P evzato z: http://www.neumisnic.estranky.cz/ Tato knížka p ipisovaná Vít zslavu Nezvalovi je stylizována do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své "bohaté zkušenosti" ze zpov dnice p edat svému mladému synovci. Ten je ve v cech lásky dosud nezkušeným, a proto mu strýcovy otev ené, poeticky opsané, ale i nehledanými slovy vyjád ené rady mají být návodem i pou ením, jak obstát jako neodolatelný muž a náruživý milovník ve sv t t lesné smyslnosti a ženské náru e.
Kapitola I. LIST PANU JEANU CHOISI DE SOUVENIR
Milý synov e,
Je as, abych ti napsal. Ve Versailles šeptají zlé huby, žes m j syn. Nev
tomu, milý Jean.
Tvá matka byla po estná, skv lá žena. Ujal jsem se T po její smrti toliko z istého obdivu k tvojí mamá. A jestliže utrha i prohlašují, že jsi mi nápadn podoben, pak to lze vysv tlit jen tím, že se tvá dobrá máti, když byla v požehnaném stavu, shlédla v tvá i muže, který m l tu est býti tehdá jejím zpov dníkem. Je konec tvého klášterního vychování. Je ti osmnáct let a ty máš vstoupit do života. Ne, m j milý, ehole a celibát, to není nic pro tebe. Jsi krásný, urostlý, máš vzd lání a ducha, p irozenou eleganci a p vab, pro tebe je p edur ena dvorská kariéra. Budeš-li mít jen áste ku, jen nehet na palci z tvého h íšného strýce, máš budoucnost zajišt nou. Snad jedinou tvou nevýhodou bude, že nejsi celibátník jako já, pokorný sluha Pán , což je stav, který obzvlášt dráždí ty dvorské kokoty. Ale mohu ti prozraditi, že v nejd v rn jších zpov dích t chto ambrou pících dámi ek jsem nikdy nenašel tolik v elosti, up ímnosti a pochopení jako v náru i jejich služek. Ty milují svátost p ijímání opravdu žhav , bez p íkras, jež hyzdí, bez výbuch a scén, jež pí dvorním divadlem našeho otylého Ludví ka. A doba je taková, že Ty, m j milý, budeš sv dkem toho, že bude vymýcena a spláchnuta p íbojem d jin ta v ní poh ebních sví ek vonící nádhera, jež se štítí slunce a koupele, jež má ty inky ze slonové kosti na škrábání zavšivených míst, a že na oltá lásky bude postavena ta holka s masitými stehny, která se brouzdá Loirou od rána do ve era, voní vínem a spí s chlapem tak, jak spával
otec Adam s Evou.nechci ti tím nijak tento styl doporu ovati jako jediný (a nejrozší en jší), ale chci ti pouze otev ít o í. Chci t p ipravit pro život. Nebo v z, milý synove ku, že nikoliv Poznání, Filosofie, Pravda i Lež, Royalisté i Revolucioná i, Zlo i Dobro, Klérus, Um ní…, ale Eva, krásná Helena, Kleopatra, madame Dubbary – ale, co bychom chodili kol ko ene a nevložili na prsta nepojmenovali ho pravým jménem: KUNDA! Kunda je osou, kunda je koncem a po átkem života. Sv t bez kundy, to sv t bez slunce. A ty k ní máš klí , m j drahý. Záleží jen na tob , jak dovedn budeš tímto klí em um t otvírat brány života. Jsi nezkušený, vím. A proto ti dávám do života tento vínek: Um ní mrdati. Mn dali, m j milý, breviá a r ženec. Mé št stí bylo, že jsem záhy poznal svou vrozenou bystrostí jejich zbyte nost a místo, abych si neplo n hrál s kuli kami r žence, nechával jsem své n žné ove ky hrát si s kuli kami toho, co mi laskavý a všemohoucí B h ke hraní ženské ruky dal. A nikdo z and l na posledním soudu mi nebude moci vytknout, že bych byl zahál iv nechal ladem ležeti dary, jimiž nás Pán obdaroval nikoliv proto, abychom je vzty ili k v tší sláv jeho Dobroty a Laskavosti. B h, to láska. Kunda je jejím oltá em. To není rouha ství, m j milý, nebo celibát kn ží si nevymyslel B h, ale lidé. Slouže kund , sloužil jsem svému stvo iteli. A vždy jsem se ídil poznanou pravdou, že více je dost a mén není nic.
