UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV GERMÁNSKÝCH STUDIÍ ODDĚLENÍ SKANDINAVISTIKY OBOR: NĚMČINA – NORŠTINA
Jitka Collerová
OBRAZ HLAVY, RUKY A SRDCE V ČESKÉM A NORSKÉM JAZYCE BILDE AV HODE, HÅND OG HJERTE I TSJEKKISK OG NORSK SPRÅK
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jarka Vrbová PRAHA 2007
P R O H L A Š U J I ,
že tuto předloženou diplomovou práci jsem vypracoval/a zcela samostatně a cituji v ní veškeré prameny, které jsem použil/a.
V Praze dne 27. 7. 2007
Podpis:
Poděkování:
Ráda bych poděkovala PhDr. Jarce Vrbové z Univerzity Karlovy v Praze za její trpělivost a vstřícnost při vedení mé práce. Velké poděkování patří také Karolině Wencelové, jejíž práce mi byla inspirací pro vytvoření práce mé.
1
Obsah ÚVOD ................................................................................................. 5
TEORETICKÁ ČÁST ................................................... 7 1.
KOGNITIVNÍ PŘÍSTUP K JAZYKU .............................................. 7 1.1.
2.
3.
Předchůdci kognitivního přístupu k jazyku .................................... 9
JAZYKOVÝ OBRAZ SVĚTA ....................................................... 15 2.1.
„Přirozená“ slovní zásoba................................................................. 18
2.2.
Antropomorfismus.............................................................................. 19
2.3.
Kategorizace......................................................................................... 20
2.4.
Stereotyp ............................................................................................... 22
2.5.
Metafora................................................................................................. 23
FRAZEOLOGIE ......................................................................... 24 3.1.
Základní kritéria frazému................................................................... 25
PRAKTICKÁ ČÁST ..................................................... 28 RUKA.............................................................................................. 28 4.
5.
NORSKÁ RUKA ......................................................................... 28 4.1.
Která ruka je ta správná? .................................................................. 29
4.2.
Ruka versus paže ................................................................................ 30
4.3.
Prsty ....................................................................................................... 30
RUKA A JEJÍ FUNKCE ............................................................... 31 5.1.
Činnost – být aktivní je dobré .......................................................... 31
5.2.
Činnost pracovní ................................................................................. 32
5.3.
Vlastnění, moc a ovládání ................................................................. 33
2
6.
7.
5.3.1.
Vlastnění ...................................................................................................................... 33
5.3.2.
Ovládání, moc a vliv ................................................................................................... 33
KONTAKT SE SVĚTEM ............................................................. 35 6.1.
Vzdálenost, dosažitelnost ................................................................. 36
6.2.
Prostorová orientace.......................................................................... 36
6.3.
Vyjádření kvantity a míry................................................................... 36
KONTAKT S LIDMI ................................................................... 37 7.1.
7.2.
7.3.
Symbolické jednání mezi lidmi ........................................................ 38 7.1.1.
Společenské kontakty................................................................................................. 38
7.1.2.
Oficiální kontakty......................................................................................................... 39
7.1.3.
Ze starých časů ........................................................................................................... 40
Mezilidské vztahy ................................................................................ 40 7.2.1.
Pozitivní konotace....................................................................................................... 40
7.2.2.
Negativní konotace ..................................................................................................... 41
Metonymické výrazy .............................................................................. 43
SRDCE............................................................................................ 45 8.
9.
ZÁKLADNÍ POJETÍ SRDCE V ČESKO-NORSKÉM KONTEXTU .. 45 8.1.
Srdce vikinského Severu................................................................... 46
8.2.
Etymologie ............................................................................................ 47
8.3.
Symbol srdce ....................................................................................... 48
8.4.
Srdce a jeho funkce ............................................................................ 48
8.5.
Fyziologické činnosti a vjemy srdce .............................................. 48
8.6.
Nefyziologické činnosti a vlastnosti srdce .................................. 49
8.7.
Konkurence srdce – prsa .................................................................. 50
KVALITA SRDCE ...................................................................... 50
10. SRDCE JAKO SÍDLO .................................................................. 51 10.1.
Sídlo emocí ........................................................................................... 54
10.2.
Sídlo opravdové podstaty člověka, člověk sám, jeho nitro,
duše
................................................................................................................. 55
3
10.3.
Sídlo lásky ve smyslu náklonnosti, soucítění a pochopení ..... 56
10.4.
Sídlo statečnosti, odvahy.................................................................. 57
10.5.
Sídlo svědomí, starosti, lítosti ......................................................... 58
10.6.
Sídlo lásky milenecké nebo partnerské ......................................... 58
11. METONYMICKÉ VÝRAZY ........................................................ 59 HLAVA........................................................................................... 61 11.1.
Etymologie ............................................................................................ 61
11.2.
Hlava a její funkce ............................................................................... 62 11.2.1.
Rozum........................................................................................................................ 62
11.2.2.
Paměť, vůle, nadání ................................................................................................. 62
11.2.3.
Myšlení, smysl........................................................................................................... 64
11.2.4.
Kontrola...................................................................................................................... 65
11.3.
Kontakt s lidmi ..................................................................................... 66
11.4.
Metonymické výrazy ........................................................................... 67
ZÁVĚR ............................................................................................. 69 SAMMENDRAG ................................................................................ 70 SEZNAM ZKRATEK .......................................................................... 73 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................... 74
4
ÚVOD „Kolik řečí umíš, tolikrát si člověkem“. (neznámý moudrý Čech)
Asi bych těžko hledala přísloví, které by lépe vystihovalo předmět teorie, díky které vznikla má práce. Troufám si tvrdit, že onen neznámý autor neměl na mysli jen skutečnost, že nám cizí jazyky umožňují komunikaci s více lidmi, ale že to myslel stejně jako původci teorie o jazykovém obrazu světa, tzn. že každý jazyk unikátním způsobem poskytuje náhled na svět. Právě díky tomuto novému – skrze jiný jazyk zprostředkovanému – pohledu máme možnost se stát novým člověkem. Rozdíl mezi mluvením cizím jazykem a myšlením v něm zná každý, kdo někdy zkusil se nějaký cizí jazyk naučit, a pak ho v daném jazykovém prostředí aplikovat. Moje pokusy o překlad českého myšlení do jiného jazyka se na druhé straně často setkávaly s nechápavými výrazy ve tváři. A naopak, když jsem se vrátila z ciziny, stávalo se mi, že se mi v běžné komunikaci na jazyk draly výrazy cizí, které mi najednou připadaly mnohem výstižnější než ty domácí. Za mou prací se skrývá úmysl umožnit českému čtenáři (ať už je znalý norského jazyka či nikoliv) náhled na „norský“ svět zprostředkovaný třemi důležitými (ne-li nejdůležitějšími) částmi lidského těla. Diplomovou práci dělím do dvou velkých oddílů. V prvním oddíle se zabývám teoretickým základem a podrobněji zde popisuji teorii jazykového obrazu světa, zařazuji ji do kontextu vědeckých disciplín a v krátkosti nastiňuji i ideový vývoj, který této teorii předcházel. Několik odstavců také věnuji popisu frazeologie a frazému, jelikož frazémy tvoří podstatnou část sebraných výrazů. V druhém oddíle se nachází praktická část s frazeologicko-sémantickým rozborem norských a českých výrazů vážících se k ruce, srdci a hlavě. Jelikož nejsem rodilý mluvčí zkoumaného jazyka, je má práce spíše jen hrubým obrysem než detailním obrazem. Náplň norského obrazu jsem čerpala hlavně
5
z norského
výkladového
slovníku
Bokmålsordboka,
ze synonymického
slovníku Magneho Rommetveita Med andre ord, frazeologických příruček Gerdy Motte Erichsen a ze studie Anne Golden o lidském těle v metaforických a metonymických výrazech. Svou pozornost jsem zaměřila jak na významy základní, tak přenesené a hlavně na oblast frazeologie. České výrazy jsem získala především ve Slovníku spisovné češtiny a v oddílu RUKA převážně z práce Karoliny Wencelové Frazeologie vážící se k slovu ruka v českém a polském jazyce. V práci se zabývám i etymologií vybraných výrazů. Vzhledem k tomu, že norský etymologický slovník, jak jej známe v češtině či ve velkých evropských jazycích,
neexistuje,
vypomáhám
si
jednak
etymologiemi
uvedenými
v norském výkladovém slovníku Bokmålsordboka, dánském etymologickém slovníku Alfa Thorpa a Hjalmara Falka a populárně naučném slovníku Levende ord. U výrazů vycházejících z němčiny jsem používala Kluges Etymologisches Wörterbuch. Veškeré cizojazyčné citace jsou mé vlastní překlady.
6
TEORETICKÁ ČÁST 1. KOGNITIVNÍ PŘÍSTUP K JAZYKU Teorie o jazykovém obrazu světa spadá do oboru kognitivní lingvistiky. Kognitivní lingvistika je relativně mladou disciplínou. Její vznik se klade do 80. let 20. století. V té době došlo v lingvistice k obratu pohledu na jazyk a zájem lingvistů se odvrátil od popisu systému ke komunikační a sémantické složce jazyka (srov. Vaňková 2005:23). Kognitivní lingvistika stojí na pomezí dvou disciplín – kognitivní vědy a lingvistiky. Pole záběru kognitivní vědy je velmi široké a charakteristické svým propojením s ostatními vědními disciplínami. Stejně tak i teorie jazykového obrazu světa vykazuje styčné body s více disciplínami jako např. lingvistickou antropologií nebo fenomenologií. Podstatou kognitivní vědy je zkoumání povahy mysli a jejího fungování. Své poznatky aplikuje nejen zpětně na člověka, ale také na vývoj umělé inteligence (srov. Vaňková 2005:18ff). Vaňková (srov. 2005:20f) uvádí tři hlavní kognitivní přístupy ke studiu lidské mysli – přírodovědný, konstrukční a zkušenostní. Přírodovědný přístup vychází z pozorování a experimentů týkajících se hlavně oblasti stavby a
fungování
lidského
mozku.
Konstrukční
přístup
využívá
poznatků
přírodovědného přístupu k vytváření modelů simulujících procesy probíhající v lidské mysli a jejich následného využití na poli umělé inteligence. Poslední, zkušenostní přístup se používá ve fenomenologii, psychologii, pedagogice a hlavně také právě v kognitivní lingvistice. Hlavním nástrojem je zkoumající osoba sama a její schopnost pomocí introspekce a prožívání zvědomit své vnitřní pochody. Toto zvědomění si bez jazyka lze jen těžko představit. Jazyk je součástí poznávání a poznání (cognition), podílí se na tom, jak světu rozumíme, jak ho kategorizujeme, jaký obraz světa si vytváříme a jak ho předáváme dál. (Vaňková 2005:21)
7
I v kognitivní lingvistice lze přístupy dále rozdělit do tří skupin. První skupina se nejvíce zabývá činností mozku a modelováním určitých jevů (např. neuronových sítí). Tyto výzkumy úzce souvisí s konstrukčním přístupem kognitivních věd, avšak důraz je kladen především na jazyk. V centru pozornosti dalších dvou skupin stojí shodně mysl a tělem zprostředkovaná lidská
zkušenost
světa
(antropocentrismus).
Ovšem
každá
skupina
vyhodnocuje a nazírá tuto zkušenost z jiného úhlu. Jedna skupina se snaží najít univerzálie, které jsou společné všem příslušníkům lidského druhu (Lakoff, Johnson). Druhá skupina vychází z teorie jazykové relativity (poprvé u Saphira a Whorfa) a zajímá se o obrazy světa jednotlivých jazyků a jejich vzájemné odlišnosti, podobnosti a vývojové změny vzhledem k proměně kulturních podmínek. Tato zkoumání jsou doménou slovanské, především polské lingvistiky (Bartmińsky, Anusiewicz, Wierzbicka) s přesahem do etnolingvistiky, kulturní lingvistiky a mezikulturní sémantiky (srov. Vaňková 2005:35f).
Právě
tato
posledně
jmenovaná
skupina
je
tvůrcem
pojmu jazykového obrazu světa. Tento pojem, který je nejen pojmem, ale zároveň a hlavně také přístupem k jazyku, se vyskytl poprvé v 80. letech u polských jazykovědců z Lublinu. Novinkou tohoto přístupu je postavení člověka a jeho bytí do centra zájmu. Zatímco američtí kognitivisté reprezentovaní především Lakoffem a Johnsonem vycházejí ve svých zkoumáních z možností těla, schopnosti kategorizovat a myslet v metaforách1, zamýšlejí se polští lingvisté nad otázkou, do jaké míry je každý jazyk specifickým odrazem světa určitého společenství – kultury (srov. Vaňková 2005:47). Zkoumáme-li kontury jazykového obrazu světa, zkoumáme vlastně, „jak jsme“ ve světě, v jakých dimenzích světu rozumíme, jak a odkud k němu přistupujeme. (Vaňková 2005:47)
1
Více o práci Lakoffa a Johnsona se český čtenář může dozvedět v jejích díle Metafory, kterými žijeme. Brno: Host 2002
8
1.1. Předchůdci kognitivního přístupu k jazyku
Přestože většina kognitivně směrovaných teorií vykrystalizovala do své podoby až v 80. letech 20. století, vyskytuje se v dějinách několik jedinců, kteří se stali svými pracemi průkopníky nového směru. Jedním z prvních byl Němec Johann Gottfried Herder (1744–1803).2 Herder byl už za svého života známým a uznávaným filozofem, překladatelem a básníkem. Jeho eseje Von deutscher Art und Kunst (O německém umění; 1773) se staly manifestem německého romantismu a německý romantismus dále inspirací dalším evropským národům (mezi jinými např. také severským). Období romantismu je jednoznačně spjato s uvědoměním si jedinečnosti každého národa a jeho nazírání na svět. Herder tuto jedinečnost hledal a nacházel v umělecké, ale především lidové tvorbě každého národa. Pro účely této práce je důležitější jeho spis Abhandlung über den Ursprung der Sprache (O původu řeči; 1772). Metodou jeho zkoumání je právě výše zmíněná introspekce. V Herderově době byla rozšířená představa, že řeč je dar od Boha, a tudíž ve své podstatě lidskému pochopení nepřístupná a nerozluštitelná. Herder, sám teolog, tuto teorii božského původu vyvrací s odůvodněním, že řeč naopak vykazuje přílišnou podobnost s člověkem a schopnost řeči dává do souvislosti s existencí rozumu. Obecně je Herder (2006:12) toho názoru, že prvotní příčinnou vzniku řeči bylo puzení člověka k mluvení svými citovými zážitky, a za nejstarší slova považuje napodobení zvuků světa. Zvuky světa klade také do souvislosti s vznikem členů – vychází u toho z lidské analogie: já jsem živý a vydávám zvuky – jestliže ještě něco vydává zvuky, musí to být také živé, např. stromy šumí. Podkladem pro jeho teorie jsou mu orientální jazyky (v jeho době byly z orientálních jazyků známé především čínština, siamština, arabština, hebrejština), ve kterých, jak tvrdí, jsou nejčetnějším slovním druhem slovesa, a to slovesa původem spojená se sluchovými vjemy (srov. Herder 2006:42f). Ovšem zdaleka ne všechny věci vydávají zvuky. Herder si také klade otázku, jak je možné, že se člověk naučil proměňovat i tyto „tiché“ věci ve 2
srov. Vaňková 2005:48
9
zvuk. Odpověď nachází ve schopnosti člověka vnímat více smysly najednou a ve schopnosti hromadění představ, tzn. schopnosti vybavit si při zvuku nějakou barvu nebo spojit určitý úkaz s pocitem (srov. 2006:47ff). Kdyby byl řeč vynalezl anděl nebo nebeský duch: celá stavba by nutně musela být otiskem způsobu myšlení tohoto ducha. Neboť podle čeho poznám obraz malovaný andělem než podle andělskosti, nadzemskosti jeho tahů? Vyskytuje se však něco takového u naší řeči? Stavba a půdorys, ba dokonce první základní kámen tohoto paláce prozrazují lidstvo. (Herder 2006:42)
Do kontrastu k člověku staví zvířata, která rozumem neoplývají, neboť to z povahy pudů není možné. Na rozdíl od člověka je pudy předurčují k jejich činnosti bez možnosti volby. V duchu smysluplnosti existence považuje Herder rozum za kompenzaci nedostatečně vyvinutých pudů, instinktů a smyslů. Za jedinou šanci člověka na přežití považuje lidskou schopnost učit se a své vědomosti předávat právě mediem řeči. Podle něj nemá člověk na rozdíl od zvířat svou mluvu instinktivně vrozenou, tzn. že se může naučit jakoukoliv řeč (srov. Herder 2006:22ff). Zároveň poukazuje na důležitost smyslového vnímání. Za základní smysl pro vývoj řeči považuje sluch.3 Jak už jsem výše zmínila, staví Herder svou teorii o prvních slovech na sluchovém zážitku. Cestu prvních slov vede od zvuku k jeho pojmenování, tzn. ke vzniku znaku. Znak slouží člověku jako heslo pro něho samotného a zároveň jako prostředek sdělení pro druhé. Jako důkaz důležitosti smyslového vnímání pro vznik řeči uvádí jazykové obrazy hněvu v orientálních jazycích. Hněv je zde charakterizován slovy označujícími sluchové vjemy (funět, soptit). Naproti tomu v západních jazycích nachází obrazy, ve kterých převažuje zrak. Hněv bývá vyjadřovaný slovy popisující zrakové vjemy, např. být rudý (srov. Herder 2006:51ff). S přístupem jazykového obrazu světa souvisí myšlenka o bohatosti a chudosti jazyka. Herder (srov. 2006:58) mluví o bohatosti jazyka v závislosti na prostředí, ve kterém vznikal, a uvádí to na příkladu slovní zásoby, např.
3
Považuje ho za prostřední ze smyslů. Zrak je příliš daleko, hmat příliš blízko a oba jsou příliš intenzivní na to, aby se s nimi dalo pracovat.
