Kibic Školní časopis Ob cho dní akademie Břeclav září – listopad 2005
„kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu…”
Čase, pojď si přisednout. Rozlejeme džbánek vína na Tvou počest. Na naše zmoudření… A budeme zpívat a hájit zrození. A všechny blázny pochopíme. A hlavně sebe.
PF 2006
Vánoce
Dobrý voják Švejk
Pro každého z nás mají jiný význam. Pro někoho to jsou svátky klidu a míru, pro někoho jiného je to znak chaosu. Přeplněné obchody, shánění vánočního stromku a kapra, pečení cukroví a nemluvě o vánočním úklidu, který nemine snad nikoho z nás. Po pravdě si odpovězte, každý sám za sebe, do které z těch dvou skupin byste se zařadili? Více než polovina z vás patří do druhé skupiny. Naše drahé maminky nám do ruky vrazí prachovku a vysavač nebo vyžadují pomoc v kuchyni. Když pracně vygruntujete svůj pokoj, přijde na řadu pečení cukroví a pak, když si řeknete, že teď byste se mohli mrknout na televizi, tak se vám vzápětí ozve trochu pronikavější hlas vaší maminky za zády se slovy typu: „ Ani to nezapínej! Ty si snad myslíš, že se budeš dívat na televizi a já to tady oddřu?!“ Tak zas pracně vstanete a jdete dělat, že něco děláte. A v tomhle V pondělí 5. prosince rozdávala ve škole tato svatá trojice nadílku jen duchu se to nese až hodným studentům a učitelům do večera, kdy všichni zasedneme k štědrovečerní večeři a pak si rozdáme dárky. Vánoce už vskutku nepatří k těm neklidnějším dnům v roce. Za starých časů, to když děti dostaly šálu a rukavice nebo pár dobrot do punčochy a na stromek si daly oříšky a perníky, tak to mělo smysl se na ně těšit. Vždyť tyto svátky máme vyjádřit vděk svým nejbližším a ne se ztrhat u plotny nebo úklidu. A proto se ptám:„ Má ještě vůbec nějaký smysl se těšit na chaos dnešních Vánoc“? Já netvrdím, že si máte na stromek pověsit ořechy a koupit si šálu, aby měl ten sváteční večer nějaký význam, to vůbec ne! Ale kolik z nás si zajde na vycházku zasněženou krajinou? Podívat se na tu krásu všude kolem nás, kterou vykouzlila mocná čarodějka zima a nechá se od ledového větru štípat do tváří? Nebo si postaví jen tak z legrace sněhuláka a jiné věci roztodivných tvarů…A co takhle se koulovat s přáteli a jít si zabruslit na zamrzlý rybník? A kolik z vás řekne svým blízkým o Vánocích – mám tě rád? Pokud si dovedete odpovědět aspoň na jednu otázku ano, potom má smysl těšit se ještě na Vánoce. K. Mikuličová
Kibic • září – listopad• strana 2
Školní rok začal opět netradičně
Ve dnech 5.–9. září 2005 v krásném přírodním areálu Mlýnky (blízko Strážnice) pod vedením zkušeného pedagogického sboru v čele s Ing. Danou Vilímkovou se studenti prvních ročníků věnovali různým hrám a jiným aktivitám. Jejich cílem bylo vzájemné poznání, vytvoření třídního kolektivu a komunikace. V dílnách se jednotlivé skupiny věnovaly zpěvu, dramatické a výtvarné výchově, naučily se překonávat překážky pomocí lan, ale také pracovat s keramickou hlínou. Při expedici si třídy našly místo v lese, kde rozdělaly oheň a přespaly pod „širákem“. Při hře Den Trifidů byl na mladé lidi obzvlášť zajímavý pohled: chodili se zavázanýma očima po lese a museli se spoléhat, že je někdo vyvede ven. Hra rozvíjí smysl pro spolupráci a vzájemnou důvěru. Zážitková pedagogika je velmi náročná na organizaci, a proto pedagogům pomáhala celá skupina instruktorů, především z řad studentů vyšších ročníků. Startovací týden vyvrcholil společnou večerní zábavou, na které nechyběl ani ředitel školy PhDr. Leo Čuda a zástupkyně Ing. Jana Dyčková. Zpěv, taneční vystoupení a scénky nepostrádaly nápad a líbily se skutečně všem. A když se nakonec učitelé a instruktoři změnili v broučky a u bazénu někteří naskákali do vody, smích nebral konce.
V pátek, poslední den pobytu, byly pomocí připravené ankety vyhodnoceny všechny činnosti členů realizačního týmu. Každá třída shlédla fotografie promítané na plátno, kde si připomněla zážitky z celého týdne. Po namáhavém týdnu zůstanou ve vzpomínkách pedagogů a instruktorů vzpomínky na milé, spokojené a usměvavé tváře mladých lidí, navíc vše umocněno krásným počasím. A jakou jinou odměnu si může skutečný pedagog přát? (eš)
Na fotografii dr. Šupinové je celý realizační tým
Návštěva Vídně
Dne 11. 10. 2005 se 41 studentů 2. ročníků v doprovodu paní profesorky Hanákové a pana profesora Oulehleho zúčastnilo exkurze do historické části hlavního města Rakouska, Vídně. Nejdříve jsme navštívili kunsthistorické muzeum, kde jsme si prohlédli mumie, mince, sochy z období starověkého Řecka a Egypta a obrazy od známých malířů, jako je Rubens, Rembrant, Breugel… Po prohlídce muzea jsme se prošli po nádvořích zámku Hofburg, bývalé rezidence rakouských císařů a v současné době sídla spolkového prezidenta Rakouska Heinze Fischera. V centru města jsme si také prohlédli proslulý gotický chrám zasvěcený sv. Štěpánovi. Z autobusu jsme viděli radnici, budovu parlamentu, Státní operu, Hradní divadlo a mnoho jiných významných budov. Pro zpestření posledních chvil před odjezdem jsme se stihli podívat do zábavního parku Prater, kde si někteří z nás vyzkoušeli svou odvahu a své žaludky. Skoro všichni odsud odjížděli se spokojeným úsměvem na tváři. zk
Obchodka se vydala do Španělska
Žáci druhých a třetích ročníků naší školy se již podruhé vydali na desetidenní studijně-poznávací zájezd do Španělska. Ve večerních hodinách 1. září 2005 se vypravila skupinka žáků studujících španělštinu s jejich vyučujícími na cestu autobusem. Cesta trvala dva dny i s přespáním ve Francii. Ve Španělsku jsme bydleli ve starém městečku Oropesa Del Mar, na Pobřeží pomerančového květu, v překrásných apartmánech s okouzlujícím výhledem na moře. Během našeho pobytu jsme poznali krásy Španělska ve městech Peňiscola, Benicassim, Morella a Valencia, kde se o nás staral sympatický delegát s vždy připraveným výkladem. V Benicassimu jsme navštívili výrobnu likérů, spojenou s ochutnávkou těchto výborných moků a poté jsme se jeli svlažit do tamějšího vodního parku. V dalších dnech jsme navštívili hrady v Peňiscole a Morelle. Ve Valencii jsme zhlédli býčí arénu, Vodní soud, Chrám Panny Marie Opuštěných, největší zastřešenou tržnici v Evropě a Burzu hedvábí. Ve Valencii jsme také navštívili největší Oceánografický park Evropy.
