Nástěnná malba v katedrále sv.víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě z doby Karla IV. a Václava IV

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta Ústav dějin křesťanského umění Dějiny křesťanského umění

Monika Stoneová

Nástěnná malba v katedrále sv.Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě z doby Karla IV. a Václava IV. Nástin problematiky na příkladu maleb ve Vlašimské a Saské kapli. bakalářská práce

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaromír Homolka, CSc. 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a v seznamu literatury uvedla veškeré informační zdroje, které jsem použila.

V Praze dne:

2

Ráda bych zde vyjádřila poděkování panu Prof. PhDr. Jaromíru Homolkovi, CSc. a paní PhDr. Michaele Ottové, Ph.D. za odbornou pomoc při přípravě této práce.

3

Obsah 1. Úvod

6

2. Stavebně historický úvod

8

3. Nástěnné malby 3.1. Kaple sv. Erharda a Otýlie zv.Vlašimská 3.1.1. Historický úvod

12

3.1.2. Ikonografie, popis a hodnocení stylu nástěnných maleb

12

3.1.3. Otázka autorství a časové určení vzniku nástěnných maleb

18

3.1.4. Dosavadní restaurátorské zásahy

19

3.2. Kaple sv. Vojtěcha a Doroty zv. Saská 3.2.1. Historický úvod

20

3.2.2. Ikonografie, popis a hodnocení stylu nástěnné malby

20

3.2.3. Otázka autorství a časové určení vzniku nástěnné malby

24

3.2.4. Dosavadní restaurátorské zásahy

25

3.3. Kaple sv. Máří Magdaleny zv. Kanovnická

26

3.4. Kaple sv. Šimona a Judy zv. sv. Kříže

28

3.5. Kaple sv. Václava

30

3.6. Kaple sv. Anny

37

3.7. Mozaika na Zlaté bráně

39

4. Závěr

42

4

5. Seznam vyobrazení

49

6. Literatura

51

7. Annotation

57

8. Obrazová příloha

58

5

1. Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma nástěnná malířská výzdoba v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha z doby vlády Karla IV. a Václava IV. Z gotické malířské výzdoby kaplí se dochovaly fragmenty nástěnných maleb v šesti ze třinácti kaplí. Jsou to kaple sv. Vojtěcha a Doroty (Saská, Šternberská, sv.Ostatků) [č. 12], kaple sv. Erharda a Otýlie (Vlašimská, sv. Jana Nepomuckého) [č. 11], kaple sv. Máří Magdaleny (Valdštejnská, svatovítských kanovníků, dříve také pana Přecha) [č. 10] a kaple sv. Šimona a Judy (sv. Kříže) [č. 8]. Nejucelenější soubor je dochován v kapli sv. Václava [č. 6]. V kapli sv. Anny (Nostické) [č. 16] jsou malby překryty novodobou přemalbou. Na slavnostním vstupu do katedrály tzv. Zlaté bráně se dochovala malba s námětem Posledního soudu zhotovená technikou mozaiky. Dle zprávy z Kroniky Beneše Krabice z Weitmile dal mozaiku s námětem Posledního soudu (v letech 1371-2) a malby v Kapli sv. Václava s námětem passio Christi (v letech 1372-3) zhotovit přímo císař Karel IV., čemuž odpovídá i jeho zobrazení jako donátora. Kaple sv. Erharda a Otýlie byla vyzdobena malbami pro arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Na dvou dochovaných výjevech, na východní a západní stěně, je zobrazen jako donátor, a to jednou v hodnosti biskupa a jednou již s kardinálským kloboukem. Vzhledem k tomu, že kardinálské hodnosti dosáhl necelé dva roky před svou smrtí v roce 1380, je malby zřejmě možné datovat k tomuto období. Na obrazech jsou zobrazeni patroni kaple na výjevu Křest sv. Otýlie (na východní stěně) a Kristus nesoucí kříž a Stětí sv. Kateřiny (na západní stěně). Ostatní malby je možné datovat jen na základě jejich stylového rozboru. V kapli sv. Vojtěcha a Doroty, zvaná dle donátorů také Saská, je do dnešní doby dochován jeden fragment nástěnné malby na její západní stěně. Jeho námětem je Klanění tří králů. Dochované malby v Kanovnické kapli a kapli sv. Šimona a Judy mají formu oltářních retáblů s námětem Madona s Ježíškem a světci. Malby v kapli sv. Anny známe jen z akvarelové kopie pořízené v devatenáctém století, před jejich přemalbou. Zobrazují Příbuzenstvo Páně.

6

I přes fragmentální dochování nástěnné výzdoby (kromě mozaiky, která dnes září díky nedávné restauraci) je zřejmé, že se jedná o významná díla karlovského umění. Umělci již jasně směřují k výrazovým prostředkům krásného slohu, který vzápětí prodchl díla vznikající nejen na pražském císařském dvoře. Touto obšírnou problematikou se v posledním století zabývala řada významných historiků umění, v jejich určení však dosud nepanuje shoda. V této práci bych se pokusila shrnout závěry dosavadního bádání a do širší míry problematiku nastínit na příkladu maleb ve Vlašimské a Saské kapli.

7

2. Stavebně historický úvod Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Bullou „Ex supernae providentia maiestatis“ z 30. dubna vyňal papež Klement VI. pražskou a olomouckou diecézi z pravomoci mohučského arcibiskupa (na straně Ludvíka Bavora). Pod správu pražského arcibiskupství náleželo pak ještě biskupství litomyšlské, zřízené v listopadu téhož roku. 1 21. listopadu 1344, když bylo přivezeno arcibiskupské pallium, položil král Jan Lucemburský se syny Karlem a Janem Jindřichem a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic 2 základní kámen katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. 3 Tato stavba se měla stát již třetí svatyní na daném místě. První, rotundu zasvěcenou sv. Vítu, zde dal postavit již přemyslovský kníže Václav na sklonku 10.století. Rotunda ustoupila ve druhé polovině 11. století

4

bazilice, jež nesla již

patrocinium i sv. Václava a sv. Vojtěcha, prvních českých zemských patronů. První historické zprávy vztahující se ke katedrále pochází již z roku 1331, kdy Jan Lucemburský vydal listinu, jíž věnoval desátek ze stříbrných dolů svatovítské kapitule „na úpravu a výzdobu či postavení náhrobků svatých Václava a Vojtěcha /…/ a „na novou stavbu a vybudování nového chóru a pak novou stavbu a vznešené velkolepé postavení celého řečeného kostela výtečnou prací a to až do jeho úplného dostavění“. 5 Jako stavitel byl pozván francouzský mistr Matyáš z Arrasu, který působil v Avignonu. Nápis v triforiu katedrály, který uvádí jeho příchod do Prahy v roce 1342, bývá považován za chybný. Je však možné, že do Prahy jej pozval již Jan Lucemburský, který zde toho roku vedl jednání. V roce 1344 zde byli společně s markrabětem Karlem.6 Na výběru se ostatně mohl podílet i biskup Jan IV. z Dražic 7, který léta pobýval na papežském dvoře. Podíl na tvorbě chrámu mezi stavebníkem, tj. svatovítskou kapitulou a panovníkem, a architektem je dnes již obtížné stanovit. Převažovala za výběrem stavebního typu „francouzské královské katedrály s chórovým ochozem a věncem kaplí“ snaha o manifestaci politických postojů? 1

8

J. Homolka má za to, že „katedrála

KADLEC Jaroslav: Přehled českých církevních dějin, ZVON České katolické nakladatelství, 1991, 187 biskup 1343-1344, arcibiskup 1344 -1364, (†1364) 3 Příběh Pražského hradu 2003, 167 4 roku 1096 byl vysvěcen hlavní oltář baziliky 5 TOMEK Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu Pražského, 1872, 104-5 6 KALINA Pavel / KOŤÁTKO Jiří: Praha 1310-1419, Libri 2004, 167 7 úřad zastával v letech 1301-1343 8 HOMOLKA Jaromír: Ikonografie katedrály sv. Víta v Praze in: Umění 1978, 26, s. 564 a KALINA / KOŤÁTKO 1994, (pozn.5) 176 2

8

vyjadřuje Karlovu panovnickou a teologickou filosofii, a to v rozmezí 40 let, a je tak nejúplnějším a nejreprezentativnějším z velkých programů jeho dvorského umění. Karel IV. zde navázal na předchozí přemyslovské tradice

9

a vnitřní ideovou strukturu

ještě prohloubil (k patriciniu Panny Marie a sv. Víta přibyla kaple Nejsvětější Trojice v ose chrámu). Stal se tak druhým zakladatelem pražského kostela.

Dle P. Chotěbora

10

podstatnou část chóru nové katedrály postavil francouzský

mistr Matyáš z Arrasu († 1352). Jeho huť postavila do roku 1356 9 vnitřních pilířů arkád závěru a jim odpovídající část ochozu s 9 kaplemi. Zdivo chóru bylo dokončeno asi do výšky římsy pod triforiem, chór byl zaklenut. J. Vítovský

11

se domnívá, že

vzhledem ke skutečnosti, že první kaple (sv. Anny před rokem 1364, sv. Václava 1367 a sv. Trojice 1367) byly vysvěceny až v šedesátých letech 14. století, práce nepostupovaly tak rychle.

Hmotová rekonstrukce stavby Matyáše z Arrasu do roku 1356 podle P. Chotěbora 9

Zbraslavský klášter jako rodové pohřebiště založené Václavem II. CHOTĚBOR Petr: Stavební vývoj a plastická výzdoba pražské katedrály, in: BENEŠOVSKÁ Klára / HLOBIL Ivo / BRAVERMANOVÁ Milena / CHOTĚBOR Petr / KOSTÍLKOVÁ Marie: Petr Parléř, Svatovítská katedrála 1356-1399, Správa Pražského hradu, Praha 1999, 25 11 VÍTOVSKÝ Jakub: Nástěnné malby ze XIV. století v pražské katedrále, in: Umění 24, 473-474, 1976. 10

9

V roce 1356 navázal na jeho dílo Petr Parléř ze Švábského Gmündu. Do roku 1397 dokončil vysoký chór včetně klenby a střechy a příčnou loď s kaplí sv. Václava. Vysoký chór byl vysvěcen roku 1385, byl uzavřen provizorní zdí, takže v něm mohly být konány bohoslužby bez ohledu na pokračující práce v trojlodí.

Hmotová rekonstrukce stavby Petra Parléře do roku 1397 podle P. Chotěbora

Do roku 1406 pak pokračovali ve stavbě trojlodí až po jižní věž Parléřovi synové (do roku 1398 Václav, od té doby mladší Jan). V roce 1419 byla stavba na dlouhou dobu přerušena. 12

12

CHOTĚBOR 1999 (pozn. 10) 13

10

Půdorys katedrály, šrafovaně je vyznačena stavba Matyáše z Arrasu, tučně stavba Petra Parléře. 13

13

CHOTĚBOR 1999 (pozn.10) 13

11

3. Nástěnné malby 3.1. Kaple sv. Erharda a Otýlie zv. Vlašimská

3.1.1. Historický úvod

Kaple sv. Erharda a Otýlie, zvaná dle donátora též Vlašimská, se nachází v jižní části chóru katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Stavebně byla dokončena hutí Matyáše z Arrasu před rokem 1356 14. Karel IV. získal ostatky sv. Erharda a sv. Otýlie v roce 1365

15

. V roce 1367

arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zřídil „oltář v kapli nového chóru pražského kostela, nákladně vystavěné ke cti svatému Erhardovi, biskupu řezenskému, jím pokřtěné panně Otýlii /../ a Albánovi mučedníku.“ 16 Na západní stěně kaple jsou tři pískovcové desky se znaky Jana Očka z Vlašimi – jako olomouckého biskupa, pražského arcibiskupa a papežského legáta. Při západní stěně kaple je arcibiskup Jan Očko z Vlašimi také pohřben.

3.1.2. Ikonografie, popis a hodnocení stylu nástěnných maleb Do dnešní doby se dochovaly ve Vlašimské kapli dva fragmenty nástěnných maleb. Malby se nachází na východní a západní stěně kaple, jejich horní okraj je přibližně ve výšce 4 m. V šířce vyplňují prostor rámovaný kamennými články. Nad oběma výjevy jsou dosud patrné fragmenty horních obrazů. V jednom z nich, na východní stěně, lze rozeznat rohož. Malby zřejmě tvořily souvislý pás.

Na východní stěně jsou představeni patroni kaple sv. Erhard a Otýlie na výjevu křest sv. Otýlie [1].

Sv. Otýlie († 720 Niedermünster ve Francii) byla dcerou alsaského vévody Atticha, který ji chtěl nechat usmrtit, protože se narodila slepá. Její matka ji však dala

14

CHOTĚBOR 1999 (pozn. 10) 13 VŠETEČKOVÁ Zuzana: Monumentální středověká malba, in: MERHAUTOVÁ Anežka (ed.) Katedrála sv. Víta, Praha 1994, 114 16 LÍBAL Dobroslav / ZAHRADNÍK Pavel: Katedrála sv.Víta na Pražském hradě, Unicornic, Praha 1999, 18 15

12

tajně na výchovu chudé ženě. Jako dvanáctiletou ji v klášteře Baumes-les-Dames, kde vyrostla, pokřtil misijní biskup sv. Erhard. Při křtu nabyla zraku. S bratrovou pomocí poté vyhledala rodiče. Otec se však na bratra rozlobil a udeřil jej tak, že zemřel. Před svou smrtí kající se otec věnoval Otýlii hrad Hohenburg u Štrasburku, kde pak ona založila klášter zvaný po ní Odilienberg, jehož se stala abatyší. Následně založila nedaleko ještě klášter Niedermünster.

17

Sv. Otýlie byla údajně patronkou na jedno oko

slepého Jana Očka z Vlašimi.

