Maturitní otázky – Český jazyk také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy v edici: Maturitní otázky – Literatura – e-kniha Maturitní otázky – Matematika – e-kniha Maturitní otázky – Angličtina – e-kniha Maturitní otázky – Dějepis – e-kniha Maturitní otázky – Zeměpis – e-kniha Věra Chudomelová, Karina Matějů Maturitní otázky – Český jazyk – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
MATURITNÍ OTÁZKY
český jazyk
Věra Chudomelová Karina Matějů
obsah
Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1. Jazykověda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
1.1 Obecná jazykověda (Věra Chudomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 1.1.1 Jazykověda a její členění na jednotlivé disciplíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1.1.2 Národní jazyk a jeho rozvrstvení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 1.1.3 Genetická příbuznost jazyků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1.4 Vývojové tendence českého jazyka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1.5 Norma a kodif ikace spisovného jazyka, jazyková kultura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
1.2
Nauka o zvukové stránce jazyka (Věra Chudomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16
1.2.1 Soustava českých hlásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.2.2 Česká spisovná výslovnost (slova domácí, slova přejatá) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1.2.3 Slovní přízvuk, větný přízvuk, členění na větné úseky, větná intonace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1. 3 Nauka o graf ické stránce jazyka (Věra Chudomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .21 1.3.1 Základní principy českého pravopisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.3.2 Vztah mezi zvukovou a graf ickou stránkou jazyka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
1.4 Lexikologie, frazeologie, sémantika (Věra Chudomelová). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25 1.4.1 Slovo a sousloví, víceslovné pojmenování, frazém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 1.4.2 Význam lexikálních jednotek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 1.4.3 Lexikální významové vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1.4.4 Slovní zásoba a její vrstvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 1.4.5 Lexikograf ie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
4
obsah
1.5 Nauka o tvoření slov (Věra Chudomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34 1.5.1 Motivovanost a nemotivovanost slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 1.5.2 Stavba slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 1.5.3 Tvoření slov odvozováním (derivací) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 1.5.4 Tvoření slov skládáním (kompozicí) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 1.5.5 Zkratky a zkratková slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 1.5.6 Univerbizace, multiverbizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
1.6 Morfologie (Věra Chudomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41 1.6.1 Slovní druhy a jejich vymezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.6.2 Gramatické kategorie jmen a sloves . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 1.6.3 Vývojové tendence v tvarosloví jmen a sloves. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
1.7 Syntax (Karina Matějů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50 1.7.1 Syntax jako součást gramatiky přirozeného jazyka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 1.7.2 Věta a výpověď. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 1.7.3 Syntax závislostní a syntax valenční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 1.7.4 Rozbor věty podle závislostní syntaxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 1.7.5 Rozbor souvětí podle závislostní syntaxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 1.7.6 Valenční syntax . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
1.8 Výpověď a text (Karina Matějů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .66 1.8.1 Výpověď . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 1.8.2 Text . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
5
obsah
2.
Stylistika (Karina Matějů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
2.1
Jazyk, řeč a komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .73
2.2
Stylistika, styl a stylizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .73
2.3
Slohotvorní činitelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .73
2.4
Kompozice textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .74
2.5
Funkční styly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .74
2.5.1 Funkční styl prostě sdělovací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 2.5.2 Funkční styl publicistický . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 2.5.3 Funkční styl odborný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 2.5.4 Funkční styl administrativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 2.5.5 Funkční styl umělecké literatury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 2.5.6 Základy rétoriky, řečnický styl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
3.
Nauka o komunikaci (Karina Matějů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
3.1
Komunikační situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .81
3.2
Komunikace kooperativní a konf liktní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .82
3.3
Komunikace manipulativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .83
3.4 Argumentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .84
Seznam doporučené literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
6
úvod
Úvod „Vzdělaný člověk má vždy v sobě bohatství.“ Phaearus Jestliže držíte v rukou tuto publikaci, nepochybně je pro vás bohatství v podobě vzdělání důležité. Jedním ze zásadních jednotících prvků národa je i národní jazyk, jehož dobrá praktická i teoretická znalost svědčí o kulturní úrovni celé společnosti i intelektuální úrovni každého jednotlivce. Český jazyk je v České republice povinným maturitním předmětem na všech typech středních škol, tudíž jsme shledaly potřebným vytvořit publikaci shrnující základní poznatky o našem mateřském jazyce a rovněž poskytující pomocí několika doporučení a základních a rozšiřujících úloh návod, jak se na maturitní zkoušku co nejlépe připravit. Zároveň může tato knížka posloužit jako základ přípravy k přijímací zkoušce z českého jazyka na vysokou školu.
