Lubomír Štrougal. Paměti a úvahy

Lubomír Štrougal Paměti a úvahy

2009

Autorská poznámka Dlouhou dobu mne rodina i moji přátelé přemlouvali, abych napsal vzpomínky na své letité působení ve stranických a státních funkcích v socialistickém Československu. Dlouhou dobu jsem odolával, ale když jsem v tisku sledoval stovky a tisíce dezinformací o vývoji v Československu po II. světové válce, odhodlal jsem se vzít pero do ruky. Neměl jsem a nemám možnost probírat se nejtajnějšími archivy. Ani jsem neměl sílu prodírat se miliony zažloutlých stránek dávno zapomenutých dokumentů a novin. Spolehl jsem se na svou paměť a běžně dostupné prameny. Cenné podklady mi při tom poskytl ing. František Nevařil a přispěl i dr. Josef Hotmar. Po celou dobu přípravy této knihy mi pomáhal - a někdy se také se mnou přátelsky přel - dr. Zdeněk Jirků. Děkuji také mé ženě Míle, která dlouhé měsíce dokázala vytvářet klidnou atmosféru pro tuto práci. Tato kniha není vědeckou prací. Je osobním, subjektivním svědectvím o tom, co jsem prožil. Přesto věřím, že čtenář - starší i mladší- v ní najde pár nových pohledů na historii země, kterou mám tak rád. A konečně- knihu věnuji památce mé maminky a mého otce. Lubomír Štrougal

2

Úvod V září 1988 jsem rezignoval na funkci předsedy federální vlády a požádal o uvolnění z funkce člena předsednictva ÚV strany. Dospěl jsem k názoru, že vývoj v zemi je politicky nezvládnutelný, že spěje ke kritickému bodu, tedy k politické porážce. Svůj postoj, své názory jsem sdělil jediné osobě - prezidentu republiky dr. Gustávu Husákovi. Prezident mé kritické názory na celkový vývoj v republice znal - během dvacetileté spolupráce jsem své názory před ním netajil. Prezident mou rezignaci neschvaloval, ale jsem přesvědčen - oba dva jsme se velmi dobře znali a žádná přetvářka nepřicházela v úvahu - že beznadějný vývoj odhadoval obdobně jako já. Jen mi jej výslovně nepotvrdil. Loučil jsem se na Pražském hradě s člověkem, který mně na závěr řekl: „… nevím, co bude zítra." Odstoupil jsem ze státních i stranických funkcí s pevným přesvědčením, že odcházím a nikdy se žádným způsobem veřejného života nezúčastním. Jen jsem si předsevzal ve vhodný čas promluvit o tom, čeho jsem byl svědkem, a ozřejmit, jak jsem přistupoval k zásadním politickým či ekonomickým rozhodnutím v letech 1949-1988, kdy jsem pracoval v Jihočeském kraji a zvláště v centrálních státních a stranických orgánech. To se snažím sdělit na několika stránkách této knížky. Případného čtenáře neobtěžuji ideologickými výklady ani rozsáhlými politickými či státoprávními esejemi. V této etapě politického ovzduší v naší zemi by to bylo mlácením prázdné slámy. Vše ostatní, co jsem zde v zájmu dodržení osobních, ba i spo-

3

lečenských mantinelů nenapsal - i politik má právo na určité soukromí týkající se přátel a zvláště opozičních protivníků - si ponechám na přemýšlení, osobní sebezpytování, až bolestné přiznávání i velkorysé odpouštění v krásných Jizerkách. Je paradoxem, jak život někdy dovede v politice připravit neočekávané situace, změny, jak zastihuje celé státní, politické garnitury zcela nepřipravené přijímat v nové situaci vhodná rozhodnutí, potřebná pro zemi i pro partnery. Když se politické a státní vedení v této zemi nerozhodlo v padesátých letech opustit politický, ekonomický model socialismu uplatněný ve „velké zemi", pak základní šanci pro uplatnění československé cesty k nové společnosti nabízel rok 1968. Vše bylo zmařeno okupací vojsky Varšavské smlouvy. Veškeré logice odporující zásah do osudů spojeneckého státu - zásadní selhání československého vedení v tomto přelomovém roce - celých příštích dvacet let zabránilo postupnému zavádění reformních kroků v Československu. Je pravdou, že situace v závěru sedmdesátých a v prvé polovině osmdesátých let se mně a mým spolupracovníkům jevila z hlediska názorové orientace kolegů-před-sedů vlád zemí RVHP velice příznivá k potřebným systémovým reformním krokům v ekonomické spolupráci. V osobních rozhovorech s předsedy vlád jsem dospěl k názoru, že většina je přesvědčena o nezbytnosti zásadních změn. I ono oblíbené, po léta vyhlašované heslo vyjadřující přednosti našeho ekonomického systému „ceny jsou stálý a lidi se maj", bylo již zatracováno jako nevhodné. Bohužel zůstalo jen u diskuzí, snahy vypracovat společný komplexní reformní projekt skončily nezdarem. Všichni jsme si jen stěžovali, jak se v hantýrce říkalo, na své partaje. Prostě

4

převládl alibismus: my- „slovutní předsedové vlád" - chceme změny, ale strana nám v tom brání. Dva premiéři byli v tomto směru nejúspěšnější, polský Piotr Jaroszewicz (po roce 1989 byl s manželkou ve Varšavě zavražděn) a György Lazár, v Maďarsku oblíbený premiér. Když vezmu v úvahu i postoj předsedy Rady ministrů SSSR Nikolaje Ryžkova - důstojného nástupce Alexeje Kosygina, který se v osobních rozhovorech vůbec netajil tím, že v ekonomické oblasti je třeba přistoupit k zásadním změnám pak se zde jevila naděje, že reformní uvažování v politice i ekonomice získá širší podporu. Gustáv Husák byl již spíš pro a já jsem věřil, že i my v ČSSR uspějeme. Nevyužity zůstaly situace, které život přinesl. Postupující stagnace v SSSR, Brežněv v posledních letech nemocný, tři noví tajemníci zvolení krátce za sebou. Byla to doba vhodná na iniciování změn. V roce 1985-1986 ještě všeobecně respektovaný a obdivovaný Gorbačov se k těmto klíčovým problémům ekonomického společenství konkrétně nevyjadřoval a v jeho všeslibujícím „Nado sa prestrojit'" se nikdo nedobral, co je třeba konkrétně dělat. Na návrhy, které byly již v prvních letech jeho vládnutí tzv. přímo na talíři - mimo jiné stáhnout sovětská vojska ze socialistických zemí, snížit nesmírně vysoké náklady na zbrojení-, nereagoval. Každému bylo jasné, že podstatné snížení těchto specifických rozpočtových výdajů by přineslo okamžité efekty v rozvoji jednotlivých zemí. Když se zamýšlím nad těmi pětačtyřiceti lety poválečného vývoje, nacházím v naší historii dvě období, která se stále marně snažím pochopit, najít jakési „logické", byť pro mě osobně nepřijatelné, zdůvodnění. Jde o politické procesy, nezákonnosti vletech 1949-1954, a okupaci naší země v roce 1968. Přiznám

5

se, že bych vše někdy rád jako by vypustil z historie a zapomněl, že se něco takového stalo. To však nejde. I když se člověk s chováním, jednáním někoho nedovede - snad do konce života vypořádat, musí s tím žít. Tak i o „této historii" zde - byť někdy osobně jaksi „neochotně" - píšu a vyprávím. Nejvhodnější doba pro nastolení reformních kroků v ČSSR pokud se tak nestalo již dříve - byl rok 1968. Další šanci pro všechny členské země RVHP přinesla osmdesátá léta. je to kruté, ale je to historická pravda. Zklamali vůdci, zklamali vedoucí činitelé stran a vlád. Nepřijali včas, ve vhodné době, poměrně zdárně prodiskutované návrhy na systémové změny. Události se svou zákonitou logikou probíhaly již bez jejich vlivu přesněji řečeno i zásluhou jejich pasivity. Poslední slovo nechť je mi prominuto - sám však jsem toto nucen, i když ne plně subjektivně, tak objektivně - přijmout. I po dvaceti letech se stále setkávám s otázkou, v čem spočívají příčiny politické porážky socialistického režimu v listopadu roku 1989. V první části této knihy se snažím zvláště z tohoto zorného úhlu zachytit politický vývoj v Československu v letech 1945-1989. Snažím se ukázat na hlavní problém - příčiny politické porážky dogmaticky pojatého modelu socialistické společnosti. Ve druhé části jsou pak obsaženy souhrnné údaje o sociálně ekonomickém vývoji, formách vládnutí a o dědictví, které bylo po převratu v roce 1989 předáno představitelům nového režimu. Uvádím, podle názoru mých přátel velmi tolerantně, jak s tímto dědictvím nový kapitalistický režim naložil.

6

1. Proč jsme uvěřili v socialismus Můj život Pocházím z jižních Čech. Otec se narodil ve středních Čechách, v okrese Rakovník, v obci Nezabudice, nedaleko Křivoklátu. Z dílčích archiválií, ale hlavně z vyprávění otce a jeho sourozenců jsem se dozvídal nejen o historii stávající rodiny Štrougalů, ale o původu celého rodu. Údajně v 18. století četné hornické rodiny ze Saska přesídlují do středních Čech, kde jako profesně zkušení nacházejí pracovní uplatnění v tehdy se rodící uhelné oblasti Kladenska. V Nezabudicích a v dalších desítkách obcí v okolí Kladna vznikají početné hornické enklávy. Desítky kilometrů denně - pochopitelně pěšky - docházejí horníci za prací. Tak ubíhá i život mého dědy, Josefa Štrougala, horníka z Nezabudic. Dědu jsem osobně nepoznal. Zemřel v roce 1917; neléčené zranění na noze vyvolalo otravu krve. A amputace už mu život nezachránila. Když jsem přijel poprvé začátkem třicátých let minulého století s otcem - tatínek vlastnil motocykl Jawa-ČZ 250 Speciál - do Nezabudic, viděl jsem na místním hřbitově desítky náhrobků s nápisem Štrougal. Když jsem navštívil nezabudický hřbitov koncem osmdesátých let, tak už tam byly jen tři pomníčky s obdobným jménem. Tak po téměř čtyřech stoletích končí v Čechách poslední potomci saských přesídleneckých hornických rodin. I tato skutečnost o něčem v naší historii vypovídá. Životní a pracovní podmínky v kladenských dolech a dalších hornických regionech byly v minulosti velmi složité. Odborové hnutí i sociálně demokratická organizace v této části středních

7

Čech byly již koncem 19. století velmi aktivní. Můj děda Josef Štrougal byl též členem sociálně demokratické organizace. V této tradici po první světové válce pokračují i jeho tři synové. Po smrti živitele rodiny v roce 1917 rozhodla babička - velmi rázná to žena - o dalším osudu celé rodiny. V Nezabudicích prodala rodný dům a přestěhovala se do jižních Čech, do Mezimos-tí nad Nežárkou, které tvořilo souměstí s Veselím nad Lužnicí. Po druhé světové válce se města spojila v jedno s názvem Veselí nad Lužnicí. V Mezimostí se nacházela provozovna firmy Antonín Egerer, jejíž hlavní sídlo bylo v Jindřichově Hradci. Vyráběla cementářské zboží nejrůznějšího druhu. Manželkou Antonína Egerera, majitele firmy, byla dcera babičky Štrougalové. A tak došlo ke vzájemně výhodné dohodě - z Nezabudic se babička se třemi syny stěhuje do Mezimostí, kde v cementářské provozovně nacházejí zaměstnání. Nejstarší Karel, prostřední Josef a nejmladší František po návratu z války získávají v tom poválečném chaosu práci. Nejmladší František se vrátil z ruských legií až v roce 1920. Nevím, co všechno se v jeho vojenském životě odehrálo. Nestal se členem legionářské obce, odmítl tehdy legionářům standardně nabízené výhody. Jen mému otci sděloval své výhrady k uplynulým letům působení v ruských legiích. Maminka - dívčím jménem Anna Málková - pocházelo ze severních Čech. Narodila se v Litvínově v železničářské rodině můj dědeček Václav Málek byl vlakvedoucí. Po první světové válce byl služebně přeložen do železniční stanice v Mezimostí. A v roce 1922 se maminka v Mezimostí provdala. Všichni tři bratři, tedy i můj otec Josef, vstoupili po válce do sociální demokracie a v roce 1923 se stali členy organizace KSČ

8

v Mezimostí. Otec se začátkem třicátých let stává předsedou stranické organizace a v následujících obecních volbách je zvolen do obecního zastupitelstva města Mezimostí nad Nežárkou. Místní organizace KSČ v Mezimostí měla tehdy dvacet tři členů. V obecních volbách kandidátka KSČ obdržela sto pět hlasů. Je zřejmé, že místní komunisté měli ve městě četné sympatizanty. Otec byl aktivním členem zastupitelstva. Starosta Bicek, představitel místní sociální demokracie, za ním k nám - jak se místně říkalo do cementárny- často docházel a radil se o postupu v rozhodování toho či onoho problému. Pochopitelně se mi otec s ničím konkrétním nesvěřoval, ale viděl jsem, že pan Bicek se při odchodu tváří spokojeně, a táta pak přesvědčoval toho či onoho svého straníka, jaké stanovisko bude zastávat na příští schůzi obecního zastupitelstva. Jak si s odstupem doby promítám počínání a názory, které přede mnou jen tak mimoděk otec utrousil, či co jsem zřejmě nechtěně, ale žádoucně někdy vyslechl, docházím k názoru, že otec byl liberál: pozorně vyslechl odlišné názory a odmítal radikální, jednoduchá, leč neúčinná, všeobecně neprospěšná řešení. V tomto směru jsem po něm patrně něco zdědil. Tuhle neskromnost bych si zřejmě měl nechat pro sebe, ale možná je to poslední příležitost, kdy to mohu někomu říci. Musím přiznat, že jsem v té době byl hrdý na to, když se táta v neděli procházel s váženými občany města, jako byl řídící učitel nebo představitelé tzv. společenské elity města. Často v tom neklidném roce 1938 docházeli za otcem a společně hledali odpověď na otázku, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. A právě oni zřejmě podporovali maminku tou či onou tajně pod dveře podstrčenou stokorunou v době, kdy otec již v rodinném kruhu

9

nebyl. Otec byl všestranný nadaný hudebník - hrál snad na každý nástroj. Nejraději na housle a violu, v dechovce na trombon a baskřídlovku. Měl vlastní kapelu, tehdy se tomu říkalo štrajch. Hráli na tancovačkách v jihočeských obcích a zvláště v dobách masopustu byl po večerech a nocích málokdy doma. Jako člen železničářské hudby v uniformě vyhrával se svou baskřídlovkou či trombonem při slavnostních příležitostech i neslavnostních pohřbech. V muzicírování se vyžíval; jen ve výchově svých dvou synů ke zvládnutí aspoň jedné disciplíny, hry na housle, neuspěl. Brácha Přemysl to vzdal hned na začátku, já vydržel do desátého Maláta (nevím, kolik sešitů pan Malát vlastně vytvořil), ale tehdy to otec už nevydržel, přerazil o mě drahý smyčec a vymyslel náhradní program - že bych mohl zvládnout klarinet. Pravda, učit se mě už neodhodlal, předal mě do Třeboně svému známému panu Duškovi, učiteli hry na klarinet a fagot. Dopracoval jsem se s tou píšťalou do studentského orchestru, ale má hudební kariéra skončila, když němečtí okupanti začátkem čtyřicátého roku gymnaziální muzicírování zakázali. V červnu 1935 jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na reálné gymnázium v Třeboni a v září nastoupil do primy. Byla to škola vynikající úrovně. Profesoři zvládli po stránce pedagogické i odborné výuku i výchovu početných studentských kolektivů. Například v našem prvém ročníku byly dvě třídy - A a B - každá s více než třiceti žáky. Studijní program byl vhodně koncipován, zahrnoval všechny disciplíny potřebné pro přechod na vysoké školy i výuka cizích jazyků měla dobrou úroveň. Ve francouzštině i v němčině jsme zvládli četbu textů i běžné

10

rozhovory. V latině jsme mimo jiné získali dobrý základ pro další vysokoškolská studia. Náš studijní ročník v letech 1935-1943 zasáhly krizové dějinné události, k nimž v naší zemi došlo. Mnichovská zrada, anektování pohraničních oblastí, vyhnání československých občanů z takzvaných Sudet, následná německá okupace, zřízení protektorátu Čechy a Morava, odtržení Slovenska, heydrichiáda, totální represe, útlak všech oblastí českého života. Profesorský sbor zvládal všechny nástrahy protektorátního okupačního režimu se ctí českých kantorů. Odolával hrubým zásahům a sprostým urážkám nacistického školního inspektora Wernera, který při častých „inspektorských pobytech" v třeboňském gymnáziu dával zřetelně najevo svou nenávist vůči českému národu. Tento Werner, odpovědný za četné represálie vůči studentům v Čechách, byl po druhé světové válce tvrdě potrestán. V primě a sekundě, kdy ve školním rozvrhu byly hodiny náboženství, jsem jako jediný ze třídy - patrně jediný z celého gymnázia - opouštěl třídu a trávil tuto vyučovací hodinu na chodbě gymnázia. Byl jsem totiž bez vyznání. Nemaje co na práci naslouchal jsem zajímavým - poněkud hlasitě pronášeným historickým výkladům o křesťanském náboženství. Profesor Bouz, člen profesorského sboru, vikář třeboňské kapituly, vzdělaný pedagog, historik, filozof byl velice oblíbený v celém třeboňském regionu. V šedesátých letech jsem jej navštívil v obci Dráchov nad Lužnicí, kde v závěru svého života vykonával službu faráře. Vyšel jsem vstříc jeho přání, aby mohl navštívit svého bratra, který pobýval v Kanadě. Přichází rok 1938, období Mnichova, zákaz politických stran.

11

Následují domovní prohlídky; nejdříve u funkcionářů zakázané KSČ, postupně se okruh podezřelých rozšiřuje. První dvě prohlídky proběhly za účasti naší policie. Po 15. březnu už za účasti gestapa. Čeští policisté se chovali slušně, řekl bych téměř pasivně - maximálně otvírali šuplíky, jinak se ničeho nedotkli. Zato po odchodu gestapáků bylo co uklízet. Den po Mnichovu zatkli naši četníci otce a několik místních funkcionářů KSČ. Po týdnu je z obecní šatlavy propustili. V rámci správního území okresního úřadu bylo tehdy několik soudních okresů - jednomu z nich podléhala i místní věznice ve Veselí nad Lužnicí. Po 15. březnu proběhla druhá vlna zatýkání. Otec se vrátil - tehdy už z okresní věznice ve Třeboni - zhruba po měsíci. Shodou okolností vždy při prohlídkách i při prvních dvou zatýkáních byl přítomen velitel četnické stanice v Mezimostí - otec mého kamaráda, za kterým jsem často chodil k nim domů. Vystupovali jsme spolu i na veřejnosti s pěveckou skupinou „Čmeláci". Já jsem vůbec měl štěstí na kamarády, jejichž otcové byli vyšší policejní velitelé. Otec mého spolužáka Ládi Peterky, se kterým jsem seděl v gymnáziu plných osm let v jedné lavici, byl velitelem městské policejní stanice v Třeboni. Otec druhého spolužáka, kapitán Matějka velel policii celého tehdejšího okresu Třeboň. V době Mnichova jsem viděl otce poprvé plakat. Byl zdrcený -to, co se stalo, vůbec nečekal - byl vším zaskočený- rozezlený na všechny, kteří za to podle jeho mínění nesli odpovědnost. A když ho několikrát, naposledy před Vánocemi roku 1938, představitelé různých politických stran navštívili se žádostí, s návrhem, aby vstoupil do tehdy nově utvářené Strany práce, v

12

rozhovoru s nimi se rozčílil, což u něho nebylo obvyklé, a důrazně to odmítl. Říkal jim (seděl jsem v koutku místnosti, kde rozhovor probíhal): „To je krok ke kolaboraci - a Mnichovem to přece neskončilo - to si snad uvědomujete." Vzpomínám si - máti mně to mnohokrát opakovala - jak otec byl již před 15. březnem místním německým veterinářem, zřejmě už tehdy agentem Sicherheitsdienstu, varován, že Štrougala to odmítnutí vstupu do Strany práce bude ještě mrzet. Maminka to do konce života spojovala s tragickým osudem svého manžela. Po Mnichovu se vše podřizuje jedinému cíli - vytvořit podzemní ilegální buňky schopné čelit nacistické brutalitě, přispívat k porážce největšího nepřítele lidstva v moderních dějinách světa. Mezimostí bylo vhodné místo pro organizaci ilegální činnosti na jihu Čech. Byla to křižovatka železničních a silničních tras Praha-Tábor-České Budějovice, Veselí-Třeboň-České Velenice, Veselí-Jindřichův Hradec-Jihlava. Po 15. březnu se v noci loučí s otcem dosavadní vedoucí tajemník krajské organizace J. Altrichter a přes Polsko emigruje do Sovětského svazu. Na jeho místo nastupuje funkcionář z Liberecka, mladý J. Štětka. Zanedlouho se před útěkem do Sovětského svazu loučí i Božena Machačová, tehdejší poslankyně za KSČ v Jihočeském kraji. Celou válku pracuje v českém vysílání Moskevského rozhlasu. Ještě jí stačím předat na nádraží v Mezimostí láhev s tekutinou potřebnou pro cyklostylové rozmnožování. A tak se Mezimostí stává křižovatkou různých kurýrů, bouchajících v noci bez jakéhokoliv předchozího upozornění na okna našeho baráku. Bratr Přemysl vozil různé zásilky do Jindřichova Hradce - denně

13

dojížděl do obchodní akademie. U můstku, který vedl přes Nežárku do městské čtvrti Zbuzany, uschoval na smluveném místě zabalené ilegální tiskoviny. Já, který jsem denně dojížděl do třeboňského gymnázia, jsem podobné tiskoviny při cestě od třeboňské zastávky vkládal do úřední schránky zde sídlící České pojišťovny Bylo domluveno, že ředitel pojišťovny Josef Kyral si tiskoviny vyzvedne patnáct minut po příjezdu vlaku. Vše, jak u bratra, tak i u mě, víc jak rok přesně fungovalo. Josef Kyral byl velmi sympatický, vzdělaný člověk, otce navštěvoval v Mezimostí a vím, že spolu vedli již ve třicátých letech dlouhé debaty. Josef Kyral - lépe jsem ho poznal po válce, když se vrátil z koncentračního tábora, trochu se mi snažil nahradit otce, který se nevrátil - byl někdy v letech 1937-1938 vyloučen ze strany. Veřejně totiž na schůzích kritizoval probíhající moskevské procesy s čelnými představiteli Sovětského svazu a Rudé armády. Jak mi po válce vyprávěl, ve straně se tehdy takové kritické názory dosti rozšířily a vedení na situaci reagovalo vyloučením všech kritiků ze strany. Vyloučen byl i Kyral. Ale po Mnichovu, po okupaci se hned zapojil do ilegální práce. Přišel začátek roku 1941. Otec dostával různá upozornění, že se kolem našeho bydliště pohybují neznámí lidé, varoval spojky, aby dodržovaly dohodnutý způsob kontaktů. Bylo zřejmé, že v konspiraci panuje nedůslednost, ba někdy hazardní neopatrnost. K tomu přispívala i v detailech podezřele vypadající informace (bylo to v druhé polovině roku 1940), že v Německu to praskne, generálové Hitlera svrhnou a nastane nová situace. Tato takzvaná „nadějná zpráva" měla zřejmě nežádoucí vliv na dodržování konspirace a na chování některých

14

jednotlivců. Nový krajský tajemník Štětka, syn předválečného komunistického senátora z Liberecka, který bydlel v Písku ilegálně, se nechoval odpovědně. Po policejní honičce se mu podařilo dosáhnout česko-polské hranice a emigrovat. Na jeho místo nastoupil maďarský soudruh Keri. Zanedlouho byl při schůzce se spojkou z centrály na pardubickém nádraží zadržen při rozsáhlé policejní akci. Údajně pod vlivem výše zmíněné informace, že Hitler takzvaně zítra padne, dost „ochotně" vypovídal. V dubnu 1941 gestapo v jižních Čechách zasáhlo a v několika dnech tady na různých místech zatklo desítky lidí. Začátkem dubna roku 1941 je zatčen otec, za tři týdny bratr Přemysl. Dle vyprávění maminky navštívil noc před zatčením otce muž, který se ohlásil správným heslem a informoval otce, že je připraveno jeho zatčení. Nabídl mu dvě možnosti: emigroval, nebo se přemístit do obce Stříbřec blízko Třeboně, kde by pod cizím jménem přežil. Otec tento návrh nepřijal s ohledem na rodinu, která by jistě byla vystavena perzekuci. Po válce jsem zjistil, že v obci Stříbřec celou válku pod cizím jménem přežil spisovatel Ivan Olbracht, po válce předseda Krajského národního výboru v Táboře. Gestapáci vozili tátu v otevřeném autě z Budějovic do Tábora přes naše město (záměrně vždy zpomalili) zřejmě k výslechům tam rovněž četných zatčených z ilegální buňky, která pracovala v táborském železničním depu. Když otce takto jednou městem převáželi, viděl jsem ho naposledy. Naposledy ve svém životě. Přemysla propustili asi za měsíc. Přivezli ho domů. Měl nařízeno odjet večerním vlakem - byl to vlak vypravený Arbeitsamtem do říše, který vezl totálně nasazené mladé Čechy na práce ve

15

fabrikách nacistického Německa. Na nádraží ho doprovázela maminka. Vrátila se smutná a pořád opakovala: „Přemysl vůbec nemluvil. Mlčel." Ano, i já během těch několika hodin, kdy se doma převlékal a kdy si připravoval potřebné na tu jemu neznámou pouť, mlčel. Nebyl to on. Čtyři dlouhé roky jsme se neviděli. Ale o tom, co bylo ve věznici v Českých Budějovicích, ani po válce nikdy nepromluvil. V době, kdy byl brácha ve vazbě, mě jednoho dne odpoledne překvapila návštěva tří gestapáků. Byl jsem doma sám a hrál na chromatickou harmoniku úryvek ze slavnostního pochodu z Meyerbeera. Někdo mi poklepal na rameno a já jsem spatřil v místnosti tři gestapáky. Seděl jsem totiž zády ke dveřím a při hlučné muzice jsem jejich vstup nezaznamenal, leden z gestapáků - aniž pozdravil, já také nezdravil, o to jsem se ani nepokusil, seděl jsem i nadále s harmonikou zavěšenou na hrudi - mi po chvíli ticha - to si mě asi gestapáci vychutnávali - položil otázku: „Kolik ti je let?" Odpověděl jsem: „Šestnáct." Opět chvíli ticho. Viděl jsem, že si jen vzájemně vyměňují pohledy, pak ten česky mluvící řekl: „Tak si dále hraj." A odešli. Dlouho jsem zůstal sedět s tou harmonikou. Slyšel jsem ze dvora odjíždějící auto. To bylo mé jediné setkání s gestapem. Když jsem po válce tu situaci rozebíral s mým známým krajským prokurátorem v Českých Budějovicích JUDr. Červeným, který se seznámil se vším - pokud to bylo k dispozici - ohledně rozsáhlého zatýkání v roce 1941 a pozdějšího vyšetřování, dospěli jsme k závěru, že gestapo do roku 1942, do atentátu na Heydricha nezatýkalo osoby do šestnácti let věku. len židovské děti zařazovali do transportů již tehdy. Po Lidicích brali - jak známo - vše.

16

Otec byl v Drážďanech v září 1941 odsouzen na 12 roků. Trest vykonával v káznici v bavorském Straubingu. Ve druhé polovině roku 1944 byl přemístěn do berlínské věznice Plotzensee. Spolu s dalšími vězni byl po bombardování nasazován na úklidové práce. Jaké byly poslední okamžiky jeho života, to se nepodařilo spolehlivě objasnit. V lednu 1945 byl otec již nepohyblivý, dolní část těla měl oteklou, takže byl upoután na lůžku. Věznice Plotzensee byla 3. února 1945 spojeneckým letectvem totálně vybombardována. Po květnu 1945 se z této věznice do Československa nikdo nevrátil. Mamince, mně i bratrovi trvalo téměř dva roky, než jsme přesvědčili příslušné úřady, že otec je nezvěstný, aby vydaly příslušné rozhodnutí. Úředníci nás neustále žádali, abychom předložili příslušné svědectví. To se nepodařilo a při neexistenci svědků ani podařit nemohlo. Otec má na hrobce ve Veselí nad Lužnicí jen jméno - urna i datum úmrtí chybí. Každý rok 3. února - dle všech indicií datum úmrtí otce - mu patří mé vzpomínky. Pochopitelně nejen tehdy. Po zatčení otce a bratra nastala v rodině tíživá situace. Rodina zůstala bez prostředků - to se postupně vyřešilo tím, že maminka si našla zaměstnání a pomohli i neznámí přátelé. Objekt cementárny, kde jsme bydleli, si několik dnů po zatčení otce pronajaly dvě neznámé osoby, které zde zřídily sběr starých hadrů, papírů, kůží. Bylo jasné, že jde o agenty gestapa. Kamarádi a přátelé byli varováni a my jsme žili v izolaci. Já sextán reálného gymnázia v Třeboni -jsem situaci řešil osobitě. Přestal jsem chodit do školy. Abych to před maminkou utajil, tak jsem ráno nastoupil do vlaku, cestou do Třeboně někde vystoupil, a až do odjezdu odpoledního vlaku jsem pochodoval po třeboňské, lomnické a chlumecké krajině. Téměř čtyři týdny

17

jsem tak obcházel rybníky, vesnice. Někdy sám, někdy se spolužákem Jardou Práškem z Lužnice. Stal se ze mě slušný znalec krásných koutů Třeboňska. Třídní profesor Josef Formánek - zřejmě informovaný, co se v mé rodině odehrálo, mě někdy v polovině června - ještě před vysvědčením - vzkázal, ať už konečně přijedu do školy. Což jsem udělal. Během těch týdnů, kdy jsem vandroval kolem Třeboně, jsem se psychicky vyrovnal se situací. Profesor Formánek tu dlouhou absenci omluvil. A nebylo to pro tohoto nezapomenutelného profesora zase tak jednoduché. Po zatčení mého otce sdělil německý školní inspektor Werner při návštěvě třeboňského gymnázia profesoru Formánkovi, že Štrougal by měl gymnázium opustit a že profesor Formánek určitě ví, o co se jedna. Můj profesor odvětil, že Štrougal je dobrý student a není důvod, aby z gymnázia odcházel. Ale inspektor byl vytrvalý. Za dva roky při maturitních zkouškách vstoupil do místnosti, právě když si student Štrougal Lubomír vytáhl otázku z přírodopisu - léčivé rostliny. Werner pravil: „Mein Kollege, sprechen Sie deutsch." Student léčivé rostliny uměl, ale jen česky. Zkušební komise měla co dělat, aby ubránila svůj názor, že student při maturitě uspěl. Rozzuřeny inspektor prosadil za maturitní otázky z přírodopisu trojku. Skláním se před profesory třeboňského gymnázia té doby. Byli to výborní kantoři a čestní lidé. Kdykoliv jsem v Třeboni, pokloním se s pohnutím u hrobu mého nezapomenutelného třídního profesora Josefa Formánka. Kolektiv celé třídy mě přijal do své náruče jako ztraceného syna. Byli jsme - a dosud my zbývající stále jsme - vynikající gymnaziální třída. Musím vzpomenout mou spolužačku Věru - mimo-

18

chodem dceru jedné z nejváženějších třeboňských rodin otec byl ředitelem Schwarzenberského třeboňského rybářství -, která mně, prý pohublému, nosila krajíce chleba se sádlem a škvarky. Prostě nikdy nemohu zapomenout na solidaritu třídy, která maturovala v květnu 1943. Po maturitě nás, narozené v roce 1924, čekalo totální nasazení Nejdříve jsem pracoval jako pomocný dělník na stavbě velkých továrních hal pro zpracování lnu v Mezimostí, od prosince 1943 v Praze v továrně bývalého ČKD, tehdy firma Junkers Werke, jako brusíř kovů. V dubnu 1944 jsem se podrobil operaci glaukomu (zeleného zákalu), který u mne již jako sekundána objevil gymnaziální lékař doktor Pavlečka. Operovala mě tehdy doktorka Kadlecová, pozdější profesorka a vedoucí oční kliniky Všeobecné nemocnice v Praze. Byla to manželka profesora Kadlece, s nímž jsem se potkal jako s ministrem školství v unitární vládě v roce 1968. Poté jsem až do konce války pracoval ve mzdové účtárně v Modřanech v bývalé Rupě, tehdy Junkers Werke Modrschan. Tak končí má válečná odysea. Rozhoduji se, jakým směrem se má můj život ubírat. Vždy jsem toužil být lékařem. Ale když jsme v početných skupinách koncem května 1945 bloudili rozbombardovanou Prahou a navštěvovali různé vysoké školy, děkanát Lékařské fakulty oznamoval zahájení provozu až na červen 1945. To ale pro mnohé z nás bylo neobyčejně pozdě, tak jsme byli nažhaveni na další vědění. Až jsme se ocitli na Filozofické a kousek dál na Právnické fakultě. Zapsal jsem se na právech a za tři dny jsem se zúčastnil první přednášky. Profesor Boháček mě svou profesionálně pojatou přednáškou na téma „Úvod do římského práva" zaujal a mé dávné přání - státi se lékařem - zůstalo nenaplněno.

19

Logicky jsem se zabýval úvahou, kam se společensky, politicky zařadit. Návrat k poměrům první republiky byl pro mě nepřijatelný. Propastné sociální rozdíly, rozsáhlá trvalá nezaměstnanost, národnostní rozpory, bezradná mezinárodní orientace na nespolehlivé spojence - tak jsem si nepředstavoval budoucnost této země. Týdny ba měsíce maminka - bohužel marně - očekávala návrat svého manžela. Ale téměř s jistotou se dalo předpokládat, co by mně doporučil. Zvítězila idea sociálně spravedlivé společnosti, idea sice s mnoha iluzorními představami, ale idea slibující něco nového, změnu, pokrok. V politice nezkušený v politologii nevzdělaný - nacisti zakázali na gymnáziu přednášet i filozofii, marxismus - vědu mně v té době neznámou. Marxistu ze mě nemohlo udělat několik tzv. marxistických brožurek, které mně - když jsme se blíže seznámili - podstrčili spolupracovníci v modřanské Rupě. Ve mzdové účtárně jsem jim připisoval hodiny a oni mi za to dávali Marxe. „Pan Junkers" ze mě radost určitě neměl, poněvadž těch pět kluků - tvářili se jako odbojáři - „pracovalo" a mzdu pobíralo denně i za dvacet čtyři hodin. V červnu 1945 jsem se rozhodl vstoupit do KSČ. Bylo to rozhodnutí spojené s nadějí na lepší život v této zemi. Po přijetí na Právnickou fakultu jsem většinu času věnoval studiu. Pilně jsem se zúčastňoval přednášek, sháněl literaturu, texty k přednášené i nepřednášené právní problematice. V prvních poválečných letech nejen na právech, ale i na ostatních vysokých školách nebyl hlavní problém věci prostudovat, ale vůbec si opatřit materiál těch oblastí právní vědy, které byly předmětem státních a rigorózních zkoušek v příslušných semestrech. Studoval jsem rád, v právech jsem nalezl zalíbení.

20

Někdy jsem v osobních úvahách docházel až k absurdnímu závěru, jak jsem vůbec mohl uvažovat o nějaké jiné disciplíně v oblasti vysokoškolského studia než právě o právu. Kolegové medici či strojaři - bydlel jsem tehdy v dejvické Masarykově studentské koleji - byli ovšem jiného názoru. O právnících nehovořili příliš zdvořile a dle jejich ironických poznámek by práva zvládli jen tak po večerech levou zadní. Na takové vůči nám namířené společenské a odborné degradace jsme s právní logikou argumentovali, že by ti strojaři, lékaři, pedagogové bez práva vůbec nenašli v životě uplatnění, že by prostě nemohli existovat. Poválečný život v Praze nabízel řadu možností, jak rozšiřovat vědomosti a znalosti o nejrůznějších oblastech života. Divadla, kina, koncerty byly i finančně skromně vybaveným studentům dostupné. Stále častěji jsem se účastnil různých přednášek, diskuzních večerů i stranických schůzí, spojovaných s blížícími se všeobecnými volbami. Zvláštní místo v mém politologickém vzdělání zaujaly přednášky a semináře profesora Kolmana, tehdy vedoucího pracovníka ideologického oddělení ÚV KSČ. Jeho pravidelné veřejné diskuze na Filozofické fakultě s profesorem Kozákem byly poučné nejen obsahem, ale i formou. Posluchači měli názorný příklad, jak dva představitelé protichůdných politických i filozofických názorů si s patřičnou noblesou vyměňují názory na klíčové problémy ve vývoji této země a na život vůbec. S absolutní slušností, s patřičnou tolerancí, při vzájemné úctě se scházeli i rozcházeli, střetávali se bez jakýchkoliv invektiv s protichůdnou argumentací. Posluchač i divák měl o čem přemýšlet; s racionální argumentací, bez emocionálního

21

ovlivňování měl potřebné informace o tom, kdo má pravdu, kam se přiklonit. Začátek roku 1946 - tehdy na školách bývaly obvykle uhelné prázdniny - mě zastihl v jižních Čechách, kde jsem se účastnil různých předvolebních schůzí. Rád na toto veřejné politické klání vzpomínám. Je pravda, že politická atmosféra se v závěru roku 1947, zvláště ze strany části národních socialistů a lidovců, již vyznačovala ostrou konfrontací. Jednou za rok se většinou v prosinci konala schůze Všehrdu, organizace studentů Právnické fakulty. Absolutní většinu měli lidovci a národní socialisté. V roce 1947 jsme se na celodenní a celonoční plenárce dozvěděli, jak s námi komunisty - byla nás ve Všehrdu nepatrná menšina chtě-jí pravičáci zatočit. Žádná lidově demokratická republika, žádný Košický vládní program, ale návrat k předmnichovské republice. Ransdorf (s Miloslavem Ransdorfem, nyní europoslancem, nemá nic společného), řečník prezentující demagogii všeho druhu, za hurónského řevu publika odsoudil vše, co pozitivního se odehrálo v této zemi od května 1945, a vyzval ke svržení vlády. Ransdorfa doplnil jeden všehrdský aktivista citátem slavného římského Caesara: „Céterum autem censeó, Carthaninem esse délendam." A dodal: „Pro ty, kdo nechápou, doplňuji: Kartágo, toť KSČ, a délendam vykládejte ne jako zničit, ale porazit." Ano, porazit KSČ, opustit Košický vládní program - to pravice v závěru roku 1947 již veřejně vyhlašovala. Ale většina společnosti tomuto politickému dobrodružství v té době podporu neposkytla. V závěru svých právnických studií, kdy jsem přednášel základy marxismu a různá politická či ekonomická témata v krátkodobých kurzech v Krajské politické škole v Českých Budějovicích,

22

mě tehdejší vedoucí tajemník krajského výboru Josef Paleček přesvědčoval, abych po promoci nastoupil do aparátu krajského výboru KSČ. Vysvětloval mi současnou situaci v kraji, v zemi, ve straně (bylo to začátkem roku 1949) s tím, že bez nových, vzdělaných lidí není naděje úspěšně řešit stávající i příští problémy. Paleček, předválečný funkcionář strany, vzdělaný, talentovaný politik - jeho žena, předválečná redaktorka Rudého práva, zahynula v koncentračním táboře - mi již tehdy naznačoval, že strana se nemá uchylovat ke zbytečným mocenským zásahům. Se stejným požadavkem, abych nastoupil do aparátu strany, se na mě obrátil otcův přítel z Třeboně, Josef Kyral. Později byl ředitelem pojišťovny v Táboře. Já, zahleděn do svého právnického vzdělání, jsem s mnoha pochybnostmi nakonec souhlasil, že po promoci nastoupím do stranického aparátu v Českých Budějovicích. To se stalo ve druhé polovině roku 1949. Ze začátku jsem přednášel v krajské politické škole. V září roku 1949 po absolvování Právnické fakulty jsem nastoupil vojenskou - tehdy dvouletou - prezenční službu. V prvních dnech jsme všichni dohola ostříhaní rekruti v motostřeleckém pluku v Jindřichově Hradci od rána do večera pochodovali, vpravo, vlevo hleděli, vojenské šarže se zdravit učili. Potřebné základní vojenské dovednosti beze zbraně i se zbraní, na kasárenském dvoře i na cvičišti si osvojili. Docela se mi v tom kolektivu - říkám to upřímně - i líbilo. Za necelých čtrnáct dní vojenští lékaři rozhodli, že jsem v armádě omylem, neb po závažné oční operaci zeleného zákalu nemohu vykonávat vojenskou službu. A tak jsem se nenadále ocitl zpátky v Českých Budějovicích a pokračoval v pedagogické činnosti v krajské

23

politické škole. Když jsem předstoupil před účastníky kurzu jako rekrut, bývalý vojín Československé lidové armády, dle rozkazu dohola ostříhán, nastalé všeobecné veselí ve třídě jsem byl nucen dlouho uklidňovat. Klobouk, který jsem ten den začal nosit, abych nevzbuzoval dle slov kolegyň svou půvabnou bleskovicí nežádoucí pozornost, jsem pochopitelně musel při přednáškách odložit. Začátkem roku 1950 mi z ideologického oddělení ÚV sdělili, abych si připravil krátkou přednášku na téma „Demokratická únorová revoluce 1917 v Rusku". Na krajském sekretariátu v Českých Budějovicích se následně organizoval za účasti budoucích tzv. učitelů stranického školení seminář, kde jsem měl za účasti delegace z ideologického oddělení ÚV KSČ přednést úvodní „vzorovou přednášku" na výše uvedené téma. V krajské politické škole jsem se v přednáškách většinou zaměřil na základy marxismu, ekonomickou problematiku či na historii. Se zvládnutím vyžádané přednášky jsem neměl žádný problém. Tehdy se ve stranických školách - a nejen tam - používala mimo jiné publikace Krátké dějiny VKS(b). V roce 1956 nejvyšší představitel KSSS Nikita Sergejevič Chruščov tento dle něho stalinský falsifikát zavrhl. Musel jsem tedy z mé dobré paměti mazat vše, co jsem si zásluhou této srozumitelné publikace osvojil. Na semináři jsem za účasti delegace z ústředí vedené Čestmírem Císařem a filozofem Milanem Zeleným přednesl úvodní slovo k určenému tématu. A ze zlou jsem se potázal. Čestmír zkritizoval - před širokým publikem - přednášku sice jako obsahově správnou, avšak nepříliš zajímavě pojatou, v níž jsem nevyvodil závěry pro současnost. V tomto kritickém duchu pokračoval.

24

Nejdříve na mně před publikem demonstroval, jak nemá vypadat učitel stranického školení, v osobním rozhovoru mě zase utěšoval, abych si z toho nic nedělal, že i oni ve stranické centrále hledají způsob, jak tato témata předkládat stranické veřejnosti. Já však nadále přemítal, jaké závěry jsem měl vyvodit z činnosti různých eserů a dalších ruských revolucionářů, včetně předsedy vlády Kerenského, v demokratické únorové revoluci v roce 1917 pro naši současnost, v době, kdy jsme masově znárodňovali a vše se na první pohled dařilo. Ani po uplynulých téměř šedesáti letech jsem se nedostal k tomu, abych se na to Čestmíra zeptal. Snad to ještě stihnu. V jarních měsících roku 1950 jsem dostal za úkol organizovat práci stranického aparátu okresních výborů v jihočeském kraji. Tehdy jsem začal postupně pracovat v pohraničních okresech ve Vimperku, Prachaticích, Českém Krumlově, Kaplici, Trhových Svinech, Třeboni a Jindřichově Hradci. Okresům ve vnitrozemí Českým Budějovicům, Soběslavi, Táboru, Písku, Strakonicím, Milevsku, Týnu nad Vltavou a Vodňanům, které byly lépe personálně obsazeny, jsem se věnoval až ve druhé etapě. Na motocyklu Jawa 250, lidově pérák, v zimě ve veřejných dopravních prostředcích, jsem se pohyboval na Šumavě, v Novohradských horách, ve vysídlených a nově obývaných vesnicích a městečkách a poznával život prostých lidí. Po odsunu občanů německé národnosti přicházeli do těchto pohraničních okresů vedle našich občanů, kteří byli v menšině, hlavně reemigranti z Rumunska. Většina se jich bohužel nevyznala v zemědělství ani v jiných řemeslech. Dva až tři roky opuštěné objekty chátraly a příchod některých nových osadníků

25

to moc k lepšímu nezměnil. Když jsem se v takové obci objevil, seběhla se řada lidí a stěžovali si na všechno možné. Jen o tom, co vlastně dělají, když mají neobdělané pole, neopravené chalupy, se s nimi člověk pořádně nedomluvil. Konsolidovat situaci v těchto vysídlených rozsáhlých částí pohraničních okresů, to byl hlavní úkol nově vytvořených okresních a místních národních výborů. V nově osídlených obcích, kde většinu tvořili reemigranti, zvláště v okresech Kaplice, Český Krumlov a Prachatice, zůstala v prvních letech velká část orné i ostatní půdy neobdělána a o obývané, natož neobývané objekty se nikdo nestaral. Osídlenci „nespokojení se situací" se po roce po dvou znovu stěhovali do sousedních vesnic, do dosud nikomu nepřidělených usedlostí, aby je znovu vybydlili. Národní výbory si s nepříznivou situací nevěděly rady. Bylo zřejmé, že je třeba získat, vhodným způsobem i donutit nové obyvatele, aby se věnovali práci na svých zemědělských usedlostech. Na četných poradách v dotčených okresech se hledal způsob, jak toho dosáhnout. Nabízela se dvě opatření. Buď se pokusit založit zemědělské družstvo, kde by vedení organizovalo pracovní účast jednotlivých členů, nebo utvořit na půdě, kterou měli osídlenci v držení, nikoliv ve vlastnictví, státní statek, kde by vedení přijalo místní obyvatele do zaměstnaneckého poměru. Byl jsem nakloněn druhé variantě - zřídit v nově osidlovaném pohraničí státní statky. Nevěřil jsem, že většina příchozích zvládne úlohu člena družstva, a obával jsem se, že to nebude fungovat. Jak se v budoucnosti ukázalo, nejvhodnější bylo v těchto podmínkách utváření státních statků. V dané době se ale většina funkcionářů přiklonila ke koncepci zakládat zemědělská

26

družstva. V roce 1951 jsem se s jedním zemědělským referentem z tehdejšího okresu Kaplice zúčastnil veřejné schůze, která měla na programu návrh na založení zemědělského družstva v obci Malonty. Rozlehlá obec, po odsunu německých občanů totálně vysídlená, od Bílé hory do dvacátých let 20. století náležela do novohradského panství hraběte Buqoye. Nacházela se v podhorské oblasti v nadmořské výšce 690 m a vyznačovala se dobrou úrovní zemědělské výroby. Usedlosti vlastnili po řadu generací zkušení němečtí hospodáři. Právě ti - dovední zemědělci a řemeslníci v padesátých letech při osídlování poměrně chudého jihočeského podhorského pohraničí v početných skupinách reemigrantů chyběli. Cestou do Malont, ležících na jihu kaplického okresu u rakouských hranic, jsem radil onomu zkušenému referentovi - byl to zemědělec a dokonale ovládal vše o zemědělském družstevnictví -, aby neusiloval hned v prvé fázi o tzv. čtvrtý typ družstva, kdy vše je společné. Protože jsem Malonty znal, jako nejvhodnější se mi jevila prvotní jednoduchá omezená spolupráce rolníků hospodařících převážně na svém, což představovalo tzv. první či druhý typ družstva. Referent byl naopak přesvědčený, že nejlepším řešením je družstvo se vším všudy. V zakouřené omšelé hospodě v Malontech se sešly snad všechny rodiny. Ženy s malými dětmi, ba i kojenci - spočívající na zádech matek a vzhledem k pozdní večerní hodině pochopitelně značně hluční - byli uklidňováni účinným způsobem: v samo-honce namočený kus chleba působil „zázračně". Referent v neklidné atmosféře kvalifikovaně vyložil, proč je

27

vhodné založit družstvo, a podrobně zdůvodnil, jak by mělo vše dle vzorových stanov fungovat. V nastalé zmatené diskuzi se na chvíli vůbec nedalo orientovat - referent o voze, další o koze. Ne o družstvu, ale o rozbité chalupě, o uhynulé krávě, o tom, že nikdo nemá peníze, prostě o všem - ne o tom, proč to v obci neklape, proč více než polovina půdy leží ladem. Situace se začala měnit ve chvíli, když zřejmě z obdobných setkání ostřílený referent vytáhl z rukávu vábnou kartu, rozhodující nabídku: kdo vstoupí do družstva, dostane coby družstevník do vlastnictví chalupu, kterou měl dosud jen v držení. To dle očekávání zabralo. V tu chvíli se někteří přihlásili, že za těchto podmínek by do družstva vstoupili. Náhle však vystoupil jeden zdatný chasník s hlasitým, jadrným obviněním, že všechno je podvod, že referent je velký lhář, a za mohutného pokřiku části zřejmě již nekvalitním pivem povzbuzeného publika zasáhl půllitrem velkou petrolejovou lampu. Malonty tehdy nebyly elektrifikovány. Ve tmě a za nepopsatelného zmatku se hospoda vyprázdnila. Tak jsme v zakouřeném sále - z rodokapsů připomínající krčmu „santa puelu" - zůstali tři opuštění samotáři - předseda národního výboru, za každé situace klidný zemědělský referent a krajský stranický instruktor. Zřejmě na leccos zvyklý referent pravil: „To jsme ještě dopadli dobře, nikdo nám hubu nerozbil." A poručil si půllitr nevábného pivního moku. Výhodou těchto malých okresů (v každém z nich bylo dvacet až čtyřicet obcí) existujících do roku 1960 byla znalost situace v kaž -dém místě. Předseda ONV i jeho spolupracovníci měli konkrétní představu o problémech každé obce, osobně znali členy místních národních výborů, věděli, co je třeba zařídit, v

28

čem pomoci. Jihočeské pohraničí patřilo k nejchudším oblastem v Čechách. Zemědělská půda a lesy poskytovaly v převážné míře skromnou obživu pro většinu obyvatelstva. Vytvořit z řady nově osídlených obcí fungující komunitu vyžadovalo deset až dvacet let usilovné práce a mnoho vložených prostředků. Přesto se to ve všech místech nepodařilo. Tisíce objektů bylo po celkovém zchátrání zbořeno, někde dokonce celé osady. Když jsem byl těmto demoličním akcím přítomen, kladl jsem si různé otázky. Na uspokojivou, reálnou odpověď bylo však již pozdě. Po více než dvouletém trvalém působení v okresech Jihočeského kraje se podařilo uspokojivě zorganizovat práci okresních výborů strany. Znamenalo to ujasnit odpovědnost a práva jednotlivých pracovníků a přípravu jednání volených orgánů, zavést potřebný administrativní pořádek a systém organizování pravidelných informací o situaci v okrese. Všichni jsme se tehdy učili, jak pomáhat stranickým funkcionářům v závodech i v obcích. Nejtěžší bylo získat kvalitní pracovníky. Systém jejich přípravy se teprve rozbíhal a ze začátku padesátých let se nevyvaroval závažných chyb. Od poloviny padesátých let jsem se ve funkci tajemníka a později vedoucího tajemníka krajského výboru již méně zúčastňoval besed, schůzí v závodech, obcích. Mnoho času jsem strávil na různých poradách o hospodářských a samosprávných problémech v kraji, kde měl být přítomen zástupce strany a tlumočit stanovisko příslušného krajského výboru. Často jsem se ptal sám sebe, proč tam vlastně jsem či dokonce musím být. Vždyť rozhodnutí se týká vedení podniku, hospodářské instituce či příslušného státního orgánu. To byl ten nešťastný systém -

29

strana odpovídá za vše. Zástupce strany dle této zásady patrně měl být u všeho. Mělo to - aspoň pro mě - jednu výhodu: byl jsem o všem důležitém v kraji detailně informován. To bylo však to jediné pozitivní, co o tom mohu říci. Ve vedoucích funkcích Jihočeského kraje byli v poválečném období lidé, s nimiž byla radost spolupracovat. Vzájemně si rozuměli, podporovali jeden druhého, co se dnes dohodlo, zítra platilo. V takové atmosféře se člověk ničím nerozptyluje a věnuje se jen práci. Žádné pomluvy nebo intriky spolupráci nenarušují. Jaké nepříjemné překvapení jsem prožíval po svém příchodu do pražské stranické a vládní centrály v roce 1959! To už nebyla ta jihočeská atmosféra vzájemné důvěry a tolerantní spolupráce. Ne na každého se dalo plně spolehnout. Když jsem prosazoval názory, které vedení strany či vlády odmítalo, náhle ti, kteří mi předtím slibovali podporu, hlas v můj prospěch nepozvedli. Postupně jsem poznával, jak pro někoho není hlavní obhájit správnou věc, kterou předkládá a obhajuje jeho vládní kolega, ale naopak přednost dostává osobní prospěch. Vždy jsem si vážil těch členů vlády či stranického vedení, kteří v případech, kdy se jednalo o řešení důležitých problémů, jež vůbec nespadaly do jejich osobní kompetence, neváhali vystoupit se svým stanoviskem, byť bylo v rozporu s názory některých nejvyšších představitelů. S potěšením konstatuji, že takových vládních či stranických činitelů byla většina. Jihočeský kraj byl rozlohou jeden z největších, počtem obyvatelstva jedním z nejmenších. S převahou zemědělství, lesního a rybničního hospodářství - s malým podílem průmyslové výroby - byl z těchto hledisek v celostátní bilanci posuzován. Když jsem přijížděl jako vedoucí tajemník krajského výboru na

30

různé porady a semináře do Prahy, vždy jsem byl začátkem druhého pololetí dotazován, jaká bude úroda. Zvláštní zájem byl o úrodu brambor. Mělo to svou logiku. Jihočeský kraj spolu s Jihlavským a s jižními okresy Středočeského kraje byly hlavní bramborářské oblasti. Shodou nepříznivých okolností - v minulých letech zanedbaná péče o bramborovou sadbu, nepříznivé klimatické podmínky i probíhající konsolidace nově založených družstev - se v druhé polovině padesátých let v celé naší zemi brambory příliš neurodily. Nízké hektarové výnosy stačily jen pro místní spotřebu a příští výsadbu. Ale celostátní dodávky měly pochopitelně prioritu. To vyvolávalo konflikty na vesnici a všeobecnou nespokojenost, což v té době poznamenalo atmosféru v celém kraji. Nedostatek brambor se projevil celostátně na vnitřním trhu. Dovoz brambor ze zahraničí se v těch letech z nejrůznějších důvodů nedařilo zajistit. Kam jsem přišel, kdekoliv jsem se objevil, hned pršely dotazy a kritika, co se to v Jihočeském kraji děje, když ani nedokážeme dodat na trh dostatek brambor. Známé je rčení - i blbej sedlák dovede vypěstovat velké brambory. A my jsme nevypěstovali dostatek ani malých, ani velkých. Co si o nás a jihočeských zemědělcích tazatelé mysleli, není těžké uhodnout. Ani úrovně blbých sedláků v očích těch, kterým Jihočeši nedodali dostatek brambor, jsme zřejmě nedosáhli, takovéto „ocenění" jsme si nezasloužili. V politické práci jsem nebyl zastáncem nejrůznějších shromáždění či manifestací v rámci kraje. Něco jiného bylo, když se při různých příležitostech organizovaly takové akce v rámci obce nebo okresu. V roce 1955 přišla jihočeská poslankyně Julinka Prokopová, která si naopak na různé slavnostní shromáždění potrpěla, spolu s představiteli okresu

31

Tábor s iniciativou uspořádat k výročí upálení mistra Jan Husa vzpomínkové shromáždění. Místem konání se stalo letiště poblíž Tábora, nedaleko hradu Choustník, kde mistr Jan Hus konal četná kázání. Na programu byl slavnostní projev a pak přehlídka pochodujícího husitského vojska. Počítalo se s projevem tehdejšího prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Husitský voj tvořila asi dvousetčlenná skupina nejrůznějších „husitských" aktivistů, část na koních a koňských povozech, část pěšáků oblečených v „prý husitských" uniformách, které vyhledali v nejrůznějších muzejních sbírkách po celé zemi. V čele husitské družiny jel nejvyšší hejtman Jan Žižka /. Trocnova, jak jinak než na neklidném, stále se vzpínajícím koni, doprovázen asi třiceti spolubojovníky, též sedlajícími mohutné pivovarské valachy. Většinou šlo o členy komparzu Jihočeského divadla. Program na první pohled zajímavý doprovázela v době příprav halasná reklama, ovšem skutečnost za několik dnů byla poněkud jiná. Již při příjezdu prezidenta republiky, kterého jsme doprovázeli od hranic Středočeského kraje, mě nemile překvapilo, jak je vše pro vzpomínkovou slavnost „připraveno". Když jsme vystoupili z aut, ocitli jsme se ve více jak metr vysokém travním poros-tu, v němž několik metrů vzdálená tribuna nebyla téměř vidět. Kolem této tribuny, téměř dokonale se ukrývající ve vysoké trávě, měla v hustém porostu pochodovat husitská vojska. Všichni včetně prezidenta - poněkud zaraženi tím, jak je vše nemožně uspořádané, jsme se prodírali již usychajícím vysokým porostem na tribunu. Prezident - zřejmě poněkud nechápající, kde se vl a st n ě ocitl - pronesl krátký projev asi k tisícovce přítomných

32

diváků. Poté byla zahájena za doprovodu husitského chorálu přehlídka husitského roje. Ve vysoké trávě se blížil husitský hejtman. Vidět byla jen hlava koně a helma jezdce. S poněkud nepřítomným výrazem v částečně viditelné tváři hejtman zdravil žižkovským palcátem prezidenta, dívaje se tupě na druhou stranu, kde stáli diváci. My Jihočeši jsme poznali, o co a o koho jde. Byl to známý a velmi dobrý, úspěšný herec divadla, ovšem se zvláštním vztahem k jihočeskému Budvaru. To, co následovalo, předčilo veškeré očekávání. Hejtmanovi spolubojovníci se sotva drželi na koňských hřbetech. Pozitivněji jsem však ocenil, že kynuli prezidentovi a ne na druhou diváckou stranu jako jejich hejtman. Jen jsem se obával, aby někdo z nich zvláště před tribunou z koně nespadl. Pak přejeli na muzejních masivních povozech další ozbrojenci a už ne v pravidelně organizovaném útvaru a poněkud unavený prošel závěrečný pěší oddíl. V závěru této vzpomínkové slavnosti jsem panu prezidentovi poděkoval a omluvil se, že ne všechno vyšlo tak, jak jsme si původně přáli. Prezident, prodíraje se s námi vysokým porostem směrem k prezidentské koloně, se mě zeptal, jaká bude v tom roce úroda, přičemž ironicky dodal, že vzhledem k té vysoké trávě kolem nás bude asi dobrá. Skončil dotazem, jak to bude letos s bramborami. Měl jsem rád svého prezidenta. Říkali jsme mu Tonda práce. Ale po diskuzi o bramborách jsem byl rád, že se posadil do svého mohutného ZISu a odjel. Své spolupracovníky a Táboráky jsem nepochválil. Jen jsem na závěr utrousil, že se vůbec nedivím, že Táborští prohráli bitvu u Lipan. Zřejmě ono historické lipanské střetnutí připravili tak

33

nedbale jako shromáždění konané zde u Tábora. 30. května 1953 přijalo Národní shromáždění zákon o měnové reformě. Reforma se prováděla výměnou peněz z vkladů diferencovaně v poměru 5 :1 až 50 : 1. Byl zároveň zrušen přídělový systém, zavedly se nové maloobchodní ceny, mzdy, platy a důchody. Měnová reforma -její koncepce i realizace byla vhodné řešení, východisko z poválečné, rozvrácené, nerovnovážné ekonomické situace. Splnila své poslání: nastolila měnovou a cenovou stabilitu a vytvořila podmínky pro rovnováhu na vnitřním trhu. Dosáhnout těchto cílů bylo možné jen za cenu znehodnocení větší části úspor obyvatelstva. To se pochopitelně většiny lidí, i když diferencovaně, nepříznivě dotklo. Nejsem schopen posoudit, jaké alternativy měnových opatření by byly v té době vhodnější a pro obyvatelstvo přijatelnější. Pochopitelně by nesměly oslabit základní strategický cíl celé reformy - nastolit v zemi celkovou ekonomickou rovnováhu. Měnová reforma v takovém pojetí a rozsahu má vždy svá zákonitá pravidla. Musí být připravena v plném utajení, vysvětlovači kampaň před vyhlášením reformy nepřichází v úvahu. Většina lidí - což se dalo logicky očekávat - nepřijala vyhlášení měnových opatření příznivě. V desítkách měst proběhly bouřlivé demonstrace. Nečiním si nárok hodnotit, zda zákroky vůči demonstrantům byly vedeny nejvhodnějším způsobem. Zároveň si kladu otázku, co bylo potřebné učinit, aby živelné, emocionálně vypjaté masové protesty, kde jakékoliv přesvědčování, vysvětlování bylo absolutně neúčinné, nepřerostly v ničení majetku, nedospěly k újmám na zdraví či dokonce k lidským obětem. V jižních Čechách - kde jsem v té

34

době působil - k takovým událos-tem došlo ve Strakonicích, ve Vimperku a ve Velešíně v tehdejším okrese Kaplice. Těžko se hledá odpověď, jak takovým situacím předcházet, jak živelným událostem čelit. V posledních květnových dnech roku 1953 vládla v politickém vedení pochopitelně nervozita, stále se - jak to následně líčili při nočních besedách Viliam Široký a Jaromír Dolanský - přemýšlelo, co vše je vhodné udělat, aby reforma po svém vyhlášení byla obyvatelstvem přijata bez velkých protestů. Neklid v zemi však narůstal zvláště po náhodných indiskrecích, kdy na veřejnost pronikly zvěsti, že se něco s měnou, s penězi připravuje. Dva dny před vyhlášením začala nákupní horečka, která již při svém začátku narazila na téměř prázdné regály v obchodech, poněvadž s vyhlášením reformy bylo spojeno opatření do 30. května zásobování omezit a teprve poté zásobování obchodu s novými cenami obnovit v širším rozsahu než dosud. Tehdy bylo přijato rozhodnutí, aby před necelými třemi měsíci čerstvě zvolený prezident republiky Antonín Zápotocký vystoupil v rozhlase s projevem, jímž by uklidnil veřejnost. Prezident s takovým rozhodnutím nesouhlasil, nevěřil, že v dané atmosféře lze něčeho pozitivního dosáhnout a vyvracet to, co za příštích dvacet čtyři hodin bude vyhlášeno. Pokládal to za neodpovědné, ale nervozita ve vedení a neklid v zemi vykonaly své. Prezidenta donutili, aby vystoupil s krátkým prohlášením, že se nepřipravují žádná měnová opatření, která by se dotkla výdělků pracujících. Rozhodnutí vedoucích činitelů - předsednictvu ústředního výboru strany po smrti Gottwalda předsedal A. Novotný-přimět prezidenta k tomuto prohlášení bylo nejen neodpovědné, ale

35

vůči prezidentovi nedůstojné. Rozpoutalo v zemi neklid a přispělo k emocionálně vyhroceným protestům zvláště proti prezidentovi, kterého obviňovaly ze lži. Důsledkem tedy byla i dehonestace funkce prezidenta a jejího konkrétního představitele. To si Zápotocký nezasluhoval. Prezident byl vnímavý člověk. Jeho politická historie, předválečná i poválečná, byla vždy úzce spjata s jeho demokratickými, spíše liberálními představami, pohybujícími se blíže realitě a rozumu a protichůdnými levičáckému radikalismu. Podobně jako demokratický Šmeral, představitel levice v sociální demokracii ve dvacátých letech, i Zápotocký dával přednost demokratickým diskusím před radikálními postupy vedoucími k vylučování názorově odlišných oponentů. V období po roce 1948 byl jako předseda vlády vystaven ostré Stalinově kritice za své údajně liberální pojetí politiky. Známé je prezidentovo vystoupení na veřejném shromáždění ve Stěžerech, kde kritizoval některá násilná administrativní opatření při zakládání jednotných zemědělských družstev (dále JZD). Vyzýval k trpělivému přesvědčování rolníků o vstupu do družstva, tak vážné rozhodování rolníka radil neuspěchat. Zápotocký byl dle mého názoru jeden z mála politiků, který dobře znal názory prostého člověka, včetně nálady ve společnosti. Teprve později, po mém příchodu do Prahy, jsem se dozvěděl více o politické a státnické činnosti Antonína Zápotockého. Nebyly to informace vždy příznivé. Populární dělnický vůdce se často stával, zřejmě kvůli své sociálně demokratické minulosti, předmětem tvrdých útoků ze sovětské strany. Celou válku prožil v koncentračním táboře, přesto nezvedl hlas proti nezákonnostem v politických procesech padesátých let. V roce 1954 už jako prezident republiky neudělil amnestii Osvaldu

36

Závodskému, interbrigadistovi a bývalému veliteli Státní bezpečnosti, přestože musel vědět o nezákonnosti jeho odsouzení. Když jsem byl ministrem vnitra, snažil jsem se objasnit, jak k tomuto tragickému rozhodnutí došlo. Přesvědčivého vysvětlení jsem se však nedobral. Výsledek šetření byl vždy stejný- ne prezident, ale administrativ-ní aparát prezidenta prý vše zavinil. Ale šlo o vraždu, a to v roce 1954 - v době, kdy se s takovými rozsudky v politických procesech skoncovalo. Blízký spolupracovník - důvěrník prezidenta Evžen Krban mě též osobně přesvědčoval, že prezident nic nezavinil. Ale k popravě došlo. K výše zmíněné měnové reformě uvádím svou neobvyklou osobní zkušenost. Začátkem roku 1953 jsme se s bratrem dohodli, že prodáme motocykl Jawa ČZ 175 Speciál. Přemysl pracoval v Praze v PZO (Podnik zahraničního obchodu) Kovo, já v Českých Budějovicích. Motocykl v garáži ve Veselí nad Lužnicí tedy nikdo nevyužíval. Zhruba dva týdny před vyhlášením měnové reformy jsem motorku prodal za dvacet dva tisíc korun. Když za dva týdny vše propuklo - tak jsem měl tuto sumu - pochopitelně ve staré měně - u sebe, ne ve spořitelně. Já za svůj podíl jedenáct tisíc jsem před půlnocí onoho dne po vyhlášení peněžní reformy v restauraci v bývalém hotelu Slunce na českobudějovickém náměstí obdržel porci deseti knedlíků s rajskou omáčkou bez masa - bratr Přemysl za jedenáct tisíc uschovaných v mém saku neobdržel pochopitelně nic. Pracovat v kraji, v okrese, mělo pro politickou práci jednu nespornou výhodu. Denně jsem se setkával s prostými lidmi, seznamoval se s jejich názory a starostmi. V zásadě jsem znal vše, co se v obci, v okrese i v kraji děje.

37

Komunistická strana získala ve volbách v roce 1946 rozhodující většinu. I v dalších volbách měla reálnou šanci zhruba obdobnou pozici udržet. Předpokladem takového politického vývoje bylo ovšem postupovat v programové linii nastoupené před únorem 1948, kdy lidově demokratická vláda a vedení KSČ vyhlašovaly, že půjdeme nadále svou československou cestou, naplňující postupný přechod od lidové demokracie k socialistické společnosti. Vedení KSČ se však podřídilo chybnému rozhodnutí Informbyra a optimální promyšlenou cestu, odpovídající historickým, společenským, ekonomickým podmínkám Československa, opustila. Nastoupila cestu zásadně odlišnou od původně vyhlašovaných a převážnou částí československé společnosti přijímaných programových zásad. Nastalo období rozsáhlého znárodňování všech národohospodářských úseků včetně služeb, bytů, maloobchodu, řemesel. Na tento rozsah zespolečenštění hospodářství nebyly strana a společnost politicky, organizačně ani ekonomicky připraveny. Vedení strany si uvědomovalo, že provedení původně nepředpokládaného, rychlého a vše zahrnujícího znárodnění, společností rozporuplně přijímaného, je nutné spojit s podstatnými restriktivními opatřeními. Současně bylo všem lidově demokratickým zemím „doporučeno" uplatnit systém centrálního administrativně direktivního plánování a řízení. Ten se v Československu - jak ukázaly zkušenosti z průběhu první pětiletky, zjevně neosvědčil. Když to vše dáme do souvislosti s nezákonnostmi a s inscenovanými procesy v lidově demokratických státech, pak není divu, že se v zemi vytvářela nesmírně napjatá politická situace. Začátkem roku 1956 vstoupil na světovou politickou scénu

38

Nikita Sergejevič Chruščov. Na XX. sjezdu KSSS zveřejnil zprávu o rozsáhlých nezákonnostech v SSSR. Lidé pochopitelně kladli otázky po příčinách těchto absurdních jevů. Očekávali, že se objasní vše, co se v padesátých letech odehrálo i v naší zemi. Bohužel vedení strany a státu se v té době neodhodlalo zveřejnit celou pravdu o pozadí, příčinách společenských a politických problémech té doby, včetně nezákonností v první polovině padesátých let. Když se neposkytne pravdivá, vyčerpávající odpověď na tak závažné otázky, vznikají pochybnosti a nedůvěra. Tolik jsem chtěl připojit k charakteristice padesátých let. V lednu. 1959 jsem byl povolán do československé vlády jako ministr zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Z jižních Cech jsem odcházel nerad. Byl a stále to je můj kraj, prožil jsem lam třicet čtyři let. Po poměrně krátkém, ani ne dvouletém působení ve vedoucí stranické funkci v jižních Čechách jsem si postupně utvářel ucelenější názory na rozvoj tohoto územně rozsáhlého zemědělsko-průmyslového kraje s výrazně rozdílnými sociálně ekonomickými oblastmi, se zaostalým, po odsunu i občanů německé národnosti řídce obydleným pohraničím. Po více než dvouletém působení na ministerstvu zemědělství jsem byl pověřen funkcí ministra vnitra. Poté jsem tři roky ve funkci tajemníka ÚV KSČ odpovídal za ekonomickou politiku. V roce 1969 jsem byl zvolen předsedou českého byra KSČ. V lednu 1970 jsem byl jmenován předsedou federální vlády ČSSR. V roce 1974-1975 jsem po dobu nemoci prezidenta Ludvíka Svobody dle československé ústavy vykonával z pověření federální vlády povinnosti prezidentského úřadu.

39

V průběhu roku 1983 jsem pobýval více než pět měsíců s vážným onemocněním v nemocnici. Zásluhou špičkových lékařských kapacit profesorů Baláše, Smetany Friče, Peškové, a docenta Jarolíma jsem vše zdárně přežil. Děkuji všem, kteří se o mě pečlivě starali - někteří to dělají dodnes. V závěru osmdesátých let jsem dospěl k názoru, že již nemohu udělat nic pro to, abych přispěl k odvrácení překotně narůstajících nepříznivých tendencí ve společnosti. Z vlastního rozhodnutí jsem podal v září 1988 demisi a po osmnácti letech jsem odstoupil z funkce předsedy federální vlády Československa.

40

2. Československá cesta Listopad 1989 - toť čas naší společenské politické porážky. Kde jsou příčiny tohoto stranickým a státním vedením bohužel vůbec nepředpokládaného politického vývoje v Československu? Je třeba se kriticky zahledět nejen do krátkého období před listopadem 1989, ale seriózně analyzovat celý poválečný vývoj v Československu od května 1945. Je třeba zcela odmítnout názory, že základní příčiny politického zvratu v Československu spočívají pouze či převážně ve vnějších vlivech. Ano, i Gorbačovovy chaotické, nepromyšlené destrukční zásahy hrály svou roli, ale ty zasáhly československou politickou scénu již nekonsolidovanou a politickou, stranickou garnituru na krizový vývoj nepřipravenou. Vláda lidově demokratického Československa přijala po druhé světové válce Košický vládní program. S tímto poválečným politickým dokumentem se ztotožnily všechny tehdy registrované české a slovenské politické strany. Košický vládní program respektoval poválečnou českou a slovenskou realitu a programové cíle odpovídaly podmínkám i národním zvyklostem země a obou našich národů. Přitom vyjadřoval vývojové tendence lidově demokratického Československa, směřujícího k sociálně spravedlivé společnosti. Zahraničně politická orientace byla jasně vyjádřena, především smlouvou o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem. Vztahy k ostatním zemím byly otevřeny všem formám spolupráce. Vývoj v naší zemi probíhal v letech 1945-1947 v demokratických

41

podmínkách. Volební kampaň před parlamentními volbami v roce 1946 se vyznačovala demokratickým ovzduším, jež je našemu lidu vlastní. V jižních Čechách se všechny politické strany - sociální demokraté, lidovci, národní socialisté a komunisté projevovaly velmi aktivně. Hádali jsme se, ale po schůzi, po volbách jsme se k sobě chovali jako občané, sousedé, kamarádi. V parlamentních volbách v roce 1946 zvítězila KSČ - v českých zemích dosáhla čtyřicet dva procent všech hlasů. Na Slovensku byli komunisté druzí, s výraznou většinou zvítězila křesťanská demokratická strana, ale i to byl ve slovenských podmínkách úspěch. I když česká část KSČ to slovenským soudruhům, zvláště Viliamu Širokému a Gustávu Husákovi - dvěma nejvyšším představitelům na Slovensku - zazlívala. Oprávněně se domnívám, což mi pozdější osobní rozhovory s Gustávem Husákem potvrzují, že již tehdy měli někteří straničtí představitelé v Praze vůči němu určité výhrady. Husák hájil svou pravdu - slovenská politická scéna zvláště po válce měla svá specifika, zastávala své zájmy. Vynikající diskutér Husák při každé vhodné příležitosti prosazoval rovnoprávnost mezi Čechy a Slováky. A jak Gustáv někdy vzpomínal, u Pražanů tím zrovna sympatie nezískal. Bohužel, tím to neskončilo. Husákův osud v padesátých letech je známý. Před volbami i po volbách v letech 1946-1947 vedoucí činitelé KSČ, zvláště předseda Klement Gottwald, vyhlašovali: Jdeme a půjdeme československou cestou. Známé jsou jeho v té době opakované výroky: půjdeme demokratickou cestou, krok za krokem k nové, lidově demokratické společnosti aj., které komunisté i nekomunisté vřele přijímali. Bohužel to netrvalo dlouho, neboť československá cesta jako základní strategie KSČ

42

se v závěru roku 1947 a začátkem roku 1948 přestala vyhlašovat. V této souvislosti nemohu než litovat, že tolik desítek let po roce 1948 stále ještě nemáme podrobnou a objektivní monografii o Klementu Gottwaldovi. V době údajně otevřených archivů! Veřejnost by se jistě ráda dozvěděla, jaký to byl vlastně člověk, kde se v něm vzaly politické schopnosti a kde sporné lidské vlastnosti. Osobně si myslím, že šlo o politický talent člověka, který se vzdělával doslova ze života, dobře znal československou společnost od prostých vrstev až po parlament a na rozdíl od jiných měl také potřebnou dávku politické představivosti. Z nějakého důvodu ho respektoval i Stalin, připravený kdykoliv smést představitele jiných stran do zapomnění. Možná proto nebylo moskevské vedení KSČ - na rozdíl od KS Německa, Polska, Jugoslávie - podrobeno za války represáliím. Gottwald nebyl ani primitiv, ani rozložený opilec, jak dnes tvrdí nejrůznější pisálkové. Byl politik, viděl logiku společenského vývoje a uměl jí vyjít vstříc. Nakonec se stal strůjcem politického vítězství KSČ v únoru 1948, což uznali a uznávají i političtí protivníci. Mnoho lidí v této zemi zná jméno Pavla Tigrida, který rozhodně nikdy komunisty nemiloval. Přesto ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu napsal: „… z únorového střetnutí vyšli komunisté vítězně zaslouženě, byli strategicky i takticky lepší než jejich konkurenti v boji o moc ve státě, rozhodnější, důslednější a ovšem bezohlednější, v marxistickém žargonu revoluční." Zásadně je však nezbytné přiznat plnou politickou odpovědnost K. Gottwalda za nezákonnosti v politických procesech koncem

43

čtyřicátých a začátkem padesátých let. Sebevětší nátlak, spojený s údajnými hrozbami, osobními výhrůžkami a podvrženými informacemi nemůže zlehčit osobní odpovědnost tohoto prvního muže strany a republiky za nezákonné rozsudky v oněch inscenovaných procesech. Stalinův a Berijův nátlak zřejmě i hrozby - byly realitou, ale tím nelze zdůvodnit Gottwaldův souhlas s popravami, o kterých musel vědět, že jsou nezákonné, provokacemi tzv. doložené. A nemoc či alkohol nemůže omluvit vše. Tehdy, jak mně později vyprávěli někteří vedoucí činitelé, přicházela stále častěji a naléhavěji upozornění či varování z nedávno ustanoveného Informbyra v Bukurešti, že názory na národní cestu, národní specifika, které se objevují v prohlášeních, v programech jednotlivých komunistických a dělnických stran, jsou nepřijatelné, revizionistické, nemarxistické. Informbyro byla organizace, která měla v podstatě nahradit činnost III. internacionály, sdružující kdysi komunistické a dělnické strany ze všech kontinentů. III. internacionála, která přímo dirigovala jednotlivé strany, skončila svou činnost v průběhu druhé světové války. Informbyro ustavené v září 1947 mělo dle svého statutu především koordinovat činnost zúčastněných stran. To však zůstalo jen na papíře. V Informbyru se přijímala rozhodnutí, ve svém důsledku závazná pro všechny zúčastněné strany. Dne 29. června 1948 byla přijata rezoluce, která odsoudila strategii národních, tj. v jednotlivých zemích odlišných, specifických cest k nové, sociálně spravedlivé společnosti. Všichni účastníci, všechny strany, včetně KSČ, se podřídily. Jedině Tito a jeho země řekli: Ne, my půjdeme nadále

44

svou vlastní cestou. Tito si tak vybojoval vlastní národní strategii, kterou respektovala převážná část pokrokového hnutí ve světě. Informbyro, založené na absolutní poslušnosti sovětskému vedení, tím zasáhl na nejcitlivějším místě. Musel logicky čelit politickým, ekonomickým i bezpečnostním protiopatřením Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. Uvnitř mnohonárodnostního státu byl za dané situace nucen přikročit k tvrdým opatřením vůči opozičním silám uvnitř SKJ, které podporovaly rozhodnutí Informbyra. Na zasedání ÚV KSČ v únoru 1950 Ladislav Kopřiva, později pověřený funkcí ministra národní bezpečnosti, referoval o zasedání Informačního byra. V souvislosti s kritikou Jugoslávie konstatoval, že „imperialisté zorganizovali velké mezinárodní spiknutí proti lidově demokratickým krajinám a míru. Jednou z nejdůležitějších úloh komunistických stran je podle rezoluce Informačního byra úsilí o všestranné zvyšování revoluční bdělosti ve vlastních řadách a odhalování, likvidování buržoasně nacionalistických živlů a agentů imperialismu, nechť vystupují pod jakoukoliv zástavou." Tolik L. Kopřiva. Gustáv Husák, který se tohoto zasedání zúčastnil spolu s Novomeským a Clementisem, k tomu dodává: „Když člověk stráví desítky let v hnutí, před očima tisíců lidí s čistým svědomím v dobách dobrých i zlých, ve snu ho nenapadne, že by ho najednou mohli považovat za buržoazně nacionalistický živel či za imperialistického agenta, kterého nutno likvidovat" Dále Husák vypráví: „Gottwald - po zasedání ÚV KSČ - zdržel Novomeského a mě a dal nám přečíst dopis podepsaný Stalinem s kritikou Jugoslávie. Byli jsme hladoví - jedli jsme

45

párky, které nám paní Gottwaldová ohřála - a vytřeštili jsme oči, co se tu píše. Vždyť Jugoslávie byla - i oficiálně - po Sovětském svazu náš hlavní partner, spojenec i vzor! Gottwald byl unavený, neměl chuť diskutovat. Podepište, že jste to vzali na vědomí. Připojili jsme své podpisy ke dvěma desítkám, které už na spise byly. Náš souhlas vyvolal soukromé rozpaky, zmatky a vzrušené diskuze. Cesta však byla nastoupená, lednové usnesení Informačního byra bylo zveřejněné." (Cituji: V Plevza, Vzostupy a pády.) Nemusím připomínat, jaká hysterie se v první polovině padesátých let vytvořila kolem tzv. Titovy Jugoslávie. V tehdejším Informbyru byl jedním z představitelů KSČ Vladimír Koucký, v závěru padesátých a v šedesátých letech tajemník ÚV KSČ. Když jsme v šedesátých letech ve stranické centrále spolupracovali, podrobně mi vyprávěl o atmosféře, ve které vznikala v letech 1947-1948 rezoluce o takzvané jugoslávské otázce, ve skutečnosti o radikálním odsouzení strategie národní cesty k socialismu. Rezoluce vedla k vytvoření „teorie" nového nepřítele. Po stranické i vládní linii byly tvrdě potlačovány zdánlivé nepřátelské fronty, do nichž byli zařazeni všichni zastánci národních cest k socialismu. Abych mohl pokračovat ve výkladu o zásadní změně původně přijaté, a jak další vývoj ukázal, jediné správné strategie specifické národní cesty, musím poněkud odbočit. V lednu 1959 jsem byl jmenován ministrem zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Tehdy byl v československé vládě zaveden takový systém, že předseda vlády a jeho místopředsedové měli na starosti jednotlivé rezortní ministry a jejich práci koordinovali. Nebylo to sice příliš funkční, ale když to ministr

46

chtěl a uměl, tak toho mohl využívat. Já jsem byl jako ministr zemědělství podřízen předsedovi vlády Viliamu Širokému, který byl členem předsednictva ÚV KSČ tedy jak odpovídalo tehdejší situaci v zemi - nejvyššího orgánu ve státě. A poněvadž jsem jako ministr neustále předkládal do předsednictva ÚV různé návrhy - a často neuspěl - snažil jsem se přesvědčit předsedu vlády, aby mnou navrhovaná opatření v předsednictvu ÚV podpořil. Záhy jsem však zjistil, že mé naděje jsou nesplnitelné. Předseda vlády neměl totiž v předsednictvu ÚV dobrou pozici. S prvním tajemníkem Antonínem Novotným se z nejrůznějších důvodů dlouhodobě neměli rádi, proto nebyla naděje, že by se předseda vlády mých předkládaných návrhů v předsednictvu Ústředního výboru KSČ efektivně zastal a pomohl je prosadit. Viliam Široký - v politice zkušený, v odborné problematice vzdělaný - byl velmi pracovitý člověk a v úřadě pobýval od nevidím do nevidím. A když poznal, že já také trávím na ministerstvu večery a noci, často mě pozdě večer zval k sobě na předsednictvo vlády. Někdy byla iniciativa na mé straně, neboť jsem chtěl konzultovat návrhy, které jsem připravoval k předložení vládě. A tak jsem často v letech 1959-1961 pobýval v pozdních večerních hodinách - končili jsem někdy ve dvě ve tři hodiny ráno -v kanceláři předsedy vlády. Když jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech obýval kancelář ve funkci předsedy vlády, podobně jako Viliam Široký jsem své ministry zpovídal v noci, což někteří nepřijímali zrovna nadšeně. S předsedou vlády jsme ze začátku diskutovali převážně otázky zemědělské politiky. Je třeba připomenout, že v letech 1959-1961 prožívalo zemědělství velkou krizi. Již několik let

47

předtím docházelo k poklesu rostlinné i živočišné výroby a na vnitřním trhu se projevovaly vážné nedostatky. A když se neurodilo, došlo k výměně ministra. Životnost ministra byla tehdy krátká, vydržel jeden dva roky. Viliam Široký „patronát" nad novým ministrem plnil odpovědně, radil, jak si mám v různých konfliktních situacích počínat, koho navštívit a získat pro uvažovaná, většinou finančně náročná opatření, prostě - jak se dnes říká - lobovat pro to, na čem jsme se dohodli. Vše fungovalo dobře, jen v předsednictvu ÚV se Viliam neangažoval. I tak mohu říci, že jsme se postupně sblížili natolik, že náplň těch večerních či spíše nočních schůzek byla stále obsahově širší, pro mě poučná a z hlediska poznání průběhu poválečné politiky velice zajímavá. Předseda mě myslím, že to tak mohu říci - doslova zasvěcoval do různých situací poválečné politiky a já byl pozorný posluchač. Našich večerních schůzek se stále častěji zúčastňoval Širokého blízký přítel, místopředseda vlády Jaromír Dolanský, poválečný ministr financí, později předseda tehdy plánovacího úřadu a ve druhé polovině padesátých let místopředseda vlády odpovědný za ekonomiku. Oba dva - Široký i Dolanský - se doslova vzájemně vyžívali v debatách o nejrůznějších událostech předválečného i poválečného vývoje ČSR. Logicky to většinou končilo výměnou názorů na ten či onen problém, který ležel na stole k aktuálnímu řešení. Já naslouchal. Bylo to poučné a nezapomenutelné. Vrátím se k výše zmíněnému tématu - programu poválečné československé cesty k sociálně spravedlivé společnosti. Viliam Široký i Jaromír Dolanský několikrát i velmi vzrušeně hovořili o tom, jak historicky nešťastné bylo opustit tuto linii a zříci se

48

politiky, která odpovídala podmínkám té které země. Dle jejich rozhovorů a vyprávění snaha realizovat specifickou československou cestu k nové společnosti byla ve vedení KSČ i vlády jednoznačná. V oficiálních prohlášeních v letech 1945-1947, ba i začátkem roku 1948 se zdůrazňovalo, že půjdeme svou československou cestou, nebudeme znárodňovat živnostníky, drobné podnikatele, nebudeme při veškerém respektu k „velké zemi" kopírovat to, co se pro nás nehodí. Po vítězných volbách v roce 1946 - po takovém úspěchu je vždy příznivá politická atmosféra - se diskutovalo, přemýšlelo, jak by naše cesta v dalším období měla vypadat. Nebylo pochyb, že strana bude pokračovat v koalici s existujícími politickými stranami. Stávající existence čtyř politických stran odpovídala zájmům různých skupin společnosti. Volební systém samostatné kandidátky jednotlivých stran měl být zachován. Je pravda, že se již po volbách v roce 1946 objevovaly názory, zda je účel ne, aby na levici působily dvě strany - KSČ a sociální demokracie. Václav Kopecký prý jednou prohlásil, že by bylo vhodné, aby se sociální demokraté „vrátili" do té správné strany- tedy do KSČ Měl na mysli v opačném gardu vyjádřenou výzvu představitelů sociální demokracie začátkem třicátých let, kdy vyzvali členy KSČ, aby se vrátili „z vandru domů", to znamená zpátky do řad sociální demokracie. O sjednocení těchto dvou stran se ledy již před únorem 1948 občas uvažovalo. Ale rozhodnutí padlo až začátkem roku 1948. O koaličním vládnutí s lidovci a národními socialisty nebylo pochyb - zvláště když po únoru 1948 z vedeni těchto stran odešla většina odpůrců spolupráce s KSČ. Dle slov Jaromíra Dolanského se v té době poměrně všeobecné a dílčí úvahy o hospodářské politice shodovaly na třech sektorech

49

hospodářství: státním, soukromém a družstevním. V průmyslu se preferovalo znárodnění stejně jako u bank. V zemědělství a ve službách vedle soukromého sektoru mělo mít podporu družstevnictví. O nějakém centrálním administrativním řízení národ ního hospodářství nikdo tehdy neuvažoval. Až po únoru 1948, po četných, téměř dva roky trvajících konzultacích s poradci ze sovětských ministerstev, se tento systém v průběhu první pětiletky postupně zaváděl. „Když přicházely první informace, upozornění, že v I n f o r m byru se o strategii národních cest stále kritičtěji pojednává," jak říkal Jaromír Dolanský, „nás to původně příliš neznepokojovalo. My jsme to zpočátku považovali jen za pokračování letitých rozporů mezi Moskvou a Bělehradem, mezi Stalinem a Titem, KSSS a SKJ. Teprve tehdy, když byla publikována prohlášení některých vedoucích politiků komunistických a dělnických stran o tom, že program specifických národních cest k nové společnosti je revizionistický, nemarxistický, jsme pochopili, že jsme postaveni před hotovou věc. Tehdy," vzrušeně říkal Jaromír Dolanský, „jsme se rozdělili - my jsme měli pochybnosti o tom, zda úplně ustoupit - a hoši," bohužel nejmenoval, kdo to byl, „nás přesvědčovali, jak je třeba využít historicky ověřených sovětských zkušeností." A zřejmě právě radikálně smýšlející a jednající členové získali převahu ve vedení a byli autory v poúnorové době řady radikálních, pro naši zemi nevhodných opatření. Dopis J. V Stalina předsedovi KSČ Klementu Gottwaldovi, odsuzující politiku titovské Jugoslávie, který byl vedoucím stranickým činitelům předložen k podpisu, vyjadřoval kategorické negativní stanovisko ke koncepci zvláštních

50

národních cest k novému společenskému řádu. Tak se KSČ v roce 1948 rozhodnutí Informbyra podřídila. Opuštění koncepce národní, specifické, demokratické cesty k nové společnosti byla zásadní strategická změna, která ne krátkodobě, ale dlouhodobě negativně ovlivnila vývoj v naší zemi. Při všech možných pochybnostech a odsudcích musím však uznat, že v tom poúnorovém období, kdy každý lidově demokratický stát - ať chtěl či nechtěl - byl donucen respektovat autoritativní stanoviska Stalina opustit (byť dočasně, což se bohužel nestalo) strategii národních cest k socialismu, bylo alternativou špatnou, ale ze všech možných tou nejpřijatelnější. Těžko si lze představit, co by se v opačném případě v naší zemi odehrálo. Někdo bude tento postoj odsuzovat jako zbabělost neslučitelnou s hrdostí, se suverenitou země. I tyto názory mají nárok být vysloveny. V naší historii se objevilo několik obdobných krizových situací. Bylo tomu tak a dodnes je v postoji k událostem v roce 1938, v době Mnichova, zda se vojensky bránit či se podřídit. Bylo tomu tak, i když v odlišných podmínkách, v srpnu 1968. Politika je prostě složité, komplikované a z hlediska odpovědnosti nezáviděníhodné řemeslo. Jsem přesvědčen, že hlavní hledisko - co v konkrétní době prospělo této zemi - bylo respektováno. Tím ovšem nechci schvalovat ani potvrzovat vše, co se v naší zemi odehrálo pod heslem „Cesta k socialismu je společná -zvláštní cesta neexistuje". Bohužel část konzervativního stranického vedení, což se odrazilo i v nižších orgánech,

51

postupovala s dogmatickou důsledností. V SSSR je vše znárodněno, udělejme u nás totéž. Zřejmě rozhodující většina ve vedení došla k závěru, že námi přijímaná rozsáhlá znárodňovací opatření jsou v souladu s odmítnutím specifických cest k socialismu. Ostatní země postupovaly v té době i později jinak, rozumněji. Zvláště v NDR a v Maďarsku - byť v omezeném rozsahu - soukromý a družstevní sektor nejen zachovali, ale i nadále podporovali. U nás se znárodnění dotklo všech úseků hospodářského života. Levičácký radikalismus vedl k tomu, že koncepce vytváření družstev zvláště ve službách a v drobném řemeslném podnikání byla uplatněna v nepatrném rozsahu. Zřejmě zde zapůsobil i v ideologii hlásaný všeobecně přijímaný názor, že družstevnictví je nižší forma zespolečenštění výrobní i nevýrobní činnosti. Rozsah znárodnění, když vedení prezentovalo v šedesátém roce novou, tzv. socialistickou ústavu, představoval jeden z hlavních argumentů, že socialismu bylo v zemi dosaženo. Naštěstí tehdejší radikální skupina ve vedení nedospěla k názoru, že je třeba uplatnit tuto nesmyslnou koncepci o kvazi přednostech znárodnění i v zemědělství, a tudíž vše na vesnici zestátnit. Odmítnutí specifické cesty se neomezilo jen na znárodnění V SSSR existuje ve společnosti jediné oslovení, proto zaveďme oslovení soudruh/soudružka do armády, bezpečnosti, justice, prokuratury, ba i do škol všech stupňů. A tak se naše děti začaly familiárně oslovovat se svými učiteli či profesory soudružko, soudruhu. Jak to přispělo k autoritě našich učitelů, to se neodvažuji hodnotit. Jsem přesvědčen, že vše bylo špatně. Zvyk je železná košile, ale žáci i studenti se té nepřijaté železné košile velmi rádi po roce 1989 zřekli.

