maďarské biskupské konference, otvírá MEDIAM DIVIDIT PARTEMQUE

PATER PAUPERUM

SANCTUS MARTINUS TURONENSIS 316 1700 2016 



3

NATALES SANCTI MARTINI /Narození sv. Martina/

MARTINUS MATREM SUAM BAPTIZAT /Martin křtí svou matku/

MORS SANCTI MARTINI /Smrt sv. Martina/

Mons. Veres András, předseda maďarské biskupské konference, otvírá SVATOU BRÁNU MILOSRDENSTVÍ KATEDRÁLY V SZOMBATHELY

4 ARIANI MARTINUM SAVARIA EXPELLUNT /Ariáni vyhánějí Martina ze Savarie/

MARTINUS CHLAMYDEM SUAM MEDIAM DIVIDIT PARTEMQUE EIUS PAUPERI TRIBUIT /Martin půlí svůj plášť a část dává chudákovi/

CELEBRAT EUCHARISTIA /Slaví Eucharistii/

"Bože, životem sv. Martina Tourského, jemuž je zasvěcena tato katedrála a jehož 1700. výročí narození si právě letos připomínáme, - inspiruješ naše slova, činy, postoje lásky, bratrství i soucitu: dej, abychom si vždy byli vědomi, že to, co jsme učinili nejnepatrnějšímu z bratří, učinili jsme tobě!.

LUCCA: Eucharistie v katedrále sv. Martina -´za Karla IV. a Boží požehnání pro národ´. "Bože, životem sv. Martina Tourského, jemuž je zasvěcena tato katedrála a jehož 1700. výročí narození si právě letos připomínáme, - inspiruješ naše slova, činy, postoje lásky, bratrství i soucitu: dej, abychom si vždy byli vědomi, že to, co jsme učinili nejnepatrnějšímu z bratří, učinili jsme tobě! Iter ad christianae religionis divitias in Italia, quae ad fidem amoremque Christi nos promovent, 3. července 2016.

Pamětní medaile vydaná u příležitosti 25. výročí první cesty papeže Jana Pavla II. do Maďarska, 16.-20. srpna 1991. "Drazí maďarští bratři, buďte si vědomi velkého štěstí, jakým je pro vaši budoucnost svoboda, kterou jste nevratným způsobem nabyli. Važte si svobody a žijte ji!" Maďarský primas, kardinál Erdő, žehná pamětní kámen na Náměstí hrdinů v Budapešti, kde Jan Pavel II. slavil mši svatou. Maďarský premiér, Viktor Orbán, rodák ze Székesfehérváru, s papežem Františkem ve Vatikánu, u příležitosti setkání křesťanských vládních představitelů ve Frascati, jež se zabývalo situací křesťanů na Blízkém Východě (27.8.2016) 5

Maďarsko prožívá v roce 2016 dvojí jubileum. K mimořádnému jubileu milosrdenství, vyhlášenému papežem Františkem, se připojuje 1700. výročí narození svatého Martina. Na území dnešního Maďarska, se totiž v roce 316 narodil jeden z nejznámějších světců dějin, proslulý právě příběhem s chudým žebrákem, jemuž daroval polovinu svého pláště. Martin vyniká jako světec dobročinné lásky a skutků milosrdenství, z nichž některé ho váží zcela jedinečným způsobem k jeho rodné zemi, Pannonii. Proto jej činí velmi aktuálním světcem tohoto jubilea, jež si přál papež František. Jedním z nejvýmluvnějších symbolů tohoto prolínání obou jubilejí představuje nová bronzová brána katedrály v Szombathely, vytvořená k tomuto výročí a ihned slavnostně otevřena jako jubilejní svatá brána diecéze. Šestero kazet, které ji zdobí, jsou dílem umělce Gábora Verese, a představují nejvýznamnější epizody ze života svatého Martina. První kazeta, vlevo nahoře, například ztvárňuje narození světce, původem ze Sabarie, města Pannonie (Sulpicius Severus, Život sv. Martina). Někdejší správní metropole provincie Pannonia Prima je dnešní Szombathely, v západním Maďarsku, biskupské sídlo od roku 1777. Je to jediné město v celém Maďarsku, které si po celé své dějiny uchovalo nepřerušenou kontinuitu křesťanské víry. Za to bezesporu vděčí právě svatému Martinovi. Místo světcova narození totiž nebylo křesťany zapomenuto ani v těch nejtemnějších dobách invazí, takže Karel Veliký, v roce 791, si je přál navštívit ke cti svatého patrona Franků. Rovněž první maďarský král, svatý Štěpán, si zvolil tohoto vojína, původem z Pannonie, za hlavního patrona svého království. Svatému Martinovi totiž připisoval vítězství, jež upevnila jeho moc a s ní budoucnost křesťanství v Maďarsku. Zavázán slibem svatému biskupovi z Tours, král Štěpán nadal značnými statky a privilegii klášter benediktinů, zasvěcený právě svatému Martinovi, zbudovaný na Svaté Hoře Pannonie, dnes zvaný Pannonhalma. Nemohu opomenout list, kterým maďarská biskupská konference vyhlásila Rok svatého Martina, v němž světce představuje jako "obraz Krista, který žije v dějinách, příklad, jak se má evangelium uskutečňovat ve vlastní době". Svatý Martin, píše se v dokumentu, "bojoval za svobodu Církve a za ryzost učení, žil chudobu a to i jako biskup, ale s rozhodností hájil pravou víru a svou Církev, pokud bylo třeba i v konfrontaci se spolubratřími biskupy a odpovědnými za veřejný život". Tedy, "V souvislosti se současnými sociálními obtížemi jej můžeme mnohým představit jako vzor lásky k bližnímu a působivého tvůrce pokoje. Jeho příklad života přitahuje i nevěřící. Jestliže k tomu, jak čelit chudobě na světové úrovni, je zapotřebí složitý ekonomický plán, je rovněž zřejmé, že je velmi třeba také osobní dobročinnosti, osobní lásky, skutků tělesného a duchovního milosrdenství". Ku cti toho všeho, zvolila diecéze Szombathely pro jubilejní rok motto "Povznášející láska" ("FELEMELŐ SZERETET"). Svatý Martin totiž tím, že se rozdělil o svůj plášť s chudákem, povznesl skrze lásku jeho důstojnost: a právě takové pomoci je dnes tolik zapotřebí. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

6

SVATÝ MARTIN TOURSKÝ

Jeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík, S.I. (17.12.1919-16.4.2010), čestný občan Pustiměře

Jeden z českých turistů uviděl nad portálem katedrály v italské Lucce velkou sochu svatého Martina na koni. Seká šavlí na půl vojenský plášť. Čech k němu mávnul rukou a pozdravil: "Pozdrav Pán Bůh, krajane!" Považoval ho za krajana, protože je u nás obrazů, soch i kostelů mnoho. Ale ty jsou i jinde. Naši sousedi poslovenštili francouzské město Tours a vznikl Turčanský sv. Martin. I v Itálii se s tímto světcem setkáváme často. Zatímco k nám "přijíždí na bílém koni", v Římě Portál katedrály v italské Lucce bývají poslední teplé dny, "svatomartinské léto". Vznikla legenda, že sám Pán Bůh poslal světci slunko, aby neprochladnul, když daroval plášť chudáku. Ale popularita sv. Martina není jenom lidová. Jeho starý životopis je důležitým dokumentem v dějinách duchovnosti. Koho má církev považovat za svatého? V jádře to jsou všichni křesťané, kteří dostali při křtu Ducha svatého a milost Boží si uchovali. Na oltáře, za vzor a přímluvce, však staví církev jenom ty, kdo nějakým způsobem vydali svědectví o zvláštní síle Ducha, který v nich byl. V prvních křesťanských dobách to byli mučedníci. Mezi nimi zvláště ctili mladé dívky: Cecílii, Anežku, Anastázii. Odvahu, kterou při smrti ukázaly, nebyla z nich samých, ale byla v nich síla Boží. Když přestala doba krvavého pronásledování, začali uctívat jako světce mnichy, kteří opustili svět, žili v poušti v těžkých podmínkách, v postech a stálé modlitbě. I ti byli světu svědectvím, že je důležitější myslet na Bohu, než na svět. Ale vždycky se přitom lidé ptali: Je svatost jenom pro takové hrdiny, dosáhne se jí jenom tak neobyčejným způsobem? Mají přece dar Ducha svatého všichni věřící. Jak se projeví? Svatý Martin je jeden z prvních uctívaných světců, který nebyl ani mučedníkem, ani mnichem. Byl napřed voják, pak biskup. Ve službě církve vykonal mnoho. Ale tradice uchovala především vzpomínku na vojáka, který rozděluje svůj plášť s chudákem. Je to svědectví, na které už tak důrazně upozornil sv. Pavel. Nejkrásnější znamení Božího království mezi lidmi je láska. Nemohou být všichni mučedníci ani mniši, ale všichni se mohou a mají denně rozdělovat o své jmění s těmi, kdo jsou potřebnější než oni sami. A tak podle římské legendy zasvitne slunko na naší zemi, i když se kolem dokola pozoruje mráz a nepohoda.

7

"V jeho historické osobnosti se soustřeďují všechna charismata "Božích lidí" staré i nové smlouvy, - proroků, apoštolů a mučedníků, biskupů i mnichů, - v jediné svědectví Kristu".

Martin se narodil v roce 316 nebo 317 v Sabarii, městě na hranicích Západořímské říše. Posádkové město, Sabaria (dnešní Szombathely), vzdálené asi sto kilometrů od Vídně, bylo důležitým centrem dolní Pannonie. Jeho počátky sahají už do doby císaře Klaudia, kdy bylo římskou kolonii. Často tu pobýval i císař Antonius a v tomto městě byl Septimus Severus prohlášen římským císařem. Jeho strategická poloha ukazuje, že tu zřejmě zapustilo své kořeny i křesťanství. To dosvědčuje i skutečnost, že asi pět let před Martinovým narozením, zemřel ve městě mučednickou smrtí biskup Quirinus ze Siscie. Martinův otec byl v té době nižším důstojníkem, ale kariéru završil jako tribun. Synovi dal jméno Martin, což znamená malý Mars (zdrobnělina římského boha války). Těžko říct, zda byl Martin Římanem nebo barbarem: jeho rodina snad pocházela ze severní Itálie nebo Ilyrika, jak se dá vytušit z míst, kde sídlil, ovšem nemůžeme to zcela bez výhrad potvrdit.

"Nikdy jsem neslyšel z úst člověka takovou moudrost..." Ještě jako dítě se Martin s rodiči přestěhoval do Pávie, kam byl ustanoven jeho otec do nové posádky, a jak píše Sulpicius Severus, byl zde povýšen. Pávie byla v té době velmi skromným městečkem, zato však místem prosyceným starobylou kulturou a civilizací, plnou života. Martinovi se tak nabídla vzácná příležitost k získání humanistické přípravy. Je pravděpodobné, že jako syn vyššího důstojníka navštěvoval řádné kurzy klasických studii. Nedosáhl však vysokého vzdělání, protože už jako mladistvý vstoupil do vojska, avšak označení "nevzdělaného" mu jistě nepřísluší. Severus píše, že "nikdy neslyšel z úst člověka takovou moudrost, ba ani nikoho, kdo by se tak rozumně a pravdivě vyjadřoval".

Setkání s křesťanstvím Přestože Martin prožil v Sabarii část svého dětství, je málo pravděpodobné, že by se už tady mohl syn pohanských rodičů setkat s křesťanstvím. "Jeho rodiče neměli nízké postavení, podle řádu tohoto světa, ale byli pohany".

Zvláště pak otec - jak píše Sulpicius - byl oddán kultu impéria. Tomuto svému žáku, příteli a pozdějšímu životopisci, zřejmě světec svěřil svou vzpomínku na "útěk" z dětství, kdy byl v křesťanském kostele v Pávii přítomen slavnostní bohoslužbě. Šlo zřejmě o liturgické shromáždění určené katechumenům, protože v srdci desetiletého chlapce se právě tehdy zrodila myšlenka 8

Milník udávající vzdálenost Sabarie od Říma

"útěku" na svaté místo, a navíc touha i odvaha požádat o přijetí mezi katechumeny. Martinovi bylo deset let, když navzdory rodičům "utekl" do chrámu a žádal o přijetí mezi kandidáty křtu - do katechumenátu. Ve věku dvanácti let, jenž má pro křesťany zvláštní duchovní hloubku, ve věku, kdy Ježíš poprvé opouští své rodiče, aby zůstal v chrámu s vykladači Písma a věnoval "věci svého Otce", ve věku, kdy děti podle tradice římské Církve obnovují své křestní sliby v tzv. "vyznání víry", - v tomto věku prožíval Martin velkou "touhou po poušti": Jistě zvláštní věc: ve dvanácti letech se zcela obrátit k dílu Božímu. Martin však toužil po životě v poušti a nepochybně by toho dosáhl, kdyby mu v tom nebránil útlý věk. Avšak jeho srdce se bez přestání obracelo k pustevnám a chrámům. Ve svém, ještě mladistvém věku, nepřestával snít po tom, co zakrátko naplnil na poli náboženském. Když žádal o přijetí mezi katechumeny, narazil zřejmě na velké obtíže, a to jak ze strany rodičů, tak strany biskupa, protože pro přijetí platila náročná kritéria. Nakonec však byl mezi čekatele křtu přijat.

"Cokoliv jste učinili pro jednoho z těchto nejmenších, mně jste učinili" V den, kdy měl Martin svléci šat dětství - tógu, bylo mu patnáct let a byl už mladým mužem. Jako syn vojenského veterána měl i on už vytyčený směr své kariéry: armádu. Ve skutečnosti mu scházely jen dva roky, aby dosáhl věku sedmnácti let, kdy mohl narukovat do armády. Nové úpravy zákona umožňovaly vstoupit do vojenských služeb už v patnácti. Proto otec, popuzen odmítavým postojem svého syna ke službě ve zbrani a jeho náklonností ke křesťanskému mnišskému životu, poručil, aby neodkladně složil vojenskou přísahu. Takto, zavázán slavnostní přísahou, se Martin připravoval na vojenskou kariéru a o dva roky později začal službu ve zbrani. Jako syn veterána byl záhy povýšen do hodnosti inspektora a dostával dvojitý žold. Jeho úkolem byla noční objížďka náměstí a inspekce strážních míst, jakož i noční dohled nad posádkou. Během jedné z těchto objížděk potkal, v čase nejtužší zimy polonahého žebráka, a protože neměl u sebe peníze, tasil meč, rozťal svůj plášť a polovinu dal chudákovi. Následující noc viděl ve snu Krista, oděného polovinou svého vojenského pláště, jak říká andělům: "Martin je teprve katechumenem, a už mě přioděl tímto pláštěm".

Událost, připomínající Martinův skutek lásky, se velmi pravděpodobně odehrála v roce 338, když působil v posádce v Amiens, protože rok nato - o Velikonocích 339 přijímá křest. Rozdělený plášť, noční sen a výčitka, kterou mladý voják ze snu vytušil, jej přivedly k tomu, aby si pospíšil s přijetím "Svátosti osvícení". Tehdy mu bylo dvaadvacet nebo třiadvacet let (podle některých rukopisů teprve osmnáct).

MARTIN SKLÁDÁ VOJENSKOU PŘÍSAHU, Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi 9

"Nebyl vojákem, ale mnichem" Je těžké popsat chronologii událostí Martinova života po přijetí křtu. Sulpicius tvrdí, že mladý důstojník zůstal ještě dva roky ve vojsku, ale je téměř jisté, že tam byl mnohem déle. Setkáváme se s ním, jako s důstojníkem císařské stráže v alae scolares, což byla vybraná a velmi vyhledávaná skupina, vyhrazená prakticky jen těm, kdo měli vlivné protekce na nejvyšších místech. Původem tohoto synova postupu byly nepochybně otcovy ambice. Podle nedávných studii docházíme k závěru, že Martin zůstal důstojníkem v alae scolares asi dvacet let. Jestliže Sulpicius MARTINŮV SEN, uvádí pouze dva roky pobytu svého Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi duchovního učitele v alae scolares, jedná se o omyl, anebo spíše o záměr, aby neztěžoval situaci, protože tato služba byla v tehdejší době pro přijetí biskupského úřadu církevně zakázána. Papež Siricius skutečně v roce 386 napsal: "Jestliže by se kdo, po odpuštění hříchů (čili křtu), opásal cingulem světské armády, nesmí být přijat do kněžské služby".

Týž zákaz vyhlásil kolem roku 370 papež Damas. Mimo to, ani veřejné mínění nebylo příznivě nakloněno přijímání bývalých vojáků do kněžské služby. Martin chtěl ukončit službu, ale musel být ještě trpělivý, protože, když se někdo jednou dostal do císařské stráže nemohl ji hned tak opustit, a navíc to nebylo vůbec snadné. Navíc tribun, který byl jeho přítelem, ho prosil, aby s odchodem počkal a slíbil mu, že spolu s ním opustí světské služby hned, jak mu vyprší lhůta. I během této doby žil Martin jako opravdový křesťan a dobrý kamarád, plný porozumění pro všechny, pomáhajíc těm, kdo velmi rychle utratili svůj žold, veselý, aniž by se zaplétal do vulgárních zábav, a také nikdy nevystupoval jako ten, kdo by dával najevo svou nadřazenost. Měl jednoho otroka, což bylo pro důstojníka předepsáno, ale bral ho jako svého bratra: spolu s ním usedal ke stolu, ba dokonce když viděl, že je unavený, sám mu posluhoval. "Nebyl vojákem, ale MARTIN OPOUŠTÍ VOJENSKOU KARIÉRU, 10

Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

mnichem", píše Sulpicius. Nakonec, když viděl, že čas jeho služby se pomalu chýlí ke konci, rozhodl se naplnit svůj sen z dětství: odložit zbraně a stát se mnichem.

"Jdu tam, kam mne Pán volá" V březnu roku 354 se Martin účastnil vojenského tažení císaře Konstance k Rýnu. Ještě než začaly boje rozdávalo se tzv. donativum. Když přišel na řadu Martin, odmítl donativum a požádal o propuštění z vojska: "Až dosud jsem byl ve tvých službách. Dovol mi nyní být ve službě Boží."

Císař, rozzuřený touto troufalostí, jej obvinil ze zbabělosti, avšak Martin se spokojil s odpovědí, že se zítra sám postaví beze zbraně před vojenské šiky, chráněný znamením kříže. Vzali ho za slovo. Po noci, kterou strávil v okovech pod dobrou stráží, jej poslali samotného před ozbrojeným vojskem. V témže okamžiku však i barbaři vyslali své posly, aby žádali o mír a tím se vzdali. Křesťané s bouřlivým jásotem ukazovali na zázrak. Martin tak dosáhl propuštění a mohl odejít z armády. Sulpicius říká, že po odchodu z vojenské služby se Martin odebral do Poitiers k Hilariovi, jenž byl po Maxenciově smrti zvolen biskupem svého rodného města. Tato událost se odehrála mezi léty 350 a 355. Víme jen, že v roce 356, o vigílii svého exilu, vykonával Hilarius už po nějaký čas biskupskou službu: zdá se tedy, že byl zvolen po roce 350. Když pak císař Konstancius, po znovudobytí západních provincii, které si usurpoval Magnencius, projevil svůj vliv na koncilech v Arles r. 353, v Miláně roku 355 a konečně i v Béziers roku 356, kde chtěl prosadit nauku Áriovu1, ale tam se mu postavil na odpor Hilarius, jehož pověst se tímto začala rychle šířit. Martin se mohl s tímto velkým biskupem potkat v některém městě, v němž pobýval se svou posádkou. Hilarius na něj udělal tak velký dojem, že hned po opuštění vojska se odebral do Poitiers. Biskup ho přijal s velkou vlídností, a protože oba byli konvertité, stali se zakrátko velmi dobrými přáteli. Hilárius chtěl tohoto bývalého důstojníka připoutat ke své církevní obci jako jáhna, ale Martin odmítl, nehledě k tomu, jak jsme už slyšeli, že lidé neměli rádi, když bývalí vojáci přijímali posvátné služby, přestože žádný církevní zákaz doposud neexistoval. Biskup tedy ustanovil Martina exorcistou. Svěřil mu tak svěřil službu, která sice nebyla mnoho žádaná, ale dovolila mladému klerikovi začít se studiem Božích pravd pod vedením tohoto vynikajícího učitele. Jedné noci však měl Martin sen: zdálo se mu, že by měl obrátit ke křesťanství své staré rodiče. Tento sen chápal jako příkaz. Opustil proto biskupa s příslibem, že se vrátí. Jeho první apoštolská cesta směřuje do rodné Pannonie, ovšem s tušením, že jej čekají mnohé zkoušky a nepředvídané události. První z nich se dostavila hned, když přecházel Alpy. Přepadli ho lupiči a chtěli ho zabít. 1

Árius (256-336) sice věřil, že Kristus je Syn Boží, Slovo, které se stalo člověkem, ale to všechno ve vztahu "k nám" (pro nás a pro naši spásu). Sám o sobě Kristus není Bůh, ale první a nejdokonalejší tvor. Tuto Áriovu herezi vyvrací Nicejský sněm r. 325 ve vyznání víry, které dodnes recitujeme: "...Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha. Zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem...". 11

Zachránil se jen zázrakem tím, že jednoho z nich obrátil a zvěstoval mu evangelium. Když procházel Milánem, potkal ďábla, který se ho ptal kam jde: "Jdu tam, kam mne Pán volá", odpověděl Martin. Nato satan: "Ať půjdeš kamkoliv a budeš cokoli dělat, vždy bude stát proti tobě ďábel". Martin mu tehdy odpověděl slovy proroka: "Mou oporou je Hospodin, nebojím se, co by mi mohl udělat člověk". Po těchto slovech nepřítel zmizel."

Jakmile dorazil do Pannonie, s velkou radostí znovu spatřil rodiče a obrátil ke křesťanství matku, zatímco u otce neměl úspěch, protože tento byl zarytým pohanem. "..Starý legionář nedokázal pochopit, že se jeho syn zřekl slávy a výhod vojenského povolání..."

V polovině 4. století nebylo toto rozdělení kvůli křesťanské víře mezi členy rodiny, ba dokonce mezi manžely, vůbec ojedinělé. Vždyť v roce 357, kdy Martin přichází hlásat evangelium svým rodičům, vyrůstal v podobných poměrech v severní Africe budoucí učitel Církve sv. Augustin, kterému tehdy ještě nebyli ani tři roky (křesťanská matka Monika a pohanský otec Patricius, jenž se obrátil až na smrtelné posteli). V celém kraji však vládl arianismus, a k této herezi, kterou císař Konstancius neúnavně prosazoval, přilnuli i biskupové. Martin proti ní bojoval do posledních sil a to téměř sám: zlořečený, posmívaný, bičovaný pruty na veřejnosti, musel opustit město a odebrat se do Milána, kde se dověděl, že arianismus po koncilu v Béziers vládne i v Gálii, a že biskup Hilarius je ve vyhnanství ve Frýgii. Zůstal proto v Miláně, usadil se v jedné cele na periferii a žil tam jako eremita. I tady ho však začal pronásledovat ariánský biskup Auxentius a podařilo se mu jej odtud vypudit. Martin se odebral do Gallinarie, na ostrov u ligurského pobřeží, spolu s knězem, svým přítelem, s nímž žili společně jako mniši. Jednoho dne, na počátku roku 360, se dověděl, že se Hilarius vrací z exilu, a proto se rozhodl neodkladně odjet do Říma, aby se s ním setkal. Přijel však pozdě, neboť jeho oblíbený biskup už město opustil. Martinovi se podařilo zastihnout Hilaria v Poitiers, kde jej biskup s nesmírnou radostí přivítal. Není pochyb, že už tehdy přijal jáhenské a krátce nato i kněžské svěcení. "Nelze si představit, že by obyvatelé Tours přišli zanedlouho do Poitiers hledat nějakého exorcistu, aby ho zvolili svým biskupem".