Sv. Erhard († před 696 Řezno) pocházel z Alsaska a byl vysvěcen na misijního biskupa. Působil na vévodském dvoře v Řezně. 18

Výjev Křest sv. Otýlie se odehrává, jak napovídá legenda, na dlážděném prostranství před klášterním chrámem, kde je umístěna křtitelnice. Chrám, zobrazený jako gotický síňový prostor jemně fialové barvy, vytváří pozadí pravé třetiny scény. Zbývající pozadí výjevu není nijak barevně pojednáno, zpoza malby vystupují kamenné články, jen horní okraj je oddělen červenou páskou se světlými tečkami. Autor výjevu Křest sv. Ludmily usiluje o zasazení děje do určitého prostředí. Z dnešního pohledu je snaha autora o zobrazení architektonických článků, jako chrámu či křtitelnice neumělá, rovněž kompozice postav nevycházejí ze znalostí perspektivního zobrazování. Jeptišky před chrámem a jáhnové na opačné straně jsou vrstveni na sebe. Postava sv. Otýlie a chrám jsou zobrazeni v menším měřítku než zbývající část výjevu. Na obraze dnes již chybí svrchní vrstva malby, výraz většiny tváří a modelace rouch jsou již nezřetelné. Ve shodě s líčením legendy je sv. Otýlie zobrazena jako mladičká dívka. Je útlé, až chlapecké postavy, její dolní polovina je skryta v jemně fialové křtitelnici tvaru kalicha na noze s osmilistou kupou. Ruce má sepjaty v modlitbě. Má dlouhé světlé vlnité vlasy a svatozář. Její zobrazení dosti názorně popisuje i její duševní stav, má skromně skloněnu hlavu a milostiplný pohled, přitom je jaksi pohroužena do sebe. Vlevo stojí křtící biskup – sv. Erhard, jež oběma rukama vylévá z hliněné nádoby svěcenou vodu na Otýlii. Má biskupskou mitru a svatozář. Na sobě pak má šedé roucho a plášť sepjatý na hrudi zdobenou sponou. Svrchní barevná vrstva pláště se však 17

RULÍŠEK Hynek: Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie, 2005, nestránkováno (heslo Otýlie) 18 RULÍŠEK 2005 (pozn 17) nestránkováno (heslo Erhard)

13

nedochovala. Z pravé strany křtu přisluhuje kněz v šedé tunice, držící nádobu na olej. Pootevírá ji a nahlíží do ní. Výraz těchto postav se stal poškozením malby již nečitelným. Křtu se dále účastní tři jeptišky, z nichž jedna z nich drží pro Otýlii bílé roucho. Jeptišky mají dlouhé splývavé řádové roucho a pokrývky hlavy v barvě chrámu, z něhož jakoby vystupují. Naproti, v levém rohu, je kompozice dalších postav podjáhnů v šedých tunikách

19

. V horní části výjevu je zobrazena holubice jako symbol Ducha

svatého. Donátor Jan Očko z Vlašimi je zobrazen ve zlatém plášti s červeným dekorem a biskupskou mitrou vlevo vedle křtitelnice. Zobrazení Jana Očka u nohou biskupa sv. Erharda snad napovídá, že také on se chtěl stát přímluvcem za „nevidoucí“. J. Vítovský 20 má za to, že námět také poukazuje na moc svátostí.

Na západní stěně [2] je dochován obraz s výjevy Kristus opírající se o kříž a Stětí sv. Kateřiny.

Bible

21

hovoří o tom, že Kristus po bičování v domě Piláta „nesl svůj kříž a

vyšel z města“. Ostatní evangelisté uvádějí, že jej nesl Šimon z Kyrény, což převzala do ikonografie hlavně východní tradice. Podle Lukáše jej doprovázel zástup lidu. Při cestě z Pilátova domu na Kalvárii už na sobě Kristus neměl oděv, do kterého jej převlékli při posmívání, vrátili mu oděv vlastní, obvykle modrý plášť a červený spodní oděv. Stále však měl na hlavě trnovou korunu.

22

Kristus nesoucí kříž symbolizuje břemeno,

které si křesťan nese životem. Dle K. Stejskala

23

má Kristův kříž představovat strom života a odkazovat na

povídku Kozí oko ve sbírce exempel Gesta Romanorum o dobrém lékaři – Kristu, který vsadil jednomu člověku na místo chybějícího oka oko kozy z Galád, aby „ostřeji nad přirozenie viděl a (Kristův kříž) jakožto najvyšší strom miloval“.

19

VÍTOVSKÝ 1976 (pozn. 11) 486 je interpretuje jako procesí VÍTOVSKÝ tamtéž 21 BIBLE. Písmo svaté starého a nového zákona. Ekumenický překlad. Česká biblická společnost 1995, J 17, 19 22 HALL James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, 1991, 91-2 23 STEJSKAL Karel: Klášter Na Slovanech, pražská katedrála a dvorská malba doby Karlovy, in: CHADRABA Rudolf / KRÁSA Jaroslav (ed.) Dějiny českého výtvarného umění I/1, Academia, Praha 1984, 337 20

14

Sv. Vojtěch (kolem 956-997) je český zemský patron a patron pražské diecéze. Pocházel z rodu Slavníkovců, stal se druhým českým biskupem a po neschodách s knížetem Boleslavem II. odešel z Čech. Zemřel mučednickou smrtí na misii v Prusku, jeho ostatky byly pohřbeny v katedrále v Hnězdně, odkud je přivezl do kostela pražského Břetislav I.. 24

Sv. Kateřina Alexandrijská († 307 Alexandrie) je svatá panna pocházející z královského rodu, která dle Zlaté legendy oponovala císaři Maxentiovi a 50 filozofů, které za ní poslal k učené disputaci obrátila na křesťanskou víru. Císař je dal za to usmrtit a sv. Kateřinu mučit v kole. Kolo však bylo bleskem zničeno, takže byla nakonec sťata. Její tělo pak andělé přenesli na horu Sinaj, tamní klášter údajně vlastní její ostatky.

25

Sv. Kateřina se stala patronkou vzdělání a univerzity Karlovy, v jejímž

čele tradičně stál pražský arcibiskup

Zde se na jednom obraze spojují dva náměty bez vizuální souvislosti. V pravé třetině obrazu je výjev Stětí sv. Kateřiny, v centrální části Kristus opírající se o kříž, ke kterému zleva přistupuje sv. Vojtěch doporučující Jana Očka z Vlašimi. Na obraze není pojednáno pozadí, zpoza malby vystupují kamenné články, ani nijak blíže popsáno prostředí. I zde je horní okraj oddělen červenou páskou se světlými tečkami. Na výjevu Kristus nesoucí kříž je oproti evangeliím Kristus oděn do bílé bederní roušky a místo trnové koruny má svatozář. Kristus se opírá o kříž, který sestává ze sloupu i břevna, to je ale již jen velmi málo patrné. Jeho postava je štíhlá, rýsují se mu svaly na rukou, nohy však jakoby nestály pevně na zemi. Fyziognomie je poměrně nejistá, větší úsilí umělec věnoval snaze o vyjádření výrazu utrpení, soucitu a odevzdanosti, než tělesné konstituci muže znaveného tíhou těžkého břemen. Figura Krista je však velmi špatně dochovaná a nadto je dle restaurátorské zprávy

26

z větší

části dílem pozdějších přemaleb. Zdá se, že svůj pohled, ačkoli je spíše pohroužen do sebe, směřuje k Janu Očku z Vlašimi. Ten je zde zobrazen v obvyklém zmenšeném měřítku před biskupem. Má červené roucho a již kardinálský klobouk, který položil Kristu k nohám. Také jeho postava je již značně nečitelná. 24

HALL 1991 (pozn. 22) 487-488 HALL 1991 (pozn. 22) 212-3 26 BERGER Vlastimil / NĚMEC Josef: Restaurátorská zpráva - Kaple sv. Máří Magdaleny, sv. Šimona a Judy, sv. Jana Nepomuckého (Vlašimské) v Katedrále sv. Víta, 1979, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, nestránkováno 25

15

Oproti tomu postava biskupa, který zleva přistupuje ke Kristu, je i přes zcela chybějící část hlavy, levé ruky a dolního pásu nohou, nejlépe dochována. Má mitru a svatozář. Jedná se tedy nejspíše o sv. Vojtěcha, předchůdce Jana Očka z Vlašimi v úřadu primuse pražského. Sv. Vojtěch zde upírá svůj pohled ke Kristu a doporučuje mu Jana Očka z Vlašimi. Je zobrazen v bohatě zdobeném červeném biskupském ornátu se zlatými aplikacemi, který volně splývá dolů, místy vytváří barevný kontrast rubová tmavě zelená strana.

Vpravo je ještě zobrazen výjev Stětí sv. Kateřiny. Světice je oděna do červeného roucha. Má svatozář a dlouhé světlé vlasy. Trup má sevřený v kole, svého mučednického symbolu, případně se může jednat o plášt sesutý z ramen. Sklání hlavu s rukama sepjatýma v modlitbě a za ní se již rozpřahuje setník. Ten má zelené kalhoty, halenu, která se vzdouvá ve větru a čepici téže barvy. Je pojednán na malém prostoru v jakési pohybové zkratce a v jiném měřítku než sv. Kateřina a ostatní světci. Dle J. Vítovského

27

biskup a světice (sv. Kateřina dle něho se může jednat i o

sv. Dorotu) zde personifikují kněžství a mučednictví.

Přesto, že na mnoha místech chybí svrchní vrstva malby, je možné pozorovat stylovou příbuznost obou zdejších maleb. Autor výjevu Křest sv. Otýlie usiluje o zasazení děje do určitého prostředí, naproti tomu scény na západní stěně nejsou nijak prostorově pojednány. Obě hlavní figury - sv. Otýlii a Krista, spojuje jak podobný figurální kánon, tak snaha o zachycení jejich prožitku. Autor snad dokonce lépe vystihuje jejich psychický stav, než tělesné proporce. Jejich idealizované tváře se blíží krásnému stylu. Již A. Podlaha 28 nalezl stylovou paralelu maleb ve schodištním cyklu velké věže na Karlštejně. Na scéně Křest sv. Ludmily lze najít podobné kompoziční schéma postav jako na Křtu sv. Otýlie. Křtící biskup stojí bokem po pravici křtěné světice, ta je však na Karlštejně podána frontálně a oproti sv. Otýlii bez citového výrazu. Kompozice je zde vyváženější, v katedrále je světice zobrazena oproti ostatním postavám výjevu v menším měřítku. I na Karlštejně se křtu více či méně účastní další postavy, přisluhující kněz zde pomáhá lít svěcenou vodu na sv. Ludmilu.

27

VÍTOVSKÝ 1976 (pozn. 11) 486 PODLAHA Antonín: O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropolitním chrámě sv. Víta v Praze, PA XXII 1906-7, 192

28

16

K. Stejskal

29

jako typické pro autorův styl vyzdvihl střídání nadměrně

protáhlých pružných postav s objemnějšími, pokročilé rozleptávání barev světlem spojené s potlačením obrysové linie a užívání architektonických prvků Parléřovy tvorby a historismů. Připsal mu také autorství maleb pašijového cyklu v sv. Václava (kap. 3.5.). K. Stejskal

30

kapli

dále uvádí těsnou spojitost hlav andělů v 1. poli

emauzského ambitu 31. 32

Také J. Krása

považuje pašijový cyklus v kapli sv. Václava spolu se

schodištním cyklem na Karlštejně za nejbližší analogie. Dle něho je v hlavách postav, zejména Krista, patrný sklon k idealizaci. Styl popisuje jako „kult krásné formy“. Srovnání s malbami v kapli sv. Václava je však obtížné pro velmi rozsáhlé pozdější přemalby, které značně překryly jejich původní charakter. Z. Všetečková

33

rovněž považuje karlštejnský schodištní cyklus – výjevy křest

sv. Ludmily a křest knížete Bořivoje za předlohy této malby. Dle ní jsou malby ve Vlašimské kapli již „pokročilejšího slohového pojetí – zduchovnění výrazu postav a typ splývavých draperií s živěji podanými lemy a cípy předznamenávají rovněž tvorbu Mistra třeboňského oltáře“. H. Hlaváčková

34

konstatovala paralelu ve schodištním cyklu na Karlštejně také

na příkladu zobrazení setníka ve Stětí sv. Kateřiny. Jedná se o podobnou pohybovou zkratku a pohled postavy shora.

Dá se tedy shrnout, že stylové východisko maleb je v obecné shodě nalézáno v malbách Karlštejnských, a sice na výjevech schodištního cyklu, který bývá datován před vysvěcení kaple sv. Kříže 9.2. 1365, nejpozději před 1.11. 1368, kdy byla Alžběta Pomořanská korunována římskou císařovnou. Na závěrečné scéně je totiž zobrazena ještě jako královna česká.

35

Malby však již jasně směřují ke krásnému slohu

zduchovněním výrazu postav a idealizovanými tvářemi.

