Nerovnosti kolem nás

Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Výzkum podporovaný grantem MPSV v rámci projektu Moderní společnost a její proměny

Pracovní texty

Nerovnosti kolem nás Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě

Praha 2006

© Jadwiga Šanderová Jazyková úprava: Barbora Šmídová Technická redakce: Tomáš Bitrich

ISBN 80-239-8209-5

Obsah

Obsah ...............................................................................................................................3 Výzkumný tým...............................................................................................................4 Stručná informace o probíhajícím výzkumu..............................................................5 Petra Klvačová Uznání cizinců v každodenním životě........................................................................9 Blanka Tollarová Praktické potíže cizinců...............................................................................................29 Olga Šmídová Jak spolu nájemníci mluví o svých domácích ..........................................................53 Jiří Šafr Skupina majitelů domů a nájemníků. Třídy bydlení? ............................................77 Ivan Vodochodský Rovnost nebo nerovnost? Utváření „politiky rovnosti mužů a žen“ v českých médiích ........................................................................................................................103

3

Výzkumný tým

Řešitel Doc. PhDr. Jadwiga Šanderová, CSc. Katedra sociologie FSV Univerzity Karlovy a katedra sociálních věd FF Univerzity Pardubice ([email protected])

Spoluřešitelé Mgr. Petra Klvačová Katedra sociologie ISS FSV Univerzity Karlovy ([email protected]) PhDr. Jiří Šafr Katedra sociologie ISS FSV Univerzity Karlovy, Sociologický ústav AV ČR ([email protected]) PhDr. Olga Šmídová Katedra sociologie ISS FSV Univerzity Karlovy ([email protected]) Mgr. Blanka Tollarová Katedra sociologie ISS FSV Univerzity Karlovy, Organizace pro pomoc uprchlíkům ([email protected]) Mgr. Ivan Vodochodský Katedra sociologie ISS FSV Univerzity Karlovy ([email protected])

4

Stručná informace o probíhajícím výzkumu Sborník pracovních textů představuje jeden z výsledků probíhajícího výzkumu sociálních nerovností s názvem Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti, který

je finančně podporován grantem Ministerstva práce

a sociálních věcí (registrační

číslo 1J0631/05 – DP2).

Výzkum jsme pojali

konstruktivisticky a v rámci interakcionistické perspektivy. Předmětem našeho zájmu jsou sociální nerovnosti obecně (tj. bez ohledu na jejich zdroj). Jde o první rozsáhlejší výzkum tohoto typu u nás, který navazuje na aktuální trendy v zahraniční sociologii, jejichž protagonisté zkoumají jednotlivé typy sociálních nerovností v jejich průsečíku a hledají společný základ jejich vzniku a reprodukce. Pozornost tudíž zaměřují na různé typy nerovností (třídní, mezi muži a ženami, různými etniky, generacemi atd.), přičemž hledají nejen jejich společné kořeny, ale také mechanismy jejich (re)produkce, a to především v bezprostředních sociálních interakcích a jejich interpretacích. Zkoumají, jak lidé nerovnosti vnímají, jak na ně reagují, jak o nich hovoří, jak jich využívají, jak jim čelí či jak se s nimi smiřují. Cílem takto orientovaných výzkumů je hledání pravidelností a jejich zobecňování nikoli na populaci, ale na procesy. Jedním z prostředků je

odhalování praktik a strategií, které

nerovnosti

(re)produkují, a vysvětlování jejich účinnosti zejména zasazením do širšího sociálního a kulturního kontextu1. Výzkum je koncipován jako badatelský s aplikačním dopadem. Jeho smyslem je obohatit dosavadní převážně strukturální pojetí výzkumu sociálních nerovností o přístup interakcionistický a konstruktivistický a zároveň propracovat kvalitativní metodiku pro potřeby

takového typu výzkumu

v našem prostředí. Kvalitativní metodika může přispět k flexibilní strategii implementace norem (v daném kontextu norem zvyšujících rovné šance), a může tak mít i zcela praktický význam.

Více o tomto tzv. „kulturním“ obratu ve výzkumu sociálních nerovností viz Šanderová, J., Šmídová, O. (2006). Možnosti a meze kvalitativního výzkumu sociálních nerovností. Pražské sociálněvědní studie; Sociologická řada «http://www.fsv.cuni.cz/FSV-536-version1-SOC002_ Sanderova_fin.pdf» [Accessed: 20. 10. 2006]. 1

5

Projekt je rozdělen do tří dílčích úloh. 1. Analýza procesu začleňování cizinců do naší společnosti, 2. analýza procesu obnovy demokratických vlastnických vztahů v oblasti bydlení (nerovné postavení pronajímatelů a nájemníků bytů) a 3. analýza procesu dosahování faktické rovnosti mužů a žen v oblasti výdělečné činnosti a péči o děti. Konečným cílem je propojit výsledky

těchto

tří

úloh

v obecnější

teoreticko-metodologickou

studii

analyzující tzv. generické procesy, jimiž se nerovnosti utvářejí a reprodukují v konkrétních

vztazích

mezi

lidmi.

Teoreticko-metodologické

poznatky

hodláme s využitím reálných příkladů dovést až do praktické roviny tak, aby jich mohli využít pracovníci institucí, jejichž úkolem je uvádět v život normy týkající se zmírňování sociálních nerovností. Získané poznatky by měly napomoci

předcházet

vzniku

třecích

ploch

a kontraproduktivních

implementačních norem, opatření a směrnic. Pracovní texty, které v první etapě řešení úkolu předkládáme, vycházejí z analýzy skupinových diskusí (focus group) a z analýzy tištěných periodik. V rámci první úlohy jsou to skupinové diskuse cizinců dlouhodobě žijících v naší společnosti. Dvě studie poukazují na základní bariéry, na něž u nás cizinci narážejí, vzdor své snaze se do naší společnosti co nejlépe začlenit. Petra Klvačová se zaměřila na problémy v běžném životě, Blanka Tollarová na komunikaci s úřady. soukromých majitelů

Dva texty zabývající se nerovným postavením bytů

a nájemníků bytů v soukromém vlastnictví se

rovněž opírají o analýzy skupinových diskusí (a to majitelů bytů a nájemníků bytů v soukromém vlastnictví nájemníků, jejíž výsledky

odděleně).

Předmětem analýzy

předkládá Olga Šmídová,

diskuse

je komunikace mezi

vlastníky a nájemníky (jak ji vnímají nájemníci). Na základě této analýzy předběžně identifikuje základní strategie vlastníků a nájemníků hájících své zájmy, které, jak se ukazuje, nemusí být vždy zcela protichůdné. Jiří Šafr se pokusil překročit rámec analýzy diskuse majitelů na stejné téma, a to směrem k nerovnostem v rámci bydlení u nás obecně. Studie Ivana Vodochodského je věnována mediálnímu obrazu nerovností mezi muži a ženami, zejména při hledání zaměstnání. V rámci konstruktivistické analýzy především ukazuje, že

6

nerovnost a rovnost mužů a žen v uvažované oblasti představuje v našich sdělovacích prostředcích dvě do značné míry oddělená témata. Texty představují jeden z důležitých podkladů našich interních diskusí před zahájením druhé etapy výzkumu, v níž je potřeba vykročit k hlubšímu propojení dílčích úloh. Zveřejňujeme je nejen proto, abychom o výzkumu a jeho prvních dílčích výsledcích informovali kolegy z řad odborníků a pracovníky institucí zabývající se problémy spojenými s nerovnostmi u nás, ale především proto, abychom získali zpětnou vazbu2.

Za kritické reakce,

připomínky a případné náměty budeme upřímně vděční. Za výzkumný tým Jadwiga Šanderová

Výsledky naší práce rovněž průběžně zveřejňujeme na webové stránce projektu http://ronero.wz.cz. 2

7

Uznání cizinců v každodenním životě Petra Klvačová V tomto textu se zabývám analýzou každodenního vnímání nerovností ze strany cizinců žijících dlouhodobě v České republice. Výpovědi, které analyzuji, byly získány prostřednictvím skupinových rozhovorů s celkem 36 cizinci z různých zemí světa s horší ekonomickou, sociální nebo politickou situací. Nejprve vysvětluji složitost používání pojmu nerovnost v daném kontextu. Nerovnost není v souvislosti s postavením cizinců v ČR explicitně tematizována žádným ze zainteresovaných aktérů, počínaje tvůrci vládních dokumentů, přes experty zkoumající postavení cizinců a konče cizinci samotnými. Přesto všichni tito aktéři nějakým způsobem odlišné, horší postavení cizinců reflektují. V textu se zabývám perspektivou samotných respondentů a identifikuji tři oblasti, v nichž dávají najevo nerovné zacházení, nerovné příležitosti nebo chybějící uznání: stereotypní uvažování o cizincích, srovnávání různých skupin cizinců a vytváření hierarchií těchto skupin a strategie vypořádávání se s nerovným zacházením ze strany většinové společnosti. Důležitým zjištěním je, že všichni citovaní respondenti navzdory nerovnému zacházení usilují o integraci do české společnosti a tomu přizpůsobují svoje reakce na tyto negativní zkušenosti.

Cílem tohoto textu je ukázat na příkladech výpovědí cizinců dlouhodobě žijících v České republice, v jakých situacích každodenního života vnímají tito respondenti nerovnost spojenou s tím, že jsou cizinci. Jinými slovy, kdy dávají najevo svůj pocit, že nejsou přijímáni příslušníky většinové společnosti, v níž žijí jako zcela rovnocenní. Na rozdíl od následujícího textu Blanky Tollarové, který se soustředí na situace, kdy cizinci přicházejí do kontaktu s formálními institucemi České republiky (úřady, zdravotní pojištění apod.), se tento příspěvek zabývá především každodenními situacemi, které jsou založené zejména na neformálních kontaktech. Myšlenka zkoumat subjektivní vnímání nerovností cizinci a najít k tomu vhodný metodologický nástroj vyplynula ze souběžně probíhajícího výzkumu biografických vyprávění cizinců žijících v České republice, jehož řešitelkami jsou rovněž Petra Klvačová a Blanka Tollarová.1 Z biografických rozhovorů, které byly zaměřeny především na to, jak se cizincům daří úspěšně se začleňovat do české společnosti, vzešla potřeba zaměřit se důkladněji také na situace, v nichž si naopak cizinci připadají ve svém začleňování neúspěšní. Jednou z možností, jak toto složité a citlivé téma uchopit, je pokusit se

Projekt „Jak se žije cizincům v České republice: Analýza biografických vyprávění“ [grant GAAV ČR č. B7104401 realizovaný v letech 2004 až 2006]. 1

9

zmapovat situace, kdy vypravěči popisují svoje pocity, že je s nimi zacházeno nerovným způsobem. Na základě reflexe použité metodologie biografických rozhovorů jsme se rozhodly, že by bylo užitečné zvolit pro toto téma metodu odlišnou – skupinové rozhovory. Jednak proto, že umožňuje využít ochoty respondentů navzájem své negativní zkušenosti sdílet. Při individuálních rozhovorech totiž může být pro respondenty obtížné sdělovat negativní zkušenosti výzkumníkovi, protože se tím narušuje kladný sebeobraz úspěšného cizince, o který většina respondentů v této situaci usiluje. Druhým důvodem volby odlišné metody bylo to, že zatímco v rámci volného biografického rozhovoru zpravidla tvoří negativní zkušenosti pouze malou část celku, nebo nemusí být tematizovány vůbec, nám šlo o to zaměřit se konkrétně na ně. Tento text tedy především ukazuje možnosti použité metody skupinových rozhovorů při zkoumání cizinci subjektivně vnímaných nerovností v každodenním životě. Snaží se vystihnout nejen hlavní pole problémů, o nichž respondenti v této souvislosti hovoří, ale také způsoby, jakými se to děje. Hovořit

v souvislosti

s postavením

cizinců

v České

republice

o nerovnosti je ale poněkud problematické. Ve formulacích obsažených v pravidlech, která definují oficiální statut cizinců (například Zákon o pobytu cizinců,

Zákon

o zaměstnanosti

atd.),

nemluvě

o oficiálních

vládních

dokumentech typu Koncepce integrace cizinců [Koncepce 2006], se pojem nerovnost nevyskytuje. V dokumentu Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků [Analýza 2004] vypracovaném pro českou vládu jako podklad pro vytvoření zmíněné Koncepce integrace cizinců, s cílem posoudit mimo jiné legislativu a výkon státní zprávy ve vztahu k cizincům, se sice hovoří o překážkách integrace cizinců s ohledem na právní aspekty integrace a o restriktivním charakteru procesu přijímání cizinců, ovšem opět nikoli explicitně o nerovnosti. Dokonce ani sami cizinci, když vyprávějí o svém postavení v ČR a o svých každodenních zkušenostech, pojmy rovnost nebo nerovnost de facto nepoužívají. Ani já ve své práci nechci mluvit přímo o nerovnosti, ale spíše o nerovném zacházení, nerovných příležitostech nebo o pocitu chybějícího uznání ze strany většinové společnosti. Tyto kategorie se

10

všechny k nerovnosti vztahují a v určitém smyslu ji blíže vymezují. Zároveň se ale domnívám, že jsou méně striktní a mohou pomoci lépe vystihnout charakter osobních zkušeností samotných respondentů. Přestože respondenti nemluví o nerovnosti, v jejich výpovědích jsou obsaženy výroky, o kterých můžeme říci, že svědčí o pocitech nerovného zacházení, nerovných příležitostí nebo chybějícího uznání vůči cizincům. Mám na mysli takové situace, kdy respondenti používají tvrzení typu: „Takhle by se ke mně nechovali, kdybych byla Češka“, nebo „Je to tím, že jsem cizinec, proto tu mám horší podmínky“. Domnívám se, že zkoumání takových pocitů a zkušeností může pomoci lépe porozumět tomu, jak probíhá začleňování cizinců do české společnosti. Pocit nerovného zacházení, nerovných příležitostí nebo chybějícího uznání může totiž výrazně komplikovat úspěšnou integraci těchto cizinců do společnosti. Naznačuje to například definice integrace, kterou navrhuje německý sociolog Friedrich Heckmann [1999]. Podle Heckmanna znamená integrace především získávání práv, přístup k pozicím a statusům, a dále změnu individuálních charakteristik, budování sociálních vztahů a utváření pocitu přináležitosti a identifikace imigrantů s přijímající společností (str. 4). Integrace závisí na množství podmínek ze strany přijímající společnosti, které mohou být obecně popsány jako „otevřenost“ vůči novým skupinám lidí. Úspěšná integrace může být mimo jiné vymezena také narůstající podobností v životních podmínkách. To, že pro úspěšnou integraci jsou důležité subjektivní zkušenosti cizinců žijících tady, je reflektováno i autory zmiňované vládní Koncepce. Aktuální verze Koncepce, která byla schválena v únoru letošního roku [Koncepce 2006] již zahrnuje některá doporučení Analýzy postavení cizinců [Analýza 2004], například návrhy v oblasti jednání s formálními institucemi (úřady, cizineckou policií). Zároveň ale konstatuje, že zkušenosti cizinců s integrací je obtížné zjišťovat a měřit. Prakticky totožný závěr obsahuje britská analytická zpráva o migraci vypracovaná pro ministerstvo vnitra Anglie a Walesu [Castles, Korac, Vasta, Vertovec 2003]. Její autoři doporučují jako nejvhodnější postup pro

11

překonání této mezery v poznatcích o migraci a integraci využít právě kvalitativní zkoumání subjektivních zkušeností a pocitů cizinců a migrantů. Ve svém textu se nesnažím říct, který pohled cizinců na jejich situaci v České republice převažuje, zda je to právě pocit nespravedlnosti. Takto „objektivisticky“ k tématu ani není možné přistupovat, stejně jako není možné posoudit, zda skutečně jejich negativní zkušenosti vyplývají z toho, že jsou cizinci, nebo zda jsou dané například jejich osobnostními charakteristikami. Považuji za užitečné ukázat na konkrétních příkladech situací každodenního života cizinců, jak tito lidé hovoří o tom, kdy se cítili v situaci nerovného zacházení nebo menšího uznání. Nejprve uvedu metodologický postup při získávání analyzovaných dat. Poté v samotné analytické části se nejprve zaměřím na některé zdroje nerovného přístupu k cizincům, tak jak o nich oni sami mluví. Především na stereotypní představy o cizincích a způsoby jejich zdůvodňování ze strany respondentů. Dále na srovnávání mezi různými skupinami cizinců a vytváření hierarchií

těchto

skupin.

V poslední

části

zmiňuji

některé

strategie

vypořádávání se s pocitem nerovného zacházení ze strany většinové společnosti, o nichž cizinci hovoří.

Způsob získávání dat – skupinové rozhovory Rozhovory, z nichž v tomto textu cituji, byly získány prostřednictvím skupinových rozhovorů (focus groups). Ty byly provedeny v rámci projektu „Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti“ ve spolupráci s najatou externí agenturou.2 Na přípravě a provádění rozhovorů jsme pracovaly společně s kolegyní Blankou Tollarovou. Výběr respondentů pro skupinové rozhovory byl koncipován tak, aby mezi účastníky byli lidé

2 Agentura Network Media Service provedla na základě zadání rekrutaci konkrétních respondentů. Dále poskytla pro provedení skupinových rozhovoru své studio, v případě prvního rozhovoru i profesionální moderátorku. Také videonahrávku a přepis rozhovorů zajistila technicky agentura.

12

pocházející z různých částí světa, jejichž ekonomická, politická nebo sociální situace je v České republice považována za složitější a celkově horší.3 Skupinových rozhovorů, které jsme uskutečnily, bylo celkem pět. V tomto textu jsou analyzovány pouze čtyři, protože u pátého z nich jsme se rozhodly jej v této fázi analýzy nevyužívat.4 Zmíněné čtyři skupiny jsou z hlediska země původu respondentů poměrně homogenní – tři z nich byly tvořeny respondenty ze zemí bývalého Sovětského svazu, především z Ruska a Ukrajiny. Čtvrtá skupina byla tvořena lidmi pocházejícími z bývalých socialistických zemí Balkánu – Bulharska a států bývalé Jugoslávie. Výběr, ve kterém převažují cizinci z bývalých socialistických zemí východní Evropy, je z hlediska definice naší cílové skupiny legitimní, protože tito lidé tvoří značnou část cizinců z tzv. třetích zemí pobývajících dlouhodobě v České republice.5 Tři ze čtyř skupinových rozhovorů proběhly v Praze, čtvrtý se uskutečnil v Brně. Skupinové rozhovory proběhly v období od června do srpna 2006, přičemž každý rozhovor trval přibližně 90 minut. Z hlediska popisných charakteristik respondentů bylo ve skupinách z celkem 36 respondentů přesně 18 mužů a 18 žen. Podle věkového složení, délky pobytu v ČR a typu zaměstnání, což byly tři hlavní charakteristiky, které byly v rámci souboru sledovány, byl vzorek velmi různorodý. Nejmladším respondentům bylo něco přes 20 let a byli to převážně studenti, nejstaršímu respondentu bylo 76 let. Nejkratší doba, kterou některý z respondentů pobýval

Od původního záměru uskutečnit také samostatný skupinový rozhovor s kontrolní skupinou respondentů ze zemí EU, Spojených států, Kanady a Japonska jsme nakonec upustily. V jedné ze skupin však byli nakonec přítomni jeden respondent z Kanady a jeden z Itálie. 3

Tohoto rozhovoru se zúčastnili respondenti pocházející z Afriky, arabských zemí a Asie. Rozhodly jsme se ho do této analýzy nezahrnovat, protože charakter odpovědí respondentů se formou i obsahem natolik lišil od ostatních, že by nebylo možné je s nimi srovnávat. Místo toho jsme se rozhodly doplnit poznatky z tohoto rozhovoru ještě individuálními hloubkovými rozhovory s jeho účastníky. Sedm z osmi respondentů této skupiny s tím souhlasilo a poskytlo na sebe kontakt. 4

Podle statistik ČSÚ ke dni 30. června 2006 tvořili z celkového počtu 295.955 cizinců pobývajících na území ČR lidé ukrajinské národnosti téměř třetinu – 93.466. Rovněž Rusové (16.910), Bulhaři (4.610) a občané Srbska a Černé hory (3.629), Bosny a Hercegoviny (1.674) a Makedonie (1.290) tvoří početnou skupinu, k níž by bylo možné přičíst ještě občany dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Mezi srovnatelně početné skupiny pobývající na našem území patří už jenom Slováci (54.201), Vietnamci (38.566) a Poláci (18.386). Zbývající méně než třetina počtu cizinců žijících v ČR je rozdělena mezi všechny ostatní státy světa. 5

13

v Čechách, byla 1,5 roku, naopak nejdelší délka pobytu byla 45 let. Výraznější profesní skupiny mezi respondenty tvořili podnikatelé (5), pracovníci ve službách (9), objevili se zde ovšem také dělníci (3), zaměstnanci školství a zdravotnictví (3), důchodci (3), nezaměstnaní (3) a ženy na mateřské dovolené (2). Rozhovory probíhaly na základě předem připravených témat. Sociolog David Morgan [2001] rozlišuje tři způsoby organizace skupinových rozhovorů v kvalitativním výzkumu. Při strukturovaném přístupu probíhá rozhovor standardizovaným způsobem. Moderátor se snaží o to, aby všechny skupiny probíhaly stejným způsobem a aby v rámci každé z nich dostávali respondenti zhruba stejné slovo a odpovídali na stejné otázky. Podmínkou je, že výzkumník zná předem cíle výzkumu a dokáže je formulovat pomocí sady konkrétních otázek kladených respondentům. Méně strukturované přístupy jsou vhodné pro explorativní výzkum. Účast moderátora v diskusi je minimalizována, tak aby mohla vzniknout živá diskuse věnovaná tomu, co zajímá respondenty. Třetí přístup nazývá Morgan kompromisní. Ten spočívá v tom, že zpočátku nestrukturovaná diskuse je postupně směřována ke konkrétním otázkám výzkumníka. Morgan v této souvislosti používá metaforu trychtýře. Také náš přístup byl svým způsobem kombinací volné diskuse a předem daných témat. Při prvním skupinovém rozhovoru, který vedla profesionální tazatelka,

jsme

zjistily,

že

způsob

vedení

rozhovoru

blížící

se

standardizovanému přístupu není pro zkoumání zkušeností cizinců vhodný. Ukázalo se, že k řadě otázek z předem připraveného scénáře nemají respondenti co říci a že se k některým tématům nepodařilo rozvinout diskusi. A navíc tehdy, když standardizovaná fáze skončila a vypravěči začali mluvit spontánně mezi sebou, začala se vynořovat nová témata, která v rozhovoru nezazněla. Proto jsme se rozhodly pro další rozhovory zvolit opačný postup. Každou diskusi jsme začaly tím, že jsme vyzvaly respondenty, aby sami definovali oblasti, v nichž může potenciálně docházet k nerovnému zacházení. Neptaly jsme se přímo na nerovnosti, ale na to, v jakých situacích se respondenti cítí v České republice jako cizinci. Na základě těchto odpovědí jsme

14

přímo v průběhu rozhovoru vytipovaly hlavní problémové oblasti a podle nich stanovovaly okruhy pro následnou diskusi. Až poté, co byly vyčerpány tyto okruhy, jsme se respondentů ptaly cíleně na další otázky, na něž dosud nezazněly odpovědi. Je samozřejmé, že skrze takto vedené diskuse vznikly rozhovory, které jsou navzájem dosti odlišné. Každá skupina měla jinou dynamiku, což bylo dáno nejen popsanou volnou strukturou rozhovoru, ale pochopitelně také odlišným složením jednotlivých skupin z hlediska charakteristik respondentů. Výhodou ovšem je, že se nám podařilo získat široké spektrum zkušeností, které se v jednotlivých rozhovorech navzájem pouze nepřekrývají, ale často naopak doplňují a obohacují.

„Aha, Ukrajinka… “: Stereotypní představy o cizincích Téměř všichni účastníci skupinových rozhovorů vypovídali o nějaké zkušenosti (nebo častěji o opakujících se zkušenostech), kdy do neformálních vztahů s českými občany vstupuje negativním způsobem skutečnost, že jsou cizinci. V rozhovorech se opakovaně objevovaly ukázky toho, jak respondentům někdo dal nepříjemným způsobem najevo, že jsou cizinci (lidé na ulici, spolužáci ve škole, ale také třeba čeští příbuzní). Takovou zkušenost respondenti přirozeně vnímají jako projev nerovného zacházení s různými lidmi – v tomto případě s Čechy6 a s lidmi pocházejícími odjinud. Podle respondentů hrají významnou roli v tom, jak se k nim někteří Češi chovají, představy o tom, jak vypadá život v zemi jejich původu a jaké vlastnosti mají lidé, kteří odtud pocházejí. Přesvědčivě to ilustruje například ukázka z odpovědi Jany:

Mluvím-li v tomto textu o Češích, mám tím na mysli české občany, kteří se v České republice (nebo Československu) narodili. Několik respondentů z našeho vzorku mělo již také v době výzkumu české občanství, ale nikdo z nich nemluvil o tom, že by se cítil jako Čech a z jejich odpovědí zároveň vyplývalo také to, že rodilí Češi je v každodenním styku považují za cizince. O tomto jevu píše v souvislosti s žadateli o francouzské občanství také François Masure [2001]. Masure se ve svém výzkumu zajímal o to, jak cizinci pocházející většinou z afrických zemí vnímají proces své naturalizace. Ve svých závěrech mimo jiné říká, že ačkoliv naturalizace bývá obvykle považována za úspěšné završení integrace cizince v hostitelské zemi, cizinec nemůže být nikdy plně naturalizován. Představa, že se žadatel o občanství stane občanem „jako všichni ostatní“, je iluzorní. Ve skutečnosti naturalizace vytváří „cizí“ – v případě Masurových vypravěčů francouzské – státní příslušníky. 6

15

Mně přijde hodně nepříjemný, když prostě se dozví, že jsem z Ukrajiny, tak vždycky u těch lidí, co mě neznaj, tak „aha, Ukrajinka“, a už prostě ochlazení. A už takovej odstup a to je mně nepříjemný, protože Vy nemůžete jako kamarádi, většinou se pohybuju mezi Čechama, takže mám hodně českých kamarádů a jsou prostě fajn lidi, jako všichni ostatní, ale cizí člověk, když Vás nezná a prostě neví, jaký jste, tak ihned si stanoví, jako jak jsou předsudky, jako oni předsudky se vytvořily správně, protože lidi se tak chovali, tak já chápu, že mají se z čeho, viděli něco, tak proto se tak chovají k Ukrajincům, ale nevím, no je to hodně nepříjemný, když lidi vědí, že jsem z Ukrajiny, tak ihned „aha, Ukrajinka“, jasně, tak už se chovají ke mně jak se psem. (Jana7)

Jana je atraktivní studentka české vysoké školy, která mluví perfektní češtinou a kromě studia pracuje v soukromé firmě. V České republice žije již sedm let, přesto se dosud setkává s podobnými situacemi, jakou popisuje v citovaném úryvku. Na Janě není na první pohled vidět, že je cizinka, a na rozdíl od jiných cizinců ji patrně ani její čeština neprozradí. Sama říká, že přístup lidí, s nimiž se seznamuje, se promění poté, co vyjde najevo, že pochází z Ukrajiny. Ačkoliv připouští, že její český protějšek může mít negativní zkušenost – byť zprostředkovanou – s chováním jiných Ukrajinců, dává najevo nespokojenost s tím, že k ní lidé přistupují na základě předsudků. Podobnou zkušenost jako Jana mají také ostatní respondenti. Často jsou v horší situaci v tom smyslu, že jejich čeština není tak dokonalá, takže mohou být například na základě přízvuku rovnou identifikováni jako někdo „z Východu“. Reakce českých občanů vůči jejich osobě nebo vůči cizincům osobně jsou samotnými respondenty vysvětlovány především neznalostí a chybějícími nebo mylnými informacemi o tom, jaké jsou podmínky v jejich původní zemi. Respondenti zmiňovali například nedostatečné a/nebo stereotypní představy o geografických podmínkách (poloha země, velikost), ekonomických nebo vzdělanostních podmínkách. Zvlášť patrný byl tento moment v rámci skupiny, jejíž účastníci pocházeli převážně z Ukrajiny a částečně z Ruska. Podívejme se, jak vypráví o svých prvních zkušenostech v České republice ukrajinský student Boris: 7

Všechna jména respondentů jsou pseudonymy.

16

Já třeba, když jsem bydlel na koleji v nižších ročnících, tak několikrát jsem se setkal s tím, že i moji spolubydlící ze začátku se mě ptali, oni to říkali v podstatě jakoby z legrace, ale kdybych si to nepřipouštěl, tak by to bývali neřekli. Oni se mě ptali, že jsem z Ukrajiny, že je to tak daleko a že asi to musí stát hodně peněz tady žít a že moji rodiče jsou asi hodně bohatí. Já říkám ne, ale snažím se prostě, samozřejmě mě podporují, ale stejně to není tak, že by byli bohatí. A pak se mě ptali: „A nemáš třeba něco společného s ukrajinskou mafií?“ {společný smích tak hlasitý, až to trhá uši} a já říkám: „Tak to opravdu nemám.“ (Boris)

Borisova odpověď přibližuje některé z reakcí Čechů na adresu Ukrajinců, ale také vůči všem cizincům pocházejícím z bývalého Sovětského Svazu, s nimiž mají respondenti opakované zkušenosti. Ukázka vypovídá také o tom, že s předsudky a neznalostí se nesetkávají cizinci jen při kontaktech s méně vzdělanými lidmi, ale také mezi spolužáky na vysoké škole. Tuhle zkušenost potvrzují i další výpovědi. Například Hanna z Ruska (55 let) vypravuje svůj velmi osobní příběh o tom, jak se její otec podílel na osvobozování Prahy (má o tom dokonce doklad ve formě fotografie v novinách), a na něm dokládá své rozčarování z toho, že učitelé její vnučky popírají podíl tehdejší sovětské armády na osvobozování Prahy. Jana zase vypravuje o tom, jak se jí někteří lidé ptají, jestli mají na Ukrajině vodu nebo paneláky, a podivuje se nad tím, že takové otázky dostává od lidí, kteří studují vysokou školu. Téměř úsměvnou historku najdeme v jedné z odpovědí Nataši, studentky pocházející z Ruska: Mně se strašně líbí, já vím, že mám přízvuk, že je slyšet, že jsem cizinka. A někdo se mnou mluví půl hodiny a mluvíme samozřejmě česky, aspoň se mi zdá, že mluvím česky. Za půl hodiny zjistí, že jsem cizinka, a pak otázka a slyším to pokaždé: „A umíte česky, rozumíte česky?“ To ty nejblbější. A ty, kteří jsou trošku chytřejší: „A ovládáte latinku, jako psát? A to musí vědět, že tam studuju a už docela dlouho. (Nataša)

Kromě zkreslených představ o zemích, z nichž cizinci přicházející do České republiky pocházejí, se na stereotypním přístupu a předsudcích vůči nim podílejí podle respondentů také média. Následující ukázka byla v daném rozhovoru vůbec první odpovědí na otázku, v jakých situacích se respondenti v ČR cítí jako cizinci. „Nebýt televize Nova, tak tady máme skvělej život,“ říká Jana a dál svoji odpověď rozvádí: 17

Ty reportáže, já dokončím svoji myšlenku, jsou opravdu strašný. Jako opravdu já jsem neslyšela, teda mluvím teďka za Ukrajince, buď mně to vyvrátíte nebo potvrdíte, ale opravdu to je slyšet. Chápu, že naši spoluobčani tady se chovaj tak, jak se chovaj, třeba v leckterých případech odsuzuji taky, ale když se něco špatnýho šustne, tak je to zásadně Ukrajinec. Což není zrovna pravda. {souhlasné přitakávání ostatních} A právě lidi, kteří sedí tady, slyšela jsem, že jsou vysokoškoláci, tak prostě i ostatní, třeba jako Češi, já jsem v mezinárodním týmu, takže mně to moc nevadí, ale Češi říkají, tak víte co, co se stalo, to se stalo, co je, to je, jsou zlí a špatný všude, je to společnost, funguje to tak, ale jakmile člověk se podívá někam na venkov, tak je to zlý potom. A my jsme viděli v televizi Nova. A už to schytám. (Jana)

Jana stejně jako další respondenti připouští, že v České republice žijí také cizinci (konkrétně její krajané), jejichž chování je odsouzeníhodné. Zároveň ale dává najevo svůj nesouhlas s tím, aby na takových příkladech byl založen obraz všech cizinců, kteří pocházejí ze stejné země. V dalších částech své odpovědi uvádí ještě konkrétní příklad, kdy média opakovaně vypustila zprávu o tom, že pachatelem trestné činnosti byl Ukrajinec. Později sice vyšlo najevo, že ve skutečnosti byl pachatelem občan jiného státu, ale obraz Ukrajinců byl už nenávratně poškozen, což se podle jejích zkušeností promítá do reakcí mnoha Čechů vůči Ukrajincům. Snaha distancovat se od mediálního obrazu vlastní země a/nebo svých krajanů, který prezentují česká média, je pro mnohé cizince žijící v ČR delší dobu obvyklá. Stejné reakce, jakou předkládá citovaný úryvek, se opakovaly například v rámci veřejných diskusí, které v roce 2003 pořádala nezisková organizace Multikulturní centrum Praha a jejichž cílem bylo kromě představení výsledků mediální analýzy [Klvačová, Bitrich 2003] také konfrontace zkušeností novinářů, kteří o cizincích píší, a zkušeností samotných cizinců.8 Třetím výrazným vlivem, který se promítá do vytváření obrazu cizinců, jsou politické události. Jedná se zejména o historickou zkušenost Čechů se Veřejné diskuse i analytická studie toho, jak se v českých denících píše o cizincích (konkrétně o Ukrajincích, Vietnamcích a Rumunech), vznikly v rámci projektu MKC Praha Média a menšiny: Mediální obraz cizinců, etnických a národnostních menšin v ČR. Diskuse byly organizovány v různých regionech České republiky a kromě novinářů a cizinců žijících v ČR se jich účastnili pracovníci nevládních neziskových organizací, které se zaměřují na práci s cizinci. Podrobnější informace o projektu i celý text závěrečné výzkumné zprávy je možné najít na internetových stránkách MKC Praha www.mkc.cz. 8

18

vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ten je však připisován především zemím bývalého Sovětského svazu. Zmínky o situacích, kdy respondentům nějaký Čech připoměl rok 1968, se objevovaly často už v prvních odpovědích na otázku, kdy se v ČR cítí jako cizinci. Zkušenost s negativní reakcí na osmašedesátý rok je mezi respondenty široce sdílena, což je patrné i z množství odkazů na vzájemně se podobající situace, které se objevovaly v různých skupinových rozhovorech, jichž se účastnili občané bývalého SSSR. Pro Hannu je vnímání Rusů skrze zkušenost roku 1968 o to palčivější, že jej zažívala od svých blízkých: No a já tím, že jsem starší, tak jsem zrovna v tom šedesátým osmým tady byla 21. srpna, byla jsem tu s rodičema vlastně naposledy před dlouhou dobou, co jsem pak sem nejezdila. No a pak když jsem se vrátila, tak moje vlastní teta mně říkala, co tady dělám, a že už tady nemám co dělat, protože my jsme okupanti, a prostě takový nadávky, co jsem neslyšela i od cizích lidí, opravdu, takže je to takový moc nepříjemný zážitek, i když to je vlastně sestra mojí mámy. (Hanna)

Také Lena popisuje, jak ji zklamalo, když člověk, od kterého to nečekala (babička, kterou pustila sednout v autobuse), pronesl velmi nelichotivou poznámku na adresu minulých politických vztahů mezi Čechy a Rusy: Když je babička, když jí uvolním místo a neví, že jsem Ruska, hodí do obličeje, že za Němců, za okupace tady bylo líp než za Rusáků, tak to nezlobte se na mě, nechci mluvit o tom, jaký stereotypy mají Čechy. (…) Mezitím v baráku jsem vycházela vždycky pěkně, se sousedama, který tě pozná, prostě nejsou stereotypy. Ale když stará babička řekne, že za okupantů bylo líp, tak já nemám vůbec náladu se bavit potom. (Lena)

Z obou dvou citací může zaznívat ještě jeden spíše skrytý podtón. Totiž ten, že Rusové žijící v Čechách nejen že se cítí nespravedlivě kolektivně obviňovaní z komunistického převratu v roce 1948 a z okupace v roce 1968, ale také je jim líto, že Češi nevidí nic pozitivního na tom, co sem v uplynulých šedesáti letech jejich země přinesla. Dokonce ani osvobození od nacistů, což zvlášť mrzí od někoho, kdo tuto dobu sám zažil, jak dává najevo Lena. Ta o svém zklamání z negativního pohledu Čechů na Rusy mluví na jiném místě ještě důrazněji:

19

Akorát dobře já chci říct, že jsem mně říkala, že jsem naštvaná na to, že připomínají rok 68, akorát nechápu, jak může porovnávat okupaci německou, protektorát fašistický a rok 68. To nebyli jenom Sověti, taky byla část český populace. Takže nemůžeme všechno házet. (Lena)

Respondenti se snaží najít nějaké důvody tohoto stereotypního uvažování o minulosti a o Rusech a někteří ho nalézají ve špatných znalostech historie, horším vzdělání nebo nižší inteligenci těch Čechů, kteří se takto projevují. Toto vysvětlení přináší pro ně přijatelnější verzi toho, proč zde nejsou jako občané bývalého Sovětského svazu takovýmito lidmi přijímáni a proč jsou házeni do jednoho pytle s okupanty. S takovým vysvětlením přichází v následujícím úryvku Zoja: To ještě taky záleží na lidech. Protože nějáký člověk, který má vysoků školu a tak, přemýšlí nad tím něják jinak než třeba nějáký člověk, který dělá, nechci někoho urazit, zedníka nebo tak. On dělá těžkou práci a přemýšlí zase něják jinak nad tím, tak může říct, takový věci a inteligentní člověk to neřekne. (Zoja)

Pro někoho je ale těžké najít nějaké takovéto racionální vysvětlení a spokojit se s ním. Někdy tak mohou přijít na řadu také argumenty spíše neracionální, připomínající házení do jednoho pytle ze strany cizince. Typickou ukázkou je názor Larisy, která říká, že Češi mají negativní vztah k Rusům „v krvi“: Já si myslím, že nás nemají rádi, Rusy. Prostě nás nemají rádi, prostě Češi to mají v krvi, já nevím jestli to je z 68, nebo, prostě nás nemají rádi. Němci jim nevadí, jen Rusi jim vadí, Ukrajinci a tak dále. Z bývalého Svazu. (Larisa)

Zajímavé je, že se zde, nikoli poprvé, objevuje povzdech cizince z bývalého Sovětského svazu nad tím, že Češi mají raději Němce než právě bývalé Sověty. To je pro tyto respondenty nepochopitelné vzhledem k jejich představám a znalostem o historických zkušenostech Čechů s Němci. Toto hledisko nadřazují respondenti, kteří takto uvažují, jiným atributům, které mohou v této otázce hrát roli. Tomu, že se cizinci žijící v Česku cítí být v očích Čechů součástí žebříčku lepších nebo horších cizinců a na základě toho vnímají nerovné zacházení vůči sobě nebo jiné skupině cizinců, bude věnována celá následující kapitola.

