OBCHOD SUROVINAMI. Oldřich Vlach

INOVACE BAKALÁŘSKÝCH A MAGISTERSKÝCH STUDIJNÍCH OBORŮ NA HORNICKO-GEOLOGICKÉ FAKULTĚ VYSOKÉ ŠKOLY BÁŇSKÉ - TECHNICKÉ UNIVERZITY OSTRAVA

OBCHOD SUROVINAMI Oldřich Vlach 2014

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. ESF napomáhá rozvoji lidských zdrojů a podnikatelského ducha.

Obsah 1 Surovinová politika státu – vymezení pojmů 2 Právní prostředí a územní plánování 3 Zásady surovinové politiky státu, význam a úloha nerostných surovin 4 Nástroje surovinové politiky, využívání druhotných surovin 5 Domácí surovinová základna, ceny nerostných surovin 6 Mezinárodní obchod, obchodní metody (přímá a nepřímá) 7 Mezinárodní měnová politika, mezinárodní marketing 8 Základní povinnosti účastníků obchodu 9 Uzavírání kupních smluv se zahraničím 10 Incoterms 11 Clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň 12 Podnikatelský záměr v těžebním průmyslu 13 Ekonomika a financování podnikatelského záměru 14 Úloha státu v investičním procesu 15 Rizika spojená s těžební činností 16 Útlum a privatizace báňského průmyslu ČR 17 Problematika oceňování ložisek nerostných surovin

Úvod  Počátky obchodu surovinami lze vystopovat ve vykopávkách z období před mnoha tisíci lety. Z počátečních nepatrných množství pazourku, později mědi se v průběhu času objemy tohoto obchodu zvyšují, zvláště v posledních sto letech.  Svět počátku třetího tisíciletí spotřebovává rekordní množství neobnovitelných surovinových zdrojů jak v hodnotách absolutních, tak v přepočtu na obyvatele. Ekonomiky vyspělých států Světa i Evropy spotřebovávají na obyvatele několikanásobky spotřeby surovin, zvláště energetických než rozvíjející se země. Rozvíjející se ekonomiky, stačí uvést Čínu a Indii, každá s více než miliardou obyvatel, jsou „hladové“ po surovinách, včetně druhotných, zvýšená poptávka žene ceny nahoru, konjunkturu zažívá i v Evropě nedávno „odepsaný“ průmysl železa a oceli. Tomuto vývoji se věnuje řada článků v odborných časopisech, např. National Geographic, i jeho česká verze, Hospodářské noviny či týdeník Ekonom, nebo Mining Journal a Glückauf.

Úvod  Světové zásoby surovin jsou omezené a geograficky velmi nerovnoměrně rozdělené, přesuny surovin z míst zdrojů do místa jejich spotřeby jsou realizovány obchodem. Trvalý růst produkce téměř všech průmyslových odvětví Světa je spojen s růstem spotřeby surovin a to i přes dílčí úspory z moderních technologií.

Výše uvedené skutečnosti lze chápat i jako signál a příležitost podílet se na obchodu surovinami, oboru který v některých oblastech přináší velmi zajímavé zhodnocení kapitálu.

Při zpracování prezentace jsem vycházel z obecně platných dokumentů, z údajů uvedených ve zdrojích písemných i elektronických, také z prací kolegů naší technické univerzity.

1 Surovinová politika státu – vymezení pojmů  Surovinová politika je souhrn aktivit, kterými stát ovlivňuje vyhledávání a využívání tuzemských zdrojů surovin (se zřetelem k veřejným zájmům a k ochraně přírodních, kulturních a krajinných hodnot) a získávání surovin v zahraničí s cílem zabezpečit jimi chod své ekonomiky.  Předmětem jsou palivoenergetické, rudní, nerudní a stavební suroviny, a to jak z prvotních, tak i z druhotných zdrojů. Tato politika se nezabývá surovinami z obnovitelných zdrojů, jako vodou, dřevem, zemědělskými surovinami atd. Zabývá se však všemi druhotnými surovinami jak z hlediska jejich vlivu na úspory prvotních nerostných zdrojů, tak i z hlediska vlivu na úspory energie, která je vkládána do úpravy prvotních surovin a jejich dalšího zpracování. Politika nerostných surovin má přímou vazbu k energetické politice[1] a z hlediska stanovení a řešení některých cílů je s ní úzce propojena.  [1] dokument Energetická politika je na stránkách www.mpo.cz

Specifickým rysem nerostných zdrojů je jejich neobnovitelnost a nepřemístitelnost. Obecně se pod termínem surovina označuje materiálový vstup do výroby. Za nerostné suroviny jsou považovány využitelné části zemské kůry mimo vody. Za prvotní suroviny se považují přírodní látky anorganického nebo organického původu, určené k dalšímu zpracování. Druhotné suroviny jsou suroviny nebo materiály získané z odpadu, které jsou způsobilé k dalšímu hospodářskému nebo jinému využití. Nahromadění nerostné suroviny se považuje za nerostný zdroj. Tyto zdroje jsou využíváním spotřebovány, ale část jejich surovinového obsahu dále existuje ve formě vytvořených hodnot, např. postaveného domu. Je-li nerostný zdroj zkoumán a jsou-li na něm vyčísleny zásoby, stává se ložiskem.

Báňská legislativa rozlišuje ložiska vyhrazených a nevyhrazených nerostů. Mezi ložiska výhradní patří ložiska vyhrazených nerostů, kterými jsou prakticky všechny nerosty mimo stavebního kamene, štěrkopísků a cihlářských surovin, které patří mezi nevyhrazené nerosty. Za výhradní ložiska však stát v minulosti prohlásil i některá průmyslově významná ložiska nevyhrazených nerostů. Výhradní ložiska jsou ve vlastnictví státu. Ostatní ložiska nevyhrazeného nerostu, tzv. nevýhradní ložiska kamene, štěrkopísku a cihlářských surovin jsou součástí pozemku. Geologické zásoby ložisek vyhrazených nebo nevyhrazených nerostů tvoří fyzické zásoby těchto nerostů v původním stavu. Průmyslové zásoby jsou zásoby, využitelné dostupnými technologiemi v momentě ukončení průzkumných prací.

Vedle své přírodní podstaty má termín „surovina“ a „zdroj suroviny“ také svoji hospodářsko-společenskou podstatu.

Hlavními kritérii pro vymezení surovin a jejich zdrojů jsou kritéria ekonomická.

Stát dbá o šetrné využívání přírodních nerostných zdrojů a ochranu nerostného bohatství. Viz. čl. 7 Ústavy České republiky. Za šetrné se považuje takové využívání přírodních nerostných zdrojů, které použitím dostupné moderní techniky a technologie při těžbě a úpravě nerostných surovin zabezpečí jejich optimální využití a zhodnocení. Nerostné bohatství jsou nerostné zdroje na území státu. Šetrným využíváním nerostných zdrojů se rozumí povinnost hospodárně využívat nerostné zdroje s ohledem na zachování možností i pro budoucí generace. Ochranou nerostného bohatství se pro potřeby surovinové politiky rozumí ochrana vyhledaných a prozkoumaných ložisek nerostných surovin před ztížením nebo znemožněním jejich případného využití v budoucnu a stejně tak i ochrana před jejich neoprávněným užíváním a spotřebováním, které je ze společenského hlediska neekonomické.

Trvale udržitelný rozvoj splňuje potřeby současné generace a zároveň neomezuje budoucí generace v jejich potřebách. Využívání zdrojů nerostných surovin zmenšuje jejich zásoby a možnosti využívání v budoucnu. Čerpání nerostných zdrojů musí brát v úvahu jejich vzácnost, úroveň technologií a dostupnost náhradních zdrojů. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje ponechat volbu čerpání neobnovitelných zdrojů budoucím generacím. Možnosti těžby i spotřeby prvotních nerostných surovin jsou určovány reálně existujícími limity území a životního prostředí.

Česká republika ani její předchůdci nepatřili mezi těžební státy, což jsou - podle metodiky UNCTAD (Konference OSN pro obchod a rozvoj) - označovány státy, ve kterých se podílí těžba nerostných surovin nejméně 25 % na tvorbě HDP. Podíl dobývání nerostných surovin na tvorbě HDP dosáhl v roce vzniku samostatné ČR pouze 3,7 % a v roce 1998 poklesl již na 1,8 %, nyní už pod 1 %. Ekonomika ČR je závislá na dovozu řady nerostných surovin ze zahraničí.

Zásoby některých nerostných surovin, vyskytujících se na našem území, byly do značné míry vyčerpány. V druhé polovině dvacátého století extensivita rozvoje těžkého průmyslu diktovaná zbrojními závody mezi dvěma bloky, vedla k rabování ložisek nejen uhlí ale též vrcholně strategických surovin (uran) V současnosti ČR prakticky nemá využitelné zásoby rud a má omezené zásoby minerálních paliv. Má však dostatečné zásoby nerudních a stavebních surovin, jejichž životnost dosahuje řádově desítek až stovek roků. V ČR se zpracovávají nejen doma těžené suroviny, ale také široká paleta surovin dovážených (např. železná ruda, kovy, ropa a zemní plyn, síra, soli, fosfáty). Na dovozech těchto významných surovin je ČR zcela závislá. Dovoz nerostných surovin a výrobků se na celkovém dovozu ČR podílí asi 5,5 %.

Zabezpečení nerostných surovin vyžaduje vzhledem k nerovnoměrnosti výskytů přírodních zdrojů na Zemi intenzivní mezinárodní kooperaci a rozvinutý trh se surovinami, protože žádná země není surovinově zcela soběstačná. Nabídka je odrazem poptávky na trhu, což dokumentuje i dlouhodobý vývoj reálných cen surovin na světových trzích. Pro země EU má rozhodující vliv na ceny kovů vývoj na londýnské burze. Transformace k tržnímu hospodářství, integrace do struktur NATO a EU dává ČR standardní jistoty, že světový surovinový trh pro ni nebude uzavřen. Limitující podmínkou je saldo bilance dovozu a vývozu zboží, resp. běžného účtu platební bilance, které umožní potřebný, ekonomicky únosný dovoz surovin a energie.

Záporné saldo zahraničního obchodu s nerostnými surovinami dosáhlo už v r. 1998 34,4 mld Kč z celkového deficitu 79,5 mld Kč. V posledních letech toto saldo stále narůstá a ČR se stává stále více závislou na dovozech nerostných surovin ze zahraničí. Nejvýznamnější je zejména závislost českého průmyslu na dovozu ropy a zemního plynu. Tyto trendy lze vypozorovat u většiny států EU. Trh surovinami je už zcela globalizován a lze ho rozlišovat pouze po jednotlivých komoditách. Po rozpadu sovětského bloku ustoupila do pozadí geopolitická a strategická rizika, která se však vynořila s ještě větší naléhavostí.

2 Právní prostředí a územní plánování  Proces ložiskového průzkumu vyhrazených nerostů a návazného dobývání výhradních ložisek je podroben navazujícím správním řízením (viz další list):

Geologické práce pro vyhledávání a průzkum vyhrazených nerostů povoluje MŽP ve správním řízení. V rozhodnutí je stanoveno území, nerost a podmínky provádění prací. Povolení zaručuje podnikateli výlučné právo provádět práce za daných podmínek a přednost pro získání předchozího souhlasu ke stanovení dobývacího prostoru. Ten se uděluje v samostatném správním řízení. Osvědčení o výhradním ložisku vydá MŽP v případě, zjistí-li se průzkumem vyhrazený nerost v množství a jakosti, které umožňují očekávat jeho nahromadění. K ochraně výhradního ložiska stanoví MŽP chráněné ložiskové území.

Předchozí souhlas k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru uděluje MŽP po projednání s MPO. Předchozí souhlas může MŽP vázat na splnění podmínek. Tyto podmínky se uvedou v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru (§ 24, odst. 2 tzv. horního zákona). Podmínky formuluje MPO jako součást svého stanoviska. MPO je dotčeným orgánem státní správy v tomto řízení. [1] MŽP stanovuje podmínku úhrady nákladů za státem provedený geologický průzkum. Získání předchozího souhlasu opravňuje báňského podnikatele k žádosti o stanovení dobývacího prostoru. [1] MPO je ústředním orgánem státní správy pro tvorbu jednotné surovinové politiky (§ 13 odst. 1 tzv.kompetenčního zákona)

Dobývací prostor stanoví OBÚ v součinnosti s dotčenými orgány státní správy, zejména v dohodě s orgány životního prostředí a s orgánem územního plánování a stavebním úřadem. Účastníky řízení jsou vedle navrhovatele fyzické a právnické osoby, jejichž práva k nemovitostem mohou být rozhodnutím o dobývacím prostoru dotčena, obec, v jejímž územním obvodu se dobývací prostor nachází, a obce, jejichž územní obvody mohou být stanovením dobývacího prostoru dotčeny.

Stanovení dobývacího prostoru je i rozhodnutím o využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu. V rozhodnutí jsou báňskému podnikateli uloženy podmínky pro následnou hornickou činnost. Dobývací prostor musí být posouzen z hlediska vlivů na životní prostředí - E.I.A. podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Pokud se tak nestalo, posuzují se vlivy na životní prostředí až v následující fázi při povolování hornické činnosti. Náklady na toto posouzení hradí podnikatel.

