MOŽNÁ RIGA Cestopisný výlet mnoha směry 2
PŘEDMLUVA : 27.6.11 22:13 sms : Dvořka : Už za 81 h a 48 min to ZAPOČNE! Je čas se těšit a jen těšit a jestli nezačneš, tak tě tahle odpočítávací sms čeká každý den! ...těšení je součást cesty, takže já tady vlastně už nejsem...
1.7.2011 - 11.7.2011 Možná Riga
DEN VE ZNAMENÍ ZMĚNY 8:45 Opět jsme si daly sraz na Černém Mostě u MC Donalda. Terka je tu dřív s rozjásaným výrazem, na rozdíl ode mě. Oproti loňsku je parkoviště po hodině placené, ale záleží na prokázaném účtu za konzumaci. Zatímco Dvořka pořizuje kafe, já jsem zcela vypnutá, rozklepaná a je mi špatně. Nechala jsem za zády uplynulé týdny a měsíce, ve kterých jsem si sáhla na dno svých sil a začínám se propadat. Jindřich má novou spojku a je pár hodin ze servisu. Jak na tom vlastně je, nikdo neví. Je předělán na hotelovou úpravu a čeká. Dvořka má až nečekaně akci a plný batoh Martini, protože bylo taktéž v akci. Probíráme jak tloustneme a jak je potřeba si vložit do hlavy hubnoucí program. Pak převyprávím zkratový monolog světem letem, co se mi děje, co cítím a co si žiju v posledních dnech. Čekám až naskočím do modu volnost bytí. Dvořka touží po mobilu a hlášení, já po lobotomii nebo rozpuštění hmoty. Spíš to druhý. Kafe jako stále, je spíš nic než moc. Náhle vzhledem k počasí měníme plán z Jeseníků na Harrachov. Místo toulání, rychlý úprk Litva. Posnídaly jsme babiččiny palačinky a zatímco odcházím na záchod, Dvořka mi za mobilového dialogu s Járou a cigárka vpisuje do deníku co viděla:
Nic ji nebaví, ale zcela. Je průhledná, vodnatý, červený oči a pluje. Dynamika žádná, hlas tichý s námahou ... A opět tu máme u Debila Meca pana poslance z boleslavských plakátů, to snad není možný, radši si půjdu zašít botu na hotel Jindřich. „Než vyjedeme, tak ale přeci potřebujeme kartu dne!“ KARTA DNE : Dv.: Vítězství, naše touhy se naplňují Já: Archanděl Michael – potřebuji pomoct ke změně. Tak se jedem ještě kouknout na Boleslav z dálky a pokračujeme dál k Harrachovu, Varšavě, hranicím, loukám, lesům.
10:50 PIVO MALÁ SKÁLA Kam jinam tady na pivo než na statek U Boučků. Zatímco si Dvořka impregnuje hmotu chmelem, já se vpíjím do zelené stromů, šedé vody, bílých mraků, paprsků slunce. Přejedu očima okolní skály a uletím do nebe. Náhle žiji sytost veršů ... po modrém blankytu bělavé páry plynou, lehounký větřík s nimi hraje a daleko v široko sáhlé kraje ... „Terezko, děsná je determinace prostředím.“ „Jasně a ještě tady maj Svijany.“ Cestou k autu odtrhávám leták na tandemové seskoky 602439889. Co kdybych někdy chtěla ještě z nebe na zem.
12:42 HARRACHOV První zastávka zásobovací mise, aby náš jídelní sektor nezel prázdnotou. Lidl děs Penny pes, ale něco máme. Druhá zastávka potok u silnice. Voda je krásná, čistá ještě sama sebou, ale okolí je jen veřejný záchodek. Roztřídily jsme jídlo, přehodily mapy a jednomyslně jsem schválila Dvořku navigačním důstojníkem.
13:19 POLSKO Všichni víme jaké Polsko je. Je prostě vskutku úžasné! Tak úžasné, že jednomu dojde slovní zásoba. 35 km je třeba jet na dvojčičku, souběžná jízda je luxus. Míjí nás voda minerálna. My míjíme meble a blachy na dachy. Celý den je o ničem jen o camrání časem, benzínem, polskými dírami a nervy. V autě nehraje CD !!! Hodinu se motáme přes Vroclav a hodiny se motáme přes cokoli. Když už mě ta bezmoc dovádí k útlumu, zastavujeme a stěhuji se do sektoru jídelna a ložnice. Rozhodnu se spořádat olomoucký syrečky, ovšem Dvořka mě zcela odrovnává bombonierou Vanesa značky Lidl o 50 kusech a dvěma broušenými sklenkami na nožičce, jelikož na víno se musí stylově. Pokouším se zapsat co se nedá a drobím Dvořce do postele. Ta už ztrácí zbytky trpělivosti i zábran a ze zoufalé nudy proměňuje sedadlo spolujezdce na bar s dvěma sklenkami. Prostě provokace. Polsko má schopnost z romantického cestovatele udělat do hodiny popíjejícího povaleče chyceného do pasti vlastního vozu. Po chvíli vzniká problém, kam uložit sklenky, aby přežily. „Proto je má můj fotřík všechny bez nožiček.“
Ukazuje se, že to bude nejlepší pod její postelí. „Víš co, ukliď si v ložnici a ne ve špajzu! Přesunuju se za volant, popojedem.“ Dvořka mění Jindřicha na kabriolet, aby mohla lépe komunikovat s okolím. „Nejhorší je, že jim to tady všem připadá normální. Slyšíte,mě tady z toho jebne! Tahle země mě tak nervuje, já myslela, že už nebudu žrát a vono hovno! Ani psát se tady nedá.“ Stabilizovaně se suneme krok sun krok k Varšavě, stále vpřed. Připadám si jako v čekárně. Kolem půl sedmé jsme 160 km před Varšavou, prší. Odevzdaně, zcela automatizovaně jedeme osmdesátkou a sledujeme pruhy vody z nebe. Čaj, perník, prší. A z ničeho nic se rozehraje cd. Jindřich se už na nás nemohl dívat, tak se uvolil na jedno a půl cd, víc ani ťuk. I tak jsme vyladily na hoďku emoce s Ríšou Krajčem, protože textově, textově je dokonalej. Po desáté hodině znaveně civím do stojanu na benzínce, pro dnešek končíme. Umisťujeme hotel, který mimochodem dost cukal, chcípal a moc klidu mi k důvěře nepřidal, do otevřeného prostoru ve vísce Matyldów. Začíná konečně po celém dní dýchánek v dešti. Těm pár lidem jsme k údivu ukradené. Ležíme si ve spacácích obalených pláštěnkou, kufr otevřený. Stylově ze sklínek popíjíme Martini. Provoněné vykuřovadlem z Ománu myslíme na arabské teplo, jelikož teploměrům by tady stačilo snad jen deset dílků. Nabaleným do všeho nám dochází, že máme sice x outfitků do parného léta, ale jinak jen jedny kalhoty a mikču. Vedeme hovory Há tak do jedné hodiny a ani nevíme, že jsme usnuly.
DEN NEPŘEDVÍDATELNÝCH MOŽNOSTÍ
PRVNÍ RÁNO V 7:40 ráno jako z větrného Klondajku. Přes futéř, chlad vyskakuji na svůj obligátní raní rituál. Vařič, káva, čaj do termosky, hrabání, přemisťování, štrachání a mluvení si jen tak. Děsně mi vyhovuje, že Dvořka leží a čumí do blba, jelikož by mi pak nastal pocit chaosu. Pronáší jen sem tam moudra typu: Co můžeš udělat vleže, nedělej vsedě. Já si ještě přidělám akci v podobě vysypaného cukru a pak se konečně dostávám do klidného ležata k dopisování a snídani. A v tom momentě Dvořka vystřelí z postele a hrabe, přemisťuje, mudruje, kybicuje, vede monology, sektoruje si své oblečky do vedra a dlouze řeší sklenky na nožičkách. Když pozvednu oči, zjišťuji, že jsem odsouzena jet se strašákem do zelí. Dle jejích slov se proměnila v kentusa, protože je zima a oblečení sladitelně málo. Dalších x minut tráví schováváním Vanesy značky Lidl, aby ji neviděla a zapomněla na ni. Pak vyčerpáním padá na znak, je třeba kouřit. Shledáváme jak se opět doplňujeme, když jedna zmlkne, druhá dělá rozruch. Když jedna jančí, druhá civí, když jedna dělá chaos, druhá dělá řád, když jedna organizuje, druhá je pasivní. Jedna strká druhou, když jedna brečí, druhá se směje, protože je dost pravděpodobné, že pak to chytne obě.
KARTA DNE: Dv.: Nemá příznivé podmínky, radši nic nedělat. Já : Mír a klid, cesta bez překážek.. Dvořka to shledává jako výbornou kombinaci a zavelí k akci: „hele grafomane pojedeme už, tady chcíp pes!“ Když se rozhlídnu, máme luxusně uklizeno. Po chvíli zapomíná na kartu dne a vypadne z ní, že by mohla po těchto okreskách zkusit jet. Prostě řídit auto. Hmm, proč ne. A tak se Dvořka dostává za volant, Jindřich do šoku, já do zábavného klidu se střehem dohromady. Jindřich má střídavě škytavku, střídavě jede. Dvořka má střídavě slovní průjem, střídavě hysterii. Dialog i situaci je v tom momentě celkem nemožné zaznamenat, sice se o to pokouším. Je to prostě něco v tomto znění: „Co mám dělat?! Ruce za deset dvě, kdy mám řadit, proč jedeme středem silnice, co budu dělat až přijede jinej aftamabil, zprava přednost je kde?“ Přichází panika, jelikož existuje něco jako značky a protijedoucí auta, mosty a obec. Dvořka řve: „můj první protijedoucí aftamabííl, můj první most, pane bože! můj první semafor, ještě že je zelená! Ty vole, obec a stopka!“ Chcíp, škyt, poskok. Dvořka se potí a nepřestává vydávat příval slov. „Mám přednost, nemám a kdo, aha jsem na hlavní, jo nejsem. Ty vole, tohle vidět otec, tak se posere, prej hlavně nechoď na vozovku!“ Měním se v klidného učitele autoškoly. Přejely jsme svůj směr, plnou čáru a málem jednoho kresliče čar ačkoli měl oranžovou vestu. Ještěže je cesta stále rovně. Ovšem na kruháku Dvořka náhle vybíhá, opouští volant a měníme si sedadla. Pán za námi nechápavě kouká a nezmůže se ani na troubení. Vracím nás do správného kurzu a propadáme opět do polských cest.
Za Varšavou se ukazuje, že to poláci umí dovézt k dokonalosti a oznamují, že dalších 85 km se budeme střídavě pohybovat v jednom nebo druhém pruhu, protože je to třeba opravit. Ukazuje se, že je opravdu celý kus rozkopán, chvílemi tady a pak tam, pak tu je mnoho odstavených strojů a sem tam nějaký pojížděč. V polovině to vzdáváme a navigační důstojník volí okresky. Vychází to na stejno. Poláci mají zřejmě moc bagrů a lopatek. Jindřich už není šlechetný, ale nevyzpytatelný. Občas prostě nejede, občas nehraje rádio. Ale já se nedám, já jedu. Celý den prší, je šero. Prostitutka se letos konala jen jedna. Dvořka likviduje z nicnedělání sektor jídla. Já se měním na automatického pilota. Až do únavy, kdy je vážně třeba si lehnout. Dávám navigačnímu důstojníkovi k prostudování mapy, itenerář, průvodce Litvou a usínám. Dvořka si to dobrovolně proloží 3,5 minutovým během do kolečka. Probírám se za důležité informace o ptácích zobákovitých. V Polsku je tolik čápů, co u nás holubů. K odpoledni silnice zahustí kamiony. Napočítáme jich v jedné chvíli před námi 23 a něco ke 40 jich míjíme. Zcela rezignovaně jedu schroustaná Polskem. A pak je to najednou tady !
