Univerzita Pardubice
Praktický kurz:
Lékárna v přírodě Historie fytoterapie doc. RNDr. Jitka Málková, CSc.
Pardubice 2014
Objevte znovu dávné znalosti Historie léčení rostlinami
Prvobytný člověk byl těsně spjat s přírodou a závislý na ní. Živil se tím, co mu poskytovala příroda a poznával, co je jedlé, nechutné, ba dokonce jedovaté. Věděl, čím lze otrávit či zabít nepřítele nebo zvěř jako potravu. I on trpěl různými nemocemi. Přibývalo zkušeností s používáním rostlin – ať v dobrém nebo zlém smyslu. Zkušenosti se nejprve předávaly ústně na další generace. Lidé silně nábožensky založení viděli v rostlinách nadpřirozené síly.
Zejména kouzelníci – šamani – léčitelé shromažďovali předávané zkušenosti a k nim se uchylovali lidé v nesnázích. Tito první léčitelé často užívali omamné drogy, aby v extázi mluvili „ústy bohů“ (zpravidla durman nebo rulík). Léčili na základě předávaných zkušeností podle příznaků, neznali funkci orgánů. Kde chybělo vysvětlení či se léčení nedařilo, byl to trest boží či to svedli na ďábla nebo démona.
První zmínky o léčení rostlinami v Asii v Číně a severní Africe Lidé v té době léčili horečku výtažkem z vrbové kůry.
Číňané snižovali horečky výtažkem z kořene čang-šán (žen šen) již před 3000 lety, Egypťané znali účinky opia, jihoameričtí indiáni léčili zimnici rozemletou kůrou chinovníku a v Indii léčili duševně choré kořenem rauwolfie.
Čínské bylinářství
Nejstarší písemné údaje o bylinkách pocházejí
zřejmě z Číny již kolem roku 2700 př. n. l. Legendární císař Šen-nung do konce svého života (2698 př. n. l.) okusil na 100 bylin. Jeho Kánon o bylinách obsahoval 252 bylin (popisoval je, jak podávat i uchovávat). O 100 let později císař Chuang-ti uváděl v publikaci Vnitřní kánon nutnost vyšetřit celkový stav pacienta, souvislosti, emoce a postoje. Velký vědecký posun nastal v 6. a 7. stol. n. l., kdy na čínském dvoře bylo placeno 20 odborníků, kteří měli shromažďovat a rozvíjet známé poznatky o bylinách. Vyšel přepracovaný Kánon o bylinách, popisoval rostliny, metody přípravy, chutě, terapeutické vlastnosti u 844 rostlin.
Čínské bylinářství Více než 800 let před vynálezem knihtisku v Evropě dynastie Tang distribuovala vytištěný herbář po celé Číně. Významné dílo vydal v 16. stol. Li Š-cen – Maternia medica. Je to důkladná praktická a vědecká příručka uvádějící 1800 léčivých látek, hlavně bylin, 11000 receptů a směsí.
Tradice čínské celostní medicíny dodnes nedoznala plného uznání a často je brána jako alternativa! Ženšen pravý je nejsilnějším posilujícím prostředkem asijské medicíny.
Od Dálného na Střední východ
Hliněné tabulky z r. 3000 př. n. l. již dokládají dovoz bylin (např. všehoje ženšenového) z Číny do Babylonu. Kolem r. 2000 jsou písemné doklady o použití máku jako anestetika a fenyklu na trávení.
Léčivé byliny a koření vyvážela Indie kolem r. 2000 př. n. l. přes Čínu k Černému moři do Sýrie, Egypta a Palestiny. V 17. století př. n. l. používali Asyřané a Babylóňané 65 druhů léčivých rostlin.
Egypt
Významný lékař Imhotep, který žil 2980 až 2900 př. n. l. Navrhl jednu z prvních pyramid. Kolem roku 1000 př. n. l. byl prohlášen za boha lékařství. Mnoho poznatků o léčení rostlinami bylo zachyceno na papyrusech. Kolem r. 1550 př. n. l. je uváděno na 900 bylin. Egypťané díky svým balzamovacím dovednostem rozuměli stavbě lidského organismu.
Indie
Téměř ve stejném období rozvíjeli indičtí lékaři pokročilejší chirurgické a diagnostické dovednosti a používali stovky bylin. Indičtí i čínští lékaři používali všech pět smyslů při diagnóze a rozvíjeli vnímavost k hodnocení dechu, tepu a kožních pachů (celostní medicína).
