 60. a 70. let 18. století. Vedle toho se ale v jeho tvorbě objevují pozůstatky kubizujících a lámaných forem, které spadaly do širšího stylového proudu pozdně barokního umění na Moravě v 18. století. „Draperie takto pojatých soch se vyznačují ostře zalamovanými klikatkami řas a lemů látek, které na povrchu vytvářejí plošky tvaru nepravidelného mnohostěnu, které udílejí objemu sochy charakter nepravidelného hranolu. Tento dojem dodává i osa figury, která se několikrát prudce zalamuje.“59 Jeho práce se touto rozkolísaností projevují, i když jen v minimu příkladů, což prokazují zejména sochy z kazatelny. Například Křest Kristův je velice zdařilým 23
sousoším, protože zde nechybí sepjatost mezi oběma figurami, která vytváří vzájemný vztah. Každý z nich má svůj vlastní výraz, který přesně charakterizuje jejich role. Schoulený Kristus přijímá křest a mocná postava křtícího Jana je zdůrazněna rozevlátou klikatkovou draperií. Nezaostávají ani sochy zbylých evangelistů Matouše a Lukáše s ostře lámanou bohatou drapérií a individuální gestikulací. Další skupinu tvoří vedlejší oltáře sv. Václava a sv. Barbory, které mají dvojí sochařskou výzdobu. Tu první tvoří ústřední motiv oltářního retabula znázorňující zavraždění světce plus dvě postranní sochy. Každá část oltáře vypadá jako by byla vytvořena jinou rukou a spolupracovali na ní dva umělci, na což nemáme žádné důkazy, ale je možné, že tomu tak skutečně bylo. Na druhou stranu jsou zde patrné dva Hambovy styly, které ovládal a nabízel i svým objednavatelům. Tedy jeden pokrokový neoklasicistní a druhý přetrvávající rokokový, což je patrné i u oltáře sv. Václava, kde se setkáváme se srovnatelným provedením, jako je k vidění na kazatelně. Znovu zde umělec používá neoklasickou draperii a zvládal ji provést bravurně, což dokazuje socha kráčejícího sv. Leopolda, kde ji zachytil v pohybu při chůzi. Na rozdíl od oltáře sv. Barbory působí ale více vyrovnaným dojmem, protože tam se setkává s odchylkou v soše sv. Apoleny, která má zalomenou osu figury a draperie má ostře lámané záhyby tvořící na spodním šatu mnohastěnné plochy. Sochy z hlavního oltáře jsou na rozdíl od ostatních soch v životní velikosti a s tím souvisí i jejich umělecké zpracování. Draperie se v tomto případě rozehrává do klikatek kombinovaných s ostrým zalamováním. Výzdoba varhan a zpovědnic probíhala až kolem roku 1770, kdy už má Hamb za sebou práce pro jezuitský kostel v Telči a další tamní zakázky. Sošky kajícníků na zpovědnicích pak představují typ zdrobnělé světecké postavy, která postrádá výraznou obsahovou náplň. Stejně tak je tomu se soškami putti na kůru, které tvoří součást výzdoby varhanní skříně, ale mezi Hambovy opravdu vydařené kousky určitě patří tympánista. Na druhou stranu musíme uznat Hambovu velice jednoduchou až snadnou techniku, kdy s omezenými uměleckými prostředky využívá spíše řezbářskořemeslného charakteru, díky kterému dosahuje srovnatelných výsledků. Jeho bystřická produkce je snadno zapamatovatelná, bez nějakého výraznějšího uměleckého díla, ale jak jsem již říkala, neztrácí v rámci sakrálního prostoru svoji 24
autoritu a jednotlivé oltáře se projevují jako svébytný umělecký prvek. V Bystřici dokázal vytvořit harmonickou kompozici interiéru do nejmenšího detailu, což zejména ocenili veškeré generace kněží působících ve zdejší farnosti tak, že do interiéru nijak zvlášť nezasahovali. Pokud se vrátím k samotnému počátku, kdy jsem zasazovala bystřický kostel do okolního uměleckého kontextu, tak naleznu v okolí Bystřice málo známou výzdobu ze 70. let 18. století, která je bystřickému interiéru velice blízká. V Jimramově v kostele Narození Panny Marie se nachází trojice shodných bočních oltářů zasvěcených Čtrnácti svatým pomocníkům, sv. Františku Xaverskému a sv. Antonínu Paduánskému. Jedná se v podstatě o retabula s jednoduchými menzami ve formě pultíku, dělených na predelu s obrazem světce a bočními postamenty s dalšími svatými, následuje retabulum tvořené oltářním obrazem s rámem a nad ním je oltářní nástavec složený ze svatozáří a všelijak krouceného dračího rokaje. Samotná sochařská výzdoba je opět rokokově-neoklasicistního pojetí ovšem bez onoho hravého prvku, chybí zde rozverné sošky putti, které jsou pro Hambovu tvorbu tolik typické. Na druhou stranu sochařské figury z Jimramova jeho dílo v Bystřici velice připomínají. Řezbář zde také používá stejnou uniformní obličejovou typiku pro ženské a mužské světecké postavy, ale nejzajímavější je propracování draperie, která zde opět osciluje mezi kubizujícími a splývavými formami. Podobné jsou i jednoduché ustálené postoje jednotlivých soch s důrazem na atributy. Tuto podobnost ovšem nemáme potvrzenou žádnými prameny, i když v případě soch jimramovských oltářů, by se mohlo jednat o Hambovu práci. Celkově bystřická produkce tvoří u sochaře Františka Josefa Hamba vrchol jeho tvorby, která mu byla umožněna velkorysostí objednavatele P. Dominika Pomesiána. V následujících pasážích, které budou věnovány Telči, budeme sledovat postupné opouštění od jeho uměleckého výrazu, což bylo způsobeno pokročilostí doby a také dalšími objednavateli, kteří měli zcela jiné představy.
25
4.
Práce pro telčské jezuity
4. 1. Umělecká situace v okolí Telče Telč měla zcela opačný problém než Bystřice nad Pernštejnem, díky pánům z Hradce se v 16. století velice rozvinula jako hrdé renesanční město, kdy zde vyrostlo reprezentativní náměstí se shlukem malebných domů, ale především panský zámek přestavovaný z původního hradu. Po smrti Zachariáše z Hradce v roce 1589, a zejména v první polovině 17. století došlo k postupné stagnaci, která byla způsobena zadlužeností jindřichohradeckých pánů a průběhem třicetileté války. Nový impuls do této doby vnesla až protireformační vlna spojená s příchodem jezuitů, kteří využili svého vlivu na Františku hraběnku Slavatovou z Chlumu a Košumberka k tomu, aby získali v Telči trvalé sídlo. Roku 1651 položili základní kámen koleje, ke které se přimykal konventní chrám svěcený roku 1667. Toto monumentální dílo nového slohu se vklínilo do uceleného městského prostoru a značně jej narušilo, ale na druhou stranu to byl počátek nových uměleckých aktivit.60 Například výzdoba jezuitského kostela ze 17. století, kdy byl pro hlavní oltář zakoupen dnes již nezvěstný obraz od Karla Škréty a řezbářská výzdoba byla dílem sochaře Bohumila Semráda, který vyzdobil kostel kanonie premonstrátů v Nové Říši.61 Od počátku 18. století zaznamenáváme zvýšenou iniciativu ve zkrášlování města trvalými uměleckými hodnotami i mezi samotnými bohatými měšťany, kteří zastávali významné posty v městské radě. Po roce 1691 dochází také ke změně pánů v Telči, protože umírá František Leopold Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a rozdělené dědictví přebírají jeho nezletilé děti. Ve stejné době dochází k několika sporům mezi vrchností a sebevědomími měšťany, kteří se snaží posílit městská privilegia. Tyto problémy vyřešil na počátku 18. století nový majitel panství František Antonín z Lichtensteina-Castelcornu, jež patřil k dalším významným mecenášům. V obci Krahulčí poblíž Telče nechal mezi léty 1726 – 1729 vystavět kostel zasvěcený sv. Janu Nepomuckému spolu s budovou, která měla tvořit jádro zamýšleného františkánského kláštera. Samotný kostel byl vysvěcen 4. července 1729 tedy o tři měsíce dříve, než byl sv. Jan Nepomucký svatořečen.62 Výzdobu kostela sv. Jana Nepomuckého pak vytvořil třebíčský sochař Štěpán Pagan (doložený od r. 1713), pro 26
jehož tvorbu je typický blokovitý uzavřený tvar bez náznaku prostorového rozvinutí figury. Paganovy práce se nachází v celé oblasti západní Moravy namátkově sloup Nejsvětější Trojice v Jaroměřici nad Rokytnou, výzdoba hřbitovního kostela sv. Anny v Telči a ve stejném městě jsou to i sochy sv. Prokopa Na Baště, dále sv. Florián a sv. Vavřinec v areálu zámku.63 Nejvýznamnějším sochařským souborem z 18. století je bezesporu výzdoba cesty vedoucí z Telče na Staré Město tzv. sochy Na dlážkách, které jsou dílem Kašpara Obera (2. čtvrtina 18. st.). Sochař pracoval mezi léty 1730-40 v Jaroměřicích nad Rokytnou pro hraběte Jana Adama z Questenberka a poté odchází do Telče. Oberovy sochy Na dlážkách, patrně z let 1750 -1770, prozrazují, že autorovi nebyl cizí podonnerovský sloh, avšak u žádné z nich nemůžeme hovořit o výrazné klasicizující tendenci. Mezi autorova nejzdařilejší díla se řadí sousoší Zvěstování před kostelem Matky Boží, které je součástí souboru Na dlážkách.64 Právě kvůli významnosti sochařského seskupení docházelo k různým polemikám o jejich autorství. Někteří badatelé jej připisovali přímo Františku Josefu Hambovi, protože pracoval pro jezuity, kteří byli mecenáši tohoto sochařského souboru.65 Spolu s jezuitským řádem v Telči souvisí činnost jihlavského sochaře Václava Kovandy (1719-88), o kterém je známo, že byl žákem Richarda Prachnera v Praze. Působiště Václava Kovandy bylo zejména v Jihlavě, kam také přinesl vliv klasicismu z vídeňské Akademie, kde pobýval do roku 1747 a poté odchází do Telče, protože tam získal zakázku na hlavní oltář u jezuitů. Práci nedokončil a poté jej máme roku 1750 doloženého zpět v Jihlavě, kde štafíroval hlavní oltář v kostele sv. Jakuba a dále pracoval u minoritů při kostele Nanebevzetí Panny Marie. Jeho náhlý odchod ale způsobil, že si jezuité museli obstarat nového sochaře, který by práci dodělal. Prokazatelně jím byl František Josef Hamb, který o dvacet let později dokončil ornamentální výzdobu hlavního oltáře a pokračoval s výzdobou celého kostela. Stejně jako v jezuitském, tak i ve farním chrámě sv. Jakuba se Hamb dělil o vnitřní oltářní výzdobu s dalším Jihlavákem Janem Václavem Prchalem (1744-1811) absolventem vídeňské Akademie. V roce 1764 vyzdobil svými dřevořezbami klášterní kostel v Nové Říši, dále to byla kompletní výzdoba farního kostela v Třešti a
27
svatostánek hlavního oltáře chrámu v Dačicích. V Jihlavě pak na náměstí vytvořil dvojici kašen s mytologickou tématikou a kalvárii pro Jánský vrch u Jihlavy.66 Ve starší literatuře se pak objevují zmínky o sochařské rodině Kelblových z Dačic, jejichž práce se mají vyskytovat v Nové Říši, Urbanově a Dačicích.67 P. Pavlů ve své drobné brožurce dokonce vyslovil domněnku, že Sebald Kelbl byl autorem sochařského souboru Na dlážkách na základě Cerroniho chybného připsání a publikoval v ní i celý rodokmen této umělecké rodiny.68 Právě od Sebalda Kelbla neznáme žádné zachované dílo a je velice nepravděpodobné, že vůbec něco vytvořil.69 Matoucí jsou ale zejména Cerroniho zápisky, které jednoznačně uvádí, že autorem světeckých soch směrem z města ke Špitálnímu kostelu u Matky Boží byl výtečný sochař Sebald. Stejně tak klame, když uvádí, že autorem soch světců na hlavním oltáři konventního kostela v Nové Říši je sochař Václav Sebald. Zejména z podmětu Jana Petra Cerroniho docházelo k neustálému vepisování právě tohoto sochaře, kterého nemáme v podstatě kam zařadit.
4. 2. Františka hraběnka Slavatová a historie jezuitské koleje v Telči Františka hraběnka Slavatová se narodila v roce 1610 a pocházela z rodu hrabat Meggavských, kteří měli své hlavní sídlo v Horním Rakousku. Roku 1627 byla provdána za Jáchyma Oldřicha hraběte Slavaty, se kterým měla třináct dětí. Poté co roku 1645 ovdověla, zasvětila celý svůj život službě Boží. Zasloužila se zejména o usazení jezuitů v Telči spolu s vystavením jezuitské koleje a kostela Jména Pána Ježíše díky jejím štědrým darům. Založila kapli sv. Karla Boromejského u Vanova jako poděkování za záchranu jejího syna Karla Jáchyma, který vyvázl z vlčí jámy.70 Dále také zakoupila pozemek v Podolí, kde si přála nechat vystavět kostel sv. Anny, ve kterém by se sloužily bohoslužby za zesnulé. Z jejího odkazu byl kostel vystavěn roku 1712 na popud Františky hraběnky Lichtensteinové - Castelcorna a stal se ústředním městským hřbitovním kostelem.71 Za svého života založila také různé nadace, které měly podporovat křesťanské služby nejchudším a nemocným farníkům, jako například donášku Nejsvětější svátosti. Hraběnka sama byla považována ve své době za světici, čehož si všiml i jezuita Bohuslav Balbín a císař Leopold I., který ji několikrát zval na císařský dvůr, aby převzala funkci nejvyšší hofmistryně u císařovny Klaudie Felicity. Tohoto 28
úřadu ovšem nikdy nenabyla, protože zemřela 22. září 1676 v Jindřichově Hradci. Pochována ovšem byla v kryptě kostela Jména Ježíš, o který se tolik zasloužila.72 Jezuité byli do Telče uvedeni r. 1651, kdy na jejich příchod měli vliv i jindřichohradečtí jezuité spolu se světským patronátem hraběnky Slavatové, která požádala olomouckého biskupa Leopolda Viléma o vystavění koleje, což bylo přijato. Sama pak vykoupila některé pozemky na stavbu koleje spolu s dvorem Záhumenným neboli Veselským na její vydržování a darovala 50. 000 zl. na životní jistoty včetně potřeb pro bohoslužebné účely.73 Budovy koleje byly jezuitům slavnostně předány 24. 8. 1656 za přítomnosti pražského arcibiskupa Harracha.74 1. 1. 1660 prosila hraběnka Slavatová císaře Leopolda I., aby potvrdil fundaci jezuitské koleje a zapsal ji do Zemských desek. V listině samotné je přesně stanoveno jaké pozemky a nemovitosti byly pro jezuity zakoupeny společně s dary. Vedle toho se vynořují i světecké rysy hraběnky Slavatové, která byla silně přesvědčena o svém činu jako o vnuknutí Božím: „Ve jménu Nejsvětější Trojice, otce i Syna i Ducha Svatého. Já Františka Slavatová, rozená hraběnka z Meggau, tímto dokumentem otevřeného listu dávám na vědomí: protože zvláštní Boží milostí osvícena jsem zbožně a svatě s pevným duchem rozhodnuta učinit věčnou fundaci k větší Boží slávě a k rozmnožení chvály, k šíření pravé víry, k zisku duší na tomto místě opuštěných, jakož i pro jejich duchovní podporu, a také jako trvalý a nesmrtelný památník a ku prospěchu celého telčského panství, které v této době bezprostředně patří dědičným právem majorátu právoplatnému pánu Ferdinandovi Vilémovi S.R.I. hraběti Slavatovi, a chci ji připsat, darovat a uchovat všemohoucímu Bohu a jeho věrným služebníkům ctihodným otcům Tovaryšstva Ježíšova s jeho celým a absolutním právem jakož i vlastnictvím majetku, které nikdy nemůže být odvoláno. Když už mě tedy Boží štědrost ráčila co nejdobrotivěji zahrnout těmi milostmi a hmotnými prostředky, jimiž jsem skutečně provedla zbožně rozhodnutý úmysl mé duše, abych se tímtéž dílem líbila Bohu a dosáhla značného zvětšení své blaženosti a také bezpochyby podporovala úsilí o spásu duší; tou měrou tedy mohu svatě v Pánu vyjádřit vděčnost ctihodnému Tovaryšstvu Ježíšovu (k němuž jsem už od útlého mládí měla vždy velkou náklonnost a byla jsem k němu přitahována čistě a s milující duší). 29
Když jsem se tedy po dlouhé, prozíravé a zralé úvaze a majíc také k tomu laskavý souhlas dědice panství chystala tuto fundaci s Boží pomocí začít a co nejlépe a po všech stránkách dokončit, shledala jsem, že nepodléhá žádné vyšší spravedlnosti nebo současnému či budoucímu právnímu nároku; vytvořila jsem ji totiž pouze na své náklady, takže na ni nemá právo v žádné době některý z mých právoplatných dědiců, aby tak neměla a ani nemohla komukoliv škodit nebo jej ohrožovat. A proto s naprosto zdravým rozumem, s úplně svobodnou vůlí, podněcována pouze snahou zvětšit Boží čest, neobelstěna žádným lidským přemlouváním, tímto dílem naplňuji na ten čas již dlouho pojatý úmysl zřídit fundaci, a právě těmito darovacími listinami jako veřejným nástrojem všude platným připisuji, předávám, daruji a uděluji ctihodným otcům Tovaryšstva Ježíšova v České provincii celý mnou zbudovaný dům třetí probace v moravském městě Telči, který je zcela vybaven potřebnými věcmi; a daruji a předávám zmíněnou fundaci tak, aby ji navždy bezpečně vlastnili, aby ji užívali, aby v ní a z ní žili, aby mohli nerušeně vykonávat obvyklé funkce Tovaryšstva bez jakéhokoliv závazku, který neodpovídá svatému institutu téhož Tovaryšstva Ježíšova, chvályhodnému mravu a dobře prověřeným zákonům a zvykům k větší službě Bohu a ke spáse bližních“…“Nakonec přistupuji k Božské Spravedlnosti s pokornou prosbou a co nejvroucněji se přimlouvám, aby vždycky chránila tuto moji fundaci, a aby ráčila zahrnovat nebeskými milostmi a korunovat věčnou blažeností všechny kde ji budou poctivě udržovat a záslužně v ní působit. Avšak ty, kdo by ji zanedbávali nebo na ni útočili, ať na poučení druhým nikdy nepřestane stíhat příslušnými tresty podle jejich zločinů a míry opovážlivosti.” Zakládací listina má datum 1. ledna 1660. Podepsáni: Františka hraběnka Slavatová, vdova Ferdinand hrabě Slavata Jan Jáchym hrabě Slavata Adolf Vratislav ze Šternberku Václav hrabě z Althaimu Krištof Geyer z Edelbachu75
30
Jezuité ovšem nevlastnili v Telči svůj vlastní kostel, a proto se přistoupilo k dočasnému řešení, kdy hraběnka povolila jezuitům užívat farního kostela sv. Jakuba. V průběhu jejich tamního působení prošel kostel mnoha stavebními změnami, které uvedu v další kapitole. Celá situace ovšem netrvala dlouho, jelikož roku 1663 byly uzavřeny smlouvy, kdy hraběnka Slavatová odkupuje budovu děkanství a školy, které měly ustoupit stavbě řádového kostela.76 Dne 11. září 1667 byl kostel vysvěcen olomouckým biskupem knížetem Karlem hrabětem z Lichtesteinu – Castelcorna.77 Stavitelem kostela byl Stefano Perti, který pracoval podle návrhu, jehož autorství se někdy přisuzuje Domenicu Orsimu.78 Jedná se o stavbu orientovanou, která se hlásí k typu wandpfeilerhalle tj. sálová loď s postranními kaplemi vzniklých díky vtažení pilířů. Kostel je uzavřen mělkým pravoúhlým kněžištěm, po jehož stranách stojí věže. Nad kaplemi a v prvních patrech věží jsou empory, otevřené do lodi velkými půlkruhovými oblouky. Hlavní prostor je zaklenut valeně s lunetami mezi pasy, podepřenými dvojicemi pilastrů. Pod prostorem kostela se nachází krypta, do které byli pochováváni členové Tovaryšstva Ježíšova a významní patroni řádu.
