KVĚTINY PRO KAŽDOU ZAHRADU
Sp r
Petr Hanzelka
ina l t s ro á rávné mís n to áv sp na
Petr Hanzelka
KVĚTINY PRO KAŽDOU ZAHRADU Správná rostlina na správné místo
Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Ing. Petr Hanzelka, Ph.D.
KVĚTINY PRO KAŽDOU ZAHRADU Správná rostlina na správné místo TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5842. publikaci Odpovědná redaktorka: Helga Jindrová Grafická úprava a sazba: Jakub Náprstek Fotografie na obálce: Petr Hanzelka Fotografie v knize: Petr Hanzelka a Pavel Sekerka Počet stran 200 Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín © Grada Publishing, a. s., 2015 Cover Design © Jakub Náprstek, 2015 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-5184-9 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9725-0 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9726-7 (ve formátu E-PUB)
Obsah Úvod.................................................................7
Obecná část Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu .............. 8 Druhy a odrůdy květin aneb proč je dobré vědět, co sázíme........................ 19 Druhy a odrůdy květin a jejich množení..................... 22 Generativní množení zahradních květin.............................22 Vegetativní množení zahradních květin.............................25
Stanovištní podmínky – klíč k úspěšnému pěstování rostlin............................................29 Půda a její příprava před výsadbou................................29 Vodní režim a potřeba závlahy.....................................30 Světelné poměry stanoviště........................................31
Výsadby zahradních květin.................................. 32 Typy a možnosti květinových výsadeb...............................32 Trvalky jako možná náhrada trávníku...............................48 Solitérní květiny.................................................51 Okrasné trávy a travám podobné druhy..............................54 Současné trendy v zahradních úpravách trvalkových záhonů..........60
Založení a péče o květinový záhon.......................... 71 Příprava záhonu před výsadbou.....................................71 Výsadba na stanoviště.............................................73 Péče o květiny během vegetace ....................................75 Zimní péče o výsadby vytrvalých rostlin...........................84 Pracnost květinových výsadeb......................................89 Nejčastější chyby při zakládání květinových záhonů................90
Životnost výsadeb z vytrvalých květin...................... 92 Rok se zahradními květinami............................... 103 Záhon pro celoroční kvetení......................................103 Květinové výsadby v čase (přirozené změny, ke kterým dochází v průběhu let)...............122
Jedovaté rostliny v okrasné zahradě....................... 125 Speciální část Zahradní stanoviště a výběr vhodných rostlin..............128 Květiny pro slunné polohy a sušší půdy (druhy tolerující přísušky)......................................129 Květiny pro slunné polohy a vlhké (nevysychavé) půdy.............153 Květiny pro slunné polohy s podmáčenými půdami a na okraj vodních prvků.........................................169 Květiny pro polostinná až stinná místa a nevysychající půdy.............................................175 Květiny pro polostinná až stinná místa a sušší půdy (tzv. suchý stín)................................................185
Stručný slovník botanických zkratek a pojmů........................191 Rejstřík českých názvů rostlin.....................................192 Rejstřík botanických názvů rostlin.................................194 Použitá a doporučená literatura....................................198
7
Úvod Lze si vůbec představit zahradu bez květin? Asi jen stěží, vždyť květiny přinášejí do zahrady pestrost, proměnlivost a především barevnost, takže by byla určitě škoda se o jejich mimo řádné vlastnosti připravit. A přece jen se kvetoucí květinové záhony objevují v zahradách méně, než by se čekalo. Souvisí to asi se zažitou představou o pracnosti a neustálé péči o výsadby květin. Cílem této knihy bude proto nejen představit zajímavé druhy zahradních květin a usnadnit jejich výběr pro konkrétní zahradní stanoviště, ale také se pokusit trochu poopravit ne zcela pravdivou představu o nutnosti trávit volný čas pouze údržbou květi nových záhonů. Rád bych zde naopak ukázal, že nám květiny na zahradě poskytují radost při pohledu na jejich krásu, kterou si můžeme užívat během celého roku. Termín ´zahradní květiny´ je neobyčejně široký. Lze do něj zahrnout jak letničky, trvalky, cibulnaté a hlíznaté rostliny, tak taky druhy vodní či mokřadní a každá z těchto skupin by vydala na samostatnou publikaci. Náplní této knihy budou ale zejména druhy vytrvalé, tedy takové, které vydrží po vysazení na stanovišti více let, a není tudíž třeba výsadby pra videlně obnovovat. Zástupci ostatních skupin budou zmíněni spíše okrajově, a to zejména ty druhy a odrůdy, které lze bez problémů začlenit do výsadeb vytrvalých květin a které se udržují např. samovýsevem nebo tvorbou dceřiných cibulek či hlíz.
8
Obecná část
Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu Původ zahradních květin je neobyčejně pestrý a různorodý. S původními, tedy botanickými druhy, ze kterých byly vyšlechtěny současné zahradní odrůdy, se lze bez problému setkat třeba i na louce za domem, na suchých a kamenitých svazích, na stepích Evropy či Asie, amerických prériích, horských a podhorských loukách, lesních pasekách, polopouštích apod. Asi jen stěží bychom v přírodě našli stanoviště, odkud by si do zahradní kultury nějaká květina nenašla cestu. Znalost původu rostlin, resp. alespoň zá kladních stanovištních a ekologických pod mínek, na kterých rostou květiny v přírodě, je velkou výhodou při plánování jejich výsadby na zahradě. A to i přesto, že valnou většinu současného sortimentu tvoří odrůdy, tedy více či méně kulturní formy, které se od svých botanických předků liší třeba barvou či ve likostí květů, rozdílným vzrůstem, kompakt ností apod. Podle ekologických nároků a zejména v zá vislosti na dostupnosti vody během vegetace lze rostliny rozdělit do několika následujících skupin: ■ druhy s průměrnými nároky na stanoviště a především na zásobení půdy vodou, ■ druhy z oblastí s více či méně výrazným obdobím sucha, ■ druhy podmáčených půd a mokřadů, ■ druhy rostoucí na skalách, ve spárách či štěrbinách mezi kameny nebo na suťo vých svazích, ■ vodní rostliny.
odhorské louky jsou domovem mnoha P druhů zahradních rostlin (Přímořské Alpy, Francie).
Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu
9
Druhy s průměrnými nároky na stanoviště Rostliny této skupiny jsou v odborné literatuře označovány jako tzv. mezofyty. To znamená, že v místě jejich výskytu půda obvykle nevykazuje žádné velké výkyvy ve vodním režimu. Tato skupina rostlin neroste na žádných extrémních stanovištích, tedy ani na místech přemo křených, ani na místech s obdobím výraznějšího sucha. Typickým příkladem mohou být rostliny luk mírného pásma, rostliny vysokostébelných prérií, podrosty listnatých lesů, okraje lesů a les ních pasek. Většinou se vyskytují na půdách hlubokých a často s vyšším podílem humusu. Pro jejich použití na zahradě pak platí podobné charakteristiky. Vyhovuje jim tedy běžná zahradní, nevysychavá půda a pokud pocházejí z otevřených ploch, pak místo na slunci, když naopak z lesních stanovišť, pak místo v polostínu. Jako konkrétní příklady lze zmínit třeba orlíčky (Aquilegia), chrpu horskou (Centaurea mon tana), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), kamzičníky (Doronicum), kopretiny (Leucan themum), kakost luční (Geranium pratense), třapatky (Rudbeckia), třapatkovku nachovou (Echinacea purpurea), zápleváky (Helenium), plamenku latnatou (Phlox paniculata), listo padky (Chrysanthemum), bohyšky (Hosta) nebo pestrolisté dlužichy (Heuchera).
rimula denticulata P (Yunnan, Čína)
L eucanthemum vulgare (Bílé Karpaty, ČR)
rimula veris P (Evropa)
10
Obecná část
entiana cf. lawrencei G (Sichuan, Čína)
quilegia caerulea A (Colorado, USA)
Druhy z oblastí s více či méně výrazným obdobím sucha Tyto rostlinné druhy jsou v odborné literatuře označovány jako tzv. xerofyty. Díky svému při způsobení z přírody se pak i v zahradní kultuře dovedou vyrovnat s nedostatkem vláhy, anebo dokonce sušší stanoviště přímo vyžadují. Se vzrůstající oblibou výsadeb s minimem péče roste výrazně zájem o druhy, které lze označit jako suchomilné či minimálně sucho tolerující. Většinou jde o rostliny původem ze stepí, krátkostébelných prérií či polopouští, kde bývá krátká vegetační doba následovaná del ším obdobím sucha. Takovým podmínkám musí být rostliny dobře přizpůsobeny a často jsou už „od pohledu“ trochu jiné než např. druhy s předchozí skupiny. Mohou mít např. tuhé a ko žovité listy (Yucca), nebo listy bohatě pokryté chlupy (Stachys byzantina), sukulentní listy (netřesky, rozchodníky) anebo dužnaté kořeny (Asphodeline). Často jde také i o rostliny cibul naté (tulipány) nebo hlíznaté (talovíny), které přečkávají období sucha v podobě těchto pod zemních orgánů. Typickým příkladem jsou mnohé mateřídoušky (Thymus), některé šalvěje (Salvia), levandule (Lavandula), kosatec nízký (Iris pumila), některé hvozdíky (Dianthus), dračíky (Penstemon), klejichy (Asclepias). Nesmí chybět ani řada trav; mezi typické sucho milné trávy lze začlenit kavyly (Stipa), kostřavy z okruhu Festuca glauca a F. ovina nebo severoamerickou Bouteloua gracilis.
Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu
11
Pro tyto rostliny je v zahradě ideální místo na plném slunci a propustná, dobře drenážovaná půda, kde nehrozí přebytek především zimní vláhy, který často vede k uhnívání kořenů. Během vegetace pak obvykle nebývá nutná přídatná závlaha.
a
b
a
eranium sanguineum G (stepi a suché paseky Evropy)
b
L avandula angustifolia (Provence, Francie)
12
Obecná část
b
a
c
d
a
atibida columnifera (krátkostébelná R prérie v Texasu, USA)
b
Iris pumila (Pálava, ČR)
c
ictamnus albus D (Dunajovické kopce, ČR)
d
Salvia nemorosa (jižní Morava)
Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu
13
Druhy podmáčených půd a mokřadů Rostliny této skupiny jsou v odborné literatuře označovány jako tzv. hygrofyty. V přírodě se vyskytují na místech, kde nikdy, ani krátkodobě, netrpí nedostatkem vláhy v půdě. Jde o rostliny, které v přírodě naleznete na podmáčených loukách, neustále vlhkých bře zích řek či rybníků, okrajích rašelinišť apod. Podstatné je, že rostou v téměř trvale zamokřené půdě a i na zahradách pak vyžadují nadbytek vody a obvykle vyšší podíl organické hmoty v půdě. K typickým příkladům patří blatouchy (Caltha palustris), upolíny (Trollius), lysichi tony (Lysichiton), vrbina (Lysimachia thyrsiflora), kosatec sibiřský (Iris sibirica), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), východoasijské prvo senky jako Primula rosea, P. japonica, P. sikkimensis, P. bulleyana a P. beesiana.
Dodecatheon sp. (Sierra Nevada, USA)
14
a
Obecná část
b
c
d
a
eranium phaeum G (Evropa)
b
Iris pseudacorus (Evropa)
c
rollius altissimus T (Tremalso, Itálie)
d
L ythrum salicaria (podmáčené louky v Evropě)
Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu
15
Druhy rostoucí na skalách, ve spárách či štěrbinách mezi kameny nebo na suťových svazích Rostliny těchto přírodních stanovišť bývají v odborné literatuře obvykle označovány jako tzv. petrofyty, tedy druhy skalní (nicméně ne nutně horské, viz např. skalní výchozy v nížinách) a rostliny opravdu z horských oblastí, tzv. oreofyty, většinou se vyskytující nad hranicí lesa. V obvyklém pojetí jde o tzv. skalničky (byť tento termín není příliš konkrétní). Podstatné je to, že jde o druhy rostoucích na místech s velmi specifickým vodním režimem (voda ve spárách a štěrbinách mezi kameny je prakticky stále dostupná, ale nehrozí její nadbytek). Na zahradě ob vykle vyžadují velmi dobrou drenáž a špatně snášejí konkurenci bujněji rostoucích druhů rostlin. Dávají přednost spíše minerálnímu substrátu s nízkým podílem organické složky. Rostliny často vynikají kompaktním růstem, často mají spíše kůlové kořeny, možný je i výskyt sukulence, silnější voskové vrstvy na listech nebo bohatý pokryv listů chlupy.