Kapitola II. UM NÍ MRDATI
Mrdání, nebo soulož, p eješ-li si a jsi-li úzkostlivý na sloví ka – a v ím, že v ci je t eba nazývat jejich skute ným jménem – tedy: mrdání to páka života, míza stromu, íje jelena, tokání tet eva, raplování králíka, slunce a hv zdy, den a noc, to nezbytnost soli, to vláha dešt , síla semene, bobtnajícího v ornici plodnosti, mrdání, to život sám. Pro bylo napsáno tolik filosofických d l o um ní mysleti, když myšlenka není, nikdy nebyla a nebude touhou. Touha je vše. Touha je prapud. Touha je starší než lidstvo. Snad si namlouváš, že toužíš v d t. Ne, ty chceš v d t. To není pud, to je jen cht ní, ale po mrdu toužíš, mrdat musíš. Pravda je v instinktech. V pudech. Pud vlastnického práva – pud sebezáchovy – pud množení se. O filosofii neví nic pes, který se vrhá na fenku ,a ni nádhern
i ící h ebec, který
obskakuje klisnu. To není pomíjivost sloví ek filosofujícího knihomila, to je pud, to je p íroda, to je V nost.to je dno oné nádoby, do níž pošetilí lidé nalívají sm šná sl vka, jako
cudnost - zákonnost - h ích – v rnost – morálka – a jiné a jiné lži a pošetilosti. Jak asto jsem závid l pudové up ímnosti ps , když potkali na ulici ubku, jež vzbudila jejich touhu, a bez ohledu na to, zdali se jiný pes dívá, zmocnili se jí. Sko p ed celým dvorem na rozkošnou madame de Prétillon a ukamenují t ! (první kámen hodí pan Prétillon, nikoliv proto, že jde o jeho ženu, ale proto, že tob ješt stojí a jemu, jak ví celý dv r, kouká jeho smutný laskavec do bot, a dlouhá léta nebyl zv dav zvednout hlavu a podívat se, jaké péro má pan Prétillon za kloboukem.) Tak ti chci, mon petit, vypsat to, co mne život nau il a co jsem tolika trpkými a sou asn sladkými zkušenostmi získal v oboru lásky, ve škole mrdání, jejíž jsem dodnes pokorným a u enlivým žákem. Mrdat, chlap e, to v da, které by se m lo vyu ovat na vysokých školách. Neznáš-li Platona, Sokrata, Archiméd v zákon, neumíš-li íst a psát, nejsi tak ztracen, jako myslíš-li, že máš sv j falus jen proto, abys jím pouze
ral.
