MĚLKÉ SIBIŘSKÉ HROBY

Michael Krupa

MĚLKÉ SIBIŘSKÉ HROBY NA ÚTĚKU Z TÁBORA SMRTI

BRNO / 2006

Copyright © Michael Krupa, 1995 Translation © Jan Sládek, 2006 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2006 ISBN 80-7217-385-5 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-867-4 (ePub) ISBN 978-80-7217-981-7 (mobi)

S láskyplnou vzpomínkou na mou ženu Kathrene, jež zesnula klidně ve spánku dne 30. března 2004.

Předmluva Bradfordská univerzita měla v Michaelu Krupovi až do roku 1980, kdy odešel do důchodu, velmi spolehlivého člena ochranky, jehož všichni znali coby příjemného muže polského původu. Jako prorektor univerzity jsem se s ním pravidelně stýkal, ale skutečně dobře jsem jej poznal teprve o několik let později, prostřednictvím jeho knihy. Michael mi jednoho dne zavolal a požádal o schůzku. Chtěl vědět, zda bych si byl ochoten přečíst knihu, kterou sepsal po odchodu do důchodu — byly to vzpomínky na dřívější život, velmi upřímné a přesvědčivě podané. Byl jsem překvapen příběhem o neobvyklé lidské rozhodnosti a historických událostech, které mi nebyly neznámé — díky kontaktům s polskými důstojníky i prostými vojáky, s nimiž jsem sloužil během druhé světové války ve Skotsku, Palestině a Itálii. Slyšel jsem o mnoha statečných útěcích, ale Michaelovy zážitky je zcela překonávaly. Jeho popis válečných dobrodružství je neobyčejně napínavý a navíc velmi poučný. Jestliže se Michael Krupa domnívá, že mé vlasti vděčí za mnohé, pak svůj závazek prací na univerzitě více než splatil. Byl skvělým členem velmi dobrého týmu, avšak jistě nikdo z kolegů netušil nic o jeho zážitcích z mládí. Knihu vřele doporučuji. A. J. Thayre rektor Bradfordské univerzity, bývalý hlavní manažer a ředitel Halifaxské stavební společnosti, bývalý podplukovník Highlandské lehké pěchoty Leden 1988

Mapa cesty Michaela Krupy

Úvod Michael Krupa žije ve vesnici nedaleko Bradfordu v západním Yorkshire. Bradford je plný lidí jako on, pocházejících z Polska a dalších částí východní Evropy. Mnozí Poláci byli během druhé světové války vyhnáni ze svých domovů sovětskými úřady, často deportováni do Sovětského svazu a propuštěni teprve na základě „amnestie“ dojednané mezi Stalinem a polskou exilovou vládou, což jim umožnilo odcestovat do Persie. Velká část mužů se připojila k polským vojenským jednotkám v severní Africe nebo Velké Británii a statečně se podílela na osvobozování evropského kontinentu od nacistické nadvlády. Po druhé světové válce se většina z nich usadila v Británii a postupně se k nim přidali lidé osvobození z nacistických koncentračních táborů. Ve stejné době se do Británie dostávaly také ženy a děti, které strávily většinu války v bezpečných částech Britského impéria. Těžce postižené textilní podniky v bradfordské oblasti jim nabízely pracovní místa, a výrazně jim tak ulehčily nový začátek, zejména když si uvědomíme, že v oné době pro ně byla mnohá jiná místa nedosažitelná. Ačkoli uprchlíci ze sovětských a nacistických koncentračních táborů měli velmi podobné zkušenosti, přesto jednotlivé osudy byly naprosto jedinečné a každý nově příchozí nabízel svůj vlastní příběh. Většinou byl plný hrůz a utrpení, hladu, násilí a strachu o život. Byly to zkušenosti několika málo let, ale své stopy zanechaly na dlouhá desetiletí. Příběh Michaela Krupy je v mnoha ohledech rozhodně výjimečný. Nebyl součástí čtyř masových deportačních vln Poláků do Sovětského svazu z let 1940 a 1941 a nevztahovala se na něj ani „amnestie“, jež byla výsledkem dohody mezi sovětskými a polskými vyjednavači v roce 1941. Do Británie se nedostal přes Persii. Jako údajný německý špeh se ocitl v nechvalně známém moskevském vězení Ljubljance, kde byl vystaven brutálnímu zacházení a mučení. Jen díky svému předchozímu pobytu v jezuitském klášteře v sobě dokázal najít dostatek duševní síly, aby přežil nelidské útrapy, které tu na vězně čekaly. Je jedním z mála lidí, kterým se podařilo uniknout dvěma přísně uzavřeným společnostem: jezuitům a Sovětům. Není tedy nijak překvapivé, že dominantním tématem celé knihy je svoboda. V mnoha ohledech se Krupův příběh příliš neliší od zkušeností milionů lidí, jimž Stalinův režim zničil život, kteří jako on trpěli ve vězeních a pracovních táborech zřizovaných NKVD a jejím nástupcem KGB. Osud těchto nebohých obětí barbarského systému byl po dlouhou dobu zahalen neprostupnou mlhou. Dnes se však po několika prvních svědectvích objevují desítky dalších a jejich autory jsou často lidé, kteří věznění přežili jakoby zázrakem. Největší vděk si jistě zaslouží Alexandr Solženicyn, jenž ve svém románu Souostroví Gulag použil svědectví tisíců stejně postižených druhů a vytvořil tak velkolepé dílo, obžalobu sovětského trestního systému. Sovětské úřady vytvořily organizaci podporující násilí a teror, která se stala předzvěstí nacistických hrůz a výrazně je přežila. Proč je nutné vydávat další svědectví o těchto událostech? Podle mého názoru existuje hned několik přesvědčivých důvodů. První je fakt, že Krupa se narodil v Polsku a na rozdíl od většiny Rusů, kteří se dostávali do nápravných zařízení, zažil v meziválečném období relativně svobodné společenské poměry. To jistě byla příčina jeho nesmiřitelně kritického pohledu na sovětský represivní systém, jímž se výrazně odlišoval od svých ruských spoluvězňů, a také důvod, proč nikdy nepřestával věřit ve svůj útěk. Kniha navíc není pouze popisem sovětských vězení a pracovních táborů, byť v tomto ohledu přináší řadu nových informací. Pojednává o útlaku a svobodě, o neústupné touze polského mladíka osvobodit se z otroctví represivního systému, nejprve z tenat jezuitského řádu, poté ze spárů sovětských úřadů. Bezesporu je možné říci, že zkušenost získaná v boji s prvním nepřítelem jej posílila při boji s druhým.

