o jaroslavu vrchlickém

jv michal topor ed.

čtení o jaroslavu vrchlickém

antologie*

Básník ve sporech o životnost díla

michal topor ed.

čtení o jaroslavu vrchlickém Básník ve sporech o životnost díla

Jaroslav Vrchlický ve své pracovně

antologie*

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

Úvod

michal topor Na grafické úpravě a předtiskovém zpracování antologie se podíleli studenti Střední průmyslové školy grafické v Praze v rámci projektu CZ.2.17/3.1.00/34166 (OPPA)

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Děkujeme Tomáši Brousilovi ze Suitcase Type Foundry za poskytnutí písma Republic

Recenzovala doc. Mgr. Libuše Heczková, Ph. D.

© Institut pro studium literatury, 2013 © Kamil Bednář – dědicové, c/o DILIA, 1937; Pavel Eisner – dědicové, c/o DILIA, 1925; Pavel Fraenkl – dědicové, 1937; Josef Hora – dědicové, c/o DILIA, 1922; Emanuel Chalupný – dědicové, 1926; Vojtěch Jirát – dědicové, 1942; Stanislav Kostka Neumann – dědicové, c/o DILIA, 1907, 1937 ISBN 978-80-87899-01-4

„A varuji před absolutizováním dočasných polemických front v literární historii“ Oldřich Králík: F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický. Příspěvek k velkému tématu (1967) Úkolem antologie je ukázat rozpravu o  Jaroslavu Vrchlickém jako souhru dvojího časování, dvou hledisek — hlediska „přítomnosti“ (a  jejích „potřeb“) a  hlediska odstupu, úkolu dějepisného, a  to v  rozmezí let 1903—1942. Dílo Jaroslava Vrchlického bylo bohatě doprovázeno dílčími soudy (nejednou prostě oslavnými), komentáři, polemikami, vysvětlováno, zapojováno do  časových i  literárně-dějinných rámců již od  poloviny sedmdesátých let 19. století, kdy například Jan Neruda nad Vrchlického prvotinou, knihou Z  hlubin, prohlásil „Lyrik to moderní“ a  vypočetl kvality (včetně problematických rysů) debutantova básnického výkonu (Národní listy, 5. 3. 1875). Antologie vyjímá z  takřka stopadesátileté rozpravy užší epochu, ohraničenou jednak prvními roky 20. století, v  nichž již samo — pokračující — dílo J. Vrchlického nebylo eminentním podnětem a  záminkou k  veřejnému sváru, jednak lety čtyřicátými, ve kterých se dovršuje a současně rozpadá či vytrácí (také vlivem redukce veřejného, publikačního prostoru) kriticko-historická perspektiva tázání, s naléhavostí vystavěná a rozvíjená generací kritiků Šaldovy generace a jejich bezprostředních pokračovatelů, žáků. Stranou výboru proto zůstaly jak poválečné výkony začleňování Vrchlického „odkazu“ do aktuálního kánonu za pomoci panujících schémat a emblémů, tak i poválečná produkce literárněhistorická (byť nezřídka pozoruhodná, objevná), unikající často z  dosahu antologie již svou rozměrnou analyticko-dokladovou aparaturou. Následující řádky mohou leda naznačit celek soudů a  debat o  Jaroslavu Vrchlickém. Koncem sedmdesátých let prodělal

5

Vrchlický první výrazný střet, související s širší rozepří mj. o „národní“ (národně angažované a  z  české básnické tradice pramenící), resp. „kosmopolitní“ směřování v  českém krásném písemnictví. Za iniciační text střetu bývá považována pasáž, již Eliška Krásnohorská ve stati Obraz novějšího básnictví českého (Časopis Českého muzea, 1877) věnovala právě kritice díla J. Vrchlického. Díky otupení hrotů mezi příslušníky obou „táborů“ a nastolené spolupráci v  průběhu první poloviny let osmdesátých mohl Vrchlický stoupat do  pozice reprezentativního poety, zprostředkovatele dotud nevídaných básnických hodnot (v  překladech a profilech) a patrona mladých kandidátů parnasu — nikoli však nerušeně. Zejména zevrubně rozborná, drobnohledná puristicko-formalistní („estetická“) píle referentů brněnských listů Hlídka literární a Literární listy komplikovala hvězdnou pozici básníka. V roce 1887 T. G. Masaryk v Čase, uplatňuje nárok realismu v  pojímání historické látky, označil Vrchlického drama Exulanti za „čirý anachronismus“, symptomatický „pro naši dobu, pro naše básnictví a jmenovitě pro divadlo, pro naše divadelní obecenstvo a  pro naši — kritiku“. Masarykovo propojení konkrétního básníkova díla (a jeho anachroničnosti) se vkusem určitého obecenstva stojí na  počátku identifikace Vrchlického osobnosti s  estetikou a  politikou vyhasínající liberálně-měšťanské éry. Tak se Vrchlickému učila rozumět skupina mladých literátů, kteří svou prestiž spojili s deklaracemi nové estetické citlivosti a kritické bezohlednosti. Zprvu hledali svůj jazyk v listech moravských, po boku kritiků-kantorů, a  v  úvodu devadesátých let jejich analytická ostří pozvolna protínala i dílo a jméno básníka, k němuž je snad ještě nedávno předtím vábil obdiv. Prahem k  razantní roztržce mezi Vrchlickým a  modernistickou částí mládeže se stal článek Josefa Svatopluka Machara o Hálkovi, který vyšel v říjnu 1894 v Masarykově revui Naše doba. Vrchlického angažmá v následné polemice (proti Macharovu nekolegiálnímu tónu) přispělo k  další polarizaci scény a  Vrchlický se, de facto definitivně, ocitl mezi „starými“, na rubu společenství „mladých“, jehož křehkost se ovšem projevila hned o několik měsíců později, v rozepřích spojených s manifestem Česká moderna (Rozhledy, říjen 1895). Právě napětí mezi adepty „modernosti“

6

oživovalo a rýsovalo, v řadě erupcí, českou literární (uměleckou, intelektuální) scénu druhé poloviny devadesátých let. F. X. Šalda pokračoval v  odsouvání Vrchlického mezi beznadějné: v  září 1896, nad knihou Písně poutníka, vystavil Vrchlického jako „obratného pána“, diletanta, eklektika úpadkového typu, k jehož rysům patří „duševní nedostatečnost, lhostejnost, nepevnost, kolísavost, sofistika“. Ojedinělým pokusem o  prolomení pokračujícího míjení mezi „mladými“ a Vrchlickým, který mezitím utužil svou vazbu k spolku Máj, byl fejeton Jaroslava Hilberta, otištěný v  listopadu 1896 ve  Volných směrech. Vyčetl „našim estetickým metařům“, že si z kopání do Vrchlického učinili zábavný sport, vedený pod hvězdou boje za nové umění — Hilbert proti tomu postavil lásku a obdiv, jež podle něho dosud část mladých k  „velkému předchůdci“ pociťuje. Hilbertův text pochopitelně nezůstal bez odezvy. Jiří Karásek ze Lvovic nadepsal svou poznámku „Boj o mrtvolu“ a přihlásil se ke  „stanovisku našich starých polemik“, konstatuje: „P.  Vrchlický klidí, co zasil“. Čas označil Hilbertovu „uměleckou duši“ za „hodně konzervativní a zpátečnickou“, Česká stráž se jej jala poučovat, že povinností mladých je bojovat proti svým předchůdcům (v zájmu pokroku), ať si krev stříká. F. V. Krejčí reagoval na Hilbertův „prudký výkřik“ vážnějším zamyšlením, jež zčásti — v otázce „Vrchlického člověka“ — Hilbertovi přisvědčilo: „Nedá se upříti, že se o knihách Vrchlického napsalo dosti věcí, které veřejně směřovaly k osobnímu jeho zranění. Stalo se dokonce mlčky přijatým dogmatem mezi mladými, že se nesmí o Vrchlickém psát klidně, bez ostnitých narážek na jeho poměr k mladým — kdo toho neučinil, tomu z některých stran vytýkána hned kompromisnost a poklonkářství“. Jinak ovšem ve věci poezie: „rozluka v uměleckém nazírání p. Vrchlického a nás mladších je neodčinitelna“ (Rozhledy, 15. 11. 1896). Rozprava o  Vrchlickém v  dalších letech spočívala buď v  uctivém vítání jeho nových počinů, nebo jejich nepříliš vzrušené registraci: karty byly rozdány, a objevuje-li se Vrchlického jméno v nějaké polemické výměně, potom leda jako náboj v řežích, v nichž si účty vyřizují jeho nedávní protivníci — jako v  létě 1900 v  Šaldově při s Karáskem či v souvislosti s prvními bilancemi uplynulé

7

dekády. F. V. Krejčí v  prosinci 1901 reagoval na  slova o  „kritickém vandalismu“, jimiž časopis Zvon doprovodil jeho stať Deset let mladé literatury, ohrazením: „Ostatně mohla i při vší bezohlednosti svého tónu mladá kritika panu Vrchlickému více prospěti než všecka monotónní a uspávající vůně kadidla, jehož se mu dostávalo z kruhů, dnes Zvonu blízkých“ (F. V. Krejčí: Deset let prospané literatury, Rozhledy, 28. 12. 1901). I  nastupující kritická generace (Sekanina, Šimek, Sezima, Novák, Theer, Pražák ad.) se nutně učila rozumět dílu Vrchlického ve stínu nevraživostí let minulých, ale také navzdory nim, po svém. Tak Karel Toman v únoru 1903 v Moderním životě poznamenal: „my, generace ‚nejmladší‘ — abychom užili toho slova, jež hází se nám pod nohy — jsme už daleko oněch bouřlivých dob. Setkáváme se toliko s následky. Nám nebylo přímo ublíženo, my nebyli zataženi v boj, ale cítíme neméně trpce toto rozdvojení, ten despekt“ — vyslovil „uznání a úctu“ k „velké záslužné práci“ básníkově. Úvod roku 1903 stál ve  znamení oslav básníkových padesátin. Prvním textem, který výrazně narušil uctivou dikci jubilejních projevů, byl článek Viktora Dyka, otištěný v  týdeníku Přehled — jeho pokusem o pojmenování základů komplikované, nesamozřejmé pozice J. Vrchlického v síťoví českého veřejného života otevíráme tuto antologii. Veřejné pobouření však vyvolal především Ludvík Lošťák, jenž pod pseudonymem Long Tom v Rozhledech parodicky psal o  „oslavě papírové pyramidy“. V  našem výboru na Dykův text navazuje výpad S. K. Neumanna (1907), který vybaven silně časovou (politickou) fakturou vyměřil znovu, a velice razantně, odmítavě, Vrchlického roli. Smrt Jaroslava Vrchlického v září 1912 přiměla aktéry někdejších rozepří i  mladší literáty k  nové konfrontaci s  fenoménem Vrchlický. F. V. Krejčí mu věnoval knižní monografii (1913). Z mohutného okruhu projevů reagujících takřka bezprostředně na fakt básníkova úmrtí, přináší antologie trojici textů: J. S. Machara, F. X. Šaldy a Arnošta Procházky, jako výsek z polyfonie, jíž dominoval dojem, vyslovený Arne Novákem: „A  div všech divů, roste a roste, zatímco se od něho vzdalujeme“. Tak jako mnoho jiných tehdy věřil, že smrt je — paradoxně — vykročením k „věčnému životu“ díla: „vychází v dáli vítězné slunce věčného života a zalévá

8

prales osvobozující svou září“ (Lidové noviny, 10. 9. 1912). Právě Arne Novák se v  následných letech snad nejvýrazněji — vedle členů Společnosti Jaroslava Vrchlického, jež od roku 1915 v nepravidelných odstupech vydávala Sborník Jaroslava Vrchlického — pokoušel zvrátit ústup Vrchlického ze záře „vítězného slunce“, ztotožněné ovšem s kritickou, odbornou reflexí, potažmo čtenářským zájmem: poprvé článkem Návrat k Jaroslavu Vrchlickému (publikovaným v říjnu 1917 v týdeníku Národ), počínajícím slovy o „tichu, které se u nás až děsivě rozkládá kolem jeho jedinečného zjevu“. V článku Deset let, jejž o pět let později otiskl v Lidových novinách, konstatoval Novák prostě: „s  hluchými jest těžká řeč“. Šalda se vehementně přihlásil o slovo a jeho soud vyháněl Vrchlického z přítomnosti — polemicky vůči snaze Novákově, „krocanímu horlení takového katedrového reka z  brněnské filosofické fakulty“ (Ještě Vrchlický, Tribuna, 1. 10. 1922). I v textech navazujících Šalda rozhodně vylučoval Vrchlického dílo z  živé tradice: „pochybuji, že bude moci býti kdy naší moderní tradicí Vrchlický, poněvadž není v  něm nových forem života, nových forem lásky, družnosti, lidské vroucnosti a zjemnělého bratrství. (…) Masaryk kdysi to jasně poznal a  vyznal a  vhodil do  těchto právě českých temnot svou jasně hořící louč; jak jest možné, že jest v těchto otázkách ještě tolik temna i dnes?“ (Tribuna, 12. 11. 1922). Viktor Dyk tehdy převedl spor na osobní rovinu, zpochybňuje integritu Šaldova postoje: „Komunistické nadšení vdovce po  duchu vyprchá, jako vyprchaly jeho předešlé záchvaty (…) Šalda není, nebyl a  nebude socialista; Šalda je, cokoli chcete, a  v  podstatě ubohé nic“ (Lumír, 29. 3. 1923). „Problém Vrchlický“ se tu ne poprvé a  nikoli naposled proměnil v  instrument vyřizování starých nebo nových účtů, přičemž právě poukaz k  nepevnosti názoru a vypočítavosti protivníka patřil ke stěžejní výzbroji. Z  roku 1925 naše antologie prostředkuje text jediný — úvahu Pavla Eisnera, iniciovanou rozšířenou reedicí překladového výboru Friedricha Adlera z básní J. Vrchlického (Lipsko 1925): Eisner volá po odlišném, novém výboru jako jediné šanci, jak Vrchlického vrátit životu, po  „lékaři, který by amputoval choré údy, chtěje zachránit život“. V  roce 1926 Arne Novák psal o  „tažení“ proti Vrchlickému, otiskujeme také reakce Emanuela Chalupného

9

a F. X. Šaldy. Šalda i v dalších letech traktoval Vrchlického jako čelního reprezentanta určité linie dějin českého básnictví, varoval před každou jubilejní rétorikou sugerující potřebnost navazování na tuto linii: „Dnešek volá po zcela nových formách výrazových, které si musí básník ukout z  tlaku chvíle a  její nutnosti a stvořit si novou funkční hodnotu“ (Dva básnické osudy: Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický, Šaldův zápisník, září 1932). Jan Mukařovský, vůdčí člen Pražského lingvistického kroužku, tvůrce strukturalisticky založeného dějepisu literatury, ve  stati O  rytmu v  moderním českém básnictví konstatoval cézuru mezi básnictvím Vrchlického (a  Čechovy) éry a  poetikou „moderní“: „Pro generaci, která čtla Vrchlického a  Čecha, byl rytmus pros­tě ozdobným svátečním šatem jazykového projevu. Byl úpravný a plynul nepřerušeným tokem. Povaha dnešního rytmu je jiná: neklouže po povrchu, je těsně spjat s významovou výstavbou básnického díla, kterou současně organizuje i rozrušuje“ (Čin, 7. 6. 1934), v  Poznámkách k  sociologii básnického jazyka vysvětloval výsadní roli „větné melodie (intonace)“ v básnické řeči Jaroslava Vrchlického a Svatopluka Čecha — vedle poukazu k její spjatosti s dobovým politickým řečnictvím — „vývojovou nutností“, jež prý „kázala paralyzovat nějakým způsobem automatickou pravidelnost metrické osnovy, k  níž počala směřovat již poezie májovců a  kterou do důsledků rozvedlo právě pokolení Ruchu“ (Slovo a slovesnost, 1935). Vrchlického texty se Mukařovskému staly materiálem, na němž dokládal určitý (generačně vedený) model dějin české literatury (stať Obecné zásady a vývoj novočeského verše, 1934). Literárněhistorický odstup byl vlastní také různě zaměřeným komparatistickým sondám, zkoumajícím Vrchlického role prostředníka, překladatele, případně určité téma procházející jeho dílem (stati Josefa Bukáčka, Vítězslava Tichého aj.). Otázky po vztahu mezi Vrchlickým a přítomností byly i nadále probouzeny jubilei — sborník Živý Vrchlický (1937) si vepsal úkol doložit, resp. dotázat životnost Vrchlického díla dokonce do svého štítu. Závěr třicátých let přinesl smrt několika výrazných osobností, jež po dlouhá léta — nejednou vyhroceně polemicky — ovlivňovaly debatu o Vrchlickém: v dubnu 1937 zemřel Šalda, v září téhož roku Masaryk, v roce následném Otokar Fischer, v listopadu 1939 Arne Novák.

10

Událostí počátku let čtyřicátých byl 13. svazek knižní řady Národní klenotnice, reedice sbírek Strom života a Meč Damoklův (1941) — s předmluvou Františka Halase, vyznívající v prorocké dikci: „Roztroušená nádhera jeho díla bude snesena a  nad základy české básnické modernosti, jím položené, vztyčí se kopule z mramorů a kovů, které leštil a ryl on, třebaže dostavovat budou jiní.“ V září 1942 se ve Smetanově síni pražského Obecního domu uskutečnila jubilejní slavnost, za  účasti „zástupce kulturně politického oddělení úřadu říšského protektora“ a  vyztužená projevem ministra lidové osvěty a  školství Emanuela Moravce, který ovšem využil příležitosti především ke kritice charakteru „oněch českých kruhů, které se vydávaly za strážce české kultury a za reprezentanty českého světa“, jmenovitě F. X. Šaldy (Národní práce, 14. 9. 1942). Téhož roku vydala Společnost Jaroslava Vrchlického poslední (devatenáctý) svazek svých sborníků; jeho součástí byl také text Vojtěcha Jiráta Jaroslav Vrchlický a požadavek dne, pronikavě vykreslující komplikovanost Vrchlického poměru k  nárokům jeho „doby“ jako směs přitakání a  odporu. Jirátovým panoramatickým záběrem duchovních tendencí devatenáctého století a  místa Jaroslava Vrchlického v jejich středu náš soubor uzavíráme. Poválečná reflexe díla Jaroslava Vrchlického, rozprostřená do sérií jubilejních textů různé úrovně, dílčích i zevrubnějších analýz a edičních počinů, skýtá řadu pozoruhodných uzlů. Když Oldřich Králík v září 1947 zkoumal, z perspektivy „doby dvouletek“, aktuální vztah k dílu Vrchlického, psal o rozpacích a bezradnosti, sycené do  značné míry autoritativní tradicí odmítání počínající v  letech devadesátých: „…pro přicházející pokolení byl vyřízen. Dodnes na jeho tvorbě lpí etikety, které byly raženy před půlstoletím, mechaničnost, planá virtuozita, diletantství a verbalismus. Strašným polemickým náporem bylo rozleptáno úctyhodné dílo J. Vrchlického, znechuceno citlivějším čtenářům na dlouhá desetiletí, ani dnes není onen cejch vymazán“ (Osvobozený Našinec, 7. 9. 1947). V  únoru 1952 Vítězslav Nezval doprovodil předmluvou Seifertův výbor z  básnického díla Vrchlického; označil Vrchlického za  „zjev tak mimořádné velikosti“, že dosud není „změřen

11

a  stráven. Hle, nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v  Čechách, strom přeplněný oslnivým ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti — a jeho ovoce je neotrháno, nepřebráno, náš lid je neochutnal, naši básníci šli kolem něho dalekou oklikou“. Závěr plá vírou v  blahodárnost podmínek zajištěných panujícím režimem: v nových poměrech se prý čtenáři konečně naučí Vrchlického milovat. Také Milan Jungmann konstatoval: „básníkův jásavý zpěv lásky k životu a k lidem se může naplno rozeznít teprve dnes, kdy už je u nás člověk opravdu svobodný“ (Rudé právo, 9. 9. 1952). V jubilejním textu Miroslava Ivanova je režimní kód doveden k banálnímu holdu těm partiím básníkova díla, „kde zpívá o lásce k  životu, k  ženě, přírodě, věří v  krásný zítřek, kde se zpovídá z lásky k lidu a rodné zemi“ (Literární noviny, 14. 2. 1953). Poučení marxismem-leninismem přimělo také Julia Dolanského vykládat Vrchlického pozici z rozporu mezi básníkem a buržoazní společností a ocenit Vrchlického práci, tam kde „ve jménu lásky mezi lidmi a krásy nového života pokynul k budoucnosti, kde se začíná opravdová a nejslavnější epopej lidstva, svět socialismu a komunismu, svět trvalého míru a štěstí všech“ (Rudé právo, 17. 2. 1953). Ahistoricky schematizující či idylizující výklady Vrchlického díla (s  jedinou, ale o  to výraznější trhlinou v  práci Karla Krejčího, publikované v  roce 1953) našly svůj diferencující, zasvěcený protipól teprve na prahu let šedesátých — jednak v kapitole, již Zdeněk Pešat napsal pro třetí svazek Dějin české literatury (1961), jednak ve studiích Jiřího Brabce. Titíž stáli poté u nových pokusů o životodárný výbor z básnického díla J. Vrchlického — Jiří Brabec spolu s Josefem Bruknerem uspořádali knihu Host na zemi (1966), Zdeněk Pešat sestavil knihu Básní (1973); antologii zhodnocující Vrchlického básnické formální mistrovství (bohatství rea­lizovaných žánrů) počátkem osmdesátých let přichystal Rudolf Havel (Zahrada slov). Ediční práce představovala paralelní příležitost k  vytrvalému a  systematickému studiu Vrchlického díla — v tom ohledu je třeba zmínit projekt Básnického díla Jaroslava Vrchlického, který v  letech 1948—1963 pod redakčním dohledem Alberta Pražáka a za účasti Vítězslava Tichého, Karla Poláka a Josefa Moravce vydal na dvacet svazků, a edici Vrchlického

12

Intimní lyriky, již pro Českou knižnici připravili Milada Chlíbcová, Miroslav Červenka a Jiří Kudrnáč (2000). Vrchlický se po roce 1945 pozvolna proměnil v dokonalý fakt historický, předmět jubilejních shrnutí a  sporadických, více či méně nápaditých badatelských sond — k těm nejnápaditějším patří jistě texty Alexandra Sticha z  první poloviny osmdesátých let; podstatnou ukázku odborné reflexe díla Jaroslava Vrchlického přinesl sborník Kapitel zur Poetik: Vrchlický und der tschechische Symbolismus z roku 2003 (konference proběhla v prosinci 1997).

13

I. Hlasy distance

K jubileu Jar. Vrchlického viktor dyk

Novinář (v extázi): Píseň! Lyrika! Epika! Komedie! Tragédie! Ženy! j. hilbert: 16. únor 1903, oslavná scéna Goethe: Jménem světové literatury, jíž otevřel nový svět, že uvedl ji do své otčiny, pozdravuji básníka. Překladateli sterých děl: Sláva! tamže

Nepoložil jsem bez úmyslu oba tyto citáty před své glosy: ilustrují dobře dva důvody, jež u Vrchlického podněcují k entuziasmu jeho ctitele amerikánského ducha, kteréž ironizuje Hilbert: mnohotvárnost jeho žánrů a početnost jeho děl. Tito velkoindustrielní počítají en gros: dílo? Nikoliv: sterá díla, záplava, množství — nikoliv hodnota a váha. Je to veliké ponížení, kterého se může dostati někomu; zasluhuje ho jubilár?

Jaroslav Vrchlický v Bystré u Poličky, září 1906

* Především bych si položil předběžnou otázku: podnikne jediný z těch nesčetných, kdož budou oslavovati nebo i odsuzovati Vrchlického u příležitosti jeho padesátiletí, podnikne jediný obtížnou a ohromnou práci revize díla jeho? „Tisíce vzruchů, miliony lidských ozvuků“, jak počítá velkoindustrielní v scéně oslavné? Knihy se kupí, záplava knih — obětuje se někdo, aby na základě této lektury napsal drobný, objektivní článek? Věc je ta: našel by se velmi pravděpodobně, kdyby bylo přesvědčení, že Vrchlického nutno číst celého, že každá kniha jeho je doplňkem jeho fyziognomie, jedním z článků jeho vývoje. Neexistuje, žel, toto přesvědčení. Autor, u něhož axiomatem přijatým jest, že nemusí být celý čten, aby byl celý posouzen, autor, u něhož se nevěří v sečlenění a vnitřní spojitost jeho děl, jest jistě zajímavým zjevem. Je něco fatálního v této zajímavosti. A uvážíme-li vše blíže, jest to i něco smutného. Cos horečného je v činnosti Vrchlického. Od díla k dílu, od překladu

17

k překladu, bez ustání, vytrvale! Jako by autora ovládala jediná myšlénka, dokázati totiž, že dovede všechno. Vy chcete bizarní, těžké formy? Ovládnu je. Vy chcete virtuozitu: Mám ji. Vy chcete stále nové? Budu se měniti. Jste unaveni lyrikou? Oh, zde epika, mnoho epiky! Že nejsem dramatickým? Budu psáti dramata. Chcete veselohry? Nic snazšího. Jsem rétorikem? Hle, zde náladová čísla! Jsem komplikovaným a rafinovaným? Zde prostota národní písně. Jsem internacionální? Hle, patriotická Múza. Jsem epigonem kultury francouzské? Což nepojal jsem mlhy Anglie? Dovedu vše, předvedu vše, přeložím Goetha, Lingga, i Saluse, Huga, Baudelaira i Rostanda, díla věčná i obchodní brak, Božskou komedii a Tři mušketýry. Všechno…, co se vám líbí. Tato ohebnost, tato dovednost je svůdná a lákavá. A právě táž ohebnost a dovednost dovede ubíjeti. — — Virtuozita nastoupí na místo umění; díla už nerostou bezprostředně a těžce z života — nýbrž z božských vrtochů dovedného virtuóza, toužícího skvíti se svou technikou. * Jdeme-li hlouběji, můžeme dva výklady horečnosti té tvorby nalézti. Prvý byl by osobní —. Mohli bychom předpokládati, že autor není dost sebou jist. Že v něm jsou pochybnosti o jeho síle. Že jeho rychlé a různotvárné tvoření má umlčeti pochyby, přesvědčiti nejen ty, kterým imponují cifry, ale také autora. Kdo by chtěl tak vykládat, má pro sebe nesčíslné invektivy Vrchlického vůči kritice, jeho nervozitu v tom směru, jeho stálé rozčilení. — A díval by se tudíž na Vrchlického jako na autora, jenž nedovedl se nalézti, a těká sem tam bez klidu, jenž je pravým dítětem povrchní a kolísavé doby — Bylo by možno i vyšší interpretaci nalézti. Věřme v ni v zájmu autorově. Možno se dívati na chvatnou a horečnou jeho činnost jako na poslední ozvuk idejí buditelů, ono trudné a tragické heslo těch, kdož budili lid, ztrativší dvě století kulturního vývoje: „Dohoniti Evropu.“ Dohonit Evropu. Uvésti kulturu českou na výši soudobé kultury. Dostihnouti ji v umění a vědě. Z toho hlediska vzrůstala by osobnost Vrchlického… a jeho veliká a mnohotvárná činnost, kde vlastní individualita nevyžita plně, nýbrž smíšena s všemožnými vlivy a elementy, ta připadala by jako

18

heroické sebeobětování. Neúnavné úsilí učiniti verš český lehkým a pružným, rozmnožiti rozsah a pestrost české literatury, zvednouti její nivó — to vše by neslo se za velkým cílem. * Pak by nebylo možno nezastaviti se s údivem nad tragickým zjevem sebeobětování. Jistě je mnoho síly a schopnosti u Vrchlického; je v něm mnoho osobitosti. Jeho poezie, smyslná a hravá, je ojedinělým zjevem u nás, jichž literatura byla vždy příliš spirituální, jestliže nevyznělo vše tak plně, jak mohlo vyznít, že není tón jeho čistý, a význam nepopřený — není to jen oním úsilím? Nebylo pohodlnější uchýliti se do sebe, čekati, až se formy vyhraní, až dílo bude dobudováno? Pomalu roste dílo; od práce stále výše, od práce k práci více se nalézati. Máme svůj sloh, máme svou krásu, — nebyla by to krásná existence silného ducha? Ale to „dohoniti Evropu!“ nedopřává klidu. — — Je nutno chrlit stále knihy, není ticha, není oddechu —. Je nutno mluviti řečí bohů; jaká pýcha a energie mluví z Vrchlického mladosti! Odvaha provésti veliký úkol, sebevědomí, které ani okamžik neváhá: „dohoníme Evropu!“ * Což však, jestli jsme ji nedohonili? Jestli to heslo se stalo otravným a rozkladným? Což zavinil-li náš neblahý a nezkrocený chvat zkázu plodů, jež mohly dozrát? Od díla k dílu, od překladu k překladu, žasne náš Amerikán: jaké cifry! Díla, na něž jiný spotřeboval desítiletí, jež jindy jsou plodem života, Mistr provádí lehce, hravě, jako mimochodem, za několik měsíců, neděl. Jak snadno doháníme Evropu! Ale dohonili jsme ji skutečně? „Díla, jež bývají jindy plodem celého života“, …nemá ten dithyrambický obdiv něco vyčítavého pro Mistra? Dílo celého života — jak hravě a mimochodem jsme je provedli my —. A tak se stane, že kterýs autor věnuje Mistru knihu s nadpisem, jenž může býti ironií: K žatvě dozrálo. Dozrálo skutečně? Stane se pak, že jsme snížili úctu k práci. Že jsme zmenšili svědomitost literární. Že jsme svým chvatem zamezili díla pomalejší… a lepší, že jsme otvírali nové obzory nedobrými překlady. Stane se, že vyvrátili jsme krásnou a ušlechtilou víru, že tvorba je něco namáhavého, lopotného, že vyžaduje úzkostlivého svědomí, že je nutná souvislost mezi životem a dílem, že jedna práce má vyrůstati

19

z druhé, a tvořiti harmonický ve svých disharmoniích celek. Vyváží ukázání naší dovednosti, mnohost našich prací, květy na tolika luzích utržené tuto nepochybnou ztrátu? Quod licet Jovi, licet bovi. Po Vrchlickém je možný Emanuel šlechtic z Lešehradu. * Ten opojený sebou duch, pracovník plný radosti své práce, ten lyrik, takové barvitosti a ohně, autor Satanelly, Vittorie Colonny, Dojmů a rozmarů, duch bujný a přelétavý nezaslouží lacinou minci frázovité pochvaly. Kolik viny nese český vzduch na defektech jeho? Vzpomeňme na úžasnou omezenost poměrů, na šosáckého, hanebně měšťáckého ducha naší literatury, na celé to prostředí neschopných a nadutých… Vzpomeňme si na útoky, na intriky, na pomluvy, které Vrchlického uvítaly. Na práci, která zaniká bez ozvěny. Na generace, které šly kolem nás a odchází kamsi jinam. Ten život stvořený pro slunné, rozkošné — ten život plný smyslného kultu forem, hry, barev, lesku — měl za úděl skončiti v české banalitě — v šedé melancholii a v moudrosti umdlených. A počíná se přizpůsobovati, žel. Existuje větší literární tragedie? Vrchlický jako obhájce prostřednosti, jako advokát českého měšťáctví, jako druh protzů, parvenu a šarlatánů? Odříznutý od mladých — obsypaný poklonami, jimž věřiti nelze, chladem, který se cítí? Nyní přijdou ti velkoindustrielní se svými superlativy a ciframi — jak žalostný úkaz! K takovým koncům dovedla tedy dovednost velikého ducha! Tak tesklivě a morózně vyznělo ono „dohánění Evropy“. Únava a moróznost dýše z posledních knih jubilantových. Časem jako by blýsklo duší poznání marnosti všeho… života… umění… všeho; k takovým koncům dospěl talent, jemuž česká literatura děkuje za tak mnohé a jehož z tak mnohého musí obžalovati. Je to scéna, která musí otřásti duchem každého, kdo myslil trochu o tom — — Ještě ty oslavy, ovace, superlativy… a ještě ten hrot uvnitř! Vestigia terrent! Přehled 1, 1903, č. 11, 14. 2., s. 181—182 viktor dyk (1877—1931), básník, prozaik a  dramatik, spolupracující v  prvních letech své literární kariéry především s  redakcí Moderní revue; jako literární kritik se výrazněji začal profilovat v 1903 příspěvky pro týdeník Přehled, od 1907 redakčně vedl Lumír, 1910—1914 státoprávně pokrokový list Samostatnost.

20

Jaroslav Vrchlický s. k. neumann

Boj o všeobecné hlasovací právo — jemuž ostatně přeji všechen zdar, protože tato etapa našeho politického života musí býti prodělána a — překonána — vyvolal u nás dva celkem dosti trapné zjevy, dva politické fetišismy, dvojí zaslepenost. Na jedné straně je to fetišism vládní volební opravy a ministerstva Beckova: na vše, co přímo nenapomáhá dnes vládní politice, hledí přes rameno a vše, co tuto politiku ať z jakýchkolivěk důvodů podporuje, přijímáno je s otevřenou náručí. Na druhé straně je to fetišism historického státního práva a — královského hradu pražského, směšně malicherný v detailech a jako celek uměle vyhnaný v jednostrannost opravdu zarážející. Mezi fetišismem oportunním a radikálním vrávorá naše politika tak málo racionelní a — kulturní. Maličkým, ale karakteristickým dokumentem této situace je případ Jaroslava Vrchlického. Básník dal se pohnouti k tomu, že v panské sněmovně promluvil pro všeobecné hlasovací právo. Jeho řeč, kterou ani nemohl udati celou, nebyla ničím pozoruhodná a neměla pražádného vlivu na osud volební předlohy. Panská sněmovna postavila si na okamžik hlavu, aby mohla své hlasování pro předlohu dobře prodati, to bylo vše. Docela všední politický manévr, jehož vývoj řeč básníkova ani neuspíšila, ani nezadržela. Ale nedůtklivý státoprávní fetišism byl pobouřen. Ústy dr. Choce odsoudil Vrchlického. Básník nerozumí prý politice. Nu, tolik jako poslanec Choc rozumí jí snad přece. Pro jeho řeč nebude Vrchlického jistě žádný rozumný člověk kaceřovat. Ale gestem Vrchlického nedá se také žádný rozumný člověk zaslepit. Vidí se v pohostinném vystoupení básníkově v parlamentě hluboký obrat v jeho smýšlení, přechod od staročechů k mladočechům, kdožví co všechno ještě. A pokrokoví fetišisté volební opravy jsou nadšeni také. Zapomněli na vše z básníkovy minulosti i na to, že byl a jest hlavním sloupem našeho literárního reakcionářství, že drží všemi silami klenbu, která dusí — dnes opět víc než jindy —­náš literární život.

21

A to se stalo právě ve chvíli, kdy jiný básník, čistější a statečnější, pokrokovější a češtější, kdy Machar napsal svou zdrcující obžalobu literární společnosti, jejíž duší je právě Vrchlický… V novoročním čísle Národních listů uveřejnil Jaroslav Vrchlický Kus autobiografie, úžasně triviální povídání o české Lásce a české Nenávisti, jež „stopovaly jeho dráhu životní“. Konečný hrot této prózy namířen je proti těm, kdož básníkovu řeč v panské sněmovně odsuzovali. Pokroková veřejnost anebo lépe řečeno jen naši fetišisté oportunní zajásali. Dr. Choc dostal řádný výprask od „prvního našeho básníka“! Jaký je to nebezpečný blud! Dr. Choc a naši státoprávní fetišisté jsou jistě poslední z těch, proti nimž namířen je „opravdu poslední barevný střep“ Jaroslava Vrchlického, o jehož hrany ostatně nikdo se nepořeže, protože „střep“ není ani z křišťálu, ani z kovu, ale z nějaké ošumělé alegorické dekorace plátěné nebo papírové. Ano, naši státoprávníci jsou poslední v řadě těch, jež básník zahrnuje ve svůj pojem „české nenávisti“, který ode dneška měl by se státi bitevní parolou české literární poctivosti, českého literárního mládí, české literární pravdy. „Česká nenávist“, to je neodvislá literární kritika, která ukázala, jak Jaroslav Vrchlický svůj talent promarnil ať již vinou svojí nebo vinou českých poměrů. Která ukázala, jak jeho talent zvrhl se na chrlivý reprodukční stroj a jak jeho lyrika i epika ztratila osobitost. „Česká nenávist“, to je poctivá literární mládež, která neopěvovala nadšenými superlativy všeho, co vyšlo z dobrovolně štvavého básníkova péra nebo z ruky jeho prázdných a plochých milců. Která neklaněla se kvantu, „papírové pyramidě“, ale váží si v umění jen kvality. „Česká nenávist“, to je Machar a všichni ti, kteří vystupovali proti znemravňování české literatury, jež dělo se Vrchlickým anebo pod jeho patronátem, proti nestoudnému odměňování devótních literárních žabařů a nul, proti podplácení milců a literární kamarily, proti umlčování nových talentů a kulturních činů. Proti literární poctivosti vyjel Vrchlický na alegorickém šimlu a — pokrokoví lidé si to pochvalují, protože náhodou měl býti zasažen i dr. Choc.

22

Pokrokoví lidé — s Právem lidu i Osvětou lidu v čele — řadí se do šiku, aby utvořili pomocnou falangu „české lásky“. Jaká to ironie! Což jste oslepli, že nevidíte šedé bezbarvosti těch deseti liter, což jste ohluchli, že neslyšíte poťouchlého akcentu dvou slov? Česká láska! Jaký to v ústech Vrchlického mocný synonym české literární — a nejen literární — prostřednosti a korupce! Když jsem přečetl Vrchlického „kus autobiografie“ a viděl, jaká slepota ranila české lidi, chtěl jsem z plných plic vykřiknouti: Starče, je nejvyšší čas, abys mlčel! Ale, což nejsou šediny tohoto básníka nešťastné! A nebyla to „česká láska“, jež zničila život básníka, který mohl být světlým géniem našeho národa a nakonec ztratil i svůj talent? Což nebyla to „česká láska“, která z tohoto chrámu Múzy učinila brloh triviálnosti a korupce? A proto: Zabte „českou lásku“! A buďte hrdi a žárlivi na to, abyste stáli na straně „české nenávisti“, na straně všeho toho, co českou literaturu může učinit kýženou světu a učiní z nás národ opravdu kulturní. Moravský kraj 12, 1907, č. 4, 10. 1., s. 2—3 → S. K. N.: Stati a projevy 2, ed. Z. Trochová, Praha, Odeon 1966, s. 405—407 Stanislav K. Neumann (1875—1947), básník a  literární i  výtvarný kritik, spolupracující zprvu zejména s  redakcemi časopisů Niva a  Moderní revue, v  letech 1897—1905 vedl a  vydával anarchistický list Nový kult. V  roce 1905 přesídlil na  Moravu; od  1907 hojně mj. publikoval v  brněnském deníku Lidové noviny. Chuť k  experimentu, projevující se mj. výraznou proměnlivostí básnické dikce, po  první světové válce utlumilo programové ztotožnění s  tendenčním, radikálně levicovým pojetím umění. 1929 byl Neumann vyloučen z Komunistické strany Československa.

23

II. Posmrtné masky

Vrchlický j. s. machar

Jaroslav Kvapil řeční při prvním výročí básníkova úmrtí před Slavínem na Vyšehradě (1913)

Zemřel. Nemoc vzala mu pero z ruky již před několika roky, stín člověka odešel cestou všeho pozemského včera (9. září 1912). Čtyřicet roků literární činnosti zabírá život právě skončený. Činnosti té není rovno v naší literatuře — nechci pět zde obvyklé hymny o plodnosti, vždyť takových 40 dílů (z nichž málokterý má pod 500 stran) spisů Nerudových vydá také něco — žádný básník ani příslovečně už šťastného Hálka nevyjímaje, nestál tak rázem v čele literatury a málo se jich najde i za hranicemi, na něž by byla sláva světa skanula takovými dešti, jako na Vrchlického. Kdyby štěstí života dalo se měřiti zevnějším leskem, mohlo by se říci, že to byl nejšťastnější básnický život, jaký vůbec naše literatura dosud měla a nikdy víc už asi mít nebude. Po několika sice hlučných, ale bezvýznamných potyčkách poklonili se mu všichni odpůrci jeho, připojili své hlavy k těm, kdož mu pěli hymny již od prvního kroku, a tak byl jednohlasně nazýván knížetem po celé vlasti. Národ dal mu všechny pocty, jež mu vůbec dáti mohl: univerzitní doktorát filosofie a stolici profesorskou, čímž se mu dostalo pevné materiální báze životní, volného času a společenského postavení v kruzích buržoazie; přátelé jeho ve Vídni a zástupci v radě koruny poukazovali tak dlouho na význam jeho, až mu císař dal nejvyšší řád vědy a umění odměňující a dal mu místo v sněmovně rakouských lordů. Před tím již byl jmenován, rovněž císařem, mezi prvními členy nově zřízené České Akademie, verše jeho dožily se řady překladů do řečí cizích, jedna dramatická práce jeho mihla se i na jevišti dvorního divadla, dva dny před smrtí jeho ptali se dva ministři z Vídně telegraficky po jeho zdraví — a tak byl pýchou národa a často citovaným dokladem, že české umění, je-li uměním pravým, dochází blahovolného uznání i v kruzích nejvyšších. Pravé umění… ano, kde jsou jeho zákony, kdož jsou správnými odhadci jeho? Dějiny literární nejsou mrtvým mořem — naopak:

27

jména zdvíhají se jako vlny a padají a rozbíjejí se; literární školy valí se jako příboje k pevnému břehu, a když je po nich, zbude sotva troška rychle pomíjející pěny… Jména i nejhlučnější vyzní, práce i zdánlivě nejhlubší zplochnou — čas naposled zreguluje všecko, třebas se prostodušný národ i sebebolestněji loučil s iluzemi o svých velikánech. Umění… pravé umění!… Jeho zákony se dají ustanovit jen pro to, co bylo, poněvadž se odvozují z toho — ale zřídka pro to, co jest a nikdy pro to, co bude. Je mnohotvárné jako život a žije svým životem. Pochyby není pouze o jednom: že česká literatura snaží se vytvořit svůj zvláštní typ, odlišný od literatur jiných, typ v tom smyslu, jak jej má literatura ruská, norská, italská, anglická. Dále, že každý proud přišlý z ciziny vplyne konečně přec jen do široké domácí tradice, aby ji posílil, zúrodnil, obohatil. A dále ještě, že umění jest neseno pouze silnými individualitami a dějiny jeho že jsou dějinami osobností. Pochybuji, že se dá někdy dohádat osobnost Vrchlického z jeho díla. Je to úžasná mozaika, nedávající žádného obrazu, jeden barevný kámen zasazen vedle druhého, mnohdy drahokam vzácné ceny a krásy, ale celek nemá ani stylu, ani harmonie. Ze všech končin světa jsou sneseny kameny ty, oheň jejich jest chladný, povstal pouze lomem světla o broušené plochy a hrany. I spousta imitací jest mezi nimi; vidno, že majitel chtěl mít vše, co viděl. Je to kvodlibet, jakého nemá žádná druhá literatura na světě. Všechny možné názory světa a života, společnosti a dějin, otázek a proudů jsou tu smíchány: pesimist, optimist, tolstojovec, nietzscheovec, šosák, anarchista, vlastenec, kosmopolit, pohan, katolík, asketa, materialista atd. atd. — Všichni se tu dočtou svého Kréda. Kde je však osobnost básníkova? Za čím stál, več věřil, co chtěl? A této neosobní osobnosti odpovídá i sloh, kterým psala. Velebí se jeho formální zručnost — ano, není strofy sebeobtížnější, není básnické formy sebetěžší, o kterou by se byl nepokusil. A se zdarem. Ale co jest umělecké forma? Těžko říci, snad by se dalo spíš odhadnout, co uměleckou formou není. Lyrika chce mít především náladu — barvy, hudba jsou už věci podružnější. Epika — zde myslím, že každá doba má svůj styl, svou vůni, svůj kolorit, a ty nesmí být ztraceny; jsouť už nepsané zákony, odvozené z dokumentů dotyčných dob a zákony ty nesmí být opomíjeny. Psát antiku a rýmovat ji, kreslit starý Řím moderním pařížským pastelem, v Juliana

28

Apostatu vložit romantiku husovských dramat, z Karla IV., chytrého středověkého despoty, udělat renanovského filosofa — myslím, že smysl pro tuto kardinální stránku formy básnické chyběl Vrchlickému úplně. Ostatně, jaký div? Kolik spisovatelů ten smysl mělo vůbec? Goethe, Leconte de Lisle, Flaubert, K. F. Meyer, Carducci… mnoho se těch jmen nenapočítá. Ale, opakuji ještě jednou, uměl postavit strofu, zazvonit rýmem, dát řeči křídla — že se někdy řeč porouchala při tom a strofa že byla všelijaká — — vždyť když se mistr řízne, řízne se obyčejně hlouběji než tovaryš. I lyrika jeho zní nám často cize. Je blízký tam, kde vyroní se jeho já spontánně, vulkanicky — kde se díval na vzory cizí, nahrazuje cit rétorikou, totiž nedá proudit citu, ale řeční o něm. Psal rychle a lehce a práce jeho nesou zřetelné znaky té rychlé lehkosti. A ne vždy ke svému prospěchu. Mohl psát vše, oč byl požádán — jeho proslovy a příležitostné verše do všech možných památníků tvoří hezkou řádku knih, bylo v něm hodně toho, co tvoří geniálního parátního moderního žurnalistu: byl připraven vždy a ku všemu. Od dojmu k hození jeho na papír byl u něho jen malý krok. Co vplynulo z těch cizích proudů, jež k nám přivedl do naší literární tradice? Do té tradice, již nesou osobnosti Čelakovský, Mácha, Havlíček, Erben, Neruda? Těžko dnes vymeziti. Byl člověkem koncesí, a když na něm chtěli, aby „pěl národně“, udělal jim to po vůli. Z jeho děl dala by se sestavit řada knih, psaných úplně dle srdce vlastenců: stesk po velké minulosti, nářek nad chabou přítomností, věštby, že bude zase líp — a přece těžko si představiti verše ty vedle Nerudových Zpěvů pátečních, ba i vedle didaktiky Čechových Jitřních písní. Osobnost, individualita — a byť i sebeslabší, ale musí tu být. — — — Měl všecko. Uznání vrchních desíti tisíc a kruhu učenců, obvyklé superlativy kritiků, hold vlády, blahovolné důkazy přízně císařské — jen čtenáři mu scházeli. Cítil to trpce a stěžoval si veršem i rozhovory. Cesty jeho umění šly mimo život, nezajímal se o něj, neboť myslil, že umění jest přímým protinožcem života — a to byl tragický klam jeho a přinesl mu řadu trpkých chvil. Proto také nechápal, že není čten. K rakvi jeho natlačí se spousta frázistů, taškářů, diplomatů — nechodím rád do té společnosti. Jen výjimečně dnes jsem pověděl své — aby si člověk nevyčítal jednou zbabělost, že nemluvil v pravý čas.

29

Čas 26, 1912, č. 253, 12. 9., s. 2—3 Josef Svatopluk Machar (1864—1942), básník, žijící 1889—1918 ve Vídni. V počátcích své dráhy se s Vrchlickým přátelil, jejich vztah podstatně zkomplikovalo otištění Macharova kritického článku o  Hálkovi (1894); v  dalších letech k  sobě oba jen těžko hledali cestu — Machar se sblížil s T. G. Masarykem a „realistickým“ okruhem Herbenova listu Čas.

Smrt Jaroslava Vrchlického a jeho dílo f. x. šalda

S Jaroslavem Vrchlickým odchází více než veliký jednotlivec, s ním zapadly brány za celou epochou, která všude v našem životě veřejném — ve výtvarném umění skupinou stavitelů a zdobitelů Národního divadla — položila základy k budově, v níž bydlíme; která vytvořila útvar kulturní, do něhož jsme se vrodili a s nímž musili jsme počítati stejně jako se vzduchem, který dýšeme. Jaroslavem Vrchlickým padl hlavní pilíř celé klenby: jeho smrtí zavírá se celá kapitola českého děje duchovního. A proto jest nejen možno, nýbrž nutno hodnotiti a souditi jej bez pohoršení i co nejpřísněji, neboť jest snad již i u nás samozřejmý předpoklad takového soudu: chyby a viny lidí rázu Vrchlického, opravdových representative men v emersonovském smyslu, jsou vinami a chybami celé doby, jsou dílem hromadným, v němž účastníme se my všichni vrstevníci, a jen přednosti jejich a zásluhy jejich, jejich práce, víra a láska, jsou výhradným osobním jich vlastnictvím. Není pochyby, že Vrchlický jest v říši poezie veliký dobyvatel, který na chvíli svého života nejinak než jiní dobyvatelé světa hmotného, Alexandr nebo Karel Veliký, spojil země a kraje, jež se vzpouzely sjednocení; nyní, kdy povolila násilná ruka, vrátí se v přirozený svůj partikularism, aby se vyvíjely na jiném podkladě po svých imanentních zákonech. Až do poslední doby, až do posledních sbírek rozezná znatel jednotlivé útvary, které žily spojeny sice, ale nesloučeny v jeho říši: až do posledních knih poznáš notu carducciov­skou nebo banvillovskou, victorhugovskou nebo vignyovskou, byronovskou nebo shelleyovskou; žily v nich pozměněny a obměněny často, často přebarveny, ale přece neproměněny ve své bytosti, a nyní, kdy zemřel vládce, ožijí k nové samostatnosti a rozejdou se v různé strany, jako se rozešly v různé směry krajiny na chvíli zcentralizované v říši Napoleonovu.