Se Španělskem jsme se rozloučili v pátek koupáním, opalováním a radovánkami u moře. Poté nás čekala strastiplná cesta domů a ještě strastiplnější návrat do školy. Jana Parolková
Kibic • září – listopad• strana 3
Máme novou zástupkyni
Od nového školního roku působí na škole nová zástupkyně, ing. Jana Dyčková, která byla ochotná odpovědět na několik otázek: Na jaké škole jste studovala? Shodou okolností (a musím říct, že to tehdy nebyl zrovna můj životní sen) jsem se ocitla na Střední ekonomické škole v Břeclavi – tak se v době mého mládí jmenovala naše škola. Po maturitě jsem studovala Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě a později ještě doplňující studium zaměřené na učitelství odborných předmětů
na středních odborných školách a středních odborných učilištích na VUT v Brně. Kterého učitele na střední škole jste si nejvíce vážila a proč? Dnes, s odstupem let, nedokáži říct pouze jedno jméno. Navíc řada pedagogů, kteří mě učili, se později stala mými kolegy a můj názor na ně je bezesporu ovlivněn tím, jak je vidím nyní. Ale abych byla trochu konkrétní, pokusím vzpomenout některé z nich. Měla jsem ráda profesorku Berkovou – její umění naučit složitou látku s přirozenou lehkostí a bez stresu a také schopnost osobitým projevem a originálním smyslem pro humor udělat hodiny těžké matematiky zábavnými. Dodnes smekám klobouk před fenomenální pamětí profesora Šedého, před jeho důsledností a pečlivostí v pedagogické práci, před nadhledem mého třídního učitele profesora Nešpora, který se nikdy nenechal „vykolejit a sešněrovat“ byrokratickými předpisy, před neuvěřitelně lidským přístupem ke studentům u profesora Kaněry. Vážila jsem si češtinářky profesorky Šuchové. Byla sice přísná a získat u ní jedničku nikdy nešlo jednoduše (však víte, o čem mluvím), ale její hodiny literatury mi otvíraly do té doby nepoznané obzory. Obdivovala jsem široký rozsah jejích znalostí a zájmů a neutuchající energii, která z ní sršela (a která nás, chtě nechtě, občas zdravě nakazila). A tak bych mohla ve výčtu mých oblíbených pedagogů pokračovat dál – každý z nich disponoval minimálně jednou vlastností nebo schopností, kterou bych se dnes jako učitelka chtěla pochlubit také. Studenti této školy prostě měli a mají štěstí, že na „ekonomce“ vždy učili a učí převážně lidé, kteří svou práci dělali a dělají s nadšením, lidé, kteří jsou většinou pedagogy s velkým P. Vážila jsem si jich jako studentka a vážím si jich o to více dnes, kdy vím, co tato náročná profese obnáší. Jak jste spokojená se svou funkcí? (Úsměv) Možná by bylo zajímavější ptát se, jak jsou s mojí prací spokojeni kolegové, studenti a jejich rodiče, no a taky pan ředitel. Já mohu maximálně vyjádřit některé své - zatím čerstvé - pocity. Vyměnila jsem funkci zástupkyně ředitele pro doplňkovou činnost za funkci zástupkyně ředitele pro pedagogickou činnost. Je to samozřejmě velká změna. Zatím se jako každý, kdo s něčím začíná, učím dělat tuto práci co nejlépe a s co nejmenším počtem chyb. Jak jste spokojena s námi studenty?
