Občanská kontrola politiků v zemích Visegrádské 4: Příspěvek ke studiu nového transakčního aktivismu v digitální éře

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Občanská kontrola politiků v zemích Visegrádské 4: Příspěvek ke studiu nového transakčního aktivismu v digitální éře

Diplomová práce

David Kopecký

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Jiří Navrátil, Ph.D. UČO: 363 936 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2009

Vsetín, 2015

1

Prohlášení o autorství:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Občanská kontrola politiků v zemích Visegrádské 4: příspěvek ke studiu nového transakčního aktivismu v digitální éře“ zpracoval samostatně a výhradně za použití zdrojů uvedených a řádně odcitovaných v textu práce, za dodržení všech etických vědeckých a výzkumných standardů. V práci jsou použity části výzkumného záměru, který jsem samostatně zpracoval a odevzdal v rámci kurzu Koncepty a metodologie v politologii (POL 494) v jarním semestru 2013 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Ve Vsetíně, 19. května 2015

...................................................... David Kopecký

2

Poděkování: Děkuji Jiřímu Navrátilovi za vedení mé práce, trpělivost a pochopení.

Děkuji svým rodičům za celoživotní podporu na mé cestě za vzděláním.

Velký dík si zaslouží všichni ti, kteří svůj volný čas neváhají obětovat občanské kontrole politiků a svými radami, myšlenkami, postřehy a informacemi umožnili vznik této práce, především pak Jan Tvrdoň, Pavlína Škromachová, Tereza Skládanková, Petr Gongala, Ondrej Lunter, Matěj Hruška, Veronika Hincová Frankovská, Matúš Sloboda, Richard Turcsanyi, Ctibor Košťál, Łucja Homa, Konrad Hyży, Patrycja Brąglewicz a Gergely Galovics.

Děkuji Denise Burdychové za jazykové korekce.

Special thanks to Bill Adair.

3

Anotace: Tato diplomová práce se věnuje mladému fenoménu rozvoje fact-checkingových organizací jako specifického případu veřejné kontroly politiků z hlediska jejich pravdomluvnosti. Práce zevrubně mapuje zrod a vývoj moderních fact-checkingových organizací a demonstruje, že dochází k přebírání tohoto tématu vyhrazeného původně žurnalistům aktéry organizované občanské společnosti, a to především v prostředí střední a východní Evropy. Práce se pak dále soustředí na činnost a strukturu čtveřice fact-checkingových iniciativ, které působí v regionu tzv. Visegrádské 4 skrze koncepty nového transakčního aktivismu. Práce dochází k závěru, že zatímco české, slovenské a polské aktivisty lze zařadit jako úspěšné reprezentanty nového transakčního aktivismu, maďarští aktivisté nebyli schopni efektivně mobilizovat zdroje ani vybudovat silnou transakční kapacitu, což vedlo k útlumu jejich činnosti.

Klíčová slova: fact-checking, nový transakční aktivismus, politický aktivismus, Demagog, občanská společnost, web 2.0., dezinformace, participace.

Abstract: This master thesis focuses to young phenomenon which can be characterised by development of fact-checking organisation as a specific public control initiative focusing on truthfulness of politicians. Thesis in detail describes birth and development of modern fact-checking associations a show the fact-checking agenda is being taken over from journalist to organized civil society, especially in the environment of Central and Eastern Europe. The thesis then focuses on activities and structure of four Visegrad region fact-checking initiatives and analyse them through concepts of new transactional activism. The thesis conclude that, while Czech, Slovak and Polish activists can be classified as successful representatives of the new transactional activism, Hungarian activists were not able to effectively mobilize the resources and build a strong transactional capacity, which led to a decline in their activities.

Key words: fact-checking, new transactional activism, political activism, Demagog, civil society, web 2.0, misinformation, participation.

Počet znaků diplomové práce: 179 475.

4

Obsah Kapitola 1: Úvod .......................................................................................................................... 6 1.1 Paradox internetu ..........................................................................................................6 1.2 Politická informovanost .................................................................................................8 1.3 Popis a struktura práce ........................................................................................................ 11 Kapitola 2: Kdo jsou fact-checkeři ............................................................................................. 13 2.1 Definiční vymezení .......................................................................................................13 2.2 Fact-checkeři v roli editorů ..........................................................................................15 2.3 Reagan jako katalyzátor ...............................................................................................17 2.4 Zrod moderních fact-checkerů .....................................................................................19 2.5 Zlatá éra amerických fact-checkerů .............................................................................25 2.6 Ve znamení celosvětového boomu ..............................................................................27 2.7 Koho lze označit za fact-checkera ................................................................................34 Kapitola 3: Metodologické zakotvení práce .............................................................................. 36 3.1 Výběr zkoumaných případů .........................................................................................36 3.2 Nový transakční aktivismus a „slabé“ občanské společnosti.......................................37 3.3 Výzkumné otázky a operacionalizace hlavních konceptů ............................................39 3.4 Použité výzkumné techniky a možné výzkumné limity................................................43 Kapitola 4: Empirická část .......................................................................................................... 46 4.1 Rozvoj fact-checkingových organizací v zemích Visegrádské 4 ....................................46 4.2 Kdo a co představuje cíle a požadavky fact-checkerů ..................................................49 4.3 Repertoár jednání politických fact-checkerů ...............................................................53 4.4 Percepce struktury politických příležitostí ...................................................................57 4.5 Struktura, mobilizace a využívání zdrojů .....................................................................61 4.6 Transakční kapacita fact-checkerů ...............................................................................71 Závěr .......................................................................................................................................... 76 Soupis použitých zdrojů ............................................................................................................ 80 Primární zdroje ..................................................................................................................80 Sekundární zdroje ..............................................................................................................82 Příloha č. 1: Soupis rozhovorů...........................................................................................87

5

Kapitola 1: Úvod

1.1 Paradox internetu Internetový věk a především pak nástup takzvaného webu 2.0. umožnil to, že se internetoví uživatelé přesunuli z role pasivních konzumentů informací k tomu, a – zejména prostřednictvím sociálních sítí jako je Facebook, Twitter, YouTube nebo také skrze blogy – se aktivně podílejí na vytváření online obsahu (FlackCheck 2012) To se netýká pouze běžných uživatelů internetu, ale i specifičtějších skupin, především pak politiků. Nástup sociálních sítí umožnil politikům zbořit klasické hranice komunikace mezi jimi a jejich voliči, které byly zajišťovány pomocí jakéhosi prostředníka ve formě tradičnějších médií, jako je tisk, televize či rozhlas, která toto sdělení vždy nutně jistým způsobem modifikovala a eventuálně i podrobovala kritice. Politikům se naskytl dříve netušený prostor dostat své sdělení k danému publiku v reálném čase, úplné a nezkreslené žádným třetím aktérem. Jako dobrý příklad poslouží obhájení mandátu americkým prezidentem Obamou v kampani v roce 2012. Obamův příspěvek na sociální síť Twitter v 5:16 ráno, který nesl jednoduché sdělení „čtyři další roky“, získal takřka půl milionu sdílení během pouhých tří hodin (Hendricks 2014). Obama mohl udělat oficiální tiskovou konferenci, kde by své znovuzvolení tradičním způsobem oznámil, raději ovšem využil přímý kanál ke svým tehdejším 34 milionům „followerů“, kde jim mohl své sdělení předat rychle a v takové podobě, jaké on sám chtěl. Podobným způsobem samozřejmě komunikuje řada dalších lidí ve veřejném prostoru, jako jsou celebrity, baviči, vědci i samotní novináři. Instantní přístup k informacím a možnost je podle svého uvážení šířit ovšem hraje do karet nejvíce ze všech právě politickým reprezentantům.

Internet bezpochyby přinesl revoluci v dostupnosti informací. Kdokoliv s připojením a klávesnicí může vypustit do online (což má přirozeně dopady i v off-line světě) prostředí prakticky jakoukoliv informaci a také ji z tohoto prostředí takřka neomezeně čerpat. Toho ve velké míře mohou využívat blogeři, výzkumníci, žurnalisté i občanská společnost jako taková. Informace, které byly předtím obtížně dostupné, popř. takřka nedostupné, nyní může mít každý doslova za pár kliknutí. Dobbs (2012: 1) podotýká, že internet více než cokoliv jiného změnil rovnováhu moci mezi politiky a těmi, kdo je mají (chtějí) kontrolovat. Dříve rozebírání toho, co

6

politik pronesl, vyžadovalo pracný a časově náročný výzkum, nyní Dobbs píše o demokratizaci tohoto procesu. Materiál pro kontrolu politiků je nyní dostupný jakémukoliv blogerovi s prakticky nulovými náklady. Kessler (2014a), publicista The Washington Post, dodává, že internet rozšířil možnosti kontroly politiků i tím, že i jejich samotná prohlášení či dokumenty týkající se jejich politiky jsou dostupnější. Přepisy jednání, videa z debat, archivy článků, vládní dokumenty – to vše je jednou provždy ve věčné internetové paměti. Tim Franklin, ředitel Poynter Institute, má za to, že internet poskytl pro ty, kteří se chtějí kontrolou politiků zabývat, platformu, která „je mocnější než jakýkoliv politikův mikrofon nebo jakákoliv zbraň armádních velitelů“ (Beckham 2014a).

V případě internetu se ovšem jedná o dvojsečnou zbraň. Z internetu je možné čerpat, je ovšem nutné být na pozoru před tím, jaký druh informace se nám skutečně dostává do rukou. Nepřesné či falešné informace jsou totiž na webu běžné. Na prakticky jakékoliv téma můžete nalézt stovky falešných či nedostatečně podložených článků, především pak na blogových webech. Garrett et al. (2013a: 1) dodávají, že převládající jsou především dezinterpretace týkající se politiky, tj. představy ohledně kandidátů a politických témat. Čím více se lidé spoléhají na internet jako zdroj zpráv o politice, především pak na nejrůznější stranické blogy, tím častěji mohou narazit na falešné fámy. Internet se prostě a jednoduše stal prostředím, kde se daří nejrůznějším nepravdivým tvrzením a ohýbání reality bez toho, aby někdo tyto falešné informace jakýmkoliv způsobem odhaloval. Je to jakýsi internetový paradox. Kdokoliv má poprvé v historii přístup k obrovskému množství lidského vědění za pouhou cenu měsíčního internetového tarifu a každý si může jednoduše verifikovat cokoliv, co je mu tvrzeno. Tento informační boom ovšem zároveň způsobuje to, že nikdy snad nebylo snazší lidi obelhávat, dezinterpretovat a podsouvat jim takřka jakékoliv informace.

Amazeen (2013: 19) píše o tom, že díky internetu jsme se ocitli v džungli dezinformací, kde mezi námi a přijímaným sdělením nestojí žádná brána ani plot. Jak jsme již uvedli, politici i kdokoliv další už nemusí svá sdělení složitě komunikovat skrze prostředníka v podobě tradičních médií a jejich role jako hlídačů těchto pomyslných bran tak ve velké míře pozbyla smyslu (srov. také Flackcheck 2012). Nastal tak čas pro nové hlídače veřejného prostoru: factcheckery.

7

1.2 Politická informovanost

Občanská znalost faktických informací o politice (politics) a politikách (policies) je nezbytná pro fungování demokracie. Znalost faktů o politice je označována jako měna demokratického občanství. Poskytuje sdílený základ pro politickou rozpravu (deliberaci), umožňuje občanům adekvátně hodnotit veřejné politiky, které mají zpětně význačný vliv na jejich míru politické participace a politického chování (Delli et al. 1996, Kuklinski et al. 2000, cit. podle Thorson 2014: 2). Pokud jsou ovšem informace základem demokratického občanství, problém jejich ohýbání a šíření dezinformací se stává významnou výzvou pro kvalitu demokratické samosprávy (Kuklinski et al. 2000, cit. podle Coddington et al. 2014: 391–392). Především vysoce exponované politické debaty se mohou stávat rodištěm prohlášení politických elit, které výrazně ohýbají a deformují pravdu (Coddington et al. 2014: 392). Pro zachování a úspěch demokracie se tedy zdá nezbytné, aby společnost byla schopna zastat roli korektora politických dezinterpretací. V opačném případě zde existuje významné riziko toho, že občané budou obhajovat takové politiky a zastávat takové politické pozice, které nejsou v souladu s jejich vlastními zájmy (Garret a Kelly 2013b: 617), potažmo zájmy demokratické společnosti jako celku. Lewandowsky et al. (2012: 107) dodávají, že v situaci, kdy většina společnosti věří v něco, co je fakticky nesprávné, může tato dezinformace představovat základ pro politická a společenská rozhodnutí, jež jsou v rozporu se zájmem dané společnosti. Pokud rozhodují špatně informovaní jedinci, může to dle autorů přinést velmi vážné následky.

V této práci bych chtěl hovořit o těch, kteří si vytkli nesnadný cíl. O občanech, kteří jsou znepokojeni cirkulací dezinformací ve veřejném prostoru a politice, které znečišťují demokratický diskurz a podkopávají schopnost veřejnosti provádět informovaná (voličská) rozhodnutí a efektivně participovat ve veřejné debatě (Nyhan 2012: 5). Tento cíl je nesnadný, jelikož boj s falešnými, nepravdivými či jinak překroucenými informacemi představuje „složitou a komplexní výzvu, (jelikož) … vyvracení dezinformací zahrnuje řešení složitých kognitivních procesů.“ (Cook, Lewandowsky 2012). Současný akademický výzkum v této oblasti nám totiž předkládá pesimistický obrázek, jelikož ta nejvýraznější zkreslení a dezinformace jsou ve velké míře ukotvena v hlavách lidí, snadno se šíří a je složité tyto falešné domněnky napravovat (Nyhan 2012: 5). Garret a Kelly (2013b: 618–619) hovoří o tom, že lidé běžně spoléhají na heuristický princip mentálních zkratek či strategií ztělesňujících jejich základní a 8

nezpochybnitelné principy a vztahy, pomocí kterých si utvářejí to, jak chápou politickou realitu. Autoři podotýkají, že existuje pouze velmi málo těch, kteří mají čas se politice věnovat natolik dopodrobna, aby byli schopni pečlivě a relevantně zhodnotit každý úkol, kterému musejí čelit v politické aréně, od hlasování, výběru kandidáta či zaujetí pozice k danému tématu nebo veřejné politice. Ovšem neinformovaný občan není pro demokratické fungování zdaleka tak nebezpečný jako dezinformovaný. Thorson (2014: 2–5) rozlišuje tyto dva případy tak, že ti, kdo jsou neinformovaní, jsou schopni si svou neinformovanost uvědomit a případně se rozhodnout chybějící znalosti o dané politice doplnit1 a v konečném důsledku tedy dospět k více či méně informovanému rozhodnutí. Naproti tomu dezinformovaní občané formují svá politická přesvědčení na základě falešných představ a „faktů“, mohou tyto falešné představy předávat dál a bývají značně rezistentní vůči tomu, když se někdo pokusí jejich falešné přesvědčení vyvrátit.2 Thorson tak předesílá, že pouze to, že je lidem předložena správná informace, ještě neznamená, že dojde ke změně jejich přesvědčení. Garret a Weeks (2013a: 3) podotýkají, že proces politického učení (získávání informací o politice) není zdaleka jednoduchý a přímočarý. Aby korekce politických přesvědčení mohla jednoduše fungovat, musela by připomínat předpověď počasí. Pokud v televizi včera hlásili slunečno a dnes je namísto toho déšť, úprava vašich představ o realitě je vcelku jednoduchá a jednoznačná. Zpravidla jste do falešné prognózy nic neinvestovali a meteorolog by ze lhaní o slunečném počasí také nic nezískal. Náklady na to, že vaše představa byla nesprávná, jsou tedy relativně nízké. Autoři ovšem připomínají, že politika stěží funguje takto jednoduše, člověk pro to, aby dosáhl daného přesvědčení a vytvořil si daný názor, zpravidla investoval značné, mnohdy i celoživotní úsilí. Náklady na změnu takto dlouhodobě vytvářeného přesvědčení jsou tedy příliš vysoké. I kdybychom ale pominuli tuto „cenu za pravdu“, autoři podotýkají, že člověk není instantní encyklopedie, která si zapamatovává každý zachycený fakt, ale místo toho se – jak bylo již řečeno – raději spoléhá na nejrůznější zkratky.

1

Ačkoliv jsou stále vedeni mentálními zkratkami, jako je zmiňovaná stranická identifikace. Thorson toto ještě rozvádí a rozlišuje dezinformaci (misinformation), tedy přijetí falešné nebo jinak špatné či neúplné informace, a dezinterpretace (misperception), tedy situace odkazující k falešným představám, tedy něčemu již zakořeněnému, což je právě problematické vyvracet. Dezinformace nemusí vést nutně k dezinterpretaci a ta také může mít jiného původce než dezinformace, tedy jedno nemusí být původcem či spouštěčem druhého. Thorson pak dodává, že dezinterpretace jsou často spojeny se silnou stranickou identifikací. Tyto dezinterpretace spojené se stranickými (ideologickými) postoji jsou pak z hlediska jejich korekce nejvíce komplikované, jelikož nemají kognitivní, ale identitární charakter. 2

9

Vysvětlení toho, proč lidé odmítají odsunout svá chybná přesvědčení, je celá řada3, přesto stále platí, že rozkrývání otázky, zda jsou fakta a informace předkládaná především ze strany těch, kteří mají ve své moci formovat naše představy a názory o společnosti a světě, korektní, úplná a přesná, je esenciálním prvkem každé demokratické společnosti. Tuto roli na sebe vzali tzv. fact-checkeři, tedy lidé, kteří se rozhodli sledovat, kontrolovat a odhalovat právě to, zda jsou fakta, jež se objevují ve veřejném prostoru, pravdivá či nikoliv. Přestože tedy lidé mohou z nejrůznějších důvodů korekce svých postojů založených na nesprávných informacích odmítat, neznamená to, že se jedná o předem prohraný zápas. Ačkoliv na toto téma existuje jen velmi málo akademických výzkumů, dostupné studie naznačují, že lidé, kteří se zajímají o faktickou správnost toho, co je jim politiky předkládáno jako pravda, vykazují vyšší hodnoty politické informovanosti. Jedna ze studií amerického portálu FlackCheck (2012) zaměřeného na americkou prezidentskou kampaň 2012 ukazuje, že lidé, kteří navštěvují webové stránky za účelem „zjistit, zda je dané tvrzení o jednom z prezidentských kandidátů přesné nebo nikoliv,“ vykazovali signifikantně lepší výsledky ve správných odpovědích na faktické otázky ohledně americké politiky a dokázali také častěji identifikovat falešná virální prohlášení, jež toho času cirkulovala po síti. Podobné statisticky signifikantní výsledky dokládá i studie autorů Gottfried et al. (2013: 1564), dle níž konzumenti obsahu zaměřeného na korekci pravdivosti politických prohlášení zároveň vykazovali lepší orientaci o tom, jak si jednotliví prezidentští kandidáti stojí v jednotlivých tématech.4 Mírné, ovšem nikoliv dostatečně signifikantní zlepšení v sebe-evaluaci respondentů v oblastech „schopnosti samostatně nalézat pravdu o politických otázkách“ a v „pochopení důležitých politických otázek, kterým čelí naše země“, ukázala i experimentální studie autorů Nyhan a Reifler (2015: 12–13). Vedle toho také předvolební

3

Cook a Lewadowsky (2012) hovoří o několika efektech zpětného účinku, svou roli může hrát čas, který uplyne mezi přijetím falešné informace a její korekcí; množství podaných „kontra argumentů“, kdy méně může znamenat více (člověk nesmí být zahlcen příliš mnoha fakty); efekt světonázoru, kdy lidé hůře odmítají něco, co je v rozporu s jejich identitou a chápáním světa a naopak konfrontace s protiargumenty je v jejich pozicích může ještě utvrdit – což Garret a Kelly (2013: 623) nazývají bumerangovým efektem, například konfrontace s negativní informací o daném kandidátovi může naopak vést k jeho ještě pozitivnějšímu vnímání a vice versa –nebo situace, kdy lidé vzniklou „mezeru“ po odhalení nesprávné informace pouze nahradí alternativním, nikoliv však nutně správným vysvětlením, což Scherer (2012) označuje jako „ozvěny víry“, jež přetrvávají a vracejí se, ačkoliv již došlo ke korekci dané informace. 4 Nyhan a Reifler (2015: 1) ovšem podotýkají, že tato korelace nemusí být nutně kauzální, jelikož do výsledků se může promítat výběrové zkreslení respondentů.

10

studie amerického syndikátu veřejných rozhlasových stanic NPR (Jensen 2012), provedená na vzorku pěti a půl tisíce amerických posluchačů5, ukazuje velmi výraznou poptávku po kontrole pravdivosti politiků ve vysílání, která byla posluchači označena za důležitější než rozhovory se samotnými kandidáty, informace o jejich aktuálních postojích nebo předvolební průzkumy.

Hlad po kontrole pravdivosti a přesnosti informací, s nimiž pracujeme a na které odkazujeme, dosáhl v posledních několika letech nebývalých rozměrů. Lidé, kteří tuto veřejnou poptávku naplňují a kteří jsou obecně nazýváni fact-checkery, sice ne vždy mohou být schopni vyrovnat následky, které mohou dezinformace ve veřejném prostoru napáchat, jejich samotná existence však může alespoň množství těchto škodlivých informací snížit. Fact-checkeři totiž zvyšují náklady na vytváření a šíření dezinformací díky zvyšování „nákladů dobré pověsti“ (Nyhan, Reifler 2012: 2), tj. vrací do rovnováhy vztah mezi politikem a veřejností z hlediska politické zodpovědnosti. Jinými slovy, fact-checkeři jako aktéři na poli faktické kontroly politiků si kladou za cíl, aby veřejné představitele každá jejich dezinterpretace „bolela a přišla draho“, ať již z hlediska ztráty popularity, dobré pověsti nebo v konečném důsledku i ztráty politické moci v prohraných volbách.

1.3 Popis a struktura práce

Tato práce se věnuje studiu rozvoje některých aspektů celosvětového hnutí „hledačů pravdy v politice“, kteří se sdružují pod jednotnou nálepkou fact-checkerů (kontrolorů faktů). Jak si ukážeme dále, výraz fact-checking budeme používat v anglickém originále, jelikož jeho český překlad není dostatečně schopen postihnout celý konceptuální rámec, který dané slovo zahrnuje. Zrod moderních organizací věnujících se faktické kontrole politiků představuje velmi mladý fenomén jak z hlediska své praktické stránky fungování, tak ze strany akademického výzkumu dané problematiky. Jelikož jsou za kolébku vzniku prvních profesionalizovaných factcheckerů označovány Spojené státy, veškerý výzkum v této oblasti se za posledních několik let prakticky soustředí primárně na americké prostředí. Především pak za teoretických východisek a výzkumných designů vycházejících z podhoubí studia médií, což je zcela logické, neboť fact-

5

Ačkoliv sami autoři tento vzorek neoznačují za vědecký, jednalo se o online šetření bez kontroly dalších proměnných.

11

checking se rodí jako žurnalistický fenomén a ani v této práci se zpočátku neobejdeme bez zachycení této problematiky skrze prizma rozvoje a proměn (převážně americké) žurnalistiky. Nicméně jsem přesvědčen, že fact-checkeři již z podstaty svého praktického zaměření primárně na kontrolu politických představitelů představují relevantní téma z hlediska rozvoje zkoumání v rámci politické vědy. V průběhu práce se budu snažit dokázat, že fact-checking politiků, ve své dnešní struktuře, již dávno není doménou novinářů, ale začal se také ve velké míře rozvíjet v určitých částech světa zezdola (grass root) skrze instituce organizované občanské společnosti. V této práci chci tedy tento fenomén – se vší pravděpodobností v první studii svého druhu na toto téma a rovněž v první studii, v jejímž centru pozornosti neleží americké fact-checkingové iniciativy – uchopit z hlediska teorie politických hnutí, resp. skrze výzkum nového transakčního aktivismu.

Nový transakční aktivismus představuje unikátní nástroj pro pochopení rozvoje a fungování profesionálních politických aktivistů v podmínkách střední a východní Evropy. Vycházeje z vlastní několikaleté zkušenosti v rozvoji politického fact-checkingu v regionu střední Evropy, rozhodl jsem se pro zasazení tohoto výzkumného konceptu do prostředí zemí tzv. Visegrádské čtyřky, tedy České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Jak si ukážeme dále, region Visegrádu představuje unikátní prostor pro zkoumání fact-checkingových organizací jako jednoho ze svébytných projevů organizované občanské společnosti. Prostřednictvím rozhovorů s klíčovými představiteli fact-checkingových iniciativ v jednotlivých zemích, doplněných o studium pramenů organizací a analýzu sekundárních zdrojů, se pokusím dát odpověď na otázku, zda fact-checkingové iniciativy v zemích Visegrádu můžeme zařadit jako organizace nového transakčního aktivismu a jakým způsobem naplňují jednotlivé znaky tohoto konceptu.

V úvodní kapitole jsme představili proměnu způsobu politické komunikace a šíření a dostupnosti informací v éře digitální demokracie a také rizika s tím spojená; rovněž jsme se zastavili u toho, jakou roli mohou hrát fact-checkeři ve zvyšování politické informovanosti a tím i v posilování principů dobrého vládnutí, a vysvětlili jsme, proč je vyvracení dezinformací komplikovaným procesem s řadou překážek a omezení. V kapitole 2 se pokusíme definičně vymezit a konceptualizovat termín fact-checker jako takový. Pro tento účel popíšeme fenomén vzniku a rozvoje fact-checkingových iniciativ a jejich druhy od nejranější fáze až po současnou podobu s důrazem na proměny, kterými se vyznačovala jednotlivá historická období, což nám 12

umožní konceptualizovat celý zkoumaný trend v jeho plné šíři. Na závěr zmíněné kapitoly se pokusíme přijít s vlastní definicí toho, koho myslíme pod pojmem fact-checker, jež by odrážela jeho vývoj i aktuální podobu. Následně ve třetí kapitole představíme teorii nového transakčního aktivismu, který použijeme pro analýzu fungování a činnosti vybraných organizací. Pomocí hlavních konceptů analýzy politického aktivismu pak stanovíme výzkumné otázky, které poté aplikujeme na námi vybrané zkoumané případy. Popíšeme také použité výzkumné metody a možná výzkumná omezení. Ve čtvrté kapitole se pak budeme věnovat zodpovězení samotných otázek a diskusi nad nimi. V závěru pak shrneme jednotlivé poznatky a načrtneme další možné cesty, kterými by se mohl výzkum v této oblasti ubírat.

Kapitola 2: Kdo jsou fact-checkeři

2.1 Definiční vymezení

Abychom mohli předmět našeho výzkumu správně uchopit, je třeba jej nejprve konceptualizovat. Podívejme se prvně na jednotlivá definiční vymezení slova (resp. slovního spojení) samotného. V doslovném překladu fact-checking znamená kontrolu faktů. V českém prostředí

(Demagog.cz

2015a).

se

pro

tento

termín

vžil

český

ekvivalent

„ověřování“ (politických výroků), vzhledem k využití téměř výhradně cizojazyčných zdrojů, jež s tímto termínem operují, se ale budeme držet anglického fact-checking, resp. fact-checker, které může označovat (viz dále) významově širší pojem, než jak je chápán v českém prostředí. Podívejme se prvně na slovníkové vymezení pojmu:

Merriam-Webster Dictionary (2015) termín fact-checking vymezuje jako „ověřování věcné (faktické) správnosti (fact-check článku před jeho publikací)“.