P edem t nad jiné upozor uji, milý synov e, že vypíši-li ti techniku mrdání, není to nic. pranic. Zhola nic proti praxi. Jen ten žák je dobrý, který z p ednášek propadne a znovu je probírá. Po druhé. Vzpomínáš si, m j milý Jean, jak jsme spolu v horku letního odpoledne pozorovali o lo ských prázdninách ony dva zedníky, stavící pavilon v naší zahrad v Mentonu? Ten jeden se loudal, nev d l kam cihlu položit, ten druhý stav l cílev dom , hbit , jist , radost pohled t. A zde mi tane na mysli i druhý p ím r. ekl jsem ti, že zdrojem blaha je kunda. Nuže, s tou to je jako s cihlami, z nichž ti dva stav li. Na pohled cihla jako cihla. Na pohled kunda jako kunda. Jenže: z t chto zdánliv stejných cihel m žeš postavit zách dek i nevzhlednou barabiznu, ale m žeš z nich vybudovat tu nejsm lejší a nejnádhern jší stavbu. Záleží jen na tob , m j mali ký, jak dobrý jsi stavitel. Pochop, že se musíš u it. Cihla k cihle, a ledacos pokazíš. Stavba bude kostrbatá, že bys od ní nejrad ji utekl. Kunda ke kund , a najednou bys od svého díla utekl. Ale už máš zkušenost, za neš znovu a lépe. A zamiluješ si ty své cihly a zamiluješ si um ní stav t pavilonky. Kapitola III. PRVNÍ A ZÁKLADNÍ POZICE je ona, kdy žena leží na zádech s roztaženými stehny a ty, leže na ní, do ní vnikneš. Zdánliv jednoduché, ale kolik fines, m j chlap e! A zde, na samém za átku svého školního kázání, musím trochu odbo it. Nikdy, pamatuj si, nikdy nesmíš k mrdání p istupovat z prosté skute nosti, že se ti dostalo p íležitosti. Nikdy nesmíš mrdat tak, jako k práci p istupuje nádeník: musí to být, tak a už to mám odbyto. To si ho rad ji u ízni a ho ho loveckým ps m, milý synov e. K mrdání musíš p istupovat
s láskou, se zbožnou úctou se znalostmi, jimž se, želbohu, dosud na vysokých školách neu í.že ovládáš Ovidia, Platona, Petrarku a ert ví koho – na to Ona se ti vykašle. Kundu ovládej! Ovládaje kundu, bu pánem svého priapa, jejž v zbožném uctívání si v doucí, krásné a radostí a základu života znalé ímanky zav šovaly v podob zlatých a st íbrných p ív sk na svá b lostná hrdla. Tedy ne na ženu nalehnout a surov jí vrazit chvost do její hrmy. Ne, chlap e, tak mrdají tupí Hunové. Tomu ne íkáme soulož, to je barbarské, surové znásiln ní. – p ípravy… p ípravy je t eba, drahý žáku. B žná p íprava je ta, že ji líbáš, líbáš chv jící se hroty jejích ader, až se nalijí jako jarní pupence strom , že vložíš nohu mezi její stehna. Je-li jen trochu pudová, t e se sama svou kundi kou o tvoji k ži. Není-li, p ilož ruku k dílu a jemn laskej prstem její klitoris. Teprve tehdy smíš do ní vstoupit, až zvlhne vláhou touhy. Ne d ív. Nikdy ne d ív. A taková, která po tob netouží, není hodna tvého Dík vzdání. A nyní další podmínka, další zákon dokonalého mrdání: poznej ženu a podle poznání ji mrdej. Doplatíš vždy na to, mrdáš-li jen dle svých pud a k jejich ukojení. Mrdej dle pud své milenky! Jedna z nich miluje brutalitu, druhá n žnost, jiná soust ed né ml ení, další sl vka, jež hrani í se slovníkem d vek z rue Passard. Tím, že ukájíš jejich pudy a p ání, tím si vykupuješ mnohotvárnost své rozkoše. i bys cht l jíst denn jen a jen koroptve s kaštanovou nádivkou, své zamilované jídlo? Už za trnáct dní by se ti p ejedly, mon