17:35 LITVA Vjíždíme oproti loňsku za deště a mohutného mého řevu, protože cd nefunguje. Ale někde v duchu nám zpívá Sára. A máme je tady, rovné silnice a tachometr se rozesměje na 150. Mlčíme spolu do prostoru luk a víříme průvan v autě. Cítím, že se mi duše konečně uvolňuje do modu volnost bytí. Na benzínce předávám Jindřicha Terce, protože kde jinde se dá sžít s autem než tady. Zpočátku poskakujeme jako žáby, ale pak naskočí do setrvalého stavu i rychlosti, takže se zaměstnávám svým grafomanstvím. Dvořce se zadaří chvílemi i 140 km/hod, občas ukrojí z kraje nebo z protisměru, ale jinak je vše, jak má být. Do doby než se objeví první cedule, že se blížíme ke Kaunas. Odmítám vyhovět jejímu úpění, že dál už nepojede, protože se nechce potkat se semaforem, křižovatkou a kdoví čím. Usmívám se na ni se slovy jedem, protože je dobrá. Následuje totální propocení Dvořky, sedadla a snad i podlahy. Oči má před kapotou a zbytek napětí ventiluje verbálně. V tomto vrcholově adrenalínovém sportovním výkonu se měním na fundovaného trenéra. Objevuji tak v sobě nové vlohy, jelikož zjišťuji, že jsem kliďas, tudíž adept na učitele nějaké alternativní autoškoly. Dvořka udržuje průměrnou paniku a potřebuje kouřit. Za totálního hustého přívalového deště, sevřená mezi kamiony a se zvýšeným krevním tlakem, vjíždí slavnostně do Kaunas. Chce-li se někdo naučit plavat, je nejlepší ho hodit do vody, ať se smaží. Ovšem na mě to nezkoušejte. Trpělivě opakuji své trenérské povely, občas sice sešlapávám pod sebou na zemi pet lahev s výkřiky brzdi, ale vcelku jede dobře. Výraz v jejím obličeji nasvědčuje sice úplně jinému rozpoložení, ale asi už zapomněla, že říkala na začátku, že chce zařadit hubnoucí program. Tak se teď potí.
Kaunas byl úspěšně objet a pokračujeme dál, směr Daugvpils. „Hele, když na rozdíl od tebe vidím v šeru a v noci, tak já můžu jet, ne?“ Dvořku začíná pohlcovat řidičská vášeň, ale vzápětí si odpoví, „né, ja potřebuju kouřit, takže v Ukmergbe ti na to pes. No, měla bych trochu brzdit, no to už je jedno, stejně tady nikdo nebyl. No, nepojedu v noci! To bych nemohla pít Martina.“ Dalo by se říct, že Terka toho napovídá zřejmě nejvíc za volantem. Jely jsme dál. Vody všude víc než mraků. Místy se i silnice měnila v potok. Auta na sebe vzájemně házela tolik vody, že to vypadalo, jako když stojí někdo u cesty a hází to na sklo rovnou z kýblů. Jen žádná voda nebyla v lahvi „Dvořka, dojeď na benzínku pro vodu.“ „Jasně.“ Tak jsme vjely v protisměru na benzínku. Vypadá to, že se jde Dvořka stresem poblít, hrozí, že vykouří tři krabky najednou. Jdu pro vodu. Dál už jsem nás zas přemisťovala já.
21:00 KDESI V LUKÁCH Přistály jsme někde nevím kde, v totálním prázdnu luk. Jen v dáli se pasou krávy. Zalil mě pocit klidu, jistoty. Pomalu se rozhlížíme kolem sebe, abychom to všechno do sebe pobraly. Všude ticho, vzduch po dešti. Den jde spát. Tak kvůli takovým chvílím někdo šplhá osmitisícovky do nebe, i když vím, že nic se nedá srovnávat. Tak někdo jiný ujede tisíc km od domova, aby zůstal stát a sledoval jen ty desítky odstínů zelené ve zvlněné rovině. Všude 100% vlhkost a prázdno. A možná to prázdno umožnilo to, že se toho do rána přihodilo víc než moc. Terka postavila na střechu sklenky s olivou na dně a zalila je suchým Martini. Nevím, zda je to v tomto prázdnu kýč
nebo břídilství, ale bylo to vskutku luxusní. Navrstvily jsme na sebe co se dalo a vyrazily do deštivých luk, kde se pásly krávy a úplně úplně malinkatý telátko ne větší než vlkodav. To jsem prostě musela na rozhovor. Bylo rozkošný, zvědavost se v něm hádala s nedůvěrou. Střídavě natahovalo ke mně hlavu a dětsky poskakovalo. Nakonec se nechalo přemluvit a olízlo mi ruku. Chtěla jsem Dvořku natáhnout k nám také, ale zůstala v poklidu stát na cestě, prý to takhle bohatě stačí. Tak jsem tam ještě chvíli skotačila v dětinské euforii. Později jsem pochopila, proč Terce stačí sledovat to divadlo z dálky. Pro samé tele jsem nevnímala, že v té trávě po kolena mám úplně mokré kalhoty, ponožky, boty a nic z toho náhradního už v autě nemám. Takže ono to nějak prostě časem uschne. Procházka pokračovala dál raději už silnicí do doby, než jsme v dáli uviděly světlo. Šly jsme tedy jak Jeníček s Mařenkou za světlem, které se zvětšovalo až vypadalo jako UFO. Ze světelného UFA se vyklubala osvětlená veranda malého dřevěného domku na samotě v lukách. Linula se odtamtud hudba, do které se míhalo pár osob. A protože já byla prostorem kolem, teletem i Martini přeteklá svobodou, rozhodla jsem se jít za odevzdaného souhlasu Terky na návštěvu. Jakmile jsme se dostaly do jejich zorného pole, utíkali před námi zavřít vrata. Pohlcená svým nápadem jsem, celá usměvavá, začala před nimi mávat skleničkou a lahví s Martini, s omluvně přitroublým výrazem jakože jsme neškodný. Po rozpačitém váhání a vzájemném prohlížení v otevřených vratech napůl, jsem pronesla první větu: „my jsme z Prahy.“ Připadalo mi to v tom momentě a v těchto končinách velmi všeříkající. Nabídly jsme jim gestem Martini. Zavrtěli hlavou a se slovy, že oni pijí tequilu, nás pustili dovnitř. Bez jakýchkoliv dotazů nás rovnou zahrnuli solí a citrónem.
Za koktavé konverzace bez logiky jsme se rozbouřili v tanci, tequile, Martini až do zapomnění. Dvě bláznivé holky z Čech a jedna maminka-babička, dvě holky a něčí bratr a desetiletý unuděný syn té, která tady nebyla. Bylo tam všechno. Sice mi rodinné vazby uplavaly v tequile, ale byli všichni bezprostřední. Paní mohlo být tak k padesáti a přišlo ji nakonec všechno normální, tančila se slovy, že je babuška. Holky měly dvacet něco. Jedna blonďatá, co byla v Praze a byla sympaticky krásná a druhá kamarádsky milá, co vypadala jako přebornice v baseballu, co jezdí domů na skatu. Bratrovi bylo čtyřicet, a protože měl neskutečné blonďaté prstýnkové lokny po lopatky, nebylo to poznat. Syn té, co tu nebyla, jen puberťácky zíral. Nepamatuji si ale žádná jména, jen tuším, že jedna byla Siga nebo Saga nebo něco na s g. Nepamatuji si žádné informace ani čas. Ani, že jsme měla spoustu věcí, které jsem poodkládala kde se dalo, a které zase všechny do jedné i s klíči od auta Terka zase sesbírala. Ani to, že jsem zavelela k odchodu a rozhodla se mizet v lukách, i když nám byl nabízen nocleh. Úplně jsem se ztratila z kontroly a přešťastně odvázala. Loučili jsme se na několikrát, protože jim asi přišlo trochu divné, že se vracíme někam tam do těch nočních luk, do hotelu auto Jindřich. Na silnici mě opět zachvátil pocit nekonečna a svobody. Toužila jsem se rozletět až bych vzlétla, ale mohla jsem jen běžet a běžet a běžet až se ztratit. Ale protože jsem bytost kontaktní, nevydržela jsem tu samotu dlouho a běhala jsem tak dlouho, dokud jsem nepadla u telete do trávy, kde jsem spokojeně usnula. Mezi tím Dvořka, která tohle nemohla tušit, pojala ve svém zoufalství pocit, že jsem se rozběhla snad až do Lotyšska, a protože na to by jí síly nestačily, rozhodla se mě doběhnout
autem, když už to celý den trénovala. Jenomže v té době jsem se probrala u telete zimou a rozhodla se přesunout do auta. Když jsem se doprocházela na místo, do vteřiny jsem zděšením vystřízlivěla. Jelikož nevím jak dlouho svítá, tak nevím, jak dlouho trvala má bezmocná panika střídaná ubrečeným zoufalstvím. Mozek mi nevyráběl žádný nápad. Zmateně jsem poletovala po silnici sem a tam, řvala do ticha. Vrátila jsem se k UFU, kde už bylo ticho. Jak dlouho jsem pobíhala v zoufalých prosbách, omluvách i modlitbách, nemám ponětí. Nakonec jsem padla odevzdaně na silnici, brečela a jen čekala, že jedno z těch míjejících mě aut zastaví a vyklopí Terezu. V úporných prosbách jsem jen opakovala ať se vrátí, do doby než se v raním svítání ozvalo Leo. Vzájemné nadávky a výtky se změnily v pláč a objetí. Vyplynulo z toho poučení pro příště, že ona zůstane příště na místě, protože já se vždycky vrátím. A tak jsme se celé šťastné pomalu vracely k autu, protože Dvořka se chtěla pro mě vrátit, ale neumí otáčet auto. Když jsme došly na místo, nevěřícně jsem koukala na Jindřicha, který zůstal odložen 5 m v žitě. Terka hned přispěchala s vysvětlením, že se pokoušela sice Jindřicha vytlačit, ale marně. Vycouvala jsem v záblesku zodpovědnosti ze žita a dojela zase zpět do luk u krav. Byl to snad nejdelší den v tomto roce. Totálně jsme vytuhly.
DEN SPOLEČENSKÝCH HER
10:00 RÁNO NA ETAPY Hlava jako střep, bříško na vlnách. Pocity neustálené. Dvořka stále tuhá. Vytrmácela jsem se z auta spojit se bosá se zemí. Chodit po opici bos v mokré trávě je hodně dobrý nápad, vážně Stav posádky byl víc než bledý. Dvořka zavalila hotel, tak jsem zabalená v dece pokračovala v další spací etapě v trávě. Na vzduchu se střízliví velmi rychle. Ku podivu nám špatně nebylo. Prostě je-li člověk šťastný, funguje úplně jinak. Ve 12:30 jsme se vzmohly dohnat den, a to i se všemi našimi rituály.
15:00 LOTYŠSKO - DAUGAVPILS Daugavpils, který jsme si pro lepší výslovnost i vzdálen nuance se stejnojmenným filmem, překřtily na Dogvil. Rozplizlé, vleklé město, vlastně po Rize největší v Lotyšsku, které nějak postrádá centrum nebo se spíš rozplizlo do ztracena. K vidění tu není nic nebo jen sem tam něco a nejeden cestovatel zde marně tápe křížem krážem, než mu dojde, že se tu krom tří kostelů opravdu nic jiného dít nebude. Staré dřevěné domky s oprýskanými cihlovými činžáky jsou proložené vybydlenými paneláky.
Mezi nimi občas brázdí ulice tři tramvaje, které se neřídí jízdním řádem. Jedou až přijedou. Hlavní silnici alias výpadovku z města lemuje věznice obalená kostnatým drátem. Vlakové nádraží široké snad jako řeka Visla protíná město na dvě části a jedinou pěknou, myslím tím nově postavenou, budovou je zde veliký hokejový stadion. Leží v upraveném, rozkvetlém parku, ve kterém je to nejlepší hřiště pro děti, které jsem, kdy viděla. Doporučuji zcela vážně Tomovým parkům zajet na exkurzi. Všechna ta vychytaná hejblátka, klouzačky a houpačky byly doplněné trampolínami, nafukovacími skákacími hrady. Pravděpodobně Lotyši nekradou nebo nevím. Dětská hřiště mají v této zemi vážně luxusní. Rozhodly jsme se učinit prohlídku oněch třech u sebe stojících kostelů. Měly jsme štěstí nebo nám bylo přáno, strefily jsme se do hodiny mší, a tak bylo všude otevřeno. Ten první byl už z venčí neskutečný. Hotový přeslazený dort k třetím narozeninám. Roztomilost v bílé polevě s růžovobleděmodrým zdobeníčkem a zlaté kopulky navrch. Jen zakrojit lžičkou. Celý ten dort ležel v oplocené zahrádce s kytičkami. Uvnitř celkem klasika, světlé, bílé, zdobné s podlahou ochozenou do leskla. Jen oltář byl uprostřed a nikde lavice, vše se odehrávalo ve stoje. Kněz ve žlutém hávu cosi předříkával a mě oči zůstaly v nebi na stropu kopule. Ten druhý kostel byl zvenčí hranatý, strohý a bílý. V okolí jen posekaný trávník a cesta ke kříži. Strohost i uvnitř. V lavicích seděly spíš ženy vyluzující monotónní, kvílivě táhlé vití ve vysokých tónech, které náhle spadlo do hloubky, nádech a vše se nekonečně opakovalo. Dalo mi se vší slušností práci zachovat klid, takže zbytek detailu mi unikl. Ten třetí byl v pravém slova smyslu ruská kopulovitá, zlatohnědá klasika. V okolí záhony se zeleninou a popelnice.