31
4. 3. Mobiliář jezuitského kostela Jména Ježíš v Telči 4.3.1. Vývoj mobiliáře dle dochovaných pramenů V případě jezuitského kostela máme docela hojně zachovanou pramennou dokumentaci, která nám výrazně usnadňuje a zpřehledňuje práci. Prvním zmiňovaným prvkem hlavního oltáře byl dozajista obraz od Karla Škréty, který je dnes nezvěstný.79 Na základě smlouvy hraběnky Slavatové z 31. 8. 1669 žádá řezbáře Benedikta z Nové Říše, aby vyrobil pro kapli sv. Františka Xaverského oltáře stejným způsobem, jak tomu učinil při výzdobě jezuitského kostela. Jedná se o dva malé oltáře do bočních kaplí sv. Aloise a sv. Františka Borgia, jež jsou dílem Benedikta Semráda.80 V průběhu 18. století ale došlo k výrazné proměně mobiliáře kostela včetně vyměnění oltářního obrazu od Karla Škréty, jež bylo roku 1747 sejmuto a nahrazeno plátnem od Daniela Grana. Existují ale hypotézy, podle kterých by se v kostele samotném mohl nacházet výřez z původního plátna hlavního oltáře. V prostoru pod kruchtou je obraz neznámého původu s výjevem Krista na kříži, který vypadá jako výřez. Jeho datace by spadala do přelomu let 1666 – 1667 tj. hypotetickým autorem by Škréta být mohl.81 K roku 1747 nacházíme v kostelních účtech výdaje za nový hlavní oltář, kdy za něj byly 4. června zaplaceny 2 zl. panu Kovandovi, jihlavskému sochaři, na stavbu nového hlavního oltáře a 10. června obdržel jezuitský instruktor, který stavbu řídil, 353 zl. 42 kr., který pak z těchto peněz platil další výdaje. Během roku 1747 dostal Václav Kovanda ještě 3. července 2 zl. jako cestovné a 7. listopadu 29 zl. 15 kr. jako zálohu za práci. Jistě zajímavou platbu nacházíme k 30. červenci 1747. Šlo o 4 zl. 12 kr., kdy bylo do knihy kostelních účtů zapsáno: „Item jsem dal sochaři a truhlářovi z Dačic za ladně zpracovaný model (norma) hlavního oltáře. Nota bene nebyl použit, neboť od Kristiána Sichmayera byl udělán jiný pro štukatérskou a zednickou práci.“ Zde nás velice zaujme přízvisko sochař a truhlář z Dačic, kterým kupříkladu mohl být neznámý Sebald Kelbl nebo dačický sochař Matouš Strahovský. Stavba hlavního oltáře byla dokončena v roce 1748, kdy bylo zaplaceno panu Janu Michaelu Schartlovi za mramorování hlavního oltáře celkem 550 zl., ale do této 32
sumy nebyly započteny jeho náklady na cestovné ve výši 4 zl. 9. kr. Dalších 407 zl. 28 kr. dostal jihlavský pozlacovač Karel Biebl za práci a 98 zl. 21 kr. za zlato. Sochař Václav Kovanda obdržel nejprve 30 zl. a poté ještě 111 zl., které mu dopláceli. Zbytek dostal pravděpodobně od otce instruktora do celkové částky 300 zl., kterou měl dostat podle uzavřené smlouvy. Kromě toho Kovanda dostal ještě 49 zl. za práci provedenou později a za lipové dřevo plus 50 zl. jako zvláštní odměnu, slíbenou už v první smlouvě. 51 kr. dostal jeho tovaryš a 21 zl. 45 kr. truhlářský tovaryš za odvedenou práci především na oltáři, kdy pracoval celkem dvacet devět týdnů. V následujících dvou letech se pak setkáváme s posledními dvěma platbami za práci na hlavním oltáři. V říjnu 1749 bylo zaplaceno 42 kr. zedníkovi za osazení mřížky u hlavního oltáře a v září 1750 bylo ve Vídni vyplaceno 200 zl. panu Danielu Grannovi, dvornímu malíři, za obraz na nový hlavní oltář. Po skončení prací na hlavním oltáři byl kostel ještě opatřen dvěma novými zvony, a proto doplatek ve výši 172 zl. 30 kr. inkasoval v srpnu 1752 znojemský zvonař Jiří Begl. S výdaji na kostel se poté v kostelních účtech setkáváme až v letech 1766 – 1768. Na podzim roku 1766 bylo zaplaceno 879 zl. 24 kr. za nový oltář Bolestné Matky Boží, který byl odhalen a k veřejné úctě vystaven o vigilii sv. Františka Xaverského. Roku 1767 bylo nejprve v prvním čtvrtletí zaplaceno 16 zl. 30 kr. sochaři Františku Hambovi za novou schránku pro přikrytí vystavené Nejsvětější svátosti, ve druhém čtvrtletí 103 zl. 42 kr. za nové mřížky u hlavního oltáře zároveň s kamenným schodem a jinými věcmi nezbytnými pro tuto práci. Ze stejného roku máme zachovány i účty na opravu kazatelny, které celkově činily 103 zl. 41 kr., ale účty jsou pouze anonymní beze jmen dodavatelů.82 Posléze ve třetím čtvrtletí roku 1768 bylo zaplaceno 812 zl. 56 kr. za nový oltář umírajícího sv. Josefa, který byl lidem představen roku 1768 o vigilii sv. Ignáce. Na tento oltář přispěla řada významným osobností či rodin města Telč, což nám dokládá i listina se zaznamenanými jmény všech dárců, mezi kterými byl i hrabě Johann Lichtenstein z Thürheimu, dále primátor města Filip Veneta, konšelé Ignác Cvach a Dominik Mucha atd. z darů se na oltář vybralo celkem 367 zl. 30 kr.83 Poblíž oltářů Matky Bolestné a sv. Josefa byly zřízeny dvě nové zpovědnice v hodnotě 179 zl. 13 kr. a jejich autorem byl František Hamb.84 33
4. 3. 2. Sochařská výzdoba kostela Jména Ježíš v Telči Na základě popisu účtů jsme si vytvořili určitou představu, kterou nyní specifikuji. V chrámu se nachází poměrně jednotná oltářní výzdoba, kterou můžeme zařadit do let 1747-1768, kdy na ní pracovali Václav Kovanda v letech 1747-1748 a o dvacet let později práci přebírá František Josef Hamb, o kterém máme zprávy z let 1767-1768. Václav Kovanda započal práci na hlavním oltáři, který ale dokončil zmiňovaný Hamb. Pokračoval pak v celé výzdobě kostela, kde vytvořil kazatelnu na evangelijní straně při triumfálním oblouku a dvojici protějškových oltářů do prvních bočních kaplí. Na evangelijní straně se nachází oltář Bolestné Panny Marie a naproti němu sv. Josefa, u kterého je ve výklenku na zdi drobná soška sv. Jana Nepomuckého od stejného autora. V prvních kaplí poblíž těchto oltářů se nacházely zpovědnice, které dle zápisů zhotovil Hamb, ty se ale nedochovaly. V dalších bočních kaplích jsou pak umístěny starší oltáře snad z dílny Benedikta Semráda a to sv. Františka Xaverského, sv. Aloise a sv. Rodiny. Hlavní oltář (Obr. 35) je mohutná oltářová architektura, která se skládá z menzy, tabernáklu a retabula s obrazem od Daniela Grana. Boční stěny retabula jsou nakoso vytočeny v podobě tří sdružených sloupů s hlavicemi vybíhajících do prostoru kněžiště. Horní hranice končí na úrovni parapetu okna se segmentovým záklenkem, jež se tím stává součástí oltáře a nad ním je pak oltářní nástavec. Retábl hlavního oltáře byl dokončen v roce 1748 na základě smlouvy s Václavem Kovandou jihlavským sochařem, který také vytvořil monumentální sochy sv. Petra a Pavla, jež jsou umístěny na bočních postamentech retabula před sdruženými sloupy. Tabernákl a menza byly vytvořeny roku 1767 Františkem Josefem Hambem podle účtu z knihy Rationes templi SS. Nominis Telczii a oboje pak tvoří jednotný celek, jenž vhodně doplňuje oltářní architekturu s umělým mramorováním. Hamb vytváří bělostnou kompozici dekorovanou zlaceným dračím ornamentem s drobnými postavičkami putti po stranách. Mezi jeho další úpravy hlavního oltáře pak patří zejména dodělávka oltářního nástavce, díky kterému bylo do celku zahrnuto i okno osvětlující kněžiště. Římsu retabula rafinovaně dekoroval, aby vytvořil dojem pokračujícího retabula nad oknem jako oltářního nástavce. Stěnu obložil kolem oken mramorovaným materiálem a na boční římsy nad sloupy umístil z každé strany 34
anděla jinocha, kdy oba poukazují na slávu jména Kristova. Doprostřed římsy usadil skupinu tří rozverných putti, kteří obdivují Granův obraz. Nad oknem je vytvořena další římsa, jejíž spodní lem je kýlovitý a zasahuje do okna. Uprostřed římsy je jezuitské slunce s oslavou jména IHS, kolem kterého je svatozář a oblačný věnec s hlavičkami putti a po stranách jsou sedící andílci. Kazatelna (Obr. 36) z roku 1768 s mramorovou povrchovou úpravou je dekorována zlaceným ornamentem a sochařskou výzdobou. V tomto případě oplývá Hambovým typickým tvarováním kýlovým obloukem, který tvoří schodiště, a lávovitým zpracováním materiálu v plochách říms řečniště spolu se zrcadli tvořených subtilní organickou páskou rokaje, jež dekoruje zábradlí schodiště a řečniště. Ornament rokaje zde má znovu budující efekt, když expanduje do prostoru a propojuje řečniště s baldachýnem a tam se vyskytuje v purizované podobě tzv. dračích zubů. Sochařská výzdoba kazatelny je spíše dekorativního charakteru, kde na řečništi jsou umístěny dva putti. Jeden je představitel Starého zákona a drží desky Desatera a Mojžíšovu hůl s hadem, zatímco ten druhý představuje Nový zákon s křížem a papežskou tiárou. Na vrcholu baldachýnu je na vysutém nástavci usazena socha anděla-jinocha (Obr. 38), který letí vzhůru do nebe, kam také ukazuje a v druhé ruce drží římskou tubu jako atribut Boží slávy. Dvojice protějškových oltářů byla roku 1766 zadána jako díla, která byla sponzorována donátory spolu s duchovními a byla určena k oslavě 100. výročí vysvěcení kostela. Na evangelijní straně se v kapli nachází retabulový oltář Bolestné Panny Marie (Obr. 40) s obrazem stejného námětu od jezuitského malíře Ignáce Raaba. Oltář byl zasvěcen Panně Marii jako upomínka na Františku hraběnku Slavatovou, která chovala nesmírnou mariánskou úctu a chrámu věnovala sošku Panny Marie s Ježíškem, jež byla uchovávána v zaskleném výklenku v kapli.85 Pod tento oltář bylo také v kryptě uloženo tělo jejího muže Jáchyma Oldřicha hraběte Slavaty, který zemřel roku 1645.86 V protější kapli se nachází druhý jubilejní oltář, ten byl veřejnosti představen na vigilii sv. Ignáce v roce 1768. Oltář sv. Josefa (Obr. 41) zdobí opět obraz od Ignáce Raaba tentokrát s námětem Smrt sv. Josefa a v kryptě pod ním bylo uloženo tělo významné donátorky Františky hraběnky Slavatové. 35
Architektonická a sochařská koncepce obou oltářů je zcela shodná a velice střízlivá. Retabula jsou konkávně vyduté s postranními pilíři obohacenými volutou na každé straně, které vycházejí do prostoru a podpírají mohutnou římsu. Drobná sochařská výzdoba, která je kašírovaná a v obou případech i námětově stejná, je soustředěna na boční volutové postamenty a do oltářního nástavce. Po stranách retabula jsou umístěny figury truchlících a plačících andělů oděných do zřasených rouch a v nástavcích autor ztvárnil nebesa s hlavičkami hravých putti a postavou, jež se sklání z nebes na zem. Vedle oltáře sv. Josefa v prostoru kaple je na zdi umístěn výklenek se skleněnými dvířky, kde se nachází drobná socha na volutovém podstavci představující sv. Jana Nepomuckého (Obr. 42). Hamb znázornil světce klasickým způsobem jako mučedníka s palmovou ratolestí. Zajímavá je zejména ostře lámaná draperie jeho kanovnického roucha a pozadí výklenku, které je opět dekorováno subtilním rokajovým ornamentem. Nevídanou škodou zůstává, že se nedochovaly zpovědnice od Hamba z roku 1768, které se určitě podobaly těm v Bystřici nad Pernštejnem.87
4. 4. Práce F. J. Hamba pro jezuitskou kapli Povýšení sv. Kříže v Knínicích Knínice tvořily původně samostatný statek poprvé připomínaný roku 1262, který byl od roku 1624 v majetku jihlavských jezuitů a poté jej od nich odkoupili telčtí jezuité v letech 1667-1768.88 Tento převod se ale stal předmětem sporů mezi telčskou a jihlavskou jezuitskou kolejí o správné vyrovnání obce Knínic z let 1744 - 1745.89 V Knínicích bylo významné poutní místo s kaplí sv. Františka Xaverského spolu s desíti kapličkami křížové cesty, ke kterým se konaly pouti zejména z Telče. Poprvé v roce 1693 bylo papežskou kanceláří Inocenta XII. Uděleno breve o odpustcích pro kapli sv. Františka Xaverského.90 Tato situace se pak ještě opakovala v letech 1703, 1711, 1717, 1741, 1755 a nakonec 1758 za papeže Klementa XIII. Roku 1694 byla tiskem vydána knížečka k poutím sv. Františka Xaverského a k účelům poutím knínickým, protože každoročně se zde, totiž v neděli po svátku Povýšení sv. Kříže, udělovaly úplné odpustky.91 Proto zde jezuité roku 1717 vystavěli novou prostornou kapli, spolu se sloupy božích muk, které spojovaly poutní cestu z Telče do Knínic.92 Wolny sice uvádí, že kaple vznikla před rokem 1727, ale máme ji 36
datovanou přesně přímo na stavbě kostela. Datace jsou umístěny v nadpraží portálu, kde je vytesán letopočet MDCCXVII a tentýž rok se opakuje v kartuši nad oknem v ose průčelí spolu s iniciálami jezuitského hesla A.M.D.G.