Martin nemusel mnoho naléhat, aby poitierského biskupa přesvědčil, že chce žít nedaleko města, a tak uskutečnit svůj sen po mnišském životě eremity a hlásat evangelium pohanům na venkově. Hilariovi patřila vila nedaleko Poitiers. Dovolil tedy svému klerikovi, aby se tam odstěhoval. Tady žil Martin 12

Klášter v Ligugé

jako mnich. Netrvalo dlouho a začali k němu přicházet první učedníci. To byl počátek kláštera v Ligugé, který je nejstarším, jaký v Evropě známe. V době Martinově byl pravděpodobně místem pro přípravu katechumenů a bylo zde asi i baptistérium. Poslední vykopávky na místech, kde podle tradice sv. Martin žil, skutečně ukázaly na existenci galsko-římské vily ze 4. století. Podle Sulpiciova vyprávění, spadají právě do tohoto období Martinovy první zázraky. Vzkřísil dva mrtvé: katechumena, který nečekaně zemřel v době jeho nepřítomnosti, a pak mladého otroka, který se oběsil na nedalekém statku. Tyto zázraky vyvolaly v celém kraji velký ohlas a byly příčinou toho, že lidé začali Martina nazývat "divotvůrcem" (taumaturgem). V Ligugé náš světec setrval asi deset let, přičemž jeho dny byly rozděleny na pobyt v lávře a na hlásání evangelia po okolí až do chvíle, kdy si křesťané z Tours měli vybrat nového biskupa, protože Liborius v roce 371 zemřel. Tito chtěli, aby jejich Církev řídil Martin, ale aby zlomili jeho odpor, uchýlili se k úskoku. Jistý Rusticus šel za Martinem pod záminkou, že jeho MARTIN KŘÍSÍ MRTVÉHO, Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi manželka je nemocná a prosil ho, aby ji uzdravil. Protože šlo o službu lásky, nemohl opat z Ligugé tuto prosbu odmítnout a hned se vydal na cestu. Po cestě jej však překvapila skupina tourských křesťanů, kteří se ukryli v lese a čekali, až Martin bude procházet, aby se ho zmocnili a přivedli do města. Jakmile dorazili do Tours všichni obyvatelé bouřlivě vítali "vězně", který se stal kandidátem na biskupský stolec. Ozvaly se však i protichůdné hlasy, zvláště ze strany biskupů z okolních měst, kteří na svěcení přijeli. Byl mezi nimi i Defensor (Obhájce), pravděpodobně biskup z Angers, jehož však umlčela slova výstižného verše Písma svatého, který se zrovna náhodou v kostele četl: "Ústy dětí a nemluvňat potvrzuješ svou moc proti svým odpůrcům...".

Někteří Martinovi vyčítali jeho nedbalý oděv. Nakonec však nad postoji odpůrců zvítězil lidový entusiasmus. Moudrost Ducha se projevila v hlasu křesťanského lidu, a tak biskupům nezbylo, než se sklonit před jejich volbou: "vox populi - vox Dei". Taková byla prastará tradice církve při volbě svých představených. Tuto "vůli Boží", asi tři roky po Martinově volbě, poznal v hlasu lidu i velký milánský arcibiskup sv. Ambrož. Pro Martina už po tak okázalé volbě nebylo úniku, a 4. července 371, byl v Tours vysvěcen na biskupa.

Biskup Od tohoto okamžiku začala Martinova biskupská služba, která trvala šestadvacet let. Za vlády císaře Graciána (375-383), který byl upřímným katolíkem, se stal biskup Martin neúnavným a energickým hlasatelem víry. Jeho pověst a věhlas zasáhly téměř všude: 13

procházel blízké diecéze, a vydal se dokonce až na území Eduů a Autunů, a má se za to, že dorazil až do Vídně, což potvrzuje dokument, v němž se říká, že v tomto městě pokřtil jistou Foedulu. Rozsah Martinovy biskupské činnosti byl velmi široký, "nový a zcela osobní, často až grandiózní". Na rozdíl od biskupů své doby, kteří skoro neznali venkov a jeho obyvatele, Martin neúnavně obcházel osady poblíž Ligugé, protože dobře věděl, jak nesmírně nutná je duchovní péče o rolníky a zemědělské otroky. Vždyť do té doby se pro ně dělalo velmi málo nebo vůbec nic. Proto velkým ideálem jeho biskupské služby bylo právě hlásání evangelia na venkově. K tomu však bylo potřeba dobře připravených kněží. Za tímto účelem Martin vybudoval v Marmoutier první "centrum kněžské formace" v Gálii. I přes svou hlubokou pokoru, ale s ohledem na nesmírné náročný rozsah své biskupské služby, si Martin počínal až překvapivě odvážně, že to mnohdy budilo až obavy. Jeho horlivost pro víru a nezištnost, stejně jako smysl pro spravedlnost jej stále více vedly k tomu, aby se stal misionářem mezi pohany, ochráncem utiskovaných a pro svou dobrotu, soudcem sporů mezi věřícími, císařskými úředníky, ba dokonce i mezi samotnými císaři. Jako biskup musel uspořádat svůj biskupský úřad. Proto vybudoval svou rezidenci ve městě v blízkosti svého chrámu. Sulpicius Severus mluví o cele, ale jistě se jednalo o malý dřevěný domek, jaké se tehdy stavěly vedle velkých kamenných paláců budovaných v románském stylu. Sem za ním přicházelo mnoho lidí, mezi nimi i spousta mluvků a povalečů, kteří mu zabírali čas, bez jakéhokoliv užitku pro šíření křesťanského života. Proto se Martin rozhodl odstěhovat mimo město, aby tam s několika učedníky, kleriky či laiky, praktikovali asketický život. Z celého Martinova díla je zřejmé, že si velmi vážil společného života kleriků, neboť dobře věděl, že nedostatečná příprava by se pro budoucí klérus stala nezhojitelnou ranou. A skutečně, ať už v Poitiers či na svých cestách po Evropě si uvědomil, že příčinou herezí byla často nevzdělanost kněží. Zvláště mu leželo na srdci hlásání evangelia po vesnicích.

Marmoutier Asi dvě míle od Tours našel Martin jedno ideální místo, kde by vybudoval klášter. Byl to malá nížinatá pustina, kde je možné ještě dnes vidět opatství Marmoutier. Tato rovina, k níž vedla jen úzká stezka, se rozprostírala mezi záhybem řeky Loiry a strmým skalnatým útesem. Samotný klášter byl vybudován ze dřeva. Také mniši si stavěli své chatrče ze dřeva nebo podle zvyku osad, ležících na pobřeží Loiry, obývali jeskyně, ať už přírodní nebo uměle vytesané ve skále. Celkový pohled na tento klášter velmi věrně připomínal "lávry" na 14

Východě. Biskup, věrný tradici první křesťanské komunity v Jeruzalémě, stanovil, že jejich majetek bude společný. Oděv mnichů byl jednoduchý, z hrubých tkanin, většinou z velbloudí kůže. Máme-li věřit církevní literatuře té doby, tak klerici se chtěli oblékat velmi honosně, a proto Martin reaguje oděvem svých mnichů na tuto tendenci. Jídlo bylo společné. I k modlitbě se shromažďovala celá komunita v oratoři. Zbytek času trávil každý sám, většinou opisováním rukopisů. Tourský biskup byl přesvědčen, že k tomu, aby své kleriky dobře připravil, je zapotřebí mnoha a současně dobrých knih: Písma svatého a spisů velkých obránců víry, stejně jako i komentářů Božího slova. Tato práce, jak nám referuje Sulpicius Severus, se svěřovala zvláště mladým, ať už s nimi Martin počítal, jako s dobrými hlasateli pravé víry, anebo protože samotná mnišská tradice vyžadovala, aby mladí mniši pracovali horlivě. Je zajímavé, že byla vyloučena manuální práce, vyjma služeb pro komunitu. Jednalo se tedy o Opatství komunitu skutečně asketickou, v Marmoutier kterou ovšem tvořili klerici, jak tomu v té době bylo zvykem. Co se týká materiálního života, tento se moc nelišil od života zdejších rolníků. Zachovávali přísný řád v jídle, v souladu s římskými asketickými tradicemi. Jedlo se jedenkrát za den, a to po společné modlitbě kolem třetí hodiny odpoledne. Každý si mohl sám určit přísnější život, to vše v naprosté jednoduchosti. Když si chtěli bratři obohatit o svátcích svůj jídelníček, zašli ulovit pár ryb do Loiry. Ryba byla ostatně nejčastějším pokrmem kláštera. Mezi mnichy vládla radost a pokoj, jak konečně vyplývá ze Sulpiciova vyprávění, který Marmoutier navštívil, a na něhož tato skutečnost velmi zapůsobila. V Martinově době se klášter v Marmoutier stal asketickým seminářem, zárodkem povolání mnichů, řeholníků a také pozdějších biskupů. "Vždyť které město nebo církevní obec by si nepřály, aby v jejich čele stál představený, který vyšel z Martinova kláštera?“

Pastorační činnost Z Marmoutier, i z Tours vyzařovala na všechny strany Martinova houževnatá činnost. Po celých šestadvacet let, až do své smrti, tourský biskup neúnavně pokračoval v hlásání evangelia. S obdivuhodnou mladostí ducha a s téměř vojenskou energii bojoval proti 15

herezi a zlu, modlářství i pověrám (a to i křesťanským), proti lidské bídě a zlobě všeho druhu. Martinovi se připisují mnohé zázraky, na nichž je třeba si povšimnout jak úmyslu divotvůrce, tak i skutečnosti, že byly příležitostí i důsledkem jeho činnosti. Celé Martinovo působení bylo dílem víry a lásky, a odtud vyplývajícího protestu proti nespravedlnosti a nezasloužené bídě. Ani osud, ani zlé úmysly lidí, nedokázaly svatého biskupa zastavit. Jednoho dne odhalil falešného mučedníka, jemuž křesťané toho místa postavili dokonce kapli a vzdávali mu nepatřičnou úctu. Domnělý mučedník nebyl než bandita, který byl na tom místě pohřben, což Martin skutečně dokázal. "Martin nevěřil nejisté tradici, a proto se vyptával nejstarších kněží na jméno mučedníka a na dobu jeho mučednické smrti...... Jednoho dne se sám vypravil na to místo, doprovázen jen několika ze svých učedníků, sestoupil až k hrobce a prosil Pána, aby mu zjevil, kdo je tady pohřben a jaké jsou jeho zásluhy. Tu se obrátil nalevo a spatřil vystupující oblak odpudivého vzhledu. Přikázal mu, aby řekl své jméno a zásluhy. Tehdy zjev řekl své jméno i zločin: byl to lupič, popravený pro své zločiny, jehož lidé na tomto místě mylně uctívali jako mučedníka. Jeho společníci slyšeli hlas, ale neviděli nikoho. Martin pak veřejně vyprávěl koho viděl, a hned nato zboural oltář, který byl nad hrobem vystavěn, a tak vysvobodil lid z omylu té pověry."

MARTIN PŘI MEDITACI, Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

Uzdravoval malomocné, epileptiky a posedlé všeho druhu, nechal kácet posvátné stromy, a když jej pohanští vesničané zuřivě napadli, sám jim navrhl, že se postaví na místo, kam by měl podřezaný strom spadnout, a strom zázračně padl na druhou stranu. "Tehdy jeden z nich, odvážnější než ostatní řekl: "Máš-li jakou důvěru v toho Boha, o němž říkáš, že se má uctívat, my sami skácíme 16

Epizoda na vitráži baziliky v Tours

strom, co tu stojí a ty pod ním zahyneš. Jestli však tvůj Pán je s tebou, zachráníš se." Martin, ve své nezlomné důvěře v Boha, se rozhodl zkoušku podstoupit. Všichni pohané s představením okamžitě souhlasili a jednomyslně se smířili i se ztrátou svého posvátného stromu, při jehož pádu by nepřítel jejich ceremonii našel smrt. Když borovici na jedné straně podřezali, bylo jisté, že nepadne jinam, než na stranu řezu, na místo kde byl, podle vůle obyvatel, přivázán Martin... Borovice už skoro padala, když Martin pozvedl svou ruku, vstříc stromu, a odvrátil ho znamením kříže. V tom okamžiku, jakoby zvláštním uragánem, se strom v pádu obrátil a dopadl na protější stranu - na místo, kam se uchýlili pohané, v přesvědčení, že je bezpečné. Mnozí z nich při pádu zahynuli. Tu se ozval z nebe velký hukot, pohané zůstali jako omráčeni údivem, mniši plakali radostí a všichni společně vyznávali Kristovo jméno. Bylo vidět, že toho dne přišla do vesnice spása."

Tady se projevila Martinova mužnost a odvaha, až téměř vojenského udatenství, kterou se tolik lišil od biskupů své doby, kteří byli literáty, pocházejícími z rodin velkých vlastníků půdy, anebo vysoce postavených rodin galsko-římské šlechty. A právě tato mužná odvaha, mu získala takovou přízeň zástupů, a tak velkou pověst. Smysl pro dobro a poctivost mu napomáhaly k tomu, že dokázal bez váhání odhalovat špatnosti a nesrovnalosti. Jednoho dne měl vidění Krista, oblečeného do nádherných královských rouch a pokrytého drahokamy. Martin však zůstal zcela netečný: "Martine, cožpak nepoznáváš svého Spasitele,", říká zjevení. Nato biskup odpověděl: "Pán Ježíš neřekl, že přijde oděn do purpuru, se zářícím diadémem. Pokud jde o mě, neuvěřím Kristovu příchodu, nebude-li mít vzhled a tvář, jakou měl v den utrpení. Nebude-li mít stigmata kříže."

Po těchto slovech zjevení ihned zmizelo jako oblak kouře, - píše Sulpicius - a zanechalo po sobě odporný zápach, což nepochybně svědčilo o tom, že to byl ďábel. Významným rysem jeho charakteru byl odpor k pokrytectví, což dosvědčuje příběh s Anatoliem, mladým mnichem, který tvrdil, že má dar andělských vidění, a dokonce tváří v tvář pochybnostem svých kolegů se pyšnil, že dostal od Pána úžasně bělostný šat. Následující noci se skutečně objevil, oblečený do této zvláštní tuniky. Když se však v tomto rouchu představil svatému biskupovi, šat se rozptýlil. "Ve svém nelítostném boji proti omylu či mocnostem zla, dosáhl Martin obdivuhodných výsledků. Ať kázal nebo se modlil, uzdravoval či bojoval proti modlám, na jeho hlas nebo gesto se obraceli pyšné osobnosti, ba dokonce i celé národy".

Misionář

AMBOISE

Na počátku Martinovy biskupské služby byli skoro všichni věřící diecéze soustředěni v městě Tours, protože v celé této střední, západní a severní Gálii, zůstalo křesťanství náboženstvím měšťanů. Martin začal ve své diecézi, která byla velmi rozsáhlá a navíc její hranice neurčité, s hlásáním evangelia na vesnicích. Zkušenost z Ligugé přinášela své plody. Dokázal si získat duše rolníků a velké množství z nich se obrátilo ke Kristu. Zakládal nové, venkovské farnosti. Dodnes jsou v 17

tourské diecézi farnosti, jejichž původ s naprostou určitostí sahá až ke sv. Martinovi: např. Vicus Ambatiensis (Amboise), kterou řídil kněz Marcel, a kde Martin začal bořit pohanský chrám; farnost Condate (Candes sur Loire), kde se snažil mezi sebou usmířit některé členy kléru; farnost Claudiomagus, kterou Sulpicius klade na "hranice mezi Biturigy a Tourskými", což je pravděpodobně dnešní farnost Clion. Rovněž farnost, založená na předměstí, v níž svatý biskup porazil posvátný strom, a jejíž obyvatelé se hromadně obrátili na křesťanství, má jistě své kořeny u sv. Martina, který založil i další křesťanské venkovské komunity. Byl to právě tourský biskup, kdo zavedl biskupské vizitace v celé diecézi, a skutečně každý rok pravidelně navštěvoval farnosti. Cestoval přitom velmi skromně: na hřbetu osla, loďkou a mnohokrát i pěšky, vždy doprovázen skupinou mnichů a kleriků. Během svého pobytu se vždy zastavil v sakristii kostela. Při jedné takové příležitosti, za jedné zimní noci uhasil požár, když se vznítilo slaměné lože, na kterém spal. Své pastorační návštěvy neomezoval pouze na kontrolu běžného hospodaření, ale šlo mu především o povzbuzování kněží. Vedl je v jejich poslání bojovat proti modloslužbě, ale také k obnově pokojného soužití. Během svých cest rovněž zakládal kláštery pro ty, kteří chtěli žít podle jeho MARTIN HASÍ POŽÁR, příkladu (byly to většinou malé kláštery, Martiniho freska ve spodní0bazilice sv. Františka v Assisi které se na vesnicích stávaly středisky křesťanského života). Evangelizace galského venkova ve 4. a 5. století vděčí za mnohé právě těmto asketickým komunitám sv. Martina (mj. založil také některé ženské kláštery).

Starost o všeobecnou Církev Martinova misionářská činnost se brzy rozšířila po celém tourském kraji. I někteří historici se podivují, jak mohl hlásat evangelium v diecézích, ve kterých neměl žádnou pravomoc? Abychom dokázali tyto misionářské iniciativy pochopit, je třeba si uvědomit, že ve 4. století to byla pouze Provence, údolí Rhodu a obecně pobřeží Středozemního moře, kde se hlásalo evangelium. Na ostatním území Gálie žili pouze izolované křesťanské komunity, a to ve velkých městech. Pravomoc biskupa byla určena městskými hradbami. Vesnice se však často dělily na velké statky, obhospodařované rolníky a otroky, přičemž mentalita doby vedla k velkému respektu vůči autoritě majitele těchto statků, kterou uplatňoval nad závislým venkovským obyvatelstvem. Snad jen osadníci předměstí (vicus), na tom byli podobně, jako obyvatelé malých měst. Martin znal dobře náboženské problémy těchto lidí, a proto právě v Ligugé začal svůj apoštolát slova. Vesnice byly volné, a proto tam bylo možné vyvíjet jakoukoliv evangelizační aktivitu. Martin mohl kázat mimo města naprosto svobodně, a činil tak během cest, když se ubíral na koncily nebo na císařský dvůr v Trevíru. Navíc císařské zákony proti pohanství 18

dovolovaly boření pohanských chrámů na vesnicích. Podle dokumentů, které se k nám dostaly, Martin nikdy nenarazil na odpor úředníků, a nikdy ho žádný z jeho kolegů neobviňoval z usurpace. Odpor mu kladli jen pohané. Pozdější tradice, většinou pocházející ze středověku, ukazují na Martinovu přítomnost ve všech částech Francie. Zmiňuje se o tom i Řehoř Tourský a popisuje Martinovy pobyty v Alvernii, v Saintogne a v Bordeaux. Jeho současníci, Sulpicius Severus a Paulino z Noly, však jsou mírnější, a zajisté i věrohodnější, proto se tedy můžeme spokojit s jejich zprávami. S Martinem se setkáváme v Leprosum (Levroux v Berry), kde rozbořil chrám; na jiném předměstí vzkřísil dítě a obrátil všechny jeho obyvatele; v Chartres vrátil řeč němé ženě; v Paříži uzdravil malomocného; v Trevíru se odebral na císařský dvůr, aby tam vyřídil nějaké záležitosti a uzdravil tu ochrnulého a posedlého, a obrátil bývalého prokonzula. Na zpáteční cestě do Tours šel přes Luxembourg. V 7. kapitole Sulpiciových Dialogů potkáváme Martina v Sens, kde zabránil krupobití a zachránil tak úrodu; poté jej znovu spatřujeme v údolí Rhodu; ve Vídni potkává Paulína z Noly a uzdravuje mu nemocné oči; tamtéž křtí jistou Foedulu (byl nalezen její epitaf).

Obhájce slabých Martin měl grandiózní plán své misijní biskupské činnosti. S plnou vážností uskutečňoval své poslání soudce ve sporných záležitostech, obhájce chudých a neváhal se postavit ani proti vysokým úředníkům, ba ani proti samotnému císaři, aby jim připomněl jejich povinnosti a vybídl je ke spravedlnosti. V Tours se dokonce odvážil postavit i proti skutečnému tyranovi, kterým byl hrabě Avitianus. Ten, poté co byl vyslancem v Africe, byl poslán do Gálie samotným Maximem jako císařský komisař, aby vyhledal stoupence císaře Graciána, jenž byl Maximem sesazen a v roce 383 v Lyonu popraven. Hrabě, obdařen všemi pravomocemi, kterých neúprosně používal, procházel Gálii. Mnoho lidí již nechal uvěznit a popravit. Jednoho dne přišel komisař také do Tours, provázen "pozoruhodným” doprovodem: zástupem spoutaných vězňů. Rozkázal, aby k jejich popravě připravili různé druhy mučení a k nesmírnému zděšení města rozhodl, že se v těchto hrdelních exekucích začne už od následujícího dne za úsvitu. O půlnoci se Martin odebral do paláce hraběte a došel až před samotného tyrana. Ten, pohnut Božím zásahem, světce přijal a rozkázal vězně propustit. Hrabě a biskup se stali přáteli, a obyvatelé Tours měli pokoj. Navíc Martin neváhal pozvednout svůj hlas proti dvěma císařům, Valentiniánovi a Maximovi, aby je napomenul a přivedl na cestu spravedlnosti. V počátcích svého episkopátu, uskutečnil cestu až do Trevíru, kvůli jedné žádosti, o jejímž obsahu nic nevíme. Císař jej odmítl přijmout, nepochybně na popud císařovny, která chránila Ariány. Tourský biskup však vnikl do paláce a znenadání se objevil před císařem. Tento jej přijal nepřátelsky, aniž by se vůbec postavil. V tu chvíli však, jak praví tradice, byl císařský trůn zachvácen ohněm. Valentinián se tak musel proti své vůli postavit a spatřoval v tom znamení z nebe. S nesmírnou úslužností tedy vyslechl všechny Martinovy žádosti, vyplnil je, pozval jej ke stolu a dokonce mu nabídl i dary, které však Martin odmítl. Následně pak Martin žádal císaře Maxima, "aby osvobodil vězně, povolal zpět vyhnance a nahradil zkonfiskované majetky". Naléhavě se také přimlouval za hraběte Narseta a vládce Leocadia, kteří patřili do Graciánovy družiny a "zůstali mu tvrdošíjně věrni". 19

"Lůno Abrahámovo už čeká, aby mne přijalo" Šestadvacet let byl Martin biskupem v Tours, neúnavně pracoval na hlásání evangelia, bojoval z lásky ke spravedlnosti a dosáhl už osmdesátého roku věku. Bylo to jednoho rána na sklonku podzimu roku 397, kdy se odebral do venkovské farnosti Condate (Candes), aby přinesl pokoj mezi rozvaděné kleriky. Když odcházel, cítil se velmi unaven a mluvil o blížícím se konci života. Všechno šlo dobře až do Candes, kde se nějaký čas zdržel, aby vykonal pastýřskou návštěvu ve farnosti a potěšil duše. Ale když měl odcházet do Tours, cítil, že je u konce svých sil. Dostal horečku a poznal, že se blíží jeho poslední hodina. Nechal si přinést cilicium, jak to bylo ve zvyku asketů té doby, a rozpálen velkou horečkou trávil velmi klidně tento čas v modlitbě. Musel prožít velmi těžké chvíle agónie, byl MARTINOVA SMRT, přesvědčen, že u sebe vidí svého starého Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi nepřítele, ďábla. "Nuže, krvelačná šelmo - okřikl ho - proč jsi tady? Na mně nenajdeš nic, co by ti patřilo, prokletý!"

Jeho učedníci, kteří stáli kolem, ho prosili, aby zůstal s nimi. "Otče, proč nás opouštíš?" "Pane, - odpověděl světec -, neodmítám práci. Když mi poručíš, abych nastoupil do stráže na tvém poli... ale, když nyní zvažuješ můj pokročilý věk, tvá vůle, Pane, je pro mne jediným dobrem".

S velkou skromností se vracel ke skutkům svého života: "Pane, boje, které je třeba v tvé službě vést proti vlastnímu tělu, jsou těžké; a já jich přestál dost až do této chvíle".

Potom, co naposledy mluvil o ďáblu, řekl: "Lůno Abrahámovo už čeká, aby mne přijalo."

Po těch slovech sladce vydechl. Bylo to 8. listopadu 397. Jeho tělo bylo dopraveno po Loiře do Tours. Pohřební obřady se uskutečnili 11. listopadu za nesmírné účasti lidu, který připutoval odevšad. V čele průvodu 20

MARTINŮV POHŘEB, Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

kráčelo dva tisíce mnichů a řeholníků. Všichni doprovázeli zemřelého biskupa na hřbitov na předměstí, kde byl uložen mezi své věřící do velmi prosté hrobky tak, jak si přál. Zakrátko právě nad tímto místem vyrostla bazilika.

