Pozvedněte korouhev pro národy! — Iz a j á š 6 2 : 1 0 —
Obsah Vánoční radosti . . . . . . . . . . . . . . 2 Pane, nauč nás modlit se . . . . . . . 5 Odpouštět a získat odpuštění . . . 6 Lištičky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Večeře Páně . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Co je to peklo . . . . . . . . . . . . . . 13 Boží sláva v nebesích . . . . . . . . . 16
číslo 1
PROSINEC
2012
VÁ N O Č N Í R A D O S T I Anděl jim řekl: „Nebojte se. Hle, zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán, v městě Davidově.“ – Lukáš 2:10, 11
O
BECNÁ RADOST v období Vánoc je na místě, přestože část z ní není vyjádřena moudře. Šťastný zvyk dávání si dárků jako projev lásky a přátelství přetrvává všude, kam se dostal příběh Ježíšův. Dokonce i chudobince a věznice dělají zvláštní opatření, aby den, jenž oslavuje narození Spasitele, byl šťastný a radostný, pro všechny. Chudší mezi námi a nešťastníci s nedostatkem prostředků jsou často vzpomenuti svými šťastnějšími příbuznými a sousedy. Takto by to jistě mělo být. Někomu snad může vadit, když dostává dary, snad všichni jsou ale požehnaní, kdo dávají. Zde vidíme potvrzena Spasitelova vlastní slova: „Blaženější je dávat než brát.“ Dávat je božské. Dárce každého dobrého a dokonalého daru, Otec světel, dal příklad daru, který by všichni, kteří o něm mají nějaké znalosti, měli úměrně uposlechnout a napodobit.
Náš text nám vypráví o velkém daru od Boha, a přestože se ví, že náš Pán Ježíš se narodil kolem 1. října místo 25. prosince, nejedná se o žádný podstatný rozdíl, protože si připomínáme tuto báječnou událost a nikoli konkrétní den, kdy k ní došlo. Zamysleme se dnes nad velkým Božím darem lásky, o kterém apoštol mluví jako o „nevyslovitelném daru“ (2. Korintským 9:15). Jak odhalujeme něco z jeho délky a šířky a výšky a hloubky, náš úžas je o to větší, naše radost roste, a my máme větší touhu být rovněž velkorysí ke všem, s nimiž musíme jednat, a to zejména ke všem, kteří jsou méně šťastně situováni, než jsme my sami, ať ve světských nebo duchovních záležitostech. „JEJICH BÁZEŇ PŘEDE MNOU“ Všichni lidé si uvědomují, přinejmenším do určité míry, své nedokonalosti – že všichni zhřešili a vzdálili se od Boží slávy. Lidské myšlenky o Bohu, zdá se, běží podél linií strachu;
nehodni Boží laskavosti, bojí se Božího hněvu. Tak tomu bylo s pastýři zmíněnými na začátku. Když se jim zjevil anděl Páně, aby zvěstoval narození Mesiáše, báli se. Proč by k nim anděl či posel jinak chodil, než aby je káral či předpověděl nějakou katastrofu? Právě proto byla první slova posla: „Nebojte se.“ Takže pokud chceme lidstvu obecně předat zprávu od Boha, je vhodné, abychom začali slovy: „Nebojte se. Bůh, o kterém vám kážeme, není démon, který by vám chtěl ublížit a trápit vás. Je to Bůh moudrosti a spravedlnosti a lásky, se vší mocí k úspěšnému završení jeho moudrého, spravedlivého a milujícího plánu, který respektuje naši rasu, který si předsevzal před založením světa.“ (Efezským 1:9, 4). Satan použil tento lidský sklon ke strachu jako bič, jímž odhání člověka od Boha a od Bible, jeho zjevení. Nemáme tedy připisovat Boží zlomyslný charakter, který se zdá být přesvědčením „doby temna“, našim předkům, ale spíše bychom měli tato bludná zkreslení našeho Nebeského Otce připsat velkému Otci lží. On to je, kdo v temnu minulosti zasadil semena z toho, co apoštol nazývá „učením démonů“ (1. Timoteovi 4:1). Děkujeme Pánu, že postupně otevíráme naše oči porozumění a rozpoznáváme pravý charakter Boha a Ježíše Krista, kterého on poslal, a který je jeho obrazem. Sv. Pavel popisuje tuto potíž, když nám říká: „Bůh tohoto světa (Satan) oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy.“ (2. Korintským 4:4) Naslouchej poselství Páně skrze proroka Izajáše. Předvídaje naše odcizení od něj a naše zotročení protivníkem, říká nám v tolika slovech: „Jejich bázeň přede mnou je naučena z příkazu lidí“ – které inspiroval náš protivník, ďábel (Izajáš 29:13).
Biblická korouhev a zvěstovatel Kristova království. Občasník. Vydává: Laické domácí misijní hnutí. Redaktor: Ralph M. Herzig, Chester Springs, Pa. 19425–2700, USA. Redaktor zodpovědný v České republice: Piotr Woźnicki, ul. Zdobywców Kosmosu 17, 05–100 Nowy Dwór Mazowiecki, Polsko. Internetové stránky: http://ldmh.sweb.cz e-mail:
[email protected]
BOŽÍ VÁNOČNÍ DAR Hodlajíce od počátku neponechat padlé lidské bytosti naprostému zničení, Otec si předem uložil velký plán záchrany, který právě probíhá. Před založením světa určil, že Ježíš bude Beránkem Božím, aby smyl hříchy světa a nakonec všechny ochotné a poslušné přivedl zpět k harmonii s ním, takže pouze záměrně zlí zažijí mzdu hříchu, smrt – „druhou smrt“. Ale Bůh má pro každý aspekt svého velkého plánu určený čas. Čtyři tisíce let uběhly, než nastal čas vyslat svého jediného syna na svět, aby jej vykoupil. „Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy“ (Galatským 4:4). „V určený čas Kristus zemřel za bezbožné“– 4160 let po objevení se hříchu (Římanům 5:6). Nejdříve nás ohromí takové zpoždění. Stejně tak této záležitosti není snadné porozumět, dokud si neuvědomíme dvě věci: 1. Že zkušenost člověka s hříchem a smrtí je součástí velké lekce, kterou Bůh určil pro všechny – aby poznali nesmírnou hříšnost hříchu. Později, až bude lidstvu dána druhá velká lekce – žádoucnost a prospěšnost spravedlnosti – bude učení jako celek mnohem účinnější. 2. Musíme se také naučit, že naši milí přátelé a sousedé, kteří odešli do smrti, jen jakoby spali, a nemají radosti ani smutku, a čekají na tisícileté ráno – ráno vzkříšení. Jejich smrt by byla absolutní, stejně jako v případě kruté šelmy, pokud by Bůh ve své velké lásce nezajistil jejich vykoupení a vzkříšení (Kazatel 5:9; Jan 11:11; 3:13; Skutky 2:34). Vzhledem k tomuto opatření celý svět jako by spal v Ježíši – v tom smyslu, že jejich naděje spočívá ve velké práci, kterou Ježíš vykonal, když „dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas“ (1. Timoteovi 2:6). Je tudíž rozdíl mezi světem spícím v Ježíši a církví, která usnula v Kristu. Církev tvoří lidé zplození z Ducha svatého během tohoto Věku evangelia, kteří udržují svůj vztah ke Kristu, jako „členové“ jeho těla k hlavě, a Bůh slíbil, že stejně jako sdílejí s Kristem v jeho obětní smrti, také s ním budou sdílet v jeho slavném vzkříšení do cti a nesmrtelnosti. Písmo zcela jasně uvádí skutečnost, že ačkoli Ježíš se narodil z ženy, nebyl to počátek jeho existence, neboť „byl u Otce dříve, než byl svět“. Byl „počátkem Božího stvoření“ (Zjevení 3:14). Jak sv. Jan prohlašuje: „Na počátku bylo Slovo (Logos) a to Slovo bylo u
Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.“ Stalo se „tělem a přebývalo mezi námi“. „Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali, těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi“ (Jan 1:1–14). Písmo nám jasně říká, že Otec nenutil Syna, aby byl naším Vykupitelem – naopak, pozval jej, aby tak učinil, a připravil mu velkou odměnu: 1. Privilegium dokázat svou věrnost Otci (Židům 10:7; Žalm 41:9). 2. Privilegium sloužit padlé rase, být jejím Vykupitelem a Obnovitelem (Matouš 20:28). 3. Čest velkého oslavení ještě větších ctností, než měl před odchodem od Otce – důstojnost, slávu, nesmrtelnost, vysoko nad anděly a knížectvími a pravomocemi a každým, kdo je jmenován. Sv. Pavel o tom mluví, když sděluje, že náš Pán „pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou“, – a nyní v důsledku sedí po pravici Otce na nebesích (Židům 12:2). Zatímco Spasitel byl pro nás vánočním darem v jednom smyslu slova, jednalo se více o dar z jiného hlediska – i když to vše bylo obsažené v tomto primárním daru. Náš Pán jednak poslušností Božího zákona demonstroval své právo na věčný život, a zároveň svým posvěcením se na smrt položil svůj život, který měl privilegium mít. A nikdy si jej nevzal zpět. Vstal z mrtvých třetího dne, jako dokonalá nová bytost – jako duchovní bytost (2. Korintským 5:17). Skutečně se zjevoval apoštolům během následujících 40 dnů, ale ne jako dříve. Přestože po svém vzkříšení se objevil v těle, nebyl tělo. Vzal na sebe tělo „pro utrpení smrti“, ne, aby si jej ponechal navěky. Když dokončil svou oběť, tělo posloužilo svému účelu. Jeho vysoké oslavení je na duchovní rovině, vysoko nad anděly. Jeho zjevení v průběhu oněch 40 dnů byla velmi krátká a nepočetná, po způsobu, jakým se andělé předtím zjevovali v těle. Jejich účelem bylo přesvědčit učedníky, že už nebyl mrtvý, a přesvědčit je, že už nebyl omezen pozemskými možnostmi jako před svou smrtí. „V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen“ (1. Petrův 3:18). Povšimněte si, jak se Boží dar rozšiřuje, přináší požehnání s každou změnou. Oslavený Ježíš, když vystoupil na nebesa, měl na svém kontě, dá se to tak říci, lidská, světská práva, která obětoval. Tato práva jsou dostačující pro PROSINEC
2012 — 3
celý svět. Vzhledem k tomu, že všichni byli odsouzeni skrze jednoho člověka, vše může být ospravedlněno, odčiněno, obětí jednoho dokonalého člověka, – tímto člověkem je „Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1. Timoteovi 2:5, 6). Ale nanebevzatý Spasitel, přestože přišel na svět, aby spasil svět, neuplatnil zásluhy své oběti pro svět, ale jak Písma ukazují, uplatnil je pro svou církev a celou domácnost víry. Na nevěřící se uplatnění Kristových zásluh nevztahuje. Ve snaze dostat se pod Kristovy zásluhy, musí uvěřit, zříci se hříchu a zavázat se, že půjdou ve stopách Vykupitele jako živé oběti. Takto to evangelium hlásá již osmnáct století. Cílem, jak nám říká Písmo, je vyvolit především církev Kristovu, „malé stádce“, „nevěstu, manželku Beránkovu“ a společného dědice s ním v jeho tisíciletém království, která má žehnat světu. Přestože existuje také sekundární třída, která je v tomto Věku evangelia požehnána, Písmo nabádá, aby se všichni snažili, aby upevňovali „své povolání a vyvolení“ do třídy nevěsty. „TĚLO KRISTOVO“ V průběhu tohoto Věku evangelia bylo postupně shromážděno věrné „malé stádce“. Jejich zkouškou je jejich ochota obětovat své životy v službě Pánu – ve službě pravdy a ve službě bratřím. Přitom obětují s Ježíšem, jak apoštol sděluje: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.“ (Římanům 12:1) Tato oběť „členů“ Kristova těla se považuje za nedílnou součást Kristovy oběti. Když bude tato oběť završena, bude to znamenat, že zásluha Kristovy oběti na Golgotě, vyhrazená církvi, bude muset být položena znovu – vrácena na účet Vykupitele. Pak, na konci tohoto věku, až poslední část těla bude s ním trpět a bude oslavena, nejvyšší Velekněz znovu uplatní krev. Ne znovu pro jeho členy a domácnost víry, ale pro celý svět, jak tento obraz jasně ukazuje. Taková bude aplikace ceny výkupného či kupní ceny za hříchy celého světa. Ale toto požehnání je Božsky uspořádáno tak, aby dosáhlo svět prostřednictvím přirozeného Izraele, který má být obnoven k přízni Boží na konci tohoto věku v rámci nové smlouvy, která nahradí jejich starou smlouvu. Všechny národy budou mít privilegium, aby se dělily o požehnání této smlouvy a byly pod ochra4 — B IBLICKÁ
KOROUHEV
nou a vedením jejího Zprostředkovatele, a bylo jim pomoženo od hříchu a podmínek smrti. Aby toto požehnání obdrželi, musí se vzdát hříchu a stát se dětmi Abrahámovými, věrnou poslušností v rámci nového smluvního uspořádání. „BOHATSTVÍ JEHO MILOSTI“ Pohleďte nyní zpět a spatřete odvíjení Božského plánu: Dítě z Betléma, Muž bolesti, Vzkříšený Pán, Nanebevzatý Velekněz a Přímluvce, vyhrazení jeho zásluh církvi, radost z odpuštění hříchů a usmíření s Bohem, jaké zažívají všichni věřící, jejich vedení ve škole Kristově, jejich testování a ověření strastmi a problémy, a nakonec jejich oslavení s jejich Pánem v tisíciletém království. A následně slavný Prorok, Kněz, Zprostředkovatel, Král, Hlava a všichni „členové těla“ založí tisícileté království spravedlnosti pro požehnání světa. Uplatněním své zásluhy pro svět a jejím použitím také pro zpečetění nové smlouvy on otevře cestu, pomocí níž se všichni tehdy žijící usmíří s Bohem – bude jim požehnáno navrácením k úplné dokonalosti mysli a morálky a tělesného stavu – a znovu získají ráj ztracený hříchem, ale vykoupený na Kalvárii. Obraz je tím více okouzlující, čím více jej budeme zkoumat. Slavný Král a jeho slavná nevěsta, církev, budou velmi milosrdní a laskaví a ochotní, stejně jako velmi pevní v jednání se špatným lidstvem, sténajícím stvořením. To zajistí, že kdo bude moci být napraven, bude napraven, zatímco záměrně vzpurný bude zničen v druhé smrti (Skutky 3:23). Ani Velký Vykupitel se nespokojí s tak slavným výsledkem, jako tento z jeho oběti. Miliony lidí, kteří odešli do hrobů, byly nedokonalí v mysli a těle a morálce, a to především z důvodu dědičnosti, protože oni byli „zrozeni v nepravosti a počati v hříchu“. Spasitel navrhuje, v souladu s Božím programem, že nejen členové rasy žijící v době jeho druhého příchodu a zřízení jeho království budou požehnáni velkým Božím vánočním darem, ale také každý člen Adamovy rasy. Proto je zajištěno, jak Mistr nám říká: „Všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší hlas Syna člověka a vyjdou.“ „Vítězové“ této doby zla, kteří prošli svými strázněmi, vyjdou zdokonaleni v životě – církev v rovině ducha bude „prvotinou“. Zbytek lidstva, neschválený Bohem, vyjde k vzkříšení krize, trápení, soudu, zkoušek. Vyjdou, aby jim mohlo být dosvědčeno – a to v pro ně
