Michal Petrov
Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu JOTA 2013
OBSAH Pár slov o autorovi Předmluva
I.
6 8
VII. Potraviny Vitana vaří za vás Dobré, čerstvé, mražené Vraťte nám bakoně
Mléko Pijte mléko, je zdravé Zdraví, sílu najdeš v sýru Máslo ničím nenahradíš Dort z polárky – dárek nad dárky Pramen zdraví z Posázaví
10 23 xx xx xx
xx xx xx
Hračky Směle ber hračku Směr
Od čerta k ďáblu Když Švédové (zase) dobyli Prahu Za hranice všedních dnů
Stopy xx xx xx xx
xx xx
VI. Nealko Žízeň jako trám Žlutá nebo červená
X.
xx
xx
xx xx xx
XII. Stopy
V. Balírny Vaříme kávu sedm gramů Druhák, aneb dokud to barví
xx xx
XI. Jak jsme nakupovali
IV. Cukrovinky Denně malá radost Jako vosa na bonbón – pro radost i osvěžení Nejsme tady v kravíně Pé Té Pé aneb každý den s trvanlivým pečivem
Krása všem Od Solviny po Diora
Tabáková dívčí válka a bitvy s Bulhary xx xx xx xx
III. Maso To bylo maso České stračeny v říši kouzel Police nad Metují – naše malé Uhry
VIII. Kosmetika
IX. Tabák
II. Pečivo … náš vezdejší Houska na krámě Vánočka po celý rok Na vařené nudli
xx xx xx
xx xx
xx
MLÉKO PIJTE MLÉKO, JE ZDRAVÉ
10 ·
V žádném z českých měst dnes nerazí člověk na mlékárnu. Teď je řeč o obchodech, ne o továrnách na zpracování mléka. Až do roku 1989 patřily k „základnímu vybavení“ prodejní sítě a jejich obvykle bleděmodro-bílé vývěsní štíty byly součástí obrazu takřka všech náměstí. „Zajdi do mlíkárny a vezmi tam…“ byl jeden ze základních mateřských pokynů, načež nám byla do ruky vtisknuta šeredná nevyzpytatelná síťovka anebo ještě šerednější silonová taška, taková ta s těmi uchy opatřenými bužírkou. Nejspíš se tam ten kus plastu navlékal proti otlakům, ale všechny dětské ruce tehdejší doby mohou dosvědčit, že to prostě nefungovalo. V lepším případě měly tašky – silonky květinový vzor, v tom horším byly obludně šedé nebo hnědé. Jak ty, tak i síťovky měly ale tu výhodu, že byly velmi skladné, a tak se alespoň člověk cestou „do krámu“ nemusel hanbou propadat, protože se daly uložit hluboko do kapsy, a když se do cesty nachomýtl kamarád, šlo i předstírat, že jste venku jen tak. Nač si darmo kazit pověst tím, že člověk doma pomáhá, třebas z donucení? Mlékárny, to byl stoprocentní pultový prodej, žádná samoobsluha. V menších městech postávání ve frontě často mělo formu výměny zpráv o tom, co se kde právě stalo, kdo s kým, anebo naopak bez koho. Pro ženské byly obchody centrem toho, čemu se dnes říká komunitní život. Pro chlapy to byla samozřejmě hospoda (a je dosud). A děti se do toho připlétaly – tady se síťovkou, tam zase se džbánkem – a občas se staly naivním zdrojem informací. My ale zůstaneme v mlékárně. Charakteristický pach u mlékaře v sobě obsahoval mléko v různém stadiu kyselosti, čerstvé pečivo, tvaroh, dezertní sýry a tvarůžky, jejichž čichová stopa vždycky uměla prorazit bariéru skleněné kupole na pultě – o těch balených nemluvě – a někdy droždí. To se prodávalo ručně navažované a zručně balené jen tak do papíru, balíček byl opatřený
jen cenou. I tu psaly prodavačky ručně. Mimochodem – podobně informačně bohaté byly i papírové sáčky s vejci. Žádné údaje pro spotřebitele, jak to dnes ukládají evropské normy, ale prostý údaj o tom, zda je v sáčku vajíček pět nebo deset. Nic víc. Zákazníkům to stačilo a jediný luxus, který si mohli dopřát – pokud ovšem nakupovali v nadprůměrně vybaveném obchodě – byly prosvěcovací lampy, které umožnily poznat, jestli se do sáčků nedostal omylem také nějaký pukavec. Ale zpátky k mléku…