29

STEJSKAL 1984 (pozn.23) 337 STEJSKAL Karel: Klášter Na Slovanech, Odeon, Praha 1974, 76-80 31 STEJSKATL 1974 (pozn. 30) 82. Tyto malby K. Stejskal datuje do let 1358-1362, klášter byl vysvěcen Janem Očkem z Vlašimi 29.3. 1372 32 KRÁSA Jaroslav: Svatováclavská kaple, Praha 1971, nestránkováno 33 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 114 34 HLAVÁČKOVÁ 2008, exkurze 35 ENGSTOVÁ Kateřina: Referát na kolokviu ÚDU AV ČR v Emauzích 1994 30

17

3.1.3. Otázka autorství a časové určení vzniku nástěnných maleb Již K. Neuwirth 36 v 19. století předeslal možnost spojit jejich autora s osobností doloženou v historických pramenech - mistrem Osvaldem. Práce mistra Osvalda je doložena v účtech svatovítské huti v letech 1372-73, jedná se o polychromie kamenných článků a „malbu zobrazení sv. Václava“. Snad se jedná o dochovanou Parléřovskou sochu sv. Václava v kapli sv. Václava. V městských knihách je ve stejné době uváděn jako malíř. Ačkoli Mistru Osvaldovi s jistotou nemůžeme připsat autorství žádného díla, kromě těch zmíněných v hutních účtech, je nepochybné, že se muselo jednat o významného dvorního malíře, jemuž byla svěřena výzdoba hlavního chrámu země a jenž svou invencí přispěl k její výzdobě natolik, že zde byl spolu s jejími staviteli Matyášem s Arrasu a Petrem Parléřem také pohřben 37. Ke K. Neuwirthovi se připojuje řada badatelů, např. A. Kutal J. Royt

40

38

, K. Stejskal 39,

, kteří autora maleb ve Vlašimské kapli, potažmo v kapli sv. Václava

a svatoludmilského schodištního cyklu na Karlštejně spolují s osobností mistra Osvalda. Na druhé straně např. K. Chytil

41

či J. Fajt

42

jsou spíše zdrženlivější, což se

domnívám je na místě. Při určení doby vzniku je možné se opřít o samotný obsah maleb. Jan Očko z Vlašimi je zde zachycen na výjevu Křest sv. Otýlie na východní stěně v hodnosti biskupa, na západní stěně je zobrazen již s kardinálským kloboukem. Vzhledem k tomu, že kardinálem se stal 17. září 1378 a krátce na to 14. ledna 1380 zemřel, dají se malby poměrně bezpečně vročit do tohoto období. K. Stejskal

43

nicméně vznik maleb datuje

před vysvěcení kaple v roce 1367. Nejstarší literatura K. Chytil a A. Podlaha malby nedatují. Z. Všetečková

44

se připojuje k dataci J. Vítovského do let 1378-1380

45

.

Domnívám se, že vznik maleb na východní stěně lze skutečně předpokládat před rokem 1378, kdy dosáhl kardinálské hodnosti a malby na západní stěně před rokem 1380 (či krátce po), kdy byl zde pochován.

36

NEUWIRTH Josef: Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues in den Jahren 13721378, Praha 1890, 76 37 jeho náhrobek se nachází v Lapidáriu Národního muzea 38 KUTAL Albert: České gotické umění, Artia, Praha 1972, 63 39 STEJSKAL 1984 (pozn. 23), 338 40 ROYT Jan: Středověké malířství v Čechách, Praha 2002, 62 41 CHYTIL Karel: Mistr Osvald a jeho účastenství při výzdobě chrámu svatovítského, PA XV 1890-2, 26 42 FAJT Jiří: Karel IV. Císař z Boží milosti, Academia Praha 2006, 72 43 STEJSKAL Karel: Umění na dvoře Karla IV., Artia, Praha 1978, 196 44 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 114 45 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn.11) 479

18

3.1.4. Dosavadní restaurátorské zásahy Malby byly odkryty kolem roku 1870 a restaurovány v letech 1970-4 V. Bergerem a J. Němcem.

46

Jsou provedeny přímo na kameni. Velikost obou

nástěnných obrazů je 400 x 315 cm. Obrazy jsou dochované v různé míře. Obecně svrchní barevná vrstva maleb je špatně dochována, modelace a často i tváře postav jsou již nezřetelné. Levá část hlavy a levá ruka sv. Vojtěcha chybí úplně. Dolní pás malby na nohou sv. Erharda, sv. Vojtěcha a sv. Kateřiny je také již téměř setřen. Svrchní plášť a svatozář sv. Erharda jsou zcela opadané, oproti tomu honosný plášť sv. Vojtěcha je nejlépe dochován.

46

BERGER / NĚMEC 1979 (pozn 26) nestránkováno

19

3.2. Kaple sv. Vojtěcha a Doroty zv. Saská 3.2.1. Historický úvod Kaple sv. Vojtěcha a Doroty z jižní strany přiléhá k císařské kapli Nejsvětější trojice, která se nachází v ose chóru. Byla založena saským kurfiřtem Rudolfem I. († 13. 3. 1356), který zde byl i pochován. Dokládají to zprávy z let 1359 a 1365.

47

Znak rodu je osazený na východní stěně kaple. Stavebně byla kaple dokončena hutí Matyáše z Arrasu před rokem 1356 48.

3.2.2. Ikonografie, popis a hodnocení stylu nástěnné malby Dochovaný fragment malířské výzdoby se nachází na západní stěně kaple nad podokenní římsou. I zde malby zřejmě tvořily souvislý pás. V levém dolním okraji výjevu je zřetelný červeno bílý fragment, který náležel nejspíše k spodnímu obrazu.

Námětem této monumentální malby je Klanění tří králů [16].

Dle Matouše (2.1-12) mudrci – mágové na východě viděli hvězdu narozeného Ježíše – krále Židů a přišli se mu poklonit do Betléma. „Hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ V raném křesťanství byli mudrci zobrazovaní v rouchu Mithrových kněží a s frygickou čapkou kuželovitého tvaru s cípem přehnutým dopředu. Počet králů bývá odvozován z počtu zmíněných darů, nicméně bývá jich zobrazováno i dva, čtyři či šest. 49 Postupně se ikonografie námětu vyvinula, na přelomu 2. a 3. století jsou Tertuliánem označeni za krále a v 9. stol jsou prvně uváděna jejich jména. Kašpar bývá znázorňován jako nejstarší a obvykle klečí před Ježíšem, předává mu zlato v truhličce/

47

TOMEK 1872 (pozn.4) 104-105 CHOTĚBOR 1999 (pozn. 10) 13 49 HALL 1991 (pozn. 22) 218 48

20

pokladnici

50

jako hold jeho královské důstojnosti. Za ním obvykle stojí Baltazar,

černoch a nejmladší Melichar, kteří nesou myrhu v nádobce na mast a kadidlo v kadidelnici či navicule ve tvaru lodičky 51 . Myrha dle církevních autorů Augustina a Bedy Ctihodného symbolizovala předpověď Kristovi smrti.

52

Jeden či více z nich

mohou být zobrazeni v podobě donátora malby.

Klanění tří králů v Saské kapli se, oproti Matoušově líčení události, odehrává spíše ve venkovním prostředí. Pozadí výjevu je tvořeno několika skalními ostrohy a jakýmsi sloupem či kmenem. Téměř celou pravou polovinu výjevu vyplňuje velmi realisticky podaná zelená rohož, na níž sedí Panna Marie s Ježíškem na klíně

53

, vlevo

k nim přistupují tři králové. Skalisko s rohoží a postavou klečícího krále přitom vytváří diagonální linii. Postavy oděné do měkce modelovaných rouch zářivé barevnosti tu před námi ožívají v téměř životní velikosti. Štíhlé figury mají ušlechtile krásné idealizované tváře. Panna Maria přidržuje Ježíška pravou rukou v pase a levou na rameni, ten se k ní tázavě otáčí, zatímco bere do rukou víko ciboria, které mu podává klečící král. Panna Maria je však zahleděna do dáli, jako by přemítala o daných událostech. Jinak je její výraz plný láskyplného pochopení. Má světlé vlasy, které od temene zakrývá plášť. Plášť i roucho fialovo bílé barvy se volně vlní i po rohoži, kde vytváří boltcové záhyby. K tělu přiléhá na ramenou a koleni, kde je však modelace již nejasná, kvůli opadání barevné vrstvy. Na jiných místech vytváří ještě barevný kontrast ohrnutí pláště na rubovou jasně zelenou stranu. Ježíšek je částečně zahalen do Mariina pláště. Tvář Ježíška i dolní část těla je poškozená. Oba mají svatozář. Nejstarší král, či-li Kašpar, má krátké kudrnaté šedé vlasy a bohatý plnovous. Poklekl a svou korunu odložil u nohou Madony s Ježíškem. Na sobě má dlouhý plášť svrchu jasně červené a rubové bílé barvy, partie rukou a nohou jsou modelována světlejšími žlutými tóny. Jeho okraj s plasticky zdobeným okrajem je přehozený na záda jako šál. Jinde se opakuje motiv ohrnutí rubové strany. Jeho obuv je také honosně zdobená kovovými kroužky. Mladší králové stojí, drží své dary a přihlíží předání prvního daru. Věkové ani rasové odlišení zde není patrné. Koruny a schránky na dary jsou bohatě zdobené, 50

RULÍŠEK 2005 (pozn. 17) nestránkováno (heslo Tři králové) RULÍŠEK tamtéž 52 ROYT Jan, ŠEDINOVÁ Hana: Slovník symbolů, 1998, 102 53 HALL 1991 (pozn. 22) 218 – později bývá Panna Maria znázorňována i stojící 51

21

původně asi i plasticky pojednané.

54

Král uprostřed, k nám stojící čelem, má pod

korunou nenápadnou bílou pokrývku hlavy. Jeho tvář je z větší míry poškozená. V pravé ruce drží skříňku a levou ukazuje nahoru k betlémské hvězdě

55

, která se však

na výjevu nedochovala. Vedle je holubice. Na sobě má dlouhé zelené roucho a na něm plášť jasnější zelené a spodní bílé barvy. Nahoře je sepnutý sponou na hrudníku a ještě pod rukama, vytváří pak světlejší poměrně bohaté mísovité a pod pravou rukou vertikální záhyby. Na levém okraji je zobrazen král z poloprofilu. Má světlé vlnité vlasy po ramena, pod korunou má perskou 56 čapku a bílou pokrývku hlavy, která mu sahá až do půli zad. Jeho bezvousá tvář je nejlépe dochována. Oběma rukama drží kříž. Na sobě má tříčtvrteční roucho jasně modré barvy, se zdobeným zlatým zapínacím okrajem uprostřed. Na pravé ruce a v partii kolene je modelováno bílými tóny. Roucho je od pasu dolů rozepnuté, takže můžeme vidět okraj úzkých modrých kalhot nad kolena a béžové velmi přiléhavé boty s ostruhami. Mezi stojícími králi je drobná rostlina, jíž Z. Všetečková identifikuje jako orlíček.57 Sedm květů orlíčku má symboliku sedmi darů Ducha svatého a jeho trojčetné listy jsou poukazem na nejsvětější Trojici.

58

J. Vítovský 59 jej interpretuje jako „symbol vzývání boha vzniklého na základě domněle magického spojení latinského jména byliny s kabalistickou literaturou AGLA“.

Tato malba je, oproti předchozím, lépe zachována. Tělesnost postav pod rouchy, vyjma odhalených nohou, lze jen stěží tušit. Jejich fyziognomie je spíše nejistá. Dobře patrné je to zejména na dolní partii těla Ježíška či nerealistickém pokleku krále. Roucha zářivých barev jsou zde utvářena smyčcovými, mísovitými i boltcovými záhyby, jejichž světelná modelace vychází z tvorby Mistra Theodorika. Kánon štíhlých postav a jejich oduševnělé idealizované tváře a zejména diagonální uspořádání prostoru však již odkazuje k tvorbě let osmdesátých, tak jak ji předeslal Mistr Třeboňského oltáře. V tomto rozpětí bývá malba také hodnocena v dosavadní literatuře. Malba byla odkryta v roce 1873.

60

K. Chytil ji ve svém článku z roku 1882

vůbec nepopsal, až A. Podlaha v roce 1906-7

54

VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 119 VŠETEČKOVÁ tamtéž 56 VŠETEČKOVÁ tamtéž 57 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 120 58 ROYT, ŠEDINOVÁ 1998 (pozn. 52) 89 59 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn. 11) 488 60 LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.16) 104 61 CHYTIL 1882 (pozn.41) 82-84, 124 62 PODLAHA 1906-1907 (pozn. 28) 190 55

22

62

61

doplňuje jeho stať a tuto malbu

popisuje jako barevné skvrny, kterých si dosud nikdo nepovšiml. Nicméně námět výjevu rozpoznal a připojil její nákres. J. Krása

63

a A. Kutal

64

připsali malbu na základě stylového hodnocení Mistru

Theodorikovi. Malbu můžeme srovnávat přímo s nástěnnou malbu stejného námětu v severovýchodním okenním výklenku kaple sv. Kříže na Karlštejně

65

. Oproti malbě

v katedrále se scéna na Karlštejně odvíjí ve stáji. Panna Marie sedí na rohoži velmi podobné té v Saské kapli, velmi realisticky je tu podána řada dalších detailů - zvířata, ohrada, mísa. Účastní se jí i sv. Josef. Dle mého úsudku postavy na Karlštejně nesou mnohem výraznější Theodorikovský rukopis tj. spíše široké naturalistické tváře, mohutnější postavy a oproti katedrále tlumená až monochromní šedobéžová barevná škála. K. Stejskal

66

považoval již autora za Theodorikova následníka. K. Stejskal mu

připsal malby v jihovýchodní okenní nice kaple sv. Kříže na Karlštejně s náměty Kristus u Marie a Marty, Kristus v domě Šimonově a Noli me tangere. (Ty jsou v novější době považovány až za dílo let sedmdesátých, oproti starší literatuře, kde byl jejich vznik obvykle datován před vysvěcení kaple. Atribuci provedl dle postavy Máří Magdaleny na výjevu Kristus u Marie Marty a Máří Magdaleny na malbě v kapli sv. Máří Magdaleny (kap. 3.3.), kterou mu rovněž na základě stylového rozboru připsal. Také on význam mistra spatřoval v předjímání díla Mistra třeboňského oltáře. Dle něho se malba stylově se váže ještě k votivní desce Jana Očka z Vlašimi a kresbám z Dessau a Erlangen. Pro příbuznost s votivní deskou Jana Očka z Vlašimi

67

hovoří podobná

měkce modelovaná roucha, která vytváří složité záhyby na jeho okrajích v dvoubarevných kombinacích s rubovou stranou, podobný způsob zobrazení rukou a obuvi a tělesné konstrukce Ježíška. Odlišná technika deskové malby však ztěžuje porovnání. Dle J. Vítovského

68

„obraz slučuje slohové principy zavedené předtím v malbě

dvorského okruhu v organický celek. Obličeje … projevují výrazný sklon ke zjemnění a idealizaci.“ Domnívá, že malba byla původně výškového formátu a její spodní a horní díl chybí. V dolním fragmentu identifikoval byzantizující klobouk sv. Josefa.