vhodný čas – že Kristus zemřel za jejich hříchy a že vykoupení skrze jeho krev bylo poskytnuto pro ně a pro všechny z Adamovy rasy. Během těch tisíce let zkoušek musí buď přijmout Boží milost a spolupracovat na svém zdokonalení, nebo budou zničeni v druhé smrti jako nehodní další Boží laskavosti a požehnání. „VELKÁ RADOST PRO LIDI“ Skutečně, drazí přátelé, začínáme chápat zprávu předanou nám prostřednictvím anděla, když se narodil náš Spasitel. Zpráva nezní: „Velmi se bojte; přináším vám špatné poselství věčného trápení a utrpení pro všechny lidi.“ Je to její přesný opak: „Nebojte se, přináším vám radostnou zvěst o veliké radosti, která se dostane ke všem lidem.“ Radost se dosud ke všem lidem nedostala. Dokonce i znalost Pána dosud dosáhla jen asi jednoho z deseti obyvatel Země. A co se k nim dostalo, byla obecně velmi neuspokojivá, nesmyslná zpráva o zatracení a velkém utrpení. Jak jsme ale právě viděli, velký plán věků se pohybuje vpřed směrem k završení a jeho blízkost v každé fázi za-
jišťuje čerstvé požehnání a čerstvé zjevení vznešených věcí, které si Bůh stanovil před založením světa. Skutečně, Písmo říká: „Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než cesty vaše a má myšlení vyšší než myšlení vaše.“ (Izajáš 55:9) Měli bychom být vděční a věrní pro další poznání velkého Božího plánu, který nyní proudí z jeho slova a žehná všem, jejichž oči porozumění a uši víry jsou otevřené. Jsme opravdu vděční, že naši přátelé a sousedé nejsou věčně mučeni, ale naopak, čekají na slavné tisícileté ráno. Jsme také vděční, že v Boží prozřetelnosti jsme byli povoláni být „členy“ těla Kristova, sdílet jeho utrpení a jeho slavnou vládu a práci do budoucna a jeho krví koupenou možnost obnovy (Skutky 9:19–21). Je možné, že ti, kdo takto vidí skutečnou hodnotu Štědrého dne, budou tisíckrát šťastnější a vděčnější Bohu, než by mohli být ostatní. A na oplátku by měli usilovat o šíření požehnání a oslavovat našeho Otce na nebesích, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. BS 1995, 89
PANE, NAUČ NÁS MODLIT SE – Lukáš 11:1 –
P
RO NÁS, křesťany, je modlitba k našemu nebeskému Otci stejně přirozená jako štěbetání dětí pro jejich pozemské rodiče. A co je větším potěšením pro matku nebo otce než dítě, které jim bezvýhradně důvěřuje a zcela věří, vědomé, že milující a soucitné ucho vždy naslouchá? Avšak nemusíme být v našich modlitbách výřeční. Bůh po nás nežádá velmi obšírných modliteb či používání výmluvných slov. Básník řekl: „Modlitba je upřímná touha duše, vyslovená nebo nevyslovená.“ Bůh nepochybně ví, jaké věci potřebujeme, aniž bychom o ně požádali, podobně jako matka často ví předem, jaké je nevyslovené přání jejího dítěte. V nejbližších a nejtrvalejších lidských přátelstvích slova nejsou nutně spojujícím faktorem, který přitahuje a drží dvě osoby spolu. Dobrým rozhovorem a výměnou hlubokých
myšlenek lze strávit mnoho hodin, ale i čas strávený v mlčení může být stejně potěšující. Je to setkání mysli, které sdílí podobného ducha, a ten nezávisí na slovech. Stejně je to v našem přátelství s Bohem. Je v něm vždy s námi. Nicméně náš vědomý a rozhodný přístup k Bohu v modlitbě je pro něj nepochybně potěšením. Když Ježíšovi učedníci pozorovali jeho důvěrnost s Otcem v modlitbě, požadovali poučení, aby i oni mohli získat hlubší vztah se svým Bohem. Modlitba, kterou jim dal Ježíš, přestože je jednoduchá, sloužila mnohým křesťanům, kterým se jejich vlastní nejistá slova zdála nedostatečná, a přinesla obrovskou útěchu. STÁLOST V MODLITBĚ Jak mnoho přátelství vadne a umírá kvůli chybějící stálosti! Nenapsaný dopis, zapomePROSINEC
2012 — 5
nutý slib, opomenutá návštěva, to vše znamená zvonění hrany přátelství a lidé jsou chudší kvůli její ztrátě. Jak náš nebeský Otec musí být zarmoucený, když jeho přátele nejsou s ním v kontaktu! Ačkoli jeho milost nikdy neslábne a on stále zajišťuje naše potřeby, bez ohledu na to, zda o ně žádáme nebo ne, nebylo by správné, aby nám nežehnal tak hojně, když naše přátelství nebude vřelé a živé? Duchovní život doprovází zdary a nezdary. Pán ví, že se musíme zabývat běžnými životními povinnostmi a plnit naše rodinné, pracovní a společenské závazky a také závazky vůči těm, s nimiž máme co do činění. V našem moderním prostředí není snadné uniknout duševnímu a emocionálnímu napětí, které vyvíjí tlak na všechny kolem nás a ruší náš klid, ale vědomí stálé a laskavé Hospodinovy přítomnosti je úžasnou podporou. ZAHÁJENÍ DNE S BOHEM MŮŽE DĚLAT ZÁZRAKY Když přicházíme k Bohu, nemusíme se bát, že je zaměstnán záležitostmi většího významu. Když k němu přicházíme, dáváme důkaz naší potřeby a důvěry, a když ho žádáme každé ráno, aby vedl náš den, máme pak zajištěno Boží vedení ve všech našich záležitostech. On nás slyší! Nemusíme podrobně líčit každý problém, který očekáváme, nebo poučovat Hospodina, jak by se měly věci vyvíjet. Znepokojení je vhodné pro křesťana jako nedůvěra dítěte v mateřskou lásku. V srdci, které spoléhá na Boha, nemůže znepokojení najít žádné místo. Jen když dovolíme, aby nás životní nesnáze od něj oddělily, ztratíme pokoj Boží, který nám pomáhá důvěřovat i tam, kde nemůžeme postřehnout jeho vedení.
TRVÁNÍ V MODLITBĚ Křesťanský duchovní, tázaný třídou mladých školáků, jestli se modlí celý den, vysvětlil, že vždy je „ve spojení“ s Bohem, ale ne vždy s ním mluví. Pochopili to. Je to postoj srdce, který se počítá. V krizových momentech myšlenky skutečně letí pro pomoc k Bohu. Tato pomoc je přítomná, když vykonáváme naše každodenní povinnosti a je dána pečlivě našim myslím k dispozici kvůli našim povinnostem. Tímto způsobem zjišťujeme, že Bůh odpovídá na naše nevyslovené modlitby, touhy a pocity skryté v našich srdcích. NA ZÁVĚR DNE Večerní modlitba je pro většinu křesťanů nejdůležitějším časem setkání s naším Stvořitelem. Zdá se nemožné udržovat blízký vztah s Bohem, budovat charakter ke Kristově podobě a pevnou strukturu víry, bez modlitby. Ba co více, bez pravidelnosti v modlitbě. Jak často však na konci namáhavého dne zapomínáme přiblížit se k němu a projevit mu naši lásku a vděčnost! Dokonce i když je někdo na kolenou, jeho myšlenky bloudí a vkrádají se do nich starosti o dnešní nebo zítřejší den. On zná naše slabosti – ale je na ně lék. Předkládání našich chval, díků a žádosti slyšitelným hlasem, mluvení jemným hlasem s naším milujícím Otcem – vždy prostými slovy – podivuhodně zaměřuje mysl a srdce a přináší takové požehnání, že se nikdy dobrovolně nevzdáme této největší výsady. „Pane, nauč nás modlit se.“ BS 2003, 46
ODPOUŠTĚT A ZÍSKAT ODPUŠTĚNÍ „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec“ – Matouš 6:14 –
„PANE, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ (Matouš 17:21). Otázka sv. Petra Ježíšovi je tou, kterou si během křesťanského běhu čas od času kladou mnozí z nás. Když jsme uráženi nebo pronásledováni a přitom sami jsme daleko od dokonalosti a často ve společnosti těch, kteří jsou sobečtí, kritičtí 6 — B IBLICKÁ
KOROUHEV
a bezohlední k právům ostatních, je pro nás přirozená otázka: „Jak dlouho bych měl odpouštět toto chování?“ Nebo dokonce: „Měl bych odpouštět všem?“ Ježíšova odpověď Petrovi zcela vysvětluje, jaká by měla být naše správná reakce vůči těm, kteří s námi jednají nespravedlivě: „Pravím ti,
ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (v. 22.) V lidské mysli je něco, co přirozeně oceňuje spravedlnost a zvláštní pozornost věnuje nespravedlnosti vůči nám. Svět obecně požaduje to, co považuje za svá oprávněná práva, do té míry, že je dokonce připraven použít násilí, aby dosáhl své cíle, s malým nebo žádným ohledem na spravedlivá práva ostatních. Jako Kristovi následovníci však usilujeme žít podle jeho pravidel a příkladu a projevujeme soucit – milosrdenství – těm, jejichž slabosti vedou k činění zla. Je pravda, že spravedlnost je základem Boží vlády – Bůh je spravedlivý. Ale je také milující a laskavý a abychom se měnili k Božímu obrazu, musíme řídit naše vlastní jednání na základě spravedlnosti, kdežto na jednání ostatních pohlížet přes principy lásky, sympatie, velkorysosti a odpuštění. V doporučení Petrovi, odpustit bratru sedmdesátkrát sedmkrát, vidíme v srdci našeho Spasitele velkou míru velkorysosti, uznání slabosti i těch, kteří jsou povoláni k tomu, aby byli „bratři“. A Ježíšova modlitba během ukřižování: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí,“ projevuje jeho velký soucit vůči nejzahořklejším nepřátelům (Lukáš 23:34). SAMI ZÍSKÁVÁME ODPUŠTĚNÍ Pokud jde o naše osobní postavení před Hospodinem, víme, že pro jeho odpuštění musíme něco udělat. Protože nemůžeme nabídnout nic, co má skutečnou hodnotu, musíme splnit určité podmínky: 1. pokání vůči Bohu, 2. víra v našeho Pána Ježíše, 3. jednání v souladu s Boží vůlí. Ti, kteří tyto kroky udělali, zakoušejí Boží milosrdenství a podle míry, v jaké pěstují v sobě ctnosti Ducha, se úměrně tomu stávají milosrdnější k ostatním. Abychom uskutečnili takovou radikální změnu srdcí, je zapotřebí silného vlivu, vědomí odpuštění hříchů a pokoje s Bohem, který je významným podnětem, jenž nám pomáhá projevovat ostatním stejnou vlastnost milosrdenství, kterou jsme sami obdrželi. Během našich zkušeností v Kristově škole by to mělo být naší přirozenou reakcí na nedokonalosti těch, kteří nejsou tak požehnáni jako my. V našem každodenním životě a v našich vlastních domovech musíme být opatrní, abychom nevyvolávali zbytečnou opozici a zaujetí. Kritizování těch, které milujeme – man-
želského partnera, dětí, bratrů a sester – kteří nejsou nemorální nebo hříšní, ale pouze světoví, je jen urazí. Nikdy bychom neměli nutit neposvěceným ta omezení, která jsme vzali na sebe jako Ježíšovi následovníci. MUSÍ DRUZÍ PROJEVIT LÍTOST? Jiný výrok ohledně odpuštění se zdá naznačovat, že dříve, než bude uděláno, mělo by být přinejmenším žádané, ne-li skutečně požadované (Lukáš 17:3, 4). Pro někoho říci „omlouvám se“ znamená lítost a odpuštění by mělo být ochotně dáno. Přesto jednání našeho Pána zřetelně ukazuje, že i tam, kde není vidět žádný důkaz pokání, bychom měli odpustit v našich srdcích, ačkoliv nás moudrost vede k očekávání na důkaz pokání dříve, než toto odpuštění projevíme. Může se naskytnout příležitost, kdy bude správné, abychom provinilce pokárali, možná i spolukřesťana. Měli bychom to však udělat jen po pečlivém uvážení a modlitbě a také v duchu pokory a pomoci. Ačkoliv není naší věcí jako „dětí světla“, abychom se v současné době pokoušeli o dávání světa do pořádku, někdy může být správné (a občas dokonce povinností), abychom mluvili nebo jednali v odporu proti temnotě. Avšak jednoduché dovolení světlu svítit v našem každodenním životě je samo o sobě výtkou hříchu, která může zasáhnout srdce méně zkažených lidí a přitáhnout je ke světlu. Na druhou stranu zkušenost nás často učí, že ti, kteří jsou více zkažení, budou očividnou dobrotou ostatních přivedení spíše k zlosti, než aby obdrželi požehnání. Apoštol Jan to popisuje takto: „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.“ (Jan 3:19, 20) Kdy současný nevěřící svět bude činit pokání a zakusí Božího odpuštění, zajištěného už v tom Kristovi, který zemřel za hříchy světa? Jejich příležitost přijde, až Kristovo království bude založeno mezi lidmi. „Když vykonáváš své soudy na zemi, obyvatelé světa se učí spravedlnosti.“ (Izajáš 26:9) Chvalme Boha za tuto naději na svět v míru sám se sebou a se svým Stvořitelem! BS 2003, 32 PROSINEC
2012 — 7
LIŠTIČKY
„Pochytejte nám lišky, lištičky, co na vinicích škodí.“ – Píseň písní 2:15
V
NITŘNÍ VÝZNAM MALIČKOSTÍ je v Božím slově často zdůrazňován. Čin, od nějž se odvinuly ty největší problémy lidstva, byl zdánlivě nepatrný – snězení malého kousku ovoce v zahradě Edenu. Tak malý čin, ale jak nedozírné následky! Nebyl to však tento vnější čin, ale základní princip: neuposlechnutí Všemohoucího – hřích, co přivodilo pád člověka a uvrhlo celý svět do chaosu a smrti. Stejný princip je za mnoha malými prohřešky dnes. V biblické symbolice lišky představují lidská selhání ve víře a praxi. Obojí je zahrnuto do významu lišek v našem textu, i když se týká, a to především, nesprávného chování nebo jednání. Tato selhání se často projevují větším či menším potlačením náboženského cítění křesťana a dalšími projevy, jako jsou bezbožnost, zbabělost, manipulovatelnost, nedostatek zdrženlivosti, neuctivost, nedostatek bratrských citů a lhostejnost. Takové nectnosti jsou přítomny u lidí, kteří se chovají sobecky, nenávidí, jsou pyšní, nepřejícní, líní, zbabělí, svárliví, neupřímní, lakomí, postrádají sebeovládání, nadměrně chrání sebe sama, mají zlou vůli a zlá podezření apod. Jsou také přítomny při nevhodném společenském chování, například k opačnému pohlaví, manželovi, manželce, dětem, rodičům, bratrům, sestrám, přátelům, domovu a rodné zemi, a navíc v kombinaci s pokleslým sobeckým, náboženským a společenským cítěním. Ve skutečnosti více napáchá kombinace těchto pokleslých vlastností, než konkrétní provedený prohřešek. Neboť chamtivost se projevuje v kombinaci s pověrčivostí, poskvrněnou vírou nebo zvrácenou láskou k domovu či přátelům, svárlivost se projevuje v kombinaci se sektářstvím, narušenými rodinnými vztahy, mylnými představami a podobně. Pokud se naše jednoduché a zkombinované nectnosti zcela rozvinou, odpovídají liškám 8 — B IBLICKÁ
KOROUHEV
