Ukázky | Próza | Klaus Merz: Adamův kostým /ukázka/
Klaus Merz: Adamův kostým /ukázka/ Merzovy povídky a krátké prózy jsou tak obyčejné i rozmanité, tak podivné i poetické jako je sám život: nečekané setkání s věštcem, podivuhodný příběh neznámého vynálezce, teskný život siláckého přistěhovalce, klopotné hledání skromného vesnického umělce.
Klaus Merz: Adamův kostým
Archa 2012 Překlad: Milan Tvrdík 144 stran
U VELBLOUDÍ NOHY
1
Jednoho rána jsem se probudil s kufrem v hlavě. Poslíček v modré zástěře ho postavil mezi mé mozkové hemisféry a beze slova zmizel, aniž počkal na spropitné. Mám vrozený strach z cestování a nepříjemný sklon o všem mudrovat, proto jsem kufr vnímal jako jasné znamení, ještě než jsem se probudil – a než přišel telegram: Nosič mi položil do hlavy nádor. Bezpochyby jsem už byl na řadě, vždyť jsem to vlastně i očekával. Bylo tedy na čase, abych uspořádal své ubohé bytí, a ihned bych se do toho smutného počínání i pustil, kdybych vnitřním zrakem náhle nespatřil jakousi karavanní stanici. Přičemž musím okamžitě dodat, že jsem se v životě k nějaké karavanní stanici ani náhodou nepřiblížil, nemluvě o tom, že bych snad někdy s nějakou karavanou poutníků a kupců putoval nehostinnými oblastmi, osídlenými toliko loupeživými kmeny. Ale, blesklo mi náhle plně zastavěnou hlavou, vždyť tu přece někde už dlouho máš černobílou fotografii, na které tvůj legendární strýček sedí ve stínu datlové palmy. Cestovatel s buclatými tvářemi pózuje pro potulného fotografa na dvouhrbém velbloudu před karavanní stanicí. U velbloudí nohy nepochybně stojí strýčkův kufr s pestrými obtisky navštívených míst z celého světa: Manhattan, Nairobi, Jokkmokk atp. Strýčkův kufr je pro mě symbolem kufru jako takového. A s ulehčením jsem zjistil, že mám v hlavě právě onen. S nádorem nemělo toto zavazadlo nic společného. Znovu se mi vrátila odvaha.
2
Jak víme, uprchl strýček léta Páně 53 kvapně do Egypta, nedlouho poté, co se po procházce po Rudém náměstí a návštěvě mauzolea, zeslaben revmatem z našich zeměpisných šířek, ocitl politicky ve špatném světle, a tam si to na fotografem zachyceném živém dopravním prostředku zamířil nejkratší cestou mezi pyramidami v Gíze na konec pouště. Dlouhou dobu míjel strýček pohledem upocené tváře jen kamenná pole a písčité roviny. Přitom si musel i se svým průvodcem vyměnit panamáček za fez, který má na hlavě na fotografii před karavanní stanicí, kde si bez okolků nechal donést kufr na pokoj a zůstal tři dny. Původní víra starých Egypťanů, kteří Říši mrtvých umístili daleko na západ, a proto své mrtvé označovali jako „zápaďáky“, donutila strýčka k zamyšlení. Na smrt ovšem, na rozdíl ode mne, svého synovce, věřit odmítal a tvrdošíjně lpěl na životě. Přesto jsem si ho pro tu krátkou zprávu o uvážlivosti na obrázku před karavanní stanicí, který byl adresován dědečkovi z otcovy strany, natrvalo oblíbil. Ten muž nebyl lehkovážník a zoufalý ignorant, jak ho šeptem líčila rodina, jakkoli tvrdošíjně na pískově žlutých obálkách oslovoval dědečka „Rádio“. Rádio byl v naší vesnici první, kdo pomocí detekčního přijímače vpustil svět do našeho obývacího pokoje a vnějším tlampačem zároveň i na náves, kde postával jeho obtloustlý synovec s velkýma ušima a snil o dálkách. Sám Rádio svou přezdívku až do konce života za nadávku nepovažoval, spíše za vyznamenání. A těšilo ho, že jeho synovec, můj strýček, časem skutečně ve světě navštívil všechna místa, která on znal jenom z doslechu – a od nástupu Alžběty II. na trůn navíc i z modravé televizní obrazovky.