10
v arabštině se vyskytuje mnoho výrazů pro meč nebo lva, v Siamu (dnešní Thajsko) existuje několik výrazů pro zájmeno „my“ v závislosti na sociálním postavení obou částí my (např. pán – sluha, dva páni atd.). Dokonce uvádí příklad kmenů, kde se jazyky liší podle pohlaví uživatelů. Dobrým příkladem vlivu prostředí na jazyk jsou jednoznačně číslovky – každý jich má tolik, kolik jich pro život potřebuje (srov. Herder 2006:60). Herder vyzdvihuje důležitost mateřské řeči pro vnímání světa a společnost jako podmínku pro její rozvoj. Mateřská řeč byla přece zároveň první svět, jejž jsme viděli, první city, které jsme pocítili, první dojem a radost, které nás oblažily. (Herder 2006:79)
Každý rod vnese do své řeči svůj domácí a rodinný tón […] . Podnebí, vzduch, voda, potrava a nápoje ovlivní mluvidla, přirozeně i řeč. (Herder 2006:84)
Zajímavá je i jeho idea o důvodu dělení jazyků. Podle Herdera nevznikaly národní jazyky nezávisle na sobě, ale ze společného základu. Přestože dnes toto tvrzení nikoho nepřekvapí, stála jeho myšlenka na prahu pozdější srovnávací lingvistiky. Stejně jako na zeměkouli žije jediné lidské pokolení, tak se tu vyskytuje jediná lidská řeč; ale stejně jako se veliký rod rozrůznil do mnoha menších plemen, učinily to i jazyky. (Herder 2006:93)
Popudem k dělení jazyků byla podle Herdera (srov. 2006:87) rodová a národní nenávist. Vychází z obecně lidského předpokladu, že dva rody, které se znesvářily, nechtěly mít spolu nic společného, tedy ani řeč. Navíc z taktických důvodů je dobré mluvit jinou řečí než protivník. V těchto souvislostech interpretuje známý biblický příběh o stavbě Babylónské věže. V jeho podání se nejedná o trest boží za zpupnost stavitelů, nýbrž jej považuje za alegorii o společném díle, které nebylo kvůli svárům dokončeno. Zatímco Herderova studie o původu řeči je zásadní svým postulátem o jejím lidském původu a tělesnosti jako výchozího bodu její realizace, jsou
11
studie
Wilhelma
von
Humboldta
význačné
rozvinutím
myšlenky
o
vzájemném vlivu jazyka a kultury. Wilhelm von Humboldt (1767-1835) byl spolu s Goethem jedním s nejčinorodějších osobností své doby. Byl aktivním politikem, filozofem, filologem, lingvistou, básníkem, překladatelem a také osobou zodpovědnou za provedení pruské školské reformy, na jejímž základě zřídil Freie Universität v Berlíně. Jeho filozoficko-lingvistický počin nebyl v jeho době zcela doceněn. Humboldt jako jeden z prvních poukázal na ústřední úlohu jazyka pro lidské vnímání a poznání a postavil ho do centra filozofického bádání.4 Na poli jazykovědy se jeho studie staly základem jejího srovnávacího odvětví. To se ovšem za krátko odchýlilo z jím vytýčeného směru a vydalo se diachronní cestou reprezentovanou F. Schlegelem, F. Boppem a J. Grimmem. Humboldtovými nejdůležitějšími spisy pro potřeby mé práce je fragment Über Denken und Sprache (O myšlení a jazyce; 1795-95) a pojednání Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und ihren Einfluss auf die geistige Entwicklung des Menschengeschlechtes (O rozmanitosti stavby lidských jazyků; 1836) (srov. Störig, 2000:488f). Na dobové tázání po podstatě člověka Humboldt odpovídá, že člověk je bytost, která se uskutečňuje skrze řeč. V tehdejším lingvistickém chápání byl jazyk instrumentem a jako k takovém se k němu přistupovalo – popisně jako k souboru konvenčních znaků stojících mimo člověka. S tím ovšem Humboldt nesouhlasil. Humboldt o jazyku uvažuje dynamicky jako o tvůrčí síle. Jazyk je podle něj vnitřní orgán člověka – orgán určený nejen k rozlišování vnějších objektů světa, ale i vnitřního bytí. Domnívá se, že jako přírodní tvor byl člověk na počátku spojen se světem, aniž by si uvědomoval rozdíl mezi sebou a světem, ve kterém žil. Teprve reflexí, (která byla jazykové povahy,) došlo k narušení této jednoty a člověk si uvědomil rozdělení světa na subjekt a objekt. Jazyk se tak stal prostředníkem mezi Já a světem (srov. Borsche 1996:276ff).
4
Do té doby byl jazyk nazírán jako jedno z témat filozofie, nikoliv však jako téma ústřední. V minulosti se jazykem z filozofického hlediska zabývala řada filozofů, např. už Platón a Aristotelés (srov. Störig 2000:487).
12
Pojem reflexe je možné nahradit pojmem myšlení. Myšlení a jazyk jsou pro Humboldta vzájemně neoddělitelné složky. Jazyk není jen pouhým nástrojem pro popis již hotové představy, nýbrž šablonou, skrze kterou je hmota představy tlačena ven. Jedná se tedy nikoliv o vztah posloupnosti, nýbrž současnosti (Borsche 1996:279ff). Pod těmito šablonami si můžeme představit národní jazyky v jejich rozmanitosti, skrze něž se ono myšlení a pohled na svět (Weltansicht) tlačí ven. Ze vzájemné závislosti myšlenky a slova jasně vyplývá, že jazyky vlastně nejsou prostředky, kterými se již rozpoznané pravdy utvářejí, nýbrž mnohem víc – prostředky, díky kterým se předtím nerozpoznané zjevuje. Jejich různost nespočívá v rozdílnosti zvuků a znaků, nýbrž v rozdílnosti samotného pohledu na svět. (Humboldt 1963:19f)
5
Někdo by mohl namítat, že při takové pluralitě světonázorů se chápání světa stává značně relativním, a tudíž není možné se dobrat pravdivého náhledu na svět. Humboldt ovšem tyto četné náhledy na svět přirovnává k „hranolu, který na každé straně ukazuje vesmír v jiném barevném odstínu“ (Humboldt, cit. in Borsche 1996:282, orig. německy), tzn. že o těchto variantách uvažuje jako různých úhlech pohledu točících se okolo jednoho světa. Řádného ohlasu se jeho dílo dočkalo až ve 20. století. Bylo inspirací například Leo Weisgerberovi při vytváření jeho obsahově orientované gramatiky (Inhaltsbezogene Grammatik) a v 50. letech bylo znovu objeveno Heideggerem a Cassiererem. Ovlivnilo i Naoma Chomského (srov. Borsche 1996:289)
a
bylo
přínosem
právě
pro oblast
kognitivně
orientované
jazykovědy. Na druhém konci světa, v Americe, se v druhé polovině 20. století stala známou tzv. Sapir-Whorfova hypotéza – teorie zabývající se vlivem národních jazyků
na
způsob
vnímání
světa,
která
je
podobná
Humboldtovým
myšlenkách. Dodnes nikdo nedokázal, jestli její autoři Humboldtovo dílo znali.
5
Durch die gegenseitige Abhängigkeit des Gedankens, und des Wortes von einander leuchtet es klar ein, dass die Sprachen nicht eigentlich Mittel sind, die schon erkannte Wahrheit darzustellen, sondern weit mehr, die vorher unerkannte zu entdecken. Ihre Verschiedenheit ist nicht eine von Schällen und Zeichen, sondern eine Verschiedenheit der Weltansichten selbst.
13
Zatímco Humboldt považoval propojenost jazyka a ducha národa za tak úzkou, že v případě, že by byla dána jen jedna z obou složek, může být ta druhá derivována z první, je moderní antropologie k této tezi skeptická a tvrdí, že doposud nebyl podán důkaz, který by dokládal vztah mezi určitým typem kultury
a
určitým
typem
jazyka.
Existují
společenství
(například
severoamerických Indiánů z Velkých plání), která vykazují podobnou kulturu, ale jejich jazyky se velmi liší. Naopak jazyková podobnost Estonců a Finů není zároveň podobností kultur (srov. Salzmann 1998:39). Počátkem celého amerického bádání o vztahu jazyka a kultury začalo se jménem amerického antropologa německého původu Franze Boase, který sepsal první rozsáhlé pojednání o jazyku a kultuře četných severoamerických indiánských kmenů. Daleko známějším než on se ovšem stal jeho žák Edward Sapir. Boas i Sapir byli přesvědčeni, že jazyk a kultura spolu nejsou vnitřně spjaté, ačkoliv připisovali váhu jejich vzájemnému ovlivňování. Sapir ve svých zkoumáních dochází k názoru, že kultura se mění mnohem rychleji než jazyk, takže mnohdy bývá jazyk spíše odrazem kultury už dávno minulé. Ovšem shodně s Humboldtem tvrdí, že jazyk a způsob myšlení jsou neoddělitelně propojeny, ba co víc, že je člověk vydán svému rodnému jazyku na milost (srov. Salzmann 1998:40f). Hypotézy a dílo Sapira a Boase byly vesměs známé pouze jejich studentům, zato teorie Sapirova žáka Benjamina Lee Whorfa se stala známou mezi celou vzdělanou veřejností. Jedná se o onu proslulou Sapir-Whorfovu hypotézu. Tato
hypotéza
je
postavena
na
dvou
pojmech
–
jazykový
determinismus a jazykový relativismus, které zároveň reprezentovaly princip výzkumu. První z obou jmenovaných se vztahuje k myšlence, že způsob náhledu na svět každého člověka je určován povahou jeho jazyka. […] jazykový systém (jinými slovy gramatika) každého jazyka není pouhým reprodukčním nástrojem k uvedení myšlenek v řeč, ale spíše tím, co myšlenky formuje. (Whorf, cit. in Salzmann 1998:42)
6
6
[…]the background linguistic system (in other words, the grammar) of each language is not merely a reproducing instrument for voicing ideas but rather is itself the shaper of ideas […]. 14
Jedním z příkladů, kterým tuto tezi dokládal, byla gramatická schopnost sloves indiánů z kmene Hopi vyjadřovat určitou příponou opakovaný děj. Bez této přípony se jednalo jen o jeden ukončený děj (srov. Salzmann 1998:42f). Teze o jazykovém relativismu se váže k myšlence, že každý jazyk představuje rozdílný náhled člověka na svět. V kontextu současných prací a bádání na poli univerzálních pojmů (více o tom v kapitole 2.3 Kategorizace) je jeho teorie o jazykové relativitě překonána. Extrémním případem jejího popření je studie, kterou provedli američtí lingvističtí antropologové Brent Berlin a Paul Kay. Jednalo se o studii o výskytu barev v 98 jazycích7. V této studii zjistili, že existuje základní inventář 11 barev. Podle jazyků, ve kterých se vyskytuje méně než 11 barev, vytvořili stupnici od nejčastěji zastoupených barev k barvám zastoupeným nejméně. Touto prací dokázali, že existují jazykové univerzálie napříč rozdílnými kulturami a jazyky (srov. Salzmann 1998:44ff). V roce 1963 modifikoval John B. Caroll Whorfovu tezi do následující podoby: Nakolik se liší jazyky způsobem dekódování objektivní zkušenosti, natolik tíhnou uživatelé jazyka k tomu si rozdílně vybírat a rozlišovat zkušenosti podle dostupných kategorií příslušného jazyka. Tato poznání mohou určitým způsobem ovlivňovat jejich chování. (Caroll, cit. in Salzmann 1998:64)
8
2. JAZYKOVÝ OBRAZ SVĚTA Jelikož je tato teorie relativně nová, existuje celá řada definic, které se liší v závislosti na aspektech zkoumání. Pro potřeby své práce jsem si vybrala
7
Berlin, B. & Kay P. (1969) Basic Color Terms: Their Universality and Evolution. Berkeley: University of California Press 8 Insofar as languages differ in the ways they encode objective experience, language users tend to sort out and distinguish experiences differently according to the categories provided by their respective languages. These cognitions will tend to have certain efects on behavior.
15
Bartmińského definici, která jako podstatu jazykového obrazu podtrhuje schopnost interpretace skutečnosti. [Jazykový obraz světa je] v jazyce uložená interpretace skutečnosti, kterou je možno chápat jako souhrn soudů o světě. Mohou to být soudy buď ustálené v samém jazyce, v jeho gramatických formách, ve slovníku, ve fixovaných textech (např. v příslovích), nebo jazykovými formami a texty pouze implikované. (Bartminsky, cit. in Vaňková 2005:52)
Základními dynamičnost,
charakteristikami výběrovost,
jazykového
axiologičnost,
obrazu integrálnost,
je
heterogennost,
kontextuálnost
a
transcendentálnost. Heterogennost neboli mnohovrstevnatost se týká heterogennosti jazyka – výskytu jazykových variet (ať už se jedná o variety teritoriální – dialekty nebo sociální – slangy, profesní jazyky). Hlavním těžištěm jazykového obrazu je ovšem řeč v přirozeném světě, tzn. svět naší každodenní všední skutečnosti (srov. Vaňková 2005:53). Dynamičnost souvisí s proměňováním jazyka v čase. Změny v jazyce probíhají různě rychle a pod různými vlivy. Nejrychleji se mění slovní zásoba, pomaleji gramatické struktury a nejpomaleji změny v oblasti hláskosloví (srov. Šimečková 1985:81). Podstatnou roli v proměně jazyka hraje samozřejmě kontakt s jinými jazyky, a to nejen v souvislosti se slovní zásobou. Zajímavým zjištěním je skutečnost, že němčina jako jediný germánský neostrovní jazyk9 stále používá pády. Jedním z možných vysvětlení může být její kontakt se slovanskými jazyky, které jsou flektivně velmi bohaté. Aspekt výběrovosti už byl zde zmíněn v souvislosti s Herderovou myšlenkou o bohatosti jazyka (arabština a její četné výrazy pro meč). Výběrovost je vlastnost každého jazykového obrazu a je podmíněna aktuálními potřebami uživatele. Jestliže není pro člověka možné pojmout svět v úplnosti, je nutné věnovat pozornost jen složkám pro danou kulturu potřebnou.
9
Flexi si zachovaly také islandština a faerština, ale v tomto případě je důvodem spíše nedostatečný kontakt s cizími jazyky.
16
Každý jazykový obraz světa má nutně výběrový charakter. Na některé aspekty skutečnosti obrací pozornost zvýšenou měrou, jiné naopak úplně opomíjí. (Vaňková 2004:54)
Jako příklad výběrovosti v souvislosti s tělem v norštině (ale i v němčině nebo v angličtině) lze uvést například rozdílné výrazy pro prsty na rukou a nohou (finger a tå), nebo přesné dodržování dělení ruky na ruku ve smyslu části připojené dole k zápěstí (hånd) a ruky od zápěstí nahoru (arm), v češtině méně užívané paže. Axiologičnost 10 se opírá o postulát, že člověk se ke skutečnosti nestaví lhostejně, proto i jazykový obraz světa není neutrální, nýbrž nutně podléhá hodnocení uživatele. Člověk vnímá věci a bytosti jako nakloněné, příznivé, anebo nepřátelské, jako známé, anebo neznámé a nesamozřejmé, jako přitažlivé, či odpudivé, jako vzbuzující sympatii, anebo odpor a strach. (Vaňková 2005:54)
Jako příklad takového zaujatého postoje bych uvedla opozici levá ruka – pravá ruka. Zatímco v češtině je pravá ruka vnímána pozitivně (být něčí pravá ruka = být nepostradatelný) a levá ruka negativně (mít obě ruce levé = být nešikovný), v norštině není tato opozice tak výrazná (více o tom v Kap.4.1). Integrálnost a kontextuálnost reflektuje vzájemné propojení jazykových a mimojazykových skutečností na pragmatické bázi, která se liší od objektivizující skutečnosti vědecké definice. Výchozím bodem je zde nahlížení naivního uživatele a jeho znalosti světa získávané nevědomou cestou dětského učení často spojeného s mýty a pověrami, tzv. naivní pragmatismus (srov. Vaňková 2005:55). Co to je naivní chápání, můžeme uvést například na případu kočky. Zatímco z vědeckého pohledu bude kočka čtyřnohé zvíře druhu felis domestika, naivní uživatel jí nejspíš popíše jako zvíře, které chytá myši, pije mléko a vyhřívá se na sluníčku (popř. je-li černá, tak ještě jako tvora, který nosí smůlu).
10
Axiologie = učení o hodnotách, jejich místě, povaze a vztazích (Kapesní slovník cizích slov. (2000). Praha: Ottovo nakladatelství)
17
Transcendentnost11 jazykového obrazu světa souvisí se schopností jazyka (a tedy i člověka) překračovat své meze, tzn. reflektovat o sobě samém. Metajazyk používaný k reflexi jazyka lze nazvat „jazykovým obrazem jazyka“. Povaha těchto mezí je dána (a omezena) lidskou schopností kognice, myšlení a představivosti, tělesností a smyslovým vnímáním. Výše zmínění američtí lingvisté Lakoff a Johnson se zabývají zkoumáním, jak člověk využívá tělesné a smyslové zkušenosti k vyjadřování nejen světa kolem sebe, ale hlavně skutečností abstraktní povahy. Lakoff a Johnson odhalili, že jako prostředek k vyjádření těchto abstraktních pojmů člověk používá metafory, nezřídka založené na těle a tělesném vnímání (srov. Vaňková 2005:56).
2.1. „Přirozená“ slovní zásoba
Několikrát už zde byl zmiňován termín přirozený svět a jeho centrální úloha při sestavování jazykového obrazu. Odraz tohoto přirozeného světa najdeme v přirozeném jazyce (příkladem jiných jazyků jsou třeba jazyky vědecké, teoretické nebo administrativní). Přirozený jazyk je první jazyk, kterým si člověk „osahal“ svět, kterým se dorozumívá v každodenních situacích a do kterého také případně tlumočí z jazyků vědeckých a teoretických. Jeho nejdůležitější vlastností je schopnost ukotvení „elementární struktury myšlení a
percepce
světa,
spojené
s elementárními
potřebami
člověka
v elementárních situacích jeho existence“ (Bartmińsky, cit. in Vaňková 2005:57). Tyto struktury se ukazují jednak ve formálních úkazech, jako je větná stavba nebo slovotvorba, ale hlavně ve slovní zásobě a frazeologii. Sémantickou analýzou slovní zásoby a frazeologie je možné určit mentální hranice průměrného uživatele toho či jiného jazyka. Do přirozené slovní zásoby se počítají nejčastěji užívané výrazy objevující se v co největším počtu textů různého charakteru. Dále také výrazy, bez kterých se nelze obejít 11
Transcendence = to, co překračuje naši smyslovou zkušenost (Kant); to, co přesahuje člověka směrem k tomu, co stojí nad ním, k nadsmyslnu, božskému principu. (Kapesní slovník cizích slov. (2000).Praha: Ottovo nakladatelství)
18
v základních životních situacích. Z pohledu učitelů cizích jazyků obsahují tyto slovníky v minimálním rozsahu 1500-2000 slov a ve standardním 4000-5000 slov. Tyto primární výrazy lze rozdělit do několika základních sémantických skupin jako například části lidského těla, příbytek, oblékání, rodinné a mezilidské vztahy, pohyb a manipulace s předměty, existence, vývoj a fungování člověka, smyslové vnímání, chování, emoce, morálka apod. (srov. Vaňková 2005:57f). Vaňková (2005:58) také poukazuje na zjištění etymologů, že výrazy, které jsou součástí oné „přirozené“ slovní zásoby, patřívají k nejstarším ve slovní zásobě – často se dá jejich původ dohledat až k indoevropským kořenům. Pak jsou ovšem také v mnoha jazycích totožné. Jako příklad si můžeme uvést slovo sníh – (ide. *sneigh- či snoigh), norsky snø, něm. Schnee, řec. nif, lat. nix (u posledních dvou výrazů došlo k odpadnutí počátečního s) (srov. Machovec, 2000:32). Také části těla, které jsou předmětem rozboru této práce, mají svůj původ daleko v minulosti. Norské a české výrazy pro ruku a hlavu mají rozdílný původ, ale srdce je v obou jazycích jednotného indoevropského původu.
2.2. Antropomorfismus
Centrální úlohu v chápání světa má jednoznačně tělo. Už jen výraz chápání (chápat – v původním smyslu brát rukou) je toho dokladem. Tělo se neodráží jen ve slovní zásobě, ale i v gramatických kategoriích. Jako příklad může sloužit slovanský duál neboli dvojné číslo, mluvnická kategorie vyjadřující dvojnost nebo párovost, vezmeme-li v potaz, že na lidském těle najdeme hodně částí, které tvoří pár (oči, uši, ruce, nohy). Přibližné míry a množství užívané na trzích nebo v kuchyni bývají často odvozené od částí těla – loket, palec, stopa, hrst. Stejně tak orientace a perspektiva se odvíjí od postavení lidského těla – příslovečná určení místa vycházejí z pozice těla mluvčího (zde, tam, sem). Tělo slouží také k vnímání směru (jít rovnou za nosem) nebo času (oka-mžik). Člověk také pojmenovává věci kolem sebe v analogii k podobě lidského těla (ucho hrnce, hlávka zelí). (srov. Vaňková 2005:60ff).