Armeria maritima (skály na pobřeží Irska)
16
Obecná část
Pestrost druhů na horské louce ve francouzských Alpách
Zahradní květiny – odkud si k nám našly cestu
Příkladem mohou být například tařice skalní (Aurinia saxatilis), silenka bezlodyžná (Silene acaulis), hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis), trávnička přímořská (Armeria maritima), plesni vec alpský (Leontopodium alpinum), pomně nečka (Eritrichium nanum), mochna (Potentilla nitida), zvonečník (Physoplexis comosa), po chybky (např. Androsace helvetica), řada lomi kamenů (Saxifraga caesia, S. squarosa, většina zástupců sekce Porphyrion), některé zvonky (např. Campanula cenisia, C. alpestris), jankea (Jankaea heldreichii) a ramondie (Ramonda).
a
a
enstemon sp. (suťové svahy P Yosemit, USA)
b
hysoplexis comosa P (Alpy, Itálie)
c
entiana acaulis na horské louce G (Přímořské Alpy, Francie)
b
17
c
18
Obecná část *
Vodní rostliny Jde o druhy vyskytující se u trvalých vodních ploch a vodních toků. V odborné literatuře jsou označovány jako hydrofyty. Mohou to být rostliny s ponořenými listy (tzv. submerzní) nebo druhy s listy plovoucími na vodní hladině (tzv. emerzní). Lze je rozdělit i na volně plovoucí (tedy nezakořeněné) a na druhy kořenící na dně. V zahradách jsou použitelné zejména do rybníčků a jezírek. Patří sem např. lekníny a (Nymphaea), stulík (Nuphar), kotvice plovoucí (Trapa natans), prustka (Hippuris), plavín (Nymphoides) aj. Většinou se jedná o rostliny světlomilné (zejména lekníny). Hloubka vody pro pěstování se liší u jednotlivých druhů či odrůd.
b
a
Nymphaea candida (Evropa)
b
Trapa natans (Evropa)
c
Nuphar luteum (Evropa)
c
Druhy a odrůdy květin aneb proč je dobré vědět, co sázíme
19
Druhy a odrůdy květin aneb proč je dobré vědět, co sázíme Při pohledu na sortiment květin v zahradních centrech či pěstitelských školkách asi málokterý zákazník přemýšlí nad původem rostlin, resp. co a kdo stojí za každou konkrétní odrůdou na bízených rostlin. Až na výjimky se můžeme v sortimentech nabízených květin setkat zejména s kulturními formami rostlin. Málokdy se jedná o čisté botanické druhy a ještě vzácnější jsou pak nabídky s původem v přírodě. Odrůdy vznikají záměrnou činností člověka – šlechtěním. Nezřídka se ovšem stává, a u okras ných květin i relativně často, že nové odrůdy vznikají pojmenováním více či méně náhodných a nějakým způsobem atraktivních nálezů v přírodě či semenáčů z kultury. Nabízí se otázka, jak
říklad odrůdové variability plamenky P Phlox paniculata
ulipány patří mezi T nejprošlechtěnější cibuloviny.
20
Obecná část
vlastně k tomuto značně širokému odrůdovému sortimentu přistupovat a zda má pro pěstitele význam znát jméno odrůdy, kterou si na zahradu sází. Základní výhodou znalosti odrůdy je to, že víte, co můžete od rostlin na zahradě očekávat, ať už se jedná třeba o barvu květů, výšku rostlin, termín kvetení, vytrvalost, u některých pak třeba i zimovzdornost. Tyto charakteristiky totiž patří obvykle mezi ty základní vlastnosti, které jednotlivé odrůdy květin od sebe odlišují. Velký význam má znalost odrůdy zejména v případě, když potřebujete z nejrůznějších důvodů vybrat na spe cifické stanoviště zcela konkrétní rostlinu.
ariabilita olistění V dlužich (Heuchera)
Druhy a odrůdy květin aneb proč je dobré vědět, co sázíme
21
Můžeme uvést třeba tento příklad: Čas od času se v nabídkách bylin objeví zmínka o mož nosti celoročního venkovního pěstování rozmarýnu (Rosmarinus officinalis). Je to původem středozemní keř, který se obvykle v našich podmínkách pěstuje jako oblíbená nádobová rostlina s tím, že je během zimních měsíců umístěn při omezené zálivce ve světlé místnosti při teplotě cca 5–8 °C. Je ale také pravda, že několik málo odrůd lze opravdu považovat za mrazuvzdorné, které je možné na vhodném stanovišti na zahradě pěstovat venku celoročně (na slunných, chrá něných polohách s mimořádně dobře propustnou půdou s vysokým podílem hrubšího štěrku a případnou zimní ochranou proti holomrazům). Takovým příkladem může být třeba odrůda ´Arp´, u níž je deklarována mrazuvzdornost až –24 °C. Znalost odrůdy je zde tedy mimořádně důležitá; pokud si totiž obstaráte „obyčejný“ rozmarýn či rostlinu, kde není odrůda specifikována, a chcete je vyzkoušet venku, je takřka jisté, že přes zimu odumře. Pokud ale vidíte v prodeji rost linu označenou odrůdovým jménem ´Arp´ a doplněnou bližším popisem a vlastnostmi, je zde již vysoká pravděpodobnost, že má prodejce hlubší znalosti toho co prodává, a vy pak i to štěstí, že opravdu získáte tu rostlinu, kterou jste hledali. Podobné příklady by šly samozřejmě zmínit i s ohledem na barvy květů, výšku rostlin a dalších specifických vlastností odrůd.
áhon s levandulí a rozmarýny, vpravo pod stromem Rosmarinus officinalis ´Arp´ Z (soukromá zahrada v ČR)
22
Obecná část
Druhy a odrůdy květin a jejich množení S otázkou, jak namnožit některé druhy rostlin, se dříve či později setká asi většina pěstitelů. Je sice snadnější si koupit již hotové, napěstované rostliny, ale mnohem zajímavější a taky zábav nější je namnožení rostlin vlastními silami. Možnosti množení zahradních květin velmi úzce souvisí s problematikou odrůd, a to hlavně z toho důvodu, že mnohé odrůdy zachovávají své vlastnosti, pouze pokud jsou množeny vegetativně. Obecně vzato, lze rostliny množit dvěma způsoby, a to cestou generativní, tedy s použitím semen, tak cestou vegetativní, tedy s použitím jiných částí rostlinného těla (stonkovými, listovými či kořenovými řízky nebo oddělky trsů apod.). Oba způsoby mají své výhody i nevýhody, proto určitě nebude na škodu probrat tyto možnosti trochu důkladněji.