· 11 Hodně dlouho se do mlékárny chodilo s bandaskou. Ještě na začátku šedesátých let se v láhvích neprodávala ani desetina konzumního mléka, drtivě převažoval prodej rovnou z mlékárenských hliníkových konví. Litrové a půllitrové láhve byly stejně jako většina ostatních na korunovou zálohu a uzavíraly se buď papírovou voskovanou zátkou, anebo hliníkovou fólií. Do půllitrovek se stáčela i smetana, zatímco čtvrtlitrovky byly vyhrazeny jogurtům. Zátky byly vesměs jediným místem, kde se dala najít nějaká informace pro zákazníka, někdy to bylo jen datum stáčení, nic víc. Zpravidla chyběla dokonce i srozumitelná informace o výrobci, protože ten byl jednak obvykle zřejmý (výrobek prostě pocházel ze závodu, který byl nejblíže) a navíc nebyl důležitý. Konkurenční boj mezi dodavateli až na výjimky, o nichž se zmíníme, neprobíhal. Jediná značka mléka bylo opravdu jen „mléko“, ať už ho vyráběl Laktos, či kdokoli jiný. A jeho kvalitu, tedy obsah tuku, prozrazova-
lo na první pohled barevné označení na staniolové zátce. Sundávala se prostým stiskem palce a láhev po otevření nešlo znovu pevně uzavřít, a tak v lednici vždycky muselo mléko stát. Láhve byly na zálohu a „jít s flaškama“, to bylo pro mládež skutečné utrpení, protože příznačný cinkot prozrazoval vše. Přesto mělo mléko ve skleněné láhvi něco do sebe – zejména kousek smetany usazené těsně pod hrdlem. To byla opravdová lahoda.
MÁSLO NIČÍM NENAHRADÍŠ
30 ·
Čtvrtka nebo osminka psaná ve zlomku a za tím slovo „másla“. To byla jedna z nezbytných položek na nákupním lístku, které jsme si strkali do kapes, abychom je pak recitovali prodavačkám netušíce, že se jedná o čtvrt nebo osminu kila. Je to šifra předávaná z generace na generaci, prolomená v okamžiku prozření. Odkazuje na dobu, kdy porcované máslo ještě nebylo na světě. Protože v obchodech byla k mání jenom hotově balená čtvrtka, osminku prodavačky dovyráběly ručně – prostě čtvrtku přepůlily, obnažené řezy zakryly kusem balicího papíru a postavily továrně zabalenou stranou vzhůru. Možná že by z toho dnes hygienikům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale to nic nemění na tom, že na takto porcovaném másle vyrostly celé gene-
race zdravých dětí. Až do šedesátých let bylo Československo závislé na dovozu másla, nejdřív z Dánska, potom ze Sovětského svazu – zprvu z Ukrajiny a pak z Pobaltí. Na to posledně jmenované ještě některé hospodyně vzpomínají jako na hodně kvalitní. V mlékárnách se prodávalo rovnou z dřevěných beden a odvažovalo se ručně. Máslo „jedničku“, tedy čerstvé, a „dvojku“, čili stolní neboli vyskladněné z mrazáků zná trh přes půl století. Stolní se tradičně objevuje v obchodech ve zvýšené míře v době vrcholící sezóny, tedy v době, kdy se peče vánoční cukroví. Až do roku 1965 se balilo máslo do pergamenu, a ačkoli tento materiál oslavil nedávno pro tenhle účel comeback, pořád je častější podlepená hliníková fólie. Je ideální, protože brání máslu vysychat a nepustí k němu světlo. Připravovat něco v kuchyni na másle zna-
menalo tradičně dělat něco lépe než obyčejně. Máslo bylo synonymem kuchyňské poctivosti a na tom se v podstatě dodneška zásadně nic nezměnilo. Na začátku sedmdesátých let se trh musel potýkat s nedostatkem mléčného tuku a k tomu rostla poptávka po „něčem máslovém“, co by šlo snadno rozetřít. Charakteristickým rysem másla za socialismu opravdu bylo to, že než se z něj podařilo udělat rovnoměrnou vrstvu na krajíci chleba, zabralo to nějaký čas. Což o to – dobré ono to bylo, ale na řezu se to lámalo a jeden by z toho vyletěl z kůže. Odpovědí mlékárenského průmyslu bylo pomazánkové máslo, které začali vyvíjet v inovativně řízeném libereckém závodě. Nějaký čas to trvalo, ale v roce 1977 přišlo pomazánkové máslo na trh. Vzbudilo to senzaci, a protože v Liberci zdaleka nestačili uspokojit obrovskou poptávku,
