Název projektu: Práce jako cesta k plnohodnotnému životu Realizátor projektu: InHelp, o. p. s. Adresa realizace: Jiráskova 371, Poděbrady 290 01 Kontakt:
[email protected], www.inhelp.cz
Tento materiál je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
Zdenina těžká životní zkouška Paní Zdena V. pochází z Hradce Králové. Dětství i mládí proţívala ve zdraví a radosti. Po maturitě na SŠ pracovala jako provozní hotelu. Došlo i na vysněnou svatbu a o tři roky později se stala šťastnou maminkou. Po porodu syna však zjistila, ţe začíná zakopávat. Rozjel se dvouletý kolotoč nejrůznějších vyšetření, která v jejích 28 letech prokázala roztroušenou sklerózu. Od té doby byla nezaměstnaná. Zpočátku nemoc postupovala mírně, ovšem po pěti letech si uţ vyţádala chození o francouzských holích a paní Zdeně přiznali plný invalidní důchod. Ve 35 letech se její stav natolik zhoršil, ţe musela začít pouţívat vozík, přestoţe se jí doma ještě dařilo pohybovat se o holích. Její vnitřní úzkost narůstala a její tělo stále více podléhalo neblahým příznakům RS. Ve 40 letech musela vzdát další pokusy o chůzi za pomoci holí, protoţe zhoršení nemilosrdně postupovalo dále nad pás. Tehdy řekla stop pocitu bezmocnosti. V roce 2002 vstoupila do projektu a vloţila své síly do domácích prací pro chráněnou dílnu. A její odhodlání bojovat s nepřízní osudu stále trvá. Co je znovu zaměstnaná, její psychický stav se zlepšuje. Byla jí zajištěna schodišťová plošina, díky které se stává samostatnější a nemusí trpět odloučeností od společnosti. S nadšením se zapojila do kurzů PC a dalších akcí. Nyní je jí 45 let a je na sebe náleţitě pyšná. Říká, ţe je konečně opět manţelkou a matkou, neboť je plně soběstačná. Dokázala to. Není na nikom závislá, čímţ nejen sama sobě, ale i ostatním podala jednoznačný důkaz o tom, jak moc si váţí daru ţivota.
Krutost i milosrdenství sudiček pana Zdeňka Pan Zdeněk Š. vyrůstal se svým dvojčetem – bráškou a oba si ve zdraví a náleţitě energicky uţívali všech dětských radovánek a klučičích dobrodruţství. Pan Zdeněk je rozený sportovec, takţe se od mládí aktivně věnoval kopané, atletice i hokeji. V 18 letech mu osud zasadil první, nadmíru bolestivou ránu - jeho bratr se zabil při dopravní autonehodě. Říká se, ţe kdyţ zemře vaše dvojče, zemře i kus vás samotných… Poté, co se vyučil automechanikem, nastoupil do Škody Mladá Boleslav, kde pracoval ve vývoji. Ve 21 letech ho postihla další tragická událost – těţký pracovní úraz. Automobil, na jehoţ opravě pracoval, na něho spadl. Došlo k přerušení páteře. Léčení nebralo konce a pan Zdeněk se pomalu začínal smiřovat s původně nepřijatelnou představou, ţe zůstane připoutaný na vozíku. Jakoby však chtěl bojovat s neúprosnou krutostí koloběhu ţivota a smrti i za svého bratra, rozhodl se vrátit zpět ke sportu. Zůstat na vozíku přece neznamená vzdát se práva na své štěstí, ustoupit stranou a nechat v sobě zemřít duši! A zvláště, cítíte-li touhu po stupních vítězů stejně silně jako sportovci!! Ve sledge hokeji, na který se následně plně soustředil za tým Kolínských draků, dosáhl fantastických výsledků. V roce 2010 vybojoval 5. místo na OH v USA. Po 6 letech nezaměstnanosti také začal z domu spolupracovat s chráněnou dílnou a je v ní zaměstnaný dodnes. Tedy kromě toho, ţe setrvává v dresu hokejového reprezentanta a ţije plný ţivot mladého člověka. Vţdyť je mu teprve 28 let.