Co nejdřív a co potom?
Ať už k maturitě z češtiny přistupujete s tím, že vás tento předmět baví a chcete se mu případně věnovat i dále na vysoké škole, či je pro vás jen nutným zlem, ideálním začátkem je vyčlenění si dostatečného množství času a stanovení časového harmonogramu. Můžeme vám sice doporučit postup po jednotlivých kapitolách po řadě, jak jdou v knize za sebou, neboť na sebe v mnohém logicky navazují, nicméně pokud je vám bližší metoda od známějšího k méně známému (případně od oblíbenějších témat k méně oblíbeným), určitě se jí držte. Nezapomeňte však alespoň trochu své pozornosti věnovat každé z částí požadovaných k maturitní zkoušce.
Jsi Čech a neumíš česky?
Jistě pro mnohé z vás důvěrně známé popichování, zejména ze strany rodičů, když se ze školy přinese ne právě uspokojivá známka z českého jazyka. Ačkoli něco na tom je: Uvědomte si, že řada věcí, o nichž se v této příručce píše, je vám nejen povědomá, ale často pro vás i zcela automaticky praktikovaná v konkrétních životních situacích, spíše jen možná nevíte, jak se danému jevu odborně říká. Každou takovou povědomost si s pojmy mnemotechnicky či přímým vypsáním do textu spojte! Bude se vám vše lépe vybavovat.
Úlohy
V této publikaci máte ke každé kapitole k dispozici několik základních a rozšiřovacích úloh, které si kladou za cíl prověřit, co jste si z bezprostředně předcházejícího textu zapamatovali, případně jak se vám podařilo zde shrnuté poznatky propojit s tím, co už je vám známé z předchozího studia na základní a střední škole. Pokud se vám nepodaří všechny úkoly vypracovat, projděte si příslušnou kapitolu ještě jednou.
„Zkouška z dospělosti“
Samotné zkoušení u maturity z jednoho předmětu trvá 15 minut. Tak dlouho trvá cesta tramvají zahrnující 7 průměrně dlouhých zastávek. To je doba dost krátká na to, aby byla věnována podrobným detailům, a dost dlouhá na to, abyste zkoušející přesvědčili o tom, že něco umíte. 1. Ještě na „potítku“ si sepište cokoli, co vás k tématu napadne. 2. Pokuste se využít i mezipředmětových vztahů. 3. Využijte vše, co máte na „potítku“ k dispozici: návodné otázky k tématu, Pravidla českého pravopisu apod. 4. Snažte se zachovat klidnou hlavu a vystupujte sebejistě. 5. Neupozorňujte nikoho zbytečně na to, že něco nevíte nebo že si na něco nemůžete vzpomenout. 6. Na začátku vaší „patnáctiminutovky“ seznamte všechny přítomné se svou otázkou a ve zkratce shrňte, o čem budete mluvit. 7. Začněte mluvit o tom, co bezpečně umíte. 8. Mluvte klidně a pomalu. 9. Za žádných okolností nepanikařte! „Nic není tak obtížné a nedostupné, aby nad tím lidský duch nezvítězil.“ Seneca Mladší Úspěšné zvládnutí přípravy a maturitní zkoušky vám přejí autorky.