Uvnitř šok středověku. Rázem nás přepadlo ničivě tíživé, tajemné až sektářské klima. Vkrádal se do nás pocit magie. Uhranutě jsme stály ve dveřích a sledovaly černě oděné ženy, kterým byly vidět jen obličeje. Kdosi pronášel fráze a zapaloval postupně svíce. Tísnivé temno ve stylu jakoby středověké knihovny bez knih, ale s mosaznými deskami a nápisy. Pak se k nám z poza dveří náhle otočila žena s tázavě výhružným pohledem a tiše, ale s jasným gestem před námi zavřela. Prostě pravoslavný kostel není pro nezvané. Dogvil má celkem svérázný systém jednosměrek a přikázaných směrů. To se jeden najezdí než se mu zadaří dostat se ven. A zase ty úžasné, nekonečné, rovné silnice mezi lesy, mokřadly a bažinami s převalující se mlhou. Jen sem tam někde zapomenuté lidské samoty. Dvořka řeší co tady ty lidi můžou asi mít v hlavě, když jsou tak od sebe daleko. Jen si tak dojí ty krávy a čtyři měsíce jsou zapadaný sněhem. Pravda, každý kolemjdoucí má v ruce plechovku nebo petku kdo ví s čím. Lotyšsko má ze 40% les a pak sem tam lidi, ale rozumná většina z nich žije na pobřeží a v Rize. To takhle jedete lesem a zničeho nic je nemocnice a tak. Ale naprosto nepochopitelně jsou uprostřed prázdna v lesích hřbitovy. Žádné zašlé, ale rozkvetlé, svíčky hoří, prostě fungují. Jen nikde nikdo. Ještě je potřeba si zajet do okolních děr, lesů a luk. Prozkoumat kam vlastně ty polňačky vedou, a protože tam někde za řekou je Bělorusko a Dvořka by si ráda šlápla. Polňačky většinou vedou k dalším samotám nebo zpět na to samé místo a nebo nikam. Navíc na východě se Lotyši moc s navigačními cedulemi nenamáhají. Tak jedeme, až dojedeme do megacelního prostoru. Do této doby, my nevzdělanci, jsme si myslely, že Bělorusko už není Rusko. Ačkoli z názvu by nám to mohlo dojít.
Takže i tady vládne ruka federála a je třeba víz. Tak zas všechno dvakrát aniž bych to plánovala. Tak jo, zúčastníme se staré společenské hry, ve které jsou pravidla dotažená do dokonalosti a ve které se svobodný člověk stává hlupákem. Hry se účastní dva svobodní hlupáci ve vytahaných trikách, v teplácích, nemytí a nečesaní a velmi početné družstvo čistých,uniformovaných protihráčů označených placatými čapkami. Některé členky měly rudou svatozář místo vlasů. Je jasné už na startovní čáře, že povedeme nerovný boj. Stanoviště č.1 : Dostáváme kartičku na razítka od lišky ryšavý a papíry k autu, které je třeba vyplnit. Stanoviště č.2 : Odevzdat papíry a prokázat osoby. Stanoviště č.3 : Osobní pohovor, ukazuje se, že v tomto úkolu zcela propadám na rovinu houpajícího koně. Kam jedeme? Nevím, neznám žádné běloruské město. Ne, nemám ani žádnou cílovou adresu. Cíl mé návštěvy a čas. Jedu na 4 hodiny jen tak vizitírovat. Ne, nedělám si legraci. Dobře, tak ještě jednou. Stanoviště č.4: Konečně pozitivní paní. Předává nám opět papíry k vyplnění celé v azbuce. Přepínám do trosek ruštiny a vyplňuji, co se dá. Dvořka se chce otočit, ale to asi teď nejde a z boje utíkat nebudeme. Hrajeme dál. Odevzdáváme vyplněné kolonky a dovídáme se, co už víme, ale v této hře jsme za hlupáky. Takže u nás nět víza. Paní si upravuje uniformu, nasazuje čepici a přebíhá se mnou na další stanoviště.
Stanoviště č.5 : Vojenská tmavá díra plná chlapů. Všichni stojí naklonění kolem jednoho pc. Paní mě tu zanechala a šla pryč. Ukazuje se, že po zopakování předchozího pohovoru, následuje kázání a vrcholný verdikt hry. Slova se ujímá důležitý jízlivec a sděluje mi, že jak nám k vám je potřeba víz, tak i vám k nám je potřeba víz. Takže proč je nemáte a proč jedete k nám. Čumím jak tele, ale usmívám se a stále opakuji „já něznáju“. Přece jim nebudu vysvětlovat, že si Dvořka chtěla šlápnout do Běloruska. Konečně jim na tomto nejvzdálenějším stanovišti dochází, že my hrajeme abnormálně divnou hru a že jsme sice podezřelé, ale až tak moc, že je třeba nás už vyhodit pryč. Opět je třeba vyplnit formulář. Diktuji adresu bydliště. Pak mám nadiktovat adresu Terezy, která sedí v autě. Nevím, přestěhovala se. Dovídám se, že mám nadiktovat jakoukoliv adresu chci. Tak říkám Jaselská 607, aby měla moje máma víc podnájemníků. Za větou: „tak děvočki vraťte se zpět domů do Evropy,“ opouštím stanoviště. Stanovišti č.6 : Vyplnit nové papíry k Jindřichovi a prohlédnout Jindřicha. Sdělit kolik máme alkoholu a kolik cigaret, přeběhnout do budky a vyplnit papíry k alkoholu, cigaretám a benzínu. Dvořka se začne obávat o své startky, ale zbytečně. Chybí jim západní design a značka. Všímá si brambůrků balených v tubě, které zřejmě pro svůj nebohý vzhled skončily v koši. Ve zmatku si nevšímám, kde mám zastavovat, protože já dobrá duše chci dojet vždy k těm stojícím lidem a nedochází mi, že mám zastavovat na čáře. Tak nám odporná žena dá razantně ostré kázání, že se tady chovám jak na bazaru, takže ať si couvnu. Couvám, aby mi řekla, že mám popojet k ní.
Stanoviště č.7 Kontrola pasů, osob a benzínu. Vážně jsme nezajímavý, svítí mi kontrolka benzínu, Bude-li ta hra dlouhá, zůstaneme tady na věky. Konečně poslední úsměvy, mávání a jsme zpět v Lotyšsku. Časový limit této hry byl hodinu a půl. Dvořka si sedá za volant a polňačkama typu vlnitý plech se řítí do Dagdy. Úrovně silnic zde nepotřebují číslované dělení. Prostě hlavní silnice jsou asfaltované, ty menší okresky jsou rolbovaný vlnitý štěrk, další jsou už jen hlína a písek. Celou dobu je Dvořka neskutečně vtipná, ze samého smíchu nás vážně bolí břicho, ale je to tak rychlé, že to zapsat nejde. Uvědomuji si, že se doma téměř nesměji. Usteleme si v lukách s vykuřovadlem a čajem. Po tequilové párty máme dost. Ještě je třeba vyvraždit komáry a utemovat hotel, aby se Dvořka neproměnila v celonoční vražedkyni. KARTA DNE BYLA : Dv.: Ne, nejsou příznivé podmínky, pohlídněte se po jiných možnostech ... Já : Anděl míru přináší nový klid. „Vidíš Dvořka, do Ruska se prostě nedostaneš, i kdyby bylo bílý, ale šláply jsme si.“ Po prvé usínáme ten samý den.
DEN SNOWPARKU, HEŘMÁNKU A TEMNÉHO BALTU BUDÍČEK 7:30 Vstávačka, zatímco dopisuji, mlčím. Terka uklízí, hygienuje a řeší, co tady mají lidi v hlavách, kolik mají dětí a žen. „Prostě tady, když se ti něco stane, tak tady prostě umřeš a pak tě pohřbí v lese.“ „A čekáš až za tebou někdo přijede autobusem ...“ KARTA DNE : Dv.: V tomto období je třeba se učit ... Já : Pokračujte vpřed, slovo ne není žádná odpověď „Asi se jako umeju a převlíknu,“ prohodím ledabyle. „Neblbni, není možná, aby tě to neskolilo.“ Dvořka se převlíkla už třikrát a má spací triko, ale to proto, že jí je vedro i v zimě. Stejně by chodila nejraději jen nahatá. „Pan profesor na biologii nám říkal, že se nemáme tak často mejt, že to jsou předsudky. Co pak maj dělat ty chudáci zvířátka na těle, kam se maj schovat ...“ Dnes jsme dobrý, startujeme v devět i s kávičkou. A do vteřiny prásk. Prostě mokřadla jsou měkká a zarostlá a propadají se. Takže promiň Michale, pravý zadní nárazník je nalomen, prostě se zabořil do země.
REZEKNE Rezekne, Rezekne, nikdo tady nic neřekne. Už tady kroužím přes půl hodiny a ani jedna směrovka, cedule, nápiseček, čísilko ... Prostě nic. Za to je tady s velikou pečlivostí vlajkou označen dům, ve kterém bydlí Rus. V podstatě jsme v Rusku. Nikdo tu nic neví, nic nedělá, všude jsme už byly dvakrát. Vyzkoušely všechny výjezdy. Zastavujeme a dochází na dotaz. Vybíráme si starou babku v šátku, protože chlapi tu chodí s lahvemi v rukou a bylo by to asi zbytečné. Babka je kouzelná, obrací mapu dvakrát vzhůru nohama kolem dokola a roztomile se usmívá. „Pa rusky děvočki.“ Ptáme se na město Jékabpils. Na to se nám dostalo otázky, „a co to je?“, „No to je vaše město.“ Babča se na to jen zubí jako měsíček na hnoji. Tak jsme to zkusily jinak. Chtěly jsme jen, aby nám jen ukázala nebo řekla, kde jsme. „Tohle je silnice, Šeliknaei a víte, víc po mě nechtějte. Víte dcera měla 24. narozeniny a já moc pila.“ „Vidíš, Dvořka, aspoň vidíš, co maj tady ty lidi v hlavě.“ Končíme na hřbitově. Dvořka si čte hodnosti ruských vojáků. Jedeme tedy po třetí zpět do Rezekne. Když už konečně chytáme směr, valíme to stopadesátkou k Madoně. Cestou vedeme dialog o nepotřebnosti reklam a marketů. Jak je to bez nich klidné, čisté, odpočinkové. Jen ty tiráci neúnavně brázdí snad všechny státy světa, protože je třeba vzájemně mít levnější jogurty a ochutnávat od sebe brambory a okurky a bůh ví, co ještě. Výpěstky prostě musí rovněž cestovat, aby měly tu správnou chuť a cenu. „A kdyby člověk nežil v téhle mašinérii, měl by práce dost ... a v hlavě alkohol ...“
HEŘMÁNEK A CHRPY Krása všech krás! Úžasné pole heřmánku a chrp. Vzájemně protknuté bílé a modré květy do cibulákových vzorů. Prostě dokonalá nádhera! Vítr vane, pole se vlní. Trhám kytku a žasnu. V teplém vzduchu zpívají ptáci a nad tím vším svítí slunce z bílotřpytných mraků. Trhám kytku ... A bylo nebylo v jedné zemi … blá, blá, blá ..... … a pak se vzaly v Akmentini v chrpovém poli od nevidím do nevidím … a heřmánek tam byl taky ..... Člověk může napsat spousty příběhů do duše a je to vlastně úplně jedno, ale je dobře, že se píšou. Lesy, lány, lány, kvítí, lesy, pole … a vítr ve vlasech v autě kabriolet. Staly jsme se štěstím.
TROCHA HISTORIE Jestli je v Lotyšsku opravdu něco k vidění, je to stoprocentně Cesvaine opravené z EU fondů. Krásný hrad z různobarevných žulových kamenů s přilehlým panstvím, jezírkem a s ukrutně luxusní školou. Hrad je vážně krásný, i když je to takový korpus, uvnitř je totiž prázdný. Má nepravidelný půdorys, ale s trochou nadsázky pravidelnou stavební historii. Bloumáme jako řádní turisté, a proto se nás chopí chlápek v rozevláté bílé košili, vášnivý kronikář místní historie, snad architekt a tak trochu blázen, prostě intelektuál. Usazuje nás nekompromisně na lavičku a už to jede. Zapisuje letopočty na papíry, ke kterým přidává fakta v angličtině, pomáhá si obrázky, protože jsme natvrdlé. Zaníceně na nás chrlí stručnou přednášku o žulovém
hradu a je evidentně šťastný, že našel tak oddané posluchače. Letopočty na nás kupil od roku 1209 až do současnosti. V podstatě byl hrad postaven a zase zbořen, aby zase byl postaven a spálen, přímo srovnán se zemí a zase postaven a změněn na školu a po deportaci 50000 lidí na Sibiř zničen násilnou dostavbou a přestavbou. A celá ta vášnivá přednáška končila konstatováním, že věci jsou krásné, ale lidé jsou šílení. Mezi tím se vrátil zbytek rodiny, zjistily jsme ještě, že dcery hrají na čelo a violu a zmizeli v domě. V pravděpodobně nejvíc chráněné památce, co tu zůstala v netknutém stavu. Máme to na pohledu.