3
Třiroky po Gíze projížděl strýček vyšňořeným Mnichovem a zastavil se na Říjnových slavnostech piva. Bílý kartounový límec už položil vedle dvou vyprázdněných litráků a právě začínal „balit“ uběhanou číšnici jeho tělesných rozměrů, když tu náhle vpadla do velkého stanu rozverná skupina cvičenců z naší helvetské obce a namířila si to zrovna k jeho stolu. Strýček si fez stáhl do čela, do jedné ruky vzal límec, druhou popadl kufr a nepozorovaně stan opustil, dříve než u jeho stolu dojde k povinnému pohupování a kolektivnímu vlnění v rytmu hudby. Strýček, který hned po válce v prostorné šatně Folies Bergère třikrát políbil ruku slavné černošské zpěvačce, se pochopitelně nechtěl nechat unášet pošetilostmi dorazivších krajanů. – Důvod, který i mně, zarytému vlastenci, mluví z duše, to musím přiznat. Zanedlouho se vrátil z další metropole se zpoceným kapesníkem Louise Armstronga v kufru. Nebo La table du roi. Strýček mezi dvěma dámami velkého světa sedí v nádherném výklenku tohoto drahého restaurantu. Paříž, leden 57, prozrazuje poznámka na zadní straně fotografie. V chladicí nádobě šampaňské s tváří vdovy na vinětě. Grónsko, cíl další cesty, musí počkat. Na jiném obrázku z téhož podniku má bradku a knírek, na hlavě buřinku. Přiťukává si v přestrojení za strážce pokladu své královny a v mžiku se mění ve světoběžníka, kterého nejenom představuje, ale i žije. Napomádovaný, vždy hladce oholen, se zlatými řezáky.
4
S přibývajícím věkem byl stále svéhlavější, svět znal tak, že na cestovním zavazadle už nebylo jediné místečko pro nové obrázky a nálepky. Tehdy začíná strýček-cestovatel vstupovat do karavanních stanic, restaurací, prostých hospod i pětihvězdičkových hotelů zadním vchodem, aniž odloží kufr. Zkontroluje toalety a zčistajasna se objeví uprostřed kuchyňského personálu, kde se rozhoduje, jestli mu podnik stojí za návštěvu, nebo jestli se mu v budoucnu navždy vyhne. Škoda jen, že jedné chladné zimy, kdy ho píchnuté kolo osudově zdrželo v srdci Franches Montagnes, kam mě následujícího rána telegraficky povolali, v Les Enfers tak neopatrně naběhl na tasený nůž právě
kuchaři.
SLUŽBA CHARONOVA
1
Chtěl bych být v Africe, napsal Juhani do zápisníku. Už o půlnoci se znovu probral a obrátil se na druhý bok. Psací náčiní leželo na servírovacím stolku vedle léků. Za oknem přikrývalo zapadající slunce rybník světélkujícím strakatým kožichem. Ticho Juhanimu prozrazovalo, že je v domě úplně sám. Chyběl druhý dech. Ale Juhani nikoho nepostrádal, spíš tu bylo něco navíc, něco, co tu předtím nebylo, prostor pro nové možnosti. Juhani mohl létat. JSEM V AFRICE, opravil větu. Popsané volné listy nacpal do kartonových desek, na prázdnou stránku napsal velká písmena a začal pomalu kroužit nad pouští. Topografie prázdnoty ho uklidnila. Široko daleko žádná karavana ani oáza. Jen písek. Být tak pískem, pomyslel si Juhani, spustil se z oblohy na zem a šel pískem. Chůze oslabuje. A posiluje. Tišená i netišená bolest na něho občas působily se stejnou svévolí, věděl to a dával pozor, kam šlape. Proti němu přicházeli dva chlapci, nesli zraněného anděla. Oba kluci se brodili rozpáleným pískem ve velkých tatínkových botách, v týlu už jim seděla vina. Juhani pozdravil. Blížil se k rovníku, slunce žhnulo. Na protáhlé duně spatřil rozvaliny lidského obydlí, bílé, vychrtlé trámy, zakotvená archa. Od každého druhu dva, blesklo mu hlavou, maličko se zachvěl, zvedl ruce. Prudký poryv větru ho uchopil v podpaží a odnesl pryč.