52

V této souvislosti jsem byl v roce 1959 svědkem ještě jedné události. Po zasedání vlády se obvykle při obědě či večeři diskutovalo o všem možném. Sympatický ministr hutí, dvoumetrový Josef Rajtmajer, bývalý generální ředitel Poldi Kladno dnes by se divil, jak zahraniční konkurenční firmy za pomoci našich nekompetentních privatizátorů zlikvidovaly tuto ve světě proslulou československou ocelárnu - se přítomného Zdeňka Nejedlého, bývalého ministra školství, dotázal, co má dělat se svými dětmi, které na rozdíl od svých spolužáků odmítají oslovovat své učitele soudružko a soudruhu se zdůvodněním, že to je vůči jejich pedagogům nedůstojné. Ministr Nejedlý, vážený, v té době již poněkud unavený člověk, s odpovědí neotálel. „Mně se to také nelíbí," odvětil, „s tím jsme se před deseti lety unáhlili." Toto oslovení se do škol zavedlo v době, kdy byl Zdeněk Nejedlý ministrem školství a proslul neustálými školskými reformami. I jeho následník v rezortu ministr Kahuda po příchodu na ministerstvo školství mně na můj zřejmě marginální dotaz odpověděl, že se v těch četných reformních změnách ve školství dosud nedovede vyznat. Nevím, nevzpomínám si, zda jsem již tehdy veřejně vyjádřil kritický názor k vyhlášení odmítnutí specifické cesty k socialismu. Uvědomuji si, že teprve po XX. sjezdu jsem kritizoval podceňování družstevnictví v naší zemi. To bylo tak všechno, co jsem v té době udělal. Co bylo hlavní, principiální v těch dnech, kdy se rozhodovalo, jakými cestami se budeme ubírat, když už jsme byli donuceni opustit strategii československé cesty? Neopustit ji natrvalo, ale naopak se v nejbližší vhodné době k této strategické otázce vrátit. Ve druhé polovině padesátých let už bylo vhodné daný

53

problém zvážit. Tehdy po XX. sjezdu KSČ nejvyšší činitelé prohlásili, že jdeme správnou cestou, čímž bohužel ukončili nadějně zahájenou kritickou diskuzi o situaci v zemi. Bohužel. Ani v dalších letech, v podmínkách socialistického společenství, se nepokládalo za vhodné ani za možné revidovat negativní postoj k programu národních cest k sociálně spravedlivé společnosti, a tak uzpůsobit, byť s určitým zpožděním, politiku zemí socialistického společenství vlastním národním podmínkám. Krátké poválečné období nejen nás, ale celé pokrokové hnutí, které usiluje o změnu systému, přesvědčilo, že je třeba jít vlastní cestou, respektovat tradice země, zvyklosti národa, určovat tempa a hloubku přeměn tak, aby většina občanů byla ochotna přijmout je za své. Tak je třeba postupovat při vytváření podmínek pro sociálně spravedlivé uspořádání společnosti. V této souvislosti vzpomínám na rozhovor s významným čínským politikem Teng Siao-pchingem. V úvodu našeho setkání v Pekingu vysvětloval, že desítky let hledali a zkoumali, jakými způsoby, jakými cestami se má rozvíjet země, jakými metodami ovlivňovat život občanů, život národa, národností. „Leccos nám bylo doporučováno, mnohé jsme zkoušeli. Dospěli jsme k poznání, že je třeba zvolit systém, který je v souladu se socialistickými idejemi, vyhovuje zájmům našeho lidu, vytváří podmínky pro optimální rozvoj naší země. Vše, co se osvědčuje ve světě, studujeme. A pokud je to v souladu s politikou naší země, v praxi využíváme. Co se neosvědčí, měníme. A nikam nespěcháme. Budujeme nový řád - o tom je leccos napsáno. Ale v praxi neexistuje. A v tomto úsilí dochází logicky i k chybám. To není neštěstí - neštěstí je k chybám se nepřiznat a pokračovat v nich."

54

Rozebíral poznatek z historie o staletém trvání řádů. Proto i změna vytvořením sociálně spravedlivé společnosti nebude dle něho potřebovat pouhá desetiletí, nýbrž sto i více let. Zcela odmítl uspěchané snahy všechno stihnout v krátkém období. U nás, ale i u vás, říkal. Všichni moc spěcháme. Proti nám stojí jako hlavní překážka nepřipravenost lidí na změny. Spěch vede k nezdaru a někdy i ke zkáze již vykonaného díla. Proto je třeba trpělivě vše ověřovat a dotvářet. Nebát se experimentů, které rodí nové náměty. V té souvislosti připomínal ekonomické zóny, což označil za jednu z cest nikoliv definitivní pro celostátní postup, ale jako důležitý poznatek k ověření. Nespěchat, mít trpělivost, opakoval několikrát. Sledovat lidi, jak věci chápou, zda se mění. Vše v souhrnu označil za čínskou cestu, za zkušenost domácí, kterou nikomu nevnucují, ale zároveň si ji nenechají vzít. Teng Siao-pching podrobně rozebíral čínské podmínky, rozdíly mezi velkoměsty a venkovem, připravenost a nepřipravenost veřejnosti, zvláště mládeže, na změny, kterými země prochází a hlavně bude procházet. Přitom zmínil i situaci v Sovětském svazu, opomíjení podmínek, zvláště národnostních, což může vést k dramatickým situacím. Několikrát opakoval, že různost podmínek podmiňuje i různost cest. Bylo zřejmé, byť to jmenovitě nezaznělo, že Marxe či Lenina nelze považovat za ty, kteří dali lidstvu odpovědi na všechny, doslova všechny otázky společenského vývoje v každé zemi a v každé situaci. V září 1965 jsem doprovázel prezidenta Novotného při návštěvě Jugoslávie. Po přistání v Pule, chorvatském přístavním městě u Jaderského moře, jsme pobývali na pozvání prezidenta Broze

55

Tita tři dny na Brioni, v sídle jugoslávského prezidenta. Bylo to osobní pozvání prezidenta Tita, bez jakéhokoliv protokolu. Návštěva byla vyplněna celodenními rozhovory za přítomnosti tlumočnice a mne - tehdy tajemníka ÚV Největší pozornost věnoval prezident Tito otázce, proč zvolili v mnohonárodnostním státě specifickou národní cestu k budoucí sociálně spravedlivé společnosti. S pohledem do historie země, s obdivem ke zde sdruženým národům zdůvodňoval, proč se po druhé světové válce rozhodli pro vlastní cestu. Proč i za cenu vážné mezinárodní roztržky odmítli respektovat z „velké země" doporučovanou - používal i slovo nařízenou - cestu dle sovětského modelu. Obhajoval, vysvětloval různé zvláštnosti takzvaného samosprávného uspořádání státu, jeho jednotlivých republik, úlohu podnikových rad v závodech a další zvláštnosti institucionálního uspořádání. Tito zdůrazňoval, že ne všude všechno dobře funguje, ale že vše se postupně hodnotí a jsou připraveni i to, co se neosvědčí, měnit. Ale ten systém - ve složitém mnohonárodnostním státě, který jsou lidé ochotni podporovat a přijímají ho za svůj, budou vždy pokládat za základní východisko, jak dále postupovat. Vlastní, národní cestu pokládal prezident Tito za základní princip rozvoje země. Když mě v sedmdesátých letech přijímal jako předsedu federální vlády, taktně připomněl tehdejší rozhovory na toto téma s již bývalým prezidentem Novotným. Bylo to po nešťastném srpnu 1968. Ne vždy člověk zažívá příjemné chvíle. Maršála Tita jsem si vážil. Byla to velká osobnost světové politické scény - éry francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, západoněmeckého kancléře Willyho Brandta a amerického prezidenta Joh-na Fitzgeralda Kennedyho.

56

3. Pohledy Sovětů na tehdejší ČSR V poválečném vývoji se postupně vytvářelo společenství lidově demokratických států. Země se vzájemně poznávaly, sbližovaly, rozvíjely spolupráci. Je pochopitelné, že každou stranu, vedení každého státu zajímaly především vztahy s nejmocnějším členem vznikajícího společenství - se Sovětským svazem. Tak vznikalo i mezi ČSR a Sovětským svazem strategické partnerství, široce rozvinutá spolupráce, což přispívalo k optimálnímu rozvoji naší země. Vztahy se Sovětským svazem stály v celém poválečném vývoji v popředí pozornosti vedení KSČ, vedení státu, země. Když jsem byl povolán v roce 1959 do československé vlády jako ministr zemědělství, setkával jsem se s nejrůznějšími funkcionáři, mimo jiné i s těmi, kteří, ať už pracovali v centru či v krajích, měli čilé kontakty se sovětskými představiteli, funkcionáři na nejrůznější úrovni. A tak jsem měl možnost vidět, jak se utvářejí naše vztahy se sovětskou zemí, co prospívá, co překáží naší spolupráci - všechno informace zásadního významu. To každý politik sledoval a vhodně, v pravý čas reagoval, aby vše příznivě, optimálně probíhalo. Ten vývoj nebyl - již v prvních poválečných letech - vůbec jednoduchý. Československo bylo jediným státem ve střední Evropě -s výjimkou Švýcarska a Lucemburska, kde až do okupace naší země hitlerovským Německem vládl relativně demokratický režim. Nemálo antifašistů z Rakouska a Německa nacházelo ve třicátých letech azyl v Československu. Naše země byla ve srovnání s dalšími lidově demokratickými státy ekonomicky i

57

technologicky nejvyspělejší a měla nejvyšší životní úroveň. Československo figurovalo jako západní výspa nově utvářeného středoevropského a východního společenství. Přestože ve volbách v roce 1946 KSČ s velkou převahou zvítězila, nebyli jsme v očích některých sovětských představitelů dosti odhodlaní a připravení čelit nepřátelské činnosti, jíž jsme v počátcích studené války byli první na ráně při organizování různých provokací a diverzních akcí. A jako by se od nás očekávalo, že se změníme takzvaně k lepšímu, že překonáme - dle jejich názoru ideový, politický liberalismus a skončíme s údajnou přílišnou smířlivostí k politickým protivníkům. „Marně jsem při četných přátelských schůzkách vysvětloval různým sovětským partnerům," říkal Jaromír Dolanský při disputaci s Viliamem Širokým, „že český člověk je trochu ležérní, k odlišným názorům trochu shovívavý, ale umí svůj názor obhájit a bojovat za správnou věc." A dodával: „Já byl často až užvaněný a oni to stále nechápali." - „Máte stále sklony ustupovat a to se vám může vymstít" - to nebyl u sovětských partnerů ojedinělý názor. Originály záznamů rozhovorů našich představitelů v Moskvě v letech 1946-1950 se mi do rukou nedostaly, a ani nevím, zda autentický záznam těch nejdůležitějších jednání týkajících se výše zmíněných názorů vůbec existuje, ale ústní reference některých členů stranického vedení a předúnorové i poúnorové vlády jsem měl možnost vyslechnout. O tom, jak se utvářely vztahy mezi moskevským a pražským stranickým a státním vedením, jsem měl možnost hovořit v druhé polovině padesátých let i se Zdeňkem Fierlingerem, v období druhé světové války velvyslancem v Sovětském svazu,

58

po osvobození Československa prvním předsedou lidově demokratické vlády, posléze předsedou Národního shromáždění. Fierlinger - zkušený politik, diplomat - jezdil na víkendy i na dovolenou do Sezimova Ústí, kde měl v areálu venkovského rekreačního sídla prezidenta republiky Edvarda Beneše skromný domek, imitující jakousi tyrolskou horskou architekturu, poněkud nezapadající do rovinaté jihočeské krajiny u řeky Lužnice. V té době předseda parlamentu byl velice zvídavý, jako dlouholetý diplomat toho o životě prostého člověka moc nevěděl a s oblibou navštěvoval vesnice a závody okolo husitského Tábora. A byl rád - tehdy jsem působil v Českých Budějovicích - když jsem ho při těch většinou sobotních návštěvách doprovázel. Když jsme po návratu do jeho vilky chvíli poseděli - ne popili, předseda byl zarputilý abstinent -, sám se vždy rozhovořil o svém diplomatickém působení v Paříži a zvláště v Moskvě. Ne vše, co poznal ve „velké zemi", se dle jeho názorů pro nás hodilo, ne vše, co tam poznal, chválil. Fierlinger zdůrazňoval, že v sovětském vedení každý vyjadřoval pevné, ustálené představy o společenském uspořádání. Když uváděl, že ne vše, co se uplatnilo v zemi sovětů, by pro nás bylo vhodné, nesetkával se u sovětských představitelů s porozuměním, ale naopak s pochybnostmi, až s nedůvěrou. Jak jsem se později dozvěděl, předseda parlamentu měl začátkem padesátých let kritické připomínky k návrhu na pozvání sovětských poradců jak do ministerstva vnitra, tak do ostatních centrálních orgánů. Doslova řekl: aby nás to jednou nemrzelo. Když se ve stranickém vedení v roce 1952 diskutovalo o přípravě politických procesů, vyslovil pochybnosti o

59

navrhovaných hrdelních trestech. Zajímalo mě, jak se utvářely československo-sovětské vztahy za války a poté. Zdeněk Fierlinger vyprávěl, že prezident Beneš jak v roce 1943 při podpisu československo-sovětské smlouvy o přátelství a vzájemné spolupráci, tak při moskevském jednání na nejvyšší úrovni začátkem roku 1945 požíval u sovětských představitelů, včetně Stalina, respekt a úctu. Stalin a Molotov vedli s prezidentem důvěrné rozhovory o všech klíčových otázkách poválečného uspořádání. O některých se Fierlinger dozvídal jako předseda vlády od Edvarda Beneše teprve po návratu do vlasti. Za neobyčejnou důvěru k prezidentovi i k naší zemi považoval prohlášení Stalina, že Sovětská armáda po osvobození ČSR v krátké době opustí naši zemi. To se skutečně stalo. Pouze z Československa a z Jugoslávie Sovětská armáda bezprostředně po válce odešla, zatímco v ostatních zemích zůstaly trvale rozmístěny určité vojenské kontingenty. To bylo v té době významné rozhodnutí - přijaté Stalinem na výslovné přání prezidenta Edvarda Beneše. Vše odpovídá předchozímu tvrzení, že v Moskvě existovaly stále určité pochybnosti, zda ti Čechoslováci obstojí v té době ve stále sílícím protivenství Západu vůči lidově demokratickému Československu. A to ovlivňovalo - nelze posoudit, zda převažovalo či jen doplňovalo - přijetí řady závažných opatření v roce 1948 a letech bezprostředně následujících, jak se o nich rozhodovalo v našem stranickém vedení. V této souvislosti si vzpomínám na výrok nezapomenutelného premiéra, předsedy rady ministrů SSSR Alexeje Kosygina, když mně při své poslední návštěvě ČSR během procházky v tatranské dolině na východním Slovensku řekl: „Víš, předsedo, Osudy

60

dobrého vojáka Švejka je u nás v Sovětském svazu velice oblíbená kniha. Kdekdo ji četl. Ale vám Čechoslovákům ten Švejk moc neprospívá. Někdy vás tak trochu srovnávají. Ze všeho si prý děláte legraci - nedovedete s patřičnou rozhodností hájit svůj názor a často ustoupíte." Zřejmě to byl Alexejův dávný názor, neboť již v prosinci roku 1968 to povídal Oldovi Černíkovi, který pobýval jako předseda vlády asi deset dní na osobní pozvání na Kosyginově dače u Moskvy. Docházím k názoru, že dobrý voják Švejk našeho českého člověka jako by vtipně vykreslil, ale politici v jedné zemi si jej nevhodně vysvětlovali. S nadsázkou lze říci: on to Švejk řekl česky - a do ruštiny to „nevhodně" přeložili. I z jiných zdrojů bylo možné zaznamenat podobné názory, v sovětském vedení dosti rozšířené, které v období před únorem 1948 a možná i v dalších vyhrocených situacích - například v roce 1968 - mohly ovlivnit přijetí závažných rozhodnutí týkajících se naší země. Logická úvaha i následná faktická opatření vedou k závěru, že vedení strany - přesněji řečeno jeho část, zřejmě i kvůli pochybnostem sovětské strany, zda jsme odhodláni čelit politické opozici a nesporně sílící nepřátelské činnosti, přijímalo některá politicky neuvážená, radikální, levičácká rozhodnutí. Tak se zformovala silná skupina radikálů vedená Rudolfem Slánským spolu s řadou vedoucích funkcionářů tehdejšího aparátu ÚV KSČ a v té době již velice vlivným Alexejem Čepičkou, tehdejším ministrem spravedlnosti a od dubna 1950 ministrem národní obrany. Vztahy k Sovětskému svazu v období po druhé světové válce utvářela historická fakta. Sovětský svaz byl rozhodující osvobo-

61

ditel Československa z otroctví nacismu, jehož jedním z cílů byla likvidace českého národa a vystěhování jeho zbytků kamsi na Sibiř. Sto čtyřicet tisíc sovětských vojáků zaplatilo svými životy za naše osvobození. Sovětský svaz se stal naším hlavním ekonomickým partnerem po druhé světové válce. Dodával nám za výhodných podmínek energetické a další suroviny a byl hlavním odběratelem naší široce strukturálně založené strojírenské produkce. Bohužel traumatem v našich vztazích se stal vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následné nekompetentní konzervativní zásahy do vnitřní politiky našeho státu.

62

4. Únor 1948 O puči, násilném převratu v únoru 1948, se můžeme dočíst, výklad o únorových událostech si můžeme vyslechnout od některých novinářů, ba i historiků. Často se nezabývají podrobnějším rozborem politického vývoje, analýzou společenského pohybu v závěru roku 1947 a v prvních měsících roku 1948. Nedávno jsem dokonce vyslechl v České televizi „hluboké" myšlenky jednoho údajně předního televizního komentátora. Patnáctý březen 1939 a únor 1948 vylíčil jako historické události s obdobnými důsledky. Zřejmě dle tohoto „vzdělaného" také-novináře měli komunisté - obdobně jako nacisté - v programu likvidaci a vystěhování českého národa z jeho historické vlasti. Základní otázka začátkem roku 1948 zněla: Došlo ke změnám v politické situaci během dvaceti měsíců, které uplynuly od voleb v roce 1946? Když koncipuji program vlády na dané období, musím se přece zabývat klíčovým problémem - jakou mám oporu u občanů, u voličů, ve společnosti. Ve volbách v roce 1946 zaznamenala KSČ výrazný úspěch. Spolu s levicí získala v parlamentu většinu. Průzkumy, které krajské orgány KSČ organizovaly závěrem roku 1947, tedy dva měsíce před únorem, v jednotlivých krajích ukazovaly, že mimo hlavního města se politické rozložení voličů téměř nezměnilo. Většina voličstva se ztotožňovala s programem KSČ a sociální demokracie. Vyjadřovala nesouhlas s jakýmkoliv návratem před rok 1938, tedy do období první republiky - země s vysokou nezaměstnaností, neřešených národnostních rozporů, země

63

zrazené v době Mnichova tehdy hlavními spojenci Anglií a Francií. Vyhrocené rozpory ve vládní koalici začátkem roku 1948 veřejnost chápala jako snahu, záměr pravicových sil vrátit vývoj k předmnichovským poměrům. Tedy nejen vládní většina, ale i potencionální voličská většina odmítala pravicí vysněný politický návrat do minulých desetiletí. Ale rozborem politické situace se pravice buď vůbec nezabývala, nebo dospěla k jiným, pro ně příznivějším, ale falešným závěrům, neboť prokázala totální neschopnost zorganizovat pád vlády. Vyvolala demisi ve chvíli, kdy neměla pro zamýšlenou porážku vlády v kabinetu prostou většinu. Takto ze strany vládní pravice zpackaný manévr ukazuje i na profesionální neschopnost tehdejších odstupujících ministrů. Rekonstrukce vlády v únoru 1948 proběhla plně v souladu s ústavou. Návrat k předmnichovské republice se v únoru 1948 nekonal. Zvláštní posouzení vyžaduje období po únoru 1948. Úspěch a vítězství někdy vyvolávají pocity přílišného sebevědomí a přichází přesvědčení, že si vítěz může dovolit cokoliv, tedy i dříve nemyslitelné. Přesně to se stalo po únoru 1948 v Československu. To jsme způsobili my sami, komunisté přesněji řečeno vedení strany v centru a dle pokynů z ústředí v krajích a okresech. Politické vítězství, opřené o širokou podporu veřejnosti, představovalo veliký závazek. Československé buržoazii byl sice vystaven účet za všechny sociální konflikty první republiky, Mnichov i okupaci, ale zároveň nastoupilo všeobecné očekávání pokroku v celkovém životě společnosti a neúprosné srovnávání celkového rozvoje, především životní úrovně, se sousedními, zvláště západními státy, v té době dotovanými rozsáhlou pomocí

64

plynoucí z Marshallova plánu. Právě ekonomický rozvoj v západních evropských zemích v závěru padesátých let probíhal rychleji a tato skutečnost v následujících desetiletích výrazně ovlivňovala politický vývoj v naší zemi. Při snaze dopracovat se poznání, jak se utvářela politika stranického vedení v závěru čtyřicátých a začátkem padesátých let, jaké faktory ji ovlivňovaly, vycházím z četných rozhovorů s různými stranickými a vládními činiteli. Měl jsem zřejmě štěstí jinak si to nedovedu vysvětlit -, že se většina rozhovorů odehrávala s těmi, kteří racionálně, s přesvědčivými argumenty a často i s upřímnou sebekritikou hodnotili uplynulý vývoj. S plnou otevřeností, neskrývaně sebekriticky přiznávali politické chyby a osobně se s nimi identifikovali. Jedním z členů stranického vedení (ministr prvních poválečných vlád), který mě jako mladého, neokoukaného ministra zasvěcoval do některých politických události ve čtyřicátých a padesátých letech, byl ministr financí Julius Ďuriš. Byl to jeden z předválečných komunistických funkcionářů, od začátku svého působení v Praze známý svým kritickým postojem k té politické praxi, kdy člověk je vyřazen z rozhodování tam, kde jeho účast je potřebná, nezastupitelná. Neustále zdůrazňoval, že politiku nelze dělat bez lidí, bez voličů. Často při našich setkáních neopomněl podotknout, že nešťastné znárodnění drobného podnikání nás velmi poškodilo. To nemělo spatřit světlo světa. A sám se sebekriticky zabýval svou spoluodpovědností za svá stanoviska v době politických procesů v padesátých letech. V jeho případě šlo zvláště o jeho souhlas s obviněním G. Husáka a dalších představitelů z buržoazního nacionalizmu. Pochopitelně jsem hovořil ve své mnohaleté stranické i vládní

65

praxi také s těmi, kteří odmítali cokoliv kritického, chybného v uplynulém vývoji připustit. Naopak takové názory pokládali za ideově chybné, škodlivé, nemarxistické, protistranické. Co je na reálném, pravdivém, kritickém myšlení nemarxistické - to mně ani po mnohaletém přemýšlení nedošlo. Vycházeje z těchto rozhovorů, informací o vývoji před únorem a zvláště po únoru roku 1948, dospívám k logickému závěru, že ve vedení strany převážily v té době radikální názory, jejichž zastánci jako by chtěli především Moskvě a dalším členům společenství dokazovat, že se v Československu dovedeme vypořádat s protivníkem - s domnělými i skutečnými nepřáteli režimu. V té době, tedy po únoru 1948, si vedení strany nutně položilo základní otázku: Zachováme stávající volební systém, daný systém politických stran, či přistoupíme ke změně? Bylo vhodné přistoupit ke sloučení se sociální demokracií? Co se svobodou tisku? Jak se zachovat k politickým představitelům stran, které v únoru utrpěly politickou porážku? Vedení strany na všechny tyto otázky dalo jednoznačnou odpověď: zvolilo jediné řešení - krajní, radikální. O způsobu reálného koaličního vládnutí v centru, v krajích, okresech, obcích se již vůbec neuvažovalo. A to i přesto, že v této zemi s demokratickou tradicí nic vhodnějšího nebylo k dispozici. K nastolení politiky krajních, omezujících, zakazujících opatření ve výše zmíněných oblastech došlo ze dne na den. Většina společnosti tato radikální opatření nepřijala. Ve stranických orgánech a organizacích vedl nastoupený kurz k radikalizaci menšiny. Převládalo všeobecně vyhlašované heslo: strana má vše v

66

rukou, vše je pod kontrolou. Nebyla to strana, nýbrž menšina ve straně, část, která se pod vlivem radikální konzervativní skupiny v centru vytvořila v krajích a okresech. A politika, která nemá podporu většiny, vyvolává pochybnosti a nakonec odpor. To se přihodilo v Československu v padesátých letech. K tomu se přidaly mocenské zásahy části bezpečnostního aparátu, který se v té době vymkl jakékoliv kontrole. V závěru čtyřicátých let se v bezpečnostní centrále přijala koncepce boje proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli. Za potenciální nepřátele byli pokládáni všichni ti, kteří se kdykoliv ocitli na Západě, tedy i vojáci, letci, španělští interbrigadisté, nejrůznější emigranti a imigranti. V této atmosféře se rodila takzvaná koncepce politických procesů v lidově demokratických zemích. A když stranické vedení v jednotlivých státech podlehlo tlaku oficiálních orgánů Sovětského svazu a připustilo zorganizování těchto represivních provokací, což se událo hlavně v Bulharsku, Maďarsku a Československu, byly dovršeny závažné chyby, se kterými se naše strana v dalších třech desetiletích nedokázala dost energicky a včas vypořádat. Stranické vedení při střetu s pravicí - a únor takovým střetnutím byl - opustilo původně uvažovaný způsob kvalitního vládnutí v nejbližší budoucnosti, čímž nesplnilo svou úlohu v této historické etapě. Logická úvaha zněla: jsme schopni jako samostatná strana v normálním demokratickém střetnutí získat parlamentní většinu? Odpověď byla jasná. V roce 1946, v neopakovatelné atmosféře osvobození od fašizmu, jsme v českých zemích získali čtyřicet dva procent hlasů. Jen v koalici s levicí jsme měli většinu. Střednědobá úvaha po únoru 1948 zněla: budoucnost v této zemi patří koaličnímu vládnutí. Jiná varianta neexistuje.

67

Je pochopitelné, že v době února ani v dalších letech nebylo možné ignorovat různé „moskevské rady a pohledy", které znamenaly rozhodující zásahy do naší politiky. Dostupné informace svědčí o tom, že komplex represivních opatření vycházel někdy i z naší iniciativy, že radikální křídlo představované Rudolfem Slánským v poúnorové vítězné atmosféře prosazovalo vše a ve vedení nenarazilo na potřebný odpor. Údajně právě tehdy se s R. Slánským velice sblížil Alexej Čepička, stoupenec radikálního kurzu, zeť Klementa Gottwalda. Nesporná Gottwaldova autorita nyní zaštiťovala veškerou činnost radikálů. Tím nechci tvrdit, že Gottwald o ničem nevěděl a nic neschvaloval. Nakonec jeho podpisy jako prezidenta republiky vidíme na zamítnutých žádostech o milost k smrti odsouzených. Vážný zdravotní stav Klementa Gottwalda zneužívali někteří Berijou vyslaní sovětští poradci k nebývalému psychickému nátlaku na prvního muže ve státě, kromě toho jeho pracovní absence umožňovala Rudolfu Slánskému, Alexeji Čepičkovi, Václavu Kopeckému a dalším veškerou svou činnost podřídit přáním tehdejšího stalinského moskevského vedení. K nim patřil i Viliam Široký, tehdy místopředseda vlády, který se mimo jiné podílel i na přípravě procesu s tzv. buržoazními nacionalisty v čele s Gustávem Husákem a Lacem Novomeským. Skutečnost, že ve straně většina nesouhlasí nebo má pochybnosti, se nebrala v úvahu. Známé „vítěz bere vše" se uplatnilo i zde. Nikoho zřejmě nenapadlo uvažovat nad tím, jak často v historii toto heslo vítěze zradilo. Když jsem si všemožně snažil ozřejmit a pochopit situaci, celkovou atmosféru při rozhodování v poúnorových dnech, vždy jsem se setkal s obdobnou odpovědí: návrhy byly předloženy s autoritativním doporučením předsedy, který z důvodu nemoci byl často nepřítomný, a vždy s doprovodným konstatováním, že

68

proběhly konzultace se sovětskými přáteli. Prostě žádoucí, vlastní, široce pojatá vize, jak si v Československu představujeme budoucnost, nebyla v této době již předmětem jednání nejvyšších stranických představitelů. A bez této představy jsme se v dalších desetiletích pohybovali v omezeném prostoru, který jsme si vytvořili poúnorovými restrikcemi a následnou negativní reakcí většiny společnosti. V roce 1949 se přijalo rozhodnutí o znárodnění soukromých živností, provozoven, řemeslníků maloobchodních prodejen, velkých bytových domů i menších nemovitostí. Tento krok širokého společenského dopadu nelze vůbec racionálně zdůvodnit, natož politicky pochopit. To byl masový zásah do života více jak jednoho milionu občanů, podnikajících soukromě v oblasti veškerých služeb obyvatelstva, soukromých vlastníků nejen velkých bytových domů, ale i malých vilek a nemovitostí. Tím jsme zasáhli do života nemalé části společnosti, občanů, kteří svou prací, soukromým podnikáním uspokojovali potřeby společnosti a zároveň životní úroveň své rodiny. Tímto širokým znárodněním vznikla situace, kterou bylo třeba systémově zvládnout. Záhy se poznalo, že to prakticky systémově zvládnout nejde. Nově vytvářené komunální podniky, bytové podniky nemohly nahradit osobní iniciativu v podnikání soukromníků - privátní služby v nejrůznějších místech a rozmanité struktuře v ČSR dlouhodobě zavedené a fungující ke spokojenosti spotřebitelů, zákazníků. Následná halasně proklamovaná a soustavně po celá léta opakovaná kritika vlády a potažmo národních výborů, že problémy v oblasti uspokojování potřeb obyvatelstva úspěšně neřeší, jen dokazují, že stranické vedení nechce přiznat absolutní chybu ze začátku

69

padesátých let. Zároveň je třeba konstatovat, že znárodnění drobných podnikatelů a vlastníků bylo provedeno bez odpovídající náhrady. Tímto téměř stoprocentním aktem znárodnění drobného podnikání dosáhlo Československo nežádoucího primátu ve společenství lidově demokratických států. Po vzoru „velké země" se znárodnilo vše, v zemědělství byla větší část združstevněna. Dělat chyby je lidské, ale naprosto nepřijatelné je po prozření nepřiznat, že k chybám došlo, a nenapravit je. A tak jsme dále při znárodňování živnostníků argumentovali tím, že právě znárodněním odstraníme korupci, různé šmeliny a malverzace. Je ovšem všeobecně známou skutečností, že největší zbohatlíci a podvodníci se objevovali v řadách zaměstnanců znárodněných živností, zvláště v národním podniku Masna, Zelenina a ovoce a známém podniku RaJ. Nebylo to jen důsledkem nerovnováhy na trhu, ale živnou půdu pro to vytvářelo centrální administrativní řízení těch velkých molochů, nově vytvořených organizací. V souvislosti se znárodněním vzpomínám na reakci mých spolupracovníků v Českých Budějovicích, tehdejšího vedoucího tajemníka KV KSČ Josefa Palečka a jeho zástupce Bohumila Šimona, později člena předsednictva ÚV, vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze. Bohouš na adresu těch znárodňovacích „dekretů" pravil: „To tam v Praze zase někdo trefil pudla." A Paleček dodal: „Kdyby pudla, ale to zasáhlo samu podstatu našeho programu, připravilo nás to o důvěru možná milionů našich občanů. Zažil jsem ve straně před válkou i po válce různé kiksy, ale tohle nemá obdoby." Josef Paleček v Praze varoval i ve stranické centrále před důsledky tohoto

70

nešťastného rozhodnutí. Bohužel bez příslušné pozitivní odezvy. Drobné podnikání, místní služby - to prostě nesnese jakékoliv centrální, nota bene administrativní řízení. Jediné v racionální míře uplatněné východisko představuje družstevnictví. To mělo - a v Košickém vládním programu to obsaženo bylo - vytvořit vedle soukromého sektoru konkurenční prostředí v oblasti drobného podnikání. V této souvislosti je třeba pozitivně ocenit činnost tehdy vytvářených výrobních a spotřebních družstev. Zároveň ale musíme konstatovat, že plnohodnotné družstvo má být složeno ze skutečných pravomocných členů, spoluvlastníků, kteří jsou materiálně zainteresováni na chodu družstva, tedy finančně motivováni na jeho výsledcích. A právě to většině našich spotřebních a výrobních družstev chybělo. Takový systém nastaven prostě nebyl. Všechny pokusy v sedmdesátých a osmdesátých letech o nápravu historické chyby skončily nezdarem. Když se ve vládě přijalo rozhodnutí, že je možno udělovat licence, povolení k soukromému podnikání a ve vhodných případech vracet nemovitosti, v okresech i městech to narazilo na odpor. V diskuzi s funkcionáři jsem slýchal: „Předsedo, to chceš, aby my, co jsme znárodňovali, jsme to zase vraceli zpátky?" A tak se nic nezměnilo. Zřejmě to vyžadovalo výměnu lidí ve stranických orgánech shora dolů, zvláště ve stranickém aparátu. Ale to se nekonalo. Znárodnění drobného podnikání, tento strategicky chybný krok byl dílem radikální skupiny ve vedení a měl ukázat všem pochybovačům, zvláště ze zahraničí, že v Československu se

71

dokážeme vypořádat s kapitálem, s buržoazním protivníkem. My jsme se ovšem nevypořádali s kapitálem, ale s drobnými podnikateli, živnostníky, tedy s našimi potenciálními spojenci. Zřejmě tito živnostníci, majitelé drobných realit, byli pokládáni za představitele kapitálu v Československu. V politice je vždy nejdůležitější sledovat, jak se přijatá opatření odrazí v životě těch, jichž se bezprostředně dotknou. Můj kamarád, spolužák, se kterým jsem osm let jezdil motoráčkem ČSD do třeboňského gymnázia, se jako syn majitele obchodu s ovocem a zeleninou dočkal také onoho znárodnění. Dům převzal komunální podnik, obchod zanikl. Další můj známý, Zdeněk z tehdejšího Mezimostí, syn truhláře, se dožil téhož. Malý domek s truhlářskou dílnou pana Nováka po znárodnění „rozšířil bohatství státu" a zchátral. Před znárodněním bylo v Mezimostí k dostání čerstvé ovoce a zelenina, neboť soukromý živnostník pan Paluska v časných ranních hodinách přivážel čerstvé zboží od pěstitelů. I truhláři bývali k dispozici. Po znárodnění se těchto služeb, tohoto „zboží" občan složitě domáhal a často se ho ani nedočkal. Řízení nově vytvořených komunálních a dalších podniků nemohlo nahradit pracovní iniciativu nerozlučně spojenou se soukromým podnikáním. V té poúnorové době je třeba kriticky posoudit i další neuvážená opatření. Proč vlastně byly v tu dobu vytvářeny PTP vojenské útvary? Argumenty, že šlo o nepřátelské živly tzv. buržoazního původu, které je třeba izolovat, nelze vůbec brát vážně. A jestliže, jak se tehdy také argumentovalo, potřebovalo národní hospodářství pracovní síly na různé stavby, pak se toho dalo dosáhnout jinými opatřeními, např. mzdovým a sociálním zvýhodněním.

72

Dělo se to bohužel v období, kdy ve vedení strany nebylo vše v pořádku. Vzhledem k absenci nemocného předsedy strany se moci ve státě postupně zmocňovala skupina radikálů, v jejímž čele stál Rudolf Slánský s nejužším okruhem spolupracovníků. KSČ je jedinou stranou a ČSR jedinou zemí, kde byl popraven generální tajemník vládnoucí strany a spolu s ním nejvyšší straničtí a vládní představitelé, většinou židovského původu. Historie vypovídá o nebezpečí propojení politiky a bezpečnostního aparátu. Jak se bezpečnost vymkne legální efektivní kontrole, jakmile si ji naopak politici snaží podmanit, využít či spíše zneužít k vlastním cílům, už není možné se v tom orientovat. Ve státě nastupuje nekonsolidovaný režim, v němž je dovoleno vše. I organizované politické procesy, včetně některých nezákonností, měly dokreslit, v jak vážném ohrožení se naše země ocitla, a zároveň dokazovat, jak se s nepřáteli umíme vypořádat. Nezapomínám, že v poválečném období čtyřicátých a padesátých let diskriminační opatření vůči ČSR zasahovala všechny oblasti státního a hospodářského života. Západní rozvědné služby se svým rozsáhlým arzenálem organizovaly nepřátelské akce a provokace proti naší zemi. Není sporu o tom, že Československo bylo ze všech lidově demokratických států hlavním terčem nepřátelských rozvědek. Ale s tím jsme se měli vypořádat normálními zákonnými prostředky. Snad nám na mnohé dá budoucnost přesvědčivé odpovědi. Zatím čteme nebo posloucháme cosi, co snad ani za historické poznání považovat nelze. Jednostranné ideologické zabarvení historických fakt nesvědčí o profesionalitě příslušných historiků. Snad se dopracují k objektivnímu pohledu či nastoupí jiní. Věda

73

prostě nesnáší hysterii. Nebyly totiž jen omyly, chyby a nezákonnosti, byly významné úspěchy v hospodářském rozvoji a v utváření spravedlivé společnosti.

74

5. Rok 1957 - období po XX. sjezdu KSSS V roce 1957 jsem byl zvolen vedoucím tajemníkem krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích. Bylo to právě v období po XX. sjezdu KSSS, kde tehdejší první tajemník ÚV KSSS Nikita S. Chruščov přednesl známý projev o nezákonnostech v období kultu osobnosti J. V. Stalina. XX. sjezd v roce 1956 jednal nejen o závažných nezákonnostech v SSSR, ale výrazně naznačil, že daný stav v oblasti politiky, ekonomiky i vědy je třeba podrobit kritické analýze a promyslet racionální systémové změny. Zveřejněné dokumenty vzbudily u členů strany a části občanů očekávání, že i u nás se rozvine diskuze, při níž se posoudí dosavadní vývoj v naší zemi. Otevřené diskuze nejen ve straně - zde především - se domáhali členové strany v padesátých letech stále naléhavěji. Svolávané schůze byly velmi kritické, přičemž kritika směřovala k vedení v okrese, kraji a zvláště v Praze. Vedení strany daný vývoj zaskočil. Po dlouhých odkladech svolané plénum ÚV neuváženě konstatovalo, že není důvod u nás něco podstatného měnit. Na řadu kritických připomínek nezazněla žádná srozumitelná odpověď, na vyslovované pochybnosti se nereagovalo, nepřesvědčivá byla v podstatě nic nevysvětlující sebekritika vedení. A že bylo co vysvětlovat, i z hlediska konkrétní odpovědnosti jednotlivých funkcionářů od okresu až po centrum. Od únorových událostí se nakupilo mnoho problémů, které vyžadovaly nejen seriózní objasnění, ale i řešení. Jen referát místopředsedy vlády J. Dolanského o ekonomických otázkách obsahoval kritický pohled na zaváděnou soustavu

75

administrativně direktivního řízení. Ale to nemohlo ovlivnit základní záměr pléna ÚV KSČ - pokud možno nic neměnit, v Československu pro to prý není důvod. Vedení strany sledovalo jediné - obhájit dosavadní politický kurz. Nezákonnosti, k nimž došlo, se prý napraví. Bohužel plénum ÚV nevyužilo ten nejvhodnější okamžik k přehodnocení některých opatření přijatých po únoru 1948 a mimo jiné se pokusit - uznávám, že to nebylo snadné zvláště po maďarských událostech - o návrat k původně uvažované strategii československé cesty k sociálně spravedlivě společnosti. Vedení strany jako by se obávalo vznesené kritiky. Místo odpovědí, kvalifikovaného vysvětlení, nápravy zjištěných chyb a přiznání personální odpovědnosti dochází k neuváženému kroku, který - i když to ode mě zní příliš příkře - lze pokládat za odplatu. Zvláště ve stranických organizacích v ústředních, státních institucích a na vysokých školách byly po XX. sjezdu přijaty kritické závěry k současné politice strany, jejímu vedení a k jednotlivým představitelům především v souvislosti s nezákonnostmi v politických procesech. Vedení bohužel reagovalo organizováním politických prověrek pracovníků ministerstev a ústředních orgánů. A stovky často klíčových pracovníků byly ze svých postů „odejity". Strana z této situace nenašla optimální východisko. Po pravdě řečeno úzká, ale bohužel rozhodující skupina ve vedení ho ani nehledala. Východisko pochopitelně existovalo, ať už po XX. sjezdu KSSS či v šedesátých letech. Vždy bylo spojeno se zásadními personálními změnami. Rok 1968 personální změny přinesl. Po srpnu ovšem v nežádoucím politickém gardu. Vliv Moskvy se nesmírně posílil, reformám nebylo přáno. Přesto

76

nové vedení v čele s Gustávem Husákem a Oldřichem Černíkem mělo v popisu práce provést určité reformní kroky. Tento kurz se ale netěšil podpoře většiny členů předsednictva ÚV, které G. Husák na doporučení zvenčí do těchto funkcí přijal. Věřil, že situaci zvládne, a to byl jeho zásadní omyl. Nezvládl - naopak se musel podrobit existující konzervativní většině. XX. sjezd přinesl většině členů strany závažná a neočekávaná, až překvapivá poznání. Mnohé z nás informoval, že v SSSR nebylo a není všechno v pořádku. Upozornil na to, kde v ústavě i ve stranických dokumentech zakotvené demokratické principy vládnutí, jednání a rozhodování nejsou dodržovány, varoval před tím, co všechno se může odehrát v zemi a ve straně, kde jsou porušovány zákony. Jedna část strany i veřejnosti pokládala vše za překonanou, byť velice závažnou politickou historii, a argumentovala tím, že SSSR byl před druhou světovou válkou i po ní v neustálém ohrožení a sovětské orgány čelily náporu nepřátelských rozvědek, které se snažily rozvrátit nově se rodící socialistický stát. Menší část strany se s touto situací vypořádala jednoduše: Chruščov neměl nic podobného zveřejnit. Tím prý poškodil nejen pověst SSSR, ale zájem pokrokového hnutí na celém světě. Podstatná část strany i veřejnosti si kladla mnohé otázky. Vznikaly pochybnosti o tom, co se v SSSR odehrálo a jak to vlastně se situací v této zemi, jíž jsme vděční za osvobození naší země od fašizmu, dnes vypadá. Z toho vyplývala závěrečná otázka - v čem a zda vůbec nám může být tato země vzorem? Můj vytrvalý oponent a odpůrce přijal názor (dosud ho zastává), že vše špatné v komunistickém hnutí ve světě i v naší straně vzniklo zásluhou - jak říká - kukuřičného Nikity. Můj principiální

77

kritik, odvolávající se na prohlášení čínských představitelů, kteří Chruščovův referát odmítli, očekával, že nové brežněvské vedení učiní totéž. Toho se však nedočkal. Brežněv nic nepotvrdil ani neodmítl a k problému mlčel. I to je varianta, většinou nejhorší ze všech špatných. Konzervativní pojetí politiky i za Brežněvovy éry pokračovalo. Vůdcové zklamali, nadějné myšlenky sociálně spravedlivé společnosti nedovedli uvést v život. Nikdo jiný na světě neměl tak nadějnou společenskou koncepci a program jako pokrokové hnutí po druhé světové válce. Od některých našich současných představitelů se můžeme doslechnout, že bývalý systém se musel logicky zhroutit, že to vyplývalo ze samé jeho podstaty. Přání otcem myšlenky. Překvapuje mě, že se mohou snížit k takové banalitě. Systém se ve svých základech, racionálních principech nezhroutil. Porážku utrpěla jeho dogmaticky realizovaná, hrubě zkreslená koncepce. Budovat nový řád vyžaduje krok za krokem trpělivě analyzovat vývoj ve společnosti a zavádět reformy v těch oblastech, kde se očekávaných pozitiv nedosahuje. Je to soustavný zápas starého s novým, dogmatického pojetí s tvůrčím myšlením. Vyžaduje to odvážně a včas přiznat, co se neosvědčilo, kde jsme se dopustili chyby. Toto pojetí budování nového společenského řádu vůdci v jednotlivých zemích nezvládli. Jakékoliv zásadní reformní návrhy byly soustavně odmítány. V tom spočívá podstata politické porážky socialistického společenství v uplynulém 20. století. Ani konzervativní vůdci, ani reformátoři své historické poslání nezvládli. Socialistické ideje jsou nerozlučným komplexem, který je třeba uvádět v život ve svém celku. Preferování pouze silových prvků, opomíjení zájmů většiny

78

společnosti vede k pasivitě - a neúspěch se logicky dostaví. Dnes se vedou intelektuálně zajímavé debaty o tom, kdy - zda se v blízké či vzdálenější budoucnosti v kontinentálním či širším měřítku vytvoří situace, která umožní či naléhavě bude vyžadovat uplatnění různých variant tzv. třetí cesty, tedy koncepcí korigovaných zkušenostmi z 20. století. Ne přežilý, rozpory a konflikty vyvolávající kapitalismus - ne dogmatické pojetí socialistické společnosti. Nová řešení vedoucí k sociálně spravedlivé společnosti mohou poskytnout „šance všem". Toto univerzální cílové heslo vyvolává u některých reálně uvažujících politologů - a nejen u nich - pochybovačné úsměvy. Jiná vize se však dosud nezrodila a boj i trápení lidstva tak pokračuje. Zastaralý model kapitalismu zesiluje sociální rozpory, konflikty ve společnosti. Bohužel, tuto orientaci si zvolilo i nové vedení naší země.

79

6. Ministrem zemědělství V lednu 1959 - ne úplně vyrovnán s reakcí na původně nadějně se rozvíjející vnitrostranickou diskuzi po XX. sjezdu KSSS, mi telefonoval první tajemník Antonín Novotný a žádal mě, abych druhý den přijel do Prahy, že se mnou chce projednat důležitou otázku. Věřím, že se dohodneme, zdůraznil. A tak jsem se ocitl v oválné pracovně prvního tajemníka ÚV v budově dnešní Komerční banky v ulici Na Příkopech. Po srdečném přivítání přistoupil ihned k věci. Navrhl mi, abych převzal jako ministr odpovědnost za ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Dle jeho slov dosavadní ministr Bakula úkoly nezvládá a změna je nutná. Argumentoval jsem, že pro tento rezort nemám příslušné vzdělání. I další mé námitky Novotný odmítl s poukazem, že mě zná, dlouhodobě mě sleduje, několikrát se mnou osobně rozebíral situaci v jižních Čechách a je přesvědčen, že funkci ve složitém rezortu zvládnu. O existujících problémech v zemědělství se nezmínil. Považoval jsem za vhodné prvnímu tajemníkovi sdělit mé poznání z desetileté praxe na jihu Čech, totiž že v zemědělství jsou nedořešené vážné systémové problémy. Jinak si nelze vysvětlit, proč JZD složené z dosud samostatných úspěšně hospodařících rolníků, kteří opravdu dobrovolně vstoupili do družstva, hospodaří se ztrátou. Rentabilita jednotlivých produktů je prostě minusová. Novotný, ne příliš přesvědčený, patrně ze slušnosti tehdy neodporoval. Poněkud jsem ho zaskočil, když na jeho otázku, jaká je situace v kraji, jsem odpověděl, že členové strany kritizují postup ÚV v

80

souvislosti s probíhající diskuzí po XX. sjezdu. Novotný reagoval: „Budeš členem sekretariátu ÚV, seznámíš se se vším, co nás vedlo k potvrzení nastoupeného kurzu." A bylo vymalováno. Rozhovor skončil s tím, že se v pondělí sejdeme na Hradě. Sekretářka mi sdělila, že v pondělí v deset hodin se mám dostavit do kanceláře předsedy vlády Viliama Širokého. Celý vykulený jsem odjížděl z pražského smogu kolem Thomayerovy nemocnice do slunných jižních Čech a přemítal jsem, co jsem komu udělal, že mě poctili ministerským postem, a to v rezortu, kde se ministr obvykle dočká jen prvních Vánoc. Co tomu předcházelo: v listopadu roku 1958 byla porada vedoucích tajemníků krajských výborů k otázkám zemědělství. Konala se na Hradě, v prostředí pro tento druh porady neobvyklém. Veliký důraz se kladl na pěstování kukuřice. To byla za éry Chruščova tzv. kukuřičná propaganda, která měla své oprávnění, pokud se ovšem uplatňovala selektivně, s přihlédnutím k přírodním podmínkám. V úvodních slovech zazněla na naši adresu, tedy na vedoucí tajemníky z krajů, silná kritika: pěstování kukuřice se nevěnujeme, v JZD a státních statcích převládá konzervativnost a my tomu jen přihlížíme. Vystoupil jsem s tím, že za prvé podporujeme pěstování kukuřice ve výhodných podmínkách, ale ne na Šumavě, a za druhé - nechť centrála zabezpečí dostatek osiva a dostatek techniky, zvláště secích strojů, protože v celém kraji máme jen tři. Vedení porady - přítomní členové předsednictva - se na mé připomínky netvářilo příliš nadšeně. Dodatečně jsem se dozvěděl, že právě po této poradě dospěli k názoru, že Štrougal je vhodný kandidát na post ministra. Takže kritikou ministerstva

81

jsem si „vysloužil" funkci ministra. Zákruty personální politiky jsou opravdu nevyzpytatelné. Cestou do Budějic (jak se v jihočeském žargonu říká) jsem se zastavil ve svém rodišti ve Veselí nad Lužnicí u maminky a zvěstoval jí tu novinu. „Lubku, vždyť tomu zemědělství nerozumíš," reagovala věcně. „To jsem, mami, všechno řekl, ale nebylo to nic platné." V Českých Budějovicích jsem se nestačil ani náležitě rozloučit se svými spolupracovníky. Nastoupil jsem na krajském výboru strany před deseti roky - ihned po promoci na Právnické fakultě. A teď jsem tedy odjížděl, plný nejrůznějších pochybností, do Prahy k předsedovi vlády. Ani já, ani můj šofér jsme nevěděli, kde se v Praze nachází budova předsednictva vlády, takže jsme se poněkud opozdili. Zpoždění narostlo ještě ve vrátnici úřadu, neboť mé sdělení, že jdu k premiérovi, jaksi nezabralo. Musel jsem nejprve navštívit informační kancelář, vyplnit příslušnou žádanku, a tak získat povolení k návštěvě. Komisní vrátný se ještě zdlouhavě spojoval se sekretariátem předsedy, takže jsem se dostavil s patřičným zpožděním. Nic jiného jsem nemohl očekávat - Viliam Široký mě hezky uvítal a zároveň za pozdní příchod zkritizoval. Jak se později ukázalo, byla to ta nejmírnější kritika ze všech následujících. Coby ministr zemědělství jsem toho schytal hodně. Předseda se mnou od začátku mluvil otevřeně: „Nečeká tě jednoduchý úkol, zemědělství je v kritické situaci. V tomto odvětví budeš muset řešit řadu nakupených problémů." Zároveň mi oznámil, že mě jako předseda vlády bude mít na starost. Na Pražském hradě jsem do rukou prezidenta Antonína Novot-

82

ného složil ministerský slib, obdržel dekret a s patřičnými dokumenty vybaven jsem se odebral na ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Oznámil jsem uniformovanému vrátnému, že mám být přijat ministrem Bakulou. „To by mohl říci každý. Vaše jméno, prosím." - „Štrougal," odvětil jsem. Poněkud se pousmál - jmenoval se totiž Strouhal. Jen ten háček a h místo g a byli jsme totální jmenovci. A již s velkou vstřícností a ochotou mě doprovodil k ministrovi. Ministr Michal Bakula mě přivítal slovy: „Chlapče, nebudeš to tady mít lehké, za ty necelé dva roky jsem si tady užil své. Ty situaci v zemědělství znáš, potkávali jsme se na různých schůzích a celostátních poradách, mimo jiné i na té poslední o kukuřici. Já ti nemám co předávat. V trezoru je jen přísně tajný dokument o civilní obraně, abys věděl, co dělat, kdyby vypukla válka. Seznam se s ním." A vzápětí dodal: „Já ho nečetl - tam bych zřejmě nenašel potřebné rady, co s československým zemědělstvím udělat." Michal Bakula byl sympatický člověk. Jako bývalý předseda Krajského národního výboru v Banské Bystrici získal nemalé zkušenosti, byl však poněkud nerozhodný a v aparátu ministerstva byl hodnocen jako hodný člověk, hodný ministr. Státní aparát - zvláště v centrále - toť zvláštní kategorie, skupina lidí s osobitou mentalitou a zvyklostmi. Aparát zůstává, je poměrně stabilní, ministři se mění - a v rezortu zemědělství nejčastěji. Hodný ministr aparátu vyhovuje - ale k optimálním pracovním výsledkům to nevede. Nastal čas seznámit se s celkovou situací. Nejdříve s náplní práce ministerstva, s jeho strukturou, s prací kolegia. Žádost, s níž jsem se obrátil na vedoucího sekretariátu - „Seznamte mě s

83

postavením a systémem práce ministerstva." -, ho natolik překvapila, že nestačil ve tváři skrýt, co si o mně myslí. Tak blbého ministra nejspíš ještě nepotkal. A to já byl po válce v pořadí již osmý. Jednou s odstupem času jsem mu to připomněl. On to sice odmítl, ale ne moc přesvědčivě. Prvním náměstkem byl Josef Nepomucký Za první republiky poslanec, volební obvod měl v jižních Čechách, často u nás v Mezimostí pobýval i přespával. Mě, tehdy malého kluka, hladil po hlavě a nosil mi bonbony za dobré vysvědčení. Josef, bodrý zemědělec, mi s naprostou otevřeností sdělil zhruba toto: „Chci ti ve všem pomoct, ale dlouho tady nebudu, protože nesouhlasím se zemědělskou politikou, kterou proklamuje strana. Řeknu ti proč. Zemědělská politika je pokračováním chybné zemědělské politiky strany již za první republiky. Zemědělství je ekonomicky podceněné, pohybuje se pod hranicí rentability a to nikdy nikdo nemůže dát dohromady. Pokud se do zemědělství nepřihodí pár miliard, tak to nadále nebude fungovat. A říkám ti, jak to někde prohlásíš, budeš ten nejhorší agrárník, který podléhá vlivu té zaostalé rolnické třídy. Ale nakonec ti nezbude než to otevřeně říkat. Jiné řešení není. Jak dlouho tady vydržíš, to ti nemohu předpovědět." V prvních hodinách mého ministrování jsem si potvrdil svá poznání z jižních Cech, že zaostávání zemědělství není zaviněno rolníky, ale neprofesionalitou těch, kteří rozhodují o systému řízení zemědělského komplexu. Pozdě večer - můj první den na ministerstvu - mě vedoucí úřadu informoval o tom, že příští týden na sjezdu JZD mám přednést hlavní referát. Podklady pro vystoupení ministra jsou údajně připraveny. Už letmý pohled na ten téměř stostránkový

84

materiál ukazoval, s jakou neodpovědností - vedením strany i vlády počínaje - se přistupuje ke svolání celostátního sjezdu JZD. Nový ministr měl několik dní po nástupu hodnotit minulost a připravit, předložit program rozvoje zemědělství na další léta. Ještě v noci jsem zavolal prvního tajemníka, že za tuto situaci nemohu přebrat plnou odpovědnost. Nevím, jak odpovědně zvládnout v rozmezí několika dnů přípravu sjezdu. Novotný sice připustil, že se zřejmě něco zanedbalo, ale poněkud zvýšeným hlasem sdělil, že je to usnesení politbyra a já to musím respektovat. Ještě jsem stačil dodat, že je neodpovědné měnit ministra a přitom ho neinformovat, co ho čeká. Jiné východisko však neexistovalo. Za několik dní a nocí jsem s několika spolupracovníky ty podklady přepracoval. Žádoucí úrovně jsme však nedosáhli. Na tento můj první sjezd JZD nerad vzpomínám. Dlouho jsem si vyčítal, jak jsem ve vládě zahájil svou ministerskou kariéru. Jako pozdější předseda vlády jsem hovořil na dalších čtyřech sjezdech JZD, ale už vždy pečlivě připravený. Po sjezdu JZD jsem rád přijal pozvání ministra financí Júlia Ďuriše. V prvních letech po válce zastával funkci ministra zemědělství. Ďuriš byl náročný vůči partnerům i vůči podřízeným. Po spolupracovnících vyžadoval profesionální zvládnutí svěřené problematiky. Byl to neobyčejně skromný, až asketický muž. To, co dohodl, důsledně splnil a dodržoval slovo. Všem a všude říkal naprosto otevřeně, co si myslí. Domnívám se, že právě tento jeho povahový rys mohl přispět k tomu, že se někomu znelíbil a v roce 1962 odstoupil - či byl odstoupen ze všech funkcí. Po válce patřil ke členům nejužšího stranického vedení. Ministr Ďuriš mě srdečně přivítal, popřál mi úspěch. Měl jsem z

85

rozhovoru dojem, jako by mě trochu litoval, že jsem se do toho nechal uvrtat. Neskrýval přitom své výhrady k zemědělské politice. Marně prý protestoval proti tomu, že se zakládáním jednotných zemědělských družstev se příliš spěchá. Uváděl fakta, že někde vznikají družstva pod nátlakem, jsou pak ztrátová a vyžadují neúměrně vysoké dotace. Není žádný důvod spěchat. „Ale různí radikálové si vymysleli," říkal, „že na počest patnáctého výročí od konce druhé světové války, tedy v roce 1960, má být združstevnění ukončeno." Pokládal to za neuvážené, za hrubou chybu, která v očích občanů diskredituje naši politiku. A vůbec nechápal, jak někdo může organizovat zakládání JZD v nepříznivých přírodních a klimatických podmínkách, například v některých nevhodných podhorských oblastech, jen aby mohli vykázat vysoké procento združstevnění v okrese. Ďuriš vyprávěl, jak podporoval vystoupení Antonína Zápotockého na Klíčovské přehradě a v JZD Stěžery u Hradce Králové, kde kritizoval nesprávné metody při zakládání družstev, např. nátlak na rolníky. Ale ve stranickém vedení prý s obhajobou Zápotockého správného názoru neuspěl. Na závěr této příjemné a pro mě poučné schůzky mě ministr financí dovedl ke svému mohutnému otevřenému trezoru a pravil: „Než navážeme vzájemnou spolupráci, chci tě ujistit, že státní pokladna je prázdná. Má jen na to, co je v plánu. Na rezervy mám jiný trezor, ten nikomu neukazuji. Ale mohu tě ujistit, že je rovněž prázdný." V prvním pololetí roku 1959 v souvislosti s přípravou ročního plánu bilancovala Státní plánovací komise předchozí léta pětiletky. Jak v předsednictvu ÚV strany, tak ve vládě jsem vystoupil se stanoviskem, že v materiálu se zemědělství kritizuje hlava

86

nehlava, ale jediné východisko se nepředkládá. Navrhl jsem, aby do plánu na rok 1960 byly zapracovány finanční dotace zvýšené o 1,3 miliardy Kč. Tajemník ÚV Bruno Köhler tehdy ostře odmítl tento požadavek a prohlásil: „Vidíte, Štrougal je tam čtyři měsíce a už máme zase nového agrárníka." Oponoval jsem: „Jsem ministrem pátý měsíc. Cenné zkušenosti jsem si přinesl z Jihočeského kraje. Jsem přesvědčen - a každý seriózní ekonom vám to potvrdí, že jestli do zemědělské výroby nevložíme dodatečné prostředky, aby převaha produktů dosahovala žádoucí rentability, a jestli nezměníme dnešní stav, kdy výroba řady produktů je ztrátová a zvyšování takové výroby přináší jen zvýšené ztráty, pak krize bude pokračovat a důsledky pro stát, pro společnost jsou nepředvídatelné." Tato programová východiska byla vyslovena, návrh byl tedy ministrem oficiálně předložen. Teď jsem musel o návrhu přesvědčovat rozhodující činitele, a rozšiřovat tak okruh jeho zastánců. Jaké byly v centru ustálené představy o řízení zemědělství, vystihuje následující epizoda: v červenci roku 1959 jsem si vzal týden dovolené a ze Sušice jsem s partou sjížděl na kánoi Otavu. Třetí den na mě na Smetiprachu pod Pískem čekal šofér se vzkazem, že se mám ihned dostavit na schůzi předsednictva vlády. Opustil jsem partu a vrátil se do úřadu. Jaromír Dolanský, který předsedal schůzi (V. Široký byl na dovolené), mi nejdříve vytkl, že si beru dovolenou v době žní, a pak konstatoval, že dle čerstvých informací je jejich průběh neuspokojivý, sklizeň obilí se prý opožďuje. Vysvětloval jsem, že daný stav je naopak normální, neboť obilí v některých okresech dozrává v důsledku uplynulých klimatických změn opožděně. Dle mého názoru nebyl důvod k zásahům z centra. Rolníci vědí, kdy obilí dozraje a

87

kdy mají sklízet, vždyť je to jejich životní zájem. Předsednictvo vlády mě vyslechlo - a navzdory mému vysvětlení rozhodlo, že do okresů je třeba zaslat dálnopis s výzvou, aby se sklizeň urychlila. Marně jsem návrh zpochybňoval a nedoporučoval ho. Protože jsem s Dolanským vždy dobře vycházel, utrousil jsem poznámku, že si v okresech o nás nic hezkého nepomyslí. Dolanský odvětil: „Snad o tobě, soudruhu ministře." Já poněkud drze reagoval: „Ten dálnopis je podepsán jménem předsednictva vlády, tedy tvým jménem, soudruhu Dolanský." S rozpačitým úsměvem mě požádal, abych tento „vládní akt" též spolupodepsal. V následujících dnech jsem od několika předsedů JZD uslyšel nelichotivé poznámky. Prý i nový ministr blbne. Spolu s denním chodem ministerstva jsem se tedy věnoval přesvědčování rozhodujících funkcionářů - dnes se tomu říká lobování - s cílem získat jejich podporu navrženého ekonomického reformního kroku. Můj lobing nebyl spojen se žádnými finančními dary - ty jsem prostě neměl. Měl jsem jen jedinou skromnou možnost - věnovat či udělit bezplatně rybářskou povolenku platnou pro všechny toky v Československu. Byl o ni sice velký zájem, ale shodou okolností ti vládní partneři, kteří mně mohli jako ministru zemědělství pomoci, o rybaření podobně jako já zájem neměli. Tak jsem tímto způsobem nikoho nezkorumpoval. Kupónová privatizace ani jiné tunely tehdy ještě nespatřily světlo světa. Musel jsem si vystačit jen s fakty o zemědělské výrobě, o životní úrovni vesnické rodiny, o srovnání pracovního výkonu a odměně zaměstnance v průmyslu a rolníka pracujícího od nevidím do nevidím, sobotu a neděli nevyjímaje. Fakta

88

ukazovala, že v zájmu žádoucí rentability zemědělské výroby je finanční injekce do zemědělství nezbytná, plně odůvodněná. Navštívil jsem i odpůrce tohoto reformního kroku, tajemníka ÚV KSČ Bruno Köhlera. Znal jsem, využívaje kontaktů s jeho spolupracovníky, podstatu jeho stanoviska. Byl přesvědčený, že zemědělci si žádnou finanční podporu nezasluhují, že rezervy v tomto odvětví jsou nemalé, tedy nevyužívané. Není prý žádná garance, že vložené prostředky nevyhodíme oknem bez slibovaného efektu. Köhler byl zdatný diskutér, své názory otevřeně obhajoval. Překvapilo mě, jak zkreslené názory o zemědělství, o životě vesnické rodiny i o mentalitě rolníka má odpovědný stranický činitel. A to nebyl zdaleka jediný. Jako pozitivum mohu uvést, že argumenty pozorně vyslechl s tím, že jsou-li mnou uváděná fakta pravdivá, pak uzná navrženou reformu za správnou. Slíbil, že si věci prověří. Netrvalo ani měsíc a pozval mě k sobě znovu. Uznal, že mé argumenty jsou pravdivé a návrhy oprávněné. Ale zároveň dodal: „My na to teď nemáme." Později v roce 1962, když končil ve funkci tajemníka ÚV KSČ, mě ve Španělském sále zastavil a sdělil, že s tou zemědělskou operací - doslova řekl „nejen pro rok 1962, ale i další léta" - s postupně zvyšujícími se finančními vklady souhlasil. V mých zápiscích je napsáno: „Víš, ministře, chyby jsou tu proto, aby se napravovaly. Někdy nám to trvá dlouho." Zřejmě neměl na mysli jen to, co se týkalo zemědělství. Na programu byly revize i jiných procesů a to se ho osobně též dotýkalo. O prosazení výše uvedené finanční operace se zasloužil zejména tajemník ÚV Jiří Hendrych, který využil svého nemalého vlivu u Antonína Novotného. Z jižních Čech, kde působil do roku 1954, si přinesl poznatek, že zavedený systém neumožňuje v

89

zemědělství ani prostou reprodukci. A když se vrátil do Prahy, tak tuto pravdu neustále opakoval a prosazoval. Počínaje rokem 1962 se zemědělská výroba soustředěná převážně v podmínkách velkovýrobních podniků - družstev a státních statků - zvyšuje a stále lépe uspokojuje potřeby vnitřního trhu. Miliardová podpora zaměřená na dosažení žádoucí rentability přinesla očekávané výsledky. Družstva a státní statky získaly prostředky na nákup mechanizace a žádoucí investiční vklady do půdy. Efektivní velkovýrobní zemědělství obdivují delegace rolníků z Dánska i z Francie, vývoj zemědělského družstevnictví v ČSR pozorně sledovali ekonomové ze zahraničí. Postupný vzestup efektivní výroby dával reálnou naději, že v devadesátých letech budou vytvořeny potřebné prostředky pro investice do vesnické infrastruktury. Zlepšení celkového vzhledu vesnic si to naléhavě vyžadovalo. Ve federální vládě jsme vycházeli ze zásady, že půda v zemi chudé na suroviny je naše největší, nenahraditelné bohatství. Půdní fond byl všestranně chráněn. Čeho jsme svědky dnes? Jak se se zemědělskou půdou všude a zvláště v nejúrodnějších oblastech zachází, na to již tato generace tvrdě doplatí, o generaci příští ani nemluvě. Zemědělská politika EU výrazně ČR a SR limituje, vede k nevyužívání půdy jako základního výrobního prostředku. Tato politika nepostupuje v souladu s potřebami výživy doma a ve světě. Nabízí se otázka, zda koncepce, kterou EU v posledních letech vytvořila, je nadále životaschopná. Ve světě se z mnoha důvodů poměrně rychle zvyšuje nedostatek potravin. Tento stav se den ze dne zhoršuje - oblastí, kde hrozí hladomor, přibývá - a je třeba ho naléhavě řešit. EU stanovuje limity, aby se v zemi méně vyrábělo, jenže svět potřebuje opak. Orientovat strukturu rostlinné výroby na výrazné posílení

90

olejnin pro výrobu biopaliv na úkor klasického obilí - výtvor, jehož autoři podlehli výmyslům některých zelených - si EU zřejmě za rámeček nedá. Dnes mají zemědělci svázané ruce. Na zemědělské výrobky, které jsme schopni s příslušnou rentabilitou a kvalitou vyrobit sami, máme stanoveny limity. Nemalou část naší ještě „včera" tradiční, doma vyráběné produkce, dovážíme. EU jako by neregistrovala změnu podmínek ve světě, hledí jen na své evropské společenství a hladovějící kontinenty jaksi nevidí. Ke zvýšení prosperity zemědělské výroby přispělo začátkem osmdesátých let rozhodnutí vlády o zavedení přidružené výroby v zemědělských závodech. Návrh, který předložil ministr zemědělství ing. Miroslav Toman, CSc., sledoval především lepší využití pracovních sil zvláště v době vegetačního klidu a rozšíření služeb pro obyvatelstvo. To se podařilo především ve stavební činnosti i v celé oblasti služeb. Zavedení přidružené výroby přineslo i lepší hospodářské výsledky JZD. Jak lze využít toto vládní rozhodnutí o možnosti organizovat přidruženou výrobu ve všech nabízejících se oblastech podnikání, názorně předvedlo JZD Slušovice. Pod vedením výborného manažera ing. Františka Čuby, CSc. v krátké době rozvinulo podnikání v nejrůznějších zemědělských i průmyslových oborech. S místní politickou podporou vytvořil ing. Čuba, obklopený schopným profesionály, které si sám vybral, ze slušovického JZD prosperující kombinát, disponující nově vytvořenými, na místě fungujícími subjekty nezbytnými pro efektivní podnikání. Potřebné finanční prostředky, bankovní úvěr, vracel s odpovědností řádného hospodáře. Podnik s vysokou pracovní morálkou, se vzorným pořádkem, s uplatňováním moderních technologií v

91

zemědělství doma i v zahraničí byl za několik let známý v Evropě jako příklad toho, čeho může schopný člověk dosáhnout. Slušovice byly v roce 1989 na vrcholu svého růstu. Produktivita práce tam byla dvaapůlkrát vyšší než v tehdejším průmyslu. Hodnota zemědělské výroby na jeden hektar byla celostátně necelých devatenáct tisíc korun, /ve Slušovicích téměř čtyřicet pět tisíc korun. Přitom klimatické podmínky Valašska nebyly nijak příznivé. A čeho jsme se dočkali? Po roce 1989 se slavné Slušovice a známý, nezapomenutelný předseda družstva, šéf kombinátu ing. Čuba stávají předmětem četných žalob, které soudy postupně v příštích deseti letech odkládají jako nedůvodné. Pan Čuba nebyl obžalován z iniciativy místních chasníků. Nejvyšší činitel v projevu na Staroměstském náměstí hanobí Slušovice. Toto mafiánské hnízdo s rozsáhlými podezřelými kontakty, jak lze vyrozumět, má být zničeno. Je to neuvěřitelné. Vzorový podnik a příkladný podnikatel jsou předmětem nenávisti a nejrůznější projevy na ně útočí s fantasmagorickými obviněními nejtěžšího kalibru. A posluchače napadne: snad ne opakování ostudných procesů z padesátých let? Nechci vstupovat do svědomí v pozadí stojících intrikánů, ale jak dospět k vykonstruovanému závěru, že Slušovice je třeba zničit? Vždyť kombinát Slušovice se jim - v tom tehdy jimi vysněném kapitalismu - mohl i hodit. Vůbec nevím, proč se znelíbil Hradu. Slušovice ke svému výrazně efektivnímu podnikání od nikoho nic nepotřebovaly. Jako každý normální podnik vyžadoval spolupráci s bankami, přičemž pro bankovní domy byly Slušovice dobrý, spolehlivý obchodní partner. Splácel vše vzorně - banky vydělávaly.

92

Bohužel, autoritativně prohlašovaná „obvinění" zapůsobila. Bankéři s devótní uctivostí nátlaku vyhověly a Slušovicím nepůjčily už ani korunu. A ostatní partneři se pod politickým nátlakem od kombinátu také distancovali. Slušovice - obdivuhodný projekt, který realizoval jeden velký sen - byl zničen. Tím byly napáchány nevyčíslitelné škody, nikdo však odpovědnost nenesl. Napadlo mě, jestli by nebylo vhodné na budovu JZD Slušovice nainstalovat skromnou pamětní desku s nápisem - Kombinát JZD Slušovice založil František Čuba. Nevím, zda tam též nenapsat, kdo kombinát zničil. Člověk je šťastný, když se práce daří. A nešťastný, když je přesvědčený, že východisko z dané nepříznivé situace zná, jen nemůže správné opatření prosadit. A taková byla situace v zemědělství, v zásobování potravinami ve druhé polovině padesátých let. Krize trvala léta a nikdo nechtěl přijmout navrhované programové řešení. Převládal názor, že vinni jsou zemědělci a jejich ministr. Zemědělce vyměnit nemohli - měnili tedy po roce po dvou ministry Situace se stále zhoršovala. Z májové tribuny se ozývalo „maso bude vbrzku", což měl splnit nově nastupující ministr, ale ten věděl, že bez reformy maso vbrzku nebude a žádné zlepšení nenastane. Pracovat a žít v takové bezvýchodné situaci, to zatřese i mladým a zdravým jedincem. Každý týden slyšet ve vládě, ve stranickém vedení, jak to v zemědělství neklape, být denně na tapetě, stát se terčem výčitek, že jsou fronty na maso, ovoce, zeleninu, to je pro každého až neúnosný úděl. Kdybych neměl návrh, jak situaci řešit, kdybych neznal východisko, musel bych

93

přiznat, že na to nemám, a odejít. Začátkem roku 1961 mi lékaři nařídili zdravotní dovolenou, na níž jsem se měl podrobit léčbě neobvykle vysokého očního tlaku. Nebyl jsem v těch letech ve vládě sám, kdo nesl odpovědnost za existující potíže ve státě. V unitární vládě vedle mne seděl ministr dopravy ing. František Vlasák a z druhé strany ministr hutnictví ing. Rajtmajer. Františkovi nejezdily vlaky a Rajtmajer nedodával potřebné hutní materiály pro plánované investice. A tak naše ministerské trio před veřejností odpovídalo za vše špatné, co se v zemi odehrávalo. Bylo to pro všechny hospodářské ministry složité období. V ročním plánu předposledního roku pětiletky byly vytyčeny, zřejmě ve snaze dohnat manka uplynulých let, nereálné úkoly. Na program vlády se tak z iniciativy ministra financí Júlia Ďuriše zařadil bod „Iniciativní návrhy členů vlády v oblasti hospodářství". Nevím, co tím ministr financí, jehož prvním náměstkem byl mladý absolvent Vysoké školy ekonomické ing. Leopold Lér, vlastně sledoval a co si od toho sliboval. Na první pohled to byl nápad neuvážený. Dalo se očekávat, že ministři sice slíbí, že mohou ve svých rezortech více vyrobit a přitom snížit náklady, ale zároveň budou žádat vyšší investice, další dovozy a finanční prostředky. Ministr dopravy slíbil, že přepraví po železnici více surovin i zboží, ale chtěl dalších tisíc vagónů a několik desítek lokomotiv. Já jako ministr zemědělství jsem sliboval na příští rok vyšší hektarové výnosy, ovšem požadoval jsem vyšší dodávky umělých hnojiv a další dovozy. V takovém duchu, s takovým nepřínosným obsahem probíhalo dlouhé jednání vlády. Korunu tomu všemu nasadil ministr zahraničního obchodu Richard Dvořák: navrhl zrušit na všech

94

ministerstvech služební auta a používat městské taxíky. Svůj myšlenkový potenciál doložil nápadem, že je v zemi nevyužitý rozsáhlý materiál pro vývoz, a to kuní chlupy. Předseda vlády měl co dělat, aby uklidnil vypuknuvší veselí a vrátil účastníky k věcnému jednání. To se mu vzápětí opět vymklo z rukou, neboť překvapený a nic nechápající Richard na dotaz ministra Františka Vlasáka - co to finančně přinese - pronesl nesmyslně vysokou částku. František chtěl využít téma onoho vývozního materiálu k dalšímu oživení v sále, a proto nedopustil brzké ukončení diskuze o tak zajímavém artiklu. Jediná ze dvou žen ministryň, která se hlasité legrace ve vládě neúčastnila, vždy noblesní ing. Ludmila Jankovcová, ministryně potravinářského průmyslu, na nehoráznou cifru reagovala poznámkou, že Richard Dvořák byl v matematice vždy spíše průměrný. Ing. Jankovcová, původním povoláním středoškolská profesorka matematiky a fyziky, totiž Richarda v obchodní akademii matematice vyučovala. Ministr, stále nechápaje úsměvy svých kolegů nad zajímavým vývozním artiklem, se zachoval odpovědně - odvětil, že vše má písemně doloženo. Dalším dotazům již předseda vlády zabránil. Tím to však neskončilo. Asi za týden přišli kolegové s nápadem dodat před Richardovo ministerstvo kobylu s cedulí „Taxík pro ministra". A já - ministr zemědělství - měl toho koně obstarat. Nakonec ze všeho sešlo.