POZOR, SNOWPARK ! Dopravní značka modrá a v ní lyžař svištící z kopce. Za ní další značka a v ní ... „cože! Snowboardista!? To už se úplně vožraly nebo jak, v týhle rovině!?“ Projíždíme něčím jako dolem na písek. Ošuntělý nápis sportscentras a na dřevěném domě reklamní cedule ELAN. Šok nevídaný. Obzvlášť, když dle mapy máme být v národním parku. Odkládáme Jindřicha v písečném lomu a nevěřícně jdeme hledat lyžařské středisko. Nacházíme se v národním parku Gauja. Cesta jak někde na Branžeži či v Doksech. Pod stromem naházených pár sedaček z lanovky. Barvité rozpravy nad tímto areálem prokládané záchvaty smíchu, jsou nezaznamenatelné. Myslím na synáčka, že až bude zase někdy remcat nad Herlíkovicemi, tak ho sem vyvezu. V Lotyšsku je vše malé kromě luk a lesů a téměř vše jednou.
Pro jasnou představu věci začnu tím, že nejvyšší hora Lotyšska má 318,5 m. Chudáci Lotyši nadšení z tohoto úkazu si na tu horu natáhli drát s dvousedačkovou lanovkou typu dětský kolotoč. Na úpatí hory je hned řeka Gauja. Nejdelší a největší v parku. Dále je zde k vidění kontejnerová budka s nápisem Kasa. Domek s nápisem servis lyží. Na vršku je směrovka o 4 trasách. Ta, co je přes výmoly a mezi stromy je free ride, pod drátem rovně dolu je černá a něco mezi je modrá. Dva výmoly u lesa jsou patrně snowpark. Délka 300 m. Teď v létě se tu jezdí dolu z kopce autem na ryby. Prý tu žijí lososi. Je to tu vskutku impozantní. Druhou polovinu kopce vyplňuje lanové centrum o třech trasách - fitness, wellness, adrenalin. Pochybuji místy, že by tato trasa z bezpečnostního hlediska u nás prošla. Prolezly jsme něco málo, co bylo 2 m nad zemí a sešly k řece. Mraky jahod, borůvek a komárů. Takže zase úprkem hore. Byl to vrcholový sportovní výkon. Zdolaly jsme nejvyšší horu Lotyšska. Dvořka u toho málem přišla o nohu. Závěrem jsme si ještě ulítly na houpačce mezi stromy z klády a totálně se dopotily na visuté síti. Leze se na tom vážně těžce. Naladěni sportem jsme ještě zkoukly biatlonové středisko. Bylo to takové pěkné údolíčko prošpikované asfaltovými cestičkami, takové dětské dopravní hřiště bez značek. Občas mi přišlo, že by měl běžkař problém s vytočením zpětných zatáček, ale nerozumím tomu, nechávám to koňovi. Zalitujeme, že nemáme brusle. Ještě by tu měla být někde bobová dráha, ale pro náš dojem to stačí. Lotyšsko je plné skrytých a netušených možností. Ještě mrkneme v Cesis na hrad. Druhá věc co stojí za vidění. Věž už byla zavřená. Je z ní vidět na meandry Gauji. Je tu park, jsou tu sochy. K závěru dne se mi vytratila pracovní morálka. Dvořka je jakž takž vycvičena, tak ať si na ten nejsevernější cíl a zároveň hranice s Estonskem dorazí sama.
Vpíjím se do sedadla spolujezdce a naslouchám, lenivím, zlobím. Míjíme Lotyše s nezbytnými pet lahvemi v ruce a přemýšlím, co tady mají v hlavách. Dvořka to začíná chápat, a proto se jí tady líbí. Je jasné, že pokud se chceme na něco zeptat, tak jen žen s kočárkem. Mimochodem mají tu svoji dopravní značku.
20:00 AINŽI Dosáhly jsme nejsevernějšího bodu. Pidivesnička,ve které se na můstku promění Lotyšsko na Estonsko. Dvořka nadšená, že má na kontě další stát, jede až vjede estoncovi na dvorek. Je tam jen pes a strašák do rákosí. Otáčet to zas budu já. Jinak podobným způsobem jsme viděly dvůr pivovaru, obchodu a tak. Tak a máme ho! Moře jedno úžasný. Já nemám pracovní morálku a po záplavě radostné euforie jsem se proměnila v melancholický splín. I obraz to dokonale dokreslil. Omráčeně jsem koukala na výjev u moře. Rudošedý strop nad hlavou, na obzoru žhnoucí čára, bažiny přecházející v moře, trsy travin, hromady a valy chaluh, hejno krkavců a tuny komárů. Sednout si není kam, jen mokrá písčitá kaše. Prostě jak z pochmurného filmu severské kinematografie. Přijímám si tuto a svou marnost a připíjím si muškátem moravským s Terezou, která to všechno viděla úplně jinak, protože kde jsou krkavci, tam je krásně. Zkouším zapudit komáry santalem z Indie. Dvořka to zkouší nikotinem. Tak pro tohle jezdí 2000 km vážně už jen cvoci. No ale jsme zde zaručeně samy. Hovory na vážné i marné téma Na konec končíme utemované před komáry v parném autě. A navíc tady už nezhasíná. Prostě člověk čeká na tmu a ta se nedostaví. Co tady ty lidi dělají v zimě?!
DEN D, MOŽNÁ RIGA 7:45 REKORDNÍ RÁNO Trhly jsme náš raní rekord. Dnes bylo opravdu rozvleklé, líné ráno. Já musím pisáť a nechce se mi nic. Zato Terka má prostor na svůj obligátní generální úklid. Z lenosti jí předávám i svou disciplinu vaření kávy. Protože já se válím a píšu. Dvořka zoufale čeká až se zesvislím. Kadit v tunách komárů se prostě nedá. To se na to může jeden rovnou vysrat. Jinak zešílí. Vyrábíme obličeje, zamotávám vlasy do hadru, protože jsou zamotané, hledáme oblečky, protože dnes bude možná Riga. Bude civilizace, jídlo, pití, lidé, kultura … Dvořka zase uvařila cecek sladký. KARTA DNE : Dv.: „Cože?! Anděl manželství! Co jako vole. Znova, potvory jedny křídlatý. Dneska chci hojnost.“ Dvořka si míchá karty a vytahuje druhý pokus. Anděl manželství. „Cože?! Ty křídlatej kluku, já chci hojnost.“ Dvořka si opět míchá karty, řádně a vytahuje svůj třetí pokus. Hojnost. „Vidíš, urputnost je v něčem někdy dobrá.“ Já : Anděl míru. Startujeme k odjezdu v 11 hod, abychom po 15 min zastavily v estonské vísce u moře. Sedíme nabalené na balvanu, čučíme ve vichru na houpající se labutě, tlející trávy. Voda nešumí. Jen tak šplouchá. Olše nad mořem a šedé trávy. Vzduch smrdí i voní zároveň. Chybí tu jen mlha. Tohle by se mělo rovněž fotit do reklam. Ale je tady krásně. Zabloumaly jsme do nepodstatného protestanského venkovského kostela.
Ve 12:45 jsme zpět v zemi čistých, alkoholem impregnovaných lidí. Terka za volantem stíhá už i cigárko ve 140 km/hod. Zabírám si jídelní sektor a zapisuji Terezčin komentář. „Já se stejně divím, že ty Lotyši nevynalezli ještě alkohol z mlíka. To by ten někdo musel vydělat ... Tak už si mě smahni ... hele von brzdí, protože se mě bojí ... á tady nám černá žena u silnice obnažuje rodidla ... tak si to dáme za tři ... 120 a nešil Dvořka, nohu z plynu ... já nevím, že ty řidiči s někým musí za jízdy mluvit, já si úplně vystačím sama ... von uhnul ... proč to dělá ... bojí se, to je jasný ... kam jedu ! to je jedno prostě na Rigu ... jéé krabička! (kamion) … jeleni, jeleni oči maj zelený v zemi alkoholiků ... tady se snaží pokořit trávu ... já jsem básník ... tady musí vydělávat výrobce repelentů … v Estonsku mi bylo hrozně, tady mi je dobře ... svůj k svému ... já jsem vlastně veselý řidič ... Já jedu do Rigy ... Riga, Riga, Rigáááá ..... támle je vostrá, ty vole adrenalin ... a já mám hojnost ... v zemi zdejší jsi prostě vožralejší ... moře na pravoboku ... Riga, Riga, Rigááá ..... tak teď jsem měla plyn až na zemi, ale stihla jsem to ... no vono jezdit v týhle zemi pomalu, je flagelantizmus ... jak tady můžou lidi chodit ty tuny vzdáleností ... já už jsem 50 km od Rigy ... je to tu nějak civilizovaný ... čím ukojím svůj stesk po tom ničem s tunama komárů?... litrama Šviturysu ... prostě příště máme ty víza ... prostě do Ruska bez civilizace ... A to jsem zdaleka nezapsala všechno. A takový tichý člověk to byl. Konečně vjíždí Dvořka do Rigy. Na prvním semaforu vystřelí z role řidič a měníme místa. Přeřazuji do akčního modu.
CHVÍLE V RIZE Střed města máme celkem rychle. Ovšem zaparkovat v centru! Ale snesl se před nás nebo spíš vedle nás děduch, a když budeme mít 2 laty, tak on bude mít místo na dvorečku. Tak jo. Riga je drahá. Dvořka v rozstřelu. Nemůže přeladit na velkoměsto a má pocit Prahy. Pořizujeme pivo s rudou etiketou a hvězdou pod názvem Kuba. Dvořka impregnuje, já sleduji out-fitky, protože Riga je město módy. Jedna holka má tady lepší model než druhá. Holek je tady taky moc druhů. Lotyšky jsou neúnavně typově rozmanité. Po pivu zakotvíme do kavárny. Jestli existuje nějaký cukrárenský koncert, tak jsme měly tu čest. Pro nekonečný pult si nelze vybrat. Ochutná-li člověk málo, tuší, že luxusní bude všechno. Koláč z lilků, vajca, ořechů a dál nevím, byl hodně, hodně dobrý. O makové věci z nemletého máku ani nedutám. „Tohle město si mě udobřuje,“ hlesne Dvořka. Mě ale mnohem víc dostávají kytice, které tu nosí kdekdo. Pro květiny tu obzvlášť mají vytříbený cit. Barevně sladěné pugéty a kytice. To co u nás stojí 600 a víc, tady je za 100. Barvy, barvy a lad. Riga je město květin. Hlavně velkých šlechtěných, pro Rigu typických, hrachorů. Veliké jsou jako květy bramboříků s nekonečnou paletou pastelových barev a voní. Úplně andělsky voní. Dvořka musela se mnou projít květinový trh 5x tam a zpátky. Vazby jsou jednoduše citlivé. Prostě jedním dechem krása. „No tak si je už kup nebo to tady s tebou nevydržím.“ Terce dochází trpělivost. Myslela jsem nejdřív, že je to blbost, kytky do auta, ale když už jsem ji držela v ruce, rozumné argumenty se rozplynuly. Zalila mě pokorná blaženost. A tak ji máme v hrnci v autě. Nádherně voní. Hrachory v lila bílo růžových barvách. Křehká krása s romantickou něhou.
A měla takovou sílu, že mi postupně zalezla pod kůži. Daly jsme dědovi 2 laty, stejně jako za kytku, přidaly startku navrch. Prohodily pár slov o tom, že jsme z Prahy a jely jsme pryč.
RIGA Největší město Lotyšska. Malebná, architektonicky živá, umělecká, zahalená do sebe sama. Malý stát ve státě. Jakoby ani nepatřila k těm bažinám na východě a už vůbec ne, k těm lidem s petkou v ruce. Něco mezi Prahou a Českým Krumlovem. Plná kaváren, parků, rozmanitých kostelů, širokou řekou, která dělí město na dvě části. Ten, kdo nemá zálibu v prázdnu a trmácení, ať sedne na letadlo a dá si tady tři dny. Nebude to ztráta času. Riga má smysl pro skrytou romantiku. Nosí totiž pobaltsky rezervovaný, vytříbený vkus. Riga není Paříž. Na to je příliš hrdá. A máme ji v autě. Možná Rigu.
