Nestýská se vám po divadelních prknech a po divácích?

Recykluji své verše, dokud mám ještě čas Napsal uživatel Heda BARTÍKOVÁ Čtvrtek, 03 Červen 2010 10:53 - Aktualizováno Čtvrtek, 03 Červen 2010 10:55

S textařem, zpěvákem, scenáristou, básníkem Janem VODŇANSKÝM (68) jsem se setkala na jedné slavnosti v Obecním domě, kde jsme si se sklenkou vína v ruce povídali o jeho uměleckých cestách i necestách, a jako vždy, i tentokrát mě dokázal rozesmát, pobavit a vyprovokovat k zamyšlení, jak hledat a nacházet živnou půdu pro pohodu i lichých dnů.

S Petrem Skoumalem jste v Činoherním klubu a v Ateliéru už v šedesátých a sedmdesátých letech např. v pořadech S úsměvem idiota či s Úsměvem Donkichota anebo Hurá na Bastilu excelovali s mystifikačními texty písní a s přednáškami. Co považujete za svou největší mystifikaci?

Jedna ze sugestivních písniček se jmenovala Kasino tango. Petr ji zkomponoval na svoji původní melodii tanga ve stylu 30. let. Poprvé jsme ji zpívali v rozhlasovém Večeru po neděli v roce 1964. Vrcholu mystifikace však bylo dosaženo až o pět let později, kdy naše tango nazpíval Oldřich Nový pro inscenaci hry Pavla Landovského Hodinový hoteliér.

Spojení nestárnoucího Mistrova hlasu s hudbou a textem navodilo u mnohých posluchačů pocit, že se jedná o autentické předválečné tango. U většiny písní V+S však nešlo o mystifikace. Hudbymilovní diváci, zejména pak znalci, tam spíše vychutnávali, jak si Skoumal kompozičně pohrává s rozmanitými žánry, od operetního kupletu přes swing až třeba po syntetické oratorium.

Nestýská se vám po divadelních prknech a po divácích?

To tedy opravdu nestýská. S Petrem Skoumalem se v uplynulých dvaceti letech pravidelně vracíme na „ místo činu", tedy do Činoherního klubu. Po několika letech porevolučního „comebacku" jsou to sice už jen jubilejní představení, avšak vyznačují se přesností na rok,

1 / 10


měsíc, den, hodinu a možná i minutu.

Tak jsme „S úsměvem idiota" hráli v roce 1999, a to 19. května přesně po třiceti letech od premiéry, právě tak jako o deset let později.

Mezitím ovšem i v roce 2008 u příležitosti Skoumalových sedmdesátin a křtu našeho 4CD alba V+S Život a dílo kromě všeho, co nám v minulosti vydal Supraphon i Panton, tam věrný posluchač najde nahrávky písní a komentářů, které dosud nikdy nevyšly, a které jsem celá ta léta uchovával ve svém autorském archivu. Ale abych se vrátil k divadelním prknům. V roce 2004 jsem uvedl, a to opět v Činoherním klubu, premiéru nového autorského programu S úsměvem bytového jádra, tentokrát s mou půvabnou skladatelkou Hanou Navarovou. Kromě toho hraji občas klubové programy se skladatelem JUDr. Petrem Frischmannem a zase jiný repertoár se skladatelem Danielem Dobiášem. V posledních letech uvádím též one man show Jak mi dupou králíci pro dospělé a také one man show pro děti Dejte mi pastelku - nakreslím pejska. V těchto programech zpívám převážně nové písničky živě na aranžované hudební základy. Mezi písněmi v autorském přednesu uvádím básně, povídky i nové improvizované komentáře u tabule. A nakonec „horkou novinku". Dal jsem se do kupy s divadelní skupinou Tréma 29, především s jejím režisérem, autorem a hercem Markem Tarnovským. Hrajeme na jejich domovské scéně v klubu Utopie v Praze. Představení se konají obvykle jen jednou na podzim a jednou na jaře. Pokaždé je to premiéra a zároveň derniéra. Střídavě s Markem vymýšlíme hlavní téma večera a ten druhý se na to improvizačně napojí.