Generativní množení zahradních květin Generativní množení představuje tedy rozmnožování rostlin semeny. Výhodou množení osivem je především skutečnost, že obvykle získáme větší množství rostlin, které jsou často i vitálnější než při vegetativním množení. Při množení rostlin semeny je ale nutné mít na pa měti, že tento způsob je výhodný pouze v případech, pokud chceme namnožit botanické, tedy přírodní druhy. Množení některých zahradních odrůd je sice rovněž možné, ale je třeba se připravit na větší či menší různorodost potomstva. To znamená, že ne všechny namnožené rostliny musí vypadat stejně. Nemyslím tím samozřejmě, že by vznikly jiné druhy, ale mohou se trochu lišit v barvě květů, velikosti, zbarvení listů apod. Zejména u druhů, které se snadno kříží, je pak i variabilita potomstva vyšší, než u druhů, které jsou spíše samosprašné. K velmi snadno se křížícím rodům a druhům patří např. orlíčky (Aquilegia), hvozdíky (Dianthus) nebo mateřídoušky (Thymus). Jistou nevýhodou množení osivem může být i nejistota vzejití a případné zklamání, když nám osivo, které jsme třeba velmi dlouho sháněli, vůbec nevzejde. Řada druhů totiž tzv. „přeléhá“, resp. mohou vzcházet třeba až rok po výsevu (některé hořce, někdy koniklece), což může ně které méně trpělivé pěstitele zklamat či odradit. Podstatný je totiž i termín výsevu vytrvalých rost lin. Ne vždy je totiž vhodné vysévat na jaře, jak je to třeba u většiny letniček nebo zelenin. Mnoho druhů totiž po výsevu potřebuje ke zdárnému vyklíčení a vzejití projít obdobím chladu (tzv. stra tifikací); často se uvádí, že by osivo mělo přemrznout, což je svým způsobem pravda, nicméně se to nemusí brát tak doslova. Většinou stačí několik týdnů, resp. ještě lépe alespoň dva mě
Druhy a odrůdy květin a jejich množení
síce, kdy teplota klesá mírně pod bod mrazu nebo kolísá kolem nuly. Nemusí tedy nutně jít o hluboké mrazy. S výsevem můžeme klidně začít třeba již v prosinci a lednu a umístit vý sevní misky ven, kde je stačí zakrýt pletivem proti ptákům nebo lépe sklem, aby se nepo škodily případnými intenzivnějšími dešti. Není na škodu je občas zaházet sněhem a v době, kdy poleví mrazy, trochu zalít, aby substrát nevyschl. Vhodným místem pro výsevy je nevytápěný skleník nebo pařeniště. Některé druhy, např. hlaváček jarní (Adonis vernalis), koniklece (Pulsatilla), čemeřice (Helleborus), oměj (Aconitum), upolíny (Trollius), samo rostlík (Actea) nebo dymnivky (Corydalis) je lépe vyset hned po dozrání, resp. po sklizni, tedy vlastně ještě v létě. Zamezí se tím právě výše zmíněnému přeléhání. Naopak bez stratifikace obvykle dobře vzchází většina druhů původem ze stepí nebo prérií (zejména druhy čeledi hvězdnicovitých, jako jsou třapatky, hvězdnice, zlatobýly apod.) a rovněž taky většina běžných druhů čeledi hluchavkovitých, jako jsou šalvěje, šanty, le vandule nebo yzop, u kterých pak postačí běžný jarní výsev. Pokud si osivo koupíte v klasicky nabízených barevných sáčcích, pak je obvykle u každého druhu doporučena nej vhodnější doba pro výsev. Dalším faktorem, který ovlivňuje vzcházení, je světlo. Některé druhy, jako je např. violka, třapatka, divizna, řebříček, tařice, klíčí lépe na světle, proto se tedy výsev téměř nezasy pává a semena se pouze opatrně přitisknou a
b
Výsevem se množí také Knautia macedonica. Odrůdy orlíčku se množí takřka výhradně generativně.
a
b
23
24
Obecná část
a
b
do substrátu. Ostatní výsevy zasypeme ten kou vrstvou substrátu nebo jen písku či drob nozrnného štěrku. Samotný substrát pro výsevy by měl být dostatečně propustný, ale na druhou stranu i přiměřeně vododržný. V současné době lze substrát pro výsevy přímo zakoupit. Je možné ho použít samotný, ale lepší je ho smíchat v po měru cca 1 : 1 s drobným, nejlépe ostrohran ným pískem o velikosti zrn 2–4 mm, který za jistí spolehlivější odtok přebytečné vody. Velmi drobná semena stačí přitlačit do substrátu a již nezasypávat. Výsevy by měly být stále mírně vlhké, určitě nesmí přeschnout, což by mohlo ohrozit zejména již klíčící semena. S blížícím se jarem a oteplením osivo větši nou poměrně časně vzchází, takže po vytvo ření pravých lístků lze jednotlivé semenáčky přepíchat do samostatných květináčků opět s propustným substrátem. U rostlin s poma lým vývojem je dobré počkat a přesadit je až další rok, až o něco zesílí. Na vzcházející vý sevy je vhodné aplikovat fungicidy (například Previcur), které zamezují časté chorobě zvané padání klíčních rostlin. Mladé rostliny jsou velmi citlivé na přemokřený a studený sub strát, kdy může velmi snadno docházet k hni lobám kořenů. Po přepikýrování semenáčků do květináčů a jejich zakořenění je můžeme umístit ven do pařeniště nebo na záhon, popř. v krátké době rovnou vysázet. Záleží na druhu, jak rychle se vyvíjí a roste.
a
chinacea ´Cheyenne Spirit´ je E příkladem osivem množené odrůdy.
b
oniklece je dobré vysévat hned po K uzrání semen.