v našem textu, dokud jsou ale ještě poměrně malé, jsou jako malé lištičky. Náš text nás vyzývá, abychom tyto lišky, velké i malé, polapili, v zájmu svém i ostatních. „Pochytejte nám – pro nás.“ To znamená, že v zájmu celého sboru, stejně jako v našem vlastním zájmu, má každý z nás polapit, oslabit či co nejvíce eliminovat naše poklesky, velké i malé. Děláme to proto, že naše nedokonalosti škodí nejen každému z nás, kdo je má, ale také našim bratřím, v souladu s principem, že infekční onemocnění se často rozšíří z jednoho nemocného na ostatní. Pojďme se podívat na některé z těchto lišek, velkých i malých, jak nebezpečné opravdu jsou: PÝCHA je lstivá – dobře se maskuje. Jedná se o přehnanou hrdost skládající se z přílišného sebevědomí, sebeúcty a samolibosti. Je vidět nejlépe na dálku, neboli v obrazné vinici našeho bližního. Abychom ji v sobě odhalili, je potřeba pokora a pečlivé sebezpytování, a to je důvod, proč je ve vlastní vinici často přehlížena. Ujídá samotné jádro srdce a života křesťana. Bůh nenávidí pýchu (Přísloví 6:16, 17; 16:5). Poskytovat jí příbytek je jistě ničivé, co se týče naší užitečnosti jemu. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.“ (1. Petrův 5:5, 6). POCHYBNOST je velice destruktivní – je opakem víry – opakem duševního ocenění a srdeční důvěry v Boha a Krista (Židům 11:1). Ničí víru, která je vítězstvím přemáhajícím svět (1. Janův 5:4); bez víry je nemožné získat si oblibu Boha (Židům 11:6). Je urážkou Boha pochybovat o něm nebo jeho Slově. Jak důležité tedy je chytit lištičku zvanou POCHYBNOST, neboť by jistě zničila naši víru, pokud by ji nic neomezovalo! STRACH (obava) úzce souvisí s POCHYBNOSTÍ; neboť člověk se bojí a pohlíží s obavami na toho, v koho má malou nebo žá-
dnou důvěru. Nedůvěra a podezírání vedou ke strachu. „Bůh je láska.“ (1. Janův 4:8, 16); a úměrně tomu, jak v něj věříme a milujeme jeho skvostnou povahu, jak nám byla odhalena v jeho vzácném Slově, učíme se jej milovat a uctívat, a ne se jej bát či z něj mít strach. „V lásce není strach; ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1. Janův 4:18). SKLÍČENOST může některým připadat jako taková roztomilá lištička, před níž se nepotřebují chránit. Mnozí budou udatně odolávat a pronásledovat jiné lišky, zatímco tuhle si budou hladit v náručí, aniž by si uvědomovali, jak je nebezpečná. Mnoho lidí je plných sebelítosti, mají rádi pocit, že jim druzí nerozumí a zneužívají je, zdá se, že své strasti zdůrazňují, místo aby je považovali za „lehoučké soužení“ (2. Korintským 4:17), a zjevně si libují v pocitu sklíčenosti. Jak máme „neklesat na mysli [být stateční]“ (Jan 16:33) a „snášet útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista“ (2. Timoteovi 2:3), pokud jsme sklíčení a naše morálka je nízká? Odvaha v akci předznamenává vítězství, sklíčenost směřuje k porážce. Dávejte si na tuhle lištičku pozor; je tak malá a vypadá tak nevinně, že se v některý okamžik bez povšimnutí vplíží do života téměř každého křesťana. Tato vada se tedy objevuje, když se věci neodvíjí podle očekávání, jsme-li smutní kvůli svým pokleskům a jejich projevům, nebo pokleskům jiných, anebo když nedostáváme odpověď na naši modlitbu. Tahle mazaná liška navštívila i Jonáše pod skočcem (Jonáš 4:4–11) a Elijáše pod jalovcem (1. Královská 19:2–18). VYHLEDÁVÁNÍ ZÁBAVY a SVĚTÁCKOST jsou lišky, které, pokud dostanou možnost dělat svoji neplechu, určitě zničí duchovní ovoce. Vyžaduje odvahu stát za tím, co je správné a pravdivé, a obvykle nepopulární, proti opozici ostatních. Je tak snadné „jít s davem“. Mysl zaměřenou na tělo přitahují potěšení a půvaby světa. Mnozí se stanou „milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha“ (2. Timoteovi 3:4). „Ta, která se oddává rozkoším, je mrtvá i když žije.“ (1. Timoteovi 5:6). „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ (1. Janův 2:15). „Přátelství se světem je nepřátelství s Bohem. Kdo tedy chce být pří-
telem světa, stává se nepřítelem Božím.“ (Jakubův 4:4). „Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.“ (Římanům 12:2). ZAMĚŘENOST NA TĚLO. Nezralí a nerozvážní křesťané této lišce povolují mnohá privilegia; je naprosto ničivá pro duchovní růst a v rozporu s Božím slovem. Musíme „utíkat před mladickými žádostmi“ (2. Timoteovi 2:22). Musíme „odložit toho starého člověka, který (…) hyne v klamných žádostech“ (Efezským 4:22). Musíme „ukřižovat svou tělesnost s jejími vášněmi a sklony“ (Galatským 5:24). Musíme „přestat pečovat o tělo, abychom vyhovovali jeho žádostem“ (Římanům 13:14). NIČIVÁ KRITIKA a HLEDÁNÍ CHYB jsou škaredé urážky, často používané k zakrytí vlastních nedostatků. Vedou k sebeupřednostňování, sebeospravedlňování a pokrytectví. Zraňují ty, kdo vidí třísku v oku bratra svého, ale jsou slepí k trámu ve svém vlastním oku (Lukáš 6:41, 42). ZÁVIST a NEOPODSTATNĚNÁ ŽÁRLIVOST jsou „neúprosné jako hrob“ (Píseň písní 8:6). Plodí lakomství, nespokojenost, zlovůli a nenávist. SVÁR, HÁDKA a NESHODA se dají najít tam, kde chybí pokora a skromnost. V takových případech si obě strany myslí, že mají pravdu, ale obě chybují ve svém přístupu – neboť Bůh tyto nectnosti zakazuje. „Těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nýbrž poslouchají nepravost, odplatí Bůh hněvem a zuřivostí“ (Římanům 2:8). „Nedělejte nic ze soupeření ani z ješitnosti“ (Filipským 2:3; 1. Timoteovi 6:3–5). ZÁŠŤ a ODPLATA spolu úzce souvisí. Jak jsou tyhle lištičky vychytralé. Jak přirozeně a snadno jim nedokonalí lidé poskytují útočiště. Jsou velmi destruktivní pro ovoce Ducha. Pokud se nám nepodaří je polapit a potlačit jejich úsilí včas, budou plodit nespravedlivý hněv a nenávist a vraždění (1. Janův 3:15). „Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít“ (Římanům 8:13). KLEVETA, POMLUVA a LEŽ. To je ale trojlístek zlobivých lišek. Kolik škody mohou napáchat v pomyslné vinici, při konání své ničivé PROSINEC
2012 — 9
práce, jednotlivě i dohromady! Proti nim je vyhlášen Boží soud (Leviticus 19:16; Přísloví 26:20–22; 2. Korintským 12:20), a je třeba, aby se s nimi ti, kteří se chtějí stát vítězi, zcela jednoznačně vypořádali (Žalm 15:1–3).
vměšují. Podobné převzetí moci a přisvojení si oprávnění najdeme v různých institucích, organizacích, klubech a dokonce i mezi lidmi posvěcenými Pánu v jejich náboženských shromážděních.
Mohli bychom ještě jmenovat mnoho dalších lišek, které škodí vinici, zmíníme už ale pouze jedinou: VMĚŠOVÁNÍ. Tohle je opravdový nezbeda. Apoštol Pavel nabádá: „Ať nikdo z vás netrpí jako (...) všetečný.“ (1. Petrův 4:15). Zdá se, že lidé posvěcení Pánu někdy mají sklon strkat nos do záležitostí druhých lidí více, než jiní. Mají vyšší standardy, než většina ostatních, a jsou svědomitější. Jejich láska ke spravedlnosti je větší, než před jejich přijetím křesťanství, stejně jako jejich nenávist vůči nepravosti. Jsou tedy neustále v pokušení nespokojit se s hleděním si svého, ale udělovat rady téměř ve všech případech, ať je to žádoucí, nebo ne, a snažit se usměrňovat všechny a všechno. Někteří se pak svědomitě vměšují do věcí, do nichž jim nic není.
Takové jednání ukazuje na nedostatek úcty k principům spravedlnosti a nedostatek víry v Boha. Měli bychom konat svou povinnost a zbytek nechat na něm. Pokud jsou spolu bratr a sestra v kongregaci ve sváru, hleďte si svého a umožněte jim, ať si tuto záležitost vyřeší mezi sebou. Jedná-li se o vztah rodiče a dítěte, ať si to sami mezi sebou vyřeší a vezmou si ponaučení, jaké jim Pán, jako jejich Soudce, Učitel a Pastýř udělí. Pokud se sváří manžel a manželka, přístup je stejný. Nechte je. Nevměšujte se. I kdyby jeden z nich přišel k vám a žádal o radu, zabrzděte – odmítněte poslouchat podrobnosti – řiďte se pokynem Pána.