19
2.3. Kategorizace
Základní psychickou schopností (možná vlastností člověka) je kategorizace okolních jevů. Svět se díky tomu jeví jako uspořádaný a jednotlivé jevy jako vzájemně provázané. Struktury, kterými člověk jevy kategorizuje, přijímá prvotně z mateřského jazyka a představují vlastně interpretací skutečnosti. Každá kultura si z celkové nabídky světa vybírá jen to, co je pro její existenci důležité (srov. Vaňková 2005:67f). Předpokladem k tomu [ke kategorizaci] jsou naše percepční a kognitivní schopnosti: jsme mocni zobecnění, analogického myšlení, analýzy i syntézy, umíme redukovat různorodost věcí, vyvozovat z dat přítomných pouze implicitně. Navíc je nám vlastní imaginativní myšlení (metafora, metonymie apod.). (Vaňková 2005:75)
Salzmann (1998:51ff) uvádí ve svém pojednání o kultuře a jazyku jako příklad kategorizace test provedený u severoamerických Indiánů kmene Navajo. Tohoto testu se zúčastnilo 135 dětí, rozdělených do 4 skupin podle jejich jazykových schopností. Jedna skupina se skládala z dětí mluvících pouze jazykem Navajo, druhá z dětí s částečnou znalostí angličtiny, ve třetí byly děti, které byly bilingvní a poslední skupinu tvořily děti, které uměly už jen anglicky. Jako testovací objekty jim byly předloženy žlutý klacek, modré lano a žluté lano, obě v délce klacku. Děti měly z těchto tří objektů vybrat dva, které podle nich tvořily pár. Výsledkem bylo, že monolingvní děti Navajo vybíraly za společného jmenovatele materiál, zatímco stejně staré děti bilingvní nebo anglicky monolingvní vytvářely páry podle barev. Se vzrůstajícím věkem se rozlišovací základ obou skupin vyrovnal ve prospěch materiálu. Na výše zmíněném příkladě je vidět, že kritéria pro orientaci ve světě se mění, a to nejen v závislosti na věku, ale i na vývoji kultury. Co nebylo důležité, aby člověk rozlišoval před 50 lety, je nutné rozlišovat teď a naopak. Nyní sáhneme pro příklad trochu blíže než do Severní Ameriky, ale částečně zůstaneme v angličtině. Vaňková (2005:69) uvádí jako příklad změněného
20
akcentu nahlížení na svět obtížnost zařazení překladu anglického výrazu pet do české slovní zásoby. V angličtině jsou výrazem pet označována zvířata chovaná pouze pro zábavu (pes, kočka). V Čechách je ovšem zvykem chovat zvířata jen pro potěchu záležitostí několika posledních desítek let, takže se vhodný termín teprve profiluje. Označení domácí mazlíček nebo miláček je vnímán jako příliš expresivní a označení domácí zvířata je pro tuto skupinu příliš široký. Z čistě domácího soudku je příklad zúžení významu českého výrazu hmyz, ať už je příčinou zúžení snaha západního člověka o stále podrobnější definování okolního světa nebo něco jiného. V Jungmannově slovníku tento výraz zahrnuje nejen to, co se pod tímto pojmem rozumí dnes, tzn. drobní členovci s třemi páry končetin (např. mouchy, brouci, motýli)12, ale dále zahrnuje také všechny červy, hady a štíry (srov. Vaňková 2005:70). Ač se to nemusí zdát, problematika kategorizace se táhne hluboko do minulosti. Prvním filozofem, který se jí zabýval byl Aristotelés. Slovo samotné pochází z řeckého kategorein a znamenalo původně ”obviňovat”. Později se význam rozvinul na ”tvrdit, posuzovat, určovat”. Aristotelés přirovnával kategorie k nádobám. V jeho pojetí byly kategorie jasně ohraničené skupiny slov s podobnými znaky. Toto pojetí ovšem není vždy aplikovatelné, protože existují jevy, které vykazují pouze několik shodných rysů s jednou kategorií, ale další rysy spadají do jiné, např. meloun – je to více ovoce, nebo zelenina (srov. Vaňková 2005:73)? V 70. letech přišla americká psycholožka Eleanor Roschová s novým pohledem na kategorizaci skutečnosti. Aristotelovy nádoby byly vystřídány za model centrum – periférie.
V centru se nacházejí příkladné jevy každé
kategorie. Zcela v centru stojí prototyp – nejpříkladnější z příkladných. Směrem od centra k periférii se vyskytují jevy, které mají čím dál tím méně společných rysů s prototypem. Přechody jednotlivých kategorií jsou skrze periférie plynulé (srov. Vaňková 2005:75ff). Rozdíl nalezneme také mezi kognitivním přístupem k definici významu a přístupem slovníkovým. U slovníkového přístupu se jedná o uzavřený popis a pojem se vytváří vydělením významu z nejbližší nadřazené složky. Například 12
viz SSČ
21
váza je nádoba, která se dále specifikuje jako nádoba na řezané nebo sušené nebo umělé květiny (SSČ). Pro slovníkovou definici jsou důležité jen ty informace, na jejichž základě lze daný jev nebo objekt přesně a věcně identifikovat. Naproti tomu kognitivní přístup k významu je celostní. Kognitivistu zajímá celistvý obraz, který daný předmět nebo jev vyvolává v lidské mysli – prototyp. Ve slovníkovém popisu je kladen důraz na denotát (tj. všeobecně platné a ověřitelné vjemy, např. srdce = dutý, kuželovitý sval působící svým smršťováním pohyb krve v cévách; SSČ), ale v kognitivním popisu/přístupu jsou centrem pozornosti konotace (tj. subjektivní vnímání člověka, např. srdce jako sídlo upřímnosti – z celého srdce = upřímně; SSČ). Bartmińsky tento rozdíl výstižně charakterizuje: „Kognitivní definice je portrét významu nikoliv jeho fotografie [...].” (cit. in Vaňková 2005:82)
2.4. Stereotyp
Důležitým pojmem v teorii jazykového obrazu světa je stereotyp13. Kromě známého významu jednotvárnosti, banálnosti funguje pojem také jako „zobrazení předmětu, zformované v jistém společném zkušenostním rámci a vymezující, čím předmět je, jak vypadá, jak působí, jak s ním člověk nakládá; toto vymezení je ustálené v jazyce a patří do společného vědomí o světě.” (Bartmiński, cit. in Vaňková 2005:85) Vaňková (2005:85) uvádí příklad stereotypu slunce, které je v naivní představě spojováno s radostí, štěstím a spokojeností. Stereotypy mohou buď vytvářet obrazy (národů, rostlin, zvířat), nebo vzory (příbuzenské vztahy – matka,
bratr,
babička).
Základem
každého
stereotypu
je
subjektivní
generalizace, tzn. že vlastnosti jednoho exempláře se připíší celé skupině bez důkladnějšího zkoumání (např. Seveřané jsou chladní. Italové jsou přátelští.) Pro vytvoření stereotypů je třeba zjistit, jaké konotace se s určitými případy pojí. Pro sestavení jazykového obrazu je důležité rozlišovat, jestli se jedná o konotace ojedinělé nebo společné více uživatelům. Typická konotace 13
Pojem stereotyp bývá užíván v sociologii, sociální psychologii, kulturologii, etnologii nebo v literární vědě. V kognitivní psychologii a psycholingvistice se mluví o prototypu (srov. Vaňková 2005:84)
22
se posuzuje například z četnosti výskytu v různých výpovědích a kontextech a z ukotvení dané charakteristiky v jazyce, tj. mimo jiné výskyt ve slovnících (srov. Vaňková 2005:88).
2.5. Metafora
Běžnou součástí jazykového obrazu jsou metaforické výrazy (např. mít srdce na dlani = být upřímný). Pod metaforou se většinou rozumí přenesené pojmenování jevu nebo věci na základě podobnosti. Metafory lze dělit na aktuální a uzuální (frazémy). Uzuální metafory jsou obecně užívané metafory (např. ztratit hlavu = pozbýt rozvahy), zatímco aktuální metafory jsou metafory nově vzniklé, které jsou ojedinělé svým výskytem a nejsou ještě pevně ukotveny v jazyce. Často se jedná o produkty literární tvorby.14 Dříve se metafora považovala převážně za doménu jazykovědy v rámci literárního jazyka, ovšem od 80. let minulého století je metafora v centru zájmu více vědních oborů, např. psychologie, filozofie nebo estetiky. Ke zvýšenému zájmu o metaforu přispělo bádání amerických lingvistů Lakoffa a Johnsona15. Ti posunuli svým postulátem, že metaforičnost není podstatou jazyka, nýbrž našeho konceptuálního systému, její těžiště z oblasti jazyka do oblasti mentální. Dalším průlomovým zjištěním byl fakt, že lidské tělo hraje daleko větší úlohu v našem myšlení, než se předpokládalo (srov. Vaňková 2005:97). Důkazem, že celá řada uzuálních metafor je motivována tělesnou zkušeností, je například tato diplomová práce. Jedinečná vlastnost metafory spočívá ve schopnosti poskytnout opěrný bod pro pohyb ve skutečnostech a kontextech, které zatím nebyly pojmově uchopeny. To je přínosem hlavně na poli vědy. Některé metafory se nakonec
14
Jako příklad aktuální metafory a toho, jak může fungovat její vnímání u méně obrazově nadaných jedinců, uvádím úryvek z knihy Terryho Prachetta Hrrr na ně (1997): „Skvělá práce”, zvolal Leonardo. „Řekněte mi, seržante, jste nautického založení?” „Ne sire! Jsem šťastně ženatý muž!“ „Já tím myslel, zda brázdil jste kdy oceánu líc?“ Tračník na něj vrhnul mazaný pohled: „Aha! Mě tak snadno nedostanete, pane! Každej ví, že moře nemá ksicht, ale hladinu!” 15 Více o teorii metafor v jejich díle Metafory, kterými žijeme (2002)
23
stanou součástí běžné terminologie, např. velký třesk (srov. Vaňková 2005:98).
3. FRAZEOLOGIE Jelikož přirozená slovní zásoba se z velké části odráží právě ve frazeologii, chtěla bych jí ve své práci věnovat několik odstavců. Přestože frazeologismy jsou pevnou součástí jazyka, vznikla frazeologie jako samostatná disciplína16 teprve v 70. letech 20. století a zájem o tuto disciplínu stále stoupá. Ovšem zvýšený zájem o frazeologii byl zaznamenán už po druhé světové válce. Frazeologismy fungují jako prostředek k obohacení a rozšíření slovní zásoby. Tímto je frazeologie propojená s filozofií, psychologií, etnografií nebo etymologií, protože řada frazeologismů vyjadřuje lidová nebo životní moudra (žádný učený z nebe nespadl), odráží psychické procesy (přehazovat si něco jako horký brambor) a uchovává povědomí o starých řemeslech (vzít si někoho na paškál17) nebo národní historii (dopadli jako sedláci u Chlumce). Samozřejmě je zde také velká spojitost s literární tvorbou, v níž řada frazému vzniká (je to jako pěst na oko – z hry Voskovce a Wericha Pěst na oko) (srov. Čermák/Filipec 1985:168). Jazykovou varietou nejbohatší na frazémy je především hovorová řeč. Frazeologie v užším slova smyslu je nauka o frazémech (ustálených vazbách). V širším slova smyslu je to nauka o frazeologismech, mezi které se počítají i přísloví a anti–přísloví (přísloví s modifikovanou morálkou – většinou ironicky zabarvenou, např. S pravdou nejdál dojdeš, ale nepoctivci jsou tam dřív) nebo okřídlená slova (srov. Palm 1997:1f). Bází, od které se odvozuje význam ustálených vazeb (frazémů), jsou volná spojení. U některých slovních spojení je víceméně možné odhadnout celkový význam, u některých jen částečně nebo vůbec. Doslovný význam bývá jasný, ovšem už jen těžko lze říct, jestli kromě svého doslovného
16 17
někdy pojímána jako součást lexikologie paškál - velká velikonoční svíce (SSČ)
24
významu nevlastní také význam přenesený (Palm 1997:7). Například spojení mít svázané ruce disponuje jak doslovným, tak přeneseným významem. Ve doslovném významu toto spojení vyjadřuje, že někdo má něčím spojené ruce k sobě. V přeneseném významu se jedná o vyjádření, že daná osoba není schopna nikterak zasáhnout, jednat.
3.1. Základní kritéria frazému
Základní kritéria, která musí slovní spojení splnit, aby je bylo možné nazývat frazémem, je víceslovnost, stabilita a idiomatičnost (srov. Palm 1997:29ff). Kritérium víceslovnosti znamená, že se frazém musí skládat z více než jednoho slova. V kriteriu stability je stabilita pojímána ze dvou úhlů – jednak se jedná o stabilní místo ve slovní zásobě a jednak o strukturní stabilitu spojení. Je obtížné zjistit, jestli jsou určitá spojení vnímána všemi jako všeobecně platná
(na
mentální
úrovni
je
to
především
předmětem
zkoumání
psycholingvistů). Na jazykové úrovni je možné stabilitu určit pomocí testu strukturní stability. Pokud je u většiny respondentů znalost frazému spojena s jednou formou, jedná se zřejmě o všeobecně rozšířený frazém. Volná spojení se mohou libovolně obměňovat a rozšiřovat jak syntakticky, tak sémanticky, ale frazém by měl být stabilní. Například výše zmíněné mít svázané ruce se jako frazém vyskytuje pouze v této podobě. Ruku nelze zaměnit za synonymní paži *mít svázané paže, ani spojení rozšířit například přívlastkem obě *mít svázané obě ruce. Málokteré pravidlo je však bez výjimky, takže existují i frazémy, u nichž je určitá obměna struktury možná. Jedná se ale jen o takové alternativní verze, které nemění význam frazému. Tyto varianty můžou spočívat např. na lexikální záměně (oko do duše/srdce okno), na možnosti rozšíření o další výraz (dělat si s něčím /těžkou/ hlavu) nebo varianty lišící se slovosledem (tady si musím vypomoci norským příkladem: suksesen gikk henne til hodet/ til hodet på henne – úspěch jí stoupl do hlavy/do její hlavy). Poslední z kritérií – idiomatičnost – je rozhodující položkou v rozlišování jednotek frazeologie v širším a užším smyslu. Přísloví a okřídlená slova jsou
25
víceslovná a ve své formě nutně stabilní, avšak význam jejich součástí je doslovný. Frazém je ustálené spojení, jehož význam se nedá zjistit z významů jednotlivých komponent. […] frazém je jedinečné spojení minimálně dvou prvků, z nichž některý (popř. žádný) nefunguje stejným způsobem v jiném spojení (resp. více spojeních), popř. se vyskytuje pouze ve výrazu jediném (resp. několika málo). (Čermák/Filipec 1985:177)
Například ve frazému černý pasažér (černý = neplatící) je adjektivum černý užito ve významu, ve kterém se v jiném slovním spojení nepoužije. Idiomatičnost tedy spočívá v rozporu mezi frazeologickým a doslovným významem spojení. Nejsilněji idiomatizované jsou spojení s tzv. monosémními (srov. Čermák/Filipec 1985:179f) komponenty. Monosémní komponent je takový, který se nevyskytuje v žádném volném spojení – např. žernov osličí (= nepřekonatelná zátěž; oba komponenty monosémní). Vedle nich stojí spojení částečně idiomatizovaná, tzn. alespoň s jedním monosémním komponentem, např.
stará
bela
(=nic;
druhý
komponent
monosémní),
nebo
s
oběmi polysémními komponenty, např. pěkný ptáček (=lump). Palm (1997:11ff) rozlišuje tři druhy idiomatičnosti – průhlednou metaforičnost, neprůhlednou metaforičnost a speciální idiomatičnost. O průhlednou metaforičnost se jedná, pokud doslovná varianta frazému je současnému uživateli známá, např. dopadnout jako sedláci u Chlumce. U neprůhledné metaforičnosti uživatel znalost doslovného významu nemá (např. spustit bandurskou). Do skupiny specializované idiomatičnosti řadí Palm synsémantika18, která díky svému oslabeném významu ztěžují možnost obrazné představy, protože mezi idiomatickou a doslovnou variantou neexistuje žádný metaforický vztah (být ten tam=být pryč, být hin= být zmatený19).
18
Formálně je většina frazémů tvořena autosémantiky (tzn. substantivy, adjektivy, slovesy a příslovci), avšak vyskytují se i frazémy tvořené synsématiky (tzn. spojky, předložky, příslovce), např. no a?, beze všeho (srov. Čermák/Filipec 1985:179). 19 Sloveso být není vždy počítáno mezi autosémantika vzhledem ke svému širokému a často vágnímu významu (srov. Palm 1997:13).
26
Ač by se mohlo z tohoto dělení zdát, že metafora a frazém jsou totožné pojmy, není tomu tak. Metafora se svým charakterem sice blíží frazému, ale na rozdíl od nich neodpovídá jednomu určitému významu. Její základní charakteristikou je její obměnitelnost, tudíž nevyhovuje kritériu stability. Samozřejmě se může stát, že dojde k lexikalizaci (uzualizaci) metafory, a tím pádem se z ní stane frazémem jako například německý výraz gelbe Engel
20
(Palm 1997:14).
20
Gelbe Engel (=žlutí andělé) jsou nazýváni pracovníci ADAC (největší německý automobilový klub) poskytující služby účastníkům automobilového provozu v případech poruch nebo nehod. Jejich firemní auta mají žlutou barvu.
27
PRAKTICKÁ ČÁST RUKA 4. NORSKÁ RUKA Podoba norské ruky se neliší od české. Obě mají pět prstů, dlaň, hřbet a zápěstí. V norštině ovšem výraz hånd koresponduje se spodní částí „české ruky“ – tedy výše vyjmenovaných součástí. Od zápěstí nahoru se v norštině už jedná o arm (paži).21 Do svého obrazu zahrnuji i výrazy spojené s paží a jejími částmi – s loktem a ramenem. V obrazném jazyce jsou reflektovány pouze některé části ruky. Nejčastěji používanými výrazy jsou hånd, neve (ruka), finger (prst), albu a skulder (rameno). Vedle těchto výrazů se také objevují formy, které ruka může vytvářet: håndfull (hrst) nebo neve (hrst, pěst) a knyttneve (pěst). Zvláště bych chtěla upozornit na výraz neve, který může jednak označovat ruku, např. ve výrazu arbeidsneve (ruka fyzicky pracujícího člověka), pěst, např. ve složenině neverett (pěstní právo), nebo hrst ve spojení neve salt (hrst soli). Pro pěst existuje v norštině také výraz knyttneve (sevřená dlaň). Rukou se můžeme dotýkat, můžeme uchopovat a držet. Právě poslední činnost je i pravděpodobným etymologickým původcem pro norský výraz hånd. Za možného původce se považuje gótský výraz hinÞan –„chytit“ (srov. Thorp/Falk 1991:262). Naproti tomu český výraz se odvozuje od ide. výrazu pro sbírat (srov. Rejzek 2005:549).
21
Pro Čecha může být také zavádějící norské označení pro loket (underarm = spodní paže), který se lehce zamění za podpaží (armhule)– under znamená také pod.