Hornickou činnost, zahrnující otvírku, přípravu a dobývání výhradních ložisek, zajištění a likvidaci důlních děl a lomů, povoluje příslušný OBÚ. Jde o řízení obdobné povolování staveb, při kterém je posouzen předložený plán otvírky přípravy a dobývání ložiska (POPD). Obdobně se rozhoduje o zajištění a likvidaci důlních děl a lomů při ukončení těžby. Řeší se i sanace pozemků dotčených těžbou a jejich rekultivace. Schvaluje se objem finanční rezervy pro sanace a rekultivace. Povinnost tvořit takovou rezervu stanoví zákon. Účastníky řízení o povolení hornické činnosti jsou vedle navrhovatele vlastníci nemovitostí a obce. Dobývání může báňský podnikatel zahájit teprve po absolvování všech uvedených správních řízení. Povolení nelze dosáhnout bez souhlasu obcí, bez dohody s orgány životního prostředí, orgánem územního plánování a stavebním úřadem a bez vypořádání všech zákonem chráněných zájmů

Pro těžbu ložisek nevyhrazených nerostů, která jsou součástí pozemku, je potřebné územní rozhodnutí, vydané příslušným stavebním úřadem a povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, udělené příslušným OBÚ v řízení za podmínek obdobných jako v řízení o hornické činnosti (viz podkap.: 6.2 Legislativní nástroje). Surovinová politika se definuje pomocí a v součinnosti s územním plánováním. Surovinová politika v území je jedním z podkladů pro zpracování územně plánovací dokumentace. Ta vychází z principu udržitelného rozvoje respektovaného v praxi EU a OECD a vytváří územní podmínky pro vyvážený vztah aspektu ekonomického (kvalitativní hospodářský rozvoj), sociálního (sociální soudržnost a stabilita) i environmentálního (šetrnost k přírodním zdrojům a ochrana životního prostředí).

Územně plánovací dokumentace v souladu se stavebním zákonem umožňuje: 

uplatnit ochranná pásma, která zabraňují ztížení nebo znemožnění jejich budoucího využití (princip ochrany nerostného zdroje),



vymezit území, kde těžba nemůže být realizována nebo je limitována s ohledem na zákonem chráněné zájmy, zejména ekologické,



stanovit časovou posloupnost využívání nerostných zdrojů v území a nerozšiřovat velikost plochy v území, fyzicky zabraném těžbou, s koncentrovaným dobýváním (princip postupného využívání nerostných zdrojů),



řešit střety zájmů, vyvolané ochranou a využíváním nerostných zdrojů, včetně posouzení dopadů na životní prostředí,



stanovit podmínky revitalizace území těžby (dále viz podkapitola 6.4 Územní plánování).

3 Zásady surovinové politiky státu Zásady surovinové politiky prošly vývojem. Do roku 1989 vycházela surovinová politika z potřeb plánované ekonomiky, využívat domácí zdroje nerostných surovin. Tehdejší plánovaná ekonomika vycházela z cílů stanovených stranou a vládou, které byly rozpracovávány podle plánovacích metodik do plánů jednotlivých ministerstev, resortů až na jednotlivé podniky. K prosazování sloužily zejména direktivní nástroje plánovacího řízení. Akcentována přitom byla surovinová soběstačnost zemí RVHP s orientací na bývalý SSSR a maximální využití domácích zdrojů. Stát určoval ekonomické podmínky využití zdrojů nerostných surovin a vcelku tím potlačoval prvky možné konkurence. Takto prosazovaný „princip racionálního využití domácích zdrojů“ vedl ke složité dotační politice, zvyšování nároků na státní rozpočet, k budování nových těžebních kapacit, často bez potřebné technologické úrovně. Tento systém udržoval při životě řadu ztrátových podniků, vedl k vysokým těžbám uhlí ale i strategického uranu. Vytěžené suroviny však byly často nehospodárně spotřebovány. Kladem sice byla vysoká zaměstnanost, ochrana životního prostředí však byla přehlížena.

Hlavní zásady surovinové politiky ČR:  Šetrné využívání domácích nerostných surovinových zdrojů

 Všestranné posuzování využitelnosti zdrojů nerostných surovin  Úloha státu k nerostným surovinovým zdrojům

 Diversifikace dovozu a vývozu nerostných surovin  Tvorba státních hmotných rezerv nerostných surovin  Využívání daňových nástrojů v surovinové politice

 Podíl státu na rozvoji domácí surovinové základny  Majetková účast státu v těžebních podnicích  Vyšší využívání druhotných surovin  Rozvoj informací o stavu a využívání surovinových zdrojů

Obecné cíle surovinové politiky ČR Pro ČR je hlavní strategickou surovinou ropa. Její domácí zdroje jsou s ohledem na objem spotřeby zanedbatelné, proto je nutná diverzifikace dovozních kapacit a dobudování potřebných rezervních úložišť. Pro hospodářský růst a rozvoj infrastruktury mají zásadní význam některé tuzemské nerostné zdroje. Jde především o zdroje uhlí a některých nerudních nerostných surovin, zejména těch, které umožnily v našich zemích založit a rozvíjet tradiční sklářství, průmysl porcelánu a keramickou výrobu. Z ostatních jsou to nerostné suroviny zabezpečující silniční a železniční stavitelství a velké stavebnictví

Surovinová politika vytváří prostor pro využívání důležitých nerostných zdrojů. Předpokládá se i vymezování nerostných zdrojů pro potřeby a rozvoj regionů. Nosné regionální zdroje budou deklarovány podle specifických potřeb rozvoje území a možností daných geologickými podmínkami území. Nástrojem hospodaření s nerostnými zdroji podle těchto pravidel v regionech bude územní plán, cílem bude navodit optimální směr rozvoje území v souladu s možnostmi jeho nerostného surovinového potenciálu. Deficitní nerostné suroviny (vedle ropy i zemní plyn, kovy, některé nerudy) je nutné dovážet. Předpokladem trvale udržitelného rozvoje společnosti je optimální využití rezerv, spočívajících v úsporách, v zavádění moderních technologií a vyšším využívání druhotných surovin.

Dlouhodobé cíle souvisí s členstvím ČR v EU. Surovinová a energetická náročnost produkce ČR se snižuje restrukturalizací hospodářství.

Ekonomika se přizpůsobuje evropským standardům z pohledu ekologické zátěže, energetické a surovinové náročnosti s bezproblémovým přístupem k surovinovým zdrojům v celé Evropě. Tržní ekonomika by měla zvýšit snahy samotných podnikatelů ve vlastním ekonomickém zájmu snižovat energetickou náročnost, lépe využívat surovinovou substanci a zavádět progresivní technologie. Na druhé straně však tento proces není samospasitelný.

Určitá míra ingerence (zasahování) státu je nezbytná k dosažení úrovně srovnatelné s EU v dlouhodobém výhledu a k prosazení principů trvale udržitelného rozvoje a respektování limitů území, jako určujícího faktoru pro čerpání prvotních zdrojů.

Zamezení nárůstu zadluženosti státu, snížit surovinovou a energetickou náročnost průmyslové výroby, dosáhnout optimální míru recyklace a vyšší využití druhotných surovin. Druh, rozsah a kvalita v budoucnu potřebných a využitelných zdrojů budou jiné, než nyní. Je pravděpodobné, že v budoucnu budou za využitelné považovány i ty zdroje, které jsou dnes z ekonomických nebo technických důvodů nevyužitelné. Stejně tak se v budoucnu může objevit potřeba surovin, které dnes za suroviny nejsou vůbec považovány. Naopak, některé v současnosti využívané zdroje mohou v budoucnu ztratit svůj ekonomický význam a stát se nevyužívanou součástí zemské kůry. Proměnlivost nerostného bohatství v čase vyžaduje trvalé odborné hodnocení surovinového potenciálu území ČR a zajištění ochrany zjištěných prvotních zdrojů nerostných surovin pro budoucí využití.

Střednědobé cíle  zavedení opatření, která země EU uplatňují při vyhledávání, průzkumu a využívání svých nerostných zdrojů a při obchodování s nerostnými surovinami, provázání surovinové politiky s územním plánováním, nástroje - aproximace příslušné legislativy, informatika, územní plánování,  usměrňovat poptávku po nerostných surovinách z neobnovitelných zdrojů, nástroje - státní politika životního prostředí,  udržení přijatelné míry energetické soběstačnosti ČR i v podmínkách členství v EU, které vyžaduje zajištění zdrojů s ohledem na nízkou životnost zásob hnědého uhlí, nástroje energetická politika, státní politika životního prostředí, koncepce územního rozvoje,  internalizace externalit ve všech případech, kdy je toto opatření reálně možné, nástroje - státní politika životního prostředí, ekologická daň,

- optimální využívání obnovitelných energetických zdrojů, např. geotermální, solární, větrná energie, nástroje - programy výzkumu a vývoje, program úspory paliv a energie ČEA, program na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů, - rozvoj surovinově nenáročných výrob s vysokou přidanou hodnotou, nástroje - programy podpory podnikání, programy výzkumu a vývoje, zavádění nových technologií zpracování nerostných surovin, které umožní jejich úsporu a vyšší využívání, nástroje - programy výzkumu a vývoje,

- zavádění nízkoodpadových úpravenských technologií při využívání zdrojů nerostných surovin, nástroje - programy podpory podnikání, programy výzkumu a vývoje, Zavádění technologií a programů minimalizace odpadů při využívání nerostných surovin povede k jejich šetrnému využívání. Surovinová politika bude účinně propojena s politikou ochrany životního prostředí, které bude méně zatěžováno odpady. - zavádění a certifikace systémů environmentálního managementu (dále EMS) dle norem řady ČSN EN ISO 14000 v podnicích, zabývajících se těžbou a zpracováním nerostných surovin, nástroje - možnost poskytnutí bezúročných půjček na zavedení systému, jednou z alternativ je Státní fond životního prostředí,

- ověřit, zda je žádoucí podnikateli umožnit tvorbu rezervy na geologické práce z nákladů, na základě analýzy podpor a subvencování ložiskového průzkumu, uplatňovaných v zemích EU. Cílem je včasné ověření ložisek nerostných surovin s předpokladem trvale udržitelného rozvoje surovinové základny a jejího využití v budoucnu, nástroje - analýza, legislativní opatření, - průzkum a těžba nerostných surovin za hranicemi ČR pro vlastní hospodářské potřeby i z hlediska vývozu investičních celků, nástroje - realizace projektů průzkumu a těžby nerostných surovin v zahraničí, členství ČR v Mezinárodním úřadu pro mořské dno,

Krátkodobé cíle  vyšším využíváním druhotných surovin směřovat k šetrnému využívání domácích nerostných zdrojů, k snižování dovozu nerostných surovin a k dosažení energetických úspor. Vyšší využití druhotných surovin, nástroje - programy podpory podnikání, programy výzkumu a vývoje, ekonomická stimulace, zákon o odpadech a navazující vyhlášky,  zpružnění sazeb z úhrad z vydobytých vyhrazených nerostů, které budou např. proti dosavadnímu stavu u některých nerostů (hnědé uhlí, zlato) zvýšeny a rozšíření úhrad i na využívání zásob nevyhrazených nerostů na výhradních ložiskách ve vlastnictví státu, nástroje novelizace horního zákona a následně vyhlášky č. 617/1992 Sb., o podrobnostech placení úhrad z dobývacích prostorů a z vydobytých vyhrazených nerostů,

 vyhodnocení efektivnosti vyhledávání a průzkumu ložisek nerostných surovin, hrazených z prostředků státního rozpočtu, od roku 1990 jako podklad pro rozhodnutí o další účasti státního rozpočtu na jejich financování a stanovení programu případných dalších prací, nástroje - analýza a koncepce, usnesení vlády,

- Vyhodnocení dosavadního průběhu útlumu uhelného a rudného hornictví z hlediska využívání neobnovitelných přírodních zdrojů. - Doplnění stávajícího informačního systému nerostných surovin tak, aby podával nejen ucelený přehled o jejich zásobách na výhradních ložiskách a o jejich pohybu, nástroje - roční statistický výkaz pro získání reálného obrazu o životnostech zásob jednotlivých druhů nerostných surovin, - Zavedení statistického sledování množství a pohybu vybraných druhotných surovin tak, aby podávalo ucelený přehled o jejich sortimentní skladbě, množstevním výskytu a zahraničním obchodu, s cílem zpracovat bilanci druhotných surovin ČR, nástroje - roční statistický výkaz,

- Surovinová politika státu přispívá k zajištění hmotných rezerv v oblasti nerostných surovin a navrhuje v odůvodněných případech opatření k vytváření, resp. rozpouštění státních rezerv určité nerostné suroviny. ČR vytváří 90-ti denní nouzovou rezervu ropy a ropných produktů, - Strategie využívání společných ložisek nerostných surovin v hraničních oblastech, nástroje - platné mezinárodní dohody.

Význam a úloha nerostných surovin  Lidská společnost je neoddělitelně spjatá s využíváním nerostných surovin. Počátky hornické činnost lze vystopovat už v době přibližně dvacet tisíc let před Kristem, a to těžbu a zpracování nerudných a rudných surovin. Využívání nerostných surovin slouží k dělení dějin na dobu kamennou, bronzovou a železnou. Snaha o ovládnutí surovinových zdrojů byla v historii i v době nedávné příčinou celé řady válečných konfliktů.  Dlouhá tisíciletí lidstvo využívalo převážně obnovitelné zdroje, tj. produkty zemědělství, lesnictví a rybářství. Do začátku průmyslové revoluce byla z prvotních zdrojů nerostných surovin vyčerpána zvláště některá ložiska zlata a stříbra.

Bez nerostných surovin si nedokážeme představit dopravu, energetiku, hutnictví a navazující obory. Nerostné suroviny se v procesu výroby mnohonásobně zhodnocují a toto zhodnocení (valorizace) se bude i nadále zvyšovat. Vzestup těžby vyvolal zejména zrychlující se proces industrializace, populační exploze a růst životní úrovně. Po druhé světové válce se v Evropě začíná odlišovat energetická politika západních a východních zemí. Západní vyspělé státy využívají stále více ušlechtilá paliva, zvláště ze zdrojů Perského zálivu. Východní země pokračují ve využívání klasických zdrojů energie, na bázi černého a hnědého uhlí. V roce 1972 zveřejnil „Římský klub“ výsledky svých analýz v knize Hranice růstu, která upozorňovala na příliš malou životnost mnoha ložisek nerostných surovin, na následky nedostatku těchto surovin. Ne všechny obavy se ukázaly správné, ale daly významný podnět k uvědomění si dvou skutečností: - zdroje nerostných surovin jsou pro svou neobnovitelnost omezené, - se zdroji nerostných surovin nelze plýtvat, ale je nezbytné s nimi hospodařit.