Jedná se o
poměrně rozlehlou jednolodní sálovou stavbu vystavěnou na ose sever-jih. Uvnitř se nachází výzdoba jak z doby postavení kostela tak i pozdější z 60. 70. let 18. století. Do starší vrstvy patří zejména hlavní oltář se sloupovým retabulem a bočními tordovanými sloupy. Samotné retabulum je prosté s lokálním výskytem akantového a palmetového dekoru. Dále tvoří rám obrazu s ukřižovaným Kristem obklopeným členy jezuitského řádu spolu se smrtí sv. Františka Xaverského. Na jednotlivých bočních podstavcích po obou stranách menzy hlavního oltáře jsou figury adorujících andělů. V lodi kaple se původně nacházela trojice bočních oltářů, kde dva z nich byly protějškové. Vývojově starší je oltář sv. Jana Nepomuckého, který můžeme řadit do doby vzniku kaple tedy do 20. let 18. století, byl tvořen menzou a retabulem bez sochařské výzdoby. Do prostého retabula s výrazným prořezávaným boltcovým ornamentem byl vsazen obraz sv. Jana Nepomuckého od neznámého mistra. V současné době se zde nachází pouze retabulum bez menzy, které je v žalostném stavu. Stejný problém je pak i u dvojice bočních protějškových oltářů, které Miloš Stehlík označil za práce Františka Josefa Hamba.93 Jedná se o oltáře Panny Marie a sv. Josefa. V současné době se v kapli nachází pouze část oltáře Panny Marie (Obr. 43), kde v tvarování řezbářských prvků rozpoznáváme právě Hambův rukopis. Samotné retabulum s obrazem Zasnoubení Panny Marie, které se jako jediné z oltáře zřejmě zachovalo, je zdoben subtilním rokajovým dekorem, který je místy ještě patrný a po stranách se nacházely rozeklané vázy. V kapli se nám zachovaly dvě vázy (Obr. 44), které buď patřily k tomuto oltáři, anebo náležely k nezvěstnému oltáři sv. Josefa. V Knínicích tedy nacházíme truhlářské a dekorativní práce, které jsou Hambovi připsány na základě stylového rozboru. Dle evidence movitých kulturních památek z NPÚ v Brně byly oba dva oltáře v roce 1977 kompletní. Stejně tak se v kapli měly, dle evidenčních karet NPÚ, nacházet i drobné sošky českých patronů o výšce 40 cm, jež měly být umístěny na konzolách, kdy na evangelijní 37
straně byla soška sv. Václava a na epištolní straně sv. Jana Nepomuckého. V těchto drobných plastikách se již projevila dekorativnost, sumarizace tvaru a proces stylizace, jak je patrné v Hambově tvorbě kolem roku 1770. Jediná zachovaná práce sochařského charakteru, snad od Hamba, je socha Vzkříšeného Krista (Obr. 45), která byla v roce 1992 restaurována. Plastika byla původně součástí interiéru, jak dokládají historické fotografie místa z třicátých let uložené na NPÚ v Brně. Památka samotná byla ovšem před restaurováním nalezena zcela náhodou v sakristii na dně police ve vrstvě vyschlého bahna. V podstatě byla v dezolátním stavu těsně před zánikem. Při manipulaci se rozpadla na deset kusů a zcela z ní opadala polychromie. Celá plastika musela být důkladně vytmelena včetně restaurování spojů a původní polychromie. Socha Krista v podživotní velikosti je znázorněna v nakročení se zdviženou pravicí, zatímco v levé ruce drží praporec. Figura je zahalena do dlouhé červené roušky, kterou má omotanou kolem boků a ta je připevněna zlatým řemínkem přes ramena. Draperie je jednoduchá splývavá bez výraznějších záhybů. Na Hamba nás socha odkazuje zejména díky své obličejové typice, která má drobná ústa a nos spolu s mělkýma očima, jejichž vnější koutek spadá dolů. Co se týká vlasového porostu, ten vychází ze tří míst a to temene hlavy a spánků, což se nachází i u soch v Bystřici nad Pernštejnem. Jak je zřejmé, původně se v samotné kapli nacházelo mnohem více uměleckých a náboženských předmětů, které jsou dnes neznámo kde. Problémem je, že kaple dnes slouží svému účelu minimálně, i když zde v posledních letech proběhlo hned několik restaurátorských zásahů, tak se většinou netýkaly výzdoby vytvořené Františkem Josefem Hambem.
4. 5. Stylový rozbor díla F. J. Hamba pro telčské jezuity Práce pro jezuity byla zcela odlišného charakteru, než jsme viděli v Bystřici nad Pernštejnem, což bylo také způsobeno stavem hlavního jezuitského kostela, pro který byla výzdoba určena. Vyskytuje se zde ovšem paradox v tom případě, že i když byl majetek jezuitského kostela velký, tak mobiliář pokulhává za výzdobou zchudlého děkanství v Bystřici nad Pernštejnem. Vše ale souvisí s požadavky klienta, dobovými trendy, financemi a také musel pokračovat v zavedeném schématu, který 38
vytvořil jezuitský instruktor spolu s Václavem Kovandou již v roce 1747. Václav Kovanda byl z vídeňské Akademie ovlivněn neoklasicistním duchem, ve kterém vznikl i retábl hlavního oltáře spolu se sochami sv. Petra a Pavla, zatímco Hamb zastával spíše rokokový názor, a proto nemohl svoji invenci plně rozvinout. Hamb se tedy přizpůsobuje Kovandově příkladu, ale zprvu si zachovává své variace, což můžeme vidět v jeho prvním prokázaném díle pro kostel tj. menza a tabernákl hlavního oltáře. Svatostánek vypadá jako by byl malým bělostným templem s výklenkem, kde je zobrazen Ukřižovaný a nad ním se klenula dvojitá římsa znovu s užitím prvku kýlového oblouku, do kterého byl umístěn Beránek boží. Stejně tak je to s výzdobou oltáře, který po Kovandovi dodělával zejména dekorováním oltářního nástavce. Přizpůsobil se mu, ale ještě vidíme onu rokokovou radost, kdy do celkového konceptu oltáře zapojuje i okno, které orámoval postavami andělů a nebeského světla. Snad nejcharakterističtějším projevem je skupinka oněch rozverných putti nad Granovým plátnem. Kazatelna (Obr. 36) sama osobě je dobrým příkladem typického Hambova uměleckého projevu, kdy mohl svobodně vyjádřit své ambice v rokokovém duchu. Oproti bystřické kazatelně je zdejší dekorativnost chudší, ale s užitím střídmého detailu se jí svým důvtipem přibližuje a stává se jedinečnou součástí interiéru chrámu. Samotné truhlářské práce jsou velice zdařilé, ale současně se zde objevila jednoduchá sochařská výzdoba tvořená putti, kteří byli v případě bystřické kazatelny pouze podružným sochařským doplňkem. To způsobilo, že ani obrys kazatelny není tak členitý, aby vytvořil bohatší dojem. Na druhou stranu socha anděla s tubou (Obr. 39) na vrcholu baldachýnu je rozehrána do prostoru a zajímavé je užití zejména řaseného roucha s ostře zalamovanými zlomy, což jsme pozorovali i ve farním chrámu v Bystřici. Toto využívání lámané draperie souvisí i s dobou kolem roku 1767, kdy ustupuje všeobecný rokokový názor. V tomto duchu pokračovalo i pojetí bočních oltářů, kdy neoklasicistní formou byla orámována plátna Ignáce Raaba, tak že se oltářní retabulum skutečně stává jen podložkou pro obraz a zcela ustupuje do pozadí. Tuto skutečnost již nemohla zachránit ani Hambova sochařská složka, která nemá ambice z bystřických bočních oltářů, kde hlavním prvkem byl rozevlátý rokokový ornament se skulpturou. U 39
jezuitů v Telči užívá pouze sochy andělů adorantů typu eféb, kde nepotřeboval žádné invenční prostředky, a proto vytvořil jakousi ustálenou formu pro anděly, které opakuje např. i později při výzdobě špitální kaple na Starém Městě. Andělé adoranti jsou podáni v jakési hranaté sumarizaci, bez důrazu na draperii, která v případě bystřického inventáře byla důmyslně propracována, a měla stavební prvek. Hamb velice zjednodušil pojetí lidské figury a stejně tak i draperie, která se stala pouhou zahalovací rouškou pro postavy andělů. Obvykle jsou zobrazeni, jak si roušku na hrudi sami přidržují, nebo jim draperie spadá z ramen a nad prsy bývá uchycena sponou či kazajkou. Vytváří jakýsi límec, který nacházíme na levém andělu z oltáře Bolestné Panny Marie (Obr. 40), anebo stejným způsobem je oděna Máří Magdalena (Obr. 30) na zpovědnici z Bystřice nad Pernštejnem. Výjimku v tomto celku pak zaujímá soška sv. Jana Nepomuckého (Obr. 42), která má pojetí draperie připomínající jeho bystřickou tvorbu, ovšem již bez velkých lámaných záhybů. Modelace řasení roucha se proměnila v mělké ovšem pečlivě propracovaná záhyby místy lomenými, které v sobě uzavírají drobnou postavu světce. Stejně tak tomu bylo i v jezuitské kapli v Knínicích, kde Hamb provedl řemeslné a řezbářské práce dvou oltářů, jež byly součástí mobiliáře. Zde pouze dekoroval rafinovaným rokokovým způsobem pomocí subtilních rokajových motivů a nesymetrických váz oboje oltáře, které mají natolik vyvážené kompozice, že žádnou sochařskou výzdobu ani nepotřebovaly. Z obou oltářů nám toho ovšem zbylo jen tak málo, že je již musíme považovat v podstatě za nedochované. Socha Vzkříšeného Krista z Knínic (Obr. 45) by se svým pojetím dala přirovnat k lepšímu autorovu průměru. Sochař se zde musel vypořádat s lidskou figurou, kterou úspěšně zvládá. V tomto případě se nám jako jediný srovnávací materiál nabízí výjev Křtu Páně z kazatelny (Obr. 23) v Bystřici nad Pernštejnem. Sv. Jan Křtitel je podán jako mužská figura zahalená v řasené roušce, která je omotána kolem boků a s jedním cípem přes rameno. Podobně jako u Vzkříšeného Krista je muskulatura velice mdlá a spíše stylizovaná, než aby připomínala realitu, snaží se dosáhnout dekorativní krásy, pro kterou je charakteristická oblost. Figury nejsou neoklasicky štíhlé protáhlé a šlachovité. Nejnápadnější je ovšem užití shodné obličejové typiky, která je pouze odlišně natočená. Drobná tvář s malým nosíkem a 40
rty spolu se zapadlýma očima, kdy vnější koutky směřují dolů, je orámovaná třemi hustými prameny vlnitých vlasů. Na základě tohoto a mnoha dalších vizuálních srovnání se domnívám, že socha Vzkříšeného Krista je skutečně Hambovým dílem. Další umělecká díla, která se v prostoru kaple v Knínicích nacházela, byly drobné sošky zemských patronů sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Obě dvě můžeme co do velikosti a zpracování srovnat s vrcholovými soškami ze zpovědnic v Bystřici nad Pernštejnem. Postavy světců jsou silně schematizovány do dekorativní podoby, tak že zde chybí veškerá umělecká kreativita a snaží se působit co nejjednodušeji. V podstatě se jedná o silně schematizovaný projev, který je u Hamba užíván v případě dekorování některých podružných partií. V průběhu jezuitského působení v Telči mezi léty 1651-1773 došlo k novému rozmachu umění všeobecně a to nejen v oblasti výtvarném, ale i hudebním a divadelním, které byly součástí velkolepých barokních slavností k oslavě patronky města sv. Markéty, jejíž ostatky získala právě Františka hraběnka Slavatová v roce 1655.94
41
5.
Práce pro město Telč
Od 18. století přebírají iniciativu v uměleckém zkrášlování města trvalými hodnotami sebevědomí měšťané, kteří zastávali významné posty v městské radě. Nejznámějším příkladem z Telče je pak měšťanka Zuzana Hodová, která ve své poslední závěti z roku 1710 odkázala 15. 000 zl. pro město, jezuity a farnost.95 Právě z jejího odkazu pak vyrostl na náměstí mariánský sloup, který magistrát vyjednal roku 1716 s brtnickým sochařem Davidem Lipartem (přelom 17. a 18. st.).96 Dalším donátorsky založeným měšťanem byl Ondřej Hanusík, který zastával v letech 1715 – 1719 funkci primátora a v době svého působení naplnil odkaz Zuzany Hodové. Později již jako městský konšel sám odváděl peníze na další veřejné zakázky, mezi které patřila stavba kaple Panny Marie na Štěpnici z roku 1719, dále sousoší Sv. Rodiny z roku 1727 pod Velkou branou a z jeho odkazu byla roku 1740 postavena dlouho zamýšlená křížová chodba z farního kostela sv. Jakuba na zámek. Podobné ambice měl i Filip Benedikt Veneta, který byl roku 1766 zvolen primátorem telčským díky obnově městských úřadů vyhlášených Johannou hraběnkou Lichtensteinovou-Castelcorna. Zápis o obnovení úřadu s volbou Venety je zachován i v městské knize Sessiones, kde se píše: „Volbu řídil ředitel panství Martin Chornitzer. Měšťané telečtí se shromáždili na rathause. Ředitel Chornitzer nejprve uvedl, jak obec telecká mu prokazovala povinnou poslušnost a jaké má proti ní stížnosti. Poté byla stará městská rada zproštěna své dosavadní povinnosti. Na to byla veškerá obec dotázána, zda má nějaké výtky proti staré radě. Někteří jednotlivci si stěžovali, že prý nadržovala cizincům, tak že domácí lidé trpěli škodu v obchodu a svých živnostech. Když byly námitky osvětleny, byla prohlášena a tím také schválena obnova městského úřadu takto: „dne 3. Září stalo se v mém poddaném městě Telči ode mne jakožto nadřízené moci po řádné předchozí úvaze obnovení městské rady a ostatních obecných představených a to: Primátor Filip Venety.“97 Mezi ostatními konšeli je v zápise veden i sochař František Hamb, který se stal i přísedícím u městských soudů.