Pro Michaela Krupu nebyl pracovní tábor metaforickým ani doslovným koncem života, na rozdíl od mnoha dalších vězňů, ale jen zastávkou na cestě dlouhé několik tisíc kilometrů, vedoucí z jižního Polska do Afghánistánu. Prošel při ní samotným srdcem Stalinova Ruska a na vlastní oči viděl zmatky způsobené válkou. Na základě „amnestie“, jež byla výsledkem podpisu polsko-sovětské smlouvy z července roku 1941, bylo z táborů propuštěno mnoho Poláků a po Stalinově smrti v roce 1953 i nemálo Rusů. Na Krupu jako údajného špiona se omilostnění nevztahovalo. Nezbývalo mu než uprchnout. Byl to výjimečný čin, který si rozhodně zaslouží, aby byl zaznamenán. Z rozhovorů s mnoha Poláky žijícími v Británii velmi dobře vím, že Krupův příběh obvyklým zážitkům deportovaných Poláků odpovídá jen částečně. Jeho vyprávění není jen strohý, věcný popis jednotlivých událostí, ale ani podrobné pojednání o podstatě sovětského systému. Je to napínavý příběh udržující čtenáře neustále v napětí. Krupa nás vede od jedné napínavé situace ke druhé, přibližuje tragické zážitky a neustále nás udivuje výjimečnou schopností lidského ducha přežívat ve zdánlivě beznadějných podmínkách. Na rozdíl od mnoha dobrodružných knih nejde v žádném případě o fikci; Krupova kniha je v mnoha ohledech daleko zajímavější než ten nejlepší smyšlený příběh. Čteme v ní o osudech muže, jenž se dokázal v nepředstavitelně krušných podmínkách postavit celému systému, a to při plném vědomí, že sebemenší chybu zaplatí životem. Poutavost hrdinových osudů spočívá zejména v kontrastu osaměle bojujícího jedince, stojícího proti nejdokonalejší represivní mašinérii, kterou lidstvo ve svých dějinách vytvořilo. Krupa však rozhodně není žádný superman. Je to chvílemi slabá a zranitelná lidská bytost, člověk, který udělal jednu velkou chybu, a jako všichni ostatní v podobné situaci za ni měl zaplatit životem. S nečekaným přispěním osudu se mu ale podařilo přežít a vyhnout se „mělkým sibiřským hrobům“, z nichž některý již čekal na jeho tělo. Ačkoli Krupovu knihu můžeme bez rozpaků označit za thriller, není jím v pravém smyslu toho slova. Čtenáře neustále dojímá lidskostí a silou charakteru hrdiny, jenž právě díky těmto kvalitám dokázal přežít. On sám nicméně ochotně přiznává, že kromě odvahy a zdravého úsudku mu v mnoha situacích zcela zásadně přišla na pomoc Štěstěna. Knihu lze podle mého názoru doporučit také těm, kdo jsou velmi dobře obeznámeni s tímto úsekem dějin dvacátého století. V případě zločinů Adolfa Hitlera a jeho přisluhovačů se již dnes objevují snahy o zpochybnění jejich historické věrohodnosti a stejná situace nastane časem jistě i kolem událostí, které by byly v žargonu sovětských aparátčiků označeny jako „eliminace kontrarevolučních živlů“. Kniha poskytuje další důkazní materiál pro obžalobu, jasně ukazuje, jaké zrůdnosti se odehrávaly v lůně sovětského systému. Poté co Krupa uprchl z gulagu, procestoval, převlečen za obyčejného pracujícího člověka, velkou část Ruska. To se nepodařilo mnoha cizincům, a proto jsou jeho zážitky tak výjimečně poutavé; skvěle doplňují naše představy o životě prostých lidí za Stalinovy vlády. Jen velmi málo neruských cestujících zanechalo svědectví o cestách vlakem, o životě na železničních stanicích a v malých ruských městech v létě roku 1941, tedy době krize způsobené vpádem Hitlerových vojsk. Krupa na útěku viděl a zažil věci, které se oficiálním návštěvám rozhodně neukazovaly, a velmi živě nám je přibližuje. Čtenář neznalý tohoto období evropské historie možná uvítá několik málo slov o dějinném pozadí zachycených událostí. Polsko, Krupova rodná země, bylo v té době relativně mladý stát vytvořený po skončení první světové války na území, které bylo do té doby rozdělené mezi tři velmoci, carské Rusko, Rakousko-Uhersko a Německo. Spojit tyto tři oddělené oblasti do jednoho administrativního a ekonomického celku byl více než nesnadný úkol.

