1 Opouštím Otcův Dům a vraceje se zpět, zachraňuji. Dobré odpoledne všem a vítejte na Festivalu Ryb; srdečně vítáme také všechny přátele a spolupracovníky, kteří nás poslouchají na internetu skrze naši stránku. Klíčová myšlenka Ryb je: opouštím Otcův Dům a vraceje se zpět, zachraňuji. Pojďme si vzít první část klíčové myšlenky: Opouštím Otcův Dům - Otcův Dům je světlo a život Monády a ‚opouštění domu‘ znamená, že vědomí se odpoutává od Monády a sestupuje do oceánu hmoty a připojuje se k formě. Duše je pak držena jako zajatec ve formě po mnoho inkarnací, procházeje skrze zodiak od Ryb k Beranu. V průběhu této doby jsou jednotlivci vystavení pozlátku a iluzi materiálního světa. Momentem, kdy jednotlivec vyjde z této iluze a není dále náchylný k pozlátku a vlivu světové máji, vstupuje do druhé části klíčové myšlenky, což je – vraceje se zpět, zachraňuji. Pak se pohyb velkého kola obrací a nastává pomalé a namáhavé plahočení se od Berana k Rybám. V tomto obráceném kole postupně duchovní ambice a touha po osvobození přebírá místo pozemské ambici až nakonec přijde pravý smysl reality, který nahradí jak pozemskou, tak duchovní ambici. Jednotlivec nyní slouží stále se rozšiřujícímu rozsahu spojení. Obrácené kolo je zdoláno v Raku a učedník se stává světovým zasvěcencem v Kozorohu, inkarnovaným světovým služebníkem ve Vodnáři a později spasitelem světa v Rybách. V tomto krátkém shrnutí vidíme, jak božský život opouští syntetické vědomí božství a prochází skrze lidské období rozvíjejíc intenzívní sebe-vědomí. Ale nejprve prochází skrze všechna nižší království přírody před individualizací v lidském království. Pak se masové vědomí pomalu rozvíjí do intenzivního sebe-si-uvědomění před tím, než se kolo obrátí. Aspirant pak vyšlapává duchovní stezku zpět směrem k Božství vyzbrojen zkušenostmi života formy. Tento poklad zkušenosti přidává bohatost kvality původnímu stavu božského syntetického vědomí, které bylo opuštěno před tak dlouhou dobou. Spasitelé světa jsou symboly a garanty tohoto procesu. Kristus ukázal tuto syntézu skrze svůj život, byvší jak člověk, tak Bůh. Byl tedy zprostředkovatelem mezi duchovním a materiálním. Jako spasitel světa ukázal naprosté splynutí lásky a mysli. Toto bude rolí lidstva; lidstvo bude konat stejně, jako konal Kristus, a stane se prostředníkem mezi duchovním a materiálním; vykupitelem nižších království v přírodě. To je dědictvím lidstva. Před tím, než budeme pokračovat, pojďme se zastavit na několik momentů a uvažovat nad splynutím lásky a mysli. Pojďme pracovat s Kristem a pomoci mu v jeho mediátorství mezi duchovním a materiálním. Pojďme dohromady zaznít Mantru Sjednocení: Synové člověka jsou jedno a já jsem jedno s nimi Usiluji se milovat, ne nenávidět
2 Usiluji se sloužit a nečekám protislužbu Usiluji se léčit, ne ubližovat. Nechť bolest přinese náležitou odměnu světla a lásky Nechť duše řídí vnější formu a život a všechny události A vynese na světlo lásku, která tvoří základ dění času Nechť přijde vize a vhled Nechť budoucnost se odhalí Nechť se projeví vnitřní jednota a vnější rozpory zmizí Nechť láska převládne. Nechť všichni lidé milují. OM Ryby jsou úzce spjaty s křesťanstvím, neboť Kristus přišel na začátku Věku Ryb, věku dlouhého zhruba 2000 let. Je to Věk, ze kterého nyní vycházíme do Věku