5. 1. Filip Benedikt Veneta Primátor Filip Benedikt Veneta byl původně krejčovským mistrem, který působil na Velkém předměstí, protože zde máme zaznamenánu z roku 1749 jeho svatbu 42
s Johanou Pospíchalovou.98 Roku 1753 si koupil dům na náměstí č. 58 po zemřelé Markýtce Křepelkové za 615 zl. rýnských.99 Zřejmě od počátku 60. let zasedal na radnici jako konšel, ale jeho kariéra v městské správě vyvrcholila rokem 1766, kdy byl jmenován primátorem a tento post zastával až do roku 1783. Jako primátor si udržel ve městě autoritu, protože důsledně dodržoval zasedání městské rady a požadoval i povinnou účast všech konšelů. Porušování morálky městského představitele trestal, mnohdy i zproštěním funkce. Dohlížel na pořádek v obecním hospodářství a to tak, že z členů městské rady jmenoval inspektory nad jednotlivými cechy, kteří kontrolovali dodržování městských artikulí.100 Pro nás je Veneta nesmírně důležitý jako člověk objevující se v okolí Františka Hamba. První úředně zaznamenanou podporou mezi těmito dvěma osobnosti byl zápis z městských matrik ze 17. září 1763, kdy byl Filip Veneta spolu s Annou Schindlerovou kmotrem při křtu syna Františka Hamba Aloise v městském kostele.101 Kniha Sessiones zaznamenává zasedání rady ze 13. listopadu 1765, kdy Hamb žádá magistrát o povolení odkoupení domu č. 9 na náměstí od vdovy Uršuly Zámišové. V této věci bylo sice vyhověno jinému kandidátu Ignáci Tejralovi, nicméně je zde vidět silná podpora Venety ve prospěch Hamba, který jeho postavení hájí.102 Na závěr je prokazatelné přátelství potvrzené aktem sounáležitost, když Veneta 17. dubna 1766 odkoupil dům č. 54 od Jana Wolfa za 950 zl. a za stejnou částku jej do konce měsíce dubna převedl na Františka Hamba.103 Díky tomuto činu se Hamb dostal do okruhu mocných a sebevědomých měšťanů a mohl se ucházet i o funkci v radě města, což se mu na podzim roku 1766 skutečně podařilo. Vedle jeho přátelství s Hambem, které zřejmě souviselo s jeho obdivem uměleckých děl, stal se patronem i několika významných projektů. Za jeho působení byl kompletně opraven uctívaný kostel Matky Boží na Starém Městě v letech 17661767. Rok poté nechal vystavět špitální kapli zasvěcenou Ježíškovi a jeho odkaz je zde patrný dodnes, protože na vymalované klenbě je zachycena jeho podobizna s latinským nápisem vyjadřující jeho zásluhy na stavbě kaple a dalších telčských kostelů. Veneta jako primátor zavedl pořádek ve městě i v obecním hospodářství. Na radnici nechal vystavět klenutou místnost s kovovou truhlicí na listiny. V průběhu jeho úřadu došlo k mnoha významným dějinným obratům, když roku 1773 byl zrušen 43
jezuitský klášter a o rok později jezuitské gymnázium. V roce 1775 byla na místě bývalého gymnázia zřízena c. k. hlavní škola a do jezuitské koleje, ze které se stala kasárna, byli v roce 1777 uvedeni vojáci.104 Jeho primariát byl ukončen v roce 1783 a zemřel o dva roky později v 63 letech.105 Odkaz primátora Venety je v Telči dodnes živí, protože se zde nachází ulice Venetova z roku 1902 a v městském muzeu je umístěn primátorův portrét od neznámého malíře (Obr. 46).
5. 2. Výzdoba špitální kaple na Starém Městě První špitální kaple, která v místech u kostela Matky Boží vznikla, byla zbudována na žádost nejvyššího komoří markrabství moravského pana Zachariáše z Hradce v roce 1529, který zde pořídil budovu a ještě rozšířil nadaci samotného špitálu. Díky tomu správa špitálu sice spadala pod město, ale byla pod ochranou pánů v Telči.106 Poté co roku 1760 původní budova sešla, byla opravena ze špitálních důchodů za správy Fučikovského z Gründhofu, ale zejména za jeho nástupce městského radního Filipa Benedikta Venety, který zastával současně funkci špitálního správce. V podstatě se zasloužil o výstavbu kaple, její výzdobu a o byt pro duchovního, který zde trvale sídlil od roku 1768. Radní Veneta se po Zachariášovi z Hradce stává druhým zakladatelem kaple a tudíž je i on sám v ní vymalován jako zbožný člověk plný lásky a pokory, což o něm vypovídá i zakládací tzv. nadační listina. „Ve jménu Pána Boha vybral jsem místo, kteréž mi se zdálo příhodné špitálu a chudým lidem v něm k budoucímu dobrému, totiž u Matky Boží na Starém Městě…odevzdav pak ochranu nástupcům svým v držení panství zdejšího žádám ku pomoci ve správě. Opatrné milé poddané, purkmistra a konšele města Telče nynější i budoucí, kterýmž poroučím a svěřuji, že to všecko, co se tu píše, věrně a právě opatrovati pomohu. Přede všemi věcmi pak prosím Pána Boha všemohoucího, aby nad tímto mým ustanovením svou svatou milostivou ruku a ochranu držeti ráčil, tak aby toto ustanovení nižádný člověk na světě na budoucí časy nemohl zrušiti, kaziti a jinačiti.“107 Dále ustanovuje kolik příspěvků a naturálií se má dávat na klášter spolu s úřadem špitálního správce, který zastával člen městské rady a vedl všechny účty. Vedle toho popisuje přísné podmínky k přijetí spolu s přijímacím rituálem. Do špitálu, kde byl téměř mnišský způsob života s předepsanými
44
náboženskými úkony, neměli přístup lidé, kteří se hanebně chovali, promrhali svůj majetek nebo odmítali katolickou víru, která byla hlavním pilířem dožití ve starobinci. Kaple byla vystavěna roku 1769 na náklady města Telč a byla zasvěcena Ježíškovi, který byl uctíván i ve farním kostele sv. Jakuba. Samotný areál starobince byl rekonstruován o rok později v roce 1770, o čemž svědčí letopočet vyrytý na portálu jeho obytné části. Malebnému málo prostornému interiéru kaple dominuje oltář od Františka Josefa Hamba, který posvětil olomoucký světící biskup Karel hrabě Scherfenberg. Uvnitř je pak situována i jediná barokní nástěnná malba v Telči od Josefa L. Daisingera, který působil jako pomocník u rakouského malíře Paula Trogera. Jeho malba pokrývá nevelkou oválnou plochu klenby výjevem představujícím Glorifikace Jména Ježíš.108 Oltářní architektura (Obr. 47) se skládá z menzy a přístěnné konkávní architektury retabula volně přecházejícího do nástavce. Na menze je tabernákl s volutovými křídly, na němž je osazena skříňka s kopií milostné sošky Pražského Jezulátka oděné ve slavnostní královský oděv. Menza s projmutými stěnami je ukončena profilovou římsou a z čelní strany má zrcadlo rámované řezbou rokajového typu. Architektura retabula tvoří nečleněná plocha flankovaná volutovými křídly, přičemž na spodních závitnicích jsou osazeny dvě figury adorantů – andělů typu eféb. V ploše retabula se uplatňují aplikované řezby v podobě rostlinných úponů, růží a rokajů a po stranách nad volutovými křídly vybíhají konkávní úseky říms s dvojicí váz, z nichž spadají zmíněné úpony. Retabulum přechází do nástavce rozeklaným štítem s plastickým lemem, jehož plocha je vyplněna obláčky a po stranách i ve vrcholu rokajovými řezbami. Svatostánek má mírně konkávní čelní stranu, ve které se nachází obdélná dvířka s druhotnou řezbou Ukřižovaného s révovým listovým. Na bočních stranách tabernáklu je pak dvojice konkávních volutových křídel a římsové zakončení s profilací stočenou do závitnic. Uprostřed římsy je rokajová řezba, nad kterou stojí skříň, jako schránka na sošku Ježíška, a na bocích římsy jsou umístěny adorující sošky andílků. Schránka má profilovanou základnu, okosené nohy a převýšenou čelní stranu v podobě krepované římsy, na které po okrajích spočívají vázy. Uprostřed ve vrcholu římsy je opět rokajová řezba. 45
Špitální kaple je komorní stavba s malým vnitřním prostorem, která sloužila špitálníkům pro sloužení mší a rozvíjení duchovních hodnot. Vnitřní výzdoba představuje rokoko ve své nejčistější podobě a jedná se o jediné místo v Telči zachované v původním rozvržení celku. Lehce hravá nástěnná malba Josefa Daisingera vkusně doplňuje Hambův oltářní retábl, který pokrývá téměř celou východní stěnu.
5. 3. Děkanát u kostela sv. Jakuba V 17. století se stala Telč centrem náboženského a kulturního života ve svém nejširším okolí. Tuto skutečnost ovlivnilo nejenom sídlo jezuitské koleje, ale i děkanství u sv. Jakuba, ke kterému v polovině 17. století patřilo pětatřicet farností, a samotné město se honosilo celkem jedenácti kostely či kaplemi, kde se pravidelně sloužily bohoslužby.109 Čilý náboženský ruch podporovala i náboženská bratrstva, která ve městě sídlila. S příchodem jezuitů do města, bylo při kostele Matky Boží založeno bratrstvo Očišťování Panny Marie. Od roku 1687 ve městě sídlilo bratrstvo sv. Isidora, který byl ochráncem venkova a selského způsobu života, a bylo zaměřeno na katolickou obnovu okolních obcí. Poslední bratrstvo v Telči vzniklo roku 1770 při oltáři Ježíška ve farním kostele sv. Jakuba a bylo zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše. Kult uctívání Ježíšova srdce byl soukromou církevně nezaštítěnou, ale trpěnou a občas i podporovanou devocí, která byla propagována jezuity.110 Za krátkou dobu svého působení získalo bratrstvo veliký význam a ve vytištěné roční zprávě z roku 1773 máme uveden celý spolkový výbor spolu se seznamem zemřelých za rok 1772. Zajímavé je, že jeho prorektorkou se stala ovdovělá hraběnka Marie Johanna z Lichtensteina – Podstatská a dále v něm působili i bohatí a vlivní telčtí občané jako primátor Benedikt Veneta spolu s děkanem Rudolfem Janem Lipkou.111 Po příchodu jezuitů v roce 1651 se začal v oblasti rozšiřovat i barokní způsob zbožnosti, ke kterému neodmyslitelně patří různá procesí nebo pouti. V Telči jich během roku probíhalo hned několik, ale nejvýznamnější náboženskou slavností bylo procesí s ostatky sv. Markéty, které pro kostel Jména Ježíš získala hraběnka Františka Slavatová od jezuity Ondřeje Schambongena v Praze roku 1655. Zmíněná slavnost sv. Markéty se konala každoročně v neděli po svátku světice, kdy se slavnostně nosívaly její ostatky po zdejším náměstí až do farního kostela sv. Jakuba, kde se pokládaly na 46
oltář sv. Markéty, který za dob jezuitského rádu býval na pilíři uprostřed lodi kostela. Celá slavnost probíhala za účasti všeho domácího duchovenstva i z nejbližšího okolí. Součástí pak byla různá divadelní a hudební představení, která měla na starost zejména jezuitská škola.
112
Rok před zrušením jezuitů v roce 1772 byly přeneseny
ostatky z kostela Jména Ježíš definitivně do farního kostela sv. Jakuba na oltář sv. Kříže.113
5. 3. 1. Historie kostela sv. Jakuba Staré Město mělo již od konce 11. století svůj stálý chrám, kterým byl kostel Matky Boží, ovšem osada Telč kolem panského hradu má zaznamenaný nový kostel ke sv. Jakubu prokazatelně až rokem 1372, kdy je připomínána fara. O něco později kostel vyhořel a až do poloviny 15. století se sloužily mše na přenosném oltáři. Nový chrám byl vysvěcen mezi léty 1454 – 1457 olomouckým biskupem Bohoušem ze Zvole. Celá stavba byla pod patronací pánů z Hradce, což je patrné ze znaku pětilisté růže, která je umístěna i v nadpraží vchodu do chrámu.114 Stavba kostela představuje typickou jihočeskou síňovou dvoulodní dispozici realizovanou na zboží hradeckých pánů, která se stala svým prostorovým uspořádáním modelem pro další stavby této oblasti. Loď kostela je dvoulodní oddělená třemi sloupky, na které dosedá křížová klenba. Chór kostela je protáhlý zaklenutý síťovou klenbou a je uzavřen polygonálně. Na severní straně chóru se nachází věž, pod kterou byla zřízena sakristie. Celá stavba zůstala v neporušeném gotickém slohu až do roku 1638, kdy byla vystavěna nákladem Václava Hynka z Weitmile hudební kruchta na západní straně lodě, která sahala až k prvnímu pilíři. Další zásah pak přinesl příchod jezuitů, kteří zpočátku neměli v Telči svůj vlastní chrám, a tak pro své potřeby využívali právě sv. Jakuba na základě smlouvy, kterou uzavřeli s hraběnkou Františkou Slavatovou z 25. května 1654.115 Jezuité sloužili mše v chrámě společně s telčským farářem, ale měli zde svoje prostory, které jim byly přiděleny hraběnkou a později si i sami některé vybudovali. Zejména se jedná o přístavbu z druhé poloviny 17. století na jižní straně chóru kostela, kde se nacházela tzv. nová sakristie a v patře vznikla jezuitům soukromá oratoř.116 V roce 1888 sepsal Jaroslav Janoušek článek pro časopis Erforschung und Erhaltung der Kunst-und historischen Denkmale, kde popisuje historii kostela a zmiňuje i „nešvařivou přístavbu“, 47
kvůli které byly zazděny a vytlučeny kružby oken na jižní straně chóru spolu se zazděním dvou opěráků. V roce 1891 podává Janoušek centrální komisi do Vídně návrh na stylové zrestaurování v pseudogotickém duchu, kde se počítá se zbouráním jezuitské přístavby. Rok poté přijíždí do Telče z centrální komise pro obnovu památek kontrola, která ovšem zjišťuje, že sakristie již byla zbourána a celý kostel byl pseudogoticky purizován.117
5. 3. 2. Sochařská výzdoba kostela sv. Jakuba Mobiliář kostela se rozrůstal společně s jeho historií, což znamenalo vznik tradičně zasvěcených oltářů, které se během historického vývoje zachovávaly. Podle visitačních zpráv z roku 1662 se v kostele nacházelo sedm oltářů tj. hlavní oltář sv. Jakuba a šest bočních Matky Boží, sv. Šebestiána, Jména Ježíše tj. Jezulátka, sv. Jana Nepomuckého, Panny Marie Sněžné, sv. Markéty a sv. Kříže v černé kapli.118 Původní stav oltářní se měnil ve vývoji dějin, a tak se nám nezachoval ani původní hlavní oltář z tohoto chrámu, který byl několikrát vyměněn. Podle zpráv visitace z roku 1730 se objevují informace, že roku 1725 byl zřízen oltář nový s dvojitým obrazem sv. Jakuba a sv. Trojice spolu s pěti sochami. Na počátku 19. století byl již oltář tak starý a sešlý, že sochy svatých byly otlučeny a prolezené červotočem stejně jako samotná architektura oltáře. Roku 1879 za děkana Josefa Plhala byl pořízen oltář nový v pseudogotickém duchu dle návrhu Josefa Mockera a práci provedla dílna Leimerova ve Vídni.119 Uprostřed kostela stával u pilíře naproti kruchtě vyvýšený oltář hlavní patronky města sv. Markéty, na kterém býval uložen relikviář s jejími ostatky. Po dostavění jezuitského chrámu Jména Ježíš v roce 1667 tam byly přeneseny její ostatky, kde zůstaly až do roku 1772. Toho roku byly při slavném procesí přeneseny zpět do farního kostela a uloženy na oltář sv. Kříže. Za jezuitů došlo také k změně zasvěcení dvou bočních oltářů při vítězném oblouku. Na evangelijní straně byl založen oltář Ježíška na místo starobylého oltáře Panny Marie zaznamenaného již roku 1469, ale jeho tradice se přesunula o kousek dál na stranu epištolní, kde byl založen oltář Panny Marie na místo zrušeného oltáře sv. Mikuláše. Tyto boční oltáře se nám opět nezachovaly ve své původní podobě, ale byly přepracovány roku 1774.120 Nejvýznamnější pro duchovní život města se pak stal oltář Ježíška, který byl velmi oblíbený a uctívaný tak, že mu byl 48
zasvěcen další oltář ve špitální kapli na Starém Městě. Zde se od roku 1770 scházelo bratrstvo Nejsvětějšího srdce Pána Ježíše, které během svého třináctiletého působení získalo značný význam. Na oltář Ježíška byly také po zrušení oltáře sv. Kříže v Černé kapli položeny ostatky sv. Markéty, a proto se mu v současné době říká sv. Markéty. Tyto oltáře nás budou ponejvíce zajímat, jelikož je nesporné, že autorem jejich výzdoby byl právě František Josef Hamb. V lodi kostela se pak nachází další dvojice protějškových neoklasicistních oltářů sv. Šebestiána a sv. Jana Nepomuckého, které vytváří zajímavý kontrast v gotickém prostoru kostela. Byly dodány v 80. letech 18. století a jejich autorem je jihlavský sochař Josef Václav Prchal (1744 - 1811).121 Oltáře jsou tvořeny menzou a retabulem, které je po stranách flánkováno sloupy s korintskými hlavicemi, a postupně přechází v oltářní nástavec. Uprostřed retabula se vždy nachází jediná protáhlá figura světce, která zaplňuje celý prostor. Od tohoto autora se v sakristii také nachází křtitelnice se sousoším Křest Kristův a reliéfem Adam a Eva trhají jablko. Dílo Josefa Václava Prchala je ve srovnání s Hambem více poplatné neoklasicismu a spíše realizující, ale i tak se sochař občas dopouští nějaké té nadsázky například nepřiměřené protažení figur na oltářích sv. Šebestiána a sv. Jana Nepomuckého.
