STONEHENGE, ANGLIE
Kdo počátkem 21. století navštíví jižní Anglii, aby se podíval do některých z viktoriánských mořských lázní nebo do živé metropole Londýna, nepochybí, když si udělá odbočku do jihoanglického hrabství Wiltshire. Tam totiž, 130 kilometrů od britského hlavního města, lze obdivovat Stonehenge, patrně nejslavnější stavební dílo z prehistorického období lidstva. Leží – poněkud nevhodně vklíněno mezi dvě důležité dálkové komunikace, ale tím pádem zase dobře dosažitelné – východně od městečka Amesbury v kopcovité krajině tvořené křídovým vápencem Salisbury Plain. Správná adjektiva hodící se k popisu toho, co bylo vytvořeno před mnoha tisíciletími, jsou patrně „impozantní“ a „záhadný“. Někdejší vzdálené kouzlo 9
NOVÉ DIVY SVĚTA
majestátního areálu ovšem narušuje automobilová doprava a masová turistika. V dochované podobě je Stonehenge tvořeno kruhovými, dnes sotva rozeznatelnými příkopy a valy s průměrem kolem 115 metrů, uprostřed nichž byly v koncentrických kruzích postaveny obrovské kameny – vědci je označují jako megality (řecky mega = velký, lithos = kámen). Nejznámější je pohled na vnější ze čtyř kamenných kruhů, kde se dodnes dochovalo několik překladů, nesených více než třiceti kameny s funkcí pilířů: kdysi tyto překlady tvořily uzavřený kruh. To nám dovoluje učinit si představu, jakým asi dojmem musel areál působit, dokud byl neporušený: sofistikovaně, rozhodně nadlidsky, ba přímo magicky. Avšak tyto obrovské kameny byly postaveny už před více než čtyřmi tisíci lety, a od té doby na nich hlodal zub času – byly vydány povětrnostním vlivům, ale také kořistění okolních obyvatel, jimž sloužily jako vítaný kamenolom pro stavbu jejich nuzných obydlí. Kdo zná Stonehenge z reprodukcí a pak je uvidí ve skutečnosti, bude překvapen a možná i trochu zklamán, protože kamenné kruhy vypadají menší, než jak dávají tušit fotografie nebo filmové záběry. Vnější kamenný kruh má průměr bezmála třicet metrů a je tvořen z pravoúhle otesaných kamenných bloků – každý je asi čtyři metry vysoký, dva metry široký a metr silný. Z překladů, jež se opírají vždy o dva nosné kameny umístěné dobře metr od sebe, je jich šest stále ještě na původním místě, podobně jako patnáct nosných kamenů. Další byly v průběhu času pokáceny nebo rozbity, jiné chybějí docela. Těmto zelenkavě šedým kamenům se říká sarsen stones; jde o druh kamene 10
STONEHENGE, ANGLIE
vyskytující se v okolí. Kolosy byly pečlivě opracovány: nahoru se mírně zužují, takže vypadají větší. Hranolovité krycí monolity jsou zase na své vnitřní straně mírně prohnuty, jak odpovídá zaoblení kruhu, navíc nebyly na nosné kameny jen tak položeny, ale pevně nasazeny na čepy. Podstatně menší, s menší pečlivostí opracovaný a nikdy nedokončený je druhý kamenný kruh uvnitř prvního. Jeho šest dosud na místě vztyčených kamenů modravé barvy dosahuje výšky jen kolem dvou metrů, ale původně jich bylo asi šedesát – některé z nich dosud leží v areálu. Překlady nenesly. Tyto modré kameny se v okolí Stonehenge nevyskytují. A konečně uprostřed tohoto druhého kruhu se jako v nějaké matrjošce vyskytuje ještě jedna kamenná formace, postavená do tvaru okrouhlé podkovy. Tvoří ji takzvané trility – opět sarsen stones –, tedy vždy dvojice vztyčených kamenů, které nesou třetí. Kdysi zde stálo celkem pět takových trilitů dosahujících výšky šesti až sedmi metrů, v úplnosti se však dochovaly jen tři z nich; zbývající kameny leží rozptýleny kolem, některé rozbité. Nejtěžší z nich váží pořádných 45 tun. K této skupině patří takzvaný oltářní kámen, někdejší překlad, který spadl do středu areálu a za své označení nevděčí své funkci, ale význačnému místu dopadu. Také tento druh pískovce je šedomodrý, stejně jako bezmála 2,5 metru vysoké kameny poslední podkovovité formace zcela uvnitř. Uvnitř valů, ale mimo popsané kamenné kruhy najdeme ještě další význačné megality: zaprvé Slaughter Stone u severovýchodního vchodu do areálu; z prohlubní na něm se usuzovalo, 11