petit. A proto chcešli, abys ty si zamrdal ve velkolep st ídavém jídelním lístku lásky, mrdej dnes jako panic – nesm le a vytrvale, zítra jako p ežilý sv ták – dlouze a rafinovan , mrdej jako hulvát i jako básník, miluj lokty, dlan mi, sev ením stehen, ústy, vychutnávej milostnou k e každým pórem k že, jen nemrdej jako onen sedlák odn kud z Piccardie, který po celodenním plaho ení vleze ospale na svou ženu, dvakrát hne zadkem, p evalí se a chrápaje usne. P ipravil sis tedy objekt své p íští rozkoše… Pardon, promi , nikdy ne své rozkoše, ale vaší vzájemné rozkoše. Nebo jen tenkrát je rozkoš rozkoší, je-li to rozkoš vás obou, kte í dáváte a sou asn berete. Tedy p ipravil sis ob
a vše je hotovo. Nyní máš do ní vniknout. Vše t
k tomu nutí. Zdrž se a p ejížd j svým perem její sladký kalamá , který se už naplnil inkoustem touhy. Líbej její prsy, které te bojovn tr í, p ipraveny k bitv , tr í jako šípy z luku, jehož t tivu napnula žádostivost utkání. Touto p ípravou zvlhne její klín tak, že do ni vnikneš, aniž zp sobíš bolest jí i sob . Ale nevnikni naráz! Dej jí jen hlavi ku svého údu a op t vyklouzni a znovu nazna cesti ku ke studánce rozkoše. Ten, který napíchne ženu naráz na sv j rože , je pijákem, který vypije jedním douškem na ráz džbánek ušlechtilého vína, aniž by vychutnával, polykal pomalu doušek po doušku, ichal jeho aroma a oddaloval rozkoš posv cené chvíle opojení. Opakuji:
nevnikni naráz. Donu svou milenku, aby to byla ona, která se k tob p imkne, aby to byla ona, která jak íká lid, „p irazí“. Tím navodíš žádoucí rytmus splynutí. Málokterá žena odolá tvé vábni ce. A ta, která z stane chladná, není hodna tvého semene. Z té slez, m j mali ký, ekni, že t bolí hlava, ze p ijdeš p íští úterý. A nikdy se k ní nevracej, jako se nevracíme ke kop iv , o kterou jsme se spálili. Tedy ona na zádech, rozev ené sloupy stehen a ty v ní. Zdá se to málo? Pro za átek je toho dost. A najdeš asem tolik variací této pozice, že budeš sám p ekvapen. Sta í jen úkol: co s jejími stehny? Podep eš je rukama a op en o lokty sloužíš mši lásky? Hodíš si je p es ramena, aby ses dostal hloub ji tam, kam toužíš vniknout celý? Necháš se sev ít jejími stehny jako klešt mi, jež se za aly na tvém zadku? Dáš podn t k tomu, aby narovnala nohy pod tebe, sev ela je k sob , jako by stála, a ty po ní kloužeš celým t lem a d eš chlupy svého pohlaví o její? To je už, m j drahý, jen a jen tvou v cí. A to je jen malinkou ukázkou, že tato i každá z dalších milostných pozic, jež ti vylí ím, je závislá na tvé p edstavivosti a tvém d myslu. Pokud mohu shrnout své bohaté zkušenosti, mohu ti íci, že není špatných milenek. Muž, který na íká na chlad své milenky je jím pov tšinou vinen sám. Ti tu ní, vypasení m š áci, kte í ve ejn a beze studu v kroužku jim podobných na íkají, že jejich žena je líná a ani se nepohne, ti by se podivili, co dovede vyvád t, jak mistrn p iráží, úto í, laská a vzlyká blahem se svým milencem, zatímco pan manžel si kupuje imitaci lásky, p edstírání rozkoše – v m stském bordelu. Nebo – a to si dob e zapiš na sv j štít lásky: Nezáleží na nástroji, ale na hudebníkovi! Kapitola IV. Poj me dále. as kvapí a jsem p esv d en, že toto mé vyu ování hltáš horliv ji, než