Úcta Už za života byl Martin objektem uctivé zvědavosti, a to nejen tourských obyvatel, ale i cizinců. Zdaleka přicházeli mniši, řeholnice a velké osobnosti, aby ho mohli vidět. Manželka hraběte Avitiána mu posílala ampule s olejem, aby je požehnal, neboť vzápětí uzdravoval. Sulpicius Severus ukazuje, že Martin byl podobný apoštolům, a nechal vymalovat světcův portrét v baptistériu svého sídla v Primuliacum, které se pak Bazilika sv. Martina v Tours později stalo klášterem. Po Martinově smrti měl jeho kult své centrum v Tours. Už rok po jeho úmrtí se začalo 11. listopadu slavit výročí smrti, či spíše, pohřbu. Jako opravdový světec byl uctíván ode dne, kdy nad hrobem vyrostla svatyně, kterou nechal zbudovat jeho nástupce Bricius. Když zde byla postavena velká bazilika, stává se toto místo střediskem slavných poutí. Vedle městské brány, kde Martinovo tělo odpočívalo před pohřbem, byla vystavěna kaple, která se jmenuje "Malý sv. Martin". Pak následovaly stavby bazilik v Marmoutier, v Candes (místo kde světec zemřel) a v Ligugé, kde byl jeho první klášter. Zakrátko k nim přibylo mnoho dalších kostelů, které byly svěřeny do jeho ochrany. K bazilice v Tours byl připojen klášter s velkými budovami, určenými poutníkům (hospice, ubytovny, atd.). Opatem tohoto kláštera byl Alcuin. Sem posílala franská a merovingská šlechta na výchovu alespoň jedno ze svých dětí. Ti, kdo zde nechtěli zůstat jako mniši, tu alespoň absolvovali svá studia. Později pak, ve středověku, bylo opatství spojeno s kapitulou, a takto přetrval klášter s kapitulou celých čtrnáct století. V době normanských vpádů byl klášter opevněn a nazýval se "Hradem sv. Martina". V 10. století si francouzský král vyhradil titul "opat sv. Martina v Tours", zatímco kapitula měla zvlášť svého biskupa. Tento čestný titul, po sporech mezi králem a tourským arcibiskupem, si pro sebe vyhradil sám papež. Kapitula sv. Martina požívala velkých výsad, dokonce mohla razit i své mince. Měla nesmírné vlastnictví, které sahalo až do Německa a Itálie. Ve středověku se stal Tours intelektuálním a uměleckým střediskem a hostitelem mnoha slavných škol. 21

Chrámy a opatství Ve Francii je více než 3500 farností zasvěcených sv. Martinovi, stejně jako i slavná opatství jako Ligugé a St. Martindu-Canigou. V Maďarsku, Martinově rodné zemi, je kromě asi stovky kostelů a vesnic, které nesou jeho jméno, i slavné arciopatství Pannonhalma (foto: vstupní portál - detail na titulní straně publikace).

V Itálii je sv. Martinovi zasvěceno mnoho kostelů, mezi nimi v Římě chrám sv. Martina ai Monti, založený papežem Simmachem u Trajánových lázní, a potom restaurován sv. Karlem Boromejským, jemuž patřil jako kardinálský chrám. Rovněž svatý Benedikt zasvětil sv. Martinovi jednu z oratoří na Monte Cassinu. V Palermu bylo z vůle papeže sv. Řehoře Velikého vybudováno opatství S. Martino delle Scale. Také v Anglii a Německu nese mnoho svatyní jméno sv. Martina. Tomuto světci je zasvěceno i mnoho německých opatství, např. v Beuronu. Velký počet kostelů, zasvěcených sv. Martinovi je i ve Spojených státech amerických, a rovněž opatství ve státě Washington je svěřeno ochraně tohoto tourského biskupa.

Svátky Hlavním svátkem, slaveným už po staletí je 11. listopad. Tento den se vyznačoval lidovou radostí - pije se nové víno, tzv. "víno sv. Martina". Počínajíc tímto dnem začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult. V Tours, se 11. listopad nazýval Receptio domini Martini, na památku návratu těla sv. Martina, který zemřel v Candes tři dny předtím. Až později převládl název Depositio Sancti Martini. V lidovém jazyce se nazýval "Zimní sv. Martin". V Tours se slavil 4. července "Letní sv. Martin", svátek, jenž připomínal jeho biskupské svěcení, posvěcení baziliky a přenesení světcova těla do absidy této baziliky. 22

Interiér hrobky sv. Martina v bazilice v Tours

Legendy Je zcela pochopitelné, že život světce mluví o síle Boží působící v člověku. Proto je stále co číst v této knize. Od toho pochází latinské slovo legenda - to, co se má číst. Tak bohatý život, jaký žil sv. Martin, se stal zdrojem mnoha legend. My vzpomeneme alespoň některé. Připisuje se sv. Martinovi, že jednou jel spolu s trevírským biskupem Maximinem do Říma. Oba jeli na jednom oslu. Na jedné horské stezce jim však osla sežral medvěd. Ale byl potrestán: Martin mu přikázal nést jejich zavazadla až do Říma. Odtud pochází název "osel sv. Martina" nebo "medvěd sv. Martina". Legenda Aurea vypráví, ...jak biskup Martin dal svou tuniku chudákovi, ale už neměl čas, aby si vzal jinou, na niž by pak oblékl posvátná roucha ke slavení mše svaté. V okamžiku pozdvihování byly vidět jeho holé ruce. Proto nechal Pán sestoupit nad jeho hlavu ohnivému kotouči, aby takto oslavil člověka, který se zřekl svých věcí z lásky k bližnímu.

Mezi nejkrásnější a nejpoetičtější však patří legenda o přechodu sv. Martina do Agaune ve Valais, kde byli kdysi umučeni sv. Mořic a jeho druhové. Zatímco se modlil na poli, kde byli umučeni, znenadání zpozoroval, že se tráva začíná rosit jakousi narudlou tekutinou: země vydávala krev mučedníků. Anděl mu proto přinesl nádobky, které Martin naplnil krví, a pak rozdělil do bratrských kostelů. "Je pravda, že jeho skutky lze slovy vyjádřit dobře či špatně, ale jeho vnitřní život, každodenní vystupování, jeho duši stále upřenou k nebi, nikdy - a to pravdivě vyznávám -, nikdy žádné pojednání nevyjádří."

Výjimečná popularita sv. Martina se zakládá nejen na tom, že měl jako životopisce muže neobyčejného talentu, který byl současně jeho Hrobka sv. Martina v Tours učedníkem a přítelem, ale rovněž na podmanivém aspektu jeho svatosti, jeho prostoty, síly charakteru a viditelných kvalit, které tolik lidi přitahovaly. Boží Prozřetelnost jej postavila do doby, v níž se teprve začínalo s hlásáním evangelia na venkově. Byl světcem "poutníkem", ale co především, byl dobrým. Příběh s rozděleným pláštěm hluboce zapůsobil na fantasií tolika umělců i prostých lidí. Proč? Protože se tu nejedná o malou věc. Martin byl milován pro svou svatost a své lidské schopnosti, a proto se stal nejpopulárnějším světcem Západu. Byl zvolen za ochránce francouzské monarchie. "Plášť sv. Martina" je částí národního paladia a byl uchováván v královské oratoři: na něj se skládali nejslavnější přísahy. Svatý tourský biskup navždy zůstane tím, kdo dal zazářit nejkrásnějším křesťanským 23

ctnostem v době, kdy se římské impérium pomalu ztrácelo ze světových dějin. Nebál se ničeho: šel jednoduše vpřed, protože Kristus je životem světa, jenž vtiskl svou pečeť do největšího díla lásky.



"Nebojte se"

"Anděl řekl Marii: "Neboj se". Totéž říká Josefovi: "Neboj se". Stejně mluvil Kristus k apoštolům, zvláště pak k Petrovi: "Nebojte se". Věděl, že mají strach. Báli se, když byl uvězněn, a ještě více, když se jim jako vzkříšený ukázal. Z čeho nemáme mít strach? Nemáme se bát pravdy o nás samotných. Petr si to jednoho dne uvědomil a řekl Ježíšovi: "Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný". Myslím, že to nebyl jenom Petr, kdo si tuto pravdu uvědomoval. Shledává ji každý člověk. Uvědomuje si ji každý Petrův nástupce. Každý z nás je vděčný Petrovi za to, co toho dne řekl. Kristus mu odpověděl: "Neboj se, od nynějška budeš lovit lidí". Socha sv. Martina před benediktinským opatstvím Pannonhalma. Neboj se lidí! Člověk je stále stejný. Systémy, které vytváří jsou nedokonalé. Jsou tím nedokonalejší, čím víc si je člověk jistý sám sebou. Odkud to všechno pochází? Z lidského srdce. Naše srdce je neklidné. Kristus zná tuto úzkost víc než všichni ostatní: "On ví, co je v každém člověku". Jak mohl Bůh dovolit tolik válek, koncentrační tábory, holokaust? Je Bůh, který toto všechno dopustil, ještě opravdu láska? Je vůči Svému stvoření spravedlivý? Nenakládá na bedra jednotlivých lidí až příliš? Nenechává člověka s tímto břemenem samotného, když ho odsuzuje k životu bez naděje? Na konci druhého tisíciletí potřebujeme snad víc než kdy jindy slova zmrtvýchvstalého Krista: "Nebojte se!" Potřebují je lidé a národy celého světa. Je třeba, aby v jejich svědomí znovu zesílila jistota, že existuje Někdo, kdo ve svých rukou drží osudy tohoto světa, jenž pomíjí; Někdo, kdo má klíče od smrti a pekel; Někdo, kdo je Alfa i Omega dějin člověka. A tento Někdo je Láska: Láska, která se stala člověkem, Láska ukřižovaná a znrtvýchvstalá, Láska, která je mezi lidmi stále přítomná". /Jan

24

Pavel II., "Varcare la soglia della speranza" (Překročit práh naděje), 1994./.

JAN PAVEL II. V TOURS

U PŘÍLEŽITOSTI 1600. VÝROČÍ ÚMRTÍ SVATÉHO MARTINA – 21. ZÁŘÍ 1996

Přes 200.000 věřících se účastnilo mše svaté, které Jan Pavel II. předsedal v sobotu, 21. září dopoledne na ploše letiště v Tours, u připomínky 1600. výročí úmrtí sv. Martina, vojáka, mnicha a tourského biskupa, a zahájil tak „Martinský rok“. V homílii Svatý Otec vyšel z příkladu sv. Martina, hlasatele evangelia po vesnicích a osadách na úsvitu francouzských dějin, nastínil důležité linie, abychom i dnes mohli v Církvi i společnosti hlásat evangelium lásky. Svatý Martin, jako voják císaře Konstance, se změnil na vojáka Kristova právě skrze znamení lásky: „Tím, že dal chudákovi u Amiensu polovinu svého pláště, Martin uvedl v konkrétní skutek Ježíšova slova“, neboť on se ztotožňuje V kryptě tourské baziliky se nachází hrob svatého Martina, s potřebnými“ (srv. Mt 25,32-45). před nímž se v průběhu staletí modlily velké osobnosti budoucích svatých, Nestačí si pouze připomínat jako Jenovéfa, Chlotilda, Ludvík, Jana z Arku či Vincenc z Pauly. Na tomto místě poklekl 21. září 1996 i Jan Pavel II. svatého Martina, je třeba především pokračovat v jeho příkladu, uskutečňování jeho díla: „Ať každý věřící, jakéhokoli věku, vezme na sebe svou část odpovědnosti a služby, uvnitř jednotných, otevřených a přátelských církevních společenství“. Putování Církve, které je cestou ke Kristu a skrze něj do domu Otce, „prochází rozmanitými formami služby bližnímu, počínaje tou první z nich, kterou je hlásání spásy, vykonané Kristem“. V homílii Svatý Otec dále řekl: „Svatý Martin Tourský je významným svědkem evangelijní lásky. Rok co rok, 11. listopadu, nám liturgie připomíná jeho vznešenou postavu. Jeho životopis je vyprávěním o úžasných činech, které skrze něj konal Bůh. Události, z nichž se skládá, se staly takřka symbolickými: spjaté s tímto světcem, který byl nejprve vojákem a poté biskupem, a zná je celá Církev… Narodil se stovky kilometrů odtud, v Panonii, dnešním Maďarsku, v zemi, kterou jsem před časem navštívil, a urazil pozoruhodné vzdálenosti, aby ´hlásal radostnou zvěst chudým´… Úcta k němu se rozšířila nejen po Francii, ale po celé Evropě. Trvalá síla jeho vlivu sehrála významnou roli při obrácení krále Chlodvika i v životě francouzského národa. Jeho jméno nesou tisíce kostelů a farností. Všichni známe proslulou událost ze života svatého Martina, k níž došlo v den, kdy byl ještě vojákem, a potkal nahého a zimou se třesoucího chudáka. Martin vzal svůj plášť, 25

rozpůlil ho a zakryl nešťastníka. Právě to říká Matoušovo evangelium, které jsme právě slyšeli: „byl jsem nahý a oblékli jste mě“ (Mt 25,36). Těmito slovy se při posledním soudu obrátí Ježíš k těm, které postaví po své pravici, k těm, kdo prokazovali dobro. Tehdy se ho zeptají: „Pane, kdy jsme tě viděli…? Kdy jsme tě viděli … nahého, a oblékli jsme tě? (Mt 25,38). A Kristus jim odpoví: „Vpravdě vám pravím: cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Tím, že dal chudákovi u Amiensu polovinu svého pláště, Martin uvedl v konkrétní skutek Ježíšova slova, kterými ohlašuje poslední soud: kdy se před Synem člověka ´shromáždí všechny národy, a on oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a ovce postaví po své pravici, kozly po levici´(Mt 25,32-35). Tu řekne těm po své pravici: ´Pojďte, požehnaní mého Otce a ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa´(Mt 25,34). Rozjímajíc nad životem svatého Martina, a především nad jeho horlivostí v prokazování lásky k bližnímu, Církev hned došla k závěru, že Martin se nachází mezi vyvolenými. K poznání Krista v každém z jeho „nejnepatrnějších bratří“ (Mt 25,45), je třeba poznat jeho přítomnost ve vnitřním ztišení. Martin – muž modlitby – se nechal zcela uchvátit Kristem. Mohl opakovat se svatým Pavlem: „to už nežiji já, ale ve mně žije Kristus“(Gal 2,20). Jeho život se vyznačoval hledáním toho, co je skromné. Když byl proti své vůli povolán k biskupské službě, zachoval si smysl pro pokoru a zůstal mnichem, jak si přál už od svého mládí. On, který byl jedním ze zakladatelů západního mnišství, se postaral o to, aby měl po boku, nedaleko Tours mnišskou komunitu, žijící životem chvály k Boží oslavě a prokazováním křesťanských ctností, zvláště pak udělováním i přijímáním odpuštění. Jako hlasatel evangelia po vesnicích a osadách byl Martin zakladatelem, jehož dílo zaznívá i do našich dnů jako výzva k šíření evangelia až na konec země (srv. Mt 28,20). Milovaní bratři a sestry, budování Církve pokračuje. Vší silou naděje oživujte své farnosti i svá společenství! Je třeba se ptát: jak může křesťanské společenství předkládat a hájit evangelijní hodnoty ve světě, který je mnohdy ignoruje? Nechte se oslovit Kristovým slovem a den co den je uvádějte ve skutek! Naslouchejte slovu, které vám Církev ve jménu Páně předává, snažte se mu porozumět a srozumitelně je předávat! Dostali jste různé dary, ale v jednom Duchu (srv. 1Kor 12,4). Někteří se věnují vnášení života do svých farností spolu s jejich pastýři, na prvním místě proto, aby učinili liturgii živou a pěknou; jiní se spontánněji dávají do prosté a velkodušné služby chudým, cizincům, nemocným; jiní pak se snaží co nejlépe přinášet svým bratřím a sestrám radostnou zvěst, aby jim řekli, jak Kristus osvěcuje cesty jejich života. Každý ať v modlitbě přijímá to, k čemu jej Duch nabádá, ať každý pokřtěný, jakkoli stár, vezme na sebe svou část odpovědnosti a služby, uvnitř jednotných, otevřených a přátelských církevních společenství! Pokračujte tak cestou, kterou vytyčil svatý Martin: on pochopil, že Kristus chce přijít ke všem lidem a říci jim, že je Bůh miluje a že je volá, aby Ho poznávali. Ježíš položil život za celé lidstvo. A jak odpovíte vy, kteří jste byli ve křtu Kristu připodobněni? Svatý Martin zůstal dobrým pastýřem až do konce. Vyprávění o jeho smrti se dostalo až k nám. Osvojil si slova svatého Pavla: „Kristus bude oslaven v mém těle, ať žiji, či umírám“ (Flp 1,20). To, o čem čteme v listu Filipanům se jistým způsobem stalo vzorem, jemuž se připodobnil. Spolu se svatým Pavlem mohl opakovat: „Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk. Avšak kdybych dál tady žil, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A 26

proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu (Flp 1,21-24). Stejně jako apoštol, vyjádřil i svatý Martin – blízek smrti – svou touhu zemřít a být s Kristem a přijal to, že bude nadále sloužit jako pastýř lidem, kteří ho potřebovali. Tento postoj je symbolem celé pravdy o křesťanském životě. Evangelium je cestou, která vede ke Kristu a skrze Něj do domu Otce. Do tohoto domu chtějí dojít všichni jeho učedníci: touží být s Kristem. Tento pohled však ty, kdo vyznávají Krista, nezbavuje nasazení v každodenním životě. Lidé, kteří následují Krista jako svatý Martin, jsou si vědomi, že tato cesta prochází rozmanitými formami služby bližnímu, počínaje tou první z nich, kterou je hlásání spásy, vykonané Kristem. Tato služba vám dá kráčet vstříc domu Otce po cestách, jež otevřel Kristus. Bratři a sestry, svatý Martin vám zanechává mimořádné svědectví příslušnosti ke Kristu. Jeho naprostá ochota je vám vzorem i povzbuzením: pokračujte v hlásání evangelia, stejně jak to činil on, „ať je to vhod či nevhod“ (2Tim 4,2). S důvěrou a radostí nabídněte svůj život Kristu: on jej vezme a dá vám, abyste ze sebe vydali to nejlepší. Svatý Martin byl obdivuhodným apoštolem. Nestačí však si jej pouze připomínat. V různých stavech, jste dnes sami živými údy živé Církve, jednotných a otevřených společenství, jež dokáží vydat svědectví naději, která je v nich (srv. 1Pt 3,15)… Blahoslavení vy, křesťané Francie, kteří jste byli hodni mít na úsvitu svých dějin tak velkého patrona!

„Je veux le dire à notre monde: le partage est source de bonheur!“ Jan Pavel II. měl zvláštní cit pro svět utrpení. Pouť k hrobu sv. Martina se mu stala jedinečnou příležitostí k setkání s těmi, kdo jsou „zraněni životem“. Setkání s dvěma stovkami fyzicky i mentálně nemocnými, zastupujících formy nemocí a vydědění na okraj moderní společnosti, se uskutečnilo 21. září odpoledne v arkádách baziliky sv. Martina. Snad více než svým úchvatným projevem, Svatý Otec oslovil přítomné i celý svět utrpení svými gesty, pohledem, svou pozorností. Zastavil se s každým z nich, jakoby vůbec nehleděl na čas pro další povinnosti. V těchto „silných okamžicích“ dává papež zakusit bohatství křesťanské lásky. Přestože všechny projevy Svatého Otce byly publikovány v rekordním čase, tento byl nepochybně nejvýznamnější ze všech, které během své cesty do Francie pronesl.

„Blahoslavení jste, neboť vám patří nebeské království“! S vroucností vás všechny zdravím, neboť tomuto setkání s vámi přikládám velkou důležitost. Vaše tváře vyjadřují naději; vaše tváře také vyprávějí o Bohu, neboť v jeho očích máte cenu. Svatý Martin nás dnes odpoledne shromažďuje v bazilice, v níž se nachází jeho hrob. Celou svou existencí se snažil plně žít poselství Blahoslavenství, právě to, jemuž jsme zrovna naslouchali. On nás neviditelně provází; prosím jej, aby nás přišel osvítit, vzhledem k tomu, že byl jedním z největších apoštolů evangelia na území vaší vlasti. V něm Církev nachází vzor křesťana, zcela obráceného k svému bližnímu: v následování Krista dal svůj život za své bratry. 27

Svatý Martin žil každé z blahoslavenství: chudý srdcem, očekával vše od Boha, aniž by spoléhal na své fyzické, intelektuální či duchovní schopnosti. V duchu odevzdanosti věděl, že Kristova vůle je jediným důvodem jeho života. Vlídné povahy, opustil vojsko, aby sloužil bližnímu. Pohnut tváří v tvář duchovní nouzi své doby, procházel vesnicemi, aby „chudým hlásal radostnou zvěst, vězněným svobodu, sklíčeným radost“.Hladovějíc a žízníc po spravedlnosti, dokázal založit životní styl odpovídající Boží spravedlnosti, která přesahuje spravedlnost lidskou. „Spojen něžností milosrdenství s Pánem (Sulpicius Severus), byl mužem odpuštění a šel pomáhat chudým, které mu Bůh stavěl do cesty. Muž čistého srdce, dokázal odolávat pokušením. Tvůrce pokoje, dokázal vyřešit spoustu konfliktů své doby, a neodmítal „tíhu dne a horko“ (Mt 20,12). Pronásledován pro spravedlnost, ukázal, že Kristus naplňuje celý život a zaslouží si, abychom ho stůj co stůj následovali. V současné společnosti známe až příliš mnoho forem chudoby, zármutku a sklíčenosti. Hmotná chudoba, nemoc, různé druhy vyhoštění, jež sužují naše současníky, formy neštěstí jsou rozmanité; nikdo si nemůže být jistý, že jim během svého života unikne. Na některé jich doléhá víc, protože jedno plodí druhé. Přichází chvíle, kdy se všechna východiska zdají být uzavřena, kdy život se už nejeví jako Boží dar, ale spíše jako břímě. Právě tehdy nabývá svůj plný význam blahoslavenství plačících. Kristus se odvážil prohlásit, že ti, kdo pláčí jsou blahoslavení a budou potěšeni (srv. Mt 5,5). Prohlásil, že jsou povoláni k věčnému štěstí. Díky své nekonečné lásce tak Pán odpovídá na touhu po štěstí, která dlí v srdci každého člověka. Co je totiž většího a důležitějšího, než být milováni a uznáváni pro to kým jsme, pro krásu svého nitra, která není závislá na zdání, ani na bezprostředním zájmu, který můžeme představovat pro druhé? Jako svatý Martin jsme vyzváni, abychom otevřeli oči a v chudém, který umírá chladem u bran města, v pocestném, co nám buší na dveře, poznali bratra, kterého je třeba přijmout a milovat. Společnost bude souzena podle ohledu, s nímž se obrací k sužovaným životem a podle postoje, jaký vůči nim zaujímá. Každý z jejich členů bude muset jednoho dne odpovídat za svá slova a své činy vůči těm, na něž se nikdo neohlíží, vůči těm, jichž se straní. Chudák z Amiensu – říká se v Životě svatého Martina – „jakkoli prosil ty, kdo kolem něj přecházeli, aby se smilovali nad jeho bídou, všichni pokračovali dál, aniž by se zastavili“ (3,1). Vzhledem k svému nezájmu nedokázali poznat svého bratra. Tím, že přehlíželi bližního, činili si posměch z části svého vlastního lidství. Toho dne nebyl žádný z nich schopen vidět Krista, který v osobě chudáka umíral chladem. Každá bytost soužená na těle nebo na duchu, každá osoba zbavená svých základních práv je živým obrazem Krista. „V chudých a tropících Církev poznává svého chudého a trpícího Zakladatele“ (Konstituce Lumen gentium, č. 8). Kristus, který svou smrtí na kříži poznal nejzažší utrpení, nám zůstává nablízku. Když rozjímáme nad tajemstvím jeho utrpení, objevujeme naději, kterou nám Pán nabízí. Skrze svou lásku k nám, nám otevřel novou cestu. Svým zmrtvýchvstáním o velikonočním ránu dosvědčuje, že smrt a utrpení už nemají poslední slovo o člověku a že budoucnost je stále možná. Život, který se v lidské rovině mohl zdát uzavřený do začarovaného kruhu, se stal přechodem. Ano, drazí přátelé, vy, kteří nesete tíhu utrpení, zaujímáte první místa mezi těmi, které Bůh miluje. Jako ke všem, s nimiž se potkal na cestách Palestiny, Ježíš i k vám obrátil svůj pohled, plný něhy; jeho láska nikdy neochabne. Protože už od počátku jste Božími dětmi, zaujímáte v Církvi, Kristově Těle, privilegované místo. Tváří v tvář ,množícím se útokům na důstojnost a integritu lidí, tváří v tvář vzrůstajícímu počtu vyhoštěných, je třeba nacházet nové styly osobního i 28

