VIII. cvičení
Německý hospodářský zázrak, ekonomické zásady sociálního státu (SRN, Velká Británie, Švédsko)
Nejsilnější hospodářskou velmocí zůstaly po druhé světové válce USA (v roce 1945 produkovaly dvakrát více než mezi lety 1935-39). Produkovaly polovinu světové těžby uhlí, 2/3 ropy, ½ výroby elektřiny, dominovaly ve strojírenství, držely 80% světových zlatých rezerv. Na válce vydělaly země Britského společenství a několik latinskoamerických států. Celkově své pozice oslabila celá Evropa a východní Asie. Vedoucí role USA byla dovršena, všechny státy potřebovaly pomoc USA. První hospodářská pomoc Evropě byla zorganizována OSN (založená konferencí v San Franciscu v roce 1945) v rámci UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration) proudily do Evropy finance, potraviny, oblečení, zdravotnické potřeby. USA tento projekt ze 70% platily (vydaly asi 4 mld. USD 1945-47). Na UNRRA navázaly svou činnost Světová zdravotnická organizace a další agentury OSN. Vykrystalizovaly se dva mocenské bloky – západní USA a východní SSSR, jejich soupeření se projevilo jako studená válka. Zásluha SSSR na porážce Německa bylo všeobecně uznáváno, vymanil se ze své dřívější mezinárodní a ekonomické izolace. Již během války se jednalo o uspořádání světa po ní. V roce 1941 F. D. Roosevelt a W. Churchill v rámci Atlantické charty rozhodli, že poválečná ekonomika bude založena na multilaterálních světových obchodních vztazích (ne dvoustranné dohody jako předtím). V roce 1944 jednání v Bretton Woods o budoucím měnovém systému – měnové stabilitě.1 V roce 1947 byla založena GATT General Agreement on Tariffs and Trade, později WTO. USA měly obrovské kapitálové přebytky, naopak Evropa nikoliv, bylo třeba, aby dolar opustil USA a stal se mezinárodní měnou. Zdroje IMF ani IBRD nebyly dostatečné pro obnovu Evropy (poskytovaly nízké úvěry, šlo o to krýt jen deficit běžného účtu). V roce 1945 byla na konferencích na Jaltě (únor 1945) a Postupimi (17.7.-2.8.1945) projednána německá otázka. Německo mělo zůstat jednotným státem, dočasně rozděleným na 4 okupační pásma, která se měla denacifikovat, demilitarizovat, demokratizovat, dekartelizovat. Konference také schválila odsun Němců z Polska, ČSR a Maďarska zpět do Německa. Ale k předpokládané mírové smlouvě a sjednocení země nedošlo. Západní okupační pásma vytvořila Trizonii, kde byla roku 1948 provedena měnová reforma a z ní vznikla SRN v roce 1949. Sovětský svaz vytvořil NDR. Také Berlín měl dvě části Reparace měly pouze mírný a naturální charakter po zkušenostech po 1. sv. válce – představovaly konfiskace majetku v zahraničí a loďstva, demontáž zbrojního průmyslu, nucené dodávky zboží a surovin. Německo ještě muselo umožnit přístup ke svým patentům, hradit náklady 1
Brettonwoodský měnový systém byl založen na pevné navázání amerického dolaru na zlato, ostatní měny byly fixně navázány na dolar a jeho prostřednictvím na zlato. Systém pevných měnových kurzů byl řízen novými mezinárodními finančními institucemi (IMF – udržovat na uzdě inflaci, IBRD – Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj – světový obchod a poválečná obnova Evropy), jejich rezervní měnou byl americký dolar. Velkou roli při jednání měl Keynes a H. D. White z USA – kvůli stanovení rezervní měny – SDR?.