Druhy a odrůdy květin a jejich množení
25
Vegetativní množení zahradních květin Základním principem tohoto způsobu množení je schopnost rostlin regenerovat z určitých částí svého těla a rovněž získání zcela identického potomstva. Případná vzhledová variabilita (přede vším co se týká vzrůstu) je ovlivněna pouze prostředím a pěstitelskými podmínkami (např. nižší vzrůst na sušším stanovišti). Způsobů vegetativního množení trvalek je několik. Tím nejznámějším a nejjednodušším je dělení rostlin, které lze praktikovat u druhů tvořících trsy s více vegetačními vrcholy. Takové rostliny lze prostě jednoduše vyjmout, rozdělit (ručně, zahradnickými nůžkami, rý čem apod.) a nové trsy opět zasadit. Z mnoha příkladů lze uvést třeba hvězdnice (Aster), plamenky (Phlox paniculata), zápleváky (Helenium), řebříčky (Achillea), bohyšky (Hosta), některé prvosenky (Primula vulgaris), rovněž pak mnohé okrasné trávy, jako jsou ozdobnice (Miscanthus), kostřavy (Festuca), pěchavy (Sesleria) aj. Dělení je obtížné použít u druhů, které tvoří dřevnatějící kořenovou hlavu s málo vrcholy, které po rozdělení hůře regenerují. Příkladem těchto rostlin je např. šalvěj hajní nebo šalvěj luční (Salvia nemorosa či S. pratensis). U těchto druhů lze zvolit časně jarní řízkování rašících výhonů (zejména u šalvěje hajní), popř. pak výsev u šalvěje luční.
Trs zápleváku (Helenium) připravený k dělení.
Rýčem rozdělíme trs na několik částí.
ozdělené sazenice jsou připravené R k výsadbě.
rs zápleváku lze rozdělit až T na jednotlivé růžice.
26
Obecná část
Velmi důležitý je i termín množení. Velmi obecně lze říct, že druhy, které kvetou na jaře, množíme na podzim nebo lépe po odkvětu, kdy se začnou tvořit nové vegetační vrcholy. Druhy, které kvetou pozdě v létě nebo na podzim (např. podzimní hvězdnice), množíme nejčastěji na jaře. Pokud je k dispozici skleník s teplotou alespoň 5–8 °C, pak je možné pokračovat v dělení i během zimy. Podle toho, kolik chceme nebo potřebujeme mladých rostlin, lze vyjmuté trsy rozdělit až na jednotlivé vegetační vrcholy (s bází s vlastními kořeny; viz foto na str. 25), popř. na několik menších trsů s více vrcholy. U první varianty je pak lepší sázení mladých rostlin do květináčků a jejich zakořenění a předpěstování např. v pařeništi. U trsů s více vrcholy, které mají obvykle i méně poškozené kořeny, lze pak sázet přímo na stanoviště. Dalším způsobem vegetativního množení je řízkování. Řízky představují ve většině případů vrcholové nebo stonkové fragmenty stonku, které oddělíme ručně prsty (odštípnutím, odlomením) nebo odřízneme nožem, popř. odstřihneme zahradnickými nůžkami. Časté jsou rovněž bazální řízky (viz slovník pojmů), které oddělujeme na jaře při rašení. K řízko vání lze ale v řadě případů využít i kořeny (např. u vytrvalých máků nebo plamenek) a u některých druhů rostlin i listy (např. čeleď Gesneriaceae s druhy Ramonda, Haberlea, Jankaea). Listy na stonkových řízcích je obecně doporučeno zakrátit, čímž omezíme výpar vody a zasychání řízků. Termín odběru řízků je různý a dá se jen obtížně jednoznačně speci fikovat, velmi záleží na druhu, do určité míry i na stáří rostlin Echinacea ´Marmalade´ a vyzrálosti řízků. Např. již výše zmíněnou šalvěj hajní lze řízko se množí pouze vat pouze velmi časně na jaře, kdy mají rašící výhony pouze vegetativně. 2–3 cm, později už koření velmi neochotně. Jiné druhy, např. dlužichy (Heuchera), lze naopak řízkovat takřka kdykoliv, dokonce i v zimě, pokud je k dispozici temperovaná množárna. V kořenění hrají velkou roli velmi specifické látky, které jsou součástí rostlinného těla a které si rostliny samy tvoří. Jde o rostlinné fytohormony, jež ovlivňují v rostlinách celou řadů nejrůznějších pochodů a některé mají významný vliv i na schopnost tvorby kořenů. Jedná o především o tzv. auxiny, které se přirozeně tvoří zejména ve vegetačních vrcholech, odkud pak putují dolů stonkem ke kořenům. Vrcholové řízky proto bývají někdy úspěšnější než stonkové, kde již vrchol (a tedy zdroj auxinu) chybí, neplatí to ale samozřejmě obecně. Právě auxiny jsou základní funkční složkou nejrůznějších stimulátorů kořenění, které se nabízejí na trhu. Jde obvykle o práškové nebo tekuté přípravky obsahující přírodní auxiny (např. kyselinu β-indolyl máselnou – IBA) nebo syntetické auxiny (např. kyselinu α-naftyl octovou – NAA), popř. i kom binace obou typů. Nicméně pro běžné druhy trvalek není obvykle použití stimulátorů kořenění nutné. Své opodstatnění mají zejména u obtížně kořenících druhů, jakou jsou např. Acantholi mon nebo různé, především bochánkovitě rostoucí skalničky (Androsace, Saxifraga, Arenaria, Dionysia) či drobné keře pěstované na skalkách (Daphne).