V bývalé Československé republice kryla těžba uhlí v 70. létech více než 70 % energetických potřeb státu, v roce 1995 55 %, v roce 2003 uhlí pokrývá necelou polovinu potřeb energie ČR. V roce 2003 i 2006 jsou však stále téměř 2/3 elektřiny vyrobeny z uhlí. Podíl jádra je po spuštění Temelína přes 30 %. Viz. czso.cz, Průmysl a energetika, stránka 16-17, Výroba elektřiny a ostatních energetických zdrojů. Energetická politika ČR je ve vývoji, poslední (podzim 2013): posílení jádra a útlum těžeb hnědého uhlí. I přes pokles výrob náročných na spotřebu energií je energetická náročnost českého průmyslu stále vysoká ať již ze strukturálních důvodů tak vzhledem k zastaralému technologickému parku domácího průmyslu, který se v posledních letech postupně obnovuje.

4 Nástroje surovinové politiky, využívání druhotných surovin  Informační systém  Legislativní nástroje  Ekonomické nástroje  Územní plánování

4.1 Informační systém Shromažďováním informací je pověřen Geofond ČR.

www geofond.cz informace textové i mapové, doporučuji prohlédnout Český báňský úřad, www.cbusbs.cz, zde najdeš i platná znění všech souvisejících zákonů, základní zákony i v Angličtině Vychází tiskem Hornické ročenky ČBÚ

4.2 Legislativní nástroje Základním legislativním nástrojem účinné surovinové politiky je zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), v platném znění, Technickou a administrativní stránku postupů při využívání výhradních ložisek upravuje zákon ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě

Oblast geologického průzkumu ložisek nerostů upravuje zákon ČNR č. 62/1988 Sb., o geologických pracích 90-ti denní státem kontrolované rezervy ropy a ropných produktů zohledňuje zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy

Dovoz a vývoz nerostných surovin upravuje, v souladu s Asociační dohodou a dalšími mezinárodními dohodami (např. CEFTA) vyhláška č. 560/1991 Sb., o podmínkách vydávání úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb Nakládání s druhotnými surovinami řeší zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, který nabyl účinnosti k 1.1.1998 a další související zákony, aktuální stav sleduj v ASPI

4.3 Ekonomické nástroje K dosažení cílů surovinové politiky státu slouží i ekonomické nástroje, jejichž prostřednictvím jsou také získávány finanční prostředky. Tyto nástroje jsou používány účelově státem, obcí a těžařem. Fungující ekonomické nástroje jsou tyto: - ceny nerostných surovin nejsou v tržní ekonomice regulovány (u ceny energie, vzhledem k regionálním monopolům energetických distribučních společností, nelze regulaci úplně zrušit). Nerostné suroviny se obdobně jako průmyslové výrobky prodávají za tržní cenu, kterou určují náklady podnikatele a poptávka.

- úhrada z vydobytých nerostů v souladu s HZ (§32a) a příslušnou vyhláškou nepřesahuje 10 % tržní ceny nerostu. Organizace je povinna zaplatit na účet příslušného obvodního báňského úřadu roční úhradu. Z výnosu úhrady je 75 % odváděno obci, na jejímž území se nachází dobývací prostor, a 25 % do státního rozpočtu, z něhož jsou tyto prostředky účelově používány k nápravě škod na životním prostředí, způsobeným dobýváním výhradních ložisek. Zpružnění výše sazby úhrad,

4.3 Ekonomické nástroje - úhrada z dobývacího prostoru (paragraf 32a zákona 44/1988, HZ) ve výši 100 až 1000 Kč ročně (s přihlédnutím ke stupni ochrany životního prostředí dotčeného území, charakteru činnosti prováděné v dobývacím prostoru a jejímu dopadu na životní prostředí) za každý i započatý hektar ve vymezení na povrchu není nástrojem surovinové politiky. Zatím představuje spíše poplatek. Úhrada je příjmem obcí, do jejichž katastrů zasahuje dobývací prostor, - finanční rezerva z nákladů k vypořádání důlních škod a na revitalizaci pozemků,

Zaváděné a připravované nástroje: - ekologická daň, zavádí se v souladu s EU, v první fázi by sazby měly být mírné, - rezerva na vyhledávání a průzkum ložisek nerostných surovin z nákladů. Případné zavedení tohoto nástroje vyžaduje analýzu daňových soustav zemí EU, zvýhodnění při zavádění technologií, umožňující minimalizaci odpadů při využívání nerostných zdrojů, např. rozšířením dosavadních programů podpory výzkumu a vývoje, zvýhodnění při vyšším využívání druhotných surovin, kdy budou výrazně podpořeny subjekty efektivně využívající druhotné suroviny v zájmu šetrného využívání prvotních

4.4 Územní plánování Podstatou bude stanovení prostorových limitů i časových termínů pro dobývání nerostných surovin v územních plánech velkých územních celků při respektování únosnosti území. Ty pro budoucí časově vymezené období závazně určí, která z ložisek nerostných surovin v řešeném území budou otevřena, v jakém rozsahu a pořadí bude probíhat těžba, ukončování dobývání, sanační a rekultivační práce na území původní těžby. Tím se výrazně sníží celková okamžitá zátěž území a tlak na zahájení otvírky mnoha různých ložisek současně v některých územích s koncentrovaným výskytem ložisek nerostných surovin. Zároveň budou nastoleny právní jistoty pro rozvoj obcí i pro ostatní aktivity využívající území

5 Domácí surovinová základna, ceny nerostných surovin Zásoby některých nerostných surovin, vyskytujících se na území ČR, byly do značné míry vyčerpány, zlato a stříbro už většinou ve středověku. Přesto zůstává na území Čech a Moravy stále několik ložisek, která se při stávajících cenách zlata a při předpovědích budoucího vývoje stávají zajímavými, viz diskuse o průzkumech v 90. letech (Mokrsko, Kašperské Hory, Zlaté Hory atd.). U zásob některých nerostů, zejména hnědého uhlí je třeba zmínit i politickou vůli využít tyto zásoby. Kromě těchto tří, možná čtyř lokalit zlata a uranu dotěžovaného v Dolní Rožínce v současnosti ČR prakticky nemá využitelné zásoby rud a má omezené zásoby minerálních paliv. Má však dostatečné zásoby nerudních a stavebních surovin, jejichž životnost dosahuje řádově desítek až stovek roků. Souhrnné údaje o surovinové základně ČR jsou uvedeny na stránkách MPO v dokumentu Surovinová politika, aktualizované údaje pak v souboru Aktualizovaná data.

Ceny nerostných surovin Ceny nerostných surovin jsou důležitým ekonomickým ukazatelem. Vyšší cena zdražuje vstupy do výroby, avšak umožňuje vyšší investice do otevírání dalších ložisek, umožňuje nákladnější a účinnější metody vydobytí ložiska (např. ropy) a tedy i zvýšení nabídky nerostné suroviny. Ceny surovin na mezinárodním trhu jsou ovlivněny hlavně poměrem nabídky a poptávky, v krátkodobém horizontu i spekulačními nákupy. Neexistuje zdroj, který by sledoval vývoj cen všech surovin, existuje však několik zdrojů na webu, kde lze získat údaje o vývoji cen jednotlivých surovin po letech. Kovy jsou obchodovány na Londýnské burze www.lme.co.uk. Metal Bulletin (www.metalbulletin.com).

kovů:

Ceny nerostných surovin Ceny amerického uhlí včetně vývoje po jednotlivých revírech lze získat na www.eia.doe.gov, ceny zámořského uhlí dováženého do Evropy z USA, JAR, Austrálie a Venezuely, výsledná cena je na www.globalcoal.com, nyní už bohužel za peníze. Vývoj cen ropy, plynu a uhlí po letech je součástí tabulek které soustřeďuje a poskytuje fa BP na adrese www.bp.com. Některé zdroje jako například www.platts.com jsou placené, je třeba je zmínit neboť mapují velice širokou škálu obchodovaných surovin. Významným, často citovaným zdroje vývoje cen komodit je NYMEX, New York Mercantile Exchange, (www.nymex.com). Ale i z veřejných informací lze dostat základní přehled. Nezbytná je ovšem vlastní píle a jazykové znalosti.

Ceny surovin prodělávají určitý cyklický vývoj související i s politickým vývojem a rozvojem ekonomik jednotlivých regionů. V posledním desetiletí se zvyšuje poptávka po ropě a rudách v souvislosti s procesem industrializace lidnatých zemí dříve patřících mezi rozvojové, zvláště Číny a Indie. Obecně lze prohlásit, že doba levných surovin je už minulostí, ve výhledech musí národní ekonomiky i podniky předpokládat růst cen nerostných surovin, otázkou je pouze tempo tohoto růstu.

Dlouhodobě působící faktory:  zhoršující se přírodní podmínky dobývaných ložisek nerostných surovin,  vývoj dobývacích metod a mechanismů, úpravárenských a zpracovatelských technologií,

 zpřísňování legislativy upravující pracovní podmínky a přísnější ekologická opatření,  trh nerostnými surovinami je stále více regulován nadnárodními organizacemi producentů,  měnový vývoj, vlivy inflace.

Krátkodobě působící faktory:  kolísání poptávky a nepružnost nabídky vlivem dlouhodobého cyklu v hornickém podnikání,  spekulační vlivy obchodníků jak s kovy tak s PE surovinami,  možný nárazový odprodej ze strategických zásob velkých mocností (USA, Rusko, Čína),  nárazový prodej zásob firem v úpadku,  politické změny ve významné producentské zemi,  možné havárie ve významných těžebních či zpracovatelských kapacitách,  vývoj cen přepravného a celkové logistické podmínky jak na straně prodávajícího tak na straně kupujícího,  klimatické extrémy ovlivňující spotřebu i produkci (nízké i vysoké teploty, sucho nebo naopak povodně, hurikány).

Cena nerostné suroviny, vyjma snad drahých kovů a drahých kamenů je výrazně ovlivněna dopravními náklady. Dopravní náklady jsou funkcí dopravní vzdálenosti a druhu dopravy. Konkrétně: nejlevnější je lodní zámořská doprava, následuje lodní doprava po řekách či kanálech. Náklady na dopravu a přepravenou surovinu jsou ovlivněny i přepravovaným objemem a místem určení, zpětnou vytížeností, atd. Pro konkrétní obchodní případ je nutno kromě ceny nerostné suroviny na bráně těžebního závodu kalkulovat s náklady na dopravu, skladování, pojištění, s případnou provizí, clem a daněmi. Ceny jednotlivých nerostných surovin podrobněji v kapitolách o domácích surovinách.

6 Mezinárodní obchod, obchodní metody Ekonomická podstata MO Země vyvážejí a dovážejí statky a služby, země se specializuje na statky, které jsou pro ni nejdostupnější a jejich výroba nejefektivnější.

MO řeší otázky: Proč je země zapojena do MO? V zemi žádaná surovina není, nebo ji lze ze zahraničí získat výhodněji. Mezinárodní obchod směřuje k stále větší otevřenosti ekonomiky, stupeň otevřenosti by měl být přiměřený vyspělosti ekonomiky. Ukazatelem pro měření otevřenosti je podíl exportu na HDP. Důvodem MO může být i odlišnost výrobních podmínek (náklady) a spotřebitelský vkus. Základní princip MO = Zásada komparativní výhody => Každá země se specializuje na výrobu a vývoz těch statků, které vyrábí s relativně nižšími náklady a dováží ty které by vyráběla s relativně vyššími náklady. Teorie komparativní výhody vysvětluje, že MO je výhodný pro všechny zúčastněné země. Země ve vzájemném obchodě získává nejen směnou zboží u kterého má výhodu, ale i zboží u kterého má relativně nejnižší nevýhodu.

Teorie mezinárodního obchodu a) Na straně nabídky - Teorie vybavenosti výrobními prostředky (půda, kapitál, práce). MO využívá mezních možností: - každý výrobek potřebuje jinou skladbu faktorů,

- každá země je jinak vybavena faktory. Země se bude specializovat na taková zboží, která jsou relativně náročná na ten výrobní faktor jímž je země nejlépe vybavena. Zapojení do MO má dopad na cenu výrobního faktoru.

b) Na straně poptávky - Je důležité vymezit mezinárodní směnný poměr.

Výrobní faktory se však mění, mění se záliby (poptávka), změny ve vybavení faktory, změny v technologiích. Dopravní náklady a teorie alokace - ceny v dovážející zemi budou vyšší o jednotku dopravních nákladů než ve vyvážející zemi. Náklady transferu: doprava, pojištění, cestovní náklady, provize zasilatelů, skladování na cestě, celní sazby. Dopravní náklady musí být menší než je cenový rozdíl v ceně domácího a dováženého zboží (suroviny). Teorie alokace - MO přispívá k umístění výroby do oblastí výhodných podmínek.

Obchodní politika státu je soubor zásad a prostředků, kterými vlády uspořádávají obchodní vztahy s ostatními zeměmi, pravidla s nimiž země uskutečňuje dovoz a vývoz (účinky dovozních cel, ekonomická integrace státu). Zásady obchodní politiky:

- nejvyšší výhody, - rovnost stran, - reciprocita, - nediskriminace.

Prostředky obchodní politiky

 smluvní: platební dohody, finanční dohody (dvojí zdanění), celní úmluvy (CEFTA), dopravní dohody, dohody o vědecko technické spolupráci.  autonomní: dovozní cla a celní režim, dovozní kvantitativní opatření, devizový režim, subvence (tj. dotace vývozu), systém podpory vývozu.