7
1. Jazykověda
1. Jazykověda 1.1 Obecná jazykověda „Něco jiného je vyspělost národního jazyka a něco jiného je úroveň národní kultury jazykové. Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky, a hrajete na nich jako šumaři; zdědili jste varhany, a myslíte, že je to f lašinet.“
Pavel Eisner
1.1.1 Jazykověda a její členění na jednotlivé disciplíny jazyk hlavní lingvistické disciplíny další lingvistické disciplíny
Jazykověda (= lingvistika; z lat. lingua – jazyk) je věda zabývající se jazykem a řečí. Z lingvistického hlediska lze jazyk (přirozený jazyk) chápat jako dorozumívací prostředek v rámci příslušného jazykového společenství. Základními složkami jazyka jsou jeho zvuková podoba, gramatika a slovní zásoba.
Lingvistiku lze členit na množství dílčích disciplín podle zkoumaného jazyka/ /zkoumaných jazyků a podle složky jazyka, jež je předmětem zkoumání dané disciplíny. První způsob členění rozlišuje např. bohemistiku (disciplína studující češtinu), anglistiku (disciplína studující angličtinu), sinologii (disciplína studující čínštinu) apod., zároveň však také slavistiku (disciplína studující slovanské jazyky), indoevropeistiku (disciplína zabývající se indoevropskými jazyky) atd. Druhé kritérium vyděluje: a) hlavní lingvistické disciplíny
• fonetika (nauka o zvukové stavbě jazyka a obecných zákonitostech
jejího fungování v řeči) a fonologie (nauka o funkcích a vlastnostech jazykových znaků v systému jazyka) • morfologie (= tvarosloví; nauka o slovních druzích a jejich gramatických kategoriích) • syntax (= skladba; nauka o stavbě vět a souvětí) • lexikologie (nauka o slovní zásobě) a lexikografie (nauka o teorii a praxi sestavování slovníků) • slovotvorba (nauka o tvoření slov) • sémantika (nauka o významové složce jazykových znaků) b) další lingvistické disciplíny
• rétorika (= řečnictví a nauka o něm; zabývá se „uměním mluvit“, správnou formulací projevu)
• stylistika (nauka o výběru a užití jazykových prostředků v jazykových projevech)
• textová lingvistika (nauka o výstavbě souvislých jazykových projevů, textů)
• etymologie (nauka o původu slov) • dialektologie (zabývá se dialekty, tj. místními variantami jazyka) • matematická lingvistika (ke zkoumání jazyka využívá matematických metod)
• psycholingvistika (zabývá se psychickými procesy, které souvisejí s jazykem)
K nejvýznačnějším českým jazykovědcům se řadí: Jan Blahoslav – Gramatika česká, 1571 Jan Amos Komenský – zamýšlený Poklad jazyka českého, materiál však roku 1656 shořel v Lešně Josef Dobrovský – Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809 Josef Jungmann – Slovník česko-německý, 1835–1839 Jan Gebauer – Historická mluvnice jazyka českého, 1894–1898, 1929 – Slovník staročeský, nedokončen – Příruční mluvnice jazyka českého, 1900 – Pravidla českého pravopisu, 1902 Vilém Mathesius – Čeština a obecný jazykozpyt, 1947 – Řeč a sloh, 1966 Bohuslav Havránek – Vývoj spisovného jazyka českého, 1980 – spolu s Aloisem Jedličkou Česká mluvnice, 1951 (1. vyd.) František Trávníček – Historická mluvnice československá, 1935 – Mluvnice spisovné češtiny, 1948–1949 Vladimír Šmilauer – Novočeská skladba, 1947 – Nauka o českém jazyku, 1979 Miloš Dokulil – největší pozornost věnoval problematice tvoření slov, např. Obsah, výraz, význam, 1997 Josef Filipec – nejvíce se věnoval lexikologii a lexikograf ii, např. Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, 1961
9
1. jazykověda
• pragmatická lingvistika (zabývá se pragmatickými faktory řeči)