28
4.1. Která ruka je ta správná?
V obou zemích má většina lidí dvě ruce – levou a pravou. Oba zkoumané jazyky disponují výrazy, které rozlišují v kvalitě obou rukou. Nikoho asi nepřekvapí, že s levou rukou bývají spojeny konotace negativní. Levá ruka bývá považovaná za nešikovnější. V češtině se vyskytují frazémy jako mít obě ruce levé (SSČ), být na něco levý (SSČ), nebo to dokážu levou rukou (SSČ) = je to snadné. Vedle těchto frazémů existuje ještě hovorový výraz levárna, kterým se označuje podvodné jednání, tedy opět negativní konotace. V norštině se mi nepodařilo najít příliš výrazů, které by kvalitativně rozlišovaly levou a pravou. Jako jediný užívaný jsem nalezla složeninu venstrehåndarbeid (AG) přeložitelný jako „práce udělaná levou rukou“ ve smyslu nekvalitně odvedené práce. Upřednostňování pravé ruky v norštině i češtině ukazuje výraz å være noens høyre hånd (AG) – být něčí pravou rukou (= ten, kdo zařizuje vše důležité; SSČ) Nicméně zajímavé skutečnosti o správnosti pravé a špatnosti levé ruky nám odhalí etymologické slovníky. Český etymologický slovník uvádí, že levý je odvozen od křivý. Podobný původ vykazují i německé links, anglické left a francouzské gauche, přestože i v těchto jazycích měl původní význam levý pozitivní konotace. Vycházel totiž ze stejného kořenu jako v norštině. V Boksmålsordboka se dočteme, že adjektivum venstre (levý) je příbuzné se substantivem venn (přítel). Za ide. kořen slova se považuje *ven (mít rád). Venstre je komparativ od výše zmíněného kořenu a značí toho, kdo stojí na příznivější straně (srov. Rosbach 1996:292). Toto zjištění pokládám také za důvod, proč jsem v norštině nenalezla více výrazů, které by výše zmíněný rozdíl dokládaly. Naopak v norštině existuje frazém, který dokládá rovnoprávnost obou rukou: å ta skjeen i en annen hånd (vzít lžíci do druhé ruky; AG), který znamená „změnit strategii“ (v pozitivním slova smyslu). Pro označení nešikovnosti rukou se užívá výraz å ha ti tommefingrer (mít deset palců; BO).
29
4.2. Ruka versus paže
Podle Anne Golden existuje v norštině rozdíl mezi frazeologickým užitím ruky a paže. Paže a ruce mají podobnou funkci, a proto jsou výrazy také částečně společné, ale výrazy s rukou odkazují k činnosti a vlastnictví, zatímco výrazy s paží se více blíží konkrétnímu významu (přesto se nejedná o doslovný význam). Mnoho výrazů s pažemi odkazuje na jejich fyziognomii a užití, např. na to, že jsou dlouhé, pohyblivé a mohou uchopovat. Totéž platí i pro výrazy s prstem. (Golden 2001:11)
22
Jako příklad uvádí å ha hendene/armene fulle (mít plné ruce práce), å falle
rett
i
hendene/armene
på
(padnout
politiets/statens/bøndenes forlengende arm
do
rukou
komu),
(doslova „prodloužená ruka
policie/státu/sedláků“ – v češtině nejhojnější „prodloužená ruka zákona“), lovens lange arm (dlouhá ruka zákona), å være langfingret (mít dlouhé prsty = krást). Jelikož se v češtině důsledně nerozlišuje mezi rukou a paží, není možné provést důkladnější srovnání.
4.3. Prsty
V obou sledovaných jazycích jsou jména jednotlivých prstů odvozena od vzhledu, umístění či funkce, kterou plní: palec – tommel (jak ve slovanských, tak v germánských jazycích odvozeno z „tlustý, mohutný“), ukazováček – pekefinger (peke = ukazovat), prostředníček – langfinger (lang = dlouhý), prsteníček – ringfinger (ring = prsten), malíček – lillefinger (lille = malý). Kromě těchto jmen existují v norštině i lidová označení jednotlivých prstů vážících se k vlastnostem a funkcím, které jsou ovšem od výše zmíněných
22
Armene og hendene har mange av de samme funksjonene og uttrykkene er til dels felles, men uttrykkene med hånd viser til aktivitet og eierskap, mens uttrykkene med arm er nærmere den konkrete betydningen (selv om ikke handlingen skjer bokstavelig) [...] Mange av uttrykkene med arm spiller på armenes fysiognomi og bruk, for eksempel at de er lange, bevegelige og kan få tak i folk. Dette gjelder også uttrykk med finger.
30
odlišné – tommeltott (paleček – ve smyslu „malého tlustého chlapíka“), slikkepott – prst určený k vylizování hrnců, a dále označení pro mlsouna a langemann (dlouhán). Označení prsteníčku Gullebrand je původně odvozeno od jména Gudbrand, které znamená „meč Boží“. Na gull (zlatý) bylo změněno kvůli prstenu, který se na něm většinou nosí, takže přesný překlad by byl Gullebrand „Zlatomeč“. Malíčku se lidově říká Lille Petter Spillemann (Malý Petr muzikant) – pro svou zásadní úlohu při hře na píšťalu – nástroj pasáčků (srov. Kloumann 2000:113).
5. RUKA A JEJÍ FUNKCE V lidském životě mají ruce více funkcí. Nejtypičtější z nich je brát něco – původně při obstarávání obživy – buď, abychom to získali pro sebe, nebo abychom to mohli dát někomu jinému. (Golden 2001:10)
Tuto myšlenku podtrhuje například frazém vyskytující se v obou jazycích: å leve fra hånd til munn (GME/93) – žít z ruky do úst (= být chudý), kde ruka vystupuje v roli dárce obživy.
5.1. Činnost – být aktivní je dobré
V češtině jsem nenarazila na frazém, který by výrok v nadpisu potvrzoval pozitivním způsobem. České frazémy tuto tezi vymezují většinou pouze negativně, ale v norštině se vyskytuje frazém å ha mye å henge fingrene i (mít kam zavěsit prsty, AG) = být aktivní. V obou jazycích se najdou výrazy, které vyjadřují zápornost nečinnosti: å ikke løfte en finger (AG) – nehnout ani prstem nebo å legge hendene i fanget/sitte med hendene i fanget (BO) – sedět se založenýma rukama. Abychom mohli být aktivní, potřebujeme mít volné ruce (å ha frie hender, å være håndfritt; GME/03). Pro Nora je stejně důležité mít i volné prsty: å få fingeren ut (dostat prsty z čeho; AG) = začít něco dělat.
31
Důvody k nečinnosti mohou být dobrovolné a nedobrovolné. Zatímco Čechům stačí svázat ruce, aby byli paralyzovaní, Norům je nutné svázat i nohy: å være bundet på hender og føtter (AG). Dobrovolná nečinnost se demonstruje nečinností rukou: å ikke ta sin hånd i noen ting (nevložit do ničeho ruku; BO) = neangažovat se. Nečinné ruce jsou v norštině také znamením bezradnosti, o čemž svědčí výraz håndfallen (s pokleslýma rukama; FT), nebo znamením dokončeného díla: å legge siste hånd på verket (GME/96), å få fra hånden (vložit poslední ruku na dílo/dostat něco od/z ruky; DG) = skončit práci.
5.2. Činnost pracovní
Práce je cíleně vykonávaná činnost. Zpočátku vykonávaná ručně, proto se zřejmě zachovaly výrazy jako netthendt, (be)hendig, fingernem, fingerferdig, å ha godt håndlag (MR), které ovšem v češtině mají pouze dva ekvivalenty šikovný a zručný, v posledním případě se jedná o výraz mít šikovné ruce. Přímé propojení mezi prací a rukama ukazují i výrazy jako håndarbeid (BO) = ruční práce, håndlaget (BO) = rukodělný nebo gjøre et arbeid for hånd (BO) = pracovat ručně. S výrazem håndarbeid souvisí i norský výraz pro řemeslo håndverk (BO) = ruční dílo, rukodělné řemeslo, který je jeho následovníkem (srov. Kluge). Norské adjektivum håndverkmessig (řemeslný) se přeneseně používá ve smyslu „profesionální, odborně provedené“. České označení řemeslo nemá příliš jasný původ. Odhaduje se na příbuznost s praslovanským „tesat, roubit“ srov. Rejzek 2001:555). Na rozdíl od češtiny se v norštině práce pojí kromě ruky (hånd) nejen s prstem (finger), jak už jsme viděli na výše uvedených příkladech fingernem, fingerferdig, ale také s neve ve významu „ruka“ jako např. ve frazému å spytte i nevene og gå på (BO) = plivnout si do dlaní a dát se do práce, nebo ve výrazu arbeidsneve (BO) = mozolnatá ruka (ruka fyzicky pracujícího) a nevenyttig (BO) = zručný. Také když má Nor plné ruce – å ha hendene fulle (GME/03) – neznamená to nic jiného, než že je má plné práce.
32
5.3. Vlastnění, moc a ovládání
5.3.1. Vlastnění Ke svému životu potřebuje člověk určité věci mít – vlastnit. Vlastnictví je primárně spojováno s držením vlastněné věci. Orgán, který zajišťuje držení, je ruka. Jestliže jsou ruce prázdné, znamená to, že člověk nic nevlastní. V české i norské kultuře jsou prázdné ruce považované za něco negativního, což dokládají např. frazémy: det glapp/ble borte/skrumpet mellom hendene på ham (AG) = proklouzlo/zmizelo/scvrklo se mu to pod rukama, nebo å smuldre vekk mellom fingrene (AG) = proklouznout mezi prsty. S prázdnýma rukama může také být obtížné někam pokročit, jak ukazuje výraz å begynne med to tomme hender (GME/03) = začít s holýma rukama (= bez prostředků). Jestliže není možné mít něco v rukou, stačí Norům k pocitu vlastnictví i pouhé vstrčení prstů do žádané věci: å få fingrene i noe = získat něco. To dosvědčuje i výraz å holde fingrene fra fatet (prst z mísy; AG) = dát ruce pryč, což jednak znamená „nebrat, nedotýkat se“, ale přeneseně také „zříci se účasti na čem“. Jestliže Nor něco opravdu chce, sáhne po chtěném objektu oběma ruka: å gripe med begge hender (BO). Čech pro to sáhne také oběma rukama, ale obě ruce jsou vyjádřeny počtem prstů – brát všemi deseti. Samozřejmě nám nikdo nezaručí, že uchopené bude to žádané. Proto je důležité mít při výběru šťastnou ruku: å ha en heldig hånd (AG).
5.3.2. Ovládání, moc a vliv
S vlastnictvím souvisí moc. Jestliže něco vlastníme, máme nad tím moc. Tato myšlenka se odráží například ve frazému Det ligger i din hånd (MR) = Máš to ve svých rukou. Je-li to dobře nebo špatně, závisí na kvalitě rukou. Můžeme vložit svůj osud do rukou někoho jiného – å legge sin skjebne i andres hender (AG). To je dobrovolný akt a doufáme, že jsme v dobrých/bezpečných rukou – å være i trygge/de beste hender (AG). Na druhou stranu je možné padnout
33
někomu do rukou – å falle i hendene på noen (GME/03) nebo být ve špatných rukou – å være på gale hender (AG), což je vnímáno jako konec dobrovolnosti. Od toho okamžiku nás má někdo v hrsti – å ha noen i sin hule hånd (AG). Další výrazy, které označují řízení a moc jsou: å ha/samle alle tråder i sin hånd (GME/96) = tahat za provázky, å ha hand om (mít okolo něčeho ruku; DG) = spravovat, vést, å legge en klam hånd over utvikling (sevřít v ruce veškerý vývoj; AG) = zbrzdit veškerý rozvoj, nebo frazém å håndheve en lov (Tryti 1997:96) = prosadit dodržování zákona. Sloveso håndheve (prosadit) se většinou pojí s nařízeními ze strany výkonných orgánů. Jedná se o překladovou výpůjčku z latinského „manutenere“ (držet rukou, v ruce = podporovat). Jestliže si chceme pojistit, že něco půjde žádaným směrem, je nejlepší to vzít do vlastních rukou – å ta saken i egne hender (AG). Tomuto významu také odpovídá frazém å gjøre noe på egen hånd (na vlastní ruku; AG) = provést něco na vlastní pěst. Opačný význam mají prázdné ruce. Máme-li prázdné ruce, přestáváme mít kontrolu, např. v norském frazému å ta ansvaret ut av hendene mine (vzít zodpovědnost z mých rukou; AG) = zbavit mě zodpovědnosti. Starší výraz v norštině pro poslušnost a poddanost je å gå/falle til hånde (jít/padnout k ruce; Tryti 1997:160) = sloužit a z toho vzešlé příčestí håndgangen (Tryti 1997:160) = poslušný. Tryti (1997:160) označuje výraz jako zastaralý. Naproti tomu se v češtině dodnes používá výraz jít někomu na ruku (podporovat koho). Podobným výrazem je i å spise noe av hånden på noen (jíst někomu z ruky; GME/96) = být poslušný. V češtině se tento výraz vyskytuje v expresivnější podobě žrát/zobat někomu z ruky. Kromě ruky se ve frazémech spojených s ovládáním objevuje i prst. Jelikož prst je slabší, ale ve své manipulaci daleko obratnější, je určen pro jemnou a rafinovanou práci. To ukazují frazémy jako å ha en finger med i spillet (mít prst ve hře; Tryti 1997:76) = mít tajnou účast nebo å tvinne noen rund fingeren (AG) – omotat si někoho okolo prstu/malíčku (= mít nad někým moc, ovládat někoho).
34
Na okraj bych chtěla zmínit norské sloveso å håndtere (BO) = zařídit, zvládnout, které na první pohled ukazuje na příbuznost s hånd. Jedná se ovšem o špatnou, tzv. lidovou, etymologii slova. Původně se jednalo o výraz, který se do norštiny dostal přes dolní němčinu z francouzského slovesa hanter – „tahat sem a tam, často navštěvovat (kupecký výraz)“. Později se původ slova přiřadil k hånd a došlo i k posunu významu (srov. Kluge).
6. KONTAKT SE SVĚTEM Ještě než člověk začne nabývat poznání prostřednictvím jazyka, slouží mu k tomu jeho smysly. Vidí, cítí, slyší, hmatá a ochutnává/chutná. V obou zkoumaných jazycích nalezneme výraz pro duševní akceptaci a kategorizaci sdělovaných informací, který se zakládá na jednom z výše zmíněných smyslů. V češtině se prosadily výrazy chápat a rozumět. Chápat je vcelku průhledně spojeno s hmatem, rozumět už tak průhledné není. Jedná se o spojení předpony roz- značící oddělit se a slovesa umět, které pochází z ide. výrazu pro „vnímat smysly“ – volně přeloženo: „rozlišovat, oddělovat, rozlišovat, co nám smysly sdělují“. V norštině jsou nejpoužívanější slovesa skjønne a forstå (obě znamenají „pochopit“). První výraz pochází ze staroseverského skynja (vidět) a jeho užití koresponduje s anglickým obratem „I see.“/„Jeg skjønner.“ = chápu. Sloveso forstå se do norštiny dostalo z dolní němčiny a v opise znamená „stát před něčím, aby to bylo prozkoumáno“ (srov. BO). Z toho by se opět dalo usuzovat na preferenci zraku. Vedle toho se v norštině také vyskytují slovesa fatte a begripe, které mají vztah ke hmatu – z něm. fassen a greifen (uchopit), přen. také chápat (srov. BO, Kluge). K hmatu jako smyslu pro poznání světa odkazuje např. i výraz å sette fingeren på noe (ukázat prstem na; AG) = poukázat na co, kritizovat (nebo i adjektivum håndgripelig (rukou uchopitelné; BO) = očividné, zřejmé.
35
6.1. Vzdálenost, dosažitelnost
Vzdálenost je „výrazně antropocentrická kategorie, která nám prostřednictvím omezeného dosahu našich rukou určuje malou nebo velkou vzdálenost. Za blízké je obrazně považováno to, co je v dosahu naší ruky a naopak.“ (Wencelová 2002:13) V obou jazycích se setkáme s výrazy být po ruce, mít někoho po ruce (være ved hånden; BO), mít odpověď po ruce (ha svar på rede hånd; TBO), nebo s výrazy mít něco z první/druhé ruky (førstehånds-/annenhånds- + substantivum nebo å ha noe fra første hånd; BO). Korespondenci ruka – blízkost můžeme vysledovat také v časovém výrazu i første hånd (nejdřív, na začátku) a ve frazému å ikke kunne se hånd for seg (nevidět před sebou ani ruku; GME/93) – není vidět na krok (= je špatně vidět). V norštině také můžeme mít něco u ruky ve smyslu, že je něco k dispozici – å være for hånden (BO), ale nekoresponduje zcela s českým frazémem pro blízkost (obchod) je z ruky = nepříhodně daleko (SSČ) nebo u ruky = příhodně blízko (SSČ). Norský frazém se vztahuje k bezprostřední blízkosti – např. ordboka er for hånden (slovník je po/při ruce).
6.2. Prostorová orientace
Jak v češtině, tak v norštině se používá ruka k orientaci v prostoru – po pravé/levé ruce = napravo, nalevo (SSČ), på høyre hånd, på venstre hånd (BO).
6.3. Vyjádření kvantity a míry
Je-li ruka zakulacená, je v ní hodně místa a také člověk může hodně dát. Ale obsah ruky je také možné považovat v závislosti na kontextu za malý. (Golden 2001:11)
36
Tento výrok se vztahuje k norským frazémům označujícím štědrost å dele ut/gi bort med rund hånd (AG) = rozdávat plnýma rukama, å være rundhåndet (mít zakulacenou ruku; AG). Pod zakulacenou rukou si můžeme představit hrst. Další výraz označuje opačné pojetí obsahu ruky: bare en håndfull (AG) = jenom hrstka. Další částí ruky, která se používá pro vyjádření kvantity jsou prsty – první počítadlo každého člověka. Není bez zajímavosti, že původ germánského slova pro prst (finger) je spojováno s číslovkou pět (fem, fünf, five). Původ českého prstu se přičítá složenině dvou ide. slov označující „vpředu stojící“. V češtině se výrazy s prsty užívají ve smyslu malého množství: takové lidi spočítáš na prstech (SSČ) = je jich málo. V norštině ovšem výraz å telle på fingrene (spočítat na prstech) znamená používat prsty jako pomůcku při rozhodování – ve stejném významu jako Čech otrhává kopretinu – například ve větě: Han telte på fingrene om han skulle dra eller ikke (Počítal na prstech, má-li jet, či nikoliv; AG). V norštině slouží prsty také k udání přibližné tloušťky – en finger bred (TBO) = na prst silný, tre finger bredde (TBO) = na šíři tří prstů. Další frazém, který lze přiřadit k vyjádření přibližné míry, je: fra jeg var en neve stor (od doby, kdy jsem byl velký jako pěst; BO) = od malička, a z toho vzniklé adjektivum nevestor (BO) – velký jako pěst.
7. KONTAKT S LIDMI Další funkcí ruky kromě práce, vlastnění a ovládání je také mezilidská komunikace. Někdy není zapotřebí mluvit, abychom vyjádřili své myšlenky nebo pocity. Existují gesta, která mohou nahradit slovní výpověď. A naopak slovní popis některých gest se používá namísto jejich předvedení, např. hånden på hjertet (GME/96) – ruku na srdce (=buď upřímný). Gesta mohou být jednak emoční, jednak symbolická (konvenční, tedy omezeně platná). Stejně jako emoce jsou i gesta pozitivní i negativní. Můžeme někomu poslat „vzdušný polibek“ (å sende en fingerkyss; BO), ukázat někomu
37
„sprostý prst“ (å vise noen fingeren; BO) jako výraz pohrdání nebo krčit rameny (å trekke på skuldrene; BO) jako výraz lhostejnosti, mnout si ruce (å gni seg i hendene; BO) jako gesto škodolibé radosti, nebo lomit rukama (å vri sine hender; BO) – výraz zoufalství, smutku.
7.1. Symbolické jednání mezi lidmi
Kromě výrazů, které doprovázejí gesta vyjadřující pocity, existují také výrazy, která vycházejí z gest typických pouze pro určité kulturní prostředí. Nepotřebujeme jít daleko, abychom našli rozdíly v symbolických neverbálních úkonech v mezilidské komunikaci – např. Řekové používají pro vyjádření souhlasu a nesouhlasu opačná gesta, než je tomu ve zbytku Evropy – souhlasí-li vrtí hlavou, nesouhlasí-li, přikyvují.