63

KRÁSA Jaroslav / JOSEFÍK, Jiří: Dva veliké objevy, in: Dějiny a současnost 8, 1966, č.6, s.54 KUTAL 1972 (pozn. 38) 63 65 malba je obecně Mistru Theodorikovi připisována a datována před vysvěcením kaple 9.2.1365 66 STEJSKAL 1984 (pozn.23) 338 67 obvykle datovanou k vysvěcení kaple biskupského hradu v Roudnici v roce 1371, nejpozději před rokem 1378, kdy Jan Očko z Vlašimi získal kardinálskou hodnost 68 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn. 11) 488 64

23

Dle Z. Všetečkové

69

malíř spolupracoval s dílnou Mistra Theodorika (dle užití

pastiglií) či vyšel z prostředí, kde se rovněž používala. Dle uspořádání prostoru „prohloubeného diagonálně situovanou krajinnou kulisou“ a figurálního kánonu tří králů, stejně jako pojetím draperií se jedná spíše o příslušníka mladší generace, který stejně jako Mistr třeboňského oltáře „zesíleným lyrismem duchovního výrazu postav“ spěl ke krásnému slohu.

Většina badatelů tedy shledává východisko stylu v okruhu Mistra Theodorika, které však již spěje některými pokročilými rysy - idealizací a zlyričtěním výrazu postav a uspořádání prostoru „prohloubeného diagonálně situovanou krajinnou kulisou“ a figurálním kánonem tří králů, stejně jako pojetím draperií ke krásnému slohu let osmdesátých. V tom je spatřován jeho přínos.

3.2.3. Otázka autorství a časové určení vzniku nástěnných maleb Otázka autorství této malby byla otevřena v předchozí kapitole. Její zodpovězení je možné jen na základě studia a srovnání stylově příbuzných děl. J. Krása a A. Kutal dospěli k závěru, že autorem mohl být Mistr Theodorik, většina badatelů jej však považuje až za některého z jeho následovníků a jeho význam spatřují v pokročilých rysech, kterými předznamenává tvorbu Mistra Třeboňského oltáře. J. Royt 70 jej označil za následovníka Mistra Osvalda. A. Podlaha vznik malby předpokládal na počátku 15.století. K Stejskal dobu vzniku maleb v Saské kapli kladl kolem roku 1370

71

, jinde kolem roku 1378.

72 73

Z. Všetečková má za to 74, že malba mohla být objednána saskými kurfiřty u příležitosti říšské korunovace Václava IV. v roce 1376, kterou oni podpořili. J. Royt

75

uvádí vznik

malby kolem roku 1370. V moderní literatuře je tedy vznik malby datován vesměs do sedmdesátých let 14.století.

69

VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 119 ROYT 2002 (pozn. 40) 62 71 STEJSKAL 1974 (pozn.30) 195 72 STEJSKAL 1978 (pozn. 43) 197 73 STEJSKAL 1984 (pozn.23) 338, zde badatel potvrzuje svůj pozdější úsudek a klade dílo do sklonku 70.let 14.století 74 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 119 75 ROYT 2002 (pozn.40) 62 70

24

3.2.4. Dosavadní restaurátorské zásahy

Malba byla objevena a odkryta v roce 1873. J. Josefík v roce 1963,

77

76

Restaurování malby provedl

přičemž sejmul i barokní přemalbu, kterou na kresbě zachytil

ještě A. Podlaha v roce 1906-7.

78

Obraz tehdy ve střední části částečně překrývala

koruna a část znaku. V dnešní době patří malba k nejzachovalejším a nejčitelnějším, poškozeny jsou partie hlav Ježíška a dvou králů a roucho Panny Marie.

Kresba A. Podlahy zachycující stav obrazu v roce 1906-7 79

76

LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.16) 104 JOSEFÍK Jiří: Restaurátorská zpráva - Saská kaple v Kaple Katedrále sv. Víta ze 13.2. 1964, Archiv PH - plánová sbírka fond 1948-1964 78 PODLAHA 1906-1907 (pozn. 28) 190 79 PODLAHA tamtéž 77

25

3.3. Kaple sv. Máří Magdaleny zv. Kanovnická Na východní stěně Kanovnické kaple se pod okenní římsou nachází nástěnná malba, která díky kamennému ohraničení vzbuzuje dojem spíše oltářního retáblu [17]. V nejstarším známém soupisu oltářů (53 oltářů) z doby mezi lety 1368–1373 se poprvé dozvídáme o oltáři sv. Máří Magdaleny (již druhým stejného zasvěcení v katedrále), založeném v Kanovnické kapli děkanem pražského kostela Přechem, čili Předvojem. 80 Ostatky sv. Máří Magdaleny získal Karel IV. v Arelatském království v roce 1365 a 1370.

81

Malba je v současné době je již značně nečitelná, protože se zde prolínají 2 malířské vrstvy – starší, pravděpodobně nedokončená kompozice a její velmi časná přemalba. Mladší kompozice 8 postav byla rozvržena černou štětcovou kresbou a malována mastnou temperou na kameni připraveném okrovou imprimiturou. Po opadání černé kresby je nyní v obraze patrná okrová imprimitura. Starší vrstva je v malbě patrná několika barevnými fragmenty a sítí ryté kresby. Nápadné je také vodorovné rozhraní ve spodní části malby, kde je barevná vrstva mnohem méně zachovalá, pravděpodobně vlivem vlhkosti. 82

Uprostřed výjevu stojí Panna Marie, držící na pravé ruce Ježíška. Je oděna v červené roucho, jehož vnitřní strana je jasně zelená (v dolní části prosvítá modrá barva, kterou restaurátoři přiřadili ke starší vrstvě), šat přiléhá až vysoko ke krku bílým živůtkem. Má nezahalené dlouhé světlé vlnité vlasy. V horní části obličeje se mísí obě barevné vrstvy. Svatozář, stejně tak jako u ostatních světců a Ježíška, byla původně plasticky pojednána. Z postavy Ježíška je dochována jen hlavička, za ní prosvítá starší komposice se svatozáří. Po levici Panny Marie stojí sv. Jakub 83, který v pravé ruce drží hůl, druhou rukou, jejíž dlaň již není patrná, odporoučí Panně Marii pod ochranu klečícího kanovníka v bílém šatu s kožešinovým límcem a baretem na hlavě. Kanovník své ruce vztahuje v modlitbě k Panně Marii a Ježíškovi. Z postavy světce či světice vedle něho je dochován jen fragment červeného oděvu se zeleným podkladem.

80

LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.16) 18-19 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 120 82 NEČÁSKOVÁ Milena: Restaurátorská zpráva - Kaple sv. Máří Magdaleny a kaple sv. Kříže (Šimona a Judy) v Katedrále sv. Víta, - z roku 2005, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, nestránkováno 83 STEJSKAL 1974 (pozn.30) 196 a VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 121, BERGER/ NĚMEC (pozn.26) jej identifikují jako sv. Blažeje se svíčkou v ruce, rovněž NEČÁSKOVÁ 2005 (pozn. 82) nestránkováno 81

26

Po pravici Panny Marie stojí dvě postavy světců a lze tušit menší protějškovou klečící postavu kanovníka. Světec, asi sv. Bartoloměj, je zahalen do zeleného roucha, v levé ruce drží nůž. Jeho obličej a dlaň pravé ruky jsou již zcela nezřetelné. Na kraji stojí světice, zřejmě sv. Máří Magdalena, které je kaple zasvěcena, v tmavším červeném rouchu se zeleným podkladem, na hlavě má bílou plachetku. V levé ruce drží předmět oválného tvaru,

84

asi pyxidu. Její obličej je nejlépe zachovaný.

Dle srovnání sv. Máří Magdaleny se stejnou postavou na výjevu Kristus u Marie a Marty v jihovýchodním okenním výklenku kaple sv. Kříže na Karlštejně připsal K. Stejskal

85

její autorství témuž mistru, jak bylo uvedeno výše. Rovněž mu připisuje

malbu v Saské kapli. I zde se objevují paralely se zmíněnou votivní deskou Jana Očka z Vlašimi, kromě kompozice např. mezi postavou sv. Máří Magdaleny a sv. Ludmilou, podobné uchopení atributu sv. Jakubem a sv. Vítem.

Malba byla objevena v roce 1875 a dodnes nese stopy po drastickém osekávání při jejím okrývání. Rozměr malby je 140 x 280 cm, je provedena přímo na kameni. Malba byla zajištěna restaurátory V. Bergerem a J.Němcem

86

v roce 1979

a M. Nečáskovou 87 v roce 2005; stále je upozorňováno na její špatný stav.

Z. Všetečková

88

vznik malby klade do 70.let 14.století dle „esovitého prohnutí

postavy Panny Marie, modelace a zřasení drapérie a oduševnělosti tváří světců“, přičemž velké nosy a plné rty postav přiřazuje ještě vlivu let šedesátých. Dle Z. Všetečkové mohl malbu objednal kanovník Bartoloměj, uvedený v pramenech v letech 1371-78.

84

CHYTIL 1882 (pozn. 41) 83 popsal předmět jako věž a dle toho světici identifikoval jako sv. Barboru STEJSKAL 1974 (pozn. 23) 196 86 BERGER / NĚMEC 1979 (pozn. 26) nestránkováno 87 NEČÁSKOVÁ 2005 (pozn. 82) nestránkováno 88 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 120 85

27

3.4. Kaple sv. Šimona a Judy

Kaple se připomíná poprvé v kronice Beneše Krabice z Weitmile v roce 1369, kdy sem byly z baziliky ustupující katedrále přeneseny pozůstatky pražských biskupů Kosmase a Jana I., což je zároveň první zmínka o boření části starého kostela. Zároveň v prvním soupisu oltářů z doby mezi lety 1368-1373 je poprvé uváděn oltář sv. apoštolů Šimona a Judy v kapli téhož jména

89

. Eckert

90

uvádí, že zde byl pohřben biskup Jan

III. z Dražic, v roce 1373 královna Guta (manželka Václava II. a dcera římského krále Rudolfa) a král Rudolf Kaše. Druhý oltář zde byl založen v roce 1401.91

Malba je provedena přímo na opukové a pískovcové kamenné stěně. Velikost je 150 x 280 cm. Byla objevena v roce 1869. Na malbě jsou patrné pozdější přemalby vzniklé v 15.století a později. Průzkum maleb provedli V. Berger a J. Němec upozornili na špatný stav malby. V roce 2005 M. Nečásková

93

92

,

. V době vzniku této

práce jsou na ní patrné plísně.

Na východní stěně kaple sv. Šimona a Judy je dochována nástěnná malba [18] o rozměru cca 150x280 cm, její dolní okraj je cca 130 cm nad zemí. Rovněž jako malba v kapli sv. Máří Magdaleny je rámována kamennými články a budí dojem oltářního retáblu. Obdobná je i kompozice výjevu. Panna Maria, držící na pravé ruce Ježíška, stojí mezi klečícími donátory, zprava k ní přistupují čtyři a zleva dvě v různé míře dochované postavy. Všichni jsou zobrazeni ze třičtvrtě profilu, žádná z dochovaných tváří nevěnuje pohled divákovi, ale ani snad jiné postavě z výjevu, kromě Ježíška, který se otáčí k matce. Panna Maria je korunovaná anděly, má stejně jako ostatní stojící figury a Ježíšek svatozář, které byly pravděpodobně plasticky pojednány. Ježíšek má kolem pasu jemnou roušku, Panna Maria je oděna do červeného roucha s vnitřní zelenou stranou, která je místy patrná v záhybech. V určení klečících postav donátorů a postav stojících za nimi nepanuje obecná shoda. K. Chytil 94 je popisuje jako Václava IV. a jeho manželku Johannu Bavorskou 95, stojící figury jako Karla IV. a jeho manželku Alžbětu Pomořanskou. 89

LÍBAL / ZAHRADNÍK, 1999 (pozn.16) 18 ECKERT ECKERT František: Posvátná místa královského hl.města Prahy, Praha 1883, 63 91 LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.16) 109 92 BERGER / NĚMEC 1979 (pozn. 26) nestránkováno 93 NEČÁSKOVÁ 2005 (pozn. 82) nestránkováno 94 CHYTIL 1882 (pozn. 41) 123 95 zasnoubenou mu v roce 1370 90

28

A. Podlaha 96 soudí, že Václava IV. a Johannu Bavorskou doporučují jeho patron sv. Václav a bezvousý Jan Evangelista. Skutečně obě postavy mají svatozář. J. Vítovský