Bylinářství ve starověku v Římě a Řecku V době antiky se již na svět lékařství pohlíželo zcela jinak, především v Římě a Řecku. K vědě se přistupovalo racionálně, nepodrobovala se nějakým démonům a duchům. Člověk měl přírodu rozumově zkoumat a těžit z těchto poznatků. Řekové získali své znalosti o bylinářství z Indie, Babylonu, Egypta a z Číny. Ideál člověka byl člověk zdravý, krásný a moudrý. Kolem r. 300 př. n. l. byla založena známá lékařská škola v Alexandrii, kde byla i výuka o bylinném lékařství. Ve starověku působila řada významných lékařů a filosofů: Pythagoras, Asklépios, Hippokrates, Dioskorides, Plinius, Aristoteles, Theophrast a další.
Bylinářství ve starověku
Asklépios ve 13. stol. př. n. l. navrhl systém léčení vycházející ze starých zkušeností, ale obohacený o nové poznatky. Jemu a jeho dceři Hygii bylo připisováno mnoho zázraků. Nakonec byl prohlášen za boha a léčitelská sídla byla i díky jeho učení zakládána po celém Řecku. Jeho systém byl užíván po několik století a řada jeho myšlenek je platná dodnes - hygiena. Pythagoras v 6. stol. př. n. l. byl nejen matematik a filosof, ale bylinné a aromatické zahrady hrály důležitou roli v jeho léčebném a posilujícím režimu. Nechával si přimíchávat byliny do potravinových směsí pro zvýšení energie k dlouhodobým rozjímáním a při vyučování.
Bylinářství ve starověku Hippokrates (460 – 377 př. n. l.) byl nejvyšší lékařskou autoritou své doby. Už ve 20 letech byl významným lékařem. Zavrhl myšlenku, že nemoc je boží trest. Pitvami na zvířatech se snažil dopátrat podstaty nemocí a došel k závěru, že neléčí lékař, jakožto prostředník s bohy, ale příroda a přírodní látky z rostlin. Snažil se tak oddělit lékařství a kněžský mysticismus. Bral do úvahy vliv stravy, zaměstnání a klimatu s ohledem na nemoc. Rozdělil také první podnebné pásy podle typu lidí, kteří v nich žijí a sepsal první pravidla pro lékaře, jakýsi etický kodex.Věřil, že je odpovědností jednotlivce napomoci samoléčení pomocí stravy a rostlinné medicíny. Dodnes lékaři skládají tzv. Hippokratovu přísahu, kde se zavazují jím navržená etická pravidla dodržovat. Škoda, že zánikem helénské samostatnosti zaniklo i jeho učení a v mnoha případech léčení znovu ovládali kněží a kouzelníci a v současnosti často farmaceutické loby.
Bylinářství ve starověku
Jeho pokračovatelem byl Aristoteles (384 – 322 př. n. l.), který položil základy botanickému systému a sepsal více než 400 lékařských spisů; v nich si všímal i role lidských orgánů.
Jeho žák Theophrast (371 – 287 př. n. l.) sepsal díla O dějinách rostlin a Působení rostlin – práce sloužila jako lékařská příručka dlouho do středověku.
Dioskorides 60 n. l. spis De materia medica – popis 600 rostlin, příprava, účinky, důraz na botaniku
Plinius 77 n. l. dokončil soupis více jak 1000 rostlin v díle Naturalis historia
Bylinářství ve starověku Galén či Galénos (130 – 200 n. l.) – byl vzorem lékařů po 14 století. Jeho recepty jsou velmi komplikované, ale bohužel mnohdy i velmi scestné. Jeho učení se udrželo do 16. století, kdy působil Paracelsus. Většinu jeho knih však shořela při požáru v Římě. Byl také významným filosofem pozdní antiky a originálním logikem. Hodně cestoval, užíval exotické drogy, hojně míchal směsi pro bohaté.
Dioskorides 60 n. l. spis De materia medica – popis 600 rostlin, příprava, účinky, důraz na botaniku
Středověké arabské léčitelství bylo ve své době jedním z nejrozvinutějších, protože islám podporoval vědy, jako zkoumání díla Alláhova, učení šířil po Evropě řád Nestoriánů přeložili do syrštiny Dioskorida, který systematicky zařadil a lékařsky popsal asi 600 rostlin (např. heřmánek, šalvěj, mátu, meduňku, kozlík, dubovou kůru a lékořici; popsal smrtící účinky durmanu a rulíku).
