Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
LUBOŠ KREČ UPRCHLÍCI A ZACHRÁNCI
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
LUBOŠ KREČ UPRCHLÍCI A ZACHRÁNCI Velké příběhy českých emigrantů
Nakladatelství Paseka
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
Vychází s podporou vydavatelství Economia
Copyright © Luboš Kreč, 2016 Preface © Jindřich Šídlo, 2016 Illustrations © Erika Čičmanová, 2016 ISBN 978-80-7432-800-8 (Epub) ISBN 978-80-7432-802-2 (Mobi) ISBN 978-80-7432-801-5 (PDF)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
PŘEDMLUVA NEMUSET NIKOMU NIC DOKAZOVAT Jen máloco dokázalo v první polovině 90. let Václava Klause vyvést z míry. Suverén české politiky, předseda vlády a tehdy zdaleka nejpopulárnější politické strany ODS vypadal jako neporazitelný soupeř a svou pozici si – jak si asi dovede i čtenář, který to nepamatuje, představit – řádně užíval. A když přece jen zvedl obočí a podtrhával nesouhlasnou vlnovkou, bylo to spíš kvůli tomu, aby se o tom mluvilo a psalo: a tak to od něj občas schytal Josef Lux, občas Jan Kalvoda, někdy zbytek světa a sem tam si vzpomněl i na Miloše Zemana, v té době lídra málo významné České strany sociálně demokratické. Ale tenkrát, 13. července 1994, se premiéra Klause něco opravdu dotklo. Poprvé, a nikoliv naposledy, to dokázal Ústavní soud. Na jeho složení měl sice o rok dřív Klaus významný vliv, ale díky neopakovatelné sestavě otců českého ústavního práva se soud rychle emancipoval. A v létě 1994 vynesl jeden ze svých slavných nálezů, jejichž symbolický význam možná přesahoval ten praktický. Ústavní soud tenkrát zrušil podmínku trvalého pobytu v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, známějším spíš jako
7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
„restituční zákon“. A umožnil tak žádat o majetek i krajanům, kteří sice měli české občanství, ale nepřestěhovali se po listopadu 1989 zpátky domů – nebo si v Česku prostě nezřídili adresu. Třeba i proto, že stále neměli svůj majetek, kdysi ukradený komunistickým státem. Podepsán osobně první předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler, bývalý poslanec Federálního shromáždění za ODS. Dnes to zní banálně, uznávám, ovšem tenkrát to vypadalo jinak. Však také premiér Klaus s ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem sdělili překvapené veřejnosti, že právě byly zásadně narušeny její právní jistoty a že Ústavní soud překročil své kompetence, když dal krajanům šanci žádat o jejich majetky i po uplynutí lhůty, kterou na to zákon původně určil. Znejistěná veřejnost vzala informaci s nejvyšší mírou vážnosti na vědomí – pokud si jí tedy uprostřed horkého léta povšimla. A i když se později ukázalo, že to s těmi ohroženými jistotami nebude zase tak horké, protože krajané se nesletěli a nezahltili české soudy stovkami a stovkami žalob, cosi divného už ve vzduchu zůstalo. Nebo to tam možná bylo vždycky, jen jsme si toho tak úplně nevšimli. Zvláštní, protože my, co si ještě pamatujeme mrazivý listopad a prosinec roku 1989 a stále ještě euforické jaro roku následujícího, bychom se asi shodli, že právě návraty krajanů, těch slavných, ale i někdejších sousedů, patřily mezi ty nejviditelnější důkazy navrátivší se svobody. Krajané se stávali hvězdami pódií, na která by za normálních okolností nemohli pomýšlet. A nejspíš ani nechtěli. Jako byl ten úplně první. Jaroslav Hutka se z Nizozemska do Prahy dostal už týden po 17. listopadu. V sobotu 25. listopadu zpíval svou Náměšť pro 750 tisíc demonstrantů na Letné. Bylo jasné,
8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
že tohle už nejde prohrát. Zvlášť, když se o týden později v Praze objevil Karel Kryl, symbol odporu roku 1968. (Kryl tehdy přijel z Mnichova, kde žil a pracoval ve Svobodné Evropě, na pohřeb své matky.) A když pak Kryl zazpíval na Václavském náměstí na závěr demonstrace státní hymnu s Karlem Gottem, symbolem oficiální kultury a zapomnění, bylo definitivně zpečetěné, že revoluce (říkejme tomu tak ještě pár let) definitivně zvítězila. (Hlavně proto, že by do toho věčný zlatý slavík Gott jinak nešel.) A tak to pokračovalo ještě několik dalších měsíců. Těsně před volbou Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky (pardon, ale tohle mě vždycky spolehlivě pobaví) na konci prosince 1989 se ve své staré vlasti objevil Tomáš Baťa, trochu pohádkový starý pán, přivážející z Kanady vzpomínky na úspěch, fortel a ambice první republiky. Firma, kterou jsme do té doby znali jen z reklam třeba při mistrovství světa ve fotbale 1986, přežila nejen v legendách předávaných z generace na generaci, ale i v hovorové češtině – třeba na Turnovsku, odkud pochází autor tohoto textu, se i