7.1.1. Společenské kontakty
Typický druh pozdravu pro evropskou kulturu je podání ruky. V norštině nalezneme výrazy jako håndhilse, nevehilse, nevetakes, gi hverandre hånden (BO) - podat si ruce. Původ tohoto gesta se řadí do středověku. V norštině existuje ještě jeden frazém, který vyjadřuje velkou míru náklonnosti jak k lidem, tak k věcem: å ta med kysshånd (přijmout s políbením ruky) = přijmout s radostí Tento frazém pochází z němčiny a původně souvisel se situací, kdy políbením ruky člověk vyjadřoval svou pokoru, poníženost nebo vděčnost. Později se z toho vyvinul zvyk políbit svou vlastní ruku, a pak ji napřáhnout směrem k osobě, které je děkováno (srov. Tryti 1997:160). V obou zkoumaných jazycích existují dvě gesta vyjadřující uznání, která našla svůj jazykový výraz: å få klapp på skulderen (BO) = poklepat komu na rameno, a å klappe i hendene (BO) = tleskat komu. Posledními frazémy, které podtrhují důležitost ruky v mezilidských vztazích, je frazém používající se o zasnoubení: å anholde om noens hånd (GME/96) = požádat někoho o ruku, a frazém vyjadřující příslib sňatku od
38
ženy: å gi en sin hånd (BO) = dát komu svou ruku. Zde se vracíme k obrazu ruky, majitelky a vládkyně, která má moc nad tím, co drží.
7.1.2. Oficiální kontakty
Další oblast, která se vyznačuje symbolickými úkony (a tedy následně i frazémy) je oblast práva. Odsud pochází výrazy jako å love noe med et håndslag (GME/96), å håndgi (BO) = slíbit něco rukoudáním, nebo en håndgivelse (BO) = rukoudání. Ze středověku pochází již výše zmíněný frazém hånden på hjerte (GME/96) = ruku na srdce – výzva k upřímnosti, a å love med hand og munn (slíbit rukou a ústy; Tryti 1997:98) = přísahat. První úkon byl prováděn u soudu svědky ženského pohlaví a duchovními, kteří tímto způsobem přísahali. Během přísahy drželi ruku na levé straně hrudníku. Muži tehdy přísahali na svůj vous (srov. Tryti 1997:98). Druhý frazém popisuje závěrečnou část procesu u smírčího soudu. Smír mezi znepřátelenými stranami se měl potvrdit tím, že si obě strany podaly ruce a políbily se. Když slíbily rukoudáním a polibkem, nesměly už tuto dohodu porušit […].(Tryti 1997:102)
Posledním dodnes používaným frazémem ze středověkého soudnictví je å holde sin hånd over én (AG) = držet nad někým ruku. Tento frazém popisuje situaci, kdy osoba, která měla u soudu právo veta, mohla zprostit obžalovaného rozsudku položením své ruky nad jeho hlavu. Podobně tomu bylo i při soubojích, kdy sekundant podržením ruky nad duelantem mohl zastavit souboj (srov. Tryti 1997:100).
39
7.1.3. Ze starých časů
Je
samozřejmé,
že
slovní
zásoba
evropských
jazyků
je
ovlivněna
křesťanstvím. Nejinak je tomu i ve frazémech na poli mezilidských vztahů. V norštině se jedná o frazémy: å krysse fingrene (zkřížit prsty; AG) – držet palce (= přát štěstí). Podle Trytiho (1997:68) tento výraz souvisí s „ideou magického působení kříže“, který by měl ochraňovat toho, komu je dělán; å toe/vaske sine hender (AG) – mýt si ruce nad čím, znamená, že člověk, který si „myje ruce“, odmítá vinu. Jako poslední stojí za zmínku frazém å vende tommelen ned (otočit palec dolů; Tryti 1997:82) = odsoudit někoho k prohře, původně k smrti. Toto gesto nemá v češtině uzualizovaný jazykový výraz, nepočítáme-li nově vzniklý výraz „dát palec“ používaný v Reality Show „VyVolení“.
7.2. Mezilidské vztahy
Ruku vnímáme nejen jako orgán hmatu, ale také jako tu část těla, která je silně spjata s mezilidskými kontakty, přátelstvím, smluvními vztahy […]. (Nebeská 2005:168)
Rukou můžeme někoho podepřít, podržet anebo naopak odstrčit, uhodit nebo se také druhým bránit: å stritte imot med hender og føtter (vzpírat se rukama nohama; GME/03) = bránit se, vzpírat se (v češtině zuby nehty).
7.2.1. Pozitivní konotace
Wencelová dělí ve své studii pozitivní úkony do tří skupin. První skupinu tvoří ruka ve smyslu pomoci, podpory, posily (srov. Wencelová 2002:19). Tento smysl najdeme v následujících norských frazémech: å ta hand om folk (AG) = postarat se o lid, dále pak výše zmíněný frazém 40
å gi en håndsrekning (AG) = podat pomocnou ruku et håndslag (BO) = podpora23 å gi/trenge en hjelpende hånd (AG) = nabídnout někomu pomocnou ruku å være ens høyre hånd (F) – být něčí pravá ruka (= být nepostradatelný; SSČ) å gi barna alburom (prostor pro lokty24; AG) = poskytnout dětem prostor k růstu. V norštině je s podporou také spojen výraz å legge fingrene imellom (vstrčit prsty mezi; MR) = chránit, uchránit před čím. Druhou skupinu tvoří frazémy, kde ruka představuje přátelství, spolupráci a spojenectví. V norštině nalezneme výrazy jako å gå hånd i hånd (BO) – jít ruku v ruce, nebo å ta imot med åpne armer (přijmout s otevřenýma rukama; AG) – přijmout koho, co s otevřenou náručí, å komme med en utstrakt hånd (AG) – přijít s napřaženou rukou, å rekke ut en forsoningens hånd (AG) – nabídnout ruku k smíru, å gi en håndsrekning (nabídnout někomu svou ruku; AG) = nabídnout někomu své přátelství. Třetí skupinu tvoří výrazy vyjadřující péči: med nennsom hånd (AG) = něžně, med fin hånd (DG) = opatrně. Českou variantu tvoří jednoduchá příslovce. Dalšími frazémy jsou å bære noen på hendene (Tryti 1997:160)
25
–
nosit někoho na rukou, tzn. zahrnovat někoho péčí, å være i de beste hender (AG) – být v nejlepších rukou, tzn. mít nejlepší péči.
7.2.2. Negativní konotace
V obou jazycích existuje mnoho výrazů, které popisují nečestné, zlé a bezohledné jednání. Jestliže je možné držet nad někým ruku (chránit koho) = å holde sin hånd over en; AG), je také možné udělat pravý opak a dát od někoho ruce pryč (nechránit, nepomáhat) – å slå hånden av noen (Tryti 1997:160).
23
Pro názornost uvádím příklad z BO: „Innsamlingsaksjonen er et håndslag til våre streikende kolleger.“ (Sbírka je podporou - pomocnou rukou - našim stávkujícím kolegům). 24 V češtině se s loktem spojují pouze negativní konotace (příklady v následující kapitole). 25 Původně se jedná o biblický výrok z Matouše (viz Tryti tamtéž).
41
Tyto výrazy popisují nejen jednání, ale také vlastnosti – např. ve výrazu, å ha spisse albuer (AG) – mít ostré lokty, tzn. být bezohledný, nebo å bære kappen på begge skuldre (nosit plášť na obou ramenech; Tryti 1997:149) – kam vítr, tam plášť, tzn. oportunista. Na rozdíl od češtiny existuje v norštině slovesný výraz popisující bezohlednost spojenou s loktem – å albue seg fram (AG) – prodrat se vpřed díky ostrým loktům ”proloktovat se”. Naproti tomu má čeština frazém povědět někomu, zač je toho loket (SSČ) = vyhubovat, který odkazuje ke staré české délkové míře (59 og 78 cm).26 Další frazém je specifický pro oblast germánských jazyků: å vise en kald skulder (ukázat někomu studené rameno; Tryti 1997:162) = mít výhrady ke komu. V české kultuře neprorazil, přestože se původně jedná o biblický výraz. Následující
frazémy
existují
v obou
zkoumaných
jazycích
å
få
rapp/smekk over fingrene (AG) – dostat přes prsty, tzn. pokárat, å legge hand på noen (AG) – vztáhnout ruku na koho, tzn. tělesně potrestat, udeřit koho, å se gjennom fingrene med (AG) – dívat se na někoho skrze prsty, tzn. přezírat, dívat se s despektem, å gni seg i hendene (GME/03) – mnout si ruce, tzn. radovat se nad hanebným činem. Kromě lokte je vykonavatelem negativních jednání také pěst. To ukazují výrazy jako slåss på tørre never (BO) – bít se holými pěstmi, neverett (BO) – pěstní právo, å knytte nevene (sevřít ruce v pěsti; BO) = připravovat se na boj. Za zmínění stojí také český frazém vládnout železnou pěstí, který má svůj norský ekvivalent å regjere med jernhånd (Korpus) – vládnout železnou rukou (= tvrdě). 27 S bojem souvisí také výrazy jako å gå til håndgripeligheter (dojít na „håndgripeligheter“ – substantivum v plurálu: hånd – ruka, gripe – uchopovat; SF) = používat násilí nebo substantivum håndgemeng (směs rukou; SF) = pranice, rvačka, které akcentuje vizuální stránku boje, kdy není možné rozlišovat jednotlivé účastníky – vše se zobecňuje na bojující ruce.
26
Srov. Wencelová 2002:16 Na okraj bych zmínila česko-německý výraz pancéřová pěst (Panzerfaust), který nemá v norštině obrazný ekvivalent. Tam se jedná o panservernrakketkaster (zkratka PVRK) = „vrhač raket protipancéřové obrany“ (BO). 27
42
Rukou můžeme také někoho sevřít. Sevření v norštině může být přátelské s dobrými úmysly, jako třeba v rozlučkové formulce kyss og klem (pusu a objetí; BO) nebo se také můžeme dostat do sevření nedobrovolného, omezujícího: å legge en klam hånd over all utvikling (sevřít v ruce veškerý vývoj; AG) = zbrzdit veškerý vývoj. Následující frazémy označující nečestné až podlé jednání pocházejí z prostředí karetních her. První z nich å gjøre noe underhånden (udělat něco pod rukou; Tryti 1997:180) = udělat něco nezákonným způsobem se často objevuje v kontextu s koupí: å kjøpe noe under hånden (TBO) – koupit něco pod rukou. Druhým frazémem je å ha noe i bak hånden (Tryti 1997:180) – mít něco v záloze, mít eso v rukávu. Golden (srov. 2001:11) píše ve své práci o tom, že výsledek určité činnosti může mít následky pro vykonavatele – tedy ruce. Jako příklad uvádí å ha blod på hendene – mít na rukou krev (= zavraždit). S tím souvisí i výše zmíněný výraz å toe/vaske sine hender (viz Kap. 7.1.3) jako „nutné opatření“. V češtině existuje výraz, který taktéž označuje kauzalitu mezi vztahem čistý = nevinný, a sice frazém mít čisté ruce = být nevinný (SSČ).
7.3. Metonymické výrazy
Metafora je v zásadě způsob pojímání jedné věci na základě druhé a její primární funkcí je porozumění. Naproti tomu metonymie má primárně referenční funkci, tj. umožňuje nám použít jedné entity, aby zastupovala druhou. (Lakoff/Johnson 2002:50)
Ruka = pracující člověk Funkce ruky jako vykonavatele pracovní činnosti (viz Kap. 5.2) podtrhává také metonymické užití ruky místo člověka v pracovním procesu: å ha bruk for mange hender (potřebovat hodně rukou; AG) = potřebovat více pracovníků, det er mange ledige/flinke hender her (AG) = je zde mnoho volných/šikovných rukou (= pracovníků).
43
Jaká ruka, taková činnost Na
rozdíl
od
češtiny je
v norštině
možné
užít
charakteristiku rukou
k charakteristice vykonávané činnosti. Vedle výrazů výše zmíněných med fin hånd (jemnou rukou; DG) = opatrně, med nennsom hånd (něžnou, opatrnou rukou; AG) = něžně, opatrně, existuje i výraz označující negativní způsob činnosti: med jernhånd (železnou rukou; AG) = tvrdě a k tomu synonymicky med hard hand (tvrdou rukou; AG).
Jaká ruka, takový člověk V obou zkoumaných jazycích se setkáme s charakterizací ruky, která se v přeneseném významu vztahuje k celému člověku. V češtině je to např. mít zlaté ruce = být šikovný (SSČ). V obou jazycích se vyskytuje frazém mít dlouhé prsty = být zloděj, krást (SSČ) – å ha lange fingrer (MR), nebo také å være langfingret (BO).
Pouze v norštině je to frazém å ha grønne fingrer
(BO) = rozumět rostlinám, být dobrý zahradník.28
28
Do norštiny tento frazém přišel jako překladová výpůjčka z angličtiny – ”to have green fingers”.
44
SRDCE 8. ZÁKLADNÍ
POJETÍ
SRDCE
V ČESKO-NORSKÉM
KONTEXTU
Srdce spolu s hlavou představují nejdůležitější části těla. Obě části si už od pradávna konkurují v souboji o nadvládu nad člověkem a ve sporu o tom, kde je sídlo lidské duše. Ve starých kulturách – babylonské, mezopotámské, ale i v předsokratovském Řecku – nárok na to být sídlem života ovšem neměla ani hlava, ani srdce. Toto místo zaujímala játra. Odtud také důvod, proč Prométheovi nebylo klováno právě nic jiného a proč se v Babylóně věštilo právě z nich. Teprve později získává srdce na významu (srov. Høystad 2003:53f). Vaňková (srov. 2004:255) mluví o srdci jako o tom nejlepším v člověku. Srdce je důležité, protože ve kvalitě srdce se odráží kvalita člověka. Ovšem srdce není bezpodmínečně dobré, přestože jeho ideálem je dobrota. O bezpodmínečné dobrotě svědčí v obou jazycích shodně výrazy jako např. hjertelig (NSBO) – srdečný (= upřímný, přátelský), hjertelighet (NSBO) – srdečnost, hjertens (starý genitiv od hjerte; BO) – srdečně, hjertelig gjerne (MR) – ze srdce rád. Proti tomu stojí například výraz godhjertet (BO) – dobrosrdečný a et hjertegodt menneske (BO) – dobrosrdečný člověk, které poukazují na možnost být také „zlosrdečný“. Také frazém å ha et godt hjerte (TBO) – mít dobré srdce (= být hodný, milý, přátelský) implikuje možnosti vlastnictví srdce jiného než dobrého. Opakem dobrého srdce ve smyslu laskavosti a vlídnosti ovšem není srdce špatné, nýbrž srdce tvrdé či kamenné. Takový člověk je necitelný, hrubý a surový: hjerte av stein/steinhjerte29 (BOD) srdce z kamene/kamenné srdce, (mít) tvrdé srdce (SSČ). Stejně tak i norské adjektivum hjerterå (surového, hrubého srdce; NSBO) a frazém forherde sitt hjerte (BOD) – zatvrdit se (= být 29
Ezechiel 11,19: ”A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa.”
45
nepřístupný dobrým argumentům). Frazém mít špatné srdce – å ha et dårlig hjerte (TBO) znamená v obou jazycích nemít dobře fungující srdce v biologickém slova smyslu. Dva výrazy, které odlišují českou a norskou představu o srdci, jsou hjerteorm (FT) a s tím související frazém på fastende hjerte (na srdce, které se postilo; FT) – na lačný žaludek. Hjerteorm (lat. Dirofilaria immitis neboli vlasovec psí alias srdeční červ) byl v představách středověkých lékařů původcem pálení žáhy a bušení srdce. Za nejlepší ochranu před tímto červem se považovalo pití pálenky právě på fastende hjerte. Tato pálenka se podle svého účelu nazývala hjertestyrkning – „srdcebudič“ (srov. Falk/Thorp 1991:294). Stejně jako v češtině se i v norštině používá srdce – hjerte přeneseně o věcech, které se tvarově podobají srdci (či spíše jeho grafickému symbolu, viz 1.4.) – například et halsbånd med hjerte i gull (BO) – řetízek se zlatým srdíčkem nebo jinak poukazují na jeho vlastnosti – tluče, tvoří centrum těla: i hjertet av byen (MR) – v srdci města (= v centru), hjerte Europas (BO) – srdce Evropy. Česká přídavná jména srdčitý a srdcovitý se do norštiny překládají jako složenina hjerteformet (ve formě srdce). Jediný rozdíl najdeme u norského ekvivalentu srdce zvonu (SSČ) – klokkekolv (BO), který nemá se srdcem nic společného. Výraz je méně poetický než jeho český kolega. Pochází totiž z německého výrazu der Kolben – pažba, palcát, klacek.
8.1. Srdce vikinského Severu
Ideál srdce vikinského Severu se značně liší od současného ideálu souvisejícího s křesťanským učením. V dnešní době převládá ideál srdce, které má být měkké, velké, teplé. Považujeme ho za sídlo duše, lásky k bohu i člověku, soucitu s bližním, ale i strasti a starostí (srov. Høystad 2003:75f, Vaňková 2004:255). Ve vikinském období bylo srdce považováno hlavně za sídlo odvahy a odvážný je ten, kdo se nechvěje. Jelikož sídlem odvahy bylo právě srdce, nesmělo se chvět. Je daleko snažší rozvibrovat velké a měkké srdce než
46
srdce malé a tvrdé. Právě taková podoba byla ideálem vikinské doby (srov. Høystad 2003: 100). Høystad (srov. 2003:101) to dokládá příkladem ze staroislandské ságy Saga om fosterbrørne (Sága o nevlastních bratřích), kde je popsána pitva padlého vikinga Torgeira za účelem zjištění, jak vypadá srdce statečného muže. Když vyndají Torgeirovo srdce, zjistí, že není větší než vlašský ořech a je tvrdé. Høystad (ibidem) pak uvádí i další příklady ze staroseverské literatury opěvující tvrdé srdce. Ve staroislandských ságách se vyskytují rovněž metafory označující srdce jako sídlo radosti, lásky nebo utrpení, ale zde se jedná už o infiltraci křesťanských představ a myšlenek, které dorazily na Skandinávský poloostrov ještě před rokem 1000, tedy dříve než byly ságy sepsány (srov. Høystad 2003:105). Ani Čechům není myšlenka srdce jako sídla odvahy úplně cizí. Dokladem toho je výraz srdnatý ve významu odvážný, statečný, smělý (SSČ).
8.2. Etymologie
Jak norské, tak i české slovo pro srdce pochází z jednoho ide. kořene *kerd, který je dnes nejvíce patrný v románských jazycích – v latině cor, cordis, francouzštině coeuer, italštině cuore a v řečtině kardia. České srdce je zdrobnělinou praslovanského základu *sьrd, se kterým se můžeme dnes setkat například ve slově srdnatý (srov. Vaňková 2004:253).30 Stejně tak v germánských jazycích došlo k rozšíření tohoto ide. kmene na germánský kmen *hertôn – nor. hjerte, angl. heart, něm. Herz (srov. Falk/Thorp 1991:293).
30
Vaňková (srov. 2004:253) poukazuje na paralelu mezi dvěmi podobnými staročeskými deminutivy – srdcem a sluncem – ve smyslu astrologického a magického výkladu světa o makrokosmu a mikrokosmu. Srdce je středem mikrokosmu (člověka) a slunce makrokosmu (vesmíru).