m@k
okupace a omezit v některých oborech výrobu. Nároky vůči Německu byly asi 20 mld. USD, polovina patřila SSSR. Reparace rozhodně nehradily válečné ztráty. V rámci tzv. Trumanovy doktríny zadržování komunismu kdekoliv na světě (především Řecko a Turecko) z března 1947 byl v červnu 1947 vyhlášen USA Marshallův plán 1948-1952 (Marshall – generální tajemník) s cílem hospodářsky stabilizovat Evropu. Všechny demokratické státy Evropy mající zájem o pomoc se spojily ve Výbor pro evropskou hospodářskou spolupráci (Committee for European Economic Co-operation . CEEC), Finsko a ČSR chtěly také, ale po intervenci SSSR se stáhly. Konflikt kolem Marshallova plánu vedl k rychlejšímu rozdělení Evropy a začátku studené války. Na jaře 1948 Kongres schválil Program evropské obnovy (ERP), CEEC se transformoval na OEEC (Organisation for european economic cooperation), v 60. letech přerod v OECD. Mezi lety 1948-1952 poskytly USA 16 převážně západoevropským státům asi 13 mld. USD, jež přinesly hospodářské oživení. 30% pomoci ve formě darů dostala VB, Francie asi 21%, Itálie 12%, Německo 11%. Výměna zboží rostla asi 8% ročně, HDP na hlavu asi o 4,5% v letech 1950-1973. Velká část prostředků směřovala do infrastruktury – doprava, energetika. Mluvilo se o západoevropském hospodářském zázraku, poválečná obnova a konsolidace byla ve většině ekonomik dovršena 194849, v Německu, Itálii a Rakousku o dva roky později. Důvody: pomoc, technologická modernizace, úspěšná mezinárodní kooperace, kvalifikovaná pracovní síla a smíšenou ekonomikou sociálního státu. Plná vzájemná směnitelnost evropských měn provedena v roce 1958. V roce 1949 vzniklo NATO (10 zemí západní Evropy, USA, Kanada) jako protiváha k vojenské síle východního bloku. V roce 1958 se dostala platební bilance USA do záporných čísel. To mělo vliv na stabilitu brettonwoodského měnového systému – byla stanovena fixní cena USD za zlato. V roce 1967 se něco podobného stalo i ve Velké Británii, její měna byla devalvována. V roce 1968 L. B. Johnson, americký prezident začal podporu domácího exportu, krize ale nebyla vyřešena. Po ropném šoku 1974-75 byl brettonwoodský měnový systém opuštěn zcela po několika devalvacích. Od poloviny 60. let se snižovala světová hegemonie USA, západní Evropa a Japonsko snižovaly náskok USA. Dolar začínal být nadhodnocený a západoevropské měny podhodnocené. Význam dolaru na mezinárodním trhu se snížil (důsledek i války ve Vietnamu – inflace a deficit OB PB). V roce 1968 byla zřízena SDR – nová bezhotovostní jednotka, v ní se vypořádávaly některé transakce původně v dolarech. V roce 1971 R. Nixon zrušil konvertibilitu dolaru za zlato – faktická devalvace (stanoven nový kurz 38 USD za unci, ale směnitelnost nebyla obnovena). Zároveň byly některé evropské měny revalvovány. Na konferenci na Jamajce 1976 bylo dohodnuto, že všechna hlavní platidla budou mít pohyblivé kurzy – floating. Přesto zůstal být dolar jedním z nejvýznamnějších platidel. V říjnu 1973 propukl ropný šok, ceny ropy byly 4x vyšší, státy OPEC vyhlásily ropné embargo na státy, jež podporovaly Izrael (USA, některé státy západní Evropy) při tzv. jomkippurské válce proti arabským státům. To znamenalo proinflační nabídkový šok a prudkou hospodářskou recesi, nejhorší od druhé světové války – objevil se nový jev – stagflace. Následky trvaly po celá 70. léta. Embargo bylo zrušeno v roce 1974 na tzv. Washingtonském ropnému summitu. Japonsko se třeba přeorientovalo z těžkého průmyslu na elektroniku.