a paralingvistika (k paralingvistickým projevům patří zejména gestikulace a mimika) • neurolingvistika (zabývá se poruchami řeči, jež byly způsobeny poškozením mozku) • sociolingvistika (zabývá se vztahy mezi jazykem a společností) • etnolingvistika (studuje jazyk, příp. kulturu přírodních národů) a lingvistická antropologie (na základě lingvistických teorií přispívá k objasňování podstaty lidské bytosti) • filozof ie jazyka
František Daneš – nejvíce se zaměřuje na skladbu češtiny, např. Věta a text, 1985 Miroslav Komárek – Příspěvky k české morfologii, 1978 Jan Kořenský – Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, 1984
1.1.2 Národní jazyk a jeho rozvrstvení národní jazyk spisovný jazyk nářečí interdialekty a obecná čeština
Národní jazyk je jedním z jednotících prvků národa. Nezřídka je však jeden jazyk národním jazykem více národů (např. němčina). Národní jazyk lze členit na: • reprezentativní formu – spisovný jazyk • nářečí, interdialekty a obecnou češtinu (z hlediska územní diferenciace) • profesní mluvu, slang, argot (z hlediska sociální diferenciace)
Územně (regionálně) vymezené útvary jazyka: Spisovný jazyk – má funkci národně reprezentativní a řídí se kodif ikací. Hovoří se o něm také jako o prestižním jazykovém útvaru. Jeho přípustné oblastní variety nejsou příliš časté, nicméně existují (např. znělá i neznělá výslovnost skupiny sch [sch/zh]). Spisovný jazyk je odvozen od původního středočeského nářečí. Za jeho součást lze považovat i tzv. hovorovou češtinu, tj. mluvenou podobu spisovného jazyka. Nářečí (dialekty) – jde o územně vymezené jazykové útvary, které slouží k běžnému mluvenému dorozumívání. Vzájemné nářeční rozdíly i odchylky od spisovného jazyka se začaly pomalu stírat v souvislosti s migrací obyvatelstva, s postupujícím vyrovnáváním životního stylu ve městech a na venkově a také s rychlým vývojem v oblasti komunikačních technologií. Interdialekty – jsou to poměrně nestabilní jazykové útvary a od dialektů se liší zejména svou rozsáhlejší územní působností. Na území Čech a Moravy bývají nejčastěji vymezovány tři interdialekty: východomoravský, středomoravský a obecná čeština. Obecná čeština – na rozdíl od ostatních interdialektů se objevuje velmi často také v moderním dramatu a krásné literatuře, čímž se v podstatě stává nespisovným jazykovým útvarem s celonárodní působností a přestává být chápána jako interdialekt. Sociálně vymezené nespisovné útvary (poloútvary) jazyka: profesní mluva slang argot
Profesní mluva – je charakteristická pro určité pracovní prostředí (např. zdravotnické) a vzniká čistě z praktické potřeby. Profesionalismy (pojmy profesní mluvy) mohou někdy vstupovat do spisovného jazyka a obohacovat terminologii příslušných oborů.
Slang – oproti profesní mluvě je vytvoření a užívání slangu dáno společenskou solidaritou (někdy touhou po originalitě) v rámci určitého zájmového (příp. pracovního) prostředí (např. studentský slang). Zvláštním případem je slang myslivecký, neboť je pevně ustálený v celém středoevropském prostoru a v mysliveckém prostředí je závazný. Argot – jde o tajnou mluvu izolovaných skupin společnosti, zpravidla spjatých s tzv. podsvětím. Příčinou vzniku a užívání argotu je podobně jako u slangu vzájemná solidarita příslušníků dané skupiny a snaha o to, aby veřejnost daným výrazům nerozuměla. Typickým příkladem je mluva zlodějů, prostitutek, pasáků, vězňů, distributorů a uživatelů drog apod.