Moje učení se díky funkci zástupkyně ředitele „scvrklo“ na deset hodin účetnictví, daní a písemné a elektronické komunikace za týden. Mám jen svoji třídu 3. B. Dokonale se známe a víme, co od sebe můžeme vzájemně očekávat. Já se na hodiny těším a tím, že je jich tak málo, si je přímo užívám. Ale abych se nevyhýbala odpovědi: se studenty je to jako s počasím – někdy jsem spokojená, někdy ne a někdy je to tak napůl. A teď něco z osobního života. Jaké máte koníčky? Mám jich spoustu, jen ten čas chybí. Například už druhým rokem dávám dohromady rodokmen rodiny. Je to sisyfovská práce, ale nesmírně zajímavá – sbírání fotografií, starých listin, hledání v matrikách a archivech. Taková rodina – to je neuvěřitelná spleť osudů a propletenec národností. Rodiny mají své hrdiny, ale také příbuzné, na které nejsou zrovna pyšní. Např. v té naší bojovali dva muži v bitvě u Slavkova – a to na opačných stranách, máme jako předky Čechy jako „poleno“, ale také Francouze, Němce a pravděpodobně i Italy. Bratr mojí babičky za 2. světové války emigroval do Anglie a jako dobrovolník čs. zahraniční armády sloužil u bombardovací perutě anglického letectva, ale máme také svou rodinnou „černou ovci“. Myslím, že je dobře, když člověk „pozná své kořeny“. Přitom všem hledání a pátrání je přinucen přemýšlet nad řadou souvislostí, musí trošku studovat historii a možná pak dokáže objektivněji hodnotit činy svých pradědů a prababiček. Ve snaze doplnit bílá místa rodinného stromu přitom navštíví vzdálené příbuzné, které by za jiných okolností už zřejmě ani nepoznal. Vaše nejoblíbenější: Jídlo – to, které nemusím vařit sama; pití – nealko – tonic, alko – bílé víno a jako lék ořechovka vlastní výroby podle receptu mojí babičky; hudba – podle nálady – od klasiky až po naši nádhernou podlužáckou cimbálku; film – nemám jeden konkrétní nejoblíbenější; kniha – ani tady není jen jedna – ráda čtu životopisné knihy, hlouběji se zajímám například o Habsburky Máte nějaké motto, kterým se řídíte? Výčet mott, které mě v různých životních situacích oslovovaly, by byl velmi dlouhý. Od dětství jsem totiž sbírala aforismy, citáty, přísloví, výroky slavných a vypisovala si zajímavé myšlenky z knih, novin a časopisů. Dnes, kdy je k dispozici spousta publikací s tímto námětem, ztratil tento koníček svůj „objevitelský“ půvab. Nebo že by to bylo věkem? V osobním životě i v práci se tedy nejspíš řídím citem a snažím se, aby se moje páteř, třeba pod břemenem zodpovědnosti, nepokřivila. Chtěla byste něco vzkázat studentům? Bylo by toho povíc, ale abych Vás přece jenom neošidila o nějaký ten citát, tak ho použiji alespoň tady. „Mnohému jsem se naučil u svých učitelů, ještě více u svých druhů, ale nejvíce u svých žáků.“ Talmud Děkuji za rozhovor. Ptala se Lucie Batrlová, 3.C
Kibic • září – listopad• strana 4
60. léta v nás Někdy se člověku přihodí, že se nečekaně setká s vlastní minulostí. Je už dost dlouhá, aby se dostala i do učebnic, a tak se z ní stalo něco, na co obyčejně student hledí jako na tu nudu, kterou se „musí“ naučit. Snad za to můžou ty krásné písničky, snad ta líbivá móda (stuhy ve vlasech, široké sukně), nevím. Nebo že by opravdu zájem o události těch let? Co vedlo studenty IV. A k tomu, že dokázali překvapit tak inteligentně připraveným programem na svém „stužkáči“? Muselo jim dát práci napodobit televizní vysílání ze 60.
Oblečení ve stylu 60. let všem nesmírně slušelo let – vždyť natočili i scénu z tehdejší fronty na banány! S přehledem a vtipem mi připomněli svět mých studentských let, svět tomu dnešnímu na hony vzdálený, ale o kterém už vědí, že do něj patřily svazácké košile, oslovení soudruzi a soudružky, fronty na zboží v obchodech, spartakiáda, jakási úspěšná operace provedená českými lékaři, atentát na prezidenta JFK, tance těch let, hudba Beatles (kterou jsme si na kotoučových magnetofonech hráli pořád dokola a snažili se porozumět slovům), Apollo na Měsíci, dlouhé klučičí vlasy – znak „úpadkové“ západní kultury, ale i další „operace“, která převrátila životy nás všech, a sice: uprostřed mírové Evropy a mírové doby střílející cizí vojáci a tanky v ulicích českých měst! I taková Paní profesorko, vy jste ně naučila účetnictví, já vás teď naučí čaču! byla 60. léta. Každý z nás měl tehdy nějaké známé, přátele, kteří se tenkrát po sovětské invazi k nám v srpnu 1968 (nazývané tehdy soudružskou pomocí) nevrátili z dovolené, protože nechtěli žít v zemi, o níž tušili, že její rozhodování, činy a cíle budou pod dohledem cizích tanků stěží svobodné. 60. léta byla zkrátka jako jízda na horské dráze: u nás orámovaná poslední popravou z politických důvodů v roce 1960 a Palachovým sebeobětováním v roce 1969. A mezitím? První cesty do „daleké“ ciziny (dovolené v Bulharsku a Jugoslávii byly vysněným cílem), návštěva Allena Ginsberga (a jeho vyhoštění), hodně dobré muziky (první a zatím nepřekonaný muzikál Starci na chmelu), příjezdy Louise Armstronga a jiných jazzmanů (rovnají se příjez-
du Rolling Stones dnes!). A stovky výborných písní! Dnes se k nim vracejí naše hvězdy i hvězdičky, znějí přitažlivě i mým studentům. Ta léta byla opravdu jako jízda na tobogánu. Ani dnes nežijeme moc klidně. Události se přes nás valí tak rychle, že je stěží zaznamenáme, ale musíme se vyrovnávat Lukáš Kalabis vítá Mgr. Danu Šuchovou, s jejich důsledky. A třídní profesorku začíná být jasné, že hlavně my sami musíme udělat hodně pro to, abychom dali svému životu směr. Nezbývá, než se snažit ovlivnit to, co ovlivnit můžeme, nenechat se jen vláčet, nezbývá, než se ptát, přemýšlet o souvislostech a důsledcích, nenechat si vnucovat cizí názory a postoje, nenechat sebou manipulovat. ( Jak neskutečně dnes zní, že existovaly rušičky vysílání ze svobodných rozhlasových stanic!) Mnoho lidí rychle a rádo zapomíná. Jsem ráda, že čtvrťáci, kteří připravili páteční stužkovací večírek, dali najevo, že o rozdílech mezi dobou tehdy a teď vědí. A byli při tom vtip- V tanečním víru nechyběl ani PhDr. Leo Čuda, ní, milí, žádné ředitel školy putičky! A twist, který několik hodin tancovali, jim šel výborně! Všichni toužíme po lásce, po sympatiích těch druhých a po porozumění. Někdy dokonce umíme všechno toto i dávat. A když se stane, že se tyto krásné schopnosti, které dělají naše životy snesitelnými, projeví ve stejném okamžiku, co víc si můžem přát? Takový pocit jsem si odnesla ze svého posledního stužkovacího večírku. IV. A – díky za 60. léta! Mgr. Dana Šuchová
Profesor Michálek ví, jak si uchovat mládí...