m@k
Německo V roce 1945 bylo rozděleno do 4 okupačních zón – VB, USA2, Francie, SSSR. Výroba poklesla na 50-60% předválečné úrovně – celková dezorganizace, zbrojní výroba, vyčerpání zásob. Američané z obavy před sovětskou okupací podpořili vznik SRN v roce 1949 (to hospodářsky poškodilo spíše NDR než SRN) a také program liberalizace vlády ministra hospodářství a později kancléře L. Erharda3. Zpočátku bylo německé hospodářství poškozeno demontážemi a nuceným exportem paliv, surovin, uhlí a oceli za velmi nízké ceny a poskytnutím patentů. Stále platil přídělový systém, který pokrýval jen nejzákladnější potřeby, stále byly zmraženy mzdy a ceny, existovaly kartely. V oběhu byl velký objem peněz – začala se vzdouvat inflace. V roce 1948 byla provedena měnová reforma, po ní i ekonomická reforma. Měnová reforma spočívala ve stažení peněz a jejich výměna v novém kurzu, eliminace úspor a dlužnických pohledávek bank vůči státu. Přes noc se obchody naplnily do té doby nedostatkovým zbožím, marek bylo málo, ale měly svou hodnotu. Některé ceny byly stále regulovány – mzdy (zrušeno 1948), stanoveny maximální ceny u základních potravin, nájmů. Mzdový růst po roce 1948 mírný – díky regulaci některých cen. Plná konvertibilita marky zavedena v roce 1958. Ekonomická reforma měla příkazovou ekonomiku transformovat na tržní – spočívala v omezení dosavadního poválečného řízeného hospodářství. Rovněž začal budovat základy sociálního státu, kdy stát přebíral odpovědnost za hladký sociální vývoj. Šlo o koncept sociálně tržního hospodářství4 – tržní hospodářství s důrazem na ochranu hospodářské soutěže, zdravou měnu a sociální vyrovnávání – trh toto nebezpečí. Stát udržuje vhodné podmínky pro fungování tržního mechanismu. Dopady reforem nebyla zpočátku pozitivní – rostla inflace, nezaměstnanost. Erhard si je dokázal ubránit.5 Léčba šokem. SRN bylo hospodářsky vyspělejší než ostatní oblasti předválečného Německa. V 50. letech se Německo začalo velmi rychle obnovovat a procházelo německým hospodářským zázrakem. V 50. letech rapidně hospodářství rostlo díky vysoké zaměstnanosti, dobré organizaci, velkému počtu kvalifikovaných pracovníků, pracovní disciplíně, velké inovační schopnosti, obnově fixního kapitálu, bytů, mechanizaci a chemizaci zemědělství, růstu poptávky obyvatelstva, výchozí expanzi. Vysoká tempa vývozu se vykazovala díky vysoké kvalitě výrobků, výhodným cenám a díky dobré adaptaci na měnící se podmínky světového trhu. Velkou roli hrály také odbory – ty prosadily nárůst mezd podle
2
Morgentau – americký ministr navrhoval přeměnit Německo na agrární stát, průmyslové kapacity zcela rozebrat a okupovat minimálně 50 let 3 Opíral se o křesťanské demokraty – CDU. 4 Sociálně tržní hospodářství – CDU-CSU (Křesťanská demokratická unie-křesťanská sociální unie) – hospodářská politika neoliberalismu, autorem byl Ludwig Ergard. 1949-1963 byl ministr hospodářství a od r. 1963-1966 kancléř. Snaha o sociální stabilitu, poměrně velká moc zaměstnanců – zaměstnanci ve velkých podnicích volili třetinu dozorčích rad (od r. 1973 pak polovinu) Dá se říci, že koncepce sociálně tržního hospodářství je platná dodnes. Liší se od klasického liberalismu tím, že přiznává nezbytnost státní intervence v 3 oblastech – zachování konkurenčního prostředí (fungování tržního systému, Ordnungspolitik, díky zkušenosti s kartely), stabilní měna (nezávislá centrální banka Bundesbank, díky zkušenosti z hyperinflace), stát má garantovat splnění sociálních cílů – stát stanoví sociální pravidla a instituce (trh tohle nezabezpečí, zkušenost s Velkou depresí). Plus opatření musí systémově konformní – nenarušovat svobodné tržní prostředí. K tomuto přístupu se hlásí dodnes všechny hlavní německé strany. 5 Dva názory co po reformě – buď zachovat dále přídělový systém a plánovat hospodářství. Stát by měl intervenovat, dokud se nezruší přídělový systém a neobnoví výroba. Zestátněn měl být těžký průmysl – prosazovaly to CDU, CSU, odbory. Druhý názor – Erhard – příděly okamžitě zrušit, uvolnit ceny a liberalizovat zahraniční obchod, konkurence na straně nabídky obnoví hospodářství.