OD RIGY K POBŘEŽÍ A PRYČ Od Rigy po pobřeží až k hranicím to vypadá jak ve středních Čechách. To nestojí za řeč. Zoraná pole, řepka, obilí a nic interesantního a trvá to dlouho. Ale já mám kytku plnou něhy. „Máš vlastně ráda symbolismus?“ oněměla mě Terka v tichu auta. Po delší době mozkového vakua jsem pronesla, to co se očekávalo, „nevím.“ Nemůžu myslet, když do mě leze vůně květin. CD nehraje a asi ani už hrát nebude. Jindřichovi je úplně šumák, že nám tím uzemňuje atmosféru. „Větrné mlýny … ještě pocit Austrie ve Středočeském kraji. To mi tady fakt chybělo.“ Dvořku pohled za oknem už definitivně otrávil, a tak ze zoufalství přeladila na koledy.
Takže se nám v červenci narodil Kristus Pán, proto musí následovat tři králové, pár nadávek a chvíli to trvá než se konečně dostane k poslednímu v řadě a ztichne. Pak už se neděje do 22. hodiny nic, protože ten středočeský pocit udolá i komáry.
LIEPAJA Takové město jedno z mnoha. Na nic se tu nešetří prostorem, tak se tady opravdu jeden znaví než se někam dopraví. Dovleču navigačního důstojníka k info, abychom byly lokalizovány a udán směr k pivu v přístavu u vody, pokud možno přes centrum. Po dlouhém bádání volí Dvořka variantu přítel na ulici. Oslovujeme slečnu, která nás ovšem místo navigace donutí k indiánskému běhu. Zatímco za ní vlajeme, sledujeme cestičku ze stříbrných notiček. Liepaja je sídlem lotyšského rádia. Slečna nás dovlekla do přístavu, z kterého na moře nebylo vidět, zato tu byly tři hospůdky vedle sebe v uličce z kočičích hlav, s dřevěnými lavicemi, sudy a s racky a holuby. Dojem takové minimalistické zapadlé Anglie. Tak jo, dáme námořnické pivo. Světlé a černé. Černé už nikdy! Bezalkoholová cola s chmelovým extraktem. Pivo, ať je jakékoli, Lotyši neumí. Vedeme nejasné hovory v nejasném prostředí. O tom, že nás tohle odpoledne udolal středočeský kraj, že Ainaži jsou v podstatě Doksy. Pak nás přepadl stesk za východními lesy a prázdnem. Zapíjíme ponuré a zvadlé řeči dalším pivem. Což mě pobídlo k focení. Focení = psaní. Dvořka se to pokouší bojkotovat. „Ty grafomane, co tam furt píšeš, když tu není co?“ „Hele, čum si tady na východ lucerny do vody a nepruď“ Po dvou pivech fotím krokodýla v Baltu. Skvadra plovoucího mořského bordelu ve formě krokodýla, fotím ho slovy, Dvořka mi to sežrala. Sledujeme vrávorajícího chlápka, co se pokouší
stát, čůrat a držet se zdi. Chvíli čekáme zda se mu zadaří padnout na znak na hladinu. Ale nezadaří. „Zítra bude Litva! Čistá, vzdušná, naše.“ „A ne tenhle patvar mezi východem a Evropou. A víš, proč ptáci lítaj? Protože nechoděj po městě.“ „Hele a kolik je vlastně lata korun, když za 30 eur je 20 lat?“ „???? Si se zbláznila, né?“ Bylo to nakonec, nevím díky čemu, všechno jedno. Někdy prostě musí být i prázdné dny, zbytečné investice, nepromyšlené akce a dlouhé chvíle. Už jen proto, aby mohl být člověk nadšený. Auto jsme našly. Ulice byla úplně normální a místo v klidu pěkně před bagrem.
DEN BALZÁMU, KLAIPÉDY A ZÁPADU SLUNCE JEŠTĚ KOUSEK MOŘE V 8:30 proběhl rychlý výsadek. Bytostně se už vidíme v Klaipédě. Ten kousek , který nás od ní dělí, je najednou delší než 1000 km. V 9:15 ale zabočujeme do kempu, protože co kdyby měli šašlik, bez kterého Dvořka nemůže opustit tuto zemi. Neměli. Za to měli slušný kafe k našim sušenkám. Chvíli hledáme ještě další důvod, proč tu jsme. Možná jsme tu kvůli hygieně, jelikož ta prošla záruční lhůtou před třemi dny. Ale spíš dojíždíme raní rituály. Zima jak v zimě. Sedíme, čučíme, Terka kouří, já si píšu a čekáme až se nám probudí krev v žilách a mozek už definitivně vstane. KARTA DNE : Dv. : Opatrnost je na místě … a jste poslové světla ... Já : Pokračujte vpřed ... Trpělivě dál a dál dokud vás smrt nerozdělí. Jenomže realita je vlastně jinde, ale která je ta opravdu pravá? Ta, co je součástí vnitřku duše nebo ta, co žijeme pro formu, role, uskutečnění, abychom výsledky a dojmy mohli ukládat zpět do duše? Není lehké se vyznat v tom, co vidíme všichni jinak. Tak jdeme pokračovat k tomu moří. Doposud bylo ponuré, ale konečně MOŘE! Starý krásný Balt. Vítr, písek moře písku, šumění a vlna za vlnou. Nechaly jsme se vcucnout. Protahuji tělo kousky jógy, Terka dohání obzor v běhu. Pak píšu, ona kouří. „Když stojíš v písku a přijde vlna, podrývá ti nohy a ty klesáš ...“ Stejně jako člověk, když stojí na nepevné zemi sebe sama, přijde vlna emocí a podlomí ti kolena. „A to množství vln je nemilosrdný, ohromný ...“
A zastavit to nejde. Ledaže bys to, člověče, duchem ovládl, čímž hmotu oddělil, sobě podrobil. Nebo můžeš trpělivě prociťovat vlnu za vlnou, trpělivě to přijímat až do úplného splynutí s otevřeností beze strachu, dokud se podvědomí nerozpustí, mysl nevytratí a vesmír nevsákne do země ... „A ještě tam napiš, že sběr suvenýrů započal a že pro tvou spisovatelskou dráhu je třeba mít domek na pláži a taky kvůli mým tvrdým patám ... Já už vím, co maj ty Lotyši v hlavě, oni píšou ...“ „Hele, jdeme už, protože jedeme k moři a chceme tam dneska být.“
BALZÁM Po 20 km je ještě třeba udat 5 latů. Dle průvodce by si člověk neměl prý nechat ujít národní skvost, lotyšský černý balzám. Má to být pálenka z bylin a koření. Navštěvujeme tedy malý obchod, nevím kde. V regálu nacházíme tři druhy. Dvořka má záchvat šetření, já cítění estetiky a kvality. Navíc nic běloruského nechci a lotyšský měl černo fialovou lahev z keramiky. Kupujeme malý, před obchodem ochutnáme a vracíme se pro velký. Dáme si ji doma pro vzpomínku a polovinu rozlijeme známým. Je to vážně děsně dobrý! Něco jako portské s nádechem vermutu, Martini nebo nevím kam to zařadit. Prostě černý balzám o 30% alkoholu.
12:00 LITVA - KLAIPÉDA Prostě miluju Litvu! Klaipédu a Neringu neboli Kurskou Kosu. Naše nadšení se zřejmě přeneslo až do nebe. Vylezlo slunce a s ním i rtuť teploměrů. Konečně budou šaty a žabky! Není sice banka, protože je státní svátek, ale tady si vystačíme s kartou. I když je to ohromný přístav, nákladiště, překladiště ... Je to také příjemné městečko s útulnými hospůdkami, kavárnami, s trhem, s parkem plným soch, řekou a tak. Nic sice extra historického, protože město má podobný stavební příběh jako kamenný hrad v Cesvaine, to znamená postavit - zbourat a věčně nemít jasno komu vlastně patřit, ale je tu milo, elegantně i normálně. Lidé nosí kytky a já mám hrachory z Rigy v barvě lila. Vybírám si v uličce hospůdek a kaváren tu romantickou i luxusní, protože dovolená. Mají tu snad ty nejusměvavější a nejpříjemnější servírky v celé Litvě, v růžově motýlích šatech. Atmosféru tu tlumí i ladí E.Morikone Tak se prostě na těch krásných wc umyjeme. Klaipéda je město Švyturysu a jedno mi stačí k tomu, aby mi úplně vypadlo, co dobrého jsem jedla, ale bylo to s červenou řepou, protože tu já prostě musím. Tuším, že to bylo něco jako národní zepeliny. A je nečekané vedro a dobře a když už to dobře přetéká vším, rozezní se Sommertaime. Slovní zásoba se mi ztenčila na miluju Litvu. Miluju Ká3. Klaipédu, Kosu, Kaunas. Dvořka připisuje něco v tom smyslu, že je konečně co psát. Dvě hodiny žereme a nasáváme, a že kdo nešvytoří s námi, švytoří opodál … Já snad budu muset na Kosu pěšky. Myslím, že to byla jedna z těch nej mých dovolenkových restaurací. V 15:40 se noříme s Jindřichem do trajektu. A něžné hrachory v lila barvě stále ještě voní. Prší, ale je teplo. Srdce je nenabažený nenasyta a duše svorně plyne v ruce s ním
Nechápu, kde jsem při slaňování dolu na zem udělala chybu. Přistát polskočeským rodičům v MB, když Litva je vedle!? Projely jsme sentimentálně Neringou a zastavily tam, kde jsme loni nechaly sušit kalhoty na dřevech. Už se zde nesuší. Bereme jen to, co nás napadne a bereme to úprkem. Vlny. Vlny. Vlny! Tady není třeba přemýšlet nad tím, co mají lidi v hlavě. Těžký život kuřáků je. Sotva se v dáli pláže uvelebí, už musí do auta pro zapalovač. Vrátila se s kyticí v barvě lila. Možná Riga. Ještě chvíli bude vonět.
V ZÁPADU SLUNCE Probouzí se slunce k spánku a hledá si šaty na večer. Chtělo by být přenádherné, protože dnes bude tančit v nachových květech z Rigy nám na očích. Tak jsme k tomu zahrabaly švytorky do písku k vlnám. Ohraničily je klackem a stavbou z písku. A můj zásobovací důstojník je v pohotovosti, protože až se zalijí hradby, napijí se naproti v Helsinkách. Slunce si rozpouští vlasy do bílých krajek. Sestupuje na zem v hávu z purpuru vyšívaném fuchsiemi a s šedomodrou vlečkou. Prošlo majestátně po špičkách našima očima a jak je jeho zvykem, netrvalo to dlouho a brána se za ním zavřela. Jak přišlo dnes, se už nikdy nevrátí. Šedozelený parket se sice ještě leskne, ale už jenom sám pro sebe. Jen opodál neslyšně stojí měsíc, jakoby se trochu styděl. Čase svůj proč si tak věčný!
A člověk se může po té ploše rozběhnout jen očima, ačkoli stojí vnořený po kotníky. Zavírám oči. Jemnou oponu mezi jevištěm a hledištěm. Když ji opět zvedám, vidím Terku na hladině moře písku, jak v dáli skládá svou píseň do řádků, protože naráží na nejnapnutější strunky. Impulzivně, jak to umí jen střelci, přepisuje svůj odvar z myšlenek, vjemů a pocitů, abych se mezi řádky mohla dočíst, že zatímco se nebe zrcadlí na té lesklé ploše, stojím jak maják na hranici bílých, valících se čechratin pěny, co ženou se k ploše nehybných. A ta plocha je hrozivě velká, nemilosrdná, pohlcující … A ona by tu chtěla být dokud neskončí svět a nezalije vše vodou, ze které jsme všichni vzešli. Být jen být. A tak na ty strunky pokládám další tóny. Čím jasněji zní, tím silněji vibrují v nedobývaném chrámu srdce. Musím být skromná, tak skromná až budu jako kámen obroušený v zrnko písku. „Nemáš v popisu být jen zrnkem písku ačkoli ozubeným kolečkem jsme všichni v tomto orloji smrti.“ Slunce zapadlo. Hasím zbylý oheň deštěm soli, to proto, že srdce se mi rozpálilo do běla a pálí až to bolí. Do ztichlého šera začíná padat tma. Tak jo, vlhko nevlhko, jdeme pro spacáky, karimatky, bhakor z Ománu a anděly. KARTA VEČERA : Dv.: Protože si vážíte svého srdce ... Já : Zasloužíte si to nejlepší, nepřistupujte na žádné kompromisy. Děj se tedy vůle boží. Přichází noc. Ať je naše. Čistá a dlouhá. A bez mraků.