30

31

Život a osud díla uměleckého nekončí se smrtí tvůrcovou; naopak: řekl bych, že nyní teprve začínají nejzajímavější jeho dějiny, dějiny méně patrné než dříve, dějiny ukrytější a temnější, ale tím významnější a hodné, aby byly sledovány jemným ozbrojeným okem badatelským. Smrt přenáší vždycky těžiště a mění perspektivu díla nebo dává alespoň první podnět k těmto funkčním přešinutím. Jsem jist, že již nyní vchází dílo Vrchlického v tyto převraty a víry, které jsou vlastní zkouškou básnické hodnoty a jimiž musí proplouti a nejednou musí proplouti každý lidský čin, který chce svítiti na intelektuálném nebi lidském jako hvězda a udávati směr nebohým slabým dětem lidským, plavícím se hluboko pod ním ve tmách a nejistotách na svých chatrných lodicích. Bez této zkoušky, a několikrát generaci po generaci opakované zkoušky, která oddělí zrno od plevy, zhltne všecku nedokonalost a bídu a vrátí jako nepomíjivou kořist jen opravdové hodnoty a klady životní, není slávy a její pokojné blaživé jistoty, blížící ji co nejtěsněji jistotě samé víry náboženské. Vrchlický byl oficiální básník český a byl víc ještě po své přirozenosti: rozený dvorský básník. Člověk jest nakloněn viděti v tom přímo urážku osudu, že nedal zroditi se mu na některém malém renesančním dvoře italském, nebo žíti mu na některém malém rokokovém nebo empírovém dvoře německém — zde, zdá se mně, byl by se mohl teprve plně vyžíti básnicky v tom, co tvořilo samu duši jeho duše nebo lépe samy smysly jeho duše. Jeho poezii bylo třeba rozkošnického, uzrálého a sladkého kulturního vzduchu, z něhož by mohla sát a žít — a místo toho byl postaven do drsné chudé země, kde musil si tuto kulturní atmosféru sám nejprve vytvářeti namáhavou prací. Vrchlický vyrovnával se s tímto nesnadným úkolem, jak dovedl: zastavil svou českou poušť dekoracemi všech kulturních dob, umělými vodotrysky i skalami, do nichž uvěznil echa všech básnických písní, kolik jich kdy trysklo pod evropské nebe; a teprve na tomto kulturním jevišti, takto upraveném a uzpůsobeném, mohla zazníti jeho vlastní píseň, vyvolaná odraženou ozvěnou písní cizích. Touto vnitřní nutností v básnickém ustrojení Vrchlického stalo se, že nám nahradil renesanci, o niž nás připravila nevlídná sudba, že dal vyznít v chladném českém vzduchu opožděným pohrobním echům Petrarky, Boiarda, Ariosta a Tassa,

32

Villona, Bellaye a Ronsarda a tolika jiných. Ale bylo možno nahraditi nám doopravdy renesanci v době demokratismu, strojů, všeobecného práva hlasovacího a povinného očkování? Bylo možno vyvolati z hrobu více než bledý její fantom a umělou maškarádu? A zmůže jednotlivec vůbec více v kulturním světě než skvělý pastiš? Může básnická kultura býti více než krásnou a popřípadě, je-li nesena úsilím celého života, tragickou hrou, nevězí-li její kořeny v době a není-li výrazem dobových nutností? Vrchlický pochopil i to, zdá se, jako pochopil snad všecko. A hleděl smířiti se s moderní dobou i s moderním českým duchem a dovedl toho, jako dovedl snad všecko pod sluncem. Zpíval pokrok, vědu, osvětu, chválu práce a spravedlnosti, vítězství práva a dobra, demokratickou přeměnu světa; zpíval lásku k vlasti a lepší příští českého národa; zpíval i temný chaos lidových hromad a davů, zpíval víru v ně jako v temný oblak, který oplodní zemi; zpíval i krásu velikých účelných mechanismů strojových a jejich nové stylové kouzlo. Ale jakým jazykem? Jakou formou? Na jakém nástroji? Většinou na starém, přizpůsobeném jen nástroji hotových renesančních forem — kdežto Walt Whitman tvořil si výraz z tísně chvíle a z posledních nutností dobových, kdežto i Verhaeren i Dehmel — jimž Vrchlický nikterak neustupuje ani jako duch, ani jako srdce — zkoušeli nové zvuky na nových nástrojích, v něž přeměnili zbraně, kterými včera ještě se bojovalo, kdežto tito duchové organizovali svou tvorbou opravdu horký a dusný chaos soudobosti a nutili jej ke krystalizaci, Vrchlický i tu podával transkripci, ne padělek, ne odvar, ale nejlépe míněnou a za daných poměrů jedině možnou náhražku —, ale přesto odvozeninu a ne prvotný útvar stylový. V této dvojí stránce svého díla jest mně Vrchlický básníkem oficiálním: jednou chtěl nahraditi celou epochu kulturní, již nám dluhovala minulost, a s velikým vytrvalým úsilím zopakoval v překladech, parafrázích, ozvucích i reflexech, někdy jímavě krásných, tři čtyři století západního rozvoje básnického; a podruhé chtěl býti básníkem národní přítomnosti a budoucnosti a pěti sílu, zdraví, krásu a naději, oheň a jiskru, jež spaly zajaty v nestvůrných útvarech temného rodícího se dne sociálního. A po obakráte, přísně a přesně mluveno a souzeno, úsilí jeho se ztroskotalo, poněvadž obojí úkol a cíl si překážel a vadil si navzájem. První úkol, kdyby

33

byl býval pojat s úplným soustředěním, jehož žádal nevyhnutelně ke svému zdaru, byl by býval musil znechutit básníku navždy moderní dnešek, neboť moderní dnešek byl a jest vrah nebo, a to jest horší ještě, dědic vraha těchto kouzelných, ale navždy mrtvých světů kulturních; a druhý úkol vymáhal zase neústupně od básníka, aby sestoupil do samé dílny a samého varu dnešního sociál­ ního dění a zde ukul si své básnické zbraně a odtud z dýmných mraků sklenul své nebe — cosi, k čemu Vrchlický nemohl se nikdy odhodlati, neboť srdce jeho raněno bylo elegičností minulosti a ztratilo provždy odvahu nutnou k takovému činu. Kdyby měly dnešní Čechy svůj dvůr, svou starou, vysokou, uzavřenou kulturní společnost (byť zvetšelou a doznívající a namáhavě držící svůj starý prestiž), mohla renesanční touha Vrchlického státi se alespoň částečně tělem a krví; pak by nebylo rozporu mezi básníkem intimním a oficiálním: poslední nejskrytější potřeby jeho srdce byly by bývaly opřeny o kulturní skutečnost a posvěceny při tradičním kvase lidské síly, krásy a rozkoše. Ale takto: kdo četl renesanční a rokokový básnický sen Vrchlického? Kde byl život, aby se mu připodobnil a vrácenou ozvěnou položil se jako jistota a skutečnost pod jeho kroky? Nikde. Jen několik profesorů četlo jej se svými žáky, jedni proto, že básně ty soudili, byly jim dobrou pomůckou kulturně historickou, druzí, aby vykládali na nich poetické a stylistické formy. A byli posléze lidé — i zemřelý prof. Albert byl z nich —, kteří ve Vrchlického poezii kulturně historické viděli aktuální význam pro nás tak, že bude jednou překládána do německých čítanek středoškolských — právě jako výborná pomůcka vychovatelská — a umenší tím rozpory mezi námi a Němci a sblíží je s námi —, byť zatím jen v středoškolských čítankách… Kdo docítí všecku bezděčnou ironii a hořkost bezduché české papírovosti, která z toho čiší? Tak byl odsouzen Vrchlický k papírovému životu a ten jest, byl a bude vždycky jediná skutečná smrt. Nebyl ani milován, ani nenáviděn: byl jen demonstrační látkou školskou jedněm a papírovým postulátem druhým. Svět, který miloval, ležel mrtev k nevzkříšení za ním; a před ním doba, která na jiných drahách, než kam dohlédal zrak Vrchlického, organizovala se od protoplazmatu a které mohl se básník přiblížiti jen tím, že by byl odvrhl své složité, rozvité formové umění,

34

dědictví dovršených historických epoch, a vytvářel svůj výraz znovu ab ovo, z buňky primitivistické — cosi, co bylo jeho nemožností. Případ Vrchlického jest proto tak tragický, že ukázal, jak ani vůle sebehouževnatější a lepší a síla sebevětší nestačí stvořit poezii to, bez čeho není než květinou skleníkovou: kulturně životní podklad. Ten jest jediným a výlučným dílem generací — ne jednotlivcovým. Vrchlického tvorbě scházela tato poslední nutnost, která leží mimo vůli nebo nevůli, mimo chtění nebo nechtění jednotlivcovo — tato nutnost, která jediná umožňuje styl umělecký. Jistě není správna teorie Tainova a sociálních deterministů jemu blízkých, jako by umělec byl jen výrazem činitelů dobových a společenských; básnický tvůrčí čin jest cosi úplně iracionálného a nepochopitelného, jako každý čin, cosi, co není možno pojímati jako součet jednotlivých statických položek. Ale i pták, který chce vzletět, musí míti nejprve pevný bod, o nějž se opře, a ve vzduchoprázdném prostoru není možno ani létati. Člověk-tvůrce může svou dobu nenávidět a překonávat ji, ale nejprve musí ji míti jako bezespornou jistotu, jako médium, jako koeficient tlaku a tření… Poezie Vrchlického zdá se mně jako rozlehlý park. Tu jsou nejprve hlavní aleje a pěšiny, upravené záhony květinové, zahradní geometrie a architektura: Vrchlický oficiální, který jest cele dílem vůle a záměrů, ale také bolestných a mučivých nedorozumění kulturních. Ale vedle toho bývají v parcích stranou hlavních prospektů i stinná vlhká zákoutí, v nichž voní to jemným dechem vstavačovým a kde kryje se alpská fiala. I v díle Vrchlického jsou taková teskná zákoutí. Ty tam jsou všecky klamy a iluze, rétorika i póza; básník cítí, jak vylhaná byla všecka jeho sláva, jak cizí byl své době a svému národu i se svou snahou, i se svým dílem; i domnělá nebo skutečná zloba kritická, která vynucovala mu riposty, i ta jest nyní za ním. A jen veliký klidný dech, jakýsi smírný smutek, někdy nihilistická lhostejnost, jindy pokorná odevzdanost a podrobení se leží nad duší básníkovou. A z této pokojné atmosféry rodí se zvláštní poezie, poezie cele intuitivná, prostá, klidná, osobní a přece typická, mimo čas, zcela nová i zcela stará zároveň. Dech podsvětných luk ulpěl již na ní a ruka, která v bolestech utrhla tuto bledou chvíli, cítíš, jest táž, která včera ještě vila věnce z květů nejjásavějších a nejhýřivějších; ale zatímco tyto pestré květiny bud nevoněly

35

nebo záhy povadly, ty zde, rosou podsvětnou zkropené, cítíš, žijí a budou ještě dlouho žíti. Neboť zahradníky jejich byly Smutek a Samota; vyrostly všecky ve svého druhu zahradě Getsemanské, a co chrání ve svých korunách, jest podobenství posledních věcí lidských, stejně prostých jako strašných. Česká kultura 1, 1912, č. 1, 4. 10., s. 27—29 → F. X. Š.: Kritické projevy 9. 1912­—1915 (Soubor díla F. X. Šaldy; sv. 18), Praha, Československý spisovatel 1954, s. 70—75 F. X. Šalda (1867—1937), básník, literární i  divadelní kritik, prozaik; debutoval na konci 80. let 19. století parnasistními básněmi v Lumíru, v průběhu let následujících se však stal jednou z nejviditelnější postav nastupující modernistické generace, která své umělecké i kritické principy profilovala mimo jiné právě ve střetech s dílem Jaroslava Vrchlického a jeho epigonů.

36

Smrt Jaroslava Vrchlického… arnošt procházka

Smrt Jaroslava Vrchlického byla provázena obvyklými zjevy: připraveným smutkem novinářských článků, velikým chvilkovým zájmem nejširších vrstev, pompou pohřbu a  běžnou frazeologií pohřebních řečí — věčný návrat stejného. A básník, opuštěný ve svém díle, zůstal všem dalekým a cizím. Hluk se utišil, a mimo upřímné slovo tu a tam nezbylo ničeho. Kdož byli za života kolem Vrchlického, všichni malí a příživní, naposledy se zablýskli na veřejnosti svým pochybným přátelstvím a  svou strojenou s  úctou k textu umělcově. Nevím, neklamu-li se, ale přece mi chvílemi připadalo, jako by tentokrát intenzivněji se cítilo, že odešel navždy někdo skutečně veliký, jehož práce, zanedbávaná v  nynější chvíli a  nepřehledná pro tento okamžik, poroste, očištěna od  strusek a  náhodností příliš vzrušeného života, podléhajícího poddajně všem dojmům, bude mohutněti významem i vlivem. I zlý tón, který se ozval drsně ve fejetoně Macharově — jemuž zreglementovaný tisk realistické strany se propůjčil ohyzdně ohlasem („Okres“) —, nasvědčuje tomu nepřímo: je v  esenci své jediné výronem záští veršovce strany (na kterého Machar sklesl), jenž závidí každé pocty, které se dostalo básníkovi univerzálního významu. Maska se nasadí snadno a holedbavě: „Jen výjimečně dnes jsem pověděl své — aby si člověk nevyčítal jednou zbabělost, že nepromluvil v pravý čas.“ Jaká laciná hrdinnost! A  jaká nechápavost vlastní podstaty toho, co tvoří osobnost, v  celé diatribě Macharově: ne, rovná linie, strnulost ve zvoleném směru, chladný rozumový postup, rozšafná rozvaha nečiní skutečné osobnosti, možno také pod touto rouškou býti zcela bez pečetě osobnosti, zcela šablonovitý a nevýrazný — ale jednota života a díla, jednota zorného úhlu, jednota celkové rezonance, jaké se dostává v  díle básníkově všemu životu kolkolem, všem jevům, bolům i blaženostem, denním vznětům i vztahům k nepomíjivým hodnotám, vytvoří osobnost. A této

37

jednoty v  podstatě, ve  všem bytostném a  věčnostním, lze-li tak říci, nechybí dílu Vrchlického. Jeho základní pohanský panteismus a horoucí vitalismus plně se snáší s katolickými tóny marián­ skými a  legendárními, se sklony k  mystickým výronům, neboť není větší příbuznosti nikde nežli v  kultu katolicismu a  paganismu. Jenom lidé, kteří lpí na  těsném dogmatismu přímočarosti a nesložitosti, kteří se klamou povrchem jevův a nezří pod jejich mihotnou a  barvitou hrou jednotného svazu a  pouta, berou mihotné a  okamžikové za  vlastní jádro, nechápajíce všaké obsáhlé a  objímavé komprehenze, která může zníti na  vteřinu nejrůznějšími tóny a blyskotati nejrozpornějšími barvami, ale která nikdy nezalže nejhlubší své jakosti, která v každém hávu nutně zůstává sama sebou. Tak vybavíme také osobnost Vrchlického z jeho poe­ zie, nedáme-li se oklamati nebo neošálíme-li se sami zúmyslně pěnou na vírech jeho díla, pohroužíme-li se do jeho hlubin: a najdeme opravdového renesančního člověka, milence života ve všech jeho darech, velkých i malých, vznešených i nízkých, radostných i  dravých, veliké srdce, které bije souhlasným tepem s  kosmem: bez pout jakéhokoli druhu, vzníceně a horoucně, volně a „nemorálně“, jako roste strom, jako žhne slunce, jako všecko živé se slučuje, by zplodilo nový život. Bude velikou a krásnou prací kritikou prokázati z tvorby básníkovy všecko, co zde naznačuji povšechně, ukázati bezpečnou jednotu v  zdánlivé rozptýlenosti a  nekonzistentnosti, prokázati, čím právě jest plně svůj a  přece všelidský: neboť jedině tak přináší umělec hodnoty, které jej vyzvedají nad dobu a rasu a činí z něho blahověsta nejen urbi, ale také orbi. Že nová generace kdysi se odvrátila od Vrchlického, toho byly mnohé příčiny. V  ní samé byla hlavní toho nutnost: přinášela do  umění svá hlediska, hledala výrazu svým citům, myšlenkám a  cílům — tož nemohla se spokojiti daným, nemohlo jí dostačiti, nemohla a nesměla jím se spokojiti plně, chtěla-li přinésti a projeviti plně sebe, nemohla, jako žádný mladý hrdina z pohádek i z života, klidně se přiřaditi, bylo jí zúčtovati a  bojovati. Stála proti tomu v  díle Vrchlického, co hrozilo se státi ubíjivým kánonem, zotro­čujícím kadlubem, co náleželo dni a  chtělo proto tyranizovati, co nebylo plodem tvůrcovým, ale prací literátovou. Mnohá

38

rána za  náruživosti zápasu zasáhla, kam a  jak nebyla přímo míněna, jakž jinak nelze. Ale k  tomuto bytostnému rozporu přidružila se vnější okolnost — místo, které Vrchlický zaujímal jako ochránce veškeré prostřednosti (Klášterských a  Škampů), jako „hlava“ chatrné literární společnosti, za  kterou se bil obětavě, která jeho důvěřivosti a  dobroty i  v  tom využívala a  zneužívala. Ostatek, na mladou poezii a kritiku sám podnikl první útok parodiemi… Leč roztrpčenost časem pominula. Upozorňuji pouze, jak věcně a  kladně posuzoval zde p.  ze Lvovic jeho Bar Kochbu, sám kdysi jsem se pokusil naznačiti, jak ubohost milieu má na  svědomí valnou měrou, co u  Vrchlického zaráží a  vadí. Nepřítelem do krajnosti — aniž hodnotně se rozlišovalo — zůstalo se tam, kde strnulý dogmatismus a stranický „prospěch“ tak velel, jako právě také tam, kde se přijímalo kdysi od mrtvého básníka „dobrodiní“. Vrchlický nebyl dosti čten. Jest toho příčinou i toto soustavné znehodnocování veškeré jeho tvorby — a  ne snad pouze toho, co je v  ní improvizačního ve  špatném významu slova a  vedlejšího —, i okolnost, že obecenstvo prostě nečte — aspoň u nás — hojně pravého básníka, který ve svém nejlepším stojí příliš vysoko nad ním, který ve svých nejznamenitějších výtvorech neslouží jeho zálibám. Kdož dnes čtou horlivě Machara, nečtou básníka, ale propagátora a  bojovníka dobových a  partizanních zájmů, který jest na  jejich nízké úrovni: kdyby mohl ještě vzlétnouti nad přítomnou chvíli a  její sváry, byl by okamžitě osamělý, dav, který dnes hlučí kolem něho, politický dav, odvrátil by se ihned od jeho díla. Duch a svět, Twardowski, Zlomky epopeje nejsou agitačním veršovnictvím jako Apoštolé a  jiné knihy, jsou díly vizionáře, myslitele a  tvůrčího umělce, proto jsou jediné pro malý okruh zbožných, jako jest pro něj každé v  pravdě velké dílo — ať Endymion nebo Ostrov vyhnanců, ať Trojí paměti nebo Stavitelé chrámu —, byť někdy třeba propadlo nezasloužené a poskvrnivé „populárnosti“ teo­ retického uznání obšírnější veřejnosti. Není pochyby, že nové generace opět blíže se přimknou k  dílu Vrchlického. Neohlušeny a  nezavedeny vášnivostmi zápasu, klidně a  uznale budou moci přejmouti z  něho všecky živné umělecké hodnoty, které chová a povždy bude chovati: a také příklad vytrvalé a hrdé práce, přes

39

všecky zevní pocty a přechodné úspěchy, ceny a řády opravdově nezištné a nevypočítavé. Moderní revue 19, 1912/13, sv. 26, č. 1, 8. 10. 1912, s. 39—41 → A. P.: Rozhovory s knihami, obrazy i lidmi, Praha, Fr. Borový 1916, s. 203—209 Arnošt Procházka (1869—1925), spoluzakladatel a  dlouholetý vydavatel a  redaktor Moderní revue, básník. Na  poli literární kritiky jeden z  čelních představitelů modernistické generace, která od  počátku 90. let profilovala své umělecké i  kritické principy mimo jiné právě ve  střetech s  dílem Jaroslava Vrchlického a jeho epigonů.

40

III. Hlasy návratu

Návrat k Jaroslavu Vrchlickému arne novák

I

Arne Novák a Otokar Fischer v karikaturách Hugo Böttingera, 1916 a 1917

Dne 9. září naplnilo se první lustrum od skonu největšího českého básníka, ale ticho, které se u nás až děsivě rozkládá kolem jeho jedinečného zjevu, nebylo ani za této příležitosti přerušeno živým projevem lásky, přiznávající se k dílu a k dědictví Jaroslava Vrchlického. Kdykoliv se v  posledním desetiletí ozvaly pokusy, aby osobnost i  tvoření našeho závratného univerzalisty byly uvedeny v důvěrnější styk s národní i s básnickou přítomností, nedospěly výsledků jen poněkud trvalých. Již za rozkladu tělesných a duševních sil Vrchlického vyšla hymnická kniha Strom života, v níž vesměrný a vývojový panteism, zahájený Duchem a světem vyvrcholoval. Kritika snažila se ukázati, že monistická inspirace českého mistra, docházejícího k životním kladům a k patetické oddanosti do vůle přírody, jest spřízněnou obdobou názorů i cítění zahraničních umělců, zahrnovaných u nás podivem a napodobením — některé, např. Belgičana Verhaerena, Jar. Vrchlický předjímal, vůči jiným jako vůči americkému Whitmanovi zaujímal jadrnou a teplou svou českostí postavení zcela samostatné. Zároveň však dovozovali kritikové též, že dávno před Stromem života znějí tyto tóny v  díle Vrchlického, a  to jako motivy základní i  jako samostatně zvládnuté a rozvité dědictví Hugovo a Car­ducciho. I bylo tenkráte očekávati, že čeští čtenáři rozeberou naráz tuto poslední sbírku, jíž se dostalo redakce tvůrcovy a že se začtou horlivěji do starších jeho knih prosycených touž slunnou slávou a  plnozvukou chválou života nekonečného ve svém vývoji — nenastalo však ani toto, ani ono. V  zádumčivém vyhnanství domažlického soukromí vyhasínal v  těle podlomeném básníkův duch, když Národní divadlo, uvědomivši si opoždění a  jen nakrátko mravní svůj závazek

43

k  Vrchlickému, uvedlo na  jeviště nejrozsáhlejší a  nejodvážnější jeho dramatickou báseň, trilogii Hippodamii. Hluboko do  noci, s  utajeným dechem, takměř s  dojmem novinky sledovalo diváctvo, jak moderní umělec závodí s  atickými tragiky, jak racionalistický syn deterministického století usiluje pochopiti řeckou osudovost a  otázku viny, jak intuiční oživovatel starověkého bájesloví a  hrdinské pověsti, jemuž se tolik dařily freskové obrysy postav a chórické vložky rozpravné lyriky, ocitá se posléze v područí moderní hry zápletkové. Silný vichr básnictví antického dul tehdy prostorami Národního divadla, a  snad Jaroslav Vrchlický sám, který tenkráte naposled vstoupil v polosnu letargie do místa svého tolikerého očekávání a tolikerého zklamání, postřehl tros­ kovitou chápavostí rozkládajícího se ducha, že jeho výtvor po dvaceti létech vítězí. Co následovalo? Uvedlo skutečně naše vůdčí divadlo konečně Vrchlického-dramatika k  plné a  trvalé cti? Postoupilo se o krok dále v seznamování obecenstva s díly našeho helénisty, jenž velel oběma maskám? Ujala se vynalézavost režisérova jeho odstrkované, tak mohutně myšlené koncepce Julian Apostata, ochotna věnovati jí tolik, kolik nabízí soustavně dramatům cizích literatur? Či směla si krvavá trilogie z domácího středověku přemyslovského vybojovati pozornost tam, kde se pro Shakespearovy historie zjednává krok za  krokem porozumění? Nebo snad převzalo čilé divadlo na  Vinohradech mezi své vděčné úkoly inscenovati jiskrné a vtipné veselohry Vrchlického, odehrávající se v nejrůznějších dobách a kulturách a odedávna volající po občerstvení novou režií? Nic z toho ze všeho. Kromě populární komedie Noc na  Karlštejně, jíž trvalý život na  jevišti zaručuje šťastný námět vyvážený z hloubek dějinných sympatií národních, stejně jako velmi příznivé podmínky herecké, našly se volné večery pro tři — aktovky Vrchlického, z nichž dvě byly lehce, s nejmenším nákladem režijní práce, oprášeny. Jaroslav Vrchlický dne 9. září 1912 v Domažlicích dotrpěl. Národ mu uspořádal královský pohřeb, otevřel jeho kostem ponuré sklepení Slavína, posypal jeho rakev řečmi a  články různé ceny. Trvalou památkou na dny, kdy se všickni Čechové roztruchlili nad mrtvolou básníka známého hlavně dle jména, měly zůstati dva podniky: Ottovo nové souborné vydání děl Jaroslava Vrchlického,

44

pořádané Janem Voborníkem a Bedřichem Frídou polo populárně, polokriticky, a nově, podle osvědčených vzorů cizích zřízená Společnost Jaroslava Vrchlického. Lze důvodně pochybovati, zda Nové souborné vydání, které pomalu, ale důkladně postupuje, slučujíc úkol ediční s pokusem o komentář, a které provází tak svorné mlčení časopisectva, náleží k publikacím dychtivě odebíraným a čteným. Společnost nemohla posud zříditi slibovaného muzea Jaroslava Vrchlického, naopak nabyla vysoce poučného důkazu, jak jsou její pietní snahy chápány na místech kompetentních: osvědčená strážkyně vědeckého pokroku a  rušná průkopnice vývoje uměleckého, Česká Akademie pro vědy, slovesnost a  umění, organizačně Vrchlickému nemálo zavázaná, uzamkla velkolepou knihovnu básníka-učence, bez níž nelze studovati ani jeho osobnosti, ani jeho díla, obezřetně do pevných beden v nepřístupném sklepení. Samozřejmý úkol Společnosti, aby byly soustavně vydávány listy Vrchlického, převzal, jak ukazuje první soubor, uveřejněný u Borového péčí Šaldovou, nakladatel stojící zcela mimo sdružení, za to odevzdány veřejnosti dva svazky Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického. Sotva prospěje však kultu básníkovu, zůstanou-li i  nadále v  ročence v  převaze malicherné vzpomínky a dokumenty osobní nad metodickými rozbory díla, ať po stránce filologické, historické neb krasovědné, a budou-li se podniku nadále vyhýbati pracovníci skutečně odborní, ustupujíce samolibým ochotníkům; pokud nebude po ruce dostatečná zásoba monografických studií literárně dějepisných a  kritických, měl by Sborník hledati svůj přední úkol v otiskování inedit z pozůstalosti a soustavného knihopisu, jak se posud dálo v omezené míře. O  prvních vánocích po  smrti Vrchlického vyšel první svazek jeho slovesného odkazu, lyrické torzo Meč Damoklův, v  podstatných kusech básněné přímo před rozvratem jeho tělesné i duševní bytosti. Podivuhodná kniha! V  opaku k  předchozímu Stromu života dílo ven a ven tragické, napojené otráveným člověčenstvím tvůrce potácejícího se takměř v horečce a básnícího, ať dím, v halucinaci. Základem jest dualism u  Vrchlického dotud nebývalý, dua­lism člověka a osudu, přírody a trpícího nitra, vesměrného zákona a  individuální zkušenosti básníkovy. Nedosti na  tom: mezi stránky, na  nichž autogramem, smím-li říci, zkrváceným poeta

45

zaznamenává, jak se jeho starý svět ocitá v rozvalinách, vsety jsou lyrické doklady, že se v  srdci pěvcově rodí vesmír nový, zduchovělá a melodická říše Arielova, kterou již již bylo tušiti ze starší sbírky Korálové ostrovy. Ani Meče Damoklova čeští čtenáři nerozebrali, a tak podnes, po pěti létech zůstaly nevydány další svazky pozůstalosti Vrchlického, od nichž bylo se nadáti stop a názvuků onoho bytostného přerodu. Bylo by jistě radostným zadostiučiněním, kdyby se příznivějšího údělu dostalo korespondenci Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou z let 1875 a 1876, uveřejněné počátkem tohoto léta nejdůstojnějším způsobem F. X. Šaldou za přispění V. Brtníkova. Posavadní časopisecké projevy o listech těch nebyly až na skrovné výjimky právy slovesné ceně a  psychologickému významu této publikace, již pouze hříšná povrchnost může odbýti zběžným referátem o dvou, třech sloupcích. Předstupujíce přede dvě autentické podobizny hluboce spřízněných géniů ducha i srdce, malované teplým štětcem za  nejkrásnějšího rozpuku sil, ocitáme se zároveň před klasickým dílem umění dopisového. Ale co váží více: dle správného odhadu vydavatelova máme tu v  ruce přímo klíč k  správnému pochopení básnického i  lidského vývoje Jaroslava Vrchlického. V létech 1875 a 1876 zrodil se totiž na italské i pražské půdě ze styku se Sofií Podlipskou evoluční pěvec dějin vesměrných i  lidských, hlasatel pokroku, světla, humanity, tvůrce „zlomků epopeje“ s filosofickými záměry — dopisy jeho i mateřské jeho přítelkyně, jež první v něm odhalila reprezentačního génia, jsou toho doklady nejvýmluvnějšími a nejpřesnějšími. V  té oné úvaze o  korespondenci, ba přímo mezi řádky pronikavé předmluvy Šaldovy ukryto jest však přiznání, že tento Vrchlický, vyznavač všebožství a  optimismu, humanitář a  evolucionis­ta z idealisticky-romantické školy Hugovy, Quinetovy a Sandové, jest na míle vzdálen našich názorů a tužeb a že jako prožitá fáze duchovního a básnického vývoje přestal nám býti živou skutečností. Snad právě toto poznání staví se bezprostřednímu působení Jaroslava Vrchlického na naši dobu více v cestu než pohodlná lhostejnost čtenářů, divadel a kritiky. A zde jest, tuším, bolestný nerv celé otázky. Krvavá katastrofa civilizace evropské, jakou jest přítomná válka světová, otřásla ničivě veškerými hodnotami kulturními,

46

jejichž pěvcem a  vyznavačem byl právě Jaroslav Vrchlický. Jako měkká jitřní mlha nad nahými propastmi rozplynul se oblažující blud, že společnost evropská pevně a spolehlivě spočívá na základech, jež renesance zachránila z  dvojího odkazu antiky a  křesťanství, na harmonické vůli po úměrném rozvoji všech sil lidské bytosti a na oduševnělé snaze překonati výbojnou pýchu jednotlivcovu pokornou a  dělnou láskou k  trpícímu a  utištěnému bližnímu; věda i umění, technika i právo, výchova i sociál­­ní svědomí státu měly v  rytmu evolučním uskutečňovati tento synkretický ideál, který by zaručoval národům jejich svébytnost a  zároveň vedl je k  pospolitému dílu jasného panhumanismu. Stačilo několik týdnů, a  žhavý i  dusivý vichr roztrhal na  padrť tento „brevíř moderního člověka“, jehož listy, náhle pokrvácené, rozlétly se po bojištích a jako poplašení motýlci zapadly na hroby válečných obětí. Nebylo již možno věřiti ve  vývoj, kde barbarství, procitlé atavisticky, železnou patou na desetiletí zastavuje každou evoluci. Co mohlo zbýti z víry v harmonický růst všech mohutností v člověku, jestliže fyzická síla ujařmila tvůrčí schopnost intelektuální a jestliže zemi místo umění ovládla studená technika, nikoliv však svou konstruktivní, nýbrž destrukční vůlí? Není třeba valné obraznosti, abychom si představili bolestný úžas, jenž by se byl zmocnil Jaroslava Vrchlického nad touto veškerou spoustou humanity a civilizace a nad zrazenými ideá­ly optimisty málo prozíravého. Stačí rozevříti svazek Nových zlomků epopeje tam, kde se čte báseň Občan Kristus: ústy vlašského kmeta básníka Pariniho, jenž ocitá se tváří v tvář krvavému řádění jakobínů, volá tu vřelý stoupenec obrodných zásad francouzské revoluce a  příkrý karatel jejího vraždění a  ukrutenství: „Co udělali jste s občanem Kristem?“ Ale vlastní čtenáři Jaroslava Vrchlického uprostřed ohromujících hrůz, jichž básník sám zůstal ušetřen, odložili načas s nedůvěrou knihy snílka, v kterých se, jednou jako živá a pevná skutečnost a podruhé jako cíl v blízku dosažitelný, zjevoval svět usvědčený nyní z přeludné iluzivnosti. Odcizení to však provázely také důvody ryze umělecké. Již za  posledních let života Jaroslava Vrchlického hlásil se opakem k symbolismu v světovém básnictví směr, jenž spíše než pouhou literární módou byl výrazem nové mentality; značil odpor k literárním konvencím, střásal přítěž kultivované tradice, opovrhoval

47

vší ornamentikou. Bezprostřední styk s  životní skutečností, prudké přilnutí k  drsnému povrchu moderního světa, bezohled­né oddání se dravým vlnám společenského varu vyznačuje tento nový směr, jejž by bylo nesnadno vystihnouti jediným heslem. Tolik však jest jisto, že byl to pravý protiklad básnické metody Jaroslava Vrchlického, která mezi skutečnost a  umělce zcela důsledně staví nějaké médium: někdy dějinnou kulisu, jindy literární, ustálenou konvenci, leckdy meditaci filosofovu, zhusta i symbol. K Vrchlickému přistupují příroda i společnost, zkušenost smyslů i citu odraženy a zlomeny hranolem hotové kultury — v tom Vrchlický náleží úplně k parnasistům, či, zbavíme-li slovo to příhany, k  epigonům na  rozdíl od  básníků, kteří si všecko poznání vydobývají přímým útokem osobním a  osobnostním, s  drsnou nahotou, ale i  s  křepkou silou nevinných barbarů. Tento odraz a  lom značí však zároveň odmocnění a zeslabení životní dynamiky; není náhodou, že Vrchlický se zpravidla vyhýbá nejvlastnější tragice, že se příliš ochotně rozhoduje pro zprostředkující stanovisko, že odmítá příkrý dualism, z něhož si koneckonců přece vyvodí dialektickou syntézu. Kdo potřeboval očitého důkazu, jak toto básnicky filosofické pojetí života jest cizí mentalitě naší, dočkal se ho ve válce… Náhle, jako slunce v tropických krajinách, zapadl harmonický a sit venia verbo, epigonský ten svět. Věrným výrazem a sluhou uměleckého názoru Jaroslava Vrchlického jest jeho básnická forma, hotová a  tradiční, odvozená a uzavřená, vděčně a s obdivuhodným proniknutím přejaté dědictví, které opětně jako médium vstupuje mezi básníka a život. Není u nás mistra, jenž netoliko vytrvalou a spolehlivou praxí, ale i vším cítěním byl tak důsledným protichůdcem volného verše, v  němž nikoliv neprávem spatřován bývá sourodý výraz dnešní mentality, která si denně znovu, silami napjatými a  často za  cenu výrazového ztroskotání dobývá nové možnosti vyjadřovací, tak jako skutečnost každodenně nabízí nové možností prožitku. Mezi zdobným akademickým formalismem Dojmů a  rozmarů, Hudby v  duši neb Mojí sonáty a  mezi našimi verslibristy není mostu dorozumění… A tak pochopíme, že mnohá z oněch knih, tak kultivovaná ve  svých zdobných umělostech, působí na  dnešního čtenáře dojmem dávné hry ze zapomenuté ­feérie, a že sami básníci opouštějí

48

dílnu brusiče drahokamů, kde se cizelují sestiny a stance, balady a  ronda, aby v  slaném a  ostrém vzduchu bouřlivého pobřeží vydychli z plných plic a o závod se silami přírodními vytvářeli rytmy nové a smělé, o nichž platí verš průkopníkův: „Vítězné znovuzrození slova, vlastní doby složitým tepem odkojeného! Její trýzeň, tíseň i sen jí odposlouchavšího!“ Pocítili-li čtenáři a  znalci básnicky vzdělaní a  v  moderních proudech evropského písemnictví orientovaní nad verši Vrchlického již před válkou tyto důvody odcizení, odvrátilo se průměrné čtenářstvo od jeho knih za války z příčin jiných. Přízeň, jež obecně zahrnula básníky silné vůně kmenové a  krajové, pěvce národně politických úzkostí a  prorockých tuch o  našem a  slovanském příští, svérázné tradicionalisty připjaté co nejpevnějšími kořeny k půdě domova, nemohla býti údělem umělci, který posud jest pokládán za světoobčana, stýkajícího se s rodnou zemí a s duší jejího lidu jen příležitostně; dle bludu obecně rozšířeného vylučuje láska k Svatopluku Čechovi, Janu Nerudovi, J. V. Sládkovi a Petru Bezručovi důvěrný vztah k Vrchlickému. A  takto stalo se ticho kolem Jaroslava Vrchlického všeobecným.

II

Shrnuli jsme znaky, které nasvědčují, že v našich dnech vyvrcholil odklon od  Jaroslava Vrchlického, temenící jen u  nepatrného zlomku spisovatelů, kritiků a  čtenářů ze zásadní různosti v  názorech a cítění a vystupňovaný u valné části obecenstva v pohodlnou, až tupou netečnost. Nelze doufati, že tento odliv jest toliko zjevem přechodním a  pomíjejícím? Současná krize světová přivozuje nesporně změnu mentality evropské, a  není pravdě­ nepodobno, že v  souvislosti s  tím nastane v  mnohém směru renesance Jaroslava Vrchlického, jakožto nové orientování v našich kulturních hodnotách. Ano, již dnes možno říci více: uspíšili bychom tento návrat k jeho dílu a myšlenkovému světu, kdybychom se zahloubali do jeho tvorby s úsilím o zjištění, pokud básník náš jest myšlenkou, tuchou i formulační schopností účasten výchovy lidstva i  národa právě k  oněm kulturním a  mravním hodnotám,

49

o něž se dnes zápasí válečně i politicky. Buďtež otázkám těm věnovány poznámky následující! Bylo krutou nespravedlivostí k  Jaroslavu Vrchlickému, bylo-li mu upíráno češství, a bylo-li jeho širé světoobčanství vymezováno zároveň jako nedostatek palčivého vztahu k základním a osudovým otázkám našeho kmenového bytí. Jest načase, aby odčiněna byla tato křivda právě nyní, kdy si jako nejdražší a nejbezpečnější zkušenost ze současné vichřice válečné vynášíme my Čechové zesílené vědomí národní. Hodiny zkoušek a  otřesů upevnily naše češství, prohloubily je ve smyslu plamenném i jazykovém, zeměpisném i dějinně tradičním, státně politickém i nábožensky mravním; zahrnuly srdce všech nás jistotou, že každý jednotlivec může dojíti dokonalého naplnění svého osudu a poslání pouze v národnosti a skrze národnost, která vědoměji než kdy jindy usiluje o své spravedlivé sebeurčení, jak zní proslulé heslo západoevropské i zámořské civilizace. Což nenesl také náš největší básník ve své všeobsáhlé hrudi toho vědomí? Nebylo proneseno v Čechách obvinění pošetilejšího než výtka, že Jaroslav Vrchlický jest látkově cizák lhostejný k domovu; čelíval jí sám vždy s  oprávněným rozhorlením. V  jeho epickém díle zachycen jest náš pravěk, oživena a  myšlenkově prohloubena starodávná legenda domácí, v  ostrém skrojení baladických rysů vyprávěno české povstání selské; lyrický krajinář maloval neúnav-­ ně svůj domov ať pastelem impresionistickým, ať v osvětlení heroickém a  otevřel mapu malířskou nesčíslněkráte před pohledy pražskými; dramatik mohl s hrdostí ukázati na tragédie přemyslovské i na rozmarné veselohry z historie domácí. V antologiích, které jako sumu svého básnického tvoření uspořádal Jar. Vrchlický sám, stojí v  čele oddíl Vlast: vedle ód široké výmluvnosti řečnické a  vedle kancón, které zdobnou formou nepozbyly ničeho z  citové naléhavosti, najdou se tam i  plaché dumy osamělého srdce, beroucího na sebe všecku tíhu národního hoře a vlastenecké nejistoty. Vzpomeňte jen překrásného Hovoru na  moři, ze sbírky Dědictví Tantalovo, jenž byl nedávno celý citován v Národě: pták, mořská vlna i  vítr odnášejí básníkovu touhu, básníkovo hoře, tíhu básníkovy minulosti, takže mohl by se osvobozený poutník cítiti volným, šťastným, mladým;

50

Ne, vzdych jsem, vleku s sebou všady své vlasti těžké okovy! Jak podivuhodná to ve  své stručnosti syntéza národní otázky české, zadrhující nám hrdlo nejkrutěji právě tváří v tvář svobodné cizině! Ale Vrchlický nepotřeboval k  vlastenecké inspiraci takového kontrastu, jenž i jiným, hlavně mladším básníkům, byl působivým vznětem. Ze soustředěného oddání politickým hořkostem domácích poměrů vznikla samostatná kniha kárných a teskných znělek meditačních, kde ony těžké okovy řinčí o přeražené sloupy rozvalených chrámů minulosti a o milníky zkrvácené potem poutníků, nedocházejících cíle, Hlasy v  poušti, jichž cenu arciť poněkud oslabuje odvislost od  J. V. Sládka. Ze slovanské dumy, která smělou nadějí buditelskou měří chabost našich přítomných skutečností, vytryskla jedinečně mohutná kancóna petrarcovská Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou; jakou nadějnou fanfárou prodírá se v tomto daleko nedoceněném kusu mistrovském naděje básníka, který nechtěl býti Kollárovým žákem toliko ve formě a ve sklonech klasicizujících: Tvé dědictví, ač sen, přec vládne všemi, jak míza Slavie jde haluzemi! Zda strom, o kterém snil jsi v krásném mládí, plod přinese, či věštbu Tvoji zradí, kdo říci může dnes? Kol Tvého rovu řeč Tvoje zvučí znovu, a Tvůj-li sen až jednou skutkem vzplane, a jestli Slavii Tvé jitro vstane, pak, otče, vítězem se vrátíš domů ve zvonů hlaholení a děl hromů! Jinde by básník takových tónů požíval obecné populárnosti jako posvěcený pěvec národního cítění; u nás i ti, kdož nechtěli ublížiti úzkoprsou animozitou, váhali mu přisouditi tohoto čestného názvu. Odkud to bolestné nedorozumění? Málokterá kniha lyriky Vrchlického může poučiti tak bezpečně o rozdílu národně časové poezie jeho od ostatního českého

51

básnictví vlastenecky politického jako zmíněné již Dědictví Tantalovo; jest to v mnohém směru sbírka pozoruhodná. Svazek byl vydán sklonkem roku 1887, a hojné básně jeho vznikly z téže dusivé a děsivé atmosféry, jež provázela a vynutila početí Čechových Jitřních písní i Sládkových Selských písní a Českých znělek: hrůzná možnost světové války visela v  ovzduší; zápas Slovanstva s  Německem měl býti rozhodnut brannou mocí; sociální požadavky pátého stavu bušily do bran, za nimiž militarism vyzbrojený technicky chystal svou obnovu barbarství; český národ hleděl do připravovaných událostí spoután politicky a nemoha se kromě platonických nadějí východních spoléhati než na mravní sílu svého lidu a oporu zděděné své půdy. J. V. Sládek a Svatopluk Čech dotýkali se ve své tendenční poezii, která právě tehdy u obou vydala své plody nejsvěžejší, událostí a skutečností národně politických zcela bezprostředně a nepokrytě, tento, dědic Kollárův a Šolcův, v rozvitém verbalismu pádných a účinných slok určených k hromadné deklamaci a ke kolovému zpěvu, onen, Nerudův žák a blíženec, stručným a drsným slohem aforistické dumy neb úsečného popěvku. Zcela jinak Jaroslav Vrchlický. Není náhodou, že valnou část svých časově politických meditací zařadil do oddílu Stezkami dějin: aktuálnost politická slučuje se u něho vždy s perspektivou minulosti, přítomná bolest a úzkost pojímá se jako verš z epopeje člověčenstva, národní osud řeší se v souvislosti s vývojem ducha a  svědomí evropského. Též Jaroslav Vrchlický bojí se o  svůj národ a jeho kulturní statky, avšak stejně bolestně se účastí obecně lidskou hrozí oživujícího barbarství, které míní nadobro zvrátiti cestu vývoje; také on doufá, že zkouškami a svody propracuje se naše vlast vyšších forem svobody, leč tuto sleduje hned ze stanoviska evropského, ano všesvětového — přítomnost obecného svědomí humanistova provází každý národní vzruch úzkostlivého a přece zase doufajícího Čecha. Toto vše umenšovalo podstatně přístupnost i  oblibu národně politické poezie Jar. Vrchlického v Čechách a zabránilo, aby v poslední době, probudivší nový zájem pro příbuznou strunu Čechovu a  Sládkovu, byly obecněji vyhledávány ony verše mistrovy, jež v ohroženém domě otevíraly okna pro pohledy do světových dálek; v úzkosti o bytí a nebytí svého národa prahli jsme po osvobodivém

52

výkřiku národní aktuality, i když jako echo nám jej posílala uplynulá desetiletí. Ale až nadejde nová doba — ? Vše ukazuje k tomu, že naše češství, dotud spoutané hranicemi cizího státu a úzkoprsostí domácí, se stane souřadnou součástí svobodného evropanství, že náš zápas a odvěký spor bude rozhodnut v rámci obecného úsilí o národní sebeurčení všech dospělých kmenů zeměkoule, že budeme účastni dějinného díla rovni s rovnými, kořeny v zděděné půdě, korunu rozpjatu do jasného vzduchu nového řádu. Věřím, že pak přijdeme na chuť vlastenecké poezii Vrchlického, že nejedna její emfáze přestane nám býti pouhou rétorikou a  že její dějinné výhledy z bašty na hranicích milované rodné země, ale s perspektivami dálky dobře vyhoví nové mentalitě národní, kdežto naopak mnohá z básnicko-politických aktualit vychladne a ztratí na váze. Velicí básníci žádají, aby čtenář dorostl jejich úrovně; a zde čtenářem takovým má býti všecek národ… Jak se potom po deseti letech podiví mladé generace, že za  nenárodního, ano protinárodního básníka pokládán byl poeta, jehož dílo se stalo zatím nevyčerpatelnou studnicí vlasteneckých vznětů, národně politických jistot, hesel a popudů pro výchovu svědomí a mravu celého kmene? Třebaže Vrchlický občas se vznětlivě rozdychtil, snad jen v citlivé své vnímavosti sveden sugescí okolí, po velkém příští slovanského věku v  Evropě, přece hledal náš vývojový úkol a  dějinný smysl výhradně v  rámci západu. Ve  vznešeném vidění o  vítězné evoluci lidského ducha v dějinách i přírodě Čtyři hlasy (z Nových zlomků epopeje) zahrnuti jsme my Čechové s typickými představiteli našeho historického poslání a naší velikosti Husem a Komenským pod žezlo Západu, jenž „sám lidstva duch jen ducha ve všem vidí“ a  jenž vzdorem a  ctností připravuje člověka, aby „z  ducha svého věčné dílny, si kámen mudrců, svou volnost, zvedl“. Úmyslně odloučil zde Jar. Vrchlický svůj národ od národu německého, s  nímž dělil se o  dílo reformace; Hus s  Komenským — a  to dojista překvapuje — nejdou ve stejné řadě s Lutherem a Huttenem. V  tomto dějinném symbolu shrnul Vrchlický svou celou filosofii kulturní a  všecek smysl svého usilování, které od  vlašského pobytu zcela důsledně vyvádělo českou poezii z područí německého. Teprve dnes můžeme doceniti vývojový dosah tohoto výchovného činu Vrchlického, provedeného bezprostředně takřka reakcí

53

proti předchozí generaci Nerudově, závislé myšlenkově i umělecky v podstatě na Německu. Západoevropskou, neněmeckou vzdělanost pojímal Vrchlický co nejšíře. K románským národům, hlavně k Francouzům a Vlachům (kteří zůstali od jinošských let jeho nejtrvalejšími vzory), přibyli později i  Angličané, přičemž překladatel Bryantův, Poeův a Whitmanův nezapomněl ani větve americké; i na Španěly, Portugalce a Poláky vybyl kus básnického zájmu, což nepřineslo nám nic menšího než epiku Camõesovu, drama Calderónovo, románovou filosofii Cervantesovu, mystiku Mickiewi­ czovu. Nejde nám však o bibliografii, nýbrž o kulturně psychologický výklad, jenž přesahuje daleko rámce pouhé poetiky. Dějepisec literatury vypíše asi přibližně takto význam reformního kroku Vrchlického: odvedl naše básnictví jak od improvizace, tak od napodobení lidové písně k promyšlené práci slohové a formální; znásobil tvůrčí činnost poetickou uvědomělým kulturně uměleckým směřováním, ukazuje k blahodějnému vlivu učené inspirace; upomínal na dílo vykonané již renesancí a oprošťoval poměr k antice, jejž značně zesílil, od všeho pedantismu; připjal naší lyrice dvojí křídlo, lehkou peruť melodickou a vznosný vzlet rétorický, dodal ji schopností užívati obrazu jako prvku dekoračního i  symbolického a  učil dívati se také na  dějinné látky, pokládané dotud jen za námět výpravný, hlavně jako na symboly a obrazy — toto vše bylo nadobro cizí slohu a estetice německé, které i v Čechách dotud skoro výhradně ovládaly. Avšak toto přehodnocení mělo základy hlubší, ať dím, přímo etické. Vrchlickému, básnickému mysliteli a filosofujícímu rétoru, zůstaly cizími, ne-li dokonce nepřátelskými vůdčí hodnoty německého ducha soudobého: důsledný racionalism, jenž třídí, ovládá, znásilňuje a  využitkovává všecku skutečnost, ať přírodní, ať civilizační; ideologie, která podřizuje hlas srdce a  výkřik svědomí svému voluntaristickému účelosloví; tvrdá protiindividualistická mravnost stavící moc nad právo a diktát vůle nad líbeznost citu; fanatism vědy a techniky, který není pouze protichůdcem oblažující a nevinné poezie, nýbrž také železnou maskou ziskuchtivosti. V prorockém vidění, jež teprve dnes doléhá na nás celou svou osudovostí, vycítil Vrchlický, v  jakém příkrém a  nesmiřitelném rozporu stojí dva světy, z nichž jeden miloval s rozkoší, kdežto druhého se hrozil v opovržení, svobodná Hellas s románským svým

54

dědictvím radosti, jasu, volnosti a  bezohledné mocenské Německo, opřené v ohroživém mlčení o meč vojákův a zákoník vladařův, jemuž slepě otročí myslitel a vynálezce. Méně známy, než by zasluhovaly, jsou verše, které Vrchlický napsal, vycházeje v září roku 1885 z berlínského muzea, kde dumal nad vykopaninami z  Olympie (Dědictví Tantalovo). Buďtež tu citovány alespoň dvě sloky! V první shrnuto jest tvarové i duchové kouzlo plastik řeckých a civilizace, z níž se zrodily: Ať kolem chrámu nekonečným vlysem jste vlnily se, zlomky epopeje, vždy mluvily jste, každičkým svým rysem jen k svobodnému, velikému lidu, jenž patře v závratné ty velké děje žil přirozeně v síle, božském klidu. Závěr básně navazuje na  sloku, kde se poeta se zahanbením tázal, co naše doba odkáže asi budoucnosti, a rozrývá svědomí touto mohutnou disonancí: Tak opustil jsem vás, ó velké trosky, v své duši maje Helady sen rosný, ten velký život, svobodný a božský; však odpověď mi rázem děsná zněla, když s hrůzou zřel jsem, oloupen své o sny, z Mont Valérien uloupená děla. Nač čekáme ještě, abychom se v  důvěře a  oddaně vrátili k  básníku, jenž tak určitě a rozhodně odsoudil starou, násilnickou, vojenskou a imperátorskou Evropu a chystal v srdcích příští nového světa, svobodně individualistického, občanského a spravedlivého, téhož světa, který se právě rodí v křeči, v krvi a v nářku jako neodvratná skutečnost, vynucená na zlovolném a houževnatém odporu kořistníků děl z Mont Valérien? Nechybí v  našem básnictví, jež podobně jako náboženská reformace česká XV. a  XVI. věku znepokojuje se ušlechtilým úsilím o  nápravu a  obnovu řádů lidských, duchů hlásajících nové možnosti mravní pospolitosti; jedni volají nadějně po světovládě

55

Slovanstva, které bude světlým panováním humanity a  smířlivosti, druzí opájejí se teplou vidinou svatodušních svátků člověka demokratického a  svobodomyslného, třetí čekají příchod lidstva socialistického, aby vyrovnalo křivdy mezi třídami, pohlavími i národy, kdežto jiní doufají zbožštění života od svorné spolupráce všech viditelných i neviditelných rukou, zapjatých do řetězce řízeného tajemnou vůlí. Ale nikdo z našich poetů nepřiblížil se tak těsně onomu občanskému idealismu, který se letošního jara vynořil současně z  evropského i  amerického východu jako smysl a cíl války světové, jako právě Jaroslav Vrchlický. Jak možno, že tato stránka jeho díla zůstala úplně nedoceněna? Jen tím, že jsme ji znali příliš povrchně. Návrat k Jaroslavu Vrchlickému má tu mnoho doháněti. — Není pochybnosti, že to, co v  díle Vrchlického umělecky zestaralo a  co právě básnický převrat poslední doby zavrhl — jak jsme viděli — s  úplným odcizením, nebude slaviti již vzkříšení, a  že proto budoucnost podrobí dekády jeho knih výběru velmi přísnému a osobitému. Kde žák Hugův jest především rozpoutaným verbalistou, kde stoupenec Gautierův pohřbívá lyrickou myšlenku v  mrtvé nádheře samoúčelně dekorativní, kde banvillovec koná kejklířské kusy formalistické se slokami, rýmy a rytmy a obnovuje virtuózně pouhé muzeální ukázky odumřelých útvarů básnických, tam všude stěží lze se nadíti zájmu a  souhlasu nových čtenářů. Zůstanou asi nepovšimnuta celá sta básní, vzniknuvších za  duševní karantény mistrovy: improvizace mrzutých okamžiků, kdy verše a rýmy kanuly jen jakoby z mechanické zvyklosti; znělky plné myšlenkových samozřejmostí a plané obrazové zdoby, vzniklé spíše trpělivým skládáním než tvorbou organickou; lyrické žánry, v nichž realita jest procezena a odmocněna, a jimž vyhnula se obraznost; matné mytologické kusy bez evokačního kouzla a beze vztahu k  našemu světu; kalná a  pohodlná erotika básněná nikoliv z prudkého prožitku smyslů a citu, nýbrž jen z vybledlých vzpomínek na dráždivé ženino tělo a její rozmar v radosti i v žalu pokušitelský, nehledíc k příležitostným paběrkům na úhorech fantazie. Ale kolik zůstane! Kolik překvapení pro objevitele, kolik rozkoší pro milovníka, kolik skvostů pro znalce! V duši Jaroslava Vrchlického kolotala a vířila zázračná síla lyrická, která vítězila i za dob tvůrčího odlivu nad dekorační strůjí,

56

formalistickým kejklířstvím, rétorickou přítěží; není snad knihy Vrchlického — a  kdo pročetl celé jeho dílo, dobře ví, kolik jest v  něm sbírek slabších —, aby alespoň jednou neprodral se jalovým kamením tento stříbrný pramen, jemuž nelze odolati, jak jest lidsky čistý, básnicky ryzí, nezávislý na vkusu a módě. Myslím, že nejjistější budoucnost z knih Vrchlického náleží těm, v nichž prožitek prosvěcuje každou řádku, a kde srdce, tak citlivé a vznětlivé, jest stále účastno tvůrčího procesu umělcova; ani čtenáři zítřka neodolají bezprostřednímu pocitu mladé a šťastně smyslné lásky v  Eklogách a  písních, tichému kouzlu rodinné intimity v  knize Poutí k Eldoradu, soustředěné dumě o posledních věcech člověka v Životě a smrti a È morta, prudkým úderům utrpení srdce i ducha, očí i nervů v Oknech v bouři a v Písních poutníka, z něhož okřívá bytost teprve v děkovném Stromu života a zcela přerozena povstává na  okamžik pohříchu příliš krátký až v  Meči Damoklově. Namáhavější cestu k porozumění ukládá svému čtenáři Vrchlický epik, u  něhož do  cesty klidnému vyprávěči a  názornému vyvolavateli minulosti staví se vždy dialektický filosof dějin, který kulturní arabeskou často zastírá vlastní obrys výpravný: přesto většina kusů z obou dílů Mýtů, ze dvou svazků Zlomků epopeje a pak i z nedoceněné pozdní knihy Bozi a lidé potrvá. Veliké epické skladby Vrchlického však musí býti teprve chápavosti a lásce objeveny, hlavně obě mohutné kompozice, kde úchvatným nahozením freskovým Vrchlický promítl tragické rozpory svého nitra myslitelského, Hilarion a Bar Kochba. Nemíním pokračovati v  této nesoustavné revizi díla Vrchlického, věda, že všecky dohady pro budoucnost mají jenom pochybnou cenu libovolných domněnek. Netřeba býti prorokem, máme-li říci, že k renesanci Jaroslava Vrchlického dojde; bylo by přílišnou neskromností, kdybychom věřili, že přímá akce neb tendenční článek tento návrat urychlí, natož přivodí. Bylo již vysloveno mnoho názorů a  nápadů o  tom, k  jakému umění se asi přihlásí lidstvo, projdouc krizí světové války. Soudili-li jedni, že nastane touha po  idyle, odkazovali druzí k  básnictví přísně tragickému; některým se zdálo, že zraky uvyklé hrůzám oblíbí si drsnou poezii naturalistickou, kdežto jiní očekávají příchod měkce smířlivé lidskosti v životě i ve tvoření — jak patrno, soudí se dílem dle zákona shod, dílem dle pravidla kontrastu. Ničivá

57

a bořivá činnost válečná zuří posud, a konec její jest nedohledný. Ale již ozývá se všeobecně vůle vypracovati se v oblasti společenské, státní, k novým kladům, k hodnotám stavby a tvoření. Věřím, že po  strašném období destruktivním nadejde věk konstruktivní touhy a působnosti, který zmobilizuje všecky dosažitelné síly soudobé civilizace. I poezie bude pak, nejen jako těšitelka a rozptylovatelka, nýbrž jako duševní stavitelkyně povolána — a čí dílo obsahuje u nás více konstruktivní mohutnosti, více plodné vitality, více smyslu pro kladnou velikost života než právě dílo Jaroslava Vrchlického? Dojista nebude na ně zapomenuto! Národ 1, 1917, č. 27, 4. 10., s. 497—500, č. 28, 11. 10., s. 513—514, č. 29, 18. 10., s. 531—533 Arne Novák (1880—1939), literární kritik a  historik, zprvu se zájmy především germanistickými, od  1910 soukromý docent pro dějiny české literatury na  filosofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity. Publikoval zejména v  Lumíru, Národních listech a  Přehledu, psal také pro Ženský svět, redigovaný jeho matkou Terézou, či pro čtrnáctideník Novina, vedený F. X. Šaldou. 1917—1920 publikoval v deníku Venkov. 1920 byl jmenován řádným profesorem české literatury na Masarykově univerzitě v Brně. 1921—1939 spolupracoval s redakcí Lidových novin coby stálý externí referent o literárních jevech.

