Obsah květnového
ZPRAVODAJ
čísla Květnové pranostiky Střípky vzpomínek I Zpráva o činnosti žen KD Střípky vzpomínek II Zápis z Rady klientů Generál František Slunečko Řád bílého lva Svátek matek
Květen 2015
Střípky vzpomínek III Akce na květen
Vážení čtenáři, V květnovém Zpravodaji si připomeneme již 70 let od konce 2. světové války. Všichni si toto období pamatujete, a tak je vše
spojeno
střípky
vašich
příběhů,
vzpomínek. A to především na lidi, kteří žili, nebo
žijí
ve
vašem
okolí,
či
na
Táborsku vůbec.
Zpravodaj G-centra je měsíčník pro potřeby obyvatel G-centra Tábor. Vychází první týden v měsíci. Je neprodejný. Připravuje jej redakční rada ve složení: J. Kotalíková, L.Dědičová, A. Kubíková, B. Šimáková. Své příspěvky odevzdávejte do 15. dne v měsíci L. Dědičové (kancelář č. 331, 2.patro, e-mail:
[email protected]).
Pranostiky na květnové dny: Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno. Prší-li na prvního května, bývá málo žita a sena. Je-li o dni svatého Floriána veliký vítr, jest toho roku mnoho ohňů. Déšť svatého Floriána je ohňová rána. Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta. Pankrác,
Servác,
Bonifác
jsou ledoví muži, Žofie je jejich kuchařka. Pankrác Urban bez deště – hojnost vína. Déšť svaté Žofie švestky ubije. Žofie vína upije. Svatá Žofie políčka často zalije. Na Urbana pěkný, teplý den – bude suchý červenec i srpen. Vinná réva nedbá toho – bude míti vína mnoho. Svítí-li
slunce
na
svatého
Urbana,
bude
úroda
hlavně
na
víně.
Pankrác a Urban bez deště – hojnost vína. Na svatého Ducha nesvlékej kožicha; po svatém Duchu nezbavuj se kožichu. Déšť o letnicích - slunce na Boží tělo. Podle internetu zpracovala L. Dědičová
A máme tu první ze střípků vzpomínek na hrdiny okamžiků 2. sv. války Český radioklub počátkem roku 2003 požádal Český telekomunikační úřad, aby byla obnovena dávnější tradice, jíž státní administrativa v OK vyjadřovala ocenění obětem druhé světové války z řad radioamatérů tím, že jejich volací značky nebude nadále nikdy nikomu přidělovat. Jedním z nich je: 2
Zdeněk Spálenský OK1PZ OK1PZ – Zdeněk Spálenský se narodil 11. března 1918 v obci Dražice u Tábora. Jeho maminka byla sestrou místního vikáře, kterému se starala o domácnost, a tak vyrůstal u strýce na faře. V roce 1937 uváděl adresu bydliště Dražice u Tábora, číslo 20. První koncesi pro amatérské vysílání získal v roce 1937 se značkou OK1EZ, ve stejném roce
mu
značka
byla
změněna
na
OK1PZ.