O vnější hranice země se nadále vedly spory. Polsko pociťovalo nepřátelství ze strany mocných sousedů na západě i na východě, tedy Německa a Sovětského svazu. Poválečné hospodářské krize zbrzdily ekonomický rozvoj země. Před vypuknutím druhého světového konfliktu bylo Polsko stále ještě převážně zemědělskou zemí, na samém prahu rozsáhlejší industrializace. Obyvatelstvo bylo chudé. Michael Krupa se narodil v prosté rodině venkovanů, kteří se podobně jako jejich spoluobčané snažili uživit na malém kousku země, případně drobným podnikáním. Porodnost byla v té době vysoká a hlavní starost rodičů spočívala v zajištění budoucnosti svým dětem. Bystří chlapci mohli uniknout těžkému osudu svých předků vstupem do řádu, který jim poskytne kvalitní vzdělání a rodině vytouženou společenskou prestiž i uznání. Takový život čekal na Michaela Krupu, avšak on jej zavrhl. Po útěku ze semináře se ocitl v polské armádě a osobně se zúčastnil bojů po vpádu německých vojsk, ke kterému došlo 1. září 1939. Hitler si připravoval půdu pro uskutečnění svého dávného snu o podmanění slovanského území rozbitím Československa v letech 1938 a 1939. Dalším naprosto logickým krokem bylo obsazení Polska, ale vzhledem k otevřené podpoře polské vlády ze strany Velké Británie a Francie mnozí tento vývoj považovali za nepravděpodobný. Hitlerovi se však podařilo odstranit nebezpečí, že bude v případě vpádu do Polska napaden Stalinem, s nímž k všeobecnému překvapení uzavřel 23. srpna 1939 pakt o neútočení. Měl tedy volné ruce k útoku, který se odehrál právě 1. září téhož roku. Polské ozbrojené síly sice kladly hrdinný odpor, ale proti převaze nepoměrně lépe vyzbrojeného nepřítele neměly prakticky žádnou šanci. Armáda trpěla nedostatkem prostředků, aby investovala do moderních zbraní, takže obětavý boj Poláků byl zcela marný. Krupa nám popisuje, jak se proti německým tankům vydávali vojáci s čerstvě nabroušenými šavlemi a několika málo drahocennými náboji, a potvrzuje tak skutečně žalostný stav polské armády, jehož hlavními příčinami byly přežité představy o podobě válečného konfliktu v hlavním velitelství a celková ekonomická zaostalost země. Součástí německo-sovětské smlouvy byly také tak zvané tajné dodatky upravující rozdělení Polska a pobaltských států mezi obě velmoci. Jakmile Stalinovi začalo být jasné, že Hitler je blízko celkovému vítězství nad Poláky, sovětská armáda překročila 17. září 1939 východní hranici země a včlenila východní část Polska do Sovětského svazu. Polská armáda tak neměla kam ustupovat a vláda ztratila jakoukoli naději na úspěšnou obranu. Prostí obyvatelé, kteří se v první chvíli domnívali, že Rudá armáda přichází jako pomocník a osvoboditel, záhy zjistili, jak hluboce se mýlili. Během následujících dvou let se konaly čtyři masivní vlny deportací Poláků z obsazené východní části země. Hrozný osud vysídlenců postihl pravděpodobně milion a půl lidí. V roce 1939 zajala sovětská armáda přibližně 181 000 polských vojáků a asi 15 000 důstojníků, drtivá většina z nich byla odvezena do pracovních táborů. Je známo, že mnozí byli záhy postříleni a skončili v masových hrobech v Katyni a na dalších místech. Masovým deportacím nepředcházela zatčení a nekonaly se žádné soudy. Většinu obětí probudili uprostřed noci a s trochou jídla a šatstva odvedli na nejbližší železniční stanici, kde již čekaly vlaky s nákladními vagóny, ve kterých deportovaní absolvovali cestu na východ, buď do nápravného (pracovního) tábora, nebo do místa „nuceného pobytu“, tedy vyhnanství — to se týkalo především žen, dětí a starších lidí. Dostávali se do neobyčejně odlehlých končin, vzdálených železnici i větším městům, žili v narychlo postavených, velmi chatrných dřevěných ubikacích, pod neustálým dohledem pracovníků NKVD. V navýsost nepříznivých klimatických podmínkách museli vykonávat těžkou práci, většinou pod širým nebem. Mnozí se ocitali v družstvech či na státních farmách v Kazachstánu, kde byly životní podmínky takřka stejně nesnesitelné. Někteří Poláci se před cestou do pracovního tábora dočkali jakéhosi soudu. Patřil k nim také

Michael Krupa, kterého odsoudili podle článku 58 sovětského trestního řádu. Ten obsahoval čtrnáct bodů pokrývajících všechny typy kontrarevoluční činnosti, v souladu s její definicí trestním řádem. Krupovým zločinem, tedy „podezřením ze špionáže“, se zabýval odstavec 6. Trestem, po svém vypršení obnovitelném, pro člověka odsouzeného na základě takového obvinění bylo obvykle osm let v nápravném pracovním táboře. Krupa „dostal“ deset let s doporučením, aby zbytek života strávil ve vyhnanství na Sibiři. Na rozdíl od většiny Poláků však Krupa nebyl odsouzen v místním vězení, ale dopraven do Ljubljanky, kam se dostávali jen lidé obvinění ze skutečně závažných zločinů. Jeho popis zážitků z moskevského vězení je neobyčejně cenný, neboť podobných svědectví je k dispozici jen velmi málo. V mnoha ohledech doplňuje zprávu podanou jeho krajanem Alexandrem Watem. Po odsouzení prošel Krupa procesem, který Solženicyn označuje jako „sociální profylaxi“, byl vyčleněn ze společnosti a odvezen do pracovního tábora, známého pod lidovým označením gulag. Většina takových nápravných zařízení se nacházela v odlehlých částech země, ve velmi krutých klimatických podmínkách. Velký počet táborů byl soustředěn kolem Archangelska, poblíž Bílého moře, v republice Komi na východě a podél železniční tratě z Vologdy, města ležícího severně od hlavního města, vedoucí na východ do Kirova a na sever k řece Pečoře. Mnoho pracovních táborů bylo na východní Sibiři a kolem řeky Kolymy. Krupa se dostal do pečorské oblasti. Každý tábor tu byl obklopený ostnatým drátem, hlídaný ozbrojenými hlídkami a také strážemi na věžích. Prakticky se z něj nedalo uniknout, a pokud někdo přece jen překonal ostrahu, dlouho nepřežil. Pracovní normy byly tak tvrdé a jídla tak málo, že vězni nedokázali vydržet alespoň trochu při síle. Úmrtnost byla neobyčejně vysoká, jen málokdo přežil déle než rok či dva. Stejný osud by čekal i Krupu, pokud by zůstal v táboře, a on si toho byl velmi dobře vědom. Když do Sovětského svazu 22. června 1941 vpadla německá vojska, Britové v roli prostředníků stáli u podpisu smlouvy mezi polskou exilovou a sovětskou vládou, podle níž měli být Poláci propuštěni z táborů a shromážděni na vybraných místech. Nicméně Krupa patřil k politickým vězňům, takže tato amnestie se na něj nevztahovala. Ačkoli se tedy nedostal z tábora, nový konflikt mu podle jeho vlastních slov poskytl jedinečnou příležitost k útěku. Zbytek je již jeho osobní příběh, který se naprosto vymyká jakýmkoli běžným kategoriím. Co mu tedy, nahlíženo z velkého časového odstupu, pomohlo přežít? Byl mladý a jistě mu přálo štěstí, to je jisté, ale podle mého názoru stejně významnou roli hrála jeho povaha a inteligence, výsledek vrozených dispozic a výchovy. Sám sebe stále nabádá ke klidu a zdrženlivosti a záhy dochází ke správnému názoru, že jen přísnou sebekontrolou může uniknout represím ze strany velení tábora. Výcvik v meditaci, který mu poskytli jezuité, mu opakovaně poskytuje duševní sílu, díky níž se dokáže rozvážně, ale rozhodně postavit nebezpečí. Pro únik byly nezbytné jeho výjimečné jazykové schopnosti, samozřejmě především výtečná znalost ruštiny. Nejen že mohl konverzovat s lidmi kolem sebe, aniž by se musel bát prozrazení (s jednou výjimkou), ale mohl také čas od času číst noviny, takže neztrácel kontakt s nejnovějším vývojem válečného konfliktu a mohl se snáze vyhýbat nebezpečným oblastem. Často se zmiňuje o své fotografické paměti, která se skvěle osvědčila ve chvílích, kdy si musel velmi podrobně zapamatovat mapu své cesty. Ale ani všechny tyto skvělé předpoklady by mu pravděpodobně nebyly nic platné, kdyby německá vojska nezaútočila na Sovětský svaz. Celou zemi zachvátil chaos. Krupa se nejprve kvůli nedostatku kvalifikovaných pracovních sil odvedených na frontu dostal ven z tábora a poté se mu podařilo uprchnout a přidal se k milionům Rusů, kteří se pod tlakem rychle postupujícího nepřítele dali do pohybu. Všude, kde se ocitl, byly nádraží i vlaky přeplněné lidmi, takže se mohl pohybovat

