EKUT 2015 – LOUČENÍ 170 KM / +7600 M Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky … Proč znovu? Snad, že mi bylo líto, že všici ostatní z rodiny jedou, snad proto, že mamka by s klukama asi těžko držela krok, snad snaha napravit loňské chyby … Určitě ta medaile ! Loni jsem zjistila, že ušmatlat 170 km za víkend jde, a letos jdu do toho s tím, že když už nic jiného, tak zlepšit čas. Přihlášeno, zaplaceno. Už jen čekat jaké bude počasí, trasa, … 17.11. se trasu dozvídáme. Tradičně ji organizátor zveřejňuje co nejpozději, aby tak údajně zabránil tréninku na trase – jenže vzdálení závodníci horkotěžko pojedou vyběhnout a místní tama běhaj pořad … Tý jo 2x Milešovka, Lovoš, 2x Vaňov, 2x Vrkočský vodopád, Vysoký Ostrý, Varhošť … No fůůůůůj v tu chvíli se mi udělá šoufl … Z loňska mám i představu kudy to vede … Tak to bude maso … To nedám, minimálně ne v lepším čase. Navíc je vynikající předpověď počasí – v pátek déšť, v sobotu mrzne a v neděli chumelí. Co teď? Docela pozdě se zbavovat startovného. Holt budu do toho muset jít. Na čtvrtek si s kolegyní Evičkou měním směnu, jdu na ráno – celý týden chodím spát k půlnoci a ještě vstávat v 5 a jít do práce, pátek zatáhne celý a soboty jsme si prohodily. Takže to znamená rychle se nabalit ještě ve středu. Jenže kdy? Dopoledne to nestihnu, takže ruším kino (Everest holt znovu neuvidím – si ho pustím v noťasu a bude to). Nakonec raději vše naházím do kufříku, tašky a pár igelitek. Mám všechno? Nevím, snad jo. Stejně se budu rozhodovat až na místě co použiju a co ne. Čtvery boty, dva batohy, dva vaky, asi 4 trička a stejně tak kalhot, 3 bundy, vlastně 4. Igelitka ponožek … Větší igelitka plná jídla … No prostě co kdyby náhodou. Ráno se mi teda vstávat nechce, ale musím. S minimem věcí si dám 2 km výběh k busu a hurá do worku. Ráno je celkem frčák, aby se stihlo aspoň část věcí nachystat na otevření v 7. Ale aspoň to rychle utíká. Už je poledne. Už se to blíží. Nervózně prohlížím regály, co by se mi tak ještě mohlo hodit vzít s sebou. Přichází Evička. Střídáme se. Volá brácha, tradiční zpoždění. Až budou ve městě, tak pro mě dojdou. Venku už pár hodin solidně prší. To jsou teda výhledy … Krátce před 14. hodinou opouštíme Litomyšl. Cíl Ústí nad Labem. Po drobnějších komplicích v navigaci a orientaci dojíždíme na místo určení. V Pionýru nás vítá pouze Péťa Řehánek. Tělocvična je také až na pár lidí prázdná. Zabavujeme několik podušek a nahrazujeme jimi jednu chybějící karimatku. Začínáme dělat opevnění. Je potřeba si nachystat hromádku na ráno, najíst se a zalíst do spacáku zaspat. Crrrrrrrrrrrrrrrrrr jsou 3 hodiny pátek ráno. Budík nekompromisně rozdrnčí tělocvičnu, stejně jako několik dalších. Nyní to všechno začíná. Jdu si pro vodu. Akreditace už běží. Beru přihlášky a nesu je k vyplnění. Dostáváme itinerář denní trasy, kartu na fixy a čipa (dejl zase není). Ihned si pastelkami vybarvuju popisek, do karty si píšu místa kontrol a kilometráž. Nabalit batoh, volím vestu Salomon XT Wings 10+3, a něco do sebe natlačit. Takhle brzo ráno to jde opravdu ztuha. Nakonec ale do sebe 1
nasoukám skoro celou bábovičku (Pekařství u Říhů LITOMYŠL). Autobus, který nás odveze na místo startu, jede krátce po půl páté. Je čas se oblékat, jenže co? Nakonec zvolím triko s dlouhým rukávem Adidas Supernova B7, ¾ kraťasy Adidas Supernova, lýtkové kompresy Northman (neškrtí kolem kotníku), ponožky Lasting (jedny z mála, který nemusím převlíkat kvůli velikosti, rukávky Atex. Bundu dík slabé předpovědi deště volím Mountain Hardwear, adidasová goretexka bude odpočívat v depu. Čepici a rukavice Nike, tunýlek B7, čelovka již tradičně Led Lenser H7R a berličky Leki . Pohledem koukám na své místo a přemejšlím, co ještě nemám. Nic, tak snad mám všechno. Opouštíme základnu a vyrážíme k nádraží. Už vím, co nemám – mobil. Zůstal na základně na nabíječce. Co teď? Bez něj jít nemůžu, co kdyby náhodou a navíc má supe navigační aplikaci. Zpátky to už pro něj nestihnu, Martinka kroutí hlavou, že na základnu se už nevrací. Zkouším Olafa. Vytáčí mi Mirka, že prý je na základně a pojede na kontrolu. Míra je skvělej, sice prý na nabíjení ještě nějaký další mobil zůstal, ale můj má a dá mi ho na kontrole, která vychází zhruba na 11 km. Strašně se mi ulevilo. Mezitím dojíždí bus. Všichni se tlačí dovnitř, aby si našli místo k sezení, my všici sedíme, ale stejně pár závodníků musí stát. Zpětně zjišťuju, že nás startovalo asi 70 (přihlášeno přes web 78), z toho tedy i někteří pouze na těch prvních 55km. V Těchlovicích autobus vyprázdníme. Je tu i Mirek a předává mi mobil. DÍKY DÍKY DÍKY. Někteří si ještě musí jít ulevit – včetně mně. Zhruba v 5:15 je odstartováno. Dav se rozprchne. Honem zapínám navigaci a vybíhám jako poslední dohonit aspoň ten hlouček přede mnou. Pozvolna stoupáme po silnici z Těchlovic do Babětína. Máme za sebou kilák a půl, když objevujeme tajnou kontrolu. Ještě před stoupáním na Vrabinec nám Olaf zaškrtává první políčko. Potom už hurá po reflexech nahoru. Na samotný vrchol ke zřícenině a prvnímu fixu, je to asi 200m vracečka. Zaškrtávám K1 v 5:47. Žertuju s maďary něco ve smyslu next will be K2 (everest) No tady ještě byla úsměvná nálada. A teď hurá dolů, zpátky do Těchlovic.