Oxford Dictionary Online (2015) hovoří o „prověřování (problému, tématu) za účelem verifikace faktů.“

Další slovník Dictionary of Journalism (Harcup 2014: 100). přináší rozsáhlejší definici, factchecking může označovat: „1) Stanovení věcné správnosti informace, kterou obsahuje žurnalistické dílo, a to předtím, než je publikováno či vysíláno. Prověřování faktů je očekáváno 13

od všech žurnalistů jako součást jejich práce, ale jde především o zodpovědnost sub-editorů (…). 2) Praktiku některých blogerů a mediálních organizací, které zjišťují faktickou správnost informace poté, co byla publikována či vysílána, přičemž výsledky těchto zjištění jsou publikovány.“ (zvýraznění autor).

Zde u širší definice vidíme, že existují dvě dosti odlišné sémantické roviny daného slova. Může se jednat o kontrolu faktické správnosti před tím, než je daný text publikován, ale také ex post prostřednictvím třetí strany, dle slovníku blogery či mediálními organizacemi. Předmět tohoto procesu je zde pak určitý druh žurnalistického díla. Dvojí význam slova souvisí s jeho historickým vývojem, resp. praktikou s tímto pojmem spojenou, což podrobně rozebereme v další subkapitole.

Podobně pod heslem fact-checker na anglickém portálu Wikipedia (2015) najdeme, že toto označení se používá pro „osobu, která kontroluje faktická tvrzení v nefiktivním textu, obvykle určeném pro publikaci v odborném periodiku, za cílem určení jejich pravdivosti a správnosti.“6

Podívejme se tak ještě na jedno definiční vymezení, s nímž pracuje American Press Institute (Elizabeth 2014a) ve svém projektu, jež je zaměřený právě na fact-checkery:

„Fact-checkeři a fact-checkingové organizace mají za cíl zvýšit porozumění znalostí tím, že zveřejňují a zkoumají domnělá fakta v publikovaných či nahraných prohlášeních, která byla pronesena politiky či kýmkoliv, jehož slova mají dopad na životy a životní podmínky ostatních. Fact-checkeři zkoumají ověřitelná fakta a jejich práce je nezávislá (…) Cílem fact-checkingu by mělo být poskytování jasných, profesionálních a důkladně prověřených informací pro své publikum, které by mělo tato fakta využívat tak, aby mohlo s plným vědomím rozhodovat při hlasování ve volbách a při dalších zásadních rozhodnutích.“

Zde vidíme definiční vymezení značně odlišné od těch ostatních, jednak v tom, koho lze označit za subjekt práce fact-checkerů (politiky či jiné další vlivné osoby s dopadem na veřejné mínění, jež bychom mohli označit jako opinion makery), ale především zde vidíme snahu o definování 6

Jsem si vědom limitů využívání otevřených encyklopedií jako zdrojů pro akademický výzkum, nicméně v případě použití pouhého definičního vymezení považuji použití tohoto zdroje za ospravedlnitelné.

14

toho, co by mělo být cílem fact-checkerů, a dokonce je zde předjímáno chování těch, kdo jsou příjemci jejich sdělení. Ani jedna ze zmiňovaných definic nám tak neposlouží pro jasné a rigorózní definování toho, koho pod pojmem fact-checkera, resp. fact-checkingové organizace skutečně myslíme.

Pro další práci s tímto pojmem je nutné definovat, koho přesně můžeme označit jako factcheckera, tj. kdo tuto činnost vykonává, a zároveň, koho či co máme na mysli pod objektem fact-checkingu, tedy ke komu je tato činnost vztahována. Pro pochopení těchto pojmů je nezbytné podívat se na historický vývoj fact-checkingové praxe a proměn rolí, které factcheckeři zastávali. V následujících subkapitolách tedy podnikneme historiografickou odbočku, která nám umožní činnost a podobu fact-checkerů lépe konceptualizovat. Tento přístup nám umožní získat dostatečné plastický obraz vývoje konceptu a na závěr celé této kapitoly se pokusíme o konsenzuální definici, jež nám pomůže pojem a jeho aktéry co nejlépe uchopit.

2.2 Fact-checkeři v roli editorů

Fact-checkeři jako arbitři faktické správnosti jakékoliv žurnalistické práce byli – či by alespoň měli být – přítomni v moderní žurnalistice odjakživa. Graves (2013: 2) podotýká, že novinářské redakce již dlouho zaměstnávají fact-checkery, kteří verifikují správnost informací v daném článku7 před tím, než je vpuštěn do tisku. Podle jeho zjištění americká periodika tuto praxi používala již na počátku 18. století ve formě odkazování se na korektory, v plné míře se pak tato praxe v amerických časopisech s celonárodním pokrytím začala uplatňovat ve 20. a 30. letech minulého století (srov. také Silverman 2007). Schäfer (2011: 2) dodává, že ve své základní formě se de facto jedná o proces, který doprovází jakoukoliv žurnalistickou činnost, jelikož žurnalistika – pokud má ze své podstaty za úkol informovat veřejnost – může tuto funkci (zodpovědně) plnit pouze pokud podává přesné a korektní informace.8 Fact-checking v časopisech se nemusí týkat pouze článků, reportáží či rozhovorů. Canby (2012) popisuje praxi jednoho z nejslavnějších editorských oddělení světa v americkém New Yorkeru. Podle jeho slov je po faktické stránce prověřováno takřka vše, včetně rubriky „The Talk of the Town“, kritik, fikce, poezie, komiksů, umění, titulků a popisků, obsahu, obálky, dopisů od čtenářů, přispěvatelské strany, tiskových zpráv aj., tedy skutečně prakticky celý obsah časopisu od první strany až po tiráž. 8 Graves et al. (2015: 2) doplňují, že před rokem 1870 bylo prakticky nemyslitelné přímo tázat a citovat politické lídry. Ke konci 19. století a na začátku 20. se pak jako základní reportérská činnost ve velké míře prosazuje forma rozhovoru, což je předzvěstí toho, co Graves nazývá růstem objektivní 7

15

Jak podotýká Ross (2015), fact-checking je v tomto významu editorský proces, kdy reportér či jiný tvůrce daného článku, reportáže aj. poskytuje svému editorovi (fact-checkerovi) seznam zdrojů, s nimiž pracoval, které se vztahují ke všem faktickým informacím obsaženým v daném díle, a úkolem faktického kontrolora je pak řádek po řádku ověřit jejich správnost, přesnost a aktuálnost. Tento styl fact-checkingu se týká hlavně amerických magazínů a v Evropě není až v takové míře využíván (Abrahamian 2012). Rané počátky se skutečně týkají hlavně amerických magazínů, jako je Time, New Yorker, Esquire, New York, The Atlantic, Forbes, Fortune, Newsweek a další (Silverman 2014). Ovšem ani velcí evropští vydavatelé nezůstávají pozadu, německý Der Spiegel nyní disponuje největším fact-checkingovým oddělením na světě, kdy se o správnost obsahu stará na sedmdesát nejrůzněji specializovaných žurnalistů (Schäfer 2011: 4).

Jedná se o proces, který je orientovaný dovnitř, tedy představuje tu formu, jež se soustředí primárně na verifikaci informací před jejich samotnou publikací s cílem co největší eliminace faktických omylů, nesprávností a špatných interpretací. Tato praxe tak pomáhá, vyjma budování důvěry se čtenáři, vytvářet účinný nástroj pro předcházení žalob za nesprávně zveřejněné informace, a tím pádem i šetří náklady, které by časopis musel potenciálně vynaložit (Abrahamian 2012). Hlavním cílem, k němuž tito fact-checkeři směřují, je chybám, omylům a faktickým nepřesnostem předcházet a eliminovat je v co největší míře ještě před samotnou publikací. Upozorňování na ně ex post je nežádoucí.

Fact-checkeři v tomto chápání tak byli a jsou především součástí velkých kamenných redakcí známých a masových tištěných časopisů, v nichž zastávají spíše funkci editorů a aktivně netvoří žádný vlastní obsah, který by putoval přímo ke čtenáři. O zaměstnance primárně velkých redakcí se jedná zejména proto, že jde o nákladnou činnost jednak ve smyslu nutnosti udržovat řadu odborníků specializovaných na různá odvětví a tematické oblasti, o nichž časopis referuje, a zároveň se jedná o časově náročnou činnost, jež se podepisuje na nákladech, které si deníky žurnalistiky, kterou můžeme pozorovat od 20. let minulého století a která se vyznačuje formováním profesních asociací a adopcí formálních standardů etické práce, spolu s masivním rozvojem žurnalistických škol, jež tyto principy začaly šířit. Nicméně podle Gravese se tento směr brzy zvrátil na opačnou stranu, kdy je možné sledovat odklon od přímé práce s politickými prohlášeními k více asertivní a analytické žurnalistice.

16

či menší vydavatelství a nakladatelství zpravidla nemohou dovolit. Editory jako takové, jež můžeme považovat spíše za podpůrné pracovníky redakcí, nelze tedy v pravém slova smyslu označit jako fact-checkery. Nicméně právě v jejich činnosti můžeme spatřovat kořeny pro rozvoj nových forem fact-checkingu, které rozebereme v další subkapitole.

2.3 Reagan jako katalyzátor

To, čím se v naší práci chceme zabývat, ovšem nepředstavuje v podstatě zaměstnání editora, jenž je součástí standardní praxe velkých redakcí. Tuto formu lze označit za jakýsi předpolitický typ fact-checkerů. Nás bude zajímat paradigmatický obrat, který je symbolizován politickými fact-checkery. Scherer (2012) poukazoval během vrcholící prezidentské kampaně ve Spojených státech na to, že oba kandidáti na úřad – Barack Obama i Mitt Romney – tvrdili, že jejich oponent má slabou orientaci ve faktech a snaží se uvádět voliče v omyl. Podle Scherera byla tato praxe zavedena již v prvních amerických soutěživých volbách v roce 1796, kdy podporovatelé jednoho z prezidentských kandidátů Johna Adamse nepravdivě obvinili jeho protikandidáta Thomase Jeffersona z ateismu a loajality k Francii. Jefferson pak kontroval vybájeným příběhem o Adamsově monarchistických ambicích. Za více než dvě století se politické kampaně výrazně posunuly, některé praktiky, jako falešná obvinění nebo pronášení nepřesných či nesprávně interpretovaných informací, v nich však zůstávají neustále. A to po dlouhou dobu bez toho, aby se někdo pokusil tento stav změnit.

Velmi postupná změna přichází v 80. letech ve Spojených státech během prezidentství Ronalda Reagana9. Dobbs (2012: 1) ve svém článku přináší pohled na to, jak Reaganovo prezidentství zcela změnilo celé žurnalistické odvětví. „Ronald Reagan více než kdokoliv jiný odstartoval moderní fact-checkingový průmysl,“ uvádí konkrétně. Během jeho kampaně v roce 1980 byl Reagan několikrát konfrontován10 se svým výrokem o tom, že stromy způsobují třikrát více

9

Lucas Graves (2011), jeden z výzkumníků, kteří se zabývají akademickými aspekty fact-checkingu, v jednom ze svých rozhovorů podotýká, že za zcela první fact-checking v moderním slova smyslu můžeme považovat článek z roku 1958 v The Weekly pojednávající o riziku globálního nukleárního spadu, jenž byl označen jistým doktorem Edwardem Tellerem za ekvivalentní mírné nadváze nebo kouření jedné cigarety měsíčně. Toto bylo následně jednoznačně vyvráceno investigativním novinářem Isidorem Stonem s odvoláním na Bulletin of Atomic Scientist. Jako první skutečně politický fact-checking se ale dá se vší pravděpodobností skutečně označit až práce žurnalistů na Reaganově kampani a dále po ní.

17

emisí než automobilová doprava a zplodiny z továrních komínů dohromady. Poté, co Reagan získal prezidentské křeslo, žurnalisté začali hledat v jeho tiskových konferencích a televizních vystoupeních faktické nepřesnosti. Ačkoliv tato snaha netrvala dlouho, svého vrcholu dosáhla přibližně v roce 1982 během Reaganova druhého roku v úřadu, kdy se reportéři zaměřili na každou jeho druhou tiskovou konferenci (Ibid.).

Přestože političtí fact-checkeři představovali v 80. letech minulého století spíše epizodní záležitost, proces rozvoje tohoto žurnalistického odvětví byl už nepochybně nastartován a zažehnut, aby se mohl s novou intenzitou takříkajíc vrátit na scénu v 90. letech 20. století. Fridkin et al. (2015: 128) hovoří o první inkarnaci fact-checkingu opět v souvislosti s prezidentskými kampaněmi, tentokrát během volebních roků 90. let, kdy se do popředí mediálního zájmu dostala tzv. „reklamní hlídka“, tedy kontroloři politických reklam, jejichž pionýrem je podle autorů politický korespondent The Washington Post David Broder, který se jako první zaměřoval na aktivní monitoring pravdivosti politického reklamního průmyslu. Dobbs (2012: 6) potvrzuje tento trend, kdy právě v prezidentských kampaních 1992 a 1996 spatřuje období, kdy se fact-checkerům „prořezaly zuby“. Koncem milénia již podle Dobbsova rozhovoru s Calem Woodwardem, fact-checkerem amerického Associated Press, jeho organizace prováděla fact-checking „prakticky všech primárek a prezidentských debat.“

Podoba a role fact-checkerů se tak výrazně proměnila. Aktivními činiteli této změny se stávají především političtí korespondenti jako profesionálové z řad etablovaných velkých mediálních domů a redakcí, kteří doplňují klasické politické zpravodajství o občasné informace o faktických přešlapech prezidentských kandidátů. Tyto fact-checkery nemůžeme označit jako plně profesionalizované, jelikož jejich činnost je do značné míry nahodilá. Mediální redakce nezaměstnávají žádné pracovníky, kteří by se fact-checkingem zabývali kontinuálně, jedná se spíše o doplněk klasičtější žurnalistické tvorby, a to především v období prezidentských kampaní. Ani nyní tak nemůžeme tyto pracovníky redakcí označit jako skutečné fact-checkery, nicméně vidíme zde dva hlavní momenty, které tyto žurnalisty výrazně odlišují od jejich kolegůeditorů.

Zatímco se klasičtí časopisečtí fact-checkeři vyznačovali (a vyznačují) snahou faktické chyby eliminovat předem, političtí fact-checkeři se zaměřují na jejich aktivní hledání a zveřejňování. 18

Fact-checkeři se vedle toho svým zaměřením nikoliv na obecnou kontrolu informací, ale právě z pozice politických korespondentů stávají aktivními aktéry v rámci americké politiky, neboť v centru jejich pozornosti začíná stát nejen informování o politice, ale také kontrola politiků, a to zcela novým způsobem, než na který sází například klasická investigativní či analytická žurnalistika. Zcela zásadně se tak proměňuje podoba volebních kampaní a veřejných vystoupení politiků s důrazem na faktickou a věcnou stránku věci. Nesmělé počátky politického fact-checkingu tak nastartovaly proces, který na začátku dalšího tisíciletí inspiruje celosvětové hnutí, jež se radikálně vymezí proti dosavadnímu žurnalistickému diskurzu.

2.4 Zrod moderních fact-checkerů

Za skutečné období zrodu profesionalizovaných a moderních fact-checkerů můžeme považovat až první dekádu druhého tisíciletí, a to takřka výhradně v rámci Spojených států. Tento rozvoj byl způsoben dvěma hlavními faktory – selháním klasických mainstreamových médií po teroristických útocích 11. září 200111 a také kritikou a následně vymezením se proti standardnímu narativu žurnalistiky. Vše jde pak ruku v ruce s rozvojem internetu a webu 2.0. (viz kapitola 1). Podívejme se na tyto klíčové katalyzátory celého procesu podrobněji.

Dobbs (2012: 6) píše, že z hlediska historie fact-checkingových iniciativ bývá obecně považován za zlomový moment 11. září 2011, resp. události následující bezprostředně po tomto datu. Bushova administrativa využila teroristický akt proti Světovému obchodnímu centru jako záminku pro rozpoutání druhé války v Iráku s – jak se později ukázalo – s nedostatečnými důkazy o existenci zbraní hromadného ničení v zemi. To, že klasická média nedokázala vyfabulovaná či špatně podložená „fakta“ dopředu rozkrýt, je podle Dobbse symptomem selhání americké žurnalistiky. V interview s Robertem Kaiserem, bývalým šéfredaktorem deníku The Post, dochází Dobbs při hledání příčin k závěru, že selhání můžeme spatřovat v něčem, co se dá nazvat jako „syndrom 11. září“. Traumatizace událostmi 11. září neminula ani žurnalisty, kteří byli stejně jako zbytek USA postihnuti všeobecnou „náladou touhy po odplatě“, a „tradiční žurnalistické instinkty byly přehlušeny emocemi té doby, s vydatnou podporou ze strany Bílého domu“ (Ibid.).

11

Dále v textu označováno pouze také jako 11. září.

19

Celkem paradoxně ale fact-checkingové hnutí nebylo iniciováno odpůrci Bushovy politiky, ale právě naopak: řadou blogerů, zpravidla z konzervativních řad, kteří se začali vymezovat proti anti-válečnému étosu tradičních médií. Tento střet může být možná nejlépe demonstrován na konfliktu mezi blogery podporujícími tažení v Iráku, jako byl Andrew Sullivan či ještě známější Ken Layne, kteří se začali kriticky vymezovat proti článku Roberta Fiska, veterána deníku The Idependent. Kriticky však nikoliv ve smyslu ideologickém, ale pomocí faktografických rozborů, které začaly být nazývány jako „fact-checks“ či – podle kritizovaného autora – „fisks“ (Heffernan 2010). Jeden z nejkritičtějších blogerů Ken Layne (Graves 2013: 1) pojmenoval v jednom ze svých „fisků“ tuto atmosféru možná nevybíravým slovníkem, ale o to příznačněji: „Je rok 2001 a my můžeme fact-checkovat i váš zadek. A vy, stejně jako mnoho dalších (…) nebudete dál schopni vydávat fikci svých pokroucených ‘reportáží. Máme počítače. Není těžké si na vás došlápnout.“ Hefferman (Ibid.) k rostoucí síle internetu dodává, že Google – jako zdroj informací „pro všechno“ – se stále více stával kredibilnější platformou, jíž bylo možno věřit. O internetu se přestalo přemýšlet v kategoriích vhodný–nevhodný, stal se z něj de facto jediný (či alespoň primární) zdroj pro to, odkud čerpat informace.12 A fact-checking jako takový přestal být pouze kancelářskou záležitostí, stala se z něj doslova věc veřejná.

Graves (2012: 30) toto shrnuje následující poznámkou: „(…) sdílené přesvědčení, že nové technologie (máme počítače) změnily rovnováhu sil mezi reportérem a čtenářem.“ Vidíme zde tedy doposud nevídaný posun od klasického chápání žurnalistiky jako zprostředkovatele informací a role čtenáře jako jejich (nekritického) příjemce. Demokratizace, kterou vnesl internet do práce s fakty a informacemi, do jisté míry sebrala médiím jejich moc určovat politický a společenský diskurz a výrazně tak oslabila jejich dosavadní roli. Můžeme tedy pozorovat výraznou proměnu aktérů fact-checkingu, kdy částí americké veřejnosti chápané selhání médií po útocích z 11. září dává vzniknout kritickému proudu, jenž se manifestuje především prostřednictvím blogů a vytváří vlastní fact-checkingové iniciativy. Vidíme tedy vznik zcela nových a svébytných zástupců z řad veřejnosti kontrolujících politiky či novináře, kteří díky snadnému přístupu ke zdrojům informací skrze internet přebírají funkci doposud vyhrazenou pouze profesionálním žurnalistům. Můžeme je nazvat jako občanské fact-checkery

12

Je ale třeba stále mít na paměti paradox internetu rozebíraný v kapitole 1.

20

a bezesporu tvoří důležitou součást mozaiky vývoje naší zkoumané problematiky. Nicméně ani je, stejně jako v obou předchozích případech, za skutečné fact-checkery označit nemůžeme, jelikož – jak si ukážeme dále – nenaplňují hlavní definiční znaky vyhrazené profesionálním factcheckerům.

Pro hledání odpovědi na to, co odlišuje blogery od moderně chápaných fact-checkerů, musíme opět zabrousit do amerického mediálního prostředí. Selhávání výpovědní hodnoty americké žurnalistiky po 11. září nerezonovalo pouze mezi americkou veřejností, ale také v rámci samotné mediální scény. V rozpětí několika málo let na americké federální scéně vzniká trojice fact-checkingových stránek, jež dodnes tvoří jádro americké i světové fact-checkingové scény a které Graves (2013) označuje za „elitní fact-checkery“13. V roce 2003 je v USA založen první profesionalizovaný fact-checkingový portál, jenž si tento proces hodnocení pravdivosti politických výroků přímo vetkl do svého názvu: Factcheck.org.

Sám sebe označuje za nestranického a nezávislého „ochránce spotřebitelů“, tedy amerických voličů, s cílem snížit množství klamných a zmatečných informací v americké politice (FactCheck.org 2015a). Tým FactCheck.org je a byl tvořen necelou desítkou především elitních žurnalistů a akademiků (FactCheck.org 2015b). Zpočátku byl financován především ze zdrojů Annenbergova centra pro veřejné politiky při Pensylvánské univerzitě, Annenbergovou nadací a Nadací rodiny Flora, od roku 2010 pak část příjmů projektu tvoří též dary individuálních přispěvatelů (FactCheck.org 2015c).

O čtyři roky později pak vzniká portál Politifact, který za pokrytí prezidentského souboje Obama vs. McCain získává nejprestižnější žurnalistické ocenění: Pulitzerovu cenu (Phelps 2012). Politifact zakládá dlouholetý politický reportér Bill Adair, webový vývojář Matt Waite, projekt vzniká v rámci St. Petersburg Times, nyní Tampa Bay Times (Garber 2014). Projekt je složen z necelé desítky profesionálních žurnalistů primárně spjatých s mateřským deníkem (Politfact 2015a) a na každodenní bázi prověřuje výroky „kohokoliv, kdo vystoupí v americké

13

Nejedená se o jediné iniciativy tohoto druhu, do konce dekády se ve Spojených státech prosazuje několik dalších fact-checkingových portálů, zpravidla spjatých s určitým médiem či mediální skupinou, jako je ABC News nebo Associated Press (Dobbs 2012: 8). Tato média ovšem provádějí fact-checking v rámci širšího portfolia klasických žurnalistických praktik.

21

politice“ deníkem (Politfact 2015b). Významnou část příjmů pak tvoří právě čtenářská obec a výtěžky z reklamy poskytované Tampa Bay Times, v menší míře pak portfolio financování doplňují příjmy z nadací či prodeje licencí. Projekt sám sebe pak označuje za nezávislý a nestranický (Holan 2011).

Rok poté elitní trojici fact-checkerů doplňuje pravidelný sloupek Fact-checker v rámci deníku The Washington Post, jenž byl založen veteránem americké politické žurnalistiky Michaelem Dobbsem a nyní jej spravuje jiný dlouholetý politický korespondent Glenn Kessler. Sloupek se objevuje v rámci americké prezidentské kampaně a nyní se zároveň se svou webovou verzí objevuje v rámci nedělního vydání The Washington Post, jedná se tedy o nedílnou součást deníku. Sloupek si klade za cíl soustředit se na jakýkoliv výrok politických a vládních představitelů, který „bude volat po fact-checkingu“ a označuje se jako „komando pravdy“, jež cílí na politické výroky značného významu na všech úrovních americké politiky (Fact Checker 2015). Kesslerův sloupek se v roce 2011 etabluje jako stálý, podobně jako dvě předchozí iniciativy původně zaměřené na pokrytí americké prezidentské kampaně, z nichž se stávají permanentní organizace fungující i mimo období voleb (Graves a Glaisyer 2012: 3).

Všechny tři portály mají jedno společné: profesionalizovaly se ve své činnosti a postupně etablovaly, v jejich jádru stojí dlouholetí američtí novinářští profesionálové a soustředí se především na americkou federální politiku. Nejedná se již o žádné občasné fact-checkery, moderní zástupci žánru staví faktické rozpory či disputace do centra svého zájmu a práce, přičemž „objektivní“ vyslechnutí všech zainteresovaných stran je upozaďováno, jelikož jednoduše fakta „mluví sama za sebe“ (srov. také Coddington et al. 2014). Co ovšem způsobilo, že několik amerických žurnalistických profesionálů opustilo své dosavadní řemeslo, aby se staly kontrolory politické pravdomluvnosti?

Bill Adair popisuje impulz, který jej vedl k založení portálu Politifact, takto: „Důvod (…) byl, že jsem se cítil provinile z toho, že jsem pouze míjel faktické výroky bez toho, abych prověřil jejich správnost“ (cit. podle Amazeen 2012: 19). Zakladatel The Washington Post Fact-Checker Michael Dobbs zase vidí ve své iniciativě posun od „žurnalistiky, která nikdy nezastává jakoukoliv pozici, i když jedna strana říká pravdu a druhá se topí ve lžích.“ (Dobbs: 2012: 12). Dobbs považuje zrození moderního politického plně profesionalizovaného fact-checkingu za 22

součást „většího, staletí starého souboje mezi politickým establishmentem a čtvrtou mocí o to, jaký příběh bude prezentován voličům. Skrze své (…) verdikty žurnalisté formálně zajistily své právo na posouzení pravdivosti a falešnosti pečlivě konstruovaných kampaňových narativů politických kandidátů. To reprezentuje přesunutí moci zpět na stranu médií (…). (Ibid.: 1).

Zakladatelé prvních profesionálních fact-checkingových stránek se tak vymezují vůči tradičnímu pojetí žurnalistiky, které podle nich selhává ve své společenské roli. Obsah novin se srazil na pouhé reportování, tj. sdělování stanovisek, která reportér vyslechl či vyčetl od třetích stran. Fact-checkeři oproti tomu sami sebe chápou jako „hledače pravdy“, jejichž primárním závazkem je říkat a psát (objektivní – ve smyslu založenou na faktech) pravdu, jak jsou toho jen nejlépe schopni (Dobbs (2012: 3, srov. také Amazeen 2012: 19). Podle Garber (2009) nepředstavuje odklon od „neutrálního“ stylu reportování směrem k pídění se po původu informací a dodávání patřičného kontextu nic jiného než pokračování té nejlepší tradice žurnalistiky jako hlídacího psa, pouze přenesené do podmínek digitální éry 21. století (srov. také Graves 2012: 4).