kolektivního života, které by umožnily překonat krize, především v zemích, jakou je ta vaše, jež disponují hojnými lidskými i přírodními zdroji. Je třeba jim vštípit nové formy solidarity, a to jak uvnitř každé společnosti, tak i mezi národy. Nebylo by k tomu, aby se všem zajistil přístup k práci, vhodné přehodnotit některé praktiky a přispět k rovnoměrnějšímu rozdílení dober? Ti, kdo mají to štěstí, že mají dostatečné příjmy, jsou ochotni sdílet je ve větší míře s těmi, kdo nedokáží žít přijatelným životem? Střídmější život by mnoha umožnil vyhnout se mrhání a být pozornějšími k potřebám bližního. Každá lidská bytost, jakkoli potřebná, byla stvořena k Božímu obrazu a podobenství, a této důstojnosti ho nemůže nic zbavit. Ať už je jeho původ jakýkoliv, jakákoli tíha jeho zkoušky, odmítnout vidět jej znamená odsoudit se, že nic z života nepochopíme. Poslechněme si posekat ví blahoslavenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“! (Mt 5,7). Milosrdenství, o němž Kristus mluví je Boží něhou; jejím důležitým výrazem je odpuštění. Milosrdné srdce se tak nechává dojmout cizím milosrdenstvím a zůstává neklidné, dokud neučinilo vše, co je v jeho silách, aby přineslo útěchu těm, kdo jsou potřební. Abychom vešli do Království je třeba mít toto milosrdné srdce, nejen vnímavé k potřebě, ale také schopné ulehčit utrpení, prolomit samotu a vynaložit úsilí k přijetí svých méně šťastných bratří a sester. Milosrdní dojdou milosrdenství. „Kdykoli jste to učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste to učinili“ (Mt 25,5), řekne Kristus v poslední den. Štěstí věčnosti bude štěstím patření na Boha a jeho poznáváním v osobě těch, které nám postaví do cesty, s nimiž budeme navždy žít v lásce, co nikdy nekončí. Toto štěstí vnímáme už dnes. Evangelium nás vybízí, abychom se svým bližním jednali bratrsky právě proto, že je v něm přítomen Bůh a očekává nás. Vztah k Bohu je nedomyslitelný od lásky k bližnímu, a zvláště k chudému, kterého potkáváme. Pozornost věnovaná chudým je jedním ze základních kritérii příslušnosti ke Kristu. Tou se musí vyznačovat časné úsilí křesťana. Víru musí provázet činnost ku prospěchu našich bratří v lidství, protože „Kristova láska nás pudí“ (2Kor 5,14), abychom sloužili každému člověku, tomu, kterého máme rádi i tomu, kterého dostatečně nemilujeme. Proto apeluji ve prospěch skutečně solidarity mezi všemi. Kdy tedy bude skutečně respektováno právo každého na práci, domov, kulturu, zdraví na život hodný tohoto jména? Církev by skutečně nedostála svému poslání, pokud by nepřipomínala tuto povinnost konat vše, v bohatých společnostech Západu i v každé společnosti, aby se vykořenily rány, jež nepřestávají doléhat na povrch naší planety. Kristus přišel, aby hlásal chudým radostnou zvěst (Lk 4,18). Žádný z jeho učedníků, žádný z jeho bratří není omluven z toho, aby se podílel na tomto náročném, spásném a záslužném díle. Ať vás den co den provází svatý Martin! Ať inspiruje vaše slova, činy, postoje lásky, bratrství, soucitu, jež vám pomohou žít! Už po šestnáct staletí se u Otce přimlouvá za ty, kdo se k němu s důvěrou utíkali. Budete-li se k němu modlit, neopustí žádného z vás, žádného z těch, které vidí, jak na strastiplných cestách života trpí. U bran Amiensu Martin daroval polovinu svého pláště. Ať nepřestává být našim vzorem pravé a věrohodné lásky! Na znamení lásky, jež vychází od Boha, jako záruku naděje, spočívající na Kristu, vám z celého srdce uděluji své apoštolské požehnání a rozšiřuji ho na všechny, které tu zastupujete, na ty, kdo trpí kvůli nějakému poranění a prosí, aby je Pán přišel uzdravit. Chci to říci našemu světu: sdílení je zdrojem štěstí! Radost je možná! Ať vás Bůh povždy opatruje! 29

„San Martino è per noi tutti l´esempio vivo di come si ama Gesù e il prossimo“

(Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, ve farnosti sv. Martina v Siccomario /Pavia/, 9.11.2008)

S kardinálem Coppou před oltářem Salus Populi Romani v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě - tady sv. Cyril a Metoděj dostali schválení slovanské liturgie a tady ji poprvé slavili. Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30. června 2011.

Milovaní věřící od sv. Martina v Siccomario! Jsem velmi rád, že jsem s vámi, kteří dnes slavíte dvě velké slavnosti: 100 let farnosti a svátek sv. Martina, biskupa. Jde o ústřední událost vašeho společného života, farního i občanského, neboť jak Obec, tak farnost nesou jméno sv. Martina, nejpopulárnějšího světce Západu. Jeho jméno nesou tisíce a tisíce měst a vesnic, farností a kostelů po celé Evropě i ve světě. Vy však máte jedinečné privilegium, totiž, že jste světce přijali a u vás pobýval. Podle tradice sem přišel ještě jako dítě z Panonie, dnešního Maďarska, protože otec, římský důstojník, byl převelen do Itálie. Martin byl vychováván a první klasická studia absolvoval v Pavii, už tehdy městě vzdělaném a plném života. Tady poznal díky společníkům křesťanskou víru, a jak sám říká, v deseti letech běžel, aby se nechal zapsat mezi katechumeny, a to i proti vůli otce, oddaného kultu impéria. Ctí vás, že si radostně a s hrdostí připomínáte jeho přítomnost uprostřed vás: je to znamení, že vaše země zůstala věrná svým křesťanským kořenům, i historickému a náboženskému dědictví světce. Zvláště pak 100. výročí farnosti. Jeho oslava znamená připomenout si století milosti, udělených vaší farnosti rukama kněží, kteří s vámi žili ve skromnosti a odříkání. Sto let Božího života vylévaného prostřednictvím křestního pramene, jenž celé generace učinil Božími dětmi. Tady byly žehnány manželské páry svátostí manželství, jež zakládá rodiny v lásce a v bázni Boží. Tady se přistupovalo k prvním svatým přijímáním, biřmováním, 30

k Božímu odpouštění a milosrdenství, darovaným ve zpovědnici. Zde je přítomen eucharistický Ježíš, který sestoupil mezi vás, do vašich domovů, do pracovních a obchodních středisek, živý a pravý na oltáři farnosti, kde vás očekává, abyste jej adorovali, kde vám dává útěchu v životních zkouškách, živí vaši věrnost křesťanským závazkům, a dává vzejít dobrým povoláním. Tady dochází k poslednímu loučení se zesnulými, předtím, než je odevzdáte zemi, v očekávání vzkříšení. Farnost je jednou velkou sdružující silou, neodmyslitelnou pro pokojný život bratří a sester, pro výchovu k solidaritě s jinými, pro formování dětí a mládeže k jejich křesťanským i občanským úkolům. Nejen to: vytváří smýšlení otevřené horizontu Církve a světa. Jak říká II. Vatikánský koncil, „farnost jistým způsobem představuje viditelnou Církev, ustanovenou na celé zemi“ (SC 42); ona je cvičištěm činností, do nichž jsou zapojeni laici, mužové i ženy, v šíření evangelia prostřednictvím katecheze, pomoci, charity. Ona je výhní misionářského ducha, protože pomáhá komunitě, aby rozšířila – a to jsou stále slova II. Vatikánského koncilu – „dosah své lásky až na hranice světa“ (AG 37). Je pěkné, že svatomartinské století slavíte dnes, kdy si všeobecná Církve připomíná Posvěcení lateránské baziliky, „matky a hlavy všech chrámů Říma i světa“, centru věrnosti Petrovu Stolci, společenství se Svatým Otcem, lásky a jednoty s Římskou Církví, která předsedá v lásce. Vaše století dosahuje svého vrcholu svátkem svatého Martina. On byl zamilován do Krista a strávil svůj život v lásce k bratřím. Láska je středem křesťanského života. Jak jsme slyšeli v evangeliu, na konci světa Ježíš bude soudit lidi podle lásky, a spáse či zatracení dá spočinout v tom, zda Jej dokázali poznat v bratřích či nikoli: „Mně jste učinili“ (Mt 25,40.45). Úryvek představuje nejproslulejší epizodu života sv. Martina, kdy ještě jako voják rozetne mečem vnitřní podšívku svého pláště, aby jí oděl nahého chudáka, na něhož narazil při noční objížďce. Nato se mu ve snu ukázal Ježíš, jak říká andělům: „Martin, zatím ještě katechumen, mne přioděl tímto pláštěm“. Tato událost dokazuje, že Martin žil evangelium. Do celého života vtělil Kristovu lásku k lidem. V 1. čtení prorok Izaiáš ohlašuje, že se mu dostalo od Boha poselství útěchy: „nést radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, vězněné vyvést ze žaláře“ (Iz 61,1). V synagóze v Nazaretě si Ježíš tato slova osobuje a říká: „dnes se na mně splnilo toto Písmo“ (Lk 4,21). A tak to učinil Martin. Syn římského důstojníka měl před sebou vojenskou kariéru, ale začal ji s těžkým srdcem kvůli přitažlivosti, kterou cítil ke Kristu, podle své přímé povahy. Nechtěje vzbuzovat otcovu nevraživost, odešel z Pávie, aby v 15 narukoval. Po zaučení měl velet nočním hlídkám. V 21 letech byl pokřtěn, ale zůstal ještě dvacet let v císařské gardě, protože nemohl porušit slib. Účastnil se tažení císaře Konstance proti barbarům k Rýnu, a protože se odmítl účastnit bitvy, byl potrestán a uvězněn; ale díky nečekané kapitulaci nepřátel, považované za zázrak, mohl z vojska odejít. Odebral se do Poitiers, aby tak mohl lépe poznat a obdivovat velkého Hilaria, biskupa onoho města. Tento jej přijal, posvětil na 31

exorcistu a dovolil mu vrátit se do Panonie, aby znovu spatřil staré rodiče: v té době mnoho trpěl ze strany ariánských heretiků, proti nimž kázal jak během cesty, tak při zastávce v Miláně. Po návratu jej v roce 360 Hilarius vysvětil na kněze, dovolil mu žít mnišským životem, což si tolik přál, a svěřil mu usedlost Ligugé, kde vyrostl první klášter Evropy. Jeho slovo, příklad, a první zázraky, začaly přitahovat věřící a učinily ho tak známým, že po smrti tourského biskupa byl podobně jako sv. Ambrož, lidmi zvolen, a posvěcen 31. července 371. Během 26 let biskupské služby Martin mimořádným způsobem vynikal horlivostí pro duše, a v té době revolučními novostmi: na rozdíl od ostatních biskupů sám hlásal evangelium rolníkům a nevolníkům. V Marmoutier, nedaleko Tours zbudoval první centrum formace kněží v Gáliích: pro své kněze zavedl společný život vzhledem k rostoucím nárokům evangelizace. Byl misionářem mezi tehdy ještě četnými pohany, a podařilo se mu obrátit je i pomocí nevídaných zázraků. Byl také prvním biskupem, který zavedl pastorační návštěvy v diecézi. Velkorysý a upřímný, vzdálený jakékoli přetvářce, nazýval chleba chlebem a to i před císařskými hodnostáři, čímž si zjednal nepřátelství a to jen proto, že se zastával chudých a utiskovaných. Měl „velkolepé chápání svého biskupského poslání“ (J. Lahache, Bibliotheca sanctorum, VIII., 1265). Ze všech stran byl žádán, aby urovnával rozbroje a zjednával pokoj, a to nejen v Tours, ale i v celé Francii, oduševňován – jako sv. Pavel – starostlivostí o všechny církevní obce. Na jedné z těchto misí, kterou už jako osmdesátiletý konal v Condatě na podzim roku 397, onemocněl a zesnul 8. prosince poté, co naposled bojoval proti ďáblovi, a vyjádřil svou odhodlanost dále sloužit Pánu, bude-li to třeba. Pohřeb, který se tři dny nato konal v Tours, byl začátkem onoho triumfálního putování, jež učinilo sv. Martina ve světě tak oblíbeným, následovaným a vzývaným. Milovaní Sanmartinští, jestliže jsem se zdržel u tohoto života vznešené oddanosti Kristu a duším, bylo to jen proto, abych s vámi znovu prožil mimořádné události, a spolu s vámi se radoval z privilegia, jež máte, že žijete pod jeho ochranou. Svatý Martin je pro nás všechny, muže i ženy III. milénia, živým příkladem jak je třeba milovat Ježíše a bližního: on tak činil mimořádným způsobem, ve stylu velkého světce a velkého člověka. Také my jsme povoláni ho napodobit, učinit ze svého života dar Kristu. Druhé čtení, v tomto měsíci svatých, nás vybídlo k naději, a připomnělo nám, že budeme s Pánem navždycky (1Ts 4,13.17). Ale předtím budeme souzeni podle lásky, jak říká sv. Jan od Kříže. Noblese oblige: naše křesťanská důstojnost nás zavazuje žít vždy věrně svým křestním závazkům, šířit Boží království všude, kde můžeme, v rodině, v práci, při oddechu. Pán ať vám vždy žehná, na přímluvu Panny Marie a vašeho velkého patrona, svatého Martina.

32

Charita, katecheze, diakonie trojí poselství jubilea sv. MartinaTourského (Homílie papežského legáta. J. E. Dominika kardinála Duky. OP při eucharistii u příležitosti 1700. výročí narození sv. Martina, Szombathely, Maďarsko, 9. července 2016)

Bratři a sestry, „Izajáš 61,1-3a“: opakuji tato slova proroka Izajáše, která jsme již slyšeli při prvním čtení, abych připomněl, že k Vám přicházím jako posel papeže Františka, abych spolu s Vámi mohl vyjádřit radost nad výročím narození prvního světce, který dobyl své svatosti díky zasvěcením svého života ve službě Bohu a člověku. Ano, je to Váš rodák z nejstaršího římského města Panonie Sabarie, tj. Vaše Szombathely. Sv. Martin, jak již jeho jméno připomíná, se narodil ve vojenské rodině jako syn římského důstojníka. Mars byl římský bůh válek, ale sv. Martin se zapsal do dějin církve jako nositel míru a ohleduplné a laskavé pomoci bližním. Dětství v životě každého člověka hraje nezapomenutelnou roli a přispívá k utváření jeho charakteru. Je třeba si uvědomit, že římské vojenské posádky se staly v období 2. až 3 století základními misijními buňkami křesťanství v Římské říši, především v jejím hraničním pásmu. To dokazují archeologické vykopávky v Kolíně nad Rýnem, Trevíru, Vídni, ale také i ve Vašem městě. Kult perského boha Mithry připravoval tyto vojáky k přijetí křesťanství a to především duchem vojenského bratrství. O tom svědčí také i osvobozování otroků v těchto vojenských posádkách. Na tuto vojenskou cestu se vydává i sv. Martin, jeho rozhodnutí nemá nic společného s pacifismem, jak se domnívají někteří současní autoři. V okamžiku, kdy je osloven Bohem a vyzván k následování Krista cestou duchovní služby, poznává, že jeho místo není v armádě, ale ve službě Církvi. Životní příběh sv. Martina nám říká ještě něco podstatného pro naši dobu. Známé obrazy či sousoší, především v bratislavském korunovačním dómu sv. Martina od Georga Raphaela Donnera, nám zobrazují vojáka na koni, který půlí svůj plášť, aby mohl odít polonahého, zuboženého muže. V noci poznává, že takto symbolicky posloužil samotnému Ježíši Kristu. Je třeba si uvědomit, že v této době není sv. Martin křesťanem, ale rozhoduje se, zda přijme křest. Tento světec, první svatý ne-mučedník, ale vyznavač, se stává v Galii jedním z hlavních strůjců církevní struktury. V ní však hraje nezastupitelnou roli služba bližnímu, kterou nazýváme charitou. Myslím, že zde také najdeme odpověď, zda je možné, aby se na této službě v dnešní době a v naší církvi mohli podílet i nepokřtění, obětaví pracovníci a pracovnice, kteří jsou loajální ideálu křesťanské pomoci. Dovolím si při této příležitosti říci, že sv. Martin a jeho paradigmatický příběh je odpovědí na tuto otázku, kterou si kladou mnozí v Církvi, ať už biskupové, kněží, nebo i aktivní věřící. Evropa Římské říše, 33

která se již ocitá z velké části ve státním provizoriu, je budována postavami, ke kterým tento pozdější svatý biskup patří. Církev v této situaci oslabeného a často paralyzovaného státu, plně rozvíjí trojí úlohu církve, na které je postavena i naše civilizace. Je to bohoslužba, zpřítomnění kalvárské oběti Toho, který se vydává za nás za všechny. Tak jak učinil jednou provždy v jeruzalémském Večeřadle slovy „Toto je moje tělo, toto je moje krev“, oběť nejvyšší lásky, život položený za přátele. Křesťanská bohoslužba není rituálem, či ceremonií, naše bohoslužba zpřítomňuje a plně symbolizuje Ježíšův čin spásné lásky, proto také nacházíme řadu zobrazení sv. Martina celebrujícího mši sv. Vždyť i to jeho vzpomenuté gesto je jistým ztotožněním se s kalvárskou obětí. Druhou velkou úlohou Církve, kterou rozvíjí sv. Martin, je hlásání evangelia, katecheze, zorganizování vzdělávacího systému. Kdybychom porovnali Pannonhalmu s jejím gymnáziem a kláštery zakládanými sv. Martinem, našli bychom mnoho analogií. Třetí úlohu služby bližnímu, diakonii, či charitu, rozvinul nebývalým způsobem a dal tak velký vzor ostatním biskupům nejenom v Galii, ale v celé tehdejší Římské říši. Když si takto představíme působení sv. Martina od Szombathely až po Tours, máme před sebou celé dějiny církve až do dneška. Je zcela jistě na místě, abych připomněl i naše společné dějiny a to téměř o jedno tisíciletí později, kdy v našem středoevropském prostoru se ujímají diakonické, či charitativní služby, statečné ženy, které mají svůj původ ve zdejší arpádovské dynastii: sv. Alžběta Uherská, sv. Kinga Polská, ale také sv. Anežka Česká. Víme, že to tehdy nebyla inspirace sv. Martina, ale spíše příklad sv. Františka z Assisi, který tak hluboce oslovil současného papeže Františka, který právě důrazem na charitativní a sociální služby církve burcuje současný svět, především tu část světa, které otupělo srdce v nadbytku. Apoštol Pavel v Listu Římanům načrtl, jak jsme četli, společenství církve, které žije láskou, tedy charitou, tj. úctou, vzájemností a soucitem. Matoušova dvacátá pátá kapitola nám připomíná, že se nalézáme v mimořádném Svatém roce milosrdenství, a že to papež František myslí opravdu vážně. Také obraz Posledního soudu se skutky tělesného a duchovního milosrdenství, podle kterých budeme souzeni, hovoří jasnou řečí, co znamená být křesťanem dnes. Nerozumí přítomnosti ten, kdo nezná minulost, proto jsme se tak podrobně vrátili do historie Církve i Vaší země, proto jsme si připomněli, jaké ideály nám staví velké světice lidského soucitu a lásky z 13. století. Je třeba říct, nebudeme-li žít přítomnost v tomto duchu, nebude pro nás ani budoucnost. Složitá situace, o které hovoří papež František, který pozoruje tichý, a jak říká, po kouscích se přibližující válečný konflikt, nám ukazuje, že cesta k míru a k životu ve štěstí, pro nás znamená být připraven pomoci, ale nezapomenout, že máme i zodpovědnost za naši minulost, abychom mohli žít svou víru ve svobodě a vzájemné toleranci v budoucnosti.

 34

MILÉNIUM KŘESŤANSTVÍ MAĎARSKÉHO NÁRODA Maďarsko na úsvitu dějin V roce 10 po Kristu, za vlády císaře Augusta se stala západní část dnešního Maďarska římskou provincii, která dostala název Panonie. Kromě toho Římané založili nedaleko dnešní Budapešti i vojenskou usedlost Aquincum (dnes rozsáhlé muzeum pod širým nebem). Na začátku IV. století se v Panonii narodil sv. Martin, syn vojenského tribu-na. I on se v mládí stal vojákem císařského vojska, potom, když přijal křest se stal učedníkem sv. Hilaria, biskupa v Poitiers (Gálie). Ještě předtím než byl zvolen biskupem v Tours (371), založil Martin první klášter na Západě. Po různých barbarských nájezdech (Vandalů, Hunů, Ostrogótů, Longobardů, Avarů) přicházejí na území někdejší římské Panonie maďarské kmeny, ugrofinského původu, v čele s Arpádem. Asi sto let poté se stává svrchovaným panovníkem nad maďarskými kmeny Arpádův potomek, kníže Gejza (972-997).

Milénium korunovace svatého Štěpána, maďarského krále V roce Velkého Jubilea, druhého milénia křesťanství, slaví maďarský národ milénium korunovace svatého Štěpána, prvního maďarského krále. Tímto aktem byl totiž položen základ maďarského křesťanského státu. Korunovace byla pro celý maďarský národ historickou událostí, která ovlivnila budoucí vývoj země a byla utvrzením maďarského křesťanství.

Štěpánovo dětství Štěpán se narodil kolem roku 970 v Esztergom (Ostřihomi). Jeho otec, kníže Gejza, tehdy úspěšně začal s vnitřním uspořádáním země i s rozvíjením dobrých vztahů se sousedními zeměmi. Ze západu povolal misionáře, aby pokračovali v už započatém misijním díle. On sám se dal pokřtít a nechal pokřtít i svého syna. Oba přijali křestní jméno Štěpán, ke cti svatého Štěpána-prvomučedníka, patrona pasovské diecéze. Gejzovo obrácení ke křesťanství však bylo pouze povrchním gestem. Nezřekl se ani dřívějších pohanských obyčejů. Jeho obrácení 35

bylo spíše politickým krokem. Tuto dvojakost dokazuje i výrok, který se mu připisuje: "Jsem dost bohatý, abych mohl sloužit dvěma pánům". Naopak křesťanství jeho syna bylo už od dětství mnohem hlubší: s náboženským přesvědčením svého otce se podstatně rozcházel. Na formování jeho životních postojů, duchovního života, na jeho výchovu měli rozhodující vliv vynikající učitelé z řad kněží a biskupů, kteří vykonávali svou pastorační činnost v prostředí knížecího dvora. Tito si nejen přáli, aby vedl hlubší náboženský život, ale usilovali také o rozvíjení jeho intelektuálních schopností. Byl totiž velmi nadaným mladým mužem, jenž dokázal obsáhnout podstatné prvky kultury své doby. Podle životopisu dokončil studia "ars grammatica", která v tehdejší době neznamenala pouze, že se naučil latinskému jazyku, ale vztahovala se i na vzdělání v klasické filologii, na studium Písma svatého, jakož i na četbu významných děl náboženských i světských autorů. Mezi vynikající preceptory, kteří měli na Štěpána nejvýznamnější vliv, patřil sv. Vojtěch, pražský biskup, který byl v roce 997 zavražděn během svého misijního působení v Prusku, a již v roce 999 kanonizován papežem Silvestrem II. Ačkoli se Vojtěch zdržel u knížecího dvora v Esztergom jen velmi krátce (v roce 996), měla jeho osobnost na Štěpána rozhodující vliv. Vojtěch totiž dokázal vytušit jeho vynikající vlohy. Podle toho, co se nám dochovalo, to byl právě Vojtěch, kdo se přičinil, aby se Štěpánovou ženou stala Gisella, dcera bavorského knížete Jindřicha. V Giselle totiž Vojtěch viděl důstojnou manželku pro Štěpána. I přesto, že ona sama toužila po zátiší kláštera, příbuzní ji přesvědčili, že bude lépe, když se provdá za Štěpána, a tak jej učiní svým životním partnerem na cestě obrácení maďarského národa. Je docela možné, že ke sňatku došlo v roce 996 v bavorském Scheyern a s velkou pravděpodobností to byl sám Vojtěch, kdo asistoval jejich manželství. Důkazem velkého Vojtěchova vlivu je i skutečnost, že když Štěpán založil v roce 1001 esztergomské arcibiskupství, zvolil jeho patronem právě sv. Vojtěcha.