5. 3. 3. Výzdoba F. J. Hamba pro oltáře sv. Markéty a Panny Marie Protějškové oltáře u vítězného oblouku mají stejnou architektonickou kompozici se zděnou menzou, která přechází v retabulum s předsazenými bočními sloupy udávající konkávní tvar. Nad hlavicemi sloupů stoupá římsa, na níž jsou umístěné závitnice, které hyperbolickými oblouky na obou stranách přechází znovu do závitnic, jež mezi sebou drží nebeskou sféru. Veškeré tyto části oltáře jsou zděné s vnější úpravou mramorování a na ně byly osazeny kašírované sochy, které provedl František Josef Hamb kolem roku 1774. Na evangelijní straně se nachází oltář sv. Markéty donedávna Ježíška (Obr. 48). Z hlediska významovosti se jednalo o velice uctívané místo v Telči, a právě u tohoto oltáře se scházelo od roku 1770 bratrstvo Nejsvětějšího srdce Ježíše, jehož členy byli významní měšťané zastávající různé funkce. Zajisté pro ně bylo velkým lákadlem, že se jednalo o primární místo úcty k Dítěti Ježíši v rámci Telče. V retabulu oltáře uvnitř skleněného výklenku byla umístěna kopie milostné sošky Pražského Jezulátka, která 49
zde byla vystavena bez slavnostního šatu a insignií pouze oděná ve splývavé košilce. Měšťané proto ani nemohli najít vhodnější místo k umístění ostatků patronky města sv. Markéty, které sem byly přeneseny roku 1772 z jezuitského kostela Jména Ježíš. Ostatky světice jsou umístěny ve zlaceném rámu zdobeným rokajovým ornamentem a jsou označené jako „S Margaritha Virgina et Martyr“.122 Za skleněnými dvířky jsou její podlouhlé kosti naaranžovány do podoby městského znaku Telče ve tvaru písmene „W“ s korunou a lilií.123 Hambova práce spočívala v dekorování výše popsaného oltáře, kam umístil na boční postamenty u retabula postavy proroků snad sv. Anny a Jáchyma. Vlevo je postava ženy v nakročení, která v pravé ruce drží zavřenou knihu, jež si opírá o bok a levou ruku si klade na hruď. Prorokyně je oděná v jednoduché splývavé roucho, které má velké záhyby. Naproti ní vpravo je socha proroka zobrazena taktéž v prostém oděvu, jehož spodní lem je ukončen omegovitými záhyby. Prorok si pravou rukou přidržuje látku oděvu na hrudi a v levé ruce drží otevřenou knihu, do které se dívá. Ve tvářích mužské i ženské postavy rozeznáváme Hambovu obličejovou typiku, kterou jsme mohli vidět u andělů adorantů na bočních oltářích kostela Jména Ježíš nebo u drobných světeckých figur z Bystřice nad Pernštejnem. Celkovou kompozici oltáře završil výzdobou nástavce (Obr. 49), kde vytvořil dojem rozevřené nebeské sféry s pohledem na množství rozverných putti, kteří se shromažďují kolem Nejsvětějšího srdce Páně. Zajímavý je ústřední motiv s dvojicí andílků, kdy jeden druhému dělá křížek na čele. Na straně epištolní byl v průběhu jezuitského působení v kostele zřízen na místo oltáře sv. Mikuláše oltář Panny Marie, ale dnes zde nacházíme oltář Vzkříšeného Krista (Obr. 50).124 V zaskleném výklenku nad menzou byla umístěna soška Krista Vzkříšeného, který vychází ven z rozzářené jeskyně a žehná. Vzhledem k zasvěcení zde ale tápeme při určování soch na bočních postamentech, které by měly podle výrazu a gestikulace představovat Máří Magdalenu a sv. Jana pod křížem. Postava ženy vlevo je prostovlasá oděná v jednoduchý splývavý šat v pase přepásaný kazajkou a kolem krku se objevuje límeček se sponou. Přes ramena má přehozený šál, kterým si levou rukou utírá slzy a pravou si jej přidržuje. Pokud sošku srovnáme s Máří Magdalenou na zpovědnici v Bystřici nad Pernštejnem, uvidíme téměř identickou prostovlasou ženu 50
s podobnou kazajkou a límečkem, ale zejména se stejným způsobem truchlení. Naproti ní je socha představující mladíka v mírném záklonu jakoby hledícího vzhůru, který má ruce semknuté k modlitbě. Jeho oděv je znovu jednoduchý splývavý s úzkými záhyby, které místy vytváří až dojem mokré draperie. Oltář vrcholí v nástavci (Obr. 51), kde se znovu nachází shluk putti, kdy jeden z nich poukazuje na Bolestné Srdce Panny Marie probodnuté dle Simeonovy předpovědi mečem. Při obou oltářích tedy docházelo k plnému uctívání Srdce Ježíšova a současně Mariina, tak jak bylo od 17. století běžné. Dvojice oltářů má velice problematickou tematiku zasvěcení, protože jednotlivá výzdoba s ním v podstatě příliš nesouvisí. Zde muselo v minulosti dojít k určitým výměnám, které ovšem nemáme dobře zmapovány, protože telčský farní archiv nebyl doposud zpracován a více než polovina archiválií je v současné době nepřístupná.
5. 3. 4. Olivetská hora Při generální purizující opravě kostela sv. Jakuba v roce 1892 byla odstraněna výše zmiňovaná jezuitská přístavba při jižní stěně presbyteria a její součástí byla i tzv. Zahrada Olivetská přiléhající těsně k zadní stěně za oltářem: „…v ustavičném vlhku ji udržující a s nepěknými figurami rovněž odstraněna.“125 Tyto sochy pak byly přeneseny snad na městský úřad, protože v roce 1952 byl Městským Národním výborem v Telči darován neúplný a silně poškozený soubor soch z Olivetské hory Muzeu Vysočiny Jihlava s pobočkou v Telči.126 V roce 2006 pak v Nové encyklopedii českého výtvarného umění dodatky uvedl Miloš Stehlík tento soubor soch jako práci Františka Josefa Hamba.127 V Muzeu Vysočiny se v současné době nachází sochy apoštolů sv. Petra a sv. Jakuba (Obr. 53), kteří klečí a podřimují a dále socha ležícího a spícího sv. Jana (Obr. 52). Nedochovala se socha modlícího se Krista a socha anděla s kalichem (Obr. 53), který se Kristovi zjevil, zůstala silně poškozená. Všechny sochy jsou vytvořeny ze dřeva v podživotní velikosti a polychromovány. Na inventárních kartách z Muzea Vysočiny jsou vedeny jako práce sochaře Hamba z Telče ze 17. století. Pokud ovšem srovnám tyto sochy s ostatní Hambovou tvorbou, dostávám se trochu do rozpaků a můj prvotní dojem byl takový, že se v žádném případě nejedná o jeho práce. Stylově bych práce označila jako starší tak z 20. až 30. let 18. století vzniklé 51
v závislosti k místní sochařské tradici Davida Liparta a Kašpara Obera, kteří v této době v okolí Telče působili. Zejména veliký rozdíl jsem pozorovala v draperii, která je u soch z Olivetské hory zřasena do spousty drobných záhybů, jež připomínají zvrásněnou kůži. Stejně tak obličejová typika je osobitější, i když v postavách sv. Petra a Jakuba nevidím téměř žádný rozdíl. Domnívám se tedy, že se nejedná o práce našeho sochaře, protože soubor má zcela jiný charakter, než jsme viděli u Hamba. Autor nesumarizuje hmotu, nestylizuje figury, ale snaží se o opravdové reálné zobrazení. Nejedná se o práce rokokově-neoklasicky laděné, ale o starší díla pracující v barokním duchu, které vypráví příběh, jenž se právě před našima očima odehrává.
52
6. Celkové zhodnocení díla sochaře Františka Josefa Hamba a jeho příspěvek do sochařství pozdního baroka na západní Moravě. Morava si vytvořila své vlastní osobité barokní sochařství, které bylo ovlivněno výhodnou geografickou polohou, jež umožnila migraci umělců ze sousedních zemí, a ti se zde usadili a s moravským prostředím srostli. V sochařově medailonku jsem zmínila, že by František Josef Hamb mohl pocházet z Rakouska a na Moravu přijít kvůli zakázkám, které se mohly tušit u rozmáhajících se jezuitů. Na druhou stranu, když uvážím veškerá doposud zjištěná fakta, Hambova tvorba ničím nevybočovala a přesně zapadala do schématu moravské barokní sochy, jak ji popisuje Stehlík „ …již zakotvené v uvážlivosti a rozmyslu, střídmost a zdrženlivost výrazu, vyváženost, která se projevuje v prostorovém i objemovém pojetí hmoty, tvorba postrádá nadměrnou dynamičnost, pádnou výrazovost a bohatou členitost, jež se spolu s niternou exaltovaností vyznačovalo české baroko.“128 Zajímavá je i myšlenka připsání výzdoby od Jana Schuberta z kostela milosrdných bratří v Prostějově právě Hambovi, protože dozajista existuje mezi tvorbou obou umělců jistá podobnost, která vychází z neoklasicizujících tendencí. V podstatě se jednalo o to, že umělci se ve své tvorbě vyrovnávali s tzv. donnerovským stylem, který zavedl rakouský sochař Georg Raphael Donner (1693 – 1749) a na Moravě se stali jeho hlavními propagátory Gottfried Fritsch (1706 – 1750) a Franz Kohl (1711 – 1766). Mezi pokračovatele neoklasické tvorby 2. poloviny 18. století patřili v oblasti severní Moravy sochaři František Ondřej Hirnle (1726 -1773), Václav Bӧhm (1738 -1790) a Jan Schubert (1743 – 1792), v jejichž díle se zřetelně odrážely i malebné rokokové tendence. Na jižní Moravě byl významným sochařem neoklasicismu Ondřej Schweigl (1755 – 1812), který si po celou dobu svého tvůrčího období udržoval kvalitu svých prací a jeho tvorba jakoby symbolicky uzavírá epochu moravského barokního sochařství, ale nedává impulsy k novému vývoji klasicismu 19. století. Stejně jako Jeroným Forster († po 1788), který krátce pracoval v jeho brněnské dílně, a také se seznámil s neoklasicismem na Akademii ve Vídni. V jejich tvorbě je charakteristická figura s drobnější hlavou mající klidný niterný výraz a zdrženlivými gesty. 53
K šíření neoklasicismu na Moravě přispěly i studia nebo krátkodobé pobyty sochařů působících v tomto kraji na vídeňské Akademii. Prvním propagátorem byl Kašpar Ober, který působil v Telči na počátku 40. let 18. století, kde vytvořil sochařský světecký soubor lemující cestu zvanou Na dlážkách. V jeho díle jsou patrny ohlasy tendencí rozvíjených pod vlivem Georga Raphaela Donnera.129 Václav Kovanda (1719 – 1788) nejprve působil v dílně Richarda Prachnera, kde poznal pražskou sochařskou produkci a posléze odchází na vídeňskou Akademii, kde ale v roce 1746 přerušil svá studia, aby mohl vykonat zakázku pro telčské jezuity. Stejně jako Kovanda působil na Akademii Jan Václav Prchal (1744 – 1811), jehož díla se objevila v Telči v kostele sv. Jakuba.130 František Josef Hamb se svojí tvorbou zapadá do postupného roztřišťování moravské sochařské produkce na řetězec drobnějších ohnisek propojených různými vazbami. V rámci výše jmenovaného vývoje můžeme tedy soudit, že Hamb mohl být ovlivněn severomoravským vlivem kolem trojice sochařů Hirnleho, Bӧhma a Schuberta. Tudíž můžeme i předpokládat, že z této oblasti mohl do Telče i přijít, nikoliv z Rakouska, jak je nepodloženě uváděno v literatuře o Telči. Veškeré myšlenky zde uváděné jsou ale pouhé domněnky a v podstatě jimi nahrávám bystřickým historikům, kteří přebírají u sochaře Hamba přídomek z Prostějova. Sochařova tvorba, o které pojednává tato diplomová práce, tedy zcela zapadá do zavedeného schématu moravského sochařství 2. poloviny 18. století, protože nemá žádné velké ambice, ale vždy dokázal vytvořit dílo ke spokojenosti svých náročných objednavatelů. Jak jsme také zjistili, Hamb se zorientoval všude, ať již působil v Telči, kde neoklasické tendence byly zažité, nebo na Bystřicku, které bylo převážně v tradici Čech spolu s jeho výrazovým a dynamickým barokem. Hamb byl výtečným řezbářem, kdy společně se svojí dílnou vytvořil zajímavé a trefně dekorované oltářní retabula jako v Bystřici nad Pernštejnem, Knínicích a ve špitální kapli Ježíška v Telči na Starém Městě. Stejně tak byl i zkušeným sochařem chrámového interiéru, který zaplňoval s lehkostí sobě vlastní.
54
Závěr Na začátku celého procesu vypracování diplomové práce jsem měla obavu, aby se mi podařilo sesbírat dostatek materiálů, které by byly pro dané téma obohacující, ale postupem času se ukázalo, že hledání a nacházení je skutečně velice vděčná činnost, která člověka obohatí ne jenom danými fakty, které chtěl získat, ale i o spousty dalších poznatků. Nejprve jsem veškerou pozornost věnovala literatuře, na jejímž základě se mi podařilo najít přeživší prameny, které nám přinášejí spousty informací o životě sochaře Františka Josefa Hamba zejména jako člena městské rady v Telči. Na druhou stranu nemáme dostatek pramenů týkajících se jeho osobního života, protože ani teď nedokážu odpovědět na otázky, kde se narodil, odkud do Telče přišel a kam se ztratil po roce 1780. Aniž bychom znali jeho školení, tak z Hambovy tvorby vyplývá, že je ovlivněna neoklasickým-rokokovým názorem, který zaplavoval Moravu díky silným vlivům z vídeňské Akademie. Vedle toho ale dokázal pracovat ve stylu, který po něm vyžadoval objednavatel, a proto je v kostele sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem jeho tvorba více rokoková s užíváním formy kubizující draperie, zatímco v Telči spíše pracuje s neoklasickými tendencemi, které byly s pokročilostí doby čím dál více oblíbené. Mezi další Hambovy vlastnosti patří, že dodával zakázky pouze do sakrálních interiérů a pracoval jenom ve dřevě nebo štuku, a z toho důvodu došlo v dostupné literatuře o barokním sochařství k degradaci jeho sochařského projevu na pouhého řezbáře a dekoratéra. To by mohlo být také možné, ale máme zde výjimku v jeho kompletní výzdobě kostela v Bystřici nad Pernštejnem, která nám potvrzuje jeho umělecké kvality. Přínosem této práce je zejména souhrnný katalog všech známých děl sochaře Františka Josefa Hamba a kompletní obrazová příloha, která poprvé shrnuje veškeré jeho dílo v jeden celek a umožní nám si udělat představu o tom, jak velkým umělcem František Josef Hamb ve skutečnosti byl.