Pokud by ovšem stačilo pro označení někoho jako fact-checkera pouhé kladení důrazu na faktickou stránku politických prohlášení to, co Graves a Glaisyer (2012: 8) označují diskurzem „orientovaným na fact-checking“, zůstávalo by naše pojetí stále příliš široké. Jedním z hlavních rysů, jenž odlišuje fact-checking od jiných forem informování o světě, je důraz na zaznamenanou řeč. Jinými slovy, fact-checker se soustředí výhradně na to, co je v uvozovkách, přímo řečeno daným politikem či tím, kdo je kontrolován. Parafráze, mediální interpretace, informace „z druhé ruky“ – to vše by nemělo být předmětem činnosti fact-checkerů. Dalším signifikantním znakem (Ibid.) je, jak jsme již zmínili v předchozí kapitole, závazek fact-checkerů na objevené chyby, nepravdy a omyly veřejně upozorňovat, v podstatě se jedná o centrální prvek práce každého fact-checkera. Graves a Glaisyer pak ještě dodávají důraz pouze na veřejné a neanonymní zdroje (tzv. on the record). Amazeen (2012: 20) dodává, že fact-checkeři by se měli soustředit především na (obecně) respektované a kredibilní zdroje spíše než na ty, jež jsou nějakým způsobem vlivné či ke kterým má reportér zajištěn přístup.

Důvodem pro to je, že každý čtenář by měl mít možnost jednoduše si zkontrolovat, zda factchecker odvedl svou práci řádně a bez chyb („fact-checking fact-checkingu“), což není možné 23

bez odkazů na dohledatelné informace či osoby, které tyto informace poskytly. Coddington et al. (2014: 394) tyto principy dále rozebírají s tím, že důraz na veřejné a řádně odcitované zdroje, důkazy, přesná tvrzení (a také soudy na základě těchto zdrojů a důkazů pronášené) se v podstatě neliší od standardních vědeckých metod. U tohoto se na chvíli zastavme. Kromě těchto principů veřejnosti zdrojů by měla každá organizace či iniciativa, která se chce označovat za fact-checkingovou, vyznačovat také veřejností svých metod, jež používá k výběru a hodnocení faktických informací, s nimiž pracuje. Pouhá veřejnost zdroje není dostačující, pokud je závěrečný soud pronesený bez znalosti čtenáře toho, jak k němu bylo dospěno. Příbuznost s vědeckým výzkumem je i díky tomuto faktoru využití jasných a veřejných metod14 výrazně odlišujícím faktorem od standardní žurnalistiky, kde tento princip zpravidla chybí.

To úzce souvisí s tím, že samotná existence a fungování fact-checkerů by měla být odvozena od závazku nestrannosti či neutrality (Amazeen (2015: 3), resp. fact-checkeři musejí být takto chápáni svým publikem. To jde ruku v ruce s principem transparentnosti, což souvisí nejen s výše zmiňovanou prací se zdroji, ale také s transparentním přístupem k financování či personálnímu složení. Tyto principy slouží jako klíčový prvek existence jakéhokoliv factcheckingového portálu ve smyslu zajištění vlastní kredibility a renomé. Vědomým a dobrovolným přihlášením se k principům veřejnosti, nestrannosti a neutrality se role factcheckerů dá přirovnat k té, kterou by standardně měla plnit média veřejné služby. Graves a Glaisyer (2012: 7) i Dobbs (2015) k tomu jednohlasně dodávají: „Pokud kontrolujete pouze jednu stranu, nemůžete se již nazývat fact-checker.“ Neméně důležitou součástí je pak otevřenost kritice a nenárokování si pozice jediného arbitra pravdy či toho, jehož hodnocení jsou konečná a neomylná. Naopak profesionální fact-checkeři povzbuzují svou čtenářskou obec k tomu, aby k jejich práci přistupovala kriticky (Amazeen 2015:16). Obsah práce fact-checkerů by rovněž měl být v rámci diskutované role veřejné služby dostupný všem a zdarma. Jak shrnuje jeden z principů portálu Factcheck.org: „Chceme, abyste kradli náš obsah“ (Elizabeth 2014b).

Jako poslední princip Amazeen (2012: 20) dodává, že fact-checkeři by měli být v opozici proti 14

V tomto případě by bylo asi příliš odvážné hovořit přímo o metodologii, tedy souboru vědeckých postupů a principů, nicméně status metody si způsob hodnocení, s nímž fact-checking pracuje, bezpochyby zaslouží. Amazeen (2015: 15) podotýká, že žádný z fact-checkingových portálů, které jsou jí známy, o sobě neprohlašuje, že by používal rigorózní vědeckou metodu. Žurnalistika jako taková jednoduše není věda.

24

„neutrální žurnalistice“ kritičtí a dodávat stanoviska. Fact-checking je totiž kritický již ze své samotné podstaty, ať již ve vztahu ke standardní žurnalistice, jak rozebíráme v této podkapitole, i k politice a společnosti samotné. Jako by fact-checkeři svojí prací vlastně říkali: „Média a veřejná kontrola selhávají ve své roli odhalování nepravd a omylů vyskytujících se ve veřejném prostoru (protože současná digitální éra a „džungle informací“ ani efektivní kontrolu neumožňuje). Proto jsme zde my, kteří na sebe přebíráme zodpovědnost za tuto práci.“ Jak jsme ale již zmiňovali, fact-checkeři tak vlastně přebírají štafetu watchdogové role žurnalistiky v digitální éře.

FactCheck.org, Washington Post Fact-Checker a Politifact tímto svým obratem od toho, co bylo doposud chápáno jako standardní forma žurnalistiky, svým způsobem navracejí moc nad kontrolou politiků nejen žurnalistickému stavu jako takovému, ale především pak voličům, kteří zpravidla nejsou schopni rozklíčovat v rámci pečlivě konstruovaných politických kampaní – řízených principy politického marketingu – a v „běžné“ mluvě politiků – řízených radami politických a mediálních poradců – co skutečně odpovídá realitě a co nikoliv. To je přirozeně pro politiky nebezpečná věc, Dobbs tak právem označuje vznik profesionálního fact-checkingu za rozvoj „zbraní faktického ničení“.

2.5 Zlatá éra amerických fact-checkerů

Procesy, které byly popsány v předešlé subkapitole, předznamenaly nevídaný rozkvět factcheckingu nejen ve Spojených státech, ale i ve světě. Zdržme se ještě na chvíli na půdě USA, kde lze možná nejlépe ilustrovat to, co lze bez přehánění nazvat hvězdným obdobím pro factcheckery. Pokud se americká prezidentská kampaň v roce 2008 nesla v duchu relativně nových a progresivních iniciativ, jež se profesionalizovaly v kontrole faktických výroků politiků, o čtyři roky později během posledních voleb amerického prezidenta se již tato praxe stala nedílnou součástí americké politické kultury. Studie Graves et al. (2015: 6-7) například zjišťuje, že množství článků vztahujících se k fact-checkingu (buď originálních fact-checks nebo článků na ně odkazujících) vzrostlo o více než 300 % mezi lety 2008 a 201215. To naznačuje vedle faktu, že množství iniciativ zabývajících se fact-checkingem napříč Spojenými státy vzrostl (viz dále),

15

Sami autoři zde ovšem poukazují na malou velikost zkoumaného vzorku.

25

také skutečnost, že fact-checkeři přestávají ve velké míře působit pouze jako dočasní aktéři aktivní v průběhu voleb, ale etablují se jako permanentní, se zaměřením na „každodenní“ politiku bez ohledu na volební období.

Scherer (2012) popisuje, že souboj o Bílý dům zaznamenal historický nárůst fact-checkingových snah. Do hlídání toho, zda kandidáti mluví pravdu, se zapojily desítky reportérů na plný úvazek a jasné důkazy o tom, že prezidentští kandidáti svým voličům neříkají pravdu, plnily webové stránky, televizní vysílání a přední stránky novin. S exponenciálním růstem popularity sociálních médií, především pak Twitteru (Coddigton et al. 2014), jež byla tento proces schopna zprostředkovat nebývale širokému publiku, dostává prezidentská kampaň roku 2012 přídomky jako „rok fact-checkingového útoku“ (Amazeen 2013: 2) a období mezi léty 2008 a 2012 je označováno jako období „skutečné expanze fact-checkingu“,16 především pak v rámci profesionální žurnalistiky (Graves: 2012: 3).

Pozorujeme tedy, že fact-checkeři se za poměrně krátkou dobu existence dokázali etablovat jako stálá, nedílná a institucionalizovaná součást americké politické kultury a procesu. Je až nepředstavitelné, že by se americká politika nyní obešla bez práce fact-checkerů po tak masivním rozmachu a pevném zakořenění v americké politice. Pravděpodobně nejúspěšnější ze všech amerických fact-checkingových stránek Politifact jenom ve volebním roce 2012 vedle své hlavní celofederální organizace založila 11 webů pokrývajících jednotlivé státy, z nichž se řada etablovala jako permanentní (Amazeen 2012: 9). V roce 2014 pak Politifact udržoval partnerství, resp. své franšízy, v deseti amerických státech, od května 2013 získává i prvního mezinárodního partnera v podobě Politifact Australia (Garber 2014).

Každý z národních portálů je navázaný na jedny či dvoje noviny. Další elitní portál FactCheck.org zase udržuje mediální partnerství s USA Today, Philadelphia Inquirer, Huffington Post and Yahoo! News. „Rozsah naší práce se stal v historii žurnalistiky bezprecedentní,“ poznamenal zakladatel Politifact Bill Adair (Amazeen 2012: Ibid).

16

S nadcházejícími prezidentskými volbami v roce 2016 lze očekávat pokračující trend rozvoje factcheckingu, ovšem se vší pravděpodobností již pouze v menší míře, jelikož americký prostor pro růst počtu fact-checkingových hnutí je do velké míry již zaplněn.

26

Obr. č. 1: Mediální partnerství fact-checkerů a zakotvení na americké mediální scéně, převzato z Amazeen 2012.

Graves (2013: 250) k tomuto vztahu s klasickými médii podotýká, že se vždy bude jednat o komplikované a konfliktní partnerství, ale zároveň poukazuje na to, že fact-checkeři sami sebe nevnímají jako kritiky médií, ale spíše jako nositele poctivější žurnalistiky. Jsme tedy svědky toho, že ačkoliv rozmach profesionalizace fact-checkerů původně stavěl a čerpal z kritiky tradičních kamenných médií, tento vztah se v americkém prostředí nakonec v řadě případů stává symbiotickým a fact-checkeři se tak vedle etablování v rámci amerického politického prostředí stávají také nedílnou součástí toho mediálního, ačkoliv původně stáli takříkajíc bokem. Fact-checkeři tímto zakotvením v americké politické a mediální kultuře a soustavnou činností nevázanou jen na určité období voleb reprezentují významného činitele amerického veřejného života. „Ovlivňují politickou sféru ne skrze odhalení typu Watergate, ale prostřednictvím tisíců malých faktických zásahů, které prosakují napříč zpravodajským prostředím a stále více se vyznačují vazbami a působením mezi médii. Jejich žurnalistika se šíří pomocí partnerství, rozhovorů a bezpočtu individuálních případů přebírání obsahu vzájemné propagace“ (Ibid.: 285).

2.6 Ve znamení celosvětového boomu

Poprvé v historii fact-checkingového hnutí můžeme pozorovat skutečně výrazný nárůst podobně zaměřených iniciativ i mimo území Spojených států nejvýrazněji právě v několika posledních letech až do současnosti. Podle posledního cenzu, který provádí Duke University (Adair a Tharoke 2015), bylo v lednu 2015 aktivních 64 webových stránek, zabývajících se fact27

checkingem, a to na šesti kontinentech17. Oproti studii z května roku 2014 (Adair a Tharoke 2014), kdy bylo započítáno 59 existujících iniciativ, z toho pak 44 aktivních, počet takovýchto zaznamenaných webů narostl rapidně18. Některé z nich, jako jsou fact-checkingové iniciativy v Uruguayi, Turecku nebo Jižní Koreji, jsou staré pouhých několik měsíců k datu publikace této práce. Ačkoliv majoritu těchto iniciativ je stále možno pozorovat především v Severní Americe a v Evropě, boom je patrný celosvětově, v poslední době především pak v Jižní Americe (Adair 2014). Tabulka níže shrnuje světové rozložení fact-checkingových iniciativ tak, jak jsou zaznamenány ke dni publikace práce (viz Tab. č. 1).

Celkově iniciativ (v celkem

Z toho v současnosti

státech19)

aktivních (v celkem státech)

Afrika

3 (3)

2 (2)

Asie

6 (5)

5 (4)

Austrálie

6 (2)

4 (2)

Evropa

39 (21)

27 (16)

Severní Amerika

32 (4)

24 (4)

Jižní Amerika

7 (6)

5 (5)

Celkem

93 (41)

67 (33)

Kontinent

Tab. č. 1: Světová diverzita fact-checkingových iniciativ, zdroj Reportes´s Lab (2015), úpravy a zpracování autor.

Ze současného rozložení tedy vidíme, že fact-checkeři mají globální zastoupení20 napříč

17

Pokud bychom započítali i iniciativy aktivní pouze v období voleb, celkový cenzus vzroste na 89 s porovnáním s 59 v roce 2014. 18 Sami autoři ale poznamenávají, že řada z těchto iniciativ nebyla započítána do cenzu z roku 2014, ačkoliv v této době již existovala. 19 Některé iniciativy mohou mít větší přesah činnosti než pouze vztahující se k národní úrovni. Jedná se především o FactcheckEU, portál zaměřený především na prohlášení představitelů evropské politiky napříč státy Unie (srov. Factcheckeu.org), či iniciativa AfricaCheck, jenž pokrývá státy, jako je Jihoafrická republika, Nigérie nebo Senegal, s příležitostným přesahem do témat týkajících se celého afrického kontinentu (srov. Africacheck.org). Federace, konfederace a jiné druhy spolkových útvarů jsou brány jako jeden stát. 20 Na tomto místě je třeba ale podotknout, že ne všechny zaznamenané iniciativy lze označit jako politické fact-checkery v nejčistší formě. Řada z nich se věnuje i specifičtějším činnostem, jako je kontrola médií, sledování slibů politických představitelů, sledování politických reklam či propagandou. V drtivé většině případů je ovšem fact-checking – ve smyslu kontroly politiků postavené na faktech –

28

kontinenty, můžeme pozorovat aktivní iniciativy v celkem 33 státech světa. Podívejme se podrobněji na to, jak se vyvíjel jejich počet v závislosti na čase a místu vzniku (viz Tab. č. 2).

Rok vzniku

Celkem

Z toho vznik mimo USA

2008 a dříve

421

1

2009

3

2

2010

18

10

2011

7

5

2012

13

10

2013

11

11

2014

20

14

2015

8

6

Nezjištěno

9

5

Tab. č. 2: Klasifikace fact-checkerů podle data vzniku, zdroj Bill Adair22 a Reportes´s Lab (2015), úpravy a zpracování autor.23

Zde můžeme pozorovat jasný trend toho, že nejpozději od roku 2011 se fact-checkingové iniciativy začínají výrazně projevovat především mimo území Spojených států (jako kolébky této činnosti), přičemž za zlomový pro trend celosvětového nárůstu lze považovat rok 2010, kdy vzniká historicky nejvyšší počet iniciativ jak ve Spojených státech, tak i v dalších zemích

přítomen v činnosti těchto iniciativ v (typicky) větší či menší míře. Do statistiky jsou tak zahrnuty všechny portály, jejichž činnost se alespoň do určité míry dotýká politiků a osobností veřejného života obecně. Naopak jsou vyloučeny americké stránky PunditFact, zabývající se hlavně kontrolou blogů; australský web Medical Observer, který se zabývá výhradně zdravotními tématy; a server zaměřený na odhalování internetových pověr. Hraničním případem jsou pak iniciativy zaměřené na odhalování mediální propagandy, jako je typicky ukrajinská dvojice FakeControl (dnes neaktivní) a StopFake. I v tomto případě se však jedná o nepřímou kontrolu politiků, kteří využívají mediální propagandu jako nástroj uplatňování politické moci, a z toho důvodu byly zařazeny do statistiky. 21 Za zcela první pokládá cenzus Reporter´s Lab americký portál Snopes.com, který svou činnost datuje již od roku 1995. Hlavním cílem a náplní činnosti Snopes je evidence a odkrývání online pověr a tzv. „městských historek“ (urban stories), včetně pokrývání politických výroků. Za skutečně první profesionalizovanou fact-checkingovou organizaci ovšem můžeme považovat až FactCheck.org, objevivší se v roce 2003 (viz předchozí subkapitola). 22 Část dat využitá pro zpracování přehledových tabulek byla laskavě poskytnuta Billem Adairem, Duke University. 23 Výchozí data k nalezení na https://docs.google.com/spreadsheets/d/1K0Sx0xfUwnhuX_bV_6wvX2lP0EGU4u1GwvkAfG2zbs/edit?usp=sharing

29

v rámci globálního boomu. Od roku 2012 lze pozorovat růst fact-checkingu prakticky výhradně mimo území Spojených států. Ačkoliv lze důvodně očekávat, že americká prezidentská kampaň v roce 2016 přinese vznik několika dalších fact-checkingových projektů zaměřených primárně na období voleb (z nichž některé mohou následně přejít na permanentní formát činnosti, jak se běžně stávalo v minulých letech), vše nasvědčuje tomu, že americké prostředí je z hlediska množství fact-checkingových projektů nasyceno a další rozvoj fact-checkingu přinese větší poměrové zastoupení fact-checkingu mimo území USA.

Pro plné pochopení rozvoje globálního fact-checkingového hnutí se ovšem musíme zaměřit ještě na jeden pro tuto práci podstatný faktor. Graves (cit. podle Zuckerman 2011) klasifikuje tři typy fact-checkerů: 1) reportéry a organizace, které provádějí občasný fact-checking, Graves je nazývá profesionálními žurnalisty, kteří provádí fact-checking takříkajíc „na půl úvazku“ (ti jsou v našem cenzu zastoupeni v menší míře); 2) profesionální neboli také elitní fact-checkery, kteří se věnuji fact-checkingu jako jediné nebo hlavní náplni své činnosti (většina případů naší statistiky); a 3) stranické a nikoliv neutrální fact-checkery, kteří mohou sice provádět profesionální fact-checking, ale díky nesplnění principu neutrality a nestrannosti v naší statistice zahrnuti nejsou.

Podle Gravese všechny tyto tři typy fact-checkerů rostou. Graves ovšem vychází z americké perspektivy a – jak jsme demonstrovali výše – vznik fact-checkingových organizací začíná v několika posledních letech být především doménou v dalších oblastech světa. Stále častěji se tak začínají objevovat organizace či hnutí, v nichž nejsou zpravidla zastoupeni profesionální žurnalisté a/nebo nemají napojení ani příbuznost na žádnou mediální skupinu či samotné médium. Vyrůstají tedy takříkajíc zespodu (grass root) jako projev činnosti občanské společnosti a působí jako méně (či vůbec) formální občanská hnutí nebo mají podobu nejrůznějších nestátních a neziskových organizací (v závislosti na právní formě úpravy v dané zemi). Často také přímo vychází či jsou přímo svázány s akademickým prostředím univerzit. Toto představuje zcela zásadní a nový element vývoje fact-checkingové scény, jenž je spojen s, v úvodu diskutovaným, rozvojem digitální demokracie, kdy se nástroje pro kontrolu politických představitelů stávají díky internetu stále dostupnějšími nejširším skupinám obyvatelstva. Podívejme se, jak vypadá struktura těchto fact-checkingových projektů a organizací (viz Tab. č. 3): 30

Oblast

Afiliace s médiem: Z toho:24 ANO

NE

Obč. iniciativy/NGOs

Afrika

0

3

3

1

0

Asie

2

4

2

2

1

Austrálie

5

1

1

0

0

0

14

13

3

0

13

12

6

4

227

S. Amerika

30

2

1

1

0

J. Amerika

5

2

2

0

0

Celkem

55

36

28

12

3

V. Evropa25 Z. Evropa26

Univerzity

Profesionálové

Tab. č. 3: Klasifikace fact-checkerů podle struktury fungování, zdroj dat Bill Adair28 a Reportes´s Lab (2015), úpravy a zpracování autor.29

Prezentovaná tabulka číslo 3 ukazuje globální strukturu fact-checkingových organizací dle toho, zda jsou přímo svázány, resp. působí pod některým médiem či mediální skupinou, typicky novinami nebo televizí (sloupec afiliace s médiem). Ty, které pak působí nezávisle na tradičnějších médiích30, jsou pak z hlediska struktury rozděleny dle toho, zda se jedná

24

Bráno podle převažující struktury. V případech prolínání více kategorií započítány všechny relevantní kategorie, souhrn tedy může tvořit i více než 100 % původního počtu. 25 Ve smyslu bývalých států tzv. východního bloku a nástupnických států Sovětského svazu bez započítání sjednoceného Německa. 26 Ve smyslu evropských států bez komunistické minulosti, včetně sjednoceného Německa. 27 Jeden neaktivní portál Le Veritometre byl vyřazen ze statistiky kvůli nemožnosti dohledat relevantní informace ke struktuře. 28 Část dat využitá pro zpracování přehledových tabulek byla laskavě poskytnuta Billem Adairem, Duke University. 29 Výchozí data k nalezení na https://docs.google.com/spreadsheets/d/1K0Sx0xfUwnhuX_bV_6wvX2lP0EGU4u1GwvkAfG2zbs/edit?usp=sharing 30 Ačkoliv i fact-checkingové iniciativy působící v rámci tradičních médií mohou nabývat forem nestátních neziskových projektů nebo působit v rámci univerzit, jsou vzhledem k tomu, že jsou tvořeny výhradně profesionálními novinářskými štáby, z tohoto dělení vyloučeny.

31

o občanské iniciativy, resp. neziskové organizace (v jedné kategorii31); portály přímo vycházející z prostředí univerzit ve smyslu toho, že fact-checkery jsou studenti, vyučující či univerzita jako taková, která daný projekt zaštiťuje a/nebo financuje; a nakonec projekty čistě profesionálních žurnalistů, kteří ovšem nepůsobí v rámci tradičního média.

Jak vidíme, existuje markantní rozdíl mezi jednotlivými kontinenty/oblastmi z hlediska napojení na mediální domy a organizace. V Severní Americe, kde většina fact-checkingových stránek připadá na území Spojených států, vidíme téměř výhradně model fungující na spojení s mateřskými novinami či televizí a v řadě situací je fact-checkingový portál přímo součástí daného média. V případě Afriky a především pak u zemí bývalého východního bloku vidíme zcela opačný trend, ani jediná fact-checkingový stránka nekopíruje tento americký trend popsaný v předchozích podkapitolách. V případě států tzv. západní Evropy pak lze hovořit o poměrně rovnoměrné distribuci, kdy část fact-checkerů následuje americký organizační model fungování, zatímco část se vyvíjí nezávisle na žurnalistickém prostředí. U zbytku případů převažuje jeden či druhý model, přičemž malý počet případů nedovoluje dělat jasné závěry, nicméně i tato data naznačují obdobný trend. Zatímco země Jižní Ameriky a Austrálie, jejichž fact-checkingové portály jsou často přímo inspirovány a přebírají styl práce nejznámějších factcheckingových projektů Politifact a Factcheck.org a zároveň tak využívají především americký model kooperace s médiem; země Asie a již zmiňované Afriky sází na jiné modely. Jak je patrné, drtivá většina fact-checkerů mimo mediální sféru vychází z občanského modelu, jenž pak často nabývá podoby určité formy neziskové organizace. Třetina těchto občanských fact-checkerů je také nějakým způsobem výrazněji svázána s univerzitním prostředím a pouze zanedbatelný podíl tvoří čistě profesionální žurnalisté působící mimo tradiční média.

Jsme tedy svědky toho, že původní model fact-checkingu jako součásti žurnalistické tvorby (ačkoliv se proti některým aspektům žurnalistiky ostře vyhrazoval) vyvinutý a rozvíjený ve Spojených státech je v určitých částech světa převzat institucemi občanské společnosti a akademickou sférou a v drtivé většině případů pak postaven na neziskovém a často také do velké míry dobrovolnickém základě. Takto výrazné rozdíly ve struktuře původu a fungování fact-

31

Tento přístup byl zvolen, jelikož nelze jasně postihnout, které z občanských iniciativ působí v rámci neziskových organizací s určitou právní formou a které nikoliv. Oba přístupy se ve většině případů prolínají a není možné je jednoznačně diferencovat.

32

checkingových organizací naznačují, že ačkoliv americký model alternativy ke klasické žurnalistice zažívá celosvětový úspěch, prakticky žádná média nejsou především v regionu postkomunistické Evropy, ale také Asie či Afriky, schopna tuto „poptávku po fact-checkingu“ ve smyslu kontroly politických představitelů adekvátně naplnit. Na jejich místo nastupují iniciativy přicházející zdola, jež zabírají pole původně vyhrazené pouze profesionálním žurnalistům, a zároveň se stejně jako jejich američtí kolegové profesionalizují.

Situace ovšem není srovnatelná se situací rozvoje občanských blogerů – fact-checkerů popisovaných v předešlé subkapitole, kdy se jednalo do velké míry o reakci na americkou zahraniční politiku. Nenaznačuje tomu množství, v němž nové občanské iniciativy vznikají (je velmi nepravděpodobné, že společným jmenovatelem vzniku by byla reakce na politiky daných států). Jedná se o výhradně politické fact-checkery, zaměřené na volené představitele politické moci v daných zemích. Na rozdíl od typických blogerů se tak tito občanští fact-checkeři ve své práci profesionalizují a stávají se v řadě případů permanentními organizacemi se stálou strukturou a činností a vstupují tak se svými požadavky do daného politického systému, jehož jsou do větší či menší míry součástí.

Tento jev můžeme rovněž z druhé strany chápat jako jakýsi „návrat ke kořenům“ zcela původní a „čisté“ formy, která je reprezentována pionýrem v této oblasti, portálem FactCheck.org. Ten rovněž stojí na neziskových základech a úzkém sepjetí s Pensylvánskou univerzitou (viz kapitola 2.4) a ostatně dodnes zůstává jedinou americkou fact-checkingovou organizací, jež není spjata s žádným médiem. Významný rozdíl ovšem představuje skutečnost, že drtivá většina občanských fact-checkerů není na rozdíl od zaměstnanců FactCheck.org tvořena týmem profesionálních žurnalistů a skutečně vzniká zezdola jako iniciativa občanské společnosti. Což není doslova to samé, jako idea filantropa Waltera Annenberga již od počátku vytvořit a zafinancovat komunitu profesionálů zaměřených na otázky současných veřejných politik při spojení praktik žurnalistiky a akademického výzkumu (FactCheck.org 2015a)

Rozvoj občanských fact-checkerů může naznačovat, že ve státech, kde je tradiční role médií jako kontrolních a korekčních instrumentů demokracie oslabena a svoboda médií a přístupu k informacím je zde nižší (srov. Freedom Press Index 2015), tuto roli přebírají instituce organizované občanské společnosti. Kessler (2014b) k tomu dodává, že političtí fact-checkeři 33

se stali esenciální složkou nezávislé žurnalistiky v demokracii, což je důležité především ve společnostech, kde jsou tradiční média neochotna k tomu zpochybňovat (politické) autority a žurnalistické standardy nejrůzněji kolísají.