Paracelsus (Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim 1493 - 1541) byl alchymista, astrolog a lékař, který učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. V jeho době se medicína vyučovala hlavně přes disputace, což odsuzoval.
Paracelsus požadoval, aby lékaři prováděli pitvy, pozorování a experimenty, řídili se zkušenostmi. Procestoval Evropu a hledal poučení u prostých lidí, sedláků, kořenářek a hlavně katů. Získal od nich cenné rady a nové recepty. Došel k názoru, že okolní louky a meze jsou velkou lékárnou a dokážeme se obejít i bez drahých léků ze zámoří. Žádal od vědců pozorování, zkušenost a nový pohled na léky. Dosáhl značných úspěchů v oblasti botaniky i chemie, respektive alchymie. Zavedl do léčitelství a do lékáren chemii, ale podlehl také některým omylům. Byl to rebel. Byl Galénovým odpůrcem, v Basileji pálil Galénovy knihy. To ho připravilo nejen o mnohé přátele, ale bohužel i o uznání ostatních vědců. Zemřel proto v bídě, ale s vírou, že jednou lidstvo začne pátrat po příčinách účinků přírodních látek. Jeho největší zásluhou tak je sloučení lékařství a chemie. Stále však přetrvávala víra, že všechny rostliny jsou nějakým způsobem účinné, což vedlo k mnohým omylům.
Středověk Hlavním centrem fytoterapie Persie Největší rozkvět lékařství znamenalo založení školy v Salermu, kde se mísily vědy antické a arabské a vznikl zde spis – lékařská kniha Compendium Saladini. Známý je v Arábii Avicena, podle kterého je dodnes pojmenováno knihkupectví s lékařskými publikacemi. Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980–1037 n. l., persky: أبو علي الحسين )بن عبد هللا بن سيناbyl středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie. Vynálezce procesu destilace. Napsal Kánon lékařství – informace o nemocech, lécích. Pohromou pro přírodní lékařství byl středověk, kde bylo léčení v moci církve, která všechny nemoci viděla jako následek hříchů a nečistých sil. Léčení některých nemocí bylo dokonce zakázáno, aby nebyl porušen trest Boží, který mohl odvolat jedině Bůh. Vše měly vyřešit modlitby.
Středověk
Prostý lid, který neměl majetek na placení lékařů se uchyloval k přírodě, lidovému léčení a katům, kteří měli velké anatomické a lékařské znalosti. Ve vrstvách sociálně slabých (zejména po středověkých válkách s těžkými epidemiemi) dochází k obrovské úmrtnosti. Jen bohatí si mohli pozvat lékaře. Pro některé lékaře se léčení stalo výnosnou živností, třebaže o činnosti vnitřních orgánů věděli málo.
Středověk celkem nepřinesl do léčení rostlinami mnoho nového. Vystačilo se s vědomostmi antickými a občas s náhodnými objevy rostlin, dovezených ze zámoří.
Lékárnictví a herbáře
V 8. století císař Karel Veliký vydává nařízení, aby se na císařských dvorech a zahradách pěstovaly nejen ozdobné, ale i léčivé rostliny. Karel IV. (14. stol.) daroval svému lékárníkovi Angelovi v dnešní pražské Jindřišské ulici pozemek, aby na něm pěstoval vonné a léčivé byliny. Tuto zahradu – říkalo se jí Andělská – rád navštěvoval i Václav IV. a návštěvou ji poctil také italský básník Petrarca.
První lékárny vznikaly až od 13. století. Rozvoj lékárnictví nastal v 16. a 17. století. Zejména církev pochopila, jaké to je výnosné podnikání; v klášteřích se vyráběly léky ve velkém. Velmi byly ceněny cizí drogy, např. chininová kůra, a později opiový extrakt. Jako vždycky, když šlo o nějakou výhodu, si církev pružně svá stanoviska alespoň z části pozměnila, ovšem v zásadních otázkách zůstávala nesmiřitelně dogmatickou a v léčitelství se snažila si udržet autoritativnost a náboženské temno. Tolerovala jen ty novoty, ze kterých měla prospěch.