47
8.3. Symbol srdce
Tato podkapitola je věnována dnešní grafické podobě symbolu srdce. Srdce bylo v různých dobách zpodobňováno různě. V Egyptě to byl například skarabeus s roztáhnutými krovkami (srov. Høystad 2003:26). Dnešní symbol srdce – ♥ – má v podstatě jen o něco málo kratší historii, i když jeho původní předlohy se objevovaly v mínojské kultuře už ve 2. tisícileté př.n.l. (jednalo se o stylizované fíkové listy nebo listy břečťanu). Tato dekorace se později objevuje i na antických vázách – často v erotických scénách s bohem Dionýsem – a na řeckých, římských i novokřesťanských náhrobních kamenech jako symbol věčné lásky. Konečný tvar, jak ho známe dnes, se poprvé objevuje v 11.-12. století v souvislosti se změnou symbolu srdce. Do té doby byla stěžejní symbolem srdce křesťanská láska – láska k Bohu. V době Minnesangu (12.-13. století) se ovšem začíná srdce používat jako symbol lásky světské. Ve výtvarném umění té doby jsou milostné scény dekorovány listy břečťanu (brzy také červenými, protože červená barva symbolizuje od pradávna život, štěstí, zdraví a lásku). Karetním symbolem se srdce stává teprve v 15. století, kdy ve Francii dochází k normování karet a především jejich symbolů. Symbol srdce nahradil původní italský symbol tarotových karet – poháry.31
8.4. Srdce a jeho funkce 8.5. Fyziologické činnosti a vjemy srdce
Základní fyziologickou činností srdce je, že tluče. Pokud se člověk rozruší, vzruší, strachuje, obává nebo je ve stresu, dochází k vychýlení z normálního stavu, začínáme vnímat tlukot srdce intenzivně – hjertebank, hjerteklapp (NSBO) – bušení srdce nebo jako rychlejší – med hamrende hjerte (AG) –
31
(srov. 30.3.2007).
http://herzbestattung.de/frame.html?http://herzbestattung.de/herzsymbol.html,
48
s tlukoucím srdcem, å få hjerte til å klapre (rozbušit komu srdce; AG) nebo naopak můžeme mít i pocit, že se zastavilo bli så redd at hjertet står stille (BO) – leknout se až se srdce zastaví, en klam hånd grep meg om hjertet (BO) – srdce se mi sevřelo. Další velmi základní fyziologickou vlastností srdce je, že má v těle pevné místo. Ovšem jazyk má na to jiný názor. Jediné, co je ochoten připustit je, že existuje něco jako pravé místo pro srdce – med hjertet på rette sted (NSBO) – se srdcem na pravém místě (= být lidský)32. Změnou místa srdce se v obou jazycích vyjadřuje, že se majitel srdce něčeho leknul nebo má strach: å få hjertet i halsen/hjertet flyr opp i halsen (AG) – mít srdce až v krku/srdce (mu) vlétlo do krku, med hjertet i halsen (se srdcem v krku; NSBO), hjertet sank i brystet (AG) – srdce (mu) pokleslo, nebo popřípadě ještě hůře – hjertet falder ham ned i bukserne (FT) – srdce mu spadlo do kalhot (= ztratil odvahu). Důležitou funkcí je spoluúčast na zajišťování tělesné teploty. Za fyzicky příjemný je považován vjem tepla, což se odráží ve frazému å gjøre varm om hjertet (NSBO) – zahřát u srdce, a výrazu hjertevarm (teplý jako srdce; NSBO) = milý, laskavý, dobrosrdečný. Výraz hjertekulde (chlad srdce; NSBO) naproti tomu označuje negativní lidskou vlastnost – bezcitnost. Poslední skupinu tvoří frazémy odrážející pocit bolesti u srdce. To se stává často u silných emocionálních zážitků. Některé momenty v životě můžeme označit za srdcervoucí, popř. srdceryvné – hjerteskjærende (NSBO). Tyto momenty nám mohou přivodit pocit bodnutí u srdce å kjenne et stikk i brystet (AG) = být smutný, sklíčený, v horším případě nás tnou do živého – det skjærer meg i hjertet (to mě řízlo do srdce; TBO). Pokud nám něco řízlo do srdce, stává se srdce srdcem krvácejícím – blødende hjerte (TBO).
8.6. Nefyziologické činnosti a vlastnosti srdce
Kromě činností, které srdce ve skutečnosti vykonává, se mu přisuzují také činnosti a stavy, které jsou fyziologicky nepodložitelné jako např. pláč: 32
V norštině se ovšem neuplatní české ostrovtipné konstatování, že srdce má člověk přeci na levém místě, protože v norštině se ve frazému vyskytuje výraz „správný“ nikoliv „pravý“.
49
mitt hjerte gråter (AG) – mé srdce pláče, mluva: å lytte til hjertets stemme (Høystad 2003:14) – naslouchat svému srdci, žádostivost: alt hva hjertet begjær (AG) – Co si srdce ráčí (= všeho hojnost podle libosti; SSČ), smutek: hjertesukk (NSBO) – povzdech, dø av hjertesorg (BO) – zemřít zármutkem, skákání: mitt hjerte gjorde et hopp (AG) – srdce mi poskočilo. Zároveň sem patří i činnosti, které jsou fyziologicky neproveditelné, např. knuse ens hjerte (AG) – zlomit někomu srdce (=zklamat, podvést).
8.7. Konkurence srdce – prsa
V norštině existuje několik frazému, ve kterých se mohou libovolně střídat srdce a prsa (ve smyslu hrudi): å være varm i brystet/om hjerte (AG) – zahřát na prsou/u srdce, å kjenne et stikk i brystet/hjertet (AG) – cítit bodnutí na prsou/u srdce (být sklíčený), å trykke noe til sitt bryst/hjerte (AG) – přitisknout si něco na srdce/na prsa (= výraz silné náklonnosti).
9. KVALITA SRDCE Základními kvalitami srdce, které se odrážejí v mnoha frazémech, je lehkost nebo tíha. Pozitivní pocity jako štěstí činí srdce lehkým: med lett hjerte (NSBO) – s lehkým srdcem (= bez rozpaků, bezstarostně, klidně – SSČ), han var lett om hjertet (MR) – bylo mu lehko u srdce (= byl šťastný). Negativní pocity jako starost a smutek činí srdce těžkým: med tungt hjertet (MR) – s těžkým srdcem, těžko (= velmi nerad; SSČ). O vzájemném vztahu těchto dvou stavů vypovídá frazém det falt en sten fra mitt hjerte (IT) – spadl mi kámen ze srdce (= ulevilo se mi; SSČ). Další opozice tvrdý – měkký komentuje kvalitu srdce a přeneseně také charakter vlastníka: hjerte av stein/steinhjerte (BOD) – srdce z kamene (= bezcitné), (mít) tvrdé srdce (SSČ) = být necitelný, forherdet sitt hjerte (BOD) –
50
zatvrdit se (= být nepřístupný dobrým argumentům), hun har bløtt hjerte (AG) – má měkké srdce (= soucitné). Další opozice malé srdce – velké srdce se vyskytuje jen v norštině. Navíc se také charakterizuje veličinu, pro kterou je dotyčné srdce velké: å ha et stort/lite hjerte for de fattige (má velké/malé srdce pro chudé; AG) – má hodně/málo soucitu s chudými. České srdce může být pouze velké popř. široké bez dalších charakteristik. Kvalita srdce (a s ním i kvalita člověka) se také může odvíjet od materiálu, ze kterého je srdce zhotovené – jedná-li se o materiál ušlechtilý, je takové i srdce: hjertet av gul/stål (AG) – mít zlaté/ocelové srdce (v češtině pouze zlaté = být dobrý, laskavý, přejícný). Již známá paralela mezi teplým a dobrým se znovu objevuje ve frazému å ha varmt hjerte (mít teplé srdce; AG) – být milý, laskavý. Z pozitivních kvalit zbývá ještě srdce upřímné/čisté/silné – oppriktig/rent/sterkt hjerte (AG), přičemž poslední vazba není v češtině ustálená.
10. SRDCE JAKO SÍDLO Přestože skutečný význam srdce pro fungování lidského organismu byl až do začátku 17. století skryt
33
, bylo srdce od pradávna považováno za důležitý
orgán – nejen pro tělo, ale i pro duši člověka. Ve starém Egyptě bylo srdce jako jediný vnitřní orgán znovu balzamováno a vloženo buď zpět do těla, nebo ponecháno v krabičce na těle zemřelého. Bez něj nebylo možné se reinkarnovat. Pozdější konkurent srdce mozek, potažmo hlava,
nestál
Egypťanům ani za to, aby byl s ostatními vnitřnostmi uskladněn v kanopách. Prostě se rovnou vyhodil (srov. Høystad 2003:24ff). Charakteristiky současného evropské srdce, které můžeme vysledovat jak z českého, tak norského frazeologického užití, prošly dlouhým vývojem. Vaňková (srov. 2004:225), stejně tak i Golden (srov. 2001:2ff) považují srdce za sídlo opravdové podstaty člověka, citu, soucitu a emocí, upřímnosti,
33
První, kdo odhalil skutečnou funkci srdce, byl anglický lékař William Harvey (1587-1657) (srov. Høystad 2003:148).
51
odvahy, svědomí a odpovědnosti a samozřejmě duše. Srdce se stávalo sídlem těchto vlastností a lidských složek postupně. Ve starém Řecku – kolébce současné civilizace – existovalo pro srdce více výrazů – ker, etor, kradie. Pod každým z těchto výrazů se ukrývaly různé lidské pocity a pohnutky. Nejlepší obraz o lidských duševních stavech podává Homérovo básnické dílo. Zde je člověk ještě spodobněn jako celek, bez polarity duše – tělo. Homérský člověk prožíval a myslel, ale nereflektoval. Přestože se u Homéra nevyskytuje žádné slovo pro rozum v dnešním smyslu, existuje u něj thymos se sídlem v prsou. Thymos je sídlem rozumového hodnocení, ale zároveň i citů a afektu. Sídlem myšlenek byla
phrenes
(bránice, žaludek nebo i plíce). Jestliže se později stává srdce sídlem duše a života, u Homéra nejsou srdce ani krev schopny obdařit tělo duší. Tuto moc má pouze psyché (dech života), proto nárok na sídlo duše mají spíše plíce (srov. Høystad 2003:35ff). K rozštěpení člověka na duši a tělo dochází až u Platóna, (přestože tento proces byl zahájen už s počátkem písemnictví v Homérově době). Platón plně reflektuje prožitky, zvnitřňuje34 je a k jejich reflexi začíná používat metaforický jazyk. Centrum života přisuzuje Platón srdci, avšak tu část duše, která je nesmrtelná, umisťuje do hlavy. Psyché už není dech života, ale kulturní produkt, jehož hlavním úkolem je kontrola a sublimace pudů a citů. Jeho žák Aristoteles se vrací k teoriím před Platónem a navrací duši znovu srdci. Jeho argument zní, že nic nemůže být centrem života, není-li v něm obsažena duše. Vedle toho je pro Aristotela srdce i sídlem afektů (pathos) jako vášně, hněvu, citu, které není dobré potlačovat, nýbrž se musí rozumně stimulovat. Jeho rozhodnutí učinit srdce sídlem duše bylo rozhodující pro vnímání srdce v dnešní době. Boj o sídlo duše mezi srdcem a mozkem se táhne dějinami až do dnešní doby (srov. Høystad 2003:50ff). Vedle Platóna a Aristotela se nejdůležitějším ideovým směrem pro vnímání srdce stává křesťanství. V jeho kontextu dochází ke sporu o povaze srdce. Srdce se stává odrazem individuálního charakteru a smýšlení. Je-li
34
Internalizace (zvnitřňování): „[je] proces, při němž objekty vnějšího světa nabývají stálé duševní REPREZENTACE, tzn. při němž se VJEMY mění v představy a vytvářejí tak část naší duševní výbavy a struktury.” (Rycroft, Ch.(1993). Kritický slovník psychoanalýzy. Praha.)
52
srdce dobré, je dobrý i člověk a naopak. Ve Starém zákoně je srdce spojováno s boží láskou. V obou Zákonech je srdce původně sídlem zla a teprve láskou k Bohu dochází k jeho nápravě.35 Novým aspektem spojeným s Novým zákonem je srdce jako sídlo lásky k bližnímu. Zde je na čase zmínit vikinskou představu o srdci jako sídlu odvahy, která fungovala paralelně vedle křesťanské tradice, než ji tato tradice zcela pohltila (viz 8.1). Srdce je tedy už uznáno jako sídlo emocí a vášní, odvahy, duše a lásky k bližnímu. S tímto vstupuje do období pozdního středověku. V té době člověk svádí boj o prosazení svých osobní citů a pocitů nezávisle na vnější autoritě (ať světské nebo duchovní). Důležitým hybatelem je rytířství, které přispělo k formování ideálů humanity a které pozměnilo a částečně i odmítlo středověké násilí a vulgaritu. Jejím nositelem a šiřitelem byla rytířská (dvorská) literatura. Dobré mravy (zuht) a platonická láska k dámě ze šlechtických kruhů (minne) patřily ke kodexu rytíře. S rytířskou podobou lásky jsou
spojeny
silné
emoce
–
nejen
vášeň,
ale
i
utrpení
–
v
důsledku nenaplněné lásky. V této době dochází pozvolna k oddělení fyzického a symbolického srdce. Symbolické srdce (o srdci jako symbolu také viz 8.3) je synonymem lásky a není vázané na svou fyzickou předlohu. Výraz srdce slouží jako označení pro tabuizovanou lásku. Z této doby pocházejí také metafory o dávání srdce, které jsou aluzí na magický rituál pokrevního bratrství – smíchání krve. Skutečná výměna srdcí byla nahrazena polibkem. Ten stvrzoval závaznost vztahu mezi rytířem a dámou svého srdce (srov. Høystad 2003:107ff). O myšlenku srdce jako sídla upřímného smýšlení a opravdového nitra se zasloužil hlavně Johann Gottfried Herder. Herder považoval srdce, jeho emoce a vášně za zdroj a původ řeči a život charakterizoval jako nutkání se vyjádřit. S ním se završuje proces zvnitřňování. Výsledkem je myšlenka, že neexistuje jedna šablona, přes kterou se vytváří člověk, nýbrž, že každá realizace člověka je svou vlastní šablonou. Jeho myšlenka jedinečnosti našla
35
Matouš 15, 18-19: „To však co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.”
53
ohlas v epoše, která je pro současníka nejtěsněji spojená se srdcem, v romantismu. V této epoše bylo individuum vyzdvihováno nad kolektiv a naslouchat svému srdci i přes odpor vnějších struktur bylo jediným a nejdůležitějším zákonem. Srdce se stalo absolutním sídlem lásky – jak ideální, tak erotické (srov. Høystad 2003:169ff). V následujících kapitolách uvádím frazémy řazené podle nastíněného historického vývoje chápání srdce.
10.1. Sídlo emocí
Nejpůvodněji bylo srdce spojováno s emocemi a citem. Odrazem je norský výraz hjerteløs (bez srdce; NSBO) a český ekvivalent nemít srdce (SSČ) = být bezcitný. City jsou uvnitř srdce uzavřeny. Pokud je člověk chce s někým sdílet, musí své srdce otevřít – å åpne sitt hjerte for noen (TBO) – otevřít někomu své srdce. Emoce můžou být pozitivní i negativní. Pozitivní jsou vyjádřeny ve frazémech hjertet av full av glede/lykke (AG) – srdce plné radosti/štěstí a Annes hjerte svulmer av stolthet (AG) – Annino srdce se dme pýchou. Pozitivní
pocity
jsou
spojeny
s teplem
–
zahřejí
u
srdce
hjertevarmende(NSBO) = srdečný. Pokud jsou city obzvláště silné, tím pádem teplota vysoká, může srdce začít i tát: Annes hjerte smeltet da hun mottok festskriftet (AG) – Annino srdce roztálo, když dostala výroční sborník. Věci spojené s emocemi nebo city jdou přímou cestou rovnou k srdci: å gå like til hjertet på (NSBO). Někdy k srdci nejen dojdou, ale navíc i srdce chytí – hjertegripende (za srdce beroucí; TBO). Z negativních emocí může srdce hostit například pomstu: å ha hevn i hjertet (AG) – nosit v srdci pomstu. Hjertet er full av hat/hevnlyst (AG) – srdce plné nenávisti/pomstychtivosti, připomíná české V ústech med, v srdci jed (IV).
54
10.2. Sídlo opravdové podstaty člověka, člověk sám, jeho nitro, duše
V obou jazycích je důležité poslouchat hlas svého srdce – å lytte til hjertets stemme (Høystad 2003:14) nebo být věrný svému srdci – å være trofast mot sitt hjerte (Ibid.), protože srdce je místo skutečného smýšlení, cítění, které není napojeno na konvence společnosti. Pro věřící je srdce sídlem Boha – å ha Jesus i sitt hjerte
(AG) – mít Ježíše v srdci. Pro všechny pak sídlem
upřímnosti. Co vychází od anebo ze srdce, bývá míněno upřímně: fra hjertet (NSBO) – od srdce, av hele mitt hjertet (TBO) – z celého srdce, hjertelig (NSBO) – srdečný (= upřímný, přátelský). V norštině se s upřímností také spojuje fráze si sin hjertens mening (říci, co si srdce myslí; MR). Ovšem projevem největší upřímnosti je, pokud někdo zpřístupní své srdce pohledu každého. Norové si ho připevní na náprsenku (skjortebryst), Češi ho nosí na dlani: å bære hjertet utenpå skjortebrystet (AG) – (nosit) srdce na dlani (SSČ). Pokud je něco schováno v srdci i sitt hjerte (MR) – ve svém srdci, å bevare noe innerst i hjerte (AG) – uchovávat hluboko v srdci, bývá to ukryté hluboko a těžko přístupné zraku ostatních. Pokud se nám někdo snaží něco klást na srdce – å legge på hjertet (MR), bývá to mimořádně důležité. Obdobný význam má také frazém det ligger meg på hjertet (TBO) – leží mi to na srdci (= dělá mu to starosti, dbá toho; SSČ). V obou jazycích najdeme souvztažnost mezi jazykem (myšlena část těla) a srdcem. Høystad (srov. 2003:29f) poukazuje na skutečnost, že už ve starém Egyptě byly jazyk a srdce kladeny do souvislosti. Obě části byly božského původu. Srdce myslelo a jazyk zprostředkovával ostatním částem těla jeho příkazy. Je asi přehnané zkoušet klást původ přísloví det hjertet er fullt av, løper munnen over med (MR) – co na srdci to na jazyku (SSČ) do starého Egypta, nicméně toto přísloví existuje v obou zkoumaných jazycích. V češtině existují vedle toho i varianty co střízlivý na srdci má, to se opilému na jazyku vypukne (IV) nebo co srdce bolí, o tom řeč volí (IV). Český jazyk ovšem umí být na srdci i nezávislý, o čemž svědčí rčení v ústech med, v srdci jed (IV). Tím pádem je dobré nahradit jazyk nějakým jiným orgánem, který
55
klamu nebude schopný. V češtině jsou to oči ve rčeních – oko do srdce/duše okno (IV) a co oči nevidí, srdce nebolí (IV). Výše zmíněný spor o sídlo duše v češtině dopadá ve prospěch srdce – v některých
frazémech je možné duši nahradit srdcem: z (celého) srdce/z
(celé) duše a oko do duše/srdce okno (srov. Vaňková 2005:254). V norštině svou pozici rozhodovacího orgánu potvrzuje ve frazému han er en mann etter hennes hjerte (on je muž podle jejího srdce; AG). Jako český ekvivalent bych zvolila: On je muž podle jejího gusta. Z biblických rčení se v norštině dodnes dochovalo gjøre sitt hjerte til en røverkule (učinit své srdce doupětem lupičů36; IT) – zpustnout.