Jak vidíme, tuto roli tak namísto žurnalistů zastávají občané, popř. akademické autority. V řadě situací jsou navíc tyto občanské iniciativy schopny existovat i v prostředí, které je z hlediska úrovně demokracie považováno za velmi špatné (srov. Freedom House 2015), jako jsou factcheckingové projekty na Ukrajině (StopFake a Vladometr), v Bosně a Hercegovině (Istinomjer), Albánii (Vertetematesi), Moldavsku (Promis), Makedonii (Vistinomer/Vertetmates), Gruzii (Grass Fact Check), mimo Evropu pak např. v Turecku (Dogruluk Payi), Íránu (Rouhani Meter), Kolumbii (Lie Detector) nebo Mexiku (The Hound).32 Vedle těchto případů ovšem také vidíme rostoucí vliv občanských fact-checkerů i ve státech, které se s žádnými restrikcemi žurnalistické profese ani občanských a politických práv nepotýkají. Vzhledem ke skutečnosti, že se veškerý akademický výzkum na téma fact-checkingu soustředí téměř zcela výhradně na území Spojených států33, neexistuje prozatím na otázku příčin rozvoje občanských fact-checkerů uspokojivá odpověď.34

2.7 Koho lze označit za fact-checkera Tato dlouhá, nicméně pro pochopení vývoje konceptu fact-checkingu a fact-checkerů nezbytná, historická odbočka nás vrací zpět k původní otázce: Koho můžeme označit za factcheckera? Graves (2012: 2) se spolu s námi ptá, koho lze považovat za legitimního factcheckera. Podle Gravese exploze fact-checkingu, jak jsme ji popsali v předešlé části, je těžko uchopitelná právě kvůli různorodosti prostředí. Fact-checker začal být chápán jako chytlavé nové označení i pro ty, kteří politiku jako takovou vůbec nepokrývají. „V takto rozrůzněném

32

Komplexní seznam na https://docs.google.com/spreadsheets/d/1K0Sx0xfUwnhuX_bV_6wvX2lP0EGU4u1GwvkAfG2zbs/edit?usp=sharing 33 Graves et al. (2015: 3-5) nabízí vysvětlení, které by se dalo jednoduše označit jako „příklady táhnou“, tj. že růst fact-checkingu je reakcí na úspěšnější a modelové příklady hlavních průkopníků odvětví. Tato hypotéza ovšem nevysvětluje, proč a jakým způsobem dochází k uchopování tohoto tématu občanskou společností, popř. akademickou sférou. 34 V další kapitole práce se pokusíme tuto otázku částečně zodpovědět, nicméně pro postihnutí rozmachu občanských fact-checkerů zejména v zemích východní Evropy, Afriky či Asie není v možnostech této práce toto téma pokrýt v dostatečně široké míře, otevírá se zde proto prostor pro další výzkum této problematiky.

34

prostředí se stala otázka toho, co lze považovat za legitimní fact-checking, velmi ošemetnou,“ píše Graves (Ibid.).

Současný rozvoj digitálních technologií a internetu, v němž se jako fact-checkeři označují nejrůznější skupiny od fanoušků seriálu Star Trek35, přes tvůrce populárního zábavního portálu Buzz Feed (Fischer 2015), až po fact-checkery kázání v kostele36; v situaci, kdy crowdsourcingové portály jako TruthSquad37 nebo Fiskkit38 přímo vybízejí uživatele k tomu, aby sami aktivně přistupovali k odkrývání problematických tvrzení v online světě, se skutečně ve velké míře roztříštilo spektrum lidí, kteří se nazývají fact-checkery. Tento trend je třeba, jak jsme zmínili v úvodu, brát pozitivně, jelikož do značné míry demokratizoval celý proces veřejné kontroly faktů a informací a je logickou reakcí na šíření dezinformací, falešných zpráv a nepravdivých prohlášení, které internetový věk umožnil. Abychom ale vůbec mohli s termínem fact-checker při tak široké paletě pracovat, nabízím vlastní definiční vymezení toho, koho či co lze tímto výrazem označovat. Vycházím při tom z konceptuálního vývoje termínu samotného, jehož popis tvořil páteřní součást této kapitoly.

(Političtí) fact-checkeři jsou organizovaní profesionálové z řad žurnalistů, zástupců občanské společnosti nebo členů akademické obce. Jádro jejich činnosti tvoří proces výběru, kontroly a hodnocení pravdivosti, správnosti a přesnosti výroků představitelů politické moci, v menší míře také osobností veřejného života, postavený na faktech. Tato činnost přitom není nahodilá, ale je kontinuální a soustavná, vykazuje známky pravidelnosti a řídí se předem deklarovanou, jasnou a veřejnou metodou způsobu práce. Fact-checkeři jsou ve své činnosti z podstaty kritičtí, ovšem navenek deklarují a řídí se hlavními principy své činnosti, mezi něž patří především nestrannost, neutralita, objektivita a závazek veřejnosti.

Toto definiční vymezení, které lze vztáhnout na všechny diskutované fact-checkingové portály v předešlé subkapitole, je jasným způsobem vymezuje vůči jakýmkoliv jiným formám činnosti, jež by se daly označit za fact-checking, a podává co nejvěrnější obraz o současné struktuře a

35

Viz http://startrekfactcheck.blogspot.cz/ Viz http://www.faithstreet.com/onfaith/2014/07/25/you-might-want-to-fact-check-your-pastorssermon/33257í 37 Viz http://newstrust.net/truthsquad 38 Viz http://fiskkit.com/ 36

35

způsobu fungování globálního fact-checkingového hnutí. S tímto definičním vymezením pojmu fact-checker tak budeme dále pracovat ve zbytku naší práce.

Kapitola 3: Metodologické zakotvení práce

3.1 Výběr zkoumaných případů

Pro analýzu byla vybrána čtveřice fact-checkingových projektů, které pod jednotnou značkou „Demagog“ působí v zemích tzv. Visegrádské 4, tedy v České republice (Demagog.cz), na Slovensku (Demagog.sk), v Polsku (Demagog.org.pl) a Maďarsku (iDemagog.hu). Tyto čtyři iniciativy představují v rámci regionu střední a východní Evropy unikátní fenomén, vycházejí ze společné základní značky, stylu práce a organizačního fungování s ní spojeného, což společně s historicky a kulturně blízkým prostředím Visegrádského regionu umožňuje snadnou komparovatelnost zjištěných výsledků zkoumání a dovoluje nám dívat se na problematiku rozvoje fact-checkingových projektů nejen z hlediska jednotlivých případů, ale také z hlediska většího a komplexnějšího obrázku celého prostoru Visegrádského regionu. Všechny čtyři iniciativy vznikají a fungují jako grass rootové občansko-aktivistické projekty s úzkým napojením na univerzitní prostředí, nejsou tvořeny profesionálními žurnalisty a představují tak typické příklady občanských fact-checkerů v podmínkách prostoru bývalého východního bloku tak, jak jsme je popsali v předešlé kapitole. Svým způsobem organizace svým fungováním naplňují beze zbytku, v závěru předchozí kapitoly, prezentovanou definici. S výjimkou Polska39 se také jedná o jediné fact-checkingové iniciativy působící v daných zemích. Přes značnou příbuznost, která vychází z jedné značky a do velké míry vzájemného personálního propojení a sdílené spolupráce (viz podrobněji kapitola 4.1), vykazují řadu specifických odlišností a fungují a vyvíjejí se na sobě do značné míry nezávisle. Liší se také z hlediska míry rozvinutosti v prostředí jednotlivých zemí a též etablovanosti a délky fungování. Slovenská verze projektu funguje například již šestým rokem, zatímco maďarská iniciativa je aktuálně neaktivní (viz podrobněji kapitola 4.1 a dále). To vše nám umožňuje vedle shodných znaků zachytit i celkovou mozaiku jednotlivých rozdílů a specifik, jež vytvářejí celkový obraz fact-checkingových hnutí

39

Kde působí vedle fact-checkerů z Demagog.pl také iniciativa Obywatele Rozliczają, která se věnuje především sledování politických slibů.

36

v daném prostoru.

3.2 Nový transakční aktivismus a „slabé“ občanské společnosti

Občanské společnosti byly v regionu střední a východní Evropy řadou autorů označeny za slabé. Jako příklad můžeme uvést výzkum Rose-Ackerman (2001), v němž autoři shledávají, že vysoké procento populace bývalého východního bloku se neřadí k žádné dobrovolnické organizaci a rovněž ani formální občanský sektor (organizovaná občanská společnost) hraje v oblasti východní Evropy marginální roli z ekonomického hlediska. K představě o slabosti východoevropské občanské společnosti přispívají i další autoři. Podle Howarda (2003) postsocialistické země trvale trpí nízkou mírou organizačního členství. Participaci skrze aktivní členství můžeme vysledovat pouze u odborových svazů, které jsou člensky mohutnější a mobilizačně schopnější než ve státech nezasažených komunistickou periodou. I zde ovšem od pádu státního socialismu můžeme sledovat v oblasti členství klesající trend. Raiser et al. (2001) zase dokládají, že Východoevropané se ve srovnání s jinými zeměmi OECD výrazně méně občansky angažují a ačkoliv je jejich zájem o politiku s ostatními členskými zeměmi srovnatelný, tento zájem nekoreluje s mírou jejich politické participace.

Je ovšem zároveň pravda, že participace občanů v tomto regionu je skutečně natolik nízká a slabá, že skrze ni nelze efektivně a aktivně ovlivňovat politický proces či vykonávat účinný veřejný dohled?, ptají se Petrova a Tarrow (2007). Dvojice tvrdí, že nikoliv. Kapacita mobilizace totiž není jediným znakem vypovídajícím o síle dané občanské společnosti. Autoři vedle mobilizační kapacity tak ještě přicházejí s další podstatnou dimenzí politického aktivismu, který podle nich umožňuje těmto skupinám efektivně prosazovat své zájmy. Tito aktivisté totiž spoléhají místo na svou mobilizační kapacitu na tzv. kapacitu transakční, tj. schopnost budovat mezi sebou navzájem a dalšími složkami společnosti či představiteli politické moci sítě a vazby a uzavírat koalice. Jedná se tedy o přechod z individuální na (mezi)organizační úroveň (Císař et al. 2011: 156).

Císař ve své monografii „Politický aktivismus“ (2008: 26) tento proces ilustruje na příkladu České republiky, kdy „ve sféře politického aktivismu po roce 1989 nedošlo k velké mobilizaci na individuální úrovni, ale přesto nastal skutečně velký rozvoj na úrovni organizační. Dostupná 37

data dokazují, že některé ze zdejších organizací vyzrály do podoby efektivních advokačních skupin, které jsou schopny ovlivňovat rozhodovací procesy na státní i regionální úrovni a v některých případech dokonce i na úrovni transnacionální.“ Císař (Ibid.: 28–33) společně s Petrovem a Tarrow hovoří o tzv. novém transakčním aktivismu, jenž je založen na malých advokačních organizacích a charakterizuje jej zmiňovaná vysoká transakční a nízká mobilizační kapacita. Jedná se tedy o organizace vyznačující se nepočetným členstvem složeným především z profesionálních pracovníků, které nejsou schopni mobilizace velkých složek veřejnosti. Na druhou stranu jsou schopny velmi aktivně vstupovat do politického procesu. V centru jejich zájmu stojí především postmaterialistické požadavky. Tyto organizace většinou vyrůstají z modelu volné institucionalizace a spontánní participace. Postupem času ovšem dochází k jejich profesionalizaci a modernizaci. Charakterizuje je závislost na externích zdrojích a zmiňovaný důraz na mezi organizační interakci (transakci) (srov. také Císař et al. 2011: 141).

Vzhledem k tomu, že vznik občanských fact-checkingových iniciativ především v prostoru zemí bývalého východního bloku – jak jsme demonstrovali v předchozích částech práce – představuje svého druhu specifický fenomén vyznačující se tím, že je realizován zástupci z řad občanské společnosti, jeví se jako vhodný nástroj pro pochopení fungování těchto organizací právě koncept nového transakčního aktivismu. Oproti dosavadním pracím, které díky svému zaměření na aktéry z prostředí Spojených států používaly k pochopení tohoto fenoménu především nejrůznější přístupy teorie médií, představuje tato práce svébytný krok k analýze rozvoje a fungování nových fact-checkingových iniciativ z pohledu politické vědy a skrze prizma konceptů politického aktivismu. Využití konceptů definovaných Petrovem, Tarrow a Císařem představuje zcela nový náhled na to, jak lze chápat a zkoumat činnost politických fact-checkerů ve specifických podmínkách postkomunistické Evropy, a otevírá tak alternativní prostor pro rozvoj akademického bádání v této oblasti. Z toho důvodu si tak „vypůjčíme“ koncept nového transakčního aktivismu i pro analýzu našich fact-checkingových iniciativ v prostoru zemí Visegrádské 4.

Stanovme si nyní prostřednictvím základních konceptů pro výzkum politického aktivismu sérii výzkumných otázek, jejichž prostřednictvím se budeme snažit popsat proces vzniku a fungování našich vybraných zkoumaných případů. Při definování výzkumných otázek a teoretických konceptů opět vycházíme z prací Ondřeje Císaře (2008, Císař et al. 2011), který 38

v českém prostředí tento koncept nejvíce rozvinul po teoretické stránce a zároveň empiricky aplikoval.

3.3 Výzkumné otázky a operacionalizace hlavních konceptů

Naší hlavní výzkumnou otázkou chceme rozšířit portfolio zkoumaných aktivistických organizací, na něž se dosavadní výzkum v českém prostředí zaměřoval (tj. hlavně environmentální skupiny a hnutí za lidská a ženská práva) o specifickou skupinu watch-dogových organizací politických fact-checkerů s protažením celého zkoumaného tématu – z důvodu velmi limitovaných možností zkoumání více případů v rámci jednoho státu – do prostředí Visegrádského regionu. Naše hlavní výzkumná otázka se skládá ze dvou částí, resp. její druhá část pouze rozvíjí zkoumané téma:

HVO: Můžeme označit politické fact-checkery zemí Visegrádské 4 jako zástupce politického aktivismu nazývaného nový transakční aktivismus? Jakým způsobem tyto aktivisté naplňují znaky nového transakčního aktivismu?

Hlavní výzkumnou otázku si rozdělíme do několika podotázek. Císař et al. (2011: 144–145) označují za stěžejní koncepty pro analýzu politického aktivismu následující: repertoár jednání, strukturu politických příležitostí, organizační zdroje a způsob prezentace politických požadavků (framing). Stejně jako autoři vypustíme z naší práce koncept framingu, pro něhož nejsou zvolené metodologické postupy vhodné (viz dále), a naopak do analýzy zařadíme pro nás klíčový koncept transakční kapacity. Vedle toho také zkoumanou problematiku rozšíříme o cíl jednání, tedy o to, zda zástupci organizací sami sebe chápou jako politické aktivisty z hlediska cílů, které (nový) politický aktivismus definují.

Začněme tedy cíli fact-checkingu, jelikož zde se jedná o téma, kolem kterého ani mezi zkoumanými případy nepanuje konsensus. Císař (2008: 54) v souladu s dvojící autorů Ekiert a Kubik (2001: 134) definuje cíl kolektivního jednání jako „osobu, instituci nebo organizaci, na nichž si protestující chtějí vynutit odpověď nebo reakci na své požadavky nebo křivdy.“ Toto je jedna rovina cílů politického aktivismu, tedy ta, která odpovídá na otázku, kdo je objektem požadavků aktivistů a jejich činnosti, tedy jakási vnější rovina, při jejímž definování se ptáme 39

otázkou „kdo/co“. Císař (Ibid.: 12) poznamenává, že cíle transakčních aktivistů jsou zpravidla pestřejší než cíl tradičních forem (modů) aktivismu, kdy se jejich pozornost zaměřuje vedle institucí národní úrovně a firem také na instituce nižší úrovně, veřejné mínění a instituce jiných států. Vedle toho ale můžeme pozorovat subtilnější rovinu cílů, jež jsou pro danou organizaci subjektivní, tj. vnitřní, na které se tážeme otázkou „jaký“. Zajímá nás totiž nejen to, vůči komu/čemu političtí aktivisté vystupují, nýbrž také s jakým cílem.

Z podstaty politického aktivismu – ačkoliv nyní nepředkládáme žádnou hypotézu – pak předpokládáme, že cílem politických aktivistů bude měnit a formovat jejich prostředí na základě jejich politických a společenských požadavků. Tento koncept lze tedy operacionalizovat prostřednictvím toho, kdo či co je cílem aktivistů a zároveň jakým způsobem je tento cíl formulován. Výzkumná podotázka číslo 1 tedy zní:

VVO 1: Koho můžeme označit za objekt, na který cílí političtí fact-checkeři v zemích Visegrádské 4, a jaké jsou vnitřní požadavky (cíle) těchto organizací?

Jako další z konceptů pro analýzu politického aktivismu můžeme označit repertoár jednání aktivistických skupin. Charles Tilly (1995: 42, cit. podle Císař et al. 2011) jako repertoár označuje „omezený soubor rutinních praktik, které se (aktéři) učí, sdílejí a vykonávají prostřednictvím záměrné volby“. Císař et al. (Ibid.) poté dodávají, že určitý repertoár může být spojen s různými strategiemi, které aktivisté používají, a také říkají, že u transakčního aktivismu můžeme sledovat odklon od veřejných kolektivních strategií směrem k „měkčím“ způsobům činnosti. Císař (2008: 56) hovoří o odklonu událostí prováděných aktivisty směrem k těm, jež jsou namířeny spíše na formování a ovlivňování veřejného mínění, což je úzce spojeno s první výzkumnou otázkou. Nový transakční aktivismus se tak namísto mobilizace mas soustředí na formování veřejných diskusí a ovlivňování široce definovaného publika prostřednictvím médií, a to za použití statistik, fotografií, přímých výpovědí, různých grafických prvků, emailů, lobbingu, vědeckých expertíz, což se pak v konkrétních formátech manifestuje do podoby vydávání publikací, podnikání právních kroků, festivaly a výstavami či školeními a konferencemi. Tento koncept operacionalizujeme skrze to, jaké konkrétní aktivistické strategie skupiny fact-checkingových aktivistů používají navenek (směrem k veřejnosti) a dovnitř a zároveň v jakých situacích používají rozdílné strategie a proč. Výzkumná podotázka číslo 2 je 40

pak následující:

VVO 2: Jaký repertoár jednání používají političtí fact-checkeři zemí Visegrádské 4 a jsou jejich různé aktivistické strategie charakterizovány různými repertoáry?

Třetí z konceptů představuje struktura politických příležitostí. Ta podle Císaře et al. (2011: 149– 150) „zachycuje uspořádání vnějšího prostředí, v jehož rámci studovaní aktéři operují“, tedy takové vnější faktory působení aktivistických organizací, které jim buď usnadňují činnost organizací (otevřená struktura) či ji naopak stěžují nebo dokonce znemožňují (uzavřená struktura). Tento koncept lze operacionalizovat skrze objektivní a konkrétní nastavení daného systému, což zahrnuje „otevřenost/uzavřenost politických institucí, ne/přítomnost vlivných spojenců uvnitř politického systému a rozbroje (či jejich nepřítomnost) mezi elitními aktéry, které zvyšují (či naopak snižují) šance politických aktivistů získat přístup k politickému rozhodování“. My však přistoupíme k odlišnému způsobu měření otevřenosti skrze vnímání systému sledovanými aktéry, tedy nikoliv objektivně, ale skrze jejich interpretace chování a povahy systému. Percepce dotčených aktivistů totiž „(p)odle mnoha výzkumů jsou právě tím faktorem, který rozhoduje o tom, jestli politické příležitosti mají vůbec nějaký vliv na skutečné jednání aktivistických skupin.“ (Ibid.) Třetí výzkumnou otázku tedy můžeme formulovat následovně:

VVO 3: Jak vnímají organizace politického fact-checkingu zemí Visegrádské 4 ve svých zemích strukturu politických příležitostí a proč?

Předposlední koncept, jímž se budeme v naší práci zabývat, představují organizační zdroje. Ty umožňují aktivistickou činnost, jejich nedostatek naopak vede k jejímu útlumu. Rozhoduje tedy to, nakolik jsou tyto zdroje dostupné. Lze je rozdělit na zdroje (Císař et al. 2011: 152): -

sociálně-organizační (typicky infrastruktura přivlastněná od jiných subjektů);

-

lidské (vedle standardních zaměstnanců využívá nový transakční aktivismus ve větší míře také neplacené aktivisty, a naopak ve většině případů neoperuje s institutem členství);

-

materiální (finanční prostředky a majetek, zde je ovšem podstatná nejen jejich výše, ale také způsob jejich nabytí, viz dále); 41

-

morální a kulturní (kam patří legitimita, solidarita a podpora ze strany celebrit a morálních autorit, mezi druhé pak speciální znalosti a aktivistické know-how).

Možná ještě podstatnější z hlediska pochopení fungování aktivistických organizací je způsob získávání těchto zdrojů. Organizace nového transakčního aktivismu se na rozdíl od jiných aktivistických modů spoléhají především na externí financování (patronát), přičemž pro řadu z nich má tento způsob financování stěžejní význam. Císař (2008: 117–128) chápe zahraniční patronát právě jako explanační faktor vzniku a rozvoje transakčního aktivismu v České republice. Závislost na externích financích (ale také know-how či jiných typech zdrojů) pak vytváří paradox, ačkoliv ti političtí aktivisté, kteří o sobě tvrdí, že jsou zástupci nejrůznějších společenských skupin či zájmů, de facto nevyžadují a nepotřebují žádné formalizované členství. Císař ale podotýká, že i přes to se řada z nich stala účinnými obhájci některých zájmů a do značné míry se profesionalizovala, a to nikoliv navzdory této externí závislosti, ale díky ní. Tento výzkum se tedy také podle Císařova vzoru zaměří důkladněji na původ a podobu zdrojů zkoumaných organizací a skupin. Operacionalizace tohoto konceptu je následující: Jakým způsobem vypadá, je získáváno a využíváno organizační zázemí těchto skupin? Kolika členy, zaměstnanci a dobrovolníky organizace disponují a jaký je jejich původ a struktura? Jaká je struktura příjmů, s nimiž organizace disponují, jaký má původ a podobu? Jak a pro co jsou tyto materiální zdroje využívány (mobilizovány)? Pro zodpovězení struktury morálních a kulturních zdrojů nás pak budou zajímat především percepce jednotlivých aktérů, kdy budeme zjišťovat, jak velkou legitimitu mají a odkud ji čerpají, jak velkou disponují podporou ze strany celebrit a morálních autorit a jakým způsobem se projevuje solidarita s daným hnutím? A dále pak, zda disponují aktivisté speciálními znalostmi (know-how)? Jakými? Čtvrtá výzkumná podotázka pak zní:

VVO 4: Jaké jsou sociálně-organizační, lidské, materiální, morální a kulturní zdroje organizací politického fact-checkingu zemí Visegrádské 4 a jaký měly tyto zdroje vliv na vznik a rozvoj těchto organizací?

Poslední výzkumnou otázku vztáhneme k výše probírané transakční kapacitě organizací, tedy schopnosti aktivistů vytvářet sítě a koalice a spolupracovat s dalšími aktivisty, organizacemi a veřejnými institucemi. Císař et al. (2011: 157) zkoumají transakční kapacitu ve dvou

42

dimenzích, a to z hlediska všech reálných (uskutečněných) vazeb a poté se snaží zachytit potenciální vztahovou pozici zkoumaného vzorku „z hlediska zprostředkovávání vzájemných interakcí mezi ostatními členy sítě“. Vzhledem k omezenému množství zkoumaných případů a využití kvalitativních technik výzkumu, což nám nedovoluje zachytit a srovnávat celou síť jako v případě práce s rozsáhlým datovým souborem, se v naší práci zaměříme pouze na uskutečněné vazby, jež organizace udržují. Transakční kapacitu tedy operacionalizujeme jako schopnost kooperovat s jinými organizacemi40. Pomocí toho tedy odpovíme na poslední výzkumnou podotázku, která zní:

VVO 5: Jaká je transakční kapacita organizací politického fact-checkingu zemí Visegrádské 4?

3.4 Použité výzkumné techniky a možné výzkumné limity

Výzkum kombinuje kvantitativní a kvalitativní techniky s částečným zapojením induktivního přístupu. Hlavní metodologický nástroj představují polo-strukturované rozhovory vedené s představiteli fact-checkingových organizací v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Rozhovory se zaměřovaly na zodpovězení hlavních výzkumných otázek. Délka rozhovoru i skladba otázek byla upravována podle daného typu respondenta, resp. jeho schopnosti relevantně zodpovědět daná zkoumaná témata, nicméně všichni respondenti byli ponecháni tak, aby hovořili volně a do průběhu výzkumu bylo ze strany autora zasahováno v co nejmenší možné míře. Rozhovory byly zaznamenány na diktafon a následně kódovány pomocí metody otevřeného kódování, kdy byly jednotlivé odpovědi tříděny do kategorií odpovídajícím stanoveným a popsaným konceptům a následně sumarizovány. Výsledky vzešlé z rozhovorů jsou pak dále zevrubně rozebírány v následující kapitole. Na základě kódování vzešly následující kategorie, jež odpovídají stanoveným výzkumným konceptům:

40

Císař (2008: 30-32) jako další indikátory transakční kapacity využívá také množství organizovaných událostí, kontinuitu organizační existence a začlenění do politického procesu. Tyto indikátory neopomíjíme, ovšem z hlediska struktury práce se jeví logičtější jejich začlenění a diskuse nad nimi v rámci ostatních výzkumných otázek, které naši diskusi dobře doplní. Organizované události tedy budeme diskutovat v rámci kapitoly věnující se repertoáru jednání, kontinuitu existence v rámci kapitoly věnované zdrojům a začlenění do politického procesu v kapitole popisující strukturu politických příležitostí.

43



vznik, vývoj, inspirace;



cíle, požadavky, usilování;



prostředky, praktiky a techniky;



přijetí, systémové reakce, překážky, otevřenost;



organizace, infrastruktura,



zdroje, donoři, materiál;



spojenci, podporovatelé;



legitimita, speciální znalosti;



kontinuita;



spolupráce, organizační sítě;



politický proces, politická kultura, etablování.

Do výběru byl zařazen vždy jeden hlavní aktuální představitel zkoumané fact-checkingové organizace, pro identifikaci dalších relevantních respondentů byla použita metoda sněhové koule. Ta je podle Della Porta, Diani (1999) jedna z nejvhodnějších právě v tomto typu výzkumu. Umožňuje do výzkumného vzorku zahrnout ty subjekty, které jsou relevantní z hlediska samotných aktérů. Celkem bylo realizováno dvanáct rozhovorů, každý v délce trvání přibližně 45 minut až jedna hodina (pro kompletní soupis rozhovorů viz Příloha č. 1). Ačkoliv se jedná o relativně malé množství případů, vykazuje díky metodě sněhové koule dostatečnou saturaci odpovědí a pokrývá všechny hlavní představitele zkoumaných organizací.