výroby se chopili mlékaři v Chocni, Kuníně a Strakonicích. Určitě je ani nenapadlo, že jednou přijde doba, kdy se v Bruselu budou Češi s Evropskou unií přít o to, jestli slovo máslo v označení výrobku má co dělat, nebo ne. Heslo „Máslo ničím nenahradíš“ ale nebylo jen neúčelným konstatováním samozřejmé skutečnosti. Kostka ze stlučené smetany musela o své místo na slunci tvrdě bojovat. I když stát propagoval mléčné výrobky jako takové, od šedesátých let se významně prosazovala tukařská lobby. A ačkoli nedostatek deviz bránil tomu, aby tukový průmysl mohl kupovat dochucovadla zatraktivňující chuť toho, čemu můžeme pro stručnost říkat margarín, přesto pod vlivem kampaně za zdravou výživu spojené s propagací rostlinných tuků klesal o máslo zájem. Mlékárenský průmysl musel skoro tři desetiletí tyto útoky odrážet
· 31
32 ·
a tahle válka trvá prakticky dodnes. Hlavním hrdinou na margarínové straně byl nejprve tuk Sana, o němž reklamní slogan prohlašoval, že se jedná o „vlastní sestru másla“. Po přejmenování Sany na Visu znělo motto „všude jako máslo“. Později přebralo štafetu Juno – rostlinné „máslo“ a margarín Smetol. V dnešní euroochranářské terminologii by asi byla řeč o klamání spotřebitele. Pokud jde o rostlinné tuky, pravé pozdvižení způsobil v českých kuchyních margarín Ceres So na smažení, vyráběný v zahraniční licenci v Severočeských tukových závodech. Díky zaemulgovanému dusíku byl čistě bílý a navíc se prodával v atraktivní umělohmotné vaničce s barevným potiskem, kterou šlo použít na kdeco. Nemít v lednici Ceres So znamenalo v osmdesátých letech být totálně mimo. Máslo v této konkurenci působilo opravdu hodně staromódně, ale přežilo.
DORT Z POLÁRKY – DÁREK NAD DÁRKY Jestliže souboj mezi máslem a margaríny dokládá, že i v podmínkách socialistického NEtrhu se mohly odehrávat souboje o přízeň zákazníků, příběh zmrazených smetanových krémů potvrzuje, že nešlo o výjimku z pravidla. Musíme tu ale zajít trochu hloub do historie těsně po únorovém převratu v roce 1948. Znárodněním několika mlékárenských firem vznikl na území hlavního města národní podnik Pražské mlékárny. Ty v roce 1949
shltly i některé družstevní mlékárny – mimo jiné i Vysočanskou, která jako jediná v Praze vyráběla zmrzlinu, tehdy se jí ještě říkalo pěkně světácky ice-cream. Prakticky v téže době vznikla v Praze firma Laktos jako obchodní společnost mlékařských družstev a ta do svých strategických plánů zařadila i produkci mražených smetanových krémů, s jejichž výrobou také záhy začala. Když dva dělají totéž, není to totéž, zejména když v jednom případě jde o národní podnik, ve druhém o družstevnickou akciovku. To si asi myslelo vedení Pražských mlékáren, když se obrátilo na ministerstvo výživy se žádostí, aby Laktosu výrobu zmrzlin zatrhlo. Ministerstvo ale překvapivě rozhodlo ve prospěch Laktosu – tomu dost možná pomohl fakt, že mrazicí stroje, které pořídil, pocházely ze Sovětského svazu. Mražená smetana Polárka mohla k zákazníkům. Své vítězství Laktos ještě korunoval tím, když se mu podařilo přemluvit k přestupu do svých řad klíčového specialistu na výrobu zmrzlin z Pražských mlékáren. Opravdovými zmrzlinovými pojmy byly nanuk, jehož kořeny sahaly až před druhou světovou válku, a poválečné eskymo. Vlastně dodnes slouží jako synonymum pro slovo zmrzlina. „Dát si eskymo“ nebo „koupit si nanuka“ zdaleka neznamená výčet značek, které jsme rozhodnuti si koupit. Nanuk, to byla zmrzlina takzvaně „na klacku“, která se u nás vyráběla od roku 1921, Eskymo označovalo původně hluboce zmrazenou smetanovou zmrzlinu s kokosovou příchutí potaženou čokoládou. Sortiment zmrzlin byl poměrně široký – zahrnoval paletu sahající od běžných zmrazených pochoutek na dřevěné špacht-
· 33
Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu
RU
VZPOMÍN K
Y!