Apoštol Pavel vybízí bratry, aby se „snažili žít pokojně, starali se o své věci“ (1. Tesalonickým 4:10, 11). Zdá se, že již v rané církvi měli někteří sklon k všetečnosti, i dnes někteří z lidí posvěcených Pánu mají sklon zasahovat do záležitostí druhých. „Ten, kdo plete se do sporu, jenž se ho netýká, je jako člověk, který chytá psa za uši.“ (Přísloví 26:17) – koleduje si o pokousání. To nám připomíná muže, který vstoupil do domu a pokusil se manžela a jeho manželku přimět, aby po sobě přestali házet věci, čímž dosáhl jen toho, že je oba začali házet na něj, s katastrofálními důsledky pro něj za vměšování se do jejich záležitostí. Strkání nosu do věcí jiných lidí vždy přináší utrpení a smutek toho, kdo si tiše nehledí svého, pokud ne ve vztahu s ostatními, pak alespoň ve svém vztahu s Bohem. Pozorování ze života vedou k domněnce, že mnoho lidí se chová všetečně a hodně jejich potíží vyplývá právě z této slabosti. Docela často někdo využije situace a bez oprávnění přebírá doma velení. Obvykle v takových případech dochází ke značné nespravedlnosti. Ti, kteří se staví do této pozice, se často snaží ospravedlnit své pochybení tvrzením: „Kdybych nevzal otěže do rukou, dělo by se to špatně.“ Takoví nevnímají, že se 10 — B IBLICKÁ
KOROUHEV
Poraďte žalujícímu, že Pán již poskytl pokyny, že není ve vaší pravomoci zasahovat, a že Matouš 18:15–17 je cestou, kterou se vydat. Chápejte, že s takovým případem nemáte co do činění, leda by se k vám dostal přímo ve shodě s pokynem, který Pán poskytl. Pokud vás zvou do rodinné rozmíšky, odmítněte v ní účast a nedychtěte strkat nos do jejich záležitostí. Poraďte jim nejprve, jak nejlépe dovedete, ať si věci upraví mezi sebou, připomeňte jim Ježíšova slova: „Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje“ (Matouš 19:6), a pak dbejte na to, abyste neudělali nic, co by je rozdělilo nebo pomohlo dokončit rozdělení ducha, které již začalo. Bůh nás nepovolal, abychom narušovali pořádek, ale abychom usilovali o pokoj (Matouš 5:9; Židům 12:14). Slovo vinice v Bibli reprezentuje Boží lid, skutečný a nominální, ve vztahu k jejich oblasti služby a rozvoje (Izajáš 5:1–7; Matouš 20:1–16; 21:33–46). Proto hledejme, chytejme, zápasme, svažme, uvězněme a zabijme všechny lišky, velké i malé, které v sobě najdeme – ať jsou jakkoli mazlivé a svůdné, nejsou to naši přátelé, ale naši nepřátelé. Bojujme a překonejme tyto nectnosti sídlící v našich myslích a srdcích a staňme se tak způsobilými pro místo, které pro nás náš Pán označil ve svém království. BS 2007, 43
VEČEŘE PÁNĚ Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek – 1. Korintským 5:7 –
P
ASCHA byl židovský svátek, jenž byl slaven každý rok a nadále je slaven jako vzpomínka mimořádného vysvobození z desáté egyptské rány – „pominutí“ neboli záchrany izraelských prvorozených od smrti. Okolnosti této události, uvedené v Exodu 12:1–51 – oddělení a obětování beránka, označení veřejí a nadpraží krví, pečení beránka na ohni a jedení pečeného masa s hořkými bylinami a nekvašenými chleby stojícími Izraelci s přepásanými bedry a sandály na nohou, s holí v ruce, připravenými k odchodu z Egypta a vyjití do Země zaslíbené – Kanaánu – jsou nepochybně většině našich čtenářů známé. Mnozí znají také protiobrazný smysl těchto událostí, jež byly pouze předobrazy: Ježíš je „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1:29); „Kristus, náš Beránek“ byl oddělen na smrt a obětován nejen za církev, ale také za celý lidský svět (1. Janův 2:2). Veřeje a nadpraží znázorňují spravedlnost Boží pro ty křesťany, jež jsou zkropeni krví našeho Beránka (Ježíšovou zásluhou), a způsob, jakým si skrze víru přivlastnili jeho zlomené tělo. Právě tento obětovaný život a prolitá krev uskutečnily lepší věci pro církev, jejíž členové ve vysokém povolání jako poutníci a cizinci nepovažovali Egypt (nynější zlý svět) za svou vlast, ale s obutýma nohama a s holí v ruce se pevně ubírali do Země zaslíbené, východně od Jordánu, tedy do duchovní fáze Království. „Hořké byliny“ znázorňují hořké zkušenosti a životní zkoušky, které byly nutné a přispívaly k zvýraznění chuti nekvašeného chléba [pravda a upřímnost v jejich čistotě – kvas je symbol hříchu, bludu, sobectví a světskosti (Matouš 13:33; 16:6–12; Marek 8:15; 1. Korintským 5:7, 8)] a také masa Beránka, který řekl: „Nebudete-li jíst [skrze víru] tělo Syna člověka [přivlastnění jeho zásluhy jako dokonalého člověka] a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ (Jan 6:53)
Tímto způsobem se členové Kristovy nevěsty během téměř 2000 let Věku evangelia podíleli spolu se svým Pánem na obětování, jehož cílem bylo zadostiučinění za hřích. Proto požívali Ježíše jako svého Beránka – využívali skrze víru Ježíšovu výkupnou zásluhu pro své osvobození k nebeské sféře, jež, jak věříme, už byla jimi získána. JEŽÍŠOVA SMRT NASTALA V PRAVÝ ČAS Ježíš zemřel 14. nisana, přesně na den, kdy byl zabíjen paschální beránek a v den naplnění obrazu – smrti beránka (Exodus 12:5, 6). Je správné, aby všichni křesťané vzpomínali den, v němž zemřel „Beránek Boží“, nejen ti, kteří se účastnili výsad vysokého povolání v minulosti, ale také ti z nás, kteří žijí nyní! Samozřejmě náš zájem o tento den je mnohem větší než u současných židů, „Izraele podle těla“, který uznává pouze obraz. Stolujeme-li tedy denně – požíváme skrze víru Kristovu zásluhu a jeho slovo Pravdy – není-li pak značným potěšením a hezkým zvykem připomínat smrt našeho Pána v den jeho výročí? ZLOMENÉ TĚLO A PROLITÁ KREV Rozumíme, že si náš Pán přál, aby tento den byl každoročně slaven na jeho památku a že on zavedl to, co je nazváno „večeří Páně“ (1. Korintským 11:20), jež se skládá z nekvašeného chleba a ovoce révy – symboly jeho zlomeného těla a prolité krve, naší protiobrazné paschální večeře – jako náhrada za každoroční židovské zachovávání obrazu. Je zřejmé, že všechno, co je s tím spojené, naznačuje, že toto byl jeho záměr. Ježíš zachovával každý rok židovskou Paschu a naposledy, v noci, v níž byl zrazen, řekl: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.“ (Lukáš 22:15) To, co Ježíš slavil, bylo zabíjení paschálního beránka a nikoliv „svátek Paschy“, který následoval po něm a trval sedm dní. Židé v té době slavili oba svátky, zvlášť PROSINEC
2012 — 11
však ten druhý. (Nyní a už od delší doby židé neslaví památku zabíjení beránka, ale pouze svátek nekvašených chlebů.) Tenkrát to bylo naposledy, když Ježíš slavil zabíjení obrazného beránka a pak dal sebe samého jako skutečnou oběť. Když ustanovil novou, protiobraznou památeční večeři, chléb a kalich, namísto starého, každoročního obrazného beránka, dal svým učedníkům symboly a řekl: „To čiňte na mou památku [nedodržujte už déle předobraz neboli stín, ale používejte tyto nové symboly, abyste si připomínali mě – protiobraz].“ (Lukáš 22:19) „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně [a nikoliv smrt obrazného beránka v Egyptě], dokud on nepřijde [dokud království nebude ustanoveno a obraz nebude naplněn ,pominutím‘ neboli záchranou všech prvorozených vítězů – církve, a konečným vysvobozením všech věřících].“ (1. Korintským 11:26). Zabití protiobrazného paschálního Beránka, tedy smrt Krista, nemůže být lépe oslavena než v den výročí – večer 14. nisana, prvního měsíce, podle lunárního kalendáře (Exodus 12:2–8; Leviticus 23:5; Numeri 9:1–3; 28:16), nezávisle na tom, v jakém dnu týdne. Podle Božího výpočtu (Genesis 1:5, 8, atd.) „večer“, období noci z 24hodinového dne začíná v 6 večer a předchází „ráno“, tedy období dne. Sedmidenní svátek nekvašených chlebů, jenž nastával po 14. nisanu, znázorňuje ustavičné, dokonalé a věčné hodování křesťanského života, jímž se těšíme po přijetí a kvůli přijetí Krista, našeho výkupného, sedm je symbol dokonalosti. Někteří křesťané slaví Večeři Páně každou neděli, většinou ráno a tvrdí, že jejich zvyk je založen na často opakovaných zmínkách ve Skutcích o „lámání chleba“, např. „první den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba“ (Skutky 20:7). Přehlíží skutečnost, že ve dnech apoštolů bylo lámání chleba často se 12 — B IBLICKÁ
KOROUHEV