Druhy a odrůdy květin a jejich množení
27
Substrát pro řízkování by měl být zejména dostatečně vzdušný a přiměřeně vlhký, aby zajišťoval spolehlivý průsak vody. Zcela nevhodné jsou přemokřené a studené substráty, kde řízky většinou rychle uhnívají. Trochu zjednodušeně řečeno, spíše než vlhkost ze substrátu je pro řízky podstatná vzdušná vlhkost, která by měla zamezit jejich vyschnutí. Řízkujeme tedy převážně ve skleníku či v pařeništi, kde lze dostatečnou vlhkost zajistit a v ideálním případně řízky pravidelně mlžit či rosit, zejména v hodně teplých dnech. Množárna by neměla být vystavena plnému slunci, jinak hrozí rychlé přehřátí a zapaření řízků; ideální je stínovaný prostor, kdy se teplota substrátu pohybuje ko lem 20–25 °C. Vlastní substrát pak může tvořit hrubozrnný perlit, vláknitá rašelina, drobnozrnný ostrohranný štěrk či písek a jejich směsi. Konec stonku řízku by neměl být rozdrcený nebo roz třepený, což usnadňuje uhnívání. Zakořenělé řízky pak jednotlivě přesadíme do sadbovačů nebo květináčků do normálního substrátu, který používáme pro trvalky. Při vegetativním rozmnožování je potřeba myslet na zdravotní stav rostlin. Všechny části, které nesou stopy nějakého narušení nebo choroby je lepší včas odstranit. Stejně tak i dospělé rostliny s příznaky zejména virových onemocnění (nejrůznější mozaiky a skvrny na listech) není dobré pro vegetativní množení používat. Virové choroby se totiž tímto způsobem velmi snadno šíří a kontami novanou šťávou ze zahradnických nůžek či nože lze snadno infikovat i zdravé jedince.
Vegetativním množením udržovaný odrůdový sortiment levandulí
28
Obecná část
a
c
b
d
a
račík (Penstemon) – stonky odebrané D k přípravě řízku
b
řipravené řízky dračíku P se zakrácenými listy a očištěnou bází
c
Řízky dračíku v perlitu na množárně
d
nožení in vitro na umělém živném M médiu v laboratoři (zde chryzantéma)
Velmi specifickým způsobem vegetativ ního množení je tzv. množení in vitro. Jde o množení v laboratorních podmínkách, kdy jsou části rostlin pěstovány na umělém živ ném médiu, kde dochází k jejich rychlému přirůstání, větvení i popř. kořenění. Výhodou množení in vitro je zejména rychlost. V rela tivně krátké době (i během několika měsíců), lze získat tisíce jedinců a rychle tak uvést na trh např. čerstvě vyšlechtěné květinové no vinky.
Stanovištní podmínky – klíč k úspěšnému pěstování rostlin
29
Stanovištní podmínky – klíč k úspěšnému pěstování rostlin Výběr správného stanoviště pro danou rostlinu je zcela klíčovým prvkem jejího správného po užití, resp. zárukou toho, že se rostlině na zahradě bude dařit a že vydrží déle než jednu sezónu (samozřejmě pokud se jedná o trvalku). Je daleko snazší přizpůsobit výběr rostlin zahradě než přizpůsobit zahradu pro nějakou konkrétní rostlinu (byť i to je možné). Při plánování výsadby je potřeba zohlednit především vodní režim a půdní i světelné pod mínky daného stanoviště.
Půda a její příprava před výsadbou Zahradní květiny jsou obvykle na vlastnosti půdy relativně nenáročné a dokážou se přizpůsobit nejrůznějším půdám. V různých více či méně odborných textech se uvádí, že rostlinám vyho vuje „běžná zahradní půda“. Co to ale znamená? Obvykle to, že nejde o půdu ani příliš lehkou (písčitou či štěrkovitou), která velmi špatně zadržuje vodu, ani o půdu těžkou (s vysokým podí lem jílovitých částic), která naopak vodu váže velmi dobře, ale kořenům rostlin pak může naopak chybět vzduch a zejména v zimních měsících jim hrozí odumírání. Naprosté většině zahradních květin pak vyhovují půdy s půdní reakcí (tzv. pH) v rozmezí mírně kyselé až neutrální (tedy cca 5,2–7,2 pH). Půdní reakci lze zjistit rozborem půdy a dle potřeby ji upravit přidáním např. mle tého vápence, pokud je příliš kyselá, nebo pak dodáním kyselých substrátů (rašeliny, jehličnatky, lesní hrabanky, substrátu pro kyselomilné rostliny), když je naopak půda více alkalická. Zcela specifické jsou pak druhy rostlin rostoucích na rašeliništích, které vyžadují silně kyselou půdu, resp. pěstování v téměř čisté, podmáčené rašelině. Pokud je půda příliš lehká s velkým podílem písku, že možné přidat ornici, kompost případně substráty s obsahem jílovitých částí. Naopak půdu příliš těžkou a jílovitou lze vylehčit přidáním písku a organických látek (kvalitního kompostu, listovky, zahradnického substrátu). Všechny tyto úpravy ale výsadbu rostlin výrazně prodražují a vyžadují rovněž značné množství práce navíc, proto je daleko snazší vybrat takové rostliny, které podmínky vaší zahrady snášejí takové, jaké tam jsou. Důležitou věcí, na kterou je určitě potřeba před výsadbou květinového záhonu pama tovat, je důkladné odplevelení pozemku, a to zejména od vytrvalých druhů plevelů, jako jsou pýr plazivý, bršlice kozí noha, svlačec rolní apod. Zde bych, i přes možný negativní přístup řady čtenářů k používání pesticidů na zahradě, přece jen doporučil některý z tzv. totálních herbicidů, kterým odstraníte původní porost. (Více v kapitole o zakládání květinového záhonu, str. 71.)
30
Obecná část
Plocha připravená k výsadbě
Vodní režim a potřeba závlahy Vododržnost velmi úzce souvisí s výše uvedenými vlastnostmi půdy. Vodu lépe zadržují půdy s vyšším obsahem jílových částic, vyšším podílem humusu a organické hmoty. V našich klima tických podmínkách bývá obvyklé, že během vegetace může rostlinám voda chybět a musí se dodat zálivkou, a naopak v zimním období jí může být až příliš a zejména v těžších půdách hrozí u choulostivějších rostlin odumírání kořenů. Chceme-li potřebu sezónní závlahy omezit, opět to lze provést vhodným výběrem rostlin, ale také mulčováním, tedy zakrytím povrchu např. rostlinnou štěpkou, drobnější drcenou borkou (kůrou) nebo štěrkem. Šetřit vodou pomáhá i pravidelná okopávka, resp. zabránění tvorby půd ního škraloupu (což ale opět patří k pracnějším záležitostem). Při pěstování rostlin v nádobách, např. na terase či okenním parapetu, lze vododržnost sub strátu zlepšit také přidáním speciálních doplňků, jako jsou půdní kondicionéry a hydroabsor benty. Obvykle jde o látky na bázi tzv. hydrogelů, které dokážou v substrátu udržet vyšší podíl vody a rostliny tak chránit před možným občasným přísuškem. Je ale nutné pečlivě dodržovat doporučené dávkování.