Něco z historie: ITO (International Trade Organization) – Mezinárodní obchodní organizace byla založena 50 zeměmi roku 1944 v Bretton Woods v Americe. V letech 1947 – 48 ji však opustilo 23 zemí a s účinností od 1. ledna 1948 v Ženevě sepsalo Všeobecnou dohodu (ne organizaci) o clech a obchodu: GATT (General Agreement on Tariffs and Trade). V jejím rámci byly organizovány celně tarifní konference, jednání, vedoucí ke snižování cel a dalším dohodám. Uruguayské kolo mnohostranných obchodních jednání GATT z let 1986 – 1994 vedlo k vytvoření Světové obchodní organizace WTO. Dohoda o jejím zřízení byla podepsána v Marrakéši 15. dubna 1994.

WTO (World Trading Organization), Světová obchodní organizace začala působit od 1. ledna 1995. V červenci roku 2001 měla 142 členů, v roce 2008 už 153 členů. Příspěvky jednotlivých členů jsou odvozeny od jejich podílu na světovém obchodu.

WTO je mezinárodní organizací zabývající se pravidly obchodu mezi státy. Její činnost se odvíjí od dohod, které podepsaly všechny členské státy. Dohody jednak upravují činnost WTO a jednak jsou právním základem pravidel pro mezinárodní obchod. Tyto dohody vytvářejí pro státy nepřekročitelné limity pro tvorbu jejich obchodní politiky. Organizace je fórem pro obchodní negociace (vyjednávání), zabývá se obchodními spory, monitoruje národní obchodní politiky, poskytuje technickou asistenci a odborná školení pro rozvojové země a spolupracuje s jinými organizacemi

Mezi formální aliance patří: - Evropská unie (EU) - Asociace jihovýchodních asijských států (ASEAN) - Latinsko – americký ekonomický systém (SELA) - Africká, Karibská a Tichomořská skupina (ACP) - Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) - Jihoamerický společný trh (MERCOSUR) - Středoevropská zóna volného obchodu (CEFTA)

Cíle WTO, organizace má tři hlavní cíle:

 napomáhání volnému obchodu a zajištění transparentnosti a stability pravidel obchodu členských států,  místo pro obchodní negociace členských států,  řešení sporů a konfliktních zájmů (mimosoudní cestou) a interpretace ustanovení dohod.

Dovolím si uvést i názory pro odstranění WTO  WTO upřednostňuje obchodní a komerční ohledy nad všemi ostatními hodnotami, jako jsou ochrana životního prostředí, zvířat, zdraví, bezpečnosti, lidských práv, prosazování zájmů pracujících a spotřebitelů.  WTO podkopává demokracii. Její nařízení drasticky omezují fakt, že vlády mají právo zvolit si svoji vlastní politiku.  WTO podporuje globální obchod na úkor podpory lokálního ekonomického rozvoje a větší soběstačnosti.  WTO škodí Třetímu světu a nutí tyto země, aby otevřely své trhy bohatým nadnárodním korporacím a tím aby zanechaly úsilí chránit slabý domácí průmysl.  WTO ničí světovou rozmanitost prostřednictvím harmonizace, když stanovuje mezinárodní zdravotní, ekologické a jiné mimoekonomické standardy jako globální limity.  WTO jedná za zavřenými dveřmi.

Obchodní metody (přímá a nepřímá)

Trh se surovinami ve srovnání s trhem zboží má některá specifika plynoucí z rozmístění surovinových zdrojů a také rozmístění hlavních zpracovatelů (uživatelů) surovin. Marketing v tomto obchodu je více cílený na zpracovatele surovin.

Obchodní metody v zahraničním obchodě jsou:

 přímé: jestliže zboží změní jedenkrát vlastníka na cestě od výrobce ke koncovému uživateli v zahraničí,  nepřímé: vícekrát změní vlastníka (více smluv), cesty zboží = odbytové kanály, prostředníci dostávají marži, zprostředkovatelé dostávají provizi.

Účinnost obchodních metod:

 u přímých metod bývá pro partnery směny vyšší než u nepřímých metod především z hlediska realizačních cen dosažitelných v dané době na daném trhu ve vývozu i dovozu,  náklady oběhu bývají u přímých metod vyšší a to jak přímé, tak i režijní. Tato nevýhoda je většinou vyvážena výhodami plynoucími z příznivějších cen u nepřímých metod je tomu naopak.

Volba obchodní metody podle: povahy zboží, povahy trhu, úroveň bankovních a marketingových služeb, obchodně politické vztahy mezi zeměmi vývozce a dovozce, ekonomická efektivnost, tržní pozice výrobce. Tendence - roste počet užití přímé metody na úkor nepřímé - sílí tlak na kompletnost nabídky - roste podpora finančního sektoru novými produkty (úvěry).

Zprostředkovatelská smlouva, o obchodním zastoupení, komisionářská, o výhradním prodeji

Obchodní operace firmy v zahraničním obchodě

vývoz - tři fáze: nabídková, realizační, inkasně platební (viz níže) čím je zákazník vzdálenější, tím jsou podmínky složitější,

vývozní operace = realizace kupní smlouvy uzavřené na vlastní účet, na vlastní nebezpečí, vlastním jménem dovoz - celní řízení, platba cla, celková cena = cena + clo + DPH + příp. spotřební či jiná daň (u některých komodit).

Členění dokladů  dispoziční - jsou závažnější, jsou to doklady vystavované v souvislosti s přepravou a placením zboží, které představují vlastnictví ke zboží v nich uvedenému,  legitimační - (železniční, silniční nákladní list) mají vztah k dopravě a pojištění, opravňují odesilatele ke změně kupní smlouvy nebo nároku z této smlouvy,  inkasní (mohou být legitimační i dispoziční).

Fáze vývozní operace 1) Nabídková a předkontraktační = útvar obchodu shromažďuje poptávky od adresných zákazníků v zahraničí - neprodleně zahájí vyřizování zakázek. Poptávka - projev zájmu po určitém zboží (službě), není závazná.

Nabídka - návrh smlouvy ze strany dodavatele. Objednávka - návrh smlouvy ze strany odběratele.

2) Realizační fáze - stejně jako u tuzemských zakázek (objednání materiálu, příprava výroby, výroba) - zajištění dopravy a pojištění dle smlouvy. Zajištění dokladů (průkaz o původu zboží). Tato fáze je ukončena, když je zboží připraveno k odeslání a jsou připraveny doklady. 3) Inkasně platební fáze - proforma faktura - není zúčtovacím dokladem, po odeslání zboží se odešle obchodní faktura.

Rozhodující fáze dovozní operace  odeslání poptávky,  uzavření kontraktu,  příjem dodávky (celní řízení dovozu, vyplnění JCD a předání příslušnému celnímu orgánu + platba ceny, cla, DPH, případně spotřební či jiná daň).

7 Mezinárodní měnová politika Konec 2. světové války je mezinárodního měnového systému.

počátkem

současného

V roce 1945 prakticky neexistovaly devizové ani mezinárodní finanční trhy. Deprese 30. let a následná válka téměř zlikvidovaly mezinárodní obchod, mezinárodní směnu peněz a mezinárodní zapůjčování či vypůjčování kapitálu. Rekonstrukce mezinárodního měnového systému začala bretton-woodskými dohodami, které vznikly v červenci 1944 v Bretton Woods ve státě New Hampshire v USA. Jednou z institucí, která vznikla na základě těchto mezinárodních dohod byl i Mezinárodní měnový fond (IMF – International Monetary Found), který dnes nadále spravuje mezinárodní měnový systém a působí jako centrální banka centrálních bank. Jedním ze zakládajících členů bylo Československo. V současné době počet členů přesahuje 120 zemí a sídlo MMF je ve Washingtonu.

Členské země přispívají do MMF tím, že půjčují své měny. Země při vstupu do MMF předá na účty MMF určité množství zlata a vlastní měny podle kvóty, která je stanovena podle velikosti a ekonomické síly (národní důchod, měnové rezervy) země. MMF pak půjčuje tyto fondy, aby pomohl zemím, které mají problémy. Tyto půjčky nejsou automatické, ale jsou podmíněny prosazováním takových ekonomických politik, které jsou v souladu s mezinárodním uspořádáním. Zpravidla neposkytuje dlouhodobé úvěry na investiční potřeby a na hospodářský rozvoj, které jsou funkcí Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Nejvyšším orgánem MMF je Sbor guvernérů, který rozhoduje o nejdůležitějších otázkách činnosti fondu. Schází se jedenkrát ročně a každý stát je zastoupen ministrem financí nebo guvernérem centrální banky. Operativně je MMF řízen Sborem výkonných ředitelů ze zemí s nejvyššími členskými podíly, kteří zastupují určitou skupinu zemí po dobu dvou let.

Mezinárodní měnový systém Mezinárodní měnový systém (dále jen MMS) je způsob, jakým se platebně dokážou dorozumívat jednotlivé země, jejichž platební systémy jsou odlišné. Děje se to mezinárodní měnou. Mezinárodní obchodní měna má dvě podoby, a to mezinárodní obchodní měna a mezinárodní rezervní měna. Mezinárodní rezervní měna je používána k mezinárodnímu obchodu, k zajištění finančních rezerv země, ke krytí schodku platební bilance atd. Je to tedy ryzí použití mezinárodní měny k tomu, k čemu byla stvořena.

Mezinárodní obchodní měna je tatáž měna, ovšem použita na spekulace, obchod s ní samotnou je předmětem výdělečně (či prodělečné) činnosti. Mezinárodní měnový systém se neustále vyvíjí. Příčinou tohoto vývoje je neustálý růst počtu obchodních transakcí. Základní směr vývoje MMS je od zlata, které stále více ztrácí pozice, k neplnohodnotným penězům, a to už ne v podobě bankovek, ale peněz na účtech.

Měnová politika centrální banky (v ČR ČNB) Měnová politika představuje regulaci množství peněz v ekonomice za určitými cíli, mezi něž patří především podpora stability cenové hladiny (makroekonomická funkce). Dalšími cíly je: podpora ekonomického růstu, podpora zaměstnanosti, stabilita měnového kursu atd. Tyto cíle se však mohou v krátkodobém horizontu dostávat do vzájemných rozporů v tom smyslu, že jejich dosažení může vyžadovat protikladná řešení. V těchto případech musí dojít k preferenci splnění jednoho či více cílů na úkor jiných cílů. Centrální banka, která provádí měnovou politiku, má na výběr mezi:  restriktivní měnovou politikou, při které se zpomaluje tempo růstu množství peněz v oběhu,  neutrální měnovou politikou v podobě stabilizace „rozumného“ tempa růstu množství peněz v oběhu,  expanzivní měnovou politikou kdy se zvyšuje tempo růstu množství peněz v oběhu.

Nezávislost centrální banky Pokud je tato instituce nezávislá na pokynech vlády, lze předpokládat, že s největší pravděpodobností bude provádět restriktivní měnovou politiku. Pokud je ale centrální banka na vládě závislá, rozhoduje o charakteru měnové politiky vláda. A jak se zachová? Jejím cílem je udržet se u moci, čili vyhrát příští volby. Co je tedy pro vládu důležitější – snížení míry inflace nebo snížení míry nezaměstnanosti? Záleží na politickém cyklu.

Centrální banky poskytují bankám tři hlavní druhy úvěrů - diskontní – je to základní a nejpoužívanější úvěr. Má tři základní obecné podoby: běžné diskontní úvěry (k překlenutí krátkodobých výkyvů likvidity bank), dále sezónní diskontní úvěry (rovněž krátkodobé) a nouzové (úvěry poslední instance). Běžné a sezónní diskontní úvěry jsou úročeny diskontní sazbou, která bývá v ekonomice ze všech sazeb z úvěrů obvykle nejnižší. Nouzové úvěry mívají sazbu vyšší než diskont. Diskontní sazba určuje „cenu“ zdrojů, které mohou banky získat od centrální banky. (Ovlivňuje množství peněz v ekonomice.) - reeskontní – jedná se o úvěr formou odkupu (reeskontu) prvotřídních směnek od bank, ČNB od roku 1997 reeskont směnek nepoužívá. - lombardní – je poskytován především proti zástavě směnek se lhůtou splatnosti obvykle 30 dní. Od předchozích úvěrů se liší zejména v tom, že je poskytován bankám, které mají problém s likviditou a nemají již možnost získat diskontní nebo reeskontní úvěr. Důsledkem toho je i vysoká úroková sazba – lombardní sazba.

Funkce měnové politiky je funkcí makroekonomickou.

Vnější měnová a obchodní politika

Velký význam pro podnikání v oblasti surovin má diskontní sazba. V České republice je diskontní sazba určována Státní bankou československou a úrokové sazby jednotlivými obchodními bankami.

Zahraničně obchodní politika V oblasti hornického podnikáni se stejně jako v jiných průmyslových odvětvích uplatňují různé koncepce státní zahraniční obchodní politiky, které kolísají od liberalismu k protekcionismu. Konkrétní podoba závisí na politicko-hospodářské orientaci státu, na charakteru jeho surovinové základny (dostatečnosti a úplnosti ) a na struktuře ekonomiky.

Podpora vývozu státem

 vývozní subvence vývozcům, jejichž výrobní náklady jsou ve srovnání s konkurencí na světových trzích vysoké;  vývozní prémie vývozcům, kteří prosadí vývoz produktů nebo služeb, na kterých má stát zájem, resp. vývoz do žádoucích teritorií, tento a následující prostředek může být vhodnou podporou pro prosazení geologických organizací v zahraničních akcích;  státní úvěry na vývoz produktů a služeb;  státní záruky za úvěry na vývoz poskytnuté finančními investicemi.

Regulace vývozu státem

 udělování licencí na vývoz podle zásad státní licenční politiky;  kvantitativní restrikce, tj. omezení vývozních kvót určitých surovin, které může mít charakter úplného zákazu (embarga);

 devizová opatření, které zahrnují kursová a celní opatření; v celé řadě zemí využívaná vývozní cla vlastně nahrazují důlní poplatky (tento případ je velmi častý u ropy a plynu).