když jsem ti p ed ítal Homéra. Z této prvé pozice p ejdeš hrav do druhé. DRUHÁ POZICE je ona, v níž vzty iv v prvé pozici stehna své dámy, p evalíš se na bok a ji p evrátíš s sebou, leže na jejím stehn . Je to zvláš dobrá pozice – a peklu žalováno – dosti podce ovaná. Z této pozice se m žeš odklonit a dívat se. Když se sytí tv j urák, pro by m li zahálet tvé o i? Na ti laskavý B h dal o i, než na to, aby ses jimi díval, aby ses kochal ve zbožném obdivu nad št drostí Tv rcovy ruky? Te musím na okamžik odbo iti, m j milovaný žáku školy lásky, k otázce, zda mrdati potm , p i svitu svící i za slune ní zá e. Ani to, ani ono nebu pravidlem. Mé zkušenosti mne nau ily této pravd : v noci mrdej potm . Tvá p edstava ti možná vykreslí víc než skute nost. Praví staré p ísloví: h ích se štítí sv tla. Jsem ovšem dalek toho považovati mrdání za h ích a dosud jsem ze své zpov dnice neud lil ani jediný ot enášek pokání za zda ilé zamrdání. Tedy
v noci potm . Vzdy je tu ješt ráno, abys mohl p ehlédnout bojišt , a je tu odpoledne, abys vyvedl své o i na pastvu. Ale tím se nijak ne i . Klidn rozžehni v noci svíce i zatáhni za dne t žké záv sy na oknech – to podle nálady tvojí a její povahy – podle slunce a hv zd – podle hladu a žízn . P edstavená jednoho pa ížského kláštera, kterou jsem m l est zpovídat, mrdala potm jako dvanáct ábl . P i sv tle svící i za dne se rd la, stáhla se jako šnek do svého dome ku, a kdybych snad p ejížd l po jejím lechtá ku pilníkem, ani by se byla nepohnula. Nuže pozice z boku je lahodná pro oko. Dále: žena je zbavena tlaku a tíhy tvého t la a zde se nejlépe pozná a prozradí, jak ochotnou a náruživou milenku máš. Tady se m že sama projevit jako v n které z p íštích pozic, jež ti vylí im, ve kterých dáš žen iluzi, že není dobývána, ale že je sama dobyvatelem. Dívat se! I žena se ráda dívá, jak do ní vnikáš, sama se diví zázraku, že ten zrudlý, tuhý, mohutný kus tvého t la se vejde do její kundi ky, o níž si pot šile myslela v letech probouzející se íje, že k uhašení jejího požáru sta í vlastní štíhlý r žový prstík. Poznáš i takové, které bez dívání nemohou být a kolem svých postelí nastav ly zrcadel, ba znám i takové, jež se neostýchaly dát si zrcadlo i na strop. I v této pozici máš možnost variant. Záleží na úhlu odklonu i p imkneš-li se k ní. I zde je varianta sev ení tvého údu jejími stehny. Noha, na které jsi ležel, vrací se ke své družce, a vy te pomalými pohyby mrdáte v pozici, jakou je mrdání ve stoje. Snad bych mohl tyto varianty íslovat, ale já nepodnikám závody s ísly, ale s tvou nev domostí, kterou chci p ivézt na cestu poznání dokonalé rozkoše. Závod s ísly si podnikej sám. Z pozice druhé, bo ní (pakliže máš její stehno pod sebou), p ejdeš snadno do POZICE T ETÍ tím, že rukou pod její boky vsunutou ji p evalíš na sebe, vklouzneš pod ni, a záleží jen na její dovednosti, jak na tebe nasedne. Ty dole, ona na tob . Te jsi jí odevzdal ot že i uzdu. Te je ona na koni. Dobrého jezdce poznáš podle toho, jak dovede „vytírat sedlo“. Kle í, její nohy jsou vedle tvých bok a jede… jede do údolí lásky. Je v cí cviku p ejít ze základní pozice do pozice bo ní a z této do pozice „cheval
amour“ (k
lásky), aniž by tv j ábel na okamžik