Kibic • září – listopad• strana 5
Casanova na Duchcovském zámku Dne 25. října žáci obchodní akademie mohli zhlédnout divadelní vystoupení, jež se konalo v aule školy. Představení bylo ztvárněno podle divadelní hry ,,Casanova na Duchcovském zámku“, kterou napsal Karl Gaussauer. Zahráli ho herci z Divadelního souboru Svatopluk z Hodonína.
Tělovýchovné soutěže
Jsou organizovány Asociací školních sportovních klubů ČR a naše škola jako člen této organizace se na nich podílí. V předcházejících měsících těchto soutěží bylo několik. Na začátku školního roku se naše škola spolu s Gymnáziem Břeclav podílela na organizaci okresního kola Středoškolského poháru. Naše spolupráce trvá již mnoho let a je to taková rutina. To neznamená, že organizace je snadná a bezproblémová. Soutěže, která je organizovaná pro střední školy, se zúčastnila družstva hochů a dívek. Výsledky nebyly dobré. Mohu dokonce říci, protože jsem pamětník, byly nejhorší od roku 1972. Další soutěží, které se naše studentky a studenti zúčastnili, bylo okresní kolo v odbíjené, pořádané Gymnáziem Mikulov. Děvčata skončila druhá a hoši třetí. Po delší odmlce naši studenti zavítali na okresní kolo v plavání. Šest hochů nasálo atmosféru krytého bazénu našeho města. Doufám, že příští rok bude mezi nimi také několik děvčat. Nedávno naše škola měla za úkol zorganizovat pro střední školy závody ve šplhu. I když celkovým vítězem se stala děvčata z Gymnázia Břeclav, přece je nutné ocenit druhé místo Jitky Glosové. Počet studentů a studentek, kteří se zúčastnili těchto tělovýchovných aktivit, je sedmdesát jedna. Tuto stručnou zprávu podává Mgr. Alois Michálek
Městská policie
Když jsem se dověděla, že máme jít na představení o Casanovovi, představila jsem si hlavního hrdinu jako mladého muže, který lámal srdce všech žen. V mých představách však došlo k omylu. Casanova v této hře už nebyl mladý a ani neproháněl žádné dámy. Byl to starý, protivný a životem unavený pán, co měl pocit, že ho chce stále někdo otrávit. Jediný, kdo mu rozuměl, byla Žofie Krumbajglová. Nosila mu jídlo a občas ho i poslouchala, když četl svá díla. Na rozdíl od dnešních populárních amerických filmů nekončil ,,happy endem“, ale nešťastným romantickým koncem. Možná proto nezaujal natolik celé obecenstvo. Potvrdilo se pravidlo ,,Nikdy se nezavděčíš lidem všem.“ Přestože herecké výkony byly vynikající, pro některé to prostě nebylo ,,to pravé ořechové.“ Myslím, že to bylo příjemné zpestření celého dne, a i když si to mnozí nepřiznají, jsou rádi, že se toho mohli zúčastnit.
Yveta Košťálová, 1.A
TO TU JEŠTĚ NEBYLO! Jako každý rok i letos nabízí naše škola spoustu možností seberealizace. Mezi pestrou nabídkou kroužků se letos objevilo něco, co tu ještě nebylo. Poprvé se na naší škole vyskytl DIVADELNÍ KROUŽEK, který hned začalo navštěvovat třináct nadšenců, kteří pod vedením Ing. Dany Vilímkové ihned začali nacvičovat muzikál Jesus Christ Superstar. Věty typu: „Být, či nebýt, to je to oč tu běží.“ nebo: „Romeo, Romeo, proč jsi vlastně Romeo?“ jsme vždy mohli slyšet jen od herců, kteří hrají na prknech, která znamenají svět, ale jak se na ta prkna dnes již slavní herci dostali? Za veškerým úspěchem stojí tvrdá dřina, která mnohým začala už v ranném mládí, právě možná takovými různými malými kroužky, jako je ten náš. Kateřina Mikuličová, I.C
V pondělí dne 28. 11. 2005 nás navštívili členové Městská policie, aby nás seznámili s kriminalitou mládeže. Tato přednáška se konala ve 3.A a kdo přesně nás navštívil? Vedoucí ředitel Městské policie a strážmistr. Samozřejmě si s sebou policisté vzali i potřebné věci jako notebook, z kterého nám nejprve prezentovali svou činnost (nebyla moc čitelná a dobře zpracovaná). Řekli nám, jaký je rozdíl mezi Městskou policií a Policií ČR, dále jakou funkci vykonávají a připomněli nám, jak těžké je starat se o bezpečnost občanů města Břeclav. Potom jsme se začali prokousávat největším problémem dnešní mládeže a to její kriminalitou. Ukázali nám statistickou tabulku, ve které bylo znázorněno – z jakého důvodu se děje kriminalita a počet dětí, které se na ní podílejí (ty byly dále rozděleny podle věku: 10 – 14 let 15 – 18 let a samozřejmě celkové zastoupení). Vysvětlili nám, kdo je zodpovědný za škodu a kdo zodpovídá za celý problém, který se vyskytl. Docela důkladně jsme rozebírali sprejerství a vůbec ničení cizího majetku. Jejich návštěva byla užitečná, i když jsme čekali nějaké pikantní historky, ale bohužel nás to moc nezaujalo. Na konci jsme měli chvilku čas, tak jsme diskutovali o otázkách kriminality, a to už bylo docela zajímavé. Klára Vinklárková a Monika Snopková
Šachy