97

klečící donátory určuje dle dosud patrného erbu jako rakouského

vévodu Leopolda 98a jeho ženu, které doporučují Panně Marii sv. Leopold

99

v tmavém

rouchu a červeném plášti a sv. Jan Evangelista v zeleném. Dle Z. Všetečkové

100

se může jednat o Albrechta III. Habsburského

101

, jehož

ženou byla Eliška, dcera Karla a sv. Jan Evangelista. Donátor má mladistvou tvář bohaté vlnité vlasy po ramena a na sobě hnědý plášť s hermelínovým límcem, donátorka má roucho stejné barvy jako Panna Maria, oba jsou korunovaní a spínají ruce v modlitbě k Panně Marii. Dále předpokládají, že figura zleva

je sv. Jan Křtitel

v oranžovém rouchu a patron kaple sv. Šimon, jehož figura je dochována od prsou dolů, jeho roucho je zelené a také s bohatou draperií vybíhající z pod levé ruky rovně dolů a mísovitě do pasu. Postava vpravo mohla zobrazovat sv. Judu Tadeáše, z ní je dochována jen fragmentálně hlava. Na levém okraji je patrný červený fragment. Z. Všetečková 102 dle stylové analýzy díla (bohatě řasené draperie a tváří světců) usuzuje na vznik díla v osmdesátých a devadesátých let 14. století, tedy až po smrti vévody Leopolda. Dataci vzniku maleb znesnadňují pozdější přemalby neurčitého slohového projevu. 103

96

PODLAHA 1906 (pozn. 28) 197 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn.11) 492 98 zemřel roku 1386 99 zemský patron Rakous 100 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn. 15) 121 101 (1348-95), jeho žena Eliška († 1373) byla dcerou Karla IV. 102 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 121 103 HLAVÁČKOVÁ 2008, exkurze 97

29

3.5. Kaple sv. Václava Beneše Krabice z Weitmile ve své kronice uvádí, že roku 1366, „den před svatým Václavem (27.9.) byla v pražském kostele dokončena (consummata) kaple téhož svatého Václava dílem novým a podivuhodným.“ Téměř za rok „v den svatého Ondřeje (30.11.) zasvětil a vysvětil ctihodný otec pan Jan, arcibiskup pražský, v pražském kostele k poctě svatého Jana Evangelisty a svatého Václava za přítomnosti téhož pana císaře kapli, v níž odpočívá tělo svatého Václava.“ V roce 1372 pak Karel IV. „dal vyzdobit kapli svatého Václava v pražském kostele malbami, zlatem, drahokamy a vzácnými kameny k poctě Boží a svatého mučedníka Václava, svého ochránce a pomocníka.“ 104

V kapli sv. Václava je pod vodorovnou římsou dochován souvislý pás maleb s námětem Kristových pašijí. Zespodu je římsa lemovaná obloučkovým vlysem, ve které jsou malby polopostav andělů. Od severozápadního rohu následují po sobě výjevy Kristus na Hoře olivetské, Zajetí Ježíše Krista, Kristus před Pilátem, Kristus u sloupu, Kristus korunovaný trnovou korunou, Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem a donátory, Ukřižování Ježíše Krista, Oplakávání Ježíše Krista, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Nanebevstoupení Ježíše Krista, Seslání Ducha svatého. Po obou stranách západních dveří jej doplňují sv. Petr a Pavel „jako strážci brány“ 105.

Původní malba z doby Karla IV. však doznala od svého vzniku řadu úprav, které značně pozměnily jejich celkový charakter. Nejstarší je ještě pozdně gotická z druhé poloviny 15. století, pak před rokem 1509 Mistrem litoměřického oltáře a nejvýraznější v letech 1612-14 Danielem Alexiem z Květné. Řadu dalších uzavírá zásah provedený v roce 1913 G. Mikschem. Při posledním restaurování v letech 1960-65

106

bylo

shledáno, že původní malby z doby Karlovy jsou dochovány pouze ve velmi fragmentálním stavu. Odbornou komisí bylo, s ohledem na estetický účinek, rozhodnuto restaurovat vždy nejstarší souvisle dochovanou vrstvu, což je nejčastěji první přemalba z druhé poloviny 15. století. Ta dodržela ještě vesměs původní koncepci a kompozici. Dále bylo průzkumem potvrzeno, že i nad vodorovnou římsou je pod mladší vrstvou pozdně gotická malba („se shodnými náměty, avšak větších rozměrů“), rovněž však

104

LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.16) 17-18 KRÁSA 1971 (pozn. 32) , nestránkováno 106 Restaurování provedli J. Němec, K. Mezera, J. Josefík, J. Alt a A. Martan 105

30

bylo rozhodnuto ponechat zde novější vrstvu a nerušit ráz maleb Mistra litoměřického oltáře.

Kristus na Hoře olivetské [3] Malba byla výrazně přemalována Mistrem litoměřického oltáře, přesáhla i původní zlacení a inkrustace, jak zjistil K. Hilbert.107 Na malbě je v levém horním okraji uveden letopočet 1614.

Zajetí Ježíše Krista [4] Tato malba byla rovněž výrazně přemalována Mistrem litoměřického oltáře, přesáhla i původní zlacení a inkrustace, jak zjistil K. Hilbert. 108

Kristus před Pilátem [5] Na tomto výjevu je zobrazen zajatý Ježíš Kristus se svázanýma rukama, který stojí před Pilátem Pontským. Pilát sedí na trůně, znázorněném intarzií. Kristus hledí před sebe do země, je pohroužen do sebe. Pilát upřel svůj pohled do tváře Krista, jednu ruku má volně v klíně a pravicí gestikuluje. Pilát má oranžový šat a jasně červený plášť s rubovou modrou stranou, červené boty a šedomodrou čapku s červeným zdobením. Má také zarostlou tvář. Kristus je oděn do dlouhého splývavého šatu modré barvy s výrazným prosvětlením podél pravé nakročené nohy. Zde Kristus nemá svatozář. Inkrustace vytváří arkády, které postavy oddělují do vlastního prostoru. Restaurátor K. Mezera 109 uvádí, že v celku je obraz v jedné renesanční rovině”, nejstarší malba v obličejové partii měla kolorit do zelena. Je dochována ve velmi fragmentálním stavu pod odhalenou barevnou vrstvou. Jinde

110

se uvádí, že Kristovo

roucho je původní.

107

HILBERT Kamil / PODLAHA Antonín: O některých zbytcích nástěnných maleb v metropolitním chrámě sv. Víta v Praze, in: Památky archeologické 25, 1908, 76 108 HILBERT tamtéž 109 MEZERA Karel: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, nestránkováno 110 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn.11) 482

31

Kristus u sloupu [6] Výjev zachycuje Krista opírajícího se o kříž. Kříž je vytvořen z inkrustace drahých kamenů. Malba je odhalena do vrstvy renesanční přemalby. „Pod touto vrstvou jsou jen mizivé stopy malby starší se zelenavým koloritem.“ 111

Kristus korunovaný trnovou korunou [7] Postava sedícího Ježíše Krista korunovaného trnovou korunou v dnešní podobě odpovídá původní malbě. Pozdější přemalby, které pozměnily roucho šedomodrým odstínem, inkarnáty a posazení očí, byly sejmuty.112 Kristus je oděn do tmavě červeného roucha s bílou rubovou stranou, která je přehnuta na spodním okraji rukávů a vertikálně ve střední části. Levou rukou si v horní části přidržuje vrchní plášť a pravá mu volně spočívá v klíně. V dolní části pláště vysvítá jasně zelený okraj, který pochází z pozdně gotické přemalby. Kristus má svatozář.

Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem a donátory [8] Tato malba ve středu východní stěny sloužila jako retábl oltáře sv. Jana Evangelisty. Znázorňuje Ukřižování Ježíše Krista s Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou, ke kterým zde přibyli 4 donátoři. Ze stran výjev uzavírají 2 andělé pod obloučkovým vlysem, pod nimi jsou intarzie ve tvaru kříže. Pouze nad tímto výjevem je obloučkový vlys, lemující celý dolní pás maleb, přerušen. Ve středu výjevu je ukřižovaný Ježíš Kristus. Má bílou bederní roušku. Vlevo stojí Panna Marie v červeném rouchu a modrém plášti, vpravo pak sv. Jan v modrém šatu a červeném plášti. Všichni světci mají svatozář. Za Pannou Marií klečí donátor císař Karel IV. s korunou na hlavě a ve zlatém šatu, na protější straně manželka Karla IV., pravděpodobně Alžběta Pomořanská, v červeném šatu s hermelínovým límcem. U nohou Panny Marie a sv. Jana jsou ještě dvě malé figury donátorů o jejichž identifikaci se ještě vedou diskuse

113

.

Všechny postavy kromě plačící Panny Marie mají ruce spjaty v modlitbě.

111

MEZERA 1965 (pozn. 109), nestránkováno ALT Jaroslav: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, nestránkováno 113 K. Chytil je má za Václava IV. a Johannu Bavorskou, jež mu byla zasnoubena roku 1370, jiní badatelé je považovali za 2 zemřelé manželky Karla IV. 112

32

Po zhodnocení a zdokumentování stavu byla při restaurování v letech 1960-1965

114

malba navrácena do stavu první přemalby z konce 15.století. Oproti

nejstarší malbě z doby Karla IV. malba doznala následujících změn: ukřižovaný Kristus byl kompletně přemalován, nový obraz respektoval původní kompozici kromě polohy chodidel, rány v boku a krve z ran Kristových. Postava Panny Marie je rovněž kompletně přemalována, zde došlo k podstatné změně roucha, původní bylo barvy šedomodré s přehrnutými sytě červenými ruby a jiné kompozice v dolní části. I roucho císaře Karla IV. je přemalba z původní šedomodré, liší se i detaily v obličejové části a koruna. V nejstarší malbě byla jinak kompozičně a barevně řešena i postava sv. Jana, jeho hlava, ruce a nohy jsou velmi poškozeny a navíc vystupují z formátu malby do intarzie. Postava manželky Karla IV. je odkryta do původního stavu, pouze její hlava a koruna jsou z počátku 17. století, protože starší vrstvy malby se nedochovaly.

Ukřižování Ježíše Krista [9] Výjev zachycuje Krista na kříži. Má trnovou korunu a svatozář. Je zobrazen v bílé bederní roušce, bez rány v boku a krve z ran na rukou. Jedná se o pozdně gotickou přemalbu. Tuto figuru srovnává K. Stejskal 115 s Bolestným Kristem ve Vlašimské kapli.

Oplakávání Ježíše Krista [10] Na výjevu je tělo Ježíše Krista v tumbě a nad ním 3 plačící Marie s vonnými mastmi. Ježíš má trnovou korunu a svatozář a na sobě bílou bederní roušku. Restaurátor uvedl, že z dolní části výjevu (Kristus v tumbě) byly sejmuty přemalby a je možné ji považovat za nejstarší část. 3 figury plačících žen, které jsou zobrazeny v menším měřítku, jsou renesanční.

116

Je možné, že původně výjev představoval Kladení

do hrobu.

114

ALT 1965 (pozn. 112) nestránkováno a NĚMEC Josef: Restaurátorské zprávy – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta z 27.2. a 1.3. 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, nestránkováno 115 STEJSKAL 1984 (pozn.23) 338 116 NĚMEC Josef 1965 (pozn. 114), nestránkováno

33

Zmrtvýchvstání Ježíše Krista [11] Výjev zobrazuje Ježíše Krista vystupujícího z tumby, zde rovněž nemá svatozář. V levé ruce drží korouhev, na níž byl „v pozdější době vsazen zelený kříž z polodrahokamů“. Kristus hledí před sebe, nikoli na diváka. Jeho tělo je zahaleno do bílého plátna jako do pláště, jeho přesah do „soklu stěny pod malbou byl proveden začátkem 20. století“ . Jinak se jedná o pozdně gotickou přemalbu. 117

Nanebevstoupení Ježíše Krista [12] Výjev zachycuje nanebevstoupení Krista. Vidíme jen nohy a spodní část roucha ztrácejícího se v oblacích. Do oblak jsou pojati i andělé v obloučkovém vlysu.

Seslání Ducha svatého [13] Uprostřed výjevu je trůnící Panna Marie s rukama sepjatýma k modlitbě. Kolem ní z každé strany do půlkruhu 6 apoštolů a nad její hlavou holubice Ducha sv. Dle A. Martana

118

se z původní malby dochovaly jen dva fragmenty šedomodré

draperie s modelací a to u prvního a druhého apoštola po levici Panny Marie. Malba byla restaurována do pozdně gotické přemalby, kromě ještě pozdějších zásahů u hlav pátého a šestého apoštola po obou stranách.

sv. Petr a Pavel [14, 15] Postavy apoštolů jsou značně přemalovány, charakter jejich hlav je však zachován. 119

andělé U několika andělů bylo možné sejmout přemalby a vrátit jim původní podobu z doby Karlovy.