opustil horko jejího pekla. A zase: tr í nad tebou nádherný jezdec, oble ený tím nejkrásn jším jezdeckým oblekem, totiž svou nahotou, a s vypjatými prsy cválá do cílové pásky ukojení. Lehne si na tebe, dotýká se t a bi uje t údery svých nalitých bradavek, zleva napravo, zprava nalevo, i si na tebe lehne s nohama sev enýma a vrací ti vd n rozkoš t ení, kterou jsi jí zp sobil, t e svou hrmu o tvé chlupy zdola nahoru, ze shora dol . Záleží zase na ní, i lépe e eno na ohni, který jsi pod kotlem její žádostivé kundy dovedl svým chvostem zapálit…
Kapitola V. Jak tak z mého brka na papír plynou slova a rostou v ty, tak se z mého mozku neustále trousí a vtírají myšlenky, úvahy a p irovnání. Odpus , mon petit, že nemohu a neumím prost , suše, školometsky napsat návod k úkonu splynutí práv tak hrav , jako napíše pan Espignac návod na n které ze svých kucha ských kouzel: dej na pánvi roztavit olej, p isyp cibuli, vho maso… Ne, m j milený, odpus , nezlob se, ale toho nedokážu. Vzdy já, býti na míst pana Espignac, bych pravd podobn napsal: do oleje, žhavého jako touha po mrdu, p idej cibulky b lostné jako adra madame Tillon, ženušky zlatníka naproti notre Dame. (máš-li zálusk na bílá adra madame Tillon, pak ji na uvedené adrese nehledej, tohle jsem si vymyslil, nebo nikdy nejmenuji a nekompromituji dámy, o tuhosti a b losti jejichž ader jsem m l est se p esv d it.) tak tedy odpus , m j milý, jehož sli né a p vabné matky jsem m l est být zpov dníkem, že nepíši sv j návod suše a hluše, že sem tam použiji p ím ru i zrnka filosofie. Domnívám se pon kud samolib , že dobrý samec má míti bu ky básnické vedle bun k p edstavivosti práv tak, jako dobrý kohout nikdy nezloustne a nezkapounovatí.(?) Nikdy mne nikdo nep esv d í, že don Juan m l objemné b íško, které mu p i mrdání p ekáželo. Ale ty jsi jist netrp livý, cher Jean, ty teš jist mé ádky tak, jako já v tvých letech hltal Ovidia, kdy jsem pomíjel a p eskakoval ony ádky, nichž se zra ila Ovidiova moudrost a filosofie v né pravdy… A hltal, p ežvykoval a vracel se k míst m, nichž básník op voval ne est. Ale i ty se k mému dopisu nejednou vrátíš, tak jako já se vrátil k milovanému Publiu Ovidiu Nasovi. Dobrá, budiž po tvém, sp chejme dál. Zde je POZICE TVRTÁ: zezadu. Jak k této pozici dosp ješ, co z ní navodíš a vyt žíš, to je, m j milovaný žáku, jen a jen tv j úkol. To tvoje domácí cvi ení. Jen na tob záleží, zda sv j úkol vypracuješ na jedni ku. P eješ si popis? Prosím! Máš ženu na klín , zády k sob obrácenu, a vnikl jsi do ní. To je všechno. U dvora jí íkají: pozice madame Dubarry. Ten název se traduje ze dvou pramen . Prvý je z dob, kdy p vabná a duchaplná Marie Jeane nebyla ješt madame Dubarry a p ipoušt la k sob
estné milence, po jejichž chvostu toužila, se slovy: „Ale jen zezadu, mon
amour, jen zezadu… Mám strach o své prsy… Ty si musím uchovat tvrdé pro vyšší šarži, než jsi ty, min captain, na mne si bude moci lehnout a zválcovat mé kozy jen od velitele královské stráže každý, až po jeho Milost pana kardinála…“ Netušila tehdy, jakým kouzlem zap sobí na dutou hlavu naší zatuchlé íše její malá, nepatrná krabi ka na semínko. To byl jeden z d vod , pro se styl mrdání nazval jejím jménem. To je