18. 10. 1977 po podpisu Charty ´77 dvojice V+S působila v takzvané Kočovné a bytové společnosti. Co to znamenalo a co všechno se k tomuto období váže?

My jsme tomu neříkali ani kočovná, ani bytová společnost. I když tyto podmínky společnost splňovala. Nejprve šlo převážně o bytovou, od roku 1980 zase převážně o kočovnou společnost a na jaře 1981 nám to soudruzi už definitivně típli. Petr pak hrál jako klávesový hráč ve skupině Vládi Mišíka, a taky komponoval muziku pro divadla a večerníčky, zatímco já jsem v roce 1981 emigroval. Jsem ovšem svým založením „dandy", tedy ten, kdo nepodléhá módám, ale jde zásadně proti nim a tím bezděčně vytváří módy nové. Takže v letech, kdy většina mých přátel z disentu emigrovala směrem na západ, já to vzal dandyovsky zcela opačným směrem, totiž na východ do Bratislavy. Tam jsem znovu začínal s mladým studentským divadlem GUnaGU, pro něž jsem začal psát i své původní slovenské texty. Tehdy vznikl například text čardášové písně

2 / 10


s melodií gunagáckého skladatele Ivana Mizery:

Uschopni ma uschopni

k lubostným hrám v Lubochni

Uschopni ma Rozárka

okrsková lekárka.

Lubochňa sú kúpele

Tam sa žije vesele

Tam sa pije žinčica

Pri nej tančí dievčica...

A teď jedna „ pikoška" (jak Slováci říkají). V nejtemnějších letech normalizačního dusna jsem jako v Čechách totálně zakázaný autor, herec a zpěvák hrál, a to zcela legálně, jednou za rok v samém centru Prahy, totiž ve Středisku slovenské kultury, a moje jméno bylo se jmény slovenských kolegů uvedeno na veřejně vylepených plakátech. Snad to bylo tím, že ani ty nejbdělejší soudruhy dozírající na sterilitu kultury nemohlo napadnout, že ten samý Vodňanský, signatář Charty a kulturní a ideologický „diverzant" jim právě přijel z Bratislavy v sestavě

3 / 10


zájezdového souboru malých javiskových foriem-GUnaGU.

Jak vnímá nositel recesního titulu Dosud žijící národní poklad, kterým jste byl v roce 1998 dekorován tehdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem, současnou českou literat uru?

No víte, hodně si vybírám. Momentálně u mě vede Michal Ajvaz se svou Cestou na jih.

Vaše populární písničky a básničky ovlivnily generace a nejen vzhledem k tomu, že jste jimi zastoupen i v čítankách, ovlivňují je dodnes. Co si o tom myslíte?

Přiznám se, že jsem dost aktivistický čítankový autor, a tak s oblibou vystupuji z čítanek a básně proměňuji v písně v programech, které hraji pro děti od pěti do patnácti let. Doufám, že vydržím ještě alespoň tak dlouho, aby můj roční vnuk Šimon byl radostně překvapený, až na školou pořádaném představení jednou zjistí, že má veselého, kreativního, zpívajícího a občas i tančícího dědečka.

Kdo v životě nejvíce ovlivnil vás?

No určitě to byli Voskovec a Werich. Na Wericha jsem ještě stačil chodit, když mi bylo šestnáct let do divadla ABC a později jsem jej navštěvoval u něho doma na Kampě. Za Voskovcem jsem si musel zaletět na ten jejich druhý ostrov, tedy Manhattan do Nového Yorku. S ním mne pojí i

4 / 10


stejné datum narození 19. června. Pokud nám ještě tu a tam vycházela elpíčka V+S anebo později už jen knížky veršů pro děti, rád jsem je Voskovcovi posílal k našim společným narozeninám a on mi odpovídal velice krásnými a vtipnými děkovnými dopisy.

Jak to vypadalo v domě Jiřího Voskovce v New Yorku?