20

„Odkud jste?“: Odlišný přístup k různým skupinám cizinců V této kapitole se věnuji dalšímu momentu, který ukazuje, v jakých situacích každodenního života mohou cizinci vnímat sami sebe jako někoho, s kým je zacházeno nerovným způsobem. Jsou to líčení situací, kdy je jejich protějšek v komunikaci posuzuje podle toho, z jaké země pocházejí, a srovnává je s cizinci odjinud. Příklad takové situace popisuje Goranka z Bosny a Hercegoviny, která žije v Česku s rodinou už 13 let: Víte co, to není nějaká hrozná špatná zkušenost, ale opravdu to tak je. Když voláte, když sháníte podnájem, nemáme svůj byt v osobním vlastnictví, máme podnájem. Vždycky je to: „Odkud jste?“ Oni si hned {nesrozumitelné}, no když řeknete, že jste z té bývalé Jugoslávie, už je to trochu lepší. Kdybyste byl z Ukrajiny nebo Ruska, tak už je to hustý a ten nájem je opravdu vyšší. Takže vždycky přes známý, máme spoustu kamarádů, co jsou Češi, tak vždycky najdu něco levnějšího. No je tam opravdu háček v tom, že oni si myslí, že jsi cizinec, tak máte peníze. (Goranka)

Goranka v tomto úryvku upozorňuje na vcelku známou věc, totiž že z pohledu Čechů existuje určitá hierarchie cizinců žijících v České Republice, a to z hlediska toho, odkud pocházejí. Dokonce v jejím úryvku lze část této hierarchie nalézt. Občané bývalé Jugoslávie si na pomyslném žebříčku stojí výše než Ukrajinci nebo Rusové. V tomto případě má státní příslušnost vliv na výši nájemného stanovovaného českými majiteli bytů. Ti určitým způsobem, jehož vysvětlení v úryvku chybí a lze se ho jen domýšlet (pravděpodobně podle předpokládané solventnosti a zároveň spolehlivosti, možná ale z jiných důvodů), účtují občanům některých států vyšší nájemné než jiným. Co je však na tomto úryvku rovněž zajímavé, je to, že se zde o této klasifikaci dozvídáme přímo z úst cizinky. Může to znamenat nejen to, že cizinci vědí, že jsou takto nerovně posuzováni, ale také, že tento způsob posuzování sami mezi sebou určitým způsobem předávají a reprodukují. Jak naznačuje tento úryvek, to, že je cizinec občanem určité země, může znamenat, že se může cítit v očích Čechů jako méně nebo více nerovnocenný, než kdyby byl občanem jiné země. To u něj může vzbuzovat pocit jisté nadřazenosti (jako Rus jsem na tom lépe, než kdybych byl Ukrajinec), ale také pocit solidarity

21

a nespravedlnosti vůči občanu jiné země, který je na tom ještě hůře. Takto o tom mluví například Larisa z Ruska, která pracuje jako dělnice v továrně: Moderátorka: A vy jste tam sama cizinka, nebo tam jsou ještě nějáký jiný cizinci? Larisa: Taky Ukrajinci tam byli, chudáci tam dělali ještě horší práce, ještě za takový peníze, že.

V tomto úryvku může být význam národnosti jako důvodu horšího zacházení ze strany nadřízených poněkud nadsazen. Přesto je však to, že se národnostní charakteristika ve výroku ocitla ve spojitosti s označením „chudáci“, domnívám se, důležité. Může to potvrzovat to, co se objevuje i v jiných výpovědích. Totiž, že Ukrajinci, kterých je mezi cizinci dlouhodobě pobývajícími v Česku nejvíce, jsou samotnými cizinci odjinud často vnímáni jako nejnižší a současně nejvíc utiskovaná kategorie cizinců v Česku. Respondenti dávají poměrně často najevo, tak jako Táňa, že tento stereotypní názor na Ukrajince jako na nejnižší vrstvu mezi cizinci žijícími a pracujícími v České republice nesdílejí. Na rozdíl od Čechů se cítí s nimi být „na jedné lodi“. To může mít pro samotné Ukrajince i některé praktické výhody. Štěstím v neštěstí se tak například pro Ukrajinku Zoju podle jejího líčení stalo to, že si našla v Česku zaměstnání u jiného cizince: No, já jsem taky zažila diskriminaci, v práci třeba. Já jsem dělala s Čechami a byla tam ještě jedna Ukrajinka a prostě nás brali jako nějáký odpady, jo? Prostě ty jsi Ukrajinka a ten člověk vůbec nestoji nic tady, jako víte. A začínal mně prostě říkat, ty seš hlupa, protože ty jseš Ukrajinka. Tak to se mně třeba taky jako někdy. Teďko dělám jako taky u cizinca a už je to mnohem lepší a necítím jako, že jsem cizinka, protože dělám teďko barmanku a chodí k nám hodně aj Čechu a Ukrajinců aj tak, takže teď je to dobré. (Zoja)

Sama Zoja tento svůj negativní pocit z toho, jak je jako Ukrajinka v Česku přijímána, zobecňuje a zároveň také svými slovy potvrzuje výše uvedenou interpretaci. Totiž, že Češi, v tomto případě čeští obchodní partneři, třídí cizince podle toho, odkud pocházejí: Já si myslím, že je to taky o tom hodně, z jakého státu jste. Protože dělala jsem něco jiného a chodila jsem za ředitelama aj tak, a když jsem přišla, tak někdo mě hnedka popletl, že jsem Chorvatka nebo Japonka, a když jsem řekla, že

22

jsem Ukrajinka, tak prostě ta nálada toho člověka opadla. Takže já si myslím, že to je, odkud pocházíte. (Zoja)

Každodenní situace v zaměstnání spolu s problémy se sháněním bydlení jsou obvyklé momenty, v nichž cizinci dávají najevo, že si uvědomují to, že z pohledu Čechů existují hierarchické kategorie cizinců. A že oni sami jsou vzhledem k své státní příslušnosti někam v těchto hierarchiích zařazováni a podle toho je s nimi jednáno. Zároveň si cizinci uvědomují, že toto zařazování se v běžných každodenních situacích děje nejčastěji prostřednictvím jazyka – to, jakým jazykem a jak dobře mluví, vede k jejich zařazení na určitou příčku žebříčku. To může být také vnímáno jako jeden z důležitých důvodů, proč je dobré naučit se dobře češtinu. Takto o tom mluví Simeon: No teďka taky problémy už nemáme. Problémy spíš jsou na začátku, když člověk přijde a neumí česky. Zkuste se zeptat Čecha, rusky. To je šílený, otočí se a mizí. Ale zeptejte se česky a bez problémů. Odpoví Vám všechno, laskavě, bez problému. Na začátku byly problémy, teďka už nejsou, když umíte česky, se sousedama, v práci, nikdo, všechno pohodě. (…) Hm. A promluvte anglicky, to je úplně jiná káva. (Simeon)

Simeon líčí názorně, jak vypadá nerovné zacházení iniciované skrze jazyk, kterým cizinec mluví. Odhaluje také, že je možné v případě potřeby uniknout z této diskriminace do relativního bezpečí tím, že cizinec použije jako dorozumívací jazyk angličtinu. Neříká ale, zda on sám tuto možnost dodnes využívá nebo ji využíval dříve, na počátku svého života v Česku. Také nepopisuje, v jakých konkrétních situacích mu případná volba angličtiny pomohla nebo pomáhá. Patrně tehdy, potřebuje-li nebo potřeboval-li se zeptat nějakého Čecha – v obchodě, na ulici a podobně, na nějakou zcela obyčejnou informaci. O to více je ovšem zajímavé to, co Simeon naznačuje. Totiž že podle jeho názoru cizinec hovořící anglicky je na tom v takových situacích v českém prostředí lépe než cizinec hovořící nedokonale česky.

Být „jako jedna z nich“: Přizpůsobení se nebo jinakost? V rozhovorech, i když to nebylo jejich explicitním tématem, je možné na řadě míst najít popis strategií, které vedou z pohledu respondentů k tomu, aby

23

s nimi nebylo zacházeno jako s nerovnými nebo aby se tak alespoň necítili. Výše popsané zvládání češtiny a jejího používání v každodenních interakcích, je nejčastěji zmiňovanou cestou ke zmenšení pocitu nerovnosti, která se v rozhovorech objevuje. Učení se češtině je dílčí součástí strategie popisované cizinci, kterou je možné označit jako přizpůsobení se prostředí. Také Sofie vypráví o tom, že zvládnutí jazyka je pro to, aby zde byla vnímána jako rovnocenná, důležité: Z našeho ročníku jsem jediná cizinka, která zůstala v Čechách a naučila jsem se pak jazyk, protože říkám, čtyři roky jsme mluvili jenom anglicky a pak, když jsem se naučila česky a teď když potkám Češi, tak nemám žádný problémy a oni mě berou jako jedna z nich. Takže máme opravdu hezký vztah. A myslím si, že jsem měla velké štěstí, když jsem nastoupila do zaměstnání, sice to byla americká firma, ale byli tam samí Češi a byl to skvělý kolektiv. A já jsem za to vděčná, že se jako cizinkou tady necítím, protože mám spoustu kamarádů Čechů a nikde jsem nepocítila, že by mě někdo diskriminoval. (Sofie)

Ze Sofiina vyprávění nevyplývá, že by považovala za nutné přizpůsobovat se ještě v něčem jiném než v tom, že bude schopna komunikovat dobře česky. Naopak Petr vyjmenovává více atributů, které mohou cizinci pomoci zmenšit problémy s životem v České republice a cítit se zde být lépe přijímaný. Kromě učení se jazyku je to ještě poznávání kultury, literatury: Cizinec může nadávat na Českou republiku tím způsobem, když se nechce naučit mluvit, když nechce poznat kulturu toho národu, tak má potom potíže nebo nějaký problémy. A když člověk přijel sem a chce poznat kulturu toho národa, tak potom nemá problém, když komunikuje, chce poznat, ptá se, co a jak, má zájem a bere knihy a tak dál. (Petr)

Na rozdíl od Sofie, která popisuje přizpůsobování se a zmenšování jinakosti a nerovností spíše jako pozvolný a samovolný proces, z Petrova vyprávění je cítit větší apel na cizince, aby se přizpůsobili, chtějí-li se vyhnout nerovnému zacházení a obecně problémům. Důraz na to, že je povinností cizinců přizpůsobit se, chtějí-li zde žít a mít stejná práva jako ostatní, zazněl v rozhovorech opakovaně.

24

V literatuře jsou obvykle rozlišovány různé modely či strategie začleňování do hostitelské společnosti z hlediska imigrantů. Například sociální psycholog John W. Berry [2001] hovoří o čtyřech strategiích akulturace z pohledu

imigranta

–

asimilaci,

integraci,

separaci

a marginalizaci.

Přizpůsobení se většinové společnosti a udržování kontaktů s ní je typické právě pro strategie asimilace a integrace. Rozdílnost těchto strategií tkví v tom, nakolik cizinci usilují také o zachování nějakých prvků své původní společnosti – její kultury, či „mentality“, jak oni sami říkají, v novém prostředí. Dá se říci, že většina respondentů, které jsem v tomto textu citovala, se snaží nerovné zacházení ze strany většinové společnosti zvládnout v duchu strategie integrace. Hovoří sice o nutnosti přizpůsobování se, zároveň ale dávají najevo, že jsou si vědomi své jinakosti a že se jí nehodlají zcela vzdát. Někteří dokonce mluví v tom smyslu, že si své jinakosti, tak jak se v českém prostředí projevuje, cení a snaží se ji udržet. To je případ Goranky: (…) když sháníte třeba podnájem a voláte, tak okamžitě si všimnou, že jste cizinka. Ten nájem je určitě větší, než by měl Čech, to je taková, je to blbost, ale občas na tom hodně záleží. Ale my jsme tady dlouho opravdu, tak už se tu, no už se cítíme doma. Žádný problém. Ta mentalita je trochu jiná, my jsme takový trochu temperamentnější občas. Je to teda vidět a v podstatě je to fajn. (Goranka)

V tomto úryvku je přítomný ještě jeden rozměr, a to zmínka o vypořádávání se s každodenními projevy nerovností. Popsané strategie přizpůsobování se tvoří, jak je zde patrné, obecnější rámec konkrétních reakcí na nerovné zacházení. Dá se tedy říci, že Goranka volí v rámci svého přizpůsobení se smířlivou reakci na skutečnost, že je s ní podle jejího názoru nakládáno nerovným způsobem – je jí účtováno vyšší nájemné, než kdyby byla Češka. Jinou reakci na projev nerovného zacházení a chybějícího uznání popisuje další vypravěčka, Larisa: Larisa: Já jsem zaměstnaná ve fabrice, dělám ve velkém kolektivu, v českém samozřejmě, tak lidi mi dávají najevo, co vlastně tady dělám, že zabírám místo pracovní, když Češi sami jako chcou pracovat. Říkaj ti takhle na rovinu, přímo do očí, přímo. Tu práci, co dělám, já může dělat kdokoliv. {nesrozumitelné}

25

Moderátorka: A jak třeba reagujete v takových situacích? Když Vám to někdo řekne? Larisa: Mluvím sprostě. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Moderátorka: Jasně. Larisa: Já si jako nenechávám líbit.

Respondentka Larisa volí opačný postup než Goranka – s projevy menšího uznání bojuje, brání se jim. I tuto obrannou reakci je ale možné chápat, jak vyplývá z kontextu rozhovoru, pouze jako součást širší strategie respondentky, jejímž cílem je začlenění skrze větší či menší přizpůsobení a přijetí podmínek života v Čechách.

Závěr Zkoumání

každodenních

subjektivních

zkušeností

a pocitů

nerovného

zacházení vůči cizincům nebyla dosud v českém prostředí věnována explicitní pozornost, a nelze se tudíž opírat o předchozí zjištění ani o existující přístupy k analýze tohoto problému. Zprávy věnované analýzám identit různých skupin cizinců a procesů integrace těchto skupin do české společnosti, v nichž by se dal takovýto zájem předpokládat [např. Bittnerová, Moravcová a kol. 2005; Uherek ed. 2003], se věnují zpravidla objektivistickému popisu předpokladů cizinců k úspěšné integraci, například tomu, zda si úspěšně osvojují jazyk většinové společnosti, zda si vytvářejí nové sociální kontakty a podobně. V protikladu k objektivistickým pohledům na cizince jsem se rozhodla v tomto textu dát – podobně jako ve své disertační práci [Klvačová 2006] a podobně jako to činí autoři, kteří se zabývají zkoumáním institucionálních bariér integrace cizinců (viz Blanka Tollarová v tomto sborníku a další9) – hlas cizincům samotným a ukázat, jak oni sami definují situace svého každodenního života, které pociťují jako nerovné zacházení. Ukázalo se, že cizinci, když mluví o svém postavení v české společnosti, jsou schopni přesvědčivě popsat některé

9 Například dvě nedávno dokončené výzkumné studie zabývající se problematikou přístupu cizinců na český pracovní trh se věnují mimo jiné subjektivním zkušenostem cizinců usilujících o vstup na tento trh s bariérami, které v tomto ohledu mají. [Grygar; Čaněk; Černík 2006; Tollarová; Stehlíková; Bitrich; Vodochodský; Dymeš; Paleček 2006]

26

principy nerovného zacházení, které vůči nim podle jejich názoru příslušníci většinové společnosti uplatňují. Některé z nich dokonce přijímají do svého vlastního

uvažování

o sobě

samotných

a jiných

cizincích,

s nimiž

se

v každodenním životě setkávají, a vlastně tím do určité míry přispívají k jejich reprodukci. Zároveň jsem popsala i některé strategie a reakce, které, jak vyplývá z rozhovorů, pomáhají cizincům zvládat každodenní projevy nerovného zacházení. Zmíněné reakce a strategie neznamenají pro vypravěče, jak z rozhovorů vyplynulo, vybočení z celkového procesu jejich integrace. Zdá se, že cizinci žijící dlouhodobě v České republice se snaží to, že je s nimi zde zacházeno nerovným způsobem, do tohoto procesu plynule zabudovávat. Lze proto vyslovit domněnku, že se do této společnosti integrují navzdory pocitu, že je s nimi zacházeno nerovným způsobem, že nemají rovné příležitosti a že nejsou zcela uznáváni a že tyto pocity tvoří vlastně konstitutivní součást jejich integrace, že se integrují de facto skrze ně. Výčet polí vnímaných nerovností a strategií vypořádávání se s nimi v této fázi analýzy však rozhodně není úplný. Šlo o to, pokusit se pojmenovat alespoň některé, které se jeví jako významné, a také hledat vhodný způsob, jak o nich psát. Situace v tomto textu je třeba vnímat především jako příklady objevujících se popisů mechanismů nerovného zacházení vůči cizincům. Z četnosti jejich výskytu v těchto rozhovorech nelze usuzovat na celkovou míru netolerance české společnosti vůči cizincům. To ani nebylo cílem. Rozhovory i jejich analýza byly zaměřeny právě na cílené hledání zdrojů nerovného zacházení, nerovných příležitostí nebo chybějícího uznání. Celá řada situací, v nichž respondenti mluvili právě opačně – o tom, že jsou zde uznáváni, že je s nimi nakládáno jako s kýmkoli jiným, tak zůstala v této analýze stranou. I ty si ale zaslouží samostatnou pozornost, protože mohou pomoci nahlédnout na to, co respondenti považují za nerovnost, také z druhé, pozitivní strany, což může pohled na vnímané nerovnosti dále obohatit.

27

Literatura Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků. (2004): In: Usnesení vlády ČR č. 5 z 5. 1. 2005 BERRY, J.W. (2001). „A psychology of immigration.“ Journal of Social Issues, 57 (3): 615– 631 BITTNEROVÁ, D., M. MORAVCOVÁ, a kol. (2005). Kdo jsem a kam patřím? Identita národnostních menšin a etnických komunit na území České republiky. Praha: Sofis CASTLES, S., M. KORAC, E. VASTA, S. VERTOVEC, eds. (2003). Migration: Mapping the field. London: Home Office Immigration Research and Statistics Service (IRSS). «http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs2/rdsolr2803.doc» [Accessed: 3. 8. 2006] GRYGAR, J., M. ČANĚK, J. ČERNÍK (2006). Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha: Multikulturní centrum Praha HECKMANN, F. (1999). Integration policies in Europe: National differences and/or convergence? EFFNATIS Working paper 28. European forum for migration studies, Institute at the University of Bamberg. November 1999 KLVAČOVÁ, P. (2006). Identita integrace. Vytváření příběhu úspěšné integrace v biografických vyprávěních cizinců. Disertační práce. Praha: ISS UK FSV KLVAČOVÁ, P., T. BITRICH (2003). „Jak se (ne)píše o cizincích v českém tisku.“ [Hard to make out foreigners] In: B. Hořavová, ed.: Nečitelní cizinci. Praha: Multikulturní centrum Praha Koncepce integrace cizinců v roce 2005. (2006). In: Usnesení vlády ČR č. 126 ze dne 8. února 2006 MASURE, F. (2002). „Jak se stát Francouzem: Antropologie naturalizace.“ Cargo, 1–2 MORGAN, D.L. (2001). Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení Podané ruce TOLLAROVÁ, B., E. STEHLÍKOVÁ, T. BITRICH, I. VODOCHODSKÝ, P. DYMEŠ, J. PALEČEK (2006). Trh práce a cizinci. Zpráva z výzkumu. Chomutov: Vzdělávací společnost EDOST UHEREK, Z., ed. (2003). Integrace cizinců na území České republiky. Praha: Akademie věd České republiky

28

Praktické potíže cizinců Blanka Tollarová V textu popisuji situace, které respondenti výzkumu, cizinci žijící v ČR, označili jako specifické pro cizince a zároveň je považují za problematické nebo palčivé. Zaměřuji se na oblast praktických problémů a obtíží, které ze subjektivního hlediska respondentů vyvstávají při kontaktu cizinců se státními úřady a dalšími formálními strukturami. Popsané situace jsou relevantní pro následné zkoumání asymetrií a nerovností, jak je cizinci zakoušejí, a strategií, které volí, aby nevýhody překonali nebo minimalizovali. Text popisuje základní čtyři témata. Prvním tématem jsou negativní následky okamžiku, kdy jsou cizinci jako cizinci označeni či rozpoznáni. Dále se věnuji zaměstnávání cizinců, obtížím při hledání zaměstnání a segmentaci pracovního trhu – cizinci podle respondentů mají malou šanci najít dobře placenou práci u české firmy. Téma interakce cizinců a státní administrativy, zejména cizinecké policie, přináší širokou škálu situací, kdy jsou cizinci situováni do nevýhodných pozic. Čtvrté téma shrnuje méně sourodé praktické obtíže cizinců, zejména dražší služby a nedostupnost zdravotního pojištění pro všechny cizince. Závěr textu je věnován vytyčení dalších témat analýzy sebraných rozhovorů s respondenty.

Ve svém pracovním textu se věnuji deskripci témat, které dosavadní respondenti našeho výzkumu považují za specifické pro sebe jako cizince a při kterých se dostávají do asymetrické pozice právě proto, že jsou cizinci. Jsou to témata a situace, které vyplývají z jejich právního postavení cizinců, ale také z pozice, kterou jim z jejich hlediska vymezuje česká společnost v situacích, jež žádným zákonem upraveny nejsou. Chci se zaměřit na oblast praktických problémů a obtíží, které podle respondentů vyplývají z toho, že je člověk v ČR cizinec. Text přináší popis subjektivního pohledu respondentů na formální struktury, se kterými přicházejí do kontaktu, a identifikuje pro ně nejpalčivější problémové okruhy. Nemá za cíl popisovat fungování úřadů nebo soukromých institucí ve vztahu k cizincům. Přináší pohled respondentů1 našeho výzkumu, cizinců žijících v ČR, na jednání a postoje těchto formálních institucí nebo jejich zástupců ve vztahu k sobě sama i cizincům obecně. V oblastech určovaných spíše formálními pravidly (úřady, zaměstnání, bydlení) je velký rozdíl mezi cizinci, kteří mají vízum k pobytu nebo

V textu vycházím ze čtyř focus groups, které byly provedeny v červnu až srpnu 2006. Respondenti skupin pocházeli ze zemí bývalého Sovětského svazu, Bulharska, Rumunska, bývalé Jugoslávie a několik osob i ze zemí EU a Kanady. Respondenti jedné skupiny pocházejí z Brna a okolí, ostatní respondenti jsou z Prahy a Středočeského kraje. Podrobnější popis zkoumaných osob i průběhu natáčení FG obsahuje text Petry Klvačové. 1

29

dlouhodobý pobyt, a těmi, kteří již získali trvalý pobyt. Cizinci s trvalým pobytem mají větší práva a možnosti než cizinci s vízem a mají jistotu pobytu. Asymetrické situace, které vyplývají spíše z postojů zástupců majority vůči cizincům a z uplatnění stereotypů vůči nim, dokládali ze svých zkušeností všichni respondenti. Respondenti při vyprávění o svých zkušenostech s úřady, s hledáním zaměstnání či bydlení hovořili o tom, jak s nimi zástupci institucí komunikují, jak k nim přistupují, jak s nimi jednají – a přitom více či méně explicitně představovali postavení ve společnosti, které jim podle jejich názoru tyto instituce či jejich představitelé přisuzují. V tomto textu se budu zabývat situacemi, kdy respondenti nejsou spokojeni s přístupem formálních struktur, kdy je považují za diskriminující, ponižující, obtěžující či vedoucí k jejich vyloučení z účasti na nějaké oblasti společenského života. Jsou to situace, které mohou potenciálně ovlivňovat subjektivní pocit integrovanosti a přináležitosti respondentů k ČR.

„A Vy jste odkud?“: Označení za cizince Při rozhovorech se ukázalo, na jakých situacích a faktorech závisí důležitost, kterou respondenti tématům přičítají. Patrně největší rozdíl v hodnocení své pozice při interakci s formálními strukturami byl mezi respondenty s trvalým pobytem (či občanstvím a azylem) a těmi, kteří v ČR pobývají na vízum nebo dlouhodobý pobyt2. Při neformální komunikaci a při zcela prvním kontaktu s člověkem je důležitá fyziognomie člověka a jeho čeština. Jak právní postavení, tak vzhled člověka a jeho jazyková kompetence v češtině určují, do jaké míry bude člověk považován za cizince (a za jakého cizince) a jaké to pro něj bude mít praktické důsledky.

Typů a účelů pobytu cizinců v ČR je mnoho a vyznat se ve všech právních a sociálních souvislostech možných kombinací je obtížné. V textu budu pro zjednodušení pracovat s pojmy trvalý pobyt (a pod ten budu zahrnovat i respondenty, kteří mají azyl, případně občanství) a dlouhodobý pobyt (kam budou zahrnuti respondenti pobývající v ČR na vízum nebo dlouhodobý pobyt). Tyto dva pobytové statusy jsou z hlediska práv a postavení cizinců v ČR zásadně odlišné, typy pobytu uvnitř těchto skupin jsou z hlediska našeho tématu dostatečně podobné. 2

30

Zjišťovali jsme, v jakých situacích se člověk cítí nejvíce jako cizinec. Respondenti uváděli různé zkušenosti, které měly jednotící prvek: ve chvíli, kdy se ukázalo, že je člověk cizinec, se začala situace problematizovat. Nejednalo se o situace, kdy odlišné zacházení s cizinci ukládá zákon, naopak šlo často o chvíle, kdy byli za cizince označeni, či jako cizinci rozpoznáni v situaci, kdy odlišné zacházení s cizinci není v žádné normě zakotveno ani se formálně nepředpokládá. Označení za cizince je důležité zejména při hledání zaměstnání a podnájmu – jednání určitým způsobem probíhá a ve chvíli, kdy se ukáže, že respondent je cizinec, se situace začne komplikovat nebo je jednání ukončeno. Jsem v současné době nezaměstnaný, hledám práci. Když prostě něco seženete na inzerát, nebo cokoliv, zavoláte a oni hned poznají, že jste cizinec a prostě hned Vám řeknou, že je to obsazený. (Ivan)

Jakmile dojde k označení za cizince, mění se ihned podle respondentů podmínky vyjednávání o práci či bydlení. Ve výpovědích respondentů lze nalézt několik typů důsledků toho, že je člověk rozpoznán jako cizinec. Jedním je odmítnutí, o kterém referuje předchozí ukázka – jde o odmítnutí jakýchkoli úvah o další interakci, ať jde věcně o cokoli. Dalším důsledkem je podle respondentů zvýšení ceny za danou službu, respektive zhoršení finančních podmínek pro cizince. Tentýž respondent hovoří o své zkušenosti, že mu byl navržen menší plat za stejnou manuální dělnickou práci. Mám zkušenosti, dělal jsem tady na lisovně, spoustu věcí já umím dělat, ale většinou buď se řeklo, uslyší, že jste cizinec, tak hned Vám nabídnou, aspoň o padesát procent menší plat než Čech. To už mám zkušenost. (Ivan)

Druhá respondentka pak vypráví, jak cizinci podle ní shánějí podnájem. Když sháníte třeba podnájem a voláte, tak okamžitě si všimnou, že jste cizinka. Ten nájem je určitě větší, než by měl Čech. (Goranka)

Vědomí těchto nevýhodných důsledků plynoucích z toho, že jsou respondenti cizinci, vede ani ne tak k jejich nespokojenosti se životem v ČR, ale spíše k pocitům trpkosti a nespravedlnosti. Z těchto pocitů respondenti většinou

31

nevycházejí při svých celkových hodnoceních svého života zde, ale promítají je logicky do svých očekávání vůči popsaným situacím, pokud se mají opakovat. Kdybych se tam dostal, tak stačí nějaký formulář, já to napíšu a oni hned si všimnou, já jsem tady nestudoval, takže neumím perfektně česky psát a zase je to další důvod, proč mě nechtějí. (Ivan)

Větou „kdybych se tam dostal“ navazuje respondent na popis snahy získat zaměstnání prostřednictvím telefonování na inzeráty. Ví, že již při prvním kontaktu bude pravděpodobně odmítnut, protože bude slyšet, že je cizinec. Kdyby ale tuto první bariéru překonal a dostal se k osobnímu pohovoru, nastane další příležitost, při které se prokáže skutečnost, že je cizinec („oni hned si všimnou“), a tam už podle jeho přesvědčení definitivně dojde k tomu, že volné místo nezíská. Identifikace cizince probíhá většinou v prvním okamžiku setkání a tehdy se rozhoduje, jaký důsledek bude pro nositele označení „cizinec“ mít. Velice snadná je identifikace cizince v telefonu. Když byla popisována nějaká neúspěšná komunikace o práci nebo bytě, vždy šlo o kontakt telefonem. Opravdu dlouho mi trvalo dokud jsem nenašla zaměstnání. Právě jak jsem odpovídala telefony, jak mi brali telefon, nebo já nevím, tak už viděli, že jsem cizinka, nebo slyšeli, tak. (Marina)

Citovaná respondentka je přesvědčena, že se o jejím přijetí nerozhodovalo věcně (tedy na základě její kvalifikace či jinak určené vhodnosti vykonávat nabízené povolání), ale že narazila na jakousi prvotní bariéru, kterou nepřekonala proto, že byla cizinka. V telefonu se není možné prezentovat jinak než svým hlasem, jazykem a přízvukem – respondenti kritizovali fakt, že není důležité, co říkají, ale že je slyšet, že jsou cizinci. A protože v telefonu nelze přebít cizí přízvuk jiným rysem osobnosti, je interakce většinou neúspěšná. Když voláte, když sháníte podnájem,… , vždycky je to: „Odkud jste?“ (…) Když řeknete, že jste z té bývalé Jugoslávie, už je to trochu lepší. Kdybyste byl z Ukrajiny nebo Ruska, tak už je to teda hustý a opravdu ten nájem je vyšší. (Goranka)

32

Dalším důsledkem označení za cizince je podle respondentů odlišné chování vůči cizincům, někdy popisované jako výrazné ochladnutí komunikace či omezení její spontánnosti. Respondenti zakoušejí, že lidé dávají najevo potřebu dokonce nějak zdůrazňovat, že člověk je cizinec, což pro některé legitimuje odlišné chování vůči němu. Někdy bylo těžké být konkrétní, v čem je chování vůči cizincům jiné – respondenti jen vnímají, že přitahují pozornost určitých lidí, kteří specificky a negativně reagují právě na skutečnost, že jsou cizinci. Jde o různé poznámky nebo „pokukování“. Při takových projevech se žádný z respondentů necítil dobře. Já jsem teď jela ve dvoupatrovým autobuse, narvaný, žádný volný místo, teď jsme přijeli na česko-slovenský hranice, přišel celník, všem se podíval na tu občanku, můj (pas) vzal, začal listovat, z jedný strany, z druhý strany, na fotku se podíval, jestli není, jako… jestli jsem si to nenalepila, podíval se, vzal a odnesl. Teď celý autobus na mě čekal, všichni na mě koukali, počkali jsme asi půl hodiny, přišel a dal mi ho. A všichni že jo, na mě… no a to, Ukrajinka, jo a to… (Jana)

Z některých výpovědí vyplývá, že by z hlediska respondentů bylo nejlépe, kdyby se skutečnost, že jsou cizinci, ukázala co nejpozději, aby druhého člověka neovlivnila tak silně negativní reakce, která podle respondentů k identifikaci cizince patří. Další respondentka se snažila přijít na přijímací pohovor pouze po písemné dohodě, bez telefonování a zaslání životopisu. Já jsem věděla, že skončím, jestli ona slyší ten přízvuk a když uvidí v tom životopisu Bulharka, protože já jsem měla bulharské občanství, tak tím to skončí. A opravdu to skončilo. (Sofie)

V následující ukázce respondentka graduje vyprávění do explicitní formulace nerovného postavení cizinců, resp. v této situaci Ukrajinců. Mně přijde hodně nepříjemný, když prostě se dozví, že jsem z Ukrajiny, tak vždycky u těch lidí, co mě neznaj, tak… aha Ukrajinka, a už prostě ochlazení. A už takovej odstup, přesně a to je mně nepříjemný. (…) Cizí člověk, když Vás nezná a neví, jaký jste, tak ihned si stanoví předsudky. (…) No je to hodně nepříjemný, když jako lidi vědí, že jsem z Ukrajiny, tak ihned aha, Ukrajinka, jasně, tak už se chovají ke mně jak se psem, úplně. (Jana)

33

V celém předchozím oddíle textu používám pojem cizinec bez dalšího rozlišení, což není zcela přesné. Cizinec je komplexní kategorie, která není definovaná pouze státním občanstvím, ale také dalšími charakteristikami, které vedou k popisovaným reakcím. Důležitý je přízvuk a mateřský jazyk cizince – rozhovory obsahují i přesvědčení respondentů, že když mluví špatně česky Američan, budou Češi reagovat lépe, než když rozpoznají ruský přízvuk. Jakmile je identifikován jazyk, může být cizinec spojen s určitým geografickým regionem nebo státem a podle toho na něj majorita reaguje. Respondenti mají primárně zkušenosti s tím, jak lidé reagují na ně jako na „cizince z Východu“ – a s tím mají negativní zkušenosti. Zcela specifické postavení mají cizinci z Ukrajiny a Ruska, kteří mají z hlediska respondentů nejhorší obraz v očích občanů ČR (viz více v textu Petry Klvačové). Když tedy respondenti hovoří o cizincích, většinou jsou míněni právě lidé pocházející ze zemí bývalé Varšavské smlouvy a dále států Asie a Afriky. Ve všech příbězích, které respondenti vyprávěli o opakovaném kontaktu nebo interakci, se ukazovala existence určité prvotní bariéry, která z jejich hlediska existuje mezi zástupci majority a jimi. Existuje jak ve formálních vztazích – tedy třeba při hledání práce přes inzeráty, tak ve vztazích neformálních či méně formalizovaných (spolužáci, sousedi). Prvotní bariéra je spojena s odmítáním, chladnou reakcí, odmítnutím komunikace – jakmile je však tato bariéra překonána, cizinec je podle respondentů obvykle svým prostředím přijat a cítí se pak platným a rovnoprávným členem skupiny. Bariéru plynoucí z označení za cizince považují respondenti minimálně za nepříjemnou, častěji za nespravedlivou či ponižující.