10.3. Sídlo lásky ve smyslu náklonnosti, soucítění a pochopení
V norštině je důležitým slovem pro lásku v širokém slova smyslu podstatné jméno hjertelag (hjerte = srdce, lag = sklon, vlastnost, povaha, způsob). Frazém å ha (et godt) hjertelag (TBO) označuje člověka soucitného, dobrosrdečného, vlídného. Pro zdůraznění se doplňuje přídavným jménem godt (dobrý). Je možné toto soucítění postrádat – mangle hjertelag (BO). Synonymem k slovu hjertelag je podstatné jméno hjertevarme (srdeční teplo; NSBO) = dobrosrdečnost. V obou jazycích je s výrazem náklonnosti spojena vzdálenost k srdci, popř. umístění v něm: å stå/ligge ens hjerte nær (BO) – být srdci blízký, å ha en spesiell plass i mitt hjerte (AG) – mít (zvláštní) místo v mém srdci. Mít pro někoho srdce – å ha hjerte for noen (BO) znamená, že s dotyčnou osobou soucítíme. V češtině se vyskytuje frazém, který ukazuje tutéž věc z druhé strany – pokud nám na něčem nezáleží, je i srdce k tomu lhostejné – (ne)přirostlo mu to k srdci (SSČ). V norštině může být soucítění vyjádřeno obrazem zapůjčeného srdce – mitt hjerte ligger hos de foreldreløse (mé srdce je se sirotky/mé srdce je na straně sirotků; AG) – mé srdce soucítí se sirotky.
36
Z Matouše 21,13: „Můj dům bude zván domem modlitby, ale vy z něho děláte doupě lupičů.”
56
S křesťanskou vírou, díky které se srdce stalo sídlem lásky k bližnímu, úzce souvisí výraz barmhjertig (BO) – milosrdný.37 V norštině se také vyskytují výrazy označující vzájemný vztah mezi srdcem a náklonností. Je to spojení srdce a dalšího podstatného jména označující osobu. Toto spojení vyzdvihuje osobu ze své skupiny – hjertebarn (NSBO – dítě srdce) – oblíbenec, miláček, hjertevenn (přítel srdce; TBO) – přítel srdci nejbližší (= důvěrný přítel). Z několika frazémů vyplývá, že je možné chápat srdce jako určitý prostor, kam se někdo nebo něco vejde – např. å bevare noe innerst i hjerte (AG) – uchovávat hluboko v srdci nebo det hjertet er fullt av, løper munnen over med (MR) – co na srdci, to na jazyku. V norštině se obraz srdce jako prostoru odráží dokonce konkrétně ve rčení o pohostinnosti: Der det er hjerterom, er det husrom (AG) – Kde je místo v srdci, je i místo v domě.
10.4. Sídlo statečnosti, odvahy
Přestože se mi nepodařilo najít žadnou podrobnější sekundární literaturu o českém srdci jako sídle statečnosti, lze z ekvivalentů norských frazému usoudit, že i tento aspekt české srdce zahrnuje. Za základní slovo spojené se srdcem považuji adjektivum behjertet (FT) – srdnatý (= statečný) a frazém å være hjerta (NSBO) – být srdnatý (= odvážný, statečný, neohrožený, smělý). Společné severské a slovanské kultuře je rčení označující chybějící odvahu: hjertet falder ham ned i bukserne (FT) – Srdce mu spadlo do kalhot (= ztratil odvahu). Podobný význam má rovněž frazém ikke ha hjerte til (MR) – nemít to srdce = neodvážit se. Posledním frazémem s „odvážným“ srdcem je norské skyte hjerte opp i livet (vystřelit srdce do těla/do života; NSBO) – dodat si odvahy, možná ve smyslu ho navrátit na své místo, poté, co spadlo do kalhot.
37
Původně výpůjčka z latiny do dolní němčiny a následně do norštiny = „se srdcem pro nuzné, bídné“ – miser = bída, nouze, cor = srdce (srov.BO).
57
10.5. Sídlo svědomí, starosti, lítosti
Dělá-li nám něco starosti, je zvykem jak na Severu, tak v Čechách brát si to k srdci – å tage sig noget til hjertet (FT). Ta starost nám tam pak leží – det ligger meg på hjertet (leží mi to na srdci; TBO), tzn. máme něco na srdci – ha noe på hjertet (mít něco na srdci; MR) = trápit se, přát si co. Když je objem a váha skladovaných starostí větší než srdce může unést, je nutné srdce vyprázdnit – lette sitt hjerte (NSBO) – ulevit si, svěřit se nebo utøse sitt hjerte (BOD) – vylít si srdce, svěřit se. Je-li lítost příliš velká a nelze-li se s ní smířit, hrozí Čechovi, že to nepřenese přes srdce (SSČ), ba co víc, že mu to srdce utrhne (SSČ). V norštině se dodnes zachoval biblický frazém granske hjerter og nyrer (zpytovat srdce a ledviny; IT) – zpytovat svědomí.
10.6. Sídlo lásky milenecké nebo partnerské
Myšlenka srdce jako sídla lásky je nám v současné době asi nejbližší. O mohutnou propagaci se zasluhuje svátek sv. Valentýna, kdy jsme ze všech stran obklopeni věcmi ve tvaru srdce. O tom, že jazyková představa srdce je v obou jazycích totožná, svědčí v norštině výrazy hjertesak (TBO) – srdeční záležitost (= citová, milostná) a hjertenskjær (NSBO) – srdci drahý (= milovaný, miláček, přítel ve smyslu partner). Zamilovanost se vyznačuje zapomenutím na vlastní osobu. Jestliže je srdce naším centrem a říká nám, co je pro nás dobré, znamená to, že pokud naše srdce myslí na dobro někoho jiného víc než naše vlastní, muselo se s naším srdcem zřejmě něco stát. V jazyce se tato situace odráží ve frazémech označující změnu majitele srdce. Výměna srdcí je spojována se starým magickým rituálem, při kterém si dva lidé smíšením své krve přísahali věrnost na život i na smrt. Přeneseně se tento rituál znovu objevuje na dvorech středověké Evropy, kdy rytíř přísahá věrnost své dámě přiložením ruky na srdce a polibkem její ruky (srov. Høystad 2003:121).
58
V Čechách může k výměně dojít buď dobrovolně: dát někomu své srdce (SSČ), v Norsku převedením vlastnictví – hans hjerte tilhører Anne (AG) – jeho srdce patří Anně, nebo ztrátou z nedbalosti: tape sitt hjerte (NSBO) – ztratit své srdce (v češtině je spíše zvykem ztrácet hlavu). K násilnému odejmutí dochází u obou národů – stjele noens hjerte (BOD) – ukrást někomu srdce. Člověk, který se dopustí této krádeže, je pak nazýván hjertetyv (IT) – zloděj srdcí. Výměna srdcí nese svá rizika. V lepším případě dostaneme své srdce nazpět v pořádku, ale v horších případech nám ho někdo může pěkně pošramotit – hjertet mitt ble knust (AG) – zlomilo mi to srdce, han trampet på hjertet mitt (AG) – podupal mi mé srdce (= opustil mě). Osoba, která se dopouští násilí na srdci, se nazývá hjerteknuser (NSBO) – lamač srdcí. V norštině se může jednat i o žháře – han satt mitt hjerte i brann (zapálil mé srdce; AG). Do češtiny nutno přeložit bez činitele – její srdce zahořelo láskou. Za zmínku stojí také norský frazém o pronájmu srdce – mitt hjerte banker for ham (BO) – mé srdce tluče pro něho. Jedná se o srdce, které je sice stále u svého původního majitele, ale práci už vykonává pro jiného.
11. METONYMICKÉ VÝRAZY Vztah srdce – člověk může připomenout onen známý spor o slepici a vejci. Kdo z koho vzešel? V některých případech je těžko rozhodnout, zda se jedná o metonymický vztah vzhledem k metafyzické otázce o tom, co dělá člověka člověkem. To je možné vidět na frazému ha hva hjertet begjær (MR) – mít vše, co srdce ráčí (= všeho hojnost podle libosti; SSČ). Zde se nabízí otázka, kdo to tedy opravdu požaduje a je-li možné jedno od druhého vůbec oddělit. Nicméně pokud ano, patřily by do kategorie metonymických frazémů a výrazů: vinne alles hjerter (MR) – získat si všechna srdce (= získat sympatie) a alle hjerter gledet seg (AG) – srdce všech (= lidí) se zaradovala. Dále také výrazy uvedené v kapitole 3.: hjerte av stein/steinhjerte (BOD) – srdce z kamene (= bezcitné); (mít) tvrdé srdce (SSČ) = být necitelný, forherdet sitt
59
hjerte (BOD) – zatvrdit se (= být nepřístupný dobrým argumentům), hun har bløtt hjerte (AG) – má měkké srdce (= je soucitná), å ha et stort/lite hjerte for de fattige (má velké/malé srdce pro chudé; AG) – má hodně/málo soucitu s chudými, hjertet av gul/stål (AG) – mít zlaté/ocelové srdce (= být dobrý, laskavý, přejícný), å ha varmt hjerte (mít teplé srdce; AG) – být milý, laskavý, å ha oppriktig/rent/sterkt hjerte (AG) – srdce upřímné/čisté/silné srdce, hjerterå (hrubého, surového srdce; NSBO) – nelidský, brutální, hjerteløs (bez srdce; NSBO) – nemít srdce (bezcitný), hjertekulde (chladné srdce; NSBO) – bezcitnost.
60
HLAVA Poslední lidskou částí, jejíž obraz zde porovnám je hlava. Hlava a její poloha v prostoru se zdá být výchozím bodem pro určení spořádaného běhu světa. Ve spořádaném světě jsou věci orientované hlavou nahoru. Je-li v Čechách něco vzhůru nohama (SSČ) a v Norsku všechno stojí na hlavě – all ting står på hodet (BO), jsou věci v nepořádku. Taktéž frazém hals over hode (krk přes hlavou/nad hlavou; TBO) – hlava nehlava (= chaoticky, neuspořádaně)
signalizuje,
že
se
situace
vymyká
normálu.
Stejně
nestandardní je situace v norském frazému å gå på hodet (chodit po hlavě; MR) = upadnout, která připomíná české být padlý na hlavu = chovat se v rozporu s normami. V obou jazycích se vymezuje celek lidského těla vzdáleností od hlavy až k patě. V norštině je toto vymezení více obecné – fra topp til tå (od vršku až k prstům u nohy; TBO).
11.1. Etymologie
Norský výraz pro hlavu hode pochází ze starogermánského *habuda. Jeho vývoj pokračoval přes staroseverské hofuð a následný import kodaňské formy z dánského výrazu hoved (srov. Bjorvand 2000:388). Původní dánská forma je dodnes patrná v bokmål v adjektivu „hlavní“ hoved vyskytující se např. ve složeninách hovedvei (hlavní silnice) nebo hovedstad. Vedle výrazu hode se v norských frazémech můžeme setkat i s dialektální formou hue, např. v huegærn (bláznivý). Ze všech severogermánských jazyků najdeme pouze v bokmål dvě různé formy pro podstatné jméno hlava (hode) a pro přídavné jméno hlavní (hoved). V nynorsk jsou oba výrazy zastoupené slovem hovud (hovud = hlava, hovudstad = hlavní město) (srov. Klouman 2000:156).38
38
V nadřazené skupině germánských jazyků je podobná situace v němčině – hlava = Kopf, ale hlavní = Haupt (Hauptstraße) ze starého výrazu pro hlavu.
61
České označení hlava vychází z praslovanského základu *golva, který se uvádí do souvztažnosti s starohornoněmeckým výrazem calua (lysina – z lat. calvus „holý“).39 V češtině se od výrazu hlava odvíjí další výrazy jako hlávka (v norštině opět „hode“), hlavička, hlaveň (løp), hlavatý (storhodet), hlavní (hovedsak) a hlavně (hovedsaklig).
11.2. Hlava a její funkce
V obou zkoumaných jazycích je hlava shodně považovaná za sídlo rozumu, myšlení, paměti, nadání a vůle. V norštině se pak vyskytuje několik frazémů odkazujících na hlavu jako na kontrolní orgán.
11.2.1.
Rozum
Ve většině frazémů je tato funkce vymezena negativně, tzn. označením nerozumu v důsledku nedostatečně či chybně fungující hlavy nebo dokonce její absence: å bli hodegal, hu(e)gærn (mít bláznivou hlavu; BO) = zbláznit se, ikke være helt riktig i hodet (nemít hlavu zcela v pořádku; BO) = chovat se nenormálně, å miste/tape hodet (BO) – ztratit hlavu (= pozbýt rozvahy; SSČ). Důležitost hlavy jako sídla rozumu podtrhuje také zvolání – Du må samle på hodet ditt! (AG), jehož českým synonymem je frazém vzít rozum do hrsti (SSČ) = pozorně něco rozvážit. Jen v češtině se setkáme s frazémem napravit někomu hlavu (SSČ) = přivést někoho k rozumu/poslušnosti.
11.2.2.
Paměť, vůle, nadání
Paměť Pro oba jazyky je v této funkci společné přísloví Det man ikke har i hodet, må man ha i beina (TBO) – Co nemá člověk v hlavě, musí mít v nohou (= Když je člověk zapomětlivý, musí se často vracet). Abychom mohli něco zapomenout, 39
Srov. Rejzek 2001:201
62
musíme nejdřív něco mít v hlavě ha i hodet (MR) = pamatovat si. V češtině je tento frazém zavádějící, protože má ustálený význam být podnapilý. Jen v češtině se setkáme s obrazem hlava děravá (= zapomětlivá). Zato oba národy umí počítat z hlavy – å regne i hodet (BO) = z paměti.
Vůle Z obou jazyků je to norština disponující frazémem, který je spojován s čistou podobou vůle, a to å gå etter noens hode (jít podle něčí hlavy; AG) – vykonávat něčí vůli. Další frazémy se víceméně týkají především extremní polohy vůle – své-hlavosti a tvrdo-hlavosti jako např. å følge sitt eget hode (následovat vlastní hlavu; BO) – být svéhlavý, å sette seg noe i hodet (BO) – vzít si něco do hlavy (=jednat podle své představy). Stupňovanou variantou téhož jsou české frazémy postavit si hlavu (SSČ) = trvat na svém (rozhodnutí), stavět se na hlavu (SSČ) = tvrdošíjně odmítat, ani kdyby se na hlavu stavěl (SSČ) = v žádném případě. V norštině se vyskytuje frazém å stå på hodet (MR), což sice doslova znamená stavět se na hlavu, ale skutečný význam je blízký českému frazému neví, kde mu hlava stojí (SSČ) = neví, co dřív udělat, mít plné ruce práce. Česká neústupnost označovaná jazykovým obrazem tvrdé hlavy (viz mít tvrdou, svou hlavu = být umíněný, být tvrdohlavý, svéhlavý; SSČ) nemá v norštině obdobu. Norský výraz pro tvrdohlavost sta vychází z obrazu stojícího dobytku – sta som esel (tvrdohlavý jako mezek/osel; BO) a je odvozován od slovesa stå „stát“ (srov. BO1997:494). Ačkoliv Češi mají hlavy tvrdé a zkoušejí jít hlavou proti zdi (= snažit se o nemožné; SSČ), moudré přísloví jim praví – Hlavou zeď neprorazíš! (SSČ).
Nadání Nadání člověka je v obou jazycích většinou vyjádřeno kvalitou hlavy. Člověk je nadaný, pokud jeho hlava je dobrá, bystrá/otevřená, chytrá – et godt/lyst/klokt hode (AG). V norštině může být navíc také rychlá et raskt hode (AG). Naopak jen v češtině se vyskytuje frazém obsahující zdrobnělinu hlavy: To je hlavička! Ten má hlavičku (SSČ) = je nadaný.
63
11.2.3.
Myšlení, smysl
Nejvíce frazémů se váže k myšlení a s ním úzce souvisejícím chápáním a smyslem. Nejjednodušším výrazem, ze kterého lze vyjít, je frazém bruke hode (BO) – používat hlavu (= myslet) a hodearbeid (BO) – pracovat hlavou. Správně může hlava fungovat pouze, je-li na svém místě. Pokud dojde k posunu, dochází k zásadnímu porušení funkce myšlení: gjøre noe med hodet under armen (dělat něco s hlavou v podpaží; BO) – bez přemýšlení (na mysli mi vytanul český kolokvialismus myslet kolenem), å ha hodet et annet sted (mít hlavu jinde; AG) – být myšlenkami jinde, fordreie hodet på noen (BO) – zamotat někomu hlavu a obdobný frazém hlava mu jde z toho kolem = být zmatený (SSČ). Výkonnost v myšlení se může umocnit, pokud je možné dát hlavy dohromady – stikke hodene sammen (BO), což nám potvrzuje i přísloví totožné v obou jazycích mange hoder er bedre enn ett (víc hlav je lepší než jedna; AG) – víc hlav, víc ví. Z mnoha frazémů vyplývá skutečnost, že hlava je místo k naplnění – upřednostněné plnivo jsou myšlenky nebo nápady: å ha hodet fullt av planer (BO) – mít hlavu plnou plánů, mít/nosit něco v hlavě (SSČ) = myslet na to stále. Každopádně je to prostor dostatečně velký na pohyb, protože se jednomu můžou myšlenky honit hlavou – det går rundt i hodet på ham (TBO). Tento proces nabytí, užívání myšlenky je zakončen v okamžiku, kdy ji člověk pustí z hlavy: pustit něco z hlavy (SSČ) = přestat na to myslet, pokud to tedy jde. Někdy to může být problém, jak ukazuje frazém å få ikke tanken ut av hodet (nemoci dostat myšlenku z hlavy; TBO). Pokud myšlenka zůstane, může způsobit, že si s ní člověk začne lámat hlavu bryte, bry hodet sitt med noe (BO) a z toho mohou vzniknout v Norsku hodebry (starosti; BO) a v Čechách hlavolam (SSČ). Synonymním frazémem v češtině by bylo také dělat si s něčím těžkou hlavu (SSČ). Těžká hlava může i bolet, jak nám vyvstává z frazému Z toho mě hlava nebolí (SSČ) = z toho si nic nedělám. Samozřejmě v hlavě můžeme mít i něco jiného – např. mít v hlavě piliny/slámu (SSČ) = být hloupý, což ovšem indikuje, že už se tam nevejdou 64
ony cenné myšlenky. Zajímavou opozici tvoří norský a český výraz pro hloupost. Zatímco v češtině je navíc vedle hlavy s pilinami příznakem hlouposti i hlava dutá, prázdná (SSČ), v norštině je to naopak hlava plná až těsná – være tjukk i hue (BO), takže se do ní už myšlenky nevejdou. Také je možné, že se v přeplněné hlavě nemůžou hnout, tudíž taky rozvinout. Nutnost dostat myšlenku do hlavy, aby mohla být pochopena, nám ukazuje frazém jeg får det ikke inn i hodet (TBO) – nejde mi to do hlavy a jeho varianta å få noe inn i hodet på noen (vpravit někomu něco do hlavy; BO) = vysvětlit někomu něco.
Smysl Měřítkem smysluplnosti je v češtině lidské tělo. Pokud něco nemá hlavu ani patu (SSČ), nemá to smysl, je to neuspořádané. V norštině se tímto měřítkem zdá být spíše zvíře: ikke ha hode eller hale (nemít hlavu ani ocas; GME/03). Důležitá je také základní orientace těla (hlava nahoře), jak už jsem zmínila v úvodní kapitole. Porušení základní orientace je příznakem nesmyslnosti: saken er snudd på hodet (AG) – věc je postavená na hlavu.
11.2.4.