58

O návratu k Jaroslavu Vrchlickému arne novák

K  prvnímu oddílu naší stati o  Jaroslavu Vrchlickém přičinil ve 4. čísle XVIII. roč. Zvonu (z 18. října 1917) redaktor p. F. S. Procházka (se šifrou — pa —) řadu poznámek. Vítáno v nich jest poučení o  tom, jak se Společnost Jar. Vrchlického v  poslední době snažila konati svůj úkol sběratelský, instalační, vydavatelský a propagační, a čím jí v tom bylo zabráněno. Myslíme však, že stále omlouváni se válkou a tím, že nelze pracovati, dokud se na svět nevrátí kulturní život, není právě mužné, nehledíc ani k tomu, že jest velmi pohodlné; připomíná příliš počínání těch, kdož své slabošství ospravedlňují stálým poukazováním na „poměry“, což ostatně právě Jaroslav Vrchlický vtipně perzifloval. K  zásadní poznámce vybízí však tenor glos páně Procházkových, jenž jest mezi řádky napověděn. Pan F. S. Procházka činí za  obecný odklon od  díla i  od  osobnosti Jaroslava Vrchlického odpovědnu kritiku, jež prý „mohutně brzdila živý projev lásky, kterou národ svého básníka v létech devadesátých zahrnoval“. Nesdílíme se o tento názor. Litujeme sice některých drsných ukvapeností, jež v  kritických bojích 90. let se udály a  z  nichž nejedna byla vyvolána obdobnou nevlídností básníkovou k  mladé generaci literární; přiznáváme, že bylo užito leckdy tónu zbytečně příkrého. Ale ani kritika Jar. Vrchlickému přímo nepříznivá nevzbuzovala lhostejnosti k  básníku, nejméně však tehdy, když lišila mezi jeho mistrovskými díly a kusy slabými, zběžně improvizovanými a umělecky povrchními; odmítajíc tyto, zachraňovala a  čtenáři přibližovala ony. Kdo četl náš článek pozorně, rozpomene se, že jsme se také v něm přidrželi této cesty třídění a odlišování, které nemůže svědomité studium děl Jaroslava Vrchlického nikdy opustiti, nemá-li se státi neplodným panegyrikem. Když jsme pročítali mladistvou korespondenci Vrchlického se Sofií Podlipskou, uvědomili jsme si znovu, že básnickému jeho vývoji ublížil méně věcný a rozborný sebepřísnější

59

kritický soud než lichotivý a  nepoměrný chvalozpěv; to lze obdobně tvrditi i o čtenářích a obdivovatelích jeho díla. Pan F. S. Procházka mluví poněkud tajemně o „brzdách právě ze strany Arne Novákovi blízké“ a vyzývá tím k přiznání rázu poněkud osobního. Pisatel článku Návrat k Jaroslavu Vrchlickému není si naprosto vědom, že by byl kdy brzdil lásku k dílu Vrchlického, brzdil nanejvýše prázdné a nesoudné chvalořeči básníkových nohsledů, kteří mezi knihami mistrovými nerozlišovali a  nadobro neschopni jakéhokoliv hodnocení, vyhlašovali celé dílo Vrchlického za  dokonalé. Tento cíl sledovaly i kritické námitky a restrikce, pronesené r. 1907 v  knize Die čechische Litteratur der Gegenwart, kde netoliko snesena řada nových poznatků o Vrchlickém, ale i stanoveno jeho ústřední místo v  naší novodobé poezii a  reklamována pro něj živá a  důstojná pozornost ciziny. Že tuto stať Jaroslav Vrchlický pokládal za  projev nepřátelství, ba že uznal za  vhodno volati do  boje proti ní — máme to dosvědčeno autentickými vzpomínkami Alb. Pražáka —, bylo by mohlo mne naplniti podivením, kdybych nebyl toho přisuzoval vlivu literárních a osobních přátel Vrchlického, jimž jsem se ovšem nikterak nesnažil zavděčiti. Nemohlo mne to však nikterak odvrátiti od dalšího oddaného studia děl Vrchlického a od soustavné kritické propagandy jeho tvorby; smím na doklad toho snad poukázati k druhému, rozšířenému vydání uvedené knihy německé, k oběma verzím Přehledných dějin české literatury, k článkům psaným po smrti Vrchlického i studiím zařazeným do Zvonů domova i k řadě fejetonů v letošním Venkově o  korespondenci Jar. Vrchlického. Jsem skutečně pyšen, že jsem obdivu pro Vrchlického nikdy nebrzdil, naopak že jsem vždycky učil lásce k němu a k jeho dílu. Nikoliv lásce slepé, povrchní a panegyrické, nýbrž zasvěcené, poučné a kritické lásce, která rozlišujíc, rozeznává tím jasněji vrcholy a blížíc se jim v uvědomělém porozumění, sama roste a vyspívá. Chci této lásce učiti i nadále, chci se v ní cvičiti sám, neboť vím, že právě ona jest nejplodnější inspirací kritického tvoření. Národ 1, 1917, č. 30, 25. 10., s. 544—545 Arne Novák (1880—1939), viz s. 58.

60

Proslov

k večeru Jaroslava Vrchlického, pořádanému lounskými akademiky 11. prosince 1920 v pražském Obecním domě ve prospěch zasazení pamětní desky Štursovy na básníkově rodném domku otokar fischer Mládež z  města Jaroslava Vrchlického, pořádajíc dnešní večer, hlásí se vděčně k svému velkému krajanu a upozorňuje uměleckou veřejnost, že na jeho rodném domě bude zasazena deska, aby hlásala: zde stála kolébka géniova. Akademikové pak hlavního města, berouce podnět lounských kolegů za vlastní věc a pověřivše svůj Svaz záštitou této studentské slavnosti, skládají svůj hold mistru, který vedle své básnické činnosti oddával se na naší univerzitě působení přednáškovému. Není mezi vámi, dnešními posluchači vysokoškolskými, dojista nikoho, kdo by se byl mohl dáti zapsati do čtení profesora Emila Frídy, jemuž vleklá choroba zkrátila činnost na fakultě; ale také bývalí studenti, pokud navštěvovali jeho kursy ze srovnávacího písemnictví, o Dantovi například, či o faustovských problémech, vzpomínají si, že přes hojnost plodných popudů tam načerpaných mívali dojem, jako by pravé místo laskavého a  moudrého, úsměvného a  žertovného učitele, recitujícího verše s  takovým vznícením a  sebeopojením, nemohlo býti za  katedrou a  v  přísných síních Klementinského kláštera, nýbrž jako by se ten štědrý milenec antiky, lesku a renesance byl nějakým nedopatřením dostal na své působiště — tak, jako se snad jenom náhodou vtělil jeho duch do  doby na  rozhraní našich dvou věků a zalétl právě k nám do naší země. Takovýto dojem nečasovosti a nezakotvenosti Jaroslava Vrchlického nebyl zcela správný a také spojení lyrismu s učeností bylo založeno hloub, než se zdálo na prvý pohled: jisté však je, že kdo v  češství vídal především průměr, viděl ve  Vrchlickém cizince, a  kdo vědu hodnotí podle míry a  váhy, pozoroval nesourodost

61

jeho zjevu se zastánci přísné akribie; jisté je nad to, že oba mužové, kteří nejmocněji rozvířili kulturu našich posledních generací, Vrchlický a Masaryk, bývali sice členy téhož učeného sboru, ale byli v něm jen jakoby hosty, nechť si na nich spočívala jakákoli akademická hodnost a  nechť si od  jednoho z  nich vycházelo sebevíce vědeckých reforem. Vy znáte dojista tabló s podobiznami všech učitelů naší filosofické fakulty. Všimněte si, které dva obrazy již prvým vzhledem vypadávají z  celkového rámce: obrazy těch, kdož dílem i životem nejsilněji vybočili z obvyklé u nás linie a v jejichž zraku víc než v jejich povolání spočívá to, čemu říkáme universitas rerum. Starší z obou vrstevníků zírá na věci veřejného života okem, o němž bylo řečeno, že jest upjato k nekonečnosti, druhý vpíjel se svým okouzleným zorem do slasti smyslů, půvabu a  vnad. Jeden, přísný pozorovatel, povznesený polemik a  leckdy puritán, krotí svou junácky slováckou vášeň a hovoří věcně z málomluvných úst, zatímco u  druhého divoký, silenský a  přec tak měkký vous zakrývá rudá, roztoužená ústa, hovořící, zpívající o sladkosti světa, ústa, nad kterými jako by se byl neustále hemžil roj bzučících písní, medonosných včel. Ony oba zjevy, oba ony typy učence státníka a básníka učence měly tolik a tak závažných protikladů ve svém nazírání, ve své výchově i ve svém vychovatelství, že spojovat úctu a lásku k nim oběma jeví se tomu, kdo v sympatiích nechce býti eklektikem, čímsi těžkým, ne-li nemyslitelným. Není divu, že mezi hymnikem života a jeho kritikem, mezi učněm Románů a žákem Anglosasů i Rusů, mezi tvůrcem našeho moderního básnictví a předním činitelem naší vědy a později naší republiky, mezi renesančním romantikem zkrátka a náboženským realistou nemohlo býti shody názoru a temperamentu. Nezapírejme si takových rozporů, které jdou ke  kořenům našeho národního i uměleckého bytí, nezapírejme si jich ani ve slavnostní chvíli, nýbrž ptejme se přímo a mužně: čím nám je, čím může býti nám, kdož jsme prošli školou Masarykova pozitivismu, čím může býti dnes Jaroslav Vrchlický, co zbývá z  jeho díla a  co přejde z jeho rytmu do nového života, do našeho nového a slavnějšího bytu? Ne po významu autora té či oné básně se ptáme, ale po platnosti celého jeho složitého zjevu a  po  tom, v  čem nám jest a  zůstane vzorem, třebaže náš vztah k němu nikdy asi se už nezmění

62

v poměr pasivního přijímání a povšechného chvalořečnění. Smím to snad říci za  nejednoho příslušníka dnešní literární generace: ony kritické bouře devadesátých let, rozpoutané mladým českým realismem a působící, že řinčela okna v dílně nejednoho uznaného básníka, nemohly minouti, aby nepřivodily revizi našich uměleckých lásek; doznívají posud v naší mysli, leč nekalí našeho uctívání a mají v zápětí, že z vichřice a z bojů vynášíme si každý svůj obraz, nový, očištěný a prozářený. Vedle některých vrstevníků české Moderny, kteří se zcela rozešli se světem našeho nejbohatšího umělce, jsou jiní, kteří, byť pozdě, vrátili se vděčně k  jeho nevyčerpanému odkazu, a jiní zas, kdož si svou lásku nikdy nenechali rozleptati skepsí. Vy, kdož v Lounech oslavíte památku básníkovu, nemůžete vděčně nevzpomenouti, že váš druhý básnický rodák, jehož jubileum teď je přede dveřmi, s  dramatickým nadšením se bil za svého neuznávaného spoluobčana. My pak, kdož jsme do veřejného života přišli po dnešních padesátnících, my, kdož chceme v Masarykových Čechách hledati a vzývati též Čechy Vrchlického, my, kdož tolikrát se trápíme marnými kombinacemi: co by se bylo stalo, kdyby to či ono bylo jiné, nežli ve skutečnosti je, ptáme se ve  hře obrazivosti: což, kdyby se byl Vrchlický dožil svého pětašedesátého roku a  s  ním vyplnění snu sotva kdy hlasitě přiznaného? Těch slok i  apostrof a  kaskád, jež byly by vytryskly pěvci svobody z hrudi! Těch vidění a tuch, do nichž by byl po uskutečnění jednoho přání vdechl touhu po ideálech vyššího lidství! Těch vítězných tub, jež byly by roznesly dech svého triumfu po našich nivách! My žijeme tak hrozně rychle, my bereme všechnu tu skutečnost kolem nás, která den ze dne nabývá fantastičtějších tvarů, tak samozřejmě za  střízlivou pravdu, my jsme snad ani si nezasteskli nad tím, že 28. říjen nenalezl svého básníka, ne elegického, ne mystického, ne politického a ne sociálního, leč extatického vyznavače, velebitele a hyperbolika světa tohoto. Čechy Jaroslava Vrchlického! To není jenom země bratrovražd a oslepených knížat, to není jenom šumění lesů nad Sázavou a nad Berounkou, to není jen pouť s křížem a divuplná Praha: ale je to místo, jakoby zázrakem vetknuté do srdce světa, k němuž přiloženo, básníkovo ucho slyší hlasy ze všech čtyř stran větrné růže, je to mušle, vylovená z mořských hlubin dějů a mýtů, je to propast

63

jakási, v  níž ty dvě hloubky — noc a  duše — měří se spolu, je to pokoj uprostřed světového víru, kam básníkova touha a ctižádost ráda by shromáždila všechny poklady cizích zemí, zkazky cinquecenta i moudrost pekla, očistce a ráje, tajemství Harzu i sloky Provençalů, španělské kostýmy i stébla z amerických stepí, a to tak, aby na každém jednotlivém předmětu skvěl se nápis: to patří nám, a aby tam, kde zazní slovo mateřština, z vděčných rtů mohl skanouti rým: na tom světě žádná jiná. A znovu: co by se bylo stalo, kdyby bylo to či ono dopadlo jinak. Vrchlický sám si prý kdysi zasteskl, že se minul povoláním: měl prý, nezmaten během světa, zavřít se na  léta do  komůrky jako kdys Luther dlel na  Wartburce, a převésti prostě všechnu velkou poezii do své vlasti. Buďme rádi, že se tak nestalo. Nejenom proto, že by to znamenalo ochuzení jeho básnictví původního; nejenom proto, že, kritičtí k překladům stejně jako k čemukoli jinému, vidíme v nich ohromné rozšíření domácího obzoru, nikoli však dosažení vrcholu: ale proto, že kaž-­ dá dodatečná korektura básníkovy dráhy ji pokřivuje, berouc jí to, co bylo osudem chtěno, co bylo vynuceno démonem. Je snadné konstatovat, že by se byla Vrchlického poezie prohloubila, nebýt jeho přílišné lehkosti tvoření a příliš požehnané úrody; sám nejhlubší náš mystik dal se jednou pohnout k stesku: jaké by to prý bývalo dílo, kdyby se nesrovnatelné nadání Vrchlického bylo celé vhrnulo do dvou, tří básnických knih! Tento paradox nám osvětluje zvláštnost Vrchlického tvorby: jí mnohost byla nutností, protože psaní bylo souznačné takřka s dýcháním; jí v neúnavné produktivnosti plynula chvíle za chvílí, tak jako by život přestal býti životem, jakmile by přestal vytvářeti: jí v  antickém zbožňování pozemského života zalidňoval se střízlivý svět kentaury a  nymfami, kozonohy a dryádami. Jedna jediná melodie je to, s výšinami ovšem a nížinami, co zaznívá z jeho helénské flétny: a zdroj této jednolité životní písně, toť zvučnost a souzvučnost slova. Jestliže buditelé národa před sto lety, z řeči vycházejíce, v řeči měli své arcanum i  záruku lepší budoucnosti, znamená Vrchlického poezie vrchol takovéhoto — lze-li užíti toho slova — filologického chápání kultury, neboť není tu boje o předpojatou myšlenku, není to básnictví ani jako program, ani jako sled vzdušných obrazů, ani jako heroické étos — je to v prvé řadě opojení, zahrávání, okouzlenost

64

slovem. Na  počátku bylo slovo: a  pro Vrchlického už toto prvé slovo bylo v  rýmu. Tajemství spřízněných myšlenek, jež se pojí spřízněním tónů — pro něj to nebyl úmysl, nýbrž prostě prožitý fakt, neboť ze slov on dovedl uhodnout, co se skrývá pod nimi, z  libozvuku se mu rodily nejkrásnější obrazy a  nejduchaplnější kombinace, a teprve když řekly svou moudrost vlas a vaz a klas, mohlo se dostavit poslání, že srdce je jak rozříznutý zlatý ananas. Ba v tomto kultu slova, jenž tak lehce mohl se zvrhati ve virtuózní umělůstky, viděl bych spolu původ nedůvěry, již k Vrchlického poe­zii pociťoval směr, cele kotvící v myšlenkách a v praxi; nejen že básník Exulantů neměl přímého vztahu k  bratrské minulosti, ale to zvlášť musilo dráždit zastánce etnického poslání literatury, že řeč, ta základna Vrchlického, jim nebyla mystériem, nýbrž spíše výtvorem náhodných vývojových stupňů. Obsah jednolité písně Jaroslava Vrchlického — lze-li vůbec mluviti o obsahu písně — dal by se shrnouti do jedné vazby: do komparativu, vyjadřujícího touhu po zmnožení a oslavení života. Filosof Bergson pronesl jednou, že prý smysl dlouhých učených systémů mohl by býti vždy zhuštěn v  jednu jedinou, nejzákladnější větu. Stejně u básníků: jeden jediný tón to je, který se vlévá do sta a tisíců slov. Který že je u  Vrchlického citový ten prazáklad života i písní? Troufal bych si jej vysloviti třemi slabikami: výš! dál! víc! třemi pobídkami tedy, nejenom roztouženými a  rozlítostněnými, že lze zírat jen z jedné dvojice očí a líbat jen jedněmi ústy, ale také věřícími pobídkami, jimiž básník obrací se k svrchované instanci, k lidstvu. Neboť on věří v člověka. Neboť on vidí jeho staletý pokrok. Neboť on je přesvědčen a znovu a znovu tomu přesvědčení dává výrazu, že lidská myšlenka, ten duhový motýl a fénix pták, letí do nových, čistších oblastí a že uvede ty, kdož okouzleni jdou za ním, do sadu nových zpěvů. V tomto optimismu, zdůrazňovaném s jistou, až naivní svéhlavostí, autor legend o vývoji lidstva podává si ruku s mesianisty, s jasnovidci a mystiky, a víc: tento základní akord důvěřivosti v  dobrou povahu člověka sjednává též spojení Vrchlického myšlenky s nejhlubší ideou a se smyslem českého národa, s  ideou a  smyslem humanity. Jakmile to si uvědomíme, mizí na chvíli dojem cizoty, již jsme položili mezi vyznavače helénského boha Pana, čekajícího na dozrání révy, a zdánlivě tak

65

střízlivého hlasatele neopájející mravnosti. Ale sotva si to uvědomíme, mihnou se nám i  jinaké rysy, jimiž dva protinožci se projevují nejenom jako synové téže doby, nýbrž i jako synové téhož ideového pásma. Oba vyšlí z ovzduší studoven a přece s jistým pohrdáním ke knihám příliš tlustým a ke koženým soustavám, oba v hloubi duše nesystematikové, ba skvělí improvizátoři, kteří znají umění uhodnout pravou chvíli, ať k popěvku, ať k činu, oba milováni a častěji nenáviděni proto, že rozvírali okna dokořán, aby jen nikdy nezatuchl vzduch v úzké domácí světnici, aby jen meluzína celého širého slavného světa provívala námi a bičovala nás, oba s nečeskou — jak se říkalo —, ve skutečnosti nadčeskou odvahou a  radostí oddáni jakémusi myšlenkovému světoběžnictví, cestovatelské vášni a lásce k dalekým obzorům; a v tomto smyslu oba — lekám se toho slova a přece je řeknu — oba nejen velkorysí milenci kuráže a  dobrodružství, ale oba romantikové. Ba romantikové. Válka to ukázala. Válka byla by i  tyto dva duchy, na  dobu aspoň, sblížila, neboť to nejkrásnější, čeho jsme byli svědky za posledních let, to ikarovské nebo chcete-li faëthonské nebo chcete-li štefánikovské gesto, ten žár a let a vzdor, to bylo také jim oběma společné. Let dobouřil, žár pohasíná, nadchází próza drobných úkolů. Bylo by hrozně smutno v naší zemi, bylo by nám teskno, drazí přátelé, kdyby v našich srdcích nežila vzpomínka na toho, kdo na českých rybnících roztančil mořskou bouř a  kdybychom v  sluchu neměli ozvěnu jeho tanců, přípitků a vyznání. Dívejte se na kteroukoli jeho hru; vezměte do rukou kteroukoli z jeho sbírek nebo listujte v jeho antologiích: přemnohé místo, jsem si tím jist, bude vám hluché, přemnohé bude překonáno a  zevšednělé. A  přijde verš a sevře srdce, a přijde jiný a otevře vám svět. A zazní dlouhá skladba širokého dechu a již budete strženi k plavbě po tom oceá-­ nu bez břehů, jehož jméno jest: rytmus duše. Máme každý svého Vrchlického, proto nechť každý vypravuje své zkušenosti o  tom čaroději, jemuž vaše Louny daly vznik, Kutná Hora jméno, Itálie křídla a naše Praha hnízdo i bouř a rozkoš i bolest. Jako čaroděj se zjevuje i mně, zapomínám-li na přínos mnoha, přemnoha příležitostných veršů, které se už rýmovaly jakoby samy od sebe, a hledím-li zvukům i  bytosti na  dno. A  jsou to tři slova, která slyším,

66

jak zaznívala na  různých zastávkách jeho pouti. Slyším sametový hlas, jímž vítá návštěvníka v  domě na  nábřeží, tam ve  své knihovně, s  jejímiž Baudelairy a  Carduccimi jej, básníka kultury a bibliotéky, pojí jakoby tajemné, hebké, hedvábné pouto. Slyším verš básně, kterou bych nazval píseň písní lyriků a za niž bych dal polovic vší ostatní poezie — z oné básně Duch písní přišel ke mně závěr, při kterém sotva lze se ubrániti slzám a který zní: „a moje písně tekou od rána po večer“. Slyším do třetice hlas, který z poslední dohotovené sbírky propuká náhlým jasným vědomím temného podkladu, jenž se vzdouval pod lesklým povrchem, oním vědomím, že duch je bičován vášní a běsem, hnán z místa na místo, jak na štvanici štván, aby se posléze s tragickou nezbytností roztříštil a  rozstřikl v  prázdno. Kdo prochází těmito stanicemi básnického vývoje a s láskou se zastavuje zvlášť u muzikálních hodnot, ať se v  duši hraje hudba, ať zaznívá ekloga či sonáta, může si skromně uvědomovat žákovskou oddanost k  velkému mistru, jenž po  Goethovi znovu dokázal, že nejhlubší — to budiž řečeno v době přebujelého tzv. volného rytmu — může být píseň zcela prostá a cele písňová a v sobě uzavřená; a při vší skromnosti může být naplněn hrdým vědomím anch’io  sono pittore každý z  těch, kdo pociťují, že také na  jejich duši padá aspoň stín těch nadlidských problémů a  postav, jimž Vrchlický byl oddán nejplněji, ať jméno jich tragické pouti, touhy a rozpolcenosti zní Faust či Merlin či Ahasver. Nejčistší však a neříkám nejtragičtější, naopak nejútěšnější je poučení, jež lze čerpati o podstatě lyrické poezie z ponoření do tohoto moře lyriky. Právě ten, jenž tolik se obklopoval krásou tohoto světa a vínu a ňadrům i úbělu žen věnoval své rozžízněné písně, přesvědčuje, že lyrikovo království z tohoto světa není; právě mistr šťastných idyl, žalozpěvů nad mrtvou i  pohanského orgiasmu je důkazem, že v nejhlubším smyslu lyrický duch i v nejhlučnějším okolí kráčí sám; a byť znělo vítání druhů a družek sebeopojněji, ta cesta, jež vede z hlubin trojím samotářským cyklem k Damoklovu meči, je opravdu cesta samotáře, který s politikou a  s  veřejným životem může mít jen zcela nahodilý styk: a ještě jednou tedy uveďme Vrchlického v kontrast s typem protilehlého myslitele, myslitele sociálního a spolu s typem básníků, kteří tvrdě uchvacují drsnou realitu. Pro Vrchlického, jenž nechal

67

svět jít kolem, nebylo nejreálnější reality dnešního života, nebylo takřka sociálního problému. A ženská otázka, jak se utvářela rea­ listům, a  Vrchlického (nebo sovovská) lyrika lásky a  života — ty oba světy mají jen zdánlivě stejný námět. Lyrik je dařen slastmi a krásou svého okolí; ale to proto především, že láska a oddanost sídlí v něm jako latentní schopnost, že sám si tvoří svět, že sám si připodobňuje zjevy, s nimiž svádí ho cesta, výtvorům své vlastní imaginace. Jako může krajina být stavem duše, tak stavem duše básníkovy je také ta či ona chvíle, kdy se mu v podobě ženy-dobyvatele anebo v duši s pelem dívčí mlčelivé něhy zjevuje ono věčné ženství, jež spojuje člověka s bohem. V  sebe ponořen a  mluvě jakoby ze sna, hovoří lyrik Vrchlický po smrti stejně mocně jako za života. A k vám, k mladým Čechám, k vám, kdož nesete v srdcích a očích příslib zítřků, obrací se oním trojzvukem svých apostrof: Výš! Tak to zaznívá k  vám ze všech stran, dnes, kdy je obava, abychom neustrnuli na metě konečně, konečně dostižené, abychom se nenechali předstihnout ostatním světem, který nemůže se zastavit proto, že v jeho srdci s třístaletým zpožděním krev může bouřiti zase samostatným tepem. A tak volá i  Vrchlického víra své Excelsior! Dál a  dál! Tak volá po  Nerudovi s novým přízvukem tento citlivý a vášnivý, věčný poutník, jenž neklesá pod křížem poznání a jde a jde, protože v nehybnosti byl by spánek a smrt. Ale nejmocněji a nejúchvatněji vyráží třetí zpěv z hrdla básníka, pod jehož slovy, cítíte, valí se to jako horký golfický proud lásky a  který touží, aby této lásky srdcí, lásky k dílu, k zemi a lidu, lásky k člověčenstvu v mladých Čechách bylo stále víc a stále víc! Cesta 3, 1920/1921, seš. 31, 28. 1. 1921, s. 466—469 Otokar Fischer (1883—1938), literární a divadelní kritik, básník, dramatik, překladatel, publicista, a literární historik — germanista: od r. 1909 soukromý docent pro dějiny novější německé literatury na filosofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity, od r. 1919 tamtéž profesor mimořádný, v r. 1927 byl jmenován profesorem řádným. Vrchlickému věnoval několik dalších textů — nejsoustavnější z  nich publikoval německy (Prager Rundschau, 1933). Sám byl nejednou ještě za svého života s Vrchlickým srovnáván — zejména jako překladatel a básník.

68

Deset let arne novák

Jubilejní roky nebyly v  životě Jaroslava Vrchlického zaznamenány radostným písmem. K  básníku, který měl za  sebou již celou knihovnu básnických děl a překladů a celou školu uvědomělých i bezděčných žáků, blížila se čtyřicítka. Nechtěl jí pominouti mlčením, ba pojímal ji sám slavnostně a pateticky. Přál si, aby vyzněla lahodnou komorní hudbou, aby svou jasnou melodii rozestřela jako laskavý dar po českém duševním světě, aby přenesla na všecky čtenáře a ctitele svůj pracně získaný a nyní bezpečný soulad života a  umění: vtělil to básník do  své nadevše spanilé a vzdušné knihy Moje sonáta. Jak odpověděl osud na toto poetovo zároveň zbožné a  úsměvné úsilí o  harmonii, jest známo: rozbil mu tvrdou pěstí rodinný život, napojil mu srdce pelyňkem a žlučí, vnutil jeho poezii ponurý a hořký pesimism — právě v roce jubilejním. Po  deseti letech věřil padesátiletý Jaroslav Vrchlický, že se jeho obzor konečně jasní. Sám se propracoval těžce k  rovnováze a melodii; s rezignovaným steskem si našel nové formy soukromého života; literární boje s  mládeží dozuřily, a  zdálo se, že místo vztahu srdečného vzchází nyní alespoň historická spravedlnost: kniha Duše mimóza, inspirovaná jakoby polibkem Arielovým, měla býti výrazem tohoto odevzdání padesátníkova a zároveň dobrotivým vzkazem čtenářům, že mistr, byť stárnoucí, na ně nezapomíná. Postěžoval si po létech trpce sám nad odezvou, které se mu r. 1903 dostalo: lyrický onen svazek zůstal nečten a nerozebrán, ale zato shánělo se české obecenstvo posedle po jízlivém pamfletu nemúzické zlovůle a  neplodné závisti, kde životní dílo básníkovo pohrdavě bylo odmítnuto jako pyramida potištěného a mrtvého papíru. V této pokořující perspektivě potkal se Jaroslav Vrchlický s Abrahamem. Máme říci raději, že šedesátka byla mu odepřena, či že mu byla uspořena? Stačí se rozpomenout, že rok po jeho smrti nebyly ani jeho knihy čteny, ani jeho hry provozovány a že nadobro nadarmo vyznělo opožděné úsilí kritiky, učiniti jeho poezii živou součástkou národního vzdělání.

69

Pozorovatel poněkud vzdálený a poněkud lehkověrný mohl by se dnes domnívati, že národ rozhodl se vážně nahraditi tento nedostatek lásky a  pochopení básníku mrtvému, a  že oslava dnešního výročí takřka zosobňuje toto ušlechtilé a kajícné rozhodnutí. Domy, kde se básník narodil a kde dokonal, budou označeny pamětními deskami; obě pražské přední scény budou míti své slavnostní večery Jaroslava Vrchlického, kde přijdou ke slovu milostný básník renesanční a  úsměvný mudřec antický; Společnost Jar. Vrchlického alespoň slíbí další svazek svého sborníku a  konečnou instalaci jeho knihovny; za Českou akademií, jež právě podala novou ukázku jeho překladatelské pozůstalosti, dostaví se snad firma Ottova s dalším dílem sebraných spisů, vydávaných s obezřetností co nejváhavější. Přejete si ještě více? Dostane se vám toho: oslavných řečí a  hudebně literárních akademií, fibichovských melodramat a uměleckých i ochotnických recitací a bůh ví čeho ještě. Ba, neváhám povědět, že národ český zahrne Jaroslava Vrchlického v  desátý výroční den jeho smrti důkazy právě toho, co jest v  jeho povaze nejsilnější, totiž projevy oslavovací vášně a pudu pro slavnosti, onoho kmenového režisérství, které máme všichni v krvi a jež nám ve dnech radosti i smutku mohou záviděti okolní národové. Ne nadarmo viděl kdysi Heřman Bahr v půvabném režisérovi národního divadla a  národního osvobození, jenž jest ostatně nejpozoruhodnějším epigonem Jaroslava Vrchlického, typické ztělesnění přítomného kulturního češství. Jsou však škarohlídští etikové veřejných projevů, kteří míní, že jednotlivec jako národ si má nejprve zasloužiti právo, aby oslavoval velkého muže a hlásil se k němu. V našem případě byl by jubilejní hold Jar. Vrchlickému jen tehdy oprávněný a chvályhodný, jestliže deseti let uplynulých od jeho smrti bylo použito k tomu, aby jeho dílo se stalo skutečným národním jměním, organickou složkou umělecké tradice, inspiračním vznětem při myšlenkách i  činech vzdělanstva rozhodujícího o  osudech a  cestách kmenového a dnes státního celku. Kdo z dnešních oslavovatelů, naladěných sebeoptimističtěji, odvážil by se na  to odpověděti kladně? Nakladatel a  knihovník pokrčí útrpně rameny, je-li řeč o  odbytu děl Vrchlického a o poptávce po nich; pro dramaturgy a režiséry v  posledním desetiletí dramata Vrchlického neexistovala, jako

70

by v  nich scénické a  herecké umění nenacházelo alespoň tolik možností jako v cizích starých i nových hrách, sehraných eklekticismem málo vyběračným; ohlášeny-li byly přednášky a  kursy o Vrchlickém, měly zcela nepatrnou návštěvu, daleko menší než výklady o různých jepicích literárních. Možno sestoupiti ještě hloub! Válečné doby útisku a předpřevratové měsíce národně-politického soustředění vyzvaly na  pomoc k osvobozovacímu dílu málem všecky mrtvé básníky, vážíce z  jejich děl posilu, povzbuzení neb alespoň vědomí české duchovní síly; jak se nám přiblížil Kollár a Neruda, jak nově odkryti byli Sv. Čech a J. V. Sládek! Vzpomněl někdo tehdy básníka Hlasů na poušti, zarecitoval někdo mohutnou ódu naděje a důvěry o trojím Řípu, učil někdo čerpati odvahu z horoucí kancóny o kostech Kollárových? Ctěn ve  škole i  ve  veřejnosti jako klasik, Jar. Vrchlický zůstával vyloučen ze zápasů přítomnosti jako pouhý akademický hodnostář poezie, k němuž úcta brání v živém styku — osud sotva hodný závisti! Literární dějepisec bude však marně hledati jeho stopy v básnickém vývoji posledních deseti let, třebaže stoupala právě v  této době naší lyrikou mocný vlna vitalismu a  vesměrného entuziasmu, v  podstatě blízká monistickému nadšení Vrchlického, avšak inspirovaná cizinou, nikoliv velkým básníkem domácím. Odečtěme několik názvuků v básních Ot. Fischera a pomoc, jíž při Faethontu poskytl jeho příklad Ot. Theerovi, a  užasneme, jak duch Jar. Vrchlického nadobro byl nepřítomen za  posledních fází české poezie. Stalo se u  nás zvykem podivovati se tradici, pokud jest vzácným statkem národního ducha francouzského, který se opírá o díla a o formy svých velkých mrtvých, ale nám samým stačí počínati v každém pokolení literárně od prvopočátků, přijímati naučení leda od ciziny, pohrdati nevšímavě odkazem minulých generací, který tlí v knihovnách a v literární historii neprožit a nezažit, nezpracován a neosvojen. K čemu jsou nám Čechům tedy naši velcí mrtví? Leda pro slavnosti a jubilea. Mluvím trpce, mluvím kacířsky, upírám-li dnešním Čechám vůbec právo oslavovati desáté výročí skonu Jar. Vrchlického a ujišťovati jeho stín obdivem a láskou. Myji si sám ruce, neboť od smrti básníkovy jsem neopominul žádné příležitosti, abych ukázal

71

k životnosti jeho dědictví. Vím, že se mně to nepodařilo — s hluchými jest těžká řeč. S  bolestí si recituji často krásné pozdní verše básníkovy, začínající melodickými slovy: „Zpěvná ústa moje, vy se nezavřete“, a  přelévající se pak v  lidovou skoro tuchu posmrtné budoucnosti: prstíčkem hrabat, špendlíčkem kopat bude prý z hrobu národ svého básníka, až jednou přece jeho písně přestanou téci od  jitra na  večer. Jak se poeta mýlil! Nikdo se necítí osiřelým dítětem po něm, nikdo nepřijde na hřbitov se špendlíčkem a touhou v oku. Zítra, pozítří bude zas po slavnostech a Jaroslav Vrchlický zůstane na desetiletí zapomenut ve svém vyšehradském hrobě. Zaváté stesky! Lidové noviny 30, 1922, č. 451, 9. 9., s. 7 Arne Novák (1880—1939), viz s. 58.

72

IV. Rozpravy o ne/smrtelnosti

Deset let od smrti Jaroslava Vrchlického josef hora

F. X. Šalda bojuje proti smrti, kresba Adolfa Hoffmeistera © Adolf Hoffmeister — dědicové, c/o DILIA, 1926

Dne 9. září 1912 zemřel v Domažlicích Jaroslav Vrchlický. Je tomu tedy 10 let. Byl to, vidíme dnes jasně, ze všech českých umělců verše básník největší rozlohy myšlenkové, nejširšího bohatství citového. Nic nebylo mu cizím, co hýbá lidskou duší, čím žil kdy člověk. Pochopil klasickou kulturu řeckou, mystický rozlet středověku, metafyzické dumy filosofů i  hmotný rozmach civilizace. Duchový aristokrat, milovník nádheryplných forem složitých kultur, pojímal víc než soucit pro moderní proletariát. Dítě k okázalému bohatství se deroucí nacionální buržoazie, byl internacionalista do posledního nervu, jemuž Paříž a Itálie byly skutečností stejně skutečnou jako Praha. Miloval české vsi a  roviny, národ a  jeho touhy, ale bylo mu toho málo. Umořil svého ducha hledáním všelidské, absolutní krásy. Žil životem skromného měšťáka, ale svým uměním prožíval vrcholky lidských dobrodružství citových a  intelektuálních. Utrmácel se stejně nadměrným napětím ducha k absolutním pravdám, jako pilnou, nezmarnou dřinou ze dne na den. Byl stejně úžasný talent, jako pracovitý dělník. Je tomu teprve deset let, co umřel, a 100 nebo kolik jeho knih veršů, dramat, literárních studií, povídek, překladů leží už mimo hlavní zájem čtenářstva. Každý o něm mluví s obdivem, ale málokdo ho čte. Vytvořil rodící se české buržoazii mohutný básnický breviář jejích ideálů, chválu její síly a rozmachu, je právě výrazem zenitu myšlenkového života vládnoucí třídy z konce XIX. století, jejího širokého liberalismu, její složité citovosti a rozkošnického požívání všech forem vzdělanosti, ona se jím chlubí, ale nezmůže se ani na úplné vydání jeho spisů. Jaroslav Vrchlický? To není hodnota pro život českého měšťáka. Živnobanka. Ta spíše. Tucty básnických žáků Jaroslava Vrchlického jsou dodnes duševně živy jedině z  něho a  vykrádají ho důkladně — ale jeho rukopisy zašantročili a jeho knihovnu schovali do sklepa. Kdyby býval něco

75

„víc“ než umělec a myslel na konjunkturu, nebyl by vytvářel buržoazii krásně a  silné ideály, nýbrž líbivé a  zálibné pověry. Nebyl by ji štval do myšlenkových výšek a citových srázů, kde se tetelí hvězdy a bojují bohové s ďábly, ale byl by jí vytvořil hezký nízký, průměrný ideálek sladké a spokojené prostřednosti, sentimentálního historismu a kuchyňského tepla. Takhle je pořád ještě podezřelý — z velikosti. Neboť to je právě to zvláštní, že mešťáčtí ctitelé individualismu mají nejraději jen takové individuality, které se nejvíce blíží a  jsou nejsrozumitelnější „individualistickému“ stádu. Rudé právo 3, 1922, č. 211, 9. 9., s. 7 Josef Hora (1891—1945), básník, literární kritik, překladatel a publicista výrazně levicové orientace; v roce 1916 dokončil studia práv, od r. 1919 měl na starosti kulturní rubriku Práva lidu, dva roky nato přešel do redakce Rudého práva; 1929 vyloučen z Komunistické strany Československa, 1929—1940 vedl kulturní rubriku Českého slova.

