mělo vyjít v listopadu, se pozvolna shromažďovaly a v Massachusetts Stanley Hall očekával své vznešené návštěvníky

VIII. Sexuální a psychologický výzkum

mělo vyjít v listopadu, se pozvolna shromažďovaly a v Massachusetts Stanley Hall očekával své vznešené návštěvníky. Poezie

Freud nebyl jediný, koho dopis Spielreinové z 30. června 1909 zmátl. Pro moderního čtenáře je rovněž svízelné se tím prokousat, alespoň v té jediné podobě, kterou máme k dispozici, totiž v podobě „konceptů dopisů“, jak je vydal Carotenuto. Především Spielreinová neustále odbočuje směrem, který něco znamená jen pro ni. Ale i když se drží tématu svých tajných schůzek s Jungem, zasahuje do jejího líčení jakási panenská cudnost podobná upjaté literární gardedámě, která se snaží zabránit tomu nejhoršímu. Například tato pasáž: Dočkat se takového pohrdání od člověka, jehož jsem čtyři pět let milovala víc než cokoliv jiného na světě, jemuž jsem věnovala nejkrásnější část své duše, jemuž jsem obětovala panenskou hrdost, když jsem se nechala líbat atd., snad poprvé a naposled v životě, protože když mě začal léčit, byla jsem prostě naivní dítě…97

Bylo by hezké zjistit, co vše to „atd.“ zahrnovalo. V další pasáži k tomu přistupuje kódové slovo „poezie“, které se v konceptech dopisů neustále vrací: Před čtyřmi a půl roky byl doktor Jung mým lékařem, pak se stal mým přítelem a konečně mým „básníkem“, tj. mým milovaným. Časem ke mně přišel a věci se vyvíjely, jak se obvykle v „poezii“ vyvíjejí. Kázal polygamii; jeho žena údajně neměla žádné námitky atd., atd.98

V té výše uvedené větě se význam „poezie“ zdá být zcela jasný. Jenomže co si počít s další pasáží, která naznačuje, že ona i Jung couvli při představě možného otěhotnění: 265

John Kerr: Nebezpečná metoda

Mnohokrát jsem ho prosila, aby nedráždil mou „ambitiam“ všelijakým zkoumáním, protože v opačném případě bych byla nucena odhalit obdobné komplexy i u něho. Když nakonec došlo k tomu, co bylo nevyhnutelné, a já u něho od samého počátku pozorovala úzkost a hlubokou depresi, všeho jsem se vzdala; to on ví. Jeho hluboce citlivá duše byla pro mne důležitější než vše ostatní; od oné chvíle jsem soustavně odmítala „důsledky“. Moje láska k němu přesahovala naši spřízněnost do takové míry, že už to nesnesl a žádal si „poezii“. Z mnoha důvodů jsem nemohla a nechtěla odporovat. Když se mě však zeptal, jak si představuji to, co se stane potom (kvůli „důsledkům“), prohlásila jsem, že první láska nemá žádné tužby, že nic nezamýšlím a chci zůstat u polibku, bez něhož bych se rovněž dokázala obejít, kdyby to bylo třeba. A on teď prohlašuje, že byl ke mně příliš laskavý, že proto si přeji sexuální vztah s ním, což on samozřejmě nikdy nechtěl atd.99

Všechny tyto pasáže – a v konceptech dopisů i v deníku Spielreinové z roku 1910 najdeme podobných míst mnoho – je třeba bedlivě probádat: Na první pohled popisují bez sebemenší pochybnosti tajný milostný poměr, leč vždycky se zarazí před jasným pojmenováním toho, co se stalo. Právě tato nejasnost vedla k výroku Rosemary Dinnagové: „Pozdější generace, které se snaží zjistit, jak se kdo ke komu sexuálně zachoval, to mají předem ztracené.“100 Mně osobně se zdá, že se ti dva zastavili před souloží. Ovšem jako náznak opaku musím zaznamenat, jak se ti dva zachovali, když byli přistiženi. Rozhodně se alespoň domnívali, že zhřešili. Mnohé čtenáře napadlo – tak jako to nepochybně už tehdy napadlo i Freuda – že celá ta záležitost by byla mnohem jasnější, kdybychom věděli, co „poezie“ znamená. Ze dvou právě citovaných pasáží by se dalo jasně usoudit, že to znamená milování. V pozdějších deníkových záznamech z podzimu 1910 Spielreinová opět hovoří o „poezii“ s Jungem v kontextu, kdy skutečná soulož byla téměř nepochybně vyloučená. Editor Carotenutových dokumentů si tuto nejasnost uvědomoval; v poznámce pod čarou připouští: „U slova ‚poezie‘ musíme předpokládat 266