95

7. Ministrem vnitra V květnu 1961 jsem byl pozván k prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Antonínu Novotnému. Bylo to po pěti týdnech zdravotní dovolené, kdy lékaři konstatovali, že nebezpečný stav vysokého očního tlaku se podařilo překonat, a i na mé naléhání mi dovolili vrátit se do práce. K mému překvapení jsem se měl dostavit ne na ministerstvo zemědělství, ale na Pražský hrad k prezidentu Antonínu Novotnému. V úvodu mi oznámil, že v předsednictvu ÚV se rozhodlo o zvýšení finančních prostředků do zemědělství od roku 1962 s tím, že on nedoporučuje 1,3 miliardy Kčs - ale polovinu. Sdělil jsem mu svůj názor, aby tam těch uvažovaných šest set nebo sedm set milionů nedávali, poněvadž to budou vyhozené peníze. To by totiž nic neřešilo, neboť by se nedosáhlo ani nulové rentability. Trochu jsem ho tím překvapil, ale neodporoval. Dodal, že si to ještě promyslí. „Ale proto jsem tě nepozval. Chci ti navrhnout, abys převzal odpovědnost za ministerstvo vnitra. Jsi právník a my bychom tě tam potřebovali. Rudolf Barák odchází na předsednictvo vlády a předsednictvo ÚV je toho názoru, že na ministerstvo vnitra má přijít nový člověk. A zároveň nepočítáme s tím, že by nový ministr vnitra byl členem předsednictva ÚV, jak to dosud bylo zvykem." Dle Novotného člen vlády, který stojí v čele ministerstva vnitra, je vybaven mimořádnými pravomocemi, které mu v rámci vlády zajišťují zvláštní postavení. Získává rozsáhlé informace o situaci ve státě i v zahraničí, které jsou určeny jen omezenému okruhu vedoucích činitelů. A když je

96

ministr vnitra zároveň členem předsednictva ÚV tak to prostě nedělalo dobrotu. Návrhem převzít odpovědnost za rozsáhlý, do mnoha oblastí zasahující rezort vybavený rozsáhlými pravomocemi jsem byl totálně překvapen. Na můj nesmělý dotaz, co mě na ministerstvu čeká, jsem odpověď nedostal. „Až se tam rozhlédneš, tak očekávám, že mně sdělíš své názory. A pak si o práci vnitra, o některých problémech promluvíme." Připomnělo mi to situaci před více než dvěma roky, kdy jsem přicházel na ministerstvo zemědělství. Tehdy jsem aspoň věděl, v čem spočívá hlavní problém, kde je hlavní příčina krize v zemědělství. Teď jsem si připadal jako nahý v trní. Přechod na ministerstvo vnitra pro mě byla cesta do neznáma. Jakýmikoliv informacemi nevybaven a postrádající jakoukoliv orientaci pro další dny jsem se v očekávání věcí příštích odebral k ministru Rudolfu Barákovi do budovy ministerstva vnitra na Letné. Přijetí tady proběhlo na úrovni. Zasedalo kolegium ministra vnitra za účasti náčelníků správ a vedoucích odborů. Ministr Barák mě přivítal slovy: „Soudruhu ministře, chci tě ujistit, že nepřicházíš ze hnoje do hnoje." Mírně jsem se usmál, přítomní byli zdrženlivější, což jsem, nedávaje nic najevo, příznivě ocenil. Ministerstvo vnitra bylo tehdy velký, rozmanitý kolos. Zahrnovalo státní bezpečnost - rozvědku i kontrarozvědku, vojenskou kontrarozvědku, veřejnou bezpečnost - vše s příslušnými vyšetřovacími útvary, dále vězeňství, civilní obranu (dále CO), včetně vojsk CO, vojska pohraniční stráže, inspekci MV, správu tiskového dohledu, odbor národních výborů, zabývající se systémovými problémy územní samosprávy, ústřední správu

97

požárníků. Když jsem jen pohlédl na rozsáhlou strukturu ministerstva vnitra, musel jsem dát za pravdu A. Novotnému v tom, že ministr vnitra je z hlediska informací o situaci i lidech mimořádně vybaven. V souvislosti s členstvím v nejvyšším stranickém orgánu bylo postavení ministra vnitra nejen u členů vlády, ale i členů předsednictva ÚV KSČ mírně řečeno - mimořádně respektováno. Jen informační seznámení se s daným fungováním jednotlivých útvarů mně zabralo nemálo času. Bylo zřejmé, že hlavní pozornost má ministr věnovat posouzení rozsahu kompetencí ministerstva. Při sekretariátu ministra existovala nevelká analytická skupina složená, jak jsem zjistil, ze schopných pracovníků, kteří v průběhu několika měsíců zpracovali analytické materiály o změnách v organizaci a působnosti ministerstva vnitra. Úvahy a náměty jak racionálně vytvořit centrální výkonný orgán, který by vhodně, adekvátně zapadal do exekutivní kompetence komplexní vládní činnosti, jsem soustavně konzultoval s partnery, nejčastěji s předsedou Nejvyššího soudu dr. Josefem Literou, s ministrem spravedlnosti dr. Václavem Škodou, s generálním prokurátorem dr. Josefem Bartuškou. Doktory Škodu i Bartušku jsem znal z jižních Čech. Škoda byl předsedou KNV v Českých Budějovicích, předtím soudce v okrese Písek; dr. Bartuška byl soudce z bývalého okresu Trhové Sviny, později soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích. Všichni zkušení právníci. V té době však v těchto vysloveně politicky háklivých problémech, jako byla uvažovaná rozsáhlá reorganizace ministerstva vnitra, se chovali velice opatrně, váhavě, někdy mi připadali až téměř bojácní. Jinak se na každé jednání dobře připravili, přednášeli argumenty pro a proti velice vyvážené.

98

Tehdy jsem poznal, jaké úsilí vyžaduje posoudit změny vedoucí k omezení pravomocí a k zeštíhlení aparátu MV Co všechno mnou obhajované návrhy způsobí, co námitek, varování, až téměř vyhrožování je třeba překonat, vyvrátit, než dosáhnete žádoucího souhlasu. Návrh na sloučení tří kontrarozvědných správ s příslušnou redukcí aparátu jsem přes četné námitky v rezortu i u prvního tajemníka nakonec prosadil, začátkem roku 1962 byl realizován. Toto uspořádání vydrželo osm let. V roce 1970 se počty pracovníků v kontrarozvědné správě značně rozšířily. To už funkci ministra vnitra vykonával někdo jiný. A také to byla jiná doba - v zemi se nacházela sovětská vojska. V souvislosti s vytvořením jedné kontrarozvědné správy vznikla zvláštní skupina s úkolem prověřit agenturní síť bývalých tří tehdy rušených útvarů. V krátké době mně předložila návrh, jak přistoupit k redukci agentury. Odhad zněl, že nejméně u patnácti procent registrovaných agentů nebyly splněny podmínky pro přijetí, další v té době početně nemalá skupina agentů měla být vyřazena z registrace pro nečinnost. Když jsem po čtyřech letech z ministerstva odcházel, stále ještě jsem nevěděl, jak tato prověrka dopadla. Koneckonců jsem to mohl čekat. Kdekdo mě varoval. Ti, co mi prověrku agentury doporučovali, mě informovali, že k redukci došlo - ale zároveň upozorňovali, že se mnozí - dnes vyřazení - možná opět vrátí. Závažnější úvahy se týkaly celkového uspořádání rezortu. Postupně jsem se svými spolupracovníky došel k následujícím návrhům. Vyčlenit z ministerstva vnitra Správu vězeňství a začlenit ji do působnosti ministerstva spravedlnosti. Důvody byly pádné. Vyšetřovaný na svobodě, vyšetřovaný ve vazbě,

99

odsouzený ve výkonu trestu - stále byl „v péči" složek ministerstva vnitra. Při stížnostech na vyšetřovatele, operativní pracovníky policie, vězeňské orgány - pravdy se nedobereš, jeden kryje druhého. Zvláštní problém, který po nešťastných zkušenostech z procesů vyžadoval posouzení, byla Správa vyšetřování státní bezpečnosti. Zastával jsem názor, že vyšetřování v této oblasti trestné činnosti je třeba svěřit soudům a prokuratuře. Zřídit institut vyšetřovacích soudců a posílit - zvláště personálně účast prokurátora. Nekonečná jednání skončila pro mě neuspokojivým kompromisem, neboť se - pravomocně i personálně posílila pouze prokuratura. S určitými rozpaky jsem pozoroval, jak nikdo z partnerů nechtěl za ten specifický úsek vyšetřování převzít odpovědnost. Jen skutečnost, že na Správě vyšetřování pracovali v té době noví kvalifikovaní lidé, mě přinutila tento kompromis přijmout. Dále byl vypracován návrh, aby se Vojska pohraniční stráže a vojenská kontrarozvědka převedly do působnosti ministerstva obrany. A konečně návrh zařadit inspekci ministra vnitra do působnosti generální prokuratury. Tento poslední návrh vyvolal ostrý odpor uvnitř všech policejních složek a následně i u prvního tajemníka ÚV, kterému jsem byl podřízen. První tajemník byl zároveň prezidentem republiky a předsedou rady obrany státu. Tento orgán projednával všechny organizační a pravomocné změny rezortu. Byl jsem přesvědčen, že inspekce v rámci ministerstva vnitra neskýtá - přes všechna normativní jištění - plné garance nestrannosti. Proto jsem navrhoval generálnímu prokurátorovi dr. Bartuškovi, aby inspekci převzal. Původně souhlasil, když však zaznamenal silný odpor ze všech

100

stran, stáhl se a byl neutrální. Ten organizovaný nesouhlas mě jen dokonale přesvědčil, že inspekce v ministerstvu nemá co dělat. A dobře vím, jak tento „nejvyšší soud v ministerstvu vnitra" dokáže zamotat šetření závažnějších případů příslušníků policie a zamést je s použitím tzv. nevyvratitelných pochybností pod koberec. Byl to jediný návrh, který jsem neprosadil. Dodnes jsem přesvědčen, že inspekce MV do ministerstva vnitra nepatří. „Solidarita" policejních složek je nejen u nás - a za každého režimu nebývale silná. Ještě několik let po mém odchodu z MV se v různých materiálech objevovalo, jak Štrougal chtěl oslabit fungování bezpečnostního aparátu. Sám jsem důsledky takové praxe některých pracovníků inspekce zažil osobně po roce 1989. A tento případ se táhl více než patnáct let. Inspekce místo toho, aby v celém komplexu posoudila neúnosně se táhnoucí vyšetřování vraždy tří policejních důstojníků - tajných agentů, kde byly zřejmé podvody a z iniciativy vysokých funkcionářů záměrná pochybení -, zpracovala materiál o tom, že na celém případu se podílel - byť okrajově - též jeden policajt. Předložili mi návrh, abych ho propustil. To ovšem nebyl hlavní záměr předloženého materiálu. Cíl byl jediný: konstatování inspekce, že případ je tímto definitivně uzavřený ukončený. Jen ten nešťastný policista má být ještě propuštěn. Měl jsem vzít na vědomí a zaslat prokuratuře zprávu, že ministr vnitra na vědomí dává uzavření případu vraždy tří důstojníků. Tím jsem měl sprovodit ze světa kauzu, jejíž patnáctiletou historii pročítat je opravdu poučné. Je to přehlídka komplexního použití všech možných nezákonných metod, triků,

101

lží a nehorázných argumentů. S požehnáním vrchnosti byl zjištěn jediný viník, který absolvoval fešácký krátkodobý kriminál. Všichni ti, co vraždu buď přímo nařídili či nepřímo vzali na vědomí, si umyli ruce. Vybraní jedinci jednali pod firmou inspekce ministra vnitra, která to vše měla programově uzavřít. Ministr vnitra však rozhodl jinak. Zprávu neschválil. Požádal jsem generálního prokurátora dr. Bartušku, aby celou kauzu převzal do své kompetence. Jinou alternativu jsem nevymyslel. Bartuška souhlasil. Ministr vnitra byl dva týdny poté z funkce odvolán. Úřad bojující proti komunismu mě po roce 1989obvinil, že jsem zprávu inspekce neschválil, onoho policistu nevyhodil a případ tím neuzavřel. Vyšetřovatelka tohoto antikomunistického úřadu - jinak doktorka filozofie, právníka jsem si zřejmě nezasluhoval využila administrativní nedůslednost státního úředníka, za kterého jsem se patrně s nepatřičnou skromností považoval. Záznam, že kauzu přebírá prokuratura, se prý nenašel. Jen osobní projednání a údajný ústní souhlas dr. Bartušky paní vyšetřovatelce - filozofce - nestačil, čemuž se nedivím. Ale nebrat v úvahu logiku celé kauzy- to bylo přespříliš. Snad si ona doktorka filozofie právní vzdělání mezitím doplnila. Soudní senát, včetně odvolací instance, posuzoval kauzu s právní pedantností. Být obžalován není pro člověka zrovna potěšující situace. Přesto jsem (právnické znalosti ještě nezapomenuty) téměř s obdivem spolu se svým obhájcem JUDr. Lžičařem sledoval předsedu senátu a později předsedkyni odvolacího senátu, jak profesionálně, v detailech až úzkostlivě přesně postupovali. Slyším-li výhrady k činnosti justice, vždy k tomu sděluji svou osobní zkušenost. A i tehdy, když jsem stál

102

před soudem jako obžalovaný, jsem litoval, že po promoci jsem se zpronevěřil svému přání být soudcem. Tehdy by mi sice nebylo patrně ještě třicet - ale snad by to „ten někdo jiný" přehlédl. Soudit se s prezidentem, to bych se asi neodvážil. Nevím, asi nás to na fakultě ani neučili. Jistě nám to nedoporučovali. Ke konci roku 1961 se přihlásilo několik náčelníků operativních a pomocných správ státní bezpečnosti se žádostí, abych rozhodl o přemístění velkého množství operativních a soudních materiálů z různých procesů ze začátku padesátých let. Překvapilo mě, že soudní spisy se nalézají na ministerstvu vnitra. Pověřil jsem šéfa svého sekretariátu dr. Komárka, aby zorganizoval přestěhování rozsáhlých archivních materiálů tam, kam patří - tedy na soudy a prokuraturu. S některými jsem se ještě před jejich předáním chtěl seznámit. Zvláště mě zajímaly procesy z roku 1954, zejména tzv. proces „Huka", což byla rozsáhlá rozestavěná investice na východním Slovensku, předchůdkyně Východoslovenských železáren. Stavba „Huka" byla zastavena a vše posouzeno jako sabotáž. V druhém procesu v roce 1954 byli postaveni před soud tzv. slovenští buržoazní nacionalisté v čele s Gustávem Husákem. Můj zájem o procesy z roku 1954 vyplýval z poznání, že vedení strany již začátkem roku 1954 obdrželo rozsáhlou informaci o nezákonnostech z období J. V Stalina. Řadu nocí jsem s pomocí spolupracovníků pročítal důležité statě z materiálů týkajících se obou procesů a identifikoval závažné chyby ve vyšetřování, v obžalobě, v soudních výrocích. Musím přiznat, že teprve koncem roku 1961 a začátkem roku 1962 při pročítání spolupracovníky pořízených výpisků jsem poznal hloubku zrůdných deformací, ke kterým došlo v některých procesech koncem

103

čtyřicátých a začátkem padesátých let. Začátkem ledna 1962 jsem navštívil prezidenta A. Novotného na Hradě a sdělil jsem mu výhrady k závěrům, které předložila v pořadí první komise sestavená k revizi procesů ve výše uvedeném období plénu ÚV KSČ v roce 1957. Komise zjistila určitá všeobecně pojmenovaná pochybení a navrhla mírnější tresty. Údajně na pokyn stranického vedení zjištěné závažné chyby veřejně nepojmenovala, plénu ÚV nepředložila. Svou odpovědnost za inscenaci procesů, za nezákonné rozsudky, jmenovitou odpovědnost neoznačila. Ministerstvo vnitra - v myšlené představě, že ve společenském zájmu není zveřejnit vše - zatajilo podstatné skutečnosti. Rudolf Barák, který byl jmenován ministrem vnitra v roce 1953, tedy po procesu s R. Slánským a spol., pod silným tlakem v předsednictvu ÚV přijal závěry, o nichž zřejmě věděl, že neodpovídají pravdě. Po roce 1960 se všichni tvářili, že všeobecná amnestie vyhlášená k patnáctému výročí osvobození vše vyřešila. Na schůzi kolegia jsem od příslušných náměstků obdržel informaci, že revize procesů byly ukončeny a dále, tedy po roce 1958, se v tom nepokračuje. Prezidenta jsem vůbec nepřesvědčil. Naopak se poněkud rozzlobil, proč se zase máme zabývat tím „nešťastným obdobím" (řekl doslova). „V roce 1958 bylo přece ve zvláštní komisi pod vedením Rudolfa Baráka vše uzavřeno." Na můj návrh, že je třeba ustavit komise složené z prokurátorů, soudců, pracovníků MV z poslanců, historiků již vůbec nereagoval. Vypotácel jsem se z hradní kanceláře a bez jediné představy, co mám dělat, jsem šel pěšky Prahou přes Karlův most, Staré Město až na ministerstvo vnitra, které jsem v tu chvíli upřímně proklínal.

104

Ke cti prezidenta musím konstatovat, že mě v pondělí ráno požádal, zda bych za ním mohl přijít dopoledne na Hrad. Po stručné omluvě mi sdělil, že vše znovu promyslel a také jeho nejbližší přátelé mu doporučují věci znovu posoudit. Údajně k tomu dospěli po vzrušené diskuzi, která proběhla o víkendu v orlickém rekreačním středisku za účasti některých členů předsednictva. Shodli jsme se, že budou sestaveny dvě komise. První v čele s členem předsednictva ÚV Drahomírem Kolderem, druhé bude předsedat člen předsednictva Jozef Lenárt, jehož komise se měla zabývat procesem s tzv. buržoazními nacionalisty, jako byli Gustáv Husák, Laco Novomeský, Ladislav Holdoš, Daniel Okáli a Ivan Horváth. Kolderova komise se měla věnovat především procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským. Tak se dospělo ke spravedlivému uzavření těchto nezákonných procesů. Justiční orgány přistoupily ke zrušení rozsudků a vyslovily plnou občanskou rehabilitaci. Když jsme s Drahomírem Kolderem odcházeli ze schůze předsednictva ÚV, byli jsme rádi, že dojde ke zrušení nezákonných rozsudků. Stále však nebylo straně ani veřejnosti předkládáno pravdivé objasnění, jak k těmto nezákonnostem vůbec mohlo dojít, kdo to vše inicioval. Neustálé neodpovědné oddalování přiznání odpovědnosti pokračovalo i v dalších desetiletích a jeho důsledky se přenášejí i na pokrokové levicové hnutí po listopadu 1989. Leccos jsme tušili, ale komplexní výpovědi tehdejších vedoucích představitelů nebyly k dispozici. Věděli jsme, že v roce 1954 obdržel první tajemník ÚV Antonín Novotný informaci z ÚV KSSS o nezákonnostech v činnosti bezpečnostních a justičních orgánů v SSSR ve třicátých až

105

padesátých letech, a to včetně bezpečnostních poradců působících v prvé polovině padesátých let v lidově demokratických státech, tedy i v ČSR. Na tuto závažnou zprávu vedení zřejmě nereagovalo. Ještě v roce 1954 proběhly procesy s ekonomy a skupinou tzv. buržoazních nacionalistů vedenou G. Husákem - pravda s určitou změnou - nevynášely se již absolutní tresty- ale „jen" doživotí. Kdyby již v roce 1954 vedení strany a státu vyvodilo komplexní závěry z těch závažných událostí a procesů v prvé polovině padesátých let, pak se v naší zemi mohla psát jiná historie. Uběhlo dalších pět let, než přišel rok 1968. Závěrečnou zprávu o nezákonnostech v prvé polovině padesátých let měla veřejnosti předložit v dubnu 1968 ustavená komise pod vedením člena předsednictva ÚV Jana Pillera. Na plénu ÚV v roce 1963 již nešlo odpovědnost vedení strany za složitou situaci mlčky přejít. Bylo nutno přiznat, že vedení strany nese zodpovědnost za chyby, ke kterým došlo v padesátých letech, i za polovičaté, opožděné řešení nezákonnosti v následujících letech. Ústřední výbor strany rozhodl o personálních změnách ve vedení strany i ve vládě. Z funkcí byli odvoláni Viliam Široký - z členství v předsednictvu ÚV i z funkce předsedy vlády, Július Ďuriš z funkce ministra financí, Bacílek a David z členství v předsednictvu ÚV Bruno Kohler z funkce tajemníka ÚV KSČ. Předsedou vlády byl jmenován Jozef Lenárt. Znamenalo to nejrozsáhlejší personální změny ve vedoucích stranických a státních orgánech od roku 1948. Potřebné politické uklidnění ve straně však nenastalo. Pochybnosti nejen o procesech z padesátých let, ale i o politice strany nabývaly na intenzitě. Hovořilo se o nutnosti nastolit ve společnosti reformní atmosféru. V ekonomické oblasti se to očekávalo

106

zvlášť naléhavě. Referát Jaromíra Dolanského z roku 1957 o ekonomických problémech byl sice pozitivně přijat, ale nepříznivě vyznívá konstatování, že ani po čtyřech letech se žádné žádoucí změny v systému řízení hospodářství nekonaly. A když se problémy včas a důsledně neřeší, pak se logicky stupňuje politický tlak. A k tomu v následujících letech došlo. V takové atmosféře se špatně pracuje. Vše směřovalo ke kritickému vyvrcholení. Jak se ukázalo, přinesl ho rok 1968. Pokud šlo o oblast práce spadající do kompetence ministra vnitra, reformní kroky mohly být úspěšné jen tehdy, kdyby je doprovázela promyšlená personální politika. To se týkalo zejména státní bezpečnosti. Ve Veřejné bezpečnosti byly poměry konsolidované, v čele stáli kvalifikovaní policisté. Veřejná bezpečnost byla po stránce organizační uspořádána racionálně, nejevilo se jako nutné její strukturu zásadně měnit. Kodexy trestního zákonodárství připravované začátkem šedesátých let vycházely vstříc potřebám Veřejné bezpečnosti, která chtěla účinněji postihovat veškerou trestnou činnost. Jeden problém zde však poválečná historie, přesněji řečeno historie padesátých let, vytvořila. Jde o podřízenost Veřejné bezpečnosti - základní policejní organizace - náčelníkům Státní bezpečnosti od centra až po okresy. Tak to také bylo v zákoně o SNB zakotveno. To byl princip přijatý v celém společenství. Racionální důvody pro takovou podřízenost neexistovaly. Ale ani v šedesátých letech nebyla šance legislativní změnu prosadit. Argument - je to princip zavedený v celém společenství měli odpůrci vždy pohotově po ruce. Zbývalo jediné - v praktické řídící práci se s tím - jaksi mimo zákon - snažit vypořádat. V

107

centru to bylo jednoduché. Hlavní správa VB byla podřízena náměstkovi plk. Janu Zárubovi a nikdo ze Státní bezpečnosti nemohl bez jeho souhlasu do činnosti Veřejné bezpečnosti zasahovat. (Plk. Záruba byl za nejasných okolností nalezen v srpnových dnech 1968 mrtev ve své kanceláři.) V krajích a okresech byl náčelník VB podřízen náčelníkovi Státní bezpečnosti. Zde jsme se snažili prosazovat v praktické řídící práci princip samostatnosti, plné odpovědnosti okresního či krajského velitelství VB. Někde se to dařilo, jinde náčelník Státní bezpečnosti, odvolávaje se na zákon, dokázal dělat i vysloveným profesionálům nemalé potíže. Mluvil i do věcí, kterým nerozuměl. Připomenu jeden poněkud známý případ. Náčelník kriminální ústředny plk. Kalivoda, vynikající profesionál v oboru, byl v důsledku rozporů s některými náčelníky StB z centrály přeřazen na pražskou městskou kriminálku a v sedmdesátých letech jako známý „pražský Maigret" svou profesi úplně opustil. Marně jsem vytýkal těm, kteří na ministerstvu vnitra působili po mé abdikaci, aby tomu všemu zabránili. Komise prověřující nezákonnosti v procesech první poloviny padesátých let přinesly poznatky o účasti pracovníků aparátu státní bezpečnosti na přípravě, průběhu vyšetřování i celkové organizaci soudního jednání. Někteří vedoucí pracovníci byli propuštěni v polovině padesátých let, ale většina odešla ze služeb MV až v roce 1962. Dvě třetiny náčelníků správ a polovinu náčelníků odborů a jejich zástupců bylo nutné ze služeb ministerstva vnitra uvolnit. Týkalo se to padesáti šesti náčelníků správ, odborů a jejich zástupců. Šlo o vážný personální zásah do vedení všech struktur státní bezpečnosti.

108

Kritické připomínky se hrnuly ze všech stran. Prý oslabuji výkonnost bezpečnostních složek. Každý návrh jsem musel zdůvodnit prezidentovi republiky, současně předsedovi obrany státu. Prezident si byl vědom vážné situace v rezortu a souhlasil se mnou, že personální změny- tam, kde jde o dokázané provinění -je třeba bezodkladně provést. Což se podařilo. Dva bývalí náměstci ministra a vedoucí náčelník správy vyšetřování byli s příslušným obviněním předáni prokuratuře a posléze soudu. U některých propouštěných šlo jen o účast na dílčích úkonech, které v následných krocích umožnily nezákonné zásahy vůči obviněným. Vzpomínám si na případ tehdejšího náčelníka I. správy pplk. Millera. Byl to vzdělaný, schopný náčelník, s přehledem zvládal rozsáhlý aparát československé rozvědky. První správa ministerstva vnitra disponovala vynikajícími profesionály. Jediným „proviněním" pplk. Millera bylo, že byl několik týdnů před procesem s protistátním centrem jmenován náčelníkem I. správy. Několik jemu podřízených pracovníků se ještě předtím podílelo na některých organizačních úkonech při organizování prosincového monstrprocesu s R. Slánským a spol. Nebyl jsem přesvědčen, že Millera je třeba propustit, jak navrhoval kádrový odbor. O jeho profesionalitě svědčí jeho osobní rozhodnutí, které mně sdělil. Rozhodl se odejít, poněvadž zůstat znamená být neustále obviňován, že jeho případ se posuzoval odlišně od ostatních. Náčelník I. správy byl v přímé podřízenosti ministra. Uváděl, že by neměl - u náčelníka rozvědky zvlášť naléhavě nutnou - důvěru a autoritu. Pochopil jsem a rozloučil se s ním. Své schopnosti projevil jako vedoucí pracovník na ministerstvu zahraničního obchodu.

109

Odchod padesáti šesti náčelníků byl citelný zásah. Z celkového pohledu, i když ne ze dne na den, byl úspěšně zvládnut. Dospěl jsem k závěru, že obměna vedoucích, speciálně ve státní bezpečnosti, je po určité době - nedovedu říci, zda po deseti, méně či více letech - potřebná a všeobecně prospěšná. I po těchto takzvaně nucených odchodech náčelníků se ukázaly kladné stránky této operace. Postupně jsem nabýval přesvědčení, že jak československá rozvědka, tak zvláště kontrarozvědka vycházejí ve své agenturní činnosti z programových dokumentů schválených v radě obrany státu, prostě respektují zákony, pravidelně informují o činnosti, nezatajují - jak bylo dříve zvykem - neúspěchy, které mohly vést

110

k nežádoucím politickým důsledkům. Nové pohledy nastolily nová efektivní rozhodnutí. Byl jsem si vědom, že vše, co se v organizaci a náplni práce jednotlivých útvarů ministerstva vnitra mění a nově utváří, je pouhý začátek. Předpokládal jsem, že zvláště u bezpečnostních složek budou změny v dalších letech pokračovat. Po roce 1965, po mém odchodu z ministerstva vnitra, se vše jaksi zastavilo. Další léta je možné charakterizovat jako návraty ke stavu, který zde existoval v roce 1960. Tento nežádoucí vývoj bohužel pokračoval zvláště po srpnu 1968 a v letech následujících. S výsledky, ke kterým se dopracovaly komise analyzující procesy padesátých let, bylo třeba seznámit aparát nejen státní bezpečnosti, ale celého ministerstva. Ve čtyřhodinovém referátu jsem v konferenční síni Lidového domu rozebral i do drastických podrobností, co vše se v závěru čtyřicátých a začátkem padesátých let v této zemi odehrálo. Považoval jsem za nutné to pracovníkům ministerstva sdělit. Bylo to otřesné, ale jsem přesvědčen, že pro většinu poučné. Uvažoval jsem, zda uvedenou zprávu zveřejnit v plném znění i v této publikaci. Nikdo z dotázaných mi to nedoporučil. Přednáška byla ve vhodné době určena specifickému fóru - aparátu ministerstva vnitra - vlivnému a, nebojme si to přiznat, mocnému aparátu v každé moderní společnosti. Všude jinde by sloužila účelu, který nezastávám, naopak jsem jeho odpůrcem. V masových médiích, zvláště v televizi, násilí všeho druhu opravdu nechybí. Ministrovi vnitra jsou svěřeny nejtajnější údaje o zemi. S těmi je povinen - ať ve funkci či ve výslužbě - vždy odpovědně nakládat. Spíše nenakládat, prostě se o nich dnes ani zítra nikdy a nikomu

111

nesvěřuje. Jde zvláště o některé informace týkající se obrany země a práce rozvědných služeb. Rozvědka pracuje nejen na aktuálních úkolech „všedního dne", ale předvídá budoucí situace. To znamená, připravuje směrnice a programy jak se chovat, co dělat v době mimořádných situací - zvláště v období eventuální přípravy či vzniku válečného konfliktu. Takové dokumenty se předkládají předsedovi Rady obrany státu a jsou určeny jen pro období mimořádného ohrožení zvenčí. Jestliže dnes někdo zveřejní takový dokument a prohlásí ho za směrnici pro aktuální práci bezpečnostních složek, dopouští se trestuhodné dezinformace veřejnosti. Jak to tedy vlastně bylo se zřízením „Služby zvláštního určení", za jehož ustavení byl panem Žáčkem (ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů) obviněn ministr vnitra Lubomír Štrougal? Tento útvar vznikl v roce 1963 a měl za úkol připravit vše potřebné pro ustavení diverzní skupiny pro boj v týlu nepřítele v případě válečného konfliktu. Profesionálně vybavená rozvědná služba má v každém řádně organizovaném státě v popisu práce, že na krajní konfliktní situace musí být připravena. Vše bylo tedy dle mého přesvědčení v úplném pořádku. Být připraven na to, že v případě napadení je nutné ničit na území nepřítele ropovody, důležité objekty, spoje, vládní kryty - to je správné zadání zpravodajských služeb. Tehdy v roce 1963 při ustavení „Služby zvláštního určení" šlo o vytvoření diverzních skupin, které ovšem zahájily svou činnost až po vyhlášení mimořádného stavu československým parlamentem. Dle dalšího tvrzení pana Žáčka došlo v roce 1966 k ustavení tzv. speciální složky, zaměřené na „zrádce". O tom prý rovněž

112

rozhodl Štrougal. Ovšem tehdy již Štrougal ministrem vnitra nebyl. Z funkce odešel v dubnu 1965. O údajném ustavení útvaru o „zrádcích" Štrougal nerozhodl. Žáček lže. Není to poprvé. Ve světě je obvyklé, že o práci rozvědek, kde pracují profesionálové, se v médiích i v publikacích vyjadřují též zkušení profesionálové a ne žáčci prvních tříd obecných škol. Pak se nemůže stát, že obyčejné denní hlášení policajta se vydává za důkaz udavačství význačného světového spisovatele. V tomto fatálním selhání dotyčného ÚSTRku se „zdárně" pokračuje. Citace, obsah hlášení městského policisty, obsažený v přednášce jednoho funkcionáře na jakémsi školení, je předkládán veřejnosti jako „nezvratný důkaz" udavačství světového spisovatele. Vůbec je do nebe volající, když jakýsi ředitel archivu prohlásí, že Mašinové připravovali atentát na Gottwalda, přičemž sami Mašinové to popřou. Lže se dál, jak je z prohlášení pana Žáčka zveřejněného v masových médiích o „Službě zvláštního určení" patrné. Na mnou vznesenou stížnost šéfredaktor MF Dnes nereaguje vůbec. Pan Janeček z televize po více než půl roce prostřednictvím pana Michala Petrova oznamuje, že příslušnou televizní relaci se nepodařilo dohledat. Prostě v naší veřejné televizi nemají informaci, co vysílali v Televizních novinách 19. listopadu 2008, kde pan Černý, vedoucí oddělení sportu, výše uvedenou lež rozčileně sděloval prezidentovi tenisového svazu p. Kaderkovi. Vše ukazuje -jak jsme vzdáleni profesionalitě a vůbec elementární slušnosti. V sedmdesátých letech se objevily v zahraničních médiích informace, že v Československu byly ve Střední skupině sovětských

113

vojsk rozmístěny atomové hlavice jaderných zbraní. V té době již speciální jednotky americké armády dislokované v SRN měly na svých vojenských základnách atomové zbraně k dispozici. Nikdo ze sovětské strany v té době na tyto informace o existenci jaderných zbraní v naší zemi nereagoval. To nebylo nic neobvyklého. Teprve s odstupem doby se podařilo objasnit skutečnou - od začátku do konce utajovanou - situaci. Naše služby, respektive skupina osvědčených profesionálů dokázala při určité toleranci nadřízených leccos prověřit, a tak objasnit také tzv. existenci atomových zbraní v naší zemi. Atomové hlavice v Československu nebyly rozmístěny. Jenže sovětská strana měla zájem, aby vedení NATO bylo přesvědčeno, že hlavice v ČSSR dislokovány jsou. Proto příslušné orgány organizovaly pečlivě připravené dezinformace. Pamatovalo se i na to, aby rozvědné americké družice zaznamenaly určité změny ve vojenském prostoru Střední skupiny sovětských vojsk, které v dané době měly nasvědčovat přípravě a následné dislokaci atomových zbraní v ČSSR. Jsem přesvědčen, že informace „naší" služby byly pravdivé.

Návštěva Nikity Sergejeviče Chruščova v ČSSR v roce 1964 Ministr vnitra je někdy nejen ze dne na den, ale z hodiny na hodinu postaven před neobvyklou situaci. V září 1964 přijíždí do Československa první tajemník ÚV KSSS, předseda Rady ministrů SSSR Nikita Sergejevič Chruščov. Na programu byly návštěvy dvou zemědělských družstev, JZD Chýně ve Středočeském kraji a JZD Králíky ve Východočeském kraji. Chruščov již při své předchozí návštěvě v padesátých

114

letech propagoval pěstování kukuřice, předkládal kukuřičný program jako strategické východisko vedoucí k podstatnému zvýšení intenzity rostlinné a tím i celkové zemědělské výroby. Při své druhé návštěvě ČSR se opět zajímal, jakou pozornost věnujeme této plodině. Při své první návštěvě nás totiž i v projevu na Staroměstském náměstí kritizoval, že kukuřice je mimo oblast jižního Slovenska plodina v ČSR téměř neznámá. Neměl úplně pravdu, ale jeho přesvědčivá argumentace - mimochodem řečnicky při všech jeho vystoupeních skvěle zvládnutá - přispěla v našem zemědělství k žádoucímu rozšíření pěstování kukuřice. Pochopitelně se muselo racionálně zvážit, kde kukuřici pěstovat, poněvadž Nikita Sergejevič ve svém kukuřičném nadšení hodlal tuto plodinu pěstovat v Československu téměř všude, tedy i ve zcela nevhodných oblastech. V září 1964 jsem jako ministr vnitra den před návštěvou JZD Králíky ve Východočeském kraji obdržel informaci, že z vojenské posádky patnáct kilometrů vzdálené od obce, kam měl Chruščov následující den zavítat, utekl voják se samopalem a zásobou nábojů. Prezident Novotný mě v poněkud nervózní atmosféře činil odpovědným za zabezpečení této vrcholné návštěvy. Pomyslel jsem si své: že odpovídám za zabezpečení návštěvy v té době ještě prvního muže SSSR (za pár týdnů po odjezdu z ČSR byl N. S. Chruščov ze všech funkcí odvolán), jsem věděl i před prezidentovým upozorněním. V nočních hodinách, když se nedařilo dezertéra zadržet, jsem byl veliteli bezpečnostních složek tlačen k tomu, aby byla návštěva Chruščova v příslušném JZD zrušena. To prezident důrazně odmítl. Zvolili jsme tehdy jedinou možnou variantu. Všichni příslušníci bezpečnostních

115

složek z Prahy, z okolních krajů a okresů byli v ranních hodinách dopraveni autobusy - pochopitelně v civilních oděvech - do příslušné obce. Oznámil jsem prezidentovi, jakou variantu zabezpečení vrcholné návštěvy jsem zvolil - s upozorněním, že na manifestaci a při prohlídce objektů a příslušných pozemků nebudou převládat mezi přítomnými lidmi zemědělci. Vše prošlo bez jakéhokoliv incidentu, jen v závěru setkání v centru obce se náhle N. S. Chruščov zadíval na shromáždění a zeptal se prezidenta Novotného, co to je za lidi; vždyť nevypadají jako zemědělci. Prezident pohotově odpověděl: „To jsou hosté z okolních obcí." Chruščov dále nevyzvídal - zřejmě si myslel své. Jen pravil: „… zemědělci jsou zřejmě na polích a předseda družstva je tady na manifestaci zastupuje." Nikdo mi poté nic nevytýkal. Z policistů jsem od večera do rána zemědělce opravdu udělat neuměl. V dubnu roku 1965 mi prezident v závěru pracovní porady položil otázku, zda bych nechtěl přejít na jinou práci, konkrétně na ÚV KSČ, kde jsem měl převzít funkci tajemníka ÚV KSČ zodpovědného za svodný národohospodářský úsek a za zemědělskou politiku. „Daný úkol jsi splnil," konstatoval a opakoval to své obvyklé „my bychom tě tady potřebovali. Rozmysli si to, ale říkám ti otevřeně, já jsem rozhodnut tento návrh předložit do předsednictva ÚV." Tím bylo řečeno a rozhodnuto vše natolik jsem se v centrále již vyznal. Oponovat nemělo cenu. Koneckonců po čtyřech letech ve funkci ministra vnitra nastala dle mých úvah - vhodná doba k odchodu, ke změně. Ať člověk chce či nechce, je denně ovlivňován informacemi zvláštního charakteru. Rozsáhlý aparát ministerstva vnitra soustavně zachycuje vše, co je ve společnosti negativní. A nerad bych se

116

ocitl ve stavu, jaký jsem pozoroval u některých vedoucích pracovníků ministerstva vnitra, kdy téměř nic pozitivního na této společnosti neviděli. Sám jsem v roce 1965 uvažoval, že požádám o uvolnění z funkce. A tak se také stalo. Ještě před odchodem mi prezident položil otázku, zda jsem nadále přesvědčen o návrhu převést vojska pohraniční stráže k ministerstvu obrany. Blíže své zřejmé pochybnosti neupřesnil. Nakonec vojska pohraniční stráže k tomuto rezortu přešla. V souladu s přijatými zákony plnila funkci ochrany hranic státu. Vojáci zařazení do této vojenské složky procházeli náročným výběrem, útvary byly dobře vycvičeny. Hranice se státy západního společenství se střežila v souladu s režimem ve všech zemích Varšavské smlouvy. Mohli jsme uplatňovat nejrůznější připomínky, zvláště od šedesátých let, kdy se vzhledem ke zmírnění mezinárodního napětí nabízela opatření k uvolnění pohraničního režimu. Vše bylo odmítnuto. Zavedený režim se musel i nadále striktně dodržovat. Mnozí z nás si přáli, aby zmizela pohraniční pásma, kam až na výjimky byl vstup zakázán. Jak rád bych se jako Jihočech procházel v Novohradských horách či na Šumavě. Dosáhnout uvnitř Varšavské smlouvy úpravy ve smyslu uvolnění stávajícího systému ochrany západních hranice bylo absolutně nemožné. Musím se zastat všech těch, kteří sloužili v jednotkách pohraniční stráže. Vykonávali vojenskou službu v určité době, v konkrétním režimu, ve svízelných podmínkách, často v odloučení od světa. Velitelem vojsk pohraniční stráže byl v šedesátých letech náročný, u pohraničníků oblíbený generál Karel Peprný Pokud došlo k porušení vojenské kázně, vždy se snažil, aby se vše řádně vyšetřilo a přijaly se příslušné závěry. I jeho nástupce

117

generál František Šádek úspěšně velel této elitní jednotce Československé armády. Generál Peprný byl neoprávněně v rámci rozsáhlé „čistky" z armády v roce 1969 předčasně propuštěn. Všeobecnou kritiku vojsk pohraniční stráže a jejich příslušníků odmítám. Všichni věděli, jak se má občan na hranici chovat. A daný hraniční režim - ať se nám to líbilo či nelíbilo - respektovat.

Postavení a úloha ministra vnitra Reformní úvahy ve druhé polovině padesátých let zahrnovaly úlohu politických stran v souvislosti s volebním uspořádáním, ekonomický systém a úlohou výkonných orgánů státní správy a samosprávy. Chci se na tomto místě dotknout pouze jednoho problému: postavení ministra vnitra a ministra národní obrany nejen ve vládě, ale v celém systému vládnutí. Vláda - po únoru 1948 rekonstruovaná - se vyznačovala zvláštním uspořádáním. Ministři obrany a vnitra fakticky neodpovídali za svou činnost vládě ani předsedovi vlády. Účty skládali prvnímu tajemníkovi ÚV, předsedovi Rady obrany státu. Zkrátka a dobře - vláda do toho ministrovi nemluvila. Také já jsem jako ministr vnitra v letech 1961-1965 pravidelně referoval o práci rezortu prvnímu tajemníkovi, který zároveň vykonával funkci prezidenta republiky. S předsedou vlády jsem jako ministr vnitra projednával jen návrhy na sestavení rozpočtu rezortu a návrhy zákonů, které jsem hodlal předložit parlamentu. Obdobně činil i ministr národní obrany.

118

V roce 1968 jsme spolu s dr. Gustávem Husákem (oba jsme v Černíkově vládě byli místopředsedy) při častých diskuzích o vztazích mezi stranickými a vládními orgány konstatovali, že stav, kdy ministr obrany a vnitra je fakticky vyňat z vládní odpovědnosti, se musí změnit. Bohužel po nástupu G. Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v dubnu 1969 se dále praktikovalo staré zaběhnuté schéma. Jako předseda vlády v letech 1970-1988 jsem bral na vědomí stav, že ministr vnitra je fakticky podřízen generálnímu tajemníkovi ÚV, prezidentovi republiky. Vládě ministr vnitra předkládal několikrát do roka všeobecnou zprávu o bezpečnostní situaci v zemi. Daný systém - prakticky odpovědnost výhradně nejvýše postavenému činiteli ve státě -nepředstavoval optimální způsob řízení a kontroly tak důležitého úseku státní správy, jakou je bezpečnost republiky. Když jsem nesčetněkrát Gustávu Husákovi připomínal naše původní společné názory na tuto nevyhovující praxi, zůstalo jen u úvahy, že musíme promyslet, co s tím lze udělat. Oba dva jsme však dobře věděli, jak žádoucí změnu zorganizovat; alternativ bylo několik. Ale jako by daný stav zainteresovaným partnerům - na jedné straně generálnímu tajemníkovi ÚV a prezidentovi a na druhé straně ministru vnitra a obrany vyhovoval. Bohužel určité monopolní postavení zvláště ministerstva vnitra během mého osmnáctiletého působení ve funkci předsedy federální vlády zůstalo nezměněno. V neprospěch věci. To, že takový stav byl ve všech socialistických zemích, se mi nechce jako argument uvádět. Jiní se tím bez problémů oháněli. V této souvislosti je třeba zmínit se o úloze a postavení Lidových milicí. V roce 1968 diskuze v médiích i na veřejných

119

shromážděních vyjadřovaly kritické názory na existenci a působení Lidových milicí. Zaznívaly krajní, rozporné názory, zda je zachovat, či zrušit. Při úvahách, jak posoudit tento politický problém, se zrodil racionální kompromis - přetvořit Lidové milice v národní gardu, jejímiž členy by byli občané bez ohledu na politickou příslušnost s tím, že by se osobně rozhodli plnit úkoly stanovené statutem této složky- buď s názvem Národní garda či Občanská milice. Tato ozbrojená složka měla být podřízena vládě a organizačně začleněna do ministerstva vnitra. Tyto úvahy měly svou přesvědčivou logiku. Strany Národní fronty totiž poukazovaly kriticky na to, proč jen jedna strana má mít svou ozbrojenou složku. V legislativním odboru předsednictva vlády vznikl stručný návrh, jímž se Lidové milice převádějí pod vládní ingerenci do působnosti ministerstva vnitra. U toho bohužel zůstalo. V ně kterých krajích a okresech v letech 1969-1970, zvláště na srazech příslušníků Lidových milicí, byly přijaty nejrůznější protesty pro ti této připravované úpravě. Změna, o jejíž racionální logice byla přesvědčena bohužel jen menší část členů vedení strany, narazila na odpor většiny. Došlo k nežádoucímu odkladu a v následujících dvaceti letech k žádnému rozhodnutí nedošlo. Co následovalo po listopadu 1989, netřeba rozvádět. Doufám, že někteří jedinci z bývalého stranického vedení v krajích i okresech si aspoň zpětně uvědomí, čím jsme se provinili na osudech prostých milicionářů. V pomluvách vláčeni, za možné i nemožné odsuzováni, stále diskriminováni. Opravdu demokratická atmosféra. Uvažovanou přestavbou této složky se mnohému dalo předejít,

120

chcete-li, zabránit.

Causa Rudolf Barák Závěrem roku 1961, pět měsíců po mém příchodu na ministerstvo vnitra, jsem přijal náčelníka první správy (označení československé rozvědky) pplk. Millera, kterého doprovázel náčelník finanční součásti této rozsáhlé bezpečnostní organizace. Pplk. Miller mě informoval o následujícím: začátkem roku 1961, tedy několik měsíců před svým odchodem z ministerstva vnitra, požádal Rudolf Barák náčelníka finanční součásti první správy o vyplacení dvou set tisíc korun. Podle sdělení R. Baráka měly být použity pro financování blíže nespecifikované tajné operace. Se souhlasem pplk. Millera byla uvedená finanční částka z rozpočtu první správy uvolněna a náčelníkem finanční součásti osobně předána pracovníkům sekretariátu tehdejšího ministra vnitra Baráka v uzavřené zapečetěné obálce. To byl obvyklý způsob, jak byly ministru Barákovi doručovány některé naléhavé rozvědné informace. O předání obnosu se nevyhotovilo žádné písemné potvrzení. Náčelník první správy mě žádal o radu, jak záležitost vyřešit. Finanční uzávěrka hospodaření byla podmínkou pro uvolnění dalších prostředků na některé finančně náročné operativní akce. Dokončení finanční uzávěrky za rok 1961 vyžadovalo doložit výdej dvou set tisíc korun patřičným dokumentem - nejlépe podpisem příjemce uvedené částky. Byl jsem především překvapen, jak k takové situaci vůbec mohlo dojít. Ministr dle daných direktiv neměl vůbec disponovat s hotovými peněžními prostředky, určenými pro operativní činnost. Tato pravomoc byla svěřena podle detailně stanovených předpisů jen

121

příslušným náčelníkům operativních součástí ministerstva vnitra. Oba náčelníci tak hrubě porušili všechny předpisy, tedy nesli osobní odpovědnosti za daný stav. Uložil jsem jim, aby záležitost sami osobně s Barákem - tehdy již místopředsedou vlády, vyřídili. Během několika dnů mě Miller informoval, že jeho snaha získat potřebný doklad o příjmu dvou set tisíc Kč, tedy podpis R. Baráka, byla neúspěšná. Místopředseda vlády náčelníky nepřijal a pracovníci sekretariátu sdělili, že Barák s nimi nemá o čem mluvit, poněvadž o zmíněném problému, tedy o příjmu uvedené částky, mu není nic známo. Takový vývoj jsem nepředpokládal. Byl jsem přesvědčen, že první správa získá o příjmu potřebný doklad a záležitost bude vyřízena. Z hlediska zájmu vlastní rozvědky byla situace velmi nepříjemná, první správě hrozil finanční kolaps. Bez potřebných finančních částek nemohla zorganizovat důležité, časově neodkladné akce. A ministerstvo financí bez řádného vyúčtování hospodaření za rok 1961 odmítlo poukázat prostředky ze schváleného rozpočtu roku 1962. Odpovědnost za řešení situace jsem stále ponechával na vedení první správy. Náčelníci rozvědky - ocitnuvší se dle jejich názoru v bezvýchodné situaci - „dopravili" informaci o tomto problému k prezidentu Novotnému. A prezident - současně předseda Rady obrany státu, do jejíž kompetence spadaly i záležitosti obou roz-vědek, první správy MV i zpravodajské správy Generálního štábu - se na mě před Vánocemi 1961 obrátil s naléhavým dotazem, co se na první správě děje. Novotný se vyjadřoval velice kriticky k dané situaci, nechápal, o co se vlastně jedná, a žádal mě, abych se s tím nepořádkem na

122

první správě vypořádal. Když jsem začátkem ledna 1962 informoval prezidenta, že se řešení problému nepohnulo z místa, velice nespokojen s tím, že jsem nic nevyřešil, mě informoval, že s Rudolfem Barákem sám promluví. Za několik dnů mi prezident zavolal a sdělil, že Barák o žádných penězích neví, a pokud si pamatuje, dvě stě tisíc nikdy nepřevzal. Že on - prezident neví, co si má o této záležitosti myslet, a zopakoval, ať už ten nepořádek na ministerstvu konečně začnu řešit. A tak narůstal problém širokého politického dosahu. Náčelníci první správy přímo u prezidenta na Pražském hradě vypovídají, že obálku s dvěma sty tisíci Kč pracovníkům sekretariátu R. Baráka vydali. Barák tvrdí, že dvě stě tisíc nemá, že si nic takového nepamatuje. O této finanční transakci byl pořízen zápis s veškerými náležitostmi, včetně bankou číselně označených dvou stotisícových balíčků - jen podpis příjemce chyběl. Na schůzích předsednictva ÚV se pro všechny nepochopitelná situace několikrát projednávala. Těmto jednáním jsem nebyl přítomen, ale od některých účastníků jsem se doslechl, že docházelo k velmi ostrým, kontroverzním výměnám názorů. S odstupem několika dnů pracovníci sekretariátu Rudolfa Baráka, tehdy místopředsedy vlády, při předávání agendy novému pracovníkovi ohlásili, že oněch dvě stě tisíc v příslušném číselném originálním označení nalezli v malém trezoru v pracovním stole R. Baráka. Tuto informaci ve večerních hodinách obdržel náměstek ministra vnitra plk. Kotál, který informoval prezidenta, předsedu vlády a ministra vnitra. Dostavil jsem se na předsednictvo vlády opožděně, ale ještě před příchodem Baráka do jeho kanceláře. Barák při vstupu do místnosti, kde

123

jsme byli přítomni, téměř s radostným výrazem volal: „Tak už se konečně našly!" Na to - pochopitelně v napjaté, nervózní atmosféře - ostrými slovy reagoval A. Novotný. Obvinil Baráka ze lži a podvodného zatajování celé závažné záležitosti. V průběhu vzájemného napadání a obviňování náměstek Kotál přizval příslušného prokurátora i odpovědné orgány. Od počátku této vzniklé konfliktní situace bylo zřejmé, že je třeba problém bezprostředně objasnit. Kolem zadržení R. Baráka bylo v masových médiích vysloveno několik takzvaných senzačních odhalení. Skutečností bylo, že o jeho zatčení rozhodl prokurátor. Prezident se mě skutečně zeptal, zda on osobně z titulu své funkce má pravomoc o zadržení člena vlády rozhodnout. Odpověděl jsem: „Soudruhu prezidente - o zadržení rozhodne prokurátor." O dalším vývoji celého případu - mám na mysli vyšetřování, vznesení obvinění, soudní jednání - nechci uvádět své tehdy veřejně nevyslovované názory (po bitvě je každý generál) ani potvrzovat tehdejší pochybnosti či námitky. Jen jediný názor jsem říkal veřejně a potvrzuji jej i dnes: na rodinu se nemělo sahat. Používám ten výraz tak, jak jsem ho vyjadřoval u kompetentních osob. Nikdo při zrodu celého případu nemohl předvídat či předpokládat - a taky nepředpokládal, že šetření přinese další podezření a posléze obvinění z majetkových deliktů týkajících se hospodaření s cizími valutami, které byly při domovní prohlídce objeveny. Právní stav je známý. V roce 1962 vojenský soud v Příbrami odsoudil R. Baráka k dlouholetému trestu vězení. Ve vězení pobyl šest let. V roce 1968 Nejvyšší soud zrušil rozsudek v

124

celém rozsahu s tím, že vojenský soud byl nepříslušný, tedy nekompetentní. Dle soudního výroku kauza Barák spadala do kompetence civilního soudu a byla odkázána k projednání od samého počátku. Tedy ji soud vrátil do etapy policejního vyšetřování. Z vězení byl Barák propuštěn. Rok poté vyšetřovatel po provedených vyšetřovacích úkonech řízení zastavil a po dohodě s prokurátorem případ odložil. Nikdo toto rozhodnutí nenapadl, z právního hlediska je tedy celá záležitost uzavřena. Různé dohady, jak kauza týkající se R. Baráka vznikala a jakou úlohu hráli v celé záležitosti jednotlivé osoby či politické ambice, nechávám bez komentáře. Pozornosti si u racionálně, logicky uvažujícího diváka vůbec nezasluhuje. Celý případ byl totiž pro všechny možné strany, pro jakékoliv pretendenty nepříjemný, politicky nevýhodný a veřejnosti nesrozumitelný. Absolutně vylučuji, že Antonín Novotný využil tento případ ve prospěch svého postavení, že kauzu přivítal s cílem zbavit se politického protivníka. Ano, Barák patřil v předsednictvu k těm nejschopnějším, pracovně výkonným. U Novotného už jen z povahy jeho lidského charakteru bylo vyloučeno, aby použil takovou metodu likvidace politického protivníka. Podle mého přesvědčení něco podobného ani neuměl. Novotný si uvědomoval, že tento případ otřásá důvěrou ve vedení strany, a proto si už od počátku této kauzy přál, aby se prokázalo, že jde pouze o jakési administrativní zanedbání, což mi několikrát říkal. Kauza se však vyjevila poněkud jinak. Znovu opakuji - fantastické výmysly, hororové spekulace, že vše je výmyslem vlivných jedinců z aparátu ministerstva vnitra, si zasluhují jediné: označit je za bláboly.

125

Vylučuji zároveň různá takzvaná podezření, vyslovená i Barákem, že Novotný se v době okupace nevhodně choval v koncentračním táboře. Nejasná a všeobecně formulovaná obvinění vycházela od doživotně odsouzeného Suckého, bývalého vysokého policejního důstojníka za Slovenského štátu. Ten v padesátých letech v brněnské vyšetřovací vazbě, vážně nemocný a sklerotický, vypovídal ke všemu a tak, jak byl žádán, jak mu vyšetřovatel napověděl. Barák musel vědět, co lze od Suckého očekávat. Při jeho rozhledu nebylo hodno se Suckého výroky vůbec zabývat. Naopak bylo potřebné se zabývat vyšetřovatelem, který provokace se Suckým organizoval. To jsem také udělal. Mluvil jsem s mnoha bývalými vězni, kteří spolu s Novotným přežívali v koncentračním táboře. Všichni jeho chování hodnotili velmi vysoko a obdivovali ho. Mnoha spoluvězňům pomohl. Například Ota Šik vděčil Antotnínu Novotnému za pomoc ve složité, kritické zdravotní situaci, do níž se v koncentračním táboře dostal. Žádné dokumenty- až na všeobecné bláboly Suckého -, které by svědčily o nevhodném chování A. Novotného za okupace, neexistují. Často jsem si v tomto případě kladl otázku, proč Rudolf Barák již při prvním dotazu pplk. Millera na osud dvou set tisíc korun, kdy náčelník první správy potřeboval podpis příjemce této částky, nesdělil, že obnos je u něho, a peníze nevrátil. Měl pro to vhodnou argumentaci. Bylo známo, že Barák, když se v roce 1961 uvažovalo o jeho přechodu na předsednictvo vlády, přišel k A. Novotnému s návrhem vyčlenit čsl. rozvědku z ministerstva vnitra a podřídit ji právě jemu, neboť Barák přecházel do funkce místopředsedy vlády. Tato myšlenka - na Západě v mnoha

126

státech uplatněná - se však nerealizovala, prezident s návrhem nesouhlasil. Včasné vrácení oné finanční částky s odkazem byť ne příliš přesvědčivým na výše zmíněné reorganizační záměry by mohlo skončit ostřejší výměnou názorů či trochu přísněji, ale nenásledovalo by vyšetřování a vše to, čeho jsme byli v roce 1962 svědky. To je logická úvaha, jejíž souvislosti už dnes nelze úplně objasnit. Když se zamyslím nad svou situací v pozici nově nastoupivšího ministra vnitra, dostal jsem se po otevření této kauzy do nepříjemné situace. Kritizovat jako nově nastupující ministr svého předchůdce pro mě bylo nepřijatelné, racionálně nevhodné, prostě to jsem nikdy nechtěl a nedělal. Vše se však odehrávalo mimo mé zásady, představy a přání. Náhle jsem se ocitl v roli kritika všeho, co se v ministerstvu vnitra praktikovalo. To neznamená, že nově příchozí ministr nemá provádět žádoucí změny, jenže odůvodňovat své kroky tím, že vše, co zdědil, je špatné, takovou argumentaci jsem nezastával, takovou roli jsem nechtěl sehrát. Zda se mi to podařilo, nechci hodnotit. Rudolf Barák byl schopný ministr, člen předsednictva ÚV, a jak se to v jednání československé vlády projevilo, v posledních letech svého postavení ministra vnitra někdy nepatřičně využíval. Měl své příznivce, měl své oponenty. Někteří z nich své kritické názory vyjevili až v době, kdy byl Barák obviněn z machinací. To už tak někdy, zvláště v politice, bývá. Myslím, že u těchto klíčových, tzv. silových ministerstev, má v poměrně krátkých intervalech docházet k výměně ministrů. Barák byl ministrem vnitra příliš dlouho, více jak osm let. To je doba, kdy mocný aparát dělá pro ministra takzvaně vše, co mu na očích vidí. A to může vést k maléru. Aparát je sice podřízen

127

vedení, ale nesmí být poslušný vždy a v každé situaci. Zdá se, že v letech 1960-1961 došlo v československém ministerstvu vnitra k pravému opaku.

Černé jezero Podle mezinárodního práva měly být i nejvážnější trestné činy spáchané během druhé světové války či v souvislosti s ní po uplynutí dvaceti let promlčeny. Po květnu 1965 mělo být tedy stíhání válečných zločinců ukončeno. Dosavadní zkušenosti nejen v Československu, ale i v ostatních státech světa, zvláště v Evropě počátkem šedesátých let zřetelně signalizovaly, že není možné se s touto problematikou, rozsahem nepředpokládanou, v právně vymezeném čase vypořádat. Mnohá upozornění, že by bylo vhodné přijmout rozhodnutí o prodloužení promlčecí lhůty, narážela na mezinárodních fórech, zvláště u západoněmeckých institucí, na zásadní odpor. Argumentovalo se dosavadními, ve světě ustálenými právními zvyklostmi, které dvacetiletou promlčecí dobu pokládaly pro stíhání nejzávažnějších trestných činů za vyhovující. I mezinárodní právní instituce považovaly dvacet let za dostatečný časový prostor k vyřízení válečných zločinů, spáchaných v období druhé světové války. Důvody, že četnost, rozsah této trestné činnosti za uplynulé války nesnese srovnání s předcházejícími obdobnými situacemi v moderní historii, byly prostě odmítány. Hlavní argument používaný odpůrci navrhovaného prodloužení spočíval v tvrzení, že příslušné instituce v jednotlivých státech se dané problematice dostatečně aktivně nevěnovaly a vina za prodlení, za včasné neobjasnění válečných zločinů tedy padá na jejich hlavu. Koneckonců ještě v roce 1964 tyto instituce tvrdily,

128

že je prý dost času, aby stíhání válečných zločinců bylo zdárně dokončeno. Proto v letech 1963-1964 roste veřejná podpora nejrůznějších společenských organizací požadujících zrušení platného limitu promlčení, jehož respektování by logicky mělo za následek nepotrestání nemalé části zločinů, které byly v té době stále odhalovány. Některé právní instituce a společenské organizace se k této iniciativně rovněž přihlásily. V té době ke mně coby ministrovi vnitra přišlo vedení československé rozvědky s návrhem, že bychom měli k této mezinárodně široce založené akci vhodným způsobem přispět. Porada skončila s tím, že náčelník první správy všeobecně předložený projekt promyslí, připraví návrh postupu a v dohledné době ho předloží. Na následující poradě mě náčelník první správy, jeho zástupce mjr. Pražský a náčelník odboru Bitman informovali, že v poslední době se objevily nové dokumenty, které jsou přesvědčivým základem pro stíhání válečných zločinců nejen v Československu, ale i v ostatních evropských zemích. Připojuji k tomuto konstatování i mé tehdejší osobní - domnívám se, že ne sobecké - uvažování. Obdržel jsem v té době od mého přítele, krajského prokurátora v Českých Budějovicích JUDr. Červeného, informaci, že se objevily nové materiály, které dokazovaly závažné trestné činy gestapáků v jižních Čechách, převážně v Českých Budějovicích. Údajně se podíleli i na násilí při vyšetřování mého otce v roce 1941. Otce zatkli v dubnu 1941 a zřejmě (konkrétní údaje jsem - ač jsem se všemožně snažil - nezjistil) zahynul v berlínské smutně proslulé věznici Plötzensee po jejím vybombardování v únoru 1945. I tento

129

osobní zájem tedy hrál určitou úlohu v mém dalším konání a rozhodování v celé závažné záležitosti - jak dosáhnout zrušení limitu promlčení válečných zločinů. A tak došlo k rozhodnutí zorganizovat akci „Černé jezero". Scénář byl vypracován: do jezera budou tajně potopeny příslušné archiválie, originální dokumenty svědčící o válečných zločinech. Za účasti médií bude zveřejněno jejich objevení. Průběh akce je široce znám jak z televizních záznamů vysílaných v roce 1964, tak z opakovaného vysílání po roce 1989 s příslušnými komentáři televizních pracovníků. Akci organizoval osobně mjr. Bitman se svými spolupracovníky. Bitman byl profesionál, se svým týmem měl vše promyšlené a připravené do nejjemnějších detailů, počítal s možnými i nemožnými alternativami. Nic jej nepřekvapilo, ani to, že sovětská rozvědka nabídla archivní materiály, které chtěla prostřednictvím operativní akce „Černé jezero" zveřejnit. Dokonce ho ani nepřekvapilo, že materiály nedorazily včas - což se u spolehlivě fungující rozvědky nemá stát. Pomohl si materiály z našich archivů, které měl v rezervě. V programu akce „Černé jezero" vedení rozvědky navrhovalo, aby „objevení archivních materiálů" v Černém jezeře zveřejnil na tiskové konferenci ministr vnitra. Takový návrh jsem odmítal. Nakonec mě přítomní organizátoři akce přesvědčili zvláště se o to přičinil sám Bitman, jehož profesní výkon jsem obdivoval. (Později mě pořádně naštval, kdy emigroval a cosi tam napovídal, i když to nejdůležitější zřejmě neřekl. Trochu si to u mě vyžehlil, když po návratu v devadesátých letech v médiích o „Černém jezeře" hovořil tak, jak akce probíhala a jaké cíle sledovala, a to nadále přesvědčivě obhajoval.)

130

S odstupem času jsem si uvědomil, že ministr vnitra v celé záležitosti, v akci organizované orgány rozvědky, vystupovat neměl. Mediální výstup měl být řešen jinak. Ale stalo se. Omlouvám se za tento čin, který byl svým způsobem podvodem na občanech. Omlouvám se novinářům, televizním pracovníkům, kteří se této mediální kampaně zúčastnili. Zároveň sděluji, že jsem rád, že podobná akce proběhla a přispěla (snad to není neskromné), byť nepatrným dílem k tomu, že promlčení válečných zločinů v roce 1965 bylo zrušeno. I v dalších desetiletích se zločinci dočkali spravedlivého potrestání.

131

8. Rok 1968 - rok naděje i zmaru V průběhu šedesátých let - projevilo se to výrazně na sjezdu KSČ v roce 1966 - bylo zřejmé, že se stále více prosazuje kritický pohled na uplynulá desetiletí. Šlo nejen o revizi politických procesů z let 1949-1954, ale naléhavě se požadoval rozbor stávajícího způsobu ekonomického řízení a plánování. Připravovala se úprava vztahů Čechů a Slováků ve společném státě a konečně bylo potřeba posoudit uplatnění tzv. vedoucí úlohy strany a s tím související potřebné uvolnění volebního systému, dotýkající se všech stran Národní fronty. Kritické pohledy na různé společenské problémy přispívaly k postupné diferenciaci společnosti. Bylo možné zaznamenat vzrůstající zájem občanů o věci veřejné a růst občanské aktivity. K tomu přispívalo i postupující uvolňování v mezinárodní atmosféře ve druhé polovině šedesátých let. Podobný vývoj bylo možné zaznamenat i u našich sousedů, zvláště v Maďarsku a Polsku. Od února 1948 uplynulo dvacet let. Po celou tu dobu strana zaujímala ve vládě i na ostatních úsecích státní moci a správy téměř monopolní postavení. Úspěchy se přijímají bez jakýchkoliv pozitivně laděných demonstrací, ty se prostě předpokládají, vše ostatní se kritizuje, vzbuzuje nelibost, oslabuje důvěru v ty, kteří o tom či onom opatření rozhodli. A to byli vždy komunisté. Čím déle má strana rozhodující pravomoc a odpovědnost ve státě, tím náročněji je hodnocena, posuzována. Získávat důvěru je s postupem času stále náročnější. Chci jen stručně - spíše pro přehlednost charakterizovat problémy, které dostal do vínku rok 1968.

132

Centrální systém plánování a řízení národního hospodářství, zaváděný u nás v průběhu první pětiletky začátkem padesátých let zřetelně ukazoval, že nevede k efektivnosti, k racionální struktuře výroby - k vyšší kvalitě, k širšímu uplatnění nových technologií. První pětiletka byla spojena s poválečnou rekonstrukcí, což poněkud zakrývalo projevující se negativní důsledky nově zaváděného systému řízení. Někteří ministři ředitelé -, zvláště ti ze staré školy, se jako zkušení profesionálové snažili různými způsoby zmírnit negativní důsledky administrativně direktivního systému, které dopadaly na podniky. Vše ukazovalo na to, že zásadní reforma je nutná. Ministryně B. Machačová mi několikrát vyprávěla, že sovětští poradci z hospodářských ministerstev jí při svém odchodu z ČSR v roce 1954 sdělovali, že zaváděný systém se pro ekonomicky vyspělou ČSR vůbec nehodí. V roce 1957 na zasedání ÚV přednesl místopředseda vlády Jaromír Dolanský referát o situaci v národním hospodářství, zvláště o zkušenostech se zaváděním systému centrálního řízení a plánování v období prvé pětiletky v uplynulých letech 1951-1955. Dolanský připravoval tuto zprávu velmi odpovědně. První variantu předložil nejprve ke konzultaci širokému celostátnímu aktivu (shromáždění stranických pracovníků), konanému v tehdejším Gottwaldově. Jaromír Dolanský byl národohospodář širokého rozhledu, který se intenzivně zabýval studiem předválečných problémů československého hospodářství a podílel se na všech základních národohospodářských řešeních po válce. Přednesený referát Dolanského se na aktivu setkal se zjevným souhlasem. Pokud byly vzneseny připomínky, směřovaly ke konkretizaci některých všeobecně vyjádřených

133

úvah - alternativních řešení. Opačný názor však měla následně většina členů ve vedení strany, kterému Dolanský před plénem ÚV pochopitelně referát předložil. Místo konkretizace tak došlo bohužel jen ke všeobecnějšímu naznačení problémů. Ve vedení převážily konzervativní názory, které by se daly vyjádřit asi takto: Zaváděná soustava centrálního řízení má sice nedostatky, ale východisko není v opuštění v zásadě osvědčené koncepce, nýbrž v odstranění některých zjevných nedostatků. Ale to byl casus helii - absolutní nesmysl. O to jsme se snažili dalších třicet let, přičemž jsme žádoucího obratu v efektivnosti národního hospodářství nedosáhli. Přesto přednesený referát J. Dolanského naznačoval žádoucí změny a potřebná východiska, byť všeobecně formulované. Druhá polovina padesátých let byla ta nejvhodnější doba, kdy se v poststalinské éře mohl systém přestavět. Až do roku 1975 bylo ještě možné v omezené míře využívat extenzivní zdroje růstu. Od té doby začíná pokles meziročních přírůstků národního důchodu. Zkrátka, už dávno bylo jasné, že na celkový vývoj je třeba včas reagovat. Přitom vše ukazovalo, že stávající systém takovou změnu neumožňuje. Konzervativní většina ve vedení dokázala již v závěru padesátých let veškeré potřebné, životaschopné změny uvést do „zapomnění". Politici sice mohli zapomenout, ale hospodářství denně připomínalo, zvláště od poloviny šedesátých let, že bez reformy optimální kvality a struktury nedosáhneme. Pokud jde o soudní procesy z let 1949-1954, do roku 1968 byly prověřovány ve dvou etapách. V roce 1955-1956 v první etapě

134

pracovala komise pod vedením tehdejšího ministra vnitra R. Baráka. V letech 1962-1963 se nezákonnosti v procesech staly předmětem komisí D. Koldera a J. Lenárta. Doporučilo se rozsudky jako nezákonné zrušit. V dubnu 1968 byla vytvořena komise pod vedením člena předsednictva Jana Pillera. Obsáhlá zpráva analyzovala dobu, ve které docházelo k represivním postihům, a objasňovala úlohu orgánů i jednotlivců, kteří se na nezákonnostech podíleli. Po dubnu 1969 byl příslušný materiál připraven k projednání na zasedání ÚV KSČ. V roce 1969 komise doporučila prokuratuře a příslušným soudům rozhodnout o plné občanské rehabilitaci v těch případech, kde k tomu dosud nedošlo. Leonid Brežněv nejen v roce 1968, ale v dalších letech znovu naléhal, aby komplexní zpráva o nezákonnostech v padesátých letech nebyla na plénu ÚV projednána, a tedy ani zveřejněna. Dle jeho názoru vše, co se v ČSR v souvislosti s revizí procesů z padesátých let děje, nepříznivě ovlivňuje československo -sovětské vztahy. Opak byl však pravdou. Československo-sovět-ským vztahům mohlo zveřejnění základních skutečností o zrodu a průběhu nezákonností, inscenovaných zrůdných protistátních procesů v závěru čtyřicátých a v prvé polovině padesátých let jedině prospět. Jejich neustálé utajování se ukázalo jako závažná chyba nejen československého stranického vedení, ale i představitelů Sovětského svazu a ostatních lidově demokratických zemí. To pochopitelně vážně oslabovalo důvěru občanů v politiku strany a státu, v jejich představitele. Původní Pillerova zpráva řekla pravdivě vše: celá koncepce nezákonně organizovaných protistátních procesů byla - byť za spoluúčasti československých orgánů - inspirována, organizována a řízena bezpečnostním

135

orgány Sovětského svazu za aktivní účasti Stalina a nechvalně proslulého Lavrentije Beriji. Ke zveřejnění původní zprávy tzv. Pillerovy komise nedošlo. Gustáv Husák nakonec silnému tlaku Brežněva i přes protesty generálního prokurátora Feješe, předsedy federální vlády, podlehl. Tak došlo nejen k odkladu původní zprávy Pillerovy komise, ale především k jejímu přepracování. Nová verze obsahovala jen všeobecné konstatování, že s nezákonnostmi z padesátých let jsme se v ČSR vypořádali. Paradoxem historie je skutečnost, že Gustáv Husák, odsouzený na doživotí, téměř deset let nezákonně vězněný, souhlasil s tímto takzvaně státně politicky motivovaným odkladem zveřejnění rozhodnutí, která navracela nezákonně postiženým jejich občanskou, lidskou čest. Stále mám před očima noční rozpravu ve vile v Tróji, kde mi G. Husák s hlubokým pohnutím sděloval, že po intenzivním naléhání prvního muže SSSR jeho přání vyhověl. Marné byly Feješovy i mé protesty, že to nemůže udělat, že to vůbec nemůže zdůvodnit rodině a svým blízkým. A tento eisener Gustav - takto nazývaný v době procesů, kdy po tři a půl roku trvajícím vyšetřování všechna v žalobě obsažená obvinění odmítal - se slzami v očích a se zjevným hlubokým zklamáním sebe sama to udělal. To jsou v politice chvíle, kdy člověk lituje, že u takového rozhodování vůbec kdy byl. Chtěl by rychle na vše zapomenout (někdy i tak zbaběle přemýšlí), ale ty vrozené dobré lidské vlastnosti mu to díkybohu nedovolí. V poslední době se mi v duchu často vybavuje scéna, jak se s Gustou ocitáme ve sklepení kolodějského zámku, kde byl v dřevěné kobce týdny držen v samo-vazbě. A když se mi zároveň s tím vybaví ta noc v jeho

136

trojské vile, musím někdy přesvědčovat sám sebe, že to není fikce, ale že se to skutečně stalo. Nechť mi čtenář dovolí připojit poznámku o výše zmíněné návštěvě kolodějského zámku. Došlo k ní v červnu 1968. Gusta, místopředseda federální vlády, byl pověřen funkcí předsedy komise, která měla připravit návrh ústavního zákona o federativním uspořádání státu. Komise pracovala v zámku v Kolodějích. Požádal mě, zda bych tam nemohl prodiskutovat se svými spolupracovníky z ekonomického úseku, za který jsem v předsednictvu vlády odpovídal a kteří teď pracovali v Kolodějích, některé otázky spojené s federativním uspořádáním. A tak jsme spolu odjeli do Kolodějí. Zámek jsem dobře znal, již v období Lenártovy vlády jsem jako ministr vnitra spolu s předsedou vlády zámek v průběhu rekonstrukce několikrát navštívil. Netušil jsem, kam mě Gusta vede - ne k hlavním vstupním dveřím, ale vpravo dolů, do sklepa. Pak mě napadlo, o co asi půjde. Procházeli jsme tmavým studeným sklepením, naplněným různým haraburdím; zámek byl již po rekonstrukci, ale oprava sklepů se teprve připravovala. Ocitli jsme se v místě, kde byl Gustáv Husák osm týdnů v dřevěné kobce v samovazbě. Oba jsme mlčeli. Po chvíli - velice dojat - mi Gustáv řekl: „Celkem šest let jsem byl v samovazbě, v přísné izolaci. Ale na týdny tady nemohu nikdy zapomenout, Luboši, jen jsem chtěl, abys to viděl. Už nikdy sem s nikým nepůjdu." Ano, v životě člověk udělá něco, co sám následně nedovede logicky vysvětlit. A jeho přátelé, spolupracovníci to nemohou pochopit. Nakonec jsme všichni nuceni to přijmout. Když jsme společně s dr. Feješem odcházeli tenkrát od Gustáva, uvědomili

137

jsme si, jak si život a nečekané okolnosti a jejich souhry dovedou s lidským osudem pohrávat. Člověk, který je tři a půl roku vyšetřován, šest let v samovazbě, absolutně bez informací, co se v tu dlouhou dobu s jeho blízkými a kolem nich i ve světě děje, dokáže po celé dlouhé dny, měsíce, roky odmítat nesmyslná obvinění, a tím si fakticky vybojovat holý život najednou nechce skutečnou příčinu tragédií veřejně pojmenovat. Do mého bezvýchodného uvažování vstoupil dr. Feješ, generální prokurátor ČSSR, člověk do detailu seznámený s osudovými peripetiemi Gustávova života. Řekl: „Víš, předsedo, my vlastně máme štěstí, že jsme dnes s doktorem mohli vůbec mluvit. Kdyby se byl přiznal k tomu, z čeho byl nesmyslně obviňován, tak nám tu dnes chyběl." Měl na mysli známou skutečnost, že pro G. Husáka byl původně uvažován absolutní trest. Veškerá logická uvažování však směřovala k „onomu z velké země", který neměl vůbec žádné zábrany vnucovat člověku nezákonně postiženému téměř deseti lety vězení, aby souhlasil s odkladem zveřejnění trestního a občansko-právního vypořádání nezákonností ve své zemi. V roce 1968 jsme byli postaveni před posouzení a řešení národnostní otázky. V zájmu historické pravdy je třeba hned na úvod zmínit epizodu, která se odehrála na Slovensku v roce 1944. Tehdy přijali vedoucí představitelé utvářené Slovenské národní rady stanovisko, že požádají, aby Slovenská republika byla přijata do svazku národů Sovětského svazu. Dle slov Husáka to bylo v období, kdy vedoucí činitelé slovenského odboje postrádali jakékoliv informace z Londýna, z okruhu Benešovy vlády i z československého stranického vedení v Moskvě. „Naopak," vyprávěl G. Husák, „o nás Slováky se nikdo nezajímal, s námi se nikdo o poválečném uspořádání Slovenska neradil. Ani z Prahy

138

jsme se nic o této pro nás základní otázce nedozvídali. Tak se rozhodlo: staneme se sovětskou republikou." Jak náhle se návrh zrodil, tak i zapadl. Nikdo z odpovědných činitelů se vznesenou žádostí nezabýval. „Pochopitelně nám to dobrou reklamu nepřineslo," dodal Husák. K tomu bych podotkl, že sledujeme-li osudy významných státníků, pak většina se jich nevyvarovala obdobných, ba i daleko závažnějších rozhodnutí. Některá byla realizována přinesla nemalé oběti. Výše zmíněné rozhodnutí zůstalo jen nevhodným nápadem. Radikální levičácké heslo „Za sovětské Slovensko" Stalin rozhodně odmítl. Vztah Cechů a Slováků ve společném státě byl předmětem četných jednání při tvorbě Košického vládního programu v Moskvě, v Košicích a následně i v Praze. Dlouholetá koncepce čechoslovakismu, uplatňovaná i deklarovaná v období první republiky, neusnadňovala, ale naopak komplikovala snahu nalézt dohodu o oboustranně přijatelném spolužití ve společném státě. Koncepce slovenských představitelů Karola Šmidkeho a Gustáva Husáka vyjadřovala klasické federativní uspořádání. Klement Gottwald uváděl, že český národ na federaci není dosud připraven. Federace tehdy v roce 1945 nebyla na programu dne. Uspořádání česko-slovenských vrcholných orgánů bylo upraveno neobvyklým způsobem. V Praze unitární československá vláda, na Slovensku v Bratislavě Sbor povereníků. V Praze celostátní parlament, v Bratislavě Slovenská národní rada. V českých zemích se ozývaly námitky, proč Češi nemají podobně jako Slováci národní české orgány. Na druhé straně Slováci namítali, že pravomoc Sboru povereníků je nedostatečná, a vznášeli připomínky, že unitární vláda je vybavena příliš rozsáhlými pravomocemi a o slovenských záležitostech rozhoduje bez náležité znalosti

139

místních problémů. Místo racionální analýzy jak dosáhnout zlepšení a zdokonalení v česko-slovenských vztazích, přišlo v roce 1960 nekvalifikované rozhodnutí. Při tvorbě nové, takzvané „socialistické ústavy" byly nelogickým způsobem reorganizovány slovenské vrcholné orgány a nepřehledně se propojila jejich legislativní a exekutivní pravomoc. Pravomoc slovenských orgánů byla omezena, naproti tomu došlo k posílení zákonodárné a výkonné pravomoci celostátních orgánů. Celkově to znamenalo nepodařený ústavní krok, necitlivý vůči Slovensku. Ale v atmosféře přijímání takzvané „socialistické ústavy" v roce 1960, kdy jsme se jaksi „ocitli náhle v socialismu", vše prošlo. Důsledky se brzy dostavily. V první a zvláště ve druhé polovině šedesátých let se stále silněji, zvláště ze slovenské strany, ozývali kritické výhrady k česko-slovenským vztahům. I ty se podílely na významných politických a personálních změnách nastolených na plénech ÚV KSČ v prosinci 1967 a v lednu 1968. Historie Československa názorně ukázala, že federativní uspořádání představovalo optimální řešení národnostní otázky v naší zemi. Jiná vhodnější alternativa pro stát dvou národů se nenabízela. Gustáv Husák měl od samého vzniku lidově demokratického Československa pravdu, když při tvorbě Košického vládního programu doporučoval federativní uspořádání státu. Vytvořit zákon o federativním uspořádání ČSSR v krátkém časovém období nebylo vůbec snadné. V početné komisi složené z českých a slovenských právníků, politologů, ekonomů a dalších zainteresovaných odborníků vznikaly logicky vyhrocené, rozporuplné situace. Předseda vlády ing. Černík

140

několikrát musel do jednání osobně zasahovat. Husák - předseda vládní komise -, který o federaci dlouhá léta přemýšlel, měl vše promyšlené. Vědom si své dlouhodobě ujasněné představy někdy nepřiměřeně rázně a netrpělivě reagoval na názory některých, především českých členů komise, které se od jeho představ odlišovaly. Odmítal návrh na tripartitní federaci Čechů, Moravanů a Slováků, který vyšel z Brna, i projekt silné centralistické federace, který předložili Jiří Grospič a Zdeněk Jičínský. Husák dlouho přemýšlel o poměrně volném konfederativním svazku obou národů. Takovou představu předkládal Jiří Boguzsak, jenže s ní narazil u českých představitelů, zvláště u Černíka. Nakonec Husák došel k závěru, že konfederace by nastoupenému procesu vyrovnávání ekonomických a sociálních rozdílů v Čechách a na Slovensku neprospěla. Tak vznikaly zbytečné osobní antipatie, které mohly být vykládány s nežádoucím národnostním podtextem. Doufal jsem, že toto vše se neodrazí v následujícím období na životních osudech některých vysokoškolských pedagogů z Právnické fakulty Karlovy univerzity či dalších odborníků z vládních institucí, kteří své návrhy na několika zasedáních komise obhajovali. Bohužel jsem doufal marně. Mohu jen vyslovit politování, že jsme nezabránili nesmyslnému kádrování a prověřování, které nakonec předurčilo politickou porážku v roce 1989. Jak jsem již zmínil, v červnu 1968 jsem se v Kolodějích účastnil řešení tehdy konkrétních rozporuplných názorů v otázkách měnového a bankovního systému. V komisi se totiž posuzovalo, zda ve federaci zachovat stávající celostátně jednotnou měnu, československou korunu či vytvořit dvě rozdílné národní měny,

141

zda zachovat jednu celostátní banku či utvořit dvě plnoprávné národní banky a další problémy z toho logicky vyplývající. Komise se rozdělila, Češi a Slováci měli rozdílné názory, což nebylo nic neobvyklého. Měl jsem za úkol české „komisaře" nějak racionálně uklidnit, slovenskou skupinu si vzal na starost Husák. Nakonec se vše zvládlo, měna a bankovní systém se dalších třiadvacet let neměnily. Od roku 1993 je vše jinak. Nevím, zda jsme tehdy v Kolodějích rozhodli správně. Stále si myslím, že ano. Práce byly včas ukončeny a dne 28. října 1968 byl ústavní zákon o československé federaci Národním shromážděním schválen. Kritické posuzování systému, který upravoval vztahy dvou národů - Čechů a Slováků do roku 1969 - nelze ztotožňovat s prováděnou úspěšnou národnostní politikou v Československu po druhé světové válce. Naopak, máme se čím chlubit. Postupné a poměrně rychlé vyrovnávání ekonomické, vzdělanostní, společenské úrovně českých a slovenských zemí bylo výrazným úspěchem a je oceňováno v celé Evropě. Nespornou skutečností byl na Slovensku po roce 1945 růst vrstvy inteligence i průmyslového dělnictva a rozvoj industrializace. Nově vznikající závody dosahovaly mnohdy modernější úrovně než obdobné podniky v Čechách. S úspěchy ve výrobě, ve vědě, školství a kultuře zároveň rostlo sebevědomí slovenského lidu, a tím i snahy po větším zviditelnění slovenského podílu na moci československého státu. Ekonomické vyrovnání Slovenska s českými zeměmi, zvláště proces industrializace, vyžadovalo investice v rozsahu šest set čtyřicet miliard Kč. Další stovky miliard byly potřeba na zahlazení škod po druhé světové válce. V této souvislosti je třeba ocenit mimořádné úsilí přímo slo-

142

venské společnosti. V roce 1946 pracovala v zemědělství na Slovensku téměř polovina produktivní populace, koncem osmdesátých let, při podstatném vzrůstu tamější zemědělské produkce, jen třináct procent. Vzrostl počet městského obyvatelstva a do života pozitivně pronikaly civilizační vymoženosti. Značná část populace získala středoškolské vzdělání. Vysokoškolským městem nebyla jen Bratislava, ale přidaly se i Košice, Prešov, Banská Bystrica, Zvolen, Nitra, Žilina a Martin. Úspěchy slovenských vědců dosáhly mezinárodní úrovně. Rozšířila se síť divadel, koncertních síní, galerií, muzeí. Rozvoj zaznamenal slovenský film, literatura, hudební kultura, architektura, sochařství a malířství. Výčtem těchto nezvratných pozitiv ve vztazích Čechů a Slováků vůbec nemám v úmyslu vše jen chválit. Proces rozvoje, vyrovnávání obou republik byl doprovázen různými chybami, nedomyšlenými rozhodnutími. Docházelo i ke vzájemnému nedorozumění. Při schvalování pětiletých plánů a ročních rozpočtů nechyběly vzrušené diskuze, především o rozsahu investic v jedné i druhé republice. V unitární i federální vládě se musely trpělivě překonávat ne dílčí, ale programové, komplexní námitky o optimalizaci rozsahu plánovaných investic ve společném státě. Jsem přesvědčen, že jsme v onom čtyřicetiletém vládnutí volili při realizaci strategického ekonomického a sociálního vyrovnání správnou cestu, která vedla k upevnění společného státu. Necítím jakýkoliv podíl viny, že jsme se účastnili na nešťastném rozpadu Československa v letech devadesátých. V roce 1989 se lidé domnívali, že nic nestojí v cestě k posílení československého státu. Záhy se však projevila celková nepřipravenost nového politického uspořádání. To bylo možné pochopit - ale ta spěšná,

143

nepřipravená, nepromyšlená závažná státně politická rozhodnutí nelze již racionálně zdůvodnit. Především nastaly začátkem devadesátých let spory o postavení Slovenska v rámci společného státu. Federace o dvou členech je vždy problematická, zejména když každý člen má právo veta vůči straně druhé. Nedlouho po listopadu 1989 se v parlamentu a v médiích rozvinula diskuze o kompetence mezi federálními a republikovými národními orgány. Jedna ústava či tři, federální a dvě národní? Nadřazenost federálních zákonů nad republikovými? Jedna policie a armáda, či dvě? Nebyla otázka, na níž by se nová vládnoucí garnitura shodla a našla vhodné řešení. Jen jedna věc se dařila - spěchalo se, vše dnes, ne zítra. Nedbalo se na specifické podmínky Slovenska. Projevem nezájmu až neschopnosti bylo řešení otázky zbrojního průmyslu. Patrně snaha zavděčit se mocným ve světě vedla k omezování a likvidaci zbrojního průmyslu a k opouštění zahraničních trhů, kam ochotně nastoupily USA, Velká Británie, Francie, Švédsko a jiné státy. Nikdo nepromyslel otázku náhradní výroby, všemu se ponechal živelný průběh a za několik měsíců bylo v některých slovenských regionech až dvanáct procent nezaměstnaných, jev do té doby zcela neznámý. Životní úroveň klesala a permanentní zdražování situaci jen zhoršovalo. Plný souhlas na Slovensku nezískala ani kupónová privatizace. Její druhou vlnu na Slovensku Mečiarova vláda zrušila. Čeští představitelé neměli zřejmě chuť přesvědčovat Slováky o svých reformách. Zbavit se slovenské problematiky chápali jako usnadnění cesty ke kapitalismu. Také heraldický zásah prezidenta Havla do státního znaku a do názvu státu nebyl zrovna promyšlený a odrazil rozpory státo-

144

právní povahy. A prezident - jak v té době u něho nebylo neobvyklé - si vůbec nezajistil podporu politických stran. K rozdělení státu přispěly i volby v roce 1992. Na Slovensku zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS, 37 % hlasů) a Strana demokratické levice (14,7 %) hlasů. Na Slovensku zvítězila levice - tak to pochopila česká pravice, a s tou neměla zájem spolupracovat. Na Slovensku komunisté nevadili - v Čechách totálně překáželi. Průzkum veřejného mínění také ukazoval další nebezpečí pro pravici: životní úroveň na Slovensku v nedávné minulosti vzrostla, nezaměstnanost se objevila až s pravicovou vládou. Hodnocení minulého vývoje nebylo tak negativně vyhrocené jako v českých zemích. Na Slovensku ve větším měřítku viděli také pozitiva předešlého vývoje. Snaha rozdělit stát prostě převládla. A to i přesto, že podle všech tehdejších průzkumů veřejného mínění si občané v Čechách ani na Slovensku rozdělení státu nepřáli. Tak vážné rozhodnutí v souladu s demokratickými zásadami mělo být provedeno až po referendu, v němž by občané existujícího státu vyjádřili svoji vůli. Referendum se však nesmělo konat. Mohlo by se totiž zjistit, že vůle občanů je jiná než rozhodnutí Klause a Mečiara a lobistických skupin kolem nich. Česká pravice má vůbec dodnes obavu z přímé demokracie, z referenda, plebiscitu. Stejně tak i dva autoritativní muži - Klaus a Mečiar. Tehdy se také zrodil politický vtip, dobře vystihující situaci. Kolik článků má mít československá ústava? Stačí pouze jeden paragraf: „O všem rozhoduje Klaus a Mečiar." Václav Klaus neměl zájem o žádnou funkci na úrovni federace. Oba vítězové voleb se stali předsedy národních vlád, kde bylo možné rozhodovat mnohem samostatněji, bez oponentury

145

druhé národní vlády. Navíc od 20. července 1992 neměla československá federace ani hlavu státu. Kandidát Václav Havel nezískal potřebnou většinu hlasů a ani jemu se nechtělo ucházet se o slovenskou přízeň. Pražská pravice vršila chybu za chybou. Václav Havel opustil potápějící se loď a abdikoval. Dohoda politiků přejících si rozdělení státu byla potvrzena pouze hlasováním federálního parlamentu. Když jsem po roce 1989 pozoroval již ze svého místa trvalého pobytu v Jizerských horách porcování Československé republiky (nikdo pořádně nevěděl proč a jak, ústava neústava, referendum nereferendum), prezident se vzdálil z Hradu, aby byl tzv. „neúčasten" protiústavní úpravy vztahů v Československu, jinými slovy demontáži republiky. V roce 1992 to byla neuvěřitelná, neskutečná manipulace s oběma národy této hrdé země. Nevím, jak na Vysoké škole ekonomické, ale nás na Právnické fakultě Univerzity Karlovy učili, že o existenci státu rozhodují občané, voliči - jiný způsob se nepřipouští. Je možné, že páni inženýři odcházeli z fakulty „nezatíženi" tímto požadavkem, zásadně uplatňovaným v demokratickém světě. Ale druhý partner, pan Mečiar, absolvoval Právnickou fakultu, takže by měl být ve vrcholné státoprávní problematice příslušně vzdělán. Možná na té přednášce chyběl. Snad stojí za to se zamyslet, jak by se vyvíjela situace, kdyby k federativnímu uspořádání Československé republiky došlo již v roce 1945, při zrodu lidově demokratického státu. Došlo by v roce 1992 k té nechvalně známé epizodě - k neústavnímu dělení země? Země historicky spjaté, vzájemně všestranně propojené, sousedící s četnými státy ve střední Evropě? Odpověď nemám, daný vývoj ji ani nevyžaduje. Jen v

146

letopisech, které se teprve v příštím čase zrodí, bude zapsána a snad i detailně popsána tato černá stránka naší historie. Jako Čech, dokonce Jihočech, v této souvislosti cítím povinnost říci - a netajil jsem se tím nikdy v unitární ani federální vládě že u nás Čechů převládalo určité podceňování, jakési přezírání zájmů, talentu, schopností lidí na Slovensku. Přesvědčil jsem se, že to není záměrné ani sobecké, ale spíše zažité, snad odkudsi a od kohosi zděděné. Ne vždy a ne všichni jsme se ke Slovákům chovali s patřičným respektem. Slováci nám to nevytýkali - ale vnímali to. Pociťovali to jako určitou nahodilou nepatřičnost. Nechci nic omlouvat, ani nikoho pomlouvat. Ale přiznat bychom si to my Češi - byť třeba opožděně - měli. Poslouží to dobré věci. Slovákům i Čechům. Jsme přátelé a nadále jimi být chceme. Důvěra strany ve společnosti, to je v životě každé politické strany kardinální, citlivě objektivně prověřovaná informace. V té době u nás již osvědčené systémy sledování veřejného mínění nebyly uplatněny. Ne že by se stranické orgány nezabývaly rozborem politické situace v zemi, působením, činností strany v okresech, obcích a závodech. Ale kritický přísný pohled, jak to skutečně vše bez jakéhokoliv přikrašlování vypadá, to si musíme otevřeně přiznat - chyběl. Jsem přesvědčen, že KSČ neprospělo, když v ústavě v roce 1960 bylo zakotveno ustanovení o vedoucí úloze strany. To si šlo vyložit i takto: máme v ústavě vedoucí postavení v politickém systému stanoveno, tudíž důvěru - ve skutečnosti i moc - máme navždy zajištěnou. I v šedesátých letech a předtím i po únoru 1948 bylo kritizováno v některých stranických orgánech a organizacích uplatňované nahrazování státních a hospodářských orgánů. Logickým

147

důsledkem nesprávných metod práce byly pochybnosti, kde se vlastně vládne, kdo je odpovědný za to či ono rozhodnutí. Je to okresní výbor strany či okresní národní výbor? Je to ÚV strany či vláda? K posouzení úlohy, k postavení a metodám práce strany bylo třeba se soustavně a s veškerou otevřeností vracet. Jen tak lze stále obnovovat důvěru ve společnosti, usilovat o zdravé politické ovzduší. To platí zvláště pro stranu, která je u moci desítky let. A tou KSČ pochopitelně byla. Stále se vracím k základní úvaze, proč jsme si od druhé poloviny padesátých let neosvojili osvědčenou politickou praxi strany z let 1945-1947, kdy jsme s nepočetným stranickým aparátem, s aktivní účastí dobrovolných funkcionářů v obcích i závodech úspěšně vysvětlovali politiku strany. Od roku 1948 se aparát početně rozrůstá se zdůvodněním, že jeho prostřednictvím je třeba kontrolovat a ovlivňovat veškeré dění v zemi. Byla to chybná koncepce, špatný model převzatý odjinud. Když se dotýkám stranického aparátu, nikterak nemíním snižovat jeho nezastupitelnou úlohu. V moderní době, ve které žijeme, si efektivní práci politické strany bez profesionálních pracovníků nelze představit. Aparát musí připravovat voleným orgánům návrhy řešení a rozhodnutí. Volené orgány rozhodují. Úspěch závisí především na tom, jak jsou volení zástupci i pracovníci aparátu profesionálně připraveni. S obdivem jsem sledoval vysokou kvalitu práce národohospodářského oddělení ÚV vedeného Bohumilem Šimonem. Z územních orgánů jsem velmi dobře hodnotil úroveň aparátu krajského výboru KSČ v Ostravě. V posledních desetiletích jsem se na místě spolupracovníků ve vládních orgánech setkával s řadou Ostravanů, kteří získali zkušenosti právě při práci na krajské úrovni.