„V české firmě už práci nehledám“: Zaměstnání Zaměstnání je oblast, ve které respondenti velice často zakoušeli a tematizovali odlišné zacházení v porovnání s Čechy. Z hlediska zákonné úpravy existují pro cizince s dlouhodobým pobytem za účelem zaměstnání některá zásadní omezení, nicméně nerovné zacházení nebylo ve všech případech založeno na odlišnosti dané zákonem. Na existenci platné pracovní smlouvy závisí jeho

34

pobyt na území ČR. Kdyby tedy o práci z nějakého důvodu náhle přišel a nenašel okamžitě jinou, musí opustit území. Nejen cizinci, ale i zástupci nevládního sektoru [Tollarová 2006] a závěry výzkumů [Analýza 2005; Trh práce a cizinci 2006], považují tuto závislost pro cizince za silný zdroj nejistoty, obav o budoucnost a významnou překážku při vytváření subjektivního pocitu integrovanosti. I mezi našimi respondenty se téma nejistoty a stresujících prožitků plynoucích ze závislosti povolení k pobytu na trvání zaměstnání projevilo. A když já jsem tady, tak jsem závislá na tom, jestli mám práci nebo ne, protože když já práci nemám, tak seberou mi vízum a vykopnou mě pryč. (…) Já osobně cítím nejistotu, prostě já furt jsem vystresovaná, jsem nervózní. (Jana)

Za účelem ochrany českého pracovního trhu byl zřízen institut pracovního povolení pro cizince, povolení k zaměstnávání cizinců pro zaměstnavatele a lhůta 30 dnů, po kterou má na volné pracovní místo přednostní právo občan ČR, resp. EU3. Tyto ochranné prvky se vztahují hlavně na cizince s dlouhodobým pobytem za účelem zaměstnání (Zákon o pobytu cizinců, Zákon o zaměstnanosti). Z popisu cizinců, jak obtížné je z jejich hlediska získat zaměstnání, lze vysoudit, že taková ochrana trhu je účinná a cizinci považují za skutečně obtížné získat zaměstnání na území ČR. Obraz, který respondenti podávají o trhu práce v ČR, jej vykresluje jako silně segmentovaný, kdy cizinci mají malou šanci najít slušnou a dobře placenou práci, kdy mají malou šanci najít práci v české firmě, mimochodem i proto, že vyřizování formalit spojených se zaměstnáním cizince s dlouhodobým pobytem zaměstnavatele odradí. V předchozím oddíle popsaná prvotní bariéra se ukázala jako nejvíce bytelná právě v oblasti hledání zaměstnání. Podle výpovědí je velice obtížné se dostat přes úroveň lidí, kteří vyřizují odezvy na inzeráty a kteří nejčastěji cizince odmítnou – a to buď otevřeně proto, že je cizinec, nebo nepřímo.

3 V zákoně o pobytu cizinců a zákoně o zaměstnanosti jsou uvedeny kategorie cizinců podle typu a účelu pobytu, pro které a v jaké míře uvedené instituty ochrany trhu práce platí (kromě typu pobytu záleží také na typu zaměstnání a délce vykonávání zaměstnání).

35

Já jsem měla problémy se změnou zaměstnání, a když jsem volala na ty anonce a na inzeráty, tak to jsem jako měla problémy kvůli tomu. (…) Ne, u zaměstnavatelů, ale na inzerátech, když jsem volala na inzerát v anoncích, nebo tak něco. (Marina) U mě byla taky zkušenost špatná a samozřejmě nikdo mi přímo neřek, že mě tam nechce, protože jsem Bulharka (…) Oni mě nepozvali ani na ten pohovor, takže ani nechtěli ani vidět, kdo jsem, a přesto si myslím, že jsem měla solidnou kvalifikaci, vzdělání a tak, prestižní školy a tak dále a opravdu nikdo ani nezavolal, aby mě pozval na nějaký ten pohovor. (Sofie)

Cizinci s dlouhodobým pobytem, kteří jsou v ČR zaměstnáni, se shodují, že vyřízení všeho ohledně zaměstnání, tedy víz a všech povolení trvá zhruba půl roku a je byrokraticky dost náročné (stejný výsledek přinášejí i další výzkumy, například Trh práce a cizinci 2006, Analýza 2005). Takto dlouhá doba i náročnost na čas a zařizování cizince podle jejich názoru značně handicapuje. Každý zaměstnavatel podle nich raději zaměstná Čecha (nebo občana EU), protože je to pro něj zásadně jednodušší. Oni říkají, my Vás vezmeme, pokud během dvou měsíců se nepřihlásí Čech. Protože pro ně je to jednodušší. To znamená, že je to strašně komplikovaný. Než tohleto všechno vyřizovat, tak my počkáme, Čech dojde a když ne, tak už musíme (to vyřídit). (Nataša)

Někteří respondenti přesto reflektovali fakt, že někdo nepřijme cizince do zaměstnání, protože by s tím měl spoustu byrokratických potíží, s jistým pochopením – zřejmě proto, že sami vědí, co to skutečně znamená zajišťovat si mnoho povolení a papírů. Kromě obtížnosti zařizování formalit respondenti často uváděli jako překážku právě dobu čekání, zda se na místo přihlásí český občan. Někteří se snažili Českou republiku hájit. A kdo přijde ve Vašem státě a bude pracovat a ty nebudeš mít práci, tak ty sám budeš se zlobit, ne? To je všude tak. (Arevik)

Jiní toto opatření kritizovali. Přitom nezřídka jeden respondent nebo více po sobě přitvrzovalo podmínky – zvyšovali počet měsíců, kolik se musí čekat, zda se nepřihlásí český občan, zvyšovali počet odmítnutí, když cizinec žádá o pracovní povolení. Interpretuji to jako důraznou kritiku podmínek omezujících a vylučujících cizince. 36

Když zaměstná cizince, tak musí požádat na úřadu práce. Zaměstná o člověka, třikrát odmítnut nikoho, nebo pětkrát odmítnut nikoho a teprve potom požádat {nesrozumitelné}. (Sergej)

Legální omezení sice platí pouze pro cizince s dlouhodobým pobytem za účelem zaměstnání, ale o obtížích najít v ČR zaměstnání hovořili všichni respondenti bez ohledu na svůj pobytový status, dokonce i lidé, kteří již získali české občanství. Respondenti mají vesměs zkušenost, že pro cizince je velice těžké až nemožné sehnat práci u české firmy. Důvodů je podle nich více. Jedním je již uvedená prvotní bariéra, která vede k odmítání cizinců, aniž by vůbec došlo na hodnocení jejich předpokladů pro výkon konkrétní pracovní pozice. Stejně tak v tomto případě nehraje roli typ pobytu cizince. Vedle administrativní náročnosti (která je například u cizinců s trvalým pobytem ze strany zaměstnavatelů pouze předpokládaná, protože pro tohoto cizince většina omezujících úprav neplatí), je důvodem nepřijetí nedostatečná znalost češtiny. Zároveň někteří z respondentů zakusili, že odvolání na nedokonalou češtinu mohl být i zástupný důvod pro odmítnutí. Trh práce je podle výpovědí respondentů rozdělen a z jejich hlediska je cizincům vymezen pouze určitý prostor (pohled zaměstnavatelů, který se s touto zkušeností zcela shoduje, přináší například zpráva Trh práce a cizinci, 2006).

Respondenti

v mnoha

případech

hovořili

o tom,

že

u českého

zaměstnavatele již práci nehledají, a ti, kteří byli zaměstnáni, měli často práci právě v zahraniční nebo mezinárodní firmě. Podle jejich názoru a zkušeností Češi cizince spíše odmítají, kdežto jiní cizinci takové rozdíly podle státního občanství nedělají. Byla jsem na pohovoru, kde jsem později dostala práci. Byla jsem na pohovoru s Němcem a s Češkou, později jsem zjistila, že ten Němec byl pro, Češka proti, ale vzali mě a pak později jsem získala jednatelku té společnosti. Ale říkám, že ten první krok opravdu je a spoléhala jsem na to, že cizinci spíš ocení nějakého dalšího cizince než Češi. (Viliana)

Někteří respondenti uváděli, že zažili, že byli v zaměstnání diskriminováni jak při přidělování práce, tak ve finančním ohodnocení.

37

Larisa: Když člověk dostává plat, zhruba pětinově od normálního platu, tak potom nemusím o ničem mluvit. (…) Protože Vám daj tu nejhorší práci. Moderátorka: A je tam víc lidí na stejný pozici, jako jste Vy? Larisa: No samozřejmě. Nás je tam dost. Já jsem tam jediná z Ruska, tím pádem dělám tu nejhorší práci a za míň peněz samozřejmě.

Odmítání cizinců a priori a horší pracovní podmínky respondenty rozhořčují a dotýkají se jich. To, jak o svých zkušenostech vyprávějí spíše klidně, často s humorem, považuji spíše za strategie4, jakými se vypořádávají se situacemi, se kterými nesouhlasí. V humoru respondentů je hodně sarkasmu a snahy od problému se osobně odpoutat. Vzhledem k tomu, jak citlivě a živě na sebe respondenti při FG reagovali, zejména na ironické či sarkastické poznámky, na vyhrocování problémů do paradoxů, lze usoudit, že tyto problémy jsou pro ně velice aktuální, naléhavé a že se jich intenzivně dotýkají. Zde je třeba – stejně jako u pojmu cizinec – objasnit pojem trh práce. Jde o primární trh práce, tedy o práci legální v souladu s platnými zákony. Kromě toho, že na tomto trhu práce je podle respondentů cizincům vymezen spíše prostor práce méně kvalifikované a hůře placené, otevírá se jim, a do značné míry vnuceně, prostor na trhu sekundárním, tedy ve sféře šedé ekonomiky a práce nelegální. Cizinci, kteří to nechtějí akceptovat a jejich schopnosti či profese to umožňují, si zakládají živnostenské listy nebo obchodní společnosti (které se ale někdy dále podílejí na reprodukci sekundárního trhu práce). Na základě výpovědí respondentů lze vyslovit hypotézu, že je zkušenosti vedou k tomu,

aby

hledali

legální

zaměstnání

buď

v mezinárodních,

nebo

nadnárodních firmách, kde nerozhodují pouze Češi, nebo naopak v oblasti tzv. etnické ekonomiky, tedy u dalších cizinců.5

4 Předpokládám, že právě tyto strategie (v tuto chvíli se jedná o pracovní termín, který možná změním v průběhu další práce na výzkumu) budou centrem našeho dalšího zkoumání.

Tento závěr může být významným bodem pro diskusi nad projektem MPSV „Legální migrace – otevřená šance“, který je založen na tom, že zahraniční pracovníci najdou (i ze země původu) v ČR práci a ve zkrácené lhůtě pak získají trvalý pobyt. Nalezení práce je obtížné a vyřizování formalit tak složité, že se pro některé uchazeče o projekt nutně musí jevit jako naprosto nezvládnutelné. 5

38

„Jste cizinec? Tak to máte problém“: Úřady Zkušenosti respondentů s úřady lze rozdělit do několika úzce propojených tematických okruhů. Respondenti považovali za nejdůležitější zejména přístup úřadů k nim jako cizincům – tedy zejména jednání úředníků, organizaci práce na úřadech (zejména na cizinecké policii), konzistenci poskytovaných informací a některá ustanovení zákonů. Respondenti se setkávají jak s úřady, které jsou zřízeny přímo pro komunikaci s cizinci (cizinecká policie, vízová oddělení konzulátů), tak s těmi, pro které jsou cizinci jedněmi z klientů (např. úřad práce, živnostenský úřad). Cizinecká policie se stala – podle očekávání – nosným tématem většiny skupinových rozhovorů. Tématu cizinecké policie (CP) se věnovali spontánně respondenti všech pražských skupin, na své zkušenosti navzájem živě reagovali, doplňovali se, téměř se až „přebíjeli“ ještě neuvěřitelnějšími příběhy. Většinou ji kritizovali pro celkově nepříjemný až nepřátelský přístup k cizincům. Kritika vůči práci CP se soustřeďuje hlavně do Prahy, naopak v menších městech respondenti problémy, které znají z Prahy, údajně nezažívají. Respondenti skupiny brněnské o CP nehovořili vůbec. Respondenti podávají obraz o cizinecké policii jako instituce, která na mnoha úrovních udržuje svou moc nad klienty, kteří jsou na ní závislí. Z hlediska legislativy přetrvávají podle diskutujících problémy, které již byly popsány i zveřejněny mnohokrát [např. Analýza 2005; Trh práce a cizinci 2006; Tollarová 2006]. Jde zejména o komplikovanost a neustálé změny legislativy týkající se cizinců, zejména zákona o pobytu cizinců. Mají tak jen malou šanci se vyznat a orientovat v neustále proměňované normě, která určuje podobu jejich pobytu a statusu na území. Já deset let už prodlužuju ten pobyt, ale ani jednou ještě nebylo, aby dva roky za sebou bylo stejný. {všeobecný smích} Každý rok je něco, ale jiného. A poslední rok (…) za dva měsíce jsem napočítal, že čtyřikrát byly změny. Za prvé změny ve formuláři, že modrý již neplatily, platily zelený, pak že musel člověk přinýst jen pojištění VZP, i když zákon na dlouhodobý pobyt, člověk musí mít cestovní pojištění a VZP cestovní pojištění nedělá. Pak oni to

39

odvolali a vrátili, jak to bylo původně. A to bylo během měsíce nebo během dvou měsíců. (Voloďa)

Takové změny legislativy, které popisuje respondent, jsou často vyvolané okamžitou potřebou nebo snahou vyřešit okamžitý problém, nesledují dlouhodobější strategii [Barša; Baršová 2006] a nedbají praktických problémů, které to cizincům způsobí. Zákon o pobytu cizinců nechává určitou volnost správnímu uvážení policisty, jakou podobu mají mít dokumenty a náležitosti, které musí být doloženy k žádosti o vízum. Respondenti opakovaně vyjadřovali nespokojenost s tím, že není jasné, jaké všechny „papíry“ a v jaké podobě mají předkládat. Zejména na tomto poli, kde zákon neurčuje přesný výklad, se odehrává podle zkušeností respondentů komunikace mezi policistou a cizincem, která především konstituuje vztahy rovnosti nebo nerovnosti. K tomuto tématu se vrátím při popisu zkušeností z front a organizace práce na CP. Jistá volnost výkladu o podobě náležitostí, které mají cizinci předkládat, vede jak k maximální přísnosti některých policistů, tak ke značné benevolenci na straně druhé. Někteří policisté si jsou patrně vědomi, že například nutnost prokázat finanční částku na pokrytí životních nákladů na území stanovená zákonem po pobytu cizinců, je pro většinu cizinců fakticky nesplnitelná, a tak ignorují skutečnost, že často prokazují cizí peníze („Kolikrát stačí jen ukázat něco, co vůbec nemusí být Vaše. Oni chtějí třeba jenom ukázat peníze. Ukážu a zase je vrátím. Oni si je předávají ve frontě.“) (Nataša, Jana). Někdy dokonce doporučí způsob řešení situace pomocí českého občana, kterému smějí zřejmě důvěřovat více než cizinci. A pak (policistka) řekla úplně ideální věc, řekla, no tak přiveďte nějakýho kamaráda, nějakýho občana a my Vám to uděláme na jeho jméno. Říkám, no dobře, ale tam je požadována ještě docela slušná finanční částka, on nemá peníze. To nevadí, jenom ukažte, že máte platební kartu a my Vám to (…). (Káťa)

Z podobných projevů respondenti nutně vysuzují, že mnoho z byrokracie a přísnosti CP a zákonů je spíše svévole některých úředníků než potřebný podklad pro vyřízení jejich věci. Kromě toho například řešení využít pomoci 40

českého občana, jak uvádí předchozí ukázka, nutně cizince vede k přesvědčení, že nejsou považováni za dostatečně důvěryhodné právě proto, že jsou cizinci a ne Češi. Náročnost a komplikovanost podmínek cizineckého zákona a zároveň praktická možnost je nějak zjednodušit nebo dokonce obejít, může vést i k hledání cest, jak vyřešit některé situace nelegálně nebo na hraně legality. Pokud mají respondenti špatnou vlastní zkušenost s jednáním na CP a zároveň existuje přijatelný způsob, jak CP obejít, pravděpodobně to udělají. Já už trvalej pobyt mám, už na cizineckou policii nikdy nepůjdu, pozvání nedělám, radši ušetřím peníze a dávám jim, protože ta víza se dá ještě přes ty cestovky, jo, jenom za peníze, takže pozvání je zbytečný, takže radši šetříme na ty cestovky. Jako (radši to) koupim. I když to je tak trochu nelegálně. Cizinecká policie je hrozná. (Nataša)

O nelegálních řešeních respondenti nehovořili příliš často, ale v podstatě vždy ve stejném kontextu: cítí se k nim donuceni, nikdo z cizinců je podle nich nevolí jako první cestu, přistupuje se k nim až po neúspěšné snaze dodržet všechny zákony. Podmínky jsou někdy nastaveny až nesmyslně tvrdě6 a plnit je není v silách mnoha cizinců. Vedle podmínek stanovených pro kontakt cizinců s cizineckou policií zákonem, hovořili respondenti zejména o přístupu policie a policistů k nim jako k cizincům. Zejména v této oblasti lze rozlišit dvě skupiny podle typu pobytu dvě skupiny respondentů – ti, kteří mají dlouhodobý pobyt a každý rok nebo ještě častěji jej musí prodlužovat, a ti, kteří mají trvalý pobyt nebo dokonce občanství. Jejich zkušenosti s jednáním s CP a přístupem k cizincům jsou odlišné. Cizinci, kteří nemají trvalý pobyt, mají vesměs s CP negativní zkušenosti, ti, kteří trvalý pobyt mají a vyřizují jen zřídka nerutinní záležitosti, nehodnotí CP paušálně negativně. Přístup policistů k cizincům je pro respondenty s dlouhodobým pobytem velmi palčivým tématem. Spontánně reagovali na vyprávění ostatních,

Například výše finančních prostředků nebo komerční zdravotní pojištění, které je třeba platit na půl roku nebo rok dopředu. 6

41

doprovázeli je emocionálními poznámkami a někdy měli tendenci přidávat další, ještě horší a paradoxnější zážitky. Moderátorka: Takže předtím jste prodlužoval (vízum)? Fjodor: Každý dva měsíce. Nataša: Ježišmarja, fůj.

Ti, kdo již měli vyřízen trvalý pobyt, zase v poznámkách mezi řečí vyjadřovali oddych, že již na CP nemusí chodit. V předpisech na cizinecké policii je, já nevím, jestli to ještě tam teď visí, protože naštěstí dva roky jsem tam nebyla,… (Káťa)

Mnozí respondenti prezentují vyřizování na CP jako bezkonkurenčně nejhorší zážitek svého života v ČR. Mnohokrát opakovali, že přístup CP k cizincům není přístup jako k lidem. Co mně vadí na cizinecké policii byl přístup. Tam nikdo mě nepovažuje za člověka. (Káťa)

Jiní uváděli, že pro policisty jsou jen čísly, bezejmennými případy, nikým. Většinou se shodovali, že zažívají pocity ponížení. Mate: No já taky v podstatě nemám žádné problémy, pochopitelně kromě cizinecké policija. Cizinecká policija, cizinecká policija. Docela i ponižující, nejenom, že se člověk cítí jako cizinec, ale… Moderátorka: A v jakým smyslu ponižujíci? Mate: Celkově, celkový jako přístup vůči cizincům, ale říkám, kromě cizinecký policie se nedostanu do takový situaci.

Za ponižující a nelidské považují hlavně fronty, ve kterých musí čekat na vyřízení své věci. Klienti policie jsou podle jejich zkušeností de facto nuceni přijmout nelidské podmínky, protože jinak by vůbec k vyřízení jejich věci nemuselo dojít. Proto někteří hovoří dokonce o boji o přežití, který musí absolvovat. Za prvé jim strašně chybí prostory, takže tam je strašně moc lidí na uzoučké chodbě, tam vydejcháno, všichni jsou nervózní, všichni jsou zpocení, všichni jsou naštvaný. Rvou se, nadávají, škrábají se, kabelky trhají se, když se tam nacpou, prostě strašný, je to boj o přežití. (Jana)

42

Tento problém na pražských služebnách byl několikrát monitorován i zveřejněn [Analýza 2005; Morávek, Urban 2005; četné televizní reportáže], ale podle respondentů se stále nic nezlepšilo, i když policie například zavedla systém pořadníkových čísel. Cizinci údajně zakoušejí v čekárnách strašlivé podmínky. A zřejmě proto, že jde z jejich hlediska pouze o organizační a technickou záležitost, je pro ně nepochopitelné, jak mohou tyto praktiky nadále přetrvávat. Zvyšuje to pro ně prožitek nespokojenosti a ponížení. Jakákoli cesta na CP pro ně znamená, že něco podobného zažijí znovu. Když si uvědomím, že musím jít na cizineckou policii, to je pro mě psychické trauma, já se na to musím připravit, celej večír předtím chodím a říkám, já zítra musím na tu cizineckou policii, proč já musím na tu cizineckou prostě. A je to fakt zážitek na půl roku a kdo to neprožil, ten to nepochopí. (Jana)

Fronty se ovšem podle respondentů nestojí jednou, ale i několikrát – a to třeba i z čisté svévole úředníků, neboť se jednalo jen o drobný nedostatek, který jiní policisté řešili opravou na místě. Za maličkost tě vrátí zpátky do fronty a čekat další tři hodiny. To byly šílený fronty, normálně. (Goranka) Můžete vystát tu frontu a oni Vám řeknou: jo, přijďte zítra, chybí Vám tady ještě jeden papírek. Přijďte zítra v osm ráno protože máme - nebo v šest ráno, protože tady jsou fronty. (Jana) Ve tři ráno. Vezměte lísteček a čekejte tady. {smích, poznámky přes sebe} (Nataša)

Opakované stání ve frontách a ztráty času musí cizinci strpět, protože musí své žádosti vyřídit a nemají alternativu jak to udělat jinak. Respondenti se často vyslovovali pro lepší organizaci nebo pro řešení některých věcí po telefonu nebo internetu, tedy moderněji a efektivněji. Časová náročnost vyřizování na CP je obrovská a úřad nijak s časem cizinců nepočítá, nepovažuje ho za hodnotný, nijak se nezabývá tím, kde čas na čekání ve frontách vzít, když jsou zaměstnaní. Nevím, kolikrát už prodlužoval vízum, asi padesátkrát, já už to mám vychytáno, {společný smích} to je jedno prostě. Stihnu tak za jeden den prodloužení. A to (jsem) celej den tam. (Fjodor)

43

Respondenti hovoří o mnohahodinových čekáních, půldenní čekání považují za úspěch a perfektní průběh. Sám čas by nehrál takovou roli, kdyby mohli odhadnout, kdy přijdou na řadu a kdyby měli jistotu, že mají vše, co k jednání potřebují. Podle jejich zkušeností se ale stává, že ani dlouhé čekání k vyřízení věci nevede. Některé postupy policistů hraničí se šikanou a s velice tvrdým dokazováním moci. Já si pamatuji, jak jsme měli dlouhodobý pobyt na začátku, tak jsme každý rok museli prodlužovat. Vždycky tam chyběl nějáký papír, jestli je to oddací list, nebo je to rodný list, nebo to není přeloženo na češtinu, nebo já nevím. Každá kancelář měla svůj zákon. Tam Vám pokaždé řeknou něco jiného a vždycky je to o papír navíc. To bylo šílený. Trvalo to takových pět šest let. (Goranka)

O přehnaném formalismu některých policistů, který jen cizincům komplikuje život a nemá patrně jiný než mocenský smysl, hovořil i další respondent, který nesl dvakrát na CP nájemní smlouvu. Tak museli rychle přepsat tu nájemní smlouvu, aby už to bylo prostě všechno jasné a na první stránce, protože tu druhou už nikdo nečte {společný smích}. (Voloďa)

Plýtvání časem a energií cizinců lze považovat za silný projev neúcty a převahy. Respondenti nehovořili pouze o čekání ve frontách, ale také o odlišných informacích, které poskytují v jedné věci různí pracovníci CP, dokonce někdy různí pracovníci téže služebny. Už mají zkušenost, že i když se předem na jednání s CP maximálně připraví podle podkladů jednoho pracovníka, mohou být neúspěšní, protože jiný policista bude vyžadovat „vždycky ještě jeden papír navíc“. Třeba na těch informacích Vám řeknou: Jo, stoprocentně musíte mít výpis z katastru nemovitostí, notářsky ověřený, stoprocentně. Přijdu tam osobně, řeknou, stačí, když se tam jenom podepíšou, nemusí být notářsky ověřený. Když jsem šla odevzdávat papíry, tak to po mně ani nechtěli! A že člověk prostě tahá toho druhýho člověka k notáři, že aby tam podepsal, dali razítko, peníze, čas, všechno a pak to po Vás ani nechtějí. (Jana)

Přestože jsou zřízené informační přepážky i telefonní linky, respondenti měli zkušenosti, které spíše ukazovaly, že získat spolehlivou informaci je problém,

44

že se informace liší, případně se nepodávají. Jakoby CP nechtěla informace cizincům podat, aby se nemohli na jednání připravit, a byli tak v nevýhodné pozici vůči policistům. Cizinci proto přicházejí na CP v nejistotě a s obavou, případně naladěni bojovně – což nelze považovat ani za důstojné, ani za rovnoprávné. Nepříjemným doplňkem informačního chaosu, stresujících podmínek a neustálých změn je pro respondenty často neslušné, vůči cizincům odmítavé a někdy i věcně neprofesionální jednání některých policistů. Já jsem dokonce jednou za těch třináct let na cizinecký policii potkal slušnou holku, fakt. No, nebo vlastně dvakrát, tu samou. (Mate)

Na vydání či prodloužení víza není žádný právní nárok, takže – i když cizinec splní všechny zákonem stanovené náležitosti a doloží předepsané dokumenty – mu vízum nemusí být uděleno. Své moci plynoucí ze správní úvahy jsou si podle respondentů policisté vědomi a dávají to najevo žerty a různými poznámkami. Viliana:… cizinecká policie opravdu nejeví žádný zájem, to znamená, že tam jsou jenom, jak říkali tady už, nelidi, prostě třeba případy, nebo čísla, a dokonce si z toho dělaj i legraci. Moderátorka: Ty úředníci? Viliana: Ano. Z toho třeba, jak člověk tráví osm hodin, není v práci během té doby, samozřejmě mu něco utíká a stráví tam osm hodin a nakonec přijde, je vyřízen během pěti minut a se ho zeptaj: „A Vám se tady slečno u nás nelíbí?“ Takže. Moderátorka: Jak na to reagujete? Viliana: No? Byl to mladej hezkej pán a já jsem říkala: „Mně u vás se líbí, ale na to jsem čekala osm hodin tady, na pěti minutní schůzku?…“

Kontakt s cizineckou policií lze chápat jako utváření nerovností, které situují cizince do inferiorních pozic v mnoha rovinách. Pominu-li nerovnosti zakotvené již v zákoně, jde hlavně o upírání úcty (výsměch, vracení do front, nucení k nelegálním praktikám), nucení k ponižujícímu jednání (boj o místo ve frontě, pocit, že jde o holé přežití v rozběsněném davu, noční čekání před úřadovnou),

ignorování

jiných

časových

a sociálních

závazků

klientů

45

(zaměstnání, škola) a přímé ponižování. Tyto praktiky lze ve výpovědích respondentů sledovat v naprosté většině případů spojených s obdobím, kdy měli vízum nebo dlouhodobý pobyt, a byli tedy na prodlužování svého povolení k pobytu závislí. Popsaným jednáním cizinecká policie zdůrazňuje, že jsou na ní cizinci závislí, což také považuji za formu nerovnosti. Z hlediska zkoumání nerovností považuji za významné, že respondenti nespokojení s chodem úřadů obecně popisovali komunikaci s nimi jako boj. Někteří vidí sebe a zástupce české státní správy na dvou stranách barikády. Oni sami by se však boji rádi vyhnuli, nicméně se cítí být k němu nuceni. Kdo měl s českými úřady dobrou nebo neutrální zkušenost, prezentoval ji často jako překvapení, jako něco, co nečekal. Já jsem byla v šoku z té paní, ta paní byla tak příjemná, že já jsem normálně z toho fakt nemohla. {společný smích} Já jsem přišla v polední přestávce, zaťukala jsem, úplně jsem tak jako čekala, že na mě vybafnou a budou na mě řvát. (…) A ona věděla, že já jsem cizinka… teď vzala všechny ty papíry, všechno mi tam vysvětlila, vyplnila, já jsem prostě odešla, já jsem tomu nemohla věřit. (Jana)

Neutrální zkušenost měli respondenti s vyřizováním administrativy týkající se živnostenského podnikání. Asi největším praktickým problémem týkajícím se administrativy spojené s pobytem cizince na území je velké množství povolení a dalších dokumentů, které musí cizinci pravidelně obnovovat a na úřadech se jimi prokazovat. Život cizinců je v tomto směru velice zatížen – shánění potvrzení a povolení stojí velké množství času i peněz například na kolky a ověřené kopie. Ty jsou třeba při prodloužení víza, při přihlášení k trvalému bydlišti nebo

při každoročním prodlužování

platnosti živnostenského

oprávnění. Většinou jsou tyto administrativně náročné procedury spojené pouze s dlouhodobým pobytem. To také respondenti reflektovali – a ti, kteří měli trvalý pobyt, často vyjadřovali uspokojení a uklidnění, že již nemusí každý rok něco prokazovat. Téma profesionality úřadů a přístupu úředníků ke klientům se jistě cizinců netýká jako specifické skupiny, ale je obecným tématem fungování státní administrativy a zkoumání byrokracie. Respondenti v několika případech

46

zažili nekvalifikovanou práci nebo chybu úřadu – úřad chybu uznal i se omluvil, ale bylo zcela na nich, aby vše začali vyřizovat znovu. Takže jemu to (vízum) dali na dva měsíce. Ne na rok a na dva měsíce. A na dva měsíce. A znovu. Oni to spletli, oni se mu omluvili, ale musel to vyřizovat znovu. (Nataša)

Některé případy mohly vést až k fatálním důsledkům. Dvě respondentky popisovaly zkušenost s chybou úřadu (v obou případech se jednalo o matriky), která mohla vést k ukončení jejich pobytu na našem území. Napravení této chyby trvalo déle než rok. Po tu dobu byly v naprosté nejistotě, co s nimi bude. I jiní respondenti hovořili o tom, jak jim zástupci cizinecké policie oznámili, že pokud nedají všechno urychleně do pořádku, bude jejich pobyt na území zpětně považován za nelegální a budou muset vycestovat. Podle zkušenosti respondentů úřady nezabrání tomu, aby se cizinec proti své vůli nedostal do nelegální situace, případně nemají tendenci mu v takové situaci pomáhat (ke stejnému závěru došli též [Grygar, Černík, Čaněk 2006]). Takže mám dítě, mimomanželské, a jeho otec určoval otcovství ještě v době těhotenství asi ve druhém měsíci, padesátkrát jsme se zeptali, byli jsme tam spolu, takhle za ruku, co potřebujeme na občanství, aby dítě mělo české. Všechno podepsat, stopadesátkrát jsme tam fakt byli, furt jsme tam chodili. (…) Dobrý, občanství měl, jo. Všechny doklady jsem udělala. Měl pojišťovnu, měl cestovní doklad. Já jsem si pak zařizovala trvalý pobyt, všechny doklady prostě. Přišel dopis, ne nějaké oficiální oznámení, nic, dopis. Vážená paní, omlouváme se, spletli jsme se při posouzení občanství Vašeho syna, je to naší chybou, zapomněli jsme vám dát podepsat papír, že volíte české občanství a ne ruské. Uplynula lhůta tři měsíce od narození dítěte, takže to už podepsat nemůžete, takže české občanství už nemáte, vraťte všechny doklady, pojišťovna neplatná, takže (musíte zaplatit) všechny peníze včetně lékařské péče, včetně porodu, jo, prostě sociální dávky všechny vrátit, trvalý pobyt je neplatný. Byt jsem koupila taky jako na trvalý pobyt, takže to asi nemám, jo, prostě mi řekli, že bydlím rok a půl nelegálně, protože jsem jim představila falešné doklady, jo, že nikdy moje dítě českým občanem nebylo, obraťte se prosím na ruský konzulát. (…) Dali mi potvrzení, že dítě ruské občanství nemá, nemělo ani mít nemůže, protože už mělo české a (dvoje) je zamezeno. S tím potvrzením jsem se vrátila na matriku. Co to je za blbost, řekla mi matrikářka. (posunek: a hodila to potvrzení do koše) {smích} Rok a půl jsem to vyřizovala, myslela jsem, že se zabiju spolu s dítětem, protože ani vrátit do

47

Ruska jsem se nemohla. Vyřešila to televize Nova. Obrátila jsem se na reportáž, ukazovali to v televizi. Okamžitě druhý den se ozvali z ministerstva vnitra, prosím Vás, to je nějaká chyba, tady musíte vyplnit takovou žádost, za dva měsíce jsem to měla. (Nataša)

Úryvek je dlouhý, ale lze jej využít k tematizování více problémů, o kterých jsem již psala: na úřady se musí opakovaně, což je časově velice náročné. Je třeba mít mnoho potvrzení, v případě cizinců ze země původu přeložené – to je opět organizačně a často i finančně náročné. To vše by respondenti považovali za sice obtěžující, ale zcela v pořádku, kdyby pak viděli, že jejich věc byla úspěšně vyřízena. Na základě jejich výpovědí lze ale usoudit, že považují přemíru byrokracie a požadavky na různá potvrzení spíše za formality, které jim mají spíše znepříjemnit život: kontroluje se, zda je cizinec přinesl, ale fakticky k ničemu potřebné nejsou.

„Jen s modrou kartičkou VZP“: Praktická omezení Velice významným omezením je pro respondenty nedostatečná dostupnost zdravotního pojištění pro cizince s vízem nebo dlouhodobým pobytem. Tento problém je popsán již v Analýze [2005] a zlepšil se pouze částečně. Domnívám se, že skutečnost, že povinného zdravotního pojištění mohou být účastni pouze zaměstnanci a nově i jejich nezletilé děti, která hraničí s nespravedlností a neslučuje se s rozvinutým sociálním státem. Cizinci, kteří nejsou v ČR zaměstnáni, musí na CP předkládat potvrzení o zdravotním pojištění. Na komerční zdravotní pojištění má ze zákona monopol VZP. Kromě toho, že toto pojištění je výrazně dražší než povinné7, pojišťovna si vybírá, koho vůbec pojistí a navíc vyžaduje platbu na půl roku dopředu. Toto pojištění je pro mnoho cizinců z finančních a někdy i zdravotních důvodů nedostupné. A i když jej platí, setkávají se s odmítnutím na straně lékaře. To pojištění (…) je to dost drahé, zvláště pro cizince, a i když zjistíte, jestli ten doktor má smlouvu s VZP, telefonicky si to ověříte, přijdete tam se zelenou kartičkou a oni řeknou: „Jo, ale tuto kartičku nebereme.“ (Viliana)

7

Zhruba 2 500 Kč měsíčně.

48

Vyloučením z povinného zdravotního pojištění jsou cizinci, jichž se to týká, vedeni ke dvěma řešením: buď si koupí úrazové pojištění, které je levnější, cizinecké policii stačí, ale nepokrývá nic jiného než úraz. Nebo se nepojistí vůbec a budou hradit lékařské ošetření v hotovosti při každé návštěvě lékaře. To je v principu možné, ale někteří respondenti uváděli, že se v takových případech setkali s odmítáním a neochotou zdravotnického zařízení je ošetřit. Goranka: Dcera taky neměla pojištění… se něják řízla, krvácela. Tak jsem letěli do Motola, na pohotovost a ona tam málem vykrvácela. Já jsem tam úplně šílela. Já jsem se tam normálně pohádala na tý pohotovosti, protože neměla pojištění, tak samozřejmě že to zaplatím, že jde o život, že je to opravdu akutní. Prosím Vás, oni nabírali lidi, který přišli po nás, nabírali furt, my jsme furt museli čekat. Sofie: Protože jste byli cizinci? Goranka: Ano, na sto procent. I když to zaplatíte, počkejte, nemáte kartu pojišťovny, co si myslíte jen tak přijít, já jsem byla úplně šílená z toho.