DEN LENOŠENÍ A SMÍCHU Spát u moře je děsný nápad. Nikde to nemá volume. Monotonní randál jako na hlavní třídě. Jeden je z toho dvěstěkrát za noc vzhůru. Vzduch je ovšem úžasný. Nabalené jako eskymačky, v provlhlých spacácích jsme se proklimbaly k ránu, které mělo mnoho etap. Když už to bylo takové to lidsky únosné ráno, začaly se objevovat postavy. Třeba dvě černé ženy. Jedna bruneta, druhá blond. Ta černá šla nepřístupně rázně jako generál, druhá prostě šla. O kus dál se svlékly a začaly tlačítkovat v ledové vodě. Střídavě rychle tlačítkovaly nahoru dolu. Pak vylezly, oblékly se a odešly. Zřejmě jsou spolu dlouho, když to po celou dobu nestojí za řeč. Dvořka uvařila kávu. Jsme totiž téměř ze třetiny přestěhované z hotelu Jindřich na pobřeží. Dnes bude zřejmě konečně vedro. Budeme ležet ani se nehneme. Na vedro už jsme skoro pro déšť zapomněly a ve vedru ani jedna z nás není schopna fungovat a navíc budeme dospávat noční hlídkování vln. Probudily jsme se vedrem. Není jasné kolik je hodin ani stupňů, ale doufáme, že teď už obojí graduje. Po studených lotyšských mokřinách nám to už připadá neúnosné. Typujeme 30. Jenomže před námi je moře ledové horské bystřiny! To je moooc smutná situace. Kolemjdoucí paní dost nechápavě kouká na naši kytici hrachorů, která stále ještě kvete, ale dovoněla. Udělá pár kroků, ale přeci jen se vrací uvěřit vlastním očím. „Proč jste ji sem přinesli do toho vedra?“ „Protože je z Rigy.“ Žena si nějak přebírá logiku věci, ale pokračuje po svém. A čas si dál nemilosrdně plyne a je mu jedno, že my o to téměř nestojíme. A jak v tom čase plynou i Terezčiny myšlenky,
dovídám se něco málo o metanu ve vesmíru, čemuž vůbec nerozumím, takže se nedovídám nic. Přidává k tomu něco o zákonitosti mořských vln a kolik vyrobí Hertzů, prokládá to informacemi o běluhách a z oboru ornitologie a zakončuje to poznatkem o kvalitě laků v rámci jejich zasychání. KARTA DNE JE : Dv. : Emoce se uzdravují, otevři své srdce ... Já : Važ si svého srdce ... Horký den nás opět umořil do spaní. Přes den se asi množství Hertzů z vln někam rozuteče, protože ve spaní rozhodně nepřekáží jako v noci. Probouzí nás déšť. Protože jsme mezi tím přestěhovaly půl obsahu z Jindřicha, tak máme co dělat, abychom to zase přemístily zpět. Mokrý zalézáme do otevřeného kufru auta plného písku a civíme na vodu jako bychom ji nikdy neviděly. Dvořka z dlouhé chvíle spořádá 22 bombónů značky Vanesa Lidl, z čehož se ji dělá špatně. Předvádí všemožné kousky daleko za hranicí mého estetického cítění. Duše mi úpí a další hodiny jsou na rozchod. Dokud nezačne pařit slunce, které tím odstartovalo generální úklid – letečák. J e n o m ž e … objevuji lotyšský balzám! Někdo Vanesu Lidl, někdo černý balzám. „Tak vidím, že už hučíš ...“ „Dej si cigárko, jo?“ „Děkuji, že mé odbory myslí na člověka a dovolí nám mezi prací 5 min na přestávku, ale davaj loka.“ Samozřejmě. Jenomže ta chuť mě prostě přemohla k bezostyšnému otevření naší velké suvenýrové láhve. Jen jeden loček si dáme a už zase půjdeme ... „Koukám, že aby proběhla žuvys, budu muset být veselý řidič … tys otevřela ...! A jelikož se trefila do mého troufalého loku, projel mi balzám všemi dutinami.
Abych se zachránila před utopením v balzámu, skoupala jsem své relativně nově čisté tělo sladkým blemcem , který jsem smíchy vyprskla snad i očima. Dvořka zatím dokonale uklidila celý vůz, tak jsme se zase vzaly. Ovšem do 15 minut hučím totálně v bálzámu. Ale totálně! „Ty vole, co do toho dávaj ...?“ Naprosto jsem se smíchy rozložila a zatímco Dvořka suší prádlo, já si hraju v autě obíhačku bez pálky a míčku. Ujíždím si na prolejzání autem tam a zpět a ze smíchu mě bolí snad už i kotník. „Hele, ten ti dělá velice dobře jak vidím. To by ti měl někdo naordinovat pravidelně každý ráno pár loků a jsi šťastnej člověk ...“ „Já jsem zapomněla, co jsem to … upadla mi tužtička … pojedeme si umejt dredy na benzinku … ne pojedeme do Ruska … ne pojedeme do Lotyšska pro balzám. Hele proč to nedovážej? Nebylo by třeba trávy.“ Pak už se jen válím smíchy Dvořka si zapaluje cigárko, sedí a kouká. Dostávám 3 otázky, tuším, že jsou stejný, ale vůbec nejsem schopna vyselektovat odpověď. „Já n e v í m … ale jede křeček norou, nechali ho před závorou, nepustili ho do Ruska, zadřela se mu ložiska ... mě se odřelo kolínko ...“ „To ti dělá velice dobře.“ „Hele bod B je nutnost v čekání na bod A. Takže já chci bod A, protože jsem stará.“ Tak tam Terka svorně čekala, dokud mě to trošku nepřešlo. A jak to tak bývá, zas do mě střelilo a bylo třeba se přemístit. Tak jsem ji ujela, abych se po pěti minutách pro ni zase vrátila. Málem jsme tentokrát na dřevech nechaly naši Rigu v barvě lila. Tak jsme se vrátily ještě pro ni. Koukly, zda tam opravdu nic nezůstalo jako loni a v rozkošném stavu jsme přejely o 15 km do Nidy. V Nidě proběhl nákup, protože zásobovací důstojník zlikvidoval sektor jídla, a protože naše oblíbená jídelna byla
plná, šly jsme projít Nidu až k záhybu, z kterého bylo vidět na ruskou část Kosy. Vskutku mají duny dvakrát, třikrát větší než má litevská strana i pokusy o skály, ale radši si to všechno obehnali plotem, aby si náhodou k nim z lodi nikdo nezaskočil. Pitomci. Ještě že se mohu alespoň z dálky kouknout. Je třeba dát si studený litevský boršč – jogurtovo řepná studená polévka s koprem, kysanou okurkou, marinovanou cibulkou a opečeným bramborem. A protože jsme se ukrutně přejedly, prohlásila Terka, že po zbytek pobytu nemusí jíst. To chci vidět! „Počkej až spatříš 28 zbylých čokoládiček Vanesa Lidl.“ Na to se mi ovšem dostává odpovědi: „jedeme na Ukrajinu, potřebuju si zacídit cídinky cíď...“ „?????“ To tak prostě někdy je.
VEČER V PRŮLETU MYŠLENKY Objevily jsme novou cestu. Vedlejší, málo frekventovanou, blíž k pobřeží. Zřejmě tu kdysi bývalo letovisko, ale teď je prázdné a zašlé. Tak tu kotvíme na odpočívadle u lesa. Večer zahalil moře do mlhy. Vedro je zase to tam. Mrholí. Po ztěžklých plážích chodí vrány šedivky. Obraz se vrátil do melancholického tichého filmu. Obzor se propil do hladiny i s nebem. Soumrak se bez barev převtěluje do noci. Jak tak koukám na dřevěné chodníčky v písku nad kvetoucími trávami, začínám si připadat jak někde v Krušných horách nebo v Krkonoších. Jen tu o pár metrů dál splývá šumění borovic se šuměním moře. Dvořka si myslí, že je netopýr a jde vařit kávu. Lesy, co se týče pavouků, se od loňska nezměnily, takže mi při čůrání vytryskly slzy. Jsou pořád moc velký. Mrholivý večer nás ukotvil v otevřeném kufru a ve švitorkách. Zadařil se mi ještě jeden veselý zápich, ale vlastní vtipné hlášky ztrácím z paměti sotva je vyslovím, jelikož má hlava nežije v pozitivním modu.
Do noci jsem pro smích přišla téměř o hlasivky, protože i řasinky hlasové se z toho všeho položily v krku na znak a Terka našla v břiše svaly. „Otevři dveře, robátko ...“ „ … jede dovnitř Větrník? ...“ Smích prorážel tmu proti kapkám deště dokud vzduchem neproletěla věta: „To bylo poslední pivo, na zítřejší zátah Polskem nám zbylo jen víno z Moravy.“ Někdy je Terka krutě věcná. Do vteřiny jsem vystřízlivěla a šla spát. Ve tři ráno je světlo jako v osm. Od usnutí mi mozek vyluzoval samý rozporuplnosti v sebetrýznivých obrazech. Protože se vracím do paneláku na romalestreet, kde nejsem volná. Protože nevyloudím ze sebe tolik vtipu za celý rok jako tady za tři dny. Protože kolem mne plují lidé co se u mě nezastavují, protože prostě není čas prozkoumávat polohy člověka a otvírat ho. A do důsledku slova smyslu záleží na mém rozvoji, radosti, pocitech i proměnách snad jen bytosti, která teď spí vedle v autě nebo to možná jenom umí. Osud mi daruje možnosti zažít vše, ale nic na čem mi opravdu záleží, mi nevěnuje na dlouho. Jen na tolik, aby se stihla vyrýt stopa do srdce a srdce si to pamatovalo. Věk mi krade bojovnost a jen hluboko v zapadlých končinách sebe sama doutná trpělivost a víra. A když milovat, tak tam v těch zapadlých končinách mé duše tolik podobných lotyšským lesům, rozkvetlým loukám a mokřinám. Pod závojem mlhy a tiše. Lze se jen poznat a uchovávat dokud nemá člověk srdce na dlani a niterné oči. Dokud neuvěří vesmíru v sobě, aby ho mohl potkávat v každé živoucí bytosti i v kameni.
DEN V NÁVRATU DO KAUNAS TEREZČIN PIKNIK Dobloudila jsem se mezi myšlenkami až do 7 hodiny. Terka je překvapivě akční a už vaří za mě čaj a kávu. Oznamuji tichou agresi. Mrholí. I slunce dělá dnes světlo snad jen z povinnosti. Slovně se topím v sešitu s tužkou v ruce. Terka se mnou drží svorně bobříka mlčení a po svém raním generálním úklidu trpělivě čeká až se dotopím. Jdeme se naposledy zabořit nohama do písku, očima do vln a poslat zbytky slov do větru. Jenomže já se topím i v písku, a tak Terezka vytváří k mému úžasu piknik u moře. Z klád je lavička a stoleček, na stolečku hrneček, koláček a cíga. Přidává ještě anděly a tvigyny pro mé bříško. Zapřené o sebe surfujeme očima po vlnách a blázni v chladu mlhy sportují a plavou. „Toho nikdá nebude, aby Balt viděl Dvořku sportovat ...“ Pronesla Terka, aby vzápětí šla vyrobit lachtana Bédu do ledových vln. Chtěla bych, ale v takový zimě mě z deky nikdo nedostane. Dvořka dvakrát zatlačítkovala a vrhla se do ručníku s klepavkou. Pokračujeme dál ve sjíždění vln očima a hřejeme se zády a kafem. Terka chytá vlnu a už jede po hraně. Za sebou zanechává cákance slov. Uhranutá dokonalostí mořské křivky, ohlušená mohutným hukotem vody se noří do respektu k vodnímu živlu, až se ji do žil žene strach. V mysli stále tone ve vlnách, sama vlnou. Dere se možná zemí do kořenů nevěstina závoje, co tu kolem v trsech roste. Čistě průhledná. Člověk má jen možnost být. Jen Být! A jak se sám stává jen vlnou, až ztrácí pocit chladu, teplota těla mizí, protože vše je jen jedno. A v té jednotě, ve které není narušitele, je možné všechno. Být klidně hvězdou i sluncem.
NA KAUNAS KARTA DNE : Dv.: Zrod nových myšlenek … asi se už stalo. Já : Zasloužím si to nejlepší. A Terka stále čeká na losa. Čeká tak úpěnlivě, že uvěří, že je za rohem, a tak běží. Ale z losa se stal zajíc. Po druhé za tuhle cestu vyrobíme ze sebe lidi a nakreslíme si obličeje. Hned se na sebe člověk jinak dívá. Je to možné?! Vyrobíte si masku a jste uměle za hvězdu. Dostávám pocit, že jsem krásná. Tak jo! Jedeme udělat tečku. Trajekt slupne Jindřicha a odřízne mě od všeho, co jsem si vepsala do svých nahých buněk. Citelně a syrově. Od malého kousku země s divokými růžemi, trsy travin, dun s lákavými lesy, které sice hlídají šestinožci, ale smířila jsem se s tím, tak jako se vším. Smahla jsem si autodrom do Kaunasu. 180 km/hod je 200 km za necelé 2 hodiny.