Vodnáře. Ryby jsou viděné jako hlava seznamu astrologických znamení, protože řídí současný velký astrologický světový cyklus 25000 let. Nyní se pohybujeme v tomto větším kole od Ryb k Vodnáři, v procesu, který trvá zhruba 5000 let. Kolo, které řídí Hierarchii, menší cyklus, se také pohybuje od Ryb k Vodnáři. Tyto dva cykly jsou tedy srovnané, kolo, které řídí Shamballu, ve větším cyklu, je srovnané s Hierarchií v menším cyklu, a to je tedy doba bezpříkladné příležitosti. Hierarchie se nyní stává vnímavou k druhému aspektu Monády, aspektu, který se vztahuje k dokonalosti formy. Třetí aspekt Monády, tvořivý aspekt, ovlivnil éru Ryb. To, co bylo vytvořené v Rybách, jako jsou křesťanské ideály lásky a dobré vůle, by mělo být zdokonaleno ve formě, ve Věku Vodnáře. Alice Bailey nám říká v knize From Bethlehem to Calvary, že „Křesťanství nebude vyměněno. Bude zdokonaleno“ (Bethlehem to Calvary, str. 12). Jinými slovy, křesťanství nebude nahrazeno, převýší samo sebe, povznese se nad sebe ve znamenitosti. Takže dnes se podíváme na svědectví; je zjevné, že křesťanství je opravdu na vzestupu nad sebe sama, můžeme ho vidět, jak se rozvíjí směrem k dokonalosti jakýmkoliv hmatatelným způsobem? Je ‚Vůle k dobru‘ nebo ‚Vůle dělat věci správně‘ v rámci křesťanství zřejmá? Všechny ideály spojované s křesťanstvím byly produktem života Krista a smrti na Zemi. Nicméně křesťanství raných Otců křesťanství je velmi vzdáleno od křesťanské církve, kterou vidíme dnes. Skrze Věk Ryb, s pomocí šestého Paprsku Idealismu, se křesťanství stále vyvíjelo a měnilo. Vidělo období rychlého růstu, periody stagnace a také odmítání. Zakusilo množství rozporů, z nichž nejdůležitější bylo velké schisma v šestém století, které vedlo k rozkolu mezi západními, východními a orientálními církvemi. Velká reformace v 16 století byla v důsledku narozením protestantů. Od 18 století vědecké autority začaly nahrazovat náboženské autority, Darwin v 19 století s jeho knihou Původ Druhů a jeho teorií evoluce znamenal vážné důsledky pro náboženské posvátné texty. Dnes je v některých částech světa, například v západní Evropě, křesťanská pobožnost rychle upadá. K tomu z části došlo díky pokročilosti vědy, a z části díky sekularizaci. Jak víme,
3 proběhl také posun v polarizaci z emocionálního do mentálního těla ve velké části lidstva a náboženská doktrína a dogma, jako takové, už dále nevyhovují. Mnozí také spojují církev s počtem negativních záležitostí, které dominují tisku, jako je nevhodné sexuální chování kněžích, zneužívání moci, pohlavní nerovnost, špatné zacházení s fondy, stejně jako jsou témata, která jsou mnohými považována za zastaralou doktrínu, o homosexualitě, přerušení těhotenství a antikoncepci. Vypadá to, že církev je mimo synchronismus moderní společnosti. Nicméně, mnoho z těchto záležitostí je pojmenováváno a je cítit významný optimismus v tom, že nový papež, František, který zaujal svojí pokorou a zájmem o chudé, bude katalyzátorem změny. Prohlásil, že katolíci se nepřiměřeně soustředili na odsuzování interrupce, antikoncepce a homosexuálních činů a zanedbali větší potřebu něhy, odpuštění a soucítění. Křesťanství začalo jako obránce chudých, potřebných a marginalizovaných ve společnosti, a rozvinulo se do mocných institucí, které legitimují autoritu vládnoucích