Pracoval jako adjunkt u Hlavního telegrafního úřadu v Praze. Pracoviště měl na Ruzyňském letišti s ubytováním v bloku C, dveře číslo 55. V Praze bydlel ještě v podnájmu na adrese Havlíčkova 37, Praha XI. – Žižkov. Po okupaci republiky se zapojil do odboje v ilegální odbojové organizaci Obrana národa. Společně s Janatou vyráběli pro potřeby organizace na podzim v roce 1941 radiové přijímače a vysílače. Součástky pro stavbu vysílačů, které plánovali používat na kmitočtu 7 MHz, financoval poštovní rada Johann Weil a nechal je objednat ve větším počtu u firmy Elektrotechnický závod a mechanika Očenášek. V objednávce byl požadavek na urychlené dodání součástek, proto firma Očenášek zapojila do jejich výroby další elektrotechnické firmy: Antonín Josef Doseděl a Eduard Prokop. Bohužel, obě posledně jmenované firmy poslaly o tom hlášení gestapu a firma Eduard Prokop na závěr svého udání ze dne 20. července 1942 dokonce servilně napsala pozdrav Heil Hitler. Po tomto upozornění se gestapo zaměřilo na výrobce radiostanic a Spálenský byl zatčen již 22. července 1942. Jeden vysílač měl uschovaný u strýce na faře v Dražicích u Tábora. Věděl o tom pouze jeho kamarád V. Hlaváček, který při výslechu nic neprozradil a zachránil tím životy jejich příbuzných. Bohužel byl také uvězněn a zemřel ve vězení v roce 1944. Zdeněk
Spálenský
byl
postupně
vězněn
na
Pankráci,
v
Terezíně
a
Drážďanech, kde jej odsoudili na osm let káznice. Nakonec se dostal do káznice Gräfentonna v Durynsku, odkud se vrátil 1. června 1945 do Prahy s podlomeným 3
zdravím. Po neúspěšném léčení zemřel 29. září 1945 v Motolské nemocnici v Praze a je pohřben v Táboře na hřbitově v Klokotech. Podle údajů Vojenského historického ústavu to byl on, kdo vyrobil vysílač zobrazený na titulní
straně
sborníku.
Jeho
jméno
je
uvedeno na pomníku obětem okupace v obci Dražice u Tábora. (Obrázek: Vysílač vyrobený pro Obranu národa.) Zdroj: Archiv bezpečnostních složek v Praze, Kronika obce Dražice, AMA magazín, č. 2/1995, strana 7. Podle internetu zpracovala L.Dědičová
Zpráva o činnosti žen z KD Helsinská: O zapojení seniorek z G-centra Tábor do charitativního projektu Uháčkuj čtverec, který pomáhá sirotkům, opuštěným dětem a dětem s AIDS v Jižní Africe, jste se mohli dočíst v týdeníku Táborsko. O tom, že se do projektu zapojily i ženy z Klubu důchodců Helsinská v Táboře, jste asi ale nevěděli. Tyto
ženy
vyrobily
dohromady 64 kusů čtverců a 2 polštářky. Na projektu se podílely hlavně dvě skupiny, které se v klubu scházejí, a to úterní a středeční. Svou
obětavou
předvedly háčkování nedonošená
činnost
již při pletení a oblečení
pro
miminka
v nemocnicích. Veškerý materiál si financují samy, nebo využívají svých vlastních zásob z domova. Aktivní seniorky se dalších projektů „nebojí“ a jsou připravené pomáhat a tvořit dál. Bc. Martina Pejšová
4
Druhý střípek vzpomínek na události před 70-ti lety Vzpomínka na konec 2. světové války Blížil se konec války. Dne 14.2. 1945 nám v Praze zavřeli fašisté všechny střední školy a my jsme mohli jet domů. Vysoké školy byly už několik let zavřeny. Odjížděla jsem také, ale již u Kolína jsem slyšela bombardování. Bylo to v Praze, kde padla ničivému útoku za oběť velká část Starého města i s radnicí. To vše jsme se dozvěděli později. V
časopise
Respekt
jsem
si
přečetla
zajímavý článek o náletu na Prahu dne 14.2. 1945 : „Nikdy před tím ani potom nezažila česká metropole tak bleskovou tragédii.
Čtrnáctého
února
1945
v ní
během pěti minut zahynulo 701 obyvatel a z ulic zmizely desítky domů. Po náletu amerických bombardérů mělo hlavní město tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava víc obětí než anglické Coverty, které je kvůli bombardování německou Luftwaffe z roku 1940 považováno za symbol barbarského útoku
na
civilisty.