76

Ještě Vrchlický f. x. šalda

Nedávno uplynulo deset let od smrti Jaroslava Vrchlického; i vyrojila se o něm řada článků v novinách. V Lounech postavili mu študenti bystu; i byla tu ovšem příležitost k řečnění — jak jí nezneužít? Ale všecko — až na nepatrné výjimky — bylo až bůh brání banální, jalové, frázovité a  hlavně: prolhané; plynoucí z  neporozumění jeho životu i  jeho dílu. Skoro všecko prostouplé falešným sentimentálnictvím a licoměrným histrionstvím, až se z toho zdravému člověku žaludek obracel. A  teskno až k  smrti válo z  toho na tebe, že dnes ještě může se poezii, podstatě poezie a umění slovesného, tak nerozumět, jak se nerozumí. Pokud budou o  poezii názory tak zvrácené, pokud se bude pravda stavět tak na hlavu, potud není možno věřit v naši kulturní vyspělost. Jeden slavnostní řečník prohlásil například Vrchlického za národního básníka. Proč? Protože má nevím kolik básní o Čechách, nevím kolik o Řípu a o Praze, o rodném městě s klenbou Benešovou, o vlasti a vlastenectví…, o husitských cepech, koruně svatováclavské, kostnické hranici. Je odporno člověku, čte-li takové penězokazectví. Pravda jest zcela jiná, a sice taková. Vrchlický psal národní syžety, jako psal syžety všech jiných dob a národů; psal také národně a  vlastenecky, poněvadž chtěl míti jako jeho učitel Hugo „celou lyru“ a na té nesměla ovšem scházet ani tato struna. Ale jeho češství? Každé literární dítě mělo by dnes vědět, jaký zásadní rozdíl byl mezi češstvím Vrchlického a  češstvím třebas Nerudovým nebo mladého Machara. Zde hluboký cit deroucí se z kořenů celé bytosti; cosi, co rostlo v mukách a hrůzách pochyb, co se zjizvilo a zocelilo v mrazu i žáru, cosi podivně mužného, málomluvného, zámlkového — tam vyběhlá dekorační pěna, divadelní gesto slavnostního řečníka, cosi blízkého novinářské frázi. Vrchlický byl prostě oficiální básník český — jednu dobu přímo staročeský —, který věděl, co se myslí a říká o národních nebo lépe všenárodních

77

slavnostech a příležitostech, a řekl to plynně, někdy i elegantně… Ale dost: to je všecko. Cítil a myslil o těch věcech, jako cítil a myslil každý hodný, způsobný a průměrný Čech jeho doby. Kdežto z Nerudy mluvil člověk, který stál na  levici, novinář proletář strany, která ve svém mládí čpěla počestnému českému měšťáku petrolejem… A mladý Machar, jiný proletář, vyhozený z národa, vržený do  Vídně, trpký pozorovatel a  glosátor politické komedie, již sehrávala v tomto městě oficiální delegace národa, probojoval si krvavě své stanovisko k věcem národním; a co o nich řekl, bylo vyváženo z nejmučivějších zkušeností a prožitků. Jiná konvenční lež, která byla při této příležitosti znova ohřátá a servírována v novinách, jest, že veřejnost se zachovala k Vrchlickému nevděčně, že Vrchlický byl nespravedlivě štván a pronásledován mladou kritikou, že tvorba jeho byla mu znesnadňována a  znemožňována. A  zatím jest pravý opak pravda: nebylo českého básníka, kterému by byly dány hmotné i duchovní podmínky k tvorbě příznivější než Vrchlickému. Kde jest český básník, jemuž by byli opatřili, zcela mladičkému, hmotné postavení tak pohodlné jako Vrchlickému? Nikde. Vrchlický málo víc než jinoch jest jmenován sekretářem na technice, takže se záhy mohl oženit; má úřad nepřetěžující, takže může volněji než kdokoli jiný tvořit; nemusí se ubíjet ani kantořením na obecné nebo střední škole, ani novinařením, ani písařením v  kanceláři. Nepozná ani bídy, ani tísně hmotné; jest ušetřen každého pokoření pro skývu chleba… Ve čtyřicíti letech jest univerzitním profesorem, a zase: bez nesnází, bez obvyklého předpeklí docentury, beze všech zkoušek, disertací, habilitací…, bez toho pokořujícího stání a  čekání ve  frontě; způsobem zcela výjimečným, pohádkovým jako v Jiříkově vidění. Univerzita dá mu prostě čestný doktorát a za rok nato profesuru. A v téže době prší na Vrchlického vyznamenání a pocty ze všech stran. Je z  prvních členů Akademie jmenovaných přímo císařem; sekretářem čtvrté třídy; dostává čestný odznak pro vědy a umění; jest jmenován pairem… A zároveň ovšem má rozhodující slovo ve všech institucích národně kulturních; není významnější události literární, aby neurčoval její běh. Všecko, co může dáti národ, mu dal; a nejen národ, i říše. Není ani německého básníka rakouského, jemuž by se dostalo takových úředních poct tak záhy, ve věku tak mladém…

78

A všecko proto, že bděla nad ním politická prozřetelnost, vtělená v takového Riegra nebo Alberta. Česká politika v té době vstupuje na vídeňské jeviště a uznává potřebu reprezentace; dochází se k tomu, že bychom měli míti nějakého opravdu slušného, světově učesaného básníka, který umí nosit bílou kravatu a  frak…, ne takové domácí rozjívence a  usmolence, s  viržinkami zastrčenými do kapes čamary, jako byli Hálek nebo Neruda nebo Svatopluk Čech. Hledal se básník oficiálně národní, všenárodní, světově kultivovaný přitom, kterého by bylo možno ve Vídni ukázat jako vkusný vzorek češství evropsky natřeného a zcivilizovaného. Nemohl jím být z  různých důvodů ani Neruda, ani Čech, ba ani ne Zeyer: byli všichni příliš leví nacionálně i  sociálně; ale mohl jím býti Vrchlický. Rieger rozešel se nepřátelsky se Smetanou, poněvadž byl umělecký, politický i sociální radikál a levičák; ale snesl se zcela dobře s konciliantním Vrchlickým, patronoval mu, urovnával mu životní dráhu. A dvorní rada Albert ve Vídni, osobní lékař Taafův a diletant v poezii a literární kritice, psal o Vrchlickém fejetony do Neue Freie Presse jako o prvním Čechu světové tváře a ražby a překládal jej v potu tváře — pokud mu nepomáhali jiní nejmenovaní spolupracovníci — do  své antologie moderní české poezie, aby to mohl ve vhodné chvíli ukázat některému ministru nebo šlechtici a zeptat se s klidnou důvěrou: Což, není to krásné jako Hamerling? Nebo jako Geibel? Nebo jako Lingg? A  ovšem: žel, dvakrát žel — bylo to tak krásné jako Hamerling, jako Geibel i jako Lingg!… A kdyby si byl někdo z tehdejších vídeňských schöngeistů rozšířil dosti obzor, byl by uviděl, že jiné věci jsou krásné jako Hugo nebo Carducci nebo Leconte de Lisle; a jiné že mají dějinnou filosofii Micheletovu nebo Quinetovu a  romantickou ideologii George Sanda. Pravda, měl Vrchlický také kritické odpůrce: mezi mladými, mezi tzv. generací z let devadesátých. Ale předně: na jednoho odpůrce přišlo deset nebo dvacet oficiálních chvalořečníků. A za druhé: byli to outsideři, lidé z národa vyhazovaní, psanci, jejichž hlas nedocházel sluchu u spořádaného a rozšafného filistra, který držel v ruce žezlo tehdejšího českého světa. Vrchlický, a  to nemůže býti dosti zdůrazněno, byl reprezentační básník v tom smyslu a stylu, jak mu rozuměl a jak jej pojímal český měšťák v letech své mladosti a výbojnosti, v době, kdy zesílil

79

průmyslem a obchodem, kdy zbohatl a začal se rozjíždět na sever a západ evropský, do Francie, v letech sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých: mešťák liberál. Tomuto měšťáku liberálovi, který se vyzul z domácích věr a pout, nestačil věru již prostoduše nehorázný Hálek, ani zajíkavý, těžkopádný, povrchově šedý a  chladný Neruda. Jemu bylo třeba jiného básníka! Žhavého, pružného, smyslně výbojného a  útočného, formou smělého, podnikavého, smysly dobývajícího. A to byl právě Vrchlický! Přitom filosoficky natřeného, který by vystupoval podle potřeby jako filosof dějin, myslitel, řešitel světových hádanek a  tajemství, ovšem který by si s  nimi spíše hrál a jimi se spíše bavil, než aby šel tvrdou pěstí nebo dásní rovnou k jejich jádru. Neboť měšťák liberál jest v jádře duše indiferentista, lhostejník a obojživelník, jemuž skepse se stala druhou přirozeností a pyrrhonism a nihilism nejrozkošnějším lechtadlem nervů. A tu byl zase Vrchlický, který mu znamenitě vyhověl. Doba české éry liberálně měšťácké potřebovala nové reprezentativné poezie české, která by oslňovala a  působila na  vnějšek. Programová poezie Vrchlického pochopila tuto potřebu a uspokojovala ji. Odtud dějinně filosofická nota Vrchlického à la Victor Hugo, manichejský boj mezi dobrem a zlem, víra v pokrok, optimism a liberalism. Ale odtud i jeho l’art pour l’art. Neboť poezie poprvé v  národě měla představovat něco osobitého, soběstačného: neměla se již krčit, neměla služebničit, měla zářit, mělo ji býti vidět jako moc a sílu v paví nádheře a kněžské velebě. Vrchlický vytušil a  uhádl potřeby své doby a  sloužil jim svou poezií. Byl v  tomto smyslu civilizačním dělníkem stejně jako lidé, kteří kladli tehdy základy k oficiální vědě české, takoví Randové, Durdíkové, Tomkové. Neboť poezie právě takto a nejinak uzpůsobené bylo tehdy potřebí, aby vybavovala z tehdejších lidí — liberálních měšťáků — všecku energii, jež v nich latentně byla: aby je nadála věrou ve vnější svět a skutečnost smyslů a nadějí v jejich úspěch v těchto oblastech… Chyba byla jen v  jednom: že tato poezie přenášela k  nám dekoračně a divadelně to, co na Západě vyrostlo ze staletého vývoje vnitřní logikou ze základní životní cely. Neboť takový Victor Hugo, není pochyby, jest organický plod francouzské půdy duchovní, pokračovatel a  dovršitel takového Montaigna, Rabelaise, Voltaira a Diderota; kořeny svými vězí v tisícileté zkušenosti národní duše.

80

U nás Vrchlický jest naopak fasáda. Staví zvnějška a od střechy, ne od základů a z vnitřního prostoru, který má překlenout a učlenit… Je provizorium. Je v jistém smyslu potěmkinovská vesnice. Je dekoratér velkého stylu; a pracuje mistrně iluzí a iluzionisticky. Ale nebyl provizoriem celý tehdejší český život duchovní a kulturní? Jistěže ano. A  jest možno pochopiti, že bylo to tak tehdy nutné, právě jako nyní jest nutné, aby přestal býti provizoriem a byl budován zvnitra navenek, tektonicky, ze základních cel života, jejich klidně zákonnou, pevnou a bezmezernou logikou. Jak jsou směšné a ubohé z tohoto hlediska nářky takového literárního historika, že nemáme tradice Vrchlického, že v ní nepokračujeme, že z ní netěžíme. Jako by byla nějaká tradice Vrchlického! Jako by Vrchlický sám celou svou osobností a celým svým dílem nebyl ztělesněná improvizace! Ztělesněný eklekticism, ano místy synkretism, který zvnějška skládal hotová klišé, jak jich potřeboval ke svému, mnohdy přímo chvilkovému účelu! A jak přímo hloupě vypadají fráze, které jsme čtli v různých obměnách v slavnostních článcích: že se doba k Vrchlickému vrátí, až jen pobloudilý dnešek zmizí, že má jeho poezie pro sebe budoucnost a věčnost! Jako by bylo nějaké jiné věčnosti básníkovy než služba chvíli, potřebám svého dne a své doby. Takový sloužící básník, který probudí v některém ze svých vrstevníků hasnoucí víru v život, rozdmychá jiskru jeho síly vitálně, vzedme jeho hruď rytmickým vdechem, s nímž se snoubí rozpřažení ramen k dílu, schýlí jeho rty k vonnému ovoci života…, takový básník v takovou chvíli vládne: dosáhl již nesmrtelnosti, té pravé, která není nic jiného než vklíniti a  včleniti se v  logický tok životních dějů a působiti v něm do budoucna jako jeho podmínka a spolučinitel. A takovouto nesmrtelnost — tu pravou — měl ve své chvíli Vrchlický: měl a má ji tedy i dnes. Ale nadouvati dnes jeho dílo uměle do rozměrů, kterých nemá, galvanizovati je umělým životem, jaký bouvardismus! Jaká donquijotiáda zpraženého kantorského mozku, který chce ze své katedry ovládati život a  diktovati mu zákony! Jaký hřích na  přítomnosti! I  kdyby byla možná věčnost ve  smyslu akademických žvástalů lži­idealistické marky, musili bychom se všichni proti ní vzbouřit a  vylít ji okny nebo dveřmi stůj co stůj: neboť byla by to nejstrašnější můra, kterou kdy si mohla vymyslit velkoinkvizitorská

81

fantazie: vypíjela by život hůře než nejšílenější askeze! Básník, který by svou „věčnou slávou“ tarasil takto přístup k tvorbě a působení příštím generacím, musil by být ve všech svých exemplářích spálen jednoho dne na popel… Naštěstí život sám nese v sobě korektiv a jest úplně imunní proti krocanímu horlení takového katedrového reka z brněnské filosofické fakulty. Nevinný ve své svaté, tiché a cudné moudrosti pečuje sám o svou rovnováhu. K dnešnímu mladému českému člověku nemluví již Vrchlický jako životní stimulans, jako životní var a kvas, jako plazmatik jeho života. Míjí a  bude jej míjeti hluše, a  marné a zpředu ztracené jest již všecko úsilí chtíti to změniti, chtíti umělou kulturou naočkovati Vrchlického na strom dnešního života národně a sociálně hromadného. Jest zde nová generace, která staví ne dekoračně, nýbrž tektonicky, ne od střechy a fasády, nýbrž znitra navenek, od základních skutečnostných a zkušenostných cel: ab ovo. A té naslouchá nový život, poněvadž jest kost z kostí jeho a krev z krve jeho: sám jeho orgán, samo jeho sensorium… Ten základný, pojmový a bytostný odklon od Vrchlického, který zahájili již někteří členové tzv. generace z  let devadesátých, ten odklon, který nebyl rozmar nebo zvůle, nýbrž zákonný imperativ dějinné nutnosti, dovršuje dnešní nejmladší generace básnická. Tím nepravím, že se nenalezne ve  Vrchlickém mnoho krásných nebo dobrých básní, jež si se zájmem a láskou může přečíst i dnešní člověk. Vedle Vrchlického básníka programového, úředního, reprezentačního, který působí na  nás dnes dutě, chladně, muzejně, jest ještě Vrchlický — jak to říci — soukromník, Vrchlický intimní: má také básně, které vyrostly a vykvetly mimo tuto oficiální cestu, v zášeří, v zátiší, v zapadlých koutech jeho díla. Nalezne se jich nejvíc v jeho posledních knihách, ve Stromu života a v Damoklově meči, ale jsou roztroušeny ovšem i ve sbírkách starších: básně šeré a teskné, melodické a zjihlé, bez teatralistiky, bez lžifilosofických póz a gest. Ovšem i z nich jest málokterá bez kazu, málokterá celá, málokterá zpívající nepřervaně z  melodického a lyrického pramenného pásma hudebního. Ale to všecko jest již jiná otázka. Vedle té pravé nesmrtelnosti básnické, která se vyžívá a naplňuje požehnáním chvíle, přímým působením v  život, jest ovšem „nesmrtelnost“ jiná ještě: umělá, kabinetní, řekl bych. Básník „žije“ — ovšemže vybledle, stínově,

82

mátožně! — také u odborníků, literátů, amatérů, literárních historiků. Ti ho čtou, rozbírají s řemeslnou horlivosti a odbornou zvídavostí i  v  době, kdy v  životě národního celku a  společenství již dožil. Takovým „životem“ — který jest jen umělý a strašidelný lžiživot — začíná „žít“ nyní vpravdě dílo Vrchlického: „žije“ v literárních seminářích, kde je rozbírají obrejlení mládenci a krátce ostříhané panny a učí se na něm literárněhistorické vědě, právě jako se medik učí na mrtvole anatomii. Vyšetřují na něm filiaci idejí a roubování a  štěpování forem a  cesty básnických motivů a  morfologii básnického výrazu; počítají v  něm slabiky, potěžkávají rýmy, srovnávají syžety; tříbí, rozlišují, nálepkaří; zasvěcují se na  něm do  všech triků černokněžnického kumštu historiografického… Jsou jistě v právu a dělají práci dobrou a užitečnou, pokud zůstávají ve svých historických mezích. Jen vycházeti z nich a chtíti diktovati a předpisovati dráhy živému, přítomnému a budoucímu životu a vývoji tvořivému jim nedovolíme; zde jsou pro nás okamžitě nekompetentní a bezvýznamní. Ale pochybuji, že i takto — vědeckou indukcí — prací v laboratoři literárnězpytné — podaří se zvážiti básnickou, a  právě básnickou, hodnotu Vrchlického jako intimního básníka v  jeho nejšťastnějších a  nejslunnějších chvílích. Jest možno sice napnouti křídla motýla a přišpendliti jej a uzavříti do skříně, ale Psýché básnického kouzla a  tepla uniká posud každému, sebe jemnějšímu i ostřejšímu skalpelu… Zde musí býti nastoupena jiná cesta, kterou naznačím jen příkladem: cesta vnitřního zážitku a zkušenosti vnitřní. Marcel Proust — jméno u nás sotva známé, ale mladou Francií čtené jako jméno jednoho z nejlepších současných romanopisců a  jedné z  nejkrásnějších současných inteligencí — podal minulého roku jakýsi kritický přehled francouzské poezie v  devatenáctém století, ale metodou zcela zvláštní. Napsal jej úplně bez knih, těžce nemocný, naslouchaje v samotě svého srdce, ve chvílích, kdy vnitřní život přistoupil k  němu co nejtěsněji a  odloučil jej od  hluku nejen světa, ale i  smyslů a  nervů, básníkům, kteří v těchto chvílích k němu nejsilněji hovořili; i strofy z jejich básní, které uvádí ve své stati napsané na loži nemocného, byly citovány zpaměti. A  výsledek? Jen dva z  celé spousty básníků francouzských v 19. století objevili se mu po této zkoušce zcela velkými:

83

Alfred de Vigny a Baudelaire; ne Hugo, ačkoliv má podiv pro jeho některé básně a strofy, ne Musset, ne Leconte de Lisle… Představte si nyní, že by někdo podnikl obdobnou zkoušku s  českou poezií 19. století — musil by to býti ovšem, rozumí se samo sebou, duch velké inteligence a  musil by znáti dlouholetou znalostí českou poezii tohoto století do  posledních záhybů a úkrytů. Jaký by byl výsledek? V letošním létě prožil jsem něco obdobného prožitku Marcela Prousta, aniž se tím k němu přirovnávám. Žil jsem také v osamocení, churavý, delší čas; a  také mne v  mé samotě navštěvovaly hlasy velikých básníků českých 19. století, které jsem ne desetkrát, ale stokrát přečtl v jejich knihách a zobracel na svém vnitřním soudě životním, s poselstvím, jež mohlo býti plně zváženo jen na vahách vnitřního ticha. Každé falešné slovo, každý klam, kaž-­ dá trhlina prozradily se tu ihned; a všecko jiné než ryzí hutný kov vnitřní zkušenosti a víry životné bylo shledáno okamžitě lehkým… Přišel Mácha s  celou řadou veršů a  zněly dukátově jasně a čistě; přišel Neruda, těžký a s křídlem zlomeným, zatrpklý a přidušený, a přece zněl kovově jako dobrý zvon z vysoké zvonice nad podzimním krajem; promluvil Březina a byl to zpívající oheň jitřní i západní a rozklenuté nebe popůlnoční prostouplé harmonií sfér; promluvili i Machar i Sova a některé strofy jejich řezaly se do duše jako klínové písmo do skal, lapidární ve svatém odboji a hněvu. A Vrchlický? Co zaznělo cele a bezmezerně z jeho děl? Vnějškové dojmy smyslové. Takový perlivý fontán, takový satyr dívající se na  podzim do  kraje, ta nebo ona rozkošnická nálada z  Dojmů a rozmarů. A pak těsně před smrtí píseň touhy, tepla, smíru, pochopení a odpuštění pro všecko… Ale nemělo to ani sevřenou hloubku, ani mocný výtrysk z kořenů celé bytosti, ani rozkřídlený šlehající žár oněch, které jsem jmenoval předtím… Tribuna 4, 1922, č. 230, 1. 10., s. 3—5 → F. X. Š.: Kritické projevy 12. 1922—1925 (Soubor díla F. X. Šaldy; sv. 21), Praha, Československý spisovatel 1959, s. 85—93 F. X. Šalda (1867—1937), viz s. 36.

84

Česká nesmrtelnost a Vrchlický f. x. šalda

Jinde začíná se nesmrtelnost velikého básníka chvílí, kdy jej lidé začnou číst, a  končí se chvílí, kdy jej čísti přestanou. U  nás jest tomu právě naopak: pokud jej lidé čtou, potud mu spílají; až nadejde den, kdy jej čísti přestanou, a ten den stává se svatosvatým fetišem svého národa, jeho nezcizitelným božstvem, jehož se nesmí ani stínem kritické myšlenky dotknouti nikdo. Už ho nečte nikdo; má tedy naději, že bude žíti mezi svými na  věky… Takovým nějakým marconigramem, někam do  kosmu vystřeleným, měla by se prohlašovati nesmrtelnost každého vynikajícího českého autora. Ačkoliv platím, díky prolhané části českého tisku, za  nepřítele Vrchlického, nepřeji mu přece této české formy nesmrtelnosti a byl bych rád, kdyby ze všech dnešních tzv. oslav jeho vyplynulo aspoň něco pro oživení jeho nesmrtelnosti v západním slova smyslu. Kdyby jeho nečtená nesmrtelnost obrátila se, alespoň zčásti, v čtenou smrtelnost. Sebrané spisy Vrchlického, vydávané Voborníkem a  Frídou, tato těžkopádná edice vleče se kupředu hlemýždím krokem a není naděje, že se dovleče vůbec konce; ostatně ani ona neučiní nic pro jeho čtenou smrtelnost, poněvadž lidé nemají dnes ani času čísti in extenso dílo, které se rozlévalo do extenzity. Ale co by měl některý opravdový milovník a přítel Vrchlického podniknout, bylo by vybrati z  něho, řeknu, padesát až šedesát básní zcela intimních, na něž vrhl svůj odlesk nějaký prožitý moment života básníkova, dáti je tisknouti na lehkém indickém papíře, svázati do polotuhé vazby a prodávati je za přístupnou cenu. Tak, aby si takovou knížku mohl odnésti voják na pochod, student na výlet, skaut nebo turista na svou toulku nebo výpravu do přírody… Za  dvě za  tři léta sebraly by se pak zkušenosti, které by

85

osvětlily metafyzickou otázku, pokud u nás nečtená nesmrtelnost dá se obrátiti v čtenou smrtelnost. Ale zdá se mně, že blouzním a  že čekám od  českých švestek italské pomeranče. Jakápak u nás propagace života u básníka mrtvého a nesmrtelného!… To jest přece mnohem důstojnější a pietnější vydati několik svazků Sborníku Vrchlického s různou nestravitelnou a jalovou pseudoučeností a nastrkati je do řady knihoven, kde budou zvolna tlít… Tribuna 5, 1923, č. 58, 11. 3., s. 2 → F. X. Š.: Kritické projevy 12. 1922—1925 (Soubor díla F. X. Šaldy; sv. 21), Praha, Československý spisovatel 1959, s. 196—197 F. X. Šalda (1867—1937), viz s. 36.

86

K případu Vrchlického pavel eisner

Jdou generace a každá buduje nejsvětějším lidským právem, totiž právem na sebe sama, svou novou říši ducha. Do ní nevejde všechno, co zdědila po  předcích, nýbrž jen to, co k  ní dovedlo promluvit, co sama chtěla a  dovedla učinit svým. Termín pro tento proces je dávno nalezen: přehodnocování hodnot. V umění znamená to, že není konstantních hodnot pro umělecké dílo, že každou generací mění prvky, složení, význam a funkci. Jen duch a zázrak osobnosti jsou neměnné: dílo, tak často jen akcidens, torzo a troska, je fluktuující a proměnlivé (ne ovšem pro mikrokefaly, jimž je sakrosanktní; neboť čeho by se drželi, nemajíce orgánu, aby mohli postihnouti zázrak osobnosti). Proces nezastavuje se ani před géniem. Čím byl Raffael řadě generaci a čím je nám! Náš Mozart je jiný než Mozart osmnáctého a  jiný než Mozart devatenáctého století. Nejen, že ho slyšíme jinak, ale i část jeho díla pro nás odumřela. Smrt a znovuzrození — psychobiologický zákon dávno poznaný, jehož splnění výkvět každé generace radostně napomáhá. Čím vábil Heine svůj věk, nás jen odpuzuje. Ale generace objevila jiného Heina, který je nám drahý (Fischerův Pasionál exemplifikuje mistrně tu zázračnou obrodu). Schiller stal se národním heroem tou částí svého díla, pro niž máme dnes jen chladný respekt. Pak zdobil domácí knihovny a  flastry z  jeho sentencí byly ingredience pro úvodník a  parlamentní tribunu. Centenárka 1905 přinesla orgie zvířecích frází. Ale také revizi Schillerova případu, a  náš Schiller není už ten Schil­ ler Gesangsvereinů, nýbrž Schiller Loupežníků a  jinošské lyriky. A  zázrak! Sotva byla provedena revize, obrodil se mladý Schil­ler v lyrice mladého Franze Werfela a žije v nás dál. Často je destruktivní revizionista současně budovatelem nové slávy. Karl Kraus rozsápal některé servilní stařecké poezie Goethovy. Pak šel na pódium a tisícům Němců, kteří byli navyklí dívati se na Goetha brýlemi graduovaných trotlů, zvěstoval zázrak zázraků, sanctissimum německé poezie: Goethovu Pandoru.

87

Jen jednoho míjí blahodárný proces obrody. Nečten, důkladněji zapomenut, než kdyby byl mrtev tři sta let, ale sakrosanktní dusí se Jaroslav Vrchlický pod navršenou záplavou svých knih. Jeho dílo churaví samo sebou v žalostném rozkladu. Právě zde, kde bylo třeba odklízeti více než kdekoliv jinde, zůstává všechno ve  strnulé pompě smuteční slavnosti. Panteon, ne dílo, z něhož by mohl tryskati nový život. Není dávno už třeba rozepisovati se o tom, co z díla Vrchlického odumřelo a co odumírá dál, nezhojitelně, nenávratně. Celá ta poezie zcela a polopříležitostná, všechno, co dal zázračný mozek, byv vybičován k poetickým rekordům, ty zpěněné peřeje slov, jež vyšuměly naprázdno, všechno, v čem tvůrce byl víc u jiných, než v sobě, a všechno, v čem byl pouhým dítětem doby. A  strašně mstí se maltretované slovo všude tam, kde bylo maltretováno. Známe-li, co neúprosně rozhlodává dílo jakožto celek, známe dnes lépe než jindy, co z  Vrchlického by žilo, kdyby nebylo ubíjeno tím ostatním. Nepatří sem jeho význam pro českou poezii, to je záležitost literárněhistorická. Ale žil by z Vrchlického plným životem čistý lyrik, dosud jediný český básník antické duše (ne snad proto, že psal na  antická témata), žil by velký pohan Vrchlický svůj olympský život, jak jej ve své básni žíti viděl S. K. Neumann. Žil by, našel by si poměr k dnešní generaci, obrodil by se v ní, byl by zase českým básníkem, kdyby… Kdyby elephantiasis této nadprodukce našla lékaře, který by amputoval choré údy, chtěje zachránit život. Kdyby se poznalo, co věděly věky jemnější kultury než náš, že totiž improvizátor může míti samostatnou existenci vedle básníka, stejně jako bravurní počtář z  veřejné produkce není ještě matematikem, a  kdyby tento improvizátor Vrchlický byl obětován. Žil by, kdyby se z  těch dvaaosmdesáti knih lyriky o epiky udělalo půl tuctu svazků, do nichž by se zachránilo vše, co podrží platnost. Kdyby případ Vrchlického byl pro nás tak akutní, jak by býti musil, kdybychom znali příkaz pravé lásky. K tomu by bylo třeba, aby přísloví o lži bylo pravdivé. Avšak přísloví o lži lže samo, lež má dlouhé nohy, lež dovede překračovati celé generace, aniž ztratí na moci, lež svatozáře, nedotknutelnosti a  svatokrádeže je nezadatelným národním statkem. Quieta non movere. Brzy už Mortua non movere. Ten mrtvý, který se pod svým dílem dusí a umírá podruhé, definitivně, volá. Jak dlouho ještě?

88

Proto má každá kniha, jež mohla by býti signálem k renesanci Vrchlického, svůj velký význam a dosah. Mohla by jej míti i kniha v cizině vyšlá, když doma se spí dál. A mohla jej míti proto také antologie Friedricha Adlera, která vyšla teď v lipském nakladatelství Reclamově v druhém vydání. První vyšlo před třiceti lety. Po  úplně nemožných předchůdcích přinesl tehdy Adler první dobré překlady z Vrchlického. (In parenthesi o těch předchůdcích a současnících Adlerových: stále ještě se u  nás píše o  dobré či ještě lepší Albertově antologii. Albert za to nemůže a chtěl nejlepší, ale jeho antologie jsou hrůza hrůzoucí a  škodily české poezii po  desetiletí.) Nynější druhé vydání otiskuje materiál prvního stereotypně i  se starým pravopisem a přibírá ukázky z poslední periody před smrtí. Je to práce navýsost pietní, svrchovaně poctivá a  již fyzicky ohromná. Bohužel, je ve faktuře veršů přemnoho z německé poezie let 1880—1890, a to ne zrovna z nejryzejších zřídel. Tím místy — ne vždy — trpí básnická působivost převodů na  dnešního německého čtenáře. Mnohem důležitější je však výbor sám. Lze jej charakterizovati tak, že vydavatel postupoval při výběru podle vlastních přání Vrchlického, tedy implicite podle ustáleného českého kánonu o  významu jednotlivých částí životního díla. Tím objevuje se v knize spousta básnických fosilií, řada těch muzeálních kusů, historií, zveršovaných kulturních anekdot, soch a portrétů, světová glyptotéka a pinakotéka, tedy to, co z Vrchlického je navždy mrtvo. Je ku podivu, jak přílišná pieta zavedla vydavatele, aby akceptoval bez výhrady tradiční, české pojetí. Dnes má německý antologista Vrchlického v podstatě týž úkol, jako bude míti jeho český druh: ne ukázati světu, co všechno český básník znal a uměl, nýbrž ukázati tvůrčí sílu jen sobě a svému národu vlastní, českého básníka a div divů — živoucího k tomu. To v této knize velké piety a imponující práce splněno není. Tvorba 1, 1925/1926, č. 1, 15. 10. 1925, s. 12—13 Pavel Eisner (1889—1958), literární kritik, překladatel, publicista a básník; studia na filosofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity zakončil r. 1916 obhajobou práce Lessing, Goethe und Schiller in tschechischen Übersetzungen, v r. 1917 vydal v Lipsku antologii svých překladů básní Jaroslava Vrchlického, Antonína Sovy a Otokara Březiny (Tschechische Anthologie).

89

Nové tažení proti Jaroslavu Vrchlickému arne novák

V poslední době svého tvoření těšil se Jaroslav Vrchlický rád nadějí, že mu budoucnost dá dostiučinění za  nedostatek uznání a  lásky, jímž tolik trpěl na  sklonku mužných a  za  úsvitu stařeckých let. Ve sbírce Skryté zdroje, která vyšla nedlouho před jeho fyzickým zhroucením, čte se epilogem Nénie, oslovující v důvěrné něze vlastní zpěvná ústa: „Vím, vás budou jednou s  lucerničkou hledat, prstem ven vás hrabat, každý kámen zvedat.“ Ale to byl jenom sebeklam k útěše zarmouceného srdce. Dovršilo se první desetiletí od básníkovy smrti. V zemi skutečné literární kultury bylo by to asi podnětem, aby bylo po  studiu řízeném novou estetickou orientací poukázáno na  neznámé dotud hodnoty v  díle Vrchlického, které již pro svůj rozsah jest daleko toho, aby bylo probádáno a oceněno. Jinde bylo by patrně zdůrazňováno to, co z jeho tvoření odolalo změně vkusu i rozmarům doby, v čem si tento složitý duch, mluvící tolika jazyky, rozumí i s našimi dny a v čem také pro budoucnost chová podněty a nápovědi. Ale u nás? Ostré kritické světlo bylo vrženo právě jenom na jeho nedostatky a omyly, takže umělecké jeho přednosti a básnická kouzla zanikla v hlubokém stínu. Nemalý náklad kritické dialektiky vynaložen na to, aby se jeho významu pro národní vzdělanost dostalo vydatné restrikce. S důrazem pojat jako pouhý mluvčí minulosti již překonané, přežitý služebník vkusu pokolení, které dohrálo provždy, mylný nositel zbytečné okliky českého ducha. Bojovala tu snad kritika s umělcem, jejž mínění veřejné přeceňuje? Nikoliv, jenom proti básníku, který málem nemá ani čtenářů. Nic nehrozilo méně než nebezpečí tradice budující na Vrchlickém. I ustavila se právě padesát let po  vstupu poetově do  naší literatury nová tradice kritická, směřující proti Vrchlickému. Formálně skvělé a dialekticky oslnivé stati F. X. Šaldy v  říjnové a  listopadové Tribuně r. 1922, jimiž tento obnovený boj proti Vrchlickému impe­tuózně zahájen, jsou doposud v  čerstvé paměti. Nacházejí-li horlivé

90

následovníky, není to opravdu projev literární odvahy a čestného rizika: dnes jsou ve  veřejnosti u  vesla dávní odpůrci Jar. Vrchlického; proč se jim nezavděčiti kopnutím do mrtvého lva? První doklad obnoveného nenávistného tažení proti Jar. Vrchlickému zajímá leda místem své publikace a osobností svého pisatele; jinak vzbuzuje jenom útrpný úsměv šaškovskou směsí sprostoty a  velikášství. V  Šaldově Tvorbě otiskl Ladislav Klíma, jehož „filosofie“ podle slov jeho krajana a průkopníka Em. Chalupného — „bude za sto let přednášena i zkoušena na univerzitách“, nepochopitelně popletený článek Česká literatura; věren své filosofické soustavě rabiátního nihilismu má pisatel velké vědomí o sobě samém, ale v naší literatuře neshledává ovšem ani myšlenkově, ani výrazově nic, vše v ní „existuje jen ve skupenství kapalném nebo mlžném nebo stínovém“. Avšak mohutná hutnost? „Jediné místo této hutnosti — vyjma místa odšpačkovaná — nenajde se v kolosální jalovici Vrchlickém, tomto, vedle pana Broučka, vlastním reprezentantu českého ducha. Stejně v Máchovi, tomto bezmy­šlenkovém, oteklém otci české bezmyšlenkové mlhavosti v poezii — jejím dobrodinci přirozeně velebeném.“ Tato filosofie české literatury se bez poznámky tiskne ve vážném čtrnáctideníku pro kritiku a umění… Vážnější jest případ Emanuela Chalupného. Jihočeský sociolog, nemírný v haně, nemírnější v chvále, dospěl v monografiích o  svých krajanech k  Josefu Holečkovi a  shrnul nyní své články, psané k sedmdesátce básníka Našich, do statné knihy Dílo Josefa Holečka. I ten, kdo s krajní nedůvěrou přijímá tzv. sociologickou metodu literárního výkladu u E. Chalupného, jež jest jednak nahodilým ověřováním hodnotících soudů apriorně pojatých, jednak jen obratně improvizovaným kritickým novinářstvím, přečte si tyto články s prospěchem; po Janu Voborníkovi pronikl Chalupný Josefa Holečka posud nejlépe, pokusil se bystře o kompoziční rekonstrukci Našich, o zhodnocení eposu Sokolovič, o výklad Holečkova selství, slavjanofilství atd. Ovšem, v horlivé snaze, aby Holečka docenil, přecenil jej důkladně a málem ho uchválil, postaviv ho umělecky na roveň nejen Smetanovi a Březinovi, ale i Mahábháratě, Homérovi, Dantovi, Shakespearovi, Miltonovi, Tolstému — octne-li se Em. Chalupný v ráži propagačního nadšení a zvláště jde-li o jeho jihočeského rodáka, nezná ani míry, ani měřítka, pokládá Jordán za hlubší než Tichý oceán a táborskou věž za vyšší

91

než vrcholy Himalájí. Ještě jednou věcí oslabil v očích soudných lidí účin své holečkovské propagace. Marnotratný syn českého rea­lismu, vrátivší se kajícně do  domu otcovského, slyší v  chvatném analogizování a  s  nedostatkem smyslu pro tónový rozdíl všude zvuky masarykovské, a tak obohacuje i osobností Holečkovou vydatný již, ale značně sporný rodokmen Masarykův; nevím ovšem, zda k spokojenosti obou, ale dozajista ve shodě s přítomnou populární náladou. Nás zde zajímá jenom první třetina knihy Em. Chalupného, obsahující nové zhodnocení lumírovské doby v  české literatuře a stanovící poměr Holečkův k ní. Tohoto období, kam vedle vlastních lumírovců zahrnuje i ruchovce se Sv. Čechem v čele, Em. Chalupný vlastně ani valně necení, pokládá je pouze za  přechodní a  průpravné, bez trvalých hodnot a  bez děl, která v  kultuře národa nepominou, za lesklý a jenom umělý, tj. neorganický projev planého českého i světového liberalismu, jejž jest dnes pohodlnou módou odsuzovati. Toto pojetí není než novým shrnutím známých názorů Šaldových a Masarykových, shrnutím generalizujícím, ale zhrubujícím. Vlastním majetkem Chalupného jest zhodnocení a klasifikující odstupňování lumírovců jednotlivých. Ač i on v lumírovském období liší skupinu čistě uměleckou s univerzalistickým sklonem od  spisovatelů, kteří slovesné umění podřizovali národně výchovnému poslání, přece zamítá (a ne bezdůvodně) populární antitézu Svatopluk Čech — Jaroslav Vrchlický a nahrazuje ji protikladem novým Holeček — Vrchlický; názorové i  výrazové rozdíly těchto dvou protilehlých duchů dopodrobna s působivou svou dialektikou rozvádí. Mínili-li však naši otcové před čtyřiceti lety názorným kontrastem Čech — Vrchlický, že tito protinožci jsou zároveň největšími českými básníky své doby, odmítl by Chalupný rozhodně výklad podobný. Největší básníci své doby? Josef Holeček, zajisté: mohutný epik i romanopisec světového formátu, národní filosof i pronikavý kritik, pokračovatel obrozenských ideí a  hlasatel žádoucí veliké „slovanskoasijské kulturní syntézy budoucnosti“. Avšak Jaroslav Vrchlický? Veškeré kritické úvahy Chalupného soustřeďují se k důkazu, že Vrchlický nebyl velkým básníkem vůbec a že mu nepřísluší ani obecně dotud přiznávané čelné místo uprostřed soudobých a sourodých lumírovců.

92

I Julius Zeyer — s jak mimoděčnou opatrností se v jižních Čechách alespoň usadil, aby si u  regionalisty Chalupného zajistil mírnější zacházení! — se zdá Chalupnému čistším básníkem než Vrchlický, třebaže se jeho pojetí epických „obnovených obrazů“, jeho poměr k  látce atd. (ovšem vše měřeno samospasitelným měřítkem Holečkovým!) hned odsuzují, značí prý plnější vyjádření téhož kulturně sociálního typu než jeho mladší druh. Chalupnému jest Zeyer poetou, umělcem (jako Holeček, byť hodnoty nižší), Vrchlický však jenom „kulturním žurnalistou vysokého slohu“ jako — Gustav Eim. Čteme-li to v  knize napsané čistě novinářským perem a věnované velkému novináři Holečkovi, jehož ani nejlepší díla nejsou prosta žurnalistických strusek, nemůžeme si nevzpomenouti Gracchů, reptajících na spiknutí. Jsou to úsudky kritika, jemuž jako všem realistům našim chybí poslední a jemný smysl pro pravé umělecké hodnoty, pro zvláštnost a jedinečnost tvůrčího aktu básnického, pro specifické kouzlo estetické (přese všecky studie o Březinovi, Sovovi, Sládkovi a Bílkovi). Tvůrčí var, schopnost vtisknouti látce osobitou pečeť byly u Vrchlického silnější než u Zeyera, při vší Zeyerově jemnější kultuře, metodičtější a umělečtější práci, jednotnějším karakteru lidském. O tom, že nikoliv Zeyera, nýbrž Holečka prohlašuje Chalupný za  největšího epika období lumírovského, netřeba ani diskutovati. Největším lyrikem této doby i  skupiny byl podle Chalupného však Sládek, jediný duch, který se ze svých vrstevníků může měřiti s  Holečkem; neanektovalť nadarmo Chalupný Berounsko, rodný kraj Jungmannův a  Sládkův, k  oblasti jihočeské. Jsem poslední, kdo by znevažoval básnický význam Sládkův, skutečně doposud nedoceněný, a  snad jsem přispěl sám vdovím grošíkem k jeho poznání; máme opravdu málo lyriků tak čistého tónu, prýštícího silným písňovým proudem z  pravdivých hlubin lidského osudu. Avšak Sládek sám by jistě odmítl, aby byl Jaroslav Vrchlický ve své totalitě stavěn pod něj, básník celé lyry (a nadto epik) pod poetu dvou tří strun, byť sebe čistěji znějících, velký symfonik pod skromného mistra komorní hudby. Na tyto nehoráznosti E. Chalupného, který nejvíce ubližuje, chválí-li, jest nejlepší odpovědí Sládkova apostrofa Jar. Vrchlického v Jiskrách na moři: „Kam spěl Tvůj let, a v každé době — ať ku hvězdám, ať v zem se hřížil

93

— svou zvěstí, jež Ti daly k sobě: — já vím — žeʼs čelo neponížil! — let v  ideál že byl to stálý.“ A  ještě na  jednu věc nesmí kritik zapomenouti: básnický sloh Sládkův jest odvozen z Nerudy, kdežto Vrchlický svou výrazovou revoluci v naší poezii provádí na svou vlastní pěst jako velký iniciátor a průkopný přetvářitel. Toť jistě neposlední kritérium při hodnocení. Mezi velkým lyrikem Sládkem a  velkým epikem Holečkem zbývá pro Vrchlického, „kulturního žurnalistu velikého slohu“, u  Em. Chalupného místo jenom podružné. Argumentace, kterou to dovozuje, jest právě tak málo nová jako odůvodnění, proč velké nadání Vrchlického se nerozvilo podle daných možností; to vše známe již z dávných soudů Krásnohorské a Masaryka, ze starších i nejnovějších analýz Šaldových. Chalupnému náleží právě jen impetuozita v přednesu úsudků působivě sestavených. Co činí jeho závěry značně podezřelými, toť volba dokladů; buď je vybírá ze starších knih, které Vrchlický sám vývojem překonal (Nové básně epické), nebo ze sbírek zřejmě slabých a nejslabších (Má vlast, Než zmlknu docela), pomíjeje celou poslední periodu Vrchlického, kde i podle soudu Šaldova jest nejčistším lyrikem (a dodávám i nejhutnějším epikem), nedbaje jeho stále ještě okouzlujících děl umělecké hry, plných života, estetického opojení, kde jeho umělectví jest nejdůslednější, a nestaraje se pranic o drama vývoje u Vrchlického. Výzbroj Em. Chalupného pro posouzení Vrchlického jest až trapně nedostatečná. Jistě jest vítáno, aby tak význačný zjev národní kultury, jako jest Vrchlický, byl hodnocen též sociologicky a měřen na zjevech příbuzných: patrně se objeví v nové a snad neočekávané perspektivě. Ale napřed jest třeba, aby byl lépe studován a osvětlen v partiích, jež z  něho jsou neznámy, aby jeho noví kritikové se ponořili do díla jeho trochu hloub, než se vydají na tažení proti němu. Kdyby se však začetli do  něho opravdu hluboce, sotva by bylo možno, aby jednoho básníka utloukali básníkem jiným. Toť pravý opak literární kultury. Lumír 53, 1926/27, č. 2, 25. 3. 1926, s. 98—101 Arne Novák (1880—1939), viz s. 58.

94

Vrchlický da capo čili staré a nové formy nesmrtelnosti f. x. šalda

V druhém čísle Lumíra uveřejňuje p. Arne Novák stať Nové tažení proti Jaroslavu Vrchlickému. Postavil vedle sebe dva odmítavé projevy, Klímův v Tvorbě a Chalupného v Díle Josefa Holečka, připjal je k mým kritickým fejetonům v Tribuně z podzimu 1922 a usoudil, že jde o nový, a ovšem nekulturní, kritický proud v dnešní literatuře: o „obnovený boj proti Vrchlickému“, o „novou tradici kritickou, směřující proti Vrchlickému“. A  ovšem tento nový proud podezírá — nebyli bychom jinak v Čechách! — ihned z motivů nečestných: „Dnes jsou ve veřejnosti u vesla dávní odpůrci Jaroslava Vrchlického; proč se jim nezavděčiti kopnutím do mrtvého lva?“ Jest mně líto a právě pro p. Nováka a pro při, kterou zastává jinak s talentem a opravdovostí vší úcty hodnými, že zavalil hned zpředu kritickou diskusi o významu díla Jaroslava Vrchlického pro dnešek těmito struskami. Musí býti nejprve odstraněny, aby byla diskuse vůbec možná. Nevím, kdo jsou míněni „těmi dávnými odpůrci Vrchlického“, kteří jsou dnes „ve veřejnosti u vesla“ a jimž se prý chtějí zavděčiti noví odpůrci Vrchlického. Doufám, že nejsem mezi ně čítán já; jinak musil bych propuknout v smích přímo homérský. Jediný člověk mohl by býti míněn: Masaryk. Ale kdo zná i jen z doslechu Masaryka, právě jako kdo zná i jen z desáté ruky Klímu nebo Chalupného, ví, že je to absurdnost, mysliti na  něco podobného. Kromě toho: článek Klímův byl napsán před několika lety, a  setkává-li se dnes s  projevem Chalupného, jest to koincidence zcela náhodná, zaviněná tím, že jest opožděně otiskován. Slovem: není nijaké nové, soustavné nebo metodické tradice protivrchlickovské. Jsou dva tři osamělé projevy, vycházející každý od jiné kritické individuality a z jiného zorného pole a směřující k jinému ohnisku myšlenkovému; a takové odmítavé projevy nejsou ovšem jen českou zvláštností; vyskýtají se, jak ví znatel, stále občas i ve velikých literaturách světových o jiných sporných,

95

a ovšem po některých stránkách i nesporně velkých zjevech tvůrčích. A není nikterak nectí pro Vrchlického, že jest takový sporný zjev. Naopak. Nasvědčuje to jen jednomu: že stojí na  křižovatce drah a  směrů, že se s  ním musí vyrovnati každý, kdo chce jíti do budoucnosti a hledá pro tuto pouť směr a kompas. Proč není takových sporů například o Heyduka? Protože jest mrtev dokonale a  úplně; poněvadž nikdy neměl takového zásadního směrotvorného významu. Kdežto Vrchlický? Žije stále jako typ určité osobnosti básnické; ztělesňuje v sobě stále víc než četbu, ano i víc než dílo: básnický osud, a básnický osud právě český, možný v tomto ustrojení právě jen u  nás a  nikde jinde. Vrchlický žije, přestože, jak poznamenává p. Arne Novák, „málem nemá ani čtenářů“. Nežije-li jako četba širokých vrstev, žije přece pro badatele kritické a historické, pro básníky a teoretiky vývoje básnického. Je to snad úděl horší? Troufám si tvrditi, že nikoli; troufám si tvrditi i nadto, že jest to opravdový úděl vyvolence bohů. Kdyby mně dal někdo na vybranou, abych volil mezi údělem Vrchlického a údělem třebas Beneše Třebízského, jehož exemplářů knižních zkonzumovalo čtenářstvo snad padesátkrát, snad stokrát, snad dvěstěkrát víc než knížek Vrchlického, ale jehož tvůrčí vývoj a  osud jest jinak zcela plochý, nezajímavý a hlavně neaktuální, nebyl bych ani vteřinu na vahách. Nemůžeme přece, zamyslíme-li se trochu nad tím problémem, pojímati přežití básníka tak, jako by to znamenalo býti stravou čtenářů příštích dnů, plniti jejich jesle jak možno nejdéle do příští doby. Neznám výsostnější formy nesmrtelnosti, než je ona, kterou napověděl Shaw větami, jež připojil ke  své hře Widowers’ʼ Houses: „Srdečně doufám, že přijde doba, kdy tato hra bude i  úplně nemožná, i úplně nesrozumitelná.“ Není koneckonců to nejvyšší, doufati od svého díla, že zlepší tak svět i lidství, až úplně přemění a  z  kořene převrátí dnešní bědné podmínky životní a  znemožní tak u  příštího, dokonale přetvořeného lidství i  pouhé pochopení sebe a porozumění sobě? Vykoná-li jen tvé dílo plně službu ve své generaci, co záleží na tom, potrvá-li ještě v generace příští? Jsem tak smělý, že tvrdím: poslední svědectví velkosti toho neb onoho díla neleží v tom, co o něm řeknou příští doby! To by bylo

96

stanovisko málo hrdé a koneckonců zbabělé. Nikoli. Svou nesmrtelnost nese si každé dílo v sobě samém, ve své skutečné užitkové a služebné hodnotě. Vzniklo z temných potřeb a bolestí doby, a nasytilo-li jich, napojilo-li jich, dosti učinilo; a nemůže vpravdě učinit víc. Čest a sláva mu za to! A dílo Vrchlického vpravdě jest do jisté míry takto — v tomto hlubším smyslu slova — nesmrtelné. Stojí na  něm, do  slova a do písmena, všechen další vývoj básnický; nese jej, dnes již jako kulturní půda a základ, a proto již napolo anonymně, že anonymní a temný je každý základ. Každý, kdo přišel po něm, musil k němu zaujmouti postoj, ať kladný, ať záporný; ale zdaž i ten, kdo je popíral, ho nepředpokládal, a tedy mu ve vyšším smyslu slova nepřitakával? Všechna jinaká a ostatní nesmrtelnost jest vedle té zde pouze vnějšková, dekorační, divadelní… Vzdejme se jí, čím dříve, tím lépe, abychom byli právi téhle pravé, jež je nesmrtelnost spotřeby životní… A  nevěřme zejména, že býti nebo nebýti čtenu větším nebo menším počtem čtenářů co nejdéle po smrti jest bezpečné kritérion nesmrtelnosti. Naopak. Valí se z  věku do  věku nejen proud arci­děl, ale i běžné vulgární stravy čtenářské; a zatímco na opravdových arcidílech ssedá se prach, zatímco zvolna žloutnou a  se rozpadávají v  knihovnách měšťáka, který si je kupuje jen proto, že to patří k dobrému tónu, literární brak jest stále hltán mladými naivními čtenáři rozpálených tváří a  horečných zraků, generace po generaci… Nestál bych tedy o tuto slávu pro Vrchlického; a proto mne nerozčiluje příliš, že „nemá dnes skoro čtenářů“. A také se tomu nedivím. Neboť jak chcete, aby mělo čtenáře dílo snad osmdesátisvazkové? Což jest to vůbec možné dnes, kdy je čas stále dražší a dražší? Ti upřímní ctitelé Vrchlického, kteří stojí pro něho o  tuto výsadu, měli by si uvědomiti, že není jiného východiska z tohoto dilematu než prostředek, který již dávno navrhuji: poříditi z  něho dobrou antologii snad 50, snad 80, snad 100 básní. Musil jsem před rokem z úřední povinnosti přečíst znova skoro celé původní básnické dílo Vrchlického. Nezměnil jsem přitom v  podstatě svého starého hodnotícího soudu estetického, který jsem vyslovil

97

několikrát jinde. Žádná z  jeho lyrických knih se nedrží jako celek. Ale v každé nalezneš několik čísel, v té dvě, v oné tři, v třetí čtyři nebo pět, které si přečteš s radostí i dnes, měj si požadavky sebepřísnější. A  budou to většinou čísla, jichž nepojal Vrchlický ani do svých dvou velkých antologií. Jest to Vrchlický neoficiální, neznámý skoro, Vrchlický houštin, zátiší, úkrytů, bosketů parkových, v nichž to voní tu fialkami, onde konvalinkami a tamhle zase vstavačem… Neřekne nám dnes mnoho Vrchlický básník velikých příležitostných ód oficiálně vlasteneckých; hluší budeme také asi k jeho parádní poezii filosofie dějin s humanitářskými perspektivami à la Victor Hugo; mineme většinou i  jeho koloristické bravury a  formové kaskády a  vodotrysky… Ale je tu Vrchlický intimní. Básník civilní avant la lettre; nejroztomilejší otec, milující manžel a  člověk kamarád, který miloval svou rodinu a  dovedl stisknout ruku příteli a těšit se na svůj kout pod lampou a u krbu, na své knihy a dojmy z nich, a dovedl to zachytit i veršem neobyčejně teskným a ztlumeným… Proč neobjevit tohoto neznámého Vrchlického? A kdo je k tomu povolanější než Arne Novák? A  nevydat jej s  poznámkami pod textem, jako vydávají klasičtí filologové například Horáce? Kde bys pod čarou nalezl petitem k té neb oné strofě obdobu z Victora Huga nebo z Coppéa nebo ze Sully Prudhomma nebo z Mörika nebo z Pratiho, tak jako u  Horáce jsi při tom nebo onom verši upozorňován na  ten nebo onen spřízněný obrat z  Alkaia nebo ze Sapfó. Neboť nejsme již děti a víme, jak zásluha Vrchlického jest obdobná zásluze Horácově; a nebyla by menší, kdyby se nám to demonstrovalo názorně ad oculos; naopak… Tvorba 1, 1925/26, č. 11, 15. 5. 1926, s. 197—199 F. X. Šalda (1867—1937), viz s. 36.