Stanovištní podmínky – klíčk úspěšnému pěstování rostlin
Světelné poměry stanoviště Světelné poměry stanoviště bezprostředně ovlivňují výběr rostlin. Na celodenně osluněná místa patří druhy, které v přírodě rostou na nezastíněných lou kách, stepích, prériích nebo jižně orientovaných strá ních, skalách. Naopak stín snášejí či vyžadují druhy rostoucí např. v podrostu lesa. Trochu specifickým stanovištěm je polostín neboli tzv. „toulavý“ stín, tedy takové místo, které je přistíněno jen část dne, ideálně během poledne či časného odpoledne, kdy je nej vyšší intenzita slunečního záření. Do těchto míst pak sázíme druhy z okrajů lesů, lesních pasek, severních svahů hor apod. a
Stanoviště toulavého stínu snáší řada rostlinných druhů velmi dobře.
I stinné stanoviště může být vhodným místem pro celou řadu zahradních květin. b
b
a
31
32
Obecná část
Výsadby zahradních květin Typy a možnosti květinových výsadeb Způsoby použití květin v zahradních výsadbách lze počítat na desítky. Řada pěstitelů řeší svou okrasnou zahradu víceméně nahodile, obvykle tak, že si tu a tam koupí nějakou pěknou rostlinu na zahradnické výstavě nebo v zahradním centru a doma si ji nasadí na místo, kde si v tuto chvíli myslí, že bude vypadat pěkně. Málokdy se řeší kompoziční souvislosti a obvykle už vůbec ne to, že květiny vypadají ve výsadbě podstatně lépe, když jich je vysazeno více, než když je vysazen pouze jeden či dva jedinci od druhu nebo odrůdy. Zejména pokud se jedná o vytrvalé květiny, tak bych za minimální počet považoval tři jedince od druhu či odrůdy, ale lépe pak pět a více. Typ květinové výsadby by neměl být samoúčelný, ale měl by spíše vycházet z konkrétních podmínek a kompo zice zahrady, jejího propojení s domem apod. Trochu jinak bude vypadat např. předzahrádka ve starší zástavbě na venkově a jinak třeba ve městě nebo u moderně pojaté zástavby na předměstí. V následujících kapitolách zmíníme několik možností, jak květiny do prostoru zahrady začlenit.
Na záhonu lépe vyniknou větší skupiny květin.
Výsadby zahradních květin
33
Klasický záhon z vytrvalých rostlin (tzv. anglické rabato) Tento typ květinového záhonu vychází z trvalkových výsadeb, tak jak byly a jsou s oblibou tvořeny v Anglii. Obvyklý je záhon kopírující určitou linii v zahradě (zeď, plot, okraj trávníku, chodníku apod.). Záhon je většinou delší než širší, zhruba ve tvaru obdélníku. Aby rostliny dostatečně vynikly, dopo ručoval bych délku alespoň 4–5 m a šířku kolem 1,5–2 m. Kompozice je obvykle tvořena mini málně 8–10 (a více) druhy a odrůdami vytrvalých květin, tak, aby záhon kvetl po celou dobu ve getace, což je v našich podmínkách od března či dubna do konce října popř. do listopadu. Rostliny jsou voleny tak, aby nakvétaly průběžně za sebou a aby se zároveň částečně překrývalo kvetení
Záhon ve Wisley (Velká Británie)
alespoň dvou, ale lépe tří odrůd. Jednotlivé odrůdy tvoří obvykle více či méně uzavřené skupiny, které se vzájemně neprorůstají. V ideálním případě by měla být plocha jedné odrůdy či barvy ale spoň 1 m2, lépe i více. Rostliny jsou sice vysazeny ve skupinách, ale ne v ostrých geometrických tvarech (čtverce, obdélníky), ale spíš v nepravidelných oválných útvarech (elipsy, kapky), které na sebe navazují. Ve výsadbě by neměly zůstávat volná místa. Ideálně by měly rostliny už v prvním roce vytvořit zapojený porost, což pak samozřejmě usnadňuje pletí, resp. omezuje jej na minimum. Mezi trvalky lze začlenit i dvouleté druhy (třeba divizny nebo náprstníky) a rovněž i letničky, které se třeba mohou samy přesévat (např. krásenky /Cosmos/). Velmi efektně vypadá opakování ně kterých druhů rostlin ve výsadbě, to znamená, že místo jedné skupiny nějakého druhu uděláte v určitém odstupu druhou skupinu. Jde-li o záhon kopírující zeď nebo plot, a je tedy pohledově jed nostranný, pak je nutné pamatovat na to, že nejvyšší rostliny se sázejí dozadu, středně velké zhruba doprostřed a nejnižší pak na okraj. Pokud lze záhon obejít, pak sázíme nejvyšší druhy doprostřed, nejnižší na okraj a střední pak do vzniklého meziprostoru.
34
Obecná část
Při vytváření kompozice je tedy nutné znát dobu kvetení jednotlivých odrůd rostlin a výšku, do které během vegetace vyrostou. Je rovněž užitečné vědět, které květiny dovedou remon tovat (opakovat kvetení) a co je nutné udělat pro to, aby k tomu došlo (např. sestřih po prvním odkvětu).