Význam královské korunovace Královskou důstojnost uděloval v tehdejší době výhradně římský papež. Její udělení však neznamenalo vazalskou podřízenost. Uznání papežem však zajišťovalo mezinárodní prestiž a zvláště zintenzivnění vztahů s evropskými křesťanskými zeměmi. Proto se Štěpán v roce 1000 obrátil na papeže se žádostí o královskou korunu. Tehdy poslal k Silvestru II. delegaci, vedenou opatem Asztrikem. Životopisec píše, že když papež slyšel o apoštolských a organizačních schopnostech Štěpánových, řekl: "Já jsem apoštolský, on však - jestliže už obrátil skrze Krista tolik národů, - je vskutku Kristovým apoštolem". Papež měl zajisté už předtím pozitivní informace o Štěpánově působení, a to především od německého krále a císaře 36

Oty III. Vyslyšel tedy jeho prosbu a prostřednictvím Asztrika mu poslal královskou korunu. Papežova koruna byla uznáním královské hodnosti, pravomoci vládnout a vyžadovat respektování zákonů; byla také výrazem svrchovanosti a politické nezávislosti křesťanského státu. Toto udělení koruny připomíná dobře viditelný pamětní kámen, umístěný do jednoho z pilířů římské baziliky sv. Jana v Lateráně. Slavnostní ceremoniál korunovace se zřejmě odehrál o vánocích roku 1000, kdy se obvykle slavil náboženský obřad korunovace. I její datum mělo zvláštní význam. Tehdy, na přelomu tisíciletí, se mnozí báli, že se naplní předpovědi o blízkém konci světa, a ztráceli proto veškerou chuť do života. A právě v roce 1000 se Štěpán obrátil na papeže se žádostí o královskou korunu. To dokazuje, že ona zmíněná paralyzující horečka, která děsila tolik jeho současníků, jej ani v nejmenším neodradila, takže jeho tvůrčí síla zůstala nedotčena. Svou neutuchající důvěrou v Boží prozřetelnost a získáním nové prestiže byl schopen zintenzívnit organizaci své země, jakož i proces obrácení svého národa, neboť věřil a byl přesvědčen, že takto své zemi a jejímu lidu zajistí budoucnost.

Svatý Štěpán, organizátor maďarské Církve Současně s organizací státu, byl Štěpán i zakladatelem organizace maďarské Církve. Je sice pravda, že misionáři hlásali evangelium v Maďarsku už předtím, než se Štěpán ujal moci, nelze však mluvit o organizaci Církve. Právní základy maďarským diecézím byly dány Bulou papeže Silvestra II. o velikonocích roku 1001, kterou adresoval z Ravenny, kde tehdy pobýval s německým králem a císařem Otou III. Na základě této Buly byla jako první založena arcidiecéze v Esztergom. Tímto založením arcibiskupství se maďarská Církev navždy vymanila z područí jakéhokoliv cizího arcibiskupství. Po založení esztergomského arcibiskupství pak následovalo zakládání dalších biskupství, a tedy dalších diecézí. Štěpán zakládal diecéze za použití královského majetku a jejich provoz zajistil významnými příděly půdy. Založil deset biskupství. Za zmínku mezi nimi stojí především biskupství v Csanád, založené v roce 1035, kde pastýřskou službu svěřil, jako biskupovi, benediktinskému mnichu, sv. Gerardovi. Pocházel z Benátek, a předtím byl preceptorem jeho syna, sv. Emericha. Gerard byl skutečně vzdělaným a moudrým pastýřem. Maďarské dějiny jej uvádějí jako svého prvního spisovatele evropského významu. Jeho nejvýznamnější dílo - "Deliberatio supra hymnum trium puerorum" (Zamyšlení nad chvalozpěvem tří mladíků) - je vysvětlením chvalozpěvu, který nacházíme ve třetí kapitole knihy proroka Daniela, který zazpívali tři mladíci, které nechal král Nabuchodnozor uvrhnout do rozpálené pece, z níž vyšli netknuti. Zmíněná diecéze nyní vydala u příležitosti maďarského milénia toto dílo v dvojjazyčné verzi: latinsky s maďarským překladem. Moudrými zákony se svatý Štěpán snažil docílit úspěšného šíření křesťanství a organizace Církve. Předepsal, aby si každých deset osad postavilo kostel, a jejich obyvatelé se měli starat o vydržování svých kněží. Biskupům přikázal, aby se postarali o kněze a o knihy, zatímco králi příslušela péče o posvátná roucha. Prvořadou úlohu při tkaní posvátných rouch zastávala královna sv. Gisella, choť sv. Štěpána. Založila 37

krejčovskou dílnu, kde sama společně s ženami, které šily a vyšívaly, připravovala různá posvátná roucha k liturgickým slavnostem. Založil rovněž klášterní a kapitulní školy, které významným způsobem přispěly ke kulturní úrovni země. Tyto instituce byly zárukou uvedení západní křesťanské kultury. Prvním maďarským kulturním střediskem se stal klášter v Pannonhalmě (foto), který založil Štěpánův otec v roce 996. (Milénium založení kláštera bylo slaveno za přítomnosti Svatého Otce Jana Pavla II., 6. září 1996). Udržoval úzké styky s Římem, kam často posílal své delegace. Kromě toho založil nedaleko hrobu sv. Petra "Poutní dům" (hospitium) a kostel, který svěřil péči dvanáctičlenné kapituly. Během budování současné baziliky sv. Petra však byly obě stavby zbořeny. Nápis na kameni vnější zdi baziliky sv. Petra připomíná původní místo, kde stál "Poutní dům". Aby usnadnil putování poutníkům do Ravenny, založil i zde "Poutní dům", protože pro maďarské poutníky, kteří připutovali po moři, to byl první přístav na italské pevnině. "Poutní dům" v Římě, kromě toho, že poskytoval ubytování, měl ještě další význam. V tehdejší době si totiž evropské národy chtěly zajistit svou přítomnost v Římě. Tyto "Poutní domy" (hospitium) tak nahrazovaly stálé diplomatické zástupce, jejichž statut ještě neexistoval. Zakládáním těchto institutcí v Římě chtěl svatý Štěpán v centru křesťanství ukázat na rovnocennost práv Maďarska s ostatními křesťanskými národy. Křesťanský život chtěl prohloubit i poutěmi do Svaté země. Pro maďarské poutníky proto nechal vybudovat "Poutní dům" také v Jeruzalémě.

Úcta svatého Štěpána k Panně Marii Spiritualita svatého Štěpána se vyznačovala hlubokou úctou k Panně Marii, která mu byla preceptory vštěpována už od dětství. To dokládá i jeho životopisec. Ke cti Panny Marie nechal vybudovat mnoho chrámů. Zvláštní úctu choval k tajemství Mariina nanebevzetí. Maďarský národ už tehdy slavil svátek "Velké blažené Paní" ("Nagyboldoga-sszony"). Když už cítil, že se blíží konec jeho života, prosil ve svých modlitbách Stvořitele, aby mu bylo dopřáno zemřít v den Nanebevzaté. Byl totiž přesvědčen, že když se objeví před Božím trůnem v tento den, bude moci doufat ve větší Boží milosrdenství. Jeho prosba byla vyslyšena: zemřel 15. srpna 1038. Svou zvláštní úctu k Panně Marii vyjádřil krátce před smrtí, když si k sobě povolal správce národa a rozmlouval s nimi o nejzávažnějších otázkách vlády v zemi. Potom svěřil Panně Marii celou zemi i její lid, správce i kněze. Tohoto zasvěcení si byl maďarský národ vždy vědom. Na mnoha uměleckých dílech, obrazech a malbách můžeme obdivovat scénu, na 38

níž je znázorněn svatý Štěpán jak svěřuje svou korunu Panně Marii. Podobně je často zobrazena Panna Maria s maďarskou korunou na hlavě, čímž se chtělo vyjádřit, že maďarský národ je Mariinným lidem. Z tohoto úzkého vztahu k Panně Marii pochází i lidová tradice, podle níž Maďaři uctívají Pannu Marii jako "Magna Domina Hungarorum" /Velká Paní Maďarů/. Zasvěcení maďarského národa Panně Marii, která vykonal svatý Štěpán, se v dějinách tohoto milénia opakovalo ještě mnohokrát. Nejvýznamnější z nich proběhlo 20. srpna 1996 na závěr pastorační návštěvy Jana Pavla II., kdy byla za jeho přítomnosti zasvěcena Panně Marii maďarská země i její lid.

Památka sv. Štěpána I těchto pár řádků ukazuje jak velký byl historický význam sv. Štěpána. Korunovace byla nejen velkolepým oceněním, ale také počátkem nové éry, která po staletí definuje život země. Byl přísným vládcem, mužem rázným, ale vždy zachovával moudrou rozvahu a měl velkodušné srdce. Jeho život byl prosycen hlubokým náboženským přesvědčením. Životopisec charakterizoval jeho osobnost těmito slovy: "... vystupoval vždy tak, jako by stál před trůnem Božím. Vším, co konal, vydával svědectví svému poslání mít Krista stále na rtech, uchovávat Krista v srdci a ve svých skutcích Krista ukazovat". Tuto jeho hlubokou náboženskou víru si maďarský národ uchoval. To dosvědčuje i 20. srpen 1083, kdy král sv. Ladislav - za souhlasu papeže, slavnostně povýšil tělesné ostatky sv. Štěpána ke cti oltáře. To bylo v tehdejší době oficiální kanonizací. Úcta ke sv. Štěpánovi zůstala živá i po staletí. Je tak hluboce vryta do duše maďarského lidu, že ani proticírkevní komunistický režim se ji neodvážil vymazat z kalendáře svátků; nicméně alespoň jej jinak pojmenoval (svátek dožínek, založení). Ke svatoštěpánskému dědictví patří i velký zástup maďarských světců. Dosti početní jsou světci z královských rodů, především Arpádovců. Posledním Maďarem povýšeným ke cti oltáře, byl Vilmos Apor, biskup z Györu, umučený v době II. světové války, blahořečený 9. listopadu 1997 v Římě. Portréty mnoha maďarských světců lze spatřit i na stěnách maďarské kaple v kryptě baziliky sv. Petra v Římě (foto). Maďarský národ chová velkou úctu k ostatkům svých světců. Zvláštní úcty požívá "Svatá pravá ruka" sv. Štěpána (foto), která zůstala nedotčená i po staletích. Uchovává se ve stejnojmenné bazilice maďarské metropole. Památka sv. Štěpána žije také díky královské koruně, která se stala národní relikvii a Maďaři ji nazývají "Svatou korunou". O miléniu spočívala v kopuli maďarského parlamentu. 39

Sarkofág svatého krále Štěpána Uherského v Székesfehérváru.

Katedrála sv. Štěpána Uherského v Budapešti. 40

Svatá Alžběta Durynská, sestřenice sv. Anežky České (1207 – 19. 11. 1232) Evropa, obdařená bohatstvím katolické víry, dosáhla nových stupňů civilizace a kultury, vybudovaných na troskách pohanského Říma. Novému společenskému řádu se tak dostalo neslýchané vitality sociálních i osobních ctností, jimiž žila křesťanská rodina. Nikdy to nebylo tak zřejmé jako ve středověku, kdy v královských palácích Evropy vládli svatí panovníci. Tito mužové a ženy chápali svou svatost jako vrchol své vznešenosti. Katolické národy buď s Božím požehnáním prosperovaly anebo platily za nevěrnost vůči svým svatým povinnostem. Svědectvím působení síly Boží milosti, jsou maďarští válečníci, kteří patřili k nekrutějším a nejhůře podmanitelným, a přece právě z nich vzešli velcí svatí monarchové. Tato královská linie začala obrácením vůdce Maďarů, Gézy, v roce 975, jehož syn sv. Štěpán se stal maďarským králem a panoval v letech 1000-1038. Štěpán a jeho následníci usilovali o to, aby co nejvíce rozšířili vliv křesťanské víry i za hranice své země. Právě v této rodině se skví sv. Alžběta Uherská jako jedna z nejzářivějších hvězd. V krátkém údobí svého čtyřiadvacetiletého pozemského života dokázala obdivuhodně uskutečňovat Boží záměry, zpočátku jako princezna, později jako manželka, matka a vdova, která sama prožívala a neúnavně předávala nastupujícím generacím nevýslovnou hodnotu odříkání a lásky ve službě Bohu. Otec sv. Alžběty, - Ondřej II., bohatý a mocný maďarský král, začal panovat v roce 1205. dějiny jej charakterizují jako „statečného, podnikavého, zbožného, velkorysého a optimistického vladaře, který se nikdy nestaral o zítřek“. Pro utužení svých politických svazků se oženil s německou komtesou Gertrudou z Andechs-Merana, pocházející v přímé linii z rodu Karla Velikého. Sestrou královny Gertrudy byla Hedvika, manželka slezského knížete, později prohlášena za svatou; její sestřenicí pak sv. Anežka Přemyslovna. Další sestrou Alžběty byla abatyše benediktinek a dva její bratři oblékali kardinálský purpur, jako „knížata Církve“. Alžběta se narodila v polovině roku 1207 v královském paláci v Poszony, dnešní Bratislavě. První tři léta života strávila šťastně se sestrou Marii a bratrem Bélou, který jednoho dne nastoupil na otcův trůn jako král Béla IV. Už od nejútlejšího věku Alžběta milovala hudbu, tanec a hry na vesnicích. Její největší radostí však bylo dávat almužny, aby ulehčila utrpení chudých. Alžbětin zápal pro ctnost a modlitbu odpovídá dokonale jejímu jménu, které v hebrejštině znamená „klanějící se Bohu“ či „Bohu zasvěcená“. Ovšem ani v daleké budoucnosti se jí nerýsovalo, že by mohla následovat svou tetu z matčiny strany, 41

benediktinskou abatyši. Podle dobových obyčejů jí otec krátce po narození určil životní dráhu, sledující politické záměry. Rozhodl, že se Alžběta stane durynskou kněžnou. Durynský lankrabě Hermann I. byl mecenášem umění a jedním z nejbohatších a nejvlivnějších evropských panovníků počátku XIII. století. Byl bratrancem Fridricha II., císaře Svaté říše římské. Jeho historický hrad Wartburg byl centrem velkoleposti a kultury. Ovšem i přes tuto slávu jeho království, byl mužem hádek: feudální knížata byla ve vzájemné válce a v konfliktu s královskými a císařskými představiteli. Přátelské vztahy a opora v cizích mocných národech bylo proto víc než důležité. Hermann při sbírání informací o možných výhodných spojencích nemrhal časem a hledal přitom vhodnou manželku pro svého mladého syna Ludwiga. K uskutečnění tohoto záměru došlo spíše nečekaně. Jednou odpoledne nahnal všem na hradě Wartburgu strach velký Kingslohr, vrchní „minnesingers“, či německých trubadúrů, když pronesl proroctví: „Vidím, jak se v Maďarsku skví zářivá hvězda“ – a dodal v transu – „její paprsky doléhají až k Wartburgu, a odtud se šíří do celého světa. Dále vězte, že tam se mému pánu, maďarského králi, narodila dcera jménem Alžběta. Ona bude dána za choť synu vašeho knížete, stane se světicí a její svatost naplní radostí celé křesťanství“. Lankrabě Hermann vzal Kingslohrova slova vážně a začal bedlivě zvídat mezi všemi, kdo přicházeli z Maďarska, aby zjistil, zda se oné noci princezna skutečně narodila. Potěšen vším, co o ní slyšel, začal plánovat zasnoubení Alžběty se svým synem. V blažené nevědomosti stran všech strategii, které se kolem ní odehrávaly, se Alžběta musela ve čtyřech letech znenadání zříci všech radostí nevinného dětství. Z dalekého Durynska totiž dorazil rytířský oddíl, aby si princeznu vzal a odvezl ji do nového domova. Podle tehdejších zvyků tam měla vyrůstat se svým budoucím manželem a jeho rodinou. Tady se jí mělo dostat výchovy a dvorních způsobů, aby se mohla stát dobrou manželkou budoucího panovníka. Durynští rytíři přijeli se dvěma doprovodnými vozy. Po třech dnech oslav a náboženských obřadů, opouštěli Maďarsko s třinácti vozy, naloženými Alžbětiným věnem a velkolepými dary pro durynský dvůr. Jak uvádějí starobylé kroniky: „Spousta nádherných nádob ze zlata a stříbra; ty nejdražší drahokamy, prsteny, náhrdelníky, pásy poseté šperky; stříbrná koupelna, bez počtu šatů, polštářů a lněných povlečení purpurové barvy; věci takové ceny a krásy, jaké nikdo v durynské zemi nespatřil“. Kromě těchto úžasných věcí, tu pro Alžbětu bylo i šest nádherných arabských koní, spolu se sluhy a rytíři. Odjíždělo s ní i maďarské služebnictvo, stejně jako její osobní služebné, z nichž dvě jí zůstaly věrnými přítelkyněmi až do smrti. Právě jim vděčíme za mnoho životopisných informací o svaté Alžbětě. 42

Ještě než vyrazili, král Ondřej vložil svou dceru „světlo svých očí a radost svého života“ do náručí hraběti Waltrovi de Varila se slovy: „Slib mi na víru křesťanského rytíře, že budeš vždy věrným přítelem mého děvčátka a že ji budeš chránit“. Varila přislíbil: „Budu ji chránit a povždy jí zachovám věrnost“. Královna Gertruda dala své dceři spíše chladné sbohem, a jen řekla: „Chovej se jako princezna“. Až později se děvče dovědělo, že matka byla dva roky nato zavražděna skupinou povstalců. Cesta z rodného kraje do nového domova – durynského města Eisenach, trvala několik měsíců, protože královský konvoj byl všude vítán a oslavován. Konečně dorazili na hrad Wartburg, jenž se vypínal na vrcholu hory, obehnán více než stovkou mil hlubokých lesů. Mohutný věkovitý hrad sloužil jako pevnost pro okolní vesnice. Vnější zdi byly deset stop silné, vnitřní šest. V popisu čteme: „Kamenné hradby s těžkými branami a strážní věže, padací most, nedostupné římsy, podzemní žalář, strmá a vysoká opevnění, temné a vlhké chodby, kuchyně, pekárny, světnice pro služebnictvo, zahrady a stáje…“. Po svém příjezdu byla princezna uvítána lankrabětem Hermannem a jeho manželkou Sofií, která jí představila novou rodinu: jejího snoubence, jedenáctiletého Ludwiga, i další své děti: desetiletého Hermanna, čtyřletou Anežku, Hermanna Raspa a Konráda. K této rodině přibylo ještě šest dětí durynských šlechticů, které měly Alžbětu provázet při hrách. Dvě z nich – Guda a Isentruda, se posléze stanou jejími nejbližšími po celý život. K oficiálnímu zasnoubení obou dětí došlo v hradní kapli, kde biskup požehnal Alžbětě a Ludwigovi. Byla to „láska na první pohled“, nakolik ji takto lze mezi dětmi nazvat. Vzájemně se oslovovali „bratře a sestro“. Bylo jim spolu krásně a když byli ještě malí, trávili spolu co nejvíce času. Jenže jako budoucí panovníci mocného království se museli ještě mnohému naučit. Pod dohledem Ludwigovy matky Sofie se Alžběta a její družky učily němčině, francouzštině, latině, dějinám království, hudbě, literatuře, vyšívání, stejně jako tkát len pečovat o tapiserie a garderobu. Prvořadou důležitost zaujímalo důsledné cvičení se v tom, jak se stát „budoucí královnou Lankrabství“. Mezitím se Ludwig zase cvičil ve všem, co bylo předpokladem pro budoucího durynského panovníka. Podle rytířské tradice se už v sedmi letech stal „pážetem“. Učil se dokonalým způsobům posluhování šlechticům a dámám. Jako rytíř měl vlastní služebnictvo, zbroj a koně. Také on se učil latině, francouzštině, hudbě, matematice, jezdeckým schopnostem a válečnému umění. 43

Říká se, že Ludwig byl neobyčejně fyzicky i intelektuálně zdatný. Byl dokonalým ztělesněním středověkého rytíře: „vysoký, pěkně urostlý, pohledný, přitahoval každého, kdo se k němu přiblížil, byl výmluvný, chrabrý a nebojácný“. Alžběta pak tyto jeho kvality povýšila do nadpřirozené roviny, když Ludwiga učila jednat z lásky k Bohu. To je jednou z příznačných vlastností světice, jakou se stala Alžběta. Nikdy, ani na okamžik, nechtěla nic, co by nebylo v souladu s Boží vůlí. Stále více si uvědomovala, že takovým je právě její svazek s Ludwigem. Tím, že jej milovala, plnila Boží vůli, milovala tedy Boha. To pak přenášelo jejich lásku do zcela jiné roviny – stala se jim cestou ke svatosti, kterou po nich z výsosti chce sám Bůh. Vskutku bylo vedením Boží prozřetelnosti, že Ludwig bral svou výchovu tak vážně. Musel totiž usednout na trůn už v mladistvém věku, protože otec v roce 1207 zemřel. Příčinou tragické smrti starého lankraběte byly jeho politické obtíže a spojenectví proti Církvi, jež vyústila v jeho exkomunikaci. Ve středověku se exkomunikace považovala za nejtěžší potrestání. Tento závažný trest se ukládal za účelem nápravy rouhače a jako obhajoba spravedlivého. Exkomunikace znamenala pro panovníka vyloučení ze všech bohoslužeb, z veřejné modlitby a svátostí Církve, a pokud ve své zatvrzelosti setrval, byl nucen vzdát se svého úřadu a jeho poddaní byli zbaveni povinnosti být mu oddáni. Tato rána spolu se ztrátou syna Hermanna, jej připravily o rozum a po nějaký čas jej musel Ludwig zastupovat. Jednoho dne se pak lankrabě vydal na projížďku a už se nevrátil. Smrt tchána Alžbětu hluboce zasáhla. Vždyť jej kromě Ludwiga milovala víc než kohokoli jiného. Vroucně se modlila za spásu jeho duše. Alžběta i Ludwig společně ronili slzy nad modlitbou, kterou našli v Sofiině modlitební knížce: „Ježíši, tobě svěřuji duši tvého služebníka Hermanna, který i přesto, že se poskvrnil zločinem či hříchem, zůstává stále tvým tvorem, pro nějž byla prolita tvá svatá Krev a jenž na tebe vkládá své naděje. Chraň jej zlého nyní i navěky. Vymaň ho z moci a násilí jeho nepřátel. Uchraň ho tělesného strachu a nenadálé smrti. Tobě ho svěřuji s nadějí a vírou, že může být spasen.“ Po době smutku byl Ludwig už jako osmnáctiletý pasován na rytíře, čímž byla učiněna výjimka běžného věku jednadvaceti, a přijal jméno Ludvík IV, lankrabě durynský. Velkolepému a propracovanému ceremoniálu předsedal biskup Naumberg. Dle feudálního obyčeje Ludwig zaplatil Fridrichu II. vazalský poplatek a sám přijal závazek od svých šlechtických poddaných. Znám svou čestností a vznešeností ducha, požíval mladý lankrabě respektu i u okolních panovníků. Jeho osobní kaplan jej popsal jako „veselého, odvážného, zbožného, čistého a jedinečného“. Alžběta byla šťastná, když slyšela Ludwigovo vyznání: „Má duše patří Bohu, můj život mému králi, mé srdce mojí paní Alžbětě, a má čest mně samotnému“. Z úcty k chudým poručil, aby se tradiční ceremonie omezila na hostinu. To pobouřilo dvůr, který mu měl za zlé, že se nechal ovlivnit Alžbětou. 44