naprosto anonymně, což by v době míru jistě nebylo možné. Je typické, že když se dostává na takřka opuštěnou stanici, má strach vystoupit, neboť se bojí, aby nevzbudil přílišnou pozornost. Kniha je skvělou a významnou zprávou o osudu Poláků ve Stalinově Rusku za druhé světové války. Je to rozsáhlý příspěvek na téma lidské svobody, její ceny a hrůz otroctví. Je protisovětská, ale nikoli protiruská. O tom se můžeme snadno přesvědčit z autorových láskyplných slov věnovaných dvěma prostým Rusům, kteří mu zachránili život. Jejich křesťanská víra je zachránila před zoufalstvím z osobní ztráty a navíc je povzbudila, aby riskovali život pro naprosto cizího člověka. Dimitrijev a Irena si zaslouží naši vzpomínku. Thomas Lane Fakulta Evropských studií, Bradfordská univerzita

PRVNÍ KAPITOLA: Polská vrchovina V jihozápadním Polsku, nedaleko starobylého hlavního města země Krakova, u silnice vedoucí z Wadowic do Myślenic a poté dále jižním směrem k Tatrám a krásnému městu Zakopane, leží malá polská vesnice Rudnik. Obývala ji sotva tisícovka zemědělců. Každá domácnost zde měla malý kousek půdy, jenž se táhl směrem k Dalinu, blízké hoře zcela zarostlé břízami, borovicemi a jedlemi. V hustém lese rostlo množství hub a spodní části svahů byly v letních měsících pokryty hustým kobercem borůvek, malin a ostružin. V teplém horském klimatu se vesničané starali o své zahrady plné věkovitých jabloní, švestek a hrušek, z nichž mnohé pamatovaly několik generací. Byli z velké části soběstační, obvykle vlastnili několik krav, slepice a kozy. Ti movitější si vykrmovali prasata a v každém domě měli koně a bryčku na svážení sena. Ačkoli hlavním zaměstnáním všech zdejších lidí bylo obdělávání půdy, prakticky každý obyvatel vrchoviny byl odmalička také tesař a zedník, takže si mohl na půdě, kterou zdědil po svém otci, postavit vlastní dům. Byly to jednoduché stavby, základy tvořily mohutné ploché kameny pospojované cementem, stěny byly z natěsno přiražených jedlových klád. Zevnitř je pokrývala široká dřevěná prkna, do hladka ohoblovaná a opatřená lakovým nátěrem. Střechy byly doškové a šindelové. Obytný prostor byl velmi stísněný. Většinou sestával ze dvou pokojů, velké obytné kuchyně s ohromnou primitivní pecí, velkým borovicovým stolem, který hospodyně každý den pečlivě drhla (byl centrem společenského života domácnosti), a několika dřevěnými lavicemi, jež se za chladných zimních nocí přisouvaly co nejblíže ke kamnům. Jako lůžko pro děti sloužila jednoduchá dřevěná postel se slamníkem a velkou měkkou prošívanou peřinou, plněnou peřím. Druhá místnost během dne sloužila jako obývací pokoj a v noci zde spal majitel s paní domu. Na dřevěných stěnách visely obrázky svaté Panny Marie a Ježíše Krista. Zdejší obyvatelé byli většinou hluboce věřící lidé a před ukládáním dětí ke spánku se pravidelně odříkávaly modlitby. Horalé si své domy nejen stavěli, ale také si je zdobili zajímavým vyřezáváním, které můžete dodnes spatřit ve starobylých vesničkách, roztroušených podél úpatí hor. Vyráběli si rovněž vlastní hudební nástroje, většinou ze dřeva tisů, které hojně rostly ve spodních částech svahů. Jejich jedinou zábavou byla hudba a tanec. V neděli se vždy oblékli do svých nejlepších šatů a vydali se do kostela. Muži měli světlé vlněné kalhoty, po obou stranách nohavic ozdobené červenou šňůrou. Na kapsách byly výšivky s motivem bodláku. Lehké kožené sandály se ke kotníkům připevňovaly pevnými pásky z kozí kůže. Každý muž měl bílou lněnou košili a klobouk, jehož okraj byl lemován bílými korálky. Nicméně nejdůležitější součástí nedělní výbavy byla takzvaná clupaga, jež sloužila zároveň jako sekyra a vycházková hůl. Topůrko bylo vyrobené ze dřeva lísky a hlavu ukovali z těžkého kusu železa. Během týdne ji horalé používali jako oporu, když šplhali po zdejších strmých kopcích. V neděli a ve sváteční dny sloužila především coby ozdoba a nezbytná výbava k tanci, který demonstroval jednotu místních lidí v boji proti nepřátelům. V tyto dny se samozřejmě s velkou péčí oblékaly i ženy. Nosily barevné, bohatě vyšívané sukně a bílé, rovněž výšivkou zdobené halenky. Střevíce byly z jemné kůže a zavazovaly se na těsno až ke kotníkům. Dlouhé husté vlasy si ženy svazovaly pod vlněné šátky. V neděli se také pečlivě myly, hřebelcovaly koně a čistily kočáry. Celé rodiny se pak společně vydávaly do kostela, aby zde poprosily Boha za klid a blahobyt. A právě v jedné z takových malých půvabných vesniček jsem se před sedmdesáti lety narodil otci