Omezování dovozu státem  celní opatření zaměřená na ochranu domácí produkce, která se podle způsobu vyměření dělí na specifická (základem pro clo jsou fyzické jednotky hmotnosti či objemu), hodnotová (celní sazba je určena procentem z ceny suroviny), která mohou nabýt až charakter cel prohibitivních (výše sazby prakticky brání dovozu a nahrazuje tak zákaz dovozu) a konečně kombinovaná;  kvantitativní restrikce, tj. omezení dovozních kvót určité suroviny, které mohou nabýt až podoby embarga;

 devizové restrikce , (omezení při nákupu deviz nebo úpravy devizových kurzů či zavedení devizových daní).

Prostředky zahraniční obchodní politiky musí být zakotveny v obchodních a platebních dohodách. V této souvislosti je nutné zdůraznit význam dodržování ustanovení mnohostranné obchodní smlouvy GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) při konkrétní aplikaci výše uvedených nástrojů, pro ČR nyní také příslušná pravidla EU.

Koncesní politika

Ve většině zemí jsou zdroje nerostných surovin buď zcela nebo částečně vlastnictvím státu nebo stát nad nimi uplatňuje svou svrchovanost. Tyto zdroje stát využívá sám přímo nebo povoluje jejich využití udělením pronájmu soukromým nebo společným podnikatelským subjektům a to tuzemským (u některých typů surovin a v některých státech výhradně), subjektům se zahraniční účastí nebo zahraničním. Obecně využívaným nástrojem na usměrňování průzkumné a těžební činnosti je koncesní (licenční) politika, která je upravována zákonnými normami obsaženými buď přímo v horních zákonech nebo samostatnými zákonnými normami.

Jiné formy podpory

Jednou z dalších forem podpory hornického podnikání je osvobození důlních podniků od zatížení z dřívější těžební činnosti. To se týká zejména důlních škod a ostatních závazků z dříve provozované těžby (např. snižování hladiny spodních vod, poklesy poddolovaného území) a sociálních dávek (důchodů, náhrad za zdravotní postižení, deputátů) pro dřívější mnohem větší počet zaměstnanců. Podobná opatření jsou obvykle spjata s uhelným hornictvím (v SRN, v ČR nás apod.).

Názorný příklad Vývoj britské politiky využívání akumulací ropy a plynu v Severním moři. V prvé fázi v letech 1964 až 1974 byla snaha co nejrychleji začít těžbu těchto ložisek. Proto bylo nabídnuto velké množství koncesí, podpora společností, daňový systém byl atraktivní a kontrolní systém těžby byl zrušen. Druhá fáze začala prvou ropnou krizí v letech 1973 až 1974, kdy se stal jedním z prioritních cílů vládní energetické politiky požadavek dlouhodobého samozabezpečení ropou. Odpovídající těžbu ropy a plynu se od roku 1974 vládnoucí labouristická vláda pokusila dosáhnout řadou opatření, jako omezením koncesí, detailním systémem řízení těžby a zavedením dodatečné daně (Petroleum revenue tax.). Kromě toho byl v roce 1975 založen státní podnik pro průzkum, těžbu a prodej ropy a plynu British National Oil Corporation (BNOC), který získal výlučné postavení (např. 51 % podíl nových licencí, výjimku z daní atd.). Třetí fáze začala nástupem konzervativní vlády v roce 1979. Bylo vyhlášeno snížení intervencí a zesílen důraz na tržní vztahy. Privilegia BNOC byla redukována na úroveň soukromých společností. V roce 1982 byl BNOC zákonem rozdělen. Průzkumné a těžební činnosti přešly na nový podnik Britoil, který byl z 51 % privatizován v témže roce a poté zcela v roce 1985. Na obchodní činnost omezený BNOC byl v roce 1985 zrušen a některé aktivity přešly na malou agenturu Government Oil and Pipelines Agency. Z uvedeného příkladu je zřejmý vliv státního zájmu a politické orientace vlády na surovinovou politiku a využívané nástroje její praktické realizace.

Mezinárodní marketing Marketing vznikl ve 20. a 30. letech 20. století v USA, a to jako důsledek komplikované hospodářské situace, zejména hospodářské krize. Na trhu začala převažovat disponibilní nabídka nad koupěschopnou poptávkou, která se takto stala limitujícím faktorem. V této situaci roste význam trhu kupujícího a prodávající musí daleko více zohledňovat jeho potřeby. Přizpůsobení se požadavkům trhu se stává významným faktorem úspěšnosti podniku. Základní koncepci podnikání se stává marketing. Rozšíříme-li koncepci marketingu o dimenzi mezinárodního trhu, pak dochází k jistým modifikacím marketingových činností a v tomto smyslu vymezujeme oblast mezinárodního marketingu. V současné době existují rozdíly mezi tuzemským a mezinárodním marketingem, které se však začnou stírat s procesem internacionalizace hospodářského života. Mezinárodní marketing se zabývá plánováním a vedením obchodu přes národní hranice s cílem uspokojení potřeb jednotlivců a organizací. Má mnoho forem, od vývozu a dovozu, k licenčním operacím, joint-ventures apod. Rozdíl mezi tuzemským a mezinárodním marketingem je v tom, že obchod uskutečňuje přes národní hranice.

Základní odlišnosti jsou:  Sociálně kulturní zvláštnosti spotřebitelů  Sociálně kulturní odlišnosti v obchodním jednání v průmyslovém prostředí  Jazykové bariéry  Legislativní předpisy  Velký počet zemí  Upřednostňování tuzemských výrobců  Relativní vypovídací schopnost informací  Odlišný životní styl  Problémy při výzkumu trhu  Práce v cizím prostředí  Profesionální lobying  Vliv globalizace  Náklady na logistiku  Řízení akcí na dálku

8 Základní povinnosti účastníků obchodu Základní povinnosti prodávajícího: 1. dodat zboží s náležitostmi podle kupní smlouvy,

2. dát zboží kupujícímu ve sjednaný den, ve lhůtě pro dodání v místě, které je stanoveno, nebo je obvyklé pro dodání tohoto zboží. A jeho naložení na dopravní prostředek, požaduje-li to kupující, 3. má-li být zboží baleno, opatřit na vlastní útraty potřebné balení umožňující kupujícímu převzetí zboží, 4. vyrozumět v přiměřené lhůtě kupujícího, kdy mu bude zboží k dispozici, 5. nést výlohy spojené s kontrolními úkony, které jsou nutné, aby zboží bylo dodáno kupujícímu, 6. nést všechny výlohy spojené se zbožím dokud nebylo dodáno kupujícímu k jeho dispozici.

Základní povinnosti kupujícího: 1. převzít zboží, jakmile je mu dáno k dispozici v místě a čase stanoveném ve smlouvě a zaplatit cenu, jak je stanovena smlouvou, 2. nést všechny výlohy spojené se zbožím od okamžiku, kdy mu bylo dáno k dispozici, 3. vyhradil-li si lhůty k převzetí zboží a volbu místa dodání a nedal-li včas instrukce, nést další výlohy tím vzniklé a všechna nebezpečí spojená se zbožím ode dne stanoveného ve smlouvě.

Dodací parita Dodací podmínkou (paritou) se v kupní smlouvě určují některé povinnosti smluvních stran související s dodávkou a převzetím zboží. Dodací podmínkou se stanoví především: a) místo předání zboží dodavatelem k dispozici odběratele, b) místo a okamžik přechodu úhrady nákladů spojených s dodávkou zboží od prodávajícího na kupujícího, c) místo a okamžik přechodu rizika ztráty nebo poškození zboží z prodávajícího na kupujícího, d) další povinnosti smluvních stran při zajišťování dopravy: obstarávání průvodních dokladů, kontrolních úkonů, pojištění, balení zboží apod.

Dodací parita předurčuje jakou část nákladů oběhu spojených s dodávkou zboží hradí prodávající a jakou část platí kupující. O dodacích podmínkách v zahraničním obchodu blíže viz. INCOTERMS.

9 Uzavírání kupních smluv se zahraničím Některé obchody se musí zajišťují smlouvou, uzavřenou mezi českým subjektem zahraničního obchodu a tím partnerem na zahraničním trhu, který zvolenou obchodní metodu realizuje. Mezi tyto typy smluv lze zařadit smlouvy zprostředkovatelské (jednorázové zprostředkování i obchodní zastoupení), dále smlouvy o výhradním prodeji a výhradním odběru a smlouvy o konsignačních skladech. Tyto typy smluv se nejčastěji uzavírají při zajišťování prodeje a nákupu surovin, hmotného zboží, ale mohou být použity i v souvislosti s obchodem službami, právy apod

Obchody jsou zajištěny:

 Obchodními zprostředkovateli  Komisionářskou činností  Smlouvami o výhradním prodeji

10 Incoterms Na počátku každého obchodu, zahraničního i tuzemského, existuje zpravidla smlouva (kontrakt), tedy písemný dokument vymezující práva a povinnosti obou do obchodu vstupujících stran, kontrahentů.

Základními podmínkami obchodního kontraktu jsou:  doba trvání smlouvy, platnost dohodnutých cen,  předmět kupní smlouvy - přesná definice kvality, metod jejího určování (normy), event. parametry pro odmítnutí zásilky, kvalitativní odpočty atd.  cena za jednotku na dané paritě,  platební podmínka,  dodací lhůta,  dodací podmínka (parita) a způsob přepravy zboží,

 harmonogram dodávek a způsob přepravy, způsob avizace zásilky, způsob objednávání a předávání přepravních dispozic,

Základními podmínkami obchodního kontraktu jsou:  určení hmotnosti a kvalitativních parametrů – které údaje jsou rozhodující pro případné reklamace,

 reklamační podmínky na zjevné i skryté vady, sankční podmínky, atd.  dokumenty požadované k zásilce a jejich předání,  právo platné pro rozhodčí soudy a jeho sídlo,  vyšší moc dle znění ICC,  Incoterms musí být zmíněny,

 ostatní podmínky – např. platnost případných změn atd.

Dodací parita je ustanovení, které v kontraktu vymezuje práva a povinnosti obou kontrahentů a náležitosti dodávky zboží (místo předání zboží od prodávajícího k dispozici kupujícímu; místo a dobu přechodu rizika poškození nebo ztráty zboží z prodávajícího na kupujícího a řadu dalších povinností kontrahentů při zajišťování balení, dopravy, pojištění a proclení zboží). Dodací parita přesně vymezuje poměrnou část nákladů spojených s dodávkou zboží náležících prodávajícímu a poměrnou část náležící kupujícímu. Volba dodací parity a z ní vyplývající kalkulace nákladů ovlivňují výši ceny příslušné obchodní transakce.

INCOTERMS – (International Commercial Terms) Český termín „Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích podmínek“ - jednotný výklad dodacích doložek (parit) při provádění mezinárodního obchodu. Tato pravidla definují práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího v mezinárodním obchodě a jsou denní pomůckou obchodníků na celém světě. Existují vícejazyčná vydání Incoterms 2000 (pro nás hlavně CZ, EN, DE), důležité pro užívání přesných formulací. Incoterms vydala Mezinárodní obchodní komora v Paříži již v roce 1936 jako „Soubor mezinárodních pravidel pro výklad dodacích podmínek“. Tato pravidla byla známa jako Incoterms 1936. Později, v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990, 2000, naposledy v roce 2010 byly provedeny změny a dodatky tak, aby pravidla byla náležitě uvedena v souladu s běžnou praxí v mezinárodním obchodě. Doložky bylo nutné přizpůsobit především změněným dopravním technikám (např. kontejnerové dopravě zboží, kombinované dopravě, přepravě silničních vozidel a železničních vagónů systémem „roll on roll off“ na krátkých námořních vzdálenostech). Vydání Incoterms bere náležitý zřetel na nedávné rozšíření svobodných celních pásem, rostoucího užívání elektronického spojení v obchodních transakcích a na změny v dopravních technikách.

Pravidla INCOTERMS se vztahují pouze na poměr mezi prodávajícím a kupujícím a neřeší vztah ke speditérům, dopravcům, pojišťovnám nebo bankám. Rovněž se nezabývají problémem přechodu vlastnictví ke zboží z prodávajícího na kupujícího, nemají povahu právní normy. Přestože Incoterms byly vždy určeny pro mezinárodní obchod, používají se někdy i v rámci smluv při vnitrostátních obchodních transakcích.

Dělení Incoterms

Poslední revize INCOTERMS z roku 2010 obsahuje 11 položek a rozděluje obchodní doložky do dvou základních skupin:  z hlediska povinností prodávajícího

 z hlediska zvoleného druhu dopravy zboží.