(pohled zpět na Vrabinec, světýlko nahoře je vrcholový fix) 2
V Těchlovicích nás Olaf na odbočce červené opět přepadává s tajnou kontrolou. Čeká nás nezáživný úsek po asfaltce. Je čas něco sníst. Sice je to rovina a asfalt, ale vidina dalšího stoupáku nutí nacpat něco do žaludku. Za vlakovým nádražím přidáváme do kroku, ale cesta se začíná zvedat a i ta cesta přechází z asfaltu do štěrku. Po chvíli docházíme na místo odbočení na další vrchol. Pohled na zničené závodníky, kteří se vrací, mluví za vše. Nebude to lehké … Někteří dole odkládají batohy. Já si hned naberu do boty, když jí stoupnu přesně do středu stroužky zasypané listím. K čemu mi ten goráč tedy je? No a už jen někudy nahoru a sem tam se vyhnout padajícím lidem nebo kamenům, co se hrnou dolů. Pohledem kontroluju, zda se moc neodkláníme od šipek. Najednou kde se vzal, tu se vzal Jirka. Vyděsí mně, že ho potkávám, a pak i pohled na něj. Špinavej, asi jak někde spadl. Varuje nás, že je to nahoře o hubu, hlavně cesta dolů. Že někde spadl a loktem na šutr a že ho to docela bolí. Zavázat to ale nechce. Těch pár minut mi utvrdilo, že to asi bude drsný. Pár kroků na to potkáváme i taťku. Je snad špinavější jak zem. Nadává, ale sune se dolů. Pár metrů nad ním to Andrea bere dolů po zadku. Auuuuu. Čím dál tím víc přemejšlím nad tím, jak se nejen vyškrábat nahoru, ale hlavně jak to půjde dolů, když tihle mají problémy. Těsně pod vrcholovým traverzem se les mění v balvany a skaliska. Odkládám berle, abych se mohla jistit i rukama. Super, začínám být jako prase. Už jen přeběhnout na druhé skalisko a v 7:14 odškrtnout K2 (everest). Smích mně tedy přešel a bude hůř. Někudy dolů, k balvanu pro berle a pak až dolů na cestu. Na trase jsme dvě hodiny a v nohách teprve 7 km. To to pěkně začíná. Snad ale bude i místo, kde se budeme moci rozběhnout. Jsme asi na samém konci pole závodníků, protože nahoru už nikdo nestoupá. Cestou dolů se mně daří celkem 3x dost hnusně spadnout. Mám toho plný zuby. A bude hůř. Konečně se dostáváme zpět na červenou. Rovnám se. Štípou mě místa dopadů. Mamka mně ale uklidňuje natrženou prd… nemám, teda aspoň ne kraťasy. To bych asi vraždila. A tak stoupáme dál. Zhruba dva kiláky na další fix. Takže opět musíme někde klesnout a stoupat. Po chvíli docházíme na místo dělení vracečky od Vrat, dalšího fixu. Mihnou se tu závodníci, mířící už k Bukové hoře. My musíme ještě pro K3. A pak to uvidím. Tentokrát jde batoh dolů, i berle nechávám pod skalou. Zde je to opravdu horolezecká vložka. Nahoru to ještě jde. Jirka Hofman mi podává fix. K3 – 9,7 km, 8:08 – zapisuju do karty. A teď dolů. Jenže jak? V jednom místě mi chybí asi 20 čísel. Začínám se bát, že sletím. Nadávám. Naštěstí je pode mnou Hynek Podivín. A svou rukou mi dělá mezistup. Pomáhá mi tak dostat se dolů. Nadávám jak starý pohan. A nechápu, jak a kdo tady tu kontrolu lepil.
(šplh pro K3) 3
Rozklepaná a zuřící si beru vestu a berle a ubíráme své kroky na první čipovou kontrolu. Po vlastním značení trochu vlhkou cestou se konečně dostáváme na 11. km K4 čip 8:37. V řádu několika vteřin čipuje Martina Němečková, Milan Mikulášek, my a Jirka Hofman.
4
Potkáváme se tu i s těmi šťastnějšími, co tu jsou již podruhé. Dávám si čaj, kofču, chleba s margarínem a sýrem (salám dávám mamce), pár rajčátek a v domnění, že jde o nějakou nutrendovou tyčku nějaké kostičky. Mňááááám to je bašta. Cpu to do sebe všemi deseti. Vybírám ty nejčernější. Dochází i Luboš Nový a Hynek. Je čas ale vyrazit. Ještě dvě tatranky na cestu a hurá na … mamuta (ve skutečnosti pro pár fixek a k Olafovi na čip a zpátky sem). Dodaná energie nás rozběhne a můžeme se tak pozdravit s těmi lepšími. Míjí nás i holčina (ve finále vítězka Loučení Katka Šoubová). Dostáváme se k nějakému zbořeništi. Ahááá Thunovská lesovna, další kontrola K5 fix, je 9:10. Luboš si tu ty ruiny fotí. Společně se dostáváme až do Vitína, bývalé a nyní zaniklé obce. To už i já vytahuju foťák a fotím.