55
Katalog dochovaných prací František Josef Hamb 1
(Obr. 5, 6, 7, 8)
Hlavní oltář sv. Vavřince (1765)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince. Materiál: oltář dřevo polychromováno se zlacením; tabernákl zlacený; sochy dřevo bíle štafírováno Rozměry: výška cca 10m, šířka cca 4m; sochy světců cca 1,7m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. Lit.: Wolny (KTM II/2, 1857 – 62), s. 285; Tenora (1907), s. 48; Samek (1994), s. 325; Stehlík, Kudělka, Krsek (1996), s. 110; Dvořáček (2004), s. 61-67. Oltář se skládá ze zděné mensy, na které je umístěný dřevěný tabernákl, a za ním se nachází retabulum, jež tvoří rám obrazu Umučení sv. Vavřince od Josefa Ladislava Šichana z roku 1885. Retabl postupně přechází v oltářní nástavec tvořený vrcholovou římsou modelovanou do tvaru řeckého písmene omega, kdy je celá jeho plocha vyplněna zlaceným dekorem rokaje a svatozáře. Po stranách retabula jsou dřevěné sochy v nadživotní velikosti představující sv. Floriána a sv. Šebestiána bílené a se zlacením. Obě sochy světců jsou zachyceny v mírném postoji v nakročení a jejich draperie se rozehrává do klikatek. Uprostřed je otáčivý, dřevěný zlacený tabernákl s postranními volutami osazenými adorujícími andílky. Dvířka jsou dekorována reliéfem Ukřižovaného Krista s postranními závěsy. V bočních křídlech jsou oválné zasklené schránky s lebkami společnic sv. Voršíly spolu s označením na proužku pergamenu „E. Soc. S. Ursuli“. Na vrcholu se nachází baldachýnový nástavec s dvěma vázami po stranách a drobným výjevem Sv. Dominik přijímá růženec od Panny Marie s Ježíškem, který vznikl na přání objednavatele P. Dominika Pomesiána jako jeho patrona. František Josef Hamb 2
Oltář sv. Barbory
(Obr. 9, 10, 11, 12) (1765)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince, evangelijní strana u vítězného oblouku. Materiál: dřevo polychromováno a zlaceno, sochy zlaceny či bíle štafírovány. Rozměry: výška cca 6m, šířka cca 3m; sochy 1,2m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. 56
Lit.: Wolny (KTM II/2, 1857 – 62), s. 285; Tenora (1907), s. 48; Samek (1994), s. 325; Stehlík, Kudělka, Krsek (1996), s. 110; Dvořáček (2004), s. 74-77. Uprostřed zděné menzy je umístěn dřevěný tabernákl zlacený, neotáčivý, který má po stranách osazené voluty spolu se zlacenými putti. Čelní strana tabernáklu je dekorována reliéfem s výjevem ukřižovaného Krista ve výklenku a nad ním je vrcholová římsa tvořená dvěma protichůdnými závitnicemi podložených mušlí. Na nich je osazena drobná dřevěná řezba bílená se zlacením představující sv. Jana Nepomuckého. Dřevěný retábl s rokajovým ornamentem a vrypovanou průběžnou páskou tvoří rám zlaceného sousoší v podživotní velikosti představující Stětí sv. Barbory. Celé retabulum postupně přechází do oltářního nástavce, které má tvar řeckého písmena omega, jež tvoří vrcholovou římsu vyplněnou rokajovým vrypovaným motivem. Po stranách retabula jsou sochy světic v podživotní velikosti bílé se zlacením spolu se zlacenými putti držící jejich atributy. Vlevo je sv. Kateřina s kolem a vpravo sv. Apolena s kleštěmi. František Josef Hamb 3
(Obr. 13, 14, 15, 16)
Oltář sv. Václava
(1765)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince, epištolní strana u vítězného oblouku. Materiál: dřevo polychromováno a zlaceno, sochy zlaceny či bíle štafírovány. Rozměry: výška cca 6m, šířka cca 3m; sochy 1,2m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. Lit.: Wolny (KTM II/2, 1857 – 62), s. 285; Tenora (1907), s. 48; Samek (1994), s. 325; Stehlík, Kudělka, Krsek (1996), s. 110; Dvořáček (2004), s. 74-77. Členění oltáře je zcela shodné s protějškovým oltářem sv. Barbory. Na vrcholu tabernáklu je drobná řezba sv. Václava. Sousoší v retabulu znázorňuje Zavraždění sv. Václava a sochy po stranách představují sv. Leopolda? vlevo a sv. Ludmilu. František Josef Hamb 4
Kazatelna
(Obr. 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23) (1765)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince, evangelijní strana. Materiál: dřevo polychromováno mramorováním, sochy bíle štafírovány Rozměry: výška 6,5m, průměr 2,5m, sochy cca 1m 57
Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. Lit.: Wolny (KTM II/2, 1857 – 62), s. 285, Tenora (1907), s. 48; Samek (1994), s. 325; Stehlík, Kudělka, Krsek (1996), s. 110; Dvořáček (2004), s. 74-79. Kazatelna se skládá z baldachýnu a řečniště, které je přístupné dřevěným schodištěm z boční lodi. Řečniště na půdorysu pětiúhelníku je členěno pilastry, mezi kterými jsou jednotlivé konkávní plochy parapetu. Výzdoba řečniště se pak soustředila na spodní římse, která byla dekorována sochařskou výzdobou v podživotní velikosti s postavami čtyř evangelistů. V současné době jsou zde pouze dva evangelisti Matouš a Lukáš, které poznáme podle atributů. Obě figury jsou bělené se zlacením a patří k nim dvě drobné zlacené figurky putti. Stěny parapetu řečniště jsou vyplněny rokajovými kartušemi, kdy jedna z nich má reliéf s výjevem Kristus dítě jako pastýř. Na zábradlí schodiště je umístěna stejně dekorovaná rokajová kartuš s výjevem: Kristus vymítá zlého ducha. Na vrcholu baldachýnu je pak umístěno sousoší v podživotní velikosti s námětem Křest Páně se stojící bílou postavou Jana Křtitele držícího v levé ruce kříž s nápisovou páskou „Ecce venit Agnus Dei“ a klečícího zlaceného Krista. František Josef Hamb 5
Varhanní skříň
(Obr. 24, 25, 26, 27) (1770)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince, kruchta Autor varhan: František Ignát Sieber Materiál: dřevo polychromováno mramorováním, zlaceno; sochy bíle štafírovány Rozměry: šířka cca 7m, výška cca 3,5m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. Lit.: Wolny (KTM II/2, 1857 – 62), s. 285; Tenora (1907), s. 48; Samek (1994), s. 325; Stehlík, Kudělka, Krsek (1996), s. 168; Dvořáček (2004), s. 85-89; SOkA Žďár nad Sázavou, F 381, i. č. 63. Varhanní skříň byla vytvořena ze dřeva s mramorovanou úpravou spolu se zlaceným dekorem a drobnou sochařskou výzdobou v podživotní velikosti. Skříně varhan jsou umístěny při západní stěně po obou stranách velkého okna, které je v její ose. Obě boční skříně jsou pak propojeny rozvilinovým dekorem, který se rozbíhá po stěně nad záklenkem okna a v jeho středu je putto hrající na tympány. V ose kůru je dopředu 58
vysunutá varhanní skříň pozitivu dekorována rokajovým ornamentem a na její vrcholové římse je umístěna zlacená váza. Boční strany pozitivu pak plynule přechází do bohatě dekorovaného zábradlí kůru, které je členěn zrcadli tvořenými rozvilinovými úponky. Každá strana je osazena postavičkou putti a vázou. Putto na levé straně od pozitivu se opírá o kasuli s erbem Františka Dominika Pomesiána. František Josef Hamb
(Obr. 28, 29, 30)
6 Dvojice zpovědnic
(po r. 1769)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince, pod západní kruchtou Materiál: dřevo lakované, sochy bíle štafírovány Rozměry: výška 2,5m, šířka 2m, sochy 0,4m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. Lit.: Wolny (KTM II/2, 1857 – 62), s. 285, Tenora (1907), s. 48; Samek (1994), s. 325; Stehlík, Kudělka, Krsek (1996), s. 110; Dvořáček (2004), s. 84-85. Zpovědnice jsou koncipovány pro tři lidi tj. uprostřed je místo pro zpovědníka a po stranách jsou dvě klekátka. Na vrcholu každé z nich se nachází drobné dřevěné sošky kajícníků bílené se zlacením na prvé je sv. Máří Magdalena a na druhé sv. Petr. Celá práce je dekorována zlaceným rokajovým dekorem. František Josef Hamb
(Obr. 31)
7 Dvojice zábradlí u oratoří
(po r. 1765)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince v kněžišti Materiál: dřevo mramorované Rozměry: šířka 3m, výška 1m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián Lit.: Dvořáček (2004), s. 86. Dřevo s povrchovou úpravou mramorování vytvarovaného do konvexně vyklenutého zábradlí, které je ornamentálně prolamované rokokovými tvary. Dvojice zábradlí pak opticky rámují hlavní oltář, což působí velice uceleným a jednotným dojmem v prostoru kněžiště.
59
František Josef Hamb 8
(Obr. 32)
Výzdoba pontifikálních křesel
(po r. 1765)
Bystřice nad Pernštejnem, kostel sv. Vavřince, pravá oratoř v kněžišti Materiál: dřevo zlacené Rozměry: židle 1,5x0,5m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián Lit.: Dvořáček (2004), s. 85. Jedná se o drobnou zlacenou výzdobu na opěradle barokního křesla s tkanou tapisérií na sedáku a opěradle. Výzdoba obsahuje zejména rokajový ornament s puttem a atributy kněžské a světské žezlem a biskupskou berlou. František Josef Hamb 9
(Obr. 33, 34)
Svatostánky z oltářů sv. Tekly a Matky Boží
(před 1770)
Vitochov, kostel sv. Michala Materiál: dřevo zlacené Rozměry: cca 0,5m Objednavatel: P. František Dominik Pomesián. Lit.: nepublikováno Dřevo s mramorovanou úpravou se zlacením, oba tabernákly mají zlacené otevírací dvířka s reliéfem, kde na jednom z nich je kalich s hostií a druhý s Ukřižovaným Kristem. Václav Kovanda a František Josef Hamb 10
(Obr. 35)
Hlavního oltáře sv. Ignáce
(mezi 1748 - 1768)
Telč, bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš Materiál: oltář, dřevo mramorované; sochy, dřevo bílé štafírováno Rozměry: výška cca13m, šířka cca 6m Objednavatel: jezuité z Telče Lit: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 102; Beringer, Janoušek (1895), s. 144-145; 263-266; Tiray, (1913), s. 128; Rampula (1955), s. 153-154; Kratinová, Samek, Stehlík (1992), s. 127-128. 60
Mohutná oltářová architektura skládající se z kamenné menzy s dřevěným tabernáklem pokryté bílým nátěrem. Za menzou je dřevěné retabulum s obrazem Apoteóza sv. Ignáce od Daniela Grana z roku 1747, který je z obou stran rámovaný polosloupy stojících na římsách nárožních patek členěných zrcadli. Po stranách polosloupů stojí bílé sochy sv. Petra a Pavla. Polosloupy jsou ukončeny korintskými hlavicemi, na které navazují mohutné do prostoru vybíhající římsy z mramorovaného dřeva a na nich jsou osazené bílé kašírované sochy andělů. Uprostřed retabula nad rámem obrazu je volutová římsa s třemi drobnými postavami rozverných andělíčků, kteří se o volutu opírají. Nad nimi je obdélníkové okno se segmentovým záklenkem, jež přináší do prostoru kněžiště světlo. Samotné okno je pak součástí oltářního nástavce a je ohraničené dřevěným rámem s kýlovým obloukem se zlaceným rozvilinovým dekorem. Rám je po stranách osazený drobnými soškami andílků a vrcholí jezuitským sluncem s monogramem IHS, které je celé ve zlacené svatozáři s věncem bílých obláčků a andělskými hlavičkami. František Josef Hamb 11
Kazatelna
(Obr. 36, 37, 38, 39) (1768)
Telč, bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš, evangelijní strana u presbytáře Materiál: dřevo polychromované; sochy, bíle štafírovány Rozměry: výška 650cm, průměr 200cm, sochy 60cm a 100cm. Objednavatel: jezuité Telč Lit: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 102; Beringer, Janoušek (1895), s. 144-145.; 263-266; Tiray (1913), s. 128; Rampula (1955), s. 153-154; Kratinová, Samek, Stehlík (1992), s. 127-128. Dřevo s mramorovou úpravou, se zlaceným ornamentem a sochařskou výzdobou. Kazatelna se skládá z baldachýnu a řečniště, které je přístupné schodištěm se zábradlím z presbytáře. Řečniště je pak dekorováno dvojicí drobných bílých sošek putti s atributy. Směrem od lodi první drží papežskou tiáru, další Mojžíšovu hůl s deskami desatera. Parapet řečniště je pak dekorován subtilním zlaceným rokokovým ornamentem, který vyplňuje plochu zrcadlem uvnitř s nápisy IHS. Na vrcholu 61
baldachýnu je umístěná bílá socha anděla v podživotní velikosti s pozounem, který ukazuje prsten do nebes. Zajímavé je zejména utváření vrcholových říms ve tvarech lávovitých převisů. František Josef Hamb 12
(Obr. 40)
Oltář Panny Marie Bolestné
(1766)
Telč, bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš, evangelijní strana v první boční kapli u kazatelny. Materiál: oltář dřevěný polychromovaný, sochy kašírované bělené Rozměry: výška: 5m, šíře: 3m, sochy: 1,20m Lit: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 102; Beringer, Janoušek (1895), s. 144-145; 263-266; Tiray, (1913), s. 128; Rampula, (1955), s. 153-154; Kratinová, Samek, Stehlík (1992), s. 127-128. Zděná menza s povrchovou úpravou umělého mramoru a dřevěným retabulem s povrchovou úpravou mramorování a zlaceným ornamentem koraje. Do retabula je vložen obraz od Ignáce Raaba Bolestná Panna Marie z roku 1767, jehož rám je ukončen trojlaločně. Retabulum je konkávně vyduté s postranními pilíři obohacenými volutou na každé straně, které vycházejí do prostoru a podpírají mohutnou římsu. Sochařská výzdoba je drobná, kašírovaná a bělená. Na volutách u patek pilířů je dvojice truchlících andělů a nad nimi na římse jsou umístěny pro Hamba typické rozeklané vázy. Nad obrazem je pak v oltářním nástavci ztvárněno kruhové oblačné seskupení s hlavami putti, z něhož vychází Božské světlo, na které poukazuje anděl ležící na rámu obrazu. František Josef Hamb 13
(Obr. 41)
Oltář sv. Josefa
(1768)
Telč, bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš, epištolní strana první kaple Materiál: oltář dřevěný polychromovaný, sochy kašírované bělené Rozměry: výška: 5m, šíře: 3m, sochy: 1,20m
62
Lit: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 102; Beringer, Janoušek (1895), s. 144-145; 263-266; Tiray, (1913), s. 128; Rampula (1955), s. 153-154; Kratinová, Samek, Stehlík (1992), s. 127-128. Zděná menza s povrchovou úpravou umělého mramoru a dřevěným retabulem s povrchovou úpravou mramorování a zlaceným ornamentem koraje. Do retabula je vložen obraz od Ignáce Raaba Smrt svatého Josefa z roku 1767 a celková kompozice je obdobná jako u oltáře Panny Marie Bolestné. Sochařská výzdoba je drobná, kašírovaná a bělená, dle dojmu i méně kvalitní. Po stranách se znovu opakuje dvojice truchlících andělů a tento motiv byl umístěn i nad rám obrazu. Zarážející je absence váz na obou koncích římsy, jež byly nahrazeny nepovedenými napodobeninami. František Josef Hamb 14
(Obr. 42)
Socha sv. Jana Nepomuckého
(1768)
Telč, bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš, epištolní strana, první kaplový výklenek. Materiál: dřevo zlaceno Rozměry: velikost sochy 70cm, sokl 60x30cm Lit: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 102; Beringer, Janoušek (1895), s. 144-145; 263-266; Tiray (1913), s. 128; Rampula (1955), s. 153-154; Kratinová, Samek, Stehlík, (1992), s. 127-128. Dřevěná soška zlacená se subtilním rokokovým ornamentem v konše výklenku. Socha je postavena na soklu z dvou proti sobě ležících volut, který sošku vyvyšuje. Stojící postava oděná v kanovnický oděv, která má mírně zalamovanou drapérii, držící krucifix a palmovou ratolest. František Josef Hamb 15
(Obr. 43, 44)
Torzo oltáře Zasnoubení Panny Marie (přelom 60. a 70. let 18. st.)
Knínice, kaple Povýšení sv. Kříže, epištolní strana Materiál: dřevo polychromováno se zlacenými detaily Rozměry: výška oltáře původně 3m, šířka 1,5m Objednavatel: jezuité Telč Lit: Samek (1999), s. 147; Stehlík (2006), s. 258. 63
Torzo dřevěného oltáře se zachovaným retabulem, kasulovým obrazem Zasnoubení Panny Marie a subtilní rokajovou ornamentální dřevořezbou. Po stranách menzy byly rozeklané ornamentální vázy. Na místě není přítomna menza a celkově je retabulum ve špatném stavu. Oltář bez sochařské výzdoby. František Josef Hamb 16
Oltář sv. Josefa - nenalezen na místě
(přelom 60.a70. let 18. st.)
Knínice, kaple Povýšení sv. Kříže, evangelijní strana Materiál: dřevo polychromováno se zlacenými detaily Rozměry: výška oltáře původně 3m, šířka 1,5m Objednavatel: jezuité Telč Lit: Samek (1999), s. 147; Stehlík (2006), s. 258. Totožný protějškovému oltáři Zasnoubení Panny Marie, ovšem nebyl nalezen na místě v takovém stavu, jako byl zaznamenán na evidenčních listinách z roku 1977. Dnes je zřejmě nezvěstný. František Josef Hamb 17
Sošky sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava – nenalezeny na místě
(počátek 70. let 18. stol.) Knínice, kaple Povýšení sv. Kříže Materiál: dřevo zlaceno Rozměry: 40 cm Lit: nepublikováno Jedná se o drobné sochy, které byly umístěny na konzolách, kdy soška sv. Jana Nepomuckého byla na epištolní straně a sv. Václava na straně evangelijní před hlavním oltářem. Obě byly vytvořeny ze dřeva a byly zlacené. Dnes se nenachází na místě, jak je uvedeno v evidenčních listinách z roku 1977. František Josef Hamb 18
Vítězný Kristus
(Obr. 45) (poč. 70. let 18. stol.)