98

Ke sporu o Vrchlického emanuel chalupný

V diskusi o významu Vrchlického, kterou vznítil můj spis Dílo Josefa Holečka, uhodil na jádro otázky F. X. Šalda ve Tvorbě. Jde tu o několik paradoxních pravd, které právě pro tuto paradoxnost vyžadují, aby byly důrazně vyzvednuty a rozvedeny. První paradoxon je, že právě ctitelé Vrchlického jsou hlavní viníci jeho neaktuálnosti. To správně vyložil Šalda a já bych s tím ihned spojil druhé paradoxon, na něž upozornil rovněž Šalda, když legitimaci svou k úsudku o hodnotě díla Vrchlického zdůvodňuje konstatováním, že v poslední době opětovně dílo to pročetl a svůj soud o něm zrevidoval. Podobně já, když jsem psal ve své knize partii o významu Vrchlického, nelenil jsem řadu knih Vrchlického znova a důkladně pročíst a soud o Vrchlickém znova utvořit. Kdyby také tak si počínali kritikové, kterým dnes úsudek můj o poměru Holečkově k  Vrchlickému není vhod, nebyla by moje kniha možná vůbec ke sporu o Vrchlického zavdala podnět. Leč většina kritiků stereotypně opakuje staré komplimenty o  Vrchlickém z  r. 1893, kdy slavila se jeho čtyřicítka, přitom úplně přehlíží obrovský rozvoj české poezie i kritiky a vkusu, jenž za poslední třetinu století postavil každého skutečně moderního Čecha na stanovisko mnohem vyšší a tudíž i přísnější vůči lumírovcům, a konfrontuje své soudy z doby okolo r. 1893 čerpané s mými soudy z r. 1926. To je stejná logika, jako když r. 1836 konfrontován byl Máchův Máj se vkusem školy Puchmajerovy. Typickým soudem v tomto směru je mínění Sekaninovo (v Nár. politice), že Chalupný Vrchlickému, „tomuto obrovskému zjevu českého parnasu moderního nerozumí a že mu již nikdy také asi rozuměti nebude“. Ó  nikoli! Tento domnělý daltonik Chalupný „obrovskému“ Vrchlickému dokonale rozuměl ve smyslu Sekaninově již jako gymnazista v  letech 1893—1898, kdy slýchal, čítal a za své přijímal všecky tehdejší pochvaly o Vrchlickém, které podnes ctitelé Vrchlického neomrzele opakují. Ale tento Chalupný neustrnul na  stupni, ke  kterému dospěl jako gymnazista, nýbrž,

99

jak uvedeno, kdykoliv o Vrchlickém psal, znova jeho dílo prohlédl, jeho význam promyslil a  někdejší své názory, pokud mezitím zastaraly, si opravil. A nejen Vrchlického četl, ale zná zpaměti více jeho básní, než Arne Novák a jiní jeho ctitelé vůbec pozorně přečtli, a tyto básně bezpočtukrát si recitoval, do posledních tajností procítil i  analyzoval, takže bezpečně se může spolehnout na  dojem z nich, a nepotřebuje ani v nejmenším, aby jej kantorovali ti, kdo ani k desetině této práce se neodhodlali, kdo sice stále peskují čtenářstvo, že Vrchlického nečte, ale sami jsou první, kdo ho dnes nečtou, a právě proto, že ho nečtou, nejsou s to, aby si opravili staré předsudky, jichž absurdnost by jistě sami nahlédli, kdyby Vrchlického skutečně — četli. Neboť každý, kdo dnes Vrchlického čte, dozná velmi snadno, že 99 % jeho tvorby „původní“ jest nepůvodní a povrchní a pro nynější vkus vybledlo a zastaralo až zoufale. A s tím souvisí třetí paradoxon sporu o Vrchlického. Někdejší dithyramby, pronášené o Vrchlickém, byly vzbuzeny sugescí jeho velkých gest, rozpřahujících se do  všech literatur evropských, do antiky i středověku, do mytologie i filosofie, zkrátka do všech „světových“ hesel a problémů. Naproti tomu Holečkovi Naši, líčící venkovany z Netolicka a Vodňanska, zdáli se povrchním posuzovatelům pouhou epopejí lokálního významu. A  zatím, kupodivu, je tomu naprosto naopak: právě ty rozběhy Vrchlického do všech „světových“ látek a  idejí měly pouhý význam lokální, český, neboť mimo oblast našeho jazyka jich nikdo nepotřeboval a nepotřebuje — každý Němec, Francouz atd. si Vrchlického předlohy přečte sám a  lépe, než by mu je mohly ztlumočit chvatné a  zběžné parafráze Vrchlického — a rovněž právě ta domnělá lokální epopej Holečkova vytváří postavy, jedinečné ve světové literatuře vůbec, byť se zdály „lokálními“, jako je „lokální“ Homérova Ithaka i Trója a  vše, co se na  nich děje v  Iliadě a  Odysseji. Celý spor o  Vrchlického a Holečka lze koneckonců redukovat na paradoxon: Domněle světový význam Vrchlického je ve  skutečnosti pouze lokální, a  domněle lokální význam Holečkův je ve skutečnosti světový. Pokud se týče Vrchlického, mohla to naše veřejnost dobře vycítit z nezdaru, jaký s Vrchlickým utržila u Nobelovy nadace; ale naše držitele oficielních tribun to, jak vidět, podnes nenapravilo. Veškerá jejich kritika žije stále z  nesprávného a  nepřípustného matení dvou

100

rozdílných pomyslů: historického významu práce Vrchlického, jenž jest nepopiratelně „ohromný“, což ani Šalda, ani já nepopíráme, a absolutního významu básnického, jenž má s historickým významem jeho právě tak málo spojitosti, jako je tomu třebas u Turinského, Klicpery, Tyla a jiných buditelů. Ale právě onen historický význam Vrchlického jest „ohromný“ pouze pro naše české prostředí, stejně jako význam uvedených buditelů. Na Parnasu světovém Vrchlickému tento lokální význam ničeho nepřidá; Vrchlický nikdy nebude jako pouhý básník postaven na roveň svým vzorům, právě proto, že byly to jeho vzory, ale Holeček, jenž napsal epopej svou z vlastního hlubokého fondu, nenapodobuje ani Zolu, ani Tolstého, ani kohokoliv jiného, bude postaven nad Reymonta i  jiné, dnes obecně uznané zjevy — jakmile jeho dílo se dostane do některého světového jazyka. Postarejte se o to, vy pánové, kteří, jako např. F. S. Procházka ve Zvonu, tvrdíte, že vy velikost Holečkovu uznáváte, ale že já ji hájím nesprávně, a  uvidíte, kterak nás rozsoudí zahraniční veřejnost, když vám nevoní domácí soud Šaldův a neustáváte jej zaň po léta kaceřovat! Dokud však pro zahraniční propagaci Holečkovu neděláte pranic, kdežto pro Vrchlického jste si mohli ruce upsat, zůstává všecko vaše tvrzení, jako byste velikost Holečkovu uznávali, nepravdou, která by zasluhovala označení — ostřejšího! Tvorba 1, 1925/1926, č. 12/13, 1. 7. 1926, s. 228—230 Emanuel Chalupný (1879—1958), právník, publicista s  výrazným zájmem o aktuální otázky politické, literární historik (r. 1916 kupříkladu knižně publikoval práci Josef Václav Sládek a lumírovská doba české literatury); r. 1923 byl jmenován docentem Masarykovy univerzity v Brně pro obor sociologie.

101

V. Bilance a přitakání

Den Vrchlického jindřich vodák

Tak dávno, nekonečně dávno zdá se tomu být, co z Domažlic přišla zpráva o smrti ubohého Jaroslava Vrchlického, a přece i toto dvacáté výročí jeho skonu je pořád ještě dnem velmi smutným, poněvadž nelze říci, že uplynulých dvacet let bylo by nějak podstatně přispělo k  lepšímu poznání, obsáhnutí, proniknutí a  znárodnění básníkova díla. Opakuje se znovu a znovu jen, že to byl první náš básník skutečně světový a všeobecný, že ohlašoval rozkvět a vzestup našeho průmyslového, obchodního, společenského ruchu, že udivoval zázračnou plodností, dovedností, mnohostranností a že vykonal ohromnou práci, jež přesáhla všecky dosavadní rozměry jednotlivých čelných literárních zjevů. Byl lyrikem, epikem, dramatikem, novelistou, kritikem, esejistou, literárním historikem; byl umělcem básnického slova a strofických forem, který se směl všeho odvážit; byl skvělým znalcem mytologie, světových dějin, světových literatur, světových lidí a otázek, byl osvíceným myslitelem, hloubavcem, bojovníkem pokrokových názorů; byl vášnivým milencem života, hořícím a  nadšeným srdcem, bytostí nejvznětlivějšího, nejvnímavějšího citu, byl vřelým oslavovatelem národních hrdin a  národních památností, povzbuzovatelem národní síly, byl národní pýchou, nadějí a  budoucností — byl vším, na co si kdo vzpomeneme. Řeklo se to při jeho padesátých narozeninách, bylo by se to řeklo také při jeho narozeninách šedesátých, kdyby se jich byl ještě dožil, a říká se to neúnavně podnes, kdykoli se má trochu naznačit nebožtíkův povšechný význam. Našly se na básníkovi poskvrny a chyby, jež vyplývají z povrchnosti, zběžnosti, ukvapenosti, mnohomluvnosti, nedůslednosti, kompromisnosti, a i ty chyby vytýkají se namnoze pořád stejně, s týmž vysvětlováním nebo zavrhováním, s tímž připouštěním nebo odmítáním. Ale což se to vše za dvacet let nemělo nějak hnout kupředu, aby básník byl úže, hlouběji a trvaleji spojen s naším dneškem? Portrét Jaroslava Vrchlického

105

Nedokázali jsme opravdu přes všecko různé usilování posud ani tolik, aby nové, kritické vydání sebraných spisů básníkových bylo mohlo dospět ke konci a náležitě se doplnit na obraz veškery jeho tvorby a literární činnosti; v tom způsobu i Neruda a Čech byli uctěni horlivěji, rychleji, dbaleji, pečlivěji a účastněji. Podobně nevzmohli jsme se dodnes ani na  to, aby se nám dostalo štědřejší, podrobnější, bedlivější životopisné studie, psychologicky zpytavé, a abychom nezůstávali omezeni na několik těch údajů, jež znal Alfred Jensen právě tak jako F. V. Krejčí, Borecký právě tak jako Voborník; vyšla „mladá léta“ Vrchlického, vyšly ty a ony dopisy nebo náhodné vzpomínky, a  co to je proti tomu, čeho potřebujeme? Vrchlický mluví a tvoří pořád ze svého života, ukládá do svého díla všecky své osobní radosti a  bolesti, úspěchy a  pohromy, zkušenosti a tajnosti, důvěrnosti a soukromosti, upravuje z nich své nazírání a pojímání, volbu svých námětů, obrazů, slohových útvarů, a my nemáme k tomu vodítka, jež by jakžtakž uspokojovalo. Tím méně ovšem se mohlo stát, aby knihy, jež o životní práci Vrchlického napsali Jensen, Borecký, Krejčí, byly konečně zase nahrazeny knihou novější a modernější, rozsáhlejší a úplnější, ostřeji a zkoumavěji zadívanou, šíře zabírající do sebe všecky vztahy a zřetele. Napsat ji, bylo by snad bývalo přímo povinností básníkova univerzitního nástupce, profesora srovnávacích dějin literárních, ale napsána není. A rovněž nedošlo ještě na novou antologii, jež by založena byla vývojově v časovém postupu básníkovy tvorby a jež by obsahovala jen básně zvlášť krásné a cenné, zvlášť osobité a důležité. Dvousvazková antologie, jejíž uspořádání zařídil si Vrchlický sám, dosahuje toliko k roku 1903, přehazuje jeho vývoj páté přes deváté, roztrhává jej do  přihrádek, jež porušují vnitřní spojitost, a  nevolí vždycky zrovna ukázek nejlepších, v  nichž by básnické umění zářilo nejčistším leskem. Antologie z  překladů, z  dramat, z krásné prózy, z esejistiky básníkovy není udělána žádná. Ovšem, máme Společnost Jaroslava Vrchlického, máme několik ročníků jejího Sborníku a v ní máme už hezký počet delších i kratších statí, v  nichž se nebožtíkova tvorba pilně studuje a  poučně osvětluje z  různých stran, velmi střízlivě, věcně a  odborně, bez nadsazeného velebení, s odváženým vymezením a naměřením kaž­dé hodnoty. Ale jednak bere se na přetřes vždy jen úzký proužek

106

tvůrčí rozlohy básníkovy, jednak účastní se práce nejméně zrovna ti, kteří by mohli promluvit nejzávažněji, nejbystřeji, nejzajímavěji, nejdůrazněji, a jednak pomíjejí nebo odsunují se otázky, na nichž by záleželo vlastně předem všemi jinými. Už Jensen dotkl se toho, jak málo se ještě sledovala básnická představivost a  obrazivost Vrchlického, a to jde tak daleko, že skoro vesměs pokládá se Vrchlický za básníka příliš knižního a papírového, kdežto on chtěl být a  byl básníkem životním, básníkem dychtivého, hltavého, stále otevřeného zraku, který umí všecko postihovat a postřehovat. Vidět! Vstupoval do literatury hned na první krok s představou sytě hmotnou: „sloup u  cesty poražený, písmo na  něm k  nepoznání“, a  lze bezpečně tvrdit, že rozlil po  svých knihách celou záplavu nazřené hmoty, kterou se snažil vidět a viděl se vší její živou vystouplostí a podmanivostí. Stávalo se to u něho z let do let až materialismem, na němž byly všude patrně znát účinky hesel naturalistických a realistických, a právě zde, u básníkova zoru mělo by všecko studování jeho tvorby začít, abychom věděli, jak se celý obraz jeho představového světa v něm podle dob utvářel, skládal, obohacoval, projemňoval, jak byl či nebyl schopen odstínů a  jakých, jak spíš odduchovňoval a  zpozemšťoval hmotu i  tam, kde ji převáděl na  myšlenky. A  podobně se opožďujeme se svým poznáním básnické řeči nebožtíkovy, jíž při jejím vyhledávání zvláštních forem přičítáme větší literární umělost a strojenost, než jakou chtěla mít. Básnický jazyk Vrchlického vyvíjel se uvědoměle směrem k mluvnosti, k občanskému a obecnému zvuku, poddával se víc a víc přirozenému, samovolnému výřinu, zbavoval se nebo usiloval se zbavovat každé násilnosti, odsvěcoval se, zobyčejňoval se a raději se sdružoval s denní všedností (zejména v dramatech), než aby se odcizoval a  odděloval od  svého prostředí. Jazyk, jímž dnes ve vzdělané češtině mluvíme a píšeme, snad nikdo z básníků neurčoval tak jako Vrchlický a  to by tedy věru bylo zasluhovalo hlubšího, zevrubnějšího propátrání. Ale ani kapitola, kterou Jensen nadepsal „vlastenectví a kosmopolitism“ („domnělý kosmopolitism“ v uvozovkách), není ještě v žádoucí míře vyčerpána a dopsána. Vrchlický nebyl jen vlastencem, Vrchlický byl zásadním nacionalistou, jehož četné verše proti cizáckému uchvatitelství byly by dnes usvědčovány z  bojovného

107

šovinismu, a byl jím tak, že všecky náměty sebrané ze světové literatury svým pojetím krajně a směle počešťoval, jako by je podroboval své vůli a moci, svým barvám, svému znaku. A to je věc, o níž se bude musit mnoho, mnoho povědět, nežli bude dost ujasněna a  stanovena. Uplynulých dvacet let není než kratičký, rozpačitý, nejistý úvod — příští desítiletí nechť jej zahanbí a skvěle překoná!

Jaroslava Vrchlického sláva a osamělost

České slovo 24, 1932, č. 214, 9. 9., s. 9

Kdo by chtěl poznati Jaroslava Vrchlického nejvlastnějšího, v pravé jeho podstatě, zbavené jak cizích vlivů, tak i řečnické a dekorativní přítěže, učiní nejlépe, sáhne-li po  některém lyrickém svazku z  posledních let jeho tělesného i  duševního zdraví. Myslím na knihy od sbírky Já nechal svět jít kolem, která za básníkova života přešla skorem bez povšimnutí, až po proslavený pohrobní Meč Damoklův. Jsou to arciť soubory značně nestejnoměrné a vedle kusů bezesporu klasických najdou se také v nich improvizace bez autokritiky a  básnické odpovědnosti, přirozeně předpokládané u takového znalce světové poezie. Ale celkový pohled do přírody a lidského osudu jest v nich podivuhodný, a nadto jej vyjadřuje obraznost tak čistá a melodičnost tak oduševnělá, že to bylo i  v  národě, honosícím se svým Nerudou a  Sládkem, vzácností — nebyl to však snad svět odvozený, nýbrž docela osobitý, jehož se Jaroslav Vrchlický dotvořil z  původních povahových podmínek velkou básnickou kulturou a reakcí bohaté osobnosti na zkoušky i rány sudby velmi záludné. V těchto písních a meditacích muže sotva padesátiletého vládne již hluboký a vědoucí podzim, zmocňující se poslední moudrosti, poslední dobroty, posledního jasu tušivou a  přitom bezpečnou anticipací, jako by nadcházející předčasný rozklad organismu vyzbrojoval duši úžasnou jasnozřivostí a  dalekozrakostí, vlastní jenom skutečným kmetům, dostoupivším vrcholů v plné síle a rovnováze. A ve všech těchto knihách překvapí čtenáře zvláštní, přímo nedůsledný, ano protichůdný dualismus myšlenky, kroužící kolem problému popularity, slávy a nesmrtelnosti, jímž se Jaroslav Vrchlický trudil po  celý život. Pesimistická nedůvěra, provázená citem zapomenutí a opuštěnosti, převládá. Svět, neuráží-li básníka povýšeným pohrdáním a  malodušnými výtkami, mlčí o  něm lhostejně a staví se hluchým k jeho písni, cynickým k jeho myšlence,

Jindřich Vodák (1867—1940), literární i  divadelní kritik, v  průběhu devadesátých let se stal jednou z nejviditelnějších postav nastupující modernistické generace, která své umělecké i kritické principy profilovala mimo jiné právě ve střetech s  dílem Jaroslava Vrchlického a  jeho epigonů. V  letech 1891—1898 psal především pro Literární listy a Rozhledy, poté se základnou jeho kritického působení stal „realistický“ list Čas, v letech 1919—1940 působil jako kulturní referent deníku České slovo.

108

arne novák

109

ba dává najevo, jak jest obtěžován zpěvnými ústy, která se nemíní zavříti před pokrajem hrobu. Avšak vzápětí se v  poetově srdci a v jeho verši probouzí nálada zcela opačná. Zneuznán současníky a přítomností, naděje se dostiučinění od pokolení příštích: „Vím, vás budou jednou — s lucerničkou hledat — prstem Ven vás hrabat, — každý kámen zvedat, —“ konejší prostonárodně svá zpěvná ústa, pokřivená zklamáním nad tím, že jim nikdo kolem nenaslouchá. A pak dokonce, v přímém opaku ke všem hrdým Stendhalům, skládajícím pro budoucnost veškerou naději autorskou do „happy few“, konstruuje si Vrchlický v sebeklamném demokratismu rozpor mezi nechápavým a lhostejným vzdělanstvem a lidem, který svému básníku rozumí a  k  němu upřímně lne: „A  lid mne zná a v srdce své mne vpíše. — — — Vždyť v srdci toho lidu byl jsem celý — a lid a básník si již rozuměli,“ ujišťuje se s přímo neuvěřitelným optimismem v poezii, jako v životě přijímal po divadelních představeních v  Praze a  po  venkovských přednáškách s  radostným uspokojením hold nadšeného obecenstva. Jistě mohl Jaroslav Vrchlický uvésti důkazy a doklady jak pro oprávněnost svého pesimismu, tak pro občasné naladění optimistické o své popularitě a slávě, a literární dějepisec se zastaví zamyšlen nad oběma s výkladem, který nemůže býti nikterak jednoduchý. Ovšem ke skepsi velmi bolestné pobízí skutečnost přímo symbolická: narozeniny básníka čtyřicetiletého se staly slavností národní, kdežto o padesátinách — Vrchlický to připomíná s hořkostí sám v rozryvné básni v próze o české Lásce a české Nenávisti — si rozebralo vděčné čtenářstvo několik vydání pamfletu Oslava papírové pyramidy, kdežto jubilejní sbírce básníkově Duše mimóza nevěnovalo nejmenší pozornosti. Dnes, čtvrt století po  smrti Jaroslava Vrchlického, zdá se vhodná chvíle, abychom se vrátili k oné problematice popularity a slávy básníkovy, nepomíjející ani za jeho hrobem, ba vyhrocené dnes v otázku: jest Jaroslav Vrchlický plnou realitou básnickou, či znamená jeho jméno a jeho zjev i se svou běžnou etiketou velkého světového poety málem jen konvenci, převzatou od generace předchozí? Vstupuje po svém návratu z Itálie a vnitřním obratu tam přivoděném do českého básnictví, přinášel si Jaroslav Vrchlický dvojí, protilehlý názor o  básníkově místě ve  společnosti a  v  národě.

110

Povahy zcela romantické, založeno na  krajním individualismu, bylo jeho pojetí osamělého umělce s Kainovým znamením na čele, který kráčí nepochopen a  neuznán, ačkoliv v  hrudi nese povědomí, tuchu a předobraz budoucnosti. Pesimistický pocit Leopardiho si monumentalizoval do  postoje Dantova a  později si liboval v  sebemučivé představě Nadčlověka, přesahujícího více než o hlavu dav u svých nohou. Ale zcela současně a pak víc a více — a  to je civilní pragmatik proti romantickému idealistovi — se cítil mluvčím a vůdcem svého lidu, poslaným od Boha a uznávaným obecně v této velekněžské funkci; tím pokračoval, ač především poučen Victorem Hugem, v linii hálkovské. Tato koncepce, skrytá i na dně „zlomků epopeje“, předpokládala vedle programu humanitně demokratického také úplnou shodu s životním prostředím, se společenským kolektivem, s národním celkem a hověla mimo to Vrchlického základnímu pocitu družnosti a  pospolitosti. Osamocení a vytřídění géniovo ho občas básnicky inspirovalo, ale trvale bolelo a zneklidňovalo; postoj Vignyho, Flaubertův neb u nás Zeyerův k společnosti mu zůstával trvale cizí, zvláště také proto, že povýšené pohrdání uprostřed pyšné samoty se příčilo samé podstatě jeho duše, stále roztoužené po  sympatii, po  souzvuku, po lásce. I odkládal Jar. Vrchlický postupně samotářský pesimismus výlučného umělce a zaměňoval jej za myšlenkovou i básnickou službu pokroku, humanitě, společnosti, národu, ubezpečuje se sám, že služba jest přijímána s porozuměním a že se zároveň jejímu prostředku, tvůrčí činnosti básnické, dostává ozvuku a ocenění. Nezapomeňme však dodati, že Jaroslav Vrchlický — a nebyl to ani pouhý ústupek rýmu, ani básnická nadsázka, označil-li se sám „sledním rytířem blanickým“! — umělecké poslání znásobil ještě jungmannovsko-buditelským programem kulturně-literárního evropanství, které platilo především pro básnického překladatele a učeného tlumočníka! Kolik to na sebe přijímal úkolů se stále rostoucím vědomím odpovědnosti a s přirozeně se stupňujícím nárokem na uznání za činnost tolikeronásobnou! Jaký byl ve  skutečnosti ohlas toho v  české literatuře? Zabývejme se především dobou, kdy byl Vrchlický, stoje ne sice na vrcholu intenzity, ale extenzity svého tvoření, oficiálně uznáván, než kritika, vyjadřující názor mladších příchozích pokolení, omezila

111

správně jeho význam myšlenkový a  redukovala přitom příliš příkře rozsah i  dosah jeho umělectví! Nejprve mu bylo s  okázalým důrazem pověděno, že národ uznává i mezi básníky za mluvčí a  vůdce především a  vlastně jen ty, kdo slouží zápasu národně-politickému za  právo a  samostatnost — proti Vrchlickému byl skutečně upřímnou popularitou zahrnován Svatopluk Čech, a to nikoli za díla, v nichž byl nejčistším umělcem a nejbohatším básníkem, nýbrž za nejúčinnější a nejhlasitější pomůcky obranného boje a  buditelské akce. Stačí v  kterékoliv antologii Jar. Vrchlického pročísti jeho básně české inspirace historické neb politické, jeho obrněné znělky „hlasy v poušti“, jeho kancóny a ódy o Řípu, Praze, Kollárovi, aby se naráz ukázala absurdnost vracejícího se kdysi opětovně tvrzení, že to není básník český a  národní, s  níž může závoditi leda pošetilost tehdy běžného obvinění z bezbožectví, hmotařství neb satanismu. Ale tato lyrika, v níž se osvědčilo velmi rozvité nadání i  umění řečnické, nebyla dosti účinná jako prostředek veřejné akce, již proto, že nebyla dosti přístupná. I zde stíhala Jar. Vrchlického stále běžná výtka, že jest poeta doctus. Pro tento typ, který ani Němci nedovedli prominouti svému Goethovi, nebylo v Čechách pravého místa. V námitkách proti Vrchlickému nešlo jenom o cizokrajnost námětů, kde byl básník kdykoliv (např. ve Sv. Prokopu, v Noci na Karlštejně, v  přemyslovecké trilogii) hotov k  ústupkům, kvitovaným s  nadšením spíše vlasteneckým než uměleckým. Také nevadil pouze jeho stále zdůrazňovaný helénismus, jejž snadno mohl při trošce dobré vůle prominouti národ, vychovaný klasickými filology. Duševní rafinovanost, příliš vystupňovaná kultura lyrikova se vymykaly z českého duševního prostředí, jež přes své světové nároky zůstávalo v  celku primitivní a  nerado postupovalo v  citovosti nad úroveň Hálkovu, Heydukovu, Čechovu. Poznavši, že Jar.  Vrchlický hoví zřídka jeho naivním potřebám, odvyklo si jej čísti a nesahalo potom ani k oněm z jeho knih, kde nejčistší lyrismus zvládá svou vzdušnou perutí, nezatíženou ničím kulturně odvozeným, věčné oblasti touhy a  něhy, lásky a  smrti, snů a  tuchy a kde rozevírá zraky až dětsky čisté na spanilou přírodu tak svěží a rosnou, jako by byla právě vyšla z ruky boží. A když potom přišlo pokolení složitější a evropštější, rafinovanějších kulturních

112

potřeb i větší ochoty platiti za básnické okouzlení myšlením i studiem ve  Vrchlickém, neznajíc ho příliš a  spíše od  něho odpuzováno kritikou, jež přehodnotila jeho svět, nacházelo básníka generace svých otců. K němu není snadno najíti cesty zpět, zvláště položila-li se mezi opomíjeného poetu a opomíjející ho čtenářstvo taková katastrofa civilizační, jako byla válka a revoluce světová. Toť situace Jaroslava Vrchlického dnes, a marno ji zatajovat — neúspěchy všech souborů i  antologií jeho děl, čistě akademický ráz studií o  něm, pouhé živoření jeho dramat na  divadlech, nedostatek přímého a plodného ozvuku jeho lyriky v mladší tvorbě, toť fakta, jichž ani dočasná slavnostnost jubilejní neodčiní. Jaroslav Vrchlický měl by vrcholy svého básnického díla žíti mezi námi, s námi a v nás — ale bohužel, nežije. Avšak čím žije Leconte de Lisle dnes ve Francii? Čím Browning se Swinburnem v dnešní Anglii? Čím Carducci v Itálii našich dnů? A právě oni byli rovno­ rodými bratry našeho Jaroslava Vrchlického, i  když bez patosu jeho národně-kulturního poslání. Leckdo může proti těmto omezujícím pochybnostem namítnouti, že se přece Jaroslavu Vrchlickému — jedinému z našich básníků před Ot. Březinou, jehož působení zůstalo vždycky jen esoterické — dostalo před tváří Evropy hodnosti světového poety, na kterého byl celý národ hrd, prokazuje mu i s nepřátelským státem rakouským všecky pocty a  důstojnosti ducha reprezentačního. Uváděl jej a jeho díla, doma nevalně čtená, jako doklad své kulturní vyspělosti před cizinou; chlubil se jeho úžasnou produktivností, ač sám o  ní soudil se shovívavým pohrdáním; nadál se pro něj Nobelovy ceny, kterou by byl sám svým srdcem přisoudil vlastním autorům méně složitým a proto opravdu populárním. Lnul k němu, hlavně před cizím fórem, nikoliv z lásky, nýbrž z ješitnosti a pokoušel se mu v plané osobivosti tímto pozlátkem nahraditi to, po čem Jaroslav Vrchlický z vnitřní potřeby prahl celý život nejhoroucněji: družné porozumění, pospolitost sympatie, kouzlo souznění, blaho vnitřní jednoty. Vidíme dnes prázdnou nicotu této oficiální slávy a měli bychom se varovati, abychom v tom svých otců následovali, i pokud jde o básníky generace naší. Nevím, zda smíme pro dohlednou budoucnost předpokládati skutečný návrat k  Jaroslavu Vrchlickému. Nikterak by nesměl býti

113

zaplacen odvratem od  básníků živých. Naopak věřím, že jenom pomocí jejich a skrze ně můžeme najíti správnou cestu k nejslavnějšímu a zároveň nejosamělejšímu básníku své doby a svého národa, k Jaroslavu Vrchlickému.

Živý Vrchlický

Lidové noviny 45, 1937, č. 453, 9. 9., s. 7

Dílo Vrchlického a  jeho vlastní hodnoty vskutku tvořivé máme dnes již v celku do té míry probádány v estetickém soudu, že odpovědět nějakým zhola novým poznáním na otázku po jeho umělecké i duchovně mravní živoucnosti zdá se být téměř nemožné; ano, scházejí nám leckteré studie detailní, což je zcela přirozené při díle takového rozsahu a  takové mnohoznačnosti nejen druhové, žánrové, nýbrž i  odrůzněnosti zkušenostní; nemáme dosud velké práce syntetické, která by se čestně a  spravedlivě vyrovnala s básnickým zjevem Vrchlického, shrnujíc všecko bádání dosavadní a  připojujíc k  němu v  harmonické rovnováze kompozičních sil i  jednotné pojetí svoje. Ale o  estetické hodnotě díla Vrchlického, o jeho pravém ohnisku, které leží v lyrice a zde opět v citové opravdovosti písně, není dnes valného sporu. Ten, kdo se probírá souhrnem naší literatury kritické i  historické o  různých stránkách tvořivosti Jaroslava Vrchlického, nemůže nevidět, že základní, podstatná zhodnocení váhy i dosahu tohoto díla byla vyřčena — třebas z různého hlediska a v různém vymezení — Šaldou, Arne Novákem, Albertem Pražákem, F. V. Krejčím a  několika jinými s platností trvalou. F. X. Šalda například nebyl Vrchlickému vždy a  ve  všech jednotlivostech práv — historie let devadesátých o  tom vydává neklamné svědectví; a  přece on to byl, kdo již v  Duši a  díle jasnovidným soudem dovodil, že Vrchlický-lyrik je osobnost umělecky nejméně sporná a  kdo se tomuto „dlouhému vývoji Vrchlického k ryzí, hluboké, čisté a vniterné lyrice intuitivně-melodické“ rytířsky poklonil; on to dále byl, kdo vymezil význam dvou rozhodných básníkových let italských v úvodě ke korespondenci Vrchlického se Sofií Podlipskou a kdo v Zápisníku prozkoumal znalecky Vrchlického intimního s  jeho plesnými nadějemi a  otřásajícím rozvratem milostným. — Arne Novák v jednom z posledních, přečetných přistoupení k  milovanému básníkovi, v  úvodu k  svému Výboru z básní Jaroslava Vrchlického (1933) v rozlišující zkratce soudí, že

Arne Novák (1880—1939), viz s. 58.

114

pavel fraenkl

115

„v podstatě nebyl Jaroslav Vrchlický ani epik, ani dramatik nejvyššího řádu… zato všecko ho předurčovalo, aby se stal lyrikem zcela jedinečným“. A toto poznání sdílí dnes všecka naše kriticky myslící literární historie a věda. Osud básnického díla Jaroslava Vrchlického je zvláštní: zažilo období nekritického, často jen slovného a  proto frázovitého obdivu v letech sedmdesátých a osmdesátých — i když Eliška Krásnohorská kárala jeho pesimismus a jeho smyslnost —, podstoupilo tvrdou, bolestnou a ničivou zkoušku v letech devadesátých, kdy Masaryk, Šalda, Procházka, Jiří Karásek a  před nimi již Leander Čech je podrobili pitvě názorové i estetické, bylo hájeno v duchu touhy po  spravedlnosti kritickými mluvčími pokolení, nastupujícího na rozmezí devatenáctého a dvacátého věku s Arne Novákem v čele, a dostávalo se mu pak za posledních třiceti let střídavého oceňování i odmítání, jednou epigony a diletanty, jindy zas objektivním rozborem vědeckým i  nadšeným zanícením eseje. Ale to i ono se odehrává v naší národní kultuře za příznačného jevu sociologického, který je sice obecně znám, z vlastních svých kořenů a metodologicky sourodě však vyložen není: za stále se stupňujícího nezájmu širších a širokých, nakonec i úzkých vrstev, skupin a  kroužků čtenářských. Odkud tato propast mezi básníkem, tak horoucně toužícím, aby právě domov k němu vysálal své teplo, porozumění a souhlas, a mezi hromadným společenstvím národním, pro něž zvolna přestává existovati dílo a zůstává pouhý zvuk „slavného jména“, jímž se možno po  řečnicku pyšnit a  z  jehož veršů možno sem tam něco špatně zarecitovati na  venkovských akademiích. Hlavně čtenářská obec takzvaně vzdělaná, in concreto české měšťanství doby předválečné a zvýšeně ovšem ještě poválečné stihá Vrchlického svým úplným a  dokonalým nezájmem. Odkud to, že se dovoláváme Máchy, Nerudy, ne však Vrchlického? Srovnejme jen obecný ohlas stoletého jubilea máchovského s jeho živou odezvou, zasahující ve  výběru téměř všecky složky národního kolektiva, a položme vedle tohoto úkazu literárně společenského naprostou lhostejnost, s  níž se takzvaná „širší veřejnost“ zachovala letos k dílu a k osudu Jaroslava Vrchlického. Dřív budou blaničtí rytíři probuzeni ze svého mytického spánku, než se tento

116

národ odhodlá začíst se třebas do  nejútlejšího výboru z  tvorby básníkovy, pokud ovšem k tomu není přidržován středoškolskými osnovami! Ani muž, který by dozajista ze srdce z nejupřímnějších rád získal obecný zájem vzdělaného češství pro svého básníka, míním Arna Nováka, nezatajil se smyslem pro skutečnost tento negativní pochod umělecko-společenský. Nuže, v čem spočívá onen novodobý rozchod potřeb hromadné citovosti a národní kultury s dílem Jaroslava Vrchlického? V čem je, v čem není jeho vnitřní oprávnění a jeho skutečná pravda? Sourodou odpověď na tyto otázky dlužno hledati jednak v oblasti so­ ciál­ně psychologické, jednak — a to měrou ještě značnější — v oblasti sociologie básnického jazyka Jaroslava Vrchlického. Tyto problémy nemáme dosud uvědomeny (s  výjimkou pronikavých zkoumání Jana Mukařovského o  rozdílech verše lumírovského a verše básníků z takzvané generace let devadesátých) ani v složkách nejosnovnějších; jejich naznačení, nikoli propracování, platí tyto poznámky. Pro skutečný život díla básnického mezi jeho čtenáři je rozhodujícího významu stav, formy, zaměření a projevy obecné i individuální citovosti; dílo básnické je neseno s jásotem na pomyslných ramenou čtenářské obce všude tam a  tehdy, vyjadřuje-li dosud stále cosi z  dějin jeho srdce; neboť i  láska a  bolest, i  zoufalství a zrada, i naděje a díkůčinění, i víra národní i víra náboženská má v lidském srdci své dějiny, svou individuální genezi, svůj prvopočáteční vznik, růst, ponorné propadání v temnotnou jasnost vzpomínky, své opětovné přívaly, krátce svou zákonnou niternou dynamiku, své tempo citové i životní vůbec. Má je samozřejmě i každé skutečné dílo básnické a  umělecké a  neběží v  něm o  věci malé, neboť se zde rozhoduje o celém přístupu tvůrcově ke skutečnosti, o jeho citovém zorném úhlu — nerozlučně s ním pak o výslovnosti, do níž vtesá, zakleje nebo písní vydechne svůj osud nejosobnější i milost nadosobní sounáležitosti s hromadným celkem, ať již uvědoměle národním, ať již třídně nebo i mimotřídně sociálním. Tam, kde se dějiny citovosti národní nebo vůbec hromadné a individuálního projevu básnického buď nekryjí (a to bývá na prospěch umělecké i mravní tvorby básníkovy zřídka kdy), nebo kde nenastává

117

plodný, vzájemný vztah citového napětí a citového uvolnění, jímž se kolektivum národní s dílem střetá nebo je cítí jako mluvu svého vlastního niterného vykoupení, všude tam se dráhy obou těchto závažných činitelů rozbíhají do trvalé mimoběžnosti. Mám za to, že tomu tak je i v případě básnického díla Jaroslava Vrchlického; změnily se především úplně formy naší obecné i osobnostní citovosti, změnil se celý citový přístup ke skutečnosti, jinak a do jiného úhlu se vyhranilo citové přezkoušení duše a srdce zkušeností hoře a doufání, lásky a smrti, síly i něhy, jak je podávalo dílo básníkovo a jak se jim dostává výrazu v životě dnešním. Vrchlický je básník citově velmi otevřený, nebo ještě spíše: do šíře rozevřený, lyrik odevzdávající se v  plné rozloze, jasnosti, nezakrytosti. Vyslovuje dějiny svého srdce naplno, a  to ne snad úplným pochodem popisným, nýbrž celistvým nalehnutím na jeho vyslovitelnost. Vrchlický poznal jako básník — a pouze o toho zde běží — dosti pozdě citovou skepsi, nevyčtenou, neprýštící z pouhého citového rytmu mládí, nezajatou do svých klepet pouhým okamžikem, nýbrž rostoucí jako ústrojná součást niterné zkušenosti básníkovy. Nezná ještě citové zkratky a citové zámlky (nemluvím zde nyní o  písňově prosté a  zpěvné zkratce výrazové!), nezná dlouhých vrstvení citu zatajeného, kvasícího, případně i citovosti smrtelně zetlívající v dlouhém vězení básníkovy skepse a básníkova omráčeného mlčení. Není a nikdy po své podstatě nebyl básníkem citové rafinovanosti, protikladné složitosti citů se protínajících, matoucích se navzájem, prožívajících svá jitra za nocí a svým temnem opět potřísnivších světelnost jiter. Nic mu není cizejšího než bázeň citové nesdělitelnosti, slovo ukryté, niterné, zalomené mezi klad i zápor zároveň. Srovnejme po  této stránce psychologické struktury citového života s  dílem Vrchlického například dílo Dykovo! Jaký úplně jiný svět! Kolik temna, příšeří, kolik studu z  citovosti příliš okázalé, hlučné, otevřené, důvěřující, že bude plně poznána, sdílena, dožita. Dyk myslím zasáhl a  předjal moderní stav naší citovosti mnohem mocněji a  rozhodněji, než se zatím tuší. Přišel Machar se svým suchým refrénem a  sebemučivou posměšností náznaků a  nápovědí; byl tu mladý Sova s  nepřekonatelnou hrdostí srdce

118

rozkmitaného do  nejcitlivějších chvějů a  zdráhajícího se právě proto povědět více než krvácející symbol, vzlyk přidušený při zaťatých rtech, hudbu zcela odtaženou od plného citového vydnění. Přichází Březina, halící svá citová dramata do neproniknutelného závoje skutečnosti zcela přetvořené, transfigurované, pak Bezruč s timidní plachostí obrazivou, následuje Toman, Šrámek, Gellner — všichni básníci citového života složitě permutovaného, prorývajícího se jednou cynismem, jindy bolestnou nonšalancí nebo hrozným mrazem bytosti, jež je vůbec neschopna citově se odevzdat, ač po tom tolik touží. A tak by bylo možno jít až k poezii Horově, shrnující na nevelký prostor nejosudnější zkušenosti metafyzické, mravní, citově intimní, k Halasovi s jeho zajíkavým ostychem, vtínajícím se do veršové struktury slovem, jež vědomě odhazuje tíži obsahu a choulí se jen do tichých obrysů zárodečných, k Závadovi, k Zahradníčkovi a snad i k jiným. Všichni tito básníci vychovali od let devadesátých úplně nově a  jinak citovost čtoucího; vychoval ji především život sám stále postupnějším rozpadem citové důvěřivosti a  důvěrnosti ve  společnosti měšťanské, vytvořivší strnulé konvence citově společenské na  místě srdečné citové družnosti a  bezprostřední niterné otevřenosti. Všichni — nelze to jinak říci — jako by citově zopatrněli; jednak déle a  hlouběji váží každý projev srdce, jednak — a  to měrou nepoměrně značnější — ho dusí, křiví, maskují nebo propouštějí v podobě už lomené a proto deformované. Srovnejte krásně prosebný výkřik Horův: „šetřte láskou“ v jeho hloubce, odpovědnosti, niterném výběru s  Vrchlického citovou nutností dát „srdce na dlani“; jako by se mravní prostor, na němž se odehrávala tato dějství duše a srdce, stále víc a více zmenšoval, prohluboval na jedné, ale i propadával — to zejména u básníků takzvané mezigenerace — do neurčita, tajil a šeřil na druhé straně. Citovost nás všech od  let devadesátých je mnohem zámlkovější, plašší, zakrytější; je zasažena bázní z  přílišné hlučnosti a  z  příliš velkého, přihlédajícího množství. Hle, „srdce se už nenosí“! Jsme dnes všichni citově mnohem uzavřenější než pokolení let sedmdesátých a  osmdesátých — s  výjimkou mužně přímého hlasu Wolkerova stěží bys u nás našel básníka, který by byl

119

ochoten a schopen otevříti tak poklady svého srdce a tak nezištně je rozdati množství, bez falše a  bázně. Citovost díla Vrchlického a citovost posledních čtyřiceti let se rozešly — nelze zatím, bez podrobnější analýzy, jež nám dosud chybí, rozpoznati, kde a v čem k našemu prospěchu a k naší duchovní posile. Ale k Vrchlickému se zde vývoj sotvakdy vrátí… Druhá otázka spadá do oblasti sociologie básnické řeči Vrchlického: jeho dílo, víme to dnes všichni, bylo výrazem nejvyšší kulturní extenzity liberálního měšťanstva českého, z  jeho vrstev se také skládala nejpočetnější čtenářská obec básníkova. Ale tato buržoazie konce devatenáctého století a  prvního desítiletí věku našeho prošla — zejména za  války — důsažnými změnami, které přeskupily její společenskou strukturu, mravně ji zpohodlněly a hospodářsky ochudily. Konkrétním obsahem této proletarizace naší průměrné buržoazie a  maloburžoazie (nemusím snad podotýkat, že všech těchto termínů zde užívám ve smyslu vážného rozboru sociologického) byla změna jejich kulturních ideálů i  jejich zálib v jistých slovesných formách. Zde je, soudím, například sociologický — ne tedy úplný! — kořen otázky, proč zcela a zcela je čtenářstvem pohřbena epika Vrchlického; ani její mytologické, ani historizující motivy neobracejí k sobě zájmu dnešního čtenářstva. Vrchlický si vytvořil pro svůj básnický svět nejen speciální slovník, nejen zvláštní rytmický cit (v mnohém blízký rytmickému citu Svatopluka Čecha), nýbrž i celou strukturu veršovou, tou vychovával a sytil své vrstevníky až do doby, než přišla literární a s ní i formálně tvorebná revoluce generace let devadesátých a  celý další vývoj naší poezie k  protidekorativnosti, niternosti, protirétoričnosti, zkratkové zhuštěnosti formální a podobně. Měla-li by sociologie básnického jazyka (jak ji například provedli pro básníky pokolení májového Jan Mukařovský a Arne Novák) studovati, jaký ohlas má básník svými prostředky formálními ve  společenském celku a  zde opět v  kterých jeho částech, musila by si v  případě Vrchlického povšimnouti souvztažností, napínajících se mezi změnou veršové struktury po verši lumírovském a mezi změnami společenskými, uměleckého vkusu, zájmů a  odporů v  posledních desítiletích. Kulturní vrstvy, které prošly

120

školou Březinovou a Sovovou na jedné, nebo Macharovou a Dykovou na druhé straně, vrstvy, které čtly Neumanna, Tomana nebo Šrámka, musily v  důsledcích této umělecké výchovy cítit celek verše Jaroslava Vrchlického jako živel sobě cizí, protože vybudovaný na pravém opaku toho, co přinesl český symbolismus a naše poezie impresionistická — i když se Otokar Březina, Antonín Sova, zpočátku i  Machar z  našeho nepřeberného zdroje všech výrazových forem učili a když Jaroslav Vrchlický sám, jak bývá často zdůrazňováno, byl básníkem dojmovým. Důležité však je, jakým plánem básnickým toho bylo tam a  zde dosaženo; po  zkoumáních Mukařovského není třeba o rozdílech verše lumírovského a verše lyriků z let devadesátých ztráceti slov. Tato změna však měla i své důsledky společenské — o ty zde jde; zvláště před válkou se naše národní společenství stále víc a více tříští. Měl tento atomizující děj společenský nějaké důsledky básnicky tvorebné a  jaké… To jsou otázky, které by zde bylo třeba řešit, tak například na poetice Theerově, jako zase vztahy, otvírající se mezi vlnou poválečného kolektivismu a  básnickou formou i  obrazivostí Wolkerovou, zde ukazují druhý pól naznačeného problému. Jisto zůstává, že řádová semknutost verše Březinova, vytvořeného z  nejvyšší osobnostní kázně i  v  uvolněných pajánech radosti a  opojeného jásotu, niterná hudba Sovova, gnómická zkratka Tomanova, světelná pevnost verše Horova, jejich společný obrat k  citové i  výrazové odrůzněnosti co nejjemnější, jejich duchovost a hlavně rytmický děj tvůrčí, jímž jim báseň stoupá z vize k slovu, ukázaly novým společenským vrstvám dílo Vrchlického v podobě krajně nevýhodné. Rozsáhlost práce básníkovy výběrné poznání pak dozajista nepodporovala — snad prodlením let, kdyžtě nyní máme novou lyrickou antologii z díla Vrchlického, již Arne Novák sestavil s přísným záměrem estetickým, mohly by být dány předpoklady k obecnějšímu docenění hymnické a zpěvné poezie básníkovy. Co je tedy obsahem Vrchlického vskutku živého? Na to odpovědět znamená stanovit, které hlavní hodnoty životně mravní a které principy umělecky tvorebné — jsouce dílu neodlučitelně vlastní — mohou přestoupiti z  minulosti do  současnosti a  snad i  zítřku, co z díla Vrchlického je živým vlastnictvím i naší poezie soudobé.