Negativní příhody s poskytováním zdravotní péče mají respondenti, kteří pobývali v ČR na vízum a nejsou z rozvinutých zemí. Všichni respondenti, kteří buď měli „normální“ zdravotní pojištění, nebo kteří si zde dohodli zdravotní výkon na privátní praxi, pokud šlo o cizince ze západu, byli s poskytováním zdravotní péče spokojeni. V nevýhodné pozici v oblasti zdravotní péče jsou tedy cizinci, kteří nejsou pojištěni v rámci veřejného zdravotního pojištění. Neexistuje pro ně alternativní způsob pojištění, který by byl finančně únosný a zároveň pokrýval větší škálu zdravotních výkonů. Přitom by podle respondentů cizinci o přístup ke zdravotnímu pojištění velice stáli a ochotně by v rámci veřejného pojištění pojistné platili8. Vzhledem k tomu, že z veřejného zdravotního pojištění nejsou vyloučeni všichni cizinci s vízem nebo dlouhodobým pobytem, je vylučování jen některých paradoxem, který je pro vyloučené extrémně nevýhodný. Další omezení zakoušejí respondenti v komerční oblasti. Negativně vnímají, že nemohou jako osoby vlastnit byt, koupit automobil nebo pořídit si

Respondenti výzkumu Trh práce a cizinci [2006] uváděli příklady cizinců, kteří proto, že nemohli nijak zaplatit za zdravotní péči při úrazech, odjeli domů jako invalidé. 8

49

mobil na paušál. Kdo nemá pobyt za účelem zaměstnání a povolení k zaměstnání, nemůže v ČR pracovat (například student si při studiu nemůže přivydělat brigádou). V bance je obtížné dostat úvěr, někde dokonce i založit konto. S některými produkty jsou spojeny bonusy, odměny. Ty podle zkušeností respondentů také nejsou pro cizince. Banky třeba, to byl takovej student plus, nebo tak se to jmenovalo, konto, účet u České spořitelny. Když otevře student konto, tak když končí s červeným diplomem, tak pak získá nějaký peníze. Tak cizinci tohle právo neměli. Já jsem si to chtěla otevřít a oni řekli prostě, že ne, že mi to neotevřou. (Jana)

Respondenti upozorňovali na skutečnost, že musí opakovaně předkládat stejné dokumenty na úřadech (a případně za ně platit), i pro triviální úkon (založení účtu v bance) shánět více dokladů než čeští občané, případně cizinci s jiným typem pobytu nebo jiného státního občanství. Tak říkám mateřskou školu, nemocenský list vyřizování, úplně všechno, vedení daně, já nevím, se vším všudy je problém, všude musíš platit, zaplatit, když to neuděláš, tak to nemáš. (Valentina)

Status cizince podle respondentů přináší i problémy drobné a obtěžující, které cizincům život komplikují, zdražují a ztěžují jim oproti jmenovaným skupinám přístup k některým možnostem současné české společnosti. Děcka mám na Ukrajině a nemůžu je sem dostat a z jediného důvodu, že tady neplatí mateřské školky, co tady jsou. Já musím pracovat (nesrozumitelné), musím pomáhat manželovi, takže když sem chci dostat děcka, tak nemůžu jen z toho důvodu, že prostě tady mateřské školka je pro cizince o mnoho dráž, jak pro Čechy. (Valentina)

Někteří respondenti předkládají stabilní obraz o postavení cizinců jako lidí s inferiorním postavením, kteří musí – zejména ve srovnání s Čechy – překonávat mnoho obtíží. Když hovoří o častějším placení za úkony, o výši finančních částek, ale i o frontách, boji s úřady a obtížném zjišťování, jaké podmínky pro cizince platí, vytvářejí obraz cizince jako člověka, který žije v podmínkách na hranici splnitelnosti, ale i snesitelnosti a důstojnosti.

50

Nerovnosti a jejich další zkoumání Respondenti sami nehovořili o nerovnosti a tento pojem lze přiřadit jen některým skutečnostem uváděným v průběhu rozhovorů. Naopak většinou měli spíše tendenci prezentovat sebe sama jako lidi, kteří žádné problémy nemají, s obtížemi si jsou schopni dobře poradit, případně se přes ně přenést. Legitimitu zkoumání nerovností ale potvrzuje široká škála, velká četnost a i teoretická saturace výskytů srovnávání situace respondentů a někoho jiného, případně odmítání situace cizinců. Respondenti svou pozici srovnávali se třemi protějšky. Jednak šlo o občany ČR, vůči kterým jsou cizinci často v nevýhodné pozici, aniž by asymetrie měla z hlediska respondentů zřejmý racionální důvod. Dalším polem pro srovnání jsou cizinci samotní mezi sebou9. Další srovnávání už není na úrovni skupiny lidí – respondenti zde abstrahují od státního občanství či jiných formálních a symbolických rozlišovacích znaků a odkazují se k pojmu člověka obecně, tedy k jakési etické maximě. Z analýzy je zjevné, že cizinci jsou u nás v mnoha ohledech v nerovném postavení nejen z hlediska právních úprav (z nichž řadu respondenti považují za legitimní), ale i v mnoha dalších ohledech. Praktické nerovnosti spočívají v komplikovanosti

vyřizování

administrativních

záležitostí

a ve

větší

náročnosti na čas i peníze, zejména pro cizince s dlouhodobým pobytem. Některé podmínky, které cizinci musí plnit (finanční jistiny, mnohahodinové fronty), jsou splnitelné často jen za cenu ztráty důstojnosti nebo za cenu značné finanční ztráty, když zaplatí někoho, kdo danou podmínku splní formou služby (vystojí frontu, půjčí peníze). Podle zkušeností respondentů se někteří cizinci setkávají s odmítáním, ponižováním, upíráním úcty a šikanou, které jsou pro ně traumatizující a stresující. V další analýze se zaměříme na to, jak si cizinci své nerovné postavení vysvětlují, a na případné strategie, jimiž se snaží nerovnosti minimalizovat. Dalším analyticky nosným tématem je konstrukce sebe sama

9 Tomuto tématu budeme věnovat samostatný text. Téma produkce a reprodukce obrazu cizinců v české společnosti, práce s hierarchizacemi podle etnické, národnostní či příslušnosti, to vše se v rozhovorech vyskytovalo velice intenzivně a vyžaduje svůj prostor.

51

jako člověka bez problémů. O všech problémech, odmítání či ponižování hovořili respondenti teprve poté, kdy prohlásili, že nemají žádný problém a že si na nic nemohou stěžovat. Analýza kontrastů v těchto výpovědích – protože prohlášení o bezproblémovosti a vyprávění někdy až drastických příkladů nerovnosti následovaly okamžitě po sobě – může přinést další pohled na nerovné postavení cizinců, na to, jak tyto nerovnosti cizinci vnímají a jak se s nimi vypořádávají.

Literatura Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků. In: Usnesení vlády ČR č. 5 z 5.1. 2005 BARŠA, P., A. BARŠOVÁ (2006). Česká republika jako přistěhovalecká země. Policy Paper. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. «http://www.iir.cz/display.asp?ida=138» [Accessed 21. 2. 2006] GRYGAR, J., M. ČANĚK, J. ČERNÍK (2006). Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. Závěrečná zpráva z výzkumu MORÁVEK, J., J. URBAN (2005). Uplatnování cizinecké legislativy v praxi: závěrečná zpráva z výzkumu TOLLAROVÁ, B. (2006). „Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace?“ Biograf (39). V tisku TOLLAROVÁ, B., E. STEHLÍKOVÁ, T. BITRICH, I. VODOCHODSKÝ, P. DYMEŠ, J. PALEČEK (2006). Trh práce a cizinci. Zpráva z výzkumu. Chomutov: Vzdělávací společnost EDOST Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

52

Jak spolu nájemníci mluví o svých domácích Olga Šmídová Stať je výsledkem diskurzivní analýzy dat ze zaměřovaného skupinového rozhovoru (focus groups). Skupinové interview bylo orientováno zejména na vztahy mezi majiteli nájemních bytových domů a nájemníky takových domů, v tomto případě z perspektivy nájemníků. Předmětem zájmu je členské vědění, které v diskusi nájemníci používají. Ti se aktivně orientují jak na budoucí perspektivy a šance „lidí, jako jsme my“ – nájemníků soukromých domů obecně, tak i na zcela běžné situace vyjednávání s majitelem o agendách, jako jsou opravy a úpravy, poplatky atd. Pozornost analytičky se soustřeďuje na ty momenty promluv, které signalizují poziční asymetrii, nerovnost. Lze je číst jako znevažování, zneuznávání, přehlížení, ponižování, ú/tlak, omezování, vypuzování. Všímá si také vyznačených strategií zvládání (coping strategies) situace či pozice/role nájemníka v domě s domácím, situace tak, jak ji definují subjekty.

Studie se zabývá vztahy mezi nájemníky a „soukromými majiteli“ (ve smyslu konkrétních fyzických osob) z pohledu nájemníků

a zaměřuje se na laické

vědění „v praxi“ (resp. bourdieovské „praktické vědění“, etnometododologicky řečeno na „členské vědění“). Orientuje se tedy na to, jak tyto zkušenosti nájemníci biograficky zpracovávají, jak definují svou životní situaci a její vývoj, tedy na kontext, v němž jednají. Cílem je zachytit běžné vztahy a situace, jak je prezentují a chápou aktéři ze své pozice. Vztahy a situace zachycené z perspektivy aktérů diskurzivně v jejich dynamice

re-prezentují hry vzájemných nároků a oprávnění,

požadavků jedněch a závazků či povinností je plnit druhými. Nájemník platí činži a poplatky včas, zamyká hlavní dveře a majitel zajistí opravu a hladký chod domu, zkrátka poskytuje službu.

Především nás zajímá, zda taková

kooperace probíhá jako „rovný s rovným“. Je samozřejmým znovu-potvrzením vzájemného respektu, úcty, uznání? Stojí na důvěře? Nebo je i v těchto samozřejmých

„banalitách“,

které

jsou

solí

každodennosti,

projevena

a rozeznána asymetrie, nerovnost, bezmoc a dominance-podřízení. A pokud dochází k nerovnostem, jak se běžně a samozřejmě dějí a dělají (i s přispěním těch, co se

definují jako „utlačení“)? S jakými ideologiemi je dominance

i rezistence funkčně spojena? Jinými slovy jsou zkušenosti zpracovány do příběhu (schématu) nerovnosti?

53

Metodologie Data byla vytvořena v moderované diskusi s nájemníky (metodou focus groups).1

V hlavním

záběru

analytického

o komunikaci“ nájemníků s jejich

hledáčku

je

„komunikace

majiteli. Sledovány jsou zejména ty

promluvy, kde mluvčí-nájemníci líčí konkrétní situace a události, které jsou pro ně relevantní s ohledem na řešení záležitostí kolem bydlení. V souladu s etnometodologickou premisou se nesamozřejmé odhaluje v situacích sporu, konfliktu či nedorozumění: zde mezi nájemníky a majiteli-pronajímateli. Na takové situace se sami mluvčí skutečně orientovali, aniž by je k tomu moderátorka nějak výrazněji otázkami směrovala.2 Zhruba polovina nájemníků i bez podnětu začala navíc hovořit v modu stěžování si, nadávání na, obviňování protistrany – soukromých majitelů, a to obecně i konkrétně svého majitele. Interpretace dat se zaměřila na to, „o čem“ nájemníci s majiteli komunikují (AGENDA), jak to zhruba probíhá (postup KOOPERACE), s jakým výsledkem (DOSAŽENÍ) pro koho. Dále na to, jak se v procesu komunikačních výměn umisťují a kategorizují aktéři a jak jsou charakterizovány objekty, hlavně byty, domy apod. (IDENTITY a VZTAHY). V popředí zájmu stojí opisy situací a sekvence událostí značící možné vztahové asymetrie, či explicitně pojmenované nerovnosti a jejich mocenský náboj. Všechny zmíněné analytické kategorie (od AGENDY až k IDENTITÁM) odkazují k předpokladovým strukturám, odvíjí se od nich rámcování (RÁMCE). Studie využívá diskurzivní analýzy k interpretaci možných souvislostí mezi diskurzivní a sociální praxí re/produkce sociálních nerovností a vztahů Účastníci fokusní skupiny: Petr, Květa, Jiří, Lucka, Jarda, Honza, David, Jířa, Hanka a moderátorka (Mo) agentury MMS. Jména představují oslovení, které si účastníci sami pro své oslovení při interview zvolili. Status vlastnictví, resp. držby (tenure status): Všichni účastníci byli nájemníky v soukromých domech se smlouvou o trvalém užívání za regulované nájemné mimo Jíři, Hanky, které mají dočasné nájemní smlouvy a tržní nájemné. Podrobně viz příspěvek autorky na http://ronero.wz.cz. 1

2 Moderátorka byla naopak instruována, aby co nejdéle nechala otázku otevřenou a směrovala diskusi k běžným opakujícím se interakcím a jednáním, nikoli k problémům a konfliktům. Řada témat (agend) byla po otevřeném začátku navozena moderátorem, ale ukázala se jako závažná a většinou již účastníky samotnými zmíněná.

54

dominance. Kritičnost diskurzivní analýzy spatřuji v návaznosti na některé autorky jako třeba Dorothy Smith(ová) v po-ukazování na nesamozřejmost toho, co je bráno za samozřejmé/dané. Samozřejmé (a předpokládané) je spojeno s centrem, se symbolickou mocí dominantního diskurzu, se kterým se marginální

i oponentní

diskurzy

musí

vyrovnat,

vyjít

z něho.

Znesamozřejmování či denaturalizace samozřejmého slouží dekonstrukci běžných diskurzivních praktik jako situovaných mocenských praktik spojených s diskurzivní a sociální pozicí (identitou) aktérů. Aktéři-nájemníci nejsou naivní sociální troubové [Goffman]. Situace nerovnosti

(útlaku,

vykořisťování

omezení,

a využívání,

zneprávnění, ignorance,

zneschopnění,

snížení,

nerespektu,

zneuznání, distance,

znehodnocení… ) dokáží „empiricky zdůvodnit“ a „rozeznat“ v popisech druhých. Stejně tak jako analytici, kteří je ovšem „překládají“ do schémat teorií nerovnosti. Mohou však překládat „blízko empirii“, aby se původní emický nádech nesetřel docela.

Agendy O co v interakcích mezi nájemníky a majiteli jejich bytu obvykle běží? O čem jednají? Nejčastěji jde o opravy a rekonstrukce bytů a domů.3 Hojně také nastolují téma úrovně

služeb: hovoří

o ne/pořádku

(osvětlení, hluk,

nepořádek, smrad) a ne/bezpečí (uzamykání, vloupání, opilci z restaurace v domě… ). Mluví o tom buď konkrétně, nebo na obecnější úrovni, o celkové ne/zanedbanosti, o kvalitě svého bydlení, nerušenosti soukromí, komfortu. Užívání společných prostor domu nájemníky, zejména sklepů, půd apod., je někdy zvláštním tématem zejména ve smyslu omezování tradičních užívacích práv nájemníků. Dále bývá respondenty-nájemníky popisovaným předmětem jejich vyjednávání s majiteli i výše poplatků za služby (výpočet), výše nájmu (ne/zvýšení) a obsah nájemní smlouvy (délka, obsah, omezení např. chovu 3 Opravy a rekonstrukce nájemníci v komunikaci ve fokusní skupině běžně rozlišují na „běžné“ a „větší“ a prostorově diferencují, na ty „v bytě“ a mimo jejich byt – „(v) baráku“. Rozlišování má praktickou funkci zejména pro nájemníky s regulovaným nájmem.

55

psů). O stěhování a vystěhovávání

a podmínkách vystěhování (náhradních

bytech, odstupném) se nájemníci s majiteli rovněž dohadují, ale často zprostředkovávají zkušenosti svých sousedů a historky o známých, kteří dostali náhradní byt nebo odstupné a jaké

(prakticky vždy hodnocené jako nějak

neekvivalentní).4

Rámce5 Diskuse o jednáních mezi nájemníky a majiteli postupně krystalizovala do dvou typů rámců, a to očekávání budoucnosti (zejména v souvislosti s blížící se deregulací nájmu) a hodnocení majitele, především z hlediska jeho solidnosti. Ideálem, a současně jediným příhodným klíčem k odvrácení rizika, jediným dobrým rozuzlením, je získat byt v „osobním vlastnictví“. Jedině jiný – též

soukromovlastnický

rámec

–

s vlastní

pozicí

majitele

v něm,

je

předpokladově bezpečný, do budoucna bezrizikový. Popisy stávajícího bydlení pracují na samozřejmých předpokladech („mám teda byt větší trochu, 72 metrů“) čili oproti jakémusi normálu, standardu, na který by měli asi jinak nárok. Krása bytu, nevšednost („velké 4 Informace o identitách, biografiích majitelů a nájemníků, o historii domu jsou také důležitou součástí agend (o čem se jedná), i když jako předmět rozhovoru mezi majitelem a nájemníkem figurují méně často. Spíše představují insiderské vědění užívané k definici kon/situace a identit i ve smyslu morálním („restituent“ či „zbohatlík“). Evokovaným kontextem jednání s majiteli o některých věcech bylo i jednání s dalšími nájemníky a vztahy s nimi (čili mezi nájemníky), a to nejen tam, kde s majitelem řešili některé popisované záležitosti všichni „sousedi“ společně přímo „na místě“, ale i tam, kdy není z nějakého důvodu (strach, obavy, oportunismus… ) možné kolektivně sledovat společné zájmy. Informace o sousedech a jejich separátním vyjednávání s majiteli a jeho efektech je cenným zdrojem lokálního vědění a zdrojem pro projektování vlastního postupu. 5 Koncept a pojem rámce byl uveden Ervingem Goffmanem v knize Frame analysis [Goffman 1986]. Základem „Frame analysis“ je idea rámců – interpretativních schémat umožňujících aktérům rozpoznat událost a dát smysl bezvýznamnému aspektu dané scény. „Každý primární rámec umožňuje uživateli umístit, vnímat, identifikovat a pojmenovat viditelně nekonečné množství konkrétních událostí definovaných svými pojmy“ [Goffman 1986: 21]. Goffmanovi jde o odpověď na otázku, jak lidé schematizují situace, když se ptají „O co tu (vlastně) jde?“, do „některých základních rámců porozumění, dostupných v naší společnosti, jejichž funkcí je dát událostem smysl“ [Goffman 1986: 10]. Situace je popisována partikulárním obsahem, kdežto rámec je popsán ustálenými pravidly fungování. Goffman vy/nalézal a typologizoval organizační báze zkušenosti, tedy „rámce porozumění“, jež ovšem současně sociální události a angažmá aktérů dále „řídí“. Rámce tak umožňují, aby si aktéři porozuměli a jednali „sehraně“. Tak jak lidé rozumějí své zkušenosti, tak jak ji organizují, rovněž sebenaplňujícím se způsobem prakticky jednají. „Sociální život obsahuje a v sobě fixuje porozumění, které o něm máme“ [Goffman 1986: 563].

56

stropy“, „obrovský dvéře“), poloha a historická hodnota, prostornost a další odkazují k tomu, jak hodnotí situaci „jako svou“, poukazují i na to, jak jsou mluvčí emočně

i prakticky zaangažováni v situaci (domov, místo paměti).

Nezřídka tyto popisy odkazují i k „uživatelskému statusu“, který je konfuzní (mám velký, pozoruhodný levný byt na dobré adrese, ale má to majitele). „Jako dřív to bylo nádherný bydlení“ (Jarda). Dřív znamená – aniž by to muselo být řečeno explicitně – dřív, než to dostal (zdědil, koupil) soukromý majitel.

Povaha (charakter) majitele/ky („slušný/slušná“, „solidní“, „má

pochopení“… ) nápadně určuje průběh jednání a organizuje zkušenosti. Od toho, jak je majitel vnímán a hodnocen, se primárně odvíjí vše,

někdy až

fatálně. Jarda: Já bydlím taky na Praze 5. Majitel prostě obyčejný hovado. Platíme, já nevim {nesroz.}, má to asi 120 metrů, nádhernej byt, nevrazil do toho ani pětník, vlastně vrazil, udělal stoupačky, zboural mi můj bazén a dal mi tam malou vanu. Jako dřív to bylo nádherný bydlení.6

Pro to, že je tento rámec sdílen, svědčí to, na jakých předpokladech staví (jak rámcují) dva účastníci, kteří hodnotili svou situaci na rozdíl od ostatních celkově pozitivně. Moderátor: A jak teď bydlíte? Květa: Teďka se synem na Praze 6, v Břevnově, na hlavní ulici na Bělohorský, je to byt 2+kk, ta kuchyňka je v předsíni, pan domácí celkem solidní, my si tam teda stěžovat nemůžem… Moderátor: Jiří! Jiří: Já bydlím ve dvougarsonce v Košířích, to je asi takový třípatrový činžák z dvacátých let a bydlím tam od sedmdesátých let s tím, že byt byl potom restituován po těch devadesátých letech. Dostali to teda majitelé, kteří tam bydleli. A jelikož jsme se znali všichni, těch pater tam není tolik, takže doteďka s tím majitelem vycházíme poměrně dobře. Je to díky tomu, že ten člověk tam bydlel. My jsme se znali, ty vztahy v tom menším baráku byly celkem slušné.

6 Jardův předpokladový scénář je přijat samozřejmou reakcí ostatních, ani moderátorka nežádá vysvětlení či zdůvodnění, ačkoli ve své roli často samozřejmá tvrzení různě svými reakcemi znesamozřejmuje.

57

Můžu potvrdit, že zkušenosti tady toho pana kolegy jsou spíš negativní. Já musím zaťukat, zatím to všechno klape, dohodli jsme se i na zvýšení nájemného. Máme smlouvu na dobu neurčitou. Vyměňovaly se okna, dělala se fasáda, na malování vevnitř jsme se složili, takže zatím, znovu musím zaklepat, je to v pohodě.

Oba mluvčí „přesvědčují“ druhé, že u nich to není „tak“. Tak, jak by se čekalo, předpokládalo (že majitel nebývá solidní a to že bývá nejrelevantnější důvod k stížnostem nájemníků). Oba vysvětlují nám i sobě navzájem tuto pro ně potěšitelnou „výjimku z (nepsaného) pravidla“, tedy výjimečně dobrý vztah s majitelem, dlouhou vzájemnou známostí (či osobní znalostí rodiny), velikostí a stálostí osazenstva domu (usedlictví) včetně rodiny majitele (Květa i Jiří). V tomto rámci (dobrá známost) pak, jak dále uvidíme, popisují mluvčínájemníci i běžné komunikační situace ohledně oprav a dalších obyčejných i extrémních agend. Květa: Nám se stanovily nájmy, když jsme se nastěhovali, a od tý doby vždycky, když je zvýšení, schválený vládou určitý procenta, von dá teda to maximum, tak připraví novou smlouvu, my jdeme k němu, on nám dá o kolik se to zvýšilo, nějaký dohadování o nájem tam nikdy nebylo. Moderátor: Takže o procenta, to si kontrolujete. Květa: Máme zvlášť dobrý domácí. Já je měla jako z dětství, protože jsme byli jako jedinej soukromej dům, tak jsem měla zkušenosti se starým panem domácím, ale tenhle ten, opravdu můžu říct, doopravdy nejsou problémy.

Známost hraje důležitou roli v komunikaci (průběhu, pocitu z ní i efektu), a to sociálně, psychologicky i prakticky. Rekrutace nájemníků do uvolněných bytů funguje na základě osobního doporučení budoucího nájemníka majiteli, a to i za tržní nájemné (Jířa).7 Scénář již rozehraného příběhu nájemníků v soukromém domě, který nájemníci společně v moderovaném interview vyvíjí, se do budoucna utváří odlišně pro My-nájemníci a pro Oni-majitelé. Sousedská komunita „původních“ nájemníků se v této vizi rozpadá a je až na výjimku (Jiří) odsouzena k zániku. To je dáno nejen vymíráním starých (ukončením „přirozené“ generační obměny), ale i prostě vlivem toho, „že to má majitele“

7

Toto doporučení znamená, že se za adepty majiteli zaručují.

58

(jako samozřejmé vysvětlení všeho). To se týká především dlouhodobých (hlavně regulovaných) nájemníků.8 A naopak mnohý dům je podle komentáře mluvčích stále více zabydlen příbuznými a známými majitele nebo přeměněn na nebytové prostory, což výrazně definuje jejich situaci nájemníků soukromých domů do budoucna.9 Květa: U nás sem chtěla kolegyni právě po tý jedný pani, co tam u nás umřela, a on řekl, že už ty byty nepronajímá, takže je má volný, a buď, že to dá, že tam je nějakej krámek, to byly většinou přízemní byty anebo to dá svý rodině, která si tam dělá další a další byty. Takže jako zatím je to tam volný a do budoucna si to chce nechat pro sebe. Hanka:… Když někdo v tom baráku umřel, protože tam bydleli hlavně starý lidi, tak on už ty byty teda nepronajímal znova, protože měl různý vnuky, tak většinou ten byt opravil nebo ho dal nějakejm těm vnukům. Tak je pravda, že v poslední době, když už tam teda nebydlim, tak tam zas bydlí někdo jinej, koho znám, tak tam udělal nový okna, docela ten barák hodně opravil, ale je to pravda, že už několik těch bytů mají ti jeho vnuci… Moderátor: A jak to je v těch ostatních? {bytech, pozn. aut.} Petr: Tam to má sklad ta Helena {dcera majitele, pozn. aut} a v tý druhý půlce nikdo nebydlí, tak je taky volnej.

Deregulace nájemného (a další změny v zákonech, které jim byly již v době konání

skupinového

rozhovoru

známy)

zakomponovaná

do

scénáře

očekávaného příběhu nevnáší změnu trendu k lepšímu, lepšímu pro nás nájemníky, přestože budeme platit vyšší nájemné (a jsme s tím smířeni). Tyto scénáře budoucí situace, jak známo ze sociologie i psychologie, mívají sílu sebenaplňující se prognózy. Tytéž rámce tiše organizují naše zcela praktické (nediskurzivní) jednání zde a nyní. Právě takové jednání, tedy jednání,

které

vychází

z tragického

scénáře

v celé

jeho

fatalistické

jednoznačnosti, připisují některým sousedům, kteří „to už vzdali“ či ustoupili Nájemníci dočasní „tržní“ přistupují k nájemnímu bytu jako k provizoriu, často jako k „startovnímu bytu“ s tím, že časem nějak svou situaci vyřeší buď pořízením vlastního bytu, či jinak. Také trvalí nájemníci počítají s tím, že jejich trvalý pobyt může být ovšem nedobrovolně provizorní, resp. nedefinitivní, že si jej po deregulaci nebudou moci dovolit, a to nejen finančně, ale také se změněnou osobní situací. Počítají například s tím, že by jim majitel nepovolil přihlásit k trvalému pobytu přítelkyni/přítele (David a další). 8

Ostatně z vlastní zkušenosti znám již dva „rodinné činžáky“. Ve vilových domech s více jednotkami je to již zcela běžné. 9

59

tomu „tlaku“ majitele a nechali se vyhnat, či sami „radši“ nabídli, že se odstěhují (ovšem vždy do menšího a/nebo horšího). Připisují to nemoci a stáří (opuštěnosti), což jsou kategorie spojené s atributy neschopnosti se čemusi bránit a bezbrannosti, strachu z konfliktu a úzkosti. Moderátor: Někdo dostal náhradní byt od majitele, kdo dostal náhradní byt od majitele? Nebo víte o někom? Jarda: U nás taky byly dvě pani, ty se toho bály, už zezačátku, tak dostaly v tom druhým baráku, ta měla 2+1, ale stejně velký jako my, a ta nahoře ta měla 1+1, tý je asi osumdesát, tak ta dostala taky garsonku. Moderátor: Tak a mě by zajímalo úplně konkrétně, co dostaly. No v tom samym baráku, jako stejný popisný číslo, ale je to menší barák. Moderátor: Ano. A nějaký finanční vyrovnání? Jarda: Ne, ne. Protože se ho bály, ta sousedka vedle ta mi brečela, která měla okna na tu naši terasu, dyť von mě může ještě něco udělat, já že ne, řikám, že by za to měla dostat nějaký peníze a vona nic. Ani stěhování jim nezaplatil.

Agendy K nejfrekventovanějším agendám patří úpravy a rekonstrukce. Nájemníci je vnímají především jako projev arogance moci majitelů či jako účinný nástroj šikany, jejímž konečným cílem je zbavit se nežádoucího nájemníka. Další frekventovanou agendou je výše nájmu ve vztahu ke kvalitě poskytovaných služeb. Účastníci diskuse si jednak stěžují na to, že

majitelé řadu svých

povinností neplní, jednak zpochybňují tvrzení majitelů, že zisky nepokryjí náklady. Rekonstrukce jako arogance moci Interakce s majitelem ohledně oprav, úprav a rekonstrukcí, tak jak je účastníci diskuse popisovali, se v základním vzorci, i když v různých variantách, často opakují bez ohledu na to, zda jde o explicitní stížnosti či zda si naopak svoji situaci pochvalují.10

10 Komunikační vzorec se tvaruje podle toho, „o co jde“, zda je to „uvnitř“ bytu či „vně“ a zda je to nájemníka nebo majitele (což neznamená, že to právně plně vlastní a může s tím libovolně nakládat). Komunikační vzorce souvisí i s tím, zda jde o velké rekonstrukce domu či bytu, či menší (např. koupelna v bytě, omítka domu), kdy z pohledu nájemníka jde, zdá se, spíše

60

Některé rekonstrukční akce, které zatěžují a obtěžují nájemníky, jsou prezentovány spíše jako rozmar či libovůle majitele než jako nutný či potřebný krok, o kterém by je byl přesvědčoval a přesvědčil.

Ochota i neochota

k nutným i nepotřebným ba nesmyslným rekonstrukcím je dávána do souvislosti s tím, zda na to majitel má a jak mu dům nese. U Davida ve smyslu „něco za něco“ (ve smyslu ukojení nesmyslných „rekonstrukčních choutek“ majitele, kterými je majitel jen obtěžuje, ale finančně je zas „nedrtí“). Jiné nájemníky podle nich samotných majitel „drtí“ (i když mu „dům nese“) a finančně usiluje o to nájemníky „zruinovat“. Nadto do domu „nedá ani korunu“ a „nestará se“, že dům „chátrá“. O tom, že by se majitel záměrně staral o komfort svých nájemníků a zvyšoval jej, nikdo ani neuvažuje. Neinvestování do domu a jejich bytu podle možností majitele (které nájemníci odhadují z celkového výnosu domu, hlavně z nebytovek) je silný a universální delegitimizační klíč. Odkazuje i ke kategorii „vykořisťování“ a útlaku. Spojení „přestože dům vynáší“, neopravuje ho a ještě „drtí nájemníky“ odejímá morální oprávnění být „panem domácím“ i restituentům, resp. jejich dědicům, tedy nejen „zbohatlíkům“. Když to majiteli „nenese“, má právo chtít od nájemníků více. Jak jinak by dům udržel v pořádku? Tato logika se plně potvrzuje i v dále v textu uvedeném veskrze pozitivním příkladu pana majitele a solidárních nájemníků. V pozadí těchto rozprav lze vyčíst, že k sociální kategorii majitel činžovního domu jsou silně normativně vázány tyto aktivity: „re-investuje“, udržuje dům, stará se o majetek a udržuje jej. Je ovšem zajímavé, co to znamená, když péče o spokojenost či udržení nájemníka není nijak morálně silným očekáváním ani u tržních nájemníků. Zdá se, že lidová sociologie odlišuje péči o budovu a péči o pohodlí (welfare) nájemníků, i když obojí spolu úzce souvisí. Moderátor: A říkáte, že to dal vymalovat, to znamená vnitřní chodby? Květa: Vnitřní chodby. Jinak nejsou třeba problémy, pokud si chcem rekonstruovat koupelnu, protože jsme si dávali třeba novou vanu.

o únosnost zhoršených podmínek užívání (tedy i lhůtu) a záruky, že výsledek opravy bude (i) k jeho prospěchu.

61

Moderátor: Sami? Květa: Sami. Dělal to syn. Jinak ta kuchyň s předsíní už byla udělaná, takže jsme si koupili akorát kuchyňskou linku.

Opravy většího rázu či rekonstrukce ve „svém“ bytě evidentně iniciují hlavně sami nájemníci a prezentují jako své záměry a zájmy.11 Většinou nastává „odkejvání“ (schválení žádosti či povolení), které je mluvčími-nájemníky hodnoceno, tak jako Květou, jako pozitivní dosažení. Přitom je evidentní, že nejen materiálové náklady, ale často i práce hradí obvykle a „samozřejmě“ nájemník. Je to „jeho byt“ a on „to chce“. Takovou relevanci situacím oprav v bytě dávají trvalí nájemníci, pro některé je to, tak jako pro Květu, privilegium. Pro druhé trvalé nájemníky, jako je David a další, je souhlas majitele s úpravou bytu na vlastní účet „aspoň něco“. Znamená to i pro ně určitý dílčí úspěch vyjednávání.12 David: V podstatě jediný s čím souhlasil, byla rekonstrukce koupelny. To nějak tak odkejval…

Větší opravy či úpravy v bytě, které jsou evidentně iniciovány majitelem a obvykle souvisejí s většími akcemi v celém domě, jako je výměna stoupaček spojená s rekonstrukcí koupelny, má zde jiný průběh. I když se na opravě aktivně (pracovně) podílí i sám nájemník, který je však k tomu donucen okolnostmi, pak evidentně bez nabídky kompenzace majitelem. Nájemník s ní nepočítá a nevyžaduje ji. Moderátor: Říkáte, že by rád s nimi {majitel s nájemníky, pozn. aut.} zametl? Už s někým zametl? Jarda: To se mu eště nepovedlo. První jsem byl já, a protože když tam dělal stoupačky, tak on tam udělal akorát díry na stoupačky a všechno sem to musel udělat já, protože by to trvalo strašně moc dlouho, třeba půl roku. Výjimečně následuje majitelův zákaz s argumentem, že jde o zájem udržet historický ráz domu (když šlo Davidovi o snížení stropu kvůli topení). 11

Ve fokusní skupině byly jen dvě ženy s „tržním“ nájemným, které však větší opravy neiniciovaly a na výzvy na nástěnce k nalakování si vnitřních oken „na svůj účet“ reagovaly odmítnutím „nabídky“ (chápané jako nabídka v uvozovkách). Výzvy předložené majitelem jako nabídka či možnost v souvislosti s lakováním vnějších oken majitelem (na jeho účet), odmítla Hana „možnost“ nalakovat si vnitřek za své s tím, že tam s kamarádkou bydlí provizorně. Hanka rámcově vysvětlovala přístup tím, že je do budoucna orientována na koupi „vlastního bytu“. 12

62

Akorát mi přines teda obkladačky a všechno, ty díry, co byly ve všech pokojích, já nevim, jak to tam je vedený, všechno, ta voda, ty pokoje jsou rozmlácený, všechno jsem si musel udělat sám. Moderátor: A co on na to? Jarda: Dal ty obkladačky. Moderátor: Obkladačky? Jarda: No. Tam se nedalo bydlet, jako aby tam byly díry ve zdi a ty roury tam koukaly a ty děti doma, to nešlo. Moderátor: Takže jste si to udělal sám. Jarda: Protože jsem s ním hovořil ruku v ruce, tak mi dal obkladačky. Moderátor: Já teda taky nevím, co je to hovořit ruku v ruce. Jarda: No jsem mu vysvětlil, že jsem silnější než on, ať mi ty věci dá, tak mi je teda druhej den přines. Moderátor: Takže mám tomu rozumět tak, že jste si třeba dali facku? Jarda: Několik jsem mu jich dal. Moderátor: Několik? Jarda: No. Já jsem mu hlavou bouch vo kanál, protože von byl drzej na všechny a sprostém na starý pani a já to nemám rád, a tak jsem mu teda vysvětlil, že todle ne a že ty věci chci, tak druhej den sem to tam měl. Moderátor: Ještě by mě zajímalo, kolik tomu majiteli je? Jarda: Já nevim, oni jsou jako dva. Jeden je hodnej a jeden zlej a oba dva jsou blbí jak Turek. Já nevim, voni si hrajou na takoví, já nevim, že sou chytrý, bohatý, prostě že to vydělali ty peníze, že jo, po tom devadesátym roce, protože dřív asi dělali v ČKD, takže koupili ten barák a mysleli, že ty starý lidi umřou hned a my pudeme do toho Kladna a na Prosek a tak, 1+1, 2+1. A vono se mu to nepovedlo. Starý lidi nechtěj umřít a s náma nějak jako nevyběh a já jsem mu dal ještě na boudu. No. (…) Moderátor: Máte tedy nástěnku? Jarda: Ne nástěnku, voni to lepí, jak jsou ty dveře plechový velký na elektrický hodiny. No tak na to to lepí a když to tam teda vydrží, když to tam nějakej ten, protože barák se nedá zamknout, to je taky normální. Tak si to člověk přečte, no a když nám měl bourat tu koupelnu, tak jsem řikal, že v žádným případě, protože já jsem si tam postavil bazén. No bazén ne, takovej malinkej, takovej pěknej, aby se tam dva lidi dospělí vykoupali v pohodě. No já jsem šel na operaci, tenkrát mi dělali s kolenem, mi vytahovali vodu

63

a manželka s dvouma dětma doma, tak je tam teda pustila, aby udělali koupelnu.13

Jarda popisuje hned několik specifických interakčních událostí, které mají některé rysy (co do jejich průběhu a významu) typické i pro další nájemníky. Majitel oznámí vývěskou rekonstrukci, není možné s ním o tom promluvit, je nedostupný, nájemníkovi se nedostává informací o harmonogramu akce, která ho omezí a naruší jeho soukromí.