Podle povinnosti prodávajícího jsou doložky rozděleny do 4 zásadně odlišných skupin: - první skupina E: s jedinou doložkou, podle které prodávající připraví zboží k dodání ve svém závodě [E = Ze závodu (EXW)] na ujednané místo - druhá skupina F: se třemi doložkami, podle kterých je prodávající vyzýván dodat zboží dopravci jmenovanému kupujícím (F = doložky FCA, FAS, FOB)

- třetí skupina C: se čtyřmi doložkami, podle kterých prodávající musí zajistit přepravní smlouvu, aniž na sebe přijme nebezpečí ztráty nebo poškození zboží, případně dodatečné náklady vzniklé po nalodění nebo odeslání zboží (C = doložky CFR, CIF, CPT a CIP) - čtvrtá skupina D: s pěti doložkami, dosud méně užívanými, podle kterých prodávající musí nést veškeré náklady a nebezpečí spojené s dodáním zboží až do sjednaného místa určení (D = doložky DAF, DES, DEQ, DDU, DDP, DAT, DAP)

Při sjednávání kontraktů při stanovení dodacích parit lze našim dovozcům a vývozcům doporučit takové doložky, které jim umožní stanovit způsob přepravy, dopravce a přepravní cestu. To znamená: Při vývozu - dodávat zboží co nejblíže místu určení, což umožní zahrnout do ceny vyváženého zboží hodnotu přepravného a pojištění. Jako nejvhodnější doložka se jeví CIF (u zámořských dodávek) a doložka CIP (u ostatních dodávek). Při dovozu - přejímat zodpovědnost za zásilku co nejblíže místu odeslání, což umožní kontrahovanou cenu kupovaného zboží snížit o náklady za přepravné a pojistné. Jako nejvhodnější doložka se zdá FOB (u dovozu ze zámoří) a doložka FCA (u ostatních dovozů). Seznam literatury: Incoterms 2000, ICC Česká republika, Hospodářská komora ČR, Praha 1999 Pozn.: K danému problému doporučuji navštívit internetové stránky Hospodářské komory ČR

Nejpoužívanější doložky INCOTERMS 2010

EXW - Ex works - jakýkoliv druh dopravy Ze závodu - znamená, že prodávající splní svou povinnost, jestliže dá kupujícímu zboží k dispozici ve svém závodě. Tato doložka představuje minimální povinnosti pro prodávajícího a kupující nese všechny náklady a rizika vzniklá převzetím zboží ze závodu prodávajícího.

FCA - Free Carrier - jakýkoliv druh dopravy Vyplaceně dopravci - znamená, že prodávající dodá zboží celně odbavené pro vývoz jmenovanému kupujícímu na sjednaném místě. Rozhodující pro určení odpovědnosti za nakládku a vykládku zboží je zvolené místo dodání. Prodávající je odpovědný za nakládku tehdy, pokud dochází k dodávce v jeho objektu, pokud dochází k dodávce v jakémkoliv jiném místě, prodávající není odpovědný za vykládku zboží.

FAS - Free Alongside Ship – lodní doprava (námořní i říční) Vyplaceně k boku lodi - znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání, když dodá zboží k boku lodi v ujednaném přístavu nalodění. Kupující nese všechny náklady a nebezpečí ztráty nebo poškození zboží od tohoto okamžiku. Tuto doložku lze použít pouze pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu. FOB - Free on Board – lodní doprava (námořní i říční) Vyplaceně loď - znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání, když zboží přešlo zábradlí lodi v ujednaném přístavu nalodění. Kupující nese od tohoto okamžiku všechny náklady a nebezpečí. Tuto doložku lze použít pouze pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu. FOB doložka vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro vývoz.

CFR - Cost and Freight – lodní doprava (námořní i říční) Náklady a přepravné - prodávající splní svou povinnost dodáním zboží přes zábradlí lodi v přístavu nalodění. Prodávající musí zaplatit náklady a přepravné potřebné k přepravě zboží do ujednaného přístavu nalodění, ale nebezpečí poškození či ztráty zboží vzniklé po dodání zboží přechází z prodávajícího na kupujícího. Tato doložku je pouze pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu. Doložka CFR vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro vývoz. CIF - Cost, Insurance and Freight – lodní doprava (námořní i říční) Náklady, pojištění a přepravné - znamená splnění povinnosti prodávajícího dodáním zboží přes zábradlí lodi. Prodávající je povinen zaplatit náklady a přepravné potřebné k přepravě zboží do ujednaného přístavu nalodění, ale nebezpečí poškození či ztráty zboží vzniklé po dodání zboží přechází z prodávajícího na kupujícího. Prodávající je povinen dále obstarat námořní pojištění kryjící kupujícího proti nebezpečí poškození zboží při přepravě, prodávající uzavírá pojišťovací smlouvu a platí pojistné (pouze pojištění s minimálním krytím). I tato doložka vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro vývoz. Tato doložka je pouze pro námořní a vnitrozemskou vodní dopravu.

CPT - Carriage Paid to - jakýkoliv druh dopravy Přeprava placena do - znamená, že prodávající dodá zboží dopravci jím jmenovanému, ale navíc zaplatí přepravné za dopravu zboží až do ujednaného místa určení. Kupující nese nebezpečí ztráty či poškození zboží, ale i jakékoliv dodatečné náklady, vzniklé po dodání zboží do péče dopravce. Doložka vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro vývoz. Tato doložka může být použita pro všechny druhy dopravy včetně kombinované.

CIP - Carriage and Insurance Paid - jakýkoliv druh dopravy Přeprava a pojištění placeny do..- znamená, že prodávající splní svou povinnost dodáním zboží dopravci jím jmenovanému, ale musí navíc zaplatit přepravné za dopravu do ujednaného místa určení. Prodávající je povinen obstarat pojištění kryjící kupujícího proti ztrátě či poškození zboží během přepravy, uzavřít pojistnou smlouvu (prodávající ji zajišťuje pouze s minimálním krytím) a zaplatit pojišťovací prémii. Je požadováno odbavení pro vývoz ze strany prodávajícího. Tuto doložku lze použít pro všechny druhy dopravy včetně kombinované.

DAF - Delivered at Frontier - silniční/ železniční doprava (dočasně) S dodáním na hranici - znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání, jakmile bylo dáno zboží k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku nevyložené, odbavené pro vývoz, ale nikoli pro dovoz v ujednaném bodě a místě na hranici, ale před celní hranicí sousední země. Je potřeba přesně definovat hranici při sjednávání doložky. Tato doložka může být použita pro jakýkoliv způsob dopravy, při níž je zboží dodáváno do hraničního prostoru.

DDU - Delivered Duty Unpaid - jakýkoliv druh dopravy (dočasně) S dodáním clo neplaceno - prodávající splní svou povinnost dodáním zboží kupujícímu celně neodbavené v dovozu a nevyložené z příchozího dopravního prostředku v ujednaném místě určení. Prodávající nese náklady a nebezpečí spojená s takto dodaným zbožím, kromě povinností spojených s dovozem zboží do země určení. (např. celní formality, zaplacení cla, daní a ostatních poplatků). Tyto povinnosti nese kupující. DDP - Delivered Duty Paid - jakýkoliv druh dopravy S dodáním clo placeno - prodávající splní svou povinnost dodáním zboží kupujícímu, odbaveného pro dovoz a nevyloženého z příchozího dopravního prostředku v ujednaném místě určení. Prodávající nese všechny náklady a nebezpečí spojená s takto dodaným zbožím, včetně, pokud přicházejí v úvahu, povinností spojených s dovozem zboží do země určení (např. celní odbavení, zaplacení cla, daní a jiných poplatků). Tato doložka by neměla být používána, jestliže prodávající nemůže přímo, nebo nepřímo obdržet dovozní licenci.

Zatímco doložka EXW představuje pro prodávajícího minimum povinností, doložka DDP představuje maximum závazků. Podrobný výklad jednotlivých doložek lze najít na více www adresách, např.:

www.eculine.cz/incoterms_e.html www.icc-cr.cz/czech.html www.deltashipping.cz/inc-pouziti.htm Pozn.: V knihovně VŠB jsou (v roce 2005) tři publikace na téma INCOTERMS, popisují však verzi 1990.

11 Clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň U exportu, importu a případném reexportu zboží, tedy i surovin je nutné nadefinovat parametry obchodu pomocí odpovědí na následující otázky: 1. Původ zboží – člen či nečlen EU.

2. Místo vstupu zboží na území EU nebo výstupu zboží mimo území EU. 3. Místo proclení – ovlivněno paritou dle Incoterms 2000.

4. Sídlo firmy se kterou je podepsána smlouva na kterou budou vystaveny faktury. 5. Místo konečné spotřeby zboží. 6. Místo registrace subjektů k platbě DPH.

Odpovíme-li na tyto otázky měli bychom mít základní definici charakteru obchodu, specifika zákonů a jejich výkladů v jednotlivých zemích EU jsou taková, že vždy je třeba komplikovanější případy diskutovat přímo s daňovými poradci. Subjekty mimo EU při provádění intrakomunitárního obchodu musí být zaregistrovány v rámci Intrastatu. INTRASTAT je statistický systém pro sledování pohybu zboží mezi členskými státy EU při vnitrounijním obchodu, který vychází z měsíčních výkazů vyplňovaných zpravodajskými jednotkami. Povinnost vykazovat data pro INTRASTAT mají zpravodajské jednotky, které překročí tzv. asimilační práh, který je stanoven pro odeslání zboží v hodnotě přesahující čtyři milióny Kč a pro přijetí zboží, jehož hodnota přesáhne dva milióny Kč za předešlý rok.

Intrakomunitární obchod lze charakterizovat jako obchod mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, uvnitř území EU. Jde tedy o obchod, kde pohyb zboží a služeb nepřesahuje vnější celní hranice EU. U intrakomunitárního obchodu celní orgány nemají kontrolní oprávnění pro kontrolu zboží. Skutečně v tomto obchodu mezi členskými státy EU se celní orgán nenachází ve své primární funkci, zboží se nenalézá pod celním dohledem a obchodní subjekty, prodávající a kupující si tento obchod uskutečňují a organizují sami. Z hlediska daňového jde o obchod komplikovaný, neboť zejména u dvou nepřímých daní, u daně spotřební a DPH, je administrativně komplikovanější a náročnější proti dřívějším zvyklostem. V těchto oblastech se již s celními orgány můžeme setkat v jejich sekundárních funkcích jako správců daně spotřební a jako správců výkonu statistického systému Intrastat CZ.

Celní sazby pro dovoz ze třetích zemí (země mimo EU) jsou stanoveny Kombinovanou nomenklaturou (Příloha č. 1 Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku) - nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 (Společný celní sazebník EU platný pro rok 2006). Jak již z názvu vyplývá, tak celní sazby se stanovují pro každý rok nové. V celním sazebníku jsou uvedeny pouze celní sazby v případě dovozu zboží ze třetích zemí. Nejsou zde uvedena vývozní cla.

Zákony řešící problematiku cla, DPH a spotřební daně jsou napsány velmi podrobně (aby pokud jen možno nebyly kličky jak se povinnosti odvádět vyhnout). Z těchto tří oblastí je nejkomplikovanější problematika DPH, je jí také ve skriptech věnována největší část. Příslušné zákony se v čase mění, není tedy účelné naučit se zpaměti některé citace či čísla, ale poznat účel jehož se chce dosáhnout a dokázat nalézt platnou úpravu a podle ní zpracovat konkrétní dovoz či vývoz. Doporučuji si přečíst tři modelové příklady dovozu surovin do ČR, probereme na cvičení.

Spotřební daně lze definovat jako poměrně vysokou dávku na relativně velmi malý okruh zboží. DPH i clo jsou vypočítávány z hodnoty zboží, spotřební daň vychází z jeho množství. Výjimku tvoří tabák a tabákové výrobky, kde se vychází jak z množství, tak i z ceny pro konečného uživatele. Ve všech členských státech podléhá spotřebním daním pět základních druhů zboží:  minerální oleje;  líh;  pivo;  víno a meziprodukty;  tabákové výrobky.

Kromě toho má mnoho členských států uvalenou spotřební daň i na jiné druhy zboží. Tak například v Dánsku podléhá spotřební dani čokoláda, v Itálii minerální vody, v SRN káva (roční výnos z této daně činí 2 miliardy EUR) apod. Co zůstává přes značný pokrok v integraci nezměněno, jsou rozdílné sazby daně v jednotlivých členských státech. Obecně platí, že členské státy na jihu Evropy mají (i vzhledem k hospodářské situaci) mnohem nižší sazby, než členské státy na severu. Správcem spotřebních daní je nově celní správa. Daňové přiznání musí být předloženo nejdéle do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla.

12 Podnikatelský záměr v těžebním průmyslu Obvykle postupuje při zpracovávání podnikatelského záměru po etapách, které mají přibližně stejný obsah, ale liší se úrovní – přesností údajů s kterými se počítá. Předběžná úvaha – Oportunity Study: slouží k prvnímu orientačnímu přiblížení, zda je záměr ekonomicky realizovatelný, nebo k určení, jaké parametry musí mít ložisko, aby exploatace byla rentabilní. Je-li výsledek výrazně kladný, zpřesňují se další údaje (geologické zásoby, atd.) Technicko ekonomická úvaha – Pre-feasibility Study: vychází ze zpřesněných geologických zásob, navrhuje se technologie těžby, vypočítávají se vytěžitelné zásoby, řeší se technologie úpravy, infrastruktura, atd. Zpracovává se podrobnější představa o ekonomických podmínkách. Technicko ekonomická studie – Feasibility Study: zpřesňuje množství, kovnatost a kvalitu nikoliv geologických ale vytěžitelných zásob, řeší koncepci rozfárávky ložiska, otvírku, přípravu a vlastní technologii dobývání, postup těžby, ochranné pilíře, atd. Je již známá přesná technologie úpravy, kvalita konečných produktů, množství odpadů a jejich ukládání či likvidace, zásobování a doprava. Na základě TES se zadává projekt a nakupuje vybavení.

V jednoduchých případech, nebo tam, kde je dostatek informací je možné jednu úroveň vynechat. Rozhodně se však nevyplácí řešit podnikatelský záměr hned na nejvyšší (nejpodrobnější) úrovni. Nižší stupeň studie sice neposkytuje tak přesné údaje, ale má určitou výhodu v tom, že má obecnější platnost. Zpracování nižších stupňů však klade relativně vyšší nároky na odbornou kvalifikaci zpracovatelů. Staví více na ekonomických a technických odhadech, které mnohem přesněji určí profesní znalec.