10
Na celém světě existuje několik tisíc jazyků, podle nejrůznějších odhadů se jejich počet pohybuje mezi 3 500–7 000. Poté, co byla v 19. století na základě historického a srovnávacího výzkumu zjištěna příbuznost mezi zdánlivě zcela odlišnými jazyky, následovalo rozdělení světových jazyků do tzv. rodin, jejichž počty a struktura se podle nejnovějších výsledků zkoumání často měnily. V současné době se jejich počet ustálil na dvaceti. Jednou z těchto jazykových rodin je i rodina jazyků indoevropských. světové jazyky indoevropské jazyky slovanské jazyky
Indoevropské jazyky se dělí do několika skupin: • indoíránské (sanskrt, hindština, bengálština, perština atd.) • arménština • řečtina • balkánské (albánština atd.) • italické (latina atd.) • románské (francouzština, katalánština, španělština, portugalština, italština, rétorománské jazyky, rumunština, moldavština atd.) • keltské (irština, velština, bretonština atd.) • germánské (gótština, angličtina, němčina, holandština, dánština, švédština, norština, islandština atd.) • baltské (pruština, litevština, lotyština) • slovanské (viz dále) • anatolské (chetitština ad.) • tocharština Slovanské jazyky jsou nejčastěji členěny do tří skupin: a) západoslovanské jazyky – čeština, slovenština, polština, hornolužická srbština, dolnolužická srbština, polabština, kašubština b) jihoslovanské jazyky – srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština c) východoslovanské jazyky – ruština, běloruština, ukrajinština
Světové jazyky lze podle rodové příbuznosti členit na: indoevropské semitohamitské (afroasijské) kartvelské uralské drávidské altajské vymřelé jazyky Středomoří a Blízkého východu baskičtina severokavkazské paleoasijské izolované asijské tibetočínské (sinotibetské) t hajské austroasijské austronéské papuánské australské africké americké indiánské
1.1.4 Vývojové tendence českého jazyka V průběhu středověku a novověku docházelo v českém jazyce (podobně jako v dalších slovanských jazycích) k řadě hláskových a tvaroslovných změn, z nichž ne všechny se ujaly či zasáhly celé území Čech a Moravy. Zejména v moravských nářečích je často patrná absence některé z následujících vývojových změn: Hláskový vývoj ve 12.–14. století a) samohlásky
• a, resp. á po měkkých souhláskách se měnilo v ě, resp. ie na konci slova
vždy, uvnitř slova pouze tehdy, následovala-li měkká, příp. změkčená souhláska (Změkčené souhlásce předchází samohláska ь – měkký jer, i, e, ě, ę – nosovka.) např. duša > dušě • u, resp. ú po měkkých souhláskách se měnilo v i, resp. í např. dušu > duši • dvojhláska ie se změnila v e např. dušě > duše (Pouze po retnicích b, p, m, v tato změna neproběhla vůbec, např. běžet, pěkný, měna, věk. Výslovnost u těchto slov je však jiná, než byla do 14. století.)
Na latinsky psané zakládací listině litoměřické kapituly z roku 1057 se nachází nejstarší písemně dochovaná česká věta (připsaná na počátku 13. století): Pavel dal jest Ploskovicích zem´u Vlach dal jest Dolás zem´u Bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu.
11
1. Jazykověda
1.1.3 Genetická příbuznost jazyků
1. jazykověda
b) souhlásky
• z měkčeného ŕ se ve 13. století def initivně stalo ř např. koŕen > kořen • ve 13. století došlo rovněž ke změně souhlásky g v h např. noga > noha
Hláskový vývoj ve 14.–16. století
• samohláska ó byla nejprve nahrazena dvojhláskou ou a postupně dnešním ů např. kóň > kuoň > kůň • ú uprostřed a na konci slova se měnilo v ou, jež se ovšem až do roku 1849 psalo au např. rukú > rukou • dvojhláska ie se změnila na í např. viera > víra • samohláska é se začala měnit v í, ale uplatnila se jen v části spisovné slovní zásoby např. obilé > obilí × mléko, mladému • stejnoslabičné aj se ve většině případů změnilo v ej např. vajce > vejce × vajec • změna ý v ej na českém území proběhla, do spisovného jazyka však nepronikla např. bílý > bílej Tvaroslovný vývoj staré češtiny Ve staré češtině existovalo nejen číslo jednotné (singulár) a množné (plurál), ale také číslo dvojné (duál), které se používalo pro označení dvou lidí, zvířat či věcí. Ačkoli se již duál několik staletí nepoužívá, některé jeho tvary se zachovaly až do současnosti: veškeré formy číslovek dva, oba (dvě, obě, dvou, obou, dvěma, oběma), tvar