117

ALT 1965 (pozn. 112) nestránkováno MARTAN Alois: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, nestránkováno 119 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn.11) 484 118

34

Na koncepci výzdoby této kaple se pravděpodobně podílel i císař Karel IV. I tím, že respektovala původní umístění hrobu byla vyjádřena úcta prvnímu českému světci a přemyslovskému předku. Život sv. Václava (nástěnné malby byly zhotoveny až na počátku 16. století) je zde vylíčen vedle Kristových pašijí. Kaple je zasvěcena i sv. Janu Evangelistovi, jehož díla se u Karla IV. dočkala značného zájmu, jak je patrné z jeho životopisu. Téma apokalypsy nebylo opomenuto ani v kapli sv. Kříže a kostele sv. Kateřiny na Karlštejně, setkáváme se s ním i na mozaice Zlaté brány. Inkrustace drahými kameny a pravidelný čtvercový půdorys svatyně má představovat nebeský Jeruzalém, jak je vylíčen v Janově Zjevení. Tato technika byla použita též na Karlštejně a v Tangermünde

120

. Jak uvádí J. Krása

121

, malby nemají příliš epický charakter, jsou

určeny spíše pro soukromou kontemplaci. K. Chytil 122, který malby posuzoval ještě před jejich novodobým restaurováním, konstatoval, že nejsou zachovány v původní podobě, ale přemalba, že z nich nesetřela původní ráz. Má za to, že na výzdobě se podíleli dva autoři. První autor „úplně ve šlépějích Theodorikových kráčí“ (výjevy Krista před Pilátem a jemu příbuzné Kristus u sloupu, Kristus s trnovou korunou, sv. Petr a Pavel, dále pak Ukřižování s donátory, Ukřižování

123

a Oplakávání Ježíše Krista), zatímco figury druhého mistra

jsou „typ naprosto jiný, štíhlejší elegantnější, vejčité tváře, obočí s tenkým obloukem, nos ušlechtilý s tenkým hřbetem, malá ústa a úzká brada“ (výjevy Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Krista na hoře Olivetské a Zajetí Krista a mají paralelu ve Veraikonu chovaném ve svatovítské pokladnici. J. Pešina

124

již považuje přemalby za zásadnější. Podobně autora řadí

ke generaci slohově související s tvorbou Mistra Theodorika, tvořící však již přechod ke generaci mladší se zvýšeným idealismem. Nejbližší paralelu nalezl v obraze mensy oltáře kaple sv. Kateřiny na Karlštejně. Datování vzniku maleb je dle něho možno opřít o historické zprávy v kronice Beneše Krabice z Weitmile a účtů svatovítské huti do let 1372-3. K. Stejskal 125 předpokládá vznik nástěnných maleb před vysvěcením kaple roku 1367 a v letech 1372-3 jejich doplnění a částečné nahrazení intarziemi drahých kamenů. Tomu, že malby a inkrustace vznikaly postupně před a po vysvěcení kaple, by mohlo 120

zde se nedochovala KRÁSA 1971 (pozn.32), nestránkováno 122 CHYTIL 1882 (pozn.41), 81-84, 123-124 123 výjev považuje za blízký malbě stejného námětu ve vídeňském Belvedere 124 PEŠINA Jaroslav: Kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta v Praze, Praha 1940, nestránkováno 125 STEJSKAL 1984 (pozn. 23) 332 121

35

napovídat i zjištění restaurátorů, že na ústředním výjevu Ukřižování s donátory (a snad i jinde) původní malba sv. Jana Evangelisty přesahovala z formátu do inkrustace. Souhlasí s Krásovou

126

atribucí maleb Mistru svatováclavského cyklu na schodišti

velké věže na Karlštejně. J. Royt

127

uvádí jako autora maleb Mistra Osvalda a dobu vzniku klade před

rok 1367.

126 127

KRÁSA 1971 (pozn.32), nestránkováno ROYT 2002 (pozn. 40) 62

36

3.5. Kaple sv. Anny Kaple sv. Anny se v písemných pramenech poprvé připomíná v roce 1358. Toho roku nejvyšší hofmistr císařského dvora Burchard († 1368), purkrabí magdeburský „v pražském kostele v kapli sv. Anny postavil a dotoval oltář“. 128 Další oltář, sv. Anny, zde byl zřejmě založen arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a jeho bratry. Na svorníku je umístěný znak pánů z Dražic.

V kapli sv. Anny se dochovaly gotické nástěnné malby na východní stěně. V roce 1874 byly odkryty při rekonstrukci chrámu, v roce 1876 však byly překryty novou polychromií.

129

V archívu stavební hutě se s výkresy dochovala barevná

akvarelová kopie malby, kterou publikovali ve svých pracích A. Podlaha a J. Vítovský. Výjev představuje příbuzenstvo páně. Dle A. Podlahy

130

postava nejvýše představuje

sv. Annu, před níž stojí korunovaná Panna Maria s žezlem, jež měla na pravé ruce Ježíška. Vedle ní vlevo dále sv. Josef. Tato část výjevu je však zničena obdélným otvorem. Za ním asi Marie Kleofášova (též se svatozáří) s manželem a syny Judou, Šimonem, Josefem spravedlivým a Jakubem menším (tři z nich s nápisovými páskami). Vpravo pak asi Joachim a Alžběta s manželem a synem sv. Janem Křtitelem. J. Vítovský

131

upozornil na stejný motiv malby v kostele sv. Apolináře z doby kolem

roku 1380. Dle něho není vyloučené, že Jan z Jenštejna mohl být donátorem i této malby a že mohla vzniknout v téže době. Usuzuje tak dle návratu k lineární gotické tradici i dalších uměleckých děl (Madona na Staroměstské radnici, náhrobky v katedrále sv. Víta a nástěnné malby v kostele sv. Anny na Starém městě).

128

LÍBAL / ZAHRADNÍK, 1999 (pozn. 16) 17 PODLAHA Antonín / HILBERT Kamil: Metropolitní chrám sv. Víta In: Soupis památek historických a uměleckých. Praha 1906, tab. XX 130 PODLAHA / HILBERT tamtéž 131 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn. 11) 493 129

37

Reprodukce malby z kaple sv. Anny.

132

132

PODLAHA / HILBERT 1906 (pozn. 129) tab XX

38

3.6. Mozaika na Zlaté bráně Podle Kroniky Beneše Krabice z Weitmile „dal také tento pan císař zhotovit a osadit nad portikem pražského kostela /obraz/ ze skla, řeckým způsobem, dílem nádherným a velmi nákladným.“ V následujícím roce, tj. roku 1371, že „byl dokončen slavnostní obraz, který pan císař dal vytvořit v portiku pražského kostela jako mozaiku podle řeckého způsobu. Čím častěji jej omývá déšť, tím se stává čistčím a jasnějším.“ Mozaika je umístěna nad jižním portálem, jež byl ve středověku jediným monumentálním vstupem do katedrály. Je osazena na vnější zdi korunní komory, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. Kvůli ní bylo zde bylo dodatečně zazděno prostřední okno. Je vytvořena na ploše asi 85 m2.

Mozaika s námětem Posledního soudu [19] je rozdělena do třech polí. Ve střední části je zobrazen Kristus v majestátu jako syn Boží, který přišel soudit živé a mrtvé. Na jeho těle jsou znázorněné rány. Mandorlu obklopují andělé, šest z nich drží předměty Kristova utrpení, dva troubí na pozouny k Poslednímu soudu a nahoře ještě přihlížejí dva cherubíni. Na bočních polích se u něho za lidstvo přimlouvají vlevo Panna Maria a vpravo sv. Jan Evangelista, vedle nich za okny do Korunní komory jsou apoštolové. Dole se ke Kristu modlí čeští zemští patroni sv. Prokop, Zikmund, Vít, Václav, Ludmila a Vojtěch a pod nápisem s jejich jmény nad vstupní branou klečí donátorský pár Karel IV. a jeho žena Alžběta Pomořanská. Oba jsou zobrazeni téměř z profilu, mají koruny, císař je oděn do červeného pláště s brokátovým vzorem, císařovna do červeného pláště s hermelínovým límcem. Sv. Prokop je ve fialovočerném řádovém rouchu, ostatní postavy jsou oděny dle soudobé módy, sv. Zikmund má korunu a červený plášť s hermelínovým límcem, sv. Vít má přes modré roucho zelený plášť s hermelínovým límcem, sv. Václav zelený oděv, brnění a přes ně červený plášť, na hlavě má knížecí čapku, sv. Ludmila je zahalena do modrého roucha a sv. Vojtěch má brokátovým vzorem zdobený zelený ornát. Kristus – Soudce pravou rukou žehná vyvoleným, levou odsuzuje hříšníky k zatracení. Je zobrazen ve fialovočerném plášti se zelenou vnitřní stranou, který má přehozený přes ramena a od pasu dolů je do něho zahalen. V dolní části levého pole pak vyvolení vstávají z mrtvých. Výjev je pojat naturalisticky, nahá těla se zvedají a vystupují z rakví, nápomocni jsou jim 3 andělé. Na protilehlé straně archanděl Michael mečem zahání hříšníky, které do pekla svázané provazem vlečou dva čerti. Čerti a Lucifer mají částečně zvířecí podobu. Hříšníci se 39

ještě otáčí ke Kristu. Nad středním polem je zobrazen Veraikon, jehož kopie, přivezená Karlem IV. z Říma roku 1355 nebo 1368, je chovaná ve svatovítském pokladu. Kolem něho byly zobrazeny pravděpodobně relikvie tři hřeby

133

a sv. Kopí, které byly

chovány v katedrále, poté co je dal Karel IV. přivézt s říšským pokladem. Pozadí mozaiky je pozlacené, po obvodu je ještě lemována kosmatským motivem, fiály zdobí rostlinný motiv.

Jak bylo uvedeno výše, díla sv. Jana Evangelisty se těšila v této době značné obliby a i zde se setkáváme s tématem Apokalypsy. Užití techniky mozaiky je ve středověké Evropě velmi ojedinělé, Karel IV. však ještě mohl obdivovat raně gotickou mozaiku v St. Denis.

134

Zápis Beneše Krabice z Weitmile dokládá, že Karel IV. se

obrátil k výrazovým prostředkům Římské říše a Byzance vědomě a možná i programově, tak jako se hlásil k domácím tradicím včetně cyrilometodějské. 135

Právě povětrnostní podmínky byly pro mozaiku ohrožující, v dnešní době se ale toto impozantní dílo skvěje v plné kráse, díky mezinárodnímu záchrannému projektu, který probíhal v letech 1992 – 2000 pod vedením E. Fučíkové a D. Štulíka z Getty Conservation Institute, který práce zajistil i finanční podporou. Mozaika je vyskládána asi z milionu drobných skleněných kostek v několika desítkách odstínů, některé další prvky jsou složeny z různě barevných kamínků. Působením atmosférické vlhkosti (akcelerováno kyselými dešti) se jejich povrch snadno pokrývá korozní vrstvou, která ji značně znečitelnila. Při restaurování byla koroze očištěna a před následnou korozí ochráněna vícevrstvým lakovým systémem. Na druhé vrstvě laku bylo provedeno decentní dozlacení pozadí. Nebyly dozlacovány kostky, na nichž se dochoval sebemenší zbytek původního zlacení. Dozlaceny byly ještě paprsky svatozáře Kristovy a několik přesně určených detailů. Díky zkoumání mozaiky lze konstatovat, že naprostá většina figurálních motivů je téměř neporušená, původní, k podstatným ztrátám došlo, kromě postavy královny Alžběty, jen v horních částech pozadí a na okrajích. 136

133 PODLAHA Antonín: Mosaikový obraz na chrámu svatovítském, Památky archeologické XXI, 19041905, s. 222 134 tato se nedochovala 135 na žádost Karla IV., ještě jako moravského markraběte, bylo uděleno Klimentem VI. privilegium obnovení slovanské bohoslužby v9.5. 1346 136 MARTAN Alois / Martan Martin: Restaurování mozaiky „Poslední soud“ umístěné nad jižním vstupem do Svatovítské katedrály na Pražském hradě in: Zprávy památkové péče 6, 2002, s. 186-188

40

Z. Všetečková

137

cituje R. Pallucchiniho, který pravděpodobným autorem

kartonů mozaiky určil Nicoletta Semitecola, spolupracovníka benátského malíře Guarienta d´Arpa (†1370), doloženého v Benátkách od roku 1353. K. Stejskal 138 předpokládal, že určitý podíl na přípravě mohli mít i umělci místní např. Mistr Emauzského cyklu. Restaurátory však bylo potvrzeno, že sklo je domácího původu.

137 138

VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 101 STEJSKAL 1978 (pozn. 43) 193

41

4. Závěr Z původní gotické malířské výzdoby katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha se dochovaly malby v šesti ze třinácti kaplí. Jsou to kaple sv. Vojtěcha a Doroty (Saská, Šternberská, sv.Ostatků), kaple sv. Erharda a Otýlie (Vlašimská, sv. Jana Nepomuckého), kaple sv. Máří Magdaleny (Valdštejnská, svatovítských kanovníků, dříve také pana Přecha), kaple sv. Šimona a Judy (sv. Kříže), kaple sv. Václava a kaple sv. Anny (Nostické). O tom, že se původně jednalo o souvislejší malířskou výzdobu svědčí fragmenty nad či pod dochovanými obrazy. Na slavnostním vstupu do katedrály tzv. Zlaté bráně se dochovala malba zhotovená technikou mozaiky.

Kaple sv. Erharda a Otýlie zv.Vlašimská

Malby ve Vlašimské kapli byly pořízeny pro arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, který v kapli zřídil v roce 1367 oltář sv. Erharda a Otýlie a v roce 1380 v ní byl také pochován. Z původně souvislejší nástěnné malířské výzdoby, jak pro to svědčí dochované zlomky nad a pod dochovanými výjevy, se dochovaly dva obrazy o velikosti 400x315 cm. Výjev na západní stěně představuje patrony kaple sv. Erharda a Otýlii na obraze s námětem Křest sv. Otýlie. Na druhém obrazu se spojují dva náměty bez vizuální souvislosti. V pravé třetině obrazu se nachází výjev Stětí sv. Kateřiny, v centrální části Kristus opírající se o kříž, ke kterému zleva přistupuje sv. Vojtěch doporučující Jana Očka z Vlašimi. Na obraze není pojednáno pozadí, zpoza malby vystupují kamenné články, ani nijak blíže popsáno prostředí. I zde je horní okraj oddělen červenou páskou se světlými tečkami. Přesto, že svrchní vrstva malby se téměř nedochovala, je možné pozorovat stylovou příbuznost obou zdejších maleb a maleb schodištního cyklu velké věže na Karlštejně.