Světice na dvoře panovníka Alžběta už od počátku pohrdala marnostmi dvorního života. Často jí vytýkali, že nemá cit pro tradiční detaily. Nebyla to však lhostejnost, co ji činila odlišnou, nýbrž spíše její hluboká spiritualita, která jí dávala patřit bezvýznamnost a nedůležitost marností světa. Jako princezna měla šatník plný nádherného šatstva, které však oblékala jen aby plnila povinnosti svého stavu a aby se líbila manželovi. I když se objevila ve skvostných šatech však její služebné věděly, že pod nimi nosí kající šat, aby jí nedovolily příliš přilnout k pozemským marnostem. Alžběta už ve dvanácti letech překvapila dvůr svým přehlížením okázalostí a slavností. O svátku Nanebevzetí Panny Marie se měla účastnit slavnostní mše svaté v nádherných šatech: „to znamenalo, že ona i ostatní princezny si měly obléct bohatě zdobené lněné a sametové šaty, dlouhé vyšívané řízy s kožešinovým přehozem, jakož i skvostné pláště, nesené pážaty, vyšívané perlami a drahokamy; jejich doprovod pak měly zdobit zlaté řetězy a šperky. Mladičké princezny si zřejmě nenasazovaly tradiční lněnou kapuci, nýbrž splývající závoje a korunky do plavých vlasů. Jakmile vstoupily do vyzdobeného kostela, poklekly nejprve před křížem, načež Alžběta, nepokračovala na čestné místo spolu s ostatními, ale sundala si korunu, položila ji pod kříž a se zahalenou tváří zůstala ležet na zemi před křížem“. Oči všech byly upřeny na budoucí manželku lankraběte. Když ji jeho matka napomenula, jak ukládal protokol, Alžběta odvětila: „jak bych si já, ubohý tvor, mohla nadále brát korunu pozemské důstojnosti, když vidím mého Krále, Ježíše Krista, korunovaného trním?“ Z celého srdce toužila přijímat našeho Božského Pána ve svatém přijímání, ale musela počkat, až jí bude dvanáct, jak ukládala tradice. Jen Gudě, své nejdražší přítelkyni svěřila, že se jí Ježíš mnohokrát ukázal v Eucharistii a v chudobě. Když jednoho dne rozdělovala jídlo u hradní brány, spatřila mezi žebráky Ježíše. Dotkl se těch kolem a jejich tváře se proměnili v tu Jeho, a tak jej mohla spatřit v chudých, nemocných, postižených a nechtěných. Už nemohla dopustit, aby ji její přirozený odpor vzdaloval chudým, anebo aby se nechala odvrátit jejich špínou nebo ošklivostí. S jistotou si byla vědoma, že náš Pán po ní žádá, aby se ujímala sklíčených. To vyvolalo pozdvižení na dvoře, kde byla ještě považována za cizinku a nazývali ji „malou maďarskou cikánkou“. Pokud by nedošlo k zasnoubení s Ludwigem, které celou záležitost prolomilo, byl by pro ni život na dvoře neúnosný. Alžbětina zbožnost byla doslova hmatatelná ve všem jejím konání. I za prahem kaple všude spatřovala Kristovu přítomnost. Čím více dospívala, tím více její chování 45

pohoršovalo dvorní dámy, které mezi sebou reptaly, že je příliš svatá, příliš se modlí a měla by se stát spíše řeholnicí než manželkou knížete. Vtom dorazila zpráva, že události v Maďarsku se nevyvíjejí nikterak dobře. Její otec Ondřej, který přislíbil svou účast v Křižácké válce, uskutečnil naopak pokojnou výpravu přes Jericho a Rudé moře a po krátkém střetu ze Saracény se stáhl zpátky. Takové ponížení, spolu s neschopností vrátit peníze, které si na výpravu půjčil, bylo důvodem jeho pádu. V této situaci se maďarské spojenectví už Durynským nejevilo tak slibně, a proto začali přehodnocovat volbu Alžběty pro budoucího lankraběte. Věc se začala široce diskutovat a proto Ludwigova matka svolala bez jeho vědomí radu. To, co se Alžbětě nejvíce vyčítalo, byla její zbožnost a vstřícnost vůči chudým. Jak by jí mohly být svěřeny peníze pro dobro království? Alžběta se o zasedání rady dozvěděla a proto se hájila sama. Poté, co se mnoho hodin modlila, svěřila se Waltrovi de Varila, rytíři, kterého jí dal otec, že se bála konspirace, jež by ji oddělila od milovaného Ludwiga. Varila obešel dvorní radu a ptal se přímo Ludwiga, jaké má záměry s Alžbětiným osudem. Ludwig ukázal na jeden z nejvyšších vrcholů Durynska, a přísahal, že i kdyby se celá ta hora stala zlatem, za svou Alžbětu by ji nevyměnil. „Je mi dražší než cokoli na zemi a žádnou jinou si za ženu nevezmu, jen ji“.

Marcos da Cruz (1610-1683), sv. Alžběta Uherská, kaple třetího řádu sv. Františka, Lisabon 46

Jakmile vešlo Ludwigovo rozhodnutí ve známost, řeči ustaly a od té chvíle se i s Alžbětou jednalo vlídněji. Vynořily se však další zkoušky, které kladly manželství značné překážky. Tou největší byla Ludwigova falešná exkomunikace ze strany arcibiskupa, který se snažil zabrat jeho území. Ludwig odmítl postoupit svá práva nespravedlivým žádostem, shromáždil své oddíly a přinutil preláta, aby z něj i jeho otce sňal exkomunikaci.

Svaté manželství Na jaře 1221 Alžběta a Ludwig konečně uzavřeli manželství. Bylo jí čtrnáct, zatímco jemu jedenadvacet. Svatby se účastnilo celé království, stejně jako vyslanci království maďarského, kteří přinesli dary z nevěstiny rodné země. Od nynějška byla Alžběta „durynskou lankraběnkou“ jakož i „Paní Wartburgu“. Po týdenním slavení se život vrátil do běžných kolejí a nový pár mohl svobodně vládnout hradu bez vměšování Ludwigovy matky, která se uchýlila k mnišskému životu do konventu cisterciaček sv. Kateřiny, který nechal zbudovat její manžel. Hrad Wartburg tak znovu ožil jako centrum činnosti a veselí. Pod novými lankrabaty prošel několika zásadními úpravami, včetně největšího sálu pro hostiny. Znovu se sem vrátili trubadúři a znovu nastaly šťastné časy, bez extravagancí předchozího království. Ludwig byl na svou ženu velmi pyšný na svou honosně oděnou ženu. Neměl však tušení o náboženských důvodech, které se skrývaly za jejím vzezřením. „Není to z tělesného zalíbení či marnosti, že se tak zdobím“, svěřila se, „Bůh je mi svědkem, ale jen skrze křesťanskou lásku mohu odvrátit od mého bratra (mého manžela) všechny příležitosti rozmrzelosti či hříchu, pokud by se mu na mně něco nelíbilo, a on mne může milovat v Pánu. A Bůh, který požehnal našim životům na zemi, nás může spojit v nebi.“ A dále: „V Bohu miluji svého manžela; kéž by nám On, jenž posvětil manželství, nám dal život věčný“. Svatost této mladičké manželky nejlépe vystihl svatý František Saleský, který o ní prohlásil: „Hrála si, tančila a účastnila se rekreačních shromáždění, bez obav, že by tím jakkoli utrpěla její zbožnost, která byla pevně zakotvena v její duši. Ta pak rostla mezi svátky a marnostmi, kterým byla pro svůj sociální stav vystavena. Velké plameny živí vítr, zatímco maličké plamínky hasnou, nejsou-li před ním chráněny.“ Nový sál pro hostiny poskytoval nové možnosti setkávání. Jedné noci vystoupil německý vypravěč příběhů v omšelém hábitu právě založeného řádu menších bratří. Sváteční shromáždění uchvátil svým vyprávěním o „malém chudém bohatém člověku“, který se jmenoval František a o jeho řádu. Alžběta byla velmi příjemně překvapena vším, co slyšela a zatoužila stát se jeho následovnicí a pomoci mu s obnovou Církve. Svou cestu našla v pomáhání chudým. 47

Chudí Když nebyl Ludwig doma, odkládala své honosné šaty a oblékala se jako vesničanka v době smutku. Poté vycházela do vesnice, aby pomáhala poddaným a naslouchala jejich problémům. Viděla, jak žijí a poznávala, jak skutečně smýšlejí o svých panovnících; pochopila, jak nenávidí bohaté, kteří se jimi stali na jejich účet. Rolníci pracovali velmi tvrdě, museli platit tíživé daně a šlechta s nimi mnohdy velmi zle zacházela. Na těchto misích milosrdenství ji provázely služebné … do osady malomocných však chodila sama. Přinášela jídlo, oblečení, ale především něco mnohem důležitějšího – přinášela lásku a útěchu katolické nauky. Byla dokonalým ztělesněním křesťanské charity. Mnoho prostředků, které měla k dispozici, používala k placení dluhů, nákupu jídla a šatů, k péči o chudé a pohřbívání mrtvých. Její dobročinnost byla výzvou celému feudálnímu systému. Alžbětina činnost pochopitelně nezvyšovala její popularitu u dvora. Alžběta v sobě začala pociťovat velký rozpor a zdálo se jí, jakoby vedla dvojí život. I přesto, že den co den se spolu s Ludwigem účastnili mše svaté, byla tu i spousta světských záležitostí, které bylo třeba mít na zřeteli. Bála se, že její láska k manželovi bude zápolit s láskou k bohu. Jednoho dne pohlédla při mši svaté na Ludwiga ve chvíli požehnání a rozplakal se. Ludwig o příčině jejího pláče neměl tušení. Odešel z kaple, ale když se vrátil, nalezl ji v slzách. I jeho oči se však zalily slzami ve chvíli, kdy mu sdělila důvod svého zármutku. Hluboce se ho dotkla ryzost jejího nitra. Často se umrtvovala, když uprostřed noci vstávala, aby se po straně postele modlila. Když se Ludwig natáhl, nahmatal její chladné dlaně, sepnuté na přikrývce. Schoulil je do těch svých a šeptal jí: „Pošetři se, sestřičko“. Jednou ji potkal, jak běží po ulici a zástěru měla plnou chleba pro chudé. Když se jí zeptal, co to nese, upustila zástěru … a místo chleba se objevily nádherné, svěží růže… Jednou, po celodenním podělování chudých, se přihodilo, že k Ludwigovi přišli znenadání maďarští šlechtici, aby jménem krále Ondřeje zjistili, jak se daří dceři a pozvali manžele do Maďarska. Alžběta právě odložila své honosné šaty a měla na sobě jen drsnou lněnou halenu. Neunikl jí Ludwigův ustaraný výraz, ale uklidnila ho slovy: „Nikdy jsem se nepyšnila tím, do čeho se oblékám. Ale promluvím o tom s Bohem, takže se může stát, že si mého oblečení nevšimnou“. Jen co vstoupila do velkého sálu, hleděli na ní Maďaři s velkým zalíbením, neboť „její šaty zářily jako rosa z perel!“ Později na Ludwigův dotaz odvětila s úsměvem: „Když Bůh Giambattista Pittoni, sv. Alžběta Uherská rozdává almužny, chce, dokáže i takové věci“. 48

Muzeum krásných umění, Budapešť, 1734

Ludwig s Alžbětou pozvání do Maďarska přijali. Bydleli v Pozsony, na hradě, kde se narodila. Otec, jehož už pak nikdy nespatřila, ji zahrnul skvostnými dary. I přesto, že se šťastně vrátili, nemohla se Alžběta zbavit myšlenky, že peníze, které na cestu použili, pocházeli z daní, odváděných chudými království. Byla zdrcena poznáním, že panovníci myslí víc na moc, pohodlí a peníze, než na své poddané. Toužila po prostém životě a snažila se přesvědčit Ludwiga, aby s těmito přáními souhlasil. On však jí vlídně vysvětlil, že jejich povinností je vládnout a že jejich poddaní by je nerespektovali, pokud by žili skromněji.

Na cestě svatosti V té době dospěli do Německa menší bratři, přicházející s výzvou všem křesťanům k prokazování lásky vůči chudým. Alžběta a Ludwig je pozvali na svůj hrad a snažili se jim všemožně pomoci. Alžběta nechala pro bratry postavit kapli a svatý František jí z vděčnosti poslal svůj sešlý plášť, aby jí poděkoval. Pro Alžbětu se stal jedním z nejvzácnějších pokladů. Jeden z bratří se na její prosby stal jejím duchovním vůdcem. Pod jeho vedením se stále více přibližovala našemu Pánu, jehož utrpení jí bylo předmětem prvořadé úcty a zdrojem síly. Manžel byl právě na cestách, když 28. března 1222 se Alžbětě narodil první syn. Ludwig po obdržení zprávy jásal. Po otci mu dali jméno Hermann. Jen co to bylo možné, přinesla jej matka do kaple svaté Kateřiny, aby ho představila Bohu. Nesla ho ve stříbrné kolébce, kterou si před deseti lety přivezla do Durynska. Trápila ji starost, že by tento její syn mohl být poután k této zemi natolik, že by zapomněl na Boha. Zpovědník ji však uklidnil: „Tvou povinností je nyní starat se o syna … Bůh má radost, když každý praktikuje ctnost podle svého životního stavu. Ty jsi vévodkyní, manželkou a matkou. Je velmi těžké, nikoli však nemožné, praktikovat chudobu i přesto, že jsi bohatou panovnicí. Můžeš ale praktikovat jiné ctnosti jako trpělivost, pokoru a dobrotu, jak nyní činíš. Může být Boží vůlí, abys zůstala tak, jak jsi. Tvou největší obětí by mohlo být zřeknutí se své vůle“. Tuto radu poslechla a stala se tak věrnou učednicí svatého Františka. Mezi její nejoblíbenější skutky lásky patřila starost o malomocné. Její švagrová Anežka jednou potkala Ludwiga, který se právě vracel domů a sdělila mu, že Alžběta šla až příliš daleko se svou dobrotou. Jen co překročili práh domu, ukázala mu, že jeho lůžko byl darováno malomocnému. Ve chvíli, kdy pohlédli na muže, znetvořené rysy se před jejich zraky proměnily v tvář Krista. Nato Ludwig vlídně pravil: „Alžběto, sestro drahá, vždyť to byl Kristus, kterého jsi omývala, sytila a o něhož ses starala. Oba nyní učiníme vše pro to, abychom mu sloužili v jeho trpících chudých“. A vybudovali nemocnici pro malomocné. Ludwig si stále více uvědomoval, že nemá co do činění s běžnou ženou, a její zázraky jej mnohdy naplňovaly bázní. Napsal papeži, a žádal o duchovního vůdce, a chtěl aby byl 49

poslán otec Konrád. Ale ještě než přijel, narodilo se jim další dítě, - dívenka, které dali po Ludwigově matce jméno Sofie. Na rozdíl od františkánů, nový zpovědník poznal, že je přísný. S Ludwigovým svolením a za jeho přítomnosti Alžběta otci Konrádovi slíbila, že jej bude poslouchat ve všem, kromě toho, co se týká manželských povinností. Složila také slib, že pokud ovdoví, bude zachovávat stálou čistotu. Konrád po Alžbětině smrti přiznal, že ve chvíli, kdy tento slib vyslovila, mu Bůh dal spatřit zářivý jas její duše v celé její kráse. Modlil se, aby byl schopen vést tuto duši, svěřenou jeho pastýřské péči. V zimě 1225 se Ludwigova sestra Anežka provdala a opustila Wartburg. Tím byla Alžběta vysvobozena z dlouhého příkoří přítomnosti švagrové. Čekala však další zkouška. Ta zima totiž byla jednou z nejhorších v evropských dějinách vzhledem k záplavám, bídě, moru a neštovicím. Ludwig byl mimo domov ve službách císaře. Devatenáctiletá Alžběta se tedy musela postarat o hrady, vesnice i poddané. Jen co zima pominula, rolníci obléhali hrad Wartburg kvůli obilí. Správci jim však zahradili cestu. Když o tom Alžběta slyšela, rozplakala se a osobně se vydala do vesnic, aby rozdávala jídla co jen mohla. Správcové ji sice poslechli, ale trvali na tom, že nesmí vydat rezervní E. Blair, Štědrost sv. Alžběty Uherské zásoby obilí. Zoufalá královna prodala své rodinné šperky, aby koupila jídlo a když došlo, nařídila, aby se sýpky otevřely. „Budeme-li štědří, hlady neumřeme. Musíme věřit“, říkala. Rytíři a dvorní dámy se však postavili proti Alžbětě a spojili se se správci a fojtstvím, takže počínání královny bylo zastaveno. Tato se modlila a fojtství otevřelo své brány. Alžběta tak denně dostávala 900 bochníků chleba, byly otevřeny kuchyně s polévkami a vytvořen hospic pro děti a mládež. Krutá zima konečně polevila. Ale přišla epidemie neštovic. Na ulicích leželi mrtví. Alžběta brala své děti do soukromé kaple a tam se modlili: „Pane Bože, svěřuji Ti sebe samu, své děti i celou moji rodinu. Drž nade mnou svou ochranou ruku, když konám tvou vůli a dej mi sílu, abych to dokázala“. Pak vyšla, aby pečovala o nemocné a pohřbívala mrtvé. Ve venkovských oblastech jí pomáhaly ženy a jejich služebnictvo, takže Alžběta mohla postavit malou nemocnici u cesty v podhradí. V Německu šlo o první nemocnici postavenou laiky. Nastalo léto a díky horku se zápach nemocí a smrti stával na ulicích nesnesitelným. Ani to však Alžbětě nedokázalo zabránit v jejím díle lásky, v němž neustala dokud nákaza nepominula. Nástup podzimu, nová sklizeň a návrat Ludwiga to vše bylo příslibem lepší zimy. Avšak jen co se přiblížil k městu, už ho maršál a fojt informovali o rozdaném obilí a zpravili ho o ztrátách. Poté, co vyslechl všechny jejich reklamace, se zeptal: „Jak se daří mé ženě? To je 50

vše, co mě zajímá; ostatní není důležité. Nechte, ať rozdá chudým, co chce; dokud budu mít její lásku, jsem šťastný“. Potom s nimi odešel do sýpek. Jakmile je otevřeli, shledali, že byly zázračně plné až po okraj. A co na to Alžběta? Její výklad zněl: „Dala jsem Bohu, co mu patří a On uchoval, co je vaše a mé“.

Alžbětin kříž To o čem Ludwig se svou ženou po návratu nemluvil byla katastrofální politická situace císaře. Fridrichovi tehdy hrozilo, že bude exkomunikován, protože nesplnil daný slib, že povede křižácké tažení jakmile bude zvolen císařem. Ludwigovou povinností proto nyní bylo neodkladně sledovat císaře a odít se křižáckým křížem. Nechtěl o tom mluvit s manželkou, kterou miloval, ale když na to náhodou přišla, pochybovala o úspěchu a téměř padla do mdlob. Ludwig ji utěšoval, a vzpomínal, e když byli mladí mluvili o tom, že se stanou křižáky a že tradicí durynských panovníků bylo bránit Svatou zemi. Jeho hrdinská manželka však odvětila: „nebudu tě zdržovat. Je to Boží vůle. Zcela jsem se mu darovala a teď musím darovat i tebe“. Ještě před odjezdem Ludwig shromáždil rytíře a poddané, kteří zůstali a nařídil jim, aby se postarali o ženy a děti. „Naše země je v míru“, konstatoval, „Nyní opouštím své pokojné království, moji milovanou manželku, mé malé děti, vše, co je mi drahé, a odjíždím jako Kristův poutník. Vroucně vás prosím, abyste se za mne den co den modlili, abych se, je-li to vůle Boží, vrátil zdravý do svého království.“ Otec Konrád byl pověřen správou kostelů a klášterů v království. Ludwig povolal také svou matku, aby pomohla jeho rodině, zvláště pak Alžbětě, která čekala třetí dítě. Veškerou správu pak předal svému bratru Jindřichovi. O vigílii svátku sv. Jana Křtitele, 23. června 1227, nastala chvíle loučení. Ludwig políbil svou matku, požehnal dětem, ale Alžběta se od něj nedokázala odtrhnout. Spolu s ním cválala na koni až na hranice Durynska, kde ji Ludwig řekl, že se musí vrátit, protože se musí ujmout velení pluků, které se tam shromáždily. Bylo to velmi bolestné loučení; ukázal jí prsten a řekl, ať věří jen té zprávě, kterou bude provázet tento prsten. „Ať Bůh, co jest na nebi, ti žehná, má sestřičko. Ať žehná dítěti, co porodíš. S jeho pomocí dokážeš rozvíjet to, na čem jsem se dohodli. Vzpomínej na náš šťastný život, na naši svatou lásku a nikdy na mě nezapomeň ve svých modlitbách“. Její oči ho provázely až do chvíle, než zapadl za obzor. Po návratu se tyto oči proměnily v ozdoby bolesti. Trávila dny v očekávání narození dítěte, modlila se, činila pokání a starala se o chudé a nemocné. Mezitím, po dlouhé a strastné cestě přes Alpy, se Ludwig a jeho oddíly setkali s císařem v italském Brindisi. Pluky byly decimovány horečkou, ale přesto postupovaly k Otrantu. Tady Ludwig zemřel a zde přijal svátost nemocných a viatikum. Když umíral, dal svůj prsten rytířskému důvěrníkovi, aby jej předal jeho manželce a oznámil jí úmrtí. Zemřel 11. září 1227 ve věku sedmadvaceti let. Jeho posledním přáním bylo, aby byl pohřben v Durynsku. Po namáhavé cestě dorazili rytíři k Alžbětě se smutnou zprávou u Ludwigově smrti právě v době, kdy porodila třetí dítě – děvčátko, jemuž dala jméno Gertruda. Dlouho se zdráhali jí zvěst oznámit. Když ji konečně uslyšela, zvolala: „To ne! Je mrtev! Mrtev! Můj drahý manžel je mrtev! Nyní pro mě umřel celý svět i všechny jeho radosti.“ Zhroutila se a museli ji odnést na lůžko. Osm dní v samotě plakala. Celý hrad oplakával ztrátu 51

milovaného panovníka, ale její bolest byla nesrovnatelná. Nakonec Alžběta překonala díky modlitbám bolest a nechala si zavolat rytíře, aby jí vyprávěl podrobnosti o posledních okamžicích jejího drahého manžela.

Vyhnání z hradu Ještě než v roce 1227 opadl těžký sníh, ujal se plné moci nad královstvím Alžbětin švagr, jakožto dědic, a oficiálně se prohlásil lankrabětem, přičemž lidu oznámil, že k tomu byl donucen, protože královna není kompetentní a je velkou marnotratnicí. Neřekl jim však, že vybral všechny fondy Alžběty i jejich dětí. Šlechta jej pochopitelně podpořila a začala proti ní tvrdě vystupovat, protože Ludwig byl mrtev a neměl ji kdo bránit. Nakonec byla Alžběta z Wartburgu vyhnána a ponechána na pospas ulicím vesnice. Nezastala se jí ani duše. Lidem z vesnice bylo zakázáno, aby jí poskytli přístřeší, přestože mnohým z nich pomáhala. První noc strávila na statku, kde jí uvolnili místo vepři, kteří byli vyhnáni ven. Zůstali s ní věrné služebné, zatímco o tři děti se postarali Ludwigovi přátelé. Po několik měsíců musela snášet toto kruté zacházení, vydělávala si šitím, tkaním a pomocí všude, kde ji přijali. Přítrž této situaci učinilo až naléhání Alžbětina strýce z matčiny strany, opata Kitzingena a jeho bratra, bamberského biskupa, kteří pro ni a její děti poslali a ujali se jich v klášteře. Po náležité pomoci a pobytu v klášteře, jenž se pro malou Sofii stal celoživotním domovem, strýc povolal Alžbětu na hrad Pottenstein, ve francouzských horách. Tento mocný prelát totiž doufal, že provdá svou jednadvacetiletou neteř za císaře Fridricha, který před časem ovdověl. Neměl totiž tušení o předchozím Alžbětině slibu. Když Alžběta vyslechla jeho záměry, uchýlila se k modlitbě a své krásné svatební šaty nechala na oltáři panny Marie v nedalekém klášteře jako záruku rozhodnutí, že dostojí svému slibu. Jejím modlitbám se vzápětí dostalo odpovědi, protože byla neodkladně povolána do Durynska, aby pohřbila ostatky svého manžela. Černá rakev, pokrytá křížem, byla otevřena a ona pohlédla na bílé kosti svého drahého Ludwiga. Hned jak se vzchopila, pronesla hlasitě tuto modlitbu: „Pane, děkuji Ti, žes mne potěšil tak dlouho očekávaným pohledem na kosti mého muže. Víš, že ačkoli jsem ho hluboce milovala, nermoutím se nad obětí, kterou Ti můj muž přinesl, a kterou jsem Ti přinesla i já. Dala bych celý svět, jen abych ho zase měla, spolu sním bych prosila o chléb, ale beru si Tě za svědka, že ho proti Tvé vůli nebudu volat k životu, i kdybych tak mohla učinit za cenu pouhého jednoho klobouku. Nyní jej odevzdávám tvému milosrdenství. Ať se na nás naplní Tvá vůle“. Alžběta, která byla ještě královnou, oslovila poddané a věrné rytíře, kteří přinesli domů tělo jejího manžela. Poděkovala jim za věrnost a zpravila je o tom, jak dopadla po smrti svého pána. Oni se postarali o obranu jejich práv i nároků dětí a přinutili Jindřicha, aby Alžbětě vrátil postavení, které jí po právu náleží. Ona však odmítla vrátit se na Wartburg a uchýlila se na rodinný hrad Marbourg-Hess, s odpovídající rentou a tím, co zůstalo z jejího věna, což už bulko zanedbatelné.