148

Bohužel vše doprovázely neustálé odklady naléhavých úprav volebního systému a reformních kroků ve společenském uspořádání, zvláště v Národní frontě. Změny měly směřovat k nejvhodnějšímu uspořádání, ke koaličnímu systému vládnutí, k rovnému postavení stran Národní fronty. Jestliže chtějí být politici úspěšní, stále musejí mít před očima téměř nedostižný požadavek - přibližovat se ideálu, že nejlepší politika je ta, kterou člověk necítí. Systém vládnutí musí být za každého režimu v popředí pozornosti. Téměř jsem záviděl maďarským přátelům, kteří právě tyto problémy demokratického fungování společnosti soustavně projednávali a hledali nejvhodnější řešení. Přemýšleli, jak zapojit občany do řešení věcí veřejných. Poznal jsem, že právě Maďarsko bylo v tomto směru z tehdejších socialistických zemí nejdále. Kádárovo vedení přistoupilo na částečnou liberalizaci trhu a povolilo, zvláště ve službách, obchodu a řemeslech, soukromý sektor. Kádár obhajoval názor, že v ekonomice platí neúprosně zákon hodnoty, a když to nerespektujeme, vyvolává to logicky neřešitelné obtíže. Zdůrazňoval, že všichni občané nebudou souhlasit s našimi ideologickými nebo politickými názory, ale my jim máme při respektování ústavy s veškerou tolerancí umožnit, aby je mohli vyjadřovat. János Kádár v rozhovorech za přítomnosti předsedy vlády Gyorgyho Lázára a tlumočníka (pozdějšího velvyslance v ČSSR Bély Kovácse) otevřeně rozebíral otázky demokratického uspořádání společnosti. Zdůrazňoval, že to ne všichni v Maďarsku, ale zvláště v socialistickém společenství, chápou. Když tyto Kádáro-vy názory zaznívaly na vrcholných mezinárodních

149

poradách, ne všichni účastníci se tvářili přívětivě. S Jánosem Kádárem jsem se setkával pravidelně během svých jednání v Budapešti v letech 1970-1987. Jemu po boku stál předseda maďarské vlády Gyorgy Lázár, sympatický, seriozně jednající politik, s nímž jsem měl ty nejlepší vztahy. Řešili jsme spolu i ty dramatické, z minulosti poněkud zamotané otázky postavení půlmilionové maďarské menšiny na jižním Slovensku. Mám-li posuzovat představitele socialistických zemí, které jsem osobně poznal, pak Kádár byl nesporně klíčovou postavou, představitelem reforem pro celé socialistické společenství. Ve druhé polovině šedesátých let jsme byli postaveni před řešení řady problémů, jimiž bylo třeba se naléhavě zabývat. Ty hlavní jsem uvedl v předchozí části: revize procesů, rozsah a forma znárodnění, systém řízení hospodářství, úloha komunistické strany a postavení stran Národní fronty, volební systém, vztahy mezi Čechy a Slováky. Když se zamyslím nad závažností těchto problémů, které se nakupily před rokem 1968, nutně zaznívá otázka, jak k tomu došlo. Odpověď je nasnadě. Problémy se prostě neřešily, hrnuli jsme je před sebou - některé téměř dvacet let - nebo jsme je jen „nakousli" a v zásadě nedořešené odložili. Řešení složitých problémů na začátku roku 1968 kladlo na vedení strany a státu velice náročné požadavky: ujasnit si obsah a souvislosti při řešení jednotlivých klíčových problémů, reálně ocenit časovou posloupnost a včas odhadnout předpokládané důsledky naléhavých reformních kroků doma i v zahraničí. Proč nedošlo ke včasnému řešení klíčových otázek tohoto státu a společnosti? Jak je vůbec možné, že se věci dostaly do situace,

150

kdy již nebylo možno s řešením dále otálet? Někdy jsme si se spolupracovníky říkali, jestli to snad nebyl nějaký „zásah shůry", aby se prokázalo, že stávající vedení je neschopné, a připravily se podmínky pro rozsáhlou personální výměnu. Pochopitelně to nebyl žádný deus ex machina, ale zásadní odpor k reformám, odmítání revidovat to, co se neosvědčilo. Jako bychom se měli stydět za to, že jsme udělali chybu, že náš odhad toho, co přijaté rozhodnutí způsobí, nebyl správný. Mýlit se je lidské. Chyby dělá i profesionál, jenže ten umí chybu přiznat, nést osobní odpovědnost a negativní důsledky odčinit. To bohužel vedení strany nezvládlo. Vše očividně směřovalo k rozsáhlým personálním změnám. Až nápadně to připomíná, co se v této zemi odehrává po roce 1989. Profesionálně nepřipravení jedinci, nepromyšlená opatření se závažnými dopady vedou k tunelům, podvodům, mnohamiliardovým ztrátám. Nikdo nic nepřizná, naopak s halasným oslavováním rozkrádání této země pokračuje. Možná to někdo bude vydávat za historicky nežádoucí paralelu Česka na přelomu století. A za viníka patrně nebude označen privatizátor, ať kupónový nebo jiný - ale normalizátor. Chvíli jim tato šalebná argumentace vydrží - ne však na dlouho. Přiblížil se závěr roku 1967. Nejprve na zářijovém plenárním zasedání ÚV kritizoval Antonín Novotný slovenské funkcionáře za nekorektní, nacionálně zaměřená vystoupení. Slovenští představitelé toto obvinění odmítli. Následovalo plenární zasedání ÚV v prosinci 1967. V tomto mezidobí se ve straně, zvláště mezi členy ÚV strany diskutovalo o nutnosti rozsáhlých personálních změn v předsednictvu ÚV, včetně výměny prvního tajemníka Antonína Novotného. Začátkem prosince 1967 se na schůzi

151

předsednictva ÚV hlasovalo o návrhu odvolat ho z nejvyšší stranické funkce. Nastala patová situace - pět členů předsednictva ústředního výboru pro - pět proti. O návrhu, kdo má být novým prvním tajemníkem, se za tohoto nerozhodného stavu nejednalo. Výsledek jednání předsednictva byl předložen plénu ÚV před Vánoci 1967. Toto prosincové zasedání - dva dny se diskutovalo v Míčovně Pražského hradu - bylo přerušeno a dokončeno v prvním lednovém týdnu roku 1968. ÚV strany rozhodl odvolat Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka. Prvním tajemníkem byl zvolen Alexander Dubček. V průběhu těch tří zasedání pléna ÚV zaujala důležité místo otázka vztahů Čechů a Slováků. Nebylo to sice překvapující, ale to hlavní - že před dveřmi čekají neodkladné reformy a že to je důležitý předpoklad budoucího úspěchu země - zůstalo jaksi v pozadí. Vážil jsem si zvláště těch diskutérů, kteří zdůrazňovali úzkou vazbu personálních změn s profesionalitou, se schopností zvládnout, vyřešit reformní kroky, jimiž je další úspěšný vývoj země podmíněn. Z celkové atmosféry jednání, poznamenané různými rozpornými stanovisky o vztazích Čechů a Slováků, však vyplývalo, že při řešení personálních změn by bylo vhodné vzít v úvahu či dokonce preferovat slovenské představitele. Myslím, že takové uvažování nebylo možné v té náhle vytvořené situaci ignorovat. I to přispělo k volbě A. Dubčeka prvním tajemníkem ÚV. Příští dny, týdny a měsíce měly prověřit, zda ÚV strany při volbě nového prvního tajemníka zohlednil náročné požadavky, před které byl začátkem roku 1968 první muž ve straně postaven. Při každé personální změně, zejména vedoucího pracovníka, je třeba brát v úvahu základní kritérium, totiž zda očekáváme od

152

nově ustanoveného funkcionáře, aby (snad s drobnými korekcemi) pouze pokračoval v nastoupené linii, a nebo jde o zásadní programové změny - v tomto případě v pojetí vrcholného vládnutí. V roce 1968 stál před nově zvoleným prvním tajemníkem ÚV KSČ nebývalé rozsáhlý program: připravit a zavést do praxe reformy v politickém uspořádání společnosti, nastolit změny v ekonomickém systému a připravit federativní uspořádání státu. Mnozí z nás, členů ÚV strany, s odstupem času došli k závěru, že tato základní hlediska při volbě nového prvého tajemníka ÚV KSČ nebyla vzata v úvahu. Je sice pravda, že ve vrcholných stranických a státních orgánech se rozhoduje kolektivně, ale úloha prvního muže v situaci, kdy jsou na pořadu dne zásadní programové změny, které je třeba prosadit nejen ve své zemi, ale získat porozumění i u zahraničních přátel a spojenců, je nezastupitelná. Do této funkce byli vedle Dubčeka navrženi další kandidáti tehdejší předseda vlády Jozef Lenárt, místopředseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění Bohuslav Laštovička. Černík návrh na svou kandidaturu odmítl a i vzhledem k diskutovaným problémům ve vztazích Čechů a Slováků doporučil volbu A. Dubčeka. Otevřeně říkám, že ing. Černík měl nejlepší předpoklady svým rozhledem, rozhodností a profesionální připraveností tu složitou, náročnou úlohu zvládnout. Čas byl neúprosný, šanci měl ten, kdo si uvědomoval, v jakém složitém období se Československo nachází, jestliže si jeho politické vedení vytyčuje závažné programové změny ve společnosti, ve státě, ve své zemi. Jak zvládat problematiku vztahů vůči spřáteleným státům - členům Varšavské smlouvy,

153

zvláště vůči SSSR? To vše vyžadovalo ujasněnou koncepci toho, co hodláme dělat, přesvědčivě argumentovat, rozšiřovat kontakty s vlivným lidmi ve spřátelených státech, paralyzovat téměř nepřátelský radikalismus východoněmeckého Waltera Ulbrichta či polského Władysława Gomulky vůči ČSR. Po plenárním zasedání ÚV KSČ v prvních dnech ledna 1968 se při přípravě jednotlivých reformních kroků nesměl ztrácet čas. Změna ve funkci prvního tajemníka ÚV zřetelně naznačovala, že budou následovat další personální i programové změny. Společnosti se musely včas poskytnout informace o tom, co se připravuje, v jakém směru se bude politika v zemi ubírat, jak se dotkne zájmů občanů. To vše bylo důležité nejen pro naši zemi, ale také pro spřátelené státy v rámci RVHP a Varšavské smlouvy. Cesta našeho strategického směřování k reformám politickým, ekonomickým i systémově právním logicky vyvolávala také odpor a nesouhlas. Především se muselo čelit konzervativním názorům, které odmítaly jakékoliv změny, naopak chtěly pokračovat v tzv. osvědčené politice uplynulých dvaceti let. To nebyli stoupenci reforem, naopak čekali na naše chyby, očekávali náš neúspěch. Druhý proud ve společenském profilu se vyznačoval jednoznačným ztotožněním s kapitalistickým uspořádáním první Československé republiky. Nově vznikající politická sdružení, nejrůznější kluby vyzývaly k návratu poměrů předmnichovské republiky. A v návaznosti na rychle se aktivizující společnost vznikají nejrůznější seskupení radikálního, nemarxistického, ultra-liberalistického zaměření, která vše současné a pro budoucnost uvažované odmítají a žádají supersvobodu a superdemokracii, jež nikde ve světě neexistují. V západních

154

zemích média pozorně sledovala, co se děje a zvláště bude dít v následujících týdnech, měsících v Československu. A ono se v prvních třech měsících nedělo téměř nic. Jen některá domácí a zahraniční média otvírala nejrůznější varianty vývoje s akcentem na to, že se socialismem v Československu je konec. Co se odehrávalo v politickém vedení? Předsednictvo ÚV v čele s A. Dubčekem nepravidelně zasedalo, diskutovalo, ale nerozhodovalo. Teprve za dva měsíce se podařilo schválit pracovní komise, které měly připravit programové dokumenty pro nadcházející sjezd strany. Komise, aniž by obdržely byť rámcové zadání, se dopracovaly určitých doporučení a návrhů až v květnu či červnu 1968. V tom čase už média chrlila nejrůznější parafráze programových opatření, na které není nikdo z pozice odpovědných orgánů připraven reagovat. Demokratickou diskuzi doprovází názorový chaos, který nenalézá přesvědčivou oponenturu. Situaci se snaží usměrnit zveřejněný akční program strany, ovšem ve většině médií je prezentován jako jakási vedlejší, téměř podružná informace. V ústředních denících spřátelených států se stále častěji objevují kritická varování před tím, co vše se děje v ČSR. V pracovních komisích byly v naprosto otevřených diskuzích logicky vyslovovány nejrůznější názory, některé byly přijímány, jiné odmítány. Média prezentují hlavně ty nepřijaté. Většinově odsouhlasené jsou jaksi opomenuty. Ve společnosti narůstá vedle podpory nového politického vedení určitá nejistota. Oficiální projevy nejvyšších představitelů jsou vyslechnuty, ale potřebný klid a angažovanost do společnosti nevnášejí. Nerozhodnost politického vedení je zřetelná každý den. Prvních osm měsíců roku 1968 jsme doma prostě úspěšně nezvládli.

155

Nejvážnější důsledky naší málo efektivní pracovní aktivity se projevily v zahraničí, zvláště ve spřátelených státech. Nejkritičtěji hodnotily situaci u nás ústřední deníky, ale i ostatní média v NDR a v Polské republice. S využitím polopravd a smyšlených ideologických konstrukcí varovaly před politickým krachem v naší zemi. Sovětský tisk a média nás také nešetřily. Maďarsko k nám bylo tolerantnější, hlavně serióznější, neboť používalo pravdivé argumenty, které odpovídaly tomu, co se u nás skutečně odehrávalo. Celkově vzato, naše slabá aktivita vůči členským státům Varšavské smlouvy se podílela na nepříznivých důsledcích ve vzájemných vztazích. Nepřesvědčili jsme hlavně v Moskvě vedoucí představitele, že vše, co se u nás děje, je v zájmu socialismu, že je v souladu s naší spoluprací a k jejímu prospěchu. Nerozvinuli jsme všemožnou aktivitu k informování všech vlivných činitelů v jednotlivých zemích. Dnešním jazykem - špatně jsme lobovali. Všechny existující složky měly být aktivizovány, aby čelily rostoucímu mediálnímu obviňování ze zrady socialistických ideálů. Bohužel zde selhával první muž v KSČ - Alexander Dubček. Dubček respektoval touhu lidí po svobodném rozhodování ve své zemi, což byl jeho výklad „socialismu s lidskou tváří". Měl specifické charisma ostře kontrastující s jinými vedoucími funkcionáři v KSČ. Získával sympatie jako málokterý představitel strany. János Kádár, první tajemník Maďarské socialistické strany, který Dubčeka dobře znal, zastával názor, že první tajemník KSČ zasluhuje podporu a porozumění. Tvrdil, že „… není v něm ani špetka povýšenectví - naopak, je velmi nešťastný, že byl zvolen do tak odpovědné funkce, a doslova trpí tím, jaké problémy má před sebou". Také Brežněv pokládal Dubčeka za čestného komunistu a oddaného přítele Sovětského

156

svazu, ovšem nebyl ochoten souhlasit s nejasně vyhlašovanou polednovou politikou. Naopak se podle svých prohlášení snažil prostě „pomoci soudruhu Dubče-kovi pokračovat v oné pevné linii, kterou doposud KSČ sledovala ve vnitropolitických otázkách i v mezinárodním komunistickém hnutí". Zdůrazňoval, že by považoval vyhlašovaný reformní program za drzý nevděk malého, Sovětským svazem osvobozeného národa z fašistického područí. V průběhu dvacátého výročí únorových událostí, kterého se zúčastnili nejvyšší představitelé socialistických států, projevil sovětský představitel nespokojenost s uvolněním cenzury a s četnými personálními změnami ve stranickém vedení. Následně se v polovině března 1968 v politbyru KSSS vyjádřil: „Naděje vkládané do Dubčeka se nepotvrzují a může se stát, že sundají Novotného z funkce prezidenta a potom bude na řadě Dubček." Nezapomenutelný předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin mi v sedmdesátých letech několikrát opakoval, že Dubčekovi prostě už v prvním období nerozuměli, neboť nedovedl jasně odpovědět na konkrétní otázky, a že měli pochybnosti, zda tento muž je na svém místě schopen představovat skutečného garanta žádoucího socialistického vývoje. Napětí ve vztazích naší země a ostatních států Varšavské smlouvy se den ode dne zvyšovalo. Porady těchto států (první v březnu 1968 v Drážďanech, další ve Varšavě - té jsme se bohužel odmítli účastnit) přinesly na adresu ČSR a KSČ vážná obvinění, že opouštíme socialistickou cestu. Probíhají dvoustranná jednání mezi představiteli KSČ a KSSS v Moskvě, poté v Čierné nad Tisou a na závěr je představiteli Varšavské smlouvy přijata „Bratislavská deklarace".

157

Vážné znepokojení vyvolalo v Moskvě odstoupení A. Novotného z prezidentské funkce. Téhož dne, 21. března 1968, informoval Brežněv vedení KSSS, že soudruzi Živkov, Gomułka a Ulbricht stále naléhají, aby byla přijata nějaká opatření. V tyto dny vyšla ze sekretariátu ÚV KSSS první informace stranickým orgánům v celé zemi, která sdělovala, že bez ohledu na Dubčekovo ujišťování se události vyvíjejí nepříznivým směrem. Kriticky se posuzovaly tendence k občanské společnosti, oslabování vedoucí úlohy strany, opouštění systému plánovaného řízení ekonomiky a formulace o nezávislé zahraniční politice. Západ prý podporuje rozkol mezi Čechy a Slováky. Ve dnech 23. a 24. března následovala drážďanská schůzka představitelů KSČ s delegacemi pěti států Varšavské smlouvy. Podle zachovaných záznamů maďarské stranické vedení sdělilo těsně před schůzkou zásadní výhrady proti myšlence schůzky, kterou označilo jako snahu posadit československou stranu na lavici obžalovaných se všemi možnými z toho vyplývajícími škodlivými důsledky. Brežněv v úvodu konstatoval, že v Československu se vytvořila kontrarevoluční situace, strana ztratila kontrolu nad sdělovacími prostředky a ustoupila ve věci odchodu Novotného z prezidentského úřadu. Walter Ulbricht vyslyšel Brežněvovu prosbu o žádoucí zdrženlivost a byl v této fázi krize méně radikální. Káral KSČ za volnost danou tisku, dával SED za příklad správné a KSČ nesprávné politiky, ale vyhnul se termínu „kontrarevoluce". Naopak Gomułka se na Brežněvovu žádost vůbec neohlížel. Dle jeho slov udělal Dubček za tři měsíce více chyb než Novotný za deset let. Proto „Prahou kráčí kontrarevoluce". A křičel: „Nevládnete!" Přítomní členové československé delegace -

158

nejen Dubček a Černík, ale i Lenárt a Biľak byli - jak sami po návratu společně v soukromých rozhovorech přiznávali otřeseni urážlivým divokým obviňováním. Jen maďarský Kádár se v zásadě zastal Československa. Připustil, že v československé situaci existují kontrarevoluční prvky, ale ocenil úsilí KSČ tomuto nebezpečí čelit a odmítl jakékoliv tendence k použití síly. Brežněv při svém obvyklém taktizování sdílel drážďanskou formuli Kádára o politickém, nikoliv vojenském řešení. V této etapě - v těchto týdnech, v dubnu, květnu 1968 byla šance pro stranické a státní vedení Československa navázat na tato strategická stanoviska racionální politikou. Iniciativa, či v zásadě získaná převaha progresivního křídla, vytvořená na plenárním zasedání ÚV KSČ začátkem dubna 1968, k tomu přímo vybízela. Mnohé, ale ne vše o názorovém vývoji vedoucích činitelů KSSS a dalších činitelů Varšavské smlouvy bylo československému vedení známo. Bohužel šance zůstala nevyužita. Ani plénem ÚV přijatý akční program nevyvolal v Kremlu okamžitou negativní reakci. Přitom svým obsahem zpochybnil celý sovětský model uspořádání společnosti a zavedený způsob vládnutí. Nová ústava měla zajistit dosud neobvyklou míru občanských práv a zavést volební systém výběru mezi kandidáty, byl vytyčen požadavek aktivnější evropské politiky, což všichni chápali jako ne tupě byrokratickou, ale racionální koordinaci zahraniční politiky. Moskevská Pravda dokonce 12. dubna uveřejnila část akčního programu, byť bez jakéhokoliv komentáře. Na moskevské vedení zapůsobila uklidňujícím dojmem i zpráva o zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem Československé socialistické republiky

159

Očekávaná sovětská reakce na akční program však nutně musela přijít. Již návštěva Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka a Vasila Biľaka 4. května v Moskvě signalizovala zostření kurzu sovětského vedení vůči polednové politice KSČ. Brežněv přišel s návrhem, aby se na československé půdě konalo vojenské cvičení, doprovodil to slovy: „Tak bude vedení KSČ postaveno pod přímý tlak. Cvičení jistě vyvolá protesty tisku, ale přispějeme k zachování socialismu v Československu a každý si bude pamatovat, že s námi nelze žertovat." Zároveň odsoudil akční program, který prý otevírá možnost restaurace kapitalismu. Zároveň se poprvé výrazně distancoval od Dubčeka a charakterizoval ho jako člověka, s nímž KSČ „ztratila hlavu". Již 8. května se čtyři vedoucí představitelé Varšavské smlouvy -bez účasti ČSSR - radili o nutnosti použít prostředků vojenského nátlaku. Ulbricht, Gomułka a Živkov souhlasili, jediný Kádár stál nadále na svém. „V této chvíli není v Československu kontrarevoluce," prohlašoval, „jde o úsilí napravit chyby minulosti." Rozhodně nesouhlasil s gomułkovskými primitivními ideologickými schématy ani s použitím síly. „Věci nelze řešit tím, že nazveme Mao Ce-tunga a jeho lidi šílenci, Castra maloburžoazním radikálem, Ceauşesca nacionalistou a Čechoslováky blázny. Když už máme kritizovat jednotlivce, začněme raději se soudruhem Novotným než soudruhem Dubčekem." I když Kádár nemohl zabránit přijetí rozhodnutí o vojenském cvičení na území ČSSR a kritického stanoviska k akčnímu programu, došlo poté k neočekávanému obratu v postoji k dané situaci v ČSSR. To se odehrálo po misi předsedy Rady ministrů Alexeje Kosygina v Československu ve dnech 17.-25. května.

160

Kosygin byl v zahraničí vedle ministra Gromyka hlavní uznávanou autoritou pro záležitosti Sovětského svazu. Kosygin usoudil, že Brežněv příliš podléhá nátlaku vojáků a není tedy schopen najít optimální, československé realitě odpovídající postup. Na zasedání politbyra KSSS 16. května, kde Brežněv tlumočil a zároveň doporučoval přání maršálů - jestli Praha nedá souhlas s konáním cvičení, bude třeba přijmout rozhodnutí o jiném typu vstupu vojsk -, mu Kosygin položil logickou otázku: „Dobrá, pošleme vojska a co bude dál?" Brežněv ani maršálové na ni neměli odpověď. Odbočuji s ironickou poznámkou: zdá se, že Kosygin v této situaci vyškolil maršály pro léta příští. Je známo, že při rozhodování, zda vojensky zasáhnout v Afghánistánu, většina maršálů s tímto dobrodružstvím nesouhlasila. Neměli odpověď na obdobnou kosyginovskou otázku - zemi obsadíme, ale co potom? Afghánská avantýra byla především záležitost politiků, ne vojáků. Tehdy se Brežněv opět nevyznamenal. Afghánistán byl jeden z jeho velkých neúspěchů. Vracím se k ČSSR v roce 1968. Když předseda Rady ministrů vyjádřil základní pochybnosti o zvolené strategii vojenské okupace ČSSR, byl vyzván, aby navštívil tuto zemi a ověřil danou situaci. Tak se zrodilo karlovarské léčení Alexeje Kosygina, kdy ve dnech 17.-25. května 1968 kontaktoval mnohé vedoucí i místní činitele, prosté občany a domácí i zahraniční lázeňské hosty a doprovázen svou vnučkou, která slušně ovládala angličtinu, poznával situaci v československé společnosti. Po návratu do Moskvy vnesl na kremelskou scénu úplně jiný pohled na spřátelenou zemi. Původně se domníval, že „zdravé síly" (rozuměj konzervativní síly) představují kompaktní vliv,

161

který reálně ohrožuje Dubčeka. Vrátil se však jako důsledný zastánce kompromisu. Zjistil, že celková atmosféra v zemi je jiná, než jak ji líčí pracovníci stranického aparátu a jejich českoslovenští informátoři. Analýza všech setkání a materiálů ukazuje - prohlásil - že v zemi není větší autority než Dubčeka, Svobody a Černíka. Žádal, aby se z toho vyvodily náležité závěry. Aby bylo jasno, co má na mysli, dodal, že je mnohem snazší hovořit s pražskými představiteli než s Ceauşescem, Titem nebo Fidelem Castrem. A tak stále kolísající Brežněv, jehož stanovisko v probíhající krizi bylo nejdůležitější, se vracel zpět do své výchozí pozice důvěry v Dubčeka. Příchod sovětských jednotek na cvičení koncem května radikalizoval československou veřejnost a posílil reformní křídlo. Promítlo se to i v masové podpoře prohlášení Dvou tisíc slov. Velvyslanec SSSR v Československu Červoněnko řešení silou zásadně odmítal a prohlásil, že vojenské cvičení má zcela opačný výsledek a sovětské jednotky by měly být okamžitě odvolány. „Lid přítomnost našich vojsk nepodpoří, a jestliže je v Československu ponecháme, všechno se obrátí proti nám." Rozporuplnou diskuzi v sovětském politbyru 3. července 1968 uzavřel váhající Brežněv prohlášením: „Je nutné, abychom si ujasnili, zdali se v hodnocení československé situace nemýlíme. Na tom budou záviset naše další kroky." Padlo rozhodnutí svolat do Varšavy další schůzku pětky s představiteli KSČ. Pamatuji si na ty červencové dny, kdy se na zasedání ÚV KSČ 4.-6. července rozhodovalo, zda se zúčastnit varšavské schůzky. Vedoucí činitelé strany měli ve svěží paměti urážlivé, ponižující jednání z březnového jednání v Drážďanech. Vycházelo se bohužel z toho, že se delegace KSČ setká s obdobnými odsudky

162

a kategorickými, nepřijatelnými závěry a požadavky. Nebyly k dispozici informace, že Brežněv se přikláněl k úvaze, zda se v hodnocení československé situace nemýlí. Nakonec se pod silným tlakem veřejného mínění plénum ÚV rozhodlo se varšavské schůzky nezúčastnit. Kádár, zaskočen naším odmítnutím, dosáhl třídenního odkladu tohoto setkání, během něhož se snažil přesvědčit Dubčeka o účelnosti této porady. Dubček se den před Varšavou s maďarským vůdcem setkal, ale nedohodli se - ba téměř se pohádali. Podle Kádára se Dubček a celé reformní křídlo v pražském vedení dopustilo největší chyby od ledna 1968. Delegace se mohla setkat ve Varšavě se zcela jiným přijetím, než se v Praze očekávalo. Maďarské vedení bylo rozhodnuto poskytnout plnou podporu politickému řešení. Navíc postoj polského Gomułky byl ve Varšavě rovněž nakloněn politickému řešení. Československé odmítnutí účasti Brežněv a ostatní účastníci přijali jako urážku, jako vyjádření odporu k jakémukoliv jednání. Tomu také odpovídaly rozpačité závěry varšavské schůzky. Bylo rozhodnuto nepodnikat další kroky, které by jitřily veřejné mínění v Československu. Byl schválen dopis do Prahy s cílem usilovat o celkové dorozumění. Zároveň byl přijat návrh KSČ na bilaterální jednání mezi československým a sovětským vedením. Varšava jen potvrdila, jaké možnosti se nabízely, kdyby Dubček a další přijeli s promyšlenou koncepcí obrany státních zájmů. Jak mi s odstupem času, v sedmdesátých letech, vyprávěl jeden z účastníků varšavské schůzky, který byl členem polské delegace, došlo k ostrému střetnutí Ulbrichta s Brežněvem. Brežněv polemizoval s radikálními názory Ulbrichta, že vojenský

163

zásah do ČSR je nezbytný. Na to Walter Ulbricht s odvoláním na své zásluhy a zkušenosti z působení ve vrcholných orgánech III. internacionály v předválečném období obvinil Brežněva z oportunismu a činil ho odpovědným za to, že odmítá zasáhnout proti kontrarevoluci v ČSR. Jak mi můj partner otevřeně řekl, Ulbricht udělal z Brežněva malého kluka, který v době, kdy Ulbricht začal pracovat v Moskvě, prý neměl ponětí, co je komunistická strana. A v obecné škole se prý o politice asi neučili. Nešťastný bojkot Varšavy nebyl jen náhodným taktickým omylem, ale charakterizoval celý průběh Pražského jara. Nikdo se neodvážil předstoupit před veřejnost a otevřeně varovat před nebezpečím, které zemi hrozí. Muži ledna 1968 v čele s Dubčekem svou roli vůdců prostě nesplnili. O politické taktice nechtěli nic slyšet studenti, sociální demokraté, intelektuální elita, zejména takzvaná stranická inteligence. To všechno nahrávalo situaci a bylo zneužíváno k vyhlašování a dokazování toho, že v Praze je kontrarevoluce. Domácí média uklidňovala veřejnost, že Západ by mocenský zásah vůči Československu nedovolil. Jaká byla skutečná pozice západních vlád k problému Pražského jara, ukazuje názorně postoj prezidenta USA Lyndona Johnsona 21. srpna 1968 večer při přijetí velvyslance SSSR Dobrynina, který přečetl prezidentovi poselství z Moskvy. Mluvilo se v něm o „spiknutí vnitřní a mezinárodní reakce, o žádosti Prahy o pomoc Varšavské smlouvy a ujišťovalo americkou vládu, že intervenční jednotky budou samozřejmě ihned staženy, jakmile bude odstraněna hrozba československé bezpečnosti". Odezva prezidenta Johnsona uvedla sovětského velvyslance v úžas. Pre-

164

zident poděkoval za informaci, řekl, že o ní bude diskutovat se státním tajemníkem Ruskem a sdělí odpověď - bude-li to třeba. A přešel na jiné téma, na připravovanou návštěvu Sovětského svazu. Schůzka skončila ve veselém tónu, pila se whisky a vyprávěly příběhy z Johnsonova rodného Texasu. Prezident Johnson s představiteli kongresu a v jednáních s generalitou prohlašoval, že je nutno uznat „realitu sovětské vojenské pozice a Varšavské smlouvy". Moskva prý ocení, „že my zde ve Spojených státech nejsme rváči". To byl hmatatelný, reálný výklad hesla „Západ to nedovolí". Jak bylo ve Varšavě dohodnuto, následovala bilaterální jednání KSSS a KSČ. Několikadenní schůzka v Čierné nad Tisou skončila po ostré výměně názorů (i podle vyjádření prezidenta Ludvíka Svobody byla diskuze plná vážného obviňování a osobních urážek) konstatováním, že je třeba hledat politická řešení. Sovětská strana po této schůzce a po přijetí Bratislavské deklarace stále naléhala na přijetí opatření, ke kterým se zavázala čtyřčlenná delegace KSČ v Čierné nad Tisou ve složení Dubček, Svoboda, Černík a Smrkovský Šlo o reorganizaci ministerstva vnitra, o vytvoření samostatného ministerstva bezpečnosti, o odchod ministra vnitra Josefa Pavla, o odchod Čestmíra Císaře a Františka Kriegla ze stranických funkcí a odchod Jiřího Pelikána z Československé televize. Brežněv v četných telefonických rozhovorech naléhal na Dubčeka, aby to, co bylo vzájemně dohodnuto, se také splnilo. Dubček argumentoval tím, že se změnila situace a že československou stranou přijaté závazky splnit nemůže. Z písemných záznamů dlouhých telefonických rozhovorů je Dubček otevřeně obviňován z klamání a obelhávání sovětských partnerů. Brežněv tvrdí „vy jste ty závazky iniciativně předložili". Za vzniklé situace

165

Brežněv vyjadřoval vážné varování, že daný stav „nás nutí situaci přehodnotit a učinit nevyhnutelné kroky". Je nepochybné, že ty takzvané v Čierné nad Tisou slíbené personální změny by neprospěly autoritě Alexandra Dubčeka ani ostatních stranických a státních činitelů, ale vzhledem k totálnímu ohrožení země vojenskou okupací by to byl historicky zdůvodnitelný ústupek. V československém vedení se o tom bohužel takto neuvažovalo. János Kádár se ještě snažil v dlouhém, třináctihodinovém rozhovoru Dubčeka přesvědčit, že dohodnutá personální opatření je třeba provést. „Opravdu nechápeš, s jakými lidmi" (myšleno v Kremlu) „máš co do činění?" Dubček to nechápal. Zastánci vojenské intervence dostali zelenou. Člen sovětského politbyra, místopředseda Rady ministrů pověřený politickým dohledem nad intervenční akcí konstatoval po 21. srpnu to, co již měsíce předtím tvrdil Alexej Kosygin: že zdravé síly nemají dostatečnou podporu ve straně a v zemi. Původní předpoklady se nesplnily. Uvažovaná dělnicko-rolnická vláda nebyla vytvořena. Vznikla nepřehledná situace, na kterou sovětské vedení za účasti Varšavské pětky nebylo vůbec připraveno. Zveřejněné archivní dokumenty hovoří o dvou důležitých událostech. Brežněv nikdy nechtěl a nemohl připustit, aby Československo opustilo společenství socialistických států. Ale v situaci, ve které se po 21. srpnu ocitl, hledal přijatelné východisko i za cenu podstatných, původně vůbec neuvažovaných ústupků. Svědčí o tom rozhovor, který měli Brežněv, Kosygin, Podgor-nyj a Voronov s Dubčekem v Kremlu 23. srpna 1968. Brežněv, jak je z písemných záznamů patrné, ani nedokázal zastírat, že

166

považuje sázku na zdravé síly a vojenské řešení za mylnou. Jeho přáním bylo najít co nejrychleji východisko a naléhal na Dubčeka, aby je navrhl. Stejně jako Kádár i on byl pro rychlý odchod vojsk. „Zapomeňme na to, co se stalo," opakoval. „Nechtěli jsme se vměšovat a nebudeme se vměšovat v budoucnosti. Nechceme Československo držet pod okupací." Teď již nemluvil o personálních změnách, ale byl ochotný tolerovat polednový kurz. „Vaše vláda může pracovat dle zásad přijatých lednovým a květnovým plénem ÚV KSČ." Konkrétní návrhy, o které Brežněv neustále opakovaně žádal a které mohly zřejmě i obsahovat brzké datum odchodu vojsk, však Dubček nevyslovil, nebyl schopen je formulovat. Opakoval, že se cítí velmi špatně a nedokáže nic navrhnout. Je třeba konstatovat, že faktické sovětské zajetí psychickému stavu prvního tajemníka ÚV KSČ neprospělo a bylo by nespravedlivé ho v této situaci z čehokoliv vinit. Je pochopitelně nutné klást si otázku, zda zpřístupněné dokumenty jsou komplexní, zda písemné záznamy (nejde zřejmě o stenografické záznamy) obsahovaly vše podstatné. Zapisovatel mohl z nejrůznějších důvodů obsah krátit či jinak pozměnit. Z rozhovorů s Oldřichem Černíkem vím, že Dubček na této schůzce - jinak před delegací údajně utajované - hovořil s tím, že žádal, aby jednání byli přítomni i jeho spolupracovníci. K tomu však ten den nedošlo. Proč stanoviska přednesená Dubčekovi Brežněv neopakoval při dalších jednáních celých delegací, nelze z dnes dostupných archiválií objasnit. Otazníky zůstávají rovněž nad zamítnutím původní Brežněvo-vy, Kosyginovy a Kádárovy alternativy - rychle vojska stáhnout a vrátit se ke stavu před 21. srpnem. Existující dokumenty ani

167

memoárová literatura neobjasňují, jak se od tohoto stanoviska nakonec dospělo ke stanovisku zcela protichůdnému, obsaženému v konečném „Moskevském protokolu". Brežněv se po dalším váhání nakonec zřejmě přiklonil k radikálům a vyslovil souhlas s takzvaným dočasným pobytem sovětských vojsk v Československu. Někdo může říci: ano, i to se stává, o tom je politika. Jsem přesvědčen, že v té době mluvíme o konci šedesátých let minulého století - to již politika nebyla. Byl to hazard, patřící do starého, tehdy ještě doznívajícího politického haraburdí.

168

9. Volba prezidenta republiky Na plenárním zasedání ÚV v březnu 1968 abdikoval Antonín Novotný z funkce prezidenta ČSR. Původně ve vedení strany převládal názor, že A. Novotný má zastávat i nadále nejvyšší funkci ve státě, ale většina společnosti se s tím podle provedených průzkumů neztotožňovala. Stále výrazněji zaznívaly kritické názory na téměř sedmnáctiletou činnost A. Novotného ve funkci prvního tajemníka ÚV a činily ho spoluodpovědným za nedůslednou, stále odkládanou revizi politických procesů v padesátých letech, kdy byl členem vedení strany. Na plénu ÚV Husák obvinil Novotného, že neučinil jako prezident republiky přes četné stížnosti a osobní podání nic pro vyřešení nezákonnosti v jeho procesu, a tak se nepřímo podílel na téměř desetiletém věznění „vůdce slovenských nacionalistů". Abdikace Antonína Novotného po jedenáctiletém působení ve funkci prezidenta republiky byla pokračováním personální výměny nejvyšších stranických a vládních činitelů z padesátých let. Následně dochází k rozsáhlým změnám v předsednictvu Ústředního výboru i vládě Československa. Já osobně jsem si Antonína Novotného vážil. Byl ochotný, připravený vyslechnout názory spolupracovníků, zamýšlel se nad připomínkami prostých lidí. Když se někdy tzv. unáhleně rozhodl, nečinilo mu potíže se k věci znovu vrátit a přijmout i původně odmítnutý názor. Byl to skromný, pracovitý funkcionář. Mohli bychom se zabývat okolnostmi, které přispěly k tomu, že byl zvolen do nejvyšších funkcí, ale ani zde bychom nedošli k nějakému originálnímu poznání. Podobné osudové cesty k nejvyšší metě vládnutí lze pozorovat všude ve světě. Jen

169

s tím rozdílem, že někde rozhodují především peníze - u nás tomu tak pochopitelně nebylo. Život a práci Antonína Novotného je nutné posuzovat v souvislosti s poválečným vývojem ve společenství lidově demokratických států. Problémy vládnoucích garnitur téměř ve všech lidově demokratických státech nastávají ve druhé polovině padesátých let a zvláště v letech šedesátých, kdy systémy vládnutí vyžadují změny, ale poválečné garnitury na to nejsou připraveny. Pokud se vedoucí činitelé obklopili schopnými, pro danou etapu profesionálně připravenými spolupracovníky a poradci a sami se zároveň snažili pochopit, osvojit si základní poznatky, podstatu reformních změn, jejich oprávněnost, nutnost - pak nastoupili schůdnou cestu. Pokud ne, nastaly problémy, neshody, na což v prvé etapě doplatili hlavně ti, kteří byli zastánci či nositeli změn, reforem. Teprve následně, s železnou logikou, byli vzati k odpovědnosti „nepoučitelní" vedoucí činitelé. Antonínu Novotnému se nepodařilo obklopit se včas schopnými profesionály. Naopak náměty, návrhy na systémová řešení problémů narážely u něho i v jeho okolí na téměř neproniknutelnou zeď. Pokud se týká spoluodpovědnosti A. Novotného za politické procesy padesátých let, je nutné konstatovat, že první tajemník udělal závažnou chybu, když včas neobjasnil vše o procesech v padesátých letech. A když byl zvolen prezidentem, měl využít svých absolutních pravomocí a udělit oprávněnou amnestii se všemi z toho vyplývajícími občansko-právními důsledky. To vyžadovalo politickou odvahu. V zájmu historické pravdy je třeba prohlásit, že za éry A. Novotného sovětská vojska na území Československa jako jediné členské země Varšavské smlouvy rozmístěná nebyla. A i když takový

170

návrh N. S. Chruščov neformálně A. Novotnému předložil, prezident, první tajemník ÚV KSČ, jej odmítl. A. Novotný měl s Nikitou S. Chruščovem velice blízký osobní vztah. Naopak Brežněv Novotného téměř nesnášel. Mělo to své důvody. Když se v roce 1964 po oficiální návštěvě ČSSR Chruščov vrátil do Moskvy, byl za několik dnů odvolán ze všech vrcholných funkcí. Brežněv oznamoval telefonicky Novotnému tuto změnu a představil se jako nový generální tajemník ÚV KSSS. Náš první tajemník, prezident republiky Brežněvovi vytkl, co to v Moskvě za neuvážené rozhodnutí vlastně přijali, a poněkud rozčileně Brežněvovi v podstatě „vynadal". Ke zvolení do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS mu dokonce zapomněl gratulovat. A tím byly rozdány karty ve vzájemných osobních vztazích až do prosince 1967, kdy Novotný při diskuzích ve vedení KSČ o svém odvolání z funkce prvního tajemníka pozval Brežněva do Prahy. Jak vyplývá z dnes dosažitelných informací, Brežněv a jeho kolegové ve vedení KSSS období 1964-1967 měli o stavu ve vedení KSČ jen povrchní znalosti. Spoléhali se hlavně na informace velvyslanectví Sovětského svazu v Praze a generálního konzulátu v Bratislavě. O budoucích hlavních představitelích Pražského jara - vyjma Dubčeka - se v Kremlu prakticky nic nevědělo. Šik, dle jejich názoru inspirovaný jugoslávským modelem, byl pro ně naprosto nepřijatelný. K Černíkovi měli rezervovaný vztah. Brežněv měl zvláště výhrady k tajemníkovi ÚV KSČ Jiřímu Hendrychovi, údajně kvůli jeho nezdravým ambicím. Na základě dnes dostupných materiálů překvapuje, že v Moskvě neměli jasnější informace ani představy o náladách mezi členy

171

strany a obyvatelstvem. Teprve informace od Dubčeka, Lenárta a Biľaka je upozornila, že pozice Novotného se stala kritickou a že Novotný může být sesazen „s nepředvídatelnými politickými důsledky". Brežněv měl své výhrady i k Antonínu Novotnému, jel však v prosinci 1967 do Prahy nikoliv s cílem nalézt za něho náhradu, ale zachovat stabilitu a „obnovit mír" v předsednictvu. Na Hradčanech předvedl 8. a 9. prosince 1967 politický maraton trvající osmnáct hodin doslova bez přestávky - odpoledne, noc, dopoledne příštího dne. Hovořil se všemi významnými osobnostmi československého vedení. Všichni si prý stěžovali na Novotného. Ale o potřebě měnit politiku nepadla ani zmínka. I Dubček vedle národnostní otázky prý kritizoval jen rozhodnutí, že nebyl zařazen do delegace na oslavy šedesátého výročí revoluce v Moskvě. Nevím, co Novotný od této mise očekával. Brežněv se Novotného nezastal. „Eto vaše dělo," zaznělo. Druhý den z Prahy odletěl. V lednu 1968 již přivítal ve funkci nového prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka a za osm měsíců, v srpnu 1968, poslal do naší země sovětská vojska. Pojetí, programové řešení národnostní otázky v poválečném Československu, to byla slabá stránka politiky za éry A. Novotného. Tento přežívající masarykovsko-benešovský čechoslovakismus stále ovlivňoval politické centrum v Praze, včetně prezidenta republiky. Jeden stát - jeden národ, pevný stát vytvoříme tím, že omezíme práva národů. Takové názory bylo možné zaslechnout od velice vlivných funkcionářů. Tato nereálná, pro stát i pro oba národy nepřijatelná koncepce měla spatřit světlo světa co nejdříve, na vše se spěchalo. Když pak „někdo" dodal prezidentovi „informace" a pomluvy, co „vše

172

nekalé" se děje v Matici slovenské, bylo o politický skandál postaráno. To se na zasedáních ÚV KSČ na podzim 1967 odehrálo a výrazně to ovlivnilo personální změny v nejvyšším vedení. S odvoláním A. Novotného z vrcholných funkcí jsem souhlasil, nesouhlasil jsem a nesouhlasím s jeho osobním i politickým zatracením. Tak se s představitelem státu a strany jednat nemá. Po abdikaci A. Novotného bylo nutné přistoupit k volbě prezidenta ČSR. V široké občanské diskuzi byli navrhováni četní kandidáti, nejčastěji zaznívala jména armádního generála Ludvíka Svobody a bývalého ministra školství Čestmíra Císaře. Předsednictvo Národního shromáždění, předsednictvo ÚV KSČ a ÚV Národní fronty jednoznačně rozhodly o kandidatuře generála Ludvíka Svobody. Byla to šťastná volba. Hrdina druhé světové války, velitel armádního sboru, který se jako ucelená vojenská československá jednotka podílel na osvobozování Československa. První poválečný ministr národní obrany, později nezákonně vězněný a odvolaný ze všech funkcí, stoupenec naléhavých programových změn v naší republice, člověk těšící se důvěře ve státech socialistického společenství. Volba generála Ludvíka Svobody prezidentem republiky byla v naší zemi příznivě přijata. Neuplynulo ani šest měsíců a nový prezident byl postaven před situaci, která nastala po nezákonném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako nejvyšší představitel státu bez tehdy v republice nepřítomných vedoucích státních a stranických činitelů řešil chaotickou situaci se státnickým rozhledem. Tak si počínal po celou dobu své prezidentské funkce. Začátkem roku 1973, před uplynutím čtyřletého působení v

173

prezidentské funkci, se generál Svoboda po poradě s manželkou, dcerou Zojou a rodinou obrátil na dr. Husáka osobním dopisem, v němž ho informoval, že nehodlá z důvodů zdravotních a pokročilého věku znovu kandidovat na prezidentský úřad. Generální tajemník ÚV nepředložil prezidentovu žádost k posouzení vedení strany ani československé vládě. Osobně mě informoval, že na naléhání sovětských představitelů přesvědčil generála, aby opět kandidoval ve druhém funkčním období na prezidentský úřad. To nebylo dobře uvážené rozhodnutí. Jedině Svoboda osobně a jeho rodina mohli nejlépe posoudit, zda má dostatek sil nést další pětileté období odpovědnost za výkon v nejvyšší státní funkci. Další události potvrdily, že Svobodova žádost ukončit po prvním funkčním období své působení v prezidentském úřadu měla být vyslyšena. Nově zvolený prezident po necelém roce odešel na jaře 1974 na zdravotní dovolenou. Federální vláda v souladu s ústavním zákonem pověřila svého předsedu, aby po dobu nemoci prezidenta zastupoval. Tento stav trval téměř celý rok (v letech 1974-1975). Po více než ročním působení tohoto ústavního provizoria byl přijat dodatek ústavního zákona, který umožňoval volbu nového prezidenta, pokud stávající prezident po dobu delší než jeden rok nemůže svůj úřad vykonávat. Kdyby byla respektována oprávněná žádost prezidenta a jeho rodiny, vyhnuli jsme se nepříjemné situaci, kdy se muselo přistoupit v květnu 1975 k doplňkům ústavního zákona o československé federaci. Formálně právně bylo vše v pořádku. Bohužel ve vzniklé situaci ten nezbytný ústavní dodatek byl i personálně nepříjemný ve vztahu k nejvyššímu představiteli státu.

174

Ludvík Svoboda vykonával prezidentskou funkci v nejsložitější etapě poválečného vývoje Československa. Řada závažných rozhodnutí byla přijata za jeho aktivní účasti. Některé rozporně posuzované, jiné různými okolnostmi vynucené, ale v dané situaci prostě přijaté. Každý politik musí počítat s tím, že se někdy „podepíše" i pod opatření či závažná rozhodnutí, která jsou v dané chvíli, v dané etapě pro většinu nepřijatelná. Trvá drahný čas - často celou dějinnou etapu, než odpůrci pochopí, že ono tehdy nepřijatelné řešení bylo nejlepší ze všech špatných. Dodávám spíše na okraj charakteristiky tehdejší situace, dotýkající se i postavení prezidenta: prezident Svoboda byl v poslední době svého působení na Pražském hradě velmi nespokojen s diskriminačními opatřeními vůči některým občanům naší země. Když se setkával s nejrůznějšími potížemi při vydání jedné ze svých knih, byl tím velice znechucený. Kdo by nebyl - když ani prezident nemůže ve své knize, ve svých pamětech napsat to, co si myslí, vyjádřit názory, kde nechválí, a kritizovat, co se dělo a děje v jeho vlasti. Generál Ludvík Svoboda měl rád svou zemi. Ve válce i v mírových dobách pro ni mnoho vykonal. V září 1979 se mnohatisícové davy rozloučily s tímto věrným synem svých národů. Pokládám si za čest, že jsem se mohl se svým prezidentem rozloučit smutečním projevem v pražském krematoriu.

175

10. Vláda Oldřicha Černíka V dubnu 1968 abdikovala vláda, v jejímž čele stál Jozef Lenárt. Prezident Svoboda jmenoval novým předsedou vlády inženýra Oldřicha Černíka. Černík byl přesvědčeným stoupencem reforem, směr a postup měl ze stranického vedení nejlépe promyšlený. Jak před srpnem 1968, tak zvláště po vstupu vojsk dovedl realisticky přemýšlet o možných alternativách dalšího vývoje. To nebyl oportunismus, to byla realita. Měl oproti ostatním členům stranického vedení jednu zásadní přednost - uměl logicky, přesvědčivě, srozumitelně argumentovat, proč jsou reformy na pořadu dne. I tehdy, kdy vedle sebe působili v nejvyšších funkcích Husák a Černík a společně vystupovali na poradách RVHP či Varšavské smlouvy, nebylo možné si nevšimnout, že všechny zahraniční delegace věnovaly nápadnou pozornost právě výkladu premiéra Černíka. Téměř každý člověk má své ambice, platí to i pro politika. Měl je zajisté i Oldřich Černík. Vždy však dával přednost (dle svého názoru) výhodnějšímu personálnímu řešení v nejvyšších funkcích ve státě. Poprvé v lednu 1968, kdy došel k závěru, že ne Černík, ale Dubček je nejvhodnějším kandidátem na prvního tajemníka ÚV KSČ. Podruhé v dubnu 1969 s tím, že prvním tajemníkem ÚV má být zvolen ne Černík, ale Husák. Bylo to jeho vlastní svobodné rozhodnutí. Zda se rozhodl správně, ponechávám bez odpovědi. Odmítám -jak se někdy v nějakém komentáři dočítám -, že se bál odpovědnosti. Naopak sám inicioval některá nepopulární opatření, když to uznal za jediné možné řešení. V takových případech nezakolísal a vědomě za to

176

nesl osobní odpovědnost. Černík 8. dubna představil na Pražském hradě členy nové vlády. Místopředsedou vlády byl jmenován dr. Gustáv Husák. Tento v té době nejzkušenější a nejschopnější slovenský politik se po téměř desetiletém nezákonném věznění a po dalším sedmiletém nuceném absentování od vrcholové politiky vrací do veřejného života jako člen unitární vlády s úkolem přetvořit tento stát na federaci. Pracuje s rozsáhlou pracovní komisí na návrhu ústavního zákona o federativním uspořádání státu. Ten je následně schválen 28. října 1968 a od 1. ledna 1969 vstupuje v život. Ing. Černík mě požádal, abych přešel z funkce tajemníka ÚV, kde jsem působil od poloviny roku 1965, do vlády jako místopředseda a převzal předsednictví nově utvářeného vládního orgánu hospodářské rady. Rád jsem takovou nabídku přijal. Byl jsem totiž nespokojen s poměry, které se v aparátu ÚV strany po lednu 1968 vytvořily. Dovedu pracovat v kolektivu. Ale každý kolektiv musí mít vedení, znát jasné pracovní zadání, včas rozhodovat o dalším postupu, operativně se přiklonit k té či oné variantě. A tak tomu v prvních měsících roku 1968 v centrále ÚV nebylo. Nikdo si nepřipouštěl odpovědnost za to, že ztrácíme čas, tehdy tak potřebný pro vyjasnění konkrétních programů dalšího postupu v období Pražského jara. Tyto programy bylo nutno vytvořit, abychom mohli nejen doma, ale zvláště ve spřátelených zemích argumentovat, že naše cíle a cesty k jejich dosažení jsou v souladu se socialismem. Vážím si osoby A. Dubčeka. Nevážím si však jeho přístupu k rozhodování o klíčových otázkách politiky. Nerozhodnost, stálé odklady charakterizovaly danou situaci ve stranické centrále.

177

V nové Černíkově vládě jsem se rychle zabydlel. Ve vládě pod jeho vedením byly optimální podmínky pro práci na dokumentech pro nadcházející XIV sjezd strany. Před odchodem do vlády jsem jako předseda informoval Dubčeka o stavu prací v komisi zabývající se komplexem problémů v oblasti životní úrovně. Práce se značně opožďovaly, mimo jiné i proto, že vedení strany a často i první tajemník osobně nerozhodovali včas o předkládaných variantních návrzích, jak dál v této závažné společenské činnosti postupovat. Řekl jsem Sašovi (v osobním styku jsme se oslovovali křestními jmény): „...vy nejen nerozhodujete včas, vy nerozhodujete vůbec o tom, jak má vypadat politika příštích dnů." Navzájem jsme se dobře znali. V padesátých letech jsme byli ve funkcích krajských tajemníků členy stranické delegace, která pobývala několik dnů na tzv. studijním zájezdu v Rakousku. Krátký čas jsme v šedesátých letech spolupracovali jako tajemníci ÚV v centrále ÚV a když Dubček byl krajským a později prvním tajemníkem ÚV KSS, byli jsme často v pracovním styku. Sašovi jsem opakoval, že má ve společnosti velkou autoritu, což prospívá straně a posiluje jeho osobní sebevědomí. Nelze však zapomenout, že společnost nejen doma, ale i v zahraničí čeká činy, očekává odpovědi na otázky ohledně vývoje v ČSR. Příští měsíce rozhodnou, zda přesvědčíme o správnosti nastoupené cesty. Jinak veškeré sympatie, potřebnou společenskou podporu v krátké době ztratíme, což může mít nepředvídatelné důsledky a Dubček to věděl. Hodně spoléhal na novou Černíkovu vládu a vkládal do její očekávané aktivity velkou naději. S tím bylo možné souhlasit. Ale narůstající rozpory se státy Varšavské smlouvy nemohla řešit Černíkova vláda, tady muselo sehrát rozhodující

178

úlohu vedení strany a první tajemník ÚV KSČ. Nakonec jsme se k obapolné osobní spokojenosti rozešli. Sdělil mi, že není rád, že opouštím aparát ÚV, kde bych dle jeho názoru mohl udělat více než jinde. V nově vytvořené Černíkově vládě došlo ke změně ve funkci ministra národní obrany. Na místo dosavadního ministra gen. Lomského byl jmenován gen. Martin Dzúr, dosavadní náměstek ministra. Bohumír Lomský, dlouholetý člen československé vlády, zastával funkci ministra národní obrany třináct let. Byl příslušníkem armády generála Ludvíka Svobody, náčelníkem štábu československého korpusu v Sovětském svazu. V dubnu 1968 nebyl zařazen do Černíkovy vlády, což vyvolalo všeobecné překvapení. I Černík se u Dubčeka domáhal, aby Lomský nadále pokračoval ve své úspěšné práci ve funkci ministra obrany. Za změnou údajně stála úvaha, že dvě silová ministerstva, tedy vnitro a obrana, by měla být obsazena dle národní příslušnosti rozdílně. Za ministra vnitra byl navržen Čech Josef Pavel, účastník bojů za demokratickou Španělskou republiku, příslušník československé jednotky v Anglii za druhé světové války, a ministrem národní obrany Slovák, generál Martin Dzúr, dosavadní náměstek ministra národní obrany. Černík, já ani další ministři jsme tento názor nesdíleli, ale to bylo tak vše, co jsme mohli v tomto směru udělat. Z těchto tzv. důvodů nebyl gen. Lomský v roce 1968 ke škodě věci zařazen do dubnové Černíkovy vlády. Armáda - to byl život Bohumíra Lomského. Vzdělaný velitel, ministr na úrovni, v armádě měl autoritu. Vojenské řemeslo dokonale ovládal. Při armádních cvičeních byla radost pozorovat, jak dovedl předem připravené operace ignorovat - vojenské útvary nepřehledně

179

rozházel do nepřipravených lokalit a pak po nočním nepředstavitelném zmatku, kdy se přítomní, nejen českoslovenští generálové, chytali za hlavu, kdo to dá do přehledného stavu, vše překvapivě zorganizoval. Když velení Varšavské smlouvy v letech 1963-1965 naléhalo (vždy při přípravách nové pětiletky) na podstatné zvýšení rozpočtových prostředků pro potřeby armády, zachoval se jako odpovědný ministr československé vlády. Maršálové nevybíravými způsoby naléhali na další miliardy, ale Bohumír s většinou ve vládě držel basu. Jaký rozdíl ve srovnání s jeho funkčním následovníkem! Martin Dzúr - co chtěla Varšava, chtěl i on. Maršálové ho na rozdíl od gen. Lomského milovali. V letech 1961-1965 jsem byl členem Rady obrany státu. Tehdy představitelé Varšavské smlouvy naléhali na podstatné zvýšení stavů letectva a jeho výzbroje, nová letiště, další letecké pluky, prostě šlo o další desítky miliard korun. Ministr Lomský hájil stanovisko vlády, která pokládala tyto požadavky za nesplnitelné. Kdo něco o naší ekonomice věděl, logicky došel k názoru, že náklady na obranu táhnou ekonomiku ke dnu. Tehdy se podařilo odvrátit tento dle nás nereálný požadavek Varšavské smlouvy. Měl jsem nejen tehdy, ale i v sedmdesátých a osmdesátých letech dojem, že u některých představitelů tohoto vojenského seskupení žádná reálná představa o rozsahu dle nich žádoucích prostředků neexistovala. Nemohu se zbavit podezření, že postoj generála Lomského k nesmyslným požadavkům členů Varšavské smlouvy mohl přispět k personální výměně ministra obrany. Tak Československo ztratilo v té době nenahraditelného armádního profesionála. Po odchodu gen. Lomského z funkce ministra obrany ČSSR

180

sehrál ve vedení československé armády klíčovou úlohu náčelník generálního štábu generál Rusov a v závěru osmdesátých let jeho nástupce generál Vacek. Oba vždy dokonale informováni, na jednání v Radě obrany státu perfektně připraveni, prostě profesionálové po všech stránkách vzorně reprezentující československou armádu. Po složení ústavního slibu člena unitární vlády jsme se my, nově jmenovaní, vrátili do svých úřadů. Místopředsedové vlády měli kanceláře v budově předsednictva vlády. Při odchodu z Hradu mě zastavil dr. Husák s tím, jestli mě může ten den odpoledne navštívit. Tak jsme se poprvé dva noví místopředsedové vlády osobně setkali. Husák mi stručně sdělil, že ví, jak jsem jako ministr vnitra u A. Novotného navrhoval revizi procesů z padesátých let, včetně procesu Husák a spol., a že je mi za to osobně vděčný. Omluvil se, že to říká, až po šesti letech. Zároveň se přiznal, že po sedmnácti letech se vrací do politiky a tak trochu je nejistý, jak to v Praze vůbec chodí. Doslova řekl: „Dovoluji si tě požádat o radu, kdybych něco potřeboval, jsem zatím sám, ale snad mi někdo z Bratislavy přispěchá pomoci." Pokračoval jsem v tomto osobně laděném rozhovoru, byl jsem rád, když jsem si se spolupracovníky nejen odborně, ale i osobně rozuměl. Aby mezi námi nevznikly v budoucnu zbytečné rozpory či nejasnosti, sdělil jsem Husákovi, že jsem jej jako ministr vnitra odposlouchával. Ten odposlech jsem sice nenařídil, to měl na svědomí můj předchůdce, ale ani jsem ho nezrušil. Byl to odposlech redakce Kulturného života, kam dr. Husák často po svém propuštění z vězení docházel a kde se o mnohém diskutovalo. Nejvyšší představitelé měli o názory na tomto fóru vyslovované

181

velký zájem. Již z prvních odposlechů jsem poznal, že dr. Husák nezákonně souzený a téměř ze všeho takzvaně obviňovaný -nekritizuje stranu, ale konkrétní funkcionáře, kteří vše zavinili. Gustáv Husák vše pozorně vyslechl a - s velkým dojetím - mi za otevřený rozhovor poděkoval. Zde začíná naše významná, dlouholetá, často velmi osobní a důvěrná spolupráce.

182

11. Jednání s místopředsedou sovětské vlády Bajbakovem V dubnu 1968 předsednictvo ÚV rozhodlo, že se vláda ČSR má obrátit na Radu ministrů SSSR se žádostí o poskytnutí dolarového úvěru ve výši minimálně pět set milionů dolarů. Tato rozsáhlá devizová operace měla přispět k významným změnám struktury naší průmyslové výroby, zvláště k modernizaci a kapacitnímu rozšíření chemického průmyslu. Návrh předložil do předsednictva ÚV strany místopředseda vlády Ota Šik. Já jako místopředseda vlády a předseda hospodářské rady jsem takový návrh nedoporučoval. Především použití rozsáhlého devizového úvěru nebylo koncepčně ujasněno, šlo o poměrně všeobecnou, konkrétně nepropracovanou úvahu. Taková závažná ekonomická operace byla uspěchaná, pro partnera poskytovatele úvěru absolutně neprůhledná. Protože vybočovala ze všech zavedených zvyklostí, neměla nejmenší šanci na úspěch. Ota Šik se svým návrhem v předsednictvu ÚV uspěl. Mé námitky ani nesouhlas generálního tajemníka hospodářské rady Valtra Komárka nebyly vzaty v úvahu. Předsednictvo ÚV mi dokonce uložilo, abych v Moskvě v co nejkratší době návrh s představiteli Rady ministrů SSSR projednal. Marně jsem protestoval u A. Dubčeka a O. Černíka. Předseda vlády věděl, že jde o faux pas nebývalého rozsahu, ale s omluvou, že v PÚV neuspěl, mi uložil, abych požádal v Moskvě o přijetí. Můj návrh, aby předkladatel návrhu Ota Šik sám či společně se mnou vedl jednání se sovětskými představiteli, byl

183

zamítnut s tím, že Ota je v Moskvě nepřijatelný. Tak jsem se začátkem května 1968 ocitl v Moskvě. Na letišti mě uvítal Nikolaj Bajbakov - předseda Státní plánovací komise, místopředseda Rady ministrů, se kterým jsme se dobře znali. Bajbakov, význačný odborník v oboru nafta-plyn, byl častým hostem v ČSR a znal dobře naše národní hospodářství. V gosplanu SSSR se obklopil velmi schopnými vedoucími pracovníky. Již v autě cestou z letiště mi Nikolaj otevřeně sdělil, že způsob předložení žádosti o devizový úvěr je neobvyklý a záměr použití úvěru je sovětské vládě nejasný. Z návrhu vůbec není možné vyčíst, jak je investiční úvěr pro rozvoj chemického průmyslu v souladu s koncepcí schválenou v RVHP zamýšlený. V průběhu jednání Bajbakov jménem sovětské vlády prohlásil, že vláda SSSR není připravena o předloženém návrhu jednat. Zároveň upozornil, že v této etapě SSSR nemá reálné možnosti devizový úvěr poskytnout. To byl výsledek, který každý z československé delegace logicky očekával. Co jsme ovšem neočekávali, to byly připomínky či spíše dotazy, co se u nás v ČSR vlastně připravuje, co se u nás děje a jak si v Sovětském svazu mají vykládat nejrůznější výroky vysokých stranických i vládních představitelů. Na vše jsme se snažili odpovědět, i když jsme z jednání bohužel odcházeli s pocitem, že jsme široký okruh vedoucích pracovníků sovětských ministerstev nepřesvědčili o tom, co KSČ a její vedení sleduje a že osud socialismu v naší zemi není ohrožen. Nikolaj Bajbakov mi mou misi, jíž jsem byl pověřen, zřejmě vůbec nezáviděl. Spíše mě - takový jsem měl dojem - politoval. Když mě doprovázel na letiště, otevřeně mi sdělil, že Moskva mnohé, co se u nás děje, nechápe. Ani jednání s českosloven-

184

skými stranickými představiteli prý nepřineslo potřebné jasno o vývoji v naší zemi. Spíše naopak. On sám se pokládá za člověka, který zná Československo a jeho představitele a snad i rozumí mentalitě českého a slovenského člověka, a přesto má mnohé pochybnosti. Závěrem této epizody mohu tedy prohlásit, že úvěr jsem z Moskvy nepřivezl, zato jsem si přivezl narůstající pochybnosti o tom, co všechno se u nás děje, pochybnosti, které charakterizovala věta v diskuzi v Moskvě stále se opakující - v ČSR jde o osud socialismu. Po návratu jsem o všem podrobně informoval, totéž učinili i další členové delegace. Bylo o čem přemýšlet. Nejen přemýšlet. Bylo nutné reagovat, přijímat opatření. Zda jsme to dělali, zda jsme vše úspěšně zvládli, ukázal vývoj v následujících měsících. K osobě Nikolaje Bajbakova chci připojit následující poznámku. V době, kdy jsem psal tyto řádky, jsem se dozvěděl, že Nikolaj Bajbakov zemřel ve věku devadesáti sedmi let v březnu 2008 v Moskvě. Často mi při svých pobytech v Československu vyprávěl o svém životě, o dlouholeté práci ve funkci člena Rady ministrů SSSR. Již za druhé světové války byl ministrem ropného průmyslu, tehdy titulovaný jako lidový komisař. V roce 1942 ho Stalin osobně pověřil, aby ochránil ropná pole na Kavkaze, kterých se snažila zmocnit útočící Hitlerova vojska. „Zastřelíme vás, jestli necháte jedinou tunu ropy Němcům. A pokud je Němci nedobudou a my nebudeme moci obnovit těžbu, zastřelíme vás taky," vzpomínal Bajbakov v jednom rozhovoru na Stalinova slova. Oba rozkazy splnil a válku přežil. Po válce stál u rozmachu těžby ropy a plynu v sibiřských nalezištích. Prosadil masivní investice do odvětví, které se stalo nejen

185

pokladnicí sovětské ekonomiky, ale také základem pro vzestup ruského hospodářství po rozpadu Sovětského svazu.

186

12. Co předcházelo 21. srpnu 1968 Po dvacet let zastával klíčovou funkci šéfa všemocné Státní plánovací komise. Do konce jeho plodného života využíval ruský Gazprom jeho znalosti a zkušenosti z rozvoje ropného a plynárenského průmyslu v bývalém SSSR. Vážili si ho jako významného odborníka. Příklad toho, jak se chovat k lidem, kteří se na rozvoji národního hospodářství významně podíleli a mohou dál přispívat k rozmachu země. U nás v Česku je tomu poněkud jinak. Mnohým význačným odborníkům - a to ve všech oblastech života - nebylo po roce 1989 umožněno, aby dali své znalosti a zkušenosti k dispozici ve prospěch své republiky. Vzpomínám na rozhovor, který se odehrál při jedné z mých návštěv ve Finské republice při přijetí u prezidenta Urho Kekkonena. Bylo to začátkem sedmdesátých let. Nelíčil jsem zřejmě situaci v růžových barvách a dost zdrženlivě jsem odpovídal na dotazy, jak je to u nás doma. Nebylo se co divit. Byl jsem předseda vlády v zemi, kterou obsadila vojska Varšavské smlouvy. Politické vedení i vláda se zabývaly hlavně tím, jak danou situaci řešit. Prezident Kekkonen - zkušený a ve světě i doma obdivovaný státník - zřejmě poznal, že jeho host není zrovna optimisticky naladěný ze situace, která se odehrává v Československu. Navázal v rozhovoru na mezinárodně politické postavení Finské republiky, na vztahy Finska se zahraničními partnery, s malými i velkými zeměmi a na to, jak v novodobé historii probíhaly. „Historie," pravil, „nás Finy názorně až krutě poučila, že žádná země

187

si nemůže dělat vše, co by si sama přála. Je třeba brát ohled na ostatní velké i malé země, sousedy, všechny, se kterými jsme jakkoliv smluvně vázáni. Někdy je nutné respektovat názor druhého i zásadně ustoupit, byť to není pro nás nejvýhodnější. I politici mají své ideály, mají své vize. Někdy je třeba se jich v dané etapě i vzdát, pokud se z hlediska vzájemných vztahů ukáží pro druhého partnera jako nevýhodné či dokonce nepřijatelné. Ale to neznamená, že na ně máme navždy zapomenout. Ve vhodné době se k nim vracíme a někdy, byť se zpožděním, uspějeme." A významně dodal: „Změny ve světě neustále probíhají, jen doufejme, že vše bude směřovat ku prospěchu lidstva." Slova prezidenta Kekkonena si připomínám vždy, když hledám odpověď na otázku, jak jsme si počínali v roce 1968 a co jsme měli dělat, abychom zabránili násilnému vojenskému řešení, které zasáhlo do naší historie v nebývalém rozsahu a zásadně ovlivnilo život v této zemi na desítky let. Uvědomovali jsme si rizika, která po lednu 1968 podstupujeme, když hodláme v zájmu rozvoje země přijímat a postupně uvádět v život určitá reformní opatření? Brali jsme v úvahu nejrůznější varování, která na naši adresu zaznívala na mezinárodních poradách členských zemí Varšavské smlouvy? Měli jsme důvěryhodné informace o tom, co se odehrává v kremelském vedení? A jak uvažují vedoucí činitelé ostatních zemí, zvláště NDR a PLR? Tyto a další otázky byly a stále jsou předmětem úvah historiků, sociologů, politiků i občanů, kteří se zajímají o uplynulý a současný osud této země. O událostech po srpnu 1968 se můžeme dočíst v mnoha statích a publikacích, ale na slova o vývoji a okolnostech před srpnem 1968, které nakonec vyústily

188

v ozbrojený zásah proti naší zemi, jsou autoři nebývalé skoupí, jisté je, že archivy nejsou dosud plně zpřístupněny - ovšem mnohá fakta již byla zveřejněna. Již na březnové schůzce sedmi stran v Drážďanech se vyslovily obavy, že socialistický vývoj v ČSR je ohrožen. Tehdy jsme získali informace, že mimo oficiální plenární zasedání hovořili někteří účastníci o tom, že bude-li nepříznivý politický vývoj v ČSR pokračovat, nelze se vyhnout vojenskému zásahu proti naší zemi. Obavy, že by mohlo dojít k vojenské intervenci, nebralo tehdy vedení KSČ a československá vláda vážně. Zvláště se poukazovalo na nám známý záměr zahraniční politiky SSSR připravovat mírovou konferenci o bezpečnosti v Evropě. Vojenský zásah v ČSR by pochopitelně celou koncepci přípravy takového celoevropského shromáždění za účasti USA a Kanady totálně zmařil. Argumenty, že sovětští maršálové by přivítali přítomnost Sovětské armády na území ČSR, jsme dlouhá léta pochopitelně znali, díky poloze jsme byli pro vojenské stratégy zemí zaslíbenou. Ale v té době dosažená rovnováha v raketových zbraních i v prostředcích hromadného ničení nenasvědčovala tomu, že by vojenská strategie vstup armádních jednotek Varšavské smlouvy do ČSR vyžadovala. Hlavní argumenty, proč zasáhnout do vývoje v ČSR i za cenu vojenské intervence, spočívaly v úvahách a podezřeních většiny vedoucích činitelů členských zemí Varšavské smlouvy, že tu vzniká reálné nebezpečí jiného modelu socialismu, který by mohl následně ovlivnit vývoj v dalších státech společenství. To vše naše politické vedení vědělo, to jsme si plně uvědomovali, ale úvaha o tom, že v závěru šedesátých let Moskva zcela odmítne vzít na vědomí určité, spíše dílčí korekce daného systému, nebyla přijímána jako odůvodněná. Mimo jiné nebylo

189

tajemstvím, že nejen za Chruščova, ale i na začátku éry Brežněva se v Moskvě posuzují nejrůznější návrhy týkající se systému vládnutí. Vývoj v dalších týdnech a měsících však potvrdil, že právě toto byl casus belli. Nepřipustit za žádnou cenu reformní opatření, tak zněla podstata rozhodnutí většiny představitelů členských států. Všichni - my i naši odpůrci - jsme si uvědomovali a nic jsme neskrývali, že dnešní dílčí opatření znamenají zítřejší pokračování, že tedy jde o začátek zásadních změn. Čas by logicky pracoval pro naše úvahy, pozitiva dosažená v praktickém uplatnění reformních změn v budoucnu by přesvědčila kolísající a nakonec i dnešní odpůrce. Vždy jsme poctivě zdůrazňovali, že naše záměry jsou plně v souladu s budováním socialistické společnosti. Ti nejradikálnější naši kritikové, Walter Ulbricht a Władysław Gomułka tuto naši argumentaci odmítali. Dle nich jsme v ČSSR nastoupili cestu zásadně odmítající budování socialistické společnosti. Zabránit nebo předejít vojenskému zásahu vyžadovalo strategické uvažování. Naším přítelem byl především čas. Nespěchat, získávat spojence, oslabovat vliv dvou útočných dogmatiků Ulbrichta a Gomułky - a jak je dnes, byť jen v ústním podání, známo - přesvědčit kolísajícího Brežněva a jemu oddaných několik spolupracovníků o nevhodnosti vojenského zásahu. To ovšem vyžadovalo složitou politickou operaci doma. Bylo by nutné odložit termín konání XIV. sjezdu strany. Tím by Moskva, ale i ostatní spojenecké státy dostaly čas pochopit všechny očekávané politické a personální změny. A vzít je na vědomí. Naše odmítnutí ale dávalo právě odpůrcům změn největší argument musíme sjezdu zabránit i za cenu vojenské intervence.