Polákovi a matce Rakušance. Tatínek byl vedoucím v malém obchůdku se zemědělskými potřebami, který místní zemědělce zásoboval vším potřebným zbožím, mimo jiné také parafínem, svíčkami (ve vesnicích nebyla elektřina ani plyn), cukrem, sirkami a cigaretami. Ve většině obchodů se směňovalo zboží, neboť peněz bylo jen velmi málo a často nebyly vůbec. Lidé do obchodu nosili vejce, máslo, sýr a ovoce a odnášeli si parafín, cukr nebo cigarety, pokud cena nebyla přemrštěná. Jakmile bylo obchodování u konce, otec naložil čerstvé zboží na svou bryčku a vydal se s ní na trh do Krakova, kde vše do posledního vejce prodal a za utržené peníze nakoupil nové zásoby, aby následující den mohlo směňování pokračovat. Byl to v mnoha směrech těžký a tvrdý život. Horalé ale mohli volně cestovat z vesnice do vesnice, zajíždět do měst a v případě potřeby i do cizí země. Směli navštěvovat kostel, mohli se těšit alkoholem a veselou zábavou při hudbě. Nikdo jim nezakazoval otevřeně mluvit o svých láskách a trápeních. Vesnice Rudnik se pyšnila základní školou, v níž jsem i já poprvé usedl do lavice. Bratr Wladek byl o dva roky starší, ale já ho záhy dohonil, takže jsme chodili do stejné třídy. Dobře mi šlo počítání, čtení i psaní, ale nijak se mi nevedlo při dodržování školních předpisů. Neustále jsem byl učiteli trestán za různé potyčky a zlobení. Obvyklým způsobem byla rána pravítkem přes ruce nebo pobyt ve škole po vyučování. Z doby, kdy mi bylo asi sedm let, si pamatuji následující příhodu. Odpykával jsem si jeden z obvyklých trestů v kabinetu ředitele školy. Dveře byly zamčeny a já měl za úkol dokončit nějaký úkol. Strašně jsem se nudil, a tak jsem otevřel okno, vylezl na parapet a skočil do ředitelova záhonu se zeleninou. Odtud jsem skryt před zraky lidí doběhl domů, kde mě samozřejmě čekal pořádný výprask od otce. Ředitel byl tak šťastný, že jsem si při útěku nezlomil vaz, že mě několik následujících týdnů po škole raději nenechával. Pokud se dobře pamatuji, vždy jsem velmi dobře skákal. Když byl otec na trhu, hrávali jsme si s Wladkem ve stodole. Navzájem jsme se pobízeli ke skoku z okna stodoly do hromady sena z výšky zhruba osmi metrů. Zatímco Wladek byl vždy velmi opatrný, já se bez rozmyslu vrhal do měkkého sena a přitom se hlasitě smál a křičel. Později jsem se stal přeborníkem středních škol ve skoku na lyžích, při jedné příležitosti se mi podařilo doletět do vzdálenosti celých čtyřiceti metrů. Tato neohroženost mi zůstala po celý život a pravděpodobně mi několikrát zachránila život, takže vám dnes mohu vyprávět tento příběh. Na střední škole v Sułkowicích jsem se poněkud zklidnil a začal pracovat. Moc se mi líbilo vše, co nějak souviselo s přírodou. Miloval jsem vůni borovicového dřeva, zvuk horských potoků řítících se z prudkých svahů, zpěv ptáků i barvy divokých květin. Ze všeho nejvíc mi ale učarovaly hory. Letní prázdniny jsem, vyzbrojen svou clupagou, trávil šplháním po krkolomných stezkách a koupáním v chladivých horských jezírkách. V zimě jsem s nadšením sjížděl zasněžené svahy. V této maličké horské vesnici jsem strávil většinu z nejšťastnějších dnů svého života.