dvě stě, některé tvary slov označující párové části těla: oči (očí, očima), uši (uší, ušima), ruce (rukou, rukama), nohy (nohou, nohama), kolenou, ramenou, prsou atd. Podstatná jména mužského rodu nebyla ve staré češtině rozlišována na životná a neživotná, takže se u všech maskulin tvar 1. pádu nijak nelišil od tvaru 4. pádu. Postupem času došlo k odlišení tím, že se u životných mužských substantiv 4. pád formálně připodobnil pádu druhému (u neživotných zůstal 1. a 4. pád stejný). Zatímco dříve se kupříkladu užívalo spojení vizu (vidím) chlap, stejně jako vizu hrad, po zavedení gramatické kategorie životnosti u maskulin toto spojení již vypadalo takto: vizu chlapa (vizu hrad však zůstalo). Mužská podstatná jména měla v 1. pádě množného čísla koncovku -i nebo -ové. Neživotná maskulina však posléze přijala do 1. pádu plurálu tvar 4. pádu plurálu, který se stal výhradním, např. hradové > hrady, koláči > koláče. Ve staré češtině se až do konce 14. století běžně užívalo několik minulých časů, zejména aorist, imperfektum (tvary jednoduché) a také plusquamperfektum (tvar složený), tj. předminulý čas (byl jsem dělal), který se ovšem běžně užíval ještě ve století devatenáctém. Vývojové tendence současné češtiny Diferenciace – jde především o směřování k větší variantnosti normy spisovného jazyka (např. dříve bylo jedinou spisovnou formou 1. os. j. č. sloves typu kupovat pouze kupuji, dnes lze použít tvar kupuji i kupuju; stejným případem je také 3. os. mn. č. téhož typu slovesa: kupují a dnes již také kupujou). Unif ikace – v tomto případě jde o zjednodušování některých jazykových jevů, zejména v morfologii (např. postupné odstraňování dvojného čísla a nahrazování číslem množným: na nohou, na rukou > na nohách, na rukách). Intelektualizace – tento proces je dán zvyšující se vzdělaností české společnosti a zrychlujícím se vývojem vědy a techniky. Jeho projevem je například četnější užívání víceslovných předložkových výrazů (bez ohledu na, se zřetelem k atd.) či analytických slovesných tvarů (provádět rekonstrukci namísto rekonstruovat apod.). Determinologizace – řada termínů ztrácí svou výlučně terminologickou povahu tím, že se (i v důsledku jazykové intelektualizace) běžně užívá i v oblastech neodborných (parametr, relace, model apod.).
12
Stírání nářečních rozdílů – je dáno především zkracováním vzdáleností mezi lidmi a odbouráváním rozdílů mezi životem ve městech a na venkově.
1.1.5 Norma a kodif ikace spisovného jazyka, jazyková kultura jazyková norma kodif ikace jazyková kultura
Společenskou normou rozumíme souhrn ustálených kulturních zvyklostí, které jsou závazné pro danou společnost. Podobně lze def inovat též jazykovou normu, jež je souborem ustálených, jednotných a závazných jazykových pravidel v rámci spisovného jazyka. Norma jazyka přitom zahrnuje normu pravopisu, výslovnosti, gramatiky, slovní zásoby a slohu.
Aby mohla být jazyková norma všem uživatelům daného jazyka dostupná, musí být of iciálně písemně zpracována a vydána. Takovému procesu se říká kodif ikace. Nejdůležitějšími kodif ikačními publikacemi české jazykové normy jsou Pravidla českého pravopisu, řádně schválené školní mluvnice a výkladové slovníky českého jazyka vydávané Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR, případně jinou of iciální institucí. Pojmem jazyková kultura je míněno několik zásadních požadavků na jazykové vyjadřování, s jejichž pomocí je vytvářena a udržována jeho dobrá úroveň. K těmto požadavkům patří: • vhodnost užití jazykových prostředků • slohová vytříbenost • stylová přiměřenost • srozumitelnost vyjádření • výstižnost vyjádření
Základní úlohy: 1. Lingvistická disciplína, která se mj. zabývá mluvnickými kategoriemi podstatných jmen, se nazývá: a) slovotvorba b) sémantika c) morfologie d) syntax 2. K sociálně vymezeným nespisovným útvarům jazyka patří: a) profesní mluva b) spisovný jazyk c) nářečí d) obecná čeština 3. Doplňte co nejpřesněji tabulku: západoslovanské jazyky
východoslovanské jazyky
jihoslovanské jazyky
13
1. Jazykověda
Přejímání slov z cizích jazyků, zvláště z angličtiny – obohacování slovní zásoby tímto způsobem se nejvýrazněji projevuje u dynamicky se rozvíjejících oborů, jako je ekonomie, informatika apod.