za hluboké normalizace říkalo obchodům obuví jedině „baťovny“. Anebo Ivan Lendl! Zlatý chlapec českého tenisu, muž, který bez jediné známky emocí vyhrával všechny turnaje, na které se přihlásil (kromě Wimbledonu, samozřejmě). Jeho vztah se starou vlastí byl poněkud komplikovaný od půlky 80. let, kdy hrál exhibici v Jižní Africe (upřímně, to nebyl úplně šťastný nápad) a vzápětí se skoro nenápadně vytratil z československého daviscupového týmu a postupně i ze sportovních rubrik. Mimochodem, to byl obzvlášť obtížný a rafinovaný způsob mazání kolektivní paměti. A taky dost neúspěšný, což jsme i my, tehdejší raní teenageři, pochopili při celonárodním šílenství, které Československo zachvátilo v létě 1986 při finálovém turnaji Fed Cupu na Štvanici. V americkém
9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
týmu dorazila i Martina Navrátilová, tehdejší světová hráčka číslo jedna. A když ve finálovém zápase vyprovodila naši nejlepší tenistku Hanu Mandlíkovou, uspořádala jí vyprodaná Štvanice dlouhotrvající aplaus ve stoje. (Mandlíková vyměnila socialistickou tělovýchovu za australskou o pár měsíců později.) A abychom vzpomínky na některé velké návraty zakončili symbolicky, přeskočme rovnou do 9. června 1990, kdy v den prvních svobodných voleb po 44 letech dirigoval šestasedmdesátiletý Rafael Kubelík na Staroměstském náměstí v Praze Mou vlast. A tím tak nějak skončila jedna euforická éra. Dojali jsme se, přivítali – ale zase není úplně nutné, aby nám tady do toho někdo příliš mluvil.
Možná se to poprvé projevilo už v onom zdánlivě idylickém období velkých návratů, úplně konkrétně na legendárním setkání ekonomů na zámku v Kolodějích. Zadání bylo jasné, stručné – a velmi obtížně splnitelné. Znělo zhruba takto: Jak udělat z rybí polévky znovu akvárium. Neboli jak proměnit stoprocentně zestátněnou, zaostávající ekonomiku země, která se desítky let propadala ve všech myslitelných žebříčcích, ve starý dobrý kapitalismus. Nebo aspoň něco trochu podobného. A právě v Kolodějích se o prvním únorovém víkendu roku 1990 ukázalo, jak se mohou lišit představy lidí, kteří vlastně sdíleli velmi podobné cíle. Vidět to bylo třeba i na tom, odkud do Koloděj dorazili. (Mimochodem, v Kolodějích tehdy chyběla strmě stoupající superhvězda české politiky následujících měsíců a let. Václav Klaus dal vcelku pochopitelně přednost prestižnímu pozvání na Světové ekonomické fórum do Davosu. A nedostavil se ani Miloš Zeman. Toho ovšem nikdo nepozval.)
10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
S nápadem na historický ekonomický summit přišel také „náš člověk z USA“. Ekonom Jan Vaňous odešel do USA v roce 1970 a založil si tam úspěšnou firmu PlanEcon, která sbírala statistická data o centrálně plánovaných ekonomikách. Ze Spojených států dorazili například i Jan Švejnar nebo tehdejší expert Světové banky Gabriel Eichler. „Měli jsme rozdílné názory v otázce legislativy. Já tvrdil, že by se měla legislativa udělat taková, aby zvládla přesun majetku do soukromých rukou,“ vzpomínal téměř po čtvrtstoletí Eichler v listopadu 2014 v rozhovoru s autorem tohoto textu a Martinem Jašminským pro Hospodářské noviny. „Nizozemci i jiní nám tehdy nabízeli, že přeloží celý svůj právní systém do češtiny a pošlou experty, kteří nám ho pomůžou zavést. To se odmítlo s tím, že si to uděláme sami. Mně se to nezdálo, Nizozemci s tím měli 400 let zkušeností, navíc to celé nabízeli zadarmo, bylo to souvislé a komplexní. A ne že se udělá tady zákon a tamhle zákon, aby se to pak neustále měnilo a předělávalo. A přesně to se u nás stalo.“ Jan Švejnar, pozdější Klausův soupeř z prezidentské volby roku 2008, zase navrhoval urychleně liberalizovat všechny ceny – což ovšem záhy narazilo na Klausův rychle vyvinutý politický cit: „Klaus kouká na ty šílené statisíce položek a povídá: My tam musíme vyhledat ty sunary! Přece kvůli jednomu blbýmu sunaru neztratíme politické tempo. My samozřejmě chceme liberalizovat ceny, to ví každý, ti Švejnarové nás tady nebudou školit. Náš problém je opačný – co neliberalizovat, nebo v jakých fázích,“ popisoval Klausovy myšlenkové pochody i se zjevně dobře odposlouchanou typickou dikcí jeho muž pro tento druh práce a náměstek na ministerstvu financí Dušan Tříska. V Kolodějích tehdy mimochodem vznikl první koncept kuponové privatizace, dodnes tolik diskutovaného receptu na
11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
převod hospodářství do soukromých rukou. Jeho autorství nebylo dodnes uspokojivě rozsouzeno, podle různých svědectví se na něm podíleli už zmíněný Dušan Tříska s Tomášem Ježkem, ale nápady přispěli i Švejnar s Eichlerem. Originální český nápad s krajanským přispěním. Jako mnoho věcí z té doby.