a
b
a
ahrady Bressingham Z (Velká Británie)
b
ahrady Sissinghurst Z (Velká Británie)
c
ahrady Great Dixter Z (Velká Británie)
d
ahrada Mien Ruys Z (Nizozemsko)
Výsadby zahradních květin
c
d
35
36
Obecná část
Volnější výsadby (přírodní zahrady) Charakterizovat přírodní výsadby není zcela jednoduché a pohledů na ně může být celá řada. Ve srovnání např. s výše uvedeným klasickým trvalkovým rabatem nejsou skupiny rostlin nijak ostře ohraničeny, vzájemně se překrývají a přecházejí jedna ve druhou, volně se v nich mohou objevit i jiné rostliny (např. trávy) nebo samovolně se přesévající druhy. Tato varianta je pro mi nimálně udržovaný záhon příhodnější. Nemusíme zde příliš brát ohled na to, kam na záhoně různé druhy umístíme (samozřejmě respektujeme výškové proporce). A pokud už se nějaký plevel objeví, nebývá zdaleka tak nápadný jako v pravidelnějších výsadbách. Přírodně pojatý zá hon může působit i pestřeji z hlediska rozložení kvetoucích druhů. Do nově vysázeného záhonu, resp. do volnějších ploch mezi vzrůstnější a robustnější druhy trvalek je klidně možné dosadit nebo i vyset některé letničky. Jejich výhodou je to, že pokryjí půdu již v prvním roce, kdy ještě ne všechny trvalky dorostou požadované velikosti a šířky, a omezí tak růst plevelů, hezky a bohatě kvetou a mohou se stát tzv. „pendlery“, což znamená, že se samy přesévají a mohou vyplňovat volnější místa v trvalkových výsadbách i v dalších letech. Při rozumné četnosti nepředstavují pro trvalky obvykle konkurenční riziko. K vhodným druhům patří např. sluncovka kalifornská (Eschscholzia californica), která bohatě kvete od léta do podzimu, nebo aksamitník (Tagetes tenuifolia) tvořící nízké, ale husté keříky s množstvím drobnějších květů. Stejně tak se i mnohé trvalky samy přesévají, a mohou se tedy na záhonu „pohybovat“, což vůbec nemusí být na škodu. K typickým představitelům patří chrastavec makedonský Knautia macedonica ´Melton Pastels´ nebo šalvěj muškátová (Salvia sclarea), divizny (Verbascum) či náprstník (Digitalis), ale samozřejmě i mnohé další.
řírodně pojatá P partie s vyššími trvalkami
Výsadby zahradních květin
a
b
c
37
a
áprstníky (Digitalis) N se ve výsadbách samovolně přesévají.
b
rvalkový záhon s volně T se prolínajícími druhy květin
c
Přírodně pojatý květinový záhon
38
Obecná část
To, na co v přírodně pojatém záhonu nesmí být zapomenuto, jsou okrasné trávy. Jejich podíl na celkové výsadbě může být relativně vysoký a klidně může činit i 30, či dokonce až 50 % (což do určité míry odráží i zastoupení trav v přirozených společenstvech). Trávy mohou svým způsobem tvořit kostru celého záhonu. Jejich podstatnou výhodou je to, že prodlužují okrasný efekt výsadby do pozdně podzimních, či dokonce až zimních měsíců, a to díky tomu, že i odumřelá a suchá květenství vypadají na trvalkovém záhonu velmi atraktivně. Koneckonců i celá řada trvalek (např. Echinacea či Monarda) vypadá na záhonu dobře i přes zimu, takže s jejich sestřihnutím není vůbec třeba spěchat.
Volnější výsadba květin s podzimním aspektem
Venkovské zahrady a předzahrádky Co si vlastně představit pod venkovskou zahradou? Pro řadu lidí to může být babiččina zahrádka plná květin u domu na vesnici. Tradice tohoto typu zahrad ale sahá daleko do historie. Na vesnicích byly rostliny pěstovány zpočátku zejména pro užitek (např. léčivé rostliny), tak i pro svůj často nábo ženský význam a symboliku. Často to byly rostliny vhodné např. na přípravu čaje (meduňka, máta, sléz, mateřídouška) a samozřejmě také druhy, které byly spojeny s křesťanskou tradicí či určené např. pro výzdoby kostelů (lilie bělostná, orlíčky, kosatce, růže). Typickým znakem venkovských zahrad je druhová pestrost, barevnost a zdánlivá neudržovanost, kdy se rostliny jakoby proplétají mezi sebou a nakvétají jedna přes druhou. Do značné míry jsou tyto zahrady blízké dříve zmíněným přírodním výsadbám. Obvyklé je rovněž oplocení plaňkovým plotem. Součástí tradičních předzahrádek byly často rostliny, které vyžadovaly pouze minimum péče. Velmi často se jednalo o druhy, které se dokázaly na zahrádce samy přesévat a udr
Výsadby zahradních květin
a
b
39
žet se tak s minimálním přičiněním majitele – stačilo je pouze nevyplet. Příkladem může být měsíček (Calendula), černucha (Nigella), to polovky (Alcea), náprstníky (Digitalis), divizny (Verbascum), hvozdík vousatý (Dianthus barbatus) nebo krásenky (Cosmos) aj. Již výše zmíněné typické vlastnosti předzahrádek, tedy pestrost a barevnost, byly dány zejména použitím velkého množství různých květin. Vyskytovaly se samozřejmě i dřeviny, nejčas těji zejména růže (Rosa), pustoryly (Philadel phus), hortenzie (Hydrangea) či zimostrázy (Buxus sempervirens). Z dalších příkladů bylin lze uvést vytrvalé stračky (Delphinium), šantu kočičí (Nepeta cataria), denivku plavou (He merocallis fulva) s oranžovými květy i denivku žlutou (H. lilioasphodelus), šalvěj hajní (Salvia nemorosa), šalvěj lékařskou (S. officinalis), měsíčnici vytrvalou (Lunaria rediviva), san tolínu (Santolina chamaecyparissus), jirnici (Polemonium caeruleum) a nechyběly samo zřejmě ani velmi oblíbené kopretiny (Leucan themum × superbum) a na podzim kvetoucí listopadky (Chrysanthemum). K častým letničkám patřily aksamitníky (Tagates) a ostálky (Zinnia), z dvouletek pak třeba zvonek prostřední (Campanula me dium). Na střechy stavení se často vysazoval netřesk střešní (Sempervivum tectorum), který měl chránit domy před blesky. Koncem 19. a zejména pak v průběhu století 20. století se tento klasický styl vesnic kých zahrad začíná pomalu vytrácet, naštěstí ale v posledních letech pozorujeme jistou snahu o návrat k zahradám podobného stylu. a
Lilie bělostná (Lilium candidum)
b
enivka (Hemerocallis fulva) je D klasickou trvalkou vesnických zahrad.
40
Obecná část
a
d
b
c
a
vůr u domu s volnou výsadbou D květin
b
Předzahrádka ve skanzenu Niedersulz (Rakousko)
c
Kombinace letniček a trvalek ve vesnické předzahrádce
d
olně se přesévající orlíčky V ve venkovské předzahrádce