5
(celkem by mně zajímalo, jak tohle Olaf položil) V Malém Březně, zahrádkách doháníme Martinu a zapisujeme si K6 v 10:06. Necelý kilometřík nám chybí k nalezení čipu a Olafa. A máme ho. K7 10:12, 19. Km. Dávám si kofču a beru nějaké tatranky a müsli tyčinky. Od paní stojící vedle se dozvídáme, jak Vitín zanikl. Zajímavé. Luboš a Martina už prchají. Loučíme se a jdeme za nimi. Čeká nás stoupání opět do Vitína a pak až na Bukovou horu. Vidina, že nahoře je opět skvělá občerstvovačka nás žene kupředu. Pomalu se dotahujeme na Luboše. Energie mám dost a drtím to, co to jde. Konečně jsme ve Vitíně, Luboš za námi v nedohlednu. Už jen necelé 3 km na jídlo. Koukám na čas. Musíme tam být do 12. Tedy ve 12 odcházet. Konečně asfalt. Proti nám ale ještě někdo jde? Jak to? Tady přece vracečka není. Fojťa, hned nám vysvětluje, jak se věci mají a já se uklidňuju. Ale vím, že má tak 3 hodiny manko. Stejně jako my na loňský čas a to ještě nejsme ani v půlce. Dobíháme ke kontrole. Čip zaznamenává 11:35. Tak do dvanácti a pak musíme dál. Máme 24,5 km za sebou. Další jídlo je plánované až skoro za 20 km. Beru zásoby do batůžku. Výborné kostičky už žel nejsou. Do lahve liju kofču. Ale bylo to těžké rozhodnutí, jestli pivo nebo kofča. Beru chleba i se salámem. Je čas jít. Po červené směr Zubrnice. Co následovalo potom nevím – docházíme Martinu. Bloudí. Nemá další červenou. No pěkné. Hnusně tady fouká a stahuje se zima. Ve snaze zrychlit, úplně zastavujeme. Podle navigace na červené jsme. Vytahuju ještě mobil. Ouha, jsme mimo. A teď si vyber … Mapa tištěná taky zrovna moc nepomáhá. Rozhodneme se tedy pokračovat po cestě a docházíme na zelenou do bývalých Velkých Stínek. Opět zastavujeme a lovíme v mapách. Vracet se mi opravdu ale opravdu na bukovku nechce. Martina se odpojuje a my volíme nejpřímější cestu – kousek po zelené a pak kolmicí na červenou. Z lesa nás to vyplivne na louku, červená tu někde musí být. Couráme sem a tam, až si všimneme postavy o několik desítek metrů níž, jak se krokem přibližuje. Osobu rozeznáme jako Luboše. Voláme na něj, jestli tam je červená, že bloudíme a nedaří se nám ji najít. Místo odpovědi se Luboš ale rozeběhne. Ale ne k nám. Spěcháme tedy za ním, na což reaguje zrychlením ještě víc. Doslova jako by před náma zdrhal. Holomek. Však se mu to pod kopce vymstilo. Nevybral zatáčku, ale snad tu největší blátivou kaluž široko daleko. A už se v ní rochní jak prase. Opravdu skvělý pohled. Ještě teď se tomu směju. Je jasné, že červenou měl, takže opatrně 6
sjíždíme do zatáčky bahnem i my. Krom bot čisto. Další překážkou v cestě je na okraji Zubrnice bagr, hloubící kanalizaci. Bagr nepřekročím, když vidím Luboše, jak se škrábe mokrým vybagrovaným blátem dál, mám jasno. Křoví to jistí. Bagr obcházíme zprava. Ovšem asi dva metry dlouhý sešup zpět na silnici nevybírám a ulehám na ruky. Paráda, jak prase. Naštěstí hned vedle je před domem klučina s kýblem. Ptám se ho, zda si mohu umýt ruky. Kýbl mi donese až k cestě. Ještě ho ujistím, že voda pak bude špinavá. Klidně, jdu stejně mejt boty … Juchůůůů mám čistý ručičky, navíc v teplé vodě s mydlinkama. Miluju Zubrnici!!! Lebedím si až na náves. V cestě nám opět stojí silničáři. Tentokrát nekopou, ale pokládají asfalt. Aspoň si ohřeju prdel. Ale musím si pospíšit, klukům se to moje nahřívání nějak líbí. Vidíme Luboše, jaký si udělal náskok. Neva, toho dotáhnem. A taky že jo. Trochu se zdržuje u další kontroly fix K9 na okraji Týniště. 30 kiláků za námi, je 13:12, do cíle zbývá už jen 25. Začínáme se ale bát, že to nestihneme do cíle. A to nás žene. V Liškově se daří docvaknout a i předejít Luboše. Má blbý kecy o čistotě. Jenže … ser… na nás, tak my na něj taky. Předcházím ho mlčky a myslím si něco o fairplay chování., ale aspoň že se mu to vymstilo. Nad Liškovem už máme pěkný náskok, zaškrtáváme fixem K10 a přecházíme na zelenou. Dlabu jednu tatranku. Stoupání na Kamennou horu ji však pohltí, maličký seběh na Sokolí hřeben a až na Fráž. Zde nastupujeme na kolečko kolem Magnetovce po zeleném psaníčku. Potkáváme vracejícího se Jirku Hofmana. Martinu neviděl. Tak kdo ví, kde je. Tak máme jít až k Magnetovci? Voláme našim klukům. Máme jít dál po psaníčku a nikde neuhýbat. Ok. Na rozdíl od nás jsou už skoro v cíli. Dotahuje se na nás Martina. Vida, takže