Důvod
nečekaného
náletu našich spojenců je dodnes zahalen spoustou nejasností.“ Na jaře jsem byla tehdy u rodičů. Bydleli jsme v Želetavě na okrese Třebíč. Měla jsem podráždění slepého střeva. Pan doktor sice ve městečku byl, ale dostat se do nemocnice bylo velmi obtížné. Auta nebyla, jezdilo se na dřevoplyn. Bylo nebezpečí, že slepé střevo praskne. Rodiče mi proto raději nechali slepé střevo operovat, protože se z Brna blížila fronta. I pro časté bombardování jsme museli jít v nemocnici do krytu. Ale opadla tak velká starost o mé zdraví. Operace byla 5.4., ale věděli jsme o postupu Rudé armády od Brna a čekali s obavou na blížící se frontu. Budou se nacisté bránit ze všech sil, postřílí ještě české občany nebo budou pouze prchat? Snažili jsme se proto ukrýt, jak nejlépe jsme mohli. Dne 5.5. vypukla revoluce v Praze, něco jsme slyšeli z rozhlasu, ale 5
nikdo nevěděl nic určitého. V našem sklepě bylo pár lidí ze sousedství, protože u nás byly jako v každém hostinci velké sklepy. Tam jsme i několik dní spali. Pamatuji si, že mi maminka dala peřiny do necek a já jsem si v nich docela lebedila. Zima mi nebyla. Náš dům byl u silnice Praha-Vídeň. Po silnici stále jezdila těžká vojenská technika a nikdo z nás nevěděl, co nám to nad hlavami hrčí. Ani muži se neodvážili podívat se ven, aby je ustupující fašisté nezabili. Po delším čase se kdosi odvážil podívat na ulici a zjistil, že kolem nejezdí Němci, ale směrem od Znojma k Jihlavě postupuje již Rudá armáda. Všichni jsme se vyhrnuli ze sklepů a oddychli si, protože nebezpečí vypálení obce fašisty nebo smrt některého občana, bylo zažehnáno. Naše radost po 6-ti letech okupace neznala mezí. Milada Janatková
Zápis č. 4/15 ze schůze Rady klientů G-centra Tábor, která se konala 2. dubna 2015
Přítomni: Omluveny: Hosté:
p. MUDr. Baloun, pí Doubková, pí Janatková, p. Klaus, pí Svobodová, pí Ženíšková pí Zvonařová, pí Růžičková, PhDr. Jaroslava Kotalíková – ředitelka Mgr. Alena Kubíková – zástupkyně ředitelky
1. Kontrola zápisu 3/15 – vše plněno, na II. poschodí zůstaly květníky u zábradlí. 2. Informace pí ředitelky: a) Opravy koupelen zatím ukončeny – není dostatek finančních prostředků b) Bazální stimulace – s pí Strakovou bude spolupracovat pí Kunče c) Pracovní poměr ukončila staniční sestra pí Švecová d) Z důvodu zvýšené nemocnosti zdravotního personálu byla provedena určitá pracovní omezení 6
3. Zprávy pí Kubíkové: Akce: 9. 4. 2015 – canisterapie (terapie se psem Dorinkou) 22. 4. 2015 – oslavy narozených v dubnu 29. 4. 2015 – čarodějnice Mimo tyto akce budou bohoslužby, kuželky, hudba apod. 4. Různé – p. Klaus: a) Pan Bezemek hledá spoluhráče do karet (hlásit se u p. Klause) b) Žádost klientek o zajištění švadleny c) Staré žaluzie se budou odstraňovat d) Nutno ukončit vyklízení květníků e) Poděkování zaměstnancům za velikonoční výzdobu v atriu f) Při výměně zeminy ve velkých truhlících na patrech doporučujeme odborný dohled, aby nedocházelo k ničení některých sazenic, které jsou drahé Klaus Jaroslav předseda Rady klientů
Mladá Vožice - generál František SLUNEČKO a (nejen) řád Bílého lva… Řád bílého lva - nejvyšší státní řád ČR, udělovaný prezidentem republiky osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Českou republiku, vznikl roku 1922 a byl určen jen pro cizí státní příslušníky, teprve od roku 1995 je udělován i občanům České republiky. Jedním z těch nemnoha, kterým byl udělen, je i rodák z našeho regionu, u kterého s