Například Jarda si explicitně stěžuje na

přerušení postupu prací ve fázi rozkopání bytu, což podle něj ohrožuje klid v rodině i bezpečnost jeho dětí. Okolnostmi je donucen („a tak sem musel“) si opravu dodělat sám, ale majitel ho v tom nepodpoří. Následuje otevřený konflikt, který nájemník považuje za cestu, která vedla k řešení situace (dostal obklady a obložil si to sám). Z dalších popisovaných situací konfliktu s majitelem vyplývá, že v demonstraci síly vidí jedinou možnost vyjednávání s majiteli. Rekonstrukce jako nástroj „vypuzování“ Avizovaných rekonstrukcí se obávají i ti, kdo mají ucházející či dokonce slušné majitele. Taková rekonstrukce není jen předzvěstí nepořádku a vleklosti. „Plíživá rekonstrukce“, jak tento postup nazývá pan David, je podle některých explicitně dávána do souvislosti s „vypuzováním“ zejména starých nájemníků, pro které je takový scénář stresující, takže svolí, či dokonce sami majiteli nabídnou, že se vystěhují, často i za nevýhodných podmínek. Všechny popisované bytové náhrady jsou menší anebo také z hlediska mluvčíchnájemníků v horší lokalitě. Je tedy jasné, kdo z toho má/může mít prospěch.

David: Vím, že paní o tom tam mluvila, že v podstatě za ní přišel, že by ten její byt zrekonstruoval, jestli by souhlasila, tak ona sama měla takovej velkej byt, už na to asi sama nestačila, starší pani, tak jí koupil menší. Petr: Já s tím Andrlem od tý doby, co se odstěhoval, nemluvil, ale vim, že {majitel, pozn. aut} určitě jim žádný prachy nedal, protože furt na ně {na své nájemníky, pozn. aut.} vyvíjel tlak.

13

Značka „(…)“ znamená vynechávku několika replik či sekvencí.

64

Druhý příklad souseda pana Petra je také dáván do souvislosti s tím, jak se byt pana Andrleho stával postupně neobyvatelným, a to podle Petra i díky přispění majitele, který problémy záměrně neřešil. Odstěhování souseda považuje za úspěch majitelovy strategie neudržovat dům a zhoršovat podmínky užívání bytu. Za co vlastně platíme? Časté jsou stížnosti na obtěžování nájemníků pachem z popelnic, hlukem z podniků a na bezpečnost. Tyto situace, kdy na stížnosti nájemníků majitel nereaguje, se dva nájemníci, jak líčí, pokusili řešit stížností přímo hygienikům. Bez výsledku. Mají pocit, že není koho se dovolat, a to ani nezávislých institucí. Naznačují, že ty nejsou na straně „lidí jako

my“ a mají pochyby o jejich

objektivitě. Na podnět moderátora reflektují i další překážky, které stojí v cestě možnosti domoci se svých práv a požadavků v jednání s majitelem. Jednou z nich je – až na výjimku – také nedostatek spolupráce. Nájemníci se mezi sebou nedomlouvají na společném postupu proti majiteli, protože mají strach. Petr: Náš majitel tradičně argumentuje tím, že to, co vysbírá na těch nájmech, že mu nestačí na pokrytí režie, čemuž já nevěřim, ale on v životě nerozkryje karty, aby řekl, helejte se, já mám takovouhle celou nabídku, vymalování bude stát tolik a tolik, já bych obešel ty lidi, ale ty lidi, jak říkal tady kolega se bojej, prostě nechtěj, abych já dostal tu informaci, protože jsou starý. Já bych řek, on mi to řek Hrdlička. A on by mazal na Hrdličku. A Hrdlička by se mnou nekomunikoval vůbec. Takže ty lidi nemaj odvahu, jenom já vim, že platim určitě nejvíc těch sedum tisíc. Andrle ten tam měl asi čtyři a půl ale měl 1+1, ale prostě on tyhlety starý lidi možná, jak řikám, ten strach jim svazuje jazyk natolik, že Vám neřeknou nikdy ty prachy, vždycky to nějak zakulatěj, „já nemám výhrad, ale mně to tady stačí, já to tady ňák doklepu“. Moderátor: Dobře. Dobře. A ještě ty právní věci. Čím on argumentuje? Petr: No tak on vždycky se chytne toho, někde si přečte nějakou zprávu v novinách, je zajímavý všeobecný informace, on se specializuje jenom na to, co je pro něj přínos. Samozřejmě třeba ten zákon není, nebo to nevstoupilo v platnost, ale on s tim argumentuje, že se to dozvěděl. Moderátor: Ano. Ale ještě úplně konkrétně. S čím třeba přišel naposled? Petr: No zvýšení nájmu. Že to je lokalita, kam se chce stěhovat každej, že tohle byla ulice, která byla reprezentací Vinohrad a že on to prostě chce taky tak

65

vytáhnout, takže tam bude chtít mít nějaký zazobance, který budou mít před barákem Jaguára a on jim dá třeba 12 tisíc nájem. Moderátor: Takhle to říká? Petr: No, takhle to říká, on prostě se s tím neskrejvá, taky neřekne ani ta Helena {dcera majitele, pozn. aut}, kolik platí nájem, a teď si představte celý sklepy má, zabraný půlku baráku krám a ve sklepě má krám, tam je točitý schodiště dolů a nahoře, tam těch 94 metrů čtverečních má jako sklep. Jarda: Já bych Vám taky neřek, jakej mám nájem. Petr: A teďko když jdete po těch podestách, to jsou mezi schodama, tak slyšíte, jak se ty dlaždičky houpou, takže uhodnete, kterej nájemník je v patře. Moderátor: A ještě se zeptám, jak s Váma komunikuje ten člověk? Petr: Komunikuje jednou za rok a to jen tim, že napíše dopis, že nám zvyšuje nájem k nějakýmu datu a odvolává se na nějakou vyhlášku. Moderátor: A o kolik ho zvyšuje? Petr: Teď třeba o tisíc to zvednul. Že to je zajímavá lokalita a že tedy jestli myslíme, tak nám sežene náhradní byt. Moderátor: A Vy na to přistoupíte na to zvýšení? Petr: No, co nám zbyde? Moje žena je takový tele, že musí bydlet ve {název ulice, pozn. aut.}. Jarda: To nejde zvednout o tisíc korun, to je přece hloupost. To jde jenom nějaký procenta se to zvedá.

Pan Petr, nejstarší účastník diskuse, který je sám v důchodovém věku (63) let, se prezentuje jako ten, kdo boj s majitelem na rozdíl od řady nájemníků-důchodců nevzdává a neustupuje mu. V úryvku popisuje problematickou komunikaci mezi nájemníky, kteří mají strach si i vyměňovat informace i o docela běžných věcech, jako je činže a poplatky za služby. Na to pak replikou navazuje pan Jarda, že má stejný postoj, který Petr kritizuje jako ustrašenost svých sousedů: „Já bych Vám taky neřek, jakej mám nájem.“

Jardovou reakcí, která byla

ostatními normálně přijata, se v diskusi jednání sousedů zpochybněné Petrem normalizuje, zesamozřejmuje. Pan Petr již dříve vysvětlil a omluvil jednání sousedů stářím a strachem a pochopitelnou touhou „nějak to v klidu doklepat“, „dožít“. Poté shrnuje projevy ostentativního nezájmu svého pana majitele mít v baráku obyčejný lidi,

66

jako jsme my („on se s tim neskrejvá“). Tím implikuje morální odsudek a zahrnuje předpoklad, že se s takovým názorem normálně (morální) člověk skrývá, když už ho má, protože je to názor sociálně nepřípustný. Popis komunikace s majitelem, který jim prostě dopisem oznámí, že zvyšuje nájem o tisíc korun vyúsťuje v to, že na takové zvýšení – ač nerad a s podezřením a úzkostí – přistupuje, aniž by si ověřil, že majitel na to má podle předpisů nárok. Pan Jarda a pak další účastníci argumentovaně dokládají, že Petrův majitel takový nárok nemá. Replika pana Petra „No co nám zbyde?“, je i pro další účastníky signálem Petrovy rezignace před nehoráznými (právně nepodloženými) nároky majitele. Na druhé straně je z reakcí patrné, že podobné praktiky majitelů nájemníky nepřekvapují, jsou běžné („Na nás to už taky zkoušel…“).14 Právě pan Petr byl otevřeně kritický vůči tlaku a neoprávněným požadavkům majitele. Také se explicite kategoricky distancoval

od těch

starých ustrašených, kteří tomu tlaku podléhají, anebo dokonce to předem vzdávají. Nyní mu ostatní účastníci otevřeně naznačují, že jeho výpověď čtou jinak než on: že se podřizuje a ustupuje i tam, kde je evidentně v právu: Petr: On se někde dočte, on to sleduje, ale aniž by to vstoupilo v platnost, ale on už se toho chytne a teď s tím začne laborovat. Proto moje žena, když dělala ve státních orgánech, mu to vracela direktem, zase sesbírala informace od kolegů a nějakou jinou formou mu to vrátila. Jarda: To by mohl teda přijít, teda! Moderátor: To, co řekl Jarda, že se to zvedá. Jak to teda je, může se to teda zvednout o nějaký procento? Jarda: Jenom o procenta, on nemůže teda přijít, aby prostě „ty platíš tři tisíce a dáš mi bůra, protože bydlíš moc v centru.“ To je daný, přece vláda, nebo ty poslanci to schválej určitý procenta a potom oni dávaj nějaký doplatky těm, co na to nemaj. David: Oni poprvé zkusí místo těch tří říct toho bůra, a jakmile voni kejvnou na neregulovaný nájemný, tak budou za měsíc platit patnáct. Jakmile poprvé kejvnou na jiný nájemný než regulovaný, tak už se zpátky nedovolaj.

14

Zde ukazují, že mají oporu v právu a politických rozhodnutích a že svá práva znají.

67

Jarda: Na nás už to zkoušel taky. Budete platit tolik a tolik. Já jsem řikal prostě nic, bude se ti posílat pořád na tu složenku stejně, vůbec mi to nezajímá, dej mi k soudu. Neexistuje, aby on přišel a řek ty bydlíš ve {název ulice, pozn. aut.} a budeš platit víc o tisíc korun.15

Neptejte se, kolik za co, když platíte málo Nájemníci nezřídka líčí, tak jako pan Petr v první větě, komunikační situace okolo vyúčtování poplatků, kdy za (často podle nich nekvalitní či nefungující služby) mají platit. Takové situace popisuje například Helena, která žádala od majitelky vysvětlení, za co je doplatek za služby a „vysvětlení“ znělo: „Rači se neptejte. Jediný, co Vám můžu říct, že na Vás doplácim.“16 Toto ponižující postavení regulovaných nájemníků jako jakýchsi neplatičů či poloplatičů, na které ostatní doplácí a jsou jen trpěni, se přenáší i do ostatních oblastí kontaktu a vztahu. Nájem nejsou služby za provoz, ty platí všichni podle stejného metru.17 Je zajímavé, jak toto běžné

vysvětlení funguje bez ohledu na

pozici/kategorii mluvčího. Zaznělo v diskusi jako argument i u oněch dvou nájemnic, které platí vyšší tržní nájemné a mají dočasnou smlouvu. Je argumentem toho, že právě jejich problémy se domácí snaží řešit. Přitom samy prozrazují svým hodnocením, že ne vždy optimálně či dobře. Předpokládaly snad, že ti, co platí méně, jsou na tom s kvalitou služeb v mnohem hůř?18 Že „tržní model“ vysvětlení fér jednání domácího a dobrých služeb neplatí ani v jejich příkladech jim také v reakci jejich regulovaní kolegové nájemníci naznačují. Naznačují, že jsou naivní, „naletěly“: Nesouhlas s ústupkem pana Petra jeho majiteli, který ne-oprávněně a ne-důvodně zvedá činži formou oznámení do schránek, mu oba další účastníci dávají najevo tak, aby se vyhnuli zrátě image, resp. goffmanovskému „narušení tváře“. Jarda naznačuje, co by v podobné situaci dělal on: „To by mohl teda přijít, teda!“ David se uchyluje k zobecňujícímu plurálu „Jakmile mu jednou kejvnou… “ (nájemníci). I z toho je patrné eticko-normativní poselství jejich varování co v pozici/kategorii nájemník rozhodně nedělat, co je ohrožující. 15

Údaj pochází z individuálního, nikoli skupinového rozhovoru, rezonuje však s daty z fokusní skupiny. 16

Sami majitelé odlišné nároky trvalých nájemníků často reflektovali (v separátní diskusi majitelů, o které píše ve svém příspěvku Jiří Šafr) v tom smyslu, že si tito nájemníci tolik netroufají něco po nich požadovat, že „regulovaní“ jsou „zkrotlí“. Ústy nájemníka Jardy „držej hubu a krok“. Zdá se, že v tomto ohledu mezi majiteli a nájemníky panuje tichý konsenzus. 17

18 Pro všechny kategorie/pozice mluvčích (regulovaní, neregulovaní nájemníci) je tedy vysvětlení, které de/legitimizuje kooperaci nájemník-majitel uživatelsky universální: „Ne/funguje to, protože se majitel ne/snaží, protože někdo ne/platí víc/míň. Slouží jako argument řady i významově protichůdných činů a vztahů.

68

Moderátor: Takže Jířa a Hanka jsou v jiným postavení. Na jak dlouho máte tu smlouvu, Hanko? Hanka: Já nevim přesně. Jířa: Na tři měsíce. Hanka: Tak tady, ne, tady je to asi na rok. Moderátor: Opravdu se každý tři měsíce sejdete a něco podepíšete, Jířo? Jířa: No já ne, ale ta. {kamarádka, se kterou bydlí, pozn. aut.} Moderátor: Opravdu se podepíše nějaký papír? Jířa: Jako formát dodatku, že se smlouva, nebo platnost smlouvy se prodlužuje do… Petr: Takže je má v hrsti. Moderátor: No a já jsem se chtěla zeptat, neobtěžuje Vás to? Jířa: Ne, vůbec. To není žádnej problém, majitelka je slušná, kamarádka je taky slušná, já jsem tam taky slušná. Moderátor: Zvyšování nájmu řešíte? O kolik chtěl zvýšit a jak to bylo? Hanka: Tak tam to bylo tak, že když jsem se přistěhovala, tak přišel, že si budem ještě elektřinu platit sami. Je to vlastně rok. Takže v tom je jenom studená voda. Co platíme těch devět tisíc. Moderátor: To jste nevěděly, když jste se přistěhovaly na začátku? Hanka: Tak já jsem se přistěhovala, protože jsem se neměla zrovna kam nastěhovat, tak se to řešilo. Moderátor: Tak jste na to přistoupila. Hanka: A co jsem měla dělat? Měla jsem jít zas o barák dál? Protože jsem v Praze devět let, tak už jsem se stěhovala několikrát.

Výčitka majitelů, že regulovaní platí málo, a tak „nemají nárok“, je zde spojena se ztrátou možnosti (upření oprávnění) kontroly nad tím, jako jsou skutečné výdaje za provoz a opravy a spoustou dohadů.19 Nájemníci pak chápou dům

Jinak řečeno diskurzivní praktika majitelů slouží mocenské praxi (zneprávnění vyloučením z kontroly podmínek vlastního života). Sdílená členská představa, že se to týká jen regulovaných nájemníků, není tak docela na místě, i když v jejich případě není tato sociální praxe takto majiteli argumentačně podpořena. Praktika v případě Hanky je kategorizovaná v podstatě jako vydírání a je též provedena i diskurzivně (sekvenčně formou „dodatku“ ke smlouvě). Lépe řečeno na diskurzivní praxi a jejím časovém uspořádání je sociální praxe a její efekt (vydírání, vykořisťování) zde silně závislá. Jinak řečeno, kdyby všechny okolnosti a finanční podmínky pronájmu byly mezi majitelem a zájemkyní o pronájem dojednány 19

69

jako celek i s nebytovkami a marně se snaží vypočítat či zjistit, zda je dům skutečně „prodělečný“ a zda je stigma domovních příživníků ekonomicky (a tedy morálně) podložené. Legitimují pak možnou ztrátovost z regulovaného nájmu možnými výnosy celého domu.20

Strategie adaptace V duchu Thomasova pojmu postoje jako způsobu aktivní adaptace na subjektivně či biograficky definovanou situaci se pokusím vytvořit typologii nalezených adaptačních mechanismů na takto rámcovanou (uchopenoupochopenou) situaci. Ve skupinové diskusi mluvčí líčí strategické postupy Partikulární modely adaptace: Neustupovat majiteli v základních věcech, na které je legální nárok (smlouva, nájemné), ukázat rozhodnost od počátku a ostatní nepodstatné „rozmary“ tolerovat s nadhledem (David). „Vracet to (majiteli) direktem“. Dík pozici ve státní správě, konexím a informacím být připraven zašermovat předpisy (Petr, resp. manželka Petra) Vysvětlit to majiteli „ručně a stručně“. Demonstrovat svou sílu a připravenost se bránit i násilným prostředkem (Jarda) Stěžovat si na úřadě, instituci, např. na hygienické stanici, nikoli přímo domácímu či na něj, ale na problémy typu hluk, nehygienické poměry apod. (David, Jarda) Separátně se dohodnout s majitelem, získat pro sebe výhodu (Jarda) Podlehnout situaci (hrozbě, tlaku, zhoršování podmínek bydlení… ), ustoupit a vystěhovat se za náhradu (byť neadekvátní) (Petr, Jarda, David, Květa) Preventivní ústup. Raději ustoupit i za cenu ztát, ještě než začnu obtíže či dokonce boj (Petr) Podlejzat majiteli a dělat mu, co mu na očích vidí, aby se nezlobil, sloužit mu … (David) Nějak dožít. Nějak to doklepat… (o nic se nestarat, raději se nezajímat…) (Petr, David, Jarda) Nic od majitele nechtít a nežádat informace („bejt pěkně zticha“), vše si raději udělat a uhradit sám, abych ho nepopudil… (Jarda, Petr, Hanka, Květa, Jířa)

nájemníků, a to jak své, tak svých sousedů. Taková mluvní situace, jako je řízené skupinové interview, je především sebeprezentací před druhými lidmi, o kterých vím jen to, že jsou členy stejné kategorie (nájemník). Není proto divu, a podpisy stvrzeny předem, před faktickým nastěhováním Hanky, těžko bychom stejnou situaci s placením poplatků označili jako klamání a vydírání. To ovšem zjevně majitelé nedělají a takto o věci neuvažují. Vzájemný respekt a důvěra obou stran je narušena, obě strany kódují situaci jinak. De facto tak (až na výjimku – pana Jiřího, viz níže) obě strany ze své pozice/kategorie konstruují pro ně a z jejich hlediska poněkud jiného schématu situace (čili RÁMCE). V tomto případě rámcují majitelé a nájemníci odlišně. Podrobněji viz též text Jiřího Šafra, který se zabývá především pohledem majitelů. 20

70

že se ke svým vlastním defenzivním strategiím (strach, ústup, podlejzání) vědomě a explicitně až na výjimky veřejně nehlásí. Projektují či přenáší nepřijatelné strategické jednání na jiné kategorie („důchodci“, „ty starý“), nebo konkrétně a jmenovitě na osoby například na své manželky, sousedy, sousedky a známé. Líčí je jako racionální postupy svých sousedů, často starých a bezbranných (osamělých), chudých. Tím, že se od takových postupů distancují, naznačují morální spornost takového jednání například tak, že jej omlouvají (stářím, nemocí a dalšími okolnostmi). Na příkladech (datech) uváděných v jednotlivých pododdílech studie jsou strategie empiricky doloženy, snad kromě „podlejzání“. Takovou situaci popisuje David. Když si stěžoval na nepořádek okolo popelnic v domě, sousedka se raději zadarmo ujala úklidu domu, aby byl klid. „Taková podlejzavá“, charakterizuje ji David. Nejen strach z útisku a ústrků, ale i hrůza (stres) z velkých rekonstrukcí přinášející do života změny, které staří lidé odkázaní na byt již obtížně snáší, vede často dle popisů k preventivnímu ústupu ohrožených nájemníků (podstoupení bytu majiteli za menší, méně hodnotnou náhradu). Jiné typy strategií vztahují k sobě a vyjednávají je mezi sebou, zejména jednostranné dohadování s majiteli o výhodách jen pro sebe. Hlásí se i veřejně k tomu, že sousedům neposkytují informace o své smlouvě s majitelem (Jarda). Sami sebe explicitně a vědomě jako defenzivní necharakterizují. Implicite a nezáměrně se však k defenzivním postupům jednání s majiteli při diskusi přihlašují mnozí (Petr, Jířa, Hanka, David a další). Ostatní účastníci (i moderátor)

jim to pak dávají najevo svými reakcemi, čímž jejich jednání

s majiteli jako defenzivní nepřímo pojmenovávají („takže je má v hrsti“ apod.), ale vystavují je také reflexi a nutnosti své jednání vysvětlit a ospravedlnit. Příspěvky pana Jiřího se na první pohled svým pozitivním vyzněním těm ostatním zcela vymykají. Popisuje přesvědčivě, jak (hladce, dobře) fungují kooperace s jejich majitelem a na jaké bázi. Metafora „společenství vlastníků“, kterou Jiří k definování nastoleného „pracovního konsensu“ nájemníků s majitelem použil, je výstižná. Pan domácí v domě dlouhodobě bydlí, má

71

Kolektivní adaptace: „Družstvo vlastníků“, kdy funguje onen „vzájemný respekt“ k druhému, který plyne z dlouhodobého osobního vztahu, z důvěry, která prolamuje hranice nerovnosti (Jiří) „Kolektivní kontrola nájemníků“, konzultace se sousedem, který kontroluje výpočet činže majitelem. Zde jde spíše o podpoření se nájemníků, aby měli kontrolu nad oprávněnou mírou nároku jejich majitele (David)

důvěru nájemníků. Příkladem opravy fasády domu dokládá, že majitel je nezaskakuje, konzultuje potřebu opravy, postup a cenu s nájemníky, kteří jsou ochotni ho zaúvěrovat, poradit s výběrem levné firmy, aby je to všechny stálo co nejméně.21 Nájemníci, kteří spolu komunikují a znají se navzájem, se dohodli na podmínkách půjčky pro jejich dům. Podstatnou okolností je podle Jiřího, že majitele i dům dlouho znají a jsou také schopni to financovat („nejsou chudí důchodci“). Chápou, že dům bez nebytových prostor mu asi moc nevynáší.22 Z Jiřím užitých metafor i z volby slov pro popis akcí („podílíme se“), kdy nezřídka popisuje konání v kolektivní inklusivní kategorii „My“ (společně), jakož i z celého vyladění (tuning) popisu fungování „jejich domu“, je patrné, že plynulá a pro nájemníky efektivní komunikace je z hlediska mluvčího nejen funkčně efektivní, ale také

morálně mezilidsky cenná.

Je

především dobrovolnou dohodou obou stran, je v společném zájmu všech: nájemníků i majitele. Podíváme-li se zběžně nikoli na obsah výpovědi, ale na pozici ve fokusní interakci, uvidíme signály, že pan Jiří se v souladu s tím umisťuje.23 O tom svědčí mj. I sebeoprava (selfrepair), která je reakcí na kolegu, který hovoří o sousedech Ukrajincích, kteří ruší ostatní. Z „my bysme je tam nepustili“ se opravuje na „majitel“ by je tam nepustil. Tím signalizuje přesvědčivě, že myslí o záležitostech bytu a domu v modu My, že tuto záležitost bere jako kolektivní

21 To, že nájemníci fakticky úvěrují majitele, není úplně výjimečné, ale není jim to obvykle majiteli takto předloženo, není to jimi uznáno. 22 Toto Jiřího jednání (dohoda) není ostatními nájemníky evidentně bráno jako ústupek neoprávněnému nároku majitele, ač Jiří platí více, než by musel. Zde je rozdíl v posuzování věci od případu pana Petra anebo Hanky. 23 Tedy umisťuje či „pozicuje“ [Goffman] sebe jako mluvčího (subjekt promluvy) vzhledem k objektu promluvy i k participantům a to svým vlastním promlouváním, tedy svým mluvním aktem. Tím aktuální mluvčí demonstruje z jaké pozice (role/identity) právě promlouvá, zde použitím zájmena My místo On.

72

odpovědnost i privilegium všech obyvatel domu, nikoli jen majitele (a to i v kontextu možné situace přijímání nájemníků do koldomu). Tam většina těch sousedů zůstala a jsou tam většinou starší lidi, z dvacátých, třicátých let, takže ti, kteří tam bydleli, jsou spíš staršího věku, ale samozřejmě jejich potomci tam bydlí taky, takže zatím je to v pohodě. Žádný Ukrajince tam nemáme a ani bysme je tam nepustili. Nebo ten majitel určitě ne. (Jiří)

Na straně druhé se podle mého názoru popisy kontextu situace a její historie (jež jako podmínky fundují rámce), jako situace, kde to funguje na bázi pochopení, důvěry a spolupráce, přestože jsme každý v jiné vlastnické pozici, řídí stejným podkladovým vzorcem i v případech opačných – negativních, kdy je mezi oběma stranami v interakci stavěna hranice. Obojí,

hranice i jejich

překračování, vše se týká kvality mezilidských vztahů, které jsou založeny na dlouhodobé znalosti a na ní založené důvěře. Na tom, že majitel je „slušný“. Ekonomické (nejsou to chudí nájemníci-důchodci) je jen podmínkou nutnou, ale vůbec ne postačující. Důležité je například, že se sousedství slušných lidí v domě Jiřího nerozpadlo, což dnes není samozřejmé. Důvěra a solidarita může existovat i mezi „třídními nepřáteli“, neodvíjí se ale od smlouvy v právním či „ekonomicko-tržním“ smyslu, ale od dobrovolné nepsané smlouvy ukotvené v síti dobrých mezilidských vztahů Moderátor: Dobře. Tak Jiří! Jiří: Já už jsem to tady konstatoval, že tedy, zaplať pámbu, tedy bydlím v domě s majitelem, který je slušný. Samozřejmě výdaje jsou někdy statisícové. Moderátor: Jeho výdaje? Jiří: Ano. On si vzal úvěr, protože tam padá omítka, sjednal firmu. Moderátor: Dobře, takže Vy vlastně vidíte do jeho problémů. Jiří: My se podílíme na problémech. Ono to vypadá, že je to společenství vlastníků, ale má to majitele. Ale říkám znovu, díky tomu, že majitel je slušnej člověk, a díky tomu, že nájemníci, kteří tam bydlej, nejsou chudý důchodci, nebo nejsou třeba lidi, kteří nemají na to, aby zplatili třeba firmu na fasádu. Tak se prostě na to složíme nebo máme nějaký splátkový kalendář, který jsme podepsali společně a platíme jim to v měsíčních splátkách, ten úvěr. Čili chci říct to, že pokud se všechno řeší na mezilidských vztazích a ten majitel se musí mít pochopení a nájemníci zase vůči němu. Já naprosto chápu, že když je

73

barák na spadnutí a je někde regulovaný nájemný, tak ten majitel z toho nemůže vydělat ani ň. Je to prodělečný. Ale na druhé straně zase nároky některejch majitelů jsou přemrštěný, teďko se soudí a chtěli by nějaké horentní sumy. Tam prostě musí byt nějaký kompromis podle mě. Mezi regulovaným nájemným a přemrštěnými požadavky těch majitelů (…) Jiří: Dokonce když byli opravovat fasády, tak nám ukázal faktury, že jakoby nekecá, že to stálo tolik, i říkal, nevíte někdo o nějaký slušný firmě, levný? Radí se i, jeden kolega, kterej dělal u stavební firmy a měl přehled, tak mu doporučil firmu.

Partikulární a kolektivní adaptace se v líčení praktik a v líčených praktikách kombinují. Mísí se nejen mezi oběma ideálními typy, ale i uvnitř nich: ofenzivní s ofenzivními, ale i ofenzivní s defenzivními (i v jedné situaci/události).24 To je samozřejmě kontextuální/situační, závisí na okolnostech užití strategie a jejím efektu i na pozici aktéra, např. dlouhodobý/v provizoriu či regulovaný/neregulovaný atp... Typologii lze vztáhnout i k pojmu „strategie zvládání“ (coping strategy).25 Uvedená typologie si rozhodně neklade nárok na úplnost, neboť s mnoha nájemníky jsme nehovořili a strom adaptační šikovnosti lidí ve společnosti, která se radikálně mění každých dvacet let, je nadmíru košatý. Adaptace či zvládání se dotýká jak jednání činy, tak i řešení situace slovy. Často je „jen“ slovní redefinicí těžko zvládnutelné situace pro sebe a předefinování své pozice v ní a přístupu k ní, když se nedaří ji

řešit

praktickým jednáním. Nalezená typologie strategií zvládání situace nájemníka domu s majitelem se jinak řečeno týká

sociální i diskurzivní praxe, což je

ostatně těžko oddělitelné.26

24 Pojmy ofenzivní a defenzivní strategie jsou pouze instrumentální a analytickou pomůckou k popisu typů nalezených strategií. Nejsou však docela odtrženy od etnokonceptů a jejich sémantiky: i nájemníci konkrétní postoje nájemníků nezřídka takto charakterizují („ustupovat“, „bránit se“, „nechat si líbit“ vs. „bojovat“, „vyběhnout s“…).

Pojem „strategií zvládání“ se váže ke geertzovské „teorii napětí“ (a k její distinkci od „teorie zájmů“). Aktéři si podle ní nejsou tak jisti svými záměry, nesledují vždy vědomě jednoznačné cíle, nedožadují se splnění jasných nároků. Aktéři v této optice nejsou takovými „akčními hrdiny“. Spíše zakoušejí složitost své situace, snaží se unést břemena a řešit problémy, které situace s sebou nese. 25

K nediskurzivní praxi zde ovšem máme přístup jen přes diskurzivní praktiky, promluvu a texty.

26

74

Závěr Nájemníci-mluvčí

reflexivně

a kontextově

vážou

nerovnosti

na sociální

pozici/kategorii aktérů. Vedle dalších atributů pozice/kategorie,

jako je

dlouhodobost či provizornost (dočasnost), věk a status pracujícího či důchodce (a solventnost), reflektují zejména, zda jsou

regulovanými-trvalými a nebo

„tržními“ nájemníky. Ukazují, jak jim je v mnoha případech dáváno najevo, že jsou jen trpěni, že jsou buď nevýhodní, či přímo příživníci, a jak se s tím vyrovnávají.27 Lidová teorie (ideologie) „regulovaných“ nájemníků dává morálně do souvislosti majitelův úhrnný výnos (celkový zisk z celého domu), jeho starost a péči o dům (jako celek) na jednu stranu rovnice

a na stranu druhou

požadavky majitele na výběr tomu adekvátního nájemného z nájemních bytů v domě. Pokud první část rovnice představuje aktiva, pak není vážný důvod vyžadovat (ani od regulovaných) nájemníků vyšší platby,

chovat se k nim

bezohledně a nerespektovat dlouhodobou držbou vydržená nájemní práva (status). V takovém případě není důvod k dalším požadavkům a už vůbec ne k neslušným metodám (jejichž výčet uvádějí). Nevyžadují pak zvláštní péči o své záležitosti (komfort) a neočekávají zájem majitele o kvalitu jejich bytu. Nenárokují pozici skutečného klienta. Implicite počítají s tím, že „vnitřek“ bytu je jejich problém. Stačí, když jim potřebné rekonstrukce majitel jen „odkejvá“ a mohou si je sami udělat a když toleruje jejich vlastní předchozí úpravy a rekonstrukce bytu. Ani tržní ani regulovaní nájemníci soukromých domů nepředkládají

optimistické

scénáře

budoucího

vývoje

a to

přesto,

že

s deregulací jsou smířeni. Do budoucna vidí nejistotu a rizika svého postavení.28

Majiteli jsou někdy nálepkováni jako „regulovaný“ či „regulovčici“ (jako narážka na socialistický, tedy pochybný původ jejich „privilegií“)

27

I Květa, která si na svého domácího vůbec nestěžuje, uvádí jako varovné zobecnění v příkladu „co se může lidem jako my klidně stát“ příběh své kolegyně od soudu (žádné neplatičky či asociálky), která skončila na ulici: „Já jsem měla kolegyni, která pracovala u krajského soudu leta letoucí, kdyby ji moje kolegyně nevzala k sobě domu, zůstala by na ulici. Jenom proto, že ten majitel je vyhodil, bydlel na Vinohradech, koupil to nějakej Ital, všechny nájemníky vyhodil a dal jim po čtyřista tisících, nedal jim byty. Za čtyřista tisíc v Praze nekoupíte ani garáž. Takže ona zůstala se čtyři sta tisícema a koupila si smlouvu, jak Vy jste tady o tom mluvili, že si někdo může koupit tu smlouvu na dobu neurčitou s majitelem a ten 28

75

Záruku slušných férových vztahů nájemníka s majitelem nevidí ani tak v právních zárukách jako spíš v dobrých osobních vztazích založených na dlouhodobé znalosti a důvěře.

Literatura BOURDIEU, P. (1990). „Un placement de pére de la famille“. Actes de la recherche en sciences sociales. 81–82: 6–33 BOURDIEU, P., M. DE SAINT MARTIN (1990). „Le sens de la proprieté.“ Actes de la recherche en sciences sociales. 81–82: 52–64 GOFFMAN, E. (1986). Frame analysis. An Essay on the Organization of Experience. Boston: Northeastern University Press GEERZ, C. (2000). Interpretace kultur. Praha: SLON MORGAN, D. L. (1996). „Focus Groups.“ Annual Review of Sociology 22: 129–152 SZELÉNEYI, I. (1987). Urban inequalities under state socialism. Oxford: Oxford univ. Press ŠANDEROVÁ, J., O. ŠMÍDOVÁ (2006). „Možnosti a meze kvalitativního výzkumu sociálních nerovností“. Prague Social Science Studies. SOC-002 ŠMÍDOVÁ, O. (1996). „Vlastnictví a kvazi-vlastnictví bytů za socialismu a jejich postsocialistická mutace.“ In: Původní a noví vlastníci. Strategie nabývání majetku ve střední a východní Evropě. Cahiers de CEFRES No. 11: 115–136 SMITH, D. E. (1987). The everyday world as problematic: a feminist sociology. Univ. Of Toronto Press SCHONDELBAUEROVÁ, P. (2005). Bydlení v ČR. «http://ronero.wz.cz/texty/2005/ Schodelbauerova-Bydleni_v_CR_rozbor.pdf» [Accessed 24. 10. 2006] WETHERELL, M., S. TAYLOR, S. J. YEATS (2001). Discourse Theory and Practice (A Reader). Sage Publications

majitel jí odpínal vodu, dělal jí nepřístojnosti, no prostě tak dlouho, až jí nešla lednička, televize, takže ona ten byt musela opustit, soudila se, vysoudila těch čtyři sta tisíc, ale to jí na žádnej byt nestačilo, takže zůstala v podstatě na ulici. Takže to musí bejt případ od případu řešený.“

76

Skupina majitelů domů a nájemníků. Třídy bydlení? Jiří Šafr Stať se zabývá konceptem „tříd bydlení“, odvozujícím statusové postavení od bytové situace (majetek, oprávnění). Představen je model Rexe a Moora, kontext jeho vzniku (rasové konflikty), následná kritika a využitelnost při analýze (post)socialistické stratifikace. Navrhuji třídy bydlení uchopit jako sociální rozdílnosti za použití konceptu symbolických a sociálních hranic. Empirická část je prvním pokusem o aplikaci takto revidovaného konceptu tříd bydlení v interpretaci analýzy dvou skupinových diskusí pražských nájemníků bytů a majitelů soukromých domů. Sledovány byly procesy formování symbolických hranic: označování nájemníků majiteli, praktiky vybírání nájemníků, rozdílné koncepty spravedlnosti a strategie vzájemného boje. Závěr je diskusí použitelnosti tohoto přístupu pro analýzu současné situace na trhu bydlení v České republice.