si asi zašla. Luboš je prý někde vzadu. Po chvíli docházíme k fixu K11 – je 14:45. O jak je to děsný čas. Zapisujeme a po psaníčku pokračujeme dál, až se vrátíme na Fráž. Tříkilometrová zacházka – na to máme tak čas. Spěcháme dále po zelené do Velkého Března. Míjíme studánku U Pustého zámku. Pití máme, takže nezastavujeme. V restauraci Adonis máme čipovou kontrolu. Peťa Řehánek nás pípá v 15:35. Loni touto dobou jsme byli s taťkou už v cíli. Dostáváme lístky na polévku. Zabíráme místo a než ji donesou, tak u Péti sonduju, kde jsme soudruzi udělali chybu. Chybu žádnou, jen jsme se držely té staré červené, která už neplatí. Fakt skvělý. Polévka je vývar a rohlík. No lepší něco než nic, ale moc to nezasytí. Jo a máme za sebou maraton (čas na trase 10:24 hod), takže už asi jen 13 km. Zhltneme polívku, a že bychom šly, jenže venku se rozpršelo. Skvělý. Nasazujeme pláštěnky aspoň na batohy. A jdeme do toho. Chvilku se zdá, že zmírňuje, potom zase přidá. Po žluté míříme do obce Březí, kde je další fix K13. Přecházíme na modrou směr Budov a Olšinky. V Olšinkách se napojíme na žlutou a já začínám rozpoznávat loňskou trasu. Tudy jsme vycházeli v pátek v noci, ale obráceně. Až dojdeme k místu loňského startu, potom už je jednoduché dostat se do cíle. Na základnu. Je 18:29 pátek večer a my čipujeme cílovou kontrolu (13:14 hodin na trase). Ještě si fotím kartu kontrol, abych pak mohla podle toho sepsat report.
7
8
První část ze 170 km máme tedy zdárně za sebou. Všechno dávám na nabíječky – mobil i čelovku. Honem se převlékám do suchého oblečení, ale stejně se do mě dává klepavka, zalejzám tedy do spacáku s tím, ať mně někdo v 8 večer vzbudí … Probouzím se samovolně. Hned zjišťuju čas. Cože? Půl deváté? Příval nadávek a vzteku neutichává. Půlhodinová sekera v plánu je citelně znát. Akreditace na druhou část již v plném proudu. Beru tedy opět přihlášky a po chvilce ve frontě již vybarvuju itineráře a kartu kontrol. Tentokrát dostáváme rozpisy hned všechny, takže nemusím s sebou brát na trasu pastelky. Už jsem si na to u Olafa zvykla, vybarvím si itinerář podle značení a není potřeba ho složitě pročítat. Nevybarvené pole je silnice a vlastní značení. Když mám tohle hotové, je skoro devět. Za hodinu a půl odjíždíme z vlakáče na start. Vyřešit oblečení a zabalení batohu mi zabírá skoro veškerý další čas. Půlhodinové manko způsobí, že ani nepromažu unavené svalstvo, ani chodítka, dokonce zapomínám na náplasti (prohřívají a působí proti bolesti). Největší chybu si uvědomím až v prvním stoupání na trase, ale ten čas teprve přijde. Chlapi nervózně přešlapují, tentokrát se nás do MHD musí nacpat víc a bojí se, že to nezvládneme. Předpověď je tentokrát lepší – pršet nebude, jen mrznout a nějaké srážky mají být v neděli ráno. Volím tedy triko s dlouhým rukávem Mizuno, rukávkyAtex, usušené ¾ Adidas, lýtkové kompresy obstarají stehenní SLS3, ponožky tentokrát KD-TH (termáče), tunel B7, Rukavice a čepice Nike. Bunda Craft. Věci přebulíkuju do batohu Salomon XT wings 5. Mám oddělené potraviny od ostatního, samostatnou kapsu na lékárničku, oblečení, pláštěnku … Kupodivu se daří to vše napěchovat do pětilitráka. Jediný, co tentokrát neberu je navigace. Předchozích 55 km bylo perfektně značených, tak věřím, že i ta 115. Mobil, čelovka, berle. Na nohy beru trekovky Salomonu. Všechny to děsí. I mně, ale vím, že toho běhu už asi moc nebude, bláta je dost a navíc by v nich nemusely bolet chodítka. No dávám jim šanci. Vyrážíme. Podle webu nás má startovat 97. No nevím. A neřeším – hlavně už to nějak dokončit. Celkový loňský čas už nevylepším, pořadí asi taky ne. Přimíchaní účastníci pouze na 115 budou mást a třeba i strhávat tempo. Nastupujeme do busu, tentokrát stojíme. Ta půlhodinka je ale ve vydýchaném busu uspávací. Konečně Sebuzín. Olaf si nás vyzvedává a společně jdeme na start. Je to maličko do kopečka a zatuhlé achilovky se už hlásí. No co, to se rozejde, ne? Olaf si rejpne do několika borců v krátkých kraťasech. Holt věří, že zimě utečou (nakonec i jo, když jsou v cíli o půl sedmé v sobotu večer). Neřeším. 23:00 Odstartováno. Had téměř stovky závodníků se dává do pohybu. Někteří opravdu běží. My volíme volnější tempo na rozehřátí zatuhlejch svalů. Přesto nám ale kluci po krátkém čase utíkají za ostatními rychlíky.