A KAUNAS ... Nejdříve obcházíme vše známě dávné. Ale vše zůstalo při starém. Jen kočky někde spaly. Dům, co loni opravovali, je omítnut a paní z galerie má volno. A tak se nemůžeme ponořit do látkových květin, i když květinové kabelky jsou tu v dalších krásných barvách stále. A dostává mě zas a znova ta široká, silná řeka a lavičky nad řekou, hlavní třída i to, že jedu domů. Tak prostě než odjedeme, je třeba si dát to úžasné pivo, protože je to nejlepší pivo na světě. Vím, že ne pro všechny. Nic proti Svijanům, ale kdyby to šlo, dovážím ho, stejně jako lotyšský
balzám. Nebo že by? A tak mi nějak najednou dochází, že kromě piva, vína, balzámu, kávy a čaje jsem se za celou dobu nenapila vody. Možná tak jen u čištění zubů. Dovolila jsem si vskutku dovolenou. Dovolila jsem si nekonečný smích, svobodu větší než žiju, dovolila jsem si všechny svoje polohy i stíny. Dovolila jsem si potkat plně i otevřeně se sebou samou. Co víc si od dovolování přát. A když nekopeš jámu, tak do ní nepadáš. A možná nikam nechoď, ať se ti neutrhne ucho. A moc neřvi v lese nebo se ti někdo ozve. Řeč už se nám krátila, až volně přešla do slabik, a i tak nám byl jejich význam jasný. Vlastně i posunky stačí. Sedíme v nealko parku s alko vodou. Děláme, že to tajíme. „A až se ti ucho utrhne, tak ti bude džbán na hovno ...“ Nedá se nic dělat, ale pobyt v Kaunasu se postupně měnil na Tour de bier, protože kdo ví, dáme-li si ještě někdy Švyturys. Tak jsme díky pivu poznaly noční Kaunas. Nejvystižněji řečeno, chce-li někdo kosmopolitně, stylově, volně, svobodně bez zábran zapařit jako cizinec v Praze nebo v Londýně, tak Kaunas doporučujeme na 100%. Protože po 19. hodině se zde vyvalí celé město do ulic. Všechny kavárny, restaurace, hospody vystrčí své stolky ven, byť by měli jen stolek pro dva. A začne celoměstská pařba, ve které se nikdo neruší, neposuzuje, neřeší. Do ulic, na náměstí, ale hlavně na lavičky do parku k řece se prosáknou snad všichni co tu bydlí i nebydlí. Mladí, staří, těhotné i motorkáři, nevěsty loučící se se svobodou, všichni paři vedle sebe na náměstí nebo u řeky. A člověk chce-li, stává se svědkem nebo je sám součástí objímání, popíjení, radosti, dovádění, pinkání balónků, dialogů, lásky i naivity. Jednoduše řečeno i viděno, stává se
součástí života. Všichni tu nějak plují městem. A téměř každá druhá gazela má vlasy po pás a víc jak pěti centimetrové podpatky a hubená je až dost, protože se zde odráží módní molo světa. Ulice brázdí modelky, víly, módní karikatury i objeti módy, krásky i ženy. Možné je tu všechno a nikoho to zřejmě moc nepřekvapuje. Vše se vzájemně míjí i mísí. Proč tohle není možné vidět u nás v Boleslavi? Jo, a chcete-li se seznamovat, stačí zajít na kaunaské lavičky u řeky. I mě zde byla zapěta óda na seznámení v ruštině, jelikož jsem krasívaja děvočka. V ruštině mě nikdo ještě ljubov nevyznal a na rukou nenosil, ale stačilo jednou. V ruštině není zas o co stát. Jen zjišťuji, že jméno Lea je Litevcům těžko vyslovitelné, ale já si nepamatuji taky žádné. Čas plynul kaunaskou nocí. Naše Tour de bier končí v Crazy House, ve kterém se také nic nezměnilo, kromě babky u záchodu, protože letos byla celá zahalená do morbidního černého igelitu. Vykukovala jí jen ruka v podobě železné kasičky. Stále studená obsluha se letos jmenovala Ernesta. Při odchodu jsme si vzaly z vedlejšího stolu zbylé chlebové tyčinky, které tu jedí naprosto všichni a snad ke všemu. Jsou to takové topinkové hranolky. Cizincům se prostě už nesmaží, je pozdě, ale jsou tak hnusné, že ať si to smaží klidně jen pro sebe. Celé to hromadné veselí, piknikování tu trvá asi do druhé hodiny raní. Potom se to postupně vytrácí a nám nezbylo nic jiného, než hledat auto. Cestou ještě navštěvujeme něco jako litevské KFC. Klopíme do sebe kopu hranolek a mletých kuliček. Do KFC to má daleko, ale když je noční žravá, tak to jeden neřeší. Stihla jsem ještě přeparkovat Jindřich-Erika do jiné ulice, protože mě přepadl pocit, že leží v rušné ulici. Zuby jsme umyly a vytuhly do vteřiny téměř před ránem.
DEN, KDY ZHASLA RIGA
NEVIDITELNÉ Mé noční popojetí z rušné ulice se v 6:30 ukázalo jako totálně chybné. Kolem auta bylo tolik lidí, že by jeden brečel. Chtěly jsme to nějak řešit, potom jsme vyčkávaly a nakonec nám došlo, že jsme pro ty lidi neviditelné. Tak to prostě v Litvě chodí. Tak jsme z vnitřku auta nevěřícně sledovaly stále rostoucí hlouček lidí pod vedením slečny Daisy nebo tetky Murphyové v růžovém háčkovaném kloboučku. Předůležitě štěbetali a bylo vidět, že nervozně stále na někoho čekají a stále další nově příchozí nebyl tím oním. Nabývaly jsme víc a víc na dojmu, že se jedná o nějaká církevní raní ptáčata. Ale proč musí besedovat půl metru od našeho auta po celé jeho délce?! Přitom nehli ani brvou ač jsme se pod nimi rozvalovaly ve spodním prádle v totálním chaosu věcí, tašek, báglů a úpěly jsme údivem i smíchem. Tenhle národ je tímhle nepřekonatelný. Tady kdyby jeden běhal nahý po ulici, tak bude sice zaznamenán periferním viděním, ale dál zůstane neviditelným. Možná ho neviditelně lapí a schovají. Pokud se ovšem neprokáže cestovním pasem, cizinci tady prostě nemají a nebo nejsou vidět. Tak jsme holt musely z toho auta vylézt na ulici mezi ně, když už jsme tak neviditelné a přesunout se pryč do klidu. Bylo to tam, kde jsme stály v noci než jsem přeparkovala sem o kus dál, aby nás nikdo nerušil. KARTA DNE : Dv. : Je vhodná doba začít nový projekt Já : Pokračujte vpřed ......... A co mi asi tak zbejvá!!!
12:00 KONEC Po nákupu v TESCU v Mariapole, které je nejtupější a nejmarnější město, které jsem kdy viděla (to i v Jaroměři nechcíp pes) jsme hódně úpadkově provedly hygienu i vaření kávy a čaje a vypadly na snídani na litevské hranice. Je 12 hodin. A mě se rozutekla hladina z břehů. Vody se valí z duše těla okny ven na tříproudou silnici, kde ji válcují kamiony. Terka ke snídani vytahuje i příbory, které doposud nebyly potřeba. Ležíme v obytné části auta a pijeme kávu odložené na krajnici na litevské hranici. A tak je náš domeček z plechu a karet zmítán příbojem projíždějících kamionů. Zmítán je i klid v tělesném vesmíru. Dvořka se rozhodla vyndat odporný, vytahaný svetr a zanechat ho na litevské půdě, jelikož je vedro a svetr milovala, ale už je velmi starý a zaslouží si takovýto krásný hospic, jako je tady. Já zatím koukám vleže na naši Rigu ve vybledlých barvách a bez vůně. I když už sesychá, ponechala si v sobě romantickou něhu. Mám si ji nechat? Tuším, že by to nebylo ono. Zabila bych ji tím. Nedošla by úplného svého naplnění a mám možnost udělat z ní mnohem víc. Tak ji dávám symbol nelpění a příběhu. Rozhodly jsme se nechat ji na litevské silnici. Ležím a mlčím. Zmlkla i Terka. Uschla krásně. Nořím se do ní duší, očima i slzama. V dlouhém tichu do ní uzavírám celý příběh mokřin a mlh, lesů a lidských samotek, Lotyšů s pivem v ruce i babku ze Šeliknaei. Uzavírám do ni černý kostel s černým strachem i černý balzám, čápy a vrány šedivky, obzory nad Baltem a heřmánkové pole, několik mnoho dobrých loků tequily s fajn lidmi a možná Rigu. S tichým děkuji uzavírám do sebe tu něžnou krásu hrachorů v barvě nachu. „Grafomane dopiš! Je čas na zajebané Polsko.“
Přebíháme silnici na hranici Litvy s Polskem do protisměru a pokládáme na kraj silnice fialový svetr, který Terka pečlivě skládá a uhlazuje a k němu ve váze od korunní kyselky dáváme naši hrachorovou Rigu. Neudržím se a vytrysknou mi slzy. „Terezo, je mi to líto.“ „Mě taky.“ Kamioňák nevěřícně kroutil hlavou. Přebíháme rychle silnici zpět. To už řvu jak želva. A při tom je to taková blbost! Propadám se do nekontrolovatelného ubrečeného smíchu. „Já jsem Terko, takovej cíťa ...!“ „To nevíš, že si neohraničeně strukturovaná bytost?! Jak může někdo tvrdit, že si bezemoční ...?“ Vykulím na Dvořku oči a jsem zpátky na zemi. Ale jemně mokrý lesk v jejích očích mi neunikl.
12:59 POLSKO Navigační důstojník letos vybíral vskutku trasu luxusně. Měly jsme možnost vyzkoušet všechny typy silnic a cest, i když v Polsku se ten rozdíl moc nepozná a jely jsme tak, abychom se vyhly všem větším městům než jsou ta velká. Po té, co Dvořka usoudí, že vedlejšky jsou opravdu neškodné vedlejšky, rozhodne se využít svých nově nabytých zkušeností a sedá si za volant v dobré víře, že mi uleví. Nevím jak to myslela, ale byla jsem víc ve střehu než, kdybych si to odřídila sama. Ale zdokonaluje se, jen co je pravda. Byla to taková pěkná jízda pro totální flegmatiky, slepce a zpité do němoty. Nikdo učený z nebe nespadl a litevské silnice nejsou polské díry. Třeba, ale bude navždy vědět, že ty červenobílé pruhy v zatáčce neznamenají stále držet nohu na plynu, protože pak si musí auto odskočit nutně do trávy. Nebo že není třeba při předjíždění nechat auta,aby
si skoro slíbala z boku lak. A protože já nejsem navigační důstojník, mohla si za odměnu procvičit mnohokrát otáčení i couvání. „Víš co, zajeď na benzínku ...“ „Co to děláš!!“ „ No dyť je tady benzina, tak na ni jedu nebo co ...?“ „Dobrá, ale příště je normální sjet na benzínku ve svým směru a ne si to střihnout napříč do protisměru, ty vole ...!“ Se štěstím a bez rozumu jsme nabraly benzín a zjistily jsme, že jiným způsobem se z té benzínky do svého směru nedostaneme. Co mi zbývá, tak teď zase já. Poslední místo na spaní jsme hledaly dlouho, ale nakonec jsme se odhodlaly stát na kousku posekané trávy mezi bramborem, ovsem a pšenicí pod neustálým dozorem uštěkaného bernardýna. V plánu jsme měly usnout za doušku šampika z Litvy, chleba z Neringy, oliv z Čech a posledního líznutí lotyšského balzámu. Opět jsem se snažila vypudit komáry vykuřovadlem z Ománu, ale i tak se Terka změnila v šílenou vražedkyni. Podařilo se jí vylít vše, co bylo možné přímo do postele a celou tu zkázu korunovala výbuchem teplého šampika, protože ven nesmíme. Koušou tam komáři a štěká pes. Štěstí, že špunt nezasáhl světlo na stropě. Dvořka si v klidu popíjela šampiko a kouřila. Zatímco já chytla po čtyřech líznutí balzámu rozverný vysmátý draiv a točila se v autě dokolečka. Zcela jsem propadla vymýšlení prapodivné bajky o hmyzím světě. Vžila jsem se totiž jako hlavní hmyzolog do opilého stavu stonožky. Musí to být kurňa děs, když jde sto nohou každá jinam. Co to tělo, jen si to představ, chudák stonožka. A když posadíš komáry na bublinky, tak máš komáří zorbing … Všechny bzučící pruhované inženýry bych nacpala sosat do jedné hospy, představ si jak se jim kroutí žihadla. Vodoměrka zapisuje ztráty a všemu tomu dění velí sršáň David ...