Kontrola
Tato kapitola je jednoznačně norskou doménou. V češtině nemáme tolik frazému, které by se vztahovali k hlavě jako kontrolnímu orgánu. Do první skupiny řadím frazémy, ve kterých hlava funguje v základní orientaci těla jako měřítko únosnosti. Jestliže některé věci dosáhnou výšky nad úroveň hlavy, stávají se neovladatelnými. Tuto myšlenku najdeme v obou jazycích ve frazému vokse en over hodet (BO) – přerůst přes hlavu komu (SSČ). Další frazémy již nemají v češtině přímé ekvivalenty. První frazém gå over hodet på noen (jít někomu nad hlavou; BO) znamená, že daná věc přesahuje něčí schopnosti. Druhý frazém ta seg vann over hodet (zlít si hlavu vodou; MR) znamená přepočítat se, přijít zkrátka. Další frazém gjøre noe over hodet på noen (udělat něco někomu přes hlavu; BO) má český ekvivalent udělat komu co za zády ve smyslu „aniž by se ho zeptal“. Pro oba jazyky je společný obraz
65
ha hodet over vannet (mít hlavu nad vodou; BO) – držet se nad vodou, přestože v české verzi není hlava explicitně vyjádřena. S kontrolou souvisí i stav hlavy. Zatímco u srdce je chladnost považována za špatnou kvalitu, u hlavy se jedná o přednost. Jestliže umíme zachovat chladnou hlavu – holde hodet kaldt (BO), tzn. uchovat si soudnost, schopnost myslet, tudíž mít kontrolu, je všechno v pořádku. Ovšem mít horkou hlavu (SSČ) – å bli rød i hodet (BO), znamená kontrolu ztratit, být ukvapený. V norštině je horkost hlavy vyjádřena červenou barvou rød, jasně evokující představu horké věci. Do druhé skupiny řadím výrazy (adjektiva a adverbia), která blíže určují způsob konání. Tyto výrazy charakterizují činnosti prováděné bez kontroly hlavy – bez rozmyslu, náhle:
falle/kaste seg hodekulls (BO) – vrhnout se
střemhlav/skočit do něčeho po hlavě. Výraz hodekulls a jeho synonymum hodestups znamenají doslova po hlavě, střemhlav, ale do češtiny je lze přeložit i jako bezhlavě/bezhlavý. Někdy je to i nutné jako v případě výrazu en hodekulls flukt (BO) – bezhlavý útěk.40 V norštině se mimo to také přímo vyskytuje adjektivum bezhlavý – hodeløs (NSBO).
11.3. Kontakt s lidmi
Stejně jako ruka je hlava nástrojem nonverbální komunikace. Ruka je součástí mnoha symbolických úkonů, zatímco u nonverbální komunikace hlavou se zdá, že vychází většinou z obecně lidských reakcí. Z pocitu smutku, studu nebo podřízenosti může člověk sklonit hlavu å bøye/senke hodet (BO). Po určitý čas věší hlavu – å henge med hodet (BO), ale když ho to za čas přejde, sebere odvahu začne hlavu vystrkovat – å stikke hodet fram (BO) = odvážit se vystoupit, ukázat se, až ji nakonec pozvedne – løfte hodet (NSBO) = sebrat odvahu. Možná ho k tomu bude muset někdo povzbudit slovy Opp med hodet (TBO) – Hlavu vzhůru. Ovšem je dobré dávat pozor na to, aby tu hlavu nenosil příliš vysoko å bære hodet høyt (nosit hlavu vysoko; BO). To by si o něm
40
stup - šipka, hlavou napřed, kull - dánské slovo pro hlavu (srov. BO)
66
v Norsku mohli myslet to samé, jako Češi o člověku, který nosí nos vysoko (SSČ), prostě, že je pyšný. Uvidíme-li člověka drbat se na hlavě å klø seg i hodet (BO), napadne nás, že si asi neví rady. Ale s hlavou se dá dělat spousta jiných věcí – můžeme hlavou potřásat, kroutit nebo vrtět jako výraz podivu nebo nesouhlasu. Norové si vystačí s jedním slovesem å riste. Celý frazém pak zní å riste på hodet (BO). Posledním nonverbálním frazémem, který zde chci uvést je české chytat se za hlavu (SSČ) = vyjadřovat trpkou lítost.
11.4. Metonymické výrazy
Hlava = člověk Hlava jako sídlo vysoce ceněného racionálního uvažování měla v posledních stoletích primát nad ostatními částmi těla, proto není divu, že v řadě frazémů hlava reprezentuje celé lidské tělo nebo člověka. Příkladem budiž ha tak over hodet (BO) – mít střechu nad hlavou (SSČ), bringe ulykke over ens hode (BO) –
přivolat
neštěstí
na
čí
hlavu,
å
pålegge
befolkningen
skatt
pr.
hodet/overhodet (AG) – uložit daně na hlavu. Jen v češtině najdeme obraz pro velký počet lidí – hlava na hlavě (SSČ). Do norštiny by se přeložilo pomocí výrazu stå tettpakket (stát namačkáni na sobě; TBO). S metonymií mají co do činění i dva norské výrazy, které se v současnosti od sebe liší gramatickou formou určitosti – overhode (BO) a overhodet (BO). První z nich overhode (BO) je přejímkou z německého Oberhaupt (vedoucí osoba nebo nejvyšší osoba určité společenské skupiny – např. rodiny familiens overhode). V češtině zůstává základní výraz hlava. Druhý výraz overhodet (= vůbec) je původem taktéž z němčiny, a to z částice überhaupt. Její význam vznikl v prostředí dobytčích trhů. Když člověk nakupoval „überhaupt“ znamenalo to koupit něco dohromady, aniž by se počítaly jednotlivé kusy (srov. BO). Jestliže hlava reprezentuje člověka, pak taky charakteristiky hlavy vystihují charakter člověka. To je možné vyčíst už z výše zmiňovaných frazémů v oddílech 11.2.2 a 11.2.3. Pro doplnění uvádím ještě frazém stor
67
hode og lite vett (velká hlava a málo rozumu; BO). Za příhodný český ekvivalent považuji dlouhé vlasy, krátký rozum. Zajímavými výrazy jsou hodejakt a hodejeger (BO), které jsou výpůjčkami
z anglického
headhunt,
headhunter.
Původně
tyto
slova
označovala domorodé kmeny, které (nebo jejichž příslušníci) usekávaly svým nepřátelům hlavy a sušily si je jako trofeje (oblast Nové Guinei). V novém významu pak označují lidi, kteří se zabývají lovením hlav (česky „mozků“), tzn. vyhledáváním vedoucích pracovníků a jejich importem do své země. Tato činnost byla doménou hlavně Spojených státu amerických (srov. Klouman 2000:156).
Hlava = život
Život bez hlavy je nemyslitelný, proto je jasné, že se každý bojí právě o ni. Ani život bez srdce není myslitelný, jenom srdce je trochu lépe uloženo, aby nedošlo úhony. Ve spojitosti s trestním právem vznikly v jazyce frazémy jako sette en pris på ens hode (BO) – vypsat odměnu na čí hlavu, v češtině se vyskytující la hodene rulle (nechat hlavy kutálet; BO) = vyvražďovat, sesadit bez milosti, odsoudit vedoucí osoby nebo v obou jazycích běžné gjøre en et hode kortere (BO) – zkrátit o hlavu (v češtině se ještě vyskytuje frazém se stavovým pasivem být o hlavu kratší; SSČ). S posledním frazémem souvisí i biblický výrok å kreve ens hode på et fat (BO) – vyžadovat čí hlavu na míse. Jen v češtině se dá hlavou zaplatit, ale cena je to vysoká – stálo ho to hlavu (= stálo ho to život; SSČ).
68
ZÁVĚR Z rozboru je patrno, že vnímání ruky, hlavy a srdce v české a norské kultuře není příliš odlišné. To odpovídá skutečnosti, že se obě kultury vyvíjely v podobném kontextu (obě jsou evropské a ovlivněné křesťanským učením). V sebraných výrazech vykazují všechny tři části těla podobné funkce. Ruka zastupuje v obou obrazech činnost nebo práci, ale také moc, ovládání a vlastnění. Vedle toho hraje také důležitou roli v mezilidských kontaktech a nonverbální
komunikaci
(gesta).
Ruka
je
také
základním
měřítkem
vzdálenosti, množství a nezbytný pomocník pro orientaci v prostoru. Výrazy ve spojitosti s hlavou zastupují rozum, myšlení, vůli, nadání, myšlení a smysl. Norskou doménou jsou výrazy vyjadřující kontrolní funkci hlavy. Hlava, stejně jako ruka, představuje důležitou součást nonverbální komunikace a její orientace v prostorů je velmi důležitá. V obou jazycích jsou věci v pořádku, pokud je hlava směrem vzhůru. Srdce zastupuje v obou jazycích to nejopravdovější v člověku, lásku, soucit, náklonnost, statečnost, ale také smutek a lítost. Obraz srdce jako sídla odvahy je díky staroislandským ságám lépe zachován v norském jazyce. Všechny tři části těla se také objevují v metonymických výrazech. Každá část je zástupcem rozdílných věcí. Ruka zastupuje pracujícího člověka nebo přímo lidské kvality (většinou související s pracovní činností). Jen v norštině je možné charakteristikou ruky vyjádřit povahu činnosti. Hlava zastupuje
člověka
nebo
život.
Jelikož
je
srdce
považováno
za
to
nejopravdovější v člověku, lze jen těžko posoudit, jestli se podle člověka určuje kvalita srdce, či naopak. Je-li výchozím bodem člověk, pak srdce v metonymických výrazech reprezentuje jeho lidské kvality. Přestože jsou jazykové obrazy ruky, hlavy a srdce podobné, je zajímavé pozorovat rozdíly v detailech. Často se stává, že v jednom jazyce zůstaly v aktuální slovní zásobě zachovány některé pohledy, které v druhém už vymizely.
69
SAMMENDRAG Hovedoppgaven min er basert på lingvistisk teori om det språklige verdensbildet. Denne teorien hører hjemme i kognitiv lingvistikk. Kognitiv lingvistikk grenser mellom to disipliner; nemlig kognitiv vitenskap og lingvistikk. Kognitiv vitenskap ønsker å forklare hva slags karakter menneskelig sinn har og hvordan det fungerer, mens lingvistikken tilsetter og fremhever språkets muligheter på dette området. Det finnes to grupper innenfor den kognitive lingvistikken. Den første gruppen forsøker å finne språklige universalier som alle språk har felles (Lakoff, Johnson), mens den andre gruppen går ut fra teorien om språklig relativitet (først hos Sapir og Whorf) og tar for seg verdensavbildning i ulike språk, samt forskjeller, likheter og utvikling med hensyn til kulturforandring. I den siste grupperingen finner vi stort sett forskning utført av slaviske lingvister, men først og fremst polske (Bartmińsky, Anusiewicz, Wierzbicka). Opphavet til teorien om det språklige verdensbildet, som ble etablert på 1980-tallet i Lublin, stammer fra disse. Selv om teorien er veldig ung, finnes det flere banebrytere som gjennom historien har tenkt lignende tanker om språket som det kognitive lingvister og lingvistiske antropologer gjør i dag. Blant disse finner vi de tyske filosofene Johann Gottfried Herder og Wilhelm von Humboldt eller de ovenfornevnte amerikanske antropologene Edward Sapir og Benjamin L. Whorf. Hovedtanken bak teorien om det språklige verdensbildet er at språket påvirker
vår
erkjennelse,
vår
oppfatning
av
verden
og
vår
kategoriseringsmåte. I sentrum av denne forskningen står mennesket og dets muligheter til å oppfatte verden rundt seg (antroposentristisk stilling). De polske lingvistene stiller spørsmålet om hvorvidt hvert språk kan framstiller den spesifikke verdensavbildningen til et bestemt felleskap (en bestemt kultur). Med denne posisjonen nærmer de seg den ligvistiske antropologien. Det språklige verdensbildet blir bygd opp på ”naturlig språk og ordforråd” og ”naiv oppfatning”. Med naturlig språk menes språket man er vokst opp med og som man bruker i daglig kommunikasjon. Til det naturlige
70
ordforrådet teller man uttrykk som dukker opp mest i forskjelige teksttyper og som man bruker i elementære livssituasjoner. Disse uttrykkene er ofte et av de eldste i ordforrådet. Naiv oppfatning står i motsetning til vitenskapelig oppfatning. Forskjellen mellom vitenskapelig og naiv oppfatning kan for eksempel illustreres gjennom en katt. Etter en vitenskapelig definisjon er katten et lite husdyr av kattesslekten Felis catus, men i naiv oppfatning er katten et dyr som fanger mus, drikker melk og liker å ligge i sola. Et viktig begrep innenfor denne teorien er også kategorisering. Mennesket er et vesen som kategoriserer. Det prøver å sette ting i sammenheng. Dersom det er umulig å oppfatte alt rundt seg, er det nødvendig å velge bare det som er for én (for en kultur) viktigst. For eksempel så er det for nordmenn erviktig å gjøre forskjell mellom tær og fingre, mens det for tsjekkere holder med ett uttrykk – finger (prst). Ofte er uttrykkene i naturlig ordforrådet metaforiske – man kaller de for frasemer. Et frasem er uttrykk som består av minst to ord, som alltid brukes i samme form, men uttrykkets betydning kan ikke forstå ut fra dets deler. For eksempel frasemet å være bundet på hender og føtter betyr ikke at personen i virkeligheten er bundet, men at den ikke kan utføre en aktivitet. Som sagt står kroppen sentralt i menneskets oppfatning av verden. Derfor valgte jeg tre kroppsdeler – hodet, hånd og hjerte – og prøvde å beskrive hvordan norske og tsjekkiske språkbrukere oppfatter disse delene og hvilke funksjoner de har i rammen av sine forskjellige verdener. I den praktiske delen oppsummerte jeg alle uttrykk som jeg fant i tilgjengelige ordbøker og faglig litteratur. Uttrykk med hånd eller hender representerer ofte aktivitet og arbeid, men også makt, styre og besittelse. Ved siden av det har hånden en viktig funksjon i mellommenneskelig kontakt, selv om denne funksjonen var viktigere før enn i dag. Mennesker i begge kulturer pleier å hilse på andre med hånden og hvis man vil gifte seg, så spør man om brudens hånd. Denne kontakten behøver nødvendigvis ikke bare være hyggelig. Man kan ta hånd om noen eller også legge hånd på noen. Hånden er et viktig mål for distanse og mengde i begge språk, og er også uungåelig ved orientering.
71
Uttrykk med hodet representerer fornuft, hukommelse, vilje, begavelse, tankegang og sinn. I norsk språk dukker det også opp flere uttrykk med henvisning til kontroll. Hodet har også funksjon i ikke-verbal kommunikasjon. Man kan riste på hodet, eller henge med hodet og dermed uttrykke visse holdninger som fortvilelse, bekymring eller annet. Sammen med hånden er hodet også et grunnlegende mål for orientering. Det er mest vanlig å ha hodet oppe. Hvis det er stilt annerledes, markerer det et problem samsvarende i begge språk. Hjertet representerer det innerste og mest opprinelige i mennesket, slik som samvittighet og oppriktighet, kjærlighet og medlidenhet, sympati, tapperhet, men også anger og sorg. Bildet av tapre hjerte synes å være bedre bevart i norsk språk enn i tsjekkisk, men ellers er karateristikken av hjertet stort sett lignende. Alle tre kroppsdeler brukes også metonymisk og de kan representere forskjellige ting. Hånden representerer mennesket i arbeid, karakteren av det utførte arbeidet og kvaliteten på mennesket. Hodet står for mennesket eller for liv. Dersom hjertet er gjenspeiler for det opprinelige i mennesket, så er det vanskelig å bedømme om menneske bestemmer over hjertet eller omvendt. Hvis det er mennesket som bestemmer, så representerer hjertet dets kvaliteter. Begge kulturer har hatt felles motiver for sin utvikling (begge er europeiske og kristne) i lang tid og de forskjellene på de språklige bildene ikke stor. Likevel er det interessant å observere forskjellene som ligger i de små detaljene. Det skjer ofte at det som i det ene språket er blitt bevart allerede har gått tapt i det andre.
72
SEZNAM ZKRATEK AG:
Golden, A. (2001). „Hvem er det som har hodet fullt av ideer, hjertet på riktig sted, tar hånd om de lovende studentene og har beina godt plantet på jorda?“. In: Andrespråk, tospråklighet, norsk. Oslo
BO:
Landrø, M.I., Wangensteen, B.(1997). Bokmålsordboka. Oslo.
DG:
Gundersen, D.(2000). Norske synonymer blå ordbok. Oslo
FT:
Falk, H., Thorp, A.(1991). Etymologisk ordbok over det norske og det danske sprog. Oslo.
GME/03:
Erichsen, G.M.(2003). Ord og uttrykk på fire språk. Oslo.
GME/93:
Erichsen, G.M. (1993). 500 uttrykk og vendinger på fire språk. Oslo.
GME/96:
Erichsen, G.M. (1996). Fraseologismer fra norsk til tysk. Oslo.
IV:
Vaňková, I.(2005). „Co na srdci…“. In: Co na srdci, to na jazyku. Praha.
MR:
Rommetveit,
M.
(2000).
Med
andre
ord.
Den
store
synonymordboka. Oslo. NSBO:
Gundersen, D.(2000). Norske synonymer blå ordbok. Oslo.
SF:
Follestad, S. (2002). Real engelsk. Oslo.
SSČ:
Filipec, J. a kol.(1994). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha.
TBO:
Paulsen, G. (1998). Tysk blå ordbok. Oslo.
73
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bible (1990). Ekumenický překlad. Praha. Bjorvand H., Lindeman F.O. (2000). Våre arveord – etymologisk ordbok. Oslo. Čermák F., Filipec J. (1985). Česká lexikologie. Praha. Erichsen, G.M.(1993). 500 uttrykk og vendinger på fire språk. Oslo. Erichsen, G.M. (1996). Fraseologismer fra norsk til tysk. Oslo. Erichsen, G.M.(2003). Ord og uttrykk på fire språk. Oslo. Falk, H., Thorp, A. (1991). Etymologisk ordbok over det norske og det danske sprog. Oslo. Filipec, J. a kol.(1994). Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha. Follestad, S.(2002). Real engelsk. Oslo. Golden, A. (2001). „Hvem er det som har hodet fullt av ideer, hjertet på riktig sted, tar hånd om de lovende studentene og har beina godt plantet på jorda?“. In: Andrespråk, tospråklighet, norsk. Oslo. Gundersen, D.(2000). Norske synonymer blå ordbok. Oslo. Klassiker der Sprachphilosophie. Von Platon bis Noam Chomsky (1996). Vyd. Borsche, Tilman. München. Herder, J. G. (2006). „O původu řeči“. In: Úměním k lidskosti. Praha. Humboldt, W. von (1963).„Über das vergleichende Sprachstudium in Beziehung auf die verschiedenen Epochen der Sprachentwicklung“. In: Werke in fünf Bänden III. Berlin Høystad, Ole M. (2003). Hjertets kulturhistorie. Oslo. Klouman, Sverre (2000). Moro med ord. Litt om ordenes vandringer, historie,slektskap og hemmeligheter. Oslo Lakoff, G., Johnson M.(2002). Metafory, kterými žijeme. Brno. Landrø, M.I., Wangesteen, B.(1997). Bokmålsordboka. Oslo. Machovec, Milan (2000). Indoevropané v pravlasti. Praha. Palm, Christine (1997). Phraseologie: eine Einführung. Tübingen. Paulsen, Gerd (1998). Tysk blå ordbok. Oslo. Rejzek, J.(2001). Český etymologický slovník. Praha.
74
Rommetveit, M.(2000). Med andre ord. Den store synonymordboka. Oslo Rosbach J.,H. (1996). Levende ord. Etymologi for alle. Oslo. Salzmann, Z. (1998). Language, culture & society. Oxford Seebold, E. (1999). Kluge – Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin. Störig, Joachim (2000). Malé dějiny filozofie. Kostelní Vydří Šimečková, Alena (1985). Úvod do studia německého jazyka II. Praha Tryti, I.(1997). Språkets ville vekster. Oslo. Vaňková, I.(2005). „Co na srdci…“. In: Co na srdci, to na jazyku. Praha. Wencelová, K.(2002). Frazeologie vážící se ke slovu ruka v českém a polském jazyce. Seminární práce. Praha: FF UK
75