Jeho dům mě překvapil vkusnou střídmostí, zcela vzdálenou okázalosti jiných tamních interiérů. Vybavuje se mi netradiční koupelna s neomítnutými cihlami, také dřevěné schodiště a tmavé stěny plné fotografií z divadelních představení, mezi nimiž visel rovněž diplom Jiřího Voskovce. Ten získal za nejlepší roli „off Brodway" za jednu newyorskou sezónu. Bylo to všechno hodně inspirativní...

Vy prý jste inspiroval Jaroslava Pacovského a Jiřího Šebánka k napsání večerníčkového seriálu Bob a Bobek. Jakou v tom sehrála roli vaše kultovní píseň Jak mi dupou králíci?

Určitě sehrála, ale tím rozhodujícím impulzem byla až naše poslední pražská premiéra programu Králíci pokusný v roce 1974 v divadle Ateliér. O plakát jsme tehdy požádali našeho přítele Vladimíra Jiránka. Namaloval překrásné dva králíky. Ten menší připomínal výrazem tváře Petra Skoumala, ten větší zase mě. Po roce nám ten program zakázali, ale idea dvou králíků, malého a většího, žila dál, i když už jen soukromně. Každý následující rok jsme totiž Jiránka žádali, aby nám s nimi namaloval společnou péefku. Vznikla tak celá série. Třeba následující rok už oba ušáky chrání a zároveň svými tlapami omezuje v pohybu mohutný buldok. Další léta pak už zády k obdarovanému odcházejí za kopečky, až se úplně ztrácejí v detailu dvou ušatých siluet na vzdáleném pohoří. A představte si, že jsme mezi desítkami králičích péefek, je posílali také našim kamarádům Jaroslavu Pacovskému a Jiřímu Šebánkovi. No, a když už se na ně z péefek koukali ti dva ušáci třetím nebo čtvrtým rokem, dostavila se Jardovi a Jiřímu inspirace. Králičí duo pojmenovali, sešli se s Jiránkem a Bob a Bobek byli na světě.

5 / 10


Jste autorem nespočtu knih pro děti, např. Slůně stůně, Moje tužka ušatá, Dejte mi pastelku, nakreslím pejska, Když jde malý bobr spát, Když má bobr dobrý den. Bezesporu si rád hrajete se slovy, což je předpokladem tvůrčího psaní. Vy jste tvůrčí psaní přednášel v roce 1991 dokonce až v Americe?

Byl jsem pozván univerzitou v Iowa City na jejich každoroční International writting program. Oni věděli, z mnou poctivě vyplněného dotazníku, že jsem zpívající autor, tedy „showman", takže mne vybídli, abych kromě přednášení vystoupil v jejich univerzitním kabaretu. Já to ovšem tušil, proto jsem si tam již z Prahy vezl překlady ze své tvorby. Vystoupil jsem s přednáškou O Sněhurce a sedmi trpaslících a také s písní Jak mi dupou králíci.

Přednášíte také našim studentům?

Přednáším na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity filozofii hry a také tam vedu seminář literární tvorby. Začínal jsem s tím už před čtrnácti lety, snad i proto už mohu sklízet plody svého univerzitního působení v případech studentů, kterým se podařilo ve svých oborech se prosadit. Občas dochází i k zajímavým setkáním, třeba když mi slovenská studentka z podtatranského městečka připomene, že mne viděla před lety u nich na gymplu, kde jsem uváděl protidrogovou besedu s písničkami slovensky nazvanou Něfetuj a piš.

Píšete dětské knihy, ale například i erotické básně - sbírky Prorůstový stimul, Dáma na lovu s ručením omezeným. Ve vaší bibliografii nechybí ani esejistická kniha.

Radost z inteligence nebo Velká alternativní encyklopedie ptákovin. Mě zaujala vaše poslední kniha básní vydaná

6 / 10


nakladatelstvím Dauphin pod názvem Delikatesy, doprovázená kolážemi Miroslava Huptycha. Některé verše jsou mi povědomé. Jde snad o jejich reedici ?