Složitý život paní Evy Paní Eva T. je i přes 10 náročným operacím od pasu dolů necitlivá, má nefunkční dolní končetiny. Způsobilo to poškození jejího mozku při porodu. Ano, své břemeno postiţení si nese jiţ od svého narození. Evin otec psychicky nezvládl nedostatečný vývoj jejích nohou, odmítl mít svou dceru – vozíčkářku doma a starat se o ni, a tak byla v 7 letech přemístěna do Jedličkova ústavu. Smutné, zmatené a citově zlomené dítě zde dospělo v usměvavou slečnu se zdravým sebevědomím a správnou dávkou ctiţádosti. Vystudovala Obchodní akademii a začala sportovat. Stala se reprezentantkou ČR v atletice, zaţila potlesk nadšených diváků. Dokonce jako jediná ţena hrála také sledge hokej za sportovní klub Draci Kolín, a to celé 3 sezóny! V 18 letech, tedy hned po maturitě na Obchodní akademii v Jedličkově ústavu, se pokoušela najít práci. Nastoupila do několika zaměstnání, která však nikdy nepřesáhla tříměsíční zkušební dobu, ač se snaţila sebevíc. Paní Evu to trápilo, nicméně nevzdala se. Dlouhodobý pracovní úspěch jí přineslo aţ rozhodnutí pracovat jako členka realizačního týmu projektu pro integraci OZP v Poděbradech. Tam byla zaměstnaná dva roky a poté nastoupila do chráněné dílny, v níţ setrvává i v současné době. Paní Eva překvapuje svým úsilím a pevnou vůlí i nadále. Dnes je jí 36 let, jezdí autem, získala pozici vedoucí směny v chráněné dílně, ţivot ji baví a rozhodně nepřestala věřit v sílu, která všechny síly přemůţe, v lásku.
Jaroslavin život jako na houpačce Paní Jaroslavě L. je nyní 58 let, vyučila se jako švadlena. Dětství i období dospívání si uţívala v plném zdraví a optimismu, avšak v 18 letech, tedy záhy po vyučení, se jí stal ošklivý úraz, při kterém došlo k těţkému poškození její pravé horní končetiny. Na zdeformované ruce jí zůstaly pouze dva prsty. Absolvovala dlouhodobé léčení a poté nastoupila na mateřskou dovolenou. Osud jí poúrazové trauma vykompenzoval zářivým štěstím, narodily se jí dvě krásné zdravé děti. Jelikoţ ale ţivot mívá podobu houpačky, jednou jsme nahoře, jednou dole, paní Jaroslavě tím přibyly nové velké starosti – po MD se jí nedařilo sehnat zaměstnání. Invalidní důchod pobírat nemohla, neboť neměla poţadované odpracované roky, a tak zůstala odkázaná pouze na ţivotní minimum. Kaţdý, kdo to zaţil, ví, jak silný stres nedostatek peněz způsobuje, jak se člověk strachem o zítřek budí ze spaní. A zvláště, má-li uţivit své děti, zajistit jejich alespoň základní ţivotní potřeby. Do zaměstnání v chráněné dílně nastoupila aţ ve svých 57 letech. V té době bojovala s těţkými depresemi, zpočátku o práci ani nejevila zájem. Kdyţ ale konečně získala s tímto zaměstnáním také jistotu a patřičné zajištění, začala se jí vracet energie i sebedůvěra. Chce se naučit pracovat s PC a zcela jistě si uvědomila, ţe se k takovému kroku mohla odhodlat uţ o něco dříve. Slzy sice vyplavují z těla jedy, ale nač plakat více neţ je bezpodmínečně nutné? Lidská duše potřebuje létat, aby byla šťastná.