U výhradních ložisek může dojít k vzájemnému blokování (majetkoprávní vztah). Začínat s úvahami o těžbě nevýhradního ložiska bez vlastnictví pozemku nemá vůbec smysl. Před podáním žádosti o dobývací prostor musí být zpracována studie - Dokumentace vlivu záměru na životní prostředí, nesmí se zapomenout na ochranu zemědělského půdního fondu. Klíčovým problémem v těžbě surovin je navržení správné koncepce otvírky a technologie dobývání ložiska. V plánovaném hospodářství bylo úkolem těžby zabezpečit surovinu pro potřeby národního hospodářství, zatím co v tržním mechanizmu je cílem prostřednictvím exploatace ložiska co nejlépe zhodnotit vložený kapitál.

Pro hodnocení efektivity investice lze použít Čistá současná hodnota ( net present value ), NPV Velmi hrubě řečeno NPV = PV - K, neboli je to současná hodnota investice snížená o náklady (potřebný kapitál). Přesněji řečeno je to číselný údaj, nalezený tak, že od diskontované hodnoty očekávaných výnosů investice se odečte diskontovaná hodnota jejích očekávaných nákladů. Rn  C n n n  0 (1  r ) N

NPV  

kde

NPV (net present value) = čistá současná hodnota R1, R2, ... ,Rn = výnos v 1., 2., .... n-tém období. C1, C2, ... ,Cn = náklad v 1., 2., .... n-tém období. r diskontní sazba, vyjadřuje se jako desetinné číslo

Je-li NPV kladné číslo, projekt je nadějný. Pozn.: Pozor finanční funkce MS Excelu uvažuje náklady pouze v jednom roce. Další metody, viz. níže.

Je vhodné varovat před neoprávněným optimismem. Majitelé pozemků s výskytem suroviny jsou zejména laici, kteří vidí v provozu rypadlo, dvě auta, několik pracovníků a to srovnávají s prodejní cenou třeba písku a už vidí závratné zisky. Velmi si cení svého naleziště a nevidí další náklady. Investice i dodržování legislativy velmi podceňují.

13 Ekonomika a financování podnikatelského záměru Ověření životaschopnosti předpokládaného podnikatelského záměru představuje ekonomický a finanční rozbor. Jeho součástí je analýza odpisů, analýza úvěrů, kalkulace jednotlivých výrob,souhrnné posouzení (výkaz zisků a ztrát, účtová rozvaha, výpočet peněžních toků), výpočet jednotlivých ukazatelů a výpočet komplexních charakteristik podnikatelského záměru (čistá současná hodnota rozhodnutí, vnitřní výnosové procento,…). Financování charakterizuje M.Synek jako získávání a umísťování (alokaci) kapitálu. Podnikatelský záměr můžeme charakterizovat jako „vynakládání zdrojů za účelem získání užitků, které jsou očekávány v delším budoucím časovém období“.

Rozlišujeme tři základní skupiny investic:  hmotné (věcné, fyzické, kapitálové) investice vytvářející nebo rozšiřující výrobní kapacitu podniku,  finanční investice, jako je nákup cenných papírů, obligací, akcií, půjčení peněz investičním aj. společnostem za účelem získání úroků, dividend nebo zisku,

 nehmotné (nemateriální) investice jako nákup know-how, výdaje na výzkum, vzdělání, sociální rozvoj aj. Nás bude zajímat zvláště první skupina investic, ze třetí pak získání informací a práv.

Zdroji financování investic jsou vlastní zdroje podniku, k nimž patří: - odpisy, - zisk, - výnosy z prodeje a z likvidace hmotného majetku a zásob, - nově vydané akcie, a cizí zdroje, z nichž nejdůležitější jsou: - investiční úvěr (půjčka) banky, - vydané a prodané obligace, - splátkový prodej, - leasing (nájem zařízení, dopravních prostředků) aj.

Investice musí „vydělat“ jak na splacení cizích, tak i vlastních zdrojů. Zda tomu tak je, ověříme hodnocením efektivnosti investic. Podstatou hodnocení investic je porovnávání vynaloženého kapitálu (výdajů na investici) s výnosy (příjmy), které investice přinese, tj. hodnocení výnosnosti (rentability) investice. Jde o správné určení jak investičních výdajů a ročních výnosů (příjmů) za období životnosti investice. Výnosem z investice je přírůstek zisku (zisku po zdanění) a přírůstek odpisů, které se vrací podniku v ceně prodaných výrobků (těžené suroviny). Tyto dvě položky (a některé další) tvoří cash flow (peněžní tok). Přijatelná je pouze taková investice, jejíž budoucí výnosy převýší náklady na ni vynaložené. Protože jde o delší časové období, musíme vzít do úvahy i působení faktoru času.

Při hodnocení investice (investičního projektu) přihlížíme k její:  výnosnosti,  rizikovosti,  likvidnosti (době splacení). Ideální investice je taková, která má vysokou výnosnost, je bez rizika a co nejdříve se zaplatí (taková investice však v praxi téměř neexistuje). Ve skutečnosti jsou kritéria protikladná: investice s vysokou výnosností je obvykle i vysoce riziková, málo riziková a likvidní investice bývá zase málo výnosná. Výsledkem hodnocení investice je rozhodnutí, zda investici uskutečnit, nebo v případě hodnocení více investičních projektů (variant), kterou variantu realizovat.

Postup hodnocení investic sestává z několika kroků:  určení jednorázových nákladů na investici (akci, projekt),  odhadnutí budoucích výnosů, které investice přinese, popř. rizika,  určení „nákladů na kapitál“ vlastního podniku, který investici uskutečňuje, resp. určení požadované výnosnosti investice, která přihlíží i k jejímu stupni rizika,  výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů (cash flow) a aplikování různých metod ekonomického vyhodnocení investice.

K hodnocení efektivnosti investic můžeme použít několika metod: 

metodu výnosnosti investic (v angl. lit. Return on Investment – ROI),



metodu doby splácení (doby návratnosti, angl. Payback Method).



metodu čisté současné hodnoty (angl. Net Present Value of Investment = NPV).



metodu vnitřního výnosového procenta (angl. Internal Rate of Return = IRR).

Některá specifika podnikání v těžebním průmyslu  Legislativní bariéry.  Vysoká kapitálová náročnost.  Dlouhodobá návratnost vložených finančních prostředků.  Velký podíl fixních nákladů.  Relativné vysoký podíl přidané hodnoty na celkových výkonech.  Nízká reziduální hodnota majetku po ukončení těžby.  Tvorba rezerv na likvidační práce.  Vysoké náklady na změnu výrobního programu.

14 Úloha státu v investičním procesu, nástroje podpory investičního procesu

Pro současné období je ve státech s tržní ekonomikou v oblasti investic charakteristické:  snižují se, resp. téměř mizí přímé investice do upadajících průmyslových odvětví, tj. jsou omezovány investice do neperspektivních regionů,  investiční zdroje jsou přesouvány do odvětví využívajících výsledky vědeckotechnického rozvoje, preferovány jsou investice do perspektivních regionů,  stát jako investor ve státních podnicích je nucen chovat se jako soukromí investoři,  ze strany státu jsou přijímána opatření na podporu investic malých a středních podniků,  rozvoj investičních aktivit je podněcován vytvářením takového prostředí, v němž jsou pro rozhodování o alokaci investic rozhodující tržní signály.

Nástroje podpory investičního procesu:  Daňová opatření - Rozvoj investic závisí na jejich daňovém zatížení. V poslední době ve vyspělých zemích byly realizovány daňové reformy znamenající snížení daňového zatížení. Pro některá odvětví či podnikatelské subjekty mohou být voleny odlišné výše zdanění. Daňový základ je ovlivňován i používanými metodami odpisování hmotného a nehmotného majetku. Zrychlené odpisování vytváří v podnikatelských subjektech v kratším čase větší objemy prostředků, které lze použít na reinvestování. Do daňových opatření patří i zvýhodnění zahraničních investorů a to především na základě mezistátních dohod o zamezení dvojího zdanění a mezistátních dohod o ochraně a podpoře investic. V ČR „daňové prázdniny“.

Nástroje podpory investičního procesu:  Finanční opatření - tato opatření vystupují nejčastěji v podobě poskytování úvěrů za zvýhodněných sazeb a v podobě záruk na úvěry. Jsou vázány na konkrétní činnost, mohou být poskytnuty i nenávratné dotace. Pro těžební průmysl se v ČR nepoužívají.  Nefinanční opatření - v zemích s rozvinutou tržní ekonomikou patří do skupiny těchto opatření praktické zabezpečení infrastruktury a podnikatelských služeb. Stát či regionální orgány v předstihu před uvažovanou investiční činností v určité lokalitě investují do infrastruktury, zabezpečují poskytování informací, poradenských a manažerských služeb.

15 Rizika spojená s těžební činností a) rizika v oblasti geologických podmínek ložiska, b) rizika důlně-technického charakteru, c) rizika obchodně-ekonomická, d) rizika politická.

a) rizika v oblasti geologických podmínek ložiska geologické podmínky, riziko věrohodnosti informací výsledků geologického průzkumu, velikost zásob v závislosti na velikosti ložiska, tvar a mocnost ložiska, obsah užitkové složky v rudném tělese, konfigurace minerálních struktur, charakter původních hornin, hydrogeologické charakteristiky; významnou funkci ve směru zjišťování rizika přináší geostatistika.

b) rizika důlně-technického charakteru rizika spojená s vhodnosti pořízení a efektu nasazení techniky v jednotlivých fázích prací na ložisku, rizika zajištění bezpečnosti prací na ložisku, tato rizika jsou spojena s riziky z oblasti geologických podmínek

c) rizika obchodně-ekonomická stanovení výše ocenění ložiska, nejistoty příjmové a výdajové části finančních toků při práci na ložisku, nejistoty v informacích z oblasti geologických podmínek jako je kvalita užitkové složky a výše zásob, jedná se o zkreslení informací v ekonomických parametrech, které se týkají investiční i provozní činnosti na ložisku, náklady spojené s vybavením těžební kapacity, provozní náklady, ceny produkce, stanovení výše příjmů; riziko včasného dokončení výstavby těžební kapacity v rámci rozpočtových výdajů, dále riziko ve vývoji inflace, v možnosti prodávat produkci za ceny, které udrží příjmy na hranici efektivnosti

d) rizika politická projevují se změny politického zřízení a s ním spojeného vyvlastnění kapitálu např. soukromého kapitálu na systém státního vlastnictví; např. báňské akciové společnosti musí mít odhadnutá politická rizika změn a zjištěné přijatelné podmínky pro ochranu jimi investovaného kapitálu do prací na ložisku, riziko spojené s existencí mezinárodních dohod regulujících světové trhy s nerostnými surovinami, riziko změny vyvolávané různými mezinárodními dohodami např. v oblasti odzbrojení, rušení vojenských bloků apod. Všechny průmyslově vyspělé země světa se staly dovozci NS z rozvojových zemí. Společné báňské podnikání vyspělých zemí v rozvojových zemích nejen zajišťuje dodávky surovin, ale také podstatně snižuje politická rizika změn

Vnitřní a vnější faktory rizika při hodnocení ložisek nerostných surovin Hodnoty vnějších faktorů se mohou při delší životnosti ložiska měnit oproti původním předpokladům; vzrůst cen energie, pokles cen konkurenční produkce, vzrůst dopravních nákladů. Jedná se o faktory vnitřní a vnější.

Faktory vnitřní (geologie, morfologie, geotechnika, zásoby, mineralogie a obsah užitkové složky) jsou závislé na ložisku, a ovlivňují významně efektivnost budoucího báňského provozu a tím i cenu daného ložiska. Mezi vnější faktory zahrnujeme cenu suroviny, výrobní náklady, zákonodárství, infrastrukturu, hodnotu peněz, inflaci, směnné kurzy a další

16 Útlum a privatizace báňského průmyslu ČR Útlum rudného hornictví začal ještě v bývalém Československu. V knížce[1], je za hlavní příčiny útlumu v devadesátých letech dvacátého století uveden konec státních dotací do ztrátové domácí těžby, současný pokles světových cen kovů, nedokončená výstavba úpravárenských kapacit v Bruntále a tedy nevýhodné ceny koncentrátů dodávaných do evropských hutí. Těžba v Rudných dolech Příbram byla ukončena v roce 1992 na lokalitách Krásná Hora a Měděnec. V RD Jeseník byla těžba ukončena v roce 1994 v lokalitě Zlaté Hory-západ.

[1] Rudné a uranové hornictví České republiky, kolektiv autorů, DIAMO, s.p. ISBN 80-86331-67-9, r.2003

Snižování těžeb uhlí začalo už kolem roku 1984. Rok 1989, počátek přechodu centrálního systému plánování na tržní ekonomiku, přinesl silný tlak na podstatnou korekci původních rozvojových těžebních záměrů uhelného hornictví. Do popředí se dostaly faktory, které jsou kritériem pro posouzení vhodnosti ložiska nebo jeho části k další těžební činnosti. Dochází stále více k tzv. výběrovému dobývání, což je opouštění těch zásob ložiska užitkového nerostu, které těmto faktorům nevyhovují.

Faktory [viz. Vzorový projekt likvidace-zajištění hlubinného dolu a sociální program]: 1. ekonomické, které vyjadřují požadavek, aby náklady na těžbu byly nižší, než je tržní cena výsledného produktu, 2. odbytové, které vyjadřují požadavek zajištění dlouhodobého odbytu produkce na vnitřním nebo zahraničním trhu, 3. ekologické, které souvisí se snížením zátěže životního prostředí hornickou činností, 4. technické, které souvisí s modernizací a automatizací těžebního procesu,

5. sociální, které požadují určitý stupeň humanizace hornické činnosti, 6. bezpečnostní, které vyjadřují požadavek na bezpečnou hornickou činnost,

7. dopravní, které vyžadují regionální požadavek na co nejlevnější přepravní náklady při využívání produkce těžby v regionu

Útlum hornictví v ČR proběhl v rudném a nerudném hornictví, v těžbě uranu a v uhelném hornictví. Náklady spojené s útlumem se však výrazně liší. Jak uvádí [Iványi: Souhrnná informace o útlumu a likvidaci hornictví, URGP listopad 1997, náklady na útlum rudného a nerudného hornictví za období 1990 až 1998 činily 1,8 mld. Kč, do konce roku 2000 se předpokládá potřeba ještě 0,2 mld. Kč ročně. Průměr roční za jedenáctileté období byl těsně pod 0,2 mld. Kč. Prostředky na krytí nároků na likvidaci, útlum a sociálně zdravotní dávky uranového průmyslu se pohybovaly nad 1,4 mld. Kč za rok. V uhelném hornictví ČR se na útlum vynaložily největší částky, za období 1993 – 1998 18,5 miliardy Kč, v průměru přes 3 miliardy Kč ročně [UV ČR 814/1998]. Podobně se lišily i náklady na zahlazování následků hornické činnosti.