190

Rozhodnutí o odkladu termínu stranického sjezdu (byl řádně svolán na září 1968) by logicky vyvolalo politické napětí, neklid v zemi a ve straně i ve společnosti by vznikly pochybnosti, zda proklamované myšlenky Pražského jara myslíme vážně. Aktivizovaly by se silné dogmatické i ultraliberální skupiny. Ale položme si základní otázku. Co je pro zemi, pro její budoucnost optimální: pravděpodobná vojenská okupace, či překonávání složitých politických problémů doma bez zásahů zvenčí? Takto jsme si otázku nepostavili, naopak jsme se vystavili riziku, které jsme si s patřičnou naivitou vůbec nepřipouštěli. Varšavské schůzky jsme se odmítli zúčastnit. To bylo neodpovědné rozhodnutí. Bohužel úvaha o pravděpodobnosti vojenského zásahu v našem politickém vedení nebyla brána vážně - naopak téměř absolutně se vylučovala. Dubčekův výrok na schůzi předsednictva ÚV když vojska vstoupila na naše území - „... jak mně to mohli udělat…“ - vyjadřuje vše. Když jsem v kritických měsících od května do srpna 1968 slyšel ty namyšlené výroky různých představitelů - my Sovětům i těm ostatním ukážeme, jak ten socialismus má vypadat, tak jsem to pokládal za neodpovědné. Naopak, vyhrocená situace ve vzájemných vztazích vyžadovala vzájemný respekt a oboustrannou toleranci. Já osobně jsem v okupaci nevěřil - dodnes se vypořádávám s tím, jak jsem mohl být tak naivní. Když si představím, že bychom v ČSSR pokračovali bez jakéhokoliv přerušení v reformních, reálně uvažovaných programových opatřeních, pak by následující dvacetiletí (mám na mysli sedmdesátá a osmdesátá léta) znamenala výrazný pokrok v ekonomickém a společenském rozvoji naší země.

191

Nemám pochybnosti o tom, zda systém byl či nebyl reformovatelný. Rozhodující je, jaké cíle, zásadní programové kroky si vytyčíme. V těch úvahách šedesátých let i pozdějších období nebyla řada věcí domyšlena, ale programy a systémové změny se rodí v čase a prostoru, v souladu se získávanými zkušenostmi, s novým poznáním. Ve dnech, kdy celé stranické vedení jednalo v Čierné nad Tisou se sovětskými představiteli, mě požádal ministr zahraničí Jiří Hájek, abych v nepřítomnosti předsedy vlády svolal schůzku, které se dle jeho přání měl účastnit ministr obrany generál Martin Dzúr. V nepřítomnosti předsedy vlády jsem ing. Černíka zastupoval. Tušil jsem, o čem se bude jednat. Ministr zahraničí mě již několik týdnů upozorňoval, že Sověti s dalšími státy Varšavské smlouvy jsou pravděpodobně již rozhodnuti uskutečnit vojenskou intervenci vůči ČSR. Jiří Hájek požádal ministra Dzúra a jeho prvního náměstka generála Rusova o stanovisko, co budeme dělat v případě, že vojska zemí Varšavské smlouvy do země bez našeho souhlasu - tedy nezákonně vstoupí. Dzúr a Rusov s sebou měli potřebné dokumenty a kvalifikovaně sdělili, že armáda je zaměřena na západní a částečně jižní hranici. Pokud k nám někdo „přijde", tedy vnikne ze severu, z východu či přes jižní slovenskou hranici, nemáme sebemenší šanci se efektivně bránit. Když jsme se po skončení porady ocitli s Jiřím Hájkem sami, nevěřícně se na mě obrátil s otázkou, zda tomu všemu rozumím. Pravil jsem, že dokumenty o rozmístění vojsk stejně jako strategické a taktické koncepce československé armády z jednání v Radě obrany státu znám. Je jasné, že pokud k nám vojska vstoupí z výše zmíněných, tedy vojensky nechráněných směrů, pak s nějakou obranou, natož s

192

protiútokem, nelze vůbec počítat. A to zde ještě, ministře, nezazněly údaje o počtech vojsk, která jsou dle poměrně spolehlivých informací připravena bezprostředně vstoupit na naše území. Čísla se pohybovala v rozmezí pět set až sedm set tisíc vojáků armády sovětské a dalších armád. Po krátké rekapitulaci všeho podstatného, co jsme na poradě vyslechli, Jiří Hájek pronesl památnou větu: „Tak já - ministr zahraničních věcí Československé socialistické republiky - budu při pravděpodobné vojenské intervenci bránit svou zemi v Radě bezpečnosti OSN." To po invazi také učinil. Sověti mu nikdy neodpustili, že v bezpečnostní radě protestoval proti okupaci Československa. Byl odejit - odvolán z unitární vlády. Později ho jako signatáře Charty 77 „pozorně" sledovali i při jeho každodenních kondičních bězích agenti bezpečnosti. Bohužel vše se odrazilo i na osudu jeho syna. Ač měl výtečný prospěch, jako syna ze strany vyloučeného „prominenta" ho u nás nepřijali na vysokou školu. Teprve po intervenci mu byl umožněn výjezd do Švédska, kde s výborným prospěchem absolvoval vysokoškolské studium. Teprve v průběhu osmdesátých let se podařilo tu nesmyslnou praxi - nepřijímat na střední a vysoké školy děti členů vyloučených z KSČ - výrazně omezit. Radikální dogmatici měli stále dost svých představitelů od centra až po okresy, kteří takovou extrémní kvazi politiku prováděli. Kolik ostudy a politických škod nadělal tento produkt nešťastné masové prověrky v KSČ, nelze vůbec logicky domyslet

193

13. 21. srpen 1968 a dny poté 21. srpen 1968 - toť předěl v naší historii. Nikdy v poválečném období jsme nebyli v podobné situaci. Není pochyb o tom, že vojska členských zemí Varšavské smlouvy vstoupila nezákonně, bez pozvání na území československého státu. Vina Moskvy, Berlína, Varšavy, Sofie a Budapešti je jednoznačná. Ale co my v Československu? Můžeme se tvářit jen jako nevinné oběti? Neměli jsme hrozící nebezpečí předvídat, nemohli jsme mu vhodnými opatřeními a včasnými kroky čelit? Předejít situaci, která ze všech v úvahu přicházejících špatných variant byla ta nejhorší? Je nesporné, že byl narušen relativně úspěšný politický a společenský rozvoj země na příští desetiletí. Vstup vojsk v podstatě předurčil politickou porážku v listopadu 1989. Tvářit se, že my jsme nic jiného dělat nemohli, že nám zbývalo jen se založenýma rukama čekat, co udělají naši partneři, že jsme jakoby postiženi politickou slepotou s ničím podobným, co následovalo, nepočítali - to je naše politické selhání, přinášející této zemi nebývalé politické důsledky. Když jsme s Josefem Palečkem (řekl bych se „svým učitelem", zkušeným, vzdělaným člověkem a politikem) probírali převratné události roku 1968 a vše, co následovalo, řekl zhruba toto: „V lednu 1968 jsme si zvolili nové vedení, které nemělo předpoklady zvládnout změny v politické i ekonomické oblasti žádoucí. Od začátku na to neměli. Když s vyhlašovanými záměry u přátel narazili, měli reagovat. Hlavou zeď neprorazíš. To, čeho jsme teď svědky, si tato země nezasluhuje." Tak reagoval bývalý vedoucí tajemník KV Jihočeského a později Jihomoravského

194

kraje, posléze člen ústřední kontrolní a revizní komise, skromný předválečný funkcionář Josef Paleček. Přežil pět let v koncentračním táboře. Neúspěchy strany v padesátých a šedesátých letech těžce prožíval. Nakonec právě pod jejich vlivem dobrovolně odešel ze života. Dne 20. srpna 1968 se schází předsednictvo ÚV strany. Na programu byly materiály pro 14. sjezd. Černík předpokládal, že schůze potrvá dlouho do noci. Před půlnocí jsem ve svém bytě v Dejvicích zaznamenal neobvyklý letecký ruch z nedalekého ruzyňského letiště. Když jsem se nikam z bytu telefonicky nedovolal, odjel jsem autem do budovy předsednictva vlády. Brzy na to ji obsadily speciální jednotky Sovětské armády. Spolu s dalšími členy vlády, kteří se dostavili do budovy, nás tu drželi bez jakéhokoliv spojení do půlnoci druhého dne. Pak nás propustili. Předtím předsedu vlády O. Černíka odvedli údajně na sovětskou ambasádu. Ve skutečnosti, jak jsme následně zjistili, jej odvezli na letiště. Než Olda odešel, stačil mě informovat, že předsednictvo ÚV přijalo usnesení, které vstup vojsk odsuzovalo jako nezákonnou okupaci. To byla jediná informace, která se k nám během čtyřiadvaceti hodin dostala. Druhý den jsme se spolu se členy vlády Františkem Hamouzem a Václavem Hůlou několikrát domáhali, aby vojáci uvolnili budovu předsednictva vlády. Vždy jsme byli odmítnuti. Poté jsme se společně dostavili na Pražský hrad a dohodli se s prezidentem Ludvíkem Svobodou, že vláda za dané situace bude zasedat na Hradě. Prezident mě v nepřítomnosti předsedy vlády O. Černíka požádal, abych jako místopředseda vedl schůzi vlády. Do večera 22. srpna se podařilo shromáždit na Hradě dostatečný počet členů, takže vláda byla usnášeníschopná, což

195

mělo pro následující událost rozhodující význam. Nepřítomni byli slovenští členové vlády, kteří po přerušení leteckého provozu zůstali v Bratislavě. Vláda 22. srpna na svém prvním zasedání na Pražském hradě přijala usnesení, ve kterém vyjadřuje nesouhlas s nezákonným vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSR. Místopředseda vlády František Hamouz a ministryně Božena Machačová předali protest vlády velvyslanci SSSR Červoněnkovi. Ve večerních hodinách mě vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Ladislav Novák požádal, abych se dostavil do konferenční místnosti, kde prezident přijímal skupinu členů předsednictva ÚV a další vedoucí pracovníky aparátu ÚV. Spolu s Františkem Hamouzem a Boženou Machačovou jsme se tak zúčastnili jednání, na němž byl předložen návrh na ustavení celostátního orgánu, který měl v době nepřítomnosti řady ústavních činitelů převzít odpovědnost za řízení státu. Návrh odůvodňoval Jan Pil-ler, člen předsednictva ÚV. Navrhoval, aby v čele tohoto orgánu stanul prezident republiky generál Ludvík Svoboda. Poté mě jako představitele vlády prezident Svoboda požádal o vyjádření. Sdělil jsem, že unitární vláda zde na Pražském hradě pracuje, přijímá potřebná rozhodnutí, je usnášeníschopná a nevidím důvod pro ustavení nového exekutivního celostátního orgánu. Vláda v zemi existuje. Ke svému efektivnímu vládnutí potřebuje dvě věci. Uvolnit budovu předsednictva vlády, aby aparát mohl pracovat, a obnovit provoz telefonní centrály, abychom mohli navázat spojení s kraji, okresy a výkonnými institucemi. Prezident po mém vystoupení prohlásil, že ustavení navrhovaného celostátně působícího orgánu nepřichází v úvahu, ústavní orgány i bez vedoucích činitelů existují a pracují.

196

Rozhodnými a poněkud vzrušenými slovy jednání ukončil. Tehdy na adresu přítomných navrhovatelů nového celostátního orgánu, tedy dělnicko-rolnické vlády, řekl: „To, co mně tady navrhujete, udělat nemohu a neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel z Hradu vyhnat." Historii osudné srpnové noci roku 1968 líčí ve své knize Mráz přichází z Kremlu Zdeněk Mlynář. Z vyprávění tohoto přímého účastníka stranického vedení na dokreslení celkové situace uvádím pasáž, v níž Mlynář podrobně popisuje, jak skupina funkcionářů strany, kteří nebyli zatčeni, různými způsoby dorazila na sovětské velvyslanectví: „Sovětský velvyslanec Červoněnko navrhl, aby se v této mimořádné době ustavil i mimořádný orgán, dělnicko-rolnická revoluční vláda. Začala asi dvouhodinová debata o složení dělnickorolnické revoluční vlády', jež měla být i vedením strany. Tato krkolomná konstrukce, jak tvrdili někteří diskutující, byla vlastně i v souladu s usnesením předsednictva ÚV KSČ z předminulé noci, podle něhož všichni mají zůstat ve svých funkcích…. Navrhovalo se, aby stranické záležitosti řídil Vasil Biľak, vládní záležitosti Alois Indra…. Čas plynul, debata stále nevedla ke konkrétním závěrům, když se nakonec objevil Červoněnko…. Oznámil, že právě jednal s prezidentem Svobodou a sdělil mu, že z této schůze vedení KSČ brzy oznámí návrh na další postup…. Zmínkou o jednání s prezidentem Svobodou mi Červoněnko vnuknul nápad, který, jak se mi zdálo, umožňoval všestranně přijatelné řešení situace… Řekl jsem, že podle Ústavy ČSSR je možné, aby prezident předsedal vládě, není-li její předseda schopen vykonávat funkci… Navrhuji tedy, aby celé naše shromáždění jelo na Hrad k prezidentovi a tam se

197

jednalo dále…. Vláda pod vedením L. Štrougala zasedala na Hradě, což já jsem ovšem nevěděl… Bylo už pozdě večer, když jsme v doprovodu sovětských důstojníků a pancéřových vozů dorazili na Hrad… Pak se otevřely dveře vedlejší místnosti, kde úřadoval Svoboda. Vyšel z nich rozčilený Červoněnko, přešel naším sálem a odešel. Za chvíli se objevil Ludvík Svoboda. Byl rozrušený, ale dobře se ovládal. Pozdravil se s námi a navrhl, aby se dalšího jednání zúčastnili zástupci vlády, která zasedala vedle. Odešel do vedlejší místnosti a pak se, pokud si pamatuji, vrátil se třemi členy vlády: Štrougalem, Machačovou a Kučerou. (Zde se Mlynář zmýlil. Ne Kučera, ale Hamouz doprovázel Štrougala a Machačovou.) Štrougal se u stolu posadil proti mně a šeptem se zeptal: , Oč jde?' Napsal jsem na kousek papíru: Jde o to, zda vstoupíš do revoluční dělnicko-rolnické vlády' Poslal jsem papírek Štrougalovi, ten na něj chvíli překvapeně koukal, pak cosi připsal a poslal mi papírek zpět. Byla tam otázka ,Co to je?' Než jsem mu však mohl odpovědět, začal Piller přednášet návrhy z jednání na sovětském velvyslanectví. .. Štrougal za vládu velmi rezolutně a kategoricky odmítl Pillerovy návrhy. " Cituji z Mlynářovy knihy dost obsáhle. Psal ji v emigraci v Rakousku v době, kdy já byl v Praze předsedou federální vlády. Jsou tam i další nepřesnosti. Na jednání jsem například přišel v době, kdy už Jan Piller hovořil. To však není podstatné. Božena Machačová mi při odchodu z konferenční místnosti s úsměvem ve tváři sdělovala: „Tak tento plán jim nevyšel." Mínila zde na Hradě Pillerem vyjádřenou sovětskou koncepci - završit ustavením dělnicko-rolnické vlády.

198

Celá tato epizoda ukázala, že politický plán srpnové intervence byl založen na úplně mizerné analýze situace v tehdejším Československu. Sovětské vedení mělo špatné informace jak ze svých zdrojů, tak od našich zastánců intervence. Nejen masový nesouhlas národa, ale i tzv. Vysočanský sjezd strany ukázaly politbyru KSSS i domácím zastáncům ozbrojeného vpádu, že se neorientují v příčinách a souvislostech politických procesů, které vedly k lednu 1968. Vlastní vinou se tak dostalo Brežněvovo vedení do politické katastrofy, ovšem následky jsme nesli po léta všichni. (Jen na okraj chci poznamenat, že žádné tehdy vydané publikace o srpnových dnech ani později vydané stati se o existenci, práci či vystoupení vlády na Pražském hradě nezmiňují.) Prezident mi ve večerních hodinách sdělil, že přijal pozvání sovětských představitelů do Moskvy a že po dobu jeho nepřítomnosti v zemi přecházejí všechny jeho pravomoci na československou vládu. Denně jsem byl povinen prezidenta telefonicky informovat do Moskvy o situaci v zemi. Zároveň mě prezident požádal, aby vláda vybrala jednoho ze svých členů, který by ho doprovázel na moskevská jednání. Vláda na můj návrh schválila a pověřila tímto úkolem svého místopředsedu dr. Gustáva Husáka. Zavolal jsem do Bratislavy a požádal Gustáva, aby doprovázel prezidenta do Moskvy. Nejprve se zdráhal, podivoval se, proč byl vybrán zrovna on. Chtěl znát stanovisko prezidenta, chtěl vědět, zda ve vládě padl i jiný návrh, a nakonec s pochybnostmi, že není informován o všem, co se v Praze v posledních hodinách vlastně odehrálo, pověření přijal. Informoval jsem ho o právě skončeném večerním jednání prezidenta s některými členy předsednictva ÚV kteří navrhovali

199

vytvoření centrálního exekutivního orgánu v čele s prezidentem. To byla pro něho nová informace, chtěl znát veškeré podrobnosti. Neskrýval jsem před ním, že to v Moskvě jako představitel československé vlády bude mít složité, neboť bude obhajovat stanovisko vlády odmítající nezákonnou okupaci země, jež bylo předáno velvyslanci Červoněnkovi. „Budeš to mít těžké, ale ty to zvládneš," řekl jsem na závěr neobvykle mlčícímu, zřejmě zamyšlenému Husákovi. Jak mi posléze někteří přímí účastníci moskevských jednání vyprávěli, Husák ve svém úvodním vystoupení v Kremlu odmítl nelegální okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. To vzbudilo u sovětských představitelů zjevný nesouhlas a zároveň dotazy jakého člověka to vlastně přivezl prezident do Moskvy. Gusta, který mi to posléze vše podrobně vyprávěl, po složitých diskuzích dospěl k závěru, že není jiné východisko, než dosáhnout nějaké kompromisní dohody. Bylo jasné, že vojska z naší země zítra nikdo nestáhne. Vláda pracovala na Pražském hradě až do 27. srpna 1968, kdy se delegace vrátila z Moskvy. Předseda vlády Oldřich Černík - ač tzv. moskevský protokol neměl být podle uzavřené dohody zveřejněn - uznal za vhodné členy vlády s jeho plným obsahem seznámit. Výklad tohoto „spisku" byl jasný. Vše bude pod kontrolou Moskvy. Hlavní bod - vojska zůstanou v ČSR do doby, než bude v zemi nastolena konsolidovaná situace. Bylo zřejmé, že o tom, zda situace už je konsolidovaná, se opět nerozhodne u nás doma, ale v Moskvě. Odhadnout, jaká situace tuto zemi v příštích měsících a letech čeká, nebylo obtížné. Očekávalo nás složité jednání o každém reformním kroku, o kterém jsme v připravovaných

200

dokumentech pro XIV sjezd uvažovali. V prvních týdnech se stranické a státní vedení uchýlilo do pasivity. Časté telefonáty z Moskvy, Dubček nečitelný. Hledali jsme odpověď na základní otázku, co uděláme s tzv. odkazem Pražského jara, jak jeho základní politické a ekonomické myšlenky převedeme do reálné práce v posrpnovém období. Tehdy se v plné nahotě projevilo, co znamená, když stranické vedení, kterému v daném systému náleží hlavní, rozhodující úloha ve státě, vypadne ze hry. Předseda Černík se od prvních dnů snažil působit na Dubčeka, aby se začalo pracovat: uvažovat a rozhodovat o tom, co si v nejbližších týdnech, měsících klademe za cíl, a jak toho dosáhnout. Situace v zemi byla neklidná, lidé logicky nepřijímali to, co se takzvaně dojednalo v Moskvě. Moskevský protokol sice nebyl zveřejněn, ale jak se v naší zemi říká -jakmile dnes o něčem vědí dva lidé, vědí to zítra všichni. Situace ve vládě byla rovněž složitá. Černík strávil většinu času na ÚV strany u Dubčeka. Státní aparát přihlížel - někdy starostlivě, jindy s ironií vlastní vládním úředníkům, jak si ve vedení doslova a do písmene nevíme rady. Husák, po srpnu zvolený prvním tajemníkem ÚV KSS, trávil většinu času v Bratislavě. Jako místopředseda vlády odpovědný za přípravu federativního uspořádání státu přijížděl do Prahy jen na zasedání komise pověřené přípravou ústavního zákona o federaci. Ota Šik byl už od září mimo jakoukoliv vládní aktivitu. Aparát hospodářské rady vedený Valtrem Komárkem se začínal rozpadat. Jeho pracovníci prostě dospěli k závěru, že v nejbližší době se reformy konat nebudou. Když jsme se s Husákem v průběhu září a října roku 1968 něko-

201

likrát sešli k rozhovoru o situaci a možných východiscích, vyjádřil své stanovisko jasně. Zásadně je třeba prosazovat především po lednu vyhlašované reformy, může to vše trvat déle, než jsme původně uvažovali, proto musíme zvážit vhodné etapy. V ekonomické oblasti bylo možné si to prakticky představit, koneckonců hlavní nesouhlas Moskvy se týkal úvah o úloze strany, sdělovacích prostředcích a o volebním systému. Za druhé - sovětská vojska jsou zde a bez jednání se SSSR s tím nic neuděláme. Znamená to snažit se u nás vytvářet situaci, kterou bude Moskva nucena uznat jako konsolidovanou. Nikdo z nás dle Husáka - nemůže dnes odhadnout, kdy taková situace nastane. Teprve tehdy, zvláště po odchodu vojsk, budeme moci usilovat o reálnou důvěru společnosti. Za třetí - stranické vedení i vláda procházejí vážnou etapou. Buď věci zvládnou, nebo budou muset odejít. Toho si musíme být všichni vědomi. Husák prorocky upozornil: Když to nezvládne toto vedení, chopí se věci dogmatici. To nesmíme dopustit. Svá stanoviska pak G. Husák opakoval na několika poradách za přítomnosti Dubčeka, Černíka, prezidenta Svobody a mě, nově zvoleného předsedy českého byra ÚV strany. Od září 1968 tyto názory Husák zastával, prosazoval, a vnášel tak určité konstanty do často rozporné až zmatené situace ve stranickém i státním vedení. Ačkoliv jsem chápal, že Husák jen s obtížemi zvládá všechny povinnosti, které vyplývají z jeho tehdejších funkcí, požádal jsem ho, aby zvážil svou častější účast při rozhodování celostátních politických a vládních záležitostí. Gusta mi tehdy (vycházím ze svých poznámek) odpověděl: „Luboši, otevřeně ti říkám, na Slovensku je šance ukázat, že situace u nás je klidná, tedy konsolidovaná. A o to nám přece jde. Tady v té Praze a

202

vůbec v dalších českých centrech to je složitější, ale na Slovensku lze ukázat, že věci se daří dnes a zítra se podaří i v Čechách." Takové logické uvažování jsem pochopitelně musel přijmout. Slovensko bylo v očekávání federativního uspořádání, což byl tehdy pro Slováky významný krok, který příznivě ovlivňoval politickou atmosféru na Slovensku. V Česku se k federaci chovali občané poněkud jinak. Otázku, proč se Gusta tehdy věnoval především Slovensku, ponechávám raději bez odpovědi. Nerad bych mu bez ověřených důkazů podsouval nabízející se ambice, zároveň bych nechtěl úplně potlačit své poznání, že konsolidované Slovensko bylo pro jeho osobu - tedy i ambice - výrazným pozitivním argumentem. Ať to bylo jakkoliv, konsolidované Slovensko přispívalo ke konsolidaci Československa. V závěru roku 1968 jsme s Gustávem v onom předvánočním čase hodnotili danou situaci. Tehdy klidný, na první pohled spokojený Gustáv, těšící se na rodinné Vánoce v Bratislavě, poprvé vyjádřil své pochybnosti, zda Dubček situaci zvládá. Shodli jsme se, že si nebudeme po všem, co jsme prožili v roce 1968 - v roce naděje a zmaru - kazit Vánoce. Oba dva jsme se loučili s vědomím, že v příštím roce nás odpověď na vznesenou otázku ohledně prvního tajemníka čeká. To se také stalo. Po srpnu 1968 bylo nutno vzít na vědomí - mimo jiné při existenci mohutného vojenského sovětského kontingentu -, že bez Moskvy žádoucího řešení klíčových otázek nedosáhneme. V říjnu proběhlo jednání stranické a vládní delegace v Moskvě. V listopadu jednali Dubček, Černík a Husák ve Varšavě s Brežněvem o programu a připravované rezoluci pro listopadové

203

plénum ÚV KSČ. I z prosincového jednání v Kyjevě bylo zřejmé, že vedení KSSS přitvrzuje svůj postoj k řešení situace v ČSR. Akční program již byl Brežněvem označen v převážné části za revizionistický, požadovaly se kádrové změny ve prospěch již tehdy se postupně rozšiřující dogmatické skupiny. Nervozita ve vedení KSSS měla své logické příčiny. Původní koncepce - vytvořit dělnicko-rolnickou vládu - nevyšla. A jinou koncepci neměli. Trvalo několik měsíců, než se rozhodli pro guberniální řešení. Čechoslováci si budou muset vše nechat odsouhlasit. To byla koncepce, jejíž účinnost si ověřovali od konce roku 1968 do dubna 1969.

Causa Oldřich Černík Potřebné, přímo naléhavé bylo navázat s některými sovětskými představiteli i neoficiální kontakty, a tak sondovat, hledat východiska ze stále pro nás se zhoršující situace, kdy jsme jako představitelé suverénního státu byli tlačeni doslova ke zdi. Vše, co pro nás bylo ještě přijatelné, sovětská vrchnost zamítala. Předseda vlády Černík přišel s návrhem, že by mohl využít pozvání A. Kosygina, které mu předseda Rady ministrů zřejmě se souhlasem Brežněva s určitým záměrem sondovat, co se v ČSSR vlastně děje, předložil při podzimní návštěvě v Praze. Alexej Kosygin patřil ve vedení KSSS k nejschopnějším funkcionářům, měl i bohaté zkušenosti z vládní činnosti. Od roku 1939 byl členem vlády - rady lidových komisařů SSSR - jako ministr textilního průmyslu. Za druhé světové války byl pověřován významnými ekonomickými úkoly v oblasti válečného prů-

204

myslu. Po válce zastával funkci ministra financí a předsedy státní plánovací komise. Z pověření sovětské vlády řešil mnohé složité mezinárodní problémy. V éře Nikity Chruščova fakticky jako první zástupce vykonával funkci předsedy Rady ministrů. Po pádu Chruščova v závěru roku 1964 byl v Moskvě označován za nejpravděpodobnějšího kandidáta na funkci generálního tajemníka ÚVKSSS. Ke všeobecnému překvapení byl zvolen nevýrazný Brežněv, který se projevil jako stoupenec konzervativní linie. I když nepřeceňuji úlohu osobností v dějinách, přece jen se domnívám, že v šedesátých a sedmdesátých letech mohlo vše vyhlížet nadějněji, než jak rozporně jsme tato desetiletí prožívali.

205

V roce 1968 Kosygin navštívil Prahu v souvislosti s podpisem smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Takový je osud státníků. Kosygin, který ve vedení KSSS nesouhlasil s vojenským zásahem v Československu, byl vyslán, aby svým podpisem potvrdil akt, který následně v soukromých rozhovorech označil za jednu z nejvážnějších chyb brežněvského vedení. Předseda Rady ministrů svou povinnost profesionálně vyplnil, ale kdo ho znal, nemohl nezaznamenat, že jej toto pověření příliš netěšilo. V následujících dnech mi Olda Černík sdělil, že návštěvu u Kosygina projednal s A. Dubčekem. Ten vyslovoval pochybnosti o účelnosti takové neoficiální návštěvy. Černík i já jsme zároveň zaznamenali, že i Husák nad tímto návrhem poněkud váhá. Ale zásadní nesouhlas nevyslovil. Sám jsem Oldu přesvědčoval, aby pozvání využil. Jakékoliv otálení v příležitosti jednat a sondovat situaci ničemu nepomůže. Černík strávil deset dní na Kosyginově dače a z hlediska získaných informací lze pobyt chápat jako prospěšný při uvažování o dalších našich aktivitách. Černík se s Kosyginem znal několik let, scházel se s ním jako předseda SPK, jako člen delegace na zasedáních RVHP a v roce 1968 jako předseda vlády. Jejich vztah bylo možné charakterizovat jako důvěrný. Kosygin Oldovi otevřeně sdělil, že v politbyru nesouhlasil, aby Sovětská armáda obsadila spolu s armádami členských států Varšavské smlouvy území ČSSR. Při všech jednáních před i po srpnu Kosygin vystupoval pochopitelně v souladu s většinovým rozhodnutím. Přesto Černíkovi během týdenního pobytu na dače u Moskvy již tehdy charakterizoval srpnovou

206

invazi jako chybu. Osobně ho velice mrzelo, co se stalo. Ostře kritizoval úlohu Gomułky a Ulbrichta, kteří stupňovali své činy až k vojenskému zásahu vůči ČSR. Zároveň kritizoval naše vedení, jak nešikovně a nekvalifikovaně si počínalo v roce 1968. Kosygin vyjádřil pochybnosti o Dubčekovi. Do roku 1968 ho vůbec neznal, ale první setkání s ním bylo pro Kosygina velkým zklamáním. V nastalé situaci po vstupu vojsk Kosygin radil ujasnit si kroky, které je třeba postupně přijímat, nespěchat, jednat, vysvětlovat. Nyní na obou stranách převládá animozita a tu je třeba trpělivě překonávat. Jak se následně ukázalo, návštěva O. Černíka u A. Kosygina v prosinci 1968 byla bohužel jednou z příčin rostoucí nedůvěry ve vzájemných vztazích mezi Černíkem a Husákem. Začátkem roku 1969 se ukázalo, že naše politika neuspokojuje nejen lidi doma, ale ani partnery v Moskvě. I když naši představitelé formulovali uvažované reformní kroky zaměřené v podstatě jen na ekonomickou oblast, a to ještě v omezeném rozsahu, o dalších původně proklamovaných záměrech již nemluvili, nesetkávalo se to s pochopením, natož se souhlasem. Leonid Brežněv jménem KSSS kritiku vůči naší zemi stupňoval. Stále častější byly návštěvy sovětských vedoucích činitelů, náměstků ministra zahraničí, maršálů, vojenských delegací. Styky družeb-ních krajů, okresů a měst v té době byly stále častější. A všichni kritizovali všechny a všechno - nic nebylo dle jejich názoru u nás dobrého. Naše stranické a vládní vedení ztrácelo doma postupně důvěru. Lidé logicky nechápali, že opouštíme politiku vyhlašovanou po lednu 1968. V zemi bylo přes sto tisíc sovětských vojáků a jejich velitel generál Majorov v té době vystupoval jako hlavní před-

207

stavitel Moskvy v ČSSR. Mluvil do všeho a nejen mluvil, někdy také přikazoval. Začátkem roku 1969 se projevily na vnitřním trhu nemalé zásobovací potíže. Byl to hlavně důsledek zvýšených příjmů ve druhé polovině roku 1968, které pokračovaly v širším rozsahu i v roce 1969. V krizové politické situaci se nedařilo růst příjmů udržet v souladu s plánovanou úrovní. V té době jsem přijímal jako místopředseda vlády zástupce desítek podniků, kteří žádali ze dne na den zvýšení mezd. Vzpomínám si na mohutnou delegaci zaměstnanců Dopravního podniku hlavního města Prahy, kteří požadovali zvýšení platů o dvacet procent. Nejméně, deset procent, chtěly další desítky podniků. Vysvětloval jsem, naléhal, prosil o pochopení. V něčem podniky ustoupily, ale k nemalému zvýšení přijmu přesto došlo. Náš vnitřní trh měl již několik let nedostatky ve skladbě sortimentu a ve struktuře plánovaných dodávek, což teď v některých městech vyvolalo panické nákupy. V ovzduší celkového poklesu důvěry se již v lednu 1969 stále silněji ozývaly kritické hlasy ke členům stranického vedení včetně prvního tajemníka A. Dubčeka. Bylo zřejmé, že podobné názory, zahrnující i návrhy na odstoupení z funkcí, nacházely podporu u sovětských delegací, které v té době v hojném počtu přijížděly do Československa. Názory, že především Dubček je odpovědný za složitou situaci v zemi, se nemohly ponechat bez povšimnutí, bez reagence. Bylo třeba, aby se vedení k odpovědnosti A. Dubčeka a jeho dalšímu působení ve funkci prvního tajemníka veřejně vyjádřilo. Odpovědnost Dubčeka za to, že nezvládl situaci před vstupem vojsk do naší země, byla po srpnu 1968 předmětem různých úvah. Když vojska bez pozvání obsadí zemi, pak odpovědnost

208

padá především na hlavu prvního muže ve státě. Za normálních poměrů to vede k rezignaci. K tomu se v našem vlastním zájmu nepřistoupilo. Takové řešení nebylo připraveno, nebylo v té době jasné, kdo má Dubčeka nahradit, ale hlavně hrozilo, že v dané chaotické situaci vstoupí do hry krajní levice a prosadí svého představitele. Sověti - dezorientovaní tím, že koncepce dělnicko-rolnické vlády nevyšla, jinou variantu připravenou neměli - své návrhy se srpnovými událostmi zpochybňovanými kandidáty se jaksi neodvážili předložit. Přiklonili se ke statu quo - ať Dubček po podepsání Moskevského protokolu ukáže, co umí. Začátkem roku 1969 dospěli zřejmě k názoru, že Dubčeka je třeba vyměnit. Olda Černík ho hájil. Obviňoval nás - početnou skupinu členů vlády - že podceňujeme Dubčekovu autoritu v zemi. Přitom nám nevyvracel naše pochybnosti o Dubčekových schopnostech iniciovat kroky, které by vyvedly zemi z této chaotické, komplikované situace. Reálná situace vypadala tak, že veškeré rozhodování se soustředilo - byť to Olda nechtěl - do Černíkových rukou, neboť na ÚV ani Dubček, ani nikdo jiný odpovědnost za vývoj ve státě nepřevzal. Situaci ovšem komplikovala skutečnost, že část stranického aparátu tuto situaci nepřijala a Černíka nerespektovala. Pro odstoupení Dubčeka hovořila i vzrůstající osobní animozita mezi ním i dalšími sovětskými představiteli, především Brežně-vem. Ani jsem se tomu nedivil: kdo by měl tolerovat někoho, kdo mu pošle sto tisíc vojáků do země, v jeho vlastní zemi ho zatkne a pak si ho jako zajatce přiveze do Moskvy. Realita ale hovořila neúprosně. Bylo třeba rozhodnout a jiná varianta než Dubčekova abdikace nepřicházela v úvahu, jinak by

209

se cesta k jednání s Moskvou uzavřela. Moskva využila všechny možnosti, aby došlo k výměně prvního tajemníka ÚV KSČ. Zvláště patrná byla aktivita ministra obrany maršála Grečka, který s rozsáhlou vojenskou delegací přiměl vedení ČSLA k dalším krokům, jež měly Dubčekovu odvolání napomoci. Československá vojenská rada na několika svých zasedáních projednávala rezoluci, která vyjadřovala nedůvěru k současnému prvnímu tajemníkovi. Někteří historici pokládají aktivitu nejvyššího armádního velení v případě Dubčekovy abdikace za téměř rozhodující. Možná, že zápisky, které mají k dispozici, je k tomu opravňují. Ale kdyby zkoumali, jak vše proběhlo, došli by k názoru, že pokud něco generálové a plukovníci ovlivnili, tak jen tehdy, kdy vše již bylo rozhodnuto. Předseda vlády totiž v době, kdy se dozvěděl o snahách armádního velení vměšovat se v chaotické situaci do rozhodování o tom, kdo stane v čele strany, si zavolal některé generály a stručně jim sdělil, že jejich činnost patří před vojenský soud, a budou-li v tom pokračovat, pak příslušný návrh podá soudu. A bylo po „odvážných" generálech. Na vědomí to zřejmě vzal i po srpnových událostech náhle se na veřejnosti objevivší ministr obrany generál Dzúr. Co o tom pak někteří generálové vyprávěli, si zaslouží jen pousmání. Přišli s křížkem po funusu. Je pravda, že ministr Grečko se svým štábem přesvědčili Radu MNO k přijetí rezoluce, která vyzývá A. Dubčeka k odstoupení. S tímto prohlášením pak vystoupil Dzúr v předsednictvu ÚV Je otázka, zda to bylo vůbec třeba, neboť věc byla již rozhodnuta. Rovněž bylo třeba zvážit nejrůznější pořádková a policejní opatření, která se v širokém rozsahu realizovala v souvislosti se zasedáním ÚV Neklid ve společnosti byl, chaotické demonstrace

210

se v některých městech též konaly, ale rozsah preventivních opatření byl nepatřičný. Různé hlášky o přípravách toho či onoho puče se ukázaly také klamné. To, že nějací neuspokojení jednotlivci si někde pokecali a pak nic neudělali, jen dokazovalo, že my Češi puče dělat prostě neumíme. Nepodařilo se to ve třicátých letech nadporučíku Kobzinkovi v brněnských kasárnách, neuspěli lidovci a národní socialisté v únoru 1948 se svržením tehdejší vlády v lidově demokratickém Československu. Orientovat se v prvních měsících roku 1969 v nejrůznějších nenadálých situacích vyžadovalo klid, rozvahu i pevné nervy. Bylo zřejmé, že část bezpečnostního aparátu se vymkla kontrole. Jestliže se mělo předejít možným provokacím, bylo potřeba některé velitele bezpečnosti poslat mimo službu. Český ministr vnitra Grösser s tím nesouhlasil. Druhý den byla napadena a zničena úřadovna Aeroflotu. Vyšetřit tento incident - na první pohled nedbale zorganizovanou provokaci - se však zřejmě v tomto případě podjaté inspekci ministra vnitra „nepodařilo". V zemi narůstala nespokojenost a obavy, kdo vlastně v této zemi vládne. Když jsem se tenkrát zamýšlel nad tím, co se vlastně děje, proč ta hysterie, organizovaná ve většině případů za pomoci zvenčí, docházel jsem k názoru, že v těch před- i posrpnových měsících máme co do činění s partnery, kteří kupí chybu za chybou. Nejdříve řeknou A. Novotnému v prosinci 1967 „eto vaše dělo" a nechají věci volný průběh. Během tří měsíců někoho napadne, že v ČSSR vítězí kontrarevoluce, a hledá se řešení. Proslulí stratégové Ulbricht a Gomułka přicházejí s názorem odkoukaným ze středověku: vojensky je obsadíme a dosadíme

211

svou novou vládu. Na tento bláznivý nápad jim po váhání „velká země" bohužel přistoupí. Když se nápad s dělnicko-rolnickou vládou nezdaří, topí se ve zmatcích. Již bez Ulbrichta a Gomułky měsíce hledají, jak situaci v Československu řešit. V době, kdy v Československu je již připraveno rozhodnutí o výměně Dubčeka, někteří radikálové ještě organizují provokace, které jen zvyšují napětí v zemi. A velitel sovětského kontingentu generál Majorov hrozí, že pokud si sami v Čechách neuděláme pořádek, vojensky zasáhnou. Jak si počínat v takových situacích? Každá rada drahá. Zbývalo jen doufat, že se partneři uklidní a dospějí k závěru, že je třeba dospět „k jakési" dohodě, jak v ČSSR postupovat. Již v březnu se při poradách Svobody, Černíka, Husáka a Štrougala docházelo k názoru, že Dubček by měl abdikovat. Ten to nejdříve odmítal. Zatím nikdo nedal odpověď na otázku, kdo má Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV nahradit, koho navrhnout. Bylo zřejmé, že by to měl být člověk, který má jednak předpoklady tu nesmírně komplikovanou situaci v zemi zvládnout, a jednak šanci jednat se sovětskými představiteli o východiscích ze situace, která i je po vojenské intervenci zaskočila. Na první schůzce jsme se všichni shodli, že přicházejí v úvahu dva kandidáti - předseda federální vlády Černík a první tajemník ÚV KSS Husák. S tímto konstatováním bychom se snad rozešli a dopřáli si čas na rozmyšlenou, nebýt výzvy Gustáva, že bychom se snad měli vyjádřit, koho ze dvou kandidátů doporučujeme. Po trapném tichu nám prezident poněkud zvýšeným hlasem připomněl, že doba je neklidná, všichni to víme a nejsme schopni se dohodnout, jak po zamýšleném odchodu Dubčeka

212

situaci řešit. Pochopil jsem, že výzva prezidenta je adresována mně, tehdy předsedovi byra pro stranickou práci v českých zemích, poněvadž dva předchozí pretendenti na tento stranický post by v této chvíli posuzovat vhodnost toho či onoho adepta neměli. Prohlásil jsem, že za prvního tajemníka doporučuji Oldřicha Černíka a že G. Husák by měl zaujmout funkci předsedy federální vlády. Nestačil jsem ani dokončit stručné zdůvodnění, když Husák odešel s tím, že zůstane na Slovensku, a práskl dveřmi. V nastalé trapné situaci prezident utrousil poznámku, že takto (myšleno prásknutím dveřmi) k žádnému řešení nedospějeme. Prohlásil, že bere na vědomí dva předložené návrhy s tím, že české byro - to byl od prezidenta nepřesný údaj, neboť byro o věci do té doby nejednalo doporučuje Černíka. Návrh zvolit prvním tajemníkem O. Černíka sdělil prezidentovi také A. Dubček. Tentýž názor zastávala Biľakova skupina. Stále to však byly diskuze v ad hoc utvářených skupinách, což charakterizovalo situaci v politickém vedení. Volený orgán očekával konkrétní návrh, který měli předložit vedoucí činitelé. Prezident Svoboda prohlásil, že by rád o této otázce diskutoval se sovětským velvyslancem Červoněnkem. Na další schůzce nám prezident sdělil, že velvyslanec se s diplomatickou noblesou vyjádřil tradičně - „eto vaše dělo". To jsme slyšeli v prosinci 1967. V srpnu 1968 už to „naše dělo" nebylo. A v roce 1969 se rozhodování opět vrátilo do našich rukou. Druhá strana byla zřejmě na rozpacích, pro koho by se měla rozhodnout. Nebo snad došla k závěru, že už nikdy nebude vůbec zasahovat do pravomocí a suverenity členských států? Příští dny nás přesvědčily, že tato námi toužebně očekávaná situace nám v následujících měsících, ba ani letech bohužel nehrozí.

213

Ještě před tím, než jsme se ve skupině Svoboda, Husák, Černík a Štrougal shodli, že kandidátem bude G. Husák, proběhl z iniciativy Gustáva mezi námi dvěma rozhovor. Začal otevřenou otázkou Husáka: „Co proti mně, Luboši, máš?" Dotaz svým obsahem neodpovídal intelektuální úrovni tazatele, ale dokazoval, že osobně si důvěřujeme. Bez rozpaků jsem mu sdělil, že Černíka pokládám za zkušeného profesionála, který zná celostátní problematiku, byl od konce padesátých let v politice angažovaný, dovede klidně vystupovat a uvážlivě rozhodovat i v krizových situacích. A těch v té době nebylo málo. Otevřeně jsem Husákovi opakovaně vytýkal, že se zbytečně při jednáních i při individuálních rozhovorech rozčiluje, a pak místo argumentace partnery ponižuje. To pochopitelně nevytváří vhodnou atmosféru pro jednání kolektivních orgánů. Žádal jsem ho, aby si uvědomil, že jeho vystupování je někdy, snad zbytečně často, příliš autoritativní. Chápal jsem, že je mimo jiné i v důsledku dlouholetého věznění a včetně letitých samovazeb soustředěný sám na sebe. Byl to opravdu klasický introvert. I naši četní spolupracovníci říkali, že Husák vystupuje jako jediný neomylný. Zároveň jsem mu j sdělil, že Černík funkci prvního tajemníka odmítl a na následující schůzce doporučí Husáka. Je to jeho rozhodnutí a já ho respektuji. Potom jsem vyslechl jeho osobní vyznání, jak se dívá na svou životní pouť a jaké poznání mu život přinesl. Myslím, že moje původní reálná představa o tom, kdo má stát v čele ÚV, nezanechala v našich vztazích stín nedůvěry. Gusta se mě ještě v závěru otázal, zda neznám názor Sovětů. Opravdu jsem ho neznal. Za několik dnů nám prezident sdělil, že Sověti ze dvou uvažovaných kandidátů na první místo staví Gustava Husáka. Prezident Ludvík Svoboda se s tímto návrhem ztotožnil.

214

Pokusme se o komparaci, vzájemné srovnání dvou schůzek obou kandidátů na funkci prvního tajemníka ÚV KSČ s Leonidem Brežněvem. V březnu 1969 přijíždí do Moskvy na pozvání předsedy Rady ministrů SSSR A. Kosygina předseda federální vlády O. Černík. V mnohahodinovém rozhovoru s L. Brežněvem Černík nesouhlasil s některými názory vedení KSSS na řešení situace v ČSSR. Nebyl prostě zastáncem krajních normalizačních opatření. Nepřijal tezi 0 existenci kontrarevoluce v Československu. V dubnu 1969 je (i. Husák pozván L. Brežněvem do Mukačeva k projednání obdobného okruhu otázek týkajících se situace v Československu. Husák souhlasil - pravda pod silným nátlakem s hodnocením i s návrhy, které jménem vedení KSSS předložil L. Brežněv. Tyto dvě události měly zásadní vliv na rozhodnutí, kdo má být prvním tajemníkem ÚV KSČ. Na doporučení Moskvy zvolit prvním tajemníkem ÚV Gustáva Husáka přistoupil prezident a posléze dogmatická skupina. Tím byla vytvořena efektivní většina v ÚV strany. Jak následně vycházelo najevo, stanovisko dogmatické skupiny, která měla ve vedení strany početné zastoupení, se vytvářelo ve vzájemných rozporech. Biľak a jeho stoupenci byli pro Černíka, menšina slovenských členů ve vedení navrhovala Husáka. Nakonec Biľak od svého stanoviska ustoupil. Později se v kruhu spolupracovníků vyjádřil, že tak učinil po silném nátlaku ze strany moskevského vedení. Spoléhal zřejmě i na to, že vzhledem k vlivu, který se svou skupinou v plénu a aparátu ÚV měl, se s ním Gustáv Husák bude snažit dohodnout. K tomu také v následujících letech docházelo. Oldřich Černík na mě v závěru jednání o nástupci Dubčeka

215

naléhal, abych od svého stanoviska ustoupil. Zdůrazňoval, že nejvhodnější kandidát na prvního tajemníka je Husák: zkušený nejen slovenský, ale i československý politik, deset let nezákonně vězněný, což mu dává nezpochybnitelnou důvěru, že se vypořádá s nezákonnostmi padesátých let. Černík byl přesvědčen, že Husák je výrazným stoupencem reforem v ekonomické i politicko-stranické oblasti. Nakonec jsem se podrobil většinovému názoru, i když osobně jsem byl nadále přesvědčen, že nejvhodnější lídr pro řešení složitých situací v dané době byl Černík. Že od prvních dnů činnosti ve funkci bude muset nový první tajemník hledat kompromisy mezi názory Moskvy a našimi reálnými stanovisky, v dané situaci již značně zmírněnými, nám všem bylo jasné. Od prvních měsíců však bylo zřejmé, že nejde o vzájemné kompromisy, ale o přijímání jednoznačných požadavků, jak je před nás staví moskevské vedení. Dodnes jsem nepochopil, proč se Gustáv Husák, tento zkušený bard slovenské a československé politiky, bez efektivního odporu vzdával svých programových, v československých společenských podmínkách žádoucích, naléhavých stanovisek. Ono se tomu, kdo se jednání přímo nezúčastní, dobře radí. Byl jsem svědkem - ba neskromně říkám i rádcem -, když se Gusta velmi pečlivě připravoval na tyto „rozhovory". Jak bylo u něj obvyklé - vždy logicky a přesvědčivě argumentoval. Ale jeho partner, v tomto případě spíš protivník, byl neústupný a tvrdošíjně trval na svých stanoviscích. Bylo možné odhadnout, jak je obtížné čelit různým „neomylným" názorům partnera, který v naší zemi umístil téměř stotisícovou armádu. A zároveň spoléhal na ty, kteří ve vedení KSČ vždy podpoří moskevské názory, nebo spíše požadavky. Časté, hodiny trvající Brežněvovy

216

telefonáty, osobní schůzky při nejrůznějších příležitostech a zvláště čtrnáctidenní dovolenkové pobyty na Krymu - to byly vždy příležitosti, kdy se naší straně tlumočilo, co máme dělat. Nestavím se do role toho, kdo všechno věděl a znal způsob, jak čelit vytrvalému politickému tlaku, který směřoval ke stále šířeji uplatňovaným administrativním opatřením. Vím, že mnohým nepravostem se nepodařilo zabránit. Vypořádat se s jednáním v Mukačevu, s tím měl Husák problémy po celá léta. Často se při rozhovorech mezi čtyřma očima k Mukačevu vracel s tím, že to či ono neodsouhlasil. Tvrdil, že nepočítal s masovým vylučováním členů strany, nesouhlasil s dalším oddalováním zveřejnění nezákonností z padesátých let. Byl odpůrcem trestně právních postihů politických oponentů. Ale radikálové ve vedení neopomněli vždy připomenout, že takové návrhy se v Mukačevu schválily. Když jsem v průběhu organizovaných stranických prověrek vytýkal Biľakovi, že organizují pogromy vůči prostým členům strany, ujistil mě, že vše bylo v Mukačevu odsouhlaseno.

217

14. Gustáv Husák - nový šéf strany Husák nebyl v politice nováček. Celý svůj politický život prožíval politické šarvátky a v padesátých letech mu dokonce šlo o život. Ale v tak složitém osobním postavení na politické scéně jako v roce 1969 a v dalších letech se ocitl poprvé. Jeho původní představy o cestě, po které by se mělo ubírat Československo, se lišily od toho, co zaznělo v Mukačevu. S tím se Gusta od začátku trápil; nevím, komu se s tím svěřoval. Mezi námi to vždy bylo mezi čtyřma očima s vědomím, že to mezi námi taky zůstane. Bylo zřejmé, že stál o funkci prvního tajemníka, ale zároveň se zřejmě naivně domníval, že všechno nějak uhraje. Věřil, že ty, které na návrh Moskvy do stranického vedení přijal, nějak zvládne. To byl zásadní Husákův omyl. Nejen že je nezvládl, byl nakonec nucen často ustoupit a podrobit se konzervativní většině. Svůj mylný předpoklad poznal v krátké době. Mukačevo mu dlouho nešlo z hlavy- stále je kdosi jemu i těm, kteří usilovali o potřebné reformy, vytrvale připomínal. V první řadě narazil doma na silnou levičáckou konzervativní skupinu, která - v té době dobře organizovaná - dokázala prosadit své představy a odmítnout to, co se odlišovalo od toho, co lze s nadsázkou nazvat „duchem Mukačeva". Doufám, že se ono město v Zakarpatsku neurazí, když jej cituji v této neblahé souvislosti. Aktuální byla otázka, jak oslabit a neutralizovat z Dubčekovy éry zděděnou silnou skupinu dogmatiků ve vedení. Nejschůdnější varianta navrhovala získat na svou stranu další, zvláště kolísající členy vedení. To se však jaksi nedařilo. Tady jsme prostě neuspěli, měli silnou podporu z Moskvy. Složitější varianta počítala s doplněním vedení o nové členy podporující

218

nového prvního tajemníka. A zcela neschůdné bylo reorganizovat celé vedení, zmenšit celkový počet jeho členů, a tím získat převahu těch, kteří podpoří reformy zahájené v roce 1968. Obě varianty - hned jak se o nich někdo z konzervativní skupiny doslechl - narazily na odpor a vzápětí jsme se po telefonu z Moskvy dozvěděli, že kdosi u nás chce neodpovědně reorganizovat stranické vedení. Husák mi hned večer řekl, že v telefonu zaznělo, aby se v českém byru s těmi dobrodružnými nápady přestalo. Tak hloupý jsem ale nebyl, abych výše uvedené varianty projednával v orgánu, kde dogmatici měli většinu. Změny ve vedení, oslabení promoskevské skupiny nepřicházely u většiny členů byra v úvahu. Husák zřejmě podcenil tlak z Moskvy, pod nímž bude jako první tajemník ÚV pracovat. V centrále KSSS rozhodli, že Brežněv, generální tajemník ÚV se bude věnovat jen Československu a od veškerých ostatních povinností bude osvobozen. To nám sdělil i předseda prezidia Nejvyššího sovětu při své návštěvě Československa. V roce 1970 jsem na žádost prezidenta Ludvíka Svobody doprovázel při cestě do Lán předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaje Podgorného. Naše cesta z pražské Kramářovy vily do lánského zámku se časově poněkud protáhla, neboť nás zastavily železniční závory na trase Praha-Kladno. Předseda prezidia - bylo pro něho zřejmě neobvyklé, že vládní kolona s jedním z nejvyšších představitelů Sovětského svazu cestou k prezidentovi republiky nemá přednost před průjezdem vlaku zavedl rozhovor na situaci u nás a otázal se, jak jsme spokojeni s prací generálního tajemníka Leonida Brežněva. Tento dotaz mě zaskočil, takže jsem cosi neobsažného utrousil. Vzápětí jsem od

219

předsedy vyslechl pochvalná slova o práci nejvyššího představitele Sovětského svazu, který se od roku 1969 věnuje výhradně Československu. Toto téma podrobně rozváděl i v následujícím rozhovoru s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou. Stranický aparát v Moskvě zabývající se Československem, který ze všech institucí shromažďoval a zpracovával informace o Československu, byl značně rozšířen. Vedle početně vybaveného Velvyslanectví SSSR u nás byly zřízeny nové sovětské konzuláty po celé republice. Když k tomu připočteme rozmístění jednotek Střední skupiny sovětských vojsk, pak jde o dokonalou informační síť, která denně umožňovala zaznamenat a následně analyzovat vše podstatné i nepodstatné v ČSR. To se také odehrávalo. Většinou každý týden probíhaly předem avizované telefonické rozhovory mezi Brežněvem a Husákem. Gusta mě často po rozhovorech s Moskvou informoval a žádal, abych to či ono zařídil a večer mi osobně sděloval další podrobnosti. Aparát v Moskvě zřejmě někdy popletl, co je hlavní a co vedlejší. Tak se ve svodné informaci, kterou Brežněv předčítal Husákovi, objevily jakési protisovětské informace z okresních novin z Ústí nad Orlicí s tím, že se generální tajemník ÚV KSSS podivoval, že Husák tuto informaci nezná. Aparát zřejmě - noviny nenoviny okresní plátek povýšily na úroveň ústředního deníku. A nechyběly připomínky, že ten či onen Franta či Josef, stranický tajemník v nějakém okrese nebyl ještě vyloučen, ačkoliv se v srpnových dnech prý choval nevhodně. Že by dny, kdy probíhaly tyto rozhovory, patřily k těm „vřele" očekávaným, se opravdu říci nedá. A tak se chtě nechtě čekalo, co nám další týden zase přinese.

220

V průběhu roku 1969 probíhaly pohovory se členy strany. Původní záměr - otevřeně si vyměnit názory na situaci i východiska - se postupně zvláště v roce 1970 transformoval do podoby otázky „souhlasíš či nesouhlasíš se vstupem vojsk". Začalo masové vylučování. Původní představa zněla: posoudit činnost a postoje vedoucích funkcionářů v ústředí, krajích a okresech. Pod tlakem dogmatiků došlo k prověřování všech členů strany. Důsledky takového přístupu se dostavily. Ze strany bylo vyloučeno a vyškrtnuto více než půl milionu členů, většina z řad intelektuálů a funkcionářů, kteří se angažovali v prosazování uvažovaných reformních kroků v šedesátých letech. A bohužel nezůstalo jen u stranických, tedy disciplinárních trestů. S neuváženou, neodpovědně vyhlašovanou argumentací se z těchto vyloučených či vyškrtnutých bývalých členů strany násilně vytvářeli občané druhé kategorie. Objevili se na všech kádrových seznamech jako lidé nepřátelští tomuto režimu a jejich přijetí do práce posuzovaly stranické orgány s tím, že většina odpovědných míst a funkcí jim byla zapovězena. Jejich děti neuspěly při přijímání na střední a vysoké školy na základě nesmyslné argumentace, že pocházejí z rodiny, kde došlo k provinění proti režimu. Husák takovéto praktiky několikrát odsoudil, ale silné radikální levičácké síly vše ignorovaly. Tyto masové prověrky výrazně oslabily stranu, především důvěru v její vedení. Když jsem přijel na okresní či krajský aktiv, změněná skladba aktivistů či spíše jejich pasivita byla zřejmá. Srovnání před a po srpnu bylo očividné - bohužel v náš neprospěch. Z této situace jsme se nedokázali v příštích desetiletích vymanit. Návrhy, aby se průběh tzv. pohovorů v některých okresech přezkoumal, narazil v revizních a kontrolních komisích odshora až

221

dolů na odpor. V tomto masovém prověřování se výrazně angažovaly delegace z družebních krajů SSSR, které v té době v hojném počtu navštěvovaly okresní a krajské výbory KSČ. Nejvíce se zajímaly o průběh stranických prověrek. Srovnávalo se, kolik je vyloučených v tom či onom okrese… Kdo byl chválen, to si čtenář domyslí sám. Z vlastní zkušenosti vím, jak bylo obtížné uspět s intervencí ve prospěch některých členů strany, kdy bylo jasné, že žádné důvody pro jejich vyloučení nejsou. Gustáv Husák se v závěru celé nešťastné akce pokusil o revizi prověrek několika svých spolupracovníků v Praze či v Bratislavě a neuspěl, přestože na Slovensku oproti většině okresů a krajů v Čechách probíhaly pohovory se členy strany s větší tolerancí. V širší míře se tu respektoval záměr celé akce - ne lidi ze strany vyhazovat, ale vysvětlovat, přesvědčovat o správnosti či spíše nutnosti nastoupené cesty. V době po srpnu 1968, kdy se v zemi nacházela okupační vojska a naše politika byla silně ovlivňována zvenčí, nebylo pro řadového člena strany jednoduché vše pochopit. V Praze Husák nesouhlasil mimo jiné s vyloučením historika Jana Křena. Osobně si ho vážil a žádal, aby rozhodnutí v jeho případu bylo přezkoumáno. Nestalo se tak. Ve straně jsme se zbavovali špičkových odborníků, pro něž pak následovaly různé občanské, pracovní a publikační obtíže. Křen, renomovaný historik známý doma i v zahraničí, se dočkal obdobného ponížení i za nového režimu. Jako bývalému členu KSČ mu nebylo umožněno, aby se stal členem vedení centrální instituce disponující všemi archiváliemi a svým postavením a institucionálním zařazením se má stát vrcholnou institucí

222

historického výzkumu. Již první kroky ukázaly, že s nezávislostí instituce to není úplně v pořádku. Možná, že profesor Křen tím, že se dle přijatých diskriminačních politických kritérií nestal členem vedení od počátku zpochybněné instituce, na své vědecké autoritě neutrpěl, spíše naopak. V souvislosti s výše zmíněnou nově vytvořenou institucí, která je od prvních okamžiků svého vzniku všeobecně zpochybňována, si k tomu dovoluji sdělit osobní stanovisko. Byl jsem požádán, abych předal svůj osobní archiv zvláštnímu pracovišti, které je zřejmě podřízeno nově vytvořenému Ústavu pro studium totalitních režimů. Prohlašuji, že k úřadu pana Žáčka nemám důvěru a svůj archiv pracovišti, které je mu podřízeno, nepředám. Tím, že se stávající režim zachoval vůči svým členům strany nedůstojně a diskriminačně, vůbec neoslabuji svou spoluodpovědnost za osudy četných vědeckých osobností i čelných představitelů československého průmyslu po nešťastných stranických prověrkách. Za mnohé představitele vědy uvádím význačného chemika profesora Františka Šorma a okruh jeho spolupracovníků. Předseda československé Akademie věd profesor dr. Josef Říman v osmdesátých letech uváděl, jakou újmu utrpěla činnost vědeckých pracovišť poté, co z ústavů Akademie odešli v důsledku neuvážených prověrek někteří přední odborníci. Z mnohých průmyslových kapitánů připomínám podnikového ředitele děčínské Desty Miroslava Grégra a představitele chemického průmyslu Václava Valeše zásadní stoupence ekonomické reformy v Československu. Vyloučení dvou významných manažerů ze strany a jejich odvolání ze všech funkcí - to bylo významné oslabení

223

reformního úsilí v naší ekonomice. Nelze přijmout známé „když se kácí les, lítají třísky". Ono se totiž vůbec kácet nemělo. To se Husákovi a mně jako předsedovi byra nepodařilo - nepřipomínám některé další funkcionáře - zvláště ty, kteří si zbaběle nepřipouštějí a dodnes zřejmě neuvědomují svou spoluodpovědnost za důsledky, které následovaly. Přes půl milionu členů bylo ze strany vyloučeno nebo vyškrtnuto. Tak jsme logicky posílili opozici. Radikálové neustále tvrdili, že stranickou prověrkou jsme upevnili jednotu strany. A co zvolit jedině správný přístup, jak jsme původně navrhovali? Diskutovat ve stranických orgánech, organizacích - kdo chce, nechť vystoupí ze strany - ale občansky nediskriminovat. A vůbec odmítat za základní kritérium členství ve straně souhlas se vstupem vojsk. To by byl správný přístup, jenže ten nebyl zvolen. Vše běželo takzvaně dogmaticky, vrchnostensky. Šedesátá léta již ve stávajících komunistických stranách vyžadovala jiné přístupy, přesto se tupě uplatňovaly ty dosavadní. Doba si žádala ve straně více demokratických metod při citlivém zachování míry centrálního vlivu. To však ve „velké zemi" nepochopili, naopak, nic neměnit na již osvědčeném způsobu vládnutí a „vše mít prostě pod kontrolou". Po lednu 1968, v době Dubčekovy éry, i po lednu 1969, po nástupu Husáka, byla přijata pevně stanovená zásada, že politické rozpory se budou řešit politickými metodami. A názor krajních radikálů, že odpůrci vyhlašované politiky ať zprava či zleva by měli být konfrontováni s trestně právními předpisy, Husák a jeho stoupenci zásadně odmítali. Když se začátkem sedmdesátých let objevovaly informace o probíhajícím vyšetřování některých osob, měl jsem při dlouhých

224

večerních schůzkách možnost s Husákem diskutovat, o co vlastně jde. Při kontroverzních diskuzích jsem dospěl k názoru, že dochází ke změně námi vyhlašované politiky. Začátkem sedmdesátých let bylo zahájeno stranické disciplinární řízení s nedávnými vrcholnými představiteli strany, mimo jiné s Dubčekem, Černíkem a dalšími bývalými členy předsednictva ÚV To byla také změna předem v orgánech neprojednaná a členům stranického vedení nezdůvodněna. Zároveň mi generální prokurátor Ján Feješ sdělil, že vedoucí pracovníci generální prokuratury naléhají na vyšetřování některých činů ze srpnových dnů, které by dle jejich názorů měly být z hlediska trestního zákona posouzeny. S tímto názorem jsme Feješ ani já nesouhlasili. Uvědomil jsem si, že jde o počátek posuzování politicky motivovaných názorů z trestně právního hlediska. A kam taková praxe směřuje, není obtížné předvídat. Po několikatýdenním váhání jsem se rozhodl abdikovat ze stranických a vládních funkcí. Husák mě ve vzrušeném rozhovoru přesvědčoval, že chceme-li dosáhnout odchodu vojsk ze země - což je hlavní předpoklad, abychom se mohli samostatněji rozhodovat - pak je nutné některá stanoviska Moskvy brát v úvahu. Vyčetl mi, že mým odchodem ztrácí možnost čelit stále se stupňující aktivitě odpůrců ve vedení strany. Můj krok považoval za neodpovědný Radil jsem se se širokým okruhem svých spolupracovníků, s kolektivem, který vedl Václav Svoboda, člověk širokého rozhledu s obdivuhodným, předvídavým logickým myšlením. I hlavní představitel dogmatiků mi tehdy překvapivě naléhavě radil, abych neabdikoval. Během doby jsem dospěl k názoru, že mé rozhodnutí nepodat písemně abdikaci nebylo správné.

225

Václav Svoboda patřil k mým nejbližším spolupracovníkům. Věděli jsme o sobě doslova vše, neexistovala mezi námi žádná tajemství. Úspěšně zvládal úkoly spojené s funkcí tajemníka ÚV a ministra zemědělství v české vládě. Rovněž Jan Baryi, tajemník ÚV KSČ, a Václav Hůla, předseda Státní plánovací komise, patřili k zastáncům racionálních reformních kroků v národním hospodářství. Všichni tři do začátku osmdesátých let zemřeli. Tak se podstatně zúžil okruh vedoucích spolupracovníků a zastánců reforem. K těm patřil i Miloslav Hruškovič - bývalý úspěšný podnikový ředitel, později ministr, člen stranického vedení, mimo jiné vynikající znalec kremelských poměrů. I odchod Oldřicha Černíka, Františka Vlasáka a Václava Valeše z vedoucích vládních funkcí značně oslabil vliv těch, kteří se angažovali v naléhavých změnách ve stávajícím administrativně direktivním systému ekonomického řízení. Zvláštní pozornost upoutal v souvislosti s případy vyšetřování některých politických činitelů proces s bývalým rektorem Vysoké školy politické profesorem Milanem Hüblem, politologem a Husákovým přítelem, který ho již začátkem šedesátých let podporoval po návratu z vězení. Aktivně se podílel na jeho politickém vzestupu v šedesátých letech i na jeho zvolení prvním tajemníkem v dubnu 1969. Ke všeobecnému překvapení se Hubl v roce 1972 ocitl před soudem. Rozsudek zněl šest a půl roku vězení. Vše kolem tohoto případu bylo neobvyklé. Husák a Hubl se v roce 1970 politicky rozešli. Hubl zřejmě v širokém okruhu v Praze i v Bratislavě Husáka v souvislosti s jeho postupem po zvolení prvním tajemníkem kritizoval za vše možné.

226

Když jsem od poloviny roku 1974 do května roku 1975 zastupoval nemocného prezidenta generála Svobodu, chtěl jsem Hüblovi po třech letech vězení udělit prezidentskou milost. Husák nesouhlasil. Vzhledem k osobnímu vztahu Husáka k této kauze jsem jeho stanovisko respektoval. Když byl v polovině roku 1975 Husák zvolen prezidentem, opět jsem doporučoval Hüblovo propuštění z vězení v rámci amnestie. Neuspěl jsem ani podruhé. Nebylo to zřejmě pouze Husákovo osobní rozhodnutí. I další okolnosti nejen z domova se asi musely brát v úvahu. V prvních letech svého působení ve funkci prvního tajemníka ÚV a od XIV sjezdu v květnu 1971 ve funkci generálního tajemníka se Husák v jednáních s Brežněvem setkával s rozhodnými neměnnými stanovisky, která nedávala sebemenší šanci prosadit nějaké kompromisy. Mimo federativní uspořádání státu – to Brežněv musel vzít na vědomí, poněvadž to bylo uvedeno v život po 1. 1. 1969 - měl ke všem původním záměrům obsaženým v akčním programu z roku 1968 námitky. Nesouhlasil, aby ÚV KSČ projednal závěrečnou zprávu Pillerovy komise o politických procesech z padesátých let, byl proti zákonu o socialistickém podniku a zřizovaných podnikových radách zaměstnanců. Při žádné příležitosti neopomněl zdůraznit, že Biľak a další členové levicové skupiny mají jeho (Brežněvovu) důvěru a vyzýval Husáka, aby s nimi úzce spolupracoval. Jakékoliv zmínky o odchodu vojsk prostě odmítal, zkrátka je vůbec nepřipouštěl. Gusta se po takových jednáních, zvláště když byl v létě čtrnáct dní na Krymu, vracel neklidný a téměř bezradný. Když ho člověk viděl další den hovořit na nějakém

227

shromáždění s jeho přesvědčivou argumentací -jako řečník byl vynikající - byl to jiný Husák. V osobních rozhovorech, které probíhaly od jeho příchodu do Prahy v roce 1968 zhruba do roku 1977/1978 nejméně jednou, ale někdy i třikrát týdně, a to dlouho do noci, byl Gusta na rozpacích, když jsem stále připomínal, kde konkrétně bychom se měli chopit iniciativy a nenechat si diktovat, co nám domácí radikálové - hlavně prostřednictvím Moskvy- doporučí, a tedy často prosadí. Šlo hlavně o kroky v oblasti ekonomické reformy, kde Moskva nebyla - jak se to původně jevilo - absolutním odpůrcem změn. Možná by se ozvali, kdybychom začali provádět změny, které by se dotýkaly cenové oblasti, tedy principů zavedených v RVHP. Ale zde jsem narážel mimo jiné na stanovisko Husáka, který po neustálém Brežněvově naléhání jakékoliv zásahy do ekonomické, tedy i cenové politiky odmítal. Vždycky jsme skončili u obligátního „Luboši, k tomu se později vrátíme". Tak jsme se stále k něčemu vraceli. Co mě u Husáka překvapovalo, byl jeho postupně narůstající nezájem o ekonomické problémy. Sledoval jen výsledky ekonomiky, ale do té složité ekonomické mašiny nebyl příliš zahleděn. Vnitřní ekonomický systém ho téměř „nebavil". Na moje naléhání, abychom pozitivně reagovali na různé náměty, návrhy systémových změn v ekonomice v jednotlivých zemích a v celém komplexu RVHP, které předkládali zvláště polští a maďarští představitelé, jsem potřebnou aktivní odezvu nezaznamenal. Vedle snahy zavádět některé změny v ekonomice šlo o to, prosadit se také v personální politice. Promoskevská skupina, která měla silný vliv v aparátu strany shora až dolů, byla v kádrové politice velice aktivní. Generální tajemník se snažil ovlivňovat

228

výběr lidí, ale zkušená radikální skupina si počínala velice obratně. Když to neprosadila přímo, šlo to oklikou, tedy ne z domova. Husáka postupně obklopili spolupracovníci, kteří respektovali hlavně názory dogmatiků. Personální politika měla svou typickou charakteristiku - profesionalita byla na posledním místě. Generální prokurátor ČSSR Feješ se v jednom rozhovoru zmínil, že Gustáv, jak ho z pozice přítele nazýval, se velmi trápí tím, že se mu nedaří uskutečňovat vše, co si předsevzal při svém vstupu do politiky, co veřejně deklaroval v šedesátých letech a o čem je přesvědčen, že lidem této země prospěje. Prostě byl nespokojen s tím, že se často ocitá v situaci, kdy není schopen prosadit řadu politických záměrů, které vyhlašoval v roce 1968. Mohu jen potvrdit, že v sedmdesátých letech jsem byl několikrát svědkem vyznání jeho nespokojenosti, osobního zklamání z toho, že je nucen neustále pod tlakem vlivné konzervativní skupiny, podporované z Moskvy, ustupovat od naléhavě potřebných politických opatření. A nejednou v poněkud vzrušeném rozhovoru vyslovil názor - „vím, že čekají, že s tím tady praštím, již se třesou na to, jak vše tady převezmou. Ale stále jsem přesvědčen, že by to této zemi neprospělo - tu radost jim neudělám." (Není to doslovná citace, je to ale přesný obsah osobního vyznání Gustáva Husáka.) V roce 1976 jsem doprovázel Gustáva Husáka při jeho cestě do Bratislavy. Program zahrnoval též návštěvu národního umělce Laca Novomeského, který v té době pobýval ve vážném zdravotním stavu ve státním sanatoriu. Novomeský byl jeden z nejbližších přátel Gustáva Husáka, věděli o sobě vše. Husák, původně koncipient v Clementisově advokátní kanceláři a poté pravidelný účastník rozhovorů v bratislavských kavárnách za

229

účasti Novomeského a často i Clementise, poválečného ministra zahraničí. Následně se Husák i Novomeský stávají členy ilegálního Ústředního výboru KSS a později se podílejí na organizování Slovenského národního povstání. V roce 1951 byl Laco Novomeský společně s G. Husákem a dalšími tzv. „slovenskými buržoazními nacionalisty" zatčen a v roce 1954 byli všichni odsouzeni k dlouholetým vězením. Jediný Husák v průběhu více než tříletého vyšetřování veškerá vznesená lživá obvinění odmítl, ostatní - včetně Novomeského - falešně vykonstruované žaloby pod nátlakem podepsali. Ani tato „mezi přáteli nepříjemná událost" nenarušila jejich osobní přátelství. V nemocničním pokoji státního sanatoria, kde jsme se s Gustávem sami dva ocitli u lůžka Laca Novomeského, proběhl rozhovor na jediné téma: „sovětská okupace". Novomeský v krátkých stručných větách tichým hlasem vyjadřoval pochybnosti, zda Husák měl převzít funkci, ve které je v této zemi zodpovědný za vše. „Nikdo v této republice s okupací nesouhlasí, co s tím chceš, Gusto, vlastně udělat?" tázal se Novomeský hned na začátku. „Nechápu a nikdy nepochopím, co nám to," - měl na mysli Sověty - „udělali." V tomto duchu Novomeský stále přerušovaně hovořil, zatímco mu Husák odpovídal, vysvětloval, uklidňoval ho, že se tu vážnou situaci snaží řešit a že snad i odsunu vojsk se v krátké době podaří dosáhnout. Novomeský, zřetelně unavený, vše vyslechl, ale stále tvrdil, že lidé nám nevěří, a on má pochybnosti, zda nám v budoucnu vůbec někdy znovu uvěří. To byla snad poslední slova, která opakoval i při našem odchodu. Přesto popřál Gustávovi „snad se ti to podaří". Jak se následně ukázalo při posledním rozloučení s tímto velikým Slovákem - Čechoslovákem, toto přání bylo v nedohlednu.

230

Když jsme opouštěli státní sanatorium, bylo patrné, že rozhovor s nejbližším přítelem na Gustáva Husáka velice zapůsobil. Bylo to poslední setkání životních přátel, zanedlouho Ladislav Novomeský zemřel. V sedmdesátých letech jsem se blíže seznámil s Miroslavem Válkem, členem stranického vedení na Slovensku, ministrem kultury ve vládě Slovenské republiky, známým slovenským spisovatelem a básníkem. Tento politik těžce nesl, co se stalo v Československu po srpnu 1968. Neustále hledal způsob, jak čelit škodlivému působní dogmatických radikálů ve straně. Na Husáka stále naléhal, abychom nepodléhali tak silně sovětskému nátlaku, pokud jde o politiku v naší zemi. Tak se Miroslav Válek jednoho dne v roce 1975 ocitl v mé kanceláři na předsednictvu vlády s tím, že prý mu Husák po nějakém údajně ostřejším konfrontačním rozhovoru řekl: „Zajdi si raději za Štrougalem, s tím si budeš určitě dobře rozumět." Husák měl pravdu. S ministrem Miroslavem Válkem jsme si opravdu dobře rozuměli. Válek byl realistický liberál. Věřil v socialistické ideje a zastával názor, že mnohé bychom měli dělat jinak. Na Slovensku se Válek významnou měrou přičinil o to, že se „masakr" vylučování s následným vytvářením občanů druhé kategorie omezil na úzký okruh postižených. I pokud se týká kulturní politiky, proběhlo na Slovensku vše přijatelněji. Muller, vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ, zásluhou Válka na Slovensko nedosáhl. S Válkem jsem se v sedmdesátých a osmdesátých letech stýkal stále častěji. Nezastírám, že jsme mnohé výhrady vyjadřovali i vůči počínání Husáka, neboť stále více ustupoval dogmatikům ve stranickém vedení i v aparátu strany. Oba jsme si s Válkem

231

připadali, že v Husákových očích jsme stoupenci názorů v Moskvě absolutně nepřijatelných. S básnickým a stranickým kolegou Novomeským se Válek často setkával a potvrzoval, že Novomeský se denně trápil událostmi po srpnu 1968 a litoval, že Husák přijal roli, kterou - jak prý říkal Laco - nikdo nedovede zahrát tak, aby to občané přijali. V onom dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let je třeba vzít v úvahu změny, které souvisely s osobním životem, se zdravotním stavem a zvyšujícím se věkem Gustáva Husáka. S určitými rozpaky se o tom musím zmínit - dosavadní historické publikace to neberou téměř v úvahu. Gustáv Husák se po návratu z vězení po vzájemné dohodě rozešel se svou ženou, divadelní režisérkou Magdou Lokvencovou. Navázal na bývalou známost z dob Slovenského národního povstání. Paní Viera Millerová, uznávaná překladatelka z francouzštiny a němčiny, pracovala v Bratislavě jako redaktorka v Kulturním životě a následně v Novém slovu. Ani po sňatku se do Prahy na Pražský hrad nepřestěhovala. Dojížděla sem o víkendech, o dovolené či ve dnech, kdy bylo vhodné, aby prezidenta doprovázela při návštěvách zahraničí či jiných významných příležitostech. V roce 1977 Viera Millerová při letecké katastrofě umírá. Měl jsem možnost poněkud nahlédnout do j e j i ch vztahu a poznal jsem, že Gustovi prospíval a přinášel mu žádoucí klid. Viera byla v podstatě jediná osoba, se kterou se běžně stýkal a s níž hovořil i o nejrůznějších utajovaných záležitostech. Gusta mimo Vieru a své syny neměl přátele, měl jen spolupracovníky. Viera dokázala vystihnout vhodnou chvíli, aby mu sdělila, s jakými názory se setkává, co si lidé povídají. A nebyla to - jak mi ve vhodných chvílích sdělovala - jen chvála. O stranických prověrkách hovořila velice kriticky a často.