DRUHÁ KAPITOLA: Jezuité V Polsku bylo náboženství vždy velmi důležité. Mít v rodině kněze se považovalo za nejvyšší čest, zejména pokud šlo o tak početnou rodinu, jako byla ta naše. Měl jsem šest bratrů a dvě sestry. Během posledních let na střední škole se rodiče intenzivně zabývali mým dalším osudem, ovšem zcela bez mého vědomí. Radili se s místním farářem, který na základě skvělých školních výsledků usoudil, že jsem ideální kandidát pro kariéru duchovního. Rodiče mi opakovaně naznačovali, jaké se mnou mají úmysly, ale já vždy reagoval nejednoznačně. Nedokázal jsem říci jasné „ne“, čímž jsem jen podněcoval jejich nadšení a vyvolával naděje. Někdy během posledních šesti měsíců na střední škole mě po příjezdu domů čekali oba rodiče, farní kněz a mohutný, zbožně vyhlížející, ale jinak spíše nepříjemně působící muž, který se na mě, jak se mi zdálo, díval spatra. Ukázalo se, že je to nejvyšší zástupce jezuitského semináře v Nowym Sączu. Onoho večera se během neformálního hovoru rozhodlo o mém dalším osudu. Velmi jsem toužil po vzdělání a rozhodně jsem nechtěl zbytek života strávit v Rudniku. Navíc mě lákaly přísliby zimního lyžování a letních radovánek, mezi nimiž neměl chybět milovaný tenis. Těšil jsem se, že budu bydlet v idylickém Nowym Sączu, ležícím na břehu řeky Dunajce. Navíc jsem uvěřil, že být přijat do semináře je nejvyšší pocta, přestože rodiče za toto privilegium museli zaplatit značnou sumu peněz. Byl jsem ještě příliš mladý, než abych si uvědomoval, jak velkou osobní oběť musí přinést člověk, který se chce stát knězem. Nevěděl jsem nic o složitostech života na jezuitské koleji. Doposud jsem ani nepomyslel na děvčata a o takzvaných lákadlech života se u nás doma nikdy nemluvilo. V semináři se vyžadovala podstatně větší kázeň než na střední škole a nesrovnatelně vyšší byly také studijní nároky. Nejvíc času jsme trávili četbou knih, které nám pečlivě vybírali jezuitští učitelé. Odpočinek při šachu, tenisu či lyžování jsme si mohli dopřávat pouze dvě hodiny denně, obvykle v časných dopoledních hodinách. Nikdy jsem neměl potíže s cizími jazyky, latina, řečtina a němčina mi šly do hlavy jakoby samy od sebe. Obvykle se stávalo, že zatímco ostatní studenti vysedávali s hlavou zabořenou do knih, já se nudil. Brzy jsem si uvědomil, že mám fotografickou paměť a vše potřebné se učím neobyčejně rychle. Z dlouhé chvíle jsem opět začal zanedbávat své povinnosti. Často jsem se namísto do třídy potají vydal k řece a celé odpoledne pak strávil koupáním v chladivém Dunajci. Po návratu si mě zavolal prefekt do své pracovny a naléhavě mne káral. Jeho varování ale nemělo valného účinku, takže mi nakonec zakázali volný pohyb. Do konce školního roku jsem se po každé hodině musel hlásit ve studovně. V semináři jsem strávil čtyři roky, do Rudniku jsem se vracel pouze během prázdnin. Moji sourozenci stáli rodiče hodně peněz, kterých jsme i tak nikdy neměli nadbytek. Věděl jsem, že se ode mě čeká vstup do kláštera, ačkoli jsem se k takovému kroku necítil nijak povolán. Jezuité o mé nerozhodnosti věděli a projevovali značnou trpělivost, doufali, že k tomu, abych se stal jedním z nich, postačí jemný nátlak rodičů. Většina studentů semináře brala přísahu věrnosti jako naprosto přirozenou věc. Přestože jsem vynikal ve studiu, byl jsem mladík plný života a příliš jsem nechápal, proč mě nutí, abych vstoupil do kláštera. Jezuité však velmi dobře věděli, jak zacházet s podobnými horkokrevnými mladými muži, a pomalu, jemnými, ale neobyčejně účinnými metodami obraceli mou mysl ke službě Bohu. Neustále mě vedli k tomu, abych přemítal o božím úradku a především o tom, jaká by to byla pro mou rodinu čest, kdybych se zcela odevzdal Pánu. Nemusel bych se starat o peníze, stravu, oděv ani bydlení. Ale především by se mi dostalo věčného spasení.

Takové vyhlídky postupně nabývaly na přitažlivosti, zejména pro mladíka, který doposud neměl naprosto žádné zkušenosti s opačným pohlavím. Během čtyřletého studia všichni studenti procházeli neobyčejně přísným výběrem a pouze těm nejlepším bylo nakonec povoleno vstoupit do jezuitského řádu. Na počátku posledního roku obdrželi rodiče dopis potvrzující, že se mi dostalo této výjimečné cti. Stál jsem na křižovatce života. Otec mě poslal na prázdniny do Zakopaného, vysokohorského střediska v Tatrách, kde jsem měl dostatek času přemítat o své budoucnosti. Pokud bych se odmítl stát sluhou božím, velmi bych zklamal své rodiče, kteří tvrdě pracovali, aby mi mohli poskytnout vzdělání, a doufali, že budou mít v rodině kněze. Byl jsem přesvědčen, že je mou povinností splatit svůj dluh. Ačkoli jsem ke vstupu do kláštera necítil vnitřní nutkání, byl jsem zvědavý i odvážný chlapec, kterého lákala cesta do neznáma. Po návratu ze Zakopaného jsem se s matkou vydal do Kalwarie, k pomníku svaté Panny Marie v benediktýnském klášteře, který každý rok navštěvovaly tisíce poutníků z celé země, aby zde prosily o radu. Poklekl jsem před posvátnou sochou a zabral se do modlitby. Přitom jsem zcela upadl do vytržení. Zdálo se mi, že Bůh chce, abych se stal mnichem. To on mě přivedl ke svatyni a pomohl mi při rozhodování. Vrátil jsem se k matce, políbil jí ruku a oznámil, že vstoupím do kláštera. Když jsme se vrátili domů, zjistil jsem, že otec v předtuše mé kladné odpovědi vyplnil všechny potřebné formuláře. Trvalo však ještě celé dva měsíce, než jsem byl přijat. Nejprve jsem musel projít tříměsíční zkušební lhůtou a teprve po jejím uplynutí jsem se mohl stát novicem. Čekaly mě dva roky usilovného studia jako přípravy ke konečnému slibu věrnosti. Během celé této doby budu mít možnost své rozhodnutí změnit. Stále dokola jsem pročítal pravidla pro budoucí jezuitské bratry, ale jejich skutečný význam jsem nechápal. Vše překrývala touha po dobrodružství a nadšení z brzké cesty do neznáma. Následující dva týdny byly neobyčejně hektické a vzrušené. Matka trávila celé hodiny pečlivým označováním všech mých osobních věcí jménem a číslem 22, které mi bylo přiděleno pro pobyt v klášteře. Rozloučil jsem se s přáteli a příbuznými — všichni hovořili o velké cti, které se jim dostalo mým přijetím do jezuitského řádu. Zabalil jsem si oděv a ostatní věci do dvou velkých kufrů a rodiče mě odvezli drožkou na nádraží. Zde jsem na nástupišti s očima a tvářemi zalitými slzami políbil matku a otce a poděkoval jim za vše, co pro mě udělali. Záhy jsem se vydal na cestu do Stare Wiesy na jihu Polska, kde jsem měl začít nový život, odevzdat tělo i duši jezuitům, pro něž jsem byl jen další nezkušený mladík ochotný stát se poslušným sluhou, připravený přijímat všechny příkazy a vzdát se světského života výměnou za přísné odříkání.