FRANTIŠEK SLUNEČKO se narodil 1886 v Mladé Vožici. Absolvoval Budějovicích
(1905)
a státní
2. října
reálku v Českých zkoušku
strojního
inženýrství na České vysoké škole technické (1909). Po prezenční vojenské službě (s jednoroční školou v Linci)
pracoval u státní
pošty jako šikovatel v záloze. Při mobilizaci v létě 1914 byl povolán a odjel na ruskou frontu I. světové války. Zde padl do zajetí, při internaci v táboře v Pokrově se v létě roku 1916 přihlásil do srbské armády a do vlasti se vrátil v létě 1920 v hodnosti majora a stal se velitelem pěšího pluku. V letech 1924-28 absolvoval kurzy pro vyšší velitele a v roce 1929 byl – už jako velitel 16. pěší brigády v Místku – jmenován brigádním generálmajorem. Byl považován za 7
dobrého velitele, proto se již za rok stal zástupcem velitele Zemského vojenského velitelství Košice, později velitelem brigády ve Znojmě, zástupcem velitele divize v Brně a velitelem II. skupiny (současně přemístěn k 3. sboru). Poslední funkci zastával i při mobilizaci v září 1938. Několik generálů a vyšších důstojníků bývalé československé armády po březnové okupaci roku 1939 založilo ilegální organizaci „Obrana národa“ (ON), jejíž cílem bylo seskupit vojenské a národní sily k zásahům proti Němcům, zejm. akcemi sabotážními a zpravodajskými. Zajišťovala také ilegální přechody do zahraničí, ukrývala čs. výzbroj a orientovala se na přípravu vojenského povstání. Německá tajná policie – gestapo – několikrát velení ON téměř rozbila zatčením a popravou mnoha jejích členů. Mezi nimi byli také mj. generál Hugo Vojta, táborský rodák (1885) a Emauel Karel Rosol, rodák z Mladé Vožice ( 1876 – † 1942 – popraven v Táboře). František Slunečko se také hned zapojil do ON a stal se oblastním vojenským velitelem Morava-západ se sídlem v Brně. Před gestapem se mu podařilo ukrýt a žil léta v přísné ilegalitě, ale ne pasivitě. Jeho skupina ALEX (krycí
jméno
gen.
Slunečka)
vytvořila
i
využívala
síť
informátorů
v
protektorátních ministerstvech, v ústřednách a v ČTK a zakládala další odbojové skupiny na venkově a některé slučovala s odbojáři v Praze. Působila v okresech Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Turnov, Semily a Jičín. Za nacistického velkého teroru (1942) po atentátu na R. Heydricha bylo hnutí ON roztříštěno a ze zbytku bylo utvořeno v Čechách a na Moravě vojenské hnutí generála Zdeňka Nováka. Avšak i další zatýkání ON rozbíjelo a generál Alex – Slunečko se stal vedoucím skupiny odboje a přesunul se do Prahy. Aby se předešlo rušivým zásahům různých politických skupin do vojenského velení a organizace jednotek, byly sjednány dohody, aby vojenské velení bylo dáno do rukou generála Slunečka. Ten povolal generála Kutlvašra a určil ho velitelem hlavního města a dal mu k dispozici všechny podchycené jednotky ve Velké Praze. Po zahájení operací se Alex podřídilo vedení České národní rady. Ráno 5. května 1945 začalo v Praze masové odstraňování všeho německého a vyvěšování státních vlajek a bylo zřejmé, že dojde ke střetu s německými vojáky. Velitelství Alex jednalo od rána v 10 hodin, generál Slunečko aktivoval pražské velitelství „Bartoš“ a všem mimopražským jednotkám vydal rozkaz, aby 8