metaforický význam, který znal pouze Jung a Sabina.“101 Vzápětí nabízí podobné použití tohoto slova v literatuře, kdy to znamená „akt tělesného obcování“. „Poezii“ bychom však neměli hledat v dobové krásné literatuře, ale v lékařských textech. A tam bychom se měli v prvé řadě zaměřit na pozdější publikace Spielreinové. V její disertaci O psychologickém obsahu případu schizofrenie (Dementia praecox) se toto slovo znovu a znovu opakuje,102 a to vedle „umění“ a „náboženství“ explicitně coby synonymum pro lásku i sexualitu; ta rovnice zní „poezie = láska“.103 Celá věc je však mnohem složitější. Žena, jejíž choroba se stala materiálem pro disertaci, byla hospitalizována v Burghölzli a trpěla chronickou formou dementia praecox. Žila v děsivě rozkouskovaném světě, kde sexualita zřejmě prostupovala úplně všechno. Její sexualita však byla výlučně otázkou představivosti, podle Bleulera „autistické“, podle Freuda „auto-erotické“. V tomto kontextu mělo objasnění významu slova „poezie“, tak jak to učinila Spielreinová, vysvětlit některé podivné pacientčiny výroky o tom, že je zcela bezmocná proti tomu, aby byla neustále pronásledována sexuálními představami. Protože však projev té ženy byl opravdu totálně zmatený, nebyl smysl výrazu „poezie“ zřejmý. Spielreinová na to musela přijít. Otázkou zůstává, kde k tomu nalezla klíč. Opět bychom měli hledat v literatuře z lékařské psychologie. Krafft-Ebing zřejmě tradici „poezie“ zahájil: V úvodní kapitole své knihy Psychopathia sexualis se opakovaně vrací k „poezii“ jakožto literární formě, která se nejlépe hodí pro sexuální snění. Poté ve svém textu občas povolil „poezii“ čistě metaforickou existenci, například když hovořil o „poezii“ symbolického aktu podřízení se.104 Nezávisle na Krafft-Ebingovi badatelé curyšské školy zjistili, že citování poezie je téměř vždycky indikátorem komplexu. Proto pokládali za přirozené užívat poezie jako metafory pro nevědomé představy obecně. Riklin napsal, že nevědomí je „i nadále pohádkovou básnířkou“,105 zatímco Jung tvrdil, že provádění psychoanalýzy vyžaduje dovednosti „básníka“.106 267