m@k
růstu produktu. Další pomoc v hospodářském růstu představoval Marshallův plán6, jeho zdroje byly použity na investice do těžkého průmyslu, zemědělství, dopravy a výzkumu, podporu exportu a bytové výstavby. Do roku 1957 bylo utraceno asi 1,7 mld. USD. Od roku 1952 německá obchodní bilance vykazovala přebytek. Průmysl se stavebnictvím soustřeďoval asi 50% všech pracovních sil – poměrně vysoký podíl. Investice se zvyšovaly také díky přílivu zahraničního kapitálu, do roku 1955 minimální státní výdaje na armádu. V 50. letech průmyslová výroba rostla asi o 9%, v 60. letech asi 5%. Hospodářství rostlo v průměru asi 7-8% ročně v 50. letech a 4% v 60. letech, cenový vývoj byl mírný kolem 2,5% ročně, také velmi nízká nezaměstnanost, v 60. letech dokonce plná zaměstnanost pod 1% (to ještě Německo přijalo 10 mil. přistěhovalců). V roce 1960 SRN byla prvním průmyslovým výrobcem Evropy a druhým největším vývozcem na světě. Vzrostla zásoba deviz a zlata, původně stanovený kurz marky k dolaru začínal být podhodnocený, následovaly revalvace kurzu marky v letech 1961, 1969, 1971. Zemědělství bylo vysoce intenzivní a technicky vyspělé. Těžištěm zemědělské výroby se staly velké selské statky ne velkostatky. Sociální politika –systém sociálního zabezpečení od Bismarcka (80. léta 19. století) byl dále rozšířen – zavedeno povinné sociální pojištění – účastnil se zaměstnanec i zaměstnavatel. V roce 1957 zavedena indexace dávek sociálního pojištění podle cenového vývoje. Podporovala se bytová výstavba – státní pomoc, výhodné úvěry na získání bytu, navíc byla zahájena výstavba bytů pro nejchudší. V 60. letech7 se odehrály větší státní zásahy do hospodářství, zejména přes nepřímé nástroje regulace. Stát se také významně podílel na zpracovatelském průmyslu a podporoval bytovou výstavbu. Zemědělství bylo podporováno státními subvencemi, v energetice a dopravě převažovalo státní vlastnictví. Hospodářská politika byla proexportní, podporovala tvorbu úspor, proinvestiční a protiinflační – celkově byla nabídkově orientovaná8. V roce 1969 začala vládnout sociální demokracie v koalici s liberální Svobodnou demokratickou stranou (SDP-FDP), protože se objevily známky stagnace růst HDP okolo 1%. Sociální demokracie byla pro smíšenou ekonomiku s odpovědností státu za chod hospodářství – vláda se zákonem (1967) zavázala, že se bude starat o plnou zaměstnanost a nízkou míru inflace a vnější hospodářskou stabilitu. Důraz byl kladen na kontrolu podnikatelů, odstraňování různých hospodářských zvýhodnění, garantování sociálních výhod pro všechny vrstvy. Obecně byly rozšířeny státní zásahy do hospodářství. Nastala poptávková regulace přes fiskální politiku a to v rámci střednědobého plánu – 5 let (trochu indikativní plánování). Neměla to být jen proticyklická politika, ale také prorůstová –v
6
Marshallův plán – půjčky v naturální podobě, dodávky surovin, strojů, potravin, peníze za ně byly na účtě, tyto peníze se vracely do oběhu dalšími investicemi po schválení americké strany. V roce 1950 byly 2/3 zdrojů na investice kryty z Marshallova plánu. 7 V roce 1963 založena Rada moudrých (Sachverstandigenrat) tvoří ji pět předních německých výzkumných ústavů – předkládají dobrozdání, kde se hodnotí vládní politika. V USA Sbor ekonomických poradců, ale ti nejsou nezávislí. Schiller – ministr hospodářství v 60. letech „konkurence a trhu tolik kolik je možné, státních zásahů tolik kolik je nutné“. 8 Po reformě byl nedostatek úspor, vláda usilovala o tvorbu kapitálu z domácích zdrojů – zisky měly být přeměněny na nové investice ne spotřebu – degresivní odpisy, zisky byly zdaňovány více než jejich použití na investice. Poskytovány vývozní úvěry, zajištění vývozních úvěrů, daňové úlevy. Do 70. let nebyla inflace vyšší než 3%.