Herbáře Poznatky a zkušenosti z lidového i oficiálního léčitelství byly zapsány do herbářů a receptářů, mnohdy scestných a nekritických (Matthioli, Brumfals, Fuchs, Bock aj.). Ve výčtech neuvěřitelné moci drog se často ztrácí, co je pravdivé a co prospěšné. Autoři ještě neměli dost hlubších znalostí chemických, fyziologických a terapeutických. Nejstarší český herbář na našem území je dílem litomyšlského lékaře J. Černého (Czerny); jeho Knieha lakařská z r. 1517 pojednává asi o 380 bylinách. Druhý velký herbář vydal Adam Zálužanský ze Zálužan. Nemůžeme zapomenout ani na knížky o léčivých rostlinách od rektora pražské univerzity Mistra Křišťana.
Nejznámější je Matthioliho herbář, celkem opakující staré údaje Dioscoridovy a Pliniovy. V prvním českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku vyšel v Praze v r. 1562. Jeho údaje jsou většinou ukázkou nekritického pohledu na léčivou rostlinu. Šíření herbářů umožnil v Evropě vynález knihtisku v 15. stol.
Některým rostlinám jsou přičítány účinky přímo zázračné, třeba šalvěji, zeměžluči nebo rosnatce. Např. představa, že šalvěj prý slouží proti 99 nemocem. Neumírá člověk, který užívá šalvěj. Zeměžluč zahřívá, stahuje, vysušuje, krotí bolesti a poloviční ochromení, třesení, padoucnici, suchost žil, zacpání jater a sleziny, činí zrak ostrým, je dobrá na rány, odvádí stolici a choleru atd.
Taková moc se přisuzuje skoro všem červeně kvetoucím rostlinám. Staré herbáře mají cenu historickou. Zahrnovaly domněnky starověkých a středověkých vědců a podchytily některé zkušenosti lidového léčitelství.
Je zajímavé to, že lidé v různých vzdálených zemích, žijící přibližně za stejných podmínek, si pomáhali téměř stejnými prostředky. Všude se užívala mléčná šťáva z makovic k utišení bolesti, kostival při zlomeninách, plicník lékařský proti chrapotu a zánětům v krku, lýkovec sloužil jako dávidlo, šalvějí se léčily plicní choroby, při ženské neplodnosti se používaly bylinné lázně z jalovce, routy, kozlíku, fenyklu, kamejky a majoránky nebo lázně tříslovinné, Měsíček a divizna ve směsi s máslem sloužily jako lék proti kašli atd.
Lid si léčivých rostlin velmi vážil a uctíval je. Jeví se to i v pojmenování druhů bezprostředně spjatém s jejich účinností.
Bylinám, které v nemoci přinášely úlevu, dávali prostí lidé jména velmi krásná a poetická, v různých krajích rozdílná a zvláštní.
Zatímco některým křehkým, nadýchaným, voňavým a sladkým léčivkám dávali názvy plné líbeznosti (mateřídouška, dobromysl), hořkým, trpkým nebo svíravým přidali ke jménu trochu štiplavosti (hořec, zeměžluč, pelyněk), dočista zlým a jedovatým dali výstražná nebo hanlivá přízviska (rulík, durman). Některé byliny pojmenovali podle nemoci (jaterník hojí játra, plicník plíce, srdečník srdce, průtržník pomáhá při průtržích, kýlách, kostival kosti sceloval, jitrocel celí rozjitřené rány, krvavník-řebříček se podává při krvácivosti apod.). V pojmenováních i zvířecí totemismus: kočičí dráp – jmelí bílé atd. královský kořen – rozchodnice růžová
Ve starověku byly často názvy léčivých rostlin spojovány se jmény bohů a hrdinů (Adonis hlaváček, Artemis - pelyněk, Achilleus - řebříček, Iris - kosatec, Narcissus aj.)
Ani my jsme nezůstali pozadu a přijali jsme jména z křesťanské mytologie, jména svatých a čertů: archangelika, koření sv. Petra, Petrův klíček prvosenka, Kristova koruna – oko pro oman; nebo zase čertikus - kozlík lékařský, čertova višeň – rulík zlomocný, čertovo žebro – kapraď samec apod.