Do financování útlumu hornictví se vložila vláda ČR svými usneseními: č.691/1992, 558/1995, 401/1997 a 804/1998. Rozpočet ČR se podílí na:  útlumu dolů a lomů,  účasti na krytí obligatorních (povinných) sociálně zdravotních nákladů a deputátů důchodců vzniklých do 31.12.1992,  účasti na úhradě důlních a ekologických škod vzniklých v minulosti hlubinným způsobem dobývání (stará zátěž).

Rosické uhelné doly ukončily těžbu už v roce 1992. Východočeské uhelné doly, s.p. Trutnov produkovaly energetické uhlí. Těžba na posledním dole Kateřina zde skončila 31.3.1994. Fa Gemec zde povrchovým způsobem dotěžuje po roce 2000 několik málo desítek tis.t ročně. Západočeské uhelné doly ve Zbůchu u Plzně ukončily těžbu na dole Krimich 31.3.1995. Českomoravské doly, a.s., Kladno Tato a.s. vznikla sloučením tří s.p.: Důl ČSM ve Stonavě (okres Karviná), Důl Kladno a Důl Tuchlovice (okres Kladno). V kladensko-rakovnické pánvi zůstaly tedy jen dvě lokality, které byly v roce 1995 sloučeny pod názvem Kladenské doly, o.z., Libušín. ČMD těžily kolem 3,5 mil. tun černého uhlí ročně, z toho Důl ČSM přes 2 mil. tun. Po výbuchu metanu na dole Schoeler byla 30. června 2002 ukončena těžba kladenských dolů.

Ostravsko-karvinské

doly,

a.s.,

Ostrava

OKD jsou největším producentem černého uhlí v ČR. Výše těžby černého uhlí v OKR (viz graf níže) za posledních sto let kolísala především v závislosti na poptávce odvíjející se od hospodářské situace. Od konce minulého století začal vzestupný trend ze 4,5 mil. t až na maximum 11 mil. t ve válečných letech 1916, 1917. Pak pokles na 7,5 mil. t související také s rozpadem Rakousko-Uherska. Vzestup až na 12,5 mil. t v roce 1929, v letech hospodářské krize opět pokles na 7,5 mil. t, následovaný vzestupem urychleným potřebami válečného průmyslu až na 20,5 mil. t. Ihned po válce silný pokles, pak vcelku stálý vzestup až na maximum 24,834 mil. t v roce 1979. Mírný pokles na 22,3 mil t v roce 1989, pak už nastal rychlý útlum, s poklesem na 14,3 mil.t v roce 1997. Pokračoval už mírnější pokles na 13,3 mil.t v roce 2004 a na 11 mil.t 2010. 2013 problém závodu Staříč, uzavření???

25 000

20 000

15 000

10 000

Těžby OKR 1910 - 2012 [tis.t] 5 000

0 1910 1915 1920 1925 1930 1935 1940 1945 1950 1955 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2010

Útlum těžeb OKR započal na dolech Ostravské dílčí pánve, tato první etapa proběhla relativně rychle

Důl

Zahájení

Ukončení

Délka

útlumu

těžby

I. etapy

Roční těžba v tis. t [ROTP]

1990

1991

1992

1993

1994

Šverma

1.10.1991 31.12.1991

3 měs.

606

388

Ostrava

1.11.1991 31.12.1992

14 měs.

958

746

390

Heřmanice 1.01.1993 30.06.1993

6 měs.

496

441

476

138

Odra Celkem ODP

6 měs.

852

697

603

497

102

2 912

2 272

1 469

635

102

1.01.1994 30.06.1994

Uzavřením všech čtyř dolů Ostravské dílčí pánve však útlum těžeb OKD neskončil. Do útlumu byl zařazen i Důl Fučík, těžba skončila v březnu 1998, závod Paskov Dolu Paskov (těžba skončila v červnu 1999) a některé lokality karvinských dolů. V období let 1990 - 2001 skončila těžba ve 14 dobývacích prostorech v ostravské a petřvaldské části revíru, na území o velikosti 180,0 km2. V roce 1998 došlo ke změně ve vlastnické struktuře OKD. Stát ztratil své většinové podílnictví a majoritním vlastníkem se stala společnost KARBON INVEST, a.s. K 31.12.2004 KARBON INVEST vlastnil už téměř 96 % akcií. V listopadu 2004 vstoupil do KARBON INVESTu finančník Z.Bakala. NWR, New World Resources. Pokračoval útlum dalších těžebních lokalit, František, Dukla, Doubrava 2007.

Pokles těžby činných dolů OKR bude pokračovat i v budoucnosti, mimo jiné i z důvodu vyčerpání ekonomicky výhodně těžitelných zásob ložiska. Náklady na útlum těžby černého uhlí pokračují i po roce 2000. Konkrétní výše nákladů není už uváděna v oficiálních dokumentech. Lze však konstatovat, že některé z těchto nákladů jsou dlouhodobé a v současné době jsou plánovány ve schválených TPL a SP až do roku 2032. Z důvodu zprůhlednění užití dotací ze SR na útlum v OKD byla jeho útlumová část (bývalý Důl ODRA ) na základě UV č. 453 ze dne 9.5.2001 prodejem začleněna pod státní podnik DIAMO. DIAMO, s.p. převzalo téměř všechny utlumené lokality v ČR. Výše sociálně zdravotních nákladů by se měla snižovat s postupným stárnutím rentiérů, náklady na technickou likvidaci a ZNHČ se snižují s jejich dokončováním v jednotlivých lokalitách. Trvají však náklady na prevenci a řešení úniků metanu, na kontroly a údržbu zlikvidovaných hlavních důlních děl ústících na povrch na územích s ukončenou hornickou činností (budou i po roce 2032) a náklady na čerpání důlních vod pro zajištění ochrany ložiska v činné části OKR (cca do roku 2030).

Hnědé uhlí a lignit (zdroj hlavně Hornická ročenka ČBÚ) Nejvyšších těžeb bylo na území nynější ČR dosaženo kolem roku 1980 téměř 90 mil. tun. Postupný pokles do roku 1998 na úroveň 48 mil. tun. V letech 1999 až 2010 těžby klesaly až na 40 mil. tun. Těžební společnosti hnědého uhlí:

• Severočeské doly a.s., Chomutov

• Vršanská uhelná, a.s. Most • Litvínovská uhelná, a.s. Most • Důl Kohinoor, a.s. Dolní Jiřetín (hlubinná těžba) • Sokolovská uhelná a.s., Vřesová • Lignit Hodonín

Severočeské doly a.s., Chomutov SD, a.s. založil Fond národního majetku od 1.1.1994, významným akcionářem byl ČEZ, s 37,3 % podílu. V prosinci 2005 bylo převedeno téměř 56 % akcií z vlastnictví FNM do vlastnictví ČEZ, tímto krokem ČEZ, a.s., největší energetická společnost v ČR, navýšila svůj dosavadní ve společnosti SD na 93,1 procenta. Kupní cena činila 9 046 mil. Kč. Mostecká uhelná společnost, a.s. Založena fondem národního majetku ČR, zapsána do obchodního rejstříku 1.11.1993. V letech 1998 a 1999 se nejvýznamnějším akcionářem stala americká investiční společnost Appian Group (téměř 97 % základního kapitálu). V roce 2003 se název změnil na Mostecká uhelná společnost, a.s., právní nástupce. Stoprocentním vlastníkem byl Appian Energy Plc. Od roku 2005 jsou hlavními akcionáři Mostecké uhelné, a.s. členové managementu společnosti. Sokolovská uhelná a.s., Vřesová Ze tří subjektů: Palivový kombinát ve Vřesové, Hnědouhelné doly v Březové a Rekultivace v Sokolově vznikla Sokolovská uhelná a.s. k 1.1.1994. Od roku 2005 jsou majiteli firmy Sokolovská uhelná, právní nástupce a.s. členové managementu firmy.

Moravské naftové doly, a.s. [zdroj www stránky: mnd.cz]

Vznik společnosti v roce 1946 založeny České naftové doly, dne 1.5.1992 byly do Obchodního rejstříku zapsány Moravské naftové doly, a.s. Akcionářská struktura se rychle měnila až v roce 1998 se hlavními akcionáři staly SPP Bohemia, a.s., Jihomoravská plynárenská a Transgas, nyní SPP Bohemia, a.s. a Europgas, a.s. Generální ředitel Ing. František Komárek je mimořádně schopným manažerem s aktivitami i mimo ČR (zvláště Pákistán) a v odvětvích mimo ropu (např. CK Fischer). Kromě těžby ropy (r.1992 102 682, r.2004 345 811 m3) a plynu (r.1992 96 389, r.2004 127 746 tis.m3) je v ČR významná výstavba a provozování podzemních zásobníků zemního plynu. Hospodářský výsledek 2004 se blíží miliardě Kč.

Těžba stavebních a ostatních surovin V ČR je více než 300 těžebních společností, malé obvykle společnosti s ručením omezeným, střední spíše akciové společnosti. Těžba těchto surovin je většinou kapitálově méně náročná, privatizace těžebních společností proběhla nejčastěji už v devadesátých letech. Majiteli menších společností jsou nejčastěji členové managementu firem, větší firmy vlastní často zahraničí společnosti, většinou Německé či Rakouské, z jiných zemí EU ale i ze zámoří.

17 Oceňování ložisek nerostných surovin Problematika oceňování ložisek nerostných surovin je v současné době v naší republice řešena naprosto nedostatečně. Lze konstatovat, že oceňování ložisek nerostných surovin bylo v minulosti (před únorem 1948) na kvalitativně podstatně vyšší úrovni než je tomu dnes. Z historického hlediska je možno rozlišit tři základní etapy:

I. Etapa do roku 1948 V této etapě bylo prováděno oceňování ložisek prakticky stejným způsobem jako v ostatních vyspělých státech. Ložiska bylo možno prakticky bez omezení prodávat i kupovat. Ložiska nerostných suroviny mohly vlastnit jak soukromé osoby, tak i různé společnosti nebo stát.

II. Etapa 1948 - 1989 V této etapě bylo stanovování cen ložisek nerostných surovin bezpředmětné, neboť ložiska nebylo možno prodávat a kupovat. Veškeré suroviny se dle horního zákona rozdělovaly na vyhrazené a nevyhrazené. Suroviny vyhrazené mohl těžit výhradně stát prostřednictvím svých organizací. Suroviny nevyhrazené mohl těžit i vlastník pozemku, avšak pouze pro svou potřebu a pouze povrchovým způsobem.

III. Etapa období po roce 1989 Postupný ústup z výhradního státního vlastnictví nerostných surovin. Současný stav je následující: • stále platí zákon 44/1988 (Horní zákon) a na něj navazující doplňky. • veškeré nerostné suroviny se dělí i nadále na vyhrazené a nevyhrazené. Suroviny nevyhrazené jsou součástí pozemku. Suroviny vyhrazené nejsou součástí pozemku a zásoby jejich ložisek jsou v surovinových bilancích státu, • ložiska jak vyhrazených tak i nevyhrazených nerostů mohou být prodávána i kupována. Je však nutno mít na zřeteli, že ložiska nevyhrazených nerostů jsou součástí pozemku a surovina může být prodávána a kupována. Ložiska vyhrazených nerostů nejsou součástí pozemku a surovina v podzemí nemůže být prodávána a kupována. V praxi je tato skutečnost obcházena tím, že se patřičně zvýší cena m2 nad ložiskem.

V současné době v ČR není oficiální metodika pro výpočet ceny ložiska nerostných surovin. Na VŠE Praha - Institut oceňování majetku: Specializační studium zaměřené na oceňování báňských podniků a ložisek nerostných surovin podle mezinárodně uznávané metodiky (J.Karpíšek)

Cena ložiska a cena nerostné suroviny Je nutno důsledně rozlišovat mezi:  tržní cena vytěžené suroviny v oblasti možné tržní realizace,  tržní cena ložiska jako celku, je to soubor hmotných a nehmotných statků, které jsou součástí ložiska, nebo které souvisí s jeho exploatací (cena pozemků, cena OPD, investiční celky, dokumentace, stanovení DP, POPD vč. schválení, geologická, měřičská a další dokumentace),  cena ložiskové suroviny v podzemí (bývá ztotožňována s tržní cenou),  tržní cena ložiskové suroviny in situ.

Stanovení ceny suroviny in situ jako část zisku Hrubý zisk na zájmovém ložisku je možno zjistit několika způsoby: • rozdíl mezi výnosy a náklady na jednotku produkce, • metodou analogie, a to převzetím těchto hodnot z ložiska s obdobnými exploatačními podmínkami, • výpočtem z kalkulačního vzorce. Základní otázkou zůstává, jak velké procento z čistého zisku má připadnout prodávajícímu a jak velké procento nabyvateli – těžaři. Je zcela logické, že největší riziko v tomto případě nese nabyvatel, který dává své finanční prostředky za surovinu, která se nalézá v podzemí, a která bude dobývána po několik desetiletí, někdy i déle. Díky pohybu cen může dojít k útlumu, nebo i k zastavení těžby a tudíž k umrtvení vydaných finančních prostředků.