m@k
ývoj investic, strukturální změny a technologický pokrok. V roce 1967 Zákon o stabilitě a růstu – sledovat nejen stabilní ceny ale i vysokou zaměstnanost, vnější rovnováhu a hospodářský růst. První významnější hospodářská krize se udála v letech 1974-75, kdy průmyslová výroba poklesla o 7%. Krize nejvíce zasáhla procyklická odvětví – stavebnictví, hutnictví, chemický a automobilový průmysl. Jelikož za krizí stál nabídkový ropný šok, Německo racionalizovalo svoji závislost na této surovině, urychlilo výstavbu elektráren a zvýšilo vlastní těžbu uhlí. Zvýšila se inflace a nezaměstnanost, proto bylo zastaveno přijímání tzv. gastarbeiterů – pracovní síly zvenčí, jelikož vlastní pracovní zdroje byly vyčerpány. Nevýrazná konjunktura se objevila mezi lety 1976-79, přesto bylo Německo předstiženo v průmyslové výrobě Japonskem a snížilo svůj podíl na světové výrobě. Kapitál se také začal z Německa více vyvážet než dovážet. V 70. letech stát snižoval svůj podíl na hospodářství. Stát snížil svoji účast v podnicích Volkswagen, Lufthansa. Z těchto prodejů a částečného snižování sociálních výdajů se snížil státní dluh. Stát ale také více investoval do energetiky a inovací. Marka přešla na floating. V 70. letech pokračování sociálního státu idejemi státu blahobytu, sociální výdaje rostly asi 10% ročně – deficit, nárůst veřejného sektoru (podíl státního rozpočtu na HDP). Expanzivní fiskální politika znamenala růst státního deficitu – kvůli růstu sociálních výdajů. Bundesbanka ale působila protiinflačně a zajišťovala stabilitu marky, zpomalila růst peněžní masy – nejnižší inflace v 70. letech. 1975 první roční číselné cíle peněžních agregátů – velký monetaristický experiment v USA až koncem 1979 (M1 oběživo a bankovní vklady na požádání). Druhý ropný šok 1979 znamenal další hospodářskou krizi 1980-82. Průmyslová výroba klesala až do roku 1983 (o více jak 5%) a průměrná nezaměstnanost dosahovala úrovně kolem 8%. Zasaženo bylo odvětví stavebnictví, hutnictví a lehký průmysl, naopak nejméně exportní odvětví. Vláda přesunula svoji pozornost na boj s inflací, v 80. letech při všeobecném poklesu ropy a surovin cenová hladina stabilizovala na nízké úrovni. Předkrizové úrovně produkce bylo dosaženo až v roce 1985 a to především díky devalvaci marky – proexportní impuls. V roce 1983 se Německo stalo prvním světovým vývozcem, vyváželo především odvětví strojírenství, automobilů, elektrotechnické a chemické. Růst HDP v 70. letech činil asi 3% ročně, v 80. letech 2%. Nezaměstnanost se výrazně nesnížila, pořád se držela nad 10% - závažný problém pro společnost. Vysoká nezaměstnanost byla řešena zkrácením pracovního týdne na 36,5 hod. (nejkratší na světě) a předčasným odchodem do důchodu. Na počátku 80. let byl proveden obrat díky hospodářské krizi 1980-82, jež byla nejhlubší v poválečných dějinách. Nová vláda z konzervativních stran CDU, CSU v čele s Helmutem Kohlem se vrátila k osvědčeným přístupům z 50. let. Omezila roli státu pouze na vytváření příznivých podmínek tržního hospodářství. Konec velkých státních zásahů, nadměrných sociálních výdajů (důraz na osobní odpovědnost a výkonnost), podporovaly se strukturální změny, mobilita VF, snížení daní, obecně obrat k nabídkové straně ekonomiky. Tlak na snižování nákladů a rozvoj inovací. Odstranil se rozpočtový deficit, ale nepodařilo se snížit váhu státu v ekonomice v roce 1992 činila 50%, ani se nesnížil podíl sociálních výdajů v rozpočtu, naopak zvýšily se nepřímé daně. Přetrvávala vysoká nezaměstnanost – kolem 9%. Ve druhé polovině 80. let se uskutečnila daňová reforma – zvýšil se nezdanitelný základ, snížila se daň z příjmů PO a FO. Mezi lety 1988-1990 se stimulovalo hospodářství přes daňové odpisy a úrokové podpory. V říjnu 1990 bylo SRN i NDR spojeno. Existovaly však závažné hospodářské i hospodářsko-politické problémy – především v jejich vzájemné ekonomické odlišnosti, NDR byl více
m@k
zaostalý, bylo zde centrální plánování. NDR bylo třeba transformovat na tržní hospodářství. Mezi lety 1991-1992 se objevila transformační recese. Německo je státem s dlouhodobě vysokým ekonomickým výkonem ovšem s cenovou stabilitou (velkou roli hraje Bundesbank – umírněná měnová politika, ta je také pokládána za vrcholný orgán HP ne vláda), což je spojeno s ekonomickým zázrakem 50. a 60. let.