vojensky vystoupily proti okupantům. V 11 hodin nařídil pohotovost české policie a následně obsazení rozhlasu, telefonní ústředny, nádraží, hlavní pošty a dalších strategických bodů ve městě. Řízení operací bylo úplně v rukou velitelství Alex. Večer 8. května gen. Slunečko odjel do Českého Brodu (zde došlo odpoledne k německému masakru revoluční jednotky u Kleček). V gymnáziu, kde sídlil štáb německé armádní skupiny generála Reimanna (disponující asi 80 tisíci vojáků), byla podepsána kapitulační listina. Když byl gen. Z. Novák osvobozen z věznice, ujal se 10. května velení nad všemi jednotkami
Alex a Slunečko se stal jeho
zástupcem. Velitelství Alex pak dovršilo ve cti svůj úkol a zastavilo svou činnost. Generál Slunečko byl ustanoven velitelem 1. arm. sboru v Praze, povýšen do hodnosti divizního generála a 1.6. 1946 odešel do důchodu. Jako mnoho bývalých důstojníků a odbojářů i on čelil různým obviněním a vyšetřováním. Když byl propuštěn z vyšetřovací vazby státního soudu, musel se v roce 1951 vystěhovat do Branžeže (okr. Mnichovo Hradiště) a až v době určitého „uvolnění” komunistického režimu se vrátil do Prahy. Zde 10. prosince 1963 divizní generál František Slunečko zemřel. Za své zásluhy byl prezidentem republiky v roce 1998 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva – vojenské skupiny, III.tř. Jistě právem, protože se zapsal
nesmazatelně do dějin v kapitole o době
nacistické okupace. připravil Rudolf KUKAČKA
Řád Bílého lva III. tř. vojenská skupina Řádovým
odznakem
smaltovaná
pětidílná
Řádu
Bílého
hvězdice.
lva
Díly
je
granátově
hvězdice
jsou
červeně navzájem
spojeny lipovými lístky se stonky směřujícími ke středu hvězdice. Klenot: Badge:
Na
středovém
medailonu
hvězdice
je
na
líci
korunovaný,
dvouocasý, stříbrný lev přesahující do jednotlivých dílů. Na rubu je na střed hvězdice položen medailon, v jehož terči je velký státní znak České republiky a ve zvýšeném zlatém mezikruží modrý opis "PRAVDA VÍTĚZÍ" dole oddělený modrým lipovým lístkem. Na prostřední nejvyšší díl je pohyblivě přichycen převýšený závěs v podobě oválného lipového věnce překříženého u skupiny občanské palmovými listy. Znak, závěs, mezikruží, rámování hvězdice a lipové lístky jsou ze zlaceného stříbra. 9
Insignie III. třídy tvoří řádový odznak na náhrdelní stuze. Řádový odznak má průměr 62 mm, závěs má rozměry 30x20 mm
a
je
doplněn
svislou
granátově smaltovanou závěsnou lichoběžníkovou
sponou
o
rozměrech 35x8x4 mm. Insignie III. třídy tvoří řádový odznak na náhrdelní stuze. Řádový odznak má průměr 62 mm, závěs má rozměry 30x20 mm a je doplněn svislou granátově smaltovanou závěsnou lichoběžníkovou sponou o rozměrech 35x8x4 mm.
10
A máme tu ještě krásný svátek a to je Svátek matek , jeden z nejmilejších v celém roce. Popřejme všem maminkám za lásku, kterou celý život rozdávají, alespoň dvěma básničkami.
Matičce J.V. Sládek
Matičko má drahá, moje milá matko, vy jste jako holub a já jako holoubátko.
Vy holoubek sivý, já holoubek bílý – kde jsme se v tom světě spolu natrefili?
V tom vašem srdéčku tolik lásky bydlí schovejte mně k němu pod vašimi křídly.
11
Maminkám Nikdo nespočítá noci, kdy strach drží ve své moci mamku, která úzkostná je, o své dítě se strachuje.
Každé větší zavrnění pokládá již za bolení, jež moc kruté může být a ruší dítěte klid.
Ani když jsme dospěli, starosti nezmizely. Bude nás teď práce bavit nebo chceme my jinak žít?