9
Ocitáme se opět na chvostu celého pole. Čeká nás první stoupání, na Krkavčí skálu. Z loňska si vybavuju pouze název. Stoupání je opravdu výživné. Po pár desítkách možná i stovkách metrů to poznám i já na sobě. Začíná se mi zvedat žaludek, motat hlava, hučet v uších. V tu chvíli mám jasno. Os příchodu do cíle jsem nic nesnědla a skoro nic nepila. A je to tu. Návaly a stahy žaludku. Zastavuju a prosím mamku o vytažení první bagety. Že já si nevzala aspoň něco do busu. Vsedě na bobku ji do sebe opatrně soukám. Stojí nás to několik pozic. Dokonce i Luboš nás předchází. Kousek je ve mně a já mohu pokračovat. Au au, achilovky bolestivě protestují, ale po chvilce se rozejdou a ve 23:45 zapisujeme první fix K1 (na druhém kilometru). A honem do Kundratic. Další fix je na 5. kilometru na Holém vrchu u Hlinné, zapisujeme v 0:40. Nepatrně jsme zrychlily. Po modré se dostáváme až na Sedlo pod Varhoštěm, kde nás čeká první čipová, jinak už třetí kontrola. K3, 8,3 km, 1:09. Další tři kilometry skoro za půl hodiny. Holt tady to šlo napálit. Je tu Míra s Luckou. Dávám si teplý čaj. Musím ale něco vymyslet na dření achilovek nad patami. Rychle lovím náplasti a přelepuju. Efekt to bude mít ve finále nulový, ale pro ten nynější pocit. Dozvídáme se, že za Lubošem Novým jdou ještě další dva, ale jen stovku. Fajn, nejsme úplně poslední . Míra volá na přicházejícího Luboše, že jde špatně a že musí nejdřív k nim pro kontrolu. Ani nevím, kde se nám ztratil. Asi někde v těch loukách, ale značení bylo v pohodě. Prý bloudil. Nevím no. Asi ho to rozhodilo natolik, že když si napouští čaj (tentokrát pivo nebral), notný kus ho nechává vylít přes kelímek na zem. Za což sklidí ode mne pár peprných slov, na které reaguje slovy „stejně je ho dost“. V tu chvíli bych o něj dokázala přerazit berle. Radši se zvedám a odcházím. Odtud na Varhošť si to pamatuju z loňska. Pod rozhlednou necháváme berle a vyšlápneme si pro další káčko. Fix tu je, a tak v 1:31 zapisuju K4. Scupitáme po schodech dolů. Po žluté dolů. Varuju, že si musíme dát majzla na rozcestích, že se volně přechází na zelenou a pak zas na žlutou. Další fix K5 v soutěsce Rytina zapisujeme ve 2:30, tedy hodinu po dobytí vrcholu rozhledny Varhošť, a o 4 km dále. Hmmmm jdeme čtyřkou. Chtělo by to zrychlit, jenže. Je tma, v nohách už skoro 70 km, terén taky těžký. Zrychlení tedy odloženo na neurčito, minimálně až po rozednění až zhasneme čelovky. Když už jsme u nich, tak mamka jde měnit baterky. Její Lenser prý bliká. Není na 10
co čekat. Krátké zdržení a pokračujeme. Po modré docházíme do Čeřeniště a až do Němčí, kde je na 16,7 km K6. Zapisujeme ve 4:02. Mírně se zpomalilo, ale za to může stoupavý úsek, celou dobu mezi fixem K5 a K6. Odtud sbíháme po zelené přes Průčelskou rokli do Brné, Tentokrát to přibrzdím na výměnu baterek v čelovce já. V Brné na zastávce je Honza Sedlák. Čipuje nám K7, téměř 20. Km, v 4:57. Konečně využiju jeho samovar. Z batůžku vytahuju hrníček a instantní polívku – hráškovou. To je bašta. Spokojeně si lebedím s polívkou a přemejšlím jak dál. Bude to ještě hodně těžké. Pouze 3 lidi jsou za námi. Rychle dosrkám polívku a pokračujeme. Před námi je Vysoký Ostrý. Fakt hnus velebnosti. Ale musíme tam. V 6:45 zaškrtáváme K8 na vrcholu vyhlídky Vysokého Ostrého. Loni za tmy, letos za rozbřesku. Třeba příští rok ve dne. Máme 24 kiláků. A hurá do Ústí – nejdřív tedy do Nové vsi. A odtud po červené na hrad Střekov v Ústí. Pomaličku se dere sluníčko a tak využíváme jeho paprsků a necháváme pomaloučku rozehřát ztuhlá těla. Kocháme se pohledem na hrad – hlavně mamka, ho zná prý jenom z kolejí, tak nyní i z druhé strany. Pohled na svahy na protějším břehu Labe je zalit sluncem. Lituju, že foťák zůstal na základně. Po žluté se pokoušíme o seběh ke zdymadlům. Příjemným překvapením je tajná kontrola Řehyho a Egona. Mají horký čaj, kofolu, jablka, tatranky a snad i to pivo. Čajík beru všema deseti. Nad ránem jsem pěkně vymrzla (a bude hůř), tak kapka teplého je velmi vhod. Zhruba 15 km na další kontrolu s jídlem. Zabavuju hned 4 tatranky (stejně už jsme skoro poslední a Luboš si je brát nebude). Ještě si doplním zásoby kofči a můžeme šmatlat dál. Olaf nám ušetřil cestu na druhý břeh – nemusíme brodit, dokonce ani plavat. Hezky po stezce přímo nad zdymadly. Pro mě je to první setkání, tak všechno