bre
Au
íry
d yho
val
hroby
NOVÉ DIVY SVĚTA
že byl užíván jako obětní kámen. Zároveň je však jasné, že jde o další povalený sarsen stone, takže původně uvažovaná funkce nepřipadá v úvahu. Uvnitř na valu byly ještě dva takzvané Station Stones; u dvou dalších se dají alespoň určit místa, kde 12
STONEHENGE, ANGLIE
stály. A konečně mimo kruhový areál valů, na „avenue“ vedoucí k severovýchodnímu přístupu, jež je rovněž ohraničena valy, najdeme proslulý Heel Stone, neotesaný, více než pět metrů vysoký kámen. Byl postaven kousek vedle osy celého areálu – anebo tam stál už dříve, než se se stavbou areálu začalo. Kromě kamenů musí archeologové na Stonehenge řešit ještě otázku někdejších nebo stále ještě existujících děr v zemi, zejména se třemi soustřednými kruhy děr v zemi, jimž se říká Aubreyho díry (vnější), díry Y a Z (vnitřní kruh). A samozřejmě jsou tu ještě další nálezy jako zbytky popela, zvířecí kosti nebo nástroje, jež dovolují – anebo ztěžují – další závěry ohledně historie Stonehenge. Čím tedy Stonehenge bylo? Nákladně budovaným pohřebištěm? Místem, kde se scházela kultovní shromáždění a kde se provozovaly archaické rituály? Kamenným útvarem k pozorování nebeských těles s cílem vytvořit kalendář či místem astronomických a astrologických předpovědí? Anebo měly záhadné kamenné kruhy docela jinou funkci – co když se tam prehistoričtí mudrci zabývali tajemstvími světa? Ale bez ohledu na původní význam: jaká to musela být mocná motivace, když přiměla tehdejší lidi po mnoho generací, s udivující přesností a podivuhodnou trpělivostí budovat bez větších technických možností tento vskutku monumentální komplex? Dokonce i název Stonehenge je relativně nové označení, i když nejspíš pochází ze vzdáleného středověku a může být sám starý bezmála tisíc let. Už tehdy uplynulo od vybudování 13
NOVÉ DIVY SVĚTA
díla dva a půl tisíce let, už tehdy patřilo Stonehenge, co jen lidská paměť sahala, k obrazu krajiny tohoto koutu jižní Anglie. A už tehdy byl komplex jednou jedinou hádankou, protože jeho účel upadl v zapomnění dříve, že ho mohla zachytit kultura písma. Neolitičtí stavitelé a uživatelé jistě dali Stonehege jiné jméno, to je však navždy ztraceno. V každém případě už lidé o Stonehenge nevěděli nic, když počátkem 12. století – tři čtvrti století po normanském dobytí Anglie – pověřil nový lincolnský biskup Štěpán z Blois svého arcijáhna Henryho z Huntingtonu napsáním dějin Anglie. Kronikář v nich jako jednu z pozoruhodností země uvádí „Staneneges“, kde jsou postaveny kameny úžasné velikosti jako brány, aniž by kdo dovedl říci, odkud se tam vzaly. Pojem „Staneneges“ znamenal ve staré angličtině buď „visící kameny“ – tedy kamenné překlady, jež takříkajíc „visí“ nad svými podpěrami – anebo kamennou šibenici. Nad Stonehenge si tedy lidé lámou hlavu minimálně od 12. století. Téměř ve stejnou dobu přispěchal s vysvětlením jiný britský autor: Geoffrey z Monmouthu, jehož historická kniha výrazně ovlivnila středověký pohled na Anglii a její minulost. Vypráví, že v roce 485 n. l., tedy v době, kdy Anglii dobývali Anglosasové (a téměř šest století před normanským záborem), přivezl bájný kouzelník Merlin na památku nějaké bitvy a k bezmeznému úžasu přítomných smrtelníků kamenný komplex z Irska a znovu ho vztyčil ve Wiltshire. I vzhledem k dalším historickým nepřesnostem zpochybňovali pravdivost obsahu Geoffreyovy kroniky již jeho současníci. Přesto zaznamenaly jeho dějiny velký úspěch a příběh o Merlinovi 14