Poslední dny slávy Otec Konrád, její duchovní vůdce, o tomto období napsal: „Po smrti svého manžela Alžběta tíhla k co nejvyšší dokonalosti a ptala se mne, co dělat, aby to bylo co 52

nejzáslužnější, zda žít jako eremita, či v klášteře nebo nějakým jiným způsobem. Její mysl byla upřena k přání prosit od domu k domu a se slzami mě prosila, abych jí to dovolil“. Konrád jí však nařídil, aby vzala vše, co má a použila to pro chudé. Bylo jí dovolena připojit se k třetímu řádu sv. Františka, čímž se stala první ženou, která tento krok učinila. Krátce nato ji následovaly i dvě její věrné přítelkyně. V té době byl Třetí řád svatého Františka znám jako „Kající bratři a sestry“ a byl mnohem přísnější než dnes. Jeho členové oblékali drsné šaty, recitovali kanonické hodinky, po většinu roku se postili a čtyři dny v týdnu nejedli maso. Alžběta se tomuto životu pokání dokonale přizpůsobila a o velkém pátku se zavázala slibem, že se všeho zříká. Pokud jde o její děti, tak Hermann odešel na hrad Kreuzberg, aby tam byl vychován jako budoucí lankrabě, a dvě dívky byly poslány do kláštera. Nepřekvapuje, že král Ondřej poslal pro dceru, aby se vrátila do Maďarska, kde mohla žít v pohodlí. Odpověděla takto: „Řekněte mému otci, že jsem šťastnější tady, než na svém hradě. Požádejte ho, ať se za mě modlí a dvůr ať požádá, aby učinil totéž. Mému dobrému otci řekni, že se za něj stále modlím“. Otec se však pokusil ji přimět k návratu ještě jedenkrát. Tentokrát k ní poslal důvěrného rytíře Waltera z Varila, který se snažil ji přivést domů. Jako poslední úkon odříkání jí otec Konrád nařídil, aby poslal domů obě věrné služebné a nahradil je drsnou a nevychovanou vesničankou a hluchou stařenou. V listopadu 1231 nadešla otci Konrádovi hodina smrti. Jeho největší starostí byla péče o Alžbětinu duši. Ujistila jej těmito slovy: „Drahý otče, nebudu potřebovat ochranu. Nejsi ty, kdo umíráš, nýbrž já“. Čtyři dny nato byla Alžběta stižena horečkou. Když se zpráva o její těžké nemoci roznesla, přicházely velké zástupy, aby ji spatřily. Dvanáct dní neustával proud návštěvníků. Nakonec Alžběta požádala, aby zavřely brány, aby sama s Bohem připravila svou duši. Otec Konrád vyslechl její zpověď a podal jí viatikum. Sbohem jí přišli dát i Guda, Isentruda, i další přátelé. A ona jim věnovala to nejdražší, co měla – plášť svatého Františka. Když se blížila půlnoc její štěstí a radost vzrůstaly. Tehdy řekla: „V tuto hodinu přivedla Panna Maria na svět Spasitele. Mluvme o Bohu, o malém Ježíškovi, vždyť je půlnoc, hodina, kdy se Ježíš narodil a byl položen do jesliček, a tak vzešla nová hvězda, jakou nikdo předtím nespatřil: v tuto hodinu přišel spasit svět; spasí i mne v tuto hodinu , kdy vyšel ze smrti a zachránil uvězněné duše; z tohoto ubohého světa osvobodí i tu mou“. Po krátké odmlce zašeptala: „Buď se mnou, Maria! Nadešla chvíle, kdy Bůh povolává svého přítele na svatební hostinu. Ženich hledá svou nevěstu … Tiše! … Tiše!“ To se odehrálo v noci 19. listopadu 1232; nebylo jí ještě ani čtyřiadvacet let. Starobylý rukopis uvádí, že její dcera, čtyřletá Gertruda, v dalekém Marbourg říkala: „Slyším jak v Marbourg zvoní umíráček: v tuto chvíli zemřela drahá paní, moje dobrá maminka“. Alžběta byla podle svého přání pohřbena v kapli nemocnice, 53

kterou založila. Krátce nato napsal otec Konrád podrobné pojednání o životě Alžběty, jejich ctnostech a zázracích, vzhledem k právnímu zkoumání Církve o její svatosti. Ani smrt nezastavila Alžbětinu lásku k potřebným. Zázraky, které během svého života skrývala se staly zřejmými všem, kdo ji prosili za přímluvu, především těm, kdo se modlili u jejího hrobu. Do Říma bylo odesláno 130 zpráv o zázracích na její přímluvu. Nebyli uzdravováni jen nemocní a zázračně vyřešena i spousta těžkostí, ale jsou zdokumentovány i zázraky vzkříšení na přímluvu svaté Alžběty Uherské. Ty dokazují ohromující sílu její přímluvy a její soucit s rodiči, kteří trpí smrtí svých dětí. V pěti doložených případech to byly právě děti, které byly vráceny životu díky modlitbám rodičů k této úchvatné světici a slibu konat dobro k její poctě. O letnicích roku 1235, pouhé čtyři roky po smrti, byla Alžběta kanonizována papežem Řehořem IX. za přítomnosti Ludwigovy matky a dvou bratří, svých drahých přátel Gudy a Isentrudy, Waltera z Varila, i svých dětí: čtrnáctiletého Hermanna, dvanáctileté Sofie a osmileté Gertrudy. Přenesení jejich ostatků v roce 1236 byl přítomen i císař Fridrich, který na její hrob položil korunu se slovy: „Protože jsem tě nemohl korunovat jako císařovnu v tomto světě, korunuji tě alespoň nyní jako nesmrtelnou královnu Božího království“. Život svaté Alžběty Uherské je příkladem dokonalého naplňování Boží vůle a věrnosti vlastnímu životnímu postavení. Byla obklopena bohatými, a přece se nikdy nenechala odvést od lásky k chudým. Hluboce milovala muže, který jí lásku opětoval, a přece nikdy ve svém srdci neodsunula Boha na druhé místo. Měla všechno, nic jí nescházelo; to, co dostala, rozdala. Nikdy nezahořkla, když se k ní štěstí obracelo zády. Vskutku křesťansky přijala bolest nad smrtí manžela a se stejnou průzračností přijala i tu svou. Její dějiny nejsou legendou, nýbrž vkládají se do našich rukou jako příklad k následování. Ať už žiješ na zámku či v bytě, svatá Alžběta Uherská tě vybízí k následování jejich kroků k Božímu trůnu, v neúnavném plnění jeho vůle.

Svatá Alžběto Uherská, oroduj za nás. „V celém světě, stejně jako v naší zemi, mizí hluboká přátelství, roste počet těch, kdo se bojí vstoupit do manželství, přivést na svět děti a vychovávat je, protože scházejí povzbudivé příklady a zkušenosti. Mnozí se stávají oběťmi iluzí nereálna, zatímco ji považují a hájí jako realitu. Potřebujeme onu prostotu, která vázala svatou Alžbětu ke světu i k Bohu.“ „Křesťanství vzešlo z objevu plné pravdy v Ježíši Kristu. K obnově dějin vždy docházelo skrze osoby jakými byli sv. Benedikt, sv. František, sv. Alžběta, sv. Matka Tereza, bl. Lázsló BatthyányStrattmann, lidé, kteří vycházeli od Krista. Evropa, ani náš národ v ní, nemá jiné cesty k obnově.“ (z listu maďarských biskupů k jubilejnímu roku 800. výročí narození ssv. Alžběty Uherské) 54

„Pán, jenž dal všemu počátek, postará se i o konec!“ /před 560 lety zastavilo maďarské křesťanské vojsko otomanskou expanzi před branami Evropy/

Rok 2016 je pro dějiny maďarského národa rokem významných odkazů: 23. října, na den památky sv. Jana Kapistránského, připadá 60. výročí revoluce a boje za svobodu v roce 1956. Letos si však připomínáme i 560. výročí vítězství u Bělehradu (Nándorfehérvár), kdy 22. července 1456 křesťanské vojsko v čele s Jánosem Hunyadim a mocně povzbuzováno právě sv. Janem Kapistránským (výše uvedenými slovy sv. Pavla), zastavilo tureckou armádu Mohameda II.“ Papež Kalist III. pak vydal 29. června 1456 bulu, v níž nařídil, aby se o poledni zvonilo ve všech kostelech, a tak byli věřící vyzýváni k modlitbě za křesťany bojující proti pohanům. Do mnoha koutů Evropy se bula dostala právě se zprávou o vítězství u Bělehradu, takže sám papež upravil úmysl modlitby, která měla být po staletí díkůvzdáním za vítězství křesťanů. 55

"Jednota Evropy bude pevnější, jen bude-li vyrůstat ze společných křesťanských kořenů" BL. MARCO D´AVIANO (1631-1699) Blahoslavený Marco d´Aviano, jehož památka se slaví 13. srpna, byl rozhodným přínosem v jednom z nejklíčovějších momentů maďarských dějin. Maďarsko muselo mnohokrát bojovat za svou přináležitost k evropskému a křesťanskému západu a bránit svou kulturní identitu a politickou autonomii. Na konci XVII. století tato země už 150 let úpěla pod otomanskou říší. V průběhu všech těchto desetiletí byla bojištěm mezi dvěma velkými impérii: otomanskou tureckou říší a habsburskou monarchii. Klíčový moment znovunabytí své příslušnosti k Evropě prožívalo Maďarsko na konci 17. století. K tomuto počinu přispěl rozhodujícím způsobem, jak finančně tak svými vojsky, bl. papež Inocenc XI. Ten vyslal k císaři Leopoldu I., jako papežského misionáře, kapucínského kněze Marka z Aviana. Po osvobození Vídně z tureckého obležení v roce 1683, se otci Markovi podařilo přesvědčit císaře, aby využil dosaženého vítězství. Jeho diplomacie, která zcela spočívala v síle a upřímnosti jeho slov a osobnosti, přispěla k politické a vojenské vůli vytvořit koalici křesťanských zemí, svatou Ligu, která v následujících letech osvobodila Maďarsko. Díky tomuto počinu se Evropa spojila: synové různých národů, katolíci i protestanti bojovali bok po boku za společný evropský dům. Osvobození Budína (dnešní Budapešť) v roce 1686 znamenalo zásadní zlom a představovalo významnou vzpruhu pro celou Evropu. Naplnilo se proroctví bl. Innocence XI., který říkal, že jméno Budín (maďarsky Buda) je příslibem: Beata 56

Virgo Dabit Auxilium (blahoslavená Panna Maria bude pomocí). Marco d´Aviano byl přítomen v šisích křesťanského vojska jako vojenský kaplan. Byl to on, kdo slavil Te Deum s procesím se sochou Panny Marie v znovu dobytém městě Maďarská metropole si připomíná dílo a zásluhy bl. Innocence XI. sochou, zbudovanou na jeho památku nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie (zvaná také Matěje Korvína) na budínském hradě. Na jednom z reliéfů podstavce této sochy je ztvárněn otec Marco ve chvíli, kdy přijímá z rukou papeže apoštolské pověření. Blahoslavenému Markovi pak byla postavena socha hned vedle kapucínského kostela, v roce 2006.

Když jej papež Jan Pavel II. beatifikoval, 27. dubna 2003, o neděli Božího Milosrdenství (den posvěcení chrámu sv. Benedikta v Pustiměři), v homílii řekl: "V jeho duši hořela touha po modlitbě, tichu a adoraci Božích tajemství. Tento kontemplativní poutník po cestách Evropy žil v centru rozsáhlé duchovní obnovy dík odvážnému kázání provázenému mnoha zázraky. Bezbranný prorok Božího milosrdenství, byl veden okolnostmi, aby se aktivně podílel na obraně svobody a jednoty křesťanské Evropy. Pro evropský kontinent, který se v těchto letech otvírá novým perspektivám spolupráce, blahoslavený Marco d´Aviano připomíná, že její jednota bude pevnější, jen bude-li vyrůstat ze společných křesťanských kořenů".

 57

"Vita humiliavit, mors exaltavit" JÓZSEF KARDINÁL MINDSZENTY,

OSTŘIHOMSKÝ ARCIBISKUP A MAĎARSKÝ PRIMAS, SVĚDEK VÍRY A SVOBODY, ODSOUZENÝ A VĚZNĚNÝ KOMUNISTICKÝM REŽIMEM

„Když někdo prohlašuje a mnohokrát zdůrazňuje, že se rozešel s minulostí a že mluví upřímně, já nic takového pronášet nemusím, nepotřebuji se totiž rozcházet se svou minulostí. Díky Božímu milosrdenství jsem zůstal tím, čím jsem byl před vězením. Nepřestávám po léta se stejnou psychickou a fyzickou energií vyznávat své přesvědčení“, tato slova pronesl kardinál Mindszenty s nezlomnou jistotou v roce 1956 po demokratické revoluci, která mu otevřela brány komunistického žaláře. Poprvé byl zatčen 20. března 1919, když vyučoval náboženství na gymnáziu v Zalaegerszegu. Sociálně demokratická vláda hraběte Michaela Karolyiho, vytvořená v říjnu 1918 se v březnu 1919 spojila s komunistickou stranou, založenou násilnickým Bélou Kunem, synem židovského notáře, tvrdého leninistického ražení. Hlásal: „Dělníci nemají vlast“. Po pádu monarchie Karla I. vzešla z převratu Maďarská republika rad a Béla Kun2 zavedl bolševický program: znárodnění bank a 2

Už r. 1902 vstoupil do řad sociální demokracie a podílel se na její činnosti. Hned v r. 1914 byl povolán do armády, bojoval na východní frontě a r. 1916 upadl do ruského zajetí. Nacházel se v zajateckém táboře v Tomsku, když navázal kontakt s místním bolševiky a vstoupil do ruské sociální demokracie. V r. 1917 už jako významný bolševik působil jako redaktor časopisů v Tomsku. V lednu 1918 se objevuje v Petrohradu a pak v Moskvě. Už v březnu se mu podařilo zformovat maďarskou skupinu RKS(b), jejímž vedoucím se stal. Maďaři z řad vojenských zajatců byli verbování do komunistických oddílů a vedle Lotyšů se stali jakousi gardou Říjnové revoluce. Podíleli se na všech akcích rudého teroru včetně zavraždění carské rodiny a vynikali i na podmínky Občanské války nevídanou krutostí. Béla Kun se zatím v polovině r. 1918 stal předsedou federace zahraničních skupin RKS(b) a v čele svých Maďarů se podílel na potlačení moskevského povstání levých eserů. Nato byl se skupinou věrných poslán na pomoc Východní frontě, kde se stal vojenským komisařem brigády. Tady si zasloužil důvěru soudruhů masovými popravami záložních důstojníků a civilních obyvatel podezřelých z podpory bílých. Po skončení války se Kún ilegálně vrátil do Maďarska a v březnu 1919 vytvořil koaliční vládu komunistů a sociálních demokratů, která vyhlásila Maďarskou republiku rad. Stal se jejím lidovým komisařem zahraničních věcí a vojenství. Jak víme, rozšířil se tento podnik i na východní Slovensko, ale nakonec byl v létě 1919 likvidován zásahem rumunské armády a Béla Kun uprchl. Už v srpnu 1920 jej však můžeme znovu spatřit na frontách občanské války v Rusku, tentokrát jako člena RVR Jižního frontu. Tady se vyznamenal tím, že Wrangelovy důstojníky nejprve ujistil o beztrestnosti a když uvěřili a neutekli z Krymu, dal je pochytat a po tisících popravit. Aby bolševici ušetřili střelivo, svazovali je po několika a topili v moři. Počet mrtvých se odhaduje na 160 000. Kun přežil i revoluční výpravu do Německa, kde měl dokončit světovou revoluci a po návratu se stal jedním z nejaktivnějších stalinistů. Jako zmocněnec pro práci v Komsomolu zajistil, že celé vesnice na Urale vstupovaly do této mládežnické organizace. Činily tak dobrovolně, neboť alternativu, kterou byla poprava, si nikdo zvolit nechtěl. Kromě krátké epizody v r. 1928, kdy byl Béla Kun vyslán do Vídně, se ze SSSR už do smrti nepohnul. Na konci 58

podniků, znárodnění půdy velkým hospodářům ve prospěch družstev, vytvoření ostražité politické policie. Experiment byl natolik svéřepý a nepopulární, že padl po necelých 133 dnech, 1. srpna 1919, zásahem rumunské armády. Po svém osvobození se Mindszenty věnoval náročnému bádání a historické dokumentaci. V roce 1934 vydal významné dílo „Život a doba biskupa veszprémského biskupa Bíró Martina“. V březnu 1944 bylo Maďarsko obsazeno hitlerovským vojskem. Mindszenty – jmenovaný před nedávnem biskupem, podstupuje druhé věznění. „Nikdo nemá právo nutit národ k sebevraždě. Kdo se ptá, jakým právem tato slova pronášíme, odpovídáme: jsme Maďaři!, žijeme a chceme nadále žít a sdílet osud našeho národa. Bůh, Svatý Štěpán, tisícileté zákony nám ukládají, abychom státním představitelům dávali pociťovat náš vliv. Život a smrt už dnes není otázkou politickou, nýbrž otázkou morální“, napsal Mindszenty spolu se dvěma dalšími biskupy a arciopatem z opatství Pannonhalma, Chrysostomem Kelemenem v memorandu adresovaném předsedovi rady ministrů, Szöllösimu. V červnu 1944 byl Mindszenty zatčen a poslán do vězení s malými výtržníky, zločinci a kapsáři. Po přesunu do věznice v Köhida se snažil slavit alespoň nedělní eucharistii: nebylo hostii, proto se používalo běžného chleba. Ve chvílích ticha bylo slyšet řev rozkazů a zněly popravčí salvy. Blížila se však Rudá armáda a o velikonocích překročila hranice Maďarska. Starosta svolal veřejné shromáždění, aby se osvoboditelům dostalo důstojného uvítání. Pozval i biskupa ze Székesfehérvàru a Mindszentyho. Jako osvobozený vězeň byl požádán, aby pronesl uvítací řeč. Prelát však odmítl s odůvodněním, že on nebyl osvobozen, nýbrž pouze opuštěn policisty na útěku, lze tedy očekávat, že se znovu octne v těžkostech. O svátku Narození Panny Marie, 8. září 1945, mu arcibiskup z Kalocsa, předseda biskupské konference sdělil, že Svatý Otec si přeje, aby se Mindszenty stal pastýřem ostřihomské arcidiecéze, a tedy maďarským primasem. V prosinci jej pak s velkou vroucností přijal v Římě Pius XII. V Maďarsku začalo nové otroctví vnucené novými vládci – Rusy. Na útoky, pomluvy a provokace proti své osobě odpovídal slovy Písma: „Přišli ti, co mne nenávidí; jsou silnější než já, zdolali mě; je to moc temnot“. V roce 1948, o svátku svatého Štěpána, byl Mindszenty zatčen a odveden do vyhlášené, strašlivé věznice na ulici Andrassy 60. Zabavili mu breviář, růženec, „Následování Krista“, medajlku Panny Marie, hodinky i Kodex církevního práva, který si bral sebou, aby se mohl bránit, protože neměl advokáta. Formální obvinění znělo: velezrada, protože udržoval styky s Ottou von Habsburkem a americkou ambasádou, doslova „za účelem rozpoutání třetí světové války“. Ve stavu naprostého fyzického vyčerpání, v polovědomí – vzhledem k drogám, které mu přidávali do jídla, byl podroben procesu, který trval tři dny. Domnělí primasovi komplici byli odsouzeni k trestům od šesti do patnácti let. Nad ním zazněl rozsudek: doživotí! Navíc odsouzenci nebylo dovoleno se vyjádřit. Na žaloby lidové komise a soudu musel odpovídat „ano“, „ne“. Rozsudek nabyl právní moci 14. srpna. S odsouzeným mohla promluvit jen matka, a to pod podmínkou, že se jejich rozhovor bude týkat pouze rodinných záležitostí. Dva týdny nato byla první 20. let kvůli nedůvěře vůči cizincům zastával méně významné funkce, ale konce se dočkal až ve třetí várce zatčených a popravených bolševiků. V říjnu r. 1938 byl zatčen, krutě vyslýchán a na konci listopadu zastřelen. 59

návštěva, přičemž počet návštěv se zastavil na počtu 3. K poslední došlo 25. září 1949. Kardinál byl zbaven taláru a uvržen do strohé cely. Jednou mu nečekaně přikázali, aby si oblékl kardinálský talár a vedli ho podzemím do nádherně upraveného sálu, v němž generál Gábor Péter, přijímal své spolupracovníky. V tomto teatrálním prostředí tehdy přijal „zástupce italského tisku“. Šlo o komunistického senátora Ottava Pastoreho, který přijel z Říma, „aby se přesvědčil, že je ještě na živu“, aby tak rozptýlil zvěsti, že „už byl deportován na Sibiř“. Kruté vězení skončilo až v roce 1956, kdy se maďarský národ chopil zbraní, aby bojoval proti sovětské invazi. Primas pronesl 3. listopadu v parlamentu historický projev na obranu svobody, který byl přenášen do celé země. Byl skutečnou duší převratu, jeho nejvěrnějším hlasem a duchovní inspirací. Téhož večera zahájily v Budapešti sovětské ozbrojené síly palbu do lidí. Město bylo v plamenech. Všude tekla krev. Vládl teror. Premiér Imre Nagy, legálně zvolený v říjnu, byl sesazen a uvězněn. Následně pak byl v roce 1958 popraven. Primasa situace zastihla právě v parlamentu, ale podařilo se mu naštěstí odejít. Ve svých „Pamětech“, vydaných v roce 1975 v Německu, píše: „Okamžitě jsem se ptal, kde je nejbližší ambasáda. Kdo si mi řekl, že nejblíže je americká. Neváhali jsme a rychle se tam vypravili. Taláry jsme schovali pod kabáty a mezi dvěma řadami ruských obrněných transportérů došli až na náměstí Svobody a odtud na americkou ambasádu. Ministr Edward Wales mne srdečně přijal jako ´symbol svobody´. Asi po půlhodině dal prezident Eisenhower telegraficky schválení, aby byl primas přijat na ambasádu. 10. července 1971 žádal papež Pavel VI. kardinála Mindszentyho, aby s ohledem na mezinárodní politiku opustil ambasádu. 28. září se Mindszenty vydal do Vídně a odtud, spolu s kardinálem Casarolim odletěl do Říma. U brány sv. Jana došlo k historickému objetí se Svatým Otcem. Pavel VI. si tehdy sundal svůj pektorál, pověsil ho na krk Mindszentymu a uvedl ho do svého paláce. Po abdikaci na úřad arcibiskupa a primasa Maďarska, přesídlil do semináře „Pazmaneum“ ve Vídni, kde 6. května 1975 jako třiaosmdesátiletý umírá. Hrdinný maďarský kardinál Józef Mindszenty: statečný obhájce náboženské svobody a práv věřících, byl pohřben v mariánské svatyni Mariazell. Brzy po svém jmenování byl souzen a vězněn. Byl propuštěn při lidovém povstání v roce 1956 a činně se do něho zapojil. Když bylo povstání krvavě potlačeno sovětskými vojsky, pobýval celých 15 let v kanceláři na americkém velvyslanectví v Budapešti. Když po vytrvalém úsilí Svatého stolce maďarský režim konečně povolil jeho odchod ze země, usadil se v Rakousku a tam roku 1975 60

zemřel. Protože nemohl být pohřben ve vlasti, projevil před smrtí přání, aby byl pochován v Mariazell. Jeho náhrobek byl vlevo vpředu za milostným oltářem. Jeho tělo bylo možné přenést do Ostřihomské katedrály až po pádu komunizmu v roce 1991. Byl velkým ctitelem té, k níž se jeho národ utíkal jako k „Magna Domina Hungarorum“. Kaple po náhrobku kardinála Josefa Mindszentyho je stále obsypána květy, svíčkami a prapory v maďarských národních barvách: červené, zelené a bílé. Nepřekvapuje, že den po jeho úmrtí papež Pavel VI. při generální audienci – 7. května 1975, začal svou promluvu připomínkou osobnosti kardinála Mindszentyho, kdy doslova řekl: „Kardinál Mindszenty je jedinečnou postavou kněze a pastýře! Horlivý ve víře, nezlomný v citech, neochvějný ve všem, co chápal jako povinnost a právo. Prozřetelnost mu dala žít jako jedné z předních postav jednoho z nejtěžších a nejsložitějších údobí tisícileté existence Církve v jeho vznešené zemi. Byl a zajisté i nadále zůstane znamením odporu, stejně jako byl předmětem úcty i násilných útoků, jednání, jež hluboce zasáhlo veřejné mínění a zvláště katolický svět, jednání, jež neušetřilo jeho posvěcenou osobu a jeho svobodu“. Sám jednou papeži Pavlu VI. napsal: „Chci strávit zbytek svého života v Maďarsku, mezi svým milovaným lidem, aniž bych se zajímal o vnější okolnosti, které mne čekají. Pokud by to však nebylo možné – s ohledem na vášně, které se proti mně zvedají či z vyššího zájmu Církve, přijmu to asi jako nejtěžší kříž svého života. Jsem ochoten zříci se milované vlasti, abych v exilu pokračoval v životě modlitby a pokání. Tuto svou oběť skládám pokorně k nohám Vaší Svatosti, v přesvědčení, že ať se po člověku žádá jakkoli těžká oběť, je nepatrná, pokud jde o službu Bohu a jeho Církvi“. U příležitosti 100. výročí narození, navštívil papež Jan Pavel II. hrob kardinála Mindszentyho a tehdy jeho život označil za „vzácné svědectví věrnosti Kristu, Církvi a lásky k vlasti. Jeho jméno a památka zůstanou navždy požehnáním“. Jak hluboce pravdivá jsou slova na jeho náhrobku: - "Život ponížil - smrt povýšila" ("Vita humiliavit exaltavit").