Ve středu 23. listopadu 2005 se na Školském úřadu v Břeclavi konala soutěž v šachu pro základní a střední školy. Naše škola musela mít samozřejmě také zastoupení. Dali jsme dohromady dva týmy po čtyřech členech. Hráči skupiny A a B se lišili svými zkušenostmi a herními dovednostmi. Do prvního družstva patřili: Tomáš Vrzal, Tomáš Havránek, Josef Křiva a Radka Čudová. Ve druhé sestavě bojovali Antonín Ciprys, Zdeněk Nezval, Adam Hicl a Tomáš Frolich. Po čtvrtém kole se družstvo A probojovalo dokonce až na 2. místo, jenže poslední tři kola ho čekali ti nejsilnější soupeři. Nakonec skončilo na pátém místě a „béčko“ hned za ním na šestém. Celkem se zúčastnilo osm družstev ze čtyř středních škol. Zcela suverénně zvítězilo Gymnázium A, ale byli to šachisté, kteří hrají závodně za Tatran Poštorná. Radka Čudová
Kibic • září – listopad• strana 6
Učitelé, jak je neznáme Členky novinářského kroužku, studentky 1.C, které se podepisují Ivča & Evča si vymyslely anketní otázky s podtextem „Učitelé, jak je neznáme“. Konkrétní dotazy jsou: 1. Kdy Vás baví učit a kdy ne? 2. Kolik máte volného času? 3. Jak relaxujete a trávíte svůj volný čas? 4. Jaké máte koníčky? A zde jsou odpovědi odevzdané do uzávěrky: PhDr. Leo Čuda: 1. Učím málo – učit mě většinou baví. 2. Velice málo, stále něco dělám. 3. Přes týden v létě na zahradě, víkendy pokud možno někde venku. 4. Turistika, hory, lyže, voda, literatura, fotografie. Ing. Jana Dyčková: 1. Považuji za obrovské štěstí, že dělám práci, kterou mám opravdu ráda. Učit mě zatím baví (vždy) a doufám, že i kdykoliv v budoucnu bavit bude. Snad mě mime proces tzv. vyhoření. Bylo by ideální, kdyby to stejně cítili i moji studenti. 2. Zejména v poslední době mám volného času opravdu málo. 3. Výbornou relaxací je pro mne cestování. Možná to bude znít banálně, ale odpočívám při čtení novin, a když to jen trochu jde samozřejmě u knížky. Ráda navštěvuji divadelní představení - mám slabost pro slovenské herce, hrají podle mne tělem i duší a je to na jejich výkonech opravdu znát. Chodím na koncerty (poslední můj zážitek je z Hudeckých dnů) a na výstavy (ta nejčerstvější, kterou jsem navštívila, je vernisáž obrazů mojí dlouholeté kamarádky, malířky Lenky Neuhaserové s názvem „Když kočky řvou“). Bavím se s lidmi, kteří jsou mi blízcí. S rodinou se scházíme při všech možných příležitostech - oslavujeme narozeniny, svátky, grilujeme, hrajeme kuželky, a s přítelkyněmi jako normální ženská relaxuji prostě tak, že „kecáme, kecáme a kecáme“. Ráda jezdím na kole a cvičím jógu (i když teď zrovna tuto aktivitu dost zanedbávám) a jako každý člověk odpočívám samozřejmě tehdy, když spím. 4. Jak je už napsáno na jiném místě v tomto čísle časopisu, mám jich mnoho. Tak alespoň jeden za všechny. Miluji pěstování květin – sázím, okopávám, bojuji s mšicemi a slimáky a pak se prostě jenom kochám. Mgr. Lenka Grandičová: 1. Nejraději učím, když se blíží prázdniny. Ale vážně: Učení mě zatím baví. Učitelkou jsem chtěla být už od školky. 2. Málo. Potřebovala bych prodloužit dny, ale i víkendy. 3. Vždy k relaxování potřebuji nikoho nevidět a neslyšet. To je pak nejlepší vyrazit se psem do lesa. 4. Cestování, turistika, četba, divadlo… Mgr. Dana Grégrová: 1. Když mají studenti zájem, komunikují, mají smysl pro humor. Nebaví mě lhostejnost, žáci sedí v hodině jak pecky. 2. Míň než bych si přála. 3. Spánek, dobrá knížka či film; občas stupidní TV seriál – pobaví neskutečnými dialogy a zápletkami „ze života“; procházka do lesa. 4. Četba, cestování, poznávání zajímavých přírodních i historických míst. Rekreačně cyklistika, lyžování, pěstování kytek, zejména ze semínek či řízků přivezených z cest. Mgr. Veronika Hanáková: 1. Když je ve třídě příjemná atmosféra a studenti spolupracují. 2. Během týdne moc ne. 3. Čtu nebo se podívám na nějaký pěkný film. Jdu se projít. 4. Literatura, filmy, cizí jazyky, příroda. Ing. Alena Hollá: 1. Když jsou studenti aktivní a mají zájem. Nebaví mě, když se nechtějí naučit. 2. Téměř žádný. 3. S vnučkou (pokud se to dá nazvat relaxace). 4. Knížky, knížky, knížky, občas kytičky (ale viz bod 2). Mgr. Josefa Kleiberová: 1. Když vidím, že studenti mají o učivo zájem, a naopak. 2. Málo. 3. Četba, televize – zprávy, dokumenty apod., vycházky se psem. 4. Četba, poslech hudby, film, divadlo. Mgr. Jaromír Kosík: 1. Když jsou zajímavá témata v učebnici, když žáky baví učit se. 2. Přiměřeně. 3. Četba francouz-