tříd. V současnosti ve stále více sekulárním světě musí nicméně křesťanství najít jinou roli. Jednou z těchto rolí je hlas opozice. Problémy a konflikty světa vytvořily praktickou stejně jako kritickou roli pro křesťanství, a křesťanské skupiny jsou stále více zapojené v oblastech jako je debata o životním prostředí, záležitosti nerovnosti a sociální problémy. To je role možná více v harmonii se způsoby Krista. Křesťanství nicméně exponenciálně roste v zemích, jako je Afrika a Latinská Amerika, specificky v církvích letničních a charismatických. V roce 2011 tyto církve překročily 500 miliónů, což je čtvrtina z 2 miliard křesťanů celosvětově a druhá největší skupina po římských katolících. I když akceptují autoritu Bible, letniční a charismatická církev podporuje přímý a osobní vztah s Bohem skrze Ducha svatého. Místo toho, aby spoléhali na svaté texty a kněží, jsou věřící povzbuzováni, aby se zapojili s Duchem přímo. To, co se naučí skrze tento přímý kontakt, je považováno za relevantnější a smysluplnější než písmo. Vypadá to, z esoterního pohledu, že jednotlivci si vytvářejí přímý kontakt s duší, a tedy se skupinou, skrze uctívání, které se přetavuje do obrovského komunitního cítění, které je v charismatických a letničních církvích evidentní. Jejich závazek sloužit jeden druhému, jejich podpora chudých a potřebných, a jejich oddanost modlitbě za lidstvo, to vše jsou jednoznačné vlastnosti duše. Možná nejslibnější vývoj v rámci křesťanství je zřejmý v církvi Obnova (Emergent Church), jejíž jsou charismatičtí a letničtí křesťané součástí. Církev Obnovy má původ v pozdním 20tém století a pojímá široký rozsah křesťanských komunit, které zahrnují protestanty, postprotestanty, evangelíky, post-evangelíky, adventisty, členy reformované církve, konzervativní církev, neo-charismatickou, a další. Členy této církve lze nalézt po celé zeměkouli; převažuje Severní Amerika, Západní Evropa, Austrálie, Nový Zéland a Afrika. Někteří navštěvují místní nezávislé církve nebo domácí kostely, zatímco jiní ctí tradiční křesťanské denominace. V komunitě Obnovy je velký rozsah stanovisek a klíčem k jejich
4 postoji je závazek dialogu. Oni sami nazývají své hnutí „konverzací“, která zdůrazňuje svojí rozvíjející se a decentralizovanou podstatu. Podstatou jejich dorozumění je obecné zklamání z učení zavedené církve. Zvýšená komunikace mezi těmi, kdo mají v křesťanství jiné náboženské dodržování, vedlo k míšení a směsování idejí. Skrze tuto síť idejí přišlo zjištění, ‚že nikdo ze zainteresovaných stran nebo propojených sítí nemá o všem celou nebo zcela „pravdu“‘ (Great Emergence - Phyllis Tickle – Kindle Edition, str. 1723). To vedlo některé v církvi Obnova k posunutí důrazu od věčné spásy k důležitosti toho, co dělají ‚tady a teď‘ na zemi. Inkarnovaný Kristus přišel a pracoval ve světě, a přívrženci tedy cítí zodpovědnost toto dělat také. Jejich cílem je ovlivňovat, transformovat a být zapojený v lokálním prostředí, aby přivodili změnu a zlepšení. Pokouší se o transformaci skrze sociální aktivismus, zájem a laskavé konání. Vůdci církve Obnova vidí mezi-náboženský dialog jako vitální způsob sdílení svých příběhů, stejně jako příležitost poučit se z příběhů jiných. Proběhl zde základní posun od ideje ‚křesťanské exkluzivity‘, ve které se věřilo, že