Švédský model sociálního státu Švédsko jako první aplikovalo koncepci státu blahobytu9. Jde o tržní systém s výraznými státními intervencemi, které mají vnášet do systému sociální a ekonomickou stabilitu. Jde o ekonomický systém , jež existoval od 30. let ale rozvoj zaznamenal až od konce 2. sv. v. Švédsko neválčilo od roku 1813, nebylo přímo zapleteno do žádné ze světových válek, bylo neutrální, je národnostně homogenní, má dlouhodobou tradici sociálního smíru, nezaměstnanost je brána jako zlo a situace nedůstojná člověka, zavedeny rovnostářské principy – mzdy jsou mnohdy nivelizovány. Švédsko je silně ekonomicky otevřené, má omezený vnitřní trh, jeho zboží musí být konkurenceschopné – vysoká koncentrace výroby. Prvním cílem bylo udržet vysokou zaměstnanost – vysokými státními výdaji, výrazné jsou i transfery obyvatelstvu k udržení životní úrovně všech. Zdroji jsou vysoké progresivní daně (daněmi bylo v 80. letech ve Švédsku přerozdělováno až 60% národního důchodu, což je vůbec nejvíce). Je možné, že tento systém podlamuje pracovitost a podnikavost. Problémy vysokého zdanění – brzdí výkonnost a trestá aktivitu, sklon ke spoření je nižší, příjmová nivelizace pramení z progresivního zdanění, lidé s vyššími příjmy opouštějí zemi může odcházet i kapitál tam, kde jsou nižší daně, mohou se projevit inflační tlaky díky vysokým státním výdajům. Přesto má Švédsko nejvyšší HDP na obyvatele a odstranilo chudobu, mezi ukazateli kvality života je na prvních místech (péče o děti, průměrná délka života, atd.), má nejvyšší podíl vysokoškoláků v populaci (za USA). Nikdy se masivně nezestátňovalo (v 70. letech trochu ano – rekonstrukce ztrátových podniků), 90% průmyslové výroby je v rukou soukromníků. Přesto je rozhodovací pravomoc podniků omezena více než v jiných zemích. 80% zaměstnaných bylo organizováno v odborech (USA 20%, Německo 35%, VB 44%), je zde minimum stávek a konfliktů. Odbory jsou členem tripartity. Je to negociační ekonomika – alokace zdrojů se dělají přes jednání (negociace) mezi nezávislými subjekty – veřejná správa, zaměstnavatelé a zaměstnanci. Vymezují se mzdové a pracovní podmínky, vláda se nezúčastňuje, vstupuje do hry, pokud se nemůžou dohodnout, výsledek je pro všechny závazný. Rozhodují různé subjekty hospodářské politiky, nikoliv centrálně. Odbory nestávkují, podnikatelé mají zajištěný sociální smír. Jednání se prosadila i v regionální a strukturální politice, ochraně spotřebitelů a jinde. Míra nezaměstnanosti nikdy nebyla nad 3,5%. Plná zaměstnanost se udržuje přes aktivní politiku na trhu práce – rekvalifikace, podpory mobility práce, dotace firem v upadajících odvětvích,
9
Stát blahobytu – odpovědnost za sociální otázky, základní životní podmínky občanů má stát nikoliv jedinec a musí mít na to zdroje, nosnou myšlenkou je přerozdělování, musí být centralizovaný, velkou roli hraje všeobecné sociální pojištění – cílem je zajistit plnou zaměstnanost, dosáhnout optimální sociální rovnosti občanů a co nejširší sociální a zdravotní zabezpečení přes veřejné služby.
m@k
volná místa ve veřejném sektoru. Výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti jsou 3x vyšší než na pasivní, u nás je to zhruba 2/3 pasivní, 1/3 aktivní. Sociální rovnost je zabezpečována vysokou mírou zdaňování, společenskou spotřebou. Mzdy jsou solidaristické – stejná mzda za stejnou práci, je jedno v jakém podniku pracují, jestli je ztrátový nebo ne nebo v jakém je regionu. Zaměstnanci za to nemohou.10 Lidé mají právo na důstojný život – právo na práci, ochranu zdraví a získání vzdělání. Poskytují se rodinné přídavky bez ohledu na příjem rodičů do 16 let věku dítěte, bezplatné stravování na střední i základní škole, lehce dostupná stipendia pro VŠ. Bytová výstavba je dotována, aby každá rodina mohla mít vlastní byt. Zdravotnictví je zdarma, léky zdarma. Zisk je zdaněn 30% daní, DPH 25%, daně FO jsou 5-42%. Nejvyšší daňová sazba se měnila v roce 1959 na 50% a v roce 1981 na 80%. Asi 60% transferů tvoří penzijní pojištění (všeobecné penzijní pojištění – 1959), nemocenské a dávky na děti. Krize od 70. let (1973). V druhé polovině 70. let se díky ropným šokům objevila stagflace. Konzervativní vládě 1976-1982 se nedařilo zvládat stoupající vládní výdaje i firmy potřebovaly vyšší dotace kvůli recesi – zvyšovalo se daňové břemeno. Meidnerův (člen švédských odborů) plán od roku 1984, měly být koupeny velké švédské firmy, aby je stát mohl ovládat. Bylo od něj nakonec upuštěno. Snižující se ekonomická výkonnost snižovala i sociální jistoty, nebyly zdroje. Je třeba sociální spravedlnost s rozmyslem. Je třeba změnit trendy, aby zatížení nepřekročilo únosnou mez, aby se nebránilo ekonomickému růstu.