1. jazykověda
4. Vysvětlete rozdíl mezi slovy: uchy – ušima nohami – nohama očima – oky 5. K minulým časům užívaným ve staré češtině se řadí: a) plusquamperfektum b) aorist c) futurum d) imperfektum
Rozšiřující úlohy: 1. Rozhodněte, zda jsou následující věty pravdivé: a) Četnější užívání víceslovných předložkových výrazů je projevem determinologizace jazyka. b) Arménština patří mezi románské jazyky. c) Ve staré češtině existovalo kromě množného a jednotného čísla také číslo dvojné a trojné. d) Spisovný jazyk je reprezentativní formou národního jazyka. e) Myslivecká mluva je argot. f) Slavistika je lingvistická disciplína, jejímž předmětem zájmu je mj. slovenština. g) K nejdůležitějším kodif ikačním příručkám patří také Slovník spisovného češtiny pro školu a veřejnost. h) Profesionalismus je termín příslušného oboru. 2. Přiřaďte k větám vhodná označení podle toho, ke kterému územnímu či sociálnímu útvaru národního jazyka příslušejí (spisovný jazyk, nářečí, obecná čeština, slang): a) Musim se to pořádně našprtat, abysem zejtra nedostal sardel. b) Zejtra už vodjede i ten divnej chlap. c) Potkávám zde mnoho mladých lidí. d) No tatinek bele tkadlcem. 3. Vytvořte spisovná synonyma k následujícím slovům z obecné češtiny a slangů: šichta – autobusák – peďák – furt – prašule – permice – písíčko –
mulťák – kára – frnknout – prokaučovat – f link – bichle – vercajk –
Řešení základních úloh: 1. c) 2. a) 3. západoslovanské jazyky – čeština, slovenština, polština, hornolužická srbština, dolnolužická srbština, polabština, kašubština východoslovanské jazyky – ruština, běloruština, ukrajinština jihoslovanské jazyky – srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština
14
5. a), b), d)
Řešení rozšiřujících úloh: 1. a) NE, b) NE, c) NE, d) ANO, e) NE, f) ANO, g) ANO, h) NE 2. a) slang, b) obecná čeština, c) spisovná čeština, d) nářečí 3. šichta – směna, autobusák – řidič autobusu, peďák – střední pedagogická škola (či pedagogická fakulta), furt – pořád, prašule – peníze, permice – permanentka, písíčko – počítač, mulťák – multivitamin, kára – vozidlo, frnknout – uprchnout (uniknout, utéct apod.), prokaučovat – prohrát (promarnit), f link – lenoch (líný člověk), bichle – mnohostránková kniha, vercajk – nářadí
Shrnutí: Hlavní lingvistické disciplíny jsou: fonetika a fonologie, morfologie, syntax, lexikologie a lexikograf ie, slovotvorba, sémantika. Národní jazyk se člení: 1. územně – dialekty, interdialekty a obecná čeština 2. sociálně – profesní mluva, slang, argot Literatura: Čermák, F.: Jazyk a jazykověda. Praha, Karolinum 2001. Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Olomouc, Votobia 1996. Hagège, C.: Člověk a řeč. Praha, Karolinum 1998. Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro f ilology. Olomouc, Univerzita Palackého 1999. Salzmann, Z.: Jazyk, kultura a společnost. Praha, Ústav pro etnografii a folkloristiku AVČR 1997.
15
1. Jazykověda
4. ušima, nohama, očima – jde o označení párových částí těla, pozůstatek duálu uchy, nohami, oky – plurálové formy názvů věcí, které byly na základě přenesení významu pojmenovány podle částí těla (např. s uchy od hrnce, nohami stolu, s oky na punčoše)