Po roce 1989 se postupně začínají obnovovat minulým režimem deformované vlastnické vztahy mimo jiné i v oblasti bydlení. V této souvislosti se nabízí otázka, zda vlastníci bytových prostor a jejich nájemníci u nás představují zájmové skupiny, které lze označit za tzv. třídy bydlení. Podobnou otázku si již položil T. Kostelecký [2005], který testoval hypotézu, zda pronajímatelé a nájemníci zaujímají protikladné postoje k roli státu v řešení bytového problému

(zejména

k regulaci

nájemného).

V kontextu

současných

stratifikačních diskusí považuji v této souvislosti za užitečné využít také konceptu sociálních rozdílností a symbolických hranic a jejich konstrukce. Jako první krok analýzy v tomto směru jsem využil dat získaných prostřednictvím skupinových rozhovorů na téma vzájemných vztahů nájemců a nájemníků, na jejichž základě chci ukázat, zda tyto skupiny lze u nás považovat za „třídy bydlení“. V první části popisuji, co jsou to třídy bydlení, v jakém kontextu byl pojem zaveden a využit, a shrnuji základní kritické připomínky. Přitom zvláštní pozornost věnuji použití konceptu tříd bydlení při analýze nerovností v socialistických systémech. V této souvislosti také uvádím základní závěry analýzy současné české společnosti [Kostelecký 2005]. Potom ukáži, spíše v obecné rovině, jak lze třídy bydlení uchopit pomocí konceptu symbolických a sociálních hranic a v čem vidím potenciální přínos takového přístupu. Následná empirická část je prvním pokusem využít revidovaný koncept tříd bydlení

v interpretaci

analýzy

skupinových

diskuzí

nájemníků

bytů 77

a majitelů soukromých domů. Jejím cílem je především zpřesnit výzkumné otázky pro další analýzy. V závěru přináším argumenty pro nový přístup k třídám bydlení aplikovatelný na současnou situaci na trhu bydlení v České republice.

Co jsou to třídy bydlení – původní koncept Na počátku šedesátých let uskutečnili J. Rex a R. Moore v Birminghamu ve Velké Británii ojedinělý výzkumný projekt, který za pomocí různorodé metodologie zkoumal vztahy mezi etnickými skupinami v kontextu uspořádání města [Rex, Moore 1967]. Význam výzkumu nespočíval pouze v novátorsky uplatněné weberiánské perspektivě ke studiu nerovností (v době, kdy v urbánní sociologii převažovala marxistická teorie), ale rovněž v odhalení způsobu sociální exkluze přistěhovaleckých etnických menšin a pochopení příčin konfliktu s majoritní bílou populací. Výzkumníci přišli do čtvrti Sparkbrooks v Birminghamu na počátku šedesátých let s cílem zjistit, proč dochází ke konfliktům mezi novými, převážně pakistánskými přistěhovalci a původním obyvatelstvem. Po rozsáhlém výzkumu dospěli k závěru, že jednou ze dvou hlavních determinant špatných mezietnických vztahů je spolu s diferencovaným přístupem k zaměstnání stav bydlení. Formulovali pak obecnou hypotézu, že v moderních industriálních společnostech je struktura sociálních vztahů určena vzorcem navzájem konfliktních zájmů, v jehož pozadí stojí nerovnost sociálních skupin z hlediska kontroly materiálních zdrojů. V návaznosti na Webera tvrdili, že při procesu utváření sociálních tříd má domácí či rodinný majetek stejnou váhu jako vlastnictví výrobních prostředků. Jimi navržený obecný model sociálních tříd v moderním městě na rozdíl od principu klasických tradičních industriálních tříd nesleduje jen jednoduchou dichotomii vlastníci a ne-vlastníci, ani nevychází z předpokladu, že všechny dimenze třídních vztahů lze uchopit pouze v rámci práv pronajímatelů či nájemníků. Ve své jemnosti reagoval i na specifické problémy bytové situace v tehdejším Birminghamu, zejména imigrantů (např. rozlišení tříd 3a a 3b).

78

Jejich model zohledňoval i specifické problémy lidí, hlavně imigrantů. Třídy vymezili na základě bytové situace jako rozdílné typy přístupu k bydlení: 1. přímý majitel celého domu, 2. majitel celého domu zatíženého hypotékou 3. nájemník v obecním bytě: a. v domě s dlouhodobou životností b. v domě určeném k demolici 4. nájemník celého domu v soukromém vlastnictví 5. majitel domu koupeného na základě krátkodobé půjčky, který pronajímá pokoje, aby splatil půjčku 6. podnájemníci jednotlivých pokojů v nájemním domě vlastněném soukromým majitelem. Uvedené bytové situace jsou seřazeny dle jejich žádoucnosti, zdůrazněme, že podle hodnot tehdejší britské společnosti. Příslušnost k „třídám bydlení“ v rámci modelu determinuje společenské ukotvení jedince, jeho zájmy, životní styl a vůbec jeho celkovou pozici v sociální struktuře města. Rex s Moorem mimo jiné ukázali, že domy v moderním městě nejsou nikdy alokovány výlučně v procesu svobodné tržní soutěže. Protože určitý standard bydlení je chápán jako svého druhu právo, jen nezanedbatelná část bytové výstavby a přidělování bytových prostor uskutečňována místními samosprávami. Nové bydlení poskytované městem se tehdy v Birminghamu stalo vskutku nedostatkovým zbožím, a v důsledku toho se určité skupiny (např. místních anglických dělníků) staly přednostním přístupem k němu privilegovanými. Výzkum totiž ukázal, že místní obecní rady reprezentovaly zájmy dlouhodobě usazených obyvatel, kteří tvořili většinu jejich elektorátu. Hlavní cíl sociologie města spatřovali autoři ve studiu „třídního boje“ o využití domů. Ten totiž považovali za nejdůležitější proces odehrávající se ve městě jakožto sociální jednotce. I v tomto ohledu vyšli z Maxe Webera, který poukázal na to, že třídní zápas se objevuje tam, kde lidé v tržní situaci nemají obecně stejný přístup k vlastnictví, a že se tedy třídní zápas nemusí týkat jen výrobních prostředků, ale také např. kontroly vlastnictví nemovitostí určených

79

k bydlení. „Lze pochopitelně namítnout, že tržní postavení člověka na trhu s byty závisí částečně na jeho příjmu, a tím na jeho postavení na pracovním trhu. Na druhé straně se však rovněž stává, že mezi lidmi ve stejném pracovním postavení lze pozorovat rozdílný stupeň dostupnosti bydlení, což bezprostředně určuje třídní konflikt města zřetelně odlišný od konfliktů spojených s pracovištěm“ [ibid: 274]. Význam výzkumu ve Sparkbrooks, ač následně podroben kritice, překročil rámec sociologie. Studie totiž veřejnosti ukázala, že problém, který byl do té doby považován za problém rasový, bylo možno interpretovat jako problém boje o zdroje související s bydlením. Protože většinu nájemníků, a do jisté míry i majitelů, představovali přistěhovalci, byla příčina špatných životních podmínek v oblastech, kde bydleli, připisována jejich kultuře a rase. Původní komunita včetně místní správy, majitelů i stavebních developerů a bank reagovala na příchod imigrantů strategií exluze. Částečně šlo o zcela vědomé vylučování, zčásti ovšem také o nezamýšlené důsledky různých opatření. Výzkum mimo jiné vedl k závěru, že v důsledku snahy „zastavit rozšiřování této rakoviny“ přispěla opatření městské správy poměrně výrazně k vytváření městských ghett pro přistěhovalce [ibid: 40].

Kritika a další modely tříd bydlení Koncept tříd bydlení Rexe a Moora byl však záhy vystaven kritice. R. Pahl [1975] považuje za nejslabší místo fakt, že autoři zaměnili kategorie populace s typem bydlení. Rozdílný přístup k prostředkům pro nákup nemovitosti nemůže definovat sám o sobě kategorie městské populace ve smyslu tříd. Ty jsou totiž určeny samotným typem bydlení, a tím, jak jej ti, kdo je ovládají, alokují na základě svých vlastních pravidel. Současná bytová situace jedince vůbec nemusí být ukazatelem budoucího potenciálního „třídního“ konfliktu, protože někteří jedinci či skupiny mohou bydlet ve stávajícím typu bytu jen dočasně, a tedy plánovat přestěhování do jiného sektoru. Nicméně jakmile se jejich bytová situace stane dlouhodobě zablokovanou bez vyhlídky na zlepšení a současně se nejedná o pouhý výsledek postavení na trhu práce, může

80

vzniknout potenciál pro konflikt. Ten ale nebude namířen přímo proti těm, kdo jsou v jiné bytové situaci, ale spíše proti prostředkům, kritériím přístupu a těm, kdo je ovládají. Pahl navrhl revidovaný model tříd bydlení, hovoří spíše než o třídách o „kvazi-skupině“, na principu prostředků umožňujících přístup k bydlení než na základě samotné bytové situace: 1. velcí majitelé ať už veřejní, nebo soukromí; 2. malí majitelé (např. samosprávné společnosti spravující bytový fond); 3a. majitelé kapitálu, který umožňuje vlastnit domy a pronajímat je; 3b. majitelé kapitálu, který umožňuje vlastnit domy a nebo si je pronajímat; 4. ti, kdo si musí bydlení pronajímat [Pahl 1975: 245]. Na konci sedmdesátých let v rámci svého vlastního konceptu tříd bydlení shrnul dosavadní kritiku P. Saunders [1995]. Přitom se zaměřil především na ambice Rexe a Moora učinit koncept tříd bydlení základem nového pojetí sociologie města. Dospěl k závěru, že urbánní sociologii nelze postavit na konceptu tříd bydlení, a to ze tří důvodů. Zaprvé, třídy bydlení nelze ztotožnit s různými typy nájemních skupin. Analýza se musí zaměřit ne na teorii města, ale přímo na samotnou sociální stratifikaci a v jejím rámci je třeba vysvětlit, proč mají různé skupiny rozdílný přístup k bydlení. Zadruhé, další výzkumy zpochybnily hlavní teoretické východisko původního konceptu, protože ukázaly, že neexistuje jednotný všemi sdílený hodnotový systém vázaný na žádoucí a poptávané typy bydlení. Analýza boje původních tříd bydlení by se tedy měla stát součástí sociologické teorie rasových vztahů a nikoli

základním

pojmem

sociologie

města.

Zatřetí,

třídy

bydlení

identifikované Rexem a Moorem nejsou třídy, ale statusové skupiny v tom smyslu, jak je definoval Weber (v originálu stavy). Analýzu rozdílů spojených s bydlením je tedy třeba zaměřit na spotřební vzorce vyplývající z třídních vztahů. Konflikt spojený s třídami bydlení je podle Saunderse ve skutečnosti jádrem sociologie zkoumající stratifikaci a urbání výzkum v této oblasti by se tedy měl věnovat otázce třídní struktury, vztahům mezi etnicitou a třídou a problému diferenciace spotřeby.

81

Saunders na základě kritické revize původního modelu Rexe a Moora navrhl vlastní model tříd bydlení striktně v duchu Weberovy propozice, že sociální třídy mohou vznikat z jakékoliv tržní situace, tedy včetně situace na trhu s bydlením. Jeho koncepce je daleko jednodušší, východiskem je možnost zisku: majitelé – pronajímatelé domů mohou mít zisk z kapitálu na základě vlastnictví domu, zatímco nájemníci nikoliv. Dá se říci, že koncept tříd bydlení se ze západoevropské sociologie postupně

vytrácel.

Sociologie

města

se

orientovala

na

jiná

témata

a stratifikačnímu výzkumu osmdesátých a devadesátých let zcela dominovaly standardizované indikátory tříd a socioekonomického statusu odvozené z profesního zařazení. Pokud se objevuje analýza tříd bydlení, pak je to spíše ve významu důsledků jiných stratifikačních procesů. Takový příklad nabízí analýza

tříd

bydlení

v Izraeli,

která

ukázala

na

rozdílnou

dostupnost vlastnického bydlení u imigrantů z různých etnických skupin. Na obecné úrovni tak odpovídá na otázku, jak (nerovnoměrně) jsou tyto skupiny začleňovány do stratifikačního sytému právě na základě formy bydlení [LewinEpstein et al. 1997]. Zcela odlišný přístup ovšem nabízí Gurney [1999], který s využitím Foucaultova konceptu moci tvrdí, že vlastnictví domu se stalo předmětem tzv. normalizace, a ukazuje na nově se objevující formu exkluze v oblasti bydlení v soudobé anglické společnosti. Hovoří o tzv. normalizujícím diskurzu, který konstruuje vlastníky domů / bytů jako „normální“ a ostatní typy bydlení jako abnormální, čímž se vytváří „outgroup“ – „hanebná třída bydlení“, která existuje mimo hranice normálního jednání. Taková exkluze není ani výlučně ekonomická, ani toliko sociální. Gourney se opírá o analýzu dvou odlišných diskurzů, zachycených v etnografické studii: místních prakticko-politických dokumentů veřejné správy a postojů vlastníků domů v Bristolu, mezi nimiž převažovali dělníci.

82

Třídy bydlení jako nástroj analýzy (post)socialistické stratifikace Zatímco v západní sociologii koncept tříd bydlení již v podstatě nepřinesl nic nového, ukázal se jako nesmírně užitečný nástroj při studiu vytváření a reprodukce stratifikace v socialistických zemích. Koncept tříd bydlení vyvinutý Szelényim1 využili maďarští sociologové Bodnár a Borozc, kteří jej obohatili o dva nové zajímavé prvky typické pro socialistické poměry, a to sociální sítě jako prostředníka distribuce výhod spojených s bydlením (koncem osmdesátých let se v Maďarsku jednalo o samotnou alokaci bytů), a rozlišení formálního vs. neformálního sektoru ekonomiky [Bodnár, Borocz 1998]. Nejnověji se užitečnost konceptu tříd bydlení ukázala při analýze stratifikace ruské socialistické společnosti. P. Krotov [2006], který v návaznosti na Szelenyiho model rozlišuje pět tříd bydlení, které samy o sobě konstituovaly nerovnosti za socialismu, protože určovaly kvalitu životních podmínek (např. ve vybavenosti topením, vodovodem apod.) i samotnou propustnost (mobilitu) mezi formami bydlení. Stratifikaci ruské socialistické společnosti je tak možno lépe než skrze profesní příslušnost popsat pomocí tříd vymezených formou a umístěním bydlení; řazeny jsou dle znevýhodnění: I. socialistické sídliště, II. ubytovny, III. městské domky, IV. stará městská zástavba a V. elitní bydlení (bytové bloky a vily) převážně pro komunistickou nomenklaturu. Díky absenci tržních mechanismů byly životní šance lidí významně strukturovány již před vstupem na bytový „trh“ a jejich pozice byla předem výrazně omezena, pokud už jednou patřili do znevýhodněné třídy (sídliště, ubytovny). Jak už jsem se zmínil, koncept využil také Kostelecký u nás, a to v rámci analýzy

sociálních

nerovností

vzniklých

v procesu

postkomunistické

transformace. Smysluplnost jeho vyžití ukazuje na datech reprezentativního výzkumu Postoje k bydlení z roku 2001 [Kostelecký 2005]. Navrhl hierarchický model sedmi tříd bydlení v České republice na přelomu tisíciletí: 1. majitel nájemního domu, 2. majitel rodinného domu/bytu, 3. člen družstva – uživatel 1 Ten rozlišuje tři základní třídy bydlení v netržním prostředí socialistického Maďarska: nájemníci nových žádoucích státních bytů, nájemníci starých státních bytů a majitelé vlastního bydlení [Szelenyi, Konrád 1971, cit. dle Pahl 1975: 246].

83

družstevního bytu, 4. nájemník v obecním/státním bytě (nájemní smlouva na dobu neurčitou, regulované nájemné), 5. nájemník v soukromém bytě s nájemní smlouvou na dobu neurčitou a regulovaným nájemným, 6. nájemník v bytě s tržním nájemným, 7. podnájemník, obyvatel ubytovny, azylového domu apod. [ibid: 256]. S pořadím tříd roste objem majetku naakumulovaný vlastnictvím nemovitostí i prostor pro svobodné rozhodovaní v otázkách bydlení. Navíc pohyb po zmíněné hierarchii je českou veřejností považován za společenský vzestup. Pro účely analýzy redukuje schéma na čtyři kategorie: majitel, družstevník, nájemce a zbytkovou kategorii ostatní. Dochází k závěru, že v naší společnosti dosti pravděpodobně existuje něco jako „třídní vědomí“ těchto čtyř hlavních tříd bydlení. Model vychází sice z Moora a Rexe, ale opomíjí etnicko-rasový kontext, který, jak jsme viděli, je v jejich studii velmi významný. V přesvědčivé analýze tak v podstatě hledá pouze významné souvislosti mezi postoji a typem bydlení. Za problematickou považuji volbu závisle proměnné, jíž jsou svého druhu ideologie reprezentující zájmy ale, a to zdůrazňuji, pouze v oblasti bydlení. Závěr, k němuž autor dospěl, že si totiž představitelé jednotlivých tříd bydlení uvědomují své „bytové zájmy“, tak vlastně není překvapivý.

Třídy bydlení jako konstruované kategorie V poslední době se při studiu sociálních nerovností místo klasického stratifikačního (třídního) paradigmatu stále více uplatňuje optika tzv. sociálních rozdílností (social division). Jde o souhrnný vícedimenzionální přístup, který studuje z hlediska moci a životních šancí hierarchické kategorie2. Ty představují „způsob vidění společnosti“ dlouhodobě udržovaný pomocí sdílených kulturních přesvědčení a vzájemných interakcí lidí. Na základě toho, že se významně navzájem odlišují jak materiálně, tak kulturně, jsou některé skupiny sociálně

sankcionovány,

nejčastěji

mechanismem

exkluze.

Příslušnost

ke kategorii (sociální rozdílnosti) může vést k nerovným příležitostem

Za nejpodstatnější kategorie jsou považovány vedle tzv. „velké trojky“ (sociální třída, gender a etnicita) ještě věk/stáří, zdraví a invalidita. Velmi důležitou roli pak hrají jejich kombinace. 2

84

v přístupu

k potřebným

zdrojům.

V důsledku

toho

se

v jednotlivých

kategoriích utváří rozdílné životní šance a životní styl. Právě studium životních šancí a životních stylů představuje empirickou metodu identifikace kategorií sociálních

rozdílností.

Tento

přístup

nabízí

překlenutí

uzavřených

sociologických pojmů jako horizontální sociální nerovnosti či stratifikace [Payne et. al. 2000]. Vymezit sociální rozdílnosti lze na jedné straně jako problém vytváření hranic a na druhé jako otázku hierarchií. Otázka hranic byla pochopitelně předmětem již klasické třídní analýzy. Nicméně dnes se častěji podstata konstituce hranic hledá v odpovědích na otázky „kdo klasifikuje, co ho vede k používání klasifikování a jaké jsou jeho následky? Uvnitř každé populace existují hranice, které se formují kolem rozdílných rozlišovacích znaků (diakritika)“ [Anthias 2005: 28]. Při vytyčování hranic vůči jiným aktéři používají různé formy označování (labely) a nároky, které vstupují do sfér tvrzení, vzájemných sporů a vyjednávání o rozdělení zdrojů i do oblasti tzv. sociálního pozicování a politické identity. Na sociální rozdílnosti bychom neměli nahlížet jako na jednoduše identifikovatelné skupiny populace, ale jako na označování (signifikace) v různých oblastech života. Formy označování se vytvářejí v konkrétních situacích a kontextech, nejsou tedy jednou provždy dané. Sociální rozdílnosti nelze považovat jen za odraz sociální struktury, jsou totiž obsaženy v různých nárocích a přisuzování identity, sociálních praktikách a jednání. Spoluutváří podobu sounáležitosti i rozdílnosti skupin. Domnívám se, že uvedený koncept nám nabízí novou perspektivu konceptu „tříd bydlení“, i když, a to zdůrazňuji, pouze jako statusových skupin. Abychom byli schopni zrekonstruovat to, zda a jak majitelé domů a nájemníci mezi sebou vytvářejí hranice, budeme hledat odpovědi na následující otázky. Jak konstruují nájemníci a majitelé druhou skupinu, jaké při tom používají pojmenování, jak klasifikují? Odkazují při tom na morálku? A jak ospravedlňují odepření rovnoprávnosti v případě agendy bydlení? Jaké situace

85

vnímají jako nerovné a nespravedlivé? A jak čelí nájemníci a jak naopak pronajímatelé tomu, co sami definují jako křivdu/nespravedlnost? Jaká kriteria uplatňují majitelé při pronajímání novým nájemníkům? Jak argumentují (legitimují) majitelé zásahy do užívacích práv nájemníků? Výpovědi zástupců z řad majitelů a nájemníků by tak měly pomoci pochopit proces utváření sociálních hranic skrze hranice symbolické. Koncept sociálních hranic se vztahuje k ekonomickým, materiálním a politickým pozicím. Jde o zhmotněné formy sociálních rozdílů projevujících se v nerovném přístupu a distribuci zdrojů i příležitostí. Samotné symbolické hranice představují linie, které zahrnují a definují skupiny jedněch lidí a zároveň vydělují druhé, děje se tak pomocí normativních zákazů (tabuizování), kulturních postojů a praktik. Obecně jde o vzorce obliby a averze. Teprve tehdy, jsou-li symbolické hranice široce přijímány a sdíleny, tak se stávají hranicemi sociálními [Lamont, Molnar 2002]. Setkáváme se s nimi pak jako se zřetelnými vzorci sociální exkluze nebo segregace, ta se nejčastěji projevuje jako rasová diskriminace. Samozřejmě se navzájem překrývají, přesto na symbolické hranice lze nahlížet jako na nezbytnou, ne však dostačující podmínku existence hranic sociálních. Právě koncept sociálních hranic (jako všeobecně sdílených hranic symbolických) by nám mohl pomoci najít odpověď na otázku, zda můžeme v současné české společnosti hovořit o „třídách bydlení“. Nejde o definici tříd v striktním slova smyslu, ale o konstrukt skupin lidí utvářený v procesu vzájemné interakce.

Co ukázaly skupinové diskuse majitelů a nájemníků V této části se snažím pomocí ukázek ze dvou skupinových rozhovorů jednak se zástupci skupiny majitelů domů a jednak se zástupci nájemníků ukázat, jak se nerovnost projevuje v jejich každodenních interakcích spojených s jednáním o údržbě, opravách, ale i vyjednávání o výši nájemného. Zajímá mne, jaké argumentační prostředky obě strany používají a jak při tom konstruují historii vztahů.

Informace

o rozhovorech

samotných

a metodologii

lze

nalézt

86

v předchozí kapitole O. Šmídové (oddíl Metodologie)3. Analýza rozhovorů se soustředí na několik z hlediska tříd bydlení relevantních dimenzí, které poukazují na způsoby, jak si obě skupiny vytváří vlastní symbolické hranice vůči různým skupinám na trhu s bydlením. Nejde tedy výlučně o dichotomii vlastníci vs. nájemníci. K tomu budeme sledovat několik oblastí, od způsobů označování nájemníků majiteli, přes praktiky při vybírání nájemníků, koncepty spravedlnosti až po strategie vzájemného boje v aréně vytyčené institucemi bytového trhu4. Přitom si budeme všímat, jak jsou situace zástupci skupin vnímány jako nerovné a jak obě strany legitimují vlastní jednání. Pochopitelně významné jsou také strategie kolektivního jednání, těm se ale v tomto textu nevěnuji, v případě nájemníků jsou popsány v předchozí kapitole O. Šmídové. Pokud existují koncepty ve shodné či podobné podobě na obou stranách, pak lze hovořit také o existenci hranic sociálních, které mohou vytvářet samotné třídy bydlení ve smyslu sociálních rozdílností, nikoliv jako klasické třídní kategorie5.

Způsoby označování nájemníků majiteli Ze situace na našem trhu s bydlením je dané, že pro majitele existují dvě skupiny nájemců, tedy ti, co mají smlouvy uzavřené v minulosti, povětšinou na

Účastníky druhé fokusní skupiny bylo deset majitelů domů většinou z Prahy 5 a 8 pronajímajících od 5 do 80 bytů (v některých případech i ve vícero domech). S výjimkou dvou všichni měli ještě jiné profese. 3

4 Zde je příbuznost s Bourdieuho konceptem „mocenského pole“ pouze vzdálená. V jeho pojetí různé sféry života ve společnosti vytváří autonomní světy – pole s vlastním řádem a pravidly hry, které působí na všechny aktéry, kteří do něj vstoupí (např. věda, náboženství, politika). Pole je zároveň prostorem konfliktu a soutěže, „bojištěm“, kde účastníci soupeří o ustavení monopolu nad tím druhem kapitálu, který je v daném poli nejúčinnější [Bourdieu, Wacquant 1992]. V našem případě poskytování bydlení je jedinou určující formou ekonomický kapitál, nicméně v souladu s jinou vlastností Bourdieuho pole, aktéři v něm bojují o definice identity a hierarchie.

Tam, kde jsou k danému tématu dostupné výpovědi zástupců obou stran, uvádím jako první promluvy majitelů. Nicméně text není organizován z hlediska zúčastěných skupin striktně odděleně. Cennost provedených skupinových rozhovorů spočívá v jejich skoro stejné agendě, proto se snažím konfrontovat vzájemně výpovědi nájemníků a majitelů. Cílem této práce není ukázat obě skupiny (třídy) odděleně, ale fakt, že koncepty a strategie jednání jsou přítomné na obou stranách, a proto se tak symbolické hranice, které si vytyčuje každá strana sama mohou stát sociálními, pokud podobné principy sdílí obě skupiny a navíc i ostatní aktéři (jiný typ nájemníků, především tzv. tržních, státní správa určující legislativní rámec bydlení). 5

87

dobu neurčitou a platí regulovaný nájem, a ti, co mají smlouvy nové a platí tržní výši nájemného a nemají tak výhodné smlouvy. To by samo o sobě bylo banální rozlišení, na ukázkách z kolektivních rozhovorů ale ukážeme, s jakou konotací přistupují majitelé již k samotnému použití označení těchto skupin. Dávají tím jasně najevo, kdo je pro ně žádoucí a kdo ne. My to máme dvě rodiny takových starších lidí, to jsou ty regulovaný. (majitel 8) My už máme pouze tržní. (majitel 6)

Při označování nájemníků často uplatňují morální akcent, poukazují na určité vlastnosti, které mají, či by měli mít. (...) a bohužel se setkáváme s tím, že těm nájemníkům nedochází, že maj bejt loajální s vlastníkem domu. A ne prostě s nějakým Pepou, s kterým se znaji dvacet let, protože prostě lžou, lžou, lžou, protože my jsme pro ně nepřátelé. (majitel 5)

Při vymezování se vůči jiným se uplatňuje také strategie nadřazování se: Kdyť přece choděj nájemníci, takový socky, abychom jim to potvrdili, že platěj. (majitel 5) (...) a nasype se to do jedný popelnice, tak tam na tom dvoře bude stát dva roky. Čili vycvičit nájemníky. (majitel 5)

Jde o způsob, jakým se o nájemnících mluví. Dají se přeci „vycvičit jako nějací psi povinni příkazů pána svého“.

Praktiky vybírání nájemníků Majitelé sledují jediný cíl, mít slušné nájemníky, kteří včas platí a nejsou přílišnou zátěží v podobě dlouhodobých špatně vypověditelných smluv. Ač na první pohled přistupují k zájemcům rovnoprávně, hlavním kritériem souhlasu s pronájmem má být solventnost: Já taky podle prvního dojmu a podle toho, jestli se nějak nezdráhá skládat kauci. To je taky, když vidím, že nemá na to, aby dal třeba dvacet tisíc na kauci, tak je to divný a asi s ním budou problémy, kdyby pak měl platit. (majitel 1)

88

Vedou je k tomu negativní zkušenosti nejen s neplatiči, ale i se zdemolovanými byty. Někdy má výběr blízko až k detailnímu lustrování zájemců, rozhodně každý neuspěje: Taky určitě osobní jednání, spíš jako se zeptám v práci, aby ty lidi fakt byli zaměstnaní, aby do dokázali zaplatit. A určitě ne někoho jako, kdo nemá práci a shání. Moderátor: Jak Vám prokazujou, že jsou zaměstnaný? Majitel 7: Prostě přinesou potvrzení od zaměstnavatele anebo podnikatele, tak se podívám do obchodního rejstříku, jestli opravdu ta firma zrovna není v krachu. Majitel 5: Vybíráme si buď přes inzerci, nebo přes realitku a bezostyšně se ptám jako, jak jsou zaměstnaný, kolik vydělávaj a jestli maj prostě maminku v Benešově, že jí tam budou vozit prádlo nebo jestli budou prát u nás v tom malým bytě (…)

Jako spolehlivý označují majitelé způsob, ve kterém se využívá sociálních sítí a referencí, nezřídka i samotných nájemníků. No určitě dám na první dojem, mám taky pár známejch mezi příbuznejma určitě. (majitel 8) (…) jsem to vzal na doporučení. Mezi lidma v našem baráku a jejich baráku jsem rozhlásil, že je tady byt k pronájmu, jestli nemaj nějakýho známého (...) najednou se to sesypalo a moh jsem si v podstatě vybírat a za toho člověka jednak může ten, kdo ho doporučil a jednak ten, kdo se tam nastěhuje se prostě snaží chovat slušně, aby tomu, kdo ho doporučil, neudělal ostudu. (majitel 3)

Při tomto způsobu jsou sice aktivovány tzv. slabé vazby, často podporující hierarchickou prostupnost, nicméně díky následné možnosti selekce ze strany majitelů dochází k výběru etnicky i sociálně blízkých – přijatelných nájemníků6. U nich majitelé nepředpokládají riziko neplacení, ale ani neslušné chování. (…) a pokud to jde, když někdo odchází,… , máme malý byty, takže jsou to prostě takový ti mlaďoši z banky, pak si vezmou hypotéku, tak se ptám, máte nějakýho koně, kterej by do Vašeho bytu vstoupil, a v mnoha případech se to stalo a je to podobně dobrá zkušenost, že to takhle prostě seženu. (majitel 5) 6 Osvětluje to teze o tzv. homofilii, známá také jako hypotéza „like-me“ [Laumann 1966], která poukazuje na to, že lidé se pohybují v takovém sociálním okruhu, který se vyznačuje statusovou a etnickou homogenitou.

89

Většinou však majitelé kontaktují své potenciální nájemníky pomocí inzerátu. Strategie vybírat si jen „slušné“ je zřejmá. Jakmile je jedna skupina označena za nespolehlivou, automaticky platí presumpce kolektivní viny mající blízko k diskriminaci na základě národnosti: Já většinou sháním nájemníky přes inzerát do Annonce, a pak se teda stelefonujem. Když někdo mluví azbukou, tak s nima vůbec nekomunikuju. Mám schůzku, a když mi není sympatickém, není problém mu nepronajmout. Já si taky vybíram. Já dávám smlouvu na rok vždycky na začátku, já se nebudu otravovat s nějakejma, který mi neseděj. Po těch letech už má člověk čich. (majitel 2) (…) ale jako radši ty pravoslavný ne. (majitel 5)

Naopak praktiky „malé každodenní diskriminace“ jsou dobře patrné v případě rozhodování o tom, zda nájemník může nebo nemůže mít domácí zvíře.: Já jsem zásadně proti nájemníkům se psama, protože stačí, když tam štěká pes. (majitel 2)

Jak uváděli účastníci rozhovoru ideálního nájemníka, nájemci v Praze často vybírají pomocí agentury, ta tak provádí díky zadaným kritériím předvýběr. Vysloveně nežádoucí populace (cizinci, Romové, asociální občané apod.) se tak do závěrečného výběrového kola uskutečněného samotným majitelem v podstatě ani nedostanou. Majitelé tak významným způsobem vstupují do života nájemců, byť jen potenciálních. Dá se říci, že mj. díky nerozvinutému trhu nezanedbatelně ovlivňují jejich životní šance. Za normálně fungujícího trhu by totiž odmítnutý zákazník-nájemník byl možná přijat za pro něj příhodných podmínek u konkurence ve vedlejším domě, a systém lokálního optima by tak odstranil rozlišování na základě připsaného statusu. Tam, kde poptávka po dostupném levném bydlení překračuje nabídku, existuje podhoubí pro uplatňování takovýchto často neviditelných diskriminačních prvků.

90

Rozdílné koncepty spravedlnosti Obě skupiny si utváří i vlastní koncept toho, co je spravedlivé. Majitelům vadí, když jim tzv. regulovaní nájemci díky dlouhodobým smlouvám znemožňují disponovat volně se svým majetkem. (...) tenhlecten případ jsme vyhráli a bylo to teda jenom díky soudkyni, kdy jsem teda začal věřit, bohužel ta pani už teda nesoudí, zase teda ve spravedlivost našich soudů (...) (majitel 3) Co mě teda trápí, asi tady všechny. Když přijdete na polici nebo na obvodní úřad, nebo kam se chodí na tydle, zjistit si, kdo Vám bydlí v domě, tak nemáte právo se to dozvědět. My tam máme ještě hlášený nájemníky (...), ale to jsou takový trestaný […]., který jsou tam trvale hlášení a Vy nemáte možnost je jakýmkoliv způsobem jakoby odhlásit, a opakovaně jsme se pokoušeli různejma způsobama zjistit, kdo nám trvale bydlí v domě, a nemáme právo na tyhle informace, podle našich zákonů. (majitel 4)

Zúčastnění majitelé dobře znalí právních předpisů poukazují na jejich nedostatečnost a neefektivnost jejich vymáhání. Naproti tomu u nájemců je důraz kladen na jakousi sociální spravedlnost, či spíše přesněji řečeno sociální zabezpečení. To se projevilo zejména v diskusi o výši nájmu. V komentářích k novinovému článku referujícímu o přestěhování důchodkyně do bytu s výrazně vysokým tržním nájmem uváděli: Hyenismus, nemá soucítění a nezajímá ho, z čeho by paní žila. (nájemník 1) Nemůže chtít na důchodcích takto vysoké nájemné, důchody nedosahují ani výše nájmu. Z čeho mají lidé žít. (nájemník 2)

U stejného příkladu používají majitelé zcela jiné hodnocení, které zdůrazňuje pragmatičnost, nevnáší do něj spravedlnostní hodnocení: Kvůli čemu byla ta výpověď? (majitel 4) Ale pak to musí ta paní řešit se sociálním úřadem, prostě vyžádat si nějaký dotace na ten byt. (majitel 3) Jenže to je všecko takhle vytržený kontextu, novináři… Nevíme to pozadí vůbec. (majitel 7)

91

Vypadá to, jako kdyby dosti razantní a dodejme zřejmě opravdu i protiprávní zvýšení nájmu v uvedeném příkladě nepovažovali za nelegitimní. Nikdo neviděl chybu na straně majitele. U majitelů jsou strategie „vydobytí si svého práva“ velmi propracované, dá se říci profesionální. Jirka: Dá se to zjistit podle voleb, volebního seznamu. I když to není zrovna legální cesta. Majitel 3: Nezjistíte tam firmy (...), tak jeden kamarád, kterej tady dělá u policie, tak říkal, uvědom si, že máš tam 17 firem nahlášenejch a všechno to byly takový ty cizojazyčný. Majitel 5: Bohužel člověk musí používat jako protekce a známosti, aby mu na katastru projeli, jestli má někdo barák, aby mu policajti práskli, kde kdo je a nefunguje to vždycky a nemá tu možnost každej, prostě ta šance není rovná.