139

Výjevy Křest sv. Ludmily a křest knížete Bořivoje schodištního cyklu

jsou považovány za předlohy této malby 140. Za nejbližší analogii je často 141 považován i pašijový cyklus v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, srovnání 139

Schodištní cyklus Velké věže bývá datován před rokem 1365, nejpozději před rokem 1368 PODLAHA 1906-7 (pozn. 28) 192, VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn. 15) 114, HLAVÁČKOVÁ 2008 exkurze ad. 141 KRÁSA 1971 (pozn. 32) nestránkováno, STEJSKAL 1984 (pozn. 23) ad. 140

42

těchto maleb je ovšem ztíženo pozdějšími přemalbami. Malby však již jasně směřují ke krásnému slohu zduchovněním výrazu postav, idealizovanými tvářemi a „typem splývavých draperií s živěji podanými lemy a cípy“142. Vznik maleb lze poměrně bezpečně odvodit z jejich obsahu. Jan Očko z Vlašimi je zde zachycen na výjevu na východní stěně v hodnosti biskupa, zatímco na západní stěně je zobrazen již s kardinálským kloboukem. Vzhledem k tomu, že kardinálem se stal 17. září 1378 a krátce na to 14. ledna 1380 zemřel, dají se malby poměrně bezpečně vročit do tohoto období. Z prostudované literatury se od tohoto odchyluje jen K. Stejskal

143

, který vznik maleb datuje před vysvěcení kaple v roce 1367. Nejstarší

literatura K. Chytil a A. Podlaha malby nedatují. Ačkoli se tak může při zběžném listování dosavadní literaturou zdát, takovou jistotu nemáme u autorském určení. Značná část badatelů uvádí jako autora těchto maleb dvorního malíře Mistra Osvalda. Jeho historická osobnost je doložena v řadě pramenů, dokonce se mu dostalo pocty být v katedrále spolu s jejími staviteli pohřben. Pro jeho spojení s malbami ve Vlašimské kapli však není jinak dalšího opodstatnění. S jistotou mu lze připsat pouze polychromie kamenných článků a malbu zobrazení sv. Václava, o níž se mnozí domnívají, že může být socha sv. Václava z Parléřovské dílny, jež jsou doloženy v hutních účtech.

Kaple sv. Vojtěcha a Doroty zv. Saská

Kaple sv. Vojtěcha a Doroty byla, jak dokládají zprávy z let 1359 a 1365

144

,

založena saským kurfiřtem Rudolfem I. († 13. 3. 1356), který zde je i pochován. Zde se, z původně rovněž zřejmě rozsáhlejší nástěnné malířské výzdoby, dochoval na západní stěně jeden obraz s námětem Klanění tří králů. Oproti Matoušově líčení události se odehrává spíše ve venkovním prostředí na pozadí několika skalních ostrohů. V pravé části obrazu sedí Panna Maria s Ježíškem na jakési rohoži, zleva přichází tři králové se svými dary, z nichž nejstarší Kašpar poklekl před Ježíškem. Stylové východisko malby je shledáváno v okruhu Mistra Theodorika

145

, které

však již dle uspořádání prostoru „prohloubeného diagonálně situovanou krajinnou kulisou“ a figurálního kánonu tří králů, stejně jako pojetím draperií se jedná spíše o 142

VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn. 15) 114 STEJSKAL 1978 (pozn. 43) 196 144 TOMEK 1872 (pozn.4) 104-105 145 KUTAL 1972 (pozn. 38) 63 a KRÁSA 1966 (pozn. 63) 54 ji připsali přímo Mistru Theodorikovi 143

43

příslušníka mladší generace, který stejně jako Mistr třeboňského oltáře „zesíleným lyrismem duchovního výrazu postav“ spěl ke krásnému slohu.

146

J. Royt

147

jej označil

za následovníka Mistra Osvalda. V nejstarší literatuře

148

se objevil názor, že malba pochází z počátku 15.století.

Obvykle 149 je vznik malby kladen do sedmdesátých let 14.století.

Kaple sv. Máří Magdaleny zv. Kanovnická

V nejstarším známém soupisu oltářů (53 oltářů), z doby mezi lety 1368–1373, se poprvé dozvídáme o oltáři sv. Máří Magdaleny (již druhým stejného zasvěcení v katedrále), založeném v Kanovnické kapli děkanem pražského kostela Přechem, čili Předvojem. 150 Na východní stěně Kanovnické kaple se pod okenní římsou nachází nástěnná malba s výjevem Madony s Ježíškem a světci, která díky kamennému ohraničení vzbuzuje dojem oltářního retáblu. Rozměr malby je 140 x 280 cm. Uprostřed výjevu stojí Panna Marie, držící na pravé ruce Ježíška. Po její levici stojí sv. Jakub, který doporučuje Panně Marii pod ochranu klečícího kanovníka. Po její pravici Panny Marie stojí asi sv. Bartoloměj a sv. Máří Magdalena. Malba je v současné době je již značně nečitelná, protože se zde prolínají 2 malířské vrstvy vzniklé v nevelkém časovém odstupu. Malba bývá srovnávána s malbami v jihovýchodním okenním výklenku kaple sv. Kříže na Karlštejně 151. Dle esovitého prohnutí postavy Panny Marie, modelace a zřasení drapérie a oduševnělosti tváří světců jsou malby kladeny

152

do 70.let 14.století, přičemž velké

nosy a plné rty postav vychází ještě ze stylu let šedesátých.

146

VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn. 15) 119 ROYT 2002 (pozn. 40) 62 148 PODLAHA 1906-7 (pozn. 28) 190 149 STEJSKAL 1974 (pozn. 30) 196 a VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn. 15) 120 150 LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.15) 18-19 151 STEJSKAL 1974 (pozn. 30) 196 na základě stylové příbuznosti postav Máří Magdaleny na obou výjevech připsal autorství jednomu mistru 152 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.14) 120 147

44

Kaple sv. Šimona a Judy zv. sv. Kříže

Kaple se připomíná poprvé v kronice Beneše Krabice z Weitmile v roce 1369. Zároveň v prvním soupisu oltářů z doby mezi lety 1368-1373 je poprvé uváděn oltář sv. apoštolů Šimona a Judy v kapli téhož jména

153

. Eckert

154

uvádí, že zde byl pohřben

biskup Jan III. z Dražic, v roce 1373 královna Guta (manželka Václava II. a dcera římského krále Rudolfa) a

král Rudolf Kaše. Druhý oltář zde byl založen v roce

1401.155 Malba, jejíž velikost je 150 x 280 cm, byla objevena v roce 1869. Opět vzbuzuje dojem oltářního retáblu s námětem Madony s Ježíškem a světci. Obdobná je i kompozice výjevu. Zde však Panna Maria s Ježíškem na ruce nestojí ve středu výjevu, zleva k ní přistupují sv. Leopold, sv. Jan Křtitel a 2 fragmentálně dochované postavy, zprava sv. Jan Evangelista a další fragmentálně dochovaná postava. Donátorský pár, doporučovaný sv. Leopoldem a sv. Janem Evangelistou, nebyl dosud nebyl s jistotou identifikován, zřejmě jím je manželský pár z habsburské dynastie. Dataci vzniku malby znesnadňují pozdější přemalby nejasného slohového zařazení. Z. Všetečková 156 je řadí k tvorbě osmdesátých a devadesátých let 14. století.

Kaple sv. Anny

Kaple sv. Anny se v písemných pramenech poprvé připomíná v roce 1358, kdy zde nejvyšší hofmistr císařského dvora Burchard († 1368) postavil a dotoval oltář. 157 Gotické malby byly na východní stěně kaple okryty při rekonstrukci chrámu v roce 1874, ihned v roce 1876 je však překryla nová polychromie. Dle akvarelové kopie dochované v archívu stavební hutě můžeme identifikovat výjev jako Příbuzenstvo Páně. J. Vítovský

158

má za to, že dle maleb se stejným motivem v kostele sv.

Apolináře, není vyloučena donace arcibiskupem Janem z Jenštejna, rovněž kolem roku 1380.

153

LÍBAL / ZAHRADNÍK, 1999 (pozn.15) 18 ECKERT 1883 (pozn. 90) 63 155 LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn.16) 109 156 VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn.15) 121 157 LÍBAL / ZAHRADNÍK 1999 (pozn. 16) 17 158 VÍTOVSKÝ 1976 (pozn. 11) 493 154

45

Kaple sv. Václava

Dle Kroniky Beneše Krabice z Weitmile byla kaple sv. Václava vysvěcena roku 1367 a v roce 1372-3 je dal malbami, zlatem a drahými kameny vyzdobit přímo císař Karel IV., čemuž odpovídá i jeho zobrazení jako donátora. Jedná se o souvislý pás maleb pod vodorovnou římsou s námětem Kristových pašijí. Od severozápadního rohu následují po sobě výjevy Kristus na Hoře olivetské, Zajetí Ježíše Krista, Kristus před Pilátem, Kristus u sloupu, Kristus korunovaný trnovou korunou, Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem a donátory, Ukřižování Ježíše Krista, Oplakávání Ježíše Krista, Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Nanebevstoupení Ježíše Krista, Seslání Ducha svatého. Po obou stranách západních dveří jej doplňují sv. Petr a Pavel „jako strážci brány“ 159. Původní malba z doby Karla IV. však doznala od svého vzniku řadu úprav, které značně pozměnily jejich celkový charakter. Při posledním restaurování v letech 196065 160 bylo shledáno, že původní malby z doby Karlovy jsou dochovány pouze ve velmi fragmentálním stavu. Bylo, s ohledem na estetický účinek, rozhodnuto restaurovat vždy nejstarší souvisle dochovanou vrstvu, což je nejčastěji první přemalba z druhé poloviny 15. století. Badatelé

161

autora (či autory

162

) maleb řadí ke generaci slohově související

s tvorbou Mistra Theodorika, tvořící však již přechod ke generaci mladší se zvýšeným idealismem. Bývá ztotožňován s autorem maleb ve Vlašimské kapli

163

, jež je někdy

spojován s osobností mistra Osvalda 164. Vznik maleb bývá odvozován ze záznamu Beneše Krabice z Weitmile. Je možné, že výzdoba stěn nebyla vytvořena naráz, ale že inkrustace drahými kameny malířský plán doplnila.

159

KRÁSA 1971 (pozn. 30) , nestránkováno Restaurování provedli J. Němec, K. Mezera, J. Josefík, J. Alt a A. Martan 161 CHYTIL 1882 (pozn. 41) 81-84, 123-124 a PEŠINA 1940 (pozn. 124) nestránkováno 162 CHYTIL tamtéž 163 STEJSKAL 1984 (pozn. 23) 338 164 ROYT 2002 (pozn. 40) 62 160

46

Mozaika na Zlaté bráně

Mozaika je umístěna nad jižním portálem, tzv. Zlaté bráně, jež byl ve středověku jediným monumentálním vstupem do katedrály. Je osazena na vnější zdi korunní komory, její plocha zaujímá asi 85 m2. Mozaika s námětem Posledního soudu je rozdělena do třech polí. Ve střední části je zobrazen Kristus v majestátu jako syn Boží, který přišel soudit živé a mrtvé. Na bočních polích se u něho za lidstvo přimlouvají vlevo Panna Maria a vpravo sv. Jan Evangelista, vedle nich jsou apoštolové. Dole se ke Kristu modlí čeští zemští patroni sv. Prokop, Zikmund, Vít, Václav, Ludmila a Vojtěch a donátorský pár Karel IV. a jeho žena Alžběta Pomořanská. Kristus – Soudce pravou rukou žehná vyvoleným, kteří v dolní části levého pole vstávají z mrtvých. Levou rukou odsuzuje hříšníky k zatracení, archanděl Michael mečem zahání hříšníky, které do pekla svázané provazem vlečou dva čerti. Mozaika byla vytvořena z českého skla zřejmě dle kartonu benátského malíře Nicoletta Semitecola. Dle kroniky Beneše Krabice z Weitmile dal mozaiku zhotovit přímo císař Karel IV. v roce 1371. Touto technikou, v našich zemích velmi ojedinělou, chtěl zřejmě manifestovat návaznost na tradice Říma jako sídla Římské říše a Byzance jako staré domácí tradice cyrilometodějské.

Od položení základního kamene v roce 1344 probíhaly stavební práce na katedrále plných 75 let, než se v době husitských bouří v roce 1419 pozastavily. Vysoký chór byl slavnostně vysvěcen roku 1385, první kaple již v šedesátých letech - kaple sv. Anny před rokem 1364, kaple sv. Václava, císařská kaple sv. Trojice a kaple Vlašimská v roce 1367.

Vznik mozaiky a malby v Kapli sv. Václava můžeme spojit přímo s osobou císaře Karla IV. Dle zprávy z Kroniky Beneše Krabice z Weitmile dal mozaiku s námětem Posledního soudu v letech 1371-2 a malby v Kapli sv. Václava s námětem Kristových pašijí v letech 1372-3 zhotovit přímo císař, čemuž odpovídá i jeho zobrazení jako donátora.

47

V té době (1364-1379) zastával úřad pražského primuse arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, který nechal malbami vyzdobit Kapli sv. Erharda a Otýlie. V kapli byl také roku 1380 pochován. O ostatní nástěnné výzdobě historické zprávy mlčí, takže je lze hodnotit jen na základě studia a stylového rozboru.

Stylové východisko maleb ve Vlašimské a Saské kapli je shledáváno v malbách Karlštejnských. Vzorem pro malby ve Vlašimské kapli byly nejspíše malby schodištního cyklu Velké věže, zejm. výjev Křest sv. Ludmily. Autor maleb v Saské kapli byl bezpochyby poučen dílem Mistra Theodorika, některými pokročilejšími rysy uspořádáním prostoru „prohloubeného diagonálně situovanou krajinnou kulisou“ a figurálním kánonem tří králů, stejně jako pojetím draperií však již předjal dílo Mistra třeboňského oltáře a stejně jako on spěl „zesíleným lyrismem duchovního výrazu postav“ ke krásnému slohu 165, v čemž tkví jeho význam.

Oltářní retábly v Kanovnické kapli a kapli sv. Šimona a Judy a malby Kristových pašijí v kapli sv. Václava doznaly od svého vzniku řadu úprav, které pozměnily jejich původní charakter, takže stylové hodnocení je značně ztížené.