S největší pravděpodobností však Spielreinová nenašla svůj klíč ani v Krafft-Ebingovi, ani u curyšské školy. Spíše ho nalezla ve Forelově knize Sexuální otázka z roku 1905. Forel, Krafft-Ebingův pokračovatel, věnoval ve své knize celou jednu kapitolu otázce sexuálního vlivu na poezii a umění:107 Šlo mu o odlišení legitimních vlivů od pornografických. Pro mladou ženu, která se trápila „důsledky“, mohl být zajímavý závěr kapitoly, který pojednává o estetice antikoncepce a přichází i s myšlenkou, že „poezie lásky příliš netrpí její konzumací“.108 Obdobné metaforické použití se občas objevuje i ve Forelově kapitole o úloze sugesce v erotické přitažlivosti, kde například píše o „poezii milostného opojení“.109 Pokud jde o Spielreinovou, je otázka Forelova vlivu celkem jednoznačná: Forel i jeho kniha zaujímali nesmírně významné místo v bludech pacientky, kterou Spielreinová později popsala, a navíc jeho názory podnítily prohlášení v Transformačním deníku Spielreinové. Časová souvislost je zřejmě následující: Někdy po propuštění z nemocnice v roce 1905, ale dříve než v polovině roku 1907, kdy začala psát Transformační deník, narazila Spielreinová na Forelovu knihu. Tam našla pojednání o legitimních a pornografických erotických vlivech v umění, což odpovídalo jejím rodícím se představám o sublimaci a „proměně“, jichž později použila na vyvrácení Jungovy interpretace, že „Siegfried“ představuje její přání mít s ním syna. Ve Forelovi rovněž objevila metaforické použití „poezie“ na popsání „milostného opojení“, které o rok později, když začala jejich „poezie“, lapilo její city k Jungovi a snad i jeho city k ní. Později, někdy po jejich rozchodu, se seznámila s pacientkou z Burghölzli, která hovořila o „poezii“, „umění“ a „Forelovi“. Vyřešení záhady pacientčiných bludů se zdálo být nabíledni. Tajné schůzky se týkaly „poezie“. Týkaly se podivného zvratu představivosti, k němuž může dojít, jestliže se prosadí sexuální přitažlivost. Jak to vyjádřila Spielreinová: „Dokázali jsme sedět dlouhé hodiny v němé extázi.“110 Onen zvrat představivosti měl i určité psychoanalytické zabarvení. V této souvislosti je 268


třeba si povšimnout podivného přiznání Spielreinové v jejích konceptech dopisů, že soustavně ztotožňovala Junga se svým otcem a mladším bratrem, který v jejích snech zastupoval Junga, kdežto Jung ji soustavně ztotožňoval se svou matkou.111 Toto ztotožňování nejen poskytuje interpretaci jejich sdílené „siegfriedovské“ fantazie,112 ale svědčí i o tom, že občas se s ní střídalo v extázi vzájemného vytržení. Interpretace byla úvodem k fantazii a obojí začalo postupně splývat s prožitou skutečností. Takový vývoj nepochybně nebyl bezprecedentní. V oblasti ztvárnění psychoanalytické fantazie prožíval Otto Gross nadále svou antipatriarchální vidinu a v jeho výzvě k „polygamii“ šlo pouze o to odlákat od otců všechny matky a dcery, které by k tomu měly dost odvahy. A jestliže Jung našel návod u Grosse, Spielreinová jej našla u Wagnera, který oslavoval incest bratra a sestry a učinil z něho jeden z emociálních vrcholů svého cyklu Prsten Nibelungů. Ostatně nešlo pouze o motiv lásky bratra a sestry. Když totiž Spielreinová nebyla Brünnhildou, implicitně ztělesňovala „Sieglindu“, Siegfriedovu matku. „Sieg fried“ tedy znamenal jednak syna, kterého měla dát Jungovi, jednak Junga samotného – se Spielreinovou v roli ochraňující a sebeobětující matky. A obdobně tím, že byl jak Siegfriedem její Brünnhildy, tak Siegmundem její Sieglindy, Jung jejím prostřednictvím sám sebe zplodil. Zkrátka slovo „poezie“ podle Spielreinové označovalo to, co nastane, když dvojice zahleděná do mysticismu od něho přejde k sexuální realizaci – a pokračuje psychoanalýzou. Analýza a fantazie, incest a mýtus začaly splývat. Freudovi nepochybně dějiny prominou, jestliže nepochopil, oč té mladé ženě jde. Analýza snů

Jak moc byla Spielreinová pro Junga důležitá a co pro něho znamenala její náhlá ztráta? Za předpokladu, že někdy byl do 269