Jindy názvy podle lidového označení účinku – chlapice – tužebník jilmový
Čaromoci a kouzla
Neučenému člověku, prostému a věřícímu, se někdy šťastný obrat v nemoci jevil jako zázrak. Cítil v rostlině sílu, která do ní stoupala ze země a kterou přijímala i ze slunečních a hvězdných paprsků. Prostý lid si do okruhu bolesti a uzdravení, do okruhu zrození a smrti vnesl tolik pohádkové poezie, tolik lyriky a dramatičnosti, tolik čaromoci a kouzla, jako do národních písní a vyprávěnek i pranostik. Své vzrušené představy spojil prostý člověk s měsíčními nocemi svatojánskými a filipojakubskými, se zlatým kapradím, skřítky, strašidly a čerty a vnesl do nich krásný strach, úžas, veliká tajemství i fantastické příkazy poslušnosti, aby nakonec dosáhl naděje a příslibu štěstí. Lid sbíral léčivé rostliny jen v určitou denní nebo noční dobu, poněvadž věřil v jejich nadpřirozené síly. Léčebný proces tak nepřímo ovlivňoval silou bezmezné důvěry a autosugesce. Mnohdy to byly důležité okolnosti, které měly částečně vliv na příznivé výsledky léčení.
Větší obrat nastal až v renesanci, kdy se lidé navraceli k antickým ideálům. Nejvyšší nebyl bůh, ale člověk. Pitvy byly sice zakázány, ale přesto se konaly. Příklad učence Leonarda da Vinciho a jeho anatomické nákresy. Znalosti rostlin se příliš již nezvětšovaly, pouze se shromažďovaly z celého světa.
Bylinářství dnes Rozvoj vědy v 19. stol. umožnil syntézu rostlinných látek a koncentrovat dávky. Obrat nastal až s moderní vědou a získávání látek z rostlin. Mnohé tyto látky se dnes vyrábějí uměle, ale jejich základ vychází z přírody.
Jako všemohoucí příklad poslouží penicilin vyrobený z houby štětičkovce – Penicilium (v r. 1927). Sir Alexandr Fleming získal Nobelovu cenu za objev antibiotika, což se stalo náhodou. Plíseň Penicilium notatum, která byla zanesena do Petriho misky s bakteriemi zřejmě otevřeným oknem v laboratoři, vytváří látky, které zabíjí některé kmeny bakterií. V roce 1941 se začal penicilin masově vyrábět a používat v medicíně. Zásluhu na tom mají také německý biochemik Ernst Chain a australský patolog Howard Florey, kteří objevili způsob izolace a průmyslové výroby. Všichni tři dostali za své objevy v roce 1945 Nobelovu cenu.
Užívání bylin dosáhlo pravděpodobně nejnižší úrovně uprostřed 20. stol. Ale během let se projevuje zdravý rozum. Antibiotika a chemicky připravené léky zpravidla účinkují na patogeny způsobující chorobu rychleji. Ale často na ně vzniká při častém používání rezistence či dokonce vyvolávají alergie a nesnášenlivost. Negativně ovlivní střevní mikroflóru!
Mnohdy jsou chemické léky podávány zbytečně – např. při chřipce, která může být virového původu a antibiotikum na ně nezabírá.
Často mají synteticky připravená léčiva řadu nežádoucích účinků. Např. proč užívat chemické vitamíny, když lze zejména v létě jíst ovoce a zeleninu. Proč při první zácpě sahat po gutalaxu, když při delším užívání si na něj vaše střeva zvyknou a sami peristaltiku nebudou chtít vykonávat. Není to často záměrné loby farmaceutických firem udržet si zisky za každou cenu?? Navíc vzrůstá zájem o ekologizaci myšlení a větší odpovědnosti lidí za své zdraví.
Samozřejmě těžší choroby patří vždy do rukou lékaře.
Ale v prevenci, při běžných potížích z nachlazení, přejedení atd. lze sáhnout úspěšně po bylinách. Ale musíte je znát, vědět – kde rostou, co se sbírá, kdy sbírat, jak používat. Nikdy neplatí, čím více, tím lépe!! Je třeba uznat, že rostliny jsou účinnými léčivy. Vždyť jejich aktivní složky, izolované a syntetizované, tvoří základ mnoha dnešních léčiv od aspirinu (kyseliny salicilové obsažené ve vrbách) až po morfin (vyrobený z nezralých makovic). Ale i zde je velmi důležité – přesné dávkování. Svému zdraví můžete rovněž prospět zařazením některých bylin do vašeho každodenního jídelníčku. Např. místo slazených limonád si dát do vody mátu či meduňku a citron nebo sušenou červenou řepu, do nádivky kopřivu, do mletého masa či čaje nebo vonného polštářku oregáno (bylinu dobromysl) atd. Po zimě více užívat byliny i v prevenci a pro obnovení tělesné a psychické vitality (např. pampelišku, sedmikrásku, popenec, podběl atd.)