Knínice, kaple Povýšení sv. Kříže, sakristie 64
Materiál: dřevo polychromováno Rozměry: 82cm Lit: Nečásková (1992), NPÚ Brno, nečíslováno. Polychromovaná socha v podživotní velikosti, která byla původně umístěna v kněžišti na epištolní straně a poté uschována v sakristii, kde byla v desolátním stavu náhodou objevena. Jedná se o sochu Krista v natočení se zdviženou pravou rukou a v levé ruce drží praporec. Postava je zahalena do červeného roucha spadajícího na zem s modrými okraji, která je připevněna zlatým řemínkem přes ramena. Drapérie roucha je velice jednoduchá bez výraznějších záhybů. František Josef Hamb 19
(Obr. 47)
Oltář Jezulátka
(1769)
Telč, Špitální kaple na Starém městě, hlavní oltář Materiál: dřevo polychromováno, detaily zlacené Rozměry: výška 7m, šířka 3m Objednavatel: Město Telč Lit: Beringer, Janoušek,(1895), s. 142; Tiray (1913), s. 130; Kratinová, Samek, Stehlík, (1992), s. 127; Stehlík (2006), s. 258. Oltářní architektura se skládá z menzy, přístěnné konkávní architektury retabula volně přecházejícího do nástavce. Na menze je tabernákl s volutovými křídly, na kterém je osazena skříňka se soškou Pražského Jezulátka. Menza s projmutými stěnami je ukončena profilovou římsou a z čelní strany má zrcadlo rámované řezbou rokajového typu. Architekturu retabula tvoří nečleněné plochy flankované volutovými křídly, přičemž na spodních závitnicích jsou osazeny dvě figury adorantů. V ploše retabula se uplatňují aplikované řezby v podobě rostlinných úponků, růží a lokajů, které postupně přechází do nástavce s rozeklaným štítem a plastickým lemem. Po stranách nástavce jsou osazeny rozeklané zlacené vázy. František Josef Hamb
(Obr. 48, 49)
20 Štuková výzdoba oltáře Vzkříšeného Krista
(1774)
Telč, farní kostel sv. Jakuba, epištolní strana při triumfálním oblouku 65
Materiál: sochy kašírované bělené Rozměry: oltářní architektura 670 x 300cm, plastiky 105cm Objednavatel: děkanství Telč Literatura: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 100; Beringer, Janoušek (1895), s. 252; Kratinová, Samek, Stehlík (1992) s. 128; Stehlík (2006), s. 258. Zděná menza a retabulum s mramorovou povrchovou úpravou, které postupně přechází do oltářního nástavce. Retabulum je konkávní nečleněné, po stranách je flánkováné korintskými sloupy ukončenými římsou, na kterou navazuje oltářní nástavec. Uprostřed retabula je výklenek se soškou Vítězného Krista za skleněnými dvířky, který je dokola dekorován zlaceným rokajovým ornamentem. Po stranách retabula před korintskými sloupy je umístěna drobná štuková figurální výzdoba se silným nánosem bílé barvy. Sochy představují Máří Magdalenu a Jana Evangelistu jakoby pod křížem. Plocha oltářního nástavce je pak vyplněna skupinou putti v oblacích poukazujících na zlaté srdce uprostřed. František Josef Hamb
(Obr. 50, 51)
21 Štuková výzdoba oltáře Ježíška dnes sv. Markéty (1774) Telč, farní kostel sv. Jakuba, evangelijní strana při triumfálním oblouku Materiál: sochy kašírované bělené Rozměry: oltářní architektura 670 x 300cm, plastiky 105cm Objednavatel: děkanství Telč Literatura: Wolny (KTM II/3, 1860), s. 100; Beringer, Janoušek (1895), s. 250; Kratinová, Samek, Stehlík (1992) s. 128; Stehlík (2006), s. 258. Je protějškový oltáři Vzkříšeného Krista se stejnou architektonickou kompozicí tedy zděná menza a retabulum s mramorovou povrchovou úpravou. Uprostřed retabula je výklenek se skleněnými dvířky, který je dokola dekorován zlaceným rokajovým ornamentem. Uvnitř je soška Ježíška, která je kopií milostné sošky Pražského Jezulátka bez slavnostního šatu a insignií pouze oděná ve splývavé košilce. Kolem dokola je soška lemována rokajovým zlaceným rámem. Pod výklenkem je na menze umístěn dřevěný zlacený relikviář sv. Markéty z roku 1760 koncipovaný jako rám obrazu, ve kterém jsou 66
aranžovány kosti světice jako písmeno W z městského znaku Telče spolu s korunou. Oltář je opět dekorován štukovou figurální výzdobou, která je bělená. Po stranách retáblu jsou sochy rodičů Panny Marie sv. Jáchyma a sv. Anny. V oltářním nástavci je skupina putti kolem bolestného srdce Páně.
67
Seznam použité literatury (abecedně) Jan Beringer - Jaroslav Janoušek, Město a panství Telč. Telč 1891 Časopis Matice Moravské XVII., Brno 1893 Petr Dvořáček, Farní chrám Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem historie a současnost. Edice Vysočina 2004 Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha 1989 Erforschung und Erhaltung der Kunst-und historischen Denkmale k. k. CentralComission. Wien 1888 Růžena Hájková a kol., 700 let obce Rozsochy. Od minulosti k současným přeměnám obce. Praha 1985 James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991 Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha 1995 Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění-dodatky. Praha 2006 Josef Hrdlička, Telč 900 let. Telč 1999 Alois Hrudička, Kostel Matky Boží a jiné církevní památky města Telče. Telč 1899 Vlasta Kratinová - Bohumil Samek - Miloš Stehlík, Telč historické město jižní Moravy. Praha 1992 Jiří Kroupa, Alchymie štěstí – pozdní osvícenectví a moravská společnost 1770-1810. Brno, 2006 Ivo Krsek – Zdeněk Kudělka - Miloš Stehlík, Umění baroku na Moravě. Praha 1996 Martin Pavlíček, Josef Winterhalter st. (1702-1769). Brno 2005 Martin Pavlíček, Severin Tischler sochař pozdního baroka na pomezí Moravy a Čech. Olomouc 2008 Bohumil Pavlů, Kamenné nebe Telčanů. Telč 1993 Bohumil Pavlů, Kostel Jména Ježíš 1667-1997. Telč 1997 Alois Plichta, Sochař Řehoř Thény a Žďár nad Sázavou. Halíčkův Brod 1960 Alois Plichta (ed.), O životě a umění, listy z jaroměřické kroniky 1700-1752. Brno 1974 68
Emanuel Poche, Umělecké památky Čech I. Praha 1977 Pavel Preiss, Kořeny a letorosty výtvarné kultury baroka v Čechách. Praha 2008 August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung IV.Band.Wien 1904 Josef Rampula, Průvodce kostely, Telč 1946 Josef Rampula, Domy v Telči. Telč 1999 Rodné zemi. Sborník prací k 70. Výročí trvání musejního spolku v Brně. Brno 1958 Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska I. Praha 1994 Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska II. Praha 1999 Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F 19-20. Brno 1976 Jan Sedlák a kol., Významné památky okresu Žďár nad Sázavou. Žďár nad Sázavou 1982 Miloš Stehlík, Barok v soše. Brno 2006 Jan Tenora, Vlastivěda Moravská okr. Bystřice nad Pernštejnem. Brno 1907 Thieme - Becker (ed.), Allgemeine Lexikon der Bildenden Künstler XVII. Band. Leipzig 1924 Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I. Praha 1947 Jan Tyray, Vlastivěda Moravská, Dačický okres. Brno 1925 Vlastivědný sborník Vysočiny X. Jihlava 1997 Vlastivědný věstník moravský X/1. Brno 1955 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren II. Brünn 1857-62 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren III. Brünn 1857-62 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren IV. Brünn 1857-62 Pavla Zvolánková, Jezuitský kostel jména Ježíš v Telči (diplomová práce). Seminář dějin umění FFMU, Brno 2007
69
Seznam použité literatury (chronologicky) Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren II. Brünn 1857-62 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren III. Brünn 1857-62 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren IV. Brünn 1857-62 Erforschung und Erhaltung der Kunst-und historischen Denkmale k. k. CentralComission. Wien 1888 Jan Beringer - Jaroslav Janoušek, Město a panství Telč. Telč 1891 Časopis Matice Moravské XVII., Brno 1893 Alois Hrudička, Kostel Matky Boží a jiné církevní památky města Telče. Telč 1899 August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung IV.Band.Wien 1904 Jan Tenora, Vlastivěda Moravská okr. Bystřice nad Pernštejnem. Brno 1907 Thieme - Becker (ed.), Allgemeine Lexikon der Bildenden Künstler XVII. Band. Leipzig 1924 Jan Tyray, Vlastivěda Moravská, Dačický okres. Brno 1925 Josef Rampula, Průvodce kostely, Telč 1946 Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I. Praha 1947 Vlastivědný věstník moravský X/1. Brno 1955 Rodné zemi. Sborník prací k 70. Výročí trvání musejního spolku v Brně. Brno 1958 Alois Plichta, Sochař Řehoř Thény a Žďár nad Sázavou. Halíčkův Brod 1960 Alois Plichta (ed.), O životě a umění, listy z jaroměřické kroniky 1700-1752. Brno 1974 Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F 19-20. Brno 1976 Emanuel Poche, Umělecké památky Čech I. Praha 1977 Jan Sedlák a kol., Významné památky okresu Žďár nad Sázavou. Žďár nad Sázavou 1982 Růžena Hájková a kol., 700 let obce Rozsochy. Od minulosti k současným přeměnám obce. Praha 1985 70
Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha 1989 James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991 Vlasta Kratinová - Bohumil Samek - Miloš Stehlík, Telč historické město jižní Moravy. Praha 1992 Bohumil Pavlů, Kamenné nebe Telčanů. Telč 1993 Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska I. Praha 1994 Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha 1995 Ivo Krsek – Zdeněk Kudělka - Miloš Stehlík, Umění baroku na Moravě. Praha 1996 Bohumil Pavlů, Kostel Jména Ježíš 1667-1997. Telč 1997 Vlastivědný sborník Vysočiny X. Jihlava 1997 Josef Hrdlička, Telč 900 let. Telč 1999 Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska II. Praha 1999 Josef Rampula, Domy v Telči. Telč 1999 Petr Dvořáček, Farní chrám Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem historie a současnost. Edice Vysočina 2004 Martin Pavlíček, Josef Winterhalter st. (1702-1769). Brno 2005 Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění-dodatky. Praha 2006 Jiří Kroupa, Alchymie štěstí – pozdní osvícenectví a moravská společnost 1770-1810. Brno, 2006 Miloš Stehlík, Barok v soše. Brno 2006 Martin Pavlíček, Severin Tischler sochař pozdního baroka na pomezí Moravy a Čech. Olomouc 2008 Pavel Preiss, Kořeny a letorosty výtvarné kultury baroka v Čechách. Praha 2008
71
Prameny NK Praha, sign. XXIII C 104/1 NPÚ Brno, Milena Nečásková, Zpráva o restaurování plastiky vítězného Krista. 1992 MZA Brno, fond G12, sign. Cerroni I, i. č. 152. MZA Brno, fond Matriky Telč E 67, kniha 6975 MZA Brno, F 47 – Velkostatek Dolní Rožínka MZA Brno, E30 Jezuité Telč, i. č. 18H MZA Brno, E30 Jezuité Telč, i. č. 19/12 MZA Brno, E30 Jezuité Telč, i. č. 25 MZA Brno, fond E 30 Jezuité Telč, i. č. 36/1 MZA Brno, fond E 30 Jezuité Telč, i. č. 23 SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 65 SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 95 SOkA Jihlava, Farní úřad Telč – nezpracovaný fond, Rationes templi SS. Nominis Telczii 1716 – 1772. SOkA Žďár nad Sázavou, Antonín Boček, Die Pikarditen zu Bystřitz. Brunner Wochenblatt 1826 SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 11 SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 51 SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 63
72
Summary This extanded essay contemplates output and period late baroque sculptor Frantisek Josef Hamb, who was working in the mid-18th century in Telc. We don´t know when and where he was born, but in the year 1759 he was documented in Telc. In the 1765 he gained patronage under preast František Dominik Pomesian and he decorated for him dean´s church of St. Lawrence in Bystrice nad Pernstejnem. This church houses the best preserved output of our sculptor. In the year 1766 he bought a house in the main square of Telc and he became a burgess. One year later he was given the commission for Jesuit church in Telc. He surely cooperated with Jesuit Order in the town and he also decorated the chapel in Kninice for them. Later he designed the main altar for town hospital chapel and decorated two altars in dean´s church of St. James in Telc. In the year 1780 he sold his house in Telc and moved to Dacice. Since this time we haven´t had any notes about him. Sculptural output of Frantisek Josef Hamb was influenced by rococo and neoclassical conception of late 18th century.
73
Obrazová příloha Obr. 1: Telč náměstí Zachariáše z Hradce – vnitřní domy. Převzato: Josef Rampula, Domy v Telči. Telč 1999, s. 9. Obr. 2: Telč dům č. 54 na náměstí Zachariáše z Hradce. Převzato: Josef Rampula , Domy v Telči. Telč 1999, s. 254. Obr. 3: neznámý mistr: Portrét Františka Dominika Pomesiána v pozadí, v popředí monstrance s jeho erbem 1769. Městské muzeum Bystřice nad Pernštejnem s laskavým svolením PhDr. Vladimíra Cisára. Obr. 4: neznámý mistr: Portrét Františka Dominika Pomesiána (60. léta 18. století), olej, plátno. Fara Bystřici nad Pernštejnem. Petr Dvořáček, Farní chrám Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem historie a současnost. Edice Vysočina 2004, s. 57 Obr. 5: František Josef Hamb, Hlavní oltář sv. Vavřince (1765), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 6: František Josef Hamb, tabernákl hlavního oltáře (1765), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 7: F. J. Hamb, Sv. Florián (1765), z hlavního oltáře. Foto: autorka Obr. 8: F. J. Hamb, Sv. Šebestián (1765), z hlavního oltáře. Foto: autorka Obr. 9: F. J. Hamb, Oltář sv. Barbory (1765), farní kostel Bystřice n. P. Foto: autorka Obr. 10: F. J. Hamb, Stětí sv. Barbory (1765), farní kostel Bystřice n. P. Foto: autorka Obr. 11: F. J. Hamb, Sv. Kateřina (1765), z oltáře sv. Barbory, farní kostel Bystřice n. P. Foto: autorka Obr. 12: F. J. Hamb, Sv. Apolena (1765), z oltáře sv. Barbory, farní kostel Bystřice n. P. Foto: autorka Obr. 13: F. J. Hamb, oltář sv. Václava (1765), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka
74
Obr. 14: F. J. Hamb, Zavraždění sv. Václava (1765), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 15: F. J. Hamb, Sv. Leopold? (1765), z oltáře sv. Václava, farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 16: F. J. Hamb, Sv. Ludmila (1765), z oltáře sv. Václava, farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 17: F. J. Hamb, kazatelna – pohled z epištolní strany (1765), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 18: F. J. Hamb, kazatelna – pohled z lodi. Foto: autorka Obr. 19: F. J. Hamb, Evangelista Lukáš z kazatelny (1765). Foto: autorka Obr. 20: F. J. Hamb, Evangelista Matouš z kazatelny (1765). Foto: autorka Obr. 21: F. J. Hamb, reliéf s Kristem-dítětem jako pasáčkem na balustrádě řečniště (1765). Foto: autorka Obr. 22: F. J. Hamb, reliéf Vymítání zlého ducha na zábradlí kazatelny (1765). Foto: autorka Obr. 23: F. J. Hamb, Křest Páně, na baldachýnu kazatelny (1765). Foto: autorka Obr. 24: František Josef Hamb, Nákres varhan se smlouvou (1770), SOkA Žďár nad Sázavou, fond farní úřad Bystřice nad Pernštejnem i.č. 63. Foto: autorka Obr. 25: F. J. Hamb, Varhanní skříň (1770), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 26: F. J. Hamb, Tympánista (1770) varhany farního kostela v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 27: F. J. Hamb, Putto opírající se o erb P. Františka Dominika Pomesiána (1770), varhany farního kostela v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: autorka
75
Obr. 28: F. J. Hamb, Zpovědnice se sv. Petrem (po 1765), farní kostel Bystřice nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 29: F. J. Hamb, Sv. Petr jako kajícník (po r. 1765), zpovědnice vlevo pod kruchtou farní kostel v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 30: F. J. Hamb, Máří Magdaléna (po r. 1765), zpovědnice vpravo pod kruchtou farní kostel v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 31: F. J. Hamb, Zábradlí, pravá oratoř v kněžišti kostela (po r. 1765), farní kostel v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 32: F. J. Hamb, Výzdoba pontifikátního křesla (po roce 1765), pravá oratoř farního kostela v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: autorka Obr. 33: F. J. Hamb, Svatostánek (po r. 1765), kostel sv. Michala Vitochov. Foto: autorka Obr. 34: F. J. Hamb, Svatostánek (po r. 1765), kostel sv. Michala Vitochov. Foto: autorka Obr. 35: Václav Kovanda a František Josef Hamb, Hlavní oltář sv. Ignáce (po roce 1748), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 36: František Josef Hamb, Kazatelna (mezi léty 1759-1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 37: František Josef Hamb, Kazatelna (mezi léty 1759-1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 38: František Josef Hamb, Kazatelna (mezi léty 1759-1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 39: František Josef Hamb, Anděl s tubou z kazatelny (mezi léty 1759-1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 40: František Josef Hamb, Oltář Panny Marie Bolestné (mezi léty 1759-1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka
76
Obr. 41: František Josef Hamb, Oltář sv. Josefa (mezi léty 1759-1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 42: František Josef Hamb, Socha sv. Jana Nepomuckého (1768), Telč bývalý jezuitský kostel Jména Ježíš. Foto: autorka Obr. 43: František Josef Hamb, Oltář Zasnoubení Panny Marie - torzo(poč. 70. let 18. stol.), Knínice kaple povýšení sv. Kříže. Foto: autorka Obr. 44: František Josef Hamb, Oltář Zasnoubení Panny Marie – váza (poč. 70. let 18. stol.), Knínice kaple povýšení sv. Kříže. Foto: autorka Obr. 45: František Josef Hamb, Socha Vzkříšeného Krista (poč. 70. let 18. stol.), Knínice kaple povýšení sv. Kříže. Foto: Stanislav Veselý Obr. 46: neznámý mistr, Portrét Filipa Benedikta Venety (po roce 1766), Muzeum Vysočina Jihlava pobočka Telč. Obr. 47: František Josef Hamb, Oltář Jezulátka (1769), Telč – Staré Město špitální kaple. Foto: autorka Obr. 48: František Josef Hamb, Výzdoba oltáře Vzkříšeného Krista (1774), Telč farní kostel sv. Jakuba. Foto: autorka Obr. 49: František Josef Hamb, Výzdoba nástavce oltáře Vzkříšeného Krista (1774), Telč farní kostel sv. Jakuba. Foto: autorka Obr. 50: František Josef Hamb, Výzdoba oltáře sv. Markéty -Ježíška (1774), Telč farní kostel sv. Jakuba. Foto: autorka Obr. 51: František Josef Hamb, Výzdoba nástavce oltáře sv. Markéty (1774), Telč farní kostel sv. Jakuba. Foto: autorka Obr. 52: neznámý mistr: Olivetská hora, spící apoštol Jan (20. -30. léta 18. stol.), Muzeum Vysočiny Jihlava – Telč. Foto: autorka
77
Obr. 53: : neznámý mistr: Olivetská hora, spící apoštolové Petr a Jakub spolu s andělem (20. 30. léta 18. stol.), Muzeum Vysočiny Jihlava – Telč. Foto: autorka
Poznámky
1
Jan Petr Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren I-III. – MZA Brno, G12, sign.