121

Položil bych na první místo Vrchlického jako básníka velké životní vděčnosti, již v  něm sice neštěstí a  zklamání, hoře a  zneuznání dovedly načas podlomit, nikdy však natrvalo vykořenit. Stále a stále, z pramenů vždy nových a nových stoupá z Vrchlického lyriky tento velký dar srdce, které každé zlořečení životu cítí jako vlastní slabost a které se nikdy nemůže vzdáti jasnovidného tušení, že život sám o  sobě je svatost, za  niž nelze nikdy dosti děkovat. Je nejužší vnitřní svazek v  díle Vrchlického mezi tímto citem životní vděčnosti, šířící se v  opojených vyznáních až do zámezí skutečna, a mezi básníkovým citem panteistickým a monistickým; ba víc: první vykládá druhé. Panteismus Vrchlického rostl z jeho vpravdě nesmírného entuziasmu, s nímž přistupoval jako básník k životu, z nekonečného vlnobití úžasu, okouzlení, očarování a  opojení životem, veškerým životem, stávajícím se mu v té jednotě celý dílnou a projevem Boha a bohů. V českém básnictví nevyjádřil, myslím, před Vrchlickým nikdo tento cit životního dobrořečení a téměř dětinného díkůvzdání tak mocně — Nerudovo „já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád“ má v své statečné odevzdanosti osudové kořeny úplně jiné. Ve sbírce Pavučiny má Vrchlický příznačnou báseň Sen; zdálo se mu, že zemřel a lidé že házejí na jeho rakev věnce. Ty dusí básníka stále víc a více — zde byl sen přerušen a znovu pokračuje: přichází kdosi, jemuž básník nevěda „zlomil srdce“, tedy žena kdysi milovaná. „Ne laur, to srdce já ti přináším / ať na tvém spí a dobře bude nám / vem tebou zhrzené a tebou plné / spi sladce, bludná duše…“ Dobrotivý stín mizí, básník se probouzí „a  jen to srdce, lásky plné, vroucí / jsem cítil na svém, tichý provždy již / já teprv nyní umřel v děkování“. Toto je samo duchovní gesto Jaroslava Vrchlického, jeho nejpříznačnější posun niterný: „já teprv nyní umřel v děkování“! A má ovšem i  svou úžinu. Je totiž dále zřetelná vnitřní spojitost mezi Vrchlického nekonečným díkůvzdáním životu a mezi jeho bytostnou podstatou básníka netragického, protitragického samým svým základem. Budiž mi dobře rozuměno: ne že by lidský, nebo i básnický osud Vrchlického nebyl tragický, ale že sám způsob, samo niterné jeho ustrojení, médiem jehož se vyrovnával se životem,

122

nedopouštělo mu tragických poloh, nýbrž zvalo jej znova a znova k  vyrovnání sil, k  smíření, k  hledání východiska stůj co stůj. Je mnohem spíše básníkem smíru než protikladu; mnohem spíše lyrikem oddané vlny životního spočinutí než stroze se vytyčivšího odporu. Vrchlický rostl spíše připodobňováním se objektům, splýváním s nimi, než odporem proti věcem, proti osudu, člověku, Bohu. Masaryk v devadesátých letech pronikavě rozpoznal v rozboru jinak málo spravedlivém, že titánského, faustovského ve  Vrchlickém nebylo pranic. Vrchlický je vskutku po pravdě své duše básníkem osudové rezignace a pokory, trpného gesta, bolesti, jež nestrhla duši k úplnému pádu; snad jeho vitalismus, snad smyslnost to byly, jež v  pudu sebezáchovném se bránily úplnému domyšlení a  dožití hoře nebo zla, jež se mu nahromadilo v duši. Nestřetá se v naléhavém, prudkém boji se svým protivníkem, aby vyzápasil svůj boj buď do úplného zničení, nebo celistvého vítězství. Je básníkem niterné linie lámající se, ale ne zlomené; je i básníkem plesání a jásotu, ale ne jeho duchovně nejjistotnějších poloh. V jistém smyslu slova je proto Vrchlický lyrikem spíše hluboce melancholickým než tragickým — vždy nová zmrtvýchvstání, vždy nový proud nekonečné melodie životní se mu vlévá do jeho slok a pomáhá mu překonati blížící se konec duše. Mohl by toto zde napsati lyrik tragického rodu? „Spát hluboko dlouze a dlouze / zapomnít život a čas / snad po čem lkám zde v touze / v snu viděl bych zas“ (verše Naladění ze sbírky Než zmlknu docela). Jako po něm Antonín Sova i Vrchlický je lyrikem věkověčné životní obrody a ustavičného životního koloběhu. Takto vidí strom života: „Cos na  něm ustavičně živé / pět za  jednu se tlačí mroucí snět / sta poupat planoucích za jedno mřivé…“ (Verše Strom života ze stejnojmenné sbírky.) Velkým hymnikem radosti a tím i předchůdcem básníka Rukou — tím byl Vrchlický v  některých svých básních nejsilnějších. Kdo tak směl vzývat živly a tak jim šel jásavě vstříc žíznivým posunem vpravdě beethovenovským, kdo byl tak prosycen vděčností a díkůčiněním za vše, co byl od osudu kdy přijal, to byl vskutku básník z nejštědřejších, co jsme jich kdy měli, lyrik, jenž rozechvěl český verš do  nejvyššího té doby lyrického

123

kmitočtu a rozezpíval na něm píseň, jež v té hymnické mohutnosti nebyla před ním nikdy vyzpívána. Hle, toto slunce, jež vstává nad mým hrobem, to jest mojí pochodní pohřbu! Hle, tento skřivan, jenž nad mou rakví vznes v jásotu své osluněné křídlo, to jest má píseň! Hle, růže bledá, která jarem zkvete na rovu mém, toť moje k všem láska! (Hymny I. ze sbírky Pavučiny) Vrchlický rozvil takto český básnický romantismus a obohatil jej o řadu poloh, jichž do té doby v naší romantické písni nebylo. Je v  tomto smyslu ne-li dovršitelem (protože tohoto pojmu časově zakončujícího romantické spění za nekonečnem nezná), tož jistě naším největším polyfonikem romantickým; básníkem, jemuž se rozevírají kalichy modrých květin z  noci k  světlu, nepřestávajíce trpěti; duchem, v němž se slévá bolest Máchova a Mayerova s ohnivostí Václava Šolce a jiných jejich příbuzných a polobratří v mnohozvučnou, rozkvetlou romantickou píseň celou, byť velmi často ne té dravosti a té intenzity zkušenostní, jakou vlastnil například básník Máje. Vrchlický obohatil náš romantismus především o tóny hymnické — a představují-li si někteří pod romantismem (a to dozajista s právem) i jeho životní vazby depresivní, i ty jsou v mrákotné dumě a tichém lyrickém zakvílení Jaroslava Vrchlického. Ale činnost romantické expanze do nekonečna, ta hnutí kypění a rašení, vzdouvání se a růstu našla ve Vrchlickém svého nejvýmluvnějšího vyslovitele. Neméně důležitá je otázka, které tvorebné principy lyrického díla Vrchlického jsou živé i pro nás, ke kterým z nich se obrátila novodobá česká poezie a v kterých svých představitelích. Vodopádový trysk a melancholická splývavost intonační našly svého dědice v Nezvalovi; Vrchlického krvesmilné zažehování metaforické a  hlavně anaforické je stejně v  teskných kadencích litanického

124

Edisona jako v  náruživé nenasytnosti Halasových Starých žen. Naslouchejme dobře: „Ó mystérium! Ohni políbení! / Krbe plamenných slz, bezdno zapomnění!“ — neznějí tyto výkřiky z  Dojmů a rozmarů (verše Zavírám oči) jako předjetí Halasova tvorebného principu? Dozajista ano! Ještě příklad z  pólu opačného: uzavřenou zpěvnost písně Vrchlického přijal Otokar Fischer a  poučiv se na všech nebezpečích svého rozsochatého předchůdce — sám uhlazený a lyricky korektní — vnutil jí větší kázeň a vyšší stupeň lyrického soustředění. A nebyl-li to ještě nedávno Jaroslav Seifert, kdo ve smutečních Osmi dnech vzýval Jaroslava Vrchlického jako svého mistra v kancóně? To nebylo plané gesto toliko slovné, nýbrž čin uvědomělé básnické vděčnosti a  již tím předpoklad skutečné síly. Vrchlický předjal jedním proudem své lyriky naši poezii takzvaně absolutní, poezii čistou; rozšířil okruh básnické obrazivosti, na skutečnosti vůbec nezávislé, fantazie, která nekotví ve významové sféře slova, nýbrž v jeho hodnotách čistě básnických, ať již rytmických, ať čistě fonetických. Je nejsilnější tam, kde se podává na malé veršové ploše, a v tom smyslu je lyrikem příležitostným, impresionistickým, to jest tvůrcem, oplodněným náhlým výtryskem, netvořícím však po  zákonu své duše nikdy z  dlouhodobé zkušenostní krystalizace, která tolik vyznačovala například poezii Březinovu. Odtud zákonný důvod, proč vlastní, zcela nevyvanutá milostnost hledí čtoucímu vstříc právě z písňově zhuštěné lyriky básníkovy. Tam se mohl vtělit v  neočekávanost jediného šťastného okamžiku, ztratit se v něm a vyžít jej v nejvlastnějším toho slova smyslu až do  jeho věčnostného dna. Nikoli tedy básnický tematik — jako v poezii epické, která je dnes těžko čitelná — nýbrž lyrik, na nějž sestoupila dobrotivost chvíle, aby jí vyslovil své srdce. Všude tam, kde se na podkladě jeho vlastní vnitřní zákonitosti stupňovala opravdovost Vrchlického, nezavalená těžkým nákladem verbalistickým, sládlo a uzrávalo jeho slovo do svých nejtišších poloh a do své pravé krásy, přežívající již několik pokolení. Proto Vrchlický živý je především básníkem lyrickým — tam se stával nejvíce a  nejplněji na  okamžik sebou samým, tam odpovídal nejnaléhavěji sobě samému na své sužující dotazy niterné, tam nejméně psal a nejvíce žil. A píseň, tichá, prostá, ztajovaná,

125

pohrdnuvší drapérií a  dekorací, vnořená do  své vlastní hudebnosti a  vynášející odtud svou notu zcela nenapodobitelnou, je jeho nejcennějším vlastnictvím stejně jako jásotné kypění hymnů a zpěvů, jež jej uváděly ne na okraj, nýbrž do samého středu živlů a světa; tam srdce básníkovo a srdce života bušilo v dvojjediném rytmu radosti. Tam jako by stálo nenapsané slovo dobrých mocností: srdce srdci. Psáno na okraj Výboru z básní Jaroslava Vrchlického, pořízeného Arne Novákem Živý Vrchlický (Ročenka dobročinného komitétu v Brně; 49), ed. Hana Humlová, Brno 1937, s. 31—43 Pavel Fraenkl (1904—1985), literární kritik, v pracích literárněhistorických se věnoval zejména modernistické éře diskusí a polemik na konci 80. let a v letech devadesátých; v r. 1927 obhájil na pražské filosofické fakultě UK práci Boj o volnost kritického projevu a nové pojetí světovosti v letech devadesátých, ve stejné době publikoval v  Masarykově sborníku rozsáhlou stať Masaryk a  Vrchlický. Po válce žil v Norsku.

126

Čtvrt století od smrti Jaroslava Vrchlického kamil bednář

Vzpomněli jsme 9. září pětadvacátého výročí smrti Jaroslava Vrchlického. Pochopí také mladá generace, že opět se o vroubek změnila doba a tvář mistrova jako by zas vycházela ze stínu zapomenutí? Jaký měl osud tento gigant, osud, jejž si připravil sám, to, zdá se, pramálo zajímá dnešek. A přece jako by bylo právě nyní nutno zrevidovati si svůj starý soud a  pokloniti se památce tváře s  jiskřivýma očima, tváře stopené v záplavě rozevlátých vousů tohoto „mořského starce“. A mluvit i bez patosu a pompy, myslím, bude jen důkazem nové lásky k jednomu ze zapomenutých. Václav Lacina má ve svých satirách jednu pod názvem Česká literatura na olympiádě. O Vrchlickém tehdy napsal více než s jasnozřivou ironií: „Jezdec na vysokém kole, s něhož se povýšeně dívá na svět. Občas spadne, je oprašován a znovu posazován do sedla.“ Necituji přesně, ale to vystihuje. Opustili jsme již, pokud mne co opravňuje mluvit za nejmladší generaci, dobu experimentů, jež chtěly přervat všechnu tradici, pociťovanou jako tíha a  nastoliti alespoň perem zbrusu nový a  lepší svět. Střízlivost politických poměrů zesměšnila již tato proroctví lepších zítřků a  s  předpokladem ideální budoucnosti ztratilo se také mnohé literární kouzlo a  mnohá literární láska. A  lze-li, se všemi výhradami, užíti slova klasicismus, nuže něco podobného jako by určovalo charakter právě současných dnů. Neboť více než manifest Marxův i Devětsilu dnes jímá Bible, více než buřičství dnes imponuje kázeň a  tradice, a  od  poezie nepožadujeme tolik, aby viděla sto let dopředu, jako aby viděla i dala vidět aspoň vteřinu svého okouzlení. Právě pro to vše se díváme na  dílo Jaroslava Vrchlického bez brýlí jakýchkoli -ismů, hledajíce toliko básníka. Básníka, jenž oděn v jakýkoli šat je básníkem, tak jako tvrdá, střízlivá šeď Nerudova či fantastický kabaret Nezvalův nevyjadřují než poezii, jedinou, stále živou, a zdá se, i neproměnnou.

127

Jaroslav Vrchlický je živý i pro nás, jež dělí čtvrt století od jeho smrti. A ještě víc: listujeme-li jeho dílem, jako bychom objevovali nový rodokmen současné poezie. Má se za to, že otcem moderního básnictví je jediné Mácha. Ale přečtěme tu některé verše Vrchlického: „Tak čekám; dnové jdou, plující oblaka: vln hudba, šum a smích…“ Nezní to trochu jako Josef Hora? Anebo sloky z básně Měsíc na moři: „Na stěžně teď se vyhoupʼ hrot a vypadal jak Pie rrot bílý — nám do  kajuty civěl rozpustilý.“ — „A  černochu, jenž datle kradʼ z rozpáraného pytle, vpadʼ rázem v zrak, že se ulekʼ a převalil na  zem.“ — „Do  sklenky, z  které vypil gin náš kapitán, vrhʼ světlý stín, s ráznou že kletbou od úst on ji hodil prázdnou.“ Měsíc, pierot, parník, moře, datle, černoch, kapitán, gin, nacházíme tu všechny rekvizity poetismu a chybí jen více lehkosti, pružnější rytmus a nevázanější vtip, abychom měli dosti věrnou kopii třeba Seifertových Na  vlnách TSF. Anebo, chcete-li, obdoba pro Závadovu podmračnou děsivost: „Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla sem tam s kšticí černé trávy, která v slunci uvadla, tísnily se v kruh jak duchů obrovského divadla…“ Je to až překvapující, nalézáme-li v  tom „zaprášeném, zapomenutém“ básníku předchůdce poválečné moderny básnické. A  přece ani jednou nevyslovila tato generace svou úctu k  velikému mrtvému, zatímco jejím jediným autentickým otcem měl býti Apollinaire. To platí konečně i pro Vítězslava Nezvala, pro jehož rým i patetický rytmus najdeme u Vrchlického nejeden vzor. Tak v  básni Balada pro domo sua, ostatně blízké Nezvalovi i  posláním, i osudem: „Za motiv nejmenší dám všecko v sázku, však s básní svou se nedru fyzicky — jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku!“ „Vším chvěji se, jsemť právě Vrchlický. To čtenáři vem sobě za poukázku; vždy česky vroucí, módní, sapfický — však vždycky týž, nechť stokrát měním masku!“ Již to by stačilo k tomu, abychom se znovu obírali jeho dílem. Ale v  tomto nepřeberném odkazu je mnohem víc. V  neposlední řadě i  nesmírné bohatství forem, výsledek kyklopské práce, jíž Vrchlický otvíral své době okna do  světa, práce tak obsáhlé, že nemohla býti vykonána bez kazů. „Ten šílený tvůj chvat mne zabil“, to věděl nejlépe Vrchlický sám. Připadá-li nám ještě dnes jako živý básník, není to básník, jenž by doposud stál v  čele.

128

Pietní a obdivný pohled, jejž k němu upíráme, je pohled nazpět. Ale přes všechnu rozevlátost, reflexi a mnohomluvnost, tolik zatěžující jeho dílo, mluví k nám zářivý pilíř české poezie hlasem, jehož se nedotkl čas, alespoň tam, kde tvořil pod přímým tlakem osobního osudu: „Ó sladký hlase umlklý, zda ztichʼ jsi docela? Van cítím slabý a dech mdlý, jak peruť anděla!“ Nebo na jiném místě: „Věř, slova škodí spíše, je marný stesk. Co trpíš, anděl píše do věčných desk.“ Anebo v básni o hodinách: „Buď každá z vás zázrak a  div s  paprskem něhy a  blaha! Ať rafije nesjede dřív, až květ vzplá v stínu, kam sahá.“ „Ať v stínu tom usnouti smím, spasit se z bouřného víru, ať zniknout jak modravý dým, chat strážce, svědek jich míru!“ O  Vrchlickém bývá mluveno jako o  oficiálním básníku české buržoazie z  dob jejího rozmachu. Je jisté, že každé dílo nese na sobě stopy své doby i třídy, ale stejně tak, jde-li o básníka, jde o toho, kdo nepatří žádné třídě a žádné „době“, neboť právě poezie je podmíněna tím, že přesahuje a  přerůstá všechny míry a  omezení, jež vynalézá omezený lidský rozum. Ostatně Vrchlický sám to vyznal dost jasně: „A milovat a žít a sníti, vždy z plných rtů i číší píti: kdo strojí hod — co mně je po tom? Já pouze host!“ Host, věčně netrpělivý, vrtkavý a stále na odchodu, aby si zajistil trvalý příbytek na věčnosti, která dobu za dobou ho bude měřit svým přísným zrakem, jednou s obdivem a jindy s pohrdáním, to byl úděl génia Jaroslava Vrchlického. Rozhledy 6, 1937, č. 23—24, 16. 9., s. 173—174 Kamil Bednář (1912—1972), básník a literární kritik, v druhé polovině 30. let publikující zejména v  deníku Národní osvobození a  v  Rozhledech. V  roce 1938 začal přispívat do Kritického měsíčníku, profiloval se jako mluvčí a programní podněcovatel tvorby nejmladší české básnické generace (srov. esej Slovo k mladým z roku 1940).

129

Jaroslav Vrchlický stanislav k. neumann

Mohutná postava největšího básníka měšťanského liberalismu českého stojí na  rozhraní dvou etap českého života jako ztělesněný živel. Třída, k níž nemohl nenáležet, rozhraní dvou domácích etap a  živelnost jeho ingenia neboli nadání určily hlavní znaky jeho básnického díla, nepřehledně velikého a nezaslouženě opuštěného. V Jaroslavu Vrchlickém dosáhl český liberalismus svého kulturního vrcholu co do šířky i výšky, ze své domácí základny převážně maloměšťácké a nacionální se vyšvihl k nadšenému kosmopolitismu a k onomu uvědomělému měšťáctví, jehož bohatým květenstvím byl u básníků antikizující hédonismus, česky bychom řekli pohanské rozkošnictví, které však u básníka českého nebylo tvrdé a sobecké, nýbrž sladké a lidské, zřejmě prošlé školou humanismu a zkrotlé v poměrech malých a tísnivých. Nesmíme zapomenout, že všední život tohoto oslavovaného a reprezentativního básníka, který byl téměř jediný, jehož jméno znal u nás každý měšťák, neklouzal snadno po šťastných a slunných nivách: nejednou bylo mu se hrdliti o mizernou zlatku s nakladatelem jeho básnických sbírek, které se těžce prodávaly, a jeho antické sny se živily nakonec třeba jen obrázky a vtipy obskurního vídeňského Witzblattu. Ony vyšší a  hlubší proudy kulturního liberalismu, které byly u  nás v  druhé polovině minulého století reprezentovány Janem Nerudou a  Grégrovou Maticí lidu směrem vědomě lidovým a  tzv. lumírovci směrem formálně už bližším měšťanstvu, odcizily se v díle Jaroslava Vrchlického soudobému lidu úplně, ale našly v  něm svého nejvšestrannějšího a  nejvýmluvnějšího tlumočníka, oslňujícího nezdolnou živelností básnického útoku na svět a život. Jak skrovně vypadá na první pohled vedle tohoto zářícího zjevu autor Prostých motivů, dojemný Neruda, stále tak blízký srdcím pravé demokracie! Víme ovšem už dávno, že u Jaroslava Vrchlického méně by bylo bývalo více, že této majestátní šířce a výšce chybělo mnoho do  hloubky; jenže prudká živelnost jeho nadání

130

a jeho náporu na světovou literaturu i rodný jazyk musely býti patrně něčím vykoupeny. Ve své nejlepší době byl Jaroslav Vrchlický pro širší veřejnost básníkem těžkým a vedle přirozeného Nerudy může býti jeho básnická mluva ještě dnes pokládána za  umělou. Byli bychom však na omylu, kdybychom této umělosti, ve skutečnosti jen zdánlivé, přisuzovali nějakou spojitost se zásadní a velmi často namáhavou a strojenou umělostí dnešních dekadentních proudů, konců měšťanské epochy kulturní. Nebyla vůbec důsledkem záporného poměru k objektivní skutečnosti a zdravému životu. Byla spíše důkazem síly a vůle dokázat i tuto sílu všude a na všem. Živelnost básníkova nadání nechtěla znáti překážek. Násilnicky se zmocnil rodného jazyka, který byl tehdy ještě hodně nepružný, a nebyl ani co do čistoty v nejlepším stavu, a přinutil jej k povolnosti; jeho čeština musila zmoci nejen všecky ty rozmanité ritornely, gazely a jiné složité formální hříčky starých časů, nýbrž dobýti pro sebe v překladech celé světové poezie. Nebylo, čeho by nedokázal zčeštiti z jazyků mu přístupných, od Božské komedie až k Baudelairovi a Verlainovi. A nebylo básnické formy, nebylo básnického oboru, o něž by se byl nepokusil z vlastních zdrojů i reminiscencí. Tato živelnost a  dobyvatelská vášeň nebyly ovšem a  patrně ani nemohly býti schopny odstínů příliš jemných. Předcházel devadesátá léta. V  něm byla jedna etapa českého vývoje dovršena a zakončena. Dialektika literárního vývoje vedla nutně k tomu, že literární počátky nové etapy, které bez něho byly by bývaly přinejmenším velmi oddáleny, byly přes to nemálo naplněny bojem s Jaroslavem Vrchlickým a bojem proti němu. S koncem minulého století nastává zřejmý úpadek liberalismu, a  svět se plnou parou žene v  šílenství období imperialistického. Zároveň počíná růsti jako nová světová mocnost socialismus. Naše devadesátá léta jsou v tomto směru zcela jednoznačná. Mládež měšťanská i dělnická touží vybřednout z pololiberální hniloby polofeudálního Rakouska. V omladinářském hnutí jde do značné míry společnou cestou, třebaže podrobnější zkoumání by odhalilo už v jeho počátcích všecky příští rozpory třídní. Mládež měšťanská má však vrch a vede. Běží jí instinktivně o to, aby se náležitě

131

teoreticky vyzbrojila pro příští úkoly. Vydává národohospodářské spisy a  knihy o  socialismu. Socialistická strana se omezuje na povrchní brožury. V kulturním směru je nejtypičtější pro tuto dobu Sokolova Vzdělávací bibliotéka. Její ráz je čistě měšťanský, vliv měla veliký. A bude se zdáti paradoxním, že jádrem této knihovny mladých měšťáků, kteří už snili o samostatnosti české buržoazie, byla literatura v podstatě nebo v podstatě i formě dekadentní: Bourgetův Žák, Kreutzerova sonáta, Hamsunův Pan, Strind­ berg, Garborg atd. Bylo to myšleno ovšem jako otvírání „nových obzorů“, bylo to tedy ve skutečnosti — tentokrát hlavně v oboru románovém a z hlediska morálně psychologického — jen pokračování v onom „dohánění Evropy“, které s takovou živelnou vehemencí prováděl Jaroslav Vrchlický. Tato souvislost se projevila ostatně i formálně: ve Vzdělávací bibliotéce vyšla velká Vrchlického antologie ze zahraniční lyriky Hostem u básníků, která v té době měla obdobný význam a  vliv jako v  naší době francouzská antologie Karla Čapka. Nehledíc však k  tomu, že Vzdělávací bibliotéka vydala např. také známý Millův traktát o  reprezentativním systému formální (liberální) demokracie a že generace našich devadesátých let nemohly míti ještě jasno o  příčinách a  důsledcích hluboké změny, která nastávala v kapitalistické společnosti světové — místo těžkého Marxe byl u  nás tehdy studován oslňující Nietzsche, a  i  ti, kteří o  Marxovi psali, seznámili se s  ním toliko velmi povrchně a s předpojatostí — počínala nová doba také u nás proudy zřejmě protiliberalistickými: jednak socialistickými (dělnické hnutí), nebo se socialismem sympatizujícími v  míře větší nebo menší (Masaryk, Machar, Škábovy Nové proudy, Pelclovy Rozhledy s knihovnou), jednak stroze individualistickými (v  hnutí omladinářském mladí uvědomělí měšťáci Rašín, Třebický, Preiss, Antonín Hajn, v  literatuře F. X. Šalda). Individualistický a  měšťácký byl ovšem i  směr dekadentní (převážná část Vzdělávací bibliotéky, Moderní revue). Fašistické sympatie Hamsunovy, nacionalistické konce Arnošta Procházky jsou toho důkazy křiklavé. Klasicky vyrovnaný duch živelného předchůdce „české moderny“ a typický liberalismus Jaroslava Vrchlického musely se nezbytně octnouti v příkrém rozporu s novými mladými lidmi. Jako

132

vždy, konec a  počátek hleděly na  sebe nevraživě přes veškeru nutnou souvislost. A jako vždy, počátek viděl v konci nedostatek hloubky, a konec viděl v počátku nedostatek lásky. O dialektické nutnosti tohoto rozporu mohou pochybovati jen tichošlápkové. Převážná část bojů s Vrchlickým a o Vrchlického zůstala ovšem v mezích literárních. Lid stál stranou. Tehdejší Národní listy, podle teorie bašta konzervativního liberalismu, v  praxi orgán tupého a reakcionářského nacionalismu, který vůbec nechápal, oč běží, snažily se dáti boji s nenáviděnou „modernou“ politickou příchuť. Ale Jaroslav Vrchlický byl mimo politické boje: jistě k  nim neměl sklonů a jako typický básník měšťanský se pokládal za povzneseného nad ně. Teprve později, když byl jmenován do panské sněmovny rakouské, vzbudil politickou nelibost levice a koncem 1906, když se dal pohnouti, aby v této panské sněmovně promluvil řeč pro všeobecné hlasovací právo, byl zase napaden nacionální pravicí státoprávní. Tehdy napsal do novoročního čísla Národních listů Kus autobiografie o české lásce a nenávisti, článek dosti nechutný: českou nenávistí nazýval moderní českou kritiku, českou láskou mu byla nekritická shovívavost. Z dnešní perspektivy můžeme lépe než tehdy chápat organičnost liberální shovívavosti zestárlého mistra, nebudeme jí přisuzovat jen vnější motivy školy, vývojem odstavené, a  také v  jeho řeči pro všeobecné hlasovací právo, ať už k ní došlo jakkoliv, uslyšíme přirozený hlas demokratického českého vědomí. Ale v podstatě literárních bojů s  básníkem a  jeho školou byla historická pravda ovšem na straně „moderny“ a její kritiky. To vyplývalo nejen z  rozdílu dvou etap, na  jejichž rozhraní dokončoval Jaroslav Vrchlický své dílo; byla to také otázka kvality, kterou si mladé generace už představovaly zcela jinak. Byl to především jazyk básníkův, který před těmito generacemi dohrál svou úlohu a  stal se pro ně nesnesitelným. Nástroj, jejž si Jaroslav Vrchlický vytvořil, aby dohnal a dobyl světa, nestačil na nové úkoly, zdál se už hrubým, nedokonalým a konvenčním. A  stával se takovým skutečně v  pozdní poezii mistrově, značně zmechanizované, a  u  jeho malých epigonů. Bylo třeba velkého zjemnění a  diferenciace básnické češtiny, aby vyhovovala symbolistům a dekadentům, bylo třeba velké jí očisty (Machar), aby

133

se mohla státi vhodným nástrojem sociálních realistů. Vedle toho vedla virtuozita Jaroslava Vrchlického pomalu k  zplanění jeho poe­zie a velké nedbalosti tvárné. To je nebezpečí, které hrozí kaž­ dému živelnému nadání, nemá-li dosti autokritiky. Často čteme u  Vrchlického velmi pěkné básně, ale cítíme potřebu třeba jen přehoditi dvě tři slova, aby měly čistší zvuk. Netřeba tu vypočítávati oprávněné námitky, které měla „moderna“ proti Vrchlického pozdější tvorbě básnické i  proti jeho tvorbě dramatické a  literárně kritické. Netřeba tu také líčiti boj a jeho drsnost. Hasnoucí minulost se bránila. Pod protektorátem Vrchlického si utvořila ze čtvrté třídy České akademie jakousi pevnost, která měla její život uměle prodlužovat. To také nepřispělo k zmírnění boje. Dnes už víme, že kladné dílo „moderny“ nebylo menší než dílo Jaroslava Vrchlického, ale že také nejednoho tehdejšího modernistu potkal osud podobný osudu Vrchlického, ba někdy mnohem horší. V Čechách se vnitřně stárne velmi brzy. Liberalismus měšťanské epochy končí ve  slepé uličce básníkovy osamělosti, jejíž psychologické a  formální důsledky ji činí cizí lidu a  lhostejnou pánům: je to literatura pro „literární svět“ a snoby. Měšťanská epocha končí rozvratem všeho. Epocha socia­ listická znamená návrat k lidu a k jasným stránkám minulosti. Nelze pochybovat o tom, že v díle Jaroslava Vrchlického, čistého liberála, nalezla by mnoho zdravého poučení pro budoucí tvorbu, a vedle toho ovšem i mnoho myšlenkové krásy v čisté a naléhavé formě pro přiotrávený dnešek. Jenže toto dílo je téměř zasypáno pro širší veřejnost. Ale k aktualizaci jeho nejlepších a nejužitečnějších stránek je proponované nové zdlouhavé souborné vydání jeho spisů cestou nejméně způsobilou. Při vší úctě, ba dnes možno i říci: chápavé lásce, kterou máme k tomuto velikému zjevu české literatury, nemůžeme upříti jisté oprávněnosti tomu starému zlému slovu o  „papírové pyramidě“. Znamená však jen toto: Je-li jeho úplného díla, řádně vydaného, třeba odborníkům a veřejným knihovnám, jsou pro širší čtenářstvo nutny účelné výbory. Není možno ani rozumno žádati, aby dobrý čtenář, na němž každému dobrému básníku nejvíce záleží, byl nucen za svými květy se prodírati trnitou houštinou. Poezii Jaroslava Vrchlického mohou zpopularizovat a zaktualizovat jen pečlivé výbory, které by měly zřetel

134

k dnešní situaci a k dnešním potřebám čisté formy a jasného myšlení. Jsem přesvědčen, že teprve dnes, kdy staré spory jsou zapomenuty, kdy minulá modernost byla vystřídána novými směry a  kdy se ukazuje naléhavá potřeba marxistické revize, může se dostati Jaroslavu Vrchlickému spravedlnosti: pravého pochopení a pravého života všemu tomu z jeho díla, co si to zaslouží pro svou trvalou hodnotu. Kdo se tedy vzpírá naléhavé potřebě účelných výborů z jeho poezie pro lidové čtenáře, neposlouží tím této poezii ani básníkově památce: odsunuje jeho obrození na dobu, kdy už nebude třeba k vydávání jeho knih autorizace. Je zřejmé, že se tu soukromé zájmy výdělečné staví zase jednou do cesty obecné potřebě a obecnému zájmu. Tvorba 12, 1937, č. 38, 17. 9., s. 600—601 → S. K. N.: O umění, ed. J. Brabec a E. Macek, Praha, Československý spisovatel 1958, s. 483—487 Stanislav K. Neumann (1875—1947), viz s. 23.

135

Jaroslav Vrchlický a požadavek dne vojtěch jirát

V  knihách Jaroslava Vrchlického našli bychom velmi značnou řadu rozhorlených nebo posměšných nájezdů na  ty, jež s  parnasistní učeností nazýval „moderními Zoily“ a  jimž někdy blahosklonně přiznával právo na život a jindy opět přál, aby je vzal ďas. Na  dva jmenovatele bychom mohli uvést všechny nicotné i  závažné, zřejmé i skryté, osobní i obecné příčiny zkaleného poměru: umělec, romanticky pyšný na živelnou lehkost práce a pevně spoléhající na pomoc boha, jenž rozdmýchává v nitru vyvolenců plamen vždy posvátný a čistý, nemohl porozumět bedlivým třidičům toho, co podle jeho představ bylo vyvřelinou jedné a téže sopky, a tudíž látkou jednolitou a pro svůj původ drahocennou; sebevědomý tvůrce pak nemohl trpně přihlížet rozšafníkům, kteří s netaktností o  to urážlivější, oč méně jim samým byla patrna, školometsky rozbírali dílo, jež si žádalo královské lučavky. Je to v  základě rozpor vymykající se časovému proudu a  sahající až do neměnné podstaty lidského ducha — rozpor dvou povahových typů. Ale skrze tyto srážky prosvítá a zhusta se s nimi kříží (poněvadž k odpůrcům básníkovým se hlásili ponenáhlu i spisovatelé, tedy příslušníci téhož typu jako on) i jiné napětí, stejně osudové, jenže tentokrát nikoli nadčasové, nýbrž vytvořené právě střídáním časových vln, totiž napětí generační. Srazily se tu názory dvou dějinných údobí. Vrchlický věděl, že se nemůže podvolit požadavkům svých odpůrců, má-li si zůstat věren. Vždyť se rozcházeli již v  základním pojetí slovesného umění a jeho úkolů. On hledal v poezii věčnost, tj. nadčasovost krásy, kdežto oni žádali, aby se stal hlasem doby, hlasem jednoho, jen jednoho okamžiku. Oni žádali poezii tendenční, což v jádře splývalo s požadavkem předešlým, neboť tendence činí z poezie nástroj praktického života, a rozumí se, života současného — ale on byl přívržencem hesla „svobody v umění“, jak

136

říkal jeho uctívaný vzor Victor Hugo, a nebyl ani dalek toho, aby za správnou uznal zásadu „umění pro umění“, tuto hvězdu, za níž po rozličných stezkách putovali všichni diadochové Hugova království. Věřil v krásu neslužebnou, která skýtá sama o sobě uspokojení, a  má-li již mít nějakou společenskou funkci, tedy právě opačnou té, kterou jeho vrstevníci namnoze umění přisuzovali: funkci povznášet člověka nad rmut všedního dne, vzdalovat ho skutečnosti, soudobé skutečnosti. Tato funkce připadala Vrchlickému zvláště potřebnou a její zdůrazňování proto zvláště záslužným, když běželo o člověka utrmáceného prací i shonem za hrubými požitky a o den bezútěšně šedivý, prostý vší velikosti a krásy — o člověka a všední den druhé polovice devatenáctého věku. Básníci jeho druhu vyznávají akademismus jako pravé umění; ale akademismus, pojímá-li se takto, pozbývá své neúčelnosti a stává se životu prospěšným, neboť množí jeho bohatství. Rozpor v  nazírání na  úkoly poezie je arci, jako ony rozpory, o nichž jsme se zmínili na počátku, skoro věčný; je to spor mezi postojem osobnostním a pospolitostním. Tehdy se však jevil jako spor mezi první a druhou polovicí století, jako spor mezi romantikou a realismem. Vrchlický nebyl ani vnitřním uzpůsobením, ani uměleckým přesvědčením realistou nebo naturalistou. Nechtěl sloužit skutečnosti, a teprv už se necítil povinován přesně a nezkrášleně líčit vše, co viděl právě kolem sebe. Uznával, pravda, hodnoty některých zástupců oněch směrů, ne však proto, že byl vlídný a zbožňoval krásu v jakékoli podobě — ač měl velmi pružné estetické vnímání, musil přec jen v dílech, jimž se měl podivovat, najít krásu, jak si ji představoval —, nýbrž proto, že tuto „svou“ krásu v  nich opravdu nacházel: byla to romantická složka jejich tvorby, zapíraná, ale snad zrovna proto tím neostyšněji se rozpínající poezie hugovské ražby. A rovněž tak smiřovala Vrchlického s moderním životem jeho romantická složka nebo aspoň možnost, kterou mu poskytoval, aby jej mohl romanticky hodnotit. On, básník, jenž velebil nadšení, rozmach a vzlet, on, člověk dalekých obzorů, jenž dychtil obsáhnout vše svým duchem, pochopil, co hrdinství, co titánské pýchy je v oné dychtivosti poznávací, jež vyznačuje vědní i pracovní úsilí devatenáctého věku. Nemohl se tím nenadchnout. Ale arci

137

jeho nadšení se jevilo čistě romanticky: horoval, rozechvíval se citovým přízvukem, aniž dbal věcného obsahu, to jest: nevšímal si ani duševních a  filosofických příčin, které žízeň po  vědění ne-li stvořily, tedy aspoň znamenitě podporovaly, ani způsobu, tak příznačného pro devatenácté století, jímž se ona touha uskutečňovala. Neměl k  pozitivismu ani k  materialismu vnitřního vztahu, a zamítal je i jako vědeckou metodu, i jako světový názor. Pokládal-li se za idealistu v užším a specificky uměleckém smyslu, broje proti realismu, pokládal se za idealistu, i co se týče světového názoru. Jsa citově založen, nesnášel rozumářství, které se domáhalo stále větších práv; poněvadž toužil vše naráz obsáhnout, byl mu cizí pomalý, puntičkářský postup vědce a  naturalistického básníka, vědecky postupujícího; zbožňoval opojení, překypující bohatství, nádheru snu a barvité gesto, jak by tedy mohl milovat praktickou střízlivost? Ale mnohem víc nežli toto vše překážel mu v pochopení vrstevnických snah jeho dar syntézy. Vrchlický byl rozený syntetik; největší syntetik, jakého jsme kdy měli. V  obecném smyslu tohoto slova nepravíme tím arci nic jiného, nežli že byl prostě básník; ostatně také ony povahové rysy, o nichž jsme se zmínili, nebyly ani tak osobitými znaky Vrchlického, jako mnohem spíše obecná rozlišovací znaménka básnického typu. Ale již v tom, že byl tak cele básník, že chtěl také být jen a jen básník, v tom tkví jeho protiklad k druhé polovici devatenáctého století. Tento protiklad byl ze všech protikladů nejhlubší a  nejtrýznivější. Neboť že doba byla utilitaristní, praktická, přízemní, to arci bylo zlé dost; ale budiž: básník byl sice odstrčen na  vedlejší kolej, nebyl však podryt sám základ jeho bytí — byl sic v opovržení, ale u  lidí stojících pod ním, jichž si nemusil vážit. Horší, mnohem horší pro něho bylo, že doba se chýlila k vědě. Zase jednou byla pokládána poezie za  „překonané stanovisko“, za  dětskou chorobu lidstva; a  to od  lidí duchových, od  soupeřů básníkovi rovnocenných a  rovnorodých. Budoucnost, zdálo se tehdy, náležela vědě a jejím průvodcům, kritice a analýze. Básník byl trpěn, jen když předstíral, že je rovněž poctivý pracovník pro lidstvo, že kromě toho pracuje stejnou metodou a má tutéž víru jako vědec. Toť pozice naturalistů: dokazují, že v svém oboru jsou vědci mezi diletanty, a proto jediné oprávněni psát. Vrchlický, jistě náš

138

nejpracovitější spisovatel, byl arci hrd na svou výkonnost a mnohým veršem oslavoval práci — po této stránce byl dokonale měšťanský, dokonale „devatenácté století“, zde vyjadřoval povahu své doby mnohem lépe než leckterý z  jeho odpůrců, takže se v  tom stýkal se svou dobou i nechtě —, ale pracnost a minuciézní akribie, to bylo podle jeho mínění asi poslední, čím by se básník měl chlubit. A  drobnomalba naturalistů, jakož i  dušezpytná analýza pozdějších směrů — co si měl s tím počít mistr freskového podání a syntetik každým coulem? Ne, těmto požadavkům nechtěl Vrchlický vyhovět. Byl zasažen na citlivém místě, rozladěn, zklamán, a co víc: zmaten ve vědomí sounáležitosti k době. Zmaten ve vědomí sounáležitosti k době. Tu jsme vyslovili jeho největší problém a  jeho největší bolest. To, co mu odpůrci vytýkali, byl právě nedostatek vnitřního vztahu k době, neschopnost vyhovět „požadavku dne“. Ať to byli již příslušníci „vlastenecké školy“, ať to byli hlasatelé „moderní poezie“, vždy pohřešovali u něho v jádře jednu a tutéž věc. Rozpor, o němž jsme mluvili, byl tedy víc než jen generační; netýkal se ani období pozdějšího, ani období, k  němuž patřil datem zrození, týkal se doby vůbec. Nejen soudobým kritikům, ale i nám, kdož z odstupu časového pohlížíme na jeho tvorbu, připadá na první pohled cizí době, „nečasová“ v  pyšném, ale i  zlověstném smyslu slova, v  onom, v  němž nečasovost se povážlivě blíží papírovosti. Nuže, v podobné situaci se octlo tehdy mnoho básníků; skoro je možná říci, že to byl obvyklý osud básníka v pozdějším devatenáctém století. Čím víc doopravdy bral své básnické poslání, tím trpčeji musil cítit svou osamělost a  cizotu: byla to zlatá doba „prokletých básníků“. Přitom arci měla jejich cizota různé odstíny: byli básníci, kteří právě svým odporem k době prozrazovali svou přináležitost k ní — Nietz­sche třeba —, byli básníci, kteří se jí stranili, žijíce v minulosti a toužíce zachránit její nejcennější statky přes nepřízeň současnosti pro budoucí pokolení. I ti splňovali svou funkci: řekli jsme již, že také akademismus může mít význam. Vrchlický by mohl, i  kdyby zůstal nečasový, splnit „požadavek dne“. Ale jít směrem, jímž kráčel Baudelaire a jiní nenávistníci moderního životního slohu, vybudovat mezi sebou a okolím, mezi svým duchovým hájemstvím a pověrami současníků nepřekročitelnou zeď on nemohl a  nechtěl:

139

bylť příliš zakořeněn v  době, příliš se s  ní sdílel o  její ideá-­ ly, byl příliš optimistický a  příliš vroucího srdce, aby se zatvrdil a proklínal, a měl příliš družnou povahu, která by nesnesla hněvivé klauzury — vždyť ze všech strastí nejtíže nesl právě mlčení o svém díle. A nadto jako stoupenec Hugův měl přímo v programu být synem a hlasatelem své doby. Nelze tvrdit, že by se tímto programem neřídil: oslavoval přítomnost, její činy i touhy, obíral se výjevy ze současného života, pokud hověly jeho krasocitu. Ale tento úřad hlasatelský nezastával k plnému uspokojení ani svému, ani jiných vrstevníků, neboť činil tak romantickým způsobem, tedy nepřiměřeně k duchu doby, totiž k onomu duchu, jak si jej představovali jeho kritikové. — A  přec zůstal neméně synem svého věku, a zůstal jím právě tehdy, když se s ním zdánlivě rozcházel! Nemyslíme tím, že rozchod básníka s  dobou dokresloval jen podobiznu minulého století, jde nám o závislost méně paradoxní: Vrchlický tam, kde tvořil způsobem jedině sobě přirozeným a podle své chuti, uskutečňoval na  rovině poezie navlas totéž, co se doba povětšině snažila uskutečnit na rovině vědy. Pohleďme jen bystřeji na tvář onoho věku, a to, co se zdálo být fyziognomií, zjeví se jako vrásky, znezřetelňující vrozené rysy — jako dílo let, nikoli dar přírody! Jen povrchnímu pozorovateli se zdá tvář devatenáctého století pozitivistickou, nakloněnou vědě, analytickou — toť jenom maska! Vpravdě je to tvář lyrická, faustovská, syntetická. Století nebylo skeptické, nýbrž ve svých nejtypičtějších zástupcích vroucně věřilo v moc lidského ducha; pod chladným povrchem proudila žhoucí láva olbřímí, zpupné touhy poznat svět a co jej sdružuje. Co jej sdružuje… Lidé tohoto věku se nespokojovali prostým shledáváním a rozborem materiálu, nýbrž pokládali tuto činnost jen za průpravu k vyššímu cíli, k poznání zákonitosti všeho. Toužili vpravdě po celku — po celku přírodním, dějinném, člověčím i společenském. Je to století filosofických systémů i Darwinovy nauky, tohoto velkolepě zjednodušujícího pokusu najít obecný zákon vývoje; je to století Comtovo, který po svém tvoří dějinnou filosofii; je to století Haeckelovo a Ostwaldovo, kteří z přírodovědeckých poznatků budují jednotný výklad světa; je to století Nietzschovo, který dospěl k nejzávratnější představě zákona platného pro veškeré světy minulé i budoucí — všichni, jak vidět,

140

hledají za  mnohostí jevů základní jednotu. Hledají soustavu. Je to století syntetizující, zároveň i století organizace; touží ne rozkládat, nýbrž skládat, ne osamostatňovat, nýbrž sdružovat, řídit, sjednocovat k společnému cíli. Jak příznačně zaznívá do jeho zrodu hrdinně plesný sbor Beethovenovy Deváté! Organizovat bylo třeba již vzhledem k tomu, že jinak by nedospěli k  syntéze; ale byl tu i  důvod jiný. Tento věk nemohl již popírat bohatství jevů a spěchat hned k nejvyšším abstrakcím jako nedočkavé století předchozí; musil nejprve probádat jednotliviny, aby se dopátral obecnin, prokousat se hromadou drobných faktů, aby dospěl k jejich smyslu; postupuje indukčně. A k tomu nestačily síly jednotlivce, tímto postupem nemohl jeden učenec v tichu své pracovny dojít k žádanému poznatku: musilo se jich spojit několik, postupujících stejným směrem a za týmž cílem. Otázka metody proto nabyla na  důležitosti, jakou vlastně předtím neměla; vznikají vědecké „školy“, jejichž příslušníci mají společnou metodu, do jisté míry i společné názory na úkol a účel svého díla. Tato cesta arci vyžadovala větší sebezapření, větší trpělivost a  větší houževnatost, odměňovala však poutníky úspěchy ne sic efektními a  rychlými, zato solidnějšími. Byla, kromě toho, nejpřirozenější duchu tohoto století, jež milovalo obezřelost, rozvážnost, píli a shánlivost, ale i odvahu a setrvačnost; a také povaha úspěchu, jenž práci kynul, souhlasila podivuhodně s „měšťanským“ rázem celého věku. Věru heslo „obohacujte se“, jež za  Ludvíka Filipa bylo vydáno třetímu stavu, znamenitě vystihuje touhy doby na poli hmotném i duchovém, hospodářském a společenském i vědeckém a literárním! Láska ke  kvantitě, k  věcnému bohatství charakterizuje tedy devatenáctý věk, ale povětšině není tato láska samoúčelná — přes rozkvět naučných slovníků, jenž je arci příznačný pro nebezpečí, jímž hromadění materiálu stále ohrožovalo touhu po  syntéze —, nýbrž vedena snahou o zvládnutí tohoto bohatství. Století nehromadí ani jako lakomec, ani jako sběratelský amatér, nýbrž jako mecenáš a  podnikatel — plánovitě, účelně a  prospěšně. Ve  chvíli, kdy procítá k  svému určení, kdy jeho rysy, dotud mladistvě nezřetelné, nabývají výraznosti, dopisuje Goethe své veledílo, v němž hrdina dospívá od rousseauovského individualistního

141

bouřliváctví přes estetismus, zahleděný do antiky, k činorodému pojetí svého života, odvrací se od nadpozemských výšin k vezdejšímu světu a hledá smysl člověka v organizaci práce, v kolonizaci. Chceme-li tedy být právi oběma složkám povahy devatenáctého věku za jeho mužných let, hodí se nám nejlépe formulka „encyklopedické faustovství“. Nemůžeme se zdržet u lákavé otázky, zda není možné z metamorfóz oné lásky ke  kvantitě vyvodit principy periodizační, postačí, když ukážeme jen na  počátek a  první obměnu této záliby. Biedermeier se vyznačuje sklonem označovaným německými historiky formulkou „Sammeln und Hegen“, sbírání a opatrování. Ale již pozdější romantika, ona romantika nazývaná „heidelberskou“ nebo „pozdní“, jejímiž představiteli jsou Arnim a Brentano, Grimmo-­ vé a „historická škola“, není bez podobné záliby: Des Knaben Wunderhorn, Grimmovy pohádky, slovník, mluvnice to dosvědčují. A právě o této romantické skupině badatelé praví, že není již poplatná dědictví osmnáctého věku jako skupina romantiků jenských, nýbrž vytváří hodnoty nové, že nezakončuje, nýbrž počíná období; můžeme tedy směle prohlásit, že lásku k hromadění dostalo nové století do  vínku: jakmile se zrodí, již ji projevuje. Ale doba, o  které především mluvíme, doba kolem roku 1850, má i ve sběratelství rysy trochu odchylné; na ni chtěli bychom proto omezit etiketu „encyklopedické faustovství“, která, zdá se nám, lépe označuje kořen její povahy než jiné užívané názvy, jako „pozitivismus“, „(poetický) realismus“ apod. Ani jeden z nich nevystihuje totiž onen zvláštní postoj k světu, který je zároveň určen sbíráním skutečnostních údajů jako hledáním obecných formulek. Od  biedermeierovského sběratelství a  úchovné péče liší se pak pozdější období účelností sběru vědomého cíle, encyklopedičností a  věrou ve  všemoc organizace, radikálním odvratem od  metafyzické spekulace a příklonem k jakési naturalistické mystice, k níž dochází indukční cestou od pozorování jednotlivin; liší se především syntetičností a početnou obsáhlostí svého přehledu po světě. Toto pozorujeme i na poli duchovědném od konce romantiky. V obecném dějepise vidíme vznikat mnohasvazkové pokusy o přehled lidského vývoje během tisíciletí; v dějepise literárním první souhrnné výklady o literatuře národní nebo světové, výklady, jež

142

nebyly již pouhými snůškami bibliografickými nebo chronografickými, nýbrž — podobně jako v dějepise politickém — pronikaly k hlavnímu „motivu“ dějin, ať jej hledaly v povaze národní, nebo ve  společenských podmínkách, anebo konečně v  periodickém opakování jistých zjevů — vzpomeňme dějin Micheletových, Tainových dějin anglického písemnictví nebo Schererovy koncepce pravidelného střídání vzestupu a  sestupu v  literatuře německé. Vzpomeňme i  různých snah o  zjištění „smyslu národních dějin“! Ne že by to bylo něco zásadně nového, nikoli, podobné pokusy o filosofii dějin i literatury objevují se již dříve: Montesquieu (a před ním Vico), Herder, paní Staëlová jsou příliš známi, abychom je mohli přecházet mlčky; ne že by se shrnující pohledy na světové dění nevydávaly později: zrovna po této době nastane nová vlna „syntetických“ spisů; ale knihy, jež máme na  mysli, vyznačují se proti dřívějším i proti pozdějším osobitým rázem: proti dřívějším je vyznačuje menší vzlet spekulativní, zostřený smysl pro konkrétní skutečnost jevovou — jsou to dějiny, nikoli filosofie dějin —, proti pozdějším, jde-li o filosofii dějin, liší se látkovým bohatstvím, a jde-li o souhrnné popisy, liší se odvahou syntetickou, snahou vyvodit ze studia faktů obecné zákony. Jsou to, zkrátka řečeno, kompendia s filosofickým podkladem a spekulativními výhledy. V literatuře se encyklopedické faustovství projevilo velmi zřetelně. A několikerým způsobem. Jednak v látce: jestliže pozorovali básníci oblibu vědeckých kompendií u  obecenstva, jak by mohli odolat, aby něco podobného nepodali básnickou formou? I kritika je k tomu měla: H. Hettner doporučoval dramatikům, aby zpodobili cyklicky dějiny člověčenstva, a aspoň Madách tak ve zkratce učinil. Lépe se to arci podávalo ve  zpracování epickém, jednotlivými obrázky nebo zjednodušujícími liniemi. Bylo by třeba vypočíst bezpočet děl rozsáhlých i  menších, známých i  zapadlých, eposů, románů, jednotlivých básní, cyklů znělek, v nichž ve všech se hlásí „panoramatický“ pohled na  vývoj lidstva, abychom poznali, jak často se básníci dali přimět k soupeření se současnými historiky. Stůjtež zde jen nahodile vybraná jména: Vigny, Leconte de Lisle, Heredia, Strada, Rapisardi, Schack, Dumas starší, E. Sue, Freytag, H. Hart a jiní. Nejznámějším autorem takovýchto panoramat je arci V. Hugo. Vrchlický jest jeho žákem — když jsme řekli,

143

že byl náš největší syntetik, měli jsme na mysli i onen smysl, jaký dala tomuto slovu jeho doba: byl syntetik svou vůlí probrat v původní tvorbě náměty všech dob a zemí. Encyklopedické faustovství, podporujíc taková panoramata, přivodilo arci neobyčejné obohacení látkové. Ale jeho vliv se neomezil jen na to. Způsobil i nesmírné rozšíření umělcova obzoru: ve  stopách herderismu a  romantiky rozšířil vkus, umožnil chápání i projevů nejodlehlejších a nejpodivnějších a vzněcoval přitom snahu o  úplnost. Básníci pěstují staré formy domácí i  cizí, obracejí se k  národům exotickým, aby od  nich přijali zajímavou sloku, obnovují zapadlé verše nebo přinášejí nový princip veršový (Carducci), hledí zkrátka na co možná největší bohatství tvarové. Ale především včleňují do  národního písemnictví vynikající díla cizích národů; nikdy se tolik nepřekládalo, nikdy snad básníci tolik neparafrázovali jiná díla, a  to nikoli naivně, nýbrž se snahou udomácnit to, co dosud do jejich písemnictví nevstoupilo. I Vrchlický buduje záměrně a soustavně nádherný Panteon božstev nejrůznějších krajin a staletí. Slučující síla byla u lidí této doby tak mohutná, že dovedla překlenout i  rozpory, jak se zdálo, nesmiřitelné; že neutralizovala i  největší protiklad století: protiklad nacionalismu a  kosmopolitismu. Doba se vyrovnávala s  otázkou netragicky a  nehluboce — jistou povrchnost nemůžeme si z jejího obrazu odmyslit —, ale prakticky, podle své rozšafné kompromisní povahy: rozhodla se celkem tak, že myslíc politicky, myslila národně, myslíc umělecky, myslila světově. (Arciže někdy zaměňovala tyto okrsky a myslila v  umění i  politicky, tj. národně, a  v  politice umělecky, tj. kosmopoliticky, jak svědčí pro prvý zjev třebas Sv. Čech, pro druhý leckterý estét zvlášť z pozdějších desítiletí — ale to je věc jiná.) Co se týče Vrchlického, nikdo zajisté nebude shledávat, že jeho literární kosmopolitismus překážel jeho češství. Naopak. Se vším důrazem třeba říci, že to byl právě umělecký kosmopolitismus, co pomáhalo jeho češství, aby splnilo závazky k národu. Že jím básník vyhovoval ne sic požadavku dne, zato tím víc požadavku českého dne. V předchozích odstavcích jsme tuším dosti jasně naznačili, že Vrchlický nebyl tak cizí době, jak by se zdálo. Svou činností zapadal velmi dobře do  jejích snah syntetických, byť nesledoval některé

144

vrstevníky v zbožnění vědy a vědecké metody, kritiky a analýzy. Ale požadavek dne je cosi jiného nežli jen příklon k běžnému cítění a smýšlení: je to tajemná otázka, kterou klade básníkovi kraj a  chvíle a  na  niž on polovědomě polonevědomky odpovídá. Sám o  sobě, jakožto odpověď na  požadavek dne, jeho kosmopolitismus nevyhovoval. Navazoval jenom na existující a vlivný směr literární; jen hrstkou písku, jež sice zvětšuje, ale sama netvoří hromadu, byly všechny jeho „zlomky epopeje lidstva“, všechny jeho gazely, pantumy, triolety, balady a balaty (neboť kosmopolitismus Vrchlického, všestranný, ale setrvávající v rámci slovesném, projevoval se jak v látkách, tak ve formách, méně v ideách!). Psal je po vzoru Banvillově, Leconta de Lisle, tedy, vzhledem k datu narození, poněkud opožděně; bylť vrstevník Verhaerenův a Wildův, Maupassantův a Huysmansův, byl o hodně let mladší nežli Nietzsche a Liliencron, Zola a Verlaine. Požadavek dne byl tedy, jak vidět, zcela jiný; vedl od syntézy ponenáhlu k analýze, od optimismu k  pesimismu, od  faustovství k  poznávací rezignaci, od  vzmachu k vnímací trpnosti — k naturalismu a impresionismu. Ale v rámci českého duchového vývoje znamená kosmopolitismus Vrchlického něco podstatně jiného: zde odpovídal požadavku dne. Byl, řekněme lidově, novinkou; Vrchlický, v evropské duchové pospolitosti žák, stál doma na počátku řady jako učitel jiných žáků. Byl dále nezbytným stupněm vývojovým, jejž nebylo možná přeskočit. Ale znamenal ještě více. Pozdější vývoj bez něho by byl nejen jiný, nejen méně úplný a skvělý, nýbrž by ho prostě nebylo. Vývojový význam Vrchlického přesahuje jeho vliv — i ti z dalších, kdož nebyli jeho vlivem přímo zasaženi (o těch, kdož se proti němu bouřili podle zákona, jímž synové se staví proti otcům, ani nemluvě), nebyli by vystoupili, nebýt jeho činu a příkladu. Význam Vrchlického je širší nežli jen literární — je kulturní. Říká se o  něm, že přinesl k  nám renesanci. Vzato do  slova a do písmene, není to pravda: přinesl k nám jen renesancismus, onu zálibu devatenáctého věku v italském cinquecentu. Což není totéž. Renesanci k nám prostě ani nemohl přinést, poněvadž nežil ve století, kdy byla životodárnou silou, a v dějinách platí dvojnásob Herakleitova průpovídka. Ale pro náš kulturní vývoj má tutéž důležitost jako renesance pro evropského ducha: provedl obrodu.