vyskytující potřebou a že v žádném z těchto případů není zmínka o kalichu, který byl přece stejně důležitou součástí Večeře Páně jako chléb. Navíc žádná z těchto setkání prvního dne v týdnu nebyla nikdy nazvána „Večeří Páně“ nebo jakýmkoliv jiným způsobem, jenž by vedl k závěru, že tato setkání byla slavením Večeře. NEDĚLE DNEM ZMRTVÝCHVSTÁNÍ Existuje několik důvodů proč „den Páně“, první den v týdnu, všeobecně nazývaný nedělí, v jeho „denní“ části, od šesté ráno do šesté večer, vůbec není vhodný k oslavě památky jeho smrti. Hlavní důvod je, že „první den“ nebo „den Páně“ byl zaveden a přijat, aby připomenul událost zcela opačného charakteru, totiž zmrtvýchvstání našeho Pána. Ustanovení památky jeho smrti se událo po šesté hodině večer, tedy v „noci“ a bylo nazváno „večeří“, nikoliv snídaní (1. Korintským 11:20, 23). Na druhou stranu vzpomínka jeho zmrtvýchvstání byla oslavována za denního světla. První událost byla nocí pláče a zármutku, zatímco druhá ránem radosti a jásotu, jež říká: „Pán byl opravdu vzkříšen.“ Noc znázorňuje Věk evangelia, čas utrpení, zatímco den znázorňuje jasný Věk tisíciletí, v němž členové těla byli vzkříšeni – velmi brzo, na začátku tohoto dne a vyvýšeni do duchovní sféry. RADOSTNÁ ZKUŠENOST LÁMÁNÍ CHLEBA Poté, co byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, se často, ne-li vždy, zjevoval svým učedníkům „prvního dne“ týdne a několikrát se nechal poznat po lámání chleba během jejich běžného jídla. Co je víc racionální než předpoklad, že s cílem uspořádání církve určili první den jako zvláštní den pro setkání mezi sebou a Pánem, a taky, že se účastnili společného jídla, protože přicházeli z jisté vzdálenosti a protože se jim u této příležitosti poprvé zje-
vil Pán? Byl to však vždy den radosti, zatímco noc, v níž zemřel, byla nocí soucitného zármutku. Zdá se, že se během vlády papežství ztratilo z dohledu správné zachovávání Večeře Páně a křtu. Nepochybně to bylo provedeno proto, aby umožnilo těm, kteří byli na smrtelné posteli, přijetí tzv. „svátostí“, jež údajně měly ochránit umírající osobu od pekla nebo pomoci při dostání se z očistce atd. Protestanti nevěnují zpravidla tomuto předmětu moc pozornosti a používají slova „kdykoli budete píti“ (1. Korintským 11:25) jako svolení ke slavení Večeře Páně v každém vhodném čase. Ježíšova slova skutečně znamenají toto: Tak často jako vy, moji učedníci (z nichž všichni jako židé jste zvyklí dodržovat každoročně obraznou Paschu na její výročí, v noci 14. nisana), slavíte tuto paschální Večeři, čiňte to na mou (nikoliv předobrazu ale protiobrazu) památku. Nemyslíme, aby slavení Večeře mimo správný čas bylo hříchem, ale domníváme se, že slavení Večeře podle toho, jak byla zavedena Ježíšem, namísto každoroční židovské paschální večeře, je nejvíce vhodné a nejvíce ctí jeho památku. Výše jsme uvedli stručný popis Večeře Páně. Jako další pomůcku k přípravě k účasti na ní
navrhujeme našim čtenářům studium XI. kapitoly 6. svazku „Studií Písma“ pod názvem „Pascha Nového stvoření“. Ať Pán bohatě žehná naší přípravě a účastí v nadcházející Večeři Páně! BS 2005, 18
C O J E TO P E K L O ? VĚDĚLI JSTE, ŽE... Ačkoli někteří popírají existenci pekla, Bible o něm jasně učí, jak ve Starém, tak i v Novém zákoně. Mnozí nesprávně chápou tento předmět a někteří se stále přidržují pohanského učení o věčných mukách, které bylo připojeno ke kře sťanství v raném středověku, a tak věří v peklo temného středověku, místo aby věřili v peklo Bible. Je důležité, abychom všechno důkladně zkoumali a tedy řádně poznali i biblické učení o pekle. Jediným slovem ve Starém zákoně, z něhož bylo přeloženo slovo peklo, je slovo šeol, jemuž v Novém zákoně odpovídá slovo hádes. V [anglickém] překladu krále Jakuba (KJV) slova šeol a hádes jsou přeložena 41krát jako
peklo, 32krát jako hrob a 3krát jako jáma a když jsou překládána jako peklo, je často na okraji poznámka „nebo hrob“ nebo naopak (Žalm 49:16; 55:16; 86:13; Izajáš 14:9; Jonáš 2:3; 1. Korintským 15:55; Zjevení 20:13). Překladatelé [anglického] Revidovaného překladu bible (viz také RSV) se vyhnuli této sporné záležitosti a nechali slova šeol a hádes nepřeložené [podobně činí i Jeruzalémská bible a Překlad nového světa]. V protikladu k myšlence, že peklo je místem ohně, mučení, křiku atd., Bible říká: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých [šeolu], kam odejdeš.“ „Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí [šeolu] vzdá někdo chválu?“; „Vždyť podsvětí [šeol] nevzdává ti PROSINEC
2012 — 13
chválu, smrt tě nedovede chválit.“ (Kazatel 9:10; Žalm 6:6; Izajáš 38:18). V okamžiku smrti dobří lidé stejně jako špatní jdou do šeolu (pekla), např.: Jákob sestoupil do šeolu (Genesis 37:35) a Jób prosil, aby mohl jít do šeolu a být tam skrytý až do vzkříšení (Jób 14:13). Ježíš „vylil na smrt svou duši“ (Izajáš 53:10, 12; Matouš 26:38) a sestoupil do pekla, avšak jeho duše [bytost] nebyla tam ponechána (Žalm 16:10; Skutky 2:27, 31). Ve staré angličtině slovo hell (peklo) znamenalo prostě skrýt nebo zakrýt – helling potatoes znamenalo schovat brambory do jámy, helling a house znamenalo pokrýt střechu domu atd., a proto slovo hell bylo vhodně použito ve významu tajného a skrytého stavu smrti a nevztahovalo se k mís tu trýzně, dokud tento význam nebyl dán teology temného středověku.
a Izrael (Jákob) v šeolu nic o nás nevědí (Kazatel 9:5; Žalm 115:17; Jób 14:21; Izajáš 63:16). Bible přesvědčivě prohlašuje: „Duše, která hřeší, ta zemře“ (Ezechiel 18:4, 20); „Mzdou hříchu je smrt [přerušení života – nikoliv život v mukách], ale darem Boží milosti je život věčný [dar, který Bůh neposkytne zlým – 1. Janův 3:15; 5:12] v Kristu Ježíši“ (Římanům 6:23; Skutky 4:12). „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul [tj. věčným přerušením života], ale měl život věčný“. „Člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné [odpovídající cenu] za všechny [za Adama a jeho rod], jako svědectví v určený čas“ (Jan 3:16; 1. Timoteovi 2:4–6).
Kdyby trestem pro Adama a jeho rod byla věčná muka, musel by Ježíš být věčně trýzProto peklo (šeol něn, aby tento dluh Peklo temného středověku nebo hádes) znamená splatil, ale protože stav smrti v bezvědomí a zapomnění, kde „mzdou hříchu je smrt“ „Kristus zemřel za všechny duše, dobré a špatné, jdou v naše hříchy“. Ježíš zakusil smrt za každého okamžiku smrti a z níž může každého zachráčlověka a „byl vzkříšen z mrtvých“ (1. Konit jen probuzení ze smrti. rintským 15:3, 4; Židům 2:9; Římanům 5:6– 10; Koloským 1:18; Zjevení 1:18). Když Bůh vyslovil nad Adamem trest smrti, Ježíš během svého pobytu na zemi řekl: neřekl: „V den, kdy bys z něho jedl, budeš žít „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, ve věčných mukách“, ale řekl mu pravdu: „Jistě který sestoupil z nebe“ (Jan 3:13; Skutky zemřeš [tj. přestaneš žít]“ (Genesis 2:17). 2:34). Adam zemřel ve stejném dni (o délce jedBible říká, že mrtví, dobří a zlí, „spí“ (2. Penoho tisíce let – 2. Petrův 3:8; Žalm 90:4), trův 3:4; 2. Královská 21:17, 18; Jan 11:11–14; v němž snědl zakázané ovoce. 1. Tesalonickým 4:13–17) v šeolu nebo hádu, Satan se postavil proti Bohu a lhal (Jan tedy v zapomnění a bezvědomí, a čekají na probuzení. „Není-li zmrtvýchvstání, pak (…) 8:44), když řekl: „Jistě nezemřete“ (Genesis jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu“ 3:4). Od té doby touto lží oklamal mnoho (1. Korintským 15:13–18). lidí, aby věřili, že mrtví nejsou ve skutečnosti mrtví, ale aniž by čekali na den vzkříšení, Bůh skrze Krista vykupuje všechny nikoliv žijí po smrti a rovnou jdou do nebe nebo do z věčných muk, ale „z moci podsvětí [šeolu]“ věčných muk. Oproti tomu Bible jasně říká: (Ozeáš 13:14), nicméně nikdo nevyjde ven, „Mrtví nevědí zhola nic“; „Mrtví nechválí už dokud ho Ježíš nezavolá v probuzení vzkříšení Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši během jeho druhého příchodu (Jan 14:3; ticha“; „Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není 1. Korintským 15:21–23, 52), kdy (avšak ne dřív) svatý Pavel a další získají své koruny žimu známo, jsou-li v nevážnosti“. Abraham
14 — B IBLICKÁ
KOROUHEV
vota a svou odměnu (2. Timoteovi 4:8; 1. Petrův 1:5; 5:4; Lukáš 14:14).
– Jan 3:36; 1. Janův 5:12; Žalm 37] do věčného života“ (Matouš 25:46).