Vzhledem k situaci s občanským zákoníkem, který je i po novele podle nich v jejich neprospěch, považují tyto postupy za legitimní. Nezdráhají se je veřejně uvést a to i přesto, že jsou mnohdy na hraně zákona. Často je domožení se vlastního práva spojeno se značným úsilím a nasazením: Jednou jsem pomáhala kamarádovi s vystěhováním, on měl nějakou nájemnici (...), taky ten byt držela a pronajímala, takže já jsem mu tenkrát pomohla v tom, že jsem vlastně mu jako dělala svědka, pak jsem naštěstí nemusela k soudu, (...) abych chtěla mluvit s ní, a tim že by byl vlastně důkaz, že ona se nezdržuje v tom jeho domě. (...) on tenkrát dal k soudu, že tam jako není. Člověk musí dokazovat, vlastně jako detektiv pátrat. (majitel 4) (...) my jsme museli tohle taky dokazovat a k těm všem, k těm spotřebám ty energie, elektriky nám nejvíc pomohlo to, že jsme se domluvili, sehnali právnickou osobu a zalepovali se ty dveře nálepkou s razítkem a ta právnická osoba to chodila dvakrát týdně to kontrolovat a zapisovalo se, kdy byla porušená pečeť, tak jsme dokazovali, že ten byt byl neobejvanej a ten soud to vzal. (majitel 6)

Argumentace zvýšeným úsilím, ale chabou oporou v zákoně má nejspíše za účel ospravedlňovat případné nestandardní jednání. Ač majitelé umí tvrdě hájit své zájmy, rozhodně se o nich nedá říci, že by byli asociální. I oni mají své morální

hranice.

Vůči

skupině

starých

lidí

původních

nájemníků

–

92

starousedlíků – cítí určitý respekt a jsou dokonce ochotni nést náklady spojené s jejich bydlením na svých bedrech. U nás jsou většinou starouškové, takže se to nechává tak nějak na dobu neurčitou (...) všechno to závisí na těch lidech, který tam žijou, budou tam žít, jsou to starý lidi, takže to nechávám. (...) tyhlety staroušky tam necháváme bejt, nás to jako nebolí. (majitel 1) (…) mám jednoho regulovaného nájemníka, to je stará paní, který jsem nájem zreguloval asi před deseti lety, na tisíc korun, už jí to nezvedám a zvedat nikdy nebudu, tý pani je asi 78 let. Je hrozně príma. (majitel 2) Měl jsem tam teda pani, která vždycky za mnou chodila, že jí nezvedám nájem, že všude se zvedá nájem a já říkám, o to se nestarejte, to je prostě, těmhle starejm lidem to nejde. (…), to byla úžasná pani, takovej dobrej duch toho baráku, (...). Nějaký velký změny v jejím bytě nemělo cenu dělat za jejího života, protože to by jí akorát tak pomohlo do hrobu. (majitel 3)

Existuje tedy kategorie nájemníků – starých lidí, kteří v domě bydleli odjakživa, důležitá je právě kontinuita a zakořeněnost, vůči které mají silný morální sentiment a respektují je.7 Na druhé straně dávají jasně najevo odpor k těm, kteří si „nezaslouží privilegium“, nejčastěji vnuci s přechodem nájemní smlouvy. Někteří známí majitelé účastníků diskuse prý dokonce najímají detektivní agentury k odhalení fiktivních výměn bytů. Strategie ochrany před nežádoucím rizikem se projevuje především v uzavírání nájemních smluv na dobu určitou. Překvapivě se u skupiny majitelů v podstatě neobjevil tradiční argument, tolik častý v médiích, o tom, že nájemné musí oprávněně zvyšovat, protože potřebují peníze na údržbu zchátralých domů, o které musí pečovat, protože je zdědili. Provedené skupinové rozhovory ukazují, že důraz na morální rozměr při vymezování se nájemníků vůči majitelům a naopak je velmi silný. Projevují se ale jako zcela odlišné diskurzy, na jedné straně je to pohrdání nesolventními a sociálně či etnicky odlišnými. Dochází až k faktickému odmítání jejich přístupu k prodávané službě, existuje tady jasná strategie exkluze. Na straně

Zajímavé je, že v rozhovoru nikde nezazněla podobná výpověď, která by ukazovala na toleranci a pochopení pro situaci mladých rodin nebo snad dokonce matek samoživitelek. 7

93

nájemníků je to neochota uznat legitimitu majetnictví nemovitosti za účelem zisku a dovolávání se sociálně citlivého jednání.

Strategie vzájemného boje Ve výpovědích obou stran lze nalézt signály o tom, že spíše než otevřený boj probíhá jakási zákopová válka mezi majiteli a nájemci. Strategie boje jsou však různé. Pro nájemníky je to spíš verbální deklarace spojená s nějakou tou pomstičkou, když se majitel nedívá. Ono přijde zvýšení na začátku roku, ale my se mu to snažíme revanšovat nějak, když má manželka tu možnost.(...) Ona dělá na státní správě, zase hledáme cestičku, samozřejmě ona to nezná, ale má támhle kamarády, támhle kamarády, poradí se a bum, už to jde. (nájemník 1) (...) tak vyvíjel na nás maximální tlak, jenže žena v tý době dělala ve státní správě, takže voko za voko, zub za zub. Něco proti němu vymyslela a vracela mu to. (nájemník 8)

Pro majitele je taktika boje spojena s tvrdým, ale legálním postupem. Vyhlašují neúprosnou válku těm, kdo nejsou v jejich očích řádní nájemci, těm, kdo by chtěli těžit z jejich majetku: (…) co se týče těch regulovaných nájemníků, nemáme to srdce na důchodce na elektřinu, takže prostě čekáme až expirují nebo až prostě se někdo odstěhuje, ale jinak vůči nájemníkům nemáme slitování, už jsme měli dva nebo tři soudy, takoví ti fiktivní vnoučkové, který tam přihlásí babička a tak dále, a pak se ukáže, že ho nikdo v baráku nezná. Takže z této strany se chováme vždycky zákoně, ale v tomto případě zákon se snažíme vyžadovat i právními prostředky, jako dosti silně. (majitel 5)

Jeden majitel dokonce prezentoval svou vlastní propracovanou metodu jak se vypořádat s neplatícími (tržními) nájemníky. Ta spočívá v mimořádném ustanovení v nájemní smlouvě: Majitel 6: Já to mám ve smlouvách, do pětadvacátýho nezaplatíte, automaticky jde výpověď k prvnímu následujícího měsíce. Maj prostě na to do toho pětadvacátýho… Majitel 2: Tříměsíční výpověď? Majitel 6: Ne. Tejden.

94

Majitel 2: (…) pokud není zaplaceno do určitého data toho měsíce, automaticky běží výpovědní lhůta k následujícímu prvnímu dnu měsíce. Ten člověk má do pětadvacátýho čas. Je na mý dobrý vůli, jestli ho tam nechám nebo ne. Majitel 4: Nemůžete porušit bytovou svobodu. Vy nemáte právo do toho bytu vstoupit a dejme tomu jim dát nábytek na ulici. Majitel 2: To v tý smlouvě mám taky zanesený. Majitel 4: Já si myslim, ale že taková smlouva by neobstála. Majitel 2: Možná, nevim, neřešil jsem to právně.

Majitel si ani není vědom nelegálnosti svého počínání. Ukázalo se, že nezná Občanský zákoník. Celá jeho argumentace příznačně dokumentuje svrchovatost jeho pozice vůči nájemníkům. Potřebu funkčních a efektivních nástrojů pro boj s neposlušnými nájemníky

dokumentuje

fakt,

že i samotná oponentka

a obhájkyně zákona sama nakonec říká: Mně by se to strašně líbilo, ta Vaše smlouva (…) (majitel 4)

Boj se však nevede jen prostřednictvím „klikatých cestiček“ či války právníků, jedna výpověď zmiňuje, podotkněme, ojedinělý fyzický kontakt mezi nájemníkem a majitelem. Moderátor: Takže mám tomu rozumět tak, že jste si třeba dali facku? Nájemník 6: Několik jsem mu jich dal. Moderátor: Několik? Nájemník 6: No. Já jsem mu hlavou bouch vo kanál, protože von byl drzej na všechny a sprostej na starý pani a já to nemám rád a tak jsem mu teda vysvětlil, že todle ne a že ty věci chci, tak druhej den sem to tam měl.

Důležité je při tom (sebe)ospravedlnění, že jednal v zájmu jiných. Zcela opačnou taktiku boje představuje naopak ochota konfliktům předcházet a majitele si tak zavazovat. Tento postup je typický pro staré lidi: (…) ale ještě je tam jinak nějaká stará pani, taková podlejzavá, když byl nějakej problém, tak nabídla, že bude třeba dva měsíce ráno uklízet chodbu, aby byl klid. Bezplatně, že za to nebude nic chtít. (…) Takže se podlejzavě nabídla, že radši bude uklízet, aby nebyl problém.“ (nájemník 8)

95

Tyto ukázky by do značné míry mohly podpořit pohled na uvedené dvě skupiny jako na rozdílné „třídy bydlení“, pokud by konstitutivním znakem třídy byl antagonismus a (skutečný) boj o zdroje. Podobně funguje i poslední uvedená strategie úslužnosti, snad až ponížení. Nesmíme však zapomínat, že se jedná spíše o krajní případy jednání, které nejsou každodenní praxí.8 Majitelé se s nájemníky, pokud nebydlí vedle sebe, potkávají spíše zřídka. Ani jedni netouží vidět se s těmi druhými, zejména tam, kde přetrvává stav regulovaného nájemného. To ovšem lze označit za další možnou strategii majitelů pomocí přehlížení.

Diskuse – konstituce „tříd bydlení“? Zatímco Rex a Moore považovali za základní kritérium konstituce „tříd bydlení“ boj o žádoucí zdroje ve městě, pod kterými měli na mysli vlastnické bydlení v příjemném předměstském prostředí, další autoři posunuli východiska konceptu k dostupnosti zdrojů pořízení bydlení (Pahl), ke kolektivní a individuální spotřebě (Saunders) či formě netržní alokace za socialismu (Szelényi a další). Za konstitutivní prvek „tříd bydlení“ v naší současné společnosti, zdůrazňuji, že se nejedná o třídy v pravém slova smyslu, ale o statusové skupiny, považuji podstatný vliv na životní šance nájemníků ze strany majitelů9, ve smyslu zúžení, či dokonce omezení jejich možnosti voleb10. Pahl [1975] poukazuje na to, že životní šance tříd bydlení se liší v závislosti na podílu z příjmů, který je třeba vynakládat na bydlení (vedle nájemného

V uskutečněných skupinových rozhovorech nikdo nevyprávěl nic o žádných excesech jako vypínání vody či elektřiny, vyměňování zámků apod. 8

Jedná se o třídy, jak je definuje M. Weber. Podle něj lze o třídách hovořit, je-li „určité skupině lidí společná příčinná komponenta jejich životních šancí (1); do té míry, pokud se jedná o ekonomické zájmy na držbě statků nebo výdělku (2) při existenci trhu (buď statků, nebo pracovního) (3)“ [Weber; 1980: 531]. 9

Zde použité pojetí je blízké Weberově, pro kterého životní šance znamenají strukturně zakotvené pravděpodobnosti výskytu události. Naproti tomu v Dahrendorfově historickovývojovém makro-strukturálním modelu, kde životní šance představují „příležitosti individuálního rozvoje poskytované sociální strukturou“, jde o funkci dvou prvků možnosti volby (nejdůležitější podobu představuje dispoziční právo a mobilitní šance) a vazeb (závazky dané historií, rodinou apod.) [srovnej Dahrendorf; 1979]. Právě možnosti voleb u skupiny nájemníků jsou významně ovlivňovány (limitovány) výše popsanými praktikami ze strany majitelů. 10

96

i náklady na dopravu do práce apod.). Dodejme, že v našem případě ne zcela volného trhu jde navíc o omezení svobodné volby nájemníků ze strany majitelů, které může významně zasáhnout do jejich života. Jedná se o nejrůznější omezení, pokud chtějí nájemníci provést vlastní úpravy bytu nebo naopak libovůli při rekonstrukci domu, často dokonce za hranicí zákona. I samotné zanedbávání nutných oprav také může významným způsobem ztížit život nájemníků (viz kapitola Rekonstrukce jako arogance moci O. Šmídové v tomto sborníku). Zřejmě nejdůležitější omezení životních šancí však představuje možné zablokování samotné výměny bytu v případě potřeby se přestěhovat u regulovaných nájemníků (takové zkušenosti zmiňovali v rozhovorech jak majitelé, tak nájemníci) a krátkodobost uzavírané nájemní smlouvy u tržních nájemníků11. V prvním případě tak disponují mechanismem, který může podstatně omezit mobilitní šance nájemníků a nemusí se jednat jen o mobilitu prostorovou. Obě tyto praktiky byly zúčastněnými majiteli považovány za funkční a legitimní v tom smyslu, že nahrazují v jejich očích nedokonalý právní rámec bydlení. Snižují totiž jejich vlastní nejistotu na trhu; lépe mít regulovaného nájemníka vyššího věku „na dožití“ než mladého. Dále jsme na příkladech promluv nájemníků a majitelů ukázali, jak se uplatňují různorodé praktiky diskriminace nájemníků ze strany majitelů bytů, jak „velké“ (etnická selekce nájemníků, nelegální krátká výpovědní lhůta), tak i každodenní „malé“ (neodpovídání na hlášení poruch po telefonu apod. zmiňované nájemníky). Nejde tedy o boj o kvalitu území v městském prostoru jako ve výzkumu v Birminghamu, ale stále platí, že „soukromý majitel má moc diskriminovat podle svého vlastního rozmaru“ [Rex, Moore 1967: 37]. Antagonismy, o kterých vypráví účastníci diskuse a které vznikaly postupně na základě „malých bojů“ vedených z obou břehů, jsou v některých případech z obou stran vnímány jako permanentní konflikt. Do jaké míry to platí pro všechny majitele a nájemníky v ČR těžko říci, ale obě moderované diskuse Většina majitelů zúčastněných skupinového rozhovoru uzavírá smlouvy na jeden rok s opakovanou možností uzavření. Jedna z účastníků focus group nájemníků uvedla, že smlouvu uzavírá (opakovaně) na pouhé tři měsíce. Právě u dvou nájemkyň, které se pohybovaly v takovémto tržním a krátkodobém nájmu, byla zřetelná nezakořeněnost ve svém bydlišti. Považují ho pouze za dočasné, uvažují o jiné (vlastnické) formě bydlení. 11

97

končily s tím, že strany konfliktu čekají na rozuzlení ze strany státu. Velkou roli hraje to, že pozice jak majitelů v očích nájemníků, tak i regulovaných nájemníků v očích majitelů jsou do značné míry považovány za nelegitimní. Obě strany usilují o uznání vlastní role. Lze tak hypoteticky předpokládat, že „třídy bydlení“ charakterizuje konflikt o uznání. Na straně majitelů je to boj o uznání práva na zisk ze soukromého vlastnictví, na druhé straně nájemníků je to boj o uznání práva na dosažitelné důstojné bydlení. Navíc lze vyslovit domněnku, že symbolicky konstruované hranice projevující se jako zřetelné pozicování a morální označování na obou stranách, ovšem pravděpodobně při slabé vlastní identitě12, se díky vazbě na ekonomickou stránku věci (akumulovaný produktivní kapitál nájemců v podobě nemovitosti na jedné straně i nájemníky uváděná hrozba neúnosné výše nájemného po deregulaci na druhé) i uvedeným praktikám výběru „slušných a solventních“ nájemníků stávají hranicemi sociálními. Takto vymezené skupiny však nepředstavují třídy v pravém slova smyslu, jde spíše o statusové skupiny definované jednak na základě vlastnického vztahu k bytu (tzv. užívací status dle držby), i jako sdílené sociální kategorie potvrzované pomocí zmíněných forem vytyčování hranic. Kosteleckým [2005] odhalené „třídní vědomí tříd bydlení“ spočívá v řekněme ideologické rovině (role státu v bydlení, zejména jeho vliv na regulaci). Položme si však otázku, zda můžeme mluvit o „třídním vědomí“ skupin majitelů a nájemců, s nimiž jsme hovořili? Ve výpovědích lze identifikovat poměrně zřetelné uvědomované zájmy. V případě majitelů jde o to mít dům bez regulovaných nájemníků (pokud tomu tak je „tak je to čistý“), což znamená možnost pronajímat byty (pokud to lze) jako nebytové prostory a nebo získat „tržní nájemníky“, což má tři výhody. Nájemníky si mohou majitelé popsanými způsoby sami vybrat (1), dosahují zisku (2) a navíc mohou uzavírat krátkodobé smlouvy navíc, takže v případě potíží není problém se nepohodlného nájemníka brzy a hlavně efektivně zbavit (3). Pro nájemníky je pak rozhodující možnost kontrolovat situaci vlastního zabezpečení ve smyslu ontologického bezpečí domova (srov. [Guiney 1999]). 12

Analýza provedených diskusí nenaznačila nic podobného.

98

Jde jim především o to zabránit nejistotě, tj. eliminace rizika výpovědi, kontinuita bydlení tam, kde dlouhodobě bydlí a v neposlední řadě i udržitelná cena. Bezpečí „domova“ představuje jejich hlavní zájem, proto ho lze považovat za hlavní vymezující znak takovéto „třídní“ skupiny. Pro další diskusi o bytovém trhu proto navrhuji v návaznosti na Kosteleckého model [2005] rozlišovat pro současný stav v České republice čtyři základní „kvazi-třídy bydlení“, korektnější je ovšem hovořit o statusových skupinách, které jsou vymezeny na základě oprávnění: 1. majitelé provozující pronájem za účelem zisku, 2. majitelé rodinného domu/bytu a uživatelé/majitelé družstevního bytu nemající z nemovitosti zisk, 3. třída nájemníků s regulovanými nájmy 3a. „privilegovaných“ v bytech ve vlastnictví obce či státu, 3b. bytů ve vlastnictví soukromých majitelů, 4. neprivilegovaných (pod)nájemníků s tržním nájmem a malou smluvní jistotou. Uvedené

ukázky

z rozhovorů

se

zástupci

odlišných

skupin

bydlení

pochopitelně nemohou dát jasnou odpověď na otázku, zda lze o těchto skupinách hovořit jako o samostatných třídách bydlení. Zaprvé se týkaly jen dvou skupin–tříd 1 a 3b, zadruhé obsahem byla především jejich vzájemná komunikace bez toho, že by se diskutovalo např. O potenciální dostupnosti vlastnického bydlení u nájemníků. Poznatky spíše naznačují další otázky, hypotézy a možné cesty, kterými by se mohl příští výzkum ubírat. Jednou z neopominutelných stránek sociálních rozdílů je kombinace různých statusů a hierarchií. Ukazuje se, že tam, kde se navzájem kříží nepříznivé vlastnosti připisované skupině, tam se strategie exkluze posiluje. Nejmarkantnější je to v případě etnických a národnostních skupin13. Na základě výpovědí obou zúčastněných stran lze formulovat jeden obecnější poznatek (striktně vzato jedná se o pouhou hypotézu, která by měla

Jinou nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry se na vytváření a reprodukci stereotypů, zejména pak o těchto skupinách, podílí média, zejména pak bulvární. 13

99

být dále zkoumána), a to bez ohledu na to, zda o majitelích či případně i nájemnících uvažujeme jako o třídách bydlení. Je to současný quasitrh, či lépe řečeno „netrh“, který generuje oboustrannou nedůvěru těchto skupin, a významně se tak podílí na jejich vzájemném antagonismu, a možná tak posiluje právě „třídní“ prvky (boj o uznání, antagonismus, reprezentace zájmů) ve vzájemných vztazích.

Literatura ANTHIAS, F. (2005). „Social Stratification and Social Inequality: Models of Intersectionality and Identity.“ In Devine F., M. Savage, J. Scott, R. Crompton, eds. Rethinking Class. Culture, Identities and Lifestyles. Hampshire, New York: Palgrave Macmillan: 24–45 BODNAR J., J. BOROCZ (1998). „Housing Advantages for the Better Connected? Institutional Segmentation, Settlement Type and Social Network Effects.“ In Hungary's Late State- Socialist Housing Inequalities. Social Forces, Vol. 76, No. 4: 1275–1304 BOURDIEU, P., L. J. D. WACQUANT (1992). An Invitation to Reflexive Sociology. Chicago and London: The University of Chicago Press DAHRENDORF, R. (1979). Life Chances. University of Chicago Press GURNEY, M. C. (1999). „Pride and prejudice: Discourses of normalisation in public and private accounts of Home Ownership.“ Housing Studies; Mar; 14, 2: 163–183 KOSTELECKÝ, T. (2005). „Postoje obyvatel k situaci na trhu s bydlením a bytové politice, existují v České republice »housing classes«?“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review. Vol. 41, No. 2: 256–270 KROTOV, P. (2006). „Urban Inequalities during and after Socialism”. Příspěvek na konferenci Transformation of Social Inequalities and Welfare Development in Central and Eastern Europe, St. Petersburg 21.–23. září 2006, State University St. Petersburg LAMONT, M., V. MOLNAR (2002). The Study of Boundaries in the Social Sciences. Annual Review of Sociology. Vol. 28 LAUMANN, E. O. (1966). Prestige and Association in an Urban Community. An Analysis of an Urban Stratification System. Indianapolis, New York: The Bobbs-Merrill Company LEWIN-EPSTEIN, N., Y. ELMELECH, M. SEMYONOV (1997). Ethnic Inequality in Home Ownership and the Value of Housing: The Case of Immigrants in Izrael. Social Forces, Vol. 75, No. 4.: 1439–1462 PAHL, R. E. (1975). Whose City? And other essays on sociology and planning. Harmondsworth, England: Penguin Books Ltd PAYNE, G., ed. (2000). Social Divisions. Hampshire, New York: PALGRAVE

100

REX J., R. MOORE (1967). Race, Community, and Conflict. London, NewYork: Oxford University Press SAUNDERS, P. (1995, orig. 1981). Social Theory and the Urban Question. London: Routledge SZELÉNYI, I., G. KONRÁD (1971). „Sociological Aspects of the Allocation of Housing.“ In Industrialization Urbanization and Ways of Life. Budapest: Institute of Sociology, Hungarian Academy of Sciences WEBER, M. (1980, orig. 1921/22). Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 5. vydání

101

102

Rovnost nebo nerovnost? Utváření „politiky rovnosti mužů a žen“ v českých médiích Ivan Vodochodský Autor předkládá závěry kvalitativní analýzy mediálních zpráv týkajících se problematiky (ne)rovnosti mužů a žen, publikovaných v letech 1996 až 2006. Analýza a interpretace jejích závěrů je vedena v duchu konstruktivistického přístupu. Mediální obraz politiky rovnosti mužů a žen lze rozdělit na dvě téměř zcela oddělené oblasti. První představuje diskurz rovnosti – v jeho rámci jsou popisovány pokroky institucionalizace principů genderové rovnosti. Druhým je diskurz nerovnosti a týká se přetrvávajících nerovností mezi muži a ženami v konkrétních sférách každodenního života naší společnosti. Hlavními mediálními aktéry procesu vyrovnávání nerovností mezi muži a ženami jsou novináři, aktivisté z řad feministického hnutí a neziskových organizací, politici a experti. Proces interaktivního utváření politiky rovnosti je ukázán na příkladu konkrétního medializovaného problému – diskriminace žen při přijímání do zaměstnání. Analýza rovněž ukázala, že pozadí utváření politiky rovnosti představují dva základní rámce – debata o roli feminismu v české společnosti a debata o vývoji a perspektivách české rodiny.

Tématem příspěvku je utváření „rovnosti mužů a žen“ jako politického a mediálního tématu v českých médiích uplynulých deseti let (1996–2006). Zajímá mne, jak se v analyzovaných mediálních zprávách o (ne)rovnosti mužů a žen ve společnosti mluví. Snažím se o interpretativní uchopení problému „zdola“. Odpovědi, které zde nabízím, nelze považovat za definitivní ani za zcela vyčerpávající, jde mi především o to zachytit hlavní charakteristiky zkoumaných analyzovaných textů. Abychom lépe porozuměli tomu, co říkají o utváření politiky rovnosti mediální zprávy, je užitečné odlišit dva způsoby uvažování. První z nich bych nazval „realistický“. V něm je možné se na mediální zprávy o rovnosti dívat jako na reálný obraz problémů, témat a událostí, tak jak existují ve světě kolem nás. Jde o obvyklý přístup většiny autorů i čtenářů. Novinové články jsou obvykle psány „jazykem faktů“, takže usnadňují a umožňují realistické chápání informací, které jsou v nich obsaženy, („takto to je“). Stejným realistickým, objektivistickým jazykem jsou také psány výzkumné zprávy o sociologických kvantitativních empirických šetřeních, na které se v článcích často odkazuje. Možná že právě kompatibilita realistických perspektiv těchto dvou žánrů je jedním z důvodů, proč je v novinových článcích tak často prezentován právě výzkumný pohled založený na „tvrdých“ datech. Jak uvidíme dále, řada

103

novinových článků poukazuje na to, že dosavadní institucionalizace politiky rovnosti

dosud

nevede

k řešení

konkrétních

problémů

nerovnosti

v každodenním životě a že tyto nerovnosti stále přetrvávají. V duchu realistického uvažování bychom

mohli tuto mediální prezentaci problému

rovnosti mužů a žen považovat za jeden z příznaků přetrvávání nerovností v každodenním životě. Takové realistické čtení textů týkajících se rovnosti mužů a žen je samozřejmě legitimní. Nabízí

se

však

také

druhý

přístup,

který

je

možné

nazvat

„konstruktivistický“. V jeho rámci považuji za klíčovou nikoli otázku, jak velký problém (ne)rovnosti mužů a žen v naší společnosti představují a jaké jsou jeho příčiny a důsledky. Jde spíš o to, jak se takový obraz skutečnosti – tj. jako přetrvávání sociálních nerovností mezi muži a ženami v podmínkách politiky rovnosti

– utváří skrze interakci aktérů, v tomto případě prostřednictvím

médií. Jinými slovy jde o to, jak je sociálně konstruován. Považuji oba dva způsoby uvažování – realistický i konstruktivistický – za důležité, domnívám se ovšem, že konstruktivistický je při čtení mediálních zpráv obvykle ve stínu realistického. Přitom výhodou konstruktivistického přístupu je, že umožňuje lépe sledovat aktéry daného procesu a jejich cíle, role, které v tomto procesu hrají, a strategie, které k tomu používají. V následujícím textu se snažím tyto aktéry a cíle, role a strategie pojmenovat. Jejich vzájemné působení dále ukazuji na příkladu tématu diskriminace některých skupin žen při přijímání do zaměstnání, tak jak o něm média informují. Po stručném popisu analyzovaných dat vymezuji dva hlavní způsoby psaní o (ne)rovnosti mužů a žen, které charakterizuji jako „diskurz rovnosti“ a „diskurz nerovnosti“. Následně se snažím pojmenovat hlavní aktéry těchto dvou diskurzů, role, které v rámci nich hrají a strategie jejich působení v těchto rolích. Zabývám se také tím, jaké hlasy v rámci debaty o (ne)rovnosti mužů a žen zaznívají a jaké jsou naopak slyšet jen málo. Rozbor diskurzů a jejich aktérů ilustruji na konkrétním příkladu debaty o diskriminaci žen při přijímání do zaměstnání. Po té pojmenovávám dva obecnější rámce, které, jak analýza ukázala, tvoří pozadí, na němž se utváří politika rovnosti mužů a žen: debata

104

o roli feminismu v české společnosti a debata o krizi rodiny a o tradiční rodině a netradičních formách partnerského soužití. V závěru shrnuji hlavní zjištění a formuluji hypotézu týkající se typu argumentace v rámci „diskurzu rovnosti“. Zdá se, že aktéři tohoto diskurzu svá tvrzení opírají spíše o expertní vědění než o reálné zkušenosti těch, kdo se s nerovností v životě skutečně potýkají (například žen diskriminovaných při hledání zaměstnání).

Data a jejich analýza. Výběr dat a jejich analýza měly dvě etapy. Nejprve jsem analyzoval články publikované v roce 2005, konkrétně v období od 1. 1. 2005 do 7. 11. 2005. které lze nalézt v internetových databázích celostátních deníků – Práva, MF Dnes, Lidových novin – a na internetovém serveru ČTK České noviny.1 V druhé fázi, kterou popíši dále, jsem pracoval s mnohem širším spektrem článků, které jsem získal pomocí kritérií stanovených v rámci první fáze. Počáteční tematický výběr pro první etapu výzkumu jsem provedl ve dvou krocích. V prvním kroku jsem hledal články relevantní problému (ne)rovnosti mužů a žen. Definitivní řetězce slov pro vyhledávání, k nimž jsem postupně došel, byly tyto: *rovnost* AND muž* AND žen*, pohlaví AND žen*

a diskrimin*

AND

žen*.

Jejich

aplikací,

procházením

článků

a vyřazováním těch, které se ukázaly jako irelevantní nebo duplicitní, jsem získal soubor článků, který čítal 192 textů. V rámci nich jsem se zaměřil přímo na používání klíčového slova *rovnost*. Těch, kde se toto slovo v různých podobách vyskytlo, jsem ve výběru nalezl 70. Předvýzkum posloužil nejen k prvotní analýze toho, jak se píše o (ne)rovnosti mužů a žen a k vytvoření základní struktury analytických kategorií, které používám v tomto textu, ale také pro formulaci zadání monitoringu širší databáze tisku, s níž jsem pracoval v druhém kroku. V druhé fázi výzkumu jsem využíval soubor dat, který jsem pomocí zadání vytvořeného v prvním kroku získal z placeného mediálního archivu

Toto období bylo zvoleno jako pilotní a výstupem této fáze analýzy je pracovní text, který byl publikován na webových stránkách projektu v lednu 2006 [Vodochodský, 2006]. 1

105

společnosti Newton IT. Základní klíčová slova byla pracovníky společnosti Newton IT rozvedena a doplněna do velmi komplikované podoby, kde se počítalo nejen se spoluvýskytem, ale i s blízkostí či vzdáleností různých pojmů. Kromě těch výše uvedených se zde objevila ve vzájemné kombinaci také slova pracovní příležitost, gender, domácí násilí, rovnoprávnost a další, která souvisejí se zkoumanou problematikou. Výsledkem je datový soubor, který čítá 11 440 článků a zpráv z období od ledna 1996 do srpna 2006. Celá řada textů je ovšem už na první pohled irelevantních, mnohé zprávy se zase opakují, protože byly publikovány souběžně v různých regionálních mutacích periodik. Datový soubor pokrývá široké spektrum tištěných periodik (od celostátních přes regionální deníky, široké spektrum časopisů) zabývajících se politickou a společenskou internetových

problematikou. publicistických

Část

ho

serverech

tvoří a také

texty

publikované

přepisy

na

rozhlasových

a televizních zpravodajských a publicistických pořadů. Takto rozsáhlý soubor textů pochopitelně nemohl být analyzován celý a bylo ho třeba dále redukovat. Prvotní třídění článků probíhalo za pomoci jejich nadpisů, či na základě zběžného obeznámení se s jejich obsahem. Analýza také zatím neprobíhala stejnoměrně pro celé období, které soubor zpráv pokrývá. Relativně málo je v textu zmapováno období mezi roky 2000 a 2003, naopak nejvíce detailně pracuji se zprávami z období let 1999 a 2004–2005. Mezi těmito roky také provádím v textu srovnání týkající se toho, jak se mění způsob psaní o konkrétních otázkách, například diskriminace žen v zaměstnání. I přes neúplné zmapování souboru se domnívám, že problémy, které jsou v tomto textu formulovány, jsou charakteristické pro způsob, jakým je téma rovnosti mužů a žen v českých médiích dlouhodobě utvářeno. Jsem si vědom toho, že analýza dalších období může přinést další dílčí zjištění. Zároveň však předpokládám, že to již příliš nezmění celkový charakter tohoto procesu, tak jak jej v textu prostřednictvím některých jeho dílčích momentů popisuji.

106

O čem se píše – dva diskurzy Zkoumané mediální zprávy lze z hlediska obsahu rozdělit do dvou hlavních skupin. První z nich představují texty zabývající se procesem institucionalizace vyrovnávání postavení mužů a žen v naší společnosti, druhá zahrnuje články, jejichž autoři se zabývají dosud existujícími nerovnostmi. Tato dvě témata jsou v médiích pojednávána v zásadě odděleně a příliš spolu nekomunikují. Určitý spojovací můstek mezi nimi představují návodné texty radící čtenářům, jak se s pomocí nových institucí bránit diskriminaci, a prezentace některých zjištění, která nastavují procesu institucionalizace politiky rovnosti kritické zrcadlo. První kategorii tvoří texty, které nejrůznějším způsobem líčí vývoj naší společnosti směrem k dosažení rovnosti mužů a žen. Lze hovořit o „diskurzu rovnosti“ tvořeném zprávami, které popisují, jak vypadá postupné zavádění politiky rovnosti mužů a žen do praxe. Jejich častým námětem je vznik nových institucí, zabývajících se agendou rovnosti mužů a žen. Značnou pozornost médií vzbudilo například zřízení Rady pro rovné příležitosti mužů a žen od 1. ledna 2002. Tato událost se dokonce objevila v souhrnu nejdůležitějších změn, které vstoupily od tohoto roku v platnost, jež shrnuje článek „Co se změnilo od 1. ledna“ (Večerník Praha 2. 1. 2002). Například o tři roky později, v roce 2005, bylo takovým silným tématem plánované zřízení Institutu pro rovnost pohlaví při Evropské komisi, o němž se psalo mimo jiné v článku „Špidla dal ženám ‚dárek‘ k MDŽ“ (MF Dnes 9. 3. 2005). Do této kategorie řadím také články, jež popisují přijímání nové „evropské“ legislativy kladoucí důraz na rovnost mužů a žen, a uvádění jejích principů do praxe. Například v roce 1999 bylo námětem mnoha zpráv projednávání tzv. „antidiskriminační“ novely Zákoníku práce, která měla výrazně zlepšit pozici žen na pracovním trhu (viz například článek „Novela zákoníku práce by měla přispět ke zrovnoprávnění žen“, Zpravodajství ČTK 5. 6. 1999, nebo text s poněkud zjednodušujícím názvem „Ženy chtějí rovnost“, Večerník Praha 7. 6. 1999). Druhou velkou skupinu tvoří texty, které popisují a kritizují přetrvávající nerovnosti a rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti. To, co tyto texty v rámci analyzovaných zpráv utvářejí, nazývám „diskurz nerovnosti“. Jelikož

107

takovýchto zpráv je ve souboru velké množství, umožňuje to vytvoření jisté typologie. Nejčastěji se zabývají těmito nerovnostmi: − v příjmech mužů a žen (argumentuje se v nich tím, že ženy mají v průměru až o čtvrtinu nižší příjmy než muži na srovnatelných postech); − v hledání zaměstnání (ženy, zejména starší, méně vzdělané a ty s malými dětmi hůře shánějí zaměstnání než muži ve srovnatelné situaci); − v zastoupení ve významných (mocenských, rozhodovacích) pozicích (ve smyslu menšího zastoupení žen) – zejména v soukromém sektoru a v politice. Někdy je naopak zmiňováno vyšší zastoupení žen v nestátním-neziskovém sektoru, ve veřejném sektoru a ve státní správě – zpravidla tam, kde jsou nižší mzdy a celkově méně peněz . − z hlediska čerpání sociálních dávek, pojistného či využívání systému důchodového zabezpečení (například v tom smyslu, že muži více přispívají, ale méně čerpají, nebo že, pakliže čerpají muži i ženy tutéž dávku, částka pro muže je zpravidla nominálně vyšší, což je dáno jejich vyšší ekonomickou aktivitou oproti ženám); − z hlediska čerpání peněz z veřejných rozpočtů (argumentuje se tím, že mnohem více peněz proudí z těchto rozpočtů na projekty, které slouží převážně mužům (například dopravní infrastruktura, sport), než na ty, z nichž mají užitek ženy (zdraví, volnočasové aktivity dětí a podobně); − v péči o domácnost a o děti (ženy tráví péčí o domácnost a o děti v průměru mnohem více času než muži); − v rozhodování soudů v případě rozvodu manželů (zejména co se týče svěřování dětí do péče, které zpravidla vyznívá ve prospěch matek). Jedním z příkladů třetí, nejmenší skupiny textů, která svým způsobem propojuje institucionalizaci rovnosti s problémem nerovnosti, je článek „Chcete jen třicátníky? Diskriminujete.“ (MF Dnes 5. 5. 2005), jehož autorka radí čtenářům, jak rozpoznat diskriminační inzeráty nabízející zaměstnání pouze

108

určitým skupinám zaměstnanců (zpravidla mužům) a jak se proti nim bránit.2 Jiným příkladem textů propojujících oba dva „diskurzy“, jsou zprávy komentující „stínovou zprávu“ neziskového sektoru k problematice rovnosti žen a mužů v roce 2004. Také zde se mluví explicitně jak o vytváření institucí, které mají zajišťovat větší rovnost, tak – ačkoli spíše výjimečně o přetrvávajících nerovnostech. Existence dvou diskurzů poukazuje na zajímavý problém. Na jednu stranu se zde podle médií úspěšně institucionalizuje určitá politická praxe, vycházející převážně z principů a pravidel Evropské Unie. Právě o této politice, o jejím postupu, pravidlech a problémech, které řeší, pojednává první skupina článků, o níž jsem hovořil výše. Na druhé straně však média současně informují o tom, že v realitě neustále narážíme na mnoho situací, v nichž jsou ženy vůči mužům znevýhodněny. spoluutváří

současný

obraz

Pokud jde o nerovnosti

života

v naší

společnosti

mužů a žen

jednak

zprávy

o uplatňování politiky rovnosti a také zprávy o nerovnostech, které, zdá se, přetrvávají. Například v podobě mzdových diferencí, malého zastoupení žen v rozhodovacích funkcích nebo pokračující diskriminace žen v zaměstnání. Těchto zpráv dokonce přibývá, jako by se nic neměnilo k lepšímu. Články vycházející v roce 2006 vypadají skoro jako doslova opsané ze zpráv publikovaných o osm či deset let dříve. Nabízí se otázka, nakolik je možné tento kontradiktorní obraz politiky rovnosti mužů a žen, který média vytvářejí, chápat jako její pozitivní vliv v tom smyslu, že na nerovnosti je čím dál lépe vidět a je snazší je pojmenovat. Nebo je to naopak vizitka její neúspěšnosti, neefektivního nakládání s prostředky, které nevede ke kýženému zmenšení nerovností? To je názor na institucionalizaci politiky genderové rovnosti, který zastávají zmiňované kritické „stínové zprávy“ [srovnej Pavlík ed. 2004: 7; 2006: 6]. Tyto zprávy se ovšem nezabývají obrazem politiky rovnosti v médiích, ale realitou uskutečňování této politiky samotné. Zatímco na uvedené otázky je možné hledat odpovědi právě skrze realistický přístup, který představují zmíněné stínové zprávy, v rámci

Částí svého záběru spadají do této kategorie také texty zabývající se problémem diskriminace žen při přijímání do zaměstnání, které rozebírám níže v samostatné kapitole. 2

109

konstruktivistického pohledu na politiku rovnosti mužů a žen lze, jak jsem uvedl již v úvodu, snáze identifikovat aktéry této politiky, jejich role, cíle a strategie, které k jejich dosažení v rámci mediální debaty používají. Hledání aktérů a jejich rolí, strategií a cílů bude věnována další část textu.