Sociální stát ve Velké Británii Definitivně vzniká po roce 1945, jeho zakladatelem je W. Beveridge. Základním kamenem byla jeho zpráva z roku 1942, ta dala základ pozdějším sociálním reformám. Byla napsána po zkušenostech z Velké hospodářské krize a z USA se zaváděním sociálních výdajů ve 30. letech. Principy – sjednotit jednotlivé pojišťovací systémy do jednoho systému sociálního zabezpečení, na kterém by se podíleli stát, zaměstnanci i zaměstnavatelé. Dávky by byly vypláceny plošně, účast by byla povinná. Poskytovat solidní lékařskou péči zdarma, vyplácení dětských přídavků každé rodině a plná zaměstnanost. Základní a střední škola do 15 let věku dítěte. Šlo samozřejmě o rozšíření zásahů státu do ekonomiky. Řešila se také zaměstnanost – ta měla být vysoká a stabilní, ideálně aby bylo méně než 8% lidí bez práce. Reformy začali provádět labouristé po vyhraných volbách po válce. Stát začal zestátňovat některá strategická odvětví – železnice, nebo klíčová průmyslová odvětví – doly, ocelářství. Jiná odvětví měla přejít pod regionální vlády. Byl zaveden komplexní systém pojištění pro nezaměstnanost, nemoc, mateřství, důchod a smrt. Např. nemocenská začala být vyplácena po 3 dnech a v podstatě do důchodu, nebyla omezena. Penze ale třeba nebyly indexovány dostatečně, jejich kupní síla v čase klesala. Prosadily se nové sociální dávky, masivně byl obnovován bytový fond, vznikla národní zdravotní služba. Na počátku 50. 10
Mzdy se přerozdělují mezi podniky – aby všude bylo stejně – mzdové úsporné fondy sem úspěšnější podniky odvádějí část mezd
m@k
let se objevilo snižování výdajů – deficity rostly více, než se předpokládalo. Přesto došlo k rozsáhlejší revizi až během vlády Margaret Thatcherové v roce 1979. Západní Evropa obecně vykazovala nízké přírůstky obyvatelstva, docházelo k přílivu pracovní síly z rozvojových zemí, kde byla populační exploze (hlavně do Německa). V 60. letech se projevil nedostatek pracovní síly – přistěhovalectví. Také ženy začaly více pracovat. V obživě se snižovala úloha primární sféry, naopak rostl podíl sekundární a terciární – služby, později pokles sekundárního. Terciární sféra tak živila a živí ve vyspělých ekonomikách polovinu pracovních sil. Změna životní úrovně díky rozvoji sociálního státu, sociální jistoty se prohloubily. Více sociálních jistot zabezpečovalo vysokou a koupěschopnou poptávku, takž po válce i díky obnově vysoké ekonomické růsty – nastoleno období masové spotřeby a všeobecného blahobytu.