STONEHENGE, ANGLIE
a Stonehenge byl horlivě tradován a šperkován dalšími podrobnostmi. Ještě v první polovině 16. století píše italský učenec a humanista Polydorus Vergilius, který dlouho pobýval v Anglii, o asi nejznámějším čaroději a učiteli bájného krále Artuše Merlinovi jako o staviteli Stonehenge. V průběhu času se dočkaly kamenné kruhy i dalších interpretací: jako římský chrám, jako místo korunovací dánských králů Anglie (mezi léty 1016 a 1042), jako dílo Féničanů nebo také jako památka po nepostradatelných Keltech – s touto myšlenkou přišel poprvé počátkem 17. století badatel John Aubrey. Aubrey, po němž byly pojmenovány díry jednoho z koncentrických kruhů, pokládal areál za chrám druidů, proslulé kněžské kasty Keltů, o nichž se dá s určitostí říci mnohem méně, než by se dalo soudit z jejich dnešní proslulosti. Kromě toho slouží Stonehenge dodnes fantasy literatuře jako senzační kulisa a inspirace k více nebo méně scestným příběhům. Na nové poznatky o Stonehenge však bylo nutno počkat až do 18. a hlavně 19. století, kdy se etablovala archeologie jako historická věda. Když nějaká kultura nezanechala žádná písemná svědectví, připadá archeologickým nálezům obzvlášť klíčová úloha: základ, o který se soudy o kulturách z šerého dávnověku musí opírat, tvoří výsledky badatelů specialistů na pravěk. Z nálezů nástrojů a stop na kamenech vyplývalo, že sarsen stones byly postaveny v pozdním neolitu, tedy koncem mladší doby kamenné, po níž následovala doba bronzová. Mnohem populárnější než „nudné“ bádání nad mikroskopicky nepatrnými stopami v kameni nebo spory o interpretaci 15
NOVÉ DIVY SVĚTA
mezi archeology – jejichž dosah laičtí zájemci beztak nedovedou odhadnout – jsou ovšem domněnky o astronomickém charakteru komplexu ve Stonehenge: na základě poznatků, které byly získány při výzkumu řeckých a egyptských svatyní, se začátkem 20. století začalo mluvit o tom, že zařízení mělo astronomický účel. O opravdové pozdvižení se však postarala až v šedesátých letech, jež byla v tomto ohledu obzvlášť vnímavá, kniha, která Stonehenge popisovala jako svého druhu prehistorický počítač k výpočtu zatmění Měsíce a podobných nebeských konstelací. Stojí za tím, pomineme-li touhu po senzaci, lidská slabost, před níž nejsou zcela uchráněni ani historikové, odborníci na starověk a archeologové: pohled na dávné časy bývá poměrně často ovlivněn horizontem vlastních zkušeností a vlastní kulturou, takže jsou lidem jiných dob připisovány vlastnosti a motivace, které jednoduše nemohli mít. Vždyť k čemu by byla lidem tak dávných časů dobrá taková složitá astronomie? Přestože byly v knize odhaleny matematické chyby a archeologické nepřesnosti – zainteresovaná veřejnost nadšeně převzala představu, jak dávní předkové politováníhodného moderního člověka odcizeného přírodě i tajemstvím světa upírají uprostřed záhadných, s matematickou přesností vybudovaných kruhů oči k nebi, aby i bez moderních vymožeností pochopili podstatu světa. Čím více poznatků moderní věda má a čím se zdá lidem svět kouzla zbavenější a prozaičtější, tím jsou náchylnější přijímat ezoterické myšlenky. A Stonehenge jako domnělý pravěký astronomický kalendář obestřený představami o dávných kultech a spojovaný s touhou po integritě dávné minulosti se k takovým účelům více než hodí. 16