„Ty vole, co do toho dávaj, to není možný. To je hotovej trip. Já ti to snad najdu na netu a nechám ti to vážně dovážet. Blbě ti z toho není, stačí ti toho vskutku málo, a pak je to jízda na hodiny.“ Celá ta věc skončila v momentu, kdy došlo na hovada. Tam se Vošvrdová zasekla,protože nevymyslela co s hovadem a konečně usnula.
DEN V REŽII PANA K. 8:30 Jindřich – Erik nenastartoval. Dobře. Tak si počkáme a uvidíme. „Na chvíli mi zatrnulo,“ hlesla Terka. Přestávám Jindřichovi věřit. V podstatě už je to Erik. Rozjel se, ale už to nebylo stoprocentní. No hlavně, že jede. Po hodině vjíždíme do přívalové bouřky. Všechny barevně krvavé trofeje z čelní masky, jakožto i písek z Baltu, kterým byla kapota mozaikově polepená, mizí v polských silnicích. Po Litvě nezůstalo už opravdu nic. Zastavujeme na červené a sledujeme další z mnoha prací na silnici, lépe řečeno pokusu o práci. Na zelenou, už ale Erik nenastartoval. Ticho. Hmm a ještě jedno hmm. Chvíli nic, pak momenty vnitřních dotazů a odpovědí k vyselektování situace a už organizuji kultivovaným hlasem do monitorovaného rozhovoru naše příští hodiny. Udávám svou zeměpisnou délku i šířku, a to i k mému překvapení, zcela přesně. Po monitorované paní, čekám na spojení s pánem, který mi velice zbrklým a úslužným hlasem sdělí, že do hodinky vyjíždí z Opavy, takže oněch plus mínus 200 km u nás bude do čtyř hodin co by dup, ať se nestrachuji. Necháváme se odtlačit silničáři na parkoviště u hotelu a jdeme na pivo. Po dvou pivech vytáhnu deku, polštář na trávu
pod bilbordem. Dvořka to zalamuje v autě. Na dvě hodinky držíme odpolední klid. Zatímco Terka lítá v limbu, počítám auta na silnici číslo 8. V 11:45 jsem identifikovala naše stanoviště, mezi tím jsem pánovi 4x zdůrazňovala, že jsme na č.8 u obce Věluň. Bohužel se ukázalo, že pán bude mít vlastní rozum, a tak si jel po dálnici dál na sever, protože po dálnici se jede dobře, zvlášť je-li široko daleko jen jedna. To bude mimoň! Kolem páté hodiny nám sděluje, že se vrací na Vroclav, aby sjel konečně na č.8. Od té doby nás masíruje mobilem celkem často. Ukazuje se, že pán bude navigační major. „Obávám se, že to bude admirál.“ Terka šílí. Po další hodině mi přestává říkat do telefonu „paní nebojte se“ a mění to na „ slečno, já vám přeci rozumím.“ Po další hodině se dozvídáme, že nás nenašel a vrací se zpět do Vroclavi. Celá vytočená se ho ptám, zda projel tou Věluní a zjišťuji, že ne, protože už mu to přišlo daleko a už mu dochází trpělivost. „Bože, to je debil!“ Tak si dál malujeme obličeje, abychom se ujistily, jak jsme krásné a vyhlížíme trotla ostravaka z Opavy. Dál si stíháme nalakovat, odlakovat a opět nalakovat nehty, uvařit kávu, a sníst co zbylo. „Tak myslím, že jsme už zásobu debilit vyčerpaly a teď už fakt můžeme jen čekat na ten ostravsko opavský hřeb večera,“ pronese Dvořka a jde kouřit. Zkouším cvičně nastartovat, ale na štěstí nic nového. Jindřich chce už jen do sanatoria a bavit se s námi bude jen prostřednictvím svého mluvčího. V půl osmé si dáváme Tokaj. V tom pán volá a ptá se, zda máme co pít a jíst. To je zlý sen! Dál povídá něco o tom, že je od včera na cestách a moc nejedl a už má hlad a nechá si převyprávět jídelníček z místní restaurace. Dodá k tomu, že u nás bude za 54 km, protože je to k nám pěkná štreka. „Uděláme na admirála psychologickej výcvik, necháme ho teda nejdřív nažrat nebo nás ten
rytíř na bílém koni nebude vnímat. Takže to si dáme pivo.“ Dvořce už definitivně hrabe. Po devíti hodinách tráveném na privátním parkovišti dochází trpělivost i důležitě nedůležité paní z hotelu a přichází se nás zeptat, co tady jako celý den děláme. Vzhledem k tomu, že nás celý den sleduje, je to od ní dost hloupé. Ve výsledku ji to zas až tolik nezajímá, spíš je pobouřená z toho, že tu Dvořka chodí jen v triku a kalhotkách. Kromě ní to prý pobuřuje i svatebčany, kteří mají sice plno práce s vlastním loučením a odjezdem, ale paní je mluvčí celého širokého okolí a vše ví nejlépe. Rázně zavelí, ať se tady přestane Terka promenádovat v kalhotkách nebo neví co. Prostě nikdo nemá co sedět v bikinách v autě natož u auta, i kdyby bylo 30 stupňů. Pár minut po dvacáté hodině ten ostravský hřeb dorazil a rovnou rozjel slovní průjem. „Tož si najedete couváním na tahač … Tož točte pani doleva … tož točte ne! ...“ Točím jak divá a potím se. „Tož brzdi … tož moc to nejede, co? … tož eště točte ... no netočte … tož rovnejte to ...“ Nakonec jsem nacouvala. „Jste dobra, pani. Minule mi ženská spadla z lyžin.“ Pak jsme s ním šly na to jídlo a pivo. Po pár informacích jsme nasedly k němu do tahače a začaly naslouchat nekonečnému proslovu a nestačily se divit. Po pár větách se ukazuje, že pán jezdí hlavně Rusko, Ukrajinu, pobaltské republiky. Moc se mu líbí ženský v Estonsku a památník v Talinu k bitvě o Talin. Polsko mu přijde rovněž zoufalé, takže nestojí za řeč. K Bělorusům je lepší nejezdit, jelikož jsou to arogantní blbci a jeden nikdy neví jestli přežije. Ukrajina je děs a špína a mozkem se jejich fungování nedá pochopit, ale příroda je krásná. V Kaliningradu je to jedna velká okrádačka. Byl tam na 5 dní ve vězení pro nic za nic, jen aby se mohl vrátit do totálně vykradeného auta. Na Ukrajině je potřeba při průjezdu počítat s živným.
Znamená to být připraven na placení za přežití. Vypráví nám o tom, že ho jednou zastavili, protože nesvítí ačkoli svítil, když jim nevěřícně tvrdil, že svítí, rozflákali mu světla se slovy, že nesvítí, tak ať zaplatí 200 živných. Pak následuje dlouhý popis děsného života v Černobilu. Je tam prý všechno dvakrát tak větší a pokroucené z radioaktivity. Tak velké krysy nikde jinde neviděl jako běhají tam. Je to tam mrtvá země, žijí tam jen staří s červeně podlitýma očima. Všude vybydlené domy. Listí je všelijak barevné a kroutí se. Radši by jeden zavřel oči. Připomíná to středověk. Lidi co to přežili, tam zůstali zavření na doživotí, protože jsou radioaktivní a z politických důvodů nesmí ven. Dostávají dotace na jídlo. Jsou tam prostě jako v ghetu. Dvořka dál dělá navigačního důstojníka, protože pán prostě mluví. Já jsem jednoznačně za grafomana dokud nebude tma. Pán se plynule přesouvá k ženským. Na východě je mají jenom na práci, protože chlapi si jen celý den hrajou a chlastaj. Například Arménci,sice jsou družní, ale zákeřní, ženy mají naprosto na všechno jako svůj majetek. Dost často mají ženský v cizině aby jim domu posílaly peníze, které doma všichni prochlastaj. Arogantní hnus jsou Adolfovi Rakušáci. Němci vykvetli na židech. Poláci, když o ně půjde, drží pospolu. To Češi nedokáží, ti se umí úchvatně převlékat z kabátu do kabátu. „Jó holky, takovej je život. Poláci se nesnesou s rusama, s nima se nesnese ani Litva a Lotyši. Rakušani nesnesou nás. A furt někdo někoho někde nesnese. Jo holky, tak to je. Ale dobrý je, že nahoře není tma v noci. A vy jste holky takové živé, co? Takové živly, což?“ Jasně, ale jinak jsme deset měsíců učitelky. Povídání o všech státech a lidech Evropy vystřídalo povídání o životě. A protože kilometrů jsme měli opravdu dost a tahačem se jezdí pomalu, stihl to pán od dětství, přes vojnu, socialistický komunismus, který mu zatrhl školy a sport v Dukle až po svou cestovatelskou éru. Pokračoval tím,
kolik skvělých ženských v životě měl a pak se oženil. A běžel čas až do chvíle, kdy sebral svoje věci, všechno ostatní zanechal ženě, protože je správné mít ženu s dětmi v blahobytu, a odjel. Ta jeho vášnivá dobrosrdečná nespoutanost mu jednoho krásného dne zasáhla srdce a po dlouhém boji se mu podařilo vstát z mrtvých, a to si hned člověk jinak váží života. Teď však pracuje dvakrát tolik, jelikož téměř před smrtí nechal firmu přepsat na syna a věci vzaly jiný spád. Chce všem dokázat že se mýlili a on má 7 životů a čtyřikrát si ho už vybral, tak ať mu zdraví slouží. Řeč se začala ubírat k vážnostem života, smutku a k lidské bídě, kterou je třeba přijmout, protože tak to v životě je. Nakonec jsme probrali i karty a čísla, ukázalo se že pán se narodil jako Tereza a všechny nás spojuje číslo 9. Tak jsem tam do dlouhé noci seděla mezi dvěma střelci a hodiny naslouchala příběhu jednoho člověka, který byl lidsky prostý, na dobrodružství přebohatý a prostě žitý. Ve dvě hodiny ráno jsme konečně totálně unavené z nicnedělání a trpělivého naslouchání snesli JindroErika z výšin na zem v areálu servisu a pod dohledem mazlivého vlčáka konečně usnuly. Ale ještě před tím jsme to všechno musely pořádně probrat, protože jsme toho byly přeplněné. Vstřebat něčích 60 let za pět hodin je kus práce. Ráno se nocí na svět dralo pořádnou bouřkou.
DEN RYCHLÉ JÍZDY A DÍKŮ V SLZAVÉM ÚDOLÍ
V 7:12 byl pan K. opět na místě v plné akci. Dal nám teplou čokoládu a nechal nás odvézt do centra Opavy, abychom kurňa nezacláňaly. Pochodily jsme tedy křížem krážem po centru, poklábosily s milými prodavačkami, pojedly koláčů a koupily Terce mýdlo z levandule. Zpátky jsme šly vedrem pěšky se zastávkou na oběd a za doprovodu Terezčiných telefonátů z domova. A jaká byla Opava? Tož kurňa drahá! Smutnou tečkou na závěr bylo 14.000 na ruku. S provětraným kontem po dovolené nás zachránila Drchalova výplata. V uzemněném pocitu jsme dokodrcaly na dálnici Brno - Praha, abych svůj přicházející smutek vtěsnala do adrenalinové jízdy, protože je nejvyšší čas vrátit Terku domů. A tak si začínám uvědomovat a děkovat panu K. a jeho chlapům, ačkoli nás to stálo všechny peníze. Andělům za to, že z nás nespustili křídla a dech, když jsem ve stošedesátce kličkovala D1 a samozřejmě manželům a babičkám.
A já zas a znovu děkuji tobě Terezko. Za otevřený vesmír, který spolu dokážeme vytvořit, ve kterém nemusí člověk přemýšlet nad slovy ani svými projevy. Kde v souznění je možné cítit úplné pochopení a jistotu v lidském zázemí. Za humor, kterého se mi moc nedostává. Za pocit štěstí a poznání, že je to možné v životě prožít. Musí být šťastní ti, co mají možnost objevit to v manželství a ti, co to nacházejí v rodinách jako děti, ať to s úctou předávají dál, protože nic důležitějšího snad nelze předat někomu druhému. Ostatním přeji víru, touhu a trpělivost hledat dokud to bude v jejich silách. Možné je všechno, dovolíme-li si to, ale mnohem těžší je naučit se v tom nalezeném setrvat sami o sobě a nepoddat se zpět vlastním pochybnostem, představám a iluzím. Je o dost těžší kráčet, než klouzat po vlnách. V slzách a v západu slunce jsem opouštěla Prahu a polykala vše co mi v buňkách ulpělo. Možná hloubku víc než jen tohoto života. Možná něco, čemu člověk není schopen přiřadit slova. Možná Rigu. Možná samu sebe. Mocinky moc, Terezko, z hloubi celé duše .....