TŘETÍ KAPITOLA: Život v klášteře Život za zdmi kláštera se nijak nepodobal mým představám. První tři měsíce jsem trávil pod velmi přísným dohledem asketického duchovního otce, který byl určen právě pro tento úkol. Pečlivě hodnotil moji povahu, zadával mi různé podřadné práce, jako například čištění toalet a mytí či leštění podlahy. Někdy jsem po splnění svých ranních povinností našel při návratu z oběda pečlivě nablýskanou podlahu znovu celou mokrou. Čekalo se ode mě, že ji bez jediného slova odporu do sucha vytřu a znovu naleštím. Zaťal jsem zuby a předstíral, že nic a nikdo nedokáže zlomit mou trpělivost a poslušnost. Podařilo se mi je přesvědčit. V den, kdy uplynuly tři měsíce od příjezdu, jsem dostal jezuitskou tuniku a stal se novicem. Život v noviciátu byl velmi jednotvárný. Vstával jsem v pět hodin za zvuku klášterního zvonu a hned odcházel do společné místnosti, kde jsem trávil hodinu meditacemi, jejichž obsah byl určován vždy předešlého večera mým osobním duchovním otcem. Následovala mše a po ní svaté přijímání. Poté přišla snídaně. Pak čtyři hodiny náročného studia a oběd. Po něm nám dopřáli hodinu na odpočinek, obvykle jsme jej trávili hrou v šachy nebo stolním tenisem. Poněkud osvěženi jsme se věnovali svým pravidelným povinnostem a různým pracím, které nám byly přidělovány. Náš klášterní den končil dvěma hodinami četby, studiem Bible, latinou a příběhy světců. Během večera všichni novici obdrželi od mistra nové instrukce pro ranní meditaci. Před odchodem na lůžko, ke kterému nás zval opět klášterní zvon, jsme vedli dlouhé náboženské debaty. Mistr noviců byl mým duchovním vůdcem a morálním rádcem. Mou povinností bylo otevřít mu svou mysl i srdce, diskutovat s ním o případných pokušeních a vůbec všech věcech, které mě trápily. Zjistil jsem, že k němu nedokáži být upřímný, zejména poté, kdy mi jako lék na pokušení předepsal různé tělesné tresty. Sexuální touze se vzdorovalo sebemrskáním. Bičík byl vyroben z kožených proužků na konci opatřených uzlíkem a měli jste se jím šlehat po zádech a předříkávat žalm De profundis clamavi. Mistr noviců se někdy neočekávaně objevil i během odpočinku a svolal všechny studenty k disputaci. Vybral jednoho ubožáka, o němž prohlásil, že nutně potřebuje duchovní podporu. Padli jsme pak před mistrem na kolena, políbili dlažbu a dali se do přeříkávání Carissimi Patres et Fratres Peto Eleumusinam Spiritualem, modlitby, jejíž slova znamenají Nejdražší otcové a bratři, přispějte mi duchovní pomocí. Zvolený student byl pak, stále ještě vkleče, dotazován na své hříchy, jako by seděl v soudní síni na lavici obžalovaných. Pokud se doznal k nějakému prohřešku, dostal za něj odpovídající trest. K těm lehčím patřilo čištění toalet a uklízení kuchyně, samozřejmě ve volném čase. Obtížnější bylo ležení s roztaženýma rukama a sraženýma nohama na tvrdé dlažbě, v této poloze jste museli vydržet celou hodinu. Pokud jste se jen trochu pohnuli, museli jste trest následující den podstoupit znovu, dokud jste nevydrželi celých šedesát minut v naprosté nehybnosti. Byl to přísný režim a tvrdý život. Studenti byli neustále ponižováni a trestáni za malicherné prohřešky, takže mnozí noviciát opustili před uplynutím předepsané lhůty, po níž na ně čekala přísaha věčné poslušnosti, zdrženlivosti a chudoby. Byl jsem velmi tvrdohlavý a rozhodně jsem se nechtěl nechat zlomit hrubým zacházením. Měl jsem pevnou vůli, která všemožnými ústrky ještě více sílila. Jak se blížilo datum konečného slibu, má mysl byla stále zmatenější. Během zkušebního období nám neustále připomínali přísného Boha a upozorňovali, že jakýkoli prohřešek proti jeho přikázáním bude mít za následek věčné zatracení. V přísných slovech mnichů nebyla ani zmínka o lásce a slitování Všemocného. Nás několik vyvolených mělo dosáhnout věčného spasení, tedy pokud přijmeme přísného Boha za svého pána a zcela se podřídíme jeho vůli. Projít nebeskou