STONEHENGE, ANGLIE
Zapomeňme však na všechny napínavé a zábavné domněnky a podívejme se, s čím přichází seriózní interpretace Stonehenge na základě archeologických poznatků: co tedy říkají nesčetní archeologové, kteří se impozantní stavbou již zabývali? Už jsme si dávno zvykli, že moderní archeologie a její pomocné vědy přinášejí leckdy překvapivé poznatky: tu dokážou určit, kdy byl pohřben člověk, z něhož zbývá jen pár vybělených kostí, odkud pocházel a na co zemřel. Jindy se zase dá na základě pylové analýzy zjistit historie zemědělského obdělávání určité plochy celá tisíciletí zpět. Příště se z rozboru prehistorických odpadních jam dozvídáme, co se v takovém prehistorickém sídlišti jedlo. A konečně – a to je v případě Stonehenge obzvlášť užitečné – byla vyvinuta radiokarbonová metoda, s níž se na základě procesů rozpadu izotopu uhlíku C14 dá s vysokou přesností stanovit stáří zbytků organických materiálů. Neúmornou prací s mnoha tisíci nálezů, kdy navíc leckdy podala pomocnou ruku šťastná náhoda, se archeologům podařilo rekonstruovat stavební historii Stonehenge – ne sice zcela vyčerpávajícím způsobem, přesto však poměrně podrobně. Přitom byl zvlášť důležitý poznatek, že areál byl dlouhou dobu užíván a měněn, mezitím však také dočasně zanedbáván nebo možná někdy přímo opuštěn. O mnoha detailech se odborníci vášnivě přou – to je nejen trvalá motivace pro další generace badatelů, avšak také nevyhnutelná věc: od určitého stupně jsou archeologické stejně jako ostatní historické poznatky věcí výkladu, a jakmile dojde na interpretaci, 17
NOVÉ DIVY SVĚTA
začnou se názory expertů rychle rozcházet. U Stonehenge k tomu přistupuje problém, že nejde právě o učebnicový příklad archeologického naleziště, kde by na své objevitele čekaly v jasně rozlišitelných vrstvách nálezy pěkně uspořádané tak, aby se daly jednoznačně přiřadit k určitým epochám. Nejslavnější prehistorický areál nám práci vysloveně ztěžuje, protože jednotlivé časové vrstvy lze jen obtížně odlišit, jde o rozlehlou plochu a vrstva s nálezy je relativně tenká. Dlouho před vybudováním Stonehenge samotného byly asi čtvrt kilometru severozápadně od areálu zatlučeny do země tři dřevěné kůly – už někdy mezi léty 8000 a 7000 př. n. l., tedy ještě ve střední době kamenné (mezolitu), kdy v okolí žila nepočetná populace lovců a sběračů. Zda kůly sloužily k orientaci nebo k náboženským účelům, nevíme. Vlastní práce na Stonehenge I začaly kolem roku 3000 př. n. l., tedy už před 5000 lety, kdy byl navršen vnější val, který musel být alespoň dva metry vysoký, i když už z něj není téměř nic vidět. K vytyčení pravidelné kružnice se nejspíš používala ta nejjednodušší metoda: do země zatloukli kolík a k němu přivázali lano, v tomto případě dlouhé 55 metrů, a jím pak opsali kruh. Podél linie kruhu vykopali příkop a z vytěžené zeminy navršili val – zářivě bílý, a tudíž zdaleka viditelný, neboť pod kořeny drnů zde hned narazíme na křídové podloží. Do areálu byl přinejmenším dvojí přístup: jeden na severovýchodě a druhý z jihu. Z tohoto prvního období, z doby, kdy byla půda stále intenzivněji obdělávána lidmi mladší doby kamenné, kteří se začali věnovat zemědělství, a kdy okolí Stonehenge už dávno získalo kultovní význam, jak dokazují například místa 18