DA
E JT
První, jedinečná a komplexní obrazová publikace o československém retrosvětě. Retro.ČS čtenáře vrátí do let socialistického konzumu – k věcem každodenní spotřeby, které provázely (anebo v nedostatkové socialistické ekonomice naopak neprovázely) průměrného obyvatele Československa. Pestrý obrazový doprovod umožní každému připomenout si éru čtyř dekád před rokem 1989. Autor využívá bohatství osobního archivu, který určitě patří k nejrozsáhlejším u nás. S pomocí vlastních zkušeností a na základě dobové reklamy se pokouší alespoň částečně rekonstruovat regály socialistických samoobsluh. Železná opona znamenala občanské nevolnictví, zároveň ale i bezpečí rezervace pro původní domácí výrobu a specifické značky. Ty, které jsme v porevoluční euforii stejně vášnivě odvrhli, jako se k nim po nasycení těmi globálními nadšeně vracíme. Kniha nabízí snímky toho, co jste měli rádi, ať už v ústech, nebo v dětském pokoji, kde ani jedna z hraček nepocházela z Číny. Připomíná dobovou reklamu, socialistickou estetiku, probouzí vzpomínky.
RU
VZPOMÍN K
Y!
DA
E JT
O autorovi
Michal Petrov (*1965) je autor úspěšného televizního cyklu Retro (oceněného v roce 2009 prestižní cenou Televizní akademie Elsa). Po sbírání zkušeností v celé řadě redakcí (mj. Československá televize, Český rozhlas, česká redakce BBC, časopis Týden) se vrátil na Kavčí hory, aby se podílel na vzniku zpravodajského programu ČT24. Této příležitosti využil i ke splnění svého snu – pokusit se alespoň částečně zmapovat socialistický konzum u nás. V roce 2008 se tak stává duchovním autorem magazínu Retro, věnovaného fenoménům čtyř dekád před revolučním rokem 1989. Díky výbornému zázemí archivu České televize, Národního filmového ústavu a nadšení celého přípravného týmu vznikl cyklus o úctyhodných 190 dílech, který si hned zpočátku získal přízeň diváků laických i odborných, což dokazuje i cena Elsa udělená magazínu Retro v roce 2009.
Y!
RU
VZPOMÍN K
DA
E JT
Obsah knihy
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
1.
Mléko Pečivo Maso Cukrovinky Balírny – jak jsme si vařili kávu Nealko Potraviny Kosmetika Tabák Jak jsme nakupovali Hračky Stopy – co přetrvalo
2.
5.
6.
10.
11.
3.
4.
7.
8.
12.
9.
RU
Technické specifikace
• • • • • •
Rozsah 307 stran Pevná vazba Celobarevná publikace Přibližný první náklad: 15 000 kusů Cena 498 Kč Vychází v říjnu 2013
•
Zároveň vychází jako e-kniha
Kniha RETRO ČS je určená všem, kteří období socialistického konzumu: • • •
Zažili na vlastní kůži Pamatují z dětství Nezažili, ani nepamatují, ale mělo by se jim připomínat
VZPOMÍN K
Y!
DA
E JT