232

Husák, klasický introvert, po téměř desetiletém věznění není divu, skonem Viery Millerové ztratil osobního přítele. I o sobotách a nedělích je náhle v hradním domku sám. Jako předseda vlády jsem měl smutnou povinnost prezidentovi republiky sdělit, že jeho manželka zahynula. Vím, jak to v prvních hodinách v prezidentském domku prožíval. Byl jsem s ním v těch dnech téměř v každodenním osobním styku a hovořil jsem v Bratislavě při posledním rozloučení nad rakví Viery Millerové. Nepochybuji, že ztráta manželky se v následujícím období podepsala na Husákově zdravotním stavu. Následují dva závažné zdravotní případy, které pacient i lékaři zvládli, ale které zanechaly důsledky. Nemám na mysli pracovní výkonnost - s tím je možné se při vhodných organizačních opatřeních vypořádat. Šlo o měnící se psychiku: problémy, se kterými se jako politik každodenně stýkal, jej poněkud zneklidňovaly, řešení naléhavých problémů odkládal, navrhované změny nepřijímal s odůvodněním, že současný stav vyhovuje. Jeho tradiční vlastnosti - rozhodnost a navrhování nových řešení, se vytrácejí. To vše je třeba vzít při posuzování politického vývoje v ČSSR v úvahu. Projevilo se to hlavně při jednáních v posledních letech Brežněvovy éry, kdy nemocného Brežněva následně zastupovali Andropov a Černěnko. Toto období se mohlo využít k prosazení žádoucích reformních kroků. Zda to bylo reálné, nevím, ale jsem přesvědčen, že jsme se o to měli pokusit. I v Moskvě se po srpnu 1968 leccos změnilo. V roce 1970, jen o dva roky později, se Moskva v polské krizové situaci po zrodu Solidarity k nějakým násilným krokům neodhodlala. V roce 1980, kdy došlo v Polsku k vyhlášení mimořádného stavu, se

233

dokonce vedoucí představitel KSSS vyjádřil, že žádný vojenský zásah nepřicházel v úvahu, a to ani v případě, že by v PLR vznikla sociálně demokratická vláda. Moskva se už zřejmě nechtěla dostat do trapných situací, které pro ni nastaly po okupaci ČSSR. Pokud mělo dojít k možným reformním změnám v Československu, pak to muselo být ještě v první polovině osmdesátých let. Později bylo obtížné získat politickou podporu pro závažné politické a ekonomické záměry. Vše by vyžadovalo rozsáhlé personální změny, které by se pravděpodobně nedařilo v žádoucí klidné atmosféře zvládnout. Ještě jednu okolnost je třeba vzít v úvahu při hodnocení vývoje od poloviny sedmdesátých let v naší zemi. V té době se postupně zvyšuje úloha ministerstva vnitra. Sbor sovětských poradců v tomto rezortu se v té době rozšiřuje, vliv bezpečnostních složek vzrůstá. Názor, že bezpečnost se začíná vymykat účinné kontrole, Husák odmítá. Brežněv jmenovitě podporuje nejen dogmatickou skupinu, ale též osobně ministra vnitra Obzinu. Ministerstvo posiluje svůj vliv na generálního tajemníka prezidenta republiky a vzniká komplikovaná situace. Co se děje v zemi, se předseda vlády a někdy i prezident dozvídají opožděně, často jen náhodně. Když například došlo k zadržení osmnácti církevních hodnostářů, prezident ani předseda vlády o tom nevěděli. Několik let mi trvalo, než jsem dosáhl odvolání Obziny z funkce ministra vnitra s tím, že se stal ministrem s odlišnou vládní odpovědností. Když se zamyslíme nad životem, prací i osudem Gustáva Husáka, nepochybně dospějeme k názoru, že jde o výjimečnou dráhu politika a státníka. Od studentských let se neustále

234

angažoval v politických, vládních a státních funkcích. V padesátých letech byl téměř deset let nezákonně vězněn, od roku 1960 do roku 1968 se objevuje ve veřejném životě jako prostý občan, člen strany. Záměrně je mu bráněno v návratu do politiky. Po srpnu 1968 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSS a v dubnu 1969 prvním tajemníkem ÚV KSČ. V roce 1975 byl zvolen prezidentem ČSSR. Celých dvacet jedna let, od roku 1968 do své abdikace v prosinci 1989, pracuje v neobyčejně složitých podmínkách. Hlavní snahou, hlavním cílem tehdejších československých představitelů bylo vytvořit podmínky pro postupné nastolení společenských a ekonomických reforem, dosáhnout odchodu sovětských vojsk z naší země, kam v srpnu 1968 bez pozvání vstoupili. To byla hlavní alternativa, jak se vymanit ze silného vlivu moskevského vedení. Jsem přesvědčen, že v sedmdesátých letech se vykonalo mnohé pro to, abychom nakupené problémy mohli v duchu politiky přijaté po lednu 1968 postupně uskutečňovat. V osmdesátých letech, kdy v Moskvě dochází k personálním a dalším závažným změnám, jsme nevyužili nově vytvořených možností. To si spolu s Gustávem Husákem my, kteří jsme byli v odpovědných funkcích, musíme přiznat -je to velké minus v politice stranického a státního vedení v osmdesátých letech. Své vykonaly i zdravotní problémy. V situaci, kdy se v čele KSSS během pěti let objevují postupně tři noví vůdci, bylo možné při naší větší rozhodnosti a šířeji založené aktivitě dosáhnout odchodu vojsk ze země. K hodnocení úlohy Gustáva Husáka v historii Československa patří ještě jedna, zdánlivě marginální poznámka. V rozhovorech

235

s jeho mladším synem Jánem Husákem, funkcionářem SSM a později velvyslancem ve Finsku a Jugoslávii, mně Jáno několikrát opakoval, že otec je především regionální politik. Tak si počínal na Slovensku - dle něj to tam tak nevadilo, ale zde v Praze ho přesvědčoval, aby se vymanil z posuzování české, moravské a slovenské krajiny izolovaně a bez souvislostí se sousedy a světem. Jáno vyzýval, abychom pomohli otci k takové orientaci. Měl zřejmě pravdu. Návrhy, abychom se i na nejvyšší úrovni častěji a neformálně stýkali zvláště s maďarským Jánošem Kádárem a polským Edwardem Gierkem a Wojciechem Jaruzelskim i s jejich spolupracovníky, abychom si tak vytvořili důvěrné kontakty a společně se dohadovali na vzájemně prospěšných změnách i v širším rozsahu, zůstaly Gustávem nevyslyšeny. Slíbil s obvyklým „Luboši, k tomu se vrátíme", ale nic se zítra ani pozítří nekonalo. Mohla zde působit i určitá opatrnost, abychom nebyli podezřelí, že za zády jiných něco nekalého připravujeme, ale takovéto obavy bychom snad měli absolutně ze svého uvažování vyloučit. A pokud zde byla po srpnu 1968 některá omezení, ve druhé polovině sedmdesátých let a v letech osmdesátých jsme se jich měli rychle zbavovat. Gustáv Husák vdané historické etapě obstál, i když ne bez chyb. Hodnocení úlohy každé politické osobnosti vyžaduje odpověď na všechny možné alternativy, před které mohl být politik postaven. Začátkem července 1968 bylo zjevné, že Alexander Dubček ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ složitou situaci doma i v zahraničí nezvládá. Ve své zemi, ač obdařen výraznými sympatiemi většiny, nedokázal politicky účinně ovlivnit protichůdné proudy ve společnosti - dogmatiky přející si zachování starých pořádků či ultrapravicové radikály usilující o

236

„absolutní svobody", které nikde ve světě neexistují. Předváděl bezradnost a nerozhodnost, stranické vedení všemu jen nečinně přihlíželo. Začátkem července 1968 mě v nočních hodinách navštívili v úřadu předsednictva vlády Václav Svoboda a Jan Kolář, oba byli mými blízkými spolupracovníky v aparátu ÚV Obsáhle mě informovali, co se děje doma i v zahraničí. Kritizovali nečinnost prvního tajemníka. Prý jsme jako členové ÚV museli vědět, že Dubček nemá schopnosti složitou situaci zvládnout. A vyslovili tehdy názor a zároveň dotaz, proč vlastně v lednu nebyl vedle Dubčeka a Černíka jako kandidát navržen i Gustáv Husák. Tato úvaha měla své racionální jádro. Husák se po svém nástupu do československé vlády v dubnu 1968 během krátké doby ukázal jako zkušený, bystrý, pohotový politik. Respektoval reálnou situaci a postavení republiky v socialistickém společenství. Neváhal odvážně, přesvědčivě vystupovat proti radikálům zleva i zprava. Člověk s nezpochybnitelnou autoritou. Bylo všeobecně známo, i když stranický tisk v Čechách i na Slovensku o tom příliš ochotně neinformoval, že Gustáv Husák po svém propuštění z vězení v roce 1960 a po následném návratu členství ve straně vystupoval na nejrůznějších schůzích a shromážděních s myšlenkami, které byly i následně základem programu Pražského jara. Husák již v prvé polovině šedesátých let zdůvodňoval nutnost zásadních společenských a ekonomických reforem v naší zemi. Jsem přesvědčen, že Husák byl politik, který by měl šanci, který by našel východisko ze situace v roce 1968 a podnikl by racionální kroky, opatření, aby nedošlo v Československu k vojenské okupaci. Gustáv Husák - kdyby nedošlo k okupaci a následně ke

237

guberniálnímu „ovlivňování" československé politiky Moskvou, Brežněvem - by krok za krokem cílevědomě uváděl v život demokratické zásady ve straně a společnosti. Husák byl politik, který odpovídal pokrokovým požadavkům doby. Pochopitelně za okupačního režimu takovou šanci neměl. Proč se tato žádoucí personální změna ve vedení KSČ neodehrála? Odpověď je prostá. Nikdo Gustáva Husáka za prvního tajemníka ÚV KSČ nenavrhl. Když se plenární zasedání v lednu 1968 přiklonilo k zásadě, že prvním tajemníkem má být člen strany slovenské národnosti, příslušné slovenské orgány navrhly jediného kandidáta - A. Dubčeka. Husák v té době nebyl prostě na Slovensku „zařazen" do kategorie vedoucích stranických funkcionářů. Návrh, že Husák byl v dubnu 1968 jmenován místopředsedou československé vlády, prosadil Oldřich Černík spolu s prezidentem Ludvíkem Svobodou. To nebyla iniciativa slovenských orgánů. Když se kriticky i sebekriticky zamýšlím nad tím, jak jsme tzv. měli vše promyšleno, když se v lednu 1968 přikročilo k personální výměně vedení strany, pak musím přiznat, jak amatérsky, nepromyšleně jsme v ÚV strany rozhodovali. Důsledky se dostavily - historie nic neodpouští. V časných ranních červencových hodinách, když moji dva političtí kamarádi - s mým vysvětlením zřejmě nespokojeni - odcházeli, připomněl jsem si slova jednoho moudrého člověka: „Nedělej v životě to, co umíš dobře, dělej jen to, co umíš nejlépe."

238

Na vše bylo tehdy již pozdě Gustáv Husák je významná osobnost československých dějin, nejvýznamnější slovenský politik na československé scéně. Dovedu pochopit některé kritické připomínky směřující k tomuto československému státníku a politikovi, ne vždy s nimi však souhlasím. A za ty, kteří za každou cenu hanobí tuto významnou osobnost, se stydím a odsuzuji je. Někdy v tom cítím i nacionální podtext. To ovšem živelně nesnáším. Považuji to za odsouzeníhodné hazardérství, které bychom si v této vyspělé, kulturní zemi měli odpustit. Před svou abdikací jsem Gustávu Husákovi sdělil, že dle mého názoru dozrál čas, kdy je třeba zveřejnit vše podstatné o vztazích ČSSR, SSSR, KSČ a KSSS od srpna 1968. Prezidenta to sice poněkud překvapilo, ale široce se rozhovořil, že o tom neustále přemýšlí a je rozhodnut to udělat. Ale podle něj je třeba zvolit vhodný čas. Argumentoval jsem, že „naši konzervativci" zveřejňují různé paměti a my, kteří jsme po celé dlouhé období nuceni přijímat či trpět jejich stanoviska podporovaná Brežněvem či jeho nástupci, stále mlčíme. Lidé nechápou, co se v naší zemi děje, kam vývoj směřuje, proč jsou zde stále vojska, proč se nepřijímají účinné reformní kroky. Každý ví, že okupace nezachránila socialismus, ale takzvaný „brežněvský model socialismu", pro nás i pro další státy společenství zcela nevhodný. Dvacet let jsme denně prožívali nešťastný, po srpnu 1968 zavedený způsob „guberniálního" ovlivňování a přikazování. Marně vzpomínám, kdy jsme se o zásadních otázkách mohli svobodně rozhodnout - pravda, svobodu jsme vlastně měli: mohli jsme odstoupit. Gustáv Husák - od prosince 1989 pobývající v Bratislavě jako

239

důchodce - důchod odstoupivšímu prezidentovi byl ostudně vyměřen s osmnáctiměsíčním zpožděním - ze zdravotních důvodů nestačil sdělit vše podstatné z pohnuté historie let 1968-1989. Zdravotní stav mu zřejmě zabránil vyjádřit se k těm osudovým letům po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy stanul v čele strany a od roku 1975 jako prezident republiky v čele státu. Vzostupy a pády V. Plevzy, publikované v roce 1991, Husák výslovně neschválil, byly tedy publikovány bez jeho souhlasu. Jsou tam obsaženy stručné, ne komplexní, ale dle mého názoru pravdě odpovídající, údajně G. Husákem osobně vyslovené názory jak na ono „brežněvské období", tak i na dobu několika let poté. Jsem přesvědčen, že taková stanoviska Husák skutečně vyslovil. Pro celkovou charakteristiku zásadních stanovisek uvádím z knihy V. Plevzy Vzostupy a pády podstatnou část jednoho z posledních vyjádření G. Husáka: „Áno, komunisti narobili veľa chýb, hlúposti, dopustili deformácie. To ale neznamená, že sociálne vymoženosti a socialistické myslienky a hodnoty sa tým pochovali - hovorí Gustáv Husák 27. februára 1991. Napriek trpkosti, ktorú prežíva, neztráca vieru, že práve o ne sa v súčastnosti zvádza zápas. Zápas podobný tomu, akým prešlo vo svojich dejinách kresťanstvo, lebo nik dnes nemôže poprieť skutočnosť, že aj v jeho historii bolo tmárstvo, inkvizícia, netolerantnosť, korupcia a dalšie negativne stránky a obdobia. Idea spravodlivosti, rovnosti ľudí bola nad tým všetkým, preto humanizmus kresťanstva a jeho nosné myšlienky dokázali strhávať ľudí. ...Po porážke, akú sme utrpeli, sa nechce uznat, že socializmus

240

napriek všetkému odsúdeniahodnému posunul myslenie a sebavedomie prostých pracujúcich ludí, snažil sa o ich důstojné postavenie. Znehodnocuje sa všetko, aj to, čo bolo v socialistických krajinách dobré. "Tolik G. Husák. Hodnocení každé etapy lidské činnosti vyžaduje stanovisko k osobní odpovědnosti. K tomu se každý musí vyjádřit. Otázky vyžadují odpovědi. Když jsme se po srpnu 1968 rozhodovali převzít spoluodpovědnost za vývoj v této zemi, představovali jsme si, že v krátkém období se podaří dosáhnout odsunu sovětských vojsk a pak nadále budeme svobodně rozhodovat o osudu republiky. Byla to reálná úvaha? Neměli jsme s větší rozhodností nastolit odchod vojsk jako kategorický požadavek v době, kdy konzervativní skupina již ztrácela svůj vliv a bylo nepravděpodobné, že by mohla usilovat o převzetí moci ve státě? Neměli jsme rozhodněji prosazovat naše stanoviska týkající se především naléhavých reformních kroků? Domnívám se, že v závěru sedmdesátých let byla vhodná doba, abychom tyto otázky nastolili a trvali na jejich splnění. Československé stranické a státní vedení se v té době k promyšlenému, rozhodnému kroku bohužel neodhodlalo. Také proto je odpovědnost dogmatické většiny v jeho řadách nesporná. Ale je tu i přímá osobní odpovědnost. Ten, kdo vstupoval do politiky s poctivými úmysly prospět zemi a společnosti, to musí zvláště po politické porážce čestně přiznat, a vše, co s tím souvisí, i protrpět. Mluvím za sebe - ne za druhé.

241

15. Předsedou federální vlády ČSSR V úvodu se musím zmínit o dvou svých předchůdcích, mých osobních přátelích, kamarádech. Prezident republiky A. Novotný jmenoval v září 1963 předsedou unitární československé vlády Jozefa Lenárta - nástupce Viliama Širokého. Jeden z mladých funkcionářů, ročník 1923, absolvent Baťovy zlínské průmyslovky, účastník Slovenského národního povstání. Po osvobození byl pověřen vedením Slovenských (bývalých Baťových) chemických závodů, kde hned od začátku poznával klady a slabiny nově zaváděného centrálně administrativního řízení národního hospodářství. Tento nový systém byl za přispění sovětských poradců aplikován v průběhu první pětiletky, tedy v letech 1951-1955. Jozef byl jedním z mnoha ředitelů znárodněných průmyslových závodů, který konkrétně dokazoval, že taková soustava řízení nevede k optimálním hospodářským výsledkům a nemotivuje kolektivy ani jednotlivce. Jako úspěšný ředitel velkého slovenského chemického kombinátu byl na začátku druhé pětiletky jmenován náměstkem ministra lehkého průmyslu. Tady pod vedením ministra Málka a později B. Machačové pracoval kolektiv moderních manažerů (jak by se řeklo dnes), kteří se spolu s J. Lenártem podíleli na kritickém zhodnocení zaváděné soustavy administrativního řízení. Místopředseda vlády Jaromír Dolanský, jenž tyto práce organizoval, dospěl k obdobným závěrům. Ty v roce 1957 schválilo plenární zasedání ÚV KSČ. Bohužel následně byly zpochybňovány a k jejich realizaci nedošlo.

242

Jozef Lenárt se v letech 1967-1968 už jako předseda vlády podílel na tvorbě ekonomické reformy, která byla bohužel na vnější nátlak za pomoci domácích konzervativců po srpnu 1968 odmítnuta. Jozef byl dobrý ekonom, doslova zahleděný do oblasti technického rozvoje. Nové technologie, moderní výrobky, to byla jeho doména. Pro tyto záměry získával vhodné odborníky, podnikatele, všude o technice hovořil, prostě jí žil. V posledních letech svého života studoval materiály z nejrůznějších zemí o státních podnicích. Nesouhlasil s tezí, že stát je a priori špatný podnikatel. Zastával názor, že rozhodující je profesionalita a ne to, kdo je vlastníkem podniku, a vždy prosazoval, aby podnik, potažmo jeho ředitel měl optimální pravomoce pro efektivní podnikání. Neznám výsledek těchto jeho prací. Zřejmě je nedokončil. Jozef Lenárt odstoupil z funkce předsedy vlády v dubnu 1968. Byl to moderní politik, vše nové ho nesmírně zajímalo. Jen jednu vadu jsem mu s patřičnou dávkou ironie vytýkal: „Pepíku, ty až jednou něco rozhodneš, tak to bude poprvé." Byl opravdu málo rozhodný řekl bych nerozhodný. A to je v každé vládní funkci, natož ve funkci předsedy vlády, vážná slabina. Vládnout znamená rozhodovat - pochopitelně racionálně, profesionálně. Na to Jozef nepochybně měl. Někdy sice svůj vlastní dobrý názor opustil, jen se o něm zmínil, ale neprosazoval jej, ačkoliv o jeho správnosti byl přesvědčen. Nikdy jsem si nebyl jistý, na kterou stranu se Jozef v kontroverzních diskuzích přikloní. Většinou na tu, kde byla většina. Nemám nic proti principu většiny, jen pochybuji, zda bylo správné podpořit ty, kteří měli „potíž" pochopit reformní změny, tedy s nimi souhlasit. Když jsem mu to někdy vytýkal, odvětil: „Luboši, to chce čas, musíme

243

je," myslel odpůrce, oponenty, „přesvědčit." Když byl G. Husák zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ, nastoupil na funkci prvního tajemníka ÚV KSS J. Lenárt. Spolu s předsedou slovenské vlády Petrem Colotkou zvládali úskalí politiky sedmdesátých a osmdesátých let úspěšněji než my v Čechách. Stranické prověrky neměly na Slovensku tak závažný dopad a rozsah. Charakteru dvojice Lenárt-Colotka odpovídala snaha nevyostřovat konflikty ve společnosti a neztratit kontakt s prostými lidmi. Tím vytvářeli na Slovensku v sedmdesátých a osmdesátých letech příznivější klima pro práci než strana v českých zemích. V dubnu f 968 byla jmenována nová vláda, v jejímž čele stanul inženýr Oldřich Černík. To byla jedna z mála úspěšných personálních změn po lednu 1968. Černík byl dvakrát kandidátem na funkci prvního muže ve straně a dvakrát to odmítl s tím, že navrhl v lednu 1968 A. Dubčeka a v dubnu 1969 G. Husáka. Husák zřejmě již v průběhu roku 1968 viděl v Černíkovi na pomyslné politické šachovnici konkurenta, silného hráče. Proti tomu nelze mít námitky, pokud je konkurent zároveň chápán a přijímán jako vhodný spolupracovník. Bohužel, vývoj byl hlavně v roce 1969 kontroverzní, neboť v krátké době se jejich vzájemný vztah nepříznivě vytvářel a Husák pokládal Černíka za konkurenta. Přes osobní výzvy - „nechť se ti dva domluví, ať si vyříkají, co je rozděluje" - se vztahy mezi prvním tajemníkem a předsedou federální vlády natolik vyhrotily, že se v lednu 1970 tito dva politici rozešli, a to ke škodě věci. Nejsem soudce, i když po promoci na Právnické fakultě naší alma mater jsem jím chtěl být, ale Černík na vině nebyl. Ztrácet v té mimořádné době tak schopného spolupracovníka, stoupence

244

reforem, který dokázal odporovat prvnímu muži z „velké země" a odmítat radikální řešení v Československu po srpnu 1968, který měl v Moskvě pověst schopného politika, ekonoma, lídra a důvěru nejen předsedy Rady ministrů SSSR A. Kosygina, ale i dalších členů stranického vedení - to nemohlo naší zemi prospět; to přineslo nikoliv všeobecně žádoucí prospěch, ale snad jen jakési individuální uklidnění, a navíc pouze jednostranné. I to se v politice stává, ačkoli by se to však stávat nemělo. Vím, že oba čelní politici to nesli těžce. Oldřichu Černíkovi se nelze vůbec divit, u Gustáva Husáka to bylo výjimečné. Kauza Černík nebyla v době, kdy Husák zastával funkci prvního tajemníka ÚV strany, zdařilá epizoda. Bezdůvodné, záměrné vyřazení profesionálně zdatných a zkušených osob neprospívá dobré věci. Husák - první tajemník ÚV Černík - předseda federální vlády. To byl silný tandem. Odchod Černíka z klíčové funkce znamenal v té složité době personální oslabení těch, kteří usilovali o reformní změny. Z tohoto taktického hlediska bylo vyloučení Černíka z vedení strany neodpovědným krokem. Husák obvykle své politické oponenty nelitoval a neváhal přistoupit i ke krajním opatřením, když došel k závěru, že je to všeobecně prospěšné. Ale v případě Černíka - znám to z několika Gustou iniciovaných rozhovorů - to vše bylo jinak. Husák si byl vědom, že Černík po vzájemné výměně názorů vždy respektoval stanovisko prvního tajemníka a následně připouštěl, že „s případem Černík" nebylo vše v pořádku. Neznám případ, kdy by Gusta byť nepřímo připustil, že vůči někomu jinému zaujal nesprávné rozhodnutí. Zvláště v období po tragickém úmrtí jeho manželky a po několika zdravotních komplikacích jako by se zamýšlel a hledal k té či oné osobě, k té či oné situaci nové

245

stanovisko. To vše na osudu O. Černíka nic nezměnilo. Postupně se Černík zúčastňoval schůzek s některými bývalými členy strany v rámci tzv. Obrody. Bezpečnost, která tyto schůzky zřejmě sledovala, však brzy došla k závěru, že nejde o klasické disidenty, ale o lidi - byť vyloučené ze strany, kteří diskutují o tom, jak by strana měla postupovat. Pochopitelně kritizovali vedení, ale nic protistátního ani protistranického se nedělo. Vše ale bylo zřejmě i s vědomím nejvyššího - pod dohledem. Když jsem jednou ministru vnitra Obzinovi vytýkal, co blbnou s tou Obrodou, drze mi sdělil, že je o to zájem. A tak dopravovali ke generálnímu tajemníkovi informace o tom, co říkají Černík, Vlasák, Kadlec a další. Možná to nakonec něčemu prospělo, neboť tito kvazi disidenti měli na rozdíl od stranických orgánů mnohem lepší návrhy, jak by měla strana postupovat. Husák po odchodu Černíka z vlády na mé upozornění sledování zakázal. Po čase se k tomu prý v souvislosti s údajnou aktivitou Obrody kontrarozvědka vrátila. S tím „někdo" musel souhlasit - nebo to bylo v době, kdy již nebyly věci pod kontrolou. V lednu 1970 jsem byl příslušnými orgány navržen do funkce předsedy federální vlády. Po abdikaci Oldřicha Černíka mě prezident po složení ústavního slibu do této funkce jmenoval. Předcházela tomu kontroverzní diskuze s G. Husákem. Po celý rok 1969 jsem byl jako tajemník ÚV předsedou byra pro řízení stranické práce v českých zemích. K 1. lednu 1969 vstoupil v platnost ústavní zákon o československé federaci. Po státní linii byly v České i Slovenské republice ustaveny rovnoprávné zákonodárné i exekutivní, tedy vládní orgány. Po stranické linii se žádná opatření nepředpokládala. To jsem nehodlal přijmout.

246

Na Slovensku byl v čele slovenských komunistů ÚV KSS, v Čechách takový orgán neexistoval. České byro mělo jen malé, ještě statutárně neujasněné pravomoci. Žádal jsem, aby i v Česku byl ustaven plnoprávný výbor českých a moravských komunistů, ale Husák byl proti. Sám jako iniciativní navrhovatel federativního uspořádání státu věděl, že jeho argumenty proti ustavení stranického orgánu obdobně jako na Slovensku jsou chatrné. Mě jako předsedu byra nepřesvědčilo ani stanovisko Brežněva, tlumočené údajně Husákovi v Mukačevu, že federalizace se nemá týkat strany, ale že v tomto případě má být uplatněn specifický demokratický centralismus. Nakonec jsem od svého naléhání ustoupil s tím, že snad v příštích letech... Zkrátka jak obvykle Gusta říkal: „Luboši, k tomu se vrátíme." K tomu, že jsem od federalizace KSČ v té době ustoupil, mě nevedl čirý oportunismu, ale racionální argumenty: každá nová organizační struktura představovala v té době příležitost pro posílení krajní levice. To by bylo Pyrrhovo vítězství. Proto jsem přijal názor, že s federací strany je třeba posečkat. Předsedou byra se posléze stal Josef Kempný, který během roku 1970 vše „odpískal", a byro dokonce navrhl zrušit. Nejdůležitější však pro mě bylo to, co jsem nikde nevyslovoval veřejně. Vystřídat ve funkci schopného, ve všech ohledech úspěšného předsedu, jehož odvolání vláda považovala za chybný krok, člověka, se kterým mě svazovala pouta spolupráce, nebylo příjemné. Ve vládě jsem působil již sedm let, konkrétně jako ministr zemědělství, vnitra, místopředseda vlády - předseda hospodářské rady. Znal jsem problémy spojené s postavením vlády v

247

celkovém stranickém a vládním rozhodování. Dané, ve všech spřátelených státech zavedené, takzvaně nezpochybnitelné uspořádání - na jedné straně generální tajemník ÚV, na straně druhé předseda vlády se členy vlády, vystavený intenzivnímu působení stranického aparátu, který nenesl na svých bedrech odpovědnost, ale vedl členy vlády k plnění pokynů nejen ÚV, ale i svých vlastních jednotlivých oddělení ÚV vyvolávalo pochopitelně rozpory. Aby systém vládnutí efektivně fungoval, vyžadovalo to vzájemný respekt, toleranci, bezmeznou vzájemnou důvěru obou vedoucích činitelů. Zvláště předseda vlády se musel vystříhat kroků, které by mohly být vykládány jako nerespektování stranických pokynů. Musím konstatovat, že tento systém ve společenství socialistických států nezpochybnitelný, ale v praktickém uplatnění plný pochybností, limitoval celkovou vládní činnost. Když hovořím o potřebné změně systému vládnutí, pak mám na mysli personální propojení obou těchto funkcí - generálního tajemníka ÚV a předsedy federální vlády. Jen tak se lze vyvarovat vzájemně vznikajících rozporů, jen tak lze vytvořit jednotně působící vládnoucí soustavu. Toto řešení však nebylo na programu dne. Dostávám dotazy, jak jsem mohl být po srpnu 1968 jmenován předsedou federální vlády, když jsem po vstupu vojsk za nepřítomnosti tehdejšího předsedy Černíka vedl legální kabinet a odmítl vytvoření tzv. dělnicko-rolnické vlády. Tento návrh prezident republiky generál Ludvík Svoboda přijal. Je pravda, že někteří sovětští představitelé mi můj srpnový postoj nikdy nezapomněli zřetelně dávat najevo. Brežněv mě nikdy jako předsedu vlády osobně nepřijal. Všechny mé kolegy - předsedy vlád států RVHP pravidelně přijímal. Pokud jsem se vůbec ocitl v Kremlu, byl jsem přijat předsedou Rady ministrů A. Kosyginem,

248

nebo jsem se jako člen stranické a státní delegace vedené G. Husákem účastnil jednání v Moskvě. Premiéři z ostatních zemí se mě ze začátku vyptávali, čím jsem si to zasloužil. Tak jsem jim vysvětlil, že až k nim bez pozvání vtrhnou vojska a oni odmítnou nově utvářenou dělnicko-rolnickou vládu, tak se té „protokolární diskriminace" také dočkají. Jak se Brežněvem neoblíbený člověk mohl stát dokonce předsedou vlády, to si vůbec nedovedu vysvětlit. Nikdy jsem o tom s G. Husákem nemluvil, nikdo z vedoucích funkcionářů mi k tomu nic nesdělil. Neznám žádná fakta, mohu se jen dohadovat. Sám jsem se tím nikdy nezabýval. Dělal jsem poctivě svou práci, a když jsem zjistil, že nemohu pro svou zemi již nic zásadního udělat, z vlastního rozhodnutí jsem abdikoval. Dospěl jsem k přesvědčení, že z politiky mám odejít a že mé další působení ve veřejných funkcích ničemu a nikomu neprospěje. Výtky některých spolupracovníků, že v narůstající krizové situaci zbaběle utíkám od zodpovědnosti, jsem odmítal. Odpovědnost, spoluodpovědnost za minulost přijímám, ale za příští dny a měsíce, kdy vše bezradnému vedení signalizovalo politickou porážku, jsem ji už nehodlal přebírat. Z politiky jsem definitivně odešel. Ústavní zákon o československé federaci přinesl do činnosti všech tří nově ustavených vlád závažné změny. Přesně byly vymezeny pravomoci české, slovenské i federální vlády. Jednotlivé rezorty federální vlády měly odpovědnost za celostátní koordinaci. Jinak tomu ovšem bylo v podmínkách unitární vlády - v Česku žádný vládní orgán neexistoval a slovenské exekutivní orgány disponovaly omezenými pravomocemi. Unitární vláda rozhodovala direktivně téměř o všem. Nyní jsme se všichni

249

museli učit, jak společně vládnout v podmínkách federativního uspořádání státu. Za existence dvou národů je to zvláště obtížné. Upřímně řečeno, výhodnější je koordinovat tři a více partnerů. Protože jde o představitele národních zájmů, je třeba si osvojit umění citlivě reagovat, přesvědčivě argumentovat, vážit si jeden druhého. V čele národních vlád stáli dva kompetentní uvážliví představitelé - Josef Korčák a Peter Colotka, s nimiž jsme se po otevřené výměně názorů s obvyklými časovými prodlevami dokázali dohodnout. Ne všechno ovšem v logice praktického života probíhalo ke všeobecné vzájemné spokojenosti. Vzpomínám si na jednu epizodu z let 1968-1969. Je známo, že zvláště v padesátých letech v zájmu zvládnutí rozsáhlého programu industrializace Slovenska sem přicházeli z českých podniků a institucí zkušení, osvědčení odborníci, aby se tady podíleli na osvojení nových moderních programů. Vše probíhalo ke vzájemnému prospěchu a spokojenosti. Nepříjemně mě překvapilo, když jsem v onom období zrodu federace registroval neobvyklé a neočekávané personální změny ve vedení některých klíčových slovenských podniků. V závěru roku 1969 jsem zaznamenal odchod nejméně padesáti vedoucích českých odborníků, kteří se po deseti- i víceletém působení náhle vraceli do svých mateřských českých podniků. Přitom způsob jejich uvolňování nebyl v pořádku. Jako by akce byla ze strany slovenských orgánů jednostranně iniciována. Nic nemám proti tomu, aby na místo těch či oněch nastoupili mladí nadějní odborníci, kteří na vysokých školách a v moderních závodech ve velkém počtu na Slovensku vyrůstali. S návratem většiny odborníků, kteří často začátkem padesátých let přijali odchod na Slovensko až po příslušném „stranickém přesvědčování", se počítalo, ale ten podivný způsob náhle

250

organizovaného uvolňování nebyl vhodný. Nikdo se však neomluvil, přestože stačilo jen dobré slovo. Prostě stalo se. V oné době vše „mediálně" prošlo. Jen jsem varoval, aby se podobně motivované jevy neopakovaly. Koordinovat znamená přísně dodržovat dohodnuté, ale zároveň se povznést nad některé kroky té či oné národní vlády, které se odchylovaly od přijatých dohod. Stále se bylo nutné zamýšlet nad zdokonalováním systému, který by přesně definoval pravomoci jednotlivých národních a federálních orgánů. To nebyl jen náš problém, to je realita, kterou musí řešit všechny země s různorodým národnostním uspořádáním.

251

Když začátkem devadesátých let probíhala ona česko-slovenská parcelace republiky, kladl jsem si otázku, zda jsme se tzv. podíleli na příčinách, které v roce 1992 přispěly k zániku Československa. Jistě jsme během dvaceti let existence federace nerozhodovali vše optimálně vzhledem k potřebám jednoho či druhého národa. Ale náš podíl viny je nicotný proti tomu, co se odehrálo začátkem devadesátých let. Neměl bych námitky proti rozdělení tohoto státu, kdyby se respektovala ústava a rozhodlo se v souladu s právem. To se však nestalo. Není to dobrý vklad do naší historie a doufejme, že se nestane vzorem pro počínání vládnoucích představitelů ve dnech příštích. Vládnout se nedá bez týmové práce. Úspěšný tým vyžaduje schopné lidi. Přesvědčil jsem se, že v systému administrativně direktivního způsobu řízení nejlépe obstojí ministři, kteří svěřený rezort zvládají po stránce organizační i odborné. Bez odborné znalosti, bez potřebné ekonomické erudice se z ministra stává strom kymácející se ve větru. Ne všichni se mnou ve stranickém vedení souhlasili. Vytýkali mi, že vybírám lidi, kteří prý nejsou dostatečně politicky zkušení, že neprošli stranickou praxí. Nikdy jsem těmto formulkám neporozuměl. Co mně byl platný člověk, který nebyl ekonomicky ani odborně připravený a někdy ani ochotný si potřebnou odbornost doplnit? Vždy jsem říkal, že straně a její politice nejlépe prospěje ten, kdo rezort úspěšně vede, má koncepci a daný obor rozvíjí v souladu s požadavky nejnovějších poznatků a technologií. Dával jsem rovněž přednost mladším, na nižších postech již prověřeným osobám funkcionářů a ředitelů. Do vlády přišli mladší odborníci: Vlastimil Ehrenberger - místopředseda vlády,

252

poté ministr paliv a energetiky, Ladislav Gerle - místopředseda vlády, pozdější ministr hutí a těžkého průmyslu, Leopold Lér – ministr financí a předseda komise pro soustavu řízení národního hospodářství, Miroslav Toman - ministr zemědělství, Stanislav Potáč, který později přichází ze Státní banky na Státní plánovací komisi, Bohuslav Urban, ministr zahraničního obchodu, a Ladislav Šupka, ministr investičního a technického rozvoje. Také Pavol Bahyl a Eduard Saul jako ministři strojírenství. Vedoucím úřadu byl ustanoven inženýr František Štafa, později primátor Hlavního města Prahy. Začátkem osmdesátých let zastával tuto důležitou funkci inženýr Stanislav Rázl, zkušený ředitel chemických podniků, předseda české vlády a České plánovací komise. V této souvislosti musím vzpomenout i na ty, s nimiž jsem „sloužil" již v unitární vládě a následně ve federaci. Inženýr Josef Krejčí, bývalý ředitel Válcoven trub a železa v Chomutově, pak dlouholetý ministr těžkého průmyslu, špičkový odborník v oboru hutnictví, člověk s brilantním vystupováním a širokým vzděláním. Měl dokonalou představu, jak by měla vypadat ekonomická politika státu. Při svém odchodu z vlády (později byl obchodním radou ve Varšavě) mi daroval text básně Rudyarda Kiplinga Když… Znal mou složitou, z různých stran ostřelovanou pozici a sympatizoval s mým úsilím provést reformní změny v ekonomickém systému. Kiplingovo „když" mělo být pro mě povzbuzením pro příští dny. Dalším členem vlády, který z ní v osmdesátých letech odcházel, byl Jindřich Zahradník, který již před válkou působil v plzeňské Škodovce. Přesvědčivě popisoval, jak byl tento podnik raci-

253

onálně a ekonomicky uspořádaný. Tento strojírenský fanda, průmyslový pragmatik, ve vládě odvedl velký kus práce. Vždy se mi vyplatilo vybrat do vlády člověka nejen všestranně připraveného, ale i takového, který má práci ve svěřeném rezortu osobně rád, plně se jí věnuje, z každého úspěchu se raduje a smutní, když se nevede. Na takové lidi jsem spoléhal. Kompetentní členové vlády a kvalitní aparát jsou nerozlučné konstanty. Státní aparát v Československu po druhé světové válce má svou zvláštní historii. Procházel neustálými prověrkami, takže jedni odcházeli a noví přicházeli. Určité změny v těch pěti desetiletích byly nezbytné, ale četnost a hlavně kritéria prověrek nevedla k žádoucímu zkvalitnění a vůbec ne k potřebné stabilizaci. Při návštěvách Rakouska jsem se mimo jiné zajímal, jak dosáhli kvalitní úrovně státního aparátu. Kancléř Bruno Kreisky i jeho nástupce, mimo jiné u nás známý basketbalový reprezentant Franz Vranitzky, mi vysvětlili, že už desítky let - před válkou i po válce uplatňují dvě kritéria: náročný výběr a pak stabilizace, tedy přesné služební postupy. Nová vláda mění jen politické šéfy rezortu, ale aparát zůstává. U nás to bylo a dosud je jinak. Vše začíná v roce 1945, po únoru 1948 následuje přechod sedmdesáti tisíc státních úředníků do výroby, pak politické prověrky v závěru padesátých let, rok 1968, prověrky 1969-1970 a to vše dovršila devadesátá léta. V tomto směru se u nás dosud postupovalo výrazně neprofesionálně. Říkám to sebekriticky a doufám, že i současní vládci si to uvědomují. V některých státech je v exekutivních vládních orgánech zřízena funkce vedoucího úřadu - někdy s titulem státní tajemník, který není volen ve všeobecných volbách; nově nastupujícím

254

ministrem je zpravidla potvrzen ve funkci na další funkční období. Tito vedoucí úřadů jsou zárukou kontinuity vládní, ministerské práce a přispívají k vysoké profesionalitě práce státního aparátu. V některých zemích se tito vedoucí úřadů účastní schůzí vládních orgánů, pochopitelně jen s hlasem poradním. V Československu byla v období první republiky zřízena v jednotlivých ministerstvech funkce vedoucího úřadu, většinou s názvem prezidiální šéf. Po válce se v letech 1945-1951 na některých ministerstvech objevila funkce státních tajemníků. To ovšem byli plnoprávní členové vlády, disponující plným hlasovacím právem. V letech 1968-1969 jsme se k této praxi vrátili. Ve vládě existovaly vedle ministra zahraničí a ministra Státní plánovací komise také funkce státních tajemníků. To ovšem již nebyli oni klasičtí vedoucí úřadů, ale normální členové vlády, kteří mimo jiné zastupovali v plném rozsahu rezortních pravomocí svého ministra. Po roce 1969, po ustavení federálních a republikových orgánů, jsme se k návrhům na ustavení funkcí vedoucích úřadů několikrát vraceli. O prospěšnosti těchto vedoucích vládních úředníků nikdo nepochyboval, ale vše narazilo na námitky, kde bude Čech a kde Slovák. Návrhy, aby se vedoucím úřadu stal ten, kdo je v dané vládní činnosti nejlepší odborník - bez ohledu na národnost - nebyly vyslyšeny. Doslova masakr ve státním aparátu proběhl v devadesátých letech. Je známo, že v aparátu každého centrálního orgánu je rozhodujících deset až dvacet procent těch nejkvalitnějších, nejvýkonnějších pracovníků. Ti znají dokonale problematiku, dovedou vytvářet a domýšlet nové postupy, finalizovat návrhy rozhodnutí. Většinu aparátu tvoří rutinní pracovníci pro běžný

255

provoz. Výše zmíněná desetina až pětina klíčových úředníků byla po roce 1989 vyhozena hned a důsledně, případně z vlastního rozhodnutí odešla a uplatnila se převážně v soukromém sektoru, bankovnictví nebo jako poradci nejrůznějších zahraničních institucí. Kvalitní ekonomové a další odborníci z rozličných oborů jsou po dlouhá léta nenahraditelní. Jak pracuje státní aparát, lze nejlépe posoudit v legislativní oblasti. Téměř každý zákon v posledních osmnácti letech je následován seriálem novel. Přál bych tomuto režimu, i když nejsem jeho přílišným příznivcem, aby měl k dispozici takovou legislativní instituci, kterou vedl profesor Laco, později doktor Čalfa a další vedoucí pracovníci, uznávaní legislativní odborníci doktoři Moural, Flégl a doktorka Baněčková, kteří měli v zázemí v každém rezortu kvalifikované právníky. Nejde jen o četnost nepřehledných novel, ale o prohrané spory v rozsahu mnoha miliard. My, země v minulosti proslulá vysokou kvalifikací československých právníků, platíme jako mourovatí za prohraný soudní proces, arbitráž jednu za druhou. Nikdo nespočítá škody, které způsobila absence odborně vzdělaných vedoucích pracovníků v ústředních úřadech a institucích. Vyhodili nejen úředníky, vyhodili miliardy. Převážnou část jednání federální vlády zaujímaly ekonomické otázky, problémy národního hospodářství. ČSSR byla od padesátých let členem Rady vzájemné hospodářské pomoci. Zde jsme spolu s NDR zaujímali přední místa v ekonomické výkonnosti, v dosažené produktivitě práce a ve výši životní úrovně. Hospodářství mělo svou koncepci vyjádřenou pětiletými a ročními plány. V závěru osmdesátých let započaly práce na ekonomickém výhledu pro devadesátá léta. Zprávy, že hospodářství

256

bylo v rozvratu a nemělo žádnou koncepci, postrádají jakákoliv fakta. Jiná je ovšem úvaha, zda československá ekonomika dosahovala v poválečném období srovnatelného růstu a efektivnosti jako sousední kapitalistické státy. Tak tomu nebylo. Neměli jsme k dispozici významné finanční a investiční prostředky k poválečnému rozvoji jako ostatní západní státy viz Marshallův plán. A působilo proti nám i přísně uplatňované embargo. Hospodářský systém, který snad vyhovoval období poválečné rekonstrukce, byl bohužel převzat Radou vzájemné hospodářské pomoci a uplatněn ve všech státech společenství. V Československu jsme v ÚV strany již v roce 1957 dospěli k závěru, že od daného administrativního systému je třeba programově ustoupit a postupně uplatňovat prvky ekonomického řízení. Podnik výrobní, obchodní, poskytující služby je v tomto systému základní ekonomický subjekt, který se v konkurenčním prostředí snaží uplatnit na domácím či zahraničním trhu. Tato rozhodnutí bohužel zůstala nesplněna. Část politického vedení konzervativního zaměření to zpochybňovala a odkládala až do roku 1968. Je třeba přiznat, že jako členský stát Rady jsme nemohli ze systému zavedeného v celém společenství jen tak snadno vyskočit. Bylo třeba jednat s partnery o přijatelných postupných změnách systému. Nejen u nás, ale i v ostatních zemích (mimo NDR) a v sedmdesátých letech i v SSSR byla šance o reformách v ekonomice jednat a potřebných úprav dosáhnout. I na XXV sjezdu KSSS v roce 1976 měl Brežněv v referátu téměř čtyřicetiminutovou stať o tom, jak je třeba zavádět nové formy v řízení a plánování národního

257

hospodářství. Omlouvám se čtenářům za malé odbočení. Zmíněná stať o potřebných změnách v ekonomickém řízení, byť formulovaná ve všeobecných tezích, byla pro účastníky sjezdu delegace KSČ v čele s Husákem byla na tribuně přítomna zjevně nečekaným překvapením. Po vyslechnutém referátu jsem o přestávce potkal místopředsedu rady ministrů Nikolaje Bajbakova, šéfa státní plánovací komise SSSR. Jen mě spatřil, hned věděl a také to v prvních slovech vyjádřil, co mě zajímá. Při jeho častých návštěvách v ČSSR jsme o systému řízení několikrát hovořili a nikdy jsme se neshodli. I tentokrát mi sdělil: „Lubomíre, z toho nic nebude - na to nejsme připraveni. Tu stať do sjezdového referátu dodal náš předseda." Tedy Kosygin. „To jsou zásady. Při jejich konkretizaci se ukážou nepřekonatelné obtíže." Tak se také stalo. Při poslední návštěvě Kosygina v Československu si předseda v soukromém rozhovoru postěžoval, jak doma se svou představou o změnách ekonomického systému opět nepochodil. V noci na 1. ledna 1979 došlo na celém území státu k prudkému poklesu teplot, někde až o 20 stupňů Celsia. Tradiční silvestrovská obleva se proměnila na ledovou past. Auta na parkovištích doslova přimrzla. Ale nejhorší bylo popraskání pásů dálkových dopravníků uhlí do elektráren v Severočeském hnědouhelném revíru. Obrovské energetické zdroje musely okamžitě snížit svůj výkon, a to se projevilo v celé soustavě. Byli jsme konfrontováni s reálnou energetickou krizí, kterou nezavinilo jen počasí, ale také vážné nedostatky v řízení dolů. To všechno jsem se dozvěděl od místopředsedy vlády Josefa Šimona přímo u schůdků letadla, kterým jsem se vracel z Kuby.

258

Situace byla opravdu vážná, ale kolaps nehrozil. Obrovské týmy horníků, energetiků, pracovníků plynáren, tepláren, ale i národních výborů dělaly, co mohly, aby alespoň zamezily nejhoršímu. Někde totiž opravdu zamrzly teplárenské rozvody, praskala voda, mnohá vedení vysokého a velmi vysokého napětí se hroutila pod náporem zmrzlé vlhkosti. Na některých místech začínala propukat panika. Vláda v té chvíli ukázala, že vládnout opravdu umí. Příslušní ministři okamžitě organizovali efektivní pomoc severočeskému revíru i všem místům, kde hrozily největší problémy. Využili jsme svých zákonných pravomocí, posunuli začátky pracovní doby, omezili vysílání Čs. televize, nařídili jsme okamžité úspory tam, kde to nepředstavovalo bezprostřední ztráty. I na ústředním výboru stály páternostery. Státní a hospodářský aparát ale dokázal - přes různá nedorozumění - že umí zvládnout i mimořádnou situaci. Na nejvyšší politické úrovni jsme nejdříve měli volnou ruku. Všichni, kdo se cítili odborníky na ideologii a podobné věci, celkem rozumně mlčeli. Ale když se situace uklidňovala a začínala diskuze o příčinách, najednou bylo rádců dost. Naše argumenty, že skutečným problémem je ohromná energetická náročnost československé ekonomiky, že podniky ani celá společnost nejsou zainteresováni na úsporách, že především průmysl a stavebnictví produkují zbytečně energeticky náročné výrobky, byly opět odmítnuty. A tak, jako už několikrát, se většina ve vedení strany rozhodla, že nepotřebujeme reformy, ale více disciplíny. Stručně řečeno, postupovalo se „osvědčeným způsobem":

259

příčiny nejsou v systému, ale v kontrole lidí. Budeme tedy ještě více kontrolovat, psát hlášení a organizovat závazky k překonání nedostatků. První, celkem otevřené analýzy energetických krizí, které tehdy uveřejňovaly naše sdělovací prostředky, byly přehlíženy - to pro nás neplatí! V témže roce byla vládní činnost při projednávání řady materiálů podrobena poměrně ostré kritice. Ne vše jsem vyvracel, s některými výtkami jsem i souhlasil. Zároveň jsem vysvětloval, že pokud zásadně nezměníme systém, neuplatníme v řízení účinné principy podnikové a individuální zainteresovanosti a neposílíme ekonomickou samostatnost podniku, nic zásadního se nezmění. To, co někteří dogmatici stále opakovali, totiž že hlavním stimulem pracovní výkonnosti má být oddanost zemi, podniku a straně, je mylná představa, která v potřebné intenzitě nepůsobí. S pouhými administrativními příkazy bez účinných ekonomických podnětů nelze vystačit. Když jsem poznal, a nebylo to poprvé, že převažující část členů předsednictva nepřesvědčím, požádal jsem generálního tajemníka ÚV, aby zařadil na příští předsednictvo ÚV otázku mé rezignace. Nemohl jsem souhlasit s tezí mých oponentů, že systém řízení je v pořádku, ale vina za nízkou efektivnost a výkonnost národního hospodářství padá na špatnou činnost vlády. S tezí „vláda nevládne, systém je vyhovující", jsem zásadně nesouhlasil. Následovala řada schůzek s generálním tajemníkem a mými oponenty, kteří mě žádali, abych od svého úmyslu upustil. Husák, který se v té době již zdravotně necítil dobře, mou rezignaci na program předsednictva nezařadil. Tak bohužel tato epizoda (již podruhé) skončila a nic se neřešilo. To je v politice

260

vždycky špatně. Věcně byly diskvalifikovány obě skupiny, politicky žádná svou pravdu neobhájila. Generální tajemník nebyl příliš nakloněn snaze řešit ekonomické problémy, dokonce si myslím, že ho tato oblast nikdy moc nezaujala, ale to neznamenalo, že nevěděl, na které straně je pravda a kdo navrhuje východisko. Bohužel situace pro konzervativní skupinu ve vedení byla výhodná. Stejný názor, že měnit systém je riziko, zastávali i v Moskvě. Před srpnem i po srpnu vystupovali zásadně proti zákonu o podniku, což byla páteř celé reformy. A o reformě společenského politického systému nechtěli ani slyšet. A tak i v osmdesátých letech se pokračovalo po špatné cestě. Snaha vrátit se k původním komplexním reformním změnám narazila na překážky - tu na dogmatismus, tu na nechuť cokoliv měnit. Dodnes jsem nedospěl k jasnému názoru, co vlastně většina ve stranickém vedení sledovala, o čem přemýšlela, na co čekala. Je otázka, zda příčiny spočívaly v ideové zaslepenosti či ve slabé profesionální erudici převážné části mocenských struktur v centru i v regionech. Myslím, že to bylo obojí. Když to s určitým časovým odstupem posuzuji, řada funkcionářů shora dolů se hlavně zabývala opozičními skupinami, a to jen z jednoho zorného úhlu-jak opozici represivně potlačit. Jako bychom zapomněli, že úlohou politické strany je politicky působit, reagovat na vznášená stanoviska, uznat oprávněné argumenty oponentů a kritiků našich režimních opatření. Toto politické umění jsme prostě nezvládli. Pochopitelně - po vyčerpání politického působení se musel uplatnit zákon. Naléhavé reformní návrhy nebyly prostě na pořadu dne, někdy jsem měl dojem, že vlastně s těmi reformami oponenty

261

otravujeme. V září 1988 jsem rezignoval na stranické i státní funkce. Nikdo mě k tomu nenutil. K mému rozhodnutí prostě vedly poměry, které se ve straně a společnosti v posledních letech utvářely. Naší vlastní neodpovědnou pasivitou se ztratil čas, kdy bylo ještě možné uspět se zásadními reformami. Ve stranickém vedení nezískal převahu racionální názor na společnost. Stereotypní opakování - vše je v pořádku, naprostá většina občanů je spokojena, to byla hrubá a neodpovědná chyba politického vedení. Vždyť i pouhý povrchní pohled na realitu svědčil o opaku. To všechno mě - byť opožděně - vedlo k rezignaci z vrcholných funkcí a ochodu do soukromí. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo při pečlivějším sledování názorů veřejnosti jasné, že podpora politiky strany se vytrácí. Většina společnosti se pochopitelně nesmířila s „dočasným" pobytem sovětských vojsk a hlavně očekávala, že sliby, představy a programy vyhlášené v roce 1968 budou uváděny v život. Ale nedočkala se. Když k tomu ještě přistoupil vliv masového vylučování ze strany, kdy se půl milionů občanů stává lidmi druhé kategorie a část z nich významně posiluje opozici, pak je rostoucí nedůvěra logickým důsledkem. Vliv opozice vzrůstá a politické vedení nereaguje - vlastně ano, ale jen mocensky. A tak postupně ztrácí rozhodující politický vliv v zemi. Všestranný zmatek, zvláště v NDR vyvolaný i vlivem neuvážených rad Gorbačova, vše jenom vyhrotil a urychlil. Reakce stranického vedení na situaci v listopadu a prosinci 1989 si pochvalu skutečně nezasluhuje. Zůstala mu jen bezradnost a ztráta jakékoliv orientace.

262

Vzal jsem na vědomí, že došlo k porážce dogmaticky uplatněného modelu socialismu. Nic jiného mi ani nezbývá. Ale že kapitalismus má být programem Československa na přelomu století, s tím zásadně nesouhlasím. Privatizací to začalo, ožebračováním většiny národa to pokračuje. To, jak se reaguje na rozsáhlé zlodějny, podvody, zločiny, tunely nejen nečinností, ale nejrůznějšími machinacemi se snahou dosáhnout promlčení nejvážnějších trestných činů rozkradení národního majetku, je opravdu do nebe volající. Tak směřujeme ke světlým zítřkům! Až promlčení uplyne, mnozí podvodníci a zbohatlíci budou vystupovat jako představitelé české elity, tedy lidé, kteří se zasloužili o český stát. Totálně odsoudit vše minulé - nejsou klady, jsou jen zápory, a na druhé straně chválit a velebit vše, co se odehrává po převratu - to vytváří pro polistopadovou garnituru neúnosné břímě, které její příslušníci neunesou. Pohybují se na pohyblivém písku, ne na pevném podloží. To je historická zátěž. To se netýká bohužel jen polistopadových představitelů, dotýká se to celé této hrdé země. Cesty politického ovlivňování přes hranice států jsou vskutku rozmanité, nevyčerpatelné. Začátkem sedmdesátých let je vedoucím oddělení kultury ÚV KSČ jmenován Miroslav Müller. Byl to zkušený stranický funkcionář vyznávající autoritativní rozhodování, který si za léta působení v aparátu strany pro mě nepochopitelným způsobem získal v Moskvě nebývalé sympatie, které se donesly až k nejvyššímu. Brežněv se i v oficiálních rozhovorech několikrát zmínil, že Müller má u nich (ve vedení ÚV KSSS) velkou důvěru. Tento člověk ani před nikým neskrýval, že je obdařen takovouto podporou, a rozhodoval za souhlasu

263

dogmatické skupiny tak, jak sám uznal za vhodné. Osobní vztah Miroslava Müllera k Leonidu Brežněvovi měl svou historii. Začátkem šedesátých let, v době, kdy ještě Brežněv nezastával nejvyšší funkci v KSSS, pracoval Müller v zahraničním oddělení ÚV KSČ a měl na starost vztahy s komunistickou stranou Sovětského svazu. Přitom se staral mimo jiné o program sovětských stranických delegací při jejich pobytu v Československu. Tak došlo zvláště při odpočinkovém večerním posezení i k bližšímu osobnímu seznámení Miroslava Müllera s Leonidem Brežněvem, což Müller v následující éře Brežněva, kdy zastával funkci generálního tajemníka ÚV KSSS, dovedl náležitě využít. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák na základě mých kritických připomínek a názorů dalších odpůrců práce oddělení kultury ÚV KSČ sliboval, že dá věci do pořádku. Nikdy se však vůbec nic nezměnilo. Müller dál vládl v kultuře podle svého. Restrikce, zákazy, příkazy - to byly oddělením kulturní politiky ÚV KSČ vyhlašované principy politiky komunistické strany. Za nečinného přihlížení vedení strany jsme za to všichni nesli a dodnes neseme odpovědnost. Müller byl jeden z nežádoucích případů, kdy se vedoucí politický pracovník „obdařený" sympatiemi z Moskvy v naší zemi v sedmdesátých a osmdesátých letech vymkl veškeré stranické a vládní činnosti. Ustavením federalizovaného státu od 1. ledna 1969 vznikla ve vládní exekutivě nová situace. Otázky kultury, školství, sportu, vědy a zdravotnictví přešly plně do kompetence národních vlád a tam zřízených ministerstev. Federální vláda měla v těchto oblastech omezené exekutivní pravomoci. Záhy se ukázalo, že uvedená dělba odpovědnosti - zvláště v kultuře a umění - vyka-

264

zuje především v České republice některé nežádoucí změny. Český ministr kultury Milan Klusák se ani se sobě vlastním diplomatickým taktem neubránil různým zákazům a zásahům kulturního oddělení ÚV KSČ, čímž vláda přebírala nežádoucí odpovědnost za často nesmyslná striktní opatření v umělecké sféře. Mohl bych připomenout smutná léta Jana Wericha, emigraci Milana Kundery, nešťastné „zacházení" s Danou Medřickou až její pronásledování, existují i další jména, kdy české ministerstvo kultury podlehlo tlaku, a tím převzalo odpovědnost za nekulturní rozhodnutí. Naproti tomu Miroslav Válek, ministr kultury slovenské vlády, byl v politice velkorysý. Osobně se zasloužil o návrat do uměleckého života u Jozefa Krónera, Jána Kadára, Elmara Klose a Eduarda Grečnera, představitelů filmové vlny šedesátých let. Pomáhal česko-slovenské kulturní spolupráci, která vrcholila v šedesátých až osmdesátých letech, na což se dodnes vřele vzpomíná. Ministr Válek pomáhal prostřednictvím Bratislavské lyry domácím slovenským zpěvákům i jejich českým kolegům. Vždy jsem se těšil na jeho pobyty v Praze a na podnětné debaty, které jsme vedli. Miroslav Válek se snažil Husáka ovlivňovat svými racionálními úvahami a pravdivým obrazem o situaci ve společnosti. Z plejády představitelů slovenské kultury si prezident - samozřejmě vedle Laca Novomeského - Miroslava nesmírně vážil. Pokud jsem byl jako předseda federální vlády pověřován účastí na nejrůznějších akcích v kulturní a umělecké sféře, měla tato vystoupení většinou společenský a reprezentativní charakter. Za osmnáct let, kdy jsem vedl federální vládu, mne život zavedl

265

na nemálo kulturních, společenských a jubilejních shromáždění, kde mi bylo přisouzeno i vystoupit a hájit principy režimu. Připomenu jen dvě vystoupení. V březnu 1982 jsem se zúčastnil druhého sjezdu Československého svazu spisovatelů. Sjezd, který jsem oslovil, byl poplatný dané situaci. Tento svaz spisovatelů vznikl v roce 1970 a představoval torzo onoho svazu, na jehož schůzi v červnu 1967 zazněla zásadní kritika poměrů v československé společnosti. Začátkem osmdesátých let byla řada významných spisovatelů v emigraci, další v izolaci bez možnosti publikovat. Tak vznikla emigrační vydavatelství a domácí „samizdat". O něčem takovém se na sjezdu nehovořilo, diskuze i vystoupení se nesla v duchu jednoty a spokojenosti se stávajícími poměry. Můj projev byl nekonvenční, oceňoval úsilí spisovatelů. Mám-li použít dobovou frázi, zazněl „dík" za tvorbu srozumitelnou a blízkou všemu lidu. Ocenil jsem nastupující spisovatelskou, hlavně básnickou generaci a naznačil, že snad je čas pozvat mezi sebe i ty, se kterými jsme se rozešli v roce 1968. Vedle nevlídných tváří některých funkcionářů nezazněla ani zmínka, natož výzva k revizi příslušných restrikcí z let 1969 a 1970. Zůstalo jen u osobních rozhovorů, které zvláště od slovenských spisovatelů byly kritické, otevřené až znepokojivé. Chápal jsem to jako důkaz, že narůstá závažný společenský konflikt, na který stranické a státní vedení nereaguje, dokonce si ani takový nežádoucí vývoj v zemi nepřipouští. V tuto dobu se dokončovala přestavba Národního divadla a stavba „skleňáku" na místě Chourových domů. Bylo rozhodnuto ke stému výročí založení divadla uspořádat při jeho znovuotevření celostátní slavnost. Projev před uvedením Smetanovy Libuše měl přednést předseda federální vlády.

266

Příprava mého vystoupení logicky vyžadovala konzultace s nejrůznějšími osobnostmi spojenými se současností i historií naší první scény i s jejich osobním zastoupením. O účast jsem požádal celebrity Národního divadla, především Václava Holzknechta, Martina Růžka, Ladislava Peška, tehdejšího ředitele divadla Jiřího Pauera, historika, spisovatele a dramaturga Zdeňka Mahlera - znalce snad všeho, co je o Národním divadle známé i neznámé. Do koncepce projevu, zvláště do výčtu vzpomínaných osobností, se snažilo zasahovat i oddělení kultury ÚV KSČ. Od „Müllera" vzešlo přání, aby v plejádě velkých herců nebyla uvedena Dana Medřická. Prý se provdala za frankistického španělského kapitalistu. Pravda byla jiná: její manžel, republikán a emigrant z Frankova Španělska, žil léta v Sovětském svazu. Nespravedlivou dehonestaci Dany Medřické, jedné z nejslavnějších hereček naší epochy, jsem pochopitelně rozhodně odmítl. Její jméno z jeviště Národního divadla zaznělo. Uvádím to jako důkaz, jak život v kulturní sféře probíhal a jak hloupé a nesmyslné války se vedly. Moje vystoupení na prknech Národního divadla mě velice znervózňovalo. Určitě víc než projevy na zasedáních ÚV a v parlamentu. Vedle obvyklých hostů ze stranického a veřejného prostředí jsem promlouval k těm, kteří slávu a tradici Národního divadla zosobňovali. Vedle historických odkazů na 19. století s jeho národními velikány Josefem Kajetánem Tylem a Františkem Palackým, s připomenutím osvobozeneckých zápasů a prosazování češtiny můj projev poskytl také průřez uplynulým stoletím. Zazněl i slavnostní slib, „že všechno opravdové z lidových rysů Národního divadla, co bylo vloženo do dvacítky základních kamenů, co přetrva-

267

lo a vždy vítězilo v divadelní, operní a baletní tvorbě, navzdory bouřím doby a nepřízni mocných starého světa budeme střežit jako oko v hlavě a hlavně rozvíjet v duchu nejsoučasnějších potřeb obou našich národů. Přece není ušlechtilejšího povolání nad službu lidu, který tento dům za své krejcary a zlatky nechal nadvakrát zbudovat před sto lety a dnes potřetí neželel korun na rozšíření stánku, který jeho jest. A tak se znovu činorodě naplní úděl prvního kulturního stánku země, který před sto lety stavěl ,národ sobě' a který socialismus vrací ,všemu lidu' s přáním, ať žije, mohutní a rozkvétá dalších sto let. Ať se tak stane!" Ani při této příležitosti jsem se nezavděčil všem. Štrougal údajně propadl českému nacionalismu - zaznělo z okruhu těch, se kterými jsem si léta nerozuměl. Nerad hovořím o některých osobních konfliktech s oponenty, ale můj nesouhlas s řadou rozhodnutí kulturního oddělení ÚV KSČ sice většinou nic nezměnil na daném stavu, ale ti, co se ztotožnili se „Štrougalovým stanoviskem" - jako například ústřední ředitel Čs. filmu -, za to denně pykali. Stručné poznámky k situaci v kultuře a umění během sedmdesátých a osmdesátých let naznačují nejen omyly a nedorozumění, ale ukazují na širší souvislost - vedení strany a státu desítky let nereagovalo na narůstající nespokojenost ve společnosti. Jsou dávno pryč doby, kdy sport byl pouze soukromou zálibou. Bez ohledu na to, zda si to jako jednotlivci uvědomujeme či nikoli, stává se dnes nezbytnou potřebou všech a každého z nás. Je zřejmé, že v celém světe neustále roste sociální význam tělovýchovy a sportu. Jde o jejich nenahraditelnou úlohu při upevňování lidského zdraví a při formování morálně volních

268

vlastností. Vládní orgány podporovaly širokou účast občanů, zejména mládeže, v tělovýchovném procesu. Hlavní bylo, aby další statisíce našich lidí pravidelně ve volném čase cvičily a sportovaly, aby cílevědomě upevňovaly a zlepšovaly své zdraví a tělesnou zdatnost. Vláda se soustavně snažila o vytváření podmínek pro naplnění požadavků moderní civilizace, jež člověka sice zbavuje značné fyzické námahy a v mnoha směrech mu ulehčuje život a rozšiřuje množství volného času, ale na druhé straně stupňuje nároky na duševní i tělesnou zdatnost každého jedince. Pohyb a tělesná aktivita jsou základním lékem proti mnoha civilizačním chorobám, předpokladem pro uchování a obnovu sil a svěžesti, nutnou součástí života od dětských her a zábav až po nejpokročilejší věk. K vypěstování a udržování tělesné kondice postačí mít snahu a dobrou vůli a využívat příležitosti vytvářené budováním areálů a stezek zdraví, nenáročných sportovních zařízení v rekreačních a horských oblastech, účastnit se různých masových soutěží, sportovních a tělovýchovných akcí a především pohybovat se v přírodě, která zůstává nejkrásnější tělocvičnou. Dlouhá a bohatá tradice sportovního života, jeho šíře i dosažená úroveň a výsledky řadila Československo v oblasti sportu k předním zemím na světě. Široká paleta sportovních odvětví od nejrozšířenějších a nejpopulárnějších jako fotbal, volejbal, lední hokej, stolní tenis či lyžování až po tzv. malé sporty, například rychlobruslení, moderní pětiboj, skiboby, lukostřelba, se pravidelně rozrůstá o nová odvětví, třeba softball, kulturistiku, karate, windsurfing a létání na závěsných kluzácích, a skýtá bohatou možnost uplatnění přirozeného

269

zájmu i předpokladů. Na devět set tisíc aktivních sportovců startovalo v soutěžích výkonnostního sportu, který představuje pravidelnou a organizovanou zájmovou sportovní činnost. Pro nadané jedince se vytvářely podmínky k rozvoji jejich talentu v rámci vrcholového sportu až k dosažení sportovního mistrovství s cílem úspěšně reprezentovat Československo na mezinárodním poli. Sport jsem měl rád a vážil jsem si záslužné práce široké základny více než dvou set padesáti tisíc dobrovolných i profesionálních funkcionářů, cvičitelů, trenérů, rozhodčích, metodiků, zdravotníků a nejrůznějších organizátorů, kteří zajišťovali v osmdesátých letech tělovýchovný proces. Tak jako v jiných oborech lidské činnosti i tady jsme se snažili o optimální průnik moderní vědy a vědeckého poznání do tělesné výchovy a sportu. To se dotýkalo především sportu vrcholového, což vyplývalo z jeho charakteru jako jednoho ze špičkových oborů lidské činnosti. V Československu byl vytvořen ucelený systém péče o výchovu sportovního mládežnického dorostu. V devadesátých letech došlo k neodpovědné likvidaci nejrůznějších tréninkových center a sportovních tříd. V různých zemích tento náš systém nejen obdivovali, ale i doma zaváděli. V České republice po deseti až patnácti letech se s obtížemi snažíme v praxi osvědčený systém aspoň částečně obnovit. Vrcholový sport - nositelé titulů mistrů světa, Evropy, republiky, účastníci olympijských her, nositelé olympijských medailí - to je elita státu, republiky. To se ve světě oceňuje, to prospívá autoritě republiky. Vždy jsem se jménem československé vlády snažil, aby činnost našich nejlepších reprezentantů byla

270

náležitě, pravda v rámci tehdejších možností, oceněna. V šedesátých až osmdesátých letech bylo potřebné a dle mého názoru naléhavé řešit v oblasti vrcholového sportu tři problémy. Zaprvé profesionalizaci. Zbytečně se stále jako by předstíralo, že vrcholový sportovec je jakýsi amatér, že není profesionál, ale zaměstnanec či příslušník ozbrojených sil a sport dělá snad jen o večerech a svátcích. Každý věděl, že to tak není, ale dogmatici byli zásadně proti: praxi v kapitalistických státech se nebudeme přizpůsobovat. A tak například sparťan každý měsíc chodil (nebo jeho manželka) do pokladny ČKD pro plat fotbalisty, sparťana, alias soustružníka ve fabrice, jejíž provozy nikdy nespatřil. Optimální je jednoduché řešení. Jde o profesionály, kteří si zasluhují příslušnou zvýhodněnou odměnu vzhledem k tomu, že po poměrně krátké vrcholové sportovní kariéře logicky ztrácejí svou dříve získanou odbornost. Vše transparentně - rozumné řešení. To bylo odmítnuto, prý i v ostatních státech Varšavské smlouvy je to obdobné. Podle hesla „blbnou jinde, budeme nadále blbnout i my v Československu". Vrcholový sport vyžaduje potřebné finanční prostředky. Vedle státního rozpočtu byly významnými donátory průmyslové podniky či podniky zahraničního obchodu. Na podpoře mnoha sportovních odvětví se podílelo ministerstvo národní obrany. Ministr Bohumír Lomský sport výrazně podporoval. Zde se zrodila slavná éra sportovních oddílů Dukel. Fotbalisté Dukla Praha, hokejisté Dukla Jihlava, házenkáři, volejbalisté, atleti Dukly - ti všichni jsou významnými účastníky sportovní historie naší země v šedesátých a sedmdesátých letech. Druhý problém se týkal uvolňování špičkových sportovců do

271

zahraničí. Mohlo nás jen těšit, že je ve špičkových zahraničních hokejových či fotbalových mužstvech zájem o naše nejlepší sportovce. Dlouho trvalo, než se (tuším začátkem osmdesátých let) stanovily určité, dle mého názoru příliš přísné, podmínky, po jejichž splnění měl reprezentant šanci být uvolněn do zahraničí. V té době bylo třeba stanovit určité limity, ale mírněji nastavené, neboť umožňovaly výjezd do zahraničí jen několika málo jednotlivcům. Třetí otázkou, kterou jsem se snažil neustále vysvětlovat, byla politizace vrcholového sportu a jeho jednotlivých reprezentantů. Vrcholový sportovec - reprezentant je profesionál, který na žádoucí národní či mezinárodní úrovni ovládá svou profesi, odbornost. To je kritérium, které ho opravňuje stanout na vrcholu určité sportovní disciplíny. Když si mně některý reprezentační trenér postěžoval, že proti tomu či onomu hokejistovi, atletovi či jinému sportovci existují jakési politické námitky, vždy jsem rozhodně takové pochybnosti odmítl - a myslím, že ve všech případech byla sjednána náprava. Jednou se to týkalo (ať mi to osobně promine) našeho významného hokejového reprezentanta Jaroslava Holíka. Prý kdesi nadával na komunisty. Sdělil jsem nejvyššímu činiteli ČSTV, aby se trenérovi do jeho kompetencí nepletli. A vůbec jsem se nedivil, že Holík má k politice připomínky, když jsme jeho tátovi znárodnili prosperující řeznictví. Holík byl vynikající hokejista a sportovec na vysoké úrovni a v národním mužstvu měl za úkol hrát hokej a slušně jako sportovec vystupovat. Tyto požadavky bohatě splňoval a jako člen hokejové reprezentace vždy výtečně obstál. Nakonec ještě jednu poznámku, spíše omluvu.

272

Každý stát si oprávněně váží sportovců, kteří podávají na světových fórech, zvláště olympiádách, mistrovstvích světa a Evropy vynikající výkony. To jsme činili i my v Československu, ovšem až na smutné výjimky. Jsou to Věra Čáslavská a Emil Zátopek. Po roce 1968 se s těmito nositeli historických světových výkonů mělo zacházet jako s význačnými sportovními reprezentanty Československa a ne je uvádět téměř v zapomnění. Nepomohlo to této zemi. K některým otázkám politického systému Po listopadu 1989 ze strany během několika měsíců odešlo více než milion členů. Za antikomunistické hysterie, kdy je společnost v masových médiích, ve vystoupeních čelných představitelů nového režimu vystavena nejrůznějším informacím i dezinformacím o nezákonnostech v padesátých letech a všichni členové strany jsou obviňováni z odpovědnosti za události, za které se vedení strany od druhé poloviny padesátých let nesčetněkrát omluvilo, většina členů odevzdává stranické legitimace. Někteří, byť byli desítky let členy KSČ, se jako by omlouvají, že o mnohém nevěděli, že s řadou rozhodnutí nesouhlasili. Nedávali to však veřejně najevo z obavy, že budou vystaveni osobním či existenčním nepříjemnostem. Více než polovina občanů Československa, kteří v době po druhé světové válce z nejrůznějších důvodů byli členy vládní strany, se náhle ocitla v roli jakýchsi viníků za vše, co nekalého a odsouzeníhodného se v zemi za čtyři desítky let odehrálo. Některá masová média pro jistotu zatratila vše - když to nemohla prohlásit za nezákonné, označila to za zemi poškozující. Jak už se v takových situacích stává, někteří dříve velice aktivní a angažovaní straníci se ocitli na druhé straně

273

barikády a obviňovali svou bývalou stranu za vše minulé. Nechci svádět rozpad strany jen na nenávistnou, halasnou kampaň, jíž se účastní od prvních dnů po listopadu 1989 téměř všechny sdělovací prostředky. Tím neříkám všichni novináři. Střízlivý, kritický, ale objektivně zdůvodněný postoj k mnohému z minulosti respektuji. Jsem přesvědčen, že většina členů při svém rozhodnutí vstoupit do strany souhlasila s jejím programem. Otázkou však zůstává, zda za ty desítky let nezapochybovala o praktickém uskutečňování vyhlašované politiky. Také některá administrativní opatření, která se po padesátých letech odchylovala od vyhlášeného programu, se nesetkávala ve straně s jednoznačným souhlasem. Během několika let z jednoho milionu šesti set tisíc členů zůstalo ve straně dvě stě tisíc. Nemohu opomenout ani po léta vyslovovaný názor, že řada občanů vstoupila do strany z osobních důvodů, z vlastního sobeckého prospěchu, kvůli kariéře. Patrně všude na světě dává vládnoucí strana v personální politice obvykle přednost svým spolustraníkům. To pro někoho může být - a také byla - lákavá motivace. Rok 1989 zjevně ukazoval, že vývoj spěje k situaci, kterou vedení nezvládá, a že není reálné za stávajícího systému vládnutí uvažovat o vyřešení rozporů ve společnosti. Stranické vedení včas nereagovalo a o této situaci stranu neinformovalo. Z referátu předneseného na zasedání ÚV KSČ v listopadu 1989 vyplývalo, že vedení vůbec nepochopilo, jaká je situace v zemi, natož co je třeba učinit, jaké varianty přicházejí v úvahu. Dodnes plně nechápu, jak k takovému závažnému selhání vedení vůbec mohlo dojít. Strana odshora až dolů na takovou

274

změnu - totální abdikaci nebyla připravena. V listopadu 1989 k tomu k překvapení všech - jak vládnoucí garnitury, tak představitelů opozice - došlo. Strana po dobu svého dlouholetého vládnutí neměla k dispozici pravidelně se opakující pravdivé rozbory aktuální situace ve společnosti. Ve světě známé průzkumy veřejného mínění se u nás nekonaly. Jak lidé uvažují, s čím jsou nespokojeni, jaké představy mají o svém životě i o budoucnosti země - takovými analytickými materiály se stranický ani státní aparát nezabýval. Pokusy o analýzu situace ve společnosti v roce 1968 bohužel v zárodku skončily. Paradoxem bylo, že někteří vedoucí funkcionáři shora dolů si utvářeli názory na situaci ve společnosti na základě různých, tzv. svodných informací policejních orgánů. Ty však nepodávají pravdivý obraz o situaci, to je v podstatě jen součet negativních jevů a událostí. Když jsem se dotázal vedoucích funkcionářů v regionech, jaká je situace v kraji či v okrese, moc jsem se toho mimo zpráv o plnění plánu nedozvěděl, většinou na to funkcionářům stačila poněkud namyšlená slova „všechno máme pod kontrolou". To se dalo pochopit i v tom smyslu, že všechny mocenské složky mají k dispozici. Bez spojení není velení. To neplatí jen u vojáků. Neúprosně to platí také o státním a politickém vládnutí. Když vedení nemělo potřebné pravdivé, vyčerpávající informace o situaci v zemi a když mocenská silová opatření nepřicházela v úvahu, politická řešení nemělo vedení strany a státu k dispozici. V souvislosti s narůstající krizí ke konci osmdesátých let je třeba znovu připomenout ještě jedno zásadní neuvážené rozhodnutí. Po únoru 1948 nebylo zvoleno optimální řešení. Po demisi některých ministrů se vláda doplnila o nové představitele

275

lidové, národně socialistické a sociálně demokratické strany. Na první pohled zachování dosavadního koaličního systému, v praxi však výrazná změna. Místo volebních kandidátek jednotlivých stran byla vytvořena jednotná kandidátka všech stran Národní fronty. Dosud fungující systém pravidelných porad a konzultací představitelů jednotlivých stran se v praxi vytrácel. Úloha jednotlivých politických stran, zvláště po sloučení sociální demokracie s KSČ, nebyla doceněna. O rovnoprávnosti, o koaliční spolupráci stran zastoupených ve vládě a v parlamentě se od padesátých let nedalo vůbec hovořit. To byla zásadní politická chyba. Jiná než koaliční vláda neměla šanci ve střednědobém rámci situaci zvládnout. Jednotná kandidátka stran Národní fronty mohla být jen přechodným řešením. K samostatným kandidátkám se údajně po krátkém období chtěla KSČ vrátit. Na stížnosti socialistů a lidovců, že jejich činnost je omezována, nikdo nereagoval. Jednou za rok svolaný celostátní aktiv Národní fronty s referátem A. Novotného a později G. Husáka nemohl nahradit soustavnou otevřenou demokratickou diskuzi ani výměnu názorů na současnou situaci a výhled do příštích dnů. S Gustávem Husákem jsme si na tento problém vzájemně vyměňovali značně odlišné názory. Husák byl zřejmě ze své politické práce na Slovensku zvyklý se otázkami Národní fronty příliš nezabývat. Ty tři malé slovenské politické strany sice velký politický vliv neměly, ale KSS též do té doby nějakých oslnivých výsledků ve volbách nedosahovala. Často jsem předsedu národně socialistické strany Bohuslava Kučeru - velmi zkušeného, předvídavého politika - uklidňoval, když poukazoval na různé chyby, ba i nemorálnosti v politickém životě v naší zemi. Názory představitelů dvou menších českých stran, které jsem zvláště ve

276

dnech zasedání parlamentu rád vyslechl, byly zajímavé a pro každého politika přínosné. Bohužel, stranické vedení shora až dolů o spolupráci stran Národní fronty neprojevovalo žádoucí zájem. Důvěra občanů ve vládní program se získává snadněji, když o ni usiluje více dohodnutých, byť ideově politicky poněkud odlišných partnerů. V našich podmínkách, kdy KSČ byla vládní stranou přes čtyřicet let, to mohlo mít velmi pozitivní význam. Často jsme se snažili spolu s profesorem Tomášem Trávníčkem, úřadujícím místopředsedou ÚV NF, prosadit změnu a obnovit pravidelné schůzky představitelů politických stran s předsedou národně socialistické strany Bohuslavem Kučerou a s předsedou lidové strany Rostislavem Peterou. Tomáš měl jasnou koncepci: Národní fronta měla být platformou pro koordinaci a sjednocování rozmanitých názorů a zájmů. Neměla to být instituce s vlastním aparátem, ale fórum sloužící k soustavné výměně názorů hlavních politických sil a organizací na aktuální i programově perspektivní problémy. Přitom zdůrazňoval, že rámcem individuálních i kolektivních aktivit má být základní zákon, tedy ústava a z ní vyplývající zákony. O takové pojetí Národní fronty profesor Trávníček usiloval a všechny odpovědné činitele v tomto smyslu neúnavně přesvědčoval. Činitelé bohužel nečinili a ke změnám nedocházelo. Profesor Trávníček, po 17. listopadu 1939 vězeň v koncentračním táboře, posléze vysokoškolský profesor a děkan Lékařské fakulty, byl ideální osobou pro tuto citlivou práci s politickými stranami a masovými organizacemi v rámci Národní fronty. Vždy trpělivý, tolerantní, ovládal umění se dohodnout, aniž opustil vlastní principy. S takovými jedinci byla radost spolupracovat.

277

16. Štrougal usiloval o funkci generálního tajemníka? V listopadu 1989 se plenární schůze ÚV zabývala politickou situací v zemi. Bylo to patnáct měsíců po mé abdikaci z funkce předsedy federální vlády a člena předsednictva ÚV KSČ. Referát generálního tajemníka byl názorným příkladem, že vedení strany se nevyzná v situaci v zemi, tudíž nepředkládá návrhy východisek z hluboké krize, kterou společnost již delší dobu prožívala. Nebylo se co divit, že v diskuzi byl vysloven názor, že přednesený referát by neobstál ani na členské schůzi uliční organizace. Nepřinášel ani povrchní popis situace, natož rozbor příčin narůstající politické krize v zemi. Tomu odpovídala i úroveň diskuze několika desítek účastníků zasedání. Bezradnost, nedbalý popis toho, co se kde děje, absence snahy o poznání příčin hluboké stranické a společenské krize byly logickým důsledkem přednesené zprávy předsednictva ÚV Ze začátku jsem se obával, aby na jednání nezískala převahu radikální řešení, tedy výzvy k použití síly. Nakonec jsem ocenil, že mimo dva až tři takové návrhy se naprostá většina přiklonila k jedinému možnému a rozumnému politickému řešení. Jediné, na čem se téměř všichni vystupující shodli, byl návrh, aby vedení strany, včetně generálního tajemníka ÚV, odstoupilo ze svých funkcí. To se také v průběhu první části zasedání Ústředního výboru strany stalo. Předsednictvo ÚV dalo - tak zněla abdikační formulka - své funkce k dispozici, což naprostá většina přítomných přijala. S odstupem času se vtírá otázka, zda ve vrcholící krizové situaci

278

bylo správné měnit nejvyšší stranické vedení. Sám jsem pro jeho abdikaci hlasoval. Lze ovšem připustit i jiný názor, který ale dle mého názoru v dané emocionálně vypjaté situaci neměl naději na úspěch. Nebyl totiž předložen rozbor situace v zemi, nezaznělo sebekritické přiznání chybné taktiky ani strategie v uplynulých desetiletích, nebyla naznačena vize, nezazněla žádná východiska z dané krizové situace. Proto hlasy, které zazněly v kuloárech „Sorbonny" („lidový název" budovy Vysoké stranické školy) - nepřepřahat, když jsme pod kopcem potíží neměly naději na úspěch. V nervózní atmosféře se předkládaly nejrůznější kádrové návrhy na členy nového předsednictva. Na funkci generálního tajemníka ÚV padlo několik návrhů - mezi jinými Urbánek, Hegenbart, Štrougal. Všem, kteří mě navrhli do této stranické funkce, jsem vzápětí oznámil, že budu-li zvolen, funkci v žádném případě nepřijmu, a vyzval jsem je, aby návrh stáhli. To sice neučinili, ale hlasování dopadlo ve prospěch Urbánka. Štrougal neprošel o jeden hlas. Tím jsem se vyhnul různým stranickým nátlakům a osobním nepříjemnostem. Setkávám se s pochybnostmi, jak to vlastně s mou rezignací v roce 1988 ve skutečnosti bylo. Zda jsem byl vyhozen, donucen většinou vedení odstoupit, či zda jsem se rozhodl opravdu sám, na základě přesvědčení, že optimální, tedy reformní východisko z dané situace v závěru roku 1988 již není reálné, možné ani nadějné. Poslední konstatování je správné. Ani vyjádření jednoho ze členů vyšetřovací komise pro události na Národní třídě, dnes významného advokáta, že Štrougal byl z vedení strany „odejit", není přesné. Husák byl přesvědčen o nezbytnosti politických reforem, ale

279

pod tlakem moskevského vedení odkládal jejich provedení. Po jeho odchodu z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ však stranické vedení nebylo ochotno o politických reformách a o odchodu sovětských vojsk vůbec uvažovat. A ekonomické reformy bez uvolnění politického sevření, daného uplatněním vedoucí úlohy strany, neměly naději na úspěch. Když jsem vzal v úvahu počínání Gorbačova, kdy personálně i programově zpochybnil státní a stranické vedení ve všech státech socialistického společenství, aniž by cokoliv dalšího měl konkrétně ujasněno, pak šance, že v Československu izolovaně uspějeme s komplexními reformami, se rovnala dobrodružné iluzi. Rovněž bylo možné se domnívat, že federace států sdružených v Sovětském svazu se začíná rozkládat a Gorbačov o vhodné racionalizaci zvýšených kompetencí jednotlivých svazových států neuvažoval. V Československu k žádoucímu posílení reformního křídla ve stranickém vedení nedošlo. Dle mého přesvědčení byl odchod z vrcholných funkcí jediné možné východisko. Znovu sděluji: nikdo mě nevyhazoval, „vyhodil" jsem se sám. A závěrečné jednání vedení strany s představiteli opozice v listopadu a prosinci 1989 nepokládám za vhodné vůbec komentovat. Ve chvílích, kdy se na listopadovém plénu ÚV rozhodovalo o personálních otázkách, se vůči mně Gustáv Husák zachoval vstřícně. Ve svém krátkém vystoupení tehdy ještě ve funkci prezidenta republiky sdělil, že je proti návrhu, aby Štrougal byl zvolen generálním tajemníkem ÚV. Nic nezdůvodňoval. Zdůraznil, že své námitky nechce rozvádět. V nepřehledné situaci byl jeho hlas vyslyšen a Štrougal nebyl zvolen. Pochopitelně všechny přítomné udivilo, co se mezi námi dvěma stalo. Tušil jsem, jak uvažoval a co ho k tomuto stanovisku vedlo. Za necelé dva týd-

280

ny jsme se osobně setkali ke vzájemnému rozhovoru. Gusta mi vysvětloval: „... Luboši, doufám, že víš, proč jsem tak vystoupil. Bylo jasné, že by tě zvolili. Straně by to nepomohlo, tobě by to jen uškodilo. Na vše, o čem jsme spolu v minulých letech přemýšleli, bylo již pozdě. Moc o tom přemýšlím, moc se s tím trápím." Snad jeho slova z prosince 1989 cituji přesně. Byl to konec určité společenské etapy. Etapy, která v současné době je veřejnosti falešně prezentována. K jejímu objektivnímu zhodnocení nepochybně dojde. Znovu zdůrazňuji, že o funkci generálního tajemníka ÚV jsem neusiloval, ani o ní neuvažoval. Většinu své pracovní aktivity jsem absolvoval ve vládních funkcích. Během pětadvaceti let jsem byl ministrem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, ministrem vnitra, místopředsedou a posléze předsedou vlády. V těch funkcích jsem získal zkušenosti, poznal, jak funguje státní aparát. V šedesátých letech jsem za hlavní úkol pokládal utvářet a postupně uvádět v život reformní kroky v ekonomice a v obecně společenské rovině. Prostě jsem se domníval, že právě tady mohu v činnosti vlády nejvíce vykonat a snad i prospět. Jak už to bývá, o lidech, kteří zastávají vrcholné funkce, se za každého režimu vykládají různé historky, pomluvy, prostě drby. Já jsem údajně vlastnil několik zámeckých objektů, řadu vil, měl různé milenky, mimo jiné i z řad zpěvaček. I teď se ještě povídá, že můj otec byl s Antonínem Novotným v koncentračním táboře a ten mu měl slíbit, že se o Štrougalovy syny po válce postará. Otec se s A. Novotným vůbec neznal, nikdy se nesetkali, každý byl vězněn v jiném nacistickém „zařízení". Prostě bláboly všeho druhu. Tehdy u nás nebyl bulvár, takže většina těchto „zaruče-

281

ných" zpráv se šířila prostřednictvím zahraničních médií a hlavně ústním podáním, na což jsme v Československu byli mistři světa.