145

V trojím směru ji provedl, třemi činy odpověděl na požadavek českého dne: zrušil duchovou mediatizaci, odstranil provincialismus v chápání úkolu poezie, umocnil pojem češství. Vyložme to podrobněji. Za  obrození bylo české písemnictví součástí duchového okrsku habsburského; nebylo imediátní, nebylo rovnoprávným členem evropského kulturního svazku. Mezi ně a Evropu se vkládá habsburská oblast. Jen ponenáhlu a s obtížemi se básníci vymaňují z jejího náručí. Mácha hledí k Byronovi a tím oslabí vládu rokokového idylismu, jehož vitální houževnatost si nedovedeme jinak vysvětlit než působením rakouské literatury, která podobně jako česká romantiky nepoznala. Vnějšně je Máchův čin symbolizován snahou o informaci z německých časopisů, vycházejících mimo hranice monarchie. Na tyto jeho snahy navazují pak májovci; navazují horlivěji, okázaleji a  úspěšněji; šlo jim to také snáze, protože mezi Máchou a jimi leží rok 1848. Německo (pro malíře: Mnichov) je jim branou, kterou pronikají do  světové kultury. Vrchlický jde v  jejich stopách, ale postoupí o  rozhodný krok dále: odstraní poslední zbytky duchové mediatizace. Jeho tvorbou se české písemnictví stane rovnorodým druhem světových literatur — vstoupí bezprostředně do  jejich svazku, přímo z evropské prsti čerpá živiny, nutné, aby se mohlo dále rozvíjet. Následek mediatizace byla provinciálnost nejen co do  vnitřního rázu, nýbrž i vnějšně: co do výběru látek a básnických druhů. Na některé druhy si básníci před Vrchlickým troufají jen nesměle, třebas Neruda a  jeho přátelé se činí, seč jsou; ale jejich pokusy mají onen charakteristický nádech, jenž lpí na provinciálech, napodobujících metropoli. Je ostatně pro kulturní dějiny příznačné, že pokusy udomácnit u nás exotičtější veršové formy objevují se právě r. 1848 (Vocel). Nuže, u Vrchlického není ani stopy po nějakém ostychu nebo nejistotě provinciála. Proč? To souvisí s jeho největším činem: s vymaněním básníka ze služebného postavení v národním celku. Za obrození básník sloužil jiným účelům nežli poetickým, sloužil jedné tendenci. Ve  sporu Tyl — Mácha bylo to řečeno hodně po lopatě: tak jako Mácha, tato první moderní duše u nás, může prý básnit příslušník jakéhokoli cizího národa, jenom ne našeho; ten musí respektovat požadavky mimobásnické a dát se jimi omezovat ve své tvorbě. Neruda s tím

146

sic nesouhlasil, velmi směle pobořil dosavadní zpátečnictví, ale brzy podlehl svodu jiného požadavku dne — řekněme evropského dne. Oba zmíněné požadavky byly obyčejně vyslovovány hodně drasticky, hmotně, primitivně a byly celkem negativního rázu. Nenařizovaly ani tak „ty máš“, jako „ty nesmíš“. Vrchlický jim odolal; zůstal svůj, odpověden toliko sobě, svému básnickému ingeniu, ne chvíli a ne „lidu“. Prosadil u nás ono pojetí básníkova místa v národě a básníkových práv, jaké tehdy bylo již dávno uznáno velkými národy. Což nechápal nikdo, že tím právě nás postavil oněm národům po bok? Vidíme, že kosmopolitismus, jenž byl básníkovi vytýkán jako nenárodní a  později akademicky neživotný i  nečasový, zrodil se vskutku z nejhlubšího, třebas jen instinktivního pochopení národních potřeb. Schopnost Vrchlického vciťovat se do  duše staletí, propalovat se k  podstatě básnických děl věčně živých i  pohřbených v  sutinách věků, přijímat odtud podněty stále nové a  vždy prospěšné, byla mnohdy prohlašována za  nedostatek osobitosti, kdežto vpravdě byla jen důsledkem tajemné výzvy národního ducha, jenž toužil po širších obzorech a mohutnější inspiraci, a krom toho projevem jedné z  nejširších a  nejsilnějších osobností, jaké jsme kdy měli. Jeho nečasovost, jeho „nemodernost“, jež mu způsobila mnohou trpkou chvilku, byly vpravdě nejvelkolepější odpovědí na  požadavek dne — na  požadavek českého dne. Odmítl nízký výměr povinnosti básníka k národu, aby, povýšiv sebe-básníka v národě, povýšil svůj národ v očích světa; nechtěl vidět projev češství v  tom, že by se omezoval v  rozletu, nýbrž v  tom, že všestranným rozvíjením svých schopností otvíral nové možnosti potomkům. Být český, to mu znamenalo mít sílu k  úkolům, jež zmoci je dáno toliko národům největším a řečem nejohebnějším. Kdyby poslechl svých kritiků, kteří žádali po něm „modernost“ a službu současnosti v úzkém smyslu slova, nebyl by činil nic jiného nežli májovci a vlastně již obrození; neposloužil by tím vývoji, nevyhověl by tak vpravdě požadavku dne. Kdyby zas vyhověl požadavku jen evropského dne a přinášel k nám naturalismus a impresionismus, přeskočil by jedno vývojové období a znemožnil tak organický vzestup; požadavek českého dne by tím nesplnil. A tedy můžeme říci: Vrchlický svou nečasovostí a akademičností

147

odpověděl na  požadavek českého dne a  tím i  na  požadavek dne vůbec způsobem nejsprávnějším, nejkrásnějším a příkladným. Soubor literárních prací a studií vztahujících se k dílu a osobě Jaroslava Vrchlického vydaných Společností Jaroslava Vrchlického za rok 1938—1941, ed. J. Borecký, V. Brtník a B. Knoesl, Praha, Česká grafická unie 1942, s. 118—127 → V. J.: Uprostřed století, ed. Karel Janský, Praha, V. Petr 1948, s. 297—316 → V. J.: Duch a tvar, ed. Karel Krejčí, Praha, Československý spisovatel 1967, s. 200—212 → V. J.: Portréty a studie, ed. Josef Čermák, Praha, Odeon 1978, s. 244—253 Vojtěch Jirát (1902—1945), literární historik, kritik a  editor, germanista a bohemista, žák Otokara Fischera. Již 1930 věnoval samostatnou studii porovnání Vrchlického a  Fischerova překladu Goethova Fausta, v  r. 1945 byly ve  dvojčísle listu Český bibliofil otištěny dva Jirátovy texty: Vrchlický — dekadent. Frontispis k Oknům v bouři a Na okraji díla. Glosa k literárněhistorické činnosti Vrchlického.

Poznámka ke copyrightu Držitele autorských práv k textům Emanuela Chalupného a Vojtěcha Jiráta se nám nepodařilo vyhledat. Prosíme je, aby se laskavě obrátili na vydavatele.

148

Literatura o Jaroslavu Vrchlickém Výběrový soupis textů o Jaroslavu Vrchlickém nezahrnuje recenze, které v letech 1874—1912, tedy za básníkova života, i v letech následných doprovázely edice jeho díla. Pro doplnění viz bibliografický soupis sekundární literatury v hesle Jaroslav Vrchlický v Lexikonu české literatury 4/II (Praha, Academia 2008; autor: Zdeněk Pešat), na s. 1519—1525.

1877

eliška krásnohorská: Obraz novějšího básnictví českého. Pokus o karakteristiku umění básnického za poslední čtvrtstoletí, Časopis Musea království Českého 51, č. 1, s. 66–77, č. 2, s. 299–325, zejména s. 320–320 → in E. K., Výbor z díla 2 (1956), s. 37–38

1887

f. o. pisarevský [= t. g. masaryk]: J. Vrchlického „Exulanti“. Studie, Čas 1, č. 2, 5. 1., s. 17–20, č. 3, 20. 1., s. 33–40, č. 4, 5. 2., s. 55–59 → in T. G. M., Z bojů o rukopisy: Texty z let 1886–1888 (2004), s. 284–301

1890

jan voborník: Jaroslav Vrchlický a jeho Legenda o sv. Prokopu. Ukázka ze spisu Pohledy do novočeského básnictva. Pokus o příspěvek ke skutečným dějinám českého básnictva, Domažlice, vlastním nákladem

1893

eduard albert: Jaroslav Vrchlický. Příprava k budoucím studiím jeho lyriky a epiky, Praha, vlastním nákladem → in Padesát let života Jaroslava Vrchlického, Praha, Máj 1903, s. 34–71 eduard albert: Jaroslav Vrchlický, Světozor 27, 1892/1893, č. 13., 10. 2. 1893, s. 147–150, č. 14, 17. 2., s. 158–163

1894 Ex libris Jaroslava Vrchlického od Miloše Jiránka

zenon przesmycki-miriam: O poesii Jaroslava Vrchlického, in Anthologie z básní Jaroslava Vrchlického (1875–1892), Praha, J. Otto, s. 615–634

1895

t. g. masaryk: Několik myšlének o literárním eklekticismu (Twardowski), Naše doba 2, 1894/95, č. 4, 20. 1. 1895, s. 314–337, č. 5, 20. 2., s. 385–407

151

eliška krásnohorská: in České básnictví posledních dvou desítiletí, Osvěta 25, č. 11, listopad, s. 1022–1029

1896

lev šolc: Příspěvky k ocenění antiky v básních J. Vrchlického, Naše doba 3, 1895/1896, č. 11, 20. 8. 1896, s. 974–986, č. 12, 20. 9. 1896, s. 1085–1094 jaroslav hilbert: Vrchlický – football, Volné směry 1, 1896/1897, č. 1, listopad 1896, sl. 41–42 → in J. H., Spisovatelé a vlast (1941), s. 8–10

1897

otokar březina: Dopis o Jaroslavu Vrchlickém, Nový život 2, 1897, č. 1, leden, s. 22–23 → in O. B., Korespondence I (1884–1908) (2004), s. 390–391

1903

antonín klášterský: Jar. Vrchlického dílo básnické, in Padesát let života Jaroslava Vrchlického, Praha, Máj, s. 26–33 albert pražák: Jaroslav Vrchlický. Několik slov o básníkově díle, Časopis Musea království Českého 77, sv. 1, s. 36–63, sv. 2, s. 307–333, sv. 3, s. 449–472 jan voborník: Jaroslav Vrchlický. Jeho poslání a význam v literatuře, Zlatá Praha 1902/1903, č. 16, 13. 2., 1903, s. 182–186 f. v. krejčí: Jaroslav Vrchlický a poesie světová, Zlatá Praha 1902/1903, č. 16, 13. 2., 1903, s. 186–187, 190 jaromír borecký: Jaroslav Vrchlický, Zvon 3, 1902/1903, č. 21/22, 13. 2. 1903 – č. 42, 10. 7. 1903, s. 581–584 viktor dyk: K jubileu Jar. Vrchlického, Přehled 1, 1902/1903, č. 11, 14. 2. 1903, s. 181–182 františek sekanina: Jaroslav Vrchlický. Lístek jubilejní, Hlas národa, Nedělní listy 15. 2. r. j. kronbauer: Jaroslava Vrchlického život a dílo, Hlas národa, Nedělní listy 15. 2. long tom [= ludvík lošťák]: Oslava papírové pyramidy, Rozhledy 13, 1902/1903, č. 22, 28. 2. 1903, s. 536–541 → Oslava papírové pyramidy: Co předcházelo a co následovalo. Literární dokument, Praha, J. Pelcl 1903

1906

alfred jensen: Jaroslav Vrchlický, přel. Arnošt Kraus, Praha, J. Otto (poprvé vyšlo r. 1904 ve Stockholmu) jaromír borecký: Jaroslav Vrchlický. Pokus o studium jeho díla, Praha, Máj (doplněný otisk ze Zvonu 3, 1903) jiří karásek ze lvovic: Glosa k romantismu Jaroslava Vrchlického, in J. K.: Chimaerické výpravy. Kritické studie, Praha, Symposion, s. 22–25

152

1907

jan jakubec – arne novák: Geschichte der čechischen Litteratur, Leipzig: C. F. Amelangs Verlag, s. 314–323, 326 arne novák: Neues von Jaroslav Vrchlický, Čechische revue 1, s. 338–346 s. k. neumann: Jaroslav Vrchlický, Moravský kraj 12, č. 4, 10. 1., s. 2–3 → in S. K. N.: Stati a projevy 2 (1966), s. 405–407

1909

f. x. šalda: Moderní literatura česká, Praha, Grosmann a Svoboda, zejména s. 41–44 → in F. X. Š., Studie z české literatury (1961), s. 37–43 albert pražák: Jaroslav Vrchlický v posledních šesti letech své práce, Zlatá Praha 26, 1908/1909, č. 25, 12. 3. 1909, s. 289–291

1912

františek sekanina: Jaroslav Vrchlický, Praha, Městská rada královského hlavního města Prahy arne novák: Básník Vrchlický, Lidové noviny 20, č. 249, 10. 9., s. 2–3 = A. N., Der Dichter Vrchlický, přel. Arnošt Kraus, Čechische Revue 5, 1912, s. 298–304 → in A. N., Myšlenky a spisovatelé (1914), s. 139–146 (pod titulem Osobnost Jaroslava Vrchlického) f. v. krejčí: Básník Jaroslav Vrchlický mrtev, Právo lidu 21, č. 250, 10. 9., č. 251, 11. 9. viktor dyk: Obětovaný, Samostatnost, č. 251, 10. 9., s. 1 jindřich vodák: Nad mrtvolou Jaroslava Vrchlického, Čas 26, č. 252, 11. 9., s. 1–2, č. 253, 12. 9., s. 1–2, č. 254, 13. 9., s. 1–2 arne novák: Jaroslav Vrchlický, Národní listy 52, č. 251, 11. 9., s. 1–2 nap [= Milan Fučík]: Jaroslav Vrchlický, Samostatnost 2, č. 252, 11. 9. j. s. machar: Vrchlický, Čas 26, č. 253, 12. 9., s. 2–3 antonín macek: Jaroslava Vrchlického činnost překladatelská a význam kulturní, Právo lidu 21, č. 252, 12. 9., Příloha, s. 1–2 karel hikl: Za Jaroslavem Vrchlickým, Přehled 10, 1911/1912, č. 51, 13. 9. 1912, s. 845–846 arne novák: Cesta k Jaroslavu Vrchlickému, Národní listy 52, č. 255, 15. 9., s. 17 viktor dyk: Melancholie, Samostatnost, č. 256, 15. 9., s. 1 (polemika s nekrologem J. S. Machara) pavla maternová: Za odešlým básníkem, Ženský svět 16, č. 16, 20. 9., s. 223–225 josef karásek: O Jaroslavu Vrchlickém, Moravská orlice 50, 1912, č. 217, 21. 9., s. 4–5, č. 218, 23. 9., s. 1, č. 219, 24. 9., s. 1 arne laurin: V pravý čas, Národní obzor 6, č. 45, 27. 9., s. 1–2 f. x. šalda: Několik poznámek o Jaroslavu Vrchlickém, Novina 5, 1911/1912, č. 21, 27. 9. 1912, s. 649–653, č. 22, 11. 10., s. 676–678 → in F. X. Š., Duše a dílo (Soubor díla F. X. Š., sv. 2, 1950), s. 94–102 albert pražák: Jaroslav Vrchlický, Zlatá Praha 30, 1912/1913, č. 3, 27. 9. 1912, s. 26–27, č. 4, 4. 10. 1912, s. 40–45

153

františek sekanina: Jaroslav Vrchlický, Zvon 13, 1912/13, č. 2, 27. 9. 1912, s. 19–20 viktor dyk: Dopis z Prahy, Lidové noviny 20, č. 267, 28. 9., s. 2–4 gustav winter: Sociální ideje v poezii Jaroslava Vrchlického, Akademie 17, 1912/1913, č. 1, říjen 1912, s. 11–13 f. v. krejčí: Jaroslav Vrchlický a kritika, Akademie 17, 1912/1913, č. 1, říjen 1912, s. 47–48 jiří karásek ze lvovic: Poesie Jaroslava Vrchlického, Osvěta 42, č. 10, říjen, s. 724–729 f. v. vykoukal: Jaroslav Vrchlický, Osvěta 42, č. 10, říjen, s. 777–780 jaromír borecký: Jaroslav Vrchlický a jeho poměr ke slovanství, Slovanský přehled 15, 1912/1913, č. 1, říjen 1912 – č. 10, 10. 7. 1913 josef penížek: Jaroslav Vrchlický. Ein Nekrolog, Österreichische Rundschau, sv. 33, seš. 2, 1. 10. 1912, s. 142–148 ***: Vrchlický, Rudé květy 12, 1912/1913, č. 5, 1. 10. 1912, s. 68–70 f. x. šalda: Smrt Jaroslava Vrchlického a jeho dílo, Česká kultura 1, 1912/13, č. 1, 4. 10. 1912, s. 27–29 → in F. X. Š., Kritické projevy 9 (1954), s. 70–75 a. p. [= Arnošt Procházka]: Poznámky, Moderní revue 19, 1912/1913, sv. 26, č. 1, 8. 10. 1912, s. 39–41 → in A. P., Rozhovory s knihami, obrazy i lidmi, Praha, Fr. Borový 1916, s. 203–209 (pod názvem In memoriam) s. h.: Jaroslav Vrchlický, Snaha 1, č. 4, 9. 10., s. 8–9 p. m. haškovec: Vrchlický a jeho Legenda o císaři Konstantinovi, Lumír 41, 1912/13, č. 1, 18. 10. 1912, s. 23–27 -by- [= j. s. machar]: Rub slávy II., Čas 26, č. 291, 20. 10., s. 2–3 fr. linhart: Jaroslav Vrchlický, Středa 1, č. 22/23, 30. 10., s. 509–513 gustav pallas: Básnický výraz a formální umění Jaroslava Vrchlického, Středa 1, č. 22/23, 30. 10., s. 513–521 p. m. haškovec: Vrchlický kritik a překladatel. Příležitostný náčrtek, Středa 1, č. 22/23, 30. 10., s. 521–524 fr. krejčí: Vrchlického stanovisko filosofické, Středa 1, č. 22/23, 30. 10., s. 525–530 arnošt kraus: Vrchlického překlad Fausta, přel. Ladislav Drůbek, Středa 1, č. 22/23, 30. 10., s. 530–532 jiří karásek ze lvovic: Drama Jaroslava Vrchlického, Osvěta 42, č. 11, listopad, s. 808–813 karel dostál lutinov: Za Jaroslavem Vrchlickým, Archa 1, 1912/13, č. 1, 1. 12. 1912, s. 9–11, č. 2, 1. 1. 1913, s. 38–40 f. x. šalda: Jaroslav Vrchlický a kritika literární, Česká kultura 1, 1912/1913, č. 4, s. 125–127 → in F. X. Š., Kritické projevy 9 (1954), s. 113–115

1913

f. v. krejčí: Jaroslav Vrchlický, Praha, Mánes jan voborník: Jaroslav Vrchlický, in Jaroslav Vrchlický: Z hlubin, Praha, J. Otto (Nové souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického, sv. 1), s. 5–19

154

arne novák – jan v. novák: in Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Olomouc, R. Promberger (2., rozš. vyd.), s. 437–452 jaroslav kvapil: Jaroslav Vrchlický, Almanach České Akademie 23, s. 205–218 karel hlavinka: Jaroslav Vrchlický, Časopis Musea Moravského 37, č. 2, s. 117–126 (předneseno 30. 11. 1912) jiří karásek ze lvovic: Jaroslav Vrchlický kritik a prosaista, Osvěta 43, č. 1, leden, s. 8–12 jiří karásek ze lvovic: Překladatelská činnost Jaroslava Vrchlického, Osvěta 43, č. 2, únor, s. 99–103 arne novák: Jaroslav Vrchlický v posledním období svého tvoření, Přehled 11, 1912/1913, č. 23, 28. 2. 1913, s. 389–391, č. 25, 14. 3. 1913, s. 432–434, č. 26, 21. 3. 1913, s. 457–458, č. 27, 28. 3. 1913, s. 465–466, č. 28, 4. 4. 1913, s. 483–484

1914

gustav winter: Bilance dvouleté práce o Jaroslavu Vrchlickém, Akademie 19, 1914/1915, s. 4–7 františek kubka: Pesimismus mladého J. Vrchlického, Topičův sborník 1, č. 5, s. 294–298 františek kubka: Studie o poměru Jaroslava Vrchlického k M. Lenauovi, Časopis pro moderní filologii 4, 1914/1915, č. 1, březen 1914, s. 27–35, č. 2, duben 1914, s. 111–117, č. 3, červen 1914, s. 221–229

1915

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 1, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Friedrich Adler: Jaroslav Vrchlický, s. 21–27, Arne Novák: Sonety Jaroslava Vrchlického do r. 1885, s. 28–47, Václav Brtník: Původní rozvrh „Knížat“, s. 48–62, František Kubka: Jak nazíral Vrchlický na Goetha a jeho dílo, s. 63–76) františek pösl: Umění výtvarná v poesii Jaroslava Vrchlického, Osvěta 45, č. 1, s. 13–24, č. 2, s. 92–104, č. 3, s. 180–194, č. 4, s. 276–287, č. 5, s. 348–359 jan voborník: Savitri, Sborník filologický 5, s. 162–191

1916

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 2, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: O. Jiráni: Antická dramata J. Vrchlického, s. 31–54 /pokračování ve sv. 3, 1917, s. 42–55, sv. 4, 1918, s. 60–79/, Josef Bartoš: Čtyři kapitoly estetiky Jaroslava Vrchlického, s. 79–106 /pokračování ve sv. 3, 1917, s. 110–128, sv. 4, 1918, s. 135–160/, Václav Brtník: Neznámé znění „Drahomíry“, s. 107–123) arne novák: Tři studie o Jaroslavu Vrchlickém, in A. N., Zvony domova. Kniha studií a podobizen, Praha, Fr. Borový, s. 147–173 (první dvě stati vyšly původně v Národních listech 29. 9., resp. 20. 10. 1912)

155

arnošt kraus: Několik slov o Společnosti Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 5, 1915/1917, č. 4, srpen 1916, s. 313–317

1917

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 3, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: P. M. Haškovec: Soud lásky. Romania v díle Vrchlického I, s. 11–41, Miloš Weingart: Praha v poesii Jaroslava Vrchlického, s. 66–109, Václav Brtník: Poznámky ke genesi „České trilogie“ Jaroslava Vrchlického, s. 129–150) f. x. šalda: Dvě rozhodná léta v životě Jaroslava Vrchlického: 1875–1876, in Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou z let 1875–1876, Praha, Fr. Borový, s. V–LXXIX → in F. X. Š., Kritické projevy 10 (1957), s. 36–88 arne novák: Jar. Vrchlický a Sofie Podlipská, Venkov 13, 21. 8., 28. 8., 4. 9., 11. 9., 18. 9., 25. 9. → in A. N., Krajané a sousedé (1922), s. 57–72 arne novák: Návrat k Jaroslavu Vrchlickému, Národ 1, č. 27, 4. 10., s. 497–500, č. 28, 11. 10. 1917, s. 513–514, č. 29, 18. 10. 1917, s. 531–533 –pa– [= f. s. procházka]: [V čís. 27 Národa uvažuje Arne Novák…], Zvon 18, č. 4, 18. 10., s. 55–56 arne novák: O návratu k Jaroslavu Vrchlickému, Národ 1, č. 30, 25. 10., s. 544–545

1918

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 4, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Fr. Frýdecký: Z prosaických začátků Jaroslava Vrchlického, s. 114–134) arne novák: Pantheon, Venkov 14, 15. 5. → in A. N., Z časů za živa pohřbených. Úvahy z let válečných (1923), s. 86–92

1919

otokar fischer: in K dramatu. Problémy a výhledy, Praha, Grosman a Svoboda, s. 36–43

1920

miloš weingart: Jaroslav Vrchlický, Praha, Melantrich Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 5, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Miloš Weingart: Bar-Kochba, s. 6–75, Václav Brtník: Vrchlický – Mickiewicz, s. 81–100)

1921

otokar fischer: Proslov k večeru Jaroslava Vrchlického, Cesta 3, 1920/1921, seš. 31, 28. 1. 1921, s. 466–469

1922

václav brtník: Jaroslav Vrchlický, Praha, Topič

156

vojtěch zelinka: Jaroslav Vrchlický, Praha, Svátek viktor dyk: K výročí úmrtí básníku, Národní listy 62, č. 247, 9. 9., s. 1 m. r. [= miroslav rutte]: Jaroslav Vrchlický (K desetiletému výročí jeho smrti), Národní listy 62, č. 247, 9. 9., s. 4 arne novák: Deset let, Lidové noviny 30, č. 451, 9. 9., s. 7 j. h. [= josef hora]: Deset let od smrti Jaroslava Vrchlického, Rudé právo 3, č. 211, 9. 9., s. 7 k. [= f. v. krejčí]: Deset let po smrti Vrchlického, Právo lidu 31, č. 212, 10. 9., s. 11 m. m. [= marie majerová]: Jaroslav Vrchlický, Rudé právo 3, č. 212, 10. 9. k-ček. [= josef kodíček]: Výročí Jaroslava Vrchlického, Tribuna 4, č. 212, 10. 9., s. 1 v. d. [= viktor dyk]: Desáté výročí, Lumír 49, č. 7, 27. 9., s. 389 f. x. šalda: Ještě Vrchlický, Tribuna 4, č. 230, 1. 10., s. 3–5 → in F. X. Š., Kritické projevy 12 (1959), s. 85–93 v. dyk: Ještě Vrchlický, Lumír 49, č. 8, 19. 10., s. 444–445 f. x. šalda: Znovu Vrchlický, Tribuna 4, č. 265, 12. 11., s. 2–4 v. dyk: F. X. Šalda…, Lumír 49, č. 9, 22. 11., s. 497 f. x. šalda: O tradici, Tribuna 4, č. 295, 17. 12., s. 3–4 → in F. X. Š., Kritické projevy 12 (1959), s. 107–112 albert vyskočil: Nevděčný národ, Česká revue 15, č. 7/8, s. 334–335 rudolf illový: Sociální náměty v poezii Jaroslava Vrchlického, Akademie 26, 1922/1923, s. 294–301

1923

jan voborník: Veliký lyrik, Chotěboř, Okresní sbor osvětový jan mukařovský: Příspěvek k estetice českého verše, Praha, FF UK Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 6, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: O. Jiráni: Vrchlický a antičtí básníci. I. Básníci řečtí, s. 20–47 /pokračování II. Básníci římští, sv. 7, s. 22–40/, Václav Brtník: Poznámky k textům prvních básnických knih Jaroslava Vrchlického, s. 48–64, F. Pacák: Dante v poesii Jaroslava Vrchlického, s. 65–74) albert vyskočil: Sedmdesáté výročí narozenin Jaroslava Vrchlického, Česká revue 16, č. 3–4, s. 179–180 s. k. neumann: Jaroslav Vrchlický a reakce, Proletkult 2, 1923/24, s. 78–79 arne novák: Sedmdesátiny Jaroslava Vrchlického, Lidové noviny 31, č. 83, 16. 2., s. 7 antonín nečásek: Jaroslav Vrchlický, Venkov 18, č. 39, 17. 2., s. 2–3 m. m. [= marie majerová]: Oslavy narozenin Vrchlického, Rudé právo 4, č. 41, 20. 2. f. x. šalda: Dílo Jaroslava Vrchlického, Tribuna 5, č. 46, 25. 2., s. 1–2 → in F. X. Š., Kritické projevy 12 (1959), s. 146–153 f. x. šalda: Slečna Reakce z Kostivic a na Podágrově, Tribuna 5, č. 46, 25. 2., s. 7–8

157

f. x. šalda: Česká nesmrtelnost a Vrchlický, Tribuna 5, č. 58, 11. 3., s. 1–2 → in F. X. Š., Kritické projevy 12 (1959), s. 196–197 p. eisner: Unsterblichkeit, Prager Presse 3, č. 79, 20. 3., s. 4 v. d. [= viktor dyk]: Dvě poznámky, Lumír 50, 1923, 29. 3., s. 159

1924

otokar fischer: O Vrchlickém, České slovo 16, č. 27, 2. 2., s. 12 *** [= f. x. šalda]: O literární karakter Vrchlického, České slovo 16, 1924, č. 105, 4. 5., s. 2–3 f. x. šalda: Literární karakter Vrchlického, České slovo 16, 1924, č. 117, 18. 5., s. 1–3

1925

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 7, 1924–1925, Praha, Společnost Jaroslav Vrchlického (obsahuje mj.: František Pösl: Satanská idea, s. 41–78, Jan Voborník: Studie k Vrchlickému, s. 89–111) pavel eisner: K případu Vrchlického, Tvorba 1, 1925/1926, č. 1, 15. 10. 1925, s. 12–13 arne novák: Nové vydání Adlerových překladů z Jaroslava Vrchlického, Lidové noviny 33, 5. 11. arne novák: Jaroslav Vrchlický und seine deutschen Verehrer, Prager Tagblatt 50, č. 284, 6. 12, Beilage Dichtung u. Erlebnis, s. 5

1926

emanuel chalupný: in Dílo Josefa Holečka, Praha, nákladem vlastním, zejména s. 10–40, 42–48, 50–52 wolfgango giusti: Vrchlický e Carducci, Rivista di letterature slave 1, s. 86–100 arne novák: Nové tažení proti Jaroslavu Vrchlickému, Lumír 53, 1926/1927, č. 2, 25. 3. 1926, s. 98–101 jan klepetář: Opuštění klasikové, Národní práce 2, č. 18, 29. 4. 1926, s. 2–3 f. x. šalda: Vrchlický da capo čili staré a nové formy nesmrtelnosti, Tvorba 1, 1925/26, č. 11, 15. 5. 1926, s. 197–199 → in F. X. Š., Kritické projevy 13 (1963), s. 162–166 emanuel chalupný: Ke sporu o Vrchlického, Tvorba 1, 1925/1926, č. 12/13, 1. 7. 1926, s. 228–230

1927

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 8, 1926/1927, Praha, Společnost Jaroslav Vrchlického (obsahuje mj.: Jan Voborník: Studie k Vrchlickému – O epopeji, s. 12–32, K. Štěpaník: Shakespeare a Milton v lyrice a epice J. Vrchlického, s. 46–107, V. Tichý: Shelley a Vrchlický, s. 108–120)

158

j. s. machar: Několik roků s Jaroslavem Vrchlickým, Tribuna 9, č. 73, 27. 3., s. 1–3, č. 79, 3. 4., s. 2–4, č. 85, 10. 7., s. 1–3, č. 91, 17. 4., s. 1–4, č. 97, 24. 4., s. 1–3, č. 103, 1. 5., s. 2–3, č. 109, 8. 5., s. 1–3 pavel fraenkl: Masaryk a Vrchlický, in Masarykův sborník sv. II, 1926/1927, č. 3, 23. 5. 1927, s. 193–218, č. 4, 30. 9. 1927, s. 301–322, sv. III, 1928/1929, č. 1, 20. 1. 1928, s. 21–49 -tr. [= gustav winter]: Tragika Jaroslava Vrchlického, Právo lidu 36, č. 216, 11. 9., s. 1–2 arne novák: Jaroslav Vrchlický, Literární rozhledy 12, 1927/1928, č. 1, 17. 10. 1927, s. 1–3

1928

jan mukařovský: Tematická stránka Máje ve srovnání s Hálkovým Alfredem a Vrchlického Satanelou, in J. M., Máchův Máj. Estetická studie, Praha, FF 1928, s. 110–153 otakar fiala: Vittoria Colonna od J. Vrchlického a přátelství básníkovo se Sofií Podlipskou, Časopis českého musea 102, sv. 2, s. 135–166 arne novák: Spravedlnost k Jar. Vrchlickému, Lidové noviny 36, č. 86, 16. 2., s. 1 miloš weingart: Jaroslav Vrchlický a dnešek, Naše doba 35, 1927/1928, č. 6, 15. 3. 1928, s. 334–339 arne novák: Kniha básníkova poledne, Lumír 55, 1928/1929, č. 1, květen 1928, s. 8–14

1929

giovanni maver: Vrchlický e Leopardi, Praha, Orbis (separát z Rivista italiana di Praga, 1928) Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 9, 1928/1929, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Vlad. Bezděk: Prvotina Jaroslava Vrchlického, s. 9–16, Vladimír Stupka: Vrchlický a Baudelaire, s. 17–94) arne novák: Zweierlei jüdische Weisheit, in Xenia Pragensia Ernesto Kraus septuagenario et Josepho Janko sexagenario ab amicis, collegis, discipulis oblata, Praha, Sumptibus Societatis Neophilologorum – Societatis Mathematicorum et Physicorum, s. 446–458 f. x. šalda: O vzkříšení díla Vrchlického, Šaldův zápisník 1, 1928/1929, č. 7, březen 1929, s. 228–230 → in F. X. Š., Z období Zápisníku II (1988), s. 162–166 karel polák: Dva překlady Fausta, Časopis pro moderní filologii 16, 1929/1930, č. 1, prosinec 1929, s. 28–35, č. 2, březen 1930, s. 138–143

1930

vojtěch jirát: Dva překlady Fausta. Rozbor slohu Jaroslava Vrchlického a Otokara Fischera. Praha, Fr. Borový

159

benjamin jedlička: In margine prózy Jaroslava Vrchlického, in Studie a vzpomínky. Prof. dru Arne Novákovi k padesátým narozeninám, Vyškov, F. Obzina, s. 31–35 jan mukařovský: Varianty a stylistika, in Studie a vzpomínky. Prof. dru Arne Novákovi k padesátým narozeninám, Vyškov, F. Obzina, s. 52–55 → in J. M., Kapitoly z české poetiky. Díl I: Obecné věci básnictví (1948), s. 206–210 oskar donath: in Židé a židovství v české literatuře 19. století I. Od K. H. Máchy do Jar. Vrchlického, Brno, nákladem vlastním, zejm. s. 73–121 pavel fraenkl: K vývoji novodobé české literární kritiky, Rozpravy Aventina 5, 1929/1930, č. 26, 26. 3. 1930, s. 304–305, č. 27, 3. 4., s. 316, č. 28, 10. 4., s. 329–330, č. 29, 17. 4., s. 370, č. 30, 24. 4., s. 386, č. 31, 1. 5., s. 397–398, č. 32, 8. 5., s. 410 adolf veselý: Kolem básnické pozůstalosti Jaroslava Vrchlického, Lumír 56, 1929/1930, č. 8, 22. 5. 1930, s. 413–418 f. x. šalda: Vrchlický intimní, Šaldův zápisník 3, 1930/1931, č. 3, říjen 1930, s. 73–81, č. 4, listopad 1930, s. 123–138 → in F. X. Š., Studie literárně historické a kritické (1937), s. 213–253 → in F. X. Š., Z období zápisníku II (1988), s. 175–186

arne novák: Goethes Gestalt in der Dichtung Vrchlickýs, Prager Presse 12, 27. 3., č. 87, Dichtung und Welt, č. 13, s. 16–17 vítězslav tichý: Jaroslav Vrchlický a Conrad Ferdinand Meyer, Časopis pro moderní filologii 18, 1931/1932, č. 3/4, červen 1932, s. 280–288 f. x. šalda: Dva básnické osudy: Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický, Šaldův zápisník 4, 1931/1932, č. 12/13, září 1932, s. 337–352 → in F. X. Š., Z období zápisníku II (1988), s. 187–193 jindřich vodák: Den Vrchlického, České slovo 24, 1932, č. 214, 9. 9., s. 9 a. n. [= arne novák]: Dvacet let od smrti Jaroslava Vrchlického, Lidové noviny 40, č. 456, 9. 9., s. 9 f. v. krejčí: Dvacet let od smrti Jaroslava Vrchlického, Právo lidu 41, č. 213, 9. 9., s. 6 ferdinand strejček: O Vrchlického, Zvon 32, č. 52, 14. 9., s. 720–721 karel hovorka: Z mladých let Jaroslava Vrchlického, Rozhledy 1, č. 12, 15. 9., s. 93–94 ad.; 2, č. 1, 1. 2. 1933, s. 2–3 ad. arne novák: U sarkofágu Jaroslava Vrchlického, Lumír 59, 1932/1933, č. 1, 17. 11. 1932, s. 1–4 → in A. N., Duch a národ (1936), s. 170–176

1931

1933

Bedřich Frída: Mladá léta Jaroslava Vrchlického v zrcadle dopisů, jež psal svému strýci a bratrovi. S úvodní poznámkou Dra Vladimíra Frídy a s literárně-dějepisnými a knihopisnými poznámkami Dra Václava Brtníka, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 10, 1930/1931, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Arne Novák: Sonety samotáře, s. 13–45, Jindra Ševčíková: Výtvarní umělci v díle Jaroslava Vrchlického, s. 46–72 /pokračování ve sv. 11, s. 125–143/, Otakar Fiala: Jarní kniha Jaroslava Vrchlického. Pokus o rozbor Eklog a písní, s. 73–93, Vladimír Stupka: Vrchlický a Goll – překladatelé Baudelaira, s. 94–105, Otakar Novák: Soumrak antiky u Jaroslava Vrchlického, s. 106–188) pavel fraenkl: K bojům o mladou literaturu v letech devadesátých, Rozpravy Aventina 6, 1930/1931, č. 19, 29. 1. 1931, s. 220–221, č. 20, s. 235–236, č. 21, s. 242–243, č. 22/23, s. 264, č. 24, s. 280, č. 25, s. 293–294, č. 26, 12. 3., s. 304

1932

arne novák: Vrchlický a Goethe, in Goethův sborník, Praha, Státní nakladatelství, s. 66–97 bedřich slavík: Vrchlický v kritice let devadesátých 1892–1898, Archa 20, sv. 4, s. 232–261 jan sajíc: Dramatický svět Jaroslava Vrchlického, Česká osvěta 28, 1931/1932, č. 6, únor 1932, s. 299–301, č. 7, s. 338–341, č. 8, s. 394–397

160

albert pražák: Jaroslav Vrchlický, Praha, Státní nakladatelství karel hovorka: Jirásek – Vrchlický – Jelínek. O jejich přátelství, Choltice, Jelínkova dětská opatrovna arne novák: Úvod, in Výbor z básní Jaroslava Vrchlického, usp. Arne Novák, Praha, Státní nakladatelství, s. 5–13 otokar fischer: Jaroslav Vrchlický. Zur 80. Wiederkehr seiner Geburtstages am 17. Februar 1933, Prager Rundschau 3, č. 1, s. 19–29 václav černý: O postavě Dona Juana v poesii J. Vrchlického, Listy filologické 60, č. 1, s. 37–51 adolf veselý: Vzkřísit Vrchlického!, České slovo 25, č. 2, 3. 1., s. 1–2 arne novák: Jaroslav Vrchlický a Richard Wagner, Lidové noviny 41, č. 87, 17. 2., s. 1–2 jiří weil: Jaroslav Vrchlický, Rudé právo 14, č. 43, 19. 2. paul eisner: Zum achtzigsten Geburtstag Jaroslav Vrchlickýs, Prager Presse 13, č. 48, 17. 2., s. 8 antonín procházka: Poznámky ke srovnávacímu studiu díla Jaroslava Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 19, č. 2, březen 1933, s. 154–161; 20, č. 2, březen 1934, s. 127–131 vítězslav tichý: Satanela Jar. Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 20, 1933/1934, č. 1, prosinec 1933, s. 33–39, č. 2, březen 1934, s. 121–126 f. x. šalda: Antologie z básní Jaroslava Vrchlického, Šaldův zápisník 5, 1932/1933, č. 9/10, květen 1933, s. 308–312 → in F. X. Š., Z období Zápisníku (1987), s. 194–196

161

1934

josef bukáček: Vrchlického básně „S Dantovým Novým životem“ a „Druhý déšť“, Brno, vlastním nákladem → in Sborník prací věnovaný památce profesora dra P. M. Haškovce, usp. Antonín Šesták a Antonín Dokoupil, Brno, Kroužek brněnských romanistů při Jednotě českých filologů 1936, s. 65–74 vítězslav tichý: „Šumavská idyla“ Jaroslava Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 22, 1935/1936, č. 2, březen 1936, s. 142–149, č. 3, květen, s. 243–247 vítězslav tichý: „Apeninská idyla“ Jaroslava Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 22, 1935/1936, č. 3, květen, s. 247–253

Živý Vrchlický (Ročenka Dobročinného komitétu v Brně, sv. 49), ed. Hana Humlová, Brno (obsahuje mj.: Arne Novák: Poetismus Jaroslava Vrchlického, s. 21–30, Pavel Fraenkl: Živý Vrchlický, s. 31–43, Otokar Fischer: Čistá, s. 44–57, Roman Jakobson: Glosy k Legendě o sv. Prokopu Jaroslava Vrchlického, s. 65–77 /→ in R. J., Poetická funkce (2005), s. 547–556/, Vilém Bitnar: Zvěstování v poesii Vrchlického, s. 78–81, Karel Polák: Goethovský lyrismus u Vrchlického, s. 82–91, Josef Plavec: Vrchlického podněty české hudbě, s. 92–100, Gustav Winter: Živý Vrchlický, s. 101–106, Antonín Veselý: Risalit budovy Národního divadla, s. 107–119, Ludvík Páleníček: Vrchlický divadelním kritikem, s. 126–137, Adolf Veselý: Jaroslav Vrchlický a dnešek. Tři poznámky, s. 138–140) josef bukáček: Ještě Vrchlický a Leopardi, Listy filologické 64, s. 448–455 vítězslav tichý: Vrchlického překlady P. B. Shelleye, Časopis pro moderní filologii 23, 1936/1937, č. 3, duben 1937, s. 230–245, č. 4, červen, s. 362–385 františek götz: Jaroslav Vrchlický, Národní osvobození 14, č. 212, 9. 9., s. 7 vítězslav tichý: Básníkův osud. K 25. výročí smrti Jaroslava Vrchlického, Právo lidu 46, č. 212, 9. 9., s. 4 arne novák: Jaroslava Vrchlického sláva a osamělost, Lidové noviny 45, č. 453, 9. 9., s. 7 julius fučík: O dědictví Vrchlického, Tvorba 12, č. 37, 10. 9., s. 577–578 kamil bednář: Čtvrt století od smrti Jaroslava Vrchlického, Rozhledy 6, č. 23/24, 16. 9., s. 173–174 s. k. neumann: Jaroslav Vrchlický, Tvorba 12, č. 38, 17. 9., s. 600–601 → S. K. N., O umění (1958), s. 483–487 jan pilař: Čtvrt století od smrti Jaroslava Vrchlického, Studentský časopis 17, 1937/1938, č. 2, 10. 10. 1937, s. 55–56 otokar novák: Jaroslav Vrchlický o Anatolu Francovi, Časopis pro moderní filologii 24, 1937/1938, č. 1, listopad 1937, s. 40–50, č. 2, leden 1938, s. 168–176

1937

1938

Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 11, 1932–1934, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Miloslav Šefrna: Faustovské motivy u Vrchlického, s. 22–83, Felix Vodička: Vrchlický a Th. De Banville, s. 84–112 /→ in F. V., Francouzské impulsy v české literatuře 19. století (2003), s. 21–45/, Bohumil Rak: Vrchlický a Mistral, s. 113–124) josef bukáček: Vrátného překlad Dantovy Božské komedie, Časopis pro moderní filologii 20, 1933/1934, č. 2, březen 1934, s. 161–170, č. 3/4, s. červen 1934, s. 305–315; 21, 1934/1935, č. 1, prosinec 1934, s. 194–200, č. 2, březen 1935, s. 194–200; 23, 1936/1937, č. 1, listopad 1936, s. 43–48, č. 2, leden 1937, s. 163–169, č. 3, duben 1937, s. 260–265

1935

václav černý: Drobná literární žeň Vrchlického ze Španělska, Listy filologické 62, č. 1, s. 40–55 jan mukařovský: Poznámky k sociologii básnického jazyka, Slovo a slovesnost 1, s. 29–38 → in J. M., Studie z poetiky (1988), s. 147–157 antonín procházka: K máchovským a jiným reminiscencím v Satanele Jar. Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 22, 1935/1936, č. 1, prosinec 1935, s. 34–38

1936

Podřipsko Jaroslavu Vrchlickému (k 25. výročí úmrtí), Kralupy nad Vltavou, Společnost krajinského musea Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického, sv. 12, 1935–1937, Praha, Společnost Jaroslava Vrchlického (obsahuje mj.: Josef Čermák: Alfred de Musset a Jaroslav Vrchlický, s. 40–65, Václav Brtník: Český dávnověk v díle Jaroslava Vrchlického /Příspěvek k otázce národnosti v díle Vrchlického/, s. 66–78, Otokar Fischer: Jaroslav Vrchlický, s. 100–101)

162

arne novák: Ruchovci a lumírovci v bojích proti křivdě a za právo, Praha, Fr. Borový (edice Postavy a dílo, sv. 16/17)

1939

eva vrchlická: Dětství s Vrchlickým, Praha, Melantrich arne novák: Jaroslav Vrchlický jako básnický a kritický vykladač literatury. Instalační přednáška rektorská (12. ledna 1939), in Ročenka Masarykovy university v Brně 20, 1938/1939 – 1945/1946, Brno, Masarykova univerzita, 1947, s. 13–20

163

k. wolf: Výbor z básní J. Vrchlického, Studentský časopis 18, 1938/1939, č. 5, 10. 1. 1939, s. 140–143, č. 6, 10. 2., s. 171–172, č. 7, 10. 3., s. 200–202, č. 8, 10. 4., s. 232–233, č. 9, 10. 5., s. 269–270, č. 10, 10. 6., s. 299–300 vítězslav tichý: Vrchlického překlady z Ed. Mörika, Časopis pro moderní filologii 26, 1939/1940, č. 1, říjen 1939, s. 270–275 karel šebor: Hlavní biblické motivy v básnickém díle Jaroslava Vrchlického, Vlast 53, č. 4–6, 27. 12., s. 97–166

1940

Dopisy Jaroslava Vrchlického s P. Janem Blokšou, ed. a úvod napsal Václav Brtník, Praha, Národní univerzitní knihovna albert pražák: Jaroslav Vrchlický, in A. P., Míza stromu, Praha, Topičova edice (1940), s. 130–134 (rozhlasová zkratka z února r. 1933)

1941

jiří hájek: Živý Vrchlický. K 90. výročí básníkova narození, Lidové noviny 51, č. 46, 17. 2., s. 4 → in J. H., Letorosty: Portréty a studie 1939–1974 (1974), s. 23–25 v. hánek: Největší básník, jakého nám osud dal, Venkov 38, č. 39, 17. 2. 1943, s. 1 vítězslav tichý: Nad dílem Jar. Vrchlického, Národní práce, č. 50, 21. 2. 1943, s. 5 bedřich slavík: Trojí tradice české slovesné tvorby, Čteme 5, č. 3, 24. 2., s. 25–27

1945

Český bibliofil Jaroslavu Vrchlickému, Český bibliofil 14, sv. 1. sešit 1/2 (obsahuje mj.: Vítězslav Tichý: Po třiceti letech, s. 1–9, Vojtěch Jirát: Vrchlický – dekadent, s. 10–21 /→ in V. J., Portréty a studie (1978), s. 254–263/, Karel Polák: Vrchlický baladik, s. 22–34, Vojtěch Jirát: Na okraji díla. Glosa k literárně historické činnosti Vrchlického, s. 75–79)

františek halas: Lyrik, in Jaroslav Vrchlický: Strom života – Meč Damoklův, Praha, Elk 1941, s. 7–32 albert vyskočil: Poesie jako píseň kosmická, Akord 9, 1941/1942, č. 2, říjen 1941, s. 44–47, č. 3/4, listopad/prosinec 1941, s. 103–111