ské literatury, hudba, klavír, víno. 4. Hudba, jazyky, víno… Mgr. Helena Klimovičová: 1. ANO – žáci projevují zájem a naopak, pokud zájem neprojevují; navíc s věkem přibývá únava. 2. Málo, neboť učím v kurzech a dělám manželovi účetní ve firmě. 3. Špatně a málo, u knížky, v létě na kole a u vody. 4. Žádné – není čas. RNDr. Libor Nejezchleba: 1. Samozřejmě ve zvídavějších aktivních třídách se mi učí líp. 2. Velmi málo. 3. Především sportem (fotbal, hokej, tenis) a také výlety do přírody. Nemusím výlety do nákupních center. 4. Sport, literatura a také počítačové hry sportovního a akčnějšího charakteru. Mgr. Alois Michálek: Ivčo §@¯ Evčo! 1.To je špatně položená otázka. Do školy, pokud si vzpomínám, se nechodím bavit. Na to mám jiná místa. Do školy chodím pracovat. Slovo zábava v souvislosti s prací není přiměřené. Navíc má jiné konotace. Domnívám se, že přiměřenější je ptát se, kdy mě učení(práce) těší, a kdy ne. Odpověď zní: když se s výsledky své práce setkám po pěti a více letech a dostane se mi od nich ocenění. Důvody pro zápornou odpověď nemohu nalézt. To bych si musel vymýšlet. 2. Svůj volný čas prožívám jako prostor, kde mohu být velmi svobodný. Od dětství do současnosti jsem nikdy necítil potřebu být smutný, ani revolučně „nabroušený“ z nedostatku volného času. 3. Nejlépe se mi relaxuje mezi vámi v hodinách TEV. Volný čas většinou trávím tím, že naslouchám moudrým lidem. Dost čtu. 4. Rád lyžuji, jsem rád na horách v létě i v zimě, pokouším se rozumět mykologii(houbařím), rád poslouchám Vangelise, a také to, co jednou sdělil Charles Baudelaire v Přížském spleenu a já to napíšu slovensky - „ľúbim mračná ktoré plynú, tam kdesi, zázračné mračná….“. Ing. Dana Vilímková: 1. Velmi ráda učím, když to studenty zajímá (nebo to aspoň předstírají). Hodiny s unuděnou otrávenou a nekomunikující třídou jsou pro mě utrpením. 2. Volný čas – co to je? 3. Ale teď vážně: Snažím se najít čas pro svoje přátele a jedeme spolu třeba do divadla. Také ráda jezdím do přírody. Relaxuji vždy aktivně. 4. Hudba, divadlo, turistika, lyžování, od letošní exkurze do Srbska mi učarovala voda. Neměla bych opomenout aerobik. Velmi ráda poznávám nové země, místa i města v ČR a jejich historii.
Noční život studentů Studentky 2.B, které si zvolily pseudonym Pavoucekk & Kača, si pro vás připravily zajímavou anketu. Daly si tu práci a slovily celkem asi šedesát studentů z prvních a třetích ročníků. (Odpovědi jsou přepočítány na %, první údaj je pro 1. ročník, údaj v závorce pro 3. ročník). V čem se změnil váš noční život po vstupu na SŠ? Pozdější příchody 37, (22), vzdálenější diskotéky 7, (3), vyšší kapesné 10, (7), všechno se změnilo 23, (32), nic se nezměnilo 23, (35). Kam nejčastěji jezdíte? Břeclav 25, (20), Zaječí 19, (22), Valtice, Lanžhot, Lednice všechny 9, (20), Pavlovice 21, (20), soukromé akce 5, (16), ostatní 3 (5). Kolik průměrně utratíte za večer? Do 100 Kč 23, (4), 150 Kč 20, (31), 200 Kč 30, (29), 300 Kč 17, (18), do 500 Kč 10, (8). Kde nejčastěji trávíte páteční večery? Hospoda 33, (37), venku s přáteli 30, (23), diskotéka 27, (20), doma 10, (20). Kde berete peníze na útratu? Rodiče 67, (83), brigáda 20, (13), od ostatních členů rodiny 13, (4). Jak dlouho vám trvá příprava, když se jdete večer bavit? 5 – 10 minut 40, (23), 30 – 60 minut 46, (50), 15minut, ale i 2 – 3 hodiny 14, (27).
Kibic • září – listopad• strana 7
Za život bez drog Na naší škole již řadu let funguje protidrogová prevence. O její program a náplň se stará Mgr. Ludmila Láníčková. Součástí pořádaných akcí je také peer program, který na naší škole běží mnoho let. Peer je vrstevník, který pomáhá mladým lidem vyrovnat se s hrozbou drog. V peer programu se již řadu let angažuje Marie Wirthová, v současné době studentka čtvrtého ročníku Marie, jak ses k tomuto programu dostala a jak dlouho se mu věnuješ? Začalo to náborem na naší škole paní Helenou Adamusovou z PPP v Břeclavi. Velmi mě zaujala svým proslovem o drogové problematice, tak jsem si řekla, že to zkusím.Tomuto programu se věnuji už tři a půl roku a baví mě čím dál tím víc. Kdo Tě vyškolil a co je smyslem této práce? Vyškolila mě paní Helena Adamusová a za to jí velmi děkuji. Smyslem této činnosti je rozvíjet své komunikační schopnosti, porozumět ostatním, ale i sama sobě, naučit se pracovat s lidmi, pochopit je v určitých problémech a snažit se jim pomoci vhodným způsobem. Nejde jen o lidi drogově závislé, ale o všechny, kteří se potřebují někomu svěřit a hledají radu či pomoc. Spolupracuješ ještě s někým z naší školy? Ano. V peeru je Veronika Krásná a nyní nastoupili i noví prváci, tak doufám, že jim to vydrží co nejdéle. Jaké akce se svými kolegy nejčastěji organizujete? Toto je velmi těžká otázka. Akcí je tolik, že už si je ani nepamatuji, ale určitě to bude poznávání sama sebe, ostatních, porozumět problémům jiných a hlavně jim pomoci a na to navazuje navštěvování šestých a sedmých ročníků základních škol a vysvětlit jim, proč je dobré vyvarovat se návykovým látkám. Máte úspěchy mezi mladými? Baví vás tato práce?