282

17. Michail Sergejevič Gorbačov Gorbačov - to je téma, o kterém nerad píšu, nerad diskutuji, poněvadž mu stále nerozumím. Nechápu, o co usiloval, nevím, jakou koncepci představil, když se náhle ocitl na piedestalu významné světové velmoci. Vstoupil do historie jako představitel nejen svého, byť velkého a mocného státu, ale i jako rozhodující činitel společenství států sdružených v rámci RVHP a Varšavské smlouvy. Za zánik společenství socialistických států nese významný díl odpovědnosti. Usuzuji tak z jeho „obdivuhodné" aktivity v letech 1987-1989, kdy navštívil evropské státy - členy společenství, a dal najevo, že by mělo dojít ke změnám v politice jednotlivých zemí. Jak si ty změny ale představoval, zůstalo nevysloveno. Vše po nástupu Gorbačova vypadalo nadějně. Přišel mladý, energický muž s novými nápady a přístupy. Najednou se zdálo, že se všechno mění. V mezinárodní politice začal opravdu tát led, sovětské noviny otiskovaly nevídané články o stavu jejich společnosti, nejrůznější tabu byla prolomena, otevřely se diskuze o trhu, podnikání, cestování po světě, ideové různosti v umění, směnitelnosti měn i univerzalitě lidských práv. Zdálo se, že i my se můžeme vrátit k vážným úvahám o reformách ekonomiky i politického systému. Gorbačov říkal: každý nechť si jde svou cestou! V Maďarsku i v Polsku to vzali docela vážně. Museli, neboť jejich hospodářská situace a hlavně zahraniční dluhy je tlačily k radikálním změnám. U nás byla situace jiná. Neměli jsme prázdné obchody ani astronomické dluhy v dolarech. Vlastně jsme neměli žádné dluhy.

283

Když generální tajemník ÚV KSSS přijel do Prahy, všichni čekali, co řekne o roce 1968. Vždyť jeho všeobecné politické deklarace a diskuze o tragické minulosti se zdály příslibem mnohého do příštích dnů. To bylo Pražské jaro po devatenácti letech! Michail Sergejevič ovšem pokropil československou veřejnost studenou sprchou: hodnocení roku 1968 a jednadvacátého srpna je výhradně věcí vašeho vedení. Světově obdivovaný Gorbačov nezpozoroval, že ve „velké zemi" ztrácí svou domácí nečitelnou politikou podporu nejen občanů, ale i vrcholných politických a vojenských představitelů. Ti jej zbavují moci, dočasně jsou mu ponechány bezobsažné tituly. Na scénu vstupuje ten třetí vzadu, Boris Jelcin. Pučisty zatýká a Sovětský svaz rozpouští. Světem veleben, že „rozpustil" komunismus. Jen tak úvodem, co dokáže jeden člověk obklopený úzkým okruhem lidí, kteří jeho prostřednictvím organizují kolosální, naprosto neočekávané a do té doby nepředstavitelné změny na mapě současného bipolárního světa. Nástup Gorbačova byl spojován s nadějemi. Čekala se změna. Každý z nás si ji možná představoval rozdílně, ale každá změna v užším či širším pojetí směřující k řešení systémových neduhů v jednotlivých zemích i v celém společenství by byla přínosem. Bylo to logické. N. S. Chruščov na XX. sjezdu KSSS představil světu nové pohledy na sovětskou historii a mimo všeobecných, více méně neujasněných námětů nic na stávajícím systému neměnil. Jedno jeho „pozoruhodné poznání o vítězství socialismu v roce 1960" je však třeba zmínit. V letech 1958-1960 se z iniciativy N. S. Chruščova neočekávaně objevila i na československé politické scéně myšlenka, že v SSSR

284

i v některých dalších státech společenství již dosáhli socialismu. V Moskvě i v Praze se postupně dospělo k názoru, že jsme dosáhli socialistické etapy, že prostě socialismus u nás zvítězil. Vyhlašované hodnocení budilo dojem, že se vyřešily základní úkoly spojené s přechodem od kapitalismu k socialismu. Přeceňování dílčích úspěchů socialistické výstavby vedlo k nereálnému hodnocení vývoje společnosti a morálně politické jednoty. A jen totální znárodnění nás přece neopravňovalo vyhlásit, že jsme socialistická země. Všechno to, co jsem uvedl, bylo jednou z nejvážnějších chyb tehdejšího stranického vedení v naší zemi. V atmosféře uspokojení, jak jsme ve všem úspěšní, se zároveň rozhodlo o nereálném ekonomickém rozvoji země v další pětiletce. Místo toho, abychom směřovali k ekonomické rovnováze, jsme neplněním plánovaných úkolů prohloubili existující nerovnováhu. „Vítězové po převratu" nám soustavně otloukají o hlavu tehdejší důsledky této nerovnováhy - uvádějí, co vše chybělo na vnitřním trhu. Toho jsme si byli pochopitelně vědomi. Škodolibě dodávám, že po roce 1989 republiku podstatně zadlužili, v zahraničí přes bilion Kč, doma si spotřebitelé vypůjčili další bilion. Nejsme jako „oni". Pracovali jsme s nulovým zahraničním zadlužením. Stačilo jen ročně za několik milionů dovézt nedostatkové zboží a polistopadoví kapitalističtí normalizátoři by přišli o argumenty, jak lidé u nás strádali. Mohli jsme to udělat? Ano, mohli a měli! Ale jen za jedné podmínky. Tou byla změna ekonomického systému. Jenže to se nestalo, ve vedení strany převládaly konzervativní koncepce. V tom bylo jádro pudla. Reálné ocenění situace, nikoliv subjektivní nereálné přání, to je zásada, kterou je třeba respektovat při každém rozhodování o osudu, existenci i perspektivě státu. Jinak se celý

285

složitý státní, společenský a ekonomický systém naruší a vyvolá v zemi nejistotu, časem i nestabilitu. Po Chruščovovi, který halasně vyhlašoval své „dostihneme a předstihneme Ameriku", nastupuje s Brežněvem éra vyznávající jediné - setrvat na konzervativním modelu socialismu. Nic neměnit, případné nedostatky nejsou záležitostí systému, ale řídicí praxe. To byla v letech 1964-1980 důsledně realizovaná politická linie. Toto poměrně dlouhé období mělo své důsledky. Konzervativní síly ve stranách všech zemí socialistického společenství stále podporovaly tento směr politiky. Na druhé straně se za uplynulá desetiletí nedostatky systému ve všech oblastech společenského života stále výrazněji projevovaly jako překážky ekonomického a společenského rozvoje. Zoufalé výzvy vedení v jednotlivých zemích, že politická linie je správná, jenže odpovědní, zvláště vládní a hospodářští činitelé ji nenaplňují, zůstávaly bez odezvy. Minoritní hlasy, že je třeba změnit systém, zůstávaly bez pozitivního ohlasu. Poslední Brežněvovy roky jsou nezřetelné. Zdravotně indisponovaný Brežněv nevládne, nerozhoduje; vládne a rozhoduje stranický aparát. Po úmrtí Brežněva následuje krátkodobé nástupnictví. Nejprve Jurij Andropov, bývalý šéf mocné KGB, poté Konstantin Černěnko, bývalý tajemník ÚV KSSS. Andropov po svém zvolení publikoval rozsáhlou analytickou stať o odkazu Karla Marxe, čímž naznačoval určité závažné změny v politice KSSS. Vážně nemocný Andropov se vrhl do práce s jasným záměrem zahájit sérii reforem a obnovit hospodářský růst. Pozornost věnoval boji s rozšířenou korupcí a zneužívání funkcí zvláště u stranických funkcionářů. Soustředil kolem sebe mozkový trust poradců, který si udržel svůj vliv i za

286

Gorbačova. Bohužel po čtrnácti měsících ve funkci generálního tajemníka Andropov umírá. To byl příliš krátký čas na to, aby některé jeho záměry mohly být efektivně uplatněny. Personální změny, rychle následující jedna za druhou, nic neřešily. Nebylo možné očekávat ani dílčí zásahy do zaběhaného politického kurzu. Tak uplynulo téměř šestileté období provizoria vládnutí v čele KSSS. Gorbačov byl nejen pro nás nepopsaný list. Bývalý krajský tajemník bezvýznamné oblasti, několik let tajemník ÚV odpovídající za zemědělskou politiku. V této funkci přednesl na plenárním zasedání referát o zemědělské politice, kde se otevřeně řečeno - moc nepředvedl. Nic nového ani nadějného nenavrhl, opakoval stará, tradičně neúspěšná opatření. Bez ekonomických podnětů, bez investic do ochrany vyrobené zemědělské produkce se úspěch nedal očekávat. V roce 1985 v Bukurešti na zasedání Varšavské smlouvy, kde delegace jednotlivých členských států vedou generální tajemníci, mi byl v průběhu jednání doručen písemný vzkaz podepsaný Gorbačovem. Žádal mě, abych se sešel s Ryžkovem a diskutoval s ním přístup k reformním krokům v ekonomice. Uvedl, že Ryžkov je nový předseda vlády a je postaven před obdobné problémy jako my v Československu. Nikolaj Ryžkov, předseda Rady ministrů SSSR, bývalý generální ředitel rozsáhlého strojírenského kombinátu v sibiřském Sverdlovsku, posléze první tajemník krajského výboru v této zauralské oblasti, tajemník ÚV KSSS, byl při různých mezinárodních setkáních výborný partner pro rozhovory o aktuálních problémech.

287

S Nikolajem jsme se setkali v době, kdy již předseda rady ministrů narazil ve stranickém vedení na rozhodný odpor, když ve snaze přispět k obnovení rovnováhy na vnitřním trhu navrhoval zvýšení (u nás se teď říká „úpravu") maloobchodních cen a s ničím - i když to v modifikované podobě opakoval - neuspěl. V otevřeném rozhovoru sdělil, že osobně je velice nespokojený s daným vývojem. Nic konkrétního není připraveno a rozhodnuto. Vůbec neskrýval obavy, k čemu daný vývoj může dospět. Můj kolega mi skepticky vylíčil, že se žádná nová koncepce nerodí, že vše se odehrává pod všeobecným heslem, že se máme „perestrojiť". S návrhem cenových úprav týkajících se bytů, tepla a jiných služeb narazil na odpor. Diskuze ve vedení o tom, co vlastně dělat k postupnému nastolení rovnováhy na vnitřním trhu, se prostě nekonala. Nikolaj Ryžkov se nakonec ocitl v nemocnici s infarktem. A jak píše v nedávno vydané knize - Gorbačov ho v nemocnici navštívil a z funkce odvolal. Celá epizoda s uvedeným Gorbačovovým písemným vzkazem, který putoval přes desítky rukou členů sovětské a československé delegace (a mnozí si vše se zájmem přečetli bylo to první osobní setkání s Gorbačovem od jeho zvolení generálním tajemníkem ÚV KSSS), vyvolala dojem či dokonce přesvědčení, že jsem Gorbačovův člověk. Moji domácí konzervativní oponenti dospěli k názoru, že na Štrougala si musejí dát ještě větší pozor. Od začátku nástupu Gorbačova se názory na jeho působení v čele ÚV KSSS značně rozcházely. Jedni to sledovali s nadějemi k těm jsem patřil já - druzí s obavami. Pravdu nakonec měli třetí, konzervativci a neustálí skeptici, kteří jako moji věční oponenti na mé optimistické očekávání dlouho poukazovali a mož-

288

ná dodnes poukazují. Jeden můj spolupracovník (říkali jsme mu kremolog) znal dobře moskevské poměry a od nástupu Gorbačova mému optimistickému očekávání oponoval. Znal některé spolupracovníky Gorbačova a využíval ve světě publikovaná zjištění lékařských kapacit, že tento typ člověka je nevyhraněný, názorově proměnlivý, snadno ovlivnitelný. Vývoj to bohužel potvrzoval. Gorbačov oficiálně prohlašoval, že KSSS se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí socialistických států. Je pravda, že vůči Praze se cosi změnilo: nevolal Brežněv ani Gorbačov, volali vedoucí oddělení či odborů a radili, doporučovali. Prostě stranický aparát jel dál postaru. Vyhlášená hesla „glasnosť" (otevřenost), „perestrojka" (přestavba) a „uskorenije" (zrychlení ekonomického rozvoje) naznačovala zahájení reformních kroků. Bez konkrétních opatření se ovšem nic nedělo. Jen hesly národ nezískáš ani neuživíš. Nejen u nás doma, ale i ve všech členských zemích se pozorně sledovalo, co se v Sovětském svazu děje. Teprve dva roky po nástupu Gorbačova byl vydán zákon o družstvech, který měl být počátkem ekonomické reformy a jehož cílem bylo soukromé vlastnictví ve službách, výrobě i v zahraničním obchodu. Zákon však zaváděl tak vysoké daně a různá zaměstnanecká omezení, že v praxi k žádným změnám nedošlo. Až v době, kdy byl vliv Gorbačova na vnitřní poměry v zemi již výrazně oslaben, se tato omezení a vysoké daně zmírnily. Zákaz výroby vodky a tedy i její konzumace nebylo možné za nějakou reálnou koncepci pokládat. Vyvstávaly pochybnosti, co se vlastně v Moskvě děje. Očekávaná podpora reformních změn se postupně vytratila, nedůvěra v důsledku závažných propadů v životní úrovni značné části obyvatelstva dosáhla kritického stavu. To spolu s

289

rozšířenými nacionálními tendencemi v jednotlivých sovětských republikách oslabilo autoritu nově zvoleného prezidenta. Další vývoj neurčoval Gorbačov, ale jeho opoziční odpůrci v čele s Jelcinem. Dochází k paradoxu, který nemá v moderní historii obdoby. Zpočátku na první pohled nadějná, ve skutečnosti nešťastná éra Michaila Gorbačova. V dobrém na něj moc vzpomínat nelze. Jeho dubnová návštěva Československa v roce 1987, tedy jen Prahy, potvrdila, že vlastně neví, co chce udělat s krizovou situací socialistického tábora, natož jak řešit pobyt sovětských vojsk u nás. To byl už za Brežněva stále odkládaný problém, který marně v soukromých rozhovorech nastoloval Gustáv Husák. Nezapomenu, jak se Gorbačov veřejně rozčílil a dokonce křičel na ministra obrany SSSR na veřejném zasedání Varšavské smlouvy v Berlíně, když německý civilista prolétl nezpozorován protileteckou obranou Sovětské armády z Německa až do Moskvy a přistál s cvičným letadlem na Rudém náměstí. A to za smíchu nejen světové veřejnosti, ale i účastníků Politického poradního výboru na konci května roku 1987. Myslím, že éra Gorbačova při řešení krize socialistického bloku nemohla být charakterizována výstižněji. Ekonomické a finanční neúspěchy, doslova propady SSSR zásadně oslabily autoritu i moc této světové velmoci. Vojenský puč a kolaps mnohonárodnostního sovětského státu - to je konec bipolárního světa. Nelze uvěřit, že by Gorbačov a jeho rozsáhlé štáby poradců nevěděli, o co v tehdejším světě usilují USA za podpory některých představitelů v Evropě. S Gorbačovem je spojeno anulování Jalty, poválečných dohod o rozdělení sfér vlivu. Jalta -

290

rozsáhlé smluvní dokumenty o mírovém uspořádání světa otevírala prostor k zásadním geopolitickým změnám zvláště na evropském a asijském kontinentě. Každý zaznamenal, jak ve světě vzrůstá autorita tohoto sovětského státníka, který se představil jako výrazný mírotvůrce. Gorbačov teprve nedávno se značným časovým odstupem přiznal, že Reagan mnohé sliby a závazky v podepsaných odzbrojovacích dokumentech nesplnil. Naopak, nové uspořádání se pečlivě připravovalo, postupně realizovalo. Rozpad SSSR mění zásadně situaci. Rusko již není supervelmocí. Fakta mluví za vše. Za existence SSSR byl poměr hrubého národního produktu USA a Ruska 10 : 5. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k výrazné změně, USA 10, Rusko 1. Ukrajina a Gruzie se za podpory USA připravují ke vstupu do NATO. Je to součást globálního sevření, obklopení ruského teritoria stoupenci západního vojensko politického seskupení. Urážlivé vyjádření tehdejší americké ministryně zahraničí Albrightové vůči Ruské federaci, že Rusko nepatřičně disponuje nebývalé rozsáhlými surovinovými zdroji, vyjadřuje až příliš přesvědčivě záměry tehdejší americké administrativy. Zřejmě se uvažuje, jak Rusko od surovinových zdrojů s využitím všech možných i nemožných operací v žádoucí míře oddělit. Věřím, že Gorbačov si takovýto vývoj nepřál a bohužel ho ani nepředpokládal. To jej však neomlouvá. Byl to představitel SSSR, světové supervelmoci. Osobní odpovědnost politika je tu nezpochybnitelná. U nás doma byly tyto paradoxy zřetelné. Ti, kteří se obávali, že Gorbačov bude iniciovat zásadní změny v politickém kurzu, byli spokojeni s tím, že mimo požadavku, abychom se perestrojili,

291

se nic neděje. My, fandové Gorbačova, jsme byli s tím, že se (mimo „zrušené" ruské vodky) nic zásadního nemění, ve svém očekávání stále více zklamáni. Před očima mizela naděje na žádoucí systémové změny. Změny v politice Moskvy by významně, řekl bych rozhodujícím pozitivním způsobem, ovlivnily ostatní státy společenství. Pochopitelně, že bez závažných personálních změn ve vedení jednotlivých států společenství by se to neobešlo. Ty však stejně byly na pořadu dne. Husák ještě jako generální tajemník předkládá Gorbačovovi návrh na snížení armádních rozpočtů. Enormní výdaje na existující dvousettisícovou československou armádu nesmírně brzdily celkový rozvoj země. Je známé, že členské státy Varšavské smlouvy vynakládaly od padesátých let vysoké rozpočtové prostředky s cílem dosáhnout strategické rovnováhy ve vojenské oblasti. To se podařilo, ale v závěru osmdesátých let již bylo patrné určité zaostávání. Bez negativních dopadů na celkovou ekonomiku zemí, včetně životní úrovně, se to neobešlo. Podíl členských států Varšavské smlouvy na světové průmyslové výrobě byl třetinový. V produktivitě práce jsme ve srovnání s vyspělými státy dosáhli úrovně necelých čtyřiceti procent. Strategická rovnováha ve vojenské oblasti vyžadovala více než třicet let vyčleňovat ve státech Varšavské smlouvy značně vyšší podíl rozpočtových prostředků než ve státech NATO. Gustáv Husák předložil Gorbačovovi žádost, aby z Československa byla stažena vojska Sovětské armády. Takzvaný Moskevský protokol obsahoval ustanovení, že vojska mají z Československa odejít poté, kdy bude situace v zemi

292

konsolidovaná. A o tom z našeho hlediska nebyly v té době pochybnosti. Gorbačov, ve světě stále výrazněji prezentovaný jako mírotvorce, oba tyto návrhy - snížení výdajů na armádu a odchod vojsk - bez jakékoliv odpovědi přešel. Diplomatická slušnost vyžadovala aspoň obvyklou, k ničemu nezavazující reakci, například že si věci musí promyslet, že se návrhy bude zabývat. Gorbačov v té době nejednal s Husákem jako s rovnoprávným představitelem suverénního státu. Když mě Gusta o jednání informoval, začal se mi rozpadat obraz Gorbačova coby politika, státníka nového typu, který dle mých původních, zřejmě naivních představ nastolí nový kurz v politice, v hospodářství, v mezinárodních vztazích. S určitým časovým odstupem jsem se na Gorbačova začal dívat jako na politika, který neměl konkrétní představu o dalším vývoji SSSR. Ovlivňovali ho různí rádci, kteří se jednostranně shlédli ve vývoji kapitalistického světa, aniž domýšleli, co to znamená a jaké důsledky to vyvolá uvnitř Sovětského svazu. Gorbačov uvolnil cestu k živelnému, jím původně nepředpokládanému vývoji nejen v SSSR, ale v celém společenství států Varšavské smlouvy. Není známo, zda měl k dispozici promyšlené alternativy, v úvahu připadající strategické programy vedoucí k žádoucím změnám v SSSR s předpokládaným vlivem na vývoj v zemích společenství. Ani současní politologové nebo historici se nezabývají možnými alternativami vývoje v tehdejším Sovětském svazu. Nechce se věřit, že by tvůrci - možná by bylo vhodnější použít názvu viníci - toho, co se odehrálo v závěru osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století, s nějakými odlišnými variantami nepočítali.

293

Vyvolat, v podstatě organizovat přeměnu režimů v nemalé části světa, včetně jedné ze světových velmocí, vyvolává po stránce právní podezření, zda nejde o závažný trestný čin nebývalého kontinentálního rozsahu. Ale k osobě Gorbačova je třeba postavit se objektivně. On to všechno nevymyslel. K tomu byli jiní, „profesionálně" povolanější. U Gorbačova mohlo jít z pohledu práva jen o nedbalost, zapříčiněnou profesionální nepřipraveností. Takové činy se nedostávají na program mezinárodních soudních tribunálů, ty spadají do kategorie „politické propadliště dějin". Skutečnost, že za působení Gorbačova v prezidentské funkci došlo po výzvě Jelcina a dalších jen dvou představitelů sovětských republik k živelnému rozpadu SSSR, lze označit za absolutní selhání politika. Je to jev, který nemá v rozměrech, v jakých se odehrál, v moderních dějinách světa obdobu. Je to největší politická ostuda v této historické etapě. Ještě jeden paradox zbývá připomenout. Po převratu uděluje prezident Havel Michailu Gorbačovovi jedno z nejvyšších vyznamenání České republiky. Za co si ho zasloužil, je patrné z předešlého textu. Zasloužil se o zánik socialistického společenství. V předlistopadové éře prezident Husák udělil Gorbačovovi též vysoké státní vyznamenání. V tomto případě jsem na rozpacích. Za rozvoj socialistického společenství, jak bylo zdůvodněno, si to opravdu nezasloužil. Jsem si vědom, že na rozpadu socialistického společenství jsme se ve všech zemích podíleli rukou společnou, neboť jsme včas a rozhodně nenastolili zásadní reformní kroky, a nepředešli tak narůstání rozporů uvnitř jednotlivých zemí. Odmítám však myšlenku, že Gorbačovova cesta, vedoucí k zániku socialistické-

294

ho společenství, představovala jedinou alternativu. Byla poslední v pořadí, poslední z těch špatných. Umný, na tu dobu připravený stratég by zvolil jinou variantu. Jsem přesvědčen, že svět by ji s porozuměním převážně přijal. Tím neříkám, že tehdejší tzv. sovětský model socialismu byl alternativou reálnou.

295

18. Socialismus v ČSSR - český kapitalismus poté? Zaznamenal jsem některé skutečnosti z poválečné historie Československa. Čtenář jistě poznal, že si nedělám nárok na komplexní posouzení společenského, politického a ekonomického vývoje, natož pak na analýzu všech faktorů, zvláště zahraničně politických, které je ovlivňovaly. Jde i o některá fakta, která nemusejí být v existujících a dostupných archiváliích zaznamenaná. Taková jednání, o kterých se zmiňuji, probíhala, takové názory se diskutovaly, takové úvahy v nejrůznějších situacích byly vysloveny. Je třeba posoudit, zda některá navrhovaná řešení měla či neměla, mohla či nemohla mít vliv na pozitivní vývoj v naší zemi. Přinejmenším - a o tom jsem přesvědčen - k tomu směřovala. O vytváření lepších životních podmínek v této zemi se autoři vyslovených úvah, zastánci zde uvedených názorů v rámci svých možností snažili. Jak se jim to dařilo či nedařilo, na to odpověděl sám život. Zaznamenávám to, co má být podle mého přesvědčení zaznamenáno. Může se objevit otázka, proč neuvádím další fakta či úvahy. Zřejmě proto, že nemám další potřebné, ověřené informace a zároveň schopnost posoudit vše v celém komplexu. A nebo některé reálie pokládám za nepodstatné či dokonce nicotné, takže podle mého názoru neměly podstatný vliv na vývoj událostí v padesátých až osmdesátých letech. Nejsem spisovatel ani historik. Nepokouším se získat souhlas k přístupu do historických archivů. Při extenzivním výkladu

296

lustračního zákona - dnes „právně" vše možné - by mně přístup k materiálům, o které bych měl zájem, patrně nebyl umožněn. Jsem stoupencem, zastáncem politiky, jejímž programovým cílem je sociálně spravedlivá společnost. O to jsem se snažil celý svůj aktivní politický život. Mnohé se za těch uplynulých čtyřicet pět let v naší zemi změnilo. Podařilo se vybudovat rozsáhlou moderní průmyslovou, výrobní, energetickou základnu, výkonné efektivní zemědělství. Dosáhli jsme plné zaměstnanosti, likvidovali chudobu, vyřešili bytový problém. Školský systém přispíval ke zvyšování vzdělanosti zvláště nově nastupujících generací; na rozvoj zdravotnictví a vědy byly vyčleněny rozsáhlé rozpočtové prostředky. Podpora mladých rodin, poválečný vzestup porodnosti, podporovaný zvláště v sedmdesátých letech promyšlenou propopulační politikou, přispíval k žádoucímu růstu počtu obyvatel v zemi. Ano, mnohé zasluhovalo v průběhu těch desítek let změny, společenské, politické a ekonomické reformy. Neustálé oddalování, negace, odmítání potřebných, promyšlených reforem toť příčina neúspěchu. Zde - v tom spočívají příčiny politické porážky v listopadu roku 1989. Není se na co vymlouvat -je nutné se podívat sám na sebe. A o to se snažím. Porážku neutrpěly základní socialistické ideje, jak je utvářeli představitelé pokrokového hnutí v předešlých staletích - politickou porážku utrpěl dogmatický model socialismu. Vzpomínám si, že koncem sedmdesátých let, po již několikrát opakovaných jednáních týkajících se reformy hospodářské politiky, jsme společně s ministrem financí ing. Leopoldem

297

Lérem u generálního tajemníka opět neuspěli. Bylo to v období, kdy již v průběhu několika let docházelo k výraznému poklesu přírůstku HDE Naléhavá potřeba změny hospodářského systému byla na pořadu dne. V následném rozhovoru s Gustávem Husákem jsem sdělil v podstatě toto: „My stále naléhavé reformní změny budeme odmítat, odkládat, až si s tím vůbec nebudeme vědět rady. Politika strany se netěší (bylo to v průběhu sedmdesátých let) důvěře většiny obyvatelstva, nespokojenost stále narůstá. A čím déle budeme naléhavé změny odkládat, tak lze očekávat, že reformy narazí na nepochopení, na pasivitu, ba i na odpor. Reformy představují především nároky na lidi. V pracovních kolektivech je třeba opatření prosadit a důsledně uvádět do života. A s ,neekonomickou stabilitou' v cenové oblasti je třeba se též rozloučit. Reformy sice nesměřují ke snížení životní úrovně, ale ta sterilní cenová politika, kterou jsme si za desítky let doma ,vypěstovali', dozná změny. A ne každý to pochopí a přijme." Když mě Gusta „uklidňoval" s tím jeho obvyklým „Luboši, k věci se vrátíme", netušil, že za několik let po roce 1989 slovutná parlamentní komora prohlásí tento režim za nezákonný. Mým záměrem je podat pravdivý, kritický obraz lidově demokratického a socialistického Československa, ukázat některé politiky, státníky v pravdivém světle. A rozhodně se ohradit proti „vykladačům" dějin o zločinném komunistickém režimu a jeho představitelích. Když takto vystupují někteří novináři, jacísi historikové, mávnu nad tím rukou; když se takto dívají na minulost někteří politici, je mi jich líto. Jsem přesvědčen, že tato země si zasluhuje vzdělané, profesionálně zdatné a seriózní

298

představitele. Doufám, že aspoň v tomto směru se dočkáme v blízké budoucnosti žádoucí změny. Předpokládám, že některé mé zde vyslovené názory a postoje se setkají i u mých některých přátel či příznivců s nesouhlasem, ba s přísnými odsudky. Ano, i v době vládnutí i nyní - po stranické a „vládní defenestraci" - jsme se s mnoha kamarády, spolupracovníky v posuzování základních příčin politické porážky neshodli. Politika má už tu logickou vlastnost - bez hádek a disputací se pravdy nedobereš. Doufám, že se při případných názorových diferencích nerozejdeme. Když konstatuji, že v listopadu 1989 došlo k politické porážce, pak logicky beru na vědomí, že v zemi nastupuje nový režim. Tehdy mám jediné právo - uplatnit, vyjádřit svůj názor, své námitky a výhrady vůči nastupujícímu, nově koncipovanému a zaváděnému systému vládnutí. Nikoho jistě nepřekvapí, když prohlásím, že nový režim po převratu v listopadu 1989 není můj ideál. Nemohu souhlasit s tím, že vítěz přistupuje k minulosti protivníka neobjektivně, neracionálně, že dospěl až k antikomunistické hysterii. Nemohu souhlasit s provedením živelné, totální privatizace, právně deformované, téměř nezákonné, při které došlo po neuváženém poklesu hodnoty koruny ke znehodnocení veškerého majetku v zemi, takže jeho hodnota poklesla na cenovou úroveň nejchudších zemí světa. Nesouhlasím, že nový režim se úplně zřekl potřebného centrálního vlivu na restrukturalizaci průmyslového potenciálu, což se pak v náš neprospěch odehrálo v režii zahraničního kapitálu. Ten v privatizaci za mrzký peníz vykupoval naše konkurenční firmy a pak s nimi v rozporu se zájmy naší země

299

nakládal a nadále nakládá. Narůstající sociální rozdíly v neprospěch většiny, živelnou inflací znehodnocené důchody a úspory obyvatelstva také nevyvolávají spokojenost. Zvýšená kriminalita, statisícová nezaměstnanost - to jsou rovněž nežádoucí společenské jevy v dnes již dvacet let existujícím režimu. Ten, kdo politicky prohrál, nemůže udělat víc, než to konstatovat. Noví vladaři mají nesnadnou, byť nadějnou šanci - vládnout lépe. Jenže jak se u nás říká - léta běží - dobře už bylo. Nechápu, proč nový režim nezvolil racionálnější variantu onoho částí společnosti „toužebně" očekávaného kapitalismu, čímž by se pravděpodobně částečně vyvaroval některých dávno poznaných neduhů starého, již vysloužilého kapitalistického řádu. V Československu - později i v Česku - měl totiž jinde neopakovatelnou šanci - zdědil relativně bohatou zemi s výkonnou ekonomikou. V září 2008 uplynulo dvacet let, kdy jsem z vlastního rozhodnutí odstoupil z funkce předsedy vlády ČSSR. Od roku 1950 do roku 1988, tedy třicet osm let, jsem působil v politice. V unitární a federální vládě v různých funkcích celkem dvacet šest let. Od roku 1959, kdy jsem byl pověřen funkcí ministra zemědělství, lesního a vodního hospodářství, až do roku 1988 - čtyři roky mezi tím jsem byl tajemníkem ÚV KSČ, kdy jsem skončil ve funkci předsedy federální vlády - jsem se přímo či nepřímo účastnil v centrálních orgánech rozhodování o závažných otázkách vývoje Československé republiky, života občanů této krásné země. Tehdejší vládnoucí režim, počínaje rokem 1945, eventuálně rokem 1948, je dnes dle jakési parlamentní proklamace nazýván nezákonným. S tímto hodnocením zásadně

300

nesouhlasím. A už vůbec nechápu, jak i Ústavní soud mohl potvrdit ústavnost zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Tak máme v naší zemi světovou raritu - ústavní soudní instituce autoritativně stanoví, jak hodnotit čtyřicet let minulého režimu. Zřejmě bych měl zvažovat, zda se nedopouštím neústavní činnosti, když druhou polovinu minulého století hodnotím poněkud jinak. Nemám v úmyslu zatajovat, zlehčovat či jakkoliv omlouvat nezákonnosti, ke kterým v závěru čtyřicátých a v prvé polovině padesátých let došlo. Nelze však z těchto nezákonných činů obviňovat celou stranu nebo některé členy strany, že jsou přímo či nepřímo odpovědni za tyto odsouzeníhodné činy. Za to odpovídali konkrétní funkcionáři, kteří se v letech 1948-1955 podíleli na nezákonných opatřeních, ba i rozsudcích. Ti měli být v době, kdy došlo k poznání těchto skutečností, odvoláni z funkcí a měli zaujmout přísnou odpovědnost. To se bohužel nestalo. I nadále zůstali ve funkcích, většinou vrcholných, ač si museli být vědomi hluboké spoluviny na četných lidských tragédiích. S pocitem vlastní viny pak v dalších letech oddalovali vyřešení závažných lidských osudů v této době způsobených. Patřím ke generaci, která ve svých dvaceti letech po květnu 1945 vstupovala do KSČ. Z této generace nás řada byla po absolvování vysoké školy na sklonku padesátých let a zvláště po XX. sjezdu KSSS pověřována odpovědnými funkcemi v krajích i v ústředí. Byl jsem jedním z nich. Jsem přesvědčen, že budoucnost lidstva, tedy i této země nepředstavuje kapitalismus se všemi rozpory a negativními sociálními i společenskými důsledky, jak jsme toho v současném světě svědky. Budoucnost - byť časově neodhadnutelně - patří

301

sociálně spravedlivé společnosti, kde každý člověk, občan najde v zájmu svém i v souladu se společností důstojné místo, upokojivé uplatnění. Neexistují racionální, pro lidi celého světa přijatelné důvody - nikdo je nevymyslel ani se o to nepokusil -, proč úzká skupina lidí ve světě má miliardové, zítra bilionové majetky a převážná část obyvatelstva žije v chudobě či dosahuje jen životního minima. Vývoj kapitalistického světa směřuje k tomu, že malá - stále se početně zmenšující skupina vlastní stále se zvětšující podíl majetku, bohatství ve světě. Jsem pro zásluhovost, ale míra racionality by měla být zachována. A není úzký vztah mezi bohatstvím úzké skupiny vyvolených a politickou mocí ve státě? Chce někdo tvrdit, že peníze neovlivňují uplatnění demokratických práv člověka? Peníze rozhodují vše - nese se dnes celým světem. Ke cti zastánců budování kapitalismu v Čechách - on to vůbec nikdo z nich v této zemi nepopírá. A tím také nepopírá, že s naší porážkou nezmizely příčiny rozporů a nespravedlností, které před dvěma sty lety vedly ke vzniku ideologie socialismu. O sociálně spravedlivou společnost jsme se snažili v této zemi po druhé světové válce. Tyto ušlechtilé cíle dnešní antikomunisté vůbec nevzpomínají. Jim k argumentaci stačí procesy padesátých let. S chudobou jsme se vypořádali a s bezdomovci jsem se setkal až po roce 1989. Byl úspěšně vyřešen bytový problém. A lidé se nebáli večer vyjít na ulici. Veřejná bezpečnost měla svou autoritu. Mnohé se v naší zemi za těch čtyřicet let ve prospěch pracujícího člověka změnilo. Představitelé nového režimu převzali nezadluženou zemi se žádoucím ekonomickým růstem.

302

Je opravdu zločinná ta politika, která usiluje o to, aby lidé měli práci, aby zde nebyla chudoba, aby bylo postaráno o mladé lidi a vzdělání bylo přístupné všem, aby každý občan měl kde bydlet, mladí měli reálnou šanci si opatřit byt, aby byl dostatek jeslí a školek, byla dostupná zdravotní péče? Je známo, že režim, který se orientuje jen na chyby, slabá místa, nesprávnosti, kterých se „protivník", tedy minulý režim, dopustil, zásadně oslabuje svou důvěryhodnost a zároveň si zužuje prostor při formulování svých programových řešení. I Václav Havel v roce 1989 vyhlašoval: „Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme, nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost… rozumně jednat." Nepřiznat, že také minulý režim byl v něčem úspěšný, nevyužít tisíce schopných, profesionálně připravených vedoucích pracovníků - ne je ze dne na den vyhodit a doživotně je viz lustrační zákon a jiná diskriminační opatření - diskvalifikovat, to se prostě nevyplácí, plodí to nedůvěru, vznikají škody, poruchy v chodu řídicích orgánů. Ale zavilý antikomunismus je bohužel příliš hluboko zahnízděn v morku kostí některých představitelů režimu a jejich stoupenců v mediální oblasti. Byl bych neobjektivní a zapřel bych sám sebe, kdybych se kriticky nepodíval do očí závažným chybám, k nimž v průběhu čtyřicetiletého vývoje došlo. Nelze nevidět, že v jednotlivých etapách vývoje byli v KSČ, ve stranických orgánech, ve vládě lidé, kteří usilovali o zásadní změny v životě země, společnosti. Jejich hlas nebyl bohužel včas a v plném rozsahu vyslyšen. Nepřijímaly se potřebné reformní kroky - zdůrazňuji, podtrhuji šlo o kroky, které směřovaly ke strategickému cíli - sociálně spravedlivé společnosti. Vlivem vlastních chyb i cizích vnějších

303

zásahů tento pokus skončil nezdarem. V listopadu 1989 čas oponou trhnul, a tak jako v jiných zemích sovětského bloku došlo i v Československu k politickému převratu a poměrně bezkonfliktnímu předání moci „komunistickým režimem" restaurovanému kapitalismu. Podotýkám, že pojem „komunistický" používám jen jako dnes vžitý pracovní název. Nepoužívala ho ani ústava či zákony, mluvilo se o socialismu nebo reálném socialismu. Konečně ani kapitalismus (v současné fázi spíše globální imperialismus) se ke svému dávno profláknutému názvu také moc nehlásí, spíše se snaží skromně vystupovat jako obyčejná, ale nenahraditelná tržní nebo globální ekonomika. Do tří let po listopadu došlo k zániku ČSSR a k ustavení samostatné České republiky. Komunismus byl jakousi parlamentní proklamací, alias zákonem prohlášen za nezákonný, z komunistů se stali zločinci. Relevantní důkazy nebyly nalezeny, i když se za tím účelem zřídily vyšetřovací a výzkumné instituce. Bez ohledu na to byla vůči členům KSČ uplatněna zákonná represe. Bývalí komunističtí funkcionáři, příslušníci Státní bezpečnosti a Lidových milicí byli podrobeni lustračnímu zákonu, na jehož základě jsou až do konce života vyloučeni z „řádné" společnosti a podrobeni všeobecné občanské diskriminaci. Především jsou, mimo jiné, postiženi tím, že nesmějí být zaměstnáni ve státních a veřejných službách. To je ovšem jen vrcholek ledovce. Na komunismus a komunisty se hází bláto dennodenně na všech domácích propagandistických frontách. Jednoduše řečeno: všechno zničili a za všechno mohou. Od doby pádu jejich vlády se od rána do večera na naše občany i do zahraničí (a ze zahraničí) valí ze všech mediálních

304

kanálů organizovaný proud propagandistické laviny, urážek i nadávek na bolševiky, na jejich totalitu. Každý si chce kopnout, každý, kdo dnes něco znamená nebo chce znamenat. Pokud možno tak, aby to slyšeli ostatní. Nejen politici, ale samozřejmě i někteří novináři, umělci a všelijaké celebritky. Za všechno špatné podle současného pojetí „naší moderní historie" mohou komunisté, teprve po jejich pádu se tu narodil nový, svobodný a spravedlivý svět. ČSSR byla dle nich zemí nesvobody, koncentráků, pracovních táborů a kriminálů. Život se řídil jen zákazy a příkazy. Nebyly banány, nemohlo se jezdit, kam se chtělo, nemohlo se nic pravdivého říkat, nic požadovat. To všechno se v různých variacích pořád omílá v tisku, v rozhlase a televizi. Na jiné, veřejně nevyhlášené názory, je uvaleno embargo a spiknutí mlčením. Jako kdyby u soudů vystupovali jen žalobci, bez potřeby slyšení a tím méně obhajoby protistrany. Samozřejmě tím nepopírám, že jsme v té době také neměli jednostrannou propagandu. Ta byla pod soustavnou palbou u nás dostupných západních médií a nebyla zdaleka tak intenzivní jako dnes. Nadávat na imperialisty režim přestalo bavit už po deseti letech. Dospělo se totiž k poznání, že to je nejen nesmyslné, ale dokonce antiproduktivní. To dnes je antikomunismus jiná káva. Je mnohem vytrvalejší a důslednější, stal se oficiální ideologií vládnoucích pravicových stran v postkomunistických zemích. V uplynulých dvaceti letech nabyl téměř hysterického charakteru. Nedávno ustavený Ústav pro studium totalitních režimů - neboli ÚSTRk - se snaží mimo jiné prokázat, že komunismus byl a je stejně nebezpečný jako genocidní nacismus, prostě hodit oba systémy na jednu hro-

305

madu. O „úspěších" této instituce se zmiňuji v prvé části svých pamětí. Pracuje se na základě dvojího metru, přičemž komunisté byli a jsou ti špatní a dělali jen zlé věci, zatímco pravicoví a ti, co s nimi souhlasí nebo dokonce zadávají, co si společnost má myslet, jsou ti „správní a dobří hoši". To všechno je základem snah o výchovu lidí a národa v novém, a to „pravém" duchu, aby je ani nenapadlo myslet si něco jiného a nedej bože dokonce třeba usilovat o obnovu tehdy běžně existujících sociálních vymožeností. Vlastně ani není vůbec možné je připomínat. Je otázka, jestli je to ještě pořád účinné, jestli to na lidi zabírá. Spíše se zdá, že jde o zoufalé hledání, aby bylo na koho svést všechna zla a podvody, která se našim lidem nelíbí v kapitalistické současnosti. Zdá se ale, že obyčejní lidé - občané si čím dál víc uvědomují, že pro ně restaurovaný kapitalismus není zrovna nejlepší a přestávají intenzivní a všestrannou antikomunistickou propagandu vnímat. Z polistopadové euforie se zrodila a narůstá všeobecná politická apatie. Taková pomohla před lety rozložit komunismus. I průzkumy veřejného mínění ukazují, že významná část občanů pozitivně oceňuje, co jim přinášel život v socialistickém Československu. Současní představitelé režimu to pokládají zřejmě za nehoráznost a pomýlenost a snaží se vše zametat pod koberec. Proto se veřejnosti prezentuje černobílý obraz čtyřicetiletého panství komunismu, v němž proti sobě stála fronta zločinných komunistů na straně jedné a fronta pronásledovaných hrdinů požadujících lidská práva a svobody na straně druhé.

306

Je záhodno přispět k vytvoření příznivější atmosféry pro prezentaci odlišných názorů i pozitivních zkušeností z tzv. komunistické totality. Měl by existovat prostor pro svobodnou výměnu názorů těch, kteří se osobně potýkají se stinnými, nepříjemnými stránkami života, nebo jejichž životní kvality jsou v základech ohroženy. Nebo si snad nezaměstnanost, sociální nejistoty, bezpečnost ve městech, obcích, vysoká kriminalita, bezdomovectví, narůstající sociální diferenciace a stále větší počet lidí žijících pod životním minimem nezaslouží veřejnou prezentaci? Netoužím po tom se v těchto nepříjemných jevech nového režimu nějak nežádoucně pitvat, ale z vlastní dlouholeté zkušenosti vím, že zakrývat daný stav, nepřiznat, že společnost nejen jásá, ale také trpí, znamená vydat se na cestu do pekel.

Nezákonnosti v letech 1949-1954 Začínám tématem i pro mě velice smutným. Nezákonnostmi a křivdami spáchanými v prvé polovině padesátých let. Hluboce lituji všech, kteří byli nespravedlivě, neoprávněně postiženi naší bezpečností a justicí nebo trpěli v důsledku nejrůznějších mimosoudních nátlaků. Nic na tom nemohu dodatečně změnit. Všem se upřímně omlouvám, což nečiním poprvé. Od prvních dnů svého působení v centrálních orgánech jsem se snažil přispět k nápravě těchto vážných případů, nešťastných lidských osudů. V první části této knihy uvádím podstatná fakta o historii rehabilitací, počínaje druhou polovinou padesátých let. Současně jsem si vědom, že právě počátkem padesátých let jsme vážně poškodili i velkou věc, o niž jsme usilovali a za kterou jsme bojovali - zásadní a trvalé zlepšení kvality života lidu

307

socialistickou cestou. Na úvod ale předesílám, že v žádném případě nelze za protistátní puč považovat převzetí moci komunisty v únoru 1948. Dokládá to objektivní srovnání s obecně uznávaným postupem převratu v listopadu 1989. V obou případech proběhly změny ve státě v rámci platné ústavy. Následně došlo ke změně vlády, parlamenty byly rekonstruovány kooptací a ty pak ústavu změnily přizpůsobily ji nové moci. V obou případech také následovaly rozsáhlé kádrové čistky nejen mezi politiky, ale i ve státní správě, vedení podniků, v armádě, bezpečnosti a justici. Popravdě nutno konstatovat, že po listopadu byly mnohem rozsáhlejší a z práce bylo vyhozeno mnohem více lidí než v roce 1948. Na základě lustrací tyto čistky vlastně trvají dosud. Nezákonnosti a křivdy v ČSR byly v podstatě spáchány v období tzv. stalinismu. Končily po smrti Stalina v březnu 1953, dozvuky trvaly do XX. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1956. V této době proběhly ostudné politické procesy, zavírali se nevinní lidé nebo jim byly udělovány nepřiměřené tresty na svobodě, „politicky nespolehliví" vojáci mířili do útvarů PTP (pracovně technické prapory). Živnostníci byli přinuceni vstupovat do výrobních nebo obchodních, komunálních či družstevních organizací. Někteří statkáři či tzv. vesničtí kulaci byli nucené vystěhováni ze svých domovů do pohraničí. Ještě před koncem padesátých let 20. století došlo v tomto směru k zásadním změnám. KSČ sice v tichosti, ale přece jen za tyto skutky a jejich dopady více méně uznala svou vinu a z větší části se věci začaly napravovat. Byly zahájeny rehabilitace nevinně odsouzených. Po roce 1954 se obětem perzekuce začalo poskytovat určité finanční odškodnění. K úřednímu

308

zrušení PTP došlo v roce 1954, definitivně se tyto útvary zlikvidovaly v roce 1957 (těmito prapory prošlo asi čtyřicet tisíc branců). V lednu 1955 vznikla tzv. Barákova komise, která prověřovala politické procesy, čili oprávněnost vynesených rozsudků. Převážná část vyloučených vysokoškoláků mohla obnovit studia. V květnu 1955 byla vyhlášena amnestie. Počínaje tímto rokem byli postaveni před soud někteří viníci z řad Státní bezpečnosti. Další rozsáhlá amnestie byla vyhlášena v roce 1960. Vše v závěru čtyřicátých a v průběhu padesátých let probíhalo v mimořádně vyhrocených mezinárodních podmínkách studené války mezi Východem a Západem. Vzájemná podezřívavost byla vybičována až k oboustranné hysterii. Lidově demokratické země bezprostředně sousedící se západními zeměmi, zvláště Československo a Maďarsko, byly středem zájmu nepřátelských akcí západních rozvědných služeb. Vedle rozsáhle uplatňovaného embarga v dovozu i vývozu se proti naší republice podnikaly různé agresivní akce. Vysílání agentů, únosy dopravních letadel i celého osobního vlaku. Nelze zároveň opomenout, že za nezákonnostmi v prvé polovině padesátých let nestála jen iniciativa československých orgánů, ale neblahou úlohu zde sehráli poradci rozvědných služeb Sovětského svazu. Není náhodou, že zastavení těchto rozsáhlých nezákonných procesů končí po smrti jejich hlavního iniciátora, Stalina. Méně už je známo, že na některých vykonstruovaných obviněních se podílely rozvědné služby západních států. Tyto snahy byly někdy i úspěšné a staly se spouští politických procesů, trestů i poprav. Nezákonnosti, politické zločiny a křivdy nebyly omezeny jen na

309

lidově demokratické státy. Není pravda, že všude jinde panovala neomezená lidská práva a svobody. Stejné hříchy mají v různé míře na svědomí i ty nejproslulejší kapitalistické „demokracie". Vždyť i za první demokratické republiky četnictvo a policie zastřelily při různých protestních akcích a demonstracích (většinou nezaměstnaných) nejméně osmdesát lidí. Bez soudu. Podle Charty lidských práva svobod, které mají současné demokracie zabezpečovat, sem patří práva nejen politická, ale i hospodářská a kulturní. Nebyly a nejsou jenom „zločiny komunismu" porušující politická práva a svobody, ale existovala a existují také rozsáhlá porušování práv a svobod hospodářských a sociálních. Narůstající nezaměstnanost, sociální nejistoty, korupce a podvody jsou dnes všeobecným jevem v této společnosti. Přes snahy vše omlouvat, zakrývat a zpochybňovat veškeré negativní důsledky kapitalistického sytému na většinu lidí nepříznivě doléhají. Nejen nezaměstnanost, kdy člověk bez práce ztrácí prostředky pro sebe a rodinu, ale hlavně smysl života - stres, obava z propuštění z práce narušují celkovou pohodu ve společnosti. Narůstá apatie, což je situace, kdy je nepředvídatelně vše možné. Za socialismu měl pracující člověk někdy až přehnaně zaručené sociální jistoty, které nahrávaly i lajdákům a neodpovědným jedincům. Dnes podle průzkumů veřejného mínění každý třetí zaměstnanec žije ve stresu, neustále v obavách o svou existenci. V Čechách zavedený kapitalismus - všemožně potlačující moderní sociální opatření - narušuje psychiku společnosti, zvláště příštích generací. To je nejbolestnější důsledek restaurovaného, vysloužilého kapitalismu.

310

Závažným historickým zločinem páchaným proti naprosté většině obyčejných, slušných pracujících občanů je flagrantní beztrestnost (netrestatelnost) nejzávažnějších kriminálních činů spáchaných po listopadu. Je to rozkradení a zašantročení bilionových hodnot národního majetku vybudovaného a zaplaceného z práce obyčejných lidí. Stalo se záměrně uplatněným a shora řízeným „útěkem před právem", jehož cílem bylo rychle vybudovat kapitalismus a předat rozhodování, ekonomickou i politickou nezávislost státu do rukou často neznámých, většinou zahraničních vlastníků. Máme jedinou šanci - „trpělivě" očekávat, jakou úlohu nám, malé středoevropské zemi globální světový kapitál přidělí, a doufat, že vše bude v souladu se vzdělaností a adaptabilitou českého člověka. To je naše jediná, byť historicky oprávněná naděje.

Promarněné dědictví V roce f 953 byla provedena druhá poválečná měnová reforma a současně se zrušilo do té doby uplatňované přídělové hospodářství (kromě přídělového vázaného trhu s úředně stanovenými cenami souběžně existoval ještě i druhý, tzv. volný trh s černými cenami). Mzdy a platy se přepočetly v poměru 5:1 a podle téže zásady byly přepočteny i hotové peníze, vyměňované ovšem jen do výše 300 Kčs na osobu. Nad tento limit byly vyměněny v poměru 50 :1. Souběžně s reformou došlo k uzákonění zlatého obsahu koruny, přičemž reálný kurz dolaru (parita kupní síly) byl stanoven na 7,20Kčs (rubl 1,80 Kčs). Provedení měnové reformy bylo plně odůvodněno vysokým tempem poválečné inflace, kterou nezabrzdila ani chybně

311

provedená první měnová reforma v roce 1945. Bujel černý trh a do konce roku 1952 se úřední maloobchodní ceny (proti roku 1945) zvýšily podle neúplných údajů nejméně na dvojnásobek. Množství oběživa už k 31. 12. 1948 (proti 31. 12. 1945) vzrostlo o 156 %. Volné vklady na vkladních knížkách v tomto období vzrostly ze 799 milionů Kčs dokonce na 33 miliard. S tím vším se muselo něco radikálního provést, jiná možnost neexistovala. Samozřejmě, že inflace obyvatelstvo pomalu a anonymně okrádá znehodnocováním jeho příjmů a vkladů. Měnová reforma učiní totéž, i když jednorázově a veřejně, s adresou viníka, tedy státu. V tomto případě se jeho celková ztráta v důsledku reformy roku 1953 odhaduje různě, podle nedávno publikovaných pramenů činila zhruba 17 miliard Kčs. Je třeba konstatovat, že v tomto případě byla ztráta ze strany státu více než kompenzována postupným snižováním úředně stanovených maloobchodních cen, které po reformě probíhalo až do roku 1961. V tomto období ceny celkově klesly asi o 20 % a přinesly obyvatelstvu za toto období okolo 75 miliard korun reálných příjmů navíc. Kromě toho zhruba 95% obyvatel mnoho získalo uzákoněním národního pojištění v dubnu 1948, které výrazně rozšířilo a zlepšilo podmínky nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištění. Předchozí sociální pojištění se vztahovalo jen na zaměstnance, od počátku roku 1950 už na všechny, a to i samostatně výdělečné osoby (tedy živnostníky a rolníky), včetně jejich rodinných příslušníků. Ti všichni získali nárok na bezplatné ambulantní a nemocniční lékařské ošetření, léky, léčebné pomůcky a v odůvodněných případech i na pobyt v lázních a sanatoriích, třebaže předtím žádné pojistné nezaplatili. Dávky v nemoci se u většiny pojištěnců vyplácely už od prvního dne

312

nemoci. Byla zavedena širší pomoc v mateřství. Výrazně se zlepšily podmínky pro poskytování starobních a invalidních důchodů. Nově byl zaveden sociální důchod pro sociálně slabé nebo invalidní občany, kteří v minulosti nebyli pojištěni, ale pracovali způsobem zakládajícím pojišťovací povinnost podle nového zákona. Tak byla zabezpečena značná část lidí, odkázaná dosud na výměnek nebo chudinskou péči. Koncem roku 1947 bylo v ČSR celkem 757 miliard Kčs základních prostředků včetně zásob a nedokončené výstavby. Pokud odhadneme jejich opotřebení na 50 %, pak dosahovaly hodnoty zhruba 400 miliard tehdejších korun. To zahrnuje výrobní i nevýrobní odvětví (bydlení, zdravotnictví, školství, správu) a majetek všech společenských sektorů - státního, komunálního, družstevního, soukromého i osobního vlastnictví. Koncem roku 1989 měla ČSSR, včetně nedokončené výstavby a zásob, základní prostředky v celkové hodnotě 5178 miliard Kčs. Majetek tedy vzrostl 6,8krát. Pokud bychom i zde pro zjednodušení uvažovali s polovičním opotřebením základních fondů, což je spíše nadsazené - pak jeho výsledná reálná „čistá" hodnota v cenách roku 1989 se pohybovala okolo 3 bilionů Kčs, vzrostla tedy dokonce více než 7,5krát. Z toho 65 až 70 % bylo ve společenském - státním a komunálním vlastnictví, zbytek převážně v osobním (hlavně rodinné domy) a zčásti v družstevním vlastnictví. Vybudovaly se rozsáhlé produkční i nevýrobní kapacity. Instalovaný výkon elektráren v daném období (1948 až 1989) vzrostl z 2625 MW na 21 670 MW. Byly osvojeny progresivní strojírenské programy a vznikla mnohá nová výrobní odvětví v elektronice a v chemii. Byly vybudovány tisíce kilometrů ropovodů, plynovodů,

313

produktovodů, rekonstruovala a rozšířila se síť vedení vysokého napětí, vybudovaly se stovky kilometrů nových dálnic, železniční síť byla elektrifikována a motorizována, síť autobusových tratí vzrostla téměř pětkrát. Vyrostla početná flotila námořních lodí. V řadě největších měst došlo k modernizaci a rozšíření hromadné dopravy, v Praze bylo uvedeno do provozu moderní a výkonné metro. Postavily se desítky vodních nádrží a přehrad. Byla vybudována silná, moderní armáda. Výrazně vzrostly kapacity zemědělství, zásadně se zmodernizovala jeho výrobní základna. Navíc bylo výhodně kombinováno s tzv. přidruženou výrobou, která do značné místy omezila jeho sezónní charakter. Vybudovaly se moderní podniky a sklady zemědělského zásobování a nákupu, významně se zvýšily investice do půdy. Postavily se stovky škol všech typů, jeslí, poliklinik, nemocnic, kulturních domů, sportovních areálů, obchodních domů. V rámci péče o památky a reprezentační objekty jich byly stovky významně zrekonstruovány, zejména jejich mobiliář byl výrazně kompletován a rozšířen (stejně jako umělecké sbírky desítek muzeí a galerií). Jen namátkou: v Praze šlo o Národní divadlo, Rudolfinum, Obecní dům, budovy Karlovy univerzity a jiných vysokých škol. Od základu a na vysoké technické úrovni byla vybudována také soustava televizních vysílačů a ostatního technického zázemí televize. Už v šedesátých letech byla dokončena elektrifikace obcí. Venkov té doby, v podstatě od základu vybudovaný a přebudovaný, nelze s chudým a primitivním venkovem prvorepublikové minu-

314

losti vůbec srovnávat. Za čtyřicet let vzrostl počet obyvatel Československa o 3 300 000 obyvatel (z toho v ČR o 1 471 000), bylo vytvořeno 2 330 000 nových pracovních míst, tvorba zdrojů (národního důchodu) se zvýšila 7,2krát, osobní spotřeba obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) vzrostla 4,9krát. Průměrný věk mužů se zvýšil ze 61,5 roku na 68 let, žen z 66,1 na 75,3 let (v ČR). To všechno se vybudovalo výhradně z vnitřních zdrojů, z domácí (vlastní) práce a zisků, bez pomoci jakéhokoliv zahraničního kapitálu. Všechen majetek, veškeré národní jmění bylo výhradně v domácím vlastnictví (státním, komunálním, družstevním či osobním). Navíc v tomto období ČSSR v plném rozsahu finančně vypořádala všechny náhrady za majetek znárodněný v poválečných letech zahraničním vlastníkům, takže v tomto směru nebyly už žádné mezistátní dluhy a spory. Z toho plyne, že Československá socialistická republika předávala restaurovanému kapitalismu cenné dědictví. Na konci osmdesátých let (1989) tedy polistopadový režim přebíral rozsáhlý, hodnotný a dluhy nezatížený majetek. Samozřejmě nejde jen o tento hmotný majetek, ale zejména také o ověřené, vyškolené a fungující výzkumně vývojové, výrobní, obchodní a jiné pracovní a řídící kolektivy v příslušných podnicích a institucích, které tvořily intelektuální základ národního hospodářství (celkem 7 830 000 ekonomicky činných, z toho 5 343 000 osob v ČR a 2 487 000 na Slovensku). V dubnu 1990 navštívila a hodnotila patnáct našich významných podniků pracovní delegace německých průmyslníků, známých osobností podnikatelského světa včele s tehdejším šéfem

315

Volkswagenu K. Hahnem, která v závěrečné zprávě pro Úřad předsednictva vlády ČSFR neskrývala překvapení a vyjádřila svůj respekt k výborné úrovni jejich produkce, výkonnosti i řízení. Tržní cena majetku je v praxi nejvíce ovlivněna jeho ekonomickou efektivností, konkrétně ziskovostí, rentabilitou. Ta byla v případě ČSSR tehdy mimořádně vysoká. Pokud ji počítáme jen z hodnoty výrobních základních fondů (základních prostředků v zůstatkové hodnotě), což zhruba odpovídá hodnotě základního jmění v kapitalistických podnicích, pak v roce 1989 dosáhla 9,6% roční výnosnosti. To je rentabilita, o níž by si podniky na Západě mohly tehdy (a ještě více dnes) nechat jen zdát, tím spíše, že u kapitalistických podniků a organizací se zpravidla podstatné, někdy až rozhodující části zisku dosahuje nejen vlastní provozní či obchodní činností, ale hlavně nejrůznějšími finančními operacemi. V případě ČSSR tomu tak nebylo, protože tyto finanční operace byly koncentrovány jen v nevýrobním odvětví peněžnictví a pojišťovnictví. Z toho plyne, že tržní hodnota zmíněného majetku musela být objektivně daleko vyšší než uváděná hodnota účetní, tím spíše, že neexistovaly žádné významné problémy s odbytem či zaměstnaností. Národní hospodářství v podstatě nemělo vážnější finanční problémy. SBČS měla k dispozici 105 tun měnového zlata v ceně zhruba 15 až 17 miliard Kčs a stát měl v SBČS k dispozici na hotovosti asi 85 miliard Kčs finančních rezerv. Stát, republiky, kraje, okresy ani obce neměly žádný vnitřní dluh. Často se dnes v tisku sice uvádějí nepravdivé „expertní či vládní" údaje o jakémsi tehdejším „státním dluhu", ale to je prokazatelně zcela vymyšlené. Žádné vnitřní dluhy tady nebyly. Vymýšlet si u protistrany jakýsi vnitřní dluh je omšelý vtip. Pokud se používají argumenty typu

316

„nevybudovali to či ono, je to jejich dluh" (například úsek dálničního obchvatu Prahy), pak nevím, kdo těch vnitřních dluhů má více: my - bývalí, či oni - současní? Vláda v plánech vždy uvážlivě vytyčila určité reálně možné priority. To, že investiční možnosti více nedovolovaly, nelze nazývat vnitřním dluhem. Pokud jde o zahraniční zadluženost, reprezentovala tehdy jen 500 USD na obyvatele, tedy asi 7500 Kčs (za ČSSR činila celkem 7915 milionů USD). Celková devizová pozice státu ovšem byla s přihlédnutím k poskytovaným vládním, bankovním a obchodním úvěrům do zahraničí aktivní na úrovni zhruba 23 miliard Kčs. Do toho patřily i naše pohledávky nesplácené ve lhůtě (např. Sýrií, Irákem, Egyptem). Banky a podniky neměly žádné rizikové úvěry, respektive koncem roku 1989 výše poskytnutých úvěrů nesplácených ve lhůtě činila jen 700 milionů Kčs, což vzhledem k celkové výši vnitřních úvěrů (514 miliard Kčs) bylo zcela zanedbatelné. Podniky měly ve vnitřních fondech celkem 164 miliard Kčs (z toho například fondu kulturních a sociálních potřeb, který byl k dispozici pracujícím, příslušelo 8,6 miliard Kčs). Mezipodnikové pohledávky nezaplacené ve lhůtě v podstatě neexistovaly. Ceny byly v zásadě dlouhodobě stabilní (v osmdesátých letech se inflace pohybovala v průměru okolo 1 %), takže vklady obyvatelstva (278 miliard Kčs koncem roku 1989) se trvale zhodnocovaly o 2 %, u životního pojištění o 6 % ročně. Koruna (Kčs) se vůči zahraničí proti roku 1948 zpevnila o 60% (USD stál původně 36 Kč a do roku 1989 jeho tržní cena klesla na 15 Kčs). Ročně se v ČSSR narodilo v průměru 230 tisíc dětí. Nevyskytovali se u nás nezaměstnaní, lidé bez výplat,

317

bezdomovci; narkomani nebyli početní a v zásadě byli pod dohledem, kriminalita dosahovala zhruba úrovně jedné čtvrtiny či třetiny té současné (tehdy ročně zhruba 200 vražd, z toho v ČR asi 130). Měli jsme dokonale funkční a technicky moderně vybavenou armádu -k dispozici měla například asi 450 moderních bojových letadel (převážně nadzvukových) a 200 helikoptér. Jenom letadla a helikoptéry měly odhadem hodnotu okolo 150 miliard Kčs. K tomu navíc patřil vlastní rozsáhlý obranný průmysl. Socialismus nám všem zanechal i rozsáhlý trh RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) s více než 400 miliony obyvatel -spotřebitelů (Evropské hospodářské společenství v té době mělo asi 325 milionů obyvatel, i když bohatších a kapitálově silnějších). V rámci RVHP jsme zajišťovali výhodně zhruba dvě třetiny našeho vývozu. Byl to náš rozhodující trh, kde jsme nejen zabezpečili ČSSR základními energetickými a dalšími surovinami, ale který byl hlavním a smluvně spolehlivě zajišťovaným odbytištěm našeho průmyslu, především strojírenství a spotřebního zboží, a zárukou dlouhodobé stability československé ekonomiky. Je nepopiratelné, že tento trh měl své základní slabiny, protože byl orientován hlavně na mezistátní kooperaci a zcela zanedbal nezbytnost vzájemné konkurence podniků a produkce, což také zásadním způsobem zbrzdilo vývoj kvality směňovaných výrobků a služeb. Z toho vyplynula i rámcová struktura naší tehdejší ekonomiky, která se dnes sice kritizuje, nebere se však přitom v úvahu, že ve vztahu k rozvoji tohoto společenství, existujícího a fungujícího od roku 1949, byla takto vytvořená struktura reálná a potřebná. Obchodovalo se tu v zásadě také za světové ceny

318

(přepočítávané na USD). A hlavně, na cestě už bylo principiální poznání a uznání potřeby věcného zkvalitnění organizace a práce RVHP směrem k posílení její vnitřní i vnější konkurenceschopnosti. Po dlouholetých jednáních byla přijata zásada, podle níž se už od roku 1990, respektive v plné míře do dvou let měl vzájemný obchod v plném rozsahu uskutečňovat na bázi volně směnitelných měn (USD, DEM), a dosud používaný tzv. směnitelný rubl měl být opuštěn. To se pokládalo za krok rovnající se přechodu RVHP na pásmo volného obchodu či dokonce společného trhu s tím, že by tak RVHP současně byla v podstatě sblížena s podmínkami a praxí vyspělého EHS. Je pravda, že to, co se mělo v následujícím období uskutečnit, bylo neúplné, nedokonalé a omezovalo se jen na reformu tzv. „ekonomického mechanismu řízení podniků". Neobsahovalo zásadní změny centrálního řízení a podstatné principy reformy politické. Takovéto otázky byly stále tabu, hovořilo se o nich jen v uzavřených kuloárech. Tyto reformní úvahy narazily na danou politickou realitu - nejednotnost, rozpory v politickém vedení jednotlivých států socialistického společenství. Vůdci prostě zklamali, protože včas nepřistoupili k naléhavým potřebným reformám. Když se v takových přelomových historických situacích správně, s potřebným profesionálním rozhledem nerozhodne včas, následuje prohra politická porážka. To se stalo v ČSSR v závěru roku 1989. V závěru sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let jsme zaznamenali stále nižší přírůstek národního důchodu.

319

Skončila léta extenzivního růstu. Vyvstala naléhavá potřeba zavádění nových progresivních technologií, zvyšování kvality, snižování nákladů, potřebných efektivních strukturálních změn. Předpokladem nástupu této nové orientace byla změna systému. To se však - stejně jako v závěru padesátých let a pak v roce 1968 nepodařilo - vinou konzervativní většiny ve vedení prosadit. I reforma samotného ekonomického mechanismu se prakticky nerozjela. Nepodařilo se třeba snížit monopolizaci domácí výroby a obchodu, ani vytvořit právní a ekonomické podmínky pro rozvoj živnostenského a soukromého podnikatelského sektoru, nebyly odstraněny některé nerovnoprávné podmínky podnikání (rajonizace, gesce), nebyly zastaveny či významně omezeny nepřiměřené dotace některých odvětví či oblastí. Ale i tak byly realizovány kroky, které mohla v plné míře využít či navázat na ně i tzv. transformace let devadesátých. Neboť v podstatě už bylo zrušeno věcné plánování, až na makroregulaci dovozů za volné měny a růstu mezd. Došlo k oddělení emisní SBČS od komerčního bankovnictví, jehož nová síť už poskytovala možnost solidní, nikoliv však rizikové konkurence v této oblasti. Byl položen základ reformy daňového systému, i povinného zákonného pojištění. Přijaly se právní základy systému pravidelného auditování hospodaření důležitých podniků, stejně tak i účasti zahraničního kapitálu v československých podnicích (dokonce až do výše 100% zahraničního vlastnictví). Byly propojeny dosud oddělené obchodní a neobchodní kurzy koruny ve vztahu k cizím měnám a její tržní parita byla zreálněna (na 15 Kčs za USD). Kromě toho ke škodě věci se v podstatě souběžně neřešily i

320

existující a známé stěžejní věcné problémy československé ekonomiky, či se k jejich řešení přistupovalo zcela nedostatečně (např. razantní rozvoj zahraničního cestovního ruchu, masové využití domácí „práce ve mzdě" pro západní podniky za volně měny, ofenzivní průnik naší produkce na volnoměnové trhy atd.). Avšak přes tyto zbytečné a do značné míry zásadní chyby byly přijaty a zabezpečeny některé věcné programy, které by rozvoji ekonomiky ČSSR významně pomohly. Začal se realizovat program odsiřování či omezení provozu tepelných elektráren v severních Čechách, schválilo se proinvestování zhruba 200 miliard Kčs (v cenách roku 1989, což prezentuje dnešních nejméně 800 miliard Kč) do roku 2000 do odvětví dopravy (rekonstrukce železnice, pokračování výstavby metra i dálnic) a spojů (hlavně do telekomunikací). Také se už zahájil rozsáhlý program ozdravování životního prostředí. Musím se rozhodně ohradit proti dnes masově mediálně rozšířenému tvrzení, že národní hospodářství ČSSR bylo v roce 1989 v hluboké krizi, údajně téměř před bankrotem. Naše národní hospodářství bylo i v závěru osmdesátých let koncipováno tak, aby zabezpečovalo dlouhodobé zájmy a potřeby státu a jeho občanů, zdaleka nešlo o nějaké živelné (pouze „tržní"?) počínání ze dne na den. Tato země zhruba s patnácti miliony obyvatel měla ekonomiku vcelku racionálně diverzifikovanou a její struktura byla perspektivní. Páteř hospodářství tvořila hmotná produkce, především průmyslová výroba, a v jeho rámci pak vyspělé strojírenství. Analýzy prokazovaly, že jde o strukturu zhruba obdobnou sousední vyspělé Spolkové republiky Německo. Demografická situace populace se vyvíjela vcelku příznivě, relace podílu mladých a starých lidí byla v podstatě vyvážená. Kvalifikace, výkonnost i profesní struktura pracujících odpo-

321

vídala evropské úrovni (snad dokonce „nadzápadoevropské"). Koneckonců současný kapitalismus z toho žije až dosud a jak si ji pochvaluje. Měli jsme k dispozici na dlouhá léta dopředu zabezpečené zdroje potřebných surovin a také odbyt naší produkce vzhledem k našemu spolehlivému zapojení do společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci, působící přes východní a střední Evropu a SSSR až po Vietnam (včetně otevřených dveří na trh Číny). Naproti tomu je třeba vidět, že Západ naše zboží na své trhy jen tak nepouštěl. Ne snad z důvodu nízké kvality, ale prostě proto, že si nás jako konkurenci držel od těla. V řadě případů pro nás tato omezení platí i dnes, protože noví vlastníci našich bývalých a dnes už jejich podniků se pořád ještě snaží prodej zboží pokud možno obracet na východ, na naše minulé trhy, které jsme po listopadu s velkou euforií opustili. Nejméně na čtvrt století dopředu jsme měli zabezpečenu energetickou bezpečnost. Na střednědobé i dlouhodobé koncepci energetické politiky se rozhodujícím způsobem podílel význačný odborník, respektovaný i v zahraničí, dlouhodobý generální ředitel Českých energetických závodů (dnešní ČEZ) ing. Miroslav Kubín. Program spočíval hlavně na jaderné energetice. K tomu jsme měli výborné předpoklady: vlastní výrobu jaderných reaktorů a těžbu uranové rudy, zabezpečené dodávky paliva a ukládání jaderného odpadu na území bývalého SSSR. Byli jsme napojeni ropovody a plynovodem na dodávky surovin ze SSSR, na našem území nechyběly na tato média ani potřebné zásobníky. V zájmu dlouhodobé bezpečnosti dodávek jsme se podíleli také na vybudování ropovodu Adria vedoucího přes Balkán. Je proto nesmysl prohlašovat, že jsme něco v této

322

oblasti zanedbali; právě naopak - energetiku jsme budovali s velkým předstihem. Ke stagnaci a opoždění bohužel mezitím došlo, ale až po listopadu 1989, přičemž tato neujasněnost vlastně trvá až dodnes. A čas neúprosně běží… Nesmírným úspěchem byla bytová výstavba, byť dnes proklínaná panelová. Jak jinak hodnotit, že v zemi s tisíciletou historií dvě třetiny populace bydlely v domech a bytech postavených po roce 1948. O výhodných finančních podmínkách podporujících bytovou výstavbu za starého režimu se dnes může každému jen zdát. To, že se prezident Havel vysmíval dřívějším panelovým „králíkárnám", ponechám bez komentáře. Obecně řečeno, koncentrovali jsme se vcelku správně na výrobu, ale nezvládli a zanedbali jsme obchodování a obchod. Nejen zahraniční, ale hlavně zcela zbytečně ten vnitřní. Jako bychom zapomněli, že nejen podle spotřebitelských cen, ale také podle stavu zboží, pestrosti dostupného sortimentu a kvality lidé hodnotí stav ekonomiky, a že jim schází a patří stejná dostupnost zboží a služeb jako na Západě. Byla to z naší strany lehkomyslnost a hloupost, zčásti založená našimi obavami ze života země na dluh, obava takzvaně z jejího projídání. K tomu ale nebyl důvod, naše zdroje a možnosti měly v tomto směru dostatečnou úroveň a uvedené nedostatky mohly být poměrně snadno překonány. Výše uvedené chyby v ekonomické politice za socialismu nesnesou srovnání s tím, co se odehrálo po přechodu na tržní ekonomiku, po privatizaci, čili po „společenské transformaci" ke kapitalismu už na sklonku století, tedy deset až jedenáct let po listopadu 1989. Rychlý pokles národního hospodářství České republiky se při-

323

rozeně negativně projevil v dopadech na společnost. Počet živě narozených dětí do roku 1999 klesl o třetinu. Počet nových bytů se snížil v jednotlivých letech na polovinu až čtvrtinu. Zhruba za deset let přišla Česká republika o 700 tisíc pracovních míst. Pokud v roce 1988 připadal čistý měsíční příjem na hlavu do výše 1400 Kčs (to činilo 46% průměrného výdělku) na méně než čtvrtinu obyvatel, pak ještě před koncem devadesátých let se podíl této skupiny „chudých" - po přepočtu indexem inflace zvýšil na tři čtvrtiny. Vznikla a masově narostla nezaměstnanost a bezdomovectví. Na druhé straně se tu utvořila úzká vrstva bohatých (odhadem okolo 5 %, tj. zhruba půl milionu osob), kteří na této „transformaci" nesmírně vydělali. Hlavní příčinou byl pokles tvorby zdrojů - výroby, zejména bezprostředně v letech po roce 1989. Už koncem roku 1992 poklesla výše HDP o 22% a výchozí úroveň z roku 1989 byla postupně obnovena až na sklonku desetiletí. K tomuto pádu muselo nezbytně dojít, když nová „strana a vláda" takřka bezprostředně po převzetí moci (už v roce 1990/1991) v nepřipravených ekonomických a právních podmínkách svými centrálními rozhodnutími výrazně a jednorázově devalvovala (znehodnotila) korunu z 15 na 28 Kčs za 1 USD, zrušila regulaci dovozu a devizového hospodaření, v plném rozsahu v dosud monopolizovaném prostředí uvolnila výrobní i spotřebitelské ceny. Navíc, a to v důsledku mimořádné iniciativy a tlaku z naší strany, byla navzdory zdravému rozumu zrušena RVHP, a tím se náhle a bez přípravy eliminoval náš hlavní vnější trh. Za takových podmínek logicky došlo k výraznému poklesu domácí produkce a ekonomiky, přesně tak, jak by se to stalo i největším podnikům v těch nejvyspělejších západních státech. A hned na

324

to byla naroubována privatizace - právem, zákony jaksi nedotčená. Vítězoslavně se nám shora připomíná, že mezitím už byla tato její výchozí úroveň po letech nejen obnovena, ale vysoce překročena. Věcná, nezávislá analýza však ukazuje, že toto tvrzení je velmi pochybné a nedůvěryhodné. Především se přešlo na hodnocení vývoje podle výše hrubého domácího produktu (HDP), jehož vypovídací schopnost je ve srovnání s předchozím národním důchodem (ND) nadhodnocená a nespolehlivá. Nejen pokud jde o obsah a způsob jeho zjišťování, ale také vzhledem k důvodným pochybnostem o podhodnocení indexu růstu cen, tedy míry inflace, podle níž se vývoj přepočítává. Mimo jiné to potvrzuje i ohromný propad takzvané věcné produkce (průmyslu, stavebnictví, zemědělství apod.), která vždy byla základem růstu ekonomiky a která dodnes věcně nepřekračuje její hodnoty z roku 1989. Potvrzuje to i výrazný pokles osobní spotřeby a mizející národní jmění (pokles hodnoty domácího majetku), přičemž se kdeco stejně pořizuje jen na dluh. Koneckonců nelze ani jednoduše zaměňovat „novou" produkci velkoreklam, advokátů a poradců s „odpadlou" produkcí desítek velkých kvalitních a tradičních podniků, které mezitím zkrachovaly. A jen stěží si můžeme představit, jak v rámci růstu HDP přispívá růstu životní úrovně a kvality života třeba započítávané narůstající opotřebení staveb, budov a strojů, zvyšování nákladů na státní a místní správu nebo „papírové" zohlednění vyššího nájmu ve vlastních domech a bytech. Nepřipravená, záměrně urychlená privatizace, spojená se strukturálními záměry sledovanými zahraničním kapitálem, vyvolala rychlé snížení zisku a rentability národního hospodář-

325

ství. V roce 1989 činila celková výše zisku v ČR asi 126 miliard Kčs (československé banky v rámci toho tehdy vydělaly 23 miliard Kčs). Při přepočtu poklesu hodnoty koruny, tedy indexem inflace cen, by dnes jeho srovnatelná výše při „jen stejné" úrovni hospodaření a efektivnosti měla dosahovat nejméně 600 miliard Kčs ročně. Místo toho však už od roku 1994 byla naše ekonomika celkově ztrátová (a to bez započtení ztrát z odpisů rizikových úvěrů našich bank) v řádu desítek miliard ročně a tato situace se až do roku 2000 stále nelepšila. Záměrně založená, bezdůvodná a zbytečná inflace a devalvace takřka skokem snížila vnitřní hodnotu koruny na čtvrtinu až pětinu (na 25 až 20 haléřů původní hodnoty) a v zahraničním kurzu dokonce okolo roku 2000 spadla na necelých 40 % (USD nás místo 15 Kčs stál v roce 2000 až 40 Kč). Od té doby sice koruna zpevnila, ale její „cena" je stejně pořád jako na houpačce - v roce 2008 se pohybovala mezi 15 až 20 Kč za USD. Náš vnitřní peněžní oběh byl téměř před zhroucením především v důsledku neschopnosti či nedbalosti centra, tj. založením vysokého rozsahu tzv. rizikových úvěrů v rozsahu 300 až 400 miliard Kč (dalších nejméně 150 miliard nám ještě před pěti lety vázlo v nezaplacených daních a zákonném pojistném, 100 miliard Kčs v zamrzlých mezipodnikových závazcích), s jejichž důsledky - vzniklými známými řetězovými krachy „neschopných či všeho schopných" malých i velkých bank - se budou muset občané této země vypořádávat zřejmě po desítky let prostřednictvím splácení tím založeného státního dluhu. Vklady obyvatelstva přitom v důsledku negativní úrokové míry byly zásadním způsobem znehodnoceny, neboť ztratily už dávno přes dvě třetiny své původní reálné hodnoty. Dnešní banky se chovají jako lichváři, depozitní úroky jsou neustále

326

podhodnocené a tedy výrazně nižší než tempo inflace, zatímco úroky z úvěrů se spíše zvyšují, nemluvě o vyděračských poplatcích všeho druhu. Proti těmto škodám byla měnová reforma z roku 1953 pouhým škádlením. Tato neefektivnost a mimořádné plýtvání prostředky v důsledku její nadměrné byrokratizace a neschopnosti jejího politického vedení (další příčinou jsou navíc postupně přejímaná břemena odepisovaných rizikových úvěrů hlavně velkých bank a současně i narůstající ztráty ze záruk poskytnutých dosud státem v rozsahu dalších stovek miliard Kč, příspěvky Evropské unii a dalším mezinárodním organizacím, úroky placené z veřejných dluhů atd.) se projevila ve vzniku a zcela mimořádném růstu veřejného dluhu (a to včetně lidosprávy). Už jsem uvedl, že ČSSR (včetně národních vlád a místních orgánů) měla kromě ohromného věcného majetku v roce 1989 ve SBČS celkem 85 miliard Kčs pohotových finančních rezerv (v různých vystoupeních a analýzách politiků i různých expertů se tento fakt soustavně obrací a uvádí se zcela nepochopitelně jako tehdejší státní dluh - což je ale vyložená a snadno prokazatelná lež). Z toho by na samotnou ČR hypoteticky připadlo asi 56 miliard Kč (dvě třetiny), což by v dnešních cenách představovalo nejméně 280 miliard Kč. Místo toho ale koncem roku 2008 měl vládní sektor (včetně lidosprávy) dluhy ve výši přesahující už bilion Kč. K tomu by bylo nutno připočítat „tichý" dluh vzniklý z nevypořádaných ztrát dnešní České národní banky (ČNB) ve výši blížící se 200 miliardám Kč. To celkem dává dluhy rovnající se v tomto roce zhruba 1,2 bilo-nu Kč (jak známo, jejich růst mezitím dál úspěšně pokračuje). To znamená, že naše veřejná správa za období devatenáct let jen na hotovosti prošustrovala skoro 1,4 bilionu Kč, aniž by to bylo

327

někde vidět. A navíc prudce narostl i jakýsi specifický vnitřní „také dluh" vzniklý nadměrnou emisí oběživa, jehož výše na obyvatele v této etapě vzrostla skoro 8krát (celkem na 354 miliard Kč). Kromě toho je třeba připomenout, že ČSSR měla tehdy k dispozici ještě asi 107 tun měnového zlata, majícího v současných běžných tržních cenách hodnotu okolo 55 miliard Kč, z této hodnoty dnes zbyla už jen malá část. A to přesto, že mezitím značnou část těchto ztrát „kryl" stát z výprodejů do té doby veřejného majetku. To všechno náš státní „bumbrlíček" bezostyšně spolkl bez jakékoliv náhrady. Nelze bohužel nevidět, že ČR stačí ročně platit jen úroky z veřejnoprávních dluhů (okolo 50 miliard Kč) a na splátky jistiny si jen pořád bere nové a nové úvěry. Socialistický stát po sobě zanechal ohromný majetek zaplacený v průběhu jeho vlády výhradně z peněz našich občanů. Byl to majetek rentabilní, protože vynášel okolo 10% z vloženého kapitálu. Kdo toho dnes ve světě dosahuje? Dnes by jeho hodnota určitě odpovídala ocenění za 7 až 8 bilionů Kč, ve skutečnosti nám však skoro žádný nezůstal. Osmdesát procent těchto hodnot bylo zprivatizováno, zašantročeno nebo zcela zničeno. DIKové z hodnoty privatizovaného majetku v rámci kuponové privatizace inkasovali, a to často jen na papíře, nejvýše 2 až 2,5 %. Tento náš společný majetek byl ekonomicky a cenově nesmírně zdevastován, znehodnocen, což lze prokázat například na faktu, že v době na sklonku století, kdy se hodnota majetku USA měřená nejprestižnějším burzovním indexem (Dow Jones) zvýšila z 2000 na 10 000 bodů, u nás naopak poklesla (index PX 50) z 1000 na pouhých 400 bodů, přičemž vzhledem k vysoké inflaci by naopak měly být už v té době nominální ceny našeho majetku 4 až 5krát vyšší. Je známé, že

328

akcie srovnatelného majetku byly u nás pro „západní investory" levnější než třeba v nejchudších zemích světa. V rukou státu zůstalo většinou už jenom to, co zatím nikdo nechtěl. To, co vynáší, toho stejně v nejbližší době asi pozbudeme, neboť se připravují výprodeje i toho posledního - ČSA, letiště Praha, České pošty, snad i železnic. Rozhodující slovo v naší ekonomice proto dávno mají zahraniční majitelé, kteří už vlastní nebo kontrolují více než tři čtvrtiny našeho národního hospodářství. Rozhodují nejen o tom, co se bude vyrábět a co se zlikviduje, kdo se přijme a kteří zaměstnanci se propustí, co a kde se nakoupí a jak a komu se co prodá. Naše hrubé zahraniční zadlužení (státu, bank i podniků), které za celé Československo koncem roku 1989 dosáhlo 7,9 miliard USD, tj. asi 500 USD (7500 Kčs) na obyvatele, rychle v dobách kapitalistického postkomunismu a jen za ČR vzrostlo do konce roku 2007 na 1,3 bilionu Kč, tedy asi na 6600 USD na obyvatele (více než 13krát). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých a portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank), patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období vyrostla na téměř 2,4 bilionu Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bilionu Kč, tedy 18 200 USD na obyvatele. Oproti roku 1989 to v USD reprezentuje zvýšení zhruba na pětatřicetinásobek (v korunách dokonce na sedmačtyřicetinásobek). Na jednoho obyvatele, včetně kojenců, tak připadá budoucí závazek odpovídající nejméně 350 tisícům Kč. Dopad nárůstu zadlužení v hodnotě 250-300 miliard je v této chvíli neodhadnutelný.