V jiných patrech politiky se ale krajané zapojovali okamžitě, přirozeně – a jejich přínos demokratickému vývoji je zcela nezpochybnitelný. Jako třeba u Karla Schwarzenberga, tehdy dvaapadesátiletého černovlasého šviháka, který ještě v roce 1989 jako člen Mezinárodního helsinského výboru monitoroval poslední soudy s československými disidenty. V nových časech „kníže“, jak se mu od té doby v kraji familiárně přezdívá, nastoupil jako kancléř a neformální a neotřesitelná autorita ve věcech protokolu a etikety na Pražský hrad k Václavu Havlovi. Během historické Havlovy návštěvy ve Velké Británii v březnu 1990 kníže usoudil, že je čas, aby rokenrolová image v té době nejpopulárnějšího prezidenta planety a jeho okolí doznala jistých civilizačních změn, a osobně nakoupil Havlově suitě v Londýně slušné oblečení. Do prezidentových služeb se přihlásil i Pavel Tigrid, přezdívaný Nestor, který se později stal vůbec prvním krajanem, který zasedl v české vládě – v prvním Klausově kabinetu se v roce 1994 stal ministrem kultury za lidovce, a jak krátce před svou smrtí v roce 2003 vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES, dokonce i přísný premiér Klaus mu dovolil, aby mu říkal nepříjemné věci. (Zda je chtěl také poslouchat, je jiná věc.) Mimochodem, ve zmíněném rozhovoru Pavel Tigrid v geniální zkratce popsal historicky komplikovanou situaci přímo
12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
uvnitř krajanské komunity, kterou způsobily překotné dějiny 20. století ve středu Evropy: „V roce 1948 jsme do emigrace přijeli my, historicky poražení. A o dvacet let později přijeli ti, kteří nás historicky porazili: Zdeněk Mlynář, Tonda Liehm a další. I v exilu byli neklidní nebo spíše činní: my jsme ještě v neděli spali po flámu, a oni už redigovali texty, scházeli se…“ Blízko ke krajanům měli díky své exilové frakci sociální demokraté. Ne že by to byly vztahy vždy úplně bezproblémové, naopak, nicméně jisté je, že se prvním předsedou polistopadové ČSSD stal Čechoameričan Jiří Horák, mimochodem guru pozdějšího lídra sociálních demokratů a premiéra Jiřího Paroubka. A pro potřeby tohoto textu teď možná vynechme extrémně komplikované vztahy slovenského exilu se starou vlastí a jeho vliv na nálady, které se záhy po listopadu 1989 na Slovensku projevily a které nakonec vedly až k rozdělení Československa k 1. lednu 1993.