2
Možná mu přece jen měli před odchodem zvednout podhlavník postele. Ale Leila trvala na tom, aby ho nechali tak. Až ráno přijde ošetřovatelka, postará se o něj. Za to, že nemocné na posteli obrací a pomáhá jim na nohy, je přece placená, zatímco Leila vytrvala Juhanimu po boku z lásky, u které neustále hrozilo, že se překlopí v pouhou povinnost a soucit. Kdybych se ho teď dotkla, nepřestanu ho laskat – nebo ho zabiju, tvrdila Leila v náhlém pohnutí mysli, jaké u ní Anselm neznal. Uvěřil jí. Mířili na sever úzkou silnicí mezi jezery. Leila položila ruku Anselmovi na koleno. Na horizontu vykouslo slunce díru do skalnatého horského hřebene. Všecko se odvíjí v tvé mysli, v tvém těle. Proto nemůžeš létat, napsal Juhani Anselmovi. Leila s Anselmem by mohli stejně dobře zamířit i na jih, jen kdyby je sever nepřitahoval jako magnetickou střelku kompasu. Čím víc se vzdalovali od domova, tím silnější vnitřní chvění pociťovali. Přesto podlehli vábení a ujeli z osídlených oblastí. Leila si pobrukovala melodii, váhavě. Už dávno nesměli klást otázky, věděli to a zákaz dodržovali. Pohrouženi každý sám v sobě, dívali se jen dopředu, jako by jeli po nikde nekončících kolejích. Leila nabídla Anselmovi plátek sušeného sobího srdce. Kdyby po nich nemířili k pólu, mohl Anselm snadno otočit volantem a vrátit se k Juhaniho posteli, aby u něho bděl.
3
Leila se za jízdy vracela zpět na dlouhou, krátkou společnou cestu s Juhanim, kterou on během nemoci
neustále opouštěl. Bezděky. A schválně. Od určité doby se od ní odpoutával s přibývající rozhodností. A když už k tomu neměl skoro žádnou energii, vyrostla v něm potají nová síla, na kterou Leila už nestačila. Jako by ji chtěl s pomocí té nové síly zničit. Nebo zachránit. Nezmiňovat se o blízkém konci, přečetla si jednou v noci na jednom z jeho papírků a brala tu větu jako odpověď na jeho únik. Zemřít ve skrytu, po tom nepřestával toužit mezi řídnoucími záchvaty hlubokého zoufalství. A když pohasla veškerá naděje na uzdravení. Akceptoval jen respekt. Soucit, lásku a vměšování odmítal. Léta Leila jen stěží udržovala rovnováhu na úzkém zábradlí vybudovaném kolem jeho postele, aby ho ochránila před vypadnutím. Krátce před půlnocí konečně skočila. Anselma strhla s sebou. Varovná značka na pravé straně silnice jí potřetí připomněla, že jim přes cestu kdykoliv může přeběhnout los. Chtěla bych být v Africe, pomyslela si, ale nevyslovila to.