Není to reedice, nýbrž můj vynález. Dneska se totiž, jak známo, všechno recykluje. Heslem dne je „recykluj, dokud je čas". Bez recyklace by se současná post-industriální společnost masové hyper-spotřeby už dávno zhroutila. Proto jsem přišel s nápadem recyklovat i poezii. A kdo jiný by to měl provádět než její tvůrce. Na tu myšlenku mne ovšem přivedli i mnozí moji věrní čtenáři a diváci mých programů, kteří často nostalgicky vzpomínají na moje první dávné krátké básničky a někteří mi je i po tolika letech recitují.

Částečně i jejich zásluhou mě napadlo, že místo toho, abych vymýšlel stále nové a nové básně, mohu recyklovat ty staré, již osvědčené, ale tak, že je budu mezi sebou všelijak kreativně kombinovat a tím vytvářet básně nové. K těmto účelům mám poměrně bohaté zásoby surovin, a to nejen v podobě krátkých sloganů, ale třeba i veršovaných písňových textů.

Jako příklad uvedu moje dávné dvojverší, které jsem napsal slovensky:

Sedí Jáno u hája

Veselo sa ukája

Nyní jej mohu směle zkombinovat s textem písně začínající slovy:

Na opeře v La Scala

Nevím, proč jsi mlaskala...

7 / 10


Výsledná kombinace může znít pak takto:

Sedí Jáno u hája

Na opeře v La Scala

Veselo sa ukája

Nevím proč, jsi mlaskala.

Děkuji ti, moje strojní fakulto Českého vysokého učení technického, že jsi mě kdysi naučila rozkoši z kombinací. Nad tvorbou recyklované poezie jsem si chvílemi připadal tak trochu jako samočinný počítač. Kniha ovšem obsahuje i zcela nové básně. Například:

Rada chirurgovi

Než mi začneš trepanovat lebku

Dej si něco maličkého k snědku.

Jste rovněž autorem mnoha citátů, které podle vás slouží ke zdokonalování řečnických schopností. Jak tomu rozumět?

Již léta se zabývám přípravou aktuální příručky Jak správně rozmlouvati.

8 / 10


Zatím nejznámější je Skizza k projevu u příležitosti slavnostního vyhození Obecního domu do povětří. Tato skizza vznikla již v 70. letech a připadala mi jako docela podařená parodie na projevy režimních papalášů. Fungovala zejména před XVI. sjezdem KSČ v roce 1981 až tak, že spolu s dalšími kousky našeho repertoáru vedla rychle k již zmíněnému celostátnímu zákazu V+S. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že za nějakých dvacet let si text tohoto projevu ode mě vyžádá pražský Obecní dům do reprezentativní publikace vydané ke stoletému výročí svého založení.

Pokud bych mohl uvést bonmot či slogan z vlastní tvorby, který zlidověl natolik, že se většinou v tisku neuvádí ani moje autorství, tak bych zvolil:

Freude Freude Freude - vždycky na tě dojde.

A váš nejnovější bonmot?

Překvapený lodivod

Alles Gutes

Pozor! Útes!

Jan Vodňanský, textař, zpěvák, scenárista, básník se narodil 18. 6. 1941 v Praze. Už při studiu na technice (ČVUT) i na filozofii (FF UK) se věnoval veršovaným textům. V autorské dvojici s Petrem Skoumalem vytvořil sérii celovečerních show, které byly na jaře roku 1981 zakázány. Po podpisu Charty ´77 působil několik let na Slovensku a Slovensko ovlivnilo i jeho tvorbu. Po první sbírce textů S úsměvem idiota směl

9 / 10


publikovat pouze poezii a pohádky pro děti (např. Šlo povidlo na vandr, Hádala se paraplata, Kampak chodí labutě, Král v kukani...). Jan Vodňanský vydává nové a nové knihy básní (např. Delikatesy) i říkanek, vystupuje v mnoha autorských programech a kromě toho učí na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity filozofii hry.

10 / 10

Nestýská se vám po divadelních prknech a po divácích?

Recommend Documents