Možná nejdůležitějším argumentem pro ostražitý vztah ke krajanům se pro českou politickou elitu stala existence třímilionové entity bývalých občanů Československa a jejich potomků, kteří byli po 2. světové válce „odsunuti“ směrem na západ. Sudetští Němci, „Sudeťáci“, „skopčáci“, vyberte si, co se vám zamlouvá, se stali na mnoho let nepostradatelnou součástí jakékoliv volební kampaně jako vždy fungující hrozba: Už jsou na hranicích. Už jsou u vaší chalupy. Už nad Pražským hradem vlaje prapor s hákový křížem. Vyřešit jednou provždy delikátní a skutečně velmi složitý problém se pokusil v roce 1991 Václav Havel – s pomocí dalšího krajana a prvního polistopadového velvyslance v Německu Jiřího Gruši. Jak ve vynikající biografii Václav Havel: prezident 1990–2003
13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
popisuje novinář Daniel Kaiser, Havel tehdy v Bonnu kancléři Helmutu Kohlovi navrhl velkorysé řešení. Sudetským Němcům, kteří by se chtěli vrátit do staré vlasti, bude nabídnuto dvojí občanství a možnost účastnit se kuponové privatizace – namísto restitucí majetků, což bylo politicky naprosto nemyslitelné. Německo by na oplátku uznalo neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku a výslovně potvrdilo, že tím debaty o majetku jednou provždy skončily. Kancléř Kohl nápad nakonec odmítl a trvalo dalších dlouhých sedm let, než Praha s Bonnem přijaly velmi složitě vyjednávanou Česko-německou deklaraci, která měla za všemi historickými traumaty učinit tečku. Byl to správný pokus – že by byl ale také úplně úspěšný, to se bohužel říci nedá. Tenkrát, v druhé půli 90. let, se ale přece jen zdálo, že má společnost svůj vztah ke krajanům definitivně vyřešen. (Samozřejmě až na „problém“ bratrů Mašínů, což by ovšem stálo za samostatný text.) Ve vládě Miloše Zemana zasedl na post ministra zahraničí Jan Kavan, muž s českým i britským občanstvím, v roli vicepremiéra jistý čas působil i občan Švédska Egon Lánský. Čeští krajané v USA sehráli důležitou roli při lobbování za vstup Česka do NATO, jak na to s vděkem vzpomínal tehdejší velvyslanec ve Washingtonu Alexandr Vondra. Sudetští Němci se sice vraceli pravidelně o každých volbách, ale poté, co vláda Jiřího Paroubka v roce 2005 vyjádřila uznání sudetoněmeckým odpůrcům nacismu, zdálo se, že se vše přirozeně vyvíjí správným směrem. Až přišla první přímá prezidentská volba v lednu 2013 a bylo po iluzích. Pravda je, že když se Karel Schwarzenberg stal v roce 2010 prvotřídní politickou hvězdou a senzací voleb, rozuměl tomu asi málokdo. Tehdy dvaasedmdesátiletý, ne zcela bezchybně
14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944
vyslovující aristokrat, který prožil víc než 40 let ve vídeňském exilu, byl tou nejméně pravděpodobnou variantou politického vůdce – a přesto se jím možná i z důvodu nedostatku jiných kádrů stal. A tím také vcelku snadným terčem denunciačních kampaní mířících na jeho „podezřelý“ původ. (To není stížnost, tak to prostě v politice chodí, jakkoliv se nám to může hnusit.) Prezidentská kampaň 2013 nám odhalila možná až příliš. Nejde o to, že ji vyhrál Miloš Zeman, protože nejde zapomínat ani na to, že jeho překvapivý finálový soupeř Schwarzenberg byl kromě zidealizovaného hrdiny jistých městských vrstev také vicepremiérem rekordně nepopulární vlády, potácející se od skandálu ke krizi a zpět. Důležitější jsou výroky, které v kampani padly. Včetně toho patrně nejsrozumitelnějšího, který pronesl dosluhující prezident Václav Klaus: „Mně jde vždy o jednu jedinou věc, to jsem říkal mnohokrát před volbami, dávno, teď – a budu to říkat zítra a budu to říkat po skončení voleb. Mně jde prostě o to, aby prezidentem se stal člověk, který patří do této země, který je součástí této země, který tady strávil svůj život, období těžká, lepší, nejlepší, horší,“ pravil Klaus a jeho žena ještě přihodila moudrost, podle které by první dáma měla hovořit česky. Jistě, byla to jen součást taktiky v rámci politického boje a dohody dvou rodinných klanů. Miloš Zeman jen kvůli sudetské kartě volby nevyhrál, ale už sám fakt, že právě na tuhle strategii vsadil, vypovídá ledacos o vývoji země za posledních 25 let. Možná to byla užitečná lekce. Upřímně řečeno ale ve chvíli, kdy by ji už pamětník slavných návratů konce roku 1989 a jara 1990 neočekával. A ani by mu nijak nechyběla. Hrdinové knížky mého váženého kolegy Luboše Kreče se po listopadu 1989 vrátili domů, aby už ve zralém věku zanechali ve „staré“ zemi stopu, na kterou se hned tak nezapomene. A je zjevné,
15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
že se to Mileně Grenfell-Bainesové, Bohuslavu Janu Horáčkovi a Paulu Rausnitzovi přes všechny komplikace, na které narazili, povedlo. Možná i proto, že už nemuseli nikomu nic dokazovat.
Jindřich Šídlo
16 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222944