té ženy zamilován, se Jung projevil jako zbabělec, byť to vlastně bylo jediné možné východisko. Nejdůležitějším aspektem celé záležitosti se Spielreinovou však byla změna, která poznamenala Jungův a Freudův vztah. Jung to totiž myslel vážně, když se snažil rozšířit jak svůj teoretický pohled, tak i profesionální posluchače, k nimž se obracel. Pořád se ještě chtěl zúčastnit 6. kongresu experimentální psychologie, svolaného Claparèdem a Flournoyem na srpen do Ženevy. Stejně autentický byl jeho vztek („neurotický nevděk“) na Freuda. Freud při něm ovšem v krizi stál, a to znamenalo hodně. Jenomže s vděčností mohl mít člověk jako Jung leda problémy, takže všelijaké Freudovy poznámky v několika předchozích měsících sotva spolkl bez potíží. Profesionálně se oba muži dosud bok po boku vyskytovali v tiráži Jahrbuchu; ovšem jejich osobní vztah se rozhodně změnil. Když Jung posuzoval svou situaci ve vztahu k Freudovi po příhodě se Spielreinovou, hrála patrně nejdůležitější roli jedna skutečnost – Freud vlastnil poslední dopis Spielreinové. Nenavrhl, že mu jej pošle, a Jung, který odmítl přečíst si její předchozí dopis, neřekl, že by ho rád viděl. A požádat o to Spielreinovou se rovněž neodvážil. To znamená, že nevěděl přesně, co všechno o něm Freud ví, kromě povšechného ohodnocení, že „osciluje … mezi extrémy Bleulerem a Grossem“. Jung už dlouho pociťoval, že je rozpolcen na veřejné a soukromé já, a jeho psychoanalytická transformace rovněž měla svou veřejnou a soukromou stránku. Teď se obě v některé ze zásuvek Freudova psacího stolu nakonec sešly – a opravdu nebylo o co stát. Byla to nesmírně nepříjemná situace. Jungovu svízel navíc zhoršovalo to, co se mezi čtyřma očima dověděl o situaci ve Freudově domácnosti. Ať už se dopustil jakéhokoliv prohřešku, nebylo to zdaleka tak skandální jako to, co věděl na Freuda – a co pokládal za mnohem horší provinění. Jenomže jakýkoliv sebeospravedlňující pokus konfrontovat v této věci Freuda by byl naprosto nevhodný a bezvýsledný. Jungovi chyběly důkazy, a tak by býval stejně vyšel naprázdno. Když krize vrcholila, napsal Freudovi dopis, v němž nadhodil: „Moje 270


první návštěva Vídně měla velmi dlouhé dozvuky.“ Freud však v té narážce neviděl žádnou zlomyslnost a rozhodně na tu návnadu neskočil. Nyní, vzápětí poté, co se záležitost se Spielreinovou vyřešila, bylo trapnou skutečností, že tím nejlepším, co Jung mohl udělat, bylo spokojit se se zastřenými narážkami. V tomto bodě je dokumentární materiál velice chatrný, existuje ovšem jasný náznak, že právě to Jung udělal. Především tu je velmi podivná pasáž v konceptech dopisů Spielreinové z června 1909 týkající se Freudovy dcery. Při setkání na usmířenou 19. června Jung Spielreinové předstíral, že jeho city k ní byly pouhým přenosem od Sofie Freudové, o níž nyní tvrdil, že ho při první návštěvě Vídně přitahovala. Ani jeden ze zachovaných dokumentů neobsahuje sebemenší narážku na něco takového a Spielreinová tomu zřejmě rovněž nevěřila. Ve svém nesouvislém výlevu Freudovi totiž pokládala za vhodné se o tom zmínit: V době, kdy se doktor Jung seznámil s vaší dcerou, jsme byli již natolik dobrými přáteli, že mi Jung pověděl o tomto seznámení i o tom, že na něho zapůsobila jako hezká a inteligentní dívka. Přes můj ostrý smysl pro tyto věci ve mně slečna Freudová nevzbudila žádnou žárlivost… Člověkem, který mi stál v cestě, byl sám profesor Freud. Měl jisté podivné charakterové rysy, které mi byly okamžitě zřejmé, protože existují i ve mně, ovšem zcela potlačené. A tak mě napadlo, že patrně doktora Junga odpuzujete a že když se mu budete hnusit, budu se mu hnusit i já. Dokonce jsem předpovídala…113

Další stránka chybí. Nemůžeme se téměř o nic opřít, jisté je pouze to, že Spielreinová a Jung někdy dřív probírali Freudovu povahu a že to, co Jung řekl, Spielreinovou zneklidnilo kvůli ní samé. Johann Jakob Honegger junior byl student stejně starý jako Spielreinová a v té době se zaučoval u Junga v Burghölzli. V polovině června poslal Freudovi nevyžádaný dopis s juvenilním pokusem o analýzu mistra. ( Jung se o tom pokusu zmínil 271