4
Jako mladý veterinář jel Juhani na kongres na jih. Na závěr jednání se delegáti z celého světa plavili přes jezero. Anselm se s Finem seznámil na palubě výletní lodi, na které se o zábavu starali mladé doktorky a doktoři veterinární medicíny. Jejich nevázané veselí vysvětloval Anselm faktem, že jim na planetě vždycky a všude byla k dispozici malá i velká zvířata, která buď vyléčili, nebo poslali pod nůž. Obvykle si shromážděné spolužáky představoval až po lokty zabořené do teplých kravských útrob. Se zoufalstvím člověka je ovšem nespojovalo nic. Anselmova teze Juhaniho pobavila. S terapeutickou prací v ústavu na břehu jezera by své poslání skutečně neměnil. Přesto si začali psát a vydrželo jim to dlouhé roky. Denní zážitky, které si navzájem svěřovali, pozvolna splynuly s životem. Juhaniho nemoc, která do dopisů začala prosakovat hned po svatbě s Leilou, svědčila stále přesvědčivěji o člověku, jemuž nic tvůrčího nebylo cizí. A Anselmovi dodával daleko víc odvahy k životu, než byl schopen dát on jemu. Když už se Juhani nebyl schopen udržet sám na nohou, ozval se mu telefonicky. V budoucnu mě čeká respirační selhání nebo zástava srdce. Je pomalu načase, abys mi oplatil návštěvu. V časných ranních hodinách si na výletní lodi ještě přísahali, že se navzájem podpoří, bude-li to nutné, a podělili se o sklenici šumivého aspirinu.
5
Šedý vlk opět vynesl sluneční kouli zpoza úzkého horizontu do nového dne. Anselm zapátral konečky prstů po Leile. Jako bledé stíny kryla prostěradla jejich těla, pot i mráz, když se jí začal nejistě a nešikovně dotýkat pohyby, které měly vyjadřovat lásku a vášeň. Nech toho, odmítla ho a posadila se do polštářů. Anselm se provinile usmál, odtáhl prsty a zahleděl se kolmo kolem jejího ucha ke stropu. Už v prvním okamžiku setkání, poté co Leila na Juhaniho naléhání poprvé odjela sama na jih, z ní v podstatě vysál všechnu sílu – a lásku, která ji přepadla náhle a nemilosrdně, takže jim zůstala pouze jediná možnost: okamžité odloučení. Všechny cesty vedou ke smrti.To si museli teď už přiznat. Místo toho sbalili své věci, na noční stolek položili dvě bankovky a odjeli. Oblé, do kulata vykroužené boční skály se táhly až k horizontu, kde zůstalo ležet pár sněhových hnízd.
6
Vrať se tam zpátky, přivítal Juhani Leilu s obličejem staženým zlostí, když se už za tři dny objevila u jeho postele. Jako hořkou mandli tu větu uložila k usušeným plodům. Anselm cucal alcacyl, hromadil na patře sliny, aby hořkou kaši mohl spolknout. Nevezli s sebou žádný
proviant, ani vodu, ani chleba, ani pivo. Takže vše zůstalo u dávného pocitu z chuti šumivých tablet a z kroužení kolem temného víru, v němž mizela nachylující se noc. Anselm cítil v pravé noze revma. Kdykoli sešlápl plyn, píchlo ho v patě. Na palubní desce ležel prach.
7
Ranní světlo pronikalo sluneční clonou a šlehalo oběma odjíždějícím do tváří. Možná v těchhle zeměpisných šířkách už opravdu nastal podzim, poznamenala Leila a nakupené mraky si vysvětlovala jako podzimní oblaka. Byl část k návratu. Odjížděli stejnou cestou, kterou přijeli, a užasli, jak v nich od minulé noci stoupla důvěra ve správnost nastoupené cesty. Na lanovém mostě přes řeku, kterou přejížděli už podruhé, požádala Leila Anselma, aby zastavil. Přistoupili k zábradlí a shlíželi dolů do vody. Kde končí řeka, začíná moře, řekla Leila a otřela se ramenem o Anselmovu paži. Znovu nastoupili. JSEM V AFRICE, četli, když se potichu přikradli k Juhaniho smrtelné posteli. Zápisník ležel na koberci, přikrývka se skrz kovové tyčky sesula na podlahu. Juhaniho vyhublé tělo prosvítalo vlhkými prostěradly, na nichž se proháněly paprsky světla z lampy z březového dřeva. V dáli vydával zvuky prales. Leila zvedla zápisník a odhrnula Juhanimu vlasy z čela. Z katétru páchla jeho poslední moč jako mokré, teplé zvíře.