Kdo a jak píše o (ne)rovnosti mužů a žen V této části se budu věnovat zmiňovaným aktérům a jejich rolím. K problému se vyjadřují novináři, v jejichž rámci tvoří samostatnou skupinu ti, kdo se na nerovnost mužů a žen specializují, dále experti (v jejich rámci opět specialisté), politici a aktivisté. Za specializované považuji ty novináře, jejichž jméno se pod zprávami týkajícími zkoumané problematiky objevuje opakovaně, často, dlouhodobě a v souvislosti s jejími různými dílčími aspekty. Nevěnují se ani tak nárazovým tématům

a kauzám

jako

spíše

dlouhodobějším

otázkám

souvisejícím

s prosazováním rovnosti v realitě. Příkladem je Karolína Švidrnochová v rubrice Zaměstnání MF Dnes, Kateřina Jonášová v LN, či komentátor Práva Jiří Vavroň). Zvláštností další skupiny, nespecializovaných novinářů, oproti první skupině je to, že se dané tematice nevěnuje systematicky, ale pouze nárazově, objeví-li se nějaká výrazná kauza, osloví-li je něco pozoruhodného, či jsou-li k tomu někým vyzváni. Nedá se o nich tedy říci, že by se nějak sami snažili diskuzi o (ne)rovnosti mužů a žen rozvíjet či kultivovat, spíše se k ní čas od času připojují nebo na ni reagují. Různí aktivisté a zejména aktivistky převážně ženských či feministických organizací volí podobný přístup jako nespecializovaní novináři. Také nemají psaní o (ne)rovnosti mužů a žen jako svůj každodenní předmět práce a píší do novin spíše nárazově. Je zde však přece jenom možné vidět jistou systematičnost a pravidelnost. Aktivistky se totiž chopí pera vždy, když je k tomu příležitost, ať už sezónní (typickým příkladem je každoroční debata o významu MDŽ), nebo mimořádná (jako například schválení či neschválení určitého zákona, výrazně diskriminační počin nějaké významné instituce,

110

osobnosti a podobně). Plní aktivizující roli, dohlížejí, aby diskuze o (ne)rovnosti mužů a žen nevyhasla, povzbuzují ji vždy, když to považují za nutné a správné. Postupem času dochází k obměně konkrétních osob, které tuto aktivistickou úlohu v médiích plní. Zatímco v druhé polovině 90. let byly nejvýraznějšími aktivistkami předsedkyně Českého svazu žen Zdenka Hajná a zakladatelka nadace Gender Studies Jiřina Šiklová, dochází k rozrůstání a obměně této skupiny s tím, jak přichází ke slovu služebně mladší generace (Michaela Marksová-Tominová, Pavla Jonssonová a mnohé další). Důležitou skupinu autorů tvoří politici, a to zpravidla ti, kdo mají danou oblast jako součást svého politického působení, a věnují se jí aktivně z vlastního zájmu. Většinu takto angažovaných politiků, či spíše političek, kteří často publikují vlastní komentáře v médiích a účastní se mediálních debat, tvoří ženy – členky levicových parlamentních stran, které se často souběžně se svou ryze politickou dráhou angažují ve věci rovnosti žen a mužů ještě jinými způsoby. Příkladem může být poslankyně ČSSD Anna Čurdová, která je zároveň předsedkyní Rady pro rovné příležitosti mužů a žen. Poslední výraznou skupinu tvoří experti, zpravidla sociologové, politologové, psychologové či stále častěji také specialisté na genderová studia. Největší rozdíl mezi experty na jedné straně a specializovanými novináři a aktivistkami na straně druhé je v tom, že experti si od dané problematiky zjevně udržují odstup. To se projevuje i tím, že o ní nepíší tak systematicky jako novináři-specialisté ani pokaždé, když je k tomu příležitost, jako aktivisté, ale jen tehdy, mají-li potřebu, nebo jsou-li vyzváni, aby komentovali nějakou událost, prezentovali výsledky výzkumu a podobně. Někdy se experti objevují v roli diskutérů, glosátorů, těch, kdo polemizují, čímž se nejvíce přibližují k pozici nespecializovaných novinářů. Výjimku tvoří experti z oboru gender studies, kteří se, podobně jako aktivisté, zapojují do utváření debaty o rovnosti mužů a žen aktivně, bez vyzvání. Asi nejvýraznějším počinem v tomto směru jsou zmiňované expertní „stínové zprávy“ [Pavlík ed. 2004; 2006] a jejich mediální prezentace. Zvláštní kategorii specializovaných expertů tvoří vládní či ministerští úředníci a poradci (převážně ti, již mají na starost vládní agendu

111

rovnosti mužů a žen) a experti nevládních neziskových organizací, kteří se také některými vystoupeními řadí spíše do kategorie aktivistů. Mezi popsanými kategoriemi aktérů a jejich rolemi nelze stanovit zcela přesné hranice. Skupiny se nezřídka navzájem prolínají, což je dáno i ne zcela snadnou identifikací toho, kdo je a kdo není novinář nebo aktivista. Z dlouhodobého hlediska lze také pozorovat přesuny mezi naznačenými kategoriemi, například z aktivistů se stávají novináři či politici, z expertů aktivisté a podobně.

Čí hlasy zprávy obsahují Výčtem hlavních aktérů, které lze v mediálních zprávách odlišit, jsem nevyčerpal všechny typy hlasů, které v analyzovaných textech zaznívají. Kromě otázky, kdo o daném problému mluví, se můžeme také ptát, ve jménu koho nebo v čím zájmu aktéři promlouvají. Volbu skupiny, kterou svým hlasem zastupují nebo které dávají hlas, je možné chápat jako jednu ze strategií utváření obrazu (ne)rovnosti mužů a žen. Novináři často hovoří sami za sebe, v jejich textech se odrážejí jejich vlastní postoje k dané problematice. Specializovaní novináři, kteří se věnují popularizaci zavádění principů rovnosti do každodenního života a politické praxe,

vyjadřují

svoje

kladné

stanovisko

k těmto

principům

a jejich

uplatňování. Postoj aktivních novinářů je možné vnímat jako vědomé či nevědomé přihlášení se k prosazování tzv. genderového mainstreamingu, což je „integrování genderového hlediska do běžných každodenních záležitostí na všech úrovních rozhodování a ve všech oblastech politiky“ [Asklöf; Hedman; Strandberg; Wenander 2003: 9]. V případě nespecializovaných novinářů coby komentátorů dění je možné si povšimnout spíše snahy o jakousi korektnost a „hlas zdravého rozumu“, tedy něco, co bývá vnímáno jako hájení zájmu běžného občana. Jinými slovy, ozývají se zpravidla tehdy, když cítí, že při debatách ohledně rovnosti mužů a žen byla překročena určitá mez. Jsou jak proti výrazným projevům nerovnosti a diskriminace, tak i proti přílišnému

112

prosazování rovnosti „za každou cenu“ nebo „ad absurdum“. Příkladem takového textu je komentář Josefa Chuchmy „Rovnost, s. r. o.“ v MF Dnes z 8. 1. 2005. Svým „rozumným“ přístupem k otázce rovnosti mužů a žen se názorům nespecializovaných novinářů velmi podobají hlasy některých expertů (jako například sociologa Iva Možného v poznámce „Rovnost není stejnost“ v MF Dnes z 12. 3. 2005). Nejčastější úlohou hlasu expertů, který si mnozí aktéři v analyzovaných článcích berou na pomoc, je poskytovat veřejnosti „tvrdá“ empirická data, obvykle statistického rázu a jejich odborné interpretace. Data a interpretace zpravidla dokládají existenci nerovností a diskriminace žen v různých oblastech života (v péči o domácnost, ve sféře příjmů, v rozdělení moci a podobně), a proto většinou slouží jako objektivní důkaz, že nerovnosti mezi ženami a muži skutečně existují. Jedním z hlasů, jež jsou v novinových článcích často slyšet a jehož argumenty ohledně nerovnosti mužů a žen jsou poměrně často dokládány názory expertů, výsledky výzkumů a statistikami, jsou hlasy zástupkyň různých prožensky a antidiskriminačně zaměřených nevládních neziskových organizací, sdružení a projektů. Jejich hlasy zpravidla reprezentují také programy a cíle těchto organizací a projektů a jejich obecné principy, například zmíněný „gender mainstreaming“. V roce 2005 se k této skupině přidaly ještě specifické hlasy členek a příznivkyň nově vzniklé politické strany Rovnost šancí, která má prosazování rovnosti mužů a žen jako hlavní bod svého politického programu (viz např. článek „Zasloužíme víc než patnáct procent moci“, Lidové noviny 22. 1. 2005). Protiváhou hlasu aktivistek bývají hlasy představitelů, pracovníků a mluvčích institucí (firem, státních orgánů a podobně), kterým novináři dávají slovo ve snaze podat vyvážený obraz témat, kterých se ten který text týká. Typické jsou v tomto ohledu reakce na reklamní slogan automobilky Škoda Auto „Letušky nejsou součástí standardní výbavy. Ale mohou být, když spatří toto auto.“ umisťovaný v letadlech společnosti ČSA v článku „Škodovka nabízí s autem i letušky“ (MF Dnes 14. 2. 2005). V textu se objevují na jedné straně

113

hlasy pobouřených letušek a jejich zastánkyň z nevládní organizace Gender Studies a hlasy tiskových mluvčích obou dvou firem, kteří se snaží vzniklou konfliktní situaci neutralizovat, na straně druhé. Příkladem zástupců jiných než ženských nebo proženských aktivit, jejichž hlasy se v článcích také vyskytují, jsou představitelé skupin hájících zájmy a práva mužů-otců. V roce 2005 se tyto hlasy ozvaly ve věci žaloby na český stát podané otci, kteří nemohou po rozvodu vídat svoje děti, a jejich požadavku, aby polovinu všech sporů týkajících se opatrovnictví dětí rozhodovali soudci-muži. Příkladem takové zprávy je text „Spory o děti budou řešit častěji i soudci-muži“ (MF Dnes 4. 3. 2005). Specifickou skupinou aktérů, jíž je v souboru analyzovaných článků opakovaně dáván hlas, jsou političky či jinak veřejně angažované a úspěšné ženy. Některé z nich dávají najevo svůj problematický vztah k politickému programu prosazování větší rovnosti mužů a žen a k feministickým myšlenkám obecně. Vyjadřují se často v tom smyslu, že jim plošné prosazování rovnosti mužů a žen, například prostřednictvím zavedení kvót pro obsazování mocenských pozic muži a ženami, vadí nebo jim připadá zbytečné. Dobře tento názor zastupuje poslankyně KDU-ČSL Vlasta Parkanová, když v rozhovoru s novinářkou říká: Určitému popostrčení žen do veřejného života bych se nebránila. Na druhou stranu povinná rovnost ve funkcích, nebo dokonce i v běžném životě, jak uvádíte, to mi přijde strašně uniformní a nepříliš demokratické. Skoro mi to připadá pro ženy nedůstojné. Jako by byly nějakou menšinou, která potřebuje ochranu. Věřím, že se ženy dokáží prosadit i bez toho. („Být ženou není politický program“, MF Dnes 4. 5. 2005)

Jiné političky, zpravidla naopak z řad levicových stran ČSSD či KSČM, nebo nově vzniklé strany Rovnost šancí, dávají naopak najevo své sympatie a angažovaný postoj k politice rovnosti žen a mužů. Zásadním otazníkem, který při analýze textů neustále vystupoval do popředí, bylo, jak je v novinových článcích týkajících se (ne)rovnosti mužů a žen zastoupen hlas veřejnosti, o jejíž zájmy se vlastně jedná. Přímo zastoupeny jsou pouze některé specifické skupiny veřejnosti, zpravidla ty, které

114

se rozhodnou „vzít spravedlnost do svých rukou“, a tím upoutají zájem médií (letušky revoltující proti šovinistické reklamě, otcové žalující stát kvůli pocitu nespravedlnosti z rozsudků, ženy bouřící se proti nepřijetí do zaměstnání a podobně). Dalšími příklady článků, v nichž promlouvá přímo „hlas veřejnosti“, jsou ohlasy čtenářů na otázku rovnosti mužů a žen a ankety se zástupci veřejnosti na ulici. Ostatní veřejnost je v článcích zastoupena nepřímo, ať už skrze hlasy volených zástupců – politiků, kteří explicitně nebo implicitně hovoří jejím jménem, nebo hlasy těch, kdo mají za cíl hájit zájmy veřejnosti dobrovolně, často právě proti politikům – tedy aktivistů, bojovníků proti diskriminaci, za práva žen a podobně. Někde na pomezí mezi přímým a nepřímým zastoupením v médiích stojí hlasy veřejnosti prezentované prostřednictvím různých aktérů v agregované, statisticky reprezentativní podobě. Například ve formě výsledků výběrových výzkumných šetření. Právě takto chápané veřejnosti je analyzovaných článcích přisuzována důležitá role. Výzkumná zjištění o tom, že určité procento výběrového souboru respondentů má zkušenost s tím a tím problémem nebo zastává určitý názor, jsou v článcích obvykle prezentována jako závažná skutečnost, kterou je potřeba zcela seriózně řešit.

Případ diskriminace žen při přijímání do zaměstnání V analyzovaných zprávách lze nalézt mnoho příkladů problémů, jež dodávají obecné debatě o rovnosti mužů a žen, kterou jsem rozebral v předchozích kapitolách, konkrétní rozměr. Jedním z nejfrekventovanějších je problém diskriminace žen při přijímání do zaměstnání. Chci na příkladu tohoto konkrétního

problému

často

prezentovaného

v médiích

ukázat

nejednoznačnost toho, co znamená v praxi vytváření politiky rovnosti mužů a žen. Z hlediska médií se jako nejběžnější a nejčastěji tematizovaná jeví situace, kdy je uchazečka o práci různými zaměstnavateli odmítána s odkazem na své možné budoucí mateřství nebo na stávající rodičovské povinnosti. Takové jednání se stalo v průběhu období, které jsem prostřednictvím zpráv sledoval, díky změně legislativy trestně postižitelným coby diskriminace.

115

Přesto se, jak jsem zjistil, články popisující tento problém z pohledu různých jeho aktérů – takto diskriminovaných žen, jejich potenciálních zaměstnavatelů, úředníků, obhájců ženských práv, politiků i samotných novinářů – objevují po celé uvažované období prakticky beze změny až do současnosti.3 Referování o tomto problému je tedy názornou ukázkou toho, jak se určité téma v médiích reprodukuje

víceméně

v nezměněné

podobě

bok

po

boku

paralelně

probíhajícímu procesu institucionalizace rovnosti žen a mužů, který je médii rovněž sledován a líčen tak, že by pokračování nerovností měl zabraňovat. Zajímavé přitom je, jak se liší argumenty, které jsou v souvislosti s tématem diskriminace uchazeček o práci v médiích používány. Téměř všichni promlouvající se shodují v tom, že k tomuto jevu dochází (zaštiťují se i zmíněnými daty ze statistických šetření) a že se skutečně jedná o diskriminaci. Ovšem

někteří

zastánci

zaměstnavatelů

obviňovaných

z diskriminace

(zpravidla právníci) argumentují tím, že i zaměstnavatel musí mít svoje práva, mezi něž by mělo patřit také právo vybrat si svobodně, koho přijme či nepřijme do zaměstnání. Konflikt mezi právem nebýt diskriminován kvůli svému pohlaví a právem na svobodné podnikání se v podání médií jeví jako neřešitelný, navzdory tomu, že zákon hovoří poměrně jasně – v právu je uchazeč

o práci.

ospravedlnitelné)

Vzniká

tak

obcházení

jakýsi

tohoto

prostor zákona

pro

(nikoli

zaměstnavateli.

legální

ale

Zkušenosti

odmítnutých uchazeček, které média zprostředkovávají, hovoří jasně – žádný zaměstnavatel otevřeně nepřizná, že ženu nepřijal, protože se obává jejího těhotenství nebo nemoci jejích dětí. Oficiálním důvodem je pokaždé něco jiného. Zcela naturalisticky je tato situace popisována v článku s názvem „Jsem asi prašivá, tvrdí nezaměstnaná devětadvacetiletá žena z Litvínova“ (Právo 5. 5. 1999). Žena citovaná v titulku svou zkušenost líčí následovně: „Umím německy, ovládám na počítači několik programů, komunikace s lidmi mi nedělá problémy a snad nevypadám jako čarodějnice. Zájem o mě je, Až téměř po uzávěrce tohoto textu, na konci srpna 2006 se v médiích objevily zprávy o tom, že se Marie Čauševičová, odmítnutá uchazečka o vedoucí pozici v podniku Pražská plynárenská, rozhodla se svým zaměstnavatelem soudit o místo, které jí bylo odepřeno. V médiích je tento případ prezentován jako první precedens, který by mohl znamenat průlom v dosavadní praxi uplatňování antidiskriminační pracovní legislativy. 3

116

dokud neřeknu, že mám doma dvě děti. To pak nepomůže ani to, že mám spolehlivou babičku na hlídání,“ konstatovala Dana rezignovaně.

Zkušenost jiné z dlouhodobě odmítaných uchazeček je v článku zachycena takto: „Nikdo vám nedá černé na bílém, že Vás nevezme jen proto, že vám chybí kousek masa mezi nohama,“ řekla doslova dvaatřicetiletá absolventka Karlovy univerzity, Mostečanka Magda S., která si svým humanitním vzděláním připadá k nepotřebě.

Názory autorit ohledně toho, jak by se měly ženy, které se obávají diskriminace, nebo které s ní už z minulosti mají zkušenost, v podobných situacích zachovat, se v článcích prezentovaných v médiích výrazně liší. Někteří promlouvající, zpravidla z řad aktivistů a ochránců ženských práv, vyzývají k tomu, aby se takto postižené ženy bránily, aby zaměstnavatele, který je diskriminoval, zažalovaly nebo ho alespoň oznámili příslušnému úřadu či zveřejnili v médiích. Přitom někteří říkají, že pokud se žena s diskriminací smíří, je to její chyba. Jiní ale zároveň dávají najevo, že tento postoj chápou. Odmítnutá uchazečka se podle nich může například obávat, že bude-li si stěžovat, získá nálepku „potížistky“ a případní další zaměstnavatelé o ní nebudou mít už vůbec zájem. Do určité doby, než byla schválena účinnější legislativa (například přenesení důkazního břemene na zaměstnavatele), se poukazovalo na to, že skutečné, tj. funkční, antidiskriminační mechanismy chybí. Zajímavé je, že vedle těchto aktivních obranných strategií se objevují také výzvy k osvojení si určité diplomacie a taktiky při hledání východiska. Tyto výzvy, jejichž autory jsou zpravidla novináři nebo experti (většinou na personalistiku), jdou často proti cíli zvyšování rovnosti a odstraňování diskriminace. Často radí, aby se uchazečky raději podřídily představám zaměstnavatelů. Autorka jednoho takového článku například navrhuje odmítnutým uchazečkám, aby při pohovoru

s potenciálním

zaměstnavatelem

dávaly

najevo

co

největší

přizpůsobivost a aby si dopředu zajistily babičku ochotnou hlídat dítě v případě, že zaměstnání získají, aby mohly zaměstnavatele předem ujistit, že se této situace nemusí obávat.

117

Uvedená interpretace jednoho konkrétního tématu, jak o něm média informují, vznikla průřezem články publikovanými během delšího období a v různých médiích. To, co se na první pohled jeví jako konzistentní obraz jednoho problému, je mozaika poskládaná z mnoha střípků, které do sebe ne vždy přesně zapadají. Celá popsaná debata se odehrává v rámci „diskurzu nerovnosti“. V něm proti sobě stojí poškozené ženy a zaměstnavatelé, každý se svými obhájci. Novináři v tomto sporu mnohdy hájí onen zmíněný „hlas zdravého rozumu“, často ve smyslu doporučení typu „trochu se namalujte, buďte sebejistá“ a podobně. To, co nazývám „diskurzem rovnosti“ stojí v takovémto případě zcela stranou. Čtenář, který by se zajímal pouze o tento diskurz by získal dojem, že v ČR už žádná takováto diskriminace, o kterou se zde v rámci „diskurzu nerovnosti“ vede spor, už nemůže existovat.

Dva rámce utváření diskurzu (ne)rovnosti žen a mužů v médiích Pro porozumění širšímu kontextu, v němž se oba dva diskurzy – „diskurz rovnosti“ i „diskurz nerovnosti“ – v médiích utvářejí, je důležité pojmenovat alespoň některé obecnější rámce, v nichž se rovnost mužů a žen jako mediální a zároveň politické téma utváří. První z nich tvoří již dříve zahájená mediální debata o roli feminismu a feministického hnutí v české společnosti. Jak popisují autorky zabývající se obrazem feminismu a feministického hnutí v médiích – např. [Osvaldová 2004], [Jedličková 2006], [Řeháčková 2006] – feminismus se stal v Česku mediálním tématem až během první poloviny 90. let. Poukazují také na to, že obraz feminismu v médiích je velmi kontroverzní a často negativní. Důsledky tohoto obrazu feminismu se zjevně projevují v názorech veřejnosti, jak dokumentuje tisková zpráva, kterou zveřejnila ČTK 12. října 2004 pod názvem „Češi vidí feministky jako nejméně užitečné v boji za rovnost“. Říká se v ní mimo jiné: Nejméně užitečné v úsilí o vyrovnání postavení obou pohlaví jsou podle české veřejnosti feministky a feministi. Na činnost sdružení a institucí, které se zabývají ochranou práv žen, se ale lidé dívají většinou pozitivně. Tři čtvrtiny Čechů a Češek však neznají žádnou organizaci, která se na rovné příležitosti

118

pro ženy a muže zaměřuje. Vyplývá to z průzkumu, který pro ministerstvo práce vypracovala společnost Factum Invenio. Činnost zastánkyň a zastánců feministického hnutí pokládá za užitečnou jen necelých 30 procent dotázaných. Za neužitečnou ji označuje bezmála polovina občanů. Lidí, kteří feministické aktivistky a aktivisty považují za neužitečné, přibývá (Zpravodajství ČTK 12. 10. 2004).

V kontextu předložené analýzy považuji za klíčový poznatek, že se mediální obraz feminismu ani jeho vnímání veřejností nekryje s obrazem „boje za rovnost“ mužů a žen. Jedná se o dvě témata, která mohou být vnímána odděleně. To umožňuje připisovat feminismu i jiné než pozitivní cíle, jako je odstraňování nerovností, a naopak vidět tyto cíle i u jiných aktérů než u zastánců feminismu. Také se to často děje, což může být důvodem, proč se tolik účastníků mediálních debat o (ne)rovnosti mužů a žen v ČR od feminismu stále distancuje. Druhým významným rámcem formování tématu „(ne)rovnosti mužů a žen“ v médiích je pokračující debata o vývoji, stavu a perspektivách české rodiny. Tato oblast, tak jak je v médiích prezentována, je nejen předmětem odborné diskuse, ale také důležitým bojištěm, na němž se střetávají různé politické představy a zájmy, což je vždy nejvíce patrné v období před volbami. Boj mezi sebou vedou především zastánci představy takzvané „tradiční rodiny“ tvořené heterosexuálním, manželským párem a jeho dětmi (vlastními nebo svěřenými) a ti, kdo takové pojetí rodiny kritizují jako rigidní a zastaralý koncept, jenž nutně vede k omezení pomoci státu rodinám, která takovému zastaralému

vymezení

neodpovídají;

především

neúplným

rodinám

a nesezdaným párům s dětmi. Politickou debatou týkající se podoby stávající a navrhované legislativy se prolíná odborná diskuse ohledně tzv. krize rodiny – vysoké rozvodovosti, odkládání sňatků a rodičovství, a jejích příčin a důsledků pro společnost. Politickou a odbornou rovinu však od sebe nelze oddělit. Například na přelomu let 2005 a 2006 proběhl v médiích poměrně ostrý spor mezi zastánci „tradiční rodiny“ převážně z řad členů a příznivců strany KDUČSL a jejich oponenty z řad levicových stran a některých neziskových organizací. Debata je charakteristická právě tím, jak se v ní prolínaly a mísily

119

ryze odborné a politické argumenty. Její součástí se tak stala na jedné straně argumentace expertní zprávou, kterou nechalo vypracovat Ministerstvo práce a sociálních věcí [Národní zpráva o rodině 2004], a vládním návrhem koncepce rodinné politiky, a na druhé straně obhajoba kontroverzního poslaneckého návrhu zákona o podpoře rodiny z dílny

KDU-ČSL. Výstižný je z tohoto

hlediska komentář publikovaný v Mladé frontě Dnes, jehož autorem je lidovecký poslanec Jiří Karas. V článku pojmenovaném „Rodina?! Vláda přitakala feministické propagandě“ říká poněkud výhružně: Boj o rodinu ve světě i u nás skutečně probíhá. Nelze se na jednu stranu tvářit, že rodinu podporujeme a na druhé straně zamítat zákon o podpoře rodiny, který rodinu definuje jako „manželské soužití rodičů a jejich dětí nebo dětí jim svěřených do péče“. Politik, který to dělá, ve skutečnosti je proti rodině a nerespektuje životní zájem státu (MF Dnes 9. 11. 2005).

Zajímavé je, že v textu vzdor titulku feminismus explicitně nebyl vůbec zmíněn. Jako by zde přívlastek „feministický“ měl označovat něco samo o sobě skandálního a pobuřujícího, obzvlášť ztotožní-li se s tím vláda demokratického státu. Vzhledem k převážně negativní percepci feminismu českou veřejností zmíněné výše to tak na čtenáře skutečně může působit. Z hlediska porozumění tomu, jak jsou v této politické debatě rozděleny role, je zajímavé také to, že většinu vlády, jíž je přitakání feminismu („feministické propagandě“) připisováno, tvořili levicoví sociální demokraté. Feminismus je zde nepřímo prezentován jako odpor vůči rodině, a tím pádem jako poškozování zájmu státu. Z toho je zde nařčena vláda spolu s tvůrci „feministické propagandy“, kteří nejsou specifikováni, ale lze si za nimi domyslet například neziskový sektor a jeho aktivismus. Proces utváření politiky rovnosti mužů a žen v české společnosti se odehrává na pozadí těchto dvou vzájemně souvisejících debat. Feministky a feministé, kteří sami sebe prezentují jako jednoznačné zastánce principů genderové rovnosti, jsou nuceni hájit v médiích své pozice hned na několika frontách. Vrátíme-li se k dvěma diskurzům popsaným výše, jsou více viditelní v „diskurzu nerovnosti“. Upozorňují na přetrvávající nerovnosti v různých oblastech a kritizují praktické naplňování „politiky rovnosti“, jež je v rámci 120

„diskurzu rovnosti“ líčeno jako úspěšné. Tato jejich snaha je často médii prezentována jako přehnaná, nezřídka příčící se „zdravému rozumu“. Na druhou stranu ti, kdo v médiích promlouvají o otázkách rovnosti mužů a žen z „rozumných“, „umírněných“ pozic (včetně většiny politiků a novinářů), se označení

feministka

nebo

feminista

většinou

brání,

čímž

přispívají

k problematickému obrazu feminismu. Debata o budoucnosti rodiny tvoří částečně paralelní sféru k debatě o (ne)rovnosti mužů a žen a částečně se s ní kryje. Opět se v ní objevují, ať už přímo nebo nepřímo, hlasy feministických aktivistů, hájících

moderní, egalitární model rodiny a různé alternativní

podoby rodin, a naproti nim hlasy konzervativních zastánců tradičního modelu rodiny založeného spíše na představě komplementárních, asymetrických rolí muže a ženy. Zastánci tradiční rodiny se přímo v debatě o rovnosti mužů a žen neangažují, jejich hlasy se v článcích týkajících se „diskurzu rovnosti“ a „diskurzu nerovnosti“ vyskytují v zanedbatelné míře. Jejich argumenty, které vlastně ve svém důsledku rovněž myšlenku genderové rovnosti zpochybňují, míří jinam. Jednak kritizují samotnou myšlenku feminismu a feministického hnutí obecně, jednak varují před hrozící společenskou krizí způsobenou rozpadem tradiční rodiny a s ní souvisejících hodnot, za níž dávají vinu mimo jiné právě feminismu a feministickým myšlenkám.

Závěr V tomto textu jsem se pokusil poukázat na to, že v rámci mediálního utváření problematiky (ne)rovnosti mužů a žen existují dva relativně oddělené diskurzy. Jeden, který se nese v pozitivním duchu a týká se probíhající institucionalizace genderové rovnosti formou vytváření nových institucí a schvalování zákonů, jejichž cílem je bránit diskriminaci na základě pohlaví. Druhý, který je zaměřen na popis přetrvávajících nerovností v nejrůznějších oblastech. Pouze malá část analyzovaných zpráv si všímá paradoxu tkvícího v tom, že se tyto nerovnosti reprodukují na pozadí pokračujícího procesu zavádění obecných principů genderové rovnosti do praxe. Některé z těchto

121

zpráv poukazují na možnost řešení konkrétních problémů pomocí uplatňování formalizovaných principů (zákonných norem, pravomocí příslušných státních orgánů a podobně). Jiné naopak poukazují na praktickou neschopnost institucí zřizovaných za tímto účelem konkrétní problémy nerovnosti řešit. Kromě toho jsem se snažil pomocí konstruktivistického přístupu pojmenovat hlavní aktéry mediálního obrazu politiky rovnosti mužů a žen a jejich role a strategie, které při svém působení v této oblasti na sebe berou. Za jednu z nejdůležitějších strategií považuji to, jakými hlasy a ve jménu koho tito aktéři promlouvají. Očekával jsem, že debata o prosazování rovnosti žen a mužů bude prostorem, kde se budou střetávat protichůdná politická stanoviska různých aktérů, mezi nimiž nebudou chybět ani hlasy otevřených odpůrců uvádění politiky rovnosti do praxe. Tento předpoklad se ovšem nepotvrdil. Hlasy, které by byly namířeny explicitně proti politice rovnosti žen a mužů

a v zájmu

zachování

nerovnosti v některé

z oblastí,

kde

jsou

přetrvávající nerovnosti identifikovány, se v analyzovaných článcích téměř vůbec neobjevují. Pokud už se objeví, jsou to většinou izolované osobní názory. Předpokládaní kritici politiky rovnosti z řad konzervativních a pravicově orientovaných politiků směřují svou pozornost jinam, především k feminismu. Jejich názory se pohybují od odměřeného postoje vůči feminismu, který zpravidla chápou jako jeden jednolitý myšlenkový směr vyznačující se extremismem, až po jeho otevřenou kritiku. Nejvíce mu vyčítají toleranci k různým alternativním formám partnerského soužití, které nenaplňují představu tradiční rodiny, včetně registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. Těmi, kdo politiku rovnosti žen a mužů nejotevřeněji kritizují, jsou tak paradoxně její zastánci, kteří ji vyčítají malou důslednost při řešení konkrétních vznikajících a přetrvávajících nerovností [viz Pavlík ed. 2004 2006]. Za důležité zjištění své analýzy považuji také fakt, že mezi těmi, jejichž jménem analyzované texty hovoří, nalézáme méně často, než bychom mohli očekávat, hlasy těch, jichž by se politika rovnosti mužů a žen především měla týkat: žen v nerovném či diskriminovaném postavení. Mnohem častěji než zkušenostmi konkrétních diskriminovaných žen se v článcích o nerovnosti

122

argumentuje velkými čísly z výzkumů a statistik, kterými jsou nerovnosti dokládány. Čistě hypoteticky lze předpokládat, že argumentace „tvrdými čísly“ (expertní realistická rétorika) je pro zastánce politiky rovnosti mužů a žen mnohem silnějším prostředkem přesvědčování než poukazování na konkrétní zkušenosti, které jsou ze své podstaty mnohem „měkčími“daty a lze je mnohem snáz zpochybnit. Patrně se zde projevuje převaha expertního „vědeckého vědění“ reprezentovaného empirickými daty nad věděním zkušenostním.

Literatura ASKLÖF, C., B. HEDMAN, H. STRANDBERG, K. E. WENANDER (2003). Příručka na cestu k rovnosti žen a mužů. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí JEDLIČKOVÁ, P. (2006). „Nevidět, neslyšet, nedotýkat se! Feminismus jako součást demokratizačního procesu v ČR v letech 1989–2004 – reflexe médií.“ In: H. Hašková, A. Křížková, M. Linková, eds.: Mnohohlasem. Vyjednávání ženských prostorů po roce 1989. Praha: Sociologický ústav AV ČR: 103–118 Národní zpráva o rodině. (2004). Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí OSVALDOVÁ, B. (2004). Česká média a feminismus. Praha: Libri, SLON PAVLÍK, P., ed. (2004). Stínová zpráva v oblasti rovného zacházení a rovných příležitostí žen a mužů. Praha: Gender Studies, o.p.s. PAVLÍK, P. (2006). „Originální experiment české vlády aneb jak prosazovat politiku rovných příležitostí bez odpovídajícího institucionálního zabezpečení.“ In: H. Hašková, A. Křížková, M. Linková, eds.: Mnohohlasem. Vyjednávání ženských prostorů po roce 1989. Praha: Sociologický ústav AV ČR: 131–141 PAVLÍK, P. ed. (2006). Stínová zpráva v oblasti rovného zacházení a rovných příležitostí žen a mužů, 2006 (pracovní verze). Praha: Nadace Open Society Fund ŘEHÁČKOVÁ, D. (2006). „»Je to taková moje libůstka...« aneb prosazování proženských témat v médiích.“ In: H. Hašková, A. Křížková, M. Linková, eds.: Mnohohlasem. Vyjednávání ženských prostorů po roce 1989. Praha: Sociologický ústav AV ČR: 119–130 VODOCHODSKÝ, I. (2006): Téma (ne)rovnosti mužů a žen v českém tisku v roce 2005. «http://ronero.wz.cz/texty/2005/Vodochodsky– Rovnost_muzu_a_zen_v_tisku_2005.pdf» [Accessed 26. 6. 2006]

123