Freudovi v dopise z 21. června 1909 a uvedl, že list byl odeslán před několika dny, tj. na vrcholu krize se Spielreinovou.) Ta analýza byla asi dost neškodná, jinak by se o ní Freud nebyl zmínil v červenci Oskaru Pfisterovi: „Honegger mě dobře odhadl; ten příklad ukazuje, že ten mladý muž má pro psychoanalýzu nadání.“114 Protože Honeggerův dopis se nikdy nenašel, historie se už dále tou věcí nezabývala. Předpokládalo se, že to jen další nadšený nováček poslal analýzu vycházející z autobiografických částí Freudových spisů, jako to učinil Otto Rank v roce 1904. Nedávno však si francouzský psychoanalytik Fran çois Roustang povšiml něčeho, co mělo být od prvopočátku jasné: Ať už Honegger napsal cokoliv, nejdřív to probral s Jungem – takže v tomto ohledu to byla stejně tak Jungova analýza, která se opírala o jeho osobní známost s Freudem, jako něco, co Honegger vyvodil z četby autobiografických úseků knihy o snech nebo z Psychopatologie všedního dne.115 A tak, byť v zastřené podobě, vznikla v Curychu počátkem léta 1909 Jungova „analýza“ Freudovy povahy, zcela nepochybně z Honeggerova pera, a dost možná i z pera Spielreinové. Freud rovněž dostal poštou krátký článek o interpretaci snů, který Jung napsal na podzim předchozího roku pro Binetovu publikaci L’Année psychologique. V krátkém textu „Analýza snu“ Jung vychází ze smyšleného snu, který se mohl zdát Faustově Markétce – snu o vzdáleném králi, který byl bezmezně věrný. Tím by bylo, jak Jung zdůraznil, splněno v zastřené podobě současné přání (aby byl Faust věrný). Jung pak vysvětluje, jak by se k Markétce choval při analýze: Odhalil by její milostnou historku, tajné těhotenství, zklamání atd. Článek pak stručně popisoval další sen, rovněž o zklamané lásce. Ústřední postavou snu byl papež Pius X., první asociací je muslimský šejch („něco jako papež“), kterého snící osoba znala z cest, a první rovinou interpretace je, že „dodržuji celibát jako papež, ale chtěl bych mít mnoho žen jako muslim“.116 Člověk by musel identifikovat Junga jako onoho snícího a vědět, že náboženské parodie plné posměšných a sebeposměšných odkazů 272


na „papeže“ byly jedním z rysů korespondence s Vídní,117 aby začal tušit, že za postavou muslimského šejcha se skrývá Freud. Jung napsal článek v prvním listopadovém týdnu roku 1908. Freud dostal separát – „překvapující dárek v podobě vašeho článku“ – v polovině července 1909.118 Jung nenechal věci na pokoji. Jednu velkou chybu už udělal: když zpřetrhal svazky s Burghölzli, opustil Bleulerovu ochranu a obětoval svou vlastní institucionalizovanou základnu. ( Jak se dalo předvídat, z Jungova snu o tom, že bude jmenován vedoucím psychologické laboratoře a pak se dostane až na katedru psychiatrie, nebylo nic.) Nyní se dopustil další závažné chyby: začal dělat z Freudovy povahy problém. ( Je přinejmenším možné, že Jungovo laškování se Spielreinovou bylo alespoň částečně modelováno podle Jungova chápání Freudovy situace; v jednom okamžiku se totiž Jung překvapivě pokusil uvést Spielreinovou do vlastní domácnosti.)119 Musel patrně nějak pochopit debakl se Spielreinovou, a to znamenalo, že musel všechno nově promyslet, ale odmyslíme-li si nevychovanost, odpověď, kterou hledal, nakonec skrývala jeho povaha, nikoliv Freudova. Vzhledem k tomu, jak se věci měly, pálil mosty na obou stranách. Jung se možná domníval, že má ještě jiné možnosti. Přihlásil se za člena švýcarského vítacího výboru 6. mezinárodního kongresu experimentální psychologie, který se měl konat v srpnu v Ženevě pod předsednictvím Flournoyovým, který tuto příležitost ozvláštnil výzvou k obnovení vědeckého studia médií a k nové iniciativě v psychologii náboženství. S tímto kongresem byl propojen ještě kongres další, 1. mezinárodní pedagogický; pedagogika začala Junga zajímat zčásti díky pozorování reakcí jeho dcery na narození bratříčka. Zdá se však, že nakonec se Jung neúčastnil ani jedné z těchto konferencí, ačkoliv někdy během onoho období si našel čas na soukromou návštěvu Flournoye. Místo toho strávil prvních pět srpnových dnů v Mnichově, kde navštívil Kraepelinovu kliniku a snažil se získat stoupence mezi tamními asistenty. Než se vydal do Brém na schůzku s Freudem a Ferenczim, s nimiž měl odplout na lodi 273