Partner bude vyhovovat, nezačne se zbrkle chovat? Stále láska jim pokvete, budou šťastni na tom světě?
Děti často nemocné jsou, maminka je tou osobou, která se jim věnuje, s láskou je ošetřuje.
12
Proto díky, mamičko, ty jsi naše sluníčko, které mi moc milujeme, něhu splatit nemůžeme.
I když ohnulo Tě stáří, srdce tvé jen pro nás hoří. Přijmi aspoň kytičku, jež je milá srdíčku! Milada Janatková
Třetí střípek vzpomínek na prožité události 2.sv . války
Ze vzpomínek a zážitků frontového vojáka V těchto květnových dnech uplyne již 70. let od konce 2. světové války v Evropě. Těch, kteří procházeli válečnými poli, ubývá a my nebudeme moci naslouchat jejich vyprávění. Někteří z nich však své vzpomínky zaznamenali na 13
popud rodin, či svých přátel. Jedním z nich je i můj tatínek pan Vasil Hajdur, plk. v.v. Jako branec měl nastoupit v roce 1940 do maďarské armády, ale protože chtěl bojovat za svobodné Československo, uprchl do Sovětského svazu. Při formování Svobodovy armády se stal jejím příslušníkem a vrátil se z Buzuluku přes Sokolovo, Duklu do Prahy. Dovolte, abych uvedla některé z tatínkových vzpomínek na válečné putování. Z kapitoly Sokolovo: Když jsem se kolem sebe rozhlédl a neviděl nikoho z našich, utíkal jsem pod nepřátelskou palbou ke kostelu, kde byl zbytek naší čety, ale ten byl zamčen. Došel jsem k okopu, který jsem před několika hodinami opustil, a spočítal náboje: měl jsem tři a jeden obranný granát. Řekl jsem si, když musím zemřít tak mladý, zabiju tři fašisty a pak, až mě budou brát do zajetí, odjistím granát, ale živý se nevzdám! Vtom jsem uviděl vojína Cukrmana, na jeho dotaz co tady dělám, jsem odpověděl, že se budu bránit. „Jsi blázen! To chceš zbytečně zahynout? Já nemám ani jeden náboj, mám počkat, až mě zastřelí?" Když byl pomalu u lesa, rozběhl jsem se za ním. Na štáb praporu se vrátilo z bojiště v Sokolovu kolem 40 vojáků z 250 lidí. Z kapitoly Boje o Duklu: Nejednou jsem byl u Dukly na pokraji svých sil, byl jsem unaven a zesláblý stálými útoky a ústupy bez spánku, jídla a v dešti, promočen až na kůži, ale nedovolil jsem si a neodvážil se veliteli postěžovat, že nemohu dále bojovat. Někdy přišla chvíle, že jsem si přál smrt. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že v Dukelském průsmyku jsme bojovali do posledního muže. Raněným byla poskytnuta první pomoc.... Velitel roty mi nařídil, abych raněné odvedl na shromaždiště. Vzal jsem každého z jedné strany pod paží a pomalu jsme šli. Vtom jsme uslyšeli výstřel z šestihlavňového německého minometu a za chvíli miny hučely nad našimi hlavami. Okamžitě jsme se vrhli na zem. Já skočil rovnou do potoka, který byl jen pár kroků od nás, a strčil hlavu pod olšové kořeny a čekal, až palba skončí. Nevnímal jsem, že ležím ve vodě a třesu se zimou. Jakmile palba dozněla, vylezl jsem na břeh a našel své zakrvácené kamarády nehybně ležet. Jejich těla byla potrhaná střepinami a zašpiněná hlínou, hrůza se podívat! Postál jsem chvíli nad nimi a přišlo mi na mysl, že většina z nás skončí v karpatských horách, aniž spatří domov a své 14
blízké. Lítostí mi slzy zalily oči a tak
jsem
smutně
odešel
bez
jakékoliv naděje na přežití.