329

Je také zřejmé, že kdyby předlistopadová vláda neváhala a půjčila si mnohem menší část - věcný problém by tu žádný nebyl, protože každý na Západě by nám rád poskytl úvěry, byly by nejenom ty „chybějící" banány osobní auta, nové fasády a střechy atd. A ani to nebylo dokonce nezbytné, stačilo jen prosadit řadu dostupných a možných racionálních opatření. Ale to konzervativní většina ve stranickém vedení nepochopila a nepřipustila. Právě v naší zemi (ČR) se ve světle všech těchto faktů prokázalo, že socialistické hospodaření a společenské vlastnictví - přes všechny chyby, ale i záměrné překážky a propagaci „západních" civilizovaných států - bylo úspěšné a společensky prospěšné. Samozřejmě existující domácí i celosvětově působící kapitalistická propaganda to nikdy nepřipustí, vnucuje pravý opak této reality, i když věcnému rozboru se přirozeně vždy vyhne… Co je však třeba u nového režimu pozitivně ocenit, je komplexní obnova soukromých živností, obchodníků, řemeslníků, veškerého drobného podnikání. To, co se odehrálo začátkem padesátých let, bylo napraveno ku prospěchu země, podnikatelů i spotřebitelů. Řada malých a středních podniků se úspěšně rozvíjí, a to i bez tunelování a různých finančních malverzací. Pokud si zatím přes všechny tyto ohromné ztráty a plýtvání žijeme tak, jak si žijeme, pak je to možné jen proto, že pořád vytloukáme klín klínem a všechno probíhá na úkor podstaty vytvořené z velké části dřívějšími „komunistickými" generacemi a po jejím vyčerpání nyní na dluh. Shrneme-li to všechno, pak to zatím všechno platíme jen a jen ztrátou našeho značného národního majetku, ohromným zahraničním zadlužením,

330

chátráním části výrobních fondů a zatížením budoucích generací... Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc, než sám na začátku měl. Co jsme dokázali nahospodařit, jsem ukázal. Kam to za pouhých osmnáct až dvacet let dovedl po nás nastupující kapitalistický režim, je zde rovněž přehledně doloženo. Nepříznivá situace, především vysoce rizikový nárůst zadluženosti státu, lidosprávy, domácností i podniků není dílem komunismu, ale naopak ho zavinili tehdejší neomylní ekonomičtí reformátoři. A ti si v nynější světové ekonomické a finanční krizi s těmito problémy naší země vůbec nevědí rady. Kritizovaní komunisté za dobu svého působení zvýšili národní důchod, tedy celkový rozsah produkce a použitelných zdrojů 7,2krát. Noví kapitalisté jsou údajně „úspěšnější" než tito zabednění komunisté. Jak je tedy možné, že nám scházejí peníze všude, kam se podíváme, a zadluženost rapidně stoupá? Dokázali během osmnácti let zvýšit hrubý domácí produkt ČR z 525 miliard Kč (v současných cenách zhruba 2 bilionů 630 miliard Kč) na 3 biliony 551 miliard Kč v roce 2007. Z toho ovšem jen 3340 miliard Kč zůstalo doma, protože asi 212 miliard Kč zisků, dividend apod. bylo odvedeno do zahraničí jako výnosy z majetku cizích vlastníků. Během osmnácti let kapitalistické vlády, tedy za necelou polovinu předlistopadové éry, vzrostl čistý domácí produkt jen o reálných 35%. Podle dříve dosahovaného tempa by to měl být růst aspoň dvojnásobný. Narůstající hospodářská krize hospodářský výsledek kapitalismu v ČR zřejmě brzy výrazně zostří. Trvale se takovým způsobem žít z podstaty a nyní už

331

jenom na dluh nedá. Když dnes po tolika letech porovnávám důkazní fakta o někdejším našem a dnešním kapitalistickém hospodaření, zjišťuji, že jsme přes všechny naše chyby a překážky dokázali v Československu v dané době úspěšně obstát.

Žili jsme a žijem Věnujme se chvíli tomu, jak jsme si za socialismu žili. Nejdříve několik slov o materiální stránce. Hodnocení materiální životní úrovně vychází z výše nominálních hrubých příjmů obyvatelstva. Vzhledem k dlouhodobé inflaci se pracovní a sociální příjmy po roce 1989 zvyšovaly Průměrná nominální měsíční mzda z 3138 Kčs v roce 1989 vzrostla na 18 976 Kč v roce 2006, tj. na šestinásobek (reálně asi o 20%). Průměrný starobní důchod se z 1994 Kčs zvýšil na 8187 Kč, tedy zhruba o čtyřnásobek (reálně tak přibližně o jednu pětinu poklesl). Pokud původně dosahoval téměř 64% poměrné výše nominálních mezd, zhoršil se mezitím na ubohých 43%. Nově vzniklým nezaměstnaným v počtu 350 až 450 tisíc byla vyplácena podpora zhruba ve výši 3450 Kč měsíčně, tedy jen asi 18% v poměru k příjmům z mezd. Už tím jsou vytvořeny příjmově výrazně oddělené kategorie obyvatelstva. V našich dobách jsme byli kritizováni zpravidla za příjmovou denivelizaci. Ne že by někteří měli mnoho, ale naopak, ti nejvýkonnější byli údajně touto politikou poškozováni. Jaká byla skutečnost? Neměli jsme nezaměstnané a nejnižší příjmy tedy měli tehdy důchodci, někteří dokonce jen okolo tisícovky. Platy politiků na nejvyšších místech nebyly přehnané,

332

ministr měl zhruba 12 tisíc a premiér 25 tisíc Kčs měsíčně. Podobné úrovně dosahovaly platy generálních ředitelů velkých podniků. Poslanci nebyli profesionálové, pobírali platy na pracovištích a za výkon těchto funkcí brali jen 2000 Kč měsíčně (navíc náhrady cestovného a diet). Nezdravá nivelizace příjmů, zavedená v československém hospodářství po druhé světové válce, byla součástí systému administrativně direktivního řízení. Stálé oddalování ekonomické reformy bohužel prodlužovalo tento nežádoucí stav, kdy byla výrazně potlačena motivační funkce mzdy. Tím neříkám, že mým ideálem jsou současné deseti, ba i stonásobky průměrných příjmů. To už není společensky přijatelný systém, to si zaslouží jiné označení. Pokud byl v roce 1989 průměrný čistý nominální roční příjem na člena domácnosti 20 500 Kčs, odpovídala by dnes této hodnotě částka okolo 102 500 Kč. Vykazovaná skutečnost v roce 2007 je o něco vyšší, 118 tisíc Kč. Také dnes se zhruba 70% domácností pohybuje na příjmovém průměru nebo pod ním. Zvětšily se však extrémy. Počet osob pod oficiální hranicí chudoby se týká skoro milionu lidí, tedy desetiny obyvatelstva. Naproti tomu více než 20% reprezentuje domácnosti s nejvyššími čistými příjmy přesahujícími 160 tisíc Kč ročně (13 500 Kč měsíčně) na jednoho jejího člena. Samozřejmě nezjistíme, kolik z nich mělo příjmy nad padesát, sto nebo pět set tisíc měsíčně. Je zřejmé, že i v našem kapitalismu došlo k výrazné polarizaci bohatství a chudoby lidí a rodin. V roce 1989 mělo obyvatelstvo v ČR za 188 miliard Kčs (tomu dnes odpovídá asi 940 miliard Kč) úspor v bankách. Vklady v osmdesátých letech byly při průměrné asi 1% roční inflaci úro-

333

čeny 2%, pokud nebyly termínovány. Termínované vklady byly závazně úročeny 4%, životní pojištění dokonce 6%. Úroky nebyly zdaněny, vklady byly zcela anonymní a měly stoprocentní státní záruku. Bankovní poplatky z vkladů a operací na běžných účtech v podstatě neexistovaly. Přitom naše peněžnictví bylo vysoce ziskové. V současnosti jsou vykazovány mnohem vyšší úspory. Jen na vkladech (rok 2007) měly domácnosti v bankách 1290 miliard Kč, nehledě k dalším stovkám miliard v různých investičních fondech a účastích. Otázkou je, do jaké míry tyto údaje zahrnují i provozní peníze podnikatelů a hlavně kapitál movitých vlastníků. Normálních občanů se ovšem vývoj na peněžním „trhu" dotkl a dotýká velice výrazně, hlavně vzhledem k vysoké inflaci, která se rozběhla zejména po roce 1989; v roce 2008 přesáhla její výše 6 %. To úspory znehodnotilo a stále znehodnocuje. Už během prvních deseti polistopadových let ztratily nejméně dvě třetiny své reálné hodnoty a tento trend vytrvale pokračuje. Jak víme, průměrná úroková sazba z vkladů se dnes pohybuje okolo 1,4 %, přičemž tento výnos je navíc podroben 15% zdanění. Podle toho jen za rok 2008 při zmíněné inflaci ve srovnání s podmínkami roku 1989 vkladatelé ztratili přibližně 7,5 až 8 %, tedy více než 100 miliard Kč (kromě toho jim v důsledku finanční krize vzniknou další stamiliardové ztráty prostředků uložených v investičních fondech). Navíc platí vyděračské poplatky z bankovních operací, které je stojí desítky miliard korun. Za vklady sice už stát převzal ručení, ale jen do limitované výše. A o anonymitu mezitím lidé také přišli. Banky, působící přes velké řeči o konkurenci ve vzájemné shodě, zatěžují vkladatele až lichvářskými poplatky a zároveň

334

vyplácejí neúměrně nízké úroky. Česká národní banka jim přehnaným snižováním své základní úrokové sazby, na úkor vlastního zisku, snižuje náklady na jimi placené úroky, přičemž tyto banky se k úměrnému snížení úroků z úvěrů dosud neodhodlaly a asi neodhodlají. Nic je k tomu totiž nenutí. A to už nepřipomínám stovky miliard dalších ztrát vzniklých v devadesátých letech z nedbalosti a neschopnosti bank, které za ně převzal a zaplatil stát, tedy daňoví poplatníci. Jak a kde se filozofie „Chceš úvěr - máš ho mít" a „Půjčuj a moc se neptej" urodila, po tom nepátrám. Jsem přesvědčen, že „bankovní svět" obdržel jasnou direktivu, jak si má počínat. Nebo si snad někdo myslí, že o „rozdání" stovek miliard rozhodli prostí bankovní úředníci? Osobní spotřeba je zabezpečovaná prostřednictvím vnitřního obchodu a jeho sítě. Toto odvětví jsme určitě zanedbali. Jen malé obce měly tehdy lepší občanskou vybavenost než dnes. Jinak obchodní síť byla nadmíru jednotvárná. Figurovaly tu pouze oborové standardní prodejny, z velké části samoobsluhy (zejména s potravinářským zbožím), ve velkých městech doplněné obchodními domy. Kromě toho existoval „výsadní" Tuzex s kvalitnějším zbožím z dovozu, kde se ovšem nakupovalo za speciální bony získané za zahraniční měny (včetně měn států RVHP). Rekonstrukce a modernizace obchodní sítě, včetně lepšího zásobení širším, kvalitním sortimentem - to nepředstavovalo pro naši ekonomiku neschůdný problém. Ale rychleji opouštět orientaci na těžký průmysl se nedařilo a přijímat úvěry ze zahraničí, byť v míře více než malé, bylo pro většinu konzervativců v politickém vedení nepřijatelné.

335

Dnes je toto odvětví do značné míry zcela nové a lze říci, že jeho vybudování a provoz byly a jsou na vysoké úrovni. Základnou pro běžného občana jsou dnes stovky velkých, převážně zahraničních hypermarketů a supermarketů i přežívající obchodní domy, a to už nejen ve velkých městech. Doplňuje je síť početných menších až drobných prodejen a krámků s nejrůznějším sortimentem, často jen s jedním prodavačem živnostníkem. Nedílnou součást nákupních možností tvoří různé tržnice a dočasné i trvalé prodejní stánky provozované zejména Vietnamci nebo Číňany. Do tohoto přehledu patří také často podivné obchůdky typu vetešnictví (moderně „second handů") a zastaváren. A aby byl výčet úplný, zmíním ještě odpadní popelnice a kontejnery, z nichž se zásobují bezdomovci. Prostě dnes je k mání všechno, na co si spotřebitel vzpomene. Tak jako na onom vysněném Západě. To rozhodně oceňuji, v tom jsme sami zbytečně zklamali. Samozřejmě pokud na to kdo má. Shánění sice pořád existuje, ale je to shánění naruby, ne už nedostatkového zboží, nýbrž zboží s relativně dostupnými cenami. Vhledem k narůstajícímu podílu nízkých příjmů se větší polovina populace nyní orientuje na nákupy zejména běžného až podřadného oděvního zboží v tržnicích, stáncích a „sekáčích", které jsou pro ni hlavním dodavatelem. Jsme pořád zdrojem vtipů na téma, že nebyly vždycky banány, že někdy scházel toaletní papír či jiné hygienické potřeby. Snad každý tyto posměšky, jež měly ilustrovat chudobu socialismu, zná. Je mi jasné, že pokud v obchodech něco není (v daný okamžik či v daném místě), je to velice nepříjemné. Naše chyba, že jsme to neřešili, protože finanční situace státu i devizová pozice to umožňovaly, byť i jen minimální zadlužení pokládala většina

336

ve stranickém vedení za smrtelný hřích. Totéž, co bylo řečeno o vnitřním obchodu, platí o rekreaci a cestovním ruchu. Tato odvětví jsme rovněž zbytečně zanedbali zvláště z hlediska cestování, turistiky do zahraničí, jmenovitě do západních zemí. Polistopadový režim zde uvolněním hranic významně zabodoval. Zvláště u mladých lidí je to snad hlavní argument, proč „fandí" novému režimu. V předchozí části uvádím, proč jsme nepřistoupili k otevření hranic se Západem. Směrnice Varšavské smlouvy určovaly kategoricky stanovený režim. Vše ostatní, spojené se zahraniční turistikou se západními zeměmi bylo řešitelné, jen jakékoliv uvolnění západní hranice nepřicházelo bohužel v úvahu. Když hovořím o rekreaci, existuje u nás v mezinárodním srovnání nebývalé rozsáhlá rodinná rekreace v soukromých chatách a chalupách. Bývalá rekreační zařízení podniků, rozsáhlá komfortní zařízení, lázeňské objekty ROH, objekty SSM a bývalé pionýrské tábory se různými neprůhlednými machinacemi ocitly v soukromých rukou. Dříve téměř zadarmo, přístupné všem, dnes za tržní cenu přístupné jen pro někoho. Soudy už přes deset let marně hledají ty, kteří tento mnohamiliardový majetek zašantročili. K největšímu sociálnímu dopadu na životní úroveň většiny došlo po převratu v rozhodující oblasti, v bydlení. Po válce byl bytový fond samozřejmě v bídném stavu. Statisíce často mnohočlenných rodin žily v jedné místnosti, na venkově se bydlelo vesměs v primitivních podmínkách. Kvalita bytů byla v průměru nízká, z hlediska dnešních kritérií by odpovídala z velké části čtvrté kategorii (bez WC, koupelny, vytápění, kanalizace). Mnoho bytů neslo nálepku zdravotně závadných, především byty sklepní a v nouzových stavbách. To se v dobách

337

socialismu radikálně proměnilo k lepšímu. Dvě třetiny populace koncem tohoto období žily v bytech postavených po roce 1948, přičemž vesměs šlo o byty první kategorie. Dokázali jsme založit a udržet veliký rozsah bytové výstavby, především družstevní, s podílem svépomoci, státních dotací a zvýhodněných úvěrů. Navíc tu byly nové byty komunální a podnikové, ale i individuální výstavba. V osmdesátých letech se jen v ČR uvádělo do užívání okolo padesáti až šedesáti sedmi tisíc nových bytů ročně. Pravda, byly to převážně byty v panelácích, ale právě ony přes všechny jízlivé kritiky (někdy i odůvodněné, např. pokud jde o jejich nízkou energetickou úspornost a jednotvárnost) tvoří i po dvaceti letech páteř našeho moderního bydlení. Vedle výstavby panelových sídlišť se realizovala také individuální výstavba rodinných domů, zejména na venkově, a to kolem patnácti až dvaceti tisíc ročně. Bydlelo se tzv. za pakatel, nájemné za dvoupokojový byt s kuchyní a příslušenstvím (koupelna, WC, ústřední topení, komora) se platilo 358 Kčs za měsíc. Kubík vody (včetně stočného) stál 80 haléřů, jedna kWh elektřiny 1,05 Kčs, kubík plynu 1,20 Kčs, rozhlasový a televizní poplatek činil 35 Kčs. Statisíce obyvatel zejména z měst si v této době pořídily vlastní rekreační objekty (chalupy, chaty). A jaké výdobytky máme k dispozici dnes? Družstevní výstavba se z moci úřední zhroutila. Došlo k zásadnímu převratu ve vlastnictví bytů. Desetitisíce bytů i bytových domů byly restituovány a staly se předmětem byznysu. Totéž se v podstatě stalo i s někdejšími podnikovými nebo vojenskými byty, prodanými často za podhodnocené ceny realitním makléřům. Komunální bytový fond byl většinou pod ekonomickým nátlakem prodán

338

dosavadním nájemníkům, kterým často nic jiného nezbývalo, než si byt za nadiktovaných podmínek koupit. Nové bytové objekty staví podnikatelé-developeři. Zpravidla jde o luxusní byty prodávané do osobního vlastnictví těm nejbohatším, nebo o individuální výstavbu většinou na hypotéku. Architektonicky také nic moc, výstavba je většinou koncipovaná jako satelitní městečka okolo velkých měst. Částečně jde o jakousi novou přízemní bytovou monokulturu, jindy o styl „každý pes jiná ves". Tyto domky už si odůvodněně vysloužily posměšný název „podnikatelské baroko" nebo také „paneláky naležato". Dnes je bydlení sociálním strašákem pro naprostou většinu obyvatelstva. I ti, kteří mají vlastní domek nebo byt, sténají pod tíhou nákladů za nezbytné služby související s bydlením. Vodné a stočné se vyšplhalo na cenu přesahující někde daleko 50 Kč za m3 (rok 2007 - průměrné zvýšení na sedmdesátinásobek), za vyvážení jedné standardní popelnice se platí asi 1500 Kč, 1 GJ tepla pro otop a přípravu teplé vody stojí průměrně 417 Kč, cena elektřiny a plynu se vyšplhala na desetinásobky. Ještě hůř jsou na tom lidé v nájemních bytech, kde se měsíční nájemné už nyní pohybuje od 5 do 8 tisíc Kč a neustále hrozí jeho další růst. Ti, kteří si pořídili nový dům na hypotéku, se obávají ztráty práce a schopnosti ji splácet; následky si umí představit. Bydlení se stalo hlavní nákladovou položkou domácích rozpočtů, která limituje všechna ostatní vydání, včetně nákupu potravin a nutných léků. Jediné, co lze v dané chvíli ocenit, je větší péče věnovaná opravám a rekonstrukcím domů, a tím i zvýšení úpravnosti měst, především jejich center. V mnohem větší míře než v našich dobách byly a jsou vyměňovány střechy, opravovány fasády,

339

přistoupilo se k zateplení domů, rekonstruují se i panelové domy, provedly se četné nástavby a přístavby. Úroveň našeho vzdělání v mezinárodním srovnání byla vysoká. Pokud jde o základní a středoškolské vzdělání, pak měla v tomto směru ČR lepší úroveň než západoevropské státy. Ve srovnání s nimi jsme však vykazovali menší počet studentů vysokých škol. To se v posledních letech řeší. Dochází k založení řady nových státních i soukromých vysokých škol, ale ne všechny mají potřebnou úroveň. Představa, že každé větší město má mít vysokou školu či její pobočku, nebyla odpovědně zvážena. Chybějí vysokoškolští profesoři, docenti a další kvalifikovaní odborníci. Podle toho pak vypadá kvalita absolventů. To, co se stalo s odborným učňovským školstvím, je neodpovědné. Převážná část těchto osvědčených, zavedených a komplexních zařízení je zlikvidována. Stačí jen chvíli poslouchat manažery průmyslových, zejména strojírenských podniků a je zřejmé, jaké hodnoty tady, díky nedostatku odborníků, ztrácíme. A to už nemluvím o sociálních souvislostech - dělníci z tradičních, vysoce kvalifikovaných oborů nestojí ve frontách na práci. Při studentských olympiádách se naši žáci a studenti zpravidla umisťovali na předních místech. Pokud tedy podle Eurostatu byla v roce 1995 úroveň dosaženého vzdělání mladých (podíl osob se středním a vyšším vzděláním ve věkové skupině 20 až 24 let) v ČR a na Slovensku ze všech evropských států nejvyšší (na prvním místě), pak určitě nejde o nějaký zázrak na polistopadové „zelené louce", ale především o reálný výsledek našeho poválečného školství.

340

Ocenit tyto pozitivní výsledky není dnes „in". Naši propagandisté se snaží lidem vnutit názor, že ani školství za nic nestálo. Prý jsme mimo jiné zanedbali výuku angličtiny, kterou dnes tak nutně potřebujeme. To je sice pravda, ale my jsme přece zcela důvodně na první místo stavěli výuku ruštiny, neboť politicky i ekonomicky jsme nesporně patřili do ruskojazyčného okruhu. Zásadní zlom této situace jsme nemohli předvídat. Nechci být prorokem, ale podle takových postojů by se budoucí generace jednou mohly divit, že jsme u nás v současnosti zanedbali třeba čínštinu. A hlavně prý naše školy deformovaly děti, které tím pádem za „vyspělým světem" zaostaly. Rád bych věděl jak, ale to se nekonkretizuje. Určitě jsme nedeformovali výuku odborných znalostí, vždyť naši lidé i po těch letech vynikají i v zahraničí vysoce hodnocenou pracovní profesionalitou. Ale kam se poděla mnohá učňovská učiliště? Zřejmě jde i to, že jsme deformovali obory společenských věd. Že jsme učili o socialismu a nechválili kapitalismus. Ano, preferovala se výuka marxismu leninismu, zejména na vysokých školách, a o kapitalismu se podával jen kritický a odsuzující výklad. Uznávám, že jednostrannost našeho podávání filozofie, sociologie a politiky byla nesprávná, ale existuje a je nesprávná i dnes, i když z druhé strany. Protože i v dnešních školách všech stupňů je jako kouzelným proutkem všechno jednostranně obráceno a zkresleno. Socialismus je údajně nepřátelská a škodlivá ideologie, proto o ní ve škole všech stupňů nikdo nemá a nesmí nic vědět, povolená je jen jeho kritika a zatracování. Světlo světu, lidská práva a lidské svobody dodává nyní jen kapitalismus, svobodný trh a speciálně (neo)liberalismus. Anti-komunismus proto čouhá z každého kouta současného

341

školství, snad už od mateřinek až po doktorandská studia. A to snad není výchovná deformace? Komunistické školství prý deformovalo osobnost dětí, deformovalo jejich mysl i morálku, protože něco jiného slyšely doma a něco jiného musely vyslechnout ve škole. Možná tomu tak někde bylo, ale pokud ano, pak musím připomenout, že v podobné situaci jsou děti a jejich rodiče i dnes. Školy se i dnes zaměřují na svůj osobitý a zcela jednostranný výklad společnosti, politiky i historie a zdaleka ne každá rodina má stejné názory. Nejen rodiny těch starých komunistických struktur, ale určitě i většiny oněch statisíců nezaměstnaných. Takže tento ideový rozpor mezi školou a domovem dále přetrvává. Materiální kvality života mají ještě řadu dalších stránek. Lidé chtějí a mají právo žít v upravených a čistých obcích, chtějí mít zdravé životní prostředí. Myslím, že jsme v tom hodně dokázali. Vybudovali jsme v podstatě nový venkov a občansky i technicky vybavené bohaté družstevní vesnice, postavili stovky velkých, nových, byť většinou panelových sídlišť, nové městské komunikace a moderní veřejná osvětlení. Na druhé straně jsme zanedbali čistotu a úklid veřejných prostranství a ulic a především potřebné, vcelku levné, viditelné opravy domů a bytů a jejich údržbu především v městských centrech. To nám bohužel dalo špatnou vizitku a devalvovalo do značné míry mimořádné úspěchy naší výstavby. Právě v tom se situace po listopadu velice zlepšila. Nové fasády, střechy a okna dodávají zejména centrům měst a hlavním ulicím lesk a dobrý pocit. Je nesporné, že soukromé vlastnictví majitelů domů, jakož i společenství vlastníků či družstev jejich

342

údržbě a tedy vzhledu měst prospívá. Tato doba má ovšem také své stíny, svá zanedbání. Odnášejí to hlavně vesnice, které chudnou a začínají chátrat, což platí i pro jejich kulturní domy nebo dokonce malé školy. V důsledku rozpadu předchozí ekonomické a společenské struktury se narodily a pořád se rodí nové a nové velké ruiny po celé zemi. Mám na mysli hlavně prostory bývalých velkých zaniklých nebo poničených podniků a mnoha dalších průmyslových, zemědělských a obchodních objektů. Říká se jim ovšem moderně brownfieldy, aby to vypadalo jako běžná součást našich měst, venkova a krajiny. Doplňují je ruiny nevyužívaných vojenských budov. Je to ostuda nového režimu, přestože i tady se vina mnohdy hází na bolševiky. Neměli je totiž postavit. Totéž platí pro mnoho památek, na jejichž opravy a údržbu neměl a ani dnes nemá stát dostatek prostředků. Některé byly vráceny nesolventním a nesolidním restituentům. Každoročně přibývají desítky památek, které se ocitly v havarijním stavu. Je pravda, že menší část jich byla z gruntu opravena a přebudována, a je tedy v lepším stavu než předtím. Navíc byl mobiliář velké části památek mezitím jednak restituován, jednak, a to hlavně, rozkraden. Platí to především pro většinu kostelů, které si církev nedokázala zabezpečit. Pokud jde o životní prostředí, v tomto ohledu se nám vyčítá kdeco. Především stav krajiny v severních Čechách, která zde zůstala po povrchových hnědouhelných dolech či jinde po vytěženém uranu nebo chemických továrnách. To se domácí i světové veřejnosti předkládá jako výstražný výsledek hrůzného komunistického hospodaření, které nemá ve vyspělém světě obdoby. Zdaleka jsme však nebyli tak slepí a neúspěšní, jak se o

343

nás a našem poměru k ekologii povídá. Faktem je, že jsme na závažnost této problematiky reagovali opožděně. Největší problém jsme měli se znečištěním ovzduší, zejména v České republice, kde nás míra znečišťujících emisí řadila na jedno z nejhorších míst v Evropě. Byla to do značné míry nechtěná daň naší jinak žádoucí vysoké energetické soběstačnosti a značného rozvoje a diverzifikace průmyslu a ekonomiky vůbec. Trpěli jsme ale také významným podílem imisí spadů z blízkého zahraničí (SRN, NDR, Polsko), konkrétně z tepelných elektráren pracujících v našem sousedství. K zásadnímu řešení jsme přistoupili tím, že byl připraven a rozpracován věcně i finančně podložený program odsiřování hlavních tepelných elektráren jako rozhodujícího zdroje těchto zplodin. Zahájila se jednání se zahraničními partnery o potřebách a možnostech snížení vzájemného znečišťování nežádoucími látkami všeho druhu. V tom pak velice úspěšně pokračovaly i polistopadové vlády, jejichž rozhodujícím „nechtěným" přínosem byly ovšem úspory emisí vzniklých omezováním a zavíráním výroby řady podniků, především těch největších a nejdůležitějších. Myslím, že jsme byli úspěšní, pokud jde o podporu a podněcování demografického růstu naší společnosti. Celkový počet obyvatel v Československu se z 12,3 milionu v roce 1949 zvýšil na 15,65 milionu v roce 1989, v ČR v tomtéž období z 8,9 milionu na 10,36 milionu. V osmdesátých letech se u nás rodilo v průměru okolo 130 tisíc dětí ročně. Střední délka života u mužů dosahovala koncem komunistického období 68,1 roku a u žen 75,4 roku. Od té doby se naděje na dožití při narození soustavně zvyšuje, v roce 2007 dosáhla u mužů v průměru 73,7

344

a u žen 79,9 roku. V tomto směru jde nesporně o trendy založené předchozím dlouhodobým a po desetiletí trvajícím vývojem materiálních i společenských podmínek. Předpokládám, že nelze být tak naivní a přičítat tyto pozitivní změny po roce 1989 jen výměnám politiků, ale životním podmínkám naší populace založeným (převážně) už dlouho předtím. Hlavní metodou naší podpory propopulační politiky byla rozsáhlá společenská pomoc rodinám s dětmi. V roce 1989 dosáhla v ČR její výše 25,3 miliardy Kčs (v dnešních cenách asi 127 miliard Kč). Představovala pestrou paletu opatření. Zahrnovala přímou peněžitou pomoc (přídavky na děti, peněžitá pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek, stipendia apod.), naturální formy (kojenecké ústavy a jesle, mateřské školy a útulky, školní stravování, domovy mládeže) i nepřímou pomoc (slevy na dani ze mzdy, jízdném či nájemném). Mimo to tehdy existoval systém rozpočtových dotací na nákup dětského zboží (ošacení a obuvi) za „nižší" ceny. Tento systém byl mezitím značně okleštěn. K výraznému zvýšení došlo jen u rodičovského příspěvku.

Systém vládnutí V podzimních měsících roku 1947 vyslovili někteří členové předsednictva ÚV KSČ pochybnosti o tom, zda stávající systém vládnutí dává potřebné garance, vytváří vhodné podmínky pro politiku následujícího období - přechodu od lidové demokracie k socialistické společnosti. V té době již bylo stranické vedení stále silněji ovlivňováno stanovisky, které v Informačním byru v Bukurešti prosazovala zvláště delegace KSSS. Jednalo se o

345

zásadní odmítnutí zvláštních, specifických, národních cest k socialismu. Za jediný „leninský model socialismu" byl prohlašován jediný, sice neexistující, ale v té době se rodící - tedy ten ve „velké zemi". Po únoru 1948 rozhodlo vedení KSČ o zásadní změně volebního systému. Voličům místo samostatných kandidátek jednotlivých politických stran bude předložena jednotná kandidátka Národní fronty. Voliči se tak mohli rozhodovat jen pro jednotnou kandidátku, nebo ji mohli odmítnout. V každém případě byly volby z hlediska ústavní zásady vlády lidu zformalizovány. Nemá smysl „naše volby" obhajovat. Jiná věc je posouzení, do jaké míry se jejich způsob a význam v kapitalismu posílil, do jaké míry dnes „naše -jejich volby" skutečně umožňují občanům vyjádřit a prosadit jejich vůli. Má-li demokracie sloužit většině lidu, pak musí dokázat ochránit tento lid nejen před „zlým" státem, ale také před klamáním a podvody, před nespravedlnostmi všeho druhu. Musí jim zajistit maximum sociálních jistot a omezit strach z budoucnosti. V demokratickém systému vládnutí jde o práva politická, ale i o práva ekonomická a sociální, včetně onoho zamlčovaného práva na práci. Strany jdou dnes do voleb s vlastními programy, které však nepředstavují zásadní společenské alternativy. Všechny totiž počítají s kapitalismem jako s něčím neměnným. Sociálním demokratům se nadává do „socialistů" a ti to odmítají, ale k formulování zásad sociálně spravedlivé společnosti se prostě „ještě" nedospělo. Volební manipulace - to je dnes úplný koncert reklamy, médií, sponzorů, tajných služeb, zkrátka velkých peněz. Navíc se v případných koalicích z vyhlášených programů a zvolených zastu-

346

pitelů vytváří jakýsi povolební kompromis a volič marně pátrá, zda ve vládním programuje to, kvůli čemu dal svůj hlas té či oné straně. Politická podpora a původní euforie už dávno vyprchala, což se projevuje v narůstající apatii a stále klesajícím zájmu na účasti ve volbách. Dosáhnout více než padesátiprocentní účasti je úspěch, ba skoro zázrak. Volebním stranám to spíše vyhovuje, protože tak je volí jejich „tvrdé jádro" a kdo ví, jak by vše dopadlo, kdyby se voleb zúčastnili „ti neznámí voliči". Co říci na to, že někteří senátoři jsou zvolení jen dvanácti či patnácti procenty oprávněných voličů? Aby měli zvolení zastupitelé všeho druhu záruku na své funkce po celou délku volebního období, dostali záruku neodvolatelnosti, i kdyby se sebevíce zprofanovali. Příkladem jsou případy přeběhlíků v současném volebním období, kdy přetahovaná poslanců dvou nejsilnějších politických táborů vyústila v situaci, že labilní vládu drží u moci jen podpora zrádců vlastních programů, za něž byli voleni a zvoleni. Nikdo proti tomu nemůže nic dělat, nikdo se ani moc nesnaží. Jsou to prostě hlavně prebendy, často podvodně získané. Kde je starý komunistický parlament, v němž poslanci fungovali jen při své hlavní práci za nějaké dva tisíce korun měsíčně? Takovou variantu ovšem také nedoporučuji. O referendech a vyjadřování ke konkrétním zásadním problémům společnosti dnes občané mohou jen snít, stejně jako kdysi za komunismu. Za dvacet let se podařilo prosadit jen jedno, sice o vstupu ČR do Evropské unie. Všechna další referenda byla až dosud zamítnuta s odkazem, že lidé tomu či onomu nemohou rozumět. Šlo o zrušení trestu smrti, odmítnutí odluky náboženství od státu, zřízení senátu, vstup ČR do NATO a naši účast na

347

bombardování Jugoslávie, uznání samostatnosti Kosova, odmítnutí amerického radaru na území ČR, posouzení Lisabonské smlouvy. Vláda za socialismu a vláda po roce 1989 měly zásadně jiné postavení a byly vybaveny různými pravomocemi. Za socialismu byla faktická moc soustředěna v Ústředním výboru KSČ, který si zejména nechal přímo „pod palcem" propagandu, armádu, vnitřní bezpečnost, tajné služby i justici. Řízení ekonomiky a sociálních záležitostí přenesl na vládu, i když také v tomto ohledu si strana zachovávala významnou míru dohledu a vlivu. Vycházím z toho, že ekonomika je skutečným jádrem politiky. Za socialismu byl stát vlastníkem převážné části národního hospodářství, a mohli jsme proto o něm rozhodovat. Mohli jsme plánovat, vyhodnocovat i korigovat na všech stupních řízení náš ekonomický a sociálně kulturní rozvoj. Krátkodobě i perspektivně. Regulovali jsme rovnováhu, stabilitu národního hospodářství. Rozhodovali jsme o tom, co se bude vyrábět, co se bude vyvážet a dovážet, jak bude podložen a regulován peněžní oběh a úvěr. Samozřejmě jsme organizovali i státní a místní rozpočty, stanovili daně a zákonná pojištění. V rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci jsme zabezpečovali podstatnou část našich zahraničně obchodních vztahů s partnery, kteří fungovali podle obdobných ekonomických principů jako my. Přirozeně vím, že centralizované řízení, plánování ekonomiky a absolutní společenské vlastnictví bylo neefektivní a zasluhovalo již v závěru padesátých let zásadní reformu. Ovšem dnešní politické orgány (parlament, vláda, kraje) mají reálný rozsah rozhodovací pravomoci velmi limitovaný a mnohé předurčit

348

nebo změnit v národním hospodářství a domácí ekonomice vlastně nemohou. Vláda rozhoduje o rozpočtu státu, ovlivňuje rozpočty krajů a obcí, stanoví rozsah zadlužování, systém přerozdělování prostředků daňových poplatníků, formuluje návrhy daňových zákonů. A co je to za vládu, když nedokáže pomoci sklářskému podniku, který je ze 49 % v jejím sice podivném, ale přece jen vlastnictví? Volené orgány v kapitalismu jsou vůči ekonomice v podstatě v omezené pozici. Ekonomickou moc mají v ruce majitelé kapitálu a těmi jsou v našich dnešních podmínkách v naprosté většině zahraniční vlastníci. A ti nám samozřejmě nebudou pěstovat domácí ekonomiku podle našich představ a cílů, ale podle svých zájmů. Navíc, jak vidíme, jsou dnes tu a zítra už zase jinde. Nikdo ani neví, které podniky budou zítra zavřeny nebo přestěhovány a kolik tisíc zaměstnanců to odnese. Nikdo neví, kdo a jakým způsobem využije vklady a úspory našich obyvatel, zda je nakonec nepoužije na zalátání bankrotů v zemích jejich vlastníků. Jsme a zůstaneme proti tomu i nadále téměř bezmocní. V době neobvykle hluboké krize světového hospodářství, slovutnými světovými ekonomy neprognózované, vyvstává náhle otázka, zda centrálním vládním exekutivním orgánům by neměla být svěřena zvýšená práva, konkrétní pravomoci zasahovat do základních finančních operací a ekonomických procesů, a tak zabránit opakování tzv. nových progresivních programů, které vyvolaly nejhlubší krizi světového kapitalismu v celé staleté historii tohoto dosluhujícího systému. Regulace - to je dnes slovo, které je převahou vládnoucích kruhů v celém světě rozhodně odmítáno, aniž by samotní viníci, původci hluboké

349

krize, předložili argumenty, jak zabránit opakování toho, čeho jsme dnes svědky. Regulace, efektivní kontrola, je zatracována, odmítána a nahrazována koordinací, mezinárodní spoluprací. To pochopitelně není totéž. Koordinace ponechává nadále pravomoc těm světovým finančním hráčům, těm institucím, které jsou původními viníky, iniciátory dnešní, dosud nezvládnuté světové krize. Regulace zásadních finančních operací svěřená exekutivním orgánům v jednotlivých státech by posílila kompetence vlád a účinně by vylučovala opakování závažných chyb, ke kterým došlo v posledních desetiletích. Historický obrat od socialismu ke kapitalismu se odehrál a odehrává v situaci naprosto běžné korupce a rozkrádání majetku. znakem nového režimu. Naším novým morem se stala masová korupce, pro jejíž rozsah se nás naši západní „přátelé" až štítí. Koncem osmdesátých let se v ČSSR korupce podílela na hrubém domácím produktu zhruba jen 1,5 %. Jednotkou korupce bývala ona pověstná „flaška", její špičku tvořily stovky až pětistovky dávané v obchodech, či dokonce tisícovky věnované někdy z „vděčnosti" lékařům. To dnes máme jiné míry - korupce je dnes masová, její úroveň se přenesla do statisícových až milionových částek vázaných především na poskytování výhodných zakázek nejen domácím, ale hlavně zahraničním dodavatelům (víme, že v řadě zemí je taková korupce sankciována zákonem, např. přímo v sousední SRN). Dnešní příjemci úplatků jsou úplně jiní kabrňáci než oni socialističtí žabaři. Naše statistika odhaduje její podíl na hrubém domácím produktu až na desetinu. Je to uplácení politiků, velmi narostla korupce policistů. A to nemluvíme o

350

rozsáhlých milionových až miliardových daňových a celních podvodech, neplacení úvěrů, tunelování bank a investičních fondů. Elementární nespravedlnost, atmosféra nedůvěry v zákon a jeho uplatnění je běžná. Kdo se zastal milionů střadatelů v kampeličkách, investičních fondech (třeba pana Koženého), kdo se zastal nájemníků vyhnaných na ulici staronovými majiteli domů, kdo zaplatil za rozkradené a zdevastované továrny, kdo za tunely, likvidaci celých odvětví průmyslu? Jestli někdo, tak my všichni formou daní na částečné náhrady, na podpory v nezaměstnanosti, na sociální výpomoc postiženým. A viníci? Kolik je kolem nás viditelného i neviditelného majetku z privatizačních podvodů, krádeží? Komunistický stát byl údajně státem policejním. Ale počet „státních" policistů dnešní České republiky o několik tisíc převyšuje počet policistů (dokonce včetně členů Státní bezpečnosti) celé bývalé federativní ČSSR. A to nepočítám pracovníky Bezpečnostní informační služby a rozvědky, další tisícovky příslušníků městských policií a soukromých či podnikových ochranek. Jejich počet údajně převyšuje už tak vysoký počet státních policistů. Policie za bývalého režimu byla daleko efektivnější a úspornější také co se týče počtu objasněných případů, a to bez supermoderní výpočetní a jiné techniky, rychlých aut, videokamer. Vraždy byly dříve objasněny skoro ze 100 %. V roce 2007 (196 vražd) už jen z 89 %. Z celkového počtu 357 tisíc zjištěných trestných činů jich bylo objasněno jen 137 tisíc, tedy necelých 40 % (u hospodářské kriminality z poloviny, u obecné kriminality z pouhé čtvrtiny). Dříve to byly nejméně dvě třetiny.

351

Z toho u majetkové trestné činnosti dnes jen z 18 %, takže se u nás krade a loupí většinou beztrestně. Nehledě na to, že velké milionové a stamilionové kauzy různých, většinou snad vzhledem k pojetí našeho práva i legálních podvodů zůstávají zcela nezjišťovány a také netrestány, naopak zakládají nové bohaté rody budoucího panstva. Mimochodem, za tu mimořádnou dobrou práci byli naši dřívější policisté po listopadu patřičně odměněni masovými čistkami a vyhazovy ze služby. Policistů, strážníků, ochranek, agentů i bezpečnostních agentur atd. tedy máme více než dříve, na druhé straně kriminalita vzrostla 3 až 3,5krát a objasněnost trestných činů klesla nejméně o třetinu. Růst majetkových škod si ani netroufám odhadnout, proti období „totality" jde o násobky. To je nová jistota pro obyčejné občany? Další smutnou kapitolou je politika. Zavedli jsme klasickou parlamentní demokracii, klasické mechanismy „kontroly moci", klasické úřady správní a samosprávní včetně dost složité soustavy soudů a státních zastupitelství. Kolik nás stál stát a místní orgány v našich časech? Mám na mysli náklady na veřejnou správu, justici a diplomacii, včetně různých příspěvků společenským organizacím, pokud plnily některé potřebné společenské funkce (tedy politickým stranám, církvím, odborům, tělovýchově, některým kulturním institucím atd.). To všechno dohromady (stát, republiky, kraje, okresy, obce) nás tehdy stálo ročně za celé Československo necelých 11 miliard Kčs, takže na Českou republiku z toho připadalo zhruba 7 miliard Kčs. Pro srovnání s dneškem musím připomenout, že mezitím byla

352

řada těchto nákladů z rozpočtů převedena na mimorozpočtové instituce a není o nich přehled. Připomínám např. správu zdravotních pojišťoven, bývalé Fondy národního majetku a Českou konsolidační agenturu. Ale i bez nich se nyní obdobné reálné výdaje, to už po zohlednění inflace, zvýšily nejméně šestkrát, přičemž počet státních a místních úředníků vzrostl pětkrát. Kromě toho máme desítky a možná už stovku miliard výdajů nového typu, především úroky z veřejných dluhů nebývalého rozsahu. Úroky z veřejných dluhů dosahují v roce 2009 více než 50 miliard Kč a příští rok lze očekávat nejméně 70 miliard. Stát zaměstnává tisíce ekonomů, právníků či programátorů, ale kdykoliv se má něco legislativního vypracovat nebo obhajovat před soudem, provést nějaká ekonomická analýza či expertíza, nebo se má takzvaně účinně využít nová moderní výpočetní technika, tak se na to najímají nejdražší privátní firmy. Bere se to jako samozřejmost. Za našich časů to všechno uměli a dokázali naši vlastní úředníci, byla to běžná součást jejich práce a nedostávali za to peníze navíc. Bylo to mnohem rychlejší, spolehlivější a také mnohem levnější. Kromě toho se tu nevyskytoval prostor pro korupci, jaký v současném systému vznikl dnes. Navíc dosud stát za drahé peníze většinu sporů prohrává. Víme, jak roste státní dluh. Dnes dosahuje 1,16 bilionů Kč. Vnucuje se nám názor, že hlavní vinu nesou takzvané mandatorní (povinné ze zákona) sociální výdaje, v tom hlavně výdaje na sociální důchody. To je lež, samozřejmě záměrná, protože odvádí pozornost od mimořádného všestranného růstu zmíněných správních výdajů. Právě ty jsou velkým zdrojem zadlužování. Pro důchodce s trochou ironie připomínám, že

353

pokud by výdaje na důchody rostly stejným tempem jako tyto správní výdaje, pohybovala by se dnešní průměrná starobní penze okolo 35 až 40 tisíc Kč měsíčně. Takže víme, kde se náš blahobyt ztrácí, rozhodně ne v mandatorních sociálních výdajích. Pak není divu, že zatímco v roce 1988 byl poměr starobních důchodů k čisté mzdě 61 %, v roce 2008 už jen 52,2 %. Vybírám z běžně dostupných údajů Českého statistického úřadu. Jak by nebylo všechno drahé, když na místní, krajské i ústřední úrovni denně probíhá „boj" o veřejné zakázky. Odborníci odhadují, že jejich předražení se pohybuje minimálně na úrovni 10 %. Tedy desítek až stovek miliard. Je zřejmé, že politika, politický vliv, kontakty služby a protislužby, správné rozmístění kamarádů, poslanců na kandidátkách, členů správních a dozorčích rad státních a polostátních podniků se stalo nejlepším byznysem současnosti. Říkali o nás, že stát neumí hospodařit. Toto nehorázné tvrzení nám teoretikové i praktikové kapitalismu každodenně mlátí o hlavu. Ano, náš socialistický stát mnohé neuměl, ale mnohé se naučil - i na tom vyspělém Západě. Měli jsme, docela zbytečně, Tuzex a veksláky. Tuzex odvál čas, veksláci zůstali a nesmírně se za kapitalismu rozmnožili a rozlezli. Do státní správy, snad údajně i do parlamentu, na všechna místa, kde se dá ze státních a veřejných prostředků cosi za levný peníz „výhodně" získat. Dalším důvodem mého smutku je mezinárodní postavení naší republiky. Určitě patřím k těm, kteří mají radost z konce studené války. Vím mnohé o tom, kolik nás stála peněz, sil a dalších zdrojů.

354

Vůbec se mi nestýská po atmosféře nenávisti a vzájemných výhrůžek. Jsem rád, že nám nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, a byl bych ještě raději, kdyby Evropská unie fungovala opravdu spravedlivě a rovnoprávně posuzovala oprávněné potřeby a zájmy i menších států. To se neděje. V nových spojenectvích jsme zemí druhé kategorie, formálně suverénní, prakticky často podřízení těm, kdo mají větší sílu, především větší finanční zdroje. Mnohé dobré pozice jsme i ztratili. Nejen v tzv. rozvojových zemích, ale i třeba v Číně, kde jsme před rokem 1989 patřili k respektovaným partnerům. Největší ztráty naše pověst utrpěla u obyčejných lidí, u zahraničních návštěvníků, u evropské a světové veřejnosti. Nebo někdo dříve slyšel, že v Praze masově řádí kapsáři a podvodní taxikáři? Bál se snad někdo o své investice nebo slyšel, že v socialistickém Československu někdo nezaplatí za dodané zboží či zakoupenou službu? Patřili jsme k nejspolehlivějším partnerům na světě! Která světová banka by kdysi váhala s půjčkou pro náš stát nebo podnik? A už vůbec nemluvím o masovém výskytu prostitutek, heren, obchodů s padělky světových firem nebo narkomanů na příjezdových trasách u našich hranic. To není jen daň za volné možnosti pohybu. To je ignorace našich politiků a státu, to je pohrdání pověstí země. Naším velkým polistopadovým problémem je relativizace všeho. Národních dějin, každodenní slušnosti, platnosti smluv, politických slibů a závazků, rodiny i úcty ke starším. Relativizace, vydávaná za přirozenou reakci na „totalitní společnost", přerostla v džungli, kde jedinou jistotou je, že se ničemu nedá věřit a na nic spoléhat. Přirozené autority přestávají existovat,

355

některá média nabízejí nepřijatelné vzory chování, učitelé jsou zdiskreditováni sociálně, někdy i psychologicky, policista je chápán jako spíš nedoučený veřejný činitel, osobní život některých politiků je spíš výstrahou než příkladem. A to všechno v prostoru, který ovládla komerční média, dennodenně bušící do hlav mladých i starších. Nemohu a nehodlám obhajovat naši vlastní nedemokratickou praxi v oblasti informací, uplatňování svobody slova. Dovolovali jsme médiím jen to, co bylo v souladu s požadavky a doporučeními KSČ. Prosadili jsme „zákonem" monopol marxistické ideologie, a to převážně v dogmatické podobně. Je správné, že byl zrušen. Ale proč je místo slibované názorové plurality přípustný jen jeden ideologický monopol, i když tentokráte antisocialistický tedy obhajoba jen kapitalismu, bezbřehého liberalismu? Zkrátka marxisticko-socialistická ideologie byla koncem 20. století rázně vymýcena metodou nastolení ideologie zcela opačné. Neohrabaná exkomunikace a cenzura „po komunisticku" byla vystřídána daleko mazanějšími metodami. Prý jsme zakazovali významné umělce. Za to ale nyní máme poplivaný socialistický realismus a jeho nositele, desítky odstraněných připomínek památných událostí vytvořených v našem období. Dnešní svoboda slova a tisku nepřipouští publikace nebo uvedení řady klasických děl socialistické literatury, dramatu nebo televizních či rozhlasových inscenací. Pokud slyším, že ten či onen herec nebo jiný umělec za socialismu trpěl, protože nemohl třeba nějakou dobu hrát v televizi nebo ve filmu, je mi to líto. Bohužel některé bývalé i současné hvězdy na svou minulost zapomněly a plivou na tzv. komunis-

356

tické zločince. Vědí, že kopání do „mrtvoly" je nic nestojí a získají za to i osvědčení věrnosti. Ti nejlepší z nich rychle zapomněli, že byli kdysi rádi zasloužilými nebo národními umělci. Možná je zajímal hlavně vyšší tarif. Všechno se dá dělat a v kapitalismu dělá bez jakýchkoliv konkrétních cenzurních zákonů a institucí (zákony jsme konečně nepotřebovali ani my). Cenzura je to ovšem mnohem dokonalejší, anonymnější a účinnější. K jejímu provozování stačí vlastně ekonomický a sociální zájem jejich šéfů v pozadí, tedy hlavně majitelů příslušných médií, divadel a podobných zdrojů veřejného mínění. Za ta veřejnoprávní média tahá v pozadí nitky celá politická garnitura. Všechno, co se kolem vidí, slyší a čte, se nese na vlně antikomunismu, antirusismu či antičíny a proamerikanismu, prokapitalismu. Dnes má propaganda jiný nátěr, na novou vyšší svobodu a pluralitu ovšem nic moc. Navíc „slovo" ztratilo svůj význam. Nikdo z mocných si z něj příliš nedělá, lidi se naučili je ani neposlouchat. Přestalo se mu věřit, přestalo být bráno vážně. Soudní lidé prostě přestávají většině informací z domácích i zahraničních médií věřit. Vyšší objektivitu, toleranci, přípustnou názorovou diferenciaci si je třeba pro příští časy jen přát. Objektivní informace o období socialismu nejsou dnes obvyklé a ani žádoucí. Mohlo by to totiž narušit hlavní cíl současné kapitalistické propagandy, to znamená postavit německý nacismus a (československý) komunismus na stejnou úroveň a hanbu. Jakýkoliv pokus o vysvětlení či ospravedlnění našich činů a výsledků musí být proto utlumen v samém zárodku. Těch hanobení je kolem nás tolik, že už i veřejnost přestala většinou zajímat. Přesto ale musím přidat pohled z druhé strany, jako

357

příspěvek k historii, aby byla co nejvíce objektivní a spravedlivá. Byl jsem po dlouhou dobu vysokým funkcionářem KSČ a jsem za všechny jeho chybné, ale i dobré činy spoluzodpovědný. Závěrečné poznatky z mého mnohaletého působení v politice proto předkládám pro mladší čtenáře jako inspiraci k dalším otázkám, pro starší jako námět k úvaze. Čeho jsme v Československu dosáhli? - Úspěšným hospodařením zvýšit z vlastních vnitřních zdrojů národní jmění 7 až 8krát proti tomu, s čím jsme začínali, - zvýšit osobní spotřebu a životní úroveň téměř na pětinásobek, - hospodařit bez dluhů státu, krajů, okresů i obcí, vytvořit státní finanční a měnové rezervy, - zabezpečit energetickou a potravinovou bezpečnost státu a obyvatel na nejbližších 20-25 let, - udržet pozitivní demografický vývoj účelnou propopulační a zdravotní politikou, - mít spolehlivé, nelichvářské, solventní banky a podniky bez pochybných úvěrů, - zajistit lidem hodnotu a jistotu výplat i jejich úspor, život bez dluhů a exekucí, - udržet plnou zaměstnanost, - položit základy obecné sociální spravedlivosti ve společnosti, - udržovat společnost bez bezdomovců, žebráků, ghett a squattů, - vybudovat a udržet na kvalitativní úrovni bezplatné zdravot358

nictví, - poskytovat všem bezplatné kvalitní vzdělání a založit jejich vysokou pracovní kvalifikaci, - uchovat pořádek a vysokou úroveň vnitřní bezpečnosti, nízkou úroveň kriminality a vandalství, - omezit korupci, - posilovat vysokou a mezinárodně uznávanou úroveň domácí kultury, - udržovat po všech stránkách respektovanou armádu. Mým hlavním záměrem, základním cílem není něco obhajovat či zavrhovat - jde mi jen a jen o uvádění faktů nedávné i současné historie na pravou míru. Snažil jsem se shromáždit, uvést, popsat důležitá fakta, která z nejrůznějších úhlů pohledu charakterizují čtyřicet pět let společenského, ekonomického vývoje Československa po druhé světové válce. Nechť čtenář posoudí, jak s tímto dědictvím bylo po listopadu 1989 naloženo.

359

19. O některých mezinárodních otázkách V mezinárodně politické části programu federální vlády se za prioritu pokládalo dořešit některé otevřené otázky ve vzájemných vztazích s našimi sousedy- s NSR a Rakouskou republikou. Ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Bohuslava Chňoupka po četných, kontroverzních jednáních se západoněmeckými partnery - v některých etapách rozhovory končily téměř beznadějně - dohodlo na úrovni náměstků ministrů zahraničí předběžný návrh smlouvy o vzájemných vztazích obou zemí. Bohuslav Chňoupek tehdy narazil na námitky „svých spolupracovníků" na pravém břehu Vltavy - na oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ. Tam měli zřejmě v popisu práce všemi možnými způsoby oddalovat řešení známých problémů ve vztazích s naším západním a jižním sousedem. A pokud naši partneři nepřistoupí na stanoviska československé strany, pak smlouvu s NSR a dohodu s Rakouskou republikou neuzavřít. Naši levičáci se zpočátku vůbec divili, že někdo v Československu (zřejmě měli na mysli federální vládu) má v úmyslu jednat o vzájemných vztazích s NSR. Prostě NSR nechtěli brát na vědomí, úpravu mezinárodních vztahů s touto důležitou zemí v Evropě takzvaně „nepotřebovali". I s takovými nesmyslnými stanovisky bylo třeba se ještě v prvé polovině sedmdesátých let vypořádat. Československá delegace z iniciativy levých radikálů ve stranickém vedení uplatňovala vůči NSR požadavek, aby Mnichovská dohoda byla uznána za neplatnou od samého začátku. Západoněmecká delegace navrhovala formulaci, že Mnichovská

360

dohoda je nulitní. Dodatek československé strany, že je od samého začátku neplatná, zásadně odmítala. Řadu měsíců se nedařilo překonat tato rozporná stanoviska. V prvé polovině sedmdesátých let sovětská diplomacie usilovně pracovala na přípravě konference o bezpečnosti v Evropě a snažila se odstranit, tedy vyřešit všechny sporné otázky, které západní partneři pokládali za potřebné projednat před setkáním v Helsinkách. I předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin se při jedné příležitosti podivoval, proč trváme na dle něho nesmyslné formulaci o tom, že Mnichovská dohoda je neplatná od samého začátku. „Od samovo načala", to byla dle ironického Kosygina formulace, kterou originálně vymysleli Čechoslováci. Ani římské právo dle něj nic takového nezná. Logika tu podle něj neúprosně platí - když se něco podepíše, tak to v té době tak je. Akt lze prohlásit za nulitní. Tím je v plné míře vše potřebné vyjádřeno. Ale jedna „moudrá hlava" v československé delegaci vymyslela, že když ne od samého začátku, tak tedy zvolme formulaci „den poté". Nakonec vše skončilo po velmi ostré výměně názorů v nejvyšším stranickém vedení. Jménem vlády jsme odmítli obviňování, že ustupujeme NSR, že nehájíme principiální zájmy Československa. Byl vysloven souhlas se smlouvou, která prohlásila mnichovský diktát za nulitní. V prosinci 1973 kancléř Willy Brandt, ministr zahraničí Walter Scheel a z naší strany Štrougal a Chňoupek smlouvu o vzájemných vztazích v Praze podepsali. Téhož dne byly navázány diplomatické styky na úrovni velvyslanectví. Slavnostnímu podpisu historické smlouvy o vzájemných vztazích mezi NSR a ČSFR v Černínském paláci předcházelo jednání

361

obou delegací na Pražském hradě. Při této příležitosti přednesl vedoucí československé delegace Gustáv Husák požadavek, aby po uzavření smlouvy o vzájemných vztazích byla konečně po téměř dvaceti osmi letech od skončení druhé světové války uzavřena jednání o poválečných reparacích. Na toto téma byli oba dva zkušení západoněmečtí státníci dokonale připraveni. Nejdříve se kancléř Willy Brandt v brilantním výkladu dotkl svého více než desetiletého exilu v Norsku a Švédsku a s emocionálním zaujetím vylíčil své dojmy po příjezdu do vlasti po porážce hitlerovského Německa. Zničená města, závody, komunikace, celá infrastruktura, obyvatelstvo přežívající ve sklepeních - to byl dle kancléře obraz Německa od severu na jih a od západu na východ. A kladl si otázku: „... je možné, aby má země se vůbec znovu zrodila, pozdvihla z tohoto totálního zničení a nezměrné bídy? Vy žádáte, aby naše Německo odškodnilo vaši zemi za ztráty, válečné škody, které Československo utrpělo za druhé světové války vinou poraženého režimu. My si zároveň musíme položit otázku, zda dnešní poválečná generace - od války uplynulo dvacet osm let - má nést za vše, co se odehrálo, plnou odpovědnost. Již to, co mladí lidé ve zničené zemi zdědili, je dostatečným poučením pro všechny Němce, aby se minulost nikdy neopakovala." Následně Walter Scheel - byla to dobře sehraná dvojice - s obratnou argumentací poukázal na to, že západní Německo v současné době prožívá žádoucí hospodářský rozmach. Je to ovlivněno mimo jiné nemalou zahraniční pomocí. A s trochou ironie dodal: „Tuto možnost mohly využít i jiné země, včetně Československa." Měl na mysli Marshallův plán. Jednání o reparacích bylo uzavřeno s tím, že tuto otázku pro-

362

jednávají zástupci obou zemí. K žádné pozitivní změně v příštích letech již nedošlo. Musím se přiznat, že po výkladu W. Brandta jsem si sám kladl provokativní otázku, zda ne reparace od Němců, ale československá výpomoc NSR není na pořadu dne. Ale takový požadavek ani poněkud strohý ministr Scheel nepředložil. W. Brandt, který pobýval krátce v předválečném Československu, se v osobních rozhovorech zajímal o mnohé stránky života u nás. V jedné chvíli vznesl, byť s určitými rozpaky, otázku, jaký plat pobírá předseda vlády v Československu. Odvětil jsem, že dvacet pět tisíc. Brandt se otázal, zda v markách. „Ne, dvacet pět tisíc korun československých," zněla má odpověď. S úsměvem konstatoval, že za takový plat by patrně nezískal do německé vlády jediného ministra. Plat kancléře byl pětkrát vyšší, ne v korunách, ale v markách. „Ale vedle toho pobíráte plat poslance parlamentu," zajímal se dál. „Od roku 1957, co jsem poslancem, jsem z parlamentu nedostal ani korunu," uvedl jsem. Vládním funkcionářům plat poslance ve výši dvou tisíc měsíčně nebyl vyplácen, ale přímo zasílán do stranické pokladny. Pochopitelně jsme v roce 1973 neposuzovali, jak to bude s poslaneckými platy po převratu v roce 1989. Dnes za obdivuhodné výkony v parlamentu pobírají poslanci osmdesát až sto tisíc. V následujících měsících roku 1974 jsem byl nemile překvapen, jaký neuvěřitelný krok provedla jedna rozvědná služba a vyvolala tím následně abdikaci kancléře NSR W. Brandta, tohoto významného politika a světového státníka. Ohrozit pozici pokrokového světového státníka kancléře Williho Brandta a způsobit jeho odchod z vrcholné politiky nebylo v

363

zájmu celého našeho společenství. Takové hrubé chyby se profesionálně vedená rozvědná služba nikdy neměla dopustit. Šéf východoněmecké rozvědky se později za vše omluvil. Po patnácti letech, v lednu 1988, k nám přijel na návštěvu tehdejší západoněmecký kancléř Helmuth Kohl. Bylo to mimo jiné na doporučení ministra zahraničních věcí NSR H. G. Genschera, který pravidelně před Vánocemi navštěvoval Československo. S panem spolkovým kancléřem jsme posoudili hlavní otázky vzájemné spolupráce, na což byl kancléř dokonale připraven. Hlavní bod našeho jednání, které pokračovalo do pozdních nočních hodin, se věnoval „gorbačovské perestrojce". Kancléř otevřeně přiznával, že tomu všemu stále pořádně nerozumí. Ač denně dotazován představiteli německých bank a podniků, není schopen jim kvalifikovaně poradit, jak rozvíjet spolupráci na sovětském teritoriu. H. Kohl vyjádřil zájem o návštěvu Moskvy, ale sovětská strana termín návštěvy stále odkládala. Příčnou byla „nešťastná" Kohlova veřejně pronesená slova, kdy přirovnal vystupování Gorbačova ke goebelsovské propagandě. Kancléř, vědom si své chyby, nás požádal, zda bychom nemohli při našich dobrých vztazích se sovětskými představiteli vhodným způsobem do situace zasáhnout. Bylo sice neobvyklé, aby naše malá země pomáhala dvěma velmocem (NSR se v té době již tak prezentovala) vzájemně se setkat, ale v krátké době se návštěva kancléře v Moskvě uskutečnila a pan Kohl nám vzápětí osobně poděkoval. Začátkem sedmdesátých let byla rovněž zahájena jednání s představiteli Ministerstva zahraničních věcí Rakouské republiky o majetkovém vyrovnání, odškodnění tzv. Starorakušanů,

364

rakouských občanů, kteří se v období první republiky odstěhovali z Československa do Rakouska. V bývalé vlasti, v Československu, zanechali pozemky, zemědělskou půdu a nemovitosti různého druhu, a zůstávali tedy stále jejich vlastníky. Návrh dohody byl včas projednán. Rozdílné názory se projevily ve výši částky, kterou má československá strana jako finanční vyrovnání poskytnout Rakouské republice. Rakouští zástupci žádali v krátké době vyplatit pět miliard šilinků, českoslovenští zástupci považovali tuto částku za nepřijatelnou. Naše vlastní ocenění dotyčných majetků tzv. Starorakušanů nedosahovalo výše ani dvou miliard šilinků. Čas plynul a bylo zřejmé, že dohoda je bez zásahu z vyšších míst v nedohlednu. V té době se československá delegace ve složení předseda vlády, ministr zahraničních věcí a československý velvyslanec ve Vídni zúčastnili pohřbu bývalého prezidenta Rakouské republiky pana Jonase, rodáka z jihočeského Tábora. Po smutečním aktu, jak bývá zvykem, jsme byli pozváni na setkání všech účastníků státního pohřbu do vídeňského Hofburgu. V prostorách s tradiční tereziánskou architekturou, vybavením a výzdobou jsme se cítili jako ve Španělském sále Pražského hradu. Dostavil se kancléř Kreisky. V rozlehlém hofburském sále československá delegace již téměř osaměla. Jako pět spiklenců spolu s kancléřem, pozorováni početným obsluhujícím personálem, jsme se srdečně pozdravili a kancléř - zřejmě vždy věcný, nemilující bezobsažné povídání - přistoupil k věci, tedy k dohodě o odškodnění Starorakušanů. Bylo vidět, že se chce dohodnout a tuto kapitolu, zbytečně léta protahovanou, uzavřít.

365

Padaly různé návrhy a postupně jsme dospěli k částce jedné miliardy šilinků s tím, že rakouská strana nám vyjde vstříc při struktuře československého vývozu tak, abychom v krátké době dosáhli jednomiliardového přebytku vývozu nad dovozem. Tehdy kancléř toto společné rozhodnutí doprovodil slovy: „Vaši bývalí a nyní mí občané - jak říkáte Starorakušané - mě za ten malý peníz asi moc rádi mít nebudou, ale snad to přežiji." A to se také stalo. V následujících dnech spatřila dohoda světlo světa. A během následujícího pouhého jednoho roku byli Starorakušané odškodněni. V příštích letech proběhly další čtyři vzájemné návštěvy. Mohu konstatovat, že jsme si dobře rozuměli. Bruno Kreisky - zkušený politik, státník, říkali jsme mu „velký kancléř" malého Rakouska - velice otevřeně hovořil o situaci a životě ve své zemi i o tom, jak uvažuje o Československu, o zemi svých předků, o zemi, kterou měl rád. Každé setkání bylo vedle pracovních rozhovorů plné i osobních vzpomínek. Zvláště si připomínám moravské setkání z ledna 1979, kdy se rozpovídal o svém mládí. Připomněl setkání s Bohumírem Šmeralem, kterého označil za velkého a námi nedoceněného politika. Kreisky znal historii československé sociální demokracie. Vyslovil názor, že Československo bez sociální demokracie si nikdy nedovedl přestavit. Uvedl kuriózní vzpomínku na prastrýce, bankéře z Brna, kandidáta na ministra financí ve Vídni. Opatrný navrhovatel místo židovského náboženství napsal do spisu pro císaře: bez vyznání. A císař, když to uviděl, návrh vyškrtl s poznámkou: „Žida bych snesl, ale někoho bez vyznání, to v žádném případě." Právě toto moravské setkání v Židlochovicích přispělo když ne k

366

přátelství, tak k blízkému partnerství. Při odjezdu mi začal tykat, popřál mi vše nejlepší, a ať se mi daří. Také dodal, že mi nezávidí Sluší se zaznamenat, že v následných setkáních přidával i kritiku na naše zaostávání, výzvy k otevření se zahraničnímu kapitálu, uváděl příklady z Rakouska. Odmítl obavy ze zadlužení, protože podstatná je dle něj ekonomická výkonnost. Velice mě podněcoval do reforem, se kterými jsem ovšem, jak známo, neuspěl. Názory rakouského kancléře na situaci ve světě byly poučné. Zajímavé také bylo, jak posuzoval život a postoje Rakušanů v době hitlerovského anšlusu a jaké závěry z toho vyvozoval. Byl to postoj absolutně tolerantního člověka, jehož dvacet šest nejbližších příbuzných našlo smrt v nacistických koncentrácích. Nebál se přiznat chyby, které se někdy vloudily do jeho vládnutí. Vzpomínám si, jak mi vysvětloval situaci, která se odehrála při výstavbě elektrárny Zwentendorf, původně projektované s jaderným reaktorem. Když bylo dílo v závěrečné etapě výstavby, vznesli rakouští voliči požadavek, aby se o uvedení jaderné elektrárny do provozu rozhodlo v celostátním referendu. Kancléř - dle jeho vyjádření jako představitel sociální demokracie nemohl odmítnout. Referendum naopak přivítal. Zároveň však byl téměř přesvědčen, že většina občanů s dokončením výstavby a uvedením jaderné elektrárny do provozu vysloví souhlas. Rakušané však nepatrnou většinou pro celou zemi závažný projekt odmítli. Kancléř jako demokrat se výsledku referenda podřídil. Bylo to v období, kdy po nedokončené výstavbě elektrárny Zwentendorf vznikly v Rakousku vážné potíže v zásobování elektrickou energií.

367

Dnes je jaderná energie - ne zwentendorfská, ale temelínská, občas zdrojem protestů části rakouské ekologické protijaderné veřejnosti. „Jsme sousedé, musíme spolu žít," říkával nezapomenutelný kancléř Rakouské republiky Bruno Kreisky. Po podepsání závěrečného aktu v Helsinkách jsem v listopadu 1975 na pozvání premiéra Jacquese Chiraca vykonal návštěvu Francie. Ten sice v této funkci dlouho nevydržel, ale na přelomu století se vrátil jako prezident republiky, a to dokonce ve dvou volebních obdobích. V jednáních jsme si dobře rozuměli. Pomlouvači říkali, že ke sblížení přispěla naše společná éra bývalých ministrů vnitra. Vzájemně jsme si připomněli výjimečné vztahy, které narušila až mnichovská dohoda mocností. Navíc Chirac měl i pozoruhodný přehled o osobnostech malířů Otakara Kubína, Josefa Šímy a Františka Kupky a jejich příspěvku k vývoji francouzského umění. Dokonce věděl, že Jan Lucemburský - Jan Slepý, jak mu říkají Francouzi, padl za slávu Francie. Škoda, že týdenní pobyt v Paříži neměl žádný významnější efekt v našich ekonomických relacích a že jsme - asi z vlastní viny -opomněli uctít památku padlých z roty Nazdar u Neuville-Saint-Vaast nedaleko Amiens v první světové válce a posléze Dunkerque, město, které dobyla brigáda generála Aloise Lišky na konci druhé světové války. K tomuto opomenutí nemělo nikdy dojít. Rád vzpomínám na návštěvu Indíry Gándhíové v únoru 1984, půl roku předtím, než byla úkladně zavražděna. Tady se připomínalo naše letité přátelství a hlavně úspěšná ekonomická spolupráce. Nejvíce mi v paměti zůstalo soukromé setkání, naplněné vzpomínkami na Československo, které premiérka navštívila

368

se svým otcem Džaváharlálem Néhrúem v době mnichovských událostí v roce 1938. Samozřejmě jsme měli příležitost vychutnat prohlídky významných indických památek, také výjezd ke Tádž Mahalu, na čemž se vydováděl doprovodný tisk a fotografové. Moje foto od vzpomenuté hrobky pak samozřejmě sklidilo „patřičný ohlas" u oponentů doma. Dne 2. července 1982 se konalo setkání s Richardem Nixonem, třicátým šestým prezidentem Spojených států amerických, kterého smutně proslavil Watergate. Přijel v době své vynucené penze na neoficiální misi. Jednal se státními i stranickými činiteli v řadě socialistických zemích Evropy. Setkali jsme se v úzkém kruhu, doprovázel ho pouze jeho zeť John Eisenhower, syn prezidenta téhož jména, takže i mě k jednání doprovodil pouze jeden poradce. Přísný pokyn nic nezapisovat ani jeden z přizvaných nakonec nedodržel. Více než hodinový rozhovor se týkal hlavně otevřených problémů dvou světových bloků, které hledaly východisko ze slepé uličky, v níž se vztahy Východ-Západ v osmdesátých letech ocitly. Nixon opakovaně vyjádřil názor, že je třeba hledat domluvu, tedy politické kompromisy a soustředit se na řešení celosvětových starostí, hlavně na odstranění chudoby, nemocí a na řešení globálních změn. Richard Nixon vzpomněl i na historické souvislosti se vznikem Československa a podíl USA na úspěšném završení roku 1918. K mému údivu jméno Masaryk nepadlo. V souvislosti se zmínkou o konečném řešení zlatého pokladu, který se před několika měsíci vrátil do vlasti, jsem postavu a úlohu našeho prvního prezidenta ocenil já.

369

Hlavním Nixonovým vyjednávacím záměrem bylo získat podněty pro strategické postupy Spojených států. Bylo zřejmé, že se cítí představitelem první velmoci a podle toho jedná. Dával jasně najevo postoj „berte na vědomí, kdo jsme a kým budeme i zítra. Potom můžete očekávat náš respekt."

K návštěvě afghánského krále V roce 1970 navštívil Československo nejvyšší představitel Afghánistánu král Záhir Šáh. Československo uzavřelo s afghánským královstvím smlouvu o vzájemné spolupráci v roce 1937. Teprve po druhé světové válce byly v Kábulu a v Praze zřízeny zastupitelské úřady obou zemí na úrovni vyslanců, postupně velvyslanců. V tomto období dochází k rozšíření vzájemné hospodářské a obchodní spolupráce. Československá vláda poskytla Afghánistánu potřebný úvěr, čímž byly vytvořeny podmínky pro vývoz nejrůznějších strojírenských, elektrotechnických výrobků a investičních celků. Afghánský král Záhir Šáh byl příjemný partner, se svou manželkou se zajímal o vše, co se děje v naší zemi. V rozhovoru se zadíval na mapu naší republiky, na excentricky položené hlavní město a vznesl dotaz, jak se vláda stará o devět set kilometrů vzdálené okresy na východě republiky. Poněkud jsem smyslu dotazu nerozuměl, ale vysvětlil jsem, že i obce a okresy nejvíce vzdálené od Prahy soustavně vládní představitelé navštěvují, rozvoj všech oblastí z centra plánovitě ovlivňujeme a máme dostatek informací o životě občanů ve všech oblastech republiky. Král to pozorně vyslechl a vysvětlil, proč se ptal. „V naší zemi," pravil, „je to poněkud jinak. Téměř na jednu třetinu oblastí nemá naše vláda vůbec žádný vliv. Převážně jde o

370

horské oblasti, komunikačně téměř nepřístupné, kam centrální moc vůbec nezasahuje a kde si vládnou sami." Od přijetí afghánského krále uplynulo čtyřicet let. V jeho zemi se střídala cizí okupační vojska, domácí vládní garnitury se několikrát vyměnily. Stále nechápu, jak někoho po získaných historických zkušenostech vůbec může napadnout vojensky obsadit tuto rozporuplnou zemi a snažit se ji dokonce ovládnout. Nedokázali to po desítkách, ba stovkách let Afghánci, mají to tedy dokázat vojáci ze všech koutů světa. To je středně- i dlouhodobě nereálná představa. Bohužel my Češi se tohoto nereálného dobrodružství z nejrůznějších - částečně i pochopitelných důvodů - též účastníme.

371

20. Úvaha na závěr, nejen jihočeská Do svého rodného města Veselí nad Lužnicí se rád vracím. Prožil jsem tu kus života. V sedmdesátých letech se na mě obrátil tehdejší předseda městského národního výboru Jan Lacina se žádostí o podporu investičního záměru postavit ve Veselí kulturní dům spojený s rozsáhlejším restauračním zařízením. Město něco takového naléhavě potřebovalo. Vedle jednoho kina a několika menších hospod a hotelů ve městě, kde žily téměř tři a půl tisíce obyvatel, nic pro kulturní a společenský život k dispozici nebylo. Předsedu Lacinu jsem dobře znal. Pracoval v tehdejším Mezimostí jako asistent u stavební firmy Kubovský a spol. Ve stavebnictví se vyznal a bez problémů jsme se na všem dohodli. Na výstavbu kulturního domu byly uvolněny potřebné finanční prostředky a příslušná stavební kapacita. I problémy spojené s usazením základů stavby do bahnitého podloží mezi Nežárkou a Lužnicí se podařilo úspěšně zvládnout. Stálo to sice nějakou korunu navíc, ale „kulturák" se v krátké době uvedl do provozu. Tehdy - patrně to doznívá i dnes - se vyslovovaly pochybnosti, zda místo výstavby nového kulturního domu se neměla rekonstruovat známá městská dominanta „Stará radnice". Toto bývalé restaurační a společensky využívané zařízení bylo již tehdy v havarijním stavu. Za třicet let, které od té doby uplynuly, devastace celého objektu silně pokročila a na náměstí vzhlíží jen charakteristická čelní stěna s nefungujícím radničním orlojem. Každý „Veselák" ví, že „Starou radnici" je třeba zachránit, vypracovat komplexní projekt a areál vhodně využít. V českém parlamentu či v jiných vrcholných orgánech státu jsou přece

372

lidé, kteří mají blízký vztah k jižním Čechám, k regionu Veselsko i k samotnému Veselí nad Lužnicí, kteří by mohli využít svého vlivu a vhodným lobováním, například při proslulém parlamentním „porcování medvěda", získat potřebné prostředky na tuto pro město, ba i pro jižní Čechy významnou a naléhavou investici. Vzhledem k památce mého otce - byť s určitými rozpaky- chci vzpomenout na nešťastnou, nepochopitelnou epizodu, k níž došlo v mém rodném městě po převratu v devadesátých letech. Vedení města zrušilo název ulice Josefa Štrougala ve Veselí nad Lužnicí II a přejmenovalo bezvýznamnou uličku o devíti rodinných domcích po veleváženém římském císaři a českém králi Karlu IV. Podle mého názoru si jméno Karla IV zaslouží nést významnější ulice či náměstí v Čechách, v Evropě či ve světě, ale to nechci v této souvislosti rozebírat. Jen chci připomenout, že jsem nikdy nesouhlasil, aby jakákoliv ulice, jakékoliv místo či nějaký objekt nesl jméno mého otce. Bohužel beze mne se takto v sedmdesátých letech v okrese a v místě rozhodlo. Neposuzuji oprávněnost tohoto rozhodnutí, jen mě zajímají důvody. Chtěl bych se dopátrat, čím se otec provinil. Patrně v očích těch, kteří takto rozhodli, se otec neprovinil ničím. Jen měl syna a ten byl předsedou vlády. Jak se dnes obvykle říká, byl premiérem za komunistického režimu, který byl prohlášen slovutnou sněmovnou za režim zločinný. Když v rozhodování veřejných institucí v centru či v městě nabudou vrchu nežádoucí emoce a hysterie, je vše špatně. Kdyby se otec té nesmyslné události dožil, patrně by se tomu jen pousmál. Ale on už tady dávno není; nevěděl, že existovala ulice Josefa Štrougala, nedozvěděl se, že byla přejmenována, nikdo mu nestačil říci, že jeho syn je předsedou vlády, a už vůbec nemohl

373

posoudit, jak si jeho vláda počínala. Táta tu bohužel už dlouho není. Pro tuto vlast položil život. Já sám jsem si oprávněně nedovolil se nad onou „uliční epizodou" v mém rodném městě jen tak pousmát. V Třeboni, v oblíbeném gymnaziálním městě se každoročně v měsíci květnu, v době probíhajících maturitních zkoušek, schází třináct pětaosmdesátiletých i starších seniorů studijního ročníku 1935-1943. A zamýšlíme se nad životními osudy i nad rozsahem vědomostí, znalostí, které jsme si osvojili v době studia na gymnáziu i v dalších letech rozličných životních příběhů, které poté následovaly. Padla též otázka, jak bychom s našimi tehdejšími maturitními znalostmi uspěli, kdybychom se ocitli nyní před maturitní komisí. Proto jsme se otázali jedné paní profesorky, která právě vycházela z budovy gymnázia, jak bychom dopadli teď, v roce 2007, se svými znalostmi z let čtyřicátých. Paní profesorka, poněkud překvapená tímto unikátním dotazem, se zjevným úsměvem a tolerantním pohledem na gymnaziální veterány, nám s rozpaky sdělila, že tehdy ještě nebyla na světě, ale že si myslí, že bychom se patrně museli něco doučit. Mladá paní profesorka k nám byla velice ohleduplná - mohli jsme se dočkat poněkud přísnějšího odsudku a také jsme ho očekávali. Byli jsme si vědomi, že za těch šedesát let, které uplynuly od naší maturity, vzdělanost a vědecké poznatky zaznamenaly výrazný pokrok. A ne všechno jsme se stačili doučit. Vše, o čem jsem na těchto stránkách psal, se dotýká především minulosti a přítomnosti. Občan naší republiky však přemýšlí hlavně o dnech, měsících a letech příštích. Dvacet let vzdálen od politiky si na otázku, co nás v této zemi čeká, netroufám

374

odpovědět. To ale neznamená, že odpověď nehledám. Pečlivě čtu názory politiků, novinářů, ekonomů i dalších odborníků. Hledám jasné argumenty, kvalifikované názory na budoucnost naší desetimilionové země. Stanovisko některých politiků, že současná krize na nás dopadla zvenčí, že my sami jsme k ní nepřispěli a jsme tedy jen obětí, je alibistické. Cožpak jsme se v Česku chovali v posledních dvaceti letech jinak než ostatní v kapitalistickém světě? Česká republika zvýšila zadluženost ve velkém rozsahu - současný dluh 1 bilion 160 miliard Kč je na deset milionů lidí nebývalá zátěž. Přitom neuvážené zadlužování proběhlo v době, kdy naše ekonomika vykazovala ročně 4-5 % růst HDP. To nenasvědčuje odpovědnému hospodaření. A nemůže to pokračovat. Východisko z této situace existuje, bude však bolet. Setkávám se s pochybnostmi, zda se v naší rozhádané zemi najde shoda na takovém programu, který by nezesiloval sociální konflikty ve společnosti. Kteří představitelé to dokážou? Kdo učiní přítrž těm finančním malverzacím, těm penězovodům ze státní pokladny do bezedných kapes spekulantů? Dosud takové politiky nevidím. Nadějná přechodná vláda nemá potřebný mandát ani čas. Musím přiznat, že mě velice znepokojuje uvažování některých mladých lidí i podnikatelů, kteří jsou tak znechuceni poměry v naší zemi, že přemýšlejí o ochodu do států spořádanějších. A někteří nejen přemýšlejí. Když se v jednom z nejčtenějších deníků na dotaz mladých lidí, jakou budoucnost jim

375

doporučuje, objeví odpověď: „Emigrujte!", pak to nelze přejít mlčením. Všeobecně vzato - poměry v naší zemi jsou znepokojující. A tato nepřehledná, rozkolísaná a hašteřivá situace mi také neumožňuje udělat si nějaký ucelený názor na budoucnost České republiky. Mám tedy jen přání, velké přání- abychom překonali současné obtíže, dokázali se alespoň v základních otázkách domluvit, stali se seriozním partnerem společenství evropských zemí. Vzdělanost, šikovnost, výkonnost a dobré srdce našich lidí k tomu vytvářejí příznivé předpoklady. Krásné babí léto v Jizerkách pak připomíná, že kolem sebe máme i pozoruhodnou zemi, která by si zasloužila důstojný život pro všechny. Lubomír Štrougal Praha - Horní Polubný, září 2009

376