Myslím si, že ano. Když nás školáci vidí po roce, zdraví nás, chtějí, abychom šli k nim do třídy. Někteří nám věnují i své nejoblíbenější plyšáky, abychom si je alespoň tím připomněli. Ano, moc mě to baví. A hlavně proto, že nepracuji jen pro sebe, ale můžu pomoci mladým lidem před velkými problémy s drogami, které jsou v dnešní době velmi aktuální. Marie, chodíš do terénu, máš přehled, co se děje. Mohla bys říct, podle tvého názoru, které drogy mezi mládeží teď „letí“, co je nejvíc nebezpečné?
V každém případě je mezi dnešní mládeží nejrozšířenější marihuana. Co je nejvíc nebezpečné? Těžká otázka, ještě těžší odpověď. Když se nad tím zamyslím, tak asi toluen, ředidla, benzín a podobné látky, protože u těchto těkavých látek se nikdy neodhadne dávka a člověk může umřít už i při prvním inhalování. Dále bych uvedla asi pervitin a heroin. Tyto dvě drogy se rozšiřují stále více, ale navíc je drogoví dealeři míchají s omítkou, moukou, cukrem, sádrou a dalšími látkami, které jsou pro člověka velmi nebezpečné. V mozku se vytvoří krevní sraženina, což může být smrtelné. Co považuješ za svůj největší úspěch? Když za mnou dojde holka či kluk a řekne, že jsem ho od drog odradila a nikdy to nebude zkoušet. To je cílem tohoto programu a jsem ráda, že zrovna já jsem je přesvědčila. Pak je mi lépe a také mi to zvedne sebevědomí, protože vím, že to dělám správně. Druhý můj největší úspěch je získání osvědčení. Velmi jsem si to přála, ale věděla jsem, že bez práce nejsou koláče a musela jsem se toho spoustu naučit. Budeš se této činnosti věnovat i do budoucna? Ano, určitě. A doufám, že k tomu budu mít i příležitost. Co bys vzkázala ostatním? Život bez drog je lepší, delší a krásnější. I když nechcete být peery, můžete se za námi přijít podívat a alespoň sami sebe lépe poznat a naučit se komunikovat. Nic za to nedáte, jen dvě hodiny svého času týdně a to přece není tak moc. A určitě to bude přínosem pro všechny. ptala se (eš)
Maturita – konec, nebo začátek? Kdykoliv se řekne slovo maturita, přejede mi po zádech mráz. Ale proč? Je to opravdu tak důležitý den našeho života? Když jsem ještě chodila do školky, myslela jsem si, že když odsud odejdu, bude to konec všeho. To stejné mě napadlo při odchodu ze základní školy. Ale všechno bylo jinak. Nikdy mě však nezajímalo, proč vůbec do té školy chodím. Uvědomila jsem si to až nyní. Všechna ta léta strávená ve škole k něčemu budou. Najednou jako by se vše zdálo jasné. Vše směřuje pouze k jednomu cíli – k maturitě. Proč toto slovo budí takový respekt? Je to skutečně zlom jako ještě nikdy? Každý krok v životě je pro nás důležitý, ať je to jen přestup z mateřské do základní školy, nebo ona zmíněná maturita. Mluví se o ní jako o zkoušce dospělosti. Možná proto se jí tak bojíme. Znamená pro nás tedy maturita konec, nebo začátek? Záleží na tom, z jakého pohledu se na to díváme. Na jedné straně nám končí dny bezstarostného života, kdy jediná naše starost spočívala v tom, zda budeme psát písemku nebo budeme zkoušení. Na druhé straně nám začíná skutečný život. Neustále sním o tom, že se jednou probudím a budu mít maturitu za sebou. Ale tento sen však nikdy nepokračoval. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak dopadne. Co budu dělat po maturitě? Půjdu na vysokou školu, nebo si raději najdu zaměstnání? Pravděpodobně budu studovat dál, abych se vyhnula všem povinnostem, které mě v životě čekají. Nechci být jedna z těch statisíců lidí, kteří marně hledají zaměstnání na úřadu práce. Jsem snad zbabělá? Nechat se živit rodiči totiž dokáže každý. Ale proč si neužívat života, dokud mohu? Starostem o rodinu a o práci se nevyhnu, ale ten pomyslný „konec“ si raději ještě oddálím. Maturita pro nás znamená konec i začátek a otevírá novou kapitolu našeho života. Je také klíčem k naší budoucnosti. Ivana Picková, 4.B
Kibic • září – listopad• strana 8
Nejčetnější jména na naší škole V prvním ročníku můžeme četnost jmen seřadit takto: Lucie sedmkrát, Monika pětkrát, třikrát se objevuje jméno Michaela, Tereza, Denisa, Nikola, Šárka, Hanka a z chlapců jsou to třikrát Tomáš a dvakrát Lukáš. Zajímavým jménem v prvním ročníku je bezpochyby Oleg. Co se týče druhého ročníku – Lucie a Michaela se vyskytuje pětkrát, čtyřikrát je to obsaženo jméno Markéta a Veronika. Třikrát Gabriela, Petra a Lenka. Z chlapců se nejčastěji objevovalo jméno Adam a Martin vždy po třech. Zajímavým jménem v druhém ročníku je Dobromila, slovenský Jozef, Tibor, Jindřiška a Radomila. V našem třetím ročníku je nejpočetnější jméno opět Lucie, celkem sedmkrát. Dále následuje čtyřikrát Michaela, Markéta a Lenka. Třikrát se objevuje Zuzka a Martina. Nejvíce chlapců je ve třetím ročníku se jménem Tomáš, celkem čtyři. Nezvyklým jménem je Artur, Jolana a Adriana. Ve čtvrtém ročníku je nejpočetněji zastoupena Petra, celkem devětkrát. Dále následuje v menším počtu pěti Jana a po třech Michaela a Martina. Z chlapců je nejčastěji Martin, ten je čtyřikrát. Neobvyklým jménem ve čtvrtém ročníku je Ingrid, Svatava a Edita. A jak je na tom škola celkově? Z 356 studentů na naší škole je četnost jmen takováto – Lucie 21, Michaela 17, Petra 17, Veronika 11, Lenka 11, Monika 10, Jana 10, Tomáš 10, Markéta 8, Martin 8, Martina 6, Lukáš 5, Zuzana 5, Hana 5, Nikola 5. K. a J.