8. září-15. listopadu 1. československý armádní sbor v SSSR se účastnil bojů tzv. karpatsko-dukelské operace sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu; 6. října průzkumná četa 2. praporu 1. československé brigády překročila československou státní hranici a vstoupila do Vyšného Komárníku. Byl konec hrozné, kruté války, která pohřbila tisíce životů. Ale ještě 10. května jsme narazili na odpor. Naše 1. brigáda postupovala ve směru Boskovice, Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod až do Uhříněvsi, kde byla rozmístěna po okolních vesnicích. Zde se připravovala na vítězné defilé do Prahy. Konečně nastal 17. květen 1945, na který jsme čekali 26 měsíců. 1.
československý
armádní
sbor v SSSR nastoupil k přehlídce v čele se svým velitelem Ludvíkem Svobodou.
Vítaly
nás
mohutné
davy obyvatel. Mnozí se slzami v očích
nás
zasypávali
kyticemi
květů. Radost ze svobody nebrala konce.
Hrdě
jsme
pochodovali
Žižkovem směrem na Václavské náměstí a přehlídku zakončili na Staroměstském náměstí. A zde se svými
bojovými
československý
zástavami
armádní
sbor
nastoupil před prezidenta republiky Dr.
E.
Beneše,
slavnostní
který
projev.
přednesl Tímto 15
shromážděním skončila pro nás druhá světová válka.... Prožil jsem 800 krutých válečných dnů, prošel tisíce kilometrů o hladu, blátem, sněhem, zničenými městy a vesnicemi, po zemi poseté krátery a minami. Byl jsem na této cestě dvakrát raněn a dnes tu stojím s hlavou vztyčenou na historickém Staroměstském náměstí jako vítězný voják a pomalu nemohu uvěřit, že jsem tuto krvavou válečnou lázeň přežil ve zdraví a dočkal se svobody. Štěstí stálo při mně. Z knihy Z gulagu přes Buzuluk do Prahy vybrala N.Holečková
Akce na KVĚTEN 2015 Poslech hudby: - úterky od 14:00 hodin: poslech dechové hudby - čtvrtky od 14:00 hodin: poslech vážné hudby Knihovna G-centra – otevírací doba: Čtvrtek 9:30 - 10:30 hodin. V tomto čase Vám bude přečten denní tisk. Videoprojekce: Dle oznámení na nástěnkách od 14:00 ve společenské místnosti v přízemí. Trénink v kuželkách: Dle oznámení na nástěnkách od 14:00 hodin v atriu. Stolní hry: Každé pondělí od 10:00 hodin v atriu. Skupinové předčítání: Každou středu od 14:00 hodin v Selské jizbě. Každá první středa v měsíci bohoslužba Církve československéhusitské v kapli.
Další akce jsou tu pro vás : 5.5. 2015 6.5. 2015
od 9.00 hodin poradna pro sluchově postižené – Selská jizba od 14.00 hodin Bohoslužba církve Československé husitské v Kapli 19.5. 2015 od 9.30 hodin Canisterapie 20.5. 2015 od 14.00 hodin Oslava narozenin 16
22.5. 2015
od 14.00 hodin povídání o Afrických šnecích s ukázkou závodu – Atrium, G-centra
V KVĚTNU oslaví narozeniny: Ludmila Novotná, Marie Kvičínská, Milada Fořtová, Stanislava Krajíčková, Marie Šimáková, Zdena Šestáková, Růžena Maroušková, František Barvínek, František Boháč, Ludmila Smetanová, Věra Půlpytlová
Tento měsíc zvláště gratulujeme paní Marii Kvičínské, která s námi oslaví své 101 narozeniny.
Nově mezi nás zavítali tito klienti: Jaroslava Neumanová, Jaroslav Voráček, Alena Mottlová
17
Rozloučili jsme se: Miroslav Hlavnička, Milada Šulcová
Středisko sociálních služeb Podrobné informace ke všem připravovaným akcím získáte u pracovníků Střediska sociálních služeb. Kancelář najdete v přízemí budovy, číslo dveří 116. Telefon 381 478 230.
18