ti, kdo nevěří v Ježíše, nedojdou spásy – dogma, které vládlo od začátku do poloviny let 1900. Nyní je zde obecné poznání, že k Bohu vede mnoho cest. Mezi-náboženský dialog není hájemstvím jen protestantské církve nebo církve Obnovy. Papež Jan Pavel II byl hlavním obhájcem mezi-náboženského dialogu. Tenzin Gyatso, 14tý Dalajláma, navštívil Jana Pavla II osmkrát, vícekrát než jakýkoliv jiný hodnostář. Papež František dnes píše o svém závazku otevřeného a zdvořilého mezi-náboženského dialogu jako způsobu, jak se učit jeden od druhého, pro všechny strany v dialogu zúčastněné. Z jiného úhlu, jsou zde také znamení, že učení starověké moudrosti začíná rezonovat uvnitř křesťanské komunity. Například knihy spojující křesťanství s reinkarnací, dbalostí, náboženskou meditací a karmou jsou více k dispozici. Bylo to okolo roku 1960, kdy buddhistické učení začalo být v široké míře k dispozici na západě, a vzhledem k ne-teistické podstatě některých jeho větví, sedělo docela nevinně s dalšími nebo vedle dalších náboženství. Jako takové se buddhistické pomůcky k vyzkoušení si a k podpoře subjektivní zkušenosti filtrovaly do křesťanství, poskytujíc věřícím hlubší, osobní zkušenost. To vše jsou velmi povzbuzující znaky a nasvědčují tomu, že jednota a spoluúčast ducha, která je základem všech náboženství, je objevuje v lidském vědomí. Tibeťan nám říká, že je to skrze pracovníky na poli náboženství, skrze které bude univerzální platforma pro nové světové náboženství formulována. To, jak nám říká, povede k velkému úsilí v rámci církví samotných, jak budou osvícené elementy bojovat o rozšíření svého chápání jednoty mezi další. To povede k odporu fundamentalistů, úzce myslících a teologů ve všech světových náboženstvích, kteří odmítnou nechat odejít staré interpretace a metody (Discipleship in the New Age I, str. 38). Toto je jasně doložitelné v náboženstvích dneška jako takových, ne jen v křesťanství.
5 Tibeťan nám říká, že ‚to, co se Velicí Jediní snaží zlomit, není forma křesťanství, ale sevření myslí mas církvemi‘ (Externalisation of the Hierarchy, str. 502). Je to možná katolická církev, kde bude bojována největší bitva, nicméně, podle Alice Bailey, bitva bude ‚největší příležitostí církve a také její největší krize‘. Říká, že ‚pokud katolická církev změní svoje techniky, může se pak vzdát moci nad dušemi lidí (kterou opravdově nikdy neměla) a může reálně následovat cestu Spasitele, pokorného Tesaře Nazaretu, může provádět světovou službu a vytvořit příklad, který bude sloužit k osvícení následovníků každé víry a každé větve křesťanství‘ (Problems of Humanity, str. 139). To je opravdu překrásná vize, vize, ve kterou můžeme doufat, že přijde do hry nyní, jak nový papež, Papež František, zaměřuje svůj vliv. Možná křesťanství opravdu povstává nad sebe samo. Je zde jasné svědectví, že subjektivní vlivy zapouzdřené ve formě křesťanství se začínají zjevovat. Je doufáno, že v průběhu Věku Vodnáře s pomocí sedmého Paprsku Řádu dosáhne křesťanství dokonalosti, která je v jeho jádru. Pojďme nyní pracovat s energií Ryb, abychom mohli hrát roli prostředníka při pomoci lidstvu při otáčení zpět k Otci, a v tomto procesu konat jako to dělal Kristus, jako světový spasitel. Semenná myšlenka pro úvahu je: Opouštím Otcův dům a vraceje se zpět, zachraňuji.