Tato metoda byla pro zodpovězení některých výzkumných otázek a zajištění částečné triangulace výzkumu doplněna o obsahovou analýzu primárních zdrojů zkoumaných organizací (zejména pro zodpovězení VO 2 a VO 4). Představitelé zkoumaných organizací byli požádáni o poskytnutí dat vztahujících se k návštěvnosti jejich stránek, počtu mediálních zmínek a popularity jejich sociálních sítí, což bylo doplněno o analýzu primárních zdrojů, především webových prezentací zkoumaných organizací; a dále pak analýzu veřejně dostupných, především mediálních zdrojů a odkazů na zkoumané organizace na sociálních sítích (pro zodpovězení VO 3 a VO 5). Tento mix jednotlivých přístupů reflektuje specifičnost zkoumaného fenoménu i s poukazem na to, že výzkum tohoto tématu dosud nebyl v prostředí české ani zahraniční vědy doposud realizován. S tím se také pojí

44

některá výzkumná omezení, s nimiž je nutno počítat při diskusi zjištění, která vyplynou z empirického šetření: 

Hlavní a nejdůležitější omezení učiněných závěrů představuje skutečnost, že díky použitým výzkumným metodám se do velké míry jedná o zaznamenané osobní percepce aktérů a tedy nikoliv o nutně striktně objektivní zaznamenání reality (selfreporting), což nutně v takovém případě vede k možným zkreslením na straně respondentů. Díky malému množství zkoumaných případů je nutné mít na mysli omezení vypovídající hodnoty a šíři zjištěných poznatků. Toto běžné omezení v případě kvalitativních výzkumných designů je do určité míry kompenzováno snahou o triangulaci výzkumu pomocí zapojení doplňkových výzkumných technik, nicméně pro plnou eliminaci možných zkreslení by bylo nejspíše nutné využít pokročilejší kvantitativní techniky analýzy, které by do výzkumu zapojily i další aktéry zejména z řad politiků, novinářů, donorských organizací či veřejnosti, což jde nad rámec této práce a otevírá tak prostor pro další výzkumnou nadstavbu.



Dalším významným výzkumným omezením je situace maďarské fact-checkingové organizace, která – jak již bylo řečeno výše – ukončila svou činnost, a díky krátkému období jejího fungování není k dispozici dostatečné množství vhodných respondentů a dostupných sekundárních zdrojů umožňujících zachytit fungování a činnost dané organizace v celé šíři jako v případě dalších tří zkoumaných případů. Ačkoliv tak nebylo možné popsat a analyzovat projekt iDemagog.hu pro vyčerpávající zodpovězení všech výzkumných otázek, zůstává zařazení tohoto případu do zkoumaného vzorku nezbytné pro pochopení celkového obrazu fact-checkingových organizací ve Visegrádském regionu, a proto i přes tato omezení bylo rozhodnuto o jeho ponechání a zakomponování do závěrů práce, s nutností vést v patrnost výše zmíněné limity.



Vzhledem k dosavadnímu nevyužití výzkumného tématu politickou vědou v českém i evropském prostředí se jedná primárně o explorační práci, která má za cíl spíše načrtnout možné cesty, kterými se výzkum fact-checkingových iniciativ může ubírat, se všemi možnými limity, které explorační práce představuje.

45

Kapitola 4: Empirická část

4.1 Rozvoj fact-checkingových organizací v zemích Visegrádské 4

Pro plné pochopení rozvoje fact-checkingových organizací ve visegrádském regionu je třeba nejprve načrtnout rozvoj jednotlivých národních projektů, důvody a inspiraci, které vedly k jejich vzniku, a okolnosti provázející jejich rozvoj.

První fact-checkingový portál v regionu postkomunistické střední Evropy vzniká jako první v roce 2010 na Slovensku pod značkou Demagog.sk, což jej řadí mezi jedny z nejstarších profesionálních fact-checkingových iniciativ nejen v prostředí Evropy, ale i na světě (srov. kapitola 2.5). Demagog.sk se zpočátku rozvíjí jako dobrovolnická a nezávislá iniciativa dvojice studentů Masarykovy univerzity v Brně Matěje Hrušky a Ondreje Luntera (Demagog.sk 2015a). Otec myšlenky přenesení fact-checkingových praktik z amerického prostředí na půdu slovenské politiky Matěj Hruška (rozhovor Hruška) popisuje, že se nechal inspirovat hlavně americkými fact-checkingovými veterány FactCheck.org a PolitiFact, ovšem podněty pro tvorbu metodologie projektu a nastavení jeho fungování čerpal prakticky ze všech tehdejších existujících fact-checkingových projektů a následně je adaptoval do specifické podoby svého projektu, jež je světově unikátní, co se týče metody a kategorií výběru a hodnocení výroků a organizačního modelu práce41. Hruška jako hlavní impulz pro spuštění projektu popisuje nadcházející všeobecné parlamentní volby, které se konaly na jaře 2010 a které byly ve velké míře rámovány „maďarskou otázkou“ a vzestupem nacionalistické Slovenské národní strany (SNS), přičemž předvolební kampaň byla z velké části postavena na emocích. Snahou iniciátorů Demagog.sk bylo právě důrazem na faktickou stránku vystoupení politiků tento trend zvrátit42.

41

Demagog.sk, stejně jako navazující projekty pod značkou Demagog, provádí selekci všech výroků postavených na faktech z dané politické diskuse či pořadu, které pak hodnotí v kategoriích pravda, nepravda, zavádějící a neověřitelné. Pro zajištění nestrannosti a faktické a metodologické správnosti prochází každé hodnocení autonomní dvoustupňovou kontrolou (srov. http://demagog.cz/jakhodnotime-metodika). 42 To po roce fungování projektu potvrzuje i Ctibor Košťál z Institutu pro dobře spravovanou společnost, který fact-checkery následně zaštítil: „V posledním čase jsme svědky především vytahování tzv. maďarské karty, bez toho, aby si politici přímo ověřili fakta. Demagog.sk má ve svém týmu i lidi, kteří kontrolují maďarské zdroje, a dokážeme si ověřit, o čem je politická diskuse v Maďarsku,“ (Sivý 2011) shrnul Košťál roční praktickou zkušenost fact-checkerů.

46

„Zpětně jsme poslouchali celé nedělní diskusní relace a ručně jsme si zapisovali to, co nám z metodiky vyšlo jako faktický výrok, s tím, že poté jsme si to my dva rozdělili a zpracovali,“ popisuje Hruška krušné začátky projektu, kdy veškerou práci odvedla dvojice zakladatelů prakticky sama, pouze s občasnou výpomocí ze strany spolužáků a kamarádů (Ibid.). Projekt se ale po počáteční fázi stává od srpna 2010 součástí nevládního Institutu pro dobře spravovanou společnost (Slovak Governance Institute, SGI), jenž projekt zastřešuje a profesionalizuje a v rámci něhož působí doposud (Demagog.sk 2015a) (podrobněji viz kapitola 4), letos oslavil pět let existence (Demagog.sk 2015b).

Dva roky po založení fact-checkingové organizace na Slovensku vzniká pod stejnou značkou Demagog i odnož v České republice, která přímo navazuje na slovenskou verzi projektu. Podobně jako slovenská verze má Demagog.cz dobrovolnický a neziskový charakter a skrze dobrovolníky/stážisty je navázán na české vysoké školy (Demagog.cz 2015b). Stejně jako ve slovenském případě je projekt iniciativou Matěje Hrušky a Ondreje Luntera. „Viděli jsme, že o projekt je zájem a umí si najít svoje publikum, tak nám přišlo smysluplné tím, že jsme byli v Brně, tak logicky a nejjednodušší se jevilo rozrůst se do Česka,“ uvádí Matěj Hruška (rozhovor Hruška). První koordinátorka české odnože slovenského fact-checku Tereza Skládanková uvádí (rozhovor Skládanková), že impulz pro založení Demagog.cz přišel na tzv. „Politologickém barcampu“43 pořádaném na půdě Fakulty sociálních studií v Brně, kde bylo Ondrejem Lunterem prezentováno fungování slovenského projektu, a idea se uchytila opět mezi studenty Masarykovy univerzity. Česká verze tak kopíruje metody hodnocení, způsob a organizaci práce, webový design i značku Demagog.sk, organizátoři české frančízy byli vyškoleni ze strany slovenských kolegů. Český fact-check nyní funguje již čtvrtým rokem.

V prosinci roku 2013 je pak koncept představen Jagellonskému klubu, polské nevládní organizaci v Krakově, a také studentům z Eötvös Loránd University v Maďarsku (Demagog.sk 2014a). Richard Turcsanyi, jenž měl na starosti koordinaci rozšíření značky Demagog právě do Polska a Maďarska, společně s Petrem Gongalou, jenž zajišťoval vyškolení nově vznikajících týmů, popisují (rozhovor Turcsanyi, rozhovor Gongala), že rozvinutí spolupráce s polskou stranou bylo umožněno díky organizační, personální a infrastrukturní kapacitě slovenského

43

Více informací na http://www.polbarcamp.cz/

47

Institutu pro dobře spravovanou společnost (SGI), který zároveň zaštiťuje Demagog.sk a měl zkušenosti s přípravou projektů tohoto typu. Maďarský partner byl pak osloven ze strany mezinárodního časopisu Visegrad Revue, který se stal partnerem vznikající Visegrádské iniciativy. Po sérii školení v Bratislavě, Budapešti, Krakově a Brně, kde došlo ze strany českých a slovenských partnerů k předání teoretického i praktického know-how, jsou během dubna 2014 oficiálně spuštěny franšízové stránky pod značkou Demagog.org.pl v Polsku (Demagog.pl 2015a) a iDemagog.hu v Maďarsku (Demagog.hu 2015a), jež kopírují model dobrovolných a neziskových iniciativ a do určité míry jsou napojeni na univerzitní prostředí, stejně jako starší iniciativy v Česku a na Slovensku.

Primárním cílem společné Visegrádské iniciativy bylo zaměření se na nadcházející volby do Evropského parlamentu. „Visegrádský region a jeho lídři hráli důležitou roli v procesu rozšiřování EU, který vyvrcholil v roce 2004 přijetím deseti zemí střední a východní Evropy do Evropské unie. Deset let poté jedna z významných zpráv směrem od veřejnosti k jejich politickým elitám, která ilustruje změny, kterými tyto země prošly, zní tak, že občanské společnosti všech zemí V4 nyní ženou své politiky k zodpovědnosti a fact-checkují jejich veřejná prohlášení pod značkou projektu Demagog,“ zní oficiální prezentace projektu (Demagog.sk 2014a). Łucja Homa, koordinátorka polského fact-checku Demagog.org.pl (rozhovor Homa) dodává, že důvody pro zapojení se do Visegrádské spolupráce představovaly, podobně jako ve slovenském případě, převažující emotivní styl debat v polské politice a nedostatek prostoru pro diskusi o seriózních tématech a vedle toho také cirkulace řady neověřených informací ve veřejném prostoru. „Nikdo nekontroloval, zda to, co politici říkají, je pravda,“ shrnuje Homa jednoduše důvody pro vznik fact-checkingového projektu v Polsku.

Demagog.pl pak pokračoval ve své činnosti i po skončení evropských voleb a nedávno tak organizace oslavila první rok fungování, na rozdíl od maďarského protějšku. Gergely Galovics, jenž vedl maďarský projekt iDemagog.hu, popisuje (rozhovor Galovics), že po skončení oficiální spolupráce v rámci Visegrádského regionu na konci června, projekt nadále fungoval do přelomu listopadu a prosince a nyní je jeho činnost pozastavená. Galovics podotýká, že od května 2015 je možné znovu oživení činnosti, nicméně faktem zůstává, že iDemagog.hu jako jediný z Visegrádských iniciativ nebyl s to udržet dlouhodoběji svůj status aktivní. Možné důvody pro tuto situaci rozebereme v dalších kapitolách. 48

4.2 Kdo a co představuje cíle a požadavky fact-checkerů

Pro zodpovězení první výzkumné podotázky chceme zjistit, kdo či co je cílem politického aktivismu fact-checkerů a jaké jsou požadavky těchto organizací.

Z hlediska obou rovin dané problematiky neexistuje napříč zkoumanými případy jednoznačná odpověď. Podívejme se, co za cíle deklarují oficiální webové prezentace námi zkoumaných factcheckerů. Zatímco Demagog.sk jako svůj cíl uvádí „v prvé řadě zvýšit informovanost veřejnosti a případně dát podnět k rozproudění (veřejné) debaty o skutkové podstatě prohlášení politiků,“ (Demagog.sk 2015a) jeho český protějšek v oficiální prezentaci pouze obecně předesílá, že „(c)ílem je upozorňovat na množství faktických přešlapů, které zazní v množině těch výroků, které hodnotíme“. Polští a maďarští fact-checkeři jsou pak v tomto ohledu dále a tvrdí, že „cílem (…) je vykonávat kontrolu nad veřejnou aktivitou politiků a jejich pravdomluvností za pomocí (…) fact-checkingu“ (Demagog.pl 2015b), popř. pak „konfrontovat vládu a politické aktéry s tím, zda jsou jejich faktická prohlášení pravdivá“ (Demagog.hu 2015a).

Podívejme se na to, jak jsou cíle a požadavky chápány samotnými fact-checkery. Z kódovaných rozhovorů vzešly tři kategorie cílů, s nimiž sledované organizace pracují a jaké požadavky vůči nim vznáší:

Jako nejširší a nejobecnější můžeme identifikovat cílení na veřejnost obecně prostřednictvím jejího vzdělávání s konečným cílem, který lze nazvat „každý může být fact-checker“. To úzce souvisí s procesy demokratizace přístupu k informacím díky nástupu internetu a dobře reflektuje občansko-aktivistické zázemí, z něhož fact-checkeři vycházejí.

Vedoucí české verze Demagog Jan Tvrdoň to shrnuje takto (rozhovor Tvrdoň): „S rozvojem sociálních sítí se internet demokratizoval, každý s blogem může ovlivňovat politická vyjádření.“ Podle Tvrdoně tak mají fact-checkingové organizace sloužit k tomu, aby vedly veřejnost k samostatnému dohledávání si informací a nepodléhání banálním a zkratkovitým sdělením. To potvrzují i polští respondenti Łucja Homa a Patrycja Brąglewicz. První jmenovaná 49

(rozhovor Homa) tvrdí, že cílem fact-checkerů je ukazovat občanům, že kontrola politiků nemusí být jen doménou watchdogových organizací. „Jsme schopní dosáhnout změny v chování politiků, pokud to dokážeme my, proč byste nemohli vy,“ ilustruje Homa postoj typický pro občanské fact-checkery, kteří svou činnost nevnímají jako exkluzivní doménu vyhrazenou několika expertům, ale jako přirozenou součást aktivního demokratického občanství, jež by v konečném důsledku mělo být dostupné všem. To dokresluje vývoj nastíněný v druhé kapitole, fact-checkeři na sebe berou závazek veřejnosti i aktivní práce a interakce se svým publikem, kdy v souladu s principy webu 2.0. není jejich činnost postavená na jednostranném poskytování internetového obsahu, ale neustálém koloběhu zpětné vazby a vzájemného ovlivňování svou čtenářskou obcí. Spolu se spoléháním se na komunikační kanály v podobě online sociálních sítí (viz dále) postavených právě na interakcích uživatelů můžeme toto považovat za typický rys digitálních aktivistů.

Homa pak dodává, že výše určený cíl se snaží naplňovat prostřednictvím aktivizace polské společnosti, s čímž souhlasí i Brąglewicz (rozhovor Brąglewicz), podle níž vznikl Demagog.org.pl s cílem ukázat veřejnosti, že skupina jednotlivců je schopna společenské změny. S cílem factcheckerů jako hybatelů společenského dění a aktivizace veřejnosti souhlasí i vedoucí maďarského iDemagog.hu Gergely Galovics. Podle něj však nikdy nebylo cílem maďarské publikum aktivně vzdělávat (rozhovor Galovics), spíše „pouze“ demonstrovat, že „to lze“.

Zároveň fact-checkeři dodávají, že v jimi všeobecně vnímané atmosféře nezájmu o politiky a věci veřejné obecně, nemůže a není jejich skutečným cílem kdokoliv, ale spíše ta část publika, která se již politikou zabývá a popř. do ní i aktivně vstupuje (rozhovor Skládanková, rozhovor Turcsanyi, rozhovor Sloboda). Jedná se tedy především o vzdělanější populaci s vyšším ekonomickým statusem, jež se koncentruje do větších měst.

Za další identifikovaný cíl vzešlý z rozhovorů lze označit žurnalisty, a to ve smyslu toho, že factcheckeři chápou svoji činnost jednak jako suplování role klasických médií a zároveň jako korektory jejich činnosti, ruku v ruce s požadavkem zlepšování kultury politických debat. Na tomto cíli lze velmi dobře demonstrovat odlišnost občanských fact-checkerů od jejich kolegů spolupracujících s mediálními organizacemi a domy. Zatímco původní americký model factcheckingové činnosti se sice původně vůči dosavadní žurnalistické praxi vymezuje – jak jsme 50

demonstrovali v rámci druhé kapitoly – tak zároveň v drtivé většině stále působí v rámci klasických kamenných redakcí. V námi zkoumaných případech ovšem vidíme vysoce kriticky deklarovaný postoj k fungování mediální praxe, kdy fact-checkeři s žurnalistickými kolegy spolupracují (viz kapitola 4.6.), ale necítí se být jejich součástí. Naopak se spíše situují mimo ně jako doplněk jejich činnosti či popř. přímo jako jejich náhrada v těch oblastech, kde dle chápání fact-checkerů selhávají.

Matěj Hruška (rozhovor Hruška) popisuje impulz k založení Demagog.sk a Demagog.cz jako reakci na obecně špatnou úroveň politických diskusí, které jejich moderátoři „výrazně nezvládali“. Hruška tak chápe existenci fact-checkingových organizací jako praktickou pomůcku pro moderátory politických diskusí s cílem „zároveň iniciovat debatu, jak vůbec takové diskuse vést.“ Stejný názor sdílí i další ze zakladatelů českého a slovenského fact-checku Ondrej Lunter, podle něhož „(m)oderátoři kontrolu faktických prohlášení politiků nezvládají, proto byl tento prostor volný“ (Sivý 2011). Podobný náhled má i vedoucí Demagog.cz Jan Tvrdoň (rozhovor Tvrdoň), podle jehož mínění mají fact-checkeři směřovat k občanské kontrole veřejného dění a suplování kontroly, jíž nejsou schopny klasické instituce, jako jsou média či veřejnoprávní instituce. „Veřejný prostor se zamořuje a je takřka nemožné z pohledu velkého média řešit faktickou stránku věci,“ říká Tvrdoň. Podle něj Demagog.cz usiluje o kultivaci veřejného prostoru a zkulturňování diskusí prostřednictvím „důraz(u) na faktickou stránku věci a veřejnou prezentovatelnost těchto faktů.“ Tvrdoň dodává, že tradiční média selhávají v roli zprostředkovatele politické reality, jelikož neakcentují fakta a neposkytují adekvátní kontext, ale zaměřují se spíše na pouhou zpravodajskou složku obsahu (srov. kapitola 2.4).

Stejně tak je podle Veroniky Frankovské z Demagog.sk (rozhovor Frankovská) požadavkem factcheckerů to, „aby celospolečenská kultura projevu a diskurzu byla více postavená na věcných faktech, a nikoliv na dojmech.“ Podobně argumentují i Konrad Hyży a Patrycja Brąglewicz z Demagog.org.pl, kteří spatřují cíl své činnosti ve „zlepšení veřejné debaty v Polsku a odklonu od diskusí založených na emocích, které jsou pro Polsko typické“ (rozhovor Hyży). Brąglewicz (rozhovor Brąglewicz) pak doplňuje, že cílem fact-checkerů v Polsku je změna chování tamních novinářů. Na tyto argumenty jsme narazili již v předchozí subkapitole jako jedny z impulzů, které vedly ke vzniku fact-checkingových organizací v prostoru Visegrádu. Nyní tento argument vidíme ve světle požadavku fact-checkerů praktiky žurnalistů měnit a prostřednictvím toho i 51

ovlivňovat podobu veřejných debat, tím pádem i mediálního, politického a v konečném důsledku i celospolečenského diskurzu jako celku. To potvrzuje trend diskutovaný v kapitole 2.6, vnímané selhávání tradiční role médií jako hlídacích psů se manifestuje v přebírání jejich role občanskými fact-checkery a znamená tak odklon od klasického modelu, v němž roli kontrolorů politických prohlášení v drtivé většině zastávali novináři.44

V obou případech, ať již chápeme cíl fact-checkerů směrem k veřejnosti jako demonstraci pozitivních příkladů či častěji jako přímo aktivní práci s publikem, nebo jako přebírání role tradičních médií s cílem proměny podoby politických diskusí, se jedná spíše o prostředek, jelikož těžiště práce fact-checkerů spočívá v cílení na politické představitele, které fact-checkeři prostřednictvím práce s publikem a médii oslovují. Richard Turcsanyi (rozhovor Turcsanyi) podotýká, že ať se již bavíme o práci s veřejností, která projevuje zájem o politiku, nebo práci s médii, jedná se o pouhý nástroj, jak rozšířit výstupy činnosti fact-checkerů dál. To, že političtí fact-checkeři již z podstaty své činnosti cílí na politické představitele, jsme ukázali již v rámci paradigmatického obratu v druhé kapitole práce a jedná se zároveň o klíčový definiční prvek fact-checkerů jako takových (viz kapitola 2.7). Tento cíl pak jasně vychází i z provedených kódovaných rozhovorů. Matěj Hruška (rozhovor Hruška) jako cíl činnosti fact-checkerů uvedl, že to jsou „politici a jejich práce s fakty“, Tereza Skládanková (rozhovor Skládanková) zase popisuje impulz ke spuštění Demagog.cz takto: „Přišlo nám, že politici nemají žádnou zpětnou vazbu, žádné zrcadlo, které by se jim nastavovalo zpátky.“

Shodně ve směru k požadavkům na politickou reprezentaci pak argumentuje většina respondentů. Veronika Frankovská (rozhovor Frankovská) uvádí jako cíl „motivovat politiky, aby argumentovali více věcně.“ Petr Gongala (rozhovor Gongala) cíl spatřuje v „kultivac(i) politiků, aby více uvažovali o tom, jestli to, co říkají, je pravda či nikoliv.“ Richard Turcsanyi (rozhovor Turcsanyi) jmenuje „zvýšení ceny používání nepravdivých faktů pro politiky

naopak

odměňování (těch), kteří hovoří pravdu.“ Gergely Galovics (rozhovor Galovics) vidí roli factcheckerů jako „soft power, kter(á) by donutila politiky přestat vymýšlet si.“ Podle Łucje Homy

44

Alternativní přístup od zbytku respondentů zastávají vedoucí Demagog.sk Matúš Sloboda (rozhovor Sloboda), podle něhož by fact-checkingové iniciativy neměly samy o sobě suplovat či nahrazovat práci novinářů, ale měly by sloužit primárně jako servisní organizace pro novináře a jako zdroj informací pro experty, resp. odbornou veřejnost.

52

(rozhovor Homa) fact-checkeři vyžadují, „aby politici převzali zodpovědnost za svá vlastní slova,“ a svou činností fact-checkeři mohou „donutit politiky k tomu, aby svých lží litovali.“

Pokud tedy máme odpovědět na první výzkumnou otázku, jež zní „Koho můžeme označit za objekt, na který cílí političtí fact-checkeři v zemích Visegrádské 4, a jaké jsou vnitřní požadavky (cíle) těchto organizací?“, můžeme identifikovat dva vedlejší cíle. Těmi je především vzdělanější veřejnost, která se zajímá o politiku nebo je politicky aktivní, a žurnalisté klasických médií, především pak představitelé a tvůrci politických diskusí. Vnitřní požadavky fact-checkerů pak představuje snaha informovat a vzdělávat tento segment veřejnosti a zároveň jej prostřednictvím vlastní aktivity aktivizovat; a dále dosáhnout změny politického a mediálního diskurzu skrze změnu způsobu vedení politické komunikace ve veřejném prostoru, především pak opět v rámci veřejných politických debat, jež by měla více akcentovat fakta a korektní užívání informací. Tyto dva vedlejší cíle slouží zároveň jako prostředek pro naplňování hlavního cíle činnosti fact-checkerů, a to političtí reprezentanti jednotlivých národních států. Konečným požadavkem aktivistů je tak změna chování politiků ve smyslu větší míry povinnosti zodpovídat se svým voličům (veřejnosti) z obsahu svých veřejných prohlášení. Tyto požadavky v souladu s charakteristikou nového transakčního aktivismu můžeme označit za postmaterialistické.

4.3 Repertoár jednání politických fact-checkerů

Jako repertoár jednání jsme označili soubor rutinních záměrných praktik, které aktivisté vykonávají a které mohou být spojeny s různými aktivistickými strategiemi. Během rozhovorů s představiteli fact-checkingových organizací nebyly identifikovány žádné specifické strategie jednání. Pokud ovšem budeme brát strategii jako dlouhodobý záměr dosahování určitého cíle, můžeme tak se strategiemi ztotožnit požadavky aktivistů debatované v předchozí kapitole. Jedná se tedy o strategii mířenou na vzdělávání, informování a zapojování (aktivizace) veřejnosti; dále pak strategii změny způsobu vedení moderovaných politických diskusí a způsobu informování a debaty o politice obecně; a v neposlední řadě strategie změny chování politiků a větší respektování faktů a používání přesných a nezkreslených informací.

Je samozřejmostí, že z povahy činnosti fact-checkerů je nejtypičtějším příkladem repertoáru samotná kontrola faktických výroků politiků, kterou můžeme pozorovat a zároveň kvantifikovat 53

prostřednictvím jednotlivých faktických výroků politiků (fact-checks), jež prošly kontrolou factcheckerů a jsou součástí jejich oficiálních webových prezentací. Vzhledem k identifikovaným strategiím se jedná o široce pojatou součást repertoáru aktivistů, jelikož je tato činnost vztahována jak k politikům (kteří jsou fact-checkováni); veřejnosti (pro kterou jsou fact-checks určeny a která je může využívat jako zdroj informací o podobě veřejných vystoupení politika i čerpat informace o tématu, k němuž se daný výrok vztahuje45); a rovněž směrem k novinářům, prostřednictvím kterých jsou jednak výstupy fact-checkerů dále komunikovány a také jim mohou sloužit jako zdroj informací pro jejich další činnost. Tabulka níže shrnuje celkovou statistiku ověřených faktických výroků politických představitelů v rámci jednotlivých sledovaných organizací46, rozdělených podle pravdivostních hodnot. Statistika zahrnuje všechny veřejně dostupné ověřené výroky ode dne spuštění stránek ke dni publikace práce.

Organizace

Celkem

Pravda

Nepravda

Zavádějící

Neověřitelné

Demagog.cz

5 474

3 523

646

457

848

Demagog.sk

10 117

6 417

1 294

947

1 519

Demagog.org.pl

981

649

139

130

63

Tab. č. 4: Statistika fact-checks sledovaných případů, zdroj dat: webové prezentace jednotlivých organizací, výpočty autor.