Nakonec „všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho [Ježíšův] hlas a vyjdou“ (Jan 5:28, 29). Když šeol neboli hádes takto vydá všechny, kteří spí v Adamově smrti, šeol neboli hádes navždy přestane existovat – „Budu zkažením tvým, ó hrobe [šeole]“; „Smrt pak a peklo [hádes; také ďábel, šelma, falešný prorok a nenapravitelní zlí] uvrženi jsou do jezera ohnivého [oheň ničí veškeré hozené do něj hořlavé materiály a je proto používán v Bibli jako symbol zničení], a toť jest [znázorňuje] smrt druhá [naprosté, úplné a věčné zmaření, z něhož nikdy nebude obnovy]“ (Ozeáš 13:14; Zjevení 19:20; 20:14, 15; 21:8; Galatským 6:8; Židům 6:4–8; 10:26– 31; 12:29; 1. Janův 5:16; Judův 12, 13).
Novozákonní slovo gehenna je také překládáno jako peklo a ve Starém zákoně mu odpovídá slovo ge-Hinnom – údolí Hinnom. Do tohoto údolí mimo Jeruzalém byly házeny odpadky pocházející z města, které následně byly ničeny buď červy, nebo ohněm a sírou. Gehenna, kde „červ neumírá a oheň nehasne“ (Marek 9:43–48), znázorňuje druhou smrt – ne v tom smyslu, že doslovní červi a oheň tam budou existovat věčně, ale že Boží zničení bezbožníků je jisté, znázorněné vším, co bylo házeno do údolí Hinnom a bylo úplně zničeno, ať už červy, nebo ohněm.
Bůh může „i duši i tělo zahubit v pekle [gehenně]“; „každá duše, která neuposlechne toho proroka [Krista], bude vyhlaSodomu a Gomoru zena“; „Hospodin Bůh předložil „výstrachrání [jen ty] všežným příkladem trechny, kdo ho milují, stu věčného ohně“ ale všechny ničemy (Judův 7) – ne v tom vyhladí“; „budou, smyslu, že tento oheň Peklo Bible jako by nikdy nebyli“; stále hoří a není schopný zničit tato města, ale v tom, že způsobil je„dohořeli, zhasli jako knot“ (Matouš 10:28; jich věčnou zkázu, stejně jako věčný oheň Ezechiel 18:4, 20; Skutky 3:23; Žalm „připravený pro ďábla a jeho anděly“ přinese 145:20; Abdijáš 16; Izajáš 43:17). jejich trvalé zničení (Židům 2:14; Ezechiel Bůh je spravedlivý (Deuteronomium 32:4) 28:19; Žalm 145:20). a potrestá každého hříšníka podle jeho viny (Matouš 12:36; Lukáš 12:47, 48), ale jeho Slova budou trýzněni ze Zjevení 20:10 (srovspravedlnost mu zakazuje vyžadovat vyšší nej 14:10, 11) by měla být přeložena jako trest než ten, který byl vysloven, tj. trest budou zkoušeni nebo budou zkoumáni. Zlé smrti. „Což je člověk [který, pokud není skutky a učení ďábla, šelmy a falešného promravně zkažený, neuvažoval by o mučení roka budou věčně zkoumány spravedlivými kočky v ohni ani jednu minutu, o věčnosti nea jejich zničení bude uznáno za spravedlivé mluvě] spravedlivější než Bůh, čistší muž než a zasloužilé (srovnej Izajáš 14:15–17). jeho Učinitel?“; „Daleko je Bůh od svévole“ „Úzká [je] cesta, která vede k životu“, ale (Jób 4:17; 34:10). „široká cesta, která vede [nikoliv do zachování Bůh zakázal Izraeli mučit děti v ohni jako v ohni, ale] do záhuby“ (Matouš 7:13). oběť Molochovi, toto jednání odsoudil a nazval jej ohavností, která nikdy nepřišla na jeho Zlí „ponesou trest, věčnou zkázu“ (2. Tesamysl (Leviticus 18:21; 20:2–5; Jeremjáš 19:5; lonickým 1:9), uvedou na sebe „náhlou 32:34, 35). zhoubu“ (2. Petrův 2:1, 12), „jejich koncem je zahynutí“ (Filipským 3:19). „A tito půjdou do „Bůh je láska“ a přeje si, abychom jej uctívali věčného trápení [nikoli do věčných muk, ale na „v duchu a v pravdě“, z lásky k němu a ne smrt, protože „dokonaný hřích plodí smrt“ kvůli strachu z nynějšího nebo budoucího (Jakubův 1:15; 4:12); věčná smrt je věčným trestu – „dokonalá láska strach zahání“ trestem], ale spravedliví [jedině oni získají život (1. Janův 4:8–12, 16–21; Jan 4:24). PROSINEC
2012 — 15
FOTODRAMA STVOŘENÍ
B OŽÍ
SLÁVA V NEBESÍCH
„POČÁTEK moudrosti je bázeň před Hospodinem“. „Blázen si v srdci říká: Bůh není“. „Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání“. „Nebesa vypravují o Boží slávě“ – Žalm 111:10; 14:1; 19:3, 2. Uvědomění si bezmezné moci Stvořitele a naší vlastní malosti by nás mělo přimět k učení. Studium stvoření je „klíčem k poznání“. Když použijeme tento klíč, začneme si uvědomovat, že jediným hodnotným cílem je spolupráce s naším Stvořitelem v dobročinných záměrech týkajících se jeho stvoření. Planety naší soustavy jsou ve srovnání se Sluncem nicotnosti. Představte si, že průměr Slunce je průměrem velkého sudu mouky. Jupiter by pak byl velikosti malého pomeranče, Země a Venuše – hrachu, a Merkur a Mars maliny. Slunce je tři sta tisíc krát větší než naše Země. Vlak o rychlosti 56 km/h by potřeboval jeden měsíc, aby objel Zemi, ale na objetí obvodu Slunce by potřeboval 340 let. Den a noc jsou výsledkem rotace Země kolem své osy, zatímco rok je výsledkem jejího oběhu kolem Slunce. Planety bližší Slunci mají kratší oběžné dráhy a z tohoto důvodu jejich rok je kratší, kdežto na těch vzdálenějších rok trvá déle. Rok na Merkuru trvá přibližně naše tři měsíce. Na Neptunu, nejvzdálenější planetě, trvá rok 164 zemských let. Naše Slunce je však jen jednou z hvězd, jejichž počet se podle nejnovějších astronomických metod odhaduje na 125 milionů. Nepochybně kolem každé z těchto hvězd se otáčí planetární soustava podobná té naši. Odhaduje se tedy, že existuje miliarda světů. Ale ani tento počet nemusí být konečný. Kdybychom mohli stát na nejvzdálenější a nejmatnější hvězdě, nepochybně bychom odtamtud viděli mnohem více hvězd. Jsme zděšení velikostí vesmíru. Znamení zvířetníku ilustrují různé části oblohy, viditelné v různých obdobích.
OTÁZKY K PRVNÍ LEKCI 1. Co je to moudrost? Viz slovník. 2. Kdy začíná skutečná moudrost? Žalm 111:10. 3. Co říká Bible o osobě, která popírá existenci Boha? Žalm 14:1. 4. Co znamená Žalm 19:2, 3? 5. Co by nás mělo přimět k učení? Viz odstavec 2. Přísloví 1:7; 4:13. 6. Co máme studovat, abychom získali klíč k poznání? 7. Jak se jmenují planety naší sluneční soustavy? Odstavec 3. Je rozdíl mezi planetou a hvězdou? 8. Když přirovnáme velikost Slunce k velkému sudu mouky, jaký rozměr by měly planety vůči němu? 9. Jsou nyní vidět některé z těchto planet? 10. Je Slunce větší nebo menší než Země? Kolikrát? 11. Jak dlouho by jel vlak o rychlosti 56 km/h, aby objel Země? Jak dlouho, aby objel Slunce? Kolikrát rychleji to lze udělat letadlem? 12. Co je výsledkem našeho dne a noci? Co je výsledkem našeho roku? A rok na Neptunu? Odstavec 5. 13. Které planety mají kratší léta? A které delší? Jak je dlouhý rok na Merkuru? 14. Jak je pojmenováno naše Slunce a proč? Odstavec 6. 15. Kolik je podobných sluncí ve vesmíru? 16. Pokud každé slunce je centrem planetární soustavy, kolik je pravděpodobně světů? 17. Je to patrně jejich konečný počet? Proč, nebo proč ne?
Toto číslo Biblické korouhve naleznete také na internetových stránkách http://ldmh.sweb.cz Prostřednictvím této adresy můžete navštívit obdobné stránky ve Spojených státech, Polsku, Francii, Německu, Velké Británii, Litvě, Rusku, Brazílii, Indii a na Ukrajině.