Bez lhaní to nejde? Proč si lidé komplikují život tím, že neříkají pravdu? Musí si pak pamatovat, komu řekli pravdu a komu lež. Řídí se pravidlem „proč to dělat jednoduše, když to jde složitě“, čímž si zbytečně přidávají vrásek na čele…(ale zase si cvičí paměť, že?) Finalistky soutěže Miss vracejí své korunky kvůli nahatým skandálům, popularita Ester Ládové, nejasné pozadí financování luxusního bydlení Standy Grosse... Mohl by pokračovat dlouhý seznam profláknutých podvůdků známých osob a osobností, kterým díky všetečným bulvárním médiím denně nakukujeme do soukromí. Jejich lži nás rozčilují a pohoršují, pozastavujeme se nad drzostí a nestoudnou odvahou veřejně se prezentovat i po jejich odhalení. V oku druhého vidíme i třísku, ale ve svém břevno nevidíme ... První nepravdy jsme vypouštěli z úst už jako dítka sotva rozum beroucí. Malí caparti ještě nechápou rozdíl mezi reálným světem a svou fantazií, proto vám po návratu ze školky detailně povyprávějí, jak si na procházce kolem řeky s paní učitelkou nalovili rybičky a jak je opékali na ohýnku a jedli. Přitom nezapomenou vylíčit ořezávání špiček klacíků, na nichž úlovek rožnili. Jsou tak přesvědčiví, že váháte, zda jste blázen vy nebo paní učitelka, která nechá svěřené děti dlabat kdejakou pochybnou havěť. Skutečně promyšlené podvůdky následují ve školních lavicích. V první třídě snad ještě bývá paní učitelka jakýmsi božským stvořením, které má vždy pravdu, to ovšem neplatí, jedná-li o
uječenou ježibabu hojící si na nebohých dítkách své mindráky. S přibývajícím věkem a úměrně nárůstu objemu učiva přibývá vynalézavost dětí, jak se povinnostem vyhnout. Oblíbenou omluvou za nenapsaný úkol pak bývá tvrzení, že dotyčný přistižený pouze zapomněl doma sešit, v němž má úkol řádně napsaný a rodiči podepsaný. Zapomenutý sešit přece zdaleka není takovým prohřeškem jako absolutní ignorování úkolu. Později se falšují podpisy v žákovských knížkách. Opisování při písemkách a diktátech nelze považovat za podvod, ale spíše za neschopnost opisujícího vyrobit si tahák. Osvícení učitelé nevnímají kvalitně vypracovaný tahák jako podvod, nýbrž jako hmatatelný důkaz toho, že se žák na hodinu důkladně připravoval. Vyvrcholením školních podvůdků je záškoláctví. Aby bylo možno tuto činnost provozovat řádně a v absolutním utajení, je potřeba spolupráce celého třídního kolektivu a ignorace učitelského sboru. Dotyčného nezúčastněného žáka pouze stačí nenahlásit na začátku vyučování jako chybějícího. Jeho jméno se tudíž neobjeví v třídní knize a absence zůstane utajena. Běda všem všetečným kantorům, kteří bystrým okem pátrají, známé firmy si pamatují a ve třídě záměrně vyhledávají! Úrodnou půdou pro lži, polopravdy a zamlčování bývají také partnerské vztahy. Novou sukni jste sice nepotřebovala, ale byla prostě tak nádherná, že jste zcela přehlédla její cenu a vracet ji u pokladny by bylo hloupé. Polopravdivý příběh pro manžela hartusícího nad vašim rozrůstajícím se šatníkem. Ve skutečnosti jste ten parádní hadřík obhlížela ve výloze už čtrnáct dní, samozřejmě i s tou ceduličkou, za kolik může být váš. A teprve dnes jste se rozhodla, že si nový obleček skutečně zasloužíte. Příběh pro manžela pak byl vymyšlen pouze z důvodu, že chcete šetřit jeho nervy. Kdyby se ten nešťastník dozvěděl, že má doma fintivé a utrácivé stvoření, zamávalo by to s ním mnohem více, než když se pousměje nad vašim slepičím mozečkem, který nedokáže současně zaregistrovat sukni a cedulku vedle ní. Pro otrlejší je tu také zatloukání hlavu pletoucích milostných vzplanutí. Nejsme z kamene a ani nám nebyla do vínku dána labutí věrnost. Své morální ego tímto zločinem z vášně pravděpodobně mírně pošramotíme, proč však ještě zmrzačit sebevědomí důvěřivého partnera? Můžete se tedy chytit berličky, kterou nabízí zkušený odborník na vztahy a zatloukat, zatloukat, zatloukat. A když vám na to přijdou, tak zase zatloukat… Ivana, IV.C
Na veletrhu vzdělávání byl o materiály naší školy velký zájem
KIBIC – ročník V. číslo 1. Vyšel v prosinci 2005 kolektivním úsilím členů novinářského kroužku a dalších dopisovatelů. Vedoucí: RNDr. Eva Šupinová. Grafická úprava a tisk: Grafotisk Pálka, Břeclav, tel. 319 374 305. Příspěvky pro další číslo ve Wordu na disketě nebo CD, fotografie v JPG do konce února. Své náměty, články a fotografie můžete zasílat e-mailem na adresu:
[email protected]. Texty graficky neupravujte.