-

mors

61

MAĎARSKÁ POUŤ DO FATIMY V PŘEDVEČER 50 VÝROČÍ PROTIKOMUNISTICKÉ REVOLUCE V úterý, 17. října 2006, byla zahájena jedna z nejvýznamnějších událostí Roku modlitby za duchovní obnovu národa, vyhlášeného maďarskou biskupskou konferencí. Asi tisíc poutníků připutuje do portugalské Fatimy, aby se tu společně modlili a v předvečer 50. výročí protikomunistické revoluce v r. 1956 svěřili Panně Marii svůj národ. Motiv pouti do mariánské svatyně a její vztah k Maďarsku shrnul na tiskové konferenci před jejím začátkem maďarský primas, kardinál Péter Erdő, arcibiskup diecéze Budapešť-Esztergom a předseda CEU. Zmínil mimo jiné „maďarskou Kalvárii“ a kapli sv. Štěpána, které byly vybudovány ze sbírek Maďarů, kteří emigrovali po revoluci v roce 1956, jako připomínku revoluce. Kardinál dále uvedl, že ve fatimské bazilice se nachází i socha prvního maďarského krále, sv. Štěpána. Je tomu tak proto, že to byl právě tento panovník, který jako první v dějinách svěřil svůj národ Panně Marii – svěření, které sekalo ústřední motiv často opakuje ve fatimských poselstvích, která žádají zasvěcení světa Matce Boží. Takové svěření učinil Jan Pavel II. spolu s biskupy celého světa v roce 1982 ve Fatimě, a ke stejnému úkonu dojde i v průběhu maďarské národní pouti, kdy maďarští biskupové zasvětí Maďarsko Panně Marii. Kardinál Erdő současně zmínil pozitivní ohlas na Rok modlitby, během něhož došlo k významným krokům smíru, mezi něž patří slovensko-maďarské smíření, smírný dopis ruskému patriarchovi Alexiji II., otevření dvou národních svatyní, či modlitební hnutí, do něhož se zapojilo 1.400.000 lidí, anebo slavnostní liturgie u připomínky 550. výročí historického vítězství nad Turky u Bělehradu (Nándorfehérvár). Další významné jubileum, totiž 50. výročí revoluce z roku 1956, se slavilo právě 22.- 23. října. Odpoledne, 22. října, proběhla připomínka na ambasádě Spojených států amerických v Maďarsku, která se po sovětské invazi, 4. listopadu 1956, stala na 15 let útočištěm tehdejšímu maďarskému primasovi, Józsefu kardinálu Mindszentymu, jehož beatifikační proces právě probíhá. V průběhu slavnosti byl ambasádě předán portrét kardinála, který vytvořil László Gyémánt, jako projev vděčnosti. Ústřední připomínkovou událostí bude ekumenická bohoslužba v bazilice sv. Štěpána, na niž maďarský prezident László Sólyom pozval papeže Benedikta XVI., který delegoval kardinála Angela Sodana jako svého zvláštního vyslance, který jménem Svatého Otce pronesl poselství k maďarskému národu. 62

Nobile et aequum est iura propriae libertatis et religionis defendere et servare /list papeže Benedikta XVI. emeritnímu státnímu sekretáři a děkanovi kardinálského sboru, kard. Angelu Sodanovi, který bude Jeho legátem při slavení 50. výročí boje Maďarska za svobodu, 22.-23. října 2006/

Chránit a hájit svá práva na svobodu a náboženství je věcí vznešenou a spravedlivou. Vždyť „pravá svoboda je v člověku tím nejvyšším znamením Božího obrazu“ (Gaudium et spes, 17). Proto má Církev za to, že pravou důstojnost a svobodu je třeba hájit: „Vždyť člověk byl Bohem Stvořitelem postaven do společnosti jako myslící a svobodný tvor“ (tamtéž, 21). V důsledku toho ti, kdo z tohoto důvodu trpí násilí či přicházejí o život jsou hodni chvály a zbožné vzpomínky. Proto stejně jako náš ctihodný předchůdce papež Pius XII. před padesáti lety s pečlivou starostlivostí svými modlitbami provázel a svými slovy těšil maďarský národ, který bránil svou svobodu, tak i My chceme vyjádřit ocenění u příležitosti slavení, která se zakrátko uskuteční v Budapešti na památku padesátého výročí oné hrdinské obrany národní svobody. Jsme hluboce přesvědčeni, že tato událost bude moci přispět k víře a jednotě tohoto vznešeného národa i celé Evropy. Rádi jsme proto přijali pozvání váženého prezidenta Maďarska, pana Ladislava Sólyoma. Vzhledem k tomu, že se tam ale nebudeme moci vypravit osobně, pověřujeme zastáním tohoto jedinečného úkolu s radostí Tebe, náš ctihodný bratře, jenž jsi s velkou prozíravostí a schopností po dlouhou dobu plnil nesmírně významné úlohy, svěřené římským papežem k užitku celé Církve. Tímto listem Tě tedy jmenujeme svým legátem na slavnostní vzpomínku, která se bude konat v Budapešti ve dnech 22. a 23. října, u příležitosti oslav osvobození Maďarska. V Našem zastoupení tedy budeš předsedat slavnostním obřadům, tlumočíš všem přítomným Náš pozdrav, zvláště pak maďarskému prezidentovi, představitelům i posvěceným pastýřům; všechny ujistíš naší náklonností, láskou a duchovní přítomností. Všechny můžeš povzbudit slovy II. vatikánského koncilu: „především ty, kdo mají na starosti výchovu druhých, aby se snažili vychovávat lidi oddané mravnímu řádu, poslušné zákonité autority a milující pravou svobodu“ (prohlášení Dignitatis humanae, 8). Tvou misi legáta svěřujeme mocné přímluvě Velké Paní Maďarska (Magna Domina Hungariae), stejně jako svatých Štěpána a sv. Jana Kapistrána, v naději, že bude tato událost k užitku národa, utvrdí jej ve víře a přinese hojné plody lásky a pokoje. Na závěr si přejeme, abys láskyplně udělil všem přítomným Naše Apoštolské Požehnání, záruku věčné milosti a důkaz našeho společenství. Z Vatikánu, 23. září 2006, druhého roku Našeho Pontifikátu

63

„BUĎTE HODNI SVOBODY PRO KTEROU MAĎARSKÝ NÁROD TOLIK VYTRPĚL“

Kardinál Angelo Sodano, emeritní státní sekretář a papežský legát, při ekumenickém Te Deum v bazilice sv. Štěpána u příležitosti 50. výročí boje Maďarů za svobodu (22. října 2006)

Vážení představitelé šlechetného maďarského národa, pane kardinále primasi, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, drazí představitelé různých křesťanských vyznání a jiných náboženských tradic, bratři a sestry v Pánu! „Te Deum laudamus“, Bože chválíme Tebe! Tento dávný chvalozpěv nám vyvěrá ze srdce, když si připomínáme události, které národ prožíval v posledních padesáti letech. Je to hymnus na Boží prozřetelnost, která stále bdí nad životem lidí i národů a dokáže vést k dobrému i ty nejtragičtější zkoušky dějin. Drazí Maďaři, dnes vás obklopují mnozí představitelé jiných národů, aby vám vyjádřili svou solidaritu v této chvíli, jež ve vaší paměti vzbuzuje tolikeré bolestné vzpomínky. Také Svatý Otec Benedikt XVI. se chtěl připojit k vaší vzpomínce a požádal mě, abych se k vám vypravil jako jeho legát a přinesl vám Jeho pozdrav a Jeho Požehnání. Obnovují se tak slavné dějiny intenzivních vztahů mezi Svatým Stolcem a maďarským národem, dějiny započaté papežem Silvestrem II., jenž před více než tisíci lety předal královskou korunu králi svatému Štěpánovi, a které pak dále pokračovaly římskými papeži v průběhu staletí až po služebníka Božího, papeže Jana Pavla II., který tuto požehnanou zemi dvakrát navštívil, a dospěly až k současnému papeži Benediktu XVI., který si přál, abych sem přišel na znamení jeho otcovské náklonnosti. Petrův nástupce chce dnes spolu s vámi děkovat Pánu za dary, udělené vašemu národu v průběhu jeho tisíciletých dějin. Světlo evangelia totiž pro vás, stejně jako pro ostatní 64

evropské národy, nastínilo cestu velké civilizace, stalo se jakoby duší vaší kultury, rozvinulo důstojnost lidské osoby, posvátnost života, hodnotu rodiny i samotný smysl státu, když učí dávat Bohu, co je Boží a císaři, co je císařovo (srv. Mt 22,21). „Požehnaný buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid“, zvolal Zachariáš při narození Jana Křtitele (Lk 1,68). Požehnaný buď Pán, můžeme opakovat i my dnes, neboť navštívil maďarský lid! Byl jsem tu s vámi u příležitosti Milénia maďarského národa, 19. srpna roku 2000, a s radostí jsem se vrátil k břehům Dunaje, abych znovu zapěl hymnus velkého Jubilea: „Sláva Tobě, Kriste Ježíši, neboť ty vládneš nyní i navěky… Ty jediný jsi nadějí“! Dnes je na vás, drazí Maďaři, abyste dobře užívali velkého daru svobody. V tomto ohledu si uchovává svou plnou hodnotu napomenutí, které vám už v roce 1993, tři roky po znovu nabyté svobodě národa, adresoval prostřednictvím vašich biskupů zvěčnělý papež Jan Pavel II. Při té příležitosti vám doslova řekl: „Je pravdou, že skončilo období totality, která ve jménu profánní ideologie spásy diktátorsky potírala náboženství a věrnost Církvi. Dnes se však vaše země nachází pod vlivem konzumistického zaměření a hrozí jí rozpad tradičních hodnot. Je tu nebezpečí přechodu od jedné závislosti k druhé, neméně protiřečící pravému lidskému rozvoji, s tendencí bránit křesťanství, aby náležitým způsobem zaujímalo svou nezadatelnou roli integrující součásti maďarské historie a kultury. Chtěl bych vám proto opakovat se svatým Pavlem: „Nenechte se znovu zapřáhnout do toho otrockého chomoutu“ (Gal 5,1). (Z papežské promluvy z 28. ledna 1993). To je rovněž poselství, s nímž se k vám mým prostřednictvím obrací papež Benedikt XVI: dobře užívejte znovu nabyté svobody, dejte své hřivny do služby národu a celému mezinárodnímu společenství! Je to rovněž napomenutí, které by opakoval kardinál Mindszenty, pokud by byl mezi námi: buďte hodni té svobody, pro kterou maďarský národ tolik vytrpěl! To říkaje, svolávám na vás dar Ducha svatého, aby vás podpíral v tomto velkém díle duchovní obnovy. „Přijď Duchu svatý, a obnov tvář země“, chceme dnes opakovat slovy známé liturgické sekvence. Ba co víc, chceme zakončit modlitbu slovy: „Přijď Duchu svatý, a obnov tvář země, této maďarské země. Amen!".  65

"Jejich svědectví nemůže být zapomenuto" /MUČEDNÍCI XX. STOLETÍ V ARCIDIECÉZI ESZTERGOM-BUDAPEŠŤ/

Proticírkevní síly v Maďarsku připravily v průběhu XX. století o život velké množství nevinných řeholníků i laiků, kteří svou smrtí oslavili Boha v době zlých a nelidských pronásledování, jež se odehrála ve třech vlnách: v temných měsících roku 1919, o tragickém jaru r. 1945, jakož i v desetiletí 1947-1956, kdy byla pronásledována maďarská katolická Církev. Po skončení I. světové války se dostali 21. března 1919 státním převratem k moci komunisti, kteří všemi dostupnými prostředky usilovali o likvidaci katolické Církve. Věznili, mučili a posílali na smrt ty, kdo hájili činnost Církve. Znárodňovali církevní školy, zakázali výuku náboženství a hlavní ideologii stanovili ateistický materializmus. Všichni, - jak řeholníci, tak i laici, kteří hájili práva Církve anebo chtěli pomáhat těm, kdo aktivně bránili zbožnost věřících, - byli komunistickými představiteli vězněni, týráni a mnozí odsouzeni k smrti. Jedním z nich je i FERENC KUCSERA, kaplan v Szentendre, který v době krutých útoků proti Církvi, zasvětil všechny své schopnosti utvrzování víry věřících, v souladu s hloubkou svého kněžského povolání. Vykonával plodnou činnost jak ve škole, tak v prostředí katolických spolků, a tak vkládal základy víry do srdcí svěřených dětí a mladých lidí. Jeho věřící jej měli upřímně rádi. Když jej komunističtí představitelé zatkli a uvěznili, shromažďovali se u věznice a žádali jeho propuštění. I přesto všechno byl na základě falešných a lživých obvinění komunistickým vojenským dvorem odsouzen k trestu smrti, a 25. července 1919 zastřelen na břehu Dunaje komunistickými revolucionáři. Bylo mu 27 let. Obětí komunistických razii se 15. července 1919 stal také kněz Gyula Vermes, apoštol sociálního učení Církve; bylo mu 45 let. Běsnění rudých teroristů připravilo o život i JÁNOSE KRUBINYIE, faráře v malé vesničce: 3. června 1919 byl pověšen na strom a ubit k smrti; bylo mu 56 let. Ve čtyřicátých letech se začala i v Maďarsku šířit ideologie nového pohanství národního socializmu. V létě 1944 se maďarské území stalo zónou vojenských operací: kdy zde docházelo k častým střetům německých a sovětských vojsk. Od 15. října 1944 se obyvatelstvo zcela octlo v područí politické diktátorské moci nacismu, jenž získal absolutní moc v zemi. Válka způsobila národu nesmírné utrpení, zvrátila dobré mravy a ztížila náboženský život i činnost Církve. Na tyto postižené zaměřil svou kněžskou aktivitu FERENC KALLO, jenž se soucitně skláněl k plačícím, chudým, nemocným, starým. Byl neúnavným zastáncem uplatňování křesťanské sociální spravedlnosti v maďarské společnosti. Vyjma své pastorační činnosti mezi nemocnými ve vojenské nemocnici, významně pomáhal pronásledovaným: za zdmi jeho nemocnice nacházeli útočiště jak židovští, tak komunističtí uprchlíci. V noci 29. října 1944 jej zatkla nacistická eskorta hákových křížů, která jej odvezla do budínských lesů a tam rozstřílela. Krátce nato - 17. ledna 1945, zavraždila sovětská vojska KORNÉLA HUMMELA, kněze jenž chránil a hájil děvčata z Institutu pro nevidomé, a nedovolil, aby byla znásilněna. Bylo mu 38 let. Během desetiletí, která následovala po roce 1945, kdy ve všech tzv. "socialistických" zemích střední a východní Evropy nastupovala proticírkevní, ateisticko-materialistická moc, byl zatčen hrabě JÁNOS ESTÉRHAZY - politik a obhájce víry, který vždy odvážně usiloval o respektování základních lidských práv a svobody člověka. V souladu se sociálním učením papežů horlil pro zachování křesťanských hodnot, a prosazoval ji na 66

nejvyšší úrovni veřejného života. Rozhodně se postavil za práva maďarské menšiny. V roce 1942 byl jediným poslancem slovenského parlamentu, který nehlasoval pro protižidovské zákony. V době války všemožně pomáhal pronásledovaným. Nová slovenská vláda, která se dostala k moci v roce 1945, se vůči křesťansko-politickým názorům hraběte Esterházy postavila zcela nepřátelsky. V květnu 1945 byl bez udání důvodu zatčen a na konci července předán sovětským vojenským činitelům, kteří jej převezli do Moskvy a uvěznili v krutostí proslulém lágru "Ljubjanka". Po dvou letech, 16. září 1947, byl v Pozsony (dnešní Bratislavě) odsouzen v nepřítomnosti Slovenským národním soudem k trestu smrti. Po dalších dvou letech jej sovětští činitelé znovu převezli na Slovensko, kde mu Slovenský soud 'překvalifikoval' trest smrti na doživotí. V té době už těžce nemocný Esterházy - byl převážen do různých vězení. V roce 1956 byl převezen do moravské věznice na Mírově. Jeho zdravotní stav byl ubohý. Zemřel ve věznici, 8. března 1957. Nejkrutější období pro maďarskou katolickou Církev však začalo v roce 1948, kdy se moci v Maďarsku chopila komunistická strana, která svou zdrcující diktaturou chtěla přetvořit zemi ve společnost bez náboženství a bez Církve. Svými nařízeními chtěla co nejdříve dosáhnout rozkladu katolické Církve. Při své proticírkevní politice komunisti spatřovali veliké nebezpečí ve staré inteligenci, a proto použili všech prostředků aby ji zastrašili: falešných obvinění, internací, věznění a rozsudků smrti. Např. GUSTAV GÁSPÁR, katecheta na jedné ze středních škol v Budapešti, umírá roku 1953 neznámého dne po mnoha mučeních v žaláři ve Vac. Bylo mu 53 let. Dalším je MIKLÓS KIRÁLYFALVI, notář v Pócspetri, který byl na základě falešných obvinění odsouzen k trestu smrti v monstrprocesu a 11. června 1948 popraven. Bylo mu 29 let. V roce 1948 byl k doživotním nuceným pracem odsouzen i maďarský primas, KARDINÁL MINDSZENTY. Příkladným je i životní svědectví FERENCE WALCZE (1885-1953), který po více než čtyři desetiletí vykonával funkci varhaníka a učitele v malé vesničce Kemence v jižním Maďarsku. Tuto svou výchovnou činnost vykonával od roku 1906. Svým devíti dětem vštípil hlubokou víru. Byl současně vzácným spolupracovníkem svého faráře, a všichni jej měli v oblibě, vážili si ho a v celém kraji požíval respektu. Když 3. července 1950 chtěli příslušníci Státní bezpečnosti odvést jejich kněze, varhaník jim tomu spolu s vesničany zabránil. Byl proto zatčen společně s farářem a na základě falešných obvinění uvězněn. Krutý život a nelidské zacházení za zdmi vězení byly příčinou jeho těžkého onemocnění. Navíc mu byla odepřena lékařská péče a nedostával léky. Po dvou a půl letém věznění zemřel 15. ledna 1953 v žaláři Marianostra. Bylo mu 68 let. Jeho tělesné pozůstatky odpočívají v neznámém vězeňském hrobě. Byl věrným služebníkem Církve, ve víře v Krista utvrzoval a vychovával komunitu vesnice, která mu byla svěřena. A to byl hlavní důvod, proč jej chtěli nepřátelé Církve vzdálit od jeho blízkých. Modlitbami a zpěvem mnohokrát provázel lidové poutě ke svatyni Marianostra. Tehdy jistě netušil, že za několik let bude muset obětovat svůj život při obhajobě faráře, za svůj zbožný katolický lid, a že jeho tělesné ostatky budou odpočívat právě v Marianostra. Jen v esztergomské arcidiecézi bylo (podle toho co je dosud známo) pro víru v Krista a pro práva Církve popraveno 23 lidí: dvanáct diecézních kněží (mezi nimi i jeden biskup), čtyři řeholníci, jedna řeholnice a šest laiků. Moderní barbarizmus této epochy se jeví i v tom, že u patnácti z nich neznáme ani přesné místo hrobu, do něhož byli uloženi. Jejich tělesné pozůstatky spočívají spolu s kostmi ostatních vězňů v hromadných hrobech anebo byly odplaveny vodami Dunaje. Jejich svědectví však nemůže být zapomenuto!". 67

Nejdůstojnější pane faráři! S velkou radostí jsem přijal zprávu o slaveních, která se konají v památném městečku Pustiměř u příležitosti jubilejního roku svatého Martina, připomínající 1700. výročí jeho narození. Vy si rovněž připomínáte 700. výročí narození Karla IV., který v Pustiměři založil klášter benediktinek. V Novém Zákoně čteme: "jeden den je u Pána jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den" (2Petr 3,8). To znamená: věčný Bůh, zdroj a cíl všeho bytí, s něžností nese ve své ruce celé naše dějiny. Výmluvný a velmi dobře známý příklad svatého Martina, jenž daroval polovinu svého pláště žebrákovi, a jako mnich a biskup připravil křesťanskou Evropu, a moudrost středověkého krále, který o tisíc let později usiloval o mírové pořádání pozemských záležitostí, ti oba jsou podobným způsobem dary Boha, který nás dodnes nepřestává přivádět ke křesťanské lásce, k životu prožívanému pro druhé. Skutečnost, že vašemu slavení vévodí přítomnost sboru maďarských mladých, kteří zazpívají skvostná díla evropské a maďarské kultury, není pro mne jen důvodem o to větší mimořádné radosti, ale také novým znamením této Boží prozřetelnosti, která chce v nás ve všech obnovit naději. Naše společná kultura, zakořeněná v křesťanské víře, nás inspiruje i dnes, abychom budovali svět společenství a míru. Uděluji své zvláštní požehnání obyvatelům Pustiměře, mladým z gymnázia Zoltána Kodálye ze Székesfehérváru, všem účastníkům této hudební události i všem, kdo v jubilejním roce svatého Martina prosí o jeho přímluvu za naše milované národy, český a maďarský, za naši víru a za mír ve světě.

dr. András Veres biskup Győru předseda maďarské biskupské konference 68

KONCERT K POCTĚ SV. MARTINA KODÁLY ZOLTÁN (1882-1967) Köszöntő GIOVANNI PIERLUIGI DA PALESTRINA (1525-1594) Missa sine nomine - Kyrie GEORG FRIEDRICH HÄNDEL (1685-1759) Örvendj világ JOSQUIN DES PRES (1450-1521) Ave vera virginitas KODÁLY ZOLTÁN (1882-1967) Cohors generosa Horatii carmen KOCSÁR MIKLÓS (1933) Laudate Dominum

BÁRDOS LAJOS (1899-1986) Surrexit Christus Ascendit Christus LISZT FERENC (1811-1886) O salutaris Hostia BÁRDOS LAJOS (1899-1986) Tábortűznél KODÁLY ZOLTÁN (1882-1967) Esti dal An Irish blessing WILLIAM HENRY SMITH (1908-1944) Go tell it on the Mountains - spiritual

69