Cerroni I, i. č. 152. 2
Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren IV. Brünn 1857-62, s. 102.
3
Jan Beringer - Jaroslav Janoušek, Město a panství Telč. Telč 1891, s. 144.
4
Alois Hrudička, Kostel Matky Boží a jiné církevní památky města Telče. Telč 1899, s. 59.
5
August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung IV.Band.Wien 1904,
s.1243. 6
Jan Tenora, Vlastivěda Moravská okr. Bystřice nad Pernštejnem. Brno 1907, s. 48.
7
[Ernst Sigismund], heslo Frans Hohn, in: Thieme, Becker (ed.), Allgemeine Lexikon der Bildenden
Künstler XVII. Band. Leipzig 1924, s. 318. 8
August Prokop (pozn. 5), s. 1039.
9
[Gregor Jorissenne], heslo Faβhmb, in: Thieme - Becker (ed.), Allgemeine Lexikon der Bildenden
Künstler XI. Band. Leipzig 1924, s. 287. 10
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I. Praha 1947, s. 210.
11
Ibidem, s. 290.
12
Ibidem, s. 353.
13
Josef Rampula, Barokové sochy Na dlážkách v Telči, Vlastivědný věstník moravský X/1. Brno 1955, s.
149. 14
Miloš Stehlík, Nástin dějin sochařství 17. a 18. věku na Moravě, in: Sborník prací filozofické fakulty
brněnské univerzity F 19-20. Brno 1976, s. 40. 15
Miloš Stehlík, Sochařství pozdního baroka na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2. Praha
1989, s. 749. 16
Vlasta Kratinová - Bohumil Samek - Miloš Stehlík, Telč historické město jižní Moravy. Praha 1992, s.
127-129.
78
17
P. Bohumil Pavlů, Kamenné nebe Telčanů. Telč 1993, s. 5.
18
Miloš Stehlík, Připomínky k publikaci o telčských sochách, in: Vlastivědný sborník Vysočiny X. Jihlava
1997, s. 404-405. 19
Ivo Krsek – Zdeněk Kudělka - Miloš Stehlík, Umění baroku na Moravě. Praha 1996, s. 167.
20
František Dvořáček, Farní chrám Páně Svatého Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem – jeho dějiny a
přítomnost. Soukromý tisk z roku 1953 uložený v Muzeu Bystřice nad Pernštejnem. 21
MZA Brno, Matriky Telč E 67, kniha 6975, fol. 507r.
22
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 65, fol. 66.
23
Stehlík 1976 (pozn. 14), s. 38 – 39.
24
Stehlík – Kudělka - Krsek, (pozn. 19), s. 109-110. viz. kat. 178, tamtéž.
25
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 95, fol. 86-87.
26
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 65, fol. 113. - Mezi dalšími jmenovanými měšťany do úřadu
konšela byli: František Aibl, Konstantin Müller, Ignác Zwach, Michal Daňkovský, Dominik Mucha, František Müller, Jakub Oliva, František Hamb, Josef Ingerisch, Martin Waniek. 27
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 65, fol. 115.
28
SOkA Jihlava, Farní úřad Telč – nezpracovaný fond, Rationes templi SS. Nominis Telczii 1716 – 1772.
29
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 95, fol. 98.
30
Tenora (pozn. 6), s. 161.
31
MZA Brno, F 47 – Velkostatek Dolní Rožínka, kart. 1114a.
32
Jiří Kroupa, Alchymie štěstí – pozdní osvícenectví a moravská společnost 1770-1810. Brno, 2006 s. 27 –
28. 33
MZA Brno, C 2 – tribunál – pozůstalosti, sign. M 85. - Růžena Hájková a kol., 700 let obce Rozsochy. Od
minulosti k současným přeměnám obce. Praha 1985, s. 70. 34
Jan Sedlák a kol., Významné památky okresu Žďár nad Sázavou. Žďár nad Sázavou 1982, s. 8.
35
Alois Plichta, Sochař Řehoř Thény a Žďár nad Sázavou. Halíčkův Brod 1960, s. 15.
36
EP [Emanuel Poche], heslo Řehoř Thény, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého
výtvarného umění II. Praha 1995, s. 856. 37
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska II. Praha 1999, s. 692.
38
Martin Pavlíček, Severin Tischler sochař pozdního baroka na pomezí Moravy a Čech. Olomouc 2008, s.
55. 39
Sedlák 1982 (pozn. 34), s. 15.
79
40
Antonín Boček, Die Pikarditen zu Bystřitz. Brunner Wochenblatt 1826.
41
Tenora (pozn. 6), s. 40 – 41.
42
Ibidem, s. 42 - 48.
43
Wolny (pozn. 2), s. 287.
44
Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren II. Brünn 1857-62, s. 293.
45
Bible ekumenické vydání, J 10, 1-21 Podobenství o dobrém pastýři tj. výklad slov Jana:
Dle hesla z Biblického slovníku 1987: Ježíš je dobrý pastýř. Přišel, aby shromáždil stáda boží, aby je sčítal, střežil a bránil. Vodil na pastviny spásy, aby je soudil, očišťoval a odlišil od jiných stád. Pastýřské povolání vyžaduje nejen odvahu, nýbrž i smysl pro odpovědnost, vyžaduje lásku a trpělivost, znalost řemesla, radost z práce a sebezapření, pořádek, pokoru a soudnost. Kdyby se tato služba nekonala nebo byla vykonávána špatně byla by to zkáza církve. Pastýři jsou pro církev nezbytní. Pastýři jsou v církvi, a přece se liší od stáda, za něž jsou odpovědní. Jsou jeho vůdci, jsou jeho strážci, musí je vodit na pastvu, bránit proti jeho nepřátelům, udržovat v jednotě a pokoji. 46
SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 11. - Kostelní účty kostela sv.
Vavřince 1775-1801. 47
SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 63, fol. 4r.
48
SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 51. - František Pomesián farář
v Bystřici píše vrchnosti o odkazu Karla Fiši z Bystřice na pořízení monstrance pro farní kostel z dluhu Jana Dvořáka z Pivnic. 49
„Qui Docti Fuerint Fulgebunt Velut Stelae In Perpetuas Aeternitates.“
50
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska I. Praha 1994, s. 325.
51
James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991, s. 119.
52
Petr Dvořáček, Farní chrám Páně sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem historie a současnost. Edice
Vysočina 2004, s. 19. 53
Ejhle přichází beránek Boží.
54
SOkA Žďár nad Sázavou, Farní úřad Bystřice nad Pernštejnem, i. č. 63, fol. 4r.
55
Termín pro ornament připomínající blánu na křídlech bájného draka.
56
Dvořáček (pozn. 48), s. 69.
57
Wolny (pozn. 2), s. 285.
58
Martin Pavlíček, Josef Winterhalter st. (1702-1769). Brno 2005, s. 25-26.
59
Ibidem, s. 30.
80
60
Samek – Stehlík - Kratinová, (pozn. 16), s. 103-105.
61
P. Bohumil Pavlů, Kostel Jména Ježíš 1667-1997. Telč 1997, s. 6.
62
Josef Hrdlička, Telč 900 let. Telč 1999, s. 33.
63
MSk [Miloš Stehlík], heslo Štěpán Pagan, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého
výtvarného umění-dodatky. Praha 2006, s. 572. 64
Miloš Stehlík, Štěpán Pagan a Kašpar Ober, in: Alois Plichta (ed.), O životě a umění, listy z jaroměřické
kroniky 1700-1752. Brno 1974, s. 380. 65
Rampula (pozn. 13), s. 155.
66
Samek, (pozn. 37), s. 104.
67
Emanuel Poche, Umělecké památky Čech I. Praha 1977, s. 242-243.
68
Pavlů (pozn. 17), s. 5.
69
Stehlík 1997 (pozn. 18), s. 405.
70
Hrudička (pozn. 4), s. 55.
71
Ibidem, s. 69.
72
Ibidem, s. 56-57.
73
MZA Brno, E30 Jezuité Telč, i. č. 18H
74
NK Praha, sign. XXIII C 104/1, s. 668-669.
75
MZA Brno, E30, sv. 2 Jezuité v Telči 1651 – 1773. Sign. 18M
Instrumentum primarium fundationis Domus Porbationis tertiae S. J. Telczii in Moravia. 76
MZA Brno, E30 Jezuité Telč, sign. 12/9
77
Hrudička (pozn. 4), s. 57.
78
Hrdlička (pozn. 62), s. 27.
79
Josef Rampula, Průvodce kostely, Telč 1946, s. 13 – 15.
80
Pavlů (pozn. 61), s. 6.
81
Pavla Zvolánková, Jezuitský kostel jména Ježíš v Telči (diplomová práce). Seminář dějin umění FFMU,
Brno 2007, s. 50. 82
MZA Brno, E30 Jezuité Telč, i. č. 25, sig. 25/35.
83
MZA Brno, E30 Jezuité Telč, i. č. 25, sig. 25/38.
84
Zvolánková (pozn. 81), s. 36 - 37. - SOkA Jihlava, Farní úřad Telč, Rationes templi SS. Nominis Telczii
1716 – 1772. 85
Zvolánková (pozn. 81), s. 53.
81
86
Beringer - Janoušek (pozn. 3), s. 266.
87
SOkA Jihlava, Farní úřad Telč, Inventář z roku 1912 dle Simeona Zapletala, ohodnotil zpovědnice
v kostele Jména Ježíš jako „velmi pěkné práce“ 88
MZA Brno, E 30 Jezuité Telč, i. č. 19/12.
89
MZA Brno, E 30 Jezuité Telč, i. č. 36/1.
90
MZA Brno, E 30 Jezuité Telč, i. č. 23.
91
Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren III. Brünn 1857-62, s. 320 - Jan Tyray, Vlastivěda
Moravská, Dačický okres. Brno 1925, s. 145. 92
Tyray (pozn. 91), s. 145.
93
MSk [Miloš Stehlík], heslo František Josef Hamb, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého
výtvarného umění – dodatky. Praha 2006, s. 258. 94
Hrdlička (pozn. 62), s. 30
95
Ibidem, s. 31.
96
Stehlík – Samek - Kratinová (pozn. 16), s. 105.
97
Josef Rampula, Primátoři v Telči, in: Rodné zemi. Sborník prací k 70. Výročí trvání musejního spolku
v Brně. Brno 1958, s. 105. 98
MZA Brno, E67 matriky, kniha 6975.
99
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 95, fol. 83.
100
Josef Rampula, Domy v Telči. Telč 1999, s. 279.
101
MZA Brno, E67 matriky, kniha 6975.
102
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 65, fol. 66-67.
103
SOkA Jihlava, Archiv města Telč, i. č. 95, fol. 83-87.
104
Rampula (pozn. 97), s. 105.
105
Ibidem
106
Hrudička (pozn. 4), s. 28.
107
Hrudička (pozn. 4), s. 29 - 30.
108
Stehlík – Samek – Kratinová (pozn. 16), s. 31.
109
Když se nepočítá bývalý kostel sv. Ducha, má Telč jedenáct domů božích, farní chrám sv. Jakuba,
filiální kostel Matky Boží na Starém Městě, dnes filiální kostel Jména Ježíš, hřbitovní kostel sv. Anny, dále kaple P. Marie na Štěpnici, „Ježíška“ při městském chorobinci, sv. Rocha na staroměstském hřbitově,
82
zámecká kaple Všech Svatých, kostel sv. Jana Nepomuckého, kaple sv. Karla Boromejského a sv. Vojtěcha za městem. 110
Pavel Preiss, Kořeny a letorosty výtvarné kultury baroka v Čechách. Praha 2008, s. 67.
111
Hrdlička (pozn. 62), s. 30-31. Prorektorkou bratrstva byla majitelka panství ovdovělá Marie Johanna z
Lichtensteinu – Podstatská, prvním asistentem byl doktor filozofie a lékařství František Alois Mack rytíř z Maggu, druhým asistentem byl inspektor nad silnicemi a mýty Ignác Arnošt Fučíkovský z Grünhofu, prefektem byl 1. direktor na panství Martin Ignác Chornitzer, proprefektem a pokladníkem byl primátor města Filip Benedikt Veneta, prvním víceasistentem byl František Aybel, druhým Konstantin Müller, následují další městští radní Ignác Zwach, Michal Daňkovský, Dominik Mucha, Matěj Augusta, Jakub Oliva, následují starší města Martin Urbánek, František Daňkovský, Matěj Křikava, farář a děkan Rudolf Jan Lipka, který byl předsedou bratrstva a starší kaplan Jan Rudolf Malý byl sekretářem. 112
Hrudička (pozn. 4), s. 36.
113
Beringer – Janoušek, (pozn. 3), s. 252.
114
Hrudička (pozn. 4), s. 34.
115
MZA Brno, E 30 Jezuité Telč, i. č. 18H
116
Jaroslav Janoušek, Die Decanal-Kirche zum heil. Jacob in Teltsch und die übrigen Kirchen daselbst,
Erforschung und Erhaltung der Kunst-und historischen Denkmale k. k. Central-Comission. Wien 1888, s. 104. 117
Jaroslav Janoušek, Umělecké a vědecké zprávy: Obnova děkanského chrámu sv. Jakuba v Telči,
Časopis Matice Moravské XVII., Brno 1893, s. 55 – 63. 118
Wolny (pozn. 2), s. 100-101.
119
Beringer - Janoušek (pozn. 3), s. 253.
120
Ibidem, s. 252.
121
Kratinová – Samek - Stehlík, Telč historické město jižní Moravy. Praha 1992, s. 128.
122
Překlad z latiny: „Svatá Markéta panna a mučednice.“
123
Nový znak města udělený 4. května 1650 císařem Ferdinandem III.
124
Kratinová – Samek - Stehlík, (pozn. 121), s. 128.
125
Hrudička (pozn. 4), s. 36.
126
Inventární karty Muzea Vysočiny Jihlava – Telč, i. č. Te-25/F/21/1.
127
MSk [Miloš Stehlík], heslo František Josef Hamb, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého
výtvarného umění – dodatky. Praha 2006, s. 258.
83
128
Miloš Stehlík, Barok v soše. Brno 2006, s. 24
129
Miloš Stehlík, Sochařství vrcholného baroka na Moravě in:Dějiny českého výtvarného umění II/2.
Praha 1989, s. 535. 130
Ibidem, s. 749 – 750.
84