branou se zdálo stejně obtížné jako protáhnout se oním příslovečným uchem jehly. Není divu, že jsem svou přísahu skládal ve velkém duševním rozrušení a částečně i obavách. Po ukončení noviciátu jsem se nicméně ocitl ve zcela novém světě. Spolu s několika dalšími studenty, kteří přežili útrapy přípravné fáze, mne poslali do jezuitské bohoslovecké koleje na břehu řeky Piny, ve východní části Polska. Bylo to poprvé po dvou letech, kdy jsem se dostal za klášterní zdi. V novém místě pobytu se okamžitě vše změnilo k lepšímu. Atmosféra zde byla podstatně uvolněnější, výuka kvalitnější a měli jsme víc volného času. Uplynulé dva roky byly naprosto zdrcující, takže není divu, že jsem se na život na koleji velmi těšil. Bohužel mě tu takřka na každém kroku čekalo pokušení. Měli jsme například povoleny projížďky malou plachetnicí po vymezené části řeky Piny, v blízkosti klášterních zdí. V chladné vodě kolem nás plavaly krásné dívky a opalovaly se na březích. Doprovázeli nás starší, zralejší studenti, kteří měli za úkol nabádat nás ke „zdrženlivosti očí“. Ať jsem se ale snažil odvracet zrak, jak jsem jen mohl, vždy mě přemohla zvědavost, a tak jsem poprvé v životě zažil tělesné vzrušení. Není třeba ani říkat, že jsem byl doposud panic a mé znalosti z oblasti sexu se rovnaly nule. Po celou dobu jsem byl příliš zabrán do studia a péče o svou duši a na opačné pohlaví jsem ani nepomyslel. Během klášterního života jsem se naučil bojovat proti všem druhům pokušení. Nyní se mi ale do duše začaly vkrádat pochybnosti. Skutečně mě Bůh stvořil jako mechanického robota bez citů a vášně? Přestože jsem složil předepsanou přísahu, po tělesné stránce jsem se nijak nezměnil, pod mnišským hábitem jsem byl stále mladý muž. Poprvé v životě jsem se začal zabývat otázkou zdrženlivosti. Tohle neustálé přemítání mě samozřejmě odvádělo od studia a postupně jsem začal zaostávat. Celé noci jsem trávil sněním o nádherných dívkách na břehu Piny. V otázkách sexu jsem už nebyl zcela nevinný, a tak jsem se v mysli přenášel do jejich ložnic a ráno se pak budil s vlhkou skvrnou na prostěradle. To bylo považováno za těžký hřích, ze kterého jsem se měl při svatém přijímání vyzpovídat. Byl to můj jediný přečin a já se k němu skutečně ráno co ráno přiznával. Běžně jsou zpovědi přísně soukromé a důvěrné, ale v klášteře se toto pravidlo příliš nectilo. Nakonec si mne pozvali k pohovoru do kanceláře, kde můj duchovní otec příkře prohlásil, že jsem nečistý a hříšný, údajně horší než zvíře, a rozhodně si nezasloužím nosit mnišské roucho. Přikázal mi pokleknout před křížem a setrvat tak po dvanáct hodin v modlitbách, které prý očistí mou zkaženou mysl. Avšak výsledek trestu byl naprosto opačný. Ještě víc mě popíchl proti řádu a moje mysl se začala takřka nekontrolovatelně odvracet od církve. Během několika následujících měsíců jsem si vytvořil vlastní, dle mého soudu hluboce logický filozofický systém. Je jasné, že podle náboženství mě Bůh stvořil k obrazu svému, tedy včetně mého těla. Pokud je tedy odmítnu používat ve všech jeho funkcích, budu jednat naprosto nepřirozeně a postavím se proti vůli Stvořitele. Byl jsem obklopen lidmi, kteří hlasitě prohlašovali, že milují Boha, ale zároveň odmítali jednu ze základních částí jeho stvoření, bez níž by lidský rod nemohl dál existovat. Došel jsem k závěru, že pravidla celibátu vytvořili mniši, kteří se tak snažili pouze udržet v poslušnosti své podřízené. Dobře jsem věděl, že jiné křesťanské církve netrvají na slibu zdrženlivosti a dovolují, aby jejich členové používali všechny části svého těla způsobem, jakým to zamýšlel Bůh. Při studiu svatých textů jsem se usilovně, ale neúspěšně snažil najít argumenty, které by podpořily jejich doktrínu. Požádal jsem o slyšení u svých nadřízených a svěřil jim své názory. Mé logické vývody bohužel tvrdě narazily. Dozvěděl jsem se, že i jen myšlenky na opačné pohlaví jsou těžkým hříchem a lidé, kteří se oddají jakémukoli tělesnému kontaktu s ženou, budou Stvořitelem odsouzeni k věčným

mukám. Doporučili mi, abych své názory přehodnotil, přičemž útěchou mi mělo být, že podobným obdobím „neklidu“ prochází i mnozí další studenti. Připomněli mi mou přísahu a slib, že svůj život zcela zasvětím Bohu a zřeknu se světských radovánek. Ona slova mi pak v hlavě zněla po zbytek života. Víc než co jiného jsem si přál, abych byl zbaven svého závazku a mohl vést normální život. Zmocnil se mě pocit podobný klaustrofobii. Cítil jsem se jako uvězněné zvíře. Podle nadřízených byly jedinou odpovědí na mé otázky modlitby. Já jsem však naopak dospíval k jednoznačnému závěru, že Bůh se nemůže mýlit, takže pokud dám na jeho slova, rozhodně nemohu dělat nic špatného. Právě v této době jsem se začal ohlížet po nějaké náhražce. V přítomnosti jednoho spolužáka jsem opakovaně pociťoval žádostivost. Byl to zženštile vyhlížející chlapec s andělskou tváří a velmi jemnými způsoby. Sledoval jsem, jak se svléká u řeky, a nemohl jsem od něj odtrhnout pohled, když plaval v chladivé vodě. Někdy, když jsme byli společně ve vodě, jsem se jej náhodou dotkl. Nějaký čas mi naprosto postačovaly mé představy. Bál jsem se svěřit mu své city, neboť jsem čekal, že budu odmítnut. Kdyby na mé zamilované pohledy odpověděl, můj život by se ubíral docela jiným směrem a asi bych se stal homosexuálem. Mé utrpení nakonec dosáhlo takové palčivosti, že jsem uvažoval o sebevraždě skokem ze zvonice. Pomyslel jsem ale na to, jaký trest by mě čekal, kdybych přežil, a od svého záměru jsem upustil. Navíc jsem věděl, že kdybych si sáhl na život, byl bych po smrti odsouzen k věčnému utrpení v pekle. I to mi pomohlo v rozhodování. Jednoho odpoledne jsem se celý zoufalý vydal za profesorem biologie, přibližně sedmdesátiletým vlídným mužem. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi poskytl duchovní podporu. Seděli jsme spolu v jeho pracovně celé dvě hodiny a já mu zcela otevřel srdce. Poslouchal bez jediného slova a nakonec odpověděl: „Máš živou představivost, můj synu, ale v tom rozhodně nejsi sám. Většina z nás prošla podobně obtížným obdobím. Bůh ví o tvém utrpení zde na zemi a odmění tě za ně věčnou svobodou a klidem po smrti. Buď trpělivý, neboť tyto pocity tě záhy opustí. Já jsem našel klid mysli teprve dlouho po završení třicátého roku života. A ty jej najdeš stejně jako já. Posiluj se modlitbami a vášním se snaž čelit pilným studiem. Budu se modlit za spásu tvé duše.“ Políbil jsem mu ruku a pohlédl do očí smutného sedmdesátiletého muže. Představil jsem si na jeho místě sám sebe. Chci skutečně zůstat po zbytek života v klášteře jako on, nebo se chci odpoutat a začít nový život, dokud jsem mladý a silný? Dospěl jsem k rozhodnutí a opět po dlouhé době jsem strávil klidnou noc.