1946

1942

1947

vítězslav tichý: Jaroslav Vrchlický – Život, Praha, Hrách Soubor literárních prací a studií vztahujících se k dílu a osobě Jaroslava Vrchlického vydaných Společností Jaroslava Vrchlického za rok 1938–1941, Praha, Česká grafická unie (obsahuje mj.: František Dohnal: Kristus v poesii Jaroslava Vrchlického, s. 21–51, Julius Heidenreich: Arne Novák a Jaroslav Vrchlický, s. 52–60, Jan Blahoslav Čapek: Jaroslav Vrchlický, básník života a víry v život, s. 61–63, Antonín Grund: Vrchlický a Erben, s. 64–68, Adolf Veselý: Jaroslav Vrchlický jako problém čtenářský a nakladatelský, s. 111–117, Vojtěch Jirát: Jaroslav Vrchlický a požadavek dne, s. 118–127 /→ in V. J., Uprostřed století (1948), s. 297–316 → in V. J., Duch a tvar (1967), s. 200–212 → in V. J., Portréty a studie (1978), s. 244–253/) albert pražák: K bádání o Vrchlickém, Naše doba 50, 1942/1943, č. 4, s. 145–150 timotheus vodička: Neznámý Vrchlický, Akord 9, 1941/1942, č. 9/10, červen 1942, s. 341–360 emanuel moravec: „Za čestnou povinnost pokládám poctivé podezdění české kultury“, Národní práce, č. 253, 14. 9., s. 1–2

1943

bedřich slavík: Za trochu lásky šel bych světa kraj…, Živá tvorba 1, 1942/1943, č. 6, 12. 2. 1943, s. 44–45 albert pražák: Devadesát let od zrodu Vrchlického, Lidové noviny 51, č. 44, 15. 2., s. 3

164

albert pražák: Jaroslav Vrchlický a Vyšehrad, in A. P., O národ, Praha, E. Beaufort, s. 410–417 (text z roku 1942)

vítězslav tichý: Gazel J. Vrchlického, Listy filologické 71, č. 2, s. 121–131 oldřich králík: Jaroslav Vrchlický. 9. září 1912 – 1947, Osvobozený Našinec 80, č. 208, 7. 9. 1947, s. 3 → in O. K., Platnosti slova (Studie a kritiky) (2001), s. 425–428 josef brambora: Šalda a Vrchlický, Kritický měsíčník 8, č. 19/20, 20. 12., s. 449–465

1949

ludvík páleníček: Jaroslav Vrchlický divadelním kritikem, Praha, Královská česká společnost nauk vítězslav tichý: [Doslov], in Jaroslav Vrchlický: Barevné střepy, Praha, Orbis, s. 231–233 václav černý: Vrchlického „Cid“ v zrcadle španělských romancí, Slovesná věda 2, 1948/1949, č. 3/4, 20. 12. 1949, s. 143–155

1952

miroslav ivanov: Jaroslav Vrchlický jako kritik soudobé společnosti, Nový život, č. 12, s. 1898–1918

1953

vítězslav nezval: [V Jaroslavu Vrchlickém vstoupil…], in Jaroslav Vrchlický: Básně I, ed. Jaroslav Seifert, Praha, Československý spisovatel, s. 7–16 (datováno únor 1952)

165

karel krejčí: Historické cykly Jaroslava Vrchlického, Česká literatura 1, č. 1, s. 15–37 → K. K., Česká literatura a kulturní proudy evropské (1975), s. 230–251

1954

josef polák – vítězslav tichý – karel krejčí: Jaroslav Vrchlický, Praha, Orbis

1955

karel krejčí: České látky v díle Jaroslava Vrchlického, in Jaroslav Vrchlický: Mythy – Selské balady – Má vlast, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, s. 516–525

1956

milan jungmann: Doslov, in Jaroslav Vrchlický: Epické básně, ed. Milan Jungmann, Praha, Mladá fronta, s. 183–193 vítězslav tichý: Žurnalistická činnost Jaroslava Vrchlického, Česká literatura 4, č. 1, s. 61–68

1957

jiří levý: in České theorie překladu, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, zejména s. 173–190

1958

eduard hodoušek: Vrchlického překlady z Calderóna, Časopis pro moderní filologii 40, č. 3, s. 143–158

vítězslav tichý: Poznámky, in Jaroslav Vrchlický: Bodláčí z Parnasu, Praha, SNKLU (Básnické dílo JV, sv. 19), s. 513–[534] vítězslav tichý: G. Carducci v díle J. Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 43, č. 2, s. 88–106 jiří pechar: Poezie V. Huga v překladech J. Vrchlického, Slovo a slovesnost 22, č. 3, s. 186–197

1962

jiří brabec: O básnickém díle Jaroslava Vrchlického, Česká literatura 10, č. 3, s. 308–334

1963

vítězslav tichý: Doslov, in Jaroslav Vrchlický: Žeň času, Praha, SNKLU (Básnické dílo JV, sv. 20), s. 383–392

1964

zp [= zdeněk pešat]: Jaroslav Vrchlický, in Slovník českých spisovatelů, ed. Rudolf Havel a Jiří Opelík, Praha, Československý spisovatel 1964, s. 562–566 milada součková: The Parnassian Jaroslav Vrchlický, London – The Hague – Paris, Mouton & Co. jiří brabec: Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku devadesátých let 19. století, Praha, Nakladatelství ČSAV ludmila lantová: Dílo Jaroslava Vrchlického v kritických bojích devadesátých let, Česká literatura 12, č. 5, s. 353–376

1959

1965

1960

1966

1961

1967

miroslav ivanov: O některých názorech Jaroslava Vrchlického na umění, in Acta Universitatis Carolinae. Philologica, č. 1, s. 51–59

bronislav wellek: Jak jsem začal překládat Jaroslava Vrchlického, Časopis pro moderní filologii 42, č. 2, s. 113–115

zdeněk pešat: Jaroslav Vrchlický, in Dějiny české literatury III. Literatura druhé poloviny devatenáctého století, ed. Miloš Pohorský, Praha, Nakladatelství ČSAV, s. 294–323 jaroslav seifert: [Útlá knížka lyrických a epických básní…], in Jaroslav Vrchlický: Duha na zemi, ed. Jaroslav Seifert, Praha, SNDK, s. 128–131 vítězslav tichý: Poznámky, in Jaroslav Vrchlický: Než zmlknu docela, Praha, SNKLU (Básnické dílo JV, sv. 18), s. 489–503

166

josef bukáček: Vrchlický a Dante, Praha, Nakladatelství Československé akademie věd

brabec, jiří – brukner, josef: Poznámky o autorovi, in Jaroslav Vrchlický: Host na zemi, ed. Jiří Brabec a Josef Brukner, Praha, Československý spisovatel, s. 126–135

oldřich králík: F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický. Příspěvek k velkému tématu, Olomouc, Vzorná okr. knihovna

1969

ludmila lantová: Hledání hodnot. O literární kritice devadesátých let, Praha, Academia marie lomičová: J. Vrchlický a česká technika, in Acta polytechnica. Práce ČVUT v Praze (řada 6 – všeobecná), č. 1, s. 269–283

167

1970

manfred jähnichen: Friedrich Adler jako překladatel Vrchlického, přel. Rudolf Havel, Česká literatura 18, č. 6, s. 597–612

1984

josef polák: Šedesát let od smrti Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka, Česká literatura 20, č. 6, s. 563–568

martin svatoš: Básník a vědec. Na okraj vzájemné korespondence Jaroslava Vrchlického a Josefa Krále, in Literárněvědný sborník PNP, sv. 4, s. 118–135 josef polák: Strom života (1909) Jaroslava Vrchlického, in Sborník pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Filologické studie. Literatura a výchova slovesným uměním, sv. 12, s. 47–53

1973

1985

1974

1986

1975

1988

1972

zdeněk pešat: [Předmluva], in Jaroslav Vrchlický: Básně, Praha, Československý spisovatel, s. 3–9 vítězslav nezval: Nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v Čechách, Literární měsíčník 2, 1973, č. 2, únor, s. 52–57 (s datací 1950)

ludvík páleníček: Švabinský a Vrchlický, Praha, PNP – Spolek českých bibliofilů

vilém závada: Jaroslav Vrchlický, Literární měsíčník, č. 1, leden, s. 40–43 jaroslav med: Jaroslav Vrchlický a česká literární dekadence, Česká literatura 22, č. 6, s. 541–554

zdeněk pešat: Obroda Vrchlického lyriky v závěru jeho tvorby, in Sborník statí věnovaných doktoru Slavomíru Wollmanovi k šedesátým narozeninám, [sv.] 2. Varia, Praha 1985 (strojopis, uloženo v knihovně ÚČL AV ČR, sg. V 3039/2), s. 185–192

jiří pechar: Šalda a Vrchlický, in Sborník Kruhu přátel českého jazyka, sv. 5, s. 79–104 (předneseno v květnu 1985) → in Kontext – překlad – hranice. Studie z komparatistiky (1996), s. 103–122

dobrava moldanová: Epika Jaroslava Vrchlického a jeho Selské balady, Česká literatura 29, č. 1, s. 15–24

ivan seidl: Jaroslav Vrchlický a Emilio Teza v kontextu česko-italských literárních a kulturních vztahů, Brno, Univerzita J. E. Purkyně eva vrchlická: Dětství a mládí s Vrchlickým, Praha, Československý spisovatel alexandr stich: Tradiční romantické motivy v české hudbě a poezii druhé poloviny 19. století (Šárka), in Povědomí tradice v novodobé české kultuře: Doba Bedřicha Smetany, Praha, Národní galerie, s. 87–111 (prosloveno v březnu 1984) → in A. S., Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (1996), s. 130–155 alexandr stich: Jaroslav Vrchlický a novodobá technickoprůmyslová civilizace (Úryvek z větší studie), in Průmysl a technika v novodobé české kultuře, Praha, Ústav teorie a dějin umění ČSAV, s. 150–165 (proslovenov březnu 1985) → in A. S., Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (1996), s. 156–173

1983

1989

1978

danuše kšicová: Balmontovy překlady Jaroslava Vrchlického, Slavia 47, č. 4, s. 411–418

1979

bohuš balajka: Jaroslav Vrchlický, Praha, Melantrich

1981

milan blahynka: Básníkovo znovuzrození v lásce, in Jaroslav Vrchlický: Má nejdražší přítelkyně. Dopisy Marii Volfové 1905–1908, Hradec Králové, Kruh, s. 9–29 rudolf havel: Mistr formy, in Jaroslav Vrchlický: Zahrada slov, ed. Rudolf Havel, Praha, Odeon, s. 199–214 eva matějková: Vrchlického vidění věků, Židovská ročenka 1983/1984, s. 54–59 → in Českožidovský almanach 1994/1995, Praha, Apeiron 1994, s. 72–77

168

jaroslava janáčková: Z geneze Meče Damoklova, in Laudatio Milan Jankovič, Praha 1989, s. 99–111 → in Česká literatura 38, 1990, č. 3, s. 235–244

1990

zdeněk pešat: Duch a svět / Hořká jádra / Okna v bouři / Strom života / Zlomky epopeje, in Slovník básnických knih, Praha, Československý spisovatel 1990, s. 46–50, 60–63, 194–196, 305–309, 381–385

169

1997

jiří pelán: Charles Baudelaire a jeho čeští překladatelé, in Charles Baudelaire: Květy zla, Praha, Mladá fronta 1997, s. 223–238 → in J. P., Kapitoly z francouzské a italské literatury (2000), s. 416–434

1998

jaroslava janáčková: F. V. Krejčí ve sporech o Vrchlického, Česká literatura 46, č. 1, s. 24–29 (předneseno v listopadu 1997) → in Za F. V. Krejčím (1867–1941) (2001), s. 27–31 herta schmidová: Básnická a malířská obraznost v poezii Jaroslava Vrchlického, přel. Jiří Holý, Česká literatura 46, č. 1, s. 86–104 (předneseno v prosinci 1997) → in H. S., Struktury a funkce: výbor ze studií 1989–2009 (2011), s. 215–229

1999

hana kokešová: in Gustav Eim. Životopisná studie a edice korespondence, Praha, Karolinum, zejména s. 75–155 alexandr stich: Jaroslav Seifert a Jaroslav Vrchlický na základě rozboru Seifertovy sbírky Světlem oděná, in Vlastivědný sborník Kralupska 6, č. 2, s. 65–72 drahomíra vlašínová: Čeští světci v díle Jaroslava Vrchlického, in Sv. Vojtěch v české a polské literatuře a v umění, ed. Libor Pavera, Opava, Slezská univerzita – Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví 1999, s. 135–141 → in D. V., Pohledy na českou literaturu dvou století (2000), s. 91–98 miroslav červenka: Vrchlického překlady Maeterlincka a počátky symbolismu, Slovo a slovesnost 60, č. 3, s. 176–185 → in M. Č., Březinovské studie (2006), s. 111–126

2000

jiří kudrnáč – miroslav červenka: Komentář, in Jaroslav Vrchlický: Intimní lyrika, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, s. 347–403 zdeněk pešat: Úloha hudebních titulů ve Vrchlického lyrice, in Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Literární věda, č. 4. Literární věda osudem i volbou (K 70. narozeninám Jiřího Svobody), č. 193, s. 103–105 zdeněk pešat: Co dal Jaroslav Vrchlický devadesátým letům 19. století, in Septuaginta Paulo Spunar oblata, ed. Jiří K. Kroupa, Praha, KLP – Ústav pro klasická studia AV ČR, s. 608–613

2001

zdeněk hrbata – martin procházka: Epopej a ironie. K problémům pozdního romantismu v české poezii 2. poloviny 19. století, Svět literatury, č. 21/22, s. 33–82

170

2002

peter zajac: Jaroslav Vrchlický, moderna a koniec storočia, Česká literatura 50, č. 6, s. 625–642

2003

Kapitel zur Poetik: Vrchlický und der tschechische Symbolismus. Beiträge zum Internationalen Bohemistischen Vrchlický-Symposium an der Universität Postdam vom 4. bis 7. Dezember 1997, ed. Herta Schmid, München, Verlag Otto Sagner (obsahuje mj.: Jan Jiroušek: Bild und Bildung: Vrchlickýs Poesie unter dem Aspekt der verbal-visuellen Relationen, s. 20–32, Herta Schmid: Dichterische und malerische Bildlichkeit in der Lyrik Jaroslav Vrchlickýs, s. 33–47, Dalibor Tureček: Vrchlický als Interpretationsproblem. Am Beispiel der Gedichtsammlung Poutí k Eldorádu, s. 48–56, Katrin Berwanger: Jaroslav Vrchlickýs Tschechische Trilogie, s. 58–75, František Všetička: Jaroslav Vrchlickýs Roman, s. 77–82, Janine Christine Kannegiesser: Mallarmé und Verlaine in der Lyrik Vrchlickýs, s. 83–98, Mojmír Grygar: Sezessionistischer Vrchlický, s. 113–126, Bettina Althaus: Das Nietzsche-Bild in der Dichtung Jaroslav Vrchlickýs, s. 128–137, Zdeněk Pešat: Was Jaroslav Vrchlický den neunziger Jahren des 19. Jahrhunderts gegeben hat, s. 138–144, Milan Suchomel: 1891–1895: Die ersten Jahre eines Kritikers, s. 145–157, Peter Zajac: Jaroslav Vrchlický, die Moderne und das Ende des Jahrhunderts, s. 158–172, Natascha Drubek-Meyer: Blumenrufe. J. Vrchlickýs Ritornell-Zyklen und J. Demls Moji přátelé, s. 220–241)

2004

Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček (1853–2003). Sborník ke 150. výročí narození dvou protichůdců (památce prof. PhDr. Alexandra Sticha, CSc.), ed. Ondřej Macura, Praha, Katedra české literatury a literární vědy FF UK (obsahuje mj.: Miroslav Červenka: Repertoár meter v díle Jaroslava Vrchlického, s. 13–17, Václav Vaněk: Přírodní lyrika Vítězslava Hálka a Jaroslava Vrchlického, s. 18–27, Daniela Čadková: Ke genezi Vrchlického Hippodamie, s. 29–34, Hana Šmahelová: Diskurzivní aspekty sporu mezi modernou a J. Vrchlickým, s. 36–44, Karel Kolařík: Jaroslav Vrchlický očima Jiřího Karáska ze Lvovic, s. 45–48, Marie Štemberková: Jaroslav Vrchlický v roli univerzitního profesora, s. 83–108) jiří kudrnáč: Dvojí zpracování antického mýtu v českém dramatu přelomu 19. a 20. století. Jaroslav Vrchlický a Jiří Karásek ze Lvovic, in Druhý život antického mýtu, ed. Jana Nechutová, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 242–249 miloš pohorský: Erotické intermezzo Jaroslava Vrchlického, in Jaroslav Vrchlický: Sny o štěstí, ed. Miloš Pohorský, Blansko, Ad Fontes, s. 61–75

171

františek všetička: A Titánů všech sílu máš…, in Z paměti literární Olomouce, ed. Bohumil Kolář, Olomouc, Vlastivědná společnost muzejní, s. 145–186 luboš merhaut: Periodika a polemika: aktualita a paměť (nad spory o Hálka), Slovo a smysl 1, č. 2, s. 70–90

2005

vladimír křivánek: Dnes o mně mlčí se. Jaroslav Vrchlický a citová výchova generace 90. let, Tvar 16, č. 12, 16. 6., s. 8

2006

herta schmid: Jaroslav Vrchlickýs „historische Dramen“ im Streit zwischen Nationalismus und Kosmopolitismus, in Mezi texty a metodami. Národní a univerzální v české literatuře 19. století, ed. Dalibor Tureček a Zuzana Urválková, Olomouc, Periplum, s. 287–321

2007

libuše heczková: „Lumírovci k večeři“, Česká literatura 55, č. 6, s. 772–789 → in L. H., Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky (2009), s. 90–104

2008

zp [= zdeněk pešat]: Jaroslav Vrchlický, in Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce, sv. 4/2, Praha, Academia, ed. Luboš Merhaut, s. 1512–1525 stanislava fedrová: Ekfrastické postupy v lyrice a epice: případ Vrchlický, in Vybrané kapitoly z intermediality, ed. Jan Schneider a Lenka Krausová, Olomouc, Univerzita Palackého, s. 101–135 josef forbelský: Černého kritika cidovských romancí v překladu Jaroslava Vrchlického, Svět literatury 18, č. 38, s. 87–92 lucie kostrbová: Macharův Vrchlický: K psychologii jednoho básnického vztahu, Slovo a smysl 4, č. 7, s. 113–122

radim kopáč – josef schwarz: Jaroslav Vrchlický. Dohady a domněnky nad hrstí textů národního básníka, in R. K. – J. S., Zůstaňtež tudíž tajemstvím… Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809–2009, Praha, Artes Liberales, s. 47–60

2011

lucie kostrbová: in Mezi Prahou a Vídní. Česká a vídeňská literární moderna na konci 19. století, Praha, Academia, zejména s. 185–255 lucie kostrbová: Vrchlický – Sova – Březina. Eisners erste Buchveröffentlichung und ihre Kontexte, in Übersetzer zwischen den Kulturen: Der Prager Publizist Paul/Pavel Eisner, Köln – Weimar – Wien, Böhlau Verlag, s. 141–159 františek všetička: Román Jaroslava Vrchlického, in F. V., Ariadnino arkanum. O kompoziční poetice české prózy v prvním desetiletí 20. století, Olomouc, Fontána, s. 96–103 petra ježková: Ješitní, zranění a nepochopení. Symptomy uměleckého kvasu v českém divadle posledních dekád 19. století, Divadelní revue 22, č. 3, s. 58–66

2012

michal topor: Leopardi v Čechách. Pokus o re/konstrukci recepčních bodů a drah, in Naše Itálie. Stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století, ed. Zdeněk Hojda – Marta Ottlová – Roman Prahl, Praha, Academia, s. 376–388 petr šrámek: Přece Vrchlický!, in Jaroslav Vrchlický: Začarovaný tatrmánek. Výbor z básní pro děti, Praha, Albatros, s. 97–101

2009

václav vaněk: Střídání na Parnasu, in V. V., Disharmonie. Příroda – společnost – kultura, Praha, Dauphin, s. 103–124

2010

václav petrbok: „Es ist ja eben eine Umdichtung“. Friedrich Adler als Übersetzer tschechischer Lyrik, in Praha – Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen, vieler Mittler, ed. Jozo Džambo, Passau, Verlag Karl Stutz, s. 73–92

172

173

Ediční poznámka Jednotlivé texty jsme upravili v souladu se současnou pravopisnou normou; v případech, kdy norma umožňuje dubletní psaní slov přejatých, volíme slohově neutrální podoby (muzeum, univerzita apod.; renesance, diskuse apod.). Kvantitu v kořenech slov sjednocujeme dle Pravidel 1993. Kolísání typu originelní / originální, resp. -ti / -t, -ism / -ismus zachováváme. Tam, kde to současná pravopisná norma a větný významový kontext umožňují, píšeme (a měníme na) spřežky (např. kdekdo, koneckonců, nakonec, poprvé, zatímco apod.), totéž platí i pro zkratky — sjednocujeme na např., tzv., tj.; interpunkci upravujeme pouze tam, kde je to vzhledem k současné pravopisné normě nutné.

Vysvětlivky 17  ironizuje Hilbert → v knižně vydaném dramatickém kuse napsaném u příležitosti padesátých narozenin Jaroslava Vrchlického, nazvaném 16. únor 1903. Oslavná scéna (vydán 1903, inscenován nebyl) 21  Ústy dr. Choce → řeč poslance za Českou stranu národně sociální v říšské radě 22. 12. 1906 22 Machar napsal svou zdrcující obžalobu → literární společností je míněna Česká akademie věd a umění, v níž byl Jaroslav Vrchlický od jejího založení v roce 1890 nejen členem, ale též tajemníkem uměleckého odboru; 18. prosince 1906 otiskl deník Čas Macharův dopis České akademii, jímž odmítl cenu za sbírku Vteřiny 22 „papírové pyramidě“ → velké pozdvižení způsobil svým odmítnutím poklon dílu Jaroslava Vrchlického Ludvík Lošťák v článku Oslava papírové pyramidy z února 1903 23 s Právem lidu i Osvětou lidu v čele → oba listy pohoršeně komentovaly Chocovo vystoupení (dle Osvěty lidu „sprosťáctví“) a sympatizovaly s Vrchlického reakcí (Právo lidu 3. 1. 1907, Osvěta lidu 2. 1.) 27 Nemoc vzala mu pero z ruky již před několika roky → poslední roky svého života, zvláště po mozkové mrtvici v roce 1908, nebyl už Vrchlický schopen psát 44  nové souborné vydání děl Jaroslava Vrchlického → začalo vycházet od roku 1913 (rok po smrti Jaroslava Vrchlického) pod vedením Bedřicha Frídy (zemřel 1918) a Jana Voborníka v Ottově nakladatelství. Šlo de facto o revizi Souborného vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického, jež během let 1895—1913 vydalo na 65 svazků. Poslední svazky přihlašující se do rámce Nového souborného vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického jsou datovány 1941 (na jejich přípravě se podílel i František Páta)

174

45  Společnost Jaroslava Vrchlického → byla ustavena dva měsíce po básníkově smrti, 10. 11. 1912. Ustavující schůzi předsedal František Herites, návrh programu Společnosti přednesl Antonín Klášterský (mj. plédoval pro založení Muzea Jaroslava Vrchlického), dopracování programu bylo hlasováním svěřeno komité ve složení Viktor Dyk, Bedřich Frída, Antonín Klášterský, Jaroslav Kvapil, František Sekanina, František Adolf Šubert a Václav Tille. Reprezentativní platformou práce „literárního odboru“ Společnosti se v následných letech stal Sborník Společnosti Jaroslava Vrchlického — první vyšel v letech války roku 1915 v redakci Jaromíra Boreckého, Prokopa M. Haškovce a Antonína Klášterského. V antologiích, které … uspořádal Jar. Vrchlický sám → Anthologie 50  z básní Jaroslava Vrchlického (1875—1892), Praha, J. Otto 1894; Druhá anthologie z básní Jaroslava Vrchlického (1893—1903), Praha, J. Otto 1903 79  dvorní rada Albert … do své antologie → přednosta 1. vídeňské chirurgické kliniky a poslanec říšského sněmu vydal v roce 1893 ve Vídni výbor z vlastních a cizích překladů básní Jaroslava Vrchlického pod názvem Neuere Poesie aus Böhmen 88  jak jej ve své básni žíti viděl S. K. Neumann → v básni Panichida. Za Jaroslava Vrchlického ve sbírce Nové zpěvy (1918); báseň vyšla poprvé bezprostředně po smrti Vrchlického, 14. září 1912 v týdeníku Večery 89  antologie Friedricha Adlera → Adlerův výbor překladů z lyriky Jaroslava Vrchlického vyšel poprvé — ještě autorizován Vrchlickým — pod názvem Gedichte v lipském nakladatelství Reclam v roce 1894; rozšířená antologie připravená tímto německým autorem z Prahy byla vydána tamtéž v roce 1925 89  Albertově antologii → srov. pozn. ke s. 79; Eduard Albert popularizoval českou poezii též v dalších výborech z let 1895 (Neueste Poesie aus Böhmen I a II) a 1900 (Lyrisches und Verwandtes aus der böhmischen Literatur) 106 nové, kritické vydání → jednotlivé svazky Nového souborného vydání děl Jaroslava Vrchlického (viz pozn. ke s. 44) vykazovaly velice kolísavou úroveň a propracovanost, co se týče „vydavatelských“ či „redakčních“ poznámek, zjevně nicméně v jejich základech stála textověkritická práce. Zevrubnému kritickému vydání se přiblížila teprve řada Básnické dílo Jaroslava Vrchlického o dvaceti svazcích (1948—1963; hlavní redaktor Albert Pražák, za účasti editorů V. Tichého, K. Poláka a J. Moravce), zaznamenávající různočtení a emendace 115  Výboru z básní Jaroslava Vrchlického → antologie uspořádaná a komentovaná Arne Novákem vyšla ve Státním nakladatelství v Praze v roce 1933 (rozšíř. vyd. v roce 1937)

175

Rejstříky Rejstřík děl Jaroslava Vrchlického je komponován jako abecední, ovšem strukturovaný soupis básnických sbírek, dramat, článků apod., v němž jednotlivé básně jsou řazeny vždy k příslušné sbírce. Citované verše v textu antologie identifikujeme v rejstříku vždy názvem básně. Názvy samostatně vydaných děl jsou opatřeny datem 1. vydání. V samostatném oddílu jsou zaznamenána souborná vydání a výbory z básnického díla Jaroslava Vrchlického. – Červeně odkazujeme k výskytům děl a osob v úvodní studii, textech medailonů zařazených za autorskými příspěvky a ve vysvětlivkách.

Rejstřík děl J. Vrchlického Bar Kochba (1897) ▸ 39, 57 Bozi a lidé (1899) ▸ 57 Bodláčí z Parnasu (1893, rozš. 1900) ← Tři návštěvy na Řípu ▸ 71, 112 Brevíř moderního člověka (1892) ▸ 47 Dědictví Tantalovo (1888) ▸ 50, 52, 55 ← Hovor na moři ▸ 50 ← Na vykopaniny z Olympie ▸ 55 Dojmy a rozmary (1880) ▸ 20, 48, 84, 125 ← Zavírám oči, tma se na mne řítí ▸ 125 Duch a svět (1878) ▸ 39, 43 ← Zpěv satyra ▸ 128 Duše mimóza (1903) ▸ 69, 110 È morta (1889, rozš. 1894) ▸ 57 ← Ó sladký hlase umlklý ▸ 129 Eklogy a písně (1880, rozš. 1889) ▸ 57 Epické básně (1876, rozš. 1885) ← Satanela ▸ 20 Exulanti (1886, též prem.) ▸ 6, 65 Hilarion (1882) ▸ 57 Hippodamie (Námluvy Pelopovy 1889, prem. 1890; Smír Tantalův 1891, též prem.; Smrt Hippodamie 1891, též prem.) ▸ 44 Hlasy v poušti (1890, rozš. 1897) ▸ 51, 71, 112 Hudba v duši (1886) ▸ 48

176

Já nechal svět jít kolem (1902) ▸ 109 ← Co pak? ▸ 129 Julian Apostata (1888, prem. 1885) ▸ 44 Korálové ostrovy (1908) ▸ 46 ← Duch písní přišel ke mně… ▸ 67 Kus autobiografie (1907) ▸ 22, 110, 133 Má vlast (1903) ▸ 94 Meč Damoklův (1913, ed. B. Frída) ▸ 11, 45, 57, 67, 82, 109 ← Ballada pro domo sua ▸ 111, 128 ← Hodinám budoucím ▸ 129 Moje sonáta (1893) ▸ 48, 69 Mýty 1 (1879) ▸ 57 ← Legenda o sv. Prokopu ▸ 112 Mýty 2 (1880) ▸ 57 Než zmlknu docela (1895) ▸ 94, 123 ← Naladění ▸ 123 Noc na Karlštejně (1885, prem. 1884) ▸ 44, 112 Nové básně epické (1881) ▸ 94 Nové zlomky epopeje (1895) ▸ 47, 53, 57 ← Čtyři hlasy ▸ 53 ← Občan Kristus ▸ 47 ← Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou ▸ 51, 71

Okna v bouři (1894) ▸ 57 Pavučiny (1897) ▸ 122, 124 ← Hymny ▸ 124 ← Sen ▸ 122 Písně poutníka (1895) ▸ 7, 57 ← Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla ▸ 128 Poutí k Eldoradu (1882) ▸ 57 ← Jarní motiv ▸ 129 přemyslovská trilogie (Drahomíra 1883, prem. 1882; Bratři 1889, též prem.; Knížata 1903, též prem.) ▸ 44, 112 Různé masky (1889) ← Měsíc na moři ▸ 128 Skryté zdroje (1908) ▸ 90 ← Nénie ▸ 72, 90, 110

Strom života (1909) ▸ 11, 43, 45, 57, 82, 123 ← Strom života ▸ 123 Twardowski (1885) ▸ 39 Vittoria Colonna (1877, rozš. 1900) ▸ 20 Z hlubin (1875, rozš. 1885) ▸ 5 ← Z dalekých cest ▸ 107 Zaváté stezky (1908) ← Cestou ▸ 110 Zlomky epopeje (1886) ▸ 39, 46, 57, 111, 145 Žamberské zvony a jiné básně (1901) ← Volná chvíle ▸ 128 Život a smrt (1892) ▸ 57

Souborná vydání a výbory Antologie z básní Jaroslava Vrchlického. 1875–1892 (1894, ed. J. Vrchlický) ▸ 50, 98, 106, 175 Básně (1973, ed. Z. Pešat) ▸ 12 Básně I a II (1953, ed. J. Seifert) ▸ 11 Básnické dílo Jaroslava Vrchlického (1948–1963, ed. A. Pražák, V. Tichý, J. Moravec, K. Polák) ▸ 12, 175 Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou z let 1875–1876 (1917, ed. V. Brtník) ▸ 46, 59, 60, 115 Druhá antologie z básní Jaroslava Vrchlického. 1893–1903 (1903, ed. J. Vrchlický) ▸ 50, 98, 106, 175 Gedichte (1894, rozš. 1925, ed. F. Adler), 89, 175 Host na zemi (1966, ed. J. Brabec, J. Brukner) ▸ 12 Hostem u básníků (1891, překl. a ed. J. Vrchlický) ▸ 132

Intimní lyrika (2000, ed. M. Červenka, M. Chlíbcová, J. Kudrnáč) ▸ 13 Mladá léta Jaroslava Vrchlického v zrcadle dopisů, jež psal svému strýci a bratrovi (1931, ed. B. Frída) ▸ 106 Neuere Poesie aus Böhmen (1893, ed. E. Albert) ▸ 79, 89, 175 Nové souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického (1913–1941, ed. B. Frída, J. Voborník) ▸ 44, 70, 85, 174, 175 Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického (1895–1913) ▸ 174 Výbor z básní Jaroslava Vrchlického (1933, ed. A. Novák) ▸ 115–126, 175 Zahrada slov (1983, ed. R. Havel) ▸ 12

177

Jmenný rejstřík Adler, Friedrich ▸ 9, 89, 175 | Albert, Eduard ▸ 34, 79, 89, 175 | Alexandr Veliký ▸ 31 | Alkaios z Mytiléné ▸ 98 | Apollinaire, Guillaume ▸ 128 | Ariosto, Ludovico ▸ 32 | Arnim, Achim von ▸ 142 | Bahr, Hermann ▸ 70 | Banville, Théodore de ▸ 31, 56, 145 | Baudelaire, Charles ▸ 18, 67, 84, 131, 139 | Beck, Max Wladimir von ▸ 21 | Beethoven, Ludwig van ▸ 123, 141 | Bednář, Kamil ▸ 127–129 | Bellay → Du Bellay, Joachim | Beneš Třebízský, Václav ▸ 96 | Beneš z Loun (též Benedikt Rejt) ▸ 77 | Bergson, Henri ▸ 65 | Bezruč, Petr ▸ 49, 119 | Bílek, František ▸ 93 | Boiardo, Matteo Maria ▸ 32 | Borecký, Jaromír ▸ 106, 175 | Bourget, Paul ▸ 132 | Brabec, Jiří ▸ 12 | Brentano, Clemens ▸ 142 | Browning, Robert ▸ 113 | Brtník, Václav ▸ 46 | Brukner, Josef ▸ 12 | Bryant, William Cullen ▸ 54 | Březina, Otokar ▸ 64, 84, 89, 91, 93, 113, 119, 121, 125 | Bukáček, Josef ▸ 10 | Byron, George Gordon ▸ 31, 146 | Calderón de la Barca, Pedro ▸ 54 | Camões, Luís de ▸ 54 | Carducci, Giosuè ▸ 29, 31, 43, 67, 79, 113, 144 | Cervantes Saavedra, Miguel de ▸ 54 | Comte, Auguste ▸ 140 | Coppée, François ▸ 98 | Čapek, Karel ▸ 132 | Čech, Leander ▸ 116 | Čech, Svatopluk ▸ 10, 29, 49, 52, 71, 79, 92, 106, 112, 120, 144 | Čelakovský, František Ladislav ▸ 29 | Červenka, Miroslav ▸ 13 | Dante Alighieri ▸ 61, 91, 111 | Darwin, Charles ▸ 140 | Dehmel, Richard ▸ 33 | Diderot, Denis ▸ 80 | Dolanský, Julius ▸ 12 | Du Bellay, Joachim ▸ 33 | Dumas, Alexandre st. ▸ 143 | Durdík, Josef ▸ 80 | Dyk, Viktor ▸ 8, 9, 17–20, 118, 121, 175 | Eim, Gustav ▸ 93 | Eisner, Pavel ▸ 9, 87–89 | Emerson, Ralph Waldo ▸ 31 | Erben, Karel Jaromír ▸ 29 | Fibich, Zdeněk ▸ 70 | Fischer, Otokar ▸ 10, 61–68, 71, 87, 125, 148 | Flaubert, Gustave ▸ 29, 111 | Fraenkl, Pavel ▸ 115–126 | František Josef I. ▸ 27, 29, 78 | Freytag, Gustav ▸ 143 | Frída, Bedřich ▸ 45, 85 | Frída, Emil (vl. jméno J. Vrchlického) ▸ 61, 174, 175 | Garborg, Arne ▸ 132 | Gautier, Théophile ▸ 56 | Geibel, Emanuel ▸ 79 | Gellner, František ▸ 119 | Goethe, Johann Wolfgang ▸ 17, 18, 29, 67, 87, 112, 141, 148 | Gracchus, Gaius ▸ 93 | Gracchus, Tiberius Sempronius ▸ 93 | Grégr, Eduard ▸ 130 | Grimm, Jacob ▸ 142 | Grimm, Wilhelm ▸ 142 | Haeckel, Ernst ▸ 140 | Hajn, Antonín ▸ 132 | Halas, František ▸ 11, 119, 125 | Hálek, Vítězslav ▸ 6, 27, 30, 79, 80, 111, 112 | Hamerling, Robert ▸ 79 | Hamsun, Knut ▸ 132 | Hart, Heinrich ▸ 143 | Haškovec, Prokop Miroslav ▸ 175 | Havel, Rudolf ▸ 12 | Havlíček Borovský, Karel ▸ 29 | Heine, Heinrich ▸ 87 | Hérakleitos z Efesu ▸ 145 | Herben, Jan ▸ 30 | Herder, Johann Gottfried ▸ 143, 144 | Heredia, José Maria de ▸ 143 | Herites, František ▸ 175 | Hettner, Hermann ▸ 143 | Heyduk, Adolf ▸ 96, 112 | Hilbert, Jaroslav ▸ 7, 17, 174 | Holeček, Josef ▸ 91–94, 99, 100, 101 | Homér ▸ 91, 95, 100 | Hora, Josef ▸ 75–76, 119, 121, 128 | Horatius Flaccus, Quintus ▸ 98 | Hugo, Victor ▸ 18, 31, 43, 46, 56, 77, 79, 80, 84, 98, 111, 137, 140, 143 | Hus, Jan ▸ 53 | Hutten, Ulrich von ▸ 53 | Huysmans, Joris-Karl ▸ 145 | Chalupný, Emanuel ▸ 9, 91–94, 95, 99–101 | Chlíbcová, Milada ▸ 13 | Choc, Václav ▸ 21, 22, 174 | Ivanov, Miroslav ▸ 12 | Jensen, Alfred ▸ 106, 107 | Jirát, Vojtěch ▸ 11, 136–148 | Julian Apostata ▸ 28 | Jungmann, Josef ▸ 93, 111 | Jungmann, Milan ▸ 12 | Karásek ze Lvovic, Jiří ▸ 7, 39, 116 | Karel IV. ▸ 29 | Karel Veliký ▸ 31 | Klášterský, Antonín ▸ 39, 175 | Klicpera, Václav Kliment ▸ 101 | Klíma, Ladislav ▸ 91, 95 | Kollár, Jan ▸ 51, 52, 71, 112 | Komenský, Jan Amos ▸ 53 | Králík, Oldřich ▸ 5, 11 | Krásnohorská, Eliška ▸ 6, 94, 116 | Kraus, Karl ▸ 87 | Krejčí, František Václav ▸ 7, 8, 106, 115 | Krejčí, Karel ▸ 12 | Kudrnáč, Jiří ▸ 13 | Kvapil, Jaroslav ▸ 70, 175 | Lacina, Václav ▸ 127 | Leconte de Lisle, Charles ▸ 29, 79, 84, 113, 143, 145 | Leopardi,

178

Giacomo ▸ 111 | Lešehrad, Emanuel ▸ 20 | Liliencron, Detlev von ▸ 145 | Lingg, Hermann von ▸ 18, 79 | Lošťák, Ludvík (pseud. Long Tom) ▸ 8, 174 | Ludvík Filip (Louis-Philippe I.) ▸ 141 | Luther, Martin ▸ 53, 64 | Madách, Imre ▸ 143 | Mácha, Karel Hynek ▸ 29, 84, 91, 99, 116, 124, 128, 146 | Machar, Josef Svatopluk ▸ 6, 8, 22, 27–30, 37, 39, 77, 84, 118, 121, 132, 133, 174 | Marconi, Guglielmo ▸ 85 | Marx, Karl ▸ 127, 132 | Masaryk, Tomáš Garrigue ▸ 6, 9, 10, 30, 62, 92, 94, 95, 116, 123, 132 | Maupassant, Guy de ▸ 145 | Mayer, Rudolf ▸ 124 | Meyer, Karl Friedrich ▸ 29 | Mickiewicz, Adam ▸ 54 | Michelet, Jules ▸ 79, 143 | Mill, John Stuart ▸ 132 | Milton, John ▸ 91 | Montaigne, Michel de ▸ 80 | Montesquieu, Charles Louis ▸ 143 | Moravec, Emanuel ▸ 11 | Moravec, Josef ▸ 12, 175 | Mörike, Eduard ▸ 98 | Mozart, Wolfgang Amadeus ▸ 87 | Mukařovský, Jan ▸ 10, 117, 120 | Musset, Alfred de ▸ 84 | Napoleon I. Bonaparte ▸ 31 | Neruda, Jan ▸ 5, 29, 49, 52, 54, 68, 71, 77, 79, 80, 84, 94, 106, 109, 116, 122, 127, 130, 146 | Neumann, Stanislav Kostka ▸ 8, 21–23, 88, 121, 130–135, 175 | Nezval, Vítězslav ▸ 11, 124, 127, 128 | Nietzsche, Friedrich ▸ 28, 132, 139, 140, 145 | Nobel, Alfred ▸ 100, 113 | Novák, Arne ▸ 8, 9, 10, 43–58, 59–60, 69–72, 82, 90–94, 95, 96, 98, 100, 109–114, 115, 116, 117, 120, 121, 126, 175 | Nováková, Teréza ▸ 58 | Ostwald, Wilhelm ▸ 140 | Páta, František ▸ 174 | Pelcl, Josef ▸ 132 | Pešat, Zdeněk ▸ 12 | Petrarca, Francesco ▸ 32, 51 | Podlipská, Sofie ▸ 46, 59, 115 | Poe, Edgar Allan ▸ 54 | Polák, Karel ▸ 12, 175 | Prati, Giovanni ▸ 98 | Pražák, Albert ▸ 8, 12, 60, 115 | Preiss, Jaroslav ▸ 132 | Procházka, Arnošt ▸ 8, 37–40, 116, 132 | Procházka, František Serafínský ▸ 59–60, 101 | Proust, Marcel ▸ 83, 84 | Prudhomme, Sully ▸ 98 | Puchmajer, Antonín Jaroslav ▸ 99 | Quinet, Edgar ▸ 46, 79 | Rabelais, François ▸ 80 | Raffael ▸ 87 | Randa, Antonín ▸ 80 | Rapisardi, Mario ▸ 143 | Rašín, Alois ▸ 132 | Renan, Ernest ▸ 29 | Reymont, Władysław Stanisław ▸ 101 | Rieger, František Ladislav ▸ 79 | Ronsard, Pierre de ▸ 33 | Rostand, Edmond ▸ 18 | Rousseau, Jean-Jacques ▸ 141 | Salus, Hugo ▸ 18 | Sand (Sandová), George ▸ 46, 79 | Sapfó ▸ 98 | Seifert, Jaroslav ▸ 11, 125, 128 | Sekanina, František ▸ 8, 99, 175 | Sezima, Karel ▸ 8 | Shakespeare, William ▸ 44, 91 | Shaw, George Bernard ▸ 96 | Shelley, Percy Bysshe ▸ 31 | Schack, Adolf Friedrich von ▸ 143 | Scherer, Wilhelm ▸ 143 | Schiller, Friedrich ▸ 87 | Sládek, Josef Václav ▸ 49, 51, 52, 71, 93, 109 | Smetana, Bedřich ▸ 79, 91 | Sokol, Karel Stanislav ▸ 132 | Sova, Antonín ▸ 68, 84, 89, 93, 118, 121, 123 | Stäel, Anne Germaine (Madame) de ▸ 143 | Stendhal ▸ 110 | Stich, Alexandr ▸ 13 | Strada ▸ 143 | Strindberg, August ▸ 132 | Sue, Eugen ▸ 143 | Swinburne, Algernon Charles ▸ 113 | Šalda, František Xaver ▸ 5, 7, 8, 9, 10, 11, 31–36, 45, 46, 58, 77–84, 85–86, 90, 91, 92, 94, 95–98, 99, 101, 115, 116, 132 | Šimek, Otokar ▸ 8 | Škába, Josef ▸ 132 | Škampa, Alois ▸ 39 | Šolc, Václav ▸ 52, 124 | Šrámek, Fráňa ▸ 119, 121 | Štefánik, Milan Rastislav ▸ 66 | Štursa, Jan ▸ 61 | Šubert, František Adolf ▸ 175 | Taaffe, Eduard ▸ 79 | Taine, Hippolyte ▸ 35, 143 | Tasso, Torquato ▸ 32 | Theer, Otakar ▸ 8, 71, 121 | Tichý, Vítězslav ▸ 10, 12, 175 | Tille, Václav ▸ 175 | Tolstoj, Lev Nikolajevič ▸ 28, 91, 101 | Toman, Karel ▸ 8, 119, 121 | Tomek, Václav Vladivoj ▸ 80 | Topor, Michal ▸ 5–13 | Třebický, Jan ▸ 132 | Turinský, František ▸ 101 | Tyl, Josef Kajetán ▸ 101, 146 | Verhaeren, Émile ▸ 33, 43, 145 | Verlaine, Paul ▸ 131, 145 | Vico, Giambattista ▸ 143 | Vigny, Alfred de ▸ 31, 84, 111, 143 | Villon, François ▸ 33 | Voborník, Jan ▸ 45, 85, 91, 106, 174 | Vocel, Jan Erazim ▸ 146 | Vodák, Jindřich ▸ 105–108 | Voltaire ▸ 80 | Werfel, Franz ▸ 87 | Whitman, Walt ▸ 33, 43, 54 | Wilde, Oscar ▸ 145 | Wolker, Jiří ▸ 119, 121 | Zahradníček, Jan ▸ 119 | Závada, Vilém ▸ 119, 128 | Zeyer, Julius ▸ 79, 93, 111 | Zoilus ▸ 136 | Zola, Émile ▸ 101, 145

179

O editorovi antologie

Resumé

Michal Topor (1978) spolupracuje s Institutem pro studium literatury od jeho založení v roce 2010. V literárněhistorickém výzkumu se zaměřuje na období přelomu 19. a  20. století, připravuje monografii o  berlínských inspiracích českých intelektuálů (1882—1914). Jako člen oddělení dějin české literatury v  Ústavu pro českou literaturu AV ČR (2008—2010) se podílel na přípravě Lexikonu české literatury pro nové tisíciletí. Od roku 2010 je výkonným redaktorem časopisu pro bohemistická studia Slovo a smysl. Jako editor se podílí na vydávání Díla Jaroslava Seiferta a Spisů T. G. Masaryka. Vedle studia českého písemnictví období fin de siècle se v několika pracích zabýval dílčími jevy v oblasti česko-německých vztahů.

Readings on Jaroslav Vrchlický are framed by the problem of the vitality of Vrchlický’s oeuvre, as it was debated in the first four decades of the 20th century. Out of a  discussion lasting altogether almost 150 years and given that Vrchlický was an exceptionally productive author, we excerpt a period wherein Vrchlický’s oeuvre was no longer targeted by a public conflict, and we focus on pieces of literary criticism and lite­rary history that either follow the perspective of the present time and its needs, or fulfills a historical task. In the 1940s, the critical-cum-histori­ cal perspective, as it was developed by the critics of F. X. Šalda’s gene­ ration and of their immediate followers, reaches its culmination and passes away. Michal Topor, as the editor, introduces the volume with a  study surveying the debates over Vrchlický from the 1870s all the way to the after-war presentations of literary history (wherein Vrchlický is often schematically integrated into the then current canon) and to the modern selections from his poetic oeuvre. Some of the included texts undercut and undermine Vrchlický’s significance for „today“ (Viktor Dyk, J. S. Machar), some present attempts at a  critical rehabilitation and point out the vital artistic values in his work (A. Procházka, A. Novák, J. Hora). Also included are voices that refuse to maintain a pious respect towards a dead classic and demand a critical, highly selective approach to his work, which could then help energize his otherwise minimal reception (F. X. Šalda, P. Eisner, S. K. Neumann). Finally, the antology contains assessments of Vrchlický’s  poetry both in its highest lyrical achievements (P. Fraenkl) and in its integrity (F. X. Šalda, V. Jirát) within a broader context of literary history. The overall aim of the anthology is to highlight the possible causes of the fact that the most productive and most highly respected Czech poet of all times was not, either during his lifetime or after his death, ever truly accepted and read by the broader public (the one genuinely popular piece, Night at Karlštejn, is an exception within an otherwise highly complex body of work): only fragments of his extensive lyrical, epic and dramatic oeuvre are selected as aesthetically effective. How­ ever, this does not at all diminish Vrchlický’s  epochal position in the history of Czech literature. Our Readings on Jaroslav Vrchlický outline a path towards recognition of an essential author.

180

181

Obsah Úvod Michal topor 5

V. Bilance a přitakání Jindřich Vodák Den Vrchlického 105

I. Hlasy distance

Arne Novák Jaroslava Vrchlického sláva a osamělost 109

Viktor Dyk K jubileu Jar. Vrchlického 17

Pavel Fraenkl Živý Vrchlický 115

S. K. Neumann Jaroslav Vrchlický 21

Kamil Bednář Čtvrt století od smrti Jaroslava Vrchlického 127 S. K. Neumann Jaroslav Vrchlický 130

II. Posmrtné masky

Vojtěch Jirát: Jaroslav Vrchlický a požadavek dne 136

J. S. Machar Vrchlický 27 F. X. Šalda Smrt Jaroslava Vrchlického a jeho dílo 31

Literatura o Jaroslavu Vrchlickém 151

Arnošt Procházka Smrt Jaroslava Vrchlického... 37

Ediční poznámka a vysvětlivky 174 Rejstříky 176

III. Hlasy návratu

O editorovi antologie 180

Arne Novák Návrat k Jaroslavu Vrchlickému 43

Resumé 181

Arne Novák O návratu k Jaroslavu Vrchlickému 59 Otokar Fischer Proslov k večeru Jaroslava Vrchlického 61 Arne Novák Deset let 69 IV. Rozprava o ne/smrtelnosti Josef Hora Deset let od smrti Jaroslava Vrchlického 75 F. X. Šalda Ještě Vrchlický 77 F. X. Šalda Česká nesmrtelnost a Vrchlický 85 Pavel Eisner K případu Vrchlického 87 Arne Novák Nové tažení proti Jaroslavu Vrchlickému 90 F. X. Šalda Vrchlický da capo čili staré a nové formy nesmrtelnosti 95 Emanuel Chalupný Ke sporu o Vrchlického 99

Katalogizace – Národní knihovna ČR

Čtení o Jaroslavu Vrchlickém : básník ve sporech o životnost díla / Michal Topor, ed. – Vyd. 1. – Praha : Institut pro studium literatury, 2013. – 184 s. – (Antologie ; sv. 2)
 ISBN 978-80-87899-01-4 (brož.)

 821.162.3-1 * 82.07 * 82-95 * (437.3)
 - Vrchlický, Jaroslav, 1853-1912
 - česká poezie – 19.-20. stol.
 - interpretace a přijetí literárního díla
 - literární kritika – Česko — 19.-20. stol.
 - studie
 - kritiky
 - antologie

 821.162.3.09 - Česká literatura (o ní) [11]

edice antologie* svazek 2.

Čtení o Jaroslavu Vrchlickém Antologii uspořádal, úvod napsal a bibliografii sestavil Michal Topor

Rejstříky Eva Vrabcová Redaktorka Eva Jelínková Typografie a obálka Jiří Císler Sazbu z písma Republic od Suitcase Type Foundry provedli studenti SPŠG v Praze, supervize Bohumila Broumová, Tomáš Krcha a Jiří Císler Tisk PBtisk, Příbram V roce 2013 vydal Institut pro studium literatury, Technická 1902/2, 160 00 Praha 6, jako 2. svazek edice Antologie Počet stran 184 Vydání první