zkazka z mládí Marie Jeane. Druhá zkazka praví, že když už byla „královnou, kterou obd lává skopová hlava našeho Ludví ka, v po tu telat patnáctého (promi , že urážím n hu telete tímto srovnáním), tu prý se dávala milovat svými milenci, jimiž si po špatném jídle Ludví kov zlepšovala chu , jen zezadu a prý z d vod zásadních, aby nebyla Jeho veli enstvu nev rná, nebo
íkávala: „co se za mými zády d je, o tom já nevím.“
Nuže pozice zezadu. Ona, zády k tob , mírn naklon na sm rem k tob , stehna roztažena , a ty v ní. Je to zvláš dráždivá pozice pro ženy zvyklé normální, tj. první pozici. Pro ty, jejichž muž i milenec byl nádeník, a ne básník. (Zde bych cht l podotknout: Slovem nádeník nemíním zleh ovat, že v lásce m že být nádeník v tším básníkem než ubohý, impotentní pan de La Fontaine.) Tato pozice má naproti tomu znevažující protiklad, že totiž se p i ní net e falus o klitoris ili lidov : že urák nedráždí pošt vá ka. A tu je na tob , m j milý, abys tuto chybu napravil a vynahradil své milence, o ji p ipravuješ. Jak? Desettisíckrát, m j drahý. Sta í ti z deseti tisíc jeden návod? Ne? P eješ si dva, t i? Prosím. Sev i rukama, nichž jedna podklouzla pod jejím t lem, druhá pluje nad ním, oba její prsy a chop se jejich bradavek, t ch st edisek rozkoše. Pro jsou citlivými st edisky p i výkonu plození? Asi proto, že stejná rozkoš se v nich probouzí p i vyvrcholení mate ství, p i úkonu kojení. Sklo se, drahý synov e p ed silou p írodních zákon , které ur ují, že B h je Líska a ty jsi na tomto bídném, sm šném a pošetilém sv t jen pro to, abys k této pravd došel a p isp l k napln ní této v né a nekone né pravdy. Želbohu, mnoho lidí dochází k tomuto názoru pozd , a pozná, kolik zbyte ných krok na své cest ušli a vyšlapali, než došli k tomu, kam dojít m li: k poznání pravdy. Kolik žen litovalo a dnes vzdychá: „Ach, ten rozkošný abbé Appliqué… Jaký m l šarm… Jak jsem byla hloupá… Pro jsem neuchopila tu chvíli za pa esy… Pro jsem ho nestrhla do svého klína, který po n m toužil… Pro jsem nechala zvít zit strach, ohled, cudnost nad žádostí a p irozeností? Spole nost? Morálka? Ohledy? V rnost? Výchova? – Blbost! Byla jsem kráva! Kráva, která se ochudila o jeden tu ný a lákavý chutný kvítek jen proto, že jsem se ho styd la utrhnout, a koliv mé o i, ústa, srdce, náru , a koliv má… No, o tom poml me… A koliv mé všechno po n m volalo. Mohu dnes napravit chybu? Ne, želbohu , ne. Jsem stará, nevzhledná, a a pramen mé touhy nevyschl, nemám právo toužit. Má adra zm kla, m j klín je rozviklaný a kol mých o í se rozložily v jí ky vrásek. Dobrý abbé Apliqué má dnes svá dráždidla jinde. Nemám mu to za zlé. Ani já nemiluji koupel ve vod , která již vychladla. Ach, budu muset vzít do školy neohrabané jeh átko, když jsem propásla býka. Promi te, m j abbé, netušila jsem tehdy, že musíme p íležitost uchopit jak sklenici napln nou jisk ivým, chladným šumivým vínem, že nesmíme ekat. Až šampus zteplá, vyv trá, že nesmíme bublinky, jež šumí v krvi, nechat zmizet, a teprve pak, když je
z ušlechtilého nápoje cosi podobnho kozí mo i, chtít tím ukojit svou žíze , svou touhu po dobrém, osv žujícím doušku…“ (cituji tu dopis jedné své ove ky, jež úzkostliv zh ešila proti zákon m božím i lidským a pozd se kála.)