Z nadbytečného pracovníka do role vedoucího Pan František Č. (59) je vyučeným opravářem zemědělských strojů. Ve dvou letech prodělal dětskou obrnu, následkem čehoţ u něho došlo k zakrnění levé horní končetiny. Zmíněná deformace ruky mu ovšem neoslabila odhodlání pracovat a ţít naplno jako všichni ostatní. Uţ během základní školy si uvědomil, ţe komplexy méněcennosti jen brzdí jedince ve zdravém duševním vývoji. Do zaměstnání nastoupil hned po vyučení a danému místu zůstal věrný aţ do revoluce v roce 1989. Poté se rozhodl přestoupit do nového zaměstnání, kde kompletoval invalidní vozíky. Rok 2005 však probíhal v duchu hojných personálních změn ve spoustě společností a výjimku netvořil ani jeho zaměstnavatel. Také pan František byl v tomto roce propuštěn jako nadbytečná pracovní síla a nastalo mu období únavného hledání moţností uplatnění se v oboru, kterému rozumí. Veškeré jeho snaţení však bylo marné. V dalších 4 letech nebyl trh práce nijak přívětivý k lidem se zdravotním postiţením, a co si budeme nalhávat, často ani k těm zcela zdravým. Pan František však neztratil víru a naději a nová pracovní příleţitost se nakonec skutečně dostavila. Bylo mu zajištěno zaměstnání v chráněné dílně, kde uţ dnes působí jako vedoucí směny a nemá problém ani se sebevzděláváním na PC. Práce se mu daří, s náladou je opět v plusu a s chutí spřádá nové plány do budoucna.
Anino vyléčené bolavé srdce Paní Anina H. (56) je od roku 1998 v invalidním důchodu kvůli váţnému onemocnění srdce. Vyučila se jako brusička a vzhledem k tomu, ţe má příliš citlivou povahu, od mládí si dosti připouštěla stinné stránky mezilidských vztahů i všechny problémy, které ţivot nepřetrţitě přináší. Častokrát si poplakala s pocitem, ţe je k ní osud tvrdý a nespravedlivý. Moţná i to sehrálo krutou roli v tom, ţe si v roce 1995 proţila nebezpečnou srdeční příhodu. Ta samozřejmě odstartovala nejen náročnou léčbu, ale také řadu dalších chmurných myšlenek a obav o budoucí vývoj jejího zdravotního stavu. Nepovedené manţelství, které skončilo rozvodem, a následné bydlení v podnájmu, to jí rovněţ na sebevědomí a dobré náladě nepřidalo. Bez úspěchu se snaţila sehnat nějaké zaměstnání, brzy se ocitla na pokraji nouze. Dny se jí staly noční můrou. Po zaplacení inkasa jí z důchodu zůstávalo minimum (cca 1500 Kč na celý měsíc) a na jiné příjmy neměla nárok. Ţila, tak říkajíc, ze dne na den, nemohla si dovolit nic z toho, co kaţdá ţena běţně potřebuje, aby byla alespoň trochu klidná a spokojená. Naštěstí paní Anině její bolavé srdce nakonec správně napovědělo, ţe na co soustřeďuje svou mysl, to také k sobě spolehlivě přitahuje. Musela přehodnotit své názory i postoj k přítomnosti, získat plnou kontrolu nad všemi svými myšlenkami. Dala sbohem vnitřnímu napětí a rozhodla se začít znovu, bez mračen negací. V r. 2007 byla přijata do chráněné dílny, tím jakoby jí nadešel nový úsvit. Dnes uţ si můţe udělat třeba tu radost, ţe si zajede s kamarádkou na výlet nebo si koupí do vázy kytici krásných růţí. Je to tak, kdo se bojí, nemůţe očekávat zázraky. Ty přicházejí aţ tehdy, aţ je na ně naše duše připravená.