I přes fragmentální dochování nástěnné výzdoby (kromě mozaiky, která dnes září díky nedávné restauraci) je zřejmé, že se jedná o významná díla karlovského umění. Umělci již jasně směřují k výrazovým prostředkům krásného slohu, který vzápětí prodchl díla vznikající nejen na pražském císařském dvoře.

Praha se díky Karlu IV. a politice lucemburské dynastie stala jedním z center Římské říše a těžila z toho i v kulturní oblasti. V internacionálním prostředí se místní tradice obohacovaly vnějšími podněty a byla tak vytvořena díla, která patří v naší historii k nejskvostnějším.

165

VŠETEČKOVÁ 1994 (pozn. 15) 119

48

5. Seznam vyobrazení Obr. 1 – Nástěnná malba na východní stěně Vlašimské kaple s námětem Křest sv. Otýlie. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 2 – Nástěnná malba na západní stěně Vlašimské kaple s námětem Kristus nesoucí kříž a Stětí sv. Kateřiny. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 3 – Nástěnná malba na západní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Kristus na Hoře olivetské. Foto: Petr Měchura

Obr. 4 – Nástěnná malba na severní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Zajetí Ježíše Krista. Foto: Petr Měchura

Obr. 5 – Nástěnná malba na severní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Kristus před Pilátem. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 6 – Nástěnná malba na severní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Kristus u sloupu. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 7 – Nástěnná malba na východní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Kristus korunovaný trnovou korunou. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 8 – Nástěnná malba na východní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem a donátory. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 9 – Nástěnná malba na východní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Ukřižování Ježíše Krista. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 10 – Nástěnná malba na jižní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Oplakávání Ježíše Krista. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 11 – Nástěnná malba na jižní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu 49

Obr. 12 – Nástěnná malba na jižní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Nanebevstoupení Ježíše Krista. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 13 – Nástěnná malba na západní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev Seslání Ducha svatého. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 14 – Nástěnná malba na západní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev sv. Petr. Foto: Petr Měchura

Obr. 15 – Nástěnná malba na západní stěně kaple sv. Václava, pašijový cyklus, výjev sv. Pavel. Foto: Petr Měchura

Obr. 16 – Nástěnná malba na západní stěně Saské kaple s námětem Klanění tří králů. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 17 – Nástěnná malba na východní stěně Kanovnické kaple s Pannou Marií s Ježíškem a světci. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 18 – Nástěnná malba na východní stěně kaple Šimona a Judy s Pannou Marií s Ježíškem a světci. Foto: Jan Gloc, Správa Pražského hradu

Obr. 19 – Mozaika na Zlaté bráně s motivem Posledního soudu. Foto: Monika Stoneová

50

6. Literatura BIRNBAUM Vojtěch: Chrám sv. Víta, in: Kniha o Praze. Praha 1930 CIBULKA Josef: Rekonstrukce oltáře Třeboňského mistra na základě ikonografickém, in: Umění 15, 1967 DVOŘÁK Max: K dějinám malířství českého doby Karlovy, in: Český časopis historický 5, 1889 DVOŘÁKOVÁ Vlasta: Karlštejnské schodištní cykly. K otázce jejich vzniku a slohového zařazení, in: Umění 9, 1961 DVOŘÁKOVÁ Vlasta: Mezinárodní význam karlštejnského dvorského ateliéru malířského, in: Umění 12, 1964 DVOŘÁKOVÁ Vlasta / MENCLOVÁ Dana: Hrad Karlštejn, Praha 1964 DVOŘÁKOVÁ Vlasta: Mistr Theodorik, Praha 1967 DVOŘÁKOVÁ Vlasta: Dvorské malířství za Karla IV. z hlediska dobové teorie umění, in: Umění 22, Praha 1976 DVOŘÁKOVÁ Vlasta: Kaple sv. Kříže na Karlštejně, Praha 1978

DVOŘÁKOVÁ Vlasta: Karlštejn a dvorské malířství doby Karla IV. in: CHADRABA Rudolf / KRÁSA Jaroslav (ed.) Dějiny českého výtvarného umění I/1, Academia, Praha 1984 ECKERT František: Posvátná místa královského hl.města Prahy, Praha 1883 FAJT Jiří (ed.): Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. Praha 1997 FAJT Jiří / ROYT Jiří / GOTTFRIED Libor: Posvátné prostory hradu Karlštejna. Praha 1998 FAJT Jiří (ed.): Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347-1437. Praha 2006

51

FRIEDL Antonín: Magister Theodoricus, Praha 1956 FRIEDL Antonín: Mikuláš Wurmser, mistr královských portrétů na Karlštejně. Praha 1956 HALL James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991 HILBERT Kamil / PODLAHA Antonín: O některých zbytcích nástěnných maleb v metropolitním chrámě sv. Víta v Praze, in: Památky archeologické 25, 1908 HOMOLKA Jaromír / KESNER Ladislav: České umění gotické. Katalog výstavy v Národní galerii v Praze. Praha 1964 HOMOLKA Jaromír:

Studie k počátkům

umění

krásného

slohu

v Čechách:

k problematice společenské funkce výtvarného umění v předhusitských Čechách, Praha 1976 HOMOLKA Jaromír: Ikonografie katedrály sv. Víta v Praze in: Umění 1978, 26, s. 564575 HOMOLKA Jaromír: Arcibiskup Jenštejn a výtvarné umění. Poznámky k výtvarné propagandě v předhusitských Čechách, in: RAK Jiří / ŽALMAN Jiří (ed.) Jenštejn 1977. Sborník z pracovního zasedání historiků staršíc dějin, Národní muzeum v Praze – Brandýs nad Labem 1978 HOMOLKA Jaromír: Poznámky ke karlštejnským malbám, in: Umění XLV, 1997 CHOTĚBOR Petr: Stavební vývoj a plastická výzdoba pražské katedrály, in: BENEŠOVSKÁ Klára / HLOBIL Ivo / BRAVERMANOVÁ Milena / CHOTĚBOR Petr / KOSTÍLKOVÁ Marie: Petr Parléř, Svatovítská katedrála 1356-1399, Správa Pražského hradu, Praha 1999 CHYTIL Karel: Malby z doby Karlovy v katedrálním chrámě sv. Víta, in: Památky archeologické 12, 1882, s. 82-84, 124

CHYTIL Karel: Mistr Osvald a jeho účastenství při výzdobě chrámu svatovítského, in: Památky archeologické XV, 1890-1892, s. 26-30

52

KADLEC Jaroslav: Přehled českých církevních dějin, ZVON České katolické nakladatelství, 1991

KALINA Pavel / KOŤÁTKO Jiří: Praha 1310-1419, Libri 2004.

Karel IV. Lucemburský: Vlastní životopis. Překlad, poznámky a úvod Jakub Pavel, Praha 1970.

KLETZL Otto: Zur künstlerischen Ausstattung des Veitsdomes in vorhussitischer Zeit, Germanoslavica 1931-2

KOSTÍLKOVÁ Marie / CHOTĚBOR Petr: Kaple sv. Václava, Správa Pražského hradu, Praha 1999

KRÁSA Josef / NĚMEC Josef: Svatovítská mozaika, in: Umění VIII, Praha 1960

KRÁSA Josef / DVOŘÁKOVÁ Vlasta / MERHAUTOVÁ Anežka / STEJSKAL Martin: Gothic Mural Painting in Bohemia and Moravie 1300 – 1378, London-Oxford University Press 1964

KRÁSA Josef / JOSEFÍK, Jiří: Dva veliké objevy, in: Dějiny a současnost 8, 1966, č.6

KRÁSA Josef: Svatováclavská kaple, Praha 1971

KUTAL Albert/ LÍBAL Dobroslav / MATĚJČEK Antonín: České umění gotické, Praha 1949

KUTAL Albert: České gotické umění, Artia, Praha 1972

LÍBAL Dobroslav / ZAHRADNÍK Pavel: Katedrála sv.Víta na Pražském hradě, Unicornic, Praha 1999

MARTAN Alois / Martan Martin: Restaurování mozaiky „Poslední soud“ umístěné nad jižním vstupem do Svatovítské katedrály na Pražském hradě in: Zprávy památkové péče 6, 2002, s. 178-188 53

MATĚJČEK Antonín: Románské a gotické malířství, in: Dějepis výtvarného umění v Čechách, Praha 1931

MENCLOVÁ Dana: Karlštejn a jeho ideový obsah in: Umění V, Praha 1957

NEUWIRTH Josef, Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues in den Jahren 1372-1378, Praha 1890

Die Parler und der schöne Stil, Köln 1978 Příběh Pražského hradu, Správa Pražského hradu, Praha, 2003 PEŠINA Jaroslav: Kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta v Praze, Praha 1940

PEŠINA Jaroslav: Gotická nástěnná malba v zemích českých 1300-1350. Praha 1958

PEŠINA Jaroslav / HOMOLKA Jaromír: K problematice evropského umění kolem roku 1400, in: Umění 11, Praha 1963

PEŠINA Jaroslav: K otázce retrospektivních tendencí v českém malířství krásného slohu, in: Umění 12, Praha 1924

PODLAHA

Antonín:

Mosaikový

obraz

na chrámu

svatovítském,

Památky

archeologické XXI, 1904-1905, s. 220-228 PODLAHA Antonín / HILBERT Kamil: Metropolitní chrám sv. Víta In: Soupis památek historických a uměleckých. Praha 1906 PODLAHA Antonín: O některých zbytcích starých nástěnných maleb v metropolitním chrámě sv. Víta v Praze, Památky archeologické XXII, 1906-1907, s. 190-198 Příběh Pražského hradu, Správa Pražského hradu, Praha, 2003 REMEŠOVÁ Věra: Ikonografie a atributy svatých. Česká katolická charita, Praha 1990 ROYT Jan: Středověké malířství v Čechách, Praha 2002. ROYT Jan: Slovník biblické ikonografie, Praha 2006 54

RULÍŠEK Hynek: Postavy, atributy a symboly. Slovník křesťanské ikonografie. Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou. 2001 RYNEŠ, Václav: Atributy světců. Roztoky 1971

STEJSKAL Karel: Nástěnné malířství, in: PEŠINA Jaroslav (ed.): České umění gotické 1350-1420 (kat.výst.), Praha 1970

STEJSKAL Karel: Klášter Na Slovanech, Odeon, Praha 1974

STEJSKAL Karel: Umění na dvoře Karla IV., Artia, Praha 1978

STEJSKAL Karel: Klášter Na Slovanech, pražská katedrála a dvorská malba doby Karlovy, in: CHADRABA Rudolf / KRÁSA Jaroslav (ed.) Dějiny českého výtvarného umění I/1, Academia, Praha 1984

TOMEK Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu Pražského, 1872

VÍTOVSKÝ Jakub: Nástěnné malby ze XIV. století v pražské katedrále, in: Umění 24, 473-503, 1976.

VÍTOVSKÝ Jakub: Nástěnné malby v kostele sv. Anny v Praze, in: Památky a Příroda, 1976, s. 513

VÍTOVSKÝ Jakub: Nástěnné malby v bývalém klášterním kostele sv. Anny na Starém Městě v Praze a některé otázky ikonografie českého monumentálního malířství předhusitské doby. Acta Universitatis carolinae, Philosophica et Historica 4, Praha 1980

VORAGINE Jakub de: Legenda aurea, Vyšehrad Praha 1984

VŠETEČKOVÁ Zuzana: Monumentální středověká malba, in: MERHAUTOVÁ Anežka (ed.) Katedrála sv. Víta, Praha 1994

VŠETEČKOVÁ Zuzana: Gotické nástěnné malby v křížové chodbě kláštera Na Slovanech, in: Umění XLIV, 1996, s.131-148 55

VŠETEČKOVÁ Zuzana: Středověká nástěnná malba ve středních Čechách, in: Průzkumy památek příloha 1999

VŠETEČKOVÁ Zuzana in: http://old.hrad.cz/castle/mozaika

Restaurátorské zprávy ALTL Jaroslav: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu BERGER Vlastimil / NĚMEC Josef: Restaurátorská zpráva - Kaple sv. Máří Magdaleny, sv. Šimona a Judy, sv. Jana Nepomuckého (Vlašimské) v Katedrále sv. Víta, 1979, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu JOSEFÍK Jiří: Restaurátorská zpráva - Saská kaple v Kaple Katedrále sv. Víta ze 13.2. 1964, Archiv PH - plánová sbírka fond 1948-1964 JOSEFÍK Jiří: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1.7. 1964, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu MARTAN Alois: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu MEZERA Karel: Restaurátorská zpráva – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu NEČÁSKOVÁ Milena: Restaurátorská zpráva - Kaple sv. Máří Magdaleny a kaple sv. Kříže (Šimona a Judy) v Katedrále sv. Víta, - z roku 2005, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu NĚMEC Josef: Restaurátorské zprávy – Kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta z 27.2. a 1.3. 1965, Odd.uměleckých sbírek Správy Pražského hradu

56

7. Annotation

Mural paintings in the Saint Vitus, Wenceslas and Adalbert Cathedral from Charles IV. and Wenceslas IV. period

Subject of this thesis is mural paintings in the Saint Vitus, Wenceslas and Adalbert Cathedral. These are fragments of mural paintings in six of the thirteen gothic chapels and mosaic at the front face of ceremony south entrance. Chapels are namely Saxon’s, Vlasim’s, Canon’s, Simon’s and Juda’s, and Saint Wenceslas Chapel. At the Saint Anne Chapel paintings are overlaid by painting from nineteen Century. Accordance with existing research the paintings were created between second half of 1360s and 1390s.

Keywords: Prague Castle Saint Vitus, Wenceslas and Adalbert Cathedral Charles IV. Courtly art Mural Paintings

57

8. Obrazová příloha

58