Pokud tedy bereme množství fact-checků jako hlavní indikátor „robustnosti“ repertoáru zkoumaných organizací, můžeme vidět, že množství těchto výstupů u pět let fungujícího Demagog.sk již převyšuje cifru deset tisíc, což můžeme považovat za značné množství událostí, kterými se organizace pokusila vstoupit do politického procesu a ovlivnit chování jeho aktérů. O dva roky mladší organizace Demagog.cz vykazuje přibližně polovinu množství organizovaných událostí, u pouze rok fungujícího polského Demagogu můžeme prozatím pozorovat pouze omezené množství podobných výstupů.

Samozřejmě ne každý fact-check má z hlediska strategie jednání aktivistů identický dopad a 45

Každý fact-check, tedy samotné označení daného výroku jako pravdivé či nepravdivé, je doplněn tzv. odůvodněním, který méně či více zevrubně popisuje, jakým způsobem bylo dané hodnocení stanoveno a proč, eventuelně poskytuje čtenáři další kontext pro pochopení daného tématu. 46 Statistika za iDemagog.hu je na webových stránkách organizace neúplná a v jiné podobě není k dispozici, nemohla tak být do přehledu zařazena.

54

sílu, ovšem minimálně prostřednictvím některých z nich vykazují aktivisté potenciál aktivně artikulovat svoje požadavky a působit svým jednáním na definované cílové skupiny (viz následující kapitola).

Vedle klasických fact-check Demagog.cz (2015c) a Demagog.org.pl (2015c) provádí také sledování dodržování slibů politických představitelů (promises tracking), konkrétně svých národních prezidentů, tj. Miloše Zemana a Bronisława Komorowského, což se dá rovněž označit za specifickou formu fact-checkingu, Demagog.sk zase publikoval dosavadních opatření a úspěchů vlády Roberta Fica za jeden (Demagog.sk 2013a) a tři roky jejího fungování (Demagog.sk 2015c).

Co se týká výhradně strategie zaměřené na veřejnost, zde je portfolio aktivit fact-checkerů o poznání širší. Demagog.sk se zaměřuje na tvorbu publikací a vydávání komplexnějších analýz určených pro veřejnost, přičemž pracuje s vlastními statistikami, jako je například Vysvědčení slovenských politiků 2013/2014 (Demagog.sk 2014b) nebo zhodnocení pětiroční činnosti (Demagog.sk 2015b) Vedle toho Demagog.sk také pravidelně uveřejňuje komentáře odkazující na své hodnocení v tištěném vydání deníku SME, později pak Denníku N (rozhovor Turcsanyi, rozhovor Sloboda) či byl spoluorganizátorem neformální konference e-Democracy Day, „na které se prezentovaly watchdogové projekty zaměřené na práci s otevřenými daty“ (Demagog.sk 2013b), kde byl prezentován i Demagog.cz. Podle Matúše Slobody (rozhovor Sloboda) se Demagog.sk chce v budoucnu zaměřit také na větší přímé působení na půdě škol a univerzit se zaměřením na tematiku toho, jak pracovat s fakty. Český Demagog.cz se zase soustředí na přímou formu práce s veřejností, kdy je pravidelně zapojen do vzdělávacích, odborných a diskusních debat, seminářů či workshopů s širší veřejností, středními a vysokými školami nebo dalšími aktivistickými organizacemi (rozhovor Tvrdoň). Organizace provozuje také vlastní názorový a analytický blog47. Na podobném principu je postaven repertoár jednání směrem k veřejnosti také u Demagog.org.pl, zástupci tohoto projektu vystupují na přednáškách, seminářích, konferencích či odborných fórech a podílejí se na projektech pro mládež (rozhovor Homa), dále též organizují vzdělávací workshopy (rozhovor Brąglewicz) či publikují analytické články určené pro veřejnost (rozhovor Hyży). Fact-checkeři maďarského

47

Viz http://demagogcz.blog.ihned.cz/

55

iDemagog.hu zase přispívali krátkými články pro Atlatszo.hu (rozhovor Galovics), watchdogovou neziskovou organizaci a online investigativní noviny.48

V rámci regionální kooperace také jednotlivé národní organizace přispívaly před evropskými volbami 2014 sérií článků do odborného periodika Visegrad Revue (2014), což bylo doplněno sérií veřejných národních debat na předvolební témata evropských voleb v daných zemích (rozhovor Turcsanyi).

U výše jmenovaného portfolia práce s veřejností vzniká otázka, do jaké míry jednotlivé praktiky pak skutečně naplňují definiční vymezení repertoáru činnosti jako rutinní, vzhledem k tomu, že se v řadě případů jedná o nepravidelné či dokonce jednorázové aktivity. Jako celkový soubor těchto praktik, jež kopírují strategii vzdělávání, informování a aktivizace veřejnosti, ovšem můžeme tuto součást aktivistického repertoáru za dlouhodobě sledovanou a zaběhlou považovat.

Ve vztahu ke třetí sledované strategii zaměřené na vedení politických diskusí a informování o politice se nepodařilo identifikovat na základě rozhovorů ani sekundárních zdrojů žádný specifický repertoár jednání. Jediným nástrojem sledujícím tuto strategii tak zůstává jádro činnosti spočívající ve fact-checkingu politických představitelů. Můžeme hovořit o v předchozí kapitole diskutované suplování role politických moderátorů a žurnalistů obecně, která vychází z kritiky fungování klasických médií.

Pro zodpovězení druhé výzkumné otázky „jaký repertoár jednání používají političtí factcheckeři zemí Visegrádské 4 a jsou jejich různé aktivistické strategie charakterizovány různými repertoáry?“ tedy můžeme konstatovat, že v souladu s tvrzením nastíněným v kapitole 3.3 političtí fact-checkeři nevyužívají veřejné kolektivní strategie založené na mobilizačních a protestních akcích. Na místo toho se uchylují k měkčím způsobům zaměřeným z velké části na přímé vzdělávací a informační aktivity pro veřejnost (semináře, workshopy, přednášky, publikace) a formování veřejného mínění (novinové komentáře, blogy a poskytování vlastního obsahu jiným médiím), což jsou strategie typické pro představitele nového transakčního

48

Viz http://english.atlatszo.hu/2011/07/01/about-us/

56

aktivismu. Mimo to hlavní složkou repertoáru směrem k politikům a médiím zůstává z logiky věci politický fact-checking jako specifický nástroj těchto politických aktivistů sloužící k naplňování jejich požadavků.

4.4 Percepce struktury politických příležitostí

V rámci metodologického vymezení práce jsme jako nejvhodnější přístup k určení otevřenosti či uzavřenosti struktury politických příležitostí, tedy uspořádání vnějšího prostřední působení sledovaných aktérů, určili vnímání systému skrze prizma samotných aktérů.

Celkově můžeme konstatovat, že slovenští, čeští a polští fact-checkeři hodnotí strukturu v jejich zemích jako spíše otevřenou, pouze s epizodickými případy, kdy je proti nim vystupováno negativně, a kdy v rámci provedených rozhovorů nebyli identifikovány žádné významné institucionální překážky, které by fact-checkeři považovali za stěžující jejich činnost a působení. Naopak, v případě Maďarska můžeme hovořit o spíše či zcela uzavřené struktuře vůči politickým aktivistům.

Z kódovaných rozhovorů můžeme identifikovat dvě hlavní roviny, které fact-checkeři vnímají jako stěžejní v přístupu k danému systému. Jedná se o reakce politiků jako představitelů politické moci a zároveň, jak jsme diskutovali, primární cíl, na který fact-checkeři svými strategiemi a jednáním míří. V návaznosti na nadcházející kapitolu můžeme identifikovat také problematiku přístupu ke zdrojům.

Stran vnímání reakcí politických představitelů můžeme identifikovat několik kategorií reakcí, resp. vztahu mezi fact-checkery a objekty jejich činnosti. Jedná se o (zpracováno na základě rozhovorů Frankovská, Sloboda, Turcsanyi, Tvrdoň, Skládanková, Gongala, Homa, Hyży): 

vztah podpory;



vztah revize;



vztah odmítnutí;



vztah kooperace;

57



neutrální vztah či vztah ignorace.

Vztahem podpory myslíme dvě situace, z nichž druhá je typičtější. Jednak se může jednat o skutečné vyjádření podpory, kdy politik veřejně propaguje, chválí či jinak podporuje factcheckery jako takové. Pod podporou ovšem myslíme rovněž využívání výstupů fact-checkerů v rámci politického boje, typicky pak před volbami, kdy se buď politik chlubí analýzou factcheckerů, která vyšla v jeho prospěch, či naopak používá negativní výstupy soupeře vůči jeho/její osobě. Tento typ vztahu řadíme pod otevřenou politickou strukturu.

Jako vztah revize označujeme takové jednání politiků, kteří neodmítají projekt jako takový, ale pouze jeho konkrétní výstupy, ve většině případů vztažené k jejich vlastní osobě. Typicky se pak snaží o revizi těchto výstupů, například dodáváním vlastních alternativních podkladů, zpětným vysvětlováním svého vyjádření nebo jednoduše odmítnutím daného fact-checku jako nesprávného. Tento vztah zahrnuje rovněž faktické výtky k nastavení fungování projektu, převážně k metodě výběru či hodnocení výroků. Tento typ vztahu můžeme podle druhu řadit pod otevřenou i uzavřenou strukturu.

Vztahem odmítnutí myslíme zavrhování celého projektu bez ohledu na jeho výstupy, typicky spojené s útoky na projekt či jeho protagonisty. Zde se jednoznačně jedná o projev uzavřené struktury.49

Vztah kooperace je nejméně častý, pojmenováváme jím aktivní iniciativu politika s factcheckery spolupracovat bez ohledu na jejich činnost, např. jim předkládá vlastní náměty k hodnocení, popř. od nich žádá či vyžaduje nějaký druh služby. Tento vztah řadíme mezi projevy otevřené struktury.

49

Jako specifický případ vztahu odmítnutí můžeme identifikovat rámování projektu jako „studentský“. Projekt tvořenými hlavně studenty (viz následující kapitola) je sice studentský z podstaty věci, nicméně může být v negativní konotaci politiky využíván také jako diskreditační nálepka. Zatímco v České republice (rozhovor Tvrdoň, rozhovor Skládanková) a na Slovensku (rozhovor Sloboda) již fact-checkeři takto nálepkování být s postupem času přestali, v Polsku je tento labeling ještě stále využíván jako nástroj toho, aby fact-checkeři nebyli bráni vážně (rozhovor Homa). „Reakce politiků se liší, pokud jejich hodnocení vycházení pro ně příznivě, tak se na ně odvolávají, pokud ne, tak nás nazývají nezkušenými studenty a urážejí nás na Twitteru,“ shrnuje Konrad Hyży (rozhovor Hyży) rámování polské odnože Demagogu. Pro podrobnější reakce polských politiků viz https://storify.com/Demagog/hol-of-fejm

58

Neutrální vztah či vztah ignorace je asi nejtypičtější, politik jednoduše na výstupy projektu nereaguje, popř. vůbec neregistruje jeho existenci.50 Nejedná se ani o uzavřený, ani otevřený projev.

V možnostech této práce není plně pokrýt veškeré uskutečněné druhy vztahů s danými politiky. Důležité pro závěry naší práce zůstává, že vztahy odmítnutí či podpory jako dvou hraničních typů aktéři chápou spíše jako epizodní s větší frekvencí spíše otevřených projevů a častým počtem vztahů ignorance, díky čemuž můžeme vnímání dané struktury označit jako spíše otevřené. Zároveň můžeme považovat všechny druhy vztahů vyjma vztahu ignorance jako důkaz o úspěšné penetraci fact-checkerů do politického procesu, kdy jsou svými výstupy schopni vynutit si reakci politických představitelů a ovlivňovat tak jejich chování51. V rámci typů reakcí můžeme identifikovat čtyři různé podoby, a to (zpracováno na základě rozhovorů Frankovská, Sloboda, Turcsanyi, Tvrdoň, Skládanková, Homa, Hyży):

1) Online reakce – typicky na sociálních sítích či prostřednictvím komentářů na webu. 2) Reakce prostřednictvím médií, kdy politik typicky reaguje na své hodnocení v médiích. 3) Přímé reakce, kde spadají situace, kdy jsou fact-checkeři kontaktováni ze strany politika přímo a neveřejně, prostřednictvím emailu či telefonu.52 4) Oficiální reakce – typicky otevření dopisy či tiskové zprávy.

50

Matúš Sloboda (rozhovor Sloboda) uvádí specifickou situaci, kdy je Demagog.sk dobře přijímám z jedné strany politického spektra, a z té druhé fakticky ignorován. „Skoro každý významný politik projekt zná, a to velmi dobře, někteří politici například ze strany SMĚR nebo SAS jsou fanoušci projektu a pravidelně relace sledují (…) V konzervativní straně spektra ovšem naše výstupy příliš nerezonují a jsou spíš ignorovány,“ shrnuje Sloboda. 51 Konrad Hyży a Patrycja Brąglewicz (rozhovor Hyży, rozhovor Brąglewicz) podotýkají, že pronikání do politického procesu lze identifikovat spíše na regionální/lokální úrovni, než v rámci celostátní politiky. To je jednak dáno stále spíše lokálním situováním projektu v rámci Krakova (což se ovšem postupně mění, viz kap. 4.5.1.) a úspěchem projektu v rámci polských komunálních voleb. 52 U tohoto typu reakce můžeme identifikovat nejvýraznější znaky snahy o uzavřenost systému, které se manifestují v podobě nátlaku na fact-checkingové organizace. Ačkoliv nejtypičtěji bývají factcheckeři kontaktování s žádostmi o změnu či úpravu hodnocení, můžeme identifikovat i otevřeně nátlakové praktiky (ovšem jedná se opět o epizodní události). Například Turcsanyi (rozhovor Turcsanyi) popisuje situaci, kdy „Asistent ministra spravedlnosti mi dva nebo tři týdny volal půl hodinu až hodinu, vždy se to neslo ve smyslu ´vy nemůžete říct, že ministr lže´“, Skládanková (rozhovor Skládanková) zase ilustruje situace při krajské předvolební kampani, kdy vidí reakce politiků jako nejagresivnější, příkladem: „Jeden senátor mi volal asi šestkrát vždy v pátek večer asi hodinu a půl, většinou to začalo tím, že by chtěl něco vyjasnit a končilo tím, že křičel do telefonu, jak si dovolujeme o něčem říkat, že je a není pravda a obviňoval nás, že se snažíme ovlivnit volby a zdiskreditovat jej.“

59

Zatímco v případě Polska převažuje typ online a přímých reakcí53, u České republiky a Slovenska můžeme vedle zbývajících kategorií identifikovat také výskyt oficiálních reakcí, které můžeme považovat za nejúspěšnější způsob penetrace do politického systému. Zde vidíme například u organizace Demagog.sk dvě reakce na hodnocení serveru s krátkým časovým odstupem ze strany slovenského Úřadu vlády, konkrétně pak oficiální tiskovou zprávu (Demagog.sk 2012a) a agenturní zprávu Úřadu (Demagog.sk 2012b); v případě Demagog.cz opět reakci Úřadu vlády ČR (Demagog.cz 2012), otevřený dopis tehdejšího poslance a předsedy parlamentní strany Johna (Demagog.cz 2013a) a reakci na něj (Demagog.cz 2013b) či oficiální reakci ze strany Ministerstva financí (Demagog.cz 2014). Tyto, přestože spíše epizodní příklady reakcí dokládají schopnosti fact-checkerů a aktivně vstupovat do politického procesu a ovlivňovat jej.

Zcela jinou situaci můžeme identifikovat v případě Maďarska. Gergely Galovics (rozhovor Galovics) hovoří o velmi nesnadné situaci, v níž se se svým fact-checkingovým projektem iDemagog.hu ocitl. Ačkoliv se iniciativa ze strany politické reprezentace setkávala spíše s výtkami standardního charakteru vztahovanými k obsahu hodnocení či metodologii. Galovics uvádí, že „žádný reálný tlak jsme necítili, ovšem neměli jsme ještě takovou publicitu.“ Zároveň podle Galovicse o projekt existoval zájem „ze strany liberálnějších médií i veřejnosti.“

Mnohem větší problém lze identifikovat z již rozebíraného hlediska sociálně-organizačních kapacit. Podle Galovicse od roku 2010 dochází k represím ze strany vládnoucích elit směrem k občanské společnosti, což se manifestuje v řadě institucionálních překážek k tomu, založit si neziskovou organizaci či nevládní sdružení54. „Chyběla mi nějaká pomoc, abych mohl založit neziskovou organizaci. Byl jsem si jistý, že by nás jednou kvůli fact-checkingu zažalovali, a nevěděl jsem, kde bych pak mohl najít pomoc či peníze,“ shrnuje Gergely systémové překážky pro vlastní činnost (rozhovor Gergely). Problém s legálním postavením organizované občanské společnosti v Maďarsku potvrzuje i koordinátor Visegrádské spolupráce Richard Turcsanyi

53

Homa (rozhovor Homa) zde popisuje, že projekt si vybudoval velmi dobré vztahy s řadou vládních politiků, kdy jsou fact-checkeři z jejich strany pravidelně kontaktováni s žádostmi o fact-check, poskytováním zdrojů či zviditelňováním prostřednictvím sociálních sítí. 54 Represi a tlak na maďarskou občanskou společnost popisuje a kritizuje, také řada nevládních organizací, jako je Amnesty International (Amnesty 2015), Human Rights Watch (HRW 2014) nebo organizace Hungarian Free Press (2014).

60

(rozhovor Turcsanyi). Ten uvádí, že prostor v Maďarsku dostávají pouze velké a zaběhané neziskové organizace s velkými rozpočty, kdežto fact-checking v podmínkách střední a východní Evropy stojí hlavně na dobrovolnické práci (viz podrobněji následující kapitola). Turcsanyi hovoří také o dalších strukturálních překážkách, které přispívají obecné uzavřenosti tamní politické struktury. Jmenuje problém rekrutování neutrálních pracovníků, chybějící televizní diskuse, špatnou dostupnost dat či neexistenci informačního zákona v takové podobě jako v České republice nebo na Slovensku, „Vláda nemá zájem komunikovat s veřejností a ta nevyvíjí dostatečný tlak na to, aby to vláda musela dělat,“ dodává Turcsanyi (Ibid.).

Pro zodpovězení třetí výzkumné otázky „jak vnímají organizace politického fact-checkingu zemí Visegrádské 4 ve svých zemích strukturu politických příležitostí a proč?“, tedy můžeme konstatovat, že slovenští, čeští a polští fact-checkeři i přes občasné výkyvy vnímají strukturu politických příležitostí jako spíše otevřenou, jelikož nebyly identifikovány žádné významné institucionální ani jiné překážky ztěžující jejich činnost. V případě maďarských fact-checkerů pak musíme označit strukturu politických příležitostí jako spíše až zcela uzavřenou, jelikož existují podstatné institucionální a strukturální překážky, jež omezují či znemožňují působení aktivistů.

Pro úvod do další subkapitoly nám může posloužit ještě perspektiva struktury politických příležitostí z hlediska možnosti čerpání materiálních zdrojů. Jak demonstrujeme dále, analyzované organizace fact-checkerů jsou bez výjimky odkázány primárně na zahraniční kapitál velkých, především pak evropských, amerických či regionálních nadací, a nejsou úspěšné v mobilizaci domácích zdrojů. To může indikovat otevřenou nadnárodní strukturu politických příležitostí, kdy cíle a požadavky fact-checkerů do jisté míry musí nutně kopírovat cíle a požadavky těchto nadnárodních institucí, což jim umožňuje efektivně soutěžit o jejich prostředky, kdežto národní instituce se zdají být z hlediska financování vůči fact-checkingovým organizacím spíše uzavřeny.

4.5 Struktura, mobilizace a využívání zdrojů

Jednotlivé zdroje jsme v metodologické části práce kategorizovali podle jejich druhu na sociálně-organizační, lidské, materiální a morální a kulturní zdroje. Pojďme se nyní podívat, jak 61

vypadá struktura jednotlivých zdrojů našich aktivistických skupin, jakým způsobem jsou tyto zdroje mobilizovány a pro jaké účely jsou využívány.

4.5.1 Sociálně-organizační a lidské zdroje

Pokud se podíváme na sociálně-organizační zázemí provázející vznik první fact-checkingové iniciativy v regionu V4, se vší pravděpodobností by při zachování výchozího stavu v takové míře k růstu a profesionalizaci Demagog.sk nikdy nemohlo dojít, pokud by takříkajíc „nevstoupil do hry“ Institut pro dobře spravovanou společnost (Slovak Governance Institute, SGI), slovenská nestranická, nevládní a nezisková organizace, na niž jsme narazili již na začátku této kapitoly. První měsíce fungování Demagog.sk byly totiž primárně ve znamení „práce na koleně“, kdy dvojice zakladatelů Matěj Hruška a Ondrej Lunter nedisponovali prakticky žádným zázemím, zdroji ani organizační infrastrukturou a veškerou práci odváděli sami ve vlastní režii a ve svém volném čase. Situace se ovšem měla záhy změnit. „Od března se nám začala ozývat řada lidí, která nám chtěla různými způsoby s projektem pomoci, což vedlo k tomu, že jsme se časem dopracovali k SGI, se kterými jsme se dohodli na institucionálním pokrytí, což nám umožnilo lepší přístup ke grantům a také zázemí etablované organizace s historií a kreditem,“ popisuje Matěj Hruška (rozhovor Hruška), jakým způsobem došlo k institucionálnímu zakotvení projektu.

Ctibor Košťál z SGI, jenž byl koordinátorem tohoto propojení, popisuje impulz, který nastartoval celý proces, takto (rozhovor Košťál): „Všimli jsme si Demagog.sk, měli jsme pocit, že je třeba (jej) podpořit, aby nezanikl a profesionalizovat jej,“ což se podle Košťála nakonec povedlo. Spojení s SGI se z hlediska fungování fact-checkerů na Slovensku ukázalo jako klíčové. Vyjma počátečních investic do vybudování profesionalizovaných webových stránek a redakčního

systému,

rozvoje

personálních

kapacit

projektu

a

manažerského

a

administrativního zajištění fungování, SGI poskytl také nezbytné know-how pro rozvoj a budování značky Demagog.sk jako takové. „Chtěli jsme vybudovat silnou značku, která si získá respekt sama a ne tím, že tam bude naše nálepka,“ popisuje Košťál (Ibid.). Neméně významné pro rozvoj Demagog.sk bylo také poskytnutí formální právní struktury, což umožnilo organizaci přístupu k mobilizaci dalších zdrojů (rozhovor Hruška, podrobněji viz dále); také vybudování a

62

zabezpečování sítě dobrovolníků/stážistů55 prostřednictvím navázání organizační sítě na univerzity a management těchto stáží (rozhovor Frankovská, viz dále). Demagog.sk vedle přivlastnění zmíněných kapacit čerpá též fyzickou infrastrukturu SGI, především pak ve formě prostor (Ibid.).

Spolupráce mezi oběma subjekty začala na přelomu září a října 2010 a trvá doposud. Jak zdůrazňuje Košťál i Frankovská (rozhovor Košťál, rozhovor Frankovská), obsahová a formální složka fungování ovšem zůstávají striktně odděleny. SGI tedy zabezpečuje manažerské, administrativní a institucionální zabezpečení fungování, obsahová stránka je pak zabezpečována samostatně zakladateli a později dalšími vedoucími pracovníky Demagog.sk. Z infrastruktury, značky a know-how vybudované pod patronátem SGI pak čerpá také sesterský projekt Demagog.cz, jenž beze zbytku, pouze s jazykovou mutací, přebírá webový design, redakční systém, logotyp i strukturu fungování od Demagog.sk. Jinak ovšem česká organizace nekopíruje model patronátu ze strany větší a zavedené instituce tak jako na Slovensku, ani z rozhovorů s českými představiteli projektu a studia pramenů nevyplynulo, že by o takovýto druh kooperace kdy v minulosti čeští fact-checkeři usilovali. Jan Tvrdoň a Tereza Skládanková (rozhovor Tvrdoň, rozhovor Skládanková) popisují organizační strukturu Demagog.cz jako původně oficiálně včleněnou pod spolek (dříve občanské sdružení) Debatní klub studentů Masarykovy univerzity (DKMÚ), kde vedle Demagog.cz působil také Debatní klub MU a Masarykovy debaty. Tato platforma však měla spíše formální charakter a měla sloužit primárně jako legální ukotvení existence z důvodu využití nejrůznějších grantových příležitostí. Demagog.cz se pak přibližně po dvou letech rozhodl osamostatnit v podobě založení vlastního spolku. I přes deklarovaný název Demagog.cz a propojení v osobě zakladatelů i dobrovolníků (viz dále) Demagog.cz nikdy žádné formalizovanější vazby s Masarykovou univerzitou nenavázal, ačkoliv občasně využíval její infrastrukturu v podobě prostor (Ibid.). Tvrdoň uvádí, že de facto není pro fungování organizace fyzická infrastruktura k zapotřebí, což jasně odráží velký důraz občanských fact-checkerů na zcela výhradně digitální styl práce a fungování primárně skrze dostupné online platformy, jako je email či Facebook.

55

Ačkoliv mezi pojmem dobrovolník a stážista existují významové rozdíly, budeme je pro popis organizační struktury fact-checkerů používat v rovnocenném významu, jelikož primárním definičním znakem je pro naše účely práce bez nároku na peněžitou odměnu, což naplňují oba dva pojmy.

63

Situaci, kdy čeští fact-checkeři byli schopni zajistit vlastní existenci a fungování bez formálního institucionálního patronátu, tak můžeme připsat úspěšnému přenosu již vybudované infrastruktury a sociálně-organizační platformy ze zahraničí, jež byla úspěšně přenesena do českých podmínek. To bylo nepochybně způsobeno jazykovou a kulturní blízkostí České republiky a Slovenska a bez pochyby také personálním propojením zakladatelů. V podstatě ovšem můžeme říci, že Demagog.cz čerpá velkou část svých sociálně-organizačních zdrojů z těch, které byly vybudovány SGI původně pro slovenské publikum a podmínky.

Ačkoliv v omezenější míře, podobný model slovenského sociálně-organizačního zázemí kopíruje také polská frančíza Demagogu. Od počátku fungování je Demagog.org.pl organizačně zaštítěn Jagellonským klubem v Krakově, asociací sdružující absolventy Jagellonské univerzity a think-tank, který poskytuje fact-checkerům právní zakotvení a jisté institucionální benefity, opět především v podobě prostor či materiálu a obecně pak zázemí značky v Polsku velké a zavedené instituce. Klub však přímo neposkytuje žádné finanční ani personální kapacity a i přes daný název neposkytuje žádné napojení na krakovskou Jagellonskou univerzitu (rozhovor Homa). Vedle toho také díky pobočkám a spolupracujícím organizacím po celém Polsku umožňuje fact-checkerům lepší prostor pro regionální zakotvení, kterého by jinak nebyli schopni, což se projevilo především v období polských komunálních voleb (rozhovor Hyży). V případě Maďarska pak Gergely Galovics (rozhovor Galovics) uvádí, že v případě iDemagog.hu se nevynořila žádná zastřešující instituce a žádné sociálně-organizační zázemí aktivisté nenašli ani na půdě univerzity v Budapešti.