očumuju. Holt, když už jdeme pozdě, tak si to aspoň prohlídnu. Jindy se sem asi jen tak nepodívám. Ještě zamávám klukům z mostu, ale nekoukají se. Po žluté stoupáme nad Vaňov, a hned z kraje je K9. Je půl devátý a skoro 30 kiláků. Vyšlápneme si to nahoru a po zelené uhýbáme doleva k Vrkočskému vodopádu. Mamku upozorňuju, že tudyma půjdeme po zelené k cíli (že za víc jak 24 hodin mi nedochází). K vodopádu je to jen kousek, jenže ouha. Cesta je zavalená balvany, hlínou, stromky a větvemi. Než se rozhoupeme kudy dál, slyšíme volání “honem, přejděte to, pospěšte si, než to zase spadne“. No než mi to docvakne, tak to uslyším ještě párkrát, a asi v půlce přelejzání. Krve by se ve mně nedořezal. „Nezastavujte, pojďte honem“ prosí hlasy. To muselo spadnout teď před námi a taky že jo, hlína je ještě čerstvá. Rychle se převalím přes záteras a popoháním mamku. Tři chlapi u vodopádu na nás volají, že to chvilku před námi dvakrát spadlo. No hrozná představa. Bojím se o kluky a strachuju se na cestu zpátky. Tímto jsme dohnaly tři závodníky před námi. Jsou to sice „jen“ stovkaři, ale v pořadí se to počítá. Myslím si, že jeden z nich je Luděk. To se mi potvrzuje zpětně na kontrolách – jsou to Ondra Fatka, Luděk Šrejber a Zdenda Mlejnský. Chlapi fakt díky. Trochu nás uklidní, že to Olafovi nahlásili, a já věřím, že zpátky nás tudy nepustí, že nebude riskovat. Spěcháme zpátky do Vaňova dolů. Musím volat našim klukům a říct jim to a hlavně zjistit jak jsou na tom, a zda jsou v pořádku. Roztřeseným hlasem mluvím s Jirkou. Vypadá to, že je hodně unavený a naštvaný zároveň. Mají náskok asi 10 km. No zhruba 3 hodiny podle našeho tempa. Během hovoru uteče nudná cesta ulicí Vaňova k Pohádkovému lesu. Loučíme se a já mohu zapsat v 9:35 další K10. Nyní si mohu prohlédnout dřevěné vyřezávané postavičky, které mně loni nad ránem strašily, za světla. Už po několikáté lituju, že nemám foťák. Pod Panenskou skálou se musíme vydat do Chvalova po zeleném psaníčku. Někde na něm bude další káčko. To nacházíme v 10:25. Máme K11 a 36 kilometrů (ze 115). S místním domorodcem si zpestříme slunění rozprávkou co a jak je to za akci. O kousek dále potkáváme týpka s dodávkou, jak nakládá asi 4 páry běžeckých bot. Ve srandě se ho ptám, jestli náhodou by neměl na výměnu – neměl. Tak holt musím v bufách pokračovat dál. Cesta je po kostkách a hodně ostře dolů. Stehna to cítí. A já cítím, že to cítí. Někde v půlce sešupu je na sluníčku lavička. Malé odpočinutí než mamka vyklape čurbajz z bot. Příjemné. Vydržela bych tam sedět. V ten okamžik nás dochází trojice od vodopádu. Necháváme je 11
přejít a někde za nimi se rozcházíme. Na vlakáči v Dolních Zálezlích se vydáváme po psaníčku modrém k Moravanskému vodopádu. Zapisujeme K12, téměř hodinu po K11. Hodně jsme zpomalily. Proklestíme se spadlým stromem a směřujeme k Mlynářově kříži. Přímo k němu vede vracečka. Asi kilometrová zacházka. Loni jsme tu prchali před Martinou, abych dokončila Loučení 170 na třetím místě. Nyní máme již o tuto vracečku náskok nad trojicí. Po zelené pak docházíme do Dubiček. V restauraci U Svaté Barbory máme čipovou kontrolu s polívkou. Je tu Míra, Lucka, Řehy i Egon. K14, 12:02, 42. km. Dozvídáme se, že už 10 lidí, startujících na 115, vzdalo. Mezi nimi i Luboš Nový. No ne že bych mu to nepřála … Takže já s mamkou uzavíráme pole 170 a trojice 115. Polívka je gulášová. Baštíme ji tu venku. Vevnitř je děsný horko. Hladově ji do sebe naházíme a zatím co mamka odnáší nádobí, já studuju co a jak dál. Vesměs je to otočená loňská trasa, takže fujky vím, co nás čeká. Rozhledna Radejčín, s fixem až nahoře. Po žluté vyrážíme a ve 12:45 zaškrtáváme vrcholovou K15. Sejdeme dolů a stále po žluté pokračujeme přes Dobkovice do Litochovic. Nekonečná žlutá. Z Litochovic stoupáme po zelené přes naučnou stezku Porta Bohemica. Spousta vyhlídek. Na jedné z nich je další K16. 