Hospodářský vývoj Velké Británie do r. 1990 Velká Británie neutrpěla během 2. sv. v. příliš rozsáhlé škody a díky pomoci z USA se její ekonomika obnovovala poměrně rychle. Další vývoj byl ale nerovnoměrný a hospodářsky nejpomalejší. Byla oslabena pozice libry jako světové měny. Z 3. místa v průmyslové produkci se dostala na 6.-7. na konci 80. let. Měla zastaralou strukturu průmyslu a nízkou investiční aktivitu. Tím pádem i pomaleji rostla životní úroveň ve srovnání s Evropou. Vlády musely nejprve řešit otázku, jak si udržet postavení i v rámci studené války a to i když se jejich koloniální říše rozpadala. Obchod se částečně musel přeorientovat na vyspělé země. Velká Británie trpěla poměrně vysokou inflací a mírou nezaměstnanosti, vysokým vnitřním i vnějším státním dluhem, navíc se projevovala regionální rozdílnost mezi jednotlivými oblastmi (problém Severního Irska). Po vítězství Labour Party v roce 1945 se začal realizovat rozsáhlý sociální program – rozšíření sociálního pojištění, zdravotnictví, školství. Stát navíc začal plánovat pomocí ročních výhledů hospodářského rozvoje, v roce 1948 byl poprvé představen 4-letý plán. Do roku 1948 byly zestátněny uhelné doly, elektrárny, plynárny, část dopravy, Bank of England, stát získal větší vliv ve významných bankách. Zestátněná odvětví udržovala uměle nízké ceny – ztráty kryty ze státního rozpočtu. Stát také financoval technickou modernizaci převzatých podniků. Vesměs se vycházelo z keynesiánských principů. Na to navázala i konzervativní vláda Winstona Churchilla v roce 1951. Prosadilo se odstátňování např. v železářském průmyslu. Bylo zavedeno indikativní plánování, to se po roce 1964, kdy opět nastoupili labouristé, stalo významným prvkem hospodářské politiky. Od 50. let se také zrychlila koncentrace kapitálu a výroby, před 2. sv. v. se moc nekoncentrovalo (mírná deprese), ale v r. 1970 patřil britský průmysl k nejkoncentrovanějším na světě. USA do Velké Británie masivně investovaly (po Kanadě nejvíce) (chemický, automobilový, elektrotechnický průmysl). Strukturální změny v průmyslu nebyly tak rychlé jako v ostatních zemích, krize z ropného šoku 1974 byla překonána pomaleji s chronicky vysokou nezaměstnaností. Na podzim 1979 přišla vláda Margaret Thatcherové a s ní nová koncepce hospodářské politiky. Intervencionistická keynesiánská politika byla opuštěna ve prospěch neoliberální. Nastala doba Thatcherismu. Jeho zásady: hlavním cílem není plná zaměstnanost, inflace se řeší nástroji monetární politiky – IR, tržní mechanismus je primární alokátor, redukuje se státní vlastnictví. Úspory v rozpočtu se týkaly i sociálních výdajů (především nezaměstnaní a byty), podporovala se aktivní politika zaměstnanosti – rekvalifikace. Byly sníženy daně – podpora domácí aktivity a přílivu zahraničního kapitálu. Stát již nepodporoval neperspektivní průmyslová odvětví, ale ta prosperující. m@k
Mnohé podniky (50) byly privatizovány – po roce 1990 zůstaly ve státních rukou pouze pošty, uhelné doly a železnice. Na jednu stranu to znamenalo úsporu dotací a jednorázové příjmy, ale přibylo nezaměstnaných – propouštělo se. Druhý ropný šok (1979) přinesl hlubší recesi než v Evropě, také stagflace. Inflace se snížila až v letech 1986-1988. Recese podpořila strukturální změny ve prospěch nejmodernějších odvětví a terciárního sektoru. V roce 1979 byla zrušena devizová omezení. V 80. letech rostla britská ekonomika rychleji než v letech 60. a 70. Británie opět zpevňovala svoji pozici ve světovém hospodářství. Pro celou Evropu byl typický hospodářský růst ale bez klesající nezaměstnanosti – VB to bylo výraznější (nezam. 13%), více klesla až na konci 80. let. V 80. letech se také začala těžit ropa v Severním moři, pro VB to znamenalo soběstačnost v ropě a její vývoz, zlepšila svoji platební bilanci, snížila deficit státního rozpočtu. Ale byla zase utlumena produkce uhlí od roku 1984 (masivně podporována v 70. letech – protesty dělníků). Koncem 80. let panovala obrovská nespokojenost s vládou Thatcherové – sociálními úsporami trpěly široké vrstvy společnosti, část lidí zbohatlo, jiní zchudli díky dani z hlavy. Problémy byly i s jejími protistávkovými opatřeními a vystupováním v ES – byla proti rozšiřování. V roce 1990 ji nahradil jako premiér i ve vedení strany John Major. Ten začal provádět pragmatickou hospodářskou politiku, částečně se odklonil od neokonzervatismu, zrušil daň z hlavy.
m@k