Zde vidíme další explanační faktor, jenž, zdá se, přispěl k neúspěchu fungování maďarské frančízy Demagog. Zatímco jak polský tak maďarský projekt podobně jako v českém případě čerpají z institucionálního zakotvení „mateřského“ projektu Demagog.sk v rámci SGI, kdy Institut díky svým organizačním kapacitám umožnil nastartování spolupráce v rámci V4 regionu (viz kapitola 4.1), Maďarsko nedokázalo najít alespoň částečné sociálně-organizační zázemí v rámci významnější instituce ani se dostatečně organizačně etablovat vlastními silami jako Demagog.cz. To pravděpodobně přispělo i k nedostatečnému personálnímu zajištění existence iDemagog.hu. Galovics (Ibid.) popisuje lidské zdroje projektu jako nedostatečné, na každodenním chodu jeho fungování se podílela pouhá čtveřice univerzitních spolužáků za občasné výpomoci dalších známých a mladých profesionálů. Zde lze pozorovat paralelu 64

s počátky fungování slovenských fact-checkerů, kterým se ovšem díky diskutované institucionální podpoře povedlo zajistit organizační existenci.

Podobně jako v případě Maďarska u lidských zdrojů fact-checkingových organizací – jak je typické pro nový transakční aktivismus – zcela odpadá institut formálního členství, kdy formální instituce, k níž by se členství vztahovalo, ani vůbec nemusí existovat. Všichni zkoumaní factcheckeři naopak sází na personální strukturu postavenou z velké části na dobrovolnické práci, čemuž odpovídá i zázemí pracovníků, a pouze limitovaného množství placených pracovníků. Matěj Hruška (rozhovor Hruška) popisuje, jak byl tento princip přítomný ve způsobu fungování fact-checkerů již od samotného počátku: „Od počátku jsme byli nastaveni na to, že se jedná o dobrovolnickou aktivitu. Náš primární zdroj, který jsme potřebovali získat, nebyli ani tak peníze, ale spíše lidský čas.“ Od začátku je také systém fungování daných organizací postaven primárně na studentech. Díky spolupráci s univerzitami jsou studenti rekrutováni přímo přes školy prostřednictvím systému stáží za kredity či alespoň pocházejí z univerzitního prostředí (rozhovor Tvrdoň, Skládanková, Sloboda, Homa). To ukazuje, že díky velkému důrazu na dobrovolnickou činnost fact-checkeři alespoň prozatím musejí soustředit svou rekrutační činnost takřka výhradně na vysokoškolské studenty, kteří disponují takovými kapacitami, vnitřními zdroji a příležitostmi, aby mohli tuto aktivitu zastávat. Následně jsou odměňováni nefinančními benefity v podobě praxe, vzdělávání či sociálního kapitálu. Tabulka níže (Tab. č. 5) ukazuje personální strukturu zkoumaných organizací v průběhu posledního roku. Počet Organizace

vedoucích pracovníků

Počet stálých

Personálně-organizační

dobrovolníků

struktura

Demagog.sk

5

12–15

Demagog.cz

3

20–25

Demagog.org.pl

6

50

-

4

iDemagog.hu (neaktivní)

4měsíční stáže VŠ studentů s možností prodloužení Časově neohraničené stáže, primárně VŠ studenti Časově neohraničené stáže, primárně VŠ studenti Neformální organizace

Tab. č. 5: Personální struktura sledovaných organizací, zdroj dat: rozhovory s vedoucími 65

zkoumaných organizací (Tvrdoň, Sloboda, Homa, Galovics), zpracování autor.

Jak vidíme, organizačně nejrozvinutější je z kvantitativního hlediska polská organizace, následovaná českou a slovenskou, což odpovídá i velikosti daných zemí a možností mobilizovat zdroje. Typická pro personálně-organizační struktury sledovaných případů je také plochá struktura fungování charakteristická pro organizace založené čistě na dobrovolnictví; a rovněž větší geografický záběr, kdy dané organizace vždy vyrůstají z jednoho místa (Bratislava, Brno, Krakov) a v začátcích činnosti využívají personální kapacity primárně z okolí tohoto místa (což je dáno osobními vazbami a známostmi), aby postupem času začali využívat i další místa vhodná pro mobilizaci (většinou spjatá s univerzitami), konkrétně pak ve slovenském případě Košice a Bánská Bystrica (rozhovor Sloboda), v českém prostředí Praha, Olomouc a Plzeň (rozhovor Tvrdoň) a v Polsku Krakov, Varšava, Gdaňsk, Vroclav a Poznaň (rozhovor Homa).

4.5.2 Materiální zdroje

Z hlediska nabývání materiálních zdrojů fact-checkingové organizace naplňují předpoklad finanční závislosti především na zahraničním patronátu. Zástupci organizací potvrzují, že se dlouhodobě spoléhají na jednoho či dva velké zahraniční donory. V případě Demagog.sk a Demagog.cz umožnilo fungování především spoléhání se na evropské donory a původem americkou Open society Foundation (OSF) (rozhovor Frankovská, rozhovor Tvrdoň). V případě rozšíření značky Demagog do Polska a Maďarska zmiňuje koordinátor tohoto rozšiřování Richard Turcsanyi (rozhovor Turcsanyi) jako jeden z rozhodujících faktorů, jenž umožnil realizaci fact-checkingového hnutí v dalších zemích Visegrádu, především existenci grantových příležitostí v rámci Visegrádského fondu, společně s magazínem Visegrádská revue, které vyžadovaly mezinárodní spolupráci. Existenci zahraničního, v tomto případě regionálního, patronátu v podobě donorských organizací tedy vidíme jako jeden z klíčových externích faktorů s explanační silou, jenž vysvětluje vznik a rozvoj polských a maďarských fact-checkerů. Jak si ukážeme dále, přílišná závislost na externím financování ovšem zároveň představuje významný rizikový faktor z hlediska udržitelnosti. Tabulka níže shrnuje veškeré grantové financování jednotlivých zkoumaných organizací od data jejich vzniku (viz Tab. č. 6).

66

Donor

Demagog.sk

Demagog.cz

Demagog.org.pl

iDemagog.hu

Mládež v akci

ANO

ANO

-

-

Evropská komise

-

ANO

-

-

Americká ambasáda

ANO

-

-

-

Visegrádský fond

ANO

ANO

ANO

ANO

Open Society Fund56

ANO

ANO

-

ANO

Tab. č. 6: Struktura nadačního fungování fact-checkingových organizací, zdroj: rozhovory s vedoucími zkoumaných organizací (Tvrdoň, Frankovská, Homa, Galovics) a oficiální webové prezentace projektů, zpracování autor.

Z dat je patrné, že z hlediska zahraničního patronátu ve formě velkých nadací můžeme pozorovat pouze omezené portfolio donorů, kdy navíc jednoho donora „sdílí“ více organizací. To může být jednak dáno menším množstvím grantových příležitostí v daném regionu (některé organizace přitom využívají zdroje jednoho donora často opakovaně) a dále pak spoluprací mezi jednotlivými fact-checkery financovanými z jednoho zdroje (typicky Mládež v akci a Visegrádský fond).

Úplnou závislost na zahraničním patronátu ale vykazovalo pouze sdružení maďarských factcheckerů, u ostatních národních projektů můžeme nalézt snahu o diverzifikaci portfolia příjmů prostřednictvím doplňkových zdrojů, které však ve většině případů nemají trvalý charakter a jsou určeny pro jednorázové a krátkodobé financování. Z provedených rozhovorů vyplývá, že grantové financování jednotlivé organizace využívají především na založení a etablování svých projektů (Česká republika, Polsko, Maďarsko) a po etablování z majoritní části na pokrytí personálních nákladů a administrativně-organizačních nákladů na udržení organizace takříkajíc „v chodu“ (Česká republika, Slovensko) (rozhovor Tvrdoň, Sloboda, Homa, Galovics). Zdroje získané jako vedlejší jsou pak mobilizovány typicky pro tu část repertoáru vázanou na činnost pro veřejnost (viz kapitola 4.3) nebo v případě období voleb, kdy fact-checkeři navyšují intenzitu své činnosti a počet jimi organizovaných událostí narůstá. V případě Demagog.sk je pak doplňkové financování mobilizováno na a skrze komentované články pro slovenské tištěné

56

Také Open Society Institute (Slovensko) nebo Stepan Batory Foundation (Polsko), jedná se vždy o regionální pobočku privátní sítě nadací Open Society Foundations.

67

deníky (Demagog.sk 2015b). Demagog.cz získává doplňkové zdroje díky jednorázovým malým grantům poskytovaným Masarykovou univerzitou a poté především díky jednoúčelové komerční spolupráci s českými médii především v období předvolebních kampaní (rozhovor Tvrdoň), podobně jako polský Demagog.org.pl, jenž mobilizoval část zdrojů v rámci komunální kampaně díky spolupráci s lokální watchdogovou organizací Fundacja Stanczyka (rozhovor Homa, rozhovor Hyży). Vedle toho organizace získávají nefinanční zdroje, typicky grafické či programátorské práce nebo monitoring médií.

Než přejdeme k popisu „měkčích“ druhů zdrojů ze sféry sociální a kulturní, jež jsou nepochybně pro fungování organizací podstatné, ovšem nikoliv klíčové, zastavme se na chvíli u otázky, jaký typ rozebíraných zdrojů hrál a hraje v životě organizací hlavní roli z hlediska zachování kontinuity jejich existence. Zde můžeme pozorovat výrazné rozdíly mezi jednotlivými národními organizacemi. Prioritu zajištění stálého financování spolu s nutností pevné institucionalizace akcentují jako nutnou podmínku kontinuity činnosti především představitelé Demagog.sk (rozhovor Frankovská, Sloboda, Turcsanyi, Košťál). Jako nutnou podmínku dalšího fungování zdůrazňuje institucionální zakotvení i představitel iDemagog.hu (rozhovor Galovics). Vedle toho představitelé Demagog.cz (rozhovor Tvrdoň, Skládanková, Gongala) a Demagog.org.pl (rozhovor Homa, Hyży, Brąglewicz) nejčastěji uvádějí zajištění kvalitních personálních kapacit společně s takříkajíc přetrvávajícím „nadšením pro věc“. Představitelé maďarského a polského projektu navíc shodně uvádějí, že oni sami a jejich kolegové nemají problém pracovat zadarmo.

Na těchto poznatcích lze dobře ilustrovat paradox toho, že navzdory obecně sdílenému vnímání, že převažující orientace na dobrovolnickou práci představuje výraznou hrozbu pro celkovou udržitelnost nevládních neziskových organizací, mladé fact-checkingové organizace v Polsku a Maďarsku pro zajištění vlastní kontinuity nepovažují za rozhodující dostatečnou finanční stabilizaci, ale naopak důraz na personální kapacity. Zatímco v Polsku se tak díky institucionálnímu zázemí podařilo zachovat trvání projektu i po skončení financování vázaného na volby do Evropského parlamentu, v Maďarsku se stejný scénář neopakoval právě díky absenci institucionálního „krytí“, ačkoliv ochota realizátorů k práci bez nároku na odměnu byla srovnatelná, přičemž lze tento faktor vysvětit právě zmiňovaným entuziasmem začínajících projektů. Za druhé pak vidíme akcent primárně na personální zdroje u zástupců Demagog.cz, 68

jehož lze chápat ve smyslu zajištění dostatečné personální kontinuity, jelikož organizace se opírá o nejmenší množství vedoucích pracovníků a nemá zajištěn „institucionalizovaný přísun stážistů“ jako v případě Demagog.sk, kde jsou dobrovolníci pravidelně rekrutováni přes kreditované stáže na vysokých školách. Akcent na materiální zdroje společně s institucionálním zázemím lze u Demagog.sk chápat právě v kontextu dostatečné personální stabilizace a udržení, popř. rozšíření institucionálního „polštáře“ v podobě SGI, který zaštiťuje fungování slovenských fact-checkerů již takřka od samotného počátku.

4.5.3 Morální a kulturní zdroje politických fact-checkerů

Na závěr této subkapitoly se zastavme u specifičtějších druhů morálních a kulturních zdrojů, jež jsme vymezili jako legitimitu, solidaritu a podporu ze strany celebrit a morálních autorit, speciální znalosti a aktivistické know-how.

Začneme tedy tím, jakým způsobem fact-checkeři vnímají vlastní legitimitu a odkud ji čerpají. Vyjma jednoho respondenta (rozhovor Sloboda), jenž nahlíží na legitimitu své organizace v očích veřejnosti jako spíše na slabší, se respondenti shodovali na tom, že fact-checkingové portály v jejich zemích za legitimní považovat lze. Ve smyslu původu této legitimity jsme kódováním rozhovorů identifikovali následující zdroje legitimity (čerpáno z rozhovorů Tvrdoň, Skládanková, Frankovská, Sloboda, Turcsanyi): 

transparentnost a neutralita;



metodologie a důraz na stanovená pravidla, konzistentnost;



otevřenost podnětům a kritice, komunikace navenek;



shoda na reliabilitě zdrojů;



dobrovolné sdružení občanů (ústavní princip).

Vyjma posledního bodu, který záhy rozebereme, identifikované kategorie jasně kopírují principy, které jsme stanovili a diskutovali jako nedílnou a inherentní součást práce moderních fact-checkerů v kapitole 2.4 a následně vtělili do naší definice. Fact-checkingové organizace tedy nezakládají legitimitu na ničem jiném, než na stanovení a dodržování jasných principů činnosti vůči veřejnosti, resp. svým čtenářům. Zajímavý je také poslední zdroj, jenž chápe

69

občanský fact-checking jako přirozenou a ústavně garantovanou součást demokracie, založené na sdružování občanů, jejich vstupování do politického procesu a zodpovědnosti politických činitelů lidu jako nejvyššího zdroje veškeré státní moci.

Co se týče podpory ze strany celebrit a solidarity s aktivisty, hodnotí respondenti odezvu u veřejnosti a všeobecné přijímání projektu jako pozitivní. To se projevuje jednak veřejně deklarovanou podporou ze strany samotných politiků (podrobněji viz kapitola 4.4), což Konrad Hyży (rozhovor Hyży) shrnuje paradoxem „podporují (nás), ačkoliv o nich říkáme, že nemají pravdu“, a dále pak ze strany novinářů či obecně společenských autorit. Především v České republice a v Polsku pak manifestace podpory probíhají hlavně prostřednictvím sociálních sítí, speciálně pak Twitteru (rozhovor Tvrdoň, rozhovor Hyży). V České republice patří mezi četné podporovatele řada novinářů, jako je Alexandr Mitrofanov, Ján Simkanič, Pavlína Kvapilová, nebo kuchař Roman Vaněk; na Slovensku je to Michal Havran mladší ze Slovenského syndikátu novinářů, novinář Marián Leško či Gabriel Šipoš ze slovenské Transparency International; na polské straně svou podporu na Twitteru zase vyjadřuje transformátor polské ekonomiky na tržní hospodářství Leszek Balcerowicz (rozhovor Hyży).

Poslední součástí kulturních zdrojů jsou specifické znalosti (know-how), kterými fact-checkeři disponují. Respondenti se shodovali v tom, že samotný princip fact-checkingu jakožto hodnocení pravdivosti, přednosti a faktické správnosti výroků politiků není ničím exkluzivním, což koresponduje s cíli a strategiemi aktivistů směrem k veřejnosti diskutovaných v kapitolách 4.2 a 4.3. Přesto většina dotazovaných uznává, že fact-checkeři určitým know-how skutečně disponují. Na základě kódovaných rozhovorů jej můžeme shrnout pod následující body (čerpáno z rozhovorů Tvrdoň, Skládanková, Sloboda, Turcsanyi, Hruška, Homa, Hyży): 

specifická metodologie;



udržování konzistence výstupů;



praxe;



pravidelnost;



časová náročnost (časové kapacity);



umění práce s informacemi;

70



analytické schopnosti.

Zde opět vidíme prolínání řady principů s těmi, které vůbec konstituují definici fact-checkera. Nejvíce respondenti kladli důraz na danou metodologii, což lze považovat za jádro know-how každé fact-checkingové organizace, dále pak praxi a zkušenosti úzce spojené s možností udržovat konzistenci hodnocení ve výstupech, pravidelnost činnosti, jež je dalším definičním znakem fact-checkerů, a pak specifičtější schopnosti jako práce s informacemi, schopnost analytického myšlení či dostatek časových kapacit, což ale nelze pokládat za výlučné know-how vyhrazené pouze fact-checkerům.

Shrňme tedy odpověď na čtvrtou výzkumnou otázku, která zní: „Jaké jsou sociálně-organizační, lidské, materiální, morální a kulturní zdroje organizací politického fact-checkingu zemí Visegrádské 4 a jaký měly tyto zdroje vliv na vznik a rozvoj těchto organizací?“ Demonstrovali jsme, že díky slovenskému specifiku patronátu ze strany SGI, jenž byl zprostředkovaně přenesen i do České republiky, nedošlo v případě etablování a profesionalizace prvních dvou fact-checkingových organizací k potvrzení explanačního faktoru vzniku a rozvoje organizací transakčního aktivismu tak, jak jsme jej představili spolu s Císařem (2008: 117–128). Přesto zůstává typickým rysem fact-checkingových organizací výrazná závislost na externím financování, především z evropských, amerických či regionálních nadací. Zajímavým prvkem se ovšem ukázal být větší důraz fact-checkerů spíše než na materiální, na organizační a personální zdroje, což je spojeno s velkým důrazem aktivistů na dobrovolnickou práci. Jako další z explanačních prvků pro neúspěch etablování se maďarských fact-checkerů můžeme identifikovat neschopnost institucionálního zakotvení, které na rozdíl od polské frančízy Demagog nevedlo k pokračování činnosti i přes nedostatek finančních zdrojů, ale k jejímu útlumu. Vzhledem k sociálním a kulturním zdrojům, fact-checkeři čerpají legitimitu z dodržování vlastních principů a pravidel činnosti. V systému můžeme identifikovat jejich podporovatele a jejich know-how se opírá především o vlastní metodologii, ovšem jejich činnost samotná není chápána jako exkluzivní.

4.6 Transakční kapacita fact-checkerů

Závěrem nás zajímá jeden z klíčových faktorů, který dal název celému našemu zkoumanému

71

fenoménu, a to transakční kapacita fact-checkerů, tedy schopnost navazovat organizační sítě a vazby. Opět s výjimkou Maďarska můžeme považovat fact-checkery z hlediska jejich uskutečněných transakčních kapacit za relativně úspěšné. V případě Maďarska na druhou stranu znovu narážíme na problém neochoty daného systému k institucionální podpoře a spolupráci. Podle Galovicse (rozhovor Galovics) se on sám pokoušel navázat spolupráci s vedoucími velkých maďarských institucí včetně mezinárodních, jako je Transparency International, ale „nikdo na to nechtěl přistoupit.“ Jediným spolupracujícím subjektem za celou dobu fungování iDemagog.hu se tak stala nevládní watchdogová organizace Atlatszo.hu (Ibid.). Vedle toho zde přirozeně působil faktor regionální spolupráce v rámci ostatních projektů pod značkou Demagog, což ovšem maďarské sdružení nedokázalo efektivně proměnit v dostatečné zdroje a kapitál, který by mu usnadnil další fungování. Můžeme tak poměrně jednoznačně konstatovat, že maďarští fact-checkeři v budování své transakční kapacity selhali, což společně s diskutovanou absencí institucionálního zaštítění, nedostatku finanční stabilizace a uzavřené struktury maďarských politických příležitostí se vší pravděpodobností vedlo k útlumu a přerušení, resp. pozastavení činnosti.

Slovenští, čeští a polští fact-checkeři jsou ale v budování svých transakčních kapacit o poznání úspěšnější. Můžeme zde definovat opět několik souhrnných druhů transakčních kapacit, které fact-checkeři udržují, z nichž některé jsme již diskutovali v rámci předešlých kapitol. Jedná se o: 

spolupráci se školami, především pak univerzitami;



externími odborníky a experty;



žurnalisty;



dalšími organizacemi, zejména neziskového charakteru;



mezinárodní transakci.

Na spolupráci s univerzitním prostředím jsme již narazili v rámci diskuse o zdrojích. Tento druh vazby, nejúspěšnější na Slovensku, spočívá zejména v poskytování kapacit stážistů ze strany škol, kde v případě Demagog.sk má tato spolupráce institucionální podobu ve smyslu pravidelných stáží za kredity jako součásti vzdělávacího kurikula dané univerzity (rozhovor Sloboda, rozhovor Turcsanyi). V České republice pak tato forma institucionální spolupráce fungovala podle Jana Tvrdoně (rozhovor Tvrdoň) krátkodobě ve spolupráci s Masarykovou

72

univerzitou. Přenos podobného modelu spolupráce je nyní plánován s Univerzitou Karlovou. Demagog.org.pl pak žádnými oficiálními vazbami s univerzitami nedisponuje, nicméně využívá jejich potenciálu pro rekrutaci vlastních dobrovolníků (rozhovor Homa).

Fact-checkeři využívají v rámci své činnosti také vazby na externí odborníky a experty, typicky za účelem odborných konzultací či specifických nekomerčních služeb, jako jsou překlady, právní výklady či poskytování informací. S tímto dál fact-checkeři pracují ve svých výstupech. Tvrdoň a Skládanková (rozhovor Tvrdoň, Skládanková) popisují, že organizace udržuje primárně neformální síť expertů na specifická témata, s nimiž spolupracuje ad hoc podle potřeby. Tito experti jsou pak získáváni jednak skrze osobní vazby a známosti a zároveň také přes interakce na sociálních sítích. O podobném modelu konzultantů a spolupracovníků z řad odborné veřejnosti můžeme hovořit i na Slovensku (rozhovor Frankovská, rozhovor Sloboda) a v Polsku (rozhovor Homa). Navyšování této transakční kapacity můžeme zároveň chápat jako snahu o zvýšení kredibility vlastní činnosti (viz také kap. 2.4).

Další významnou složkou budování transakčních kapacit, esenciálních rovněž z hlediska strategií a cílů, jsou vazby na žurnalisty. Zde můžeme vidět signifikantní rozdíly mezi jednotlivými formami vztahu v rámci pozorovaných případů. V českém případě fact-checkeři sami sebe chápou dokonce jako součást širšího mediálního prostředí, kdy stejně jako v předchozím případě udržují vazby s novináři především díky předchozím interakcím na sociálních sítích, zejména pak na Twitteru (rozhovor Tvrdoň); a zároveň jednorázově spolupracují s novinami či televizí i na komerční bázi (viz kapitola 4.5.2). Organizační vazby s novináři navazuje i Demagog.orgl.pl. Fact-checkeři jsou jednak aktivními dodavateli přebíraného obsahu a zároveň jsou oslovovány ze strany žurnalistů s nabídkami spolupráce, opět pak především v předvolebním období. Ačkoliv zde u budování transakční kapacity znovu narážíme na již diskutovanou skutečnost stále spíše lokálního charakteru projektu, kde můžeme ve vazbách na celonárodní média spatřovat jisté limity, celkově jsou vztahy mezi polskými fact-checkery a jejich mediálními partnery „spíše vřelé“ (rozhovor Homa).

Rozdílnou situaci však můžeme vidět ve slovenském případě, kdy jednotliví aktéři hovoří o limitované možnosti kooperace (rozhovor Turcsanyi), kterou můžeme označit jako transakční deficit. Podle Slobody (rozhovor Sloboda) faktickou kooperaci fact-checkeři budují pouze 73

s deníkem SME a nyní také s Denníkem N, zatímco přístup do jiných druhů médií lze označit za uzavřený. Sloboda to vysvětluje tím, že slovenští novináři nevnímají Demagog.sk jako partnera, ale spíše jako konkurenci. „Často jsme ze strany médií dokonce nazýváni jako novináři z Demagog, přitom žádní novináři nejsme, (…) podle mě je to chybné uvažování a asi i chyba v naší komunikaci, protože bychom měli ulehčovat novinářům práci s fakty,“ shrnuje Sloboda. Budování transakčních kapacit s novinářskou obcí přitom představuje klíčový nástroj pro amplifikaci vlastních výstupů fact-checkerů a zároveň klíčový nástroj pro efektivní artikulaci vlastních požadavků směrem k veřejnosti a politickým představitelům. Tabulka níže shrnuje, jak jsou v tomto jednotlivé organizace úspěšné z hlediska případů penetrace do mediálního prostředí (viz Tab. č. 7).

Rok

Demagog.sk

Demagog.cz

Demagog.org.pl

2010

2657

-

-

2011

71

-

-

2012

31

166

-

2013

72

259

-

2014

76

130

3058

Tab. č. 7: Mediální zmínky o sledovaných případech podle let, zdroj: interní data organizací59, úpravy a zpracování autor.

Tabulka shrnuje mediální zmínky60 v tištěných a online médiích, televizi a rozhlase ve sledovaných letech. Zde vidíme, že čeští fact-checkeři jsou bezpochyby nejúspěšnější v penetraci do médií. Výkyvy mezi jednotlivými roky můžeme vysvětlit spuštěním projektu v roce 2012, kdy se mu dostalo velké mediální pozornosti, rok 2013 je pak rámován především probíhající prezidentskou kampaní, kdy se pokrytí přímé volby prezidenta stalo doposud nejúspěšnější sérií výstupů projektu (rozhovor Tvrdoň), rok 2014 můžeme brát jako konsolidační, kdy je i přes troje probíhající volby (do Evropského parlamentu, komunální a do třetiny Senátu) mediální pokrytí souvislé v rámci celého sledovaného roku. U Demagog.sk 57

Vzhledem k datu vzniku v březnu 2010 se nejedná o údaje za úplný rok. Vzhledem k datu vzniku v dubnu 2010 se nejedná o údaje za úplný rok. 59 Statistika mediálních zmínek byla laskavě poskytnuta Matúšem Slobodou, Pavlínou Škromachovou a Lucií Homou. 60 Klíčová slova „Demagog.cz, Demagog.sk, Demagog.org.pl, Demagog.pl“ 58

74

vidíme po počátečním roce stabilizaci na přibližně 70 vstupech do médií s regresí roku 2012, kdy většinu penetrace představují vlastní komentované výstupy projektu publikované v deníku SME. U polských fact-checkerů nelze po roce fungování určit jednoznačný trend, nicméně vidíme zde nepatrně větší počet vstupů do médií než v případě prvního roku fungování Demagog.sk, kdy vzhledem k probíhajícím prezidentským volbám a nadcházejícím volbám všeobecným lze očekávat nárůst těchto zmínek.

Jako další rovinu budování transakční kapacity pak můžeme identifikovat rozšiřování organizačních vazeb s dalšími organizacemi, především pak nevládními a neziskovými. V případě Demagog.sk aktéři uvádějí, že si dokázali vybudovat „dobré postavení v rámci neziskového sektoru“ (rozhovor Frankovská) a disponují vazbami se „všemi hlavními hráči, organizacemi a think-tanky na Slovensku“ (rozhovor Turcsanyi). Silná navázání na nevládní neziskový sektor na Slovensku lze vysvětlit především díky diskutovanému institucionálnímu zázemí v podobě SGI, přičemž Institut disponuje vazbami na významné hráče slovenské nevládní scény (rozhovor Košťál, rozhovor Sloboda).