52 kilometrů, už skoro půlka za náma. Je 15:15. Čas to příšerný. Je jasné, že nedělní ráno nás zastihne ještě na trase. Do Malých Žernosek docházíme vinicemi. Pár malých shnilých bobulí tu je. Dohání nás Martina, otemněla se v Dubičkách. Nyní je ale rychlejší. A hurá na Lovoš. V Oparenském údolí obdivuju možnost sportovního vyžití. Tady by se panečku bydlelo. Jenže to už stoupáme po císařských schodech a na naučné stezce zapisujeme K17 a hurá ještě kousek k chatě. Do protivky sestupuje hodně lidí, takže se loučíme s myšlenkou otevřené restaurace. Mile nás však na vrcholu překvapí opak. Nechávám si nabouchat razítka a že půjdeme dál. Mamka mě zláká na klobásu. Sedí tu i Martina, ale když vidí, že si dáme jídlo, hbitě se zvedá a prchá ven. Na Lovoši je 60 kiláků za námi, je krátce po páté v sobotu odpoledne. Čeká nás ještě 55 km!!! Hrozná představa. Je čas seběhout do Opárna. Civilizace. Do oka nám padne velké „K“ na ceduli u hospody. Tak trochu si přeju, aby to nebylo pro nás, jenže marné. Uvnitř sedí Řehy s Egonem – tajná kontrola. Vzdáváme se a objednáváme svíčkovou a malé pivo. Když už tak už. 18:18. Jde se baštit, trochu poklábosíme. Navlečeme se a jdeme asi po půlhodině dál. Musíme na hrad pro fix a K19. Krátce po sedmé večer zapsáno. Seběhneme na Opárenský mlýn, kde je nějaká sláva a pokračujeme po modré do Velemína. V motorestu je sice živo, ale my spěcháme na Milešovku. Loni bylo otevřeno snad do 21 nebo až do 22, máme tam čip, takže snad i polévku. Po modré pozvolna stoupáme. Až od rozcestí se žlutou je cesta horší, navíc nám pár lidí prosviští proti. Jsou to ti rychlejší, co mají Milešovku už dvakrát za sebou a frčí do cíle. Ach joooo. Dupeme hore. 71,7. kilometr, Milešovka dobyta poprvé. Od těch probíhajících víme, že nahoře už je jen fix. Loni říkal Řehy, že ho dá na strom, tak jdu zrovna k rozcestníku. Opravdu tu je. Ok, takže 21:45. Mamka zkouší bufet. Pán nás ještě pouští dovnitř. Kupujeme dvě kofči a jednu hned přelejváme do zásob do lahve. Výčepní nás vyprovází na správnou sestupovou cestu do Milešova. Tady to Olaf teda mohl nějak zaznačit. Loučí se se slovy, že příště až budeme nahoře, už bude mít zavřeno, a přeje nám hodně sil. Dolů se snažíme seběhnout, jak jen to jde, a nahnat ještě trochu čas. Po silnici ke Kostomlatům se snažíme najít nějakou odbočku nebo šipku. Cesta tu půjde po vlastním značení, od fixu. Máme ho zhruba kiláček za Milešovem. K21. Dál trochu spoléhám na mamku, která jde vepředu a já tak trochu chrápu. Bezduše jdu krok sun krok za ní. No samozřejmě, že několikrát zastavujeme a vytahujeme mapu, dokonce i mobil a hledáme se. Nakonec v 1:01 v neděli ráno zapisujeme fix K22 U Vysoké jedle a nakulený v pláštěnkách můžeme pokračovat přes Černčice opět vzhůru na Milešovku. Cestou už silně přituhlo a Milešovka vrchol je ojíněná mrazem. 85. kilák, Milešovka dobyta podruhé. Všude mrtvo. Nikoho nepotkáváme. Jdu ke stromu s rozcestníkem zapsat K23. Jenže … kde je fix? Víčko je prázdný. Super. Tak já lezu nahoru jako vůl a ještě někdo čmajznul fix. To není možné … rozhlížím se pod stromem nic. Co teď? No nedá 12
se nic dělat, Musím se najíst, než půjdeme dál. Jenže to znamená sundat pláštěnku, batoh a přehrabat kapsu a najít něco na co je ještě trochu chuť. Nevím, jestli u toho chrápu, a mám sen, ale vidím fixu. Když se zehnu, opravdu ji držím. Huráááááááááááááááááááááááá. Zapisujeme káčko, fixu tlačíme do víčka a hurá domů. Sice cíl je ještě daleko, ale přece jen o něco blíže. Je krátce po třetí hodině. Vyrážíme, Jenže co čert nechtěl, sbíháme po modré, ale když u ní přibude červená. Je nám to divné. Podle mapy najdeme spojnici na správnou modrou, ale podle mobilu se radši necháme vést. Zapínám tedy mobil. Jééé zrovna volá Olaf. Ptá se, kde jsme. Tak se mu to snažím vysvětlit. Asi dost blbě, protože začne něco o fixe na Milešovce a že chce opsat otevíračku chaty. Ujišťuju ho, že jsme fixu našly a máme káčka zapsaný obě, ale je neoblomný. Co teď? Přece zas nepůjdu nahoru – potřetí … Boha jeho, to je další zdržení v už tak zasekaném čase. Jenže co zbývá. Takže dupeme zase nahoru, opisuju otevíračku a asi budu dlouho znát text k ní. Tentokrát aspoň trefujeme správnou modrou a úvozem krosíme dolů. Nad Velemínem odbočujeme na žlutou na Paškapole. Na běh nebo tak něco není nálada. Naopak vkrádá se do mě hlad. Živá kontrola v nedohlednu, hospoda nebo tak něco taky, a vietnamci mně letos s obchůdkem taky neosvítí. Je čas vytáhnout poslední obloženou bagetku. Zahučí do mě ani nevím jak. Ale trochu nasytí. Uvidíme jak na dlouho. Přicházíme na rozcestí. Kam dál. Reflex žádný, šipku nevidíme. Tak holt mapu. Vlevo vidím červený světýlko, ale bůh suď co to je, protože vpravo na kopci jsou vidět světýlka pohybující se. Ale i podle mapy musíme nejdříve doleva. Tak dobře. Jéééé