George Washington do Ameriky, zajel do Basileje, aby navštívil matku a zašel za Häberlinem. A co bylo zatím se Spielreinovou? Srpen a září strávila na dovolené s rodiči v Berlíně a Kolbergu. Zachovalo se několik stránek deníku, který si tehdy začala psát; ty hovoří o dosud velmi mladé ženě, která se dojemně snaží nějak se vypořádat se svou situací – alespoň úvahami o „psychologii takzvaných zdrženlivých dívek, do kteréžto kategorie rovněž patřím“. Přiznává, že pociťuje „děsivou osamocenost“, „touhu po lásce“ a „strach z citové atrofie“. Zároveň deníku svěřuje, že se ráda na sebe dívá do zrcadla, když je až do pasu nahá a záclony v okně jsou maličko nezatažené: … je to moc hezké, když mě někdo obdivuje; až do pasu nepociťuji rozpaky; těšilo mě, že mám obrysy dospělé ženy, byla jsem šťastná, že mám tak hebkou pokožku, nádherné křivky a že jsem pěkně vyvinutá. I když mám docela obyčejný obličej, mohu být přitažlivá. Co může být krásnějšího než zdravá mladá dívka, pokud je „panenská“?120

Pokud jde o Junga, prosí Spielreinová Osud, aby si dokázala udržet jeho přátelství – „Dovol, abych byla jeho andělem strážným, jeho inspirujícím duchem“ – byť se jí dostávalo i praktičtějších rad: Maminka tvrdí, že nemůžeme s mým přítelem zůstat přáteli, když jsme si jednou dali lásku. Muž nedokáže dlouhodobě vydržet čisté přátelství. Když na něho budu milá – bude chtít lásku.121

Těla z rašelinišť

Jak se dá předpokládat, Jung nebyl příliš vlídným spolucestujícím. S Ferenczim a Freudem se sešli v Brémách 20. srpna. Při 274


večeři Junga přemluvili, aby vypil sklenku vína – symbolické vymanění se z abstinence, tak drahé Forelovi a Bleulerovi a požadované od všech lékařů v Burghölzli. V důsledku toho se pak Jung pustil do dlouhého proslovu o nedávném objevu dokonale zachovalých koster v Brémách; přitom si spletl tento objev s mumiemi, které byly o něco dřív vykopány na belgických rašeliništích. (Mumie z rašelinišť byly pro archeologii velmi zajímavé, protože z nich lze poměrně dobře odhadnout podrobnosti o životě lidí i přesný způsob jejich smrti.) Freud chtěl, aby o tom přestal mluvit, ale Jung pokračoval. Freud omdlel. Příčina Freudových mdlob zůstává záhadou. Tvrdilo se, že Freud podezíral Junga, že si přeje jeho smrt. Možná. Samozřejmě že po celodenní cestě vlakem musel být poslech nesmyslného proslovu mladšího kolegy, kterého byl Freud zvyklý dosud ovládat, sám o sobě dost svízelný. Těžko říci, zda ten proslov byl pro Freuda nesnesitelnější kvůli určitým pochybnostem o nedávném Jungově chování. Zatím v Americe Stanley Hall čekal, až se dozví všechno o nových doktrínách týkajících se nervového zdraví.

275

mělo vyjít v listopadu, se pozvolna shromažďovaly a v Massachusetts Stanley Hall očekával své vznešené návštěvníky

Recommend Documents