V případě českých fact-checkerů můžeme identifikovat hlavně vazby na organizace sdružované okolo platformy Náš stát, jež agreguje projekty zaměřené na watchdogovou činnost a tematiku otevřených dat61. Tvrdoň (rozhovor Tvrdoň) uvádí formalizovanou spolupráci především s partnerskými projekty Kohovolit.eu, Naši politici a s Fondem Otakara Motejla. Tato transakční kapacita je využívána především pro snazší přístup ke grantovému financování. Polští factcheckeři pak spolupracují na společných iniciativách, jež také v některých případech využívají pro získávání finančních zdrojů, s řadou nevládních organizací, jako je Watchdog Polska, Instytut Spraw Obywatelskich, Przejrzysty Kraków či Mam Prawo Wiedziec (rozhovor Homa, rozhovor Hyży).

Poslední druh budování transakční kapacity představuje vytváření mezinárodních sítí a vazeb. Všichni sledovaní aktéři kooperují mezi sebou ve smyslu sdílení know-how, společné grantové politiky a obecně sdílení a budování společné značky. Vedle této regionální transakční sítě můžeme v případě Demagog.cz registrovat zapojení do skutečně globálních aktivit. Zástupci 61

Viz http://www.nasstat.cz/

75

projektu se účastnili prvního světového summitu fact-checkerů v Londýně, kde došlo k přípravě vytvoření Global Fact-Checking Association (Beckham 2014b), a v dubnu 2015 se účastnili také mezinárodního setkání fact-checkingových organizací v italské Perugii (rozhovor Tvrdoň). Vedle toho jsou Demagog.cz, Demagog.sk a Demagog.org.pl oficiálními partnery evropského factcheckingového portálu FactCheck.eu, na jehož stránku zástupci projektů přispívali svými výstupy především v období voleb do Evropského parlamentu (rozhovor Tvrdoň, rozhovor Hyzy).

V rámci zodpovězení poslední výzkumné otázky „jaká je transakční kapacita organizací politického fact-checkingu zemí Visegrádské 4?“ můžeme tedy konstatovat, že organizace Demagog.sk, Demagog.cz a Demagog.org.pl byly schopny za dobu své existence vybudovat široké portfolio organizačních vazeb a jejich transakční kapacita se zdá být robustní. Organizace prostřednictvím kooperace s univerzitami zajišťují personální stabilizaci svých organizací; zvyšují kvalitu a kredibilitu svých výstupů díky spolupráci s řadou externích odborníků; s výjimkou omezenější kapacity slovenského projektu jsou schopny navazovat kooperaci s žurnalisty a efektivně tak se svými výstupy pronikat do médií; udržují síť spolupracujících nevládních neziskových organizací, díky kterým zlepšují svůj potenciál mobilizace finančních zdrojů; udržují vzájemnou kooperaci napříč Visegrádským regionem a v českém případě také navazovat globální vazby se zbytkem fact-checkingového hnutí. Naopak v případě iDemagog.hu vidíme selhání transakčních kapacit, které spolu s dalšími faktory způsobilo přerušení činnosti fact-checkerů v Maďarsku.

Závěr

V naší práci jsme si dali za cíl prostřednictvím konceptů politického aktivismu dát odpověď na otázku, zda můžeme organizace, jež jsme nazvali politickými fact-checkery, přiřadit ke specifickému druhu aktivismu vznikajícího v podmínkách postkomunistické střední a východní Evropy, který označujeme jako nový transakční aktivismus. Pomocí pěti vedlejších výzkumných otázek jsme rozebírali, zda, jakým způsobem a v jaké míře tito političtí aktivisté naplňují jednotlivé znaky tohoto konceptu, jenž je pro analýzu těchto aktérů využíván, a to: cíl a požadavky činnosti aktivistů; repertoár jejich jednání a specifické strategie jednání s tímto repertoárem svázané; percepci struktury politických příležitostí, jež podle mínění aktivistů 76

konstituují otevřenost či uzavřenost daného systému vůči jejich požadavkům; sociálněorganizační, materiální, sociální a kulturní zdroje, které tito aktivisté mobilizují a využívají pro svou činnost; a v neposlední řadě jejich transakční kapacitu, tedy jejich schopnost navazovat organizační sítě a vazby. Pro naši analýzu jsme si zvolili čtyři případy politického aktivismu v prostoru tzv. Visegrádské čtyřky, konkrétně občanské fact-checkingové iniciativy: slovenský Demagog.sk, český Demagog.cz, polský Demagog.org.pl a maďarský iDemagog.hu.

Pokud chápeme cíle a požadavky politických aktivistů jako jejich snahu aktivně vstupovat do politického procesu a ovlivňovat chování jeho aktérů, tak z našich zjištění vyplývá, že zkoumané organizace jako svůj primární cíl chápou národní politické reprezentace v jednotlivých zkoumaných zemích s požadavkem změny jejich chování, kterou jsme identifikovali jako změnu obsahu veřejných vystoupení politických reprezentantů z hlediska většího důrazu na argumentaci založenou na faktech za dodržení principů faktické přesnosti, správnosti a pravdomluvnosti. O tento cíl političtí aktivisté usilují také prostřednictvím práce především s politicky angažovanou veřejností, kde se snaží o její vzdělávání a aktivizaci, a rovněž skrze změnu chování žurnalistů s požadavkem změny mediálního diskurzu, především pak politických diskusí, přičemž je opět akcentována faktická složka veřejné debaty. Tuto množinu cílů pak můžeme shrnout jako všeobecný požadavek aktivistů na větší míru politické zodpovědnosti vůči veřejnosti, ve smyslu zodpovídání se za obsah veřejných politických vystoupení, což můžeme v souladu s definicí nového transakčního aktivismu označit za výhradně postmaterialistický požadavek.

Nebyli jsme schopni identifikovat specifické strategie jednání, které používají političtí aktivisté v rámci svého repertoáru, považujeme proto za artikulaci jejich strategií sledování definovaných požadavků a cílů. Studiem událostí organizovaných aktivisty jsme došli k závěru, že fact-checkingové organizace rezignují na veřejné kolektivní mobilizační akce a místo toho se soustředí na specifické portfolio činností, jež je zaměřeno na vzdělávání a informování veřejnosti, ovlivňování a formování veřejného mínění prostřednictvím pronikání do médií a skrze unikátní soubor praktik politického fact-checkingu, což je charakterizováno velkým množstvím realizovaných událostí, prostřednictvím kterých aktivisté naplňují svoje cíle a požadavky směrem k politickým činitelům a mediální i všeobecné veřejnosti.

77

Stran chápání struktury politických příležitostí v zemích, kde aktivisté působí, můžeme pozorovat v případě České republiky, Slovenska a Polska tuto strukturu jako otevřenou, s absencí významných institucionálních a strukturálních překážek, jež by omezovaly či znemožňovaly jejich aktivity a možnost pronikání do politického procesu. Jako spíše otevřený hodnotí aktivisté postoj politiků k výstupům jejich činnosti, kdy můžeme identifikovat pouze epizodní otevřené útoky či snahu o ovlivňování výstupů aktivistů, naopak část politické reprezentace se staví k činnosti aktivistů přímo otevřeně, popř. neutrálně. Identifikovat můžeme v případě Demagog.sk a Demagog.cz penetraci do politického procesu díky oficiálním reakcím vládních úřadů na jejich činnost. V případě maďarského iDemagog.hu jsme pak oproti tomu nalezli významné institucionální a strukturální překážky, které aktivistům znemožňují jejich efektivní působení a minimalizují jejich možnost mít vliv na podobu daného politického systému a chování jeho aktérů v něm. V případě Maďarska tak označujeme strukturu politických příležitostí za uzavřenou.

Z hlediska nabývání a využití zdrojů můžeme konstatovat, že z hlediska rozvoje a organizačního zaštítění došlo v případě sledovaných organizací ke specifickému scénáři. Aktivisté zakládající Demagog.sk vycházejí z principu volné institucionalizace a spontánní participace, k jejich etablování a profesionalizaci nedochází prostřednictvím zahraničního patronátu, ale díky domácímu institucionálnímu zakotvení pod slovenským Institutem pro dobře spravovanou společnost. Podobný model volné participace můžeme sledovat i v případě iDemagog,hu, kde ovšem maďarští aktivisté nebyli schopni dosáhnout dostatečného institucionálního zázemí, což byl jeden z hlavních faktorů neúspěchu jejich činnosti. V případě českých a polských aktivistů zde vidíme klasičtější model profesionalizace díky zahraničnímu patronátu, nicméně obě organizace čerpají z původního institucionálního modelu vyvinutého na Slovensku, s tím rozdílem, že organizace polských fact-checkerů byla schopna zabezpečit vlastní institucionální ukotvení v podobě zaštítění Jagellonským klubem. Všechny sledované aktéry ovšem charakterizuje typická závislost na velmi limitovaném množství externích zdrojů, jež nejsou schopny dostatečně kompenzovat jinými příjmy. Získané zdroje jsou tak především využívány na zajištění požadavků pracovníků jednotlivých organizací, chod činnosti a některé specifické a jednorázové aktivity. Překvapivým zjištěním je pak, vyjma organizace Demagog.sk, důraz na zajištění dostatečných personálních kapacit před materiálním zajištěním. Sledované organizace se v drtivé míře spoléhají na dobrovolnickou práci s pouze menším množstvím kmenových 78

profesionálních pracovníků a zcela rezignují na formální institut členství. Z morálních a kulturních zdrojů se aktéři spoléhají na veřejnou podporu osobností, která se manifestuje především prostřednictvím sociálních sítí, vlastní specifickou metodologii, jež je chápána jako součást jejich know-how, a legitimitu čerpanou především z vlastních deklarovaných principů transparentní činnosti a zodpovědnosti za jejich dodržování.

Posledním faktorem, jímž jsme se zabývali, byl koncept transakční kapacity. Tu čeští, slovenští a polští aktivisté opírají především o spolupráci, sociální vazby a organizační sítě s řadou složek společnosti, především pak s vysokými školami a univerzitami; externími odborníky; s limitovaným úspěchem slovenských aktivistů také s mediální sférou, díky které efektivně pronikají do veřejné debaty; s nevládními neziskovými organizacemi a regionální spolupráci v rámci Visegrádského regionu s přesahy kooperace a transakce na mezinárodní úrovni. Maďarští aktivisté pak v budování svých transakčních kapacit nebyli úspěšní a dokázali navázat spolupráci pouze s jedinou organizací.

Závěrem tedy můžeme říci, že političtí aktivisté působící v organizacích politického factcheckingu v České republice a na Slovensku dokázali ve velké míře konsolidovat svou činnost, vybudovat portfolio transakčních vazeb a naplňují s drobnými odchylkami především ve slovenském případě znaky úspěšných transakčních aktivistů, kteří dokážou v jisté míře efektivně naplňovat své požadavky. V případě polských aktivistů neuplynula dostatečně dlouhá doba, abychom mohli sledované faktory skutečně zodpovědně zhodnotit, nicméně dosavadní vývoj nasvědčuje tomu, že i oni naplňují znaky úspěšné a efektivně působící organizace nového transakčního aktivismu. V případě maďarských aktivistů se střetáváme s kombinací faktorů: neschopnost zajistit si institucionální zaštítění, nedostatečné personální a finanční kapacity, nepřátelská struktura maďarských politických příležitostí a selhání v budování transakční kapacity. Tyto skutečnosti bohužel vedly k tomu, že maďarští fact-checkeři nebyli s to naplnit počáteční potenciál a nelze je považovat za úspěšné reprezentanty nového transakčního aktivismu.

79

Soupis použitých zdrojů Primární zdroje 

Amazeen, A., Michelle. 2013. Making a difference? A Critical Assessment of FactChecking in 2012. New America Foundation.



Amazeen, A., Michelle. 2015. „Revisiting the Epistemology of Fact-Checking, Critical Review.“ A Journal of Politics and Society (27(1), 1-22.



Coddington, Mark et al. 2014. „Fact Checking the Campaign: How Political Reporters Use Twitter to Set the Record Straight (or Not).“ The International Journal of Press/Politics. 19(4) 391–409.



Cook, John, Lewandowsky, Stephan. 2011. The Debunking Handbook. St. Lucia, Australia: University of Queensland.



Cisař, Ondřej. 2008. Politický aktivismus v České republice: Sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace. Brno: CDK.



Della Porta, Donatella, Diani, Mario. 1999. Social Movements: An Introduction. Malden: Blackwell.



Dobbs, Michael. 2012. The Rise of Political-Fact-Checking: How Reagan Inspired a Journalistic Movement: A Reporter’s Eye View. New America Foundation.



Fridkin, Kim et al. 2015. „Liar, Liar, Pants on Fire: How Fact-Checking Influences Citizens’ Reactions to Negative Advertising“ Political Communication 32, 127–151.



Garrett, R., Kelly, Brian, E, Weeks. 2013a. The Promise and Peril of Real-Time Corrections to Political Misperceptions. Columbus: Ohio State University.



Garrett, R., Kelly et al. 2013b. „Undermining the Corrective Effects of Media-Based Political Fact Checking? The Role of Contextual Cues and Naïve Theory.“ Journal of Communication 63, 617-637.



Graves, Lucas et al. 2015. „The Difusion of Fact-checking Understanding the growth of a journalistic innovation.“ American Press Institute. Nepublikováno. (http://www.americanpressinstitute.org/wp-content/uploads/2015/04/The-Growthof-Fact-Checking.pdf).



Graves, Lucas. 2013. Deciding What’s True: Fact-Checking Journalism and the New Ecology of News. Dizertační práce. Columbia University. 80



Graves, Lucas, Glaisyer, Tom. 2012. The Fact-Checking Universe in Spring 2012: An Overview. New America Foundation.



Howard, M., Marc. 2003. The Weakness of Civil Society in Post-communist Europe. New York: Cambridge University Press



Lewandowsky et al. 2012. „Misinformation and Its Correction: Continued Influence and Successful Debiasing.“ Psychological Science in the Public Interest 13(3) 106– 131.



Nyhan, Brendan, Reifler, Jason. 2012. Misinformation and Fact-Checking: Research Findings from Social Science. New America Foundation



Nyhan, Brendan, Reifler, Jason. 2015. Estimating Fact-checking’s Effects: Evidence from a long-term experiment during campaign 2014. American Press Institute. Nepublikováno. (http://www.americanpressinstitute.org/wpcontent/uploads/2015/04/Estimating-Fact-Checkings-Effect.pdf).



Petrova, T., Tarrow, S. 2007. „Transactional and Participatory Actvism in the Emereging European Polity.“ Comparative Political Studies, 40(1), 74-94.



Raiser, Martin., et al. 2001. Social Capital in Transition: A First Look at the Evidence. London: EBRD.



Schäfer, Maximilian. 2011. „Science journalism and fact checking“ Journal of Science Communication 10(04).



Silverman, Craig. 2007. Regret the Error: How Media Mistakes Pollute the Press and Imperil Free Speech. New York: Union Square Press.



Thorson, Emily. 2014: Identifying Substantive Policy Misperceptions in the American Public. George Washington University.

81

Sekundární zdroje 

Abrahamian, A., Atossa. 2012. The Facts About Fact-Checking. UTNE. (cit. 15-05-18) (http://www.utne.com/politics/fact-checking-zm0z12jazsie.aspx#axzz31EVXGH2X).



Ackerman, R. Rose. 2001. „Trust, Honesty and Corruption: Reflection on the State



Building Process.“ European Journal of Sociology, 42, 526-570.



Adair, Bill, Tharoke, Ishan. 2015. Fact-Checking Census finds continued growth around the world. Reporter´s Lab. (cit. 15-05-18) (http://reporterslab.org/fact-checkingcensus-finds-growth-around-world/).



Adair, Bill, Tharoke, Ishan. 2015. Duke Study Finds Fact-Checking Growing Around the World. Reporter´s Lab. (cit. 15-05-18) (http://reporterslab.org/duke-study-finds-factchecking-growing-around-the-world/).



Adair, Bill. 2014. Fact-checking grows in Latin America. Reporter´s Lab. (cit. 15-05-18) (http://reporterslab.org/fact-checking-grows-in-latin-america/).



Beckham, Shannon. 2014a. At fact-checking summit, ‘We hope courage is contagious’. Poynter. (cit. 15-05-18) (http://www.poynter.org/news/mediawire/255073/at-fact-checking-summit-wehope-courage-is-contagious/).



Beckham, Shannon. 2014b. Fact-checkers plan international organization. Poynter. (cit. 15-05-18) (http://www.poynter.org/news/mediawire/255372/fact-checkersplan-international-organization/).



Demagog.cz. 2015a. Jak hodnotíme? (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/jakhodnotime-metodika).



Demagog.cz. 2015b. O nás. (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/o-nas).



Demagog.cz. 2015c. Sliby Miloše Zemana: Speciál Demagog.cz k dvouletému výročí inaugurace prvního přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana. (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/sliby-milose-zemana/).



Demagog.cz. 2014. Reakce projektu Demagog.cz na výtky Ministerstva financí. (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/reakce-projektu-demagogcz-na-vytky-ministerstvafinanci-ceske-re).

82



Demagog.cz. 2013a. Otevřený dopis Radka Johna redakci serveru Demagog.cz. (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/otevreny-dopis-radka-johna-redakci-serverudemagogcz).



Demagog.cz. 2013b. Reakce projektu Demagog.cz na otevřený dopis Radka Johna. (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/reakce-projektu-demagogcz-na-otevreny-dopisradka-johna).



Demagog.cz. 2012. Reakce týmu Demagog.cz na protianalýzu Úřadu vlády ČR. (cit. 15-05-18) (http://demagog.cz/reakce-tymu-demagogcz-na-protianalyzu-uradu-vladycr).



Demagog.hu. 2015a. Rólunk. (cit. 15-05-18) (http://idemagog.hu/rolunk/#).



Demagog.pl. 2015a. O nas. (cit. 15-05-18) (http://demagog.org.pl/o-nas/).



Demagog.pl. 2015b. #metodologia #factcheck (cit. 15-05-18) (http://demagog.org.pl/o-nas/factcheck/).



Demagog.pl. 2015c. PBK: „Spełniłem wszystkie obietnice wyborcze” #factcheck. (cit. 15-05-18) (http://demagog.org.pl/wypowiedzi/pbk-spelnilem-wszystkie-obietnicewyborcze-factcheck/).



Demagog.sk. 2015a. Prečo projekt Demagog.SK. (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/preco-projekt-demagogsk).



Demagog.sk. 2015b. 5 rokov s Demagog.SK. (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/5-rokov-s-demagogsk).



Demagog.sk. 2015c. Tri roky vlády Roberta Fica (100 opatrení). (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/diskusie/531/tri-roky-vlady-roberta-fica-100-opatreni).



Demagog.sk. 2014a. V4 region factchecks its politicians before the EP elections. (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/v4-region-factchecks).



Demagog.sk. 2014b. Analýza diskusnej sezóny 2013/2014. (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/analyza-diskusnej-sezony-20132014).



Demagog.sk 2013a. SMER: Vládne fakty 2013. (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/diskusie/378/smer-vladne-fakty-2013).



Demagog.sk 2013b. e-Democracy Day (cit. 15-05-18) (http://www.demagog.sk/edemocracy-day).

83



Demagog.sk 2012a. Reakcia na tlačovú správu Úradu vlády SR z dňa 8.5.2012. (cit. 1505-18) (http://www.demagog.sk/reakcia-na-tlacovu-spravu-uradu-vlady-sr-kuhodnoteniu-vyroku-ro).



Demagog.sk 2012b. Reakcia na agentúrnu správu Úradu vlády z 22.7.2012. (cit. 1505-18) (http://www.demagog.sk/reakcia-na-agenturnu-spravu-uradu-vlady-z2272012).



Elizabeth, Jane. 2014a. Who are you calling a fact checker? American Press Institute. (cit. 15-05-18) (http://www.americanpressinstitute.org/fact-checking-project/factchecker-definition/).



Elizabeth, Jane. 2014b. Small newsroom, big election? Don’t be afraid of factchecking. American Press Institute. (cit. 15-05-18) (http://www.americanpressinstitute.org/fact-checking-project/small-newsroomcovering-big-election-dont-afraid-fact-checking/).



FactCheck.org. 2015a. Our Mission. (cit. 15-05-18) (http://www.factcheck.org/about/our-mission/).



FactCheck.org. 2015b. Our Staff. (cit. 15-05-18) (http://www.factcheck.org/ourstaff/).



FactCheck.org. 2015c. Our Funding. (cit. 15-05-18) (http://www.factcheck.org/ourfunding/).



Fact Checker. 2015. About The Fact Checker. The Washington Post. (cit. 15-05-18) (http://www.washingtonpost.com/blogs/fact-checker/about-the-fact-checker/).



FlackCheck. 2012. The Public Still has a Lot to Learn About the 2012 Presidential Race but Those Who Seek out Fact Checking on the Internet Know More. (cit. 15-05-18) (http://www.flackcheck.org/press/the-public-still-has-a-lot-to-learn-about-the-2012presidential-race-but-those-who-seek-out-fact-checking-on-the-internet-knowmore/).



Fischer, Marc. 2015. Who cares if it’s true? Modern-day newsrooms reconsider their values. Columbia Journalism Review. (cit. 15-05-18) (http://www.cjr.org/cover_story/who_cares_if_its_true.php?page=all).



Freedom House Index. 2015 (cit. 15-05-18) (https://freedomhouse.org/reporttypes/freedom-world).

84



Freedom Press Index. 2015. (cit. 15-05-18) (https://index.rsf.org/#!/).



Garber, Megan. 2009. The More Things Change: The PolitiFact Pulitzer: new form, old function. Columbia Journalism Review. (cit. 15-05-18) (http://www.cjr.org/behind_the_news/the_more_things_change.php).



Garber, Megan. 2014. Heslo Politifact. Nieman Journalism Lab. (cit. 15-05-18) (http://www.niemanlab.org/encyclo/politifact/?=fromembed).



Harcup, Tony. 2014. A Dictionary of Journalism. Oxford: Oxford University Press.



Heffernan, Virginia. 2010. What ‘Fact-Checking’ Means Online. The New York Times Magazine. (cit. 15-05-18) (http://www.nytimes.com/2010/08/22/magazine/22FOBmedium-t.html?pagewanted=all&_r=0).



Hendricks, F., Vincent. 2014. Yahoo can present top news but journalists decide what matters. The Conversation. (cit. 15-05-18) (http://theconversation.com/yahoo-canpresent-top-news-but-journalists-decide-what-matters-23792).



Holan, D, Angie. 2011. Who is PolitiFact? Who pays for Politifact? (cit. 15-05-18) (http://www.politifact.com/truth-o-meter/blog/2011/oct/06/who-pays-forpolitifact/).



Jensen, Elizabeth. 2012. Election 1: Fact Checking The NPR Fact Checkers. NPR. (cit. 15-05-18) (http://www.npr.org/sections/ombudsman/2012/10/28/161839145/elections-1fact-checking-the-npr-fact-checkers).



Kessler, Glenn. 2014a. The global boom in political fact checking. The Washington Post. (cit. 15-05-18) (http://www.washingtonpost.com/blogs/factchecker/wp/2014/06/13/the-global-boom-in-fact-checking/).



Kessler, Glenn. 2014b. Just the Facts. Foreign Affairs. (cit. 15-05-18) (https://www.foreignaffairs.com/articles/2014-01-06/just-facts).



Merriam-Webster Dictionary. 2015. Heslo fact-check. (cit. 15-05-18) (http://www.merriam-webster.com/dictionary/fact-check).



Oxford Dictionary. 2015. Heslo fact-check. (cit. 15-05-18) (http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/fact-check).



Phelps, Andrew. 2012. Inside the Star Chamber: How PolitiFact tries to find truth in a world of make-believe. NiemanLab. (cit. 15-05-18)

85

(http://www.niemanlab.org/2012/08/inside-the-star-chamber-how-politifact-forgestruth-in-the-world-of-make-believe/?relatedstory). 

Politifact. 2015a. The PolitiFact staff. (cit. 15-05-18) (http://www.politifact.com/truth-o-meter/staff/).



Politifact. 2015b. About PolitiFact. (cit. 15-05-18) (http://www.politifact.com/about/).



Reporter´s Lab. 2015. Global Fact-checking sites. (cit. 15-05-18) (http://reporterslab.org/fact-checking/#)



Ross, Theodore. 2015. Don’t blame the fact checker. Al-Jazeera America. (cit. 15-0518) (http://america.aljazeera.com/opinions/2015/1/rolling-stonefactcheckingmagazinesjournalismmedia.html).



Silverman, Craig. 2014. The Origins and Evolution of Fact-Checking, and The New Urgency of Verification. (cit. 15-05-18) (http://www.slideshare.net/craigsilverman/aejcm-clunch).



Sivý, Rudolf. 2011. Demagog.sk ukáže klamstvá politikov. (cit. 15-05-18) (http://www.webnoviny.sk/slovensko/demagogsk-ukaze-klamstva-politikov/308851clanok.html).



Scherer Michel. 2012. Blue truth, red truth. Time Magazine. (cit. 15-05-18) (http://swampland.time.com/2012/10/03/blue-truth-red-truth/).



Visegrad Revue. 2014. Série článků od projektů Demagog. (cit. 15-05-18) (http://visegradrevue.eu/?s=demagog).



Wikipedia. 2015. Heslo fact-checker. (cit. 15-05-18) (http://en.wikipedia.org/wiki/Fact_checker).



Zuckerman, Ethan. 2011. Lucas Graves on the rise of fact checking. (cit. 15-05-18) (http://www.ethanzuckerman.com/blog/2011/12/14/lucas-graves-on-the-rise-offact-checking/).

86

Příloha č. 1: Soupis rozhovorů Brąglewicz, Patrycja. Fungování Demagog.org.pl. Krakov. 15-05-08. Frankovská, Veronika. Fungování Demagog.sk. Bratislava. 15-05-04. Galovics, Gergely. Fungování a založení iDemagog.hu. Budapešť. 15-04-30. Gongala, Petr. Fungování Demagog.cz a rozvoj Visegrádské spolupráce. Brno. 15-05-06. Homa, Łucja. Založení a fungování Demagog.org.pl. Krakov. 15-05-02. Hyży, Konrad. Fungování Demagog.org.pl. Krakov. 15-05-08. Hruška, Matěj. Založení a fungování Demagog.sk a Demagog.cz. Bratislava. 15-05-04. Košťál Ctibor. Role SGI při spolupráci s Demagog.sk. Bratislava. 15-05-04. Skládanková, Tereza. Založení a fungování Demagog.cz. Brno, 15-05-06. Sloboba, Matúš. Fungování Demagog.sk. Bratislava. 15-05-04. Turcsanyi, Richard. Fungování Demagog.sk a rozvoj Visegrádské spolupráce.. Brno. 15-05-05. Tvrdoň, Jan. Fungování Demagog.cz. Praha, 15-05-10.

87