samovar … tak to je konec přátelé. Další tajná kontrola. Všude plno jídla a já se zrovna najedla. Klepeme na okýnko. V autě se spí. Holčina chce vědět pouze čísla, a zda jsme Hejkrlíkovy. Nic nezaškrtává. V tu chvíli mi to ani nevadí. Doplním kofču, trochu pálenky a vypiju vlažnou vodu z termosky, Chleby sbalím do pytlíčku do batohu. Ještě pár tatranek a jdeme. Holčina se nás snaží poslat do správných míst, ale nedaří se. Voláme tedy Olafa, ten už nás dovede na značení. Na vrchol Kletečné ale musíme po šipkách. Už ani nevím, jestli tam byly reflexy jako vloni. Ale stoupáme kolmo nahoru a v 5:55 zaškrtáváme vrcholovou kontrolu K24. Teď dolů a do obce Žim. Odtud po červené, kousek po D8, do Habrovan a Pod Homolkou další fix K25, 97 kilometrů. Už jen necelý půlmaratonek. Od Olafa víme, že v Moravanech bude čip do 12. Máme tedy necelé 4 hodiny. Tři kiláky do Moravan a odtud cca 15. No to jsem zvědavá. Ale do oběda to asi celé nepůjde. Proletuje sníh. No hlavně, že neprší. Než se dostaneme po zelené do Dubice, přežene se sněhová vánice a bílá tma. Z Dubice je to do Moravan po silnici. Vidíme zasněžené výhledy na Dubičky, Radejčín a další kopce. Daří se nám dotáhnout na Luďka, ale je sám. Prý je v Moravanech párek. Po silnici krok natahujeme a v 9:02 čipujeme stý kilomatr v Moravanech. Rychle nastudujeme v mapě zbytek trasy a prcháme. Cíl je už v dohledu a čas letí. A polední mezník opravdu nestíháme, ale dvou by to mělo klapnout. Loučíme se a po žluté se vydáváme dál. Ze silnice se vydáváme dál po modré, čeká nás vyhlídka Josefínka, to bude asi zase něco výživného. Cestu si hlídáme podle dvou stop ve sněhu. Myslím si, že jedny budou Martiny, protože vím, že má boty inov8 a tady je stejný otisk, ale s kým by šla? Podle značení nás čeká 1,5 kilometru vracečka. Místo sněhu je blátivá sra… která spolehlivě vede pod kopec a ne zrovna mírný, dolů víceméně sjedu po blátě, ale jak se budu škrábat zpátky, netuším. Ale to už tu je skalisko. Odkládám berle a jdu hledat káčko. Mamka za mnou. Přelezu jej, jenže ouha, je tu další skalisko. Tak dobrá, jdu i tam, protože káčko nikde nevidím. Nic, jen opět další skalisko. Začínám nadávat. Opravdu skvělý úsek po téměř 160 km v nohách. Teprve po zdolání třetího skaliska, jsem na stromě uviděla vytoužené káčko. Mamka se k němu dostává spodem, já horem.
13
Ufffff K27 – 10:45. Jenže teď zase zpátky. To bude horor. Bleděmodré rukavice jsou už zasr… tak, že snad ani Vanish je nevrátí do původní barvy. Nejhorší na tom vše je skloubení únavy psychické, fyzické, zima, bláto, mokré kameny a trochu sněhu, co na nich zbývalo. Netuším, kolik času nám tento úsek zabral, ale asi fakt dlouho. Vyškrábeme se zpátky na samý začátek a konec vracečky, aby mohli sbíhat zase dolů – do Vaňova. Mám toho plný zuby, protože z Vaňova se budeme zase škrábat nahoru a pak zase dolů a trochu nahoru … Ve Vaňově přecházíme z modré na známou zelenou k vodopádu. Bojím se, jak to tam bude vypadat. Zatím nikdo neřekl, že se tam nemusí. Po kluzkých kamenech brkáme k vodopádu. Cesta stále zasypaná, ale vypadá to, že víc toho nesjelo. Tak honem skrz to. Čistotu už neřeším. Hlavně rychle odsud. Potom už jen pěšinkou k rozcestí se žlutou a stále dál po zelené až na Soudný vrch. Tady je to nekonečné. Vidina cíle nás ale žene a místy i popoběhneme. Po pravici jsou výhledy na Ústí, ale menší zakoukání a už jste v Labi. Cestička opravdu jen pro jednoho. Soudný vrch, K28, poslední 3 kilometry do cíle a víceméně pod kopec. Ještě seběhnout na Větruši a pak dolů do města. Škoda, že nejede lanovka. Cupitáme dolů, v hlavě se mi honí, jak nejrychleji překonat město a být v Pionýru. Bereme to kolmo přes kruháč, prvním obloukem pod kolejemi a 14
uličkou k nádraží a potom už jen k Pionýru. Stojíme na červenou na křižovatce. Vydechujeme před malým kopečkem k cíli. V 13:39 se zastavuje naše časomíra. Jsme v cíli. 170 km za námi. Hrstka statečných, naši kluci a organizátoři tleskají a gratulují. Čas je příšerný, ale dokázaly jsme to. Shrnutí: 170 km / 51:53 hodin / +7600 m / celkové 43. místo / ženy 8. místo To nejtěžší je snad za námi. Za 2 týdny se postavíme na start Pražské stovky – posledních 130 km. Nebude to úplně jednoduchá, ale snad se prokoušeme do cíle dříve. Ale ztráta na soupeřky je velká. Nejblíž je Martina, ale i na ni máme hodinové manko …
15
16
17